Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti II. sborník Unie katolických žen vychází za finanční podpory nadace Robert Bosch Stiftung (Německo) obsah: Úvod 1. Ţena a rodina MUDr. Ludmila Hornofová: Ţena – matka početné rodiny (27.11.1999) Ing. arch. Eva Smutná: Problém interrupce (2. 9. 1999) 2. Ţena – laik v církvi: Pastorace rozvedených (27. 4. 2000) P. Aleš Opatrný: Rozvod – a co dál? Mgr. Alena Urbanová: Jak se ţije rozvedeným v katolické církvi 3. Identita ţeny: Lidská osoba a sexualita (18. 5. 2000) Doc. Pavel Ambros SJ: Sexualita a manţelství. Příspěvek ke spiritualitě manţelské lásky Mgr. Ing. Zdena Hegrlíková: Manţelské objetí jako opakování manţelského slibu P. Tomáš Holub: Akcenty muţské a ţenské spirituality 4. Mezinárodní konference„Rovné příleţitosti pro ţeny a muţe“ (Equal Opportunities) 30. 8. – 3. 9. 2000 Tisková zpráva Kázání kardinála Miloslava Vlka pronesené na zahajovací mši svaté Představení zemí, které byly na konferenci zastoupeny Úvodní slovo ing. Aleny Trnkové, místostarostky Prahy 6 Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná Prezentace a shrnutí výsledků z práce ve skupinách nad tématem: „Co pro nás znamená téma této konference: Rovné příleţitosti pro ţeny i muţe?“
Přednáška Margot Papenheim, zástupkyně německé katolické organizace ţen kfd,referentky pro mezinárodní a ekumenickou spolupráci Novinky z WUCWO Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná Přednáška paní Rodice Stanoiu z Rumunska Přednáška Mgr. Stanislavy Horské „Rovné příleţitosti v politice ČR a úloha ţenských nevládních organizací“ Přednáška paní Ramune Trakymiene z Litvy Příspěvky o politice rovných příleţitostí z různých západoevropských zemí Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná „Společné postupy při ovlivňování místní, celostátní a evropské politiky“ : výsledky z pracovních skupin rozdělených podle regionálních oblastí Dopis Romanu Herzogovi 5. Výroční Sněm UKŢ (25. 11. 2000) Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius: Proslov ke Sněmu UKŢ JUDr. Marie Boháčová: „Rovné příleţitosti pro ţeny i muţe“ a co se za tím skrývá…?
Úvod Milí přátelé, v pořadí jiţ druhý sborník z činnosti Unie katolických ţen, který drţíte v ruce, vás chce informovat o tématech, jimiţ se Unie ve své práci zabývala v letech 1999/2000, a pozvat k diskusi i vás, kteří jste nemohli být přesně v té době na tom místě, kde přednášky a diskusní příspěvky právě odezněly. Výhodou zapsaného slova je, ţe se k němu můţeme vracet a tak spolu vést rozhovor v širším časovém prostoru. Velký dík patří těm, kdo se na jeho zachycení – nejprve na magnetofonové pásce, potom v přepisu, podílely. Podstatnou část sborníku tvoří zdokumentování mezinárodní konference na téma „Rovné příleţitosti pro muţe i ţeny“, kterou jsme uspořádaly v létě roku 2000 v Praze. Chtěly jsme zachytit celý její průběh, proto kromě pečlivě připravených textů přednášek a projevů zde najdete i doslovný záznam rozhovorů, diskusních příspěvků či závěrů z práce ve skupinkách, které nejsou moţná jazykově precizní, ale upřímné a bezprostřední a vyjadřují výstiţně atmosféru našeho setkání. Tak můţete bý t i vy na konferenci s námi. Pozvaly jsme do Prahy ţeny z ţenských katolických organizací z celé Evropy. Zastoupeno bylo 22 zemí: Bosna, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Velká Británie, Maďarsko, Irsko, Itálie, Litv a, Lotyšsko, Nizozemí, Norsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Španělsko, Švýcarsko. Chtěly jsme se zeptat, jak ţeny v těchto zemích chápou a vnímají tyto nyní tak často v souvislosti se ţenami pouţívané termíny: „rovné příleţitosti, gender, mainstreaming“. Chtěly jsme sbírat informace, orientovat se v problematice, zcela v duchu onoho motta ze sv. Pavla: Všechno pečlivě zkoumejte a co je dobré, toho se drţte. Věřím, ţe i vám můţe tato diskuse zajímat a pomoci k lepší orientaci v dané problematice. Unie katolických ţen, Thákurova 3, 160 00 Praha 6. PhDr. Markéta Koronthályová, předsedkyně UKŢ
1. Ţena a rodina MUDr. Ludmila Hornofová: Ţena – matka početné rodiny Příspěvek přednesený na sněmu UKŽ 27.11.1999 Problémy, které s sebou přináší zodpovědnost za výchovu dětí a vedení velké domácnosti, zdaleka nejsou v popředí zájmu státu ani církve u nás. Ţena, která se – často neplánovaně – octne na mnoho let izolovaná v domácnosti s několika malými dětmi v roli vychovatelky a hospodyně, vykonává fyzicky i psychicky vysilující povolání, jehoţ efekt je vkladem do budoucnosti, není okamţitě zřejmý, a proto ho málokdo pozitivně zhodnotí. Církev sice vidí tuto ţeninu úlohu jako vysoce prospěšnou a ţádoucí, pastorační činnost ale v tomto ohledu vůbec neodpovídá poţadavkům doby. Ţeny, na kterých vlastně výlučně závisí výchova další generace, generace katolíků, a tedy i kněţí, u nás, jakoby si cíleného pastoračního zájmu nezaslouţily. Jaké je současné společenské postavení mnohonásobné matky u nás? Částečně ji společnost vidí jako odváţnou ţenu – tak to vidí ti, kdo vědí, ţe porodnost za poslední desetiletí u nás klesla ze 140 000 na 90 000 porodů ročně a ţe počet obyvatel České republiky rok od roku po tisících klesá. Na 1 ţenu v produktivním věku v současnosti připadá asi 1,3 dítěte. Standardní Čech, zpracovaný půlstoletím cílené ateistické výchovy k materiálnímu náhledu na ţivot, není schopen vidět nic jiného neţ okamţitý a vlastní prospěch. Není schopen investovat do díla kapitál, který se zúročí aţ v další generaci. To se týká jak investic ekonomických, tak duchovních. Seberealizace ţeny v zaměstnání jí přináší finanční ocenění, pocit rovnocennosti intelektuální, společenské i vzhledové. Troufám si říci, ţe tento pocit uspokojení potřebuje kaţdá ţena k tomu, aby si udrţela vnitřní rovnováhu, zdravé sebevědomí a sebejistotu. Pokud je jí tato potřeba odepřena, sotva se z ní stane osobnost harmonická, taková, která vzbuzuje u ostatních respekt a svědčí o pevném společenském postavení. Cesta k harmonickému rozvoji osobnosti je ale v případě matky a hospodyně velmi nesnadná. Málokterý manţel, natoţ celibátník na kazatelně či ve zpovědnici, si uvědomuje, ţe ţena
pracuje léta bez nároku na odpočinek a bez dovolené léta se pořádně nevyspí nemá soukromí léta si nepřečte knihu a odkládá na dlouhý čas všechny koníčky denně se soustřeďuje neustále na několik věcí současně nevidí efekt své namáhavé práce jednostranně a nadměrně léta zatěţuje páteř v klidu se nenají po celé dny komunikuje jen s malými dětmi po létech s hrůzou zjistí, ţe nedokáţe formulovat větu, natoţ napsat úřední dopis často si z ekonomických důvodů nemůţe dovolit jet na nákup autem nebo si koupit myčku na nádobí.
Výsledkem je její zdravotní a psychický stav. Naprostá většina těchto matek má jiţ kolem čtyřicítky ireversibilní změny na páteři, bolesti zad a hlavy, zanedbané křečové ţíly, ochablé břišní svaly a vystouplé břicho (v našich porodnicích se dosud nedbá na poporodní cvičení!), špatná ţivotospráva a pochybný výţivový vzorec české populace jen nahrává vzniku obezity a osteoporózy. U ţen v domácnosti se často projevuje souhrn příznaků charakterizovaný únavou a malátností, poruchami spánku, vypadáváním vlasů, nočním pocením, bušením srdce a extrasystolami, obtíţným kontrolováním emocí, bolestmi hlavy a opakovaný mi infekcemi (záněty dutin, angíny, záněty močových cest, bronchitidy, ekzémy). Pro zajímavost lze uvést, ţe souhrn těchto potíţí byl původně popsán u úplně jiné skupiny lidí, totiţ u válečných chirurgů za války ve Vietnamu. Ti vykonávali po dlouhou dobu a bez odpočinku náročnou, vysilující činnost, časově neomezenou, zodpovědnou, se vstáváním v noci, aniţ by viděli její efekt. Tyto příznaky byly popsány jako samostatná nosologická jednotka, chronický únavový syndrom. Není bez zajímavosti, ţe tato choroba byla v anglosaské medicíně uváděna také jako choroba ţen v domácnosti. Pro dotyčnou ţenu je to varovná kontrolka, která rozsvícením signalizuje získanou poruchu obranyschopnosti, resp. imunity organismu. Pokud ţena tuto výstrahu ignoruje a snaţí se nadále přepínat své síly, dojde pravděpodobně k rozvoji tzv. autoimunního onemocnění (alergické choroby, revmatologická onemocnění, RS, nádorová onemocnění). Je nasnadě, ţe svůj podíl na vzniku těchto potíţí má jak duševní, tak tělesná sloţka. Jak se bránit? Je jasné, ţe ţena musí individuálně upravit svůj denní reţim a pracovní rytmus tak, aby mohla občas „vysadit“. Kaţdá z nás ví, jak těţké je přesvědčit nejbliţší okolí, ţe musí na sebe vzít některé úkoly spojené s provozem domácnosti – zejména je to obtíţné tam, kde muţ z ekonomických důvodů prostě musí mít dvě zaměstnání. Málokdo také ví, ţe čestné samostatné podnikání v dnešní situaci vyţaduje pracovat od rána do noci a při respektování morálních zásad vůbec není výnosné. Muţ by ale měl být – také ve zpovědnici – veden k tomu, ţe je povinen dopřát občas manţelce volno k odpočinku a společenskému kontaktu, volno na mši sv. bez dětí atd. Otázka regulace početí dosud není všem párům docela jasná. Metody PPR jsou sice teoreticky perfektní, jejich uplatňování v praxi je ale víc neţ problematické. Mnohdy se církev staví zamítavě k takovým metodám antikoncepce, jako je koitus interruptus, pouţití preservativu či nonkoitální metody styku, které samozřejmě nejsou metodami spolehlivými, přece jen ale do určité míry omezí počet potomstva. Ţije-li člověk v neustálé oběti a odříkání, je na nejlepší cestě k duševní deformaci či dokonce nemoci. Ţivot nám nebyl dán jako trpká oběť, ale radost. Bůh nám nabízí řadu moţností, jak si ţivot osladit a nepříjemnou situaci zvládnout. Do zásad duševní hygieny např. patří neustále mít před sebou jako záchytný bod něco, na co se těším. Je dobré začít od věcí zcela lidských, které nám Bůh ve své otcovské lásce dává jako berličku: těším se na zítřejší návštěvu u kamarádky, na sobotní pěkný večer s manţelem, pro radost se nalíčím jen tak pro dobrý pocit, ţe mi to sluší, podívám se na pěkný film večer v televizi… Často přicházejí ţeny do zpovědnice s pocitem, ţe uţ vlastně ţádný duchovní ţivot nevedou. Zhroutí se pravidelný návyk ranní a večerní modlitby, zůstane jen společná modlitba s dětmi, a i ta se často při vší snaze zvrhne v kovbojku. Ţena má pocit, ţe uţ vlastně léta nebyla na mši svaté a ţe se po svatém přijímání uţ ani neumí pomodlit, protoţe léta po ní šplhají malé děti. Zpovědníkem je buď ujišťována, ţe to církev po ní
teď neţádá, protoţe má teď jiné povinnosti, nebo se jí dostane absurdní rady jako najít si doma klidné místo o samotě, kde by si denně něco přečetla z Písma a rozjímala. Je třeba vědět, ţe ţena zboţnost nechápe jako povinnost, ale jako potřebu, ţe po klidné nerušené mši svaté někdy doslova ţízní a nemůţe si ji dopřát. Jeden moudrý kněz, který ve své přetíţenosti uměl velmi dobře organizovat svůj čas, dával tyto moudré rady: Ráno se stačí pokřiţovat a poručit práci toho dne Bohu. To můţete udělat i v běhu cestou do koupelny. Jde o to, vypěstovat si na to návyk. A přes den je dobré zvyknout si modlit se při monotónních činnostech (ţehlení, zašívání atd.), jak to Vaší povaze vyhovuje – nenuťte se do zdrávasů, kdyţ Vás to vysiluje, mluvte s Kristem, jakoby stál vedle Vás, postěţujte si, povzdechněte, poproste o pomoc, poděkujte – jednou větou, jen oslovením. Jsou to často nejupřímnější lidské modlitby. Jde o to kontakt s Bohem nepřerušit, jen ho přizpůsobit „krizovému provozu“. Někomu také vyhovuje, zvykne-li si při práci zpívat píseň z kostela, která ho oslovuje. K otázce vzhledu ţeny – matky početné rodiny se dostávám na závěr, přitom ale zdaleka není tím posledním, na co má ţena dbát. Katolíci si často nechtějí připustit, ţe ať chtějí nebo ne, dojem z člověka při prvním kontaktu je často určující pro další vztah. Matka, která vede po ulici dvě děti, je tak trochu zanedbaná a jedno dítě brečí, obvykle není ničím pozoruhodným. Okolí nanejvýš soudí, ţe to má prostě kaţdá máma těţké. Ale matka obklopená čtyřmi či pěti dětmi je měřena zcela jiným metrem. Téměř kaţdý se za ní otočí, je to dnes na ulici vskutku rarita. Okolí se najednou dívá objektivem se zcela jinou rozlišovací schopností a soudí: Podívejte se, pořídí si takových dětí a pak to nezvládá. Podívejte se, jak je chudák utahaná. Tělo je Boţí chrám, To jsme slyšeli a četli uţ mockrát. Nedošlo nám ale, ţe chrám je totéţ co kostel. O náš kostel, kam chodíme na bohosluţby, se pravidelně staráme. Je čistý, opravený, zdi mají dobrou statiku, do střechy nezatéká. Vyskytne-li se závada, sháníme peníze na opravu a nelitujeme jich. Potrpíme si na vyblýskané svícny, rovné svíce a krásné, mnohdy drahé květiny. Je to přece náš kostel, kde přebývá Jeţíš. Ţenské tělo je Boţí umělecké dílo, kostel je lidské umělecké dílo, stvořené pro přebývání Boha a pro krásu. Stárne-li kostelní stavba, vyţaduje průběţnou péči a opravy. Stárne-li ţena, je její povinností dbát na svůj vzhled a zdraví víc neţ kdy předtím. Otázka oblečení není při troše vynalézavosti otázkou utrácení peněz. Dobré líčení není otázkou drahé kosmetiky, ale citu a vkusu. Redukce váhy není otázkou domnělých hormonálních vad a dědičných sklonů, ale pevné vůle a ţivotosprávy. Měly bychom své dcery odmala vychovávat v tom, ţe mají dbát na chůzi, drţení těla, hlídat si váhu, vštípit jim vkus v oblékání a šarm. Jisté je, ţe atraktivní vzhled a elegance u ţeny je i podvědomě u kaţdého normálního člověka pozitivní vjem, od kterého odvíjí svůj další přístup k ní. Zanedbat svůj vzhled je u ţeny stejně nepřípustné jako nedbat o kostel. Zejména v naší ateistické společnosti katolička svým zjevem reprezentuje i svůj ţivotní postoj. Kéţ bychom mohly jako kdysi manţelka polského exprezidenta Walęsy na otázku: „Jak to děláte, ţe vypadáte po tolika dětech tak dobře?“ odpovědět: „To je právě tím, ţe mám tolik dětí.“
Ing. arch. Eva Smutná: Problém interrupce příspěvek přednesený na 15. veřejném slyšení občanského sdružení Archa, 2. 9. 1999 Děkuji za pozvání, velice mě potěšilo. Svojí profesí jsem tomuto tématu velmi vzdálena, nejsem lékař, psycholog ani politolog, takţe zde budu vystupovat především jako maminka. Ačkoliv se jedná o velmi závaţné téma, týkající se mnoha ţen a rodin, s podivem jsem zjistila, ţe ţádná politická strana se konkrétními otázkami o umělém přerušení těhotenství ve svém programu nezabývá. Jde o problém, u kterého lhostejné nebo snad taktizující mlčení by bylo hrubou, nenapravitelnou chybou ze všech hledisek – lidského, společenského, mravního, lékařského, sociologického, ekonomického, dlouhodobě výhledového… atd. Diskutovaná je dnes otázka, má-li stát právo nebo povinnost zasahovat do problému interrupcí. Mnozí zareagují zcela jednoznačně, ţe potrat je záleţitost čistě soukromá a ţe záleţí na rozhodnutí kaţdé ţeny a pouze na jejím svědomí. Ano, v určitém okamţiku moţná, ale nikdo z nás neţije zcela osamocen, ţijeme ve společnosti, a proto buď přímo nebo nepřímo neseme odpovědnost za skutky, které se ve společnosti dějí. Zcela jednoduše řečeno, rodiče jsou odpovědni za výchovu svých dětí. Po právní strance je rodič odpovědný za činy svého potomka pouze do určitého věku, po morální stránce cítí dobrý rodič odpovědnost celý ţivot. Totéţ platí v měřítku celé společnosti, i ta nese odpovědnost za skutky svých členů, protoţe i ona dává řadu pravidel a nárokuje si i svůj díl při výchově jednotlivých generací. Jako příklad uveďme současnou situaci týkající se drog a drogové závislosti. Neustále narůstající počet závislých z řad dospělých i dětí je záleţitost špatná, po všech stránkách zlá. Jak v této tak jednoznačné situaci pomůţe společnost ? Na jedné straně protidrogové centrály, na druhé straně připustí eventuelní moţnost legalizace lehkých drog. Zpětná vazba na rodiny s dětmi je nasnadě: „Ale mami, lehké drogy se můţou, to nic není.“ A celá záleţitost můţe dále gradovat a kdo potom nese odpovědnost – dítě, rodina nebo společnost? V konečném důsledku má kaţdý řadu nejrůznějších argumentů pro obhajobu svých názorů. To je ale špatné a pošetilé, protoţe velikost a hodnota člověka, rodiny i společnosti je vţdy v tom, jak se umí čelem postavit k pravdě. Zde mějme na paměti, ţe i kdyţ 90% společnosti bude obhajovat nějakou leţ, tato se nikdy nestane pravdou. Člověk, který má Desatero a chce podle něj ţít, má jasně vymezené mantinely pro jakékoliv ţivotní situace. V případě interrupcí jedním slovem: Nezabiješ, dále záleţí vše na jeho svobodné vůli a svědomí. Člověk, který toto Desatero nemá a nezná, je odkázán na názor, výchovu, vedení a příklad společnosti. A zde se bohuţel často odráţejí názory ovlivněné především současnou výchovou a momentálním stavem rodiny nebo společnosti. Zůstává otázkou, kdo a jak dalece je ochoten bojovat za dobro ve společnosti a nést odpovědnost za názory a výchovu druhých. A zde se opět dostáváme k veřejnému mínění, politikům a zákonům.
Nejjednodušší východisko z této situace pro špatně fungující rodinu, společnost nebo politiky je mluvit o svobodě, právech a demokracii, protoţe tím od sebe logicky odpovědnost odsouváme. To ovšem často u řady váţných témat vede k nekonečným diskusím o tom, kde začíná a končí svoboda jednoho a začíná svoboda druhého. Rozhodování vţdy ztěţuje fakt, ţe kaţdý cítí nejvíce sám sebe. Všichni máme svědomí a v hloubi svých srdcí cítíme, co je dobro a co je zlo, která naše ţivotní rozhodnutí jsou správná a čestná a která jsou špatná a tím plodící zlo a nebo zlu napomáhající. Bohuţel se v naší moderní společnosti setkáváme s pohodlností lidí zamýšlet se hlouběji nad svými skutky. Ţijeme rychle, povrchně, a postupně si vytváříme k různým ţivotním situacím „nové – moderní“ postoje. Tyto námi vytvořené názory, mnohdy i zákony, předáváme dalším generacím jako naprosto správné, ale protoţe nejsou pevně morálně podloţeny, jsou snadno dále deformovatelné, stávají se plastickými – lidově řečeno: jak se právě hodí. Tolik na objasnění, proč povaţuji za vhodné, aby otázka interrupcí byla opět přehodnocena a stala se tématem pro jednotlivce, rodinu i společnost. I kdyţ je dnešní doba přeplněna informacemi o jakémkoliv tématu, často jsem překvapena neznalostí nebo lhostejným přístupem ţen, ale i muţů k problematice potratů. Za alarmující povaţuji, ţe toto konzumní klima zasahuje stále více mladou generaci. Zřejmě dlouhodobým působením materialistické výchovy, dnes umocněné silným individualismem, jsme v naší společnosti vytvořili atmosféru, ve které procento ţen a muţů, kteří dokáţí jednoznačně hájit bezbranný lidský ţivot, rapidně klesá. To, co by pro nás – lidstvo mělo být neotřesitelně chráněno – nový lidský ţivot – to jsme ochotni zavrhnout a mnoţství důvodů, pro které lze lidský plod zabít, utěšeně narůstá. Pouze nepatrné procento jsou případy, kdy jde o ţivot těhotné ţeny. Zvykli jsme si říkat, ţe kaţdá ţena má právo sama se rozhodnout, jestli dítě chce nebo ne. Je to dnes velmi okřídlená fráze, která zní svobodně a demokraticky, přitom sebou přináší buď ţivot nebo smrt. Ti, kdo obhajují umělé přerušení těhotenství, pouţívají často tvrzení, ţe lidský zárodek není hned člověkem od okamţiku oplodnění, nebo ţe není jisté, kdy se jím stává. Pravdou ale zůstává, ţe od samého počátku své existence má všechny schopnosti potřebné k tomu, aby se vyvinul k dospělosti. Jen vnější zásah nemoci, úrazu nebo zločinu mu v tom můţe zabránit. Je to dokázáno uţ tím, ţe nesčetné milióny od začátku světa se narodily a vyrostly dle tohoto zákona, vloţeného do přírody. Kaţdý lidský plod je od prvního okamţiku své existence novým, nevinným člověkem a nesmí se zabít, třebaţe je bezbranný a nemůţe se bránit, ba ani křičet. Tak to chápaly i dávné národy starověku, tak tomu rozumějí i dnes národy nejrozmanitějších kultur,
i kdyţ lidé někdy v pravěku, nemajíce poučení vědců, byli především asi hodně závislí na pozorování přírody. A zde i my vidíme, ţe ţádné zvíře nebrání vývoji svého potomstva, ba ani ţádná rostlina neničí své plody. Jak je moţno, ţe my, myslící lidé, dovedeme být krutější neţ ty nerozumné bytosti. A ještě naprosto bezostyšně jsme ochotni si tyto vraţedné činy podpořit zákonem. Často se v těchto souvislostech argumentuje tím, ţe kaţdá ţena má právo na své tělo. Ano, má, ale to právo má kaţdý člověk a nikoliv neomezené. Musí brát v úvahu přírodní zákony a zdravý rozum, k čemu by jinak byly např. protidrogové centrály a řada jiných akcí, kdyby člověk měl právo se zničit. Stejně tak člověk nesmí své právo na ţivot uplatňovat ku škodě nevinných bliţních, k čemu by pak bylo vymezování míst pro kuřáky, kontrola potravin a opět řada dalších příkladů. V četných zemích i bestiální a nebezpečný vrah je chráněn proti trestu smrti, v některých zemích se zabití psa povaţuje za trestný čin, a nevinné bezbranné děti se nemilosrdně usmrcují jako na „běţícím páse“ jako škodlivý hmyz, protoţe krutí sobci si chtějí hrát na stvořitele. Jaký tedy je po morální stránce rozdíl mezi matkou, která zabije své dítě za pomoci lékařů v prvních týdnech těhotenství, a matkou, která o několik týdnů později své dítě předčasně porodí a nechá ho zemřít, nebo matkou, která porodí po uplynutí 40 týdnů těhotenství a nechá své dítě zemřít, nebo matkou, která v určitém věku dítěte své dítě usmrtí. Vţdy se jedná o jeden jediný vztah matka a dítě. Mnozí s tímto názorem zásadně nesouhlasí a snaţí se všemi dostupnými argumenty očistit interrupci od slova vraţda. Podstata ale zůstává stále stejná – zmaření lidského ţivota. Lékaři stanovená lhůta z důvodu technického prov edení interrupce (cca 12 týdnů) nemůţe být pro ţádnou matku termínem pro beztrestné zabití svého dítěte. Stejně tak ţádný lékař nemůţe ţeně říci: o vaše dítě se začnu starat od 12 týdne těhotenství, do té doby je to bezcenný plod. Tolik tedy z hlediska morálního. Avšak kdyţ se mluví o těchto věcech, nemá být zamlčováno nebo diplomaticky obcházeno ani to, ţe umělé přerušení těhotenství je i nebezpečím pro zdraví matky. Ţádný čestný člověk nemůţe popírat, ţe je to nepřirozený, násilný zásah do jejího organismu. A podobně jako jiné operace zanechávají v těle trvalou stopu, nejednou i trvalé potíţe, právě tak při umělém potratu je nutno počítat s následky, jeţ se mohou dříve nebo později projevit, tím spíše, ţe jde o tělesné orgány tak citlivé. A co více: pošlapání nevinného lidského ţivota a přitom i jemnosti ţenské bytosti, která od přirozenosti je určena a vybavena všemi schopnostmi, aby dovedla být „srdcem lidstva“, to buď hned, nebo v dalším ţivotě probouzí vnitřní neklid, pochybnosti, výčitky a vede ku psychickému utrpení, i kdyţ třebas ta ţena neví, ţe její nenarozený, zdravý plod byl při té – operaci – prostě hozen do kbelíku mezi ostatní „odpad“, tam se ve smrtelné křeči třebas ještě pohnul, a potom uţ to vše čekalo pouze na neobřadní spálení v peci.
Všechny tyto argumenty, mluvící pro ţivot, jsou pro mne jako maminku 4 dětí naprosto samozřejmé, ale proč je zde všechny připomínám? Protoţe je třeba si uvědomit, ţe ţádný zákon nikdy nenahrazuje svědomí. Ţe v současném stavu naší společnosti, kde není jednoznačně prosazována zdravá a přirozená výchova k mateřství, by byl protipotratový zákon chápán jako diktatura. Proto je nutné v nejširší i nejvyšší moţné míře ve společnosti tuto otázku stále otevírat a neúnavně hledat východisko. Příkladem by nám mohla být zkušenost sousedního Německa. Jedná se o tzv. paragraf 218. Zde po několikaletých velmi ostrých diskusích na toto téma, které stále probíhají na nejvyšší politické úrovni, a zároveň jsou celospolečenskou záleţitostí, se našlo východisko v tzv. poradenství. Garantem je církev spolupracující se státem, která zaručuje, aby ţádná nastávající matka, která není se svým stavem z jakéhokoli důvodu srozuměna, nezůstala se svým problémem osamocena, aby jí byla poskytnuta pomoc při překonávání nouzových a krizových situací. Poradna umoţňuje kaţdé ţeně důstojně donosit své dítě, je-li potřeba i anonymně. Bez návštěvy této poradny není ţeně umoţněna interrupce. Se stejnou důleţitostí se tyto poradny věnují prevenci, výchově ţeny a zejména muţe. Debata o hledání nových plánů a postojů pro komise stále pokračuje. Závěrem budiţ řečeno, ţe umělé přerušení těhotenství je velké zlo, a jestliţe se v dnešní době v České republice zabíjení nenarozených dětí počítá ku svobodě a k lidským právům, je to naší velkou hanbou. Závěr: Interrupce je velmi často důsledek špatného partnerského vztahu, vyjma trestných činů znásilnění. Domnívám se, ţe jedna z moţných cest k nápravě je výchova k vzájemné úctě mezi muţem a ţenou. Bohuţel současný moderní trend v partnerských vztazích jde zcela opačně – uvolněnost, spěch, pokud moţno ţádné tabu. Ţeny se dostávají do pozic pro muţe snadno dostupných a tím ztrácejí na váţnosti. Věřím, ţe budou-li si ţeny více váţit samy sebe, bude si jich více váţit i jejich okolí, v tomto případě muţi.
2. Ţena – laik v církvi: Pastorace rozvedených P. Aleš Opatrný: Rozvod – a co dál? (27. 4. 2000) Mimo církev je často rozvod povaţován za normální řešení manţelské krize a údiv je spíš nad tím, ţe se někdo nedívá na rozvod jako na „normální“. Mezi katolíky není sice rozvod uţ dnes zcela vzácným a neobvyklým jevem, ale přesto panuje přesvědčení, ţe rozvod věřících manţelů znamená v zásadě selhání jejich křesťanství. Mnohdy a mnohde se mluví o krizi manţelství, lamentuje se nad tím, jak velké procento manţelství se rozvádí, jakoţ i nad dalšími kritizovatelnými stavy ve vztazích muţe a ţeny. Mnohé stesky a kritiky jsou oprávněné, většina zevšeobecňování má ale daleko k pravdě. Ale hlavně je třeba říci, ţe málo pomůţe lamentovat nad mnoţstvím rozvodů. Je třeba spíš něco dobrého konat. Tváří v tvář rozvodům jsou bezesporu smysluplné dvě aktivity: jednak prevence, tedy snaha o dobrou rodinnou výchovu, dobrou výchovu k rodičovství a dobrou předmanţelskou přípravu i solidní péči o manţelství existující, a jednak péče o ty, kdo rozvodem prošli. My se budeme zabývat druhou ze jmenovaných aktivit. Zásadní orientaci v rámci katolické církve v postojích vůči rozvodům a rozvedeným můţeme najít v exhortaci papeţe Jana Pavla II. Familiaris consortio. Tam se, krátce řečeno, odmítá rozvod a hájí se nerozlučitelnost manţelství a právě tak se z důvodu nerozlučitelnosti manţelství odmítá druhý sňatek po občanském rozvedení manţelství, které bylo uzavřeno v katolické církvi. Ale v ţádném případě se neodmítají ani ti, jejichţ manţelství se rozpadlo, ani ti, kteří ţijí v druhém, před církví neplatném manţelství. Naopak, katolíkům je uloţeno se o jedny i druhé přiměřeně starat. Ţe to ale není mnohdy věc jednoduchá, potvrdí kaţdý, kdo se uţ s takovýmto úkolem setkal. 1. Co způsobí rozvod Ačkoliv je mnohdy v manţelstvích, které dlouho trpí neshodami, rozvod očekáván alespoň jednou stranou jako velká úleva, někdy přímo brána do ráje, nebývá výsledek tak skvělý. Rozvod přinese řadu starostí: o dělení majetku, o „dělení se o děti“, obtíţe pro toho z manţelů, který zůstal po rozvodu s dětmi sám, někdy finanční problémy a většinou problémy společenské. U těch se zastavme. Rozvod nelze povaţovat ţádným způsobem za úspěch. Je to rozpad něčeho, co mělo vydrţet, selhání ať vlastních schopností nebo v lastní atraktivity, nebo konečně schopnosti vybrat si před léty opravdu vhodného partnera. Na tuto neúspěšnost reagují lidé různě. Někdo okázalou prezentací nového partnera (partnerky) nebo okázalou chválou nově nabyté samostatnosti, jiný „soutěţí“ o úspěch u dětí či úsilím o vlastní úspěšnost, která překoná úspěšnost původního partnera (partnerky). Anebo úplně opačně: enormní lítostivostí, ve které si dotyčný či dotyčná vyţaduje pozornost, účast a někdy aţ jakousi satisfakci od okolí. Důsledkem těchto post ojů někdy bývá, ţe se rozvedený (rozvedená) cítí být okolím málo chápán, málo litován, málo podpořen, málo doceněn – a sám přitom nechápe, ţe okolí nemá ani povinnost mu kompenzovat jeho ţivotní ztráty a neúspěchy, ani nemá povinnost stát se těmi, na které si postiţený přenese své negativní pocity.
Následkem změny společenské pozice rozvedeného člověka je někdy jeho značná společenská nejistota. Cítí se být ve společnosti svých dřívějších věřících přátel atypický (coţ zpravidla opravdu je), trpí-li osamělostí, můţe úplným rodinám poněkud závidět, setkává se s rozpaky u těch, kteří se přátelili s ním i s druhým partnerem a teď nevědí, jak se k oběma stavět, jsou-li rozděleni nebo je-li ve hře další partner jednoho, druhého nebo obou. Navíc je třeba říci, ţe osamělý rozvedený (rozvedená) můţe být a bývá vnímán úplnými manţelskými páry jako potenciální ohroţení jejich manţelství, protoţe je to někdo, komu partner chybí a kdo se zpravidla nerozhodl pro ţivot bez protějšku a není na něj většinou ani připraven. 2. Situace rozvedeného člověka Velmi často se chápe situace rozvedeného velmi povrchně nebo neúplně. Je to ten či ta, kdo má starosti s dětmi, na které je sám (sama), je to ten či ta, kdo se s druhým partnerem soudí nebo pře o děti, či je to někdo, kdo vzhledem k druhému uzavřenému sňatku nemůţe přistupovat ke svátostem. Skutečnost je ale zpravidla komplikovanější. Rozvedený člověk je, snad se to tak dá říci, především člověkem zraněným. A to zvlášť tehdy, jestliţe rozvod nechtěl, ale byl mu druhou stranou v íce či méně vnucen. Nicméně určité zranění lze zpravidla konstatovat i u těch, kteří rozvod sami způsobili, například proto, ţe chtějí vstoupit do jiného svazku. Ţe si svou zraněnost nechtějí přiznat, je věcí druhou. Zraněnost ale není v prvé řadě důvodem k tomu, aby ten kdo je zraněn, byl litován a všemoţně odškodňován. Zraněnost je kříţ, který je přinejmenším určitou dobu třeba nést, protoţe ho nemůţe za zraněného nést nikdo jiný. A zraněnost je výzvou k tomu, aby byla poznána a aby byla překonávána. Kromě této zraněnosti můţe mít rozvedený člověk (zejména ţena s dětmi krátce po rozvodu) řadu praktických starostí, které jsou pro něho nové a ve kterých potřebuje pomoc. Bylo by ideální, kdyby tuto pomoc poskytovalo několik lidí nebo instituce. Jinak totiţ hrozí nebezpečí, ţe se člověk v takovéto situaci velmi úzce naváţe na toho, kdo mu účinně pomáhá, a očekává potom od něho mnohdy takovou míru pomoci a péče, kterou on není schopen poskytnout. Z dobře míněné snahy a pomoci můţe vzniknou nezaviněně další zklamání a bolest. Opravdu komplikovaná je situace rozvedeného v církevní obci. Jak se mají na něho lidé z jeho farnosti či společenství dívat? Jako na chudáčka? To ho poniţuje. Jako na člověka, kterému se přihodilo něco tak malého, ţe to nestojí za řeč, tedy jako kdyby se nic nestalo? To ale není pravda, protoţe se stalo a ne málo. Jako na vyvrhele? To není oprávněné a spravedlivé. Jako na hrdinu? Tím moţná bude, aţ úspěšně ponese břemeno svého rozvodu řadu let. Nejde o to, dát zde radu. Ale je dobré povzbudit a upozornit rozvedené na to, ţe tyto obtíţe existují a vyvolávají postoje, které nejsou mnohdy ani projevem odmítnutí, ani odsouzení, ale prostě projevem rozpaků. Ţe existují i postoje naduté, odsuzující, škodolibé či jinak zlé, je ovšem také pravda. Ale sotva lze říci, ţe charakterizují většinu. 3. Úkoly po rozvodu Úkolem pro toho, kdo „utrpěl rozvod“ není ani zapomenout, ani si rychle najít nějakou náhradu na rozpadlé manţelství, ani sobě a světu dokázat, ţe se rozvodem nic nestalo. Úkolem je minimalizovat vnitřní škody, které rozvod v člověku způsobil, i škody na mezilidských vztazích. Tedy dojít k co nejplnějšímu uzdravení jak nitra, tak vztahů. A to je někdy práce těţká, trvající léta.
Zásadním úkolem, který vede k vnitřnímu a tedy potom i k vnějšímu pokoji a k nápravě vztahů, je odpuštění. Je třeba odpustit sobě samotnému chyby, které si rozvedený (rozvedená) po rozvodu sám sobě vyčítá. Čili je třeba přijmout sebe s celkem svého vlastního ţivota i s celým manţelstvím, s jeho úspěšnými i neúspěšnými fázemi. Dále je třeba odpustit partnerovi, který odešel. I tomu, kdo ho odvedl nebo koho si on potom našel. Jeho rodičům, sourozencům. A vůbec všem, kdo se na rozpadu manţelství podíleli nebo kteří se ocitli na „druhé straně barikády“, tedy patří k bývalému partnerovi (partnerce). Dále těm, kdo se po rozvodu chovali necitelně, nebo se nechovali tak, jak to dotyčný (dotyčná) očekával nebo poţadoval. Těch úkolů k odpuštění je hodně. Ale jsou zcela zásadní, a to jak pro solidní a šťastný osobní ţivot, tak pro plné smíření s Bohem a v neposlední řadě i pro schopnost navazovat a udrţovat dobré a zdravé vztahy s dalšími lidmi. Dalším úkolem je postupné vybudování jakéhosi nového „osobního ţivotního projektu“, protoţe ten, kdo ţije v manţelství, nepočítá zpravidla s tím, ţe se ocitne sám, ţe jeho léta budovaná a více či méně udrţovaná rodina se rozdělí a rozštěpí. Takovýto „ţivotní projekt“ není stavěním vzdušných zámků nebo čekáním na prince (princeznu), vstupující(ho) nenadále do smutného ţivota. Musí to být velmi střídmá a velmi reálná představa o ţivotní cestě pro nejbliţší dobu, kterou chce takový člověk jít, a o tom, oč se bude reálně opírat a o co se bude snaţit. Jinými slovy: je třeba se nasměrovat reálně kupředu, aby člověk neţil jen ve vzpomínkách, výčitkách nebo v pozorování vlastní bolesti. Boţí dary leţí před námi, nelze je vyhrabávat v minulosti. A ten, kdo chce ţít opravdu šťastně, se nesmí příliš zabývat úvahami o tom, kdo mu má pomoci, kdo mu nepomohl, kdo je jaký, ale má se spíš snaţit být co nejdříve tím, kdo – byť v sebemenší míře – pomáhá sám. 4. Jak rozvedeným pomáhat Rozlišme zde dvě věci. Jednak něco jako „první pomoc“, a potom cíl další pomoci. První pomocí je zpravidla vyslechnout, potěšit, dodat poněkud odvahu, postarat se o něco, oč se právě druhý člověk postarat nemůţe. První pomoc se ale poskytuje tam, kde se úraz stal. Tedy: první pomoc rozvedenému je v jeho ţivotním prostředí, z něhoţ nemůţe a nemá být odveden a umístěn v nějakém ideálním světě. Důleţitá je dále úvaha o cíli pomoci. Cílem nemůţe být ani plná realizace vlastního soucitu, ani odstranění a odstraňování všech překáţek z cesty rozvedenému (rozvedené) a jeho dětem, a uţ vůbec ne vyplnění místa, které po odešlém ţivotním partnerovi (partnerce) zůstalo prázdné. Zásadním cílem pomoci by měly být dvě věci: pomoc k vyrovnání se s rozvodem a jeho následky na úrovni vztahů, tedy především pomoc k naplnění úkolu odpustit, a hlavně pak pomoc k tomu, aby se rozvedený naučil sám z velké části zvládat svůj ţivot. Aby se tedy v nové situaci naučil samostatně (není totéţ, co osamoceně!) chodit. A v neposlední řadě pomoci mu velmi citlivě k resocializaci, k novému navázání kontaktů s druhými (s farností) a zaujetí vlastní realistické a pro ostatní únosné pozice.
Mgr. Alena Urbanová: Jak se ţije rozvedeným v katolické církvi Byla jsem poţádána, abych na tomto setkání hovořila o rozvodu z pohledu praxe. První reakcí bylo: ale já mám veřejně hovořit o něčem tak důvěrném? A jak se nezmínit o negativních zkušenostech s institucí církve na půdě institucionální církve? Přítomnost P. Opatrného – jednoho z nejznámějších odborníků v dané problematice – nebyla pro mne důvodem k uklidnění: konečně při zpracování své bakalářské práce jsem pouţila téměř vše, co P. Opatrný napsal nebo namluvil k problémům rozvedených v katolické církvi. A pak mě napadlo, ţe na ČT 1 je pravidelný dokumentární pořad „Jak se ţije…“, ve kterém různí lidé vyprávějí své osobní zkušenosti v různých ţivotních situacích. Tak bych vám ráda řekla, jak se ţije rozvedeným v katolické církvi (z toho, co zde říkal P. Opatrný, by se dal udělat pořad „Jak by se mělo ţít…“). Jsem 9 let rozvedená a své osobní zkušenosti, které v mnohém s názory P. Opatrného korespondují, bych rozdělila do dvou okruhů. První okruh jsou mé zkušenosti s postojem institucionální církve, resp. s vnímáním problematiky rozvedených oficiálními představiteli církve a s jejich postoji k těmto jedincům. Do druhého okruhu jsem zařadila zkušenosti s postojem k rozvedeným a s vnímáním jejich problematiky z řad laiků, tj. svých spolusester a spolubratrů. P. Opatrný hovořil o oficiální katolické nauce o manţelství a o nauce magisteria, resp. jeho vyjádření se k problematice rozvedených, tj. nejen k rozvedeným v katolické církvi, ale i k těm, kteří uzavřeli následně druhý (civilní) sňatek. Hovořil zde o dokumentech II. vatikánského koncilu, pokoncilových dokumentech i o adhortaci Jana Pavla II. Familiaris consortio. Na základě mých zkušeností se mi nabízí otázka: proč se jeho slova diametrálně liší od těch, která někdy slyšíme od ambonů nebo z kazatelen v kostele? Např. plamenná řeč důstojného pána o věčném zatracení rozvedených, kteří svou přítomností na bohosluţbách znesvěcují dům Páně, patří mezi mé bolestivé a trpké zkušenosti. Se schopností rozlišit proklamování soukromých názorů důstojného pána od oficiálního postoje církve se nemusíme setkat u všech věřících – ještě stále je pro mnohé to, co pan farář řekne, svaté! A nemusí se jednat jen o problematiku rozvodu. Podobně plamennou řeč jsem slyšela i na téma křesťan a majetek: zde ti, co shromaţďují statky pozemské, nehledají Boţí království a nemají podle tohoto názoru nárok ani na očistec. 35 let po II. vatikánském koncilu a 10 let poté, co jeho dokumenty přestaly být v naší zemi na seznamu zakázané literatury, se zdá neuvěřitelné, ţe by s nimi nebyli obeznámeni alespoň oficiální představitelé církve – klérus. Domnívám se, ţe odpovědi na otázku, proč tomu tak je, by byly více-méně spekulativní, a hypotézy zde nechci rozebírat. Ale věřím (a doufám), ţe takto veřejně proklamované názory, které jsou v rozporu s naukou magisteria a tak odlišné od evangelijní zprávy Kristovy, jsou pouze ojedinělé. Kolik škody však mohou způsobit, a to i v těch, kterých se to osobně netýká! O skutečnosti, ţe rozvedení křesťané jsou téměř okrajovou záleţitostí pastorační praxe katolické církve, vypovídaly i některé odpovědi na otázky v dotazníku, který jsem rozeslala převáţné většině duchovních správců českobudějovické diecéze.
Jednalo se o malý empirický výzkum současné pastorační péče o rozvedené a o ty, kteří uzavřeli nový civilní sňatek, který byl součástí mé bakalářské práce na téma „Pastorace rozvedených v katolické církvi“. Návratnost rozeslaných dotazníků byla jen 33%, coţ se ze statistického hlediska nedá povaţovat za vypovídající. Jako podklad pro mou práci ale byly dostačující a jiţ samotné procento návratnosti by mohlo přinejmenším být povaţováno za vypovídající o vnímání aktuálnosti pastorace rozvedených ze strany klerikální církve, alespoň v českobudějovické diecézi. Některé odpovědi na otázky byly velice zajímavé a domnívám se, ţe by mohly být inspirující pro další rozpracování v několika tématech. Vybrala jsem některé z nich:
ve všech farnostech městských i venkovských existují rozvedení jedinci. pastorační péče je u převáţné části venkovských farností zaměřena na biblické zdůraznění svátosti manţelské, v městských farnostech je situace stejná, ale zároveň si zde někteří kněţí i uvědomují potřebu nacházet způsob, jakým lze takto ţít i nadále křesťanským ţivotem, tj. nacházet specifický způsob pastorace této skupiny věřících. Např. z jedné městské farnosti bylo uvedeno jako součást specifické pastorační péče individuální duchovní vedení, které nebude spojováno se svátostí smíření (tato odpověď byla bohuţel jediná svého druhu). otázka po počtu rozvedených nebo znovusezdaných – nadále praktikujících v jednotlivých farnostech se ukázala jako bezpředmětná, protoţe dotázaní kněţí měli přehled pouze o lidech, kteří navštěvují bohosluţby, tzn. ţe o jedincích ţijících vzdáleně od církve vlastně nevědí. další otázky byly zaměřeny na zjištění, zda rozvedení jedinci se setkávají s problémy při svém dalším zařazení do ţivota farnosti – převáţná část odpovědí z venkovských farností vypovídala o vnitřních důvodech, vedoucích aţ k nezařazení se do ţivota farnosti – v souvislosti se zaměřením pastorační péče, kladoucí důraz na pochybení rozvedených nebo nesoulad jejich stavu s křesťanským způsobem ţivota se nelze divit, ţe ve většině případů znamená rozvod pro křesťana i odpad od víry.
Jak jiţ jsem řekla, vzhledem k malému počtu zodpovězených a vrácených dotazníků nelze povaţovat poskytnuté odpovědi za dogmatickou výpověď o stavu pastorační péče rozvedených v českobudějovické diecézi, natoţ v české církvi jako takové. Co však osobně povaţuji za nedostatek, který má dopad a odráţí se ve způsobu pastorační praxe rozvedených v naší diecézi, je neexistence diecézního centra pro rodinu. Důvody, proč zde není, mohou být opět pouze hypotetické a spekulativní, protoţe, pokud je mi známo, neexistuje nějaký výzkum potřebnosti či poptávky po vzniku podobného střediska či centra. Zřejmě jsme v naší diecézi promarnili období (počátkem 90. let), ve kterém se křesťané angaţovali zakládáním různých podobných aktivit a zároveň tuto činnost povaţovali za svou křesťanskou seberealizaci. Deset let po revoluci je snazší (a pohodlnější) se realizovat v jiţ existujících společenstvích, hnutích, nebo věnovat svůj volný čas některým z řady lukrativnějších podnikatelských záměrů. Domnívám se, ţe tyto skutečnosti patří i mezi příčiny neexistence či nefunkčnosti farních rad v některých farnostech.
Druhý okruh mých zkušeností se týká přijetí ze strany laiků. Jestliţe jsem hovořila o neobeznámenosti s koncilovými a pokoncilovými dokumenty z řad kléru, je situace mezi námi laiky ještě horší. Bohuţel je ještě dost věřících – laiků, kteří za dostačující způsob sebevzdělávání – aby byli tzv. „in“ – povaţují pravidelné bohosluţby, čtení Písma a 1x týdně Katolický týdeník. Podle čeho si vytvářejí svůj vlastní názor, pokud ho chtějí ovšem mít? Domnívám se, ţe pokud vyslechnou homilii výše zmiňovaného pana faráře o pekelném ohni pro rozvedené, v Písmu si přečtou o nerozlučitelnosti manţelství a v KT bude právě článek vybízející k aktivní pomoci rozvedeným, budou mít tito věřící laici velmi blízko k názoru, ţe KT hovoří proti duchu Písma a proti oficiálnímu názoru církve – a na obranu své pravověrnosti zruší své předplatné. Rozvedla jsem se po dvacetiletém manţelství. Naše rodina měla celkem hodně přátel, kteří s námi proţívali během těch 20 let dobré i zlé, byli chápající a ochotni pomáhat v dobách, kdy manţela atakovala psychická choroba a musel být na různě dlouhou dobu hospitalizován na psychiatrickém oddělení nemocnice. Dá se říci, ţe především v těchto obdobích jsem nikdy nebyla sama, vţdy tu byli sly šící, vidící, chápající a pomáhající přátelé. Snad právě proto jsem se domnívala, ţe chápou i důvody, které mě vedly k rozvodu. Manţelova choroba se dostala do stádia, ve kterém jeho chování ohroţovalo další duševní vývoj našeho syna (tehdy 12tiletého) a mně šlo o ţivot. Mýlila jsem se, část přátel nepovaţovala tyto důvody za podstatné a natolik závaţné, abych kvůli nim poţádala o rozvod. Názor, ţe věřící člověk (a ţena zvlášť) se nerozvede, ani kdyby ho milující partner zabil, je velmi silně zakořeněn. Část přátel chápala a povaţovala mé důvody za oprávněné, tj. nebylo by dobré setrvávat za těchto podmínek v manţelství. Ale proč hned rozvod, kdyţ i církev uznává „rozluku od stolu a loţe“! Jak snadné řešení pro ty, kteří se dokáţí dohodnout o výchově dětí, v četně materiálního zabezpečení, a nepotřebují k tomu písemné rozhodnutí soudu. V našem právním řádu byly sice zrovnoprávněny civilní i církevní sňatky, ale církev nezná pojem rozvod a anulaci církevního sňatku zase nezná civilní právo (jedinci tím nezískávají právní status rozvedených se všemi vyplývajícími důsledky). Nemohu tvrdit, ţe jsem rozvodem přišla o přátele. Jenom někteří z nich najednou viděli, slyšeli a chápali jednostranně, ne-li jednoduše. Nemohu a nechci ani tvrdit, ţe by mi tito jednostranně chápající přátelé přestali pomáhat; domnívám se, ţe odvahy pro zvládnutí problémů, které po rozvodu nastaly, se mi dostalo i díky jejich modlitbám. Ale pomoc, především v krizových ţivotních situacích, potřebujeme nejen duchovní, ale také lidskou (fyzickou). Základní lidské potřeby – být milován a vidět smysl svého ţivota – zůstávají po rozvodu nenaplněny. Být milována pro mne po rozvodu znamenalo být přijímána taková, jaká jsem, tj. ne jako druhořadý křesťan. Najít smysl ţivota znamenalo hledat způsob, jakým i jako rozvedená mohu být pro církev přínosem. Pomoc přátel pak pro mne neznamenala jen pomoc v oblasti materiálního zabezpečení – např. neměla jsem kde bydlet – ale znamenalo to i lidské soucítění s mou situací – zájem o pokračování ve studiu na fakultě, osobní návštěva, zájem o podmínky, v jakých ţiji, pozvání k účasti na některých společensko-kulturněcírkevních akcích ap. Bohu díky, i takové přátele mám. Nemohu říci, ţe je jich mnoho – vzhledem k situaci před rozvodem se dají spočítat doslova na prstech jedné ruky – ale jejich existence mě utvrzuje v jednom názoru, který povaţuji za důleţitý nejen pro všechny rozvedené v katolické církvi, ale především pro všechny věřící, v jejichţ společenství rozvedení ţijí: způsob, jakým osobně přijímáme své rozvedené bratry a sestry, se můţe stát pro ně buď duchovně léčebným anebo (promiňte mi ten výraz) duchovně zmrzačujícím.
3. Identita ţeny: Lidská osoba a sexualita Doc. Pavel Ambros SJ: Sexualita a manţelství. Příspěvek ke spiritualitě manţelské lásky (18. 5. 2000) V situaci, kdy sexualita je „předpochopením“ zcela zdeformována, je třeba si ujasnit terminologii. Výrazem sexualita chápeme takovou lidskou skutečnost definovanou pohlavím. Kaţdá částečka lidské osoby – fyzická, psychická, duchovní – je charakterizována pohlavím. Lidský organismus jako celek, i kaţdá jeho buňka, nesou s ostatním i pohlavní přirozenost. Není moţné jednouše říci, ţe být muţem či ţenou je věcí čistě jen fyzickou. Sexualita je věc řádu „ontologického“, jedná se o způsob bytí, jímţ je kaţdý člověk označen. Proto pouţitou terminologii („manţelská láska“, „erotická láska“, „láska sexuální“) je třeba chápat v odlišném smyslu, neţ ji pouţívá dnešní člověk. Jednou typicky lidskou vlastností je snaţit se poznat význam věcí, s nimiţ se potkáváme. Ne dávat smysl, ale hledat ho. Smysl věcí je dán Bohem. Naším úkolem je odhalit jejich význam. Je třeba umět poodhalovat realitu, aby mohla vystoupit její vnitřní pravda. Základní tezi můţeme vyjádřit krátce: Sexualitu lze pochopit výlučně v prostoru antropologické pravdy o člověku[1]. 1. Stud Pochopení sexuality je spojeno na prvním místě se studem. Kdyţ jedná člověk zle, jeho svědomí ho obviňuje[2]. Co se vlastně stane? V prvé řadě pocítíme bezprostředně poté nebo i o něco později soucit s tím, koho se zlo dotýká. Čistě myšlenkové přemítání dovede probudit v našem vědomí pocit, který jsme neměli, kdyţ na nás přicházely vnější dojmy. Pohled na bídu na nás doléhá. Pocit soucitu a vcítění je vystřídán novým pocitem. Cítíme lítost právě proto, ţe jsme neměli lítost a soucit před tím. Tedy máme soucit se sebou samými, protoţe jsme se stali útočníky. To, ţe jsme jednali bez soucitu, v nás vyvolává pocit studu. Stydíme se i tehdy, kdyţ se nestalo něco skutečně nestoudného. A tento pocit je jeden z nejdůleţitější faktorů našeho lidského vědomí. Pocit studu je spojen v prvé řadě se sexuálním ţivotem. Kdyţ myslíme na to, co jsme spáchali, vzniká v nás reakce na porušení morální zásady: všeobecný pocit studu. To se stane i tehdy, kdyţ spácháme něco přímo na poli sexuality, jednáme podle svých niţších choutek, proti své stydlivosti nebo proti jasnému vědomí toho, co je nadřazeno hmotným věcem. Stud se netýká jen tělesnosti, ale všech morálních oblastí, především sexuálního ţivota. Smyslem ţivota zvířat je uchovat rod. Jejich instinkt je proto tak silný, ţe mu pomáhá zachovat druh. Instinkt je proto tak silný, aby uchoval určitý způsob organického ţivota prostřednictvím mnoha jednotlivců, kteří se rozmnoţují. Člověk je však něco
více neţ zvíře, cítí se být výjimkou ve světě zvířat, cítí, ţe můţe určovat svůj ţivot. Co to však znamená? Člověk se nemůţe cítit jen jako individuum, jako součást rodu, jako prostředek k uchování lidského rodu. Odmítá být jen součástí rodu, v kterém se ztrácí jeho individualita, nestačí mu být součástí nekonečnosti rodu, v kterém naopak ţivočich nachází své místo. Je zde však i jakési právo rodu, které volá ke kaţdému člověku: ţe prostřednictvím rodu se stane věčným. Jeho velikost nespočívá v tom, ţe je schopen zrodit, ale tím, ţe je jedinečný. 2. Lidská sexualita a stud Před čím se člověk stydí? Nejen před tím, ţe udělá něco proti morálnímu zákonu. Na dně sexuálního studu se skrývá ještě něco jiného: člověk tím, ţe se stydí, uznává sám sebe. Schopnost stydět se neexistuje u ţádného jiného ţivočicha. Stydí se, kdyţ v něm vítězí ţivočišný ţivot. Studem ukazuje, ţe je bytím nad-ţivočišným a nad-přirozeným. Základní myšlenkou plození v ţivočišné říši je záchrana rodu, v němţ je moţné spatřit nesmrtelnost. Člověk naopak usiluje o ţivot věčný nejen pro lidský rod, ale i pro sebe jako osobu. Vidět svůj budoucí osobní ţivot pouze v ţivotě budoucího lidského rodu se mu jeví zcela nedostatečným tváří v tvář své individuální smrti. Nechce být prostředkem pro ţivot věčný, ale chce být majitelem ţivota věčného. Zachování rodu, střídání generací vidí jako nedostačující a ve vztahu ke své osobní integritě i zbytečné. 3. Zrození dítěte Paradox přináší narození dítěte. Co se zde vlastně odehrává? Člověk tím, ţe vyuţívá své schopnosti předávat ţivot, se obrací nutně zády ke svým rodičům a přimyká se k dětem. Z tohoto zorného úhlu je sexuální síla bez soucitu k rodičům. Víme, ţe nejsme za tento postoj zodpovědní. Musí tomu tak být proto, aby lidský rod nevymřel. Cítíme, ţe naše účast na díle zachování rodu je doprovázena nechtěnou vinou. Tento pocit je skryt ve studu a sexuální stydlivosti. Přibliţujeme se zvláštnímu protikladu: rození dětí je zároveň něčím dobrým a zároveň něčím zlým. Zrozením dítěte se odehrává hluboká změna ve vztahu k rodičům. To si ţádné zvíře neuvědomuje. Celá naše pozornost se soustřeďuje na lásku k dětem. Přesto však cítíme, ţe našim dětem předáváme jen to, co sami máme a ţe jejich nevinnost bude ztracena právě proto, ţe přijmou od nás vše, co vede ke smrti. Jestliţe nezměníme sami sebe, nezmění se ani naše děti. Co znamená poţadavek změnit se? Sexuální stud se nevztahuje na fyziologickou skutečnost, která by se chápala odděleně. Nevztahuje se ani na tělesnou lásku ve všeobecnosti, protoţe tento způsob lásky můţe být zcela bez jakékoliv ztráty cti a můţe vystavět dobré věci. Hlas sexuálního studu se vztahuje pouze na ţivočišnou povahu sexuality. Ta působí člověku zlo. V tělesné lásce se nachází jeden nesmírně pozitivní prvek, zamilování. Sexuální přitaţlivost u ţivočichů je zamilovanosti podobná a rozvíjí se na stejném základě. Zamilování se omezuje na přitaţlivost, a jestli člověk není dostatečně pozorný, můţe jednat ţivočišně. Ale skutečnost zamilování mění sexuální ţivočišnou vášnivost, dává ji individuální charakter, který překonává jen touhu a nutnost zachovat rod. Předmětem zamilování je jedna osoba, jedinec. Netouţí uchovat rod, ale touţí zachovat a uchovat věčně sebe. To rozlišuje zamilování i od ostatních lidských způsobů lásek (lásky k rodičům, k bratrům atd.). Jeho zvláštnost spočívá v jeho neoddělitelné jednotě mezi prvkem duchovním a fyzickým. Zamilování se týká
člověka v jeho celistvosti. Pro zamilovaného jsou důleţité, zajímavé a drahé podstatné psychické a fyzické rysy milovaného. V zamilovaných roste nová ţivotní síla: Jejich cílem není nutně dávat vznik novému stvoření, dětem. Je to zvláště důleţité v okamţiku, kdy roste ve věku dospívání vnitřní ţivot, individualismus a touha po hrdinství. V dospívajícím se nachází hlas, který říká, ţe zde není pro zachování rodu, ale pro v elký cíl, pravé a věčné spojení s jiným člověkem. Je v něm tato pozitivní síla, která se hlásí o slovo. Je jisté, ţe síla zamilování nehovoří ke všem lidem stejně, ale vţdy se uchovává stejný význam sexuálního studu. Stud vede člověka k tomu, aby se vydal na cestu k nejvyššímu cíli. Kdyby vyuţil sílu zamilování jen pro zachování rodu, stráví ji neuţitečně. Pouhé rození dětí nemá zapotřebí této síly. Děti rostou úspěšně i bez toho, ţe by se člověk zamiloval. Mohou se zrodit sexuálním stykem i bez zamilování se. Stud se netýká fyziologického aktu, ale ukazuje na vyšší důstojnost člověka, na schopnost pochopit pojmy a touhy, které překonávají čistě ţivočišné touhy, ale které dovolují zakoušet integritu celého člověka. Integrita člověka je skrytá v přítomnosti. Stud uchovává v člověku schopnost moudrosti, integrálního poznání. Proto člověk, chce-li být celistvý, úplný, musí překonat dvě velká nebezpečí, která ho čekají: egoismus a individualismus. Stud upozorňuje na to, ţe člověk je tvořen vztahy a ne egoismem nebo individualismem. Je ve sluţbě lidských vztahů. Láska má pomoci člověku nalézt jeho integritu, jeho celistvost vztahů. 4. Sexualita jako součást zápasu s hříchem – nevztahovostí V některých biblických komentářích je úryvek knihy Gn 5,2 vysvětlován takt o: Kdyţ Bůh stvořil člověka, učinil ho ke své podobě. Jako muţe a ţenu je stvořil, poţehnal jim a nazval je Adam, to znamená člověk (v českých vydáních bývá obyčejně překládáno: nazval je lidmi). Lidskou bytost je moţné chápat jen tehdy, kdyţ ji budeme brát v úplnosti vztahů k Bohu, který vyslovuje stvořitelské slovo člověku, který tím přichází na svět z „ničeho“. Ale na druhé straně stvoření, které vychází z ničeho, by nemohlo být obrazem Boţím, pokud by se v jeho základním jádře nenacházela vztahovost. Ev a je částí Adama. Tím se chce říci, ţe člověk je ve své podstatě stvořen jako bytí mající milovat a být milováno[3]. Člověk jako bytost vztahů ţije v období po hříchu, zničení vztahů. „Zříci se vztahu s Bohem a přestat ţít podle obrazu Boţího a začít ţít jako stvoření, je podle slov Řehoře z Nisy »sebevraţdou« („ďábel nadbíhá člověku s podvodnou zručností a snaţí se ho přesvědčit, aby se mu oddal smrtí a stal se sebevrahem“)[4]. Hříšník, podle slov Sergeje Bulgakova, vytvořil jistý druh ontologického okleštění, »porušení hypostaze«, zradu důstojnosti přiřknuté Bohem člověku jako dar účasti na jeho samotném ţivotě. Dědičný hřích byl »ontologickou katastrofou člověka«[5], celkové oslabení lidské přirozenosti. Stvořené představuje pro člověka prostor svobody, oddělené od vztahu a dary odloučené od osoby dárce, prostor autonomie člověka bez Boha. Had je v podstatě symbolem takové reálné autonomie stvoření, hrou sil, klamu a boje o moc mezi tvorstvem. Kdo můţe popřít půvab, který přináší člověku panství nad světem nebo jednoduše na druhým člověkem? Hřích se uskuteční znovu pokaţdé, kdy člověk přemístí své ohnisko od vztahu-účasti vzhledem k Bohu k vztahu-panování nad stvořením a nad stvořenými bytostmi“[6]. Po prvotním hříchu mění člověk i svůj vztah k vlastnímu tělu: Povaţuje ho za hmotu, sensibilní maso, které je kořistí vášní a nízkých tuţeb, jeţ mu zabraňují vstoupit do nebeského království. Tělo je však pozváno stát se pneumatickým, duchovním[7]. Tělo jako svalová tkáň je hmotou
bezduchou. Kdyţ člověk rozbije poměr s vlastním tělem, začne je vnímat pouze jako hmotu. Obrací se k vlastní tělesnosti, aby zde našel sebepotvrzení. Tělo však je nositelem osobní lásky: je nedílnou částí osoby, kterou pouze Duch svatý orientuje pro vztah směrem k Bohu. Stává se hmotou oţivenou Duchem svatým pro sluţbu lásce. Proto se můţe stát „prostorem“, kde se zjevuje Duch svatý, kde se sdílí Boţí láska. Negativně můţeme říci to samé takto: Asketa nebojuje proti tělu, ale chce přemoci tělesnost. Pro osvobození těla je třeba z něho vy kořenit egoismus, který je v něm zakořeněn. Proto duchovní boj a askeze vedou ke kráse, neboť dovolují ţít v těle jako v těle pneumatickém, duchovním, v místě lásky. Hřích zasahuje nejvnitřnějším způsobem vztah muţe a ţeny. Vystupuje proti vztahu, jak jej Bůh chtěl mít. Po hříchu se v člověku probouzí sexualita duchu nepodřízená, zcela si ho podrobující. Stává se nekontrolovanou vášní[8]. Ztrácí svou původní harmonii a nabývá tragického charakteru. Tělesnost si můţe skrze sexualitu podrobit ducha a oklamat ho, ţe ţije ve vztahu. Hřích zatemnil lidské srdce a znemoţnil mu vztahy, i kdyţ sexuální orgány umoţňují iluzi „vztahu“. Tělo je poníţeno na úroveň vášnivé hmoty, sexualita trpí v těle osamoceností a nemůţe nikdy dojít k cíli, který sexualitě určuje osoba: k lásce[9]. Sexualita se stává tragickým uspokojováním rozdvojení osoby, redukující tělo na nástroj vlastního uspokojení. Člověk se posléze dívá na tělo (své i druhých) egoistickým způsobem. Muţ a ţena jiţ nejsou jeden pro druhého pomocí k ţivotu lásky, neboť celá oblast jejich vztahů byla zvrácena, stala se perverzní. Sexualita je tak hranolem, ve kterém se láme celá struktura lidského hříchu obecně. 5. Biblický pohled na sexualitu Biblická zvěst odhaluje tajemství, pomáhá lidství zakotvit v tajemství Boha. I sexualita je zakotvena v tajemství Boţím. Smyslem hovoření o tajemství není jeho vysvětlení, ale navyknutí se na něj. Proto výklad Písma nespočívá pouze v jasnosti objasnění. Je pomocí pro přebývání tajemství. Eva byla stvořena z boku Adamova[10]. Od tohoto momentu dále bude Adam hledat své „ţebro“. Bez něj jiţ Adam nebude celistvý. Eva je však učiněna z jiţ stvořeného Adama. Dech ţivota jí nebyl vdechnut zvláštním způsobem jako Adamovi. Ţivot Evy není „autonomní“, tkví v Adamovi. Eva je přítomná jiţ v adamovském duchu a těle. Toto je tajemství, jeţ zakládá manţelství: Ti dva se stanou „jedním tělem“. Sexualita poodhaluje svůj pravý význam i přes skutečnost hříchu. Můţeme se tedy nyní vydat objevovat význam sexuality v oblasti, v níţ se Kristovo dílo spásy stává pro lidstvo skutečnou cestou vymanění se ze smrti a egoismu. Relacionalita – vztahovost je přítomná v člověku daleko hlubší neţ nemluvnost, uzavřenost, smrt. Eva bude hledat své místo po boku toho, z něhoţ byla vzata, a Adam bude postrádat své ţebro. Svým sjednocením jsou muţ a ţena obrazem Boha, neboť Bůh je láska, společenství Osob. Plnost obrazu Boha v člověku nespočívá v hypostasi (podstatě), tzn. v oddělenosti muţe a ţeny, ale v jejich jednotě k obrazu Boha trojjediného. Pomoc, kterou Eva Adamovi přináší, není v „praní košil“, ale vycházení z egoismu. Muţ se bude snaţit vyjít sám ze sebe, aby nalezl své ţebro. Je to pomoc na úrovni „ontologické“, která se druhotně projevuje téţ v konání. Pomoc spočívá ve skutečnosti, ţe Adam si jiţ více nebude moci vystačit sám sobě. Je mu duchovní pomocí tím, ţe mu bude připomínat Boha, vztah i osobu a bude mu zabraňovat uzavřít se do osamělosti mezi předměty. Začíná cestu spásy, vyjití ven ze smrti, mimo
egoismus. Ale téţ Eva nachází svůj ţivot a najde pokoj jen po boku toho, z něhoţ byla vzata. Muţ a ţena se hledají: v tomto spočívá obraz Boţí[11]. 6. Významy sexuality Prvním významem sexuality je vyjití ze sebe samých. Sexualitu proţíváme jako eros. Je pobídkou, pruţinou, která táhne člověka ven z jeho skořápky a umoţňuje mu odkrýt druhého. Jde o sílu expanzivní: Má schopnost vrhnout k druhému, utišit, uspokojit (i uspokojit sebe). Její síla přestává aţ v okamţiku navázání komunikace a sjednocení. Eros je často první prolomení sobeckého „já“. Je to první prohloubený čin lidského já, je začátkem řady nových objevů, týkajících se vlastní osobnostní reality, které mu dají vnímat vnitřní svět jako cosi navýsost krásného. Eros je síla k znovunalezení komunikace, projevení novosti a krásy zakoušení. Kdyţ se bude snaţit sdělit něco z toho, co cítí, učiní to slovy dosvědčení[12]. Ještě jeden aspekt je třeba zmínit: Dramatem puberty je zjištění, ţe náš fyzický vzhled je posuzován. Poznáváme, ţe naše „já“ je uchopováno skrze tělo. Často se rodí destruktivní komplexy , ţe neodpovídáme standartu, který je uznáván nebo předkládán[13]. Ve chvíli, kdy se začínáme zajímat o to, co si druzí o nás říkají, nastává okamţik přecházení od puberty k dospívání. Vytváří se modely vztahů, kdy eros je začátkem hlubších vazeb. Váţné narušení erosu v jeho základním významu je sexuální ţivot dospívajících. V minulosti se sexualita probouzela ve chvíli, v níţ přirozeně člověk dospíval. Dnes k probuzení sexuality dochází mnohem dříve. Většina mladých měla sexuální zkušenost dříve, neţ vůbec poznali zamilování se. Klíčové zůstává, zda poznáme, ţe smyslem sexuality je otevření se, vyjití, hledání druhého, nebo ne. V druhém případě bude člověka trvale provokovat k úniku a klamům jimiţ by chtěl zahnat svou samotu. Důsledkem je, ţe z generace na generaci se předává tíţe neschopnosti dosáhnout lásky kvůli neschopnosti přijmout význam sexuality jako erosu. Druhým významem sexuality je překonání, vykořenění egoismu. Člověk je podvědomě přesvědčen o opaku: Pro záchranu je třeba schraňovat. Egoismus je síla směřující výlučně k vlastnímu Já. Jestliţe touţí zachránit nějakou věc, nesmí ji uzavřít do tvrze, ale obestřít ji láskou[14]. Člověk se nezachrání jinak, neţ ţe zemře sobě samému. Pouze „síla“ se můţe síle egoismu účinně postavit a osvobodit jej od falešného prosazování sebe. Tato síla je láska: Je vyhlazením egoismu, přinášející ospravedlnění a dovršující spásu jedince. Hodnoty se uchrání pouze tehdy, jestliţe se ovinou láskou, věčnou pamětí kaţdého sebemenšího gesta dobra. Sexualita se tak stává silou lásky tehdy, jestliţe gesto pohlavní fascinace je obestřeno láskou, kterou druhého poznávám. Tím je moţno zachytit v druhém obdobnou absolutní, bezpodmínečnou hodnotu, kterou připisujeme sobě. Láska je vidění absolutnosti v druhém, sexualita je silou tohoto vidění, schopnou vykořenit egoismus z nitra. Egoismus je věcí konkrétní, proniká lidské já aţ na dno. Nemá smysl proti němu stavět etiku nebo systém abstraktních hodnot. Proti egoismu je účelné postavit konkrétní sílu, jeţ je nezničitelná a nevyčerpatelná. Egoismus, protoţe je reálným principem, prosakuje individuální ţivot, ovládá ho a determinuje kaţdou věc. Teoretické poznání není schopno egoismus posoudit a odstranit. Dokud ţivá síla egoismu v člověku nepotká opačnou ţivou sílu, poznání dobra či pravdy zůstane jen vnějším osvícením, odrazem „cizího světa“. Třetím významem lásky je její prorocký rozměr. Na počátku lásky stojí intuice: Člověk, kdyţ se zamiluje, vidí druhého velmi krásného. Vidí ho očima lásky, takového, jaký je v srdci. V zamilovanosti člověk milovaného povaţuje za nejkrásnějšího, nejinteligentnějšího, nejlepšího na světě, avšak druzí jsou nakloněni umenšovat tuto
jeho vizi. Proto je třeba ji ověřit obětí, vtělenou láskou. Z hlediska intuice je láska povoláním, přilne k počáteční intuici a chce ji dovést k dovršení cestou její proměny. Sexualita v lásce manţelů je cestou proměny, transfigurace lidství aţ ke stavu eschatologického dovršení. Prorocký rozměr sexuality můţeme vysvětlit následovně: Vidět pravdivě druhého můţe jen zamilovaný člověk. Jen skrze lásku je moţné poznat druhého. Říká se, ţe láska je dcerou velkého poznání, coţ znamená, ţe je třeba druhého dobře poznat, abychom mohli milovat. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: poznání je dítětem velké lásky. Kdo miluje, opravdu poznává, protoţe má světlo, které mu dovoluje vidět souvislosti mezi všemi získanými poznatky. Jen láska vytváří podmínky pro odhalení druhého. Poznání osoby spočívá především v umoţnění druhému vyjevit se a zároveň v přijetí tohoto jeho „zjevování se“. V zamilovanosti je druhý viděn tak, jak ho vidí Bůh, neboť se na něj hledí s láskou – spolu s Bohem, který je láska. Bůh nás opravdu vidí v té dokonalosti, k níţ můţeme dospět. Avšak ten druhý ještě takový není. Jeho konkrétní stav je proniknut egoismem, o kt erém ví. Upřímný pohled na sebe vede k hluboké skepsi. Pravda zní paradoxně: Kdyţ muţ řekne ţeně, ţe je velmi krásná, odpoví mu: Ty jsi jediný, který mě takovou vidí. Vím, ţe taková ještě nejsem. Pomoz mi stát se takovou, jakou mne vidíš. Poznání druhého je věcí intuice lásky, která neomylně ví, co se stane. Proto ţena říká svému muţi: Cítíš se ke mně připoután natolik, abych se mohla stát ve všem takovou, jakou mě vidíš? Můţeme shrnout: „Člověk se má cítit pozván k úkolu odkrývat a vlastně i uskutečňovat manţelský význam těla a takto projevovat vnitřní svobodu daru. To znamená ţít takovým způsobem a s takovou duchovní silou, která pochází z panství nad ţádostivostí těla.“[15] 7. Manţelská láska jako svátost Pouť manţelské lásky je člověku nabídnuta jako cesta spásy[16]. „Manţelství zasahuje ještě v mnohem radikálnějším smyslu do Boţího tajemství, neţ jak můţeme vytušit z bezvýhradnosti lidské lásky“[17]. Milost manţelské lásky se skrývá v teologické dynamice přecházení od obrazu k podobnosti. Manţelská láska rozhýbává v člověku obraz Boţí, aby tento obraz mohl prosáknout lidskou bytost tak celostně, ţe ve svých gestech, ve svém myšlení, ve svém vnímání i konání se bude stávat stále více podoben Bohu. Jde o lásku viděnou jako pouť, na niţ je člověk pobízen vyjít ze své egoistické skořápky ke schopnosti učinit gesto pravé lásky. A tělesné tělo, které je po hříchu ujařmeno vášněmi, vycházejícími z kosmicko-animální dimense světa, je nyní pronikáno aktivním, ţivým principem, který je principem duchovním. Začíná tak proces růstu od lásky tělesné k duchovní, k lásce, jeţ ve svých gestech a obětech stále více připomíná svět proměněný. Proto cesta k manţelství je téţ cestou k tělu pneumatickému, duchovnímu: Od vnímání sebe sama způsobem tělesným vytváří skrze manţelskou lásku tělo způsobem duchovní. Přechází se tedy od ohraničení ke sjednocení, od tělesného k duchovnímu, od prvotního hříchu ke spáse[18]. Sexualita vypotřebovává v jistém bodě svou funkci a přijímá novou. Skrze vykupitelské dílo Krista představuje sexualita padlému (osamocenému) člověku cestu spásy. Stává se znamením budoucího světa, protoţe osamocenost (i v sexualitě) je přemoţena láskou. Duchovní význam sexuality odhalují velikonoce. Velikonoce jsou svátostí věrnosti, překonávající smrt. Utrpení, smrt a vzkříšení Kristovo ukazují na lásku Otce, která překračuje smrt. Sexualita má svoji funkci v lásce, překonávající smrt. V lásce lidí období přitaţlivosti na základě vnějších znaků přerůstá v období přitaţlivosti kritérií psychických a duchovních. Láska je však rovněţ rozhodnutí. Člověk přitahován svým sexuálním protějškem se musí rozhodnout. Tento „intelektuální akt“ vyţaduje zřeknutí se vlastní vůle. Není jiné moţnosti. Na cestě k dokonalému a konečnému
sjednocení je nezbytné obětovat vlastní egoismus, který jedince strhává do soběstačnosti. Oběť je však lidské bytosti zcela vzdálená (Kristus v Getsemanech). Oběť vyvolává hrůzu, protoţe člověk nemá ţádnou jistotu, ţe získá opět to, co obětoval. Jedině láska dává tušit, ţe „náhrada“ předčí obětované. Láska dává vnitřní přesvědčení, ţe po smrti následuje vzkříšení[19]. Láska erotická vrcholí v sexuálním aktu, který je na úrovni smyslů vrcholnou mírou příjemností lidským tělem zakoušené. Co znamená tento silný pocit? Oblast, která lásce vzdoruje nejvíce, je naše vlastní vůle. Vůle působí především ve sféře těla (dopřát si poţitek). Smyslem tělesné příjemnosti sexuálního v manţelské lásce je přesvědčit o realitě vzkříšení po oběti. Jestliţe by nebylo sexuálního aktu takto proţitého, člověk by nedal zazářit světlu vzkříšení skrze obětování vlastní vůle či svévole a tak projít velikonocemi. Zůstal by uzavřen ve vlastním egoismu. Zastavil by se na prahu Velkého pátku, neboť by neměl ţádné jistoty, ţe za ním je skutečně vzkříšení. Tento rozměr manţelské lásky, toto sv até a svátostné potěšení, nám poodhaluje pravou teologii manţelství, postavenou na oběti Kristově, na jeho smrti a vzkříšení. Postřehy z oblasti psychoanalýzy mohou pomoci objasnit smysl pohlavního vyvrcholení. Sexuální akt sám o sobě neříká nic, nemá ţádný vlastní obsah. Nemá sjednocující síly, vedoucí automaticky ke sblíţení. Je iluzí myslet si, ţe plodí jednotu. Můţe být snadno lţí, nemusí být v souladu s tím, co vyjadřovat má. Dvojice si sice navzájem projevuje lásku, ale skutečnost je jiná. O důsledcích hovoří výsledky psychoanalytiků. Sexuální styk můţe být zcela neosobní, bez nejmenší účasti čehokoliv vztahového. Tedy bez pravdy, jen v podobě zaříkadla, jeţ nevytváří nijakou pravdivou relaci. Sexuální spojení se můţe proţít jen na úrovni uspokojení vášně, bez náznaku obsahu lásky, bez dotyku osoby. Avšak sexuální akt je autentický, jestliţe se stane symbolem, tzn. vyjadřuje souvislost s obsahem, jenţ skrývá. V opačném případě je znamením, které mu člověk svým rozhodnutím chce vtisknout. Znamení je věcí konvence. Je jako dopravní značka; její význam je plodem dohody, která se můţe téţ změnit. Symbol však má obsah objektivní a není moţné jej změnit vyjednáváním. Jako v ledovci je ponořená část daleko větší neţ viditelná, tak to platí i pro pohlavní akt: musí vyjadřovat celou skutečnost proţitku proniknutého láskou, ţivota, v němţ vše je propleteno v lásce a smrti nás samých pro druhého. Jestliţe láska proniká ţivotem, tzn. ţivot je proniknut stálou obětí, pak je sjednocení provázené pocitem velkého štěstí, krásným oţivením těl proto, ţe vše se stává zosobněno (hypostatizováno) v lásce. Okamţiky smrti pro druhého jiţ byly vychutnány v oběti, ne jako zmar, nýbrţ jako vydání se, nesoucí v sobě nový ţivot. To je smyslem sjednocení. Je-li proţíváno v pravdě, je symbolem skutečným, jenţ spojuje a vyjadřuje pravdivý obsah vtělený v proţitku. Jinak by šlo o leţ[20]. Vyvrcholení přesvědčuje na úrovni těla o ţivotodárnosti zříkání se. Po dědičném hříchu člověk ztratil vztah s Bohem, s druhými lidmi, se sebou samým – se vším. Stává se monos, zavřený sám v sobě. Člověk můţe být definován slovy: „bytí, které hledá vztah“, jeţ se snaţí být znovu milováno; ten, který hledá to, co ztratil. Co nás přesvědčí o tom, ţe jsme milováni? Především to, kdyţ mi někdo ukáţe, ţe si mě vybral, abych byl na jeho místě a na místě všech jiných, které vybrat mohl. To je argument znovunalezené relace: jistota vztahu, která se dá identifikovat se samou jistotou bytí. Jedinec se cítí ve vztahu opravdu jistý, kdyţ má s tímto vztahem zkušenost trvalosti a stálosti, to je věrnosti tak jisté jako sám fakt, ţe existuje. Takţe osoba má jistotu bytí právě natolik, nakolik si je jistá, ţe ten druhý si vybral ji, ţe se
připojil k ní. A tedy má jistotu být; jistotu, ţe nezahyne, ţe se neztratí v nevýznamnosti. Jediný argument, který můţeme nazývat důvodem všelidským, je to, kdyţ někdo ukazuje, ţe opravdu myslí na druhého víc, neţ sám na sebe, ţe si ho vybral na místo sama sebe a zůstane při tomto výběru ve všech situacích ţivota, dokonce i tváří v tvář smrti. Argument poslední a definitivní je tedy smrt pro druhého. Proto obvykle ve středu většiny náboţenství stojí oběť pro druhého; tak je to i v křesťanství. Je jediným argumentem, který je schopen přesvědčit člověka o tom, ţe se znovu nachází ve vztahu. Skutečnost, ţe je zde někdo, kdo místo toho, aby se zajímal jen sám o sebe, se stará o druhého, proţívá člověk jako zázrak znovuzrození. Logika vztahu je ukryta v důvěře a věrnosti. Čím větší je láska mezi dvěma lidmi, tím větší je jistota důvěry, projevující se ochotou pro druhého i zemřít. Tím se manţelství stává svátostí, konkretizací Kristova kříţe a zmrtvýchvstání. Kristus této lásce dává formu svátosti[21]. Svátost je viditelné znamení ustanovené Kristem, které zjevuje a předává milost. V případě manţelství se jedná o účast na osobě Kristově, o prapůvodní svátost, účinné předávání milosti Boţí. To, ţe se svátost manţelství uskutečňuje a dovršuje v manţelském aktu, znamená, ţe jde o svátost, jejíţ materii lze vidět ve vztahu mezi manţely. A je jedinou sv átostí, při níţ se nepouţívá nic, ţádná látka pro zviditelnění – ani voda, ani chléb či víno, ani olej jako při udělování jiných svátostí. Zde je přítomná láska dvou osob. Jedná se o to, ţe snoubenci a církev, reprezentovaná knězem a svědky (komunitou věřících), potvrzují, ţe láska dvojice je Bohem rozpoznávána jako Jeho láska. To je materie svátosti. Jestliţe chybí, svátosti není. Jestliţe dva nemají tuto vzájemnou lásku a obelhávají se, jde o „matrimonium nulitní“, manţelství, které nevzniklo. Proto je důleţité dosvědčení této lásky před manţelstvím. Lidé si musí všimnout, ţe se tito dva lidé mění, ţe se stávají schopni milovat, protoţe jsou „navštíveni láskou“, jak by řekl Evdokimov. Jestliţe tomu tak není, jde jen o událost fotografů a ceremonií. Ale pro celou církev je manţelství velmi důleţité, protoţe vnímání, intuice lásky stojí výslovně na vztahové důvěře, je ověřitelná jen skrze vztahy, tedy prostřednictvím komunity. Poněvadţ v manţelství má být láska poznána s jejími rysy lásky Boţí, pak čím více je láska erotická, obrácená jen k jedné osobě, tím více se musí přeměňovat v lásku agapickou, láskou k druhým. Stálou proměnu je moţné poznat ve vztazích s druhými a se světem skrze svobodu, nezištnost, štědrost, věrnost a stálost. Protoţe láska Boţí je láskou absolutní, čistým darem sebe sama, dříve neţ dojde k manţelství, snoubenci i církev ověřují pomocí vztahů, nakolik jejich láska je láskou s vlastnostmi lásky boţské. Snoubenci mají poznat během doby známosti partnera integrálně, v souvislosti všech stránek osoby, především nakolik je láska přesvědčila o smyslu oběti sama sebe. Skrze zkušenost se poznává síla lásky přesvědčit sebe sama o nutnosti zříci se principu soběstačnosti. A v tomto smyslu církev jiţ od počátku uměla rozpoznat velkou úlohu sexuality: dává kaţdému moţnost ověřit si, nakolik se jiţ dokáţe zříci tíhnutí k sexuálnímu uspokojení pro důvěru daleko integrálnější v celém rozměru vztahu. Dokud není láska prověřena v tom, jak opravdu dokáţe pojímat druhého a sebe ve vzájemnosti, ve všech ostatních vztazích, do té chvíle sexuální akt se jeví jako předčasný. Strhl by se onen obsah úplnosti, coţ později poškodí důvěru a jistotu vztahu; asi tak jako kdybychom chtěli uchopit ledovec bez zájmu o realitu hory ledu pod vodou. Skutečnost, ţe dvojice nepřistoupí na sexuální spojení aţ do chvíle, kdy spolu se společenstvím věřících rozpozná, ţe energie mezi nimi je láskou Boha, vůbec nevylučuje fakt, ţe láska sama zahrnuje sexualitu. Sexualita přijímá aktivní roli lásky
a přechází od sexuality vášně – uzavřené jen v tělesnosti, k sexualitě dvou těl, která skrze očekávání spojení si ukazují navzájem jedinečnou hodnotu, kterou jeden v druhém vidí. Církev ochraňuje pohlavní akt, protoţe chrání lásku. Jestliţe láska byla prozkoušena mnohými okolnostmi všedního dne, kdyţ byla ověřena téţ druhými skrze vztahy se společností, kdyţ byl odkryt rozměr hořkosti oběti, svolením vstupu druhého na mé místo, pak nastává chvíle, kdy se dvojice sexuálně spojuje a vychutnává plod lásky, sílu, která je schopna sjednocovat. Přihodí-li se později jakákoliv věc, jsou propojeni natolik, ţe mohou proţívat sexualitu ve světle vzkříšení, jako jistotu důvěry znovunalezeného vztahu. Manţelský akt je přenáší k zakoušení lásky Boţí, která v nich miluje lidstvo. Poněvadţ dědičný hřích vnucuje sexualitě moţnost chovat se jako privilegovaný nástroj egoismu, schopnost zříkat se tohoto tlaku je jedním z nejjistějších důvodů, zaručujících člověku, ţe miluje druhého s pohledem na celou jeho bytost a ţe je schopen zřeknutí se pro dobro partnera. A to je obsahem věrnosti, podstatné vlastnosti lásky Boţí. Manţelská věrnost je mimořádná věc, jestliţe ji svatý Pavel spojuje s věrností Krista k církvi. Jedná se o pravou svátost, v níţ láska muţe a ţeny je jakýmsi způsobem identifikována s láskou Krista. Jako Eva je zrozena ze ţebra Adamova, tak také církev z otevřeného boku Kristova[22]. 8. Manţelská sexualita jako cesta k panenství Jestliţe láska krok za krokem proniká všechny chvíle ţivota páru, pak i manţelé začnou vnímat panenství v novém světle. Jestliţe význam sexuálního aktu je sjednocování dvou osob a ty po jisté době opravdu jiţ své souţití upevnili, sexualita sama – jak jsme jiţ uvedli – začíná vyčerpávat svou úlohu. Proto Kristus říká, ţe v nebeském království sexualita jiţ nebude proţívána stejně jako zde na zemi. Jakmile dva dospějí aţ k proniknutí jeden druhým, není sexuality jiţ potřeba: „Po vzkříšení z mrtvých se jiţ nebudou ţenit a vdávat“[23]. Z tohoto důvodu Otcové mluví o panictví dvojic. Nechápou ji obvykle v našem smyslu chápání. Jde o dovršení plnosti sjednocení. Dovršuje se zde pohyb, mající počátek v lásce erotické a vrcholící v lásce agapické. Křesťanský duchovně-antropologický pohled je vizí panického člověka v postavě, dovršující dějiny od Starého Zákona k Novému: v panenství Matky Boţí. Panenství totiţ označuje stav člověka integrovaného v boţskou lásku, který jiţ nemá zapotřebí erotického symbolu pro uvěření a zakoušení lásky. Panenský člověk přechází od potřeby být milován k přesvědčení o tom, ţe milován je. Uţ ţije svou plnou identitu jako osoba, která miluje. Panenství se uskutečňuje v člověku, v němţ jeho touha otevírat se, jeho podstatná vztahovost, došla naplnění zkušeností se samou láskou Boţí. Proto panenství – panictví je stav člověka, k němuţ se dospívá cestou lásky manţelské nebo skrze povolání k celibátu. 9. Manţelská plodnost Tato pouť od lásky erotické k lásce agapické vrcholí v rodině. V jakém smyslu? Člověk, který nemá jistotu, ţe je milován, je člověkem, o kterého se nemůţe nikdo opřít, neboť on sám ještě hledá oporu. Kdyţ je láska sexuální proţívána pravdivě, jejím prvním plodem je jistota, ţe jsem milován, mohu tedy milovat. Dokud milováni nejsme, nemůţeme milovat; vycházíme na cestu hledání lásky. Pokud se dospěje k jistotě, ţe jsem milován, díky tomu se stávám schopným téţ milovat. Z této jistoty roste odvaha mít děti. Odváţní lidé budou mít děti, které jsou opravdu plodem lásky. V jiném případě se snadno stávají předmětem vlastnictví, prostředkem pro doplnění vlastní potřeby citů. Na poli rodinné pastorace není účelné jen opakovat, ţe je potřeba mít děti. Je potřeba dvojicím pomáhat k dosahování pravdy jejich svátosti. Narození dětí
je důsledek postupujícího přesvědčení, ţe jsme milováni. Plody této jistoty jsou ale větší: rodina otevřená, společenství lásky, které se stává schopné přijímat přátele, sousedy i přecházející cizince. Důleţité je pustit se, alespoň v krůčcích, do vykořeňování egoismu. Narození dětí nebude závěrem pro tu dvojici, která se touto cestou vydala, neboť nejde o cestu míjející se s přikázáním Boţím o plodnosti a rozmnoţování se. Více erotické lásky proţívá svou pravdu proměňováním se v lásku agapickou. Ta jediná vytváří přirozeně plnější disponibilitu manţelů pro ţivot, pro zbavení se kalkulací. A děti, jestliţe je Bůh dá, budou přijímány nyní jiţ v historii poznamenané pravou láskou. V tomto pohledu je zřejmé, ţe plodnost dvojice nebude ohroţena případnou nemoţností mít děti. I tento problém, jakkoliv bolestný, bude společně „čten“ ve zralosti agapické lásky, v níţ dvojice roste a v které se můţe otevřít druhým a přijímat péči o druhé[24]. Závěr Křesťanské společenství dává růst ve svém středu takovému poznání Boţích záměrů o lidské lásce, které pomáhá křesťanům pochopit ţivot jako povolání, jako smlouvu lásky, jako svobodnou, zodpovědnou a věrnou volbu a rozhodnutí. „Dokonalost křesťanského ţivota můţe být poměřována jen měřítkem lásky.“[25] Z tohoto důvodu otázky ţivota lásky, sexuality, čistoty, panenství, manţelství, rodiny mají být přítomné v katechezích, které se konají v rámci křesťanské iniciace a rozvíjí se především v dospívání, ve speciálně připravených setkáních, v různých dobách ţivota, kde se objasňuje jediné povolání křesťana, které nosí od svého křtu a způsob, kterým se toto povolání uskutečňuje v manţelstvích. V pastoraci mládeţe je třeba probouzet smysl pro lásku jako odpověď na Boţí povolání, správnou vizi sexuálního ţivota, schopnost rozlišovat afektivní zkušenosti a vědomí nezastupitelnosti křesťanského manţelství[26].
Mgr. Ing. Zdena Hegrlíková: Manţelské objetí jako opakování manţelského slibu (Křesťanská psychologická poradna) Omyl mnoha párů, které proţívají nějaké problémy v sexualitě, je v domnění, ţe tyto problémy lze řešit pouhou změnou sexuálních technik a dovedností. Většinou však cesta k vyřešení problémů manţelské sexuality vede přes řešení problémů ve vztazích. Na počátku našeho manţelského ţivota stojí slib: Já .... odevzdávám se tobě .... a přijímám Tě za manţela. Slibuji, ţe ti zachovám lásku, úctu a věrnost, ţe tě nikdy neopustím a ţe s tebou ponesu všechno dobré i zlé aţ do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen. Vyjdeme-li z předpokladu, ţe manţelské objetí je opakováním tohoto slibu, dostáváme se k zajímavému pohledu na sexualitu. 1) Já se odevzdávám a přijímám Jestliţe někomu něco dávám, musím vědět, co dávám a musím to i vlastnit. Nemohu dát někomu miliardu korun, pokud nejsem jejím vlastníkem a nemohu dát někomu umgele bemgele, kdyţ nevím, co to je. A proto se pod zorným úhlem manţelského
slibu ptám: Vím, kdo jsem, znám svoje já? A dále: Mám „sama sebe ve svých rukou“? Co to znamená, kdyţ řeknu JÁ se odevzdávám? a) Na otázku »kdo jsem« odpovídá jiţ Starý Zákon: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, muţe a ţenu je stvořil“ (Gn 1,27). Co to znamená být obrazem Boţím? Znamená to být dokonalý? Bůh nám dává odpověď, kdo je a koho tedy máme zobrazovat. Mojţíšovi říká: „Jsem, který jsem“ (Ex 3,14). Uţ víme, co máme zobrazovat – Jsem, který jsem – a co máme svému partnerovi odevzdat a co v něm máme přijmout. Co to ale znamená pro nás, co jme to vlastně svému partnerovi slíbili? b) jsem – Existuji Úţasná věc! Je to první lidská potřeba. Jak často slýchá kaţdý psycholog a psychiatr: „Nemám chuť ţít, já nechci ţít“. V křesťanské poradně je to rozšířené o: „Já jsem křesťan, a tak nespáchám sebevraţdu, ale já nechci ţít“. c) Jsem – existuji právě teď To, co proţívám, co mohu udělat, je jen teď a tady. Minulost a budoucnost je důleţitá z hlediska přítomnosti. Jestliţe utíkám od přítomnosti, od teď, vzdaluji se od Boha. Pro jednu klientku, která se dvacet let trápila myšlenkou, ţe se špatně vdala, a utápěla se v minulosti, nastal ţivotní obrat v okamţiku, kdy rozlišila pokoušení od Zlého pod zdánlivě dobrou záminkou („Sňatkem jsem manţelovi ublíţila“) a „vrátila“ se do Boţí přítomnosti. Dnes je jejich manţelství mnohem spokojenější. Jiná klientka se stále upínala do budoucnosti – „Aţ se můj manţel změní“. Ta se stala také mnohem spokojenější při návratu do přítomnosti s poznáním, ţe není jejím úkolem manţela měnit. d) jsem, který jsem To jsem právě já a nikdo jiný. Já, Marie Nováková, já František Vomáčka. Nikdo jiný takový na světě nebyl, není a nebude. Já jsem naprosto jedinečná, originální, můj manţel je naprosto jedinečný, originální. Ef 1,4: „V Kristu nás jiţ před stvořením světa vyvolil...“ Pro co si mne Bůh vyvolil? Právě mne? Já jsem vyvolena pro svou naprosto jedinečnou, originální cestu, můj manţel je vyvolen pro svou naprosto originální cestu. Panna Maria, sv. Don Bosco či můj zpovědník pro mne mohou být velikými vzory, ale já nemohu, ba nesmím ţít jejich ţivot. Já jsem jiţ před stvořením světa byla vyvolena pro ten svůj, jedinečný, originální. A zrovna tak můj partner musí ţít ten svůj jedinečný, originální ţivot. Vzpomínám na příběhy dvou klientek, které zdánlivě vypadají zcela odlišně. Jedna se zcela zhlédla ve své matce a jejím cílem bylo v ţivotě jednat se svým manţelem stejně jako ona. Druhá zase chtěla, aby jednala přesně opačně neţ její matka. Obě dělaly totéţ: Řídily se podle ţivota svojí matky a ne podle svého.
Kdyby byl člověk stvořen jako ţena a ţena, vypadalo by manţelské objetí asi trochu jinak: bylo by velmi, velmi romantické, před ním, při něm i po něm by se mnoho komunikovalo a nešetřilo by se vyjadřováním pocitů. Manţelské objetí by si vyţádalo spoustu času a ty dvě ţeny by se na něj připravovaly uţ od rána. A v řadě domácností by pro četnost tohoto úkonu za rok stačily prsty na několika rukou. V domácnostech, v případě stvoření člověka jako muţe a muţe, by nestačilo mnoho a mnoho rukou. Sexuální akt by zabral velmi málo času (zhruba 10 x méně neţ u ţen), byl by daleko méně romantický a slovy by se před ním, při něm i po něm velmi šetřilo. K vyjadřování pocitů by snad ani nemuselo dojít, protoţe ten druhý muţ by věděl, ţe jeho partner mu sexuálním aktem vyjadřuje svoji největší lásku a nachází v něm svoje city. Ale já jsem, která jsem – jsem vyvolena jako ţena. Můj partner je vyvolen jako muţ. Já mám svoje potřeby a přání v sexuální oblasti jako ţena, můj partner má potřeby a přání v sexuální oblasti jako muţ. e) Nový Zákon nám také dává odpověď, co máme zobrazovat jako obraz Boţí, co máme svému partnerovi odevzdávat a co v něm máme přijímat: „Já jsem cesta, pravda a ţivot“ . Pravda: Pouţijeme slova sv. Terezie z Lisieux: Pravda je pokora, leţ je pýcha. Slovo pok ora vzniklo ze slovního základu kor = míra. A tak uţ víme, co je to být obrazem pravdy. Mít míru. Tu svoji. Ani víc, ani míň. Od mnoha klientů, s nimiţ jsem mluvila o úctě k sobě samým, jsem slyšela obavy, aby nebyli pyšní. Představme si tu svoji míru jako pomyslný bod. Je jedno, jestli budeme níţ nebo výš. Obojí je mimo míru a podle svaté Terezie je to leţ. Není to pokora, je to pýcha. Cesta: Ve svém ţivotě jsme na cestě k Bohu. Je to limita, ke které se jen můţeme blíţit. Vyšli jsme z nějakého začátku, startu a jdeme k Bohu. Dítě Otec O-----------------X---------------------- Bůh Jeţíš Jen jeden z nás tam došel: „Já a Otec jedno jsme“ (Jan 10,30). My jsme jen na cestě. „Nebudete-li jako děti...“ (Mat 18,13) – my nemůţeme říci, ţe jsme na konci, ţe jsme jedno s Otcem. Jsme děti. A tady je úskalí mnoha manţelů. Domnívají se totiţ, ţe oni i jejich partner musí být dokonalí. Nikdo není dokonalý. Nikdo dokonce nemůţe být dokonalý, protoţe nikdo nemůţe být Bůh. Já nejsem dokonalá, můj partner není dokonalý. Pokud bych na sobě nebo na partnerovi chtěla dokonalost, proviňuji se proti l. přikázání „Nebudeš mít jiného Boha mimo mne“ (Dt 5,7) a chci jiného Boha mimo Hospodina, vyrábím zlaté tele. Ţivot: Uţ před stvořením světa jsem byla vyvolena k ţivotu, abych šla tou svojí jedinečnou, originální cestou, kde jedině se mi dobře kráčí.
2) Já přijímám a odevzdávám Kristus nám říká, jakou měrou máme přijímat a odevzdávat. Mat 22,37-39: „Miluj Hospodina … miluj svého bliţního jako sám sebe“. Představme si trojnoţku, jejíţ t ři nohy tvoří: Láska k Hospodinu, láska k bliţnímu a láska k sobě. Nemluvíme o prioritách, a tak si můţeme představit tři stejně dlouhé nohy, které vytvoří dobrou základnu. Pokud jednu nohu zkrátíme, sedí se nám na trojnoţce velmi nepohodlně a musíme se soustředit na to, abychom nespadli. Jestliţe tu nohu zkrátíme příliš, spadneme. Mnoho klientů přichází do křesťanských poraden právě proto, ţe mají zkrácenou nohu lásky k sobě. Umějí jenom dávat, neumějí přijímat a domnívají se, ţe právě tohle je ten správný křesťanský postoj, a nerozumějí tomu, proč jejich ţivot je k neţití. S jednou klientkou jsem se setkala v době, kdy uvaţovala o podání ţádosti o rozvod. Měla hodného manţela, dvě děti a sexuální ţivot v troskách. Teprve kdyţ se začala podle manţelského slibu učit přijímat od svého manţela, začal se pro ní sexuální ţivot měnit. Po jedné noci mi řekla: „Můj manţel plakal, protoţe se mnou nikdy nezaţil, abych od něho takovým způsobem přijímala vyjádření jeho lásky. Řekl, ţe to byla nejkrásnější chvíle jeho ţivota se mnou“. Je zajímavé, ţe jedním z prostředků ke zdolání frigidity je umění přijímat, a naopak: pro muţe, kteří přicházejí s poruchou erektivity, spočívá často léčba v soustředění se na sexuální potřeby partnerky. V jaké jiné rovině je najednou manţelský slib. Uţ to není jen problém s někým vydrţet, nezcizoloţit, ale… JÁ se odevzdávám a přijímám. JÁ, obraz Boţí – jedinečný originál, který byl ještě před stvořením světa vyvolen. JÁ, dítě Boţí, které je na cestě k dospělosti, k dokonalosti. Já se ti ODEVZDÁVÁM A PŘIJÍMÁM v Tobě stejné hodnoty. Vím, ţe nejsi Bůh a nejsi dokonalý a jsi jenom na cestě. Ani já nejsem Bůh a nejsem dokonalá, jsem jenom na cestě. 3) K tomu ať mi pomáhá Bůh Jaký je můj Bůh Otec, k jehoţ obrazu jsem stvořen, jehoţ jsem dítě? My pro své dítě uděláme maximum, máme je rádi. Jestliţe přiznáme, ţe Bůh je větší neţ my, pak On pro nás udělá více, neţ my pro svoje dítě.
P. Tomáš Holub: Akcenty muţské a ţenské spirituality Záměrem tohoto článku je nabídnout jako předmět k diskusi pohled na rozdílné akcenty muţské a ţenské spirituality. Článek tedy nepojednává v ţádném případě o jakýchsi zásadních rozdílech mezi spiritualitou muţe a ţeny, ale všímá si rozdílného kladení důrazů, které – jak se domnívám – je moţné vnímat u nezanedbatelného mnoţství muţů i ţen. Stejným tématem se také zabývá ve své drobné kníţce „Mars a Venuše v kostele“ jáhen Josef Hes[27]. Tyto akcenty jsou samozřejmě v rozdílné míře přítomny v originálu kaţdého jednotlivce, jsou jistě lidé, kteří se akcentům prezentovaným v mém pohledu zcela vymykají nebo jsou od něho zásadně vzdáleni. Přesto ale povaţuji skupinu, kterých se nabídnutý pohled týká, za značně významnou. Pro skutečnost, ţe existují různé akcenty muţské a ţenské spirituality, je moţné nalézt podporu a) v bibli, b) v Katechismu katolické církve, c) v papeţských dokumentech, d) v pastorální praxi církve, e) v současné teologii. ad a) V Písmu je třeba začít u velmi slavné věty apoštola Pavla křesťanům v Galacii: „Není uţ rozdíl mezi ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou. Vy všichni jste jedno v Kristu Jeţíši.“ (Gal 3,28) Pisatel zdůrazňuje nejhlubší rozměr našeho bytí získaný skrze křest, zdůrazňuje, ţe spojení s Kristem je moţné pro kaţdého bez ohledu na jakékoliv světské rozdíly včetně rozdílného pohlaví. Ukazuje cíl, ke kterému všichni bez rozdílu směřujeme. Kdyţ se však podíváme na 1. list Korinťanům, na místo, kde se obdobný text vyskytuje také[28], tak není těţké konstatovat, ţe rozličnost popisovaná u sv. Pavla v postavení muţe a ţeny na cestě k plnému naplnění skutečnosti předznamenané křtem je naprosto jednoznačná. To samé je moţno vyčíst z nádherných textů v listu Efezským[29] o vztahu muţe a ţeny. V celé 12. kapitole 1. listu do Korinta Pavel zdůrazňuje, ţe jednota v Kristu vytvořená právě přijetím svátosti křtu je tvořena z různých, velmi rozličných údů. Nepopírá rozličnost, ale zdůrazňuje, ţe právě tato rozličnost v Kristu vytváří jednotu a ţe právě pro jednotu v různosti, která je ideálem 12. kapitoly, je třeba si vzájemně pomáhat a podporovat se. ad b) Katechismus katolické církve k danému tématu v kapitole věnované 6. přikázání[30] jasně zdůrazňuje v celé škále závaţných prohlášení: „Kdyţ tvoří Bůh člověka podle svého obrazu…, vkládá do lidské přirozenosti také muţské a ţenské povolání…“ (KKC 2331). Tedy povolání dané Bohem je spojeno s vnímáním lidského pohlaví! To katechismus dále rozvíjí: „Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby v jednotě jejího těla a její duše. Týká se zvláště citů, schopnosti milovat a plodit a všeobecněji způsobilosti navázat vztahy společenství s druhými.“ (KKC 2332). Jestliţe je víra také (nebo spíše především) vztahem k Bohu, pak její proţívání dle katechismu jasně ovlivňuje rozdílná pohlavnost lidského rodu. Přijetí této rozdílnosti je zásadním úkolem kaţdého křesťana: „Kaţdý člověk, ať muţ či ţena, musí uznat a přijmout svou
vlastní pohlavnost. Tělesné, mravní a duchovní odlišení i vzájemné doplňování je zaměřeno na dobro manţelství a na rozvoj rodinného ţivota. Harmonie dvojice i společnosti zčásti závisí na způsobu, jakým se mezi pohlavími proţívá vzájemné doplňování, potřeba vzájemné pomoci a opory (KKC 2333). Kaţdé z obou pohlaví je se stejnou důstojností, i kdyţ odlišným způsobem, obrazem Boţí moci i něhy …“ (KKC 2335). ad c) Apoštolský list Mulieris dignitatem papeţe Jana Pavla II.[31] vedle zdůraznění důstojnosti ţeny mluví také o jejím poslání,[32] které je všeobecně dáno jejím ţenstvím: „…ţena představuje zvláštní hodnotu jako lidská osoba a současně jako osoba konkrétní faktem svého ţenství…“ (30). O rozdílnosti muţe a ţeny ve vztahu k naplňování záměru Stvořitele mluví velmi pěkně také současný papeţ ve svém listu ţenám uveřejněném u příleţitosti IV. světové konference o ţeně v Pekingu v roce 1994: „Ţenství uskutečňuje »lidské« stejně jako muţství, avšak rozdílným a doplňujícím způsobem. Mluví-li Genese o »pomoci«, nevztahuje ji pouze na oblast konání, nýbrţ také na oblast bytí. Ţenství a muţství se navzájem doplňují nejen z tělesného a duševního, nýbrţ i z ontologického hlediska. A pouze díky dualitě »muţského« a »ţenského« se plně uskutečňuje »lidské«.“ (8)[33] ad d) V pastorální praxi církve v celých jejích dějinách k jednomu z charakteristických znaků patří, ţe zdůrazňuje různost cest podle mnoha vnitřních i vnějších faktorů, např. podle mentality člověka – jsou rozdílné cesty ke svatosti, kterými kráčeli a dodnes kráčejí sv. Ignác, František, Dominik a jejich následovníci podle rozdílných akcentů spiritualit v jednotlivých řeholích, dále podle stavu – svatý František Saleský ve své slavné Filotee jasně ukazuje rozdílnost cesty ke svatosti u vdané matky mnoha dětí od cesty řeholníka. Církev zdůrazňuje pro duchovní cestu i důleţitost sociálních podmínek, ve kterých se křesťan nachází. Jasným dokladem pro důleţitost sociálního aspektu je přístup Jana Bosca k jeho dělnickým chlapcům. Jestliţe různost cest je dána jiţ sociálním zázemím, rozdílnou mentalitou či stavem, o co více je třeba vnímat rozdílné akcenty dané rozdílem muţství a ţenství. ad e) Přijetí rozdílného ale stejně ceněného postavení muţe a ţeny v církvi je jedním ze základních akcentů současné křesťanské antropologie: muţ a ţena rozdílným způsobem naplňují společné bytí před Bohem – způsobem rozdílným, ale sobě rovným – vzájemně se doplňujícím.[34] Je všeobecně známo, ţe kritika neuváţeného feminismu ze strany církve je zdůvodňována právě s poukazem na chybné zaměňování rovnoprávnosti a stejnosti, tedy na nepochopení, ţe jinakost ţenství má být zachována, ale musí být uznána jako rovnocenná. Všechny uvedené texty biblickými počínaje a současnou teologií konče jsou jasným dokladem, ţe církev ať uţ v rovině biblické reflexe, oficiálních vyjádření církve nebo více či méně odváţných teologických názorů vnímá v současné době rozdílnost muţe a ţeny jako dar a obohacení.[35]
Tyto texty jsou tedy – jak se domnívám – také legitimním východiskem pro tvrzení o existenci různých akcentů muţské a ţenské katolické spirituality. Muţské akcenty 1. Pro muţe je velmi důleţité vnímat Boţí velikost. Nejen pouze Boţí blízkost, ale také jeho velikost. Před očima mi pokaţdé při tomto tématu defilují taková velmi těţko popsatelná „skoropokleknutí“ mnoha muţů, která je často moţné vidět při jejich příchodu do kostela. Zdá se mi, ţe vyjadřují ostych, ţe tento symbol pokleknutí odpovídá dětem či ţenám, ale neodpovídá dospělým výkonným muţům. Napůl skrytá a napůl pokřivená znamení jsou výrazem falešného muţského přesvědčení, ţe sice Bůh je a ţe je správné chodit do kostela, ale ţe ho s tím, jaký je, není šance v muţském světě obhájit. Jedinou správnou odpovědí na tyto mnohdy pochopitelné úzkosti muţů je ukazovat na Boţí majestát. Vracet se k pojetí tak silně přítomnému v dobách prvních křesťanů – k pojetí Krista Pantokratora, ukazovat, ţe Boţí majestát a Boţí moc mohou být východiskem pro víru a zároveň mohou ještě více zdůraznit nepochopitelnost Boţí něţnosti tak velkého a mocného Boha, před kterým muţ můţe s úctou a bázní pokleknout. Připomínám zde rozjímání z ignaciánských exercicií o provolání pozemského krále, které má být pak porovnáno s neskutečně větším provoláním krále nebeského, rozjímání, které se intenzivně zaměřuje na nazírání Boţího majestátu, před kterým člověk-exercitant stojí. 2. Kaţdý duchovní ţivot má zásadní rozměr duchovního zápasu. V muţi je přítomen bojovník, dobyvatel. To je bez větších rozporů konstatování kaţdého, kdo hovoří o charakteristice muţské mentality. A důleţitou pravdou kaţdého skutečného boje je i reálná moţnost, ţe člověk prohraje. To platí i o boji duchovním a zdůraznění váţnosti takovéhoto zápasu je pro muţský přístup moc důleţité. Jsem přesvědčen, ţe čím více se u některých muţů (ale i ţen) vytrácí rozměr skutečného boje v duchovní oblasti, tím větším pokušením můţe být vytvořit si jakousi náhraţku tohoto skutečného duchovního boje v církevním intrikánství, tedy také v boji za práva církve, za prosazení dobré věci, ale formou, která je na hony vzdálená od evangelia.[36] 3. Pro muţe je moc důleţité, aby si uvědomil, ţe veškeré formy zboţnosti nejsou cílem, ţe nemají smysl samy o sobě, ţe měřítkem není v první řadě, jak je proţívá, co při nich cítí, ale ţe jsou „pouze“ prostředkem, cestou k úţasné skutečnosti, ve které člověk naplno realizuje své bytí, ve které se setká s Bohem tváří v tvář. Tato prostředečnost na jedné straně dává moc důleţitý svobodný prostor ke kritice určitých forem zboţnosti, které člověka neoslovily a jsou mu vzdálené, na druhé straně otevírá ochotu účastnit se slavení liturgie i tehdy, kdyţ se s formami nemohu plně ztotoţnit. Zároveň také naznačuje, ţe jsou naprosto normální stavy, ve kterých cesta k vytčenému cíli vede skrze okamţiky, kdy je třeba následovat Krista vůlí a ne pro krásné pocity. 4. Je třeba neustále zdůrazňovat poslání muţe jako kněze své rodiny. A to ne v první řadě ve vnějších projevech, tedy ţe muţ je ten, kdo začíná modlitbu, kdo se stará v rodině o náboţenské věci. Ačkoliv i tento rozměr, pokud alespoň trochu odpovídá tomu, jak povahově a funkčně je manţelský pár sestaven, vnímám jako moc důleţitý, přesto jsem přesvědčen, ţe těţiště muţova kněţského poslání je někde jinde. Je ve vědomí muţe, ţe má před Bohem za sobě svěřené zodpovědnost, ţe je povolán modlit se za sobě svěřené, ţe v okamţiku, kdy stojí, sedí či klečí v kostele, toto nečiní pouze sám za sebe, ale také za všechny ostatní ze své rodiny. Jsem přesvědčen, ţe tento
rozměr před Bohem váţně vzatý velmi obohacuje modlitbu muţe a je pro něho i velkým povzbuzením k modlitbě samotné. 5. Je velmi dobré pro muţe vracet se při promýšlení své víry k postavě praotce Abraháma a konfrontovat se s ním. S muţem víry, který uvěřil Hospodinu a v síle svého slibu se vydal na cestu. Na cestu k cíli, do zaslíbené země. Na cestu, která vedla mnoha pouštěmi, mnoha situacemi, kdy Abrahám málem ztratil svou víru a podléhal opakovaně pokušení spoléhat se pouze na svůj důvtip a své triky.[37] Abrahám se vydal se na cestu, na které pravděpodobně musel vyslechnout mnohé stesky své ţeny, jak jim bylo v Cháránu dobře a jak tam Abrahám patřil k uznávaným a bohabojným muţům, tak proč se vlastně na takovouto cestu do neznáma museli vydat. Ale Abrahám byl ochoten touto cestou jít, poněvadţ jednou Bohu uvěřil, dal mu své slovo, a to slovo skutečného muţe.[38] 6. Je zvláštní, jak s pokřesťanštěním Evropy je spojena postava rytíře. Tedy muţe, který se boje ani navenek nezříká, ale bojuje podle jasných pravidel, bojuje čestně, chrání dámu a je ochoten stát na straně slabšího. V této souvislosti se přímo nabízí upozornit na slavné rozjímání z exercicií svatého Ignáce o sluţbě králi a o praporech, pod kterými je moţno bojovat. A závěrem rozjímání má být rozhodnutí skutečně bojovat, ale pod správným praporem, pod praporem Kristovým. Důleţitost tohoto typu věřícího muţe – svatého válečníka je moţné cítit například při pohledu na galerii svatých z kaple sv. Kříţe na Karlštejně, kde je na mnoha obrazech jako svatý muţ zobrazen právě válečník. A to válečník se skutečně muţnými rysy, které nenechávají nikoho na pochybách, ţe autor malby měl na mysli válečníky z masa a kostí, které je skutečně moţno postavit do bitvy, o které nebyla ve středověku nouze. 7. Je velmi důleţité, aby pro duchovní ţivot muţe bylo jasné, ţe to, co člověka odděluje od Boha, nejsou přestoupení nějakého zákazu, ale skutečná provinění, která zatěţují vztah, která vzdalují člověka od Boţí lásky. Jednou z největších ran pro duchovní ţivot muţe jsou svátosti smíření podle seznamu hříchů, které muţ vnímá pouze jako porušení pravidel daných církví, pro normálního smrtelníka ale pravidel velmi těţko pochopitelných a muţem nepřijímaných. 8. Bůh respektuje svobodu člověka a očekává kreativitu. A i na cestě za svatostí platí zásada, ţe kdo nic nedělá, nic nezkazí, nebo – řečeno slovy Písma: „Pravím vám, ţe právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, neţ nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (Lk 15,7). Základem pro Boţí blízkost není bezhříšnost křesťana, ale ochota vrhnout se do dobrodruţství s Bohem naplno. Být ochoten se s Bohem přít, utkat se s ním, jako to čteme o Jákobovi (Gn 32,25-32), nepustit ho lacino, být ochoten vést s Bohem upřímný dialog. 9. Církev vytváří prostor pro osobní realizaci, pro osobní setkání s Bohem, liturgie vytváří prostor, ve kterém je moţné být spolu a společně slavit ale zároveň být s Bohem sám svým vlastním způsobem. 10. Maria je nejen matkou, ale také madonou – mia donna – má paní, paní mého srdce – ţena, pro kterou stojí za to se bít. Ţenské akcenty Nejsem schopen jich vyjmenovat tolik jako akcentů muţských; myslím, ţe samotný tento fakt naznačuje určitou subjektivitu mého pohledu.
1. Proţitek pravdy, ţe Bůh poskytuje bezpečí a jistotu, ţe Bůh je ten, kdo člověka bere do náručí, u kterého je moţné zaţít bezpečnou jistotu (německý jazyk má pro tuto pravdu jednoznačně velmi těţko přeloţitelný pojem Verborgenheit). Pro ţenu je moc důleţité tuto intimní skrytost skutečně zaţít, vychutnat si ji. 2. Jako rozvinutí prvního bodu je moţné vnímat bod č. 2: velmi důleţité pro ţenský přístup k Bohu je zaţít Boţí něhu. Uchovat si v srdci a v paměti ty pasáţe z Písma a ty zkušenosti z osobního ţivota s Bohem, které otevírají a umocňují pohled na Boha jako na něţného, na toho, kdo umí pohladit, obejmout. Tento pohled je mnohdy akcentován právě v osobě Jeţíše Krista.[39] 3. Církev vytváří společenství, ve kterém si lidé jsou blízcí. Církev je moţné proţívat skrze sdílení společné radosti a společného smutku, v e kterém je moţno v modlitbě sdílet tíhu i povzbuzení pro zcela konkrétní situace ţivota. 4. U Boha je moţné být doma. Domov je rozměr Boţího království, na který se těšíme, který ale uţ teď můţeme proţívat skrze společenství. 5. Bůh vţdy odpouští s nesmírným taktem a jemností. Zkušenost ţen – hříšnic, které Jeţíš přijímá a chápe ještě dříve, neţ jim vyslovuje odpuštění (J 8, Lk 7,36-50), je záţitkem, který je pro ţenu (a nejen pro ni) zásadní pro radost z návratu do Otcova domu. Z výše zmíněného jasně vyplývá obrovská potřeba vzájemného doplňování různých, mnohdy protikladných akcentů. Jen tehdy, jestliţe tyto akcenty se v ţivotě společenství vzájemně obrušují a korigují, mohou být pomocí pro pestrý a zároveň zdravý růst: akcent duchovního boje naprosto nutně potřebuje jako protiváhu a doplnění akcent něhy. Jen tak se můţe stát, ţe z poţehnaného duchovního boje se nestane hrůzný fanatismus. A na druhé straně akcent něhy potřebuje nutně být doplněn skutečností duchovního zápasu, aby nesklouzl do nezdravých forem pietismu a emocionálních výlevů. Toto doplňování není záleţitostí jen jednotlivých muţů a ţen a jejich vzájemného obohacování a ovlivňování se na osobní cestě za Bohem, ale existuje i uvnitř církve jako společenství. Kdyţ se podíváme na obrovskou šíři různých spiritualit, které tvoří pestrost katolické církve, je na první pohled zřejmé, ţe v církvi jsou ţity spirituality, jeţ jsou pro celé společenství církve velikým obohacením a posilou, ale které jsou velmi rozdílné. Jsem přesvědčen, ţe i u jednotlivý ch spiritualit a duchovních hnutí je moţné pozorovat a rozlišovat, která z nich v sobě nesou více ţenských či muţských akcentů. Kdyţ budeme porovnávat např. františkány a jezuity, je moţné podle mého přesvědčení konstatovat, ţe františkánská spiritualita obsahuje více citových akcentů s důrazem na prostotu a dětskou důvěru v Boha, neţli je tomu u jezuitů, a naopak, ţe jezuitský přístup více zdůrazňuje rozměr duchovního boje a věrnosti, jak to nenajdeme u františkánské spirituality. Tak obě tyto spirituality svým pojetím zdůrazňují buď více ţenské či muţské akcenty. To samé je moţné říci i při srovnávaní mnohem mladších proudů v církvi, např. hnutí Focolare s mnoha jasně ţenskými prvky na straně jedné a osobní prelatury Opus Dei s mnoha muţskými akcenty. A proto, jako je nutná vyváţenost mezi jednotlivci na jejich cestě za Bohem, je moţné to
samé říci i o vztahu různých spiritualit ve společenství církve. Vzájemné doplňování se, obohacování a korigování je základem poţehnání pro celou církev. Kulhání v prospěšnosti nastává v okamţiku, kdy se jedna spiritualita začne absolutizovat a vnímat jako univerzální budoucnost celé církve. V tomto duchu se pak stává jednou ze zásadních praktických starostí odpověď na otázku, zda je toto vzájemné doplňování a korigování se také skutečností v ţivotě farností. Zda ve farnostech existuje pestrost přístupů, jeţ se vzájemně mohou obohacovat. V souvislosti s touto otázkou jsem přesvědčen, ţe můţe být smysluplné, tak jako jsem se pokusil nastínit pozitivní akcenty na straně muţů či ţen, zmínit se i o charakteristických problémech muţů a ţen, které tomuto vzájemnému obohacování mohou bránit. U muţů bych zmínil jako první základní problém lenost – tedy neochotu vnést svůj pohled do duchovního ţivota farnosti, nezájem snaţit se nalézt svůj vlastní přístup k slavení liturgie a k formám zboţnosti. Mnohdy je samozřejmě mnohem jednodušší a pohodlnější realizovat se ve farnosti především v opravách, kde je moţné pouţít bezproblémovou rutinu, neţ v duchovních věcech, které stojí námahu. Druhým velkým problémem se stávají zţenštělé ideály muţské svatosti, které jsou mnohdy skrze výtvarná, sochařská i literární díla muţi nepravdivě představovány a s kterými se v ţádném případě muţ jako reálná osoba nemůţe identifikovat jako se svými skutečnými vzory. Zářnou výjimkou v realistickém a proto pro muţe mnohem lépe přijatelném duchu zobrazování představují jiţ výše zmínění svatí mistra Theodorika z kaple sv. Kříţe na Karlštejně. U ţen vnímám jako největší překáţku pro jejich přínos k pestrému a radost nému společenství především neochotu odolat mnohdy velmi silnému pokušení absolutizovat svůj pohled na duchovní svět. Vnímat svůj styl proţívání duchovních věcí jako ten nejlepší, a proto se snaţit do něho dotlačit i své muţské okolí. Za další problém mnoha ţen pokládám mnohdy jejich útěk do světa zboţnosti, do světa, jenţ je velmi jasně oddělen od všedního ţivota, od toho, který ţena proţívá doma či na pracovišti. Tak se velmi rychle můţe z kostela vytvářet nereálný svět; sice krásný, ale pro skutečný ţivot nepouţitelný. Jestliţe hovoříme o problémech, jsem přesvědčen, – ačkoliv souhlasím s Josefem Hesem, ţe kněţí nejsou ze Saturnu, ţe netvoří nějakou zvláštní sortu a ţe je tedy třeba jasně chápat jejich proţívání jako muţské[40] – přesto se domnívám, ţe je správné zmínit se o nebezpečích a chybách kněţí ve vztahu k danému tématu také odděleně. Kněz je v drtivém počtu případů při svém působení ovlivněn ţenským auditoriem, které v katolických kostelech tvoří mnohdy nepřehlédnutelnou většinu. Vliv takovéhoto auditoria můţe vést aţ k reálnému nebezpečí, ţe kněz si osvojí jako sobě vlastní ţenský styl zboţnosti, a tak se značně vzdálí moţnosti pochopit věřící muţe. S touto skutečností pak souvisí druhé nebezpečí, ţe kněz můţe mnohdy nesprávně stát na straně ţeny v problematických situacích jejích vztahů s muţem. Tak jako u všech akcentů, které zde zmiňuji, i u všech nastíněných problémů zdůrazňuji, ţe se jedná pouze o tendence, které se mohou týkat procentuálně nezanedbatelného mnoţství muţů a ţen[41]. Je jiţ zcela jinou otázkou (která jiţ
nepatří do tohoto článku), jak ti, kteří si uvědomí, ţe se zmíněné tendence týkají i jejich ţivota, jsou schopni a ochotni s touto skutečností naloţit. V kaţdém případě jsem ale přesvědčen, ţe vnímání různých akcentů na společných cestách muţů a ţen do Boţího království je velmi nutné, ţe vede k většímu vnímání lidské svobody, k radosti nad originalitou, kterou Bůh kaţdému z nás vloţil do srdce, a k pravdivějšímu svědectví o pravém smyslu církevního společenství. Jako pro kaţdé dobré dílo, i pro růst ve vzájemném obohacování jistě platí, ţe je cestou, na které se kráčí pomalu. O to větší smysl ale kaţdý krok má.
4. Mezinárodní konference „Rovné příleţitosti pro ţeny a muţe“ (Equal Opportunities) 30. 8. – 3. 9. 2000 Motto: „zkoumejte všechno pečlivě a co je dobré, toho se drţte“ (1 Sol 5,21)
Tisková zpráva Ve dnech 30. srpna – 3. září 2000 jsme v Praze v budově Arcibiskupského semináře přivítaly s velkou radostí 105 účastnic konference z 22 zemí z celé Evropy. Svět, který nás obklopuje a ve kterém ţijeme, nám není lhostejný, ale přejímáme za něj onu zodpovědnost, k níţ Bůh člověka povolal při stvoření. Jako křesťanky – katoličky hledáme řešení všech aktuálních otázek s Kristem, který je pevnou součástí našeho ţivota. Jedním z takových v současnosti „ţhavých“ témat je právě otázka rovných příleţitostí. Kromě členek ţenských katolických organizací sdruţených ve WUCWO (World Union of Catholic Womens Organizations) jsme pozvaly i představitelky ţenských nevládních organizací v ČR. Otázkou rovných příleţitostí se totiţ zabývají především ţenské organizace, i kdyţ je to téma, které se dotýká celé naší společnosti, tedy i muţů, dětí, rodin a seniorů. V přednáškách, diskusích i při práci ve skupinkách, rozdělených podle jazyků i podle regionů, jsme si především vyjasňovaly pojmy. Rovné příleţitosti se někdy mylně interpretují jako boj za rovná práva. Rovnoprávnost je ve většině evropských zemí jiţ v zákonech zakotvena a pro nás, věřící, není vůbec novou věcí: jiţ 2000 let čteme v Bibli v knize Genesis: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu.... jako muţe a ţenu je stvořil… aby vládli nad celou zemí…“ a u sv. Pavla: „Proto jiţ není ani otrok, ani svobodný, ani muţ ani ţena, ani Řek ani barbar, ale všichni jsme jedno v Kristu, našem Pánu.“ Je tedy tato rovnost zakotvena v samém základu křesťanství, který je společným morálním kodexem celé Evropy. Ovšem sebelepší zákon nemůţe fungovat, pokud ho lidé nepřijmou za svůj. Jde proto v první řadě o „znovuobjevení“ společného morálního základu křesťanství. Rovné příleţitosti pak znamenají uskutečňování tohoto Boţího zákona v praxi. Jsou to rovné šance pro kaţdého, bez rozdílu pohlaví nebo věku, prostě moţnost volby, a to ve všech obdobích lidského ţivota. Můţeme je rozdělit do tří oblastí: 1. vzdělání a výchova: mít moţnost vzdělávat se podle svých zájmů a schopností, bez předchozího dělení na povolání typicky muţská nebo typicky ţenská a bez předchozího zařazení do typu chování (např. tvrzení „ty jsi chlapec, tak nesmíš plakat, muţ přece nebrečí“, vede k tomu, ţe muţi nejsou zvyklí projevovat své city, stydí se za ně, coţ v dospělosti vede ke stresům, problémům v komunikaci a často i ke krizi manţelství). 2. zaměstnání: stejná práce často není stejně odměňována, práce tzv. typicky ţenské patří do niţší platové kategorie. Vykonávají-li muţi a ţeny tutéţ práci, mohou do ní
kaţdý přinášet svá rozdílná obdarování (rovnost neznamená stejnost!), protoţe jsme byli stvořeni s různými dary. A právě tato různost přístupu můţe (je-li uplatněna v dialogu a ne v soupeření) pomoci realizovat onu komplementaritu muţe a ţeny, která byla od počátku Boţím záměrem, a stát se tak velkou výhodou pro všechny. Nejde o to, kdo je lepší nebo horší (jsme prostě rozdílní), ani kdo bude mít moc a ovládat ty druhé. Praktickým problémem v oblasti zaměstnání se jeví moţnost sladit profesní kariéru s péčí o rodinu, o coţ usiluje stále více ţen, ale i muţů, zvláště mladší generace. Stát zde můţe výrazně pomoci např. daňovou politikou (zvýhodnění rodin, lidí ţijících v manţelství, úlevy pro zaměstnavatele, kteří zaměstnají na částečný úvazek nebo umoţní rekvalifikaci při návratu do zaměstnání poté, co člověk – týká se stejně ţen jako muţů – pečoval o slabší členy rodiny: děti nebo seniory). 3. senioři: mít moţnost volby, zda zůstat doma v rodině aniţ by ji to příliš zatěţovalo, nebo odejít do domova pokojného stáří. Příklad: Německo v r. 1995 přidalo do všeobecného pojištění tzv. pojištění na péči, díky němuţ můţe docházet do domu kvalifikovaný zdravotník podle potřeb seniorů. Smyslem takového opatření je umoţnit ţenám i muţům co nejdéle aktivní zapojení do ţivota (zvyšuje se důchodový věk, populace výrazně stárne). Hovořily jsme i o rovných příleţitostech v církvi (záměrně jsme předem vyloučily otázku kněţského svěcení ţen!). Zkušenosti ze v šech evropských zemí potvrzují, ţe v kostelích je sice více ţen, ale s menší moţností uplatnění. Často lze pozorovat ze strany hierarchie a kněţí vůbec jakýsi strach, obavy z uplatnění laiků a ţen zvláště. Ţeny z různých částí Evropy referovaly o konkrétních opatřeních v legislativě a v oblasti sociální a daňové politiky ve svých zemích. Z přednášky paní Rodicy M. Stanoiu jsme se dozvěděly, co je to vlastně onen obtíţně přeloţitelný termín „gender mainstreaming“: takový způsob rozhodování, který bere ohled na všechny bez rozdílu pohlaví či věku (např. zruší-li se autobusový spoj do vesnice, jaký bude dopad na všechny obyvatele- muţe, ţeny, děti, seniory) . Shodly jsme se v tom, ţe legislativně je tato rovnost přístupu ve všech evropských zemích zajištěna, ale její skutečné uplatňování je záleţitostí jednotlivců, jejich morálních kvalit, ochoty naslouchat a vést dialog, hledat společně řešení nejlepší pro všechny. Příkladem takového hledání byla i tato konference, která vytvořila prostor pro vzájemné naslouchání. I kdyţ jsme se někdy v názoru na tutéţ otázku neshodly, přece jsme mohly v různých příkladech řešení z jiných zemí nalézt inspiraci. Cílem konference nebylo najít jedno řešení závazné pro všechny, ale umět si vzájemně naslouchat a inspirovat se tím dobrým, co přichází od druhého. Zcela ve smyslu motta celé konference: „Všechno pečlivě zkoumejte, a co je dobré, toho se drţte.“ (1 Sol 5,21) Proto jsme se v závěru shodly i na tom, ţe konference byla velkým obohacením pro všechny zúčastněné a pomohla nám v hledání na cestě k uskutečňování Boţího království podle zásad Evangelia. PhDr. Markéta Koronthályová předsedkyně Unie katolických ţen
Kázání kardinála Miloslava Vlka pronesené na zahajovací mši svaté, středa 30. 8. 2000 Váţené účastnice (a účastníci) konference! I kdyţ jste Světovou unií ţenských katolických organizací, přesto bychom se mohli tázat: je nutné začínat naši konferenci mší svatou? Je to důleţité znamení na začátku vaší konference s tématem: „Rovné příleţitosti pro muţe a ţeny“. Hlásíte se tím k důleţitému východisku vašich úvah: na začátku musí být Bůh a jeho principy. Nemíním to z jednoduchých, bigotních a zboţných pozic, ale ze svobody dětí Boţích, k níţ nás Kristus vysvobodil. A s touto svobodou dnes s naším tématem předstupujeme před Boha. Dnešní člověk Boha ztratil – to bychom trochu zjednodušeně mohli konstatovat – a proto ztratil sám sebe, své pevné ukotvení. Ţije vykořeněně. Ţádný strom však nemůţe ţít bez kořenů. Člověk ztratil svůj střed, svou základní vazbu. Velmi často ţije osaměle, sám. Hledá – často nevědomky – svou vlastní identitu, jak uţ zjistily mnohé konference, které se zabývají situací dnešního člověka. Hledat a nalézat Boha znamená nalézt sebe sama. Nalézt sebe sama znamená najít vlastní identitu, najít to, co ţenu činí ţenou, čím by měla být. Řečeno ještě silněji: Jsem přesvědčen, ţe člověk nemůţe být šťasten, dokud nenalezne svou identitu. A my jsme předurčeni – dokonce si troufám říci, ţe „odsouzeni“ – k tomu, abychom chtěli být šťastni. A proto jde o hledání vlastní identity. Nejvyšší a nejvíce ceněnou hodnotou je dnes svoboda. Nejdříve ale musíme uznat, ţe my lidé jsme závislí – závislí na Bohu. Náš počátek je v Bohu, v jeho ruce. Kdyţ toto neuznáme – kde je pak náš počátek…? Nebojte se, ţe jsem řekl, ţe jsme závislí. Vezměme si k ruce Starý zákon a přečtěme si první stránku: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují…“ (Gen 1,26) „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Boţím, jako muţe a ţenu je stvořil.“ (Gen 1,27) „Ať lidé panují“ tedy platí pro oba. V onom „ať panují“ spočívá podobnost Bohu – on je vládcem. Z jeho ruky jsme vzešli. Jím jsme určeni, abychom vládli. Proto jsme na něm také závislí. Zkusme to pochopit. Bůh, k jehoţ obrazu jsme stvořeni, je trojjediným Bohem. On vládne v jednotě tří osob a jeho největší silou je boţská láska mezi těmito osobami. Člověk je tedy stvořen podle vzoru nejhlubšího společenství Trojice a je stvořen k pospolitosti: „jako muţe a ţenu je stvořil“. Muţ a ţena nejsou stvořeni ke vzájemné konkurenci, ale k vzájemné lásce. Lidské fyzické a psychické předpoklady jsou sice různé, ale tyto rozdíly se doplňují. V síle vzájemné lásky ať společně panují. Teď jsme se dostali k východisku identity ţeny. A já vám přeji to št ěstí, abyste vaši identitu našly. Vycházejte z toho, aţ budete uvaţovat o vašem tématu.
A nezapomeňte, ţe darem srdce nadáním k lásce – při vší rovnosti – tu je i rozdíl, který vám, ţenám, přináší větší blízkost k Bohu Stvořiteli, k Stvořiteli, který je Láska. Být závislý na Bohu-Lásce – není to krásné? Při úvahách během následujících dní nezapomeňte na své privilegium – na lásku.
Představení zemí, které byly na konferenci zastoupeny (záznam z vystoupení účastnic během úvodního večera) Bosna a Hercegovina Zdá se, ţe Bosna je vţdycky první zemí – nebo bývá zmíněna první. Nevěděla jsem, ţe budu muset vyprávět také o své zemi, o její historii a zeměpisu, jako vloni v Litvě, takţe jsem si nic nepřipravila: nemohu vám ani říci, kolik máme obyvatel, protoţe si nepamatuji čísla. Mohu vám říci pouze to, ţe Bosna a Hercegovina je nádherná země s překrásnou krajinou a úţasnými lidmi. Přeţili jsme válku. Jsme velice náboţní lidé, máme hodně katolíků – není jich tam uţ tolik jako dříve, ale jestli to tak mohu nazvat, vracejí se ke katolické víře a vracejí se do své země. Jsem ráda, ţe jsem mohla přijet do Prahy, ţe se mohu setkat se starými přítelkyněmi a poznat nové přítelkyně. Kdo ví, moţná ţe Bosna a Hercegovina by se mohla stát hostitelskou zemí v budoucích letech. Nizozemí My Holanďané vám samozřejmě chceme pomáhat ze všech sil. Opravdu pocházíme asi z té nejmenší země Evropy, která je tu zastoupena, ale máme obrovskou motivaci vám pomoci. Chci vám toho říci během konference co nejvíc. O nás dnes jen stručně: máme přes 15 milionů obyvatel a máme velmi aktivní ţenská hnutí. Rusko Rusko je hlavně pravoslavná země, ale je tam také hodně katolíků a jako výsledek stalinistické komunistické politiky většina těchto katolíků se přemístila spíše do východních, asijských nebo sibiřských částí Ruska. Všichni katoličtí kněţí, biskupové byli povraţděni a všichni věřící byli povaţováni za imperialistické špiony. Čili katolická církev skutečně utrpěla velkou ztrátu. Ale katolíků je přesto v Rusku hodně, a já jsem velice ráda, ţe jsem tady s vámi a děkuji za pozvání. Lotyšsko Symbolem Lotyšska je kříţ nebo tedy Ukřiţovaný. Raní křesťané na východě viděli v ukřiţovaném Kristu symbol ţivota a smrti. Jeţíš byl reprezentovaný symbolem kříţe, ale kříţ někdy je také znázorněním Starého Zákona. Před šestým stoletím ještě ţádné kříţe nebyly, aţ papeţ Jan VII. zavedl kříţ, který se stal symbolem ukřiţování, s rozpjatými paţemi a se všemi znaky mučení. Teprve v 10. století se Kristus začíná zobrazovat, v gotickém umění se ukřiţování Krista potom stalo normální pozicí Krista s velkým akcentem na dramatičnost. Kříţ, krucifix, byl potom v bronzu, dřevu nebo z jiných materiálů a lotyšští křesťané mají velkou tradici kříţů u cesty a na nejrůznějších jiných místech, na hřbitovech, rozcestích a různý ch přírodních stanovištích. Je to reprezentace triumfu Svatého Kříţe. Chorvatsko Je pravda, ţe naše země je tak malinká, ţe jsem si musela nasadit brýle, abych ji na mapě našla. Nevím, jak naši zemi uvést, protoţe jsem se na to nepřipravila. Představit
ji oficiálně nebo neoficiálně? Neoficiálně – dobře. Mám samozřejmě ráda Chorvatsko, protoţe je to moje otčina. Myslím, ţe kaţdý by měl naši zemi rád, kdyby měl moţnost ji navštívit. V naší zemi jsou různé části: jsou tam níţiny se spoustou pšeničných polí, se spoustou sadů, máme také hory, jako třeba ve Švýcarsku, a máme samozřejmě překrásné moře. A přestoţe je to malá země, má tisíc kilometrů mořského pobřeţí s tisícovkami ostrovů. Vím, ţe Bůh stvořil celý vesmír a celou tuto naši nádhernou planetu. Proto je těţko porovnávat jednu zemi s jinou. Ale kdyţ Bůh stvořil Zemi, kaţdému národu dal místo, kde by ten národ měl setrvat, tedy kaţdý národ má svoji zemi. A kdyţ tedy dal kaţdému národu tento dar, jeden národ zůstal bez přidělené země – to bylo právě Chorvatsko. A Bůh řekl: Promiňte, je mi to líto, zapomněl jsem na vás, co mám teď dělat, všechno uţ jsem rozdal a nic mi nezbývá, ale nechal jsem si takové maličké místečko pro sebe, pro případ, ţe bych měl čas na dovolenou. Protoţe uţ nemám ţádné jiné místo, tak vám to předám, nechám to Chorvatsku. A to je právě Chorvatsko. Takţe vás všechny uvítáme v Chorvatsku, přijeďte, jsem přesvědčena, ţe se vám bude v Chorvatsku líbit a budete je mít tak rádi, jako my máme vás. Srí Lanka Je to maličká země, je to ostrov v Indickém oceánu. Protoţe je nádherný, říká se mu perla Indického oceánu. Máme krásnou přírodu – spoustu řek a hor, a tudíţ naši zemi navštěvuje spousta turistů. Takţe pokud budete mít zájem, budete vítáni. Ale moţná, ţe jste slyšeli, ţe probíhá válka, boje mezi jednotlivými etnickými skupinami – to je ta stinná stránka. Slovensko Slovensko je velmi malá země, která má jen 5 miliónů obyvatel, přesto je zde velká jazyková členitost. Je to moţná i proto, ţe Slovensko je země členěná i geograficky. Jsou tam vysoké hory, doliny, kotliny, ve kterých tyto dialekty, tyto skupiny dialektů, vznikaly. Další charakteristikou je krásná příroda, křesťanský, katolický národ, který si zachoval víru po staletí, a v obzvláštní úctě máme v naší zemi Matku Sedmibolestnou. A to, čím můţeme přispět pro ostatní země, jsou právě tyto křesťanské hodnoty, které uchováváme v našich rodinách. Polsko Naši zemi charakterizuje především Matka Boţí z Częstochowé, je to vyjádření polské ţeny, která chce být pokojná, snaţí se být pokojná, drţí v náručí dítě – to vyjadřuje, ţe se snaţí starat o rodinu; tato černá Matka Boţí si bere energii z modliteb, takţe jsem přivezla také růţenec, který většinou drţíme v ruce nebo máme v kapse, je to takový dobrý dáreček, který běţně dáváme přátelům, dětem nebo rodičům. Další typickou věcí pro Polsko je jantar. Německo Německo je sousední země a s Čechami má mnoho společného, nejen s Čechami, ale i se všemi zeměmi, z kterých pocházíte. Má velmi pestrou krajinu: na severu je moře – Severní a Baltské, kromě toho jsou tu pahorkatiny a na jihu vysoké hory Alpy. A musím říct, ţe ačkoliv máme navzájem určité problémy, jsme rádi, ţe Německo bylo znovu sjednoceno, poté co v roce 1989 padla zeď. Malta Malta je nejmenší ze všech zemí. Je to opravdu mrňavý ostrůvek uprostřed Středozemního moře a Malťanů je jenom 330 000, ale je to velice krásná země, která má velmi bohatou historii. Máme moře, které je důvodem, proč k nám jezdí hodně
turistů, kteří si ho v letě uţívají, máme celou řadu historických památek, které oceňují lidé nejenom z naší země, ale také všichni návštěvníci, kteří k nám přijíţdějí. Norsko Ţe Norsko je nejsevernější zemí v Evropě, to pro vás určitě není novinka. Je také jednou z nejmenších zemí v Evropě, jenom čtyři a půl milionu obyvatel a přitom mnoho katolíků tam není. Mohu vám říci, ţe naše Liga katolických ţen má 275 členek, coţ není přespříliš. Je to malá země z hlediska populace, obyvatelstva, ale podívámeli se na mapu, je velice dlouhá: kdybychom ji pootočili podle jiţního bodu směrem na jih, dostali bychom se aţ do Říma – aţ ke Středozemnímu moři. Přitom máme hodně práce. Jak víte, u nás se těţí velké mnoţství zemního plynu, jsme největšími producenty. Ale pokud jde o katolické ţeny, je naše organizace malá. Itálie Itálie je most mezi Evropou, Afrikou a Asií, přes moji zemi přichází do Evropy celá řada emigrantů. Ne ţe bych tu chtěla hovořit o tomto problému, ale je to prostě trochu jiný pohled na Itálii. Celá řada lidí přemýšlí o Itálii jako o místě, kde je Vatikán a další historické památky, ale já si myslím, ţe je to skutečně nádherný most pro lidi, kteří hledají lepší ţivot. Co bych ještě mohla říci? Nechci mluvit příliš dlouho, protoţe byla bych ráda, kdybyste se v příštím roce v březnu zúčastnily světového shromáţdění WUCWO v Římě, abyste mou zemi viděly samy. Španělsko U nás máme velmi rozmanitou krajinu: na severu najdeme sníh a na jihu je naopak velice teplo. Je to země, která v současné době zaznamenává velmi silnou migraci a také imigraci cizinců. Na jihu roste velice dobrá vinná réva, ze které se vyrábí kvalitní víno. Spojené Království Velké Británie, Skotska a Severního Irska Jsem přesvědčena, ţe musíme být pyšní na to nejdelší jméno, byť tedy nejsme největší zemí. Je vţdycky hrozně obtíţné, jak to s Velkou Británií je, co znamená Spojené Království: jsme dva ostrovy, přičemţ jeden se skládá ze tří zemí – Anglie, Walesu a Skotska, a druhý ostrov se skládá z Irska, které je rozděleno na dvě země. O tom asi zrovna rádi nemluvíme, protoţe to je oblast, která je patrně jedním z těch bolavý ch bodů. A myslím si, ţe by to skutečně vyţadovalo Šalamounův rozsudek, aby rozsoudil, co vlastně mezi dvěma zeměmi panuje. Na druhou stranu jsme známi tím, ţe u nás hodně prší, máme spoustu fotbalových fanoušků-chuligánů a děláme problémy. Nicméně máme nesmírně dobré úmysly, ty nejlepší úmysly, a já se dnes večer rozhodla, ţe také zmíním pár dobrých věcí, které jsme světu dali. Jednou z těch věcí, kterými se můţe Anglie chlubit, je policie, policejní sloţky. Policista je symbol zákona, zákonnosti a pořádku nebo řádu, zaloţeného v 19. století. A druhá dobrá věc je kniha. Hostitelkám z České republiky jsme přivezly autobiografii Margarety Fletcherové, která zaloţila Ligu katolických ţen. Bylo to téměř před sto lety, a my jsme si říkaly, ţe by to opravdu pro Českou republiku bylo velice zajímavé, protoţe Margaret Fletcherová napsala tuhle kníţku těsně před začátkem druhé světové války, takţe de facto uţ zmizela z pultů; vlastně se ani nevytiskla kvůli bombardování Londýna atd. Ale v naší Lize katolických ţen pod předsednictvím Anny Foxové jsme se zaslouţily o nové vytištění této knihy a ukázalo se, ţe je to nesmírně důleţité a ţe jsou tam věci relevantní i pro naši dobu.V roce 1919 řekl tehdejší kardinál, arcibiskup westminsterský, ţe by se Margaret Fletcherová měla vypravit do Československa, ţe to je nová země a ţe v podstatě se dostává do rukou ateistů, takţe je zapotřebí něco
udělat pro Československo, pro křesťanství a pro katolickou církev. A ona poslala jednu ze svých asistentek do tehdejšího Československa. Byla to strašná cesta v době, kdy všechno bylo rozrušeno válkou, ţelezniční koleje končily na území nikoho, ale kdyţ se sem nakonec dostala, byla zde vítána, naslouchali tu jejím slovům o demokracii, o nutnosti dát volební právo ţenám a jak vychovávat děti v křesťanské víře. Irsko U nás v Irsku se říká: Ať vás Panenka Maria poţehná! Irsko je skutečně maličký ostrov na západním pobřeţí Evropy, máme asi tři a půl milionu obyvatel a hlavní město je Dublin. Naše země nabízí krásné scenérie, krásná jezera, vysoké hory, spoustu zeleně, takţe pokud někdo hledá hezké místo, kam by se uchýlil na dovolenou, pak je Irsko to správné místo. Jsme Keltové, a to nás odlišuje od Angličanů, kteří jsou saského původy. My jsme tedy Keltové a kdysi dávno řada našich mnichů cestovala do Evropy a šířila tam katolickou víru – například do Švýcarska, do Francie, do celé řady evropských zemí. Máme vlastní jazyk, i kdyţ se komerčně nevyuţívá. Hovořily jsme o části Irského ostrova, který není součástí Irské republiky, ale my se modlíme za mír, mír tam v současné době je a my se modlíme, aby tam mír zůstal. Věříme, ţe lidé severního i jiţního Irska budou bratry a sestrami a budou spolu nadále ţít v míru a lásce, myslím si, ţe tímhle způsobem spolu všichni ţít můţeme. Poprosila bych o vaše modlitby, protoţe v současné době je mezi nimi velké napětí. Francie Jsme zemí, která je velice opoţděná, pokud jde o práva ţen v politice, poněvadţ ţeny získaly volební právo aţ v roce 1946. Jsme v Evropské unii čtrnáctou zemí z patnácti, pokud jde o počet ţen v parlamentu. Pokud to říkám, je to proto, ţe všechno se zčásti změnilo díky aktivitě naší organizace, která skutečně investovala velké úsilí. Také připravujeme odhlasování zákona, který je připraven pro příští volby v roce 2001 a tento zákon praví, ţe musí být povinné zastoupení co do počtu ţen a muţů v parlamentu, jinak to bude trestáno pokutami a politické strany budou penalizovány, pokud nebudou mít stejné paritní zastoupení ţen a muţů. Dánsko Máme pět milionů obyvatel, ale jenom asi 30 000 katolíků. Naše organizace, Svaz katolických ţen Dánska, má jen asi 200 členů a jsme v naší zemi skutečně menšinou. I kdyţ je Dánsko malá země, je u nás spousta ostrovů. Nemáme sice hory, ale máme kopečky a na jeden z nich se pořádá pravidelně pouť. Bulharsko Bulharsko je malá země na Balkáně. Pokud jde o přírodu, máme hory, máme moře, a jak moţná víte, máme u nás mnoho různých zajímavostí jako balkánská mysteria. Nejcharakterističtější rostlinou je bulharská růţe. Katolíci v Bulharsku představují z osmi milionů obyvatel 300 000 a dá se říci, ţe problémy nejsou. Rumunsko Rumunsko je země na jiţním cípu Evropy, má 22 milionů obyvatel. Je pravoslavnou zemí – 90 procent obyvatel je pravoslavných, pouze pět procent jsou římští a řečtí katolíci. Ale mají velké srdce a chtějí udělat spoustu věcí. V Rumunsku je také ekumenické hnutí, které pořádá dny společných modliteb.
Maďarsko Naše země je sice malá, ale velmi pestrá, máme jak hory, tak údolí a níţiny i malé moře – tedy Balaton, který my sami povaţujeme za moře. Letos si připomínáme tisícileté výročí zaloţení naší země, kdy náš první král, svatý Štěpán, převzal korunu od papeţe v Římě. Bylo velmi důleţité, ţe převzal korunu právě v Římě a ne v Byzanci, proto naše země patří ke katolické církvi a i dnes se většina lidí hlásí ke katolictví. V Maďarsku ţije přibliţně 10 milionů lidí, a myslím, ţe v takřka všech zemích, ze kterých pocházíte, ţijí lidé, kteří jsou původem Maďaři. Litva Mí pra-pra-prarodiče i rodiče byli katolíci a katolická víra, i kdyţ byla absolutně potlačena a potlačována zhruba po dobu padesáti let, se dokázala udrţet, a to jako nejrespektovanější síla, nejenom víra, coţ tedy znamená velmi mnoho. Znamená to, ţe katolická církev byla něčím skutečně mimořádným, absolutně zvláštním, aby ukázala náš odpor vůči těm změnám, které nám byly vnuceny. A byl to vlastně určitý způsob chování. Byla skutečně respektována, i kdyţ ne příliš široce, ale v současné době je naprosto jasné, ţe katolická církev je jednou z největších, nejsilnějších církví, v níţ věří velké mnoţství lidí. Před nedávnou dobou měla katolická církev velice těţký úděl, a i v té době mnozí zůstali pevní ve víře. A naše katolické kostely se měly stát muzei ateizmu. Moţná někteří z vás navštívili Vilnius nebo další města Sovětského svazu a viděli takový osud kostelů. Nicméně dnes zaţíváme to štěstí, ţe naše církev je uţ opět mocná. A nejenom církev. Chtěla bych vám říci, ţe během posledních čtyř let bylo u moci naše katolické politické křídlo a bylo podporováno i jinými stranami, třeba konzervativci. Neočekáváme nyní v nových volbách, ţe tato cesta bude tou nejlepší cestou pro náš vývoj, protoţe lidé jsou velice netrpěliví, chtějí všechno okamţitě, chtějí to teď a samozřejmě chtějí všechno a tato netrpělivost asi příliš nebude prospívat našemu politickému ţivotu. Finsko Finsko má 60 000 jezer a je nejsevernější zemí, máme pět milionů obyvatel a katolických věřících je jenom 7 600, jsme tedy velice malou komunitou. U nás je také víra luteránská a ortodoxní-pravoslavná. Finsko je známé svými jezery a lesy. Na závěr svého představování řeknu pár slov o finské duši: potřebujeme dvě věci, bez nichţ nemůţeme ţít: lesy, musíme ţít v lese nebo u lesa, potřebujeme chodit do lesa a říkáme tomu zelené zlato, protoţe nám poskytuje všechno, potravu, bydlení, atd., Naše lesy vyuţíváme uţ celá staletí, budujeme domy. A druhá důleţitá věc je sauna, která pochází z Finska. A třetí věc – já nevím, jestli je dobrá nebo špatná – ale my jsme nezůstali v lesích, v současné době jsme zemí skutečně s rozvinutou technologi í, takţe kromě toho lesa a sauny to jsou mobilní telefony, firma Nokia. Takţe Nokia je z Finska.
Úvodní slovo ing. Aleny Trnkové, místostarostky Prahy 6 Čtvrtek 31. 8. 2000 Dobrý den, dámy (nevím, mohu-li říci také pánové). Je mou milou povinností pozdravit vás a přivítat u příleţitosti zahájení vaší konference v naší Městské části Praha 6. Je pro mě potěšením, ţe se mohu zúčastnit alespoň části vašeho jednání, jehoţ náplň mě velice zajímá. Dovolte mi chvíli uvaţovat nahlas na téma rovné příleţitosti. Člověku byla při stvoření dána do vínku svobodná vůle, současně však byli muţ a ţena stvořeni jako dvojice vytvářející nový ţivot – rodinu. Zdá se mi tedy, ţe příleţitost v přírodě zakotvena je. Muţ a ţena jsou dvě stránky lidské existence, obě stejně potřebné pro trvání a pokračování ţivota. Na co však naráţí lidská společnost, je neochota uposlechnout tento přirozený imperativ rovných práv muţe a ţeny a naplnit jej realitou. Je třeba si uvědomit, ţe realizace osobnosti je vţdy úzce spojena se vzděláním. V raných českých dějinách existují dvě světlé postavy z rodu kníţecího, případně královského, kde lze tuto zkušenost dokumentovat. Byla to Mlada, dcera kníţete Boleslava, abatyše kláštera při kostele svatého Jiří na Hradčanech, a o něco později svatá Aneţka Česká, sestra krále Přemysla Otakara I., abatyše kláštera klarisek. Obě byly vzdělané ve smyslu tehdejší vzdělanosti a o pozdější je dokonce známo, ţe se ve své charitativní činností sílila korespondencí se svatou Klárou. Uvádím to z toho důvodu, ţe v době jejího ţivota schopnost psát a číst byla něco mimořádného. Musím podotknout, ţe česká společnost historicky příliš velkými problémy v tomto směru netrpěla ani později. Právo na vzdělání pro všechny bez rozdílu pohlaví je základním principem pedagogických děl učitele národů Jana Amose Komenského. K určité realizaci jeho základních tezí došlo zavedením povinné školní docházky pro děti od šesti do dvanácti let bez rozdílu pohlaví v našich zemích v roce 1775. Postavení ţeny v rodině mělo u nás obecně, aţ na jisté výjimky, které se ostatně vyskytnou v kaţdém společenství, vţdy určitou váţnost. To se projevilo i poměrně záhy získaným volebním právem v roce 1919, a to jak aktivním, tak pasivním. Jiţ na konci 19. století pak bylo ţenám umoţněno se i vysokoškolsky vzdělávat, takţe první česká lékařka Marie Bajerová ukončila vysokoškolská studia v roce 1881. Nedaleko odtud, u konečné stanice metra, stojí dům, dnes domov důchodců, který navrhla první česká architektka původně jako ubytovnu pro samostatně ţijící zaměstnané ţeny. I první prezident Československé republiky a významný sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, který byl ostatně k sociálním problémům přiveden díky své osvícené manţelce, se ţenské otázce ve svých filozofických pracích systematicky věnoval. Nejsem povolána v tom směru, abych rozebírala přínos české vědy, případně zákonodárství, k tomuto problému. Sama jsem byla celý ţivot zaměstnána a vedle svých pracovních povinností, které mě ostatně vţdy uspokojovaly, jsem se snaţila plnit své (neváhám říci) povinnosti manţelky a matky a v posledních letech i velmi milé povinnosti babičky tak, aby rodina mohla fungovat tak, aby se naplňoval její smysl, tedy jako základní sloţka společnosti a státu. O povinnosti mluvím ne proto, abych ji chápala jako tíţivé jho, ale proto, ţe si myslím, ţe kaţdý člověk má vedle svých práv, které tak často dovede přesně formulovat a hájit, i své nepominutelné povinnosti. Přiznat si je a uvědomit si je a rozhodnout se je naplňovat je tím prvním krokem na cestě k chápání a naplňování rovných práv pro všechny bez rozdílu pohlaví, barvy pleti, zdravotních předpokladů a náboţenství. Domnívám se, ţe pro
vzdělanou ţenu není ztrátou věnovat část svého produktivního věku péči o rodinu a není to ani ztráta pro stát, který poskytuje těmto ţenám, tak jako ostatně všem, vzdělání zdarma. Vzdělaná matka je zárukou určité úrovně dětí v rodině, je chápající partnerkou svému muţi a skutečnou tvůrkyní spořádané rodiny. Proto musí být v zájmu společnosti ocenit její práci pro rodinu a umoţnit jí v době, kterou si ona sama zvolí za vhodnou, návrat do procesu zaměstnání a vytvořit všechny podmínky pro to, aby se pro ni ani pro rodinu nestal tento krok zdrojem stresu. Na závěr mého vystoupení mi dovolte popřát vám úspěšné a plodné jednání a příjemné proţití volných chvil v naší Praze, která je bohatá na architektonické i urbanistické památky, církevní i jiné umělecké skvosty, přírodní krásy a můţe se pyšnit neopakovatelností ducha genia loci. Děkuji vám.
Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná Sešly jsme se dnes vlastně k prvnímu pracovnímu dni konference, jejímţ mottem byl zvolen 21. verš z páté kapitoly z 1. listu Soluňanům. Verš zní: „Všechno zkoumejte, dobrého se drţte“. Neţ začneme zkoumat ony stejné příleţitosti pro muţe i ţeny a neţ se začneme zabývat otázkami poloţenými pro dnešní den, to je co cítíme, co víme, co si myslíme, co chceme, přečteme si i další verše, které toto motto předcházejí a které následují. Tedy pátá kapitola 1. listu Soluňanům, verš 15 aţ 24: „Hleďte, aby nikdo neoplácel zlým za zlé, ale vţdycky usilujte o dobré mezi sebou a vůči všem. Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boţí v Kristu Jeţíši pro vás. Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se drţte, zlého se chraňte v kaţdé podobě. Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Jeţíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal, a on to také učiní.“ Všimněme si, co všechno tento úryvek z prvního Pavlova listu a vůbec z prvního písemného křesťanského dokumentu napovídá k našemu tématu. Za prvé jsme povoláni, muţi i ţeny, věrným Bohem, Bohem pokoje – to je ta věta „Věrný je ten, který vás povolal.“ O věrnosti Hospodina, o jeho lásce, můţeme číst u proroka Ozeáše tato nádherná slova: „Zasnoubím si tě na věky. Zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním, zasnoubím si tě věrností a poznáš Hospodina.“ Hospodinova iniciativa, Hospodinova láska nás volá, abychom ji p oznávali a na ni odpovídali. Druhý bod: moţná jsme se v ţivotě setkali s někým, kdo se ať uţ vědomě či nevědomě pokoušel plamen Ducha v nás umenšovat. Moţná jsme i my sami tento plamen dusili. Bůh pokoje můţe toto všechno napravit a uschopnit nás neoplácet zlé, ale naopak nastolit dobré mezi sebou navzájem. A poslední bod, který jsem zvolila: jsme vyzýváni nejenom tímto biblickým úryvkem, ale i řadou dalších, k modlitbě, zde v tomto úryvku pak především k modlitbě chval a díků a k radosti vůbec. Nemáme v ţivotě většinou tendenci stále se radovat, falešné úsměvy nám mohou přímo vadit a zraňovat nás. Pokud ale objevíme velikost obdarování, které jsme od Boha obdrţeli, můţe nás to naplnit neutuchající radostí, která se zcela spontánně bude měnit v modlitbu právě chval a díků.
Modleme se tedy: Trojjediný Boţe, zdroji našeho ţivota, dárce pokoje děkujeme ti za to, ţes nás povolal děkujeme ti za to, ţe se nám dáváš ve své lásce poznat děkujeme ti za to, ţe nám ve svém milosrdenství odpouštíš naše provinění děkujeme ti za to, ţe nás oţivuješ svým Svatým Duchem děkujeme ti za to, ţe ti smíme slouţit
A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Jeţíš naučil: Otče náš... Dej nám Boţe své poţehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni.
Prezentace a shrnutí výsledků z práce ve skupinách nad tématem: „Co pro nás znamená téma této konference: Rovné příleţitosti pro ţeny i muţe?“ (co si myslíme, co cítíme, co známe a co chceme) (Účastnice byly rozděleny do skupin podle jazyků.) (1. skupina) Je velice důleţité, aby ţeny měly moţnost volby. Rovné příleţitosti, pokud něco znamenají, tak je to volba. Je zapotřebí, abychom se mnohé rozhodly, zda chceme pracovat doma, anebo mít kariéru, mít profesi, nebo zda se budeme snaţit vyváţit obé. Po těchto poznámkách přišly některé ţeny s tím, ţe v některých zemích ţeny prostě nemají volbu, musí pracovat. Rusko fungovalo jako obzvláštní příklad, protoţe poté, kdy se komunistický reţim rozpadl, ţeny musely pracovat. Samozřejmě ţe musely pracovat i předtím, ale teď musejí pracovat daleko více, protoţe v Rusku je spousta nezaměstnaných muţů. Práce ţen: pracují v nejrůznějších povoláních a za méně peněz. Nic k tomu neříkají, nesnaţí se to zpochybňovat, zkrátka jsou rády, ţe pracují, byť za to dostávají málo peněz. V jiných zemích existuje ještě značná diskriminace. Asi ne taková jako dříve, tak otevřená, jak si to lidé dříve říkali: ne, nechceme vás pro tuto práci, ale najdou si jiné důvody pro to, proč si vyberou muţe raději neţli ţenu. Bojí se, ţe ţena můţe otěhotnět, bude to stát peníze, budou dlouhé mateřské dovolené atd., proto volí zaměstnavatelé raději muţe. Postoje: postoje nejenom ţen, ale i muţů, to, co tedy ţeny mají vlastně na mysli, kdyţ hovoří o rovných příleţitostech, to je nejdůleţitější, protoţe sebedůvěr a ţen, jejich pohled na sebe samotné, sebedůvěra v zaměstnání, v kariéře, v práci, ale i doma, ta
samozřejmě sídlí v jejich hlavách, to znamená to, jak samy sebe vnímají, kam aţ mohou dospět, čeho mohou dosáhnout. Vzdělávání a příprava na povolání: vede k budování a posilování sebedůvěry. Rovněţ muţi musí změnit své postoje, pokud jde o přijímání ţen ve všech sférách – a my víme, ţe tomu tak ještě v mnoha případech není. Rovné příleţitosti začínají skutečně uvnitř, uvnitř člověka, v jeho hlavě, je to oprav du postoj. Velice často slyšíme, ţe lidé říkají: Já jsem jenom v domácnosti, já jsem jenom… – jako kdyby to bylo něco málo. Ţeny, které to říkají, jako kdyby se za něco omlouvaly. Jedna z nás, myslím, ţe to byla naše přítelkyně z Dánska, řekla, ţe by tento název změnila – a to jí dodalo sebedůvěru: říká, ţe má svobodné povolání. Ne ţe je v domácnosti, ale ţe má svobodné povolání. A to de facto znamená, ţe můţe pracovat v jakékoliv sféře. Dodává to jakýsi respekt ze strany druhých lidí vůči ní, kdyţ se jí pt ají, co dělá. Kdyţ řeknete: Jsem pouze ţenou v domácnosti, je to něco úplně jiného: jako by se ţena opravdu umenšovala. Rozhodování: zabývaly jsme se také procesem rozhodování, obzvláště v politice a v církvi. Situace se kaţdé zemi liší. V Norsku je daleko větší počet ţen, které jsou zaangaţovány do politiky. V České republice jich je velmi málo, dokonce méně neţli za komunismu. Jde o to, ţe je člověk – ţena, ţe je starší, nemá dost peněz – to všechno jí brání v tom, aby mohla konkurovat muţům, dejme tomu v e volební kampani. Ţeny se stávají jakousi ozdobou z hlediska muţské politiky, nebo ozdobou v muţské politice. Rozhodování v církvi: církví, církevními otázkami jsme se nezabývaly příliš dlouho. V Holandsku jsou ţeny dnes velice znalé v teologii, jsou stejně schopné a kompetentní jako muţi. Máme nedostatek ţen, které by byly kněţími. Ale řekly jsme, ţe tuto otázku nyní raději řešit nebudeme. Zazněl i názor, ţe v Dánsku jsou ţeny ve vysoké politice a je moţné, ţe to má vliv i na církev. Schopnost zapojit ţeny do vyšších úrovní rozhodování – nemusí to být zrovna kněţí, ale zkrátka ţeny, které z těchto pozic mohou ovlivňovat politiku. Vzdělání – vzdělávání: ve Velké Británii a v Irsku ţeny nebo dívky dosahují mnohem lepších výsledků neţli chlapci. Letos poprvé nastala v Anglii situace, kdy dívky získaly v průměru mnohem lepší výsledky ve zkouškách „A-Level“, coţ je de facto maturita, neţ chlapci. Pokud má však dívka pokračovat dále ve studiu, je jich na univerzitní úrovni daleko méně. Pokud jde o doktoráty, ţeny se v podstatě nehlásí k postgraduálnímu studiu, při němţ by mohly získat doktorát. Hovořily jsem také o kvótách: jaké kvóty by mohly být uţitečné pro politickou reprezentaci, to znamená, kolik ţen by mělo v politice být. A tady samozřejmě byly různé odchy lky v názorech, zmiňoval se tady jeden případ, kdyţ nějaká ţena chtěla pracovat jako ţurnalistka, ale bylo jí řečeno, ţe by se neměla tři roky vdávat, pokud chce tuto práci zastávat. A u chlapce to bylo naopak rok. Je zajímavé, ţe dívky většinou ta pravidla dodrţují. Skutečně se zavázaly, ţe vezmou-li na sebe tuto novinářskou práci, tak se po tři roky nevdají. Ţeny se snaţí brát na sebe úplně všechno: mají rodiny, snaţí se dosáhnout co nejlepších výsledků ve své profesi, v kariéře, a v podstatě končí tím, ţe jsou přetíţeny a objevuje se u nich syndrom „vyhoření“, coţ je mimochodem fenomén, který lze zaznamenat ve všech zemích. I kdyţ v Holandsku a ve Velké Británii je daleko větší důraz na to, aby se muţi podíleli na domácích pracích společně s ţenami. Myslím si tedy, ţe ve Střední Evropě těch ţen, které se věnují domácnosti, je daleko více neţ muţů.
Vrátily jsme se také k tomu, ţe v komunistických zemích ţeny skutečně byly ve vysoké politice ve větším počtu. Dnešní politika je spíše muţským světem. Neshodly jsme se však v otázce, zda ty kvóty jsou dobré či nikoli. Myslím si, ţe jsme se k tomu opravdu postavily ambivalentně, protoţe jsme si nebyly jisté, zda kvóty jsou uţitečné, protoţe někdy vedou k tomu, ţe s tím ţeny počítají a mantinely nejsou stanoveny takříkajíc spravedlivě. Ţeny se potom dostávají do politiky bez toho, aniţ by se vybíraly ţeny, které jsou skutečně kvalifikované, schopné atd. Dotkly jsme se také otázky sítí, vytváření sítí, kamarádů ze školy. To brání ţenám, aby se do politiky zapojovaly. Velice často ţeny nejsou schopny takovéto sítě vytvářet a vyuţívat. Zjišťujeme, ţe dívky a ţeny jsou velice individualistické, nemají tendenci pouţívat takovéto sítě, dokud nenastane později v ţivotě situace, kdy sítě opravdu potřebují. To znamená přátelství atd. Solidarita ţen je menší, kdyţ si vezmeme mladé ţeny současné doby. Aţ jsme se také dotkly toho, ţe je zapotřebí mít určité schopnosti a dovednosti vytvářet takovéto sítě. To znamená, ţe potřebují určitou vizi. Myslím si, ţe je nejdůleţitější, aby se vytváření sítí dělo společně s muţi, to znamená, aby se neseparovaly ţeny, které by hovořily pouze s ţenami, a na druhé straně muţi, kteří by hovořili pouze s muţi, ale naopak, aby opravdu vytvořili sítě společně, aby se ţeny zapojily do muţských systémů. A to, co opravdu ţeny potřebují, je sebedůvěra. (2. skupina) My jsme na naši situaci nazíraly trochu odlišně. Samozřejmě na základě osobních výpovědí. Měly jsme tu lékařku, ošetřovatelku, inţenýrku, učitelku, právničku, sociální pracovnici a také podnikatelku, takţe to byla docela diverzifikovaná situace a věci jsme nazývaly velmi různorodě. Měly jsme také problém, ţe jsme pocházely z mnoha odlišných zemí a některé z těchto zemí mají ústavu, která je docela specifická, a zákony a jejich interpretace se můţe v různých zemích lišit. Mluvily jsme o rovnosti, rovnoprávnosti, všeobecně – a teď jsme hovořily o rozdílu mezi rovnými příleţitostmi a rovnými právy, coţ jsou dva odlišné pojmy. Také jsme se dívaly na rozdíly, které existují i mezi ţenami a mezi muţi v rámci jejich skupin a také o tom, jaké jsou výhody, jaké jsou nevýhody. Samozřejmě víme, ţe ţeny mají naprosto odlišný přístup k věcem neţ muţi, my vidíme věci jinak. Ale obrovskou výhodou je, pokud s muţi děláme stejnou práci. Zazněl také komentář, ţe muţi mají spíše tendenci k černobílému vidění, zatímco my to vidíme v barvách, coţ je pravda. Také máme odlišný postoj k různým věcem, ale to je moţná zapotřebí. Ţeny a jejich podíl na společenském ţivotě: to je velmi různé. Ve veřejnosti se všeobecně postoj k ţenám značně mění. Pro některé z nás je to moţná způsobeno skutečností, ţe se ţeny dostávají do politiky. Dnes ţeny v podstatě mají příleţitost se do politiky dostat, a to je velký rozdíl. Ţeny totiţ mohou přispívat k vytvoření lepší společnosti. Máme k tomu příleţitost a víme, ţe to dokáţeme. Jsme teprve na začátku. Můţeme dát dohromady výhody a nevýhody. Představte si, ţe jsme zjistily, ţe nevýhody převaţují nad výhodami. Myslím si, ţe poprvé jsme si uvědomily, ţe skutečně ţenský potenciál byl zaznamenán, byl uznán, já si uvědomuji, ţe se hovořilo o tom, ţe chlapci ne vţdy dosahují dobrých výsledků, ale oni ti chlapci se prostě činí tak, jak to dokáţou, ale ţeny se snaţí je překonat, čili to je moţná i otázka vůle z jejich strany. Vyváţení rodinného ţivota je stále obtíţnější s tím, jak matka je zaměstnána. Je to velký problém. Podle našeho názoru, pokud se díváme na rovnost pro muţe a ţeny, někdy přehlíţíme také rovnost pro naše děti. Rovnost ţivota pro naše děti – to je teď velmi smutná stránka ţivota: děti jsou buď u pečovatelek, ošetřovatelek nebo v nějakých předškolních zařízeních, a já si myslím, ţe tohle samozřejmě má co
společného se skutečností, ţe ţena pracuje; moţná ţe bychom se měly spíše snaţit pracovat na částečný úvazek anebo hledat nějakou podporu v rámci sociálního systému. Samozřejmě ţe to také souvisí s rozšířenou rodinou, je spousta ţen, které chodí do předčasného důchodu. Vůbec lidé všeobecně ţijí mnohem déle, a to je další problém, tady máme druhou stránku věci, my se musíme starat také o naše rodiče. Také bychom se měly snaţit o určitou vyváţenost. My jsme strašně dlouho bojovaly za rovná práva, ale v naší skupině byla různost názorů, někdy tam zaznělo, ţe moţná jsme se dostaly aţ příliš daleko a ţe to působí určité potíţe v nejrůznějších sférách ţivota. Problémem je i rozdílný přístup k chlapcům a dívkám: uţ od nejranějšího věku říkáme chlapcům: Ty jsi kluk, ty nesmíš brečet – a uţ vlastně vůči těm holčičkám vytváříme určitou nerovnost. A jsme si také vědomy toho, ţe muţi vlastně v primárním školství, v tom základním školství z nejrůznějších důvodů nehrají velkou roli, protoţe prostě tohle není muţská práce, a zase, tohle přitom by byla nezbytná součást muţského ţivota nebo muţského světa. Čili my jsme to skutečně nahlíţely z různých stránek a viděly jsme tam řadu nevýhod – a myslím si, ţe na řadu věcí bychom se jako ţeny měly zaměřit. Musíme hlavně směřovat k rovnováţné a spravedlivé společnosti, nikoliv nezbytně nutně hledat rovnoprávnost nebo rovnost ve všech aspektech ţivota. Tohle je velice důleţité, a myslím si, ţe je to důleţité pro naši další generaci, pro generaci našich dětí, protoţe děti by měly být naší hlavní starostí, protoţe nerovnoprávností a nerovností trpí. (3. skupina) V naší skupině číslo tři jsme měly zástupkyně mnoha různých zemí a diskuse byla velmi zajímavá. Podle našeho názoru prvořadé je, abychom v naší vizi měly vzájemný respekt jakoţto základní hodnotu, vzájemný respekt pro jakoukoliv osobu bez ohledu na zdraví, rasu, věk nebo cokoliv dalšího. Podle našeho názoru ten respekt, který schází, je tím, co vede buď k přílišnému útlaku nebo k přílišnému strachu, který vstupuje do vztahu mezi muţem a ţenou. Kaţdý člověk musí mít v ţivotě volnost volby, svobodu volby, ať uţ se jedná o muţe nebo o ţenu. Hovoříme o obou pohlavích, ale v naší oblasti práce víme, ţe teoreticky má v ţivotě kaţdý příleţitost ke všemu, rovný přístup ke všemu, ale v praxi zpravidla zajímavé pozice na vyšších úrovních zaujímají hlavně muţi. Také jsme hovořily o nutnosti změny mentality, to je vlastně změna postojů. Domníváme se, ţe je to práce, se kterou je nutno začít od dětství. Otázka vzdělání – o té uţ jsem se zmínila. Jak muţi, tak ţeny musí mít právo rozvíjet svůj vlastní talent, svou vlastní schopnost, a přitom ty schopnosti, dovednosti obou pohlaví mohou být komplementární. Na různých úrovních je třeba obou. Hovořily jsme také o faktoru církve, kde je podle našeho názoru všeobecně nedostatek dialogu mezi sekulárním světem a církevní hierarchií, to znamená církví jakoţto institucí. Moţná ţe bychom se potřebovaly více zaměřit právě na mentalitu církevních institucí, která nám někdy vštěpuje, co si máme myslet nebo co máme dělat. My samozřejmě musíme poslouchat, co nám církevní hierarchie říká, ale musíme mít také moţnost mluvit – mluvit o tom, co my potřebujeme, co chceme a jaké jsou naše vize. Zase i v církvi by to byl vlastně určitý komplementární názor. Uţ jsme mluvily o vzdělání, o změně postojů, a také jsme hovořily o potřebě zaměřit se na osobu jakoţto celek, na ţenu jakoţto osobnost. V posledních letech jsme samozřejmě zaznamenaly hodně velký důraz na kulturu těla. Je to určitý extrém, extrémní feminismus, je to extrémní postoj pohlíţení sama na sebe. Jako bychom se zaměřovaly na ţenu jenom z vnějšku, nikoli na její duchovní aspekt, nikoli na duši, na ducha, nikoli na ţenu jako celistvou osobnost, na její aspirace, její vize. To všechno jsou vlastnosti, které ţenu spoluvytvářejí. My jakoţto ţeny na sebe musíme mít určitý vyváţený názor, nenechat ho sklouznout některým jednostranným směrem.
(4. skupina) V naší německy mluvící skupině jsme měly ţeny z Lotyšska, z Maďarska, ze Slovenska, z Německa, z České republiky a také ze Švýcarska. Společně jsme si povídaly o otázce rovnosti příleţitostí. Byly jsme velice smíšenou skupinou, protoţe tu skutečně byly ţeny, které jiţ mají zkušenosti z politiky, z klubové činnosti, měly jsme tam i mladé ţeny, a myslím si, ţe náš společný rozhovor byl velice plodný. Vlastně ani nechci reprodukovat celou diskusi, ale především to, co jsme sepsaly. Na jedné straně je to naše společná vize, kterou skutečně sdílíme, totiţ ţe muţi i ţeny by měli mít stejné příleţitosti i stejná práva. Všechny z nás jsou toho názoru, ţe by měly plnit jak své úlohy v rodině, sociální, ale také pracovní úkoly, nejen by měly, ale tak é chtěly plnit tyto úkoly. Tam, kde jsme se také shodly, to byl názor, ţe by kaţdá ţena – a samozřejmě i kaţdý muţ – měli mít moţnost svobodně se rozhodnout, zvolit si, co on chce, či co ona chce. Aby tato volba byla skutečně moţná, pro to je velice důleţité, aby to i okolní podmínky umoţňovaly, aby poskytovaly předpoklady rozhodnout se třeba po určitý čas se věnovat rodině a určitý čas práci, ale aby tu byla i moţnost mít děti nebo jít do práce na částečný úvazek. Aby to bylo moţné jak pro ţenu, tak pro muţe, aby tu vznikla určitá flexibilita a podle vlastního rozhodnutí a podle vlastních schopností i podle vlastního vzdělání se tento člověk mohl zařadit a mohl se podílet na rodinném a společenském ţivotě. Tato svoboda, tato moţnost volby, zahrnuje také, ţe je podstatné mít určitý volný prostor, kde je moţné vyměňovat si jisté myšlenky, zamýšlet se nad těmito podněty. Především, a to říkaly Maďarky, katolická univerzita je moţností, určitou platformou, kde tato výměna názorů je moţná. Kde vznikají obtíţe, jisté problémy – to je otázka stejného odměňování, jestli mají ţeny a muţi stejné platy, tady jsou ohromné rozdíly. Ţeny za stejnou práci nedostávají často stejné peníze anebo existují povolání, která jsou spíše pro ţeny, jako například pečovatelská povolání, a ta jsou potom hůře odměňována neţ třeba povolání technická. Stále existuje situace, ţe ţeny musí podávat větší výkony, aby získaly ve svém zaměstnání stejné postavení, ale také ve veřejném ţivotě, v politice. Naše vize by byla, aby bylo zapotřebí vţdy na obou stranách stejného výkonu, stejného nasazení. Viděly jsme, ţe opojení trţním hospodářstvím ve východních a bývalých komunistických zemích změnilo ve společnosti mnohé. Tlak této společnosti, ţe všechno musí být zvládnuto na sto procent, ţe nemůţete mít děti nebo ţe je potřeba omezit těhotenství, pokud chcete zastávat určité postavení – tento tlak je v těchto zemích stále větší, je to otázka trţního hospodářství, ale je to také otázka, jestli hospodářství můţe flexibilně reagovat na potřeby rodiny. Potom jsme krátce mluvily o tom, co to znamená stejné příleţitosti v církvi pro muţe a ţeny a přitom jsme zjistily, ţe i zde máme úplně jiné zkušenosti, různou tradici a především úplně jiný obrázek o tom, jaká církev je. Můţe být církev, která na jedné straně zdůrazňuje hierarchii, tedy hierarchickou strukturu církve, určité lpění na dogmatech, a pak tu můţe být jiná církev, která je chápána spíš jako společnost, společenství, jako je třeba rodina, a je to také církev, která můţe ţít se svou tradicí, anebo ji také měnit. Myslíme si, ţe také otázka postavení ţeny v církvi souvisí velice úzce s tím, jaký obraz církve máme právě před sebou. (5. skupina) I naše skupina mluvila německy a byly v ní zastoupeny ţeny z takzvaných východních i západních zemí. Nemám nic proti tomuto rozdělení, a proto říkám „takzvaných východních“ zemí. My všechny víme, co to znamená. Devět osob, které byly v naší skupině, pocházely z Chorvatska, Švýcarska, Maďarska, Německa. Uváděly jsme spoustu příkladů z našich zkušeností a náš první dojem byl ten, ţe pocházíme ze stejné země. A proč? Protoţe problémy se zdály být skoro identické. Teprve později, v rámci tohoto rozhovoru vystoupily na povrch nuance. Například – řeknu pouze
příklad – u nás musí ţena pět let odmítat mateřství, pokud chce dostat místo. Skutečně tomu v Chorvatsku často tak je. A potom jsme se dozvěděly, ţe podobně je tomu i v Maďarsku, ţe i tam můţe nastat podobný případ. Tedy co se týče práv ţen, Evropa se globalizovala. Ale co je na tom pozitivní, ţe kaţdý příklad měl i svůj opačný příklad. A tyto opačné příklady byly často velmi ojedinělé, byly to pouze výjimky, ale přesto to byly pozitivní případy. Zjistily jsme, ţe existuje ohromná diskrepance mezi realitou a teorií. Rodina a kariéra – to se nedá v ţivotě ţen často sloučit. Zdá se, ţe pozice ţen co do geografického rozloţení poměrně na tom geografickém rozloţení závisí. Některé oblasti v rámci jedné země mohou vykazovat různé situace. Například u nás v Chorvatsku: na severu země mají ţeny lepší pozici neţ ţeny na jihu. Středomořské země jsou velmi patriarchální, pokud to vezmeme v celku. A část Chorvatska například skutečně patří k středozemnímu (středomořskému) regionu. Zároveň jsme dospěly k jednomu deprimujícímu závěru: feminizace určitých povolání, ke které dnes dochází například v medicíně, ale také v teologii, znamená současně niţší platy. Ale kromě toho byl uváděn i opačný případ. To znamená, ţe kdyţ muţi přijímají určité práce, dostávají za to více peněz. Velmi jsme se soustředily na práci. Nikdy jsme nenarazily na problém násilí. Podle mého názoru je to ale také důleţitý aspekt a všimla jsem si, ţe v jedné ze skupin o tom byla řeč. A kaţdá čtvrtá ţena v Evropě údajně trpí fyzickým nebo psychickým násilím. Je jasné, ţe demokracie v zemi, ať je to jakákoliv země, je charakterizována právě postoji k ţenám. Pro mne je to známka vyspělosti demokracie. Ale samozřejmě někde existují i regrese směřované proti ţenám, například válka u nás v Chorvatsku, ale myslím si, ţe to platí i pro Rusko. Válka vedla k jakési regresi. Titul konference je podle našeho názoru ještě pouze krásným snem, protoţe šance skutečně ještě nejsou rovné. Stejné šance by znamenaly, ţe muţi i ţeny mají stejnou zodpovědnost a stejné úkoly. Rovnost muţů a ţen závisí na ekonomice, to vyplynulo z našich příkladů. Velká šance jak pro církev, tak pro společnost spočívá v tom, ţe se ţeny dostanou do kompetentních pozic. Uváděly jsme některé příklady, které o tom svědčí. Byly to příklady z Lotyšska, z Německa – a je z nich zřejmé, ţe ţeny ve vedoucích pozicích skutečně vytvářejí jiné klima neţ muţi, lepší klima. Církev by měla být v tomto smyslu příkladem – alespoň my si to tak myslíme. Naše názory byly v podstatě shodné. A já coby vedoucí skupiny jsem na konci řekla svůj názor, který ovšem nebyl akceptován. Já jsem řekla, ţe ţeny jsou lepší neţ muţi, a s tím se nikdo neztotoţnil. Takţe to je z mé skupiny všechno. (6. skupina) My jsme měly ve skupině rovněţ různorodé zastoupení: Nizozemí, Švýcarsko, Bulharsko, Francie. Nicméně jsme se shodly na mnoha společných bodech. Nejdříve jsme se shodly na tom, ţe muţi a ţeny si musí být rovni v důstojnosti – a to nacházíme i v Genezi: Stvořil muţe a ţenu – čili nevidíme, proč by tu měl být nějaký rozdíl. Dále jsme došly k názoru, ţe rovnoprávnost mezi muţi a ţenami existuje z právního hlediska, ale neexistuje v mentalitách, a to ať uţ v mentalitě ţeny nebo muţe. Muţ i ţena se musí v tomto směru dále vyvíjet, je zapotřebí, abychom došly k určité solidaritě mezi ţenami, která ne vţdy existuje. Dále jsme hodně hovořily o muţích. Řekly jsme si, ţe muţi se cítí určitým způsobem destabilizováni, kdyţ vidí nástup ţen. V mnoha zemích dosahují muţi méně dobrých výsledků. Například Španělé zdůraznili, ţe se cítí nepříznivě ve své rodině, protoţe děti se častěji obracejí na matku neţ na otce. Dále jsme hovořily o nedostatku struktury a organizací, protoţe je zapotřebí, aby existovaly určité organizace, instituce, které by umoţňovaly jak ţenám tak i muţům pracovat a zároveň se starat o rodinu, aby obě strany měly
moţnost skutečné volby, aby ta volba skutečně existovala, aby nešlo o určitý luxus, protoţe v některých zemích tato volba vlastně neexistuje. Dále potom zde existuje problém, ţe kdyţ ţena nebo muţ přestávají pracovat; získají zpoţdění, které následně jen velice těţko dohánějí, velice těţko dosahují postavení, které měla nebo měl dříve. Dále jsme došly k názoru, ţe nesmíme nutit ţeny k určitým pracím, například k práci s výpočetní technikou doma, nebo pracovat na částečný úvazek, protoţe taková práce doma brání ţenám být ve styku se společností, s vnějším světem. Dále jsme hovořily o církvi. Zjistily jsme, ţe v církvi vlastně veškerá zodpovědná místa zaujímají muţi – a my se domníváme, ţe by bylo důleţité, aby i ţeny měly přístup k těmto funkcím. Dále jsme si poloţily další otázku: v církvích působí celá řada laických ţen, ale laičtí muţové tam nevstupují, nemají o to zájem a je to rovněţ problém. My se domníváme, ţe církev by měla být církví pro všechny, anebo zde spíš ve smyslu ne církev, ale kostel by měl být pro všechny. Dále je velice důleţité se věnovat i otázkám smíšených manţelství, je to problém například v Rumunsku, v Bulharsku. A poslední problém – to je věk ţen. V některých zemích bylo řečeno, ţe ţena velice obtíţně nalézá po třicítce práci, a vzhledem k tomu, ţe ţeny se doţívají vyššího věku, tak jaká bude jejich situace, aţ jim bude osmdesát, devadesát. A jedna z nás, z Rumunska, zdůrazňovala obtíţnou situaci, v níţ se nalézají tyto starší ţeny, které nemají peníze, nemají rodinu a vlastně ţijí ve stavu bez jakékoliv lidské důstojnosti. Závěrem takové hořké konstatování – a my bychom vás rády poţádaly o váš názor – podíváte-li se na toto schéma, vidíte, ţe chodidlo muţe nikdy není stejné jako chodidlo ţeny. To znamená, právo ţeny není stejné jako právo muţe. Jaký si z toho uděláte závěr, záleţí na vás. (7. skupina) Zde bylo zastoupeno Nizozemí, Španělsko, Slovensko, Rumunsko a Švýcarsko. Nejdříve jsme reagovaly na termín rovnost. Uvedly jsme si konkrétní příklady některých situací v jednotlivých zemích. A závěrem jsme se pokusily udělat syntézu a zjistit, které názory jsou shodné a kde existují rozdíly. Co se týče shodných názorů, všechny jsme se domnívaly, ţe rovnoprávnost je absolutně nezbytná, je to otázka demokracie, spravedlnosti a je to ovšem také otázka změny mentality. Co se týče změny mentality, vypadá to, ţe zde ještě zbývá velká práce, kterou je třeba vykonat, aby důstojnost ţeny byla skutečně uznávána, aby ţena byla respektována jako ţena. Změna mentality se týká také otázky rozdělení jednotlivých úkolů uvnitř rodiny. Znamená to například situaci muţů, kteří by zůstávali v domácnosti buď na částečný úvazek nebo na plný úvazek – ale to je opravdu výjimka. Dále potom stanovisko muţů k práci jejich ţen – uvedly jsme příklad, kdy muţ hraje velice důleţitou úlohu ve společnosti, například zastává funkci ministra nebo významného manaţera, a ţena v domácnosti mu samozřejmě jeho práci usnadňuje. Pokud ţena zastává stejnou funkci, pak se muţ cítí trošku destabilizován, pociťuje takové určité příkoří, ţe ţije ve stínu své ţeny. Takţe i zde je nutné mentalitu změnit. Dále jsme uvedly také následující skutečnost: je třeba poţadovat rovnost příleţitostí, rovnost práv, ale také rovnost úkolů, které by se měly rozdělit mezi ţenami a muţi. Kaţdá ţena, například i ta, která je v domácnosti, hraje určitou politickou úlohu, přestoţe třeba pouze nakupuje. Například jsme si uvědomily, ţe některé výrobky se zpočátku obtíţně prodávaly a začaly se v širší míře prodávat teprve tehdy, kdyţ ţeny začaly poţadovat stejný přístup k těmto výrobk ům v jednotlivých zemích. Ţeny tedy mohou významně ovlivňovat hospodářský trh. Dále jsme se shodly na některých konkrétních akcích, například co se týče vzdělávání,
došly jsme k závěru, ţe nesmíme dělat ţádnou diskriminaci v přístupu k chlapcům a děvčatům ve školách, vyhnout se tomu, aby sestřičky dělaly sluţky svým starším bratrům, je třeba podnítit ţeny, aby v okamţiku, kdy zaujímají určitá důleţitá postavení, určité důleţité funkce, aby zůstaly solidární s dalšími ţenami, aby v nich vzbuzovaly důvěru v sebe sama, aby se necítily méněcenné. Tato solidarita by se měla projevovat nejenom mezi ţenami, ale i ve vztazích muţů k ţenám a bylo by dobré vybudovat určité struktury, určité instituce, které by pomáhaly ţenám i muţům. A v čem se naše názory rozcházely: mimo jiné v otázce kvót. Jedna z nás vyjádřila, ţe kvóty představují určité nebezpečí v tom smyslu, ţe by se ţenám mohlo vyčítat, ţe svá pracovní místa dostaly pouze díky kvótám a nikoli díky svým schopnostem. Jiná naopak zdůraznila, ţe to je výhoda, poněvadţ se lze dostat skutečně na výjimečné pozice. A vţdycky i krajní názory nebo krajní situace umoţní, aby se rozpoutala diskuse na toto téma. Hlavní rozdíl spočíval v tom, ţe jsme z různých zemí, ţe jsme zaţily různé zkušenosti. Kupříkladu ve východní Evropě ţeny byly i s muţi dlouho nuceni skutečně pracovat, protoţe to bylo dáno zákonem. Ţeny jsou dnes mnohdy šťastné, ţe mohou být se svou rodinou, ale mnohdy se zase setkávají s materiálními těţkostmi. Mohou se sice lépe starat o rodinu, ale mají méně prostředků. Samozřejmě v západní části Evropy je materiální situace lepší, ţena si můţe lépe vybrat, můţe pracovat na částečný úvazek.
Přednáška Margot Papenheim, zástupkyně německé katolické organizace ţen kfd, referentky pro mezinárodní a ekumenickou spolupráci Rovnost příleţitostí se coby cílová hodnota našich společností stala pro mnohé z nás naprostou samozřejmostí. Jsme přesvědčeni, více či méně, o tom, ţe to, co v člověku spočívá, má býti rozvíjeno: společensky, sociálně anebo pohlavím způsobené překáţky mají býti odstraněny. Zejména ţeny, ale nyní jiţ i mnozí muţi, by na otázku, jestli má existovat rovnost příleţitostí, bez zaváhání odpověděli: Ano. A skutečně lze poţadavek rovnosti příleţitostí pro muţe a ţeny snadno zdůvodnit, například článkem č. 1 Všeobecné deklarace lidských práv: Všichni lidé se narodili svobodní a se stejnými právy a důstojností. K této větě a z ní vyvozeným právům a svobodám bez rozlišování podle rasy, náboţenství, atd., a také pohlaví, se zavázaly naše vlády také ve svých ústavách, podporovat a poţadovat rovnost příleţitostí pro muţe a ţeny je toho pouze logickou konsekvencí. Pro nás jako křesťanky existuje ještě další důleţitá motivace, abychom se zasazovaly za rovnost příleţitostí: přesvědčení, ţe Bůh stvořil všechny lidi k obrazu svému. Samozřejmě víme, jak velmi byla tato fascinující myšlenka stejné důstojnosti kaţdé ţeny a kaţdého muţe, kaţdého člověka, která z toho vyplývá, v naší vlastní ţidovsko-křesťanské tradici pokroucena. Neměly bychom a nesmíme zapomenout, ţe nesmírné opovrhování ţenami v naší církvi mělo strašlivé následky. Byly to takzvaní „otcové církve“, kdo ţeny a také muţe učili – a tady bych ráda citovala Tertuliána: „Vy (tedy ţeny) jste dveřmi, které se ďáblovi otevřely. Vy jste to byly, kdo přemluvily toho, jehoţ se ani ďábel nedokázal zmocnit. Kvůli vaší vině musel zemřít Syn Boţí.“ Byli to naši teologové, křesťanští teologové, kdo diskutovali o tom, zda ţeny jsou lidmi. Neztratila se ale úplně idea stejné důstojnosti muţů a ţen. Pravým vykoupením pro katolické ţeny bylo, kdyţ papeţ Jan XXIII. změnu v postavení ţen nazval „znamením doby“. A druhý vatikánský koncil pak v pastorační konstituci o církvi v dnešním světě
označil nerovnost muţů a ţen za diskriminaci. To tedy v náboţenském smyslu byly naprosto revoluční výpovědi. Jiţ Rosa Luxemburgová říkala: „Je to ten nejrevolučnější čin, říkat to, co je tou pravou skutečností.“ Teoreticky je tedy všechno na nejlepší cestě, ale realita je úplně jiná. Celosvětově o rovnosti příleţitostí ţen a muţů nemůţe být řeč, to víme všichni. Potraty dívek v mnohých zemích tohoto světa, špatná výţiva a vzdělání, třikrát více neplacené práce, neţ mají muţi, ale zato jen třetinový podíl na příjmech za placenou práci, přičemţ v tomto bodě jsou na tom průmyslové země a takzvaně rozvojové země úplně stejně. Dnes ráno uţ jsme mluvily o tom, ţe ţeny jsou vyloučeny z rozhodujících pozic v politice a v práci také v našich zemích, i kdyţ dívky často a někdy i velmi často mají lepší a vyšší kvalifikaci neţ chlapci. Na celém světě je pro ţeny stále ještě velmi těţké prorazit takzvaný „skleněný strop“, anebo jak se říká v Asii „bambusový strop“, a dostat se do horních pater hospodářského managementu. Old boys‘ network – dnes ráno uţ jsme o tom mluvily, muţská mafie – se ukazuje jako velmi nosná a odolná proti početně silnější skupině ţen ve středních patrech ekonomiky a proti jejich často vyšší kvalifikaci. Kdyţ budou ţeny – a teď právě, ţeny, poslouchejte – v hospodářství nadále stoupat stejným tempem jako dosud, mohou s nadějí počítat asi za 475 let s rovným podílem na vyšších postech v managementu a v rozhodování. I v našich zemích jsou ţeny od cíle vzdáleny celé generace. Peníze, práce, moc ještě zdaleka nejsou rozděleny rovným dílem mezi muţe a ţeny. Násilí je ve všech našich společnostech do velké míry násilím na ţenách. A je kaţdodenní, všudypřítomné. Asi nejvýraznější důkaz toho, jak nestejně jsou rozděleny příleţitosti mezi muţe a ţeny i v Evropě a také, jak jsou opovrhovány ţeny v Evropě – to je právě fenomén obchodu se ţenami v rámci Evropy, mezi Východem a Západem. Další krok je, jaké existují cesty politiky, aby se narovnaly příleţitosti. Dlouhou dobu se politika snaţila, a často se snaţí dodnes, problémy řešit takto: existují pracovní témata, trh, hospodářství, obrana, práce – a pak jsou tu ţenská témata: rodina, děti, násilí na ţenách. Ke zpracovávání ţenských témat byla logicky vytvořena speciální zařízení jako pověřenkyně pro ţenské otázky, ţenská ministerstva, světové ţenské konference, úřady pro rovnoprávnost atd. Postupně ale ţeny pochopily, ţe to takhle, jenom takhle, nepůjde. Teď bych chtěla citovat pověřenkyni Spojených národů pro ţenské fórum Světové ţenské konference, která v Pekingu ve své zahajovací řeči řekla: „Rozlišování mezi hlavními tématy lidstva, jako je demokracie, ţ ivotní prostředí, rozvoj, mír atd. a ţenskými tématy, to je nesmyslné.“ A tento poznatek je důvodem k oslavě. Konečně jsme se naučily říkat: Tato hlavní témata přijímáme za svá a deklarujeme: všechna témata jsou ţenskými tématy. A já bych chtěla dodat: Všechna témata jsou zároveň muţskými tématy. Evropská komise tento názor přejala a realizuje jej v politice, která má název „gender mainstreaming“. Konzultovala jsem svůj školní anglicko-německý slovník z roku 1977, a ten pojem tam ještě není, ale slovník ciz ích slov mi vysvětlil, ţe „mainstream“ se rovná hlavní proud a označuje formu moderního jazzu, kterou nelze jednoznačně zařadit do ţádné stylové oblasti. To se mi líbí, protoţe to skutečně vyjadřuje podstatu věci. Pokusíme se tedy přeloţit: „Mainstreaming“ označuje formu politiky, kterou nelze jednoznačně přiřadit k ţádné tématické oblasti. A tím přesně je rovnost příleţitostí pro muţe a ţeny. Realizuje se či zaniká, nachází podporu či překáţky všude tam, kde spolu muţi a ţeny mají co do činění. V rodinách, na vesnici nebo ve městě, v povolání, ve sportovním oddíle, ve stranách, v parlamentech a v neposlední řadě – a i to jsme dnes ráno zjistily – také v církvi. Změny ve prospěch větší rovnosti příleţitostí mohou proto nastat jen tehdy, kdyţ politika tento aspekt zohlední ve všech svých oblastech, kdyţ se spravedlnost mezi pohlavími stane všeobecným úkolem pro všechny resorty. Právní základ pro tuto politiku vytvořila v
Evropské unii Amsterodamská smlouva v roce 1997. Článek 3 této smlouvy zní (a všechny ţeny by se to měly učit zpaměti a muţi vlastně taky): „Při všech v tomto článku zmíněných činnostech se Unie snaţí odstraňovat nerovnost a podporovat rovnoprávnost muţů a ţen.“ Díky tomuto ustanovení získala politika rovnoprávnosti na evropské úrovni alespoň teoreticky velmi vysokou hodnotu. Budu teď citovat úplně strašnou větu: „Je třeba systematicky zahrnovat danou situaci, priority a potřeby ţen do oblasti politiky. Přičemţ musí být s ohledem na podporu a rovnoprávnost ţen na tento cíl orientovány veškeré v šeobecné politické koncepty a opatření jiţ ve fázi plánování, jakoţ i ve fázi realizace doprovodných akcí a při vyhodnocování zvolených opatření musí být brán ohled na důsledky, které z toho pro muţe a ţeny vyplynou.“ A jestli tedy z této nádherné myšlenky se stane realita, na to si musíme počkat do příštích let, ale musíme to kaţdopádně poţadovat. Ve třetím kroku bych s vámi chtěla probrat konkrétní příklad, co to vlastně znamená koncept mainstreamingu v praxi. Vybrala jsem za tímto účelem oblast, která – a to kaţdá z vás zná z vlastní zkušenosti – je zcela rozhodující pro otázku rovnosti příleţitostí, a dnes ráno uţ tato otázka hrála velkou roli ve vašich skupinách, tedy slučitelnost rodiny a povolání. S tímto tématem se nacházíme v bodě průniku dvou politických oblastí: práce a rodiny, politiky rodinné a politiky trhu, pracovního trhu. V praxi nelze zpracovávat tato dvě pole politiky skutečně odděleně, zásahy na jedné straně, v jedné oblasti, mají vţdy důsledky pro druhou oblast. Pomyslete na opatření na pracovním trhu, třeba flexibilizace týdenní nebo celoţivotní pracovní doby lidí, to má vţdy přímé důsledky pro ţivot rodin. V několika bodech bych teď chtěla načrtnout horizont tématu. Slučitelnost rodiny a výdělečné činnosti je pro hodně lidí a pro oficiální politiky všech evropských zemí jiţ jen zřídka zpochybňovaným cílem a hodnotou. Stále více ţen a muţů chce mít rodinu a povolání, propojit je. Slučitelnost rodiny a povolání proto patří ke standardnímu repertoáru všech programů politických stran, jakoţ i ke katalogu poţadavků skoro všech společenských organizací, především svazů ţen. Jeden z důleţitých důvodů proto spočívá v měnícím se společenském vzoru ţen. Ať uţ zvolíte kterýkoliv z těchto pojmů – emancipace, rovnoprávnost ţen a muţů, překonání patriarchátu – jedním z nejdůleţitějších prostředků k dosaţení cíle je překonání takzvané tradiční dělby práce mezi muţi a ţenami, především s cílem hospodářské nezávislosti a svébytné sociální jistoty ţen, to je vţdy ţádoucí. Stále ještě se na otázku slučitelnosti nahlíţí jako na ţenskou otázku, a to i ze strany ţen samotných, a také se tak většinou řešila. Dodnes slučitelnost rodiny a povolání znamenala, ţe ţeny prostě pracují ještě o něco víc, aby všechno zvládly. Podle všech dostupných statistik převáţnou část domácí a rodinné práce vykonávají ţeny i v tom případě, ţe jsou plně výdělečně činné. Práce na částečný úvazek – dnes ráno jsme o tom mluvily – to je skoro jako zaklínadlo, to se vţdycky vytáhne ven z kabelky a poloţí na stůl. Ţeny se masově snaţily uniknout přetíţení tím, ţe alespoň na pár let pracovaly na částečný úvazek. Říkají: alespoň na pár let. Teď vám ukáţu tabulku, na které tenhle fenomén uvidíte velice zřetelně. Z časových důvodů necháme stranou aspekt nevýdělečných činností a podíváme se dolů jen na částečnou pracovní dobu pro rodiny s dětmi pod 17 let v zemích Evropské unie. Uţ to určitě vidíte, zelené jsou ţeny, modří muţi. Některé země jsou daleko na špici, v pátek o tom něco uslyšíme, zejména Holandsko. V Holandsku, musíme je pochválit, je u práce na částečný úvazek muţů modrý prouţek docela dlouhý. Většinou je to srovnatelné – podívejte se třeba na Belgii a Německo, na jakýkoliv případ se podívejte. Ţeny na částečný úvazek – to jsou dlouhé sloupce, a maličký podíl práce na
částečný úvazek muţů. To moţná působí docela pozitivně, budí to dojem řešení, ale to, co vidíte na tabulce, se jeví jako past na ţeny. Kdyţ totiţ jsou děti z nejhoršího venku, jak se říká, a ţeny by mohly třeba zase začít pracovat ve svém původním povolání, začínají pečovatelské starosti o rodiče a tchána s tchýní. Pozdě, často příliš pozdě pochopí ţeny, ţe svébytná sociální jistota ve stáří je ve většině evropských zemí spjata s muţským, tedy „normálním“, výdělečným ţivotem. To je plný úvazek od vyučení aţ do důchodu. Jenom pak, kdyţ pracujete na plný úvazek od vyučení aţ do důchodu, dostanete ve většině zemí nejvyšší sazbu důchodu, a tedy určitou jistotu ve stáří. Kdyţ přijdou nějaké těţkosti, jako ţe manţelství nevydrţí nebo ţe muţ bude nezaměstnaný anebo jiné finanční katastrofy, potom ţeny často čeká ošklivé procitnutí. Ne náhodou je stařecká chudoba ve většině evropských zemí převáţně chudobou ţen. Politický tlak jednat krom toho pramení také z demografického vývoje v Evropě a z toho plynoucích konsekvencí. Vidíte to moţná na první pohled: roku 1995 bylo toto rozdělení věkové ve společnostech, modré, tj. nad 75 let, děti od 5 do 9 a děti do 4 let. A všechny výpočty tvrdí, ţe do roku 2010 – ani nemusíme počítat hypoteticky, ty děti se uţ narodily, ţe se to prostě změní a poměr lidí nad 75 let, v poměru k jiným skupinám, bude narůstat. To vede mimo jiné k tomu, ţe v příštích letech poroste poptávka po domácí péči. Tato poptávka – a to víte také – bude stejně jako dříve uspokojována výhradně ţenami, a – to je taky téma pro ţeny – z důvodu vyšší úmrtnosti muţů bude stále větší podíl lidí, kteří potřebují péči, tvořen právě ţenami. Zároveň se ve všech evropských společnostech mění rozdělení ţivotních fází na tři víceméně stejně dlouhá období: vývojová a přípravná fáze – to je tedy dětství, mládí; fáze výdělečného ţivota; a doba klidu. Vţdy to zatím bylo 25 let, 30 let a pak zase ještě 25 let. Protoţe ţeny i muţi mívají první dítě ve věku značně vyšším neţ dřív, spadá právě do té doby, kdy pečují o dítě, i péče o staré lidi. To znamená, ţe zatíţení ţen v určitém věku strašlivě narůstá a narůstat bude i v budoucnu. V této souvislosti je třeba upozornit na význam tohoto vývoje také pro organizace, které ţijí z dobrovolné angaţovanosti svých členů. Myslím si, ţe je bláhové, kdybychom se chtěli vydávat na hledání nadějných mladých ţen. Ty mají tolik práce s dětmi a se starými lidmi, ţe naše svazy prostě nenajdou mladé členky, ţe budeme muset počítat s ţenami nad 50 let, protoţe ty mladé mají spoustu práce. A tím uzavírám tuto poznámku. A na tomto pozadí, na tomto horizontu, jak se dá vyřešit otázka slučitelnosti rodiny a zaměstnání? Máme k tomu podklady, je to poněkud jednoduché schéma, ale já myslím, ţe je celkem jasné, kdyţ chceme vidět předpoklad slučitelnosti ţivota profesního a rodinného, máme dvě moţnosti, jak se k tomuto cíli dostaneme. Buď budeme podporovat tradiční rozdělení práce – i tady lze udělat dohodu, ţe ţeny se budou starat o rodinu a muţi o povolání a bude to fungovat – anebo budeme poţadovat, aby se práce v rodině, jakoţ i v povolání, rovnoměrně nově rozdělila mezi muţe a ţeny. „Gender mainstreaming“ znamená, ţe nevytvoříme ministerstvo pro ţeny, které bude řešit tuto otázku, ale podíváme se, jaké politické oblasti nám jsou k dispozici, abychom to vyřešili. Rodinná politika, politika pracovního trhu, politika důchodu, daní, práva atd. – vţdy jsou tu dvě moţnosti: můţeme vydávat zákony anebo podnikat opatření, abychom nějakým způsobem vytvořili správné povědomí atd. A podle toho, jak tato opatření a zákony budou orientov ány, budeme podporovat jednu cestu, anebo tu druhou. Ve většině našich společností většinou funguje obojí, ale můţeme tu pozorovat jisté tendence. A na konci máme celé mnoţství různých řešení, ale o těch podrobnostech budeme mluvit aţ v pátek. Teď bych vám ráda zmínila několik nejdůleţitějších oblastí, ve kterých politické působení jeví jisté souvislosti s našimi tématy, přičemţ motivy mohou být různé,
musíte se nad tím zamyslet. Rodinná politika: Můţete dělat rodinnou politiku, například abyste ovlivnily demografický vývoj. Například Čína, politika jednoho dítěte, aby se zastavil nárůst počtu obyvatel. Nebo Francie, aby se zamezilo přestárnutí, preferuje se tu masivní rodinná politika, aby se narodilo víc dětí – ve Francii je více cílená rodinná politika s cílem, aby se rodilo víc děti. Můţete dělat pracovní politiku kvůli rovnoprávnosti muţů a ţen, anebo protoţe se dá předpokládat, ţe brzy bude poptávka po ţenských zdrojích, která je zapříčiněna demografickým vývojem. Můţete provozovat právní politiku. Například v Německu dlouho, myslím ţe do 60. let, měl muţ moţnost vypovědět zaměstnání své ţeny. Anebo naopak – a o tom se uvaţovalo v Rakousku, ale nakonec se to nerealizovalo, ţe by muţi byli právně zavázáni vykonávat 50 procent domácích a rodinných prací. Můţete začít u daňového a důchodového práva. Například v Německu neplatí nejméně daní ti lidé, kteří mají nejvíc dětí, ale nejméně platí ti kdo uzavřou sňatek, kdo se oţení. A potom v kombinaci s německým právem mají partnera či partnerku, který vydělává buď málo nebo hodně; jak vypadá rozdělení příjmů mezi manţele, si potom dokáţete představit. Dá se dělat vzdělávací politika. Ve škole i v přípravě na povolání, aby se rozšířilo spektrum pro ţeny i pro muţe. Konkrétní opatření na národní úrovni jsou mnohá a některá z nich bych vám ráda představila, která podporují slučitelnost rodiny a práce, ať uţ jedním či druhým směrem. Všechny se objevují v jedné či jiné evropské zemi v určité formě. Je tu moţné podporovat tradiční rozdělení práce muţů a ţen. Jeden z modelů, například v NDR by o tom mohly ţeny vyprávět, kdyţ si na to vzpomenu, tak to je třeba zavírání školek pro děti, to funguje velice dobře. Anebo kdyţ těmto institucím uzavřu kohoutek s penězi, tak to bude mít stejný efekt. Anebo upravím otevírací dobu t ak, ţe kombinace hlídání dětí a zaměstnání jiţ nebude moţná. Teď bych mohla vyprávět opravdu hodně – mám dvě děti – jak to funguje ve škole, kdyţ škola ráno začne o dvě hodiny později a pozítří skončí zase o tři hodiny dřív, to je těţké. K udrţení tradičních struktur přispívá také podporování práce na částečný úvazek, zejména na takzvaných nechráněných místech, kde nevzniká povinnost platit sociální pojištění. A jsou to tradiční pracovní místa pro ţeny. Takzvaný rodinný plat je jeden z modelů, o kterém se v našich souvislostech často diskutuje. Muţi a ţeny by tím měli získat svobodnou volbu. Problém je, ţe při skutečném rozdělení peněz mezi ţeny a muţe rodinný plat v podstatě mohou dostávat jenom ţeny. Uvolňování z práce kvůli péči o děti, to existuje ve všech evropských zemích, jak vám to teď ukáţu v přehledné tabulce. Mateřská dovolená má zaručit, aby ţeny po porodu se mohly vrátit na své pracovní místo. V současné době navíc všechny členské státy Evropské unie musí zaměstnankyním zaručit placenou dobu na výchovu v délce minimálně tří měsíců. A v téměř všech zemích přitom můţe tuto dobu zčásti nebo úplně nárokovat i otec. Z dostupných materiálů vyplývá, ţe této moţnosti vyuţívá něco mezi dvěma a půl procenty muţů například v Německu a necelými pěti procenty muţů v Itálii. Správný obraz ovšem získáme jen tehdy, pokud nebudeme srovnávat délku takové mateřské dovolené, která se pohybuje mezi 18 týdny v Irsku a asi 165 týdny ve Španělsku, Německu či Francii, ale pokud budeme srovnávat i finanční pomoc, které se v této době lidem dostává. Z tohoto pohledu se na první místo dostává Švédsko, Norsko a Rakousko, kde je plně zaplaceno zhruba 42 týdnů, tedy skoro celý rok. To tedy znamená, ţe úpravy týkající se této dovolené, se znovu orientují především na ţeny a mohou přispět k vyrovnání příleţitostí ţen na trhu
práce, na druhé straně však dlouhodobá nepřítomnost na trhu práce narušuje spojení ţen s trhem a vede k domnělé či skutečné ztrátě schopností. Dalším problémem je to, ţe u samoţivitelek či párů s niţšími příjmy neplacená dovolená nepřipadá prakticky vůbec v úvahu. To znamená, ţe pokud má být mateřská dovolená chápána jako alternativa k zařízením pro péče o děti, tedy k těm veřejným zařízením, tak vlastně podporuje model tradiční dělby práce. Další moţnost spočívá v této oblasti ve státních finančních příspěvcích, tedy například v podpoře v mateřství, coţ můţe být účinným politickým nástrojem, zvláště kdyţ jsou tyto prostředky vyuţívány v plném rozsahu. Některé země pouţívají tyto příspěvky k tomu, aby prosazovaly péči o děti soustředěnou kolem ţen. To znamená, ţe peníze dostane ţena tehdy, kdyţ skončí v práci a zůstane doma. A to platí zejména tam, kde jsou tyto velkorysé finanční příspěvky kombinovány s mateřskou dovolenou. Další moţnost spočívá v tom, ţe budu podporovat rovnostářské rozdělení práce mezi muţem a ţenou, a i v tomhle ohledu existuje celá řada opatření. Já vyjmenuji pouze některá, například můţete zabraňovat tomu, aby byly ţeny vylučovány z trhu práce, anebo jim naopak ulehčovat opětovný nástup do práce. A jedním z nejúčinnějších nástrojů je garance pracovního místa. To je ve všech evropských zemích dáno zákonem: Ţena se smí vrátit na své místo. Pokud má ovšem tato úprava umoţnit účast ţen na pracovním ţivotě, musí být spojena s dalšími opatřeními, aby se vyloučilo takzvané riziko porodu. Prvním a nejdůleţitějším nástrojem je nabídka kvalifikovaných zařízení pro péči o děti. K tomu vám ukáţu také zajímavou – a slibuji, ţe poslední – tabulku. Vidíte, ţe státy Evropské unie jsou rozděleny a zařízení jsou rozdělena do oblastí do tří let, mezi 3 a 6 lety, a konečně pro děti nad 6 let. Zkušenost většiny ţen, které se snaţí sloučit rodinu a práci, hovoří o tom, ţe nejjednodušší je to právě v době mezi 3 a 6 lety, kdy se nabízí největší mnoţství zařízení. Skutečně těţké je to pro děti nad 6 let, kdy děti většinou chodí do školy, protoţe šestiletým dětem nemůţete říct: Přijď ve tři ze školy, já se vrátím také, a společně se pěkně najíme. Pro zaměstnané matky je rozhodující, jestli za A) lze sladit dobu školního vyučování s pracovní dobou a za B) je-li k dispozici péče mimoškolní. V zásadě lze říci, ţe dobrá a veřejně podporovaná péče o děti přímo souvisí s vyšším podílem ţen na trhu práce. Nejmarkantnějším případem je v tomto smyslu Dánsko – 80 % míst pro školní děti, a tomu také odpovídá podíl pracujících ţen v Dánsku. Britské království se pohybuje kolem 5 %, takţe si neumím představit, jak to britské ţeny dělají. Doba na výchovu, to je druhá moţnost. To by zlepšilo šance ţen na trhu práce, kdyby si tuhle dovolenou nemusely vybírat hned najednou, ale takříkajíc si ji uloţit a nechat si ji k dispozici například aţ do věku 12 let dítěte. Znamenalo by to, ţe by nemusely z práce odejít úplně a hned se do ní úplně vrátit, ale mohly by s tou dobou manipulovat. Na pozadí demografického vývoje v Evropě se samozřejmě nabízí otázka o moţnostech a kvalitě domácí péče. Jistě víte, ţe právě v této oblasti se největší odpovědnost přisuzuje ţenám, a ţeny tuto odpovědnost na sebe také berou. A ve všech evropských zemích, o kterých vím, se zastavil trend dávat starší lidi hned do starobinců. Oni sami chtějí co moţná nejdéle zůstat doma a i jejich rodiny chtějí se o tyto lidi co moţná nejdéle starat. Ale je otázka, co mají s tímto problémem potom dělat ţeny. To je jedna stránka věci. Samozřejmě by existovala i druhá moţnost: podporovat vstup muţů do domácnosti. Bohuţel, naproti těm doslova katalogům opatření pro ţeny, nestojí ţádná srovnatelná opatření týkající se muţů, tedy činnosti muţů v domácnosti a v rodině vůbec. V tomto smyslu souhlasím s tou včerejší tezí, ţe
rovnost šancí by vlastně měla být tématem i pro muţe. Myslím si, ţe si ještě vzpomínáte, ţe před několika lety rakouská ministryně pro ţenské otázky navrhla, ţe k rychlejšímu utváření veřejného povědomí by mělo být stanoveno, ţe povinnosti spojené s vedením domácnosti, péče o děti a péče o starší a potřebné rodinné příslušníky v případě ţe jsou zaměstnáni oba partneři, by měly příslušet stejnou měrou muţi i ţeně. To znamená, ţe zanedbávání těchto povinností by mělo být výslovně uvedeno jako důvod k rozvodu. Nechci se v tomto momentě pouštět do debaty, do jaké míry má stát právo zasahovat takovou měrou do soukromé sféry rodiny. Myslím si, ţe mnoho lidí to tak vidí – ţe stát nemá právo zasahovat do soukromí lidí, ovšem chtěla bych v této souvislosti uvést jednu skutečnost. V mé zemi, v Německu, se právě tímto argumentem, tedy tím, ţe by stát neměl zasahovat do soukromí lidí, aţ donedávna zdůvodňovalo to, ţe znásilnění v rámci rodiny není věcí veřejnou, a tudíţ by se nemělo odsuzovat. Podle mého osobního názoru – a o tom samozřejmě můţeme diskutovat – by zrovnoprávnění muţů a ţen velmi prospělo, kdybychom o takovýchto návrzích diskutovali váţněji neţ dosud. Podobný návrh, který měl přímo pobídnout muţe, aby se více podíleli, je povinné rozdělení mateřské dovolené. V některých zemích je například zavedeno to, ţe mateřská dovolená propadne, pokud ji nevyuţije otec. To by nepřispělo pouze k tomu, aby byla spravedlivým způsobem rozdělena práce v rámci rodiny, ale vyrovnalo by to i znevýhodnění ţen na trhu práce, protoţe by tím bylo rozděleno i to „riziko porodu“, kdyţ by muţi byli víceméně povinováni, aby si část této dovolené vybrali, a byli by na to dotazováni při nástupu na pracovní místo. Riziko mateřství nebo těhotenství by t ak nesli oba partneři stejným dílem. Ale dokonce i země, které jsou v jiných ohledech docela progresivní, s tímto tématem zacházejí poměrně opatrně, například ve Švédsku takové opatření existuje, ale má spíše symbolickou hodnotu, protoţe se týká jen několika týdnů. Rakousko postupuje podobně – od roku 1996 jsou k dispozici takzvané peníze za péči, které jsou do 18. měsíce věku dítěte vypláceny muţi, a dalších šest měsíců (nejedná se uţ o týdny, ale o měsíce) se mohou v rodině rozhodnout, zda je bude čerpat ţena nebo muţ. Tato opatření směřují k tomu, aby měly ţeny větší šanci na trhu práce a aby se muţi více angaţovali v rodině, ovšem dá se předpokládat, ţe skutečným důvodem pro toto opatření byly finanční otázky, tedy úspory, protoţe například těch šest měsíců si nemohly nárokovat ţeny-samoţivitelky. Nyní uveďme příklad ne z oficiální politiky, ale z hospodářství; bohuţel ovšem nepochází z Evropy, ale z Ameriky. Některé firmy tam zavedly systém, ve kterém připisují takzvané kariérní body svým zaměstnancům, kteří prokazují ochotu podílet se na chodu rodiny a domácnosti. Myslím si, ţe takové opatření, kdyţ tedy by péče o rodinu přispívala kariéře, ţe by nás takové opatření skutečně dostalo dopředu. To, ţe se muţi tak málo podílejí na chodu domácnosti, souvisí především s tím, ţe se v našich společnostech pouze pomalu mění ideál muţe. I kdyţ ţeny jsou často vtěsnány do svých tradičních rolí, stále častěji se objevuje i opačný trend, tedy nové ţenské role. U muţů se to ovšem děje stejně, i oni mají tradiční role. To znamená, ţe musí celý ţivot pracovat, celý ţivot být plně zaměstnání, ale i to je uţ některým muţům málo, chtějí se starat o rodiny. Od mnoha muţů slýcháme výslovné přání, ţe chtějí mít víc času na děti a chtějí se více podílet na péči o děti a na jejich výchově. Ale i ti nejochotnější otcové v tomto ohledu rychle naráţejí na hranice. Jsou to finanční problémy, ale také třeba komentáře kolegů, kteří takovými muţi začínají pohrdat, nebo odpor ţen, které si stále myslí, ţe ony jediné jsou takříkajíc genet icky vhodné, aby se staraly o děti. Já si to nemyslím, ale myslím si, ţe bychom o tom měly diskutovat, protoţe to skutečně problém je. Ale i ze strany zaměstnavatelů slýchávají muţi něco o tom, ţe kariéra a rodina se nedají sloučit, a to potom vede muţe k tomu,
ţe práci upřednostňují a v domácnosti se tolik neangaţují. To znamená, ţe je třeba pracovat na tom – a s tím máme co do činění i my ţeny – aby se změnil společenský vzor muţe. Zkušenosti především ze skandinávských zemí ukazují, ţe tam, kde se důsledně a vytrvale pracuje s různými opatřeními, která by měla změnit společenské rámcové podmínky, tam se mění i myšlení muţů. O Dánsku jsem četla – a naše kolegyně potvrdí, jestli je to pravda – ţe na trhu práce uţ není tolik konfliktů mezi pohlavími, ale spíše mezi generacemi, tedy mezi staršími muţi a ţenami, kteří mají privilegované postavení, a mladšími lidmi, kteří chtějí oboje: být dobrými otci a matkami a zároveň udělat kariéru v práci. Kromě těchto dvou moţností – a tím se dostáváme ke konci, tedy za prvé lepší nástup ţen do práce, za druhé vstup muţů do domácností – je zde za třetí srovnatelné postavení muţů a ţen. V tomto ohledu je prvním a nejdůleţitějším bodem jednoduchá otázka stejných příjmů; dnes dopoledne na to při nejmenším jedna skupina narazila, tedy ta prastará forma stejných peněz za stejnou práci. Bohuţel to není ani v evropských zemích úplně zastaralé téma, protoţe na ţenské konferenci ve Vídni bylo nejdůleţitějším závěrem právě to, ţe by měly být prosazeny stejné příjmy za stejnou práci. To znamená, ţe od takového ideálu jsme stále ještě daleko. Stejné příjmy muţů a ţen ale předpokládají, ţe se novým způsobem rozdělí pracovní místa na částečný úvazek. Například dánská vláda navrhla, aby vznikla speciální pracovní doba -například řekněme 30 hodin týdně – speciální pracovní doba pro rodiny. To znamená, ţe rodina pracuje méně v té době, kdy se stará o děti, a poté můţe pracovat více hodin, tedy zlepšit si své „konto“ odpracovaných hodin. Poslední věc, kterou bych v této souvislosti ráda zm ínila: mým úkolem bylo představit moţnosti politiky rovných šancí. Pokusila jsem se vám na jednom příkladu vysvětlit, co by mohlo znamenat takzvaný „gender mainstreaming“ coby nadějný politický koncept. Jsem si jista, ţe všechna tato opatření, která jsem představila, jsou realizovatelná pouze tehdy, kdyţ my nebudeme pouze snít o té rovnosti mezi muţi a ţenami, ale kdyţ ji skutečně realizujeme. Rozhodující je – a proto se touto otázkou coby katolické ţeny zabýváme – aby lidé, a především my ţeny, abychom věděly co chceme. Rozhodující bude, abychom své pozice diskutovaly a formulovaly. A političky a politici potom mohou tato opatření prosadit. Nikde, v ţádné ze zemí zastoupených na této konferenci, nám rovnost šancí nespadne s nebe, nikde nám nebude darována. Bude existovat pouze tehdy, kdyţ za ni budeme bojovat, pokud za ni nebudeme bojovat, nikdy nenastane.
Diskuse a příspěvky k přednášce Margot Papenheim Rodica Stanoiu Já se omlouvám, znám tady svojí úlohu, ale přesto bych ráda řekla několik slov k přednášce, pokud dovolíte. Dovolte mi nejprve, abych pozdravila organizátorky této konference, která je velice bohatá, a i tento příspěvek, ke kterému bych chtěla přednášející poblahopřát, byl velice bohatý co do podnětů. První poznámka se týká začátku přednášky, tedy koncepce toho termínu „mainstreaming“. Nejenom vy, ale mnoho dalších se zabývá tímto tématem a mají samozřejmě potíţe převést toto slovo do jednotlivých národních jazyků z angličtiny. Ve francouzštině po velice obsáhlých diskusích v rámci veškerých komisí v Radě Evropy a jinde (řídící výbor pro rovnost práv a šancí se schází občas ve Štrasburku) mnoha diskusích dospěli k závěru, ţe mainstreaming lze do francouzštiny přeloţit jako integrovaný přístup. Pro ty, kteří nemluví francouzsky, takový překlad není příliš výmluvný, já sama se to pokouším
přeloţit od té doby, co jsem se stala funkcionářkou pro ţenské otázky ve své zemi. Byla jsem členkou vlády jakoţto ministryně a především mě zajímala stránka politická, exekutivní náplň tohoto výrazu. Co to znamená, takovýto integrovaný přístup? Naše přednášející v určitých místech své přednášky poznamenala, ţe v některých zemích je tendence vytvářet zvláštní struktury pro vytváření podmínek pro ţeny, ať uţ je to nějaké specifické ministerstvo nebo nějaký speciální útvar, ale musí to být vţdycky nějaký institut, který by měl hájit rovnost moţností a příleţitostí. V různých zemích ţádné takové zvláštní struktury nenajdete, ale je snaha starat se o řešení tohoto problému, který se týká rovnosti příleţitostí ve všech oblastech ţivota. Proto se vlastně znovu dostáváme k tomu termínu „mainstreaming“. Pokud o tom hovoříme z hlediska exekutivy, tak všechna ministerstva z hlediska legislativy pro všechny předlohy, které jdou do parlamentu, z hlediska všech podnětů, které jsou přijímány na té lokální úrovni veřejné správy, vţdycky se tam hovoří o ospravedlnění nebo oprávněnosti rovnosti příleţitostí. Co to znamená? Kdyţ hovoříme o rovnosti příleţitostí pouze mezi námi ţenami, aniţ bychom vlastně tuto myšlenku sdílely a prodiskutovaly zároveň s muţi, zůstáváme vlastně jen osamoceny mezi sebou. Je to sice progresivní, je to sice ušlechtilé, ale pořád jsme zamčeny v jakémsi kruhu, ze kterého není ten přesah k muţům. Domnívám se, ţe nejdůleţitější je sdílet tento problém i s druhou polovinou společnosti, kterou tvoří muţi. Z druhé strany jde o to, abychom překonaly určité starosti, určité obtíţné úlohy ţeny, které musejí zvládat, ať uţ v rodině, ve své kariéře, a to je vlastně taková další sloţka toho mainstreamu, takţe pokud hovoříme o rovnosti, musí tato rovnost existovat ve všech oblastech. Třetí věc: pokud se pokusíme postarat o všechny aspekty ţivota, musí se to odráţet i v politice vlády, a to zejména politice rozpočtové. Mainstreaming vyjadřuje vlastně myšlenku, ţe počínaje sestavením rozpočtu aţ po jeho přerozdělení do jednotlivých resortů ekonomického ţivota, vţdycky tady musí vládnout myšlenka respektování rovnosti a samozřejmě také podporovat ekonomicky tento program rovnosti práv, aby se řešil. Pokud zůstaneme pouze na úrovni představ, myšlenek, kdyţ zůstaneme na úrovni otázky, kolik ţen a kolik muţů musí být zastoupeno v politice, bez toho, ţe by tady byla ekonomická podpora ve všech sektorech činnosti, která můţe povzbudit, která můţe prosadit výchovný vzdělávací program, o kterém hovořila naše přednášející, programy zaměřené na opatření proti násilí vůči ţenám, vţdycky zůstaneme jenom na úrovni slov, pořád budeme jenom mluvit, a nedostaneme se dopředu. Mainstreaming je prostě integrovaný přístup, integrovaná koncepce řešení otázky rovnosti ve všech oblastech mezi všemi partnery, kteří fungují v ţivotě. Takţe to je taková myšlenka, která byla nastolena v Pekingu, je to také překlad, který do francouzštiny byl navrţen, ale zatím to pořád ještě dostatečně nepokročilo kupředu. To je první poznámka, kterou jsem chtěla učinit. A druhá se týká závěrečné části vaší přednášky, týkající se dělby činností mezi rodinným ţivotem a profesní kariérou, dělení úkolů mezi ţenami a muţi. OSN organizovalo k tomuto tématu před několika lety zvláštní shromáţdění, kde jsme rovněţ vyzdvihly určité studie provedené v některých zemích. Výsledky jsou velice zajímavé. Ale jen jeden bod bych tady chtěla vyzvednout a obrátit na něj vaši pozornost. My jsme prováděly šetření v různých zemích. Týkalo se partnerských dvojic, a zjistily jsme, ţe pokud se v této dvojici partneři dohodnou, ţe si přerozdělí nějakým způsobem práce v domácnosti, které vţdy zabírají ţeně velice mnoho času, pokud je na to sama a vlastně ji to odvádí od moţnosti realizovat se v ţivotě politickém a jiném,v šetření jsme došly k určitému velkému překvapení, a to v tom, ţe muţi jsou mnohem více zajedno – v určitých kruzích, pochopitelně – v tom, ţe se budou na těchto pracích podílet a jsou ochotni jít dokonce dál za pouhé deklarování této ochoty. Takţe v zásadě jsou muţi
daleko otevřenější a přístupnější podílet se na těchto úkolech. Zatímco ţeny v některých částech společnosti nebyly ochotny předat určité své činnosti, které jim doposud připadaly, muţům. Je to velice zajímavé téma. My jsme velice zevrubně analyzovaly tyto záleţitosti a vyvodily jsme určité závěry – nechci vám tu ubírat čas a seznámit vás obšírně, jaké byly tyto závěry, ale chtěla jsem jenom říci, ţe i tento aspekt byl vlastně konstatován, ţe je to nejenom otázka dělby čin ností, úkolů, je tady vţdycky tendence nazírat na to tím způsobem, ţe muţi se tomu vţdycky protiví, jsou vţdycky tak trošku jaksi v opozici proti takovému nápadu, zatímco ţeny jsou ochotny se podělit. Není tato představa vţdycky pravdou. Většinou to tedy vychází od určité části ţen, které nemají příliš velkou kvalifikaci a které soudí, ţe to je jejich převaha, jejich síla, jejich pravomoc a ţe pokud ony tyto pravomoci předají, připraví se o určitou moţnost něco ovlivňovat, vládnout v domácnosti. Takţe jsem se chtěla jen podělit o tyto dvě poznámky a děkuji vám za pozornost. Diskusní příspěvek č. 1 (ČR) Já jsem byla překvapena jednou věcí, a sice kdyţ Margot hovořila o počtu plošných zařízení pro péči o děti od nula do tří let, tak vyzdvihovala Dánsko, kde jich bylo strašně moc. A já bych teď chtěla být trochu víc advokátem dětí. My tu mluvíme o ţenách a muţích, ale asi je potřeba se podívat i na to, jak se na to dívají děti. Od nula do tří let věku – moje zkušenost je taková, ţe od nula do tří let kolektivní zařízení není nic moc dobrého, ţe dítě potřebuje i individuální péči, proto trochu se mi nehodí do toho tématu takovýto poţadavek většího počtu plošných zařízení pro děti od nula do tří let, spíš bych právě podporovala rozdělení těch rolí v rodině nebo vět ší účast muţů na péči o děti. Musím říct, ţe jsem se schválně jednoho pediatra ptala, zda muţi jsou schopni vychovávat dítě uţ od kojeneckého věku, jestli k tomu mají dispozici, nebo prostě je to můj takový dojem, ţe do čtyř let věku by hlavním partnerem dítěte měla být matka. A ten náš český významný pediatr, dr. Šturma, mi potvrdil, ţe muţi k tomu vybaveni jsou, ale ţe nechtějí. Tak to je jedna věc. Ale druhá věc jsou ta kolektivní zařízení. Chtěla bych se tedy Margot zeptat, co na to říká. Diskusní příspěvek č. 2 (Slovensko) Řeknu ještě něco k těm kolektivním zařízením. Já jsem měla v jeslích tři děti a nebylo to nic moc. Vstávala jsem o půl páté a uţ v pět jsem táhla děti do jeslí. První dítě jsem musela ve čtvrt na šest vysvléct ze všech šatů a obléci mu šaty z jeslí. O půl šesté uţ jsem běţela s druhým děckem do školky, kde jsem musela udělat to samé. Pak jsem běţela ještě do druhé školky s větším dítětem a teprve potom jsem utíkala do práce. Všechny děti brečely a nebylo to nic pěkného, na co bychom já i moje děti rádi vzpomínali. My jsme jesle nechtěly a po revoluci jsme je zrušily. Nazývaly jsme je „studený odchov“. Diskusní příspěvek č. 3 (Německo) Kdyţ mluví ţeny o svých zkušenostech, tak vám věřím. Ale na začátku tohoto referátu bylo řečeno, ţe by ţeny měly mít šanci, aby si jesle, školku nebo být doma s dětmi zvolily. Nikdo tady přece nemluví o tom, aby se znovu zaváděl systém jeslí, který jste nám tak bolestně vylíčila. K tomu nás nikdo nemůţe nutit. Vaše zkušenost je taková, ţe tehdy bylo vlastně skoro povinností to dělat takhle, pomocí školek a jeslí, ale my to zas známe úplně opačně, ţe je naprostý nedostatek takových zařízení. Kdyţ tedy budeme diskutovat, jestli ano, anebo vůbec ne, tak myslím, ţe to je špatně. Vţdyť myslím, ţe je mnoho moţností někde uprostřed. Existují přece i jiné formy školek, neţ právě ty, které jste zaţila vy. Je mnoho katolických školek, je mnoho moţností, jak spojit péči o rodinu s hlídáním dětí a prací, nemusíte tam dítě dát napořád, ale
třeba jen na pár hodin. Nemusíme pořád diskutovat v černobílých barvách, ale musíme zvládnout to, aby ţeny měly moţnost volby, abychom se vzájemně respektovaly a váţily si jedna druhé, kdyţ jedna řekne: Já chci zůstat doma, a druhá řekne: Já chci mít jenom povolání, a třetí řekne: Já chci obojí, ale chci také vědět, ţe obojí bude moţné, ţe najdu pro to podporu. A druhá věc, kterou jsem si zapsala při tom referátu: Prostě se tu nemluvilo o tom, ţe ţeny mají dvojí vytíţení a ţe je potřeba je podporovat, ale Margot řekla: Je potřeba zapojit otce do výchovy dětí. Jsem ráda, ţe vám lékař potvrdil, ţe otcové jsou schopni vychovávat i kojence, to je trošičku problém v německé společnosti, prostě tu chybí otcové, otcové přicházejí pozdě z práce, ale zato jsou váţeni za to, ţe jsou ţivitelé rodiny . Ale svou otcovskou roli absolutně nezvládají. A ani tady nejde o buď a nebo, ale jedná se tu o otázku, jak nově ve společném zájmu tuto věc zorganizovat. Všechny návrhy udělat to nějak právnickým způsobem, to vidím negativně. Kdyţ nám ţenám se nepodaří říct zcela jasně, co je pozitivního na této roli rodiče, jaké je to obohacení vedle profesního ţivota, jaké je to obohacení vidět vyrůstat děti, tak nikdy nepřesvědčíme otce, aby tuto roli převzali. A to třetí, co chci říct, ţe na naši spolkovou společnost v Německu bych viděla spíš, ţe přichází otázka, jak rozdělíme příleţitosti a šance mezi rodiče a nerodiče, protoţe je tu stále více párů, které se rozhodnou nemít vůbec ţádné děti, uţ vůbec nejsou připraveni převzít tuto zodpovědnost, toto omezení v nejrůznějších oblastech, a dar rodičovství jako kdyby neviděli. Společenská otázka u nás uţ není otázka mezi otci a matkami, ale především mezi těmi páry, kde vydělávají oba dva, a jinými páry, kde jsou rodiče a mají děti. Diskusní příspěvek č. 4 ( Maďarsko) Myslím, ţe bych měla přeci jen něco doplnit. Já sama se podílím na výchově v jeslích, pracuji v Metodologickém institutu. Práce v jeslích, ta výchova tam, se za posledních 25 let velmi změnila, a to i v pozitivním směru. Například pět dětí patří k jedné vychovatelce, coţ sice neznamená, ţe by to byly vlastní děti, ale je to skoro tak. Prakticky v jedné skupině je potom deset dětí a kaţdá vychovatelka má svých pět dětí. Adaptační doba, coţ je vţdycky hrozná doba, kdyţ je dítě odděleno od matky, tak to jsme propracovali tak – jedna moje kolegyně, psycholoţka, se na tom podílela a jezdí k nám celá Střední Evropa, aby se podívala, jestli je to skutečně tak dobré. My jsme udělali dobrou zkušeností s tím, ţe při tom vstupu do jeslí byla matka u toho a ţe to dítě bylo potom mnohem lepší a dlouho neonemocnělo. A psychologicky jsme to všechno vysvětlili, a dá se to skutečně zařídit tak, aby to dítěti nepůsobilo velké problémy. I v jiných oblastech, například v rozdělení povinností, v hraní a všechny ty moderní přístupy, které existují, jsme do toho konceptu zapracovali a zavedli i to, ţe vychovatelky musí mít vysokoškolské vzdělání, musí vědět něco o literatuře, hudbě a psychologii, musí se vzdělávat, a to potom znamená, ţe naše děti uţ netrpí, kdyţ se dostanou do jeslí. Skutečně se to v posledních letech změnilo a my jsme vyvinuli takovou metodologickou práci, ţe rodiče se mohou podílet na chodu těch jeslí, mohou tam přijít, mohou pozorovat děti a částečně se skutečně můţou podílet na tom chodu. Můţou tam například nechávat děti jen čtyři hodiny, to záleţí na potřebách v té rodině a je to zcela běţné a dnes uţ to nedělá větší problémy. A jak jsme zjistili z těch psychologických hledisek, ţádné dítě nebylo vstupem do jeslí poškozeno. Všechny bych vás ráda pozvala do našich maďarských jeslí, protoţe z různých zemí, z Ameriky, z Austrálie k nám jezdili lidé a obdivovali, jak klidné naše děti jsou, jak se jim líbí v jeslích. Kdyţ člověk skutečně dělá takovou práci s láskou a s veškerým nasazením, tak je to moţné, my jsme to dokázali. Tak jak to kolegyně vyprávěla, sama jsem to zaţila tak před 25 lety, skutečně to tak bylo, ţe se tam řítily unavené a vyčerpané matky a ve
dvě hodiny uţ zase byly zpátky, protoţe si uţ musely ty děti vyzvednout a zase spěchaly domů – já jsem to také zaţila, bylo to skutečně hrozné. Diskusní příspěvek č. 5 Chtěla bych trochu vytvořit spojení mezi naší slovenskou kolegyní a mezi tím, co řekla Klaudia (přísp. č. 3). Dnes uţ skutečně nejde o to, jestli jsou jesle dobré nebo špatné, protoţe existuje i tolik dobrých zkušeností, například Izrael, který udělal takovou zkušenost v kibucech, kde jesle jsou. Jde o rámcové podmínky, které byly skutečně na Slovensku špatné. Ale co říkala Klaudia, to je opravdu důleţitý aspekt, a já bych ho chtěla ještě rozšířit. Myslím si, ţe v budoucnosti nepůjde pouze o to, aby se rozdělovalo mezi těmi, kdo má děti a kdo nemá děti, a ţe se na to bude pohlíţet pouze ekonomicky, aby se ta věková pyramida příliš nepřeklopila. Myslím si, ţe výchova dětí musí být především věcí, která se týká celé společnosti, které se chopí celá společnost. Musí přece být samozřejmé, ţe vychovávat děti je přirozené, ţe se lidé nemusí vzdávat svého povolání, nesmí to být tak, ţe někdo se bude věnovat jenom svému povolání a jiný bude vychovávat děti. Sice se dá říct, ţe něco je pro kariéru ekonomicky špatné nebo ne, ale my bychom měli myslet především na práci s povědomím, s mentalitou, aby děti patřily k samozřejmosti lidského ţivota, aby to bylo samozřejmé, ţe člověk vychovává děti, aby to nebyla nějaká výjimka a aby celá společnost dbala na výchovu, aby vytvářela podmínky k tomu, aby děti mohly dobře vyrůstat; stejně tak dobře, jako se například společnost stará o staré lidi, jako dbá na to, aby staří lidé ukončili svůj ţivot důstojně. Diskusní příspěvek č. 6 Paní Papenheim před chvílí říkala, ţe v politice existují muţská témata a ţenská témata, a já si myslím, ţe kdyţ o tom budeme přemýšlet, o stejných šancích pro muţe a ţeny, tak musí být také cílem, ţe my jako ţeny bychom se pokusily vyrovnat témata, aby si byla rovnoprávná, nebyla sledována rozděleně, ale diskutovalo se o nich současně. Dnes ráno v naší malé skupince jiţ bylo zřejmé – a paní Papenheim to také řekla – ţe slučitelnost výdělečné činnosti a rodinného ţivota musí být diskutována především v hlavách ţen, ţe muţi se tím zabývají příliš málo. Aţ se nám podaří v tom něco změnit, tak bychom udělaly další krok, i na této konferenci bychom se posunuly dál. Diskusní příspěvek č. 7 Chcela by som reagovať na myšlienku pani Papenheimové, ktorá ma oslovila, ţe treba dávať na vedomie všetkým ţenským organizáciám, ţe ţeny v našom veku sú mimoriadne preťaţené, jednak starostlivosťou o rodinu, zamestnanie, ale aj o príslušníkov staršej generácie. To by som chcela povedať, ţe tie podmienky, ktoré sú v postkomunistických krajinách a ktoré sú u vás v Írsku, v Anglicku, sú úplne inakšie. Tak isto zdravotníctvo – ja pracujem ako lekárka v zdravotníctve – dostáva sa do krízového stavu, naozaj tam nie sú prostriedky, zdravotné sestry majú tie najniţšie platy. Čiţe toto sa bezprostredne potom týka tej starostlivosti o staré osoby, čiţe je naozaj veľmi ţiadúce, aby starý človek doţil v tom svojom známom prostredí v rodine, a myslím, ţe je oveľa lepšie, aby nebol daný mimo toho svojho prostredia. Takţe bolo by dobré, aby sa aj v tomto smere vyvíjali tie opatrenia v rodinnej politike, ktoré budú nahrávať v tomto smere ţenám a rodinám. Diskusní příspěvek č. 8 Já jsem byla velice dojatá tím, co říkaly dámy z České republiky, jaké měly problémy se třemi dětmi a jeslemi, kam ty děti nosily. U nás v Chorvatsku přejímají roli jesliček
babičky. Samozřejmě i tu je problém. Znám jednu babičku, která začala s novou kariérou – a jenom proto, aby nemusela převzít tuto roli pečovatelky. Já se ptám, jestli to je dobré, jestli vám to je sympatické, mně to třeba sympatické nebylo. Co si o tom myslíte? Diskusní příspěvek č. 9 Já mám také problémy s kombinováním práce a péče o děti. Samozřejmě, kdyţ navíc ještě dítě onemocní, musíte ho vyzvednout, ale proč jste musela do těch všech předškolních zařízení utíkat vy, proč to neudělal váš manţel? Já si nemyslím, ţe musíme mít nějaké skvělé podmínky, ale je prostě nutné zapojit manţela. Samozřejmě ţe ta školní a hlavně předškolní péče musí být vylepšena, všechno to, co řekla Margot Papenheim. My tady hovoříme o podmínkách. Pokud zlepšíme rovnováhu mezi kariérou a domácí péčí, potom všechno bude mnohem lepší. Diskusní příspěvek č. 10 Finsko dospělo k něčemu jinému, my teď máme – myslím ţe před třemi lety byl zpracován zákon, který se jmenuje „Subjektivní právo na denní péči“. Všichni rodiče mají právo na celodenní péči o děti, a to bez ohledu na jejich osobní situaci, jestli jsou zaměstnáni nebo ne, nebo jestli mají více děti. Samozřejmě je to dobré, ale má to své vedlejší účinky, jak si dovedete představit. A samozřejmě máme také nezaměstnané. Teď dokonce byl u nás soudní případ dítěte, kde matka byla doma s dítětem a otec byl bez zaměstnání. Dítě mělo právo zůstávat půl dne v předškolním zařízení. U soudu se projednávalo, má-li to dítě právo jít do takového předškolního zařízení, a bylo rozhodnuto, ţe ano, protoţe na něj se vztahuje tento zákon o subjektivním právu. Souhlasím s tím, co tu řekly některé dámy, ţe dětem mladším tří let je nejlépe u maminky, pokud je to moţné. Samozřejmě v takovém případě, pokud je v té rodině všechno v pořádku a všichni jsou zdraví. Ale někdy jsem trochu smutná, kdyţ ke mně přijde maminka s tříletým nebo menším dítětem a ta maminka mi říká: Moje dítě je doma jenom se mnou a nikde jinde není. Myslím si, ţe si někdy představujeme, ţe jsme ta nejlepší společnost pro naše dítě – ale to je trochu smutné. Naprosto souhlasím s tím, ţe nemůţeme zatěţovat naše prarodiče tak nějak strukturálně, tedy péčí o naše děti. My rodíme děti stále později, i naši rodiče. Nemůţeme očekávat, ţe naši rodiče, kteří budou stále starší, se budou starat o naše děti. Je to velice stresující. Navíc moţná ţe právě ti rodiče potřebují vaši péči, vaši pozornost, lékařskou péči… Margot Pappenheim – odpověď Já bych krátce odpověděla na vaši otázku, jestli ta babička je sympatická nebo nesympatická. Spontánně mě napadlo, aby všechny katolické svazy ţen v naších zemích takové babičky podporovaly, a sice proto, ţe si myslím, ţe i co se týče péče o starší lidi, je samozřejmě skvělé starat se o to, aby byly ve společnosti vytvořeny podmínky pro to, aby spolu jednotlivé generace mohly ţít a aby se vzájemně podporovaly. Ale co se mi vůbec nelíbí, je to, ţe generace například mých matek, tedy současných babiček, by byly vlastně trestány za to, ţe v našich společnostech nebyly vytvořeny podmínky pro to, abychom lidsky ţily s dětmi. A já osobně jsem se často setkala se situací, ţe moje matka nebo tchýně pomáhaly, kdyţ jsem najednou nevěděla, co s dětmi, kdyţ jsem třeba musela na tři dny do Prahy. Co jsem měla dělat v té chvíli? Vţdycky jsem jim za to byla velmi vděčná, ale nemůţe to být náhrada za funkční veřejný systém. A myslím si, ţe veřejné podmínky – a za to musíme bojovat – musí být utvořeny tak, aby nebylo nutné, aby ţeny, které konečně dokázaly vychovat
své děti a je jim třeba 60, aby zase byly vystaveny tlaku péče o děti. Myslím si, ţe ony mají skutečně nárok na to, aby přinejmenším v tomhle věku dělaly to, co je baví. A proto je mi tahle babička velmi sympatická – ta, která řekla: Teď jsem konečně na řadě já.
Novinky z WUCWO informace prezidentky evropské sekce Marie-Louise van Wijk-van de Ven (Nizozemí) Byla jsem poţádána, abych poskytla několik informací o WUCWO. Je to samozřejmě trochu obtíţné, nechci vás totiţ příliš nudit, ale nebojte se, moje informace nebude příliš zdlouhavá. Jsou ţenské organizace anachronismem? Toto byla první slova, která zazněla na prezentaci jednoho z organizátorů této konference, a to bylo přesně před rokem ve Vilniusu, ve velké sněmovní místnosti litevského Parlamentu, kde jsme byly přijaty panem Landsbergisem. Byla to velice zajímavá prezentace. A implicitní odpověď na tuto otázku zazněla na konci této prezentace, můţete si ji přečíst v bulletinu WUCWO z prosince 1999. Kdybych měla zde a teď odpovědět na tuto otázku, musela bych říci: Skutečnost, ţe jsme tady všechny dohromady znamená, ţe ţenské organizace nejsou anachronistické, protoţe proč a jak bychom se sem jinam dostaly. Protoţe díky WUCWO se mnoho z našich katolických ţenských organizací schází, jinak by takovéto konference nebyly konány. Je tady ale ještě jeden důvod. Naši čeští přátelé mi jednou řekli – a myslím si, ţe to bylo přinejmenším před třemi lety v Grazu na druhém evropském ekumenickém shromáţdění – ţe mají sen, a ten sen, to bylo zorganizovat setkání nebo konferenci, která by svedla dohromady katolické ţeny ze všech regionů Evropy. A tady jsme – jejich sen se uskutečnil. A myslím si, ţe nejsem jediná v tomto publiku, kdo je nesmírně vděčný, ţe se jim to podařilo nás sem pozvat. Takţe vám děkuji, Markéto, Marie, Maruško Zacpalová a všem ţenám ve vašem týmu! Co to je vlastně WUCWO? Většina z vás ví, ţe WUCWO je zkratka World Union of Catholic Women’s Organisations. Ale co to vlastně znamená. Můj první impuls by byl: WUCWO – to jste prostě vy. Samozřejmě vím, ţe všechny z vás nejsou členkami katolických organizací, které patří do WUCWO, ale kdyţ říkám: „WUCWO – to jste vy,“ chci zdůraznit význam všech těch ţen na lokální i regionální úrovni. Bez nich totiţ by skutečně neexistovaly národní organizace, nebylo by WUCWO, ony jsou totiţ tím srdcem, tím jádrem WUCWO, na to nesmíme zapomínat. A teď stručnou historii. Abychom rozuměli tomu, co je dnes WUCWO, musíme se vrátit do minulosti. Ale to vlastně se vztahuje k nám ke všem. Pokud si chceme navzájem porozumět, chceme porozumět sobě, našim rodinám, naší politice, musíme si vysvětlit, co vlastně znamenají naše země a naše víra, naše kultura. WUCWO bylo zaloţeno v roce 1910 na schůzce v Bruselu, kde se sešlo 11 ţenských katolických organizací a vytvořily Mezinárodní unii katolických ţenských organizací – to jméno se mezitím změnilo, samozřejmě. Tento svaz spočíval na pevné katolické bázi, na praktické povaze sociální činnosti ve prospěch ţen, na mezinárodním charakteru, a byl nezávislý na politických stranách (tohle je skutečně důleţité, i kdyţ to samozřejmě neznamená, ţe by ţeny neměly být aktivní v politice). Ve svém úvodním projevu na této schůzi prezidentka jedné ze zakládajících organizací z Francie vytyčila cíle mladé unie: Chceme rozšiřovat naše horizonty, studovat překáţky a připravovat se na budoucnost. Další delegátka na této schůzce prohlásila: Katolické ţeny musí pochopit,
ţe měnící se doba mění jejich povinnosti; uţ nemůţeme být uspokojeny uzavřenými organizacemi, kde se v diskrétní bázlivosti pěstuje jenom zboţnost a charita. Přišla doba, abychom si vytvořily širší rozhledy pro širší a adekvátnější vzdělání, doba, kdy musíme naši činnost sjednotit a vytvořit silnou federaci, která bude schopna stát se aktivní silou po celém světě. To bylo v roce 1910. Od té doby se samozřejmě hodně změnilo, ale myslím si, ţe nejdůleţitější z toho, co bylo tehdy a tam řečeno, stále ještě platí a je stále ještě nezbytné i dnes. A není tohle právě jeden z důvodů, proč jsme tento týden tady? Mohla bych dál pokračovat a vysvětlovat, jaký je právní statut WUCWO, jaké má členstvo, jakou má hlavní činnost, jaké má mezinárodní zastoupení, ale já si myslím, ţe to by šlo jedním uchem tam a druhým ven, jak říkáme v holandštině. A já jsem poţádala Genevievu, aby dnes později ještě něco řekla o mezinárodním zastoupení WUCWO, a pokud máte nějaké otázky, budu velice ráda, kdyţ vám na ně budu moci odpovědět. WUCWO je vlastně jako www v ţenské podobě, je to prostě celosvětová ţenská síť, která propojuje ţeny po celém světě. Tyto vazby, toto spojení, jsou viditelné. Konkrétní věci – to jsou bulletiny, komunikace, jsou tady různé časopisy, máme je tu v různých výtiscích, letáky, zprávy atd. Také máme samozřejmě domovskou stránku na internetu. Důleţité jsou schůzky, konference, jako je tato, studijní pobyty, kongresy, semináře a tak dále. Velice důleţité v ţivotě WUCWO je generální shromáţdění, které se koná kaţdé čtyři aţ pět let. Toto shromáţdění má jednak statutární část, coţ je hlavně výbor, kde se hovoří o stanovách, o financích, o volbách atd., a potom takzvané „studijní dny“, které jsou mnohem více inspirující, protoţe právě tam se nejlépe seznámíte s lidmi, a pokrývají jednak tu diverzitu, ale také tu podobnost všech těch ţen, které přicházejí ze všech částí světa. Ony s sebou přinášejí svoji ţivotní zkušenost, své starosti, ale i své radosti a svou naději, o kterou se rády podělí s ostatními. Hovoří o své organizaci, o její činnosti, o snahách zlepšit ţivotní podmínky ţen ve svých zemích, a prostřednictvím WUCWO a jejích reprezentantek a mezinárodních organizací všude, po celém světě. Na konci těchto studijních dnů v rámci všeobecného shromáţdění se potom vypracovávají tzv. „priority“, a to jsou právě oblasti, na něţ WUCWO a její členské organizace zaměřují svou činnost v nejbliţších pěti letech. Při posledním shromáţdění v únoru 1996 se delegátky zaměřily na tři priority: bylo to 1) násilí – účelem této činnosti je poukazovat na všechny případy násilí proti ţenám, nepokračovat v politice tabu a ticha vůči například násilí v rodinách; dále potom – 2) zdravotní podmínky a dále 3) účast ţen v rozhodovacím procesu – podporovat jejich účast v takových funkcích, kde se rozhodování činí. Umíte si představit, ţe tato velká diverzita kultur a historických vlivů ovlivňuje způsob, jakým ţeny uvaţují, jak chápou roli ţen v různých sférách společnosti. Někdy se nám stává, ţe si jenom obtíţně dokáţeme porozumět, ţe těţko dokáţeme dojít ke stejnému hledisku nebo přijmout jedno stanovisko či rozhodnout se pro určitou akci. Někteří lidé se dokonce cítí touto diverzitou ohroţeni, dívají se na ty druhé jako na kohosi divného, cizího, moţná dokonce horšího, a odsuzují jejich postoje, názory, jenom proto, ţe tyto názory nesouhlasí s tím, o čem ony samy se domnívají, ţe je jediná pravda. Zdá se, ţe zapomínají, ţe je pouze jeden jediný, kdo zná pravdu, a to je právě On, ta Pravda.
Hovořila jsem o WUCWO jako o světové asociaci. Teď bych se podívala blíţ na Evropu, kde máme 43 členských organizací. Předchůdci sedmi z nich byly mezi těmi zakládajícími organizacemi WUCWO v roce 1910 a představitelky některých z nich jsou tady, jako například z Británie, Walesu, Francie, Německa, Španělska a Švýcarska. Některé organizace se připojily k WUCWO ve 20. a 30. letech a řada dalších krátce po druhé světové válce, některé teprve nedávno. Naším nejmladším členem je KNFE , coţ je asociace pro křesťanské vzdělávání dospělých v Maďarsku. Všechny tyto organizace ale nejsou skutečně aktivní v rámci WUCWO, některé zůstávají členy, protoţe prostě vţdycky členy byly, některé zajímá jejich členství, ale nemají čas ani zájem podílet se na nějaké významnější činnosti, další naopak jsou velmi aktivní a podílejí se na úplně všem. Organizace mají různé členské základny. Jsou tu malé skupinky, 75 lidí, aţ po organizaci, která má 750.000 členů, a jak ákoliv čísla mezi těmito dvěma extrémy jsou moţná. Samozřejmě mají různou historii a strukturu, řada z nich stále ještě vychází z farností nebo diecézí, některé ţeny vycházejí z Katolické akce nebo podobných hnutí, dále jsou to ţeny z venkova, ţeny, které se zaměřují na výchovu, vzdělávání, charitu atd. Další se prostě sešly s některými přáteli a všichni dohromady se rozhodli, ţe zaloţí nějakou organizaci. Jejich činnost se samozřejmě velice různí, záleţí na zájmech jejich členů, na jejich osobní historii i na situaci v jejich zemích. Stejně jako já dobře víte, ţe v rámci kaţdé země a kaţdé organizace členové vţdy mají různé názory a různé zájmy, ale přesto všichni dohromady jsme WUCWO Evropa, stejně jako všechny země tohoto kontinentu vytvářejí Evropu. Mohli byste říci: Jak je to s námi? Některé pocházíme ze Střední a Východní Evropy a nejsme členem WUCWO: jsme nějakou zvláštní kategorií? Na tuto otázku se dá odpovědět jak Ano, tak Ne. Proč? Víte, to je ta chyba historie, bych řekla já. Ve 20. a 30. letech byly v těchto zemích organizace WUCWO, dokonce v Polsku byla zvolena prezidentka WUCWO. Nicméně v důsledku historického vývoje byla tato spojení přerušena. Mnohé z nás nebo z vás pocházejí z bývalých komunistických zemí – a vy to víte lépe neţli já, do jaké míry to proniklo do všech sfér společnosti i do církve. Nicméně, já sama vím to, ţe tento reţim, komunistický, ovlivnil také tu část Evropy, kde komunismus nevládnul. Pamatuji si, ţe nás ve škole učili, ţe lidé spoza ţelezné opony by měli být povaţováni za nepřátele a vy jste se učili totéţ o nás. A to samozřejmě mělo velice závaţné důsledky. Takţe v důsledku tohoto historického a politického vývoje o sobě hovoříme jako o zemích západních a východních, coţ je v současné době víceméně umělá kvalifikace, jak jsme mohly vidět na mapě, kterou jsme tu včera večer i dnes pouţívaly. Kdyţ se v roce 1989 rozpadla ţelezná opona a s ní i komunistické reţimy, byl to moment, kdy jste v historii začaly doufat v jednotu, v mír. Ovšem samozřejmě ţe se nedalo ignorovat všechno, k čemu došlo za tak dlouhou dobu, co se odehrávalo za čtyřicet let v myslích lidí. Máme tedy před sebou tradici minulosti, něco z minulosti, co se velice těţko překonává. Musíme překonat strašnou spoustu předsudků, fixních idejí, strašnou spoustu obav. Některé z nás začínají být zklamány, ztrácejí odvahu a zabarikádovávají se v tom, co je jim dobře známé, co je pro ně bezpečné, a obávají se otevřít se novým idejím a vizím. Ostatní, jiné ţeny, se naopak snaţí dosáhnout jednoty v myšlení i v chování. Myslím si, ţe ani jeden z těchto postojů nemůţe k ničemu vést. Musíme skutečně objevit, jaké jsou naše různé názory, a musíme zjistit pomocí těchto různých názorů, kým skutečně jsme. Aţ si dopřejeme čas na to, abychom toto udělaly v úctě jedna ke druhé a v otevřenosti, pak patrně dokáţeme postavit něco nového na popelu a ruinách minulosti.
Vy z vás, které jste byly v loňském roce ve Vilniusu, si moţná vzpomenete, ţe jsem hovořila o Marii-Terez, která byla poslední prezidentkou WUCWO. Kontaktovala spoustu katolických ţen v zemích bývalého sovětského bloku a povzbuzovala je k tomu, aby obnovovaly své organizace. Pozvala je na výroční zasedání v Mexiku a v Canbeře. Kdyţ navštívila v roce 1995 Litvu, jedna z otázek, která jí byla na tiskové konferenci poloţena, zněla: Jak silný je vliv ţen? Já nevím, jakou odpověď jim tehdy dala, ale myslím si, ţe ta konference v té době měla moţnost ukázat, ţe my jakoţto katolické ţeny máme určitý vliv a jaký ten vliv máme. Tématem naší dnešní konference je téma velmi důleţité: Rovné příleţitosti pro muţe a ţeny. Neznamená to, ţe jsme všechny stejné, ţe jsme jakýmsi uniformním typem ţeny, která by se zčásti skládala z ţeny, zčásti z muţe, ale nicméně musíme mít stejné příleţitosti, abychom mohly uplatnit svůj plný potenciál jakoţto lidské bytosti. Pokud ovšem chceme něco špatného v našich společnostech a v církvi změnit a myslíme-li si, ţe ţeny na to mohou mít vliv, pak by ţeny skutečně měly dělat všechno pro to, aby se dostaly do politiky, do rozhodovacích pozic. Ale aby se do těchto pozic, na tato místa dostaly, měly by mít, musí mít stejné příleţitosti jako všechny ostatní lidské bytosti, jako všichni ostatní lidé. Musíme si uvědomit, ţe Evropa uţ nikdy nebude stejná jako byla dříve. Musíme začít od dnešního dne, od dnešní situace, jestliţe chceme pro všechny ţeny i muţe v Evropě vybudovat nový domov. Jsem přesvědčena, ţe my, katolické ţeny z Evropy, musíme mít starost o náš starý kontinent. V současné době, kdyţ tolik zemí uţ je členem Rady Evropy, kdyţ dochází k rozšiřování Evropské unie, vztahy mezi našimi zeměmi se neustále upevňují. Vidíme však, ţe rozvoj této evropské jednoty se zaměřuje především na ekonomiku a na technické otázky. A jak to bude s duchovnem, jak to bude se sociálním a lidským aspektem, jak to bude s morálkou, jak to bude s náboţenskými hodnotami? Samozřejmě ţe můţeme a musíme se modlit – za mír, za méně násilí, za více spravedlnosti, za méně bídy. Musíme se modlit za lepší svět. Ale současně, a především proto, ţe máme svou víru, musíme také něco podniknout: musíme vstát a musíme mluvit proti nespravedlnosti a násilí. Nemůţeme pouze sedět a stěţovat si, musíme na sebe vzít zodpovědnost za tento svět, za společnost, v níţ ţijeme. Musíme k tomu pouţít svůj talent a svou sílu. Kaţdá z nás má talent a tak, jak nás to Jeţíš učil, máme tento talent vyuţít pro dobro své i dobro ostatních. A můţeme jedna druhé pomáhat tento talent v sobě objevit, povzbuzovat jej a posilovat. Několik posledních slov o světě WUCWO: Moţná ţe víte, ţe v březnu 2001 bude WUCWO pořádat další světové shromáţdění, a to v Římě. Já sním o tom, ţe toto shromáţdění bude vypadat tak, ţe my jakoţto evropské ţeny od severu po jih, od východu po západ, se zúčastníme ve velkém počtu a budeme velice silné. Budeme tam mít příleţitost pokračovat v onom poznávání jedna druhé, přičemţ mám na mysli nejenom my z Evropy, ale ţeny z celého světa. Tématem tohoto shromáţdění bude prorocké poslání ţen. Účastnice budou diskutovat takovouhle otázku: Co pro vás znamená výraz „být prorokem“? Jaké zkušenosti máte s prorockými ţenami? Jak se můţe člověk stát prorokem? Jak vidíte toto poslání proroka pro sebe, pro organizaci, jaké to poslání můţe být? Účastnice budou rovněţ poţádány, aby se zabývaly ţenskými proroky v Bibli. Takţe ještě jiná otázka v tomto kontextu by mohla být: Potkaly jste někdy ve svém ţivotě Ester anebo Máří Magdalenu? A proč jste ji povaţovaly za proroka? I kdyby se stalo, ţe se na toto shromáţdění nedostanete, chtěla bych vás poţádat, abyste se zúčastnily alespoň virtuálně, například tím, ţe se nad tímto tématem zamyslíte, ţe své zamyšlení dáte na papír a pošlete je redaktorce našeho zpravodaje. Myslím si, ţe tím bychom skutečně mohly pomoci vytvořit
celosvětovou síť myšlenek a idejí týkajících se ţenských proroků. Zatím vyuţijme toho, ţe jsme těchto několik dní pospolu, hovořme, podělme se o naše problémy, o myšlenky, pokusme se stanovit cíle a strategie pro jejich dosaţení. Třeba na další konferenci se nám to podaří. Děkuji vám za pozornost. Příspěvek Genevievy de Diesbach: WUCWO má poradní statut v různých zastoupeních a pobočkách OSN, v ekonomické a sociální radě v New Yorku a Ţenevě, tam se zabývají vším, co se týká ţivota lidí. Má zastoupení ve FAO v Římě, to je organizace OSN pro potraviny a zemědělství, dále zastoupení v UNESCO, to je zase organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu, a také v Radě Evropy, kterou bychom neměly směšovat s Parlamentem Evropské unie. Evropská rada sdruţuje 44 zemí, jejich cílem je obrana lidských práv v Evropě. Co to znamená, poradní status. Znamená to, ţe s mnoha dalšími mezinárodními organizacemi nevládního charakteru jsme zde proto, abychom mohly přinášet zpravodajství o ţivotě lidí, které zastupujeme, to znamená o ţivotě lidí, nás všech a nás ţen. S ostatními nevládními ţenskými organizacemi se často setkáváme a často se vţdy dohodneme o tom, ţe budeme hovořit společně jménem ţen. Snaţíme se přinášet to, co jsme zaţily jakoţto členky katolických ţenských organizací, s veškerým bohatstvím, které jsme nashromáţdily. Ale toto bohatství vychází z našeho činění. Abychom mohly tyto činy dovést na úroveň evropské rady a UNESCO, musíme je znát. A kdyţ jsme hovořily o FAO , kdyţ se mě ptají, co vlastně děláme, kdyţ se mě ptají v UNESCO: Co děláte proti bídě, co děláte pro výchovu ţen a mladých dívek?, tak my nemáme vlastně, co jim odpovědět, pokud vy nám ty informace nepředáte. Někdy se to zdá být velmi jednoduché. Mohla bych tady uvést takový malý příklad: jednou jsme kolem stolu hovořily s Taťánou z Rumunska, a ona nám vyprávěla, ţe pracovala v organizaci, která se kromě jiného stará o trávení prázdnin chudých dětí. Takţe to je organizace, která skutečně něco dělá v boji proti chudobě, a já jsem o tom aţ do dnešní chvíle nevěděla. Takţe neváhejte, piště nám, například přes sekretariáty, pište nám, kdo jste, i kdyţ se vám to zdá velmi prosté, jednoduché, ţe to snad nemůţe nikoho zajímat, a my potom budeme moci říci: Toto jsme my, my katolické ţeny, my děláme právě tohle a musíme tím získávat důvěryhodnost ve všech ostatních zastoupeních. V současné době připravujeme chartu o základních právech Evropské unie a v úvodu budou uvedeny některé věci, ale katolické organizace tam chybí, takţe zítra dopoledne vás seznámíme s tímto textem a navrhneme vám znění dopisu komisi, která připravuje tuto chartu. Struktura WUCWO: je rozděleno do pěti regionů: samozřejmě Evropa, Severní Amerika, Latinská Amerika, Afrika, Asie a pacifická oblast, coţ zahrnuje Austrálii, všechny ty ostrovy a také samozřejmě Japonsko. Struktura je následující: Nejvyšším orgánem organizace je generální shromáţdění. Máme 95 organizací po celém světě, představujeme zhruba 20 milionů ţen. Mnohé z vás patří k těmto 20 milionům, čili pro vás je tento údaj zajímavý. Představitelky těchto organizací jsou delegovány do generálního shromáţdění. Ony potom volí výbor, který se skládá z 27 ţen, které rovněţ zastupují různé části světa. Tento výbor volí světovou prezidentku a pro kaţdý z těchto pěti regionů jednu regionální viceprezidentku, čili regionální prezidentku.
Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná Milé sestry (a bratři), začínáme druhý den naší konference. V tomto ranním ztišení si nejprve poslechněme slova z 3. kapitoly listu Efesanům: Proto klekám na kolena před Otcem, od něhoţ pochází kaţdý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boţí slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil vnitřní člověk a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích, a tak abyste zakořeněni v lásce, mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka,výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje kaţdé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boţí. Tomu pak, který působením své moci mezi námi můţe učinit neskonale víc, neţ zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Jeţíši po všechna pokolení na věky věků. Amen. Ef 3, 14 - 22 Hledáme stejné příleţitosti pro ţeny i muţe. Všimli jste si uţ někdy blíţe onoho slovního spojení bohatství Boţí slávy ve vás, které jsme před chvílí slyšeli? Ať ţena či muţ, neseme v sobě Boţí slávu, její bohatství. Je to pro nás stejně nepochopitelné, jako kdyţ máme poznat Kristovu lásku, která přesahuje kaţdé poznání. Stojíme u tajemství, které sice přesahuje náš rozum, ale do kterého můţeme právě láskou ke Kristu pronikat. Touto láskou a touto slávou je v nás Duch sv. Můţe nás zcela zahalit , můţe nás zcela prostoupit a proměnit. Podřiďme mu svůj rozum, který on přesahuje, podřiďme mu svou vůli, kterou on můţe sladit s vůlí Otce, svěřme mu svou paměť, kterou on můţe uzdravit a svěřme mu i své city, které on můţe usměrnit. A nechme se jím vést. Tam totiţ, kde je Duch Boţí, tam je láska, tam je ţivot, tam s námi můţe Otec učinit neskonale víc, neţ zač prosíme a co si dovedeme představit. Takto uschopněni jsme posláni slouţit v lásce druhým na jakémkoli poli, ať uţ sociálním, zdravotnickém, politickém, kulturním či ještě jiném. Modleme se: Trojjediný Boţe, zdroji našeho ţivota a dárce pokoje, prosíme tě · dej nám milost poznávat hlubiny tvé lásky a tvého milosrdenství k nám · dej nám milost uvědomovat si bohatství tvé slávy v nás · dej nám milost ţivé víry, radostné naděje a neutuchající lásky · dej nám milost nechat se tebou proměňovat a obdarovávat · dej nám milost nechat se tebou zcela prostoupit A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Jeţíš naučil: Otče náš...
Dej nám Boţe své poţehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni.
Přednáška paní Rodice Stanoiu z Rumunska členky rumunského Senátu a členky Rady Evropy, čestného hosta konference Nejdříve bych vám ráda poděkovala jménem Rady Evropy i svým jménem za toto pozvání. Musím přiznat, ţe pro mne je to mimořádná zkušenost, být zde s vámi, podělit se s vámi o naše zkušenosti v rámci tohoto velice zajímavého tématu rovnosti ţeny a muţe a práv lidí i všeobecnosti těchto práv. Jak jste jiţ řekly při představování, já pracuji jako profesorka trestního práva, jsem senátorkou a předsedkyní výboru pro lidská práva rumunského Parlamentu. Existuje 14 parlamentních výborů, a pouze v jednom je předsedkyní ţena, takţe vidíte, jaká je situace v rovnosti práv ţen a muţů u nás. Jsem také členkou rumunské delegace v Radě Evropy a zároveň jsem předsedkyní výboru Středního Východu – je to komise, která byla vytvořena nedávno a bude se snaţit s podporou Rady Evropy prosadit mír mezi Palestinou a Izraelem. Doufejme, ţe se nám to podaří. Stručně několik slov o těchto organizacích. Rada Evropy je vlastně Evropa politická, Evropa lidských práv, Evropa demokracie, Evropa 41 zemí v současné době, počítá se i se vstupem Kazachstánu – čili Evropa se rozšiřuje mnohem rychleji neţ Evropská unie. Evropská unie je unie ekonomická, i zde probíhá proces rozšiřování, ale je mnohem pomalejší, některé podmínky některé země jen velice obtíţně plní, ale doufejme, ţe se to těmto zemím podaří. Já jsem zde proto, abych se s vámi podělila, jak jiţ bylo řečeno, o naše zkušenosti, abych vás vyslechla a abych vám poskytla některé informace o naší práci na půdě Rady Evropy a samozřejmě i o tom, co my povaţujeme – a co já jako členka politické komise povaţuji – za velice důleţitou věc, a to je vstup ţen do politického ţivota, podílení se na rozhodovacím řízení, aby ţeny skutečně mohly bojovat za rovnoprávnost a mohly prosazovat, aby tato rovnoprávnost se stala realitou. V průběhu 15, nejdéle 20 minut bych se s vámi podělila o některé iniciativy a o stanovisko Rady Evropy k této problematice rovných příleţitostí. Nehledě na úsilí v posledních letech, které bylo zaměřeno na prosazení paritního zastoupení v politickém ţivotě, bylo dosaţeno – musím upřímně přiznat – v jednotlivých členských zemích jen velice málo úspěchů. Jestliţe v ycházím z toho, ţe rovnoprávnost příleţitostí je nezbytnou podmínkou pro fungování demokratické společnosti, Rada Evropy doporučuje přijetí konkrétních opatření ve snaze korigovat vlastně značně nízké zastoupení ţen v politických orgánech. Mezi těmito opat řeními figuruje i doporučení výboru ministrů a rad ministrů týkajících se paritního zastoupení ţen v politickém ţivotě a zavedení paritního výchovného a vzdělávacího systému, takţe naší snahou je především rovnost příleţitostí jakoţto ukazatele demokracie. Vţdy při předkládání ţádosti o přijeti do Rady Evropy já jakoţto členka výboru pro rovné příleţitosti a členka politické komise – protoţe v této komisi jsou tyto ţádosti projednávány – vţdy se dotazuji kandidátských zemí, jaká je v jejich zemi situace ţen, jaké je jejich postavení a jak probíhá proces zrovnoprávnění. Musím vám říci, ţe odpovědi nejsou vţdy uspokojivé, a i kdyţ je to ukazatel demokracie, často bývá tento ukazatel nejslaběji zastoupený v jednotlivých zemích, které kandidují do Rady Evropy. Takţe jde o paritní zastoupení v politickém ţivotě.
Vy jste včera diskutovaly o univerzálním rozměru práv ţen. Vychází z všeobecné platnosti lidských práv a především tedy z rovnoprávnosti. Je třeba si především uvědomit, ţe abstraktní člověk je univerzální člověk – a tady je francouzská slovní hříčka, kdy „člověk“ ve francouzštině je i „muţ“, takţe „člověk“ je muţ, a není ţena. Takţe je třeba si uvědomit, ţe je nutné prosazovat akce, které by zrovnoprávňovaly především ţeny, pozitivní akce, jejichţ cílem by bylo prosadit skutečnou rovnoprávnost, která nikdy neexistovala. Dále prosazovat větší účast ţen na politickém ţivotě, a je třeba také se zmínit o rovnoprávné účasti na rozhodovacím procesu v politickém ţivotě. Takovouto rovnost nelze zajistit v případě, kdy polovina obyvatelstva je neustále méně zastoupena neţ ta druhá. Je třeba si klást otázku legitimnosti takovéto situace, a to i na úrovni volených orgánů, kdy sloţení těchto orgánů neodpovídá skutečnému sloţení společnosti. A je to skutečně propast, kt erá existuje mezi těmito orgány a obyvatelstvem. Jestliţe obyvatelstvo je tvořeno přibliţně polovinou ţen a polovinou muţů a jestliţe v některých zemích jsou ţeny dokonce početně více zastoupeny neţ muţi a zastupitelské orgány tomuto rozloţení neodpovídají, tak si klademe otázku, jakým způsobem můţe být realizována reprezentativnost těchto orgánů, jestliţe v těchto orgánech je málo ţen. Zastoupení ţen v politickém ţivotě by mohlo samozřejmě obohatit demokratickou diskusi a bylo by moţné vyuţít zkušeností ţen, bylo by moţné se dobrat i vyšší tolerance, protoţe ţeny jsou tolerantnější, protoţe ţeny mají větší smysl pro dialog, pro mír, pro klid, a domníváme se, ţe za jejich vyšší účasti by politický ţivot moţná mohl být klidnější, méně násilný, v případě, kdy by se tyto ţeny mohly podílet na tomto politickém dialogu, který by byl zaloţen na toleranci. Je třeba si uvědomit, ţe tyto rozdíly se velice často projevují především na úrovni politické, ne jiţ tak sociální, protoţe ţeny se na sociálním ţivotě podílejí v íce. Co se týče rovnoprávnosti ţen a muţů v politice, řekla bych ještě následující. Různé orgány Rady Evropy pracují jiţ několik let na tom, aby samozřejmě rovnoprávné šance muţů a ţen byly nastoleny v celé oblasti jejich činnosti. Obzvlášť byla doporučena některá opatření, počínaje rokem 1980 v radě ministrů, aby se tedy v jednotlivých členských zemích prosazovala účast ţen v různých národních institucích, aby se jim poskytovaly veškeré nezbytné prostředky pro účast v politickém ţivotě a dosáhlo se tak vlastně rovných práv s muţi. V politickém ţivotě jde o to, ţe je nutno, aby se ţeny soustavně zúčastňovaly veškerých debat a jednání o rovných šancích a příleţitostech mezi muţi a ţenami. V Istanbulu proběhlo 13. a 14. listopadu 1997 shromáţdění, kde se znovu připomněla nezbytnost rovných šancí pro ţeny a muţe v demokracii. Tyto aspekty vycházejí vţdy z určitého úsilí jednotlivých vlád a politických stran, jejich úloha je nezastupitelná při prosazování úlohy ţeny v politice. Jde zejména o zvláštní specifická opatření, která by umoţnila ţenám, aby se podílely na politickém ţivotě. Akční program přijatý IV. světovým kongresem ţen, který se konal v Pekingu v roce 1995, dal příleţitost, aby politické strany a vlády se snaţily zajistit ţenám rovnost přístupu do různých struktur a aby zde ţeny měly rozhodovací pravomoci. Ovšem samozřejmě další vývoj po tomto kongresu ukázal, ţe veškerá doporučení, která tam byla přijata, byla skutečně jen málokdy a málokde dodrţována a uváděna v praxi. Já vám teď uvedu některá vybraná čísla. Ve velké většině evropských parlamentů jsou ţeny zastoupeny méně něţ 30 procenty. Ve velice málo parlamentech zastoupení překračuje těchto 30 procent: to je Norsko, Švédsko, Finsko, Dánsko a Německo – tam tedy to zastoupení ţen přesáhne 30 procent. Jak vidíte, já hovořím o této hranici. Pak je hranice 16 procent – to je otázka horní a dolní komory, protoţe například v
Rumunsku je to Poslanecká sněmovna sedm procent a druhá komora, Senát, tam jsou pouze dvě ţeny ze 141 senátorů. Světový průměr představuje 11 procent. My se tady vlastně dostáváme k určité velice kontroverzní otázce, otázce určitých kvót – mají či nemají být takové kvóty, na základě kterých se vlastně ţeny dostávají k moci, k vládnoucím sloţkám. Ve Francii se připravuje takzvaný paritní zákon, to znamená na jednoho muţe musí v těchto strukturách připadat jedna ţena. Takţe je to dobře nebo není? Já nebudu tady rozvádět tuto diskusi do podrobností, protoţe existují argumenty pro a samozřejmě i proti. Ovšem jedna věc je jistá, a to je otázka, pro kterou jsem já zdůrazňovala tu hranici 30 procent. Podle výzkumů a studií, které byly provedeny, a ze zkušeností, které máme, těch 30 procent představuje tzv. kritickou masu, kritickou hranici. Takţe od této úrovně kaţdé významné zlepšení si můţeme samozřejmě představit jakoţto velice výrazný kvalitativní pokrok. Co tím myslím: zejména nad touto kritickou hranici se mohou ţeny skutečně osvobodit od určitého vzorce maskulinního, který v současné době vládne v exekutivních vládnoucích sloţkách, a dosáhnout určitého vlivu, neţ kdyţ jsou méně početné. Takţe pokud to nedosahuje ani těch 30 procent v parlamentu a v politickém ţivotě, nejsou ţeny dostatečně početné a ţeny vlastně mají tendenci kopírovat určité maskulinní vzorce chování. Je potřeba prosazovat naše schopnosti, naše kvality ţeny, naši toleranci, naši citlivost, do politického ţivota. Ale kdyţ nejsme dostatečně početné, potom nastává vlastně kopírování muţského vzorce chování, takţe dá se říci, ţe pak to vlastně ani nic nepřináší všeobecně pro politiku a pro situaci ţen. V těch zemích, kde se podařilo překonat tuto hranici 30 procent, se dá samozřejmě jiţ budovat určitá solidarita mezi ţenami, je moţné se prezentovat jako sebevědomé, odhodlané ţeny. Pokud se zvolí potom nějaká ţena, víme, proč jsme ji zvolili, právě tuto, zatímco kdyţ se zvolí muţ, nikdy si nemůţeme být tak úplně jisti, komu jsme svůj hlas odevzdali. Je samozřejmě také namístě poznamenat, ţe na těch rozhodovacích místech, kde probíhají jednotlivé rozhodovací pravomoci, totiţ v těch strukturách vládních a parlamentních, jsou prakticky výhradně muţi, i kdyţ občas je tam nějaká ta ţena. Pokud ty ţeny tady jsou zapojeny do politického ţivota, stejně ty nejvyšší posty jsou vlastně obsazeny muţi, jako kdyby tam byl tzv. skleněný strop: ţeny se dostanou aţ k tomu skleněnému stropu, ale uţ nejsou schopny propracovat se výše. I tato situace si zaslouţí takovou zevšeobecňující poznámku: různé mandáty na úrovni místních zastupitelstev – a nehovořím uţ o těch vyšších sloţkách – jsou vţdycky jakýsi odrazový můstek pro získávání dalších funkcí a postup v těch vyšších strukturách. Pokud ţeny budou početnější i na těch nejniţších sloţkách, budou mít mnohem vyšší šanci pronikat do těch vyšších struktur. Jakmile tedy poměr ţen zastoupených v rozhodovacích orgánech bude vyšší, umoţní jim to pronikat aţ na úroveň různých funkcí předsednických. A nyní o vládách. Průměrné číslo obecné – můţe být o něco vyšší, ale ne o moc – je 15 procent zastoupení ţen. Samozřejmě ţe tu je určité rozpětí, jsou tady ty nůţky od nuly do 50 procent, které můţete najít v jednotlivých zemích. Řekla bych, ţe jsou země, kde třeba i polovinu vlády tvoří ţeny, ale i kdyţ jsou ţeny třeba ve funkci ministra, ţeny obvykle dostávají ministerské kompetence vţdycky v oblasti sociálních problémů, zdravotních problémů, zajištění podmínek ţen a ţivotního prostředí. Prakticky skoro nikdy nenajdete ţenu na postu hospodářského ministerstva, ministerstva financí a rozpočtu. Je velice málo zemí, kde byste se s tím setkaly, mám takový dojem, ţe to bylo jen Finsko, kde byla ţena ministryní obrany a financí, to snad je takový konkrétní příklad, ale všechny ostatní země ty ţeny odesílají do
takzvaně „měkčích“ resortů. Protoţe tady hovoříme o určitých limitech, mezích v politice, je jich tam skutečně velice mnoho, dá se říci, většina jich ještě zůstává před námi, které musíme odstranit a překonat. Já bych ještě dodala, ţe ţeny jsou ještě příliš často obětí určitých předsudků, určitého násilí. Hovořily jste tady uţ o násilí vůči ţenám, to je také součást toho velkého námětu. Vedle problémů souvisejících se školstvím, výchovou, vzděláváním, harmonizace profesní kariéry s rodinným ţivotem je vţdycky velice důleţitá. A myslím, ţe je důleţité, abyste znaly doporučení, která byla přijata v tomto ohledu. Takţe první doporučení: vytvářet na úrovni národních parlamentů speciální komise, které se budou zabývat rovnými příleţitostmi. Druhé doporučení: pokusit se všemi prostředky, samozřejmě které jsou přizpůsobeny podmínkám té které země a jejím politickým strukturám, o paritní zastoupení na úrovni politických stran. Třetí doporučení: přijmout taková opatření a ustanovení, která umoţní sladit rodinný ţivot a politickou kariéru, protoţe můţeme zdlouha a zeširoka pojednávat o těchto otázkách, ale pokud vláda nepřijme opatření, kterým usnadní manţelským dvojicím, rodinám, sladit tyto věci, nikdy se nedobereme cíle. Čtvrté doporučení: snaţit se zavést takový vzdělávací systém, který bude paritní. Pokud nezačneme od mateřské školky s výchovou v určité atmosféře rovnoprávnosti mezi muţem a ţenou, pak se v této oblasti nikdy nikam nedostaneme. Bude bohuţel nadále pokračovat nerovnost jak na úrovni domácnosti – jsou to obvykle matky, které vychovávají své děti někdy v této atmosféře ve smyslu „chlapec, ten je silný, můj syn – to je muţ“, zatímco ty ţeny, to je ta slabší polovička, a pokud tyto modely, tyto vzorce představ nezměníme uţ v zakotveném základním systému vzdělávání a výchovy, skutečně neuděláme ţádný větší pokrok. Páté doporučení: prosazovat informační kampaně, které budou určeny k dalšímu zkvalitnění představ o tom, co to jsou rovné příleţitosti a účast ţen v politickém ţivotě. Řídící výbor, který se zabývá v rámci komise Rady Evropy těmito otázkami, to jsou struktury, které jsou poměrně málo známy. Mají k dispozici obrovské mnoţství materiálů, a vy byste skutečně měly mít k nim přístup. Je proto nutné, aby vaše organizace a všechny nevládní organizace, které u vás existují, navázaly kontakt s těmito komisemi pro rovné šance. Víte, ţe Rada Evropy existuje od konce 40. let, nedávno byly oslavy, a Komise pro rovné příleţitosti existuje teprve tři roky. Bylo to velké úsilí, vytvořit tuto komisi, a my jsme v parlamentu a v evropské radě předloţily své zprávy. Je vţdycky velice obtíţné tyto zprávy sestavit, předloţit a vydat doporučení, jsou to tedy neustále jen dvě zprávy, které se týkaly znásilňování ţen při konfliktech a dále všeobecně násilí na ţenách. Ty materiály jsou vám skutečně k dispozici, abyste se obeznámily se všemi doporučeními, abyste skutečně vyţadovaly prostřednictvím vašich nevládních organizacích nebo na vašich vládách, aby tato doporučení uváděla v praxi, poněvadţ kdyţ uţ je evropské orgány vydávají, je potřeba s tím něco udělat. Je tam celá řada doporučení v oblasti výchovy, ale vţdycky se to tak trošku zapomene, strčí se to někam do šuplíku a lidé neumějí říct: To je vaše odpovědnost, váţená vládo, jste povinni se obeznámit s těmito doporučeními a snaţit se je uvést v ţivot.
Mohla bych se podělit o svoji osobní zkušenost: téměř se mi podařilo ve vlastním parlamentě prosadit materiál proti násilí v rámci rodiny, ale je to skutečně obrovské úsilí. Věřte tomu, ţe v Senátu máme tedy ty dvě ţeny, a abychom tady prosadily zákon, který se týká násilí v rámci rodiny, není to vůbec snadné. Opravdu musíme velice tvrdě o to bojovat. Ten návrh zákona prošel všemi parlamentními sloţkami, horní i dolní komorou, a domnívám se, ţe teď uţ to je ve fázi, kdy ten zákon skutečně projde a bude přijat. Takţe to je takový malý krok, který se nám podařil. Ale spoustu věcí ještě zbývá udělat. A proto komise pro rovnoprávné příleţitosti byla velice ochotna se podílet na organizaci této konference, vyslat sem svého zástupce, který by se s vámi podělil o zkušenosti této komise, byl vám k dispozici a informoval vás o všech moţných kanálech, které můţete vyuţít pro bliţší seznámení s problematikou, která vás bezprostředně zajímá. Děkuji vám všem za pozornost.
Otázky a příspěvky k diskusi: Diskusní příspěvek č. 1 Se zájmem jsem poslouchala o tom, ţe ţeny jsou tolerantnější neţ muţi a ţe p olitika by se změnila, kdyby se na ní podílelo více ţen. Někdy se mi tato myšlenka zdá lákavá a vzpomínám si na starý vtip, ţe to jsou teoloţky, které říkají, ţe kdyţ Bůh stvořil muţe, tak ţe to jenom zkoušel. stvořit člověka. Ale váţně si nemyslím, ţe by to tak bylo. Tedy o tom stvoření to moţná platí, ale ţe by byly ţeny mírumilovnější a pokojnější, to si nemyslím. Na druhé straně si myslím, ţe my ten argument vůbec nepotřebujeme. To je přece stará past, to staré myšlení; pokud ţeny chtějí dělat to samé co muţi, tak ţe musí být lepší. Nemyslím si, ţe by to bylo potřeba. Myslím si, ţe stačí právo a samotná spravedlnost. Základem demokracie přece je, ţe ţeny se podílejí na politice ve stejné míře jako muţi, a ne teprve tehdy, kdyţ jsou lepší, tolerantnější a mírumilovnější neţ muţi. A druhá otázka, kterou bych ráda poloţila: mluvila jste o pozitivních akcích, o různých kvótách, jako o prostředcích politiky, a stará zkušenost říká, ţe vliv je moţný teprve od té hranice 30 procent. To je jedna stránka věci. Na druhé straně si myslím – a podobnou zkušenost dělá i celá řada jiných lidí – ţe vlastní problém nespočívá v těch třiceti procentech nebo v nějakých podobných číslech, ale v hlavách ţen, protoţe platí přece, ţe muţi volí muţe a ţeny také muţe. Myslím si, ţe naším největším problémem je to, ţe je nás vlastně dost, ale ţeny nejsou schopny snést, kdyţ jsou jiné ţeny silné a kompetentní, a já sama se ptám, jestli nedosáhneme skutečných změn teprve tehdy, kdyţ nám samotným bude jasné, ţe je dobré, kdyţ takové silné a kompetentní ţeny existují a ţe to skutečně není katastrofa, kdyţ je jiná ţena rychlejší, chytřejší a kompetentnější neţ já sama a ţe jí svěříme nějakou zodpovědnost a ţe chceme, aby nás zastupovala. A jakkoliv povaţuji kvóty za nutné a smysluplné, ptám se, jestli řešení tohoto problému nespočívá skutečně v našich hlavách a jestli není vyřešení tohoto problému předpokladem pro úspěch v politice. Diskusní příspěvek č. 2 Já bych ráda dodala jenom několik slov, abych vám posílila ducha. Jak víte, já pocházím z Asie, jsme rozvojová země, ale máme svého prezidenta, a je to ţena. Je to uţ šestý rok, kdy je ve funkci. A také si myslím, ţe první ministerská předsedkyně na světe v sedmdesátých letech byla na Srí Lance. A myslím si, ţe to bylo poprvé na
světě, kdy ţena dostala šanci dostat se do funkce v padesátých letech, to bylo také na Srí Lance. Rodica Stanoiu: Pokusím se odpovědět na vaše otázky, ale musím přiznat, ţe to jsou otázky velice obtíţné. Jsou to otázky, samozřejmě, které jsou neustále předmětem diskuse v politickém ţivotě. Já se vám svěřím zcela důvěrně, ţe kdyţ jsem byla jmenována státní tajemnicí pro ţenskou problematiku – já jsem pracovala jako profesorka na univerzitě, nezabývala jsem se tehdy politikou a nabídnutou funkci jsem nechtěla přijmout, protoţe jsem chtěla pokračovat ve své práci univerzitní profesorky. Premiérovi jsem přednesla celou řadu argumentů, pro které jsem nebyla rozhodnuta opustit svoji funkci univerzitní profesorky. A mezi těmito argumenty jsem uvedla také: „Víte, já si velice dobře uvědomuji nezbytnost rovnosti příleţitostí a hodně je prosazuji, ale nejsem ţádná feministka v tom smyslu po americku, americká feministka, takţe já samozřejmě jsem silně motivovaná v tomto boji, ale nepodílím se na ţádném ţenském hnutí, to vám musím říct velice čestně, abyste věděl, s kým hovoříte. Já jsem pro rovnoprávnost, ano, ale pro rovnoprávnost, která nicméně zachová rozdíly mezi ţenami a muţi. Ať ţeny si ponechají svoje kvality a svoje nedostatky, protoţe i ţeny mají nedostatky, a ať muţi také zůstanou a zachovají si svoje kvality a svoje nedostatky. Ale aby se udělalo vše po pokrok sociálního ţivota, demokratického ţivota, rodinného ţivota. Já s vámi plně souhlasím, kdyţ říkáte, ţe je třeba přiznat rovnoprávnost ţenám i muţům, ale ţe je zapotřebí aby ţena tedy byla vlastně třikrát kompetentnější nebo třikrát schopnější neţ muţ. Bohuţel je to tak. Proto abyste se prosadily, aby vás uznávali, musíte být mnohem lepší, musíte mít mnohem silnější motivaci, být mnohem profesionálnější, aby to lidé okolo vás uznávali. To je jisté. Co se týče tolerance, já nepovaţuji toleranci za nedostatek, já ji povaţuji za velkou kvalitu. To znamená toleranci v tom politickém, diplomatickém slova smyslu, čestném slova smyslu, jakoţto schopnost vyjednávat, schopnost vést dialog, schopnost především poslouchat toho druhého a teprve poté přijímat rozhodnutí. Proto říkám, ţe ţena je tolerantnější – ne v tom smyslu, ţe jsme méně aktivní, ţe nejsme tak agresivní, ale to slovo já nemám ráda – je to ve smyslu, ţe my přinášíme do tohoto velice neklidného, dalo by se říci i násilného politického ţivota trochu více rovnováhy; v tomto smyslu toleranci, ne ve smyslu tolerovat negativní aspekty ţivota, ne ve smyslu tolerovat nezdravý politický ţivot, nezdravou politiku. Neznamená to tolerovat muţský model, který se snaţí tuto politiku prosazovat. Ale je to ve smyslu schopnosti vyjednávat, vést dialog, který můţe být jednak plodný a jednak můţe přinášet i pozitivní řešení. Je to ve smyslu vlastně pozitivního nahlíţení, pozitivního myšlení. Tak chápu toleranci. Takţe v tomto smyslu slova jsem o toleranci hovořila. Ještě jste říkala jednu velice pravdivou věc: některé ţeny se setkávají s velkými problémy, kdyţ se chtějí účastnit politického ţivota. Ţeny nevolí ţeny. Sdělovací prostředky nejsou příznivě nakloněny ţenám, naopak. A moţná i z tohoto důvodu ţeny nutně nevolí ţeny. Tady bych ještě odbočila, abych vám řekla, ţe v rámci jedné sluţební cesty – ne politické, byla to otázka trestního práva a kriminologie, já jsem se velice zajímala o trestní procesy, protoţe jak víte, v některých evropských zemích také existují porotní soudy, ale u nás například ne, takţe mě velice zajímalo, jakým způsobem advokáti a státní zástupci přijímají rozhodnutí. Je to způsob, jakým se vybírají osoby, které budou zasedat v té porotě soudu, které budou nebo nebudou příznivě nakloněné těm obţalovaným. Já jsem hovořila s jedním advokátem ve Spojených státech, a on mi řekl, jak výběr členů té poroty probíhá. Oni říkají: Pokud
já mám obhajovat nějakou ţenu, tak si nikdy, nikdy říkám, nevolím ţenu do poroty, protoţe ţeny poţadují po ostatních ţenách vysoce korektní chování, jsou daleko náročnější. Takţe vidíte, na jedné straně je to sice tolerance, o které jsem hovořila, ale na druhé straně poţadavky ze strany ţen na ţeny, aby byly lepší, silnější neţ muţi. Takţe ţeny nevolí ţeny. Hovořily jsme o tom, ţe tady není solidarita mezi ţenami, ta solidarita ţenská chybí proti té solidaritě muţské. A to je velice zajímavé téma, které jsme velice často zkoumaly. My jsme na závěr dospěly k tomu, ţe zejména nejde o solidaritu v pozitivním smyslu toho slova. Otázka solidarity mezi muţi, to je zejména jakási solidarita, která se zakládá na zájmových skupinách. To znamená, máte zájmové skupiny, které se vytvářejí, formují třeba kolem nějakého stolu v hospodě, v restauraci nebo v těch obchodních kruzích, a to se nazývá solidaritou, ale to není pozitivní solidarita v tom smyslu ve významu dobra pro společnost. To jsou zájmové skupiny formované muţi, které mají ve svých rukou nitky od finančních prostředků a ekonomických pák. Ţeny, pokud jsou v politice a musí skloubit rodinný ţivot a svou kariéru, tak příliš nemají tendenci vytvářet tuto takzvanou solidaritu, tyto spolky, sítě. Dá se říci, ţe profesní kariéra a jejich kariéra v politice vţdycky končí svým způsobem tak, ţe lidé tam rychleji stárnou a stávají se čím dál osamocenější. Muţi, kdyţ jsou zapojeni v politice, ţena jim stárne v domácnosti, musí se o všechno starat a je trošku jakoby odtrţena. Zatímco mezi těmi muţi, tam se vţdycky vytváří ještě další solidarita na úrovni třeba i toho důchodového věku. Oni neustále drţí pohromadě. To ţena nemá tyto tendence. A my si uvědomujeme, ţe za tím vším, za tou takzvanou solidaritou, je cosi falešného, cosi nepravdivého, protoţe sice mezi muţi existuje jakási solidarita, ale není to ta správná, ta pravá. Lze říci, ţe u ţen je to také způsobeno tím, ţe ta solidarita zde není kvůli nedostatku času. Ony jsou daleko více vytíţené. Samozřejmě můţeme najít jiná vysvětlení. A to, ţe ţeny nevolí ţeny, to je otázka sdělovacích prostředků, médií. Je mnoho ţen, které pracují ve sdělovacích prostředcích. Ale já teď hovořím zejména o těch zemích, které jsou ve fázi přechodu k trţnímu kapitalismu. Například u nás je velice mnoho ţen pracujících ve sdělovacích prostředcích, ale mezi nimi je velice málo těch, které by se zajímaly o podmínky ţen, o jejich moţnosti, a ony vlastně podávají zcela mylný obraz o ţenách. Bohuţel v těch zemích, kde teprve probíhá transformace, samozřejmě velice rychle směřují k demokracii, tam se velice rychle prosazují určité věci. Ale ten obraz ţeny, který se podává, to je vţdycky ta ţena krásná, která se jaksi prodává na prvních stránkách, to je vlastně iluze toho vzoru ţeny tak, jak má vypadat. Ale ţena v ţivotě politickém, t o není něco, co by se prezentovalo příliš příznivým způsobem. Já mám velice dobré vztahy s představiteli sdělovacích prostředků, nemůţu říci, ţe by tam byly nějaké konflikty, ale stejně jsem se vţdycky snaţila udrţovat si určitý odstup od médií. Zkouším s nimi spolupracovat, ale pouze s těmi, kteří jsou opravdu motivováni pracovat pro zlepšení podmínek ţivota ţen. Takţe to jsou věci, které je nutno prosazovat, a tolik jsem tedy chtěla říct ke všem těm otázkám tolerance. Diskusní příspěvek č. 3 Já budu mluvit o situaci v ČR. Nechci mluvit za všechny, takţe nebudu říkat: všechny my ţeny v České republice, zevšeobecňování se mi příčí. Ale jak to vidím já, tady v poslední době politický vývoj, ţeny se o prosazení v politice snaţí. Nevím, jestli všechny víte, ţe Sociálně demokratická strana, která je jednou z našich nyní vládnoucích stran, sestavila stínovou vládu ţen. To znamená, ţe máme dostatek odbornic, máme třeba paní Kořínkovou, paní Štěpovou, které jsou racionálně myslící a jsou schopny spravovat i resorty jako doprava, finančnictví a podobně. Musím potvrdit, ţe v médiích se to setkalo s jakousi lehkou ironizací a dokonce i náš premiér Zeman to ironizoval dost nehezkým způsobem jako vládu bojovných Šárek nebo něco
podobného. Ţeny, které jsou v naší politice – zkušenost našich deseti let je křehká. Ale co jsme zatím vypozorovaly, nebo co jsem já vypozorovala, ţe ty ţeny, které jsou na nejvyšších postech, nemusí být lepší na výkon, nějak kvalitnější, ţe by musely víc pracovat. Ale jsou jiné. A je vidět, ţe přistupují k problematice řešení jinak, připomněla bych jenom televizní debatu, kde byla paní Vlasta Parkanová, tehdy ministryně spravedlnosti, a paní Petra Buzková jako předsedkyně parlamentu, to byla televizní debata na vysoké úrovni, ty ţeny argumentovaly pouze odborně, nevkládaly do toho svá osobní stanoviska, čili to, čím jsou ţeny v politice jiné – u nás, jak my to vidíme – je to, ţe dokáţou bojovat za myšlenku, za ideu, za věc. Jde jim o věc, ale neprosazují sebe, svou osobu a své nějaké vztahy a politické pletichy. Dokáţou prostě potlačit to nedůleţité a vloţit se cele do problému. Tyto kvality jsou respektu hodné a myslím, ţe takové ţeny my volíme rády, i bez ohledu třeba na jejich politickou příslušnost, ale protoţe vidíme, ţe jsou schopny nasadit se – to patří tedy k těm obdarováním ţeny, která jsou ţeně dána, prosazovat se za věc a potlačit sebe, své osobní zájmy, osobní pocity. Čili to tvrzení, ţe volíme jenom muţe – nezevšeobecňovala bych, ţe ţeny volí silné muţe. Není tomu tak. My jsme zvyklé uvaţovat o těch kandidátech, které volíme, a kdyţ je tam ţena, silná, tak ji volíme. Ale je těch ţen ve vládě velice málo. Média – to je velmi bolavá oblast. Informují pouze o skandálech, o věcech, které vzbuzují pozornost, ne o tom, co funguje, nikoli o fungujících rodinách, jenom o problémech a v určitých vzorcích, o kterých jsme tady mluvily. Jak ovlivnit média – to by moţná mohlo být zítra předmětem diskuse v těch regionálních skupinkách, kde se sejdeme, jak doufám, v těch oblastech, podle místa bydliště, a budeme si o tom povídat. My jsme se snaţily jako Unie katolických ţen vytvořit časopis, ale protoţe nemáme finance, je z toho vlastně jen takový informační zpravodaj v počtu 500 kusů. Na to, abychom mohly vstoupit do trhu médií, bychom musely mít miliardy , protoţe časopis, který by dnes oslovil ţeny, musí mít lesklou obálku, barevné přílohy na křídovém papíře – čili ohromné peníze, které my nesesbíráme z členských příspěvků, i kdyţ víme, ţe by bylo potřeba takového časopisu, který by formuloval toto pozitivní myšlení a nedělal ze ţeny jenom atraktivní obal na časopisy. Nechci uţ více zdrţovat, necháme to třeba do diskuse do skupinek. Diskusní příspěvek č. 4 My máme tieţ dve ministerky, ministerku financií a ministerku privatizácie. A skutočne musím povedať, ţe majú viac podpory zo strany ţien zo všetkých iných partají ako z vlastného straníckeho klubu. To je ministerka financií a ministerka privatizácie – zo strany sociálnej demokracie, čiţe bývalých komunistov, a napriek tomu by som povedala, ţe majú dosť vysokú podporu zo všetkých ţenských organizácií. Ale keď ste hovorili o tých ţenách-političkách, ja môţem povedať z vlastnej skúsenosti, ţe sme veľmi úzko spolupracovali s všetkými ţenskými organizáciami, bez ohľadu na politickú príslušnosť, práve preto, aby bola väčšia účasť ţien na politickom ţivote. A práve sme skúmali, rozprávali sme sa zo ţenami, a kaţdá jedna politička vyjadrila svoje stanovisko, prečo sa jej špatne spolupracuje, a vznikli z toho také dva vtipy – teraz nechcem, aby ste si mysleli, ţe v ás chcem zabávať – sú to vtipy také horko smutné, a bolo to definované asi takto: ţeny sedia na konferencii od rána do večera s muţmi, ktorí prídu večer domov a doma majú manţelku. A keď sme sa týchto ţien pýtali: Čo by ste najviac chceli, keby sa tu teraz objavila čarovná zlatá rybička? A všetky ţeny povedali: Ja by som chcela mať, prosím, manţelku. Aby som aj
ja mala doma navarené, upratané, aby deti boli obriadené. A druhý vtip vznikol z toho, čo jedna ţena z reálnej skúsenosti rozprávala. Sedela v takej veľkej zasadačke, bolo tam 150 muţov a ona sama ţena, mladá ţena, politička, politológiu vyštudovala, a vţdy niekto prišiel k predsedajúcemu, niečo mu šepkal, telefón mobilný zazvonil a niečo šepkal, prišla sekretárka a niečo šepkala, Áno, áno, máš rodinu, choď, potom prišla tá čo obsluhuje, kávu nosí, a zase niečo šepkala, áno, áno, choď, potom pár chlapov sa zdvihlo, jo, jo, ty máš rodinu, jo jo, choď, choď, a potom sa ona postavila, uţ bolo deväť hodín a tak sa i ona zdvihla, mladá ţena pred tridsiatkou, a on jej hovorí, ţe: Ale kam ty ideš, veď nemáš rodinu, a ona: Veď keď tu budem sedieť kaţdý večer, ani mať nebudem. Proste toto je ten problém ţien. A zakončím to tak, ţe mala pravdu ta predsedníčka komisie Európskej únie, ţe naša jediná nádej po desiatich rokoch krátkej demokracie a veľmi intenzívnej práce je jedine v myslení mladých ľudí novej generácie, kde sa naozaj jeden aj druhý partner môţu spolu dohodnúť a keď aj mladí muţi uznajú, ţe aj ţena môţe mať profesionálnu orientáciu a profesionálnu kariéru. To znamená, ţe premena príde len zvnútra. Inú zmenu ja nevidím Diskusní příspěvek č. 5 (Zdeňka Hajná – předsedkyně Českého svazu ţen) Velice se mi líbily dvě otázky, které tu přednesla jako první dotazy paní kolegyně. Také bych se přikláněla k názoru, ţe prosazování rovnosti příleţitostí není pouze otázkou, v čem jsou ţeny lepší, ale přikláněla bych se k myšlence, která tu diskutující byla řečena. Hlavní věc je, ţe jde o změnu myšlení a o to, co máme v hlavách. U nás v České republice, a myslím si, ţe to bude charakteristické pro značnou část zemí, které jsou v transformaci, se samy ţeny podceňují a nemají dostatek sebevědomí; u nás se to například uţ projevuje v tom, ţe se ţeny začnou bavit a řeknou: Já jsem jenom ţena, ale myslím si.... To je jeden mechanismus, který působí velmi negativně ve vztahu k prosazování rovných příleţitostí. Chtěla bych ještě reagovat i na vliv masmédií. Je u nás velmi mnoho novinářek a nám se podařilo najít mnoho těch, které napsaly články snaţící se o změnu image ţeny. Problémem je to, ţe v našich masmédiích rozhodují muţi: šéfredaktory jak v tisku, v rozhlase i v televizi jsou muţi, a kdyţ se ţena sebevíc snaţí prosadit svůj článek, nemá šanci, protoţe to nezapadá do koncepce. Proto bych se velmi přikláněla k tomu, jak se zde hovořilo o pěti doporučeních: pro naši zemi a myslím i pro ostatní země v přechodu by se vyplatilo prosazování informační kampaně o tom, co jsou rovné příleţitosti, protoţe nejde jen o změnu myšlení ţen, ale i o změny myšlení muţů, protoţe v naší společnosti se vytvářejí určitá klišé, proti kterým se nedá absolutně bojovat. Například v reklamě – jak vystupuje ţena, jak vystupuje muţ. Přitom to vůbec neodpovídá realitě. Velmi bych se přikláněla k tomu, ţe pokud chceme něco dosáhnout v rovnosti příleţitost í, je strašně důleţitá výchova a věřme tomu, co tady řekla i kolegyně ze Slovenska, ţe mladá generace, která není poznamenána lety předchozího vývoje, je jiná a začne se dívat na svět trochu jinak a začne skutečně budovat partnerství. To já vidím jako základ budování rovných příleţitostí. Diskusní příspěvek č. 6 Pokud řekneme, ţe vina v tomto smyslu leţí na médiích, nebereme to dostatečně váţně, protoţe ţeny se zdráhají si myslet, ţe chtějí moc. Říkají: nám jde o věc, o moc jde muţům. Podle mne je to velmi nebezpečné, protoţe podle mých zkušeností ţeny, které říkají: „Nám jde o věc“, jsou ochotny jít přes mrtvoly. Druhá věc je, ţe v masmédiích sice rozhodují muţi, ale většinou rozhodují racionálně podle různých kvót sledovanosti a jiných kritérií. A my představujeme 50 procent obyvatelstva, ale
problém je v tom, ţe se nebereme dostatečně váţně. Který svaz ţen by byl ochotný reagovat váţně na média a říct, ţe tento časopis přestaneme objednávat, od tohoto okamţiku, a konec. Je velmi jednoduché nadávat na média a obcházet tu otázku, jakou moc máme my samy a jak tu moc vyuţíváme. Diskusní příspěvek č. 7 Velmi mě zaujalo, paní Stanoiu, co jste vyprávěla o svých dlouhých bojích za myšlenku parity v Radě Evropy, jak jste se ji snaţila prosadit. Já se teď nacházím v nevládních organizacích, v Radě Evropy, a musím vám říci, ţe první velké překvapení, ovšem negativní překvapení, pro mne bylo, ţe v uskupení égalité-parité, tedy parita mezi muţem a ţenou, bylo tolik překáţek především v hlavách ţen. Přímo v tomto uskupení, které mělo prosazovat paritu. Tedy rozpor mezi tím, co jste říkala vy nám, a mezi tím, co se diskutovalo tehdy v tom krouţku - rozdíl by uţ nemohl být větší v rámci jedné instituce. Myslím si, ţe problém je právě v mentalitách lidí. Chtěla bych vaše myšlenky o změně mentality sledovat dále. Vy jste říkala, ţe to musí začít uţ ve školce, a já si myslím, ţe při volbě mentality musíme zvolit jiné cesty. Dosud se říkalo, ţe musíme pracovat zejména na stereotypech, třeba ţe chlapeček nebrečí nebo ţe holčičky nejsou tak silné, ţe jsou vţdycky slabší. Kdyţ budeme pokračovat v těchto stereotypech, nic se nezmění. Co by bylo daleko lepší, je podle mě samozřejmé souţití – ţe se nebudou porovnávat kvality mezi pohlavími, ale budou prostě společné. Dobrý příklad v německém parlamentu je např. tam, kde se jedná o věcné otázky – a myslím, ţe uţ jsme si rozuměly, co se moci a věcného chápání týče – třeba kdyţ jsme se tady bavily o zákonu o potratech, coţ je velice rozumný zákon, který pomůţe ţenám – na něm se u nás dohodly ţeny ze všech politických stran. Kdyţ šlo o problémy ţivotního prostředí, různost názorů opět narostla. Kdyţ se nám podaří budoucím generacím, a tedy i dětem ve školkách, vysvětlit, ţe je potřeba zacházet spolu zcela přirozeně a kdyţ se děti odnaučí říkat: to smíš, to nesmíš, protoţe jsi holčička nebo chlapeček, tak rozbijeme stereotypy a pohřbíme je jejich vlastními zbraněmi. Diskusní příspěvek č. 8 Já bych znovu chtěla zdůraznit aspekt generací. Byla jsem aktivní v několika německých křesťanských mládeţnických organizacích. Tam se samozřejmě hovořilo o postoji mladých dívek k vlastní situaci, byla tam také debata, ţe mladé dívky dnes ve věku 15 aţ 25 let se rozhodně necítí nějak odlišné nebo diskriminované, ţe se cítí velmi svobodné z hlediska toho, co jsou a co smějí nebo mohou dělat, ale na druhé straně ţe nemají ţádné vyhraněné politické postoje. Je to do jisté míry paradox, na jedné straně tvrdí, ţe se necítí diskriminované, coţ je bezpochyby úspěch, ale na druhé straně to znamená, ţe mohou pohlíţet na věci trochu povrchně, nepociťují potřebu se pouštět do nějakých témat, bojovat za něco. Myslím si, ţe je tu skutečně velký rozdíl mezi generacemi, je tu rozdíl v postojích, ale nevíme, jak to bude v budoucnu fungovat, v co to vyzraje, aţ tyto ţeny budou mít třeba své rodiny nebo děti, jestli budou bojovat se svými partnery, jak na tom budou, aţ se budou ucházet o zaměstnání apod. Diskusní příspěvek č. 9 Chtěla bych vám jen uvést drobnou ilustraci z mé vlastní země, z Bosny.. Je to smutné, ale musíme přiznat, ţe v mé zemi není ani jedna ministryně ani náměstkyně ministra. Pracují jako asistentky ministrů, ale i na toto místo byly „prověřeny“ a jmenovány muţi. Čili muţi jsou politici, a ţeny političkami nejsou, a pokud se dostanou blízko k muţům-politikům, není to kvůli jejich politickým kvalitám, ale proto, ţe jsou loajální vůči těmto muţům-politikům. Pokud jste schopná udělat dobře
nějakou práci, potom je důleţité, jestli umíte naslouchat, pracovat a dělat to, co vám přikazuje váš šéf. Situace je horší neţ před válkou: ţeny nejsou vítány se svými nápady, se svými řešeními, protoţe hledají východisko ze své situace. Ale muţi si to nepřejí, oni jsou spokojeni se situací, jaká je, protoţe jim přináší privilegia, a proto se nehodlají snaţit o nějaká řešení, protoţe by to bylo proti jejich vlastním zájmům. Kdyţ jsme hovořili o médiích, chtěla bych vám říci, ţe v mé zemi je řada médií pod kontrolou vedoucích politických stran a pokud se některý politik chce v médiu objevit, prostě zavolá redaktorovi do jeho kanceláře a řekne mu: Udělejte to nebo ono, a dokonce dokáţe prosadit i to, ţe je jeho politický oponent představen v těch nejčernějších barvách. Uvedu jeden případ ţeny-novinářky. Napsala o věcech, které byly všeobecně známé. Ale protoţe byla ţena, jeden politik jí zavolal a řekl jí, ţe takto psát nesmí, protoţe na ní něco vědí – ţe se vyspala s jedním nebo dvěma politiky, kteří byli ţenatí. A ţe tedy má „drţet hubu“, pokud si nepřeje, aby tohle na ni někdo vytáhl, anebo ţe uţ si taky jako novinářka „neškrtne“. My jsme stále pod kontrolou někoho. Pokud se chceme dostat výš, musíme někoho poslouchat, stranu, anebo máte za zády muţe, který vás kontroluje. V Chorvatsku je situace taková… Národní chorvatská unie, která v parlamentu prosadila celou řadu nedobrých věcí vůči ţenám, ţeny dokonce pokořila a v jedné opoziční straně řekli: Běţ domů a vychovávej děti, nebo Běţ domů a starej se o domácnost, tady akorát marníš čas! Čili tak ještě dnes v naší zemi situace vypadá. Diskusní příspěvek č. 10 Já si myslím, ţe pokud se chceme připojit k Radě Evropy, musíme vyměnit naše politiky, protoţe jsou to oni, kteří rozpoutali válku, oni se na válce podíleli, a pořád jsou tady. Jejich názor se nezměnil. Pořád uvaţují stejným způsobem a já vím, ţe v Bosně je celá řada moudrých ţen, které jsou zahnány do kouta a jsou v koutě proto, ţe vědí, ţe ţivot je těţký a ţe je potřeba jej změnit. To je situace v mé zemi. Ale my tu situaci změnit musíme, chceme-li dosáhnout normálního ţivota. Ale nám se to neumoţní, nikdo nám to nedovolí, protoţe jsou tam stále ještě určití lidé, prakticky zločinci, kteří chtějí, aby situace zůstala, jaká je. Pro nás bude nejlepší, kdyţ se dostaneme do Rady Evropy, protoţe si myslím, ţe ostatní evropské země by nám mohly pomoci dosáhnout pokroku v naší zemi a m ohou pomoci umoţnit ţenám, a také muţům, kteří uvaţují jinak a chtějí dosáhnout velkých změn a propůjčit naší zemi důstojnost a dosáhnout prosperity – myslím si, ţe těmto lidem je třeba pomoci. Diskusní příspěvek č. 11 Chtěla bych říct jen několik slov o situaci v Rusku, snad to bude zajímavé. V Rusku je situace naprosto stejná jako v Chorvatsku nebo v Bosně. Máme jednu ţenu vicepremiérku, je to náměstkyně předsedy vlády pro sociální otázky. Je to ovšem bývalá aktivistka komunistické strany a není to zrovna příjemná osoba. Ostatní otázky jsou spojeny s masmédii. Nevím, jestli víte, ţe největším problémem ruských novin je prodávat – aby byl zájem, píší o skandálech. A ţeny v těchto novinách mají v podstatě jediný úkol, a to získávat nějaké očerňující informace o soukromých ţivotech politiků nebo podnikatelů. Tím se zase posiluje negativní image ţen. Já sama jsem novinářka a vím, o čem hovořím. Kdyţ přijdeme s nějakým zajímavým příběhem, s nějakou analýzou nebo s něčím, co postrádá příchuť skandálu, tak nám šéfredaktor řekne: To pro nás není zajímavé, tohle nikdo nebude
číst. Takţe si moţná ve východních zemích skutečně mnohé ţeny musí říkat, ţe v podstatě mohou dosáhnout kariéry jenom skrze postel anebo jako loutka nějakých politiků, někoho, kdo se sám nechce ukázat v mocenských strukturách, a tak tam za sebe posadí ţenu, která je jenom jako hezká panenka. Diskusní příspěvek č. 12 Já bych řekla, ţe v Chorvatsku jsme měli moţnost v tomto směru zaznamenat výrazné zlepšení ve veřejném ţivotě. Například nedávno proběhly volby, a celá řada stran dosáhla úspěchu, protoţe na jejich kandidátkách byly ţeny. Teď máme dvě ministryně: typicky je to ministryně zdravotnictví a ministryně turistiky, ale přesto – dvě ţeny tam jsou. A my skutečně na ţeny nahlíţíme tak, jak bylo předtím tady uvedeno, ţe ţeny jsou silné a jsou schopné se v této situaci prosadit. Ale musíme si uvědomit, jaká je naše minulost a jaký vliv tato minulost má na naši přítomnost. To znamená, ţe změny v myslích lidí probíhají velmi pomalu. Ale probíhají. Já si myslím, ţe pokud se staneme součástí Evropské unie, potom se naše situace usnadní. Bude -li překáţek příliš mnoho, potom budeme posuzováni jako někdo, kdo není dostatečně dobrý. Samozřejmě ţe v naší zemi je spousta lidí, kteří by si zaslouţili stát se občany Evropské unie, ale na druhé straně je u nás řada lidí zaostalých, primitivních, násilnických, ba zločinných – a to je zase důvod, proč se k Evropě připojit nemůţeme. Já se v politice nevyznám, jsem laikem, spíše mě zajímají církevní záleţitosti, ale jsem přesto Chorvatkou a musím říci, ţe se z mnoha důvodů cítíme méněcenní, ne snad proto, ţe bychom méněcenní byli. Samozřejmě jsme prodělali válku, odehrávaly se strašlivé věci, navíc je u nás nedostatek pracovních příleţitostí, celkový nedostatek příleţitostí zlepšit svou situaci. Samozřejmě v čele země stojí celá řada schopných lidí, kteří mají skvělé vzdělání, a bojují vlastně i za sebe i za zlepšení své ekonomické situace.
Přednáška Mgr. Stanislavy Horské (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR): „Rovné příleţitosti v politice ČR a úloha ţenských nevládních organizací“ Byla jsem vyzvána, abych rekapitulovala a popsala, jakým způsobem se vláda ujala provádění politiky rovnosti muţů a ţen, jak se jí tato politika daří, zda a jaké překáţky jí v tom brání a v čem by vládě při této aktivitě mohly pomoci nevládní organizace ţen. Koncem roku 1997 vláda dospěla k přesvědčení, ţe její politika vůči ţenám, respektive problematika rovnosti ţen a muţů, vyţaduje systematické a koordinované provádění. Předtím se to tady dělalo jak bylo potřeba, ale systémově tato oblast politiky řešena nebyla. K tomuto přesvědčení vláda dospěla jednak na základě závěrů IV. světové konference o ţenách, která se konala v Pekingu v roce 1995, a dále pak v důsledku probíhajícího procesu přidruţení k Evropské unii. V jeho rámci se České republice coby kandidátské zemi ukládá, aby sblíţila své národní právo s komunitárním právem Evropské unie. Princip rovných příleţitostí, má v právu Evropské unie relativně významnou oporu v článcích smlouvy o zaloţení Evropského společenství. Je třeba téţ dodat, ţe souběţným impulsem následného kroku vlády byl i nesouhlas nevládních organizací ţen s absencí politické koncepce vlády, pokud jde o její přístup k postavení ţen ve společnosti. Vzhledem k tomu, ţe k nejzávaţnějším nerovnostem mezi muţi a ţenami tradičně dochází v pracovně-právní a v sociální oblasti, rozhodla vláda v lednu 1998, ţe koordinací vládní politiky vůči ţenám pověří ministerstvo
práce a sociálních věcí. Původní odpovědnosti ostatních ministerstev za rovnost muţů a ţen, například v oblasti vzdělávání, při ochraně před násilím nebo při podpoře podnikání, zůstala nedotčena, ty leţí na resortech tak, jak jim patří. Ministerstvo práce a sociálních věcí je koordinuje. Současně s tímto pověřením uloţila vláda ministerstvu práce a sociálních věcí přípravu koncepce příslušné vládní politiky, tedy obdobu akčního programu. V dubnu 1998 ministerstvo koncepci vládě předloţilo v podobě takzvaných Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti muţů a ţen. Při přípravě tohoto dokumentu se orientačně vycházelo z doporučení pekingské konference o ţenách, ze závěrů, které bezprostředně předtím – v lednu 1998 – přijal Výbor OSN pro odstranění diskriminace ţen při projednávání české periodické národní zprávy o plnění úmluvy o odstranění všech forem diskriminace ţen. Vláda program schválila a zároveň rozhodla, ţe se jeho plnění bude pravidelně kaţdoročně vyhodnocovat. Tento vyhodnocovací mechanismus má v sobě zabudovánu moţnost aktualizovat opatření, která byla přijata, to znamená, ţe opatření priorit jsou doplňována, rozšiřována a modifikována tak, aby odpovídala stávající situaci. Čili od přijetí akčního plánu byl původní program dvakrát vyhodnocován a dvakrát zároveň měněn. Vládní politika rovnosti muţů a ţen je rozčleněna do sedmi základních oblastí. První oblastí je prosazování principu rovnosti muţů a ţen jako součást politiky vlády, aby vláda vytvářela obraz opravdu demokratické vlády, která má na mysli veškeré demokratické principy - a nejenom ţe je má na mysli, ale ţe je i provádí. Druhá oblast se týká právního zabezpečení předpokladů rovnosti muţů a ţen, to znamená úpravy právních předpisů tak, aby odpovídaly poţadavku a základnímu principu rovnosti. Zajištění rovných příleţitostí ţen a muţů v přístupu k ekonomické aktivitě. Třetí oblast se týká rovnosti zacházení s muţi a ţenami v zaměstnání, rovnosti mzdové, rovnosti pracovních podmínek. Pak jde o čtvrtou část – o vyrovnávání sociálního postavení ţen a muţů pečujících o děti a potřebné členy rodiny, čili vytváření prostoru pro výkon rodinných povinností v souběhu s výkonem zaměstnání. Šestou oblastí je potlačování násilí páchaného na ţenách a sedmou částí je monitoring – jakým způsobem bude sledován vývoj rovnosti, eventuálně nerovnosti, mezi muţi a ţenami. Politika rovného postavení muţů a ţen dosud zaznamenala největší úspěch ve druhé oblasti: formálně právní úprava principu rovného zacházení s muţi a ţenami v zaměstnání. Od října 1999 se stala účinnou novela zákona o zaměstnanosti, která zakazuje diskriminaci v oblasti před vstupem do zaměstnání, při zprostředkování zaměstnání, a zakazuje diskriminační inzeráty atd. Od ledna 2001 vstoupí v účinnost další novela - novela zákoníku práce, která je velmi podstatná pro oblast rovného zacházení s muţi a ţenami v zaměstnání. V zaměstnání bude platit zásada stejného zacházení s muţi a ţenami – bude aplikován zákaz diskriminace zaměstnanců na základě pohlaví, v přístupu k zaměstnání, ve funkčním postupu, v pracovních podmínkách, včetně odměňování, zavádí se rodičovská dovolená transformací další mateřské dovolené. Zakazuje se sexuální obtěţování na pracovišti, a co je neméně důleţité, zavádí se druhy individuálních nároků diskriminovaného zaměstnance; to znamená, jestliţe se zaměstnanec se zaměstnavatelem soudí, ţe byl diskriminován, můţe uţ konkrétně stanovit rozsah a druh ţalovaného nároku, protoţe právní úprava uţ rozlišuje různé druhy a rozsahy tohoto nároku. Další velmi podstatná novela je novela občanského soudního řádu. Její pomocí u nás dojde k přenesení důkazního břemene z ţalobce na ţalovaného. Tuto novelu uţ parlament přijal, ale bude účinná od 1.1.2001.
Novelizovány jsou i zákony o mzdě a platu. Je v nich zakázána nejenom diskriminace v odměňování, ale co je podstatné, jsou tam stanovena přesně měřitelná kritéria k porovnávání stejného druhu práce a práce stejné hodnoty.To je velký pokrok. Aţ se bude občan domáhat rovnosti odměňování a bude to uplatňovat u soudu, ten uţ bude mít vodítko na to, aby porovnal, jestli práce, kterou dělá jeden zaměstnanec, je srovnatelná s prací druhého zaměstnance. I kdyţ se dá očekávat, ţe důleţitou roli určitě budou hrát znalci, základní vodítko je v zákoně. A právní jistota se tak dostává na vyšší úroveň. To by byla část formálně právní. Ale jistě všichni víte, ţe vytvoření právního základu jako takového ještě pořád neznamená, ţe příslušné principy a zásady budou v praxi dodrţovány. Jako velmi významná překáţka se v dané souvislosti ukazuje problém, ţe tady máme absolutní nedostatek úředníků, kteří by byli odborně vyškoleni k tomu, aby mohli toto právo aplikovat. Jde o úředníky úřadů práce, kteří kontrolují pracovně právní předpisy, jde i o úředníky ministerstev, kteří mají provádět politiku stanovenou v těchto zákonech. A tato okolnost je obrovským problémem uţ proto, ţe ani ve školním vzdělávání není patřičná pasáţ, která by se týkala vzdělávání o principu rovnosti mezi pohlavími. Čili problém spočívá v tom, ţe jsme plně odkázáni na školitele zvenčí, zejména z Evropské unie. Momentálně se opravdu v praxi projevuje, ţe nejen naráţíme na nedostatek peněz, ale naše představy jsou příliš optimistické pokud jde o to, za jak dlouho sem lze dostat skupinu lektorů…V tomto ohledu je úţasné třeba pořádání této konference, která sice není určena odborníkům, ale přece jen se věci tohoto druhu dostávají do povědomí veřejnosti ze všech stran, čili nejenom pokud jde o exekutivní část společnosti, ale zejména o občanskou společnost. V horizontu jednoho či dvou měsíců by se měl rozjet projekt, který organizuje agentura Europrofis.Zhruba asi 50 vrcholových úředníků našich ministerstev by se mělo zúčastnit školení, které budou provádět němečtí a rakouští odborníci a které by mělo komplexně tyto nejvyšší úředníky vzdělat v otázkách principu rovnosti pohlaví, v genderové politice, v metodách odstraňování diskriminace atd. Zmíněné školení 50 úředníků bude spolufinancováno Evropskou komisí. S úkolem naučit úředníky odstraňovat diskriminaci úzce souvisí problém přetrvávajících pochybností o legálnosti vyuţívání pozitivních akcí neboli kvót, o kterých se tu mluvilo. Myslím, ţe nemusím znovu opakovat, o jaké opatření jde, ale určité skupině se na určitou dobu omezí jejich práva, aby se jiné skupině, která je v určitou chvíli podreprezentována, naopak jistá práva přidala a aby se vytvořilo takové preferenční prostředí, které existující rozdíly vyrovná. Obáváme se, ţe naše občanská společnost bude k těmto opatřením velmi podezíravá, protoţe přece jenom jisté preference, které tady byly známy z minulosti, v lidech neustále vyvolávají odpor. Moţná nastane asi dost problémů s vysvětlením podstaty tohoto opatření a jeho cíle občanům. Zatím pokud jsme se s touto záleţitostí dostali na veřejnost, je zřejmé, ţe tato otázka je v podstatě pozitivně vnímána pokud jde o opatření ve prospěch ras nebo ve prospěch zdravotně postiţených, ale pokud jde o opatření ve prospěch ţen, zřejmě nastane jistý problém, protoţe společnost neprojevuje tolik tolerance. Opatření, ať uţ mají podobu kvót nebo jiných druhů pozitivních opatření, povaţujeme za účinná a rychlá. A byli bychom vděční komukoliv, kdo by nám v boji pomohl. U nás je ještě problém technický: spočívá v tom, ţe máme v ústavě ustanovení, které mluví o takzvané absolutní rovnosti – „všichni jsou si rovni“- ale uţ neříká, ţe za určitých
okolností, kdy je to společensky nezbytné, potřebné a ţádoucí, by bylo moţné vytvořit prostředí, aby se příleţitosti vyrovnaly. A takové ustanovení podle našeho názoru bude třeba do ústavy vsunout. Proto jsme poţádali o názor legislativní radu vlády, konkrétně místopředsedu vlády Rychetského, aby nám k této záleţitosti dal stanovisko. Pan ministr Rychetský si vyţádal prodlouţení původně stanovené lhůty, takţe jeho vyjádření se očekává v dubnu příštího roku. Dalším perspektivním záměrem, který bychom chtěli v budoucnosti zavést, by bylo, aby si jednotlivé resorty začaly samy vytvářet vlastní koncepce, kterými by zaváděly rovnost příleţitostí muţů a ţen vţdy do své oblasti působnosti. To znamená aby si v rámci ministerstva školství vytvářelo vlastní koncepci rovností studentů ve školách, ţáků ve školách, učitelů, učitelek, vţdycky v rámci svého oboru. Totéţ na ministerstvu vnitra, kde se v rámci prevence kriminality přijímají jistá opatření ve prospěch ţen zasaţených násilím nebo při prevenci ţen před násilím atd. To by byl náš záměr, jakmile vyškolíme zmíněných 50 koncepčních pracovníků jednotlivých ministerstev, abychom je téţ přiměli k tomu, aby politiku začali provádět v rámci svých resortů. To bude další krok. Pokud se nám toto všechno podaří, byl by to solidní základ pro to, abychom se uţ opravdu přiblíţili evropské úrovni. Dostávám se k poslední části. Vládní koncepce politiky rovných příleţitostí muţů a ţen počítá samozřejmě i se spoluprací s nevládními organizacemi. K takové spolupráci jsou dokonce všichni ministři zavázáni. Spolupracovat s nevládními organizacemi je jejich povinnost. V praxi to podle našich zkušeností znamená, ţe ministerstva nemohou nevládním organizacím vzít moţnost, aby se s nimi radily, předkládaly jim vlastní návrhy svých podnětů nebo opatření. Nemyslím si však, ţe by se to aţ tak moc vyuţívalo. Naše ministerstvo se snaţí kaţdoročně pořádat přímá setkání se zástupci nevládních organizací ţen a přímo tam se vzájemně informujeme o našich aktivitách. Teď se uţ spolupráce dostává na vyšší úroveň, protoţe nevládní organizace ţen předkládají projekty prostřednictvím české účasti v komunitárních programech Evropské unie atd. Pokud jde o spolupráci s nevládními organizacemi, v České republice hraje velkou roli Rada vlády České republiky pro lidská práva. Je to poradní orgá n vlády a jeho úkolem je dbát na dodrţování mezinárodních úmluv, úmluv OSN. Protoţe jejich součástí je i úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen, Rada vlády pro lidská práva zpracovává pravidelná vyhodnocení plnění této úmluvy. Rada vlády je v první řadě vrcholovým orgánem, kde sedí zástupci ministerstev a zástupci občanské veřejnosti. Tento orgán, který se rozhoduje kolektivně, má jako pracovní sekce šest dalších sekcí, které zhruba odpovídají tématům mezinárodních úmluv. Jednou ze sekcí je i sekce rovnosti muţů a ţen. Tato sekce měla spolupracovat na vyhodnocování úmluvy. Sedí v ní polovina zástupkyň nevládních organizací ţen, i kdyţ tam jsou i muţi-odborníci, a pak tam jsou zástupci rezortní. Sekce se nejen podílí na zpracování vyhodnocení úmluvy , ale zároveň má i iniciační kompetenci. To znamená, pokud při zpracování podkladů k vyhodnocení úmluvy narazí na problém, který není uspokojivě řešen, můţe prostřednictvím velké rady podat podnět vládě. Ta by se jím měla zabývat a pokud své řešení dá do konkrétní podoby písemného návrhu formálně a věcně správného atd., není problém, aby se tento podnět rovnou stal návrhem nějaké legislativní úpravy.
Tady ještě bude hrát roli i orgán ombudsmana, jehoţ zákonná úprava kompetencí a působení sice uţ prošla parlamentem, ale přes několik pokusů se ho nepodařilo zvolit, takţe o jeho činnosti teď nemá smysl mluvit, protoţe bychom mluvili hypoteticky. Pokud je z právní úpravy zřejmé, bude jenom vyřizovat stíţnosti občanů na nesprávný postup nebo nečinnost resortů. Takţe role ombudsmana zdaleka není srovnatelná s rolí ombudsmana například v severských státech. Pokud jde o nevládní organizace ţen, přestavujeme si, ţe by se spolupráce s nimi mohla rozběhnout ještě do lepší podoby, a to v těchto základních třech směrech: v první řadě bychom velice uvítali a potřebovali podobné akce jako je tato. Aby se tyto záleţitosti, tato témata a vědomí o jejich nesmírném dosahu dostalo do veřejného povědomí, aby se o něm mluvilo, aby se o něj lidé začali zajímat, aby se našla určitá diskusní, třeba i konfrontační fóra v rámci občanské společnosti. Dále bychom uvítali, ale chápeme, ţe to není aţ tak úplně jednoduché, kdyby se nevládní organizace mohly ujmout základního poradenství ve směru k obětem diskriminace, k lidem, kteří se dostávají do velmi obtíţného postavení, kdy se mají domáhat svých práv nebo mají se obracet na úřady atd. Někdy třeba stačí jim jenom dodat kuráţ. Tady kolektiv nevládní organizace můţe sehrát velmi podstatnou roli. V Západní Evropě se nevládní organizace ţen dokonce podílejí i na projednávání individuálních případů diskriminace ţen: jednotlivec, který byl diskriminován, se obrací k jakémusi veřejnému tribunálu, kde jsou i zástupci nevládních organizací, většinou odbory. Typický je holandský příklad, kde se nevládní organizace podílejí i na vyřizování individuálních případů a samozřejmě pomáhají diskriminovaným během soudního sporu. Jedinečná a svým způsobem nezastupitelná je sociální pomoc, kterou poskytují nevládní organizace ţenám. To je asi nejspíš případ vašich kaţdodenních činností a starostí – sociální pomoc osamělým ţenám s dětmi, někdy to bývá i pomoc osamělým muţům s dětmi. Tyto charitativní činnosti jsou nedocenitelné, jsou opravdu pro nás velice podstatné, pokud se jich ujmou nevládní organizace. I u nás máme různé druhy azylového bydlení a charity, která je poskytována, ale o tom vy víte daleko víc neţ já. Výčet moţností společných nebo prolínajících se akcí je zpětným potvrzením toho, ţe záleţitost rovnosti muţů a ţen je naším společným zájmem a je pro nás velkým uspokojením, ţe se dostává toto téma do popředí a ţe můţeme tímto způsobem navazovat kontakty a vzájemně hledat spojence. Myslím, ţe nejlépe tento trend potvrzuje tato konference. A na závěr bych znovu chtěla říct, ţe jsem moc a moc ráda, ţe zde mohu být. Děkuji vám za pozornost.
Diskuse k přednášce Diskusní příspěvek č. 1 (Holandsko) Děkuji také za vaše vystoupení. Hovořila jste zde o velice důleţité úloze nevládních ţenských organizací. Plně s vámi souhlasím, úloha dobrovolných organizací je skutečně obrovská. Ráda bych vám poloţila otázku: Poskytuje česká vláda a vlády v jiných zemích finanční prostředky těmto nevládním organizacím, aby jim umoţnily provádět tuto činnost, velice důleţitou pro společnost? Zkušenosti prakticky všech ţenských organizací ukazují, ţe vykonáváme skutečně velký objem velice uţitečné práce, ale často nám chybí prostředky, proto mě zajímá, jaká je situace v České republice.
S.H.: Peníze nám samozřejmě nepřebývají. Máme jich málo, abych byla upřímná. Loni jsme měli asi tři miliony korun, které jsme vloţili do komunitárního programu rovných příleţitostí pro muţe a ţeny. To je ten čtvrtý komunitární program. Jsme kandidátská země, proto jsme museli vloţit hned úvodem, vstupem do toho programu dost vysokou sumu peněz. Tudíţ nezůstalo skutečně na nic jiného. Ovšem neznamená to, ţe by tyto peníze nemohly být určeny coby konečným uţivatelům nevládním organizacím ţen, protoţe pokud nevládní organizace ţen přijdou s projektem, který projde Evropskou komisí a podporuje ho Evropská komise, pak se tyto peníze dají pouţít na aktivity té nevládní organizace. Tímto způsobem jsme hospodařili s penězi, které jsme měli loni. Letošní peníze vlastně padnou na téměř stejný účel, protoţe nevládní organizace, které prošly sítem Evropské komise a byly schváleny v rámci toho programu, nemají dostatek vlastních prostředků, aby si mohly financovat zbytek svých aktivit, tedy ten podíl, který ony samy do toho musí vloţit. My jsme se jim zavázali tomu, ţe jim prostřednictvím naší dotační politiky poskytneme peníze na realizaci jejich projektů v tom rozsahu, který potřebují. Peníze nakonec skončily u nevládních organizací, jak loni tak letos, ale tyto organizace musely projít sítem toho evropského programu. Příštím rokem, bohuţel, Evropská komise, která tento program organizuje, nebude spolufinancovat projektové aktivity tak jako doposud. Pro kandidátské země se tak ztrácí význam účastnit se tohoto projektu. Naše ministerstvo teď připravuje program, který se bude v podstatě snaţit drţet tytéţ priority, jaké drţí Evropská komise, a podporovat aktivity nevládních organizací, které budou zaměřeny stejným směrem. Tedy zejména to, co třeba dělá náš svaz ţen – uvědomovat ţeny o jejich právech, o způsobech, jak se těchto práv mohou dobýt, jak je uplatnit, jak se dostat k cílům. My peníze, které budeme mít příští rok, budeme prostřednictvím dotační politiky poskytovat přímo. Ale pokud sledují místní účastnice jednání o státním rozpočtu, dovedou si představit, kolik se nám podaří získat. Diskusní příspěvek č. 2 Mnohokrát vám děkuji za výčet aktivit českého ministerstva sociálních věcí. Je mi trochu líto, kdyţ jste na jednom místě řekla: Kdyţ se nám toto všechno podaří, přiblíţíme se evropským představám; já jsem si myslela, kdyţ se vám to všechno podaří, tak katapultujete Českou republiku přímo do čela Evropy, protoţe problém propasti mezi teorií a praxí máme všichni a některé země měly výhodu, ţe na této problematice mohly pracovat daleko déle neţ vy. Ale jinak mám dvě konkrétní otázky. Zajímalo by mě, do jaké míry se dobrovolně či nedobrovolně účastní vaši úředníci plánováného trainingu v gendru, a druhá otázka: Říkala jste, ţe máte problémy s akceptací ve společnosti, co se týče kvót. Mě by zajímalo, jaké jsou zkušenosti vašeho ministerstva, jestli vidíte nějaké rozdíly, jak to akceptují muţi a jak ţeny. S.H.: Zda jsou úředníci ochotni účastnit se zmíněného školení, je odpověď jednoduchá: Nařídí jim to jejich ministr. Bude to totiţ součástí profesního vzdělávání, nikoli akce navíc. Půjde o normální odborný trénink. Co se týče pozitivních akcí, jsme úplně na začátku. Vůbec vám neumím odpovědět, nemám představu; soustavné postojové šetření na veřejnosti zatím provedeno nebylo. Diskusní příspěvek č. 3 Řeknu něco o Německu. Kdyţ to porovnávám, jde o stejné fenomény a problémy. A my také máme nápady, jak to řešit. V Německu jsme uţ před Pekingem měly mnoho pověřenkyň pro ţenské otázky, ministryně zodpovědné za ţenské věci, jak na zemské, tak na celostátní rovině, ale také v diecézích. Po několika letech práce vystupují na
povrch následující problémy: stále znovu zřizováním jistých pověřenkyň pro ţenské otázky se centrálním téma, které má ošetřovat ţenské otázky, neodehrává na této nízké rovině, ale na ministerstvech, a právě ideu mainstreamingu se nepodaří prosadit na ministerská místa, někam nahoru. Ţeny, které se snaţí angaţovat v této oblasti, říkají: „V ţádném případě nechci být pověřenkyní pro ţeny, nebudu ani pracovat na ţenském ministerstvu, protoţe to je cesta do slepé uličky. Já bych se marginalizovala touto funkcí.“ V Německu je mnoho dobrých nápadů pro úpravy právní, pro podpůrné programy, ale vţdy máme zkušenost, ţe kaţdá dobrá úprava zároveň dává moţnosti, jak ji obejít, jak ji „vytunelovat“, pokud ti, kdo prosazují tuto novelu, opravdu nemají úmysl tím podpoř it ţeny, pokud to je jenom úřednický poţadavek. Úpravy prostě nefungují, pokud tu není skutečná vůle nějakým způsobem zlepšit situaci ţen. Důsledkem je, ţe poslední dobou máme v Německu tendenci, ţe uţ nejsou zřizována místa pověřenkyň pro ţeny, a pokud nějaká byla, tak se dokonce ruší, protoţe se šetří vţdycky nejdřív na ţenách. Ţeny vlastně uţ nemůţou vůbec pracovat na této věci a bojují uţ jenom o svou existenci, jenom aby byly zaměstnané. Nějakým způsobem musí dokazovat svoji důleţitost, aby ještě dostaly peníze. To je situace ze Spolkové republiky, jak to zaţívám já. U vás je na začátku spousta dynamiky, ale vidíte, jak se na vás hrnou problémy. Máte nápady, jak my bychom naši zkostnatělou situaci mohly řešit? S.H.: Netroufám si vám radit. Ale myslím si, ţe by ţeny v boji neměly zůstat osamocené. Nezbytné asi bude získat pro společné cíle i muţe. V tom jsem docela optimista, myslím, ţe rozumní muţi to chápou, a hlavně mladí muţi to chápou. Tam by se mohlo začít stavět Já mám na ministerstvu v této politice moc dobré spojence-muţe tam, kde bych je nečekala, v naprosto odlehlých částech působení ministerstva, odtamtud mi volají a říkají: Dobře, ţe se to tak dělá, protoţe moje ţena, chudák..., a udělejte něco pro tu moji ţenu…. Diskusní příspěvek č. 4 Jenom poznámku k tomu, kdyţ jste mluvila o tom, ţe je potřeba zapojit mladé muţe. Včera na našem workshopu jsme došly k závěru, ţe se ţeny musí naučit vytvářet sítě, nejen mezi sebou, ale zapojit do těchto sítí i muţe, a mně se zdá, ţe vám se to uţ trochu daří. Mám dojem, ţe uţ získáváte dovednost vytvářet ony sítě a zapojovat do nich muţe, mladé muţe. Diskusní příspěvek č. 5 Velice mě zaujalo vaše vystoupení a znovu se tady zmiňoval školící program pro úředníky. Mě by zajímalo, kdo zkoncipoval curriculum pro tento program. Budou se ho účastnit také ţeny, které budou v podstatě školit muţe? A za druhé, ve vašem vystoupení jsem slyšela, ţe mainstreaming, tedy tento přístup mainstreamingu, se velice těţce v České republice uplatňuje. Vy jste nám řekla, ţe právě tent o přístup, zaloţený na mainstreamingu, v podstatě znamená otázku rovných příleţitostí ve všech sférách, nejen v oblasti gendru, a ţe nejdůleţitější je, jak se toto bude odráţet v tom školení. Velice mě potěšilo, ţe berete tolik do úvahy spolupráci s nevládními organizacemi a ţe vám na ní tolik záleţí. Já vím z osobních informací z České republiky, ţe odchod starších ţen ze zaměstnání je velkým problémem. Ţeny v Rakousku a v Německu, které nemají dostatek prostředků právě poté, kdy odcházejí do důchodu, mají
projekty vypracované nevládními organizacemi. Zajímá mě, co děláte pro starší ţeny, které musí skončit s aktivním zaměstnaným ţivotem nebo pracovním ţivotem a pak nemají dostatek prostředků? S.H.: Začala bych školením. Program zkoncipovala firma Europrofis, která je dceřinou společností rakouské firmy. Je to vzdělávací, školící agentura, která má velmi úzké vazby na resorty a vládní orgány. Při předkládání tohoto projektu byl jeho součástí i modul vzdělávání. Těţko se tady najde někdo, kdo by si u nás troufl říct: Je to stoprocentní, je tam všechno, je to dobře sestaveno, má to tu potřebnou gradaci. Ovšem mám za to, ţe pokud to odsouhlasila Evropská komise, pokud odborníci, nejen rakouští, ale i němečtí přivolili, ţe se toho v těchto částech účastní, mohlo by to být zárukou kvality. Ale samozřejmě stoprocentně nevím. Ve druhé záleţitosti zdaleka nejsme tak daleko, jak vy předpokládáte. Jsme schopni vytvořit si okruh organizací, které zásobujeme informačními materiály, se kterými se radíme o změnách akčního plánu. To všechno v podstatě funguje. Potom se na jednotlivá ministerstva váţí speciální ţenské organizace, které působí v úzké oblasti, třeba v oblasti pomoci obětem násilí nebo organizace působící v charitě, ţenské organizace atd. Ty se navazují přímo na odborná pracoviště, která se zabývají problémem ochrany před násilím, problémy sociální nouze atd. Tedy organizace, které se zabývají konkrétními úzkými činnostmi, s námi v podstatě ani nepřicházejí do kontaktu. O tom, ţe by se ţeny, co by byly bez prostředků nebo v nějaké nouzi, sdruţovaly v nevládních organizacích, nevím. Nevím, zda o tom někdo z nevládních organizací něco ví, ale já jsem se s ničím takovým nesetkala. Diskusní příspěvek č. 6 Chci jen připomenout, ţe u nás existuje organizace seniorů Ţiv ot 90. Je tam celá řada projektů pro to, jak ulehčit ţivot seniorům obecně a určitě je tam pamatováno i na ţeny. Já přesně neznám její náplň a míra spolupráce se státními orgány mi také není známa. Ale přesto se říká, ţe to není nejslabší organizace a má finanční prostředky. Diskusní příspěvek č. 7 Já bych chtěla k tomuto doplnit, ţe organizace, o které mluvila předřečnice, skutečně dostává nemalé finanční prostředky z ministerstva práce a sociálních věcí, ale jde to z jiné kapitoly a z jiného fondu, neţ se bavíme zde. Jde to z fondu spíš sociálního. Pak tu existuje ještě Svaz důchodců, který dostává také určité příspěvky na svoji činnost. Ale já bych chtěla říct jak vypadá v ţenském hnutí. Konkrétně Český svaz ţen je vlastně organizací, která působila i v období socialismu, díky tomu má velmi bohatou členskou základnu a strukturu po celé republice. Ale musím říci, ţe máme dvě třetiny ţenské základny na venkově, a v ní jsou velmi často i ţeny důchodového věku. U nás na ministerstvu pro místní rozvoj existuje určitý program, který se jmenuje „Program obnovy venkova“, a z tohoto projektu mohou obce získat určité finanční prostředky na rozvoj své vesnice a součástí těchto projektů je, ţe se mohou nevládní organizace, konkrétně i ţenské organizace, dostat do tohot o projektu a obdrţet finanční prostředky. Zrovna tak máme strukturu i okresní. Na ní jsou zastupitelskými orgány vypisovány určité projekty, do kterých patří i problematika ţenského hnutí, a pokud jsou ţeny akceschopné a mobilní zpracovat do určitého termínu projekt, mají moţnost od okresů získávat určité finanční prostředky na spolkový a sdruţovací ţivot.
S dalšími třemi organizacemi se podařilo získat moţný potencionální grant přes Evropskou unii a plánujeme některé, o kterých se tady hovořilo: za prvé by měla být velká mezinárodní ţenská konference, která by měla diskutovat zejména problematiku rovnosti příleţitostí na trhu, protoţe diskuse v naší organizaci ukázaly, ţe největší problémy mají ţeny na trhu práce a je iluzorní počítat s tím, ţe ţeny nebudou chtít vyuţívat svoji kvalifikaci. Ţe zůstanou v domácnosti. Je to spíš otázka ţivotních cyklů, neţ nějakého celoţivotního problému, a v návaznosti na to si chceme vyzkoušet v jednom regionu proškolit asi dvacet ţen, představitelek ţenského hnutí, ale i ţeny a muţe z úřadů práce, a proškolit je v tom, aby mohli ve svém regionu pomáhat ţenám, které budou mít pocit, ţe jsou diskriminovány, a nebudou vědět, jak mají uplatnit své právo. Výsledkem celého projektu by potom měla být i publikace, která by se mohla jmenovat „Obrana ţeny na trhu práce“. Měla by v ní být nějaká doporučení, jakým způsobem postupovat v této oblasti. Diskusní příspěvek č. 8 Ja by som chcela uviesť za Slovensko taký príklad spolupráce mimovládnych organizácií a ministerstva práce a sociálnych vecí. Ja som zapojená v organizácii Donum vitae a ta je zdruţená v spoločnosti pre zodpovedné rodičovstvo a pre rodinu. Minulý rok sme usporiadali konferenciu na tému Rodina a problémy zamestnanosti. Na tejto konferencii boli tieţ účastníčky z ministerstva práce a sociálnych vecí a rodiny, ktoré prezentovali podobné dotazníky a práce, ako my v rámci mimovládnej organizácie Donum vitae, ktorá je zase zapojená v svetovom hnutí matiek. Ja som aj priniesla túto anketu Neplatená rodinná práca. Tieto dotazníky boli na medzinárodnej úrovni preloţené z francúzštiny do nemčiny aj do angličtiny a do slovenčiny. Tú len takú poznámku: ako nevládna organizácia sme na túto prácu nemali ţiadne prostriedky. Takţe tu by bolo ţiadúce určité takéto prepojenie, pretoţe tam sme na tejto konferencii Rodina a problémy zamestnanosti videli, ţe nás zaujímajú rovnaké problémy. Snáď aj v tomto je taký príklad čo by bolo moţné urobiť preto, aby viac prostriedkov bolo dané týmto nevládnym organizáciám, pretoţe všetko robíme vlastne len bez prostriedkov a na úkor rodiny a z vlastného času. S.H.: Já bych zareagovala na financování. Asi před čtyřmi měsíci vyšlo vládní usnesení o základních principech dotační politiky. Z těch vyplývá, ţe na běţnou činnost, na náklady spojené s běţnou činností, s udrţováním chodu organizace, se tyto dotace neposkytnou. Dotace se poskytnou jenom na to, kdyţ nevládní organizace přebírá určité úkoly, které jsou úkolem státu. Kdyţ si je bere svá bedra a úspěšně je plní, saturuje to, co měl udělat stát. Takţe to, co by bylo bývalo stálo stát, kdyby to dělal sám, to by měla dostat ta organizace. Dostává to na základě projektu, ve kterém musí být všechno velmi přesně popsáno. To mluvím o domácích podmínkách; to, co jste zmiňovala vy, byl projekt Evropské unie. My chápeme, ţe se to zdá nevládním organizacím komplikované. Nezapomenout na všechny aktivity, všechny formy, všechny peníze, které to bude chtít, prostě aby organizace ten projekt uspokojivě zpracovala, to stojí spoustu práce. My to chápeme.
Přednáška paní Ramune Trakymiene, státní tajemnice Úřadu předsedy vlády Litevské republiky pro otázky zahraničních vztahů, rovných příleţitostí a nevládních organizací Chtěla bych zde hovořit o litevském modelu. Z velkého počtu zemí Střední a Východní Evropy je Litva jedinou zemí, která ustavila speciální instituci, která se zabývá rovnými příleţitostmi pro ţeny a muţe. Je zde speciální zákon o rovných příleţitostech a také ombudsman, který se věnuje otázkám rovných příleţitostí. Ve statistice z roku 1997 – jsou různé statistiky, které se kaţdým rokem vydávají, pak je tu jedno menší vydání tohoto materiálu, které se vydává kaţdý měsíc – se uvádí více neţ 70 ţenských organizací, které v Litvě fungují a pracují. Téměř ve všech politických stranách – je jich 39 mimo jedné nové, která byla nedávno ustavena – všude mají ţeny organizační struktury. Neexistují pouze sítě ţen v rámci stran, ale existuje také velký počet nevládních organizací, které vybudovaly velice silné sítě s desítkami místních svazů. Chtěla bych vám uvést jasný příklad litevské organizace katolických ţen. Mohu s vámi hovořit zcela otevřeně, protoţe nejsem členkou katolické organizace, a tudíţ mám moţnost ji v podstatě propagovat a prosazovat její činnost opravdově, v realitě. Protoţe kdybych byla její členkou, tak by se mi to tolik nedařilo. Litevská organizace katolických ţen funguje v Litvě od samotného počátku století. A byla to jedna z těch organizací, která napomáhala organizaci první ţenské konference v roce 1907. Této konference ze účastnilo tisíc litevských ţen. Formálně tato organizace zahájila svoji činnost o půl roku později, právě touto konferencí. Zdálo se, ţe ţeny jsou velice dobře organizovány a ţe mohou ve své práci dosahovat dobrých výsledků. V roce 1912 byla tato organizace zakázána, ale ţenám se ještě v témţe roce podařilo tuto organizaci znovu obnovit. A je velice významné, ţe v té době měly katolické ţeny v Litvě pouze politické cíle: nezávislost, aktivity zaměřené na bezpečnost země, a po obnovení nezávislosti země v roce 1918 získaly ţeny v olební právo. Bylo to zakotveno do ústavy Litevské republiky v roce 1920 a 1922. Byla to skutečně plnokrevná organizace, která zajistila ţenský zákon, zákon prosazování práv ţen. V roce 1926 připravila tato organizace návrh zákona týkající se ţen, které chtěly slouţit jako úřednice, a tudíţ se směly i vdávat. Předtím se úřednice vdávat nesměly. Katolické ţeny v Litvě, respektive jejich organizace, se zabývala nejrůznějšími aktivitami: sociálními aktivitami, činnostmi ve školách, lékařská pomoc, různé azylové domy, domovy péče, vytváření pracovních míst v hotelech, v kavárnách, v obchodech, celá řada drobných podniků byla zakládána a vlastněna touto organizací. Bohuţel veškerá tato tvůrčí činnost v naší zemi skončila, kdyţ Sovětský svaz Litvu okupoval. Dodnes si vzpomínám na paní Aldonu, která byla jednou z členek ústřední rady této organizace, byla takovým tělem i duší této organizace. Její činnost byla v podstatě zárukou toho, ţe organizace katolických ţen zůstane vţdy na ţivu, ţe zůstane ţivá. Chtěla bych říci, ţe litevské katolické ţeny jsou aktivní i dnes. Litva vítá první rok jedenadvacátého století jakoţto hostitelská země, kde se bude konat další konference. 9. prosince 2000 se sejde ve Vilniusu obrovské mnoţství ţen u příleţitosti 3. kongresu litevských ţen. I kdyţ tuto konferenci svolávají nevládní organizace, především Ţenská asociace litevských univerzit. Měla bych zdůraznit také činnost některých dalších organizací – zejména Litevský svaz zemědělců, především ţen pracujících v zemědělství, Ţenské informační středisko, které funguje jako zastřešující organizace. Mimochodem přípravy tohoto kongresu či konference se účastní celá řada dalších ţenských organizací, je jich v naší zemi 70. Myšlenku velice
široce podporují nejrůznější skupiny ţen, které představují celou škálu stran. Kaţdého z prvních dvou sjezdů, které proběhly v roce 1907 a 1937, se zúčastnilo tisíc ţen. I tady organizace katolických ţen byla hybnou silou. A já bych vám ráda představila alespoň dvě členky národního výboru pro přípravu třetího kongresu: bude to paní Filomena Krasauskiene a paní Boguševičiene – obě se této konference účastní. Třetí kongres bude organizován za pomoci různých promotérů a veřejných iniciativ. Cílem tohoto kongresu není hovořit o některých bolestných problémech, ale spíše učinit určité reálné návrhy, jak ţivot ţen usnadnit. Prosincový sjezd bude vrcholnou událostí ţenského ţivota. Bude to určitě událost, která se dotkne celé řady organizací a celé řady jejich regionálních poboček. Na přípravě tohoto kongresu všechny pilně pracují uţ od jara a snaţíme se zajistit co nejširší, co nejreprezentativnější účast. Chceme, aby ţeny, které se kongresu zúčastní, dokázaly uvěřit ve svůj potenciál. Přičemţ tato událost uzavřením kongresu neskončí. Celá řada dalších iniciativ bude pokračovat. Mimochodem, pokud byste chtěly přispět, můţete si pohovořit s účetní, paní Filomenou Krasauskiene. Vilniuská konference od 15. do 17. června 2001 bude další mezinárodní událostí, která vlastně přivádí Vilnius na mezinárodní Kapitol ţenských hnutí. Tato konference ţen se bude týkat vztahů muţů, ţen a demokracie. V roce 1999 proběhla pravidelná konference Ţeny a demokracie, a tehdy byl Vilnius vybrán mezi třemi pobaltskými státy, pěti skandinávskými státy, Ruskem a Spojenými státy. Vilnius tedy zve všechny představitele, přičemţ Litva není jen náhodně vybraný stát, je to uznání politiky, kterou provádí litevská vláda a kterou se snaţí zlepšit postavení ţen. Klíč na řešení mezinárodních problémů, postavení menšin, postavení ţen – tyto politické přístupy, které vyústily ve vytvoření institutu ombudsmana, který funguje jako správní soud, ale také další instituty – to vše je ţivotní realita v Litvě. Například skutečnost, ţe ombudsman zastává roli správního soudu, je naprostou novinkou, a v některých dalších zemích, které uţ mají instituci ombudsmana dávno zavedenou, vlastně tuto instituci dnes přebudovávají, aby z ní vytvořily výkonnější nástroj při dosahování rovných příleţitostí. Propůjčují instituci ombudsmana pravomoc působit jako správní soud, právě tak, jako je to u nás, lépe to zkrátka funguje. Skutečně novou věcí je, ţe vilniuská konference se nesnaţí tvrdit, ţe ţeny mají na demokracii monopol – demokracie je jediná, jednotná, a rovné příleţitosti, o ty se musejí podělit muţi i ţeny. My doufáme, ţe některé z vás 15. aţ 17. června 2001 přivítáme ve Vilniusu na konferenci Ţeny, muţi a demokracie. Teď se podívejme, kam dospěly litevské ţeny v kaţdodenním ţivotě. Vzhledem ke vzdělání ţen je Litva skutečně v prominentním postavení. 58,6 procent absolv entů vysokých škol a 70 procent absolventů středních škol jsou ţeny. Ale je to aţ trochu děsivá perspektiva, ţe ţeny moţná v blízké budoucnosti budou mít co do činění jen s nevzdělanými muţi, kteří se budou hodit jen na roli otců rodin – a to není příliš veselé. Ţeny samozřejmě vyhledávají vzdělání. Ale průměrný plat ţen představuje pouze 80 procent platu muţů, v loňském roce byl rozdíl dokonce 22 procent, ale stále je tento rozdíl nejniţší mezi pobaltskými státy. Stejné trendy patrně naleznete i ve vašich statistikách, včetně těch států, které se jako například skandinávské země dostaly v prosazování ţenské rovnosti nejdále. Čili v konkurenci o nejvyšší místa ţeny ztrácejí, a proto se také liší jejich platy, protoţe za stejnou práci v naší zemi skutečně mají ţeny zajištěnou stejnou odměnu, a rozdíl vzniká proto, ţe ţeny nejsou ve stejných pozicích, ţe nejsou na stejných místech. Samozřejmě ţe vyšší místa jsou placena lépe neţ místa niţší. Příliš často jsou ţeny zatlačovány do pozadí, pokud se jedná o povýšení na nejvyšší exekutivní místa. Statistiky ukazují, ţe řídící místa jsou
převáţně obsazována muţi. Situace se nicméně mění. V uplynulých několika letech máme důvod mít větší naději v účast ţen na rozhodovacím procesu. Svědčí po tom růst počtu ţen v litevském parlamentu v průběhu posledních všeobecných voleb v roce 1996 – tam jsme měly nárůst o 210 procent. V reálných číslech to bylo z 10 na 22, a to je skutečně nejrychlejší proporcionální nárůst. Účast ţen ve volbách byla dokonce ještě vyšší a výsledkem toho je, ţe dnes máme 17,1 procenta ţen zastoupených v parlamentu. Za chvíli budou další všeobecné volby, parlamentní volby, kde – jak doufáme – budou mít ţeny jakoţto členky parlamentu ještě větší úspěch. Účast ţen ve volbách do místních orgánů byla velmi vy soká. V předchozích komunálních volbách byly na kandidátkách v zemi zastoupeny 30 procenty a z nich 22 procent zvítězilo. To znamená, ţe byly zvoleny ve volbách v roce 1997. Komunální volby jsme měli v letošním roce a vyplynulo z nich, ţe sebevědomí ţen se zvýšilo, protoţe teď uţ bylo na kandidátkách 42 ţen. Bohuţel pouhých 17,8 procent zvolených zástupců byly ţeny. Coţ znamená, ţe naše společnost zatím ţeny na vládnoucích místech neakceptuje a musí se ještě udělat hodně práce, aby se zvětšilo povědomí o kvalitách ţen jakoţto kandidátek na zastupitelská místa i na místní, komunální úrovni. Počet ţen v diplomatických sluţbách prudce roste. Za jediný rok například ve srovnání – v roce 1998 se počet ţen-velvyslankyň zvýšil trojnásobně, tedy v roce 1998 jsme počet ze dvou zvýšily na šest a dnes jich máme sedm. Pravda je ovšem taková, ţe i v diplomatických funkcích ţeny zpravidla zastávají niţší funkce neţ muţi. Došlo k nárůstu podnikatelek: jedna ze dvou největších soukromých bank je řízena ţenou a je tomu tak i v dalších případech. Účast ţen v malých podnicích ukazuje rovněţ zvýšenou tendenci. Vláda i nevládní organizace na tento proces dohlíţejí. Vláda realizuje svůj program dalšího postupu ţen a dále existují ještě další programy včetně programu pozitivní diskriminace ţen. Před necelým rokem se v našem tisku objevoval jen malý počet článků týkajících se otázky pohlaví. Litevská vláda společně s některými stranami a společně s některými dalšími orgány uspořádala dvoudenní seminář pro novináře, který se konal v roce 1998. Další událost proběhla v letošním roce, také byla zaměřena na novinářskou obec, a nyní připravujeme pro naše novináře nový projekt, který nazýváme „Sociální zpravodajství“. Jde o to, aby se novináři snaţili zpravodajsky pokrývat také pozitivní události – novináři se zpravidla zaměřují na události záporné. I představitelka Svazu katolických ţen poukázala na to, ţe bezpochyby kdybychom se tady navzájem popraly nebo v podnapilém stavu tancovaly na stolech, potom bychom měly určitě mediální pokrytí zaručené. Ale to, ţe se tady zabýváme společenskými problémy a postavením ţen, to uţ zájem médií nepřiláká. Musíme se tedy všichni zamyslet nad tím, jak přimět novináře, aby se zabývali i tím pozitivním zpravodajstvím. Myslím si, ţe prvním krokem k tomu je vzdělání. Je velmi snadné někoho obviňovat, ale napříč naší společností o tom povědomí není příliš dobré. Litevská vláda prokázala, ţe bere váţně problémy ţen ve venkovských oblastech tím, ţe uvedla v ţivot vládní program týkající se problémů ţen právě v těchto venkovských oblastech. Aktivní práce litevských nevládních organizací zabývajících se postavením jednotlivých osob z hlediska pohlaví musí být v této souvislosti také zdůrazněna. Mohu vám říci, ţe díky tomu všemu jsou sdělovací prostředky také nápomoc né při vzbuzování povědomí o těchto problémech ve srovnání se situací před několika lety. Nicméně jsou určité oblasti, kde by ţeny mohly získat ještě výhodnější pozice. Na druhé straně práva muţů, například právo ponechat si děti po rozvodu – byla omezena. Máme zákon o rodině, který sice zdánlivě zajišťuje rovnoprávnost pohlaví,
ale je nutné, aby jeho úprava proběhla ještě veřejnou diskusí a diskusí v parlamentě, protoţe stávající legislativa ještě naprostou rovnoprávnost nezaručuje. Vytváření povědomí ve společnosti o rovnoprávnosti muţe a ţeny je skutečně prioritou na programu veřejných sdělovacích prostředků, nevládních organizací a také vlády. Mohu vám říci, ţe toto jsou skutečné úspěchy, a Litva jich skutečně dokázala dosáhnout. Teď bych chtěla stručně pohovořit o historii. Chtěla bych zdůraznit, jak se ţenami zacházelo ve středověké Litvě. První evropský zákon, litevský zákon ze 16. století, zdůraznil zpřísnění sankcí za zabití nebo způsobení tělesného zranění ţeně, a tyto tresty byly dvakrát přísnější neţ v případě podobné újmy způsobené muţům. Ţena si rovněţ směla ponechat svůj vlastní podíl na rodinném majetku, coţ bylo naprosto neuvěřitelné v tehdejším dobovém kontextu. Navíc ţeny měly právo hájit právní zájmy rodiny u soudu. Další ustanovení rovněţ zahrnovala velice pokrokové myšlenky, dokonce i z dnešní perspektivy. Tohle je naprosto bezprecedentní případ ve světové historii společnosti, která je v naprosté převaze patriarchální. Litva ztratila nezávislost koncem 18. století. Zdá se téměř nemoţné si představit oněch tisíc ţen, které se sešly v reţimu carského Ruska, a v podstatě tehdy neměly k dispozici ţádná masová média, ţádné prostředky, které by jim pomohly takovou konferenci svolat. Přesto se tato událost v Litvě konala v roce 1907. Teď bychom se měly vrátit k otázkám sociálního zabezpečení, coţ uţ někdy znamená velké úspěchy pro naše ţeny, protoţe máme velice dobré či progresivní – nevím, jak bych popsala tato práva – zákony, ale na druhou stranu to zůstává pouze takříkajíc na té základní úrovni. Onen „skleněný strop“ existuje v podstatě v případě kaţdé ţeny, kdyţ se snaţí dosáhnout nějakého vyššího postavení, protoţe ţádný zaměstnavatel nechce ţeny, které jsou schopny dosáhnout téhoţ jako muţi a měly by stejné právo na dovolenou jako muţi. Zaměstnavatelé nechtějí mít ve svých podnicích ţeny, protoţe tuší, ţe ţeny se budou muset starat o děti, o nemocné, budou třeba odmítat noční práci a budou muset odejít na mateřskou dovolenou aţ na dobu tří let, coţ je do 36 měsíců stáří dítěte. Takţe jak je to s pozitivní diskriminací? Pozitivní diskriminace začíná být velice negativní právě ve chvíli, kdy se ţena snaţí dosáhnout nějakého vyššího postavení. Teď mi dovolte pohovořit o právech na sociální zabezpečení. Legislativa v Litvě zaručuje právo na sociální zabezpečení všem lidem bez ohledu na jejich pohlaví. Je to zaručeno ústavou a samozřejmě není třeba, abych vám tu vypočítávala jednotlivé paragrafy, které stanoví toto právo, protoţe to není zase aţ tolik zajímavé. Ale stanoví se, ţe všichni občané mají právo na starobní a invalidní důchod, na sociální podporu v případě nezaměstnanosti, onemocnění, v případě ztráty manţela či manţelky nebo ztráty toho, kdo zajišťuje pro rodinu obţivu. Ústava zaručuje práva týkající se sociální ochrany v případě nezaměstnanosti. Stanoví také sociální podporu pro rodiny, které vychovávají své děti doma. Poskytování podpory je stanoveno zákony. Tato legislativa také zaručuje příspěvky pro matky před narozením a po narození dítěte, zaručuje také příznivé podmínky pro ţenu a nějaké další výhody. Co konkrétně obsahuje zákon o rovných příleţitostech? Zákon o rovných příleţitostech stanoví, ţe je moţnost jak pro muţe tak pro ţeny, aby se odvolali, pociťují-li vůči sobě odlišný přístup. Mohou se odvolat na naši instituci – ombudsmana. Ombudsman můţe ovlivňovat vládní instituce, ale můţe zasahovat v
tomto ohledu – pokud je tam nějaká diskriminace – i do činnosti soukromých podniků. A nástroj, pomocí kterého ombudsman funguje, jsou v podstatě pokuty. Jiţ jsem hovořila o tom, ţe je to vlastně správní soud. Institut ombudsmana je součástí celonárodní legislativní struktury, která se skládá z několika částí: především je to naše parlamentní část struktury, která se skládá ze dvou institucí – je to Parlamentní skupina pro ţeny, která zahrnuje ţeny ze všech stran zastoupených v parlamentu. Něco velice podobného existuje ve finském parlamentu; ve Finsku se to jmenuje „síť ţen“, ale je to také vnitroparlamentní skupina, kde všechny finské ţeny ze všech stran, počínaje těmi nejlevějšími, přes centristické aţ po nejpravicovější, fungují v této skupině a mohou formulovat své názory nebo se dobírat různých rozhodnutí. Moţná ţe jsme se nechaly inspirovat touto finskou strukturou, a jsme rády, ţe něco podobného existuje i ve Finsku. Mimochodem vyuţily jsme komunikace i s jinými pobaltskými zeměmi, a bylo to velice dobré, kdyţ jsme před rokem navštívily lotyšský parlament, kde jsme mohly lotyšský parlament oslovit a popsat jim, jak jsme se v naší zemi zorganizovaly. Další parlamentní instituce je Komise pro rodinu a děti. Má to být skutečně zase ţenská komise. Byl to takový trochu paradox, kdyţ šéfem této komise měl být muţ, který patřil ke straně, která má být největším podporovatelem ţenského hnutí. Nechci ho jmenovat, myslím, ţe víte, která strana nejvíce podporuje ţenskou otázku. A my jsme si říkaly: ţenská komise – a povede ji muţ! Takţe je to skutečně komise pro rodinu a dítě. Pak máme ve struktuře exekutivní část, coţ je vlastně vláda, v níţ máme komise, které se rovněţ zabývají otázkami rovnosti; například je to ta pozice, v níţ jsem i já za poslední čtyři roky, ale byla vytvořena dříve, uţ v roce 1994 a já jsem funkci převzala v roce 1996. Pak je tu státní rada, to je stejná funkce na stejné úrovni jako jsem já, a ta je pro lidská práva. Nějak se to tak vyvinulo, ţe jsme se rozhodly, ţe skutečně je zapotřebí to státních struktur takto zabudovat, ţe to musí být i v těch vládních institucích. Proto jsme vytvořily zvláštní skupinu ve Statistickém úřadě při litevské vládě, a ta se zabývá otázkami rovnosti a zpracovává statistické údaje týkající se účasti muţů a ţen ve veřejném a společenském ţivotě. Tato broţurka se sestavuje a vydává kaţdý rok. Toto je menší broţurka, vydává se rovněţ jednou ročně ve dvou jazycích, anglicky a litevsky. Pro naše sdělovací prostředky se snaţíme poskytovat statistické údaje zdarma, protoţe kdyţ znáte statistické údaje, znáte situaci, pak můţete skutečně vymyslet způsoby, jak věci řešit. Dalším orgánem, který byl vytvořen, je orgán v rámci ministerstva práce a sociálních věcí, protoţe jestli někde musí ţeny čelit nerovnosti, i kdyţ mají třeba vzdělání velice dobré, a ne vţdy získají funkci nebo pozici, kterou by mohly dostat, je to právě náš trh práce. Tedy ministerstvo práce je tím pravým místem, kde by tyto otázky měly bý t řešeny. Čili je to jedno z dalších oddělení v rámci naší struktury. A pak tu byla vytvořena ještě jedna věc – takzvaná meziministerská skupina. V letošním roce se skládala pouze z deseti členů, deseti ministerstev, ale v současné době uţ to je všech 14 ministerstev, to znamená, ţe všechna ostatní oddělení, všechny ostatní orgány jsou zastoupeny v tomto orgánu, to znamená, ţe tato ministerská skupina, se dnes skládá z 18 osob. A myslím, ţe hlavním nástrojem, který můţe prosazovat „mainstreaming“, je tato skupina.
A poslední orgán je ombudsman, o kterém uţ jsem hovořila. Tato instituce má specifické charakteristické rysy, můţe totiţ zasahovat i do neveřejného sektoru, to znamená i do soukromých podniků. Vládní sektor zahrnuje i tu nejniţší úroveň, obecní úroveň, lokální úroveň; a pak tu je ještě nevládní sektor, který je rovněţ zapojen do řešení těchto otázek. Myslím si, ţe skutečně první definice sexuálního „harašení“ u nás se oficiálně objevila v zákoně o ombudsmanovi. V květnu letošního roku, tedy asi po roce práce, se ombudsman zabýval jiţ asi 400 případy. Mohu říci, ţe je to opravdu velké mnoţství případů a většinou šlo o ţeny, ale někdy se odvolávají i muţi a potřebují řešit své případy. V rámci parlamentu máme ještě jednu instituci, která se stará o zajišťování lidských práv a v podstatě by mohla nést název ombudsmana, ale nemá ţádné právo zasahovat do veřejného sektoru. Je to institut, který funguje pouze na vládní úrovni a de facto postupuje proti úředníkům v případě, kdy úředníci nějakým způsobem potlačují práva, ať uţ sociální nebo lidská práva všeobecně. Ombudsmanovi se v litevštině říká „kontrolor“ nebo někdo, kdo něco hlídá a podle toho postupuje.
Příspěvky o politice rovných příleţitostí z různých západoevropských zemí: Norsko: Budu hovořit o tématu, které jiţ bylo dnes probíráno ze strany mnoha zemí: Zákon o rovnosti pohlaví – tak mu říkáme v Norsku, původně se mu říkalo Zákon o rovném postavení a pak to byl Zákon o rovnoprávnosti pohlaví. Zákon je z roku 1979, tedy uţ dvacet let starý. Původním cílem bylo podporovat rovnost mezi muţi a ţenami a obzvláště zlepšit podmínky ţen. Ze zákona bylo zřejmé, ţe se tam nejednalo pouze o rovnoprávnost, ale hlavním cílem bylo zlepšení podmínek ţen. Především veřejné instituce, vládní instituce, musí ve veřejném sektoru dbát na dosaţení této rovnoprávnosti, coţ zahrnuje celou řadu činností. Znamená to, ţe muţi i ţeny musí mít stejné příleţitosti jak ve vzdělání, tak v zaměstnání, tak v kultuře a v profesním postupu. Tento zákon se vztahuje na veškeré oblasti, ale v jedné oblasti, coţ je trochu výjimka, jsou interní vztahy mezi religiózními komunitami. Vţdy bylo víceméně akceptováno, ţe v rámci těchto komunit se tento zákon uplatňovat nemusí. Ale v současné době probíhá v Norsku diskuse, jakým způsobem uplatnit zákon o rovnosti pohlaví také na státní církev, coţ je státní luteránská církev. Ale nedomnívám se, ţe se bude stejným způsobem aplikovat i u jiných církví, například u katolické církve. Budeme muset zjistit, dojde-li i u této státní církve k nějaké změně. Jak uţ jsem říkala, cílem zákona při jeho zrodu bylo zlepšit postavení ţen a zavést tedy určité diferencované zacházení, to znamená pozitivní diskriminaci s cílem zlepšení podmínek ţen. To bylo vţdy moţné. Zákon například neumoţňoval v inzerátech hledajících pracovní síly ţádat muţe. Na druhé straně bylo moţné se zmínit v takovém inzerátu, ţe přednost bude dávána ţenám. To se ovšem změnilo: v roce 1998 došlo ke změně zákona a v současné době je moţno ţádat muţe na určité profese, například ve vzdělání, péči o děti anebo o staré osoby. A samozřejmě jedním z důvodů, proč právě v oblasti zdravotní péče je moţné poţadovat muţe, je to, ţe v těchto oblastech pracují převáţně ţeny. Kromě toho je tu další spojení, další věc pokrytá zákonem, a sice jedná se o to, aby stejná práce byla stejně hodnocena. Ovšem co je stejná práce a co je stejné ohodnocení, to je otázka, která se nabízí. Máme zde příklad ošetřovatelek, které mají tříletou školu, ale vydělávají mnohem méně neţ některé profese zastávané muţi, které rovněţ vyţadují tříleté vzdělání, a přitom jsou
mnohem lépe ohodnoceny. Hovoříme také o rovném právu na vzdělání, ale pokud se jedná o některé profese, jako jsou například ošetřovatelky nebo učitelky, je tam mnohem více ţen. Zase se uvaţuje o zavedení nějakých kv ót uţ ve školách, které připravují toto vzdělání. Uţ se tu hovořilo o otázce kvót. Zákon stanoví, ţe ve všech demokraticky zvolených veřejných orgánech, to znamená politických orgánech, ať uţ se jedná o orgány na místní nebo vyšší úrovni, ţe všude musí jedno pohlaví být zastoupeno alespoň 40 procenty. Ale je naprosto jisté, ţe toto ustanovení se při aplikaci setkává s velkými potíţemi, například pro malou obec není snadné naplnit ten patřičný počet ţen ve svém zastupitelském orgánu. Hodně se tu hovořilo o institutu ombudsmana, který byl uzákoněn zákonem společně s apelačním výborem. Jejich společná role spočívá v dozoru nad zachováváním práva. Zajímavé je, ţe zvláštním tématem při debatách o rovnoprávnosti je jazyk, protoţe muţi a ţeny se jmenují trochu jinak. Slovo „ombudsman“ vlastně pochází ze staronorského jazyka, a uţ zakončení –man znamená „muţ“; ale v norštině je moţné tuto koncovku vynechat, a tak říkáme „ombud“, protoţe jsme nechtěly zachovat tuto maskulinní koncovku. Víc času nechci zabírat. Myslím, ţe zásady jsou jasné a od účastnic slyším, ţe je tu mnoho zemí, kde se implementují zásady, jaká my máme uţ dvacet let. Chci jen popřát všem mnoho úspěchu. Dánsko: Na začátek musím říci jednu věc: nejsem profesionální úřednicí ministerstva práce a sociálních věcí, takţe kdyţ jsem byla poţádána, abych hovořila o moţnostech péče o děti, informace jsem si vytáhla z webové stránky: mimochodem jich tam bylo 80 stran, které vám tu teď prezentuji – doufám, ţe se mi podaří sdělit vám to nejdůleţitější a ţe se mnou budete mít trpělivost. Místní orgány v zásadě musí zajišťovat nabídku institucí, které budou pečovat o děti od šesti měsíců aţ po věk šesti let, kdy jdou do školy. Není to pouze jakýsi slib dánského parlamentu nebo povinnost parlamentu, ale je to vţdycky povinnost místních orgánů. Takţe nějaké seznamy čekatelů jsou u nás neznámým slovem. Mimochodem ale neznám ţádnou ţenu, která by se musela vzdát povolání proto, ţe neměla kam umístit dítě nebo nemohla najít řešení, způsob jak by nechala pečovat o děti. Je to skutečně na místních orgánech, aby zřídily různá centra nebo způsoby péče o děti. Existují veřejné instituce, coţ jsou jesle a školky. A za druhé jsou to pečovatelské sluţby v soukromých domech. Je to někdo, kdo se stará o děti, většinou si jich bere asi pět, a místní orgán, místní úřad, funguje jako jakýsi „supervisor“, ţe tyto činnosti probíhají správně. Třetí moţností je, ţe se rodič postará sám, ţe si najde nějakého babysittera nebo nějaký jiný způsob, jak si zajistí péči o dítě. Samozřejmě ţe rodiče nemohou trvat na tom, ţe chtějí takový a takový způsob péče, ale pokud je to moţné, tak ta jejich priorita je vţdycky brána v úvahu. Rodiče platí asi 30 procent nákladů na takovouto vnější péči o dítě. To co člověk musí zaplatit, bývá různé v různých obcích. Máme 277 obecních úřadů – obcí. V Kodani se platí 2000 dánských korun, coţ je asi 250 dolarů, za měsíc, pokud dáte dítě do jeslí, a pokud dáte dítě do mateřské školy, je to 1500 dánských korun, coţ je asi 190 dolarů. Pokud patříte do kategorie s nízkými příjmy, můţete nalézt buď péči, která je zcela zdarma, anebo péči, kde platíte mnohem méně, čili závisí to na vašich příjmech. Pokud pracuje člověk na půl úvazku, můţe si také nalézt péči jen na tu část, kdy pracuje, a platí samozřejmě méně. Rodiče mají také jistý vliv na to, jak se o tyto děti v centrech starají, to znamená, ţe vlastně jejich ţivot takto ovlivňují. Většinou se odehrávají pravidelné schůzky rodičů s těmi soukromými osobami, které si berou na starosti těch např.pět dětí. Je velice důleţité, aby ve všech těchto střediscích péče o děti bylo místo pro
pozitivní vývoj dítěte. Kdyţ děti začnou chodit do školy, mají moţnost účastnit se mimoškolních aktivit, „druţinových“ aktivit. Někdy je to moţné i od 6 hodin ráno a většinou odpoledne to bývá do 5 hodin. Teď mi dovolte několik slov o mateřské dovolené. Je moţné si vzít mateřskou dovolenou čtyři týdny před porodem, přičemţ uţ máte nárok na příspěvek v mateřství, coţ je 2758 korun týdně, je to asi 350 dolarů. Pokud pracujete takříkajíc ve veřejné instituci, máte nárok na šest týdnů s normálním platem. Po narození dítěte má ţena nárok na 26 týdnů mateřské dovolené a otec má moţnost si vybrat dva týdny v době věku dítěte do 14 měsíců. Dalších 14 týdnů mají volbu, kdo z rodičů si vezme mateřskou dovolenou, tedy mateřskou nebo otcovskou; většinou je to v Dánsku ţena, kdo si bere dovolenou, muţů, kteří se tímto způsobem starají o děti, je zatím velmi málo. Je také moţnost nalézt práci na poloviční úvazek a pak dostáváte polovinu příspěvků v mateřství. Rodičovská dovolená můţe trvat aţ jeden rok na jedno dítě, ale musíte ji vyuţít do devátého roku dítěte. Ovšem během tohoto období máte nárok na 60 procent té dávky, coţ je 1600 korun za týden, rovná se 200 dolarů. A opět závisí na matce a otci, kdo z nich si chce tuto rodičovskou dovolenou vzít. Myslím, ţe je velice dobré, ţe v Dánsku existuje tato moţnost poskytnutí péče o děti a pochopitelně ţe existuje otázka, zda je vţdycky dobré tuto péči vyuţívat, to znamená, zda není někdy lepší, aby matka s dítětem zůstala doma. Myslím si, ţe o tom jsme hovořily uţ během prvního dne konference. Ramune Trakymiene: Reagovala bych na ten dánský systém rovných příleţitostí. V minulém měsíci došlo k reorganizaci a de facto šlo o jednu instituci, protoţe v Dánsku neměli skutečného ombudsmana. Nyní se vydali trošku jinou cestou a zavedli poněkud jiný systém, mají centrum pro rovnost příleţitostí a centrum pro podávání stíţností; funguje to vlastně jako instituce ombudsmana, ale neříká se tomu tak. Je tam právník, který je zodpovědný za řešení různých případů diskriminace nebo nerovných příleţitostí. Toto centrum dělá také veškerou administrativní práci. Tento úřad nefunguje jako správní soud, ale je to jakýsi dodatek k tomu systému, který řeší otázky rovnosti příleţitostí. To je ta reorganizace, ke které v Dánsku nedávno došlo. Nizozemsko: Od roku 1981 máme Radu pro emancipaci – tedy měli jsme, ale v roce 1997 byla zrušena, protoţe vláda ji povaţovala za nadbytečnou. Nyní z 59 procent ţeny pracují. Nejde jenom o sociální aspekt, ale také o ekonomický aspekt, který získává stále větší důleţitost, protoţe máme téměř nulovou nezaměstnanost. Vláda i ostatní instituce se snaţí udělat práci pro ţeny co nejpřitaţlivější, ale mohu vám říci, ţe je to nicméně velice obtíţné, kdyţ máte malé děti. Podporujeme, dotujeme péči o děti, ale pochopitelně ţe na venkově je to velice problematické, protoţe tam ta centra zavírají dříve odpoledne, takţe pro ţenu je to těţké, pokud pracuje déle do večera. Někdy je to kombinace různých způsobů péče a ţena, která má malé děti, má opravdu značné problémy. Pokud jde o mateřskou dovolenou, ta v Holandsku trvá 16 týdnů a je placená. Otcovská dovolená je půl roku za podmínky, ţe máte práci pouze do 20 hodin týdně. Existují některé firmy, které jsou flexibilní a které vám dovolí rozloţit si tu dovolenou během celého roku. Máme potom další dovolené, jako studijní, péče o nemocnou osobu atd., čili ty se pak různě kombinují. Máme tzv. model capuccino, coţ je v podstatě přizpůsobená pracovní doba tomu, jak potřebujete odvést dítě do centra péče, ale není to zas aţ tak obvyklé. Problém spočívá v tom, ţe si ţeny stále ještě myslí, ţe jsou to jenom ony, kdo se musí starat o děti, prostě proto, ţe si myslí, ţe jsou
lepší neţ muţi a ţe by to měly být ony, kdo by měl být odpovědný za péči o děti. Takţe tlak na ţeny, které mají malé děti, pracující ţeny, je skutečně velice značný. Musíme pracovat v tom smyslu, abychom v ţenách více vzbuzovaly vědomí toho, ţe to není jenom ţena, která se má starat o děti, ale ţe má vzniknout určitá vyváţenost mezi prací a mezi péčí o děti, ze strany muţů i ţen. Budete-li mít nějaké otázky, samozřejmě na ně ráda odpovím. Děkuji za pozornost. Německo: Chtěly bychom zmínit speciální druh pojištění, které existuje v Německu, jako příspěvek k diskusi, co můţe toto pojištění přinést ţenám. Je to takzvané pojištění na péči. Německé sociální pojištění se skládá z určitých částí. Ta část, kterou znáte také, je pojištění na důchod, pojištění zdravotní, pojištění proti ztrátě zaměstnání a ve SRN v roce 1995 byla zavedená nová verze pojištění – „pojištění na péči“. Tím se měla nově řešit otázka, jak se postarat o lidi, kteří potřebují péči. Samozřejmě to má velmi co do činění se ţenami, protoţe většina lidí, kteří potřebují péči, jsou staří lidé, a jsou to tedy rodiče či tchán s tchýní ţen. Cílem tohoto pojištění je, aby většina lidí, kteří potřebují péči, zůstala v rodině či doma ve svém bytě, aby tito lidé nemuseli jít do domovů důchodců, jak tomu bylo často před zavedením tohoto pojištění. Toto pojištění je všeobecné, platí pro všechny, i ti, kteří jsou zákonem pojištěni proti nemoci, kaţdý si toto pojištění můţe nárokovat. Úkol tohoto pojištění spočívá v tom poskytovat pomoc těm, kteří potřebují péči, a další cíl je, aby oni sami mohli daleko více rozhodovat o tom, jakým způsobem budou opečováváni. Ustupuje se tedy od starého konceptu dát ty, kteří potřebují péči, někam pryč, ale cílem je, aby všichni zůstali co nejdéle aktivní, zařazeni do ţivota, do běţného ţivota. Všichni mohou zůstat co nejdéle doma, ve vlastním domově, nemusí jít do domova důchodců. Toto pojištění nabízí různá plnění, určité sluţby, věcné i finanční plnění, zajišťuje to také peníze na péči profesionálů či laiků, to jsou třeba sousedé, přátelé nebo rodina. To co bude zaplaceno, je samozřejmě závislé na tom, jak moc někdo potřebuje péči, a definitivním cílem tohoto pojištění je, aby při péči doma všechno pokud moţno co nejvíc bylo uděláno privátní sférou, tedy rodinou, sousedy; profesionální pomoc má být pouze doplňující, např. ţe třeba ráno přijde někdo ze sociální sluţby umýt dotyčnou osobu a potom opět odejde, a vaření a nakupování potom zvládne rodina. To je tedy kombinovaný model. Potřebnost péče znamená, ţe tuto pomoc můţete nárokovat teprve tehdy, kdyţ uţ nemůţete vykonávat veškeré denní úkony pro svůj ţivot potřebné. Máme tři kategorie, potřebnost péče I, II, III, podle toho, kolik péče potřebujete, přijde potom lékařská sluţba do vašeho domu, ta ohodnotí vaši situaci. Vzpomínám si třeba v mé rodině, jak to bylo s babičkou: kdyţ potom přišla pečovatelská sluţba, vţdycky se říkalo: Babičko, přijde pojištění, vzpomeň si, ţe jsi stará a nemohoucí!, abychom dostali co nejvíc peněz. Tak to jsou historky, které od roku 1995 v Německu můţete potkat. V těţkých případech samozřejmě kaţdý můţe jít do domova důchodců. Tímto pojištěním se vlastně staly domovy důchodců pečovatelskými domy, ocitají se tam lidé, kteří uţ nemají jinou šanci, uţ tam nejsou regenerační projekty, je to něco jako léčebna dlouhodobě nemocných. Takţe se mění charakter domova důchodců de facto v pečovatelský dům. Pro nás je také zajímavé, co to znamená pro rodinu, jaký je přínos tohoto nového pojištění pro rodinu. Rodina – a to je to nové – můţe za to, ţe poskytuje péči, poţadovat peníze z tohoto pojištění. Většinou jsou to potom ţeny, které si to mohou nárokovat. Řeknou si: Budu se starat o rodiče nebo o tchána s tchýní, a od roku 1995
mohou za to ty ţeny dostávat peníze, to je to nové. Specialitou tohoto pojištění je, ţe ty ţeny nemusí chodit na celou dobu do práce, kdyţ pobírají od státu toto pojištění, dokonce stát za ně platí jejich vlastní pojištění do státní pokladny. Tudíţ i kdyţ zůstanou doma na určitou dobu, aby se mohly starat, neztratí státní pojištění zdravotní a starobní. Samozřejmě nemusí vystoupit ze svého pov olání kvůli péči o staré lidi tolik, jako se to stává, kdyţ ţena porodí dítě. Je to ulehčení jejich situace. V Německu se hodně diskutovalo o tom, jaké následky bude mít toto nové pojištění. Často se zdálo, ţe mnohé ţeny ze svého vlastního postoje to pociťovaly tak, ţe se stejně musí starat o svoji rodinu. Mnohé ţeny jsou kvůli tomu velmi přetíţené, protoţe se snaţí starat o své příbuzné a skloubit to s vlastní výdělečnou činností. Musíte se zamyslet nad různými aspekty. Nevím, jaký bude trend pokračování tohoto vývoje, ale skoro ve všech státech v Evropě se mění struktura obyvatelstva, v budoucnosti bude stále víc starých lidí, a je zajímavý také fakt, ţe stále více těch starých lidí jsou ţeny. A to má tedy ten důsledek, ţe ţeny jsou ty, které se starají, ale jednou se o ně bude někdo muset starat rovněţ. Otázka je také, jestli toto nové pojištění má pro německou situaci ten přínos, ţe se ţeny budou vracet do rodin, domů, to, o čem mluvila Margot Papenheimová, nejdřív dvacet let vychovávat děti a okamţitě potom zase další úkol v domácnosti, starat se o rodiče či tchána s tchýní. Na jedné straně je to tedy pozitivní vývoj, ţe tu existuje pojištění, které má za cíl nemuset posílat lidi do domovů důchodců, nechávat je doma, ale na druhé straně vzniká společenská realita, v níţ jsou to vţdy ţeny, které vstanou a řeknu: Já mám tu úlohu postarat se o svoji rodinu. To je právě ten kritický problém, ţe ţeny budou tak solidární, ţe ztratí své zaměstnání a vrátí se domů. Je to tedy něco specifického. Doufám, ţe to pro vás nebylo příliš komplikované pojišťovnictví. V Německu máme ţenské ministerstvo jako v ostatních zemích, ale čím je Německo specifické je to, ţe máme dost rozvinutý systém pověřenkyň pro ţeny, je to jiné neţ v jiných státech Evropy, máme speciální komunity, máme tam instituci pověřenkyně pro ţenské otázky, a to platí město. Potom tam máme samozřejmě ministerstvo pro ţenské otázky – a teď nevím, co všechno se na tom ministerstvu ošetřuje, tedy: mladí, staří a rodina, jako obvykle, to je tedy ţenské ministerstvo. A to co je zvláštní na Německu, to je síť pověřenkyň pro ţeny, a právě tato místa jsou velmi oslabena tím, ţe je nedostatek financí. Švýcarsko: Co bych vám chtěla říct, to jsem si nechala napřed doma vysvětlit: ve Švýcarsku je naprostý unikát, ţe se vypočítávají starobní důchody zcela individuálně pro kaţdou osobu. Je tu jistý „splending“, je tu speciální pojištění, říkáme mu AHV, a vloni jsme to znovu revidovali – je to určitý „splitting“ (záměrně uţívám anglické slovo), který ošetřuje individuálně kaţdého klienta pojištění. To je pro nás ţeny velice pozitivní, bohuţel jsme to musely vykoupit tím, ţe odcházíme do důchodu později. Dosud chodily ţeny do důchodu ve 62 letech, nyní se to vyrovnalo s muţskou hranicí, ti mohou jít do důchodu teprve v 65. roce ţivota, u ţen uţ je to teď stejné. Nyní se bude konat další státní revize starobního pojištění, a pravděpodobně tu budou ţeny opět bity: dosud totiţ vdovy měly důchod, vdovci ne, a nově nyní budou mít nárok i vdovci na důchod, ale ty vdovy, které dosud měly nárok na vdovský důchod, budou nově mít toto právo pouze pokud budou mít děti pod 18 let a budou se o ně starat. Tyto redukované vdovské důchody budou právě pro starší ţeny ohromným negativem, a při této nové revizi pojištění, která je právě v jednání, se to ještě nějakým způsobem pokusíme změnit. Budeme se samozřejmě bránit, aby takto staré ţeny byly
diskriminovány. Coţ se týká především ţen-samoţivitelek, které si musí vzít práci na částečný úvazek a mají ty nejniţší platy. (Následující diskuse byla zaměřena víceméně tématicky na péči o děti, sociální pojištění, trh práce, důchodové zabezpečení. Byla vedena snahou vybírat to, co je v jednotlivých zemích dobré, přínosné k tématu rovných příleţitostí, co se osvědčilo nebo osvědčuje, abychom se snaţily hledat cestu kupředu, dobré příklady, které si můţeme navzájem sdělit.) Polsko: Jmenuji se Jolanta Radecka, jsem z Polska, z Varšavy, zastupuji Polskou asociaci katolických ţen. Dovolte, abych vyslovila krátký názor na rovné příleţitosti. My jsme přesvědčeny o tom, ţe je to Boţí plán a ţe nejdůleţitější pro nás je nesnaţit se narušit plány Boha. Přijímáme muţe nebo člověka v kaţdé oblasti ţivota, v sociální, kulturní, umělecké i politické. Stejný plat za stejnou práci. Ale na všechno musí nastat pravý čas. Víme ze zkušenosti, ţe kdyţ je člověk mladý, tak toho moc ještě neví, byť by si myslel ţe toho ví hodně a perfektně. Stěţujeme si na děti, stěţujeme si na těţký ţivot, kdyţ jsou děti malé, povaţujeme to za velkou tíhu pro nás. Pro nás katolíky je nicméně ţivot zvolen. Samozřejmě ţe ţivot Matky Boţí Panny Marie nebyl jednoduchý. Jde o to, jak získávat energii a pokoj, jak přijímat to, co je sice těţké, ale dobré. Samozřejmě ţe jednoduchý ţivot nemusí být úspěšný. Vím ze zkušenosti, ţe bychom měly svým dětem ukazovat, co je dobré a co je špatné. Sama bych rozdělila ţivot ţeny na tři části. První je dětství, mládí a studia, druhá etapa je etapa rodinného ţivota, čas, kdy se ţena stará o děti. Pro spoustu ţen je to také doba, kdy budují svou profesionální dráhu, je to velice úspěšná doba, a vychovat děti není důleţité jen pro rodiče, pro rodinu, ale i pro tu zemi a tudíţ pro celý svět. A pro nás je důleţité, abychom dělaly něco pro ochranu matek. Abychom je podporovaly, abychom jim poskytly slušné mzdy za jejich velice těţkou a zodpovědnou práci. A pak je tady ta třetí část nebo etapa ţivota ţeny, kdy dětem uţ je více let, přes tři či přes šest let, kdy matka můţe začít znovu být aktivní ve svém profesionálním ţivotě. A zase víme z vlastních zkušeností, jak to chodí. Mám určité zkušenosti se starými lidmi, protoţe jsem se narodila, kdyţ mému otci uţ bylo 50. Já jsem tedy měla moţnost pochopit mentalitu starých lidí. Před šesti lety jsem se rozhodla, ţe budu pomáhat starým lidem, a od té doby pečuji o 12 aţ 14 starých osob. Někteří jsou slepí, někteří jsou handicapovaní, jiní mají zkrátka jiné zdravotní problémy, protoţe uţ je jim přes 80. Někteří z nich naopak jsou docela zdraví, je jim dobře, a říkají, ţe je to jejich volba, být v takovém pečovatelském domě, ale nikdo neříká, ţe by chtěl ţít v domově důchodců. Chtěli by ţít v nějakých penzionech nebo takových pečovatelských domech, anebo samozřejmě v rodinách. Kdysi mi jeden člověk řekl: „Víte, proč ve vašem domě jsou staří lidé šťastni?“ Já jsem to nevěděla a ten člověk mi řekl: „Protoţe vy jste ty lidi vzala do svého domu. Oni to cítí, ţe jsou jako ve své rodině, cítí se bezpeční a důvěřují vám.“ Pro mě je to opravdu velice těţká práce a několikrát za rok se rozhoduji, ţe to vzdám, protoţe mě to nesmírně unavuje a nikdo mě nepodpoří. Platím daně, jako kdybych měla třeba restauraci nebo pětihvězdičkový hotel. Teď u nás dochází k reformě sociální péče. Je to pro nás velice obtíţné období. Já chápu, ţe změny si vyţadují určitý čas a ţe bychom měli být trpěliví, ale skutečně platíme za všechno, platíme za lékařskou péči, za léky, a v takové situaci skutečně potřebujeme ţeny, které budou tyto problémy vidět a budou se snaţit na té rozhodovací úrovni změnit to, co je špatné. Naše ministryně zdravotnictví je ţena, a já nemám pocit, ţe by se situace zlepšila. Myslím si, ţe nejde o to, zdali je to
muţ nebo ţena, ale prostě by to měl být správný člověk, který správně uvaţuje. A souhlasím s tím, ţe ţeny mají určité schopnosti, ale muţi přece také. Tedy de facto i muţ i ţena mají ty stejné příleţitosti. Myslím si, ţe tady zazněla velice dobrá otázka, kdyţ Marie Louise se zeptala na to, zda jsou různé organizace podporovány vládou. My to cítíme také. My samozřejmě víme, ţe v Polsku existují těţké ekonomické problémy a ţe bohuţel se peníze utrácejí velice snadno, protoţe těch problémů máme tolik. Musíme platit za všechno: za prázdniny pro děti, za nejrůznější kulturní aktivity organizacím, které prosazují katolické hodnoty, poskytujeme svobodným matkám finanční pomoc. Nejdůleţitější aktivitou naší organizace je formování ducha. Devátého prosince letošního roku budeme organizovat pouť do Częstochové, všechny polské ţeny, abychom prostřednictvím černé Matky Boţí poděkovaly Bohu za druhé tisíciletí a pomodlily se za tisíciletí třetí. Ráda bych vám poděkovala, ţe jste nás pozvaly na tuto konferenci a jsem skutečně velice ráda, ţe si zde mohu vyměnit s ostatními ţenami zkušenosti. Jsem ráda, ţe mám moţnost tady vyslechnout tolik zajímavých názorů, tolik zajímavých příspěvků. Itálie: Jmenuji se Maria Giovanna. Kdyţ se hovoří o rovných příleţitostech v Itálii, kdyţ to vezmeme z hlediska práce nebo zaměstnání, tak je velký boj mezi těmi, kdo mají práci a těmi, kdo mají stabilně zabezpečenou práci, coţ je většinou ve státním nebo veřejném sektoru, protoţe v soukromém sektoru se můţe stát, ţe se člověk stane nezaměstnaným ze dne na den. Tohle je takový zápas, takový silný boj, v němţ ţijeme. Já tedy patřím k těm, kdoţ mají štěstí, ţe mají bezpečný „job“, pracuji jako učitelka ve škole a vím, ţe mám určitou výsadu v Itálii tím, ţe jsem učitelkou a ať se stane cokoli, budu mít svou mzdu, coţ samozřejmě neplatí o soukromém sektoru. Mluvíme o rovnosti příleţitostí mezi muţi a ţenami, samozřejmě máme na to zákon, ale je ještě dlouhodobým úkolem dosáhnout skutečné rovnoprávnosti v kaţdodenním ţivotě. V rodině – a to si ještě pamatuji, bylo to v roce 1975, kdy zákonem byla zavedena rovnoprávnost mezi manţelem a manţelkou, a já si vzpomínám, ţe jedním z článků tohoto zákona bylo, ţe pokud si Italka vezme cizince, neztratí svoje občanství. Dřív tomu bylo tak, ţe kdyţ si Italka vzala třeba Němce nebo Francouze, přišla o občanství. Toto bylo zavedeno teprve v roce 1975. Ono se to moţná zdá být dávno, ale je to spíše dost nedávno. Samozřejmě ţe zákon praví, ţe příleţitosti mají být rovné pro manţela i manţelku, ale převáţná většina zodpovědnosti za rodinu je na ramenech ţen a já si kladu otázku, zda ţena skutečně má příleţitost si volit, jestli chce jít do práce nebo zůstat doma: někdy prostě je povinna jít do práce, protoţe její manţel nemá dostatečně vysoký plat, aby zajistil ji i její rodinu, a ona tedy musí rodinu opustit a jít pracovat. To ovšem není volba, to není otázka příleţitosti. Péče o děti: Ano, mateřská dovolená je v Itálii dva měsíce před porodem a tři měsíce po porodu – to je tedy placená mateřská dovolená. V červnu byla tato dovolená přiřknuta i muţům, tedy po narození dítěte (před narozením ne) aţ do doby šesti měsíců můţe doma zůstat i otec. Do tří let věku dítěte můţe matka zůstat doma, ale nemá za to ţádné peníze, není placena. Pokud jde o staré lidi – tady je zase velká bitva, kterou podstupujeme uţ několik let. Aţ do 80. let byli v Itálii na tom staří lidé velmi dobře: měli penze, měli dokonce zdravotní pojištění zdarma a celou řadu dalších opatření, ale tato opatření se teď omezují a obávám se, ţe vznikne skupina starých lidí, kteří se k těmto výdobytkům nedostanou. A dokonce teď někteří staří lidé, ti, kteří nejsou v té nejniţší skupině
penzí, musí platit za některé léky a pokud jdou do nemocnice, musí si zaplatit první den pobytu. To je samozřejmě negativní bod. Co se týká vzdělání – pokud bych zase pouţila toho vyjádření rovné příleţitosti pro obě pohlaví ve vzdělání, pak je to ambivalentní. Máme státní školství a momentálně je činěn velký tlak, protoţe většina soukromých škol v Itálii patří církvi. Mohu vám potom o tom něco říci v soukromí, budete-li chtít, bojím se, abych se příliš tady nerozpovídala. Myslím si, ţe ve státním školství skutečně mohou existovat rovné příleţitosti, a proto také pracuji ve státním školství, protoţe si myslím, ţe tam ty rovné příleţitostí existují, nikoli v soukromém. Rovné příleţitosti, co se týká chlapců a dívek existují. Ale pokud bychom srovnávali soukromé školy a veřejné školy, potom si myslím, ţe to jsou různé kategorie. Anglie: Anglie – nebo tedy celé Spojené království – zavedlo systém národního zdravotního pojištění a pojištění v nezaměstnanosti okamţitě po skončení druhé světové války. Postupně toto bylo pozměňováno, vylepšováno, projasňováno v průběhu let, a domníváme se, ţe v zásadě ten systém je spravedlivý a rovnoměrně rozloţený. Existuje několik problémů, ale co se týká různých přídavků: přídavky v mateřství pro ţeny jsou poměrně dobré, a toto zahrnuje placenou mateřskou dovolenou kolem porodu dítěte. Penze pro vdovy jsou rozumně adekvátní. Mohly by být lepší, ale jsou tam určitá omezení, která byla nedávno zavedena, a my zvaţujeme, do jaké míry ovlivňují ţivot a prosperitu ţen. Dále se nedávno sníţilo zdanění manţelských párů – uvaţovalo se, ţe peníze, které by se jinak musely věnovat na tuto oblast, se mohou pouţít jinde ve prospěch rodiny, ale musíme tu situaci monitorovat. Dále jsou tu přídavky v neschopnosti, které se vztahují na lidi, kteří následkem úrazu přijdou o pracovní schopnost nebo kteří mají nějaké vrozené poruchy. Tyto kategorie se zase upravují různými ustanoveními, týkajícími se jejich situace. Dále je tam ochrana lidí, kteří přijdou o zaměstnání, pokud odpracovali určité rozumné mnoţství let v daném zaměstnání, pro daného zaměstnavatele. Mají právo na určitou kompenzaci, zvláště v případech, pokud mají určité sociální závazky, kterým by nemohli dostát, pokud by byli odkázáni pouze na přídavek v nezaměstnanosti. Přídavky v nezaměstnanosti ovšem jsou pokrývány jiným sociálním zákonem. Netvrdím, ţe v Anglii je všechno skvělé. Samozřejmě neustále pořádáme kampaně za zpochybnění těch opatření, která nás neuspokojují, ale Katolická liga ţen, k níţ patřím, celou řadu let zprostředkovává bezplatnou pomoc pro ty, kteří to potřebují, hlavně starší lidi, a myslím si, ţe díky nám se podařilo zlepšit tyto podmínky mnoha lidí tak, aby mohli zůstat ve starém věku doma. Jsem si jista, ţe moje kolegyně, která k tomu tady určitě doplní další informace, mi potvrdí, ţe v podstatě v Anglii se zaměstnání na plný úvazek stává nedostatkovým zboţím. Řada lidí pracuje na smlouvu na dobu určitou a potom přichází o zaměstnání. Zaměstnavatelé teď právě proto, ţe dřív museli vyplácet ony kompenzace, dnes zaměstnání na dobu neurčitou poskytují neradi. A to samozř ejmě postihuje celou jednu vrstvu pracujících a má to také dopad na ţeny. Je mnoho ţen, které prostě musí jít do zaměstnání, aby přispěly k rodinnému rozpočtu. Je samozřejmě spousta ţen, které by šly pracovat stejně, protoţe prostě by pracovat chtěly. Já vím, ţe se o tom vede řada sporů, ale jakoţto člověk, který byl dlouhá léta zaměstnancem a pracoval se spoustou spolupracovníků, vím, ţe je celá řada ţen, které by prostě stejně doma nezůstaly, protoţe zkrátka dávaly přednost zaměstnání, třeba na částečný úvazek. Protoţe prostě mají rády společnost, nechce se jim zůstávat celou
dobu s dětmi a mohou si v práci vyměňovat různé názory atd. Čili můţe to být povaţováno za nevýhodu, ale i za výhodu pro ţeny. Tohle je taková informace o všeobecných ustanoveních, o všeobecných podmínkách ve Velké Británii. Myslím, ţe všechny pocházíme z prostředí, které je trochu odlišné, ale přesto kaţdá z naší dvoučlenné delegace má určité podobné zkušenosti, protoţe obě jsme vdovy, ovdověly jsme, kdyţ jsme měly ještě děti v naší péči… Chtěla bych k tomu dodat jenom jeden problém: to je, k čemu dochází v současné době obzvláště ve vztahu ke starým ţenám, kterým se například rozbilo manţelství, a náhle se ocitá celá řada ţen ve zralém věku bez adekvátního příjmu, a tyto ţeny náhle, naprosto neočekávaně, se ocitnou v situaci, kdy musí třeba prodat vlastní dům, aby mohly pokrýt své ţivotní náklady – a to je situace, o které se mnohdy nemluví. Ještě bychom moţná mohly vysvětlit systém daní. V Anglii je moţné zvolit si zdanění buď jako jednotlivec, nebo jako manţelský pár. A někdy – a to záleţí na tom, pokud máte hodně vysoké zdanění a vyděláváte hodně, můţe být pro vás výhodnější, kdyţ jste zdaněn jako jednotlivec. Ale pro průměrného člověka je zpravidla výhodnější učinit daňové prohlášení jakoţto pár. Například po docela dlouhou dobu, asi dva nebo tři roky, můj manţel nemohl pracovat ze zdravotních důvodů, ale měl pořád ještě vyšší zdanění, protoţe na muţe se stále pohlíţí jako na ţivitele rodiny. Čili on vlastně ten daňový odpis, který se vztahoval na něj, převedl na mne, a ono se to pro náš manţelský pár stalo výhodnější. Německo: Myslím si, ţe debata, která tady vznikla kolem daní, jestli to porušuje nebo naopak pomáhá rovnosti šancí, tak k tomu bych řekla, ţe v Německu se v této souvislosti jednalo o velmi obtíţný problém, protoţe Německo má takový daňový systém, který to výslovně podporuje. To znamená, ţe lidé platí nejméně daní, kdyţ mají manţela, partnera, a ne kdyţ vychovávají děti. Byla tady řeč o tom splittingu, který se v současné době velmi diskutuje v Anglii, a celá řada ţenských organizací podporuje, aby tento splitting mezi manţely byl zrušen a aby místo toho bylo zavedeno daňové zvýhodnění výchovy dětí, a podle mě neexistuje důvod k tomu, aby dva dospělí lidé, kteří nevychovávají děti, měli nějaké daňové zvýhodnění. Ale tato debata u nás zatím není dokončena. Španělsko: Chtěla bych říci, ţe naše ústava je stejná jako v Itálii: v zákoně máme zakotvené stejné moţnosti pro ţeny a muţe. Ovšem jiná věc je, jakým způsobem se to uplatňuje reálně. Samozřejmě vţdycky se hovoří spíš o těch věcech, které jsou dobré. Ve Španělsku máme rovnost, která je zajišťována vládními organizacemi, to znamená, ţe ţena i muţ mají právo na stejnou mzdu. Jiná věc ovšem je, ţe v praxi to ne vţdy takto funguje – v zákoně je něco, ovšem v podnicích potom něco jiného. Pokud se jedná o období mateřství, máme pět týdnů a můţete ty příspěvky dostávat buď před porodem nebo po něm. Dá se rovněţ zvolit moţnost, zda s dítětem bude doma ţena nebo muţ – je to tedy umoţněno. Dále pokud jde o školství: základní vzdělávání je zdarma aţ do věku 16 let. Pokud jde tedy o povinné školní vzdělání, je to vţdy bezplatné. Samozřejmě existují soukromé školy, ale je stále více škol, které jsou církevní a které vlastně spolupracují se státem, aby děti mohly tyto školy navštěvovat a nemusely za ně platit, třebaţe jsou soukromé. Máme rovněţ pojištění pro případ nezaměstnanosti po dobu dvou let, to znamená, ţe osoba, která je nezaměstnaná, můţe po dobu dvou let dostávat příspěvek v nezaměstnanosti.
Domnívám se, ţe je ještě spousta věcí, které musíme dokončit. Např. jak bylo jiţ řečeno kolegyněmi z Anglie, ţena, která ţije v manţelském svazku, a pokud z tohoto svazku muţ odejde a tato ţena je starší a zůstane sama, zůstává bez prostředků. Máme jednu dobrou věc, a tím je pomoc v domácnosti pro starší ţeny či muţe – to je například ve Valencii. Ţeny, které zůstávají v domácnosti a pečují o staré lidi ze svého příbuzenstva, dostávají menší příspěvek, i kdyţ to není závratná částka. Dostávají prostě takovou malou kompenzaci v hotovosti, aby mohly v této domácnosti zůstat a o své blízké pečovat. Domnívám se, ţe stát by mohl v tomto směru podniknout taková opatření jako v Německu a pokaţdé dbát na to, aby ti starší lidé mohli čím dál ve větší míře zůstávat ve své rodině, kde o ně bude pečováno, neţ aby byli odesíláni do různých zdravotnických zařízení, pokud jsou v dobrém zdravotním stavu. Moţná, ţe moje kolegyně ze Španělska by mohly něco dodat, pokud jsem něco zapomněla. Řekla bych, ţe vţdycky je moţné ještě něco zlepšit, ale dnes myslím, ţe jsme poměrně v dobré situaci. Děkuji vám za pozornost. Ramune Trakymiene: Kdyţ jsem naslouchala všem těmto pěkným příspěvkům, tak jsem zjistila, ţe naše země toho dělá asi mnoho dobrého pro své obyvatele. Kdyţ říkám obyvatele, mám na mysli skutečně obyvatele; nemám na mysli pouze občany, ale lidi, kteří mají takříkajíc domovské právo v Litvě, protoţe to mohou být lidé, kteří nemají občanství, ale ţijí v Litvě – a oni mají úplně stejná práva jako ostatní v oblasti sociální péče, v oblasti vzdělávání, zkrátka ve všech oblastech. Pokud jde o vzdělávání a o kulturu, tak máme v Litvě 71 škol, kde se vyučuje v polštině, to znamená všechny předměty se učí v polštině, máme 74 škol, kde se děti učí v ruštině, pak máme 70 škol, kde se vyučuje ve smíšených jazycích, buďto rusky a litevsky nebo polsky a litevsky, dále máme jednu německou školu, máme gymnázium běloruské a další podobné školy. Máme také nedělní školy, které fungují v různých jazycích, minoritních jazycích, a to všechno platí stát. Totéţ se týká vysílání. Televize vysílá v sedmi jazycích, rozhlas rovněţ, a opět to jde ze státního rozpočtu. Máme u nás 57 titulů novin, časopisů, které jsou vydávány pravidelně; nemusí to všechno být deníky, ale některé deníky jsou. Některé jsou tedy v ruštině, a i toto je placeno ze státního rozpočtu. Čili to říkám proto, aby bylo jasné, ţe skutečně zaručujeme stejné zacházení pro všechny. Litva je skutečně velkým poskytovatelem všech moţných sociálních dávek, uţ jsem zmínila některé základní a nechci vás skutečně obtěţovat nebo zatěţovat konkrétními čísly a konkrétními případy. Vzdělání je všude zdarma včetně vzdělání na vysokých školách. Teď vzniká nová moţnost pro děti, které nemají zrovna nejlepší výsledky na středních školách, ale mohou se přihlásit i na vysoké školy, získat diplomy, ale musí platit, pokud při přijímacích zkouškách nebo snad závěrečných zkouškách mají horší výsledky. Ale většina dětí má skutečně výbornou moţnost skončit střední školy – a jak uţ jsem zmiňovala, mnohé z nich jsou ţeny. Pokud jde o zdravotnictví – je rovněţ poskytováno ze státního rozpočtu, respektive platby za zdravotní sluţby a lékařské sluţby. Lidé s pravidelným zaměstnáním platí malé zdravotní pojištění. Toto zdravotní pojištění jsem zavedli teprve před třemi lety. Ale zdravotní pojištění a sociální pojištění a všechny daně dohromady tvoří 32 procent, čili to zdanění není tak strašně vysoké. A stát se v podstatě stará o všechny různé sociální skupiny v rámci zdravotnictví: to znamená vojáci, ma lé děti rodičů, kteří nepracují – nehovořím o důvodech, proč ti rodiče nepracují – dále zdravotní sluţby pro vězně, pro staré lidi, pro handicapované lidi či invalidy včetně těch, kteří jsou handicapováni od dětství. Také spousta léků je hrazena státem. Jde o určité
kategorie nemocí, kde stát poskytuje tyto léky zdarma, jako je tuberkulóza, hematologické, onkologické nemoci, diabetes, děti aţ do sedmi let dostávají tuto péči zdarma a staré osoby. Pak máme ještě další dávky, například protézy se poskytují rovněţ státem. Pokud někdo potřebuje endoprotézu kyčelního kloubu, víte, ţe je to velice drahé, ale kaţdopádně pokud je člověk třeba nějakým způsobem handicapován ještě jinak, můţe tyto protézy dostat za niţší cenu. Některé protézy se dávají zdarma kaţdému důchodci kaţdých pět let, tedy kaţdých pět let tyto protézy vyměňujeme. Teď ještě o některých dávkách – například doprava. Pokud jde o děti, školáky, je doprava zdarma. Školáci, studenti a staří lidé počínaje 70. rokem věku, platí pouze poloviční jízdenky. Invalidé mají právo i na dopravu zdarma, jde o určité skupiny invalidů. Teď na příklad vytápění. Jak víte, Litva leţí na severu. Stát vyplácí určité dotace těm, kteří nemají dostatečné příjmy, a tyto dotace jdou na vytápění. V takových případech stát platí část těchto nákladů na vytápění, kdyţ třeba rodiny nejsou schopny zaplatit, staří lidé a invalidé, kdyţ nemají dostatek prostředků na vytápění. Důchody nejsou vysoké, ale penzi dostává kaţdý starý člověk. Dokonce i člověk, který nikdy nepracoval, dostává malou sociální penzi. Ti lidé, kteří mají za sebou pracovní činnost, dostanou základní částku plus ještě určitou část penze, která se vypočítává podle let, které jste strávili pracovní činností. U ţen odchod do důchodu závisí také na tom, kolik dětí ţena vychovala. Pokud jde o invalidní důchody, ty jsou rozděleny do tří pásem. První skupina jsou invalidé, kteří dostávají jednu a půl základní penze plus ještě dodatečné částky podle toho, kolik let odpracovali. Druhá kategorie invalidů, jejichţ invalidita je uznána speciální komisí, tito lidé dostávají jednu základní penzi, tedy ve výši základní penze a pak zase je dopočítána částka podle odpracovaných let. A třetí skupina – to je polovina základní penze a nějaký doplatek. Naši penzisté mohou v současné době pracovat. A lidé, kteří dostanou od určité výše svou penzi a budou zároveň pracovat, těm budou sníţeny platy, protoţe to nevnímá společnost zrovna nejlépe, protoţe je spousta lidí, kteří si chtějí udrţet jak práci, tak penzi. Věk pro odchod do penze. Snaţíme se prosadit ten věk, který platí v Evropské unii. Dříve, v Sovětském svazu, to bylo 55 let pro ţeny a 60 pro muţe. V současné době se snaţíme prosadit 65 let pro odchod do důchodu jak muţů, tak ţen. Mnozí to nevnímají příliš pozitivně, protoţe musí pracovat o deset let déle v porovnání se sovětským systémem. Nicméně je třeba to měnit postupně, krok za krokem, a kaţdým rokem je kaţdé ţeně prodlouţena doba o čtyři měsíce, u muţů je to dva měsíce, protoţe jsme se rozhodli, ţe za těch deset let bychom chtěli prosadit tu novou hranici pro odchod do penze ve stejném věku, proto muţi dva měsíce a ţeny čtyři měsíce. Máme asi 30 procent penzistů, 30 procent dětí a 30 procent ekonomicky aktivních lidí, čili vidíte, ţe daňovými poplatníky je jenom 30 procent obyvatelstva. To znamená, ţe je to velice závaţná situace, a navíc se ještě potýkáme s šedou ekonomikou, s černým trhem. Je naprosto jasné, ţe u nás existuje šedá ekonomika, a pochopitelně některé z těch daní jsou takříkajíc kryté. Pokud jde o diskuse, které se týkají zakládání penzijních fondů a penzijního připojištění, to musí probíhat na soukromé úrovni. Pro vás v západních zemích je naprosto běţné mít toto penzijní připojištění prostřednictvím penzijních fondů, ale pro nás je to nová koncepce. Musím vám říci jedno, ţe v naší zemi ještě stále lidé hodně spoléhají na stát, který by v očích našich lidí měl být zodpovědný za podmínky našeho ţivota. Samozřejmě ţe není jednoduché přejít snadno k trţní ekonomice a přimět lidi k tomu, aby si uvědomili, ţe musí převzít za sebe odpovědnost. Nicméně ty nové myšlenky přicházejí. A pokud dříve třeba veškeré ty útulky pro staré osoby, pro děti, pro různé oběti, vedl pouze stát, tak nyní vznikla nová moţnost a samozřejmě ţe z toho vznikají i různé výzvy. Kolegyně z katolických litevských organizací také vedou takovéto tři
domovy pro malé děti. Kaţdý z těch domovů má místo pro deset dětí, to znamená ţe 30 dětí má to štěstí, ţe je v rukou katolických ţen a ţe mohou ţít lepší a bohatší ţivot, neţ kdyby byly ponechány samy sobě. Pak jsou ještě jiné organizace, které zase vedou domovy pro staré, například Charitas, nebo v současné době otvíráme nový takový azylový dům pro ţeny, které jsou obětmi obchodu s bílým masem; je to napojeno bohuţel na prostituci. Vzniká nová nevládní organizace za pomoci státu. Většina státní pomoci má takovou formu, ţe stát poskytne budovu a na začátek nějaké peníze do programu. Ovšem ten nejpokrokovější, nejprogresivnější způsob financování těchto nových iniciativ nebo programů je náš zákon o sluţbách. Existuje uţ pět let a není moţná ještě příliš široce vyuţíván. Radnice mohou nakupovat sluţby od nevládních organizací, například provozování nějakého útulku, a přitom pro stát anebo pro obecní úřady je levnější zaplatit určitý počet míst například v nějakých útulcích pro staré lidi, neţ vybudovat takovouto instituci a zaplnit ji personálem. Ale samozřejmě není snadné někdy přesvědčit pracovníky státní správy nebo místní správy o účelnosti takovéhoto opatření, protoţe se o tom těţko přesvědčuje i celá společnost, takţe se to uvádí do chodu poměrně těţko. Chtěla bych vám říci, ţe momentálně v Litvě v podstatě máme tři pozitivní aspekty v oblasti rovnosti pohlaví. Jednak je to vytvoření koalice vlády a nevládních organizací a vytvoření institutu ombudsmana, které samozřejmě měly velký dopad na celou oblast. Existujeovšem celá řada problémů. Například výchova občanské společnosti a také veřejného sektoru, dále prevence a různé programy s cílem zabránění prostituci a obchodu s bílým masem. Třetí potom je transatlantická konference v roce 2001, o té jsem uţ hovořila. My jsme uţ proţily několik dobrých lekcí, o které se rády podělíme. Především je to absence konfrontace mezi nevládními organizacemi a vládními institucemi v oblasti rovnosti pohlaví. Za druhé institucionální spolupráce jakoţto perpetuum mobile při rozvoji současné demokratické společnosti. To je obzvláště významné v dimenzi balticko-nordické. A potom tři dimenze společnosti – mezinárodní spolupráce a zvyšování veřejného povědomí, které můţe přivodit změny v našem ţivotě pouze tehdy, pokud vede oběma směry. Ráda bych zdůraznila něco o skutečnostech, které jsme dnes odpoledne vyslechly. Chtěla bych říci, ţe severský příklad rovnosti pohlaví byl vlastně darem pro zbytek světa, včetně Evropské unie a OSN. Ale nikdo nemůţe zůstat ve stejné situaci. Nové vývojové směry a nové společnosti jsou neustálou výzvou. Tady se moţná nikdo nezmínil o tom, ţe Německo a Rakousko jsou dvě země, které ty severské země překonaly. Hovořím teď o násilí v rodinách. Tam totiţ byly schváleny zákony, podle nichţ například ten, kdo se dopustí násilí vůči násilí vůči manţelce, můţe být vypovězen z vlastního domova. Podle rakouského zákona skutečně pokud se prokáţe, ţe se manţel dopustil násilí vůči manţelce nebo partnerce, pak můţe být skutečně ze svého vlastního domova vykázán. To je opravdu velký pokrok. Chtěla bych zdůraznit ještě jednu věc týkající se Švédska. Jak víte, Švédové byli jediní, kdo schválili zákon proti prostituci. A tímto způsobem nejen prostitutky, ale i zákazníci prostitutek jsou zodpovědní za vyuţívání prostředků prostituce. Ono samozřejmě není jednoduché překonat ty zvyky, které panují mezi muţi, ale je tu i určitá negativní stránka tohoto zákona. Sexuální turistika se zvýšila, a pokud vím, Estonci, Lotyši a někdy i Litevci musí někdy čelit důsledkům tohoto zákona. Mohu vám říci, ţe Finsko jako stát má v podstatě nejlepší mechanismus týkající se rovnosti pohlaví. A jako tajemství vám teď prozradím, ţe Litva bude následovat jejich příklad. Mohu také říci, ţe Norové rovněţ mají velmi krásné příklady týkající se rovnosti pohlaví, obzvláště v rodinném ţivotě. Nevím, zda jste slyšely, ţe norský
ministerský předseda opustil na určitou dobu svou funkci, protoţe byl na mateřské dovolené. Toto jsou dobré příklady, které je moţné samozřejmě následovat, obzvláště třeba v oblasti péče o rodinu. Naše italská kolegyně o tom velmi dobře hovořila, také kolegyně z Polska. Je moţno postupovat nejrůznějšími způsoby. Jsem velice ráda, ţe v mé vlastní zemi jsme rovněţ schválili zákon a poskytli moţnost odchýlit se od státem provozovaných sirotčinců. Dnes se můţe dítěte ujmout náhradní rodina a stát připlácí na péči poskytovanou tomuto dítěti, a je to pořád ještě levnější neţ ony sirotčince. Toto jsou příklady, jimiţ se musíme řídit v našem ţivotě a určitě najdeme moţnost, jak vyuţít všech těchto pozitivních zkušeností. Irsko: Chtěla bych hovořit ještě velice stručně. Chci říci jednu historku, která nás trošku povzbudí. My jsme získali nezávislost v roce 1929 a tehdy byla napsána ústava, podle níţ se kaţdý můţe ucházet o zvolení prezidentem. Tak jsme skutečně měli řadu prezidentů, někteří byli zvoleni jednou, někteří dvakrát, a to aţ do roku 1990, kdy se znovu prezidentský post uprázdnil. Hlavní vládní strana tehdy jmenovala svého kandidáta a také opoziční strana přihlásila svého kandidáta, muţe, a opět další opoziční strana jmenovala jako kandidáta ţenu, a to bylo skutečně naprosto neuvěřitelné, protoţe to byla matka, vdaná ţena, byla právnička, univerzitní profesorka – a proč zrovna ona by měla být prezidentkou Irska? Začala předvolební kampaň a rozvíjela se a získávala na síle, a bylo skutečně skvělé, jak to nakonec dopadlo: ona byla zvolena prezidentkou Irska. A já si myslím, ţe tohle ţenám v Irsku nesmírně pomohlo, protoţe aţ do roku 1990 se to nikdy nestalo. A tato ţena to dokázala a potom ji zvaly ţeny ve venkovských oblastech, malých městech a vesnicích na besedy, a ona tyto besedy skutečně navštívila. A na tohle nikdy nemysleli ti předchozí prezidenti, ti si na to nikdy nenašli čas. Ona vytvořila atmosféru povzbuzení pro ţeny, a já si myslím, ţe to je skutečně nesmírně důleţité. My jsme hovořily o všem tom, k čemu dochází, a ţe je velice důleţité, aby ţeny získaly sebevědomí. A já si myslím, ţe v tomhle můţe Irsko slouţit jako skvělý přík lad.
Duchovní impuls – MUDr. Marie Opatrná Sobota 2.10. Teď moţná kousnu trošku do kyselého jablka. Snad je pro některé z vás nepochopitelné nebo těţko pochopitelné, proč jsem zatím tady nemluvila o nespravedlnosti, kterou mnohé ţeny cítí, o té nespravedlnosti, ţe ţena má být podřízena muţi a ţe muţ nad ní vládne. Snaţila jsem se v předchozích úvahách zcela vědomě této konfrontaci vyhnout a najít to, co Hospodin ve své lásce zamýšlel a co tak nádherně v biblických textech prosakuje, můţeme-li to tak, říct, byť jsou mnohdy právě ty biblické texty psány jen jakoby muţskou rukou a pro muţe. Z Hospodinova záměru, vinou prvotního hříchu a díky hříchům osobním, zbývají opravdu někdy jen ţalostné trosky. A přece celá Bible svědčí o tom, ţe Hospodinova přislíbení a zaslíbení jsou neodvolatelná a lidskou zlobou a nenávistí nezničitelná. A tak bych chtěla, abychom si na závěr poslechly některé Pavlovy myšlenky z listu Galatským: Vy všichni jste skrze víru syny Boţími v Kristu Jeţíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není uţ rozdíl mezi ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou.Vy všichni jste jedno v Kristu Jeţíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. Gal 3, 26-29
A protoţe jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak uţ nejsi otrok, nýbrţ syn, a kdyţ syn, tedy z moci Boţí i dědic. Gal 4, 6-7 My však z moci Ducha a ve víře očekáváme spravedlnost, která je naší nadějí. V Kristu Jeţíši nezáleţí na tom, je-li někdo obřezán či ne, rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. Gal 5, 5-6 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příleţitost k prosazování sebe, ale sluţte v lásce jedni druhým. Vţdyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bliţního jako sebe samého. Jestliţe jeden druhého koušete a poţíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili. Chci říci: Ţijte z moci Boţího Ducha... Gal 5, 13-16a Modleme se: Všemohoucí věčný Boţe, zdroji našeho ţivota a dárce pokoje · děkujeme ti, ţes nás ve křtu oblékl do svého milovaného Syna a přijal nás za vlastní · děkujeme ti, ţe vléváš do našich srdcí svého sv. Ducha, který v nás volá Abba, Otče · děkujeme ti, ţes ve svém milovaném Synu zahladil rozdíly mezi lidmi způsobné hříchem · Prosíme tě Otče, odpusť nám prosazování sebe samých, odpusť nám nepochopení a nevraţivost, která mezi námi často vládne, odpusť nám, ţe mnohdy ţijeme jen ze své moci a ne z moci Ducha svatého. A nyní se pomodleme, jak nás to Pán Jeţíš naučil: Otče náš... Dej nám Boţe své poţehnání, chraň nás všeho zlého a veď nás svou milostí v celém tomto dni. Doufám, ţe z těchto textů, byť jsou tady neustále jmenováni bratři nebo syni, je jasné, jak ţena do církve, do společenství Kristov a, do Těla Kristova, patří.
Výsledky z pracovních skupin rozdělených podle regionálních oblastí „Společné postupy při ovlivňování místní, celostátní a evropské politiky“ Skupina 1 Udělala jsem si několik hesel, které se pokusím vysvětlit. Jako první heslo jsem si napsala dialog o prioritách v rámci rovných příleţitostí. I v tomto tématu se najdou různé zájmové skupiny, ale zdálo se nám, ţe bychom se ve většině mohly shodnout na jedné věci, a sice podpora funkční rodiny. Shodneme se na pozitivních akcích pro rodinu. Je to dáno historicky v České republice, sahá to vlastně do doby komunismu. Za komunismu byly velké legislativní zásahy, i velké sociální zásahy ve prospěch rozvedených ţen, neúplných rodin atd., a nyní je potřeba tu chudinku rodinu také
pozvednout, a ten poţadavek jde aţ do úrovně vlády, tedy chceme ministerstvo pro rodinu, někoho, kdo by se na odborné úrovni zamýšlel nad demografickými změnami a vymyslel opatření ve prospěch rodin. Jako druhý bod zde mám napsáno: legislativa předběhla ţivot v naší republice. Mgr. Horská zde včera hovořila o opatřeních a o legislativních úpravách, týkajících se rovných příleţitostí, které jsou v mnoha ohledech na pracovním trhu v sociální oblasti velmi dobré, i vlastně ty příleţitosti, které se týkají muţů, ale ţeny o nich nevědí, ani muţi si ještě neuvědomují, ţe mají příleţitost se více angaţovat v rodinách, více pečovat o děti, a tuto větší informovanost ţen o jejich právech bychom chtěly zabezpečit vytvořením sítě mezi námi, mezi ţenami, ale sítě také mezi všemi lidmi dobré vůle. Tato informovanost by se měla realizovat samozřejmě v médiích, prostřednictvím nejrůznějších školení, ale jde také o to, aby matky v tomto duchu vychovávaly své děti a zejména chlapce v rodinách. Bohuţel si neseme určitou zátěţ z komunistických dob, kterou bychom měly nějakým způsobem překonat, a sice je tady velký odpor ke kvótám a velký odpor ve společnosti k ţenským organizacím. Dalším heslem je návrat do zaměstnání. Dlouho jsme hovořily právě o podmínkách návratu ţen do zaměstnání, případně později by se to třeba mohlo týkat i muţů, a zde vidíme zejména úlohu státu. Ve státní správě je zaměstnáno nekonečné mnoţství úředníků na plný úvazek, a přitom zde jsou právě rezervy míst na zkrácené pracovní úvazky. Stát by měl nějakým způsobem umoţnit, i prostřednictvím různých školicích kurzů, návrat ţeně do zaměstnání, měl by pomocí i daňových úprav podporovat takzvané „family-friendly enteprises“, to jsou ty podniky, které mají třeba miniškolky, zaměstnávají ţeny, přesunují pracoviště ţen třeba do jejich domovů atd. Jako čtvrtý bod tu mám, ţe podstatu tématu rovné příleţitosti vnímáme zejména v moţnosti volby v kaţdém údobí lidského ţivota. A s tím souvisí také zrušení věkových limitů. Velmi se nám nelíbí – a týká se to ale i mezinárodních projektů, kdy jsou vypisovány různé granty pro odborníky, a je tam věkové omezení. V Americe prý nemají uţ ani omezení pro vstup do důchodu, to u nás je hudba budoucnosti a nevíme, co to obnáší. Rozhodně jsou diskriminační inzeráty v novinách, které se běţně objevují, ţe na to a to místo se hledá člověk, který je mladší 35 let. Ovšem všechna legislativní opatření mají šanci na úspěch pouze tehdy, kdyţ se změní morálka a atmosféra v našem státě, kdy zatím platí, ţe zásadně se právní předpisy nedodrţují a – teď to trochu přeţenu – podnikatel, který platí daně tak, jak má, je povaţován za hlupáka. Kaţdý si zaplatí daňového poradce, aby na daních odvedl co nejméně. Takţe je potřeba pozvednout morálku – a moţná je to práce na generace. V souvislosti s tím velmi podporuje první skupina ten dopis panu Herzogovi, který nám byl dán k posouzení, a říkáme mu své Ano. Skupina 2 My sme sa vyjadrili k spoločným stratégiám na ovplyvnenie miestnej, národnej a európskej politiky následovne. Pochopili sme to asi takto, ţe na ovplyvňovanie miestnej politiky by sme mali komunikovať s ľuďmi, organizáciami, s reprezentantmi katolíckej cirkvi, na Slovensku ešte nie je zaloţená kresťanská únia ţien, ţenská otázka sa vynorila len v posledných rokoch pod vplyvom Európskej únie cez prostredníka Viedeň, ktorá na nás tlačí, aby sme sa ţenskou problematikou v rámci Európskej únie zaoberali. Je to chápané trošku feministicky, takţe myslím si, ţe určite je veľmi vhodná reakcia zo strany kresťanských ţien, aby vedeli formulovať svoje názory. Avšak cirkev v minulých rokoch nás tomuto neučila, ja sama osobne som
pochopila, ţe ţenskou otázkou sa treba zaoberať, aţ keď som mala tri deti. Bolo by na miestnej úrovni treba nájsť podporu v katolíckej cirkvi, ktorá by koordinovala prácu laikov. Pociťujeme nedostatok strednej generácie v aktivitách cirkvi, nakoľko sú zaťaţení prácou a starostlivosťou o rodinu, a tým pádom ich poţiadavky nie sú formulované a mnohokrát ľudia odchádzajú z cirkvi práve v tomto veku. Po dialógu s organizáciami treba, aby nastúpil „networking“. Je dobré ak biskup reprezentuje také ţenskú problematiku alebo teda rodinnú problematiku a vie formulovať poţiadavky smerom na biskupskú konferenciu alebo na ostatných reprezentantov cirkvi. Na lokálnej úrovni nesmieme zabúdať na finančné prostriedky, treba učiť ľudí nie len chodiť do kostola, ale aj pracovať ako laikov, čiţe hľadať aj spôsoby vo verejnom ţivote, nájsť peniaze, písať projekty, lobovať pre ţenskú otázku. Čo sa týka medzinárodnej úrovne, je dobré byť členom asociácie, vytvárať asociáciu, bol tu spomenutý aj prístup k iným cirkviam, proste pripojiť sa k ekumenickým stretnutiam iných cirkví, posilniť dialóg s najbliţšími susedmi, napríklad pre nás je to Poľsko a Maďarsko, a moţná urobiť si minikonferenciu, len tak ako v bezprostrednom styku. Čo sa týka profesionalizácie, treba vedieť formulovať svoje názory, čo znamená študovať oficiálne politické dokumenty, porovnávať ich, rozprávať o nich, vedieť dať aj nejaké verejné vyhlásenia alebo prípadne poslať oficiálne listy, keď sa nám nepáči trebárs niečo v masmédiách alebo máme voči niečomu výhrady, takţe ak existuje na to nejaké teleso, tak vie vyjadriť názor za väčší počet ľudí. Európske dimenzie chápeme vstupom do medzinárodného dialógu prostredníctvom konferencií, kde sa učíme reflektovať problémy svoje aj iných a informovať zasa smerom dolu. A je na európskej úrovni dôleţitý networking s organizáciami podobného zamerania a preberanie ich skúseností. Skupina 3 Naše skupina se skládala z devíti členek, pět z Rumunska, dvě z Chorvatsk a, jedna z Bulharska a jedna z Bosny. Jsme si vědomy toho, ţe pocházíme z různých prostředí a ţe v těchto zemích jsou různé vládní struktury. Nicméně jsem se dohodly na některých bodech a v podstatě jsme si vytvořily takové čtyři strategie, které vycházejí z mnoha stanovisek. Především (1) pokud chceme ovlivňovat politickou situaci ve svých zemích, musíme především pochopit, co je vlastně naše identita jakoţto lidské bytosti - jakoţto členky katolické církve především prostřednictvím modlitby za ţivot a v ţádném případě se neuchylovat k nějakému agresivnímu postupu. Dále jsme zjistily, ţe je velice důleţité (2) mít nějaké východisko, východisko z kterého budeme poznávat situaci ve společnosti a budeme si vyměňovat zkušenosti. Musíme být informovány, pokud chceme mít vliv na situaci i na naší profesionální úrovni, a musíme právě prostřednictvím profesionálního ţivota tyto informace získávat, pokud chceme měnit ţivot v naší společnosti a to, jak vypadají vládní struktury v našich zemích. Dále (3) pokud si chceme být nějakým způsobem vědomy politického ţivota a jaká jsou stanoviska jednotlivých politiků a chceme pochopit jejich rozhodnutí, tak bychom měly vstoupit do těchto politických struktur, abychom skutečně rozvíjely komunikaci mezi vládními strukturami a obyčejnými lidmi, zejména ţenami. Neměly bychom se obávat toho, ţe vstoupíme do politických stran. Tyto strany přece nejsou rezervovány pouze pro muţe. Proto je zapotřebí, abychom se staly členkami stran, jestliţe chceme, abychom rozuměly politice a abychom byly slyšet, abychom byly slyšeny. A dále (4) se domníváme, ţe účast v mezinárodních konferencích, jako je tato, nám dává příleţitost k tomu, abychom popsaly naši situaci, seznámily vás s politickou situací v našich zemích a abychom vlastně prezentovaly tuto politickou situaci představitelům jiných
evropských zemí; ti představitelé potom dokáţí předat tyto informace svým vládám a svým politikům, kteří svým způsobem jsou nějak napojeni na naše země a mohli by eventuelně ovlivňovat situaci v našich zemích zv nějšku, mohli by učinit určitá rozhodnutí či doporučení. Čili to je pro nás velice dobrá příleţitost, účastnit se takové mezinárodní konference, jako je tato naše. Setkáváme se tady s různými lidmi z různých zemí, kteří nám mohou dát doporučení, rady, mohou se s námi podělit o své obtíţe a dokáţí vidět naši situaci nejen prostřednictvím našich zkušeností, ale také objektivně, a mohou nám pomoci popisem situace, která existuje naopak v jejich zemích. Skupina 4 Naše skupina měla osm členek: šest ze Španělska, jednu členku z Francie a jednu z Itálie. Diskutovaly jsme zejména o situaci, která panuje v našich zemích, kde velkým problémem je chudoba. Proto naším cílem by měl být blahobyt pro všechny bez ohledu na pohlaví. Pak jsme diskutovaly o určitých prioritách, na nichţ jsme se dohodly, ţe jsou to ty nejdůleţitější priority pro naše země. Zdůraznily jsme následující strategie – je jich pět. Předně povzbuzovat lidi k tomu, aby se sdruţovali, protoţe samozřejmě úkoly se řeší daleko efektivněji ve skupinách neţli individuálně. Za druhé dosáhnout toho, aby si naše asociace byly vědomy kulturních, politických a sociálních témat, aby se aktivně snaţily účastnit občanského ţivota. Za třetí dosáhnout toho, aby si všechny ţeny začaly být vědomy svých hodnot, schopností a moţností. A ty priority, které jsme převzaly z Canberry (poslední generální shromáţdění WUCWO v r. 1997), předat ţenám, aby tyto ţeny získaly schopnosti a způsobilosti k tomu, aby ty priority prosazovaly. Za čtvrté: prosazovat rovnost počínaje v rodinách, to znamená uvádět do ţivota to, co říkáme, tedy ţe ţeny by se měly podílet stejným dílem jako muţi na rodinném ţivotě. A za páté je to další priorita z Canberry, která se týká násilí, zejména domácího násilí, ta by měla stát na prvním místě, povaţujeme to za absolutně základní. Zejména proto, ţe je zapotřebí, abychom se vzájemně respektovali, měli k sobě úctu, nejenom vůči ţenám, ale vůči všem lidem, a abychom vytvářeli místa, kde bude moţné ţenám naslouchat. Diskutovaly jsme takový příklad, který navrhla v Ţenevě Francie: ve Francii existuje určitá asociace, na půdě této asociace jsou organizovány různé skupiny katolických i nekatolických ţenských organizací a vytvářejí jakousi platformu pro diskuse, kde si navzájem naslouchají a vyměňují si názory. Děkuji vám. Skupina 5 Skupina měla celkem třináct členek – šest z Holandska, dvě z Norska, tři z Dánska a dvě ze Švédska. Skupina pracovala velice aktivně, hovořila o celé řadě témat. Zabývaly jsme se dvěma hlavními tématy: o politice, o sociálních aspektech politiky, o tom, jak ovlivňovat tuto politiku a něco s ní dělat, a potom druhé téma – silná pozice ţen v církvi. Sociální aspekty, ty se týkaly především neplacené práce, placené práce, méně placené práce – a najít vlastně nějakou rovnováhu v tomto mezi muţi a ţenami. Jaké byly návrhy: především zvyšovat povědomí o sobě samotných, o rodinách, o tom, jak skloubit ţivot rodiny a profesní ţivot a uvědomovat lidi o tom, ţe jsou zde věci, které je zapotřebí změnit anebo vylepšit. A tak, jak jste tu uţ řekly, jen velmi málo z nás se skutečně chce zapojit do politiky, takţe jsme si říkaly, ţe je zapotřebí zvolit aktivní lobování, abychom začaly skutečně zvát lidi, kteří jsou v politických rozhodovacích pozicích, na různé schůzky, abychom začaly skutečně budovat ony vzájemné sítě a samozřejmě vzít na sebe zodpovědnost, ţe i my musíme pro sebe něco udělat. A ta druhá otázka, ta se týkala církve a ţen. Mnohé ţeny litovaly toho, ţe toto téma nebylo zařazeno do plenární diskuse, a dohodly jsme se, ţe by bylo velice uţitečné,
kdybychom mohly o tomto tématu hovořit otevřeněji, protoţe se zdá, ţe v kaţdé zemi, v kaţdé skupině se o tom hodně hovořilo, ale myslím si, ţe jsme o tom měly hovořit i na plenárním zasedání. Takţe padl takový návrh, ţe by bylo dobré, kdybychom začaly prohlubovat kontakty s biskupy, s dalšími autoritami našich organizací, vytvořily jakýsi dialog. Jakoţto skupina jsme došly k názoru, ţe kaţdá z nás by měla vzít za sebe zodpovědnost. Jestliţe chceme něco změnit, musíme za to být zodpovědny. Ale velice často církev a její představitelé biskupové si toho nejsou vědomi. Čili my se domníváme, ţe je zapotřebí vzít na sebe zodpovědnost a oznámit to. Takţe jsme připravily dopis, který bychom chtěly rozeslat našim biskupům. Píšeme v něm, ţe bychom chtěly otevřít dialog, ţe se domníváme, ţe je zapotřebí skutečně začít komunikovat s církevními hodnostáři. Myslíme si, ţe skutečně otevřený dialog mezi církevními hodnostáři a mezi ţenským hnutím je velice dobrý. A biskupové, někteří zástupci biskupů nebo alespoň někteří by o tom mohli začít otevřeně hovořit, jak tedy toto uvést do praxe. A pokud to takto formulujeme v dopise, tak si uvědomí, ţe je to skutečně otázka k řešení a ţe je zapotřebí se této otázce skutečně věnovat. Mám tady takovou broţurku, která mě velice inspirovala.. Je od výboru amerických biskupů, kde se hovoří o úloze ţen v církvi a ve společnosti. Myslím si, ţe skutečně by tato broţurka mohla být inspirující i pro ten dialog mezi kněţími a biskupy a ţenskými organizacemi, protoţe je napsána americkými biskupy a je to výsledek dvouleté práce ţen, ţenských organizací, katolických organizací. Říká se tam, abychom včlenily, vtělily talenty a dary , které mají ţeny, do činnosti a ţivota církve, abychom tím zvýšily kvalitu ţivota církve. Čili pokud budete chtít, můţeme se nechat tímto inspirovat. Skupina 6 Budu mluvit za skupinu, kde jsme se sešly ţeny ze Švýcarska, z německé i francouzské oblasti a byly tu také ţeny z Německa. Nechápaly jsme se témat, o kterých se debatovalo minule. Ale debatovaly jsme o tom, jaké strategie můţeme vypracovat na lokální, národní a evropské úrovni. Tomuto tématu jsme se věnovaly a vycházely jsme z toho, co Marie dnes ráno řekla, totiţ ţe na základě dosavadní konference bychom si měly vyměnit praktické zkušenosti a tipy. Ptaly jsme se, jak lze lobbistickou práci realizovat v politice třeba k tématu rovnosti příleţitostí; v různých zemích toto probíhá jinak. Zjistily jsme, ţe ve Švýcarsku ţenské svazy jsou v kontaktu s politikou, politikové se ptají těchto svazů na konkrétní otázky, 50 aţ 60 setkání se koná za rok, k těmto otázkám politiků mohou ţeny vypracovat jisté zprávy, postoje, tyto postoje jsou akceptovány, samozřejmě je tu kooperace mezi různými ţenskými organizacemi, ty jsou ţádoucí, a ulehčují velmi často prosazování názorů na politické úrovni. Například názory na partnerství, kde jsou oba partneři stejného pohlaví, o splittingu, o otázkách ochrany přírody se vypracovávají, existují skupiny ad hoc vytvořené, které mohou pracovat několik měsíců či rok, a ţeny tam zdarma pracují a formulují postoje k těmto otázkám. Ve Švýcarsku existuje dále několik pracovních skupin, které jsou také obsazeny dobrovolnicemi, je to oblast stát, společnost, sociální úkoly a církev. V tomto přístupu k prosazování politických témat vidíme velice dobrou šanci, protoţe to je spolupráce mezi politiky i svazy, názory svazů a zkušenosti svazů jsou skutečně vyslechnuty. V Německu to vypadá trošičku jinak. Tam v obou velkých organizacích pro ţeny jsou různé postupy, jak se pracuje. Jediné, co je společné, je, ţe abychom mohly
prosazovat politické nároky, musíme spolupracovat v Německé radě ţen a je důleţitá spolupráce s dalšími konfesními svazy, jako je např. Katolická mládeţ, debatujeme s Evangelickou pomocí ţenám a názory prosazujeme i směrem ven k politikům. V Německu pracujeme na politických projektech a kampaních společně s Adveniat, Renovabis a jinými církevními společenstvími. Dobré zkušenosti má Katolický svaz ţen v Německu během posledních let, kdy byly vytvářeny politické a společenské komise- tím je zaručena rychlá a silnější reakce a lepší odezva na politické rovině. Zjistily jsme, ţe kdyţ chceme něčeho dosáhnout, musíme být silně propojeny s jinými stejně orientovanými uskupeními, ţe ten kontakt musí být co nejlepší. Druhý aspekt, který jsme debatovaly – a vycházely jsme přitom z praxe, byla práce s médii. Ve všech zemích jsme zjistily, ţe ţeny, ţenské svazy, ţenské organizace velmi často mají mnoho problémů s médii. Většinou jsou do médií přijímána jenom skandální témata, ale my si myslíme, ţe by mohlo být cestou, kdybychom si jen stále nestěţovaly na to, jak ošklivě s námi zachází tisk, ale měly bychom se spíš porozhlédnout, jak média fungují, měly bychom navazovat osobní kontakty s lidmi z tisku, a je také důleţité, abychom se profesionalizovaly v e své práci co moţná nejvíce. Musíme se dále vzdělávat, zejména ţeny, které pracují v našich svazích jako odbornice pro tisk, pověřenkyně pro tisk. Ne tak obtíţné je to právě na regionální úrovni, tam není tak obtíţné prosadit zájmy ţen, ale na nadregionální a národní rovině je to obtíţnější. Jako další aspekt nás napadlo, ţe bychom měly vyuţít nová média. Francouzsky mluvící Švýcarsko a sestry odtamtud nám sdělily, ţe mají katolické noviny, ale i tam jsou problémy prosadit, aby ţenská témata byla také zpracovávána, zmiňována. Mělo to být několik podnětů, jak můţe fungovat spolupráce kooperací s jinými uskupeními, s jinými konfesními či politickými svazy. Děkuji vám. Ještě jednu větu, týkající se dopisu panu Herzogovi. My jsme ten dopis prodiskutovaly a naše skupina se shodla na tom, ţe tento dopis bude plně podpořen. Skupina 7 Šest našich členek bylo z Británie a dvě z Irska. Na našich ostrovech pracujeme na místní a na národní úrovni a podle našeho názoru je evropská úroveň trochu naší slabinou. Máme samozřejmě také vstupy prostřednictvím našich styků se Spojenými národy na mezinárodní úrovni. Jako příklad jsme si vybraly tři témata, která jsou velmi relevantní právě v současné době. Předně jsou to uprchlíci a ti, kdo hledají azyl. Tohle je pro Irsko nový problém a máme zatím problém toto téma zpracovat na národní úrovni. Ve Spojeném království se tomu nevládní organizace věnují uţ velmi dlouho a poskytují finanční i výchovnou pomoc a útočiště a další podporu. Hovořily jsme také o lobování. Například Ţenská katolická liga má pozorovatele v parlamentu. Povzbuzujeme naše členky, aby psaly svým poslancům. Někdy pracujeme také ekumenicky. Někdy se snaţíme povzbuzovat naše poslance, aby do svých hledisek zahrnuli také křesťanská stanoviska. Také prostřednictvím Nár odního výboru katolických ţen jsme byly přizvány, abychom se účastnily školení pro imigrační úředníky na bodech vstupu do Irska. Je zapotřebí více evropské dimenze, abychom si vyvinuli určitou evropskou politiku týkající se uchazečů o azyl. Druhým tématem byla média, coţ je pro nás velký problém. Například jedny z našich novin naprosto podkopaly práci Ligy katolických ţen, kdyţ ve vztahu k uchazečům o
azyl naznačili, ţe v podstatě její práce je na nic, a jak by bylo lépe vynakládat peníze jinak. My si myslíme, ţe je moţné si na lokální i národní úrovni počínat lépe. Například stejně jako v Německu bychom potřebovaly určité profesionální školení pro média, abychom jim vštípily určité křesťanské vnímání problémů uchazečů o azyl. Také bychom potřebovaly vyvinout společnou strategii ve vztahu k dalšímu fenoménu, a to je násilí. Třetím tématem je harmonizace práce, pracovního zatíţení a rodinných odpovědností. Hovořily jsme také o tom, co se děje v péči o děti a podpory pro rodiny, a tohle se týká jak muţů, tak ţen. Na národní úrovni, jakoţto křesťanské ţeny, musíme – a také to děláme – lobovat pro to, aby ţeny i muţi měli skutečnou moţnost volby, politika ve vztahu k rodině musí být přátelská vůči rodině. Ţeny i muţi musí mít moţnost například pracovat doma a musí také být za práci doma, za práci v domácnosti, finančně odměňováni. Zaměstnavatelé by měli být finančně stimulováni k tomu, aby zaváděli politiku rovných příleţitostí, aby umoţňovali nejenom mateřskou, ale také otcovskou dovolenou. V Evropě máme napojení na ţenské lobby Evropské unie, kde se zdůrazňuje přístup k rodině jako základní jednotce společnosti. Skupina 8 Naše skupina se skládala ze zástupkyň bývalých republik Sovětského svazu. Jaké jsou společné charakteristiky našich zemí: Po celých desetiletích totalitního reţimu naše ţeny za prvé chtějí myslet samy za sebe. Dále obávají se toho být aktivní a za třetí neznají svá práva. Pro nás jsme rozhodly, ţe toto jsou ty nejdůleţitější problémy, a sice ţe ţeny se bojí a neznají, neznají – nevědí jak. Druhá taková společná charakteristika, je ekonomická situace, která panuje v našich zemích. Ţeny se strašně bojí toho, ţe přijdou o svou práci a ţe ztratí své určité sociální postavení. Dalším velkým problémem je to, ţe ty organizace, které v západních zemích tak výborně fungují, v bývalém Sovětském svazu zkrátka nefungují, anebo zašly na úbytě poté, kdy zanikl Sovětský svaz. Vezměte si například odborové svazy. A ještě jeden velice specifický problém, který můţe být zajímavý pro ţeny ze západních zemí: spousta podniků, spousta firem, které nemohly fungovat ve vašich zemích, zcela běţně přišly k nám. To znamená, u nás dělají, co se jim zachce, aniţ by musely dodrţovat nějaká práva, nejen ţen, ale i muţů, vůbec lidí. Takţe k čemu jsme dospěly, co můţeme dělat v této situaci. Rozhodly jsme se, ţe můţeme a musíme začít od samotného začátku, to znamená od sebe samých, od našich myslí. Rozhodly jsme se, ţe musíme být aktivní a ţe se musíme bránit pomocí solidarity a aktivity. V našich zemích, to znamená v Rusku, v Litvě, v Lotyšsku, máme velice dobré zákony, máme dobré ústavy. Ale – nevím jak to přesně říci – není tam mechanismus toho, jak ty zákony potom uplatňovat v praxi. To znamená, ţe je potom zapotřebí mít určité vyhlášky ministerstev a vlády, které potom budou prosazovat tuto legislativu. To znamená, ţe pro firmu musí být ziskové, aby poskytla práci mladé ţeně, ţeně, která má dítě. Pokud nebudeme mít takovéto mechanismy, nebude to fungovat. A proč je nemáme? Protoţe ještě neţijeme v demokratické společnosti – to za prvé. Za druhé proto, ţe u nás panuje obrovská korupce. Někdy to vypadá jako jakýsi začarovaný kruh, který je beznadějný, ale musíme něco dělat, musíme se pokusit, protoţe nám nepomůţe nikdo jiný, neţli my samy, alespoň se tak domníváme. Takţe musíme spolupracovat těmi zdravými zdroji, ţenskými organizacemi, ale i s organizacemi muţů. Protoţe například v Rusku v podstatě nejsou ţádné organizace ţen; v Litvě a v Lotyšsku ano, ale v Rusku skutečně ţádné organizace ţen nejsou. Jak to tedy prosazovat. Myslím si, ţe ta cesta vede přes
prosazování dobré legislativy. Velice dobrým příkladem je právě spolupráce mezi Litvou a dalšími zeměmi. Uţ jsem hovořila o vzdělávání, hovořila jsem o legislativě, zmínila jsem ta informační střediska. Zazněly tady pochyby ohledně kvót pro ţeny v politice a v zastoupení ţen ve vládách, v parlamentech, ale my jsme dospěly k názoru, ţe pro nás by patrně ty kvóty mohly být uţitečné. Nicméně chtěla bych ještě jednou říci, ţe pro naše země to nejdůleţitější je aktivita, solidarita a vzdělávací činnost, vzdělávání ţen a poučování ţen o jejich vlastních právech. Děkuji vám za pozornost.
Dopis Romanu Herzogovi Na závěr konference přijaly účastnice následující dopis: Váţený pane Herzogu, Píšeme vám jako zástupkyně katolických ţenských organizací z 24 zemí Evropy a současně evropské členky Světové unie ţenských katolických organizací, WUCWO, které se právě sešly v Praze na konferenci k tématu „Rovnost příleţitostí ţen a muţů“. S velikým zájmem jsme diskutovaly o vznikající Chartě základních práv evropské unie. Chartu vítáme a spojujeme s ní naději, ţe bude slouţit porozumění co se týče společných hodnot a nezpochybnitelných základních práv, které by Evropskou unii měly utvářet. Pozitivní aspekt: equal opportunities Je velmi pozitivní, ţe rovnost příleţitostí a stejné zacházení se ţenami i s muţi je v článku 22 explicitně označeno jako základní právo. Rovněţ by bylo moţné uvést i další pozitivní aspekty. Negativní aspekty: Musíme upozornit zejména na dva nedostatky, které by určitě měly být odstraněny: No reference to God Vzhledem k duchovně-historickým kořenům Evropy a významu, jaký má křesťanská víra pro vznik našeho světového řádu, je z našeho hlediska nepřijatelné, ţe v preambuli nynějšího návrhu chybí výslovný odkaz k Bohu. Jakýkoliv ţebříček hodnot, které si evropské společenství stanoví, by neměl přirozené východisko, kdyby nebyl vázán na Boha. V mnohých evropských ústavách se toto poznání zrcadlí. No support for families Znepokojující je pro nás rovněţ fakt, ţe aktuální návrh dále oslabuje postavení rodiny. Není oceněn význam rodiny pro vývoj dětí a budoucnost společnosti a rovněţ není samostatně zmíněna nutnost zvláštní podpory pro rodiny.
Váţený pane Herzogu, velmi bychom vás chtěly poprosit, abyste v následujících etapách práce na Chartě dohlédl na to, aby byla ke zmíněným bodům znovu otevřena diskuse a byly zohledněny naše myšlenky. Se srdečným pozdravem pořadatelky a účastnice konference V Praze dne 3. září 2000
5. Výroční Sněm UKŢ (25. 11. 2000) Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius: Proslov ke Sněmu UKŢ Jsem velmi rád, ţe u příleţitosti vašeho výročního sněmu jsem opět s vámi. Velmi mě těší vaše aktivita, kterou vyvíjíte v zájmu toho, aby stále rostlo povědomí o poslání katolických ţen v naší zemi. Vaše iniciativa je velmi přesvědčivá i proto, ţe mnohé z vás přijely i zdaleka, byť je dnes nad obyčej chladno. Jsem tedy potěšen z celého srdce. Můj proslov sleduje linii nauky, kterou Sv. Otec neustále předkládá na téma „Ţena“, téma, které mu velmi leţí na srdci. 1. V tomto posledním roce se toto papeţovo úsilí ukázalo zvlášť výrazně. V rámci nesčetné řady slavností Jubilejního roku byla slavena Jubilejní pouť rodin, při níţ papeţ ve svém proslovu k mnoha tisícům rodin, které se sjely ze všech pěti kontinentů, zdůraznil povolání, význam a hodnotu rodiny v Boţím plánu. Ale nechci v té souvislosti opominout všechny další slavnosti jubilea – dětí, práce, kultury, škol atd., jichţ se vţdy zúčastnily četné ţeny. V r. 1999 učinil Sv. Otec velmi významné gesto: prohlásil patronkami Evropy tři ţeny, tři velmi významné postavy minulých i současných dějin, tři světice, které oslovují srdce všech, ale zvláště srdce vás, ţen: sv. Brigitu Švédskou, matku rodiny a posléze zakladatelku řádu, velkou mystičku, přitahovanou Kristovým utrpením, které s velkou láskou následovala pří své cestě do Svaté Země; sv. Kateřinu Sienskou, dominikánskou terciářku, apoštolku Krve Kristovy, učitelku pokoje a smíření mezi znepřátelenými lidmi i národy, která obětovala všechny své síly pro církev a pro papeţe; a sv. Terezii Benediktu od Kříţe, Edith Steinovou, karmelitánskou mučednici, obětovanou v Osvětimi jako smírnou oběť za ţidovský národ, jehoţ byla příslušnicí. Tři výmluvné symboly nesmírných moţností, otvírajících se přede všemi ţenami ve všech oblastech jejich soukromého ţivota i veřejného působení. Připomínám téţ velmi významný Dokument o ţeně („Mulieris dignitatem“), vydaný před několika lety, který jistě znáte a jímţ se jistě zabýváte. 2. Chtěl bych dnes ale zvláštním způsobem zůstat u „Poselství papeţe Jana Pavla II. k oslavě světového dne míru“ z 1. ledna 1995, které má pro vás obzvláštní význam. Jeho tématem je totiţ: Ţena, vychovatelka k míru. Je důleţité, abychom společně vyslechli slova Sv. Otce. Čtu: Ţeny míru Aby ţena mohla vychovávat k míru, musí jej pěstovat nejprve sama v sobě. Vnitřní mír vychází z vědomí, ţe mě Bůh miluje, a z vůle jeho lásku opětovat. Dějiny jsou bohaté na obdivuhodné příklady ţen, jeţ z tohoto vědomí vycházely a dokázaly úspěšně čelit obtíţným situacím vykořisťování, diskriminace, násilí a válek. Mnoho ţen ovšem ještě nedospělo, zvláště vinou sociálních a kulturních podmínek, k plnému vědomí své důstojnosti. Další jsou oběťmi materialistického a hédonistického
smýšlení, jeţ v nich vidí pouze objekt potěšení a organizuje jejich vykořisťování, dokonce i ve velmi mladém věku, formou podlého obchodu. Těmto obětem by měly věnovat zvláštní pozornost především ty ţeny, které díky výchově a schopnosti vcítění jsou schopny jim pomoci při objevování jejich vlastního vnitřního bohatství. Ať ţeny pomáhají ţenám a získávají přitom podporu v cenných a účinných příspěvcích, které mohou za tímto účelem nabídnout různé spolky, hnutí a skupiny, z nichţ mnohé to činí z náboţenských pohnutek a jiţ to dokázaly. Při výchově dětí připadá role prvořadého významu matce. Díky zvláštnímu vztahu, který ji k dítěti pojí především v prvních letech ţivota, mu poskytuje onen pocit jistoty a důvěry, bez něhoţ by stěţí správně rozvíjelo svou osobní identitu a později navazovalo pozitivní a plodné vztahy k ostatním lidem. Tento prvotní vztah mezi matkou a dítětem má kromě toho v náboţenské rovině zcela specifickou výchovnou hodnotu, protoţe umoţňuje dávno předtím, neţ začne formální náboţenská výchova dítěte, základní orientaci jeho mysli a srdce na Boha. V této rozhodující a citlivé úloze by neměla být ţádná matka ponechána o samotě. Děti potřebují přítomnost a starostlivost obou rodičů, kteří svou výchovnou úlohu plní především prostřednictvím vlivu plynoucího z jejich vlastního chování. Způsob, jakým se utváří vztah mezi manţeli, hluboce působí na psychologii dítěte a ovlivňuje v nemalé míře ty vztahy, které si dítě tvoří k svému bezprostřednímu okolí, a také ty, jeţ bude dále navazovat v průběhu další své existence. Tato prvovýchova má zásadní význam. Pokud jsou v ztahy k rodičům a k dalším členům rodiny neseny v laskavém a pozitivním duchu, učí se děti na ţivých zkušenostech hodnotám, jeţ posilují mír: lásce k pravdě a spravedlnosti, smyslu pro odpovědnou svobodu, úctě a váţnosti k ostatním lidem. Zároveň tím, ţe vyrůstají v přátelském a srdečném prostředí, mají hned také moţnost samy vnímat lásku Boţí, jeţ se zrcadlí v jejich rodinných vztazích, coţ jim umoţňuje dozrávat v takovém duchovním klimatu, které je orientuje na otevření se ostatním lidem a na darování se bliţním. Výchova k míru neustává přirozeně v ţádné vývojové fázi dítěte a vyţaduje mimořádnou péči v obtíţném období dospívání, kdy přechod od dětství k dospělosti není pro dospívajícího, který je povolaný k zásadním ţivotním rozhodnutím, bez nebezpečí. Tváří v tvář výchovnému úkolu se rodina představuje jako »první a stěţejní škola sociálního chování«, jako první a stěţejní škola míru. Není těţké si proto představit dramatické důsledky, jimţ jsou vystaveni členové rodiny, jestliţe se rodina dostane do hluboké krize, která ohroţuje její vnitřní rovnováhu nebo ji dokonce rozvrátí. Často jsou ţeny v takové situaci ponechány samy. Právě tehdy by se jim ovšem mělo dostat odpovídající pomoci nejen od konkrétních solidárních rodin, náboţenských společenství, dobrovolných skupin, nýbrţ také od státu a od mezinárodních organizací, a to prostřednictvím vhodných struktur lidské, sociální a ekonomické podpory, která by ţenám umoţnila zabezpečit potřeby dětí, aniţ by přitom musely být nadměrně okrádány o nezbytnou matčinu přítomnost.“ 3. Vychovatelské poslání ţeny začíná v rodině. A papeţ ještě zdůrazňuje tuto pravdu – vidíte, jak silně mu to leţí na srdci! – v kázání, jeţ proslovil 15. října 2000 během mše sv. pro rodiny, které se účastnily oné jubilejní pouti, o níţ jsem se jiţ zmínil. Papeţ řekl: „Od rozbřesku stvoření tkví na rodině ţehnající pohled Boţí. Bůh stvořil muţe a
ţenu na svůj obraz a dal jim zvláštní úkol vytvořit lidskou rodinu: »…poţehnal jim a řekl jim: Ploďte a mnoţte se a naplňte zemi« (Gn 1,28). Vaše jubilejní pouť, drahé rodiny, je zpěvem chvály za to původní poţehnání. To poţehnání spočinulo na vás, křesťanští manţelé, kdyţ jste si při vaší svatbě před Bohem přísahali věčnou lásku. Ano, ať vám ţehná Pán, pramen ţivota! Otevřete se stále novému proudu tohoto poţehnání. Ono nese v sobě tvůrčí a obnovující sílu, schopnou odstranit kaţdou únavu a zajistit trvalou svěţest vašemu obdaření potřebou vzájemného přijímání se. Člověk není učiněn pro samotu, nese v sobě povolání ke vztahům… Nepostačují mu pouhé funkční vztahy. Potřebuje mezilidské vztahy plné niterného nabízení a dávání. Jejich základem jsou vztahy, uskutečňující se v rodině: vzájemné vztahy mezi manţeli a vztahy mezi rodiči a dětmi.“ 4. Sv. Otec si je stále vědom obtíţí, které přináší ţenám kaţdé spoluţití, rodinné i společenské. Proto jim také nepřestává vyjadřovat svoji vděčnost. Nejkrásnějším způsobem to učinil ve svém velkém Dopisu ţenám, také z r. 1995, kdyţ opakuje své „Díky ti, ţeno“: „Díky ti, ţeno – matko… Díky ti, ţeno – manţelko… Díky ti, ţeno – dcero a ţeno – sestro… Díky ti, ţeno pracující… Díky ti, ţeno zasvěcená… Díky ti, ţeno, za to, ţe jsi ţenou. Vnímavostí, které je vlastní tvému ţenství, obohacuješ pochopení světa a přispíváš k plné pravdivosti lidských vztahů.“ Tuto vděčnost vyslovuji všem Vám, milé členky Unie katolických ţen. Jsme v období Velkého jubilea; v období, kdy milost Boţí se, hojněji neţ obvykle, dává skrze obrácení srdce, skrze osobní setkání s Jeţíšem Kristem, Spasitelem světa, skrze projevování lásky a odpouštění. T ím se Jubileum stává vnitřním a zevnitř obnovovaným proţitkem. Přeji vám, abyste z něj mohly vytěţit všechen moţný uţitek pro váš osobní, rodinný i veřejný ţivot; a také pro pečující práci Unie. Pán ať vám ţehná a rozhojňuje plody vaší práce, tak důleţité v naší době: pro ţenu, aby její hodnota byla vţdy plně respektována, pro společnost, aby katolické ţeny prostoupily svou přítomností nejrůznější oblasti jejího ţivota, a také pro všeobecnou i místní církev, která tak mnoho očekává od vás a od vašeho apoštolského úsilí. +Mons. Giovanni Coppa, apoštolský nuncius
JUDr. Marie Boháčová: „Rovné příleţitosti pro ţeny i muţe“ a co se za tím skrývá…? (předneseno na sněmu UKŽ) Mezi přítomnými, myslím, nebude nikdo, kdo si pod tímto pojmem nic nepředstaví, přesto jsou mnohé představy zatíţeny nejrůznějšími předsudky. Jak víte, v září 2000 jsme na tomto místě uspořádaly konferenci s tématem „Rovné příleţitosti pro ţeny a muţe“ a podle příkazu apoštola sv. Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se drţte…“ (1 Sol, 5, 21) jsme se ve společenství ţen z obou částí Evropy snaţily hledat odpověď na shora poloţenou otázku. Teorie „rovnosti muţů a ţen“ se postupně vyvíjela spolu s emancipačními snahami ţen a v posledních letech se v rámci zemí Evropské unie hovoří o tzv.: rovných příleţitostech. „Teorie rovnosti muţů a ţen důsledně vychází z respektu k odlišnostem mezi muţi a ţenami a potlačuje jakékoliv snahy tyto odlišnosti zastírat nebo bagatelizovat. Uznává přitom nejen odlišnosti biologické a fyzické, ale i rozdíly dané různými vzorci chování, růzností sociálních funkcí a rolí, odlišnými ţivotními aspiracemi a prioritami. Podstatou teorie rovnosti muţů a ţen je právo na stejnou míru příleţitostí dosáhnout ţivotního uspokojení, které bývá zpravidla u muţů a u ţen představováno preferencí odlišných ţivotních hodnot. Základními obecnými předpoklady dosaţení stejné míry ţivotního uspokojení je zejména moţnost rovného přístupu muţů a ţen ke zdrojům veřejných financí, ke zdrojům veřejné moci, resp. k odpovědnosti za její výkon, rovného přístupu ke vzdělání a k zaměstnání.“ (Převzato z materiálů Ministerstva práce a sociálních věcí ČR) Teorie rovných příleţitostí se zabývá těmito tématy: zaměstnanost, rovné odměňování, flexibilní pracovní doba a nové formy práce, harmonizace pracovního a rodinného ţivota, péče o děti a závislé osoby, podíl muţů a ţen na rodinných povinnostech, ulehčení návratu ţen na trh práce, rodičovská dovolená, podíl placené a neplacené práce, role starších ţen, podíl muţů a ţen na rozhodovacích procesech, v managementu firem, ve státní správě, v zastupitelských orgánech. Patří sem také násilí na ţenách, sexuální obtěţování, ale i rozšiřování Evropské Unie a s tím spojená legislativa. Jak vidíte, jednotlivá témata jsou z okruhu rodinné a zaměstnanecké politiky státu a dle mého názoru by název „Rodinná politika“ byl u nás mnohem vstřícněji přijímán neţ ze západu přejaté „rovné příleţitosti“, neboť výsledkem zkoumání a uplatňování poznaného v praxi bude nakonec ta konkrétní právní norma, která bude mít dopad do zaměstnaneckých poměrů a/nebo ovlivní ţivot členů rodiny. Prvá oblast, kterou jsem jmenovala – oblast zaměstnanosti – představuje stěţejní téma v otázce rovných příleţitostí. V padesátých letech byla situace v Západní a Východní Evropě odlišná. U nás byla stoprocentní zaměstnanost, ţenám se vnucovala snaha vyrovnat se muţům ve výkonu. Na západě byly zkušenosti s nezaměstnaností a s tím spojené ekonomické tlaky. Model otec-ţivitel rodiny a matka-vychovatelka přestával platit z důvodů ekonomických, ale i jiných. S uvolňováním morálky a
masovou rozvodovostí se do popředí dostávala otázka ekonomické závislosti ţen po rozpadu rodiny. Ţenská lobby bojovala za změnu sociálního systému, za ekonomickou nezávislost ţeny. Svou roli sehrála také snaha ţen po seberealizaci. Ţeny chtěly zhodnotit svá předchozí (většinou výborná) studia na trhu práce. Existuje názor – vyjádřeno velmi zjednodušeně – ţe čím dál na východ, tím více matriarchátu, čím dále na západ a na jih, tím přibývá patriarchátu. Ještě v sedmdesátých letech v Německu rozhodoval manţel o tom, kde bude jeho ţena zaměstnaná a co bude dělat. Mohl dát za svou ţenu výpověď jejímu zaměstnavateli. Naopak litevské ţeny měly uţ ve středověku právo dědit samostatně rodinný majetek. Silné postavení ţeny je patrno i z ruských lidových pohádek. Ale vraťme se zpět k otázce zaměstnanosti a rovného odměňování. Poţadavek rovných příleţitostí se důsledně promítá v římských smlouvách z roku 1957, kterými bylo zaloţeno Evropské hospodářské společenství. Při sjednávání Smlouvy o zaloţení Evropského hospodářského společenství (Římské smlouvy) trvali zástupci Francie na tom, aby smlouva zavazovala členské státy k dodrţování zásady, ţe ţeny budou mít právo na stejnou odměnu za práci jako mají muţi. Proti tomuto poţadavku zástupci ostatních smluvních stran nejprve namítali, ţe v hospodářské dohodě nemůţe mít místo závazek z oblasti lidských práv. Poté se postupně nechali přesvědčit na základě argumentace, ţe bez přijetí tohoto závazku by se v důsledku volného pohybu pracovníků zhoršilo pracovněprávní postavení Francouzek, které sice mají ve Francii garantováno právo na odměnu za práci za stejných podmínek jako muţi, ale mimo její území by ho garantované neměly. Rozdílné postavení zaměstnaných ţen v rámci Společenství by se tak stalo překáţkou volného pohybu pracovníků. Francouzský poţadavek byl akceptován v podobě čl. 119 smlouvy, který byl Amsterodamskou smlouvou z 2. října 1997 novelizován a přečíslován na čl. 141. Na uvedené ustanovení v průběhu doby navázala další opatření ve prospěch rovného zacházení s muţi a ţenami v zaměstnání, vytvářející formální základ evropské politiky rovných příleţitostí muţů a ţen. Článek 141 Smlouvy o zaloţení Evropského společenství zavazuje členské státy, aby respektovaly zásadu, podle níţ budou ţenám a muţům poskytovat za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty rovnocennou odměnu. Rovnost v odměňování pak konkrétně znamená, ţe muţi a ţeny zaměstnaní u téhoţ zaměstnavatele budou při úkolové mzdě odměňováni na základě stejného mzdového tarifu a při hodinové mzdě bude na stejný druh práce pouţita stejná hodinová sazba. Odměnou se však pro daný účel nerozumí pouze uvedené základní sloţky mzdy, příp. platu, ale i veškeré ostatní dávky, které zaměstnavatel přímo nebo nepřímo, v hotovosti nebo v naturáliích poskytuje zaměstnanci z titulu pracovního vztahu. (Převzato z materiálů MPSV) Postupně s formováním Evropských společenství byla vypracována strategie zaměstnanosti, která stojí na těchto pilířích: pracovní příleţitosti, rozvoj podnikaní včetně rozvoje podnikatelského ducha, flexibilita – přizpůsobivost firem, zaměstnanců a rovné příleţitosti. Při prosazování rovných příleţitostí dnes nejde uţ tolik o práva ţen, případně jejich seberealizaci, ale dle mého názoru se jedná o čistou ekonomiku. Evropa je zaloţena na výkonu, známkuje se hrubý domácí produkt, míra zaměstnanosti, snaha vyuţít maximálně pracovní potenciál muţů i ţen. Strategie špičkových firem vychází z důsledného prosazování téměř paritního zastoupení ţen v
managementu. Cenné jsou totiţ jejich zkušenosti, neboť dokáţí lépe vystihnout potřeby ţen a oslovit ţeny - spotřebitelky. Vyváţenost muţského a ţenského prvku ve vedení firmy je tím plusem, který pomáhá překonat konkurenci na trhu. Za směrnicemi Evropské unie – z roku 1975 (o realizaci zásady stejného zacházení pro muţe i ţeny, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornou přípravu a sluţební povýšení a pracovní podmínky), a dále z roku 1986 (o provádění zásady rovnosti zacházení mezi muţi a ţenami v aktivní činnosti, včetně zemědělství a samostatné výdělečné činnosti a o ochraně samostatně výdělečně činných ţen v těhotenství a mateřství) stojí snaha přivést ţeny na pracovní trh a vyuţít jejich potenciál i ve vedoucích funkcích. K tomu slouţí jednak zákaz diskriminace z hlediska pohlaví, ale i různé pozitivní akce. V souvislosti se zákazem diskriminace bych Vám pro zajímavost a pro příklad přiblíţila jeden soudní spor, který řešil Evropský soudní dvůr. Jednalo se o případ C33/89 Maria Kowalska kontra Freie und Hansestadt Hamburg z roku 1990: Na pracovněprávní poměr mezi paní Kowalskou a F. und H. Hamburg se vztahovala federální kolektivní smlouva pro zaměstnance státní správy. Podle článku 62 této smlouvy měli zaměstnanci pracující na plný pracovní úvazek nárok na odchodné v den, kdy odcházeli do důchodu. Zaměstnavatel paní Kowalské jí odmítnul vyplatit odchodné podle tohoto ustanovení z důvodu, ţe pracovala pouze na zkrácený pracovní úvazek. Protoţe paní Kowalská se povaţovala za oběť protiprávní nepřímé diskriminace, podala ţalobu k pracovnímu soudu v Hamburku. Tento soud poţádal Evropský soudní dvůr o rozhodnutí v této předběţné otázce: Je „nepřímou diskriminací ţen“ a tedy porušením článku 119 Smlouvy o zaloţení EHS z roku 1957 případ, kdy kolektivní pracovní smlouva platná pro veřejnou správu v SRN stanoví výplatu odchodného, avšak z poskytování tohoto odchodného vylučuje zaměstnance, kteří nepracují na plný pracovní úvazek (38 hodin týdně), jestliţe počet ţen pracujících na částečný pracovní úvazek je významně vyšší neţ podíl ţen pracujících na plný pracovní úvazek podle stejné kolektivní smlouvy? Evropský soudní dvůr rozhodl následovně: Článek 119 Smlouvy o zaloţení EHS má být vykládán tak, ţe vylučuje aplikaci takového ustanovení kolektivní smlouvy týkající se odměňování zaměstnanců veřejné správy, které stanoví, ţe zaměstnavatelé mohou vyloučit z nároku na odchodné při skončení pracovního poměru zaměstnance pracující na částečný pracovní úvazek v tom případě, kdy podstatně niţší procento muţů neţ ţen pracuje na částečný pracovní úvazek. (Převzato z Výběru judikátů ESD o rovných příleţitostech muţů a ţen, který vydalo MPSV). Positivní akcí jsou např. ta opatření, kdy při výběru stejně kvalifikovaných kandidátů např. na vedoucí místo, jsou upřednostněny ţenské kandidátky proti muţským, jestliţe jsou v příslušném oboru ţeny podreprezentovány. Sladit práci a rodinný ţivot napomáhá moţnost pracovat na částečný úvazek, flexibilní pracovní doba, ale i rodičovská, případně (např. ve Finsku) otcovská dovolená. Informatika také otevírá široké pole nových moţností, vyuţívání nových technologií a nových forem zaměstnanosti, jako je např. práce doma.
Další otázkou je péče o děti a závislé osoby. Zjednodušeně řečeno: jedna cesta je „dělba“, a to tak, ţe ţeny pečují a muţi zajišťují rodinu ekonomicky. Druhá cesta je, ţe veškerou péči převezme stát. Třetí cesta představuje rozloţení břemene na bedra muţe i ţeny. Nyní bych uvedla některé zkušenosti z Evropských severských zemí. V Dánsku byla zřízena funkce ministra pro otázky rovnosti příleţitostí. V současné době ji vykonává ţena a jejími prioritami jsou rovné moţnosti v účasti všech občanů bez ohledu na pohlaví na společenském dění, překonávání překáţek bránících ţenám vstupovat na trh a podílet se na rozhodování, jasné definování zodpovědnosti muţů vůči rodině, podíl muţů na domácích pracích a péči o děti a staré občany. Norský ombudsman předal na konci r. 1998 Ministerstvu pro dítě a rodinu řadu návrhů legislativních změn. K těm nejdůleţitějším patří zavedení kvót pro zastoupení muţů a ţen ve správních radách státních podniků. Muţi i ţeny by měli mít minimální čtyřicetiprocentní zastoupení v představenstvech všech firem, v nichţ má stát většinový podíl. Dále je to např. zákonné právo pouţívat pozitivních akcí s cílem povzbudit muţe, aby se ucházeli o povolání, v nichţ jsou zastoupeni jen v malé míře, např. v oblasti péče o děti, jejich výchovy a školního vzdělávání. Finská vláda ustavila „Komisi otců“, jejímţ úkolem je zabývat se situací otců ve finské společnosti. Tato komise vydala svoji první zprávu v r. 1999, ve které navrhla zavedení otcovské dovolené v délce 25 pracovních dnů, které při jejich nevybrání propadají, a doporučila větší účast otců na záleţitostech školního vzdělávání a výchovy v mateřských školkách. U severských států bych zůstala také při zmínce o otázce domácího násilí a sexuálního obtěţování. Ve Švédsku byla do trestního zákonodárství zavedena nová skutková podstata, a to: hrubé porušení integrity ţeny, jíţ má být postihováno tzv. domácí násilí, tj. opakované a trestuhodné jednání muţů vůči ţenám, s nim iţ mají pachatelé blízký vztah. (V České republice chybí srovnatelná skutková podstata, domácí násilí je „těţkopádně“ postihováno v rámci trestných činů ublíţení na zdraví, znásilnění, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, apod.) Ve Švédsku také od r. 1999 platí zákaz nakupování sexuálních sluţeb. Vláda dospěla k názoru, ţe není rozumné trestat osobu, která prodává sexuální sluţby, nýbrţ tu osobu, která sexuální sluţby vyhledává. V rámci Evropské unie byl přijat soubor právních norem, tzv. acquis communautaire, na který navazuje zákonodárství v jednotlivých členských zemích. Kandidátské země usilující o vstup do EU musí své zákonodárství sladit s poţadavky společných práv a povinností členských zemí - „acquis“. V oblasti rovných příleţitostí se jedná o tyto direktivy: stejné platy, stejný přístup k práci a zdokonalování, stejné sociální podmínky a ochrana mateřské a otcovské dovolené. Česká republika je institucionálně i legislativně v tomto ohledu dobře připravena. Při úřadu vlády existuje odbor kompatibility s právem EU, Rada vlády pro lidská práva se zmocněncem pro lidská práva, na Ministerstvu práce a sociálních věcí je zřízen odbor pro rovné příleţitosti, byl zvolen ombudsman. Rozsáhlá novela Zákoníku práce platná od 1.1.2001 zakazuje zaměstnavatelům jakoukoliv diskriminaci (a tedy i z důvodu pohlaví) v pracovně-právních vztazích a ukládá povinnost rovného zacházení se všemi zaměstnanci (§ 1, §7, Zák. č. 65/1965 Sb. v posledním znění), v zájmu lepšího vyuţívání pracovní doby a uspokojování
osobních potřeb zaměstnanců zavádí formy pruţné pracovní doby (§ 85b), upravuje rodičovskou dovolenou (§ 108, § 158 – 160). Zákon o zaměstnanosti podtrhuje rovný přístup k zaměstnanosti, zakazuje diskriminující inzerci (§ 1 Zák. č. 1/1991 Sb. v posledním znění). Z novely občanského soudního řádu (Zák. č. 99/1963 Sb. ve znění k 1.1.2001) dluţno ocitovat § 133a – přenesení důkazního břemene: „Skutečnosti tvrzené o tom, ţe účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.“. V Zákoně o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a průměrném výdělku č. 1/1992 Sb. v posledním znění se v § 4a stanoví zásada rovného odměňování včetně kriterií pro posuzování práce stejné hodnoty. Podobným ustanovením je i § 3 Zákona o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech č. 143/1992 v posledním platném znění. Vláda ČR zvaţuje rovněţ přijetí legislativního rámce pro uskutečňování pozitivních akcí. Náš dosti štědrý sociální systém dostojí poţadavkům „acquis“, je však třeba se zaměřit na ty skupiny, které jsou nesnadno zaměstnatelné, coţ jsou ţeny po padesátce, ţeny po mateřské, resp. rodičovské dovolené a absolventi. Pro nás je zajímavá role starších ţen. Stárnutí populace v Evropě není – co se týče pohlaví - v rovnováze. V současnosti jsou v průměru 3 ţeny na 2 muţe ve věku 65 – 79 let. Rozvíjející se neziskový sektor, můţe dobře vyuţít potenciál starších ţen, zejména v různých formách pečovatelských sluţeb a svépomocí. Nejchudšími však podle statistik jsou mladé rodiny s více dětmi. Na podporu funkčních, vícečetných rodin by měla být především zaměřena rodinná (existuje-li ?) politika našeho státu.
poznámky [1] Více o „antropologické pravdě o člověku“ AMBROS, P. Fundamentální pastorální teologie. Olomouc: Burget, 2000, s. 96-98. [2] Zpracováno podle SOLOVJOV, V. Smysl Lásky. In TENACE, M. Úvod do myšlení Vladimíra Solovjova. Velehrad: Refugium, 2000, s. 169-239. [3] Člověk je bytí společenské. A téţ chápeme, ţe člověk nemůţe konat nic hodnotného, jestliţe přehlíţí tuto svou konstitutivní relacionalitu, vztahovost. Apoštol (1Kor 13) jasně říká: bez lásky jakékoliv lidské dílo neslouţí k ničemu, ani oběti nejheroičtější. Proto vše, co člověk koná, mělo by být opřeno o tento základ vztahů stojící v jádře jeho stvoření: „...muţe a ţenu je stvořil, poţehnal jim a nazval je člověk“. Člověk tedy není samotář. [srv. ŠPIDLÍK, T. Spiritualita křesťanského východu. Řím: KA, 1983, s. 181-188]. [4] Oratio catechetica magna, 6, PG 45, 29a.
[5] BULGAKOV, S. La sposa dell‘Agnello. it. překlad, Bologna 1991, s. 281. [6] TENACE, M. Dire l‘uomo. Roma: Lipa, 1997, s. 56-58. [7] Srv. 1 Kor 15, 35-53; pojem „duchovní“ srv. AMBROS, P. Křestan a ţivot ve světě. Olomouc: UP, 1998. s. 26-27. [8] Srv. Řím 1,24nn. [9] „Ţádostivost obecně – a ţádostivost těla zvláště – zasahuje právě tento »upřímný dar«: odnímá člověku důstojnost daru, která má být vyjadřována jeho tělem skrze ţenství a muţství a v jistém smyslu »odosobňuje« člověka a činí ho předmětem »pro druhého«.“ [Uomo e donna, op. cit., s. 143]. [10] Srv. Gn 2, 21-24; Srv. RUPNIK, M. I. Adamo e il suo costato. Roma: Lipa, 1998, s. 23-25. [11] „Člověk se stává obrazem Boţím ne ani tak kdyţ je sám, jako ve chvíli sdílení. Opravdu totiţ »od počátku« je nejen obrazem, ve kterém se zrcadlí jedinost Osoby, která řídí svět, ale téţ a podstatně obrazem neproniknutelného boţského sdílení Osob. Druhé vyprávění Geneze o stvoření člověka můţe proto být bráno jako příprava k chápání trinitární představy »obrazu Boţího«, i kdyţ ona se vlastně objevuje jen ve vyprávění prvním. To samozřejmě není bez důleţitosti pro teologii těla, neboť dokonce tvoří nejhlubší teologický pohled na to, co se můţe o člověku říci. V tajemství stvoření – na bázi původní a ustavující »samotnosti« jeho bytí – byl člověk obdarován hlubokou jednotou mezi tím, co je v něm lidsky a výrazově tělo muţské a obdobně lidsky a prostředečně tělo jako tělo ţenské. ...Ve světle předchozích úvah o všech »tělech«, s nimiţ člověk přišel do kontaktu a která postupně rozlišil tím, ţe jim dal jména (»animalia«, ţivočichové), výraz »tělo z mého těla« pak dostává tento význam: tělo zjevuje člověka. Toto tak dávné a stručné vystiţení, jiţ zachycuje vše, co o struktuře těla jako organismu, o jeho vitalitě či o jeho zvláštní pohlavní fyziologii bude jednou moci říci lidská věda. V tomto prvním výstiţném výkřiku člověka-muţe »tělo z mého těla« je téţ obsaţeno vyjádření o tom, proč jeho tělo je pravdivě lidské. Tím se poukazuje na to, co člověka jako bytí, které je i v celé své tělesnosti »podobné« Bohu, determinuje.“ [12] „Je potřeba stále znovu odkrývat v tom, co je »erotické«, snubní význam těla a pravou důstojnost daru, coţ je úkolem lidského ducha; je to téţ zadání pro přirozenou etiku. Jestliţe tento úkol člověk nezvládne, přitaţlivost smyslů a vášeň těla se zastaví u čisté ţádostivosti, zbavené jakékoliv etické hodnoty. Pak se stane, ţe člověk, muţ a ţena, nemůţe zakoušet plnost »erotiky«, která vlastně je vrhnutím se lidského ducha k tomu, co je pravdivé, dobré a krásné. Tím také to, co je »erotické«, se stává pravdivé, dobré a krásné. Je tedy potřebné, aby se etos stal formujícím prvkem erosu. [Uomo e donna, op. cit., s. 198]. [13] Velmi zasvěcené a inspirativní uvedení do kontextu problematiky dospívání dnes srv. HAMANOVÁ, M. Problematika dospívání a současné trendy péče o mládeţ. In: Sborník referátů. Konference „Úkoly a problematika antropologie a zdravovědy na pedagogických fakultách“. Doktorandská konference „Aplikovaná antropologie“. Olomouc, Zlín: UP, 2000, s. 33-40.
[14] Srv. 1 Kor 13, 8; 1 Jan 3, 14; Mk 8, 35. [15] Uomo e donna, op. cit., 192. [16] Teologický koncept manţelství srv. více: KASPER, W. Teologie křesťanského manţelství. Praha: CDK, 1997; DOLISTA, J. Naděje vloţená do manţelství. Olomouc: MCM, 1994; DOLISTA, J. Hledání nového porozumění svátostného manţelství. Katolická perspektiva. Teologický sborník, 1996, č. 1, s. 3-10. [17] RAHNER, K. O svátostech v církvi. Meditace. Praha: Scriptum, 1993, s. 116. [18] „Kristova slova dosvědčují, ţe původní síla (tedy téţ milost) tajemství stvoření se stává pro kaţdého z nich (muţe i ţenu) silou (to je milostí) tajemstvím vykoupení. Není snad pravdou, ţe člověk spolu s ţádostivostí cítí hlubokou potřebu uchovat si důstojnost vzájemných vztahů, které díky muţské a ţenské podobě těla nacházejí své projevy právě v něm? Necítí snad touhu proniknout je vším, co je šlechetné a krásné? Necítí potřebu propůjčit jim nejvyšší hodnotu, jíţ je láska? ...Je velmi důleţité, aby člověk právě ve svém »srdci« se necítil neodvolatelně obviňován a vydán jako kořist vášním těla, ale aby právě v srdci se cítil energicky volán. Volán k té nejvyšší hodnotě, kterou je láska. Volán jako osoba v pravdě svého lidství, tedy také v pravdě jeho muţství a ţenství, v pravdě jeho těla.“ [Uomo e donna, op. cit., s. 193]. [19] „Protoţe se mluví o vzkříšení těla, coţ znamená vzkříšení člověka v jeho vlastní tělesnosti, »duchovní tělo« by následně mělo znamenat dokonalou citlivost smyslů a dokonalou harmonizaci této citlivosti s činností lidského ducha v pravdě a svobodě.“ [tamtéţ, s. 285]. „Oslavení těla“, jako eschatologický plod jeho zboţštělého zduchovnění, odhalí definitivní hodnotu toho, co jiţ od počátku mělo být rozlišujícím znamením lidské bytosti stvořené do viditelného světa. Ono oslavení odkryje tuto hodnotu jako čistý prostředek pro vzájemnou komunikaci mezi osobami a pro hodnověrné projevování pravdy a lásky, kvůli čemuţ se osobní sdílení buduje. Tento nekončící význam lidského těla – kterému existence kaţdého člověka zatíţená dědictvím ţádostivosti nutně způsobuje celou řadu omezení, bojů a utrpení – se znovu odhalí v té jednoduché úţasnosti, ţe kaţdý, kdo se bude účastnit „druhého světa“, najde ve svém oslaveném těle pramen svobodného daru. [tamtéţ, s. 275]. [20] Poukáţeme-li na teologii morální, hřích na poli sexuality spočívá v proţíváni sexuality mimo její antropologickou pravdu. Například masturbace hledá uspokojení bez obětování se. Jde o zneuţití lásky. Hřích označovaný šestým přikázáním, spočívá v přijímání sexuality mimo pravdu o člověku, tím pak téţ mimo pravdu o sexualitě samé. [Uomo e donna, op. cit., s. 59-60] . [21] „Kristus potvrzuje, ţe manţelství – svátost původu člověka v časném, viditelném světě – nepatří k eschatologické skutečnosti »budoucího světa«. Nicméně, člověk povolaný k této eschatologické budoucnosti skrze vzkříšení těla je ten samý člověk, muţ a ţena, jehoţ původ ve viditelném, časném světě je spojen s manţelstvím jako prapůvodní svátostí tajemství stvoření.“ [tamtéţ, s. 391]. [22] „Tato původní a stabilní forma manţelství se obnovuje v okamţiku, kdy ji snoubenci přijímají jako svátost církve. Tím se mohou dotýkat nové hloubky
obdarování člověka Bohem, které bylo odhaleno a otevřeno mysteriem vykoupení, kdy „Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil...“ (Ef 5,25 -26). Obnovuje se původní a neměnný obraz manţelství jako svátosti, kdyţ se křesťanští manţelé – vědomi si skutečné hloubky „vykoupení těla“ – spojují „v bázni Kristově“ (Ef 5,21). ...Prostřednictvím manţelství jako svátosti oba rozměry lásky, manţelský i vykupitelský, prostupují spolu s milostí ţivot manţelů. Snubní význam těla v jeho muţství a ţenství – jenţ se poprvé projevil v tajemství stvoření na podkladě počáteční nevinnosti člověka – je v obrazu z listu Efezanům spojen s významem vykupitelským a tím způsoben potvrzen a v jistém smyslu „nově stvořen“. [tamtéţ, s. 394]. [23] Mt 12, 25. [24] Volně podle RUPNIK, M. I. Adamo e il suo costato. Roma: Lipa, 1998. [25] GIOVANNI PAOLO II. Uomo e donna lo creo. Catechesi sull’amore umano. Roma: Citta Nuova – Libreria Editrice Vaticana, 1992 [= Uomo e donna], s. 309. [26] Další podněty srv. BLAQUIEROVÁ, G. Odvaha ţít. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000; KUBÍČEK, L. Ţivot, největší umělecké dílo. Olomouc: MCM, 1996. [27] Karmelitánské nakladatelství 1998.Tuto kníţku povaţuji za vynikající, zvlášť jsem vděčný za kapitolu o kněţích. Jen pro mne po opakovaném přečtení zůstává otázkou, zda – ačkoliv to není vysloveno – nezaznívá mezi řádky jakési přesvědčení autora, ţe normální muţ je méně duchovní neţ ţena, a proto je třeba najít určité fígle, jak to udělat, aby ho vše, co je spojeno se vztahem k Bohu, aspoň trochu bavilo (viz str. 26 – poznámka „je vyhráno“, str. 30 – dítě jako pomoc). [28] 1 Kor 12,13 a předcházející 11. kapitola [29] Ef 5, 21-33 [30] Škoda, ţe toto krásné a povznášející téma nenalezlo své místo také jinde neţli pouze ve spojitosti s přikázáním „Nesesmilníš“. [31] české vydání: nakl. Zvon, Praha 1992 [32] ačkoliv dle mého soudu jazykem značně neobratným [33] české vydání: příloha časopisu Světlo, nedatováno [34] Tento postoj křesťanské antropologie je společný i autorům, kteří jinak zastávají značně rozdílná stanoviska, viz např. Josef Zvěřina: Teologie agapé, Scr iptum, Praha 1994, str.406-411, Neue Summe Theologie 3, vyd. Peter Eicher, Herder 1989, str.349392. [35] Papeţ Jan Pavel II. právě letos v jubilejním roce na 2. neděli postní adventní prosil Boha také za odpuštění hříchu opomíjení stejné hodnoty důstojnosti ţeny
[36] Zdá se mi, ţe zde existuje jakási zajímavá souvislost s učením koránu, které říká, ţe existuje malá a velká svatá válka. Velká proti zlu v sobě samém a malá proti nepřátelům islámu. Dle učení koránu není moţné správně bojovat malou svatou válku, jestliţe člověk nevezme váţně a jako základní velkou svatou válku proti zlu v člověku samotném. [37] aby pak vţdy zjistil, ţe se svojí chytrostí na Boţí cestě nemůţe vystačit (Gn 12,1020 a Gn 20,1-17) [38] Je zvláštní, jak jsme mnohdy v pokušení vidět ideál mnohem více ve víře Abraháma ještě před tím, neţ se vydal na cestu. Vidět ideál v situaci, kdy je člověk bohabojný, váţený, úspěšný v podnikání, ctnostný, jako byl Abrahám v Cháránu… tato zboţnost však není tou, pro kterou byl Abrahám sv. Pavlem nazván praotcem naší víry. Právě naopak… [39] Je moţné nalézt mnoho malířských ztvárnění Krista, které mohou pozorovatele uvést do rozpaků, zda se skutečně jedná o muţe a ne o ţenu. Myslím, ţe tato skutečnost vyjadřuje tu velkou touhu člověka nalézt v Jeţíši bytost něţnou a chápající (samozřejmě tento rys můţe také být mnohdy velmi nebezpečně posunut do oblasti kýče v umění a do oblasti nezdravého emocionálního proţívání skutečností víry). [40] A jsem mu za tuto poznámku moc vděčný. [41] Přesto se však mnoha jistě a vskutku netýkají.
