Sebepoškozování u dětí a dospívajících
ALENA ČERNÁ 21.5. 2014
Struktura webináře Co je sebepoškozování? Sebepoškozování u dětí a dospívajících Možné příčiny a motivy Sociální pozadí, osobnostní aspekty Sebepoškozování jako strategie zvládání nejen
stresu, „návykovost“ Sebepoškozování, média a internet Co můžeme dělat? Praktické rady (nejen) pro rodiče Prostor pro dotazy
Co je to sebepoškozování? To, co bychom mohli nazvat určitými formami
sebepoškozování, provází člověka od nepaměti (tetování, řezné a jiné rány a obecně úprava fyziognomie do nebiologických forem) Sebepoškozování má sociální kontext a sociokulturní pozadí, podle nějž se odlišuje, co pokládáme za konvenční normu a co už je poškozování v patologickém slova smyslu Konvenční norma - například tetování, piercing a podobně V klinické praxi se často setkáváme s tím, že se nesnadno odlišuje sebepoškozující a suicidální chování – ačkoli v posledních letech je již na rozlišení kladen větší důraz
Co je to sebepoškozování? Akt cíleného poranění vlastního těla, kdy však není
přítomen záměr na následky tohoto poranění zemřít (White Kress, Gibson a Reynolds, 2004). Sebepoškozování je vědomé, záměrné a často opakované Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, ale setkáme se také s pálením různých částí těla, bitím sebe sama, úmyslným narážením do věcí, předávkováním léky, vytrháváním vlasů a řas, škrábáním, způsobováním modřin, inhalací škodlivých látek… Nejčastější je pořezávání zápěstí (“wrist cutting syndrome”)
Co je to sebepoškozování? Velmi časté u psychiatrických poruch (spojované s
poruchami vývoje osobnosti, poruchami příjmu potravy, autismem a dalšími) V ústavních zařízeních – skupinová identifikace, epidemické vzorce, status ve skupině… U neklinické populace – strategie vyrovnávání se se situacemi, které jsou zatěžující nebo jedinec vnímá, že je nad jeho možnosti je zvládnout (copingová strategie) Zvládání stresu, napětí, agrese a dalších nepříjemných pocitů (podrobněji v příčinách a motivech) Často probíhá skrytě
Sebepoškozování u dětí a dospívajících Nejohroženější věkovou skupinou jsou dospívající,
přičemž pokud se sebepoškozování vyskytuje v dospělosti, nejčastěji u daného člověka začalo právě v období adolescence Vůbec nejčastěji se objevuje mezi 13 (12.). a 15. rokem věku, u mladších dětí (pod 11 let) se vyskytuje jen zřídka Častost (prevalence) se velmi liší napříč studiemi, ale nejčastěji uváděná bývá okolo 10 – 15 % neklinické populace dospívajích (u dospělých jen okolo 4 %) Častější u dívek (2-3:1)
Možné příčiny a motivy Biologické teorie – endogenní opiáty (endorfiny; pocity
zklidnění, úlevy, uvolnění, uspokojení) V daný moment – pocity smutku, deprese, depersonalizace (nebo také otupělost, neschopnost pociťovat emoce), napětí, vina, hněv (na sebe i druhé), odmítnutí, osamělost, odpor vůči sobě samému, frustrace, úzkost, odcizení Sebepoškozování pak funguje jako prostředek k “přehlušení” těchto pocitů, jejich regulace nebo naopak umožňuje “něco” cítit (v případě depersonalizace a otupělosti) – “cítit, že žiju”. Také může fungovat jako prostředek k sebepotrestání Možnost postarat se o sebe (ošetřit si rány), komunikace se světem (zdaleka ne vždy!) Funkce obecně – relaxace, získání pozornosti, stimulace, trestání, sebedestrukce
Sociální kontext Problémy v rodině – rozvod rodičů, nemoc v rodině,
finanční problémy, konflikty, týrání, zneužívání a zanedbávání Problémy s vrstevníky – pocity odmítnutí,
nezapadnutí do kolektivu, konflikty, šikana Sebepoškozování někoho z blízkých (o němž daný
člověk ví)
Osobnostní aspekty Lidé trpící chronickou úzkostí Sklon k iritabilitě Sami sebe vnímají jako neschopné zvládat zátěž,
chybí dovednosti k zvládání zátěže Znehodnocující postoj k sobě, malá sebeúcta, sebeláska Citliví k odmítnutí Depresivita, sebevražedné sklony Impulzivita, potlačovaná zlost
Sebepoškozování jako strategie zvládání a návykovost Pokud je sebepoškozování používáno jako (často
dominantní) strategie zvládání, je pro většinu trpících obtížné nalézt jiné, vhodnější/zdravější strategie Často sami hovoří o závislosti, podobné té na alkoholu nebo drogách Sebepoškozování má blízko k návykovým poruchám a často s nimi i souvisí Endogenní opiáty vs. psychosociální faktory
Média a internet Vliv médií – často kritizovaný pro zvyšování četnosti
sebepoškozování, stejně jako u sebevražd (“Wertherův fenomén”), nicméně těžko se tomu lze vyhnout (zpravodajství apod., pozor u zpráv působících propagačně) Internet – blogy, diskusní fóra; sebepoškozující hledají podporu, pochopení a pomoc; často jediné místo, kde se jim toho dostává Je však potřeba brát v úvahu právě propagačně působící obsah (sebepoškozování jako legitimní a “dobrá” strategie), což může u některých citlivých lidí vyvolat chuť v sebepoškozování pokračovat či ho zkusit Subkultury Sociálně nakažlivé vzorce – podobné jako v ústavech, ale i ve školních třídách apod. – brát s rezervou, řešením není zákaz internetu! (vede k sociálnímu vyloučení)
Co můžeme dělat? (Rady nejen pro rodiče) V první řadě – pokud toto u svého dítěte zjistíme,
nereagovat výčitkami, obviňováním, kritikou, hodnocením, trestáním, křikem a podobně (to je často hodně těžké – jde o velmi znejisťující a náročnou situaci situaci). Pokud se dítě samo svěří, ocenit odvahu a otevřenost a projevit podporu, zájem a pochopení. Pokud ne – navodit sdílnou atmosféru, sdělit, čeho jste si všimli a opět projevit zájem o svět dítěte, jeho problémy, pocity. Zhodnotit závažnost za základě informací, které máme Zkusit zjistit, proč to dítě dělá, jak dlouho, jak často, jak se u toho cítí – ale v případě nechuti o tom mluvit “nevyslýchat”
Co můžeme dělat? Neshazovat jako “pouhou” snahu o přivolání
pozornosti – i kdyby se jednalo o prostředek komunikace, o něčem svědčí, pokud si člověk zvolí právě takový (v pozadí bývá velké trápení, i když to tak nemusí vypadat). Vzájemné otevření, podpora. Je na místě vyjádřit starost o dítě a že má rodič strach, ale bez ultimát a požadavku okamžité změny. Podpora a vedení v oblastech života, které dítě vnímá jako zátěžové nebo problematické (i kdyby je neuvádělo jako přímý spouštěč).
Co můžeme dělat Pokud jde o problémy ve škole, se spolužáky – možná a
vhodná spolupráce se školním psychologem (nejdříve zjistit, zda má k němu dítě důvěru). Týká se i případů, kdy sebepoškozování je “symptomem” hlubších problémů, které mají vliv na školní výkon. Obecně je vhodné zvolit spoluvytvářející přístup (žádné “o tobě bez tebe”) a pokud se rodič rozhodne spolupracovat s odborníkem vně rodiny, své kroky dítěti přiblížit a mluvit s ním o nich. V případě volby odborné pomoci – říci, že v první řadě stojíte za dítětem a v případě, že by mu daný odborník neseděl či se vyskytl nějaký problém, je možná domluva či změna.
Co můžeme dělat Odborná pomoc – krizová centra, linky důvěry,
pedagogicko-psychologické poradny, psychoterapeuti Pokud je to možné, je vhodné dát dítěti v místě bydliště na výběr, podívat se na to spolu, nepodávat odbornou pomoc jako “nápravné zařízení” k odstranění nežádoucího, ale jako bezpečné prostředí, kde se dá třeba mluvit i o věcech, o kterých to doma jít nemusí
Co můžeme dělat Pokud je tomu Vaše dítě přístupné, zkusit předat i
obecné informace – stává se to, ale dá se s tím něco dělat; není dobré být na to sám; je fajn vyzkoušet i jiné způsoby, jak zvládnout nepříjemné pocity – zjistit, co dítě baví, co by rádo dělalo – koníčky, sport, společné aktivity (s vědomím toho, že toto jsou spíše povrchní pomocné aktivity, a že řešení trápení a hlubších příčin neleží v “odvedení pozornosti jinam”).
Literatura
Hawton, K., Rodham, K., Evans, E. & Weatherall, R. (2002). Deliberate self harm in adolescents: Self report survey in schools in England. BMJ. [online] 325 Dostupný z WWW:
. Laye-Gindhu, A. & Schonert-Reichl, K.(2005). Nonsuicidal Self-Harm Among Community Adolescents: Understanding the “Whats” and “Whys” of Self-Harm. Journal of Youth and Adolescence, 5, 447–457. [Dostupné též z databáze PsycArticles, cit. 200805-01]. Kocourková, J. (2003). Sebepoškozování v dětství a adolescenci. In Koutek, J. & Kocourková, J. Sebevražedné chování. s. 170-180. Praha: Portál McLaughlin Jo-Ann, Miller P. and Warwick, H. (1996). Deliberate self-harm in adolescents: hopelessness, depression, problems and problem-solving. Journal of Adolescence, 19, 523–532. Muehlenkamp, J. & Gutierrez, P. (2004). An Investigation of Differences Between Self-Injurious Behavior and Suicide Attempts in a Sample of Adolescents. Suicide & Life - Threatening Behavior, 1, 12-23. Dostupný též z WWW: http://www.atypon-link.com/GPI/doi/abs/10.1521/suli.34.1.12.27769 Nixon, M.K., Cloutier, P., & Jansson, S.M. (2008). Non-suicidal self-harm in youth: A population-based survey. Canadian Medical Association Journal, 173(3), 306-312. Dostupný též z WWW: http://ecmaj.com/cgi/content/abstract/178/3/306 Whitlock, J. L., Lader, W., & Conterio, K. (2007). The Internet and self-injury: What psychotherapists should know. Journal of Clinical Psychology: In Session, 63, 1135-1143. Dostupný též z WWW:http://www.crpsib.com/documents/The%20Internet%20and%20SI.pdf Whitlock, J., Powers, J. & Eckenrode, J. (2006). The Virtual Cutting Edge: The Internet and Adolescent SelfInjury. Developmental Psychology, 42(3), 407-417. Dostupný též z WWW: http://www.apa.org/journals/releases/dev423407.pdf White Kress, V., Gibson, D. & Reynolds, C. (2004). Adolescents WhoSelf-Injure: Implications and Strategies for School Counselors. Professional School Counseling, 3, 195-201.
Díky za pozornost! KONTAKTY NA CENTRA POMOCI LZE NALÉZT NA HTTP://WWW.SANCEDETEM.CZ/CS/HLEDAMPOMOC/RODINA-V-PROBLEMOVESITUACI/PSYCHICKE-PROBLEMYDITETE/PROBLEMY-SESEBEPOSKOZOVANIM#DOPORUCENIRODICUM MÁTE-LI DALŠÍ DOTAZY, PIŠTE PROSÍM NA E-MAIL [email protected] NEBO VOLEJTE NA ČÍSLO 257 211 445
