SCOTT TUROW
Identita
Věnováno Danovi a Deb
Jsem na tom světě jako kapka vody, Co v širém moři hledá druhou kapku, A když tam padne, aby ji tam našla, Se neviděna sama rozplyne.
William Shakespeare, Komedie omylů (překlad František Vrba)
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
IDENTICAL by Scott Turow. Copyright © 2013 by Scott Turow By arrangement with the author. All rights reserved. Czech edition © Grada Publishing, a. s., 2015 Z anglického originálu Identical, vydaného v roce 2013 v nakladatelství Grand Central Publishing, přeložil David Sajvera Redakce Dana Řezníčková Grafická úprava a sazba Roman Křivánek, Art007 Obálka Jakub Karman, Art007
Vydala Grada Publishing, a. s. pod značkou COSMOPOLIS v Praze roku 2015 jako svou 6004. publikaci Tisk CPI Moravia Books Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, Praha 7
ISBN 978-80-247-9977-3 (ePub) ISBN 978-80-247-9976-6 (pdf) ISBN 978-80-247-5461-1 (print)
HLAVNÍ POSTAVY RODINA GIANISOVA
Paul Gianis Právník Cass Gianis Paulovo jednovaječné dvojče Lidie Gianisová Paulova a Cassova matka RODINA KRONONOVA
Hal Kronon Zeus Kronon Dita Krononová Teri Krononová
prezident firmy ZP, mamutího realitního koncernu Halův otec a zakladatel ZP Halova sestra, oběť vraždy Halova a Ditina teta, Diova sestra a nejlepší kamarádka Lidie Gianisové
VYŠETŘOVATELÉ
Evon Millerová Tim Brodie
viceprezidentka firmy ZP, ředitelka bezpečnostního odboru soukromý detektiv, který jako policista vyšetřoval vraždu Dity Krononové
I.
1. Paul 5. září 1982
Když pak Paul Gianis o mnoho let později přemýšlí o vraždě Dity Krononové, vrací se mu pokaždé vzpomínka na ono zářijové odpoledne roku 1982, kdy to všechno začalo. Je neděle, Svátek práce, všude je cítit svěží vzduch a jasná bílá oblaka září vysoko na obloze jako perly. Zeus Kronon, Ditin otec, otevřel dnes brány svého předměstského sídla všem farníkům z řecko-ortodoxního kostela svatého Demetria, aby zde společně oslavili začátek církevního roku. Paul přijíždí společně se svojí matkou a svým bratrem Cassem – jednovaječným dvojčetem – na promáčenou louku dole u řeky, která dnes funguje jako parkoviště pro hosty slavnosti. Paul ví, že příštích pár hodin bude pro ně oba znamenat těžkou zkoušku. Cass okamžitě vyrazí dveřmi řidiče ze starého dvoudvéřového kupé Datsun. „Musím najít Ditu.“ Mluví o své přítelkyni. Zeus je její otec. Jejich matka se s Paulovou pomocí škrábe jen velmi pomalu z nízkého sedadla spolujezdce a sleduje, jak si její druhý syn přes sebe přehazuje plášť a stoupá vzhůru do kopce. „Thae mou,“ mumlá nesrozumitelně řecká slova a dělá ve vzduchu znamení kříže, jimiž vyjadřuje svoje obavy. „Mami,“ obrací se Paul k matce, když je jeho bratr už daleko od nich. „Co tady vlastně děláme?“ 15
SCOTT TUROW
Lidie, jejich matka, svraští své husté obočí, jako kdyby nerozuměla otázce. „Každý rok sem odmítáš jet,“ připomene jí, „protože táta Kronona tak nenávidí.“ „Já ho taky nenávidím,“ odpoví klidně Lidie, která nechce nikdy v ničem zůstat pozadu. Zavěsí se do svého syna a s jeho oporou pak stoupá po štěrkové cestičce vzhůru ke Krononovu ohromnému bílému domu s hlubokým štítem a korintskými sloupy. „Jsme tu kvůli naší církvi, ne kvůli Krononovi. Stýská se mi taky po našich bývalých sousedech. Třeba Nouna Teri. Neviděla jsem ji už několik měsíců.“ „Vždyť si spolu každý den telefonujete.“ „Paulie mou,“ osloví ho matka řecky, jako kdyby byl dítě. „Můj Pavlíku, vždyť jsem tě nenutila, abys sem jezdil.“ „Víš dobře, že jsem musel. Já i Cass víme, jak ti na tom záleží.“ „Opravdu?“ podiví se Lidie. „To jsem nevěděla, že ses na těch právech naučil taky umění číst lidem myšlenky.“ „Dita bude mít kvůli tomu problémy.“ „Problémy?“ odfrkne si s opovržením Lidie. I ve svých třiašedesáti letech působí stále dojmem vznešené, elegantní ženy, která dokáže navzdory mírné nadváze oslnit svýma žhavě černýma očima a dlouhými černými, místy prošedivělými vlasy, které jí padají přes obočí a přes ramena až na záda. „Dita si dělá všechny problémy sama. I Teri to říká. A Dita je přitom její neteř. Jestli si Cass Ditu vezme, otec s ním už nikdy nepromluví.“ „Mami, já tyhle vaše předsudky nehodlám řešit. Dneska už prostě není doba na to, aby lidi věřili na čarodějnice. To, že se Zeus před mnoha lety pohádal s tátou, neznamená, že budeme v tom sporu pokračovat. A uvědom si, že je nám oběma pětadvacet. Musíš nechat Casse, ať si o svém životě rozhoduje sám.“ „Musím?“ opáčí Lidie, z ničeho nic se na něj usměje a v žertu Paula štípne do ruky, aby odlehčila situaci. To je celá Lidie, směje se, a přitom mluví smrtelně vážně. Piknik u domu na kopci je úžasná pastva pro všechny smyslové orgány. Po krátké úvodní bohoslužbě stoupá ještě z kadidelnic omamný odér kadidla, který se mísí s vůní pečeného skopového masa čtyř celých beránků, kteří se otáčejí na rožních nad velkými dubovými poleny, zatímco vzduch prořezávají vysoké, frenetické tóny hráčů na buzuki, kteří vítají příchozí. Na louce je už dobře několik set hostů. Teri, Krononova sestra a už od sedmi let nejlepší Lidiina kamarádka, je očekává se zvláštním spletencem nažluto obarvených vlasů na hlavě. Obe16
IDENTITA
jme nejprve Paula a pak teprve jeho matku. S Teri je tu také Hal, Krononův syn. Vítá hosty. Je mu čtyřicet, je tlustý, neohrabaný a příliš horlivý. Je to typ člověka, který dává neustále najevo jakousi uslintanou, patetickou lítost nad křížem svého osudu, který je nucen nést. Paul má i přes tuto vlastnost pro Hala slabost, protože ho zná od dětství, kdy k němu s bratrem vzhlíželi jako ke svému vzoru a běhali za ním jako pejsci. To bylo před dvaceti lety, ještě předtím, než vypukl mezi oběma rodinami spor o nájemné za obchod Paulova otce. Hal stejně jako Paul už na to všechno zapomněl a ten spor prostě ignoruje. Obejme Paulovu matku, kterou stále oslovuje „teto Lidie“, a když si Teri odvádí Lidii pryč, tlachá s Paulem o nepodstatných věcech. Opodál v jednom z velkých stanů z modrobílého pruhovaného plátna na ně čeká skupinka přátel. Paul opouští Hala a trochu rozpačitě se vydá do nepřehledné skrumáže lidí, které zná už od dětství a jejichž starosvětským způsobům a nudným ideálům se snažil vždycky uniknout. O několik kroků dál stojí jeho přítelkyně Georgia Lazopoulová. Když ho spatří, rozběhne se mu se zamilovaným výrazem na tváři vstříc. Má na sobě lehké letní šaty z ginghamové látky, je menší postavy, zaoblená a ve tvářích má půvabné dolíčky – lidé vždycky říkají, že vypadá jako herečka Sally Fieldová. Ačkoli spolu chodí už od střední školy, přivítají se jenom letmým polibkem. Georgia je dcerou otce Nika, kněze v kostele svatého Demetria, a ví velmi dobře, že na akcích, jako je tato, je ostře sledovanou osobou. Připravila už Paulovi na papírový tácek jehněčí a pasticio. Jsou to jeho oblíbená jídla, která od ní s díky přijímá, ale vzápětí ji opouští, aby mezi hosty vyhledal pohledem Casse. Paul nakonec vypátrá svoje dvojče v hloučku přátel ze střední školy. I když je jeho bratr tři metry od něj, dokáže upoutat jeho pozornost tak, že si ho Cass najednou všimne, a Paul kývne jemně hlavou směrem k místu, kde se nachází jejich matka. Dohodli se předtím na tom, že ji budou sledovat a zasáhnou, pokud se přiblíží k Ditě. Je ale nepravděpodobné, že by se dostala do blízkosti Ditiných rodičů, s nimiž už několik let nepromluvila. Paul s většinou názorů své matky na Ditu souhlasí, ale nedává to najevo. Zároveň cítí, že Cass zuřivě touží po nezávislosti na rodině a že by to měl respektovat, protože touhy jeho bratra byly vždycky jeho touhami. Zdá se mu, že Dita dokázala navzdory odporu jejich rodičů svým ostrým jazykem a troufalým chováním zaujmout Casse víc, než kterákoli jiná žena. 17
SCOTT TUROW
Ostatní – normální lidé – nechápou, co to znamená vyrůstat a nevědět, kde přesně končí vaše bytost a kde už začíná identita vašeho bratra. Paul cítil, že lidské pokolení tvoří dvě množiny lidí: Cass je jedna a všichni ostatní jsou ta druhá. Dokonce ani s jejich matkou, která se svou titánskou energií čněla vždy jako mramorový sloup nad všemi ostatními, nezažíval nikdy tak hlubokou emoční blízkost jako s ním. Když pak Paul Gianis začal studovat na univerzitě, nesmírně ho překvapil pocit, který dosud nikdy nepoznal – jeho bratr byl najednou jiný než on. Cass se od něj oddělil a otevřeně se stavěl proti rodičům. Paul po střední škole nastoupil na právnickou fakultu, zatímco Cass se nejdřív jen tak poflakoval a teprve teď ho v Kindle County přijali na Policejní akademii. Příští týden mu začíná první semestr. Když se Paul otočí a vrací se zpátky k Georgii, stane se něco naprosto nečekaného. Zakopne o nohu nějaké osoby, která stála za ním, a padá k zemi, ruce mu vyletí vzhůru, vykřikne a upustí tácek s masem. Octne se jak dlouhý, tak široký na zádech, zatímco mladá žena, o jejíž nohy zakopl, se k němu naklání a brání mu, aby vstal. „Nehýbej se,“ nabádá ho. „Počkej chvíli. Oddychni si trochu. Jsi v pořádku?“ Je to Sofie Michalisová. „Jsi to ty? Nemám o tobě vůbec žádné zprávy.“ Jsou to jediné dvě věty, na které se v tuhle chvílí zmůže. Nedochází mu přitom, jestli tím chce říct, že ji už pár let neviděl, nebo že se za tu dobu změnila. Sofie byla vždycky samostatná, cílevědomá a nesmírně inteligentní dívka. Nikdo by ale nikdy nehádal, že z ní bude jednou takhle atraktivní žena. Na střední škole byla jednou z dívek, z níž si kluci tropili kruté žerty. Kvůli jejímu velmi dlouhému nosu jí říkali „řecká tragédie.“ Měla ale vždycky šťávu. A úžasné tělo. Teď už není pochyb o tom, že je úchvatná a krásná. Ani ona sama o tom nepochybuje. Se smíchem se posadí a začne se prohlížet. Rukávy svého obleku od Brooks Brothers má od trávy, ale nic ho nebolí. Sofie mu podá ruce a pomáhá mu na nohy, zatímco ostatní lidé, kteří mu přiběhli na pomoc, se zase vracejí ke svým záležitostem. Na Paulovu otázku Sofie odpoví, že posledních sedm let studovala v Bostonu dálkově medicínu. V červnu promovala a teď pracuje v místní nemocnici. „Na jakém oddělení?“ zeptá se Paul. „Na chirurgii.“ 18
IDENTITA
„Panebože!“ odpoví. Pro něj něco naprosto nepředstavitelného. „Můžu za tebou zajít, až budu potřebovat něco sešít?“ „Moje matka mi pořád říká, že bych se od ní měla naučit šít.“ Sofie se zajímá o něj. Za dva měsíce nastupuje na státním zastupitelství v Kindle County, přímo do kanceláře Raymonda Horgana. „A co jinak?“ ptá se Sofie. „Chodíš pořád s Georgií?“ „Chodím pořád s Georgií,“ odpoví jí. Nad jejím úzkým spodním rtem se objeví dva malé přední zuby. Usmívá se a Paul má pocit, že dokáže uhádnout její myšlenky: Kdy už to konečně pochopíš? „Je tady někde poblíž,“ vysvětlí jí a udělá rukou rozmáchlé gesto, jako kdyby nevěděl, že Georgia musí být někde poblíž. „Někde ji najdu,“ reaguje Sofie. „Musím ji alespoň pozdravit.“ „To bys měla,“ odpoví Paul a cítí, že zmínka o Georgii trochu zmrazila jejich spontánní konverzaci. Sofie vzápětí odchází a on čelí pokušení se na ni ještě jednou podívat. Silný dojem z její přítomnosti v něm ale zůstává. Cítí, že by chtěl být jako ona, něčeho velkého v životě dosáhnout. Když se pak za ní o několik sekund později ohlédne, znepokojí ho. Sofie se baví s Georgií, která určitě nemá její ambice. Georgia na naléhání svého otce odešla z univerzity a dělá teď vedoucí v jedné z místních bank. Paul jí miluje. Bude ji vždycky milovat. Neví ale jistě, jestli si ji chce vzít, což je ovšem přesně to, co od něj její rodina i ona sama očekávají. Tohle je zase jeho problém. Život s Georgií by byl příjemný, ale nebyl by asi moc zajímavý. Paul si ve víru těchto myšlenek uvědomí, že úplně zapomněl na matku, a když ji konečně spatří, zneklidní ho to, protože vidí, jak se baví s hostitelem. Zeus stojí vedle ní a Lidia má přitom ve tváři zarputile nepřátelský výraz. Zeus je stále velmi krásný muž, ačkoli je mu už šestašedesát. Má snědou pleť, husté šedivé vlasy mu splývají až na jeho bílé sako a ze všech sil se snaží, aby tváří v tvář Lidiině chladu působil alespoň trochu žoviálně. Paula napadne, že je taky příliš zaměřený sám na sebe, než aby uspěl v politice. Je přitom republikánským kandidátem na guvernéra a výsledky průzkumů veřejného mínění mu dávají velkou šanci, že ve volbách, které se mají konat za necelé dva měsíce, uspěje. Pokud Zeus vyhraje, bude muset pravděpodobně opustit svůj rozsáhlý byznys a předat řízení rodinného podniku – síť obchodních center s celonárodní působností – do Halových rukou. A od něj se dá zase téměř s určitostí očekávat, že firmu přivede na mizinu. 19
SCOTT TUROW
Paul si mezitím všimne, že k němu právě míří krásná hostitelova dcera. Dita k němu připluje jako koráb, stoupne si na špičky a dá mu na ústa vlhký polibek. Je z ní cítit alkohol. Pokaždé, když Ditu potká, působí na něj dojmem, že je opilá. Paulovi chvíli trvá, než mu dojde, že Dita předstírá, že nedokáže rozeznat Paula od jeho bratra. S tím má vlastně problém většina lidí. Vyvede ji z omylu. „Jo, to jsi ty, Paule? To jsi hodný, že jsi mě v tom nenechal. Myslíš, že by na tebe Cass žárlil, nebo děláte fakt všechno společně?“ Dita má havraní vlasy, dokonalé tělo se skvělými proporcemi, a když se směje, její palčivě černé oči žhnou, a svými zaoblenými ňadry přitom dotírá na jeho paži, čímž ho nutí, aby udělal další krok zpátky. Právě její skotačení ho nutí, aby se Ditě vyhýbal, ačkoli intuitivně cítí, že si ona právě tohle přeje – oddělit ho od Casse. „Dito, ty si možná myslíš, že to je nějak obzvlášť vtipné. Já bych se ti ale nesmál, ani kdybys vystupovala v Carsonově televizní show.“ „Ach, Paule,“ vyštěkne na něj Dita. „Ty jsi tak konvenční. Ty se snad ani nemůžeš uprdnout,“ řekne a triumfálně si vychutnává úspěch svého improvizovaného proslovu, který přednesla před hrstkou okolostojících účastníků pikniku. V zápětí ale zmlkne a změří si Paula pohledem. „Proč je celá vaše rodina proti mně?“ „My nejsme proti tobě, Dito. Záleží nám na Cassovi.“ „Přesně tak. Cass potřebuje holku, jako je Georgia. Konvenční a nudnou.“ Bolest, kterou Paul v tu chvíli pocítí kvůli téhle necitlivé urážce Georgie, je překvapivě silná a on musí potlačit v poslední době celkem často se projevující instinkt vlepit jí facku. Dita je mazaná. A právě díky tomu je taky tak nebezpečná. Paul se otočí a chce odejít, ale Dita se neudrží a musí mít poslední slovo. „Opravdu?“ vypálí na něj. „Kdybych se nebála, že to vaši rodinu totálně rozhodí, dala bych Cassovi kopačky už dávno.“ Když si pak Paul po letech přehrává události onoho dne, který navždy změní život jeho rodiny, díky časovému odstupu si jasně uvědomí, že Dita musela být velmi nešťastná. V tu chvíli ji ale Paul vnímá jen jako nebezpečí, které představuje pro jeho bratra. Cítí přitom bolest, protože nedokáže Casse před tímhle nebezpečím ochránit. Paul od ní odchází a v hlavě mu jako zvuk polnice burácí jenom jedna jediná myšlenka: Pohrdá jí.
2. Komise pro prominutí trestu a podmínečné propuštění 8. ledna 2008
Evon Millerová, čerstvá padesátnice, ředitelka odboru bezpečnosti firmy ZP Real Estate Investment Trust, uháněla nezvykle rychlým tempem suterénní chodbou federální budovy State Building Annex, aniž by přesně věděla, kam běží a proč tam vlastně běží. Drobná, ale vypracovanými svaly oplývající Evon se náhle zastavila, neboť spatřila číslo místnosti, kterou hledala. V umělohmotném rámečku na dveřích byl zasunut nekvalitně vytištěný štítek s nápisem KOMISE PRO PROMINUTÍ TRESTU A PODMÍNEČNÉ PROPUŠTĚNÍ. Uvnitř konferenční místnosti pak našla svého šéfa Hala Kronona, výkonného ředitele ZP, který ji poslal naléhavý e-mail se vzkazem, aby se sem neprodleně dostavila. Mluvil právě se svým právním zástupcem Melem Tooleym a dalším mužem v obleku, kterého neznala. Než Evon nastoupila v jeho firmě, pracovala dvacet let u FBI jako speciální agentka a za tu dobu se naučila, že lidé někdy vnímají autoritu státu jako jakousi infekční nemoc a že uplatňování této autority často zcela postrádá proklamovanou důstojnost, kterou by si zasloužilo. Příkladem zmíněného trendu byl vzhled téhle zasedačky. Komise pro prominutí trestu a podmínečné propuštění, která každý měsíc rozhodovala o propuštění několika desítek lidí, 21
*
SCOTT TUROW
zasedala v suterénní místnosti s nízkým stropem a bez oken. Bylo tu několik skládacích židliček a dva skládací stoly. Za zády členů komise visel na šmouhovaté stěně velký plastový státní znak, o průměru dobrých třiceti palců. Uprostřed stál také řečnický pult s mikrofonem a další dva stoly vyhrazené pro zbylé účastníky zasedání, zástupce státu a zástupce vězně, a několik židliček pro diváky. Slyšení, které se mělo podle papíru přilepeného na dveřích konat od dvou hodin, zřejmě ještě nezačalo. Evonin šéf, statný muž snědé pleti, s košilí shrnutou u pasu a kravatou nakřivo, ji konečně spatřil a odvedl si ji do rohu místnosti. Po cestě se Evon snažila zjistit důvod, proč ji sem zavolal. Z jeho vysvětlení ale nebyla příliš moudrá. „Snažím se o to, aby Cass Gianis zůstal ve vězení,“ řekl jí. Evon toho ale o vraždě Halovy sestry Dity, ke které došlo v září 1982, moc nevěděla. Když se před patnácti lety přistěhovala do Kindle County, ten případ už tu byl skoro zapomenutý a ani Hal se o něm raději nechtěl příliš bavit. Měla pouze informace, které získala z místního tisku, tedy že Cass Gianis, jednovaječně dvojče Paula Gianise, senátora a kandidáta na post starosty, byl odsouzen k vysokému trestu za vraždu Dity, která byla tehdy jeho přítelkyní. „Potřebuju teď ale od vás něco jiného.“ „Co?“ „Jde o YourHouse,“ zašeptal jí do ucha. Už několik měsíců jednal Hal o koupi téhle firmy, která je jednou z největších společností zabývajících se stavbou domů na nevyužitých, většinou původně industriálních pozemcích. Hodnota té firmy se pohybovala v řádu stovek milionů dolarů. Protože cena malých rodinných domků klesla až na samé dno, očekával Hal, že se na tom dá hodně vydělat a že díky tomu rozšíří podnikatelské aktivity ZP i do jiných oblastí – což je věc, kterou mu fůra lidí v posledních letech neustále radila. „Jde o pozemky v Indianapolis. Mám informace, že v jedné části města jsou k dispozici kontaminované industriální pozemky, které by se daly využít pro stavbu. Potřebujeme ihned nějaké chemiky a musíme zjistit, jestli by se tam dalo stavět. A to hned.“ Evon si nebyla vůbec jistá, že Hal narazil na takovou zlatou žílu. Ze zkušenosti věděla, že se honí za různými iluzemi a přeludy. „A odkud to máte?“ zeptala se. Ptala se samozřejmě na informaci, kterou ji právě sdělil. 22
IDENTITA
Hal ztišil hlas, jeho rty se skoro nehýbaly. „Tim sledoval Dykstru a ostatní zaměstnance YourHouse. Včera to zjistil.“ „Panebože, Hale.“ ZP si občas najímala Tima Brodieho, postaršího policistu, který kdysi pracoval na oddělení vražd. Firma s ním už po několik desítek let uzavírala každý rok smlouvu a Tim pro Hala dělal něco jako soukromého detektiva. Evon ale jeho služby nikdy nevyužila a zdálo se jí, že prostředky investované do těchhle lidí jsou naprosto zbytečně vyhozené peníze. Zastávala dokonce názor, že se jedná o velmi problematickou aktivitu, která může firmu ještě přivést do maléru. To, že Hal špehoval svoje konkurenty, považovala za jednu z jeho typických impulzivních a riskantních reakcí na situace, které by se daly řešit úplně jinak. „Někoho na to sežeňte. Obvolejte naše lidi,“ instruoval Evon. „Ale vraťte se hned zpátky. Možná že vás tady budu ještě potřebovat.“ Když byl její šéf Hal Kronon v práci, působil na ni dojmem, že je neustále nervózní. Hal se ujal vedení firmy před dvaceti lety, když zemřel jeho otec Zeus. Dokázal být panovačný, zuřit, hájil svoje stanovisko. Byl vždycky velmi hlučný a nikdy neustoupil. Ať už měl ale jakoukoli náladu, neustále od svých podřízených vyžadoval okamžitou pozitivní reakci na všechno, co říká a dělá. Pro Evon bylo velkou záhadou, proč si ho za tři roky u ZP tolik oblíbila. Prvním důvodem byla určitě štědrost, s jakou finančně motivoval své zaměstnance a o níž se Evon u předchozího zaměstnavatele ani nesnilo. Hlavně ale měla Hala ráda proto, že působil neustále dojmem ubohého chlapečka, který potřebuje naléhavě pomoc a který je pak ochoten se za ni velmi velkoryse odměnit. Hal byl tím typem muže, který neustále vyžaduje, aby v jeho okolí bylo přítomno větší množství žen, které se o něj budou starat. Tato potřeba byla zřejmě palčivá zvlášť po smrti jeho matky Hermiony. Teď tu byla Halova žena Mina, legrační a panovačná žena se stejným sklonem k tloustnutí jako Hal, a stařičká teta Teri, sestra jeho otce, která už každého trochu děsila. Evon v práci zaujímala privilegované postavení Halovy blízké důvěrnice, neustále mu přikyvovala a snažila se ho ochránit před sebou samotným. Když vyšla ven do haly, zavolala viceprezidenta, který měl na starost oblast Ohio Valley, a řekla mu, ať se sebere, jede do Indianapolis a najde někoho, kdo dokáže určit míru znečištění pozemků. Když se vrátila zpět do jednací místnosti, Halův právník Mel Tooley jí oznámil, že jednání bylo odročeno, 23
SCOTT TUROW
protože Cassův právník se nedostavil. Její šéf si odskočil na chodbu, aby si vyřídil několik telefonátů. Mel zatím seděl v jedné ze tří řad židlí pro diváky a kutil cosi ve svém mobilním telefonu. Evon znala Mela už jako agentka FBI. Byl to muž, který neměl příliš dobrou pověst, protože dělal obhájce různým kriminálním živlům a byl velmi prohnaný a úskočný. Evon u něj díky Halovi objevila i lepší charakterové vlastnosti, ale stále k němu přistupovala s jistou nedůvěrou. Vypadal vždycky trochu směšně, hlavně proto, že nosil příliš těsné obleky a podivnou střapatou paruku, která mohla frčet tak ještě v dobách, kdy zpíval Tom Jones, ale později už ne. Tenhle zvláštní, nepřehledný svinčík zakroucených kadeří mu zakrýval celou hlavu a zdálo se, že kdyby spadl na zem, dala by se s tímhle předmětem na způsob mopu docela dobře vytírat podlaha. Požádala Mela, aby jí trochu přiblížil, co se tady dnes odpoledne má vlastně dít. Mel obrátil oči v sloup. „To je prostě typický Hal,“ řekl. Vysvětlil jí, že rodina oběti má ze zákona právo zúčastnit se před propuštěním vraha příslušného řízení. Není tu žádný pádný důvod držet ho i nadále za mřížemi. Ačkoli se snažili jeho propuštění zabránit, s ohledem na zkrácení pětadvacetiletého trestu o pouhých šest měsíců je jediným použitelným důvodem, jak ho udržet pod zámkem, závažný disciplinární přestupek. Gianis je ale vzorový trestanec. „Tady, podívej,“ řekl Mel. „Tohle je jeho spis. Můžeš se mrknout, jestli jsme na něco nezapomněli.“ Mel podal Evon tlusté desky a vyšel z místnosti, aby si také zatelefonoval, zatímco Evon začala složku studovat. Nejzajímavějším aspektem rozsudku nad Cassem byl výkon trestu v zařízení se sníženou ostrahou, což je u vrahů velmi neobvyklý postup. Evon napadlo, že obhájce musel o tomto bodu asi velmi tvrdě vyjednávat. Výsledkem bylo umístění odsouzeného v nápravném zařízení v Hillcrestu, což je necelých pětasedmdesát mil od Tri-Cities. Tady strávil víc než dvě desetiletí svého života a dokonce odmítl přeložení do novějších káznic, kde by mohl mít svoji vlastní celu. V příslušném formuláři uvedl, že mu Hillcrest navzdory špatnému stavu budov věznice vyhovuje víc, protože mu umožňuje častější návštěvy rodiny, především svého bratra, který za ním jezdí skoro každou neděli. Tooley vyštrachal každý kousek papíru a každý dokument, aby zjistil vše, co by v Hillcrestu na Casse mohli mít, počínaje první fotografií a otisky prstů, které byly pořízeny v roce 1983, když do věznice nastoupil, a konče posledními reporty o jeho stavu, které vy24
IDENTITA
hotovil jeho právní zástupce. Její celkový dojem z objemné složky dokumentů potvrzoval Melovo předchozí vyjádření. Odsouzenému se podařila velmi neobvyklá věc, neboť byl populární jak u vedení věznice, tak mezi dozorci i mezi vězni samotnými, pro které pořádal každý den přednášky o základech práva a možnostech vzdělávacího systému. Nedávno také dokončil dálkové studium a získal vysokoškolské vzdělání. V prostředí, kde jsou na denním pořádku nejrůznější disciplinární přestupky – pěstní souboje o to, na jaký kanál se budou vězni dívat, výroba alkoholu ze shnilého ovoce z popelnic, příbuzenstvem propašované jointy – byly Cassovy záznamy skoro bez poskvrnky a obsahovaly jenom pár „poznámek“ a záznamů o nezávažných přestupcích, jako je čtení po večerce a podobně. U dveří bylo najednou nezvykle rušno. Na chodbě se objevil Paul Gianis. Vypadal stejně dobře jako v televizi. Vstoupil do zasedací místnosti následován dvěma mladými podřízenými, černoškou a bělochem. Evon odhadovala, že to jsou členové jeho volebního týmu. Navzdory své slibné politické kariéře se Paul ujal role jednoho z právních zástupců svého bratra. Sundal si svůj šedý vlněný plášť, položil ho přes kovovou židli a na kovový skládací stůl určený pro zástupce vězně hlučně odhodil aktovku. Před nějakými patnácti lety se Evon s Paulem Gianisem často setkávala a mohla dokonce říct, že se s ním tehdy velmi dobře znala. Dnes jí ale bylo jasné, že se na ni nemusí vůbec pamatovat. Tehdy sem byla převelena v rámci operace Project Petros, tajné akce FBI, jejímž cílem bylo vyšetření korupce soudců vyšetřujících případy osobnostní újmy. Paul byl tenkrát jedním z hrstky místních právníků, kteří měli sílu vzdorovat vydírání ze strany jednoho zkorumpovaného soudce, a později projevil ještě větší statečnost a souhlasil, když ho Evon požádala, aby svědčil před soudem. Následná adorace Paula v místním tisku urychlila jeho politickou kariéru a měla značný podíl na jeho zvolení do státního senátu. Teď kandidoval na starostu a předvolební průzkumy naznačovaly, že má před svými rivaly značný náskok, a to právě díky publicitě v tisku a velkorysé podpoře advokátní komory a dalších institucí. Když se Paul konečně podíval směrem k ní zvláštním, duchem nepřítomným pohledem, kývla na něj. Zdálo se, že ji nejprve ani nezaregistroval, pak se k ní ale otočil znovu a rozzářil se. 25
SCOTT TUROW
„Můj bože, to je Evon.“ Přešel okamžitě celou místnost, podal jí ruku a začali se bavit. Chrastil v kapse klíči a drobnými a přitom jí odpovídal na různé dotazy týkající se jeho rodiny. Paulova žena, Sofie Michalisová, získala věhlas v oboru rekonstrukční chirurgie, a objevila se několikrát v hlavních zprávách jako vedoucí několika týmů lékařů, kteří se v Iráku starali o oběti nášlapných min. Vyprávěl jí také o jejich dvou synech, kteří studují na Easton College. „A co ty?“ zajímal se o Evon Paul. „Slyšel jsem, že pracuješ pro Hala. Jak se snášíte?“ Evon se pousmála. Paul je o Halově pověstné výbušnosti evidentně informován. „Ale docela to jde. Dělat volební kampaň je asi větší dřina.“ „To jo,“ odpověděl. „My se známe s Halem už od dětství.“ Evon zbystří. Tohle ale vůbec nevěděla. „Naše rodiny se vždycky hodně přátelily,“ pokračoval Paul a hrál si přitom s prsty. „Jeho tetička Teri byla nejlepší kamarádka mojí matky a její koumbara, hlavní družička, když se naši brali. V naší církvi to znamená, že je pak kmotrou prvního dítěte, což byla naše sestra, říká se tomu nouna. V řecké rodině je to vždycky důležitá osoba. Teri u nás byla na každé větší rodinné oslavě, byla u nás vždycky na Vánoce, na Velikonoce, slavila s námi všechny svátky a Hal byl její oblíbenec, takže ho brala vždycky s sebou. Prostě Moje tlustá řecká rodina.“ Zasmál se svému chabému pokusu o vtip. „Nakonec se naši otcové do krve pohádali o pronájem otcova obchodu, předtím jsme ale měli skvělé vztahy. Hal mně a Cassovi dělal dokonce chůvu, protože byl starší.“ Na jeho tváři se objevil týž široký, podmanivý úsměv jako před chvílí. Působil najednou dojmem otevřeného člověka, který na chvíli odložil svou masku. „Musím ale podotknout, že teď mě Hal nemůže ani cítit.“ I kdyby se Hal dokázal oprostit od vraždy své sestry – což určitě nebylo jednoduché – nenáviděl všechny liberální politiky. Evon věděla, že tihle lidé podle něj chtějí platit neschopné vládě za nekvalitní služby a musí kvůli tomu zvyšovat daně, hlavně daně z nemovitostí, což snižuje zaměstnanost, vyhání z města podnikatele, a co je vůbec nejhorší – obchodníky, kteří si ve třech největších nákupních centrech distriktu Kindle County, vlastněných firmou ZP, pronajímají obchody. Evon s jeho názory v podstatě souhlasila. Skoro celý život volila republikány, až do roku 2004, kdy měla náhle pocit, že jsou pro 26
IDENTITA
ni nepřijatelní, protože se pro ně homosexuální sňatky staly leprou, kterou je potřeba vymýtit. „Jak pokračuje kampaň?“ zeptala se ho. „Všichni říkají, že to jde skvěle,“ odpověděl a nabídl jí další ze svých rozpínavých úsměvů. Paul byl pohledný, vitální muž, vysoký přes 180 cm, s hřívou černých lesklých havraních vlasů, místy prošedivělých. Na jeho dlouhém obličeji se začínaly projevovat známky stárnutí, které působí dobře jenom u mužů, protože díky nim vypadají moudřejší a vznešenější, což jsou vlastnosti, které je předurčují k tomu, aby získali i moc. U žen je to jen příznak stáří. „Budeš mě volit?“ I když byla ta otázka míněna v žertu, Evon by zřejmě po pravdě řekla, že ano. Jejich rozhovor byl ale přerušen příchodem Cassova hlavního právního zástupce Sandyho Sterna, který ho dle materiálů v Cassově spisu zastupoval už při procesu, při němž byl odsouzen. Zavalitý a olysalý Stern s tajemně elegantními pohyby byl živoucím důkazem toho, že je výhodou vypadat jako muž ve středním věku, ačkoli jste o něco mladší. Za těch patnáct let, které uplynuly od chvíle, kdy během jednoho procesu souvisejícího s operací Project Petros poprvé podrobil Evon křížovému výslechu, se skoro nezměnil. Stern se pozdravil s Paulem a také si lehce potřásl rukou s Evon, která si ale nebyla jistá, že si na ni pamatuje. Poté co se ze zadní místnosti vynořila vyhublá úřednice a oznámila, že členové komise jsou připraveni, vyšla Evon na chodbu a zavolala Tooleyho a Hala. Přesně ve chvíli, kdy se vrátili do zasedací místnosti, přivedl zástupce šerifa z dalších postranních dveří také Casse Gianise. Pohyboval se cupitavým, neohrabaným krokem, protože měl na nohou okovy a na rukou pouta, připevněné kovovým řetězem k opasku, který těsně obepínal jeho modrou vězeňskou kombinézu. Paul nejprve požádal zástupce šerifa o svolení a teprve pak svého bratra objal. Ačkoli bylo na první pohled naprosto zřejmé, že jsou bratři Gianisovi jednovaječná dvojčata, Evon, která je sledovala ze strany, zřetelně viděla, že se – podobně jako v případě jejích kamarádek, sester Sherellových – nejedná o přesnou kopii. Cass byl o něco vyšší a statnější. Nejzřetelnějším rozdílem byl ale Paulův mírně deformovaný nos, který si před mnoha lety zlomil. Pojila se 27
SCOTT TUROW
s tím humorná historka, kterou Paul nikdy neopomněl dát k dobru. Když se v roce 1983 během líbánek snažil svoji manželku Sofii zasvětit do tenisu, Sofie ho omylem udeřila tenisovou raketou. Když se pak vrátili domů, jeho otci stačil letmý pohled na jeho zabandážovaný nos, aby celý incident komentoval slovy: „Říkal jsem ti přece, že ženám nesmíš nikdy odporovat.“ Paulovi zůstal na hřbetě nosu nafialovělý hrbolek, který vypadal trochu jako kloub prstu. Oba bratři měli brýle. Cass jednoduché plastové standardní vězeňské brýle, Paul designové, s černými hranatými obroučkami. Paul se podle všeho snažil právě pomocí brýlí onen výčnělek maskovat, což podle Evon ovšem odlišnost tváří obou bratrů ještě podtrhovalo. Podobnost obou dvojčat byla jinak zcela ohromující. Jedinou zbývající odlišností byla pak už jen pěšinka, kterou si Cass rozděloval husté, poněkud přerostlé černé vlasy – privilegium věznice se sníženou ostrahou. Cass měl pěšinku na levé straně hlavy, zatímco Paul se česal opačně. Ze zadní místnosti do zasedacího sálu vstoupilo pět členů komise. Čtyři muži a jedna žena, zastupující různé rasy, vypadali, jako kdyby vypadli z billboardu Organizace spojených národů. Evon nikoho z nich neznala. Nepochybovala ale o tom, že to budou přátelé guvernéra. Je také pravděpodobné, že budou všichni republikáni, což by trochu nahrávalo Halovi, který se četnými sponzorskými dary zasloužil o rozkvět buňky této strany v Kindle County. Předseda komise, zaražený chlapík s útrpným výrazem jménem Perfectus Elder, zahájil diskusi a prezentoval jednotlivé případy, ale reakce členů se omezovaly pouze na apaticky povrchní komentáře zástupce generálního prokurátora, hubeného muže jménem Logan, s nímž se Hal a Tooley bavili, když Evon vešla do zasedací místnosti. Právě v té chvíli se otevřely dveře na chodbu, nejprve jedno a potom i druhé křídlo, a do zasedací místnosti vjelo kolečkové křeslo, na němž seděla stará žena tlačená mladou filipínskou ošetřovatelkou. Žena ze sebe vyrážela jakési mumlavé zvuky vyjadřující pravděpodobně nesouhlas. Ošetřovatelka se jí jala klidným hlasem napomínat, jako kdyby mluvila k malému dítěti. Zpřeházený účes staré dámy tvořily rozcuchané, velmi řídké šedivé vlasy připomínající chmýří klejichy, byla ale velmi pěkně oblečená a navzdory věku a nemoci působila dojmem odhodlání dosáhnout blíže neurčeného cíle. Paul se k ní obrátil, přestal na okamžik věnovat pozornost 28
IDENTITA
bratrovi a šel jí vstříc, aby se s ní pozdravil. Padla mu kolem krku tak zoufale, že Evon v této osobě okamžitě identifikovala jejich matku. „Typický nátlak na porotu,“ zabručel ihned Hal, a to dostatečně nahlas, takže jeho poznámku všichni kolem slyšeli. Tooley ho pod stolem chytil za ruku a stiskl ji. Evon byla natolik zkušená, aby sdílela Halovo podezření, že to je snaha o ovlivnění komise. Protřelý Stern a Paul, zkušený soudní advokát, který vydělal ohromné peníze na celonárodních procesech proti tabákovým firmám, využili matku dvojčat jako předmět doličný, s jehož pomocí chtěli dokázat, že co se týče Cassova propuštění, není dobré ztrácet čas. Paul mezitím opět požádal zástupce šerifa o svolení, aby mohl matku obejmout také Cass. Tento úkon odstartoval celý příval citoslovcí a nářků, který ihned zaplnil celou zasedací místnost. Evon si uvědomila, že to může být pěkná řádka let, co ta stará paní viděla své syny pohromadě. Předseda komise Elder se tvářil otráveně, ale nakonec přešel ke kauze, která přítomné zajímala nejvíc. „Případ číslo 54669, Cassian Gianis, námitka Herakles Kronon.“ Elder při čtení skoro zkomolil Halovo jméno, a to nejen křestní, s jehož výslovností měla většina lidí problémy, ale i jeho příjmení, které vyslovil, jako kdyby byl Hal nějaký Ir, který se jmenuje Cronin. Mel na jedné straně a Stern s Paulem na druhé straně se vystřídali u pultu, aby pro potřeby úředního záznamu udali svá jména. Celé jednání se nahrávalo na magnetofon, který na konci stolu obsluhovala hubená sekretářka. Skupinu přítomných doplnilo ještě několik novinářů, kteří se posadili do první řady židlí vedle Evon a dvou členů Paulova týmu, kteří přišli s ním. Proslulost Paula Gianise pak přilákala ještě několik dalších zvědavců, kteří nakonec zaplnili i zbývající místa ve druhé a třetí řadě. „Datum propuštění pana Gianise bylo stanoveno na třináctý leden,“ vyhlásil Elder. „Pan Kronon proti tomu vznesl námitku. Pane Tooley, můžete nám shrnout vaše argumenty, proč bychom měli toto datum přehodnotit?“ „Můj klient by chtěl vystoupit před komisí,“ řekl Mel a uvolnil Halovi místo. Tooley působil dojmem krotitele, který provádí drezúru splašeného koně a dává přitom pozor, aby ho nepocákal blátem. V tu chvíli byli všichni lidé v místnosti – kromě Hala – přesvědčeni o nevyhnutelnosti volebního vítězství Paula Gianise. 29
SCOTT TUROW
Hal se neohrabaně postavil a nevypadal zrovna reprezentativně. Pro Evon ale nebyl jeho neupravený zevnějšek žádným velkým překvapením. Když přišel z chodby, zapomněl si zapnout knoflíček u krku a kravata mu visela nakřivo. Když mluvil, evidentně nevěděl, co má dělat s rukama. Nakonec se opřel o řečnický pult. Evon věděla, že tělesná schránka jejího šéfa není moc přitažlivá. Měl velké povislé břicho, zvláštní ještěrčí obličej s vypoulenýma očima, výrazné čelisti, tlusté brýle s kostěnými obroučkami a plochý nos. Jeho vlasový porost se omezoval na několik sporadických zbytků připravených každou chvíli k odletu. Nejprve vyjádřil díky členům komise, aby se vzápětí pohroužil do nestrukturované samomluvy o Ditině smrti. Ačkoli se Hal snažil během projevu potlačovat divoké emoce, které v něm smrt jeho sestry vyvolávala, neustále se nekontrolovaně rojily v jeho hlavě. Hal měl v kanceláři na zdi malý oltářík s Ditinou fotografií, křížkem a dalšími relikviemi včetně fotografie Dity jako pracovnice ženské organizace Kappa Kappa Gamma. Energická dívka s temnou pletí, velkýma očima a poťouchlým úsměvem od ucha k uchu. Na Halových tvářích se sice už po několika úvodních minutách vášnivého vyznání objevily slzy, jeho výpověď byla ale značně nepřesvědčivá. Vyjádřil jedinou hlavní myšlenku. Protože stále cítí bolest ze ztráty své milované sestry, bylo by nesprávné, aby byl Cass Gianis propuštěn na svobodu. Během Halovy řeči se z prostoru vyhrazeného pro diváky čas od času ozývalo potrhlé mumlání matky na kolečkovém křesle. Její ošetřovatelka se ji přitom snažila neustále uklidňovat a napomínala ji. Paul i Cass, sedící u druhého stolu, zachovávali v reakci na jeho slova kamennou tvář. Když Hal konečně skončil a posadil se na židli, povstal advokát Stern. První věc, které věnoval pozornost, byl knoflíček u saka, který si zapnul. Jeho akcent stále nezapřel, že je původem z Argentiny. „Na světě neexistuje člověk, který by oné nešťastné události, k níž došlo v noci před pětadvaceti lety, litoval víc, než jí lituje Cass, jeho matka a jeho bratr, který tu teď sedí vedle něj. Všichni si hluboce přejí, aby se nic takového nikdy nestalo. Pro jejich rodinu byla tato událost pramenem nesmírného utrpení a zároveň si uvědomují, že jejich utrpení je jen zlomkem utrpení, které zažívala rodina Krononových. Cass za to ale zaplatil cenu, kterou mu vyměřil zákon, a když byl nad ním vynesen rozsudek, byl tehdy jednomyslně přijat celou rodinou oběti. Záznamy ve spise…“ 30
IDENTITA
Hal se neudržel, stal a zakřičel: „Otec s matkou ho možná přijali, ale já jsem ho nikdy nepřijal…“ Předseda Elder zareagoval na jeho výlev ještě útrpnějším výrazem, rozhlédl se po stole ve snaze najít kladívko, a protože žádné nenašel, uhodil pouze dlaní do desky skládacího stolu, zatímco Tooley se pokusil stáhnout Hala zpátky na židli. Mezi posluchači to zašumělo. Pokud Hal doufal, že získá během zasedání na svoji stranu veřejné mínění, pak se mu to nepodařilo. Teď se právě dokonale znemožnil. Elder kývl na Sterna, který si vzal ještě na chvíli slovo. Když skončil, Elder pokynul hlavou kolegům po své pravici i levici. Byla to zcela neobvyklá situace. Nikdo z komise nebyl zvyklý na to, že na jednání přišla nějaká významnější osoba. Výjimkou byl občas nějaký žalobce, který usiloval o znovuzvolení a dostavil se na jednání, aby si vylepšil image bojem proti propuštění nějakého notoricky známého recidivisty. To už tu celkem nikoho nepřekvapilo. Přítomnost dvou cizinců, vlivných mužů, jako je Paul a Hal, byla ale velmi nezvyklým fenoménem a všichni členové komise z toho byli mírně nervózní a jejich nervozitu umocňovala i přítomnost novinářů. Bylo jasné, že Elder to chce mít už co nejdřív za sebou. „Datum propuštění zůstává v platnosti,“ oznámil nakonec verdikt. Komise se následně zvedla ze židlí a zmizela ve dveřích zadní místnosti tak rychle jako voda ve výlevce. Evon sledovala, jak Paul Gianis objímá svého bratra. Zástupce šerifa uchopil Casse za rukáv jeho modrého vězeňského mundúru, ale dovolil mu, aby krátce objal matku, a teprve pak ho vedl za ruku ven. Paula obklopili novináři. Stern si potřásl rukou s Tooleym a jako první opustil místnost. Skleslá skupinka, kterou tvořil Hal, Evon a Mel, ho následovala. „Byla to ztráta času,“ poznamenal na chodbě Hal. O sekundu později se otevřelo druhé křídlo dveří konferenční místnosti a objevila se ošetřovatelka, která zápasila s kolečkovým křeslem, aby dostala paní Gianisovou přes práh. Hal, který byl svým způsobem gentleman, přispěchal ihned na pomoc. Když se vozíček ocitl na chodbě, Hal podal další důkaz nevyzpytatelnosti své povahy a před starou dámou poklekl na kolena a začal se před ní rozplývat, jako kdyby právě nevykreslil před světem obrázek jejího syna jako Satanova sémě. 31
SCOTT TUROW
„Teto Lidie,“ oslovil ji a položil jí ruku na předloktí. Její snědá kůže byla plná stařeckých skvrn, které zářily bílou barvou jako staré spáleniny. Evon si vzpomněla na kůži své matky, když umírala. Vypadala, že je tenká jako papír a že by ji člověk mohl prstem protrhnout, kdyby se jí neopatrně dotknul. „Teto Lidie. To jsem já Hal Kronon. Zeus a Hermiona jsou moji rodiče. Rád vás zase vidím.“ Usmál se na ni, ale nezdálo se, že by ho žena poznávala. Její stařecké oči byly vlhké a bezřasé. Aby jí Hal pomohl, začal mluvit řecky. Jediné slovo, kterému Evon rozuměla, bylo Halovo jméno, které znovu zopakoval. Paní Gianisová konečně zareagovala. „Herakles!“ vykřikla stará dáma. Pokývala několikrát hlavou. „Herakles,“ opakovala několikrát jeho jméno a pak ho s podivuhodnou jemností pohladila po tváři. Dveře se opět otevřely a objevil se Paul následovaný trojicí novinářů a dvěma mladými členy volebního štábu. To už Hal zase stál vedle kolečkového křesla Paulovy matky, měl v očích zase slzy a otíral si tvář špinavým látkovým kapesníkem. Paul během sekundy zaznamenal to, co viděl a obrátil se na svoji asistentku. „Neldo, pomozte prosím matce nahoru. Ošetřovatelky už na ni čekají.“ I poté, co ošetřovatelka tlačila vozík s paní Gianisovou k výtahu, opakovala stará žena stále jméno „Herakles.“ Paul se obrátil k Halovi s nechápavým výrazem, něco mezi hořkostí a překvapením. „Nedělej na mě zlé oči, Paule,“ reagoval Hal. „Tvoje matka se ke mně chovala vždycky pěkně. Ona nikoho nezabila. Což se o tobě říct nedá.“ V reakci na tuto poznámku otevřel Paul ústa a udělal krok zpátky. „Panebože, Hale.“ „Nechoď na mě s pánembohem. Dostal ses z toho, ale já vím, žes měl prsty v Ditině vraždě. Vždycky jsem to věděl.“ Všichni tři novináři si horečně zapisovali do svých kroužkových bloků. Paul svraštil obočí a jeho oči se zúžily. Byl zvyklý na to, že patří mezi lidi s ostře sledovanou pověstí, a byl pevně rozhodnutý neztratit ani jediný bod, co se týče dokonalé image úspěšného politika. Nenechá se vyprovokovat. Chvíli ještě Hala sledoval upřeným pohledem a pak promluvil. „Hale, to co říkáš, je naprostý nesmysl. Jsi naštvaný.“ Pokynul na dva mladé asistenty, oblékl si kabát a v jejich doprovodu se vydal chodbou k výtahu. Hal byl hned v obležení novinářů. Maria Sonreirová z televizní stanice Channel 4, žena s výrazným make-upem, který vypadá dobře jenom na kame32
IDENTITA
ře, se Hala několikrát zeptala: „Můžete přesně popsat, jakou roli sehrál senátor Gianis ve vraždě vaší sestry?“ Tooley, který stejně jako Evon sledoval nevěřícně celou scénu, nakonec zasáhl, chytil Hala za rameno a táhl ho pryč. „V téhle chvíli k tomu nemáme co říct,“ komentoval situaci Mel. „Naše další prohlášení očekávejte zítra.“ Než došli k výtahu, Evon zavolala řidiči, aby předjel s Halovým autem, a když vyjeli nahoru, limuzína značky Bentley, jejíž kožené polstrování karamelové barvy v ní vždycky vzbuzovalo dojem, že sedí v kazetě na šperky, už na ně čekala na chodníku před budovou. Řidič Delman jim otevíral dveře a roztomile se přitom usmíval, protože mu dopravní policista ve výstražné vestě dával zdálky znamení, že by měl odjet. Hal Evon pokynul, aby nastoupila. Delman hodí Hala do kanceláře a pak odveze Evon zpátky, protože tu má auto. „Hale, co to má ksakru znamenat?“ dožadoval se Tooley vysvětlení, když konečně vyjeli. Mel znal Hala už od dětství. Jedním z mýtů, které o sobě Hal všude rozhlašoval, bylo, že je „městský kluk“, kterého vychovávali v bungalovu v Kewahnee, a ne na venkovském sídle v Greenwood County, kam se s otcem přestěhovali, teprve když chodil do osmé třídy základní školy. Neměl tohle zbohatlické místo v lásce a k srdci mu nepřirostli ani spolužáci ze střední školy a z univerzity, kteří pocházeli většinou právě z místních bohatých rodin. Jeho kamarádi byli spíš kluci, které znal ze základní školy, a Mel byl jedním z nich. Hal ale vlastně žádné velké kamarádství nikdy nezažil a Mel byl jenom další z kluků, kteří se ho spíš stranili. Dnes se ale Tooley projevoval poněkud úlisně. Svému šéfovi říkal všechno napřímo, protože věděl, že to v určité náladě toleruje. „Uvědomuješ si, že to bude zítra ve všech novinách?“ „Je mi to naprosto jasné.“ Lidé kolem Hala museli být vždycky připraveni na to, že navzdory emočním bouřím, které zmítaly jeho nitrem, dokáže jednat i velmi vypočítavě. „Myslíš, že by ses teď nechal přesvědčit o tom, že dnes odpoledne vydáme oficiální prohlášení, v němž odvoláš všechno, co jsi těm novinářům řekl? Pokud to uvedeme včas na pravou míru, snížíme tím riziko, že nás bude Paul žalovat za urážku na cti.“ 33
SCOTT TUROW
„Za urážku na cti?“ „Hale, on kandiduje na starostu. Ty jsi ho nazval vrahem. Může tě žalovat pro pomluvu, nactiutrhání. Myslíš, že ti to bude tolerovat?“ Hal seděl na zadním sedadle limuzíny, narvaný stále v těsném kabátě, s rukama zkříženýma na prsou. Vypadal jako pelichající pták. „Já nebudu nic odvolávat.“ Evon si pomyslela, že milionáři mají zvláštní manýry a že se ještě má co učit. Hal jí někdy připadal jako dítě. „Tak ať si mě žaluje. Copak nemůžu říct svůj názor na člověka, který kandiduje na starostu?“ „Ať už se jedná o veřejného činitele nebo ne, zákon říká, že vůči němu nemůžeš ve zlém úmyslu vznést obvinění, které nese znaky zřejmého opominutí pravdy.“ „Ale to je pravda. Dobře si to zapamatuj! Ta dvojčata dělala vždycky všechno společně. Byli pořád spolu. Znám je už od jejich dětství. Je naprosto vyloučené, že by jeden udělal něco bez toho druhého.“ Tooley zavrtěl hlavou. „Hale, člověče, já sleduju ten případ už dvacet let. A nenašel jsem jediné slovo, jediný důkaz, který by prokazoval Paulovu spoluúčast. Je absurdní, kolik jsi měl času na to, abys vznesl obvinění. A po pětadvaceti letech nesměle zvedneš ručičku a obviníš Paula ze zločinu, který spáchal jeho bratr…, možná budoucího starostu. A přitom jsi nejvýznamnější sponzor jeho protikandidáta?“ Hal se zatvářil kysele a musel připustit, že Mel má pravdu. Jeho oči za tlustými skly brýlí vypadaly jako očička myši, která se dostala do kouta. „Seru na něj.“ Evon se zatím nezorientovala v nepřehledné síti rodinných vztahů a křivd, které tu byly ve hře. Alespoň některé aspekty Halovy ukřivděnosti ale dokázala pochopit. Ditina vražda ukončila slibnou politickou kariéru jeho otce. Zeus hned několik dní po Ditině smrti vzdal svoji guvernérskou kampaň a stáhl se z veřejného života. A teď se na tento pomyslný Olymp škrábal Paul, protože bylo nasnadě, že po získání postu starosty je ke guvernérovi jen krůček. „Vždycky mi bylo jasné, že měl v té vraždě prsty,“ pokračoval Hal. „Ale naši rodiče o tom nechtěli ani slyšet. Ani otec, ani matka se o tom nechtěli vůbec bavit. Otec vždycky říkal: ‚Pro Gianisovy je to stejná tragédie jako pro nás.‘ Když otec umřel, matka se o tom stále nechtěla bavit. Nesnášela, když o tom někdo začala mluvit. Kvůli nim jsem o tom nemluvil. Oni jsou teď mrtví a já 34
IDENTITA
prostě říkám svůj názor. Myslím, že rozjedu kampaň v médiích.“ Evon začínalo docházet, že žádná z Halových poznámek, ať už je pronesl v zasedací síni nebo na chodbě, nebyla jen spontánním výlevem pod tlakem nezvládnutých emocí. Bylo pravděpodobné, že tuhle scénu plánoval předem a počítal i s její možnou dohrou. „Tím spíš tě ale poženou před soud,“ reagoval Tooley. „A jestli chceš vyhrát, kámo, musíš mít nějaké důkazy.“ „Evon je najde.“ „Já?“ neudržela se. Vzápětí si ale uvědomila, že během minulých tří let nedělala nic jiného, než že tahala svého šéfa z různých průšvihů, které si díky svému temperamentu nadrobil. „Zavolejte Tima,“ sdělil jí. „Tima?“ nechápala Evon. Hal mluvil o soukromém detektivovi, který mu včera poskytl informace o Corusi Dykstrovi z YourHouse. „Tim o tom případu ví úplně všechno,“ řekl jí Hal. „Je přesvědčený o tom, že to bylo všechno jinak. Má na Paula fůru materiálu.“ Právě dojeli k budově firmy ZP a Hal, který měl mít za chvíli videokonferenci o akvizici YourHouse, vyskočil z auta a chystal se do své kanceláře ve čtyřicátém patře budovy. Na vteřinu se ale v okénku limuzíny přece jen objevila jeho zavalitá hlava. Podal Evon papírek s číslem. „Tohle je Timův mobil. Zavolejte mu a sejděte se s ním. Bude už vědět, jak na to.“
3. Horgan 10. ledna 2008
Velkorysost Raymonda Horgana provázela Paula Gianise už od začátku jeho kariéry. Už od chvíle, kdy se poprvé setkali a padli si do oka, což bylo v roce 1982, kdy je seznámil Stan Sennet, Paulův bratranec z druhého kolena a Rayův bývalý zástupce na státním zastupitelství. Když pak po Ditině vraždě pracoval Paul se Sandym Sternem na Cassově obhajobě, držel Ray Paulovi jeho místo ve své kanceláři. Podporoval ho až do vynesení rozsudku. Ray vždycky svoje lidi učil klást si otázky. „Myslíš, že bys dokázal hájit spravedlnost, kdyby byl obžalovaný tvůj bratr?“ Ray pochyboval o tom, že by muži, jako je Paul, musel něco takového vůbec připomínat. Ray pak v roce 1986 prohrál se svým bývalým kolegou Nickem Della Guardia v primárkách a Paul zanedlouho odešel ze zastupitelství, stal se advokátem a zastupoval žalující strany. Ray se i poté, co odešel na penzi, zabýval politikou a byl stále nejdůležitějším mužem Strany demokratických farmářů a Unionistů. Horgan také pomáhal Paulovi a vedl ho, když se Paul před deseti lety rozhodl vstoupit do politiky, a to poté, co prožil deziluzi z porušení práva ve dvou velkých procesech s tabákovými firmami. Právě díky Horganovi ho začala bavit politika. Právě Ray ho seznámil s místními odborovými předáky a právě on dokázal při hlasování získat hlasy dvou rozhodujících voličů, které 36
IDENTITA
Paul jako reformní kandidát potřeboval k tomu, aby se stal předsedou senátního klubu. Teď byl Ray Paulovým hlavním poradcem v jeho volební kampani. „To není jenom lež, ale také zřejmé opominutí pravdy,“ dokončil Ray rozbor případu a důkazů a uzavřel svou analýzu tím, že veřejně činná osoba, jako je Paul, v rámci žaloby pro urážku na cti nepochybně uspěje. Při pohledu na sedmdesátníka Horgana a jeho hřívu šedivých vlasů v kombinaci s rudým obličejem se člověk nemohl ubránit myšlence na červenobílou peprmintovou tyčinku. Po výměně obou kolenních kloubů trochu kulhal a nesnažil se už ani zastírat, že si nepamatuje jména lidí. Hodně lidí si o něm myslelo, že už je dávno odepsaný a mimo hru. Uchoval si ale mistrovskou obratnost, s níž se pohyboval v nevyzpytatelných soukolích moci. „Myslíš, že to na to uhrajeme?“ zeptal se Paul. „To bych se na to podíval,“ ujistil ho Ray. „Můžeš mi říct, jaké mohou mít důkazy o tom, že ses na té vraždě podílel?“ Do debaty se vložil Mark Crully, Paulův volební manažer, který na sebe upozornil nejprve tím, že na hladkou desku konferenčního stolku hlučně upustil propisovací tužku. „Musíme ho zažalovat,“ řekl suše. Mark byl klidný, spíše introvertní chlapík menší postavy, generál neviditelné armády Paulových pomocníků, kteří se nikdy neobjevovali v televizních zprávách ani na titulních stránkách novin. Už deset let měl na starosti různé volební kampaně po celé zemi a nedávno zrovna získal v Kalifornii jedno křeslo v senátu, které si patnáct let drželi republikáni. Byl to expert. Uměl jenom jednu věc a uměl ji dokonale – vyhrávat volby. Teď byl trochu nabručený, protože mu došla trpělivost. Na tyhle právnické kličky neměl zrovna náladu. „Musíme ho žalovat,“ opakoval svoji tezi. Paul se rozhodl, že bude Crullyho ignorovat. Crully se podle něj často projevoval jako člověk, který úplně nepochopil, kdo pro koho vlastně pracuje. Paul se obrátil na Horgana. „Teď je ale na nás, abychom ukázali, že s tou vraždou nemám nic společného. Vyvrátit nějaké tvrzení je často mnohem obtížnější než někoho obvinit. A nepomohlo by nám ani, kdyby se na místě činu našla skvrna od krve, protože jsme jednovaječná dvojčata a máme stejnou DNA.“ „To je pravda,“ přisvědčil Ray. „Ty důkazy ale musíme najít my, protože jenom tak dokážeme, že se Hal nemá o co opřít. Nemám pravdu?“ 37
SCOTT TUROW
Všichni tři muži seděli v Paulově volebním štábu, v prosklené zasedací místnosti, která vypadala jako akvárium. Vytvořit tohle akvárium pro lidi v samém srdci volebního štábu byl Crullyho nápad. Byl pevně přesvědčen o tom, že to působí dojmem otevřenosti a že to je pozitivní sdělení jak pro novináře, které sem ostatně Crully pouštěl velmi zřídka, tak pro spolupracovníky, kteří pracují na Paulově kampani. Paul, který byl zvyklý nechávat si některá tajemství pro sebe, si ale na tento prostor nemohl stále zvyknout. Když se člověk podíval skrz sklo na klokotající volební štáb, mohl mít dojem, že všechno jde jako na drátkách. Od desíti od rána tu pracovala asi stovka lidí, až na dvacet interních zaměstnanců se jednalo o dobrovolníky. Každý z nich věděl, co je jeho úkolem. Štáb obsadil celkem dvě podlaží kancelářské budovy, kterou vlastnil Max Florence, jehož Paul znal už ze studií práv a který mu prostory bezplatně zapůjčil. Zakoupili pak velké modulární panely s velkými okny a nechali je postavit doprostřed ohromného open-space. Dvě přelidněná podlaží a horečné tempo stovky zainteresovaných pracovníků působily ve srovnání se sotva desetičlennými týmy protikandidátů impozantním dojmem. Zhruba polovina štábu se zabývala sháněním prostředků na kampaň. Jednalo se většinou o dobrovolníky, jež s pomocí různých seznamů obtelefonovávali osoby, které nějak participovaly na některé z předchozích Paulových kampaní. Ze skleněného akvária bylo vidět skoro na všechny členy štábu, kteří byli na tomto patře. Field, druhý ze tří nejdůležitějších manažerů kampaně, seděl hned vedle napravo. Jean Orangeová se zrovna bavila se svými dvěma zástupci a hlasitě se něčemu smáli. Kovové zdi její kóje byly polepeny mapami distriktu, zelené praporky označovaly místa, kde už otevřeli místní kanceláře, červené pak místa, kde některý radní nebo jiný člen týmu slíbil občanům pomoc. Prázdniny byly u konce a Jean očekávala, že teprve teď se volební kampaň rozběhne naplno, protože budou moci v terénu oslovit konkrétní voliče. Tom Mileie, dvaatřicetiletý internetový specialista, a jeho tři podřízení, nemluvě o zbývajících manažerech kampaně, bojovali jako lvi a odráželi útoky všetečných novinářů, kteří chtěli znát Paulovu reakci na další, v pořadí již druhé obvinění z vraždy, které proti němu Hal Kronon vznesl. Crully se opět vmísil do diskuse. „Vy toho ubožáka prostě musíte zažalovat. Dali jste mu jeden den na to, aby se uklidnil. Poslali jste mu dopis, aby takové 38
IDENTITA
věci neříkal. On vás ignoroval a dnes ráno to řekl novinářům znovu. Takže ho musíme žalovat.“ Paul se pohyboval v politice dost dlouho na to, aby se nechal zastrašit běžnou krizí či skandálem. Nezbytná míra vzrušení byla součástí jeho profese. Ti lidé ho budou volit. Ví to. Vždycky to věděl. „S Halem zmítají emoce,“ řekl Paul. „Lidi vědí, že má horkou hlavu. Pokud ho budu žalovat, dám mu možnost, aby mě propíral v médiích. Poslední předvolební průzkumy říkají, že máme dvacetiprocentní náskok. S tímhle náskokem nemá cenu riskovat. Myslím, že bude lepší, když teď nebudeme hrát žádnou hazardní hru.“ „Tenhle chlap tě nepotřebuje propírat v médiích,“ odpověděl Crully. „Má majetek zhruba v hodnotě miliardy dolarů.“ Crully nosil bílé košile, které zářily jako cyklistická čelovka, reprezentativní, ale pohodlnou kravatu, a dokonce stále používal klasické manžetové knoflíčky. Všichni členové štábu – s výjimkou těch, kteří přicházeli do styku s novináři nebo s voliči – pracovali v civilním oblečení, džínách a tričkách. Crully ale s oblibou dával najevo, že je jiný a že byl kdysi příslušníkem námořní pěchoty. Mluvil hlubokým hlasem, nedával najevo žádné emoce a neustále si v ruce pohrával s tužkou. Paulovi se vždycky zdálo, že žije jakoby dvojím životem. Když přijel domů do Pensylvánie, dokázal proplakat dva dny nad hrobem svojí matky a další dva dny pak bědovat nad tím, jaký byl jeho otec alkoholik a jak nenávidí své bratry. Když se pak vrátil do práce, změnil se opět v chladného zabijáka bez emocí a bez sentimentu. „A je tu ještě další problém,“ oznámil Mark a ukázal propisovačkou na Raye, jako kdyby byl učitelka, která vyvolává žáky. „Volal mi jeden starý přítel,“ vzal si slovo Ray. „Takový starý prďola jako já. Řekl mi o jedné šuškandě, co se k němu donesla. Hal si prý najal agenturu Coral Glotten, aby pro něj rozjeli mediální kampaň.“ „Mediální kampaň na co?“ „Chtějí prý zveřejnit nějaké inzeráty, v nichž budou informovat o tom, že jsi zabil jeho sestru. A myslím, že to nebudou jenom nějaké nesmysly, které si vycucali z prstu. Spolehni se, že Murchison a Dixon toho okamžitě využijou a dostanou se ti na kobylku.“ „No tak zveřejníme naše vlastní inzeráty.“ Crully opět upustil propisku. 39
SCOTT TUROW
„No to je fakt úžasné,“ řekl. „Víš, na kolik tě to přijde peněz? Nemáš na výběr. Tohle jsou volby. Volby jsou o mýtech. Jsou to mýty o tom, že jsi bůh a že nejsi obyčejný smrtelník. Víš to stejně dobře jako já.“ „Myslíš, že Hal by do něčeho takového šel?“ zeptal se Paul. „Myslíš, že bude utrácet miliony a miliony na inzeráty v novinách?“ „Pravděpodobně ano,“ potvrdil jeho hypotézu Raymond. „Pokud vím, má neomezený rozpočet, a myslím, že Hal je člověk, který si bude setsakramentsky hájit své právo na svobodu slova, které mu zaručuje první dodatek Ústavy. Tedy alespoň v případě, že u Nejvyššího soudu najde nějakých pět šašků, co si budou myslet, že vyhazování peněz za takové inzeráty je projevem svobody slova.“ „Kromě toho,“ pokračoval Crully, „řekněme, že by ty inzeráty mohly být z nějakého důvodu protizákonné. Zakáže jim soud, aby v tom pokračovali? Nebo volební komise? Hal ale nemusí vůbec dávat inzeráty. Může si pak třeba každý den zvát novináře na tiskovou konferenci, kde jim bude vykládat, že se mu snažíš zacpat hubu. A novináři nemají rádi, když se někdo někomu snaží zacpat hubu, protože vědí, že jsou pak na řadě oni. Řešení je ale jasné: není sporu o tom, že to musíme hnát k soudu. Otázkou zůstává pouze, kdy to uděláme. Měli bychom ho žalovat hned teď, protože se od nás očekává, že nevinný politik by měl vyjádřit své rozhořčení nad nespravedlivým obviněním. Nebo počkáme tři týdny a pak budeme brečet, protože Hal investuje fůru peněz do toho, aby nám mohl nadávat. Teď není moc velká pravděpodobnost, že by se nám z toho podařilo jen tak uniknout,“ upozornil Crully, který sklonil hlavu a podíval se svýma jasnýma očima Paulovi přímo do očí. Mario Cuomo kdysi řekl, že volební kampaň je poezie a vládnutí je próza, Paul ale považoval obojí za cestu na jatka, pouze odlišnými dveřmi. Vládnutí i volební kampaň jsou brutální činnosti, při nichž všude kolem stříká krev. Jsou to rány, které způsobujete svým protivníkům a které vám uštědřují oni. Politika byla vždycky bojem všech proti všem – i proti lidem, které jste dosud považovali za své spojence. Třeba Crully – bylo nad slunce jasné, že si přeje, aby Paul vyhrál. Přál si to ale jenom proto, aby mohl dělat ještě větší kampaně. Nezajímala ho ani Paulova rodina, ani složitý systém různých opatření a omezení, jimž se po desetiletí museli přizpůsobovat, aby se naučili žít s tak strašlivou skutečností, jako byla Ditina smrt. Crully tenhle úkol přijal vlastně jenom 40
IDENTITA
kvůli tomu, aby se nemusel účastnit babské šarvátky mezi Hillary a Obamou. V květnu, kdy dojde k rozhodující bitvě o funkci starosty, budou už známy výsledky prezidentských primárek a Mark se pak bude moci naplno vrhnout do víru prezidentské kampaně – pravděpodobně v některém ze států, kde se očekává velmi těsný výsledek. „Fajn, Marku,“ řekl Paul. „Rozumím ti, ale Hal toho využije k tomu, aby do soudní síně přitáhl celý okres, od politiků přes novináře až po poslední chudáky z ulice. Spíš mi řekni, jestli mám na to dva týdny před volbami vůbec reagovat a vydávat nějaké prohlášení?“ „Na to se vyser. Nevydávej žádná přiblblá prohlášení,“ zvýšil hlas Crully. „Musíš ho žalovat a právníci už to pak protáhnou. On podá návrh na zproštění žaloby, zdůvodní to tím, že mu upíráš právo na svobodné vyjádření, nám bude trvat týdny, než na to odpovíme, a mezitím bude po volbách.“ Crully, který znal velmi dobře všechny intriky právníků a patové situace, k nimž při obdobných procesech docházelo, se pohybem ruky obrátil směrem k Rayovi, jako kdyby se dožadoval jeho souhlasu. Ray Crullyho vždycky pobaveně sledoval. Možná proto, že byl sám členem týmu demokratů, kteří ho kdysi objevili. Dnes z něj měl nepříjemný pocit. Vstal, sundal si sako a odložil si ho na opěradlo židle. Rozhodl se, že ho bude tentokrát – stejně jako Paul – ignorovat. „Pokud ho zažalujeme – je tu nějaké riziko? Určitě,“ odpověděl si Ray na svoji řečnickou otázku a začal si vyhrnovat rukávy od košile. „Hal tě může zahnat pěkně do kouta. Bude stále dokola opakovat, že jsi zabil jeho sestru. A bude to říkat každému, kdo ho bude poslouchat. Jestli ho budeš žalovat, je pravděpodobné, že se to dozví víc lidí, než kdybys ho nežaloval. Je tu ale taky šance, že bude muset sklapnout. Možná že mu to nařídí soud. Mezi námi Paule, myslím, že bys to měl udělat. Jinak ti budou po zbytek kampaně nasazovat psí hlavu a nadávat ti do vrahů. Ještě nejsme zdaleka u cíle. Máme před sebou dlouhou cestu a ty musíš jasně a zřetelně říct, žes to neudělal.“ „No a co kdybych prostě řekl, že jsem to neudělal?“ „Musíš to podepřít nějakým přesvědčivým činem. Když ho zažaluješ, lidi to budou chápat tak, že jdeš s kůží na trh.“ Paul zavřel oči a přemýšlel. I v těžkých chvílích, jako je tahle, tuhle práci miloval. Na kampani bylo nepříjemné to ustavičné shánění peněz. To bylo 41
SCOTT TUROW
na ní asi to nejhorší a někdy to bylo až nesnesitelné. Sehnat peníze, aniž by se člověk musel doprošovat a psát stohy papírů, bylo dnes už skoro nemožné. Zbytek byla ale zábava. Znal sám sebe a dokázal si přiznat, že si užívá, když je středem pozornosti – Lidie všechny své děti učila, že si zaslouží pozornost druhých. I přes závažnost problémů, které byl Paul nucen řešit, cítil vzrušení, které probouzelo chuť se s nimi vypořádat. V jejich distriktu chyběly peníze a politici hráli s voliči skořápky a snažili se přesouvat různé fondy z místa na místo, aby mohli financovat fungování základních institucí, jako jsou školy nebo domovy důchodců. K tomu, aby člověk zjistil, že tu příslušné prostředky nejsou a nebudou, nebylo zapotřebí znalostí z vyšší aritmetiky. On, Paul Gianis, ale bude tím mužem, který se tenhle problém pokusí vyřešit. Na světě není žádné jiné zaměstnání, kde by omezené lidské schopnosti byly nafukovány do tak obřích rozměrů, jako je práce politika. Člověk může vynalézt polovodič, natočit film nebo změnit životy ostatních, a stejně po něm ani pes neštěkne. Činy politika ale vidí každý. Každý člověk, kterého potkáte na ulici, nějak participuje na tom, co děláte, a má na to taky obvykle nějaký názor. Svět je takový, jaký je, plný lásky, krutosti a nezájmu o druhé lidi. Může být ale lepší. Nemusí tu být taková chudoba, nemusí tu být tolik násilí, lidé mohou mít větší možnosti. Během staletí se třeba zlepšilo postavení černochů, takže už nemusí jezdit ve vyhrazené části autobusů a – vezmeme-li v úvahu jen volební výsledky z Iowy z minulého týdne – není vyloučeno ani to, že se dostanou až do Bílého domu. A když pominete všechny ty skandály, bitvy a tvrdost, můžete nakonec umírat s pocitem, že jste pomohli změnit svět. „Kdybych měl být ale upřímný…,“ pokračoval Raymond, „…jsem si jistý jenom jednou věcí. Myslím, že Hal se tě snaží vyprovokovat k tomu, abys ho žaloval.“ „To je celý Hal,“ řekl Paul. „Je jako hračka na klíček, která si natahuje svoje vlastní péro. I kdybych ten proces vyhrál a vysoudil dvacet milionů dolarů, bude se klidně dalších pět let odvolávat, a když pak bude podepisovat šek za soudní výdaje, ani si toho nevšimne. On si kromě toho myslí, že všichni demokrati jsou socialisti, kteří chtějí zničit všechno pozitivní, co se v Americe podařilo za ta léta vytvořit. Byl to vždycky konzervativní dogmatik. Vzpomínám si, že když mi bylo šest, měl celý svůj pokoj polepený volebními plakáty Barryho Goldwatera. To bylo v roce 1964. V Kewahnee tenkrát nebyli žádní 42
IDENTITA
republikáni. Ani Zeus, jeho otec, nebyl tehdy republikán. Dal se k nim až později, když se přestěhovali na předměstí a on se zamiloval do Reagana. Extrémní konzervatismus byla Halova obrana proti tomu, aby ho považovali za pitomce. Dával tím najevo, že je jedním z mála chlápků, kteří vědí, jak se věci mají.“ „OK,“ připustil Ray. „Ale pochybuju o tom, že Hal věří ve vítězství republikánů v tomhle okrese. I kdyby tě sejmul a místo tebe nastoupil Flanagan, stejně by dostali na zadek. Takže jestli je schopen jednat alespoň trochu racionálně…“ „To on právě moc neumí.“ „OK,“ pokračoval Ray. „Ale čistě hypoteticky. Použijme selský rozum. Řekněme, že když chce člověk vyrukovat s takhle závažným obviněním, musí mít v ruce nějaké důkazy. O něco to musí opřít. Řekni nám tedy, Paule – má na tebe něco?“ „Jestli něco má, nevím, co by to mohlo být,“ odpověděl Paul. Horgan, který během své advokátní praxe obhajoval bezpočet zločinců, položil tuto otázku tak nenuceně, že Paul musel se stejnou nonšalancí odpovědět. Věděl ale, že Ray je mazaný jako liška, a z upřeného výrazu jeho ocelově modrých očí usoudil, že ne náhodou položil během deseti minut tutéž otázku a že na ni tentokrát očekává jasnou a jednoznačnou odpověď. Crully ho ale nenechal promluvit. Vztyčil se za stolem do své maximální výšky a tvrdý výraz v jeho tváři nenechával nikoho na pochybách o tom, že je celou debatou znechucený. Nehodlal tu už dál ztrácet čas s nedovtipnými. „Musíte ho žalovat. Tečka. Rayi, mezi námi – já se prostě nepodělám z toho, jestli Hal na Paula něco má nebo ne. Protože jestli něco opravdu má, tak Paul nebude starostou. To je celé.“ Crully se obrátil na svého kandidáta. „Takže Paule, buď ho budeš žalovat, nebo jsi skončil.“ Crully vyhodil svoji propisku do vzduchu, nechal ji hlučně dopadnout na desku stolu a teatrálně opustil místnost.
4. Timův dům 11. ledna 2008
Tim Brodie bydlel v Kewahnee ve stejné čtvrti, kde vyrostli Paul a Cass Gianisovi a kde začínal i Hal. Tuhle čtvrť tvořily nízké, jednopatrové domky s valbovými střechami postavené ještě před druhou světovou válkou. Všechny byly z cihel a trůnily uprostřed pravidelně narýsovaných pozemků zářících čerstvě zasněženými příjezdovými cestičkami a honosícími se vzrostlými, starými stromy. Když Tim v roce 1959 tenhle dům koupil – bylo to krátce poté, co se stal detektivem – měl konečně pocit, že se jeho život někam pohnul, protože všichni kolem mu říkali, že by měl být dospělý a něco se sebou dělat. Tim sebou trhl a probudil se. Ležel v obývacím pokoji na velké pohovce zakryté přehozem a na prsou měl objemný svazek jakési knihy. Se silným zachroptěním se posadil a čekal, až opět nabude ztracenou vládu nad svým tělem a mozkem. Bolela ho nesnesitelně noha, což se mu stávalo pokaždé, když se probudil. Tim pak nikdy nevěděl, jestli bolest ustoupila nebo jestli si na ni jenom zvykl. Celý život si představoval, že až bude starý, bude ho všechno bolet, a teď to najednou zažíval. Uslyšel domovní zvonek. Když se dal trochu dohromady, vydal se na cestu ke dveřím. V tuhle dobu to mohla být jenom jeho vnučka Stefanie. S ní – 44
IDENTITA
a s jejím směšným manželem – ale strávil včerejší večer, takže to bude asi někdo jiný, pomyslel si. Místo vnučky spatřil na verandě jakousi ženu. Od pusy jí šla pára, protože venku byla zima. Uvědomil si, že ji odněkud zná, ale nedokázal si ji zařadit. Otevřel dřevěné vstupní dveře, ale venkovní skleněné už ne. Vzhlédl k ní. „Evon Millerová,“ zamávala na něj. „Jsem ze ZP.“ „Ach. Sakra.“ Poodstoupil a otevřel dveře, aby ji mohl přivítat. S Evon se setkal hned několikrát. Poprvé když v ZP převzala funkci po jeho starém kámošovi z armády Collinsovi Mullaneym. Collins měl tuhle práci rád, ale naběhl si při jednom skandálu, kdy se jeden z realitních manažerů z illinoiské pobočky ZP snažil někoho uplatit kvůli tomu, aby se snížila majetková daň firmy ZP. Collins nakonec dostal padáka, ale také slušné odstupné, takže necítil vůči Evon žádnou zášť. Tim si o Evon myslel, že je úžasná ženská, milá holčička s nohama trochu do O. Bývalá agentka FBI, která před lety dokázala potrápit pěknou řádku místních soudců. Věděl o ní taky to, že byla na olympiádě. Tim si ji pamatoval, protože občas sledoval pozemní hokej. Také se nikdy netajila tím, že je lesbička. Timovi to ale nevadilo, protože homosexualita byl jev, s nímž se setkával už od dětství, když se učil hrát na trombon. Už tehdy věděl, že nezáleží tolik na tom, s kým jeho spoluhráč spí, jako spíš na tom, jestli intonuje a drží rytmus. „Čemu vděčím za tu čest?“ zeptal se, jakmile vkročila do haly. Řekl jí, ať si odloží kabát. Vypadala v pohodě, byla silnější postavy a její vlasy s mírným nádechem do blond působily nenápadně elegantním dojmem. Měla širokou tvář a Tim si v jasném denním světle všiml, že se její pokožka podobá trochu broskvové slupce.“ „Potřebuju s vámi o něčem mluvit,“ řekla. „Snažím se vám už tři dny dovolat na mobil.“ „Fakt?“ Tim spatřil tenhle nesmysl ležet na stolku v hale, kam ho odložil před třemi dny, když se vrátil ze zátahu na Coruse Dykstru z YourHouse. Byl vypnutý – asi vybitý. Usmál se a zastrčil si ho do kapsy. „Jo, mně to bylo divné, proč mi dcera včera volala na pevnou linku. Přišlo mi to od ní trochu staromódní,“ řekl jí. Tyhle neklamné příznaky jeho vlastního stáří ho vždycky překvapily – musel teď působit dojmem, že už žije tak trochu mimo realitu tohohle světa. 45
SCOTT TUROW
Nabídl jí kávu, ale Evon ji odmítla. „Vyrůstala jsem v jednom mormonském městě,“ vysvětlila mu. „Můj otec byl sice neskutečný borec, ale kafe mě pít nenaučil. Jestli nevadí, stačí mi sklenice vody.“ Měl na sobě kostkovanou flanelovou košili a zmačkané plátěné kalhoty a Evon bylo nad slunce jasné, že ho právě probudila. V obličeji měl červené skvrny a jeho bílé vlasy, které začínaly místy žloutnout, mu trčely vzhůru k nebi tam, kde měly spořádaně zakrývat jeho pleš. Kůže na jeho neforemné tváři byla zvrásněná malými ďolíčky, takže připomínala staré rajče. Bylo patrné, že je jedním z těch starých chlapíků, kteří mají neustále ustaraný a ostražitý výraz a každou sekundu se snaží být ve střehu, aby je někdo nenachytal a neponížil. Tim jí podal sklenici s vodou a odvedl ji zpátky do obývacího pokoje, kde jí prozradil, že tu rád sedává. Evon si matně pamatovala, že Tim je vdovec, a napadlo ji, že tenhle dům se od doby, kdy zemřela jeho manželka, asi příliš nezměnil, protože byl přecpaný různými pozůstatky jejich společného života. Bylo to místo, kde se člověk musel občas obrátit bokem, aby se mohl protáhnout mezi nábytkem. Stěny byly přeplněné fotografiemi, z nichž část představovaly rodinné výjevy a část snímky různých přírodních scenerií. Byly tu i dětské kresby. Na každém stole a stolku se tyčily lesíky různých miniaturních objektů: porcelánové figurky, malé lakované skříňky, skleněná těžítka, knihy a další zarámované fotografie. Experti z televizního pořadu Antiques Roadshow by si tu určitě našli materiál na celé měsíce vysílání. Ze slunečné zadní místnosti s vysokými okny, která vznikla zřejmě jako přístavba k původnímu domku, se ozývala jemná hudba, byla to swingová píseň „It´s All Right With Me“. Hlas jazzového zpěváka se vznášel nad trombonovým sólem a Tim na chvíli zavřel oči, poslouchal a při určité pasáži pozdvihl ukazovák, jako kdyby chtěl upozornit na její významnost. Pak se odebral ke starému gramofonu, vypnul ho, jemně sňal desku z talíře a zasunul ji do šedavého obalu. Také sebral z pohovky tlustou knihu, kterou předtím četl, a vložil do ní záložku. „Řecké mýty,“ odpověděl na Evoninu otázku, co to je za knihu. „Když zemřela Maria, došlo mi, kolik jsem toho ještě nepřečetl. Řekl jsem si, že si přečtu Shakespeara, a prokousal jsem se Komedií omylů, ale to je taková fraška, však to asi znáte, je to o dvojčatech, co je osud odloučí od sebe. Ty komedie 46
IDENTITA
ještě zvládnu, ale Král Lear? Ou, to už je pro mě docela tuhé sousto. Při těchhle starých pohádkách…,“ potěžkal oběma rukama knihu, „…alespoň neusnu tak rychle.“ V jasném slunečním svitu mohla postřehnout, že se dnes ráno neholil, protože mu na tváři a pod nosem rašilo bílé strniště. „Takže – předpokládám správně, že jste tady kvůli Dykstrovi a YourHouse?“ zeptal se. „Vlastně ani ne. Ale Hal říkal, že jste při jeho sledování získal fůru materiálu. Popravdě řečeno – kdybych věděla, že si vás šéf najal na tuhle práci, snažila bych se mu to vymluvit. Mohl by z toho být fakt průšvih.“ Tim pokýval hlavou. „Kdo by podezíral jednaosmdesátiletého starce? Nikdo si vás ani nevšimne.“ Evon zarazila melancholická upřímnost, s níž tento postřeh pronesl, Tim se ale očividně nedožadoval soucitu. Změnila proto téma a zeptala se Tima, jestli tento týden četl noviny. Zachechtal se a ukázal prstem na hromadu novin kupící se na stole v kuchyni. Všechny byly dosud zatavené v modré plastové fólii, což byla zřejmě další z věcí, které nechával plavat. Evon vytáhla středeční vydání místních novin a ukázala mu titulní stranu. Když spatřil titulek „Kronon: Gianis se podílel na vraždě jeho sestry“, vyjekl překvapením. „Svatá panno!“ komentoval obsah článku, který zběžně prolétl. „Paul poslal Halovi dopis a požaduje, aby to odvolal, ale s Halem to ani nehne. Stále dokola to opakuje všem novinářům, které potká. Taky plánuje, že si zaplatí reklamu v televizi. Gianis ho včera zažaloval pro urážku na cti.“ „Ach, moje milá,“ vydechl Tim. O lidech, kterým zabili někoho blízkého, toho věděl opravdu hodně. Když z nějakého baráku spadne cihla a zabije člověka, kterého jste milovali, bude to pro vás stejně těžké, jako kdyby ho někdo zabil. Když nějaký zkurvený cizinec vědomě zabije člověka, kterého jste měli rádi, velmi snadno ztratíte víru v lidské pokolení. Tim strávil pětadvacet let u policie a musel nesčíslněkrát kondolovat pozůstalým, hladit je po zádech a říkat jim, že jejich rány se časem zacelí. U některých lidí to ale takhle očividně nefungovalo. Hal byl zřejmě jedním z nich. Evon pokračovala: „Když jsem studovala staré novinové články o té vraždě, nikde jsem v seznamu vyšetřovatelů nenašla vaše jméno. “ Tim si odfrkl: „Ne, já jsem nebyl vyšetřovatel. Přizvali mě k tomu případu teprve později.“ 47
SCOTT TUROW
„Ano. Ale Hal mi řekl, že o Paulovi a o té vraždě máte nějaké další informace. Něco, o čem se tenkrát nevědělo. Je to pravda?“ „No, popravdě řečeno...,“ odpověděl, „vlastně jsem nebyl nikdy spokojený s tím, jak se ten případ uzavřel. V tom má Hal pravdu. Tenhle pocit jsem měl ale u spousty případů. Vlastně u většiny případů, na kterých jsem dělal. Na každém bylo něco nedotaženého.“ Zatímco se Evon snažila dovolat Timovi, její asistentka jí mezitím stáhla z Internetu všechny informace o Ditině vraždě. Její smrt vyvolala tehdy velké pozdvižení, protože udeřila na citlivou strunu kolektivní touhy po senzaci. Poskytla tenkrát veřejnosti lákavou směs patosu, krve, krutosti a uspokojení z toho, že tragédie postihují také privilegované občany, kteří se před problémy, které sužují město, skrývají za zdmi svých honosných domů a sídel. Skutečnost, že v noci, když všichni ostatní členové rodiny spali, někdo vnikl do Ditiny ložnice, zavraždil ji a zanechal za sebou spoušť krve a střepů, zvedla každého ze židle. Ten případ pak po několik týdnů plnil titulních stránky všech novin, zvlášť poté, co se Zeus vzdal kandidatury na guvernéra. Novináři dlouho nemluvili o žádných silných indiciích, které by vedly k odhalení vraha. A pak o několik měsíců později z ničeho nic odsoudili Casse Gianise za vraždu druhého stupně. O Paulovi nepadlo nikde ani slovo, pomineme-li zmínky, že Cass byl jednovaječné dvojče. Když potom Paul vstoupil do politiky, začalo se o vraždě zase trochu mluvit, ale brzy to utichlo. Ve všech Paulových životopisech se psalo o tom, že Casse několikrát měsíčně navštěvuje a že mu taky skoro každý den před spaním píše. Paul se ke zločinu nikdy nevyjadřoval, pouze znovu a znovu zdůrazňoval, že svého bratra miluje. „A jak jste se k tomu případu vlastně dostal?“ vyzvídala Evon na Timovi. „To jste dělal v nějakém jiném okrese?“ „Vůbec ne. V té době jsem už dokonce nebyl ani u policie. Odešel jsem rok předtím, když jsem měl odslouženo pětadvacet let. Šel jsem pomáhat švagrovi s jeho firmou, co dělala topení. Ne, to Zeus, Halův otec, mě tenkrát požádal, abych se tím začal zabývat.“ „A jak k vám přišel?“ „Ach... znal jsem ho i jeho rodinu odjakživa. Když jsme se sem s Marií přistěhovali, Krononovi bydleli jednom dva bloky od nás.“ Tim se znovu zvedl z křesla a ukázal ven z prosluněného okna zadní místnosti. „Moje 48
IDENTITA
žena byla původem Řekyně. Všechny naše děti nechala pokřtít u svatého Demetria. Dokonce do toho zatáhla i mě. Čtyři roky jsem tam dělal předsedu mužského klubu. Maria ale nakonec ztratila víru. Přestala věřit v Boha, ale neopustila nikdy ty hodnoty, které dřív vyznávala. Po smrti naší dcery si už prostě nedokázala nikdy kleknout a modlit se k bohu.“ Timova stará tvář byla najednou tvrdá a bylo vidět, že o tom přemýšlí. Po chvíli si odkašlal a pokračoval. „Řekové jsou už prostě takoví – a myslím, že si to dokážou i sami přiznat – pokud nejste Řek, příliš se o vás nezajímají. Zeus musel mít dojem, že jsem velmi blízká osoba, jinak by mě neoslovil. Oni jsou velmi společenský národ. Jsou družní, ale jenom mezi sebou. Víte, oni jsou strašně hrdí lidé. Dokážou si sami ze sebe utahovat, ale nikomu jinému to nedovolí. ‚To my jsme tenkrát vymysleli demokracii a od té doby se už jenom flákáme.‘ Je to ale porobený národ. Turci je drželi pět set let pod krkem. To se na nich dost podepsalo, zvlášť na chlapech. Tohle si ale nedokážou přiznat. Klepou se před nimi.“ Jeho modré oči pohlédly opět na Evon a těkaly ze strany na stranu. Nemohla mu říct, že jí neodpověděl na otázku. „Zeus byl váš přítel?“ Tim se zasmál. „Na to byl Zeus až příliš velký pán. Byl sice vždycky strašně příjemný, ale lidi z okolí se k němu stejně nikdy nedostali. Co byste čekala od člověka, který si sám od sebe začal říkat Zeus?“ „To nebylo jeho pravé jméno?“ „Ach, Bože, ne.“ Tim se chytil svojí velkou, hrubou dlaní za hlavu, jako kdyby se z ní snažil vydolovat dávno zapomenuté slovo. „Zisis,“ řekl konečně. „Tak ho pokřtili. Netrvalo samozřejmě dlouho, než mu spolužáci ve škole začali říkat Sissy, což ho štvalo. Od střední si proto začal říkat ‚Zeus‘. Myslím, že docela chápu, proč to udělal.“ Znovu se Tima zeptala, jak Zeus Tima zlanařil, ale odpovědí jí byl opět pouze dýchavičný, kašlavý smích. „Podívejte se,“ vysvětlil jí Tim, „to vyšetřování v podstatě nikdo nekoordinoval. Bylo organizované asi tak jako rvačka v baru. Nikdo třeba nezajistil místo činu. Než přijela policie, Zeus, Hal a matka tam byli nejmíň dvacetkrát. Dokonce nejdřív naaranžovali tělo na posteli a pak je teprve napadlo, že by měli volat policii. Ani potom v tom neměli o moc větší pořádek. V Greenwo49
SCOTT TUROW
od County nedošlo devatenáct let k žádné vraždě a místní policisti nevěděli, co si s ní mají počít. Takže se tam den dva ochomýtali a rozvrtali to tam jako vepři. Pak požádali o pomoc státní policii. Bylo v tom ale příliš politiky, protože Zeus kandidoval na guvernéra. Pak mu ještě ke všemu ruply nervy a začal řvát, že chce maníky z FBI. Dostal je taky, protože oni vědí o vraždách všechno na světě. Takže pak tam byly tři týmy blbečků najednou.“ Tim vykulil oči, protože si uvědomil, s kým mluví. „S prominutím,“ dodal. „Nic se nestalo,“ řekla. Věděla, že vztahy místních a federálních policistů se podobají americké občanské válce. Byla to bitva, která probíhala po celé generace, pouze forma se mírně obměňovala. „Na místě činu byly tři týmy techniků. Prohnaly se tam jako vichřice,“ pokračoval Tim. „Každý odebral jiné vzorky. Některé testy udělali třikrát, některé vůbec. Všichni si mysleli, že ti ostatní mají nějakou stopu. Byl tam nepředstavitelný bordel. Asi po týdnu mi volal Dick Zapulski. Zeus požádal státní policii, aby mě najali jako externího vyšetřovatele. Pak mi volal i Zeus a na kolenou mě prosil, aby do toho šel. Abych řekl pravdu – ta práce ve švagrově firmě mě moc nebavila a ani švagra jsem neměl příliš v lásce, ale zpátky k policii mě taky nic netáhlo. Zeus mě nakonec přesvědčil. Bylo mi ho líto. Přišel jsem taky o dceru. Takže jsem jim nakonec řekl OK, jdu do toho. Nevím ale, jestli opravdu chtěli, abych tam něco udělal.“ Když Evon krátce po nástupu na svou pozici zjistila, že si Hal platí jednoho soukromého detektiva, Collinse Mullaneyho, hned se za ním vypravila. Zbýval mu asi měsíc do ukončení pracovního poměru. Mullaney ji tehdy ujistil, že Tim je úžasný a že to býval největší expert na vraždy v celém Kindle County. „Na Timmym bylo nejúžasnější to, že ho nedokázalo nic vytočit,“ řekl jí tenkrát Collins. „Nezajímalo ho, komu z jeho kolegů právě v McGrath Hall umyli hlavu.“ – Mluvil o budově, kde sídlilo oblastní ústředí policie Kindle County. „Nenechal se ani strhnout k tomu, aby nenáviděl pachatele. Choval se k nim jako k nevychovaným dětem, kterým dá dospělý facku a tím je to vyřízené. Vnímal to pokaždé stejně, byť se jednalo třeba o dost závažný zločin. Vždycky říkal: ‚Nikdo je neměl rád a nenaučil je, jak se mají chovat.‘ Bylo to, jako kdyby chtěl říct: ‚Pánubohu poručeno – všechno je v Jeho rukou.‘ Myslím, že sám vyrostl v dětském domově.“ 50
IDENTITA
Tim vysvětlil Evon, že na místě činu nebyly nalezeny žádné významnější důkazy, které by vedly k nějakému pokroku ve vyšetřování. První policejní jednotka, která dorazila na místo činu, zjistila, že velké dvoukřídlé francouzské dveře vedoucí z Ditina pokoje na balkon byly otevřené. Ten večer silně pršelo – déšť se spustil hned na konci pikniku farnosti svatého Demetria. V hlíně na květinovém záhonu pod Ditiným oknem byly nalezeny hluboké stopy, naznačující, že sem někdo seskočil. Dole pod kopcem se našly také podezřelé otisky pneumatik. Vypadalo to sice, že si tam někdo mohl schovat auto, ten den tam ale parkovaly stovky aut, takže jim to bylo zase k ničemu. V jednom křídle francouzského okna v horním poschodí bylo mezi meziokenními hrázkami rozbité sklo. Některé ze střepů rozsypaných po malém balkonku byly potřísněny krví a krev byla i na dveřích a uvnitř na koberci. Stopy krve vedly až do Ditiny koupelny. Chybějící ručník pak naznačoval, že ho vrah použil k tomu, aby si ovázal krvácející ránu. V roce 1982 neměli ještě technici k dispozici takové metody, jaké máme dnes, a v podobných situacích se prováděl pouze rozbor krve, na jehož základě se zjistilo, že se jedná o krevní skupinu B. Dita a zbytek rodiny měli krevní skupinu 0, takže nebylo pochyb o tom, že se jedná o krev vetřelce. Z mosazné kliky na vnější straně balkonových dveří bylo také hned na začátku vyšetřování sejmuto větší množství otisků prstů, které tu zůstaly i navzdory silnému dešti, který vytrvale bičoval právě tuto stranu domu. Tyto otisky se pochopitelně nedaly přesně datovat, ale bylo pravděpodobné, že patří právě pachateli. „Dita byla zavražděna ve své posteli,“ pokračoval Tim „Ta postel byla ustlaná. Zřejmě se jen tak natáhla, protože byla unavená. Chvíli se dívala na televizi. Protože se měla sejít s kamarádkami v baru, chtěla si asi chvíli odpočinout. Měla na sobě župan a spodní prádlo. Žádné vaginální trauma, žádné škrábance. Na posteli byly ale nalezeny stopy spermatu – problém je v tom, že to se tam mohlo klidně dostat během předchozích osmačtyřiceti hodin. To sperma patřilo nějakému muži s krevní skupinou B. Pachatel ji nejdřív uhodil do obličeje a pak ji chytil za hlavu – na obou tvářích měla dobře viditelné modřiny. Na levé byly i stopy nehtů, což znamená, že pachatel byl zřejmě levák. Ale ať už to byl kdokoliv, měl na ruce prsten, protože tam měla i výraznou kruhovou pohmožděninu. Policejní patologové dospěli k závěru, že pachatel ji nejdřív udeřil, pak jí zacpal pusu, aby nekřičela, a omlátil jí hlavu o pelest postele. Pří51
SCOTT TUROW
činou smrti byl epidurální hematom. Promodralost povrchové rány a průběh krvácení z kůže na hlavě indikovaly, že žila ještě několik minut po napadení. Patologové ale nedokázali určit, jestli byla ještě při vědomí nebo ne. Pravděpodobně ne, protože nevolala o pomoc.“ Tim odrecitoval všechny informace, jako kdyby četl breviář, ačkoli se vražda stala před pětadvaceti lety. Evon dobře věděla, že lidé od policie si dokážou i po tak dlouhé době pamatovat skoro nepodstatné detaily velkých případů, jejichž vyšetřování se účastnili. Jen málo povolání s sebou přináší tak intenzivní emoce jako zachraňování občanů před kriminálními živly. „Kdy nastala smrt?“ „No, znáte tyhle řecké pikniky. Oni jedí celý den, takže rozborem obsahu žaludku se to obtížně zjišťuje, patologové ale tvrdili, že to bylo zhruba kolem půl jedenácté – plus minus. Podle záznamů z telefonní ústředny telefonovala kolem desáté svému příteli Cassovi. Takže musela zemřít někdy potom.“ „Kdo ji našel?“ „Zeus. Ale jako svědek jim taky nebyl moc platný, což docela chápu, protože já bych si asi nepočínal líp. Pamatoval si akorát, že slyšel řinčení skla. Třásl se jako osika. V paměti mu uvízl hlavně obraz Dity ležící na lůžku. Před ní na stolku běžela televize a on se jí zeptal, co dělá, když si všiml rozbitého skla ve francouzských dveřích a stopu krve, která vedla přímo k nim. Když se podíval z okna, zdálo se mu, že vidí, jak nějaká temná mužská postava mizí v lese. Když se obrátil k Ditě, uvědomil si, že nedopovídá. Přišel k ní, dotkl se jí, zatřásl s ní. Trvalo mu několik minut, než mu došlo, že je mrtvá. Zavolal rodinného lékaře. Pak seděl chvíli na posteli vedle ní. Nedovedl si vůbec představit, že půjde dolů a řekne to její matce.“ Tim se odmlčel a pohroužil se do vlastních vzpomínek. Když umřela Katy, všichni se to hned dozvěděli, jenom Maria byla doma a spala, takže jí to musel zavolat. Dodnes si pamatoval ten pocit. Byl tady, ale nebyl tu doopravdy. Zbytek jeho bytosti byl stále v minulosti, v době, kdy jeho dcera ještě žila. Evon se zajímalo, v jaké fázi bylo vyšetřování ve chvíli, kdy se do něj zapojil Tim. „Byli jako psi, co se honí za vlastním ocasem. Vycházeli z verze, že ten kriminálník tam vlezl a nevěděl, že tam Dita je. Že ho vyplašila, on se ji snažil umlčet, aby nekřičela a neprozradila ho, a pak vzal roha, protože si myslel, že ten ran52
IDENTITA
dál musel někdo slyšet. Každá skupina vyšetřovatelů měla svůj vlastní scénář. Místní si mysleli, že to byl zloděj. Státní policajti vyzpovídali všechny účastníky pikniku v naději, že si někdo všiml něčeho podezřelého – nějakého podivně vypadajícího cizince, který to prý určitě udělal. Zeus se zhroutil a obviňoval sám sebe, že tomu nedokázal zabránit. Jak to, že vůbec nic neslyšel? Byl přesvědčený o tom, že to udělal někdo z jeho nepřátel, kteří se mu chtěli pomstít.“ „Nepřátel?“ Zeptala se Evon. „Ukázalo se, že Zeus jich má mraky. V byznysu měl vždycky pěkně ostré lokty. Bylo tam taky fůra chudých Řeků, kteří mu záviděli, dokonce i nějaký řecký gang, nemluvě o manželích a milencích žen, kolem kterých se ochomýtal. Dokonce se ukázalo, že ho nějací kluci z North End varovali, aby v primárkách nekandidoval proti Rafe Demuzziovi. FBI to všechno prověřovala.“ „A kdy začali vyšetřovat Casse?“ Tim jí vysvětlil, že policie ho samozřejmě vyslýchala hned od začátku vyšetřování, on ale tvrdil, že nic neví. Zeus byl od začátku přesvědčený o tom, že Cass to rozhodně nemohl být, a policisté se prostě zachovali jako policisté a ani je nenapadlo, aby podezírali studenta policejní akademie. Asi za tři týdny pak poskytla telefonní společnost vyšetřovatelům údaje o hovorech z Ditina telefonu a policie kvůli tomu Casse krátce vyslechla. Cass ale přitom uvedl, že ani on, ani Paul nebyli doma, a že Dita nechala jen na záznamníku krátký vzkaz, který ještě téhož večera vymazal. „Abych řekl pravdu, Cass byl úplně poslední člověk, kterého jsem podezříval. On i jeho bratr Paul chodili do školy s mojí prostřední dcerou, Demetrou. Znal jsem je velmi dobře z kostela. Byli to skvělí kluci, jeden nedal bez druhého ránu. Ale znáte to…,“ pokračoval Tim. „I člověk, o kterém si myslíte, že ho velmi dobře znáte, vás dovede překvapit.“ Bylo vidět, že o něčem přemýšlí, protože si začal mnout rty. „Asi za měsíc jsme měli velkou poradu. Byli tam úplně všichni vyšetřovatelé ze všech tří týmů. Cílem bylo informovat ostatní o výsledcích vyšetřování a poskytnout jim informace, které jim třeba unikly. Ukázalo se, že jsme toho nevěděli poměrně dost. Tehdy jsme od dvou tří Ditiných kamarádek získali informaci o tom, že se chtěla s Cassem rozejít, protože už nezvládala všechny ty problémy s jeho rodinou. Tak jsem se mrknul do Cassovy složky, kterou měl jako policejní kadet v McGrath Hall,“ vyprávěl Tim. „Krevní skupina B. 53
SCOTT TUROW
Ve složce byly taky jeho otisky. Požádal jsem místní oddělení v Greenwoodu, aby je porovnali s otisky na klice balkonových dveří a s otisky v místnosti. Shodovaly se, takže nás napadlo, že mu Dita v těch deset hodin volala, aby mu řekla svoje definitivní adios.“ „Greenwoodský státní zástupce se na to chtěl Casse během procesu samozřejmě zeptat, Cass si ale najal Sandyho Sterna a ten ho skoro ani nenechal promluvit. Bylo tam ale stejně příliš mnoho rozporů. Stern prohlašoval, že Cass lezl po té okapové rouře každou noc, aby jí zazpíval ukolébavku. A když jsme zatlačili na její kamarádky, které nám tvrdily, že se s ním chtěla Dita rozejít, tak o tom nic nevěděly.“ „A nechodil třeba za Ditou do pokoje úplně oficiálně? Přes halu, kde seděli u televize její rodiče? To by bylo docela humorné, ne?“ navrhla Evon. Tim zavřel oči a začal zcela uvolněně a pomalu otáčet hlavou, jako kdyby to byl lístek v mírném větru. Pomyslel si, že někteří lidé mají zvláštní smysl pro humor a že v organizaci, z níž přišla Evon, se asi smějí velmi specifickým věcem. „Zeus samozřejmě vybouchl vzteky, když jsem se ho na to zeptal. Bylo pro něj nemyslitelné, aby nějaký maník chodil za jeho květinkou a užíval si s ní přímo v jeho baráku. Já si ale myslím, že tam opravdu chodil pravidelně – ať tou či onou cestou.“ „Opravdu?“ „To je přece jasné. Pokud tam chodil, aby na ni hupsnul, znamená to, že věděl, jak se tam má dostat i oné noci, kdy byla zavražděná. Přemýšlel jsem tenkrát o tom a vyžádal jsem si od místního oddělení záznamy o transakcích jeho kreditní karty. Dali jsme si práci a dohledali každý pár bot, který si ten rok koupil, a zjistili jsme, že si nedávno koupil boty Nike, jejichž podrážky přesně odpovídaly otisku na květinovém záhonu. Ty stopy pod kopcem pak nápadně připomínaly pneumatiky Bridgestones, které měl Cass na svém starém kupé Datsun, i když v Tri-Cities samozřejmě podobné pneumatiky najdeme nejmíň na dalších deseti tisíc aut.“ „Dostali jsme ale povolení k domovní prohlídce a taky k lékařské prohlídce a prozkoumali jeho oblečení, boty a auto a nechali ho prohlédnout lékařem, aby se pokusil najít jizvu po pořezání. Našli jsme boty, které jsme hledali. Na oblečení jsme nic nezjistili, ale Luminol nám potvrdil v autě stopy krve. Byla to zase krevní skupina B. Stern ale zdravotní prohlídku odmítl, různě to 54
IDENTITA
prodlužoval, a když už to dál nešlo, Sandy přišel a nabídl, že se Cass přizná. Požadoval ale, aby jeho čin byl kvalifikován jako neúmyslné zabití a aby Cass dostal deset let v nápravném zařízení se sníženou ostrahou. Zeus a Lidia, matka dvojčat, si v kostele padli do náruče, on byl zničený a byl ochotný přistoupit na jakýkoli návrh, ale Hermiona, Ditina matka, a Hal o tom nechtěli ani slyšet. Desetiletý trest pro ně nepřicházel v úvahu. Nakonec – těsně předtím, než dorazil spis z místního oddělení – se všichni dohodli na tom, že to bude posuzováno jako vražda druhého stupně a že Cass dostane pětadvacet let – a nakonec přece jenom v nápravném zařízení se sníženou ostrahou. Soudce Cassovi také povolil odklad nástupu výkonu trestu o měsíc, aby mohl jít Paulovi na svatbě za svědka.“ „A co vy? Byl jste s tím rozsudkem spokojený?“ „Záleží na tom. Soudit lidi nebyla nikdy moje práce. Některé policisty třeba strašně iritovala ta snížená ostraha, ale mě to zas tak nevzrušovalo. Řekl jsem si tehdy: ‚Je to vězení, ne mučírna. Ten studentík si přece nezaslouží, aby z něj udělali v Rudyardu fašírku, zvlášť když chodil na policejní akademii.‘ Štvala mě jedna věc – že nevypovídal, neodpověděl na žádnou otázku. Nikdy. Přiznal se, řekl všem, že to udělal, a tím to zhaslo.“ „A na jaké otázky měl třeba odpovědět?“ „Třeba ta rozbitá tabulka u balkonových dveří. To sklo bylo jenom venku na betonu. Střepy byly jenom venku na tom malém balkonku, pod těmi francouzskými dveřmi. To znamená, že tu tabulku musel někdo vyrazit zevnitř. A jak se tedy dostal dovnitř?“ „To už jste mi přece říkal. Chodil tam často, tak věděl, jak se tam dostat. Co jste to použil za výraz…? Aby na ni… ‚hupsnul‘…?“ „Přesně tak. Možná že tam přijel a čekal, že spolu budou zase něco mít, nebo věděl, že je nějaký problém a že se s ním chce rozejít. Její reakce byla každopádně odmítavá. ‚Ne, skončilo to. Je to minulost.‘ Jemu rupnou nervy a udeří jí. Když vidí, že ztratila vědomí, zpanikaří a uteče. Když už jste ale vevnitř, proč neodšoupnout petlici a nezmizet přes balkon?“ „Možná chtěl, aby to vypadalo jako vloupání. Akorát toho moc nevěděl o tom, jak se ohledává místo činu, a rozbil tabulku ze špatné strany.“ „Výborně!“ Zachechtal se Tim a ukázal na ni pochvalně prstem. Z otoku a nepřirozeného úhlu kloubu bylo přitom vidět, že trpí artritidou. „Cass Gia55
SCOTT TUROW
nis byl ale policejní kadet. Další věc je, že když rozbijete sklo, nadělá to fůru rámusu. Pokud se chcete tiše vypařit, proč spouštět takový bengál? Co by to mělo za smysl?“ „Takže vy si myslíte, že to neudělal?“ „Ne, to neříkám. Chci jenom říct, že jsem mu chtěl položit několik otázek. V kanceláři, kterou mi tenkrát přidělili, nebylo ani křeslo nebo pohovka, kam by mohl obžalovaný složit kosti a otevřít mi zákoutí svého srdce. Neotevřel je vlastně nikomu. Měli jsme ale otisky z Ditiny ložnice a otisky z balkonu. Krevní skupina odpovídala. Boty se shodovaly s otiskem podrážek. A byl tu silný motiv, protože se s ním chtěla rozejít. On měl ale po čertech dobré alibi, protože hned na začátku vyšetřování uvedl, že v době spáchání zločinu byl se svým bratrem…“ „S Paulem?“ „Přesně tak. Uvedl tenkrát, že si spolu s bratrem vyjeli autem a že někde za řekou popíjeli pivo. Nikdo je neviděl. Cass si nedokázal vzpomenout ani na jméno obchodu, kde ten ty kartóny piv koupili. Říkal, že to ví Paul.“ „A Paul jeho verzi potvrdil?“ Tim se poškrábal na nose a podíval se vzhůru na stropní trámy místnosti, která evidentně vznikla obezděním otevřené vstupní verandy. „Když jste se o tom teď zmínila, musím o tom přemýšlet. Myslím, že to tenkrát potvrdil. V té úvodní fázi vyšetřování se tím nikdo příliš nezabýval. Tenkrát jsme se rozhodli, že uniformovaní policisté vyslechnou kompletně všechny, co přišli na pikniku s Ditou do kontaktu. Bylo jich strašně moc. Ten jeho výslech nemohl být delší než na jeden odstavec. Možná mám ten protokol ještě někde schovaný.“ „Fakt?“ „Bude asi někde dole ve sklepě. Neměl jsem tehdy k ruce žádné lidi a nepodléhal jsem žádné oficiální administrativě. Šíbovali se mnou z jedné kanceláře do druhé, tak jsem měl radši všechny papíry doma. Jestli chcete, tak vám je můžu ukázat.“ Tim použil opěradlo křesla jako oporu, ztěžka se postavil na nohy, a když vykročil, trochu zavrávoral. Evon ho pozorovala. Trochu se hrbil, ale byl to stále chlap jako hora, stále přes metr devadesát vysoký, bez sklonu k tloustnutí. Jako policista musel kdysi budit respekt. Pokynul jí, aby ho následovala. V kuchyni otevřel dveře do sklepa a začal kulhavě sestupovat po schodech dolů. Staré dřevěné schodiště klesalo velmi prudce a Tim se jed56
IDENTITA
nou rukou přidržoval kovového zábradlí a druhou se pro jistotu opíral o cihlovou stěnu, aby neuklouzl a nezřítil se dolů. Padaly mu přitom kalhoty, takže chvílemi mu bylo vidět zadek. Když se ocitli ve sklepě, Evon shledala, že je tu ještě méně místa než nahoře v bytě. Ucítila také typickou sklepní zatuchlost, která vzniká kombinací zápachu plísně a prachu. Sklep byl nacpaný vším možným nepotřebným harampádím – zablácená kola se splasklými dušemi, kropicí hadice, police plné různého šatstva, prastaré golfové hole z hikorového dřeva, staré televize, rozbitý nábytek. Sporé světlo procházející sklem sklepního okna osvětlovalo jenom část této skladištní scenerie. „Víte, že existují obchody s použitým zbožím, které od vás tohle všechno odkoupí?“ „Moje dcery jsou v tomhle ještě horší než já. Ani za boha by nevyhodily věc, které se Maria jenom dotkla. Můžete jim to navrhnout, až umřu,“ odvětil jí se smíchem a bylo vidět, že si ze své smrtelnosti příliš nedělá. Natočil se stranou, aby prošel kolem starého šatníku a dostal se ke staré rezavé registrační skříni, původně béžové, z níž odpadávaly velké kusy barvy. Zdálo se, že velmi dobře ví, kde se co nachází, protože šel najisto. Shýbl se a z jedné ze spodních zásuvek vytáhl kýženou složku. Pak přešel pod světlo a ztuhlými prsty začal pomalu listovat obsahem desek, občas si přitom naslinil ukazovák. „Tohle je ono,“ řekl konečně. Několik sekund si pročítal protokol a pak ho podal Evon. Bylo to přesně tak, jak říkal. Krátký rozhovor, dva dny po Ditině smrti. Paul řekl, že Cass byl celou noc po pikniku s ním a že se potloukali po Vyhlídkovém parku u řeky. Lež jako věž. Cass s ním nemohl být, protože – jak následně doznal, byl s Ditou, kterou napadl a zabil. „Tak tohle je trefa do černého, ne?“ zeptala se ho Evon. „Myslíte?“ „Tenhle muž chce být starostou. Chce se stát šéfem všech místních policistů. Ale lže přitom, jako když tiskne, jen proto, aby dostal bratra z maléru. A má advokátní kancelář. “ „Vy byste to neudělala? Nejsem si jistý, že bych volil člověka, který se nepostaví za svého bratra. Je to všechno o politice. Hal je trochu šílený politik. Já se v tomhle nechci vůbec přehrabovat.“ Tim udělal rukou výmluvné gesto. 57
SCOTT TUROW
„To ale dokazuje, že Hal mluví pravdu. Paul byl do toho od začátku namočený. Přinejmenším svého bratra kryl. A možná že nejen to. Co ty boty? Jsou přece jednovaječná dvojčata. Ty značkové tenisky Nike mohl mít obuté klidně i Paul. Vsadím se, že měli společné oblečení. Bydleli tehdy společně?“ „Děláte si srandu? Řecká rodina? Když bylo Halovi čtyřicet, tak ještě bydlel u rodičů. Jo, Gianisovi tehdy bydleli skutečně spolu, tedy u Lidie a Mickeyho. Myslím ale, že Paul se zrovna chystal, že se odstěhuje.“ „A co otisky prstů? Mají jednovaječná dvojčata stejné otisky?“ Evon pocítila vzrušení. Snažila se vždycky dělat poctivě svoji práci a jejím úkolem teď bylo, aby dokázala, že Hal má pravdu. Samotnou ji překvapila ochota, s jakou byla připravená přijmout skutečnost, že Paul – kterého měla jinak velmi ráda a obdivovala ho – nemá čisté svědomí. Vždycky měla pocit, že jí na něm něco uniká. Člověk, který měl možnost strávit s Paulem Gianisem delší dobu – a ona tuto možnost měla – musel mít neodbytný pocit, že Paul před ostatními něco důležitého tají. Tim ale zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Pokud si dobře pamatuju, tak otisky prstů dvojčat jsou si sice podobné, ale ve fázi, kdy jsou v děloze, začnou se tam pohybovat a dotýkají se toho… nevímčeho…?“ „Placenty?“ „Správně. Ne, dvojčata mají odlišné otisky prstů.“ Evon to skousla a pohroužila se opět do čtení protokolu. „Mohla bych si to vzít?“ Tim zase zavrtěl hlavou. „Tohle jsou úřední dokumenty. Když byl Cass obviněn, místní oddělení v Greenwodu udělalo vše, co bylo jeho povinností, a všechny protokoly se staly součástí soudního spisu tak, aby měl obviněný možnost seznámit se se všemi předloženými důkazy a podklady pro rozhodnutí soudu.“ Evon přejela rukou po staré registrační skříni. „Co tu máte ještě za poklady, Time? Co byste třeba řekl na to, kdybych vám zaplatila za to, že si budu moct prostudovat další složky a zjistit nějaké další informace o Paulovi?“ Zasmál se. „Za to mi nemusíte platit. Mám s Krononovými velmi velkorysou dohodu. Už pětadvacet let mi pokaždé v lednu posílají šek.“ „Já vím,“ opáčila Evon. „Tolik bych vám nikdy nezaplatila,“ zasmála se. „Proč vám vlastně tolik platí?“ 58
IDENTITA
„Zeus mi tím chtěl poděkovat za moji participaci při vyšetřování. Dávají mi tím najevo, že si váží mojí práce. Když tenkrát vyšetřování skončilo, nechtělo se mi vracet do švagrovy firmy. Zeus mě chtěl zaměstnat v ZP, já jako policista jsem už měl ale po krk všech možných šéfů a chtěl jsem změnu. Rozhodl jsem se, že budu soukromý detektiv, a Zeus souhlasil, že s nimi budu spolupracovat touhle formou jako externista. ‚OK, každý rok dostanete zálohu.‘ Nebudu zastírat, jak mi ty peníze tenkrát pomohly, zvlášť v začátcích.“ Mullaney Evon vyprávěl, že Tim pracoval hlavně pro obhájce ve věcech trestních, pro které sháněl materiály, které policisté nebyli schopní opatřit, a pak pro různé obhájce pojišťoven. Byl to právě Tim, kdo odhalil jednoho dělníka, který požadoval od svého zaměstnavatele neprávem odškodnění za zranění, které ve skutečnosti neutrpěl, protože se mu podařilo ho vyfotografovat ve skvělé kondici, jak zvedá nějaký těžký předmět. Brodie uměl také velmi dobře psát různé protokoly a zprávy a chovat se nenuceně u soudu. Bral si přitom jenom tolik práce, kolik pohodlně zvládl, což vzhledem k jeho pokročilému věku bylo stále menší a menší množství. „Jestli mi za těch pětadvacet let volal Zeus nebo Hal desetkrát, tak je to hodně. Minulý týden jsem pro ně dělal po dlouhé době nějakou větší věc – ten Corus, však víte – asi po pěti letech. Mezitím nic. Takže jo. Pokud chcete, abych našel něco v těchhle složkách, mrknu se po tom. Budu si přitom hlídat svoji hodinovou mzdu, ale buďte ujištěná, že moji práci máte předplacenou na dlouho dopředu.“ Když se vrátili do bytu, Evon si vzala z pohovky svoji zimní bundu, která ležela hned vedle objemného svazku, který Tim četl před jejím příchodem. Teď si všimla, že z kuchyně se ještě line slabá vůně jídla, zřejmě včerejší večeře, které si předtím vůbec nevšimla. „Tyhle mýty mohou člověka docela naplňovat, co?“ řekla. „Ach. To ano. Zrovna jsem četl jeden mýtus o lásce, a vy jste zrovna zazvonila u dveří.“ „Mýtus?“ podivila se Evon. „Chcete snad říct, že láska není skutečná? Škoda že mi to někdo neřekl ještě předtím, než jsem se nastěhovala k mojí přítelkyni.“ Evon neměla ve zvyku svěřovat se se svými osobními záležitostmi, tenhle vtip ale nemohla nechat bez komentáře a nepřisadit si. Její vztah s Heather určitě nebyl sám o sobě příliš směšný. Tima ale její replika velmi rozesmála a drahnou chvíli se pak ozýval jeho nakřáplý, chraptivý smích. 59
SCOTT TUROW
„Ne,“ řekl pobaveně. „Aristofanes říká, že na počátku byli všichni lidé čtyřnohé bytosti, některé z nich byly jednopohlavní, většina byla ale napůl muž a napůl žena. Zeus se pak začal bát, že lidé začnou být příliš silní, takže nás přesně v půlce rozřízl a od těch dob každá půlka hledá celý svůj život tu druhou půlku, která jí chybí. Co si o tom myslíte?“ zasmál se opět Tim, který byl z té myšlenky očividně nadšený. „Myslím, že je to nejlepší vysvětlení, co jsem kdy slyšela.“ Tima její reakce opět pobavila. Belhavě se pak vydal ke dveřím, aby jí odemkl. Když takhle pomalu došli do předsíně, zastavil se a otočil se k ní. „Vy si ale nemyslíte, že měl Paul Gianis prsty v Ditině vraždě, nebo ano?“ „A proč tedy lhal?“ zeptala se Evon. „Věděl, co má říct, a – což je ještě důležitější – přiznal, že kvůli Cassovi lhal. Což znamená, že musel mít fůru informací. Chápete to, Time? Možná že tu noc byli spolu. Možná že právě tohle byl důvod, proč Cass nevypovídal.“ Tim se nad jejími slovy chvíli zamyslel, na jeho tváři se ale objevil ne příliš šťastný výraz. „Nemám rád, když se v něčem seknu tak, že mě pak mají všichni za vola,“ řekl. Bylo vidět, že chvíli přemýšlí. Pak otevřel dokořán těžké dveře registračky.
5. Heather 12. ledna 2008
Evon Millerová nebylo její pravé jméno. Narodila se v Coloradu jako DeDe Kurzweilová a vyrůstala na rodinné farmě, kde její otec pěstoval vojtěšku, fazole a kukuřici. Byl to tichý, klidný muž s křivýma nohama, mormon, který ale opustil církev – a spolu s ní i rodiče a sourozence – jenom proto, aby se zavděčil své manželce, která krátce po svatbě zjistila, že jí tahle církev příliš nepřirostla k srdci. DeDe byla páté z jejich sedmi dětí, což byl právě počet, kdy rodiče začínají ztrácet přehled o svých potomcích a přestávají se o ně intenzivněji zajímat. I ona měla pocit, že je trochu ztracená, a tenhle pocit měla dávno předtím, než pochopila, proč tomu tak je. Cítila stále, že mezi ostatní z nějakého důvodu nepasuje a nepatří. Nevěděla, kdy se má smát, a nevěděla ani, jak zařídit, aby ji ostatní milovali. Tenhle problém měla hlavně se svojí matkou. Když se ale ocitla na hřišti s hokejkou v ruce, cítila, že je sama sebou. Její otec byl kdysi baseballovou hvězdou. Měl profesionální smlouvu s Twins a hrál ligu tak dlouho, dokud ho jeho rodina nezačala postrádat doma na farmě. Jeho sportovní talent se přenesl beze zbytku na ni – byla to jedna z mála věcí, které měli s otcem společné. V dětství usínala s hokejkou v ruce a představovala si své pohyby na hřišti. V Coloradu byla nominovaná na titul sportovec roku a skončila nakonec jako druhá, pak přešla do týmu Iowy a v roce 1984 repre61
SCOTT TUROW
zentovala v pozemním hokeji Spojené státy dokonce i na olympiádě. Domů se vrátila s bronzovou medailí a neměla potuchy, co bude dělat dál. Bylo to, jako kdyby vyšla z úzkého tunelu a ocitla se na denním světle. Její dosavadní život byl plný konfrontace a ambicí. Na univerzitě v jakémsi dotazníku vyplnila, že by se chtěla dozvědět víc o práci v FBI, a za tři měsíce už byla na akademii v Quantiku. Milovala FBI. Byla to láska na první pohled a na celý život. Byla tu dvacet let. Byrokracie, papírování a vojenský režim ji sice přiváděly k šílenství, měla ale ráda lidi, s nimiž pracovala, protože každý byl hrdý na svou práci a snažil se ji dělat poctivě. Vládlo tu podobné nadšení a nasazení, na které byla zvyklá ve sportu. V roce 1992 byla nasazena do speciální akce, opustila svoji domovskou agenturu v Des Moines a v utajení se přestěhovala sem. Předstírala novou identitu. Od nynějška byla Evon Millerová, úřednice s neúplným či alternativním právnickým vzděláním. Ve skutečnosti sledovala jednoho advokáta, který uplácel soudce a tajně si je přitom natáčel. Jméno Evon si vybrala sama. Inspirovala ji její oblíbená sestřenice z druhého kolena, Yvonne, jejíž rodiče chtěli její jméno vyslovovat s legračním venkovským akcentem, nakonec ho ale takhle nikdo nevyslovoval, ani ona sama. DeDe si přála, aby měla stejné sebevědomí jako její sestřenice. Tajná akce Petros byla ohromný úspěch – bylo usvědčeno šest soudců, devět advokátů a desítky pracovníků soudu a policejních úředníků. Když skončil poslední proces, povolali Evon do Washingtonu, kde jí bylo uděleno nejvyšší vyznamenání FBI, což je největší pocta, které se agentovi může dostat. Při udílení byla přítomná dokonce i její matka, která sotva popadala dech, když přijímala gratulace všech přítomných. Ten případ jí ale přinesl další neočekávanou odměnu. Využila šanci stát se někým jiným. V první řadě jí to pomohlo, aby se přiznala ke své sexuální orientaci. Ještě důležitější ale bylo, že začala chápat, co to znamená být sám sebou. Myšlenka, že se vrátí ke své původní identitě a bude zase DeDe, pro ni byla nepřijatelná. Připadalo jí to jako návrat do vězení. Podala si žádost o přeřazení do Kindle County a přímo z Washingtonu pak obdržela povolení, že může nadále působit pod jménem Evon Millerová, což bylo ostatně jediné jméno, jímž ji tady byli lidé zvyklí oslovovat. Od té doby už staré jméno nepoužívala a Evon ji oslovovala i její sestra Merrel, která pro ni byla nejbližším 62
IDENTITA
člověkem na světě. Byla šťastná. Cítila se mnohem lépe než kdykoli předtím. Její předchozí život jí připadal jako házenkářský míč, který se odrážel ode zdi tak rychle, že ho neměla šanci vidět. V té době ji bavilo si jen tak sednout, a když byl zrovna klid a nemusela nic urgentně dělat, nechala svoji mysl plynout a žasnout nad tím, že má právo být šťastná. Zároveň si ale uvědomovala, že nic není dokonalé a že se může kdykoli dostavit rozčarování. Tahle myšlenka se dostavila vždycky v okamžiku, když ji zachvátila zvláštní nepříjemná emoce – jakási kombinace hněvu a ponížení –, kterou zakoušela, když si představila, že Heather Truveenová, její přítelkyně, ji zase nějak zklame a nepříjemně překvapí. Byla sobota večer a Evon seděla v tanečním sále sportovního klubu Kondle County, v nádherné starobylé místnosti s ohromnými dubovými sloupy tyčícími se do výšky tří pater. Místnost byla krásně vyzdobená, protože se z ní zakrátko měla stát improvizovaná svatební síň, v níž proběhne svatba Francine a Nelly, kamarádek, které Evon seznámily s Heather. Úhledně vyrovnané řady židlí byly pokryté bílým saténem a na pódiu stála amfora plná nádherných bílých růží, u níž se měl obřad uskutečnit. Evon seděla na jedné z židlí a držela vedle sebe místo Heather. Věděla, že bude chtít sedět na židli vedle uličky, aby si vychutnala každý detail svatebních šatů. Každou chvíli už měl ale obřad začít a čekalo se už jenom na Nellu, až se objeví ve dveřích a zavěsí se do svého otce a společně pak vykročí na saténový běhoun vedoucí k pódiu. Evon zrovna vytáhla diskrétně z kabelky svůj mobil BlackBerry, aby zkontrolovala, zda Heather náhodou neposlala nějakou zprávu, když konečně dorazila. „Stihla jsem to,“ zašeptala Heather a schoulila svoji blonďatou hlavu na Evonino rameno a na dvě vteřiny se k ní přitulila. Heather překvapilo, jak nádherně voní. Vůně parfému Fracas Evon pohltila jako květinová zahrada. Byly spolu rok a půl. Heather bylo osmatřicet a pracovala v Coral Glotten jako kreativní manažerka. Byla to veselá, trochu divoká dívka, chytrá a velmi krásná. Začínala jako modelka, vysoká, elegantní blondýna, jejíž krása Evon připomínala její sestru Merrel, kterou vždycky považovala za nejkrásnější ženu na světě. Vždycky se jí chtěla podobat. Když bylo Evon jedenáct, Merrel jí dala svoje sváteční šaty, které si před čtyřmi roky vyrobila. Také Evon před odchodem do kostela nakroutila kulmou vlasy a zkrátila jí sukni asi o palec. „Nevypadá úžasně?“ Evon zaslechla, jak se její sestry dožadují odpovědi 63
SCOTT TUROW
od matky, která seděla nahoře v poschodí. „V rámci možností určitě,“ odpověděla její matka, „ale žádná modelka z ní stejně nikdy nebude.“ Jednou z výhod, které pro ni plynuly z jejího úkolu, kterým ji FBI v roce 1992 v Kindle County pověřila, bylo, že měla v rámci krytí před oním ničemným právníkem hrát poněkud jednodušší lesbičku. Tu roli musela hrát věrohodně a také jí musela náležitě přizpůsobit svůj zevnějšek. Nechala si proto nabarvit vlasy na světlejší blond odstín, než byla zvyklá, a nechala se ostříhat na ježka, který se tehdy nosil. Vypadalo to, jako kdyby jí přejel někdo po jedné straně hlavy sekačkou. Nosila boty se čtyřpalcovými podpatky, módní oblečení a nanášela si každý den na obličej tuny make-upu. Zjistila, že se jí to líbí víc, než si byla kdy ochotna přiznat. I přes na své oděvní extravagance si ale nedokázala ani ve snu představit, že bude atraktivní pro tak krásnou dívku, jako je Heather. Heather disponovala krásou stejně samozřejmě jako Evon svým sportovním nadáním. Ačkoli byla někdy unavená z práce, byla Heather přirozeně vitální a nikdy se neomezovala v jídle. Byla to typická „špinavá blondýna“ – a když byly s Evon poprvé na večeři, chlubila se, že stejnou barvu mají i její chloupky dole – a její krása paradoxně ještě víc vynikla, když byla po ránu ještě trochu oteklá a ospalá. Heather byla taky veselá, bezstarostná a někdy se chovala bláznivě. V úvodních měsících přišla Evon neskutečně zajímavá a zábavná, ačkoli někdy ve své impulzivnosti zcela ignorovala Evoniny touhy a potřeby. Heather se třeba uprostřed noci probudila, pustila televizi a sledovala pořad o Brazílii. Okamžitě ji to nadchlo, a zatímco Evon spala, přebookovala u cestovní kanceláře jejich společnou dovolenou, kterou už několik měsíců usilovně plánovaly. Jednou večer vkročila Heather do obývacího pokoje, udělala zvláštní posunek směrem k nábytku, který několik měsíců vybírala. „Tohle je všechno špatně,“ řekla. „Ta pohovka musí z domu.“ Ta pohovka měla potah z karmínového mohéru, byla na zvláštní objednávku a stála pár tisíc dolarů. Evon ty vyhozené peníze sice mírně vyvedly z rovnováhy, ale zároveň byla ráda, že s ní může překročit mantinely, mezi nimiž byla celý život nucená žít. Když se Heather vrátila do obchodu, koupila novou pohovku a objednala ještě navíc celý nový obývací pokoj a požádala prodavače, aby jí ho rezervovali pro případ, že by se jí znelíbily i ostatní kusy nábytku, Evon řvala jako tur. 64
IDENTITA
Někdy ji ale humor přešel. Třeba když její přítelkyně vyhodila do koše velmi drahý top, který měla na sobě jenom jednou. Evon ho vytáhla z odpadkového koše. „Kdybys ho aspoň někomu dala,“ vytkla Heather, která nad tím jenom mávla rukou. Po čase Evon nahlédla pod povrch její krásné fasády. Heather tvrdě pracovala na svém zevnějšku, protože to, co s ní zmítalo uvnitř, se jí často vymykalo z rukou. Když ji posedli její démoni, byla nesnesitelná. Pila hodně často a v opilosti si pak vylévala srdce a drásala staré rány. Byla taky strašlivě vrtošivá a nespolehlivá, což bylo někdy velmi frustrující. Před svatbou si třeba naplánovaly, že si dojdou do wellnessu a na manikúru a pedikúru. Heather ale v osm ráno vyklouzla z postele a oznámila Evon, že musí do práce. Její hlavní klient Tom Craigmore se vehementně dožadoval její přítomnosti, protože chtěl se svým kreativním týmem celý den pracovat na nové řadě sportovního oblečení, které chtěl začít na podzim prodávat. „Jak ses to dozvěděla?“ snažila se Evon zjistit. „V kanceláři.“ Heather vypadla z bytu bez většího zavazadla, což značilo, že má pracovní oblečení v kanceláři na ramínku, což bylo zase neklamným důkazem, že už nějakou dobu ví o tom, že se jejich společné plány nezrealizují. Proč neřekla něco dřív? Proč se vždycky zdráhá sdělovat špatné zprávy a říká jí je až na poslední chvíli? Heather byla někdy jako dítě. Pocházela z rozvrácené rodiny, její otec byl sukničkář a nakonec spáchal sebevraždu a její matka, které chyběl kontakt s realitou, si nikdy nestihla všimnout, že její děti trpí. Výsledkem bylo, že Heather se bála udělat cokoli, co by vzbuzovalo nesouhlas. Obřad začal. Byla to svatba s hvězdičkou. Francine s Nellou musely minulý víkend až do Bostonu, aby tam uzavřely legálně manželství. To, co se odehrávalo zde – v přítomnosti přátel a příbuzných –, bylo na hranici toho, co zdejší zákony dovolovaly. Byl to náboženský obřad, během něhož dvě osoby stvrdily svůj slib vzájemné oddanosti. Kněz episkopální církve, který tento obřad vedl, byl dlouholetý přítel obou žen. Jeho požehnání bylo dojemné. „Život,“ řekl, „je příliš krutý na to, abychom jím kráčeli sami.“ Ta poznámka Evon zasáhla. Ano. Byla to po čertech pravda. Vzala Heather za ruku a silně ji stiskla. 65
SCOTT TUROW
A jak už to tak bývá, nakonec to byla skvělá svatba. Evon teprve před několika lety – bylo jí tenkrát čtyřicet a něco – zjistila, že strašně ráda tancuje. Hudba, a zvlášť pak hudba jejího mládí – „Stairway to Heaven“, Springsteen –, pro ni byla dokonalým relaxačním prostředkem, stejně jako pro ostatní alkohol nebo drogy. Evon a Heather tancovaly tak dlouho a vášnivě, až z nich byly dvě upocené a zchvácené figury na tanečním parketu. Čtyřikrát za sebou si nechaly hrát „Born To Run“. V jednu v noci personál klubu všechny uctivě vyexpedoval. Když přijely domů, Heather se pohroužila do opileckého fantazírování o jejich vlastní svatbě. Měla tisíce nápadů: budou kráčet dlouhou chodbou osvětlenou plovoucími svíčkami a oddají je ve dvou ohromných křišťálových koulích, v nichž budou i orchideje. Na podlaze bude koberec z čerstvé levandule. „A chci jenom prsten od Cartiera,“ oznamovala Heather. „Jestli přijdeš s Kay, nepolíbím tě, a jestli přineseš něco od Zales, už tě nechci nikdy vidět.“ Heather se smála a tvářila se, že žertuje, ale z očí jí přitom šlehaly plameny. Když pak Heather odešla do sprchy, Evon, která ten večer pila víc, než měla ve zvyku, pocítila nečekaně zvláštní tíseň. Heatheřiny fantazie o svatbě a její přemrštěné nároky nutily Evon realisticky přemýšlet o budoucnosti jejich soužití. Její pochybnosti přitom neměly nic společného se skepsí, s níž posuzovala možnosti manželství osob stejného pohlaví v tomto státě. Netrápilo ji ani, že bude muset mnoha lidem vysvětlovat, že tahle žena je její „manželka“. Její myšlenky se neustále točily kolem něčeho jiného. Nemohla tomu zabránit, přestože onoho večera vypila velké množství šampaňského, které milosrdně otupovalo ostré hrany problémů a starostí. Měla někdy pocit, že s Heather se stává nespolehlivým, nezodpovědným jedincem, který nedokáže trvat na jistých důležitých zásadách a principech. Ten příběh se opakoval stále dokola – pečovala o Heather, snášela její excesy, aby jí nakonec vždycky odpustila. Ale nemohla přitom popřít, že po ní neustále touží, miluje její kašpařiny, podivínské vrtochy a sarkastické řeči a že přitom zároveň nachází ve svém nitru svoji vnitřní sílu a dobrotu. Během předchozích měsíců si uvědomila, že vlastně plní funkci její matky, což jí vůbec nevadilo, protože si to užívala – nebo dokonce vychutnávala. Věděla, že se vůči Heather chová mnohem vlídněji, velkoryseji a že ji chápe líp než její vlastní matka. Nedovedla si představit, že by byla jiná, že by tohle všechno nedělala. 66
IDENTITA
Přestávala ale pomalu věřit v pohádku se šťastným koncem, mýtus, legendu – nebo jak to chcete nazvat. Evon pochybovala o tom, že se Heather „zklidní“ a že bude milovat Evon tak, že to bude odpovídat jejím představám. Život je příliš krutý na to, abychom jím kráčeli sami. A proto byla teď tady. Až se zítra probudí, možná té pohádce znovu uvěří. Ta poslední sklenice šampaňského z ní ale udělala jasnovidku, která skrz dýmové opary zvané budoucnost nazírá jasné a zřetelné obrysy toho, co se skutečně stane, a která ve svých vizích nenachází příliš útěchu.
6. Georgia 17. ledna 2008
Tim viděl v televizi první Halovu placenou reklamu týkající se Paula a vraždy v pondělí odpoledne, když odložil svoji knihu mýtů a zapnul televizi, aby se podíval na odpolední zprávy, které začínaly v pět hodin. Svoji víru v místní novináře ztratil už před mnoha lety – jejich reportáže o čivavách lovících humry nebo tváři Ježíše, která se zjevila na povrchu opékaného sýra, nepůsobily příliš důvěryhodně – tentokrát ho ale vzrušovalo, že se ocitl v samém středu dění. Ve svém věku byl už zvyklý na to, že je nepotřebný a nikoho nezajímá. Před několika dny zaútočili Paulovi právníci a Hal teď vracel úder. Tim tu reklamu sledoval s úžasem. Kus papíru, který už mohl za tu dobu docela dobře shnít v jeho vlhkém sklepě, se náhle jevil jako nějaký posvátný svitek nevyčíslitelné hodnoty. Objektiv kamery přejížděl po deskách spisu, spočinul nejprve na nadpisu „Úřad šerifa, správní obvod Greenwood“, pak se přesunul na datum a nakonec na jméno „Paul Gianis“ vyplněné v kolonce „Svědek“. Slova Paulovy výpovědi, zaznamenaná ve spisu, začala náhle na obrazovce tmavnout a vystupovat z textu a káravý ženský hlas se diváků sugestivně ptal, jestli chtějí, aby se lhář stal starostou jejich města. Dnes byla část tohoto reklamního spotu odvysílána dokonce v prvních minutách zpravodajství. Tima 68
IDENTITA
to trochu znechutilo. Ne že by to, co tu říkali, nebyla pravda. Přišlo mu to ale celé tak trochu přitažené za vlasy. Přemýšlel o tom, když čekal v předsíni a vyhlížel přes dávno nemytou tabulku okna vedoucího na ulici, navlečený do svého vlněného kabátu, s plstěným kloboukem na hlavě. Když BMW zastavilo u jeho chodníku, vyšel ven, zamkl za sebou a neohrabaným krokem scházel od dveří dolů. „Je to o čtyři bloky dál,“ řekl Evon, když si zapínal bezpečnostní pásy. „Ti noví sousedé si ani neprohrnuli příjezdovou cestu. Já už na to nemám škrábat se někam s lopatou jako polárník.“ Minulý týden napadalo hodně sněhu. Byl to první sníh po pěti letech. Když byl Tim malý a žil v téhle čtvrti, klesla teplota pod nulu jenom na několik dní v roce, ale pak zase padal sníh jak čert. Bylo to ale vždycky jenom pár dní. Ani dnes nebyly takové závěje příliš obvyklé. Tim pozoroval, jak Dorie Shermanová, jeho mladá sousedka odnaproti, vyšla ven s jejich malým chlapečkem a ukazovala mu velké hromady sněhu a ledu, které předtím ještě nikdy neviděl. Evon chtěla vědět víc informací o ženě, s níž se měli setkat. „No, vlastně se toho o ní nedá moc říct,“ vysvětlil ji Tim. „Georgia Lazopoulová. Teď se jmenuje Georgia Cleonová. Tehdy to byla to Paulova přítelkyně. Její otec byl knězem u svatého Demetria.“ „Jejich kněží se můžou ženit?“ „Řecko-ortodoxní? Ano. Ale jenom před vysvěcením. Někdy to bývá taky důvod, proč si prodlužují pobyt v semináři.“ „U nás ve městě byly děti farářů většinou trochu pošahanci.“ „Ona byla strašně fajn holka, pokud si vzpomínám. Byla otevřená. Četla jste tu zprávu, co jsem vám poslal?“ „Snažila jsem se. Ale z toho faxu se toho nedalo moc rozluštit.“ „Hned v úvodu vyšetřování mluvila s policisty a byla strašně výřečná. Řekla, že ten den, co byla Dita zavražděná, se s ní Paul pohádal. Tyhle věci vás asi dost zajímají, co?“ „Přesně tak. Neřekla to proto, že jí to přišlo podezřelé?“ „Myslím, že ne. Policista jí prostě řekl, aby mu řekla všechno, na co si vzpomene, a ona si jenom trochu pustila pusu na špacír a řekla mu všechno, na co si vzpomněla, dokonce i kolik snědla zákusků. Myslím ale, že bychom si s ní měli stejně promluvit. Už jenom s ohledem na skutečnost, že mě Hal 69
SCOTT TUROW
platí od hodiny a já se snažím, abych si odpracoval aspoň část těch záloh, co mi posílá.“ Evon ho pochvalně poplácala po ruce a Tim se usmál. „Tady zabočte,“ řekl jí. Georgia bydlela stále ve stejném přízemním domku s verandou, který před mnoha lety koupila se svým bývalým manželem Jimmym Cleonem. Když se tenkrát rozešla s Paulem, Jimmy ji postavil zase na nohy. Byl to pohotový a velmi pohledný muž, byl ale závislý na drogách, což se dozvěděla až po svatbě, hned, jak se vrátili ze svatební cesty. Protože Georgia byla dcerou kněze, všude se o tom mluvilo. Konečně se tu dělo něco zajímavého. Když jejího otce vystrnadili od svatého Demetria, přišel o faru a nastěhoval se k ní. Z otce Nika se mezitím stal divný patron. Tumor mozku nebo něco takového, vzpomínal si Tim nejasně. Chirurgové ho sice zachránili, ale už nebyl nikdy takový jako dřív. A nedávno ho taky postihla mrtvice. Protože Georgiina matka zemřela, když byla Georgia na střední škole, zůstala nakonec sama se svým pomateným starým otcem, což byl přesně osud, jehož chtěl Tim ušetřit své dcery, ačkoli ho stále přesvědčovaly, aby se za nimi přestěhoval do Seattlu, kde žily. „Ví, že přijedu s vámi?“ zeptala se ho Evon, když se snažili zaparkovat. Navigoval ji, aby se strefila do černých kolejí vyjetých do sněhu. V téhle čtvrti bylo v tuto roční dobu velmi obtížné zaparkovat. Městské pluhy do malých uliček obvykle nezajížděly a majitelé domů trávili hodiny a hodiny prohrnováním příjezdových cestiček a parkovacích míst, která si pak pečlivě střežili umístěním plastových zahradních židlí nebo oranžových dopravních kuželů, jež si pořídili za pět prstů někde od cestářů. K poslední pěstní bitce, kterou Tim absolvoval před čtyřiceti lety, došlo vinou jakéhosi vtipálka, který si dovolil vjet na jeho parkoviště právě ve chvíli, kdy ze svého pozemku odklidil poslední lopatu sněhu. Teď bylo ale teprve půl čtvrté a většina lidí byla ještě v práci, takže tady bylo stále dost místa. „Jo. Řekl jsem jí, že jsme dělali pro Hala. Nezdálo se, že by z toho měla moc velkou radost, ale neřekla ne. Myslím, že si mě ještě pamatuje.“ „Kdo by si vás taky nepamatoval?“ položila Evon řečnickou otázku. „Na tak vysokého, tmavého a pěkného chlapa se nezapomíná.“ Zasmál se. Tahle Evon mu začínala být celkem sympatická. 70
IDENTITA
Tu ženu, která je vítala u dveří, Tim skoro nepoznal. Čas se na jejím zevnějšku nepodepsal příliš pozitivně. Její pokožka jako by zhrubla a byla bez života, stejně jako většina dívek z téhle čtvrti měla výrazný sklon k tloustnutí. Tim si vzpomínal, že kdysi bývala hezká, velmi hezká, a když se na ni člověk podíval zblízka, mohl zahlídnout ještě pozůstatky jejího atraktivního obličeje, který se ovšem ztrácel v pudinkovitě rozkydlém tuku. Po pravdě řečeno – jeho Maria měla také mírný sklon k nadváze, ale on o tom nikdy takhle nepřemýšlel. V tak dlouhém manželství člověku tolik nezáleží na současném stavu jako spíš na úvodním nadšení z krásy partnera, alespoň Tim to takhle měl. S Marií si užívali každý den, kdy mohli být spolu. Georgii teď ale viděl zcela realisticky a bylo mu jasné, že za ta léta ztratila všechnu svou dívčí krásu. Měl před sebou ženu, která vypadala mnohem menší než dřív, měla na sobě vytahané triko a budila rozpaky odvahou obléct si při své váze elastické kalhoty. Tim se ještě jednou představil a zmínil několik známých sousedů, o nichž se domníval, že by si je Georgia mohla pamatovat. Pak se zeptal, jak se daří jejímu otci. Zašklebila se. „Však uvidíte,“ řekla. „Chodí tady jako náměsíčný. Největší problém mám s tím, abych mu zabránila brát telefon. Když volají z nějaké dobročinné organizace, jako je třeba Fond pro vysloužilé policisty, dokáže s nimi mluvit třeba hodinu a slibuje jim tisíce a tisíce dolarů. Nakonec jsem mu dala bloček šeků z jednoho uzavřeného účtu. Miluje, když je může vyplňovat. Připadá si jako důležitá osoba.“ Vybídla je, aby pokračovali do ztemnělého obývacího pokoje. Na stěně viselo několik nádherných starých ikon, které člověka vždycky zaskočí svou plochostí a absencí perspektivy, a spousta fotografií z Řecka – červenavě modré moře a suchopárné hory – evidentně snímky z rodinných dovolených. Maria se tam chtěla taky někdy podívat, ale bylo to jen jedno z přání, která po Kathyině smrti vyzněla naprázdno. Když otci Nikovi zemřela manželka, jeho povinnosti kněze a práce pro farnost ho pohltily natolik, že začal cítit potřebu, aby mu byla Georgia nablízku a pomáhala mu. V univerzitním vzdělání žen neviděl žádný velký přínos. Georgia proto chodila rok na kurzy účetnictví a pak od devatenácti pracovala v ústředí jedné velké banky, kterou později koupila nějaká ještě větší banka. Byla hlavním pokladníkem a každý den od sedmi do tří počítala peníze druhých lidí. 71
SCOTT TUROW
Přinesla jim dvě sklenice vody z kohoutku a ztěžka dosedla na pohovku s potahem z kartounové látky. Evon zaujala místo vedle ní, zatímco Tim si sedl do křesla. Georgia nevypnula televizi a za okamžik její pozornost upoutaly zprávy o posledních výstřelcích Britney Spears, která byla hospitalizovaná poté, co se zamkla se svým synem v místnosti a nechtěla nikoho pustit dovnitř. „Dneska je z ní troska,“ poznamenala Georgia, „a jak byla úspěšná.“ Fascinovaně sledovala obrazovku. Timovi to připomnělo řecké mýty, protože se mu zdálo, že ženu na pohovce fascinují životy lidí, kteří chtěli být velcí a přehnali to. Tyhle celebrity, jejichž triumfy byly snůškou pošetilých snů, ambicí, zpupnosti a bohorovnosti, většinou skončí někde na dně. Když pak normální člověk sleduje jejich osud, je nakonec rád, že sám žije svým prostým, malým životem. Když show skončila a na obrazovce se objevily reklamy, Georgia stiskla tlačítko a televizi vypnula. Ukázala ale dálkovým ovladačem na přístroj na staré ořechové polici. „Viděla jsem ty Halovy spoty,“ poznamenala a její ústa se zkřivila do kyselého úsměvu. „Já vím, že vás za mnou poslal on. Určitě si myslí, že ta naštvaná stará čarodějnice chce sejmout toho maníka, co jí dal kdysi kopačky, ale to se sakra plete. Řeknu vám to radši hned teď. Nevěřím tomu, že má s tou vraždou něco společného.“ Rozložitá postava na pohovce se po tomto prohlášení mírně napřímila a zkřížila ruce na prsou v evidentně přísném, obranném postoji. „No. Tak trochu jsem to čekal,“ odpověděl Tim. „Vy byste přece nestrávila tolik času s člověkem, kterého někdo obvinil z vraždy, nemám pravdu? Každý člověk ale občas něco skrývá. Hal má určitý názor a Paul se rozhodl, že ho bude žalovat za to, že svůj názor prezentoval veřejně, a kvůli tomu tady jsme. Když byla Dita zavražděná, nikdo z nás u toho nebyl. Chceme jenom vědět, co si pamatujete. Nechceme po vás, abyste si něco vymýšlela.“ Měla husté obočí a úkosem se na Tima podívala. Skenovala ho pohledem a snažila se zjistit, jestli mu může věřit nebo ne. Viděl, proč to dělá a co se s ní stalo. Georgia byla jako pes, kterého příliš bili. Nemohla zaboha pochopit, co udělala špatně, že ji všichni tak trápí. Začala proto nedůvěřovat všem lidem bez výjimky. „Dobře. Vlastně už si toho moc nepamatuju,“ spustila konečně. „To snad chápete. Taková věc se člověku příliš často nestává. Člověk zná nějakou holku, baví se s ní a o několik hodin později je mrtvá, někdo ji zavraždí. To se určitě 72
IDENTITA
každému nestane, ale co si na tom má vlastně člověk zapamatovat? Nějaké detaily? Jak už je to vlastně dlouho? Nejmíň pětadvacet let, ne?“ „Přesně tak,“ souhlasil Tim. „Ale paměť je někdy ošemetná věc. Někdy si třeba vzpomenete, co jste tenkrát řekla nějaké kámošce, ale pamatujete si, co jste měla tehdy na sobě? A ona si to třeba pamatuje.“ „Já si to pamatuju,“ zareagovala Georgia okamžitě. Poprvé od chvíle, kdy vkročili do domu, se usmála. „Měla jsem tehdy modré letní ginghamové šaty. Slušely mi.“ Její smích ji trochu uvolnil, takže se rozvalila na pohovce. Na chvíli byla smířená sama se sebou. „O tom nepochybuju,“ pokračoval v konverzaci Tim. Evon sedící na pohovce vedle Georgie se omezila na funkci zapisovatelky. Většina poldů, kteří v tomhle městě vyšetřovali vraždy, neuměli hovořit s lidmi tak přirozeně jako Tim. Přišli a obvykle začali rovnou klást otázky, dívali se přitom někam do prázdna před sebe a čekali jen na okamžik, kdy budou moci říct: „Nedělejte ze mě blbce. Jestli nebudete mluvit pravdu, zašijeme vás, až zčernáte.“ Tim byl ale soustředěný a laskavý. Vyslýchaný musel mít pocit, že se baví se svým vlastním dědečkem, který si hoví na verandě v houpacím křesle. „Ale řeknu vám něco jiného, na co jsem si vzpomněla,“ navázala. „Možná vás to nezajímá, ale když jsem viděla tu Halovu reklamu a když říkali, že Paul policii lhal, vzpomněla jsem si na něco. Paul mi totiž řekl přesně to, co tehdy řekl policii. Že chtějí jít s Cassem do Vyhlídkového parku. Nevím samozřejmě, jestli tam skutečně byli, ale plánovali to.“ S Evon to trhlo. „Jak to, že jste si zapamatovala právě tohle?“ zeptala se jí. Georgia se k ní obrátila a bylo vidět, že její otázku vnímá jako nepříjemnou výzvu na souboj. „Jo. To je jednoduché. Protože mě to opravdu překvapilo. Byla neděle večer a to můj táta vždycky s lidmi z mužského klubu chodil někam ven, což znamenalo, že doma byl čistý vzduch. Chlapi jsou všichni stejní a Paul toho chtěl vždycky využít.“ Rezolutně pokývala hlavou, aby Evon vykázala do patřičných mezí. Tim se podíval svýma čistýma očima na Evon a musel se přitom ve svém pohodlném křesle naklonit trochu dopředu, aby ji viděl. Nechtěl ale narušit poklidný průběh rozhovoru, který svými uvolněnými otázkami sám navodil, a opřel se uvolněně zpátky o opěradlo. 73
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
