Březen 1971, e Časopis československé
socialistické
opozice
Sedm set dnů Gustáva Husáka Gustáv Husák bude 17. dubna sedm set dnů prvním tajemníkem ÚV KSČ, tedy prvním mužem v KSČ i v československém státe. Abychom zjistili, zda t y t o dny byly pro něho i pro společnost úspěšné či nikoli, nestačí srovnávat jeho vlastni projevy a výroky před rokem 68, v roce 68 před a po srpnu, po nástupu do první funkce přes všechny peripetie — viz umírněný ostravský projev n a podzim 70 a iistup od něj —• až po dnešek. Takové srovnávám by bylo příliš jednoduché a vedlo by sice k jasnému, ale právě tak příliš jednoduchému závěru o Husákově prohře. Iluze o progresivistovi Husákovi, který se po srpnu snažd jinými metodami než Dubčekovo vedení zachránit pokrokové koncepce, se ukázala škodlivou už v dubnu 1969. Významná část progresivních sil tehdy Husáka podpořila s důvěrou v jeho dřívější prohlášeni i soukromé sliby. Přitom zůstalo v pozaclí, že Husák byl prakticky jediným člověkem schopným rozvrátit jednotnou frontxi vytvářenou rokem 68 a umožnit t a k zásadní politický zvrat pseudolegálni cestou. Indra, Bilak, ani žádný jiný stoupenec invaze neměli sociální oporu a mohli b ý t nastoleni pouze jako okupační vláda. Nepovedlo se to však v srpnu 68 a lze proto vážně pochybovat, -Že by to šlo později, kdy se už politická prohra okupace Československa zřetelně zafixovala. Husák byl pro sovětské vedení nebeským darem a t o už od podzimu 68, k d y začal jednotnou frontu rozkládat mnohem vážněji než omezené skupinky t y p u Čechie. Od dubna 69 se škodlivost iluzí o Husákovi prokázala ještě mnohokrát. Dodnes se projevuje ve víře některých lidí, že H u s á k nás alespoň chrání před politickými procesy. Politické procesy však probiliají. Začátkem března bylo souzeno devatenáct mladých studentů a dělníků za to, že odmítají byrokratický socialismus. V krajích a okresech jsou souzeni četní občané za projevené poli-
tické názory. J e typické, že za názory socialistické. Tresty nejsou ve srovnání s padesátými lety vysoké. To však není měřítkem pokrokovosti společnosti. Kromě toho nikdo neví, do jaké míry t y t o procesy slouží jako lakmusový papírek pro přípravu procesů dalších a větších. Husákovy někdejší výroky m a j í i t a d y stejnou cenu jako výroky jiné, například o tom, že jsme mohli řešit své problémy bez "internacionální pomoci". Pro politika a pro politiku kromě toho není důležité, co rílcá, ale co a jak dělá. Co se tedy děje? Dělníkům se vykládá, že " j a k budeme dnes pracovat, t a k budeme zítra Žít". Má se t í m jejich pozornost obrátit k individuálnímu pracovnímu výkonu a odvrátit od společenských otázek, včetně podnikových. Protože heslo má jen takový smysl, j a k ý může mít, provozuje se jistá sociální demagogie, v případě potřeby podepřená korunou. Horníci dostávají za sobotní a nedělní směny dvě stě procentní plat plus jpět korun za vozík. Někteří odpočívají ve vsedni den a mnozí v t ý d n u vyrubávají hlušinu, aby měli o weekendu hodně vozíků. Kolik t a k t o narubané ulili stojí se nikdo neptá, nejméně horníci, kteří nemají žádný důvod b r á t ohledy n a stát. Uplatňují talc stejnou filosofii jako ostatní občané, kteří nemají co mluvit ani do řízeni a chodu svých podniků ani nemohou hájit své sociální zájmy pxostřednictvím odborů, navracených k úloze převodové páky. Lhostejnost, projevující se n a povrchu, se rychle zvrací v až patologickou nenávist v okamžicích pravdy. Zejména v rozsáhlých administrativních aparátech platí, že čím byl kdo víc přinucen ponížit se, t í m více nenávidí. V této politice hořkého cukroví a biče hrají iiloliu k n u t y nejen prověrky, ale i nové pracovní zákonodárství. Má ř a d u znevolnujících rysů a poskytuje správním orgánům a vedení podniků práva, blížící se takovým, jakft se uplatňovala jen v počátcích kapitalismu nebo v době válečného totálního nasazení.
Husákova éra zrodila dlouhé seznamy "libri prohibiti", vyřazených z edičních plánů, prodejen i půjčoven. V trezoru jsou noviny let 6S-69 a stěhují se taní starší i docházející čísla Rinascity. Přituhuje cenzura v divadlech a kinech. Zákaz inscenovat Gribojedovo Hoře z rozumu je srovnatelný jen s protektorátniin zákazem Schillerových Loupežníků. Cenzuruje se Bertold Brecht, snad proto, že dnešní politika se řídi ironickou radou, kterou dal vedení SIvD po 17. červnu 1953: Rozpusťte lid a zvolte si jiný. Snahou umlčet tisk seTy- netajil ani Husák. _ V První tajemník UV KSC zná roli tisku při přípravě p á d u Novotného v letech 63-(58. Poailel se n a ní prostřednictví bratislavského Kultúrného života. S tiskem se umlčují i všichni poněkud významnější českoslovenští novináři. Redakce dostaly začátkem března nejen seznamy těch, kteří nesmějí být publikováni, ale i těch, kteří publikováni být smějí. To všechno je součástí onoho stavu, který Aragon nazval "duchovní Biafrou". Patří sem i destrukce společenských věd, které ideologicky připravovaly lednovou změnu. Proto systém vyhnal tolik filosofů, historiku, sociologů, ekonomů z fakult a vědeckých ústavů a zbavil je možnosti bádat a publikovat. Profesoři a docenti pracují v kotelnách, jako kulisáci, bagristé a hoteloví vrátní a při existenčních starostech nemají mít čas ani chuť myslet n a celospolečenské problémy a hledat jejich řešení. Jenže intelektuál jakéhokoli původu nebo zaměstnání je intelektuálem právě schopností zobecňovat a vidět ve svém údělu částečku údělu celé společnosti, v potřebě změny vlastního nedůstojného postaveni součást ? obecné potřeby po změně postavem cele společnosti. Vedení komunistické strany, která se v roce svého padesátiletého výročí stala stranou padesátiletých (věkový průměr je přes 49 let) si interně přiznává, Že postoj mládeže je odmítavý. Chtějí ho změmt, ale znají jen staré byrokraticko administrativní metody. Projevy Varliolíka a jiných vůdců SSM o nutnosti přijímat jen přesvědčené mladé lidi do SSM nemají žádny smysl. Ředitelé škol a podniků či učitelé vědí, že jejich politické hodnocení je přímo úměrné počtu členů SSM nebo pionýra, které m a j í ve svých školách, třídách či dílnách. Podmínky pro přijetí n a střední a vysoké školy jsou takové, že nejen typičtí konjunkturalisté jako dosud, ale i ostatní děti a studenti budou brzy ochotni splatit nevýznamnou daň svým budoucím možnostem a do SSM vstoupí. SSM se t a k už dnes stává organizací zcela formální. Nejen mezi její rychle rostoucí masovou základnou, ale i v poměrně vysokých funkcích jsou mladí lidé, připravení působit pro obnovu pozitivních hodnot. Slováci byli významnou složkou předlednové opozice právě proto, že t u h ý centralismus Novotného se dotýkal jejich nacionál nich zájmů. Rok 1968 přinesl v zákoně o čs. federaci významný krok," k t e r ý uspokojoval slovenské požadavky. . F a k t i c k á def
2
federalizace a centralizace, probíhající od ledna 1970, ulamuje kus za kusem z toho, co bylo v očích značné části slovenské veřejnosti hlavní zásluhou Husákovou. Proč se právě Husák vydal při odbourávání slovenských institucí a jejich p r á v cestou Širokého j e jistě možné demagogicky přičíst 4 4 zlým Čechům", jak to v Bratislavě někteří činí. Věcnější pozorovatelé n a j d o u vysvětleni v byrokratickém systému, který si nemůže dovolit víc než jediné centrum moci, který nedopřává autonomii ani duchu, ani národům. Existenční postih byl n a Slovensku dlouho mírnější než v českých zemích. I vyloučení z komunistické strany většinou donedávna pracovali n a méně exponovaných místech ve svém oboru. Nyní se i n a Šlovensku začíná uplatňovat zásada, že vyloučení musí odejít, jak předpokládá usnesení předsednictva UV KSČ z podzimu 1970. To je jediná symetrizace, které se Slovensku za dva roky Husákovy vlády dostalo. Tato fakta jsou pro posuzováni Husákovy činnosti podstatnější než projevy a výroky, jimiž kdysi vyvolával iluze. Ostatně už v září 1969, když se zjevně rozešel s progresivními představiteli v ÚV KSČ, když íiěkteré nechal vyloučit a jiné přiměl k rezignaci, některým z nich řekl: "Nemyslete si, že mi za zády připravíte nový leden. Poučil jsem se z chyb Novotného a proto nedám žádné opozici možnost, aby se proti m n ě zformovala, v tisku, v akademii, ani v aparátě. Na mne budete krátcí, mne neshodíte jako Novotného v lednu 1968". V tomto zorném úhlu se Husákova politika nejeví jako prostý výsledek tlaku sovětských kruhů a domácích Indrů či Bilaků. Tyto výroky n á m usnadňují pochopit, proč Husák n a t y t o tlaky reagoval t a k pružně, proč se jimi nechal t a k snadno vydírat a proč nakonec přešel bezezbytku n a jejich pozice. Nesledoval žádnou vlastní programovou koncepci, jak věřili jeho někdejší potenciální spojenci, ale pouze omezený, ryze mocenský utilitární zájem, Federalizace byla prostředek, jak se dostat k moci, defederalizace je prostředek, jak se u moci udržet. Totéž platí o jeho postoji k tisku, společenským vědám, mládeži, odborům, dělníkům, ekonomice. Husák si tedy vybral protivníky, vybral si spojence. J a k á je přitom jeho osobní perspektiva? A co nás n a ní vůbec zajímá? Bohuš Chňoupek, nyní velvyslanec v Moskvě, se po letošním únorovém plénu zastavil v Bratislavě, kde v okruhu novinářů trousil: Není pravda, že situace na »Slovensku byla podstatně jiná než v Čechách. Jediný rozdíl byl v tom, že v Čechách vystupovala kontrarevoluce s otevřenými praviéáckými hesly, zatímco n a Slovensku byla maskovanější. Měla převážně trockistickou platformu, v níž se mísila pravicová a sektařská stanoviska s nacionahsinem. Blíží se čas odhalení této platformy a Husáka jako jejího hlavního představitele. Chňoupek se už několikrát vyznamenal jako přední bijec konzervativní fronty,
zvláště jako ředitel. Čs. rozhlasu v letech 6970. Ale jsou i jiné náznaky. Objevily se snahy použít posledního pléna ÚV KSS těsně před sjezdem k podstatným kádrovým změnám, Husákovi nepříznivým. Ohrožen je Colotka, Pezlár, dokonce i Lenártovo postavení slovenského prvního tajemníka. Dodejme, že Husák obětoval celé předsednictvo UV KSS zvolené n a mimořádném sjezdu v srpnu 68 (Pavlenda, Zrak, Turček, Falťan, Tažký, tajemník Graca), že v 4 'Poučení" přistoupil n a jemu nebezpečný výklad některých události. Tak například se v "Poučení"'obviňuji "pravičáci" v předsednictvu ÚV KSS, že prosadili změnu stanoviska ke vstupu vojsk. Hruškovič po dohodě s Bilakem dal nejprve schválit usnesení vstup vojsk v zásadě schvalující. Po dojití odmítavého textu z Prahy se jednání obnovilo za účasti přizvaného Husáka, s jehož přičiněním se nové stanovisko solidarizovalo s postojem Dubčekov a předsednictva. Husákovi tedy nepomohlo, že se vzdal vlastních názoru, že vydal své politické řátele všanc nitře, aby získal punc orthooxnosti. Není třeba h á d a t zda a jak dlouho zůstane ve funkci. Může být právě t a k vyměněn, ponechán bez skutečne moci, určen presidentem nebo vláčen tiskem jako pravičák, buržoasní nacionalista nebo trockista. Záleží i n a tom, jaké změny si bude chtít sovětské vedení dovolit v souvislosti s mezinárodními problémy, Polskem počínaje. Podstatné je, že ztrácí hlavní kvalitu, jíž mohl moskevskému vedení sloužit: pověst člověka podporovaného alespoň částí veřejnosti, která ho považovala za nejmenši zlo. Jeho osobní osud je už dnes zcela lhostejný a jeho případný p á d by byl provázen jen obecným názorem, že si ho zasloužil. Husákův případný pád však není vůbec lhostejný z hlediska politického. První tajemník je nerozlučně spojen s politikou, která se v těchto dvou letech realizovala, nese za ni hlavní odpovědnost a musí za ní stát. Za vším: včetně likvidace nejpokrokovější, nejvzdělanější a nejzkušenější části strany, dělnickými funkcionáři v továrnách počínaje a stranickou inteligencí konče; včetně politiky, která zbytek strany, zbavený svéprávnosti umlčela; včetně vyvolání latentního antikomunismu v zemi, kde komunisté měli kdysi skoro 40 procent hlasů ve zcela svobodných volbách a kde komunisty před třemi roky podporovala zdrcující většina obyvatel. Setrvám Husáka ve funkci znamená zachovat politický status quo, vše, co se vytvořilo v uplynulých dvou letech. Každá — i dílčí — změna bude oslabovat jeho postavení a proto se jí bude bránit. Naopak: každý pohyb, směřující k jeho odstavení fakticky byrokratický systém oslabuje. Případní nástupci nemohou mít dost sil, aby udrželi t a k o v ý pohyb jen v rámci palácového převratu. I když nemůžeme předem vyloučit pokus o ještě brutálnější řešení současných československých problémů než je dosavadní, musíme předpokládat, že jakákoli garnitura, aspirující n a trvalejší vládu, bude nucena
vystoupit alespoň s pseudopozitivnim programem. Uděl Gomulky, který nakonec pracoval už jen pro to, aby nepřišel nový "říjen" dokazuje znovu neudržíte!nost Husákovy politiky na motto: Nepřipustím nový leden. Celonárodní či celostátní krizi neřeší zákazy, ale pozitivní politika. Při t a k rozrušených strukturách jako jsou československé to bude značně zdlouhavý a komplikovaný proces. Nelze se mu však nijak vyhnout. V uplynulých dvou letech Gustáv Husák promarnil kredit, který si přinášel z předchozího období, neobstál ve zkoušce státníkově, evidentně prokázal neschopnost vyvést zemi ze stavu permanentní krize. Husákovo "come back" po dvaceti letech bylo a je politikou slepé uličky. Čím dříve bude možné přesedlat, tím asi lépe. Praha, březen 1971 *
*
S
Ješte k t.zv. pozvání V minulém čísle jsme informovali čtenáře o t.zv. pozvání "spojeneckých vojsk", jež podle V. Bilaka zaslalo kromé "tisíců komunistů a pracujících" také asi 40 členů ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění. Uvedli jsme zatím 25 jmen z této skupiny (Auersperg, Bilak, David, Havelka Jan, Hendrych, Hofmann, Hořčic, Hrbek, Indra, Chňoupek, Kapek, Kaska, Kolder, Laštovička, Mamula, Mestek, Němec Jan, Nový, Pavlovský, Filler, Plojhar, Sulek, Šalgovič, Švestka a Rytíř) a slíbili jsme, že budeme postupně uveřejňovat další jména těch, kteří se k této "iniciativě" nyní hlásí. Kromě již jmenovaných jsou to dále: Havlíček František, člen ÚV KSC, Trojan Josef, býv. člen ÚV KSČ (zahynul na podzim 1970-viz zpráva o komplotu v c . 1. "Listů"), Barbírek František, člen ÚV KSČ, Rygo Emil, člen ÚV KSČ, Krajčír František, člen ÚV KSČ, čs. velvyslanec v NDR, 3
Soják (býv. vedoucí sekretariátu A. Dubčeka), Květoslav, člen UV KSČ (zemřel), Kudrna Josef, člen ÚV KSČ, býv. ministr vnitra za A. Novotného, Pecha Josef, člen UV KSČ (zemřel), Lenárt Jozef, člen ÚV KSČ a 1. tajemník ÚV KSS Přesto, že "normalizované sdělovací prostředky denně opakují verzi o "pozvání" sovětské armády, do dnešního dne neuvedly ani jedno jediné konkrétní jméno. Také ona skupina "členů ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění", o které mluvil V. Bilak zůstává podezr6l6
v anonymitě. Důvody k tomu jsou zřemě různé. Na jedné straně nemají na zveřejnění těchto jmen zájem členové t.zv. nového vedení jako Husák, Svoboda, Štrougal, Kempný, Hanes nebo Erban, kteří mezi těmito "internacionalisty" prvního sledu nejsou, neboť žádný dopis do Moskvy neposlali, nebezpečí kontrarevoluce neviděli a naopak si v období "československého jara" v r. 1968 přidali nejedno své polínko. Proto se úporně snaží odmítat theorii o prvorozenectví internacionalistů, především signatářů t.zv. zvacího dopisu. Sami signatáři však mají stále ještě pochybnosti, plynoucí ze strachu z veřejného m í nění. Nevěří totiž ani vlastním projevům o "podpoře" pracujících. Ale existuje ještě jeden důvod pro to, aby celá otázka t.zv. zvacího dopisu zůstala nějakou dobu obestřena tajemstvím. Z kruhů sovětského velvyslanectví v Praze jsme dostali důvěrnou informaci, že jmenovaní (t.j. signatáři dopisu) slíbili tehdejšímu radovi sovětského zastupitelského úřadu v Praze Udalcovovi svůj podpis, ale v posledním okamžiku se vyděsili reakce lidu a nepodepsali nic. To by znamenalo, že podpisy členů ÚV, vlády a poslanců NS, o nichž se nyní hovoří jako signatářích výzvy k Sovětskému svazu, byly učiněny d o d a t e č n ě ! To by také vysvětlovalo těžko jinak pochopitelnou skutečnost, že Piller 4
a Barbírek jsou sice nyní mezi signatáři této "výzvy", ale na zasedání předsednictva v noci z 20. na 21. srpna 196S hlasovali pro návrh rezoluce, odsuzující okupaci. To jim také nemohou někteří "internacionalisté" odpustit a proto musí nyní ze všech vysokých funkcí odejít, i když dělali později všechno, aby své "zakolísání" napravili. Mluvil o tom na prosincovém plénu ÚV KSČ nový kandidát předsednictva Karel Hofmann, který řekl, že největší hanba za přijetí oné "osudné" rezoluce předsednictva ÚV v noci na 21. srpna 1968 padá na ty, kteří způsobili, že tato rezoluce získala většinu 7:4. Kdyby totiž Piller a Barbírek nebyli Udalcova zklamali, mohlo předsednictvo oné noci invazi "legalizovat" poměrem hlasů 6:5! Je jasné, jaké by to bývalo mělo důsledky pro celý další vývoj. Na základě těchto znalostí můžeme nyní rekonstruovat celou záležitost s "pozváním" vojsk asi takto: Do vlastní operace příchodu vojsk bylo zřejmě zapojeno jen nckolik nejspolehlivějších lidí, protože musela být do poslední chvíle utajena, V této nejužší skupině zasvěcených byli lidé jako Bilak, Indra, Kolder a Piller, kteří připravovali vstup vojsk předem na Orlíku a pod jejich vedením pracující operativní skupina, v níž byli m.j. Karel Hofmann, Pavel Auersperg, Viliam Šalgovič, Miroslav Sulek, Miloš Marko a někteří další členové aparátu ÚV a státní bezpečnosti, kteří byli v permanenci od 17. srpna v kanceláři Ústřední správy spojů u Karla Hofmanna. Tam se také zpracoval v Moskvě připravený dokument, který vydal TASS 21. srpna jako "Výzvu", podepsanou nejmenovanými "členy ÚV KSČ, vlády a poslanci". Autoři této výzvy zřejmě počítali s tím, že jakmile bude vstupem sovětských vojsk vytvořena v Československu nová situace a hned první den sestavena t.zv. dělnicko-rolnická vláda pod vedením Aloise Indry nebude velký problém získat pod tento dokument několik desítek podpisů. Ale ti, kdo
tyto podpisy Udalcovovi přislíbili, se polekali hněvu lidí a v poslední chvíli ucukli. Dnes, kdy považují situaci za jistější se ke své "iniciativě" pilně hlásí, aby si zajistili svou kandidaturu do nového ÚV KSČ a ostatních vedoucích funkcí.
Stanovisko právníka Moskevská Pravda uveřejnila 22. srpna 1968 dopis skupiny čsl. stranických a státních představitelů, žádajících Sovětský^ svaz o pomoci proti tzv. kontrarevoluci v ČSSR, na který se odvolává i rozsáhlý materiál zdůvodňující vojenskou intervenci pěti států. V této době — a také později — se vsak u nás nikdo k podobné iniciativě nehlásil. Od některých vysokých činitelů, kterým se tedliy řipisovala (V. Bilak, J . Piller, D. Kolder, O. vestka atd.), jsme uslyšeli pouze ubezpečení, že se nedopustili ničeho, co by se nesrovnávalo se ctí občana této republiky, se ctí komunisty. Nyní, po více než dvou letech "konsolidace", se naší veřejnosti sděluje, že tisíce komunistů, mezi nimiž byli i členové ÚV KSČ, ÚV KSS i vlády a poslanci NS a SNR, se tehdy obrátilo " n a vedení bratrských stran i na vlády našich spojenců s prosbou, aby . . . poskytly čsl. hdu internacionální pomoc při obraně socialismu"; jejich zozhodnutí se motivuje tím, že "pravicová část vedení strany nechtěla přijmout žádná opatření, která by vedla ke zmařeni kontrare volu čního převratu a k odvrácení občanské války". Nesvědčí o odvaze stranických a státních činitelů, o nichž se zde mluví, ani to, že se k tomuto sdělení odhodlali až po více než dvou letech, ani to, že i nyní zůstávají ve stínu anonymity a skrývají se v neurčitém zástupu "tisíců komunistů" a občanů. Ani dnes ještě nejsou ochotni vystoupit před veřejností všichni a konkrétně, ačkoli z hlediska elementárních norem politické a morální odpovědnosti je to jejich povinností, vS těmito mlhavými tisíci spojuje t y t o vysoké činitele neschopnost stát se menšinou, odpor podrobit se základním pravidlům demokracie. Liší se však od nich právě tím, že jsou vysocí státní a stra-
ničtí činitelé, jejichž kompetence je určená základními zákony našeho státu, lc jejichž bezpodmínečnému respektováni jsou vázáni těmi funkcemi, které jim byly svěřeny. Jejich žádost o pomoc adresovaná SSSR je z tohoto důvodu kvalitativní odlišná od stejných snah tisiců komunistů a občanů, jejichž slabá Čsl. občanskost je z historických i ideologických důvodů pochopitelná. Z toho nikterak nevyplývá, že žádost těchto vysokých činitelů má také vyšší a lepší právní legitimaci, takovou, která b y dodala "vstupu vojsk" právní základ a důvod. K činu takovéhoto dosahu, jakým je "pozvání* vojsk jiných, třeba i spojeneckých států, nestačí — podle našich zákonů — rozhodnutí nahodilé "skupiny činitelů"; ústava našeho státu s tak neurčitým útvarem nepočítá a nemůže mu proto žádné kompetence svěřovat. Žádná soíistika nemůže proto zastřít to, že tito vysocí Činitelé si museli být plně vědomi toho, že se svým činem postavili proti základnímu zákonu našeho státu (a obdobně i proti stanovám strany), a tedy proti ne j vyšší povinnosti, kterou jako představitelé státu a strany přejali. J a k ý může mít tento strašný fakt důsledky pro právní vědomi společnosti, pro autoritu práva a soudů! K t e r ý rozsudek vynesený v politických procesech může mít třeba jen zdání oprávněnosti, když taková protiústavní činnost a tak drastické zneužití svěřených státních a stranických funkcí se národu předkládá jako nejvyšší prozíravost, věx-nost a uvědomělost! Měli možnost d á t svému kroku zákonnou formu. Mohli ve vládě, v NS, v S N R i v ÚV ICSČ i KSS prosazovat svůj názor. Místo toho jednali za zády těchto orgánů, ve skrytu, naprosto neloyáluě k vedení státu a strany. To se zdůvodňuje tehdejším tzv. "tenorem pravice", ačkoli nikdy v té době, ani v nejvypjatějších situacích, se neobjevil ani náznak těch drastických postupů, jak je známe z říjnových a prosincových událostí v Polsku 1956 a 1970. Tak je tento "teror" - zdá se - jen zástupným jménem pro zbabělost; ale ani tím se všechno nevysvětlí, I kdyby tito činitelé měli odvahu velikou, museli by kapitulovat před odlišnou vůlí většiny. Právě jejich neschopnost přijmout t y t o důsledky odhaluje nedemokratické jejich ledví, dokazuje s největší prúkazuostí, že od nich nemohou ani nejmírnější demokraté Čekat nic, žádnou iniciativu, jež by vytvářela třeba skromné předpoklady skutečné demokracie. Lidé, kteří se vzpírají základním zákonům, když se jim stanou nepohodlné, a kteří se utíkají pro pomoc jinam, když doma ztrácejí oporu, nemají ani morální, ani politickou legitimaci k reprezentaci naší společnosti. A í už budou další cesty konsolidace jakékoli, t a t o zkušenost a t a t o pravda zůstanou připomínkou i výzvou: čas je nezahojí ani je nepřikryje událostmi, pokud v našich národech zůstane třeba jen stopa důstojnosti a sebevědomí. Český právník
5
PRED t.zv. XIV. SJEZDEM KSC v
Urychlené svolání t.zv. XIV. sjezdu KSC na 25. května 1971 udivilo nejen mnoho řadových élenů strany, ale i některé funkcionáře. Na prosincovém plénu se totiž o sjezdu nemluvilo. Možnost urychleného svolání sjezdu přednesl Husák na lednové poradě krajských tajemníků KSČ v Praze, kde se objevily varovné hlasy, že situace ještě není tak zralá, a žádající, aby nejdříve došlo k ideové diskusi uvnitř strany. Iíusák naproti tomu pochopil, zejména po prosincovém plénu ÚV, že čas pracuje proti němu. Ukázalo se totiž, že o rezoluci "o jednotě strany", která se měla stát Husákovou oporou proti tlaku " interna cionalistů" se mluví jen formálně a ještě k tomu si ji každý vykládá po svém. Ultra-konzervativci ji spojují s dalším dokumentem prosincového pléna, t.zv. "Poučením", který jim slouží jako odrazový můstek k nové ofenzívě. "Poučení", které bylo po Iíušákově bleskové cestě do Moskvy zredigováno podle Brežněvova přání, znamená "clalší Husákův ústup od jeho původních názorů a koncepcí. Ale ultra-kozervativni síly se nespokojují tím, že se "Poučení" ve všech obměnách denně opakuje ve všech sdělovacích prostředcích a na všech schůzích. Jeho rámec již daleko překračují. r Dokazuje to zvláště materiál, připravený Ú K R K (Ústřední kontrolní a revizní komisí pod vedením M. Jakeše) pro R u d é právo pod názvem "Šli proti n á m " . Tento seriál útočí proti mnohem širšímu okruhu lidí než "Poučení" a ve své druhé Části napadá přímo Husáka v pasáži o bratislavské městské konferenci, kde právě Husák byl iniciátorem oněch výsledku, jež jsou napadány v tomto dokumentu. Dále se do "druhého centra" nyní dostalo celé tehdejší předsednictvo ÚV ICSS, které bylo zvoleno na mimořádném sjezdu ICSS na osobní návrh samotného G. Husáka. Husák si ověřil, že "ultras" proti němu rozvíjejí velmi systematickou, akci, v níž podle salámové taktiky uřezávají jednu jeho pozici za druhou až ho dostanou do situace, kdy nebude problémem se ho zbavit. Proto se chytil příležitosti svolat urychleně t.zv. X I V . sjezd, který by mohl snad tento nápor zastavit a stranické vedení na nějakou dobu stabilizovat. Při t o m počítá s podporou Brežněva a přáním sovětského vedeni mít v Československu klid a pořádek, jež by jakékoliv větší změny mohly narušit. Současně s touto snahou Husáka zachránit svou pozici pokračuje nezadržitelně nástup jeho protivníků, zvláště Aloise Incky. I n d r a byl konečně n a únorovém plénu UV KSČ odměněn za * své služby sovětskému vedeni
6
a postoupil do funkce člena předsednictva ÚV KSČ. Není to náhodný vzestup. Alois Indra se odlišil od ostatních členů ÚV už na dubnovém plénu ÚV KSČ v r, 1968, když byl navrhován n a funkci tajemníka ÚV. Prohlásil tehdy se vzácnou otevřeností, že varuje ÚV před touto volbou, neboť prý má mnoho nedostatků: je autoritativní, nesnášenlivý a má tvrdou ruku. On ovšem už tehdy věděl, že právě proto ho jisté síly na t u t o funkci navrhovaly a prosadily. Indra také na rozdíl od mnoha jiných ještě před 20. srpnem 1968 vystupoval proti mnoha aspektům polednové politiky a aktivně připravoval invazi, při niž měl sehrát z v lášť důležitou úlohu nového předsedy vlády. Když se to nepovedlo, zůstal několik měsíců v Moskvě, kde se zřejmě připravoval n a zvládnutí nové situace. Už n a listopadovém plénu 1968 vystoupil s programem ultrakonzervativních sil, který byl skutečně jimi úspěšně uplatněn. I n d r a je člověk cílevědomý, dobrý organizátor a dovede trpělivě upevňovat svou moc. Má dnes značnou oporu ve stranickém aparátu a navázal i dobrá spojení v bezpečnosti a armádě. Protože odpovídá za masové organizace, mohl právě on prosadit Karla Hofmanna, s nímž ho spojují společné konspirace při přípravě invaze jako svého nástupce do funkce kandidáta předsednictva a jako budoucího předsedu ROH, kde m á vystřídat J a n a Pillera. Vasil Bil ale je sice t a k é na vzestupu a má nesporně vlivné protektory v Moskvě, zatím co Antonín Kapek má 311 něj b f. pozice 3 en v Praze, ale nejvážnější šanci n a kandidáta n a funkci 1, tajemníka po Husákovi m á nesporně právě Alois Indra. To neznamená, Že k této výměně garnitury poslouží již t.zv. X I V . sjezd v květnu. Může to b ý t mnohem později, ale zřejmě k tomu dojde, i když Husák se pokouší ve svých projevech t y t o pohyby a manévry bagatelizovat. Nepomohou m u ani různé výzvy ke spolupráci, neboť své vlastní bývalé stoupence a přátele nechal bez protestu zlikvidovat a dnes se nemá o koho opřít. Nepomůže mu ani urychlené svolání sjezdu, neboť Indra a ostatní " u l t r a s " mají natolik vybudovaná spojení a pozice, že snadno ovlivní výběr delegátů a tím také výběr nového ÚV a jeho předsednictva, kde dále posilní své pozice n a úkor Husákových. Už dnes se počítá s tím, že z předsednictva odejde jeden z jeho osobních stoupenců Evžen E r b a n a ani u něho se to nezastaví. KSČ vstupuje do roku svého 50-tého výročí a t.zv. X I V . sjezdu s nejhorším věkovým a sociálním složením ve sve historii. Zpráva z prosincového pléna, předložená členům ÚV
konstatuje, že věkový průměr ěleiiů strany je 49 a půl roku, v Praze n a př. 57 let. V současné době je v KSČ jen 1S procent dělníků (i s důchodci by to bylo 26%), v Praze však jen 12%. Smutné pro stranu, jež se stále považuje za mluvčí dělníků! Ani po výměně legitimací a rozsáhlé čistce nedochází k očekávané aktivizaci strany. Na schůzích prakticky chybí diskuse, kromě opatrných dotazů k řečníkům. I ve stranických kruzích se počítá s tím, že asi dvě třetiny nynějších členů KSČ jsou stále přístupny t.zv. pravicové propagandě a představuji velkou neznámou. Moiiou se v okamžiku jakékoliv nové krize obrátit proti nynějšímu vedení. Přes všechno propagandistické úsili se nepodařilo vymazat z myslí oněch S měsíců r. 1968 a zdiskreditovat Dubčeka, Smrkovského, Kriegela a ostatní představitele "socialismu s lidskou tváří". Propaganda a agitace se pohybují v uzavřeném kruhu neustálého opakování a skloňování ve všech pádech "kontrarevoluce", "pravicového oportunisuiu". "revizionismu", "sionismu", ' obnovení vedoucí úlohu s t r a n y " "internacionalismu" atd. atd., takže ztrácí jakoukoliv účinnost a vyúsťuje v ideologickou stagnaci a cynismus. Proto se vedoucí skupina pokouší oživovat stranu neustálými kampaněmi, které by zaměstnaly stranický aktiv a udržely členskou masu pod kontrolou a strachem. Svolání t.zv. XIV. sjezdu je dalším t a k o v ý m pokusem. Ale ani t a t o injekce nepomůže n a dlouho. Neboť pacient je těžce nemocný.
Političtí vezni v Československu Zjistit, kolik je v dnešním Československu politických vězňů, je téměř vyloučeno. J e d n a k proto, že o t o m neexistují žádné oficiální informace (naopak: v novinových komentářích a v projevech představitelů režimu se čas od času objevují tvrzení, že v zemi není uvězněn pro své politické názory nikdo) a jednak proto, že informace neoficiální jsou značně kusé a t ý k a j í se téměř ve všech případech lidí, kteH jsou známí. V pražské věznici v Ruzyni jsou například v této době vězněni Alois Poledňák (byv. ředitel Čs. filmu a poslanec), dr. Stein a Kubiasová, plk. Čeřenský a Vladimír Škutina (býv. televizní komentátor). Kromě nich je však jak v Praze, t a k i v řadě jiných měst v Československu vězněna řada lidí,
jejichž jména široká veřejnost nezná. Podívejme se blíže na jeden z takových případů, na případ šestnácti mladých lidí, členů tzv. Hnutí revoluční mládeže. J d e o mladé lidi ve věku 20-25 let, o studenty a mladé dělníky. Jsou mezi nimi dvě děvčata — třiadvacetiletá Petruška Šusterová a pětadvacetiletá Sibylla Plogstedtová, která je ze západního Beríína a byla v Československu na praksi jako socioložka. Téměř všichni trávili ve vězeňských celách už druhé vánoce, protože byli většinou zatčeni začátkem prosince 1969. Stojí za to vylíčit, jaké jsou vlastně jejich zločiny, pro něž jsou už déle než rok ve vyšetřovací vazbě. Tito mladí lidé utvořili tzv. l i n u t í revoluční mládeže, jehož činnost vypadala takto: členové se scházeli k diskusím n a d spisy Lenina, Trockého, Bucharina, I) žil a se a jiných teoretiků socialismu, na cyklostilu vytiskli několik letáku a mezi nimi také sborník "Byrokracie ne, revoluce ano", v němž shromáždili citáty z klasiků marxistického socialismu. J e zřejmé, Že přilepit této organizaci nálepku "antisocialismu" ie i pro československou t a j n o u policii obtížné. Jole absurdní by takové obvinění bylo, je vidět konečně i z těchto několika čísel: z přibližně 600 posluchačů lil. fakulty pražské Karlovy university byío asi 60 člen}'- KSČ, po srpnu jich 50 vystoupilo a z 10 zbývajících je jicli 5 mezi uvězněnvmi. v'
K zatčení člení H n u t í revoluční mládeže došlo za velice příznačných okolností: Někteří hlenové organizace^ přizvali ke spolupráci muže jménem Josef Čeclial, který byl předsedou závod, výboru R O H ve Spojených ocelárnách n a Kladně. J e pravděpodobné, že Čeclial byl informátorem S l B . i když přímé důkazy o t o m dosud neexistují. J a k o starší člověk a dělník udělal na naivní mladé revolucionáře velký dojem, předával jim zkušenosti z protinacistického odboje za druhé světové války, iniciativně se snažil dát jejich organizaci "bobový charakter" atd. 27. listopadu 1969 se Cechal zúčastnil ve studentské koleji " N a větrníku" schůzky několika Členů Hnutí revoluční mládeže. Na této schůzce Čeclial přišel s otázkou, co b y udělali, kdyby ve svých řadách objevili nějakého zrádce* Jeden z chlapců vystoupil s názorem, že zrádce by bylo nejsprávnější fyzicky likvidovat. V diskusi, která pak začala, však stoprocentně převládl názor, Že t a t o teoretická fyzická likvidace b y byla naprosto nesprávná, neboť "není možné zabíjet lidí, kteří něco dělají z přesvědčení". Josef Cechal však hned druhý den (20.11.69) napsal státní bezpečnosti písemné oznámení o H n u t í revoluční mládeže, a zatýkání začalo. Za celý rok vyšetřování se státní bezpečnosti nepodařilo uvězněné usvědčit z ničeho jiného než z toho, co jsem právě vylíčil. Správa věznice zakázala posílat uvězněným knihy a noviny, studentům i učebnice. Dva z uvězněných — studenti Frolík a Bašta — trpí chorobou zraku a jsou už rok bez řádného lékařského ošetření.
7
Krajská prokuratura v Praze 2 Kv 310/69 Městskému soudu v Praze Krajský prokurátor v Praze žaluje 1) Ing. Petra UHLA, nar. 8.10.1941 v Praze, profesora Střední průmyslové školy v Praze 1, Betlémská 4, bytem Praha 2, Anglická 8, t.č. ve vazbě od 15.12.1969, 2) Jana FROLÍKA, nar. 16.7.1947 v Praze, studujícího filosofické fakulty UK v Praze, bytem v Praze 2, Salmovská č. 10, t.č. ve vazbě od 15.12.1969, 3) Sibyllu PLOGSTEDTOVOU, nar. 2.11.1945 v Berlíně, praktikantku sociol. ústavu ČSAV, bytem Berlín, Hubertstrasse 5, t.č. ve vazbě od 13.12.1969, 4) Petra LUKAČOVIČE, nar. 29.11.1948 v Dobré Vodě, laboranta Vtí ČSAV, bytem v Praze 9, Sokolovská č. 624, t.č. ve vazbě od 15.12.1969, 5) Petrušku ŠUSTROVOU, nar. 18.5.1947 v Praze, úřednici pošt. úřadu v Praze 1, bytem Praha 3, Kolínská 15, t.č. ve vazbě od 15.12.1969, 6) Jaroslava BAŠTU, nar. 15.5.1948 v Plzni, studujícího fil. fakulty UK v Praze, bytem Zatec, Žižkova 74, t.č. ve vazbě od 14.1.1970, 7) Egona ČIERNYHO, nar. 16.10.1944 v Sedmerovcích, absolventa filosof, fakulty UK, bytem Žarnov 65, o. Košice, t.č. ve vazbě od 26.1.1970, 8) Ivana DEJMALA, nar. 17.10.1946 v Ústí n/Labem, studujícího Vysoké školy zem. v Praze, bytem Ústí n/Lab., Horská 4, t.č. ve vazbě od 16.1.1970, 9) Radana BAŠEHO, nar. 3.6.1950 v Praze, studujícího právnické fakulty UK v Praze, bytem Praha 4, Poverova 3, t.č. ve vazbě od 15.12.1969, 10) Jaroslava SUKA, nar. 27.12.1948 v Lounech, studujícího filosof, fakulty UK v Praze, bytem Praha 10, Sečská 1852, t.č. ve vazbě od 3.2.1970, 11) Vavřince KORČIŠE, nar. 7.2.1948 v Rumburku, bývalého studenta filosof, fakulty UK v Praze, nyní bez prac. poměru, bytem Litvínov VI třída ČSM čp. 1679, t.č. ve vazbě od 31.3.1970, 12) Pavla ŠREMERA, nar. 24.2.1946 v Benešově, zaměstnance Mikrobiologického ústavu, bytem Benešov u Prahy, Na tržišti 2, t.č. ve vazbě od 22.12.1969 13) Filipa SERRANO, nar. 6.6.1945 v Lavelanet/Francie, redaktora nakladatelství Melantrich, bytem Praha 6, Petřiny 1890, t.č. ve vazbě od 5.3.1970
8
14) Tomáše SIGMUNDA, nar. 27.7.1943 v Praze, studujícího filosof, fakulty UK v Praze, bytem Praha 1, Dušní 11, t.č. ve vazbě od 11.3.1970 15) Jana DOSTÁLA, nar. 19.9.1949 v Praze, studujícího právnické fakulty UK v Praze, bytem Praha II, tř. Wilhelma Piecka 65, t.č. ve vazbě od 3.2.1970 16) Karla ČAMBULU, nar. 6.1.1924 v Praze, provozního technika národního podniku Avia, bytem Praha 5, U Smíchovského hřbitova 4, t.č. ve vazbě od 13.1.1970 17) Maru DAŠKOVOU, nar. 3.8.1949 v Brně, stud. filosof, fakulty UK v Praze, bytem Šlapanice u Brna, Rudé náměstí 142 (ve vazbě od 5.2. do 9.3.1970), 18) Matyldu BROŽOVSKOU, nar. 4.3.1943 v Praze, zaměstnankyni n.p. Čedok, bytem Praha 2, Anglická 26, (ve vazbě od 4.3. do 13.7.1970), 19) Jiřího HOFFMANA, nar. 2.8.1951 v Chomutově, dělníka n.p. Armabeton, bytem Žatec, Hájkova 4, přehodně Praha 6 - Strahov, ubytovna Armabetonu (ve vazbě od 11.3. do 20.4.1970) (Poznámka: u obžalovaných 13, 15, 16 je "t.č. ve v a z b ě . . . " š k r t n u t o ; to zřejmě znamená, že tito obvinění byli v době od vyhotoveni obžalovacího spisu - 7.1.1971 - z vazby propuštěni). v
z
e od listopadu 1968 do prosince 1969 v Praze 1, 2, 3, 6, 10, a jinde z nesouhlasu k socialistickému společenskému řádu republiky a z odporu proti vedoucí úloze a politice KSČ vytvořili postupně tajnou protistátní skupinu, nazvanou nejprve "Hnutí revoluční mládeže", později "revoluční socialistická strana" a ve vzájemné součinnosti a spolupráci s dalšími osobami sestavovali a rozmnožovali různé písemnosti a letáky, jejichž obsah mohl vyvolat nesouhlas a odpor vůči socialistickému společenskému řádu a narušovat úsilí KSČ o konsolidaci politických a hospodářských poměrů v republice, tyto písemnosti ve větším rozsahu rozšiřovali, kromě toho během schůzek rozvíjeli mezi členy skupiny a dalšími osobami soustavně státu nepřátelskou propagandu a plánovali akce ohrožující politické základy republiky, t e d y
z nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky prováděli podvratnou činnost proti jejímu společenskému a státnímu zřízení, obranyschopnosti a jejím mezinárodním zájmům, čímž spáchali trestný čin podvracení republiky podle par. 98 odst. 1 trestního zákona. V Praze dne 7.1.1971 Krajský prokurátor Dr. František Štilip v.r.
9
SMYSL PROCESU S 19 JIŘÍ
Po dlouhém váhání a odkládáuí-zpusobených jednak tlakem světového i domácího veřejného mínění i nutností psychologické přípravy a čistky v justiční cli orgáuecli-se masinerie politické persekuce začíná rozjíždět od masových pomluv, obviňování a existenčního postihu k politickým procesům. První obětí se stal v únoru televizní komentátor a scénarista Vladimír Škutina, který si již odseděl dva roky vězení za " u r á ž k u " bývalého presidenta Antonína Novotného. Oficielně byl nyní odsouzen znovu na 2 roky vězení za "urážky hlavy s t á t u " a ''spojenců", jichž se údajně dopustil napsáním knihy, která nikdy nevyšla. Skutečným důvodem odsouzení Škutiny však byla jeho činnost v televizi v srpnových dnech roku 1968, i potom, kdy se spohi s většinou pracovníků televize, rozhlasu a tisku postavil statečně proti okupaci a jí vnucené "normalizaci". Kromě toho mu neodpustili, že ve své knize "Presidentův vězeň" i dalších reportážích vylíčil tehdejší — a tím znovu dnešní — poměry v bezpečnosti a čs. kriminálech a odhalil t a k methody lidi, kteří dnes opět neomezeně vládnou. Za necelých 14 dní po odsouzení bkutiny byl v Praze zahájen proces s 19 většinou mladými lidmi, jenž ve chvíli, kdy píši t y t o řádky, ještě trvá. Obžalovací spis, připravovaný pracně téměř rok a jehož začátek zveřejňujeme n a jiném místě (má celkem přes 30 stránek) je obviňuje z "trestného činu podvracení republiky", tedy z jednoho z nejtěžších provinění. Nejde mně v tomto článku o rozbor názoru a method činnosti této skupiny obžalovaných, ale spíše o zamyšlení n a d širším významem tohoto procesu, jedním z největších s t a k velkou skupinou mladých lidí od dob procesu s t.zv. Omladinou. Proč jako první stanuli před tribunálem nikoliv představitelé "československého jara", ale právě tito dosud neznámí mladí lidé? Obžalovaní jsou nebezpeční okupačnímu režimu především z těchto důvodů: 1) Pochopili, že proti cizí okuj>aci a pošlapání hnutí za obrodu socialismu je nutno aktivně bojovat. Že čekat, až dojde ke "změnám v Moskvě" či jinde ve světě —• zkrátka až to za nás někdo vyřeší — je téměř totéž jako smířit se s daným stavem. J e jistě možno mít k jejich názorům a methodám výhrady, ale z celého srdce jsem s nimi, protože nečekali, až je někdo vyzve k činnosti či dá jim instrukce či dokonce záruku, že tento boj má smysl a bude úspěšný a vrhli se do něj s celým svým nadšením, přesvědčením, čistým idealismem i se všemi risiky, která tím n a sebe vzali.
10
PELIKÁN
2) Viděli — na základě vlastních zkušeností z moskevské kapitulace a postupného přejímáni t.zv. normalizace -— že IvSČ jako strana nemůže být za těchto okolností tou silou, která bude schopná organizovat — legální i nelegální — bo] proti okupaci a proti návratu stalinismu a to přes statečný postoj nejaktivnější části komunistů (kteří se pokoušeli zadržet t u t o degeneraci strany a stali se sami obětí tohoto vývoje) i lhostejnosti velké části členské základny. 3) Cítili-spíše spontánně než na základě nějakých dogmat — Že tento boj, který může počítat s tichou sympatii většiny obyvatelstva, ale také s odporem organizované byrokratické skupiny, opírající se o přítomnost cizích vojsk a domácí stranický a státní aparát, policii a armádu, se neobejde bez určitých pevných forem organizace. Proto založili "Revoluční socialistickou s t r a n u " jako zárodek uvědomělé socialistické avantgardy; zde je možno si jistě položit otázku, zela nevědomky nebyli v zajetí starých organizačních a ideových schémat revolučního linutí, zda právě t a t o forma byla správná a zda je právě v této fázi boje neizolovala od ostatních složek opozice. Ale obžalovaní později ve svých dokumentech sami prosazovali vytvoření široké " F r o n t y lidového odporu" či " F r o n t y národního osvobození", jejíž součástí chtěli b ý t spolu s ostatními složkami socialistického a demokratického hnutí opozice. 4) Avšak obžalovaní nejen pochopili, viděli a cítili, oni také a především jednali a to dvojím směrem; Jednak se soustředili n a theoretickou přípravu; scházeli se k diskusím a studiu t l i e o retiků marxismu, uznaných a hlavně oficiálně neuznaných, jako jsou Trockij, Ivolontajová, Djilas, Kttroň a Modzeíewski (aspoň tyto jmenovitě uvádí obžaloba). Okruh' autorů a děl, které tito mladí lide Četli, neurčuje v žádném případě jejich definitivní příslušnost k nějakému směru ci organizované skupině v socialistickém revolučním linutí, J e proto nesmyslné přilepit jim označení "troekistů", stejně jako jiným se bez důvodu přilepuje označení "revisionistů", "sionistů", "maoistů", "pravicových oportunistů" a pod, (i když toto označení nepovažujeme za nic hanlivého, nebot troekistě patří do revolučního hnutí a mnoho jejich analýz stalinského systému se ukázalo správných dávno před tím, než jsme k podobným odhalením přišli n a základě svých zkušeností my sami). T a t o snaha dopátrat se p r a v d y jen potvrzuje, že hledali nové odpovědi n a nové otázky, které před nimi postavil dramatický vývoj jejich
země od r. 196S a 11a které nenalézali uspokojivou odpověd v oficielních vypreparovaných učebnicí cli marxisniu-leiůnismu, přistřižených podle stalinských dogmat. Ale obžalovaní nezůstali jen u diskusi a hledám poznání, oni současné jednali : psali a rozmnožovali letáky, malovali nápisy na zdech, podíleli se n a protestních akcích k výročí okupace a smrti J a n a Paladia, některé z nich obžaloba vinní dokonce z pokusu 0 obsazení rozhlásil. Navazovali spojení s obdobným skupinami v Polsku a levicovým hnutím v Západní Evropě. A především lile dali spojení s dělníky na závodech, neboť věděli, že jedině v tomto svazku mladých lidí a inteligence s dělníky je možnost dát celému hnutí skutečnou sílu a pevnou základnu. Z toho všeho vyplývá, že obžalovaní byli skutečnými socialisty, marxisty, opravdovými internacionalisty a vlastenci, i když tyto pojmy byly v poslední době tak zdiskreditovány oficielní propagandou. I obžaloba ; přiznává, že chtěli proti t.zv. normalizaci oojovat ze socialistických pozic. To je tom u t o režimu železného pořádku, který by si rád udržel masku socialismu zvlášť nebezpečné! A pak i to, že mezi obžalovanými jsou členové IvSČ a ti, kdo se otevřeně hlásí k socialismu, kteří jsou z komunistických a dělnických rodin, kteří jsou — jak musí přiznat 1 obžalovací spis — dobrými studenty a pracovníky a mají v místě svélio bydliště i n a pracovišti "dobrou p o v ě s ť ' . Tedy žádní "chuligáni" a "příživníci", jak se režim pokoušel líčit n a př. v srpnu 1969 účastníky demonstrací a jak by rád označil všechny své odpůrce. Obžaloba musí t a k é připustit, že obžalovaní nevystupují proti socialismu, ale byrokracii, že naopak "prohlašují státní zřízení v ČSSR za nesocialistické" a proto je chtějí "nahradit systémem t.zv. všelklové samosprávy". Skutečně absurdní provinění: takto by pražský soud mohl v březnu 1.971 odsoudit za protistátní činnost i Marxe, Eugelse a desítky theoretiků oficielně uznávaného vědeckého socialismu, kteří již dávno za tento cíl bojovali! Zcela jasně t o za všechny obžalované vyjádřil již první den procesu student J a n Prolík: "Nikdy jsme ve svých diskusích neuvažovali o možnosti restaurace kapitalismu. Naopak, našim jediným cílem bylo pomoci socialismu! A t a k těchto 19 obžalovaných — a především ti z nich, kteří se nenechali zlomit vězněním a těžkými podmínkami — ukázalo rychlé politické zrání mladé generace, která prakticky vstoupila do politického života v r. 1968 a pro níž byl 21.8.1968 velkou školou života. Obžaloba se pokouší jejich činnost vysvětlit m. j. "nedostatkem praktických životních zkuseností". J a k é nepochopení toho, že tito mladí lidé prožili v r. 1968 a potom životni zkušenost, která se rovná 10-20 letům normálního vývoje! Pokud se ovšem touto zkušeností myslí ohýbání zad před vrchností
a oficielními dogmaty a přizpůsobováni se měnícím režimům, což je bohužel dost rozšířená vlastnost starší generace, pak "zaplať p á n b ů h " za tento nedostatek! Od studentských stávek, přes sebevraždu J a n a Paladia, až k této skupině "Revoluční socialistické strany", která od protestu přešla k boji to je zhuštěný obraz významného vývoje, kterým prochází velká část naší mládeže. A nejen mládeže. Y poslední době se toho umo ho namluvilo, že Husákovo vedení nechce procesy. Nebylo to ani tak jeho zásluhou, že k nim zatím nedocházelo. Spiše tomu bránil tlak veřejného mínění a strach z mezinárodních důsledků. Ale přece tomu zcela nezabránil. Logika vývoje tohoto režimu totiž směřuje opačným směrem: čím více ospravedlňuje nutnost okupace a zdůvodňuje existenci kontrarevoluce, tím více se izoluje od občanů. Tento okupační režim, vnucený naší zemi vojenskou intervencí se totiž nemůže udržet bez represí, neboť nikdy nezíská důvěru a podporu lidí. Potvrzuje t o ostatně právě ve dnech, předcházejících tomuto procesu zřejmě inspirovaná propagační kampaň v rozhlase a Rudém právu, kde se vyhrožuje "vyvozováním tvrdých důsledků" proti všem, lvtci í se nechtějí smířit s t.zv. novou realitou. Při t o m se s nestoudnou demagogií tvrdí, že lidé nebudou trestáni za své "názory", ale "činy". Co znamená názor, není-li možno jej vyjádřit? To i za Hitlera jsme si mohli myslet, co chceme. Korunu všemu nasazuje v Rudém právu ze 24. února 1971 Karel Vaněk (vystupující občas se svými skandalizujícími komentáři v rozhlase pod různými jmény): " K d o sepisuje a rozšiřuje protistátní hanopisy, bud označen za rozvratníka, kdo vynáší nepříteli státní a jiná vnitřní tajemství, bud nazván špiónem. A jako takový bud též trestán. Tak postupuje každý s t á t " . Vaněk ale zapoměl říci, že " t a k t o " postupuji v Evropě vlády jen v diktátorských re akčních režimech ve Španělsku, Řecku, Portugalsku — a pak u nás a v některých zemích na východ od nás. Musíme proto s touto represí počítat, jako s neodlučnou součástí okupace. Ale víme také, že režim si nemůže dovolit opakovat krvavé rozsudky z let 1949-54, Pro ně nenajde ani dost obžalovaných, kteří by byli ochotni se přiznávat k neexistujícím zločinům, ani dost vykonavatelů. A ani část veřejnosti, která by byla ochotna vynuceným přiznáním věřit. Tento soud je však důležitým testem pro přezkoušení, jak jsou připraveny orgány 'uštice a bezpečnosti n a straně jedné a domácí i světové veřejné mínění na straně druhé. Režim si chce především vyzkoušet, jak se necháme tímto procesem zastrašit. Právě proto musí pochopit, že nás svými vyhrůžkami, soudy a rozsudky nezastraší. Že my naopak víme, že t o je projev jeho slabosti a strachu. A neklamný začátek jeho konce.
11
A STRACH
SYMPATIE
Otiskujeme dva původní dokumenty, které názorné ukazuji různý vztah k vývoji v sousedním Polsku: sympatie naší veřejnosti a strach t. zv. nového vedeni. První dokument je text letáku, které vydalo Socialistické hnuti čs. občanů a který byl rozšiřován v Československu: Českoslovenští občané! S velkým zaujetím všiclmi sledujeme linutí polských dělnikú, mládeže a ostatních vrstev polského lidu, které se tak mohutně rozvinulo v minulých dvou týdnech. Pád Goniulky a jeho společníků je velkým politickým úspěchem, dosaženým v prvním kole tohoto boje. Gomulka «
A. V«^ T A t w
-i
•ft
WW
t
V* ^A».
v
C
vit^A^V/A»^
4
V^Vt » V
vi •
VJ j
«JV'
Y
a W'» T
i
JÍ
14 V«^
J
* * V/ V *
•VjY*Vfv
A Vř IV T A I ^ V
f
W »V
Y /H
11
VJVAAV/ L/1.1V/U VA
V*
možnosti ve svobodném ovzduší. Byla započata nadějná ekonomická reforma. Gomulkovo vedení se postupně od reforem odvrátilo a plně restaurovalo byrokratický centralistický systém, který již jednou ztroskotal. Hnuti polského lidu z prosince 1970 je odpovědi 11a tuto zaslepenou politiku. Politiku těch, kteří nic starého nezaponiěli a nic nového se nenaučili, kteří chtějí vždycky znovu a všude jít cestou, která již tolikrát vedla jen k novým krizím a otřesům, Gomulku, který v říjnu 1956 odsoudil střelbu do dělníků, dovedla až lc tomu, že do nich dal střílet sám. Hrdinný boj polského lidu, v němž dělnici severního Polska platili svýuii životy, není náhodný. Trvá již dlouho a výrazně se projevil zejména v březnu 1968. Také proto jsme již v sprnu 1968 věděli, že účast polských jednotek na obsazení Československa byla v rozporu s vůli polského lidu. Dnes podali Poláci nový důkaz, že snahy o obrodu socialismu, o jeho lidskou tvář jsou společné lidu obou našich států. V březnu 1968 polští studenti demonstrovali s heslem "Celé Polsko čeká n a svého Dubčeka!" Českoslovenští občané odsuzovali veřejné represe, které postihly účastníky polského hnutí. Tak i dnes boj dělníků, dělnických žen, studentů a ostatních občanů polských měst je i naším bojem. Poláci dali príldad, že je možné bojovat a zvítězit i v podmínkách byrokratické zvůle a v situaci, která se zdá bezvýchodná. Tomuto linutí, jehož významnou součástí bylo československé jaro 196S vyjadřujeme svou internacionální solidaritu. Přejeme polskému lidu úspěch i v dalším kole tohoto zápasu, v němž p ů j d e o formulování a hlavně uskutečněni nové pozitivní politiky. Hlásíme se ke starému heslu polských revolucionářů: Za vaši i naši svobodu! 21. prosince 1970 Socialistické linutí československých občanů Druhý dokument je dálnopis, který zaslal tajemník Ú V KSČ V. Bilak všem krajským a okresním sekretariátům KSČ: Informace z ÚV s. Bilak — dálnopis ÚV KSČ 17.2.1971 Pro Vaši informaci sdělujeme, že 11a mnohá místech PI/R se znovu začalo stávkovat. Z pobřeží se stávkové hnutí přeneslo i do vnitrozemí. V současné době je velká stávka v Lodži, kde pracuje jen jeden závod. Stávkuje se také na traktorovém závodě Ursus nedaleko od Varšavy a i v Bialystoku. Všude jsou kladeny požadavky na zvýšení mezd. Podle informací snížení cen potravin vyvolalo značný zmatek ve stranickém aktivu, který dosud obhajoval nutnost zvýšeni cen. Velká deprese je mezi aktivem a je vyvolána tímto opatřením, které je hodnoceno jako ústup. Značná nejistota a nervozita se projevuje i v očekávání dalších kádrových změn. Místo hesla, které bylo v ČSSR "odbory bez komunistů" je hlásáno heslo "Nezávislé odbory". Začhiají se objevovat protisovětská hesla a karikatury. Situace v P L R mohou u nás využít pravicoví oportunisté, J e proto třeba b ý t mimořádně bdělými, dbát, aby 11a závodech nikdo nemohl zneužít pracujících k vyvolání nepokojů.
Nejmenoval
se Roháček.
. ?
"Dnes už u nás nemají nepřátelé socialismu možnost štvát na smrt lidi ve sdělovacích prostředcích. Užívají jiných cest. Černých a temných. Ukazoval mi kolega z rozhlasu anonymní dopis. Píše ho kdosi, kdo se nazývá zdravotní sestrou. Popisuje příhodu z jakési nemocnice, kam prý přivezli člověka po autohavárii stejného jména jako má můj kolega z rozhlasu Ošetřili ho teprve potom, kdyŽ si zjistili, že to není ten z rozhlasu. ř Z rozhlasového komentáře z 15. ledna 1971
12
POLSKO - BŘEZEN 71 S odstupem dvou měsíců jeví se krvavé bouře v severopolskýcli přístavech a politická krize, jež následovala, jako modelový příklad krizové situace ve východní Evropě. Počet 45 mrtvých a 1165 raněných svědci o tom, že šlo o povstání, jaká se jinde nazývají revolucí (čísla ostatně nejsou zřejmě definitivní a ÚV polské PSDS pověřil zvláštní výbor jejich prověřením). A tak tedy další polské povstání znovu připomnělo, že po druhé světové válce na evropském kontinentě toliko ve Východní Evropě dochází k střílení do dělnictva v rozsahu známém z minulých století, k zahraničním vojenským intervencím, k pronásledováni židovského obyvatelstva a tajným falšovaným politickým procesům. Východní Evropa se prostě stala rezervací historické minulosti, zoufale udržované stalinskou vojenskou a policejní mocí. Jenže dvacáté století se i t u dere n a povrch všemi póry, udržet je v ilegalitě nelze, Východní Evropa puká ve švech. ^Předevčírem NDR, Polsko, Madarsko, včera Československo, dnes znovu Polsko, nemluvě o Jugoslávii, Rumunsku. . . A zítra? Pozítří? Kdosi nedávno řekl: Naši kůži n á m věru nikdo nemůže závidět, ale s Brežněveni bych neměnil. . . Na Východě není přijtom problém číslo 1, 2, 3 atd. Není priorit. Československá zkušenost ukázala a polská dnes potvrdila, Že politické problémy jsou nerozlučně spjaty s ekonomickými a naopak, že jedny nelze řešit bez druhých. Polská hospodářská krize při vší specifičnosti není ve svých příčinách odlišná od krize v ostatních východoevropských zemích. Zemědělství se strukturou a produktivitou starou padesát i více let nestačí uživit zemi — i když katolické zemědělské obyvatelstvo a jeho politický mluvčí, církev, mohou zaručit zdání politické stability. Průmysl se opírá o slezskou uhelnou a železnou základnu a o přístavy na severu, tedy o dva pilíře, o jaké se opírala industrializace jinde v Evropě před 100-150 lety. V Polsku jsou t o navíc pilíře z velké části etnicky nove, s labilním, ne dost hluboce vkořeněným obyvatelstvem, které sem většinou přišlo teprve po druhé světové válce. Kolem těchto dvou základních daností pevná hradba centrálního plánu, centrálně určovaných cen, subvencí, nehybná s t r u k t u r a bez jakékoli perspektivy vývoje. A dvě ekonomicky privilegované vrstvy obyvatelstva — slezští horníci a hutníci jak opora strany, a zemědělci jako hlavní opora církve. Gomulkovský stranicko-policejní aparát se v roce 1968 opřel o nacionalistickou ideologii a za neutrality dělnictva a zemědělců likvidoval prvky politického oživení mezi inteligencí, jmenovitě studentskou a židovskou (jejíž spojení se socialistickým politickým ideálem je v Polsku tradiční). K d y ž potom pomohl
voj ensky zl ikvidovat revoluční proces v Československu, cítil se polský režim dostatečně bezpečný, aby mohl provést tzv. ekonomickou reformu. Půl stovkvW oficiálních mrtvých a přes tisíc raněných však znovu dokázalo, že čím pevněji zacpeš ústa lidem, tím méně si můžeš dovolit zasáhnout do ekonomického systému. Už v Československu bylo jasné, že likvidace stalinské ekonomiky bude bolestnou operací a postiženi budou nutně i ti, které privilegovala ulielně-ocelová koncepce hospodářského rozvoje. Jediná možnost, jak t a k o v ý bolestný chirurgický zákrok provést, spočívala v demokratizaci společenského systému, ve vytvoření dělnické demokracie. V rámci nové demokratické struktury, za aktivní, účasti dělnických rad, by pak bylo možné veřejně připravit a prosadit i bolestná opatření k ozdravení těžce nemocné ekonomiky. Jenže demokratizace systému se nemůže omezit jenom na ekonomiku, a v tom je právě ten háček. V Gomulkovo vedení si však řeldo, že t u t o základní pravdu prostě přecliytračí. Likvidací politické opozice v roce 196S vytvořilo v zemi hřbitovní klid, do něhož koncem podzima 1970 zazněl spoutání aplaus podpisu západoněmecko-polské dohodě o hranicích na Odře a Nise. Neexistence sebemenší politické strukt u r y a sebenepatrnějšího pohybu uvnitř země a nesporný úspěch zahraničně politicky zaslepily polské vedení už docela. Domnívalo se, že ted přišel příhodný psychologický okamžik k chirurgickému zákroku do těla chřadnoucího hospodářství, a k nutnému snížení životní úrovně obyvatelstva. Brutální reakce, s níž se t a t o chytristika potkala, je plná důležitých poučení. Především ukazuje, že fakticka neexistence odborů, dělnických organizací a demokratických politických vazeb mezi zaměstnavatelem (jímž je v t o m t o případě stát) a zaměstnanci vytváří stejnou masovou psychologii jako v průmyslových zemích pryuí poloviny minulého století. Druhé poučení je, že dělnictvo všude a bez rozdílu — v živelné, nikým neřízené akci — vypálilo sekretariáty Polské sjednocené dělnické strany. 'Gomulka se mylně domníval, že jde o kontrarevoluď, prohlašuje Gierek na zasedání ÚV. Také si myslíme. Jenže jak to pak je — a t o je spíš otázka pro dnešní tzv. ÚV KSČ a autory onoho neuvěřitelného dokumentu, nazvaného "Poučení". . . — když dělnická vzpoura, oficiálně označená za nikoli kontrarevoluční, útočí n a sekretariáty vládnoucí 'dělnické' strany, v níž spatřuje reprezentanta útlaku? Tak t o m u bylo ostatně už v Poznani, i v Berlíně, a pochopitelně v B u d a p e š t i . . . V jediné zerui tento moment chyběl — v Československu. W
13
Zřejmě proto, že t a m šlo 'o k o u t r a r e v o l u c ť . . . Přeiieclime však t y t o starostí další etapě polského vývoje, který je teprve v samých počátcích (a nikde nem napsáno, že i 011 nenajde nakonec znovu své normalizátory, kteří mu také přišijí nálepku kontrarevoluce, jak se sluší a patři). Dva měsíce po prosincovém masakru je Polsko v některých ohledech dál, než bylo Československo dva měsíce po lednu. Hlavni představitelé Gomulkova režimu byli odstraněni z vedeni strany i státu, je jasno v otázce sjezdu strany, byly učiněny konkrétní kroky k vyrovnání s církví. Ve srovnání s Československem 1968 má 11a své straně další nesmírnou výhodu, a tou je úprava vztahů mezi SSSR a NSR a Polskem a NSR. Jeden z důle žitých předmětů sporu je t a k předem odstraněn z cesty a ze seznamu sovětských nástrojů zmizela španělská bota první velikosti. Skutečnost, že sovětské jednotky jsou už dvacet pět let na polském vizemi má za následek, že polská veřejnost dávno nemá iluze, jimž propadala veřejnost československá. Co v Československu n a jaře 1968 nejvíc jitřilo a vyvolávalo výpady na adresu SSSR, se bere v Polsku po let a jako nutné zlo a nehraje podstatnou psychologickou roh. Také polská inteligence je jiná, spíš nakloněná zabývat se ve chvíii uvolnění otázkami národních polských zájmů a tradic než debatami o socialistické doktríně, 11a něž je Brežněvův SSSR velice citlivý. Ostatně, k polskému národnímu vědomí se obrátil Gierek okamžitě jedním ze svých prvních rozhodnutí: Vyhlášením celonárodní sbírky na obnovu varšavského královského zámku, národního symbolu samostatnosti a odboje — nikoli proti Němcům, nýbrž proti Rusům. Gierek si tedy zatím počíná jako pragmatický energický politik. Ovšem cesta, kterou m á před sebou, je daleká a leží na ní mnoho překážek. Vnitropoliticky je to především ekonomická situace země, katastrofální stav prakticky všech odvětví jejího hospodářství. Gierekova síla, spočívající v "ti O XII. j se opírá o uhelnou a hutní základnu ve Slezsku a o proletariát této oblasti, se může s t á t jeho slabostí ve chvíli, kdy se ukáže, že další hospodářský vývoj Polska musí jít cestou, která, bude v rozporu s jejím privilegovaným postavením. Ani cesta ke sjezdu nebude snadná, tím spíš, že v t u t o chvíli už začíná tlak na vytvoření horizontálních vazeb uvnitř země, na uvolnění cenzury tisku atd. atp. Tady bude mnoho záležet na tom, zda Gierek dokáže přibrat autoritativní představitele inteligence (i nestranické) k přímé spolupráci n a vytváření své politiky a poskytne jim dostatečné záruky o svých úmyslech, aby se necítili nucení vystavit ho tlaku dřív, než ho nový sjezd strany učiní méně závislým n a podpoře negomulkovských sil. A konečně je t u problém zahraničně politický. Prohlubováni východoněmeckých liospodářských obtíží a zvyšování politického napětí v N D R právě v důsledku polsko-a
sovetsko-západo-německých dohod, hřbitovní klid v Československu, jež je dnes na opačném pólu polské situace, nejistá rovnováha mezi ekonomickou a politickou tolerancí v Madarsku, celková úroveň moskevského vedení a tlak, jemuž je vystaveno v předvečer Sjezdu KSSS — to všechno bude polský vývoj krajně komplikovat. Ovsem rozhodující nakonec bude, zda a jak se podaří vytvořit v Polsku demokratické struktury, to znamená změnit politický systém a přitom se vyhnout československému osudu. Vytvoření takových struktur, změna systému, je totiž podmínka každého skutečného pokroku. Moskva má pravdu v tom, že za posledních dvacet pět let se všude nakupilo tolik hořkosti, že každé uvolnění hrozí vyvolat přinejmenším diskusi o uplynulém období. S důsledky, jež lze stěží dohlédnout. ICam však vede odmítnutí demokratizace ukázal prosinec 1970. A to je kruh, v němž je uzavřena Gierekova politika. D A I,IM II,
Nenávist až za hrob Pražané si uchovávají fotografie hrobu z Olšanských hřbitovů. Dnes jsou to již fotografie historické. Bronzová náhrobní deska, kterou fotografie zachycují, už neexistuje. Byla 11a ni postava ležícího muže, datum narození a smrti, a jméno Jan Palach. Jméno J a n a Paladia, českého studenta filosofie, který se v lednu 1969 upálil na Václavském náměstí v Praze na protest proti sovětské okupaci Československa, V polovině července loňského roku dala správa pražských Olšanských hřbitovů t u t o náhrobní desku bez jakéhokoli řízení odstranit. (Stejně jako dodnes dává — vždycky přes noc — s Pal uchová hrobu odstraňovat záplavu kytic a věnců, které t a m každý den přinášejí občané z celé země). Palachově matce správa hřbitova svůj lcrok odůvodnila tím, že deska n a hrobě jejího syna je " v rozporu se hřbitovním řádem". Čím? Tím, Že prý "vzbuzuje nežádoucí emoce". Paní Palachová se řadu měsíců pokoušela přimět hřbitovní správu, aby desku bud vrátila 11a hrob jejího syna, nebo aby jí ji alespoň vydala. Také to bylo odmítli vito, neboť m a t k a by prý "mohla náhrobní desky zneužít tím, že by ji umístila někde jinde". Státní bezpečnost mezitím vyšetřovala, z jakých finančních zdrojů byla deska vůbec zaplacena. Původně měl totiž náklady převzít tzv. Fond J a n a Paladia, založený krátce po
mučednicko smrti mladého československého studenta. Během roku 1969 se v tomto fondu shromáždilo lidovými sbírkami asi 250.000 Kčs, za něž mel být postaven rovněž Palačhův pomník. Na podzim 1969 však československá Státní bezpečnost hotovost Fondu J a n a Paladia obstavila a vydala zákaz disposice s penězi. Autor náhrobní deskv, akademickv sochař Olbram Zoubek, se proto vzdal autorského honoráře a z prostředků Palachových pozůstalých (jeho matka je důchodkyně s velice nízkým důchodem) bylo zaplaceno pouze odlití deskv do bronzu nákladem přes 50.000 KČs JL v V* O »
Týden před Vánocemi 1970 (měsíc před třetím výročím smrti J a n a Paladia) byl neu-
věřitelný spor o náhrobní desku neuveřiteluým způsobem vyřešen: československá Státní bezpečnost dala desku t a j n ě v noci dopravit do pražského závodu " Ž U K O V " , kde byla odlita, a v nepřítomnosti zaměstnanců závodu ji roztavila. Nenávist až za hrob. V českých dějinách to není nic nového. Popel upáleného "kacíře" J a n a Husa byl na počátku 15, století také vhozen do řeky Rýna, aby jeho stoupencům po něm nezůstala ani jediná památka. To se stalo ve středověku, když letopočet začínal číslicemi 14. . , Dnes začíná náš letopočet Číslicemi 1 9 . . . J e to dost nepatrný rozdíl za těch pět set let.
Pohřeb - politická demonstrace Až se budou jednou bilancovat oběti politických represi a štvanic okupačního režimu, bude mezi nimi také jméno spisovatele J a n a Procházky, který zemřel v sobotu, 20. února 1971 ve věku 42 let. Stručné oficielní komentáře, pokud se objevily, zdůrazňovaly s nápadnou důsledností jako příčinu smrti "dlouhou nemoc". J a k došlo k tomu, že se zlomil člověk, který ještě na jaře 1968 vyzařoval energii a činorodost, vystupoval neúnavně na veřejných schůzích, pracoval ve Svazu čs. spisovatelů a ve filmu i četných dalších funkcích a při t o m psal scénáře, knížku, články a byl plný plánů do budoucna? J e pravda, že J a n Procházka byl nemocen, ale je také pravda, že ho zabila brutální fašistická kampaň, kterou proti němu rozpoutal v tisku, rozhlase i televizi okupační režim. Všichni si vzpomínáme, jak Procházka těžce nesl zfalšovanou reportáž Čs. televize pod názvem " N a březích Seiny" a po tom následující goebelsovské deformace jeho rozhovoru s prof. V. Černým. J a n Procházka protestoval nejen proti tomu, že byl použit záznam ze soukromého rozhovoru v soukromém bytě, ale především proti tomu, že cele jeho pasáže byly vystřihány, smíchány a t a k změněn jejich smysl. To vše bylo vykonstruováno čs. bezpečností (která tím mimochodem dokázala, že používala dále nezákonných method i v době ' československého jara") a která tím chtěla diskreditovat nejen Procházku, ale celou spisovatelskou obec a polednovou politiku vůbec. J a n Procházka byl umlčen, pošpiněn. Vyrazili mu z rukou pero. Zakázali jeho poslechli film "Ucho". Vyřadili jeho knihy z knihoven a prodejen. Uštvali lio. Za jeho smrt nesou odpovědnost lidé z bezpečnosti, kteří tuto provokaci vymysleli a ti z televize, rozhlasu a tisku, kteří ji realizovali a nafoukli do obludných rozměrů. A především ti z t.zv. nového vedení, kteří t u t o atmosféru v naší zemi vytvořili a udržují. Pohřeb J a n a Procházky se konal ve středu, 24. února 1971 v Praze za velké účasti přesto, že o době pohřbu nesměla být uveřejněna žádná informace. Mezi mnoha sty účastníky bylo vidět předsedu parlamentu Josefa Smrkovskélio, který — sám těžce nemocen — přišel k hrobu o dvou berlích. Po jeho boku byl Dr. František Kriegel, poslanec František Vodsloň, V. Slavík filosof Karel Kosík, spisovatelé Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Václav Havel, novináři Jiří Hochman, Karel Kyncl, Věra Šťovíčkova, Vladimír Nepraš a téměř kompletní redakční kolektivy "Literárních listů" a "Reportéra", četní režiséři, herci, studenti, dělníci a přátelé zesnulého. Smuteční projev pronesl Pavel Kohout. Okamžitě po pohřbu, ve čtvrtek, 25. února ráno se sešla mimořádná schůze sekretariátu, na níž byla projednávána zpráva o průběhu pohřbu, který byl označen za "politickou demonstraci" a "dosud nejvážnější provokaci j^avice". Zprávu o pohřbu připravil spolu s orgány bezpečnosti zástupce vedoucího branného a bezpečnostného oddělení ÚV KSČ gen. Gomulka, který dříve úzce spolupracoval s M. Mamulou, proslulým bývalým vedoucím tohoto oddělení za éry A. Novotného. Od polských událostí je t.zv. nové vedení stále více poplašeno a vidí všude provokace a spiknutí. Stává se t a k nezadržitelně zajatcem vlastní propagandy; proces, který jsme zažili se všemi tragickými důsledky již v padesátých letech. Mají pravdu v jednom: morálku lidí se nepodařilo zlomit. Kolik jich však ještě padne za oběť tomuto organizovanému špinění, vydírání a umlčování ?
15
Odborníci
zůstali na svých
Čtenáři bratislavské Pravdy se v lednu 1971 dověděli v šestidílném "hodnocení" jistého A. Baka, jak že to prý bylo s oním podivným česky psaným časopisem "Zprávy", který byl vydáván při velitelství intervenčních vojsk, a jehož 61 čísel od září 1968 do května 1969 mimořádně pobuřovalo československou veřejnost. Už předtím ovšem vyšlo najevo, že "vedoucím českým redaktorem" této tiskoviny byl Jiří Lukáš, kdysi pracovník Novotného aparátu ústředního výboru. Dostal totiž za tuto svou "zásluhu" sovětský Rád rudého praporu práce — a pro jistotu zůstal i dál v přímých sovětských službách jako redaktor agentury Novosti a jejího česky tištěného Týdeníku aktualit. I dobře honorovaná práce v cizí službě jej však zmohla a před krátkým časem zemřel—také v Moskvě, jak se na "internacionalistu" jeho druhu a služby patří. Patrně z obav, aby "zásluha" nebyla zapomenuta, přihlásil se sám se svým podílem na Zprávách i jiný český "hlas normalizace" z Moskvy, F. J. Kolár, který velmi těžce nese, že už dávno nebyl povolán k nějaké vysoké funkci do Prahy. Avšak A. Bak uveřejnil ted v Pravdě celý seznam čs. "žurnalistů", kteří údajně Zprávy vyráběli: J. V. Pražský, Bret, J. Hošek, J. Kouba, J. Jičínský, J. Soukup, P. Šebek, J. Hrabal, P. Kavan, K. Loretánský, L. Horký, L. Černý, E. Filip, J. Koblenca, A. Vavruš, B. Chňoupek, V. Nosek, K. Pospíšil a A. Pavlíková. Je charakteristické, že — s výjimkou snad Chňoupka — o málokterém z 16
místech
nich dříve někdo věděl jako o žurnalistovi, a že "novinářský hlas" málokterého z nich bylo slyšet i kdykoliv později. Jde zřejmě o "zvláštní případy" žurnalistů, jimž není pero jedinou zbraní, v níž jsou vycvičení, a novinářství jedinou službou, za níž jsou placeni. Neobyčejně zajímavá jsou však jména sovětských spolupracovníků "Zpráv", která A. Bak — možná k malé radosti Moskvy — také uveřejnil. Jde totiž o Igora Medvěděva, Borise Kozlova, Fedora Chomenka a o Sašu Zorkina a Nepomenščijho, kteří zahynuli při oné havarii sovětského vrtulníku v severních Čechách ve dnech intervence. Pamětníky — a snad i znalce jistého odvětví sovětské žurnalistiky, řízeného přímo z Lubljanky — nepochybně zaujalo především jméno Igora Medvěděva. To je totiž jméno, které figurovalo na sklonku čtyřicátých a na počátku padesátých let na stránkách proslulého listu Informbyra "Za trvalý mír, za lidovou demokracii" a bylo dobře známo v šerých chodbách ostnatým drátem isolované centrály této instituce v Bukurešti. Jeho specialitou byl "boj" proti "trocldsticko-fašisticko-nacionalisticko-revizionistické Titově klice" v Jugoslávii. A nevedl jej jen perem. Později o něm nějakou dobu nebylo slyšet. Ukazuje se však, že zkušení a dobře školení pracovníci jistých služeb se nevyhazují ze zaměstnání, že jejich "odbornost" přichází vždy znovu k dobru. Účast Medvěděva v redakci "Zpráv" to plně potvrzuje.
Staronový problém v
zahraničně hospodářské vztahy CSSR JIŘÍ SLÁMA J e d n í m z požadavků ekonomické reformy v p S S R bylo, aby se československé hospodářství otevřelo světu, tím se dostalo pod ostřejší tlak světového trhu a zároveň mohlo více čerpat z výrobního a technického pokroku. Mělo jít samozřejmě o postupný proces a ne všechny ochrany domácí výroby se měly odbourat. Důsledný vývoj tímto 3 XIX XT bvl ale zcela nezbytný, ekonomicky nevyhnutelný. Hospodářská politika soudobého režimu v ČSSR, která je bezohledně — byť nikoliv bez protitlaků — diktována hospodářskými a politickými zájmy Sovětského svazu je ovsem s těmito záměry v příkrém rozporu. ^ Kolem zamýšlené ekonomické orientace CSSR směrem ke světovému trhu se dnes vyskytuje mnoho ideologických frází, nepravd i polopravd, stejně jako kolem výhodnosti ekonomické integrace ve východním směru. V pozadí těchto "ideologických úvah a kritik lze bez větší námahy objevit jakousi Brežuěvovu doktrínu v oblasti hospodářství: "Co se děje v hospodářství kterékoliv ze socialistických zemí je společnou věcí všech zemí tohoto tábora!". Že se pod touto formulací skrývá pouze jednosměrná direktiva je nad slunce jasné. Nebo je snad Sovětský svaz ochoten akceptovat v jakékoliv formě názor, že kterákoliv ze "závad" sovětské společnosti poškozuje společnou věc socialistických zemí? Kritika — ať už ve formě slovní nebo ve formě t a n k ů — je vyhražena výlučně jedné straně a jedné zemi, přesně řečeno její vládnoucí vrstvě. Omezená suverenita Československa stojí v protikladu s rozšířenou suverenitou sovětského politbyra. V praxi existuji tedy dvě různé suverenity, ale rovněž dvojí nositelé těchto suverenit. Dobrým příkladem pro oprávněnost starého latinského přísloví, které zní hezky i v češtině "Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi", je zpráva o sovětské nabídce dodávat na západ uran pro energetické p o t ř e b y (informace o jednání západouemecké hospodářské delegace v SSSR uveřejněná v Siiddeutscke Zeitung dne 4. iinora 1971). Ochota dodávat do "kapitalistické" země uran nám ukazuje v jasnem světle povahu zahraničně hospodářských v z t a h ů SSSR, ale zároveň i úlohu ČSSR v mocensko-hospodářských cílech Sovětského svazu a důsledky pro Československo. Moskva m á velký zájem obchodovat jak se západem, t a k se zeměmi ve své vlastní mocenské sféře, se státy vyspělými i se zeměmi rozvojovými. Sleduje t í m mnoho cílů. Podívejme se aspoň n a některé z nich:
1. Získat devizy pro dovoz vyspělé techniky a strojního zařízení, aby mohla snížit své technické zaostávání za západem. J e jí zcela lhostejné, zda při realizaci tohoto cíle vyváží zlato, dřevo, strojní zařízení nebo uran. 2. Pronikat hospodářsky a s tím ruku v ruce i politicky, vytvářet a upevňovat pouta závislosti. Tady se jednou hodí lépe vývoz surovin, jindy strojů, někdy muže hrát významnou roli i dovoz, který velmi často činí vývozce závislým n a odběrateli, zejména jde-li o odběratele monopohdho. 3. Ukázat světu, že je rovna všem vyspělým zemím v každém ohledu — technicky i hospodářsky. Tedy otázka prestiže. Tady má vývoz strojů a techniky sve zvláštní místo. Osud Československa po druhé světové válce lze stručně charakterizovat jako bezohledné politické a hospodářské začlenění do sovětské mocenské strategie. Leckterou absurditu v oblasti ekonomické i jinde, která popírala československé tradice (každý národ hledá po staletí pravdu o své existenci, hledá to, co odpovídá jeho životním podmínkám), bylo možno jednoduše odůvodnit odkazem na zájmy socialismu. Zájmy socialismu byly ovšem ve skutečnosti především zájmy Sovětského svazu. Československo po válce vítaně rozšířilo sovětský strojírenský potenciál o závody s velikou tradicí a s vysoce kvalifikovaným osazenstvem, československému strojírenství se nesporně otevřel obrovský nový trh. Poměry na t o m t o trhu je v mnoha směrech doslova hýčkaly. Nikdy ovsem nebyla zkoncipována perspektivní výrobní, obchodní a technická politika, odpovídající potřebám československého strojírenství. Byly sice pokusy ji hledat a najít, jak lze v prvních poválečných letech v jistých nábězích vystopovat, ale tornu udělaly konec mimo jiné i metody politických procesů. Něco podobného se projevuje i dnes: jakákoliv snaha n a j í t ekonomicky výhodná řešení ve výrobě i v zahraničním obchodě lze snadno a pohodlně zdiskreditovat obviněním z pravicového oportunismu, z antisovětismu atp, Není těžké si představit, v jaké atmosféře se v soudobých československých hospodářských orgánech a podnicích projednávají požadavky sovětského partnera. Ti, kteří pomáhají takovou atmosféru vytvářet často ani nechápou, Že koneckonců ohrožují i své mocenské pozice. Ve východních zemích je dost příkladu, k d y politická moc klopýtla na hospodářské neefektivnosti; polské události z poslední doby nejsou ojedinělé.
17
Nechci tvrdit, že hospodářské vztahy Československa se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi jsou veskrze nevýhodné. Surovinové, technické i jiné potřeby ČSSR mohou b ý t v mnoha položkách kryty právě z východu a orientace československého exportu ze značné části i tímto směrem je na místě. Ti, kteří chtěli v roce 1968 reformovat československou společnost i ekonomiku si také nikdy nepředstavovali, že by se naše hospodářské styky měly výlučně nebo převážně orientovat na západ. Taková změna by neobstála nejen politicky, ale i čistě hospodářsky. Šlo a jde o něco jiného: 1. Vymanit hospodářské s t y k y z područí ideologie bloků a studené války. Studeno válečnické impulzy přicházely, jak musí uznat každý objektivní pozorovatel, střídavě z obou stran a obvykle se navzájem indukovaly a zesilovaly. Československo chtělo a mohlo vykonat kus dobré práce pro celkové uvolnění ve světě. 2. Orientovat se v hospodářství daleko více podle hospodářské výhodnosti a "politické obchodování" provozovat—když už vůbec, t a k s poctivými mírumilovnými záměry (nikoliv mluvit například o hospodářské pomoci a sledovat ve skutečnosti rozšíření sféry vlivu a tím velice často nakonec ztratit jak vliv t a k peníze). Uvedené úvahy o zahraničně hospodářské orientaci Československa, které dnes nelze bohužel doma svobodně vyslovit a diskutovat, ačkoliv se v nich zračí klíčové problémy naší situace (tem žádné, ani dnešní politické vedení státu neuteče), chtěl bych doplnit několika strohými fakty, nad nimiž si čtenář může pouvažovat. Vybírám pár čísel z analýz, jimiž se v poslední době zabývám. J d e o rozbor kilogramových cen v zahraničním obchode strojírenskými výrobky socialistických zemí. Srovnával jsem kilogramové ceny, jichž různé země dosahují v různých položkách strojírenského vývozu na jugoslávském trhu. Právě tento trh je vzhledem k tomu, že se na něm setkávají výrobky ze socialistických i kapitalistických zemí, schopný poskytnout test jejich konkurenční schopnosti (což zalirn u j e technickou úroveň, úroveň komerění práce, ale rovněž rozdílnou materiálovou náročnost atp.). Zjistil jsem v kolika případech dosáhla některá ze socialistických zemí lepších výsledků (tedy výších kilogramových cen - v dolarech za kilogram určitého druhu strojírenských výrobků) než byl průměr zemi OECD (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, sdružující prakticky všechn y země západní Evropy), respektivě zemí Evropské hospodářské spolupráce - EHS. Vzhledem k tomu, že jugoslávský trh znamená pro socialistické země přece jenom méně náročné podmínky (nižší stupeň technického a hospodářského rozvoje země, chronický nedostatek západních deviz a zároveň vysoce aktivní saldo s východem), přezkoumal jsem ještě, jestli převaha jevící se v některých případech n a jugoslávském trhu, zůstává
18
socialistickým zemím zachována i na t r h u západoevropském. Všechny vidaje se t ý k a j í roku 1969, Výsledky jsou zřejmé z tabulky:
Případy převahy socialistických zemí na jugoslávském a na západoevropském trhu i* (na základá kilogramových cen vývozu)
a < / ) cwňi PÍ
O M
e
o o O Či
«k
a
S i
>vi V«í.
Počet případů 34 37 31 37 30 169 Převaha socialistické země na jugoslávském trhu 4 3 1 4 3 9 31 Z toho zůstává převaha na západoevropském trhu v případe cli 0 1 1 1] 1 4 .
rt*«*»
Poznamenávám, že souhlas celkového obrazu se zkušeností potvrzuje i fakt, že jediným zbylým oborem, leterý prokázal Československou úroveň i na západním trhu je textilní strojírenství.
Poučení odmítají
" Poučení„
Ve svém vystoupení n a prosincovém zaseiní t. zv. ÚV KSC prohlásil Vasil Bil ale V prorocky, Že p ř i j a t ý dokument s názvem "Poučení" sehraje "významnou objasňující a sjednocující uloliu ve straně... i v celém mezinárodním komunistickém linutí". Nechávaje se unášet svým přáním, Bilak pak předvídá, že tento dokument "vejde do dějin" a že dokonce ovlivní " p r á v o " a snad celý světový vývoj... Od té doby všechny zastupitelské úřady ČSSR ve světě a všechny stranické delegace i jiné instituce rozdávají tento dokument ve všech jazycích s otcovským výrazem těch, kdo musí druhé, méně zkušené, poučit tímto "poučením" a zachránit je t a k před pokušením hříšného revizionismn. Ti, kdo pracují v cizině si jistě nedělají iluzí, že by tímto dokumentem se řeklo něco nového a mohlo se t a k něčeho dosáhnout kromě posílení malých sektářských opoziční cli skupin uvnitř komunistických stran, které stále touží po "železném p o ř á d k u " Stalinova období. Ale Vasil Bilak a jeho spolupracovníci v Praze a Moskvě zřejmě přece jen doufali, že některé komunistické strany změní po
prostudování "Poučeni" své původní stanovisko, odsuzující vojenskou intervenci v Československu 20.8.1968. V tom se ale trpce zklamali. Pokud víme, ani jedna komunistická strana, která dříve okupaci odsoudila své stanovisko nezměnila, aspoň oficielně. A naopak, mnohé své odmítavé stanovisko potvrdily právě po přečtení "Poučeni". Na př. jménem Italské komunistické strany zaujal stanovisko k tomuto dokumentu Alessandro Natta, člen politbyra a šéfredaktor časopisu TJV I K S "Rinascita" v článku z 22.1.71, kde m.j. píše: "Zdá se nám, že pojetí vedoucí úlohy strany, jak se uplatňovalo před lednem Í96S a zavádí opět nyní, odporuje tradicím země a stupni jejího vývoje. . . Za úvahu stojí také ta část dokumentu, která se týká otázky autonomie a národní suverenity. Dokument představuje abstraktní pojetí tohoto problému. . . I ve vztazích mezi socialistickými zeměmi nehraje národní otázka žádnou druhořadou roli". V závěru článku pak shrnuje N a t t a stanovisko italských komu nistů k 1 'poučeni": "Ve Varšavském paktu je výslovně stanoveno, že i vojenskou pomoc jedné země nebo skupiny socialistických zemí v případě útoku na jinou socialistickou zemi není možno poskytnout bez výslovného požádání národních ústavních orgánů napadené země. V tomto smyslu vidíme, že v dokumentu KSČ není při zdůvodňování vojenské intervence použito žádných norem mezinárodního práva, které si socialistické země Evropy samy sobě dobrovolně vytýčily". Vedle I K S je největší komunistickou stranou n a Západě francouzská a je p r o t o přirozené, zc na její reakci na "Poučení" Praha zvlášť netrpělivě čekala. Dočkala se však studené sprchy. Ústřední orgán KS Francie totiž ve svém redakčním článku z 18.1.71 hlavní theze "Poučení" odmítl. " H u m a n i t ě " zdůrazňuje, že pozvání sovětských v o j s k pokud bylo vůbec učiněno - - šlo přes hlavy vedení strany a shrnuje stanovisko P K S
těmito slovy: "Naše strana se vyslovila proti vojenské intervenci v Československu... Nic nás neopravňuje k tomu, abychom toto své stanovisko změnili. Ostatně dokument (t.j. "Poučeni") vnáší do koncepce suverenity socialistických zemí prvky, které neodpovídají zásadám mezinárodního komunistického hnutí, jak byly definovány a přijaty n a konferenci komunistických stran v červnu 1969". P K S tak přímo obviňuje KSČ, že právě ona svým novým dokumentem porušuje dohodnuté zásady. Z toho nebude mít jistě V. Bilak radost. Ani belgičtí komunisté nenašli v dokumentu prosincového ÚV nějaké nové poučení. Jejich časopis "Drapeau rouge" o tom píše 22.1.71: " P ř e d nedávnem v Praze uveřejněný dokument přináší jen málo nových momentů. , . Nakonec se vojenská intervence 5 zemi ze srpna 1968 zdůvodňuje argumenty, které se nám nejeví přesvědčivější než v obdodí oněch událostí". O tom všem Rudé právo mlčí. Dokonce výtisky " H u m a n i t é " z 18. ledna 1971 byly v Československu zabaveny. Neboť naši lidé se to nesmi dozvědět. M s t o toho Rudé právo přineslo vítězoslavně zprávu, že orgán K S "Morning S t a r " přinesl obsáhlý výtah z "Poučení", ale zamlčel, že K S Velké Británie i nadále trvá na odsouzení vojenské intervence v Československu. Co je však ještě pro t. zv. nové vedení KSČ drtivější, to je chladné, až nevrlé přijetí tohoto dokumentu v socialistických zemích kromě SSSR, kde byl objednán jako.dárek k X X I V . sjezdu KSSS. Vedle otevřeně odmítavého stanoviska komunistických stran Rumunska, Jugoslávie, Albánie a Číny, v Polsku a Madarsku sice zveřejnili výtahy z dokumentu, ale netajili se v soukromých rozhovorech, že jim t a t o iniciativa KSČ připomínáním srpna 1968 přináší jen nové komplikace a oživuje opoziční nálady. A tak ti, co měli b ý t ve světě poučeni, "Poučeni" odmítli, neboť se ukázali b ý t dostatečně poučeni tím, co se stalo 20.8.1968.
o 1 A K I I v U V
o d v o l á n
V minulém čísle jsme přinesli zprávu, že na t a j n é schůzi "internacionalistů" v Domě dopravy n a Vinohradech, jež se konala koncem listopadu 1970, promluvil tajemník sovětského velvyslanectví v Praze Starikov. Odsoudil ve svém projevu "chruščovismus" jako jed v žilách mezinárodního komunistického hnutí a naznačil, že X X I V . sjezd KSS musí přispět k vyléčení této nemoci a k n á v r a t u k osvědčeným tlieoriím Stalina o "zostřování třídního boje v socialismu" a o "pronikání třídního nepřítele do strany". Tuto informaci uveřejnil známý francouzský list "Le Monde" začátkem ledna 1971 a pak i ř a d a dalších denníků světového tisku. Vyvolala ve světě velký zájem a rozruch. Vedení francouzské, italské a dalších komunistických stran upozornily v této souvislosti vedení KSSS na katastrofální důsledky, které by t a k o v ý otevřený návrat ke stalinismu měl pro jejich strany a pro celé mezinárodní komunistické hnutí. J e zajímavé, že sovětská místa t u t o zprávu nedementovala a Starikov byl náhle odvolán ze svého pražského působiště do Moskvy. Asi niluvil příliš otevřeně? Nebo předčasně prozradil plány jedné ze skupin, jež bojují o moc v sovětském vedení v předvečer X X I V . sjezdu?
Gleb Grigorjevič
Belochvoslov a já JOSEF ŠKVORECKÝ
Tento dopis byl napsán k eseji J . P. Sartra "Socialismus, který přišel z chladu", jež je předmluvou k francouzskému a dalším cizojazyčným vydáním knihy A. J . Liehina "Generace". Otištěn byl anglicky v Časopise " E V E R G R E E N " v únoru 1971. Zde uveřejněný t e x t je český^ originál. K Sartrově pronikavé analýze politických agónií mé vlasti toho moc dodat nemohu, a jistě nemohu nic opravit. Sartre je brilantní \filosof, kdežto já, vzdor svému doktorátu z filosofie — moje disertace byla o Thomasů Painovi, který jakkoli výborný člověk to byl, byl mnohem prostší myslitel než Sartre •— já jsem vypravěč. Takže, jestli mi dovolíte, přidám k Sartrovi jenom jednu historku. V Sartrově eseji se hodně mluví o pocitech "viny", jimiž trpěli lidé v období těsně po revoluci, tj. v případě Československa po politickém převzetí moci Komunistickou stranou. Nikdo jiný tyhle pocity nezažil asi intenzivněji než spisovatelé: poznal jsem je na své Mži i já, ačkoliv jsem nikdy nebyl komunista. Ale jako většina intelektuálů bral jsem smrtelně vážně otázku sociální spravedlnosti, žil jsem v zemi, jíž se, do jisté míry, zmocnilo nadšeni (x), a tak jsem, do jisté míry, dostal komunistický komplex viny. V roce 1951 jsem narukoval. A nemohl jsem si pomoci: v armádě jsem viděl spoustu nesrovnalostí mezi Um, co se říkalo o životě a o dělnické třídě, a tím, jaký Život skutečně byl a jací doopravdy byli branci dělnického původu. Ze zážitků té presenční služby se narodil román Tankový prapor, který jsem napsal po propuštění z vojny v letech 1954-55. IÍ vydání jsem jej tenkrát nenabízel. Zaprvé jsem věděl, že by to bylo pošetilé: vládl tehdy arogantní socialistický realismus, a já byl vždycky realista, pokud šlo o odhad publikačních možností satirických románů pod vládou socialistického realismu. Ale také, zadruhé, jak říká Sartre: Smích probouzí p o cliybnosti. Čtenáři Tankového praporu, příslušníci pražského literárního undergroundu, kteří četli román ve strojopise, se nade vší pochybnost smáli. A jakkoli se to dnes může í1) A le aby bylo jasno: straničtí nadšenci začali vidět věci v reálných perspektivách většinou teprve po 20. sjezdu KSSS; to ovšem neznamená, že v Československu nebyli lidé, a spousty lidi, kteří od samého začátku neměli vážné pochybnosti o tom, co se děje', a rozhodně to nebyli méně čestní, méně inteligentní, méně lidští lidé nebo horší socialisti.
20
zdát absurdní (i mně samému), já měl strach, se by se mohlo začít pochybovat o nesprávných věcech: o dobrých věcech, které vykonal i tenhle importovaný diktátorský socialismus. Například o bezplatné zdravotní péči nebo o požehnání plné zaměstnanosti, protože jsem se dobře pamatoval na Velkou hospodářskou krizi a na spolužáky v záplatovaných kalhotách, kteří o přestávce žebrali o kousek mého chleba s máslem. To pro mě byla traumatická zkušenost, a zůstala mi dodnes. A tak jsem jenom půjčoval rukopis přátelům a užíral se pochybnostmi, zda jsem učinil správně, že jsem to vůbec psal. V jistém smyslu jsem správně neučinil. Rukopis se dostal do nepovolaných rukou. Zmocnila se ho jedna má bývalá\ žákyně, jež se snažila mě dostat. Došlo k něčemu takovému, co je vylíčeno v Kunderově Ptákovině. Nějaký Čas jsem strašlivě trpěl, až mě zachránil jeden z hrdinů Tankového praporu, a to metodou, jež by pravděpodobně mohla být charakterizována jako "vloupání". NeŽ mi rukopis vrátil, k mému zděšení si jej sám přečetl, a líbilo se mu to, zvlášť ty pasáže, kde jsem ho samého vylíčil jako obscéního prasaláka (neologismus jedné mé drahé a jemné přítelkyně). A kupodivu, nějak, Bůh ví proč, mi tohle vnuklo přesvědčení, že konec koncil můj román není asi socialismu Škodlivý. Snad to bylo tím, že můj přítel byl povoláním kovář. Později, když -bor o ztály ledy, počal jsem rukopis po kouskách nabízet k uveřejnění literárním časopisům. Někdy to zabavili, jindy uveřejnili, když vyšla kapitola ProČ se Brynycli nestal vojenským básníkem v Plameni, byl z toho malér, nebot se ten měsíc právě slavil Ďen armády. Moje dobrá přítelkyně, vdova po jednom popraveném ze Slánského procesu, mi vyprávěla o zajímavém zážitku. Jela tramvají a před ní seděl Člověk, který četl nějaký Časopis. Byl do četby tak pohroužen, Že zřejmě zcela zapomněl na svět kolem sebe, a Čas od času propukal v hlasitý smích. Má přítelkyně byla zvědavá, Čím se tak rozveseluje, a nakoukla mu přes rameno. Četl Provedení zkoušek F O u Sedmého tankového praporu. Když mi o tom vyprávěla, možná, že to pouze zalichotilo mé samolibosti, ale nepochybně to taky zvýšilo mou jistotu, že jsem socialismus Tankovým praporem nepoškodil. Potom odvezli mého otce do nemocnice. Byl vlastně jednou z posledních obětí první světové války. Ze zranění utrženého v roce 1917 v Polsku se nikdy plně nezotavil, rána se nikdy nezahojila a o vánocích 1967 zemřel po operaci holenní kosti. Když ležel v nemocnici,
zásoboval jsem ho detektivkami, ale ty nějak nebyly s to odvést otcovy myšlenky od bii Ha se smrti. Potom vyšel Plamen se Zkouškami PO, a já viděl otce naposled v dobré náladě. Smál se tak srdečně, ze mu operovaná noha vyklouzla z takové té smyčky, co mu ji do ni pověsili, a teprve pak se smát přestal. Plamen obíhal mezi pacienty, a nakonec jej ukradla nějaká návštěva, která se marně snažila dostat to Číslo ke koupi. Tou dobou jsem uz téměř úplně překonal pocity viny. Nějaký Čas jsem se taky stýkal s mladými lidmi, za jména studenty Karlovy university, a všiml jsem si jiné zvláštní věci: stude n t i žádnými pocity viny netrpěli. Nechápali, proč by se svinstvu mělo říkat "deformace socialismu'1 a gaunerovi "netypická výjimka" nebo "člověk trpící zbytky buržoasniho myšleniBylí prosti jakéhokoliv masochistického sebe trýznění; pro ně byl socialismus státem quo, nikoli nČČÍm, co se muselo kdysi vybojovat a pro co lidé umírali — kteréžto vědomi je patrně hlavním zdrojem pocitů viny. Jim se moje satira líbila, a pro mne bylo novinkou, že jim nikdy nepřišlo na mysl, ze by tohle mohlo poškodit socialismus. "Přece", řekl mi jeden bystrý mladík, vynikající student logiky, jehož otec, starý člen strany, umřel ve stalinském koncentráku, "přece pitomost není integrální součástí socialismu, a vy si v románě utahujete z pitomosti, ne?".
NFNÍ
1 1 Ělii 1 ±
Tak jsem začal důvěřovat mladé generaci, a taky jsem jim byl vděčný, protože mi pomohli vyléčit se z infekce komplexů. Ale úplné vyléčení na mne teprve čekalo. Když do Prahy přijely ruské tanky, jedním z prvních vojenských objektů, které sověti obsadili, bylo nakladatelství Československý spisovatel. Asi za tři neděle je zase evakuovali. Redaktoři se vrátili na svá místa a zjistili, ze kromě filcových per se neztratilo nic — až na originál ilustrace k Tankovému praporu. (Román byl přijat k vydání v létě 1968, a to bylo potom na podzim 1969 "na neurČito** odloženo). Ta ilustrace byla frontispice, a malíř na ní vyobrazil několik oficirských vizáží podobných bramborům ve stylu poněkud připomínajicím George Gros ze. TČpicJ pomyslel jsem si. Zkonfiskovali to a předloží to při mém procesu. Jenže pak jeden redaktor tu ilustraci našel. Byla zastrčena mezi staré korektury a člověk, který ji tam schoval, dostal zřejmě strach z toho, co s ní provedl. Pod nejodpudivějším oficírským zemákem bylo pečlivou, nepříliš vypsanou azbitkou napsáno: E t o golova prokljatoj svini lejtěnanta Gleba Grigorjeviče Bělochvostoval A tak jsem se úplně vyléčil. Anonymní vojín sovětských branných sil neměl určitě žádný pocit viny z toho, že urazil integrální součást socialistické armády, jíž poručík Bělochvostov nesporně je. Nebo Že by nebyl?
NUTNO
1T t / I I ! \J • • •
Uveřejňujeme bez komentáře interní dokument Ústředí knižní kultury v Praze, vypracovaný na základě směrnic sekretariátu ÚV KSČ. Snad nic lépe nemůže potvrdit pravdivost předpovědi velkého francouzského spisovatele a Člena O V KSF L. Aragona o "duchovni Biafře", která se odehrává v naší zemi. Jména
autorů,
které není nutno
spojovat s 50. výročím založení
1) kteří emigrovali: Škvorecký Josef Lustig Arnošt Grossmann Lad. Diviš I v a n Brousek Ant. Blažek Vrat. Mňačko Lad.
KSČ
Aškenazy Ludvik Schulz Milan Liekm A. J .
Sile Ota Šnepp Ludék Goldstucker Kd.
2) Kteří byli organisátoři opozice proti straně: Procházka J a n Drda J a n Havel Václav Kohout Pavel
Vaculík Lud. Klíma I v a n Kimdera Milan
21
3) Kteří se dostali na protistraiůcké pozice, byh ze strany v yloučeni nebo vyškrtnuti a doposud nezměnili svá stanoviska: Otčenášek J a n Šotola Tiří W M Siktanc Karel Bublík Lad. Bernášková Alena Červenka Mirosl. Lustig Arnošt Šigut J a n Šuléř Oldřich Třesohlavová Anna Vaněček Arnošt Wichs Lucien Běloliradská Hana Daněk Oldřich Grygar Mojmír Lánik Josef Pazourek Vlad. Ptáčník Lad. Žák Jiří Ivlánský Mojndr Kříž Ivan^ K u p k a Jiří
Lacina Václav Martinec ]an v* Neužil Pr, RacliUk Pr. Reiuerová I venku Remeš Vlad, Sedhnayerová Anna Směj a Pr. Studil J a n Vej voda Stanislav Vávra Vlad Bareš Gustav Hrana Id Adolf Drda J a n Hončík E d u a r d O tr a do vi co v á Jarmil a Pros Jos. Ptáčník Karel Hašková Lenka Kopecký J a n Kubíček Ivan Kyselý Milan
Poezie: Bart Ilja Červenka Miroslav Čivrný Lumír Pikrle Miroslav Fleischmann Ivo Jachnin Boris
Kríehel Zdeněk Seifert Taroslav v ^ Siktanc Karel Šotola Jiří ! včteni J a n
Slovenšti
autoři.
Emigrovali a jsou vyloučeni Iv. Mňačko E. Štefan R. Kukálek T. Fis D. Monoszly
Přehled o zastavených
a pozastavených
Kritizování jsou tito: I,. Ťážkv D. Tatarka A. Hykiš M. Ferlco P. Karvaš abdikoval z funkce ve Svazu spisovatelů titulech
(h
1.10.1970).
Tituly zastavené odborem knižní kultury ministerstva kultury ČSR nebo nakladatelstvím (na základě odboru knižní kultury, vycházejících z usnesení předsednictva ÚV KSČ ze dne 13.3.1970). fm. ztráta: ACADEMIA
Bača-Šilar
Úloha finančních nástrojů v řízení socialistického ze mědělství
50 000Kčs
ALBATROS
Aškenazy Blažková Procházka J,
Cestopis s jezevčíkem Ostrov kapitána Ilašašara Divoké prázdniny
690 000 714 000 210 000
AVICKNUM
Hovory pro pány Br,OK Mirko Novák Mileš Dvořák Arne Novák
Být národem Rozjímání o dnešní poesii Ruchovci a Lumirovci
1 430 000
6 000
8 000
6 000
L S . SPISOVATEL
Kali voda Klíma L Šk vor eck v Lustig Jakobson sb 01*11 ik Kiiap Kalis ta Hanč Kolář Hölderlin Updike Čivniv Beneš J. Pecka Čep Škvorecký Kolář Škvorecký w
Durycli Diviš Černý V. Teige
Moderní duchovní společnost Milenci na jeden den * v 1
v více Filosofický slovník Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou Slovesné umění Česká literatura 1918-1945 Čas kopřiv (dosud nezjištěný zbytek nákladu) Listy synu Alšovi Události (zastaveno ve výrobě) Básně ticha (uskladněno) Endymion (zastaveno ve výrobě) O framě (uskladněno) Černá paměť stromu (zast. ve výrobě) AŽ se se mnou vyspíš (zast. ve výrobě) Veliký slunovrat (zast. ve výrobě) Hranice stinů-Modrá zlatá (zast. ve výrobě) Tankový prapor (zast. ve výrobě) Prométheova játra (zast. ve výrobě) B assaxof on-Konec nylonového věku Legenda Emoke (zastaveno ve výrobě) Gotická růže (zastaveno ve výrobě) Uzlové písmo Křik koruny české Zápasy o smysl moderní tvorby
30 000 VJ
000 960 627 48
000
000 000 000 000 000
35 200 40 000
128 000
23 000 69 000 174 000
HORIZONT
J. L. Fischer Karbusický sborník LIDOVÁ
Glosy k české otázce (neuvedeno na lcniž. trh) Podstata umění Studenti a ideologie na Západe
40 000 144 000
umi
DEMOKRACIE/VYŠEHRAD
Pekař sborník sborník Fuchs Haecker Müller- Fülop Rops
Podstavy a problémy čes. dějin Rodné zemi 20 let socialistické vesnice (nedokončený rukopis) O deseti svatých (rukopis) Křesťan a dějiny (zastaveno po lektorském posudku) Moc a tajemství jezuitů (zastaveno po lektor, posudku) vSmrti, kde je t v ů j osten (zasteveno po lelct. posudku)
300 000 67 500
L I D o víc NAKLADATELSTVÍ
Kren bur g
Bouřlivý rok L. Rojštvance
160 000
Utěk
740 000
Jimácká symbolika
104 000
Zavírací den O smyslu dneška Poupata Spasitelé Kde teče Tennesee Hosté od sv. Diviše Štěstí Nevěsta-Ob chod n a korze Družinový rádce Nouzový východ Půlnoční pacient
650 000
MKLANTRICII
Hej da MERKUR
Čáka MLADÁ
FRONTA
Soltéz Patečka Hrabal Blažek Boh. • Hajný Eichler Stránský Grossmann Lad. Dvořák Brousek Ant. Hostovský t
126 000 015 000 44 96 40 57 150 50 7
000 000 000 500
000 000 200 260 000
23
Patočka Marcuse Fjodorov Jaspers Kišon Hořec Jar.
O věčnosti (nenvedeno na kniž. trh) Éros a civilizace (zast. ve výrobo) Filosofie společného úkolu (zastaveno před výrobou) Otázka viny (zastaveno ve výrobě) Kultura iluzí a iluze kultury (zastaveno ve výrobě) Ohlédněte se, paní Lotová (zastaveno ve výrobě) Půlnoční jamsession (zastaveno ve výrobě) (Pro nedostatek místa další nakladatelství a autory neuvádíme)
Nakladatelství SVOBODA předalo sumární údaje, vztahující se k těmto bodům, přímo svým na dři zen vm stranickvm orgánům. Celková finanční ztráta zastavených a pozastavených titulů k 1.10.1970 činí 12 178 900KČS (k bodu 1) a bez titulů, zastavených ve výrobě. Dr. J a n Kristek vedoucí edičního odděleni
Svaz českých spisovatelů zemřel vstoje Téměř dva roky vedl Svaz českých spisovatelů úporný a statečný zápas o svou existenci. Nešlo m u při t o m nikdy o pouhou existenci, ale o to, aby mohl pokračovat v plnění svého kulturně-pohtického poslání, které si předsevzal při svém založení a které z něj učinilo jednu z významných složek našeho národního a veřejného života. Svým uměleckým dílem i svým občanským postojem v období boje proti autoritářství předlednovélio režimu, za rozvoj demokratického socialismu v r. 1968 i v úzkém sepětí s lidem v tragické době posrpnové si získali naši spisovatelé takovou morální autoritu v národě, kterou jim právem jejich kolegové z jiných zemi záviděli. Proto bylo jen logické, že okupační režim soustředil proti jejich organizaci, Svazu českých spisovatelů, všechny prostředky nátlaku: od vyhrožování, umlčování, přes ekonomické vydírání a omezování až ke slibům pro případ, že by Svaz chtěl podpořit politiku t.zv. nového vedení. X A ' * JL JL JL Předseda Svazu českých spisovatelů, básník Jaroslav Seifert vyjádřil alternativu, před kterou byl Svaz postaven, prostými slovy v rozhovoru s 1. tajemníkem ÚV KSČ G. Husákem: "Chcete, abychom Vaši politiku podpořili, protože víte, že máme morální autoritu v národě. Kdybychom však Vaši politiku podpořili, ztratili bychom t u t o autoritu a nebyli bychom Vám stejně k něčemu platní". Drtivá většina českých spisovatelů zůstala věrna svému přesvědčení. Proto musel okupační režim vytvořit novou organizaci, jejímž zárodkem je t.zv. přípravný výbor. Svaz českých spisovatelů n ^kapituloval a rozhodl se zemřít vstoje. Uveřejňujeme závěr jednoho z posledních a k t ů Svazu, z dopisu jeho předsedy Jaroslava Seiferta předsednictvu Národní fronty: "Při svém zvolení na ustavujícím sjezdu v Červnu 1969 převzal výbor závazek, vybudovat organizaci demokratickou, nebot jen takováto organizace je důstojným sdružením um čleň v socialistické společnosti. Mezi nepominutelné zásady patří, že vedeni takovéto organizace není dosazováno, ale voleno Členstvem. Jinak nezískává autoritu a hned v zárodku se vyvolává traumatizující stav na kulturní frontČ. Veřejné prodiskutování základních otázek při nejmenším na Členském foru znemožní vytvoření klik a privilegovaných skupin. Na rozdíl od literární kritiky a nakladatelské praxe nemůže organizace spisovatelů hierarchizovat hodnoty, nebot všichni členové jsou si v jejím svazku rovni. Na závěr vyjadřuje výbor politováni, že mu nebylo umožněno, aby tento program nikoliv stínové, ale skutečné, o vůli převážné většiny Členů opřené konsolidace, realizoval. Tím se další, dlouhá a neopakovatelná kapitola organizace Českých spisovatelů stává historií. A historie jest učitelkou života, světlem pravdy, svědkem časů. Za výbor Svazu českých spisovatelů Národní umělec Jaroslav Seifert Praha, 29.9.1970 předseda
24
Aï. Rostropovič - příklad charakteru "Není HZ pro nikoho tajemstvím, ze Alexandr Solženicyn Často pobývá u mne doma, v mém domě nedaleko Moskvy. Byl jsem svědkem jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů v době, kdy usilovně pracoval na románu o roce 1914. Nyní mu byla udělena Nobelova cena. Tis ková kampaň rozpoutaná proti němu při této příležitosti mě nutí, abych se ná Vás obrátil tímto dopisem. Pokud si vzpomínám, je to již potřetí, co sovětský spisovatel byl vyznamenán Nobelovou cenou. Ve dvou případech jsme pokládali udělení této ceny za "Špinavý politický manévr", zatímco v jednom (Solochov) za "spravedlivé uznáni" neobyčejného významu naši literatury. Kdyby byl svého času Šolochov odmítl přijmout cenu z rukou, které ji z "pohnutek studené války" udělily Pasternakovi, chápal bych, že už nemáme důvěru v objektivitu a čestnost švédské Akademie. Ale nyní se 'ukazuje, že někdy Nobelovu cenu vděčně přijímáme, jindy ji znechuceně odmítáme. A co by se stalo, kdyby byla příště udělena cena soudr uhu Kočetovovi (x) ? To by samozřejmě přijala byla! Proč tedy den po udělení ceny Solženicynovi vyšel v našich novinách podivný článek, podepsaný dopisovatelem "X..." a představiteli sekretariátu Svazu spisovatelů, podle něhož celé veřejné mínění této země (to znamená samozřejmě všichni studenti, všichni hudebníci atd.) se aktivně zasadilo o jeho vyloučení ze Svazu spisovatelů? Proč "Litěratnrnaja gazeta" přebírá z nesčetných západních novin pouze mínění novin amerických a švédských, ignorujíc mnohem populárnější a významnější komunistické publikace jako l'Humanité, les Lettres françaises et Unita, nemluvě o nesčetných nekomunistických listech? Přikládáme-li víru takovému kritikovi, jako je Bonosky (2), jak bychom se potom měli stavět k lak význačným spisovatelům jako Bôll, Aragon a François Mauriac? Vzpomínám si — a vám bych to chtěl připomenout —• na -naše vlastní noviny v roce 1948: kolik hloupostí bylo tehdy napsáno o hudebních geniích jako Prokofjev a SostakoviČ, které dnes uctíváme! Uvedu vám příklad: "Soudruzi Šoslakoviči, Prokofjeve, Šebaline, Mjaskovskij a další: vaše atonalní, dissonantní hudba je lidu cizí', nedostatek talentu doprovázený velkým úsilím po novém nemtlže vést než k vy umělk ovánému formalismu. . . Rozhodně odmítáme hudbu ŠostakoviČe, Mjaskovského, Prokofjev a, nemá ani harmonii, ani pořádek, ani styl, ani melodii". Dnes, při četbě novin z této doby, můžeme pociťovat jen nesnesitelnou hanbu, pomyslímeli, že po tři desítiletí nebyla opera Kateřina Ismailovová (a) uvedena na scénu, že Prokofjev si nemohl za svého života vyslechnout poslední
versi své opery "Vojna a mír" ani svůj "Koncert pro violončelo a orchestr" a že existovaly oficiální seznamy zakázaných děl D. Šostakoviče, S. Prokofjev a, Mjaskovského a ChaČaturjana. Cožpak nás Čas nenaučil vystřihat se toho, abychom ničili talentované lidi? Abychom hovořili jménem veškerého lidu? A bychom nutili lidi vyslovovat jakoby svůj vlaní názor na něco, co ani nečetli,' ani neslyšeli? S hrdostí připomínám, že jsem se nezúčastnil schůze kulturních činitelů v Ústředním domě kultury, na které byl insultován Boris Pas ternak a kde jsem měl pronést "nakomandova-nou" kritiku "Doktora. Živaga" K jehož jsem tehdy ještě ani nečetl. V roce 1948 existovaly seznamy zakázaných děl. Dnes se dává přednost ústním zákazům. Opírají se o to, že podle "mínění" se dílo nedoporučuje. Je nemožné určit, odkud přichází toto "mínění" a komu patří. Proč například, bylo Galině Višnevské (6) na jejím koncertě v Moskvě zakázáno zpívat nádherný vokální cyklus Čajkovského na slova Brodského ProČ bylo několikrát zakázáno pro vedení SostakoviČova cyklu na texty Saši čiorného {třebaže text byl předtím již uveřejněn)? Proč vznikly potíže při poslechu Šosta-koviČovy třinácté a čtrnácté symfonie? I tam se zřejmě odvolávali na "mínění". Odkud jako první přišlo mínění, Že je nutno vyloučit Solženicyna ze Svazu spisovatehl? Přes veškerý zájem, který jsem této otázce věnoval, se mi nikdy nepodařilo ji objasnit. Že by se skutečně bylo těch pět spisovatelů — muške — týni z RjazanČ odvážilo sáhnout k takové iniciativě bez pomoci "mínění"? Bylo to opět nepochybně "mínění", které zabránilo mým spoluobčanům seznámit se s filmem Tarkovskeho "Andrej Rublov", který jsme prodali do zahraničí a který jsem měl potěšení shlédnout uprostřed Pařížanú unášených nadšením. Bylo to nade vší pochybnost "míněni", které znemožnilo vydat SolŽenicynovu "Rakovinu", která byla psána již pro "Novyj mir". Kdyby tam bylo dílo vyšlo, bylo by se o něm Široce a otevřeně diskutovalo, což by bylo ka prospěchu jak autora, tak i jeho Čtenářů. Nezmiňuji se o politických a hospodářských otázkách naší země. Jiní je znají lépe než já. Ale prosím Vás, abyste mi vysvětlili, proč — jde-li o naši literaturu a naše umění — přísluší poslední slovo tak Často osobám naprosto nekompetentním v léto oblasti? Proč se jim dostává práva diskreditovat naše umění ve jménu našeho lidu? Připomínám-li minulost, není to proto, abych rekriminoval, nýbrž abychom v budoucnosti — řekněme tak za dvacet let — nemuseli s ostudou pohřbívat dnešní tisk. Každý člověk musí mít právo na nezávislý úsudek a musí mít možnost vyjádřit bez obav
25
svůj názor na to, co z)hi, co pocítil a vyzkouší ! osobně, a nejen pouhé právo vyjadřovat s nepatrnými obměnami názor, který mu byl vnucen. Nakonec se nám podaří si jej učinit, aniž ;uís bude někdo korigovat nebo nám napovídat. Vím, ze po tomto svém dopisu budu i já mít nepochybně nárok na '4míněni'', ale nebojím se toho. Ěíkám otevřeně, co si myslím. Talent, na nějž můžeme být hrdi, nesmi být vystaven útokům známým z minulosti. Znám mnoho Solženicy nových děl. Libí se mi. Domnívám se, že utrpení, které prožil, mu dává právo napsat pravdu, jak ji viděl, a nevidím žádný důvod skrývat svůj postoj k němu v době, kdy se proti němu vede kampaň". (V Moskvě 31. října 1970) l
( ) Šéfredaktor časopisu Ok Habr a spisovatel představující konservativn i směr. (-) Americký komunista. 3 ( ) od S osla kov iČe (4) violončelistova manželka. (5) Nezávislý básník, odsouzený za "parazilismus".
To je překlad dopisu, který slavný sovětský violoncelista Mstislav Rostropovie zaslal hlavním sovětským novinám na konci loňského roku a jež byl také uveřejněn v západním tisku. Rostropoviě předvídal správně: netrvalo dlouho a dostal se také na "černou listinu". Zatim mu bylo sovětskými úřady zakázáno vystupovat 6 měsíců v zahraničí. Již plánovaná umělecká turné do Helsinek, Paříže a Rakouska byla bez vysvětleni zrušena. Mezitím se pokusí statečného umělce zlomit a dosáhnout, aby své názory odvolal. To však není v případě Rostropoviče pravděpodobné, nebot ke svému veřejnému vystoupení na obranu Sol ženicy na a svobody umění se rozhodl po zralé úvaze a s vědomím všech rizik, která jsou s tím spojena. Opatření proti Ros t ropoví čovi vyvolala širokou vlnu protestů a projevů solidarity, jak zahraničních umělců, mezi nimi známého francouzského dirigenta Igora Markeviče (kter ý poslal otevřený dopis ministiyni kultury Furcevové), spisovatele a člena ÚV K S P Louise Aragona (který věnoval "Slavovi" velkou poemu, uveřejněnou v "Lettres françaises"), ale i sovětských umělců, především Davida Oistraclia a Svjatoslava Richtěra. Oba jmenovaní odmítli h r á t na beethoveuovském koncertu v Moskvě, když jim bylo na poslední chvíli řečeno, že jejich třetí partner-Rostropovič-bude "nahrazen" jiným umělcem. Úřady nakonec ustoupily a koncert se konal i s Rostropovičein — se 24-hodinovým zpožděním. Mluvčí ministerstva kultury a Goskoncertu však nedávno na dotaz zahraničních novinářů popřeli, že by Rostropovičovi bylo zákázáno vystupovat v zahraničí. J d e p r ý jen o to, aby Rostropovie splatil dluh svému domácímu publiku, neboť p r ý již mnoho let nevystupoval na př. v Tatnbově.
26
Uveřejněním dopisu a těchto informací chceme nejen vyjádřit úctu Mstislavu Rostropoviěovi a vzdát hold jeho velkému umění ale především jeho charakteru a odvaze jako příkladu ostatním. A nejen v Sovětském svazu...
Za Drdou Ministr kultury v české okupační vládě Miloslav B růžek projevuje občas chvályhodnou snahu hájit některé hodnoty uměni před necitlivými zásahy z čistě politických motivů. Při tom zřejmě někdy zapomíná, že sám je ve službě režimu, jehož hlavním úkolem je obhájit a vnutit lidem okupační násilí a že proto prostor pro takové pokusy je pramalý, tím spíše, Že je zužován ještě domácími "zdravými silami", které přes stranickou organizaci ministerstva nebo městský výbor KSC v Praze vyvíjejí t v r d ý tlak proti všemu, co jim zaváni "liberalismem". Z toho vyplývající rozpor mezi jeho slovy a skutečností byl názorně potvrzen událostmi okolo náhlé smrti spisovatele J a n a Drdy. Ve svém televizním vystoupení z 26. prosince 1970 vyzvedl Brůžek Drdovu "Němou barik á d u " jako jednu ze "základních děl naší socialistické literatury v poválečném období" a když se protektorsky zmínil o Drdových politických postojích v r. 1968 se zeptal "Máme snad proto odhodit stranou jeho dílo, celý jeho život, který byl věnován rozvoji socialistického umění? Myslím, že b y to bylo příliš krátkozraké!". To by byl rozumný postoj. J a k se ale zachovala stranická a vládní místa, jež Brůžek představuje v okamžiku nejtragičtějŠím, jakým byla náhlá smrt J a n a Drdy? Zcela obráceně: malicherně, krutě a nenávistně I J a k známo J a n Drda Žil léta na spisovatelském zámku v Dobříši. Když byl tento zámek odebrán Svazu čs. spisovatelů, který jej udržoval nákladem 2 milionů Kčs ze svazové pokladny ročně a převzat Brůžkovýni ministerstvem, byl J a n Drda ze zámku vystěhován a Žil ve Ždáni. Odtud také jel autem do Dobříše, kde ho zastihla nevolnost: stačil ještě na křižovatce na Dobříši zastavit a padl na volant. Drdovým synům odmítla redakce Lidové demokracie s odvoláním se na pokyny uveřejnit smuteční oznámení do Rodinné kroniky/ jež si normálně občané mohou zaplatit. Žádné' noviny neotiskly zprávu o jeho pohřbu, a měl b ýt veřej nosti zcela zataj en. Přesto bylo v pohřebním průvodu, který šel z malé kaple na Dobříši na hřbitov před spisovatelským zámkem, kde byl Drda poale svého
přání pochován, více než 2.000 lidí! Nad lirobem promluvili spisovatelé Otčenášek, Ptáčník, Miloši av Stelihk a herečka Vlasta Chrainostová. Ilerec Jaroslav kloučka přečetl nad hrobem Seifertovu báseň za J a n a Drdu. Na rozloučenou mu zahrála hornická dechovk a z Příbrami. Správci dobříšského zámku zakázali vyvěsit černý prapor. Ne tedy rozum a lidský postoj, ale nenávist zvítězila. J a k o v případě J a n a Paladia, nenávist až za hrob. Protože ti, kteří se pokoušejí vydávat ponižující cizí okupaci naší země za "bratrskou pomoc" nemohou odpustit Drdovi, který v r. 1945 upřímně vítal sovětské vojáky, že po 20. srpnu 1968 vyzval lidi, aby okupantům nepodali ani kapku vody. A kter ý pri výměně stranických legitimaci loňského roku přišel před prověřovací komisi se slovy "Aby bylo jasno, tak srpen 1968 pro mne byl, je a bude okupace. Tady je má členská legitimace". Ale právě proto zůstane J a n Drda zapsán v srdcích našich lidi. J a k o spisovatel a ]ako člověk.
Evropská rada v
o Československu Poradní shromáždění Evropské rady, jež je složeno z poslanců různých politických stran 17 zemi Západní Evropy a představuje tudíž jakýsi zárodek budoucího evropského parlamentu se na svém lednovém zasedáni ve Strasbourgu zabývalo také situací v Československu. Od okupace v srpnu 68 to bylo již páté projednávání této problematiky, pro níž byla vytvořena zvláštní komise, jejímž hlavním představitelem je poslanec SPI) Hermann Schmidt, který také tentokrát předložil písemnou zprávu a doprovodil ji zasvěceným referátem. Nechceme přeceňovat význam projednávání této zprávy v takovém shromáždění, které nemá vlastní výkonné moci. Přece je ale citlivým barometrem, ukazujícím, že západní veřejné mínění se nehodlá smířit s okupací Československa a sleduje vývoj v našf zemi, i když přístupy jednotlivých poslanců jsou pochopitelně různé. J e to tím důležitější, Že v nynějším období t.zv. OstPolitik mají některé kruhy n a Západě zájem československou problematiku stáhnout z programu, aby p r v zbytečně nerušila jednáni s SSSR. Zpráva komise i referát poslance Schmidta byly velmi zasvěcené a objektivní, opírajíce se hlavně o oficielní dokumenty, citáty čini-
telů a zpravodajství oficielních agentur. Poukazuje na rozsáhlé Čistky v KSČ, ve státním aparátu, ve školství a kultuře a vědě, soudnictví, armádě a bezpečnosti. Upozorňuje na zostřeni cenzury, zákaz dovozu a vývozu informačního materiálu, svévoli při propouštění zaměstnanců. Cituje případy zatčeni a věznění občanu a připomíná, že přes opětovná ujišťování nebezpečí procesů stále trvá, což potvrzuje zejména čistka v soudnictví a prokuratuře i nové zákonodárství. Za zvlášť závažný faktor považuje zpráva uzavřenou čs.-sovětskou smlouvu z května 1970, jež vymezuje Československu větší závislost, než vyplývá z Varšavského p a k t u a dává SSSR právo zasahovat libovolně do čs. vnitřních záležitostí a použít čs. armády v případě konfliktu mezi SSSR a Čínou. Zpráva pak rozebírá rozpory ve stranickém a státním vedení a označuje G. Husáka za člověka, který zřejmě chce zabránit úplnému návratu ke stalinismu a snaží se omezit aktivitu ultra-levice. Při tom však se může opřít jen o podporu sovětského vedení, jehož požadavky musí bezpodmínečně splnit. Podle názory zprávy Evropské rady provádí Husákův režim "destruktivní a negativní politiku bez nových politických, hospodářských a společenských koncepcí". Přes všechny potíže a častý pocit ponížení i pesimismu, v spatřuje mluvčí komise poslanec Schmidt v Československu stále vuli lc pasivní resistenci a proto charakterizuje situaci slovy "Československo je možno právem označit za okupovanou, ale nedobytou zemi". Zpráva poradního shromáždění Evropské rady končí takto: "Musíme se v každém případě a všemi prostředky snažit, abychom nevyvolali u obyvatel Československa dojem, že Západ na ně zaponiěl. V našich členských zemích musíme poskytovat v našich národních parlamentech a všude jinde Čechům a Slovákům morální podporu tím, že budeme udržovat "pražské jaro" ve vědomí lidí a že budeme věnovat zvýšenou pozornost budoucímu vývoji v jejich zemi. Musíme b ý t pevně přesvědčeni, že Československo zaujme jednoho dne své místo mezí svobodnými národy sjednocené Evropy". Tato zpráva byla přijata jednomyslně poslanci 17 evropských zemí, kteří se také usnesli situací v Československu dále sledovat prostřednictvím zmíněné komise, která příštímu zasedání předloží novou zprávu o dalším vývoji. Pro nás je zajímavé, že zpravodajem této komise je Hermann Schmidt, poslanec SPD, socialistické strany NSR, jež e nejsilnější vládní stranou v Západním Německu, odpovědnou za nynější Ost-Politik.
L27
Náš malý český Agent 007 Dušan Rovenský, t.č. stálý zpravodaj CTK* ve Velké Británii se zřejmě rozhodl stát se českým dvojníkem autora slavného James Bouda, agenta 007. Zatím co však jeho britský a nesporně úspěšnější předchůdce lan Fleminck psal své "bondiady" pro potěšení Čtenářů se značnou dávkou humoru, Rovenský píše pro Čtenáře Rudého práva docela vážně. Za to však odhaluje neúprosně jedno centrum za druhým, kde se dnem i noci podle prastaré stalinské formule "kují pikle proti socialistickým zemím*'. Při tom se pohybuje téměř jako James Bond po celé Evropě a proniká v převlecích na všechna tajná zasedaní cizích agentů. Tuhle se ocitnul "na březích ženevského jezera mezi stratégy antikomunismu", kde si bystře zaznamenal zvláště nebezpečný výrok pana. J. Galtunga, že" politickou krizi roku 1968 v Československu nelze považovat za ojedinělou a že se podobné situace mohou opakovat i jinde". V zápětí však pronikni do nejtajnějšího centra spiknutí v londýnské čtvrti St. Jon's Wood High Street 88a, kde odhalil ústředí Socialistické inter nacionály {tuto informaci ovšem může získat každý návštěvník Londýna pouhým nahlédnutím do telefonního seznamu). Náš James Bond ale zjistil, že tam pracuje 12 politických pracovníků (což stěži odpovídá obsazení jednoho okresního sekretariátu KSČ), že odtud vycházejí konspirativní kontakty, vydávají se tajné dokumenty a organizují tajná zasedání. Zap o měl skr orně podotknout, že na posledním "tajném" Kongresu Socialistické internacionály v Červnu 1969 v Anglii sám seděl hned pod hlavní tribunou a že tam s ním byl i jiný pracovník Čs. velvyslanectví v Londýně, který dokonce docela přátelsky hovořil s oním "konspirátorem" V. Bernardem. Oba si také klidně mohli vzít (nebo pliživě se zmocnit?) text hlavní rezoluce, v níž Socialistická internacionála prohlašuje, Že nikdy nepřestane považovat vstup SSSR a jeho spojenců do Československa za nej těžší porušení mezinárodního a lidského práva (stejně tak jako odsuzuje režimy v Řecku a Španělsku, diskriminaci židů, portugalský kolonialismus v Africe a rasovou diskriminaci v Jižní Africe a vyšlo-j vuje se pro přijetí lidové Číny do OSN a proJ stažení cizích vojsk z Jižního Vietnamu a pod).| Stejně tak si všichni účastníci Kongresu, který byl volně přístupný veřejnosti mohli vžit i text onoho-podle líčení našeho agenta 007 — "důvěrného dokumentu" o situaci v zemích, kde vládnou komunistické strany, kde se m.j. praví: "Přes konflikty uvnitř komunistického tábora zůstává jeden faktor nezměněn: Intolerance komunistických stran vůči těm, kteří jsou jiného názoru a nárok na to, aby jejich vlastní ideologie byla jedinou platnou společenskou filosofií
28
* A celý tento "tajný" dokument končí touto "podvratnou" pravdou: "Nemůže být socialismus bez demokracie a nemůže být demokracie bez svobody". Opravdu nebezpečné odhaleni! Ale náš 007 odhaluje dále v tajných archivech Socialistické internacionály: prý byla ustavena "již na jaře J96S" studijní skupina, která měla navazovat styky s bývalými soc. demokraty a její hlavní pozornost byla zaměřena na Československo .. . Jenže při tom zase zapoměl, že usnesení kongresů Socialistické internacionály jsou volně prodejné a že proto není těžké zjistit, Že tato "studijní skupina" byla zřízena už v r. 1963! Rovenský by asi namítnul: nevadí, ale byla a připravovala "strategii převratu". Jenže si plete adresy, pokud jde o chutě zasahovat do vnitřních věčí jiných zemí. Stanovisko Socialistické internacionály, které ostatně j/ífS 007 musí také citovat, neboť je veřejná, je v tomto směru jasné: "Změna kumunistického systému musí přijít zevnitř. . . Sociální demokracie si nekladou za, cíl násilnou změnu režimu, zvenčí". Operativní pole působnosti našeho James Bonda je však mnohem širší. Onehdá učinil opravdu senzační odhalení: "Skupina politických dobrodruhů kolem Pelikána má odpovědnost za to, že CND (Kampaň pro nukleární odzbrojeni), která od padesátých let pořádá pochody proti atomové smrti a americké agresi, sedla na vějičku, což nesporně vyvolá složitou situaci v řadách této organizace". UváŽíme-li, že CND patří k jedné z nejváženějších pokrokových organizací ve Velké Británii i ve světě a že má statisíce přívrženců, pak by se těmto "politickým dobrodruhům" podařil opravdu husarský kousek, proti němuž je náš 007 alias D. Rovenský úplný amatér, nebot zatím neovlivnil ani poměrně málo početnou britskou Komunistickou stranujak je jeho úkolem-která stále setrvává na odsouzeni vojenské intervence v Československu v r. 1968 a odmítá ji uznat jako "internacionální pomoc". Ve skutečnosti je to ovšem jinak, mnohem prostší. Ostatně nechrne mluvil samotnou CND, » jíž se Rovenský tak starostlivě ujímá a která ve svém oficielním dopise, adresovaném mateřskému listu našeho 007 "Rudému právu" píše: "Chceme především protestovat proti naprosto nepřesným informacím o Kampani za nukleární odzbrojení. Není nám jasné, kde Váš dopisovatel získal své informace, ale v Žádném případě to nebylo od představitelů naší organizace. Nejsme schopni pochopit jeho tvrzení, že CND se dostala pod vliv Československých emigrantů. Po rozhodnutí Rady CND organizovat tuto demonstraci a po diskusi s řeckou demokratickou opozicí ve Velké Británii, CND se spojil s některými československými socialisty, kteří se
podíleli na reformním hnuti v r. 196$ a požádal je o spolupráci pro tuto akci. Jsme velmi udiveni Vašim prohlášením, ze většina členil CND byla proti této demonstraci. Jak vyplývá ze zprávy "Morning star" (Časopis KS V. Británie) z 19. října *70, na výroční konferenci CND hlasovala pro tuto demonstraci rozhodující většina. Ostatně toto rozhodnutí nebylo nijak překvapující, neboť je zcela v linii, schválené již předchozími konferencemi našeho hnuti. CND už tradičně počítá s tím, že jeho činnost je často zkreslována britským tiskem. Musíme však vyslovit politováni nad tím, že úroveň objektivního referování a politického hodnocmi ve zprávě Rudého práva je mnohem nižší než v našem vlastním kapitalistickém tisku". Podepsáni: April Carter, předsedkyně, Dick Nettleton, generální tajemník Je jen přirozené, že "normalizované" Rudé právo tento skutečný hlas CND neuveřejnilo. Raději bude prostřednictvím svých agentů 007 pokračovat v hledání dalších "agentur" a' 'center". Což o to, je jich hodně, rozum í-li se tím každá organizace, která nesouhlasí se sovětskou okupací Československa. Ostatně D, Rovenský má k tomu průpravu: pracoval totiž léta. v aparátu A. Novotného jako. tajemník komise OV KS C pro otázky antikomunisnm. Takže trpí profesionálním stihomamem. .
Všichni komunisté jsou sionisty Do rozsáhle § kampaně proti "sionismu", která se také rozvijí u nás podle sovětského vzoru, přispěl v těchto dnech originálním názorem král Saudské Arábie Faysal. Jeho příspěvek však n a t o t o tliema jinak velmi pohotové Rudé právo, dokonce ani Jaromír Lang či F. J . Kolár nezveřejnili. ICrál Faysal totiž prohlásil v projevu k věřícím ve slavné Mekce, že " n e j většími propagátory ideologie sionismu ve světě jsou komunistické s t r a n y " a že "světový sionismus a světový komunismus jsou nejlepšími spojenci, neboť vycházejí ze stejných destruktivních a atheistických principů". Tento samorostlý názor arabského monarchy, jinak ovšem jednoho z nej bohatších petrolejářských magnátů, by se dal odbýt m á v n u t í m ruky, jako výjimka, k d y b y se ale podobné antikomunistické útoky neobjevovaly ve stále větší míře i v mnoha dalších arabských zemích. J e vůbec zajímavé, jak naše sdělovací prostředky se snaží zatajit před našimi lidmi, že ve většině arabských zemí, jimž Sovětský svaz i m y t a k velkoryse posíláme ohromné množství zbraní pod zá-
minkou podpory jejich národně — osvobozeneckého uoje, jsou komunisté pronásledováni mnohem krutěji a bezohledněji než v t. zv. imperialistických zemích. Tak na př. začátkem února rozpustil šéf sudánské vlády generál Numeiry (kterého nedávno přijal s velkými poctami generál Svoboda na pražském Hradě) Komunistickou stranu Sudánu, jednu z nejstarších na africkém kontinentě a obvinil ji z "kontrarevolučního kouiplotu". Stovky vedoucích komunistickvch funkcionářů v čele s generálním tajemníkem strany Mahgoubem jsou ve vězení, ostatní se pokoušejí zorganizovat ilegální stranu. V t a j n ě rozšiřovaném dokumentu upozorňuje K S Sudánu na "spolupráci nejreakčnějších elementů sudánslce a egyptské bezpečnosti", jež se spojily v represi proti komunistům v Sudánu a na území SAR, Rovněž irácký vojenský režim zuřivě pronásleduje komunisty, což však nevadí ani Moskvě, ani Praze, aby mu i nadále neposkytovaly vojenskou a ekonomickou pomoc. Mnoho vedoucích komunistických funkcionářů této země bylo umučeno a zavražděno, tisíce komunistů a odpůrců vojenské diktatury jsou ve vězení, komunistická strana může pracovat jen v ilegalitě. Komunistické strany jsou také zakázány v Sýrii, Alžírsku, Maroku, Tunisu, Lybii, Jordáusku i v samotném "cent r u " arabského^světa, v SAR. J e přímo ironií osudu, že na celém Středním * Východě jsou komunistické strany legální jen v Libanonu, který bývá s oblibou označován za "reakční" a pak v Izraeli, kde jsou dokonce komunistické strany dvě! Zajímavé je také zjištění, že tyto antikomunistické tendence v arabských zemích rostou úměrně se zvyšováním pomoci a přítomnosti Sovětského svazu v této oblasti. Na první pohled se v á h a Sovětského svazu na Středním Východě zvyšuje. Má nesporně rozhodující vliv v SAR. Ále současně se v Káhiře po smrti Násirově objevily první známky znepokojení nad přílišnou závislostí Egypta n a SSSR. Šéf lybijské vlády plukovník Khadafli, který aspiruje na úlohu vedoucího státníka arabského světa se ani příliš netajil, Že navrhuje vytvoření federace mezi Lybii, SAR a Súdánem s cílem vytvořit vlastni arabskou sílu, která by zabránila postupnému podřízení jednotlivých arabských zemí sovětskému vlivu. AI Žírané již dříve vyčítali Násirovi jeho jednostrannou orientaci na SSSR n a rozdíl o cl jejich politiky, která pečlivě balancuje vlivy z Východit a Západu, Žárlivě střeží nezávislost a suverenitu, odmítá poskytnutí jakýchkoliv vojenských či námořních základen cizí moci a využívá rozporů mezi velmocemi ve svůj vlastní prospěch. Palestinské osvobozenecké hnutí, které je vlastně centrem celého konfliktu na Středním Východě je zklamáno postojem Sovětského svazu a jeho sympatie se obracejí stále více k Cíně. Vcelku je tedy bilance gigantické vojenské a ekonomické pomoci t. zv. arabskému osvobozeneckému hnutí, n a něž jdou t a k é ohromné částky i z našelio rozpočtu, velmi problematická. J e tomu t a k proto, že arabské národy si stále více uvědomují, že t a t o "pomoc" je to-'
29
určena k uspokojení mocenských ambici různých arabských vládců, většinou velmi reakcílích, protilidových režimů, které vykořisťují obyvatelstvo a plýtvají národním bohatstvím i cizí pomocí k přípravě nesmyslných válečných tažení, která bud prohrají nebo většinou vůbec neuskutečuí. Obyvatelé těchto zemí, žijící stále ve velké chudobě a poiofeudálních poměrech potřebují ne rakety, vojenská letadla a tanky, ale především nový průmysl, zemědělskou reformu, zavodnovací systémy, školy, nemocnice a na prvním místě možnost a svobodu, aby se mohli opravdu podílet na řízení svých zemí a odstranit všechny formy vykořisťování. Jedině n a takové základně může být vytvořen opravdový mír na Středním Východě a vztahy rovnosti, přátelství a solidarity mezi národy arabských zemí a jpokrokovým hnutím ve světě. Právě v t o m t o rozhodujícím bodě se spojují opravdové zájmy arabských národů s národy socialistických zemí a teprve na této cestě mohou arabské národy počítat s naší opravdovou a upřímnou solidaritou.
Odbory : solidarita
a mlčení
Při příležitosti 100 let československého odborového hnutí vydala Mezinárodní konfederace svobodných odborů anglicky, fraucouzky, německy, španělsky a také česky brožuru, která je meně věnována počátkům odborového linutí u nás, ale o to více dokumentuje především údobí mezí rokem 19681970. V úvodu píše H a r m G. Bniter, generální tajemník mezinárodní konfederace svobodných odborů: "Dva roky po 21. srpnu 1968 je československá tragedie ještě v Čerstvé paměti. Průběh událostí, který neprve vzbudil v celém světě naděje a potom vyvolal zděšení, odpor a zoufalství, není nutno zde líčit. Tyto události byly zkoumány nestrannými pozorovateli z různých hledisek a vyšla již celá řada publikací, zpráv očitých svědků, politických analýz a závěrů. Naše brožura sleduje jiný a specifický cíl: pokouší se na základě zpráv z Československa vylíčit vliv událostí na Československé dělníky a odbory. Poskytuje obraz minulosti a přeměny odborového hnutí, cíle pracujících, kteří nenechali tyto své cíle zakrývat frázemi stranického žargonu, poskytuje obraz nadějí, které bylo cítit, i když se nemohly otevřeně projevit. tJmyslně necháváme hovořit skutečnosti a úřední
30
prohlášeni. Ukazuji jak reagovaly odbory během jara 1968, během invaze a obsazení země vojsky Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. Také další vývoj uvnitř odborů a způsob, jak jim byly od okupace vnucovány příkazy sovětů se zřetelně zrcadlí v uveřejňovaných nařízeních a rozhodnutích. Mezinárodni konfederace svobodných odborů zaujala vůči celému tomuto děni jednoznačné stanovisko. Důrazně odmítla okupaci a neustálé vměšování se sovětského imperialismu do politického, hospodářské ho a sociálního života Česk oslové nsk a jako flagrantni porušení práva na sebe urče ni národů a přihlásila se k československým dělníkům, kteří zápasí o větší svobodu pro odbory k obhajobě svých práv. A že vůle dělnictva k prosazeni lidských práv —- také práva na vlastní a opravdové odbory — zůstala i přes nejtrpší zklamání nezlomena, to vyplývá jasně z této brožury. Jejich boji je tato brožura věnována' '. Tolik brožura, uveřejněná Mezinárodni konfederaci svobodných odborů, jež má své sídlo v Bruselu. I když můžeme mít lc některým aspektům činnosti Konfederace své výhrady, musíme tento projev odborářské solidarity upřímně ocenit. Tím podivnější a více zarmucující i zneklidňující je postoj vS větové odborové federace (SOF), jež má své sídlo v Praze. I když v srpnových dnech většina vedoucích funkcionářů SOF, kteří byli v Praze a viděli reakci našeho obdorového hnutí proti okupaci, vyslovila tehdy solidaritu s čs. lidem a odmítla vojenskou intervenci, vedení SOF pod tlakem sovětských zástupců postupně se smířilo s "normalizací' 1 a klidné přihlíží persekuci čs. odborářů a postupné likvidaci odborů, jež jsou nahrazovány orgány, dosazovanými i okupačním režimem. Zatím jsme neslyšeli od vedení SOF v Praze ani slovo protestu proti propouštěli! tisíců pracujících, včetně členů a funkcionářů odborů a včetně Čs. zaměstauců SOF, z nichž nemálo padlo za oběí! Čistkám (je mezi nimi i bývaly tajemník SOF za Čs. odbory Clilebonu). Chce snad sekretariát SOK zdůvodňovat své mlčení zásadou "nevměšováni se" do "vnitřních záležitostí" svých členských organizací ? Dělnická solidarita přece není diplomacie. A nechápou poctiví pracovníci SOF, kterých je nemálo, že tímto mlčením ztrácejí nejen důvěru čs. pracujících, ale i jakékoliv morální právo protestovat proti potlačování odborů kdekoliv jinde ve světě? Naši pracující sice chápou, Že hlavní příčinou tohoto zklamámí SOI«' je politický a ekonomický nátlak sovětského vedení, které vidí v SOF — podobně jako v MSS, MON, vSFDM a jiných mezinárodních organizacích — svou «převodovou p á k u " k prosazování své velmocenské protisocialistické politiky, ale^ to nezbavuje členské organizace SOF a jejich představitele v sekretariátě v Praze jejich vlastní odpovědnosti. Nesmí pak b ý t překvapeni, když z toho naši dělníci a jejich odbory, které se stanou skutečně revoluční a skutečně dělnické, vyvodí své závěry.
^
y
Jcik to bylo y Bratislavě Tisk i rozhlas se přímo rozplývali nad tím, jak to krásně na X. Kongresu Mezinárodního svazu studentstva (MSS) klape, jaká je tam jednota, jak všichni děkují Československu. Dokonce i sám " p r v ý t a j o m n í k " si to ve svém projevu na íllvtlV u v Pardubicích pochvaloval. Skutečnost ale byla - jak v mnoha jiných případech - jiná. Přináší o tom zajímavé informace pokrokový francouzský týdenník 4' Politique-Hebdo''. Kongres se konal za přísně "zavřenými dveřmi". Dokonce ani stáH dopisovatelé " H u m a n i t ě " a " U n i t a " v Československu nebyli do sálu vpuštěni. Jediným novinářem, který mohl průběh Kongresu sledovat bvl redaktor "Komsomolské pravdy", kterého sovětská delegace prohlásila za svého člena. Účastníci Kongresu byli důkladně "izolováni" od možné nákazy ze styku s našimi studenty. I když se pořadatelé předem vyhnuli tak nebezpečnému místu jakým je Praha či Brno, přece si nebyli jisti ani bratislavským prostředím: proto musel každý delegát projít trojitou kontrolou: jednou u vchodu do Parku kultury, druhou u vchodu do budovy zasedání (obojí kontrolu zajišťovala čs. bezpečnost) a teprve třetí kontrola, přímo u vchodu clo sálu zasedání zajišťovali naši studenti. Mezinárodní svaz studentstva (MSS) je dnes skutečně jedinou mezinárodní organizaci, která m á šance soustředit okolo společného programu většinu studentských organizací světa. J e to iikol o to důležitější, že studentské hnutí se ve většině zamí radikalizuje, spojuje s dělníky a hraje dynamickou úlohu rozbušky v boji ]:>oti staré společnosti. Hlavní překážkou k dosažení tohoto cíle je však politika sovětského vedení, které stále v ducliu stalinských theorii jednak studentské hnuti podceňuje, nedůvěřuje mu a jednak vidi v MSS, jako i v ostatních mezinárodních organizacích jen "převodovou p á k u " pro prosazování vlastní politiky. Proto je pro ně důležitější udržet si t u t o kontrolu MSS než umožnit této organizaci stát se skutečně mezinárodním koordinačním střediskem boje proti starým řádům a iniciátorem nových myšlenek i nových forem boje student ů. Proto udělalo sovětské vedení — s pomocí svých pomocníků v okupovaném Československu — vše, aby si předem zajistilo potřebnou většinu. Z jejich příkazu odmítly čs. zastapitelské úřady vstupní víza delegátům U N E F (francouzského národního svazu studentstva), Guadeloupe a Martimku. Jiné delegace byly '' vyhoštěny'' po příj ezclu do Československa, ale ještě před zahájením Kongresu, jako n a př. z Konga a Řecka (reprezentující levicové studenty, sympatizující s K S Řecka, ovšem jinou, než uznává KSSS), další pak byly odmítnuty mandátovou
komisi Kongresu, jako na př. delegace YYS z Belgie (reprezentující vlámské studenty) a PUA z Argentiny. Některým delegacím, o nichž byly pochybnosti, jak se budou chovat nebyly poslány letenky, takže se nemohly dostavit, což byl případ studentských svazů Guatemaly a Hondurasu. Tak byly vytvořeny příznivé podmínky pro zajištění většiny, ale přece jen ne bez odporu částí delegací. Již druhého dne jednání kongresu předložila skupina delegací (Argentina, Mexiko, Španělsko, Salvador, Irsko, Belgie - obě skupiny UN KB i W S , Madagascar a F E A N F - P e d e r a c e studentů Černé Afriky ve Francii) předsednictvu kongresu protest s S otázkami, týkajícími se různých nesrovnalostí, o nichž byla řeč. Předsednictvo kongresu se ani neuámáliaio n a tyto otázky odpovědět. Ještě prudší rozpory vznikly okolo voleb vedoucích orgánů MSS, kdy zejména delegace studentů z Venezuely a Dominikánské republiky protestovaly proti způsobu voleb a španělská delegace (představující studenty, bojující proti Francovu fašistickému režimu) dokonce kongres na znamení protestu opustila. Hluboké rozpory se také projevily při všeobecné rozpravě o činnosti a zaměření MSS a při projednávání mnoha politických rezoluci, zejména těch, kdy některé delegace prosazovaly názory, neodpovídající současné taktice sovětského vedení, jako na př. podpora palestinských studentu, či levicového linutí studentů Západní Evropy atcl. V průběhu těchto střetnutí se vykrystalisovaly dvě základní protichůdné skupiny: na jedné straně sovětská delegace, podporovaná (často vynuceně a z blokové disciplíny) delegacemi z většiny zemí Východní Evropy a arabských zemi a na straně druhé delegace Španělska, Mexika, Bolivie, Salvadoru, Belgie, Madagascar u a PKANP, podporované v zásadních otázkách delegacemi Rumunska, Jugoslávie, Severní Koreje, japonska, Venezuelou a v mnoha případech dokonce delegacemi Kuby a V D R (Severního Vietnamu). Tyto delegace usilovaly o vypracování skutečně samostatné politiky mezinárodní ho studentského hnutí, jež by se nepodřizovala žádným velmocenským z á j m ů m a hájila důsledně hlavní zásady, dané ústavou MSS: mír, národní nezávislost, svobodu a demokratizací vysokých škol. Politika vnucováni linie nynějšího sovětského vedení vytváří v MSS krizovou situaci a znemožňuje mu využít jedinečné možnosti sjednotit okolo sebe opravdu široké jednotné studentské linutí. Nelze totiž žádat svobodu pouze pro Angelu Davis v USA a při tom mlčet k procesu s 19 studenty a mladými lidmi v Československu. Pak i 125 rezolucí, které kongres přijal a z nichž většina je jistě správných ztrácí svou morální cenu.
31
rizik je text (s názvem "Poučení"), jenž stávající pražský UV prezentuje jakožto "zobecněni kolektivního poznání strany". Zcela zřejmá jsou jeho rizika pro ty, na něž dokument útočí bezprostředně — tedy pro činitele demokratizačního procesu. Bvl-li polednový proces "pokusem o kontr are volněn i převrat", z jehož smrtelného objetí jsme jen o vlásek unikli zásluhou "internacionální pomoci bratrských socialistických zemí" a nesou-li oni za něj plnou politickou odpovědnost, pak je přirozeně více než sporné, zda lze účty s nimi pokládat za vyrovnány pouhou jejich politickou likvidaci. Studium dějin stalinského systému nepřipouští pochyb: kontrarevoluce — jakož i srnířlivectví vůči ní — jsou tu hrdelním zločinem. Viníkům domnělého "smrtelného objetí" hrozí tak skutečné objeti této kategorie, — a unikají mu opravdu "jen o vlásek" zásluhou opravdové internacionální pomoci. Mezi ty, kdož vůči rozpoutávání krevní msty vyvíjejí permanentní proti tlak, se na domácí půdě řadí i Gustav Husák se skupinou svých politických stoupenců. AČ sami spoluautory "Poučení", patří rovněž k těm, kdož jsou jím ohroženi. J d e totiž o první dokument ÚV, který pozice Kremlu z roku 1968 přejímá beze zbytku a legitimuje bez výhrad. Oni — n a rozdíl od moskevské páté kolony — n a těchto pozicích nestáli: přešli n a ně teprve postupně a zclráhavě. Vzhledem k tomu zeje mezi jejich někdejšími a nynějšími postoji k událostem roku 1968 propast, která by se jim mohla stát osudnou. Vědomi si vážnosti svého handicapu vůči " m u ž ů m Moskvy" a využívajíce zbylých mocenských pozic, vsunuli stoupenci prvního tajemníka do dokumentu všechno, co by z hlediska nyní platných kritérii mohlo mluvit v jejich prospěch. Ňa jaká úskalí při tom ovšem narážejí, vyniká třeba na přikladu hodnocení pléna ÚV z 31. srpna 1968. O úloze Husáka a Svobody se t u praví: "Zásadní vystoupení obou soudruhů na plénu přispělo rozhodující měrou k tomu, že ÚV schválil moskevský protokol a postavil se za program normalizace života v zemi". Toto uznání m á svou oprávněnost: obě vystoupení byla v mnohém přímo hanebná, v jádře kolaborantská, a předznamenala tak vývoj téže kvality. Jejich označeni za "zásadní" je ovšem přemrštěné, uvážíme-li, že byla namířena nejen proti kritikům protokolu, ale i polednové politiky. " T y t o národy — varoval tehdy Husák stalinisty — jsou už dnes dost vyspělé, aby se nevracely k tomu, co jsme jednou definitivně odvrhli. Od ledna bylo dost nedostatků, výstřelků a konečně i dost hloupostí. Ale t o bylo podstatné n a československém procesu? Podstatnější byla demokratická reagence po
sešněrovaných rocích kultu v minulosti. Ta byla zdravá, poctivá, a přijímána našimi národy. Ne každý umí pracovat v takových podmínkách. Jenže národy si nebudou své cíle přizpůsobovat podle chuti jednotlivců". Jednotlivci, o nichž t u je řeč, zatím ovšem své chutě beztrestně ukájejí a sotva mohli Husákovi zapomenout, že se v srpnu exponoval i proti nim. Zatím se mohou spokojit tím, že 'Poučení" kvalifikuje tehdejší kooptaci (k níž došlo z řad členů ÚV, zvolených XIV, sjezdem strany^ jako "velkou chybu ÚV", V případě ješte příznivější mocenské konstelace, na jejíž tvorbě neúnavně pracují, lze pak danou formulaci hravě přepsat ve "velkou chybu H u s á k a " — neboť ten tehdy n a adresu kritiků kooptace neváhal prohlásit: "Nejsem pověřen nikým, abych říkal oficiální názor, povím svůj názor. Proč se kooptují noví liclé do tohoto ústředního výboru? Pravděpodobně proto, Že značná Část členu tohoto ÚV m á fantastickou důvěru mezi členstvem strany. Rada lidí nedávno n a vysokých místech absolutně ztratila důvěru Členských mas a národa. J e to pravda nebo je t o výmysl? J a k máme získávat milion íšestsettisic komunistů a 14 milionů všech občanů, když v tomto orgánu je značná část lidí, kteří ztratili politický kredit? To je smysl kooptace, když se dnes z různých důvodů nemůže konat sjezd. Před námi stojí politický problém, je krajně naléhavé, že tento ústřední výbor v dosavadním složení nemůže fungovat anebo se musí nějakým způsobem obrodit a doplnit". Ti, kdož měli "fantastickou důvěru" národa a v nichž tehdy i IíusAlc spatřoval obrodu a záruku fungovaní ÚV, postupně však za jeho asistence zmizeli. Ti pak, jimž právem upřel politický kredit, sedí však v tomto orgánu nadále a v Moskvě prefabrikovaných "Poučeních" o kontrarevoltiČnícli převratech a chybných kooptacích dostává se jim — nikoli první mu tajemníkovi — plné politické satisfakce. č e t b a "Poučení" vyvolává myšlenky i na jiná rizika. Naznačil je sám Gustav Husák, když na témže plénu z 31. srpna 1968 prohlásil: "Naše národy by už dlouho nevydržely takové kultovské typy. Anebo když, tak chvíli na bodácích. Jenomže k d o vládne n a bodácích, tak i s bodáky skončí".
Sdělení Českého svazu vědeckých pracovníků ČSVP členům: Z denní h o tis k i i js me se dozvěděli, ze p re dscd> xictvo Ú1ř Ná rod) i i fro nty České soci a list i cké rep u bliky se dne 26.1.1971 rozho dl o v\ >lou Či t ČS V P z Ná rodní fronty. 2 ;; i uto roz hodnu ti nepředcházelo žádné jednání s orgány Svazu ani s delegací, svolenou ústředním výborem Svazu k jednání s předsednictvím Národní fronty ČSR. Neměli jsme tudíž možnost se ohradit proti obviněním v této souvislosti publikovaným v denním tisku, se kterými nesouhlasíme. Tato situace Svazu byla předmětem jednáni předsednictva ÚV ČSVP dne 3.2.1971. Přesto, že Svazu nedošla dosud žádná oficiální zpráva z Národní fronty, je nutné počítat s tím, Že informace v tisku skutečně vyjadřuje stanovisko Národní fronty. Z toho vyplývají pro Svaz důsledky, které orgány Svazu nemohou ovlivnit. I když tímto rozhodnutím předsednictva Ú V NF ČSR Svaz nezanikl, nemůže účelně pokračovat ve své Činnosti. Předsednictvo se proto rozhodlo nesvolávat únorové zasedání ÚV ČSVP, protože zanikl důvod jeho svoláni, t.j. vyhovět požadavkům Národní fronty. Dále předsednictvo doporučilo pobočkám a komisím, aby s ohledem na danou situaci urychleně uzavřely již připraveně akce a nové nerozvíjely. Kancelář sekretariátu Svazu (Praha 2, Rumunská 25, tel. 258315) vyřizuje až na další běžnou agendu členů včetně bezplatných právních porad.
LE MONDE, Fér on: 11
Paříž,
16.1.1971,
Bernard
Po tomto zasedání (t.j. po prosincovém plénu ÚV KSČ pozn. red.) je pozice l. tajemníka ještě zranitelnější než byla kdykoliv před tím. Jistě, "Poučení" mu uděluje milost konstatováním, že přispěl spolu s ministrem obrany a presidentem Svobodou k 11dosažení pozitivních výsledků moskevských jednání" v srpnu 1968. Na druhé straně však byla Husákovi vnucena taková interpretace minulosti a. taková politická linie, jež jistě nejsou jemu vlastní. Mám jen jednu oporu, jistě významnou'. SSSR ho podporuje, protože nemá zájem vyvolat v Praze nové změny. Však bez podpory, kterou mu dříve poskytovali bývalí liberálové,
jež se mezitím z realismu připojili na stranu normalizace, je Husák stále více izolován. Ostatně už tím, že nutí intelektuály vybrat si mezi nucenou nezaměstnaností a podřadnou prací, usk utečňuje obavy, vyjádřené již A vagonem: i% normalizované*' Československo se stává "duchovní Biafrou". A konzervativní rivalové ustupujícího prvního tajemníka pokračují vytrvale ve svém tlaku. Uplatňují při tom taktiku, kterou kdysi prosazoval bývalý šéf maďarské strany M. Rákosí: ukrajují plátek po plátku, jako na salámu, jednoho po druhém z těch, které chtějí vyloučit. První tajemník slíbil, když nastupoval do své funkce, že bude trpělivě a opatrně realizovat oprávněné naděje z ledna 1968. Postupně ztrácí tuto naději nebo tuto iluzi".
18. února 1971 vydala ČTK zprávu o tom, že předseda slovenské vlády Petr Colotka přijal generála N. Baštanikova, "zplnomocněnce sovětské vlády pro otázky sovětských vojsk, dočasně umístěných v Československu". Několik hodin později však táž ČTK vydala "opravu" této zprávy pouze za tím účelem, aby potlačila slovo "dočasně". Tato oprava napovídá mnoho. Jednak to, že sovětská místa již ztratila trpělivost s vydáváním přítomnosti svých vojsk na čs. území za "dočasnou", neboťji považují za trvalou a nezměnitelnou. A také to, že samotné t.zv. nové vedení KSČ zašlo tak daleko, že si již nedovede představit možnost udržet se u moci bez přítomnosti okupační armády. Jenže naši místodržící si stále sami komplikují život. V téže době, kdy nechávají padnout jednu z posledních iluzí, rozšiřují a do nekonečna omílají dokument "Poučení", v němž se znovu rozvádí argument, že "spojenecká vojska" k nám přišla 20.8.68 jen proto, že "vnitřní síly nebyly s to se zmobilizovat a zastavit nástup kontrarevoluce". Ale co dnes, kdy se tyto "zdravé síly" zmobilizovaly natolik, že ovládly všechny pozice, a neustále hlásají, že plně kontrolují situaci a dokonce že lid je podporuje? Proč stále potřebují tuto "internacionální vnější pomoc"? Nedokazuje to spíše před celou naší i světovou veřejností jejich krach a strach před vlastním lidem? 33
/
ZLOČINY A OTÁZKY, KTERÉ NELZE UMLČET k J e ještě v živé paměti, j a k ý pokřik spustila oficiální propaganda po uveřejněni "Zprávy komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích", jíž se zkráceně v cizině i u nás říká t. zv. Pillerova zpráva. Prohlášení ČTK z 10.7.1970 ji označilo za "provokaci", "falsifikaci" a "diskreditováni strany, její historie a všeho pozitivního, čeho v uplynulých 20 letech pod jejím vedením dosáhl pracující lid Československa". Při tom ale prohlášeni ČTK nebylo schopno popřít fakta, která "Zpráva komise" obsahuje i skutečnost, že jde o oficielní stranický dokument, "který byl předložen v únoru 1969 k projednání Výkonéiuu výboru předsednictva ÚV KSČ, jež z pochopitelných důvodů ji odmítl. Nechceme na tomto místě polemizovat s tvrzeními ČTK. Odpovídá na ně úvod Jiřího Pelikána k českému V3rdání " Z p r á v y " . Chceme však obrátit pozornc>st čtenářů na jiný dokument, který byl k této thematice projednán a schválen zasedáním ÚV KSČ 3. a 4 . dubna 1963. J d e o zprávu komise, která byla ustavena na základě usneseni politického byra ÚV KSČ z 30.8.1962 v tomto složení: I). Kolder, J . Lenáxt, A. Dubček, I v . Štrougal, B. Laštovička, P. Majling, P. Hron, V. ^Prclilik, V. Škoda, M. Mamula a M. Kunštátová. Předsedou komise byl tehdejší tajemník ÚV KSČ Drahomír K O L D E R a proto se této komisi říkalo ICOLDEROVA KOMISE. Zpráva teto komise nebyla nikdy v Československu ani v zahraničí zveřejněna. (Pro potřebu stranického aktivu bylo vydáno její zvláštní zpracování ve formě "Sděleni", které bylo čteno na stranických, schůzích). Zpráva Kolderovy Komise obsahuje totiž v podstatě stejné informace o porušováni a pošlapávám zákonnosti jako t. zv. zpráva Pillerovy komise, tolik v r. 1970 napadaná. Nezahrnuje však analýzu příčin těchto jevů a návrhy na změny v politickém a právním systému, jež by měly společnost ochránit před opakováním podobných zločinů. Zůstal také na polovině cesty v otázce rehabilitaci nespravedlivě odsouzených osob. Pravost tohoto dokumentu nebyla zatím naší oficielní propagandou nikdy napadena. Nemůžeme jej pro nedostatek místa uveřejnit v celém rozsahu, ale musíme připomenout aspoň některé jeho části právě nyní, v období nabubřelých oslav 50. výročí založení KSČ, kdy se opět pilní propagandisté snaží přejít toto strašné dědictví jako "určité p ř e h m a t y " a líčit posledních 25 let růžovou barvou velkých úspěchů. V této souvislosti by bylo zákonité položit několik otázek, které přesahují minulost:
1) Odváží se Drahomír Kolder popřít autentičnost této zprávy, jím podepsané a předložené ÚV? 2) Nepotvrzuje tato zpráva jednoznačně vměšování představitelů sovětské bezpečnosti a sovětského vedení v čele s J. V. Stalinem do vnitřních záležitostí KSČ a naší republiky? 3) Je jen náhoda, že theorie "pronikání třídního nepřítele pomocí nasazené agentury do vedení komunistických stran", odmítnutá již v tomto dokumentu z r. 1963 "jako scestná" a "škodlivá" i "absurdní" je v letech 1969-71 opět uplatňována v hodnocení našeho vývoje? 4) Jak je možné, že obvinění ze "zrádcovství", "revizionismu" a "sionismu" jež jsou v tomto dokumentu jasně vyvrácena jako falešná a vynucená nezákonnými methodami, jsou opět nyní vytahována oficielním orgánem strany a ostatními sdělovacími prostředky a používána k obviňování a zostouzení bývalých obětí procesů, jako na př. Londona, Lobla, Smrkovského, Pavla? 34
5) Je pravda, že Gustav Husák se skutečně zúčastnil výpravy na Ukrajinu, zorganizované v r. 1941 Šaňou Machem a že byl stranou za toto "proviněni" ostře kritizován a "přesto zvolen do vysokých stranických a státních fukncí?". Není-li to pravda, proč to D. Kolder, J. Lenárt, L. Štrougal, B. Lastovička a V. Skoda — dnes političtí spojenci G. Husáka — podepsali a proč to dnes neodvolají? Byli-li falešně informováni, kdo tyto falešné údaje poskytnul? Bylo by dobře, kdybychom na tyto otázky dostali odpověď ještě před t.zv. XIV. sjezdem, pokud ovšem dotázané osoby mohou vypovídat podle pravdy. V každém případě nechrne mluvit sám dokument a zamysleme se nad tím, co z něho vyplývá, tím spíše, že jej nekoncipovali žádní "pravicoví oportunisté", spíše — s výjimkou A. Dubčeka a V. Prchlíka — jejich odpůrci.
Absurdní hledání nepřátel uvnitř strany Kult osobnosti J. V. Stalina se projevoval v zásazích berijovské kliky do vnitřních záležitostí socialistických zemí a urychloval proces nadřazování bezpečnostních orgánů nad stranu. Tento vývoj spolu s ostatními zápornými vlivy kultu osobnosti ve svých důsledcích vedl k určité deformaci a k oslabení leninských rysů diktatury proletariátu. Až do absurdnosti se zveličovalo nebezpečí a možnost toho, že třídní nepřítel se zmocní pomocí nasazené agentury vedení jednotlivých stran. Odvrácení této hrozby se vydávalo za jednu z hlavních front boje proti imperialismu. Ve skutečnosti však tato linie oslabovala politickou i ideovou jednotu i revoluční akceschopnost marxisticko-leninských stran v boji proti i m perialismu a za výstavbu socialismu. Scestná orientace na umělé hledání nepřátelské agentury uvnitř komunistických a dělnických stran, která tvrdě a neoprávněně postihla četné komunistické kádry, se prakticky projevila téměř ve všech socialistických zemích.
Sovětské vměšování - výmysl nebo skutečnost? Ve zmíněné zprávě seznámil Šváb s. Gottwalda rovněž s obsahem své rozmluvy se sovětským poradcem v maďarské bezpečnosti generálem Bělkinem. Bělkin před Švábem hodnotil nepřátelskou činnost H. a N. Fielda, anglické emigrantské skupiny, španělských dobrovolníků i tzv. jugoslávské agentury, přičemž se jeho stanovisko shodovalo se závěry Rákosiho. Zdůrazňoval, že maďarští soudruzi si vyžádali pomoc z jejich strany a že jim tato pomoc byla poskytnuta vysláním skupiny 15 pracovníků ministerstva vnitra SSSR do Maďarska. Doporučil, abychom provedli totéž s ohledem na to, že v Československu stojíme proti osobám s dvacetiletou až třicetiletou 35
špionážní zkušeností, proti nimž bojují u nás lidé, kteří mají nanejvýš čtyřletou zkušenost. Podotkl, že oni, kteří mají třicetiletou zkušenost, dovedou obdobné věci řešit jinak. Doporučil, aby se v Československu uplatnil tento postup: získat obšírný přehled všech, kteří jsou nebo mohou být jakkoliv podezřelí; provést intenzivní soustředění veškerého materiálu, zařídit soustavné pozorování a sledování jejich práce pomocí zvláštní agentury; sem tam někoho vyhmátnout a takto soustavnou prací oddělit dobré od špatných a špatné zničit. Dalším důležitým činitelem, který pomáhal roztáčet kola při hledání tzv. nepřátel ve straně, byla činnost berijovských expertů Lichačeva a Makarova, kteří přijeli v říjnu 1949 do Československa, aby zde pracovali jako odborní poradci československé bezpečnosti. Sovětští poradci Lichačev a Makarov, kteří se předtím podíleli na přípravách procesu s Rájkem, vyslovili hned po svém příjezdu do Československa otevřeně podiv nad tím, že v KSČ nebyla dosud odhalena imperialistická agentura, což dávali za vinu naší bezpečnosti. Současně nastává u nás změna v tom, že jestliže dosud prováděné šetření bylo přece jen pod přímým dohledem stranických orgánů a aparátu ťJV KSČ, čehož byla výrazem i práce tzv. smíšené komise, přenáší se nyní těžiště v hledání a odhalování tzv. nepřátel ve straně na bezpečnostní orgány. Přitom se tato stránka činnosti bezpečnosti postupně stále více vymyká jakékoliv kontrole vedení strany, jemuž jsou jako podklad pro politické orgány předkládány zkreslené, neobjektivní informace a nejrůznější vymyšlené konstrukce. Nesporně k tomu přispěl nesprávný závěr podpořený také vyjádřením berijovských poradců Lichačeva a Makarova, že šetření po stranické linii je nežádoucí a škodlivé. S přispěním berijovských poradců, kteří neměli nic společného s tradicemi leninské Čeky, byl vytvořen vedoucími pracovníky ministerstva národní bezpečnosti z různých forem fyzického a psychického násilí ucelený a promyšlený systém. Jeho cílem bylo za každou cenu zlomit a zdeptat vyšetřovanou osobu a donutit ji lc přiznání předestřených obvinění i těch trestných činů, kterých se vůbec nedopustila. K tomu například sloužily nepřetržité výslechy na tři směny, aniž vyšetřovaná osoba dostala možnost, někdy i po řadu týdnů, odpočinku a normálního spánku. Ti co byli vyslýcháni, nesměli ležet ani sedět, byli nuceni neustále chodit, a když jim bylo dovoleno spát, museli mít ruce na pokrývce, jinak byli okamžitě až 30krát za noc buzeni. Byli týráni bitím, nasazováním svěracích kazajek, zavíráním do temnice a trýzněni hladem a žízní. Docházelo i k takovým případům, jak svědčí výpis z lékářské knihy z ruzyňské věznice, kdy vězeň z hladu nabízel vlastní oko za kousek jída, nebo se z hladu pomátl natolik, že dokonce jedl vlastní lejno. Na zavedení tohoto zrůdného systému práce vyšetřujících orgánů i na celkové zaměření československé Státní bezpečnosti měli značný a inspirující vliv berijovští poradci, jako Lichačev a Makarov, později V. Bojarský a A. Bezčasnov a další. Toto tvrzení je možné podložit mimo jiné tím, že metody, které v oné době uplatňovala čs. bezpečnost, byly totožné s metodami používanými Berijou a jeho společníky v Sovětském svazu. Tato praxe byla, jak známo, odsouzena ústředním výborem KSSS jako škůdcovství, bezpráví 36
a zvůle, která je nejhrubším narušením zájmů dělnické třídy a socialistické společnosti. Celkový profil např. Lichačeva ukazuje skutečnost, že byl rozsudkem Nejvyššího soudu SSSR z 19.12.1954 odsouzen za používání zločinných metod k trestu smrti. Dne 11. listopadu přijel do Prahy A. Mikojan a měl rozhovor s Klementem Gottwaldem. Tak, jak vypovídá A. Čepička, který byl do celé záležitosti zasvěcen, tlumočil A. Mikojan Klementu Gottwaldovi návrh Stalina, aby Slánský byl neprodleně zatčen, jelikož hrozí nebezpečí jeho útěku za hranice. Klement Gottwald se zprvu zdráhal vyslovit souhlas, váhal a zdůrazňoval, že nevidí důvody, které by tento zákrok opravňovaly. Vzhledem k tomu, že K. Gottwald nebyl ochoten návrh okamžitě přijmout, odjel A. Mikojan zřejmě na sovětské velvyslanectví, odkud se spojil se Stalinem, aby ho informoval o stanovisku Kl. Gottwalda. V době, kdy Kl. Gottwald čekal na návrat A. Mikojana, zavolal k sobě A. Čepičku a informoval ho o účelu návštěvy a průběhu jednání. Při pohovoru na ÚV KSČ v únoru 1963 líčil A. Čepička, jak byl Kl. Gottwald tehdy vyveden z míry, nervózně přecházel po místnosti a těžce vše prožíval. Podle jeho líčení se později A. Mikojan vrátil a sdělil, že Stalin trvá na svém návrhu a že upozorňuje Kl. Gottwalda na jeho velkou odpovědnost. A. Čepička, který byl očitým svědkem tohoto jednání, vypověděl, že Kl. Gottwald se vyjádřil v tom smyslu, že Stalin má pro zatčení Slánského jistě vážné důvody, ale že jemu prozatím nejsou známa žádná fakta, která by činila nezbytným tento zákrok. A. Mikojan měl prohlásit, že nemůže sdělit nic jiného, než to, co mu řekl Stalin, který naléhá, aby zatčení bylo provedeno dříve, než bude pozdě. Na to reagoval Kl. Gottwald tím, že J. V. Stalin vždy dobře radil a jistě má v rukou další podklady, které jemu nejsou známy a že tedy s návrhem souhlasí. Poté se s A. Mikojanem rozloučil a požádal ho, aby tlumočil J. V. Stalinovi jeho souhlas s návrhem na zatčení R. Slánského.
Už jedtiou " odhalili
M
sioidsxnus
V tomto období hrál obzvláště škodlivou a dobrodružnou úlohu A. Keppert, který se po zatčení Švába stal vedoucím odboru, kde se soustřeďovalo šetření v souvislosti s tak zvaným hledáním nepřátel ve straně. Andrej Keppert byl všeobecně znám svou chorobnou podezíravostí, vynikal negativním postojem k činitelům všeho druhu a zejména pudovým antisemitismem. Například sami pracovníci Stb mezi sebou říkali, když viděli nějakého člověka s velkým nosem: "Toho vidět Keppert, tak se na něho založí svazek". Prvními organizátory provokačního soustřeďování podezřelých poznatků na Slánského byli kromě Kepperta bezpečnostní orgánové V. Roček, dr. Smola, Kohoutek a Holvek. Dr. Smola, který v roce 1947-1948 vyšetřoval v Náchodě ve funkci předsedy mimořádného lidového soudu agenty gestapa, Sicherheitsdienstu a policie, vytáhl znovu na světlo výpověď zdegenerovaného 37
agenta Sicherheitsdienstu a později Inteligence Service Vondráčka, která byla dříve jako naprosto, neseriózní zavržena. Vondráčkův protokol — jak uvedl např. B. Doubek — obsahoval obvinění Slánského, které bylo vyspekulováno, že je starým agentem mezinárodního židovského kapitálu, což mu měl sdělit americký špion Greininger-Grenwille, dále že pochází ze staré židovské rodiny Salzmannů a že má v Československu dlouhodobé úkoly americké Špionážní ústředny, ovládané židy. Při pohovoru 22.5.1956 Vondráček prohlásil, že jeho výpověď o Slánském je sepsána zkresleně, fakta vytrhána ze souvislosti a překroucena.
Oběti mučení jsou v. r. 1970/71 opět obvinovány Po dohodě Kopřivy s poradcem Bojarským byly některé z těchto zatčených osob, k nimž po únorovém zasedání ÚV KSČ v roce 1951 přibyla Marie Švermová, převezeny na jeden měsíc do zámku v Kolodějích. V jeho vlhkých, nevytápěných sklepech bez podlahy byly narychlo vybudovány kobky, kde v nesnesitelných podmínkách byli vedoucí funkcionáři drženi jako nejtěžší zločinci ve středověku. Byli v Kolodějích vyšetřováni dvěma skupinami, z nichž jedna byla vedena B. Doubkem a druhá Janouškem, který spolu s dalšími vyšetřovateli obzvláště vynikal sadistickým týráním zatčených a přímo neuvěřitelnou negramotností a nekulturností. Za mnoho jiného mluví to, že některé zatčené osoby nejen zde, ale i v Ruzyni, byly vyslýchány například na spojení se Spinosou, známým filosofem, nebo s Archimedem, známým antickým matematikem, jen proto, že se o nich našla zmínka v písemnostech zatčených. Vrcholem snad bylo, že Josef Pavel, když byl v nejvyšší míře trýzněn a prohlásil, že z něho nikdy neudělají Van der Luba, byl zakřiknut výrokem vyšetřujícího orgánu: "Mlčte, nebo vám toho rošťáka přivedeme, máme ho ve druhém patře". Pobyt v Kolodějích způsobil vážné újmy na zdraví řady zde vyslýchaných osob. Například Marie Švermová při pohovoru s členy komise 20.2.1963 na ÚV lakonicky konstatovala, že za tři dny jí v Kolodějích omrzly ruce a nohy. Pobyt vězněných osob v Kolodějích, který byl zdůvodňován nutností utajení, posloužil k tomu, že většina z nich byla naprosto zdeptána a přivedena do stavu, kdy přiznávala vše, co si přály bezpečnostní orgány. Tak například A. Londonovi byla ponechávána ve dne i v noci pouta na rukou a když dostal šálek s jídlem musel si kleknout a hltat jako pes. Byl zavřen v kobce bez oken a bez podlahy, přičemž země byla blátivá a vyvěrala z ní páchnoucí voda, která zaplavovala "celu". Surovým bitím a naprosto nedostatečným spánkem i jiným trýzněním byl A. London přiveden do takového stavu fyzické a duševní vyčerpanosti, že měl halucinace, pletl si jazyky, mluvil střídavě francouzsky nebo španělsky a nerozeznával co je skutečnost a co vidiny. A. Londonovi, který byl nemocen těžkou tuberkolozou byly až za tři měsíce po zatčení povoleny pneumotoraxové náplně; podle vyjádření majora Smoly proto, aby ho dostali živého na šibenici. 38
Byl G. Husák v. r. 1941 na okupované Ukrajině? Naše komise dospěla po všestranném rozboru všech dostupných materiálů, týkajících se tzv. skupiny slovenských buržoazních nacionalistň k závěru, že obvinění vznesená proti Husákovi, Novomeskému, Okálimu, Horváthovi a Holdošovi byla neoprávněná. Nezákonný postup spočíval v tom, že politickým chybám, kterých se dopustili, byl přisouzen škůdcovský záměr. Tím, že došlo k těmto hrubým falzifikacím, zůstaly v pozadí skutečné chyby Husáka a Novomeského vyplývající z jejich nacionalistických názorů. Současně je třeba říci, že Husák se dopustil vážného provinění tím, že v roce 1941 se zúčastnil spolu s dr. Falťanem výpravy, kterou organizoval Šaňo Mach na Ukrajinu v době, když již byla okupována německými fašisty. Této cesty Šaňo Mach propagačně zneužil k posilování protikomunistických a protisovětských nálad, zvláště mezi slovenskou inteligencí. Toto provinění Husáka bylo straně známo, byl za ně ostře kritizován a přesto byl zvolen do významných stranických a státních funkcí. Rovněž Novomeský se provinil tím, že při soudním přelíčení s Šaňo Machem vypovídal v jeho prospěch a různými intervencemi dosáhl propuštění vedoucího protikomunistického oddělení štátnej bezpečnosti Slovenského štátu, Priekopy. Zmíněný Priekopa byl jeho příbuzným. Husák i Novomeský se rovněž dopouštěli řady chyb při provádění kádrové politiky na úsecích, za něž zodpovídali.
Když Vilém Nový viděl svůj život jako na dlani... K rozhodnutí o politické rehabilitaci je nutné zvlášť posoudit některá fakta z činnosti V, Nového a to: 1. Odjezd z Polska do Anglie spolu s Hermanem Fieldem. Místo toho, aby Nový v kritických dnech napadení Polska nadále stál v čele skupiny našich uprchlíků a odešel s nimi do SSSR, dal přednost odejít s Fieldem přes Rumunsko, Jugoslávii a Francii do Anglie. 2. Na některé své charakterové nedostatky a chyby v dopise s. Novotnému ze dne 22.9.1962 reaguje takto: "Dnes, po všem, co jsem za uplynulých 12 let prožil, vidím svůj život jako na dlani a je mi jasné, že mé individualistické, intelektuálské a maloburžoazní sklony mne často vedly na scestí a spoluzavinily moji osobní katastrofu v roce 1949 a v následujících letech". Dále uvádí: "Dnes nemám jiné touhy, než být řadovým a skromným členem strany a věnovat jí své síly pro zbytek svého života... Jsem připraven k tomu, abych svým životem a chováním podal přesvědčivý důkaz, že jsem z poznání vlastních chyb vyvodil patřičné důsledky". Komise navrhuje... 3. Potvrdit, že Nový pro chyby, kterých se dopustil od roku 1939, a pro jeho charakterové nedostatky neměl být od roku 1945 pověřován vysokými stranickými funkcemi. 39
Gottwald vše věděl-proto se k němu vracíme Největší obavy byly však z toho, že někdo z obžalovaných při procesu bude stejně jako v Bulharsku T. Kostov hovořit jinak, než stanovil scénář bezpečnostních protokolů. Proto otázky i odpovědi byly nahrány na magnetofonový pásek ještě před procesem. V předvečer jeho konání byly některé z nich přehrány na Hradě ICL Gottwaldovi. Pracovníci bezpečnosti při procesu sledovali, zda jeho průběh odpovídá dohodnuté přípravě. Když se stalo, že jeden ze soudců omylem vynechal jednu otázku, bylo mu to ostře vytknuto bezpečnostními pracovníky při následující přestávce. Předseda senátu měl před sebou signalizační zařízení, aby mohl na pokyn bezpečnostních orgánů, kteří z kabiny sledovali a kontrolovali průběh procesu, okamžitě přerušit přelíčení, kdyby nastala nepředvídaná situace. I popel musel zmizet... Zbývá jen dodat, že po spálení rakví s těly odsouzených byl popel nasypán do papírového pytle a ve večerních hodinách odvezen a poházen na silnici v okolí Prahy. © - LISTY K textu této zprávy t. zv. Kol der o vy komise se pro její tragickou závažnost ještě vrátíme v jednom z příštích čísel "Listů". Pokud by ČTK byla opět "zmocněna" prohlásit, Že se jedná o "falsifikát", můžeme ji předem upozornit, že můžeme předložit veřejnosti celý t e x t tohoto dokumentu, jehož autentičnost můžeme kdykoliv prokázat. V případě takového nevděčného úkolu doporučujeme ČTK, aby se obrátila se žádostí o ověřeni "pravosti" na předsedu oné komise a nynějšího člena federální vlády a ÚV KSČ Drahomíra KOLDKRA.
Našim čtenářům Děkujeme čtenářům za četná přání úspěchů, slova povzbuzení i podněty pro naši práci. Velmi si jich vážíme. Za podmínek, za jakých je tento časopis dělán, nemůžeme odpovídat na jednotlivé dopisy (kromě skutečně naléhavých případů). Zvláště děkujeme autorům článků a zpráv a distributorům časopisu za jejich obětavou práci. Čím více čtenářů jim v tom bude pomáhat tím, že po přečtení dají časopis svým známým na pracovišti a v místě bydliště, tím lépe budou moci „Listy" plnit své poslání: informovat, povzbuzovat, sjednocovat. Omlouváme se, že zatím nemůžeme z technických důvodů tisknout články ve slovenštině. Doufáme, že to budeme moci postupně napraviť, neboť si upřímně přejeme, aby „Listy" byly společným časopisem a pojítkem Čechů a Slováků v našem společném boji. Potíže v korespondenci a distribuci můžeme omluvit jen tím, že „Listy" vycházejí střídavě na různých místech v cizině i doma. Korespondenci však posílejte na adresu: LISTY c/o MPL, Via Torre Argentina 21, 00186 ROMA. Děkujeme Vám za spolupráci. 40
