Sebevražda v českém denním tisku analýza případu Jana Masaryka, Jana Palacha a Karla Svobody

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mediálních studií a žurnalistiky Obor Mediální studia a žurnalistika

Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Masaryka, Jana Palacha a Karla Svobody Magisterská diplomová práce

Tereza Štampachová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Pavelka, CSc. UČO: 102883 Obor: ZUR Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2009

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma „Sebevražda v českém denním tisku“ vypracovala samostatně a použila pouze pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Brně dne 5. ledna 2009

..........................................................

2

Poděkování: Za vedení magisterské diplomové práce a množství podnětných rad děkuji doc. PHDr. Jiřímu Pavelkovi, CSc., bez jehož pomoci a přispění by tato práce nikdy nevznikla v této podobě.

3

Obsah Úvod ...........................................................................................................................................6 1. Teoretický a referenční rámec .............................................................................................9 1.1 Teoretické modely ............................................................................................................9 1.1.1 Paradigma ..............................................................................................................10 1.1.2 Kultura ....................................................................................................................12 1.1.3 Diskurz ....................................................................................................................13 1.1.4 Masová/mediální komunikace ................................................................................14 1.1.5 Médium ...................................................................................................................17 1.1.6 Mediální realita ......................................................................................................19 1.1.7 Mediální událost .....................................................................................................21 1.1.8 Mediální zpráva ......................................................................................................21 1.1.9 Mediální agenda .....................................................................................................24 1.1.10 Komodita ..............................................................................................................25 1.1.11 Bulvár ...................................................................................................................27 1.1.12 Celebrity ...............................................................................................................29 1.2 Metody............................................................................................................................30 1.2.1 Komunikačně pragmatický přístup .........................................................................33 1.2.2 Hermeneutika..........................................................................................................36 1.2.3 Sémiotická analýza .................................................................................................37 1.2.4 Naratologická analýza ............................................................................................39 1.2.5 Diskurzivní analýza ................................................................................................41 2. Koncepty sebevraždy v anticko-křesťanské kulturní oblasti .........................................43 2.1 Pojem sebevražda ...........................................................................................................43 2.2 Sebevražda jako kulturní fenomén .................................................................................45 2.2.1 Křesťanské pojetí sebevraždy .................................................................................45 2.2.2 Sebevražda jako hrdinský čin .................................................................................46 2.3 Sebevražda jako sociální fakt .........................................................................................48 2.3.1 Pojem sebevražda podle Emila Durkheima............................................................48 2.3.2 Pojem sebevražda podle Tomáše Garrigua Masaryka...........................................51 3. Nastolování tématu sebevraždy v tištěných médiích .......................................................55 3.1 Sebevražda Jana Masaryka .............................................................................................56 3.2 Sebevražda Jana Palacha ................................................................................................65 3.3 Sebevražda Karla Svobody ............................................................................................79

4

Závěr .....................................................................................................................................119 Seznam použité literatury a elektronických zdrojů ...........................................................124 Klíčová slova ..........................................................................................................................127 Key terms ...............................................................................................................................128 Anotace ...................................................................................................................................129 Annotation .............................................................................................................................130 Jmenný rejstřík .....................................................................................................................131 Věcný rejstřík ........................................................................................................................134

5

Úvod Smrt

představuje

nejen

v anticko-křesťanské

kulturní

oblasti

jednu

z nejdůležitějších složek chápání našeho světa, a to nejenom ve smyslu výkladu smrti jako opozita života. V mytologii či v pohádkách bývá smrt většinou personifikována a vystupuje v roli zlé moci, která má právo rozhodovat o ukončení života všech lidí. Významné postavení zaujímá smrt i v jiných oblastech. Píší o ní různé kroniky, bývá obsahem soudních spisů a lékařských zpráv, bývá náplní umělecké tvorby a v neposlední řadě je zobrazována v masových médiích. Existují různé podoby a formy smrti – euthanasie, nejčastěji se vyskytující přirozená smrt (např. stářím, podlehnutím nemoci apod.), ale patří sem i násilné ukončení života jako poprava, vražda či sebevražda. Hlavním tématem této práce je zobrazení smrti v periodickém tisku. Zaměříme se však pouze na jeden specifický způsob ukončení života spojený s násilím, a sice na sebevraždu. Sebevražda patří vedle vraždy z pohledu tištěných médií bezpochyby k těm zajímavějším typům smrti. Bývá neočekávaná, vždy i dramatická, často zahalená tajemstvím, neboť mnohdy se vůbec nepodaří příčiny tohoto činu odhalit, a obsahuje prvky násilí. Mediální prostor, v němž se média setkávájí s různými tématy, je velmi rozsáhlý, a proto se média snaží vtisknout mu určitou podobu a řád. Z tohoto důvodu si média vytvořila různé nástroje, kterými jednotlivá témata zpracovávají -nastolují. Teorií modelující danou problematiku se stala agenda setting, která funguje jako interpretační model pro zpracování tématu v mediálním prostoru, respektive nabízí určitý úhel pohledu na zvolenou problematiku. V rámci rozsahem nevelké práce není možné zmapovat historii českého zpravodajství o sebevraždách. V této diplomové práci si položíme následující výzkumnou otázku: Jakým způsobem byly ve vybraných českých tištěných médiích zpravodajsky zachyceny tři značně odlišné události, respektive tři konkrétní činy prezentované jako sebevraždy – sebevražda Jana Palacha, Jana Masaryka a Karla Svobody? Dále si položíme otázku, zdali a jak jednotlivé agendy ovlivnily daný způsob mediální prezentace jmenovaných událostí.

6

Po úvodu, kde jsou vymezeny cíle této diplomové práce, následuje teoretická část, která vymezuje teoretický rámec, v němž se budeme pohybovat. V tomto oddíle jsou vysvětleny některé základní pojmy. Především je čtenáři přiblížena problematika nastolování mediální agendy a prvky, podle kterých je možno mediální agendu analyzovat. Ve druhé kapitole se věnujeme pojmu sebevražda, a to jednak jako kategorii nábožensky vymezené, ale také jako fenoménu společensky podmíněnému, respektive jako sociálnímu faktu. Sebevražda jako sociální fakt je čtenáři přiblížen na základě díla „Sebevražda“ napsaném Emilem Durkheimem a prostřednictvím Masarykova spisu „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. Na tento teoretický výklad navazuje analýza vybraných případů sebevražd ve třetí kapitole. Ve druhé části práce jsou analyzovány tři konkrétní případy sebevraždy z hlediska mediální agendy. Vybrané kauzy tvoří zajímavý a velmi různorodý vzorek. Jedná se o smrt Jana Masaryka, Jana Palacha a Karla Svobody, přičemž u případu Karla Svobody bude v pozadí navíc zmíněna sebevražda Ivy Hercíkové, jež se udála ve stejném období. Dané sebevraždy do jisté míry reprezentují tři vývojové fáze poválečného vývoje v českých zemích – dobu instalace a „legitimizace“ komunistické moci (2. polovina čtyřicátých let), dobu přinášející revizi komunistického společenského modelu (60. léta) a dobu politické a ekonomické transformace směrem ke společnosti západního typu (od 90. let). Předmětem našeho zájmu se stali tři osobnosti – Jan Masaryk, Jan Palach a Karel Svoboda. V práci je dodržen chronologický sled událostí, takže nejprve je analyzován případ Jana Masaryka, a to v listech Rudé právo a Svobodné noviny. Přestože vyšetřování, která proběhla po roce 1990, prokázala, že Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, nýbrž byl úkladně zavražděn, můžeme na jeho smrt pohlížet v dobovém kontextu jako na sebevraždu. Také sebeupálení Jana Palacha je stejně jako smrt Jana Masaryka příkladem oběti, kterou si vyžádal tehdejší politický režim. Mediální zobrazení smrti Jana Palacha je analyzováno v deníku Rudé Právo, Pravda a Práce. Vybrané kauzy završuje příběh Karla Svobody, který je sledován jak na stránkách všech seriózních celorepublikových deníků – Právo, MF Dnes, Lidové noviny, tak v bulvárním listě Blesk.

7

Text bude analyzován pomocí různých metodologických nástrojů. Jedná se především o diskurzivní, sémiotickou a naratologickou analýzu, které umožňují interpretovat text v rámci určitého kulturního kontextu, přičemž bude uplatněn komunikačně pragmatický přístup. Všechny tyto metody jsou stručně popsány a představeny v první kapitole, ve které jsou také popsány nezbytné teoretické modely, které tvoří nezbytné teoretické pozadí. Výsledky analýzy nám pak poslouží k potvrzení, či vyvrácení hypotézy. Každý žurnalistický text je produktem i odrazem kultury, respektive kulturního paradigmatu, ve kterém vznikl. Tento text má určitého autora a obrací se na dobového čtenáře. S odstupem času se pak stává dokonce historickým pramenem, zdrojem poznání určité doby. Konzervuje v sobě hodnoty uznávané tehdejší společností, stává se mediálním produktem, který je definován určitými diskurzy. Právě z těchto důvodů je tak detailně vypracován teoretický rámec, který umožní čtenáři plně porozumět analytické části

a vnímat rozbory

jednotlivých případů sebevražd v co nejširším kontextu. V závěru práce se pokusím shrnout dosažené poznání, a to s ohledem na výzkumnou otázku, respektive otázky. Přínos práce vidím především v analýze způsobu mediálního zachycení konkrétních případů sebevraždy, které se staly obsahem zpravodajství v českých denících, respektive v analýze fenoménu sebevraždy v kontextu kulturním, sociálním a mediálním. Tato analýza by měla ukázat, jakým způsobem funguje sebevražda jako téma pro mediální agendu a jaké cíle v rámci této komunikace média dosahují nebo chtějí dosáhnout.

8

1. Teoretický a referenční rámec Na začátku každé odborné práce je nezbytné nejen stanovit téma práce a formulovat hypotézu, která má být ověřena či vyvrácena, ale také zvolit si nástroje, pomocí nichž bude vymezená problematika zkoumána. Základem každého vědeckého výzkumu je soubor určitých teorií či paradigmat, která vytvářejí rámec, v němž je stanovená hypotéza ověřována. Právě teoretické modely nám umožňují zachytit realitu, respektive vybrat takové charakteristiky reality, jež jsou relevantní pro výzkum. Skutečná realita je totiž příliš komplexní a zahrnuje mnoho, pro daný výzkum irelevantních aspektů, které jsou pomocí určitých metod eliminovány. Prostřednictvím různých vědeckých metod a postupů si tedy vytvoříme teoretické modely, do nichž celý výzkum zařadíme, respektive si vymezíme kontext bádání.

1.1 Teoretické modely Model je synonymem pro abstrakci, je to reprezentace určitého objektu nebo systému, pojatá z určitého úhlu pohledu. Teorie představuje určitý názorový systém, myšlenkovou soustavu. Teoretický model je nástrojem, jak zachytit určitý reálný jev, přičemž dochází a priori ke zjednodušení této reality. Realita je totiž příliš komplexní a složitá na to, aby mohla být zachycena ve všech svých detailech. Proto je třeba vybrat děje a vlivy, které působí na jev, jež je předmětem našeho zkoumání. Výsledkem je teoretický model. Ten sice nepopisuje zcela přesně skutečnost, ale jeho výhoda spočívá v jednoduchosti, přehlednosti a následně i ve snazším řešení konkrétních případů. Zjednodušování některých vztahů při tvorbě teoretického modelu je velmi důležitý krok, který musíme vždy provádět a navíc má podstatný vliv na kvalitu výsledného modelu. Nejčastěji se používají následující předpoklady: rozdělujeme složitý systém na jednodušší subsystémy a zpracováváme je odděleně, ovšem se zřetelem na jejich vzájemné souvislosti, zavádíme neexistující formy, tzv. ideální/vzorové typy. Teoretický model je tedy teorií, tzn. uceleným systémem postihujícím určitou oblast skutečnosti v soustavě pojmů, tvrzení, pravidelností zákonitostí, které jsou výsledkem propracovaného myšlenkového procesu. Teoretické modely jsou vytvářeny na základě informací a poznatků získaných z předchozího

9

empirického výzkumu. Konečným výstupem každého empirického pozorování by mělo být určité shrnující zobecnění, čili teorie. Lze říci, že každá teorie, konceptuální soustava či celé paradigma je spjato s určitým modelem skutečnosti, proto veškeré vědecké poznání má charakter poznání teoretické skutečnosti, která je reálné skutečnosti podobná, nikoliv s ní totožná. Veškeré vědecké závěry plynoucí z vědeckých výzkumů, veškeré vědecké poznání (empirické a teoretické) má proto podobu možného, nikoliv skutečného. Teorie jako relativně stabilní výsledek má určitou strukturu, skládá se z určitých jednotek a logických vztahů. U rozvinuté teorie se zpravidla vyčleňují: a) empirické předpoklady teorie, výchozí fakty, údaje a jejich elementární logické zpracování, b) výchozí teoretická základna, která obsahuje hypotézy, idealizace, postuláty, axiomy, základní zákony a principy, c) logický aparát teorie, neboli pravidla odvozování dalších pojmů pomocí pojmů základních, logická pravidla uspořádání či podávání důkazů, d) veškeré možné důsledky, konsekvence a závěry z teorie vyplývající. Přestože teorie jsou stabilní ve svých závěrech, nejsou již tak mnoho stabilní v čase. V důsledku vývoje společnosti, získávání nových poznatků a objevování do té doby neznámých skutečností dochází k přehodnocování některých teorií. V rámci tohoto procesu tak některé teorie ztrácejí svou dřívější platnost či sílu a zároveň vznikají teorie nové, které jsou buď vystavěny na základech již existující teorie, nebo se definují jako protiklad vůči některé již známé teorie. Teoretické modely tak v sobě konzervují některé aspekty dané doby, společnosti a kultury, a tím slouží jako nástroj poznání způsobu myšlení, který byl žádoucí v určitém paradigmatickém systému.

1.1.1 Paradigma Podle výkladu slovníku cizích slov1 je slovo paradigma, pocházející z řeckého „parádeigma“, synonymem pro vzor, model, příklad, typ, respektive určitý vzor vztahů či vzorec myšlení. Jedná se o určitá konceptuální schémata, pod jejichž 1

Viz internetový slovník cizích slov, http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/slovo/paradigma. (28.4.2007)

10

zorným úhlem vidíme, vykládáme a chápeme určitou část světa či určitou doménu věcí. Paradigma chápeme jako společný vzor vědy v určitém období, model, ze kterého vycházejí vnitřně jednotné tradice vědeckého výzkumu, určitou strukturu představ, hodnot a postupů. Důležitou osobností z hlediska vymezení pojmu „paradigma“ je bezesporu Thomas Samuel Kuhn (1922-1996) se svým dílem „Struktura vědeckých revolucí“ (1962). V této knize Kuhn novým způsobem definoval paradigma jako soubor názorů, technik a hodnot, které jsou společné pro všechny členy dané vědecké komunity. Existují jak paradigmata obecná (obecně filosofická), tak paradigmata specializovaná. Význam paradigmatu spočívá především v tom, že určuje výběr redukce (z příliš složité reality) na únosnou míru a že představuje určité přesvědčení, jež je pak východiskem dalšího zkoumání. Kuhn hovoří o dominantním paradigmatu, které obstálo v soutěži s ostatními – méně úspěšnými – hypotézami a které je po svém všeobecném přijetí ztotožňováno se samotnou realitou. Vědecké paradigma je klíčovým pojmem Kuhnova pojetí vývoje vědy. Paradigma ovládá jistou vědeckou komunitu, častěji celý vědní obor a je určujícím prvkem při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumu a co ne, jaké metody lze s úspěchem použít, dokonce i jakého druhu musí být výzkumné výsledky. Podstata paradigmatu je většinou explicitně vyjevena v učebnicích, nebo v textech všeobecně uznávaných klasiků. Výzkum podléhající nějakému paradigmatu Kuhn nazývá „normální věda“.2 Poté se však objeví anomálie, respektive období abnormální vědy3, které Kuhn chápe jako období pojmového chaosu, které ohlašuje příchod vědecké revoluce. Například proběhne pozorování, které není možné vysvětlit v pojmech současného paradigmatu, tehdy dochází i k značně iracionálním pokusům, jak je zažitým představám přizpůsobit. Pokud ale 2

V období normální vědy vychází vědecké poznání z toho, že vědecký svět ví, co je to vesmír a jaký je. Věda a teorie v tomto období definují nejen to, jaký svět je, ale i jaký není, nejen to, co je v něm možné, ale i nemožné. To vše souvisí s normativním vlivem paradigmatu. Dalším rysem období normální vědy je možnost exaktního rozpracování systému metod. Normální věda tak umožňuje určitou stabilitu metod, které proto v období normální vědy mohou vystupovat jako tradiční vědecký způsob řešení problémů. 3 Z metodologického hlediska jsou v období abnormální vědy používány abnormální metody, jejichž cílem je nalezení nových normálních teorií a metod. Toto hledání probíhá často předem nedefinovaným způsobem, tedy vlastně způsobem přirozeným. Uplatňují se zde metodypřirozenosti, které ale nemají nově artikulovat samy sebe, nýbrž nové metody-artefakty. Ty potom nahradí své předchůdce.

11

nelze fakta na staré paradigma aplikovat, zažíváme změnu paradigmatu. Během období, kdy k tomu dochází a kdy anomálie vyvíjejí už příliš velký tlak na staré paradigma, probíhá krize, po níž následuje vědecká revoluce. Vědecké disciplíně pak už nedominuje staré paradigma. Brzy jej ale nahradí paradigma nové. Tento přechod od jednoho paradigmatu k jinému nazývá Kuhn vědeckou revolucí. Podle Kuhna je staré, nově získaným empirickým faktům odporující paradigma nahrazeno teprve tehdy, když je vyvinuto lepší paradigma. Vědecká paradigmata jsou, podle Kuhna, nesouměřitelná. Dvě paradigmata podávají tak rozdílný pohled na svět, že neexistuje žádné vyšší hledisko, na jehož základě bychom tato paradigmata mohli porovnávat. Změnu paradigmatu Kuhn objasňuje pomocí tvarové psychologie, podle níž vnímáme objekty vždy jako celistvé tvary, nikoli jako souhrn jednotlivých částí. Tedy i při přechodu vnímání z jednoho tvaru ke druhému nedochází k pomalému kontinuálnímu přechodu, ale k náhlé, okamžité změně. Tyto příklady náhlých proměn tvarů ve vnímání aplikuje Kuhn i na vztah mezi starým a novým způsobem vidění světa (vědeckých paradigmat).4 Vědecké poznání tedy nesměřuje k nějaké jediné Pravdě o světě, netýká se žádné „objektivní reality“ – nezávislé skutečnosti, všem společné, vždy zde již jsoucí. Věda, tak jako každá lidská činnost, má svůj kulturní, dějinný, instituční, sociální a psychologický rozměr. I vědecké poznatky jsou proto historicky podmíněné: vyjadřují ducha dané epochy, mění se s dobou i s okolnostmi.

1.1.2 Kultura Pojem kultura vznikl z latinského slova „colo“, respektive „colere“ a byl spojován s obděláváním zemědělské půdy. Doslova toto slovo znamenalo „to, oč se pečuje“. Dnes však došlo k posunu významu tohoto slova. „V nejširším slova smyslu je kultura různorodý a členitý souhrn materiálních a duchovních činností, výtvorů a hodnot vytvářených člověkem. Nejvyšší formou kultury jsou umění a věda.“5 Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale 4

Tato teorie je základem holistické koncepce, která měla nahradit dosavadní graduální koncepci vývoje vědy založenou na myšlence, že ke změnám dochází postupně, metodou část po části. 5 Pavelka, J., Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Nakladatelství Georgetown, Brno 1993, s. 97.

12

• co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti; • co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších; • co je spíše kolektivním a obvykle anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací; • o co se lidé musí starat a pečovat; • co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných. V tomto širokém významu je kultura nezbytnou podmínkou lidského života ve společnosti a nelze ji tedy pokládat za pouhou „nadstavbu“ hmotné „základny“. Hmotná i kulturní či duchovní stránka člověka se vzájemně podmiňují, neboť kultura utváří naše každodenní chování, je jak návodem pro naše chování ve světě, tak symbolickým projevem našich životních zkušeností. Kultura je celistvý systém významů, hodnot a společenských norem, kterými se řídí členové dané společnosti a které si předávají dále. Kultura vytváří v podobě mýtu, filozofického nebo teologického systému konzistentní obraz a interpretaci světa. Kultura vzniká střetáváním lidského vědomí i nevědomí s přírodním prostorem ospravedlňující společenský řád dané kultury. Studiem kultury se zabývá kulturní antropologie, která studuje modely reality v různých lidských kulturách a snaží se odvodit jejich utváření.

1.1.3 Diskurz Diskurzy představují pravidla generování v určitém přesně vymezeném časoprostoru. Podle této logiky je pak jednotlivý význam nikoliv konstantním vymezením určitého pojmu s pevně daným obsahem; je sociokulturně utvářený a historicky proměnlivý.6 Jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderní filozofie Michel Foucault (1926-1984) pojmenovává způsoby, kterými se pojednává (mluví nebo píše) o záležitostech určité oblasti, diskurzy. Foucault vymezuje myšlenkové struktury (tzv. epistémé) různých historických období jako souhrn diskurzivní praxe dané doby. Diskurz se podle něj ukazuje jako prostředek k prosazení moci, která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Jinými slovy Foucault rozumí diskurzem pochopení skutečnosti dané epochy, přičemž tato skutečnost se odráží, projevuje v jazyce. Každý diskurz má určitá pravidla, která 6

Http://www.zkola.cz. (25.4.3007)

13

pro určité souvislosti či oblast vědění stanovují to, co má být řečeno, co řečeno být nesmí a jak to má být řečeno. Diskurz je při tom jen jazykovou částí obsáhlejší „diskurzivní praxe“, která zahrnuje i neverbální aspekty (např. politické instituce či architekturu apod.). Foucault tedy rozšiřuje význam slova diskurz za hranice jeho základního významu jako rozmluvy, diskuze či rozhovoru, respektive za rámec oblasti jazykového dorozumívání, kde se diskurz týká konkrétních promluv anebo literárních děl. Zde se pak diskurz odehrává

v přítomném čase a směřuje

k věcem, vztahuje se ke skutečnosti, vyjadřuje svět. Podle myšlenek postmodernismu však diskurzy vymezují prostor, v němž se odehrává dorozumívání, jeví se jako systémy vědomostí o konkrétním stavu světa a jsou ukotveny v paradigmatech dané doby. Podle dalšího francouzského filozofa Paula Ricoeura (1913-2005) je diskurz je souhrnem a průnikem rezultátů a kontextů konkrétních dorozumívacích a mentálních

aktivit

člověka,

které

se

vyznačují

uzavřeností,

podobnou

strukturovaností a jednotnou gramatikou myšlení. 1.1.4 Masová/mediální komunikace7 Chceme-li vymezit pojem masová/mediální komunikace, je přínosné vysvětlit si nejprve stručně význam slov „masa“ a „komunikace“. Obecně se pojem masa používá k označení velkého, početně nedefinovatelného množství lidí, kteří jsou rozptýleni v prostoru a neexistují mezi nimi fyzické ani sociální vazby. Tato definice jednoznačně vyplývá z latinského původu tohoto slova, kdy „massa“ znamená těsto či amorfní, tvárná hmota, respektive souvislá materiální substance, která ještě nemá tvar, ale nějakým způsobem se „ztvární“. V případě užití pojmu masa jako označení publika masových médií je sdíleným rysem jejích příslušníků

7

Některé publikace rozlišují mezi masovou a mediální komunikací, přičemž mediální komunikace často bývá chápána jako specifický druh masové komunikace, respektive termín masová komunikace akcentuje společenský rozměr komunikace (její dosah, povahu skupiny a mediální účinky), zatímco výraz komunikace mediální zdůrazňuje průběh komunikačního chování, zvláště přítomnost zprostředkujícího činitele (média), jehož povaha ovlivňuje očekávání ze strany publika a jehož technologie a organizační podoba má vliv na vznik a konečnou podobu mediálního produktu. V této práci však nebudeme pojem masová a mediální komunikace odlišovat, neboť naším cílem není podat vyčerpávající definici těchto termínů. Téma masové komunikace by mohlo být zpracováno samostatně v rozsáhlé publikaci. Pro účely této práce je však dostačující základní vymezení tohoto pojmu.

14

vystavení totožným mediálním obsahům a vlivům. Existuje několik různých pojetí masy v historicko-teoretickém přehledu8. Rovněž slovo komunikace pochází z latiny. Latinské slovo „communicatio“ či „communicare“ neznamená jen přenos informace, ale také společenství a participaci, respektive spojení, sjednocení. Komunikace zahrnuje nekonečný seznam lidských činností. Komunikovat znamená hovořit tváří v tvář, stejně jako vysílat televizní pořad nebo šířit informace prostřednictvím telefonu či napsat knihu, ale také oblékat se a jednat. Komunikace je tudíž jednáním, jehož cílem z hlediska komunikátora je přenos sdělení jedné či více osobám prostřednictvím symbolů či nějakého média, tedy je to proces dorozumívání lidí, respektive společenských skupin. Navíc je nezbytné připomenout, že komunikace je specifickou formou sociálního styku, spočívající ve sdělování významů v sociálním chování a sociálních vztazích lidí. Je tedy vnitřně spjata se vzájemným působením lidí, se sociální interakcí. Masová komunikace je druhem sociální komunikace, při které se veřejně přenáší různorodé obsahy (komunikáty) od komunikátora k recipientům pomocí technických prostředků. Vyznačuje se tím, že se veškeré komunikační aktivity dějí v institucionalizované podobě, tedy prostřednictvím masových médií. Masová komunikace je proces šíření poznatků, duchovních hodnot, morálních a právních norem atd. v početním a disperzním publiku. Je to forma komunikace určená nepřímo a jednosměrně rozptýlenému publiku. Nezbytné atributy masové komunikace: 1. její komunikáty jsou všeobecně přístupné, 2. je časově omezená, protože její komunikáty se vysílají zároveň s příběhem události či krátce po něm, a potom se nahrazují jinými obsahy, 3. je periodická, protože recipient přijímá komunikáty v pravidelných intervalech. Masová komunikace není teoretický koncept, který by bylo možné terminologizovat a jednoznačně definovat. Pod masovou komunikací se zpravidla rozumí ty komunikační aktivity, na nichž se podílejí noviny, časopisy, televize, 8

Existuje například romantické pojetí, které vymezuje masu v protikladu k elitě. Jedná se v podstatě o „aristokratickou“ koncepci, která vychází z jasné diferenciace sociálních vrstev. Masa málo vzdělaných jedinců, navíc nekompetentních, chce ovládnout společnost, ačkoli k tomu nemá potřebné dovednosti a zkušenosti. Úkolem masy je následovat hlas a rozhodnutí elity, jinak vzniká nebezpečí, že masa ohrozí stávající sociální struktury a funkce. Kromě romantického pojetí existuje pojetí přírodovědecké, revoluční, sociálněpsychologické. Zvláštní pojetí masy ve svém díle představil také psycholog Sigmund Freud. Blíže viz Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004, s. 128-130.

15

rozhlas, reklama apod. Komunikačním kanálem je tedy masovokomunikační prostředek – tiskový, zvukový, obrazový. V masové komunikaci má komunikát veřejný ráz a je zmnohonásobený (multiplikovaný). Například kniha je vytištěna ve velkém počtu, přičemž všechny výtisky jsou identické a jsou časově a prostorově odpoutány od autora, který se neobrací na konkrétního jedince, ale na množinu jedinců. Z hlediska průběhu komunikačního chování lze podle Michaela Kunczika charakterizovat masovou komunikaci9 jako proces, v němž a) je sdělení určené prvotně ke krátkodobému užití; b) je sdělení produkováno formálními organizacemi užívajícími vyspělé technologie; c) k produkci sdělení dochází s pomocí rozmanitých medializačních technik, které užívají profesionální komunikátoři; d) tato sdělení jsou k dispozici současně velkému počtu příjemců, kteří jsou pro původce sdělení jako individua anonymní; e) jsou sdělení k dispozici veřejně, tj. bez omezení přístupu; f) jsou sdělení přenášena v podstatě jednosměrně, tj. komunikátor a adresát si nemohou vyměnit svá postavení, jejich vzájemný vztah je asymetrický ve prospěch komunikátora; g) je proto vztah komunikátora a adresáta nepřímý; h) je produkce sdělení zpravidla periodická a produkty jsou nabízeny průběžně.10 Nástup masové komunikace je historicky spjat s industriální společností a nástupem modernity, kdy došlo k posílení gramotnosti a masová komunikace byla uskutečnitelná technicky. To znamená, že byla k dispozici média k jejímu přenosu 9

V obdobném duchu vymezil roku 1969 Denis McQuail sedm základních rysů masové komunikace takto: • jedná se o činnost, která si zpravidla žádá existenci složité organizace s formalizovanými vnitřními vztahy pravomocí a odpovědností a právně podloženou existencí; • činnost těchto organizací je namířena na velmi početné skupiny příjemců; • výsledky této činnosti jsou veřejně dostupné – tzn. že produkty jsou dostupné všem a distribuce je (kromě prvotní nabídky) vcelku nestrukturovaná a neformální; • složení publika je heterogenní; • masová média dokážou navázat souběžně kontakt s obrovským počtem lidí, nacházejících se ve velké vzdálenosti od zdroje a navzájem od sebe oddělených; • vztah mezi komunikátorem a publikem zajišťuje profesionál, který je publiku znám pouze ve své veřejné roli komunikátora; • publikum je agregát jednotlivců spojených společným zájmem. In McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999, s. 234. 10 Převzato a upraveno z Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004, s.101.

16

a šíření. „Každodenní zkušenost s masovou komunikací (...)formuje kultura a nároky, které na jedince klade jeho způsob života a sociální prostředí, v němž žije.“11 1.1.5 Médium12 Slovo médium pochází z latinského „medium“, které znamená střed, centrum, ležící mezi, nacházející se uprostřed, prostředek, prostředí; čili to, co zprostředkovává děj. Obecně je médiem to, co existuje uprostřed a vzájemně spojuje dvě nebo více stran. Všechny významy slova „médium“ se odvíjejí od jeho fyzikálního významu, kde tento pojem označuje vlastnosti látek, které jsou vhodné pro uskutečnění určitých procesů, např. teplo, vodivost. V rámci mediálních studií je médium definováno jako prostředek komunikace, který přenáší informace v různých formách a za různým účelem, čili jako spojovací článek mezi komunikátorem a adresátem. Z hlediska šíře významu můžeme pojem médium chápat v širokém slova smyslu, v uzším slova smyslu a v nejužším slova smyslu. V nejširším slova smyslu je médiem vše, co je schopno na sebe poutat význam, který je médiem přenášen a na základě sdíleného kódu mu obě strany zprostředkovaného styku rozumí. Médiem pak mohou být např. peníze, čas, doprava, elektřina, respektive všechny prostředky či prostředníci styku jedné entity s jinou. Důležitá je skutečnost, že dochází ke směně významů, respektive že zde jde o sociální vliv či o změnu sociální rovnováhy, kterou tato média přinášejí.13 V uzším slova smyslu slouží médium jako komunikační prostředek, nikoliv však ke komunikaci masové. Mezi média v tomto slova smyslu patří řeč, neverbální komunikace, umění, architektura, školství apod. V nejužším slova smyslu jsou média prostředky masové či mediální komunikace, tj. média tištěná, média elektronická a média nová. Tato kategorie je relevantní pro naše téma, kdy se zabýváme žurnalistickým textem. Noviny totiž patří mezi tištěná média. Zprostředkovávají komunikaci mezi autorem a čtenářem,

11

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999, s. 31. Při vytváření tohoto oddílu byl čerpáno především ze Slovníku mediální komunikace. Viz Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004, s. 139-140. 13 Toto pojetí média je blízké McLuhanově chápání médií. Marshall McLuhan např. uvádí, že elektrické světlo zrušilo přirozenou hranici mezi dnem a nocí, a tím i dosavadní načasování všech 12

17

respektive mezi autorem jako mediální institucí a disperzním publikem. Denis McQuail charakterizuje noviny jako médium prostřednictvím následujících hesel: „pravidelné a časté vycházení; zbožní charakter; informační obsah; působení ve veřejné sféře; městské, světské publikum; relativní svoboda.“14 Média vstupují do soukromého života jedince a vnášejí do něj nebývalou měrou veřejný rozměr, sdílený s ostatními. Současně se média podílejí na formování podoby veřejného života společnosti a vnášejí do něj řadu prvků ryze intimních. Soukromá i veřejná sféra spoluurčují to, jak se média chovají, a v této dynamické interakci tak nakonec ovlivňují samy sebe. Média současně nabízejí množství neustále se opakujících interpretací našeho života, informují nás o hodnotách, postojích a názorech, které jsou – nebo se díky mediální komunikaci zdají být – sdílené s ostatními. Komunikační aktivity, jež iniciují nebo na nichž se podílejí masová média, mají svébytnou podobu danou povahou těchto médií a představují svérázný typ komunikace – mediální či masovou komunikaci. Pro média jsou rozhodující tři aspekty: (1.) Každé médium v sobě zahrnuje užití určitých technologií a současně je jejich užitím utvářeno. (2.) Média mají současně postavení společenské instituce, což znamená, že mají vliv na iniciování, posilování či formování sociálních vztahů. (3.) Média se podílejí na utváření kulturního prostředí. Tyto tři aspekty tvoří významovou jednotu díky tomu, že se společně podílejí na procesu, jenž představuje podstatu mediální komunikace – na mediaci. Média jsou zdrojem moci, jsou prostředím, kde se odehrává řada událostí z veřejného života, jsou klíčem ke slávě a k postavení známé osobnosti, jsou zdrojem výkladů sociální reality, a proto jsou místem, kde jsou konstruovány, ukládány a nejviditelněji vyjadřovány změny v kultuře a hodnotách společnosti. Kromě toho jsou také prostředkem zábavy a představují tak rozsáhlé průmyslové odvětví.15 Média přetvářejí, dotvářejí či zcela mění vše, čeho se zmocní, a dosazují to do celku, který nabízejí publiku. Prostřednictvím mediace nabízí příjemci mediální realitu, do které se jej snaží co nejvíce vtáhnout. typů práce závislých na světle, vrcholící např. zavedením nočních směn. Jinými slovy média způsobují změnu strukturace každodenních činností. 14 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999, s. 34. 15 Tamtéž, s. 21.

18

1.1.6 Mediální realita16 Realita, česky skutečnost, je slovo původem z latiny, ve které existoval výraz „realitas“ odvozené od „res“ čili věc. Pojem realita jako takový je velmi vágní, respektive nabývá v různých kontextech rozdílných významů. Především filozofie se velmi detailně zabývá problematikou definování reality. Obecně můžeme za realitu považovat to, co je lidskými smysly vnímatelné, přestože tím automaticky eliminujeme skutečnosti či věci, které sice existují, ale nejsou lidským smyslům přístupné. Sociolog a teoretik komunikace Paul Watzlawick (1921-2007) rozdělil skutečnost do několika řádů. Realita prvního řádu je to, co každý den prožíváme spolu s ostatními lidmi čili to, co je na základě experimentu nebo prostřednictvím opakování „prověřené“, jako např. barva, vůně, zvuky apod. Realita druhého řádu se vztahuje ke konkrétní osobě a je možné popsat ji pomocí určitých základních předpokladů, které máme o světě díky zkušenosti. Je úzce spojena s hodnotami a představami, které s věcmi jako takovými spojujeme, a je výsledkem vysoce komplexních komunikačních procesů. Realita třetího řádu je víceméně jednotný obraz, který si vytváříme na základě naší zkušenosti. Tato rovina reality je identická s naším obrazem světa, respektive s naším světovým názorem. Tyto reality jsou přímo spojeny s vlastní zkušeností člověka, kterou zakouší v každodenním životě. S příchodem médií je však člověk konfrontován také s novou realitou, s mediální realitou. Mediální realita je typem zprostředkované reality. Je to sociální konstrukt17, respektive interpretace reality. Jedním 16

Základním a hlavním zdrojem pro vytvoření tohoto oddílu je publikace Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004, s. 106-110. Vedlejším zdrojem je internetová encyklopedie Wikipedia, http://cs.wikipedia.org. 17 Výkladem mediální reality se zabývají především konstrukcionistická a reflexivní teorie, které se od sebe liší v základním gnozeologickém předpokladu. Reflexivní teorie počítá s předem existující skutečností, kterou systémy protokolace skutečnosti (např. masová média) dovedou více nebo méně věrně odrážet (v případě médií stupeň shody mezi skutečností a jejím mediálním obrazem určuje míru objektivity). Mediální komunikace je v mezích této logiky vykládána jako nástroj záměrného vychýlení jinak poznatelné, dostupné a pravdivě zpodobitelné skutečnosti. Masová média jsou tedy ve společnosti cizím prvkem; jakousi technikou schopnou manipulovat obrazem světa v zájmu toho, kdo má nad nimi kontrolu. Nic nebrání objektivnímu přenosu skutečnosti prostřednictvím masových médií, neboť tato skutečnost neproblematicky existuje – zájmy figurující v řízení masových médií však využití této možnosti systematicky znemožňují a zneužívají masová média k manipulaci obrazem světa tak, aby výsledné sdělení bylo pro ně výhodné. Podle konstrukcionistické teorie vzniká skutečnost až v důsledku definiční schopnosti záznamových soustav skutečnosti (např. masových médií); před aktem symbolického uchopení a vyjádření realita jako sociálně relevantní veličina neexistuje. Masová média jsou v tomto pojetí

19

z nejmocnějších sociálních aktérů, kteří jsou angažováni v oblasti interpretování, definování, a tedy i vytváření či konstruování reality, jsou masová média. Vznik reality v masových médiích probíhá za účasti publika tak, že masová média nekoordinují své významy s realitou na nich nezávislou, ale naopak na straně publika dochází ke koordinaci skutečnosti s mediálními významy. Jinými slovy mediální realitu sice vytvářejí média, avšak je zde nezbytná i účast publika, které tento konstrukt přijímá jako skutečnost, respektive jako vzor skutečnosti, jemuž podřizuje své chápání každodenní reality. Na základě těchto poznatků bychom mohli říci, že autor nějakého textu vytváří v příběhu hlavního hrdiny nějakou realitu, kterou nabízí publiku. Publikum k textu většinou přistupuje tak, že jej chápe jako reálný čili možný. Věří autorovi, potažmo médiu – zde novinám – že je mu předkládána pravda; neuvědomuje si, že má co do činění s mediální realitou, určitým dopředu promyšleným sociálním konstruktem. Základním principem vzniku konstruované skutečnosti je princip selekce, jmenovitě selekce témat, událostí a aktérů. Mediálně konstruovaná skutečnost je v zásadě transformací mimomediální skutečnosti a k této transformaci dochází nezbytnou redukcí velké množiny všech nabízejících se událostí na mnohem menší množinu mediálně akceptovaných událostí. Vzniká tak neodstranitelný rozdíl mezi mediálním obrazem skutečnosti a skutečností samou. Hlavním nástrojem konstrukce reality je jazyk, neboť „odkazuje na realitu (...)“.18 Význam jazyka v procesu konstrukce reality zdůrazňují Berger a Luckman: „Lidské vyjadřování má schopnost objektivace, což znamená, že se může projevovat v produktech lidské činnosti, které jsou jak jejich autorům, tak ostatním lidem dostupné jako prvky společného světa. Tyto objektivace slouží jako více či méně trvalé znaky subjektivních procesů jejich původců, čímž je jejich dostupnost rozšířena mimo rámec situace tváří v tvář (...).“19 Člověk prostřednictvím znakového systému konstruuje sociální, a potažmo i mediální realitu. Vytváří tak subjektivně zabarvený obraz světa, který je schopen odpoutat chápána jako jeden ze sociálních konstruktérů sociální reality. Realita je až výsledkem komunikace, vzniká jako intersubjektivní dohoda na tom, co budeme za realitu považovat. Žádná skutečnost jako sociálně relevantní fakt neexistuje. Média jsou chápána jako spolutvůrci sociální skutečnosti, která by bez jejich přispění vůbec neexistovala. 18 Berger, Peter I., Luckman, T.: Sociální konstrukce reality. Centrum pro studium demokracie a svobody, Brno 1999, s. 43.

20

se od bezprostředního „tady a teď“. „Tímto způsobem je jazyk schopen stát se objektivním skladištěm ohromného množství nahromaděných významů a zkušeností,

které

může

zachovávat

v čase

a

zprostředkovávat

dalším

generacím.“20 Důležitým poznatkem pro tuto práci je fakt, že i článek napsaný v novinách je druhem mediální reality. Autor si vybere podle vlastního uvážení události a aktéry a zkonstruuje určitý obraz světa, jež je nabídnut čtenáři. Čtenář svým způsobem a priori předpokládá, že tato mediální realita je odrazem existující skutečnosti, a tudíž bude mít tendenci porovnat svou každodenní realitu s touto mediální realitou. Jeho jednání však bude směřovat spíše k přizpůsobení své vlastní každodennosti této zkonstruované realitě.

1.1.7 Mediální událost Událost je to, co se událo nebo se udá čili stalo nebo se stane. Jinými slovy je to proces, který je určitým způsobem časoprostorově ukotven. Důležitým aspektem tohoto procesu je to, že dochází k nějaké změně stavu. Z pohledu mediálních studií je událostí informace o nějakém dění. Mediální událost je určitý děj či skutečnost, která vzbudila velký zájem médií, respektive o níž média přinášejí publiku zprávu či zprávy. Přestože mediální událostí může být i jednorázové informování o nějaké konkrétní významné skutečnosti, jevu či ději, jedná se většinou spíše o dlouhodobější věnování pozornosti nějakému fenoménu ze strany médií. Pokud média nějakou skutečnost považují za čtenářsky vysoce přitažlivou, přinášejí o ní velké množství informací a mají tendenci vytvořit z této události mediální kauzu.

1.1.8 Mediální zpráva Zpráva není jen základním žánrem zpravodajství, nýbrž se jedná především o aktuální, věcnou, přesnou, úplnou, spolehlivou, včasnou a citově neutrální informaci o události nebo jevu, která přináší alespoň jeden dosud neznámý fakt (anebo známý, ale vystupující v nových souvislostech), pričemž daný jev se stal

19 20

Tamtéž, s. 39. Tamtéž, s. 42.

21

nebo nestal, stane nebo nestane. Zpráva má odpovídat na základní otázky „kdo, co, kdy, kde, jak a proč“. Ve výpočetní technice je zpráva definována jako posloupnost znaků používaná k předávání informace, přičemž signály se předávají v zakódovaném tvaru. Zpráva je tedy v každém případě chápána jako informace. Mediální zpráva pak svým přívlastkem chce zdůraznit, že tato informace je přenášena prostřednictvím určitého média velkému počtu lidí. Mediální zprávy jsou nejdůležitějším prostředkem k vytvoření mediální události. Výběr, zařazení a zpracování zpráv pro zpravodajství se děje podle zažitých a opakujících se kritérií, tzv. zpravodajských hodnot. „Zpravodajskými hodnotami se rozumí všechny faktory, jež v daném období a daném sociálním a kulturním prostředí rozhodují o zařazení zprávy do zpravodajství a o způsobu jejího zpracování, tedy o tom, že nějaké téma či nějaká událost překročí „práh pozornosti“ médií.“21 Diskuze o zákonitostech výběru zpráv lze sledovat již od druhé poloviny 17. století22, avšak vlastní pojem „zpravodajská hodnota“ poprvé použil Walter Lippmann v roce 1922 v knize „Public Opinion“ (Veřejné mínění). Lippmann (1922) považoval za zpravodajské hodnoty jednoznačnost události, překvapivost, prostorovou blízkost, osobní zaujetí a konflikt. Dnešní konceptualizace zpravodajských hodnot vychází především z práce norských analytiků Johana Galtunga a Marie Rugeové „The Structure of Foreign News“ (Struktura zahraničního zpravodajství) z roku 196523. Galtung a Rugeová při analýze zpravodajství o rozvojových zemích v norském denním tisku identifikovali dvanáct faktorů, které mají určující vliv na to, zda-li se událost stane zprávou či nikoliv. Mezi tato kritéria patří: • Frekvence – čím kratší je časové rozpětí události, respektive čím více se kryje s periodicitou média, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou.

21

Jirák, Jan, Köpplová, Barbara: Média a společnost, Praha, Portál, 2003, s. 77. K oddělování pravého od nepravého nabádal již v roce 1676 Christian Weise. Již v roce 1695 se německý autor Kaspar Stieler zmiňuje ve své knize Zeitungs Lust und Nutz o faktorech důležitosti, blízkosti, dramatičnosti a negativity jako o kritériích pro výběr zpráv. 23 Galtung, Johan, Ruge, Marie: The Structure of Foreign News, In: Journal of Peace Research, 1, 1965, s. 64-90. 22

22

• Práh pozornosti – aby se událost stala zprávou, musí překonat práh pozornosti gatekeepera. Čím vyšší je intenzita události, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou. • Jednoznačnost – čím jednoznačnější a jasnější je událost, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou. • Významnost – může-li mít událost přímé důsledky na život příjemců, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou. Významnost však současně odkazuje i ke srozumitelnosti. Události, které se zcela vymykají kulturní zkušenosti publika mají jen malou naději, že se stanou zprávou. • Konsonance – čím více událost splňuje předpokládaná očekávání či přání publika, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou. • Překvapení – je ve zdánlivém protikladu k souznění. Čím neočekávanější či vzácnější je událost, tím větší je pravděpodobnost, že se stane zprávou. Burton a Jirák však dodávají, že „(p)řekvapení se ovšem musí odehrát výhradně v rámci vysoké míry jednoznačnosti a musí vykazovat vysokou míru pochopitelnosti v kulturním rámci dané společnosti.“24 • Kontinuita – pokud se událost již jednou stala zprávou, bude i napříště chápána jako zpravodajsky hodnotná. • Variace – je-li zpravodajství určováno určitými událostmi, mají komplementární události větší šanci stát se zprávami, protože média se snaží o vyvážené (a tedy věrohodné) zobrazení světa • Vztah k elitním národům25 – události, v nichž figurují mocné, důležité či početné národy nebo státy, mají zvlášť velkou zpravodajskou hodnotu. • Vztah k elitním osobám – události, ve kterých figurují elitní osoby či národy mají zvláště vysokou zpravodajskou hodnotu, protože mají velký dosah. • Personalizace – přítomnost konkrétních osob, které lze představit jako aktéry děje, usnadňuje médiím podávání zpráv. Události, které mohou být podány jako jednání či důsledky jednání konkrétních osob mají tedy větší šanci stát se zprávou, než abstraktní děje. • Negativita – čím je událost negativnější, tím spíše se stane zprávou.

24

Burton, Grame, Jirák, Jan: Úvod do studia médií, Barrister and Principal, Brno, 2001, s. 254. Vztah k elitním národům, vztah k elitním osobám, personalizace a negativita jsou hodnoty kulturně vázané. 25

23

Čím většímu množství z uvedených kritérií událost vyhovuje, tím větší má šanci stát se zprávou. Zpravodajské hodnoty v podstatě fungují na principu selekce a deformace. Selekce zahrnuje faktory, které zpráva splňuje, respektive čím více faktorů událost pokrývá, tím spíše bude vybrána pro zpravodajství. Jakmile byla událost vybrána, aktivní zpravodajské hodnoty budou zdůrazněny, což je princip deformace. Procesy selekce a deformace probíhají na všech úrovních komunikačního řetězce. McQuail dále upozorňuje, že hodnota zprávy nemusí spočívat jen v události samotné, ale do rozhodování, zda-li se událost stane zprávou, se promítají i ekonomicko-organizační kritéria jako je dosažitelnost, rychlost nebo úspornost zpracování.

1.1.9 Mediální agenda Mediální agenda úzce souvisí s procesem nastolování agendy, resp. „prosazování určitých témat do veřejného diskurzu a současně vylučování určitých témat z tohoto diskurzu, který probíhá ve vzájemné interakci tří agend – podle volby proměnné v konkrétním výzkumu lze rozlišit nastolování: a) agendy veřejné; b) agendy politické; c) agendy mediální.“26 Mediální agenda úzce souvisí s konceptem tzv. gatekeepingu.27 Editoři každý den vybírají podle určitých kritérií – tzv. zpravodajských hodnot28 – jaké zprávy či jaká témata pustí na stránky novin. Automaticky tak dochází k vyřazení některých témat, jež se vůbec nestanou předmětem mediální agendy. Výraz nastolování agendy je úzce spojen se jmény Maxwell E. McCombs a Donald L. Shaw29, kteří tento termín poprvé použili v roce 1972 ve svém článku „The agenda-setting function of the mass media“ (Funkce médií nastolovat 26

Reifová, Irena a kolektiv: Slovník mediální komunikace, Praha, Portál, 2004, s. 16. Slovo gatekeeping je složeno ze dvou anglických výrazů: gate – brána a keep – hlídat, mít pod kontrolou. Tento termín se používá s odkazem na sociálního psychologa Kurta Lewina, který zkoumal procesy při rozhodování o rodinných nákupech potravin. Do mediálních studií tento pojem přenesl v roce 1950 David Manning White. 28 Zpravodajské hodnoty jsou factory, díky nimž může určitá událost překročit práh pozornosti media a stat se předmětem zpravodajství. Mezi základní zpravodajské hodnoty patří: výskyt, blízkost, jasnost, jednoznačnost, jednoduchost, smysluplnost, novost, průběžnost, možnost dalšího vývoje, vztah k elitním národům či státům a vztah k elitním osobám nebo celebritám, personalizace, negativita, souznění, překvapení, předvídatelnost, variace. 29 McCombs a Shaw prováděli výzkum postojů nerozhodných voličů v městečku Chapel Hill v Severní Karolíně během předvolební prezidentské kampaně v roce 1968. Po tři týdny sledovali vývoj postojů nerozhodných voličů a srovnáváli jednotlivé posuny s množstvím článků v místních denících. Výzkum prokázal korelaci mezi tématy nastolovanými médii a postoji nerozhodných voličů. 27

24

témata).30 McCombs se ztotožňuje s názorem Cohena, že „tisk asi není příliš úspěšný v tom, aby nám říkal, co si máme myslet, ale je ohromně úspěšný v tom, aby nám řekl, co si o tom máme myslet! Tahle schopnost masových médií strukturovat poznání publika a způsobit změnu mezi existujícími kognicemi byla označena jako funkce nastolování agendy masové komunikace.“31 Jinými slovy můžeme říci, že mediální agenda je obsahově velmi bohatý fenomén, neboť zahrnuje gatekeeping, zpravodajské hodnoty, konstruování reality ve zprávách, účinky médií, ale především odkazuje na skutečnost, že média výběrem témat určují publiku, o čem má přemýšlet a co má považovat za důležité či relevantní. Hlavními prvky32 mediální agendy jsou: • kvantita zpráv – hlavním náznakem toho, co je důležité, je to, jak často se o záležitosti informuje; • redakční členění anebo prezentace, specifická pro dané médium – prominence, s jakou je příspěvek ve zprávách zobrazen, např. titulky, obrazové materiály, způsob lámání apod. • míra konfliktu představovaná ve zpravodajské informaci • působení v čase – Stone a McCombs pokládají za ideální pro vybudování agendy prostřednictvím zpravodajských týdeníků rozsah čtyř měsíců. Šance médií na to, aby určila agendu, záleží také na dané společenské situaci, na médiu samotném a nejvíce na recipientech.

1.1.10 Komodita Komodita

znamená

druh

zboží.

Samotné

slovo

pochází

z latinského

„commoditas“, které je možné přeložit jako prospěch, výhoda, ochota, užitek či prospěšnost. Zboží je hmotný statek (přírodní nebo vyrobený), který je určen k prodeji, respektive ke směně. To znamená, že zboží za určitých podmínek změní svého majitele – vlastnictví produktu přechází z prodávajícího na kupujícího. Nejčastější podmínkou pro přechod vlastnictví je zaplacení kupní ceny. Zboží vytváří základní ekonomickou formu tržního hospodářství. Je to materiální statek, který svými vlastnostmi uspokojuje lidské potřeby, přičemž 30

Článek vyšel v časopise “The Public Opinion Quarterly”. McCombs, Maxwell: News Influence on Our Pictures of the World, in: Media Effects Research, Sage 1989, s. 4. 32 Srovnej viz Kunczik, Michael: Základy masové komunikace, Praha, Karolinum, 1995, s. 199.

31

25

tento statek musí být získatelný směnnou či nákupem. Hlavní charakteristikou zboží je, že společenské potřeby se využívají za účelem vyžadovat určitou ekonomickou protihodnotu; skutečné zboží je tedy vyráběno pro účel obchodu. Tato ekonomická kalkulace předpokládá, že se ve společnosti etablovala určitá forma peněz. Proces vzniku zboží se nazývá komodifikace. Povahu zboží tedy určují dva protikladné faktory: na jedné straně hrají roli vlastnosti produktu, na straně druhé má každé zboží určitý ekonomický charakter. Komoditou může být každá věc, kterou je možné získat směnou, a to většinou za peníze, přičemž získáním této věci dojde k uspokojení nějaké potřeby. V momentě vzniku kapitalismu se začaly prosazovat ekonomické principy do všech sfér života, tedy i do oblasti umění a kultury. Umělecká díla počala být vnímána jako specifické kulturní produkty, respektive obchodovatelné komodity. Komodifikace se samozřejmě nejprve prosadila na knižním trhu, kdy hodnotu knihy přestala určovat její umělecká kvalita, nýbrž její prodejnost. Každý nakladatel si pečlivě vybíral díla, která vydá, neboť tím vždy riskoval značný kapitál. Počátky procesu komodifikace spadají zhruba do 18. století, kdy se rozrůstala i moc tisku. Tenkrát ještě neexistovaly marketingové strategie v dnešním slova smyslu, a tak při uvádění nějaké nové knihy na trh hrála důležitou roli kritika, která se objevila na stránkách denního tisku. Příznivá kritika ze strany žurnalistů však byla jen nástrojem ke kvantifikaci, respektive úspěšné komodifikaci kulturního produktu. Odbytem určovaná hodnota díla však nikdy nevypovídala o jeho kvalitě. Komodifikace se postupně přesunula i do oblasti denního tisku a je spojena především s nástupem masového tisku na počátku 19. století. V této době se vydávání denního tisku stává průmyslem, resp. obchodní činností a informace zbožím, které je prodáváno. Informace jako komodita přestává být primárně charakterizována svou informační funkcí, ale začíná být stále více určována funkcí zábavnou, tedy tím, jak dokáže konzumenta zaujmout a uspokojit. Můžeme tedy říci, že komodifikace informace upozadila informativnost tisku a naopak podpořila vývoj tisku jako určitou „hru s informacemi“, kdy již nehraje téměř žádnou roli problematika pravdivosti či nepravdivosti informace, nýbrž přitažlivost a zábavnost informace. Komodifikaci informace nejvíce rozvinul a využívá bulvár.

26

1.1.11 Bulvár Pojem bulvár byl převzat z francouzštiny, kde slovo „boulevard“ znamená široká velkoměstská třída mající často uprostřed stromořadí nebo jinou zeleň. Od tohoto podstatného jména si francouzština odvodila i další slovní druhy. Místo francouzského přídavného jména „bouleversant“ použijeme v češtině adjektiva „převratný, vzrušující“. Slovese „bouleverser“ pak znamená „převracet, přeházet, otřásat něčím“ nebo také „vzrušit, rozechvět někoho“. Z těchto významů vyplývají mnohé charakteristiky bulváru. Bulvární noviny byly první, které se prodávaly na ulici (na bulvárech) prostřednictvím kamelotů, čímž přestaly být závislé výhradně na abonentech. Nejenom že se tyto noviny distribuovaly na ulici, ony i přinášely zprávy především z ulice. Jejich hlavním obsahem byly rvačky, drby, senzace z obyčejného života, tedy zprávy, které čtenáře měli vzrušit a rozechvět, působit na jejich emoce. „Termín bulvár/bulvární je označení pro něco neseriózního, laciného, vulgárního. (...) Bulvár se specializuje pouze na senzace a předkládá je příjemci jednoduchou a zábavnou formou, která nenutí k přemýšlení, ale pouhé konzumaci.“33 Přídavné jméno bulvární znamená v přeneseném nebo hanlivém významu málo hodnotný, o nízké úrovni.34 Toto označení se ujalo pro noviny, které mírnou vulgarizací a senzačností titulků lákali své čtenáře. Právě pouliční prodej novin přes kameloty, kteří vyvolávali nahlas senzační modifikace titulků za účelem zvýšit svoje tržby, byl typický pro bulvární tisk. Slovník mediální komunikace předkládá pojem bulvární tisk jako „kategori(i) tisku odvozen(ou) od formy distribuce pouličním prodejem (kolportáží, na rozdíl od distribuce odběratelům na základě předplatného).“35 Způsob prodeje zůstal v určitém smyslu zachován až dodnes. Změnila se jen distribuční síť a místa prodeje a dřívější kameloty s jejich výkřiky senzací do davu nahradil hlas v televizní reklamě. Bulvární žurnalistika má za cíl zasáhnout co největší počet osob. Tomu také přizpůsobuje svůj obsah a formu prezentace, které mají oslovit širokou veřejnost. Využívá tzv. princip nejmenšího společného jmenovatele. Kloskowská tento princip definuje jako „snahu organizátorů masové kultury najít takové formy a 33 34

Halada, Jan, Osvaldová, Barbora: Encyklopedie praktické žurnalistiky, Praha, Libri, 1999, s. 32. Klimeš, Lubomír: Slovník cizích slov, Praha, SPN, 1985, s. 70.

27

obsahy mediálních sdělení, jež by alespoň do jisté míry odpovídaly většině potencionálního publika, které je diferencované a skládá se z jedinců s rozdílnou intelektuální kvalifikací, zájmy a vkusem.“36 Bulvární tisk se od svých počátků profiloval jako tisk masový a komerční, resp. snažil se vyhranit vůči serióznímu tisku. Oslovuje masové publikum37 a využívá k tomu specifické prostředky komunikace. Bulvár se jasně vyznačuje jak svým obsahem, tak formou a grafickým stylem sdělení. Co se týče obsahu je pro něj charakteristický tzv. infotainment38. Bulvár s oblibou mísí zprávy a zábavu, přičemž ve většině případů není možné tyto dva aspekty od sebe oddělit. Proto také plní obsah bulvárních deníků jak funkci informativní, tak zábavnou. Bulvár jednoznačně preferuje zprávy s násilnou, kriminální, sexuální, skandální, konfliktní, negativní a spekulativní tematikou – tedy senzace. Typickým znakem infotainmentu je prolínání informací se zábavou či dokonce překrývání informace zábavou. „V rámci infotainmentu dochází k prolínání fikce a reality, tj. zpráva (informace) se „upraví“ (zezábavní) tak, aby byla pro příjemce přitažlivější, po intelektuální stránce snadněji „stravitelná“ a jednodušší. (...) Zábavní funkce dnes již velmi často v bulvárním tisku vytlačuje informační hodnotu sdělení a užitečnost zprávy pro příjemce.“ 39 Podle Postmana byla

v počátcích

rozvoje

veřejné

komunikace

(vynálezem

telegrafu)

bezvýznamnost povýšena na informaci. Došlo tak k přeměně informace ve zboží (ve „věc“) a k probuzení tří „démonů komunikace“, kterými jsou irelevance, inkoherence a bezmoc.40 Jedním z hlavních důsledků předkládání typicky bulvárního obsahu čtenářům je podpora pasivity publika, které není vystaveno příliš velkým nárokům v procesu dekódování a interpretace textů.41 Nejenom obsah dle pravidel infotainmentu určuje podobu bulváru, ale především jeho forma a grafická podoba. Právě u bulvárního tisku se nejvíce 35

Reifová, Irena a kolektiv: Slovník mediální komunikace, Praha, Portál, 2004, s. 287. Kloskowská, Antonina: Masová kultura: kritika a obhajoba, Praha, Svoboda, 1967, s. 192. 37 Masové publikum se vyznačuje svojí rozptýleností, anonymitou jedinců, postrádá sebeuvědomění, vědomí identity a schopnost organizovat se, nevyvíjí žádnou činnost, činnost „je na něm vyvíjena“ . Viz McQuail, Denis: Úvod do teorie masové komunikace, Praha, Portál, 1999, s. 61. 38 Tento pojem vznikl spojením dvou anglických slov: information (informace) a entertainment (zábava). 39 Oborná, Jana: Existují konvergence mezi Bleskem a Mladou frontou?, Bakalářská diplomová práce, Brno, Masarykova univerzita, FSS, 2002, s. 9. 40 Postman, Neil: Ubavit se k smrti, Praha, Mladá Fronta, 1999, s. 73-74. 36

28

projevuje komodifikace informace, resp. chápání novin jako zboží a užívání marketingových principů. Hojné používání barevných fotografií koresponduje s markentingovým heslem „obal prodává“, navíc je třeba upoutat čtenářovuzákazníkovu pozornost. Hlavním úkolem bulvárních médií je udržet zrakovou pozornost příjemce na úkor zprostředkování informace. „Na faktu pozornosti často záleží více než na její kvalitě, (neboť) pozornost = spotřeba.“42 Čtenářovu pozornost mají upoutat velké barevné fotografie, velké výrazně tištěné titulky, grafická úprava stránky, celková stylizace, kdy dominuje jednoduchá větná stavba nebo užívání hovorových až vulgárních výrazů, spíše kratší textové pasáže doplněné tabulkami, komiksovými bublinami a jinou infografikou. Bulvární média užívájí i jiný formát sazby tisku než seriózní deníky. Velmi významným znakem bulváru je výstavba událostí kolem vybrané známé osobnosti – tzv. celebrity.

1.1.12 Celebrity Bulvár a celebrity43 představují zajímavou symbiózu. Bulvár využívá celebrit jako „lákadla“ pro čtenáře, prostřednictvím celebrit se snaží udělat informaci zajímavější a snáze prodejnou. Na druhou stranu si je třeba uvědomit, že mnohé celebrity jsou známé jen díky bulváru, a tudíž mají zájem na tom, aby o nich noviny psaly. Bulvární tisk celebrity potřebuje pro svoje přežití, neboť tak prodává informace. „Dochází tak ke vzájemně výhodné mediální spolupráci, neboť média tímto využívají celebrity jako nástroj vlastní úspěšnosti (a propagace), který se projevuje zvýšeným prodejem, sledovaností a následně tudíž i komerčním ziskem.“44 Naopak celebritám tak vzniká reklama „zdarma“, kterou využijí pro své další působení v showbusinessu. Pojem celebrita je svým obsahem kulturně podmíněný. U nás je to poměrně „nový“ termín, jehož obsahová náplň se velmi měnila. Objevil se poprvé v roce 1989 a byl v podstatě chápán jako synonymum ke slovu elita. Dnes je za celebritu považován téměř každý, o kom noviny něco napíší. Jinými slovy pokud o někom 41

Burton, Graeme, Jirák, Jan: Úvod do studia médií, Brno, Barrister & Principal, 2001, s. 109. McQuail, Denis: Úvod do teorie masové komunikace, Praha, Portál, 1999, s. 74. 43 Slovo celebrita je latinského původu a označuje věhlasnou, ve společnosti nebo ve svém oboru váženou osobnost. 44 Zajíčková, Klára: Mediální prezentace celebrit na titulních stranách českých a amerických týdeníků, Klauzurní práce, MU Brno, 2002, s. 6. 42

29

nepíše bulvár či tisk vůbec, není celebritou – je jako by ani nebyl. Bulvár v podstatě celebrity „vyrábí“, aby tak zvýšil svou prodejnost a zisky. Celebrita je jen příkladem komodifikace člověka, resp. je to čtenářsky přitažlivý obal na informaci.

1.2 Metody Pojem metoda pochází z řeckého slova „methodos“ a znamená řízení, hledání či cesta za něčím. Metoda je postup umožňující získávání poznatků čili jedná se o prostředek poznání. Metoda tvoří spolu se systémem podstatu vědy, přičemž systém představuje obsahovou stránku vědy, zatímco metoda její stránku formální. Systémem míníme uspořádaný celek poznatků či obsahů vědy. Naproti tomu za metodu označujeme cestu, kterou je tento celek vybudován a získán. „Metodicky“

se

zabýváme

nějakou

oblastí

vědy,

když

ji

plánovitě

prozkoumáváme, vypracujeme její jednotlivé členění, přiměřeně uspořádáme její dílčí poznatky, logicky je spojíme a učiníme nahlédnutelnými. Metoda vzniká a rozvíjí se spolu se vznikáním a rozvíjením se myšlenkovo činnostní kultury, resp. určité profilace oborů myšlení a činností, určitých disciplin, žánrů, oborů. Každá metoda, včetně vědecké, se v rámci svého oboru myšlení a činnosti rozvíjí nejdříve jako metoda - přirozenost a teprve následně je artikulována jako metoda - artefakt. Vědecké poznání se formuje jednak v oblasti empirické, a jednak v oblasti teoretické. Obě oblasti jsou do jisté míry na sobě navzájem nezávislé entity, na druhou stranu je nutné uvědomit si jejich vzájemnou provázanost, neboť empirická data jsou vždy východiskem pro budování teorie. Zvláštním způsobem, jak můžeme chápat pojem „výzkumná metoda“, je výklad tohoto pojmu z pohledu heuristiky, kdy heuristika označuje reflektovanou metodu – přirozenost. Vzhledem k tomu, že naše myšlení i konání postupuje ve skutečnosti jen zřídkakdy přísně „metodicky“, neboť život nás ve své naprosté většině staví před zvládání unikátních situací, představuje heuristika popis postupu, jakým jsme se určitého výsledku skutečně dobrali, popis skutečných myšlenkových pochodů při tomto postupu, nikoliv jeho následně optimalizovanou formu. Základem jsou reálně uskutečněné pochody našeho myšlení, a klíčovými momenty jsou okamžiky zrodu nové myšlenky, nápadu „jak na to“, onoho

30

„heuréka“, které dalo heuristice jméno. V souvislosti s artikulací vědeckých metod se proto na heuristiku lze dívat též jako na způsob objevu nových vědeckých poznatků i jako na objevování nových postupů a metod řešení problémů. V souvislosti s budováním formálních systémů, zejména matematické logiky se v moderní době konstituovala metodologie, tedy učení o metodě, jako samostatná vědecká disciplína. Metodologie má své kořeny již ve starořecké filozofické epistemologii, která jako teorie poznání řeší problém, zdali a jak je možné poznávat tento svět a co je to poznání vůbec. Epistemologie spolu s metafyzikou (teorie bytí) tvoří kostru starořecké filozofie, která vytvořila první velkou reflektovanou syntézu lidského poznání v anticko-křesťanské kulturní oblasti. Do obdobné pozice se v daném časoprostoru dostaly také pokusy stanovit univerzální pravidla správného myšlení, které systematizovala Aristotelova sylogistika. Metody jsou dokladem strukturace a vyspělosti společenského života jednotlivých komunit. Jejich vznik, uplatnění a distribuce souvisí s úrovní reflexí jednotlivých druhů a forem lidského jednání, kterou poskytuje mytologie, a s následným vznikem filosofie a rozvojem jednotlivých vědeckých disciplín. Tyto reflexe se snaží vyložit svět, a tedy i popsat, vysvětlit a uspořádat jednotlivé druhy a formy lidského jednání. V anticko-křesťanské kulturní oblasti se legitimními návody vykládajícími svět staly mýty, poté metafyzické principy předsokratovské filosofie a nakonec zákonitosti odhalené starořeckou vědou klasického období. Otázka: Jak k poznání dochází? byla chápána jako druhotná a odvozená, i když již starořečtí sofisté ukázali, že má výchozí, zcela určující význam. Volba a použití konkrétní metody poznání vždy implikuje směr a předmět poznání a rovněž jeho cíle a rámcově i výsledky. K těmto závěrům však lidské poznání dospívalo dlouhodobě a postupně. Stejně tak dlouhodobě a postupně vznikala metodologie jako specifický obor vysvětlující postupy, prostředky a nástroje lidského poznání. Tento obor patří k nejdiskutovanějším oblastem lidského vědění a nejmladším disciplínám. Budování metodologie je znakem emancipace vědeckých disciplín. Jde nejen o nejdůležitější, ale současně o nejnáročnější obor konstituující se v oblasti vědeckého poznání a výzkumu. Také z těchto důvodů představuje metodologie neopomenutelnou oblast studia kultury.

31

Z hlediska synchronního se metody jeví jako suma praktikovaných zvyklostí a návodů jak se chovat a jak konstruovat nové a jak poznávat a interpretovat svět a již existující kulturní produkty. Z těchto důvodů metody zaujímají v studiu kultury výchozí, klíčové postavení – představují konstrukční a interpretační osy kultury normující a propojující oblast životní praxe a teorie (vědění, poznání). V rámci

předkládaného

konceptu

kultury

se

metodologická

východiska

komunikačně pragmatické metody pokouší shrnujícím způsobem zachytit teorie dorozumívání. Metody jsou také klíčem ke gramatice kultury. Identifikace základních metod a jejich zevrubná deskripce vztažená ke konkrétnímu časoprostoru a deskripce proměn jejich užití v čase poskytují představu o funkčních rovinách, stratifikaci a hierarchizaci dané kulturní oblasti, společnosti, a tedy o celkové podobě i struktuře kultury. Jednotlivé společenské skupiny a vrstvy si vytvářely a chránily své metody a kánony, které současně měly sociálně identifikační charakter. Např. vznik pracovních profesí byl již důsledkem institucionalizace činností (metodzvyklostí), které jednotlivci provozovali. Zakládání společenských a profesních organizací (např. klášterů, cechů a univerzit ve středověké Evropě anebo vědeckých ústavů v moderní době) již znamenalo legitimizaci konkrétních institucionalizovaných činností, jejíž součástí a základem byla tvorba metodnávodů. Jako metody tohoto teoretického vědeckého poznání jsou nejčastěji uváděny: • abstrakce (redukování skutečnosti pouze na určité její stránky, prvky, vlastnosti, souvislosti a konstituování těchto částí do nových totalit, které nacházejí svou podobu v pojmech) • idealizace (druh abstrakce, která zachovává významné a abstrahuje od nevýznamného. Jelikož má významné podobu normativní, vystupuje idealizované jako normativně „zachovávající“ významné stránky skutečnosti, které však nemusí mít svůj protějšek v „objektivní realitě“, ale pouze v „myšlené, teoreticky čisté podobě“) • zobecnění (abstrakce, která rozšiřuje množinu unikátných jevů, které lze abstraktem postihnout)

32

• třídění (navazuje na „klasifikaci škálováním“, je však úzce spjato s teorií znaků, vysvětlující a podmiňující klasifikační kriteria. Tato teorie také vytváří různou hierarchii tříd, a horizontální i vertikální vztahy mezi třídami) • indukce (usuzování z jednotlivého empirického faktu na obecné čili logická spekulace) • dedukce (usuzování směřující opačným směrem než indukce, tzn. od obecného k jednotlivému) • analýza (myšlenkové a metodické rozčlenění zkoumaného objektu na jednotlivé části, aspekty či roviny, spolu s aplikací kontextů specifických pro každé toto rozčlenění, a uplatnění postupů (heuristik, metod), které umožňují vždy v daném kontextu artikulovat „novou“ dílčí charakteristiku dané části) • syntéza (spojování dílčího, artikulace vztahů, funkcí a relací mezi částmi navzájem a zároveň vzhledem k celku) • analogie (podobnost, obdoba, úsudek opírající se o podobnost nebo stejné vlastnosti rozdílných objektů, kdy na základě shody některých znaků dvou či více předmětů lze učinit závěr o shodě i ostatních znaků těchto předmětů) • modelování (vytváření teoretického obrazu empirické reality; jde o způsob poznání, při němž se zákonitosti a vztahy empirického objektu zkoumají prostřednictvím teoreticky konstruovaného modelu, jenž má s empirickým objektem shodné určité předem definované znaky).

1.2.1 Komunikačně pragmatický přístup Teoretické modely jsou nezbytnou podmínkou vědeckého výzkumu. Na jedné straně nám umožňují uchopit určitou část reality a popsat ji, na druhou stranu nás a priori daným výběrem některých skutečností omezují, respektive jiné skutečnosti a s nimi spojené otázky jsou z výzkumu vyloučeny. V této práci bude uplatněn především komunikačně pragmatický přístup, který má svůj původ v lingvistice (tzv. komunikačně-pragmatický obrat)45, ale s úspěchem je aplikován i při studiu kultury. 45

Komunikačně pragmatický obrat v lingvistice znamená, že se těžiště pozornosti badatelů přesouvá od systémových a strukturních vlastností jazykového kódu (langue) k jeho řečovému fungování a užívání (parole) v měnících se podmínkách společenské komunikace. V popředí zájmu nadále zůstává složka jazyková, k ní ale nově přistupuje komplexně pojímaná problematika komunikace jako takové. Začíná se zkoumat společenská a situační zakotvenost a podmíněnost jazykové komunikace, zohledňuje se např. společenské a pracovní postavení účastníků

33

Zhruba od sedmdesátých let minulého století zaznemenávalo studium kultury jistou změnu v přístupu při výzkumu kultury. Jednalo se nejen o zavedení nových metod a postupů, ale zejména o nový pohled na studium kultury, respektive vznik nového vědeckého paradigmatu. Tento nový přístup vychází z poznatků teorie informace, pragmatiky, kognitivních věd, sociálně kulturní antropologie a kulturních a mediálních studií. Podstatou komunikačně pragmatického přístupu ke studiu kultury je „zjištění, že lidská kultura je předpokladem a současně výsledkem procesu lidského dorozumívání a že elementárním nástrojem konstrukce sociální reality je jazyk46.“47 Produkty kultury proto nelze vytrhnout z jejich kontextu, respektive z kontextu, ve kterém vznikly. Chceme-li pochopit sdělení určitého produktu kultury, musíme jej v prvé řadě chápat jako sdělení, které je v nějakém vztahu jak ke svým konkrétním producentům,

tak

ke

svým

konzumentům.

Nezbytným

předpokladem

dorozumívání, tedy pochopení určitého výstupu dané kultury, je znalost gramatiky této kultury. Základním stavební jednotkou komunikačně pragmatického přístupu je pragmatika. Pragmatika je termín, který spadá primárně do oblasti zájmu sémiotiky. Zde je vymezena oblastí působení znaků z hlediska uživatelů, má interpersonální povahu. Pragmatické faktory komunikačního procesu jsou do značné míry mimojazykové, obsahují sociální podmínky účastníků, jejich vztah rovnoprávnosti či podřízenosti, místo, čas a prostředí promluvy, počet účastníků, stupeň jejich společných znalostí o tématu, komunikační záměr mluvčího, komunikační strategie, v širším pojetí i způsob komunikace (ústní, písemná, telefonická) atd. Jde tedy o komponenty široce chápané komunikační situace. Platí, že pragmatické faktory ovlivňují výslednou podobu jakékoliv komunikační

komunikace, jejich interpersonální vztahy, věk, vzdělání aj., nově se analyzuje komunikační záměr komunikantů a otázky spojené s jeho interpretací a realizací, pozornost se věnuje komunikačnímu efektu textu a způsobům i prostředkům jeho dosahování aj. Zkoumají se nejen jazykové formy, ale rovněž způsoby, důvody a široce pojímané důsledky jejich užívání. (srovnej viz. Hrdlička, M.: K otázce komunikační metody a komunikativnosti, http://www.auccj.cz/kotazcekomunikac.htm). 46 Jazyk je zde chápán jako nástroj, který člověku slouží k uchopování, popisování, chápání i vytváření svého okolí. Je to nástroj, který mu umožňuje myslet, tvořit, chápat, interpretovat i vnímat sama sebe. Člověk je totiž schopen myslet a chápat jenom to, co je schopen pojmenovat slovy. 47 Detail projektu, http://www.muni.cz/research/projects/2287?lang=cs. (28.4.2007)

34

události, stejně tak platí, že v rámci jedné komunikační události působí, a mnohdy se i vzájemně ovlivňují komplexy těchto faktorů.48 Jádro komunikačně pragmatického přístupu tvoří tři postuláty. Podle prvního z nich kultura představuje proměňující se dynamické kontinuum, které je současně produktem, prostorem i předpokladem lidského dorozumívání. Podle druhé postulátu: Nejvyspělejší formy lidského dorozumívání, interpretační procesy a vědecký výzkum představují produkční systémy kultury. V těchto procesech člověk poznává, reflektuje, kontroluje, řídí, ale také konstruuje jednotlivé kulturní fenomény i sebe sama jako sociálně kulturní bytost. Výsledkem interpretačních procesů jsou vždy suverénní kulturní produkty – mediální produkty, které se stávají předmětem dalších interpretačních procesů. Podle třetího postulátu závisí interpretace kulturních fenoménů na dobových kulturních paradigmatech, na dobových komunikačních diskurzech a na subjektech interpretace (čili na jejich komunikačních kompetencích, sociálně kulturních pozicích a aktuálních životních situacích).49 Komunikačně pragmatický přístup je velmi komplexní, neboť zahrnuje různé roviny daného kulturního paradigmatu a nesoustředí se jenom na určitý předem ohraničený výsek. Přichází s věcnějším pohledem na kulturu i umění, které jsou nyní vnímány především z hlediska jejich praxe a užitečnosti, respektive funkce v každodenním zažívání zkušenosti. Do hry významů vstupuje další subjekt – čtenář, konzument díla, které tak žije svým dalším životem v interakci s publikem a je otevřeno rozličným interpretacím v závislosti na společenských kontextech konzumace. Text již není vnímán v pro strukturalismus typických modelech, důraz je kladen na celý proces jeho vznikání a střetu s publiky a časoprostory. Tzn., že je otevřený, není vázán na jediný univerzální výklad, nýbrž je vždy vztažen ke konkrétnímu interpretovi, komunitě, subjektivní zkušenosti a kulturní oblasti. Význam již není dán označováním, ale určován konkrétním procesem čtení a děje se v průběhu celého aktu dorozumívání. Jinými slovy bychom mohli říci, že i když budeme v rámci komunikačně pragmatického přístupu zkoumat jeden určitý produkt kultury, budeme tohoto zvoleného reprezentanta dané kultury chápat jako jakési jádro, kolem něhož existuje velké 48

Jílek, V.: Psaná publicistická sdělení v kontextu teorie komunikace. Olomouc 2004, s. 32, http://zurnalistika.upol.cz/jilek/psana.doc. (25.4.2007)

35

množství kruhů, jež vytváří kontext tohoto reprezentanta, jež se v tomto reprezentatovi slučují do určité harmonické jednoty. V rámci interpretace či snaze pochopit sdělení daného produktu kultury je nezbytné tyto soustředné kruhy odhalit, odkrýt, analyzovat, najít spojitosti a vztahy k danému produktu. Toto činíme v rámci různých diskurzů.

1.2.2 Hermeneutika Hermeutika, název odvozený od řeckého slova „hermeneuein“50 znamenající vysvětlovat, vykládat, interpretovat, je věda o interpretativním porozumění, také o výkladu a interpretaci textu. Hermeneutika pojímá vědění jako specificky otevřené a reflektované porozumění. Prvky novodobé hermeneutiky nacházíme u německého filosofa a protestantského teologa Friedricha Schleiermachera (17681834), který tvrdil, že text je možno správně interpretovat jen skrze porozumění celku životních souvislostí, v nichž vznikal. Schleiermacher tak bere v potaz i čtenáře textu. Text je chápán jako výraz života a duše autora a epochy, ve které žil. Porozumění díla se potom rovná oživení, respektive vžití, vcítění se do vědomí, života a historické doby, ze které dílo pochází. V daleko širším záběru užíval hermeneutiku Martin Heidegger (1889-1976), který ji považoval za centrální metodu fenomenologie, pomáhající interpretovat předreflexivní rozumění bytí. Na něho bezprostředně navázal hlavní představitel soudobé hermeneutiky, Hans-Georg Gadamer (1900-2002), zvláště spisem Wahrheit und Methode (1960). Základem lidské zkušenosti je dle Gadamera její otevřenost k tázání. Chceme-li porozumět druhému člověku a nakonec i vlastní dějinné tradici jako sedlině historické zkušenosti, musíme porozumět tomu, nač se sám chce tázat. Rozumět nějakému mínění znamená rozumět mu jako odpovědi na nějakou otázku. Pro konkrétní práci s textem to znamená snahu o aktivní spoluúčast na rozmluvě, kterou text poskytuje. Každý dílčí poznatek může být pochopen jen z celku souvislostí, jimž lze ovšem porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků. Hermeneutika spoléhá na to, že smysl interpretovaného jevu je pak společným dílem jeho původce a jeho interpreta (Gadamer mluví o tzv. 49

Http://medzur.fss.muni.cz/ps2006/szz_temata_mgr_teorie%20kultury.pdf. (28.4.2007) Je zde určitá spojitost s řeckým bohem Hermésem, který byl v řecké mytologii nejen doručitel zpráv bohů, ale také překladač/vykladač těchto zpráv. Bez jeho interpretace tyto zprávy zůstávaly tajemné a nejasné. V řecké mytologii je Hermés považován také za vynálezce písma a jazyka. 50

36

„splývání horizontů rozumění“). Překladatel musí rozumět textu lépe než jeho autor a překlad je nutně víc než původní text, což popisuje tzv. hermeneutický kruh, ve kterém je výchozím bodem pro porozumění textu vlastní vědomí či znalosti interpretující osoby. Metodologickými problémy hermeneutiky se také zabýval již zmiňovaný Paul

Ricoeur

při

výzkumech

symbolického

vyjadřování

(za

pomoci

psychoanalýzy a strukturalismu). Ricoeur jde ještě dále než Gadamer, když tvrdí, že k tomu, aby člověk porozuměl sám sobě a svému vlastnímu dílu, se musí distancovat sám od sebe, musí se objektivizovat pomocí kulturních symbolů nebo společenských

institucí.

Takto

zprostředkované

pochopení

je

nazýváno

interpretací.

1.2.3 Sémiotická analýza Základem sémiotické analýzy je sémiotika jako nauka studující systémy znaků. Oblastí jejího zájmu nejsou jen jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mj.umělecké obory, náboženství, hry nebo rituály. „Sémiotiku nelze definovat jinak než disciplínu, která studuje všechny

fenomény,

které

jsou

založeny

na

vztahu

zpětného

odkazu

(„odkazování“) k něčemu jinému.“51 Za zakladatele moderní sémiotiky je považován americký filosof a logik Charles Sanders Peirce (1839–1914), jenž rozdělil znaky na ikony, indexy a symboly. Sémiotika se podle obecně uznávaného rozdělení Charlese Morrise (1903-1979) dělí na sémantiku (zabývá se významem znaků), syntaktiku/syntax (zkoumá vzájemné vztahy mezi znaky) a pragmatiku (její náplní jsou vztahy mezi znaky a jejími uživateli). V souvislosti s naukou o znacích nesmíme opomenout Švýcara Ferdinanda de Saussura (1857-1913), považovaného za otce moderní lingvistiky, který pro sémiotiku používal termínu sémiologie a její náplň definoval jako „zkoumání života znaků v lidské společnosti“.52 Lingvistika je pak disciplinou sémiologii podřazenou, protože se zabývá jen jedním z mnoha znakových systémů. 51 52

Eco, U.: Mysl a smysl. Nadavce Vize 97, Praha 2000, s. 17. Wikipedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A9miotika.

37

Sémiotika se zabývá především tím, jak společensky podmíněné užívání znakových systémů produkuje význam.53 K přiřazování významu znakům dochází při sémioze. Znaky tedy nabývají svůj význam přiřazováním, ke kterému dochází procesy pojmenování, označování, ukazování, zastupování a reprezentování. Toto přiřazování má svá pravidla, kterým se říká kódy.54 „Kódy jsou kritické konstrukce, jsou to systémy logických vztahů.“55 Znak sémiotika chápe jako něco, za čím se skrývá něco jiného. Znak je podle Thwaitese, Davise a Mulese56 cokoliv, co produkuje význam a pro všechny znaky platí tyto tři základní pravidla - existují ve světě, obzvlášť v tom sociálním; znaky nenesou významy, ony je produkují a znaky produkují mnoho významů. Jinými slovy se můžeme v souladu s názorem Peirce ztotožnit s ideou neomezené semiózy: „Znak je cokoli, co determinuje něco jiného (svůj interpretant), aby odkazoval k objektu, k němuž samotnému (ke svému objektu) odkazuje stejným způsobem, tento interpretant se pak stává sám znakem a tak dál a dál ad infinitum....Pokud řada po sobě následujících interpretantů skončí, ukazuje se znak přinejmenším jako nedokonalý.“57 Sémiotika dělí znaky na označující a označované a předpokládá, že existuje někdo, kdo si uvědomuje vztah mezi těmito aspekty. „Označující (signifier) označuje fyzický prvek a označované (signified) mentální koncept vyvolaný fyzickým znakem v daném jazykovém kódu, pomocí označení se znak jako referent vztahuje k vnější skutečnosti.“58 Mezi označujícím a označovaným není vztah rovnosti, ale ekvivalence. Třetí člen, jež tyto aspekty spojuje, je korelace.59 „Mezi tři základní sémiotické metody, které se nejčastěji používají, patří interpretace, formalizace a jazykový rozbor.“60 Metoda interpretace, kterou budu ve své práci používat, patří k velice starým metodám, o které se lidé pokoušeli už v nejprimitivnějších společnostech, kdy se například šamani a kouzelníci pokoušeli přisuzovat význam nejrůznějším přírodním úkazům.

53

Blíže viz Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004. Blíže viz Doubravová, J.: Sémiotika v teorii a praxi. Portál, Praha 2002. 55 Monaco, J.: Jak číst film. Albatros, Praha 2006, s. 172. 56 Blíže viz Thwaites, T., Davise, L., Mules, W.: Tools for cultural studies. Macmillan Education, Melbourne 1994. 57 Eco, U.: Meze interpretace. Karolinum, Praha 2004, s. 43. 58 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999, s. 176. 59 Blíže viz Barthes, R.: Mytologie. Dokořán, Praha 2004. 60 Blíže viz Černý, J., Holeš, J.: Sémiotika. Portál, Praha 2004, s. 34. 54

38

Sémiotika může být aplikovaná na cokoliv, co má nějaký vztah s kulturou. Sémiotickou analýzu můžeme použít na jakýkoliv mediální text. McQuail zdůrazňuje, že „sémiotický přístup je vhodný i na texty, které zahrnují více než jeden znakový systém, a na znaky, pro které není ustavena žádná gramatika ani slovník.“61 Sémiotický přístup, obdobně jako diskurzivní analýza, vychází z lingvistiky a soustřeďuje se na akt tvorby komunikace. Sociální interakci, která nastává při komunikaci, považuje za nástroj, který činí z jedince člena určité kultury nebo společnosti. Soustřeďuje se na to, jak se ve vztahu jedince a sdělení rodí významy čili zabývá se rolí textů62 v naší kultuře. Sdělení je pro sémiotika konstrukcí znaků, které v interakci s příjemci produkuje významy. Význam vysílajícího ztrácí svou důležitost. Důraz je kladen na text a způsob jak je čten, respektive na jeho interakci s příjemcem, který využívá své vlastní kulturní zkušenosti a promítá je do kódů a znaků, jež konstituují text. To, že se jedinci neshodují na způsobu „čtení“, interpretaci jednoho textu není chápáno jako komunikační selhání, ale jako důsledek odlišné kulturní a sociální zkušenosti.63 Přestože se sémiotická analýza přednostně zabývá jazykovou stránkou daného problému, tedy znaky a symboly, neopomíná roli kontextu, který utváří konzument sdělení v procesu interpretace tohoto sdělení. Sémiotická analýza by se měla pokoušet identifikovat znaky a kódy, které určují, co tyto znaky znamenají. Kromě těchto kódů je třeba identifikovat kontext, tedy dané paradigma a dále pak strukturální vztahy mezi různými označujícími. Primárním cílem sémiotické analýzy je ustanovení základních konvencí a identifikování hlavních rozdílů, respektive analýza pozice textu v daném paradigmatu.

1.2.4 Naratologická analýza Naratologická analýza se zabývá komunikáty64 a narativy.65 Tyto kategorie chápeme jako narativní fikci, tedy vyprávění určitého sledu fiktivních událostí. 61

McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999, s. 176. Opět text je nutno chápat v co nejširším významu, tedy jako produkt kultury. 63 Volek, J.: Úvod do komunikačních studií. Brno 1998. 64 Komunikáty jsou kulturní produkty, jejichž základní funkcí je komunikace. 65 Narativy jsou naratologické komunikáty, tedy orální a literární kulturní produkty. Druhou skupinu tvoří nenaratologické komunikáty – například do této skupiny patří lyrika, filozofie či 62

39

Termín vyprávění naznačuje, že jde o komunikační proces, ve kterém autor předává příjemci narativ určité sdělení. Základem naratologické analýzy je příběh. V rovině příběhu se věnujeme zejména postavám a jejich typologii66. Postavy svým jednáním vytváří děj, respektive posunují čtenáře od jedné události k další. Důležitými kategoriemi, které vytváří rámec naratologické analýzy, jsou recepční, reálný (historický) a implicitní autor. Recepční autor je chápán jako komunikační instituce konstruovaná čtenářem v procesu literárního dorozumívání. Během četby textu si čtenář vytváří vlastní představu o autorovi. Recepční autor je tedy konstruktem, který buduje reálný čtenář, a to i v případě, kdy reálného autora osobně zná. Reálný (historický) autor představuje základní pragmatický předpoklad tvorby, geneze textu a komunikace. Čtenář je přesvědčen, že reálný autor nechce skrýt svoji identitu. Na základě informací a signálů obsažených v textu a svých znalostí a životních zkušeností čtenář konstruuje odesílatele sdělení. Buduje si tedy instituci recepčního autora jako teoretického dvojníka reálného autora. Implicitní autor je konstruktem vytvořeným reálným autorem. Není totožný ani s reálným, ani s recepčním autorem. Stejně tak není totožný s žádnou forem vypravěče nebo s některou z postav díla, ačkoliv se do nich promítá. Prostřednictvím výrazových prostředků textu vstupuje do procesu literárního dorozumívání a není možné jej z textu odstranit. V rámci naratologické analýzy je zkoumán také vztah mezi dílem a interpretací, kdy teprve díky interpretaci dílo vzniká, přičemž základem interpretace je čtení jako proces rekonstrukce díla. Produkt kultury není neměnným monumentem, ale měnícím se objektem, který podléhá nekonečnému množství interpretací. Dílo vzniká až v procesu recepce, a tedy ještě před procesem interpretace ohraničené a zakončené interpretačním textem. Interpretací sice do jisté míry dílo ničíme, „znásilňujeme“, zároveň jej však obohacujeme, výkladové materiály. Dále je možné rozlišit fikční narativy (např. mýtus, pohádka, román atd.) a nonfikční narativy (např. kronika, zpráva). 66 Nejzákladnější rozdělení postav je na hlavní a vedlejší. Například Foster rozlišuje postavy na ploché a oblé, kdy ploché postavy jsou vystavěny kolem jedné myšlenky, a proto mohou být vyjádřeny jednou větou. Oblé postavy jsou jejich opakem. Ewen například navrhuje klasifikovat postavy jako body kontinua místo vyčerpávajících kategorií a rozlišuje tři kontinua (osy): složitost, rozvoj a průnik do vnitřního světa. Blíže viz Rimmon-Kenanová, S.: Poetika vyprávění. Strukturalistická knihovna, Brno 2001.

40

pokud se nepokoušíme o absolutně správnou a jedinou interpretaci. Vzniká nám tak komunikační kruh, který se každou další interpretací dále točí. Je nezbytné si uvědomit, že proces interpretace sice na jedné straně představuje zásah do autorova textu, na straně druhé se však jedná o obohacení tohoto textu. „Interpretovat znamená reagovat na text světa nebo na svět textu produkováním dalších textů. (...) Nejde zde o to postavit se proti dávné myšlence, že svět je text, který lze interpretovat, nýbrž mnohem spíš rozhodnout, zda má nějaký ustálený význam, mnoho možných významů, anebo zda žádný význam nemá.“67 Proto existuje možnost jakési nekonečné interpretace, jeví-li se nám realita ve formě kontinua. Přestože může nastat situace, kdy se interpreti nedokáží rozhodnout, která z interpretací je ta „správná“, dokáží se shodnout na tom, že jisté interpretace nejsou kontextuálně legitimní. Z toho vyplývá, že i v rámci neomezené semiózy je možné narazit na hranice interpretace. Tyto hranice stanovuje kontext, respektive paradigma, ve kterém dílo vzniklo.

1.2.5 Diskurzivní analýza Diskurzivní analýza je pojem všeobecně označující řadu přístupů analýzy psaného či mluveného užití jazyka. Klíčovou metodou při naší cestě za pochopením zvoleného sdělení bude analýza, kterou je možné vymezit jako „.... myšlenkové a metodické rozčlenění zkoumaného objektu na jednotlivé části, aspekty, roviny, vrstvy, vazby, „úhly pohledu“, spolu s aplikací kontextů specifických pro každé toto rozčlenění, a uplatnění postupů (heuristik, metod), které umožňují vždy v daném kontextu artikulovat „novou“ dílčí charakteristiku dané části. Spolu s tímto rozčleněním a artikulací se analýza zabývá zároveň vztahy mezi takto vymezovanými částmi. Usouvstažňování částí navzájem je však již obratem od analýzy k syntéze.“68 Moderní diskurzivní analýza se začala rozvíjet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, i když jako metoda byla známa již dříve.69 Diskurzivní analýza se zabývá funkcí jazyka, a protože se jedná o analýzu interpretační, pracuje s významy, jejichž povaha je pohyblivá, nikoliv absolutní, a 67

Eco, U.: Meze interpretace. Karolinum, Praha 2004, s. 30. Slouková, D.: Metodologie vědy. http://nb.vse.cz/~sloukova/FIL102/. (4.5.2005) 69 Americký lingvista Zellig Harris (1909-1992) poprvé použil pojem diskurzivní analýza ve svém díle Metody ve strukturální lingvistice (1951). 68

41

význam se formuje pomocí interakce s jedincem. Diskurzivní analýza je analýzou diskurzů prostřednictvím textů70 a kontextů, které se k nim vztahují. Diskurz71 chápal francouzský filosof Paul Ricoeur jako užití jazyka. Ač tato definice může znít jednoduše, není možné položit rovnítko mezi diskurz a jazyk72, neboť diskurz je souhrnem a průnikem rezultátů a kontextů konkrétních dorozumívacích a mentálních

aktivit

člověka

vyznačujících

se

uzavřeností

a

podobnou

strukturovaností a jednotnou gramatikou. Diskurzy jsou otevřené světy, to znamená, že jsou otevřené vůči interpretaci.73 Právě diskurzivní analýza nám umožňuje zahrnout do výzkumu i mimojazykové aspekty komunikace. Při interpretaci tak bude brán zřetel na široký kontext vzniku díla, tedy na celý paradigmatický systém kultury dané doby. V souladu s pojetím diskurzu Michela Foucaulta, který vychází z jazyka jako vnitřní energie diskurzu, a proto se „chápe problematiky jazyka, znaků, aby prostřednictvím jejího zkoumání ukázal hlavní charakteristiky kulturního dění.“74 Foucault tedy vymezuje diskurz nejenom ve vztahu ke konkrétní situaci, ale chápe jej též široce – jako historická období. „Diskurz ovládá společnost a řídí produkci kultury.“75 Diskurzivní analýza je tedy analýzou produkčních pravidel chování. Ve vztahu k jednomu artefaktu se tak jedná o analýzu kontextu jeho vzniku, distribuce, historické doby, sociopolitického a kulturního dění, norem dané doby atd. a samozřejmě i samotného artefaktu, přičemž cílem je popsat vztah mezi

70

Textem se zde nemyslí pouze psané slovo. Textem může být například i dům, obraz, instituce, kniha apod., je to tedy produkt, který jistým způsobem v sobě zakonzervoval určitou část „světa ze slov“, respektive paradigmatu dané kultury. 71 Lingvistika chápe diskurz jako promluvu, která je rozsáhlejší než jedna věta. O diskurzu ovšem nelze hovořit jenom v souvislosti s formálními institucemi či produkty určitých kultur. Každé lidské jednání vykazuje určité priority, preferuje nějaké ideje, které prezentuje prostřednictvím specifických formálních nebo neformálních jazykových prostředků. Například každý patří k určité sociální třídě a její „třídní diskurz“ může ovlivňovat naše chování. Typickým diskurzivním produktem je rod (gender), který je sociálním konstruktem oproti pohlaví jako biologickému konstruktu. 72 Ricoeur vymezuje čtyři charakteristiky, jež odlišují jazyk a diskurs: 1) jazykový systém tak, jak je chápán strukturalisty, je virtuální, a proto nadčasový; avšak diskurs se vždy vyskytuje v určitém časově ohraničeném úseku; 2) jazykový systém je samostatný, zatímco diskurs se vždy vztahuje k osobám, které mluví či píšou, čtou či slyší; 3) jazykový systém je nezbytnou podmínkou pro komunikaci, neboť poskytuje kód pro komunikaci; pouze diskurs komunikuje mezi mluvčími; 4) znaky v jazykovém systému odkazují pouze na další znaky v jazyce, ale diskurs odkazuje na svět, který popisuje, vyjadřuje či reprezentuje. Viz Stanford Encyclopedia of Philosophy, http://plato.stanford.edu/entries/ricoeur/#3.1. 73 Viz Stanford Encyclopedia of Philosophy, http://plato.stanford.edu/entries/ricoeur/#3.1. 74 Hubík, S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Boskovice, Albert 1994, s. 83. 75 Tamtéž s. 80.

42

textem, diskurzem a kontextem. Diskurzivní analýza analyzuje text jako návod k diskurzu.

2. Koncepty sebevraždy v anticko-křesťanské kulturní oblasti V této práci se zabýváme pouze mediálními texty, které vznikly v českém kulturním prostředí. Proto bude předmět našeho zájmu - fenomén sebevraždy – zkoumán v kontextu kultury, která je odkazem a uchovatelem antickokřesťanských hodnot. V této kapitole bude sebevražda představena jednak jako fakt náboženský, ale také jako fakt sociologický, kdy bude čtenář seznámen s pojetím sebevraždy Durkheima a Masaryka. V další rovině je sebevražda určitým kulturním faktem76, respektive prostředkem komunikace v rámci novinových článků, což bude podrobně ukázáno na interpretaci vybraných příkladů sebevražd českých osobností. Hlavním úkolem bude ukázat, jakým způsobem tisk dokáže využít téma sebevraždy ve své mediální agendě.

2.1 Pojem sebevražda V souvislosti s pojmem sebevražda je relevantní zamyslet se nad etymologií tohoto slova. Slovo sebevražda má základ v praslovanském výrazu vrog (nepřítel). Takto expresivní výraz vyjadřoval, že takový skutek je považován za těžký hřích. Od stejné myšlenky se odvíjí také spojení „spáchat sebevraždu“. Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souviselo také s náboženským prostředím, které dobrovolný odchod ze života považovalo za tak těžký hřích, že takovým lidem byl upírán křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století. Dřívější památky, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako „padl na meč“, „oběsil se“. Časté je také spojení „vzít si život“, kdy je daný akt násilné smrti vyjádřen eufemisticky. Uvědomíme-li si, že české slovo sebevražda je složeninou dvou slov, a sice „sebe“ a „vražda“, nepřekvapí nás negativní konotace spojené s tímto slovem. Nejde jen o to, že sebevražda je čin končící smrtí, jádrem je slovo „vražda“, jež je neodlučitelně spjato s násilím.

43

V odborné literatuře se používá i slovo „suicidium“ jako synonymní označení pro sebevraždu. Toto slovo je odvozeno od latinského „suicidum“, výrazu, který má původ ve slovním spojení „sua manu caedere“, tedy doslovně česky „padnout vlastní rukou“. Ve srovnání s některými cizími jazyky77 je čeština v této oblasti jazykově poměrně chudá. Česky je možné použít buď slova domácího původu – sebevražda – nebo slovo cizího původu, které se vyskytuje spíše v odborné literatuře – suicidum. Sebevražda je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního života. „Suicidální projevy představují širokou škálu chování a prožívání, na nichž se podílejí behaviorální, kognitivní, emoční a interpersonální apekty. Při těchto projevech jsou přítomné vědomé i nevědomé motivy a souvislosti. Suicidální chování představuje šiřší pojem, obsahující nápady, myšlenky, výroky a proklamace, aniž by muselo dojít k vlastnímu suicidálnímu aktu. Suicidální jednání zahrnuje behaviorální projevy, které aktivně směřují k sebevražednému počínání (např. příprava suicidálních prostředků, autoagresivní chování ve smyslu sebevražedného pokusu či dokonalého suicida).“78 Chceme-li do definice sebevraždy zahrnout i nevědomé motivy a tendence, vyhovuje tomuto pojetí nejlépe Stengelova definice, podle které lze suicidální jednání charakterizovat jako „záměrný a sebepoškozující akt, při němž si osoba, která se ho dopouští, nemůže být jista, zda jej přežije.“79 Takto na sebevraždu nahlíží především psychologie, která primárně zkoumá vnitřní pohnutky lidské psyché vedoucí ke spáchání sebevraždy. Komunikačně pragmatický přístup se však nespokojí s vymezením sebevraždy pouze z hlediska psychologie. V rámci našeho výzkumu hraje mnohem důležitější roli kontext, a to především kontext kulturní a společenský. Vymezením pojmu sebevražda se zabývala i řada filozofů a sociologů. V této práci bude pojem sebevražda

76

Vzhledem k tematickému zaměření celé práce jsou zcela upozaděny veškeré psychologické aspekty sebevraždy. Stejně tak nejsou součástí práce žádné statistické údaje týkající se sebevražednosti. 77 Například němčina má poměrně bohatý slovník v této oblasti. Kromě slova “Selbstmord” popisují sebevraždu i další: Selbstentleibung, Freitod, Selbsttötung. Obdobně je na tom i angličtina, která vedle pojmu „suicide“ zná i „self-murder“, „self-destruction“ či „self-slaughter“. 78 Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Portál, Praha 2003, s. 11-12. 79 Tamtéž, s. 12.

44

představen jako sociální, respektive kulturní fakt pomocí dvou děl. Prvních z nich je „Sebevražda“ (Le Suicide, 1897)80 od Émila Durkheima a druhým pak „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“ (1881)81 od Tomáše Garrigua Masaryka.

2.2. Sebevražda jako kulturní fenomén V každé kultuře se setkáváme s různými jevy, které danou kulturu vytváří, respektive charakterizují. Jedním takovým jevem může být i sebevražda, chápaná jako sociální konstrukt určité kultury, jako fenomén kulturně podmíněný, tedy jako kulturní fenomén.

2.2.1 Křesťanské pojetí sebevraždy Celá Evropa byla formována křesťanstvím. V křesťanství je sebevražda něco neodpustitelného, zavržení toho, co dal člověku Bůh – život. Pokud někdo spáchal sebevraždu, byl komunitou věřících zavržen. To znamená, že nemohl být ani pohřben za přítomnosti kněze. Jeho tělesná schránka byla odepsána k výsměchu a opovržení. Křesťanství považuje sebevraždu za „(...) čin, jímž si člověk bere dobrovolně život. Poněvadž každý lidský život je posvátný od chvíle početí až do smrti, protože lidská osobnost byla chtěna pro ni samu k obrazu a podobnosti Boha živého a svatého, je sebevražda těžkým proviněním vůči Bohu. Je kromě toho v rozporu s přirozenou touhou lidské bytosti zachovat si život a pokračovat v něm. Zároveň je i urážkou blíženské lásky, protože nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností.“82 Křesťanství sebevrahy posílá do pekla, neboť je považuje za osoby, které opovrhli božím darem – životem. Život dal člověku Bůh, a proto jen on mu jej 80

V této práci bylo použito první anglické vydání z roku 1951. Problém sebevraždy se stává předmětem Masarykových sociologických analýz v jeho habilitační práci „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart“ (Sebevražda jako sociální masový jev přítomnosti), kterou předložil akademickému senátu vídeňské univerzity v listopadu 1878. Na knižním vydání pracoval Masaryk v roce 1880. Kniha vyšla pod názvem „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Civilisation“ ve Vídni roku 1881. Český překlad, o němž Masaryk uvažoval již v době své práce na německém textu, vyšel až v roce 1904 v nakladatelství Jana Laichtera v Praze. Druhé české vydání uskutečnilo nakladatelství Čin v Praze roku 1926, třetí – totéž nakladatelství v roce 1930. V roce 1970 vyšel v USA anglický překlad tohoto Masarykova spisu, pořízený z německého originálu. Druhé německé vydání „Sebevraždy“ uskutečnilo v roce 1982 německé nakladatelství Philosophia; Verlag München – Wien. Veškeré citace z této knihy zde přebíráme ze čtvrtého českého vydání, jež vyšlo jako první svazek Spisů TGM, vydaný Ústavem T. G. M. v Praze 1998. 81

45

může vzít. Samotné desatero přikazuje „nezabiješ“, což není myšleno jenom ve vztahu vůči svým bližním, nýbrž i vůči sobě samému. Křesťanství je v tomto ohledu velmi striktní a vůbec nehledí například na okolnosti či důvody, které jedince vedly k takovému činu. Podle Bible, vstoupí-li člověk do nebe, není předurčeno tím, zda spáchá sebevraždu či ne. Ten, kdo spáchá sebevraždu, půjde do pekla, protože odmítl spasení skrze Krista, a ne proto že spáchal sebevraždu. Bible mluví o čtyřech konkrétních lidech, kteří spáchali sebevraždu: Saul (1. Samuelova 31:4), Achitofel (2. Samuelova 17:23), Zimri (1. Královská 16:18) a Jidáš (Matouš 27:5). Každý z nich je prezentován jako bezbožný, špatný a hříšný člověk. Bible se staví k sebevraždě stejně jako k vraždě, neboť sebevražda je vražda-sebe. Bůh je ten, kdo rozhoduje, kdy a jak člověk zemře. Vzít tuto pravomoc do svých rukou je podle Bible rouhání se Bohu.

2.2.2 Sebevražda jako hrdinský čin Pohybujeme-li se židovsko-křesťanském kulturním paradigmatu, je sebevražda považována legálně i morálně za něco špatného. Antické Řecko však ve svých počátcích dovolovalo spáchat sebevraždu například zločincům nebo bojovníkům. Ten, kdo byl poražen v boji, považoval za svou čest a povinnost padnout na svůj meč, než aby se nechal zajmout nepřítelem. Římské právo nakonec zaujalo vůči sebevraždě negativní postoj, a to zejména z důvodů ekonomických ztrát, které utrpěli bohatí Římané, když se jim dobrovolně zabíjeli otroci. S postupným příchodem křesťanství se ujalo kulturní paradigma, které sebevraždu zavrhuje. Sebevražda je jako hrdinský čin chápána mimo evropský kontinent. Japonská rituální sebevražda, známá v Evropě pod názvem harakiri, jinak nazývána také seppuku, může být pokládána za hrdinský čin. Seppuku byl součástí samurajského kodexu – tzv. bušidó. Smrt proříznutím břišní dutiny samurajským mečem mohla bojovníkovi vrátit zpět ztracenou čest nebo tak mohl předejít zajetí nepřítelem. K seppuku mohl být samuraj vyzván i svým pánem. Pokud samuraj seppuku odmítl, byl vyhoštěn ze společnosti a donucen živořit v ústraní, popřípadě se začal živit jako nájemný vrah. Seppuku byla také jediná možná forma „protestu“, kterou mohl samuraj dát najevo nesouhlas s činy svého 82

Http://www.iencyklopedie.cz/sebevrazda/. (13.5.2007)

46

pána. Spáchání harakiri však bylo vyhrazeno výhradně pro samuraje, jiným vrstvám japonského obyvatelstva tato forma ukončení života nebyla povolena. Proříznutím břicha83, které je v japonské kultuře považováno za centrum těla a duševní aktivity, ukázal válečník čistotu svého nitra. Přestože byl v roce 1873 spolu se zrušením vrstvy samurajů tento způsob sebevraždy zakázán, obětovávali se japonští bojovníci během druhé světové války, když například se svými letadli působili jako navigační systémy pro řízené střely. Ještě dnes se můžeme setkat se sebevraždami tohoto typu například v buddhistických oblastech, kde se na protest proti sociálním podmínkám jedinci upalují a páchají tak obětní sebevraždy. Nedávno jsme se často dočítali o případech sebevražedných aktů v Palestině, kde jedinci na vlastní tělo navázali bombu a tím často připravili o život nejen sebe, ale i mnohé jedince kolem sebe. Tyto činy reflektují islámské učení o svaté válce, ve které je sebevražedný čin odměněn zvláštním místem v nebi a zvláštní odměnou v reinkarnovaném životě. V Koránu se píše: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodržuje slib svůj než Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného – a to úspěch je nesmírný.“84 Sebevražedné útoky si tedy islamisté ospravedlňují slibem Ráje za těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha. Paradoxem je skutečnost, že islám jinak sebevraždu zakazuje85, avšak s výjimkou svaté války.86 Jediným evropským kulturním paradigmatem, který do svého konceptu zahrnul sebevraždu či spíše násilní čin jako hrdinský čin, byl romantismus, kdy se romantický hrdina snaží revoltou či vzporou proti společenským konvencím vyřešit rozpor mezi sebou a světem. Přestože společnost jako celek přijímá negativní pojetí sebevraždy v souladu s křesťanstvím, romantikové jsou doslova posedlí myšlenkou na smrt. Násilné ukončení života je tak pro romantického 83

Břicho se japonsky řekne “hara”, odtud take odvozen pojem “harakiri”. Korán, 9:111. 85 Viz Korán, 29:30. “Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem......a nepřivozujte si smrt!“ 86 Svatá válka, tzv. dřihád je podle muslimských věřících jejich náboženskou povinností. Sebevražedných dřihádistů se proto zákaz sebevraždy netýká, neboť jejich cílem není zabít sebe, ale nepřítele Alláha. Podle tohoto náboženství se tedy nejedná o sebevraždu, ale o mučednictví ve jménu Alláha, které jedinci zaručí zvláštní místo v Ráji. 84

47

hrdinu vysvobozením a do jisté míry jedinou možnou volbou, jediným možným řešením rozporu mezi skutečností a vytouženou představou.

2.3 Sebevražda jako sociální fakt V této kapitole přeneseme fenomén sebevraždy z kulturního do společenského kontextu, kdy na sebevraždu pohlížíme jako na sociální fakt. Jinými slovy je možné sebevraždu chápat také jako jev vyskytující z určitých důvodů ve společnosti, kdy je sebevražda chápána jako součást úpadku lidského chování. Budou zde představeny tematicky relevantní myšlenky francouzského sociologa Emila Durkheima (1858-1917) a politika a filozofa Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937).

2.3.1 Pojem sebevražda podle Emila Durkheima Na rozdíl od psychologie, která u sebevrahů předpokládá individuální chorobný vývoj osobnosti, chápal Durkheim sebevraždu jako sociální fenomén, a proto se snažil odhalit společenské příčiny tohoto jevu. Durkheim definoval sebevraždu „jako každý případ úmrtí, který je přímým nebo nepřímým výsledkem činu nebo opomenutí spáchaného jedincem, o němž věděl, že vede ke smrti.“87 Tato definice není zcela přesná, neboť by zahrnovala například i sebeobětování, respektive Durkheim považuje za sebevraždu i takové jednání, které vede k tomu, že člověk nezahyne vlastní rukou, jako je tomu v případě hrdinů, kteří se obětují pro celek. Durkheim ve svém díle rozlišuje celkem čtyři typy sebevražd v závislosti na charakteru „suicidogenních proudů“, které společností probíhají. Jedná se o sebevraždu egoistickou, altruistickou, anomickou a fatalistickou. „Egoistická sebevražda se vytváří z toho, že lidé již nevidí smysl v životě; altruistiká sebevražda z toho, že se jim tento smysl jeví jako nacházející se vně vlastního života; třetí druh sebevraždy (...) z toho, že se jejich jednání stane nespořádaným a oni tím trpí. Kvůli jeho původu pojmenujeme tento poslední druh anomickou sebevraždou.“88 Jinými slovy, egoistická sebevražda plyne z osamocenosti „já“ (ega), respektive z povýšení individuálního Já nad Já sociální. Člověk je osamělý, neboť 87 88

Durkheim, E.: Suicide: a study in sociology. Free Press, Glencoe 1951, s. 27. Tamtéž, s. 295-296.

48

se mu nepodařilo vytvořit silné sociální vazby, je slabě integrován do společnosti a trpí touto nedostatečnou socializací. Egoistická sebevražda je motivována přetržením vazeb jedince k druhým. Pocity depresí a bezútěšnosti, jimiž jedinec trpí, jsou jen vnitřním výrazem rozkladu, ve kterém se nalézá společnost. Jestliže se pouto, které váže člověka k životu, uvolní, pak je to v tomto případě proto, že se uvolnilo pouto, které ho vázalo ke společnosti. Je pak už druhotné, jaká konkrétní životní událost sebevraždu spustí. Altruistický sebevrah je naopak jedinec příliš silně integrovaný do určité sociální skupiny či jednotky. Altruista je ve své nesobeckosti a lásce k lidem příliš otevřen velkým přáním, která však nemůže splnit, čímž se u něj vytvoří pocit, že pokud tato přání nesplní, selže. Dochází tak k postupné izolaci tohoto jedince, který spatřuje naplnění svého života za hranicemi vlastního života. Altruistická sebevražda je obětováním se za společnost. To je například případ starých a nemocných lidí, kteří se stali přítěží společnosti nebo manžela či manželky, kteří spáchají sebevraždu po smrti svého druha. Je-li člověk zcela absorbován společností, je ochoten obětovat život, který má pro něj menší cenu než to, co mu přikazuje skupina. Příčinou anomické sebevraždy je anomie, tedy nedostatek zákonů89, respektive rozklad soustavy individuálních i společenských hodnot. Jedná se o situace a stavy, pro které zatím neexistují žádné normy. Z tohoto hlediska pak Durkheim

chápe

sebevraždy

jako

průvodní

jev

a

indikátor

přeměny

společenského řádu. Takto vzniklá dočasná neexistence norem člověka frustruje, protože jeho život není regulován. Člověk ztrácí orientaci ve společnosti, když nevidí a nepociťuje její hranice a omezení. K anomické sebevraždě dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, v okamžiku, kdy přestávají platit pravidla. Existence anomické sebevraždy je jen důkazem toho, že sebevraždy narůstají nejen v dobách hospodářské krize, ale také v dobách prosperity. Lze to vysvětlit tím, že v těchto dobách dochází k přílišnému uvolnění normativních 89

Slovo anomie pochází z řečtiny (a= ne, nomos = zákon). Pojem anomie vznikl jako novotvar v teologické literatuře pozdního středověku, kde označoval stav bezzákonnosti a bezuzdnosti nejen v právním, ale i v morálním smyslu. Do sociologie tento pojem zavedl právě Durkheim. Jedná se podle něho o stav, kdy přestávají platit zákony a pravidla chování dosud považována za samozřejmá. Tento pojem označuje krizi hodnotového a normativního systému ve smyslu absence soudržnosti a solidarity.

49

regulací, které řídí jednání lidí. Lidé ztrácejí realistický pohled na skutečnost a proto lidé, jejichž očekávání nebyla naplněna, bývají náchylní spáchat anomickou sebevraždu. Tento typ sebevraždy je tedy výsledkem přemrštěných a nenaplněných očekávání, je výsledkem rozdílu mezi výší individuálních ambicí a mírou jejich uspokojení. Keller se vyjadřuje k anomické sebevraždě takto: „Jde o sebevraždu jako reakci na ztrátu jakékoliv orientace v důsledku náhlé a hluboké společenské změny, např.v době společenských krizí. Anomickým stavem se však může stát též období náhlého ekonomického rozmachu, kdy je opět porušena rovnováha a otevírají se nebývalé možnosti, které zbavují člověka schopnosti reálně odhadovat své možnosti a podřídit jim své ambice.Ve všech zmíněných případech je ohrožen systém uznávaných hodnot, jednající ztrácejí oporu, která by jim garantovala smysluplnost jednání, a nedokáží sladit vlastní jednání s jednáním druhých.“90 „Egoistická i anomická sebevražda jsou důkazem toho, že společnost není dostatečně zpřítomněna v individuích. V případě egoistické sebevraždy je individuum málo integrované, zůstává izolováno od společnosti druhých. V případě sebevraždy anomické v něm nejsou dostatečně zvnitřněny normy, které by spolehlivě regulovaly jeho jednání. Zatímco egoistická sebevražda se týká hlavně intelektuálů, kteří se izolovali od druhých v přehnaném individualismu, sebevražda anomická je častá u úspěšných obchodníků a průmyslníků, kteří ztratili měřítko pro posouzení toho, co si ještě mohou nárokovat.“91 Čtvrtému typu sebevraždy věnuje Durkheim ve své knize jen jedinou poznámku. Fatalistická sebevražda je nicméně zcela logickým doplňkem jeho typologie. Zatímco anomická sebevražda má svůj zdroj v mimořádně oslabeném regulačním systému společnosti, příčinou sebevraždy fatalistické je naopak příliš silná společenská regulace. Uchylují se k ní lidé, jejichž veškeré touhy a očekávání jsou nekompromisně společností potlačovány, takže se ocitají v osudové bezvýchodnosti. V minulosti byl tento typ sebevražd poměrně častý a Durkheim uvádí příklad otroků, kteří si brali život, protože nemohli aspirovat na slušné zacházení se strany společnosti. 90

Keller, J.: Úvod do sociologie. Slon, Praha 2002, s. 170. Zahradníková, A.: Emile Durkheim. www.andreazahradnikova.webz.cz/EmileDurkheim.doc. (10.4.2007). 91

50

Podle Durkheima je sebevražda normálním (ve smyslu běžným) jevem, s nímž se setkáváme ve společnosti. Míra výskytu sebevražd je ovlivněna charakterem společnosti. Sociální prostředí vede k tomu, že v některých společnostech je míra sebevražednosti vyšší a v jiných naopak nižší. Durkheim při tom ale nepopírá, že k sebevraždě mohou vést i osobní, na společnosti nezávislé problémy. Nejdůležitějším faktorem je míra integrovanosti individua do společnosti, tedy na kolik a jak silné sociální a společenské vazby si jedinec dokázal vytvořit. Sebevražda se může objevit, jestliže je narušena rovnováha mezi potřebami lidí na jedné straně a jejich regulací a uspokojením prostřednictvím kolektivního řádu a sociálních norem na straně druhé. Durkheim ve svém díle polemizoval s existujícími teoriemi o příčinách sebevražd. Postupně vyvrátil teorii o vrozených či rasových příčinách, o určujícím vlivu klimatických faktorů, mentálních poruch a alkoholismu a také Tardovu teorii nápodoby. Na statistických údajích z různých evropských zemí dokazuje, že míra sebevražednosti je nepřímo úměrná stupni integrace sociálních skupin, do nichž individuum patří. S tímto se ale nespokojuje a pokouší se vysvětlit sebevražednost pomocí hypotézy, která úzce koresponduje s jeho sociologismem. Podle ní probíhají každou společností v různých dobách s různou intenzitou „suicidogenní proudy“, podle nichž se míra sebevražednosti obměňuje. Podle této koncepce je individuum zbaveno své vlastní vůle a stává se jen nástrojem, skrze který společnost jedná, aniž si to jednotlivci uvědomují. Společnost, která individuum vytvořila, ho může stejně snadno zničit. Motivy, jež si sebevrah pro svůj čin hledá jsou jen umělými racionalizacemi, které mu umožňují vlastní sebevraždu pro sebe i pro druhé srozumitelně vysvětlit. Sebevražda se tedy pro Durkheima stává pouhým nástrojem k analýze společnosti.

2.3.2 Pojem sebevražda podle Tomáše Garrigua Masaryka Masaryk rozlišuje sebevraždu v širším slova smyslu od sebevraždy v uzším slova smyslu. Sebevražda v širším slova smyslu je podle něj „nepřirozený způsob smrti, jenž byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v životní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím

51

života.“92 Tento druh sebevraždy Masaryk označuje jako sebezabití, přičemž vychází z právnického rozlišení zabití a vraždy. V uzším slova a vlastním slova smyslu je pak sebevrahem ten, „kdo učiní svému životu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, že si svým jednáním nebo opomenutím smrt přivodí.“93 Sebevraždu v podstatě Masaryk pojímá jako zvláštní případ sebezabití, „jakožto násilný, nepřirozený způsob smrti,“94 a dále se ve své knize věnuje pouze sebevraždě, „protože (...) zde v úvahu přichází samovolnost, svobodná volba (...).“95 Masaryk pohlíží na sebevraždu jako na hromadný sociální jev, který se vyvinul z moderního kulturního života a objevuje se s určitou periodicitou. Na rozdíl od Durkheima nezavádí Masaryk žádnou typologii sebevražd, spíše se podrobně věnuje příčinám sebevražednosti. Sebevražda je podle něj podmíněna jednak přírodou, jednak člověkem samým. Všechny tyto příčiny jsou kategorizovány v pořadí jejich účinnosti. Příčiny jsou rozčleněny do dvou skupin: za prvé je to působení přírody (pozemské a kosmické) a za druhé je to působení fyzické a duševní organizace lidské (fyzické poměry tělesné organizace; poměry obecně společenské; poměry politické; poměry hospodářské; poměry duševní vzdělanosti: rozumová, mravní a náboženská výchova: životní názor vůbec).96 Přestože Masaryk primárně zkoumá všeobecné společenské poměry jako determinant

míry

sebevražednosti,

uznává,

že

faktorem

ovlivňujícím

sebevražedné jednání je i povaha člověka. „Každé svobodné jednání vyplývá z povahy člověka (...) je proto jasno, že sebevražda zvláštním způsobem vyplývá z celé povahy člověka. Právě zde záleží na celém světovém a životním názoru člověka, jejž si může jednotlivec učinit o hodnotě lidského života (...).“97 Sebevražednost je silně ovlivněna politickými poměry, neboť „politicky rozbouřená společnost má podle okolností značnou náchylnost k omrzelosti života.“98 Politické krize či revoluce tedy nemají na míru sebevražednosti kladný 92

Masaryk, T. G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Svazek I, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1998, s. 16. 93 Tamtéž. 94 Tamtéž, s. 15. 95 Tamtéž, s. 17. 96 Cílem této práce není rozbor Masarykovy studie sebevražednosti, a proto zde může být pouze stručně naznačeno jádro jeho teorie. O příčinách sebevražednosti pojednává celá Hlava druhá (s. 19-104). 97 Tamtéž, s. 63. 98 Tamtéž, s. 51.

52

dopad, i když nemůže říci, že by byly hlavní a jedinou příčinou způsobující nárůst počtu sebevražd. Mnohem důležitějším aspektem je vzdělání, protože „mezi vzděláním a sebevražedností je příčinná souvislost.“99 Ve své studii Masaryk poukazuje na skutečnost, že u nevzdělaných národů – divochů – se sebevražednost vůbec nevyskytuje. Největší sebevražednost se naopak vyskytuje „v těch zemích a u těch národů, kde je nejvíce nemetodického a nepraktického polovzdělání. Vědění (...) činí člověka fantastickým, přivádí k pošetilému hloubání, tvoří neukojitelné potřeby, odnímá chuť k užitečné práci a vede konečně k omrzelosti života.“100 Nestačí však brát v potaz rozumové vzdělání, je nezbytné zahrnout i vzdělání mravní. „Neboť jako celý člověk je jednota složená z rozumu a mravnosti, tak také dospějeme k jasnému porozumění společenského hromadného jevu sebevraždy teprve tehdy, až poznáme, z jakého mravního ovzduší ten smutný jev vyplývá.“101 Sebevražda je totiž projevem svobodné lidské vůle, a ta je mravním činitelem, proto nestačí pochopit myšlenkové pochody rozumu sebevraha. Mravní a rozumová polovzdělanost, která je projevem moderní společnosti, „je příčinou moderní omrzelosti života: naše polovičatost nám dává nesprávné měřítko pozemského štěstí a spokojenosti (...), naše polovičatost rozmnožuje rok od roku nespočetné oběti sebevraždy.“102 Vedle mravního a rozumového vzdělání je složkou lidské kultury i náboženské vzdělání a církevní život. „Mravnost člověka (...) nabývá v náboženství onoho zvláštního posvěcení, jež vtiskuje člověku znak božského. (...) (Náboženství) dodává člověku (...) jeho vlastní hodnoty (...), (...) víru v Boha a v nesmrtelnost ve všech okolnostech života útěchy (...); proto je nábožný člověk za všech okolností života veselý, jeho víra, jeho přesvědčení a jeho jistota poutá ho nejen k nebi, nýbrž zároveň k zemi, k životu.“103 Role náboženství a církve jakožto instituce sjednocující rozum a morálku a nabízející člověku útěchu a naději, je ve společnosti nezastupitelná. V moderní společnosti však ubylo nábožnosti i moci církve, potažmo morálky. „Ve skutečnosti se jeví moderní polovičatost a bezzásadovost jakožto nenábožnost, a tak docházíme k závěru, že 99

Tamtéž, s. 64. Tamtéž, s. 65. 101 Tamtéž, s. 68. 102 Tamtéž, s. 76. 100

53

vlastní příčinou moderní sebevražednosti je nenábožnost doby.“104 Masaryk vidí hlavní příčinu sebevražednosti v moderní společnosti ve ztrátě víry v Boha a s tím spojeného úpadku církevní moci, přičemž tento vývoj úzce souvisí se samotným charakterem masové společnosti, jež se vyznačuje polovzdělaností a nemravností. Masaryk tedy dochází k závěru, který se značně liší od výsledných zjištění Durkheima. Durkheim určuje egoistickou, altruistickou, anomickou a fatalistickou sebevraždu jako důsledek různé úrovně sociální integrace a regulace společenství, kterého je individuum součástí. Masaryk však shledává hlavní příčinu rozšíření sebevražednosti v mravní a rozumové polovičatosti, která se jeví jako nenábožnost moderní doby.

103 104

Tamtéž, s. 77. Tamtéž, s. 78.

54

3. Nastolování tématu sebevraždy v tištěných médiích V této kapitole budeme analyzovat tři konkrétní případy sebevraždy: smrt Jana Masaryka († 1948), smrt Jana Palacha († 1968) a smrt Karla Svobody105 († 2007). Všechny tři kauzy bylo nezbytné sledovat ve vybraných denících po přesně stanovenou dobu. U každého případu byly shromážděny materiály, které byly zveřejněny v období jednoho měsíce od data spáchání činu. Hlavním sledovaným deníkem bylo u „předrevolučních“ sebevražd Rudé právo, které u případu Karla Svobody nahradil deník Právo. Mediální zobrazení sebevraždy Jana Masaryka bylo vedle Rudého práva analyzováno ještě v deníku Svobodné noviny, sebevražda Jana Palacha pak byla zachycena v Rudém právu, Pravdě a Práci. Výběr jednotlivých deníků vyplynul z dostupnosti daných periodik v archivech a muzeích v okolí mého bydliště.106 Kauza Karla Svobody byla sledována na stránkách již zmiňovaného Práva, dále pak v Lidových novinách, MF Dnes a na rozdíl od předešlých případů i v bulvárním deníku Blesk.107 Všechny deníky byly sledovány bez supplementů, přičemž nebyl brán zřetel ani na internetové verze deníků. Při pohledu na roky úmrtí jednotlivých vybraných osobností je zřejmé, že mediální agenda související s jednotlivými případy úmrtí byla zasazena do jiného kulturního paradigmatu, do jiného diskurzu, do jiného dobového kontextu. Proto bude při analýze uplatněn komunikačně pragmatický přístup, který chápe sdělení určitého produktu kultury ve vztahu ke svým producentům i konzumentům. Na veškeré analyzované novinové články je pohlíženo jako na nedílnou součást kulturního paradigmatu dané doby, respektive jako na projev tohoto kulturního paradigmatu. Je třeba si uvědomit, že každá ze sledovaných kauz představuje samostatnou entitu, která je produktem jiného kulturního paradigmatu, nabízí jiný

105

Kauzu Karla Svobody doprovází sebevražda Ivy Hercíkové, která se udála ve stejném období. Protože však smrt Ivy Hercíkové nevyvolala tak velkou mediální pozornost, je sledována v pozadí sebevraždy Karla Svobody. 106 Využívala jsem služeb Vlastivědného muzea Dr. Hostaše v Klatovech, neboť tato instituce disponuje lepší sbírkou starších výtisků denního tisku než Státní oblastní archiv v Plzni. Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že do roku 1960 nebyla povinnost vydavatelů novin posílat vybraným institucím tzv. povinný výtisk. Archivace novin pak probíhala v závislosti na aktivitách a snaze zaměstnanců archivů a muzeí. 107 Přestože předchozí kauzy nemohly být mediálně prezentovány v bulvárním tisku, neboť bulvární tisk se u nás začal prosazovat až po roce 1990, považovala jsem za důležité zařadit do kauzy Karla Svobody alespoň jeden bulvární list.

55

příběh, zahrnuje jiné postavy, obrací se na dobového čtenáře, má jiného reálného autora, a vyžaduje tudíž i svou vlastní interpretaci. Cílem analýzy jednotlivých případů je na jedné straně kvantitativní analýza novinových článků v rámci mediální agendy, na straně druhé však neopomeneme ani kvalitativní rozbor obsahu těchto článků. Obě roviny analýzy se vzájemně překrývají a doplňují, neboť právě obsah uveřejněných textů nám může prozradit něco o dobové politické a společenské agendě.

3.1 Sebevražda Jana Masaryka Jan Masaryk (nar. 14. září 1886), syn prvního československého prezidenta a jeden z nejvýznamnějších československých diplomatů první poloviny 20. století, působil jako ministr zahraniční jak v Benešově exilové vládě, tak nakonec také ve vládě Klementa Gottwalda. Při únorové krizi odmítl Jan Masaryk rezignovat s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády a pokoušel se navenek vystupovat konstruktivně, i když v soukromí rezignoval a vážně přemýšlel o odchodu do exilu. Ráno 10. března 1948 bylo nalezeno mrtvé tělo Jana Masaryka pod okny jeho bytu. StB prezentovala státníkovu smrt jako sebevraždu. Vyšetřování vedená v roce 1968 byla záměrně vedena do slepých uliček. Existovaly tři teorie, vysvětlující záhadu kolem smrti Jana Masaryka: podle jedné šlo o vraždu, podle druhé o sebevraždu a podle třetí verze se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu a z této římsy spadl. Teprve policejní vyšetřování ukončené roku 2004 dospělo k závěru, že se jednalo o vraždu. Jan Masaryk byl zavražděn108 komunisty, aby jim nepřekážel v nové vládě. Přestože budoucí pátrání vyvrátila tezi o Masarykově sebevraždě, můžeme případ Jana Masaryka použít jako ukázku mediální agendy s tématem sebevraždy, neboť v dané době byl jeho čin mediálně prezentovaný jako sebevražda. Zde se ukazuje, jak důležitou roli hraje dobový kontext, resp. jaký vliv by na chápání celé události měla změna diskurzu. Naším cílem je však zmapovat způsob vytváření mediální agendy v denním tisku v roce 1948.

108

Blíže viz Zajíček, Petr: Jak zemřel Jan Masaryk?, In: Magazín Osud.cz, http://www.osud.cz/cs/clanek.php?id=2066 (10. 03. 2008).

56

Mediální agendu zaměřenou na sebevraždu Jana Masaryka jsme sledovali v několika denících, a sice konkrétně v Rudém právu a Svobodných novinách v období od 10. března do 10. dubna 1948.

Rudé právo Rudé právo bylo stranickým tiskem KSČ. Tento deník byl založen roku 1920, přičemž první číslo vyšlo 21. září 1920.109 Když se v únoru 1948 sloučili sociální demokraté s KSČ, bylo zastaveno vydávání sociálnědemokratického deníku Právo lidu, jehož nástupcem se automaticky stalo Rudé právo. Rudé právo představovalo až do roku 1989 jediný celostátní oficiální tisk. Bylo tzv. „hlásnou troubou“ komunistů, potažmo státu, se kterým se komunistická strana plně ztotožňovala. V roce 1948 byl šéfredaktorem listu Vilém Nový. Jako ústřední orgán komunistické strany Československa vycházelo Rudé právo v ohromných nákladech110 a otevřeně se hlásilo ke komunismu a levicovým myšlenkám. Rudé právo se k události vyjádřilo hned 11. března 1948. Na titulní straně bylo zveřejněno oznámení předsednictva vlády o tragické smrti ministra zahraničí Jana Masaryka. Titulek „Jan Masaryk MRTEV“ byl tištěn velkými písmeny a pro zdůraznění byl tučně orámován. Nechyběl drobný protrét ve formě pasové fotografie. Článek stručně a jasně vysvětloval tragický skon ministra Masaryka. První strana dále čtenářům nabídla životopis zesnulého. Dále bylo v článku „V sobotu státní pohřeb Jana Masaryka“ dopředu avizováno nastávající smuteční rozloučení se zesnulým a v článku „Vlajky na půl žerdi“ bylo úředně oznámeno Ministerstvem vnitra, aby všechny státní a veřejné budovy vyvěsily vlajky jen na půl žerdi jako výraz úcty ke zesnulému. Na druhé straně listu se nacházel ještě článek „Za Janem Masarykem“, který pocházel z pera šéfredaktora listu a především zviditelňoval Masarykovu podporu vládě. Noviny otiskly i telegram, který zaslal Masarykově sestře Alici Masarykové předseda vlády Klement Gottwald. V pátek byla osobě Jana Masaryka věnována téměř celá titulní strana. Články „Lid nikdy nezapomene J. Masaryka“ a

„Tryzna za Jana Masaryka

v Černínském paláci“ byly doprovázeny fotografií Jana Masaryka na katafalku. 109 110

Tento den byl za komunistického Československa slaven jako Den tisku, rozhlasu a televize. Náklady dosahovaly až cca 2 milionů výtisků.

57

Vše doplňuje článek „Ohlas Masarykovy smrti ve světě“, ve kterém se k osobě Jana Masaryka vyjadřují jak některé satelitní země sovětského bloku, tak i konkrétní osoby (např. Bernard Shaw). Zajímavý je text ministra informací V. Kopeckého „Z posledních okamžiků s Janem Masarykem“, jež byl umístěn také na titulní stranu do pravého sloupce. V sobotu 13. března 1948 se konal pohřeb, takže titulní strana přinesla dvě fotografie zachycující davy lidí, kteří se přišli s Janem Masarykem rozloučit. Událost ohlašuje výrazný titulek „Dnes státní pohřeb ministra Jana Masaryka“. U této příležitosti byl zveřejněn i článek „Ke smrti Jana Masaryka“ a „Cesta mlčení a bolu“. Celou agendu noviny uzavřely v neděli 14. března 1948, kdy byla na titulní straně (s pokračováním na straně 2) zveřejněna „reportáž“ z pohřbu včetně třech fotografií (článek „Národ se rozloučil s Janem Masarykem“). Na třetí straně listu pak na zesnulého vzpomenul František Nečásek111 ve svém článku „Jan Masaryk v Moskvě“ (taktéž doplněno fotografií). Rudé právo zveřejnilo k tématu sebevraždy Jana Masaryka celkem 16 článků za období 4 dnů. Převážná většina článků vyšla na titulní straně (14 článků), zbylé byly zařazeny hned na strany následující. Vyvrcholením této mediální agendy byl bezpochyby pohřeb Jana Masaryka, o němž se psalo již den předem, v den pohřbu a ještě i den nato. Pohřeb byl také nejvíce doplněn fotografiemi (celkem 7 fotek). Smrt Jana Masaryka byla prezentována jako naprosto bezkonfliktní událost, ba dokonce jako událost, která nikoho nepřekvapila. Stala se tak spíše příležitostí pro nejvyšší zástupce KSČ napsat „něco hezkého“ o zesnulém do novin, případně vyjádřit svou soustrast na jeho ztrátou. Smrt Jana Masaryka byla mediálně pojata jako vyjádření poslední úcty zemřelému. Nikdo se nepozastavil nad slovy šéfredaktora Viléma Nového v článku „Za Janem Masarykem“, kdy píše: „Jěště v noci před svou smrtí pracoval ministr Masaryk na své řeči, kterou měl pronést ve středu na slavnostní schůzi v pražské Lucerně....“112 Nikdo si nepoložil otázku, proč Jan Masaryk před svou „plánovanou“ smrtí pracoval na projevu, který neměl 111

František Nečásek byl osobním tajemníkem prezidenta Gottwalda, jako šéf kulturního odboru působil jako jeho umělecký expert. V roce 1948 byl zvolen předsedou Čs. výboru pro rozhlas a televizi. 112 Nový, Vilém: Za Janem Masarykem, In: Rudé právo, 11.03.1948, s. 2.

58

již nikdy přednést, místo aby psal například dopis na rozloučenou. Ostatně vláda jeho čin čtenářům vysvětlila ve svém oficiálním oznámení v tomtéž čísle: „V důsledku své nemoci, spojené s nespavostí, rozhodl se, pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy, k zakončení života skokem s okna svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce.“113 Vezmeme-li v potaz aspekty charakterizující mediální agendu – kvantita zpráv, prezentace, míra konfliktu a působení v čase – obsahuje mediální událost smrt Jana Masaryka pouze náznaky mediální agendy. Kvantita zpráv sice nebyla tak malá a prezentace většinou na titulní straně přidává události na významu, avšak absolutní bezkonfliknost a pouhé „posmutnění“ nad takovou tragédií nedostačuje pro vznik mediální agendy. Také působení v čase – 4 dny – nestačí na vybudování kvalitní mediální agendy. Z pohledu dnešní doby114 reagovalo Rudé právo na událost velmi rychle, ba až překvapivě rychle. Nedovolilo vznést jednu jedinou pochybnost o tom, zda je správné čin označit za sebevraždu. Veřejnosti byl předložen jasný obraz události. Sebevražda byla zdůvodněna nervovou poruchou, čímž byly umlčeny všechny dotazy na důvod či motiv činu. Noviny vůbec nedaly prostor nějaké „druhé straně“. Vše bylo sledováno a zprostředkováno očima vlády. Masarykova sebevražda byla prezentována jako čin jedince na základě vlastního rozhodnutí, tedy jako egoistická sebevražda, použijeme-li Durkheimovu typologii. Dnes by novináři jistě žádali vyjádření sestry zesnulého Alice Masarykové, dělali by rozhovory s kolegy ministry, zda Masaryk vykazoval nějaké známky nervové lability. Rudé právo však nemělo zájem vytvářet mediální agendu, dávat podněty k otázkám, na které by se těžko odpovídalo. Chtělo jen splnit svou povinnost: informovat veřejnost a zachovat úctu k zesnulému. Z pohledu naratologické analýzy tak v tomto případě komunikují dvě skupiny, které se jeví jako homogenní. Na jedné straně máme recepčního autora, který vystupuje prostřednictvím jednotlivých ministrů jako vláda, jako jeden 113

Jan Masaryk mrtev, In: Rudé právo, 11.03.1948, s. 1. Zde narážíme na problematiku kulturního, dobového kontextu, resp. diskurzu, ve kterém se pohybujeme. Sebevražda Jana Masaryka se udála v roce 1948. My však na událost pohlížíme obohaceni výsledky vyšetřování z roku 2004, které čin identifikovaly jako vraždu. Všechny tyto informace mají vliv na interpretaci události. Nedokážeme (sebe)vraždu Jana Masaryka vnímat v dobovém kontextu; ten si můžeme pouze domyslet či zkonstruovat na základě historických poznatků. Naopak situaci podvědomě konfrontujeme s dnešním způsobem práce médií, kdy vidíme určité rozdílnosti a klademe tomu odpovídající otázky. 114

59

celek, v podstatě jako politická jednota sjednocená v komunistické straně. Tato skupina prostřednictvím svého tisku oslovuje lid, na který pohlíží jako na jednolitou masu. Reálný čtenář je autorem veden tak, aby nezpochybňoval pravdivost nastolených tvrzení. Neustálé vyjadřování soustrasti a smutku nad smrtí Jana Masaryka, zdůrazněné především samotným pohřbem nutí čtenáře k preferovanému čtení115, respektive k interpretaci textu ve smyslu autora. Jediný článek, který obsahuje drobné náznaky nesouhlasu s touto veřejně prosazovanou interpretací je článek „Cesta mlčení a bolu“ ze 13. března 1948. Autor je sice neznámý, ale zřejmě se jednalo o staršího zkušeného novináře, který se nebál dvojsmyslných vět. „Nejde už s námi v řadě – padl v boji, podlehl rafinovaným zbraním mstivé a uražené světové reakce.“116 Nabízí se otázka, zda tehdejší čtenář tuto větu chápal jako výzvu k hlubšímu zamyšlení či ke zpochybnění mediální prezentace Masarykova činu jako sebevraždy. Článek obsahuje i další větu, která mohla dobovému čtenáři otevřít oči: „Někdo zatne pěst v tiché zlobě k těm, co uštvali dobrého člověka k smrti.“117 Domnívám se, že dobový čtenář nedokázal text aberantně dekódovat118, a proto se komunistům podařilo sychnronizovat mediální agendu s agendou společenskou, a to ve smyslu interpretace Masarykovy smrti jako sebevraždy.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Masaryka v Rudém právu Datum

Titulek

11.03.1948 Jan Masaryk čtvrtek mrtev V sobotu státní pohřeb Jana Masaryka Životopis zesnulého

Umístění článku titulní strana

Autor článku

Foto

oznámení vlády

malá pasová fotografie

titulní strana

titulní strana

115

Termín preferované čtení zavedl Stuart Hall. Preferované významy jsou do textů zakomponovány jako neustálé opakovaní jedné myšlenky. Tyto významy potlačují potenciální revoluční či deviantní významy a nutí čtenáře interpretovat text v rámci dominantní ideologie. 116 Cesta mlčení a bolu, In: Rudé právo, č. 62, 13. 03. 1948, s. 1. 117 Tamtéž. 118 O tzv. aberantním dekódovaní mluví Umberto Eco. Čtenář aberantně dekóduje text, pokud jej interpretuje v opačném smyslu, než jak to zamýšlel autor textu, tedy v podstatě interpretuje si obsah textu v nesouladu s dominantní ideologií.

60

Soustrastný projev předsedy vlády dr. Alici Masarykové Vlajky na půl žerdi

Za Janem Masarykem 12.03.1948 Lid nikdy pátek nezapomene J. Masaryka Tryzna za Jana Masaryka v Černínském paláci Ohlas Masarykovy smrti ve světě Vystavení rakve s tělem zvěčnělého ministra Z posledních okamžiků s Masarykem 13.03.1948 Dnes státní pohřeb sobota ministra Jana Masaryka Ke smrti Jana Masaryka Cesta mlčení a bolu 14.03.1948 Národ se rozloučil neděle s Janem Masarykem Jan Masaryk v Moskvě

titulní (dole)

strana Klement Gottwald

titulní strana

strana 2 titulní strana

Úřední oznámení Ministerstva vnitra Vilém Nový Rudolf Slánský

titulní strana

Foto Rudolfa Slánského Foto Jan Masaryk na katafalku

titulní strana titulní strana

titulní strana

V. Kopecký

titulní strana

2 velké fotografie

titulní strana titulní strana titulní strana + pokračování strana 2 strana 3 František Nečásek

4 fotky

Svobodné noviny Svobodné noviny vycházely jen v letech 1945-1952. Složitá situace po porážce Němců se podepsala i na Lidových novinách, které za okupace řídil kolaborant Leopold Zeman. Vláda rozhodla, že nesmí vycházet noviny, které sloužily okupantům, což se bohužel vztahovalo i na Lidové noviny, jež za okupace vycházely a navíc byly majetkem ministra Jaroslava Stránského. Komunisté využili této skutečnosti ve svůj prospěch a okamžitě zastavili vydávání tohoto listu. Eduard Bass, poslední žijící předválečný šéfredaktor, se však nevzdal a

61

založil Sdružení kulturních organizací, jež opět začalo vydávat Lidové noviny, které si ale musely změnit jméno, a tak vznikly Svobodné noviny. Eduard Bass vybudoval opět Lidové noviny pod novým názvem do životaschopné podoby. V srpnu 1945 však z vedení odchází a je nahrazen Ferdinandem Peroutkou, který se díky svým názorům brzy dostává do konfliktu s komunisty. V únoru 1948 komunisté přestali odvážnou novinařinu Peroutky tolerovat a vyloučili ho ze Syndikátu českých spisovatelů a sesadili ho z vedení novin. Postu šéfredaktora se ujal Jan Drda, čímž pro Svobodné noviny začíná období nesvobody, kdy musí otiskovat komunisticky laděné články o Stalinovi a Gottwaldovi. Drda také svým nerozvážným počínáním nadělal novinám několika milionové dluhy, a proto také list naposledy vychází 8. února 1952.119 Smrt Jana Masaryka tedy spadá do období, kdy ani Svobodné noviny nemohly zveřejnit svůj názor a byly nuceny dodržovat komunisty předepsanou názorovou linii. Svobodné noviny uveřejnily celkem 17 článků, z nichž jich osm bylo umístěno na titulní stranu. Celou kauzu neuzavřely již 14. března 1948 jako Rudé právo, nýbrž až 16. března 1948 články „Po boku rodičů v Lánech“ a „Nedělní pouť ke hrobu“. Ve čtvrtek 11. března 1948 list pouze oznámil smrt Jana Masaryka. V pátek již Svobodné noviny uveřejnily řadu článků. Nejvýznamnější z nich, z pera Egona Hostovského, který také pracoval na ministerstvu zahraničí, byl uveřejněn na titulní straně. Ostatní se nacházely uvnitř listu (na straně 2 a 3). Stejně jako Rudé právo otiskly i Svobodné noviny článek o nadcházejícím sobotním pohřbu a také o slavnosti na počest zemřelého Jana Masaryka, nechyběly ani ohlasy z ciziny. Svobodné noviny navíc věnovaly prostor i krátkému shrnutí života Jana Masaryka. Titulní strana sobotního vydání byla celá upravena ku příležitosti posledního rozloučení s Masarykem. Svátečně laděné lámání stránky doprovázely verše Josefa Kainara z básně „A proto více pospolu“. Na titulní straně vyšly celkem čtyři články, na straně 3 pak byly ještě další projevy soustrasti z ciziny. Texty nedoprovázely žádné fotografie. V nedělním vydání se čtenáři mohli na titulní straně dočíst o průběhu sobotního pohřbu, milé rozloučení napsal v článku „Náš český Honza“ Jiří Marek. Třetí strana nabídla zajímavý kreslený portrét Jana Masaryka i s článkem „Poslední cesta Prahou“ a tendenční článek „Náš slib: s lidem zůstaneme, s lidem půjdeme“. Svobodné 119

Lidové noviny byly znovu obnoveny až v roce 1987, a to jako samizdatové listy.

62

noviny na rozdíl od Rudého práva uzavřely kauzu „smrt Jana Masaryka“ až 16. března 1948, kdy články „Po boku rodičů v Lánech“ a „Nedělní pouť ke hrobu“ opět doprovodil veršovaný text „Jak to jen říkal?“ od Viktora Fischla. Vidíme, že ani Svobodné noviny se nepokoušely nastolovat mediální agendu na téma sebevražda Jana Masaryka. Spíše událost interpretovali jako čest i slušnost vzdát této osobě jakýsi novinářský hold, tedy napsat o Janu Masarykovi něco hezkého, zvýraznit jeho zásluhy v boji za českou demokracii. Ve srovnání s oficiálním komunistickým deníkem byly články ve Svobodných novinách méně politicky nabité, respektive nehlásaly do světa vládní stanovisko, ale spíše Masarykovu smrt pojaly jako novinářské rozloučení, tedy literárněji a emotivněji. Velmi citově nabitý je text Egona Hostovského, který své rozloučení pojal osobně: „Když jsem s ním sedával v jeho pokoji, v němž nepřetržitě drnčel telefon, nikdy nad ním nemávl rukou.“120 Podobně laděný je článek od Jiřího Marka Náš český Honza, kde autor také zdůrazňuje lidské kvality Jana Masaryka: „A jaké měl ten Honza srdce, že mu velelo, aby se vždycky z ciziny vrátil k svému lidu, do své vesnice, mezi ty docela prosté a neznámé?“121 Svobodné noviny především opěvovaly Masarykovu čestnost, lidskost a lásku k vlasti a lidu. Proto možná necítili editoři potřebu umísťovat texty na titulní stranu. Významnost události dokládá především grafická úprava sobotní titulní strany. Svobodné noviny sází na sílu slova a vůbec nepoužívá fotografie. Potřebu obrazového doplnění textu řeší raději kresbou, která ve srovnání s fotkou působí umělečtěji a více citově. Čtenář je i ve Svobodných novinách konfrontován s oficiální verzí Masarykovy smrti: „Byli jsme svědky, jak v posledních dnech byla na západě uvolněna stavidla štvavé a pomlouvačné kampaně proti Janu Masarykovi. A kdo znal jemnou povahu Jana Masaryka, tak citlivou proti všem osobním výpadům a osočováním, ten pochopí, jak těžce snášel Jan Masaryk tento soustředěný nápor na své city a na své nervy. Připočítáme-li pak k tomu všemu ještě churavost Jana Masaryka – pak vidíme všechny okolnosti, které ho dohnaly k tragickému konci. Jan Masaryk odešel pod tímto tlakem ze života.“122 Svobodné noviny s přesvědčením prezentují Masarykovu sebevraždu jako reakci na politický tlak ze 120 121

Hostovský, E.: Za Janem Masarykem, In: Svobodné noviny, č. 61, 12. 03. 1948, s. 1. Marek, J.: Náš český Honza, In: Svobodné noviny, č. 63, 14. 03. 1948, s. 1.

63

Západu.Čeští komunisté cíleně budují svůj mediální obraz jako komunity, která kvůli neoprávněné kritice Západu násilně přišla o jednoho ze svých oddaných stoupenců. Tento příběh se úspěšně podařilo prostřednictvím tisku vnutit i celému národu. Politická agenda tak v tomto případě transformovala mediální agendu ve svůj prospěch. Společenská agenda pak už jenom tuto politickou i mediální agendu kopírovala.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Masaryka ve Svobodných novinách Datum

Titulek

11.03.1948 Jan Masaryk mrtev čtvrtek

12.03.1948 Za Janem Masarykem pátek Tryzna v Černínském paláci Státní pohřeb ministru Janu Masarykovi bude vypraven v sobotu odpoledne do Lán Život Jana Masaryka Projevy účasti z ciziny 13.03.1948 Hlas Jána Masaryka sobota Poslední hovor Masarykův syn Den před rozloužením Projevy účasti z ciziny nad smrtí Jana Masaryka 14.03.1948 Poslední pozdravení a neděle rozloučení Náš český Honza Poslední cesta Prahou

122

Umístění článku titulní strana (pravý sloupec) titulní strana strana 2

Autor článku

Foto Foto ministra vnitra

Egon Hostovský

strana 3

strana 3 strana 3 titulní strana titulní strana titulní strana titulní strana strana 3 titulní strana titulní strana strana 3

Dr. Vlado Clementis Benjamin Jedlička Fr. M. Hníst

Jiří Marek Kresba Jana Masaryka

Náš slib: S lidem zůstaneme, s lidem půjdeme, In: Svobodné noviny, č. 63, 14. 03. 1948, s. 1.

64

Náš slib: s lidem zůstaneme, s lidem půjdeme 16.03.1948 Po boku rodičů v Lánech úterý Nedělní pouť ke hrobu

titulní strana strana 3 strana 3

Dílčí závěr: Mediální zpracování sebevraždy Jana Masaryka nedosahuje formátu mediální agendy. Přestože kvantita uveřejněných článků je značná a blíží se počtu dvaceti, nebyla prokázána působnost v čase. O události noviny informovaly pouze v týdnu, kdy Jan Masaryk zemřel a konal se jeho pohřeb, poté událost mediálně upadla v zapomnění. Přestože většina článků byla umístěna na titulní straně, ba dokonce byly titulky někdy tištěny pro zvýraznění červenou barvou, byla událost obsahově prezentována jako jednoznačná, tedy bez pochybností či konfliktu. A právě konflikt je hlavním stavebním prvkem mediální agendy. Na příkladu Jana Masaryka vidíme, že noviny zatím neprezentují událost jako naraci, nýbrž uplatňují především informativní funkci novin. Čin navíc postrádá negativní hodnocení běžné v křesťanské kulturní oblasti. Vzhledem k pozdějším zjištěním víme, že se nejednalo o sebevraždu, nýbrž o vraždu, takže smrt Jana Masaryka byla plna rozporů a nejasností, a mohla se tudíž stát tématem mediální agendy. Nastolení této mediální agendy zabránila komunistická vláda prostřednictvím utajení informací a také cenzury. Cílem komunistického tisku bylo utlumit jakýkoli nesouhlas s hlavní politickou linií a v souladu s touto politickou agendou byla utvářena mediální i společenská agenda.

3.2 Sebevražda Jana Palacha Jan Palach123, český student filozofie na Karlově univerzitě, se 16. ledna 1969 na protest proti okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v horní části Václavského náměstí v Praze polil hořlavinou, kterou na sobě zapálil. Na následky rozsáhlých popálenin tři dny poté zemřel. Tato tragická událost samozřejmě nemohla zůstat bez povšimnutí médií. Navíc u případu Jana Palacha hraje nezastupitelnou roli celý kontext, který se k této události váže.

65

I když se podobně jako u Jana Masaryka v případu Jana Palacha nejednalo o plánovanou sebevraždu, neboť mladý Palach předpokládal, že popáleniny nezasáhnou tak rozsáhlou část těla, aby způsobily smrt, jeho odvážný čin nakonec sebevraždou byl. Svým činem chtěl mladík probudit národ z letargie, dodat mu sil bojovat. Jan Palach se zřejmě nechal inspirovat východními kulturami, kdy především buddhističtí mniši používají sebeupalování jako prostředek k přivádění obětí svým bohům. Od buddhistů si Palach vypůjčil metodu ukončení svého života, svým smýšlením a motivem však ukázal, že je členem evropského kulturního společenství. Ze sociologického pohledu byl Palach idealista a altruista, pro kterého bylo blaho celé společnosti cennější než vlastní život. Francouzský sociolog Emile Durkheim sice vymezuje altruistickou sebevraždu, v případě Jana Palacha se ale domnívám, že se jedná spíše o anomickou sebevraždu. Palach se nedokázal s klidem v duši dívat na chaos v nefungující společnosti po roce 1968. Palachův čin byl výsledkem přemrštěných a nenaplněných očekávání, byl výsledkem rozdílu mezi výší individuálních ambic a mírou jejich uspokojení. Podívejme se nyní, jakým způsobem tuto událost reflektoval na svých stránkách tehdejší denní tisk. Sebevražda Jana Palacha byla pro veřejnost i tisk překvapením. Nikdo nevěděl, jak na tuto událost reagovat, ale bylo nezbytné zaujmout nějaké stanovisko. V roce 1969 patřila k ústředním deníkům vycházejícím v Praze tato periodika: Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny. Dále pak existoval list Pravda – ústřední tiskový orgán KSS, který byl vydáván v Bratislavě, ale měl i západočeskou verzi vydávanou v Plzni. V této práci byla událost sledována v denících Rudé právo, Pravda a Práce, a to v období od 17. ledna do 17. března 1969. Zkoumaný časový úsek byl prodloužen kvůli sebevraždě Jana Zajíce, který se zabil stejným způsobem jako Jan Palach, přičemž svůj čin naplánoval na 25. února 1969.

123

Bližší informace k životu Jana Palacha v elektronické podobě např. na http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj.php (10.04.2008) nebo na serveru Životopisy online

66

Rudé právo Rudé právo jako tiskový orgán vládní komunistické strany samozřejmě nebylo nadšeno činem mladého studenta Jana Palacha. Tragika Palachova příběhu doslova otřásla celým národem a bylo nezbytné zaujmout jasné stanovisko. Jan Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Rudé právo přineslo velmi krátkou a stručnou zprávu o tomto činu již den poté. V té době Palach ještě žil. Zpráva byla umístěna na titulní straně dole, nebyla nijak zvýrazněna. Titulek v sobě sice na jednu stranu shrnuje jádro sdělení, na druhou stranu se však snaží působit „uklidňujícím“ dojmem, jako by nešlo o žádnou závažnou událost. Celé tři dny se o „pokusu o upálení“ nic nepsalo. Můžeme se jenom domnívat, co by se v tisku objevilo, pokud by vše dobře dopadlo, jenže Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel. Hned v pondělí vyšel na titulní straně, tentokrát umístěn vpravo nahoře, článek „Student J. Palach zemřel“. Rudé právo se snaží udržet si mírný odstup od události, a to například používáním pouze iniciálu křestního jména spolu s příjmením, což působí velmi chladně.124 Navíc nezveřejňuje žádnou fotografii oběti, čímž událost ještě více odlidšťuje. Opět se jednalo o spíše kratší zprávu. Teprve na druhé straně je zveřejněno vyjádření ke smrti Jana Palacha. Na úterní titulní straně vyšel článek informující o pohnutí veřejnosti. Touto zprávou se až do pohřbu titulní strana „odmlčela“. Pouze se na druhé straně několik dní za sebou objevují krátké zprávy o dalších případech sebevraždy upálením. A to je dosti zajímavý úkaz! Jan Palach svým činem odstartoval tzv. Wertherův effekt125, který popisuje takový účinek médií, kdy mediální zpráva o sebevraždě vede k nápodobě, respektive na základě této zprávy někdo spáchá sebevraždu také. Příkladu Jana Palacha následoval plzeňský dělník Josef Hlavatý, v Brně pak to byl M. Malinka a v Leopoldově vězeň F. Bogy. Ministerstvo vnitra se ke všem událostem okamžitě vyjádřilo v tom smyslu, že s činem Jana Palacha nemají vůbec žádnou souvislost.

http://zivotopisyonline.cz/jan-palach.php (10.04.2008). 124 J. Palach je jakoby nějakou osobou, nikým významným, zatímco Jan Palach již nabývá lidskosti, stává se člověkem, což mnohem více působí na emoce. 125 Pojem Werther-effekt zavedl americký sociolog David Philipps v roce 1974, když zkoumal souvislosti mezi zprávami o sebevraždách slavných osobností a nárůstem počtu sebevražd ve společnosti. Philipps analyzoval titulní strany novin New York Times v letech 1947 až 1967 a identifikoval souvislost mezi zprávami o sebevraždě otištěných na titulní straně a počtem skutečných sebevražd. Největší vlnu sebevražd rozpoutala zpráva o smrti Marilyn Monroe.

67

V sobotu se konal pohřeb. Pouze v přímé souvislosti s rozloučením se s Janem Palachem užívá Rudé právo v titulku jeho celé jméno, což jakoby zvyšuje soustrast, kterou list chce vyjádřit. Také se poprvé objevuje u článku fotka, nikoliv však Palachova, ale žen, jež pokládají květiny k místu, kde se mladík upálil. V pondělí vychází na titulní straně článek o pohřbu a nechybí ani fotografie. Na druhé straně pokračuje Wertherův126 efekt, tentokráte jinou metodou, a to sebevraždou svítiplynem. V úterý 28. ledna 1969 vychází poslední článek týkající se přímo sebevraždy Jana Palacha, a sice se jedná o reflexi Palachova pohřbu na stránkách zahraničního tisku. Mediální kauza „Jan Palach“ tím však není zcela uzavřena, neboť zhruba měsíc po upálení Jana Palacha se ke stejnému činu odhodlal student Jan Zajíc127. Ten se 25. února 1969 polil benzínovým čistidlem a zápalil na Václavském náměstí v průchodu domu č. 39 a na místě umírá. Jasný případ Wertherova effektu, kdy se oběť v dopisech na rozloučenou hlásí k činu Jana Palacha. Rudé právo však o události informuje jednoodstavcovou zprávičkou až na druhé straně listu. Mediální událost sebevražda Jana Palacha měla bezpochyby potenciál na to stát se mediální agendou. Místo toho čtenář cítí, jak se Rudé právo snaží od události distancovat, zmírnit její celospolečenský dopad, respektive snížit její význam. O události vyšlo na stránkách Rudého práva celkem 15 článků, přičemž převážná většina jich byla umístěna až na druhou stranu (na titulní straně vyšli jenom 4 články). Také obrazová dokumentace byla minimalizována (pouze dvakrát byla otištěna fotka, nikdy však portrét Jana Palacha). Jan Palach představoval nejen tragédii své doby, ale především hrozbu pro komunistický režim. Cílem Rudého práva bylo udělat z něj jen položku „J. Palach“ bez tváře a lidských rysů (proto nebyl zveřejněn žádný portrét mladíka). Rudé právo se snažilo všemi silami udusit zárodky mediální agendy, která by mohla národu dodat sil k odporu. Sebeupálení Jana Palacha byl bezpochyby čin nabitý konfliktností, která je základním stavebním kamenem mediální agendy. Rudé 126

Pojem Werther efekt byl inspirován literárním příběhem „Utrpení mladého Werthera“, které napsal Johann Wolfgang von Goethe. Jedná se o romantický příběh nesplněné lásky, kdy mladý Werther ukončí svůj život kulkou, než aby žil s vědomím, že nemůže milovat Lottu. Dílo bylo ve své době velmi populární a našlo se mnoho případů, kdy mladý muž inspirován knižním příbehem spáchal sebevraždu. 127 Příběh Jana Zajíce je hezky zpracován na http://zivotopisyonline.cz/jan-zajic.php (20.04.2008).

68

právo si dokázalo poradit i s tímto problémem: sebevražda Jana Palacha byla prezentována jako otřesný čin, který však vůbec neměl smysl a opodstatnění. Rudé právo jakoby svým čtenářům mezi řádky říkalo: „K čemu to všechno utrpení? Vždyť tím ten mladík nic nedokázal.“ Rudé právo navíc ani neinformovalo o manifestacích, akcích studentů, hladovce apod., které probíhaly v době před pohřbem Jana Palacha. Opět je to jen výsledek snahy snížit význam Palachova činu a zažehnat hrozící nepokoje ve společnosti. Rudé právo mediálně Palachovu sebevraždu utínalo, kde jen to bylo možné. Přestože případ Jana Palacha nabízel mnoho podnětů pro nastolení agendy, byl raději odsunut na druhou kolej nebo lépe řečeno druhou stranu listu. Rudé právo řeklo to nezbytné minimum, které chtě nechtě otisknout „muselo“. Mediální agenda však představuje druhou stranu mince, tedy maximum, které lze z události vytěžit a mediálně uplatnit.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v Rudém právu Datum

Titulek

17.01.1969 Pokus o upálení neděle 20.01.1969 Student J. Palach zemřel pondělí

21.01.1969 úterý 22.01.1969 středa

23.01.1969 čtvrtek

24.01.1969 pátek 25.01.1969 sobota

K tragickému činu studenta J. Palacha Tragickou smrt studenta J. Palacha přijala veřejnost s hlubokým pohnutím Pokus o sebevraždu upálením v Plzni K tragickým událostem v Praze a v Plzni Ministerstvo vnitra k brněnskému pokusu o upálení Pokus vězně z Leopoldova o upálení Brno uctí památku J. Palacha Rozloučení s Janem Palachem

Umístění článku titulní strana (dole) titulní strana (vpravo nahoře) strana 2 titulní strana (vpravo nahoře) strana 2

Autor článku ČTK

Foto

ČTK

ČTK

van

strana 2 strana 2

tos

strana 2

ČTK

strana 2

fm

strana 2

A. Slovák

Foto žen s květinami

69

K pohřbu Jana Palacha 27.01.1969 V sobotu byl pohřben J. pondělí Palach

strana 2 titulní strana

ČTK

K sebevraždě svítiplynem 28.01.1969 Pohřeb Jana Palacha na úterý stránkách světového tisku 26.02.1969 Sebevražda upálením středa

strana 2 strana 7

ČTK

strana 2

ČTK

Foto pohřebního vozu

Práce Deník Práce naposledy vyšel v lednu 1997, a to s průměrným denním prodaným nákladem 60 342 kusů.128 Jednalo se o porevolučního pokračovatele původního listu Práce, který byl určen dělníkům a pracující třídě. Zaměřoval se tedy spíše na jednoduchého a intelektuálně méně náročného čtenáře. V době komunistického režimu zažíval svůj vrcholný rozkvět. V roce 1969 byl jeho šéfredaktorem Ladislav Velenský. Přestože se mu podařilo obnovit svou činnost i po roce 1989, postupně ztrácel své čtenáře, kteří byli více přitahováni vznikajícím bulvárním tiskem nebo se začali považovat za střední vrstvu, jež upřednostňuje MF Dnes. List Práce reagoval na událost ze čtvrtka 16. ledna 1969 hned v pátek, a to článkem „Tragédie doby“ umístěným na titulní straně spolu s fotografií Jana Palacha. Práce se nebojí personifikovat událost a nabít ji emocemi, proto se v titulku objevuje slovo „tragédie“. Další článek vychází v sobotu a opět je zařazen na titulní stranu, přičemž titulek je dokonce zvýrazněn červeným tiskem. Na rozdíl od Rudého práva je v titulku použito celé jméno i příjmení mladíka, a nikoliv jen iniciála J. Palach. Autorem textu je tehdejší ministr školství V. Bezdíček, který nabádá čtenáře k tomu, aby nenáslovali činu Jana Palacha a raději si pro boj zachovali své zdraví. Kromě toho upozorňuje na politický dopad činu: „Kromě toho čin Jana Palacha daleko přesahuje rámec školské správy a bude muset být posuzován v nejširších politických aspektech.“129 V neděli 19. ledna 1969 ale Palach podléhá rozsáhlým popáleninám a umírá. Pondělní vydání Práce opět nechává na titulní straně promluvit ministra školství: „Jeho morální postoj zaslouží obdivu, neboť vyplynul z čistého citu, z ryzího vlastenectví a z lásky 128 129

Viz www.abccr.cz. Bezdíček, V.: O tragickém činu Jana Palacha, In: Práce, č. 15, 18. 01. 1969, s. 1.

70

k lidu a jeho svobodě. Přece jenom si však myslím, že aktivní život mladého člověka by měl v současné době pomáhat zvládnout obtížnou situaci, do které se náš národ dostal.“130 Bezdíček se obdivuje Janu Palachovi a při té příležitosti ponouká čtenáře k aktivní činnosti v boji za svobodu. V samostatném článku je oznámena smrt Jana Palacha. V dalších dnech sleduje deník Práce dění kolem sebevraždy Jana Palacha. Toto téma je vždy umísťováno na titulní stranu. Jako jediný uveřejnil deník Práce soustrastné projevy matce Jana Palacha a také souvislosti týkající se způsobu sebevraždy, kdy je v článku „Vzpomeňte na buddhisty a Guevaru“ připomenutý buddhistický zvyk zapalovat se a přinášet tak oběti: „Dobrovolné upálení prvního buddhisty proti americké válce ve Vietnamu otřáslo vědomím a city (...) prakticky všemi (...). (...) Pak následovala celá série upálení vietnamských buddhistických mnichů. Tisk je ale zaznamenal už formou, která měla svým psychologickým účinkem mnohem menší dopad (...), až se nakonec stalo, že sebeobětování knězů se stalo všedním.“131 Neznámý autor upozorňuje na možnost snížení účinku Palachova činu tím, že by masově jeho upálení napodobili. Nabádá tak v souladu s hlavní politickou linií k tomu, aby čin nikdo neopakoval. Práce uveřejňuje na titulní straně také projev prezidenta republiky Ludvíka Svobody, který Palachův čin taktéž odsuzuje: „Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha. Jako president i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk. Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy.“132 Tento projev byl uveřejněn ve všech analyzovaných denících. Stejně jako Rudé právo přináší i Práce zprávy o pokusu o upálení plzeňského dělníka Josefa Hlavatého. Dále uveřejňuje případ španělského studenta, který při zatýkání policie pro podezření z komunistické činnosti vyskočil z okna a ukončil tak předčasně svůj život.

130

Bezdíček, V.: Projev čistého citu, In: Práce, 20.01.1969, s. 1. Vzpomeňte na buddhisty a Guevaru, In: Práce, č. 18, 22. 01. 1969, s. 1. 132 Projev Presidenta republiky L. Svobody, In: Práce, č. 18, 22. 01. 1969, s. 1. 131

71

V sobotu 25. ledna 1969 se konal pohřeb, takže se Jan Palach opět dostal na titulní stranu. V článku „Hrdinové neumírají“ je Palach opěvován, kromě toho je zmíněna i hladovka, která byla ukončena těsně před pohřbem. Smuteční náladu zesiluje fotografie zavřené rakve s Janem Palachem. Téma sebeupálení mladého studenta je uzavřeno v pondělí 27. ledna 1969 dvěma články a fotografiemi, kdy „Chceme být hodni oběti“ se znovu vrací k průběhu pohřbu a „Pietní akce studentů“ informuje o reakcích mládeže na Palachův pohřeb v zahraničí. Práce celkem otiskla 14 článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha, přičemž jedenáct z nich vyšlo na titulní straně. Celou kauzu však uzavírá ze sledovaných periodik jako první, a to již 27. ledna 1969. Nebojí se nechat čtenáře alespoň povrchově vycítit konfliktnost události. Jako jediný list se zabývá činem v širším kontextu, když zmiňuje buddhistické tradice. V menší míře pak sleduje další případy sebeupálení či sebevražd, a to jak doma, tak v zahraničí. Soustředí se téměř výhradně na smrt Jana Palacha, kterou se snaží naplnit emocemi. Nebojí se slov jako „tragédie“ a „svoboda“, která mohla fungovat jako společenská rozbuška. Co se týče mediální agendy, musíme bohužel konstatovat, že ani deník Práce nedokázal nastolit téma sebevraždy Jana Palacha jako mediální agendu. Sice se na povrchu již objevují náznaky konfliktu, ale jde pořád pouze jen o mírné nepřímo napsané aspekty, jež jsou identifikovatelné především díky dobovému kontextu, nikoliv na základě textu samotného. I když zprávy byly většinou umísťovány na privilegovanou titulní stranu a občas doplněny fotkou, která v tehdejší době ještě nehrála tak dominantní roli jako dnes, chybí mediální působení v čase. Jedenáct dní je příliš krátká doba na to, aby noviny nastolily určité téma. Navíc byl tisk konfrontován s politickou situací, kdy diskuze o sebeupálení Jana Palacha nebyla ze strany vládnoucích komunistů vůbec žádaná a naopak usilovali o co nejrychlejší uzavření tohoto „problému“. Tehdejší politická situace nedovolila nastolit mediální agendu „smrt Jana Palacha“. Všechny události související se sebeupálením Jana Palacha pro čtenáře jako celek nevytváří ani žádnou naraci, spíše působí jako výzva takový čin nenapodobovat. Palach se tedy nestává hrdinou, nýbrž je v médiích prezentován téměř jako zoufalec, který si sáhl na život, aby ostatní donutil jednat. Tištěná média celou událost zpracovala v souladu s politickou agendou a tomuto dvojímu

72

nátlaku se podřídila i společenská agenda, a to i přesto, že o několik týdnů později stejný čin zopakoval Jan Zajíc.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v deníku Práce Datum

Titulek

17.01.1969 Tragédie doby pátek 18.01.1969 O tragickém sobota činu Jana Palacha 20.01.1969 Projev čistého pondělí citu

21.01.1969 úterý 22.01.1969 středa

23.01.1969 čtvrtek 25.01.1969 sobota 27.01.1969 pondělí

Umístění článku titulní strana (dole) titulní strana (dole), pokračování na straně 4 titulní strana, pokračování na straně 2 titulní strana

Jan Palach zemřel Manifestace titulní strana touhy po svobodě Soustrastné titulní strana projevy matce J. Palacha Podrobnosti o titulní strana případu J. Hlavatého Projev titulní strana presidenta republiky L. Svobody Vzpomeňte na titulní strana, buddhisty a pokračování na Guevaru straně 3 Sebevražda strana 2 španělského studenta Sjezd k uctění strana 4 památky Jana Palacha Hrdinové titulní strana neumírají Chceme být titulní strana hodni oběti Pietní akce strana 2 studentů

Autor článku

Foto pasové foto Jana Palacha

V. Bezdíček

V. Bezdíček

Foto předávání květin k památníku

hol

Foto: pohled do přeplněného sjezdového sálu Foto rakve 2 fotky, opět záběry rakve

73

Pravda Deník Pravda byl ústředním tiskovým orgánem KSS vycházejícím v Bratislavě, přičemž noviny Pravda existovaly i v samotném Sovětském svazu133 a dalších satelitních státech. V období komunistického režimu vycházela Pravda i v Plzni jako list západočeského KV KSČ. Jednalo se tedy spíše o regionální noviny, které v roce 1969 vedl šéfredaktor Jan Vencovský. Na Slovensku existuje Pravda dodnes.134 Rudé právo i deník Práce reagovaly na čin Jana Palacha hned následující den. Pravda jeden den vyčkala, aby mohla 18. ledna 1969 otisknout na titulní straně článek „Kdo a jak čin posoudí?“ s fotkou Jana Palacha a nadtitulkem „Zdravotní stav Jana Palacha je vážný“. Pravda celou kauzu otevírá konfliktem. Protože byl Jan Palach studentem vysoké školy, získává významnou roli i ministr školství profesor Bezdíček, který se k činu mladíka musel oficiálně vyjádřit. Pravda tuto tragickou událost stejně jako Práce polidšťuje a naplňuje emocemi, když k článku přidává i fotku mladého Palacha. V neděli 19. ledna 1969 Jan Palach zemřel. Na stranách Pravdy se však neobjevuje titulek „Zemřel Jan Palach“, nýbrž výzva či prosba – modře zdůrazněná – „Především je třeba žít“. V článku se k činu Jana Palacha vyjadřuje například předseda Rady sdružení dětských a mládežnických organizací dr. Zbyněk Vokrouhlický: „Čin studenta Palacha není řešením současné situace u nás.“135 Podobně s odstupem až kritikou vnímá situaci Jan Kavan, člen předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva, když sebeupálení hodnotí jako „jím osobně zvolená forma vzpoury, forma politického protestu.“136 Sebevražda Jana Palacha není interpretována jako přínos pro společnost a danou politickou situaci, nýbrž jako tragédie a zoufalý čin, který se mine účinkem. Proto také ta důrazná výzva k životu. Ve stejném duchu napsal Miroslav Štika pondělní Slovo ke dni: „(...) mrtví už ničemu nepomohou. Mrtví

133

V letech 1912 až 1991 byl deník Pravda oficiálním tiskovým orgánem Ústředního výboru komunistické strany. Pravda vycházela nejprve v Rakousku, a to od roku 1912, v Moskvě začala být vydávána až v roce 1918. Po roce 1991 v mnoha případech redakce Pravdy pouze založila jiný deník, často i pod stejným názvem. 134 Slovenský deník Pravda prodá za měsíc cca 70 tisíc výtisků (viz http://www.abcsr.sk) a spravuje i interentový server http://www.pravda.sk. 135 In: Pravda, 20.01.1969, s. 1. 136 Tamtéž.

74

snad mohou varovat a protestovat, ale to je vše. (...) Nezabíjejte se, mladí přátelé.“137 Na druhé straně listu byl ještě velmi krátký nekrolog. Následující den uplatňuje list techniky tzv. preferovaného čtení138, když je na titulní straně otištěn článek „Pro myšlenky musíme žít!“. List tím jasně vyjádřil své negativní stanovisko k tak radikálnímu činu, a proto znovu vyzývá k životu. Stejně tak hlásá život v rubrice Slovo ke dni Marie Šulcová ve svém článku „Žít!“. Také Šulcová s činem nesouhlasí: „Hrůzou mne zatrne (...) Jen si to představte: skupina mladých lidí, posedlých zoufalstvím z událostí uplynulých měsíců a dnů losuje o život jednoho z nich, o první živoucí a úděsnou pochodeň (...).“139 Uvnitř novin se čtenář setkává s Wertherovým efektem sebevraždy Jana Palacha. V Plzni se pokusil upálit na Dukelském náměstí Josef Hlavatý a v Budapešti se na schodech Národního muzea polil hořlavinou sedmnáctiletý student, přičemž si způsobil 80 % popálení těla a jeho stav je vážný. Wertherův efekt pokračuje i následujícího dne. Přibyly dva stejné případy v Argentině, jeden v Brně140 a jeden v Leopoldově ve věznici. Na druhé straně listu přibývají zprávy o nápodobě Palachova činu i v pátečním vydání. Tentokrát se chtěl upálit 24letý zámečník Marijan Lombar v Lublani.141 Pravda nadále sleduje stav Josefa Hlavatého, jehož život je stále v ohrožení. Titulní strana ale patří Janu Palachovi a zádušní mši. V pátek 24. ledna 1969 vyšel v rubrice Slovo ke dni opět článek diskutující Palachův čin s titulkem „Důvěru za důvěru“. Autorka Inka Bílá píše: „Vyburcováni jeho činem, který jsme pochopili jako výzvu, abychom neopustili lednovou politiku (...), jsme si však předsevzali: Nemůžeme jít a nepůjdeme cestou takových zoufalých výzev. Jsme si vědomi, že lid této země musí žít, aby ke svým cílům došel.“142 I když sám Palach je vždy hodnocen jako morálně čistý člověk, jeho čin všichni odsoudili.

137

Štika, M.: Slovo ke dni, In: Pravda, 20. 01. 1969, s. 1. Preferované čtení znamená, že do textu autor úmyslně vkládá význam, aby čtenář tento význam přijal. Autor vytváří tzv. uzavřený text, v němž usiluje o jednoznačnost a vylloučení tzv. aberantního dekódování (tedy jiné, než autorem zamýšlené interpretace významu) 139 Šulcová, M.: Žít, In: Pravda, 21. 01. 1969, s. 1. 140 V Brně se pokusil upálit stavební dělník Miroslav Malinka. Motivem pro čin měl být strach před trestním stíháním. V leopoldovské věznici se o sebevraždu pokusil odsouzený Fr. Bogy. 141 Polil se v cukrárně benzínem a zapálil se, jeho stav nebyl kritický. 142 Bílá, I.: Důvěru za důvěru, In: Pravda, 24. 01. 1969, s. 1. 138

75

25. ledna 1969 se konal Palachův pohřeb, takže byla na titulní straně zveřejněn článek „Svět uctí památku Jana Palacha“ spolu s fotografií. Další fotka doplňuje článek „Plzeň uctila památku Jana Palacha..“, který se zároveň stal v určitém smyslu propagandou socialistických myšlenek. Ve srovnání s ostatními periodiky je v Pravdě téma „pohřeb Jana Palacha“ mírně upozaděno, respektive netvoří vrchol pomyslné mediální pyramidy. V následujících dnech se na titulní stranu dostal ještě Josef Hlavatý, který zemřel. Jinak druhou stranu listu plnily zprávy o dalších případech sebevraždy, a to nejen upálením. Mediální událost „smrt Jana Palacha“ uzavřel deník Pravda až případem Jana Zajíce, o němž zveřejnila postupně tři články. Zajícovo sebeupálení se však již nedostalo na titulní stranu a vždy se jednalo o poměrně krátká jedno- až dvousloupcová sdělení. Pravda uveřejnila celkem 29 článků v souvislosti s případem sebeupálení Jana Palacha, z nichž však jenom jedenáct bylo umístěno na titulní stranu. To může mít souvislost s tím, že Pravda se poměrně pečlivě věnovala dalším případům upálení nebo sebevraždy. O nich zveřejnila celkem 16 zpráv, většinou na druhé straně listu. Titulní strana patřila téměř vždy Janu Palachovi. Porovnáme-li obecné charakteristiky mediální agendy s tím, co čtenářům nabídl deník Pravda, nacházíme malé zárodky nastolení tématu sebevraždy. Počáteční náznaky konfliktu však Pravda vzápětí uťala a prezentovala jasný názor na tento tragický čin. Nezabývala se ani tak motivem Palachova činu, jako spíše sbírala informace o dalších sebevraždách. V porovnání s ostatními novinami přidala na důležitosti upálení Josefa Hlavatého i Jana Zajíce, o jehož osudu otiskla jako jediná tři články. Nabídla tím další alternativu, jakým směrem by bylo možné téma „Jan Palach“ rozvíjet. Poslední zprávu list zveřejnil až 3. března 1969. Pravda díky informaci o pohřbu Jana Zajíce protáhla mediální kauzu „Palach“ až do začátku března. Ale ani Pravdě se nepodařilo nastolit téma upálení Jana Palacha jako mediální agendu. Pro mediální agendu je typické, že se otvírá dalším interpretacím a aspektům s tématem souvisejícím. Pravda se však snažila téma „Jan Palach“ uzavřít nebo od něj alespoň odvést pozornost na jiné případy sebevražd. Opět byla utlumena konfliktnost události. List se prostřednictvím preferovaného čtení snažil čtenáře přesvědčit o nesmyslnosti Palachova

76

rozhodnutí upálit se. Také byla novinářsky „zanedbána“ reakce veřejnosti, a to především manifestujících studentů, kteří zahájili protestní hladovku. Na příkladu Jana Palacha je jasně identifikovatelná spjatost médií s politickou agendou, neboť tisk tuto agendu pouze kopíruje, doplňuje, popřípadě dále rozvádí. Tato svázanost tisku s politickou sférou byla součástí socialismu, v němž tisk byl pouze politickým nástrojem. Bez ohledu na název listu vystupuje tisk jako jeden reálný autor obracející se na čtenáře-lid. Novináři nemají snahu komunikovat příběh, ale soustředí se na názor nabalený na informaci.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v deníku Pravda Datum

Titulek

18.01.1969 Kdo a jak čin sobota posoudí? 20.01.1969 Především je třeba žít pondělí Slovo ke dni

Umístění článku titulní strana, pokračování na straně 2 titulní strana

Autor článku V. Bezdíček

titulní strana

Miroslav Štika

Nekrolog J. Palacha 21.01.1969 Pro myšlenky úterý musíme žít! Slovo ke dni - Žít

strana 2 titulní strana

Pokus o upálení v Plzni Pokus o upálení v Budapešti 22.01.1969 Vážný stav Josefa středa Hlavatého

strana 2

Marie Šulcová red

strana 2

ČTK

titulní strana

zk, hej

23.01.1969 Další dva pokusy o čtvrtek sebevraždu upálením Dvě sebevraždy upálením v Argentině Život J. Hlavatého stále ohrožen 24.01.1969 Requiem za Jana pátek Palacha Slovo ke dni – Důvěru za důvěru Pokus o upálení

strana 2

titulní strana

Foto Foto Jana Palacha

pasové foto Josefa Hlavatého

strana 2 strana 2 titulní strana

pol

titulní strana

Inka Bílá

strana 2

77

v Lublani Život J. Hlavatého nadále ohrožen 25.01.1969 Svět uctí památku sobota Jana Palacha

Studentský vlak na pohřeb Jana Palacha Plzeň uctila památku Jana Palacha – Lidské ideály socialismu uskutečníme Dopis plzeňských studentů, odeslaný za včerejší manifestace s. L. Svobodovi V Římě pomník Jana Palacha 27.01.2007 Josef Hlavatý zemřel pondělí Sebevražda svítiplynem 28.01.1969 K sebevraždě úterý svítiplynem 1.2.1969 K sebevraždě Bl. středa Nacházelové 26.02.1969 Sebevražda upálením středa v Praze 27.02.1969 Zjišťuje se totožnost čtvrtek upáleného 1.3.1969 Stoprocentní sobota sebevražda 3.3.1969 Pohřeb Jana Zajíce pondělí

strana 2 titulní strana

ČTK

titulní strana

zk, hej

Foto – rozloučení s Janem Palachem foto

strana 2

strana 2

strana 2 titulní strana zk (dole) strana 2 strana 2 strana 2 strana 2

ČTK, va

strana 2

ČTK

strana 2

vpi

strana 2

ČTK

Dílčí závěr: Mediální prezentace sebevraždy Jana Palacha byla analyzována ve třech novinách – v Rudém právu, Práci a Pravdě. Tato periodika byla sledována v období od 17. ledna do 17. března 1969. Rudé právo jako oficiální tiskový orgán vládnoucí komunistické strany a také jako orgán udávající meze toho, jaké informace jsou v žurnalistice „povoleny“, zveřejnil k činu Jana Palacha celkem 15 článků, z čehož jenom 4 byly umístěny na titulní stranu. Pohřeb byl prezentován jako „vrchol“ této mediální kauzy. Neobjevila se žádná fotografie tragicky zesnulého mladíka a jeho jméno bylo převážně v titulcích prezentováno jako J.

78

Palach, čímž Rudé právo tuto událost dehumanizovalo a snížilo tím její důležitost. Rudé právo se pouze okrajově věnovalo dalším případům sebevražd upálením. Cílem bylo zabránit nastolení mediální agendy, prezentovat situaci jako bezkonfliktní, proto také chybělo zpravodajství o manifestacích a hladovce studentů. Nejméně článků zveřejnil deník Práce (13 článků), avšak většinu z nich soustředil na titulní stranu (10 článků). Celou kauzu uzavřel jako první již 27. ledna 1969. Věnoval se nejvíce ze všech deníků kontextu Palachova sebeupálení a zmínil i manifestace studentů. Nejvíce článků otiskl deník Pravda (29 článků), přičemž jenom 11 z nich bylo na titulní straně. Jednalo se o zprávy týkající se přímo sebevraždy Jana Palacha. Dalších 18 článků se zabývalo jinými případy sebeupálení či sebevraždy. Jako jediný deník otiskl několik zpráv v souvislosti se sebevraždou Jana Zajíce, proto také mediální kauzu zakončil jako poslední. Na stránkách všech sledovaných deníků bylo na Palachův čin pohlíženo spíše negativně v souladu s křesťanským pojetím sebevraždy. Jediný list Práce se pokusil zasadit sebevraždu Jana Palacha do diskurzu sebevraždy jako hrdinského činu. Palachův čin tak mohl být čtenáři interpretován jako obětní akt, respektive jako altruistická sebevražda. Je také důkazem tvrzení T. G. Masaryka, že na sebevraždu mají silný vliv politické poměry. Kdyby byla jiná politická situace, neměl by Jan Palach ani důvod svůj čin vykonat. Žádný z deníků nenastolil mediální agendu „sebevražda Jana Palacha“, neboť tehdejší situace neumožňovala zpracovávat jakékoli téma jako konfliktní, nejasné, plné rozporů. V případě Jana Palacha neměla komunistická strana zájem na tom, aby událost byla příliš medializovaná.

3.3 Smrt Karla Svobody S kauzou Karla Svobody se v historii žurnalistiky posouváme o téměř čtyřicet let dopředu od Palachova upálení. Mnohé se změnilo. Především média přestala být svazována politickou situací v oblasti svobody slova a hranice toho, co je ještě přípustné, si stanovují samy ve spolupráci se společností. Další významnou novinkou je bulvární tisk, který těží s každé skandální či tragické události, kterou se v podobě informace snaží prodat co nejširšímu publiku. Cílem tisku již není

79

primárně ovlivnit či formovat názor lidí, ale naopak informaci prodat, a to i za cenu zveřejnění fámy, nepravdy či proměny informace v zábavu. Také co se týče grafické úpravy tištěných médií, mění noviny významným způsobem „svou tvář“. Předrevoluční černobílý tisk občas zpestřený červeným titulkem by v dnešní době u čtenáře příliš neobstál. Do popředí se jednoznačně dere barva, a to především v podobě barevné fotografie. Také celková úprava jednotlivých stránek doznala změn. Vše je přehlednější, stránky nejsou již tolik přeplněné články. Změnil se také přístup médií k informacím. Média nejenže informaci čtenářům prodávají, a upravují ji proto do takové podoby, aby byla pro čtenáře přitažlivá, ale média přímo vyhledávají témata, která pro čtenáře nastolí jako důležitá. Média se přestala bát konfliktů, ba dokonce je začala vyhledávat. Konflikt je totiž nabitý emocemi, je čtenářsky zajímavý, nabízí možnost dalšího vývoje. Událost, která je předem jasná a nedramatická, je i méně zajímavá a potažmo hůře prodejná na trhu. V této kapitole budeme analyzovat sebevraždu Karla Svobody, a to stejnými nástroji, jaké jsme

aplikovali při obou předchozích kauzách. Kromě

kvantitativního vyhodnocení mediální agendy se pokusíme pomocí naratologické analýzy posoudit i kvalitativní charakter uveřejněných textů. Smrt Karla Svobody143, známého českého skladatele, byla nečekanou a tragickou událostí, která zaplnila titulní strany všech médií. Karel Svoboda byl jako skladatel velmi úspěšný. Spolupracoval s Karlem Gottem a textařem Jiřím Staidlem. Mediálně sledovanou osobností se Karel Svoboda stal především díky svému sňatku144 s mladou a krásnou Vendulou145. Po roce šťastného manželství se Svobodovým narodila dcera Klárka, která však ve dvou letech onemocněla zákeřnou leukémií, jíž ve svých čtyřech letech podlehla. Tragická událost poznamenalo oba partnery a pro mladou ženu to byl impuls k založení nadace Kapka naděje. Manželství se však dostalo do velké krize. Schylovalo se k rozvodu. Dlouho se Vendule nedařilo otěhotnět, až se nakonec v roce 2004 dočkala radostné zprávy a v rodině Svobodových opět začala panovat pohoda. 143

Existují i oficiální internetové stránky, kde je Karel Svoboda prezentován jako skladatel i se svojí tvorbou, viz http://www.karel-svoboda.cz/. 144 Karel Svoboda si Vendulu vzal v roce 1995. 145 Vendula Svobodová se narodila v roce 1972, kdy Karlovi Svobodovi bylo již 34 let.

80

V květnu 2005 se narodil syn Jakub. Rodinné štěstí však netrvalo dlouho, neboť Karel Svoboda v neděli 28. ledna 2007 spáchal sebevraždu na zahradě své vily v Jevanech. Výstřel z Karlovy zbraně doslova odstartoval velkolepou mediální agendu týkající se jeho smrti a dalšího života jeho ženy Venduly. O jeden den dříve – tedy v sobotu 27. ledna 2007 – se udála ještě další sebevražda, oběsila se spisovatelka Iva Hercíková. Přestože Iva Hercíková nepatřila zcela do kategorie českých celebrit, jednalo se o osobu dobře známou, a to především ve spisovatelských kruzích. Její tragická smrt se tedy bez pochyby nabízela jako vhodné téma pro mediální agendu. Mediální zájem o život Karla Svobody a především o jeho ženu mnohonásobně stoupl po jeho smrti. Sebevražda Karla Svobody se dostala na titulní strany nejen bulvárního tisku, ale i seriózních novin. Nyní se podíváme na způsob zpracování mediální agendy na téma sebevražda Karla Svobody jak v obou celorepublikových seriózních denících – v MF dnes a v Lidových novinách – tak v deníku Právo a v jednom bulvárním listu, a sice v Blesku. Deníky byly sledovány v období od 28. ledna do 28. února 2007.

Právo Deník Právo vychází pod tímto názvem od září 1995, i když ke změnám došlo již v roce 1991, ale to ještě nesl název Rudé právo. Šéfredaktorem a většinovým vlastníkem listu je Zdeněk Porybný, který je tak nejdéle působícím polistopadovým šéfredaktorem u nás. Právo se profiluje jako levicový tisk, myšlenkově blízký sociální demokracii. Jednoznačně se však začal hned od roku 1990 vymezovat vůči komunistické ideologii. Vychází ve vydavatelství Borgis, s průměrným denním nákladem zhruba 200 tisíc výtisků.146 Svým obsahem oslovuje především sociálně smýšlející jedince, osoby s levicovou politickou orientací a dělníky či pracující třídu. V české mediální krajině tak v jistém smyslu vytváří protipól vůči spíše pravicově zaměřené MF Dnes. V mediální kauze úmrtí Karla Svobody otisklo Právo celkem 28 článků, z nichž dva byly prezentovány na titulní straně. První zpráva se objevila na titulní straně 30. ledna 2007 a překvapivě nebyla zvýrazněna fotkou. Právo hned 146

Tištěný náklad Práva za leden 2008 byl 198 295 výtisků, přičemž průměrný prodaný náklad činil 147 981 výtisků. Právo se tak řadí na třetí místo mezi seriózními deníky.

81

v titulku nastolilo spekulaci o motivu Svobodova činu. Celá následující dvoustrana (strana 2 a 3) byla věnována sebevraždě Karla Svobody. Novináři zde připomněli další případy sebevražd českých umělců (článek „Sebevraždy a záhadná úmrtí českých umělců“). Obecnější kontext sebevraždy je nastíněn v článku „Lidé, kteří plánují dobrovolný odchod, se většinou loučí“. Čin komentuje i několik známých českých osobností. Grafiku stránek dokresluje pět fotografií. Deník Právo při tom pracuje se zcela odlišným obrazovým materiálem než Lidové noviny a MF Dnes nebo Blesk, který publikoval pořád stejné fotky. Právo také upozorňuje na ohlas Svobodova umění v zahraničí. Ve středu již titulní strana žádným způsobem mediální kauzu „Svoboda“ nepřipomíná. Na třetí straně listu však vyšlo celkem 5 článků a jedna fotka Venduly Svobodové. Téměř s týdenním předstihem ohlašuje Právo Svobodův pohřeb. Dále reflektuje reakci zahraničí na Svobodovu náhlou smrt. Začíná se rozvíjet otázka prodeje fotek mrtvého skladatele. Po jednodenní odmlce přichází další série článků na třetí straně listu. Právo přineslo dva články. Jeden informuje o případu prodeje fotek, druhý nadhazuje další možný důvod Svobodovy sebevraždy, a sice manželské problémy. Součástí každého článku byla i fotografie. Sobotní vydání rozvíjí kauzu s fotkami zastřeleného skladatele. V úterý se Právo zabývá pohřbem, který se ten den konal. Jako jediné seriózní noviny zviditelňuje postavu Svobodova zahradníka Dimitrije (článek „Smrt otce jsem takhle neprožíval, říká Svobodův zahradník“). Uzavírá také kauzu s policistou a fotkami zesnulého (článek „Expolicista obviněn za fotky Svobody“). Ve středu 7. února 2007 deník Právo celou mediální událost pomalu uzavírá dvěma články shrnujícími průběh pohřbu. Pohřeb je pro Právo důvodem umístit článek i s fotkou na titulní stranu. Z pohledu novinářů Práva se celá událost jeví jako poklidně se vyvíjející příběh. Neobjevuje se zde pozdvižení nad chováním režiséra Filipa Renče na pohřbu. Právo svým přístupem a zpracováním tlumí i emotivnost tragédie. Nikde není připomenuto, že Vendula Svobodová ztratila i své první dítě, které zemřelo na leukémii. Celá kauza se soustřeďuje na samotnou osobu Karla Svobody a nepouští do popředí jeho ženu Vendulu. Ve čtvrtek 8. února 2007 uveřejňuje Právo rozhovor s Filipem Renčem, který v něm otevřeně kritizuje průběh Svobodova pohřbu, a také dementuje pochybnosti o Svobodově

82

duševním zdraví. Několika odstavcová zprávička dává prostor k vyjádření druhé strany – tedy Venduly Svobodové. Přestože Právo otisklo v souvislosti se smrtí Karla Svobody celkem 26 článků, umístilo jenom dva z nich na titulní stranu, přičemž fotografií doplnilo jen druhý článek, jež pojednával o pohřbu. V první den, kdy je zpráva pro čtenáře nová a je třeba ji graficky zvýraznit, případně podpořit fotografií byl na titulní straně jen černobílý text. I když Právo tématu věnovalo dvakrát celou dvoustranu, pracovalo málo s obrazovým materiálem. Jenom jednou zařadilo do listu společné foto Venduly s Karlem. Nikdy nezveřejnilo fotku manželů Svobodových s jejich dítětem. Mediální kauza „Karel Svoboda“ byla od svého počátku tlumena, a to jak v konfliktnosti, tak emotivnosti. Právo prezentovalo sebevraždu Karla Svobody spíše z té věcné stránky, než aby výrazněji zahrnulo aspekt mezilidských vztahů (Právo ani nezmínilo již dospělé Svobodovy děti). Mediální agenda si však konflikt žádá, potřebuje ho ke svému životu. Mediální agenda musí ve svých počátcích plnit titulní stranu, kde je vidět, ještě než čtenář noviny vezme do ruky. Mediální agenda si přímo říká o fotografie, o emoce, o „silné“ výrazy (jako např. tragédie, prokletí, válka apod.). Pro mediální agendu je důležité také působení v čase. Právo však jakoby na čtenáře všechno vychrlilo hned na začátku, pak ještě vyšlehnul plamínek při příležitosti pohřbu, ale tím celá kauza v podstatě uhasíná, končí. V podání novinářů Práva postrádá celá událost konflikt. Vše je příliš jasné a jednoznačné. Do hry vstupuje jen málo aspektů a dění kolem hlavní události. Pro nastolení mediální agendy je příhodné zahrnout do problému větší množství osob, aby bylo možné agendu rozvíjet. Právo však naopak událost zužuje na samotného skladatale, brání se konfliktu, nenechává kauzu vyvíjet se v čase, a proto musíme konstatovat, že deník Právo nenastolil mediální agendu „smrt Karla Svobody“. Nevyužívá ani potenciálu rozvinout tragicky končící příběh v hlavní roli s Karlem Svobodou. Sebevražda Ivy Hercíkové, která se udála o stejném víkendu jako Svobodova smrt, byla v Právu mediálně pojata jako okrajová záležitost. Právo přineslo zprávu o smrti Ivy Hercíkové až ve středu 31. ledna 2007. Spisovatelka se však zabila již v sobotu. Noviny zřejmě čekaly, až informaci potvrdí oficiální zdroje, neboť Jana Bozděchová z nakladatelství Motto úmrtí oznámila teprve v úterý odpoledne. Článek „Zemřela spisovatelka Iva Hercíková“ byl umístěn až

83

na straně 8, kde byla otištěna i portrétová fotografie zesnulé. V textu se nepíše o sebevraždě, nýbrž se mluví pouze o smrti. Článek je tak spíše shrnutím spisovatelčina života než zprávou o tom, jak žena zemřela. Právo jako jediný seriózní deník událost neuzavřel hned 31. ledna, ale uveřejnil ještě zprávu o pohřbu Ivy Hercíkové. Článek „Lidé se přišli rozloučit se spisovatelkou Hercíkovou“ sice také nebyl situován na titulní stranu (nacházel se na straně 5), ale byl doplněn poměrně velkou fotografií Haliny Pawlowské, která byla dlouholetou přítelkyní zesnulé spisovatelky. Navíc je Halina Pawlowská mediálně známější hvězdou než Iva Hercíková, a to byl zřejmě důvod, proč se při příležitosti úmrtí Hercíkové v Právu objevila fotografie Pawlowské. Deník Právo tak prostřednictvím Pawlowské lépe prodal informaci o pohřbu Hercíkové. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že deník Právo si libuje ve zpravodajství o pohřbech, neboť i v případě Jana Masaryka a Jana Palacha byl pohřeb mediálně nejvíce zdůrazněn, i když tenkrát ještě v listu Rudé právo.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Karla Svobody v deníku Právo Datum

Titulek

Umístění článku titulní strana, pokračování na straně 2 strana 2

30.01.2007 Svoboda si vzal úterý život zřejmě kvůli dluhům Policie už vraždu prakticky vyloučila Lidé, kteří plánují strana 2 dobrovolný odchod, se většinou loučí Dracula čeká na strana 2 posudek Smutek v Jevanech strana 2 Sebevraždy a záhadná úmrtí českých umělců Karel Svoboda – autor velkých hitů

strana 2

Zahraničí

strana 3

strana 3

Autor článku

Foto

Petr Blahuš

ads, jt Foto manželů Svobodových

Jaroslav Špulák

Foto Karla Svobody s Karlem Gottem Foto Karla

84

vzpomíná na Včelku Máju Úspěšné i muzikály Smuteční pieta v Divadle Hybernia Co řekl v rozhovorech Právu Dvě manželky, čtyři děti Tvůrci: je to nenahraditelná ztráta 31.01.2007 Čeká se na analýzu středa zplodin výstřelu Svobodův pohřeb bude v úterý ve Strašnicích Zahraničí: odešel Mozart české popmusic Fotky mrtvého skladatele možná prodal policista Co řekla Svobodová TV Nova 2.2.2007 Mrtvého Svobodu pátek fotil policista, potvrzuje vyšetřování Svoboda byl zklamán vztahem a zvažoval dokonce prodej obrazů 3.2.2007 Policista se přiznal sobota k prodeji fotek 6.2.2007 Smrt otce jsem úterý takhle neprožíval, říká Svobodův zahradník Dimitrij Rozloučení bude tiché Expolicista obviněn za fotky Svobody 7.2.2007 S Karlem

Svobody s Včelkou Májou Foto Daniela Hůlky

strana 3 strana 3

far, ČTK

strana 3

far

strana 3

zr

Foto Karla Svobody se synem Jakubem

strana 2 a 3

strana 3

ads, jt

strana 3

ČTK, zaj

strana 3

nek

strana 3

Petr Blahuš

Foto Venduly Svobodové

strana 3

strana 3

ads, jt

Foto Svobody

strana 3

zr

Foto Venduly Svobodové

strana 3

Petr Blahuš Jan Rychelský

strana 5

strana 5

jpk

strana 5

Petr Blahuš

titulní strana,

Radmila

Foto svíček a květin před jevanskou vilou

Foto Venduly při

85

středa

8.2.2007 čtvrtek

Svobodou se loučily tisíce lidí

pokračování na straně 2

Hrdinová

Karle, ať vidíš slunce katedrál

strana 3

Jan Rychelský

Sidovský se Svobodovou mlčí Renč: Sidovský z pohřbu udělal kabaret!

strana 3

ras

strana 3

pohřbu (1x), na straně 2 pak 3 fotky 3 fotky (Karel Gott, Petr Janda, hřbitov)

Foto Svobody s Renčem

Lidové noviny Lidové noviny147 bezpochyby patří mezi jedny z nejkvalitnějších deníků vycházejících na našem území. Pyšní se historií sahající až do roku 1893, kdy byl tento deník založen v Brně. Lidové noviny jsou spojeny s celou plejádou známých spisovatelů, umělců a dalších osobností. Nikdy se nebály inovace a vždy se snažily udržet si velmi vysokou úroveň kvality co se týče žurnalistických aspektů. Dnes

jsou

součástí

koncernu

Rheinisch-Bergische

Druckerei-

und

Verlagsgesellschaft GmbH a pod vedením Veselina Vačkova, který usedl do šéfredaktorského křesla v roce 2000, se „Lidovky“ zasazují o to, aby česká zpravodajská i publicistická žurnalistika byla kvalitní a etická zároveň. Provozují také zpravodajský server www.lidovky.cz, na kterém rozvíjejí internetovou podobu Lidových novin. Svým obsahem se Lidové noviny obracejí spíše na náročného čtenáře s vyšším vzděláním, který hledá kromě aktuálních informací i vyhraněné a zasvěcené názory odborníků, případně širší kontext událostí. Lidové noviny se snaží oslovit specifické cílové skupiny jakými jsou například studenti, učitelé, právníci, lékaři nebo státní zaměstnanci. Lidové noviny se proto zaměřují především na politiku, následovanou kulturou. Lidové noviny otiskly v rámci mediální agendy „smrt Karla Svobody“ celkem 16 článků, z nichž jich 5 bylo uveřejněno na titulní straně. Na událost reagovaly s mírným zpožděním, neboť Karel Svoboda se zastřelil v neděli 147

Lidové noviny vycházejí v průměrném denním tištěném nákladu 105 843 (za leden 2008), přičemž prodaný náklad za den činí v průměru 62 422 (za leden 2008). Srovnej viz http://www.abccr.cz/.

86

odpoledne, tudíž první krátká zpráva mohla vyjít již v pondělním čísle. Lidové noviny však událost reflektovaly až ve svém úterním vydání.148 Lidové noviny v sobě nezapřou svou „literární“ historii, která se odrazila v titulku „Dobrovolný odchod z jeviště života“. Zajímavý text nabídl kritik Jan Rejžek149 v rubrice Úhel pohledu. Ostře v něm kritizuje přehnanou reakci a zájem bulváru a poukazuje na nepravdy, ba nesmysly, které je bulvár ve snaze vyplnit prostor schopen napsat. Poukazuje na fakt, že média ze Svobody uměle konstruují důležitější osobu, než kterou ve skutečnosti byl, že jeho tragédii příliš zveličují. „Budiž, ale uznejte, že někomu jinému se stejně nesmazatelně zapsaly do duše třeba předčasné odchody Karla Kryla, Petra Kalandry, Mejly Hlavsy nebo Zuzany Navarové.“150 Do této plejády jmen je možné zařadit i ve stejný čas zesnulou spisovatelku Ivu Hercíkovou, o jejíž smrti Lidové noviny zveřejnily pouze krátkou zprávu uvnitř listu na straně 20. V textu navíc vůbec není zmíněno, že paní Hercíková spáchala sebevraždu. Tuto informaci uváděl pouze internetový server, který nabídl i několik dalších článků k tomuto tématu. Lidové noviny v kauze Karla Svobody ukazují hned na titulní straně konfliktnost tématu. Objevují se i první spekulace o motivu činu (článek „Svobodova sebevražda: zřejmě nezvládl deprese“). Sebevražda Karla Svobody je mediálně natolik přitažlivá, že se stala náplní každodenní rubriky Téma, tedy hlavním tématem celého listu. Nechybí informace ze života umělce a chvála na jeho dílo. Na povrch však pronikají i spekulace o finančních potížích. Třešničku na dortu představuje prvek osobní tragédie (článek „Přiběhla, že Karel leží na zahradě“). Ve čtenáři probouzí soustrast a další city i zvolené fotografie (např. dopisní schránka a v ní dvě růže). Ve středečním vydání pokračuje konflikt seriózní noviny vs. bulvár a otevírá se kauza fotografií zastřeleného skladatele. Téma prodejnosti tragédie je námětem i pátečního článku „Smrt se dobře prodává, 148

Zde narážíme na problematiku přípravy a výroby novin. Noviny jdou do tisku cca ve 22:00 nebo možná i o něco dříve, takže jediná šance, jak dostat do pondělního vydání alespoň krátký článek je provést změny nejpozději do 20:00. Na příkladu MF Dnes je však vidět, že to je možné. 149 Novinář a publicista Jan Rejžek (50) absolvoval žurnalistickou fakultu UK v Praze, posléze se zaměřil na hudební, divadelní a filmovou publicistiku (Melodie, Scéna, Film a doba aj.) a uváděl poslechové pořady v klubech.V letech 1990-92 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky, poté v České televizi, byl mluvčím ODA. Psal pravidelné sloupky do Českého deníku a Metra, nyní píše do Lidových novin a Sportu. Autor básnických sbírek (například Nic moc), několika monografií (například o Marilyn Monroe) a scénářů. Jan Rejžek má dvě dcery a syna. Viz http://www.csmagazin.com/2005-05/view.php?article=articles/cs050578.htm (10.05.2008). 150 Rejžek, Jan: Talent ve službách Mefista, In: Lidové noviny, 30.01.2007, s. 1.

87

tvrdí lidi kolem bulváru“. V sobotu vyšel v příloze článek Karla Gotta „Začínali jsme jako konkurenti“. Karel Gott se na stránkách Lidových novin vskutku projevil jako velký literát, když jemně, s citem a úctou k zesnulému kolegovi napsal o jejich vzájemném vztahu. Požádat Karla Gotta o napsání článku o Karlu Svobodovi byl znamenitý novinářský tah. Celebrita píše o celebritě. Navíc uveřejnit text ve víkendovém vydání, které si obvykle kupuje více lidí než ve všední dny, zaručuje zasažení širšího publika. Na tento článek byla samozřejmě upoutávka na titulní straně v hlavičce listu i s fotografií Karla Gotta a Karla Svobody. Do úterního pohřbu se Lidové noviny odmlčují. Ve středu je nastoleno téma pohřbu Karla Svobody. Hlavní fotografie titulní strany zobrazuje truchlící vdovu po Karlu Svobodovi s titulkem „Tisíce lidí uctily Karla Svobodu“, přičemž slovní spojení „tisíce lidí“ je pro zdůraznění tištěno červeně. O pohřbu samotném se pak píše až na straně 18, která je celá věnována tomuto poslednímu rozloučení. Pohřeb je prezentován jako v poklidu proběhnuvší obřad, na kterém se všichni zúčastnění s úctou rozloučili s Karlem Svobodou. Jediný stín vrhly na událost davy zvědavců, které spíše koukaly na známé osobnosti, jež na pohřeb přišli proto, že se s Karlem Svobodou osobně znali. Účel přítomnosti zmiňovaných tisíců tak byl trochu sporný. Pohřeb oficiálně ukončuje život člověka na zemi a ze žurnalistického hlediska uzavírá mediální kauzu „Karel Svoboda“. To, že je těžké udržet téma „Karel Svoboda“ naživu i po jeho smrti, dokazují Lidové noviny několikadenní odmlkou. Na závěr vychází v sobotním čísle jako součást přílohy Kulturní revue článek „Muzikál jako byznys“, který nechává čtenáře nahlédnout i na „neuměleckou“ stránku umění, které se v moderní době stalo „obyčejným“ podnikáním. Lidové noviny nesouhlasí s novinářskými taktikami bulvárního tisku a jasně se vůči němu vymezují. Proto se nesnaží v kauze Karla Svobody vytahovat na povrch informace z umělcova soukromého života. Ve svých článcích nerozebírají chování Filipa Renče na pohřbu, ba naopak se v tomto případě snaží konflikt utlumit dle hesla: „Jestliže už se musí psát o smrti, tak alespoň s úctou k zesnulému.“ Nerozmazávají dokonce ani problém s policistou, který Blesku prodal fotky zastřeleného Svobody.

88

K případu sebevraždy Karla Svobody uveřejnily Lidové noviny po obsahové stránce směs různých článků a nechávají čtenáři poměrně velký prostor, aby si z této mozaiky sestavil svůj vlastní konečný celistvý obraz. Tématu se však věnují příliš krátkou dobu na to, aby vznikla mediální agenda. Sebevražda Karla Svobody byla příliš brzy přesunuta do kulturní rubriky. Proč se umělcův pohřeb nestal hlavním tématem dne? Proč se Lidové noviny nepokusily získat rozhovor s Vendulou Svobodovou? Proč Lidovky nepátraly více v soukromém životě Svobodových? Zřejmě z morálních a etických důvodů, neboť nechtěly vydělávat na smrti a již prastaré lidové přísloví říká „o mrtvých jen dobře“. Lidové noviny si z mnoha aspektů, které případ Karla Svobody nabízel, vybraly pouze jeden, a sice kritiku bulvárních listů za to, jakou směs pravd i lží jsou schopni napsat. Čtenář tak mohl napjatě sledovat téměř detektivní příběh, ve kterém hrály hlavní roli fotografie zastřeleného skladatele. Ve vedlejší roli vystupovali z počátku neznámí policisté, kteří snímky nafotili a prodali deníku Blesk. Lidové noviny celou kauzu přesunuly z intimní roviny dotýkající se přímo rodiny zesnulého na rovinu společenskou zahrnující v sobě etiku a morálku. Vyhýbání se konfliktu či jeho minimalizováním ale není způsob, jak lze nastolit mediální agenda. Lidové noviny pojaly tragický odchod ze života Karla Svobody jako svou povinnost vyjádřit mu svůj respekt vůči jeho osobě. Záležitosti se věnovaly příliš krátkou dobu a ve svých článcích nevyčerpaly všechny nabízející se možnosti, proto také otiskly jenom 15 článků. Lidové noviny si zachovaly svou pověst kvalitního a seriózního deníku, avšak za cenu toho, že nenastolily mediální agendu „smrt Karla Svobody“.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Karla Svobody v Lidových novinách Datum

Titulek

30.01.2007 Dobrovolný úterý odchod z jeviště života Talent ve službách Mefista

Umístění článku titulní strana

Autor článku

Titulní strana: Úhel pohledu, pokračování na straně 10

Jan Rejžek

Foto Karel Svoboda zřejmě v divadle, s kravatou a v obleku

89

Svobodova sebevražda: zřejmě nezvládl deprese Smrt Karla Svobody

Znal recepty na popové hity Svobodu stíhali kvůli zvýhodňování věřitelů Přiběhla, že Karel leží na zahradě 31.01.2007 Fotil mrtvého středa skladatele policista?

2.2.2007 pátek

3.2.2007 sobota 7.2.2007 středa

Svoboda: pitva potvrdila sebevraždu Smrt se dobře prodává, tvrdí lidi kolem bulváru Začínali jsme jako konkurenti Tisíce lidí uctily Karla Svobodu

Svobodův pohřeb: krátký a důstojný obřad Na co tu všichni ještě čekáte? 10.02.2007 Muzikál jako sobota byznys Svobodovi podnikání nesedlo

titulní strana

Jiří Reichl

Téma, celá strana 3

Téma, strana 3 Téma, strana 3

5 fotek Karla Svobody od dětství až po dospělost Marta Švagrová kul

Téma, strana 3

Jiří Reichl

titulní strana, pokračování na straně 4

Václav Drchal

strana 4

ČTK

titulní strana (dole), pokračování strana 4 strana 15

baw

Karel Gott

titulní strana

celá strana 18 v příloze Kultura strana 18 Příloha Kulturní revue, strana 13 a 14 strana 14

Marta Švagrová

Foto dopisní schránky se 2 růžemi Ukázka titulní strany Blesku se zveřejněnými fotkami

Fotka mrtvého, která byla zveřejněna v Blesku (str. 4) Foto Karla Gotta Fotka Venduly Svobodové v černém na pohřbu 6 fotek

8 fotek

Jiří Bohm

90

Mladá fronta Dnes Mladá fronta Dnes je jedním z nejprodávanějších151 celorepublikových deníků. Přestože Mladá fronta Dnes pod tímto názvem začala oficiálně vycházet až od 1. září 1990, nepřímo navázala152 na list Mladá fronta, který od roku 1945 vydávala komunistická mládežnická organizace. Dnes je MF Dnes spolu s LN a dalšími médii součástí německého koncernu Rheinisch-Bergische Druckerei- und Verlagsgesellschaft GmbH, která v roce 1995 koupila podíly dřívější společnosti MaFra a.s. Pod šéfredaktorským vedením Roberta Čásenského se podařilo vedle centrální redakce v Praze vybudovat dalších 14 regionálních redakcí, díky nimž deník vychází v regionálních mutacích. Svým obsahem se MF Dnes zaměřuje na komentované zpravodajství a tematické přílohy a také na již zmiňované regionální zpravodajství. Noviny se sice prohlašují za politicky neutrální, ale zejména z publicistických článků je patrná sympatie s pravicovou politikou. Co se týče čtenářů, oslovuje svou žurnalistikou MF Dnes především střední vrstvu českého obyvatelstva (tedy osoby se středoškolským či vysokoškolským vzděláním, s průměrným měsíčním platem nad 15 000 kč čistého příjmu). MF Dnes otiskla celkem 46 článků zabývajících se sebevraždou Karla Svobody, přičemž 11 z nich bylo zařazeno na titulní stranu. Obrazová dokumentace dosáhla počtu 36 fotek. Celá mediální kauza probíhala na stránkách MF Dnes s různou intenzitou od 29. ledna do 27. února 2007. MF Dnes jako jediný reagoval na smrt skladatele Svobody již v pondělí, a to krátkým sloupkem s portrétem Karla Svobody na titulní straně. Zároveň se v rubrice Hydepark objevil článek Jakuba Čuňka, pojednávající o duševně chorých lidech.153 MF Dnes svým pohotovým jednáním zachovala nejvyšší míru aktuálnosti zpravodajství. V úterý již mediální kauza „Karel Svoboda“ vypukla naplno. Opět články na titulní straně spolu s fotografií Venduly Svobodové. Uvnitř listu byla tématu věnována celá dvojstrana. MF Dnes hned od počátku

151

MF Dnes má průměrný denní tištěný náklad za leden tohoto roku 365 815 výtisků, přičemž průměrný denní prodaný náklad činí 300 596 kusů. Ze seriózních českých deníků Mladou frontu dnes předčí jenom Deníky vydavatele Vltava-Labe-Press a.s., jichž se denně průměru prodá 315 148 kusů (také údaj za leden 2008). Viz ABC ČR http://www.abccr.cz. 152 List převzal původní název, který pouze přídavkem slova „dnes“ mírně pozměnil. Převzal i původní redaktory a částečně i čtenářskou základnu, ale z právního hlediska jde o zcela jiný list. 153 Přestože tento článek nebyl listem dán do přímé souvislosti se smrtí Karla Svobody, jedná se o zajímavou a možná neplánovanou souhru náhod, neboť o Karlu Svobodovi se později objevily spekulace o jeho depresích.

91

uchopuje na celé události několik aspektů. Zabývá se osobou Karla Svodody, jeho životem a jeho hudební kariérou (články „Velký dělník šlágrů“, „Životní příběh“). Čtenářovu pozornost směřuje také na Karlovu mladou ženu Vendulu (články „Svobodova žena: Ještě jsme si plánovali večeři“, „Ještě mi blahopřál k úspěšnému zakončení studia“). Nezapomíná zdůraznit aspekt osobní tragédie (článek „Nejdřív přišla o dceru, teď také o manžela“). Obrací se i na umělecké kolegy a lidé z okruhu Svobodovo známých (článek „Smrt plánoval, míní kolegové“). V neposlední řadě otevírá obecnou či celospolečenskou rovinu problému (článek „Každý desátý člověk s depresí končí život sebevraždou“). Deník MF Dnes si v podstatě připravilo pět tematických okruhů, které jsou schopné samostatné existence a dalšího rozvoje nezávisle na sobě. Ve středu přibyla další linie příběhu, a sice snímky mrtvého skladatele, které bulváru prodala policie. Tato dílčí kauza je na titulní straně i další den. V pátečním vydání novináři MF Dnes detailněji rozpracovali obecný kontext sebevraždy, a to jak z pohledu etymologie, tak z pohledu kulturně podmíněného chápání sebevraždy. Připomenuty byly i některé další sebevraždy českých umělců a celebrit. Žurnalisté rozpitvali i všechny v úvahu připadající motivy Svobodova činu, sahající od nevěry až po dluhy. Sobotní výtisk patřil Vendule Svobodové. Již na titulní straně byl začátek rozhovoru s paní Svobodovou, který byl plný emocí a slz. Téma Dnes na straně A3 znovu řešilo kauzu fotek mrtvého skladatele. Pod svou publicistickou lupu si záležitost s policií vzal i kritik Josef Chuchma ve svém Zápisníku. Sešit C pak čtenáře seznámil s příběhem Venduly Svobodové. Článek „Svoboda jevanská vila: Dobrá adresa, ale prokletá“ do kauzy vnáší určité tajemno a připomenutím dřívějších úmrtích v životě Karla Svobody zesiluje tragičnost celé události. V pondělí čtenáři opět dostávají na titulní straně Karla Svobodu, tentokrát zprostředkovaně přes Petra Muka. MF Dnes nemá jako Lidové noviny Karla Gotta – nebude přece kopírovat konkurenci – místo toho má rozhovor s Petrem Mukem, pro kterého Svoboda složil píseň Stín katedrál. MF Dnes tak rozbaluje tématický okruh Svobodových kolegů a spolupracovníků. V úterý se konal pohřeb. MF Dnes v článku „Pohřeb Svobody: setkání nepřátel?“ již předem poukazuje na konfliktnost případu. Na titulní stranu však list umístil článek „Svobodovi předepsal antidepresiva dětský lékař“, ve kterém

92

rozvíjí kauzu Svobodových depresí jako příčiny smrti. Článek nepřímo vrhá stíny na dětského lékaře, který bez oprávnění a odborných instrukcí dal Svobodovi k dispozici medikamenty proti depresím. Svobodovo laické a nahodilé zacházení s poměrně nebezpečnými léky potvrzuje i v rozhovoru „Když se cítil blbě, tak si něco šoupnul“ lékař Pavel Boček. Středeční MF Dnes nastoluje téma Pohřeb Karla Svobody. Titulní straně dominuje fotografie Venduly Svobodové v černém, s výrazem plným smutku a emocí. Kromě toho nenechává deník spát kauzu s fotkami právě pohřbeného Svobody. Titulní strana přináší článek „Snímky mrtvého prodávalo více policistů“. Rozloučení s Karlem Svobodou se stalo tématem dne a je mu věnována celá strana A3. Smuteční obřad však na rozdíl od ostatních seriózních deníků není líčen jako poklidný a tichý, ale jako plný emocí a napětí. „Hru“ na čtenářovy city šikovně realizuje fotoseriál „Pohřeb autora hitů“, který zahrnuje čtyři fotografie přímo z pohřbu. Dále jsou znovu analyzovány různé hypotézy o motivech Svobodova činu (článek „Proč si vzal život? Fakta a dohady“). Ve čtvrtek pokračuje téma prodeje fotek a také pohřbu. Mediální agenda se však poprvé přesouvá z titulní strany až na stranu druhou. Díky chování režiséra Renče na smutečním obřadu je možné mediálně prodloužit životnost tématu „Pohřeb Karla Svobody“. Do celé kauzy je tak zapojena další celebrita. V publicistické části se pak nad smrtí zamýšlí Jiří X. Doležal154 v článku „Smrt je výsostné právo jedince“. Páteční list nepřináší žádný trhák, a tak je článek „Policisté se přou, koho napadl kšeft s fotkami Svobody“ odsunut až na čtvrtou stranu. Není ani zvýrazněn žádnou fotkou. Cítíme, že kauza s policií a fotkami už se pomalu blíží ke svému konci a nemá co nabídnout. Víkendové vydání se zaměřilo na Filipa Renče. V příloze Víkend je otištěn rozsáhlý rozhovor s tímto režisérem, ve kterém je nejvíce prostoru věnováno otázkám týkajících se Renčova vztahu s Karlem Svobodou, jeho názoru na Svobodovu sebevraždu, ale také důvodům Renčova výstředního chování na Svobodově pohřbu. Způsob, jakým na sebe Renč na smutečním obřadu upozornil, 154

Jiří X. Doležal se narodil 28. února 1965 v Hradci Králové. Vystudoval psychologii a od roku 1991 pracuje v časopise Reflex, jehož profil výrazně utvářel a patří k jedněm z jeho nejznámnějších redaktorů. Jako novinář se zajímá především o problematiku drog a krajně pravicových extremistických skupin.

93

je čtenářům připomenut v článku „Provokatér z pohřbu“. V rubrice Zápisník Josefa Chuchmy se Chuchma ve svém článku „Deprese jsou náhle sexy. To přejde“ podivuje celospolečenskému dopadu Svobodových údajných depresí. Širší kontext Svobody sebevraždy je tímto publicistickým textem uzavřen. V úterý 13. února 2007 je definitivně vyčerpáno i téma prodeje fotek mrtvého skladatele (článek „Tady Pačes, mám fotky Svobody“). Následuje dlouhá třináctidenní odmlka. Pak se objevuje 27. února 2007 článek „Otce nezabily deprese, říká Svobodův syn“. Téma se však již nevrací zpět na titulní stránku. Vyjádření Svobodova syna Petra je umístěno na stranu A4. Celá záležitost je pojata jako duel Petr vs. Vendula. Nechybí ani jejich fotografie. Svobodův syn dává za otcovu smrt vinu Vendule, která svého muže nechala trápit se o samotě. Tímto je celá mediální kauza „Smrt Karla Svobody“ ukončena. Jedná se však o otevřený konec, kdy není zcela jasné, proč Karel Svoboda spáchal sebevraždu. Čtenář je ponechán bez odpovědi na otázku, zda si vzal život kvůli problémům v manželství, nebo zda trpěl depresemi. Na příkladu Mladé fronty dnes vidíme, jakým způsobem je možné nastolit téma „smrt Karla Svobody“. Deník MF Dnes se nevyhýbá konfliktu, ba naopak jej zdůrazňuje (viz např. mediální prezentace pohřbu v MF Dnes vs. Právo nebo Lidové noviny). Hned na začátku kauzy rozvíjí MF Dnes několik tematických okruhů, které v dalších dne vždy dle potřeby znovu rozpracovává. Noviny MF Dnes nabízí čtenáři smutný příběh, ba dokonce životní tragédii, kdy do hlavní role je obsazen skladatel Karel Svoboda a v hlavní vedlejší roli figuruje jeho mladá žena Vendula. Celé vyprávění působí jako směs tragédie a detektivky, respektive připomíná tištěnou verzi oblíbených televizních soap oper. V příběhu vystupuje více osob, které měli k zesnulému nějaký vztah: vdova Vendula, vlastní děti, kolegové z branže (např. Filip Renč, Petr Muk apod.), policisté (viděli mrtvého jako první a pořídili snímky, které prodali bulváru), lékaři a další odborníci (uvádějí spekulace o depresích). Obdobně jako v televizní soap opeře je každý den věnována větší pozornost jednomu či dvěma aspektům, respektive osobám, přičemž problém není nikdy vyřešen až do konce. Hlavním cílem každého článku je vzbudit ve čtenáři emoce. Čtenářovu pozornost si deník udržuje prostřednictvím bulvarizace celé agendy, čímž se ještě více stupňuje konflikt obsažený v dané kauze. Titulky jako

94

„Nejdřív přišla o dceru, teď také o manžela“, „Volala jsem na něj: Karle! Karle!“, „Pohřeb Svobody: setkání nepřátel?“ nebo „Provokatér z pohřbu“ jsou jako vypůjčené z Blesku či jiného bulvárního deníku. MF Dnes také přinesla nejvíce informací ze soukromého života Svobodových ve srovnání s ostatními sledovanými seriózními periodiky. Jako jediný deník neuzavřel kauzu několik dní po pohřbu, ale zveřejnil ještě 27. února 2007 článek s vyjádřením Svobodova syna Petra. I tento článek byl vystavěn na konfliktu, a sice na duelu Petr vs. Vendula Svobodová. Celá kauza končí s otevřeným závěrem. I když MF Dnes pomocí preferovaného čtení a neustálého opakování Svobodových psychických problémů směřuje čtenáře spíše k interpretaci jeho sebevraždy v důsledku depresí, poslední článek znovu rozdmychává otázku možných manželských nesnází. Mediální agenda tak zůstává otevřená vůči případnému pokračování nebo novým zjištěním. Při nastolování mediální agendy „smrt Karla Svobody“ soustředila svou pozornost MF Dnes na konflikt obsažený v události. MF Dnes pochopila, že chceli téma nastolit, je nezbytné umísťovat články v prvních dnech na titulní stranu a informovat o dané události čtenáře každý den. Sebevražda Karla Svobody se několikrát stala hlavním tématem listu. Nebyla zanedbána ani práce s fotkou, kdy celkem 46 článků bylo doprovázeno 36 fotkami. MF Dnes je ale také důkazem toho, že seriózní deník je schopen nastolit agendu sebevraždy jen, pokud se nechá „svést“ alespoň k mírné bulvarizaci.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Karla Svobody v MF Dnes Datum

Titulek

29.01.2007 Skladatel Karel pondělí Svoboda tragicky zemřel Duševně nemocný není nutně zloduch 30.01.2007 Karel Svoboda: úterý Smrt velkého dělníka šlágrů Svobodova žena: Ještě jsme si

Umístění článku titulní strana, sloupek vpravo strana A8 (rubrika Hydepark) titulní strana, pokračování strana A2 a A3 titulní strana

Autor článku

Foto Malý portrét

Jakub Čuněk

Václav Dolejší

Foto Venduly Svobodové

95

plánovali večeři Nechápu. Byl bojovník Smrt plánoval, míní kolegové Ještě mi blahopřál k úspěšnému zakončení studia Nejdřív přišla o dceru, teď také o manžela Velký dělník šlágrů Každý desátý člověk s depresí končí život sebevraždou Životní příběh 31.01.2007 Policie vyšetřuje středa prodej snímků mrtvého Svobody Desky Karla Svobody: Dracula i Popelka 1.2.2007 Dvacet tisíc za čtvrtek policejní fotky mrtvého 2.2.2007 pátek

3.2.2007

Svobodova sebevražda plní ordinace psychiatrů Muži si život berou častěji Sebevraždy českých celebrit Sebevraždu jiné kultury považují za hrdinský čin Budeme říkat: vzal si život místo spáchal sebevraždu? Na Svobodu se možná nakupilo hned několik problémů Mami, táta spí..

strana A2 a A3 strana A2 strana A2

Václav Dolejší Václav Dolejší

strana A2

Martin Moravec

strana A3

Vladimír Vlasák Lenka Petrášová

strana A3

strana A2 a A3 titulní strana, pokračování A3 strana B4 (příloha Kultura) titulní strana, pokračování strana A4 titulní strana

Téma Dnes, strana A3 Téma Dnes, strana A3 Téma Dnes, strana A3

Foto Karla Svobody

Lenka Petrášová

6 fotek Foto Karla Svobody

kar

Foto CD obalů

Jaroslav Kmenta, Lucie Frydecká Jan Gazdík

2 fotky

Jan Vaca

5 fotek

pes

strana A3

Lucie Frydecká

strana A3

Jan Gazdík

titulní strana,

Foto Venduly Svobodové ve voze

Foto Venduly

96

sobota

5.2.2007 pondělí

6.2.2007 úterý

7.2.2007 středa

strana A1, C1 Volala jsem na titulní strana, něj: Karle! Karle! pokračování strana A3 Obchodník se smrtí byl dopaden

Téma Dnes, strana A3

Příběh Venduly Svobodové Svobodova jevanská vila: Dobrá adresa, ale prokletá Laciný policejní fotograf. Naši lvové Svoboda mi mockrát říkal, že už nemá sílu Prodával fotky mrtvého Svobody. Byl při tom sám? Svobodovi předepsal antidepresiva dětský lékař Pohřeb Svobody: setkání nepřátel?

Sešit C

Když se cítil blbě, tak si něco šupnul Ženy jsou depresivnější, muži se častěji zabíjejí Rozloučení: Tisíce lidí na pohřbu Karla Svobody Snímky mrtvého prodávalo více policistů Rozloučení plné emocí i napětí

Jana Ciglerová, Pavla Matějů Jaroslav Kmetka, Ivana Faryová

Svobodové Foto Venduly Svobodové

Černobílá fotka Venduly

Sešit C

strana A20 (rubrika Zápisník) titulní strana, pokračování strana A4 strana A4

Josef Chuchma

titulní strana, pokračování strana A4

Zuzana Janečková

strana A4

Jan Mates

strana A4

Zuznan Janečková

Martin Moravec

Foto Petra Muka

Ivana Faryová

Foto Karla Svobody s pugetem

strana A10

titulní strana

titulní strana, pokračování strana A3 Téma Dnes, celá strana A3

Foto Venduly v černém na pohřbu

Lenka Petrášová

Foto Venduly Svobodové z pohřbu

97

8.2.2007 čtvrtek

9.2.2007

10.2.2007

Fotoseriál Pohřeb autora hitů Proč si vzal život? Fakta a dohady Druhý policista přišel o místo

strana A3

Nemám se zač stydět. Udělal bych to zase Smrt je výsostné právo jedince Policisté se přou, koho napadl kšeft s fotkami Svobody Víkend: Kauza Renč

strana A2

Deprese jsou náhle sexy. To přejde Provokatér z pohřbu 13.02.2007 Tady Pačes, mám fotky Svobody 27.02.2007 Otce nezabily deprese, říká Svobodův syn

strana A3

strana A2

strana A8 strana A4

4 fotky Jan Mates, Jakub Pokorný Ivana Faryová, Jakub Pokorný Karel Knap

Jiří X. Doležal fa

sešit C, strana C1 a C3

Karel Knap

strana A10, Zápisník Josefa Chuchmy Sešit C

Josef Chuchma

strana A2 strana A4

Foto Filipa Renče

Pavla Kubálková

Foto Filipa Renče + fotky z pohřbu Karla Svobody

Fotka Karla Svobody Fotka Venduly Svobodové, Petra Svobody

Blesk155 Deník Blesk byl prvními bulvárními novinami u nás. Začal vycházet v dubnu roku 1992 a své prvenství si udržel i v postupně přibývající konkurenci.156 Blesk vydává Ringier ČR, a.s. Současnou podobu Blesku určuje šéfredaktor Vladimír Mužík. Svým obsahem Blesk oslovuje čtenáře se základním až středoškolským vzděláním, ve věku mezi 30 až 45 lety, žijícím na menším městě. Mezi čtenáři 155

Zajímavou práci na téma komunikační strategie bulvárního tisku na příkladu sebevraždy Karla Svobody napsal Jan Tříska. Viz Tříska, Jan: Komunikační strategie tří bulvárních deníků (Blesk, Šíp, Aha!): smrt Karla Svobody, bakalářská práce, MU Brno, 2007. 156 V prosinci 2005 začal vycházet bulvární list Šíp a v březnu 2006 se přidal ještě deník Aha.

98

Blesku převažují ženy. Svým denním průměrným nákladem dosahujícím necelých 570 tisíc výtisků157 si drží první místo158 ve své kategorii „bulvár“. Blesk nepřekvapil aktuálností, neboť zprávu o úmrtí Karla Svobody zveřejnil až v úterý 30. ledna 2007. Podle titulku, který se objevil na titulní straně („Prodávají foto mrtvého krále! Tohle je důkaz“) je poznat, že list vycházel z předpokladu předchozí informovanosti čtenáře o sebevraždě Karla Svobody. Celé titulní straně dominují fotky Karla Svobody. Paradoxně se na svém portrétu tváří jako by byl zhusen tím, že fotky jeho mrtvoly někdo prodal bulváru. Blesk se staví do role etického vzoru a mravokárce, když hlásí: „Blesk: Další foto neotiskneme“. Celá druhá a třetí strana je plná fotek Karla Svobody a krátkých článků o jeho životě. Pozornost se stáčí i na Svobodovu manželku Vendulu. Úterní vydání je plné emocí (např. zdrcená Vendula, mrtvý král apod.). Blesk sice jistě dobře ví, od koho snímky koupil, neváhá však rozjet kauzu okolo fotek mrtvého Svobody. Obrací se také na různé známé osobnosti, které Karla Svobodu osobně znali a dává jim šanci vyjádřit se k jeho činu. Blesk okamžitě začíná nastolovat téma sebevraždy Karla Svobody. Předkládá čtenáři srdceryvnou rodinnou tragédii končící násilnou smrtí a využívá každé detailní informace, aby ji mohl čtenáři okamžitě předložit. Hlavním nástrojem této mediální agendy se stává fotografie. Blesk působí na čtenáře především fotkou, barvami a v druhé řadě titulky psanými velkými písmeny. V Blesku se dokonce titulek či sled titulků a podtitulků stává článkem, který ve své klasické podobě chybí. Tuto taktiku Blesk používá především při lámání první strany. Ale i články uvnitř listu jsou výrazně kratší než texty v seriózních denících. Ve středu přichází další blesková smršť článků o úmrtí Karla Svobody. Titulní strana nadhazuje čtenářům otázku, kdo vyfotil mrtvého skladatele a jako by z úst Venduly Svobodové přichází odpověď: policie. Tématu jsou věnovány celé strany 2, 3, 4 a 5. Přichází další spekulace o důvodech Svobodova činu. Pozornost se obrací i na vilu v Jevanech a Jevany vůbec. Sídlo je označeno za

157

Přesný údaj za leden 2008 je 569 370 výtisků tištěného nákladu, prodaný náklad v denním průměru je pak 451 672 výtisků. Viz ABC ČR http://www.abccr.cz. 158 Průměrný denní prodaný náklad za leden 2008: Blesk (451 672), Aha (114 651), Šíp (68 184). Zdroj: ABC ČR, http://www.abccr.cz.

99

prokleté, čímž se do případu vnáší nádech tajemna a nadpřirozena. Zároveň je i započato téma nastávajícího pohřbu. Ve čtvrtek potvrzuje titulní strana Blesku svým čtenářům, že fotografie zastřeleného skladatele novinám prodal policista. V článku „Tajné jednání o penězích Karla?“ se rozvíjí spekulace o možných finančních problémech Svobody, případně dědictví. Ale ani téma samotné sebevraždy není dosud uzavřeno. Promlouvá svědek – soused Petr Gruber, který byl jako první samotnou Vendulou přivolán na místo činu. Také Vendula se vrací na místo posledních minut života svého manžela. Na třetí straně je otevřeno téma malého Svobodova syna Jakuba, který přebývá u chůvy spolu s článkem o možných finančních nesrovnalostech („Tajná schůzka s účetní!“). V pátečním Blesku se noviny zaměřují na možnost manželské krize Svobodových. Na straně 2 se opět řeší kauza s policií a fotografiemi a začíná rubrika Seriál Blesku, ve které přináší informace o jednotlivých etapách Svobodova života. Na třetí straně je zveřejněn článek „Gott: Moje poslední schůzka s Karlem“, ve kterém Blesk využívá popularity Karla Gotta, tedy další celebrity, ke zvýraznění informace o Karlu Svobodovi. Víkendový výtisk přichází na titulní straně s novou verzí: smrt Karla Svobody byla vražda. Vítězně také ohlašuje, že fotky mrtvého Svobody prodal policista, tím se však tento tematický okruh zatím ještě zcela neuzavírá. Další články k této mediální agendě jsou na druhé a třetí straně. Kromě toho se událostí zabývá celá příloha Blesk na víkend. V ní novináři připomínají slavné české zpěváky, kterým Svoboda napsal nějaký hit. Také je vzpomenuto celebrit, které spáchali sebevraždu, a to i zahraničních. V sobotu nastolené téma vraždy září na titulní straně pondělního Blesku. Policie zahajuje nové vyšetřování, zmizel mobilní telefon Karla Svobody, který by mohl být stopou k vysvětlení, zda šlo o vraždu. Nové tajemno se rozprostírá kolem dopisu na rozloučenou. Druhá a třetí strana jako obvykle patří Karlu Svobodovi. Do hry vstupuje další celebrita – Michal David, který kriticky prohlašuje, že Karel Svoboda se dlouhou dobu trápil sám a nikdo mu nepomohl. Blesk se zatím neobrací na odborníky z řad lékařů, ale místo toho nechává promluvit numeroložku Šárku Sehnalovou. Dozvídáme se, že tragický osud způsobilo Svobodovi číslo sedm.

100

V úterý 6. února 2007 se konal Svobodův pohřeb. Blesk vyjadřuje soustrast titulkem „Jedna růže pro Karla od každého...“ a fotografií bílé růže, která vyniká na černém podkladu. Opět celá strana 2 a 3 patří mediální agendě „smrt Karla Svobody“. Znovu přichází na scénu Petr Muk jako hlavní osoba posledního rozloučení s Karlem. Pokračuje seriál Blesku o životě a smrti Karla Svobody. Už se ví, kde je ztracený mobilní telefon – „Má ho policie!“. Středeční výtisk Blesku byl velmi netradiční. Jasně zdůrazňoval téma pohřbu, kterému bylo celé číslo také věnováno. Na titulním listu včetně zadní strany byla natištěna fotka z pohřbu, kdy Vendula Svobodová stojí a vedle ní protestně sedí Filip Renč. Titulek situaci vysvětluje „Z pohřbu se stala tichá válka!“ Blesk zdůrazňuje konflikt, který situace nabízí. Pohřbu jsou věnovány celé strany 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 a 9, které jsou plné smutných tváří celebrit, jež přišli prokázat úctu svému kolegovi. V tento okamžik byla v ostatních médiích kauza sebevraždy Karla Svobody ukončena anebo se svému konci blížila. Od této chvíle slábne i intenzita zpravodajství v Blesku, avšak zůstává nadále na titulní straně. Čtvrteční titulní strana se ještě vrací k pohřbu, a to článkem „Vymyslel to Svobodův syn!“. Nevšední chování režiséra Renče je příležitostí, jak časově pozdržet „úmrtí“ tématu pohřbu. Další agenda se však již přesouvá až na stranu 6 a 7, kde je znovu oživeno téma prodeje fotek (článek „Další policista „vyletěl“), a také na strany 8 a 9. V každém čísle také pokračují články v Seriálu Bleku: Život a smrt Karla Svobody. Fotoseriál „Nejsilnější okamžiky pohřbu Karla Svobody“ znovu vnáší do kauzy silné emoce. Blesk si dokonce našel hosty, u kterých (zřejmě oprávněně) kritizoval nevhodné bílé oblečení (článek „Nevhodné oblečení“). V pátek se na titulní stranu dostává téma dědictví, a to je důvodem věnovat kauze opět druhou a třetí stranu, kde je uzavřena záležitost s prodejem fotek (článek „Kšeftovali s fotkami: Policista poprvé promluvil“). Téma pohřbu také ještě není ukončeno, neboť je stále co psát o Filipu Renčovi. Dále pak Blesk píše o hrobu Svobodovy rodiny. Sobotní Blesk obrací pozornost na Vendulu Svobodovou, kterou zachycuje na titulní straně na procházce s jejím synem Jakubem. V tragédii se konečně objevují malé plamínky štěstí (titulek „Konečně zase spolu!“), matka se šťastně shledává se svým synem. Tématu je ještě věnována strana 7 a převážná část

101

přílohu Blesk na víkend, kde je zveřejněno deset rozhovorů s různými českými celebritami na téma Karel Svoboda. Blesk zde ukazuje své mistrovství v zapojení do celé kauzy co nejvíce celebrit, jejichž prostřednictvím je možné agendu ještě více „nafouknout“. Od nynějška je středem pozornosti paní Svobodová. V pondělí 12. února 2007 i se svojí fotografií zdobí titulní stranu. Začíná se rozebírat její osobní vztah se zesnulým mužem. Na straně devět si čtenář může přečíst ještě několik dalších článků, v jednom z nich Eva Pilarová vyvrací domněnku z titulní strany a prohlašuje Svobodovi za šťastný manželský pár. Úterní Blesk sleduje, kde Vendula Svobodová v současnosti bydlí, když odešla z jevanské vily. Na straně jedenáct pak pokračuje Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody. Vidíme, že intenzita mediální agendy upadá. Blesk by zřejmě psal rád, ale není pořádně co. To dokazuje i rozhovor s chůvou malého Jakuba, který byl rozdělen na dva díly, aby vyplnil titulní stranu jak středečního (14. 02. 2007), tak čtvrtečního vydání (15. 02. 2007). I v těchto číslech je agenda odsunuta až na stranu 10 a 11. Až do úterý 20. února 2007 se mediální agenda každodenně dostává na titulní stranu. I když už Blesk přináší méně zajímavé a méně důležité zprávy z právě probíhajícího života Venduly Svobodové (onemocněl jí syn, oslavila narozeniny), stále je pro toto téma rezervována titulní strana. Ve středu přichází jednodenní oddech – žádná zpráva o Vendule Svobodové. Článek „Vyšetřování zpackali!“ se jeví trochu jako „výkřik do tmy“, ale i přesto je uveřejněn na titulní straně. Je jím definitivně uzavřena kauza policie. Další článek se objevuje až v sobotním vydání a týká se hodnoty Venduly Svobodové jako celebrity v reklamě (článek „Kšeft za půl milionu“), kdy se Vendula Svobodová má zapojit do propagace módní kolekce jedné české návrhářky. V pondělí zase není co psát. V úterý však přichází silnější mediální záchvěch, neboť promluvil Svobodův syn Petr, který jednoznačně vyvrací dosavadní spekulace o duševní nemoci Karla Svobody. Také vyjadřuje svůj negativní postoj vůči Vendule, neboť její lásku ke Karlovi Svobodovi považuje za hranou a neupřímnou. K tomuto prohlášení se Vendula nehodlá vyjadřovat, protože nechce vytahovat na veřejnost detaily jejího soukromého života s Karlem.

102

Celou kauzu uzavírá středeční článek „Proč jsem proti Vendule“, který byl umístěn na titulní stranu. Na scénu opět přichází Filip Renč se svými výhradami vůči paní Svobodové, čímž se jenom zesiluje „pravdivost“ slov Svobodova syna Petra. Deník Blesk celkem v kauze „smrt Karla Svobody“ zveřejnil 103 článků, z nichž jich 27 bylo umístěno na titulní stranu. Je třeba říci, že mediální agendu v tomto případě ukončila spíše skutečnost, že daná mediální agenda byla sledována po dobu jednoho měsíce. Blesk danou událost sledoval i nadále. Ukazuje se, že sebevražda je nejlépe nastolitelným tematem právě v bulvárním tisku, který dokáže plně využít emotivního náboje takové události. Také se nebojí zvýraznit konflikt a je schopen udržet kauzu co nejdéle při životě, a to především zahrnutím širokého kontextu a dalších celebrit. Obratně pracuje s obrazovaným materiálem, grafikou titulků a lámáním vůbec. Po celé sledované období se články související s agendou „smrt Karla Svobody“ objevovaly vždy na titulní straně. Přestože po pohřbu upadá celá kauza na intenzitě, drží se na titulních stranách, a to až na skromné výjimky každý den. Bulvární deník Blesk nastolil mediální agendu „smrt Karla Svobody“ a dokázal ji rozvíjet i několik týdnů po umělcově smrti. Blesk byl totiž schopen vystavět svou mediální agendu jako příběh nabízející čtenářům zábavu a potěšení. Jedná se v podstatě o určitou novinářskou verzi televizních seriálů typu soap opera. Blesk se snaží postupně rozvíjet děj, pracuje s mnoha postavami, které v příběhu nevystupují každý den. Čtenář se s těmito postavami může identifikovat a integrovat je do svého každodenního života, respektive prožívat s nimi jejich trápení. Ien Angová v této souvislosti uvádí na příkladu televizního seriálu Dallas, jakým způsobem pro diváka vzniká pocit potěšení ze sledování tohoto seriálu. Její poznatky je možno aplikovat i na příběh Karla Svobody prezentovaný v Blesku. Realismus zakoušený čtenáři Blesku je umístěn na emocionální rovině: to, co je vnímáno jako reálné, nejsou informace o světě, ale subjektivní zakoušení světa – struktura pocitu. Tuto strukturu nazývá Angová tragickou strukturou pocitu. Tragickou v tom smyslu, že štěstí je vnímáno jako nejisté, nestabilní a v neustálém ohrožení. V této struktuře pocitu zabírají centrální pozici emoce,

103

neboť příběh Karla Svobody nabízí čtenářům potěšení jen proto, že v nich různé emoce vyvolává.159 Z pohledu naratologické analýzy vytvořil Blesk svou mediální agendou příběh definovaný sledem různých událostí. Přestože je autorství textů jednoznačně potlačeno samotným vyprávěním, konstruuje reálný čtenář kategorii recepčního autora. Recepčním autorem se v tomto případě stává novinář, kterého reálný čtenář silně identifikuje s médiem, respektive někdy tato kategorie s daným deníkem zcela splývá. Navzdory skutečnosti, že se na výstavbě mediální agendy „Smrt Karla Svobody“ podílelo několik reálných autorů, reálný čtenář z nich generuje jediného recepčního autora.

Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Karla Svobody v Blesku Datum

Titulek

30.01.2007 Prodávají foto úterý mrtvého krále! Tohle je důkaz

Umístění článku titulní strana

Autor článku

2 fotky: foto Karla Svobody, záběr obličeje + foto jeho ruky se smrtící zbraní

Svoboda: Proč se strana 2 jenom zabil? Kariéra Karla strana 2 Svobody

Jeho posledních strana 3 12 hodin Zdrcená Vendula strana 3 Svobodová: „Ztratila jsem všechno“ Kšefty se strana 4 Svobodovou smrtí! Co jsem už nestihl(a)

Foto

Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Dalibor Mácha

4 fotky: Svoboda s Karlem Gottem (1966), Svoboda (2001), Svoboda s Kolářem (2006), Svoboda s Pepou Vojtkem (2007) Foto: obličej Karla Svobody Foto Venduly při odjezdu z jevanské vily Karel Svoboda v obleku + portrét jeho hlavy

strana 4

159

Viz Ang, Ien: Between reality and fiction, In: Watching Dallas. Soap opera and melodramatic imagination, Routledge 1985, s. 13-50.

104

Karlovi říct – Celebrity vzkazují 31.01.2007 Kdo ho fotil středa mrtvého? Svobodová: Musela to být policie

Kdo, proboha, nafotil tohle?

titulní strana titulní strana

strana 2 a 3

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Další spekulace: strana 3 Sebevražda kvůli dluhům? Karla vyprovodí strana 4 Muk

Rudolf Šindelář

V luxusním sídle Karla Svobody bylo neštěstí častým hostem – „Prokletá vila“!

strana 4

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Jevany zasáhla smrt

strana 5

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Foto Karla Svobody, portrét Foto Venduly Svobodové + parte, které rozesílá ; titulní strana Blesku z předešlého dne Foto Venduly po příjezdu do Jevan, foto správce Svobodova domu, 3 fotografie policie, opět portrét Karla Svobody a fotka jeho ruky se zbraní v ruce

Foto Karla Svobody spolu s Petrem Mukem u piana, portrét Karlovy dcery Jany a syna Petra + foto náhrobku rodiny Svobodových Foto: snímek Svobodovy vily v roce 1936, menší obrázek vily v současné podobě, snímek Svobodovi první ženy Hany, portrét Klárky Letecký záběr Jevan, fotky domu Petra Kratochvíla (+ portrét majitele), Karla Gotta (+ portrét Gotta), Zdeňka Tomana (+ portrét Kateřiny Brožové), Ladislava Štaidla (+ jeho portrét)

105

1.2.2007 čtvrtek

2.2.2007 pátek

Nezvratné svědectví: Mrtvého krále fotil policista! Tajné jednání o penězích Karla?

titulní strana

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

titulní strana

Vendula strana 2 Svobodová na místě sebevraždy

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Svědek: Karlovi jsem kontroloval tep...

strana 2

Kuba Svoboda spinká u chůvy

strana 3

Tajná schůzka s účetní!

strana 3

Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Dalibor Mácha

O nevěře, hádkách a lásce!

titulní strana

Vendula vypovídala pět hodin!

strana 2

Inspekce rozjela razii kvůli fotkám mrtvého Svobody; Policistovi hrozí vyhazov Svoboda začínal jako traktorista

strana 2

Alena Sobotková, Dalibor Mácha

strana 2, Seriál Blesku:

Michaela Remešová, Dalibor

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Foto Karla Svobody

3 fotky vily Karla Svobody ve Šrobárově ulici, 2 detailní záběry do rozsvíceného okna 3 fotky: Vendula s Janisem Sidovským, Petr Svoboda s přítelkyní v autě, dvě ženy pokládají před vilu květiny Foto Svobodova souseda Petra Grubera Foto vozu, u kterého stojí chůva

Portrét Svobody, fotka tří postav v rozsvíceném okně, foto syna Petra, jeho přítelkyně, účetní Jaroslavy a Svobodova společníka Foto Venduly, kulatý portrét Karla

Foto Venduly, jak odchází z Inspekce ministra vnitra v pozdních hodinách Foto z ulice v Kostelci nad Černými lesy

Foto Karla Svobody v roce 1968, foto Karla v cylindru a

106

Gott: Moje poslední schůzka s Karlem 3.2.2007 sobota

Mácha

s doutníkem

Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Helena Cejpová, Alena Sobotková Alena Sobotková

Foto Šrobárovy vily, Gott spolu se Svobodou, portrét Svobody Portrét Karla Svobody

strana 2 a 3

Alena Sobotková, Jan Doležal

strana 2

Helena Cejpová Michaela Remešová, Hana Höschlová

Foto titulní strany Blesku s fotografií ruky Karla Svobody se zbraní, 4 fotografie ze zadržování pachatele, portrét Karla Svobody Foto Svobody s Mukem Foto Karla Svobody zamlada

Život a smrt Karla Svobody strana 3

Karlovi přátelé: Byla to vražda!

strana 1

Potvrzeno! Fotky prodal policista, přiznal se! Policista se přiznal, jeho šéf zkolaboval

strana 1

Muk: mně to naštěstí nevyšlo! Ze zubaře autor Stínu katedrál (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Životní příběh hitmakera

Pomohl jim na výsluní

Slavní, kteří zvolili smrt

strana 2

Příloha Blesk na víkend (celkem 3 strany) Příloha Blesk na víkend (1 strana)

Příloha Blesk na víkend (2 strany)

Foto titulní strany Blesku s danou fotografií

9 fotek Karla Svobody, 1 fotka Venduly

Václav Suchan

1 fotka Gotta se Svobodou, foto Leony Machálkové, Bohuše Matuše, Daniela Hůlky a Petra Koláře Foto Vlastimila Brodského, Jiřího Brabce, Jiřího Schelingera, Jiřího Šlitra, Bohumila Hrabala, Petra

107

5.2.2007 pondělí

6.2.2007 úterý

Policie: Nové vyšetřování!

titulní strana

Zmizel Karlův mobil! Michal David: Všichni jsme se na něj vykašlali... Jevany: Vila osiřela Záhada kolem dopisu na rozloučenou Génia zradily sedmičky

titulní strana strana 2

strana 2

Alena Sobotková, Michaela Remešová, Helena Cejpová Alena Sobotková Michaela Remešová

Lébla, Miriam Hruškové, Marilyn Monroe, Kurta Cobaina, Ernesta Hemingwaye Foto Karla Svobody

Foto Venduly Foto Karla Svobody s Michalem Davidem

Alena Sobotková red

Foto vily

strana 3

Věra Keilová

Svoboda ztratil Jirku Štaidla (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Jedna růže pro Karla od každého...

strana 3

Michaela Remešová, Hana Höschlová

Foto Karla Svobody, první Svobodovy ženy, společné foto s Vendulou a Klárkou, foto poznávací značky jeho vozu, numeroložky Šárky Sehnalové Foto Jiřího Štaidla, Karla Svobody v cylindru a s doutníkem

titulní strana

Promluví jenom Muk

strana 2 a 3

Lásko má, já stůňu (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody)

strana 2

Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová

strana 2

Foto Venduly

Foto Karla Svobody, bílé růže

Foto Petra Muka, Venduly

Foto Karla Svobody v cylindru a s doutníkem, fotka z filmu Noc na Karlštejně

108

7.2.2007 středa

8.2.2007 čtvrtek

Stín katedrál rozerpíval celý sál Má ho policie!

strana 2

strana 3

Alena Sobotková

Z pohřbu se stala tichá válka!

titulní strana

red

Ona stála, oni seděli

strana 2 a 3

Jak to vidělo nebe

strana 4 a 5

Helena Cejpová, Michaela Remešová, Dalibor Mácha red

Pohřeb zahltil internet... Karle, sbohem...

strana 5

red

strana 6 a 7

Hana Höschlová

Karle, bylo to strana 8 a naposled. Škoda! 9

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Smuteční proslov neslyšeli Veleúspěšná Včelka Mája (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Vymyslel to Svobodův syn!

strana 8 strana 9

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

titulní strana

Helena Cejpová, Michaela Remešová

Foto Václava Neckáře s mikrofonem Foto policejní stranice v Kostelci nad Černými lesy Foto z pohřbu, Vendula Svobodová stojí Detailní záběr Venduly na pohřbu, znovu foto z titulní strany, fotka černého vozu, foto Renče, foto rakve Foto strašnického krematoria z ptačí perspektivy, fotka front na tramvajovém nástupišti Foto Karla Svobody Foto Petra Muka, Ivety Bartošové, Karla Šípa, Milana Drobného, Karla Gotta (2x), Dany Morávkové, Evy Urbanové Foto Petra Koláře, Petra Jandy, Daniela Hůlky, Gábiny Osvaldové, Jiřího Paroubka, Antonína Gondolána, Leony Machálkové, pohřební síně Foto z muzikálu Jack Rozpačovač Foto Karla Gotta

Foto Filipa Renče a Petra Svobody

109

9.2.2007 pátek

Foto titulní strany Blesku s fotografií mrtvého Karla Svobody, foto sanitky

Další policista „vyletěl“

strana 6 a 7

František Štibor, Jan Doležal

Prima chystá rekonstrukci Svobodovi sebevraždy Manžel Vondráčkové píše Husákovi Tokio proležel v posteli (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Anketa: Co říkáte tomu, jak se zachoval Filip Renč a děti Karla Svobody na skladatelově pohřbu? Nejsilnější okamžiky pohřbu Karla Svobody Nevhodné oblečení První spory o dědictví!

strana 6

red

strana 6

sta

strana 6

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Foto Karla Svobody s Karlem Gottem

strana 7

Dalibor Mácha, Hana Höschlová

Foto Pavla Vítka, Evy Holubové, Pavla Bočka, Evy Pilarové

strana 8 a 9

Dalibor Mácha, Hana Höschlová

12 fotek z pohřbu

Renč si nedá pokoj! Hrob rodiny Svobodovy zaplavily květiny Mladší bratr Jiří žil v Karlově stínu.. (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Kšeftovali s fotkami: Policista poprvé promluvil

strana 2

strana 9 titulní strana

strana 2

3 fotky Michaela Remešová, Dalibor Mácha Helena Cejpová agš

Foto Venduly, Petra Svobody (celkem 2 fotky) Foto Renče, Muka (celkem 2 fotky) Foto hrobu s květinami

strana 2

Hana Höschlová

Foto Karla Svobody s cylindrem a doutníkem

strana 3

František Štibor, David Malík

Foto titulní strany Blesku s fotkou mrtvého Karla Svobody, foto

110

10.02.2007 Konečně zase sobota spolu!

Vendula Svobodvá: Kuba je zázračný lék S Hanou do Jevan (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Celebrity vzpomínají na Karla Svobodu

Filip Renč: Karel nebyl žádný blázen Vlasta Horváth: Nestihl mi napsat slíbený hit Petr Bende: Byl to úžasný alchimista Agáta Hanychová: Nevěřím, že se zabil kvůli nevěrné blondýně! Petra Černocká: Neodvážila jsem se požádat o písničku Marta Kubišová: Z obviňování Venduly jsem v šoku! Leona Machálková: Karel mi

titulní strana

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

strana 7

služebny v Kostelci nad Černými lesy Foto Venduly s kočárkem (celkem 2 fotky) 3 fotky Venduly s Kubou na procházce Foto Karla Svobody s cylindrem a doutníkem

strana 7

Michaela Remešová, Dalibor Mácha

Příloha Blesk na víkend

Václav Suchan

strana II (Bleks na víkend) strana III (Blesk na víkend)

Jan Sehnal

Foto Karla Svobody, menší fotky: Filip Renč, Vlasta Horváth, Helena Vondráčková, Leona Machálková, Eva Pilarová, Radek John 3 fotky

Hana Černá

1 fotka

strana III (Blesk na víkend) strana III (Blesk na víkend)

Hana Černá

1 fotka

Václav Suchan

1 fotka

strana IV (Blesk na víkend)

Václav Suchan

1 fotka

strana IV (Blesk na víkend)

Vendula Ježková

1 fotka

strana IV Hana Černá a V (Blesk na víkend)

1 fotka

111

nastartoval kariéru! Eva Pilarová: Mraky lidí Karlovi záviděly úspěch a peníze! Helena Vondráčková: Všechno bych čekala, ale tohle ne.. Radek John: Byli jsme s Karlem spiklenci 12.02.2007 Špína, nebo nová pondělí fakta?!

Z Černošic do zlaté klece (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Adieu pro Karla Svobodu? Zagorová: To jsem nechtěla! Pilarová: Karel s Vendulou byli šťastní 13.02.2007 Kam jsme utekli úterý z Jevan!

strana V (Blesk na víkend)

Vendula Ježková

1 fotka

strana V (Blesk na víkend)

Vendula Ježková

1 fotka

strana VIII (Blesk na víkend) titulní strana

Václav Suchan

2 fotky

Michaela Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha

Foto Venduly Svobodové

strana 9

Michaela Remešová

Foto Hany Zagorové

strana 9

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha

Foto manželů Svobodových

strana 9

titulní strana

Klárka umírala strana 11 s plyšovým králíčkem (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) 14.02.2007 Teď promluvila! titulní středa strana

Před Vendulou klečel na

strana 10

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová,

Foto Karla Svobody s cylindrem a doutníkem

Foto Venduly s Jakubem, chůvy s Jakubem, Jakuba samotného, Venduly a jejich věcí (celkem 5 fotek) Foto Karla, Venduly a Klárky

Foto Venduly, Jakuba a chůvy

Foto chůvy

112

kolenou Dracula objel svět (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) 15.02.2007 Sebevraždu čtvrtek plánoval

Svoboda: Tři muzikály pro českou zemi stačí (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) Karel se uzavíral sám do sebe

strana 11

titulní strana

strana 10

strana 11

16.02.2007 Na smrti vydělali titulní pátek 10 milionů! strana

Svoboda zapěl do Lady Carneval (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody) 17.02.2007 V péči sobota psychiatrů!

strana 10

19.02.2007 Co jí Karel slíbil pondělí

titulní strana

Vendula se oslavy narozenin dočká

titulní strana

strana 13

20.02.2007 Nemoc syna! úterý

titulní strana

22.02.2007 Vyšetřování

titulní

Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Lucie

Foto Leony Machálkové a Daniela Hůlky v Draculovi Foto chůvy, portrét Karla Svobody

Foto z muzikálu Monte Christo

Foto Karla Svobody, chůvy Jany Pizingerové Foto Karla Svobody

Foto Karla Svobody se ženou

Foto Venduly, Karla Svobody

Foto Venduly, Karla

Foto Venduly s Jakubem

Foto Venduly, Jakuba

3 fotky: Karel

113

čtvrtek

zpackali!

strana

Bártová

24.02.2007 Kšeft za půl sobota milionu

titulní strana

27.02.2007 Svobodův syn úterý promluvil!

titulní strana

28.02.2007 Proč jsem proti středa Vendule Renč: Svobodu zničila samota (Seriál Blesku: Život a smrt Karla Svobody)

titulní strana strana 15

Michaela, Remešová, Dalibor Mácha Michaela Remešová, Rudolf Šindelář Dalibor Mácha red

Svoboda, zásah policie (2x) Foto Venduly

Foto Petra Svobody, Karla Svobody

Foto Filipa Renče, Karla Svobody Foto Venduly a Filipa Renče

Dílčí závěr: Sebevražda Karla Svobody se stala mediální událostí číslo jedna roku 2007. O této události psaly snad všechny noviny vycházející u nás. Smrt Karla Svobody se dostala na titulní strany všech sledovaných seriózních deníků i bulvárního tisku. Ani Právo, ani Lidové noviny nenastolily téma „smrt Karla Svobody“ jako mediální agendu, neboť na celou událost pohlížely spíše z etického hlediska a využily tak tuto tragédii jako příležitost novinářsky se na úrovni rozloučit s Karlem Svobodou. Vyhýbaly se proto konfliktu a také nezačaly přinášet detailní informace ze Svobodova soukromého života. Mediální kauza se pro ně začala uzavírat pohřebem, neboť svou pozornost zmiňované deníky zavčasu nepřesunuly na Vendulu Svobodovou. Případ se sice dostal několikráte na titulní stranu a vyšlo o něm mnoho článků, ale krátká časová působnost a minimalizace konfliktu zamezily vzniku skutečné mediální agendy. MF Dnes se naopak podařilo nastolit téma sebevraždy Karla Svobody, ale za cenu mírné bulvarizace události. MF Dnes hned na začátku celé mediální agendy nastínila několik tematických okruhů, které postupně rozpracovávala. Nebála se konfliktu a využívala ho ve prospěch své mediální agendy. Zahrnula široký kontext události a dobře pracovala s obrazovým materiálem. Posunula si však hranici etiky o něco dále a přinášela i zprávy z osobního života Svobodových, takže celou kauzu bulvarizovala. Svobodova sebevražda byla egoistickým typem dle Durkheimovy teorie. Spíše než dichotomie negativní/pozitivní náhled na tento čin se v novinách uplatnil naratologický přístup, kdy celá událost byla prezentována jako tragický

114

příběh. Největší mediální agendu vytvořil bulvární deník Blesk. Téma bylo po dobu delší než jeden měsíc téměř každý den na titulní straně. Fotkami a titulky posiloval Blesk emoce a konflikt obsažený v dané kauze. Vytvářel pro čtenáře postupně se rozvíjející příběh rodinné tragédie. Do agendy zapojil velký počet dalších českých celebrit. Přestože pohřeb v určitém smyslu znamenal vrchol celé agendy, dokázal Blesk udržet téma „Smrt Karla Svobody“ na titulních stranách až do konce února 2007. Blesk ukázal, že sebevraždu jako téma je schopen nastolit spíše bulvární než seriózní tisk.

Proč média nerozpracovala téma „smrt Ivy Hercíkové“? Jeden den před sebevraždou Karla Svobody se oběsila spisovatelka Iva Hercíková. Překvapivě zprávy o jejím úmrtí pronikly na stránky českého tisku se značným zpožděním a navíc ani nezmiňovaly skutečnost, že se jednalo o sebevraždu, naopak se psalo pouze o úmrtí. V této souvislosti se nabízí hned několik otázek: Proč kolem sebevraždy Ivy Hercíkové nevznikla žádná velká mediální agenda?160 Není snad oběšení známé české spisovatelky dostatečně 160

Pro srovnání uvádíme tabulku s přehledem všech článků uveřejněných o sebevraždě Ivy Hercíkové. Sledována byla stejná média jako u případu Karla Svobody. Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Ivy Hercíkové v českém tisku Datum

Periodikum

Titulek

31.01.2007 středa

Právo

Zemřela spisovatelka Iva Hercíková Lidé se přišli rozloučit se spisovatelkou Hercíkovou Zemřela Iva Hercíková Zemřela spisovatelka Hercíková Spisovatelka Hercíková se oběsila Pláč za mrtvou spisovatelkou

9.2.2007 pátek

31.01.2007 31.01.2007

Lidové noviny MF Dnes

31.01.2007

Blesk

9.2.2007

Blesk

9.2.2007

Blesk

S Hercíkovou se rozloučila Pawlowská

Umístění článku strana 8

Autor článku ČTK

Foto

strana 5

ČTK

Foto Haliny Pawlowské

strana 20

ČTK, kul

strana B4, příloha Kultura strana 11

aho

Foto Ivy Hercíkové Malý portrét

Hana Höschlová

Portrét Ivy Hercíkové

Saša Štefl

Foto z krematoria + portrét spisovatelky 7 fotek

titulní strana

strana 11

Portrét Ivy Hercíkové

115

čtenářsky zajímavé téma? Pokusíme se nyní najít odpovědi na tyto otázky, respektive vysvětlit, proč média ze sebevraždy Ivy Hercíkové nevytvořila tak rozsáhlou kauzu jako v případě Karla Svobody. Iva Hercíková se zabila o stejném víkendu jako Karel Svoboda. Zdá se, že česká média, a to jak seriózní, tak bulvární to vnímala jako situaci, kdy se ocitají na rozcestí a je třeba se rozhodnout, zda se vydat vpravo, nebo vlevo. Není překvapením, že tento rozstřel „vyhrál“ Karel Svoboda, který se v minulosti již několikrát osvědčil jako čtenářsky atraktivní celebrita. O životě Ivy Hercíkové česká média nikdy nijak hojně nepsala, takže by zřejmě bylo mnohem obtížnější její sebevraždu úspěšně zmedializovat. Tato skutečnost je jenom potvrzením klasických tezí o tom, že média udržují status quo a že nejsou schopny vytvářet v recipientech nové potřeby. Na tomto případu nám média demonstrovala, jak se uplatňují zpravodajské hodnoty při výběru témat. Na základě analýzy události z pohledu zpravodajských hodnot média usoudila, že smrt známé české spisovatelky nepřekročila práh pozornosti a nedostala se na titulní strany tisku. Masová média tím, že výběrově uvádějí a zdůrazňují určitá témata, nám uměle určují, co je důležité a co nikoliv, čemu máme věnovat zvýšenou pozornost a co naopak nestojí ani za povšimnutí. Sebevražda Ivy Hercíkové se tak celospolečensky jeví jako nevýznamná událost. Přestože oběšení Ivy Hercíkové nenabízelo příliš možností na rozvinutí mediální agendy pro seriózní tisk, bulvární noviny mohly mediální agendu „smrt Ivy Hercíkové“ nastolit nebo alespoň uveřejnit několik článků. Policisté našli spisovatelku v kaluži krve, takže nebylo hned zpočátku úplně jasné, zda si smrt přivodila sama, nebo zda ji zavinil někdo jiný. Bulvár by se jistě nebál titulku „Hercíková v kaluži krve! Vražda?“. Jedenasedmdesátiletá spisovatelka po sobě zanechala dopis na rozloučenou, jehož existenci policie novinářům přiznala, avšak odmítla se k němu blíže vyjádřit. Z etického a morálního hlediska správné rozhodnutí, pro novináře pak spíše impuls obrátit se na blízké příbuzné, kteří tento dopis museli obdržet. Titulky jako „Kdo má dopis na rozloučenou Ivy Hercíkové?“ nebo „Kam se poděl dopis na rozloučenou od Ivy Hercíkové?“ by se na titulních stránkách bulváru jen vyjímaly. Pokud by příbuzní odmítli s novináři spolupracovat a nechtěli k dopisu

116

na rozloučenou nic říci, dala by se situace jistě vyřešit, a to například titulkem „Proč skrývají Ivin dopis na rozloučenou?“. Další neznámou je důvod či motiv činu. Objevily se spekulace o vážném zdravotním stavu spisovatelky. Tímto směrem by se bez větších problémů mohla rozvést mediální agenda. Titulky typu „Zabila se, aby nemusela trpět“, „Uspíšila svůj osud“, „Vážná nemoc: neměla na výběr“ by jistě přilákaly čtenářovu pozornost. Kromě toho bývá běžným doplňkem vyjádření odborníka k dané nemoci či studie o možnosti uzdravení, případně o průběhu nemoci nebo možné léčbě. Vedle těchto aspektů nesmíme opomenout ani spisovatelštino manželství. Iva Hercíková byla více než dvacet let provdaná za muže o jedenáct let mladšího, bylo to její již třetí manželství a údajně měli v poslední době manželé mezi sebou problémy. „Manželská krize končí sebevraždou“, „Místo rozvodu oběšení“ či „Sebevraždou vyřešila manželskou krizi“ a podobné titulky by na stránkách bulvárních listů jistě probudily zájem, zvědavost a emoce potencionálních čtenářů. Mezilidské vztahy patří k jedněm z nejpřitažlivějších oblastí a obzvláště manželské krize jsou čtenářsky žádané. Snad mediálně nejatraktivnější je zjištění, že Hercíková svou smrt popsala v povídce Holka na zabití,161 která vyšla v listopadu 2006 v časopisu Glanc. Původní název povídky byl „Proč jsem se neoběsila“ a vypráví o ženě, která se pokoušela zabít kvůli manželově nevěře. Nejprve si podřezala žíly ve vaně a pak se pokusila oběsit na nylonové šále. Hlavní hrdinka si sebevraždu nakonec rozmyslela, autorka nikoliv. Seriózní tisk by mohl povídku otisknout (například v kulturní rubrice) a jako doplněk zveřejnit názor odborníků (zřejmě psychologa), zda-li je normální napsat si způsob své smrti. Bulvární tisk by mohl „lapit“ čtenáře titulkem „Svou sebevraždu si napsala již před lety“. V neposlední řadě by stálo za to obrátit se na okruh spisovatelčiných přátel, mezi které patřila i spisovatelka a moderátorka Halina Pawlowská. Ta se s Ivou Hercíkovou poměrně často stýkala, ba dokonce spolu byly blízké kamarádky. K sebevraždě své dlouholeté přítelkyně se vyjádřila v tom smyslu, že Iva si smrt takhle představovala. Rozhovor s Halinou na toto téma, popřípadě trochu 161

Této skutečnosti si všiml deník Šíp. Vidíme, že bulvární tisk je schopen z tragédií opravdu vytěžit nejvíce.

117

skandálnější titulky („Pawlowská věděla, že se Hercíková hodlá zabít“, „Proč Pawlowská Hercíkovou nezachránila“) by se postaraly o to, aby měl bulvár čtenářům v mediální agendě „smrt Ivy Hercíkové“ co nabídnout. Korelaci sebevraždy Ivy Hercíkové a Karla Svobody bylo možné chápat nikoliv jako konkurenční události, kdy je nezbytné vybrat si jednu, nebo druhou a z té pak vytvořit mediální agendu, ale jako situaci, kdy se tyto dvě sebevraždy navzájem doplňují či zesilují téma sebevraždy. Dovedu si představit, že by obě sebevraždy mohly figurovat vedle sebe, obzvláště když se udály o jednom víkendu. Titulky jako „Víkend plný sebevražd“ nebo „Čeští umělci se nám vraždí“ by čtenáře jistě nalákaly. Většinu z výše nastíněných rovin sebevraždy Ivy Hercíkové by dokázal zmedializovat spíše bulvární tisk, než seriózní listy. Pro ty by byla vhodnější méně skandální a naopak umělečtější forma rozloučení s touto spisovatelkou. Hezky napsaný nekrolog by jistě nikoho nepohoršil. Interview s Halinou Pawlowskou by také zapadl do kontextu. Jenže česká média se raději vyhla riziku spojenému s nejistým úspěchem medializace sebevraždy Ivy Hercíkové, respektive pomocí zpravodajských hodnot vyhodnotila zajímavost zprávy o smrti Ivy Hercíkové jako nízkou, a vrhla se proto na „mediálně profláknutou hvězdu“ Karla Svobodu.

118

Závěr Ve své diplomové práci jsem se pokusila analyzovat, jakým způsobem byly v dobovém denním tisku zachyceny tři vybrané sebevraždy. Dále jsme se snažili zjistit, zda a jak jednotlivé agendy ovlivnily daný způsob mediální prezentace. Vybraný fenomén jsme sledovali na příkladu smrti Jana Masaryka, Jana Palacha, a Karla Svobody, přičemž jsme zvolené deníky analyzovali v období jednoho měsíce od data úmrtí osoby nebo v delší časové periodě, pokud to vyžadoval kontext daného případu. V práci byla dodržena chronologická následnost událostí. Prvním analyzovaným případem byla sebevražda Jana Masaryka. Přestože pozdější znovu otevření vyšetřování tohoto případu identifikovalo čin jako vraždu,

pokusili jsme se ponechat jev v daném paradigmatu kultury a

interpretovat jej v dobovém kontextu, proto se v souladu s dobovým mediálním zpravodajstvím držíme tehdejší verze o sebevraždě. Sebevražda Jana Masaryka byla analyzována na základě článků uveřejněných v deníku Rudé právo a Svobodné noviny. Noviny chtějí čtenáře především informovat o události, takže se nepouští do hlubšího rozboru kontextu, nehledají příčiny ani nevytvářejí mediální agendu. Tištěné médium slouží jako nástroj vyjádření poslední úcty k zesnulému. Překvapivě chybí negativní podtext sebevraždy, kterou křesťanský kulturní svět odmítá, neboť o smrti člověka může rozhodnout jenom sám Bůh. Masarykova smrt se jeví jako egoistický typ sebevraždy, kdy pod vlivem nervového otřesu jedinec ztratil vazby na společnost a svůj předčasný odchod pro něj představuje konečné řešení bezútěšné situace. Cílem tehdejšího tisku, především komunistického, jež byl reprezentován Rudým právem, bylo informovat národ o smrti Jana Masaryka a zabránit vzniku mediální agendy, respektive pochybností o pravdivosti teze o sebevraždě. To se podařilo, neboť téma „Smrt Jana Masaryka“ nebylo nastoleno jako mediální agenda. Naopak mediální agenda kopíruje tehdejší politickou agendu, která požadovala jen nezbytně nutné množství mediální pozornosti. Pod dvojím tlakem – mediální i politické agendy – se pak utvářela veřejná agenda. Můžeme tedy říci, že v kauze Jana Masaryka všechny tři agendy korelovaly a navzájem se posilovaly, respektive že politická agenda určila mediální agendu. Zároveň došlo k úmyslnému potlačení zpravodajských hodnot – například negativita zprávy byla médii překryta zdůrazněním výjimečnosti osobnosti Jana Masaryka. Význam

119

zpravodajských hodnot byl v tomto případě tlumen za účelem zabránit vzniku rozsáhlejší veřejné agendy a další medializace případu. Dalším příkladem politické sebevraždy bylo sebeupálení mladého studenta Jana Palacha. Zpravodajství o této události bylo sledováno v těchto denících: Rudé právo, Pravda a Práce. Žádné periodikum téma „Smrt Jana Palacha“ nenastolilo v rámci mediální agendy. V denících Práce a Pravda se však již setkáváme s náznaky mediální agendy. Práce se snaží poukázat na konfliktnost činu, když uvádí příklad buddhistických sebeupálení jako obětí a hrdinských aktů. Kritérium působení v čase nejlépe splnil list Pravda, jež uveřejnil ještě tři zprávy o případu Jana Zajíce, který se dle vzoru Jana Palacha také upálil na Václavském náměstí. Palachův čin je také ukázkou mediálních účinků, respektive tzv. Wertherova efektu, neboť deníky informovaly o mnoha dalších případech sebeupálení či sebevraždy u nás i ve světě jako o nápadobě Palachova činu. Postoj médií vůči Palachově sebevraždě již nebyl pozitivní jako u Jana Masaryka, nýbrž byl shledáván zbytečným a bezdůvodným. V pojetí sebevraždy Tomáše Garrigua Masaryka se jednalo o sebevraždu v širším slova smyslu, neboť mladík si smrt přivodil neúmyslně, poněvadž počítal s tím, že popáleniny nebudou tak rozsáhlé a že se zachrání. Navíc je i důkazem Masarykova tvrzení, že sebevražednost je silně ovlivněna politickými poměry, protože právě politická situace byla důvodem Palachova protestního činu. V Durkheimově teorii mluvíme o altruistické sebevraždě – kdy jedinec obětuje sebe pro společnost – nebo by bylo možné chápat Palachův čin jako anomickou sebevraždu, kdy motivem činu je selhání kolektivního vědomí, respektive rozpad sociální řádu a pocit absurdity z dalšího setrvání v nefungující společnosti. Rudé právo i v tomto případě úspěšně zabránilo vzniku mediální agendy. Ukazuje se tedy, že i když se Palachova sebevražda mohla stát předmětem rozsáhlé mediální agendy, zasáhla zde politická agenda, která situaci výrazně umírnila a nechala promluvit pouze hlasy odsuzující Palachův čin a nabádající k soudržnosti a jednotě. Také v tomto případě podlehla veřejná agenda politickému a mediálnímu tlaku. Otázkou bez odpovědi zůstává možná prezentace události bulvárním tiskem, který v té době na našem území ještě neexistoval. Dostáváme se tak k problematice dobové mediální krajiny, která zde z důvodu omezeného rozsahu práce nemohla být detailně rozpracována. Narážíme na meze interpretace, která je

120

kulturně a historicky podmíněná, neboť každý text – i novinářský článek – je kulturním produktem a reflektuje v sobě dané kulturní paradigma. Z tohoto důvodu jsem považovala za přínosné seznámit čtenáře této diplomové práci s teoretickým pozadím celé analýzy, které je vysvětleno v první části. V druhé části pak vedle dvou politických sebevražd byla analyzována sebevražda Karla Svobody, která má na rozdíl od předchozích případů spíše společenský než politický charakter, respektive se jedná o případ, kdy byla mediální agenda určena pouze sebe samou, respektive masmediálními kritérii – zpravodajskými hodnotami. V kauze Karla Svobody se prosadila negativita události a mediální agenda postupně začala určovat agendu veřejnou, tedy to, o čem si lidé povídají. Předmětem našeho zájmu se staly články v denících Právo, Lidové noviny, MF Dnes a Blesk v období od 28. ledna do 28. února 2007. Jeden den před úmrtím Karla Svobody se oběsila spisovatelka Iva Hercíková. Protože však její smrt nevyvolala téměř žádnou pozornost našich médií, byla tato sebevražda pouze zmíněna v pozadí sebevraždy Karla Svobody. Informace o smrti známé české spisovatelky se stala obsahem spíše kulturních příloh, v nichž se dokonce psalo pouze o tom, že Iva Hercíková zemřela. Nepadla žádná zmínka o sebevraždě! Detailnější informace o spisovatelčině oběšení zveřejnily pouze internetové zpravodajské servery a bulvární Blesk. Ten jediný otiskl článek o pohřbu Ivy Hercíkové na titulní straně. Přestože sebevražda Ivy Hercíkové nabízela dostatek podnětů k vytvoření mediální agendy, téma nastoleno nebylo. Důvodem, proč se sebevražda Ivy Hercíkové nestala předmětem mediální agendy, může být časové překrytí se sebevraždou Karla Svobody, kterou média upřednostnila. Jinými slovy žurnalisté u případu Ivy Hercíkové plně uplatnili zpravodajské hodnoty a jejich principy. Protože kauza Iv Hercíkové nesplnila dostatečně velký počet zpravodajských hodnot, nebylo toto téma nadále rozvíjeno v mediální agendě. Případ Karla Svobody ukázal, že seriózní tisk je schopen vytvořit mediální agendu pouze, pokud se vydá cestou mírné bulvarizace. Pokud jako deník Právo a Lidové noviny striktně respektuje etické zásady, a přinese tudíž pouze základní informace a vyhne se konfliktním aspektům, nedokáže téma dlouhodobě nastolit jako mediální agendu. MF Dnes zvolila cestu bulvarizace a vytvořila tak příběh s tragickým koncem, který byl čtenářům předkládán převážně na titulní straně.

121

Zaměřila se na širší kontext události a uměle dosadila do hlavní vedlejší role Svobodovu ženu Vendulu. Při medializaci použila i další celebrity – především režiséra Filipa Renče. Nejvíce se ideálu mediální agendy přiblížil deník Blesk, který udržel sebevraždu skladatele Svobody na titulních stranách po celý měsíc. Veškeré informace prodával přes další české celebrity. Zveličoval aspekt konfliktu a stejně jako deník MF Dnes rozvíjel postupně několik tematických okruhů. Cílem Blesku bylo přitáhnout pozornost čtenáře a přinutit ho ke koupi výtisku, respektive čtenáře pobavit. Funkce informativní tak byla až na druhém místě. Seriózní deníky, které chtěly čtenáře primárně informovat, nedokázaly téma rozvíjet v delším časovém období. Ukazuje se, že téma sebevraždy je nejsnáze nastolitelné v bulvárním tisku, který je s to využít všech jeho aspektů s cílem prodat co nejvíce výtisků. Seriózní deníky vnímají tragédie tohoto typu spíše okrajově a jejich prioritou zůstávají politické záležitosti. Pokud se rozhodnou nastolit téma sebevraždy, nezbývá jim nic jiného než sklouznout k bulvarizaci. Vliv na mediální agendu má i politická situace v dané době, přestože dnes jsou média již téměř nezávislá na politickém vedení země. Mediální agenda s tématem sebevražda je nastolena s cílem přitáhnout pozornost co nejširšího publika a zajistit tak pro médium vyšší prodejnost, potažmo zisk. Kromě toho je dalším cílem čtenáře pobavit, přičemž snaha přinášet pravdivé informace je výrazně upozaděna. Srovnání všech tří případů nás přivádí k závěru, že nastolování tématu sebevraždy v tištěných médiích u Masaryka zásadně určila politická agenda, u Palacha zčásti veřejná agenda a hlavně politická agenda a u Svobody byla určena pouze sebou samou, čili masmediálními kritérii – zpravodajskými hodnotami, které byly plně uplatněny i v kauze Ivy Hercíkové, a proto toto téma média hlouběji nerozpracovala. Analýza předložená v této práci ukazuje, že tištěná média nejsou s to využít jakéhokoli konceptu sebevraždy, neboť rozhodnutí, zda se téma stane mediální agendou či nikoliv, je ovlivněno nejen povahou daného periodika, ale i politickou situací, ve které dané periodikum funguje. Obecně můžeme říci, že sebevraždu dokáže v mediální agendě nejlépe uplatnit bulvární tisk, který se specializuje na senzační témata plná emocí a konfliktů. České seriózní deníky upřednostňují politiku a svým působením záměrně posilují funkci přinášet pravdivé informace a

122

zpravodajství na úkor funkce zábavné. Naopak bulvární tisk dokáže sebevraždu využít ke zvýšení prodejnosti a zesílení zábavné funkce novin. Navíc srovnání kauzy Jana Masaryka a Jana Palacha s případem Karla Svobody dokazuje silnou vazbu médií na politické strany, neboť mediální agenda do roku 1989 jednoznačně pouze kopírovala politickou agendu, která formovala i veřejnou agendu. Všechny tři agendy tak spolu interferovaly a navzájem se posilovaly. Kauza Karla Svobody naopak ukazuje, že se jednotlivé agendy vyvíjejí nezávisle na sobě a že pojednávají i o rozdílných problémech. Sebevražda Karla Svobody tak zasáhla především mediální agendu, odlišnou měrou pak společenskou agendu a v podstatě se vůbec nedotkla politické agendy.

123

Seznam použité literatury a elektronických zdrojů Ang, I.: Between reality and fiction, In: Watching Dallas. Soap opera and melodramatic imagination, Routledge 1985, s. 13-50. Barthes, R.: Mytologie. Dokořán, Praha 2004. Berger, Peter I., Luckman, T.: Sociální konstrukce reality. Centrum pro studium demokracie a svobody, Brno 1999. Bible, Státní nakladatelství, Praha 1991. Blecha,

I:

Hermeneutika,

http://filosofie.kvalitne.cz/hermeneutika.htm.

(15.4.2007). Blesk, R. 16, 2007, č. 022 – 050, Vydavatelství Ringier ČR, a.s. Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister & Principal, Brno 2001. Černý, J., Holeš, J.: Sémiotika. Portál, Praha 2004. Češková,

A.:

Emile

Durkheim.

sociologie.unas.cz/2003_2004/Emile_

Durkheim.doc. (15.4.2007) Doležalová, K.: Americký sen optikou postmoderny (sémioticko-naratologická analýza

filmu

Forrest

Gump),

Brno

2007,

http://diplomka

http://is.muni.cz/th/67909/fss_m/DP_DOLEZALOVA_Forrest_Gump.pdf. (2007) Doubravová, J.: Sémiotika v teorii a praxi. Portál, Praha 2002. Eco, U.: Meze interpretace. Karolinum, Praha 2004. Eco, U.: Mysl a smysl. Nadace Vize 97, Praha 2000 Encyklopedie Diderot, CD-Rom, 2000. Frakel, B., Kranzová, R.: O sebevraždách. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998. Galtung, J., Ruge, M.: The Structure of Foreign News, In: Journal of Peace Research, 1, 1965, s. 64-90. Hubík, S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Albert, Praha 1994. Halada, J., Osvaldová, B.: Encyklopedia praktické žurnalistiky, Libri, Praha 1999. Jílek, V.: Psaná publicistiká sdělení v kontextu teorie komunikace. Univerzita Palackého,

Olomouc

2004,

http:www.zurnalistika.upol.cz/jilek/psana.doc.

(2004). Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003. Klimeš, L.: Slovník cizích slov, SPN, Praha 1985.

124

Kloskowská, A.: Masová kultura: kritika a obhajoba, Svoboda, Praha 1967. Korán, Odeon, Praha 1972. Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Portál, Praha 2003. Kunczik, Michael: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995. Lidové noviny, R. 114, 26. 1. - 28. 2. 2007, Vydavatelství Lidové noviny, a.s. Masaryk, T. G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Svazek 1, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1998. McCombs, M.: News Influence on Our Picture of the World, In: Media Effects Research, Sage 1989. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 1999. Mladá fronta Dnes, R. 18, 2007, č. 21-50, Vydavatelství MaFra, a.s. Monaco, J.: Jak číst film. Albatros, Praha 2006. Oborná, Jana: Existují konvergence mezi Bleskem a Mladou frontou?, bakalářská práce, MU Brno 2002. Pavelka, J.: Předpoklady lidského dorozumívání. MU, Brno 1998 Pavelka, J., Pospíšil, I.: Slovník epoch, směrů, skupin a manifestů. Nakladatelství Georgetown, Brno 1993, s. 97 a 210. Postman, N.: Ubavit se k smrti, Mladá fronta, Praha 1999. Práce, R. XXV, 1969, č. 14 – 64, vydával Ústřední rada odborů, tisk: Mír. Pravda, R. 50, 1969, č. 14 – 64, tisk: Stráž. Právo, R. 17, 2007, č. 25 – 50, Vydavatelství Borgis, a.s. Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004. Rimmon-Kenanová, S.: Poetika vyprávění. Strukturalistická knihovna, Brno 2001. Rudé právo, IV.-V. vydání, 1948, č. 59 – 85, vydával ústřední výbor KSČ, tisk: Svoboda. Rudé právo, R. 49, 1969, č. 14 – 64, vydával ústřední výbor KSČ, tisk: Rudé právo. Slouková, D.: Metodologie vědy. http://nb.vse.cz/~ sloukova/FIL102/. (4.5.2005). Svobodné noviny, R. 4, 1948, č. 59 – 85, vydával Syndikát českých spisovatelů, tisk: Orbis akc. spol. Thwaites, T., Davis, L., Mules, W.: Tools for cultural studies. Macmillan Education, Melbourne 1994.

125

Tříska, J.: Komunikační strategie tří bulvárních deníků (Blesk, Šíp, Aha!): smrt Karla Svobody, bakalářská práce, MU Brno, 2007. Volek, J.: Úvod do komunikačních studií. Brno 1998. Zahradníková, A.: Emile Durkheim. http://www.andreazahradnikova.webz.cz /EmileDurkheim.doc. (12.4.2007) Zajíček,

P.:

Jak

zemřel

Jan

Masaryk?,

In:

Magazín

Osud.cz,

http://www.osud.cz/cs/clanek.php?id=2066 (10.03.2008). Zajíčková, K.: Mediální prezentace celebrit na titulních stranách českých a amerických týdeníků, klauzurní práce, MU Brno 2002.

Elektronické zdroje Detail projektu, http://www.muni.cz/research/projects/2287?lang=cs. Internetový slovník cizích slov, http://slovnik-cizich-slov.abz.cz. Otevřená elektronická encyklopedie Wikipedie, http://cs.wikipedia.org. http://www.zkola.cz. http://www.sebevrazda.estranky.cz/stranka/sebevrazda-. http://medzur.fss.muni.cz/ps2006/szz_temata_mgr_teorie%20kultury.pdf. http://totalita.cz. http://zivotopisyonline.cz. http://www.abccrz.cz. htttp://www.abcsr.sk. http://www.pravda.sk. http://zpravy.idnes.cz. http://www.lidovky.cz. http://www.blesk.cz. http://www.karel-svoboda.cz. http://www.cs-magazin.com/2005-05/view.php?article=articles/cs050578.htm (10.05.2008).

126

Klíčová slova Sebevražda, Werther-efekt, Emile Durkheim, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Masaryk, Jan Palach, Iva Hercíková, Karel Svoboda, Rudé právo, Práce, Pravda, Svobodné noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Právo, Blesk, paradigma, masová komunikace, médium, bulvár, mediální událost, mediální agenda, celebrita, diskurzivní analýza, sémiotická analýza, naratologická analýza, diskurz, komunikačně pragmatický přístup.

127

Key terms Suicide, Werther-effect, Emile Durkheim, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Masaryk, Jan Palach, Iva Hercíková, Karel Svoboda, Rudé právo, Práce, Pravda, Svobodné noviny, Lidové noviny, MF Dnes, Právo, Blesk, paradigm, mass communication, celebrity, medium, media event, agenda-setting, discourse analysis, semiotic analysis, narrative analysis, discourse, communicationpragmatical approach.

128

Anotace Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Masaryka, Jana Palacha a Karla Svobody Diplomová práce se zabývá fenoménem sebevraždy v souvislosti s mediální agendou. Cílem práce je ověřit hypotézu, že média jsou s to využít jakéhokoli konceptu sebevraždy. Dále je zkoumána otázka, jakým způsobem byly ve vybraných denících zpravodajsky zachyceny tři konkrétní případy sebevražd, a sice Jana Masaryka, Jana Palacha a Karla Svobody. Snažíme se také zachytit, zdali a jak jednotlivé agendy ovlivnily daný způsob mediální prezentace jmenovaných událostí. Práce je rozdělena do dvou částí. V první části jsou představeny teoretické modely a teorie, o které se tato práce opírá. Dále jsou popsány metody, které byly při analýze použity. Rozbor textů probíhal pomocí sémiotické, naratologické a diskurzivní analýzy, přičemž byl uplatněn komunikačně pragmatický přístup. V druhé části práce jsou zkoumány z pohledu mediální agendy tři případy sebevraždy. Vybrané české deníky jsou sledovány po dobu jednoho měsíce nebo delší, pokud to bylo z hlediska výzkumu žádoucí. Sebevražda Jana Masaryka je analyzována v Rudém právu a Svobodných novinách v období od 10. března do 10. dubna 1948. Sebevražda Jana Palacha byla sledována v období od 17. ledna do 17. března 1969 v těchto denících: Rudé právo, Práce, Pravda. Sebevražda Karla Svobody byla analyzována v období od 28. ledna do 28. února 2007 v denících Právo, Lidové noviny, MF Dnes a v bulvárním deníku Blesk. V těchto periodikách byla předmětem našeho zájmu i sebevražda Ivy Hercíkové, která je sledována v pozadí kauzy Karla Svobody. Při rozboru jednotlivých příkladů sebevražd jsme provedli kvantitativní analýzu, přičemž jsme se zaměřili umístění článků v daném deníku. Dále byla zohledněna přítomnost fotografií. Výzkum ukázal, že nastolování tématu sebevraždy se s největším úspěchem daří bulvárním listům. Nastolování tématu v tištěných médiích u Masaryka zásadně určila politická agenda, u Palacha zčásti veřejná agenda a hlavně politická agenda a u Svobody byla určena pouze sebou samou, respektive masmediálními kritérii – zpravodajskými hodnotami.

129

Annotation Suicide in Czech daily newspapers – analysis of cases of Jan Masaryk, Jan Palach and Karel Svoboda Diploma thesis deals with the phenomenon of suicide in the context of agendasetting. The aim of this diploma thesis is to verify hypothesis that media are able to make use of any concept of suicide. Furthermore the thesis examines the question in which way three particular cases of suicide were captured in news of chosen journals. Following cases were examined: suicide of Jan Masaryk, Jan Palach and Karel Svoboda. We also try to trap if and how each individual agenda influence the given way of media presentation of the mentioned suicides. The thesis is divided into two parts. In the first part the theoretical models and theories are introduced which this thesis is based on. Then the methos are discribed which were used during the analysis. The text analysis proceeded with help of semiotic, narrative and discourse analysis whereas communicative-pragmatical approach was applied. In the second part of the thesis four cases of suicide are investigated from the point of agenda-setting. Selected czech deily newspapers are studied in the course of one month or longer if necessary for the research. Suicide of Jan Masaryk is analysed in Rudé právo and Svobodné noviny from 10th March till 10th April 1948. Suicide of Jan Palach was followed between 17th January and 17th March 1969 in the following dailies: Rudé právo, Práce, Pravda. Suicide of Karel Svoboda was reviewed from 28th January till 28th February 2007 in dailies Právo, Lidové noviny, MF Dnes and in the tabloid Blesk. In these newspapers we focused also on the suicide of Iva Hercíková but her case was followed only in the backround of the suicide of Karel Svoboda. During the analysis of each case of suicide we carried out quantitative analysis meanwhile we concentrated on location of news in the newspaper. Photos were considered as well. The investigation shows us that agenda-setting of suicide flourishes in tabloids. Agenda-setting in press is determined by the other agendas: in case of Jan Masaryk the political agenda had fundamental impact, in case of Jan Palach there was partly influence of public agenda, but mainly of political agenda, in case of Karel Svoboda the agenda-setting was determined by itself or by masmedial criteria – news values.

130

Jmenný rejstřík B Barthes, Roland Bass, Eduard Bezdíček, Vilibald Bozděchová, Jana Burton, Graeme

36 58 66, 68-69, 71 74 27

Č Čásenský, Robert

89

D David, Michal Davis, Lloyd de Saussure, Ferdinand Doubravová, Jarmila Drda, Jan Durkheim, Emile

98 36 35 36 58 7, 41, 43, 46-50, 52-56, 61, 111, 113

E Eco, Umberto

35-36, 39

F Fischl, Viktor Foucault, Michel

59-60 13-14, 40

G Gadamer, Hans-Georg Gott, Karel Gottwald, Klement

34-35 79, 83-84, 86, 88, 90, 98, 101-107 53, 55, 57-58

H Halada, Jan Heidegger, Martin Hercíková, Iva Hlavatý, Josef Holeš, Jan Hrdlička, M. Hubík, Stanislav

25 34 6-7, 53, 73-79, 112-114, 118-121 63, 67-68, 70-72 36 32 40

CH Chuchma, Josef

90-91, 95-96

J Jílek, Viktor Jirák, Jan

33 27

K Kainar, Josef Kavan, Jan Klimeš, Lubomír Kloskowská, Antonina Kocourková, Jana Koutek, Jiří Kuhn, Thomas Samuel Kunczik, Michael

59 69 25 26 42 42 11-12 16, 23

131

L Luckman, Thomas

20-21

M Marek, Jiří Masaryk, Jan Masaryk, Tomáš Garrigue Masaryková, Alice McCombs, Maxwell E. McLuhan, Marshall McQuail, Dennis Monaco, James Morris, Charles Muk, Petr Mules, Warwick Mužík, Vladimír

59-60 6-7, 53-61, 73-74, 112-113, 116, 118119 7, 41, 43, 46, 50-52, 73, 113, 118-119 55-56 22-23 17 18, 37 36 35 90, 95, 98, 102, 104-107 36 96

N Nečásek, František Neil, Postman Nový, Vilém

55-56, 58 26 54-57

O Oborná, Jana Osvaldová, Barbora

26 25

P Palach, Jan Pavelka, Jiří Pawlowská, Halina Peirce, Charles Sanders Peroutka, Ferdinand Pilarová, Eva Porybný, Zdeněk Pospíšil, Ivo

6-7, 53, 61-74, 112-113, 118-121 12 74-75, 77-78 35-36 58 99 80 12

R Reifová, Irena Rejžek, Jan Renč, Filip Ricoeur, Paul

15, 17, 19, 22, 26, 36 85, 87 81, 84, 86, 91, 95-96, 98-100, 106-108, 110-111, 114 14, 35, 40

S Schleiermacher, Friedrich Shaw, Bernard Shaw, Donald L. Slouková, Danica Stránský, Jaroslav Svoboda, Karel Svobodová, Vendula

34

55 22 39 58 7, 76, 79-93, 97-99, 101, 103, 105, 109-111, 118-121 79-84, 87-105, 107-111

Š

132

Štaidl, Jiří

79

T Thwaites, Tony

36

V Vačkov, Veselin Velenský, Ladislav Vencovský, Jan Vokrouhlický, Zbyněk Volek, Jaromír

84 66 69 69 37

W Watzlawick, Paul

19

Z Zahradníková, Andrea Zajíc, Jan Zajíček, Petr Zajíčková, Klára Zeman, Leopold

48 62, 64, 70-73, 113 53 27 58

133

Věcný rejstřík A abstrakce altruistická sebevražda analogie analýza anomická sebevražda

9, 30-31 46-47, 52, 61, 73, 114, 127 31 7-8, 31, 41, 49, 53, 76, 114, 116, 122 46-48, 52, 62, 114

B bulvár

25-28, 66, 74-80, 85-86, 88, 90, 92, 96, 100-101, 112, 114-116, 120, 122

C celebrita

7, 22, 27-28, 74-76, 86, 90-91, 94, 98100, 102, 108, 112, 115, 120-121

D dedukce diskurz diskurzivní analýza

31 7-8, 13-14, 22, 33-34, 40-41, 53-54, 56, 73, 120 7, 37, 39-41, 120, 122

E egoistická sebevražda epistémé

46-48, 52, 56, 112-113 13

F fatalistická sebevražda

46, 48, 52

H hermeneutika

34-35

I idealizace ikona implicitní autor index indukce infotainment

10, 30 35 38 35 31 26-27

K komodifikace komodita komunikačně pragmatický přístup komunikát kultura

24-25, 27-28 23-24 7, 30-34, 42, 120, 122 15-16, 38 8, 10, 12-13, 17, 24, 26, 28, 30, 32-34, 37-38, 40-41, 43, 51, 85, 90

L lingvistika

35-37, 40

M masová komunikace mediální agenda

14-18, 23, 120 6, 8, 22-23, 41, 53-57, 59-62, 64-65, 67, 70-71, 73-80, 82, 85, 87, 91-93, 97101, 112-116, 120, 122

134

mediální realita mediální událost mediální zpráva médium metoda metodologie modelování

19-21 21-22, 56, 64, 70, 81, 112, 120 21, 63 6, 8, 14-23, 27, 61, 63, 76, 78-79, 85, 89, 99, 101, 113-116, 120, 122 7, 9, 11-12, 28-32, 34, 36-37, 39-40, 61, 63, 122 29-30 31

N narativy naratologická analýza

38 7, 37-38, 101, 112, 120, 122

O označované označující

36 36-37

P paradigma pragmatika příběh

8-12, 14, 32-33, 37, 39-40, 44-45, 53, 114, 120 32, 35 15, 20, 38, 62-64, 81, 89-90, 92, 94, 101, 105, 112, 115

R reálný autor recepční autor

38, 101 38, 101

S sémantika sémiotická analýza sémiotika symbol syntaktika syntax syntéza

35 7, 35-37, 120, 122 32, 35-37 15, 35, 37 35 35 29, 31

T teoretický model třídění

7, 9-10, 31, 122 31

W Wertherův effekt

63-64, 69-70, 114, 120

Z znak zobecnění zpravodajská hodnota zpravodajství

21, 31-32, 35-37, 40 10, 31 22-25, 116, 118-122, 129 8, 21-22, 73-74, 89, 99, 113, 116

135

.

136