© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 29 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2011/05
e vzpomínkami na dávné rychtáře a starosty sedím uprostřed vratislavické civilizace v bujném jaru na trávě u vratislavického kostela, na okraji tzv. Lammelovy louky. Dnes z ní téměř nic nezbylo, těžko si představit, jak se tu před staletími pásly ovce a sušilo seno. Na pozemku byla později umístěna stará škola, níže pak ještě panská vinopalna a pila, které později ustoupily stavbě budov Ginzeyovy továrny; nakonec téměř celý pozemek pohltil Bytex. Příběh louky je dobrým rozloučením se starou správou vratislavické obce. Právě s tímto pozemkem bylo snad nejvíce spojeno zápolení různých generací zdejších šolců. Začalo to ještě v dávných dobách, kdy starý šolc Georg Seidel upadal stále více a více do bídy a nakonec dlužil vrchnosti tolik peněz, že páni museli nakonec jeho krčmu prodat a ustanovit v ní nového šolce. Chudáka Seidela tak nejen zbavili úřadu, ale ještě jej pro dluhy zavřeli do panského vězení, odkud jej poté za poplatek sta zlatých vysvobodil až jeho zeť Georg Lammel, dědeček pozdějšího prosečského šolce Gottfrieda Lammela, o němž se vyprávěly v údolí Nisy strašidelné pověsti. Ale o tom snad někdy příště, vraťme se zpět na louku… Jako odškodnění za svůj čin získal tehdy Lammel právě tento travnatý kousek země mezi kostelem a Nisou, kterému se od té doby začalo říkat Lammelova louka. Bývaly to ale divoké doby, kdy se z dobře postavených lidí stávali chudáci téměř přes noc. Protože si Lammel potřebných sto zlatých půjčil od Simona Richtera, bohatého rychtáře z českodubských Vratislavic, nechal mu za to louku do užívání jako jakýsi úrok. Sto zlatých bylo na tehdejší dobu ale tuze moc, a tak se Lammelovi do konce jeho života nepodařilo z dluhu splatit více než jednu jeho polovinu. Když pak zemřel, měly být za umoření úvěrů jeho pozemky prodány. Jenže – ještě před smrtí zapřísahal Lammel svoji ženu, aby tu louku pod kostelem, kterou kdysi získal za záchranu šolce z vězení, nikdy neprodávala a ponechala ji pro děti. Vdova Lammelová slib dodržela a všechny dluhy po manželovi nakonec splatila tvrdou dřinou nádenice. Když pak nakonec zavřela celá udřená oči, stala se šolcovská louka předmětem velkých tahanic. Nový šolc Melchior Hauser, který si vzal za ženu nejstarší dceru Georga Lammela, tehdy vystoupil proti svým švagrům s nárokem na louku a chtěl ji tak moc, že byl ochoten ji dokonce vyplatit vlastními penězi. Jenže pozůstalí trvali pevně na svých nárocích na dědictví, které pro ně kdysi matka svojí dřinou zachovala, a rozhodně proto nechtěli bohatému švagrovi ustoupit. Ve druhé polovině 18. století se tak rozhořel spor, v něm vystupoval opět další obecní představený – vnuk Georga Lammela, prosečský šolc Gottfried Lammel. Dlouhá pře skončila až po jeho smrti rozhodnutím pražského soudu ze dne 23. června 1779, podle něhož měl vratislavický šolc Johann Franz Hauser zaplatit za nedílné vlastnické právo k louce (jakoby nikoliv náhodou) opět oněch mystických 100 zlatých. Kruh se uzavřel a symbolické bylo i to, že úroky z této částky měly být určeny na zádušní mši za Gottfrieda Lammela…
S
225
le vraťme se zpátky do dob, kdy se hroutila vrchnostenská správa. Ani politická šikana a policejní prohlídky v domech vratislavických pokrokářů ovšem nemohly v polovině 19. století již zabránit demokratizaci celé veřejné správy, která se stále více projevovala v celé rakouské monarchii. Již 17. března 1849 byl vůbec poprvé v dějinách na našem území vydán obecní zákon začínající proslulou větou: „Základ swobodného státu jest obec swobodná.“ Kdysi jsem tento zákon shodou náhod získal v jeho původní podobě, na zažloutlém ručním papíře, tak jak jej vytiskla K. k. Hofbuchdruckerei von Gottlieb Haase Söhne čili C. k. dvorní tiskárna Gottlieb Haase synové. Je to dnes poučné starobylé čtení, skrze něž stále snad alespoň trochu můžeme vstoupit po zadním schodišti do života vratislavické obce, tak jak žila před nějakým půldruhým staletím. Text zákona je ve dvou sloupcích, česky i německy, a začíná starobyle: „My František Josef První, z boží milosti císař Rakauský; král Uherský a Český, král Lombardský a Benátský, Dalmátský, Chorwátský, Slawonský, Haličský, Wladimírský a Illirský; arcikníže Rakauské, welkowéwoda Krakowský; wéwoda Lotrinský, Krajinský, Bukowinský, Horno- a Dolnoslezský; veliké kníže Sedmihradské; markrabě Morawský, pokněžněný hrabě Habsburský a Tyrolský a t. d. a t. d. Zákon byl dán v prvním roce panování císaře Františka Josefa I. V době, kdy jeho dvůr dlel na Moravě, v Našem hlawním městě Olomauci…“ Císař starobylou mluvou v půli zákona česky praví: „Prohledávajíce k potřebě, aby se w. § 33. Narodům Našim 4. b. m. propůjčené ústawy obcím pojištěná práwa základní uwedla w skutečnost a uspořádala zákonem, widí se Nám wydati dnešního dne k náwrhu Našeho ministerstva prozatimní zákon obecní…“ Vyhlášení obecního zřízení byl velmi slavný okamžik v údolí Nisy, radovali se z něj nepochybně pokrokáři Jägerova či Schäferova střihu. Vyřešily se jednou provždy problémy s volením obecních představených; starostou, respektive purkmistrem obce bude vždy ten, koho bude chtít nejvíce občanů. Nový předpis byl revoluční ještě z jednoho úhlu pohledu – i když to tehdy nikdo ještě nemohl tušit, tak zakládal obecní správu se zastupitelstvy a starosty prakticky v té demokratické podobě, v jaké ji známe dodnes. To zní sice podivně v prostředí literaturou pověstné zkostnatělosti rakouské monarchie, ale je to čistá pravda. Vratislavice tak již nikdy více neměla řídit ani českodubská ani liberecká vrchnost, žádný z rychtářů se již neměl ubírat na zámek závějemi přes Ještědský hřeben ani pochodovat alejí směrem k Liberci. Vratislavice získaly svoji vlastní správu a v jejich čele měl od té doby stát pouze místní starosta čili purkmistr. Označení obecních představených v celé zemi slovem starosta (purkmistr) mělo ve své době mnohé protivníky, kteří tvrdili, že
A
226
Stará chalupa z dob, kdy Proseč ještě patřila k Vratislavicím
takovýto název se hodí pouze do měst, nikoliv však do poslední vesnice pod Prosečským hřebenem. V textu zákona se ovšem vycházelo ze všeobecného názoru, který by také málokdo čekal, a sice – že všichni lidé ve městech i na venkově jsou sobě rovnými občany monarchie. A proto je pro jejich obecní představené vhodně a jednotně zvoleno slovo Bürgermeister neboli česky starosta či počeštěle a poněkud středověce znějící purkmistr (mimochodem, to byl však český pojem, který zákon o obcích z roku 1849 běžně užíval). Ve Vratislavicích, kde česky nemluvil nahlas téměř nikdo, kronikář Jäger pojmenování Bürgermeister kvitoval s tím, že je přeci dobrým staroněmeckým výrazem. Dne 8. října 1850 se na základě nového zákona v obou vratislavických obcích i v Proseči uskutečnily první obecní volby. Vzešli z nich řádní starostové čili purkmistři, členové obecních výborů a obecní radní. Všechny tři obce v údolí Nisy mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem si tehdy zvolily tři hlavní obecní představené, přičemž počet dvou radních, pomáhajících ve správě obce starostovi, byl podle zákona vůbec nejmenší možný.
227
Roubený, zdobně obložený dům v Proseči možná pamatuje i pověstného rychtáře Lammela
V pravobřežních Vratislavicích byl touto volbou ustanoven do úřadu první starosta Augustin Stumpfe a dále pak radní Ambros Kother a Franz Ebermann; v levobřežní vsi byl zvolen starosta Augustin Lorenz a k němu radní Ignaz Hopf a Anton Jäger. Samozřejmě že se zde nejedná o žádnou náhodnou shodu jmen a novým radním Jägerem nebyl nikdo jiný než nám již dobře známý pokrokový mlynář a kronikář v jedné osobě. Konečně v Proseči si vesničané taktéž zvolili starostu Franze Wünsche a dva radní – Ignaze Kretschmera a Johanna Teytscheka. Politické potíže a pnutí v monarchii však měly za následek, že se další obecní volby v údolí Nisy uskutečnily až za hodně dlouho – v letech 1861 a 1864. V pravobřežní, liberecké vesnici v nich svůj úřad znovu obhájil starosta Augustin Stumpfe, který pak tamní obec vedl až do roku 1870; dnes ve veřejné správě stěží představitelných dvacet let. Od té doby jej pak střídali další „první muži“ vesnice: Gustav Hauser (1870–1874), Stefan Schäfer (1874–1877), Anton Staats (1877–1890) a Franz Hübner (1890–1900).
228
V levobřežních – českodubských – Vratislavicích to bylo se starostou Augustinem Lorenzem vlastně úplně stejné – svůj úřad zastával od roku 1850 až do roku 1867. Tehdy byl nahrazen Antonem Hopfem (1867–1870), jehož dále následovali další starostové: Ignaz Hopf (1870–1880), Josef Linke (1880–1881), Anton Hopf (1881–1883), Josef Glaser (1883–1889) a konečně Ignaz Schäfer (1889–1900). Zrušení vrchnostenské správy a poddanství přineslo do Vratislavic ještě jednu veledůležitou změnu – po mnoha staletích to bylo vůbec poprvé, co již nic nestálo v cestě zrušení staletého rozdělení vesnice ve dvě samostatné obce na dvou březích řeky. Tento kuriózní stav neměl jinou než administrativní logiku. Doposud byla uplatňována zásada, že každá vesnice musí ležet na území jednoho panství. Zrušení vrchnostenské správy sice nebořilo staré hranice šlechtických majetků, ale nastalá svoboda umožňovala správám jednotlivých obcí uspořádat hranice vsí podle místních podmínek a své vůle. Dvoje Vratislavice, roztažené několik kilometrů po obou březích řeky, sice jako jedno společenství lidí již delší dobu fungovaly, ale správu v rámci přísných panských podmínek musely mít nutně dvojí. Zrušením vrchnostenské moci a vznikem obcí tak došlo k situaci, kdy bylo reálné, aby se obě vesnice spojily do jedné. Českodubská, více zemědělská vesnice to dokonce v polovině 19. století sama nabídla své sesterské průmyslové obci na protějším, libereckém břehu. Ale ta si v té době chtěla hájit své zájmy a nabídku na sloučení tehdy odmítla. Obě vsi zůstaly proto i nadále nelogicky samostatné a jedinou zásadní změnou bylo jejich přejmenování: původní název Maffersdorf Aichaer Seits čili Vratislavice na českodubské straně byl změněn na Maffersdorf links der Neisse neboli Vratislavice nalevo od Nisy; nakonec to bylo jméno, které opravdu odráželo jen správní uspořádání – se vzdáleným Českým Dubem by si ves v údolí Nisy přirozeně asi spojoval málokdo. Stejně tak název Maffersdorf Reichenberger Seits čili Vratislavice na liberecké straně nahradil Maffersdorf rechts der Neisse, znamenající Vratislavice napravo od Nisy. Po dalším půl století však byla existence dvou vsí již naprosto neudržitelná, zejména díky masivnímu rozvoji průmyslu a dopravy. Řada komunikací se propojovala napříč správními hranicemi; továrny ovlivňovaly život ve svém bezprostředním sousedství a bylo třeba jejich rozvoj nějak podněcovat i usměrňovat. Lidé hledící na sebe napříč úzkým tokem Nisy tak měli různou obecní samosprávu a naopak obyvatelé jedné ze vsí byli od sebe vzdáleni mnohdy i několik kilometrů. Obě obecní samosprávy se proto musely spojit chtě nechtě; a na počátku 20. století se zdálo, že už to bylo spíše chtě než nechtě.
229
K prvnímu lednu roku 1901 tedy došlo ke sloučení vsí Maffersdorf rechts der Neisse a Maffersdorf links der Neisse do jedné obce označené jen jako Maffersdorf či Maffersdorf an der Neisse čili Vratislavice nad Nisou. Tuto obec měl řídit jeden starosta, třicetičlenné zastupitelstvo a šest radních. Zajímavostí bylo, že další tzv. virilní hlas měl v zastupitelstvu zástupce pivovaru. Byla to zvláštní konstrukce, která předpokládala, že trvalá přítomnost dosazeného zástupce takto významného průmyslového podniku bude mít na jednání zastupitelstva pozitivní vliv a že sami zástupci budou naopak vnímat zájem svůj a zájem obce jako Starosta Ignaz Schäfer zájem jediný. Otázkou ovšem bylo, proč nebyly takto zastoupeny i další průmyslové podniky; i když ruku na srdce – minimálně největší továrnici jako Ginzkey či Wagner museli mít díky svému bohatství na obecní věci vliv velmi značný i bez nevoleného zástupce v zastupitelstvu. Prvním starostou nové obce byl již 19. prosince 1900 zvolen Ignaz Schäfer, bývalý starosta levobřežní vsi. Toho pak následovali další: nejprve řeznický mistr Gustav Linke, poté Josef Brix, který obci vládl dlouhou dobu – v letech 1922 až 1938. Posledním německým starostou byl Alfred Wünsch, který v květnu 1945 předával Vratislavice do české správy. Zajímavé je, že Ignaz Schäfer, první starosta spojené vsi, byl synem – koho jiného než několikrát zmiňovaného Antona Schäfera, posledního rychtáře českodubských Vratislavic, který se stal představeným vsi mládí navzdory. A jeho dědem byl pak houževnatý Anton Schäfer, který kdysi úspěšně bojoval na českodubském zámku s nespokojenci.
230
Spojení obou vesnic mělo akcentovat ještě povýšení nové obce na městys 23. dubna 1903 a zejména pak udělení nového znaku. Ten přiřkl sjednoceným Vratislavicím o tři roky později samotný František Josef I., rakousko-uherský vladař. Coby důkaz tohoto mimořádně významného aktu se dodnes dochovala sedmistránková listina v deskách z rudého sametu, uložená nyní v zinkové ploché krabici v libereckém státním oblastním archivu. Její krásně malované listy dokládají nejen udělení znaku, ale taktéž předchozí povýšení Vratislavic z obce na městys. Listina ze 17. listopadu 1906 nese na první straně pod císařským erbem a heslem Viribus Unitis (Spojenými silami) text Wir Franz Joseph der Erste (My František Josef První), pod ním je alegorie sedící ženy představující Austrii. Na druhé stránce je zdobná císařská koruna a nápis Von Gottes Gnaden Kaiser von Oesterreich, König von Ungarn… (Z Boží milosti císař rakouský, král uherský) a dále pak popis všech dalších titulů císařových – král český, dalmátský, chorvatský, slavonský, haličský atd. Zajímavé je, že z textu jde dobře poznat, o kolik území Rakousko-Uhersko přišlo za půlstoletí od doby, kdy všechny podobné tituly byly vypsány na prozatímním obecním zákoně. Na třetí straně listiny je pak nápis …mit unserer Entschliesung von 23. April 1903 unsere Ortschaft MAFFERSDORF zu einen MARKTE zu erheben (naším rozhodnutím z 23. dubna 1903 povyšuji naši ves Maffersdorf na městys). Na čtvrté straně je udělen městysi Maffersdorf nový znak, přičemž na další stránce pokračuje jeho podrobný popis. Důvěryhodnost listiny je pod přípisem, že bylo vydáno v říšském hlavním a rezidenčním městě Vídni, posílena nejen podpisem ministra vnitra Dr. Richarda svobodného pána von Bienerth, ale především podpisem samotného císaře a jeho červenou voskovou pečetí s dvouhlavým orlem. Císařské rozhodnutí obsahuje i první malované zobrazení znaku městyse. Nemohlo být ve své době vybráno symboličtější řešení znaku dvou vsí sloučených v jednu obec – dvě vesnice, dvě ženy. Ve štítu jsou proti sobě stojící postavy v dlouhém, splývajícím rouše. Světlovlasá žena vlevo má červené roucho, v ruce stříbrný srp a u nohou zlatý snop, a symbolizuje tak zemědělství v bývalé českodubské části vsi. Levou ruku podává druhé, černovlasé postavě v červeném rouše, která zase symbolizuje průmysl v liberecké části vsi. Proto se opírá o černé ozubené kolo. Je půvabné, že v roce 2009, krátce poté, co vratislavické zastupitelstvo rozhodlo o návratu k tomuto starému znaku, byl natočen i film, v němž obě ženy (v podání krásných hereček Markéty Tallerové a Markéty Coufalové) obživnou, vystoupí ze znaku, nasednou na tramvaj na Nové Rudě a na jednotlivých zastávkách pak vzpomínají na události zdejších dějin.
231
Historická listina s uděleným znakem si „zahrála“ ještě jednou ve vratislavické současnosti. Její první list byl zčásti použit jako námět pro tvorbu pomníku umístěného v roce 2007 na mohutný žulový sokl vedle vratislavického kostela. Kovový památník bronzové barvy, na němž vedle kusu textu z listiny nechybí ani stylizovaná hlavička rakouského mocnáře, vytvořil pro Vratislavice turnovský sochař David Szalay. Spojení obou vesnic samozřejmě přineslo hodně dobrého, Vratislavice však také o cosi přišly. Od roku 1901 k nim již nepatřila dvě historická území – vesnice Proseč a velká část osady Nový Svět, kteréžto byly přičleněny k sousednímu Jablonci nad Nisou. Tak vzniklo ono současné a poněkud kuriózní rozdělení údolí mezi dvě města a zaklínění části Jablonce do Liberce. Jablonecké území zasahuje na pravém břehu Nisy až k ulici V Pekle (sousední Pekelskou ulici hranice dokonce půlí), přičemž na opačném břehu řeky se naopak Liberec přibližuje až k zadní části Nového Světa. Nisa je na úseku delším než dva kilometry stále řekou hraniční a Liberečáci (resp. Vratislavičáci) tak mohou v zadní části údolí klidně dále mávat na druhý břeh Jablonečákům (resp. Prosečákům) úplně stejně, jako tomu po celá staletí bývalo v samostatných vsích na pravém a levém břehu v přední části údolí.
Původní, dnes znovu užívaný znak Vratislavic
232
