Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti III. Obsah: Předmluva Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné křesťanské civilizaci Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŢ Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ţeny PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita ţen malých měst a obcí - Silné a slabé stránky PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ţenský vzdělávací spolek Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole - problém? Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice Ţeny a Evropská unie Ţeny a globalizace Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ţeny v církvi P. Adrian Zemek, O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne ţen? PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy zaloţené na manţelství Ţeny a rodinná politika - host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu Ţeny a Plenární sněm církve v ČR Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci muţů a ţen v církvi a ve světě
Předmluva Milé čtenářky, milí čtenáři! Sborník Ţena v církvi a ve společnosti III., který nyní dostáváte do rukou, prezentuje nejzajímavější přednášky, které zazněly na akcích, pořádaných Unií katolických ţen v letech 2002 - 2004, nebo které členky Unie přednesly jako představitelky UKŢ při různých příleţitostech. Jsou to především přednášky z našeho pravidelného cyklu, realizovaného ve spolupráci s Křesťanskou akademií v klášteře v Emauzích, který měl v roce 2002/2003 sjednocující téma "Etika a my". Tuto přednáškovou formu jsme od r. 2003 nahradily formou diskusních Kulatých stolů, které se konají rovněţ pod záštitou Křesťanské akademie 4x do roka v tiskovém středisku ČBK v Thákurově ulici. Sem si zveme zajímavé hosty k debatám na aktuální témata a místo přednášek zaznívá po úvodním referátu ţivá diskuse. V tomto sborníku rovněţ uveřejňujeme nejzajímavější příspěvky z našich pravidelných kaţdoročních plenárních sněmů. Pokud drţíte tuto kníţku v ruce a o Unii katolických ţen jste nikdy neslyšeli, dovolím si připomenout základní fakta: UKŢ je občanské sdruţení, které vzniklo v r. 1992 a sdruţuje v současnosti 650 katolických ţen z Čech i Moravy, a to jak jednotlivě, tak ve formě poboček (České Budějovice, Boskovice, Ostrava, Praha). Katolická církev schválila naši činnost dekretem ČBK o právní subjektivitě podle kán. 322 CIC, vydaným dne 7. prosince 1998. Od ČBK jsme rovněţ obdrţely pověření zastupovat katolické ţeny v ekumenických grémiích. Ve společnosti se snaţíme zúčastňovat i různých politických diskusí např. v senátu či ve sněmovně Parlamentu ČR. Ve své práci navazujeme na tradici katolických ţenských spolků, jako byl např. v naší republice prvorepublikový Svaz katolických ţen a dívek. Zapojujeme se také do celosvětové ţenské tradice: organizace WUCWO (World Union of Catholic Womens Organizations), jejímiţ jsme plnoprávnými členkami, vznikla v Paříţi v r. 1910. Chceme reflektovat současné dění v církvi i ve společnosti a vyjadřovat své názory, které formulujeme v souladu s biblickým učením o stvoření a se základními církevními dokumenty. V r. 2003 jsme podepsaly petice proti přijetí potratového zákona u nás, proti legalizaci euthanasie, proti registrovanému partnerství a proti násilí v médiích. Našimi prioritami je ochrana ţivota v kaţdé jeho formě, rodina a rodinné hodnoty a identita ţeny. Pracujeme na prohlubování vědomí hodnoty ţenské spirituality a jejího přínosu pro církev i společnost. PhDr. Markéta Koronthályová, místopředsedkyně UKŢ
Mgr. Michaela Freiová: Ţena v současné křesťanské civilizaci Přednáška pro Unii katolických ţen 2. května 2001 v klášteře v Emauzích - zkráceno Křesťanský pohled na ţenu a na její postavení ve společnosti vychází z komplementarity dvojího modu lidské existence, který je dán rozdílem pohlaví. O hloubce dnešní civilizační krize svědčí naopak to, ţe i tato základní antropologická konstanta se zpochybňuje. Nelze proto hned na začátku nezmínit slova papeţe Jana Pavla II., který na setkání s rodinami v brazilském Riu řekl, ţe dnešní podobou útoku na Boha je útok na člověka jako na Boţí stvoření. A naopak: zachovat civilizaci křesťanského Západu znamená uhájit křesťanský, resp. biblický pohled na člověka. Podle Písma stvořil Bůh člověka ke svému obrazu, ale Boţí obraz v člověku je dvojí: je dán dvojím modem lidského bytí - muţským a ţenským. Proto si Písmo, které hovoří o Bohu antropomorfním jazykem, uvědomuje meze své vlastní řeči: Boţí láska k člověku je jak láskou otce, tak láskou matky. Bůh u proroků rodí svůj národ v bolestech, těší ho jako matka. Ţalmista přirovnává důvěru v Boha ke spočívání dítěte u matky, v mystice se setkáme se slovy o "mateřskosti" Boţí. Křesťanství od počátku vyzdvihuje ţenu v postavě Marie: Jeţíš Kristus, Syn člověka, přijímá své tělesné lidství ze ţeny - SARKOTHENTA EK PNEUMATOS HAGIOU KAI MARIAS TÉS PARTHENOU - která ho tak rodí i s jeho boţskou přirozeností, je rodičkou Boţí, THEOTOKOS. To se nemohlo neodrazit na společenském a právním postavení ţen ve společnosti. Francouzská historička Régine Pernoudová ve své práci o postavení ţen ve středověku upozorňuje, ţe křesťanství proměnilo postavení ţeny především tím, ţe na rozdíl od pohanské antiky - přiřklo i jí právo na ţivot. Pernoudová říká: "Lidský osud ţeny, její vztahy k rodičům a k manţelovi, to vše spadalo do oblasti ´domu´, jehoţ hlavou byl muţ - otec, tchán, manţel… Římská ţena nebyla uţ vykázána do gynec?a, jako ţena řecká nebo ţena islámských civilizací, mohla se účastnit svátků, představení a hostin… Nicméně otcovská moc nad ţivotem a smrtí jeho dětí zůstala nedotčena. Otcovská moc byla absolutní a vedla k tomu, ţe "narozené dívky mizely". Muţské potomstvo si otec musel ponechat, nebylo-li postiţené, ale z dcer si zpravidla ponechával jenom jednu - tu nejstarší. Zatímco chlapec obdrţel pr?nomen, jeţ ho odlišovalo od jeho bratří, dcera nesla jenom jméno rodinné. Dcera, kterou otec ponechal naţivu, musela respektovat jeho plán ve věci jejího manţelství. Odmítnout autoritu otce, který - na rozdíl od ţen - byl skutečným občanem státu, znamenalo vzpouru proti společenskému řádu. Bylo tedy zcela v souladu s dobovým názorem, kdyţ otec v takové situaci vyuţil své právo nad ţivotem a smrtí jeho dětí." Tato situace se mění aţ na počátku čtv rtého století, tedy s příchodem křesťanství jako oficiálního náboţenství římské říše. Otcovská moc nad ţivotem a smrtí jeho dětí je právně odstraněna teprve r. 390. Základem jedinečného postavení ţeny v křesťanské civilizaci je především její postavení v ţivotě náboţenském: i v době, kdy ţena byla v pohledu světského práva bytostí závislou, obrací se k Bohu přímo, bez muţského zprostředkování. Odstranění otcovské moci ve smyslu římského práva jí umoţňuje svobodně následovat duchovní povolání. Křesťanské manţelství ukládá ţeně i muţi tytéţ náboţenské příkazy a
mravní povinnosti: jedinost partnera a poţadavek věrnosti platí pro obě strany shodně. Postavení ţeny v moderní občanské společnosti, která sama je - díky autonomii světského práva - dítětem křesťanského Západu, se tedy odvíjí z křesťanských kořenů. Přesto však v posledních desetiletích pozorujeme stále vzrušenější debatu, jejímţ nositelem je feminismus jako politická filosofie. Je to v podstatě debata o biologické a kulturní diferenciaci pohlaví. Naše stručná informace o tomto jevu se zaměří v podstatě na dvě otázky: jednak nám půjde o to, zda je feministická filosofie slučitelná s biblickým obrazem člověka, jednak o to, zda je dnešní feminismus pokračováním, resp. větví tradičního ţenského hnutí s jeho poţadavky na rovnost ţen v občanské a pracovní sféře. Domnívám se, ţe odpověď na obě tyto otázky je záporná, a pokusím se to zdůvodnit. Moderní feminismus tvrdí, ţe samotný pojem "ţenského" a "muţského" je uměle vytvořená konstrukce, kterou je moţné, ba dokonce nutné, dekonstruovat. Od 90. let minulého století se uţ nepopírá jen polarita muţského a ţenského v oblasti ţivotních rolí, ale samotná biologická rozlišenost se převádí na kulturní roli - gender; kulturní role se pak prohlašuje za poţadavek muţského světa a prostředek jeho politické moci. Mezi mluvčí tohoto směru patří např. profesorka Judith Butlerová z kalifornského Berkeley. Podle ní existuje rozpor ve starší feministické argumentaci, která uznává na jedné straně pohlaví jako sociální určenost, jeţ můţe být zrušena, na druhé straně biologickou určenost, kterou odstranit nelze. Podle Butlerové je třeba ten rozpor odstranit: neexistuje totiţ, jak říká, "přirozené" tělo jako takové, jeţ by předcházelo kulturu. Jinými slovy, i biologie je kultura. Ve své knize Gender Trouble (1990) Butlerová tvrdí, ţe je chybou samotné binární vidění vztahů pohlaví, tedy pouhé rozdělení na muţe a ţeny. Je spíše třeba otevřít všechny moţnosti, aby si člověk mohl formovat a volit svou vlastní individuální identitu; tuto moţnost tradiční feminismus podle Butlerové nedává. Butlerová dává přednost té antropologické pozici, jeţ chápe pohlaví jakoţto vztah mezi společensky konstituovanými subjekty ve specifikovatelném kontextu. Pohlaví podle ní není pevným atributem lidské osoby, ale spíše fluidní variací, která se přesouvá a mění v různých kontextech a v různých dobách. Říká: Neexistuje nic jako pohlavní identita - identita se ustavuje samotným svým "vyjadřováním". Jinak řečeno, je pohlaví člověka něco jako výkon: vyjadřuje to, co v dané situaci děláte, a ne to, co universálně jste. Butlerová tvrdí, ţe některé kulturní konfigurace si získaly hegemonii, to znamená, ţe se v naší kultuře povaţují za přirozené. To je podle ní omyl. Idea identity jako jakéhosi "free floating", to jest nikoli identity jako podstaty, ale identity jako výkonu, je u ní jednou z klíčových představ. Naše identita nevyjadřuje naše nitro, ale spíše vyjadřuje efekt našeho výkonu. Jane Flaxová z Howardovy university ve Washingtonu dotahuje tuto ideu do důsledků: podle ní je člověk společenský, historický a řečový výtvor. Flaxová chápe feminismus jako součást postmoderní filosofie, jako analýzu proměnlivých a historicky podmíněných společenských vztahů. Postmoderní debata nás podle Flaxové osvobozuje od víry v pravdu, v poznání, moc, vlastní já i v komunikativní jazyk, a to cestou dekonstrukce. Uţ zde vidíme rozdíl mezi filosofií starého ţenského hnutí a "nové ţenskosti" současného feminismu. Zatímco staré emancipační proudy se vymezovaly proti "muţskosti", vymezuje se dnešní feminismus proti samotnému rozlišení na muţské a ţenské. To není pouze akademická otázka: dekonstrukce komplementárního modelu muţského a ţenského otevírá všechny moţnosti sexuální realizace. Některé autorky, jako Monique Wittigová, kladou zvláštní důraz na seberealizaci lesbického typu.
Wittigová, narozená r. 1935 v Alsasku a dnes působící v Arizoně, tvrdí, ţe se ţenskost musí vymanit z "nucené heterosexuality", jeţ je pouhým projevem muţské touhy po moci. Tvrdí také, ţe binární rozdělení, jehoţ autory jsou muţi a jehoţ objektem jsou ţeny, je politickou záleţitostí a ţe jsme byly přebudovány do "přirozené skupiny" z ideologických důvodů. Naše těla i naše myšlení jsou podle ní produktem této manipulace. Samotná idea přirozenosti byla zkonstruována kvůli nám, říká."My lesbičky jsme ţivým důkazem, ţe ţádná přirozená skupina ţen neexistuje." Wittigová se odvolává na Simone de Beauvoir, která uţ ve své stěţejní práci z r. 1947 říká, ţe ţenami se nerodíme, ale jsme k ţenskosti vychovány. Ţenskou podobu člověka vytvořila civilizace. Odmítnout heterosexualitu znamená podle Wittigové odmítnout představu, ţe člověk je buď muţ nebo ţena. "Naším úkolem", říká Wittigová, "je prosadit přesvědčení, ţe ţeny jsou třída, ţe ´ţena´ je kategorie politická a hospodářská, rozhodně ne věčná. Bojujeme za potlačení muţů jako třídy, ne snad formou genocidy, ale politickými prostředky. Jakmile zmizí třída ´muţů´, zmízí i třída ´ţen´, stejně jako kategorie pána a raba." Praktickým dopadem takovéto filosofie je podpora transvestitismu. Pohlaví je podle feministek cosi, co je pouze "inscenováno", je to maska, za níţ se skrývá vlastní Já. S tím souvisí např. posun v chápání amerického pojmu "pro choice": zatímco původně šlo o název propotratového hnutí, znamená dnes svobodnou volbu v inscenaci pohlaví. Hanna-Barbara Gerl-Falkowitzová, kterou si pamatujeme z jejího vystoupení na praţském rodinném kongresu (1997), si v jedné ze svých nejnovějších přednášek poloţila otázku, jaké dopady má "dekonstrukce pohlaví" na současnou medicinu. Multivalence pohlaví a zpochybnění základních ţivotních rolí přinese podle ní nárůst homosexuálních a lesbických praktik. To za sebou nese zesílení poţadavků na umělé oplodnění párů téhoţ pohlaví. Naroste počet ţádostí na umělou změnu pohlav í. Jiţ citovaná Judith Butlerová prohlašuje identitu pohlaví za otevřenou. I to s sebou nese podporu transsexuálních tendencí. Praktické dopady těchto jen zdánlivě akademických teorií nás stavějí do situace, kdy bychom měli čelit klasické liberální otázce: "A proč ne?" Uţ to, ţe nositelé liberálních trendů uvádějí svůj klíčový argument jako otázku, znamená, ţe přesouvají břemeno důkazu na všechny ty, kdo trvají na biblicky zakotvené antropologii a na institucích vyjadřujících historickou zkušenost. Za naprosto klíčové povaţuji v této souvislosti tvrzení Kathy Davisové, která působí na universitě v Utrechtu: "Tím, ţe se stanu někým jiným, stanu se teprve plně sama sebou". - Z tohoto úhlu pohledu je třeba chápat feministickou obranu umělého ukončení těhotenství. Motorem dnešního boje za potrat jakoţto lidské právo je představa, ţe právně zaručená rovnost muţů a ţen existuje pouze na papíře a ţe praktickou rovnost lze nastolit jedině tak, ţe radikálně změníme charakter ţivota ţeny a muţe. Uţ Beauvoirová to poţaduje ve svém "Druhém pohlaví". Dítě - to jsou podle ní okovy, jimiţ muţ ţenu spoutává. Kategorie "ţenského" je u Beauvoirové chápána čistě represivně. Tělesnost ţeny je výraznější neţ tělesnost muţe a cílem osvobození ţeny je proto neutralita tělesnosti, potlačení biorytmů chemickou cestou a vposledku utracení plodu vlastního těla: Gerl-Falkowitzová v této souvislosti pouţívá pojem "smrtící emancipace", čímţ postihuje i naši historickou zkušenost emancipace, která vyústila do potratového zákona (1958) dlouhá léta před tím, neţ se k němu dopracovala demokratická část Evropy. Z toho všeho podle mého soudu vyplývá, ţe - navzdory propagandistickým tvrzením současný feminismus nenavazuje na staré ţenské hnutí s jeho mnohdy legitimními poţadavky, ale přináší cosi zásadně nového: odmítá nejen biologické danosti, ale i
samotný pojem lidské přirozenosti. Gerl-Falkowitzová zde zavádí pojem "neurčité identity" (fliessende Identität). Tato neurčitá identita usiluje o překonání vlastního těla, především překonání jeho generativity. Obojí se totiţ ze své podstaty vztahuje k druhému, ţenské tělo k muţskému; generativita vychází ze spojení muţského a ţenského. "Neurčitá identita" popírá tradiční pojem lidské osoby, tedy filosofický pojem, který vznikl zpracováním biblických impulzů. Biblický pojem lidské osoby zahrnuje rozdíly pohlaví, aniţ by je odstraňoval. Vyjadřuje plnost bytí, která souvisí s jeho hranicemi. Plnost ţenské existence v křesťanském pojetí je dnes ohroţena dvojím způsobem. Na jedné straně jsou to právě tyto radikální varianty feminismu, jeţ zpochybňují komplementaritu pohlaví jakoţto Boţí stvoření, jako zdroj radosti z bytí, jako dvojí pohled na Boha. - Druhé nebezpečí, které bych zjednodušeně nazvala důstojností bez svobody, nám hrozí ze strany módního, povrchně pojatého mezináboţenského dialogu. Zatímco ekumenický dialog mezi křesťanskými církvemi a dialog mezi křesťany a ţidy zaloţený na biblické bázi můţe rozšířit naše poznání i po stránce teologicko-antropologické, propojování křesťanství resp. biblického náboţenství s jinými náboţenskými systémy, jejichţ teologická antropologie ţeně nepřiznává postavení srovnatelné s naším, ohroţuje základy našeho náboţenského i společenského ţivota. To, ţe kaţdá civilizace vymezuje ţeně určité jistoty v jejím právním postavení, ještě neznamená, ţe její teologický pohled staví ţenu stejně vysoko jako křesťanství. To není jen nějaké akademické hledisko: dialog, který se orientuje pouze navenek a ohroţuje tak vnitřní rovnováhu křesťanského společenství, neunese zkoušku faktického spoluţití různých náboţenství ve společném prostoru. Konkrétně řečeno, není moţné, aby v propojené občanské společnosti křesťanského Západu, která nutně hostí i lidi z jiných kultur, byl křesťanský pohled na ţenu jako na člověka rovné důstojnosti s muţem jakkoli zpochybňován.
Mons. Erwin Joseph Ender: Projev na 10. výročním sněmu UKŢ 2. února 2002 - 10. sněm UKŢ Drahé sestry v Kristu, děkuji vaší předsedkyni paní doktorce Markétě Koronthályové za její milé pozvání k účasti na zahájení vašeho 10. výročního sněmu Unie katolických ţen v České republice a za moţnost vás srdečně pozdravit. Poté, co jsem se 3. ledna setkal s bohoslovci praţského semináře, jste vy druhou skupinou, k níţ mohu s potěšením promluvit několik měsíců po zahájení svého poslání apoštolského nuncia ve vaší zemi. Kaţdé z vás platí můj bratrský pozdrav a vyjádření mého uznání za iniciativu vaší Unie katolických ţen a za práci, kterou jste vykonaly za posledních deset let. O ní jsem byl informován vaší předsedkyní, kdyţ mne navštívila na Apoštolské nunciatuře a informovala mne o vašich nejrůznějších aktivitách. Tato organizace vám coby katolickým ţenám této země umoţňuje spojit své úsilí a tak účinněji specifickým způsobem přispívat dnešní Církvi a společnosti. Ţeny tvoří, jak víme, polovinu lidstva, a tak samozřejmě i polovinu Církve či spíše její větší část, neboť ţeny jsou mezi Kristovými učedníky těmi věrnějšími a oddanějšími, a proto početnějšími členy Boţího lidu. I kdyţ v Církvi nebylo vţdy ţenám dovoleno hrát odpovídající roli, neustále byly v rámci křesťanství chovány ve velké váţnosti. Církev byla v přední linii při obraně důstojnosti ţen, jak to zdůraznil papeţ Pavel VI. v projevu z roku 1976: "V křesťanství poţívala ţena více neţ v kterémkoliv jiném náboţenství jiţ od počátku zvláštní důstojenství, o jehoţ nikoli nepočetných a nedůleţitých aspektech přináší svědectví Nový zákon." (Projev k účastníkům Národního sjezdu Italského ţenského institutu 6. prosince 1976). Ve svátosti manţelství a ve sňatku církev potvrzovala rovnost mezi manţeli a vţdy vyţadovala stejné morální závazky od obou, muţů i ţen. Jak víte, Jan Pavel II. je prvním papeţem, který ţenám věnoval celý zvláštní dokument - Apoštolský list Mulieris Dignitatem o důstojnosti a povolání ţen, v němţ zdůrazňuje podstatnou roli ţen jak v Církvi, tak ve společnosti. Prohlášení dvou svatých Terezií, z Avily a z Lisieux, a svaté Kateřiny Sienské učitelkami Církve a nynější vyhlášení tří svatých ţen spolupatronkami Evropy jsou tím nejoficiálnějším vyjádřením a novým slavnostním potvrzením veliké úcty a váhy, kterým se ţeny, zvláště po Druhém vatikánském sněmu, v Církvi těší. Zároveň si všímáme rostoucí přítomnosti a aktivity ţen ve strukturách a v ţivotě křesťanského společenství. Tyto skutečnosti jsou povzbuzením také pro vás, abyste si stále více uvědomovaly svou odpovědnost jakoţto katolických ţen a aktivně se podílely na ţivotě a poslání Církve ve vaší zemi. I feminismus hrál bezpochyby rozhodující roli v nové pozornosti a postavení, kterých ţeny dosáhly v našem moderním světě. Radikální feminismus však vykázal a rozšířil rovněţ mnoho špatných myšlenek a zapříčinil mnoho chyb a neţádoucích trendů. Tento radikální přístup nedbá toho, ţe muţi a ţeny jsou si rovni, ale zároveň různí, a ţe ţeny mají vlastní, a to velmi specifické povolání. Vede ţeny k přílišné sebestřednosti. Aniţ bychom ignorovali důleţitou úlohu, kterou ţeny mohou či spíše mají hrát uprostřed společnosti i v profesní oblasti, nemůţeme zapomínat a přehlíţet jejich základní a rozhodující úlohou, kterou mají především jako manţelky a matky v srdci rodiny. Toto jsou elementární aspekty povolání ţeny a jako takové musí být
doceněny a uznány, společně sladěny a realizovány jako nezbytné součásti jejího ţenství. Svatý otec nás často upozorňuje na úskalí a nebezpečí převládající v naší moderní společnosti. Společenské změny jako urbanizace, konzumismus a sekularizace, a ovšem i pokřivený pohled na rovnost, který neuznává základní rozdíly mezi ţenami a muţi, přispěly ke vzniku jakési antikoncepční mentality. Všichni dobře známe její ničivé následky, jimiţ jsou: odmítání mateřství, pomuţšťování ţen, popírání komplementární povahy muţů a ţen, odmítání sňatku, nárůst počtu potratů, odmítání cudnosti a panenství, zříkání se dětí atd. Co bylo na počátku zamýšleno jako osvobození ţen, podrobilo je spíše novým formám závislosti a otroctví. Jako katolické ţeny jste povolány ke svědectví a obraně skutečných hodnot ţenství a k jejich proţívání v činné účasti na poslání Církve. Vedle základního úkolu, kterým je vštěpování a opatrování křesťanské víry ve vašich dětech a rodinách, jste s ohledem na své charisma volány k velkorysé spolupráci na výchově Církve. Je přímo vaší povinností objevovat mnoţství příleţitostí, kde a jak můţete být jako katolické ţeny zvláštním způsobem prospěšné ve svých farnostech a diecézích, v nejrůznějších sdruţeních a pastoračních iniciativách zdejší místní církve. K vašemu jednání na tomto výročním sněmu Unie vám přeji světlo a vedení Svatého ducha. Vaše sdruţení a všechny katolické ţeny České republiky poroučím do mateřské ochrany blahoslavené Panny Marie. Maria, která chovala Pána ţivota ve svém lůně, zůstává zvláštním vzorem pro všechny ţeny. Kéţ vám a všem katolickým ţenám v této zemi získá Svatá matka Jeţíše Krista mnohé dary Ducha svatého, aby vaše společná sluţba Církvi a společnosti byla co nejplodnější! Děkuji vám za vaši pozornost.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Hodnocení ekonomické a sociální úlohy ţeny Předneseno na 10. výročním sněmu UKŢ 2. února 2002 Úvodem je třeba říci, ţe zde pouţité údaje vycházejí ze statistických výkazů Českého statistického úřadu, případně z publikace Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a ČSÚ "Ţeny a muţi v číslech" z r. 2000, hodnotící ekonomické postavení ţen v českém národním hospodářství. Konkrétně se zde budeme zabývat disparitou v odměňování ţen, rozdíly v zastoupení ţen na různých pozicích v zaměstnání, vývojem specifické nezaměstnanosti a faktory, které mohou tyto diference zapříčiňovat. Hlavní pozornost pak budeme věnovat analýze toho, jak se odráţí práce ţen vhodnocení národohospodářským ukazatelem, který je dnes uplatňován nejčastěji, ukazatelem hrubého domácího produktu (HDP), coţ je téma, kterému je stále věnována nedostatečná pozornost. Posledním okruhem pak je úloha ţen v rozhodovacím procesu; je totiţ nesporné, ţe pokud nebude více ţen zastoupeno na všech úrovních rozhodovacího procesu, nedojde asi v dohledné době ke skutečně podstatným změnám.
EKONOMICKÉ HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN Prostý pohled na grafické znázornění průměrných odměn ţen a muţů zastávajících stejné pozice v zaměstnání (str. 12), ukazuje, ţe zatímco v průměru národního hospodářství (poslední sloupec vpravo) jsou hrubé měsíční odměny ţen niţší téměř o třetinu, v nejlépe placených profesích (zprava doleva), jako jsou zejména zákonodárci a vedoucí a řídící pracovníci a dále vědečtí a odborní pracovníci a techničtí, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci, je tento rozdíl ještě markantnější. Navíc se projevuje ve všech profesích bez rozdílu, tedy i u nejméně kvalifikovaných profesí, jako jsou pomocní a nekvalifikovaní pracovníci a obsluha strojů a zařízení (první a druhá sloupec zleva. K tomu je třeba podotknout, ţe nejde pouze o sledování posledních několika let, uvedená disparita se projevuje dlouhodobě, v posledním období se ale spíše prohlubuje, zejména v nejvyšších platových kategoriích. Rozdíly v příjmu jsou ovšem dány i skutečností, ţe zastoupení ţen v jednotlivých pozicích v zaměstnání je velmi nerovnoměrné: v lepších, tedy také lépe placených, pozicích převaţují muţi, ţenám jsou přenechávány především pozice střední (určitou výjimku tvoří skupina řemeslníků a kvalifikovaných výrobců, která je téměř zcela doménou muţů, typická pro ţeny jsou zaměstnání ve sluţbách). Dále můţeme hodnotit průměrné hrubé měsíční mzdy ţen a muţů podle věku. Tady je zřejmé, ţe v nejniţších věkových kategoriích rozdíl není aţ tak zřetelný, jako zejména v plném produkčním věku. tzn. v kategoriích 30-34 let a dále aţ zhruba do 50 let. V kategoriích aţ dosud povaţovaných za věk jiţ poproduktivní, t edy 60-64 let, jsou rozdíly ještě výraznější. S posunem věku odchodu do důchodu a problémem celkového stárnutí české populace ovšem budeme velmi brzy muset hranici produktivního věku posunout. Zejména ve věku produktivním věku z hlediska rodinného je zřejmé, ţe ţeny zaujímají horší pozice, poněvadţ buď mají děti, nebo se předpokládá, ţe je mít budou, a tudíţ nemohou zaujímat lepší, ale pracovně náročnější místa. Platový rozdíl se zde tedy oproti niţším i vyšším věkovým kategoriím prohlubuje. Otázka zní: "Existuje nějaký objektivní důvod proč by ţeny měly být takto hodnoceny, proč by měla být jejich práce hodnocena méně?" Obvykle se argumentuje v prvé řadě úrovní vzdělání a praxe, tedy tím, ţe je stále ještě v průměru vyšší vzdělanost muţů, ţe muţi mají delší praxi. Dále bývá uváděna vyšší orientace ţeny na rodinu a na domácnost, zejména v produktivním věku, a s tím související niţší flexibilita ţen, tedy to, ţe ţena nemůţe zaujímat vyšší pozici, protoţe není schopna pracovat pokud moţno 26 hodin denně a pracovat i na různých místech, i mimo místo bydliště, tak, jak to povaha práce vyţaduje. Při své niţší flexibilitě musí být i hůře hodnocena. Běţným argumentem je i niţší zájem ţen o náročnější práci a o vedoucí funkce. Podíváme-li se na genderovou strukturu dosaţené úrovně vzdělání na 1000 obyvatel, tady skutečně zřejmé, ţe ještě stále je o něco vyšší podíl ţen v té kategorii vzdělání základního, srovnatelný v pozici vzdělání středního a pomalu se vyrovnává v pozici vzdělání vysokoškolského. Je ovšem nutno mít na paměti, ţe tato statistika se týká ţen ve všech věkových skupinách. Přístup ţen ke vzdělání, zejména vysokoškolskému, se ovšem historicky vyvíjel, na coţ uţ jsme poněkud pozapomněli. Připomeňme si, ţe první vysokoškolsky vzdělané odbornice u nás by ly graduovány v r. 1902, ţe před tím ţeny na vysoké školy přístup neměly a ţe pak se jejich podíl velmi postupně zvyšoval aţ na současnou situaci, kdy jsou moţnosti zcela rovnocenné. Je tudíţ nutno brát v úvahu, ţe ve vyšších věkových kategoriích je struktura vzdělání podle pohlaví
poněkud jiná, neţ u ţen v ekonomicky aktivním věku, zejména v niţších věkových kategoriích. Tam je jiţ podíl muţů a ţen na dané úrovni vzdělání prakticky zcela vyrovnaný a není tedy ţádný logický důvod, proč by ţeny měly mít horší platy z důvodu vzdělání. Pokud jde o neochotu ţen být zaměstnány, nebo být dostatečně flexibilní vzhledem k postavení v rodině, pak pouze 18% ţen je v ČR dobrovolně v domácnosti. Ty ostatní jsou zaměstnány nejen proto, ţe zaměstnány z ekonomických důvodů být musí, ale také proto ţe zaměstnány být chtějí - a asi těţko lze argumentovat, ţe všechny zaměstnané ţeny u nás chtějí být zaměstnány v těch niţších pozicích. Kategorie ţen v domácnosti a ţen, které z nějakého důvodu mají takový příjem, ţe zaměstnány být nechtějí či nepotřebují, je v ČR relativně malý a nezdá se, ţe by se v dohledné době výrazněji rozšířil (samozřejmě nemáme nyní na mysli ţeny, které jsou doma z důvodu nezaměstnanosti). Výrazně diskriminující a kritická je situace vzhledem k nezaměstnanosti. Pokud bychom vzali v úvahu zcela aktuální údaje, dostali bychom obraz ještě o něco pesimističtější, ale i pohled na vývojové tendence v průběhu 90. let ukazuje, ţe ačkoliv trend vývoje nezaměstnanosti muţů a ţen je velmi obdobný - obě křivky jsou téměř rovnoběţné, po celé sledované období je nezaměstnanost ţen jednoznačně vyšší. Navíc se v poslední třetině od sebe jiţ mírně odchylují, tzn. ţe nezaměstnanost ţen narůstá o něco rychleji neţ nezaměstnanost muţů. Pokud bychom dále sledovali specifickou nezaměstnanost podle věkových kategorií, pak ve věkových skupinách 25-35 let, kde se předpokládá zakládání rodiny, eventuelně malé děti - je nezaměstnanost ţen výrazně vyšší, pak se rozdíl poněkud sniţuje. Ve všech věkových kategoriích s výjimkou té úplně nejmladší (do 25 let) je však nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů. Pohled z regionálního hlediska, tedy z hlediska krajů ČR, by nám pak ukázal výrazné regionální rozdíly v nezaměstnanosti, ale základní trend zůstává opět stejný: ve všech regionech ČR je nezaměstnanost ţen vyšší neţ nezaměstnanost muţů. V regionech s horší ekonomickou situací je tento rozdíl větší, ale jinak bohuţel opět stejný obraz ţeny jsou jednoznačně v nevýhodě i z regionálního hlediska. Poslední komentář k této problematice: nezaměstnanost z hlediska neumístěných uchazečů o práci (zde se týká pouze ţen), tedy podle toho, co tyto ţeny dělaly v předchozím zaměstnání, neţ se staly nezaměstnanými. Zde je převáţný podíl těch, které pracovaly na pozici zaměstnankyň (téměř 70 % včetně členů produkčních druţstev), v pozici samostatně výdělečně činných a podnikatelek je situace příznivější. HODNOCENÍ PRÁCE ŢEN Z HLEDISKA HDP Jak se odráţí vzhledem k výše uvedeným problémům hodnocení práce ţen v národohospodářském ukazateli, kterým se nejčastěji poměřuje výkonnost ekonomiky obecně - tedy v hrubém domácím produktu? Úvodem by bylo asi dobře zdůraznit, ţe hrubý domácí produkt nepředstavuje (jak se často mylně uvádí) veškerou vyrobenou produkci, ale pouze produkci nově vytvořenou za dané časové období, tedy tzv. finální produkci hmotných i nehmotných výrobků a sluţeb na území daného státu, eventuelně v daném odvětví. Vezmeme-li tedy veškerou hrubou produkci, část hodnoty představuje to, co bylo do produkčního procesu vneseno jako spotřeba materiálu, energie a sluţeb, zbytek je hrubá přidaná hodnota - HDP - a ten se skládá z amortizace (úhrady opotřebení budov, strojů apod.), z hodnoty vloţené práce a ze zisku.
To tedy znamená, ţe podíl jakékoliv skupiny pracovníků jako tvůrců hodnoty na HDP závisí na tom, jak je jejich práce ohodnocena, a to zejména mzdou, ale i podílem na zisku. Vezmeme-li opotřebení jako konstantu, pak jestliţe moje práce bude hodnocena velice nízko, pak při jinak stejném zisku (a amortizaci) z toho vyjde, ţe vytvářím velice nízký domácí produkt a naopak. Problémem ţen v této souvislosti je tedy jednak práce špatně placená, podhodnocená, a dále práce neplacená. PRÁCE PODHODNOCENÁ Touto kategorií jsme se zabývali v předchozí části, kde ze statistických údajů české ekonomiky jednoznačně vyplynulo, ţe práce ţen je obecně hůře ekonomicky ohodnocena, neţ práce muţů, a to i na srovnatelných pozicích. Z hlediska podílu na hrubém domácím produktu z toho plyne, ţe například jestliţe já za stejnou práci dostanu o 20 % méně neţ můj muţský kolega, pak on se teoreticky podílí o 20% více na tvorbě HDP, ačkoliv z hlediska výsledku dělá přesně totéţ, co já. Taková situace buď opticky vytváří horší příspěvek ţen k celkovému výkonu ekonomiky, ačkoliv fakticky vytvořily v reálné podobě stejný objem produkce, anebo zvyšuje zisk na úkor pracovnic (zpravidla obojí). PRÁCE NEPLACENÁ Část práce však není často placena vůbec. To se samozřejmě netýká pouze ţen, ale jejich podíl je zde vysoký. Jestliţe například značná část práce manţelek na zemědělských farmách vůbec není placena, pak to znamená, ţe z hlediska ekonomického hodnocení celkové vytvořené hodnoty jakoby by jejich práce neexistovala. A totéţ se týká ţen pomáhajících v jakémkoliv jiném rodinném podniku či firmě, činností zaměřených na samozásobení atd. Tato situace buď sniţuje úroveň dosaţeného domácího produktu nebo vytváří zdánlivý zisk, který ale fakticky neexistuje. Tato činnost navíc není zahrnuta do sociálního pojištění, nevytváří nárok na důchod ani na sociální dávky, atd., přestoţe v reálné podobě existuje. Z hlediska ekonomického hodnocení ale jakoby vůbec neexistovala. Příklad: Pan K. vlastní ekologickou farmu, kde také nabízí sluţby agrot uristiky. Celý provoz agroturistiky zajišťuje jeho matka a manţelka, ale v účetnictví a ekonomických výkazech pana K. se jejich práce jako náklad vůbec neobjeví, poněvadţ za ni nejsou placeny. Farma vykazuje zisk, z něhoţ se pak odečte odměna podnikatele, tedy pana K., tento výsledek je však ekonomicky zcela nesprávný. Pokud by se totiţ do nákladů započítala práce těchto dvou ţen, zisk by se buď změnil ve ztrátu, nebo by pan K. musel zcela přehodnotit ceny, které za sluţby agroturistiky účtuje. Podobná situace je ovšem bohuţel poměrně běţná. A navíc zde platí to, co jiţ bylo zdůrazněno: tato "neexistující" práce samozřejmě není zahrnuta do nároku na důchod či jakékoliv sociální dávky (a ovšem ani ţádné daně a odvody z ní nejsou placeny - prostě opravdu "neexistuje"). DALŠÍ AKTIVITY NEZAHRNOVANÉ DO HDP Stejně tak ani činnost domácností se do hrubého domácího produktu nepočítá. To např. znamená, ţe pokud si necháte sukni ušít firmou, iniciujete tvorbu HDP, pokud si tutéţ sukni ušijete samy, HDP nevzniká. Pokud půjdete na oběd do restaurace, vytvořená přidaná hodnota zvyšuje HDP, pokud tentýţ oběd uvaříte doma, výsledek z
hlediska přidané hodnoty je nula, atd. Činnost domácnosti samozřejmě není pouze doménou ţen, takovéto činnosti vykonávají i muţi, ale ţeny jich vykonávají velký objem, a to zejména v menších městech a obcích, kde příslušné sluţby buď nejsou dostupné fyzicky, nebo nejsou dostupné ekonomicky vzhledem k niţším příjmům rodiny. Stejný objem práce tedy jednou zvyšuje výkon ekonomiky a podruhé jako by neexistoval Obdobná situace se týká péče o děti, jejich výchovy a vzdělání, coţ je další významná společenská doména ţen. Pokud se o své dítě nebudete dostatečně starat a ono se dostane do "pasťáku", pak i činnost této instituce zvyšuje HDP, protoţe tam pracovnice jsou oficiálně zaměstnány. Staráte-li se o své dítě dobře, pak tato činnost z hlediska ekonomického hodnocení není zahrnuta, tudíţ ekonomicky neexistuje (kromě připočítání nějakého toho roku do důchodu, coţ se ale týká jak těch, které pečují o dítě dobře, tak bohuţel i těch ostatních)… A takto můţeme pokračovat dále: máte-li handicapované dítě a umístíte je do ústavu, péče o ně zvyšuje HDP, při stejné či lepší péči doma nikoliv, umístíte-li své staré rodiče do domova důchodců, vzniká přidaná hodnota, kdeţto při domácí péči ne atd. Stejně tak HDP nezahrnuje ţádné jiné trhem neprocházející aktivity, tedy ani dobrovolnou a zájmovou činnost, péči o vlastní zdraví, sebevzdělávání mimo vzdělávací instituce a tak dále. (Nezahrnuje ani tzv. "černou ekonomiku", tedy nelegální činnosti, kriminalitu, dopady na ţivotní prostředí, ale to jiţ nesouvisí přímo s naším tématem.) Ke shrnutí pouţiji svého oblíbeného příkladu (je maličko přehnaný, ale opravdu jen maličko): Představme si dvě české ţeny ve věku asi 35 let, obě matky dvou školou povinných dětí, a porovnejme jejich přínos k tvorbě přidané hodnoty: Matka A Činnost
MatkaB HDP Činnost
Je v domácnosti
0
Domácí práce dělá převáţně sama, sluţby nepouţívá
0
Pečuje sama o své staré rodiče
0
Dětem se věnuje, ve škole mají dobré výsledky
0
Děti nemají ţádné problémy
0
Pracuje v neziskové nadaci
0
HDP
Pracuje v registrovaném erotickém + masáţním salonu Domácí práce nedělá, uţívá + placených sluţeb Rodiče umístila do domova + důchodců - nemá na ně čas Dětem se příliš nevěnuje, platí jim + drahé sportovní kluby Děti mají problémy se záškoláctvím, hrají na automatech, zaměstnávají ++ sociální pracovníky Ţádné neziskové činnosti se 0 nevěnuje
Otázka tedy zní: Která z těchto dvou matek více přispívá, ať už přímo či nepřímo, k tvorbě přidané hodnoty a tím vyššímu ekonomickému výkonu ekonomiky? Odpověď - bohužel - zní: matka B
Mohli bychom ovšem namítat, ţe zase o tolik nejde, koneckonců HDP je teoretický ukazatel. Nuţe, aţ tak teoretický není: denně čteme v novinách, jak tak či ona země je vyspělá, či naopak zaostávající, poněvadţ roste či klesá objem HDP na obyvatele, tímto ukazatelem se hodnotí úroveň regionů v EU (a tedy také to, které regiony mohou dostat vyšší podpory), ale také výše příspěvku členské země do společného rozpočtu atd. Je ale opravdu vyspělejší země, kde se úroveň hodnotí pouze trhem a spotřebou a celé rozsáhlé okruhy významných lidských aktivit tak nemají ţádný ekonomický význam? A OPĚT: CO S TÍM DĚLAT ? Existují moţnosti řešení, ale stále spíše na teoretické úrovni. Pokud nás ţen nebude větší počet v politice na všech úrovních, pak - bohuţel - tuto přednášku za deset let zopakuji téměř doslovně a se zhruba stejnými čísly. Máme občas pocit, ţe pozice ţen v politice se v posledních desetiletích výrazně mění. Je to ale skutečně tak? Uveďme si jeden historický příklad: Jako první česká poslankyně byla zvolena v r. 1912 ještě do rakousko-uherského parlamentu paní Boţena Viková. Kreslený vtip z té doby z humoristického časopisu Kopřivy ukazuje pana předsedu mladočechů Kramáře, jak paní poslankyni blahopřeje, a pánové poslanci v pozadí říkají: "Ale kdyby vzal babu čert, dali bychom na modlení!" Nevítali tedy pánové zrovna účast ţen v politice libě. A co se od té doby změnilo? Po devadesáti letech od tohoto momentu můţeme uvést citát pana Ivana Langra v MF DNES 19. 9. 2002: "Ţeny jsou kořením politiky, ale kaţdý to nemáme rád okořeněné." Jinými slovy, přístup některých muţů v politice je stejný jako před devadesáti lety, aţ na to, ţe ţen je tam přece jen o něco více. Přesně řečeno, v poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je nyní ţen 17%, v parlamentu jako celku nepatrně nad 14 %. Obdobné je to z hlediska výkonné moci, tedy především podílu ţen ve vládě. Měla jsem původně pocit, ţe i za první republiky to bývalo lepší neţ nyní, ale ne nebývalo! V 18 československých vládách mezi rokem 1918-38 nebyla zastoupena ţádná ţena, v protektorátní vládě ţádná ţena, ve třech vládách poválečných ţádná ţena, aţ v komunistických vládách po r. 1948 tam byla tradičně jedna aţ dvě ministryně. Většinou to byly ministryně výţivy nebo ministryně práce a sociálních věcí, coţ je doména, kde by ţeny asi býti měly. V sedmi federálních vládách mezi rokem 1969-89 bylo téměř tradičně po jedné ministryni, v pěti českých vládách 68-86 ţádná ţena, situace se zlepšila aţ v letech1986-90, kdy se vyskytovaly průběţně 4 ministryně. A pak jsme šli po "sametové revoluci" zase dolů - ve třech vládách federálních bylo po jedné ministryni, v letech 90-92 také jedna, ve vládách samostatné ČR aţ do r. 1996 ţádná ţena, pak jedna aţ dvě, ve vládě ČSSD 1998-2002 opět ţádná, 2002-2004 dvě (posléze jedna) a ve vládě současné (po počátečních slibech pana předsedy vlády Grosse, ţe jedním z cílů je posílení zastoupení ţen) jsme se opět dopracovali na vysokou úroveň dvou ministryň. Jinými slovy to tedy znamená, ţe od r. 1918 nedošlo v pozici ţen v nejvyšší moci výkonné prakticky k ţádnému vývoji: v některých obdobích je jejich zastoupení lepší, někdy horší, vţdy to však byly a jsou vlády převáţně nebo zcela maskulinní. Statistiky dalších funkcí jsou obdobné: minimum náměstkyň ministrů, o málo více ředitelek odborů, aţ na niţších místech na ministerstvech je vyšší procento ţen, ale i v těch niţších a středních kategoriích rozhodovacích převaţují muţi, ţenám je ponecháno především ono klasické "Udělej tohle zařiď tohle…" O něco lepší je situace na úrovni komunální, kde pracuje řada schopných a
energických starostek a zastupitelek. Většinou si však musely svou pozici tvrdě vydobýt. ZÁVĚR Ekonomická disparita ţen v ČR z hlediska průměrných mezd je statisticky jednoznačně prokazatelná, není však vysvětlitelná jednoznačně rozdíly ve v zdělání. Jednoznačně vyšší je míra nezaměstnanosti, a to ve všech kategoriích s výjimkou několika málo. Tato situace hodnocení se jednoznačně odráţí i v hodnocení práce ţen z hlediska hrubého domácího produktu, o čemţ se dosud příliš nehovoří, ale hovořit by se mělo - jde o závaţný ekonomický problém. Všechny tyto prvky jsou zvlášť výrazné u ţen menších měst a obcí, protoţe i zde podíl ţen na vyšších pozicích je niţší, rozdíly v odměnách regionální, zejména v některých regionech, tedy v regionech s vyšší nezaměstnaností se prohlubují. A jsou to vţdycky v prvé řadě ţeny, kterých se nárůst nezaměstnanosti dotýká. Navíc zde nejde pouze o podíl ţen na základních ekonomických veličinách, ale i o to ţe toto hodnocení se pak odráţí v sociálních dávkách, v nároku na důchod atd. V oblasti veřejného ţivota: dlouhodobě nízké zastoupení ţen je bohuţel v ČR typické, a to i ve srovnání se zeměmi, o nichţ se domníváme, ţe jsou proti nám země bezmála rozvojové. To se projevuje na všech úrovních státní správy, kde by ţeny mohly mnoho udělat. Relativně o něco vyšší je podíl ţen na úrovni místních zastupitelstev, ani tam však není dostatečný. Právě tak by ovšem bylo zapotřebí vytvářet nějaké ty "ostrůvky pozitivní deviace": zejména na této úrovni mají ţeny šanci nejen konkrétně něco pro svou obec udělat, ale také získat zkušenost, jak se dostat dále a výše do politiky. Nejde zde přitom o to, aby prostě byly pro své uspokojení do politiky "protlačeny", ale o moţnost uplatnění pohledu a zkušeností, které jsou ţenám vlastní - a v neposlední řadě i o kulturu politického ţivota.
PhDr. Kamila Bendová: Ţeny v disentu předneseno pro UKŢ dne 6. 3. 2002 v klášteře v Emauzích Mou hlavní tezí je, ţe ţeny byly v Chartě 77 nesmírně důleţité, protoţe to zásadní pro disent, to nejdůleţitější, bylo jakéhosi existenciálního typu: vydrţet to celou dobu. A v tom samozřejmě ţeny sehrávaly klíčovou úlohu, coţ se pokusím v této přednášce ukázat. Na začátek bych udělala taková dvě extempore: První je kraťoučká historka, která se stala tak v roce 1991. Protoţe máme veliký byt na Karlově náměstí a po celou dobu Charty se tam často lidé z disentu scházeli, tak ještě v tom roce jednadevadesát jsem měla pocit, ţe všechny známé, kteří uţ byli v té době v politice, bychom mohli sezvat a ţe bychom se tam s nimi pobavili. Byli tam různí lidé z různých politických stran a většinou to byli naši známí ze starých časů. Kromě nich tam byl taky pan profesor Horák, to byl reemigrant a předseda sociální demokracie. No a jak to tak bývá, tak se tam sedělo, já jsem nosila kávu, měla jsem zástěru a rozdávala jsem tam všechny ty obvyklé věci a pak jsem si taky mezi ně sedla. Mluvilo se a já jsem do toho najednou něco řekla. Bylo vidět, jak to všichni normálně vzali, protoţe všichni mě znali, všichni byli zvyklí, ţe manţelky do všech záleţitostí normálně mluvily, a nepovaţovalo se to za nic divného. Ale pan profesor Horák úplně nadskočil, podíval se na mě, podíval se na všechny ostatní tím způsobem "co jako ta slepice, co tam přišla s tou zástěrou, co jako ta do toho mluví!" Tak se na všechny podíval, ale nikoho to nepřekvapilo, tak mě nechal domluvit větu a kdyţ jsem dořekla, tak první jeho reakce byla, ţe se pokusil na to namítnout, ţe to je nějaký nesmysl. Můj muţ se mě tenkrát zastal a moji myšlenku zopakoval, takţe to pan profesor Horák vzal váţně a začal se o tom bavit. A já jsem v tu chvíli pochopila, ţe se svět úplně změnil. Změnil se samozřejmě ze dvou ohledů: jeden je ten, ţe politika se opravdu stala něčím jiným, jakousi záleţitostí techné, záleţitostí toho, ţe je třeba věci znát a diskutovat o nich a tak dále, ţe ty ţenské uţ do toho nemají moc co mluvit, ale ţe se i změnilo takové základní postavení, kdy ţeny byly v té Chartě brány váţně. Za druhé bych chtěla připomenout důleţitou věc, abych vás trošičku dostala do atmosféry té doby: ten zápas se vedl mezi disentem a komunistickou mocí a ta moc vymýšlela všechno moţné, aby nám ubliţovala. Určitě kaţdý z lidí, kteří v tom nějak byli, na sebe našel takové ty papíry, kde je napsáno, co všechno proti němu musí státní moc udělat. Já to také mám jenom o sobě a mohu ocitovat pár perliček: "zabezpečit pracovní přeřazení mimo výzkumné vědecké pracoviště", "dokumentovat za vyuţití sledování hmotné prostředky, poskytované ze zahraničí, izolovat a diskreditovat před nepřátelským prostředím, eventuelně manţelem". Na kaţdého byl takovým způsobem vypracovaný návod, jak ho zničit, co všechno mu udělat. Abych vám ukázala, ţe jejich nápaditost byla veliká, mohu vám přečíst "Pokyny k zabezpečení úkolu, vyplývající z rozkazu náčelníka SNB Hlavního města Prahy a Středočeského kraje č. 5/78". Uloţené úkoly: 1. Zbraně brokové i kulové 2. Invalidní důchody 3. Nadměrné byty 4. Zdroje příjmů 5. Další nemovitosti: chaty, chalupy
6. Pracovní morálka: neschopenky, prověrka v zaměstnání 7. Motorová vozidla, technické průkazy, řidičská oprávnění 8. Dodrţování zásad občanského souţití, prověrka v bydlišti 9. Plavidla (myslím, ţe nikdo neměl ţádná plavidla) 10. Telefony 11. Osobní doklady, kontrola OP 12. Výjezdy do zahraničí, cestovní doklady 13. … A tak dále, a tak dále… Vezměme si třeba zaměstnání: já sama jsem nebyla signatářka Charty 77, to byl manţel, protoţe jsem byla zaměstnaná v ústavu Akademie věd a někdo rodinu ţivit musel, a navíc my jsme byli taková relativně patriarchální rodina. Ale ze signatářů z vysokých škol vyhodili všechny, z Akademie vyhodili všechny, kdokoli dělal trošičku lepší zaměstnání, okamţitě se ho snaţili zbavit. Časem bylo dokonce velmi těţké sehnat i obyčejné zaměstnání, třeba můj muţ, kdyţ se v rátil z kriminálu, tak i místo topiče obtíţně sháněl, protoţe ti topiči to měli tak, ţe třeba pracovali dva dny a pak zas měli dva dny volno. Ale jakmile tam byl někdo, koho přísně sledovali, tak se museli střídat po osmi hodinách, takţe celá ta skupina tím trpěla a nikdo ho tam nechtěl atd. Teď se zapomíná, ţe ty finance, ţe to nebylo jenom o tom, ţe vyhazovali z některých míst, ale uvědomte si, ţe tenkrát nebyla ţádná jiná moţnost, neţ být zaměstnancem státu. V podstatě to byla i sociální záleţitost, prot oţe člověk kdyţ nebyl zaměstnaný, tak neměl z čeho ţít. Navíc u nás byla povinnost pracovat, takţe kdyţ lidé nebyli zaměstnaní, tak je zavírali za příţivnictví. Další záleţitost byly telefony: například my jsme osm let byli bez telefonu, osm let trvala "kabelová porucha". Někdo měl jenom "poruchu", někomu telefon přímo odebrali, ale prostě telefony nebyly. Brali byty, pokud mohli. Řidičské průkazy, to se nás taky netýkalo, ale zkoušeli kdekoho, kde mohli. Jenom kdyţ se manţel vracel z kriminálu, tak na té cestě nás třikrát zastavili a kontrolovali auto. Důchody brali jakékoliv. Cizinci (to byl veliký problém): kdykoli byl třeba manţel nebo manţelka cizinec, tak si stále musel obnovovat ţádosti o to, aby tady měl trvalý pobyt, protoţe i kdyţ měl za manţela Čecha, tak mu řekli, ţe ho pošlou pryč a ţe se to bude vyřizovat a můţe to trvat mnoho let. Mnoho lidí proto emigrovalo, protoţe tohle se v podstatě nedalo vydrţet. Střední, vysoké školy: mí synové se nedostali na střední školy v takové absurdní situaci, ţe jim odpustili přijímací zkoušky, a přesto je tam nevzali. Některé lidi vyhodili ze studií, třeba těsně před koncem. Samozřejmě kdyţ je vyhodili ze školy, tak uţ se nikdy na ţádnou jinou nedostali. Bylo to takové absolutní vydírání lidí, protoţe kdyţ vás třikrát, čtyřikrát nevzali ani na střední školu, tak pak uţ zbývala jenom ta vojna. A bylo jasné, ţe na vojně toho člověka budou velice týrat. Zase byli lidé, kteří tohle nezvládli. Kolem kaţdého vytvořili jakési ghetto, to znamená vyslýchali spoluzaměstnance, u bytů byly ostrahy: před domem či bytem hlídala policie a kdokoli k vám přišel, tak ho zatkli a vyslýchali. Já jsem sice byla zaměstnaná, ale i tam byly také takové drobnosti, jako ţe mě kolegové nesměli ani poděkovat v článku, ţe jsem samozřejmě nesměla přednášet a - to moţná znáte z nějaké hry Václava Havla - kaţdý měsíc přišel estébák do práce za ředitelem, ten řekl mému vedoucímu oddělení, ten řekl mě, já jsem vypracovala, kde ten měsíc pracuji a co dělám a pak to zase šlo zpátky a on si to zase odnesl. Takhle se to dělalo kaţdý měsíc.. To jsou jenom takové ty běţné věci, takové to všední otravování ţivota. Pak jsou samozřejmě domovní prohlídky, běţné osmačtyřicítky (zadrţení na 48 hodin), opakované výslechy, dlouhé vazby, vězení, ochranný dohled (to bylo vymyšlené
později, ţe nejen ţe byl člověk ve vězení, ale ještě měl potom několik let ochranný dohled a ten mohl být opravdu nesmírně tvrdý, třeba denně se museli chodit hlásit, třeba u Honzy Litomiského to bylo mimo tu vesnici, kde ţil, takţe tam musel velice komplikovaně dojíţdět). Ve většině bytů byly odposlechy, do oken a ke vchodovým dveřím byly namířeny kamery. Pak byly sledovačky, ty byly buď takové, ţe jste o nich nevěděli, nebo naopak, ţe jste o nich hodně věděli. No a nejhorší to měl Petr Uhl, Jiří Hájek, Kriegl, Láďa Hejdánek a Zdena Tominová: policajti seděli celé dny a noci za jejich dveřmi, někdy pouštěli lidi a legitimovali je, někdy nepouštěli nikoho a kdyţ člověk vycházel, tak chodili stále s ním. To trvalo třeba aţ dva roky. Doufám ţe se mi tímto podařilo trošku nastínit atmosféru té doby a našeho zápasu, protoţe to, o čem teď budu mluvit, bude právě ono, proč tam ty ţeny byly tak strašně důleţité. Prostě neţili jsme úplně normální ţivoty, jak si asi umíte představit, protoţe to moţné ohroţení bylo kaţdodenní. Domovní prohlídka mohla přijít kdykoliv. Kaţdý večer se takzvaně uklízelo - spousta věcí se nepovaţovala za takový problém, ale některé rukopisy, dopisy a tak musely zmizet. My jsme měli doma takovou skrýš, na kterou estébáci nikdy nepřišli, ale kaţdý večer se musely důleţité věci do té skrýše dát. Takţe ten pocit, ţe kaţdý den mohou přijít a ţe vám vţdycky něco můţou udělat, ten trval celou tu dobu, dvanáct let. Proto to celé povídám. A teď co ty ţeny. Začnu hrubým přehledem: kolik bylo signatářek, kolik bylo ţen ve VONSu, kolik jich bylo mluvčích. Pětina z první vlny signatářů Charty 77 byly ţeny. Někdy to byli oba manţelé, někdy to byly ţeny samostatně. Často také manţelky nepodepsaly Chartu, ale přesto překvapivě skoro ve všech případech manţelky za svými manţely stály, coţ se budu pokoušet dokazovat za chvilku. Pak byl Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tam myslím uţ byla třetina ţen. A mezi mluvčími, kteří byli vţdy v jednom roce tři, jich bylo taky spousta. První dva roky byli mluvčími tři muţi, ale potom tam uţ skoro pokaţdé byla nějaká ţena a dvakrát se stalo, ţe to byly dvě dámy. Takţe ţeny byly velice aktivně účastny. V Chartě fungovala ještě jedna zvláštní věc, ţe kdykoli byly nějaké podpisové akce, bylo t o podle abecedy (v tomto směru měla velice demokratický systém), takţe sice byli tři mluvčí, ale kdykoli byly jakékoli podpisy, tak to bylo podle abecedy. Samozřejmě pak nebyl ţádný rozdíl, jestli to byl muţ nebo ţena. Ve VONSu uţ byla třetina ţen: Jarmila Bělíková, Otka Bednářová, Dana Němcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Anna Šabatová, Ella Ledererová a Petruška Šustrová byly mezi těmi prvními sedmnácti členy VONSu. Pak po velkém zavírání prvního VONSu nastoupilo dvanáct dalších členů, mezi nimi přibyly Petruška Šustrová a Věra Vránová. Předtím ještě existoval Výbor za tři, to byl jakýsi předchůdce VONSu, který byl vytvořen na obranu Václava Havla, Pavla Landovského a Jaroslava Kukala, zatčených na plese ţelezničářů, a v tom byly třeba Vlasta Chramostová a Gertruda Sekaninová-Čakrtová. Ve VONSu byla zvláštním způsobem udělaná rovnost členů - existovalo právo veta, ţe kdokoli z členů mohl říct: "Já s tím nesouhlasím, já si nemyslím, ţe tento člověk je nespravedlivě stíhaný, já nejsem ochoten za to jít do kriminálu, kdyby se ukázalo, ţe to není pravda." To bylo jediné, a to měli opět všichni úplně stejné, jak muţi, tak ţeny. Mockrát se to neuţilo, ale byly takové případy, kdy to pouţité bylo. Teď bych chtěla zdůraznit tu situaci, ţe hlavní problém byl to v šechno nějak vydrţet. Jakmile muţům sebrali všechno kolem, tak se stávali vykořeněnými. Nebezpečí toho, ţe to člověk nezvládne a tudíţ to vzdá a emigruje (coţ bylo vţdy chápáno jako vítězství moci) bylo značné. Budu se snaţit maximálně mluvit o těch, kteří to vydrţeli a zůstali tu. V těch případech samozřejmě rodina a manţelka, která měla děti a měla takové ty obyčejné starosti, tak ta to jakýmsi způsobem byla schopná podrţet. Kdyţ budete probírat ty jednotlivé případy, kdy muţi byli zavření nebo trestně st íhaní, tak se jejich ţeny o ně vţdycky staraly, vţdycky jim psaly, vţdycky za ně ţádaly o milost,
navštěvovaly je… Snad nikdy se nestalo, ţe by někoho v takové chvíli manţelka opustila, i kdyţ byly i případy, ţe s ním ani moc nesouhlasila, moţná měla pocit , ţe si nemá tolik zahrávat, kdyţ máme přece ty děti. Ale přesto všechno v tom rozhodujícím okamţiku za ním vţdycky stála. Jak uţ jsem výše naznačila, názor ţen byl v disidentském světě brán nesmírně váţně, a to ze dvou důvodů: jednak šlo o to vydrţet, a v tom byla role ţen klíčová, jednak ani naše činnost nebyla politikou v tom úzkém slova smyslu, v takovém tom techné, neboť se jednalo především o lidská práva, o to, jakým způsobem někomu pomoci. A zde ţeny častokrát viděly mnohem spíš, jak se můţe někomu pomoci, co se má dělat, takţe ţenám se vţdy pozorně naslouchalo. Další důleţitá role ţen v Chartě spočívala v komunikaci. Disidenti měli s komunikací samozřejmě problém, protoţe nebyly telefony, pošta byla většinou kontrolovaná, takţe bylo strašně těţké se domlouvat na spolupráci, ba i si jen dodávat odvahy. Pokud jde o Prahu, tam ještě jakési kontakty byly - ale představte si, ţe jste jediný signatář na okrese. To bylo nesmírně obtíţné, protoţe samozřejmě všichni místní estébáci neměli na starosti nic jiného neţ tuto jedinou rodinu, to znamená, ţe ji mohli týrat ještě víc neţ v té Praze. Například o severní Moravě se ví, ţe tam téměř nikdo tzv. "nepřeţil", to znamená ţe ti lidé buď emigrovali, nebo se přestěhovali. Bylo jich tam relativně málo a tvrdost těch estébáků vůči nim byla tak veliká, ţe tam vlastně skoro nikdo nevydrţel. A pak si představte, ţe jste takový signatář na nějakém okrese a chcete se něco dozvědět. Přijedete do Prahy a pokoušíte se někde získat nějaké informace. A z tohoto hlediska bylo velice významných několik bytů v Praze, kde byly právě ţeny, které se staraly se o děti, takţe byly pořád doma, a tudíţ bylo jasné, ţe kdykoli kdokoli můţe zajít do Anglické nebo do Ječné nebo k nám na Karlák nebo k Láďovi Hejdánkovi, coţ byla ta hlavní centra, nebo třeba k Andule Marvanové. Existovalo prostě několik bytů, kam člověk přišel, na jedné straně řekl, co se děje u něho, jaké on má problémy, na druhé straně dostal nějaký INFOCH (časopis Informace o Chartě), dostal nějaké informace, zjistil, co se v té Praze děje. A samozřejmě také (alespoň já pevně doufám, ţe to tak všude bylo) získal jakousi podporu v tom, co dělá, slyšel: "Nejsi v tom sám". To bylo vţdycky nejdůleţitější, aby také oni na tom okrese měli jakýsi pocit solidarity a sounáleţitosti. Bydlím na Karlově náměstí a vţdycky jsem v nadsázce říkala, ţe kaţdý, kdo šel na výslech, se u mě zastavil, a po cestě z výslechu se u mě zastavil opět, neboť na výslechy se chodilo do nedaleké Bartolomějské. Protoţe kdyţ jdete na výslech, tak chcete získ at nějakou podporu, a zase opačně kdyţ z něho jdete, tak máte pocit, ţe se člověk něco dozvěděl nebo ţe zjistil, o co se jedná, protoţe přece jenom nutnost získávat informace byla obrovská. Charta 77 vznikla 1. 1. 1977 a uţ pár dní poté byli první lidé zavření, včetně jejího mluvčího Václava Havla. Pan profesor Patočka, další mluvčí, zemřel, takţe začal problém, ţe zbyl jenom jeden mluvčí. Vţdycky jsou však okamţiky, kdy někdo vstoupí do velice obtíţné situace, a je to vţdycky myslím známka veliké statečnosti. První signatáři mohli mít naději, ţe k nějakému dialogu dojde. Ale v lednu ´77 jsme zjistili, ţe k ţádnému dialogu nedojde, ţe dojde jenom k vleklé zákopové válce, takţe ti další, co přicházeli, uţ věděli, do čeho jdou. Já o tom mluvím proto, ţe 21. září 1977 byli vybráni noví dva mluvčí, z nichţ jeden byl profesor Hejdánek a druhá Marta Kubišová. Dělat mluvčího byla velmi nevděčná úloha: znáte tu pohádku, jak hrdina jede přes řeku a převozník mu strčí své veslo a on musí převáţet aţ do té doby, neţ to veslo strčí někomu jinému. Mluvčování bylo právě takové veslo, které se kaţdý zoufale snaţil někomu dalšímu strčit, takţe uţ od srpna se přemýšlelo, kdo bude mít tu odvahu převzít další rok tuto roli, protoţe to byl v podstatě rok ţivota. Jednou někdo počítal, ţe pravděpodobnost zavření je skoro víc neţ padesátiprocentní.
Samozřejmě ţe tam byly nějaké "politické" poţadavky, protoţe Charta měla jakási křídla, takţe vţdycky se čekalo, ţe tam budou lidé z toho křídla a z toho křídla, ale přesto všechno získat mluvčího bylo vţdycky velmi obtíţné. Takţe Marta Kubišová byla mluvčím skoro celý rok - předpokládal se celý rok, ale pak zjistila, ţe čeká miminko, takţe krátkou dobu za ní nastoupil propuštěný Václav Havel. V dalším období byla mluvčí Zdena Tominová. Myslím si, ţe o Zdeně by bylo třeba obzvláště mluvit. S ní byli další mluvčí Václav Benda (můj muţ) a Jiří Dienstbier, jenomţe oba byli zároveň ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a byli v květnu zavřeni a Zdena zůstala sama. A bylo to v krajně nelehké situaci: dvanáct lidí bylo zavřených, mluvilo se o vysokých trestech. Nevěděli jsme, zda se bude zavírat dál nebo co bude a Zdena zůstala mluvčí úplně sama. Dokonce se stalo to, ţe jí někdo přepadl a omráčil ji, měla otřes mozku a byla v nemocnici. Přes to všechno v tomto nejobtíţnějším období, kdy většina lidí dostala strach a nevědělo se, co bude dál, tak Zdena to nejtěţší období vydrţela, přibrala si ještě dva lidi k sobě a přetáhla Chartu přes to nejtěţší období, které bylo kolem procesu s VONSem, protoţe kolem toho procesu bylo potřeba mu získat věhlas a známost v cizině, a to se nakonec samozřejmě podařilo. Myslím, ţe ţeny vydrţely i v těch nejtěţších situacích, ţe vytrpěly hodně. V roce 1980 je mluvčí Marie Hromádková, 1981 jsou zase tři muţi, v roce 1982 je Hana Marvanová, 1983 ty dvě dámy - Hana Marvanová a Marie Rút Kříţková, 1984 Jana Šternová, 1985 jsou zase dvě dámy, Petruška Šustrová a Eva Kantůrková, 1986 je Anna Šabatová a 1989 je Dana Němcová. Tak vidíte, ţe téměř v kaţdém roce ţeny nesly svůj díl břemene a aktivně se na chodu Charty podílely. Velice těţké období bylo na počátku osmdesátých let. Velká většina těch aktivních lidí byla zavřená, spousta lidí emigrovalo, je to období, kdy je Solidarita v Polsku, a proto zde byl nejtěţší útok na Chartu, taková ta snaha ji uţ úplně dorazit. V tomto období byl veliký tlak na to, aby chartisté odcházeli do emigrace (akce Asanace). A zde se opět domnívám, ţe odcházeli převáţně ti lidé, u kterých to podle mého názoru nevydrţely ţeny. Kdyţ to ta ţenská vydrţela, tak toho muţe podrţela a přiměla to nevzdat. Zde bych chtěla vyprávět jednu vzpomínku. Samozřejmě všem, kteří byli v kriminále, byla dána nabídka propuštění za cenu emigrace. Myslím si, ţe pro většinu z nich bylo strašně důleţité, ţe jejich ţena jim řekla, ţe ne. U Václava Havla to bylo dokonce tak, ţe mu nabídli konkrétní místo, ţe můţe odjet do Ameriky, a jeho ţena Olga se tenkrát se všemi hodně radila, co mu má říct. Radila se s mnohými lidmi a kaţdý jí říkal něco jiného, nevím přesně co, a le já jsem jí osobně říkala, ţe si těţko umím představit, ţe by Václav byl v Americe a věděl, ţe jeho kolegové jsou tady souzeni, ale v kaţdém případě to byla ona, která nakonec řekla, ţe ona to vydrţí a ať zůstanou. A myslím, ţe Uhlů to bylo podobné, ţe to byla Hanička, která nakonec řekla, ţe to prostě vydrţí, a nemyslete si, ţe ty ţenské to měly venku nějak jednoduché. Nepochybuji o tom, ţe v tom kriminále to bylo velmi těţké, ale ty ţenské to venku taky neměly tak snadné. Nejhorší byl stálý tlak, takový ten celodenní strach, ţe něco se můţe stát. Já jsem například i v době, kdy byl Vašek zavřený, měla noční domovní prohlídku. Další věc byla, ţe muţi něco dělali a kdyţ byli zavření, tak ţeny v jejich práci pokračovali a zvládali ji. Například Václav Havel vydával Expedici, to byla samizdatová edice, a kdyţ ho zavřeli, tak to převzala Olga a vydávala dál. Petr Uhl dělal INFOCH (Informace o Chartě) a kdyţ ho zavřeli, jeho ţena Hanka v tom pokračovala a tak dále. Podobné to bylo s VONSem, jehoţ velká část byla zavřená, ale vstoupili tam noví lidé, Hanka tam byla velmi důleţitá a stále to nějak fungovalo. V té druhé skupině, která nově vstoupila do VONSu a také pracovala v tom INFOCHu, byla také Zina Freundová, která byla také významným centrem činnosti, a i pr oto se dočkala velice brutálního fyzického útoku. Takţe chci říci, ţe i ty nejtěţší časy byly
ţeny schopné překlenout na svých bedrech. Ne ţe bych našim muţům chtěla upírat jejich zásluhy, ale myslím, ţe to bylo hrozně důleţité. Ţeny měly také schopnost přinášet naději. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, taková distingvovaná dáma, chodila po rodinách disidentů, vţdycky něco přinesla dětem a byla schopná pořád udrţovat naději, ţe to všechno ještě jde a má to smysl. Otka Bednářová totéţ. Otka měla ohromný cit pro to, kdyţ bylo někomu ublíţeno, a byla schopná si všímat konkrétních příkladů. Její hlavní vina, za kterou byla reţimem postiţena, bylo, ţe napsala fejeton o jedné paní, se kterou se setkala ve vězení a která byla ochrnutá v důsledku bití. Otka uměla vidět cizí utrpení. Otka chodila a pomáhala, kdykoli bylo komukoli potřeba, hlídala děti, pomáhala v takovém tom obyčejném denním přeţívání. V tom ty ţeny znamenaly strašně moc. Samozřejmě všichni zavření muţi byli podporovaní svými manţelkami i technicky: ţeny jim psaly a staraly se o ně, sháněly pro ně a zasílaly balíky, psaly i ţádosti o propuštění, komunikovaly s právníky a podobně. A to i ty, které jinak samy do ničeho nevstupovaly. Jakmile toho manţela zavřely, tak se nestalo, ţe by se od něj někdy nějaká ţena distancovala. Jak jsem jiţ naznačila, i ta emigrace byla spíše o tom, ţe ţeny řekly, ţe uţ nemůţou dál, coţ se samozřejmě mohlo stát. Uţ jsem mluvila o Zdeně Tominové, tam myslím ţe ten jeden z hlavních problémů byl, ţe jejího syna opakovaně nevzali na ţádnou školu, tak pak uţ zbývala jenom vojna a ten pocit, ţe na té vojně ho mohou utýrat, byl prostě strašně silný. Je tam ještě jeden zajímavý moment. Existoval trošičku pocit, ţe ţeny (nebo alespoň některé, především matky) jsou tzv. nezavřitelné. Ona přeci jenom StB vţdycky znovu a znovu přemýšlela, co udělat, co jim za to stojí, u kaţdého člověka si sepsali, jak ho zničit, ale přeci jenom přemýšleli, co za to stojí, co za to nestojí, co bude, jestli se jim to za tu mezinárodní ostudu vyplatí. Ta válka se takhle vedla, takţe vţdycky znovu přemýšleli, jestli kdyţ toho kterého člověka zavřou, jestli nebude příliš mnoho křiku a jestli se jim to vyplatí ho zavřít a jestli ho to zastraší nebo nezastraší. Z naší strany byla naopak snaha o to, aby ani to zavření neznamenalo, ţe lidé přestanou být aktivní. To bylo také důvodem proč mnozí lidé, kdyţ se vrátili z kriminálu, byli znovu mluvčími Charty. To měl být důkaz, ţe není nic, co člověka zastaví od toho, aby pokračoval ve své činnosti. Takţe znovu říkám: byla jakási představa, ţe ţeny jsou nezavřitelné. Zdaleka to však pravda nebyla, mnoho z nich také bylo zavřených. V té první skupině s VONSem byla zavřená Otka Bednářová, dostala 3 roky, Dana Němcová dostala sice jen podmínku, ale celých těch osm měsíců by la ve vazbě (přitom měla sedm dětí), stejně jako Jarmila Bělíková. Takţe v těch deseti lidech, kteří byli zavření v té první skupině s VONSem, byly tři ţeny. V té první akci, která byla proti VONSu, všechny ţeny byly zadrţeny alespoň na čtyři dny, i dáma v letech Gertruda Sekaninová-Čarktová. Hanku Šabatovou třeba sebrali přímo na procesu, takţe nějaká jistota, ţe byly příliš mnoho chráněné, zdaleka nebyla. V té druhé velké skupině, která byla zavřena kolem toho kamionu, bylo také několik ţen: na osmačtyřicet hodin byla zadrţena Olga Havlová, v kriminále zůstaly Eva Kantůrková a Jiřina Šiklová, ty tam byly asi deset měsíců. A pak byly samozřejmě i ţeny mimopraţské - jeden z nejotřesnějších případů byla jakási mladá paní, jmenovala se Drahomíra Šinoglová, která bydlela v nějakém mlýně někde u Znojma a tam opisovala nějaké "závadové" materiály. Měla dvě děti a dostala rok a odvezli ji dokonce s jedním malým dítětem, těhotnou a tak dále, kolem toho bylo spousta problémů. Takţe představa, ţe ţeny jsou nezavřitelné, sice byla, ale zdaleka to tak jednoduché nebylo. Teď je samozřejmě otázka, jestli ţeny vystupovaly někdy samostatně, jakoţto ţeny.
Nebývalo to časté, ale tu tam se stalo, ţe kdyţ to byla zrovna nějaká dáma, které se ubliţovalo, tak třeba osm ţen psalo předsedkyni Evropského parlamentu. Ale bylo to málokdy, většinou to bylo naprosto jedno, psali muţi i ţeny a tohle bylo zcela nerozdílné. Dalším aspektem, právě kvůli té údajné nezavřitelnosti, bylo, ţe ţeny často psávaly ţádosti na úřady, například o povolení manifestace, tam se angaţovala například Zina Freundová a Petruška Šustrová. Kromě hlavní činnosti Charty, coţ byla starost o lidská práva, existovalo něco, čemu se říkalo paralelní polis. To znamenalo, ţe se vydávaly kníţky, existovala bytová divadla, byly přednášky a další kulturní a vědecké činnosti. V tom všem samozřejmě byly ţeny také velice účastny, třeba paní Chramostová dělala bytové divadlo a i nějaké přednášky, mladé holky zase chodily na přednášky. Vedle toho pochopitelně byly katolické akce, třeba Marie Rút Kříţková byla taková osoba, která uměla velice spojovat prostředí disentu a té podzemnější či protireţimnější části katolické církve. Vţdycky kdyţ měla nějaké narozeniny nebo nějakou oslavu, tak tam pozvala spoustu lidí a vţdy byl nějaký program. Znovu se dostáváme k tomu příspěvku ţen, aby se dělo i něco, co by lidi v tom disidentském ghettu trochu bavilo a těšilo, aby se dalo přeţít. V tom nejhorším období, jak uţ jsem říkala, kolem roku ´80, tak existoval takový happening: braková literatura, bylo to takové setkávání se a vydávání starých románů, byla to jakási snaha prostě najít něco, co by člověka trošku odreagovalo. To také většinou dělaly ţeny. Ve druhé polovině osmdesátých let byla zase vidět přeci jenom zvláštní odvaha těch ţen, ţe občas třeba tak dalece nepřemýšlí, jaké to bude mít všechno důsledky a prostě se někdy do něčeho pustí. Tím pak mohou udat událostem jiný směr, ţe pak vše vyrazí nějakým novým směrem. To bylo typické v té mladší partě, kde byla Hana Marvanová a Jana Petrová, někam se vydaly, něco prostě prohlásily, udělaly a moc nepřemýšlely, jaké to bude mít důsledky a tak. Tohle byl jakýsi zvláštní typ odvahy, který tomu zase dal úplně nový směr. Já bych tady moţná přeci jenom přečetla dva úryvky, které jsem si našla, abych zpětně objasnila celou tu moji hlavní tezi. Tohle je z Alţběty Ledererové, kde odůvodňuje, proč emigrovala: "Policisté pouţili všech prostředků, aby Jirku (manţela, pozn. KB) přesvědčili, ţe jeho místo je vlastně ve vězení. Vypočítávali mu vše, na co nemá právo, všechna zaměstnání, která jsou mu zapovězená, a současně ho informovali, ţe bude stíhán, nebude-li pracovat. Přicházeli pro něj - večer v uniformě, ráno v civilu. V Moničině škole vyhroţovali jejím učitelům. Sledovali nás aţ do hor, do malé vesnice, kde jsme měli domek. Jednou ráno přišli a zabavili nám naše řidičské průkazy. Domlouvali našim přátelům, aby se s námi ve vlastním zájmu nestýkali. Varovali sousedy, aby nenechali své děti hrát si s Monikou, protoţe prý je vychovávána v antisocialistickém duchu. Dělali vše pro to, aby v nás vzbudili dojem, ţe jsou všudypřítomní a všemocní, ţe jim nemůţeme uniknout, leda do vězení nebo do emigrace." Dále říká: "Nechtěli jsme ustoupit, našli si tedy něco účinnějšího - mé polské občanství. Oznámili mi, ţe mi neprodlouţí povolení k pobytu, ţila jsem v Československu čtrnáct let jako manţelka československého občana a matka českého dítěte, ale to nic neznamenalo, oznámili nám, ţe kdyţ se nerozhodneme k emigraci, budu vypovězena z Československa. Jejich argumentace nebyla přitom dokonce v souladu s Helsinskými dohodami, které podepsali. ´Víte, pane Lederere´ řekli Jirkovi, ´ţe respektujeme mezinárodní dohody o lidských právech, ale víte také, ţe
trvá dlouho a je velmi komplikované spojit znovu rodiny, které byly rozděleny, ţe je třeba počítat se čtyřmi nebo pěti lety. Rozhodnutí záleţí jen na vás. ´" A ještě tady mám něco od Zdeny Tominové: "Od poloviny roku 1979 jsme se těšili obzvláštní pozornosti StB, projevující se všemi prostředky, které má k dispozici, od ´besed´ aţ po zjevný terorismus, počínaje zdánlivě legálním zadrţením, přes šikanování, násilí, sledování a policejní předvedení a konče dokonce pokusem o zneuţití psychiatrické internace." Dále popisuje průběhy bytového semináře: "Ve stejné době se StB rozhodla zlikvidovat Juliův (její manţel Julius Tomin, pozn. KB) filosofický seminář pouţitím čistého policejního násilí. Týden co týden napadala armáda policistů v civilu i v uniformě náš byt, aby neslýchaně násilným způsobem rozehnala seminář. Tý den co týden trávil Julius se svými posluchači dva dny v celách předběţného zadrţení, někteří z nich byli zbiti, vyhroţování nepřestávalo a tři lektoři Oxfordské univerzity, kteří se na semináři chtěli podílet, byli zadrţeni a vypovězeni." Myslím si, ţe to základní, to nejdůleţitější, co tam vlastně skutečně bylo, byla snaha odolat všemu tomu tlaku. Většina lidí tušila, co by se mělo dělat nebo na které straně stát, ale troufnout si do toho jít, a hlavně to pak vydrţet stále znovu a znovu proti všemu tomu vnějšímu tlaku, na to měl málokdo. Uvědomte si, ţe těch disidentů byla hrstka a všichni ostatní měli pocit, ţe se komunismu nedá vzdorovat, ţe prostě je to navěky a je rozumné nějak se naučit v tom ţít. Já to nikomu nevyčítám, myslím, ţe to, co by se mělo zdůrazňovat, je povaha reţimu, ne ţe lidé byli zbabělí, ale ten systém byl zrůdný. Ale přesto se ti lidé ochotní vzdorovat našli. Byla to zákopová válka, stále znovu, den ze dne něco vymýšlet, stále znovu se vymýšlelo, jak se posunout dopředu a oni dělali totéţ. A oběma stranám bylo jasné, kdy vyhrávají a kdy prohrávají. Ještě jedna drobná poznámka na závěr. Třeba byl zápas o media, o informovanost. Nejdřív existovaly jednotlivé papíry, pak nějaké texty, pak vznikl INFOCH a to se rozšiřovalo. Boj byl o to, aby se to rozšířilo co nejvíc: do našich sdělovacích prostředků to samozřejmě vůbec nešlo, pošta byla kontrolovaná a nepouţitelná. Tak jsme se pokoušeli dostat do zahraničních médií, aby tu Chartu brali váţně. To dlouho trvalo, nakonec Ivan Medek v Hlase Ameriky měl uţ takové jméno a VONS takové renomé, ţe cokoli prohlásili, tak uţ to nikdy neověřovali z druhého zdroje a automaticky jim dávali prostor. Takţe nakonec se do jisté míry podařilo skrze ta zahraniční média, ţe informovanost do jisté míry byla. A i ta vnitřní byla. To dokládá jedna velice pozoruhodná historka. Kdyţ byla v Praze Matka Tereza, nevím kdy přesně, snad v roce pětaosmdesát? tak odpoledne se to někdo dozvěděl, ţe přijede do Prahy, a bude tady jen jeden večer. A tak se přes všechny moţné lidi šířila ta informace… a večer byla v kostele sv. Ignáce a bylo tam asi deset tisíc lidí. Tak jenom ţe ta informovanost, přestoţe byla jenom neoficiální, byla veliká. Stejně tak jako kdyţ si vzpomenete na poslední demonstrace, koncem 80. let, tak ty byly do značné míry svolávány buď Hnutím za Občanskou Svobodu nebo přímo Chartou nebo lidmi kolem toho a vlastně se nakonec také podařilo, ţe se to dozvědělo spousta lidí. To byl jeden z takových zápasů, který se vedl a který se do jisté míry vyhrál. Bylo spousta zápasů, které se nevyhrály - třeba byla pořád snaha tu Chartu drţet v ghetu a kdykoli se snaţila vyrazit z toho gheta, mít jenom ten ples, ve kterém by se také setkávala s normálními lidmi, tak to se nikdy nepodařilo - počínaje tím prvním plesem. Tak tenhleten zápas byl aţ na ty poslední demonstrace velice obtíţný a ten se moc nedařil. Takţe celou dobu se bojovalo o kaţdý prostor a stále se vymýšlelo kudy a kam. Ale přesto všechno, znovu říkám, přesto všechno to bylo hlavně o tom, jak to přeţít a jak se udrţet v dobré náladě nebo v tom přesvědčení, ţe
to celé má smysl. A znovu zdůrazňuji, ţe v tomhle ty ţenské byly velmi důleţité a podařilo se jim, ţe přenesly, jakoby "přetáhly" to nejtěţší na svých bedrech.
Ing. Bohuslava Boučková, CSc.: Identita ţen malých měst a obcí - Silné a slabé stránky (předneseno na semináři "Ţeny malých měst a obcí", který se konal ve dnech 20. - 21. září 2002 v Kostelci nad Černými lesy) ÚVOD Jestliţe se zabýváme problémy ţen malých měst a obcí, měly bychom se nejprve pokusit alespoň zhruba definovat, v čem se liší od ţen měst a velkoměst. V rámci tohoto příspěvku se tedy pokusíme definovat některá specifika identity ţen malých měst a obcí - konkrétně některé silné a slabé stránky této identity. Příspěvek zčásti vychází z výzkumů sociologického pracoviště České zemědělské univerzity v Praze, provozně ekonomické fakulty, které se kromě jiného dlouhodobě zabývá problematikou ţen, a to konkrétně výzkumem ţen venkovských a zemědělských. V zásadě se zde provádějí dva typy sociologických výzkumů: 1) kvantitativní - vyúsťující v konkrétní statisticky zpracovatelné, tedy kvantifikovatelné údaje, např. kolik ţen vlastní majetek v zemědělství, kolik jich je v zemědělství a na venkově zaměstnáno na plný úvazek, jakou práci vykonávají apod.; 2) kvalitativní - výzkum prováděný formou rozhovorů, sledováním ţivotních osudů vybraných respondentů, v tomto případě vybraných ţen. Z tohoto právě probíhajícího kvalitativního výzkumu vyplynuly i některé zajímavé postřehy týkající se identit y venkovských ţen na venkově, identity ţen malých obcí. DEFINICE TÉMATU V prvé řadě bychom si připomněli posun, ke kterému dochází v hodnocení pozice ţen v programech českých vlád. Základní otázkou, jiţ si chceme zodpovědět, pak je: Jsou ţeny malých měst a obcí jiné neţ, neţ ţeny velkých měst? Jsou zde nějaká specifika? Pakliţe bude odpověď kladná, z hlediska těchto specifik bychom se pak dotkli zejména jednoho problému, a to něčeho, co bychom mohli nazvat prolínání okruhů identity. Dalším problémovým okruhem jsou tzv. silné a slabé stránky, příleţitosti a ohroţení z toho vyplývající. Tato metoda hodnocení, jak patrně většina z Vás ví, se označuje jako SWOT analýza (z anglických výrazů Strengths-Weaknesses-Opportunities-Threats) a je to velmi dobrý nástroj k hodnocení dané pozice nebo situace v rámci téměř jakéhokoliv tématu. Dalším okruhem, jehoţ se alespoň stručně dotkneme, jsou dopady globalizace na ţeny s důrazem opět na ţeny malých měst a obcí, a v závěru se pokusíme uvaţovat o tom, jak se lze vyrovnat zejména s oněmi slabými stránkami a ohroţeními, a to s vyuţitím teorie tzv. "ostrůvků pozitivní deviace". HODNOCENÍ POZICE ŢEN V PROGRAMECH ČESKÝCH VLÁD V programovém prohlášení předchozí vlády bylo moţno najít v části týkající se sociální oblasti prakticky pouze jedinou větu zaměřenou na ţeny: "Vláda bude usilovat o odstranění všech forem diskriminace, zejména o to, aby ţeny měly nejen právně, ale i reálně rovné příleţitosti na trhu práce, v rodině, ale i ţivotě." Kromě této poměrně obecné formulace se uvedené vládní programové prohlášení problematikou ţen nijak specificky nezabývalo. Všimněme si, ţe od té doby jiţ došlo k určitému posunu nahlíţení na pozici ţen.
Současné programové prohlášení vlády ČR ze srpna 2002 mezi svými prioritami jednak zdůrazňuje posílení účasti všech kategorií občanů na rozhodování, coţ se evidentně týká rovněţ posílení účasti ţen na rozhodování, i kdyţ to není výslovně řečeno, mezi priority dále patří všestranná podpora rodiny a mladých manţelství, dále v oblasti příjmové politiky je výslovně uvedeno, ţe vláda bude důrazně vystupovat proti jakýmkoliv projevům diskriminace v odměňování, zejména proti neodůvodněným rozdílům ve výdělcích ţen a muţů. Toto téma je, jak bude uvedeno v jiném příspěvku tohoto semináře, velmi aktuální, protoţe tyto rozdíly jsou naprosto zřetelné a prokazatelné. Dále v té části, která se týká rodinné politiky, prohlášení vlády přímo hovoří o národním programu podpory rodin s dětmi, o zlepšení slučitelnosti profesních a rodičovských povinností, coţ se opět dotýká v prvé řadě ţen, byť samozřejmě se to týká i muţů jako otců a členů rodiny. Na nejvyšší úrovni, tedy na úrovni vládních programových prohlášení, je skutečně posun v chápání pozice ţeny, alespoň tedy proklamativně, zřetelný. Do určité míry to nesporně souvisí i s blíţícím se předpokládaným vstupem ČR do EU, kde je problematika ţen, a rovných příleţitostí vůbec, dlouhodobě v popředí zájmu. IDENTITA ŢEN MALÝCH MĚST A OBCÍ V obecné rovině si tedy klademe otázku: Jsou ţeny malých měst a obcí jiné? Mají jiné problémy a jinou identitu? Pochopitelně bychom mohly říci, ţe všechny jsme ţeny a na této základní rovině jsme všechny stejné a ţe základní problémy rovných příleţitostí a jejich hodnocení spočívají především v ekonomické rovině. A dále bychom mohly pokračovat, ţe i tyto problémy máme podobné. Jsou zde ale některá specifika, která mimo jiné jednoznačně vyplynula z oněch jiţ zmíněných sociologických výzkumů. Jedním z těchto výrazných specifik je právě otázka identity ţen malých měst a obcí v porovnání s identitou ţen velkých měst, a to v té rovině, kterou bychom mohli označit jako prolínání okruhů identity. Tím je míněna skutečnost, ţe kaţdá z nás náleţí do celé řady prostředí, společenských skupin, formálních i neformálních, a v rámci kaţdé této společenské skupiny má určitou identitu, čili komplexní identita kaţdého člověka je budována prolínáním těchto sociálních skupin a dílčími identitami, které v nich má. Jinak řečeno - já nebo kaţdá z vás jsme jedna osoba doma v uţší rodině, dále v rámci širší rodiny, máme trochu jinou identitu v rámci svého bydliště mezi sousedy, jinou identitu si budujeme v zaměstnání, případně v druhém zaměstnání, v různých sociálních organizacích, v místě rekreace, pokud je jiné neţ místo bydliště atd. V rámci velkých měst se tyto dílčí identity prolínají relativně málo. Budeme-li postupovat od nejuţších k širším vazbám, pak identita partnerská a rodiny ve smyslu uţší a širší rodiny se prolíná poměrně značně, ale identita bydliště uţ se takto prolínat nemusí, protoţe ţena ţijící ve velkém městě a bydlící v panelovém domě se vzhledem ke svým sousedům projevuje relativně málo a jinak neţ ve své rodině. Pracoviště pak můţe být úplně oddělené, kde kolegové v zaměstnání nemusejí o mé identitě jako osoby rodinné a partnerské vědět takřka nic. Obdobně je tomu z hlediska společenského, z hlediska rekreace, z hlediska druhého zaměstnání atd.. Tyto identity se z hlediska ţeny velkého města opět prolínají relativně málo, některé dokonce vůbec ne. Na druhé straně v malém městě či obci se jednotlivé parciální identity prolínají velmi
těsně, protoţe lidé bydlí ve stejném místě, kde bydlí i jejich širší rodina, se svými sousedy mají těsné kontakty, velmi často pracují v místě svého bydliště, čili zde nutně dochází k velmi těsnému prolínání, a proto právě identita malého města a obce je vytvářena trochu jiným způsobem. To s sebou nese celou řadu jak výhod, tak i nevýhod - silných i slabých stránek, které pak, hovoříme-li přímo o ţenách, vytvářejí podmínky jejich existence. Toto je, mimo jiné, také velmi výrazným výsledkem kvalitativních výzkumů, kde byly otázky prolínání jednotlivých skupin sledovány současně. Samozřejmě toto prolínání identit má historický vývoj, vztahy v širší rodině se i na venkově postupně uvolňují, okruh zaměstnání se v řadě případů vzdaluje od okruhu bydliště, čili není to statický prvek, ale je to prvek, který se dynamicky vyvíjí. Uvedené rozdíly však stále přetrvávají, tedy ono specifikum ţen venkovských či spíše ţen malých měst a obcí proti ţenám velkých měst je zcela evidentní. Pokusme se tedy celkově shrnout, jaké silné a slabé stránky vyplývají z tohoto hodnocení pro ţeny venkovské, nebo spíše ţeny malých měst a obcí. Silné stránky:
těsnější vztah k obci, ke komunitě výraznější dodrţování tradic (kontinuita tradic) pevnější vazby v širší rodině a v sousedství lepší znalost místních podmínek a moţností, coţ pak souvisí s potenciálem dalších aktivit ţen v menších městech a obcích kooperace mezi jednotlivými sociálními skupinami, coţ opět vyplývá z oněch těsnějších vztahů a vzájemného prolínání vyšší míra společenské kontroly - v menších městech a obcích si lidé, jak se říká, "vidí do talíře" - existuje tedy společenská kontrola v pozitivním (ale i negativním slova smyslu).
Toto jsou tedy, stručně shrnuto, výraznější silné stránky ţen ţijících v malých městech a obcích. Současně s tím souvisejí i některé nevýhody tzn. slabé stránky. Slabé stránky:
zpoţdění informačních toků, tzn. informace ekonomické, společenské, se dostávají do menších měst a obcí často s určitým zpoţděním daným úrovní informační techniky určitá konzervativnost okolí, která souvisí s oněmi těsnými vazbami a tradicemi, tzn. pokud ţeny v menší obci chtějí vyvinout nějakou atypickou společenskou nebo ekonomickou aktivitu mohou být brţděny konzervativností svého okolí niţší míra akceptování netradičních nebo radikálnějších řešení (souvisí s předchozím bodem) horší faktická i ekonomická dostupnost sluţeb: faktická ve smyslu horší sítě infrastruktury, ekonomická v tom smyslu, ţe příjmy rodin v malých městech a obcích jsou v průměru niţší, a tudíţ ekonomická dostupnost sluţeb je tím také ovlivněna vyšší míra společenské kontroly, která byla sice jiţ označena jako silná stránka, nese však současně s sebou také nebezpečí něčeho, co se dá oz načit jako "zametání problémů pod koberec".
Konkrétní příklad: v obci X. došlo k opakovanému sexuálnímu obtěţování ţen a dokonce i k pokusu o znásilnění, aniţ byla tato situace oznámena policii, protoţe to je "náš Pepa", kterého všichni známe, jsme s ním dokonce příbuzní a naší obci přece nemůţeme dělat ostudu. Problém byl tedy zamlčen, "zameten pod koberec", přestoţe se stupňoval. Před krátkou dobou proběhla tiskem zpráva, ţe "náš Pepa" byl zatčen a odsouzen pro znásilnění a uškrcení osmnáctileté dívky. Zcela zbytečná smrt, ke které nemuselo dojít, kdyby byli lidé v jeho okolí situaci řešili včas. Toto je tedy negativní rys oné vyšší míry kontroly. Pochopitelně vţdycky nedochází aţ k takovýmto tragickým událostem, ale jinak je tento příklad bohuţel - příkladem typickým. Dále lze hodnotit i z uvedených silných a slabých stránek vyplývající příleţitosti a ohroţení.
Příleţitosti:
drobné podnikání ţen ve vazbě na místní specifika rozvoj sluţeb ţivotnímu prostředí - tedy v současné době vysoce aktuální sociální sluţby jako specifikum ţen zejména v rámci sociální ekonomiky, tedy tzv. "třetího sektoru" mezi ziskovým sektorem a dobrovolnou či neziskovou činností. Specifikem ţen zde je předev ším schopnost empatie - schopnost vcítění, pro sociální sluţby zejména ţádoucí. sociální ekonomika obecně vyuţití specifických programů, jako programy rozvoje venkova, programy rovných příleţitostí, projekty, předvstupní fondy EU.
Toto mohou být všechno příleţitosti vyuţitelné zejména pro ţeny malých měst a obcí, vzhledem k jejich specifické situaci. Na druhou stranu mohou být tyto příleţitosti "brţděny" některými formami ohroţení: Ohroţení:
zhoršující se dostupností kapitálu v obcích (jak finanční příjmy obcí jako takových, tak i zhoršující se podmínky úvěru, kdy banky zpřísňují svá pravidla, zejména pro menší organizace a pro menší podniky) odliv mladé populace - samozřejmě nejenom ţenské, ale obojí - z malých měst a obcí do velkých měst orientace schopných osobností na vlastní podnikání (sledovali jsme jako výrazný rys po r. 1990) negativní image některých typů organizací. Podnikání ţen, zejména v malých městech a obcích v řadě zemí západní Evropy, má často formu podnikání druţstevního, v ČR však druţstva mají poměrně špatný image - v poslední době zejména vzhledem k druţstevním kampeličkám apod. nedostatečná zkušenost s vyuţíváním grantů - získáváním peněz.
Závěrem je tedy moţno říci asi toto: Prvním krokem je vymezení, uvědomění si, pochopení silných a slabých stránek a kořenů, z nichţ vyrůstají. Aby pak bylo moţno vyuţít silných stránek, předností ţen malých měst a obcí, a současně eliminovat či potlačit stránky slabé, je nutno soustředit se na vyuţívání příleţitostí a vyhnout se ohroţením, nebo je potlačit. DOPADY GLOBALIZACE NA ŢENY Rozsah tohoto příspěvku neumoţňuje, abychom se touto aktuální problematikou zabývali do větší hloubky, proto se zde jen stručně zmíníme o skutečnosti, ţe globalizace jako taková má své sociální dopady, které se projevují jinak ve vztahu k ţenám menších měst a obcí. Jsou to jednak dopady pozitivní: -globální šíření informací Tento seminář je například zřejmým dokladem toho, ţe se genderová problematika dostává do středu zájmu, coţ je i určitý projev procesu globalizace. Tento proces je celoevropský a celosvětový, projevuje se zde tlak na zlepšení právního rámce postavení ţen obecně. Globalizace - tedy vytváření informační společnosti znamená lepší přístup k informacím, ale v malých městech a obcích můţe stále ještě docházet k určitému zpoţďování. - globalizace ekonomiky Z pozitivního hlediska by teoreticky měla znamenat více pracovních příleţitostí. Otázkou ale je, nakolik toto platí pro ţeny menších měst a obcí. Zde je bohuţel pozitivní dopad výrazně slabší, postupná eliminace nerovností mezi pohlavími ve vzdělání, ve veřejném ţivotě atd. je pomalejší. Do určité míry zde stále chybí vyšší míra sebeuvědomění jako proces celoevropský a celosvětový, kdy ţeny, nejenom ţeny ve velkých městech, si uvědomují svoji identitu a svůj význam jako ţeny. Současně se ale stále výrazně projevují negativní dopady globalizace: - dochází současně i ke globalizaci společenských problémů, takţe to, co bylo před několika desítky let problémem lokálním, se můţe stát problémem globálním, dopadajícím na rozsáhlejší území. - dochází k narušování rodinných a sousedských struktur, které nejsou ničím nahrazovány, coţ dopadá zejména na menší města a obce, kde právě tyto tradiční rodinné struktury byly aţ dosud velmi pevné. - úniky do virtuální reality, tzn. ţeny, které v menších městech a obcích nemají šanci takového společenského vyţití, širších společenských kontaktů, se utíkají do virtuální reality sledováním např. tzv. "mýdlových telenovel". Místo orientace na reálný ţivot tak ţijí v ţivotě nereálném - v realitě virtuální, coţ často je jevem výrazně negativním. Můţe to s sebou nést i pokles významu a image rodiny. - tzv. privatizace ţivota. To znamená, ţe sociální aktivity, které byly poměrně dlouhá desetiletí sociálními aktivitami organizovanými státem, se privatizují. To se týká zejména sociálních sluţeb, které se stávají sluţbami trţními, placenými, a tudíţ zejména niţším příjmovým skupinám a v menších obcích hůře dostupnými. Otázkou pak je: Čím mohou být nahrazeny? Kde je tam v této oblasti perspektivní úloha ţen a
ţenských organizací? - "komodifikace" ţeny - ţena se stává komoditou, zboţím. V globalizujícím se světě je ţena posuzována nejenom jako lidská bytost, ale také jako něco, co slouţí trhu. Vzniká tak medializovaný image nereálného vzoru moderní ţeny, která v lepším případě patří do velkoměsta, ale která je zcela v rozporu s realitou, jaká je zvláště v těch menších městech a obcích. Tak podle tohoto obrazu by měla být ţena mladá, štíhlá, mít skvělé vlasy (bez lupů), skvělé zuby, dlouhé nehty, úspěšnou kariéra, dostatek peněz, být vţdycky "in", tzn. vţdycky kupovat právě ty produkty, které jsou v současné době moderní, mít hezké a úspěšné děti (které se ţiví většinou čoko ládou a jogurtem), domácí práce se pro ni dělají samy, problémy řeší odborník… Toto je vzor ţeny, který je předkládán médii - a ovšem vzor ţeny, který je zejména v menších městech a obcích do značné míry nereálný. Česká skutečnost ovšem vypadá takto: jen méně neţ třetina ţenské populace je ve věku, kam tento image směřuje, totiţ ve věku mezi 15 - 35lety, a mimo velká města je to ještě méně. Téměř 60% českých ţen trpí nadváhou, 5% je v invalidním důchodu a přes 80% všech neúplných domácností jsou domácnost i ţen a jsou to domácnosti s velice nízkou úrovní příjmu, 14% z nich má příjem pod úrovní ţivotního minima. Toto je zřejmě v krajním rozporu s onou mediální představou moderní ţeny, jak nám je v globalizovaném světě předkládána a proti tomu bychom se asi měly bránit. To proto, ţe pokud tuto představu, ať jiţ vědomě či podvědomě, přijmeme, budeme se cítit velmi špatně, ţe nejsme takové, jaké bychom podle ní být měly, abychom byly milovány, obdivovány… Ale my takové jednak všechny být nemůţeme, ale také ani nemusíme. Je jen třeba, abychom se naučily akceptovat svou identitu reálnou a nenechaly si vnucovat podobné představy identity falešné. CO DĚLAT ? Řešení lze vidět v tom, čemu se říká vytváření ostrůvků pozitivní deviace (tento termín, s nímţ se lze setkat v řadě psychologických a sociologických studií, např. u Jiřiny Šiklové, jsem já poprvé slyšela v přednášce doc. Evy Münsterové z Vysokého učení technického v Brně). Tímto pojmem je míněna skutečnost, ţe pokud je potřeba nebo je vhodné dosáhnout nějaké postupné změny kvality, ať uţ některého jevu společenského nebo i fyzikálního, nedochází k tomu najednou současnou změnou všech prvků dané mnoţiny, kterých se daná změna týká, ale postupně - nejprve vytváří tzv. "ostrůvky pozitivní deviace", tzn. malé soubory nebo skupinky prvků, u nichţ se tato pozitivní změna projeví jako první nebo které je iniciují, a ty pak postupně strhnou další, které se na ně nabalují. A to je přesně to, oč perspektivně jde a co je také do určité míry cílem tohoto semináře: ţe v menších městech a obcích je zapotřebí především vytvořit ostrůvky pozitivní deviace, to znamená malé skupiny ţen, které mají zájem o posílení identity, o vyuţívání silných stránek a příleţitostí, a tyto malé ostrůvky pozitivní deviace, jejichţ základnou by měla být pokud moţno kaţdá z nás tam, kde se nachází, na sebe postupně nabalí větší a větší skupiny, aţ dojde k přesunu kvality a k vytvoření nové pozitivní skutečnosti. Mějme tedy na mysli, ţe i my společně vytváříme takový ostrůvek, nebo spíše ostrůvky pozitivní deviace a ţe bychom tuto aktivitu měly přenášet i dále.
PhDr. Milena Secká: Vojta Náprstek a první český ţenský vzdělávací spolek (předneseno pro UKŢ dne 2. 10. 2002 v klášteře v Emauzích Vojta Náprstek se narodil 17. dubna 1826 jako druhorozený syn sládka Antona Fingerhuta a jeho manţelky Anny, rozené Homové (poprvé provdané Novákové) v domě "U Šturmů" na Uhelném trhu na Starém Městě Praţském. V témţe roce rodiče zakoupili pivovar a vinopalnu s hostincem v domě "U Halánků" na nedalekém Betlémském plácku. Staršího syna Ferdinanda přivedli přes dvě ulice za ruku a Vojtíška přinesli v košíku. Synek tu zdárně vyrůstal, chodil do školy k sv. Jiljí a poté do gymnázia, které v Klementinu řídil Josef Jungmann. Od studentských let se Vojta choval jako český vlastenec: sbíral české kníţky, s kamarády zpíval česky, hrál ochotnicky divadlo a snaţil se ve svých přátelích probudit hrdost pramenící z příslušnosti k českému národu. To se mu zvláště u dívek příliš nedařilo, stejně tak jako nadchnout praktickou matku pro svou zálibu v dalekých krajích a orientalistice. Při rozhodování o dalších studiích nakonec přistoupil na matčin kompromis studovat ve Vídni práva. Odchodem do Vídně řešil svůj neperspektivní vztah s dívkou, zároveň se dostal zpod dozoru své rázné matky a navíc doufal, ţe kromě práv zvládne rovněţ přednášky známého lingvisty Pfitzmaiera. Ve Vídni se stal dopisovatelem českých novin K. H. Borovského, kde většinou referoval o slovanských vlasteneckých besedách a bálech organizovaných Čechy ţijícím i ve Vídni. Se svými přáteli se jich aktivně účastnil, pořádal výlety, půjčoval české knihy a svým vyhraněným politickým postojem se stal podezřelým pro policii. Zlom v Náprstkově (od dob studií si počeštil své jméno) ţivotě přinesl revoluční rok 1848. Při březnové revoluci ve Vídni se zúčastnil bojů na barikádách, jako představitel vídeňských studentů vystoupil při svatováclavském sněmu v Praze, aktivně se účastnil i praţských svatodušních bouří, které přerostly v pouliční boje. V předvečer kapitulace Prahy odjel vyjednávat do Vídně, ale poráţka revolučních sil znamenala pro Náprstka nebezpečí pronásledování. Po několikatýdenním skrývání se vrátil zpět do Vídně, aby v předvečer revoluce včas uprchl do Hamburku a odtud do Spojených obcí amerických. Po bouřlivé, téměř dvouměsíční plavbě stanul se svou přítelkyní Kateřinou (Tinkou) Krákorovou 17. prosince 1848 v New Yorku. První měsíce byly pro oba velmi krušné; bez financí, znalosti jazyka i prostředí a bez zpráv z domova byl Náprstek odkázán na příleţitostné výdělky, jako štípání dříví, pouliční prodej novin a cukrovinek. Později se mu podařilo sehnat několikaměsíční práci v kartonáţní dílně, práci pomocného kameníka a dokonce i truhláře v městě New London. 16. 6. 1849 se pak Náprstek s Tinkou odstěhoval do města Milwaukee ve státě Wisconsin, kde si s finanční pomocí přátel z New Yorku najal prostory a 5. 7. jiţ slavnostně otevřel svůj obchod s knihami. V knihkupectví prodával Vojta kromě knih a časopisů hudebniny, hudební nástroje dovezené z Čech (od firmy Červený) a také papírnické, kosmetické i hračkářské zboţí. Navíc si otevřel půjčovnu knih a hudebnin, protoţe o knihy byl sice velký zájem, ale byly příliš drahé. V červenci 1851 otevřel v přízemí pod knihkupectvím a půjčovnou veřejnou čítárnu, která se záhy stala společenským salónem, kde se scházeli přední obyvatelé Milwaukee. Vojtu nesmírně trápila jeho "roztrţka" s matkou, která byla ochotna synovi odpustit útěk bez rozloučení, dluhy, které v Rakousku zanechal, ale nebyla ochotna tolerovat jeho souţití s dívkou, která nesplňovala její poţadavky na slušnou slečnu vhodnou pro jejího syna. Matka proto odmítala jakkoliv vypomoci a Vojta finance nutně potřeboval. Proto se v září 1851 rozhodl vrátit tajně do Evropy a s matkou se smířit.
Svůj obchod svěřil příteli a spolupracovníkovi Dr. Gustavu Aignerovi a v polovině listopadu přijel do Brém, kde se setkal s bratrem Ferdinandem. Kdyţ bratr ţádal o pas, bylo to policii podezřelé, a tak sourozenci místo do Prahy odjeli do Paříţe, protoţe Vojtův návrat by byl příliš riskantní. V Rakousku na něho byl od roku 1848 vydán zatykač a dokonce hrozil trest smrti. Vojta se tedy matce omluvil pouze dopisem poslaným po bratrovi a ještě během paříţského pobytu došlo k částečnému usmíření. Koncem prosince se vydal zpět do Ameriky, aby se po 56 bouřlivých dnech dostal do New Yorku a koncem března do Milwaukee. Zde jej však čekala osudová rána: Tinka se během jeho nepřítomnosti zamilovala do Dr. Aignera a hodlala se za něho provdat. Skončilo tak pro něho čtyřleté souţití s milovanou bytostí, které dal přednost před vlastní rodinou. Tím padl hlavní důvod matčiny odmítavosti a Vojta s finanční podporou matky a bratra se cele věnoval svému obchodu a dalším aktivitám. Jednou z nich bylo od léta 1852 vydávání satirického časopisu Milwaukie FlugBlatter. Důleţitou součástí těchto novin byla inzerce Náprstkova obchodu i půjčovny, ale také různé vzkazy a výzvy, jejichţ pomocí také hledali čeští krajané své příbuzné a známé v Americe jiţ usedlé. V práci pro krajany pak Náprstek pokračoval rovněţ jako zástupce Německé společnosti pro podporu přistěhovalců. S touto společností podnikl počátkem roku 1856 cestu k dakotským indiánům, kdyţ doprovázel vládního zmocněnce při uzavření míru a stanovení hranice mezi indiánskými lovišti a prostorem pro nové osadníky. Náprstek, který se na cestu pečlivě připravil a dokonce se naučil i trochu dakotsky, přivezl si nejen poznatky o ţivotě a zvycích indiánů, ale především předměty, které věnoval praţskému Národnímu muzeu, kde se staly základem dnešní rozsáhlé kolekce mapující ţivot a práci prérijních indiánů. Své poznatky o indiánech Náprstek tlumočil na přednáškách jak v Americe, tak i později v Praze. Stejně tak jeho spolupráce skrajany pokračovala i po návratu domů. V Americe však pomáhal (především s práv nickými problémy) i ve funkci veřejného notáře, kterým jej jmenoval 23. 4. 1855 guvernér státu Wisconsin. Mezi tím se jeho matka snaţila získat pro syna milost. Přes veškerou snahu zalíbit se rakouským úřadům byla její ţádost zamítnuta s tím, ţe není přiloţeno Vojtovo lítostivé prohlášení s odsouzením jeho minulých skutků. Jako americký občan s americkým pasem odplul koncem listopadu 1857 z New Yorku a 14. 12. stanul opět v Evropě - v Le Havru. Byl nucen zůstat v Paříţi, kde čekal na povolení rakouských úřadů k návratu do monarchie. 3. ledna 1858 byl Vojtovi beztrestně povolen návrat dekretem Nejvyššího c.-k. policejního úřadu ve Vídni. Mohl se vrátit ne jako svobodný americký občan, kterým byl, ale jako pokorný rakouský poddaný, který si musí zaţádat o pas. Přes všechna policejní zdrţování nakonec přijel Vojta do domu U Halánků večer 25. února 1858 po deseti letech odloučení. Vrátil se sebevědomý dvaatřicetiletý mladík, odhodlaný všechny zkušenosti a znalosti vyuţít ve prospěch své milované vlasti. Hned druhý den přicházeli za Vojtou jeho přátelé a bývalí spoluţáci, aby dávného druha pozdravili a aby se něco nového dozvěděli. Z náhodných setkání se nakonec vyvinuly "dýchánky" pořádané po 10 aţ 14 dnech, kde se čeští vlastenci navzájem seznamovali s novými názory, objevy, ale také zde plánovali nejrůznější akce (zaloţení českého politického deníku, přípravu české delegace na světovou výstavu do Londýna v r. 1862, uspořádání Zemské jubilejní výstavy v r. 1891 nebo Národopisné výstavy českoslovanské v r. 1895). Všech těchto akcí se Vojta osobně účastnil a podporoval je i hmotně. Matčin závod s lihovinami velmi prosperoval a umoţňoval rozdávat velké sumy chudým a potřebným i financovat Vojtovy někdy neobvyklé projekty.
Tím největším bylo zřízení průmyslového muzea. Kdyţ Vojta s přáteli v r. 1862 navštívil při světové výstavě v Londýně průmyslové muzeum v Kensingtonu, všichni se jednomyslně dohodli, ţe to, co Praha potřebuje, je průmyslové muzeum, které by seznamovalo s technickým pokrokem v nejrůznějších odvětv ích, a tak pozvedlo českou výrobu. Náprstek byl zvolen pokladníkem a zároveň pověřen nákupem prvních exponátů. Jelikoţ se po návratu nenašla instituce, která by takové muzeum zřídila, rozhodl se Náprstek zakoupené předměty vystavit na první průmyslové výstavě na Střeleckém ostrově v Praze ještě na sklonku roku 1862 a pro velký úspěch i na druhé výstavě v roce 1863. Udivení Praţané zde kromě různých didaktických pomůcek, knih a map uviděli plynový vařič, ledničku, pračku, ţdímačku, Papinův hrnec a další přístroje a nástroje, které především ulehčovaly práci v domácnosti. Předvádění exponátů doprovodil Náprstek přednáškami, které byly stejně jako expozice přijaty s nadšením. Poprvé zde také veřejně zazněly Náprstkovy názory o potřebě ţenské emancipace a poţadavek na vzdělání dostupné všem ţenám. Je proto logické, ţe první ţenský vzdělávací spolek - Americký klub dam - vznikl pod Náprstkovou patronací 15. ledna 1865 v domě U Halánků, kde má sídlo podnes. Slovo "Americký" bylo v 19. století synonymem pro "moderní"; klub tedy nenavštěvovaly Američanky, ale české ţeny a dívky, které se chtěly po vzoru moderních ţenských organizací existujících jiţ v západní Evropě a v Americe vzdělávat. Více jak dvěma stům členkám zde přednášely nejvýznačnější osobnosti české vědy, politiky, kultury i umění. Klub se kromě vzdělání věnoval rovněţ charitativní činnosti a podpoře Náprstkových aktivit (práce v Náprstkově knihovně, Náprstkově muzeu, provázení jeho zahraničních hostí apod.). Americký klub dam (AKD) a pochopitelně Vojta Náprstek stáli u zrodu Ţenského výrobního spolku, odborné dívčí školy Domácnost, dívčí střední školy Minerva a dalších důleţitých institucí, které vzdělávaly ţeny a pomáhaly jim. Členkami nebyly bohaté dámy, ale vlastenky, které se chtěly především vzdělávat a dělat něco pro druhé. Jména jako Karolína Světlá, Sofie Podlipská, Eliška Krásnohorská, Věnceslava Luţická, Zdenka Braunerová, Klemeňa Kalašová, Renáta Tyršová, Anna Bayerová (1. česká lékařka), Klemeňa Hanušová, Charlotta Masaryková, zaujímají význačná místa v naší (a nejen v naší) historii. Klub přeţil obě světové války, ale rok 1948 mu přinesl zákaz a teprve v roce 1996 byla jeho činnost znovu obnovena. Po návratu z USA pomáhal Vojta Náprstek své matce s ţivností, ale stále více se věnoval různým aktivitám politickým a osvětovým. Protoţe česká politická scéna měla nedostatek vhodných osobností, kandidoval dokonce v roce 1863 do českého zemského sněmu za volební okres Lomnice nad Popelkou, Sobotka a Nová Paka. I kdyţ mu tato práce nebyla příliš blízká, chápal ji jako povinnost a zvolen byl ještě v letech 1867, 1869 a 1870. Daleko více a s větším zaujetím se Náprstek angaţoval v "komunální" politice - jako člen sboru obecních starších hl. města Prahy od roku 1873 aţ do své smrti a navíc v letech 1881-1892 jako člen městské rady. Za tato léta se pilně účastnil zasedání a pečlivě se připravoval na projednávání otázek, které se dotýkaly všech obyvatel Prahy. Byly to především problémy ţivotního prostředí (včetně otázek zdravotnictví a hygieny, veřejné zeleně, dětských hřišť, veřejných záchodů, krematoria), komunikací, městského mobiliáře, osvětlení, dopravy, ale i otázky speciální, jako např. vybavení hasičů moderními stříkačkami, zavádění telefonů, prosazení statistiky jako oboru, otázky školství a výchovy dětí nebo zaloţení zoologické zahrady. Ať jiţ se zastával psů, kteří nesměli chodit po chodnících, nebo odsuzoval dámské vlečky, které vířily prach, vše činil s cílem řešit aktuální problémy Prahy a pokud moţno kulturně ji povznést na úroveň evropských velkoměst. Po průmyslových výstavách pořádaných v Praze bylo Náprstkovi záhy jasné, ţe pokud chce průmyslové muzeum otevřít, bude je muset otevřít jako svou soukromou
instituci. Byly vytvořeny velkolepé plány, ale chyběly finance, a tak se zatím shromaţďovaly exponáty od dárců z Čech, krajanů z Ameriky a cestovatelů, které Náprstek podporoval. Součástí muzea měla být velká a dobře zásobená knihovna a s jejím vytvářením začal Vojta ihned po svém návratu z Ameriky. K několika málo knihám z mládí přidal velké mnoţství tisků dovezených z Ameriky a začal pravidelně nakupovat a objednávat. Matka dala synovi k dispozici tři místnosti, kde se pořádaly "dychánky" a kde se knihy ukládaly. Byly k dispozici všem návštěvníkům a také členkám AKD a ve své době byla Náprstkova knihovna nejlépe zásobenou soukromou knihovnou u nás. Nabízela všechny literární ţánry - od poezie, beletrie, přes literaturu vědeckou aţ po slovníky a encyklopedie. Neposkytovala jen knihy, noviny a časopisy, ale i různé statistické ročenky, adresáře a také obrazové dokumenty - fotografie, stereoskopické obrázky, grafiku, plakáty, pohlednice a novinové výstřiţky. Její součástí se stal i rozsáhlý archiv, který je dodnes unikátním zdrojem poznání praţské společnosti 19. století, Čechů ţijících v zahraničí či dokladů toho, jak Češi objevovali svět. V roce 1873 zemřela Anna Fingerhutová a poslední vůlí pamatovala na Vojtův sen: "…jemuţ ukládám povinnost dům U černého orla věnovat průmyslovému museu, které a jaké on v Praze zaříditi si předsevzal." Její finance a po sestře zděděný dům Na poříčí umoţnily hned v následujícím roce, tj. v r. 1874 otevřít v provizorních prostorách domu U Halánků České průmyslové muzeum. Otevíralo se pro veřejnost jen dvakrát do roka - o největších praţských poutích (sv. Jan a sv. Václav) a peníze utrţené za vstupné odevzdával Náprstek do městského fondu na podporu nemajetných studentů. V roce 1876, v den Náprstkových padesátých narozenin byl poloţen základní kámen k nové muzejní budově, která se stavěla deset let. Kdyţ se stěhovaly sbírky do nové budovy, konstatoval ve svém fejetonu Jan Neruda, ţe Náprstkovi jeho muzeum nebude stačit a měl pravdu. Za léta se nashromáţdilo tolik exponátů, ţe nebylo moţné je všechny vystavit. Navíc se také zřetelně změnil charakter exponátů. Vedle předmětů technických početně převaţovaly exponáty dokumentující materiální i duchovní kulturu různých národů a etnických skupin. Nebyly tu jen předměty z Orientu nebo Afriky či Ameriky, ale také věci z Balkánu, Kavkazu, Polska, Ukrajiny a pochopitelně rovněţ z Čech, Moravy a Slovenska. V roce 1875 se Vojta Náprstek oţenil po šestnáctileté známosti s Josefou Kříţkovou, která pracovala v domě U Halánků od roku 1856. Byla to ona, kdo Vojtu všemoţně podporoval ve všech jeho aktivitách, a byla to také ona, kdo začal sbírat lidové výšivky. Její unikátní sbírka byla vystavena nejen v muzeu, ale i na mnoha výstavách u nás a v zahraničí. Z muzea původně průmyslového se postupem času stalo muzeum spíše národopisné, doplněné umělecko-průmyslovými a technickými sbírkami. 2. září 1894 uprostřed aktivních příprav expozice amerických Čechů pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, otevřenou v r. 1895, Vojta Náprstek zemřel. Ve vedení muzea i knihovny pokračovala vdova a její zásluhou byla muzejní budova zvětšena a přestavěna do dnešní podoby. Po její smrti v roce 1907 spravovalo soukromé muzeum Kuratorium v čele s praţským primátorem a teprve v roce 1932 se stalo zemskou institucí s názvem Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. Za druhé světové války byly sbírky částečně rozděleny a muzeum přijato do svazku Národního muzea se zaměřením na mimoevropskou etnografii. V roce 1962 pak došlo k poslednímu přejmenování instituce na Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, coţ přesně charakterizuje sloţení a orientac i muzejních sbírek a dalších výzkumů. Rozdělením nedotčena zůstala z Náprstkovy doby knihovna, která je ukázkou měšťanské knihovny pokrokového mecenáše 19. století a zájemcům slouţí všemi svými sbírkami podnes.
Ing. Mgr. Marie Nováková: Etika ve škole problém? (předneseno pro UKŢ dne 6. 11. 2002 v klášteře Emauzy v rámci cyklu Etika a my) Pojem etika souvisí s řeckým slovem ethos. Původ tohoto pojmu je nejasný, snad pochází z doby Aristotela, někdy nazývaného otcem etiky. Etika můţe být chápána jako filosofická disciplina zkoumající lidské jednání z hlediska zdokonalování se v kvalitě činnosti člověka (čili v kvalitě jednání z hlediska lidskosti). Zkoumá tedy pohnutky a jednání člověka z hlediska dobra a zla. V náboţenské oblasti je analogií morální teologie - zkoumá lidské jednání z hlediska zaměření na náboţenský cíl lidské existence. SLOŢKY ETICKÉHO UVAŢOVÁNÍ Přiznání zodpovědnosti člověka za své jednání je v jistém slova smyslu známkou dospělosti. Je třeba přiznat si svobodnou vůli k volbě dobra a zla. Determinaci lidského jednání ve smyslu předurčenosti našich činů je třeba odmítnout. Někdy se můţe jevit i jako laciná výmluva. Důsledkem přiznání zodpovědnosti za určitý proces je povinnost. Z výchovy dětí dobře víme, ţe i ke smyslu pro povinnost zrajeme. Jestliţe se zastavíme u lidského jednání, vyplývá nám potřeba určité normy, jako co nejobjektivnějšího měřítka pro jeho posouzení právě z pohledu dobra a zla. Z pohledu křesťanů je touto normou Desatero Boţích přikázání. Všichni dobře víme ze zkušenosti, ţe tyto normy vyţadují určitou vnitřní interpretaci. Svědomí, náš vnitřní hlas, nebo chceme-li hlas Boţí v nás, tyto normy osvětluje, upřesňuje, zdokonaluje pro nás osobně. Důsledkem práce svědomí je pocit viny a neviny, který spoluurčuje kvalitu našeho jednání. (Zde je moţná diskuse nad objektivitou svědomí, jeho výchovou atd., ale to je jiţ širší problém). Lze říci, ţe určitý princip etického pohledu a jednání je člověku vrozený, výchovou se dá rozvíjet, formovat, nebo potlačit. JE VŮBEC ETICKÁ VÝCHOVA (DÁLE ETV) VE ŠKOLE NUTNÁ? Cílem etické výchovy je vychovat prosociální osobnost schopnou vytvářet hodnoty, konat dobro bez nároku na odměnu. Je vůbec ve škole nutné etickou výchovu vyučovat? Závěr porady cca 40 ředitelů základních a středních škol byl jednoznačný: "…Rozhodně ano…" Diskuse probíhají kolem jiného tématu: Jak ji realizovat? "Komplexní průnik všemi předměty…" Praxe: "Etika je všude a nikde…" "Průnik všemi předměty na I. stupni a samostatný předmět na II. stupni ZŠ a SŠ." To by bylo řešení, které odpovídá mým zkušenostem a podporuje ho i Etické fórum ČR, v jehoţ předsednictvu v pedagogické sekci pracuji. Jako náš návrh pro Ministerstvo školství předkládáme program Etické výchovy k prosociálnosti podle R.
Roche Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, upravené pro naše podmínky L. Lenczem. VÝCHOVNÝ PROGRAM ETICKÉ VÝCHOVY je podobný schodům směřujícím k určitému vrcholu, jakým je právě komplexní prosociálnost. Nelze jej pozměňovat, jedna dovednost navazuje na druhou. Např. vynecháme-li pozitivní hodnocení druhých, při komunikaci citů můţe dojít ke vzájemnému zraňování. Zkusme vynechat empatii a asertivita se nám promění v boj. Program zahrnuje devět sociálních dovedností. Osmý bod programu, reálné a zobrazené vzory, není sociální dovedností, ale upevňuje procvičené. Všechna témata jsou vnímána se zřetelem k prosociálnosti. 1. Komunikace - vyjádření, sdílení se Chci-li mít vztah, musím ho umět navázat. 2. Důstojnost lidské osoby - sebepřijetí, sebepoznání Chci-li mít rád druhé, musím přijímat sám sebe. 3. Pozitivní hodnocení druhých Chci-li mít vztahy s druhými, musím si jich všímat a je ocenit. 4. Tvořivost a iniciativa (zaměřená na vytváření vztahů) Chci-li přátelství, musím ho umět vytvořit. 5. Komunikace citů Chci-li hluboké vztahy, musím se umět otevřít. 6. Empatie (vcítění) Chci-li hluboké vztahy, musím umět pochopit druhého. 7. Asertivita (přiměřené prosazení vlastních práv) Chci-li, aby si mě druzí váţili, musím být osobnost, prosadit se nebo i ustoupit. 8. Reálné a zobrazené vzory Chci-li rychle růst jako osobnost, potřebuji vzor, který mi pomáhá při upevnění postojů. 9. Spolupráce, darování se, pomoc, přátelství Mám-li být člověk, musím otevřít srdce okolí. 10. Komplexní prosociálnost Jsem-li člověk, mám otevřené srdce světu. Ţivot je ale také plný konkrétních problémů a situací. Kam s nimi? Základní program doplňuje 6 aplikačních témat, uvádějících dovednosti do běţné praxe: Etika (jako filosofická disciplina), etická výchova a náboţenský dialog, ekonomické hodnoty, výchova k sexuálnímu zdraví a zdravému ţivotu, rodina, ve které ţiji, ochrana ţivotního prostředí, média, závislost a drogy, kriminalita mládeţe. V oblasti aplikačních témat je etická výchova otevřena problémům. Sedíme s kolegy a diskutujeme. "Tohle dělám odjakţiva," říkají mi. Co vlastně říkají, ţe dělají a realizují? Ať jsou si toho vědomi, nebo ne, hovoří o výchovném stylu. Zásady výchovného stylu etické výchovy nejsou zase takovou samozřejmostí, jak se tvrdí. Posuďte sami: 1. atmosféra společenství (co to vlastně je společenství?) 2. jasně daná pravidla výchovy a stylu (děti z rodin, kde vládnou pevná pravidla, jsou prý šťastnější) 3. vyjádření bezpodmínečného přijetí (nemám tě rád pro tvé schopnosti, ale protoţe jsi) 4. Připisováni pozitivních vlastností
5. Induktivní disciplina při řešení problémů (řešení poukázáním na důsledky jednání, odsoudit špatné jednání, ne provinilce - křesťané člověka milují, hřích odsuzují) 6. Pouţívání systému odměn a trestů 7. Povzbuzování k prosociálnímu chování 8. Spolupráce s rodiči 9. Atmosféra radosti Platí tu bez diskusí, ţe EtV je zaloţena na osobnosti pedagoga. Tady je dvojnásob patrné, ţe svůj stín nepřekročíme. Chceme-li z ţáků vychovat zralé lidi, musíme nejprve takovými lidmi být (naštěstí smíme mít chyby). Máme-li druhé pro něco nadchnout, musíme sami hořet. (Nestačí jen si tak trochu doutnat). Průnik do všech předmětů můţe být realita, nebo nesmysl. Proč? Kaţdý pedagog není schopen učit etiku, nemá-li pevný osobnostní základ. Kdo to posoudí? Jeho ţáci. Prostě není pro ně věrohodný. JAK LZE ETV VE ŠKOLE UČIT? 1. Průnikem do všech předmětů (s konkrétním. zaměřením, zejména I. stupeň) 2. Jako volitelný předmět na II. stupni (nevhodné, potřebné děti volí raději sport) 3. V rámci předmětů Rodinná výchova a Občanská výchova 4. Jako samostatný předmět (místo Ov, Rv - náš ideál) JAK UČÍM JÁ? Učím EtV v rámci předmětu Rodinná výchova. Struktura hodiny má svá pravidla: 1. Senzibilizace - zcitlivění na téma hodiny (ovlivnění nejen rozumu, ale i citu) 2. Téma hodiny (viz výchovný program) 3. Hodnotová reflexe 4. Upevnění, aplikace na praktický ţivot Příklad hodiny: MASKA (téma sebepřijetí, otevření se) Věk: 13 - 16 let (ověřeno cca s 300 ţáky ) 1) Zcitlivění na dané téma Příběh z doby mých studií: nemoţný spoluţák, pije, kouří, rve se, je hrubý agresivní. Poznávám ho při jedné příleţitosti jinak, citlivý, zranitelný, ochotný pomoci tomu, komu věří. Jak je to moţné, ţe má dvě tváře? Někdy nosíme masku. Je to dobré, nebo špatné? Někdy je to nutné, ale měli bychom dokázat i masku odloţit. Abychom ji mohli odloţit, musíme ji znát. 2) Vlastní psychohra cesta dolů do hlubin sklepení…, popis komnaty…, prohlíţím si ji, masky na zdech, nacházím nějakou, která je mi blízká, pamatuji si ji… jiné masky… vybírám…, pokud nějakou nacházím, pamatuji si ji… jedna z masek není maskou, ale zrcadlem…, dívám se do něj, vidím se… je to moje tvář, nebo maska?… zkouším ji sundat… co vidím?… návrat do světa, zaměření na přijetí reality teď tady ve třídě. 3) Reflexe Kreslím masku, nebo masky, které jsem si zvolil v příběhu. Píši, proč. Pro usnadnění hry i já popisuji, jaké byly mé masky a proč. 4) Závěr Aplikace na praktický ţivot. Kdy, kde a před kým si mohu dovolit být takový, jaký skutečně jsem? Znám se? Proč si volím tyto masky?
Upozornění: "Naše maska nás ovlivňuje, můţeme se pomalu stávat takovými, na jaké si hrajeme". (O tom je jiný příběh a jiná hodina navazující na tu první) NA CO NARÁŢÍM? V kaţdé práci, zvlášť tam, kde vzniká něco nového, se setkáváme s pochopením i nepochopením. Tady jsou nejčastější námitky z mého okolí. Není asi úkolem je vyvrátit, ale spíš uvědomit si je a vyvodit z nich něco pro vlastní práci. 1. "A víš, ţe se nic nezměnilo?" Kolegyně se mračí. "Oni pořád zlobí. Děláš to špatně". Moje námitka: Jak dlouho roste strom? Jak dlouho se vyvíjí člověk? 2. "K ničemu to není, ta etika. Podívej jaké pěkné referáty dělají děti v mých hodinách! Dokonce tam mají míň chyb." Námitka: A co vztahy? 3. "Umí se chovat hezky, ale jen k tobě, jinak jsou hrozní." Námitka: Někde se začít musí. 4. "Dělá se kolem toho zbytečný humbuk. Tohle jsme učili přece uţ za komunistů. Říkali jsme jim, ať se chovají hezky." Námitka: Jasně, ţe se máme chovat hezky, ale jak se to "hezky" vlastně dělá a co to znamená? ZÁVĚR: Závěr musí být pozitivní, ale jak, kdyţ etika je dnes v plenkách? Nějak jsme na ni zapomněli. Jak říká jedna kolegyně: "Proč neučíš pořádný předmět, matematiku nebo chemii, proč tenhle podivný?" Proč? Jeden můj ţák řekl: "Etická výchova musí být, aby nám bylo líp a nehádali jsme se. Kdyţ se nebudeme hádat, bude na světě míň válek. Kdyţ bude míň válek, budou lidi šťastnější." Takţe závěr? Třeba je etická výchova taková naše cesta ke štěstí…
Mgr. Eva Šuvarská: Etické fórum ČR Předneseno pro Unii katolických ţen dne 5. 2. 2003 v klášteře Emauzy jako součást cyklu Etika a my. Váţené sestry, dovolte, abych se představila. Od roku 1998 jsem zakládající členkou Etického fóra, Sněmem EF jsem byla zvolena předsedkyní revizní komise a v lednu tohoto roku místopředsedkyní předsednictva EF, koordinátorkou pedagogické činnosti a nově zaloţené mediální sekce EF. Původním povoláním jsem pedagog středoškolská profesorka, ale díky tomu, ţe jsem se v roce 1969 prov dala za pravoslavného duchovního, nemohla jsem získat trvalé zaměstnání ve školství a pracovala jsem kaţdý rok na jiné škole jako suplentka, nebo jako úřednice, knihovnice atd. Získala jsem bohaté zkušenosti a po roce 1989 jsem se účastnila konkurzů na místo ředitelky ZŠ. Základní školství bylo postaveno před nové úkoly demokratizace a humanizace, a to byl důvod, pro který jsem se angaţovala jako ředitelka ZŠ Hanspaulka v roce 1992-2000. Nyní pracuji jako vedoucí provozu Národního památníku hrdinů heydrichiády a jsem spoluautorkou jeho obnovy, zpřístupnění veřejnosti od r. 1995. Zároveň jsem členkou komisí Ekumenické rady církví. Mluvím o sobě proto, abych Vám uvedla názorný příklad osobností, které zaloţily Etické fórum. Jako ředitelka školy jsem byla poţádána několika rodiči v roce 1992 o zaloţení křesťanské třídy pro prvňáčky, ale to se mi nepodařilo, protoţe třída musí mít 24-30 ţáků a z 90 dětí se ke křesťanství hlásilo jen asi 9 rodin. Vznikla tedy myšlenka, aby byla zaloţena třída s křesťanskou etikou, o kterou mělo zájem více rodičů. Poţadovali věřícího učitele jako třídního, ale ani to se nepodařilo, protoţe věřící učitelé na základních školách byli "vyhubeni". A tak jsem se stala převozníkem a jako ředitelka se ujala vyučování etiky v 1. třídě dle v lastního projektu a osnov schválených MŠMT ČR. Nakonec se ukázalo, ţe šlo o šťastné rozhodnutí, a přispěla jsem ke změně atmosféry ve škole, ke změně vztahu učitele a ţáka, k obnově laskavé výchovy ve státní škole, o obnově duchovních pozitivních hodnot an i nemluvě. Po jednom roce experimentu se stala etická třída přitaţlivá a zájemce nebylo nutné získávat, hlásili se sami v rozmezí 30-60 % u zápisu prvňáčků. Můj projekt křesťanské etiky byl rozvrţen do 4 let (1.-4. třída), ale často chtěli ţáci v tomto předmětu pokračovat i v 5. třídě. Postupně se mi podařilo získat nové učitele a své následovníky. Hovořím o své práci zase proto, abyste pochopily, co bylo na počátku 90. let moţné a co na několika málo školách, vedle škol církevních, proběhlo. Šlo o individuální aktivity, které vyrůstaly z potřeby obnovy duchovních hodnot ve společnosti, těch hodnot a práv občanů, které byly pošlapány. A jak vzniklo Etické fórum? Etické fórum vzniklo spojením jednotlivců, kteří se zabývají etikou v praxi podle různých projektů. Buď vyučovali na základních školách podle vlastních projektů, nebo podle projektu španělského profesora Roberta Roche Olivari, nebo vyučovali etiku na středních a vysokých školách, a nebo výuku etiky iniciovali rodiče. Bylo by dobré vzpomenout také činnost brněnské Nové naděje a časopisu Echo, zaměřeného na pomoc učitelům a pracovníkům s mládeţí, kteří významně přispěli k zaloţení Etického fóra v roce 1999. V roce 1999 se skupina nadšenců, odborníků i laiků z různých církví rozhodla pro uspořádání veřejné konference neboli etického fóra, která se uskutečnila 21. 5. 1999 v Betlémské kapli pod patronací rektora Českého vysokého učení technického Petra Zuny a přihlásila se k ideálům občanské společnosti. Etické fórum prosazuje etiku a
etické jednání ve všech oblastech lidské činnosti v duchu evropské kultury a ţidovsko křesťanské tradice. Podporuje prosazování a dodrţování lidských a občanských práv, podporuje ochranu ţivota od početí do přirozené smrti a praktickými kroky se snaţí obnovit etické a mravní bohatství našeho ţivota po období mravní devastace a ztracené duše národa, které začalo po roce 1948, anebo ještě dříve? Dne 20. prosince 1999 bylo Etické fórum ČR zaregistrováno jako občanské sdruţení a oficiálně ustanoveno na I. sněmu (sněm je svoláván kaţdý rok) dne 11. dubna 2000 v prostorách Akademie věd České republiky v Praze. Prioritou činnosti Etického fóra se stalo prohloubení etické výchovy dětí a mládeţe, prosazení a zavedení etické výchovy do škol jako samostatného předmětu, neboť chování se známkuje, ale nevyučuje systematicky. Kromě toho k dosaţení svých cílů EF organizuje konference, semináře, besedy a přednášky, kurzy pro učitele a vydává informační a metodické materiály k výuce etiky. Naši práci podpořil v roce 1999 pan prezident republiky Václav Havel slovy dopisu: "Přeji Etickému fóru, aby se mu dařilo plnit úkoly, které si dalo, a aby tím prospívalo nám všem!" Podpis a srdíčko. Předsedou Etického fóra, občanského sdruţení a neziskové organizace se stal doktor filosofie, bývalý vysokoškolský pedagog a poradce prezidenta republiky Jan Šolc z Liberce. Místopředsedy v současné době jsou: Jiří Drejnar, pracovník Mezinárodní biblické společnosti, ředitel vydavatelství Luxpres Praha a Mgr. Eva Šuvarská, která nahradila bývalou místopředsedkyni RNDr. Helenu Šťastnou, pedagogickou pracovnici. Ke 13 členům předsednictva patří kromě pedagogů také lékaři, inţenýři, vědečtí pracovníci, ekonomové, podnikatelé a pracovníci médií. Úkoly Etického fóra se hned od počátku rozrůstaly do šířky i do hloubky, by lo třeba vytvořit oborové sekce: pedagogickou, podnikatelskou, sekci pro vězeňství a další. Etické fórum ČR (předsednictvo) delegovalo své cíle a úkoly na oblastní Etická fóra. Tak vzniklo oblastní EF Liberecka a Jablonecka, Hradce Králové, připravuje se EF v jiţních Čechách. Zvyšuje se počet členské základny EF, která má stejné povinnosti jako předsednictvo - získávat slušné lidi pro duchovní obnovu národa a iniciovat charitativní hnutí na záchranu lidské osobnosti. V oblasti etické výchovy realizované pedagogickou sekcí má EF nejviditelnější výsledky. Přijali jsme jiţ zmiňovaný projekt etické (prosociální) výchovy Roberta Roche - Olivara z Nezávislé univerzity v Barceloně, a to přes Slovensko, kde je předmět etická výchova (nebo náboţenství) povinná, učí se podle Olivara v úpravě Mgr. Ladislava Lencze a Dr. Olgy Kriţové. Pro pobočky školství v České republice byly metodické materiály upraveny Dr. Helenou Šťastnou, Mgr. Zdislavou Vyvozilovou a dalšími členy předsednictva, členů EF. Hlavní náplní pedagogické sekce je příprava učitelů etiky pro základní a střední školy v kurzech etické výchovy (zatím 162 absolventů) a v současné době probíhají kurzy v Olomouci, Kroměříţi, 1. února začaly v Praze v gymnáziu Jana Nerudy, Hellichova ulice, dále se připravují ve východních a jiţních Čechách v Hradci Králové, Pardubicích a na Moravě. Druhým stejně důleţitým cílem pedagogické sekce EF je prosazení výuky etiky do systému mateřských, základních a středních škol, neboť církevní školy nemají ţádné překáţky v zavedení předmětu do učebních plánů. Ukázalo se, ţe cestou shora, tj. ţádostí na Ministerstvo školství a tělovýchovy, k zavedení etické výchovy nedojde. Zvolili jsme tedy demokratickou cestu, prosazování tohoto cíle cestou občanské angaţovanosti a iniciativy. Jako občanské sdruţení zastupujeme zájmy rodičů i ţáků a velmi nám pomůţe, kdyţ i Vy přispějete k dosaţení našeho cíle nějakým svým konkrétním skutkem, např. kdyţ oslovíte, sami najděte tvořivě orientované učitele a získáte je pro rozšiřující aprobované studium dvouletého kurzu etická výchova, nebo získáte rodiče ţáků pro to, aby poţadovali ve škole zavedení předmětu etika. Vţdyť právě neetické chování je nám vytýkáno jinými státy a právě neetické chování
zkomplikovalo ekonomický růst naší společnosti. Jistě byste našli mnoho dalších oblastí, kde nám vadí neetické chování. Etické fórum je naprosto originální sdruţení a výjimečná iniciativa občanů v postkomunistických (ale i západních) zemích, nemůţe však splnit své náročné úkoly bez široké podpory veřejnosti. Zatím pracují všichni aktivisté dobrovolně, při svých zaměstnáních a bezplatně. Snaţíme se získat pro své aktivity sponzory, ale zatím jsme byli odkázáni spíš na samofinancování. K tomu, abyste mohly pomoci Etickému fóru a celé naší společnosti, je dobré, aby ste byly informovány o náplni a metodách etické výchovy, popřípadě samy takový kurz absolvovaly. Výchova dítěte začíná výchovou její matky a studium etiky přináší zcela jistě osobnostní růst a zkvalitnění ţivota. Ze zkušenosti vám mohu říci, ţe etika je oblíbený předmět nejen obsahem, ale zvláště formou záţitkového vyučování a praktikováním laskavých, dobrých, mezilidských vztahů, posilováním důstojnosti dítěte a učením tolerance a mnoha pozitivním vlastnostem. Výsledkem vaší práce budou nebojácné, ale poslušné, komunikativní a laskavé děti. Vyučování etiky můţe výrazně přispět k pozitivní změně atmosféry ve škole, ovlivní profilování vaší školy a můţe zvýšit počet ţáků školy. Máme to štěstí, ţe ţijeme v období svobody a demokracie. Etická výchova k prosociálnosti je program pro všechny (děti i dospělé, věřící i nevěřící ad.) Ale právě proto, ţe máme svobodu, nemůţeme diskriminovat ani míru zájmu o etickou výchovu, stejně jako bychom neměli opomíjet ty, kteří se hlásí k materialismu, ateismu, ale hledají duchovní hodnoty. Je třeba nabízet vhodnou formou cestu k dosaţení etického chování a profesionálního chování, iniciování zájmu o věci veřejné, zvláště u mladých lidí. Ohlasy ţáků a učitelů na výuku etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 9, 12: "Etika je v poušti studánka s vodou." (7. třída) "Etická výchova by se měla učit na školách: Od první třídy a moţná i dříve, protoţe v kaţdém věku máme problémy, se kterými bychom se chtěli svěřit." (5. třída) "Myslím, ţe v nás rozvíjí cosi vnitřního a naučí vnímat a porozumět věcem, ţivočichům a hlavně lidem kolem nás. A to nás asi matika nebo zeměpis nenaučí. Ano, k tomu, aby bylo málo násilí, hodně lásky a radosti. Měla by být do rozvrhu zařazena i víckrát týdně, jedině tak otevírám své pravé já." (5. třída) "Etická výchova mi přinesla nový pohled a přístup k ţákům, dovedu se vcítit do jejich situace. Můj klid a zájem o kaţdého ţáka vytváří pěknou, kamarádskou atmosféru ve třídě, která je znatelná i v jiných předmětech. Větší zájem o kaţdé dítě, zvláště problémové, vedl k tomu, ţe se nevyskytují váţnější problémy. Ţáci mají ke mně větší důvěru. Předmět prosociální výchova se vymyká ze všednosti ostatních předmětů stylem práce, je u ţáka oblíben, je to nenásilný způsob výuky, který je nutno zařadit od nejniţších ročníků." (učitelka) Z projektu etické výchovy - časopis Echo 1/2000 str. 4-9: Obsahem předmětu etická výchova je výchovný program. Skládá se z deseti bodů, které podmiňují a podporují pozitivní vývoj osobnosti a mají opodstatnělou posloupnost: 1. Komunikace, 2. Důstojnost lidské osoby, úcta k sobě, 3. Pozitivní hodnocení druhých, 4. Tvořivost a iniciativa, 5. Vzájemné vyjádření citů, 6. Empatie, 7. Asertivita, 8. Reálné a zobrazené vzory, 9. Pomoc, přátelství a spolupráce, 10. Komplexní prosociálnost. Vrátila bych se k druhému úkolu EF, tj. prosazení etiky do systému státních, církevních a soukromých škol. Etickou výchovu je moţné uplatňovat se svolením MŠMT ČR od počátku 90. let, ale vše záleţí na ředitelství školy. Etika můţe být zavedena jako nepovinný př edmět, volitelný předmět, ale tady musí ředitel školy respektovat různá omezení: finanční,
hygienická (počet hodin), legislativní. Nejčastěji je etická výchova realizována jako součást jiných předmětů - rodinná výchova, občanská výchova, literárně-dramatická výchova, vlastivěda, prvouka, ale v těchto předmětech nemůţe probíhat v plném rozsahu pro nedostatek času a také kvůli vysokému počtu ţáků ve třídě. Etická výchova můţe být praktikována v mateřských školkách, druţinách, centrech volného času nebo v rámci preventivních programů proti negativním jevům jako je drogové nebezpečí, xenofobie, patologické hráčství, různé závislosti. Rodiče mohou vést a financovat krouţky etiky, kurzy etiky a podobně. Současnou aktuální aktivitou Etického fóra je prosazení předmětu etická výchova do ověřovaného nového programu vzdělávání pro základní školy, který vypracoval Výzkumný ústav pedagogický, ředitel Dr. Jeřábek a kolektiv, se kterým spolupracujeme. Podnět k úspěšné spolupráci jsem podala přes školskou komisi Parlamentu české republiky, Ing. Šojdrovou, a to jménem Vzdělávací komice Ekumenické rady církví. S předsedou Etického fóra jsme promluvili k poslancům Parlamentu i Senátu, k ministryni školství a bylo vypracováno usnesení Školské komise Parlamentu, které podporuje zařazení předmětu etická výchova do onoho nového programu vzdělávání. S podporou všech představitelů církví jsem vypracovala Výzvu k etickému vzdělávání, která byla rozeslána mnoha institucím. Jsem ráda, ţe církve, sdruţené v ERC, podpořily iniciativu Etického fóra. Program etické výchovy bude ověřován na několika školách a pokud se pozitivní výsledky potvrdí, má etická výchova naději na zařazení do osnov ZŠ, popřípadě středních škol jako samostatný předmět. V druhém desetiletí demokracie v ČR a před vstupem do EU se připravuje nový školský zákon a nově pojaté vzdělávání a výchova, tzv. Rámcově vzdělávací program, který zajistí všem školám svobodnější tvorbu osnov a profilování školy. Součástí tohoto programu jsou výchovné cíle shodné s naším projektem praktického předmětu etická výchova. Kaţdá škola má zákonem zajištěnu moţnost zavést tento předmět do osnov své školy. Předmět, který nazýváme "etická výchova", si mohou školy nazvat dle obsahu projektu téţ jako prosociální nebo osobnostní výchova. V součastné době jiţ ve školním rámcově vzdělávacím programu ověřuje projekt "etické výchovy" pilotní Základní škola Hanspaulka, Praha 6, kde jsem etickou výchovu zaloţila. Pro jednohodinový povinný předmět na 1. a 2. stupni ZŠ zavede paní ředitelka Ing. M. Pojerová název Osobnostní výchova, Obsah a výsledky, materiál a zkušenosti bude tato škola konzultovat s Etickým fórem, Výzkumným ústavem pedagogickým a celý projekt bude nabídnut všem školám v ČR. Další informace o Etickém fóru najdete na stránkách www.etickeforumcr.cz nebo na e-mailové adrese:
[email protected].
MUDr. Dagmar Pohunková: Aktuální vývoj lékařské etiky - od Hippokrata k bioetice Předneseno pro Unii katolických ţen dne 2. 4. 2003 v klášteře Emauzy jako součást cyklu Etika a my. Máme-li se dnes zabývat aktuálními otázkami lékařské etiky, měl by nám být v první řadě nápadný intenzívní zájem, který je v současnosti lékařské etice věnován zejména v rozvinutých zemích našeho kulturního a civilizačního okruhu, resp. v zemích, které si mohou tento zájem dovolit a kde hlavní etickou otázkou není pouhé lidské přeţití a zabezpečení základní zdravotní péče. Při tom je třeba rozlišovat na jedné straně mezi lékařskou etikou jako vědeckou disciplínou a na druhé straně její aplikací v kaţdodenní medicínské praxi a prezentací medicínských problémů v médiích. Nakolik byl u nás vývoj zbrţděn padesátiletou izolací, je patrné z toho, ţe ještě v polovině devadesátých let povaţovali u nás někteří kolegové lékařskou etiku za módní vlnu, která by měla vyváţit z Ameriky importovanou komercionalizaci medicíny, a ţe na druhé straně mladí lékaři i medici se odmítali etickými otázkami zabývat, protoţe tím prý byli odváděni od svých odborných a ekonomických zájmů. Nemilé je zjištění, ţe se dnes znovu objevuje u některých lékařů takový postoj, vyvolaný frustrací z neutěšeného managemetu a financování našeho zdravotnictví. Ti z nás, kteří jsme starší, resp. kteří provozujme medicínu po mnoho let, jsme zaţili moţná aniţ jsme si to v kaţdodenním provozu uvědomovali - nejméně trojí změnu paradigmatu, tedy zorného úhlu, resp. způsobu vnímání etických otázek. Za otce tradiční evropské, nebo chcete-li euroatlantické lékařské etiky bývá právem povaţován Hippokrates. Hlavními principy hippokratovské medicíny byly benevolence a nonmalevolence, tedy "prospívej" a "neškoď", individuální vztah - tady a teď - mezi nemocným a lékařem, který vystupoval jako moudrý a laskavý rádce s mravní integritou a s autoritou danou jeho stavovskou příslušností, vědomostmi a zkušeností. Nechápal se sice jako mág, ale vyuţíval svého sugestivního vlivu v rámci oboustranně - byť nevysloveně - chápané terapeutické smlouvy. Nemocného vnímal celostně, ve vztahu k jeho ţivotnímu stylu a prostředí. Jednou z hlavních povinností lékaře bylo také dbát na čest a integritu lékařského stavu - šlo tedy také o princip kolegiality. Tento model byl dobře slučitelný s křesťanským i judaistickým pohledem. Křesťanská morální teologie vnesla do lékařské etiky další principy, z nichţ připomeňme princip lidské důstojnosti, poţadavek integrity organismu, princip dvojího účinku a princip obecného dobra. Od lékaře bylo vyţadováno poučené, citlivé svědomí. Ke stavovským ctnostem patřila láska k bliţnímu (tu ţádá uţ Hippokrates, ale na rozdíl od něj křesťanský lékař a zejména pečovatel se staral i o nevyléčitelně nemocné a umírající), milosrdenství, pravdivost, obětavost, podobně jako u Hippokrata byla povolena milosrdná leţ, vyţadována byla mlčenlivost. Takový vztah lékaře k nemocnému je plným právem označován jako paternalismus. Zhruba od prudkého novověkého spurtu biomedicínských věd se tento vztah začal měnit: - Lékař se stával vědcem - k pozorování přistoupil experiment a objevil se konflikt zájmů mezi vědeckým pokrokem, prestiţí vědce a zájmem jednotlivého nemocného, resp. probanda (tj. jak se dnes říká "subjektu výzkumu").
- Do popředí se dostával veřejný zájem - epidemiologická a populační politika. - Nemocný člověk začínal být zajímavý jako pracovní síla (dříve byl tento zájem přítomen jen v "otrocké" medicíně). - Darwinismus a postupující sekularizace změnily pohled na člověka - nebyl uţ pánem tvorstva, osobou jako obrazem Boţím, ale ţivočichem mezi ţivočichy. - Emancipační hnutí - ţeny, menšiny, sociální teorie a realizované systémy měnily i vztahy mezi nemocnými a lékaři (liberální kapitalismus i socialismus) - Specializace, technizace, odosobnění medicíny Zkušenost německého nacismu a sovětského komunismu vedla v poválečných letech k formulaci nejrůznějších dokumentů s větší či menší mezinárodní závazností, které vycházely v podstatě z "hippokratovských" principů, z křesťanské koncepce důstojnosti člověka a lidských práv. To bylo paradigma, které převládalo i v době, kdy jsme my starší vstupovali do lékařského stavu - a přetrvávalo alespoň u nás donedávna, byť jsme se jím často neřídili Ale prudký vývoj vědy, nárůst vědomostí i schopností na jejich základě něco dělat, přinesli nové otázky, které nakonec vedly i ke změně etického paradigmatu: Vyskytla se nová otázka: Smím dělat všechno to, co dělat umím? Taková otázka byla irelevantní do doby, neţ jsem byl schopen toto dělat. Na problém upozorňovali autoři science-fiction a snad jako první na začátku sedmdesátých let Hans Jonas (Princip odpovědnosti). Ukázala se nutnost vyrovnat se s nepředvídanými důsledky našich činů. Modelem bylo ekologické a protiatomové hnutí. Postupně se objevily nové hodnoty a vztahy, jeţ výrazně ovlivnily vztah mezi lékařem a nemocným i paradigma medicíny: - otázka práva, distributivní spravedlnosti, solidarity a subsidiarity, spád mezi Severem a Jihem - přibývání expertů s větší pravomocí, specializace, delegace rozhodování na experty, týmová spolupráce (mezi lékařem a pacientem se u lůţka objevili "cizí lidé") - otázka, jak aplikovat starou etiku na nové problémy - vznik pluralistické a multietnické společnosti - pluralita zájmů a názorů, sekularizace - převaha racionálního uvaţování a odmítání deontologie - prevence škod má přednost před formulací univerzálně platných pouček - větší citlivost pro "němé a utlačené", ekologická citlivost - větší citlivost pro menšiny, postiţené, pro "třetí svět" - byrokratizace medicíny V západním světě sehrála velkou roli revolta 68. roku. Z těchto kořenů vznikla v sedmdesátých letech jako nová vědecká disciplína bioetika a zároveň se objevilo "protimedicínské hnutí". Významní zde byli autoři: Van Ransselaer Potter: Bioethics 1971, Peter Singer: Animal Liberation 1975, Christopher Stone: Should Trees Have Standing? Toward Legal Rights of Natural Objects, Ivan Illich: Medical Nemesis BIOETIKA - POJEM A OBSAH Původně mělo slovo bioetika dva významy: Onkolog V. R. Potter (Bioethics, Bridge to the Future, 1971) navrhl tuto novou
disciplínu jako "globální vědu o přeţití". Na základě holistické (celostní) koncepce světa, vědy a lidstva měla vypracovat podmínky pro přeţití lidstva. Hellegers, fyziolog a sociolog medicíny na Kennedyho Institutu zavedl termín Bioetika pro akademickou disciplínu, která kombinuje přírodní a společenské vědy s filozofií a etikou s cílem vyvinout prostředky k řešení aktuálních problémů. V uţším slova smyslu je bioetika chápána jako aplikovaná biomedicínská etika řešící konkrétní problémy. Oproti tradiční lékařské etice má širší záběr (ekologie, biologický výzkum): - Není zaměřena jen na lékaře, ale hodnotí i postoje a jednání sest er, vědců, plátců zdravotní péče etc. - Víc témat: nové technologie a důsledky biologických věd, ne jenom vztah lékaře a pacienta. - Veřejná reflexe lékařské praxe. NOVÉ PARADIGMA: - Hippokratovskou etiku s paternalistickým přístupem vystřídal důraz kladený na informovaný souhlas a autonomii pacienta (Paul Ramsay 1970) - Začátek devadesátých let: důraz na autonomii uţ není tak přesvědčivý (rozhodování potřebuje příliš speciální znalosti) - "Moralisticko paternalistický model" je nahrazen nejprve partnerským liberálním modelem a posléze postliberálním modelem. Liberální model se zrodil v USA, kde autoři Beauchamp a Childress ve snaze usnadnit hledání konsensu ve shodě s obecnými mravními hodnotami vypracovali 4 principy střední úrovně (1979), Jsou to vodítka pro etickou diskusi: Benevolence, Nonmalevolence, Autonomie, Spravedlnost. Další principy jsou v tomto pojetí druhořadé: lékařské tajemství, úcta k soukromí a další lékařské ctnosti. Etické rozhodnutí vyplyne z váţení těchto principů. Na původní "křesťanské" ctnosti, jako soucit, pravdivost, obětavost, milosrdenství aj. důraz kladen není - jsou fakultativní. Vztah partnerský se mění na vztah poskytovatel klient. Jde o koncepci, která se nyní začíná prosazovat i u nás: klient není ten, kdo trpí a hledá pomoc u toho, kdo mu pomoci chce, umí a můţe, ale objednává si u profesionála určité sluţby. Tím se ovšem mění charakter vztahu mezi lékařem a nemocným, zákonitě se z něj vytrácí to, co nemocný člověk instinktivně po lidské stránce hledá. BIOETICKÁ DISKUSE V POSLEDNÍCH CCA 30 LETECH A ZEJMÉNA OD DEVADESÁTÝCH LET: Od deontologické etiky ke konsekvencionalismu. To znamená: - nevím, co je dobro, řídím se snahou zamezit zlo, - diskurzívní etika (dobré je to, na čem se lidé mohou shodnout - vypracovávají se pravidla pro hledání kompromisu) - důraz na lidská práva a ochranu jedince - informovaný souhlas (pacient musí být informován o všem, co mu je a co by se s ním mělo podniknout) - problematika ochrany individua při výzkumu - ochrana dat - alokace zdrojů (rozdělování prostředků při stále stoupajících nárocích) V tomto duchu byly na základě usnesení Parlamentního shromáţdění Rady Evropy vypracovány dokumenty jako je "Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka v souvislosti s biologii a medicínou" (tzv. Bioetická konvence) z roku 1997. Parlament České republika tuto Konvenci přijal a ratifikoval, takţe platí od 1. 10.
2001 a naše zdravotnické zákony se jí musí přizpůsobovat. Jde o dobrý dokument, který se sice některým státům zdá příliš "měkký", ale pro naše poměry stanovuje ţádoucí mantinely pro zdravotnictví i činnost jednotlivých zdravotníků. Během let se ovšem objevila kritika "principismu" podle výše zmíněných amerických autorů. Bylo jim zejména vytýkáno, ţe nejsou dosti podloţeny mravní teorií. I tyto principy musí být ospravedlněny fundamentální teorií. Můţeme pochybovat o tom, zda je skutečně základní medicínskou i mravní kategorií princip autonomie jedince. Ale chápeme to jako reakci na veškeré autoritářství a totality předchozích období. Opomíjen je však vztah mezi autonomií, řekněme svobodou, a odpovědností. Vývoj bioetiky ovšem šel dále. Objevil se tzv. minimalistický model: Ten je zaloţen na mravním pluralismu vlastním moderním společnostem bez koncepce morálky. Mravní konflikty jiţ nemohou být řešeny konsensem, je ţádána transformace bioetiky v metodu regulující řešení konfliktů, porovnávání protichůdných zájmů a management disentů. Zakládá se na přesvědčení, ţe společnost přijme jen minimální morální standardy. Úkolem etiků je jmenovat a nacházet konflikty, struktury kompromisu a tolerovaných výjimek. Tam, kde nelze nalézt shodu, je třeba naučit se ţít s rozdílností názorů, ale zachovat dialog. Problémem je nalezení obecně přijatelných zásad práva - coţ je politická otázka. Nutno pochopit, ţe právo je něco jiného neţ mravní doporučení a ţe ne všechno, co jedincovi velí jeho svědomí, je obecně prosaditelné.. Ovšem kaţdý extrém vede k dalšímu vývoji a snad i k objevování toho, co tu jiţ bylo. A rodí se postmoderní bioetika - dochází ke kritice výše zmíněných principů a rýsuje se nové paradigma: - Empirické studie ukázaly, ţe převaţující paradigma autonomie se nehodí k řešení problémů v klinické praxi. Ignoruje emoce, je třeba více brát zřetel na kaţdodenní problémy kliniky. - Důraz na autonomii a individuální struktury zanedbává sociální kontext, který je podstatný i pro konstituování individua. Příkladem je debata o euthanasii v USA konflikt pacientova práva na sebeurčení ve vztahu k sebepojetí lékaře. - Kritika z hlediska skupin - etnických (respektovat etnické odlišnosti v pluralitní společnosti), feministických (důraz na care ethics - tzn. ţe není důleţité jen heroicky léčit stůj co stůj i tam, kde není vyhlídka na úspěch, ale ţe je třeba vypr acovat pravidla péče - nikoli uţ pouze jako ošetřovatelskou a ţenskou doménu - viz hospicové hnutí). - Poţadavek pluralismu, variability. Konzervativní kritici hovoří o rostoucím nihilismu, skepsi a filosofickém relativismu - tím spíše v bioetice. Susan Wolf: "Bioetika je na křiţovatce. Vyplatí se bojovat o to, kterým směrem se vydá." II. To je situace, v které se nacházíme - není to jen problém medicíny, nýbrţ celospolečenský, globální. A v této situaci nás zaskočil prudký vývoj technických moţností spolu s neplánovaným ohroţením. - Od šedesátých let došlo k rozpojení sexuální a reprodukční funkce. Aţ dnes se s odstupem ukazují důsledky tohoto vývoje pro populační vývoj rozvinutých zemích a jeho dopad na chápání funkce rodiny. - Moţnost asistované reprodukce a zejména IVF otevírá cestu ke genetické preimplantační diagnostice a terapii a k eugenické selekci, objevila se široká škála moţností manipulace s embryi. - Vyuţití kmenových buněk je realitou spojenou s řadou etických otázek.
- Klonování lidských bytostí jiţ nepatří do oblasti science fiction. -Pojem důstojnosti a nedotknutelnosti lidské osoby ztratil svůj absolutní nárok a do úvah vstupuje kritérium kvality ţivota. Tady - spolu s ekonomickými faktory - jsou asi kořeny současné propagace euthanasie. - Spolu s ekonomickými zřeteli, konzumním zaměřením ţivota a dnes pozvolna převládající "společností proţitku" (vývoj od "být" či "mít" k "proţít" - od Leistungsgesellschaft k Erlebnisgesellschaft) vede k znevaţování hodnoty postiţeného ţivota a k neschopnosti vyrovnat se s utrpením. (Řešení se namísto v péči a odstranění utrpení hledá v eliminaci trpícího). - K těmto prvoplánově antropogenním problémům přistupují ohroţení, která je moţno chápat jako potvrzení Jonasovy teze, ţe člověk je odpovědný i za nepředvídané pozdní následky svých činů - sem patří globální klimatické změny, epidemie AIDS, epidemie BSE, chudoba a hladomory rozvojového světa. Kaţdé z těchto témat by vydalo na samostatné sympozium. Předchozí výklad o vývoji současné bioetiky poukazuje na to - spolu s naší kaţdodenní zkušeností - jak je přitom těţké nalézt obecně přijatelné řešení těchto problémů v době, kdy není jednotný názor na to, co je člověk, jaký je vztah mezi jeho svobodou a odpovědností, kdy neexistuje společně uznávaná stupnice hodnot. Před námi ovšem nejsou jen problémy a otázky, ale i ostrůvky "pozitivní deviace", které mohou být vzory a jiskrami naděje. Na křiţovatce není jen bioetika. Na křiţovatce jsme se na přelomu tisíciletí ocitli všichni. Proto je tak důleţitý hlas poučených a rozumných křesťanů, kteří mohou přinést do často kakofonického koncertu názorů osvobozující tóny naděje.
Ţeny a Evropská unie (Kulatý stůl UKŢ 4. 10. 2003) V sobotu 4. října jsme se sešly v tiskovém středisku ČBK, abychom se zúčastnily v rámci našeho prvního "kulatého stolu" debaty na téma Ţeny a EU. Z účasti se bohuţel omluvila socioloţka Jiřina Šiklová, takţe se problému ţen a EU ujaly především Marie Boháčová a Bohunka Boučková. Téma bylo rozděleno do několika rovin: · Důstojnost ţeny - kam se posune chápání ţen jako lidských tvorů i naše chápání sebe samotných · Postavení ţeny na trhu práce · Ţena jako manţelka a matka · Občanka, která spolurozhoduje - jak se bude měnit pozice ţeny v politice · Ţena v církvi (v hlubší míře bude probíráno na sněmu v roce 2004) DŮSTOJNOST ŢENY Je důleţité, jestli je ţena označena za "zástupce" nebo "zástupkyni"? Za "redaktora" nebo "redaktorku"…? I kdyţ to vypadá jako slovíčkaření, jde o problém, který má hlubší kořeny právě v tom, ţe si vůbec neuvědomujeme pouţívání označení v muţském rodě pro ţeny, i kdyţ existuje ţenský ekvivalent. Ţeny ve sjednocené Evropě jsou na tomto poli daleko bojovnější (v dobrém slova smyslu). Ţeny z nových členských zemí EU a z balkánských zemí, které se v budoucnosti k EU zřejmě také připojí, mají pocit, ţe je trápí jiné problémy (aby uţivily rodinu, aby je muţ nebil…). My jsme někde uprostřed a mohly - a také měly - bychom tedy být mostem mezi oběma póly. To, ţe do EU vstoupíme v příštím roce, neznamená, ţe se věci začnou měnit jaksi samy aţ po tomto vstupu. Pod vlivem - a někdy i tlakem EU se totiţ jiţ v posledních letech řada změn projevila, a to jak v rovině právních norem, tak i v přístupu institucí. ŢENA NA TRHU PRÁCE V západních zemích se v současnosti řeší především otázka, jak sladit práci s péčí o rodinu. Řada zemí EU se řídí směrnicí o rodičovské dovolené. U nás je rodičovská dovolená uzákoněna v Zákoníku práce. Otec má tedy právo být na "mateřské". Díky tomu se snaţíme předejít situaci, která dříve byla běţná, ţe ţena při nástupu do zaměstnání byla nejdříve dotazována na počet dětí a způsob řešení jejich nemoci. Dnes uţ se mohou oba partneři dohodnout, kdo se o dítě postará, kdyţ bude nemocné. Dítě tak má moţnost prohloubit si svůj vztah i k druhému z rodičů. Všechna doporučení a trendy (potírání stereotypů, umoţnění ţenám, aby se více podílely na rozhodovacích procesech ve státě, podpora muţů, kteří chtějí převzít svou úlohu v rodinách…) patří do agendy rovných příleţitostí. V EU je v jednotlivých zemích vybudován pro jejich zavedení institucionální systém. Na základě osvědčených praktik ze zemí EU nám bylo doporučeno, aby ministr práce a sociálních věcí rozšířil svou agendu a byl i ministrem pro rovné příleţitosti, a aby se touto problematikou zabývala všechna ministerstva. Dnes uţ se tato doporučení uvádějí do praxe, takţe na kaţdém ministerstvu je pracovník nebo pracovnice sledující, jak jsou v resortu uskutečňovány výše uvedené trendy. V kaţdé obci by pak měla být komise,
která by se rovnými příleţitostmi také měla zabývat. Rovné příleţitosti by se tedy měly týkat českých ţen stejně, jako se uţ týkají ţen v Evropské unii. Ve skutečnosti sice jiţ v ČR existuje právní norma, zajišťující ţenám rovné příleţitosti v pracovním uplatnění, ale v novinách stále nacházíme diskriminující inzeráty, ţenám jsou i nadále kladeny nevhodné dotazy nebo po konkursních testech ţena prostě místo nedostane, aniţ jí někdo něco diskriminačního naznačí, protoţe je získá muţ, který měl stejné nebo i horší výsledky. Poněvadţ vstupní testy jsou zpravidla tajné, nemůţe se proti takovému rozhodnutí ani odvolávat. Něco jiného je totiţ legislativa, která do jisté míry předbíhá dobu, a něco jiného je zakonzervovanost stereotypů jednání. Bude ještě dlouho trvat, neţ se všichni začneme dívat na genderovou problematiku rovnýma očima. Je ale nutno začít u výchovy dětí, aby chlapci nebyli vychováváni jako ti, co nesmějí brečet, a děvčata jako ta, u nichţ se ufňukanost předpokládá - anebo také chlapci jako ti, kdo přece domácí práce nikdy dělat nebudou, a holčičky jako ty, které si na ně mají zvykat uţ ve školce. ŢENA JAKO MANŢELKA A MATKA V roce 2050 bude v ČR podle prognóz 40% obyvatel starších 60 let. Vznikne tedy váţný problém, kdo bude do rozpočtu státu aktivně přispívat a jaké sociálně ekonomické podmínky vzniknou pro důchodce. Ţeny jsou zde jednoznačně znevýhodněny niţšími důchody, vyplývajícími z niţších příjmů. Ţeny, které byly delší dobu doma s dětmi, se přitom většinou při hledání zaměstnání samy "shazují" tím, ţe říkají, ţe sice mají určité vzdělání, ale ţe uţ to dlouho nedělaly a ţe uţ nic neumějí. V Rakousku a Německu se začínají uplatňovat tzv. rodinné kompetence, které chtějí dokázat, ţe být manaţerkou domácnosti znamená také mít spoustu důleţitých schopností a kompetencí - myšlení a jednání, které se soustřeďuje na rodinu (rodina je zde míněna jako pracovní místo), schopnost plánování, koordinace, kontroly, schopnost navazovat kontakty, komunikovat, umění rozhodovat, rozdělovat úkoly i sama sobě, schopnost zvládat zátěţ… Do budoucna by tedy i toto měla být uznávaná kvalifikace, která bude ţeně (i muţi) na mateřské přičtena k dobru při získávání místa. DEMOGRAFICKÝ POHLED Čas, který má člověk k dispozici, nutně musí rozdělit na čas, který věnuje své práci, osobnímu rozvoji, a na čas, který patří vztahům a rodině, protoţe nepřiměřený individualismus způsobí to, ţe populace klesá a hrozí nebezpečí, ţe časem vymřeme. UKŢ uţ deset let hovoří o tom, ţe rodinu je potřeba podporovat, ţe výchova v rodině je důleţitá a zásadní, ţe je třeba rodinu podporovat i ekonomicky, protoţe jinak bude málo dětí. Dlouho tomu nikdo nevěnoval pozornost, teprve kdyţ si ekonomové spočítali, ţe za dvacet třicet let nebude mít kdo "ţivit" lidi v důchodu, protoţe budou chybět lidé v produktivním věku, se začíná něco dít. Teprve hrozivými čísly bude stát donucen k pozitivním opatřením pro rodinu. UKŢ uţ před deseti lety volala po ministerstvu pro rodinu, o kterém tehdy nikdo nechtěl slyšet. Nyní alespoň vznikl na Ministerstvu práce a sociálních věcí samostatný odbor na podporu rodiny. Tedy v tomto ohledu ekonomický pohled prorodinné problematice napomáhá. Důleţité především je zdůrazňovat, ţe nejen neúplná a ohroţená, ale také, nebo moţná i především, funkční rodina si zaslouţí pozornost státu. Ekonomický přístup, který se začíná prosazovat, je výstup z hlediska sociálně orientované ekonomiky, protoţe ekonomika, tedy hospodaření v pravém slova smyslu, není jen o penězích a zisku, ale má především slouţit lidem. Musíme se tedy
posunout od striktně trţního přístupu (pokud to není výnosné, tak se tím nezabývám) k sociálně ekonomickému přístupu.
Ţeny a globalizace (Kulatý stůl UKŢ 14. 11. 2003) Sobotní dopoledne 14. listopadu bylo opět věnováno diskusi u kulatého stolu, která nahradila někdejší dopolední přednášky v Emauzích. Pozvanými hosty byly publicistka Olga Kopecká-Valeská a Věra Lukášová z Obchůdku jednoho světa. Ţe šlo o hosty atraktivní, potvrdilo zaplnění tiskového střediska ČBK do posledního místa. Podle Olgy Kopecké - Valeské není globalizace novým jevem. Naopak, periodicky se opakuje. Poprvé to bylo římské impérium, které mělo za následek rozšíření latiny a tím i první spojení světa. Dalším globalizačním jevem je rozšíření křesťanství. Globalizace je vesměs pozitivní jev, všichni jsme navzájem propojeni internetem, letadly a dnes pro nás není problém být jeden den ve Spojených státech a ještě tentýţ den zpátky doma. Není moţné si pořád jenom hrát na svém vlastním písečku a říkat, mě nezajímá, co se děje jinde. To je něco, co je strašně důleţité, proto se Olga Kopecká - Valeská domnívá, ţe to je jeden z pozitivních jevů globalizace. Musíme zajímat o to, co se děje u sousedů, co se děje na druhém konci světa a máme moţnost na to působit. V USA mají ţeny mnoho velice vlivných spolků a američtí politikové dávají velmi dobrý pozor, aby si je nerozhněvali. Například se stalo, ţe televize začala vysílat filmy plné násilí. Ţenské spolky se obrátily na velké firmy - zadavatele reklamy s upozorněním, ţe pokud budou inzerovat v těch stanicích, kde se takové filmy vysílají nebo jestli se nepřičiní o zákaz vysílání zmíněných filmů, vyzvou americké ţeny, aby bojkotovaly například jejich prací prášek. A to se skutečně stalo. U nás však ţenské spolky nemají tu moc, protoţe české ţeny nejsou tak solidární jako americké. Američanky pomocí svých organizací apelují i na prezidenta Bushe, aby se například něco dělo v situaci afghánských ţen. Veliký úkol ţen v globalizaci je podpořit ostatní ţeny v zaostalých zemích. Síla ţen je i v působení na manţele, na děti, na syny. Vysvětlit, v čem spočívá ţenská důstojnost a čím se ničí - např. prostitucí, nerovnoprávným zacházením. Věře Lukášové se líbilo spojení pojmu globalizace, pod nímţ si představíme obrovský svět plný nejrůznějších způsobů ţivota, a proti tomu stojí ţena jako jedinec. Pro Pána Boha je z toho obrovského mnoţství důleţitý kaţdý z nás. Bůh se zabývá jedinci a kaţdý máme před ním svou důstojnost. Několik sborů Českobratrské církve evangelické zaloţilo obecně prospěšnou společnost Jeden svět. Ta chce reagovat na zavedené rozdělení světa, kdy první svět je bohatý, do druhého světa patří např. naše země a třetí svět je zaostalý, který by měl ten první dohnat. Jeden svět chce pomáhat chudým lidem ve světě i u nás. Jeden svět jsou totiţ všichni lidé, všechny barvy, lidé nemocní i zdraví. Nejprve vznikla sbírka Chléb pro hladovějící lid, ale vybrané peníze padly do rukou vládců chudých afrických států a nakoupili za to zbraně. Z toho vzniklo poučení, ţe není vhodné posílat peníze. OSN chce do roku 2015 sníţit chudobu světa o 50% a podpořit obchod chudých zemí. Ale existuje několik druhů obchodování: - Free trade - obchodník si stanoví podmínky - Fair trade - alternativní obchod (produkt mi nabízí někdo, kdo se zasadil o slušné podmínky obchodování) - spočívá v tom, ţe z procesu obchodování vypadly zbytečné mezičlánky, které pouze zvyšují cenu výrobku. Vytváří se přímý kontakt s těmi, kdo
potřebují pomoc, týká se hlavně poţivatin (víno, koření…) Na principu fair trade funguje Obchůdek Jednoho světa. Lidé z různých zemí vytvářejí výrobky z přírodních materiálů a pouţívají tradiční výrobní postupy. Výrobci za svou práci dostávají vyšší cenu, neţ je hodnota výrobku, peníze navíc jsou určeny na sociální fond - např. na vzdělání ţen. OBCHŮDEK JEDNOHO SVĚTA Sídlí v Korunní 60 v Praze 2 (tram 16 a 10, Vinohradská vodárna) Otevřeno je kaţdý všední den od 15 do 18 hodin. Kromě řemeslných výrobků lidí z různých koutů světa nabízí obchůdek také výrobky z českých chráněných dílen, které se prodávají za nákupní ceny. Výrobky můţete zakoupit také na některých akcích UKŢ, kde se mj. dozvíte, jak se dá podobný obchůdek podporující fair trade zaloţit u vás. CO JE ŠPATNÉ NA GLOBALI ZACI? Rozdíly mezi jednotlivými částmi světa se prohlubují. Doplácejí na to hlavně ţeny. Představa "globální" ţeny: mladá, krásná, štíhlá, s dokonalou manikúrou, bezchybným vzhledem. Proč bychom měly být všechny stejné? Je ohroţena individualita. Ale nikdo nás nenutí, my máme pouze volbu. Je tu ovšem také riziko, ţe pokud nechci do KFC nebo do McDonald´s, tak se moţná časem nebudu mít kde najíst, kde si odpočinout, protoţe tyto typy občerstvení nahrazují tradiční cukrárny, kavárny. Olga Kopecká - Valeská se domnívá, ţe bychom měli působit také na své děti, aby nepodléhali vábení, aby neztrácely svou individualitu, aby si uvědomily, ţe nemohou mít všechno, co chtějí. CO S TÍM MŮŢE KAŢDÁ Z NÁS UDĚLAT? - Matka vést syny k tomu, aby si váţili ţeny - kaţdé ţeny - Ţena uţ od počátku působit na svého muţe - Rodiče formovat názor na svět svých dětí, nedov olit, aby to dělala jenom média - Vychovávat děti k partnerství v budoucím svazku, ne aby jeden z nich byl dominantní - Modlit se Zpracovala Veronika Pavlů
Mons. Václav Malý, biskup: Postavení ţeny v církvi předneseno na 12. sněmu UKŢ dne 7. 2. 2004 Dobré dopoledne. Uţ jsem tady mezi vámi podruhé. Děkuji za pozvání. Byl jsem poţádán, abych promluvil o postavení ţeny v církvi. Je to široké téma. Nebudu psychologizovat, nebude to ani ţádná sociologická přednáška, nebude to ani ţádná důkladná teologická přednáška. Jen bych se pokusil v tomto krátkém čase poukázat na postoj vůči ţeně jak ve Starém zákoně, tak v Novém zákoně, a zároveň také naznačit perspektivy pro současnost a budoucnost. Je to téma, které by si zaslouţilo celé sympozium, jsou o něm psány desítky knih. Pokusím se velmi stručně ukázat nit biblického pohledu. Dobře víme, ţe v prvních třech kapitolách první knihy Mojţíšovy "Genesis" jsou dvě zprávy o stvoření člověka. Uţ na začátku této posvátné knihy je ţena vnímána jako protějšek, jako doplnění muţe. Celistvý člověk se uskutečňuje ve spojení muţe a ţeny. Uţ z prvních zpráv Bible jasně vyplývá rovnoprávnost ţeny s muţem, ale zároveň odlišnost. V této odlišnosti se můţe uskutečňovat celistvost člověka jako takového. Ve Starém zákoně máme příklad mnoha ţen, které vystupují v různých situacích. V pojetí starozákonní tradice zaznamenáváme v přístupu vůči ţeně kladné rysy, ale vidíme tam i určitá negativa, která jsou potom překonána Jeţíšovým vystoupením a jeho zvěstí. Připomeňme si pozitiva, která se starozákonní tradicí vinou: Ţena rodí nový ţivot, a odtud vyrůstá i její důstojnost, neboť ţivot je vţdycky vnímán jako vítězství nad smrtí. Zároveň ţena vystupuje ve starozákonní tradici jako předobraz moudrosti. Víme, ţe jedna posvátná kniha je Kniha moudrosti, a ţe se o moudrosti mluví zosobněně a je tedy spojena s ţenským rodem. A je zajímavé, ţe uţ ve Starém zákoně je také zdůrazněno, ţe duch Hospodinův není vázán na pohlaví. Přirozeně celá kontinuita starozákonní zvěsti jde povětšině přes muţe - přes proroky, krále, přes ty, kdo slouţí v Jeruzalémském chrámu; ale uţ ve Starém zákoně vystupují také prorokyně. Jenom namátkou jmenuji Miriam, Deboru. Ne ty, které předpovídají budoucnost, ale ty, které zjevují Boţí vůli. Tak uţ ve Starém zákoně tímto způsobem je ztvrzeno, ţe Duch Boţí, Duch Hospodinův (není ale bez zajímavosti, ţe Duch Páně Ruah Jahve je v hebrejštině rodu ţenského) není vázán na pohlaví, ale působí tam, kde se Hospodin rozhodne. A zároveň je různými způsoby také popsáno, ţe ţena přináší do ţivota půvab, přináší cit, něhu - viz Píseň písní. To je velmi stručně vystiţeno, jaké kladné stránky vnímá starozákonní tradice na ţeně. Je třeba říci upřímně, ţe to, co bylo řečeno na začátku Bible, ţe totiţ celistvost člověka se uskutečňuje ve spojení muţe a ţeny, tedy rovnoprávnost a odlišnost, se ne vţdy v ţivotě lidu staré smlouvy uskutečňovalo. K záporným stránkám pohledu na ţenu patří to, ţe ţeny více méně nebyly vázány striktně náboţenskými povinnostmi, to znamená například zachováváním soboty. Je známo, ţe to je jeden z pilířů - zachovávat sobotu jakoţto den Hospodinův, jakoţto den odpočinutí, den díků, soustředění, usebrání. Ţeny se také nezúčastňovaly poutí a uţ vůbec nebyly přítomny při obětech v jeruzalémském chrámu. Byly vytvořeny bohaté, velmi rozmanité kněţské třídy, ale ţeny se mezi nimi nevyskytují. Ţeny nebyly ani povinny učit se Zákonu. Dobře víme, jak je stále zdůrazňováno: poznej Hospodina skrze přikázání a skrze nařízení. Ta ti přinesou záchranu, spásu, pokud je budeš plnit a pokud k nim přilneš. Ale co hlavně: ţena ve starozákonní tradici je vnímána jakoţto
majetek muţe. Jako by se stíralo to, co je řečeno na začátku Bible. Ţena je vnímána jako muţovo vlastnictví, jako někdo, kdo muţi patří. Platil tzv. rozlukový zákon. Kdyţ se ţena muţi nějakým způsobem znelíbila, byl ji sice povinen finančně zajistit, vrátit věno, které do manţelství přinesla, ale mohl ji propustit. Ţena naproti tomu nikdy toto právo neměla. Často je téţ vnímána především jakoţto rodička, jako nástroj k pokračování rodu. Ze starozákonní tradice víme, jaká byla konkrétní představa o Boţím poţehnání - vyjádřena výrazy jako četné potomstvo, "tvůj rod bude pokračovat", "tvůj rod se rozmnoţí". Ţena přitom byla vnímána jako prostředek, jako nástroj Boţího poţehnání, aniţ by bylo zdůrazněno, ţe její poslání nespočívá jenom v tom, aby rodila potomstvo. Hlavním nositelem kontinuity byl muţ, nikoliv ţena. Ve stručnosti vyjádřeno: jsou to negativní rysy přístupu vůči ţeně ve starozákonní tradici. A právě to nové, co přináší svým vystoupením a svým slovem Jeţíš, spočívá v několika vrstvách. Uţ Maria, která přijímá zvěst andělovu, ţe porodí Spasitele, je v tomto smyslu předobrazem duchovního mateřství. Nepřebírá pouhou úlohu fyzického zrození, není jen prostřednicí fyzického pokračování rodu, ale je předobrazem duchovního mateřství a výrazem toho, ţe ţena má podíl na utváření člověka jako takového, ţe není pouhým nástrojem. To je nový rys, který přináší novozákonní zvěst. Ţena je rovněţ symbolem církve, protoţe církev je nevěstou Kristovou a Kristus je vnímán jakoţto druhý Adam. První Adam selhal, druhý odčinil to, v čem první Adam chybil. A víme, ţe například v listu Efezanům je vztah muţe a ţeny přirovnáván ke vztahu Krista a církve. Prvními svědkyněmi zmrtvýchvstání jsou ţeny, nikoliv apoštolové. Máme o tom několikerou zprávu. I to je významný rys, který chce zdůraznit: ano, Bůh v Jeţíši Kristu volí své cesty vůči člověku svobodně a vůbec není závislý na pohlaví a ruší všeobecné povědomí, ţe jenom muţ je pravým partnerem Boţím, ţe kontinuita i to nové se děje skrze zvěst muţi. V listě Galaťanům svatý Pavel mluví o rovnosti mezi muţem a ţenou v Kristu, takţe ţena uţ vůbec není vnímána jako majetek, ale právě jako někdo, kdo je také obdarován Boţím duchem: v Kristu jsou si oba rovni. V Kristu mají všichni ţít svoji vzájemnost, a zároveň svoji rovnost v přijímání milostí a výzev Ducha svatého. Na tom také stojí naše vnímání ţeny v současnosti. Bez tohoto křesťanského novozákonního pozadí bychom nemohli dnes mluvit například o rovných příleţitostech pro ţeny, o rovnoprávnosti ţeny. To si málo dnes uvědomují ti, kteří všude hovoří o tom, kam má mít ţena přístup. Teprve křesťanství přináší skutečnou a uskutečňovanou rovnost mezi muţem a ţenou. Neexistuje v ţádné náboţenské tradici, o tom se lze přesvědčit konkrétně, kdyţ sledujeme různé zprávy ze světa a dobře víme, ţe postavení ţeny je v různých tradicích různé, ale rozhodně není rovnoprávné v tom smyslu, jak to zdůrazňoval Jeţíš. Samozřejmě, ţe jsou také v Novém zákoně výroky, ţe muţ je ustanoven jako pán nad ţenou. Je to ovšem moţné vysvětlovat tím, ţe Pavel přirovnává vztah muţe a ţeny ke vztahu Krista vůči církvi. Kristus povolává k ţivotu a dává vyrůst všem darům, kterými je člověk nadán. Svoji dobrotu, milosrdenství a odpuštění realizuje v putujícím Boţím lidu, který se stává znamením pro svět. Kdyţ vztah muţe a ţeny je přirovnáván ke vztahu Krista a Církve, není to vztah vlastnictví, které znesvobodňuje, ale naopak je to vztah podporující plnou svobodu. Lukáš 8,2 mluví o Jeţíšových učednicích. Víme, ţe Jeţíš si vyvolil kruh svých dvanácti symbolizující 12 izraelských kmenů, ale mezi Jeţíšovy následovníky patřily i ţeny a jsou nazývány učednice. Opět to znamená zvláštní vztah, nejenom vztah vůči davu, mnoţství. Jeţíš vysloveně ruší Mojţíšův zákon, zakazuje rozluku. Muţ nemá právo propustit ţenu, kdyţ se mu znelíbí. Celý důraz novozákonní zvěsti je v tom, ţe ţena není majetkem muţe, ale je
mu rovnoprávnou společnicí. To je veliká revoluce (i kdyţ to slovo nerad pouţívám) ve vnímání ţeny jako takové. I v novozákonní tradici vystupují prorokyně ve Skutcích 21,9 nebo 1. listu Korinťanům 11,5. Duch Boţí působí, kde chce. Víme, jakou významnou roli hráli proroci ve starozákonní tradici vrcholící Janem Křtitelem, jenţ vědomě na tuto linii navazoval. Tato linie pokračuje i v novozákonní tradici a patří do ní i ţeny, coţ je jakoby nemyslitelné, aby ţena byla také pokračovatelkou úţasného vstupu Boţího v Jeţíši Kristu do našich dějin. V Novém zákoně vystupují diakonky, jáhenky; uveďme jen jeden příklad z listu Římanům 16,1. Ţeny byly pověřovány i sluţbami v církvi. Známe ze Skutků apoštolských příběh, kdy apoštolové rozhodli o tom, ţe je třeba vydělit zvláštní sluţbu stolu. K ní bylo vyvoleno 7 jáhnů, z nichţ nejznámější je Štěpán. Vedle já hnů byli v novozákonních církvích i jáhenky (1 Tim 3,11). Sluţba jáhenek zanikla. Je neoddiskutovatelné, ţe v prvotních obcích zaujímaly ţeny postavení ve svěřené sluţbě, která byla nějakým způsobem zvýrazněna. V listě Titovi 2,3-5, se mluví o starších muţích a také starších ţenách. Tím se nemyslí jenom věk, ale "starší" v novozákonní terminologii znamená "ten, kdo stojí před těmi druhými". Přirozeně nevíme přesně, v čem ta sluţba spočívala. Zároveň ţeny vedly přímluvné modlitby (1 Tim 5,5). Modlily se jménem a v čele toho společenství. Tyto uvedené příklady jen letmo ukazují, ţe to, co Jeţíš prosadil a na čem trval, mělo pokračování uvnitř ţivota lidu nové smlouvy. V Novém zákoně nalezneme různé výroky, které jsou pro naše ucho nepřijatelné - např. Pavlovo "ţena ať v církvi mlčí", z kterého se bohuţel stalo pravidlo, na které se odvolávaly pozdější generace, ale neprávem. Pavel měl na mysli konkrétní situaci, v konkrétní obci, kde byly spory a rozepře a chtěl tomu zabránit. Byl to tedy výrok ad hoc. Nelze ho ale rozhodně zevšeobecňovat a uţ vůbec z něho nelze vyvozovat postavení ţeny v lidu nové smlouvy. Takový přístup k ţeně bylo novum, které křesťané přinášeli. V dějinách se jim to dařilo více nebo méně. Ale okolní svět stále nahlíţel na ţenu jinýma očima neţ Jeţíš a pokračovatelé v jeho díle. V historii Boţího lidu nové smlouvy docházelo k různým zlomům, posunutím tohoto Jeţíšova důrazu. Tak vyvstalo období manicheismu, kdy všechno tělesné bylo povaţováno za hříšné, kdy sexualita byla démonizována a kdy ţena byla bohuţel nahlíţena jako nádoba ţádostivosti. Zároveň se postupně prosazoval celibát sluţebníků církve, coţ také mohlo navozovat přesvědčení, ţe spojení se ţenou, nebo souţití se ţenou je něco méněcennějšího neţ úplné zasvěcení se Bohu. Celibát ve své podstatě chtěl zdůraznit ozvláštnění těch, kdo slouţí u oltáře, protoţe byli vnímáni čím dál víc jakoţto prostředníci mezi lidem a Bohem. Dobře víme, ţe jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem je Jeţíš Kristus a ţe všichni pověření sluţebníci církve jednají v moci přítomného Pána, nikoli sami ze sebe. K tomuto náhledu se ale dospělo aţ poměrně pozdě. Samotné zavedení celibátu navozovalo představu, jako by souţití ţeny a muţe byla pouhá nutnost k zachování rodu. Dobře víme, ţe dlouhá staletí se hledělo na manţelství jenom jako na institut, který zajišťoval, aby zůstal zachován rod a aby se rodilo potomstvo. Zlom nastal na 2. vatikánském koncilu. Prvotním cílem spojení muţe a ţeny je vzájemná láska, která má být znamením Boţí lásky vůči člověku. Z této lásky samozřejmě také vyrůstá ta úţasná moţnost předávat ţivot. Navzdory tomuto vývoji se v druhém tisíciletí objevily některé ţeny, které přesahovaly svým významem a působením hranice svých klášterů a které výrazným způsobem ovlivňovaly duchovní ţivot a duchovní klima své doby. Jenom namátkou budu jmenovat svatou Brigitu, svatou Terezii z Avily, svatou Kateřinu. Byly to veliké ţeny církevních dějin, které přinesly do duchovního vkladu ţivota církve mnoho nového, byly duchovními výzvami pro tehdejší představené církve. Komunikovaly s nimi, měly
odvahu upozornit na některé chyby a podobně. Radikálně se situace mění po 2. vatikánském koncilu. Ţeny jsou pověřovány sluţbami. Chtěl bych upozornit na to, ţe v naší arcidiecézi je moţnost, aby ţena byla pověřena sluţbou lektora a akolyty. Podle církevního práva můţe být sice ustaven lektorem nebo akolytou muţ, nicméně je zde moţnost udělit ţenám pověření sluţbou, která má tentýţ obsah, avšak co do formy je to pověření a nikoli ustanovení. Ţeny dnes jsou členkami různých rad a existují i učitelky teologie, coţ donedávna bylo nemyslitelné. Dokonce uţ je i profesorka dogmatiky, nevím přesně, na které teologické fakultě. Dnes se postavení ţeny v církvi mění a ţena uţ není vnímána jako ta, která rozvíjí pouze pomocné práce. Ţeny jsou pověřovány funkcemi i jako vedoucí administrativy. V praţské arcidiecézi je např. v čele kancléřství, coţ je významná funkce v rámci instituce biskupství, ţena. Bruselský kardinál Danneels se nedávno vyjádřil, ţe by ţeny měly být zastoupeny výrazněji v různých vatikánských kongregacích, coţ před patnácti, dvaceti, pětadvaceti lety bylo nemyslitelné. Novozákonní důrazy na sluţbu ţeny začínají znovu oţívat. Mnoho se o tom diskutuje. Výhledově to spěje k tomu, ţe ţeny by mohly být zase diakonkami. Nic tomu nepřekáţí, protoţe máme jasné důkazy, ţe i v novozákonní tradici byly ţeny touto sluţbou pověřovány. Zdůraznění odlišnosti a jedinečnosti ţeny přispívá k bohatosti ţivota církve, protoţe by bylo špatné, kdyby ţeny jenom suplovaly něco muţského. Ţeny ale mohou dát sluţbám svůj ráz. V některých nekatolických církvích jsou ţeny pověřovány sluţbami jakoţto kazatelky a ordinovány na kněze: např. v Českobratrské církvi evangelické, v nedávné době to bylo zavedeno v církvi anglikánské. Nebylo by vůbec dobré zuţovat respekt k ţeně jenom na otázku, zda mohou být svěceny, jak se to často děje. Jde o to spíše respektovat zvláštnost ţeny a jejího pohledu v ţivotě církve. Moţnosti jsou velmi různé. Při výuce na teologických fakultách, při členství v různých poradních grémiích a podobně. Je ovšem třeba bránit se zestejnění, které pozoruji. Někdy nepoznáte, jestli je před vámi chlapec nebo děvče. Chlapci nosí náušnice, děvčata úzké kalhoty a jsou ostříhána na jeţka. Nabízí se záměna pohlaví, jakási nejistota ve vlastní identitě. A kdo jiný neţ církev by měl zdůrazňovat tu rozmanitost a autentickou úctu k ţeně a vytvářet prostor pro její co nejširší působení i v církvi. To je několik podnětů, které jsem chtěl vyslovit na začátek vašeho setkání. Jsem si vědom toho, ţe jsem nastínil ve velké zkratce mnoho otázek, o nichţ by se dalo hovořit hodiny a hodiny. Mně šlo o to poskytnout vám inspiraci k diskusi a k dalšímu pokračování vašeho zasedání. Děkuji za pozornost.
P. Adrián Zemek O.Praem.: Plánovaná reorganizace farností a jak se dotkne ţen? záznam přednášky přednesené na 12. plenárním sněmu Unie katolických ţen dne 7. února 2004 Děkuji pěkně za přivítání a také za laskavé pozvání, ve kterém cítím i značnou dávku důvěry. Musím hned na začátku upřesnit, ţe se necítím být odborníkem na otázku reformy diecéze. Samozřejmě nějaké kroky a nějaké hledání v oblasti obnovy diecéze, změn farností, té sítě, tak, jak je dnes, do nějaké podoby, která bude zítra, uţ jsme se v plzeňské diecézi snaţili udělat, ale je to proces. Jsme více méně na začátku. A to, co vidím jako důleţité, a proto jsem také rád přijel sem k vám, je potřeba kontaktu mezi námi, kdo jsme v nějaké sluţbě v rámci správy diecéze, farnosti, a vámi, aktivními členy jednotlivých farností. Takţe si dovolím nav rhnout následující: uvedu problematiku, řeknu v přehledu, jak věci vidím, a další čas bychom vyuţili na vaše připomínky, vaše názory, a pokud budou nějaké dotazy, pokusím se na ně odpovědět. Nejdříve stručně uvedu, v jaké situaci většina diecézí v naší zemi je, aby bylo zřetelnější, proč se objevují otázky po obnově či reformě. Prvním výrazným faktorem je v našich diecézích při hranicích s Německem a Rakouskem pohyb obyvatel po druhé světové válce, zejména odsun původního německého obyvatelstva z pohraničí a Sudet. To byl, myslím, první velký zásah do podoby diecézí i ţivota lidí. Potom bych chtěl upozornit na demografický vývoj v naší zemi, zejména na fakt, ţe v posledních desetiletích dochází k velkému postupnému stěhování lidí z malých míst do větších - do městeček a měst na úrovních malých okresních měst anebo do větších měst, krajských nebo do Prahy. Dále musím zmínit úbytek aktivních věřících v jednotlivých farnostech. Předtím celá desetiletí nebylo moţné dělat nějaké seriózní průzkumy, kolik lidí se hlásí k nějakému vyznání v naší zemi, ani nějaká sčítání účastníků bohosluţeb. Dnes uţ jsme v situaci, kdy se tato sčítání provádějí, a je z nich zjevné, ţe dochází k jistému úbytku aktivních věřících. K tomu taky přistupuje skutečnost, ţe dochází k úbytku kněţských povolání a povolání duchovních včetně jistého znejistění těch, kteří jiţ kněţské povolání nastoupili. Myslím, ţe to souvisí s celkovým nárůstem nejistoty dnešních mladších lidí ve světě, v jejich povolání. Můţeme to porovnat i s určitým otřesem rodinného ţivota, jak to vidíme kolem sebe. A do této souvislosti patří také skutečnost úbytku povolání ke kněţství. Posledním bodem, který dokumentuje potřebnost zamyšlení se nad stávajícím ţivotem církve, je fakt, ţe nějaká výraznější reforma, proměna, změna uspořádání farností byla v našich zemích naposledy v době Marie Terezie. Od té doby se dělaly víceméně kosmetické úpravy. Proto máme dnes v naší diecézi, a většina ostatních diecézí je na tom, myslím, stejně, prakticky stejně, hustou síť farností, jak o byla na konci 18. století. Z tohoto všeho je zřejmé, ţe pro ţivot církve, tak jako pro jiné instituce a společenství, je důleţité zamýšlet se nad těmito změnami a hledat další cestu. Musíme se tedy ptát, v čem se přizpůsobit a v čem naopak zůstat stejní a nést tu identitu, kterou máme díky Pánu Jeţíši, díky apoštolům a díky ostatním sestrám a bratřím, kteří k našemu církevnímu společenství v průběhu dvou tisíc let patřili a patří. I několik dalších věcí je také dobré vzít v úvahu. Většinu těch, kteří př icházejí slavit eucharistii v sobotu či neděli, jak bylo zmíněno otcem biskupem Malým, tvoří ţeny. Myslím, ţe jednou došlo od roku 1990 při počítání účastníků těchto nedělních eucharistií také ke zjišťování, v jakém věku se účastníci těchto bohosluţeb nacházejí, a bylo zjištěno, ţe jsou výrazně vyššího věku. Další skutečností je, ţe mnoho církevních
staveb se potýká nejenom se špatným technickým stavem, ale také s faktem malého vyuţívání. Uvedu jeden konkrétní příklad z naší diecéze: při evidenci toho, jak jsou jednotlivé kostely v naší diecézi v průběhu roku vyuţívány, bylo zjištěno, ţe z celkového počtu asi 440 kostelů a kaplí určených pro bohosluţbu, jich prakticky polovina není uţívána ani jednou za rok. Dalším faktem je, ţe naprostá většina těchto církevních staveb, bohosluţebních míst, nemá ekonomické zázemí, jak to bylo obvyklé ještě v době kolem druhé světové války nebo krátce po ní. Další skutečností je i to, ţe s proměnou zákonů v naší zemi směrem k jistému zpřísnění pohledů na církevní instituce, respektive se snahou zařadit církevní instituce mezi ostatní a podrobit je stejným poţadavkům jako ostatní, narůstá neúměrně agenda takzvaných slabých nebo skoro mrtvých farností. Představte si, ţe v naší diecézi máme v dnešní době kněze, faráře, kteří kromě své farnosti mají ještě 7 či více dalších farností. Dříve byla situace taková, ţe vedli jedno účetnictví, například jednu správu pro celý tento velký obvod. Dnes je narůstající tlak, kterému se musíme podrobovat, aby kaţdá z těchto formálních farností měla vlastní IČO, vlastní DIČ a taky vlastní účetnictví. Při situaci, ţe je těchto 8 farností soustředěno ve správě jednoho obvodu a kde některá z těchto farních společenství jsou navštěvována třemi, sedmi, deseti, patnácti, dvaceti lidmi, vidíme, ţe je zde opravdu nadměrné zatěţování těch, kteří se na správě ekonomických a technických záleţitostí podílejí. Toto vše podle mě volá k přemýšlení o změnách, které nejsou tvořeny pro změny samotné, ale které by měly usnadnit ţivot církve v současnosti. Řekl bych, ţe je velmi důleţité nezapomenout, ţe tyto změny, které jsou před námi, by měly být vnímány ve dvojím pohledu: za prvé jde o naprosto regulérní a mnohokrát osvědčenou změnu, kterou bychom lépe nazvali obnovou a kterou církev potřebuje průběţně procházet. Souvisí to s tím, ţe my lidé potřebujeme růst i obnovu ve svém duchovním ţivotě, ve svém kaţdodenním ţivotě a spolu s námi potřebuje tuto stálou obnovu i naše společenství, kterým je církev. A za druhé jde o takové přizpůsobení struktur, takovou změnu forem, aby nám pomáhaly v rozvoji ţivota církve, ne brzdily. Kdyţ se podíváme k našim sousedům do jiných diecézí, zejména evropských, je moţno konstatovat, ţe od 80. let prochází velký počet diecézí v Evropě, ale i v Americe, Austrálii určitou proměnou, která je blízká tomu, před čím stojíme my v České republice. Tyto proměny bych mohl shrnout do dvou základních typů: - Někde vyrůstají změny a obnovy shora, s tím, ţe dochází k restrukturalizaci farní správy. Většinou se slučují dosavadní farnosti do většího obvodu, nemají ale vţdy jedno nové přirozené farní centrum, ale podle skutečné situace jsou taková centra dvě nebo tři a jsou třeba doplněna něčím, co bychom mohli nazvat kontaktním místem nebo misijní stanicí. Smyslem takového uspořádání je, aby pokud moţno rychle byl dán prostor ţivotu bez toho, ţe by zůstával balast nevyuţívaných církevních struktur. - Druhý model pastorační proměny v diecézích je takový, ţe dochází k povzbuzení procesu tzv. pastoračního plánování, coţ je proces zdola, kde je jednotlivým farnostem nabídnuta pomoc s tím, aby se členové farního společenství společně s kněţími a jáhny zamýšleli nad tím, co sami potřebují, ze svého pohledu, a prostřednictvím týmu odborníků je jim pak nabízeno doprovázení v tomto i několik let trvajícím procesu obnovy, přerodu farního ţivota. Cílem můţe být nejen domluva, kde a jak budou bohosluţby, ale i jaké další aktivity tam věřící postrádají a jsou-li ochotni se na jejich zajišťování dále podílet. Seznámil jsem se s pětadvaceti místy, kde obnova některého z těchto typů začala probíhat. Ještě nemám přesnou zpětnou vazbu o tom, k jakému závěru na všech těch místech došli resp. jak nastoupený proces pastorační proměny a restrukturalizace vypadá dnes po několika letech. Teď bych přiblíţil dosavadní práci na reformě a obnově v naší plzeňské diecézi. Je to asi pět let zpátky, co vznikla v Plzni asi šestičlenná pracovní skupina, která se začala
zabývat přemýšlením o tom, jaké dlouhodobé pastorační záměry by měly být pro naši diecézi stanoveny. Po asi dvou letech práce došlo k určitému vyjasnění, ţe nepostačí dělat jenom reformu správní, to znamená místo tří set farností zavést polovinu nebo třeba ještě menší počet farních obvodů, ale ţe toto pastorační plánování je nutně spojeno s hledáním kroků k obnově ve vlastním slova smyslu. Asi se s vámi všemi účastníky tohoto sněmu shodnu v tom, ţe potřeba obnovy pro naši církev je něčím, co nelze zpochybňovat. Zmíněná pracovní skupina nakonec navrhla sledovat tři základní směry: za prvé se zaměřit na posílení ţivotaschopných farních společenství a aktivit, které uţ existují, ve druhém kroku na reformu sítě farností s návrhem na nové rozdělení území diecéze (byla tam dokonce odváţná myšlenka nerozdělit celé území diecéze jenom na nové farnosti, ale podle skutečnosti mít odvahu některá území označit jako nová misijní území) a nakonec v tom třetím směru bylo doporučení vypracovat v brzké době vhodný návrh ekonomického modelu diecéze a farností, který by se hodil do současné situace, dnešního stavu věřících s výhledem na pravděpodobně se uţ nerealizující restituce církevního majetku. Zkrátka uspořádání ekonomických záleţitostí, které by umoţňovaly církvi ţít v současnosti i blízké budoucnosti. Dalším krokem bylo rozhodnutí provést v diecézi určitou provizorní reformu farností, tak aby bylo z celkového počtu 320 farností vytipováno asi 40 nových obvodů s tím, ţe přesné hranice těchto obvodů jsou postupně upravovány. Máme představu, ţe bychom několik let toto provizorní uspořádání zkoušeli, prakticky se podle něho chovali. Například v tom ohledu, ţe kaţdý nový obvod bude mít vţdy svého kněze a nakolik to bude moţné, i další spolupracovníky - jáhna, pastoračního asistenta, katechetku ap. na rozdíl od malých farností, které se v případě nouze uţ knězem obsazovat nebudou. Třetí krok, jenţ v současnosti diecézi probíhá, je pokus začít proces pastoračního plánování v diecézí. Na toto téma zatím proběhl jeden seminář pro zájemce z řad kněţí a laiků aktivně v církvi zapojených, za účasti našeho biskupa Františka Radkovského, a prvním výsledkem bylo rozhodnutí biskupa ustavit 5 členný tým lidí s úkolem vypracovat návrh dalších potřebných kroků. Tyto několikaleté snahy v naší diecézi vycházely z úvahy, ţe máme v podstatě dvě moţnosti: buď nechat věci běţet tak, jak jsou, s tím, ţe budeme řešit jen palčivé nově vzniklé otázky (starší kněz zemře nebo odejde ze sluţby a my tu situaci musíme nějak vyřešit, například rozdělit ten jeho pracovní obvod nebo přičlenit k sousednímu obvodu) nebo se aktivně přičinit, hledat cesty, jak udělat nutné změny klidně a ne, aţ kdyţ to hoří. Celkovým cílem našich snah je, aby se ţivot v diecézi obnovil, aby víc odpovídal tomu, jak se dnes ţije všeobecně. Aby se respektoval posun obyvatelstva a bylo moţné soustředit síly všech farníků i věřících v diecézi k tomu, co společně zahlédneme jako skutečně nosné pro ţivot církve dnes a zítra. Aby bylo moţné soustředit síly na posílení společenství, na větší podporu ţivota v rodině, na posílení a pěstování jednotlivých duchovních povolání, na větší zapojení do procesu hledání cest a rozhodování o farnosti a diecézi. Kdyţ jsem přemýšlel nad otázkou, jak se hledání cest a přípravy reformy promítnou do ţivota ţen, tak jsem byl trochu v rozpacích. Připadalo mi, ţe se jich dotknou stejně, jako se jich dotýká ţivot v církvi dnes. To znamená tam, kde jsou ve farním ţivotě ţeny a skupiny ţen aktivní, bude tato aktivita vítána i v rámci nového farního obvodu. Pak mě napadlo, ţe toto nové uspořádání také otevře cestu pro větší zapojení ţen do pastorace a aktivního ţivota ve farnosti tam, kde to zatím nebylo moţné. Snad by podporou pro tuto myšlenku bylo i to, ţe bychom rádi, aby v čele nových farních obvodů byli kněţí, kteří silami i zkušenostmi jsou schopni být odpovědnými farními správci pro toto nové větší společenství. S ohledem na zdraví a motivaci nemůţeme počítat pro budoucnost se sto procenty kněţí naší diecéze. Je to spíše tak, ţe zejména mezi námi kněţími je třeba nastartovat proces obnovy, většího otevření se pro
potřeby dnešního ţivota, pro potřeby církve. Díváme-li se na ţivot nových farních obvodů celkově, můţeme očekávat, ţe duchovní a pastorační proměna diecéze usnadní práci i ţenám. Kdyţ se podaří rozšířit ţivot církve ve větším farním obvodu tak, jak to není moţné zachovat v současných malých obvodech, tak ve větším obvodu můţe snáze fungovat např. klub maminek, mohla by být rozvinutější práce s dětmi a mládeţí, coţ ţenám nejen pomůţe, ale v čemţ také samy budou aktivní podle svého obdarování a schopností. Určitou obtíţí nejen pro ţeny můţe být to, ţe bohosluţby nebudou stejně četné - zejména o sobotách a nedělích, jak to bylo doposud. Na druhou stranu se dají v sousedních západních zemích pozorovat trendy, kdy narůstá počet těch, kteří jsou schopni cestovat vlastními prostředky tam, kde nejsou hromadné dopravní prostředky. Také se posouvá věk těch, kteří řídí auto. V Německu řídí automobil lidé i v sedmdesáti, pětasedmdesáti letech, coţ je u nás zatím spíše výjimkou. Kdyţ počítáme s posunem přirozeného vývoje, tak si myslím, ţe ani dopad poţadavku na dojíţdění nebude nikterak tragický. Zmínil bych ještě jednu otázku a tou je zkušenost z berlínské diecéze, kde dochází k prodeji šesti kostelů. I v naší diecézi jsme se rozhodli pro prodeje far, které nedokáţeme v současné době vyuţívat pro pastoraci, vzhledem k tomu, ţe je to třeba na místě, kde ani obyvatelé, natoţ věřící, nejsou. Ale také s ohledem na to, ţe nejsme schopni získat finanční prostředky k udrţení v dále nechátrajícím stavu. Co se týká kostelů, hledáme spíš cesty ke zburcování všech, kteří by o kostely měli zájem ale spoň jako o významné kulturní památky a byli by ochotni spolupracovat na jejich záchraně spolu s námi. Rozhodně neplánujeme kostely prodávat. Máme teď k dispozici v průběhu roku 2003 vytvořenou pasportizaci staveb, z níţ je vidět, ţe z celkového počtu 440 kostelů, které patří naší plzeňské diecézi, je 5% těch, které jsou ruinami, asi něco méně neţ polovina je ve stavu po rekonstrukci nebo ve velmi dobrém stavu, ale celý zbytek je ve špatném technickém stavu nebo na hranici havárie. A kdyţ ještě znovu připomenu, ţe asi v polovině z těchto kostelních staveb se mše svatá neslouţí pravidelně ani jednou za rok, tak to dává obrázek o této naší situaci. Jsme si vědomi toho, ţe na jednu stranu je fara lépe udrţitelnou stavbou neţ kostel, na druhou stranu je také lépe nahraditelnou. Pokud dojdeme k nějaké shodě s dalšími subjekty, tak se můţe podařit zachránit větší část kostelních staveb tak, aby slouţily bohosluţbám jako doposud nebo aby aspoň byly zachovány co do integrity stavby a vybavení pro koncerty nebo jinou podobnou činnost. Doufám, ţe se mi v uplynulém čase podařilo alespoň přiblíţit problematiku reformy restrukturalizace tak, jak v probíhá v naší diecézi. Jsem přesvědčen, ţe je potřebná i pro diecézi litoměřickou, budějovickou, některé části diecéze praţské, královéhradecké a pro alespoň příhraniční části diecéze ostravsko - opavské a brněnské.
PhDr. Drahomíra Syrůčková: Mezigenerační dialog v církvi předneseno na 12. plenárním sněmu UKŢ dne 7. 2. 2004 Jak to s ním vypadá, by bylo moţné zodpovědně říci na základě průzkumů a analýz, které zřejmě neexistují, a jak by to vypadat mělo - to by mohlo sklouznout k lacinému moralizování. Existují určité zákonitosti komunikace a její problémy, existují mezigenerační vztahy a problémy a je tady křesťanství a církev. Prostředkem lidského dorozumění je řeč. Proč vlastně mluvíme? - Chceme si sdělit něco o sobě, sdělujeme objektivní informace, chceme si něco vysvětlit, vyřešit, někoho přesvědčit, obhájit svůj názor, někoho kritizovat, odporovat mu, něco mu vytknout, o něco poţádat. Někdy chceme někoho vyzvat, aby mluvil, ptáme se ho nebo ho podněcujeme k mluvení. Uvedené důvody se mohou prolínat, střídat. Úkolem toho, kdo poslouchá, má-li jít o dialog a nikoli dva nezávislé monology, je naslouchat. Znamená to také snaţit se odhadnout, o co jde tomu, kdo mluví. Jestli se chce hlavně sdílet, coţ bývá nejčastěji, nebo se poradit, nebo je důvodem něco jiného. A jak často vypadá to, co by mělo být nasloucháním: Během hovoru druhého přemýšlíme o tom, co mu odpovíme, nebo co budeme vyprávět sami, nebo myslíme na něco úplně jiného. Nejhorší je člověka, který se evidentně jenom sdílí, přerušit a jeho povídání nějak komentovat nebo mu radit. On o ţádnou radu nestojí, chce se svěřit a být vyslechnut. Nebo někoho u druhého zaujme naprosto nepodstatný detail a začne ho rozvíjet. Člověk, který hovoří, by měl sledovat, jak působí jeho vyprávění na posluchače, jestli je to vůbec zajímá. Sociálně citlivější v tomto případě bývají ţeny, ale není to pravidlem. Při zasahování do slovního projevu druhého je třeba jednat mnohem taktněji při sdílení osobních pocitů, starostí a trápení, neţ třeba při podrobném vyprávění o cizích lidech, které ostatní neznají a kdy je docela dobré směr hovoru změnit. Nejriskantnější je typ rozhovoru, ve kterém jde o to někoho přesvědčit, obhájit svůj názor, kde se velmi snadnou sklouzne ke kritizování, odporování, vytýkání, někdy aţ k slovnímu osobnímu napadání. Není podmínkou, aby takový dialog probíhal jen hladce, je moţná i ostrá výměna názorů, která, pokud je konstruktivní, můţe stanoviska osvětlit, někdy zkorigovat. Kdybychom si uvědomili, kolik lidí jsme v ţivotě o něčem opravdu přesvědčili, moţná bychom si pro příště spoustu energie s přesvědčováním ušetřili. Nejplodnější, i kdyţ asi nejtěţší, je kladení názorů vedle sebe - ne polemicky, ale klidně, racionálně - já to vidím tak… domnívám se, ţe… Protoţe kdykoli je člověk napadán - ať uţ teoreticky nebo za své jednání, vzbudí to v něm okamţitě obrannou reakci a potřebu obhájit se. Takţe se ve svých názorech či jednání spíš utvrdí. Naopak kdyţ klidně postavíme svůj názor vedle jeho, můţeme doufat, ţe o tom bude aspoň přemýšlet. Při názorovém nebo zájmovém střetu je moţno dojít ke sporu či hádce. Spor je věcná výměna názorů, která můţe být i bouřlivá, v níţ jde o věc a končí obvykle závěrem, i kdyţ ne vţdycky dohodou. V hádce převládají emocionální prvky, předmět původního sporu se často úplně vytratí, převládne vyčítání, uráţení, obviňování - pamatujme: co bylo řečeno v hádce, není tzv. reprezentativní, ten, kdo to říká, to vyslovuje pod vlivem negativních emocí a nemá to obecnou platnost - tedy platí to ve chvíli vyslovení, ale uţ ne za hodinu nebo v další dny. Hádkou se nic nevyřeší, slouţí leda k odreagování, a to ještě jak u koho.
Plodná komunikace by měla být pozitivní, zahrnovat také chválu, radost, vděčnost, potěšení ze vzájemné blízkosti. Pokud chceme mluvit o mezigeneračním dialogu, charakterizujme si nejprve věkové skupiny a jejich přednosti a nedostatky: o generace dvacetiletých (plus mínus několik let): mládí je období hledání - smyslu, cíle, vlastní identity, sebepotvrzování růstu intelektuální kapacity, pruţnosti, odvahy, ideálů. Ale také období nezralosti, nezkušenosti, zbrklosti, problematického vztahu k autoritě, kritičnosti aţ hyperkritičnosti, přitom ale obdobím nejistoty, výkyvů sebevědomí, touhy po citových proţitcích o čtyřicátníci (plus mínus několik let): jsou na vrcholu sil, v dnešní době značně absorbováni pracovní kariérou, přizpůsobováním novým ţivotním podmínkám ve svobodě, které nejsou stabilizované, v rodině se objevují problémy při výchově dorůstajících dětí, případně v partnerských vztazích o šedesátníci a více - období stárnutí - to můţe být na jedné straně období zklidnění, moudření, větší tolerantnosti a porozumění, období relativně svobodnějšího nakládání s časem, ale také období těţkého vyrovnávání se s odchodem z povolání, který je pro někoho odstavením na vedlejší kolej, prosazování vlastních názorů, menší pruţnosti a přizpůsobivosti, i kdyţ někdy kompenzované bohatými zkušenostmi, objevuje se zhoršování paměti, zdravotní problémy a je čím dál náročnější porozumět rychlým změnám ve vývoji. Jak by měla probíhat komunikace mezi těmito generacemi? Dobré komunikaci musí předcházet úctyplný vztah a respekt k osobnosti a názorům druhého. U křesťanů pak ještě umocněný láskou. To je náročné, a proto je nutné, aby dialogu s lidmi předcházelo nebo lidský dialog doprovázel dialog s Bohem - modlitba. V čem je tedy problém? Kaţdá generace vyrůstala v jiných ţivotních podmínkách a její zkušenosti jsou na tyto konkrétní podmínky vázány - to je pramenem mnoha nedorozumění v tom, co je teď jinak, neţ bylo kdysi - ať uţ jde o vztah k autoritě, ţivotní styl, trávení volného času, módě, kultuře, u křesťanů k tomu přibude vztah ke světu, liturgie, duchovní ţivot, ţivot ve společenství. Tato mezigenerační nedorozumění se opakují co svět světem stojí a zvláště v posledních letech se vývoj zrychluje neuvěřitelně. Souţití generací můţe být vzájemným obohacování, kooperací, citovým oblaţováním nebo bojem, ubliţováním, i kdyţ často neúmyslným. Je třeba se ptát: O co nám jde? Co je efektivní? Mít pravdu za kaţdou cenu nebo ţít v souladu? Při kaţdém souţití je nutné ustupovat a dělat kompromisy, ale ne v zásadních věcech. Otázkou je, co je zásadní, protoţe i to můţe být chápáno subjektivně. Jsou lidé, kteří si přejí, aby věci pokud moţno zůstaly, jak jsou. Objektivní realita je taková, ţe vedle nás je všechno v pohybu, i Církev je v pohybu. Je moţné odepsat ty, kteří se do tohoto pohybu zařazují? Jestli ano, kdo bude v Církvi za 10, 20, 50 let? A kdo stanovil, ţe stav 20. století byl nejlepší, kdyţ se podíváme na historický vývoj během 2000 let existence církve? A co ti, kteří uznávají jen pohyb, chtěli by změnit úplně všechno, i ty lidi, kteří se změnit nechtějí nebo nemohou? Je třeba učit se ţít kdyţ ne spolu, tak aspoň vedle sebe, zdůrazňovat to, co máme společné, a kdyţ se projeví neplodnost dialogu v tom, co nás názorově dělí, raději se mu vyhnout. A tady se uplatní i pravidlo, ţe s lidmi, se kterými se nedá mluvit, pokud nepřijmeme jejich názory, je lépe nemluvit vůbec, aspoň o určitých tématech. Názorová rozdílnost není jen generační - prochází napříč věkem. Jediná cesta k názorovému spoluţití je vzájemná úcta a snaha o porozumění. Starší generace by ráda předala to, co uţ bylo vytvořeno, ale musí umoţnit také
mladým hledat a tvořit po svém. To bývá provázeno pády, otřesy a zklamáním, kterých by starší chtěli mladé uchránit, ale jsou to zkušenosti, kterými musí projít kaţdý sám. Někdy se z bolavých experimentů zrodí něco mnohem lepšího, neţ by si starší generace uměla představit - platí to v rodině i v církvi. Na druhé straně není moţné všechno, co bylo vytvořeno dříve, prohlásit za staré a nemoderní. Existují hodnoty, které přetrvávají a jejich nositeli jsou právě starší lidé. Některá nedorozumění plynou z rozdílné terminologie. Určitá slova mají pro kaţdého jiný, pro někoho ţádný, obsah - patrné je to u termínů týkajících se Boha, Bible, Církve. Hřích, povolání, oběť, odevzdanost, Boţí vůle, zasvěcení, mystické tělo, zavrţení - jak tyto pojmy chápou ti, kteří je neznají odmalička? A jak je chápou ti, kteří je naopak odmalička znají? Moţná bychom měli mluvit lidštěji, srozumitelnější řečí, a pak bychom si rozuměli lépe. Starší lidé někdy nejsou schopni ustoupit ze své původní rodičovské pozice a chtěli by dospělým mladým neustále radit, zasahovat do ţivota, řídit jim ho. To však plodnému dialogu brání. Dnešní doba je dobou poklesu autority, změny vztahu k autoritě, změněné úcty k stáří. Dochází skoro aţ ke kultu mládí a úspěšnosti a někde se to projevuje i v církvi. Vzpomínám si na jednu východní pohádku o zemi, kde staré lidi odnášeli zabalené v koberci do hor, kde je nechávali umřít. A jeden otec synovi říká: "Vezmi si ten koberec zpátky domů." A kdyţ se syn ptá proč, odpoví: "Aby si tvůj syn nemusel pořizovat nový, aţ tě sem ponese." A syn vzal nejen koberec, ale i otce. Jaké podmínky se dnes připravují starým lidem, takové, a moţná ještě horší, připravují dnešní mladí sami sobě. Pohled svrchu a nedostatek úcty dobrým vztahům a dobrému dialogu také nepřispívá. Je potřeba posilovat sebevědomí starých lidí, protoţe jejich hodnota není určována tím, co si o nich myslí ostatní, ale kým jsou v očích Boţích. Směrem od střední generace ke starším můţe docházet k necitlivosti, nepochopení, přílišnému zaujetí svou situací, k samozřejmému přijímání pomoci. Někdy stačí k oboustranné spokojenosti málo - častěji zavolat, poděkovat, pochválit, projevit uznání, zájem, soucit, pochopení. Hlavně úctu. I kdy ţ ze všeho je nejdůleţitější láska, ale pokud se neprojevuje také úctou, není to pravá láska. Musí to být úcta vzájemná - mladých ke starším, ale i starších k mladým. Úskalí, o nichţ jsem hovořila, nejsou nepřekonatelná, ale také není moţné je přehlíţet a je dobré o nich vědět. Existuje mnoho krásných mezigeneračních vztahů a rozhovorů - v rodinách, církevních společenstvích, v občanské společnosti. Ale většinou vyţadují určité úsilí - z obou stran. Jedny z nejkrásnějších vztahů mezi generacemi jsou vztahy mezi prarodiči a vnoučaty. Prarodiče vnoučatům vytvářejí klidné zázemí, místo, kde jsou děti bezpodmínečně přijímány, lásku si nemusejí zaslouţit. Jednou třeba díky tomu pochopí, ţe taková je láska Boţí. Prarodiče mohou být přínosem pro ţivot dítěte tím, ţe svým ţivotem ukazují, ţe je moţné překonat i velmi těţké ţivotní překáţky. Spojení ţivotních příběhů a toho, jací prarodiče jsou, jak se chovají, jaký vztah mají k Bohu a lidem, bývá pro děti a jejich ţivot velmi důleţité. A jakým obrovským obohacením jsou vnuci pro své prarodiče, kolik radosti jim přinášejí, jakou ţivotní energii jim to dodávají, o tom ti, kdo to zaţili a zaţívají, mohou dlouho vyprávět. Hnutí Sant´Egidio ukazuje, ţe obdobné vztahy jako v rodině je moţné vytvořit i v církvi. Jeho působení je postaveno na přátelství, na osobním přátelství se starými lidmi nebo s lidmi stojícími na okraji společnosti. Na přátelství je postavena i jejich komunita tvořená převáţně mladými lidmi. K jejich spiritualitě patří naslouchání evangeliu, společná modlitba a přátelství. Důleţitou sloţkou vztahů je vzájemná úcta starých a mladých lidí. Do jejich konkrétní činnosti patří například péče o lidi v
domově důchodců, kterým jsou schopni uspořádat rodinnou dovolenou, na kterou jede téměř stejný počet obyvatel domova a členů komunity. Mladí lidé pokládají staré za velmi hodnotné a jejich modlitby za velmi účinné. Pro seniory je zase důleţité, ţe znají význam svých modliteb a ţe se otvírají pro potřeby druhých - i neznámých - a tím se dostávají z bludného kruhu svých zdravotních potíţí, bolestí a samoty. Další potěšující věcí je, ţe se v některých farnostech začíná rozvíjet dobrovolnické hnutí i zapojování skupin mládeţe do charitativní činnosti. V některých církevních zdravotnických nebo jiných je vztah k jejich obyvatelům lidštější a láskyplnější, neţ je běţné - velice na mě zapůsobil Domov pro mentálně postiţené, zřízený a vedený slezskou Diakonií - atmosféra tam vládla, jako kdyby se jednalo o zařízení pro význačné osobnosti. Podobně vedené jsou hospice a někt erá další zařízení. Závěr přednášky bych shrnula asi takto: Tam, kde se v Církvi ţije z Boţí lásky, tam se v její síle vytvářejí láskyplné a úctyplné vztahy, které jsou předpokladem plodného, konstruktivního, i kdyţ ne vţdy naprosto bezproblémového dialogu. Tam, kde převládá egoismus, vlastní zájmy, touha po sebeprosazení, neúcta k druhým, tam je dialog mezi generacemi narušený, nebo k němu nedochází vůbec. Skutečný stav je někde uprostřed. Rozhodně není definitivní a i na nás záleţí, kterým směrem se bude vyvíjet. (redakčně kráceno)
JUDr. Marie Boháčová: Rodinné formy zaloţené na manţelství předneseno na Symposiu o manţelství a rodině dne 13. 3. 2004 v Brně Váţení otcové biskupové, váţený pane ministře, paní poslankyně, pane senátore, pane poslanče, dámy a pánové, dovolím si přispět k předcházejícím odborným přednáškám úvahou, která vychází ze zkušeností manţelky, matky, členky ţenské nevládní organizace a advokátky. Ráda bych s vámi konfrontovala své poznatky, neboť vím, ţe podobně jako já se setkáváte s mnoţstvím jednotlivých lidí, vy zřejmě v mnohem větším měřítku neţ já, zabýváte se a řešíte problémy vztahů mezi lidmi - vztahů srdcí a duší, já na druhou stranu prozaicky řeším téţ i vztahy majetkové. Slova rodina a manţelství mají v mé praxi a běţné komunikaci s lidmi zřejmý a jednoznačný význam. Sociologická šetření, která jsou prováděna v rámci nejrůznějších projektů, ukazují, ţe instituce rodiny a manţelství zaujímá u běţného respondenta jedno z předních míst v ţebříčku hodnot. Jak ţeny, tak muţi je řadí před jiné hodnoty, jako je kvalitní vzdělání, úspěch v zaměstnání, bohatství, uznání, záliby, společenská angaţovanost, náboţenství, apod. Běţný člověk ví, co si pod pojmem rodina a manţelství má představit. Já jsem měla téţ jasno, aţ do chvíle, neţ jsem se jako delegátka WUCWO (Světové organizace katolických ţenských organizací) zúčastnila v prosinci r. 1993 Světového fora nevládních organizací, které pro vyhlášení a zahájení Mezinárodního roku rodiny sezvala a zorganizovala Hospodářská a sociální rada Organizace spojených národů. Dva tisíce delegátů z téměř všech zemí celého světa se sešlo v Mediteranejském konferenčním centru na Maltě (bývalé pevnosti Řádu Johanitů), aby debatovalo o rodině. Toto obrovské společenství se také pokoušelo definovat rodinu jako takovou, ale pro různost názorů, marně. Rodinou bylo nazýváno společenství muţe, ţeny a dítěte, ale také společenství dospělé osoby a dítěte, nebo společenství dvou muţů a dítěte, dvou ţen a dítěte, či jakékoliv společenství dospělých osob ţijících pospolu s dětmi či bez dětí. Nakonec se všichni dokázali shodnout jen na takovém minimálním pojetí rodiny jako místa nebo prostoru, kde člověk zakouší lásku, péči, bezpečnost, společenství a přijetí. Dovedeno ad absurdum, představila jsem si, ţe rodinou vlastně můţe být cokoliv, třeba dítě a nějaká milá, sympatická potvůrka, třeba E. T. nebo člověk a počítač, a tak. Takto překvapivě nově otevřené obzory poznání jsem se snaţila konfrontovat se svými znalostmi z oboru pozitivního práva. Jaká je definice rodiny v našem českém zákonodárství? V zákoně o rodině vydaném v roce 1963 byla tato definice: "Rodina zaloţená manţelstvím je základním článkem naší společnosti, která všestranně chrání rodinné vztahy". Citovala jsem článek II Základních zásad zák ona o rodině (základní zásady v zákoně, jak známo, slouţí k tomu, aby umoţnily lépe vyloţit a aplikovat jednotlivá ustanovení zákona). Novelou zákona o rodině, která byla přijata v roce 1998, byly tyto úvodní základní zásady ze zákona vypuštěny. Tím zmizela i uvedená definice rodiny, ale s pojmem rodina zákon dále pracuje. Definice manţelství v zákoně o rodině zůstala: podle § 1 je manţelství trvalé společenství muţe a ţeny zaloţené zákonem stanoveným způsobem a podle § 2 je hlavním účelem manţelství
zaloţení rodiny a řádná výchova dětí. Chování lidí je však různé a mnohdy nepředvídatelné. Je pravdou, ţe z mnoha důvodů, dobrovolně či nedobrovolně lidé vytvářejí různá ţivotní společenství. Je pochopitelné, ţe odborníci - sociologové, demografové, psychologov é a mnozí další se snaţí tato společenství svým vědeckým pojmovým aparátem uchopit a utřídit. V tomto smyslu a ve smyslu své popsané zkušenosti rozumím tedy pojmu formy souţití či rodinné formy, jak se s nimi lze setkat v mnoha vědeckých pojednáních, a nejen těch, které jsou vysloveně laděny liberálně. Jinou podobu má rodina v Evropě, jinou v Africe. Avšak celosvětově lze sledovat dosti dramatické změny původních rodinných modelů a struktur. V roce 2002 zorganizovaly mezinárodní katolické nevládní organiza ce mající zastoupení v UNESCO průzkum těchto změn, kterými rodiny na celém světě procházejí, a to formou dotazníku rozeslaného svým národním členským organizacím. Do průzkumu se tak zapojilo 53 zemí ze všech 5 kontinentů. Dovolím si Vás seznámit s některý mi údaji tohoto průzkumu. Všechny odpovědi, bez ohledu na to, z kterého kontinentu pocházejí, vypovídají o křehkosti či nestálosti vztahu manţelského páru, vzrůstu kohabitace, a přání ţít bez dětí. Podle získaných údajů je v Ruské Federaci aţ 42 % párů nemajících ţádné děti. Několik odpovědí z Austrálie pouţívá pojem "de facto rodiče" a z Latinské Ameriky se uvádí, ţe ke sňatku rodičů dochází často aţ kdyţ dítě dosáhne školního věku a nastupuje do školy. V Evropské Unii se kaţdé čtvrté dítě rodí mimo manţelství. Naproti tomu v Indii je procento nesezdaných párů naprosto zanedbatelné a v Africe zůstávají tradiční vícegenerační rodinné struktury stále hluboce zakořeněné. Odpovědi z Nového Zélandu uvádějí moţnost oplodnění in vitro pro osamělé ţeny a lesbické páry. Celosvětově byl zaznamenán vzrůst počtu ţen majících rozhodující úlohu v rodině, ať uţ z důvodu rozvodu, ovdovění (stále více kvůli AIDS, násilí a vnitrostátním konfliktům) nebo z důvodu vlastní volby - ţít neprovdané. Na jedné straně se posouvá věk prvorodiček, na druhou stranu však přibývají těhotenství náctiletých, které opouštějí sloţitá souţití s rodiči nebo jsou z něj vyhnány. Mnohé jsou ty, které odolaly nátlaku podstoupit interupci. V Evropě pojem jednočlenná rodina zahrnuje častěji neţ dříve téţ otce ţijícího s dítětem, avšak bývá to často jen krátký úsek jeho ţivota. Nově rekonstruované rodiny jsou běţným jevem v Evropě, ale také v Latinské Americe, s obtíţně definovatelnými rodičovskými a prarodičovskými rolemi. Převzetí rodičovské role prarodiči uvádí odpovědi z Ukrajiny, Argentiny a Burkina Faso (Afrika). Důvodem jsou jak rozvody, tak nutnost rodičů hledat si práci daleko od domova nebo téţ úmrtí obou rodičů z důvodu AIDS. Lidé tedy vytvářejí nejrůznější formy souţití - tj. různé rodinné formy. Tyto rodinné formy můţeme podle různých kriterií třídit a kategorizovat. Např.: rodinné formy zaloţené na manţelství a ty ostatní, rodinné formy dvougenerační oproti vícegeneračním, rodinné formy bez dětí, s vlastními dětmi či s adoptivními dětmi at d. Pomocí nejrůznějších kriterií, případně jejich kombinací lze odvodit řadu různých forem rodinného souţití. A to stále jsem jen jaksi na povrchu a popisuji abstraktní formy, tedy pojmy, a nikoliv vnitřní uspořádání a fungování jednotlivé konkrétní rodinné formy. Dospěla bych totiţ k tomu, ţe tak, jak se liší člověk od člověka, liší se jednotlivá rodina svými vnitřními vztahy od jiné rodiny a ţe vlastně kaţdá jednotlivá konkrétní rodinná forma je kategorií - škatulkou - sama pro sebe. Chtěla bych se však vrátit zpět k tomu abstraktnímu pojmenování - rodinné formy - a pokusit se o nějaké jejich základní ohodnocení či uspořádání. Vezmu si na pomoc tu skoro jiţ zapomenutou legální definici rodiny, tj. "rodina zaloţená manţelstvím je základním článkem naší společnosti" a téţ si vezmu na pomoc funkce, které rodina pro společnost plní, a pokusím se s nimi konfrontovat jak rodinné formy zaloţené
manţelstvím, tak ostatní rodinné formy. K těm funkcím, které jsou rodině tradičně připisovány, patří funkce biologická, výchovná, ekonomická a formální (socializační). Z pohledu biologické funkce je svazek muţe a ţeny tím, řekla bych, ekologicky nejčistším a nejzdravějším prostředím pro reprodukci lidského pokolení, a z pohledu ekonoma je přirozeným, původním zdrojem tzv. lidského kapitálu. Víme dobře, ţe věda svými experimenty v oblasti umělého oplodňování supluje plnění biologické funkce těm rodinným formám, které by jinak tuto funkci plnit nemohly. Výchovnou funkci mohou plnit pouze ty rodinné formy, které zahrnují nezletilé děti (ale i mladistvé, respektive mladé dospělé). Výchovou se rozumí péče o rozvoj osobnosti dítěte, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. S poţadavkem plnění výchovné funkce se dle mého názoru těţko vyrovnávají rodinné formy zaloţené na part nerství osob stejného pohlaví, neboť z hlediska tvorby sociální a sexuální role dítěte neumoţňují proces, kdy dítě rozlišuje a identifikuje se s jedním nebo druhým genderovým vzorem. Ekonomická funkce spočívá v uspokojování hmotných potřeb členů té které rodinné formy a správě jejich majetku. Ekonomická funkce však velmi úzce souvisí s funkcí formální nebo chcete-li socializační. Formální funkcí rozumím poţadavek podřídit se určitému řádu a náleţitostem, tak jako jsou jim v obecném zájmu podřízeny i jiné formace, jako je obec, podnik, stát. V tomto smyslu na funkci formální rezignují nesezdané páry. Nastíním-li zde jakousi virtuální soutěţ v počtu splněných funkcí pro společnost, nebude samozřejmě překvapením, ţe zvítězí v plnění počtu funkcí rodinná forma zaloţená na manţelství zahrnující děti, a to nejlépe vlastní. Vstupem do Evropské Unie budeme naplno vtaţeni do debat o rodinných formách, které jiţ dávno probíhají. Evropská legislativa odvíjející se od Amsterdamské smlouvy v rámci svého boje proti jakékoliv diskriminaci, a to i z důvodu sexuální orientace, naléhavě doporučuje členským státům přijetí aktivních opatření k odstraňování všech forem diskriminace a doporučuje legislativně uznat nemanţelské vztahy mezi osobami stejného nebo opačného pohlaví a přiznat jim stejná práva. Odborníky - docenty Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze i dalších našich univerzit je jiţ od r. 2001 připravována rozsáhlá a podstatná rekodifikace občanského zákoníku. Podle věcného záměru bude druhá část zákoníku, která pojednává o právu rodinném, rozdělena na čtyři hlavy: Manţelství, Příbuzenství, Poručnictví a jiné formy péče o dítě a Registrované partnerství. Registrované partnerství bude pojato jako právní stav, tj. právem upravený svazek osob stejného pohlaví a tato úprava bude zahrnovat vznik partnerství, povinnosti a práva partnerů a zánik partnerství. Myslím, ţe v této souvislosti by si zákonodárci a osoby na rozhodovacích místech měli ještě před započetím politické debaty nad novým kodexem občanského práva ujasnit svá hodnocení rodinných forem, a to i z hlediska plnění funkcí pro společnost, jak jsem výše naznačila. Církev rodinné formě zaloţené na manţelství přikládá hodnotu nejvyšší. Podle Kodexu kanonického práva, cituji: "Manţelský svazek, kterým muţ a ţena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého ţivota, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manţelů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Jeţíšem Kristem na svátost. Proto mezi pokřtěnými nemůţe být platná manţelská smlouva, která by nebyla svátostí." Sekulární společnost má tendenci vidět všechny rodinné formy jako stejně hodnotné a nerozlišovat mezi těmi, jejichţ základem je manţelství a ostatními. Myslím si, ţe není správné nechat tyto tendence bez povšimnutí. Osobně jsem velmi ocenila iniciativu lidoveckých poslanců, kteří přišli s návrhem Zákona o podpoře rodiny. Smyslem navrhovaného zákona bylo vymezit postavení rodin ve společnosti - a to uţ jej cituji - "jako přirozené a základní jednotky společnosti, která má nárok na podporu
ze strany společnosti a státu, přičemţ za rodinu je povaţováno manţelské souţití rodičů a jejich dětí, vzniklé za zákonem stanovených podmínek, jako trvalé společenství muţe a ţeny za účelem rodinného souţití a řádné výchovy dětí." Bohuţel návrh tohoto zákona poslaneckou sněmovnou neprošel. Zůstanu nyní u rodinné formy zaloţené na manţelství, neboli u rodiny v tradičním pojetí. Jak jsem výše uvedla, lze ji téţ také dále kategorizovat a škatulkovat podle různých kriterií. Kriteriem bude určitě charakter manţelských vztahů, dalším podstatným kriteriem je například ţivotní fáze manţelů, ve které se rodina nachází. Rodina před narozením prvního dítěte, s malými dětmi, dospívajícími dětmi či uţ jako třetí nebo vlastně první, nejstarší generace. Dalším kriteriem jsou vnější tlaky a podmínky působící na rodinu. Jiţ zmiňovaný průzkum pro UNESCO zaznamenává v celosvětovém měřítku tyto vlivy a změny vnitřních vztahů rodin: profesní ţivot obou rodičů, konsumní způsob ţivota na straně jedné či zápas o přeţití na straně druhé - to vše vede k tomu, ţe jsou rodiče dětem stále méně k dispozici, - velké obtíţe při předávání rodinných hodnot nastupující generaci - velká propast mezi generacemi a špatný příklad dospělých - konkurence tzv. druhotných skupin - přátel, klubů, part, které socializují jedince jiným způsobem neţ rodina - vyšší vzdělanost dětí neţ jejich rodičů - vedoucí ke ztrátě důvěry, úcty a porozumění, zvláště kdyţ se ke všemu přidá ještě konflikt mezi různými kulturami, náboţenstvími, apod. Avšak určující pro charakter rodiny a pro její fungování a nakonec i přeţití jsou vztahy mezi manţely. V právním pojetí je manţelství vlastně smlouva. Je to nepsaný, ale ţitý soubor práv a povinností. Kaţdé právo nese povinnost a odpovědnost - právo jednoho partnera znamená povinnost druhého partnera a naopak. Pokud má být smlouva dobrá, musí být práva a povinnosti obou smluvních stran v rovnováze a nezáleţí na tom, jak komplikované a vzájemně propletené vzhledem k vnějším tlakům tyto povinnosti a práva v konkrétním vztahu jsou. Kdyţ jsem se vdávala, radila mi kamarádka: "Maruško, vař mu a chval ho!" (Nebyla to tak úplně špatná rada). Ale ta rada v sobě skrývá určitou strategii a taktiku. Vím, ţe já své dceři takovou radu dávat nebudu, neboť by mne s ní zcela jistě odmítla. Ne kvůli faktu vaření, ale kvůli té taktice. Dnešní mladí lidé jsou přímí, nemají potřebu taktizovat, chovají se a říkají věci tak, jak je (vevnitř) subjektivně cítí. Chtějí se realizovat, chtějí se bavit, ale i pracovat, chtějí uznání a spravedlivé ohodnocení své práce vykonávané doma i mimo domov. Mohlo by se říct, ţe ţijí v pravdě. Jejich problémem je však, ţe často přeţenou - tu svou subjektivní pravdu. Oni netaktizují, ale mají nedostatek taktu. Chybí jim ta subtilní směsice pokory, ohleduplnosti, vcítění se do pocitů a vnímání druhého a smysl pro oběť. Jsou trochu jako sloni v porcelánu a ve svých vztazích na sebe naráţejí. Jsou si velmi dobře vědomi svých práv, ale je jim zatěţko plnit své povinnosti. Přitom mnohdy si mohou plnění svých povinností navzájem velmi usnadnit, kdyby kaţdý ze svého práva trochu ustoupil. Nemá smysl, abych rozebírala jednotlivá práva a povinnosti muţů a ţen vstupujících do manţelství, dostala bych se tím mimo jiné opět k tomu, co jsem uţ výše uvedla, tedy k plnění funkcí, které společnost od manţelů očekává. Jakým způsobem konkrétní manţelé vyhoví tomuto poţadavku, tj. jakým způsobem si jednotlivá práva a povinnosti mezi sebou rozdělí, záleţí dle mého názoru čistě na nich. Bohuţel častou příčinou rozvratů manţelských vztahů, se kterými se ve své praxi setkávám, je právě nerovné rozdělení povinností a práv mezi manţeli, zejména má-li to za následek i finanční kolizi mezi nimi, a neochota hledat řešení, které by vzhledem ke konkrétním podmínkám rodiny bylo přijatelné a vyhovovalo oběma manţelům. Nápomocna musí být ale také sama společnost. Musí vytvářet příznivé klima, které manţelům umoţní volit takovou náplň rolí v rodině neboli formu jejich vzájemných
vztahů, která bude výsledkem jejich svobodné volby. Jestliţe společnost od rodin mnohé očekává, musí jim být dobrým partnerem jako podnik, jako obec, jako stát. Za velmi dobrá povaţuji tedy všechna opatření, která umoţní ţenám stejně jako muţům lépe sladit své pracovní a rodinné povinnosti, opatření, která poskytnou muţům prostor a čas být se svými dětmi, aby se na základě vlastní znalosti a nezprostředkovaných informací mohli podílet na jejich řádné výchově a společně s matkami se mohli zabývat jejich kaţdodenními starostmi a problémy, a konečně i opatření, která umoţní ţenám se více podílet na rozhodování o věcech veřejných a mít tak moţnost poukazovat na hodnoty, které společnost dosud nedoceňuje.
Ţeny a rodinná politika host: PhDr. Josef Zeman, Národní centrum pro rodinu (Kulatý stůl UKŢ 27. 3. 2004) Diskuzi otevřela Bohunka Boučková, která si vzala k ruce návrh Evropské ústavy. V tomto dokumentu se klade důraz na práva ţen, muţů, dětí, starých lidí. Vzhledem k tématu kulatého stolu se pokoušela hledat právní úpravu, která by se týkala rodiny. Podle navrhovaného textu se za rodinu povaţuje jakékoliv společenství, které je za rodinu povaţováno v tom kterém národním státě - tedy rodinná politika, respektive definice rodiny, je ponechána na národním zákonodárství. Od tohoto úvodu přešla Bohunka k provokativní otázce směrované více méně na přítomného odborníka, pana PhDr. Josefa Zemana z Národního centra pro rodinu, který byl tak laskav a věnoval nám svůj čas, znalosti a energii. Otázka zněla: Stále se hovoří o tom, ţe rodina je v hluboké krizi. Je téţ pravdou, ţe srdcem rodiny je ţena. Znamená to tedy, ţe v krizi je ţena? Na nelehkou otázku - nelehká odpověď. Pan doktor Zeman se jí ujal s odbornou erudicí: Ţena má větší vliv na atmosféru, která v rodině panuje - moţná to platilo více dříve, neţ nyní. Kvalitu vztahu však určují oba manţelé. Podstatná změna je v tom, ţe si ţeny na základě větší míry reálné rovnoprávnosti začaly hledat kvalitní partnery. Také podle papeţské exhortace "Familiaris Consortio" a konstituce Gaudium et Spes je rodina společenstvím lásky - rodina bez lásky ţít nemůţe. Ve společnosti i v církvi převládlo tzv. personalistické pojetí manţelství, do té doby bylo institucionalistické pojetí, tedy pojetí manţelství výlučně jako instituce. Pro křesťany vznikl svým způsobem nový úkol, jak naplnit představu, aby manţelství bylo i institucí, která spolehlivě plní své funkce, i společenstvím lásky, kdyţ instituce klade důraz na autoritu a společenství na vzájemnost a vstřícnost. Obojí naplnit lze, ale je to těţké. Říká se, ţe muţ je hlavou rodiny . Také pojetí "hlavy" doznalo posun - hlava uţ nemá ty kompetence a význam jako dřív. Je to otázka autority a zodpovědnosti. Muţi obyčejně tvrdí, ţe ţena to umí lépe s dětmi, ale není to tím, ţe by to měla vrozené. Aţ budou mít muţi příleţitost být s dětmi stejně dlouho, budou to umět stejně dobře. Hledáme-li kvalitu rodiny, musíme najít vhodné postoje, které zaujmout, aby nedošlo k tomu, ţe uţ rodina, jako společenství lásky, neexistuje. To nelze bez dialogu. Ten musí v rovnoprávném vztahu nahradit autoritativní rozhodování. Kdyţ nastane konflikt, ozve se atavismus v nás - všichni jsme vybaveni k boji - máme své emoce. V momentě, kdy přestává fungovat institucionální sloţka s tím formálním předpokladem, ţe hlavou je muţ, tedy má poslední slovo, tak najednou chybí tato poslední rozhodovací instance pro řešení problému. Nelze však jít zpět. Je nutné se naučit komunikaci - dialogu, nikoliv však dialogu emocí. (Např. aby muţ pochopil, ţe argument "nevím jak, ale jinak…" je také věcný a moţný argument zaloţený na intuici). Vzájemným respektováním se vztah stává kvalitnějším. Rodina se mění - pozvolna se mění role muţů a ţen. Rodina procházející proměnami je zranitelnější. Jsou téţ obrovské rozdíly mezi rodinami i v rámci Evropy. Jiná je rodina ve Švédsku, jiná ve Francii. Definice rodiny v Evropské ústavě by byla kamenem úrazu. Je mnoho rodinných forem zaloţených na manţelství. Avšak uznávání homosexuálních svazků (registrované partnerství) - to rodinám škodí, protoţe klade na roveň cíl egoistický a altruistický. Partnerství prospívá jim samým, rodina je pro partnery i pro děti.
Co se týče rodinné politiky u nás - není to ucelený systém. Touto otázkou se zabývá ministerstvo práce a sociálních věcí - odbor pro rodinnou politiku. Jiné státy mají koncepčnější přístup, rodinu je třeba podpořit jak finančně, tak morálně. Například ve Francii vzniklo před třemi lety ministerstvo pro rodinu. Obsahem rodinné politiky by v zásadě mělo být, aby v současné době prudkých změn pomohl stát rodině splnit, co si mladí lidé zakládající rodinu představují. Jedná se o dvě zásadní věci: mít se rádi a mít hodné a úspěšné děti. Stát můţe s realizací obojího pomoci prostřednictvím podpory vzniku takových sluţeb, které pomáhají rozvíjet vztahy, řešit konflikty a zvyšovat kompetenci rodičů. Mladí lidé mají hodně lákadel - společnost by se měla snaţit, aby i rodina byla lákadlem a mateřství i otcovství bylo přitaţlivé. Aby obojí bylo obrazem společenského úspěchu. Aby rodina mohla fungovat v dialogu, musí se děti dialogu učit. Dialog musí být rovnoprávný i v tom technickém smyslu - mít k dispozici dovednost postarat se rovnoprávně o chod domácnosti. Matky dělají chybu, kdyţ někdy k tomu své syny nevedou. Vychovávat děti umí jen ten, kdo si s nimi umí hrát. Ve Švédsku například můţe otec trávit se svými dětmi na tzv. otcovské dovolené dva měsíce. Usiluje se o to, aby tato otcovská dovolená byla prodlouţena na 6 měsíců. V Rakousku mají 18měsíční rodičovskou dovolenou. Pokud se manţelé u dítěte vystřídají, prodluţuje se tato dovolená na 24 měsíců. Na otázku, zda je ve Švédsku patrná nějaká změna v rodinném klimatu, dr. Zeman odpověděl, ţe tyto sociální věci mají obrovskou setrvačnost. Zvýšená porodnost však dává za pravdu takovým opatřením. Účastnice uváděla příklad rodinné firmy, s tím, ţe se ţena vţdy přizpůsobí. Dr. Zeman upozornil na změněnou situaci, kdy v současné postmoderní době odvětví sluţeb zaměstnává více lidí neţ průmyslová odvětví a ten rozdíl bude narůstat. Bude přibývat podnikatelů či spíše podnikatelek ve sluţbách. Bude více prostoru pro rodinné firmy s moţností střídání a zastupitelnosti manţelů. Existující sluţby pro rodiny jsou velmi košaté. V Americe si lze dokonce zaplatit kurs, ve kterém by se rodič naučil vyprávět svým dětem pohádky. V Itálii začíná přibývat intelektuálních rodin, kde kaţdý z rodičů pracuje pouze na půl úvazku. Trend je takový, ţe nebude nutné se tolik honit, nebudeme-li chtít. Také vzdělávací systém a způsob preferuje ţeny - dívky jsou receptivnější, na rozdíl od hochů lépe přijímají poznatky, proto jsou školsky úspěšnější. Víme, jak vzdělávat ţeny, nikoliv muţe. Zatím však neumíme ţenského vzdělání dostatečně vyuţívat. Další diskutující uvedla, ţe namísto televizního pořadu "Sama doma" by uvítala pořad "Sama s dětmi doma". Určitě by více maminek (případně tatínků) na rodičovské dovolené uvítalo televizní program, který by je mohl motivovat a poskytovat jim nápady a inspiraci k různým výtvarným, naučným či jiným činnostem pozitivně rozvíjejících osobnost dítěte, zvláště je-li těch dětí doma více. V televizních programech však také chybí sdělení, jak jsou muţi v rodině důleţití. Dle dr. Zemana naléhavost řešení nespočívá v tom, jak vynakládat peníze na to, aby bylo více dětí, ale v tom, aby těm, kteří si to přejí a snaţí se mít kvalitní rodiny, to bylo umoţněno a téţ usnadněno. Ve veřejné diskuzi se bohuţel klade důraz více na děti, nikoliv na rodiny. Právě rodinám by však měla patřit obecná podpora. (zapsala Marie Boháčová)
Ţeny a Plenární sněm církve v ČR Kulatý stůl UKŢ 29. května 2004 Kdyţ jsme v loňském roce plánovaly témata našich diskusí na aktuální otázky kolem kulatého stolu, zvolily jsme na květen právě toto téma. Odhadovaly jsme, ţe přibliţně po roce od prvního zasedání Plenárního sněmu si pozveme někoho, kdo se tímto tématem na sněmu zabývá a poreferuje nám o tom, jak práce pokročila. Mnoho našich členek má totiţ o práci Plenárního sněmu upřímný zájem, protoţe od něj očekává řešení současných problémů i vytyčení směru dalšího vývoje, budoucnosti církve v naší zemi. Hledaly jsme tedy na internetových stránkách Plenárního sněmu nejdříve, co vůbec sněm o ţenách říká. Cituji ze základního pracovního materiálu Instrumentum laboris, kapitola 19 - "Povolání, formace a sluţba laiků, sdruţení křesťanů, církevní hnutí": § 92: a) Naléhavá potřeba zlepšení postavení ţen je opravdovým znamením našich dnů. Učení církve podporuje roli ţeny v rodině, ale podtrhuje nezbytnost jejího nového postavení v církvi a důstojnějšího postavení ve veřejném ţivotě. Původním Boţím plánem bylo, aby muţ a ţena ţili v milujícím vztahu úcty, vzájemnosti a rovnosti. Učení církve je však nutné přenést do kaţdodenní praxe církve. b) Nespravedlivé zacházení se ţenami a jejich znevýhodnění představuje celou řadu křivd, které se musíme učit nově vnímat. Kritické a odv áţné protesty samotných ţen, které usilují o nápravu svého nerovného postavení vzhledem k muţům, stejně tak jako dědictví systematické diskriminace a samotný pocit křivdy mnohých ţen, si ţádají váţné promyšlení lidské, duchovní i teologické. Svět vnímaný očima ţen je však obohacující a nemůţe chybět ani v běţné pastorační praxi církve. Genius ţeny má v církvi své místo a je omylem se domnívat, ţe ho ţena můţe uskutečnit poţadavkem svého svěcení. Organický proces změn postavení ţeny v církvi je totiţ nesen zásadou stejné důstojnosti muţe a ţeny při zachování jejich rozdílnosti. Tradice vzájemného partnerství ve sluţbě Boţí je hlubokou zkušeností naší místní církve, jak ji představují vynikajícím způsobem naše národní světice sv. Ludmila, sv. Aneţka Česká a sv . Zdislava. c) Sněm děkuje všem ţenám - především křesťanským matkám, babičkám, věrným a obětavým řeholnicím i všem ostatním - za jejich příspěvek ke zlidštění a zduchovnění našeho světa. Jsou stráţkyněmi krásy, lidské paměti a priority vztahů nad všemi ostatními hodnotami. Jsme vděčni za jejich tvůrčí plodnost a veškeré projevy duchovního mateřství. § 94: Sněm vybízí místní církev k váţnému studiu a reflexi vztahů kněţí a laiků a postavení ţen ve společenství církve a následné diecézní synody ke hledání konkrétních podob systematické formace laiků, podílejících se na pastoraci v duchu zásady "kdo více dává, ten více potřebuje". (kurzívou zvýraznila redakce) Je zde tedy zřetelně formulováno mnoho důleţitých podnětů pro zhodnocení postavení ţeny v církvi a hledání nových forem v oblasti kaţdodenní pastorační praxe. Církev je vyzvána k váţnému studiu a reflexi. Hledaly jsme proto, která sněmovní
komise se touto otázkou zabývá. Odhadly jsme Komisi č. 8 (Komise pro pastoraci) nebo Komisi č. 5 (Komise pro ţivot a poslání laiků v naší církvi). Na internetu jsou zveřejněny také zápisy z dosavadních setkání jednotlivých komisí. Komise č. 8 se sešla dosud 3x, Komise č. 5 zatím 4x. Ani z jednoho zápisu není jasné, o čem se na setkání hovořilo. Na náš sněm UKŢ v únoru jsme pozvaly delegátku Marii Kotrbovou, která pracuje v Komisi č. 8. Z jejího referátu vyplynulo, ţe se práce komisí rozjíţdí zatím velice pomalu a v této komisi se zatím o ţenách v církvi zcela určitě nejednalo. Pozvaly jsme si tedy na besedu delegátku, která pracuje v Komisi č. 5, paní Pavlu Ţeníškovou z Plzně. Snad patří tato problematika spíše do kompetencí této komise? V sobotu 29. května jsme se sešly v Thákurově ul.. Téměř zaplněný kulatý stůl byl pro paní Pavlu příjemným překvapením, protoţe to dokazuje, ţe máme o jednání Plenárního sněmu opravdový zájem. Vyjádřila názor, ţe kdyby besedu na toto téma nabídla v Plzni, je moţné, ţe by nepřišel by nikdo. Lidé, kteří se nejprve do práce ve sněmovních krouţcích horlivě zapojovali, postupem času odpadali a nabývali pocitu, ţe jejich práce stejně nemá smysl. Proto snad je zájem o sněm nyní minimální. V úvodu jsme si zopakovaly, co se říká o ţenách v Instrumentum laboris a paní Pavla nám potvrdila, ţe jejich komise, která jedná o laicích, mluví vţdy o muţích i ţenách jaksi jedním dechem a nedělá rozdílu. My jsme argumentovaly tím, ţe si myslíme, ţe o ţenách v církvi by se přece jen mělo jednat zvlášť: mají přece odlišné postavení neţ muţi (nemohou být svěceny) a mají od Boha odlišná obdarování a z toho vyplývající i jinou spiritualitu. Ţeny přitom tvoří v našich kostelích většinu. Proto i tam, kde bude Plenární sněm reflektovat úlohu laiků, měly by být také respektovány rozdíly mezi muţem a ţenou a pojednáno o jejich úlohách odděleně. Následovala diskuse, z níţ vyjímám především dvě oblasti: a) Rozdíly ve spiritualitě: Dříve formulovali zásady spirituality pouze řeholníci (řeholnice) a kněţí. Nyní se začíná formovat spiritualita laiků, a to muţská a ţenská, a zvlášť spiritualita manţelská (velký pohyb je patrný především v iniciativě Manţelských setkání). Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muţ a ţena vzájemně doplňovali, a to i v oblasti duchovního ţivota. b) Rozdíly ve fungování v církvi: Rozdělení úkolů mezi muţe a ţeny nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou o podílu na sluţbě. Mohou ţeny ministrovat? Mohou vykonávat sluţbu lektora a akolyty? Někteří kněţí nevědí, co Řím v této otázce jiţ rozhodl a jak, a rozhodují se samostatně. Také praxe je v jednotlivých diecézích různá. V komunikaci kněţí se ţenami je patrný strach. Čeho se bojí? Církev v různých koncilních i pokoncilních a papeţských dokumentech vyzývá ţeny, aby uplatňovaly svá obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez podmínek, schopnost intuitivního vcítění apod.), protoţe právě tyto dary církev v současné době velmi potřebuje. Muţský racionální postoj v církvi se uplatňoval dva tisíce let. Ţenský přístup při pastoraci a evangelizaci můţe být jistě velmi přínosný. Citujme např. z několika dokumentů: Apostolicam actuositatem: Kap. 3.: Různá pole apoštolátu 9. Laici konají svůj mnohostranný apoštolát jak v církvi, tak ve světě. V obou těchto oblastech se jim otvírají různá pole apoštolské činnosti. Nejdůleţitější z nich zde chceme uvést. Jsou to: církevní obce, rodina, mládeţ, sociální prostředí, národní a mezinárodní řád. Protoţe však v nynější době mají na celkovém společenském ţivotě stále větší aktivní podíl ţeny, je velmi důleţité, aby se zvýšila jejich účast i v různých
oborech církevního apoštolátu II. vatikánský koncil ve svém závěrečném poselství říká ţenám: Nastává hodina, a jiţ nastala, kdy se plně rozvíjí povolání ţeny, hodina, kdy ţena získává ve společnosti moţnosti, vliv, vyzařování, jakých dosud nedosáhla. Proto ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ţeny, osvícené duchem evangelia, pomoci lidstvu, ohroţenému úpadkem. Mulieris dignitatem, apoštolský list papeţe Jana Pavla II. O důstojnosti a povolání ţeny, (Praha 1992) říká v kap. 10: Přednosti vlastní ţenské přirozenosti jistě nejsou menší neţ přednosti muţské, jsou jenom odlišné. Ţena tedy má - jako ostatně i muţ - usilovat o své uskutečnění jako osoby. Má usilovat o svou důstojnost a své povolání na základě těchto zdrojů, podle bohatství svého ţenství, které obdrţela v den svého stvoření a které stále dědí jako výraz Boţího obrazu a podoby, jeţ jsou jí vlastní. Paní Pavla vyjádřila pochopení pro naši argumentaci. Seznámila nás s nadpisy jednotlivých kapitol pracovního materiálu jejich komise a shodly jsme se na tom, ţe v některých kapitolách by reflexe o ţenách rozhodně být měla (např. "Laici v církvi: jejich kněţská, prorocká a pastýřská sluţba", nebo "Hledání autentické podoby duchovního ţivota laiků" - ţenská a manţelská spiritualita, nebo "Komunikace v církvi" - komunikace kněţí se ţenami aj.) V závěru besedy přislíbila, ţe naše názory bude tlumočit na příštím zasedání komise, které je hned následující úterý. Komise pro ţivot a poslání laiků v naší církvi (č. 5.) naše podněty přijala a do svého pracovního materiálu je zapracovala v této podobě: 4. Podíl laiků na ţivotě místní církve, spoluzodpovědnost za církev 4. V rámci ţivota farnosti je potřebné vnímat rozdíly i mezi muţi a ţenami. Stvořitelovým záměrem bylo, aby se muţ a ţena vzájemně doplňovali. Rozdělení úkolů mezi muţe a ţeny nemá být a nechce být bojem a moc, ale domluvou o podílu na sluţbě. Mohou ţeny ministrovat? Mohou vykonávat sluţbu lektora a akolyty? Také praxe je v jednotlivých diecézích různá. V komunikaci kněţí se ţenami je patrný strach. Čeho se bojí? Církev v různých dokumentech vyzývá ţeny, aby uplatňovaly svá obdarování (důraz na vztahy, smysl pro oběť, přijetí druhého bez podmínek, schopnost intuitivního vcítění apod.), protoţe právě tyto dary církev v současné době velmi potřebuje. Ţenský přístup při pastoraci a evangelizaci můţe být jistě velmi přínosný.
Kongregace pro nauku víry: List biskupům katolické církve o spolupráci muţů a ţen v církvi a ve světě (Převzato se svolením ČBK ) ÚVOD 1. Církev, která ví, co je lidské, se stále zajímá o vše, co se týká ţivota muţů i ţen. V poslední době se hodně uvaţovalo o důstojnosti ţeny, o jejích právech a povinnostech v různých oblastech občanské a církevní společnosti. Církev přispěla k hlubšímu porozumění tomuto základnímu tématu především učením Jana Pavla II., a dnes cítí výzvu oslovit některé myšlenkové proudy, které jsou často v rozporu s pravým posláním ţeny. Tento dokument chce po krátkém představení a kritickém zhodnocení některých současných antropologických koncepcí nabídnout úvahy - inspirované doktrinálními prvky biblického pohledu na lidskou osobu, které nelze opomenout pro zachování identity lidské osoby - které jsou předpokladem pro správné pochopení aktivní spolupráce muţů a ţen v církvi a ve světě, při uznání jejich rozdílnosti. Tyto úvahy chtějí být výchozím bodem na cestě k dalšímu hledání uvnitř církve a podnětem pro dialog se všemi muţi a ţenami dobré vůle, v upřímném hledání pravdy a ve společném úsilí rozvíjet stále opravdovější vztahy. I. PROBLEMATIKA 2. V posledních letech se v přístupu k ţenské otázce vymezily nové tendence. První tendence silně zdůrazňuje stav podřízenosti ţeny ve snaze vyvolat spor. Ţena, aby byla sama sebou, se stává soupeřkou muţe. Na zneuţití moci odpovídá strategií hledání moci. To vede k soupeření mezi pohlavími, kde identita a úloha jednoho je zdůrazňována na úkor druhého. To má škodlivý vliv na lidskou osobu, který se bezprostředně a s neblahými následky projevuje ve struktuře rodiny. Druhá tendence se objevuje jako důsledek té první. Ve snaze zabránit dominantnímu postavení jednoho nebo druhého pohlaví směřuje tato tendence ke smazávání jejich rozdílností, které jsou povaţovány pouze za výsledek historicko-kulturní podmíněnosti. Na této rovině je tělesná odlišnost, nazývaná pohlaví, minimalizována, zatímco rozměr úzce kulturní, nazývaný gender, je zdůrazněn a povaţován za primární. Zastírání rozdílnosti nebo duality pohlaví má ohromné následky na různých úrovních. Tato antropologie, která zamýšlela hájit úsilí o rovnost ţeny a její osvobození od biologického determinismu, ve skutečnosti inspirovala ideologie, které podporují např. zpochybnění rodiny s její přirozenou strukturou dvou rodičů, tedy otce a matky, zrovnoprávnění homosexuality s heterosexualitou a nový model polymorfní sexuality. 3. Bezprostřední příčiny výše jmenované tendence se nacházejí v kontextu úvah o úloze ţeny, ale její hlubší motivaci je třeba hledat v lidské snaze osvobodit se od vlastních biologických podmíněností. Z tohoto antropologického hlediska by v sobě lidská přirozenost neměla charakteristiky, které by jí náleţely absolutním způsobem: kaţdá osoba od chvíle, kdy by byla svobodná od kaţdého předurčení spojeného s jejím tělesným zaloţením, by se mohla nebo by se měla zformovat podle svého přání. Tato tendence má mnoho důsledků. Především posiluje myšlenku, ţe osvobození ţeny s sebou nese kritiku Písma svatého, které podává patriarchální pojetí Boha
podporované bytostně muţskou kulturou. Na druhé straně by se skutečnost, ţe Boţí Syn na sebe vzal lidskou přirozenost v její muţské podobě, zdála nedůleţitá a nesměrodatná. 4. Tváří v tvář těmto myšlenkovým proudům hovoří církev, osvícená vírou v Jeţíše Krista, o aktivní spolupráci mezi muţem a ţenou zaloţené na poznání jejich rozdílnosti. Pro lepší pochopení základu, smyslu a důsledků této odpovědi je uţitečné se vrátit, byť pouze krátce, k Písmu svatému, bohatému na lidskou moudrost, v níţ se postupně tato odpověď projevovala díky Boţímu zásahu ve prospěch lidstva. II. ZÁKLADNÍ ÚDAJE BIBLICKÉ ANTROPOLOGIE 5. První sérií biblických textů určených k analýze jsou první tři kapitoly knihy Geneze. Ty nás přivádějí "do rámce biblického ‚počátku'. V této souvislosti je zjevená pravda o člověku jako ‚obrazu a podobě Boha' neměnným základem celé křesťanské antropologie." V prvním úryvku (Gn 1,1-2,4) se popisuje stvořitelská moc Boţího slova, které působí rozlišení v původním chaosu. Sdruţují se světlo a tma, moře a souš, den a noc, byliny a stromy, ryby a ptáci, všichni "podle svých druhů". Rodí se uspořádaný svět, počínaje rozdílnostmi, které však na druhé straně slibují vztahy. Zde je tedy načrtnutý základní obraz, do něhoţ je umístěno stvoření lidstva. "I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (…).' Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, jako muţe a ţenu je stvořil." (Gn 1,26 27) Lidstvo je zde popsáno jako bytí, které se od svého počátku projevuje ve vztahu muţe a ţeny. Toto podle pohlaví rozdělené lidstvo je výslovně prohlášeno "obrazem Boţím". 6. Druhé vyprávění o stvoření (Gn 2, 4-25) potvrzuje jasným způsobem důleţitost pohlavní rozdílnosti. Ten, který je jednou utvořen Bohem a postaven do zahrady, jiţ má obdělávat pro svoji obţivu, a který je označen ještě obecným jménem jako Adam, proţívá zkušenost osamocení, jeţ přítomnost zvířat nedokáţe ukonejšit. Potřebuje jemu odpovídající pomoc. Termín zde nepopisuje podřazenou úlohu, ale ţivotní pomoc. Účelem je totiţ umoţnit, aby Adamův ţivot neupadl do sterilního a nakonec smrtelného zabývání se pouze sebou samým. Je nutné, aby vstoupil do vztahu s jiným stvořením, které by bylo na jeho úrovni. Pouze ţena, stvořená ze stejného "těla" a zahalena stejným tajemstvím, dá ţivotu muţe budoucnost. To se potvrzuje v ontologické rovině, protoţe Bůh tím, ţe stvořil ţenu, charakterizuje lidstvo jako vztahovou skutečnost. V tomto setkání se vynořují také slova, která poprvé otevřela ústa člověka výrazem úţasu: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla." (Gn 2,23) "Ţena," napsal Svatý otec v odkazu na tento biblický úryvek, "je ve společném lidství druhé ‚já'. Od začátku se [muţ a ţena] objevují jako ‚jednota dvou', a to znamená překonání původní osamocenosti, v které muţ nenalézal ‚pomoc' podobnou sobě (Gn 2,20). Jde tu jen o ‚pomoc' v činnosti, v ‚podmaňování si země' (srov. Gn 1,28)? Nepochybně jde o druţku ţivota, s kterou se můţe muţ spojit jako s manţelkou a stát se s ní ‚jedním tělem'. Proto ‚opustí svého otce a svou matku' (srov. Gn 2,24)." Ţivotní rozdílnost je směřována do společenství a je ţita pokojným způsobem vyjádřeným tématem nahoty: "Oba dva byli nazí, člověk i jeho ţena, ale nestyděli se." (Gn 2,25) Tak lidské tělo, označené pečetí muţství nebo ţenství, "zahrnuje ‚od počátku' znak manţelství, tedy schopnost vyjádřit lásku: onu lásku, v níţ se člověkosoba stává darem, a prostřednictvím tohoto daru uskutečňuje samotný smysl svého bytí a své existence." Svatý otec v komentáři k těmto veršům Geneze pokračuje: "V
této svojí zvláštnosti je vyjádřením ducha a je povoláno, v samotném tajemství stvoření, k bytí ve společenství lidí, ‚k obrazu Boţímu '." Tento pohled na manţelství objasňuje, v jakém smyslu staré vyprávění Geneze chápe, jak je ţena ve svém nejhlubším a jedinečném bytí, "pro druhého" (srov. 1 Kor 11,9): to je tvrzení, které místo odcizení vyjadřuje základní aspekt podobnosti s Nejsvětější Trojicí, jejíţ osoby s příchodem Krista zjevují bytí ve společenství lásky, jedna pro druhou. "V ‚jednotě dvou' jsou muţ a ţena od začátku povoláni nejen, aby ţili ‚vedle sebe' nebo ‚spolu', nýbrţ jsou povoláni také k tomu, aby ţili navzájem ‚jeden pro druhého'. (…) Text Gn 2,18-25 poukazuje na to, ţe manţelství je první a do jisté míry základní rozměr tohoto povolání. Celé dějiny člověka na zemi probíhají v rámci tohoto povolání. Na základě zásady, ţe v meziosobním společenství jeden je tu ‚pro' druhého, rozvíjí se a naplňuje v těchto dějinách integrace ‚muţských' a ‚ţenských' prvků v Bohem chtěném lidství." Pokojná vize, kterou končí druhé vyprávění o stvoření, připomíná ono "velmi dobré", které uzavírá první vyprávění, stvoření muţe a ţeny. Zde je srdce původního Boţího plánu a nejhlubší pravda muţe a ţeny tak, jak je Bůh chtěl a jak je stvořil. Tyto původní dispozice Stvořitele, jakkoliv převrácené a zatemněné hříchem, nemohou být nikdy vymazány. 7. Prvotní hřích mění způsob, kterým muţ a ţena přijímají a ţijí Boţí slovo a svůj vztah se Stvořitelem. Hned, jak je Bůh postavil do zahrady, dal jim jedno pozitivní přikázání (srov. Gn 2,16) následované zákazem (srov. Gn 2,17), v němţ je implicitně potvrzen podstatný rozdíl mezi Bohem a lidmi. Muţ a ţena, ovlivněni hadem, tuto rozdílnost popírají. Následně je překroucen i způsob, jak ţít svoji sexuální rozdílnost. Vyprávění Geneze tak stanovuje vztah příčiny a účinku mezi dvěma rozdíly: povaţuje li lidstvo Boha za svého nepřítele, samotný vztah mezi muţem a ţenou je mravně zkaţený. Je-li tento vztah zkaţený, je přístup před Boţí tvář vystaven riziku zatracení. Ve slovech, kterými se Bůh obrací na ţenu po hříchu, je stručným, ale ne méně působivým způsobem vyjádřen typ vztahů, které se nastolují mezi muţem a ţenou: "Budeš dychtit po svém muţi, ale on nad tebou bude vládnout." (Gn 3,16) Bude to vztah, v němţ bude láska poníţena do pouhého hledání sama sebe, do vztahu, který pohrdá láskou a zabíjí ji, a nahrazuje ji panováním jednoho pohlaví nad druhým. V dějinách lidstva se skutečně opakují tyto situace, v nichţ je otevřeně vyjádřena trojí ţádostivost, kterou připomíná svatý Jan, kdyţ mluví o ţádosti těla, ţádosti očí a honosném způsobu ţivota (srov. 1 Jan 2,16). V této tragické situaci jsou ztraceny rovnost, úcta a láska, které podle původního Boţího plánu vyţaduje vztah mezi muţem a ţenou. 8. To, ţe jsme si prošli tyto základní texty, nám dovolí znovu potvrdit některé hlavní údaje biblické antropologie. Nejprve je třeba zdůraznit osobní charakter lidského bytí: "Člověk je osoba, a to muţ a ţena ve stejné míře. Oba totiţ byli stvořeni k obrazu a podobě osobního Boha." Stejná osobní důstojnost se uskutečňuje jako fyzické, psychologické a ontologické doplnění a umoţňuje harmonickou "unidualitas" vztahu, kterou pouze hřích a "struktury hříchu" vepsané do kultury učinily potenciálně konfliktní. Biblická antropologie naznačuje, ţe se problémy, které se na rovině veřejné nebo soukromé dotýkají rozdílnosti pohlaví, mají řešit na základě vztahu, nikoliv soutěţení nebo odplaty. Mimoto je třeba zdůraznit důleţitost a smysl rozdílnosti pohlaví jako skutečnosti hluboce vepsané do nitra muţe a ţeny: "Sexualita charakterizuje muţe a ţenu nejen na rovině fyzické, ale také na rovině psychologické a duchovní a vtiskuje se do
kaţdého jejich výrazu." Nemůţe být omezena na pouhý a bezvýznamný biologický fakt, ale je "základní sloţkou osobnosti, jejího způsobu bytí, projevování se, komunikace s ostatními, cítění, vyjadřování a ţití lidské lásky." Tato schopnost milovat, odlesk a obraz Boha Lásky, má své vyjádření v manţelském charakteru těla, do něhoţ je vepsáno muţství a ţenství lidské osoby. Antropologický rozměr sexuality je neoddělitelný od teologického. Lidské stvoření je ve své jednotě duše a těla od začátku určeno vztahem s druhým, který se od něho liší. Tento vztah se ukazuje jako dobrý a porušený zároveň. Je dobrý skrze původní dobrotu prohlášenou Bohem od prvního okamţiku stvoření. Je ale také porušený disharmonií mezi Bohem a lidstvem, která má počátek v hříchu. Tato nedokonalost neodpovídá ani původnímu Boţímu plánu ohledně muţe a ţeny, ani pravdě o vztahu pohlaví. Proto tento dobrý, ale zraněný vztah potřebuje uzdravení. Jaké mohou být cesty tohoto uzdravení? Vyjdeme-li pouze ze situace poznamenané hříchem, pak nás úvahy a analýzy problémů týkajících se vztahu pohlaví, nutně přivedou zpět k výše naznačeným omylům. Je proto třeba prolomit tuto logiku hříchu a hledat východisko, které dovolí odstranit ji ze srdce hříšného člověka. Jasný směr v tomto smyslu je dán boţským přislíbením Spasitele, které zahrnuje "ţenu" a její "símě" (srov. Gn 3,15). Je to příslib, který dříve neţ se uskuteční, projde dlouhou přípravou v dějinách. 9. Jedno z prvních vítězství nad zlem je představeno v historii Noeho, muţe spravedlivého, který, vedený Bohem, unikl spolu se svou rodinou a zvířaty rozmanitých druhů před povodní (srov. Gn 6-9). Ale naděje spásy se potvrzuje především v Boţím vyvolení Abrama a jeho potomstva (srov. Gn 12,1nn). Bůh tak začíná zjevovat svoji tvář, aby lidstvo díky vyvolenému národu poznalo cestu, jak být podobno Bohu, tedy cestu svatosti, a tudíţ cestu změny srdce. Mezi mnoha způsoby, kterými se Bůh podle dlouhé a trpělivé pedagogiky zjevuje svému lidu (srov. Ţid 1,1), je také opakující se zmínka tématu spojení muţe a ţeny. Je to paradoxní, vezmeme-li v úvahu drama připomenuté v Genezi a jeho velmi konkrétní opakování v době proroků, jako i směšování svatého a sexuality v náboţenstvích národů obklopujících Izraelity. A přesto se tento symbolismus zdá nezbytný pro pochopení způsobu, kterým Bůh miluje svůj národ: Bůh se dává poznat jako Ţenich, který miluje Izrael, svou nevěstu. Důvodem toho, ţe je zde Bůh popisován jako "Bůh ţárlivý" (srov. Ex 20,5; Na 1,2) a Izrael označen jako "cizoloţnice" nebo "nevěstka" (srov. Oz 2,4-15; Ez 16,15 34), je naděje posílená slovy proroků, která dává vidět nový Jeruzalém jako dokonalou nevěstu: "Jako se mladík ţení s pannou, tak se tví synové oţení s tebou. A jako se ţenich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe." (Iz 62,5) Znovu utvořena "spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním." (Oz 2,21), ta, která se vzdálila, aby hledala ţivot a štěstí ve falešných bozích, se vrátí k Tomu, který bude mluvit k jejímu srdci, "opět odpoví jako za dnů m ládí" (Oz 2,17) a uslyší ho prohlásit: "Tvým manţelem je přece ten, jenţ tě učinil." (Iz 54,5) V podstatě se jedná o stejný údaj, který je potvrzen, kdyţ souběţně s tajemstvím díla, které Bůh uskutečňuje prostřednictvím muţské postavy trpícího Sluţebníka, představuje kniha Izajáš ţenskou postavu hory Sijón zkrášlenou nadpřirozeností a svatostí, jeţ symbolicky představují dar spásy určené Izraeli. Píseň písní představuje bez pochyby důleţitý okamţik, který se opírá o tento způsob zjevení. Ve slovech lidské lásky, které oslavují krásu těla a štěstí vzájemného hledání, je rovněţ vyjádřena láska Boha k jeho lidu. Církev se tedy nespletla, kdyţ vyuţila stejné výrazy pro vyjádření tajemství svého vztahu s Kristem, a tak neohroţeně sjednotila to, co je nejvíce lidské, s tím, co je nejvíce boţské.
V celém Starém zákoně se ukazují dějiny spásy, na nichţ se zároveň účastní muţský i ţenský prvek. Výrazy ţenich a nevěsta nebo také smlouva, kterými je charakterizována dynamika spásy, přestoţe mají evidentní metaforický rozměr, jsou mnohem víc neţ pouhé metafory. Tento svatební slovník se dotýká samotné přirozenosti vztahu, který Bůh stanovil se svým lidem, i kdyţ je tento vztah širší neţ to, co můţe být zakoušeno v lidské svatební zkušenosti. Stejné konkrétní podmínky spásy vyjadřují proroctví, jako například Izajášova, kdyţ spojují muţskou a ţenskou úlohu ve zvěstování a předobrazu díla spásy, kterou Bůh právě dovršuje. Taková spása obrací čtenáře jak k muţské postavě trpícího sluţebníka, tak k ţenské postavě hory Sijónu. Izajášova proroctví střídají tuto postavu s postavou Boţího Sluţebníka, a to před vyvrcholením na konci knihy, kde je popisováno tajemné vidění Jeruzaléma, který v jediném dni rodí národ (srov. Iz 66,7-14), proroctví nových věcí, které Bůh právě uskutečňuje (srov. Iz 48,6-8). 10. V Novém zákoně nacházejí všechny tyto předobrazy své naplnění. Na jedné straně Maria, jako vyvolená Sijónská dcera, ve svém ţenství shrnuje a mění podmínky Izraele/Nevěsty v očekávání dne své spásy. Na druhé straně muţství Syna dovoluje poznat, jak Jeţíš přijímá ve své osobě vše, co starozákonní symbolismus pouţil k vyjádření Boţí lásky pro svůj lid, popsané jako lásky ţenicha pro svou nevěstu. Postavy Jeţíše a Marie, jeho Matky, zajišťují nejen návaznost Nového zákona na Starý, ale přesahují ho, neboť s Jeţíšem Kristem se objevuje - jak říká svatý Irenej "veškerá novost". Tento aspekt je zvláště evidentní z evangelia svatého Jana. Na příklad ve scéně svatby v Káně Galilejské je Jeţíš pobídnut svou matkou, nazvanou "ţena", aby se postaral o nové víno jako znamení budoucí svatby s lidstvem (srov. Jan 2,1-12). Tato mesiášská svatba se uskuteční na kříţi, kde rovněţ za přítomnosti matky, označené jako "ţena", vyteče z otevřeného srdce Ukřiţovaného krev/víno Nové smlouvy (srov. Jan 19,2527.34). Není proto nic neobvyklého, kdyţ se Jan Křtitel, dotázaný na svou totoţnost, představuje jako "přítel ţenichův", který se raduje, kdyţ slyší ţenichův hlas, a musí se umenšit pro jeho příchod: "Ţenich je ten, kdo má nevěstu; ale přítel ţenichův, který je s ním a slyší ho, srdečně se raduje z ţenichova hlasu. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit." (Jan 3, 29-30) Ve své apoštolské aktivitě rozvíjí svatý Pavel celý svatební smysl vykoupení a koncipuje křesťanský ţivot jako svatební tajemství. Církvi v Korintě, kterou zaloţil, píše: "Mám vás totiţ tak ţárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muţi a musím vás představit Kristu jako čistou pannu." (2 Kor 11,2) V listě Efesanům je znovu poukázáno na svatební vztah mezi Kristem a církví a je zde obsáhle prohlouben. V Nové smlouvě je milovanou nevěstou církev a - jak učí Svatý otec v Dopise rodinám - "tato nevěsta, o níţ je řeč v listě Efesanům, se zpřítomňuje v kaţdém pokřtěném a je jako osoba, která se dává spatřit svému Ţenichovi: ‚Miloval církev a vydal sám sebe za ni… Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady.' (Ef 5,25 -27)" Apoštol rozjímá o jednotě muţe a ţeny, jak je popsána v okamţiku stvoření světa (srov. Gn 2,24), a volá: "Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve." (Ef 5,32) Láska muţe a ţeny ţitá v síle křtu se stává svátostí lásky Krista a církve, svědectvím vydaným tajemství věrnosti a jednoty, z něhoţ se rodí "nová Eva" a jímţ ţije církev na zemi v očekávání plnosti věčného zasnoubení. 11. Křesťanští snoubenci, včleněni do velikonočního tajemství a učiněni ţivými znameními lásky Krista a církve, jsou obnoveni ve svém srdci a mohou uniknout vztahům poznamenaným ţádostivostí a sklonem vládnout nad druhým, jeţ uvedla do
prvotního manţelského páru roztrţka s Bohem způsobená hříchem. Dobrota lásky, po níţ si lidská zraněná touha zachovala stesk, se jim zjevuje s novými výrazy a moţnostmi. V tomto světle připomíná Jeţíš, dotazovaný na rozvod (srov. Mt 19,3 9), poţadavky smlouvy mezi muţem a ţenou, jak to chtěl Bůh na počátku, tedy před hříchem, který obhajoval následné úpravy Mojţíšova zákona. Tato Jeţíšova slova o rozvodu, daleká od tvrdého a nesmlouvavého řádu, jsou zvěstováním "dobré zprávy" o věrnosti, která je silnější neţ hřích. V síle vykoupení je moţné vítězství věrnosti nad slabostmi, nad zraněními a hříchy manţelského páru. V Kristově milosti, která obnovuje jejich srdce, se muţ a ţena stávají schopnými osvobodit se od hříchu a poznat radost vzájemného sebedarování. 12. "Vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste se v Krista, (…) uţ není muţ anebo ţena," píše svatý Pavel Galaťanům (Gal 3,27-28). Apoštol zde nepopírá rozdílnost muţe a ţeny, o níţ na jiném místě mluví jako o tom, co patří do Boţího plánu. To, co chce říci, je především toto: soupeření, nepřátelství a násilí, které ničí vztah muţe a ţeny, jsou v Kristu překonatelné a překonané. V tomto smyslu je lépe neţ kdy jindy vyjádřena rozdílnost mezi muţem a ţenou, kterou ostatně aţ do konce provází biblické zjevení. V poslední hodině pozemských dějin, kdyţ jsou v Janově Zjevení vymezena "nová nebesa" a "nová země" (Zj 21,1), je představeno vidění města Jeruzaléma s ţenskými rysy, které je "vystrojeno jako nevěsta pro svého ţenicha" (Zj 21,2). Samotné zjevení se uzavírá slovy nevěsty a Ducha, kterými volají Ţenicha: "Přijď, Pane Jeţíši." (Zj 22,20) Muţství a ţenství jsou tak zjeveny jako ontologicky náleţející ke stvoření, a tudíţ určeny k trvání mimo přítomný čas, evidentně v proměněné podobě. Tímto způsobem charakterizují lásku, která "nikdy nepřestává" (1 Kor 13,8), i kdyţ pomine časný a pozemský výraz sexuality, patřící ţivotu poznamenanému zrozením a smrtí. Pro tuto formu budoucí existence muţství a ţenství je prorockým znamením celibát pro Boţí království. Pro ty, kdo ho ţijí, předjímá ţivot, který přestoţe zůstává ţivotem muţe a ţeny, uţ nebude omezen dosavadními manţelskými vztahy (srov. Mt 22,30). Pro ty, kteří ţijí v manţelství, se celibát stává znamením a proroctvím naplnění, kterého jejich vztah dojde v setkání tváří v tvář s Bohem. Muţ a ţena jsou odlišní od počátku stvoření a zůstávají takovými v samotném srdci věčnosti, jsou včleněni do velikonočního Kristova tajemství, a tudíţ uţ nepociťují svou rozdílnost jako důvod nesváru, který je nutné překonat popřením nebo vyrovnáním, ale jako moţnost spolupráce, kterou je třeba pěstovat se vzájemnou úctou. III. AKTUÁLNOST ŢENSKÝCH HODNOT V ŢIVOTĚ SPOLEČNOSTI 13. Mezi základní hodnoty spojené s konkrétním ţivotem ţeny patří to, co nazýváme "schopnost přijetí druhého". Ačkoli určitý feministický proud vymáhá nároky ţeny "být pro sebe samu", uchovává si ţena hluboké vnímání toho, ţe to nejlepší v jejím ţivotě je činnost směrovaná k podpoře ţivota, k růstu a k ochraně druhých. Tato intuice je spojena s fyzickou schopností ţeny dávat ţivot. Taková schopnost, ať uţ ţitá nebo potenciální, je skutečností, která hluboce utváří ţenskou osobnost. Dovoluje jí velmi rychle dospět, dává jí smysl pro závaţnost ţivota a odpovědnosti s ním spojené. Rozvíjí v ní smysl a úctu ke konkrétnímu, které je v protikladu k abstrakcím, často smrtelným pro existenci jedinců a společnosti. Nakonec je to ţena, která i v nejvíce beznadějných situacích - a historie je toho dokladem - má jedinečnou schopnost vytrvat v protivenstvích, umoţnit ţivot i v extrémních situacích, uchovat spojení s budoucností a se slzami připomínat cenu kaţdého lidského ţivota. I kdyţ je mateřství klíčovým prvkem ţenské identity, neopravňuje nás to k tomu, uvaţovat o ţeně pouze z hlediska biologického plození. V tomto smyslu můţe
docházet k váţnému pokřivení pohledu na ţenu, kdyţ je vyzdvihována biologická plodnost v čistě kvantitativním smyslu, coţ je často doprovázeno nebezpečným opovrhováním ţenou. Velký význam má v tomto ohledu skutečnost křesťanského povolání k panenství, které je odváţné vzhledem ke starozákonní tradici i k nárokům mnoha lidských společností a radikálně kritizuje kaţdou snahu přiřadit ţenám pouze biologický úděl. Jako panenství přijímá od fyzického mateřství skutečnost, ţe neexistuje jiné křesťanské povolání neţ v konkrétním darování se druhému, tak fyzické mateřství přijímá od panenství jeho bytostně duchovní rozměr: nestačí dát pouze fyzický ţivot, aby se mohl opravdu narodit druhý člověk. To znamená, ţe mateřství můţe najít moţnosti k plné realizaci i tam, kde není fyzické plození. V této perspektivě chápeme jako nezastupitelný úkol ţeny ve všech oblastech ţivota rodiny a společnosti, které se dotýkají mezilidských vztahů a péče o druhého. Zde se velmi jasně projevuje to, co Jan Pavel II. nazval ţenským géniem. To znamená především, aby ţeny byly aktivně a významně přítomné v rodině, která je "společnost prvního řádu, a v určitém smyslu společnost ‚suverénní'", protoţe především zde nabývají tvaru podoby lidství a členové rodiny zde získávají základní poučení. Učí se milovat natolik, nakolik jsou milováni bez podmínek, učí se úctě ke kaţdé další osobě natolik, nakolik jsou sami v úctě, učí se poznávat Boţí tvář natolik, nakolik jim j i nejdříve ukáţe otec a matka, kdyţ projevují pozornost ke svému potomstvu. Kdekoliv chybí tyto základní zkušenosti, společnost jako celek trpí násilím a plodí svým způsobem další násilí. To rovněţ znamená, ţe ţeny mají být přítomné ve světě práce a organizace společnosti a mít přístup na místa vyţadující zodpovědnost, kde jim bude umoţněno ovlivňovat politiku národů a podporovat nová řešení ekonomických a sociálních problémů. S ohledem na to ovšem nesmíme zapomínat, ţe vztah mezi oběma aktivitami rodinou a prací - je pro ţeny zcela rozdílný neţ pro muţe. Výzvou současné doby je umoţnit soulad organizace práce a pracovních zákonů s posláním ţeny uprostřed rodiny. Problém není pouze právní, ekonomický a organizační; je to především otázka mentality, kultury a úcty. To totiţ vyţaduje skutečně spravedlivé ocenění práce vykonávané ţenou v rodině. Potom by ţeny, které si to svobodně přejí, mohly věnovat všechen svůj čas práci v domácnosti, aniţ by byly ve společnosti v opovrţení a finančně poškozovány, zatímco jiné, které si přejí angaţovat se také v jiné práci, by ji mohly vykonávat v upravené pracovní době, aniţ by musely volit mezi zanedbáváním rodinného ţivota nebo nepřetrţitým stresem, coţ má negativní důsledky jak pro osobní vyrovnanost ţeny, tak pro rodinnou harmonii. Jak napsal Jan Pavel II, "bude to společnosti jen ke cti, umoţní-li matce, aby se věnovala péči o děti a výchově podle jejich věkových potřeb; ovšemţe tak, aby nebyla omezována její svoboda, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ţenami poníţena." 14. Je ovšem vhodné uvědomit si, ţe zmíněné ţenské hodnoty jsou především hodnoty lidské: lidská situace, jak muţe, tak ţeny, stvořených k obrazu Boţímu, je jedna a nerozdělitelná. Pouze proto, ţe ţeny jsou bezprostředněji v souladu s těmito hodnotami, mohou být jejich připomínkou a přednostním znamením. Nakonec ale kaţdá lidská bytost, muţ nebo ţena, je určena k tomu být "pro druhého". V tomto smyslu to, co se nazývá "ţenskost", je víc neţ prostý znak ţenského pohlaví. Je to označení bytostně lidské schopnosti ţít pro druhého a díky druhému. Podpora ţeny ve společnosti proto musí být chápána a zamýšlena jako zlidštění společnosti, uskutečňované skrze hodnoty, znovuobjevené díky ţenám. Kaţdá tendence zaloţená na boji pohlaví, je pouhou iluzí a nebezpečím: skončila by v odloučení a soupeření mezi muţi a ţenami a podnítila by egocentrismus, ţivený
falešným pojetím svobody. Aniţ by odsuzovaly zlepšování ţenských práv ve společnosti a v rodině, chtějí tyto poznámky opravit tendenci, která povaţuje muţe za nepřátele, jeţ je třeba porazit. Vztah muţe a ţeny nemůţe najít správný výraz v nedůvěřivé a obranné opozici. Je třeba, aby byl tento vztah proţívaný v pokoji a ve štěstí sdílené lásky. Na konkrétnější rovině, sociální politika - v oblastech výchovy, práce, rodiny, přístupu ke sluţbám a občanské účasti - má-li na jedné straně bojovat proti nespravedlivé diskriminaci pohlaví, musí na druhé straně umět naslouchat touhám lidí a rozpoznávat jejich potřeby. Obrana a podpora stejné důstojnosti a společných osobních hodnot obou pohlaví musí být v souladu s pozorným rozpoznáváním odlišností a vzájemného obohacování tam, kde je to třeba pro uskutečňování vlastního lidství, ať muţského nebo ţenského. IV. AKTUÁLNOST ŢENSKÝCH HODNOT V ŢIVOTĚ CÍRKVE 15. Co se týče církve, ţena jako znamení je víc neţ kdy jindy ústřední postavou a vydává své bohatství. je víc neţ kdy jindy ústřední a plodné. To vyplývá z identity samotné církve, kterou dostala od Boha a přijala ve v íře. Tuto "mystickou", hlubokou a podstatnou identitu je třeba mít na paměti při úvahách o náleţitých úlohách muţe a ţeny v církvi. Od prvních křesťanských generací se církev povaţovala za společenství zrozené Kristem a spojené s ním vztahem lásky, jejímţ nejlepším vyjádřením je svatební smlouva. Z toho vyplývá, ţe prvním úkolem církve je zůstat v přítomnosti tohoto tajemství Boţí lásky, zjevené v Jeţíši Kristu, kontemplovat ho a slavit ho. V tomto ohledu představuje postava Panny Marie v církvi základní v ztahový bod. Pomocí metafory by se mohlo říci, ţe Panna Maria dává církvi zrcadlo, v němţ je církev pozvána poznat svou identitu jako stav srdce, postojů a činů, které od ní Bůh očekává. Mariina existence je výzvou pro církev, aby zakořenila své bytí v naslouchání Boţímu slovu a v jeho přijetí, protoţe víra není toliko hledání Boha ze strany člověka, ale především poznáním člověka, ţe Bůh k němu přichází, navštěvuje ho a mluví k němu. Tato víra, pro níţ "nic není nemoţného" (srov. Gn 18,14; Lk 1,37), ţije a prohlubuje se v pokorné a milující poslušnosti, s níţ církev umí říci Otci: "Ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,38) Víra neustále odkazuje na Jeţíše - "Udělejte všechno, co vám řekne." (Jan 2,5) - a provází ho na jeho cestě aţ pod kříţ. Maria v hodině nejhlubší temnoty vytrvá odváţně ve věrnosti s jedinou jistotou důvěry v Boţí slovo. Církev se stále od Panny Marie učí důvěrnému vztahu s Kristem. Maria, která ve svých rukách chovala malé betlémské dítě, nás učí poznávat nekonečnou Boţí pokoru. Ona, která ve své náručí přijala Jeţíšovo umučené tělo sňaté z kříţe, ukazuje církvi, jak má přijímat všechna těla znetvořená v tomto světě násilím a hříchem. Od Panny Marie se církev učí smyslu moci lásky, jak ji Bůh vysvětluje a zjevuje v samotném ţivotě milovaného Syna: "Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně (…) a poníţené povýšil." (Lk 1,51-52) Od Panny Marie přijímají i učedníci smysl a potěšení z chvály za dílo Boţích rukou: "Učinil mi veliké věci ten, který je mocný." (Lk 1,49) Učedníci se učí, ţe jsou ve světě, aby uchovali památku těchto "velkých věcí" a aby bděli v očekávání dne Páně. 16. Dívat se na Pannu Marii a napodobovat ji neznamená, ţe církev by měla převzít pasivitu, inspirovanou zastaralým pojetím ţenství. Ani to neodsuzuje církev k nebezpečné zranitelnosti ve světě, kde jde především o panování a o moc. Kristova cesta ve skutečnosti není cestou panování (srov. Flp 2,6), ani cestou moci, jak to chápe svět (srov. Jan 18,36). Od Syna Boţího se můţeme naučit, ţe tato "pasivita" je ve skutečnosti cestou lásky, je královskou mocí, která porazí kaţdé násilí, je "vášní",
která vysvobozuje svět ze hříchu a ze smrti a znovu tvoří lidstvo. Ukřiţovaný Jeţíš tím, ţe svěřil apoštola Jana své Matce, vyzývá církev, aby se učila od Panny Marie tajemství lásky, která vítězí. Aniţ by se církvi přisuzovala identita zaloţená na historicky podmíněném modelu ţenskosti, staví ji odvolání na Pannu Marii s jejími schopnostmi naslouchání, přijetí, pokory, věrnosti, chvály a očekávání do souvislosti s duchovními dějinami Izraele. Tyto postoje se v Jeţíši a díky němu stávají povoláním kaţdého pokřtěného člověka. Bez ohledu na různé ţivotní podmínky, stavy a povolání, ať uţ s veřejnou odpovědností nebo bez ní, určují tyto postoje podstatný aspekt identity křesťanského ţivota. Ačkoliv se jedná o postoje, které by měly být typické pro kaţdého pokřtěného člověka, ve skutečnosti jsou charakteristické pro ţenu, která je ţije se zvláštní intenzitou a přirozeností. V tomto smyslu zastávají ţeny v církevním ţivotě úkol maximální důleţitosti, připomínají tyto dispozice všem pokřtěným a přispívají jedinečným způsobem k ukazování pravé tváře církve, Kristovy nevěsty a matky věřících. V tomto smyslu je třeba také chápat skutečnost, ţe ačkoliv je kněţské svěcení vyhrazeno výhradně muţům, naprosto nebrání ţenám, aby vstupovaly do srdce křesťanského ţivota. Jsou povolané k tomu, aby byly pro všechny křesťany nezastupitelnými vzory a svědky toho, jak má nevěsta s láskou odpovídat na lásku ţenicha. ZÁVĚR 17. V Jeţíši Kristu je všechno tvořeno nové (srov. Zj 21,5). Obnovení v milosti není moţné bez obrácení srdcí. Díváme-li se na Jeţíše a vyznáváme-li ho jako Pána, jedná se o poznání cesty lásky vítězící nad hříchem, kterou on nabízí svým učedníkům. Takto se vztah mezi muţem a ţenou promění a trojí ţádostivost, o níţ mluví první list apoštola Jana (srov. 1 Jan 2,16), přestane být ničivou silou. Musíme přijmout svědectví vydávané ţivotem ţen jako objevení hodnot, bez nichţ by se lidstvo uzavřelo do sebestřednosti, do snů o moci a do dramatu násilí. Také ţena se musí nechat obrátit a rozpoznat jedinečné hodnoty a velkou moc lásky pro druhého, jejíţ nositelkou je její ţenství. V obou případech se jedná o obrácení lidstva k Bohu způsobem, kterým ať muţ, nebo ţena poznají Boha jako svou "pomoc", jako Stvořitele plného něhy, jako Vykupitele, který "tak miloval svět, ţe dal svého jednorozeného Syna." (Jan 3,16) K takovému obrácení nemůţe dojít bez pokorné modlitby za to, abychom přijali od Boha jasné vidění, kterým poznáme vlastní hřích a zároveň milost, která uzdravuje. Zvláštním způsobem je třeba vzývat Pannu Marii, ţenu podle Boţího srdce, "poţehnanou mezi ţenami" (srov. Lk 1,42), vyvolenou k tomu, aby zjevila lidstvu, muţům i ţenám, jaká je cesta lásky. Pouze takto se můţe "Boţí obraz", svatá podobizna vepsaná do kaţdého muţe a ţeny, vynořit podle zvláštní milosti, kterou kaţdý z nich dostal. (srov. Gn 1,27). Pouze tímto způsobem můţe být nalezena cesta pokoje a úţasu, o níţ svědčí biblická tradice skrze verše Písně písní, v obraze slavení jediné radosti těla i srdce. Církev zajisté zná sílu hříchu, který působí v jednotlivcích i ve společnosti a který někdy (občas) vede k zoufalství nad dobrem manţelského páru. Ale skrze svou víru v ukřiţovaného a vzkříšeného Krista poznává církev ještě větší sílu odpuštění a sebedarování navzdory jakémukoliv zranění a jakékoliv nespravedlnosti. Pokoj a úţas, které dnes s důvěrou ukazuje muţům a ţenám, jsou pokojem a úţasem zahrady vzkříšení, které prozářilo náš svět a celé jeho dějiny zjevením, ţe "Bůh je láska" (1 Jan 4,8.16).
Nejvyšší velekněz Jan Pavel II. během audience udělené níţe podepsanému kardinálovi, prefektovi Kongregace pro nauku víry, schválil tento dopis, na kterém se usneslo řádné shromáţdění této Kongregace, a nařídil, aby byl publikován. Řím 31. květen 2004, slavnost Navštívení Panny Marie + Joseph kard. Ratzinger Prefekt + Angelo Amato, SDB Titulární arcibiskup v Sila Sekretář
