Sebevražda v českém denním tisku analýza případu Jana Palacha

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mediálních studií a žurnalistiky Obor Mediální studia a žurnalistika

Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha Magisterská diplomová práce

Tereza Štampachová

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Pavelka, CSc. UČO: 102883 Obor: ZUR Imatrikulační ročník: 2006

Brno, 2009

Čestné prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci na téma „Sebevraţda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha“ vypracovala samostatně a pouţila pouze pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury.

V Brně dne 27. května 2009

..........................................................

2

Poděkování: Za vedení magisterské diplomové práce a mnoţství podnětných rad děkuji doc. PHDr. Jiřímu Pavelkovi, CSc., bez jehoţ pomoci a přispění by tato práce nikdy nevznikla v této podobě.

3

Obsah Úvod ........................................................................................................................7 1. Teoreticko-metodologická východiska...........................................................11 1.1 Teoretické modely ......................................................................................11 1.1.1 Mediální agenda ...................................................................................13 1.1.2 Gatekeeping ..........................................................................................17 1.1.3 Zpravodajské hodnoty ..........................................................................17 1.2 Metody a metodologické orientace ............................................................22 1.2.1 Komunikačně pragmatický přístup ............................................ .........25 1.2.2 Hermeneutika .......................................................................................28 1.2.3 Sémiotická analýza ...............................................................................29 2. Koncepty sebevraždy v anticko-křesťanské kulturní oblasti ......................32 2.1 Pojem sebevraţda .......................................................................................32 2.2 Sebevraţda jako kulturní fenomén .............................................................34 2.2.1 Křesťanské pojetí sebevraždy ...............................................................34 2.2.2 Sebevražda jako hrdinský čin ...............................................................35 2.3 Sebevraţda jako sociální fakt .....................................................................37 2.3.1 Pojem sebevražda podle Tomáše Garrigua Masaryka.........................37 2.3.2 Pojem sebevražda podle Emila Durkheima..........................................39 3. Analýza případu Jana Palacha ......................................................................44 3.1 Historicko-společenský vývoj v období tzv. Praţského jara......................44 3.2 Cenzura tisku v roce 1969 .................................................... .....................49 3.3 Ţivot Jana Palacha ......................................................................................52 3.4 Mediální prezentace sebevraţdy Jana Palacha ...........................................55 3.5 Veřejná agenda a reakce společnosti na sebevraţdu Jana Palacha.............71 3.6 Jan Palach – sebevrah, hrdina, mučedník či vykupitel? .............................73 Závěr .....................................................................................................................77 Seznam použité literatury a elektronických zdrojů .........................................82 Klíčová slova ........................................................................................................85 Key terms .............................................................................................................86 Anotace ................................................................................................................87 Annotation ...........................................................................................................88 Jmenný rejstřík ...................................................................................................89

4

Věcný rejstřík ......................................................................................................93

5

Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Jan Palach

6

Úvod Smrt

představuje

nejen

v anticko-křesťanské

kulturní

oblasti

jednu

z nejdůleţitějších sloţek chápání našeho světa, a to nejenom ve smyslu výkladu smrti jako protikladu ţivota. V mytologii či v pohádkách bývá smrt většinou personifikována a vystupuje v roli zlé moci, která má právo rozhodovat o ukončení ţivota všech lidí. Významné postavení zaujímá smrt i v jiných oblastech. Píší o ní různé kroniky, bývá obsahem soudních spisů a lékařských zpráv, bývá náplní umělecké tvorby a v neposlední řadě je zobrazována v masových médiích. Existují různé podoby a formy smrti – euthanasie, nejčastěji se vyskytující přirozená smrt (např. stářím, podlehnutím nemoci apod.), ale patří sem i násilné ukončení ţivota jako euthanasie, poprava, vraţda či sebevraţda. Námětem této práce je zobrazení smrti ve zpravodajství periodického tisku. Zaměříme se však pouze na jeden specifický způsob ukončení ţivota spojený s násilím, a sice na sebevraţdu. Sebevraţda patří vedle vraţdy z pohledu tištěných médií bezpochyby k těm zajímavějším typům smrti. Bývá neočekávaná, vţdy i dramatická, často zahalená tajemstvím, neboť mnohdy se vůbec nepodaří příčiny tohoto činu odhalit, a obsahuje prvky násilí. Mediální prostor, v němţ se média setkávájí s různými tématy, je velmi rozsáhlý, a proto se média snaţí vtisknout mu určitou podobu a řád. Z tohoto důvodu si média vytvořila různé nástroje, kterými jednotlivá témata zpracovávají.. Teorií modelující danou problematiku se stala zejména agenda setting, gatekeeping a teorie zpravodajských hodnot, které fungují jako interpretační model pro zpracování tématu v mediálním prostoru, respektive nabízí určitý úhel pohledu na zvolenou problematiku. V rámci rozsahem nevelké práce není moţné zmapovat historii českého zpravodajství o sebevraţdách. Proto bylo nezbytné vymezit jeden konkrétní případ. Středem našeho zájmu se stala sebevraţda Jana Palacha. V této diplomové práci si poloţíme následující výzkumnou otázku: Jakým způsobem byla ve vybraných českých tištěných médiích zpravodajsky zachycena sebevraţda Jana Palacha? Dále si poloţíme otázku, zdali a jak veřejná a politická agenda ovlivnily daný způsob mediální prezentace této události. V neposlední

7

řadě se pokusíme zjistit, jakou funkci v dané mediální agendě sehrály zpravodajské hodnoty. Cílem této práce je potvrdit, či vyvrátit hypotézu, ţe komunistický tisk sice téma sebevraţdy Jana Palacha nastolil, ale věnoval se mu pouze v minimální míře a výhradně za účelem uklidnit veřejnost. Dále se budeme snaţit najít odpověď na výzkumnou otázku, zda byl komunistický tisk jednotný a kopíroval názor reprezentovaný Rudým právem. Otevírá se nám také otázka, zda lze Masarykův nebo Durkheimův koncept aplikovat na kauzu Jana Palacha. Po úvodu, kde jsou vymezeny cíle této diplomové práce, následuje teoretická část, která vymezuje teoretický rámec, v němţ se budeme pohybovat. V tomto oddíle jsou vysvětleny některé základní pojmy. Především je čtenáři přiblíţena problematika nastolování mediální agendy a prvky, podle kterých je moţno mediální agendu analyzovat. Ve druhé kapitole se věnujeme pojmu sebevraţda, a to jednak jako kategorii náboţensky vymezené, ale také jako fenoménu společensky podmíněnému, respektive jako sociálnímu faktu. Problmatika sebevraţdy jako sociálního faktu je čtenáři přiblíţena na základě díla „Sebevraţda“ napsaném Emilem Durkheimem a prostřednictvím Masarykova spisu „Sebevraţda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. Na tento teoretický výklad navazuje analýza případu sebevraţdy Jana Palacha. Celou kapitolu otevírá stručný ţivotopis Jana Palacha. Za ním následuje rozbor textů, které byly v souvislosti s touto událostí publikovány ve vybraných tištěných médiích, přičemţ v první fázi jsou všechny uveřejněné texty v rámci mediální agendy sebevraţda Jana Palacha tabulkově vyhodnoceny. V druhé fázi se zabýváme interpretací jejich obsahu. Daná událost je silně spjata s moderními dějinami naší země, neboť Jan Palach se upálil v roce 1969 na protest proti sovětské okupaci. Období 60. let 20. století přineslo revizi komunistického společenského modelu a následnou normalizaci. Právě proto je nutno sebevraţdu Jana Palacha vnímat v daném kulturně společenském a politickém kontextu. Sebeupálení Jana Palacha je příkladem oběti, kterou si vyţádal tehdejší politický reţim. Mediální zobrazení smrti Jana Palacha je analyzováno v deníku Rudé Právo, Pravda a Práce. Vybrané deníky byly sledovány v časovém úseku od

8

17. ledna do 17. března 1969. Počáteční datum bylo stanoveno podle dne upálení Jana Palach. Jan Palach se upálil 16. ledna 1969, a proto byl periodický tisk analyzován hned od následujícího dne. Konečné datum bylo určeno tak, aby byl tisk sledován celé dva měsíce. Delší časové období bylo zvoleno kvůli sebevraţdě Jana Zajíce, která se udála 25. února 1969. Protoţe Jan Zajíc zvolil stejný způsob ukončení svého ţivota jako Jan Palach a navíc se v dopisu na rozloučenou označil za „pokračovatele“ v Palachově plánu, respektive druhou pochodeň, stal se jeho osud součástí mediální agendy v kauze Jana Palacha. Pro analýzu byl v prvé řadě zvolen deník Rudé právo, který jako hlavní tiskový orgán komunistické strany udával směr v oblasti tištěných médií. Protoţe ve vybraném období vycházel pouze komunistický tisk, respektive kaţdý deník, který vycházel, musel splňovat podmínky tehdejší přísné cenzury, byl celý výběr doplněn o další dva komunistické deníky. Analýza mediální agendy v deníku Pravda a Práce nám pak ukáţe, zda byl komunistický tisk skutečně jednotný a prezentoval společný názor shodný s linií udávanou Rudým právem. Text bude analyzován pomocí různých metodologických nástrojů. Jedná se především o sémiotickou analýzu, která umoţňuje interpretovat text v rámci určitého kulturního kontextu, přičemţ bude uplatněn komunikačně pragmatický přístup. Tyto přístupy a metody jsou stručně popsány a představeny v první kapitole, ve které jsou také popsány nezbytné teoretické modely, které tvoří teoretické pozadí celé práce. Výsledky analýzy nám pak poslouţí k potvrzení, či vyvrácení hypotézy. Kaţdý ţurnalistický text je produktem i odrazem kultury, respektive kulturního paradigmatu, ve kterém vznikl. Tento text má určitého autora a obrací se na dobového čtenáře. S odstupem času se pak stává dokonce historickým pramenem, zdrojem poznání určité doby. Konzervuje v sobě hodnoty uznávané tehdejší společností, stává se mediálním produktem, který je definován určitými diskurzy. Právě z těchto důvodů je tak detailně vypracován teoretický rámec, který umoţní čtenáři plně porozumět analytické části

a vnímat rozbory

jednotlivých případů sebevraţd v co nejširším kontextu. V závěru práce se pokusím shrnout dosaţené poznání, a to s ohledem na výzkumnou otázku, respektive otázky. Před samotným závěrem však čtenáři ještě

9

nabídneme krátké zamyšlení nad smyslem a motivy Palachovy sebevraţdy, a to s ohledem na teorie sebevraţdy, které jsou nastíněny v první části této práce. Přínos práce vidím především v analýze způsobu mediálního zachycení konkrétního případu sebevraţdy, který se stal obsahem zpravodajství v českých denících, respektive v analýze fenoménu sebevraţdy v kontextu kulturním, sociálním a mediálním. Tato analýza by měla ukázat, jakým způsobem fungovala sebevraţda Jana Palacha jako téma pro mediální agendu a jaké cíle se v rámci této komunikace média snaţila nebo chtěla dosáhnout.

10

1. Teoreticko-metodologická východiska Na začátku převáţné většiny odborných prací bývá nezbytné nejen stanovit téma práce a formulovat hypotézu1, která má být ověřena či vyvrácena, ale také zvolit si nástroje, pomocí nichţ bude vymezená problematika zkoumána. Základem kaţdého vědeckého výzkumu je soubor určitých teorií či paradigmat2, která vytvářejí rámec, v němţ je stanovená hypotéza ověřována. Právě teoretické modely nám umoţňují zachytit realitu, respektive vybrat takové charakteristiky reality, jeţ jsou relevantní pro výzkum. Skutečná realita je totiţ příliš komplexní a zahrnuje mnoho, pro daný výzkum irelevantních aspektů, které jsou pomocí určitých metod eliminovány. Pouţívání různých vědeckých metod a postupů vedlo ke vzniku teoretických modelů. Teoretické modely, které tvoří interpretační rámec této práce, budou stručně představeny v této kapitole, čímţ si vymezíme kontext bádání.

1.1 Teoretické modely3 Model je synonymem pro abstrakci, je to reprezentace určitého objektu nebo systému, pojatá z určitého úhlu pohledu. Teorie představuje určitý názorový systém, myšlenkovou soustavu. Teoretický model je nástrojem, jak zachytit určitý reálný jev, přičemţ dochází a priori ke zjednodušení této reality. Realita je totiţ příliš komplexní a sloţitá na to, aby mohla být zachycena ve všech svých detailech. Proto je třeba vybrat děje a vlivy, které působí na jev, jeţ je předmětem našeho zkoumání. Výsledkem je teoretický model. Ten sice nepopisuje zcela 1

U kvalitativní analýzy hypotézy nemusí být stanoveny vůbec, ale mohou být součástí takové analýzy. 2 Slovo paradigma, pocházející z řeckého výrazu „paradeigma“, je synonymem pro vzor, model, příklad, typ, respektive určitý vzor vztahů či vzorec myšlení. Jedná se o určitá konceptuální schémata, pod jejichţ zorným úhlem vidíme, vykládáme a chápeme určitou část světa či určitou doménu věcí. Paradigma chápeme jako společný vzor vědy v určitém období, model, ze kterého vycházejí vnitřně jednotné tradice vědeckého výzkumu, tedy jako určitou strukturu představ, hodnot a postupů. Důleţitou osobností z hlediska vymezení pojmu paradigma je bezesporu Thomas Samuel Kuhn (1922 – 1996), který ve svém díle Struktura vědeckých revolucí (1962) definoval paradigma jako soubor názorů, technik a hodnot, které jsou společné pro všechny členy dané vědecké komunity. Význam paradigmatu spočívá především v tom, ţe určuje výběr redukce (z příliš sloţité reality) na únosnou míru a ţe představuje určité přesvědčení, jeţ je pak východiskem dalšího zkoumání. Paradigma tedy ovládá jistou vědeckou komunitu, častěji celý vědní obor a je určujícím prvkem při rozhodování, co by mělo být předmětem výzkumu a co ne, jaké metody lze s úspěchem pouţít, dokonce i jakého druhu by měly být výzkumné výsledky. Výzkum podléhající nějakému paradigmatu Kuhn nazývá „normální věda“. 3 Text vychází především z textu Danice Sloukové Metodologie vědy, viz Slouková, D.: Metodologie vědy. http://nb.vse.cz/sloukova/FIL102/. (4.5. 2005).

11

přesně skutečnost, ale jeho výhoda spočívá v jednoduchosti, přehlednosti a následně i ve snazším řešení konkrétních případů. Zjednodušování některých vztahů při tvorbě teoretického modelu je velmi důleţitý krok, který musíme vţdy provádět a navíc má podstatný vliv na kvalitu výsledného modelu. Nejčastěji se pouţívají následující předpoklady: rozdělujeme sloţitý systém na jednodušší subsystémy a zpracováváme je odděleně, ovšem se zřetelem na jejich vzájemné souvislosti, zavádíme neexistující formy, tzv. ideální/vzorové typy. Teoretický model je tedy teorií, tzn. uceleným systémem postihujícím určitou oblast skutečnosti v soustavě pojmů, tvrzení, pravidelností zákonitostí, které jsou výsledkem propracovaného myšlenkového procesu. Teoretické modely jsou vytvářeny na základě informací a poznatků získaných z předchozího empirického výzkumu. Konečným výstupem kaţdého empirického pozorování by mělo být určité shrnující zobecnění, čili teorie. Lze říci, ţe kaţdá teorie, konceptuální soustava či celé paradigma je spjato s určitým modelem skutečnosti, proto veškeré vědecké poznání má charakter poznání teoretické skutečnosti, která je reálné skutečnosti podobná, nikoliv s ní totoţná. Veškeré vědecké závěry plynoucí z vědeckých výzkumů, veškeré vědecké poznání (empirické a teoretické) má proto podobu moţného, nikoliv skutečného. Teorie jako relativně stabilní výsledek má určitou strukturu, skládá se z určitých jednotek a logických vztahů. U rozvinuté teorie se zpravidla vyčleňují: a) empirické předpoklady teorie, výchozí fakty, údaje a jejich elementární logické zpracování, b) výchozí teoretická základna, která obsahuje hypotézy, idealizace, postuláty, axiomy, základní zákony a principy, c) logický aparát teorie, neboli pravidla odvozování dalších pojmů pomocí pojmů základních, logická pravidla uspořádání či podávání důkazů, d) veškeré moţné důsledky, konsekvence a závěry z teorie vyplývající. Přestoţe teorie jsou stabilní ve svých závěrech, nejsou jiţ tak mnoho stabilní v čase. V důsledku vývoje společnosti, získávání nových poznatků a objevování do té doby neznámých skutečností dochází k přehodnocování některých teorií. V rámci tohoto procesu tak některé teorie ztrácejí svou dřívější platnost či sílu a zároveň vznikají teorie nové, které jsou buď vystavěny na základech jiţ existující

12

teorie, nebo se definují jako protiklad vůči některé jiţ známé teorie. Teoretické modely tak v sobě konzervují některé aspekty dané doby, společnosti a kultury, a tím slouţí jako nástroj poznání způsobu myšlení, který byl ţádoucí v určitém paradigmatickém systému.

1.1.1 Mediální agenda Koncept mediální agendy byl výsledkem jednoho z výzkumů zabývajících se otázkou, zda a jaký mají média na své recipienty vliv. Výzkum se snaţil zjistit, jaký vliv mají tematické obsahy médií na postoje veřejnosti. Lazarsfeld (1944) o tomto jevu hovořil jako o „nastolování témat“. Tento fenomén byl pozorován jiţ dříve, a to především ve spojení s předvolební kampaní. Systematické bádání na poli této teorie však zahájili aţ Američané Maxwell E. McCombs a Donald L. Shaw, kteří tento termín poprvé pouţili v roce 1972 ve svém článku „The agendasetting function of the mass media“ (Funkce médií nastolovat témata).4 Výsledky svého výzkumu prezentovali v roce 1972 ve své studii nazvané Chapel Hill Study, ve které analyzovali prezidentskou kampaň v roce 19685. Hlavní premisou této studie byla teze, ţe „masová média nastolují agendu pro kaţdou politickou kampaň tím, ţe ovlivňují míru důleţitosti názorů k politickým tématům.“6 V závěru práce autoři konstatovali vysokou míru vzájemné korelace. Jádrem hypotézy o nastolování témat je prokázání shody mezi pořadím důleţitosti přikládané určitému tématu v médiích a pořadím významnosti, které toto téma dosáhne u veřejnosti či v politické sféře. Jednoduše můţeme říci, ţe média dle této teorie stimulují váţnost, kterou recipienti danému tématu budou přikládat. Mediální agenda tedy úzce souvisí s procesem nastolování agendy, resp. s procesem „prosazování určitých témat do veřejného diskurzu a současně vylučování určitých témat z tohoto diskurzu, který probíhá ve vzájemné interakci 4

Článek vyšel v časopise “The Public Opinion Quarterly”, 1972, vol. 36. McCombs a Shaw prováděli výzkum postojů nerozhodných voličů v městečku Chapel Hill v Severní Karolíně během předvolební prezidentské kampaně v roce 1968. Po tři týdny sledovali vývoj postojů nerozhodných voličů a srovnáváli jednotlivé posuny s mnoţstvím článků v místních denících. Výzkum prokázal korelaci mezi tématy nastolovanými médii a postoji nerozhodných voličů. 6 McCombs, M., Shaw, D.: The Agenda-setting function in Mass Media, In: Public Opinion Quarterly, 1972, vol. 36, str. 177. 5

13

tří agend – podle volby proměnné v konkrétním výzkumu lze rozlišit nastolování: a) agendy veřejné; b) agendy politické; c) agendy mediální.“7 Tyto tři agendy se vzájemně ovlivňují a kaţdá interaguje s ostatními. Kaţdá tato agenda můţe nastolit libovolné téma a přenést ho i do ostatních agend. Samozřejmě má tento předpoklad vzájemného vlivu politické, mediální a veřejné agendy také své slabiny a nedostatky. Kritici především poukazují na obtíţnou metodologickou prokazatelnost tohoto konceptu, a to především kvůli nedostatečnému mnoţství nashromáţděných dat, která by hypotézu měla potvrdit. Prokazatelnost této hypotézy je sporná především proto, ţe média nejsou jediným zdrojem informací o tématu, se kterým je veřejnost konfrontována. McQuail například tvrdí, ţe „doklady svědčí velmi silně pro to, ţe lidé přemýšlejí o tom, co je jim řečeno, ale na ţádné úrovni si nemyslí to, co je jim řečeno.“8 Cílem našeho výzkumu však není prokázat, zda média ovlivnila mínění veřejnosti o osobě Jana Palacha, nýbrţ chceme zkoumat prostředky, které média uţívají k ovlivnění ostatních dvou agend. Koncepce agendy setting je proto pro nás přínosná i přesto, ţe o metodologicky nedokonale propracovanou teorii. Mediální agenda se také dotýká konceptu tzv. gatekeepingu.9 Editoři kaţdý den vybírají podle určitých kritérií – tzv. zpravodajských hodnot10 – jaké zprávy či jaká témata pustí na stránky novin. Automaticky tak dochází k vyřazení některých témat, jeţ se vůbec nestanou předmětem mediální agendy. McCombs se ztotoţňuje s názorem Cohena, ţe „tisk asi není příliš úspěšný v tom, aby nám říkal, co si máme myslet, ale je ohromně úspěšný v tom, aby nám řekl, co si o tom máme myslet! Tahle schopnost masových médií strukturovat poznání publika a způsobit změnu mezi existujícími kognicemi byla označena jako funkce nastolování agendy masové komunikace.“11 Jinými slovy můţeme 7

Reifová, Irena a kolektiv: Slovník mediální komunikace, Praha, Portál, 2004, s. 16. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Praha, Portál, 2007, s. 388. 9 Slovo gatekeeping je sloţeno ze dvou anglických výrazů: gate – brána a keep – hlídat, mít pod kontrolou. Tento termín se pouţívá s odkazem na sociálního psychologa Kurta Lewina, který zkoumal procesy při rozhodování o rodinných nákupech potravin. Do mediálních studií tento pojem přenesl v roce 1950 David Manning White. Blíţe viz 1.1.2 Gatekeeping. 10 Zpravodajské hodnoty jsou faktory, díky nimţ můţe určitá událost překročit práh pozornosti media a stat se předmětem zpravodajství. Mezi základní zpravodajské hodnoty patří: výskyt, blízkost, jasnost, jednoznačnost, jednoduchost, smysluplnost, novost, průběţnost, moţnost dalšího vývoje, vztah k elitním národům či státům a vztah k elitním osobám nebo celebritám, personalizace, negativita, souznění, překvapení, předvídatelnost, variace. 11 McCombs, Maxwell: News Influence on Our Pictures of the World, in: Media Effects Research, Sage, London 1989, s. 4. 8

14

říci, ţe mediální agenda je obsahově velmi bohatý fenomén, neboť zahrnuje gatekeeping, zpravodajské hodnoty, konstruování reality ve zprávách, účinky médií, ale především odkazuje na skutečnost, ţe média výběrem témat určují publiku, o čem má přemýšlet a co má povaţovat za důleţité či relevantní. Hlavními prvky12 mediální agendy jsou: • kvantita zpráv – hlavním náznakem toho, co je důleţité, je to, jak často se o záleţitosti informuje; • redakční členění anebo prezentace, specifická pro dané médium – prominence, s jakou je příspěvek ve zprávách zobrazen, např. titulky, obrazové materiály, způsob lámání apod. • míra konfliktu představovaná ve zpravodajské informaci • působení v čase – Stone a McCombs pokládají za ideální pro vybudování agendy prostřednictvím zpravodajských týdeníků rozsah čtyř měsíců. Pokud je téma v médiích uváděno jen po krátkou dobu, jedná se pouze o překročení prahu pozornosti médií a snahu vytěţit z dané kauzy maximum. Pak nelze hovořit o agendě. Z tohoto vyplývá, ţe je velmi těţké stanovit moment, kdy se dané téma stalo mediální agendou. Navíc v našem případě budeme zvolenou událost sledovat v denním tisku, nikoliv v týdenících, takţe nemůţe ani uplatnit podmínku působení v čase po dobu čtyř měsíců. Proto se budeme v této práci soustředit spíše na rozsah a intenzitu mediální agendy, přičemţ vycházíme ze skutečnosti, ţe zveřejnění článků k sebevraţdě Jana Palacha je znakem toho, ţe se toto téma stalo součástí mediální agendy. McCombs kromě základních tezí konceptu nastolování agendy definuje také její dvě roviny. První rovinu představuje jiţ zmiňované nastolení tématu v médiích, kdy médium publiku téma předkládá jako objekt k přemýšlení, respektive skutečnost, která by publikum měla zajímat. Tato skutečnost je definována určitými vlastnostmi, které vytvářejí obraz daného objektu v médiích. Jestliţe se média v první fázi snaţí publikum přesvědčit o důleţitosti nastoleného tématu, pak druhá fáze slouţí ke zdůraznění některých atributů tohoto tématu, respektive chtějí publiku vnutit názor na dané téma. Pokusme se ilustrovat tyto dvě roviny na případu Jana Palacha. V první rovině budou všechny sledované deníky postupovat shodně – jejich zpravodajství přinese zprávu o činu Jana 12

Srovnej viz Kunczik, Michael: Základy masové komunikace, Praha, Karolinum, 1995, s. 199.

15

Palacha. V druhé rovině však můţe například deník Rudé právo zdůraznit atribut hrdinskosti Palachova činu, přičemţ deník Pravda můţe naopak Palachův akt prezentovat jako nesmyslný či odsouzeníhodný. Tento příklad musí čtenář chápat jako ilustrativní, neboť teprve analýza případu sebevraţdy Jana Palacha v druhé části této práce nám ukáţe, jak zvolená média postupovala a jaké atributy zdůrazňovala. Druhý stupeň teorie agenda setting je spjat s konceptem tzv. rámování (framing). McCombs říká, ţe v souvislosti s konceptem agendy setting je rámec „centrální organizující idea pouţitá pro novinový obsah, která podporuje kontext a napovídá, co je klíčový problém, skrze pouţití selekce, zdůraznění, exkluze a rozvinutí.“13 Rámování tedy zahrnuje proces selekce a především zdůraznění vybraných atributů, které dané médium povaţuje za důleţité, respektive prostřednictvím rámování se médium snaţí publiku vnutit názor na daný objekt. V souvislosti s konceptem rámce bychom měli také zmínit i tzv. priming. „Priming je proces, v rámci kterého věnují média pozornost jen některým problémům, zatímco jiné pomíjejí, a tak definují standardy, na základě kterých se pak voliči rozhodují.“14 Jinými slovy je priming zviditelnění či zdůraznění témat či jejich atributů v médiích. U tištěných médií je hlavním nástrojem primingu umístění článku na titulní stranu listu. V naší analýze článků k případu Jana Palacha bude u kaţdého článku sledováno právě i jeho umístění, kdy budeme rozlišovat mezi články zařazenými na titulní stranu a ostatními texty nacházejícími se uvnitř listu. Burton a Jirák toto zesilování významu nějaké zprávy nazývají tzv. amplifikací, neboť tvrdí, ţe „tím, ţe média věnují soustředěnou podobu nějakému tématu, nějaké hodnotě, nějakému názoru, zesilují jeho význam.“15 Téma, kterému médium věnuje větší prostor a pozornost, čtenář obecně chápe jako významnější. Šance médií na to, aby určila agendu, záleţí také na dané společenské situaci i na médiu samotném .

13

McCombs, M.: Setting the Agenda, Polity Press, Cambridge 2004, s. 87. Volek, J.: Prezentace ke kurzu ZUR 110 Úvod do teorie masové komunikace: historické proměny výzkumu mediálních účinků, 2007, s. 81. 15 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 362. 14

16

1.1.2 Gatekeeping S procesem vytváření mediální agendy souvisí také tzv. gatekeeping16 a zpravodajské hodnoty. Gatekeeping je proces rozhodování o výběru témat a událostí, které budou zpracovány na mediální obsahy. Tzv. gatekeeper rozhoduje o tom, co projde „branou“ média a co nebude do procesu mediace zařazeno.17 Gatekeeping se zaměřuje na finalní výběr témat zpravodajství. Podle Pamely Shoemaker18 se gatekeeping týká kaţdého komunikátora, který se účastní jakéhokoli komunikačního aktu. Z této obecné a velmi široké definice vyplývá, ţe gatekeeper je kdokoli, kdo vybírá informace, které se dostanou do média. V našem případě bude zajímavé sledovat uplatnění procesu gatekeeping v noviné redakci, kdy jednotliví členové rozhodují o tom, jaká zpráva bude zveřejněna. 1.1.3 Zpravodajské hodnoty Gatekeeping přímo souvisí s konceptem zpravodajských hodnot. Na rozdíl od zpravodajských hodnot se gatekeeping zaměřuje na samotný proces výběru zpravodajství (zpravodajské hodnoty se zaměřují spíše na finální obsah zpravodajství a jiţ vybrané zprávy).19 Zpravodajství

má

velmi

stabilní

a

předvídatelnou

podobu,

je

charakterizováno především konvenční strukturou témat, která tvoří jeho obsah. Ustálená podoba zpravodajství je způsobena tím, ţe se výběr, zařazení a zpracování zpráv pro zpravodajství děje podle zaţitých a opakujících se kritérií, tzv. zpravodajských hodnot. „Zpravodajskými hodnotami se rozumí všechny faktory, jeţ v daném období a daném sociálním a kulturním prostředí rozhodují o zařazení zprávy do zpravodajství a o způsobu jejího zpracování, tedy o tom, ţe nějaké téma či nějaká událost překročí „práh pozornosti“ médií.“20 Diskuze o

16

Termín gatekeeping se pouţívá s odkazem na sociálního psychologa Kurta Lewina, který zkoumal procesy při rozhodování o rodinných nákupech potravin. Zjistil, ţe roli „dveřníka“ sehrávají takové mechanismy, jeţ některé produkty do vědomí zákazníků pouštějí a jiné nikoli. Lewin pojem aplikoval na rozhodovací procesy v malých skupinách, gatekeeper poté označoval osobu, která má vliv na to, které zboţí projde branou a bude spotřebováno. Blíţe viz Reifová, I.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 70-71. 17 Reifová, I.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 70. 18 Trampota, T.: Zpravodajství, Portál, Praha 2006, s. 41. 19 Tamtéţ, s. 38. 20 Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003, s. 77.

17

zákonitostech výběru zpráv lze sledovat jiţ od druhé poloviny 17. století21, avšak vlastní pojem „zpravodajská hodnota“ poprvé pouţil aţ Walter Lippmann v roce 1922 v knize „Public Opinion“ (Veřejné mínění). „Lippmann povaţoval za zpravodajské hodnoty jednoznačnost události, překvapivost, prostorovou blízkost, osobní zaujetí a konflikt.“22 Dnešní konceptualizace zpravodajských hodnot vychází především z práce norských analytiků Johana Galtunga a Marie Rugeové „The Structure of Foreign News“ (Struktura zahraničního zpravodajství) z roku 196523. Galtung a Rugeová při analýze zpravodajství o rozvojových zemích v norském denním tisku identifikovali dvanáct faktorů, které mají určující vliv na to, zda-li se událost stane zprávou či nikoliv. Tyto faktory zařadili do tří skupin: organizační, ţánrové a sociokulturní. Přestoţe výčet zpravodajských hodnot zahrnuje mnoho faktorů, je třeba chápat jej jako výběrový, nikoli vyčerpávající. Někteří badatelé se dokonce domnívají, ţe není moţné dospět ke konečnému výčtu zpravodajských hodnot.24 Podstatné je, ţe v případě úspěšného pokrytí události zprávou dochází vţdy k propojení a uplatnění řady zpravodajských hodnot a ţe zde vţdy dochází k uplatňování interních a externích vlivů a tlaků. Kříţí se zde mj. zájmy publika, vlastníků médií, mediátorů (redakce), inzerentů.25 Mezi tato kritéria patří: • Frekvence: Je to časový interval, který událost potřebuje k tomu, aby se patřičně rozvinula, a současně je to míra harmonie mezi vývojem události a rytmem práce příslušného média. Čím kratší je časové rozpětí události, respektive čím více se kryje s periodicitou média, tím větší je pravděpodobnost, ţe se stane zprávou. • Práh pozornosti: Aby se událost stala zprávou, musí překonat práh pozornosti gatekeepera. Čím vyšší je intenzita události, tím větší je pravděpodobnost, ţe se stane zprávou.

21

K oddělování pravého od nepravého nabádal jiţ v roce 1676 Christian Weise. Jiţ v roce 1695 se německý autor Kaspar Stieler zmiňuje ve své knize Zeitungs Lust und Nutz o faktorech důleţitosti, blízkosti, dramatičnosti a negativity jako o kritériích pro výběr zpráv. 22 Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003, s.77. 23 Galtung, Johan, Ruge, Marie: The Structure of Foreign News, In: Journal of Peace Research, 1, 1965, s. 64-90. 24 Srov. Ryan, C.: Prime Time Activism: Media Strategies for Grassroots Organizing, South End Press, Boston 1991, s. 31. 25 Pavelka, J.:Problémy medializace společenských témat v masových médiích, Brno 2009, s. 8.

18

• Jednoznačnost (někdy téţ jasnost): Zpravodajství inklinuje k prezentování událostí, které jsou samy o sobě jasné a jednoznačné. Je z nich patrné, kdo je oběť, kdo padouch, proč by měla diváka tato událost zajímat. Nejednoznačné nebo rozporné události mají mnohem menší naději stát se zprávami. Jednoznačnost se ovšem projevuje i ve způsobu zpracování zprávy – i kdyţ je jev popisovaný ve zpravodajství sloţitý a nejednoznačný, média se snaţí vykládat ho jednoznačně. Burton a Jirák upozorňují, ţe takto vznikají zpravodajské stereotypy26.

Čím

jednoznačnější

a

jasnější

je

událost,

tím

větší

je

pravděpodobnost, ţe se stane zprávou. • Významnost: Můţe-li mít událost přímé důsledky na ţivot příjemců, tím větší je pravděpodobnost, ţe se stane zprávou. Významnost však současně odkazuje i ke srozumitelnosti. Události, které se zcela vymykají kulturní zkušenosti publika mají jen malou naději, ţe se stanou zprávou. • Konsonance: Událost, o níţ se zpravuje musí do značné míry splňovat očekávání publika. Také tato hodnota souvisí nejen s výběrem události., ale také s jejím zpravodajským zpracováním. Novinář, který zná dopředu očekávání publika, můţe při zpracování události přistupovat ke zprávě tak, aby se očekávání publika naplnila. Čím více událost splňuje předpokládaná očekávání či přání publika, tím větší je pravděpodobnost, ţe se stane zprávou. • Překvapení: Tento faktor je ve zdánlivém protikladu k souznění. Čím neočekávanější či vzácnější je událost, tím větší je pravděpodobnost, ţe se stane zprávou. Burton a Jirák však dodávají, ţe „překvapení se ovšem musí odehrát výhradně v rámci vysoké míry jednoznačnosti a musí vykazovat vysokou míru pochopitelnosti v kulturním rámci dané společnosti.“27 Sem spadá například pokrytí kuriózních událostí. • Kontinuita (někdy téţ průběţnost): Pokud se událost jiţ jednou stala předmětem

zpravodajství, má větší šanci se opět dostat do médií, obzvláště kdyţ se vyskytnou další informace a podrobnosti o této událostí. Především proto, ţe o celé záleţitosti publikum jiţ bylo informováno. Proto se některé události vyskytují v médiích i několik dní po sobě, přestoţe jiţ nejsou novinky.

26 27

Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 249. Tamtéţ, s. 254.

19

• Variace: Je-li zpravodajství určováno určitými událostmi, mají komplementární události větší šanci stát se zprávami, protoţe média se snaţí o vyváţené (a tedy věrohodné) zobrazení světa. Například věnují-li se zprávy v určitém období nějaké významné domácí události, pak mají tendenci obohacovat i zahraniční zpravodajství • Novost: Čerstvé události jsou ceněny daleko více neţ starší události. Tato hodnota je očekávána i publikem, které předpokládá, ţe všechny zprávy v médiích jsou nové, nebo alespoň aktualizované novými informacemi. • Vztah k elitním národům:28 Události, v nichţ figurují mocné, důleţité či početné národy nebo státy, mají zvlášť velkou zpravodajskou hodnotu. • Vztah k elitním osobám: Události, ve kterých figurují elitní osoby či národy mají zvláště vysokou zpravodajskou hodnotu, protoţe mají velký dosah.V případě celebrit má zpráva vysokou hodnotu i bez ohledu na to, z které kulturní oblasti dané slavné osobnosti pocházejí. • Personalizace: Tato hodnota prokazuje, ţe události, které se mohou spojit s jednáním konkrétních osob, je zpravodajsky zajímavá. Přítomnost konkrétních a identifikovatelných osob, které lze představit jako aktéry děje usnadňuje tvůrcům mediálních obsahů práci, a proto takové události vyhledávají. Tato skutečnost se projevuje v komunikačních strategiích subjektů, které se potřebují prosadit do mediálních obsahů. Události, které mohou být podány jako jednání či důsledky jednání konkrétních osob mají tedy větší šanci stát se zprávou, neţ abstraktní děje. • Negativita: Negativita je jedna z nejvýznamnějších zpravodajských hodnot. Vychází z obecného povědomí společnosti, co je špatné, neţádoucí, a co je dobré. Tohoto povědomí média vyuţívají a prezentují události veskrze negativní (např. úmrtí, autonehody, trestné činy, havárie, přírodní katastrofy, porušování práv, válečné konflikty apod.). Burton s Jirákem definici této hodnoty doplňují rčením „špatná zpráva je dobrá zpráva a dobrá zpráva není ţádná zpráva“29. O tom, jak toto dá se říci jiţ okřídlené rčení je vhodné pro definici negativity, svědčí, ţe ho lze nalézt napříč téměř všemi texty definujícími zpravodajské hodnoty, od McQuaila přes Fowlera aţ po Hartleyho. Čím je událost negativnější, tím spíše se stane zprávou. 28

Vztah k elitním národům, vztah k elitním osobám, personalizace a negativita jsou hodnoty kulturně vázané. 29 Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister&Principal, Brno 2003, s. 253.

20

Za zpravodajskou hodnotu lze pokládat také dostupnost zprávy (jde o moţnost zaznamenat ji mediátory), blízkost (události, které se odehrály v prostředí kulturně a sociálně blízkém médiu a jeho recipientům, mají větší naději, ţe se dostanou do zpravodajství), jednoduchost (pozornost médií více přitahují události, které jsou jednoduché a je snadné je vysvětlit), smysluplnost (jako kritérium pochopitelnosti; události, jeţ se vymykají kulturní zkušenosti daného publika, mají jen malou naději na to, ţe budou zahrnuty do zpravodajství), moţnost dalšího vývoje (za hodnotné jsou povaţovány ty události, které se ještě budou nějak dále vyvíjet, případně dávají naději na gradaci a dramatické rozuzlení). Vedle těchto obecných zpravodajských hodnot hrají svoji roli při selekci událostí i zpracovatelské hodnoty. I moţnosti zpracování určité události a technologické a organizační moţnosti určitého média jsou významnými faktory, které ovlivňují výběr a konečnou podobu zpráv. Pokud nějaká událost nabízí určité moţnosti zpracování, má větší naději stát se předmětem zájmu médií. Podstatnou roli hraje například dostupnost obrazového materiálu, moţnost dramatizace a konflikt, stejně jako provozně-organizační podmínky (dostupnost natáčecího štábu, přítomnost korespondenta apod.).30 Čím většímu mnoţství z uvedených kritérií událost vyhovuje, tím větší má šanci stát se zprávou. Zpravodajské hodnoty v podstatě fungují na principu selekce a deformace. Selekce zahrnuje faktory, které zpráva splňuje, respektive čím více faktorů událost pokrývá, tím spíše bude vybrána pro zpravodajství. Jakmile byla událost vybrána, aktivní zpravodajské hodnoty budou zdůrazněny, coţ je princip deformace. Procesy selekce a deformace probíhají na všech úrovních komunikačního řetězce. McQuail dále upozorňuje, ţe hodnota zprávy nemusí spočívat jen v události samotné, ale do rozhodování, zda-li se událost stane zprávou, se promítají i ekonomicko-organizační kritéria jako je dosaţitelnost, rychlost nebo úspornost zpracování.

30

Reifová, I.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004, s. 78.

21

1.2 Metody a metodologické orientace Pojem metoda pochází z řeckého slova „methodos“ a znamená řízení, hledání či cesta za něčím. Metoda je postup umoţňující získávání poznatků čili jedná se o prostředek poznání. Metoda tvoří spolu se systémem podstatu vědy, přičemţ systém představuje obsahovou stránku vědy, zatímco metoda její stránku formální. Systémem míníme uspořádaný celek poznatků či obsahů vědy. Naproti tomu za metodu označujeme cestu, kterou je tento celek vybudován a získán. „Metodicky“

se

zabýváme

nějakou

oblastí

vědy,

kdyţ

ji

plánovitě

prozkoumáváme, vypracujeme její jednotlivé členění, přiměřeně uspořádáme její dílčí poznatky, logicky je spojíme a učiníme nahlédnutelnými. Metoda vzniká a rozvíjí se spolu se vznikáním a rozvíjením se myšlenkovo činnostní kultury, resp. určité profilace oborů myšlení a činností, určitých disciplin, ţánrů, oborů. Kaţdá metoda, včetně vědecké, se v rámci svého oboru myšlení a činnosti rozvíjí nejdříve jako metoda - přirozenost a teprve následně je artikulována jako metoda - artefakt. Vědecké poznání se formuje jednak v oblasti empirické, jednak v oblasti teoretické. Obě oblasti jsou do jisté míry na sobě navzájem nezávislé entity, na druhou stranu je nutné uvědomit si jejich vzájemnou provázanost, neboť empirická data jsou vţdy východiskem pro budování teorie. Zvláštním způsobem, jak můţeme chápat pojem „výzkumná metoda“, je výklad tohoto pojmu z pohledu heuristiky, kdy heuristika označuje reflektovanou metodu – přirozenost. Vzhledem k tomu, ţe naše myšlení i konání postupuje ve skutečnosti jen zřídkakdy přísně „metodicky“, neboť ţivot nás ve své naprosté většině staví před zvládání unikátních situací, představuje heuristika popis postupu, jakým jsme se určitého výsledku skutečně dobrali, popis skutečných myšlenkových pochodů při tomto postupu, nikoliv jeho následně optimalizovanou formu. Základem jsou reálně uskutečněné pochody našeho myšlení, a klíčovými momenty jsou okamţiky zrodu nové myšlenky, nápadu „jak na to“, onoho „heuréka“, které dalo heuristice jméno. V souvislosti s artikulací vědeckých metod se proto na heuristiku lze dívat téţ jako na způsob objevu nových vědeckých poznatků i jako na objevování nových postupů a metod řešení problémů.

22

V souvislosti s budováním formálních systémů, zejména matematické logiky se v moderní době konstituovala metodologie, tedy učení o metodě, jako samostatná vědecká disciplína. Metodologie má své kořeny jiţ ve starořecké filozofické epistemologii, která jako teorie poznání řeší problém, zdali a jak je moţné poznávat tento svět a co je to poznání vůbec. Epistemologie spolu s metafyzikou (teorie bytí) tvoří kostru starořecké filozofie, která vytvořila první velkou reflektovanou syntézu lidského poznání v anticko-křesťanské kulturní oblasti. Do obdobné pozice se v daném časoprostoru dostaly také pokusy stanovit univerzální pravidla správného myšlení, které systematizovala Aristotelova sylogistika. Metody jsou dokladem strukturace a vyspělosti společenského ţivota jednotlivých komunit. Jejich vznik, uplatnění a distribuce souvisí s úrovní reflexí jednotlivých druhů a forem lidského jednání, kterou poskytuje mytologie, a s následným vznikem filosofie a rozvojem jednotlivých vědeckých disciplín. Tyto reflexe se snaţí vyloţit svět, a tedy i popsat, vysvětlit a uspořádat jednotlivé druhy a formy lidského jednání. V anticko-křesťanské kulturní oblasti se legitimními návody vykládajícími svět staly mýty, poté metafyzické principy předsokratovské filosofie a nakonec zákonitosti odhalené starořeckou vědou klasického období. Otázka: Jak k poznání dochází? byla chápána jako druhotná a odvozená, i kdyţ jiţ starořečtí sofisté ukázali, ţe má výchozí, zcela určující význam. Volba a pouţití konkrétní metody poznání vţdy implikuje směr a předmět poznání a rovněţ jeho cíle a rámcově i výsledky. K těmto závěrům však lidské poznání dospívalo dlouhodobě a postupně. Stejně tak dlouhodobě a postupně vznikala metodologie jako specifický obor vysvětlující postupy, prostředky a nástroje lidského poznání. Tento obor patří k nejdiskutovanějším oblastem lidského vědění a nejmladším disciplínám. Budování metodologie je znakem emancipace vědeckých disciplín. Jde nejen o nejdůleţitější, ale současně o nejnáročnější obor konstituující se v oblasti vědeckého poznání a výzkumu. Také z těchto důvodů představuje metodologie neopomenutelnou oblast studia kultury. Z hlediska synchronního se metody jeví jako suma praktikovaných zvyklostí a návodů jak se chovat a jak konstruovat nové a jak poznávat a interpretovat svět a jiţ existující kulturní produkty. Z těchto důvodů metody zaujímají v studiu kultury výchozí, klíčové postavení – představují konstrukční a interpretační osy

23

kultury normující a propojující oblast ţivotní praxe a teorie (vědění, poznání). V rámci

předkládaného

konceptu

kultury

se

metodologická

východiska

komunikačně pragmatické metody pokouší shrnujícím způsobem zachytit teorie dorozumívání. Metody jsou také klíčem ke gramatice kultury. Identifikace základních metod a jejich zevrubná deskripce vztaţená ke konkrétnímu časoprostoru a deskripce proměn jejich uţití v čase poskytují představu o funkčních rovinách, stratifikaci a hierarchizaci dané kulturní oblasti, společnosti, a tedy o celkové podobě i struktuře kultury. Jednotlivé společenské skupiny a vrstvy si vytvářely a chránily své metody a kánony, které současně měly sociálně identifikační charakter. Např. vznik pracovních profesí byl jiţ důsledkem institucionalizace činností (metodzvyklostí), které jednotlivci provozovali. Zakládání společenských a profesních organizací (např. klášterů, cechů a univerzit ve středověké Evropě anebo vědeckých ústavů v moderní době) jiţ znamenalo legitimizaci konkrétních institucionalizovaných činností, jejíţ součástí a základem byla tvorba metodnávodů. Jako metody tohoto teoretického vědeckého poznání jsou nejčastěji uváděny: • abstrakce (redukování skutečnosti pouze na určité její stránky, prvky, vlastnosti, souvislosti a konstituování těchto částí do nových totalit, které nacházejí svou podobu v pojmech) • idealizace (druh abstrakce, která zachovává významné a abstrahuje od nevýznamného. Jelikoţ má významné podobu normativní, vystupuje idealizované jako normativně „zachovávající“ významné stránky skutečnosti, které však nemusí mít svůj protějšek v „objektivní realitě“, ale pouze v „myšlené, teoreticky čisté podobě“) • zobecnění (abstrakce, která rozšiřuje mnoţinu unikátných jevů, které lze abstraktem postihnout) • třídění (navazuje na „klasifikaci škálováním“, je však úzce spjato s teorií znaků, vysvětlující a podmiňující klasifikační kriteria. Tato teorie také vytváří různou hierarchii tříd, a horizontální i vertikální vztahy mezi třídami)

24

• indukce (usuzování z jednotlivého empirického faktu na obecné čili logická spekulace) • dedukce (usuzování směřující opačným směrem neţ indukce, tzn. od obecného k jednotlivému) • analýza (myšlenkové a metodické rozčlenění zkoumaného objektu na jednotlivé části, aspekty či roviny, spolu s aplikací kontextů specifických pro kaţdé toto rozčlenění, a uplatnění postupů (heuristik, metod), které umoţňují vţdy v daném kontextu artikulovat „novou“ dílčí charakteristiku dané části) • syntéza (spojování dílčího, artikulace vztahů, funkcí a relací mezi částmi navzájem a zároveň vzhledem k celku) • analogie (podobnost, obdoba, úsudek opírající se o podobnost nebo stejné vlastnosti rozdílných objektů, kdy na základě shody některých znaků dvou či více předmětů lze učinit závěr o shodě i ostatních znaků těchto předmětů) • modelování (vytváření teoretického obrazu empirické reality; jde o způsob poznání, při němţ se zákonitosti a vztahy empirického objektu zkoumají prostřednictvím teoreticky konstruovaného modelu, jenţ má s empirickým objektem shodné určité předem definované znaky). 1.2.1 Komunikačně pragmatický přístup Teoretické modely jsou nezbytnou podmínkou vědeckého výzkumu. Na jedné straně nám umoţňují uchopit určitou část reality a popsat ji, na druhou stranu nás a priori daným výběrem některých skutečností omezují, respektive jiné skutečnosti a s nimi spojené otázky jsou z výzkumu vyloučeny. V této práci bude uplatněn především komunikačně pragmatický přístup, který má svůj původ v lingvistice (tzv. komunikačně-pragmatický obrat)31, ale s úspěchem je aplikován

31

Komunikačně pragmatický obrat v lingvistice znamená, ţe se těţiště pozornosti badatelů přesouvá od systémových a strukturních vlastností jazykového kódu (langue) k jeho řečovému fungování a uţívání (parole) v měnících se podmínkách společenské komunikace. V popředí zájmu nadále zůstává sloţka jazyková, k ní ale nově přistupuje komplexně pojímaná problematika komunikace jako takové. Začíná se zkoumat společenská a situační zakotvenost a podmíněnost jazykové komunikace, zohledňuje se např. společenské a pracovní postavení účastníků komunikace, jejich interpersonální vztahy, věk, vzdělání aj., nově se analyzuje komunikační záměr komunikantů a otázky spojené s jeho interpretací a realizací, pozornost se věnuje komunikačnímu efektu textu a způsobům i prostředkům jeho dosahování aj. Zkoumají se nejen jazykové formy, ale rovněţ způsoby, důvody a široce pojímané důsledky jejich uţívání. (srovnej viz. Hrdlička, M.: K otázce komunikační metody a komunikativnosti, http://www.auccj.cz/kotazcekomunikac.htm).

25

i při studiu kultury. Komunikačně pragmatický přístup není metodou, ale metodologickou orientací. Zhruba od sedmdesátých let32 minulého století zaznemenávalo studium kultury jistou změnu v přístupu při výzkumu kultury. Jednalo se nejen o zavedení nových metod a postupů, ale zejména o nový pohled na studium kultury, respektive vznik nového vědeckého paradigmatu. Tento nový přístup vychází z poznatků teorie informace, pragmatiky, kognitivních věd, sociálně kulturní antropologie a kulturních a mediálních studií. Podstatou komunikačně pragmatického přístupu ke studiu kultury je „zjištění, ţe lidská kultura je předpokladem a současně výsledkem procesu lidského dorozumívání a ţe elementárním nástrojem konstrukce sociální reality je jazyk33.“34 Produkty kultury proto nelze vytrhnout z jejich kontextu, respektive z kontextu, ve kterém vznikly. Chceme-li pochopit sdělení určitého produktu kultury, musíme jej v prvé řadě chápat jako sdělení, které je v nějakém vztahu jak ke svým konkrétním producentům,

tak

ke

svým

konzumentům.

Nezbytným

předpokladem

dorozumívání, tedy pochopení určitého výstupu dané kultury, je znalost gramatiky této kultury. Základním stavební jednotkou komunikačně pragmatického přístupu je pragmatika. Pragmatika je termín, který spadá primárně do oblasti zájmu sémiotiky. Zde je vymezena oblastí působení znaků z hlediska uţivatelů, má interpersonální povahu. Pragmatické faktory komunikačního procesu jsou do značné míry mimojazykové, obsahují sociální podmínky účastníků, jejich vztah rovnoprávnosti či podřízenosti, místo, čas a prostředí promluvy, počet účastníků, stupeň jejich společných znalostí o tématu, komunikační záměr mluvčího, komunikační strategie, v širším pojetí i způsob komunikace (ústní, písemná, telefonická) atd. Jde tedy o komponenty široce chápané komunikační situace. Platí, ţe pragmatické faktory ovlivňují výslednou podobu jakékoliv komunikační

32

Principy komunikačně pragmatického přístupu k sociálně kulturní realitě se poprvé uplatnily ve dvacátých letech ve výzkumech a pracích zakladatele lingvistické antropologie F. Boase a v třicátých letech v konceptu kultury jako hry, který rozpracoval J. Huizinga. 33 Jazyk je zde chápán jako nástroj, který člověku slouţí k uchopování, popisování, chápání i vytváření svého okolí. Je to nástroj, který mu umoţňuje myslet, tvořit, chápat, interpretovat i vnímat sama sebe. Člověk je totiţ schopen myslet a chápat jenom to, co je schopen pojmenovat slovy. 34 Detail projektu, http://www.muni.cz/research/projects/2287?lang=cs. (28.4.2007)

26

události, stejně tak platí, ţe v rámci jedné komunikační události působí, a mnohdy se i vzájemně ovlivňují komplexy těchto faktorů.35 Jádro komunikačně pragmatického přístupu tvoří tři postuláty. Podle prvního z nich kultura představuje proměňující se dynamické kontinuum, které je současně produktem, prostorem i předpokladem lidského dorozumívání. Podle druhé postulátu: Nejvyspělejší formy lidského dorozumívání, interpretační procesy a vědecký výzkum představují produkční systémy kultury. V těchto procesech člověk poznává, reflektuje, kontroluje, řídí, ale také konstruuje jednotlivé kulturní fenomény i sebe sama jako sociálně kulturní bytost. Výsledkem interpretačních procesů jsou vţdy suverénní kulturní produkty – mediální produkty, které se stávají předmětem dalších interpretačních procesů. Podle třetího postulátu závisí interpretace kulturních fenoménů na dobových kulturních paradigmatech, na dobových komunikačních diskurzech a na subjektech interpretace (čili na jejich komunikačních kompetencích, sociálně kulturních pozicích a aktuálních ţivotních situacích).36 Komunikačně pragmatický přístup je velmi komplexní, neboť zahrnuje různé roviny daného kulturního paradigmatu a nesoustředí se jenom na určitý předem ohraničený výsek. Přichází s věcnějším pohledem na kulturu i umění, které jsou nyní vnímány především z hlediska jejich praxe a uţitečnosti, respektive funkce v kaţdodenním zaţívání zkušenosti. Do hry významů vstupuje další subjekt – čtenář, konzument díla, které tak ţije svým dalším ţivotem v interakci s publikem a je otevřeno rozličným interpretacím v závislosti na společenských kontextech konzumace. Text jiţ není vnímán v pro strukturalismus typických modelech, důraz je kladen na celý proces jeho vznikání a střetu s publiky a časoprostory. Tzn., ţe je otevřený, není vázán na jediný univerzální výklad, nýbrţ je vţdy vztaţen ke konkrétnímu interpretovi, komunitě, subjektivní zkušenosti a kulturní oblasti. Význam jiţ není dán označováním, ale určován konkrétním procesem čtení a děje se v průběhu celého aktu dorozumívání. Jinými slovy bychom mohli říci, ţe i kdyţ budeme v rámci komunikačně pragmatického přístupu zkoumat jeden určitý produkt kultury, budeme tohoto zvoleného 35

Jílek, V.: Psaná publicistická sdělení v kontextu teorie komunikace. Olomouc 2004, s. 32, http://zurnalistika.upol.cz/jilek/psana.doc. (25.4.2007) 36 Pavelka, J.: Hry postmoderny a teorie kultury, s. 74-88. In: Nosek, J., ed.: Hra, věda a filosofie, Filosofia, Praha 2006. Některé pasáţe textu jsou dostupné elektronicky na Http://medzur.fss.muni.cz/ps2006/szz_temata_mgr_teorie%20kultury.pdf. (28.4.2007)

27

reprezentanta dané kultury chápat jako jakési jádro, kolem něhoţ existuje velké mnoţství kruhů, jeţ vytváří kontext tohoto reprezentanta, jeţ se v tomto reprezentatovi slučují do určité harmonické jednoty. V rámci interpretace či snaze pochopit sdělení daného produktu kultury je nezbytné tyto soustředné kruhy odhalit, odkrýt, analyzovat, najít spojitosti a vztahy k danému produktu. Toto činíme v rámci různých diskurzů. Charakteristickým rysem komunikačně pragmatického přístupu je úsilí syntetizovat poznatky a postupy sémantické37, naratologické38, komunikační a diskurzivní analýzy.

1.2.2 Hermeneutika Hermeutika, název odvozený od řeckého slova „hermeneuein“39 znamenající vysvětlovat, vykládat, interpretovat, je věda o interpretativním porozumění, také o výkladu a interpretaci textu. Hermeneutika pojímá vědění jako specificky otevřené a reflektované porozumění. Prvky novodobé hermeneutiky nacházíme u německého filosofa a protestantského teologa Friedricha Schleiermachera (17681834), který tvrdil, ţe text je moţno správně interpretovat jen skrze porozumění celku ţivotních souvislostí, v nichţ vznikal. Schleiermacher tak bere v potaz i čtenáře textu. Text je chápán jako výraz ţivota a duše autora a epochy, ve které ţil. Porozumění díla se potom rovná oţivení, respektive vţití, vcítění se do vědomí, ţivota a historické doby, ze které dílo pochází. V daleko širším záběru uţíval hermeneutiku Martin Heidegger (1889-1976), který ji povaţoval za centrální metodu fenomenologie, pomáhající interpretovat předreflexivní rozumění bytí. Na něho bezprostředně navázal hlavní představitel soudobé hermeneutiky, Hans-Georg Gadamer (1900-2002), zvláště spisem Wahrheit und Methode (1960). Základem lidské zkušenosti je dle Gadamera její otevřenost k tázání. Chceme-li porozumět druhému člověku a nakonec i vlastní dějinné tradici jako sedlině historické zkušenosti, musíme porozumět tomu, nač se sám chce tázat. Rozumět nějakému mínění znamená rozumět mu jako odpovědi 37

Viz oddíl 1.2.3. Naratologická analýza chápe text jako vyprávění, resp. zabývá se narativy a komunikáty., přičemţ termín vyprávění naznačuje, ţe jde o komunikační proces, ve kterém autor předává příjemci narativ určité sdělení. 39 Je zde určitá spojitost s řeckým bohem Hermésem, který byl v řecké mytologii nejen doručitel zpráv bohů, ale také překladač/vykladač těchto zpráv. Bez jeho interpretace tyto zprávy zůstávaly tajemné a nejasné. V řecké mytologii je Hermés povaţován také za vynálezce písma a jazyka. 38

28

na nějakou otázku. Pro konkrétní práci s textem to znamená snahu o aktivní spoluúčast na rozmluvě, kterou text poskytuje. Kaţdý dílčí poznatek můţe být pochopen jen z celku souvislostí, jimţ lze ovšem porozumět zase jen pochopením dílčích poznatků. Hermeneutika spoléhá na to, ţe smysl interpretovaného jevu je pak společným dílem jeho původce a jeho interpreta (Gadamer mluví o tzv. „splývání horizontů rozumění“). Překladatel musí rozumět textu lépe neţ jeho autor a překlad je nutně víc neţ původní text, coţ popisuje tzv. hermeneutický kruh, ve kterém je výchozím bodem pro porozumění textu vlastní vědomí či znalosti interpretující osoby. Metodologickými problémy hermeneutiky se také zabýval jiţ zmiňovaný Paul

Ricoeur

při

výzkumech

symbolického

vyjadřování

(za

pomoci

psychoanalýzy a strukturalismu). Ricoeur jde ještě dále neţ Gadamer, kdyţ tvrdí, ţe k tomu, aby člověk porozuměl sám sobě a svému vlastnímu dílu, se musí distancovat sám od sebe, musí se objektivizovat pomocí kulturních symbolů nebo společenských

institucí.

Takto

zprostředkované

pochopení

je

nazýváno

interpretací. 1.2.3 Sémiotická analýza Základem sémiotické analýzy je sémiotika jako nauka studující systémy znaků. Oblastí jejího zájmu nejsou jen jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mj.umělecké obory, náboţenství, hry nebo rituály. „Sémiotiku nelze definovat jinak neţ disciplínu, která studuje všechny

fenomény,

které

jsou

zaloţeny

na

vztahu

zpětného

odkazu

(„odkazování“) k něčemu jinému.“40 Za zakladatele moderní sémiotiky je povaţován americký filosof a logik Charles Sanders Peirce (1839–1914), jenţ rozdělil znaky na ikony, indexy a symboly. Sémiotika se podle obecně uznávaného rozdělení Charlese Morrise (1903-1979) dělí na sémantiku (zabývá se významem znaků), syntaktiku/syntax (zkoumá vzájemné vztahy mezi znaky) a pragmatiku (její náplní jsou vztahy mezi znaky a jejími uţivateli).

40

Eco, U.: Mysl a smysl, Nadace Vize 97, Praha 2000, s. 17.

29

V souvislosti s naukou o znacích nesmíme opomenout Švýcara Ferdinanda de Saussura (1857-1913), povaţovaného za otce moderní lingvistiky, který pro sémiotiku pouţíval termínu sémiologie a její náplň definoval jako „zkoumání ţivota znaků v lidské společnosti“.41 Lingvistika je pak disciplinou sémiologii podřazenou, protoţe se zabývá jen jedním z mnoha znakových systémů. Sémiotika se zabývá především tím, jak společensky podmíněné uţívání znakových systémů produkuje význam.42 K přiřazování významu znakům dochází při sémioze. Znaky tedy nabývají svůj význam přiřazováním, ke kterému dochází procesy pojmenování, označování, ukazování, zastupování a reprezentování. Toto přiřazování má svá pravidla, kterým se říká kódy.43 „Kódy jsou kritické konstrukce, jsou to systémy logických vztahů.“44 Znak sémiotika chápe jako něco, za čím se skrývá něco jiného. Znak je podle Thwaitese, Davise a Mulese45 cokoliv, co produkuje význam a pro všechny znaky platí tyto tři základní pravidla - existují ve světě, obzvlášť v tom sociálním; znaky nenesou významy, ony je produkují a znaky produkují mnoho významů. Jinými slovy se můţeme v souladu s názorem Peirce ztotoţnit s ideou neomezené semiózy: „Znak je cokoli, co determinuje něco jiného (svůj interpretant), aby odkazoval k objektu, k němuţ samotnému (ke svému objektu) odkazuje stejným způsobem, tento interpretant se pak stává sám znakem a tak dál a dál ad infinitum....Pokud řada po sobě následujících interpretantů skončí, ukazuje se znak přinejmenším jako nedokonalý.“46 Sémiotika dělí znaky na označující a označované a předpokládá, ţe existuje někdo, kdo si uvědomuje vztah mezi těmito aspekty. „Označující (signifier) označuje fyzický prvek a označované (signified) mentální koncept vyvolaný fyzickým znakem v daném jazykovém kódu, pomocí označení se znak jako referent vztahuje k vnější skutečnosti.“47 Mezi označujícím a označovaným není vztah rovnosti, ale ekvivalence. Třetí člen, jeţ tyto aspekty spojuje, je korelace.48 41

Wikipedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A9miotika. Blíţe viz Reifová, I.: Slovník mediální komunikace, Portál, Praha 2004. 43 Blíţe viz Doubravová, J.: Sémiotika v teorii a praxi, Portál, Praha 2002. 44 Monaco, J.: Jak číst film, Albatros, Praha 2006, s. 172. 45 Blíţe viz Thwaites, T., Davise, L., Mules, W.: Tools for cultural studies, Macmillan Education, Melbourne 1994. 46 Eco, U.: Meze interpretace, Karolinum, Praha 2004, s. 43. 47 McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 1999, s. 176. 48 Blíţe viz Barthes, R.: Mytologie, Dokořán, Praha 2004. 42

30

„Mezi tři základní sémiotické metody, které se nejčastěji pouţívají, patří interpretace, formalizace a jazykový rozbor.“49 Metoda interpretace, kterou budu ve své práci pouţívat, patří k velice starým metodám, o které se lidé pokoušeli uţ v nejprimitivnějších společnostech, kdy se například šamani a kouzelníci pokoušeli přisuzovat význam nejrůznějším přírodním úkazům. Sémiotika můţe být aplikovaná na cokoliv, co má nějaký vztah s kulturou. Sémiotickou analýzu můţeme pouţít na jakýkoliv mediální text. McQuail zdůrazňuje, ţe „sémiotický přístup je vhodný i na texty, které zahrnují více neţ jeden znakový systém, a na znaky, pro které není ustavena ţádná gramatika ani slovník.“50 Sémiotický přístup, obdobně jako diskurzivní analýza, vychází z lingvistiky a soustřeďuje se na akt tvorby komunikace. Sociální interakci, která nastává při komunikaci, povaţuje za nástroj, který činí z jedince člena určité kultury nebo společnosti. Soustřeďuje se na to, jak se ve vztahu jedince a sdělení rodí významy čili zabývá se rolí textů51 v naší kultuře. Sdělení je pro sémiotika konstrukcí znaků, které v interakci s příjemci produkuje významy. Význam vysílajícího ztrácí svou důleţitost. Důraz je kladen na text a způsob jak je čten, respektive na jeho interakci s příjemcem, který vyuţívá své vlastní kulturní zkušenosti a promítá je do kódů a znaků, jeţ konstituují text. To, ţe se jedinci neshodují na způsobu „čtení“, interpretaci jednoho textu není chápáno jako komunikační selhání, ale jako důsledek odlišné kulturní a sociální zkušenosti.52 Přestoţe se sémiotická analýza přednostně zabývá jazykovou stránkou daného problému, tedy znaky a symboly, neopomíná roli kontextu, který utváří konzument sdělení v procesu interpretace tohoto sdělení. Sémiotická analýza by se měla pokoušet identifikovat znaky a kódy, které určují, co tyto znaky znamenají. Kromě těchto kódů je třeba identifikovat kontext, tedy dané paradigma a dále pak strukturální vztahy mezi různými označujícími. Primárním cílem sémiotické analýzy je ustanovení základních konvencí a identifikování hlavních rozdílů, respektive analýza pozice textu v daném paradigmatu. 49

Blíţe viz Černý, J., Holeš, J.: Sémiotika, Portál, Praha 2004, s. 34. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace, Portál, Praha 1999, s. 176. 51 Opět text je nutno chápat v co nejširším významu, tedy jako produkt kultury. 52 Volek, J.: Úvod do komunikačních studi, Brno 1998. 50

31

2. Koncepty sebevraždy v anticko-křesťanské kulturní oblasti V této práci se zabýváme pouze mediálními texty, které vznikly v českém kulturním prostředí. Proto bude předmět našeho zájmu - fenomén sebevraţdy – zkoumán v kontextu kultury, která je odkazem a uchovatelem antickokřesťanských hodnot. V této kapitole bude sebevraţda představena jednak jako fakt náboţenský, ale také jako fakt sociologický, kdy bude čtenář seznámen s pojetím sebevraţdy Durkheima a Masaryka. V další rovině je sebevraţda určitým kulturním faktem53, respektive prostředkem komunikace v rámci novinových článků, coţ bude podrobně ukázáno na interpretaci vybraných příkladů sebevraţd českých osobností. Hlavním úkolem bude ukázat, jakým způsobem tisk dokáţe vyuţít téma sebevraţdy ve své mediální agendě.

2.1 Pojem sebevražda V souvislosti s pojmem sebevraţda je relevantní zamyslet se nad etymologií tohoto slova. Slovo sebevraţda má základ v praslovanském výrazu vrog (nepřítel). Takto expresivní výraz vyjadřoval, ţe takový skutek je povaţován za těţký hřích. Od stejné myšlenky se odvíjí také spojení „spáchat sebevraţdu“. Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souviselo také s náboţenským prostředím, které dobrovolný odchod ze ţivota povaţovalo za tak těţký hřích, ţe takovým lidem byl upírán křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo pouţívat aţ v 19. století. Dřívější památky, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako „padl na meč“, „oběsil se“. Časté je také spojení „vzít si ţivot“, kdy je daný akt násilné smrti vyjádřen eufemisticky. Uvědomíme-li si, ţe české slovo sebevraţda je sloţeninou dvou slov, a sice „sebe“ a „vraţda“, nepřekvapí nás negativní konotace spojené s tímto slovem. Nejde jen o to, ţe sebevraţda je čin končící smrtí, jádrem je slovo „vraţda“, jeţ je neodlučitelně spjato s násilím.

53

Vzhledem k tematickému zaměření celé práce jsou zcela upozaděny veškeré psychologické aspekty sebevraţdy. Stejně tak nejsou součástí práce ţádné statistické údaje týkající se sebevraţednosti.

32

V odborné literatuře se pouţívá i slovo „suicidium“ jako synonymní označení pro sebevraţdu. Toto slovo je odvozeno od latinského „suicidum“, výrazu, který má původ ve slovním spojení „sua manu caedere“, tedy doslovně česky „padnout vlastní rukou“. Ve srovnání s některými cizími jazyky54 je čeština v této oblasti jazykově poměrně chudá. Česky je moţné pouţít buď slova domácího původu – sebevraţda – nebo slovo cizího původu, které se vyskytuje spíše v odborné literatuře – suicidum. Sebevraţda je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního ţivota. „Suicidální projevy představují širokou škálu chování a proţívání, na nichţ se podílejí behaviorální, kognitivní, emoční a interpersonální apekty. Při těchto projevech jsou přítomné vědomé i nevědomé motivy a souvislosti. Suicidální chování představuje šiřší pojem, obsahující nápady, myšlenky, výroky a proklamace, aniţ by muselo dojít k vlastnímu suicidálnímu aktu. Suicidální jednání zahrnuje behaviorální projevy, které aktivně směřují k sebevraţednému počínání (např. příprava suicidálních prostředků, autoagresivní chování ve smyslu sebevraţedného pokusu či dokonalého suicida).“55 Chceme-li do definice sebevraţdy zahrnout i nevědomé motivy a tendence, vyhovuje tomuto pojetí nejlépe Stengelova definice, podle které lze suicidální jednání charakterizovat jako „záměrný a sebepoškozující akt, při němţ si osoba, která se ho dopouští, nemůţe být jista, zda jej přeţije.“56 Takto na sebevraţdu nahlíţí především psychologie, která primárně zkoumá vnitřní pohnutky lidské psyché vedoucí ke spáchání sebevraţdy. Komunikačně pragmatický přístup se však nespokojí s vymezením sebevraţdy pouze z hlediska psychologie. V rámci našeho výzkumu hraje mnohem důleţitější roli kontext, a to především kontext kulturní a společenský. Vymezením pojmu sebevraţda se zabývala i řada filozofů a sociologů. V této práci bude pojem sebevraţda představen jako sociální, respektive kulturní fakt pomocí dvou děl. Prvních z nich

54

Například němčina má poměrně bohatý slovník v této oblasti. Kromě slova “Selbstmord” popisují sebevraţdu i další: Selbstentleibung, Freitod, Selbsttötung. Obdobně je na tom i angličtina, která vedle pojmu „suicide“ zná i „self-murder“, „self-destruction“ či „self-slaughter“. 55 Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících, Portál, Praha 2003, s. 11-12. 56 Tamtéţ, s. 12.

33

je „Sebevraţda“ (Le Suicide, 1897)57 od Émila Durkheima a druhým pak „Sebevraţda hromadným jevem společenským moderní osvěty“ (1881)58 od Tomáše Garrigua Masaryka.

2.2. Sebevražda jako kulturní fenomén V kaţdé kultuře se setkáváme s různými jevy, které danou kulturu vytváří, respektive charakterizují. Jedním takovým jevem můţe být i sebevraţda, chápaná jako sociální konstrukt určité kultury, jako fenomén kulturně podmíněný, tedy jako kulturní fenomén. 2.2.1 Křesťanské pojetí sebevraždy Celá Evropa byla formována křesťanstvím. V křesťanství je sebevraţda něco neodpustitelného, zavrţení toho, co dal člověku Bůh – ţivot. Pokud někdo spáchal sebevraţdu, byl komunitou věřících zavrţen. To znamená, ţe nemohl být ani pohřben za přítomnosti kněze. Jeho tělesná schránka byla odepsána k výsměchu a opovrţení. Křesťanství povaţuje sebevraţdu za „(...) čin, jímţ si člověk bere dobrovolně ţivot. Poněvadţ kaţdý lidský ţivot je posvátný od chvíle početí aţ do smrti, protoţe lidská osobnost byla chtěna pro ni samu k obrazu a podobnosti Boha ţivého a svatého, je sebevraţda těţkým proviněním vůči Bohu. Je kromě toho v rozporu s přirozenou touhou lidské bytosti zachovat si ţivot a pokračovat v něm. Zároveň je i uráţkou blíţenské lásky, protoţe nespravedlivě láme svazky solidarity s rodinným společenstvím, s národní i lidskou společností.“59 Křesťanství sebevrahy posílá do pekla, neboť je povaţuje za osoby, které opovrhli boţím darem – ţivotem. Ţivot dal člověku Bůh, a proto jen on mu jej můţe vzít. Samotné desatero přikazuje „nezabiješ“, coţ není myšleno jenom ve 57

V této práci bylo pouţito první anglické vydání z roku 1951. Problém sebevraţdy se stává předmětem Masarykových sociologických analýz v jeho habilitační práci „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart“ (Sebevraţda jako sociální masový jev přítomnosti), kterou předloţil akademickému senátu vídeňské univerzity v listopadu 1878. Na kniţním vydání pracoval Masaryk v roce 1880. Kniha vyšla pod názvem „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der modernen Civilisation“ ve Vídni roku 1881. Český překlad, o němţ Masaryk uvaţoval jiţ v době své práce na německém textu, vyšel aţ v roce 1904 v nakladatelství Jana Laichtera v Praze. Druhé české vydání uskutečnilo nakladatelství Čin v Praze roku 1926, třetí – totéţ nakladatelství v roce 1930. V roce 1970 vyšel v USA anglický překlad tohoto Masarykova spisu, pořízený z německého originálu. Druhé německé vydání „Sebevraţdy“ uskutečnilo v roce 1982 německé nakladatelství Philosophia; Verlag München – Wien. Veškeré citace z této knihy zde přebíráme ze čtvrtého českého vydání, jeţ vyšlo jako první svazek Spisů TGM, vydaný Ústavem T. G. M. v Praze 1998. 59 Http://www.iencyklopedie.cz/sebevrazda/. (13.5.2007) 58

34

vztahu vůči svým bliţním, nýbrţ i vůči sobě samému. Křesťanství je v tomto ohledu velmi striktní a vůbec nehledí například na okolnosti či důvody, které jedince vedly k takovému činu. Podle Bible, vstoupí-li člověk do nebe, není předurčeno tím, zda spáchá sebevraţdu či ne. Ten, kdo spáchá sebevraţdu, půjde do pekla, protoţe odmítl spasení skrze Krista, a ne proto ţe spáchal sebevraţdu. Bible mluví o čtyřech konkrétních lidech, kteří spáchali sebevraţdu: Saul (1. Samuelova 31:4), Achitofel (2. Samuelova 17:23), Zimri (1. Královská 16:18) a Jidáš (Matouš 27:5). Kaţdý z nich je prezentován jako bezboţný, špatný a hříšný člověk. Bible se staví k sebevraţdě stejně jako k vraţdě, neboť sebevraţda je vraţda-sebe. Bůh je ten, kdo rozhoduje, kdy a jak člověk zemře. Vzít tuto pravomoc do svých rukou je podle Bible rouhání se Bohu. 2.2.2 Sebevražda jako hrdinský čin Pohybujeme-li se ţidovsko-křesťanském kulturním paradigmatu, je sebevraţda povaţována legálně i morálně za něco špatného. Antické Řecko však ve svých počátcích dovolovalo spáchat sebevraţdu například zločincům nebo bojovníkům. Ten, kdo byl poraţen v boji, povaţoval za svou čest a povinnost padnout na svůj meč, neţ aby se nechal zajmout nepřítelem. Římské právo nakonec zaujalo vůči sebevraţdě negativní postoj, a to zejména z důvodů ekonomických ztrát, které utrpěli bohatí Římané, kdyţ se jim dobrovolně zabíjeli otroci. S postupným příchodem křesťanství se ujalo kulturní paradigma, které sebevraţdu zavrhuje. Sebevraţda je jako hrdinský čin chápána mimo evropský kontinent. Japonská rituální sebevraţda, známá v Evropě pod názvem harakiri, jinak nazývána také seppuku, můţe být pokládána za hrdinský čin. Seppuku byl součástí samurajského kodexu – tzv. bušidó. Smrt proříznutím břišní dutiny samurajským mečem mohla bojovníkovi vrátit zpět ztracenou čest nebo tak mohl předejít zajetí nepřítelem. K seppuku mohl být samuraj vyzván i svým pánem. Pokud samuraj seppuku odmítl, byl vyhoštěn ze společnosti a donucen ţivořit v ústraní, popřípadě se začal ţivit jako nájemný vrah. Seppuku byla také jediná moţná forma „protestu“, kterou mohl samuraj dát najevo nesouhlas s činy svého pána. Spáchání harakiri však bylo vyhrazeno výhradně pro samuraje, jiným vrstvám japonského obyvatelstva tato forma ukončení ţivota nebyla povolena.

35

Proříznutím břicha60, které je v japonské kultuře povaţováno za centrum těla a duševní aktivity, ukázal válečník čistotu svého nitra. Přestoţe byl v roce 1873 spolu se zrušením vrstvy samurajů tento způsob sebevraţdy zakázán, obětovávali se japonští bojovníci během druhé světové války, kdyţ například se svými letadli působili jako navigační systémy pro řízené střely. Ještě dnes se můţeme setkat se sebevraţdami tohoto typu například v buddhistických oblastech, kde se na protest proti sociálním podmínkám jedinci upalují a páchají tak obětní sebevraţdy. Nedávno jsme se často dočítali o případech sebevraţedných aktů v Palestině, kde jedinci na vlastní tělo navázali bombu a tím často připravili o ţivot nejen sebe, ale i mnohé jedince kolem sebe. Tyto činy reflektují islámské učení o svaté válce, ve které je sebevraţedný čin odměněn zvláštním místem v nebi a zvláštní odměnou v reinkarnovaném ţivotě. V Koránu se píše: „A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i jejich majetky s tím, ţe jim budou dány zahrady. A oni bojují na cestě Boţí – zabíjejí a jsou zabíjeni. A to je slib Jeho pravdivý, daný v Tóře, v Evangeliu, i v Koránu. A kdo věrněji dodrţuje slib svůj neţ Bůh? Radujte se tedy z obchodu svého s Ním uzavřeného – a to úspěch je nesmírný.“61 Sebevraţedné útoky si tedy islamisté ospravedlňují slibem Ráje těm, kteří „zabíjejí a jsou zabíjeni“ za Alláha. Paradoxem je skutečnost, ţe islám jinak sebevraţdu zakazuje62, avšak s výjimkou svaté války.63 Jediným evropským kulturním paradigmatem, který do svého konceptu zahrnul sebevraţdu či spíše násilní čin jako hrdinský čin, byl romantismus, kdy se romantický hrdina snaţí revoltou či vzporou proti společenským konvencím vyřešit rozpor mezi sebou a světem. Přestoţe společnost jako celek přijímá negativní pojetí sebevraţdy v souladu s křesťanstvím, romantikové jsou doslova posedlí myšlenkou na smrt. Násilné ukončení ţivota je tak pro romantického hrdinu vysvobozením a do jisté míry jedinou moţnou volbou, jediným moţným řešením rozporu mezi skutečností a vytouţenou představou. 60

Břicho se japonsky řekne “hara”, odtud také odvozen pojem “harakiri”. Korán, 9:111. 62 Viz Korán, 29:30. “Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si vzájemně majetky své podvodným způsobem......a nepřivozujte si smrt!“ 63 Svatá válka, tzv. dřihád je podle muslimských věřících jejich náboţenskou povinností. Sebevraţedných dřihádistů se proto zákaz sebevraţdy netýká, neboť jejich cílem není zabít sebe, ale nepřítele Alláha. Podle tohoto náboţenství se tedy nejedná o sebevraţdu, ale o mučednictví ve jménu Alláha, které jedinci zaručí zvláštní místo v Ráji. 61

36

2.3 Sebevražda jako sociální fakt V této kapitole přeneseme fenomén sebevraţdy z kulturního do společenského kontextu, kdy na sebevraţdu pohlíţíme jako na sociální fakt. Jinými slovy je moţné sebevraţdu chápat také jako jev vyskytující z určitých důvodů ve společnosti, kdy je sebevraţda chápána jako součást úpadku lidského chování. Budou zde představeny tematicky relevantní myšlenky francouzského sociologa Emila Durkheima (1858-1917) a politika a filozofa Tomáše Garrigua Masaryka (1850-1937). 2.3.1 Pojem sebevražda podle Tomáše Garrigua Masaryka Masaryk rozlišuje sebevraţdu v širším slova smyslu od sebevraţdy v uzším slova smyslu. Sebevraţda v širším slova smyslu je podle něj „nepřirozený způsob smrti, jenţ byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v ţivotní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím ţivota.“64 Tento druh sebevraţdy Masaryk označuje jako sebezabití, přičemţ vychází z právnického rozlišení zabití a vraţdy. V uzším slova a vlastním slova smyslu je pak sebevrahem ten, „kdo učiní svému ţivotu konec úmyslně a vědomě, kdo si smrti jako takové přeje a je si jist, ţe si svým jednáním nebo opomenutím smrt přivodí.“65 Sebevraţdu v podstatě Masaryk pojímá jako zvláštní případ sebezabití, „jakoţto násilný, nepřirozený způsob smrti,“66 a dále se ve své knize věnuje pouze sebevraţdě, „protoţe (...) zde v úvahu přichází samovolnost, svobodná volba (...).“67 Masaryk pohlíţí na sebevraţdu jako na hromadný sociální jev, který se vyvinul z moderního kulturního ţivota a objevuje se s určitou periodicitou. Na rozdíl od Durkheima nezavádí Masaryk ţádnou typologii sebevraţd, spíše se podrobně věnuje příčinám sebevraţednosti. Sebevraţda je podle něj podmíněna jednak přírodou, jednak člověkem samým. Všechny tyto příčiny jsou kategorizovány v pořadí jejich účinnosti. Příčiny jsou rozčleněny do dvou skupin: za prvé je to působení přírody (pozemské a kosmické) a za druhé je to působení 64

Masaryk, T. G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Svazek I, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1998, s. 16. 65 Tamtéţ. 66 Tamtéţ, s. 15. 67 Tamtéţ, s. 17.

37

fyzické a duševní organizace lidské (fyzické poměry tělesné organizace; poměry obecně společenské; poměry politické; poměry hospodářské; poměry duševní vzdělanosti: rozumová, mravní a náboţenská výchova: ţivotní názor vůbec).68 Přestoţe Masaryk primárně zkoumá všeobecné společenské poměry jako determinant

míry

sebevraţednosti,

uznává,

ţe

faktorem

ovlivňujícím

sebevraţedné jednání je i povaha člověka. „Kaţdé svobodné jednání vyplývá z povahy člověka (...) je proto jasno, ţe sebevraţda zvláštním způsobem vyplývá z celé povahy člověka. Právě zde záleţí na celém světovém a ţivotním názoru člověka, jejţ si můţe jednotlivec učinit o hodnotě lidského ţivota (...).“69 Sebevraţednost je silně ovlivněna politickými poměry, neboť „politicky rozbouřená společnost má podle okolností značnou náchylnost k omrzelosti ţivota.“70 Politické krize či revoluce tedy nemají na míru sebevraţednosti kladný dopad, i kdyţ nemůţe říci, ţe by byly hlavní a jedinou příčinou způsobující nárůst počtu sebevraţd. Mnohem důleţitějším aspektem je vzdělání, protoţe „mezi vzděláním a sebevraţedností je příčinná souvislost.“71 Ve své studii Masaryk poukazuje na skutečnost, ţe u nevzdělaných národů – divochů – se sebevraţednost vůbec nevyskytuje. Největší sebevraţednost se naopak vyskytuje „v těch zemích a u těch národů, kde je nejvíce nemetodického a nepraktického polovzdělání. Vědění (...) činí člověka fantastickým, přivádí k pošetilému hloubání, tvoří neukojitelné potřeby, odnímá chuť k uţitečné práci a vede konečně k omrzelosti ţivota.“72 Nestačí však brát v potaz rozumové vzdělání, je nezbytné zahrnout i vzdělání mravní. „Neboť jako celý člověk je jednota sloţená z rozumu a mravnosti, tak také dospějeme k jasnému porozumění společenského hromadného jevu sebevraţdy teprve tehdy, aţ poznáme, z jakého mravního ovzduší ten smutný jev vyplývá.“73 Sebevraţda je totiţ projevem svobodné lidské vůle, a ta je mravním činitelem, proto nestačí pochopit myšlenkové pochody rozumu sebevraha. Mravní a rozumová polovzdělanost, která je projevem moderní společnosti, „je příčinou 68

Cílem této práce není rozbor Masarykovy studie sebevraţednosti, a proto zde můţe být pouze stručně naznačeno jádro jeho teorie. O příčinách sebevraţednosti pojednává celá Hlava druhá (s. 19-104). 69 Tamtéţ, s. 63. 70 Tamtéţ, s. 51. 71 Tamtéţ, s. 64. 72 Tamtéţ, s. 65. 73 Tamtéţ, s. 68.

38

moderní omrzelosti ţivota: naše polovičatost nám dává nesprávné měřítko pozemského štěstí a spokojenosti (...), naše polovičatost rozmnoţuje rok od roku nespočetné oběti sebevraţdy.“74 Vedle mravního a rozumového vzdělání je sloţkou lidské kultury i náboţenské vzdělání a církevní ţivot. „Mravnost člověka (...) nabývá v náboţenství onoho zvláštního posvěcení, jeţ vtiskuje člověku znak boţského. (...) (Náboţenství) dodává člověku (...) jeho vlastní hodnoty (...), (...) víru v Boha a v nesmrtelnost ve všech okolnostech ţivota útěchy (...); proto je náboţný člověk za všech okolností ţivota veselý, jeho víra, jeho přesvědčení a jeho jistota poutá ho nejen k nebi, nýbrţ zároveň k zemi, k ţivotu.“75 Role náboţenství a církve jakoţto instituce sjednocující rozum a morálku a nabízející člověku útěchu a naději, je ve společnosti nezastupitelná. V moderní společnosti však ubylo náboţnosti i moci církve, potaţmo morálky. „Ve skutečnosti se jeví moderní polovičatost a bezzásadovost jakoţto nenáboţnost, a tak docházíme k závěru, ţe vlastní příčinou moderní sebevraţednosti je nenáboţnost doby.“76 Masaryk vidí hlavní příčinu sebevraţednosti v moderní společnosti ve ztrátě víry v Boha a s tím spojeného úpadku církevní moci, přičemţ tento vývoj úzce souvisí se samotným charakterem masové společnosti, jeţ se vyznačuje polovzdělaností a nemravností. Masaryk tedy dochází k závěru, který se značně liší od výsledných zjištění Durkheima. Durkheim určuje egoistickou, altruistickou, anomickou a fatalistickou sebevraţdu jako důsledek různé úrovně sociální integrace a regulace společenství, kterého je individuum součástí. Masaryk však shledává hlavní příčinu rozšíření sebevraţednosti v mravní a rozumové polovičatosti, která se jeví jako nenáboţnost moderní doby.

2.3.2 Pojem sebevražda podle Emila Durkheima Na rozdíl od psychologie, která u sebevrahů předpokládá individuální chorobný vývoj osobnosti, chápal Durkheim sebevraţdu jako sociální fenomén, a proto se snaţil odhalit společenské příčiny tohoto jevu. Durkheim definoval sebevraţdu „jako kaţdý případ úmrtí, který je přímým nebo nepřímým výsledkem činu nebo 74

Tamtéţ, s. 76. Tamtéţ, s. 77. 76 Tamtéţ, s. 78. 75

39

opomenutí spáchaného jedincem, o němţ věděl, ţe vede ke smrti.“77 Tato definice není zcela přesná, neboť by zahrnovala například i sebeobětování, respektive Durkheim povaţuje za sebevraţdu i takové jednání, které vede k tomu, ţe člověk nezahyne vlastní rukou, jako je tomu v případě hrdinů, kteří se obětují pro celek. Durkheim ve svém díle rozlišuje celkem čtyři typy sebevraţd v závislosti na charakteru „suicidogenních proudů“, které společností probíhají. Jedná se o sebevraţdu egoistickou, altruistickou, anomickou a fatalistickou. „Egoistická sebevraţda se vytváří z toho, ţe lidé jiţ nevidí smysl v ţivotě; altruistiká sebevraţda z toho, ţe se jim tento smysl jeví jako nacházející se vně vlastního ţivota; třetí druh sebevraţdy (...) z toho, ţe se jejich jednání stane nespořádaným a oni tím trpí. Kvůli jeho původu pojmenujeme tento poslední druh anomickou sebevraţdou.“78 Jinými slovy, egoistická sebevraţda plyne z osamocenosti „já“ (ega), respektive z povýšení individuálního Já nad Já sociální. Člověk je osamělý, neboť se mu nepodařilo vytvořit silné sociální vazby, je slabě integrován do společnosti a trpí touto nedostatečnou socializací. Egoistická sebevraţda je motivována přetrţením vazeb jedince k druhým. Pocity depresí a bezútěšnosti, jimiţ jedinec trpí, jsou jen vnitřním výrazem rozkladu, ve kterém se nalézá společnost. Jestliţe se pouto, které váţe člověka k ţivotu, uvolní, pak je to v tomto případě proto, ţe se uvolnilo pouto, které ho vázalo ke společnosti. Je pak uţ druhotné, jaká konkrétní ţivotní událost sebevraţdu spustí. Altruistický sebevrah je naopak jedinec příliš silně integrovaný do určité sociální skupiny či jednotky. Altruista je ve své nesobeckosti a lásce k lidem příliš otevřen velkým přáním, která však nemůţe splnit, čímţ se u něj vytvoří pocit, ţe pokud tato přání nesplní, selţe. Dochází tak k postupné izolaci tohoto jedince, který spatřuje naplnění svého ţivota za hranicemi vlastního ţivota. Altruistická sebevraţda je obětováním se za společnost. To je například případ starých a nemocných lidí, kteří se stali přítěţí společnosti nebo manţela či manţelky, kteří spáchají sebevraţdu po smrti svého druha. Je-li člověk zcela absorbován společností, je ochoten obětovat ţivot, který má pro něj menší cenu neţ to, co mu přikazuje skupina. 77 78

Durkheim, E.: Suicide: a study in sociology, Free Press, Glencoe 1951, s. 27. Tamtéţ, s. 295-296.

40

Příčinou anomické sebevraţdy je anomie, tedy nedostatek zákonů79, respektive rozklad soustavy individuálních i společenských hodnot. Jedná se o situace a stavy, pro které zatím neexistují ţádné normy. Z tohoto hlediska pak Durkheim

chápe

sebevraţdy

jako

průvodní

jev

a

indikátor

přeměny

společenského řádu. Takto vzniklá dočasná neexistence norem člověka frustruje, protoţe jeho ţivot není regulován. Člověk ztrácí orientaci ve společnosti, kdyţ nevidí a nepociťuje její hranice a omezení. K anomické sebevraţdě dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, v okamţiku, kdy přestávají platit pravidla. Existence anomické sebevraţdy je jen důkazem toho, ţe sebevraţdy narůstají nejen v dobách hospodářské krize, ale také v dobách prosperity. Lze to vysvětlit tím, ţe v těchto dobách dochází k přílišnému uvolnění normativních regulací, které řídí jednání lidí. Lidé ztrácejí realistický pohled na skutečnost a proto lidé, jejichţ očekávání nebyla naplněna, bývají náchylní spáchat anomickou sebevraţdu. Tento typ sebevraţdy je tedy výsledkem přemrštěných a nenaplněných očekávání, je výsledkem rozdílu mezi výší individuálních ambicí a mírou jejich uspokojení. Keller se vyjadřuje k anomické sebevraţdě takto: „Jde o sebevraţdu jako reakci na ztrátu jakékoliv orientace v důsledku náhlé a hluboké společenské změny, např.v době společenských krizí. Anomickým stavem se však můţe stát téţ období náhlého ekonomického rozmachu, kdy je opět porušena rovnováha a otevírají se nebývalé moţnosti, které zbavují člověka schopnosti reálně odhadovat své moţnosti a podřídit jim své ambice.Ve všech zmíněných případech je ohroţen systém uznávaných hodnot, jednající ztrácejí oporu, která by jim garantovala smysluplnost jednání, a nedokáţí sladit vlastní jednání s jednáním druhých.“80 „Egoistická i anomická sebevraţda jsou důkazem toho, ţe společnost není dostatečně zpřítomněna v individuích. V případě egoistické sebevraţdy je individuum málo integrované, zůstává izolováno od společnosti druhých. V případě sebevraţdy anomické v něm nejsou dostatečně zvnitřněny normy, které 79

Slovo anomie pochází z řečtiny (a= ne, nomos = zákon). Pojem anomie vznikl jako novotvar v teologické literatuře pozdního středověku, kde označoval stav bezzákonnosti a bezuzdnosti nejen v právním, ale i v morálním smyslu. Do sociologie tento pojem zavedl právě Durkheim. Jedná se podle něho o stav, kdy přestávají platit zákony a pravidla chování dosud povaţována za samozřejmá. Tento pojem označuje krizi hodnotového a normativního systému ve smyslu absence soudrţnosti a solidarity. 80 Keller, J.: Úvod do sociologie, Slon, Praha 2002, s. 170.

41

by spolehlivě regulovaly jeho jednání. Zatímco egoistická sebevraţda se týká hlavně intelektuálů, kteří se izolovali od druhých v přehnaném individualismu, sebevraţda anomická je častá u úspěšných obchodníků a průmyslníků, kteří ztratili měřítko pro posouzení toho, co si ještě mohou nárokovat.“81 Čtvrtému typu sebevraţdy věnuje Durkheim ve své knize jen jedinou poznámku. Fatalistická sebevraţda je nicméně zcela logickým doplňkem jeho typologie. Zatímco anomická sebevraţda má svůj zdroj v mimořádně oslabeném regulačním systému společnosti, příčinou sebevraţdy fatalistické je naopak příliš silná společenská regulace. Uchylují se k ní lidé, jejichţ veškeré touhy a očekávání jsou nekompromisně společností potlačovány, takţe se ocitají v osudové bezvýchodnosti. V minulosti byl tento typ sebevraţd poměrně častý a Durkheim uvádí příklad otroků, kteří si brali ţivot, protoţe nemohli aspirovat na slušné zacházení se strany společnosti. Podle Durkheima je sebevraţda normálním (ve smyslu běţným) jevem, s nímţ se setkáváme ve společnosti. Míra výskytu sebevraţd je ovlivněna charakterem společnosti. Sociální prostředí vede k tomu, ţe v některých společnostech je míra sebevraţednosti vyšší a v jiných naopak niţší. Durkheim při tom ale nepopírá, ţe k sebevraţdě mohou vést i osobní, na společnosti nezávislé problémy. Nejdůleţitějším faktorem je míra integrovanosti individua do společnosti, tedy na kolik a jak silné sociální a společenské vazby si jedinec dokázal vytvořit. Sebevraţda se můţe objevit, jestliţe je narušena rovnováha mezi potřebami lidí na jedné straně a jejich regulací a uspokojením prostřednictvím kolektivního řádu a sociálních norem na straně druhé. Durkheim ve svém díle polemizoval s existujícími teoriemi o příčinách sebevraţd. Postupně vyvrátil teorii o vrozených či rasových příčinách, o určujícím vlivu klimatických faktorů, mentálních poruch a alkoholismu a také Tardovu teorii nápodoby. Na statistických údajích z různých evropských zemí dokazuje, ţe míra sebevraţednosti je nepřímo úměrná stupni integrace sociálních skupin, do nichţ individuum patří. S tímto se ale nespokojuje a pokouší se vysvětlit sebevraţednost pomocí hypotézy, která úzce koresponduje s jeho sociologismem. Podle ní probíhají kaţdou společností v různých dobách s různou intenzitou 81

Zahradníková, A.: Emile Durkheim. www.andreazahradnikova.webz.cz/EmileDurkheim.doc. (10.4.2007).

42

„suicidogenní proudy“, podle nichţ se míra sebevraţednosti obměňuje. Podle této koncepce je individuum zbaveno své vlastní vůle a stává se jen nástrojem, skrze který společnost jedná, aniţ si to jednotlivci uvědomují. Společnost, která individuum vytvořila, ho můţe stejně snadno zničit. Motivy, jeţ si sebevrah pro svůj čin hledá jsou jen umělými racionalizacemi, které mu umoţňují vlastní sebevraţdu pro sebe i pro druhé srozumitelně vysvětlit. Sebevraţda se tedy pro Durkheima stává pouhým nástrojem k analýze společnosti.

43

3. Analýza případu Jana Palacha V této kapitole budeme analyzovat konkrétní případ sebevraţdy: smrt Jana Palacha. Přestoţe je hlavním tématem této práce mediální agenda dobového denního tisku týkající se úmrtí Jana Palacha, povaţuji za nezbytné seznámit čtenáře alespoň s některými fakty, které na jedné straně souvisí s osobou Jana Palacha a na straně druhé se dotýkají historického, společenského a politického vývoje dané doby. V oblasti mediální se zaměříme na problematiku cenzury, a to především na její ošetření zákonem. V oblasti historického, společenského a politického vývoje se pokusíme uvést pouze některé události, které nám pomohou vytvořit si obraz tehdejší situace u nás. Tuto kapitolu je třeba chápat jenom jako výběrový historický exkurz, jehoţ cílem není detailní zmapování událostí, které předcházely tzv. Praţskému jaru a které po něm následovaly. Součástí tohoto oddílu je samozřejmě i krátký ţivotopis Jana Palacha. Na něj pak navazuje analýza mediální agendy ve vybraném dobovém denním tisku. Celou tuto analytickou část uzavírá úvaha nad sebevraţdou Jana Palacha, a to s ohledem na teorie sebevraţd, jeţ jsou uvedené v první části této práce.

3.1 Historicko-společenský vývoj v období tzv. Pražského jara Po krachu třetí pětiletky vystoupil v lednu 1963 ekonom Ota Šik s kritikou řízení národního hospodářství a strnulého myšlení v ekonomice. Zdůraznil, ţe zdravý růst socialistického hospodářství vyţaduje také trţní vztahy a ţe je nezbytné vytvořit spotřebitelský trh. Neuspokojivé výsledky, jichţ dosahovalo národní hospodářství, a kritika z řad KSČ, pak vedly ÚV k rozhodnutí pokusit se o nápravu dílčími změnami a reformami, schválenými v říjnu 1964. I kdyţ šlo o řešení nedůsledné a pouze dílčí, jeho kladný dopad na ozdravování ekonomiky se brzy projevil.82 Snaha vybřednout z hospodářských potíţí si vynucovala pozvolná a nenápadná liberalizační opatření ve všech oblastech veřejného ţivota. Uvolňovaly se tak i politické poměry v zemi, začala být zpochybňována i do té doby nedotknutelná dogmata. Výrazně byla omezena cenzura nových literálních děl, vedle beletrie se rozvíjela také publicistika, často přinášející oţehavá společenská, 82

Pernes, J.: Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990, Barrister & Principal, Brno 2003, s. 121.

44

historická a často i politická témata. Vlna kritiky vyvrcholila v červnu 1967 IV. sjezdem čs. spisovatelů, který se stal symbolem nalezení nových cest vývoje společnosti. Vedení KSČ se sjezdem cítilo přímo ohroţeno a proti spisovatelům tvrdě zakročilo. Stále se prohlubující společenskou krizi však tato opatření vyřešit nemohla.83 Hospodářskou krizi doprovázela i krize morální. Ve společnosti byl patrný rozdíl mezi ideály a realitou. Kaţdému nebylo měřeno stejným metrem. Rozdíl mezi členem strany a nestraníkem byl patrný. Jinak panovalo naopak rovnostářství. Šikovný pracovník měl stejnou mzdu jako jeho líný kolega. Vyčnívat se nevyplácelo. Bylo to zdrojem potíţí. Tajení vlastního názoru se stalo společenským poţadavkem jiţ od školních let.84 Nespokojený občan roku 1968 poţadoval odstranění zjevných nedostatků, nechtěl však reţim od základu měnit. Zvykl si na něj, naučil se v něm ţít a mnohé jeho rysy povaţoval za výhodné. Lidé věděli, ţe jejich ţivotní úroveň ve srovnání se západními sousedy není valná, ale mlčky také přiznávali, ţe se od nich mnoho neţádá.85 Lednové plénum ÚV KSČ nahradilo A. Novotného ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčekem do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a přijalo usnesení o vypracování tzv. „Akčního programu“, čímţ fakticky odstartovalo reformní proces „Praţského jara“.86 V roce 1968 došlo v Československu k pozoruhodnému pokusu o vnesení lidského, humánního rozměru do pokračujícího celospolečenského socialistického experimentu. U počátků koncepce „socialismu s lidskou tváří“ stálo vystřízlivění nad neslavnými důsledky „úspěšného budování socialistické společnosti“. Dubček zpočátku hledal oporu v lidech, jeţ povaţoval za sobě oddané, kteří však jeho důvěru hluboce zklamali (například G. Husák a V. Bilak). Na druhé straně při odstavování osob, spjatých s bývalým vedením, objevil účinnou zbraň v podobě veřejného mínění a zejména spolupráce se sdělovacími prostředky. Svým přívětivým, neoficiálním chováním si rychle získal značnou popularitu. Společnost mu velkoryse promíjela nedostatek určité politické koncepce, který 83

Tamtéţ, s. 127. Vlček, T.: Rok 1968, online http://www.totalita.cz/1968/1968_01.php. (20. 4. 2009) 85 Vančura, J.: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá Fronta, Praha 1990, s. 16. 86 Benčík, A.: Rekviem za Pražské jaro, Tempo, Třebíč 1998, s. 20. 84

45

evidentně zmátl i moskevské vedení v čele s Leonidem Breţněvem. V průběhu března duch reformy pronikl na okresní konference KSČ a ovládl odborové hnutí. Antonín Novotný rezignoval na úřad prezidenta a 30. března byl jeho nástupcem zvolen Ludvík Svoboda. Nový prezident jmenoval vzápětí novou vládu v čele s Oldřichem Černíkem a Josef Smrkovský zaujal místo předsedy Národního shromáţdění. Nová vláda i staronový parlament (volby do zastupitelských sborů byly odloţeny) zahájily práci na přípravě federativního uspořádání státu. Počátkem dubna přijal ústřední výbor Akční program KSČ a koncem května na plenárním zasedání dal zelenou trţnímu modelu, čímţ se vlastně zbavoval moţnosti přímých zásahů do národního hospodářství.87 V březnu 1968 byla zrušena předběţná cenzura, čímţ se otevřela cesta dosud utlačované kritice. Informační exploze, kritika reţimu a rychlost společenských změn se nesetkaly se souhlasem všech členů společnosti. Stoupenci stalinského modelu socialismu kritizovali přicházející reformy, neboť v nich příliš spatřovali prvky kapitalismu. Přestoţe tento domácí odpor nebyl nijak silný, dostalo se mu podpory

od

vedoucích

představitelů

ostatních

komunistických

států.

„Nejznámějším představitelem lidí stojících od počátku v zásadní opozici proti lednovým událostem byla takzvaná Jodasova skupina: pět předválečných členů strany

z Prahy-Libně,

převáţně

penzionovaných

pracovníků

stranického

aparátu.“88 Dne 27. června 1968 (v předvečer okresních konferencí KSČ) otiskly některé noviny „Prohlášení 2000 slov“, které zřetelně naznačilo, ţe v reformním procesu je třeba pokračovat bez ohledu na KSČ a v případě potřeby i proti jejím zájmům. V té době nenávistná kampaň zejména sovětského, východoněmeckého a bulharského tisku proti československé cestě k demokracii vrcholila. V polovině července byla svolána porada představitelů SSSR, NDR, Bulharska, Polska a Maďarska do Varšavy, která formulovala stěţejní zásadu Breţněvovy doktríny, to jest povinnost komunistických stran bránit socialismus a mezinárodní postavení socialistického společenství. Z této povinnosti se odvozovalo právo mocensky zasahovat do vnitřních záleţitostí socialistických států. ÚV KSČ zaujal odmítavé stanovisko ke společnému dopisu pěti stran, zúčastněných na varšavské schůzce. 87 88

Kolektiv autorů: Dějiny zemí Koruny české II., Paseka, Praha 1992, s. 283. Vančura, J.: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá Fronta, Praha 1990, s. 52.

46

Na přelomu července a srpna se sešli členové politbyra ÚV SSSR a předsednictva ÚV KSČ v Čierné nad Tisou. Otevřený a hrubý nátlak sovětských představitelů se minul účinkem, stejně jako 3. srpna v Bratislavě, kam si sovětské vedení přivolalo na pomoc své spojence z varšavské schůzky. Na setkáních s Dubčekem v Karlových Varech a Komárně neuspěli ani Walter Ulbricht, ani János Kádár (straničtí vůdci z Německé demokratické republiky a Maďarska). Československé vedení však nevyvodilo z těchto jednání logický závěr, ţe se Varšavská smlouva chystá k ozbrojenému zásahu. Veřejnost byla uchlácholena projevy mezinárodní solidarity (mimo jiné i z Polska), uzavřením mezistátních smluv s Bulharskem i Maďarskem a zejména návštěvami z Jugoslávie (Josip Broz-Tito) a Rumunska (Nicolae Ceaucescu).89 Události se ovšem nezastavují. Na samém počátku nového dne, 21. srpna, přistávají na praţském civilním letišti dvě sovětská transportní letadla AN-12. Nikdo je neohlásil, letiště je nepřijímalo. Přistávací sluţbu zajišťuje posádka sovětského letadla, které uţ od deseti hodin večer parkuje na letištní ploše. Z letadel vystupuje sovětská vojenská jednotka a se zbraněmi v rukou začíná obsazovat letištní budovu a zajišťovat přistávací dráhy. Zatímco zaměstnanci a cestující jsou z letiště vyhnáni, dosedá jedno dopravní velkoletadlo za druhým. Vyjízdějí z nich tanky, automobily a transportéry s vojáky, rychle se řadí v kolonách a odjíţdějí do vnitřní Prahy.90 Dne 21. srpna 1968 se na území Československa nacházelo kolem 750 000 cizích vojáků a na 6000 tanků. Představitelé KSČ a státu (A. Dubček, O. Černín, J. Smrkovský, F. Kriegel, B. Šimon, J. Špaček) byli odvlečeni na sovětské území, kde se celá delegace podřídila diktátu Breţněvova vedení a souhlasila s časově neomezenou („dočasnou“) přítomností sovětských vojsk na československém území. S výjimkou Františka Kriegla také všichni podepsali takzvaný moskevský protokol. Tím bylo v podstatě dobojováno a začal nástup normalizace. Podpis Moskevského protokolu vyvolal u mládeţe silné obavy o osud našich národů a pocit nesmírného zklamání. Mladí lidé reagovali ostřeji neţ ostatní, protoţe chápali, ţe se rozhodlo především o jejich budoucnosti. Část z nich ztratila víru v moţnost, ţe se naplní program demokratizace a humanizace 89 90

Tamtéţ, s. 284-285. Vančura, J.: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 73.

47

společenských vztahů. Hroutily se i jejich osobní perspektivy. Desetitisíce mladých lidí zůstávalo v zahraničí, popř. tam odcházelo a rozhodovalo se buď k emigraci nebo vyčkávalo. U části mládeţe, která zůstala doma, se šířila skepse, nevíra a beznaděje, nechuť angaţovat se ve veřejném ţivotě. Jinou část mladé generace vedla vojenská intervence a přijetí kremelského diktátu k radikalismu a k protisovětským postojům.91 I kdyţ většina vojenských jednotek zemí Varšavské smlouvy (s výjimkou SSSR) opustila území ČSSR do konce roku 1968, zůstala sovětská armáda nejmasívnější mocí s rozhodujícím vlivem na vnitřní politiku Československa. Okupační správa se kromě toho zapojila do dezinformační kampaně proti reformní politice. Především si na území někdejší NDR zřídila rozhlasovou stanici Vltava, dále pak vydávala tiskovinu Zprávy, která soustavně napadala představitele této reformní politiky. V lednu 1969 jiţ byla celospolečenská atmosféra prosáknuta apatií a lhostejností. Staré společenské poměry se uţ obnovily natolik, ţe neúspěch lidového hnutí pokládala vláda za své vítězství. 10. ledna odjíţdí z Prahy sovětská mise vedená tajemníkem Katuševem a o týden později premiér Černík veřejně vyhlašuje, ţe vnitropolitická situace je klidnější. Jeho výrok však platil sotva několik hodin. Téhoţ dne, 16. ledna odpoledne, spáchal na rampě Národního muzea sebevraţdu upálením jedenadvacetiletý student praţské filozofické fakulty Jan Palach. Krajní způsob protestu, do té doby pouţitý snad jen v jihovýchodní Asii, veřejností otřásl. Zatímco prezident a vládní špičky kondolovali, Palachovi vrstevníci se cítili osloveni. Mladí lidé, převáţně studenti, vycházeli do ulic demonstrovat za Palachovy poţadavky obdobné deseti bodům studentské stávky. V předvečer pohřbu, který připadl na neděli 25. ledna, oznámilo ministerstvo vnitra, ţe vláda je zmocnila pouţít všech prostředků k potlačení očekávaných „extrémistických provokací“. Svých pravomocí vztahujících se částečně i na armádu skutečně vyuţilo. Tvrdě rozhánělo demonstrace mládeţe uprostřed Prahy, na sedm mladých lidí z téměř dvou set zadrţených byla podána ţaloba. Na druhý den předsednictvo ústředního výboru komunistické strany veřejně poděkovalo zasáhnuvším jednotkám Bezpečnosti. Přes snahu zabránit, aby se k Palachovu 91

Bárta, M.: Pokus o záchranu reformního programu, In: Československo roku 1968, 2. díl: počátky normalizace, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1993, s. 19.

48

činu připojili další mladí lidé, přes výzvu, k níţ se z pochopitelných lidských příčin připojilo i vedení Svazu vysokoškolského studentstva, upálil se v Praze o měsíc později, 25. února, středoškolský student ze Šumperka Jan Zajíc. Čin těchto mladých lidí se dá slovy spíše znehodnotit neţ ocenit. Byl projevem zoufalství a snad i pohrdání těmi, kdo váhali obětovat mnohem, mnohem méně. Neukázal cestu, jíţ se můţe lidový odpor ubírat, důrazně však promluvil do svědomí. Ztíţil kaţdý individuální ústup od společných ideálů.92 Dubnové plénum ÚV KSČ roku 1969 rozhodlo o odvolání A. Dubčeka, který byl poté vyloučen z KSČ a nahrazen Gustávem Husákem. Následovala čistka v celé československé společnosti. Nástup Husáka na post generálního tajemníka ÚV KSČ znamenal definitivní konec všem nadějím na zachování alespoň některých polednových změn.

3.2 Cenzura tisku v roce 196993 V roce 1966 vydala československá vláda tiskový zákon (č. 81/1966 Sb.) Tím poprvé v Československu za komunismu legalizovala instituci cenzury a pokusila se definovat její pravomoci. Hlavní správa tiskového dohledu byla přejmenována na Ústřední publikační správu. Stala se civilní institucí, kterou řídil ministr. „Ústřední

publikační

správa

zajišťuje,

aby

v hromadných

informačních

prostředcích nebyly uveřejněny informace, které tvoří předmět státního, hospodářského nebo sluţebního tajemství. (...) Ústřední publikační správa je ústředním orgánem státní správy. Za její činnost odpovídá ministr určený vládou.“94 Cenzura měla právo zakázat zveřejnění státních tajemství, ale vydavatelé směli vyjednávat ohledně záleţitostí týkajících se veřejného zájmu. V prosinci 1967 určil ÚV KSČ, ţe se smějí sami šéfredaktoři rozhodnout, zda

uposlechnou

či

neuposlechnou

rozhodnutí

cenzury

týkajícího

se

kontroverzního materiálu. Přesto se však ještě začátkem roku 1968 šéfredaktoři neodvaţovali cenzuru neposlechnout a plnili její příkazy, které články potlačovat.

92

Vančura, J.: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá fronta, Praha 1990, s. 127-128. Tento text vychází z textu Jana Čulíka, který byl uveřejněn v Britských listech. Viz Čulík, J.: Historie cenzury v Čechách, online http://www.blisty.cz/files/isarc/9808/19980810d.html. (23. 4. 2009) 94 Zákon č. 81/1966 Sb., část V, § 17 a 18, online http://www.kolportaz.cz/legislativa/196681_tz.pdf. (23. 4. 2009). 93

49

Tak například v lednu 1968 odstranily z čísla Divadelní noviny dlouhý rozhovor s Václavem Havlem s titulem „Slouţit pravdě svědectvím o dnešku“. Cenzura fungovala přibliţně aţ do dubna 1968, ale její role byla výrazně oslabena postupem liberálních reforem během Praţského jara. Dne 5. března 1968 předem informoval šéf cenzury Kovařík své zaměstnance o novém Akčním programu KSČ, který byl posléze zveřejněn 10. dubna 1968. V Akčním programu se konstatovalo: „Je nepřípustné nařizovat dělnické třídě, kterou uţ neovládá třída vykořisťovatelů, jaké informace by jí měly či neměly být k dispozici. Vědecké časopisy a vědecké debaty nesmějí být podřizovány předběţné cenzuře. Kultura nesmí být podřizována cenzuře.“95 Nová československá vláda zrušila Ústřední publikační správu 13. června 1968. Zrušení cenzury potvrdil zákon č. 84/1968 Sb. z 26. června 1968. V článku 17 tohoto zákona se praví: „Cenzura je nepřípustná. Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky.“96 Cenzura je definována jako zásah státních úřadů proti svobodě projevu a obrazu a proti jejich rozšiřování hromadnými sdělovacími prostředky. Článek 18 definoval utajované informace. Vláda měla zveřejnit pro šéfredaktory seznam utajovaných skutečností. „Šéfredaktor nebo jeho pověřený zástupce odpovídá za to, ţe v hromadném informačním prostředku nebude uveřejněna informace, která obsahuje skutečnost tvořící předmět státního, hospodářského nebo sluţebního tajemství. Vláda je povinna zajistit informaci šéfredaktorů periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků o tom, které skutečnosti tvoří předmět státního, hospodářského a sluţebního tajemství.“97 Krátce po invazi zemí Varšavského paktu do Československa, vedené Sověty, k níţ došlo 21. srpna 1968 a která ukončila liberální reformy Praţského jara, československé národní shromáţdění schválilo zákon č. 127/1968 Sb, který zrušil článek 17 zákona 84/1968 o nepřípustnosti cenzury. Tento zákon také vytvořil dva nové, samostatné cenzurní úřady: Úřad pro tisk a informace a Slovenský úřad pro tisk a informace. Úkolem těchto nových institucí bylo 95

Akční program z 5. dubna 1968, online http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=2008040901. (23. 4. 2009) 96 Zákon č. 84/1968 Sb. , online http://www.kolportaz.cz/legislativa/1968_84_zmena_tz.pdf (23. 4. 2009) 97 Tamtéţ.

50

„jednotně usměrňovat a kontrolovat činnost periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.“98 Článek 3 zákona č. 127/1968 stanovoval, ţe Úřad pro tisk a informace má právo zajistit, aby „nebyly zveřejňovány informace, které obsahují skutečnosti, jeţ jsou v rozporu s důleţitými zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu. Obsahuje-li informace takovou skutečnost, je příslušný úřad pro tisk a informace nebo zmocněnec oprávněn pozastavit její zveřejnění nebo jiné rozšiřování.“99 Po sovětské invazi byla předběţná cenzura nahrazena autocenzurou jednotlivých šéfredaktorů a novinářů. Jednotliví novináři nyní sami nesli odpovědnost za to, co zveřejňují. Novinářům hrozil následný trest, například zákaz periodika aţ na tři měsíce. Proto se novináři začali obávat tisknout cokoliv kontroverzního. V roce 1972 byly všechny veřejné knihovny očištěny od textů kritických vůči marxismu-leninismu, politice socialistických zemí a marxisticko-leninských stran. Odstraněna byla také veškerá revizionistická a pravicově oportunistická literatura, chválící kapitalistický řád, předválečnou Československou republiku, dílo T. G. Masaryka a Edvarda Beneše a dalších burţoazních politiků, veškerá díla (bez ohledu na jejich obsah) autorů, kteří emigrovali z Československa nebo se spojili s pravicovými silami v roce 1968, a také neproblematická díla s problematickou předmluvou nebo doslovem. Knihovny byly probrány na základě seznamů, které zveřejnila Státní knihovna České republiky. Závadné tituly byly zakázány. Praţská univerzitní knihovna měla zvláštní sbírku Libri prohibiti, pro niţ kupovala tituly, které vycházely v českých exilových nakladatelstvích. Tato sbírka byla zpřístupněna aţ po roce 1989. Cenzura po roce 1968 byla tak malicherná, ţe dokonce i mnohé akademické tituly byly potlačeny. Tak například čtvrtý svazek akademických Dějin české literatury, jejichţ vedoucím redaktorem byl Jan Mukařovský a které se zabývaly obdobím let 1900 1945 byly sice připraveny k vydání v roce 1969, ale byly zakázány, protoţe jsou „ideologicky nejasné“. Dílo vyšlo tiskem aţ v roce 1995. Československá společnost prošla po roce 1968 váţnými politickými čistkami. Několik stovek tisíc lidí, kteří se účastnili liberálních reforem šedesátých 98

Zákon č. 127/1968 Sb., online http://www.kolportaz.cz/legislativa/1968127_prechodna_opatreni.pdf (23. 4. 2009) 99 Tamtéţ.

51

let, přišlo o zaměstnání. Neostalinský reţim, který byl vnucen Československu po invazi v roce 1968, znovu plně izoloval společnost téměř úplně od veškeré smysluplné diskuze, a to aţ do konce osmdesátých let. Ofenzíva komunistické propagandy byla nesmírně intenzívní a izolace společnosti od nezávislého myšlení a kriticky smýšlející intelektuální elity země byla hluboká. V sedmdesátých letech zrušilo ministerstvo vnitra reformistický Svaz českých spisovatelů a zakázalo dílo 400 českých autorů, z nichţ většina se aktivně podílela na reformách konce šedesátých let a na Praţském jaru 1968. Tito spisovatelé a další intelektuálové byli zatlačeni do politického ghetta. Od společnosti byli izolováni propouštěním, policejním dohledem a pronásledováním. V letech 1969 - 1972 vytvořili zakázaní českoslovenští spisovatelé postupně samizdatovou literární kulturu. Začali vydávat knihy a časopisy ve strojopisných kopích. Hlavní strojopisné publikace většinou kolovaly aţ v 70 kopiích a podle odhadů měly celkem aţ tisíc čtenářů. Teprve v roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímţ byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhoţ byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhoţ je cenzura nepřípustná.

3.3 Život Jana Palacha100 Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze v rodině ţivnostníka - cukráře ze Všetat. Byl druhým synem, první, Jiří, přišel na svět o sedm let dříve. Změna reţimu po roce 1948 postihla i jeho otce Josefa, který byl svými výrobky vyhlášený po celém okolí. V roce 1951 byla jeho cukrárna zrušena a o čtyři léta později i výrobna, a tak nastoupil jako dělník do pekáren v Brandýse nad Labem. Otec byl pro Jana Palacha velkým vzorem, miloval ho a velmi rád poslouchal jeho vyprávění o velkých postavách našich národních dějin. Zřejmě díky jemu si postupem doby vypěstoval mimořádný zájem o historii.

100

Ţivotopis Jana Palacha byl převzat ze serveru totalita.cz, online http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_palachj.php. Tento text byl doplněn o další informace a dále upraven. Knihu o ţivotě Jana Palacha napsal například Miroslav Slach (Světlo v soumraku).

52

V letech 1954-1963 navštěvoval všetatskou základní školu. Byl tichým ţákem, zajímal se o přírodu a historii, rád četl. Smrt otce v roce 1962 jím hluboce otřásla. Viděl v něm svůj velký vzor a velmi si ho váţil. Tato událost pro něj znamenala bolestnou ztrátu a mezník v ţivotě. Po základní škole byl přijat na mělnické gymnázium. Tam jej ovlivnila řada pedagogů, nejvíce snad Antonín Vrba, profesor historie. Spoluţáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl solidní vědomostní základ. Spoluţáci ho respektovali a zároveň ho i trochu obdivovali. Nikdy se nechvástal, zůstával v pozadí, ale kdyţ byl vyzván, do diskuse se rád zapojil. Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu UK. Přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat. Proto to zkusil na Vysoku školu ekonomickou, obor politická ekonomie, který ho také zajímal. Tentokrát byl úspěšný a od roku 1966 začal studovat. Přesto se dál zajímal o historii a sen studovat na filozofické fakultě ho neopustil. Zrealizovat se ho pokusil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky na FF UK a byl přijat do druhého ročníku obor dějepis - politická ekonomie. Během studia na VŠ cestoval - dvakrát byl v SSSR na letní studentské brigádě (1967, 1968), v polovině září 1968 odjel na sklizeň vína do Francie (tuto brigádu si zařídil ještě během studií na VŠE). Z korespondence vyplývá jeho kritický vztah k sovětské realitě, cítil ovzduší strachu mezi lidmi. Rok 1968 proţíval velmi intenzivně, účastnil se řady diskusních večerů a schůzí. Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy nesl nadmíru těţce. Situace po 21. srpnu pro něj představovala výsledek násilí a to bylo něco, co bytostně nenáviděl, s čím se nemohl smířit, nemohl zaujmout rezignující stanovisko. Proto mu byla blízká kaţdá akce, která s touto situací vyslovovala nesouhlas, v listopadu 1968 se aktivně zúčastnil studentské stávky. Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, ţe s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit. Pravděpodobně přemýšlel, jak lidi probudit, jak docílit toho, aby se neuzavírali do svých soukromých záleţitostí, aby zápasili o svůj osud. "Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí." A byl to právě Jan Palach, který se o to pokusil.

53

Na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace se 16.ledna 1969 ve 14:30 u kašny pod budovou Národního muzea na Václavském náměstí v Praze polil benzínem a zapálil. Učinil tak nejen na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím ústupkům okupantům ze strany českoslovesnké politické reprezentace, ale především chtěl vyburcovat svůj národ z letargie. S těţkými popáleninami na 85 % povrchu těla byl převezen na kliniku do Legerovy ulice, kde tři dny poté zemřel. Jan Palach se zřejmě nechal inspirovat východními kulturami, kdy především buddhističtí mniši pouţívají sebeupalování jako prostředek k přivádění obětí svým bohům. Od buddhistů si Palach vypůjčil metodu ukončení svého ţivota, svým smýšlením a motivem však ukázal, ţe je členem evropského kulturního společenství. Na rozloučenou nechal dopis, ve kterém vyţadoval okamţité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování „Zpráv“, podepsal se jako Pochodeň č. 1. „Jestliţe naše poţadavky nebudou splněny do pěti dnů, (...), vzplanou další pochodně.“101 Z jeho dopisu vyplývá, ţe se jednalo o předem plánovaný čin, který však neměl skončit smrtí. Jeho pohřeb 25.ledna 1969 v Praze se stal celonárodní manifestací proti sovětské okupaci. V Palachových stopách šli další mladí lidé např. Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Evţen Plocek a Jan Zajíc. Posmrtnou Palachovu masku, která je dnes na pamětní desce na budově FF UK, tajně sňal akademický sochař Olbram Zoubek (zhotovil později i jeho náhrobek). Později ji zachránil Prof. Tomáš Halík, kdyţ ji tajně přenášel na zádušní mši do kostela sv. Tomáše na Malé Straně a odtud pak na filozofickou fakultu. Ostatky Jana Palacha byly pochovány na praţském Olšanském hřbitově, v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány, zpopelněny a urna s popelem uloţena na hřbitově ve Všetatech (1990 přenesena do původního hrobu na Olšanech). Palachovy hroby na Olšanech i ve Všetatech se staly místy tichých demonstrací proti sovětské okupaci a "normalizační" realitě. Palachův čin sebeobětování došel naplnění dvacet let později, kdy i přes tvrdé policejní zákroky došlo k masovým demonstracím známým dnes jako Palachův týden, a které předznamenaly rozpad totalitního reţimu. 101

Universita Karlova: Ve jménu života Vašeho, Karolinum, Praha 1991, s.7.

54

Dnes uţ opět máme Palachovo náměstí i cenu Jana Palacha, Varšavská smlouva se rozpadla a sovětská vojska "dočasně" umístěná na uzemí ČSSR odešla. Po roce 1989 znovu obnovila svou činnost Společnost JanaPalacha ve Všetatech, která kaţdoročně pořádá pietní akt v Janově rodné vesnici. Dne 28. října 1991 byl Janu Palachovi in memoriam propůjčen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Ani lidé v zahraničí nezapomněli - přinejmenším dvě studentská sdruţení (v Itálii a v Chorvatsku) nesou Palachovo jméno.

3.4 Mediální prezentace sebevraždy Jana Palacha V tomto oddíle se zaměříme na mediální kauzu týkající se sebevraţdy Jana Palacha. V prvé řadě bude popsán výběrový vzorek a také budou stručně charakterizována periodika, ve kterých analyzované texty vyšly. Všechny texty vybraných deníků týkající se kauzy Jana Palacha jsou přehledně uvedeny v tabulce i s popisem jejich konkrétního umístění v rámci daného deníku. V druhé fázi se zabýváme obsahem jednotlivých textů. Všechny tyto aspekty jsou vţdy vztaţeny k jednomu konkrétnímu listu, coţ čtenáři usnadňuje orientaci v textu. Na tuto část zahrnující mediální prezentaci sebevraţdy Jana Palacha navazuje stručná reflexe toho, co se v dané době odehrávalo ve společnosti. Agenda setting je totiţ zaloţena na srovnání mediální agendy s agendou veřejnou, a proto se pokusíme posoudit aktivity veřejnosti na základě korelace. Potřebujeme zjistit, co zprávy vyvolaly, respektive k jakým činům veřejnost vyprovokovaly. V roce 1969 patřila k ústředním deníkům vycházejícím v Praze tato periodika: Rudé právo, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Mladá fronta, Práce a Zemědělské noviny. Dále pak existoval list Pravda – ústřední tiskový orgán KSS, který byl vydáván v Bratislavě, ale měl i západočeskou verzi vydávanou v Plzni. V této práci byla událost sledována v denících Rudé právo, Pravda a Práce, a to v období od 17. ledna do 17. března 1969. Deník Rudé právo byl zvolen proto, ţe se jednalo o hlavní list komunistické strany, která v dané době ovládala celou politickou scénu. List Práce jsem do výzkumu zahrnula kvůli jeho západočeské verzi, neboť jsem se v západních Čechách narodila a také zde ţiji. Výběrový vzorek byl doplněn o třetí deník, a sice o list Pravda, který byl jako

55

jeden z mála také dostupný v kompletu, to znamená, ţe nechyběla ţádná čísla.102 Zkoumaný časový úsek byl prodlouţen kvůli sebevraţdě Jana Zajíce, který se zabil stejným způsobem jako Jan Palach, přičemţ svůj čin naplánoval a uskutečnil 25. února 1969. Případ Jana Zajíce byl do kauzy Jana Palacha zahrnut proto, ţe se Jan Zajíc povaţoval za „pokračovatele“ Jana Palacha. Součástí mediální agendy případu Jana Palacha jsou bezpochyby i události, které s jeho činem souvisí a které se dostaly na stránky tisku. Dále je uveden i případ Evţena Plocka, který se taktéţ upálil, avšak tisk o něm vůbec nepsal. Sebeupálení Evţena Plocka je jednoznačně součástí veřejné agendy.

Rudé právo Rudé právo jako tiskový orgán vládní komunistické strany samozřejmě nebylo nadšeno činem mladého studenta Jana Palacha. Tragika Palachova příběhu doslova otřásla celým národem a bylo nezbytné zaujmout jasné stanovisko. Jan Palach se zapálil na Václavském náměstí 16. ledna 1969. Rudé právo přineslo velmi krátkou a stručnou zprávu o tomto činu jiţ den poté. V té době Palach ještě ţil. Zpráva byla umístěna na titulní straně dole, nebyla nijak zvýrazněna. Titulek „Pokus o upálení“ v sobě sice na jednu stranu shrnuje jádro sdělení, na druhou stranu se však snaţí působit „uklidňujícím“ dojmem, jako by nešlo o ţádnou závaţnou událost. Celé tři dny se o „pokusu o upálení“ nic nepsalo. Můţeme se jenom domnívat, co by se v tisku objevilo, pokud by mladík přeţil, jenţe Jan Palach 19. ledna 1969 zemřel. Hned v pondělí vyšel na titulní straně, tentokrát umístěn vpravo nahoře, článek „Student J. Palach zemřel“. Rudé právo se snaţí udrţet si mírný odstup od události, a to například pouţíváním pouze iniciálu křestního jména spolu s příjmením, coţ působí velmi chladně.103 Navíc nezveřejňuje ţádnou fotografii oběti, čímţ událost ještě více odlidšťuje. Opět se jednalo o spíše kratší zprávu. Teprve na druhé straně je zveřejněno 102

U mnohých listů bylo v archivu k dispozici pouze několik čísel z roku 1969 a často ještě tato čísla ani nebyla lednová. Tyto deníky nemohly být zařazeny do výzkumu. Navíc naším cílem není zmapovat celou tehdejší mediální krajinu a tuto dále analyzovat, proto nám postačí tři zvolené listy. 103 J. Palach je jakoby nějakou osobou, nikým významným, zatímco Jan Palach jiţ nabývá lidskosti, stává se člověkem, coţ mnohem více působí na emoce.

56

vyjádření ke smrti Jana Palacha. Rudé právo se svým mediálním zpracováním snaţí co nejvíce potlačit zpravodajskou hodnotu personalizace. Tím také eliminuje veškeré prvky narace. Zpráva není vystavěna jako tragický příběh mladého studenta z masa a kostí, ale spíše jako faktická zpráva o smrti „nějakého Palacha“. Rudé právo úmyslně tlumí prvky emotivnosti. Na úterní titulní straně vyšel článek informující o pohnutí veřejnosti. Touto zprávou se aţ do pohřbu titulní strana „odmlčela“. Pouze se na druhé straně několik dní za sebou objevují krátké zprávy o dalších případech sebevraţdy upálením. A to je dosti zajímavý úkaz! Jan Palach svým činem odstartoval tzv. Wertherův effekt104, který popisuje takový účinek médií, kdy mediální zpráva o sebevraţdě vede k nápodobě, respektive na základě této zprávy někdo spáchá sebevraţdu také. Příkladu Jana Palacha následoval plzeňský dělník Josef Hlavatý, v Brně pak to byl M. Malinka a v Leopoldově vězeň F. Bogy. Ministerstvo vnitra se ke všem událostem okamţitě vyjádřilo v tom smyslu, ţe s činem Jana Palacha nemají vůbec ţádnou souvislost. V sobotu se konal pohřeb. Pouze v přímé souvislosti s rozloučením se s Janem Palachem uţívá Rudé právo v titulku jeho celé jméno, coţ jakoby zvyšuje soustrast, kterou list chce vyjádřit. Také se poprvé objevuje u článku fotka, nikoliv však Palachova, ale ţen, jeţ pokládají květiny k místu, kde se mladík upálil. V pondělí vychází na titulní straně článek o pohřbu a nechybí ani fotografie. Na druhé straně pokračuje Wertherův105 efekt, tentokráte jinou metodou, a to sebevraţdou svítiplynem. V úterý 28. ledna 1969 vychází poslední článek týkající se přímo sebevraţdy Jana Palacha, a sice se jedná o reflexi Palachova pohřbu na stránkách zahraničního tisku. Mediální kauza „Jan Palach“ tím však není zcela uzavřena, neboť zhruba měsíc po upálení Jana Palacha se ke stejnému činu odhodlal student Jan Zajíc106. 104

Pojem Werther-effekt zavedl americký sociolog David Philipps v roce 1974, kdyţ zkoumal souvislosti mezi zprávami o sebevraţdách slavných osobností a nárůstem počtu sebevraţd ve společnosti. Philipps analyzoval titulní strany novin New York Times v letech 1947 aţ 1967 a identifikoval souvislost mezi zprávami o sebevraţdě otištěných na titulní straně a počtem skutečných sebevraţd. Největší vlnu sebevraţd rozpoutala zpráva o smrti Marilyn Monroe. 105 Pojem Werther efekt byl inspirován literárním příběhem „Utrpení mladého Werthera“, které napsal Johann Wolfgang von Goethe. Jedná se o romantický příběh nesplněné lásky, kdy mladý Werther ukončí svůj ţivot kulkou, neţ aby ţil s vědomím, ţe nemůţe milovat Lottu. Dílo bylo ve své době velmi populární a našlo se mnoho případů, kdy mladý muţ inspirován kniţním příbehem spáchal sebevraţdu. 106 Příběh Jana Zajíce je hezky zpracován na http://zivotopisyonline.cz/jan-zajic.php (20.04.2008).

57

Ten se 25. února 1969 polil benzínovým čistidlem a zápalil na Václavském náměstí v průchodu domu č. 39 a na místě umírá. Jasný případ Wertherova effektu, kdy se oběť v dopisech na rozloučenou hlásí k činu Jana Palacha. Rudé právo však o události informuje jednoodstavcovou zprávičkou aţ na druhé straně listu. Podobně jako u případu Jana Palacha je text zcela bez emocí, pouze shrnuje zjištěná fakta. „Dne 25. února asi ve 13.00 hod. hlásil vůz pohotovostní jednotky VB, ţe se v chodbě domu č. 39 na Václavském náměstí upálil neznámý mladík. Pracovníci výjezdové skupiny městské správy VB na místě činu zjistili, ţe k sebevraţdě muţe ve stáří asi 20 let došlo na schodech ke kotelně uvedeného domu, kde se polil silně hořlavou tekutinou. Při záchranných pracích utrpěl zranění rovněţ příslušník VB, nebezpečí váţného ohroţení ţivota mu nehrozí. (...) Totoţnost upáleného není dosud přesně zjištěna. Provádí se identifikační šetření, ale s největší pravděpodobností se jedná o studenta J. Z. ze Šumperka. (...)“107 I v tomto případě deník zcela upustil od moţnosti personalizovat zprávu prostřednictvím osoby Jana Zajíce, naopak do hlavní role staví státní orgán VB. Případ Jana Zajíce navíc nedává do souvislosti se smrtí Jana Palacha, přitom Jan Zajíc zanechal na rozloučenou dopis, ve kterém se jasně hlásí k činu Palacha: „Protoţe se navzdory činu Jana Palacha vrací náš ţivot do starých kolejí, rozhodl jsem se, ţe vyburcuji Vaše svědomí jako POCHODEŇ č. 2.“108 Jan Zajíc sám sebe chápe jako následníka či pokračovatele Jana Palacha. Ve svém dopise adresovaném československému lidu i odůvodňuje, proč se rozhodl být druhou pochodní: „K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se uţ váţně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!“109 Jan Zajíc vybízí český národ k odporu a k boji: „Stávkujte, bojujte! „Kdo nebojuje, nevítězí!“ Nemám na mysli jen ozbrojený boj!“110 Příkladu Jana Palacha a Jana Zajíce následoval ještě Evţen Plocek, který se 4. dubna 1929 zapálil na jihlavském náměstí. Tento případ měl zřejmě pro veřejnost zůstat utajen, protoţe ţádné periodikum o něm nepsalo. Případ Evţena Plocka se stal součástí pouze veřejné agendy, nikoliv agendy mediální.

107

Rudé právo 27. 2. 1969, s. 2. Universita Karlova: Ve jménu života vašeho, Karolinum, Praha 1991, s. 28. 109 Tamtéţ. 110 Tamtéţ, s. 29. 108

58

Mediální událost sebevraţda Jana Palacha měla bezpochyby potenciál na to stát se rozsáhlou mediální agendou. Místo toho čtenář cítí, jak se Rudé právo snaţí od události distancovat, zmírnit její celospolečenský dopad, respektive sníţit její význam. O události vyšlo na stránkách Rudého práva celkem 15 článků, přičemţ převáţná většina jich byla umístěna aţ na druhou stranu (na titulní straně vyšly jenom 4 články). Také obrazová dokumentace byla minimalizována (pouze dvakrát byla otištěna fotka, nikdy však portrét Jana Palacha). Jan Palach představoval nejen tragédii své doby, ale především hrozbu pro komunistický reţim. Cílem Rudého práva bylo udělat z něj jen poloţku „J. Palach“ bez tváře a lidských rysů (proto nebyl zveřejněn ţádný portrét mladíka). Rudé právo se snaţilo všemi silami udusit zárodky mediální agendy, která by mohla národu dodat sil k odporu. Sebeupálení Jana Palacha byl bezpochyby čin nabitý konfliktností, která je základním stavebním kamenem mediální agendy. Rudé právo si dokázalo poradit i s tímto problémem: sebevraţda Jana Palacha byla prezentována jako zoufalý čin, který však vůbec neměl smysl a opodstatnění. Rudé právo jakoby svým čtenářům mezi řádky říkalo: „K čemu to všechno utrpení? Vţdyť tím ten mladík nic nedokázal.“ S touto myšlenkou se do jisté míry ztotoţňovala i česká veřejnost. Například Vědecká rada filozofické fakulty Univerzity Karlovy napsala v úvodu svého Prohlášení: „Jsme hluboce otřeseni zoufalým činem našeho kolegy Jana Palacha. Jeho zoufalství i jeho statečnost burcují nejen nás, ale všechny čestné lidi této země. V jeho mezním činu se odráţí celá tragédie naší doby. Víme, ţe zoufalství není program.“111 Vědecká rada filozofické

fakulty

Univerzity

Karlovy

nabádá

politickou

reprezentaci

k praktickým činům, které zabrání dalšímu zoufalství. Rudé právo navíc ani neinformovalo o manifestacích, akcích studentů, hladovce apod., které probíhaly v době před pohřbem Jana Palacha. Opět je to jen výsledek snahy sníţit význam Palachova činu a zaţehnat hrozící nepokoje ve společnosti. Souhrnné informace o sebevraţdě Jana Palacha vyšly kniţně aţ po roce 1989. Denní tisk v roce 1969 neuveřejnil ţádné rozhovory s Palachovou matkou, lékaři či zdravotními sestrami, které s ním trávili poslední chvíle jeho ţivota. Navíc se jednalo o zpravodajsky velmi hodnotnou událost, kdy případ 111

Prohlášení vědecké rady filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, In: Ve jménu života vašeho, Karolinum, Praha 1991, s. 13.

59

kromě zpravodajských hodnot jako blízkost, jasnost, novost, nabízel především moţnost dalšího vývoje (další případy upálení jak u nás, tak v zahraničí) a napsání příběhu prostřednictvím hlavního aktéra Jana Palacha čili událost obsahovala silný prvek personalizace. Rudé právo však mediálně Palachovu sebevraţdu utínalo, kde jen to bylo moţné. Přestoţe případ Jana Palacha nabízel mnoho podnětů pro rozvinutí agendy, byl raději odsunut na druhou kolej nebo lépe řečeno druhou stranu listu. Rudé právo řeklo to nezbytné minimum, které chtě nechtě otisknout „muselo“. Mediální agenda však představuje druhou stranu mince, tedy maximum, které lze z události vytěţit a mediálně uplatnit. Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v Rudém právu Datum

Titulek

17.01.1969 Pokus o upálení neděle 20.01.1969 Student J. Palach zemřel pondělí

21.01.1969 úterý 22.01.1969 středa 23.01.1969 čtvrtek

24.01.1969 pátek 25.01.1969 sobota 27.01.1969 pondělí

K tragickému činu studenta J. Palacha Tragickou smrt studenta J. Palacha přijala veřejnost s hlubokým pohnutím Pokus o sebevraţdu upálením v Plzni K tragickým událostem v Praze a v Plzni Ministerstvo vnitra k brněnskému pokusu o upálení Pokus vězně z Leopoldova o upálení Brno uctí památku J. Palacha Rozloučení s Janem Palachem K pohřbu Jana Palacha V sobotu byl pohřben J. Palach

K sebevraţdě svítiplynem 28.01.1969 Pohřeb Jana Palacha na

Umístění článku titulní strana (dole) titulní strana (vpravo nahoře) strana 2 titulní strana (vpravo nahoře) strana 2

Autor článku ČTK

Foto

ČTK ČTK

van

strana 2 strana 2

tos

strana 2

ČTK

strana 2

fm

strana 2

A. Slovák ČTK

strana 2 titulní strana strana 2 strana 7

Foto ţen s květinami Foto pohřebního vozu

ČTK

60

úterý stránkách světového tisku 26.02.1969 Sebevraţda upálením středa

strana 2

ČTK

Práce Deník Práce naposledy vyšel v lednu 1997, a to s průměrným denním prodaným nákladem 60 342 kusů.112 Jednalo se o porevolučního pokračovatele původního listu Práce, který byl určen dělníkům a pracující třídě. Zaměřoval se tedy spíše na jednoduchého a intelektuálně méně náročného čtenáře. V době komunistického reţimu zaţíval svůj vrcholný rozkvět. V roce 1969 byl jeho šéfredaktorem Ladislav Velenský. Přestoţe se mu podařilo obnovit svou činnost i po roce 1989, postupně ztrácel své čtenáře, kteří byli více přitahováni vznikajícím bulvárním tiskem nebo se začali povaţovat za střední vrstvu, jeţ upřednostňuje MF Dnes. List Práce reagoval na událost ze čtvrtka 16. ledna 1969 hned v pátek, a to článkem „Tragédie doby“ umístěným na titulní straně spolu s fotografií Jana Palacha. Práce se nebojí personifikovat událost a nabít ji emocemi, proto se v titulku objevuje slovo „tragédie“. Další článek vychází v sobotu a opět je zařazen na titulní stranu, přičemţ titulek je dokonce zvýrazněn červeným tiskem. Na rozdíl od Rudého práva je v titulku pouţito celé jméno i příjmení mladíka, a nikoliv jen iniciála J. Palach. Autorem textu je tehdejší ministr školství V. Bezdíček, který nabádá čtenáře k tomu, aby nenáslovali činu Jana Palacha a raději si pro boj zachovali své zdraví. Kromě toho upozorňuje na politický dopad činu: „(...) čin Jana Palacha daleko přesahuje rámec školské správy a bude muset být posuzován v nejširších politických aspektech.“113 V neděli 19. ledna 1969 ale Palach podléhá rozsáhlým popáleninám a umírá. Pondělní vydání Práce opět nechává na titulní straně promluvit ministra školství: „Jeho morální postoj zaslouţí obdivu, neboť vyplynul z čistého citu, z ryzího vlastenectví a z lásky k lidu a jeho svobodě. Přece jenom si však myslím, ţe aktivní ţivot mladého člověka by měl v současné době pomáhat zvládnout obtíţnou situaci, do které se náš národ dostal.“114 Bezdíček se obdivuje Janu Palachovi a při té příleţitosti

112

Viz www.abccr.cz. Bezdíček, V.: O tragickém činu Jana Palacha, In: Práce, č. 15, 18. 01. 1969, s. 1. 114 Bezdíček, V.: Projev čistého citu, In: Práce, 20.01.1969, s. 1. 113

61

ponouká čtenáře k aktivní činnosti v boji za svobodu. V samostatném článku je oznámena smrt Jana Palacha. V úterý 21. ledna 1969 přináší deník Práce článek s názvem „Manifestace touhy po svobodě“ o pietní demonstraci studentů, která se uskutečnila na Václavském náměstí. „Charakteristické pro tuto pietní demonstraci byl klid a ticho. Právě ono vyjadřuje mnohé.“115 Ve svých projevech všichni nabádají mladé studenty k boji ţivotem. „(...) radí zejména mladým bojovat ţivotem a touhou za ideály socialismu.“116 Právě neustálé opakování jedné myšlenky – v našem případě se jedná o moto: je třeba ţít – v různých variacích umoţňuje médiu předkládat čtenáři tzv. uzavřený text. Uzavřený text je takový text, který čtenáře manipuluje, resp. mu říká, co si o dané události má myslet. V případě uzavřených textů mluvíme o tzv. preferovaném čtení, které vede čtenáře k tomu, aby text interpretoval v rámci tradičních politických, sociálních a kulturních hodnot daného sociálního systému, které odráţejí zájmy dominantních společenských vrstev. Stejně jako Rudé právo, tak i deník Práce plní v prvé řadě funkci médií jako udrţovatele statu quo. V dalších dnech sleduje deník Práce dění kolem sebevraţdy Jana Palacha. Toto téma je vţdy umísťováno na titulní stranu. Jako jediný uveřejnil deník Práce soustrastné projevy matce Jana Palacha a také souvislosti týkající se způsobu sebevraţdy, kdy je v článku „Vzpomeňte na buddhisty a Guevaru“ připomenutý buddhistický zvyk zapalovat se a přinášet tak oběti: „Dobrovolné upálení prvního buddhisty proti americké válce ve Vietnamu otřáslo vědomím a city (...) prakticky všemi (...). (...) Pak následovala celá série upálení vietnamských buddhistických mnichů. Tisk je ale zaznamenal uţ formou, která měla svým psychologickým účinkem mnohem menší dopad (...), aţ se nakonec stalo, ţe sebeobětování knězů se stalo všedním.“117 Neznámý autor upozorňuje na moţnost sníţení účinku Palachova činu tím, ţe by masově jeho upálení napodobili. Nabádá tak v souladu s hlavní politickou linií k tomu, aby čin nikdo neopakoval. Práce uveřejňuje na titulní straně také projev prezidenta republiky Ludvíka Svobody, který Palachův čin taktéţ odsuzuje: „Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha. Jako president i občan naší 115

Práce, 21. 1. 1969, s. 1. Tamtéţ. 117 Vzpomeňte na buddhisty a Guevaru, In: Práce, č. 18, 22. 01. 1969, s. 1. 116

62

republiky však nemohu skrýt, ţe nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, ţe v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj ţivot další mladý člověk. Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás ţádám, zastavte tyto strašlivé činy.“118 Tento projev byl uveřejněn ve všech analyzovaných denících, neboť plně koresponduje s hlavní funkcí médií, a sice podporovat status quo. Stejně jako Rudé právo přináší i Práce zprávy o pokusu o upálení plzeňského dělníka Josefa Hlavatého. Dále uveřejňuje případ španělského studenta, který při zatýkání policie pro podezření z komunistické činnosti vyskočil z okna a ukončil tak předčasně svůj ţivot. V sobotu 25. ledna 1969 se konal pohřeb, takţe se Jan Palach opět dostal na titulní stranu. V článku „Hrdinové neumírají“ je Palach opěvován, kromě toho je zmíněna i hladovka, která byla ukončena těsně před pohřbem. Smuteční náladu zesiluje fotografie zavřené rakve s Janem Palachem. „A tisíce, desetitisíce, statisíce lidí se sklánějí v tichém pohnutí před jedenadvacetiletým studentem Janem, který zemřel, protoţe tolik miloval ţivot.“119 Téma sebeupálení mladého studenta je uzavřeno v pondělí 27. ledna 1969 dvěma články a fotografiemi, kdy „Chceme být hodni oběti“ se znovu vrací k průběhu pohřbu a „Pietní akce studentů“ informuje o reakcích mládeţe na Palachův pohřeb v zahraničí. Práce celkem otiskla 14 článků týkajících se sebevraţdy Jana Palacha, přičemţ jedenáct z nich vyšlo na titulní straně. Celou kauzu však uzavírá ze sledovaných periodik jako první, a to jiţ 27. ledna 1969. Nebojí se nechat čtenáře alespoň povrchově vycítit konfliktnost události. Jako jediný list se zabývá činem v širším kontextu, kdyţ zmiňuje buddhistické tradice. V menší míře pak sleduje další případy sebeupálení či sebevraţd, a to jak doma, tak v zahraničí. Soustředí se téměř výhradně na smrt Jana Palacha, kterou se snaţí naplnit emocemi. Nebojí se slov jako „tragédie“ a „svoboda“, která mohla fungovat jako společenská rozbuška. Co se týče mediální agendy, musíme bohuţel konstatovat, ţe ani deník Práce nedokázal téma sebevraţdy Jana Palacha rozpracovat na obsáhlejší kauzu. Sice se 118 119

Projev Presidenta republiky L. Svobody, In: Práce, č. 18, 22. 01. 1969, s. 1. Hrdinové neumírají, In: Práce, 25. 1. 1969, s. 1.

63

na povrchu jiţ objevují náznaky konfliktu, ale jde pořád pouze jen o mírné nepřímo napsané aspekty, jeţ jsou identifikovatelné především díky dobovému kontextu, nikoliv na základě textu samotného. I kdyţ zprávy byly většinou umísťovány na privilegovanou titulní stranu a občas doplněny fotkou, která v tehdejší době ještě nehrála tak dominantní roli jako dnes, chybí mediální působení v čase. Jedenáct dní je příliš krátká doba na to, aby noviny nastolené téma rozvinuly do hloubky. Navíc byl tisk konfrontován s politickou situací, kdy diskuze o sebeupálení Jana Palacha nebyla ze strany vládnoucích komunistů vůbec ţádaná a naopak usilovali o co nejrychlejší uzavření tohoto „problému“. Tehdejší politická situace nedovolila plné rozvinutí mediální agendy „smrt Jana Palacha“. Všechny události související se sebeupálením Jana Palacha pro čtenáře jako celek nevytváří ani ţádnou naraci, spíše působí jako výzva takový čin nenapodobovat. Palach se tedy nestává hrdinou, nýbrţ je v médiích prezentován téměř jako zoufalec, který si sáhl na ţivot, aby ostatní donutil jednat. Tištěná média celou událost zpracovala v souladu s politickou agendou a tomuto dvojímu nátlaku se podřídila i veřejná agenda, a to i přesto, ţe o několik týdnů později stejný čin zopakoval Jan Zajíc a po něm ještě Evţen Plocek. Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v deníku Práce Datum

Titulek

17.01.1969 Tragédie doby pátek 18.01.1969 O tragickém sobota činu Jana Palacha 20.01.1969 Projev čistého pondělí citu

Umístění článku titulní strana (dole) titulní strana (dole), pokračování na straně 4 titulní strana, pokračování na straně 2 titulní strana

Jan Palach zemřel 21.01.1969 Manifestace titulní strana úterý touhy po svobodě 22.01.1969 Soustrastné titulní strana středa projevy matce J.

Autor článku

Foto pasové foto Jana Palacha

V. Bezdíček V. Bezdíček

Foto předávání květin k památníku

64

Palacha Podrobnosti o případu J. Hlavatého Projev presidenta republiky L. Svobody Vzpomeňte na buddhisty a Guevaru Sebevraţda španělského studenta 23.01.1969 Sjezd k uctění čtvrtek památky Jana Palacha 25.01.1969 Hrdinové sobota neumírají 27.01.1969 Chceme být pondělí hodni oběti Pietní akce studentů

titulní strana

hol

titulní strana

titulní strana, pokračování na straně 3 strana 2 strana 4 titulní strana titulní strana

Foto: pohled do přeplněného sjezdového sálu Foto rakve 2 fotky, opět záběry rakve

strana 2

Pravda Deník Pravda byl ústředním tiskovým orgánem KSS vycházejícím v Bratislavě, přičemţ noviny Pravda existovaly i v samotném Sovětském svazu120 a dalších satelitních státech. V období komunistického reţimu vycházela Pravda i v Plzni jako list západočeského KV KSČ. Jednalo se tedy spíše o regionální noviny, které v roce 1969 vedl šéfredaktor Jan Vencovský. Na Slovensku existuje deník Pravda dodnes.121 Rudé právo i deník Práce reagovaly na čin Jana Palacha hned následující den. Pravda jeden den vyčkala, aby mohla 18. ledna 1969 otisknout na titulní straně článek „Kdo a jak čin posoudí?“ s fotkou Jana Palacha a nadtitulkem „Zdravotní stav Jana Palacha je váţný“. Pravda celou kauzu otevírá konfliktem. Protoţe byl Jan Palach studentem vysoké školy, získává významnou roli i ministr 120

V letech 1912 aţ 1991 byl deník Pravda oficiálním tiskovým orgánem Ústředního výboru komunistické strany. Pravda vycházela nejprve v Rakousku, a to od roku 1912, v Moskvě začala být vydávána aţ v roce 1918. Po roce 1991 v mnoha případech redakce Pravdy pouze zaloţila jiný deník, často i pod stejným názvem. 121 Slovenský deník Pravda prodá za měsíc cca 70 tisíc výtisků (viz http://www.abcsr.sk) a spravuje i interentový server http://www.pravda.sk.

65

školství profesor Bezdíček, který se k činu mladíka musel oficiálně vyjádřit. Pravda tuto tragickou událost stejně jako Práce polidšťuje a naplňuje emocemi, kdyţ k článku přidává i fotku mladého Palacha. V neděli 19. ledna 1969 Jan Palach zemřel. Na stranách Pravdy se však neobjevuje titulek „Zemřel Jan Palach“, nýbrţ výzva či prosba – modře zdůrazněná – „Především je třeba ţít“. V článku se k činu Jana Palacha vyjadřuje například předseda Rady sdruţení dětských a mládeţnických organizací dr. Zbyněk Vokrouhlický: „Čin studenta Palacha není řešením současné situace u nás.“122 Podobně s odstupem aţ kritikou vnímá situaci Jan Kavan, člen předsednictva Svazu vysokoškolského studentstva, kdyţ sebeupálení hodnotí jako „jím osobně zvolená forma vzpoury, forma politického protestu.“123 Sebevraţda Jana Palacha není interpretována jako přínos pro společnost a danou politickou situaci, nýbrţ jako tragédie a zoufalý čin, který se mine účinkem. Proto také ta důrazná výzva k ţivotu. Ve stejném duchu napsal Miroslav Štika pondělní Slovo ke dni: „(...) mrtví uţ ničemu nepomohou. Mrtví snad mohou varovat a protestovat, ale to je vše. (...) Nezabíjejte se, mladí přátelé.“124 Na druhé straně listu byl ještě velmi krátký nekrolog. Následující den uplatňuje list techniky tzv. preferovaného čtení125, kdyţ je na titulní straně otištěn článek „Pro myšlenky musíme ţít!“. „Před památkou mladého člověka, studenta Jana Palacha, který měl své sny a plány, který miloval svou vlast, se sklání oba naše národy. Z mnoţství provolání však zaznívá silný hlas adresovaný mládeţi a všem občanům, aby při nastavování zrcadla našeho svědomí, vedle touhy, statečnosti a lásky k této zemi, především ctili – ţivot.“126 List tím jasně vyjádřil své negativní stanovisko k tak radikálnímu činu, a proto znovu vyzývá k ţivotu. Stejně tak hlásá ţivot v rubrice Slovo ke dni Marie Šulcová ve svém článku „Ţít!“. Také Šulcová s činem nesouhlasí: „Hrůzou mne zatrne (...) Jen si to představte: skupina mladých lidí, posedlých zoufalstvím z událostí uplynulých měsíců a dnů losuje o ţivot jednoho z nich, o první ţivoucí a úděsnou pochodeň (...).“127 Uvnitř novin se čtenář setkává s Wertherovým 122

In: Pravda, 20.01.1969, s. 1. Tamtéţ. 124 Štika, M.: Slovo ke dni, In: Pravda, 20. 01. 1969, s. 1. 125 Preferované čtení znamená, ţe do textu autor úmyslně vkládá význam, aby čtenář tento význam přijal. Autor vytváří tzv. uzavřený text, v němţ usiluje o jednoznačnost a vylloučení tzv. aberantního dekódování (tedy jiné, neţ autorem zamýšlené interpretace významu) 126 Pro myšlenky musíme ţít, In: Pravda, 21. 1. 1969, s. 1. 127 Šulcová, M.: Ţít, In: Pravda, 21. 01. 1969, s. 1. 123

66

efektem sebevraţdy Jana Palacha. V Plzni se pokusil upálit na Dukelském náměstí Josef Hlavatý a v Budapešti se na schodech Národního muzea polil hořlavinou sedmnáctiletý student, přičemţ si způsobil 80 % popálení těla a jeho stav je váţný. Wertherův efekt pokračuje i následujícího dne. Přibyly dva stejné případy v Argentině, jeden v Brně128 a jeden v Leopoldově ve věznici. Na druhé straně listu přibývají zprávy o nápodobě Palachova činu i v pátečním vydání. Tentokrát se chtěl upálit 24letý zámečník Marijan Lombar v Lublani.129 Pravda nadále sleduje stav Josefa Hlavatého, jehoţ ţivot je stále v ohroţení. Titulní strana ale patří Janu Palachovi a zádušní mši. V pátek 24. ledna 1969 vyšel v rubrice Slovo ke dni opět článek diskutující Palachův čin s titulkem „Důvěru za důvěru“. Autorka Inka Bílá píše: „Vyburcováni jeho činem, který jsme pochopili jako výzvu, abychom neopustili lednovou politiku (...), jsme si však předsevzali: Nemůţeme jít a nepůjdeme cestou takových zoufalých výzev. Jsme si vědomi, ţe lid této země musí ţít, aby ke svým cílům došel.“130 I kdyţ sám Palach je vţdy hodnocen jako morálně čistý člověk, jeho čin všichni odsoudili. 25. ledna 1969 se konal Palachův pohřeb, takţe byl na titulní straně zveřejněn článek „Svět uctí památku Jana Palacha“ spolu s fotografií. Další fotka doplňuje článek „Plzeň uctila památku Jana Palacha..“, který se zároveň stal v určitém smyslu propagandou socialistických myšlenek. Ve srovnání s ostatními periodiky je v Pravdě téma „pohřeb Jana Palacha“ mírně upozaděno, respektive netvoří vrchol pomyslné mediální pyramidy. V následujících dnech se na titulní stranu dostal ještě Josef Hlavatý, který zemřel. Jinak druhou stranu listu plnily zprávy o dalších případech sebevraţdy, a to nejen upálením. Mediální událost „smrt Jana Palacha“ uzavřel deník Pravda aţ případem Jana Zajíce, o němţ zveřejnil postupně tři články. Zajícovo sebeupálení se však jiţ nedostalo na titulní stranu a vţdy se jednalo o poměrně krátká jedno- aţ dvousloupcová sdělení. Pravda uveřejnila celkem 29 článků v souvislosti s případem sebeupálení Jana Palacha, z nichţ však jenom jedenáct bylo umístěno na titulní stranu. To 128

V Brně se pokusil upálit stavební dělník Miroslav Malinka. Motivem pro čin měl být strach před trestním stíháním. V leopoldovské věznici se o sebevraţdu pokusil odsouzený Fr. Bogy. 129 Polil se v cukrárně benzínem a zapálil se, jeho stav nebyl kritický. 130 Bílá, I.: Důvěru za důvěru, In: Pravda, 24. 01. 1969, s. 1.

67

můţe mít souvislost s tím, ţe Pravda se poměrně pečlivě věnovala dalším případům upálení nebo sebevraţdy. O nich zveřejnila celkem 16 zpráv, většinou na druhé straně listu. Titulní strana patřila téměř vţdy Janu Palachovi. Porovnáme-li obecné charakteristiky mediální agendy s tím, co čtenářům nabídl deník Pravda, nacházíme malé zárodky kauzy k tématu sebevraţdy. Počáteční náznaky konfliktu však Pravda vzápětí uťala a prezentovala jasný názor na tento tragický čin. Nezabývala se ani tak motivem Palachova činu, jako spíše sbírala informace o dalších sebevraţdách. V porovnání s ostatními novinami přidala na důleţitosti upálení Josefa Hlavatého i Jana Zajíce, o jehoţ osudu otiskla jako jediná tři články. Nabídla tím další alternativu, jakým směrem by bylo moţné téma „Jan Palach“ rozvíjet. Poslední zprávu list zveřejnil aţ 3. března 1969. Pravda díky informaci o pohřbu Jana Zajíce protáhla mediální kauzu „Palach“ aţ do začátku března. Ale ani Pravdě se nepodařilo dostatečně rozvinout téma upálení Jana Palacha jako mediální agendu. Pro mediální agendu je typické, ţe se otvírá dalším interpretacím a aspektům s tématem souvisejícím. Pravda se však snaţila téma „Jan Palach“ uzavřít nebo od něj alespoň odvést pozornost na jiné případy sebevraţd. Opět byla utlumena konfliktnost události. List se prostřednictvím preferovaného čtení snaţil čtenáře přesvědčit o nesmyslnosti Palachova rozhodnutí upálit se. Také byla novinářsky „zanedbána“ reakce veřejnosti, a to především manifestujících studentů, kteří zahájili protestní hladovku. Na příkladu Jana Palacha je jasně identifikovatelná spjatost médií s politickou agendou, neboť tisk tuto agendu pouze kopíruje, doplňuje, popřípadě dále rozvádí. Tato svázanost tisku s politickou sférou byla součástí socialismu, v němţ tisk byl pouze politickým nástrojem. Bez ohledu na název listu vystupuje tisk jako jeden reálný autor obracející se na čtenáře-lid. Novináři nemají snahu komunikovat příběh, ale soustředí se na názor nabalený na informaci. Tabulkový přehled článků týkajících se sebevraždy Jana Palacha v deníku Pravda Datum

Titulek

18.01.1969 Kdo a jak čin sobota posoudí?

Umístění článku titulní strana, pokračování na

Autor článku V. Bezdíček

Foto Foto Jana Palacha

68

20.01.1969 Především je třeba ţít pondělí Slovo ke dni

straně 2 titulní strana titulní strana

Miroslav Štika

Nekrolog J. Palacha 21.01.1969 Pro myšlenky úterý musíme ţít! Slovo ke dni - Ţít

strana 2 titulní strana

Pokus o upálení v Plzni Pokus o upálení v Budapešti 22.01.1969 Váţný stav Josefa středa Hlavatého

strana 2

Marie Šulcová red

strana 2

ČTK

titulní strana

zk, hej

23.01.1969 Další dva pokusy o čtvrtek sebevraţdu upálením Dvě sebevraţdy upálením v Argentině Ţivot J. Hlavatého stále ohroţen 24.01.1969 Requiem za Jana pátek Palacha Slovo ke dni – Důvěru za důvěru Pokus o upálení v Lublani Ţivot J. Hlavatého nadále ohroţen 25.01.1969 Svět uctí památku sobota Jana Palacha

strana 2

titulní strana

ČTK

Studentský vlak na pohřeb Jana Palacha Plzeň uctila památku Jana Palacha – Lidské ideály socialismu uskutečníme Dopis plzeňských studentů, odeslaný za včerejší manifestace s. L. Svobodovi V Římě pomník Jana Palacha 27.01.2007 Josef Hlavatý zemřel

titulní strana

zk, hej

titulní strana

pasové foto Josefa Hlavatého

strana 2 strana 2 titulní strana

pol

titulní strana

Inka Bílá

strana 2 strana 2 Foto – rozloučení s Janem Palachem foto

strana 2

strana 2

strana 2 titulní

strana zk

69

pondělí Sebevraţda svítiplynem 28.01.1969 K sebevraţdě úterý svítiplynem 1.2.1969 K sebevraţdě Bl. středa Nacházelové 26.02.1969 Sebevraţda upálením středa v Praze 27.02.1969 Zjišťuje se totoţnost čtvrtek upáleného 1.3.1969 Stoprocentní sobota sebevraţda 3.3.1969 Pohřeb Jana Zajíce pondělí

(dole) strana 2 strana 2 strana 2 strana 2

ČTK, va

strana 2

ČTK

strana 2

vpi

strana 2

ČTK

Dílčí závěr: Mediální prezentace sebevraţdy Jana Palacha byla analyzována ve třech novinách – v Rudém právu, Práci a Pravdě. Tato periodika byla sledována v období od 17. ledna do 17. března 1969. Rudé právo jako oficiální tiskový orgán vládnoucí komunistické strany a také jako orgán udávající meze toho, jaké informace jsou v ţurnalistice „povoleny“, zveřejnil k činu Jana Palacha celkem 15 článků, z čehoţ jenom 4 byly umístěny na titulní stranu. Pohřeb byl prezentován jako „vrchol“ této mediální kauzy. Neobjevila se ţádná fotografie tragicky zesnulého mladíka a jeho jméno bylo převáţně v titulcích prezentováno jako J. Palach, čímţ Rudé právo tuto událost dehumanizovalo a sníţilo tím její důleţitost. Rudé právo se pouze okrajově věnovalo dalším případům sebevraţd upálením. Cílem bylo zabránit vzniku mediální kauzy, prezentovat situaci jako bezkonfliktní, proto také chybělo zpravodajství o manifestacích a hladovce studentů. Nejméně článků zveřejnil deník Práce (13 článků), avšak většinu z nich soustředil na titulní stranu (10 článků). Celou kauzu uzavřel jako první jiţ 27. ledna 1969. Věnoval se nejvíce ze všech deníků kontextu Palachova sebeupálení a zmínil i manifestace studentů. Nejvíce článků otiskl deník Pravda (29 článků), přičemţ jenom 11 z nich bylo na titulní straně. Jednalo se o zprávy týkající se přímo sebevraţdy Jana Palacha. Dalších 18 článků se zabývalo jinými případy sebeupálení či sebevraţdy. Jako jediný deník otiskl několik zpráv v souvislosti se sebevraţdou Jana Zajíce, proto také mediální kauzu zakončil jako poslední. Ţádný deník neuvedl zprávu o sebeupálení Evţena Plocka v Jihlavě.

70

Na stránkách všech sledovaných deníků bylo na Palachův čin pohlíţeno spíše negativně v souladu s křesťanským pojetím sebevraţdy. Jediný list Práce se pokusil zasadit sebevraţdu Jana Palacha do diskurzu sebevraţdy jako hrdinského činu. Palachův čin tak mohl být čtenáři interpretován jako obětní akt, respektive jako altruistická sebevraţda. Je také důkazem tvrzení T. G. Masaryka, ţe na sebevraţdu mají silný vliv politické poměry. Kdyby byla jiná politická situace, neměl by Jan Palach ani důvod svůj čin vykonat. Ţádný z deníků nerozvinul téma „sebevraţda Jana Palacha“ v obsáhlou kauzu, neboť tehdejší situace neumoţňovala zpracovávat jakékoli téma jako konfliktní, nejasné, plné rozporů. V případě Jana Palacha neměla komunistická strana zájem na tom, aby událost byla příliš medializovaná.

3.5 Veřejná agenda a reakce společnosti na sebevraždu Jana Palacha V předchozí části jsme se detailně zabývali kauzou Jana Palacha z pohledu mediální agendy. V této kapitole se pokusíme nastínit veřejnou agendu. Jinými slovy se budeme snaţit zachytit reakci společnosti na zprávy uveřejněné v tisku. Sebevraţda Jana Palacha byla pro veřejnost i tisk překvapením. Nikdo nevěděl, jak na tuto událost reagovat, ale bylo nezbytné zaujmout nějaké stanovisko. Básník Jaroslav Seifert vystoupil den po Palachově smrti v Televizních novinách, aby promluvil k národu a řekl: „Vám, chlapci, kteří jste se odhodlali zemřít! Nechceme ţít v nesvobodě, a proto v nesvobodě ţít nebudeme. To je vůle nás všech, všech lidí, kteří zápasí o svobodu národní a svobodu vlasti. Nikdo nesmí zůstat sám, ani vy, studenti, kteří jste se rozhodli k nejzoufalejšímu činu, nesmíte mít pocit, ţe není jiná cesta, neţ kterou jste sami zvolili. Prosím vás, nemyslete si ve svém zoufalství, ţe naše věci se dají řešit jenom hned a ţe se řeší jenom tady. Máte právo udělat se sebou sami, co chcete. Nechcete-li však, abychom se zabili všichni, nezabíjejte se.“131 Seifertova slova jsou plná emocí, úzkosti i obav o mladé studenty. I kdyţ Palachův čin neodsuzuje, nevnímá jej jako řešení dané situace. Obdobně na mladíkovo upálení pohlíţel i rektor Univerzity Karlovy prof. dr. Oldřich Starý, který ve svém dopise adresovaném přímo Janovi napsal: „(...) s hlubokým dojetím jsem se dozvěděl o Vašem činu. Váţím si Vaší lásky k vlasti a lidsky i psychologicky chápu Vaši 131

Slach, M.: Světlo soumraku, Gloria Kyjov 1994, s. 51.

71

motivaci. (...) Jen se domnívám, ţe k dosaţení tohoto cíle je třeba si zachovat pro budoucnost všechny síly, duševní i tělesné. Myslím na Vás a přeji Vám brzké uzdravení. (...)“132 Sebeupálení Jana Palacha vzbudilo celospolečensky velký zájem a stalo se hlavním tématem veřejné agendy. Jan Palach se upálil 16. ledna 1969. Jiţ od tohoto dne aţ do samotného pohřbu, který se uskutečnil 25. ledna, drţeli u sochy sv. Václava mladí lidé protestní hladovku za splnění poţadavků, které Jan Palach uvedl ve svém dopise na rozloučenou. Protestní hladovky se zúčastnili desítky studentů a mladých dělníků. Všichni po celou dobu přebývali v prostoru pod rampou Národního muzea, kde se Jan Palach zapálil. V neděli 19. ledna sem akademický sochař Olbram Zoubek přinesl čerstvě sejmutý sádrový odlitek, posmrtnou masku Jana Palacha, jeţ byl okamţitě zavěšen v blízkosti kašny, kde byl jiţ po celou dobu zavěšen opis Palachova dopisu. Hladovkáři byli po celou dobu neustále zásobováni aktuálním tiskem. Opatřovali si také informace z televize a rozhlasu. Z celé světa se k těmto mladým lidem dostávaly zprávy o podpoře jejich odporu proti okupaci. Této hladovky se zúčastnil i Jan Zajíc, přestoţe nesplňoval kritéria organizátorů – neměl ani vysokoškolský index, ani občanský průkaz s označením zaměstnavatele – bylo jeho úpěnlivým prosbám vyhověno a mohl se přidat k ostatním protestujícím. K protestní hladovce se stále přidávali další a další mladí lidé, kteří tak chtěli podpořit myšlenky Jana Palacha. Rozrůstající se skupina na Václavském náměstí se tak stala trnem v oku československé politické reprezentace, a proto zasáhla policie. Ve čtvrtek 23. ledna 1969 brzy ráno zasáhla SNB. Všichni hladovkáři byli odvezeni k výslechu. Tím byla protestní hladovka v podstatě násilně ukončena. Další příleţitost vyjádřit své pocity dostala veřejnost v sobotu 25. ledna 1969, kdy se konal Palachův pohřeb. V ten den se Praha zahalila do smutku. Celé město se zaplnilo nejen Praţany, ale i dalšími občany, kteří se sem sjeli z celé republiky. Na všech budovách byly vyvěšeny státní vlajky spolu se smutečními černými praporky. Palachův pohřeb se proměnil v celonárodní smuteční demonstraci.

132

Culek, J.: Jan Palach, Práce, Praha 1990, s. 7.

72

Po pohřbu Jana Palacha nastolo období klidu a vyčkávání. To však netrvalo dlouho. Měsíc po pohřbu Jana Palacha se na Václavském náměstí upálil Jan Zajíc. Sám sebe označil za druhou pochodeň, čímţ se jednoznačně přihlásil k odkazu Jana Palacha. Jan Zajíc svým činem reagoval na rostoucí pasivitu celého národa. Ale ani jemu se nepodařilo vyburcovat lid k masovému odporu. Paradoxně ve stejný den – tedy 25. února 1969 – probíhala na Staroměstském náměstí oslava výročí „Vítězného února“. Tato rozštěpenost veřejnosti přetrvávala ještě dalších dvacet let. Přestoţe Praţské jaro dokázalo v lidech probudit touhu bojovat za svobodu a demokracii a tuto touhu znovu oţivil Palach svým činem, nakonec zvítězil politický a mediální tlak, který jednohlasně podpořil komunistický reţim. Příkladem tohoto tlaku je neuveřejnění informace o sebeupálení Evţena Plocka, který se 4. dubna 1969 zapálil v Jihlavě. Veřejná agenda kauzu Jana Palacha zpracovávala mnohem bouřlivěji neţ média. Snaţila se jít proti tehdejšímu politickému uspořádání, avšak politické reprezentaci se díky silné mediální podpoře podařilo udrţet status quo.

3.6 Jan Palach – sebevrah, hrdina, mučedník či vykupitel? V hierarchii hodnot naší evropské kultury, která je zaloţena na křesťanských hodnotách, stojí na nejvyšším místě lidský ţivot, o jehoţ konci můţe rozhodnout jenom Bůh. Za činem Jana Palacha můţeme tušit rozvrat této hierarchie. Co způsobilo, ţe pro mladého člověka se představa o moţnosti uskutečnit svůj ţivot jako hodnotu zvrátila v tak otřesné míře? Byla to tehdejší politická situace. Palach svým činem reagoval na zcela konkrétní politické ovzduší v naší zemi. Dále také reagoval na atmosféru ve společnosti – na letargii českého národa vůči sovětské okupaci. Svůj čin spáchal „na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. (...)“133 Neobracel se však na vysoké politiky, nýbrţ na své spoluobčany, kteří – jak se zdálo – přijali okupaci bez odporu. Jakou reakci očekával? Domníval se snad, ţe svým činem vyvolá celonárodní stávku, která donutí politickou reprezentaci k odchodu, nebo k tomu, aby pokračovala v reformách započatých tzv. Praţským jarem? Nic z toho se nestalo. Komunisté plnili příkazy přicházející ze SSSR, nikoliv přání svého lidu. 133

Poslední chvíle Jana Palacha, In: Ve jménu života vašeho, Karolinum, Praha 1991, s. 9.

73

Snad i Palach si na smrtelném lůţku uvědomil, ţe jeho oběť byla zbytečná, kdyţ ţádal svého kamaráda Luboše Holečka, aby vyřídil všem: „Ať uţ to nikdo nedělá – aby to nedělali – to je lepší – ať se přičiní – ţiví k boji.“134 Prohlášení, ţe Palachův čin byl zbytečný, zní tvrdě, necitelně, a moţná i nepravdivě. Pokusme se nyní nahlédnout na Palachovo sebeupálení skrze teorie sebevraţd, které byly představeny v první části této práce. Můţeme se jen těţko domnívat, ţe dvacetiletý Palach si byl předem vědom toho, jaké dopady jeho čin bude mít. S velkou pravděpodobností ani nepočítal s tím, ţe si svým jednáním způsobí smrt. Vidina smrti rozhodně nebyla motivem jeho činu. Masaryk v tomto případě chápe sebevraţdu v tzv. širším slova smyslu, kdy se jedná o „nepřirozený způsob smrti, jenţ byl přivozen neúmyslným vsahováním člověka v ţivotní proces, ať kladným, činným vlastním jednáním, nebo záporným, trpným chováním k nebezpečím ţivota.“135 Jak Masaryk, tak Durkheim samozřejmě neopomínají skutečnost, ţe faktorem ovlivňujícím sebevraţedné jednání je i povaha člověka, přesto se oba autoři primárně soustředí na vnější vlivy, jakými je především společnost, v níţ jedinec ţije. A právě Jan Palach se ke svému činu cítil být donucen společností. Nebyl zoufalcem, ale racionálně myslícím pragmatikem. „Vůdčím motivem jeho činu nebylo – Raději smrt neţ nesvobodu! – ale – Můj ţivot pro vaši svobodu!“136 U Palacha nešlo o to, ţe by byl neznaboh či polovzdělanec – vţdyť s úspěchem studoval vysokou školu a rodina se hlásila k evangelictví, u Palacha šlo o předem promyšlenou reakci na politickou a společenskou krizi. V případě, ţe jedinec vidí největší smysl svého ţivota v obětování se za blaho společnosti, hovoří Durkheim o tzv. altruistické sebevraţdě. Altruista pociťuje silnou lásku k lidem a zároveň je otevřen velkým přáním, která však nemůţe splnit, čímţ v něm klíčí pocit selhání. Jan Palach se vnitřně nedokázal smířit s pasivním postojem celého národa vůči okupaci sovětskými vojsky. Cítil osobní zodpovědnost za celou situaci, a musel proto něco udělat. Po vzoru budhistických mnichů si zvolil cestu sebeupálením. Nutno podotknout, ţe sebeupálení rozhodně není jen „obyčejná“ sebevraţda. Je to demonstrace, veřejné 134

Tamtéţ, s. 10. Masaryk, T. G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Svazek I, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1998, s. 16. 136 Culek, J.: Jan Palach, Práce, Praha 1990, s. 12. 135

74

vyhlášení a především oběť, která je spojena s velkou bolestí. Jan Palach strávil celé tři dny v bolestech na nemocničním lůţku, neţ zemřel. Z výpovědí ošetřujících sester vyplývá, ţe mladík byl velmi statečný. „Přes veškeré trápení to byl pacient aţ dojemně trpělivý a klidný. Jako by chtěl dát najevo, ţe je na bolest a utrpení připraven, ţe s ním počítal a ţe je se vším vyrovnán.“137 Palach svým sebeupálením dal nejenom svůj ţivot, ale i svou vůli a svou duši. Větší oběť jiţ přinést nemohl. Skoro jako by se nabízela paralela s Jeţíšem, který za celé lidstvo svou smrtí vykoupil hříchy, sejmul svým činem Palach z národa vinu za to, ţe se bez odporu a boje podvolil sovětské okupaci a vzdal se tak svobody. I kdyţ krátce po jeho smrti proběhly demonstrace a protestní hladovka, výsledný efekt byl nulový, ba v podstatě opačný, neţ jaký aktér zamýšlel. Mladý student Jan Palach se stal vykupitelem českého národa v době sovětské okupace. Durkheim ještě hovoří o tzv. fatalistické sebevraţdě, kterou je také moţno aplikovat na Palachovo sebeupálení. Příčinou fatalistické sebevraţdy je příliš silná společenská regulace, v našem případě se jednalo o omezení základních lidských svobod. Palachovy touhy po svobodě nejen pro sebe, ale především pro celý český národ byly společností potlačovány, takţe se mladému Janovi jevil jako východisko z této osudové bezvýchodnosti odchod z tohoto světa. Sebeupálení Jana Palacha však nebylo pouze obětí ze zoufalství, ale zároveň tento čin můţeme chápat i jako vzpouru proti společenským konvencím, proti danému společenskému řádu a normě. Tento koncept romantického hrdiny se sice částečně dotýká i osoby Jana Palacha, ale dle mého názoru byl mnohem více motivován touhou dosáhnout celospolečenské blaho. Pro romantického hrdinu je smrt vysvobozením z okov reality kolem něj, je to pro něj únik před společenskými konvencemi, které mu brání ve splnění jeho snu. Palach však nechtěl utéci před společenskými konvencemi, ani před nesvobodou, naopak chtěl ve svých spoluobčanech probudit touho po svobodě a kuráţ za tuto svobodu bojovat. Jako zářivá pochodeň chtěl Palach český lid vyvést z okov okupace. Český lid však jeho světlo nenásledoval, a tak musel vyčkat ještě dalších dvacet let, neţ nazrál čas na změnu. Přestoţe Palachovo sebeupálení nevyvolalo v roce 1969 okamţitou a účinnou reakci, neupadla jeho oběť v zapomnění. Naopak to byly právě oslavy výročí Palachova úmrtí v lednu 1989, které předznamenaly 137

Ve jménu ţivota vašeho, Karolinum, Praha 1991, s.10.

75

následující listopadový pád komunistické nadvlády. V roce 1969 však česká společnost zřejmě neměla dostatek sil na to, aby pro sebe prostřednictvím Palachovy oběti vydobyla svobodu.

76

Závěr Ve své diplomové práci jsem se pokusila analyzovat, jakým způsobem byla v dobovém denním tisku zachycena sebevraţda Jana Palacha. Dále jsme se snaţili zjistit, zda a jak jednotlivé agendy- tedy veřejná a politická agenda - ovlivnily daný způsob mediální prezentace. Vybraný fenomén jsme sledovali na příkladu smrti Jana Palacha, přičemţ jsme zvolené deníky analyzovali v období delším neţ jeden měsíc od data úmrtí osoby. Sebeupálení mladého studenta Jana Palacha je příkladem politické sebevraţdy, neboť hlavním motivem pro tento tragický čin byla tehdejší politická a společenská situace. Zpravodajství o této události bylo sledováno v těchto denících: Rudé právo, Pravda a Práce. Všechny periodika téma „Smrt Jana Palacha“ sice nastolilo v rámci mediální agendy, avšak ţádnému z nich se nepodařilo vytěţit z této události maximum, a vytvořit tak odpovídajícím způsobem mediální kauzu. S nejobsáhlejším zpravodajstvím se setkáváme v denících Práce a Pravda, kde je občas patrný náznak mediální kauzy. Práce se snaţí poukázat na konfliktnost činu, kdyţ uvádí příklad buddhistických sebeupálení jako obětí a hrdinských aktů. Kritérium působení v čase nejlépe splnil list Pravda, jeţ uveřejnil ještě tři zprávy o případu Jana Zajíce, který se dle vzoru Jana Palacha také upálil na Václavském náměstí. O sebeupálení Evţena Plocka v Jihlavě jiţ neinformoval ţádný deník. Zde zřejmě rázně zasáhla komunistická cenzura. Palachův čin je také ukázkou mediálních účinků, respektive tzv. Wertherova efektu, neboť deníky informovaly o mnoha dalších případech sebeupálení či sebevraţdy u nás i ve světě jako o nápadobě Palachova činu. Postoj médií vůči Palachově sebevraţdě nebyl příliš pozitivní, neboť jeho čin byl shledáván zbytečným a bezdůvodným, respektive představoval pro tehdejší politické vedení velký problém, který mohl rozpoutat celonárodní nepokoje. Ze sociologického pohledu byl Palach idealista a altruista, pro kterého bylo blaho celé společnosti cennější neţ vlastní ţivot. Francouzský sociolog Emile Durkheim sice vymezuje altruistickou sebevraţdu, v případě Jana Palacha se ale domnívám, ţe se jedná spíše o anomickou sebevraţdu. Palach se nedokázal s klidem v duši dívat na chaos v nefungující společnosti po roce 1968. Palachův

77

čin byl výsledkem přemrštěných a nenaplněných očekávání, byl výsledkem rozdílu mezi výší individuálních ambic a mírou jejich uspokojení. V pojetí sebevraţdy Tomáše Garrigua Masaryka se jednalo o sebevraţdu v širším slova smyslu, neboť mladík si smrt přivodil neúmyslně, poněvadţ počítal s tím, ţe popáleniny nebudou tak rozsáhlé a ţe se zachrání, i kdyţ moţnost smrti s velkou pravděpodobností také zváţil. Navíc je i důkazem Masarykova tvrzení, ţe sebevraţednost je silně ovlivněna politickými poměry, protoţe právě politická situace byla důvodem Palachova protestního činu. V Durkheimově teorii mluvíme o altruistické sebevraţdě – kdy jedinec obětuje sebe pro společnost – nebo by bylo moţné chápat Palachův čin jako fatalistickou sebevraţdu, kdy motivem činu je příliš silná společenská regulace, respektive nedostatek svobody pro rozvoj jedince, jehoţ touhy jsou tímto přísným sociálním řádem potlačovány, a tak se v jedinci zrodí pocit absurdity z dalšího setrvání v této společnosti. Jan Palach svým hrdinským činem spíše sňal z celého národa pocit viny, a umoţnil mu tak přijmout sovětskou okupaci bez boje. Student Palach je proto spíše altruistickým vykupitelem, neţ fatalistickým sebevrahem. Právě proto, ţe byl Palachův čin motivován láskou k vlasti a k lidu a ţe tak Palach veřejně demonstroval bolest, kterou cítil nad pasivitou českého lidu, bylo jeho sebeupálení pro tehdejší politickou reprezentaci velkou ránou, nikoliv však ránou osudovou. Rudé právo téma Palachova sebeupálení sice nastolilo, avšak vůbec se nepokusilo toto zajímavé téma rozvinout v mediální kauzu. Cílem Rudého práva nebylo povzbudit národ k odporu vůči sovětské okupaci, ale uklidnit lid a vysvětlit mu, ţe prostřednictvím takto zoufalých činů svých svobod stejně nedosáhne. Tyto intence komunistické reprezentace se projevily především minimálním zpravodajským pokrytím dalších případů sebeupálení a dále pak zákazem uveřejnit zprávu o sebevraţdě Evţena Plocka. I kdyţ deník Pravda i list Práce naznačily ve svých textech konfliktnost této události a přinesly více zpráv o dalších sebevraţdách ve spojitosti s případem Jana Palacha, ţádná deník nedokázal (nebo spíše nesměl) událost rozpracovat v mediální kauzu. Přestoţe sledovaná událost byla zpravodajsky hodnotná (personalizace, novost, moţnost dalšího vývoje, negativita), dostala se na pořad dne spíše jako pouhý „holý“ fakt bez hlubších emocí. Jediná zpravodajská hodnota, která se novinářsky prosadila, byla negativita. Zdůraznění negativity události poslouţilo jako nástroj

78

k manipulaci lidu do stavu klidu a vyčkávání, respektive k udrţení statu quo. Potvrzuje se tedy naše hypotéza, ţe komunistický tisk sice téma sebevraţdy nastolil, ale věnoval se mu pouze v minimální míře a výhradně za účelem udrţet status quo, přičemţ hlavní roli v tomto procesu sehrálo zdůraznění negativity události. Co se týče vztahu mezi jednotlivými agendami – tedy veřejné, politické a mediální agendy, bude těţké prokázat hlubší vzájemné vazby. Jednoznačně však můţeme říci, ţe téma sebevraţdy Jana Palacha se stalo náplní všech zmiňovaných agend. Politická reprezentace byla víceméně donucena toto téma do své agendy zahrnout. K události se veřejně vyjádřil i prezident Ludvík Svoboda, přičemţ toto vyjádření bylo otištěno ve všech komunistických listech. Z toho vyplývá, ţe politická agenda byla velmi úzce spjata s mediální agendou, respektive mediální agenda reflektovala agendu politickou. Veřejná agenda, kam spadají například protestní demonstrace, vyjádření studentů, profesorů či členů rodiny zesnulého, popřípadě další projevy jako například následující sebeupalující akty a sebevraţdy, se dostaly do povědomí široké veřejnosti i médií aţ po roce 1989. Téma sebevraţda Jana Palacha se nejintenzivněji promítlo právě do veřejné agendy, kdy několik dalších jedinců následovalo příkladu Jana Palacha a také spáchalo sebevraţdu. Jedním z důkazů toho, ţe veřejná agenda se tomuto tématu intenzivně věnovala je skutečnost, ţe téma smrt Jana Palacha bylo po roce 1989 znovu nastoleno. Především vyšel velký počet publikací, který názory veřejnosti shromáţdil a souhrnně prezentoval. Stejně jako byla provázaná sféra politická a mediální, byla propojena i mediální a politická agenda, přičemţ politická agenda určovala, co smí být součástí mediální agendy. Veřejná agenda fungovala částečně autonomně, ale byla pod velkým tlakem politické agendy, která se jí snaţila manipulovat tak, aby harmonizovala s centrálně stanovenou politickou agendou. Ukazuje se tedy, ţe i kdyţ se Palachova sebevraţda mohla stát předmětem rozsáhlé mediální agendy, zasáhla zde politická agenda, která situaci výrazně umírnila a nechala promluvit pouze hlasy odsuzující Palachův čin a nabádající k soudrţnosti a jednotě. V konečném důsledku veřejná agenda podlehla politickému a mediálnímu tlaku.

79

Otázkou bez odpovědi zůstává moţná prezentace události bulvárním tiskem, který v té době na našem území ještě neexistoval. Dostáváme se tak k problematice dobové mediální krajiny, která zde z důvodu omezeného rozsahu práce nemohla být detailně rozpracována. Naráţíme na meze interpretace, která je kulturně a historicky podmíněná, neboť kaţdý text – i novinářský článek – je kulturním produktem a reflektuje v sobě dané kulturní paradigma. Z tohoto důvodu jsem povaţovala za přínosné seznámit čtenáře této diplomové práci s teoretickým pozadím celé analýzy, které je vysvětleno v první části. Ukazuje se, ţe nastolování tématu sebevraţdy v tištěných médiích u Palacha zčásti určila veřejná agenda a hlavně politická agenda, která záměrně potlačila masmediální kritéria – zpravodajské hodnoty, jeţ jsou ve svobodné demokratické společnosti běţně uplatňovány při zpracování tématu. Analýza předloţená v této práci ukazuje, ţe tištěná média nejsou s to vyuţít jakéhokoli konceptu sebevraţdy, neboť rozhodnutí, zda se téma stane mediální agendou či nikoliv, je ovlivněno nejen povahou daného periodika, ale i politickou situací, ve které dané periodikum funguje. Obecně můţeme říci, ţe sebevraţda se jeví jako vhodné téma spíše pro bulvární tisk, který se specializuje na senzační témata plná emocí a konfliktů. České seriózní deníky upřednostňují politiku a svým působením záměrně posilují funkci přinášet pravdivé informace a zpravodajství na úkor funkce zábavné. Naopak bulvární tisk dokáţe sebevraţdu vyuţít ke zvýšení prodejnosti a zesílení zábavné funkce novin. Navíc kauza Jana Palacha vykazuje silnou vazbu médií na politické strany, neboť mediální agenda do roku 1989 jednoznačně pouze kopírovala politickou agendu, která formovala i veřejnou agendu. Všechny tři agendy tak spolu interferovaly a navzájem se posilovaly.

80

Seznam použité literatury a elektronických zdrojů Akční program z 5. dubna 1968, http://www.sds.cz/view.php?cisloclanku=200804 0901. Bárta, M.: Pokus o záchranu reformního programu, In: Československo roku 1968, 2. díl: počátky normalizace, Ústav mezinárodních vztahů Praha 1993. Barthes, R.: Mytologie. Dokořán, Praha 2004. Benčík, A.: Rekviem za Pražské jaro, Tempo, Třebíč 1998. Berger, Peter I., Luckman, T.: Sociální konstrukce reality. Centrum pro studium demokracie a svobody, Brno 1999. Bible, Státní nakladatelství, Praha 1991. Blecha,

I:

Hermeneutika,

http://filosofie.kvalitne.cz/hermeneutika.htm.

(15.4.2007). Burton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií, Barrister & Principal, Brno 2003. Culek, J.: Jan Palach, Práce, Praha 1990. Černý, J., Holeš, J.: Sémiotika. Portál, Praha 2004. Češková,

A.:

Emile

Durkheim.

sociologie.unas.cz/2003_2004/Emile_

Durkheim.doc. (15.4.2007) Čulík, J.: Historie cenzury v Čechách, http://www.blisty.cz/files/isarc/9808/ 19980810d.html. Doleţalová, K.: Americký sen optikou postmoderny (sémioticko-naratologická analýza

filmu

Forrest

Gump),

Brno

2007,

http://diplomka

http://is.muni.cz/th/67909/fss_m/DP_DOLEZALOVA_Forrest_Gump.pdf. (2007) Doubravová, J.: Sémiotika v teorii a praxi. Portál, Praha 2002. Durkheim, E.: Suicide: a study in sociology, Free Press, Glencoe 1951. Eco, U.: Meze interpretace. Karolinum, Praha 2004. Eco, U.: Mysl a smysl. Nadace Vize 97, Praha 2000 Encyklopedie Diderot, CD-Rom, 2000. Frakel, B., Kranzová, R.: O sebevraždách. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998. Galtung, J., Ruge, M.: The Structure of Foreign News, In: Journal of Peace Research, 1, 1965, s. 64-90. Hubík, S.: K postmodernismu obratem k jazyku. Albert, Praha 1994.

81

Halada, J., Osvaldová, B.: Encyklopedia praktické žurnalistiky, Libri, Praha 1999. Jílek, V.: Psaná publicistiká sdělení v kontextu teorie komunikace. Univerzita Palackého,

Olomouc

2004,

http:www.zurnalistika.upol.cz/jilek/psana.doc.

(2004). Jirák, J., Köpplová, B.: Média a společnost, Portál, Praha 2003. Keller, J.: Úvod do sociologie, Slon, Praha 2002. Klimeš, L.: Slovník cizích slov, SPN, Praha 1985. Kloskowská, A.: Masová kultura: kritika a obhajoba, Svoboda, Praha 1967. Kolektiv autorů: Dějiny zemí Koruny české II, Paseka, Praha 1992. Korán, Odeon, Praha 1972. Koutek, J., Kocourková, J.: Sebevražedné chování. Současné poznatky o suicidalitě a její specifika u dětí a dospívajících. Portál, Praha 2003. Kunczik, M.: Základy masové komunikace, Karolinum, Praha 1995. Kyndrová, D.: Jan Palach 16.-25.1. 1969, Kant, Příbram 2009. Masaryk, T. G.: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. Svazek 1, Ústav T. G. Masaryka, Praha 1998. McCombs, M.: News Influence on Our Picture of the World, In: Media Effects Research, Sage 1989. McCombs, M.: Setting the Agenda, Polity Press, Cambridge 2004. McCombs, M., Shaw, D.: The Agenda-setting function in Mass Media, In: Public Opinion Quarterly, 1972, vol. 36. McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Portál, Praha 2007. Monaco, J.: Jak číst film. Albatros, Praha 2006. Pavelka, J.: Problémy medializace společenských témat v masových médiích, Brno 2009. Pavelka, J.: Předpoklady lidského dorozumívání. MU, Brno 1998. Pernes, J.: Dějiny Československa očima Dikobrazu 1945-1990, Barrister & Principal, Brno 2003. Práce, R. XXV, 1969, č. 14 – 64, vydával Ústřední rada odborů, tisk: Mír. Pravda, R. 50, 1969, č. 14 – 64, tisk: Stráţ. Reifová, I.: Slovník mediální komunikace. Portál, Praha 2004. Rudé právo, R. 49, 1969, č. 14 – 64, vydával ústřední výbor KSČ, tisk: Rudé právo.

82

Ryan, C.: Prime Time Activism: Media Strategies for Grassroots Organizing, South End Press, Boston 1991. Slach, M.: Světlo v soumraku, Gloria, Kyjov 1994. Slouková, D.: Metodologie vědy. http://nb.vse.cz/~ sloukova/FIL102/. (4.5.2005). Thwaites, T., Davis, L., Mules, W.: Tools for cultural studies. Macmillan Education, Melbourne 1994. Trampota, T.: Zpravodajství, Portál, Praha 2006. Universita Karlova: Ve jménu života Vašeho, Karolinum, Praha 1991. Vančura, J.: Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, Mladá Fronta, Praha 1990. Vlček, T.: Rok 1968, http://www.totalita.cz/1968/1968_01.php. Volek, J.: Úvod do komunikačních studií. Brno 1998. Volek, J.: Prezentace ke kurzu ZUR 110 Úvod do teorie masové komunikace: historické proměny výzkumu mediálních účinků, Brno 2007. Zahradníková, A.: Emile Durkheim. http://www.andreazahradnikova.webz.cz /EmileDurkheim.doc. (12.4.2007) Zákon č. 81/1966 Sb., http://www.kolportaz.cz/legislativa/1966-81_tz.pdf. Zákon č. 84/1968 Sb., http://www.kolportaz.cz/legislativa/1968_84_zmena_tz. pdf. Zákon

č.

127/1968

Sb.,

http://www.kolportaz.cz/legislativa/1968-

127_prechodna_opatreni.pdf.

Elektronické zdroje Detail projektu, http://www.muni.cz/research/projects/2287?lang=cs. Internetový slovník cizích slov, http://slovnik-cizich-slov.abz.cz. Otevřená elektronická encyklopedie Wikipedie, http://cs.wikipedia.org. http://totalita.cz. http://www.zkola.cz. http://www.sebevrazda.estranky.cz/stranka/sebevrazda-. http://medzur.fss.muni.cz/ps2006/szz_temata_mgr_teorie%20kultury.pdf. http://zivotopisyonline.cz. http://www.abccrz.cz. htttp://www.abcsr.sk.

83

http://www.cs-magazin.com/2005-05/view.php?article=articles/cs050578.htm (10.05.2008).

84

Klíčová slova Sebevraţda, Werther-efekt, Emile Durkheim, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Palach, Rudé právo, Práce, Pravda, Právo, masová komunikace, médium, mediální agenda, zpravodajské hodnoty, gatekeeping, sémiotická analýza, komunikačně pragmatický přístup.

85

Key terms Suicide, Werther-effect, Emile Durkheim, Tomáš Garrigue Masaryk, Jan Palach, Rudé právo, Práce, Pravda, mass communication, agenda-setting, gatekeeping, news values, semiotic analysis, communication-pragmatical approach.

86

Anotace Sebevražda v českém denním tisku – analýza případu Jana Palacha Diplomová práce se zabývá fenoménem sebevraţdy v souvislosti s mediální agendou. Cílem práce je ověřit hypotézu, ţe komunistický tisk sice téma sebevraţdy Jana Palacha nastolil, ale věnoval se mu pouze v minimální míře a výradně za účelem udrţet status quo. Dále je zkoumána otázka, jakým způsobem byla tato sebevraţda ve vybraných denících zpravodajsky zachycena. Snaţíme se také analyzovat, zdali a jak jednotlivé agendy – tedy veřejná a politická agenda ovlivnily daný způsob mediální prezentace jmenované události. Práce je rozdělena do dvou částí. V první části jsou představeny teoretické modely a teorie, o které se tato práce opírá. Dále jsou popsány metody, které byly při analýze pouţity. Rozbor textů probíhal pomocí sémiotické analýzy, přičemţ byl uplatněn komunikačně pragmatický přístup. V druhé části práce je zkoumán z pohledu mediální agendy případ sebevraţdy Jana Palacha. Vybrané české deníky jsou sledovány po dobu delší neţ jeden měsíc od události. Sebevraţda Jana Palacha byla sledována v období od 17. ledna do 17. března 1969 v těchto denících: Rudé právo, Práce, Pravda. Při rozboru zvoleného příkladu sebevraţdy jsme provedli kvantitativní analýzu, přičemţ jsme se zaměřili na umístění článků v daném deníku. Dále byla zohledněna přítomnost fotografií. Nastolování tématu v tištěných médiích u Palacha určila zčásti veřejná agenda a hlavně politická agenda, masmediální kritéria – zpravodajské hodnoty – sehrály pouze minimální roli.

87

Annotation Suicide in Czech daily newspapers – analysis of case of Jan Palach Diploma thesis deals with the phenomenon of suicide in the context of agendasetting. The aim of this diploma thesis is to verify hypothesis that communistic press introduced the theme of suicide of Jan Palach but it followed this theme only in minimum measure and exclusively with intention to preserve status quo. Furthermore the thesis examines the question in which the particular case of suicide was captured in news of chosen journals. The case of Jan Palach was examined. We also try to trap if and how each individual agenda – public and political agenda - influence the given way of media presentation of the mentioned suicide. The thesis is divided into two parts. In the first part the theoretical models and theories are introduced which this thesis is based on. Then the methods are described which were used during the analysis. The text analysis proceeded with help of semiotic analysis whereas communicative-pragmatical approach was applied. In the second part of the thesis the case of suicide of Jan Palach is investigated from the point of agenda-setting. Selected czech daily newspapers are studied in the course of three month. Suicide of Jan Palach was followed between 17th January and 17th March 1969 in the following dailies: Rudé právo, Práce, Pravda. During the analysis of the chosen case of suicide we carried out quantitative analysis meanwhile we concentrated on location of news in the newspaper. Photos were considered as well. Agenda-setting in press is determined by the other agendas: in case of Jan Palach there was partly influence of public agenda, but mainly of political agenda, which means that the masmedial criteria – news values – enacted only minimal role.

88

Jmenný rejstřík B Barthes, Roland

36

Bass, Eduard

58

Bezdíček, Vilibald

66, 68-69, 71

Bozděchová, Jana

74

Burton, Graeme

27

Č Čásenský, Robert

89

D David, Michal

98

Davis, Lloyd

36

de Saussure, Ferdinand

35

Doubravová, Jarmila

36

Drda, Jan

58

Durkheim, Emile

7, 41, 43, 46-50, 52-56, 61, 111, 113

E Eco, Umberto

35-36, 39

F Fischl, Viktor

59-60

Foucault, Michel

13-14, 40

G Gadamer, Hans-Georg

34-35

Gott, Karel

79, 83-84, 86, 88, 90, 98, 101-107

Gottwald, Klement

53, 55, 57-58

H Halada, Jan

25

Heidegger, Martin

34

Hercíková, Iva

6-7, 53, 73-79, 112-114, 118-121

Hlavatý, Josef

63, 67-68, 70-72

Holeš, Jan

36

Hrdlička, M.

32

Hubík, Stanislav

40

89

CH Chuchma, Josef

90-91, 95-96

J Jílek, Viktor

33

Jirák, Jan

27

K Kainar, Josef

59

Kavan, Jan

69

Klimeš, Lubomír

25

Kloskowská, Antonina

26

Kocourková, Jana

42

Koutek, Jiří

42

Kuhn, Thomas Samuel

11-12

Kunczik, Michael

16, 23

L Luckman, Thomas

20-21

M Marek, Jiří

59-60

Masaryk, Jan

6-7, 53-61, 73-74, 112-113, 116, 118119

Masaryk, Tomáš Garrigue

7, 41, 43, 46, 50-52, 73, 113, 118-119

Masaryková, Alice

55-56

McCombs, Maxwell E.

22-23

McLuhan, Marshall

17

McQuail, Dennis

18, 37

Monaco, James

36

Morris, Charles

35

Muk, Petr

90, 95, 98, 102, 104-107

Mules, Warwick

36

Muţík, Vladimír

96

N Nečásek, František

55-56, 58

Neil, Postman

26

Nový, Vilém

54-57

90

O Oborná, Jana

26

Osvaldová, Barbora

25

P Palach, Jan

6-7, 53, 61-74, 112-113, 118-121

Pavelka, Jiří

12

Peirce, Charles Sanders

35-36

Peroutka, Ferdinand

58

Porybný, Zdeněk

80

Pospíšil, Ivo

12

R Reifová, Irena

15, 17, 19, 22, 26, 36

Rejţek, Jan

85, 87

Ricoeur, Paul

14, 35, 40

S Schleiermacher, Friedrich

34

Shaw, Bernard

55

Shaw, Donald L.

22

Slouková, Danica

39

Stránský, Jaroslav

58

Š Štaidl, Jiří

79

T Thwaites, Tony

36

V Velenský, Ladislav

66

Vencovský, Jan

69

Vokrouhlický, Zbyněk

69

Volek, Jaromír

37

W Watzlawick, Paul

19

Z Zahradníková, Andrea

48

91

Zajíc, Jan

62, 64, 70-73, 113

Zajíček, Petr

53

Zajíčková, Klára

27

Zeman, Leopold

58

92

Věcný rejstřík A abstrakce

9, 30-31

altruistická sebevraţda

46-47, 52, 61, 73, 114, 127

analogie

31

analýza

7-8, 31, 41, 49, 53, 76, 114, 116, 122

anomická sebevraţda

46-48, 52, 62, 114

B bulvár

25-28, 66, 74-80, 85-86, 88, 90, 92, 96, 100-101, 112, 114-116, 120, 122

C celebrita

7, 22, 27-28, 74-76, 86, 90-91, 94, 98100, 102, 108, 112, 115, 120-121

D dedukce

31

diskurz

7-8, 13-14, 22, 33-34, 40-41, 53-54, 56, 73, 120

diskurzivní analýza

7, 37, 39-41, 120, 122

E egoistická sebevraţda

46-48, 52, 56, 112-113

epistémé

13

F fatalistická sebevraţda

46, 48, 52

H hermeneutika

34-35

I idealizace

10, 30

ikona

35

implicitní autor

38

index

35

indukce

31

infotainment

26-27

K komodifikace

24-25, 27-28

93

komunikačně pragmatický přístup

7, 30-34, 42, 120, 122

komunikát

15-16, 38

kultura

8, 10, 12-13, 17, 24, 26, 28, 30, 32-34, 37-38, 40-41, 43, 51, 85, 90

L lingvistika

35-37, 40

M masová komunikace

14-18, 23, 120

mediální agenda

6, 8, 22-23, 41, 53-57, 59-62, 64-65, 67, 70-71, 73-80, 82, 85, 87, 91-93, 97101, 112-116, 120, 122

mediální realita

19-21

mediální událost

21-22, 56, 64, 70, 81, 112, 120

mediální zpráva

21, 63

médium

6, 8, 14-23, 27, 61, 63, 76, 78-79, 85, 89, 99, 101, 113-116, 120, 122

metoda

7, 9, 11-12, 28-32, 34, 36-37, 39-40, 61, 63, 122

metodologie

29-30

modelování

31

N narativy

38

naratologická analýza

7, 37-38, 101, 112, 120, 122

O označované

36

označující

36-37

P paradigma

8-12, 14, 32-33, 37, 39-40, 44-45, 53, 114, 120

pragmatika

32, 35

příběh

15, 20, 38, 62-64, 81, 89-90, 92, 94, 101, 105, 112, 115

R reálný autor

38, 101

recepční autor

38, 101

94

S sémantika

35

sémiotická analýza

7, 35-37, 120, 122

sémiotika

32, 35-37

symbol

15, 35, 37

syntaktika

35

syntax

35

syntéza

29, 31

T teoretický model

7, 9-10, 31, 122

třídění

31

W Wertherův effekt

63-64, 69-70, 114, 120

Z znak

21, 31-32, 35-37, 40

zobecnění

10, 31

zpravodajská hodnota

22-25, 116, 118-122, 129

zpravodajství

8, 21-22, 73-74, 89, 99, 113, 116

.

95