Sborník textů: Ţena v církvi a ve společnosti I. Sborník přednášek z cyklu sobotních seminářů pořádaných Unií katolických ţen v období 1997 – 1999 Vydala Unie katolických žen, Praha 1999 Obsah: Předmluva Místo úvodu (Sněm Unie katolických ţen 15. listopadu 1997) Miloslav kardinál Vlk: Mariánský profil v církvi 1. téma: Ţena a rodina (sobota 14. února 1998) Michaela Freiová: Postoj katolické církve k ţeně a rodině: od koncilu k dnešku PhDr. Jaroslav Šturma: Ţena a rodina 2. téma: Ţena – laik v církvi (sobota 18. dubna 1998) ThDr. Oto Mádr: Ţena – laik v církvi podle církevních dokumentů MUDr. Mgr. Marie Opatrná: Ţena – laik v církvi 3. téma: Identita ţeny (sobota 23. května 1998) prof. dr. Miroslav Zedníček: Identita ţeny ve světle stvoření(sobota 10. dubna 1999) Mons. ThDr. Karel Vrána: Ţena v pojetí filosofické antropologie (Člověk – muţ a ţena) 4. téma: Ţena a výchova (sobota 17. října 1998) ThDr. Jiří Skoblík: Ţena na rozcestí: matka či profesionálka? 5. téma: Sociálně-právní otázky týkající se ţeny a rodiny (sobota 6. února 1999) Ing. Cyril Martinek: Ţena a sociální otázky Místo závěru (Sněm Unie katolických ţen 7. listopadu 1998) Msgre. Giovanni Coppa: Důstojnost ţeny se měří řádem lásky Příloha: Charta práv rodiny
Předmluva Milí přátelé! Dostáváte do rukou sborník přednášek, které odezněly v roce 1998/99 na přednáškovém cyklu „Ţena v církvi a ve společnosti―, pořádaném Unií katolických ţen. Byly vţdy přítomnými hodnoceny jako velmi zajímavé a litovali jsme jen toho, ţe je mohlo slyšet tak málo lidí. Aktuální posluchači tvořili totiţ vţdy jen poměrně malou skupinku, coţ je v dnešní době, přehlcené kvalitními akcemi, přednáškami či semináři všeho druhu zcela pochopitelné. Prostě nemáme čas ani schopnost být fyzicky přítomni na všech místech a na všech akcích, které by nás zajímaly. Proto jsme se rozhodly vydat tyto promluvy tiskem, aby tak měly přece jenom šanci dojít k širšímu okruhu těch, které tato tématika zajímá, ale zrovna přesně v určený den a hodinu nemohou být tam, kde se o ní mluví. O ţenách se nyní hovoří stále více. V denním tisku, v různých časopisech, v církevních dokumentech. Proč tomu tak je? Proč je ţenská otázka stále aktuálnější? A proč právě v dnešní době? Co to vlastně je ten feminismus? A je to správné nebo je to „něco proti něčemu―? To je jen malá ukázka mnoha otázek, které se dnes vynořují a na které by mohly a chtěly dávat alespoň částečné odpovědi naše přednáškové a diskusní semináře. Téma „Ţena v církvi a ve společnosti― (s podtitulem: ve světle církevních dokumentů – ale ne jenom) nahlíţíme z pohledu pěti zatím vymezených okruhů: ţena a rodina, ţena a církev, identita ţeny, ţena a výchova, ţena a sociální otázky. Protoţe je toto téma téměř nevyčerpatelné, chceme se k němu stále vracet a ţádat o příspěvky do některého z daných okruhů různé odborníky, kteří by téma pojednali se zřetelem ke své specializaci. S touto perspektivou je tedy předkládaný sborník pouze vlaštovkou, zvěstující „jaro― diskuse o ţenách také (ale nejenom) na poli katolické církve. Zda budeme pokračovat formou diskusních seminářů ţivých, leč s malou účastí, nebo formou písemných příspěvků, které by slouţily jako podnět pro písemnou diskusi, ukáţe čas (o tom jistě také budeme jednat na svém pravidelném kaţdoročním sněmu UKŢ). Uţ teď bychom si ale přály, aby se i tyto texty staly podkladem pro širší diskusi. Aby probudily váš zájem a odvahu vyjadřovat se k daným tématům, a nejenom k nim. Proto nás velmi potěší, kdyţ si po přečtení tohoto sborníku najdete čas na písemnou odezvu, ať uţ souhlasnou či nesouhlasnou, na něco, co zde zaznělo (nebo nezaznělo). Své příspěvky můţete posílat buď na adresu naší Unie (viz dole) nebo ThDr. Jiřímu Skoblíkovi, který je v rámci přípravy Plenárního sněmu katolické církve u nás pověřen v Pastorační komisi vedením sekce „Ţena, manţelství, rodina― a jemuţ se všechny materiály z naší Unie stejně vţdy dostanou do ruky. A diskuse na téma ţena v církvi a ve společnosti je odstartována! Unie katolických ţen a PhDr. Markéta Koronthályová
Místo úvodu Sněm Unie katolických ţen 15. listopadu 1997 Mariánský profil v církvi Miloslav kardinál Vlk Ţena v církvi, jako ostatně i ve společnosti, má velmi důleţité postavení, v určitém slova smyslu důleţitější neţ muţ. I kdyţ se ve skutečnosti zdá, jako by to bylo naopak, protoţe muţi se zdají být viditelnější. Ţena je totiţ reprezentantkou čehosi, co je pro společnost základní: je představitelkou a nositelkou lásky. Kdyţ se hovoří o ţeně, vţdy se hovoří o srdci a lásce, ať uţ v přirozené roli matky, manţelky nebo vzácné roli duchovního mateřství. Jestliţe ve společnosti chybí láska (hovoří se o tom, ţe společnost je příliš technická, ţe absentuje cit atd.), chybí jí základní věc. Objevuje se pak více nejednoty, nenávisti, svárů, válek či jiných negativních jevů. To všechno jsou projevy a důsledky stavu, kdy společnosti chybí srdce. Kdo jiný neţ ţena dává společnosti srdce? Platí-li to ve společnosti občanské, tím spíše i v církvi, v níţ ţeně přísluší ještě více úloha být nositelkou lásky. Bez zřetele na současný feminismus, a nikoliv teprve nyní, teologové i učitelský úřad církve hovoří o mariánském profilu v církvi. Mariánský profil je jeden ze způsobů, jak církev ţije ve svém nitru i jak se projevuje navenek. Tak, jako se hovoří o petrinském profilu, jehoţ obsahem je Petr, tedy instituce – řád – vedení, má vedle něj mariánský profil následující smysl: Maria je „porta coeli― čili branou, kterou vstoupil do světa Bůh – Jeţíš Kristus. Tou branou nebyl Josef ani Petr, tou branou byla ţena, Maria. Mariánský profil tedy předchází profil petrinský i všechny další profily (tj. pavlovský, janovský, jakubovský, o nichţ se teologové rovněţ zmiňují). Díky své úloze přinášet Krista a dávat mu ţivot se Maria stává modelem církve v kaţdé době, jak zdůrazňuje i nauka II. vatikánského koncilu. V tom spočívá její zásadní a nesmírný význam vedle Petra a apoštolů. Moţná, ţe jsme Mariinu roli v církvi zakryli tím, ţe jsme z ní udělali osobu či postavu, kterou zboţňujeme a uctíváme. Ale Maria má být v církvi také modelem laika a vzorem pro ţivotní cestu člověka, který není nějakým zvláštním způsobem „zasvěcený―. Maria je první laička v církvi. Na Mariině modelu a na profilu mariánském je jedno nesmírně závaţné, a sice, ţe Maria je cestou Ducha svatého do církve. Ona byla plná Ducha svatého. Profil mariánský je také profilem „mimo strukturu―. Maria jako model člověka, který je plný Ducha svatého (je charismatička, chcete-li) je pro dnešní dobu něco nesmírně důleţitého. Domnívám se totiţ, ţe jsme v našem uvaţování z církve udělali určitý systém, strukturu – instituci (která není samozřejmě bez přítomnosti Ducha svatého). Maria (a tedy ţena – připusťme to) je však nositelkou Ducha svatého, tzn. charismatu, daru „mimo strukturu―, svobodného daru Ducha, který vane, kde chce, a neváţe se pouze na strukturu, instituci. To však neznamená, ţe všechny tyto dary Ducha svatého jsou nějak v rozporu.
Ve Starém zákoně Duch svatý volil proroky mimo strukturu. Byl tam systém kněţství, leviti, králové, ale prorok byl vţdy vzat jakoby někde mimo. A totéţ platí v Novém zákoně. Maria je toho, chcete-li protagonistkou, první, která jde touto cestou. A v církvi, myslím, tento prvek – mariánský profil – chybí, aţ na některé vzácné a jasnozřivé výjimky. Ţeny by si neměly nechat vzít tuto výsadu, toto prvenství. Jeden z nejvýznamnějších teologů druhé poloviny našeho století Hans Urs von Balthasar jde aţ tak daleko, ţe hovoří o „mariánské neomylnosti―, která spočívá v ţité svatosti a je proto velkým světlem i pro papeţe a biskupy jako nositele petrinského profilu. Tento teolog tvrdí, ţe oba profily – petrinský a mariánský – jsou sice někdy mezi sebou v určitém napětí, které – nechybí-li vzájemná láska – se stává „tvůrčím napětím― a mocným zdrojem pro zpřítomňování Krista v církvi. Dá se však říci, ţe je dostatek laiků – i mezi ţenami – kteří by Ducha svatého do společnosti a do církve vnášeli? Proto ţenám zdůrazňuji: nenechte si vzít tuto výsadu a toto prvenství, buďte reprezentantkami mariánského profilu v církvi, buďte nositelkami Ducha. Nenechte si vzít prvenství člověka, který má srdce, srdcem pracuje a je nositelem Ducha. Jste chrámem Ducha svatého a Duch svatý ve vás bydlí. Uvědomujte si to a vnášejte do církve to, co je vlastní pouze ţenám, co muţi nedovedou: mariánský profil jako profil laika, který nemá ve struktuře ţádné pevné místo, ale přesto koná pro církev mnoho. Mějte před očima Marii, Jeţíšovu matku, setrvávající s ostatními ţenami a apoštoly na modlitbách (srv. Sk 1,14). Můţeme se domýšlet, jaké poklady vloţila v těchto chvílích svou láskou a svým svědectvím do základů rodící se církve, aniţ byla vybavena nějakým zvláštním „úřadem―. Svatý Pavel sice říká, ţe ţeny mají ve společenství mlčet (srv 1 Kor 14,34). Jistě je to trochu poplatné jeho době. Ale proč tomu také nerozumět takto: Duch svatý nepůsobí jen v bouřce a hukotu letnic, ale také v tichu. Říká-li se, ţe ţeny mají mlčet, můţe být v tomto smyslu obrovskou věcí, mlčí-li v Duchu svatém, v tichu, v němţ je slyšet Slovo. Někdy se mi zdá, ţe jsme se v církvi – uţ kdysi v minulosti – příliš stávali institucí, strukturou a měli pokušení prezentovat kněţství jako projev moci. V dnešní demokratické době, kdy se lidé chtějí ve společnosti nějak podílet na moci, je svým způsobem přirozené, ţe i ţeny, zvláště na Západě, usilují o svěcení, aby se mohly jakoby na této moci v církvi podílet a byly i výrazněji slyšet. Nezapomeňte, ţe vy máte v rukou moc – bez svěcení. Je to moc lásky. Je největší mocí v ţivotě člověka a církve. Moc lásky, které není nikdy dost. Vaším nejdůleţitějším úkolem je, abyste ji znovu a znovu vnášely do rodin, do církve i do společnosti. Dobře víte, a vaše zkušenost z rodiny to potvrzuje, ţe při vzájemném souţití skutečně nevítězí ten, kdo má větší moc, ale ten, kdo má větší lásku. Vítězství v kaţdé situaci není záleţitostí moci, ale je otázkou míry lásky, která je jeho základem. Proto nezapomeňte: vaše síla je vaše srdce. Neopomíjejte, ţe je to základní nástroj vaší práce a vašeho poslání a nikdy se ho nezříkejte. Máte v rukou moc, která je jiná, neţ jakou mají muţi. Tak tomu je, i kdyţ si to muţi někdy nepřiznávají. A je to moc a síla, kterou církev dnes potřebuje. Pevně věřím, ţe mariánský prvek bude v církvi sílit. Je zapotřebí, aby někdy příliš ztuhlé struktury a instituce díky němu byly rozhýbány právě takovouto mocí: duchem lásky, Duchem Boţím, Duchem svatým.
Otevírá se rok Ducha svatého a to znamená, ţe bude – jak bych to soukromě vyjádřil – i rokem ţeny. Bude mohutným stimulem pro mariánský profil: Panna Maria, snoubenka Ducha svatého, která přináší sílu a moc do církve prorockou a charismatickou cestou mimo její struktury. Máme před sebou různé strhující vzory ze současné doby. Kdo vykonal v tomto století tak mnoho jako Matka Tereza? Měl jsem příleţitost se s ní několikrát setkat. Poprvé před dvaceti lety v tehdejším východním Berlíně, kdy mne ohromně oslovila. Byla to shrbená a drobná stařenka, ale kdyţ s ní člověk hovořil, cítil sílu a moc. A tato křehká, slabá ţena rozbouřila a zachytila zájem celého světa tak, jako snad ţádný z biskupů. Je mnoho konkrétních cest a mnoho moţností, jak mohou ţeny proměňovat společnost, církev, svět. Na vás ţenách nesmírně záleţí. To je moje jednoznačné přesvědčení. Jste důleţité spolupracovnice, i kdyţ nemáte svěcení či oficiální úřad. Bůh vám dal poslání, poslání člověka – jedince, který má srdce. A srdce je vţdy centrem. Kdyţ se řekne srdce, tak se myslí nějaký „středobod―, okolo něhoţ všechno krouţí. Za vše, co ţeny dělají, mnohokrát děkuji a byl bych rád, abyste si uvědomovaly svou důleţitost a měly z toho radost. Nechť vám Bůh k tomu na všem místech a ve všech směrech ţehná.
1. téma: Ţena a rodina sobota 14. února 1998
Michaela Freiová: Postoj katolické církve k ţeně a rodině: od koncilu k dnešku Máme-li dnes hovořit na téma „ţena a rodina―, pouštíme se doslova na tenký led. Přitom tento led představoval ještě před čtvrtstoletím, tedy v době 2. vatikánského koncilu, poměrně bezpečnou plochu: kontroverznost, konfliktnost a nepřehlednost daného tématu je určena především a na prvním místě dynamikou vývoje ve světské společnosti. Postoje církve v posledním čtvrtstoletí jsou více nebo méně reakcí na skutečnost, ţe se nám přirozený základ lidské, tedy i ţenské existence doslova bortí pod nohama. A my můţeme být jen vděčni za sílu a houţevnatost papeţe Jana Pavla II., díky jehoţ osobní síle církev dosud dokázala – a já věřím, ţe i napříště dokáţe – čelit současnému vývoji vlastním pohledem na lidskou osobu, vlastním pohledem na lidský osud i na smysl lidského ţivota. Byly jsme ţádány, abychom ve svých úvahách, které mají slouţit jako podklad jednání církevního sněmu, vycházely z dokumentů 2. vatikánského koncilu. Učiníme tak s radostí, protoţe v těchto dokumentech nacházíme jasné formulace, které navazují na předchozí dokumenty církevního magisteria. Na druhé straně však nemůţeme pominout skutečnost, ţe koncilové dokumenty byly formulovány v pojmech, které v době 2. vatikánského koncilu nebyly nijak zpochybňovány: ba troufám si tvrdit, ţe nikdo z Otců tohoto koncilu vůbec nepředpokládal, ţe by někdy – v prostoru a času křesťanské civilizace – zpochybněny být mohly. Tehdy, to jest na počátku šedesátých let, znamenalo slovo „rodina― prostě přirozené společenství osob, které je zaloţeno na manţelství jednoho muţe a jedné ţeny – kdo by také mohl zpochybňovat tak samozřejmou věc? Podobně slovo „ţena― označovalo jednu ze dvou – jediných dvou – základních forem lidské existence, jejichţ rozdílnost, ale také vzájemná komplementarita byla a jest dána samotným stvořením: stvořil je jako muţe a ţenu. Muţ a ţena jako dvojí podoba Boţího obrazu v člověku – tato představa nebyla tehdy nijak zpochybňována: bylo bez diskuse dáno, ţe „být muţem― a „být ţenou― jsou jediné dvě prvotní formy lidské existence. Současně bylo dáno, ţe jsou to formy stvořené, tedy pro nás předem dané, z nichţ je třeba vycházet, ale jeţ není moţné zásadně měnit. Čteme-li v této souvislosti např. přípravné i výchozí materiály konference o ţenách v Pekingu, s jejich pateronásobnou sexuální identitou (ţenský heterosexuál, muţský heterosexuál, ţenský homosexuál, muţský homosexuál, bisexuál), sledujeme-li celý mocný proud současného kulturního liberalismu s jeho tvrzením, ţe „ţenství― je pouhý kulturní artefakt, daný výchovou zaměřenou na stereotypy, který je moţné, ba nutné odlišně pojatou výchovou změnit, můţeme si jen povzdechnout něco o loňském sněhu. To však v ţádném případě neznamená, ţe bychom měli právo nad koncilovými dokumenty jen krčit rameny. 2. vatikánský koncil představuje úctyhodné navázání na předchozí linii učení církve: jestliţe pozdější dokumenty vystupují mnohem
polemičtěji, neznamená to kontroverzi s koncilovou linií, ale kontroverzi s vývojem sekulární společnosti, jehoţ prudký zlom následoval víceméně bezprostředně po koncilu. Texty, jeţ jsou pro naše téma zásadní, najdeme především v pastorální konstituci o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, ale také – byť v omezenější míře – ve věroučné konstituci o církvi Lumen gentium, v deklaraci o křesťanské výchově Gravissimum educationis a v dekretu o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem. Samozřejmě můţeme o našem tématu uvaţovat i ve světle dalších dokumentů, protoţe celé Vaticanum secundum proběhlo v době, kdy se v zásadě nepochybovalo o tom, ţe řekne-li se „člověk―, je tím míněn jak muţ, tak ţena, aniţ by důraz na kterýkoli z těchto modů lidské existence mohl znamenat zpochybnění důstojnosti lidské osoby. Úvod konstituce Gaudium et spes lze charakterizovat jako obraz společenského vývoje, který sice nepomíjí jeho problematické a sporné stránky, přesto ale směřuje k jakési optimisticky pojaté perspektivě, jeţ přes krize moderního myšlení a vnímání směřuje ke katarzi pravého poznání a správného postoje ke světu. K tomuto obrazu patří představa budoucnosti oproštěné od magického pojetí světa a od všech pověr, budoucnosti směřující k naplnění sociální spravedlnosti a k lidskému osvobození. Koncil pouze upozorňuje, ţe takto ušlechtilá vize nemůţe být postavena na pouhé sebedůvěře sekularizovaného lidstva, ale ţe jejím „klíčem, středem a cílem― je Kristus, který je posledním základem naší lidské skutečnosti. Konstituce opakovaně zdůrazňuje důstojnost lidské osoby, protoţe správně zachycuje její ohroţení vývojem zaměřeným k vědeckému, technickému a sociálnímu pokroku. Nenalézáme v ní ale ţádné zmínky o stvořeném rozlišení člověka na muţe a ţenu: identifikace ţeny s obecnou důstojností člověka se tu zatím ještě předpokládá, patrně jako zcela samozřejmá věc. Čl. 48 Konstituce hovoří o svátosti manţelství a rodiny. Má na zřeteli obraz rodiny jako „domácí církve―, zdůrazňuje osobnostní, duchovní stránku manţelského souţití včetně jeho intimního aspektu, a vidí rodinu jako svědectví Boţí přítomnosti ve světě. – Zdá-li se to někomu z mladší generace málo, musí si uvědomit, ţe po řadu staletí bylo křesťanské pojetí manţelství zatíţeno zřetelným odstupem od projevů sexuality, jeţ byla chápána pouze jako prostředek prokreativní funkce manţelského svazku. Důraz na stvořený, a proto zásadně dobrý charakter intimního souţití manţelů, jak jej nalézáme v tomto článku a dále v článku 51, znamenal pro tehdejší starší generaci značný průlom. Sexuální aspekt manţelství se v Konstituci chápe jako součást kreativity manţelského a rodinného souţití, tedy jako účast na Boţím tvůrčím plánu. Těţko můţeme Konstituci zazlívat, ţe při formulaci těchto pasáţí bere ohled jen na moţnosti omezování resp. regulace porodnosti, a nepočítá ještě s tím, ţe člověk bude chtít vzít Bohu jeho tvůrčí suverenitu z rukou, ţe bude chtít sám, umělým způsobem spoluvytvářet, ba samostatně vytvářet lidský ţivot, bez ohledu na trvalé zákony mezilidských a mezigeneračních vazeb. Článek 52 Konstituce je pádnou připomínkou tradiční katolické nauky ve věcech rodinného souţití: článek zdůrazňuje nutnost komplementarity ţenského a muţského prvku, nezbytnost přítomnosti otce v rodině, specifičnost ţenské role v manţelském a rodinném souţití, mezigenerační solidaritu, autonomii rodiny v občanské společnosti
a respekt vůči rodině ve společnosti a ve státě. V neposlední řadě se tu hovoří o nutnosti sdruţování rodin a prosazování rodinných hodnot. Dekret o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem v článku 11 připomíná rodinnou strukturu církevní i společenské angaţovanosti laiků. Zdůrazňuje se zde, ţe povinnost „bránit důstojnost a zákonitou svéprávnost rodiny― je součástí apoštolátu církve. Naznačuje se tu otevřený charakter rodinného společenství, které přijímá opuštěné děti, příchozí, pečuje o vzdělávání a o hmotnou pomoc lidem v nouzi a o staré lidi. Zřetelné a jasné slovo, které navazuje na tradiční nauku katolické církve, představuje Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis. Navzdory tendenci doby, která byla na tomto poli uţ poměrně zřetelná, hovoří zcela nekompromisně o primátu rodičů ve výchově a vzdělávání dětí. Snad stojí za to citovat tu v úplnosti klíčový odstavec 3. článku: „Výchovný úkol sice náleţí především rodině, je však potřeba, aby při něm pomáhala celá společnost. Proto kromě práv rodičů a ostatních, kterým rodiče poskytnou účast na výchově, přísluší některé povinnosti a práva státu, pokud je na něm, aby pořádal to, co vyţaduje časné obecné blaho. K jeho úkolům patří podporovat výchovu mládeţe několika způsoby: má chránit povinnosti a práva rodičů... podle zásady subsidiarity se má ujmout výchovy stát tehdy, kdyţ rodiče nebo jiné společenské útvary neplní svůj úkol, ovšem s ohledem na přání rodičů. ...― (podtrţení MF) Stejně nekompromisně se tu hovoří o povinnostech církve, která má povinnost bdít nad mravními standardy výchovy ve veřejných institucích, zakládat vlastní instituce a bránit primát rodičů ve výchově obecně. I kdyţ má tento dokument obecně pozitivnější, méně polemický charakter, navazuje bezprostředně na encykliku Pia XI. Divini illius magistri a skrze ni na katolickou magnu chartu suverenity rodiny – encykliku Rerum novarum. Rozdíl je v rétorice, nikoli v obsahu. Chceme-li při svém předsněmovním uvaţování vyjít z koncilových dokumentů, nesmíme pominout věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium. Její článek 11, který hovoří o všeobecném kněţství všech věřících, říká: „Křesťanští manţelé naznačují svátostí manţelství tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví a mají na tomto tajemství podíl (Ef 5,32). Svátost jim dává sílu, aby si navzájem pomáhali k svatosti manţelským ţivotem i přiváděním dětí na svět a jejich výchovou. Tak mají v Boţím lidu vlastní dar, který odpovídá jejich způsobu ţivota a stavu. Z jejich manţelství vzchází rodina, v ní se rodí noví občané lidské společnosti a milostí Ducha svatého se při křtu stávají Boţími dětmi, aby Boţí lid v běhu času neustále trval. ...― Právě nad touto pasáţí si můţeme znovu připomenout, ţe koncil pracuje s danými, nijak neproblematizovanými pojmy: s pojmem manţelství jakoţto svazku muţe a ţeny, jednoho muţe a jedné ţeny, a s pojmem rodiny jakoţto přirozeného společenství na takovém manţelství zaloţeného. Nezpochybňuje se mravní správnost, ba výlučnost monogamie, nezpochybňuje se výlučně heterosexuální charakter manţelského svazku, nezpochybňuje se jediný moţný význam slova „rodina―.
Kulturní zlom, který představuje sexuální revoluce šedesátých let, se chystal uţ delší dobu: šedesátá léta přinesla vlastně politickou manifestaci čehosi, co se zrodilo v moderní kultuře a rozvinulo se v podmínkách demokracie a sociálních jistot poválečné doby. Tyto podmínky byly sice charakteristické jen pro menší část světa – totiţ pro demokracie svobodného Západu – ale je právě vlastností moderní kultury, ţe zobrazuje jen určitou, snadno dostupnou část skutečnosti světa, zatímco celé velké oblasti lidské zkušenosti zůstávají v jejím stínu. Na evropském kontinentě je tento zlom zvláště dobře patrný: je jím rok šedesátý osmý. Zatímco pro naši zemi znamenal kulminaci a okamţitý pád nadějí na pozvolné uvolnění komunistické nadvlády, vypukají v západoevropských zemích studentské bouře. Studentská mládeţ svobodné části Evropy obléká maoistické uniformy, bere do rukou rudé kníţky, bouří se proti vzdělanosti, proti demokracii a proti civilizaci obecně. – I kdyţ vnější, křiklavé formy této revolty brzy z universit a náměstí zmizely, duch marxistické revolty v intelektuálním a kulturním ţivotě evropského Západu uţ zůstal. Je významné, ţe jak v Evropě, tak ve Spojených státech se agenda této revolty začala přesouvat od klasické marxistické polohy, tedy od poţadavků sociálněpolitických, k neomarxistickým obsahům, inspirovaným především filosofií Antonia Gramsciho. Tento zakladatel KS Itálie, který ţil od svých 35 let aţ do své smrti (tedy 11 let) jen ve vězení a představuje tedy jakýsi čistý marxismus, nezkalený kontaktem s realitou, dospívá k poţadavku destrukce celé kultury, filosofií a náboţenstvím počínaje, aţ k obyčejným pojmům běţného lidského ţivota. Právě struktury běţného ţivota představují pro Gramsciho baštu měšťácké moci. Intelektuální vůdci, kteří jsou – jak to interpretuje Roger Scruton – povoláni vládnout nad obyčejnými človíčky, plnými předsudků, musejí tedy radikálně zpochybnit kulturní a civilizační konstanty. V listě „Nový řád―, Ordine nuovo, Gramsci říká: „Nelze tedy dělat nic jiného, neţ rozvrátit současnou formu civilizace. ... Znamená to rozvrátit duchovní hierarchie, předsudky, idoly, ztrnulé tradice. Nic nového nás nesmí děsit.― – A právě Gramsci se v r. 1968 stal – spolu s Mao Ce Tungem – jedním z ideálů nové revoluční vlny. Teď uţ nejde o poţadavek převzetí moci s cílem uskutečnit sociální přeměnu: cesta k moci vede radikální změnou kulturního paradigmatu. Úlohu proletariátu, tedy vrstvy, která má být osvobozena, přebírají ty skupiny, jejichţ ţivot je deformován represivními strukturami přirozené společnosti, především rodinou, církví a tradiční občanskou komunitou. Proletariátem jsou děti jakoţto oběti autoritativní výchovy, proletariátem jsou ţeny jakoţto oběti tradiční ţenské role v rodině a ve společnosti: ještě později přebírají tuto roli tzv. sexuální menšiny. První zpochybnění rodiny jakoţto autonomní jednotky i specifické role v ní přináší v rámci hnutí hippies tzv. rodinné komuny. To první, co se začalo od šedesátých let zpochybňovat, byla monogamie a výlučná vazba intimního souţití k manţelství. I kdyţ, jak víme, ţivotní praxe tomuto ideálu mnohdy neodpovídala, jeho normativní charakter se v křesťanském prostředí nezpochybňoval. To se v šedesátých letech změnilo a našla se i pseudoteologická zdůvodnění tohoto nového ţivotního vzoru. Současně s tím se na evropském západě, počínaje Velkou Británií, postupně legalizuje umělé přerušení těhotenství. Společenskou filosofií, která za touto pronikavou změnou stojí, je poţadavek autonomního jednotlivce, jehoţ seberealizace nesmí být omezována vazbami k přirozenému okolí. Je paradoxní, ţe ve jménu větší svobody se
ve svobodném světě zavádí opatření, které bylo historicky dříve zavedeno právě v nesvobodné části Evropy: u nás, jak víme, uţ v r. 1958. Ale právě tento paradox vrhá světlo na skutečnost, v západní Evropě velmi masivní, ţe ruku v ruce s tímto „osvobozováním― jednotlivce od pout rodiny, církve, obce a tradičních vazeb vůbec, narůstá vazba takto „autonomního― jednotlivce na stát. Stupňují se poţadavky a nároky, které člověk na stát klade, a stupňuje se kontrola přirozených společenství narůstajícím státem. Současně s oslabováním vzájemné závislosti členů rodiny se stupňuje kontrola ţivota rodin, koriguje se výchovný primát rodiny ve prospěch státem řízeného školství, zavádějí se programy jednotné výchovy. Svobodné země Evropy svým ţivotním stylem začínají dohánět její komunistickou část: ideálem se stává autonomní, pracující, víceméně bezpohlavní jedinec, vychovávaný co moţno jednotným způsobem v jednotných institucích. I kdyţ se vnější podoba ţivota v obou částech Evropy velice liší, hodnotový rozdíl mezi oběma systémy se začíná stírat právě v místě, které je pro charakter společnosti rozhodující: v přirozených institucích, zejména v rodině. Módní hnutí rodinných komun nemělo zejména v Evropě dlouhé trvání. Co však z této doby zůstalo, je oslabení mezilidských vazeb, jeţ jsou stále více nahrazovány sociálním státem. Nárůst sociálního státu postupně stírá sociální dopad rozdílu mezi muţem a ţenou i jejich vzájemného svazku. Sociologický pojem manţela a manţelky prakticky mizí: muţ jako ţivitel a zastánce rodiny je stále méně nezbytný – jeho úlohu přejímá stát. Podobným způsobem se vytrácí i komplementární úloha ţeny: ţena jako ta, která pečuje o slabý a nesamostatný ţivot, jako člověk, který se investuje především do lidských vztahů, se stále více dává nahrazovat institucemi. Věřícím lidem z naší části Evropy se skutečně jen málo dařilo – v rámci omezeného mezievropského styku – vysvětlit západoevropským křesťanům, ţe tento kulturní vývoj je vývojem k nesvobodě. Bylo třeba velmi silného impulsu, aby se naše zkušenost skutečně stala zrcadlem západoevropskému vývoji, aby našla své vazby v mimoevropském světě a aby se stala mocným argumentem v diskusi o povaze lidské svobody. Tímto impulsem bylo zvolení papeţe z druhé strany ţelezné opony, tedy zvolení Jana Pavla II. Revoluční teorie, revoluce kulturní i politické jsou ve své podstatě vţdy pokusem o světsky pojaté vykoupení člověka – o vykoupení vlastními silami, v tomto pozemském čase a prostoru. To, co se vytvořilo tradicí, to, co je dáno historickou zkušeností, co je zakořeněné, zvykové, nevyslovené – to vše je třeba vyvrátit a začít znovu na zelené louce. Ničivý charakter kaţdé revoluce je dán odmítnutím stvoření. Právě proto je tak podstatné, ţe se hrází proti kulturní destrukci křesťanské civilizace naopak stává důraz na stvoření. Důstojnost lidské osoby je důstojností Boţího stvoření. A člověk, kterého Bůh stvořil, byl stvořen jako muţ a ţena. – Dovolte mi, abych na tomto místě citovala filosofku Hannu-Barbaru Gerl-Falkowitzovou, která na praţském kongresu rodin právě na téma „stvoření― řekla: „Ve dvojpohlavnosti člověka lze spatřit Boha, který je nezobrazitelný. Muţ a ţena vyjadřují Boţí radost z jeho obrazu. – Zde se otevírá nebývalé pletivo vztahů: my sami jsme theomorfní, jsme utvořeni podle Boha muţským a ţenským způsobem. V tomto pozoruhodném poznatku se zvláště uplatňuje skutečnost, ţe se kaţdý člověk zakouší
jako pohlavní bytost. A to současně znamená, ţe si sám nestačí, ţe je na cestě za tím, co mu chybí. ... Rozdělení člověka, které Řekové cítí jako neštěstí, je v Genezi štěstím: dva lidé mají v sobě vtisknut obraz jediného, dva mají být plodní, dva si mají podmanit zemi – to vše jsou dary, které obdrţeli pro svou dvojí pohlavnost. Čteme-li biblickou zprávu přesně, je člověk ve svém konkrétním pohlaví odrazem Jediného. Jinak vzato: Geneze říká, ţe muţ a ţena, právě proto, ţe jsou dva, přicházejí od Boha, ozdobeni příbuzenstvím s ním, jako dvojí pohled na neviditelné.― Okamţik, kdy Jan Pavel II. nastupuje do úřadu, spadá do období dalšího kulturního přelomu. Ti z nás, kdo se ještě pamatují na vlnu poválečného atheismu, to cítí velmi silně. Komunistický povinný atheismus totiţ nebyl izolovaným, zvnějšku navozeným jevem: jinak by ostatně ani nemohl mít tak velký úspěch. Většina prvků komunistické ideologie u nás nikdy nezapustila kořeny, nebyla brána váţně: teze o vítězství dělnické třídy, o odstranění veškerých majetko-právních vztahů, o nastolení bezproblémového pozemského ráje – to všechno po naší společnosti steklo jako po naolejovaném papíře. Některé prvky marxismu se ale naopak uchytily velmi silně, coţ svědčí o tom, ţe pro ně byla v evropské kultuře připravena půda: patří sem např. právě revoluční změna v postavení ţeny a v charakteru její existence, ale také radikální ateismus jako zpochybnění náboţenského rozměru lidského bytí. Tyto dva body patří k těm, jeţ evropská společnost spontánně přijala (pochopitelně s výjimkou Polska, kde však vazba mezi katolicismem a národním osvobozením staví tuto otázku do jiného světla). To, co se tehdy na křesťanství zpochybňovalo, nebyly primárně jeho specifické rysy – jeho nauka, morálka apod. Primární tu byl odpor proti náboţenství jako takovému. Religiozita obecně – dimenze tajemství, symbolu, obřadu – byla povaţována za něco, se pro moderního člověka uţ vůbec nehodí, co je nenávratně ztraceno. Druhá polovina sedmdesátých let na Západě a první polovina osmdesátých let za ţeleznou oponou představují přelomové období, pro které mají někteří autoři výstiţný název „esoterický boom―. Evropané, kteří po několik desetiletí religiozitu buď odmítali, nebo se za ni určitým způsobem styděli (projevem této nejistoty jsou např. pokusy o tzv. nenáboţenskou interpretaci křesťanství) procházejí jakýmsi prudkým vnitřním převratem, díky němuţ naopak začínají religiozitu téměř vášnivě hledat. Výsledkem je to, co naplno proţíváme ještě dnes: hledání náboţenského záţitku za kaţdou cenu – ve spiritismu, v selektivně upraveném buddhismu nebo taoismu, ve svévolném náboţenském synkretismu, který kombinuje všechno se vším... zejména však, a to je společný jmenovatel většiny těchto bludných stezek, ve víře v reinkarnaci, v převtělování duší. Právě tento prvek současné spontánní náboţenskosti má pro naše téma velký význam. Historické kořeny víry v reinkarnaci by jistě stály za zvláštní rozklad, na který zde však nemáme dost času a já k němu nemám ani zvláštní kompetenci. Budu tedy pouţívat pojem převtělování v tom populárním smyslu, s nímţ se setkáváme v dnešní záplavě náboţenské i pseudo-náboţenské literatury. – Představa o přecházení lidské duše – chápané ovšem jako prosté vědomí – z těla do těla, z jedné historické etapy do druhé, z člověka do zvířete a zpět, totiţ velmi těsně souvisí se současnou tendencí k oslabování, ba problematizování mezilidských vazeb, k odmítání trvalých vztahů a ke zpochybňování samotné identity člověka jakoţto muţe nebo ţeny. Člověk, který je jen opakovaným převtělením jiných osob, ne nutně vţdy lidských, nemá totiţ ţádné definitivní vazby: nemá jediné rodiče, nenese odpovědnost za jedinečné a neopakovatelné děti, není definitivně muţem ani ţenou...Víra v reinkarnaci, pochopená – ovšem chybně – jako pozitivní řešení sloţitosti a rozpornosti ţivota, navazuje na současný rozpad mezilidských vazeb, a naopak ho dále posiluje.
Z hlediska našeho tématu přináší Jan Pavel II. do této situace dvojí, navzájem komplementární poselství: důraz na vztah k Bohu jakoţto původ a záruku lidské svobody, a důraz na člověka jakoţto pohlavně rozdílnou bytost, která se právě díky tomuto charakteru své existence podílí na Boţím tvůrčím díle. Papeţské projevy, jeţ ve stále nových situacích a ze stále nových úhlů toto základní poselství přinášejí, jsou četné a obsáhlé: výběr z nich představuje vţdycky určitou interpretaci. Také já se omezím jen na některá vyjádření, která jsou zvláště ilustrativní pro naše dnešní téma. Encyklika Mulieris dignitatem z r. 1988 vychází při svých výpovědích o poslání ţeny z teologického rozkladu o charakteru a mezích biblické výpovědi o člověku jakoţto obrazu Boţím. Zdůrazňuje, ţe antropomorfní řeč o Bohu ví o svých vlastních mezích: proto Bohu připisuje jak muţské, tak ţenské vlastnosti. Encyklika říká: „Na různých místech je Boţí láska a péče o jeho lid srovnávána s láskou a péčí matky: jako matka nosil Bůh lidstvo, a zejména svůj vyvolený národ, ve svém klíně: zrodil ho v bolestech: ţivil ho a těšil. Boţí láska je na mnoha místech představována jako „muţská― láska manţela a otce, ale zároveň také jako „ţenská― láska matky. ... Plození, které patří k vnitřnímu ţivotu Boţímu, nevykazuje ani muţské ani ţenské vlastnosti: je zcela a úplně boţského rázu. ... Proto všechno, co je při lidském plození typicky muţské, jako i všechno, co je typickým podílem ţeny, nese v sobě podobnosti čili analogii s boţským plozením, které je v Bohu zcela jiné.― – Encyklika dovozuje, ţe právě proto představuje ţenino mateřství část společného rodičovství. Na druhé straně se ale toto společné rodičovství uskutečňuje mnohem víc v ţeně, a odtud plyne muţský dluh k ţeně. „Ţádný program rovnoprávnosti ţen a muţů není platný, jestliţe nebere zcela zásadně zřetel na tuto okolnost.― Encyklika hovoří o mateřství jako o projevu lidské tvořivosti, na němţ závisí samo lidství nové lidské bytosti. Mateřství je symbol smlouvy s Bohem, je nasloucháním slovu ţivého Boha a ochotou střeţit toto slovo. – Nejde přitom jen o duchovní rozměr tělesného mateřství, ale i duchovní mateřství, o mateřskost jakoţto přístup ţeny ke světu: mateřství není podle encykliky ničím pasivním, je to poslání, odvozené ze samotného stvoření. Uznání plné hodnoty ţenské existence a její úlohy v Boţím plánu spásy není myslitelné bez důrazu na rodinu jako základní přirozenou společenskou jednotku, která je na jedné straně protiváhou mocenského prvku v organizaci společnosti, na druhé straně je však zdrojem prospolečenského chování, díky němuţ jsou lidé schopni být odpovědnými občany společenského makrocelku. Tam, kde je rodina odsouvána na druhou kolej a podřizována veřejným institucím, tam se samozřejmě vytrácí i smysl pro hodnotu specificky ţenského přístupu ke světu a ţenských forem konání. Ţena je pak degradována na pouhou pracovní jednotku v kolektivu, strhuje však s sebou do této úlohy i muţe: i on přestává být autonomní lidskou osobností a stává se pouhým kolečkem ve společenském stroji. Zatímco Evropa v posledních letech rozšiřuje seznam nejrůznějších práv jednotlivce a zaměřuje tato práva často právě proti přirozeným institucím lidské společnosti, vydává Svatý stolec v r. 1983 Chartu práv rodiny. – Zde se zdůrazňuje rodina jako společenství, které je jedinečně uzpůsobeno k předávání kulturních, mravních, sociálních, duchovních a náboţenských hodnot. Toto společenství je zaloţeno na manţelství muţe a ţeny, kteří mají v rodině rovná práva: jejich role jsou různé, ale vzájemně komplementární. Dokument z řady hledisek hájí autonomii rodiny vůči státu: základní je však stále myšlenka, ţe nejen jednotlivec, ale i rodina je nositelem práv vůči širšímu společenskému celku.
Tento postoj pak rozvíjí papeţský dopis rodinám z r. 1994. Také ten teologicky vychází z důrazu na stvoření. Manţelství muţe a ţeny představuje lidský podíl na Boţím tvůrčím díle: genealogie lidské osoby je svázána s rodinou. Rodina je základem civilizace lásky, po níţ volal uţ Pavel VI. Současně je však naše doba zachvácena krizí, kterou Jan Pavel II. označuje za krizi pravdy, čímţ konkrétně míní krizi pojmů. Pojem práv, pojem svobody je někdy vykládán tak, jako by stavěl do konfrontace muţe a ţenu, rodiče a dítě, a takto izolované jednotlivce pak tím pevněji svazoval se státem. Tak vede relativizace pravdy k politizaci morálky a odtud ke ztrátě autonomie lidské osoby, to jest její odpovědně pojaté svobody. Zásadní boj těchto dvou koncepcí se odehrává na poli vzdělávání, kde se potlačuje primát rodiny ve výchově a vnucují se jednotné programy nejrůznějších výchov, které mají utvořit osobnost člověka podle poţadavků politických institucí. Papeţ zde mluví jako člověk poučený nacismem a komunismem a prozíravě varuje před novými tendencemi k politizaci lidského ţivota. Naše dnešní setkání mělo být jedním z přípravných kroků k církevnímu sněmu. Je tedy na místě, abychom u kaţdého projednávaného tématu také zváţily, co v dané souvislosti očekáváme od církve a od jejích představitelů. V souvislosti s dnešním tématem bych vám chtěla navrhnout k diskusi 3 body: 1. Potřebujeme, aby církev obhajovala rodiny v jejich autonomii vůči státu. To znamená zřetelné slovo proti všem snahám o jednotnou školu, o jednotný způsob vzdělávání, jednotné programy výchovy. 2. Potřebujeme, aby církev poskytovala prostor pro nezávislé vzdělávání: to znamená více církevních škol, více programů mimoškolního vzdělávání, podporu domácím školám. 3. Podpora autonomie rodiny ze strany církve musí být dlouhodobá a systematická: nejde jen o podporu svépomocných rodinných center, i kdyţ i ta by mohla být výraznější. Jde také o věc, k níţ výslovně vyzval papeţ Jan Pavel II. na pastoračním kongresu v Riu, kde hovořil k biskupům. Papeţ zde vyzval k vytvoření organizačních struktur, které by si vzaly na starost konstruktivní dialog s politickými autoritami, na kterých do velké míry závisí osud rodiny a jejího poslání ve sluţbě ţivotu. Jinými slovy – církev musí instituci rodiny nejen podporovat, ale také bránit.
PhDr. Jaroslav Šturma: Ţena a rodina Můj zorný úhel na problematiku je převáţně z hlediska psychologie, jsem dětský psycholog. V minulosti bylo třeba především prosadit chápání dítěte jako lidské bytosti se vším všudy, nedělit ho na jeho část tělesnou a duševní. To souvisí s pohledem na člověka vůbec. Tradiční model bývá redukcionistický (třeba v medicíně), ale mohli bychom ho aplikovat celkově na společenské vědy o člověku. Podařilo se prosadit, ţe je třeba se na jedince dívat celostně, ţe ho nelze rozparcelovat na část, která patří pedagogům, lékařům, kněţím, ale ţe do všeho vstupuje jedinec celý se vším všudy. Je tu jakési tajemství člověka, subjektivní stránka, která je jedinečná, neopakovatelná. Je v něm zašifrována i tehdy, kdy to nelze sdělit, třeba v případě nenarozeného dítěte nebo v případě člověka s nějakým postiţením, který se s námi nedomluví. Další krok nám umoţní vidět i harmonii stvořeného, velikost nejenom ţeny, ale i muţe, velikost kaţdého z nich. To jako teze platilo odjakţiva; kdyţ říkal
Aristoteles, ţe člověk je zoon politicon, dnes bychom řekli: člověk je rodinný tvor. Aby mohl být tím, čím od počátku potenciálně je, k tomu je třeba především společenství rodiny, která je tu míněna jako společenství zaloţené na trvalých vztazích. Nám křesťanům to není tak cizí, manţelství je zamýšleno jako skutečnost promítající se do věčného řádu. Nevidím tu ţádný rozpor. I v papeţských dokumentech se mluví o rodině a manţelství jako jejím předpokladu jedním dechem. Pečeť věčnosti v té duchovní dimenzi přesahuje osobní čas a prostor kaţdého i v rovině psychologické. Je tu vedle dědičnosti genetické něco, co bychom mohli nazvat dědičností „extrabiologickou―, která znamená předávání. Samozřejmě je moţnost v genech, ale podmínky pokračujícího stvoření jsou v ţivotě rodinném. Některé zkušenosti dítěte z rodiny se neprojeví a nepřenášejí bezprostředně. Jsou doklady, ţe někdy jde o přenos přes generaci. Je to někdy tak naznačeno i ve Starém Zákoně: „jejich skutky jdou za nimi―, totiţ ţe se dobré i negativní důsledky projeví přes několik pokolení. Jiná věc je, ţe, jak říkají lékaři, první linie styku s narozeným i ještě nenarozeným tvorem poukazuje na specifickou úlohu ţeny – matky, s kterou se dítě setkává jako první. Je to velice komplexní a sloţité. Schopnost citlivého přijetí, vnímavého setkání s dítětem, se někdy nazývá intuitivní rodičovství. Transgenerační spjatost a provázanost a intuitivní rodičovství je komplexní schopnost intuitivním způsobem spolutvořená zkušenostmi té ţeny s jejími vlastními rodiči. V komunistických letech byla rodina místem privátním, do kterého se obtíţně pronikalo ideologií, a to byl jeden důvod, proč se zdůrazňovala kolektivní výchova. Z etických důvodů by si nikdo takovýto experiment nenaplánoval, ale tady to bylo. Tomu vděčíme za negativní zkušenosti špatné pro vývoj společnosti, kdyţ pod falešným důvodem naplnění ţenské role a dosaţení ţenské velikosti uděláme něco s rodinným prvkem. To nelze dělat beztrestně. Ten pokus činil ţenu ne rovnou muţi, ale stejnou s muţem. Rovnost v rozdílnosti, jednota v odlišnosti, jednota v doplňování, komplementaritě, poslání, které tvoří velkou harmonii ţivota a také jeho rozmanitost, je tady nahrazena uniformitou. To bylo pro minulou dobu charakteristické, toto záměrné klamání bylo v mnoha rovinách. Mluvilo se o jednotné škole, ale byla to škola uniformní, která všechno „zglajchšaltuje―, nacpe do jednoho konfekčního vzoru. Nevytváří děti originály, ale průměrného transparentně průhledného nenápadného jedince. Je důleţité si říci, ţe jsme zaţili na vlastní kůţi deformace způsobené komunismem, liberalismem, materialismem, neúctou k člověku, neúctou k individuálním a rodovým odlišnostem a proţíváme to emocionálně zjitřeně. Říci tomu všemu NE nestačí. Trvá pokušení pod jinou barvou upadnout do podobných neporozumění a chyb. Za dobu minulou vznikl ve světě koncept, kterému se říká androgynie. Jsou o tom psychologické knihy autorů, kteří se tak pokoušeli sami vyrovnat ve společnosti s tím, s čím se nedovedou vyrovnat ve svém vlastním ţivotě. Chtějí sobě porozumět prostřednictvím druhých. Chybí-li tam reflexe vlastní zkušenosti, jsou to díla nepodařená. Idea je pak taková, ţe muţi a ţeny by měli být vlastně úplně stejní a ţe to příroda tak nedobře zařídila: nakonec se dopracujeme ke klonování a nevím čeho ještě se dočkáme. Z jejich pohledu není nic definitivně ztraceno. Cesta, která je uniformitou, zestejněním, je cesta do záhuby, protoţe je to cesta pýchy. Je známo, ţe schopnost intuitivního rodičovství je dána člověku jako rodu, není dána člověku jako muţi nebo ţeně. To znamená, ţe kaţdá schopnost, funkce, moţnost, kterou člověk má, např. schopnost řeči, je umoţněna tím, ţe má připravena náleţitá centra v mozku, ale nenaučí se mluvit, pokud není ve světě řeči. Jedinečné je to, ţe
dítě je schopno se naučit řeči, coţ je dáno tím, ţe ono vlastně po celou dobu těhotenství matčinu řeč slyší. Existují záznamy zachycující zvukový svět dítěte před narozením, je to jako na ţivé ulici. Dítě neţije v izolaci. V okamţiku narození je díky zkušenosti devíti měsíců předtím senzibilizováno, připraveno reagovat na lidskou řeč citlivě a vnímavě. Jakmile dítě zaslechne lidskou řeč, reaguje vznícením pozornosti a v souvislosti s vývojem v určitém období začne broukat, ţvatlat, aţ začne tvořit slova. Ale bez těch předchozích devíti měsíců tomu tak nebude. To je kontinuita vývoje. Kdyţ je dítě po narození chováno v izolaci, oslovení přichází jen zřídka, dochází k nevratným poškozením mozku, řečových center, která mají podobný ráz, jako by někdo poškodil mozek třeba způsobem fyzickým. Dokonce se shledává, ţe v mozkových oblastech jsou pod elektronovým mikroskopem zjistitelné nápadnosti a změny, čili moc psychologických podnětů stimulů je obrovská nejenom v psychologickém smyslu, ale jde do podstaty biologických předpokladů lidství. Uvědomujeme si tu, jak dítě uměle vypěstované, uměle vytvořené, je handicapováno od samého začátku podstatným způsobem. Vidíme, ţe muţi v tomto případě není nic platná schopnost intuitivního rodičovství proto, ţe šanci těsné symbiotické komunikace a souţití s tím dítětem nemá. Není to tak zařízeno. Současný vývoj psychologických výzkumů novorozence se rozvíjí obrovskou rychlostí. V podstatě se dnes přepisují všechny učebnice. Kdyţ já jsem se učil před třiceti lety vývojovou psychologii, tak se začínalo aţ od porodu, s tím, ţe novorozenec je pasivní tvor, pro nějţ je důleţité, aby se najedl, aby měl teplo a pokud moţno nerušit. To se totálně změnilo. Dnes se ví, ţe novorozenec, je-li předcházející vývoj takový, jak má být, je aktivní tvor, partner pro komunikaci, který je připravený a dychtivě na ni čeká. Jeho signály je potřeba umět vnímat. To patří k tzv. intuitivnímu rodičovství. Ukazuje se, ţe děti mají obrovskou kompetenci a schopnost tento vztah aktivně spoluvytvářet. Svého času se objevil i u nás jakýsi módní trend: porod v lokální anestezii pro zmírnění porodních bolestí. Ale nelze anesteticky znecitlivět matku a mít dítě bdělé a čilé. A pokud se dítě narodí obluzené, nereaguje přirozeně. Probíhá-li od normálního okamţiku přirozený porod bez anestetik, rozbíhá se od prvního okamţiku přirozená komunikace, pro kterou ti dva – matka a dítě – jsou jedinečným způsobem připraveni. Ví se dnes také o tom, ţe kdyţ z nějaké falešné emancipace z druhé strany její místo nahrazuje otec, ţe je v této situaci jako nerozehraný náhradník. Nemá smysl, aby chtěl být matkou, bylo by to kontraproduktivní, stejně jako kdyby matka chtěla konkurovat otci a chtěla ho nahradit. Poctivě míněné pokusy o přítomnost otce u porodu jsou v tom, ţe kolem dítěte se okamţitě vytvářejí soustředné kruhy, ochranné valy zbudované tak, ţe ten nejslabší a nejzranitelnější je uprostřed, neţ v něm procitne vlastní JÁ, neţ se stane sebou samým. Dítě není ţádným nárokem, je to dočasná konstelace, která začíná od úplně nerozlišitelné jednoty a směřuje k naprosté nezávislosti, samostatnosti na konci toho vývoje. Rodinné prostředí tvoří vnější ochranný rámec, kde se rodina prolíná a setkává s dalšími základními jednotkami společenství. Dítě tyto vrstvy proniká, přerůstá, vstupuje také do světa okolo sebe. Důleţitá je přitom komplementarita, ne identita nebo uniformita úkonů a rolí, rozdělení a spolupráce.
2. téma: Ţena – laik v církvi sobota 18. dubna 1998
ThDr. Oto Mádr: Ţena – laik v církvi podle církevních dokumentů Jako téměř vţdy, nelze řešit jednotlivé problémy a návrhy bez zasazení do příslušného celku. Rád bych se tedy nejprve zeptal dějin /I/ a teologie /II/, čím nám pomohou lépe pochopit současné učení katolické církve /III/. I. Dějiny V dějinách lidstva je zřejmě trvalým problémem vztah muţe a ţeny v nejrůznějších podobách. V dávnověku bylo sice rozdělení úloh muţských (lov, řemeslo, boj) a ţenských (oheň, strava, děti) poměrně jasné, ale vláda uvnitř tlupy / velkorodiny / kmene nebyla vţdy určena fyzickou silou. V primitivních společnostech kvetl i matriarchát, podporovaný kultem Velké matky. Později se prosadil patriarchát buď pokojně (Libuše – Přemysl) nebo silou (starověké Amazonky, Dívčí boj). Přesto jsou od starověku známy královny. V civilizačním rozvoji lidstva potřebovaly pravěké a starověké kultury silnou oporu ve vládní moci, kterou dokázali vytvořit muţi: náčelníci se svými ozbrojenci. V pozdějších městských civilizacích pak umoţnil vznik písma nadvládu muţů i na rovině ducha. Budování států a říší, dotvrdilo muţskou převahu jako přirozeně danou. Tento vývoj výrazně oslabil pozici ţen i v rodinném minispolečenství. Muţská nadvláda měla ovšem různé podoby, ale aţ do našeho století přeţily ve světě i drsné formy nerovnoprávnosti ţen (Indie: odchod ze světa s manţelem; Afrika: ţenská obřízka; islám: mnohoţenství). Do dějinného proudu rozvoje lidstva vstoupilo křesťanství. Bylo vsazeno do půdy starozákonního Zjevení a do pokročilého stadia středomořské kultury. Co přineslo ţenám? Pouze jednu, ale zásadní věc: impulz směrem k ideálnímu vztahu muţ – ţena. Kvas evangelia byl revoluční. Jeţíš Kristus překonal tehdejší tradiční bariéry jednak učením o Boţím dětství všech, jednak praxí: jak jednal s ţenami osobně a ţe je přibral do skupiny putující s ním. Svatý Pavel pak prohlásil v listu Galaťanům zásadu: „Není uţ rozdíl mezi Ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou. Vy všichni jste jedno v Kristu Jeţíši.― (3,28) Proces emancipace ovšem musel probíhat s citlivým ohledem na zavedené společenské řády. V Římské říši byly sice dokonce i otrokyně rovnoprávnými členkami křesťanských obcí a ţeny v nich hrály aktivní roli (hostitelky, jáhenky, evangelizátorky), ale prvotní církev se necítila povolána k tomu, aby je volila do řídících funkcí.
V dalších dějinách křesťanské církve přeţívaly také předsudky. Těţko se například překonával jakoby přirozený rozdíl ve společenských rolích, takţe i velcí Otcové starověku Jeroným a Augustin počítali pro ţenu buď s manţelstvím a mateřstvím, nebo se zasvěceným panenstvím. Především ţenské mnišství poskytlo ţenám rovinu společenské váţnosti. Nejenţe mnišky dosahovaly vzdělání a vedly školy pro dívky, ale např. abatyše měly ve středověku někde dokonce právo udělovat kněţím jurisdikci pro působení ve svých klášteřích. V oblasti mystické nauky zaujaly leckteré z nich čestné místo mezi duchovními učiteli, jiné svou uznávanou autoritou mohly napomínat nejen duchovenstvo, ale i biskupy a papeţe (Hildegarda, Kateřina). V novověku přibývá ţen, jeţ jsou duchovními rádkyněmi a inspirátorkami i velkých osobností (madam Svečinová, Adrienne von Speyr). Tak novým způsobem jakoby oţila funkce prorokyň známá ze starokřesťanských obcí. V 19. století se dostává do popředí „ţenská otázka―, hnutí za emancipaci ţen na všech společenských úrovních. Do pole kritiky vstoupila i situace ţeny v církvi. V našem století zesílil tlak na změny v podobě feministického hnutí, jehoţ teoretické podloţí stále více zpracovává rostoucí počet teoloţek. Feministické poţadavky úplné rovnosti v církevní sluţbě začaly být ponenáhlu praktikovány v reformačních církvích ordinací jáhenek, kněţek a biskupek. II. Teologie Po patristickém období se v církvi ustálilo muţské vedení vlivem světského okolí a také jistě proto, ţe v tehdejší antické kultuře by důsledná emancipace ţen nesmírně ztíţila šíření víry. Teologie vrcholného středověku, vzdálená tisíc let od prvotní církve, doplňovala své úvahy čerpáním z nově objevené antické filosofie a s ní spojených poznatků o přírodě. Tak se dá vysvětlit, ţe i sv. Tomáš Akvinský, v souladu s tehdejší přírodovědou právem, se domníval, ţe ţena není stejně dokonalým Boţím obrazem jako muţ. Teologie nové doby vzala na vědomí typologické zkoumání člověka v souvislosti s tělesnou vybaveností. Muţi připisovala jako přirozené a ţádoucí vlastnosti: sílu, energičnost, aktivitu, tvořivost, racionalitu, stálost apod. Ţeně naopak jemnost, citovost, lásku, pasivitu, receptivnost, vcítění, poddajnost apod. Světská antropologie se tak zdála potvrzovat správnost místa pro muţe v roli vládce, ochránce, vůdce, otce, kdeţto ţeně ponechávala tradiční roli manţelky, popř. dcery a ţákyně, s očekáváním sluţby, podřízenosti, charity apod. Pro křesťana je pak vrcholným ideálem Bohočlověk, pro ţenu pouhý člověk Maria. Ona však uţ dříve zaujala význačné místo v církvi ne v ţenském zákoutí, ale mezi apoštoly ve večeřadle, kdyţ sestoupil na rodící se církev Duch svatý. Nadto se brzy rozvíjela její zcela mimořádná úloha v církvi proto, ţe byla matkou Hlavy církve. Liturgická praxe ji vynesla v úctě i nad apoštoly do blízkosti Boţí Trojice jako hlavní přímluvkyni – Matku – celé církve. To je postavení zcela nepřístupné pro kteréhokoli muţe. V Panně a Matce Marii dostalo ţenství svůj vrcholný bod a čest. Současně se dostal do popředí specificky křesťanský rys: sluţebnice Pána v dokonalém následování Syna, který nepřišel, aby mu bylo slouţeno, ale aby slouţil. Tento výsostný rys křesťanské osobnosti na pozadí étosu světské společenské reality odpuzuje ty současné ţeny, které vyţadují plnou rovnost s muţem. Rozlišit vnitřní osobní ctnost sluţby a pravdivé pokory s vývojem k faktické rovnosti synů a dcer Boţí
rodiny v církvi a ve světě připadlo za úkol morální teologii. Biblická exegeze jí připravila úplnější pochopení starozákonního trestu pro ţenu za hřích v ráji v podobě poddanství muţi (Gn 3); Bible však také líčí hrůzné příklady zneuţití muţské nadvlády (např. Sd 19). Novozákonní věda svými rozbory textů evangelia a listů objasňuje spojitost určitých omezení pro ţeny dobovými situačními danostmi. Patristická teologie obdobně uvádí na správnou míru dobové a osobní názory Otců. Dějiny kanonického práva přesněji zjišťují smysl a váhu konkrétních norem v průběhu zejména starověku a středověku. Církevní dějiny se snaţí o komplexní pochopení minulých období a jejich mezí. V současnosti reviduje katolická morální teologie přehnané rozdělování společenských rolí podle pohlaví jako neodůvodnitelné „řádem stvoření―. Ve výrobním procesu trpí ţeny nerovností, pokud jde o mzdy a moţnosti vzestupu. V době nezaměstnanosti bývají samostatně ţijící ţeny postiţeny citelněji. Trvale se ozývá nadvláda muţů v nespravedlivém hodnocení schopností ţen. Proto se právem vede zápas o skutečnou rovnost muţů a ţen bez diskriminačních projevů (ne však komunistickou pseudorovnost v podobě traktoristek atd.) Církev je dluţna ţenám omluvu za upalování „čarodějnic― (ale i s tím se počítá k miléniu 2000). Po mnoho staletí trvalo výlučné omezení na rodinu (bez obalu M. Luther: „Ţena je stvořena proto, aby rodila děti (...) kdyţ se i utahá k smrti (...) vţdyť ony jsou tu k tomu―). Na druhé straně je pošetilé chtít smazat všechnu „jinakost― a „specifickou přirozenost―. Společenská rovnoprávnost a moc nemůţe být absolutním poţadavkem. Důleţitější je maximální harmonie všech faktorů, objektivních i subjektivních. Překotné modernizování vztahů ve jménu nové doby zavání ideologickým fanatismem. Příkazem spravedlnosti, úcty a lásky je pomáhat k optimální komplementarizaci všech schopností, ţenských i muţských. Během tohoto století se ruku v ruce s oprávněným úkolem osvobození ţeny vynořuje i „muţská otázka―, mj. civilizační proměna muţské role ve společnosti, ale hlavně v rodině. Rodina selhává jako vychovatel nové generace. Krizi působí zeslabení aţ vymizení otce z výchovného procesu. Matka je tím také postiţena, kromě dnes běţného zaměstnání nese sama břímě výchovy. Rodina jako místo bezpečí pro všechny a jako škola zralého muţství a ţenství selhává. Varuje stoupající výskyt násilí na dětech, ale i vraţdící děti. Tato situace je prestiţní výzvou křesťanům vytvářet nový, ale nosný model rodiny, opřený o základy dané Stvořitelem jak v lidské přirozenosti, tak i v Boţím zjevení. Církevní dokumenty proto sice uznávají a podporují spravedlivé řešení postavení ţen, ale spolu s tím věnují zásadní pozornost rodině. III. Církevní učení O ţenách mluví s porozuměním papeţové uţ od Lva XIII., ale zásadnější posun uskutečnil aţ Jan XXIII. V encyklice Pacem in terris (1963) upozorňuje na jeden ze tří základních jevů nové doby: „(...) vstup ţeny do veřejného ţivota. (...) V ţeně se stále více probouzí vědomí její důstojnosti. Je si vědoma, ţe nemůţe dopustit, aby byla povaţována za neţivou věc nebo za nástroj a aby se s ní tak jednalo. Ţádá, aby byla
povaţována za plnoprávnou osobnost, jak je to ve shodě s její důstojností, a to jak v rodině, tak i ve veřejném ţivotě.― Druhý vatikánský koncil schvaluje, ţe se ţeny „doţadují právní i skutečné rovnoprávnosti s muţi tam, kde jí dosud nedosáhly―. (Konstituce o církvi v dnešním světě, 9) Ţenám je třeba „umoţnit, aby naplno převzaly svou roli ve shodě se svými přirozenými vlohami―. (60) (...) je třeba překonat a odstranit jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodu pohlaví (...) (29) Protoţe ţeny jsou stále aktivnější ve společenském ţivotě, „je velmi důleţité, aby se zvýšila jejich účast i v různých oborech církevního apoštolátu―. (Dekret o apoštolátu laiků, 9) V závěrečném Poselství ţenám píše Koncil: „Ve chvíli, kdy lidstvo prochází tak hlubokou proměnou, mohou ţeny osvícené duchem evangelia pomoci lidstvu ohroţenému úpadkem.― Papeţ Jan Pavel II. ve své velké encyklice Mulieris dignitatem (1988) připomíná, ţe uţ Pius XII. v 50. letech věnoval pozornost ţenám a Pavel VI. v roce 1970 přiřkl titul učitelky církve sv, Terezii z Avily a sv. Kateřině Sienské. Týţ papeţ v promluvě z r. 1976 řekl: „V křesťanství víc neţ v jiném náboţenství má ţena od počátku zvláštní důstojné postavení (...) je určena, aby byla součástí ţivé a činorodé struktury křesťanství tak výrazným způsobem, ţe snad ještě nebyly vyuţity všechny tyto moţnosti.― Mulieris dignitatem je náčrt teologie ţeny. Svou syntézu odvozuje od Jeţíšovy matky a jejího spojení s Bohem v nepřekonatelném stupni. Její vlastní sebepojetí však je „sluţebnice Pána―. Na stránkách Starého a Nového zákona objevuje encyklika prvky Boţího pohledu na ţenu s aplikacemi pro dnešek; z vyprávění o cizoloţnici (Jan 8,311) vyvozuje kritiku muţů, kteří ţalují, ale jen ţena platí za společný hřích, kdyţ např. „zůstane opuštěna se svým mateřstvím― (MD 14). V ţeně jsou dvě základní povolání, panenství a mateřství, jeţ se nevylučují, ani kdyţ je třeba volit jednu společenskou úlohu. V církvi je Kristus Snoubencem všech, nejen ţen. Vůči změnám, důleţitým pro naši dobu, se můţeme postavit odpovědně, jen kdyţ se vrátíme k základům v Kristu („největší je láska―) a neriskujeme pochybné či mylné výsledky. (MD 28) Nynější papeţ se zabývá ţenskou problematikou i v dalších projevech. K otázkám rodiny se obšírně vyslovil v adhortaci Familiaris consortio (1981). Kněţské svěcení ţen se stalo pro některé katoličky ţádoucím cílem poté, co došlo k ordinacím ţen v reformovaných a anglikánských církvích (poprvé v americké kongregacionalistické církvi r. 1893). Pravoslavné církve to jednoznačně odmítají, pouze uvaţují o oţivení sluţby jáhenek. V katolické církvi byl obnoven diakonát ţenatých jáhnů, o jáhenkách se zatím mlčí, ale proti jejich obnovení nejsou zásadní námitky. Zato kněţství ţen – navzdory historicko-teologickým pokusům v jeho prospěch – bylo oficiálně a jednoznačně odmítnuto. Pavel VI. vydal v listu Inter insigniores (1976) stanovisko ke sluţebnému kněţství ţen (na rozdíl všeobecného kněţství všech pokřtěných). Podle toho církev nemá k tomu pověření od svého Zakladatele a nikdy to nečinila. Teologický důvod: při eucharistii kněz jedná in persona Christi, proto se k tomu hodí pouze muţ. Jan Pavel II. tento postoj rozpracoval v listu Ordinatio sacerdotalis (1994) a zdůraznil, ţe se všichni věřící církve mají definitivně drţet tohoto rozhodnutí, i kdyţ nemá sílu dogmatu.
Tím nejsou ţeny odkázány v církvi do role pouhých posluchaček. Pokoncilní vývoj jim otevřel dveře do poradních grémií (farní rady, pastorační rady, odborné komise při biskupské konferenci a na biskupstvích). V poradní funkci jsou spolu s laickými kolegy aktivní i v římském centru. Jejich kladný přínos je nejlepší metodou, jak zvýšit váhu větší poloviny církve při rozhodování o sluţbě všem. Osvědčení původně neschválených ministrantek vedlo nakonec k jejich srdečnému uvítání při pouti do Říma a poděkování z úst papeţe. Ze starověku jsou známy dvě děkovné modlitby, Řeka a Ţida, za to, ţe se nenarodili jako ţeny. Za křesťanky naopak děkuje jejich mluvčí v Magnificat za veliká obdarování, která jí – jim – učinil Pán. Z tohoto pohledu má úcta křesťanů k ţenám mnohem hlubší kořeny, neţ vyţaduje společenská etiketa a politická rovnost.
MUDr. Mgr. Marie Opatrná: Ţena – laik v církvi Váţení přátelé, dostala jsem za úkol zpracovat téma „Ţena – laik v církvi― na základě dokumentů II. vatikánského koncilu i dokumentů pozdějších. Tyto texty by nám měly ozřejmit, co se v současné době od ţeny čeká a co vůbec můţe ţena laik v církvi dělat. Dovolte mi, abych úvodem své přednášky přečetla několik vět z Listu Jana Pavla II. ţenám z 29. června 1995: „Jsme bohuţel dědici dějin, které značně nepříznivě ovlivnily a ve všech dobách a na kaţdém místě ztíţily cestu ţeny, které byla upírána její důstojnost, jejíţ přednosti byly deformovány, která byla často diskriminována nebo zotročována. To jí často bránilo být zcela sama sebou a ochudilo tak celé lidstvo o ryzí duchovní bohatství. Nebylo by jistě snadné poukazovat na konkrétní odpovědnost, neboť je třeba brát v úvahu sílu kulturních návyků, jeţ během staletí utvářely mentalitu a instituce ve společnosti. Jestliţe ale přitom, zvlášť v určitých historických souvislostech, selhala objektivní odpovědnost mnohých synů církve, upřímně toho lituji. Toto politování ať se stane v celé církvi podnětem k úsilí o obnovení věrnosti k podnětům evangelia, které právě k otázce osvobození ţen od jakékoli formy zneuţívání a poroby přináší trvale aktuální poselství, zaloţené na postoji samého Krista.― Domnívám se, ţe tento list má velký význam. Dovolila bych si ho určitým způsobem přirovnat k papeţem nedávno pronesené omluvě Ţidům. Pro mne osobně jsou tato slova především povzbuzením ve víře a vybídnutím k modlitbě chvály. Hned zdůvodním proč. Ţena stvořená stejně jako muţ, aby byla obrazem Boţím, aby byla pomocí rovnou muţi, se dostává po prvotním hříchu pod muţovu vládu. Prakticky celé dějiny lidstva o tom svědčí, jak jsme nakonec mohli slyšet i v přednášce P. dr. Mádra. (Pouze na dokreslení ţidovská modlitba: „Buď poţehnán, Boţe, ţe jsi mne nestvořil jako pohana, ani jako ţenu, ani jako nevědomce―, která se velice nápadně shoduje se slovy Sokratovými – ten děkuje osudu, za to, ţe se narodil jako svobodný a ne jako otrok, jako Řek a ne barbar, jako muţ a ne ţena.) Ovšem přichází Vykupitel (Jeţíšův kladný postoj k ţenám jistě netřeba komentovat). A sv. Pavel napíše: „Uţ tu není Ţid nebo pohan, otrok nebo svobodný, muţ nebo ţena. Vy všichni jste jeden v Kristu Jeţíši (Gal 3,28). Ale téměř dva tisíce let trvá, neţ Duch
sv. prozáří svým světlem pohled Církve na ţenu do dnešní podoby a papeţ vysloví své politování a výzvu. Jedná se tedy o jakýsi uzlový bod v dějinách, kdy církev veřejně ústy svého nejvyššího představitele toto udělala a toto vyslovila. Obraťme se teď přímo k dokumentům 2. vatikánského koncilu. Koncil nedělá rozdíl mezi laikem muţského a ţenského pohlaví. O ţeně jako takové je v dokumentech pouze pár zmínek: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes zmiňuje nové sociální vztahy mezi muţem a ţenou. Dále konstatuje, ţe úkolem lidstva je mimo jiné „ustavit politický, společenský a hospodářský řád, který by člověku stále lépe slouţil a pomáhal jednotlivcům i skupinám uplatňovat a rozvíjet vlastní důstojnost. Proto mnozí důrazně poţadují hodnoty, o kterých jsou hluboce přesvědčeni, ţe jich byli nespravedlností nebo nerovným rozdělením zbaveni.― Do kategorie mnozí jsou potom řazeny např. rozvojové národy, národy trpící hladem, dělníci a také ţeny. „Ţeny se doţadují právní i skutečné rovnoprávnosti s muţi tam, kde jí dosud nedosáhly.― Táţ konstituce ještě zmiňuje „oprávněný společenský vzestup ţeny―. A dále říká: „Ţeny uţ pracují téměř ve všech oblastech ţivota, patří se však umoţnit jim, aby naplno převzaly svou roli ve shodě se svými přirozenými vlohami.― Konstituce pak ještě pokračuje: „Je třeba překonat a odstranit jakýkoli druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví...ţenám se upírá moţnost svobodně si zvolit manţela a vybrat ţivotní stav, nebo přístup ke stejnému vzdělání a kultuře.― V Dekretu o apoštolátu laiků Apostolicam actuositatem je hned v úvodu řečeno: „Protoţe však v nynější době mají na celkovém společenském ţivotě stále větší aktivní podíl ţeny, je velmi důleţité, aby se zvýšila jejich účast i v různých oborech církevního apoštolátu.― (Tady se uţ ze světa jako takového dostáváme k církevnímu apoštolátu. I pro tento účel by jistě v naší zemi moţnost plného teologického vzdělání některých ţen byla vhodná.) A nyní ještě zmíním pozdější dokument – kodex kanonického práva (CIC). CIC 1983 nečiní rovněţ rozdíl mezi muţem laikem a ţenou laikem. Resp. jednu výjimku zná: trvalý lektorát a akolytát je moţno udělit pouze laikovi muţského pohlaví. U nás v současné době však pouze jako předstupeň svěcení, tedy ne „trvalému― laikovi. V učení církve neexistuje tedy v současné době ţádný rozdíl mezi muţem laikem a ţenou laikem. Abychom byli zcela přesní, jeden ano: pouze laik muţského pohlaví můţe přijmout svátost svěcení, ale to bychom se dostali mimo zadané téma. Neţ budeme uvaţovat dál, připomeňme si, co je v ţivotě člověka nejpodstatnější – je to křest. V Ef 1,5.6a čteme: „Ve své lásce nás (Bůh) předem určil, bychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Jeţíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti.― Tomu odpovídá ve Věroučné konstituci o církvi Lumen gentium toto: „...věřící křesťané, kteří – kdyţ byli křtem přivtěleni ke Kristu a učiněni Boţím lidem, a tak se stali svým způsobem účastnými Kristova úřadu kněţského, prorockého a královského – vykonávají svým podílem poslání celého křesťanského lidu v církvi a ve světě… Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boţí království tím, ţe se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. Ţijí ve světě, to znamená ve všech
světských povoláních a činnostech a v běţných podmínkách rodinného a společenského ţivota... aby jako kvas přispívali k posvěcení světa... příkladem svého ţivota, vírou, nadějí a láskou hlásali Krista druhým lidem... úloha prozařovat a pořádat časné záleţitosti, ...aby se vţdy dály a rozvíjely podle Krista a slouţily ke chvále Stvořitele a vykupitele.― (LG 31) Podívejme se nyní na encykliku Christifideles laici – encykliku o povolání a poslání laiků v církvi a ve světě. V r. 1987 proběhl biskupský synod, jehoţ tématem bylo právě „Povolání a poslání laiků v církvi a ve světe dvacet let po II. vatikánském koncilu―. Synoda schválila návrhy – „Propositiones―, určené pro papeţe, které byly také zveřejněny. Papeţ je zde také ţádán, aby „v příhodném okamţiku předloţil celé církvi dokument o povolání a poslání laika v církvi a ve světě―. A tímto dokumentem je pak výše zmíněná encyklika. Hned v úvodu papeţ cituje dekret Apostolicam Actuositatem – Dekret o apoštolátu laiků: „Posvátný koncil snaţně zapřísahá v Pánu všechny laiky, aby ochotně, velkoryse a odhodlaně odpověděli na volání Krista, který je dnes se zvýšenou naléhavostí zve, a na pobízení Ducha svatého... Vţdyť prostřednictvím tohoto posvátného sněmu sám Pán opětovně zve všechny laiky, aby se s ním kaţdým dnem důvěrněji spojovali, mysleli na jeho zájmy jako na své vlastní (Flp 2,5) a přidruţili se k němu v jeho spasitelném poslání. Znovu je posílá do všech měst a vesnic, do kterých chce sám jít (Lk 10,1)― – zde končí citace v encyklice, ale dočtu ji z dekretu: „…aby se osvědčili jako jeho spolupracovníci v různých formách a způsobech jediného apoštolátu církve, který se musí trvale přizpůsobovat novým časovým potřebám...― (Prosím, všimněte si konce tohoto souvětí – jediný apoštolát církve se musí přizpůsobovat novým časovým potřebám, a spojte si s výše uvedenými citacemi.) Takţe všichni laici jsou na základě křtu a biřmování povoláni Kristem, posláni Kristem, zapřísaháni koncilem. Jak a kde mají tedy spolupracovat a účastnit se jediného apoštolátu církve? Objevil se určitý problém, který se uţ tato encyklika snaţí řešit. Poněkud se totiţ zdálo, ţe laici jsou posláni jenom do světa a svěcení sluţebníci jenom ke sluţbě v církvi. Je třeba si uvědomit, ţe celá církev je tu pro svět. Koncil definuje církev jako „svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.― (LG1) Tedy: všichni, jak laici tak duchovní jsou spoluodpovědni za poslání církve ve světě. Ale především laici jsou do prostředí světa voláni Bohem. Umoţňuje jim to jejich způsob rodinného a společenského ţivota. „Svět― je prvotním polem působnosti křesťanského povolání laiků. Jejich práci ve světě si můţeme přiblíţit podobenstvím o kvasu. Ve světě laici tedy hlásají Krista svědectvím svého ţivota napájeným vírou, nadějí a láskou... (viz výše LG 31). A nyní k „definici― světa. Svět má podobu kultury, politiky, sociální péče, školství a výchovy a také medicíny a vědy. Všechny problémy, těţkosti a otazníky, které souvisejí se jmenovanými podobami, to je kamenité pole, vinice. A zde zaznívá hlas Pána: „Jděte i vy na mou vinici.― Kamenité pole, vinice má být evangelizována, posvěcována. (srov. Christifideles laici 7)
Sem je ţena zvána stejně jako muţ, a mnohé víme, jak je to pole skutečně kamenité a plné trní. A také jaké je to „umění―, lépe řečeno dar Ducha, toto povolání skloubit s povoláním vytvářet ve vlastní rodině společenství, být manţelkou a matkou, tedy vytvářet domácí církev. Stále řidčeji, ale bohuţel stále, se v křesťanských kruzích setkávám s názorem, zjednodušeně řečeno, ţe ţena je určena pro péči o dům, a muţ pak pro „svět―, veřejnou činnost. Ani koncil ani současný papeţ toto netvrdí! Podívejme se nyní dále, k čemu je ţena povolána, jaká jsou její povolání pro sluţbu církvi, jaká jsou charizmata – zvláštní dary a impulsy Ducha sv. pro uţitek církve, pro její budování, pro dobro lidí. — Nám nejbliţší je úloha ţeny, ochránkyně víry a modlitby ve vlastní rodině. Je to úloha připomínaná praktiky – zkušenými kněţími, literaturou spíše opomíjena, ale ţivot společenství církve s tímto mnohdy stojí a padá. Jedná se sice o postavení bez „právní ochrany―, ale ţivotně důleţité. Při vítězství Ducha sv. nad lidskou činností církve se můţe podařit toto poslání realizovat i ve společenství farním. — Relativně dlouhou tradici v ţivotě církve mají katechetky. Tato úloha je všem dobře známa a nemusíme se tím tedy hlouběji zabývat. — Dalším institucionalizovaným posláním jsou pastorační asistentky. Podle německého teologa Otto Hermanna Pesche vznikla tato funkce, nejdříve samozřejmě muţská, díky „náhodné nouzové situaci―, kdy bylo mnoho absolventů teologické fakulty, kteří se nenechali vysvětit. Časem se ukázalo, ţe je moţné touto sluţbou pověřovat i ţeny. Tato činnost, ať jiţ pro muţe či pro ţeny, je velmi variabilní. Záleţí na osobnosti asistující i na osobnosti toho, komu je asistováno. Můţe se jednat o katecheze, duchovní rozhovory, vyučování náboţenství, přípravy na přijetí svátostí, ale i práce v kanceláři, vedení účetnictví. Mnohdy se sem vejde i kus farní hospodyně, ale třeba také stavebního technika a sluţebního řidiče. Zcela specifická činnost je pastorační asistentka v nemocnici a pastorační asistentka ve věznici. Tyto sluţby jsou tématem pro samostatné přednášky. A nyní obrátíme pozornost přímo k vrcholu a zdroji činnosti církve – k liturgii. Liturgická sluţba ţeny v církvi, stejně jako muţe laika, souvisí s všeobecným kněţstvím, s termínem Boţí lid, s postavením laika ve slavení liturgie obecně. Současné druhy liturgické sluţby laiků: vedle sluţby celého liturgického shromáţdění existují sluţby zvláštních sluţebníků. Do těchto sluţeb můţeme zařadit ministrování, čtení textů Písma a přímluv, podávání sv. přijímání, vedení bohosluţby slova vč. promluvy, vedení zpěvu. Z těchto sluţeb se podíváme blíţe na ministrování ţen. Sluţba kantora a scholy je v současné době bez nejasností. Ale právě na úvod této liturgické části jedna perlička, abychom si znovu uvědomili, jaký skok se v přístupu k ţenám udělal. Na počátku našeho století potvrdil papeţ Pius X., ţe se ţeny nemohou podílet na zpěvu na kůru v kostele, protoţe nemohou převzít ţádný církevní úřad. Zpěv na kostelním kůru je „náleţitý liturgický úřad―, jak se píše v Konstituci Inter plurimis z r. 1903. O několik let později uţ Kongregace pro bohosluţbu povolila, ţe: „ţenský chór můţe zůstat tam, kde existuje tato tradice a nemá stejnou funkci jako chór kleriků.―
A ještě k otázce liturgické sluţby ţen připomeňme část ze Všeobecných pokynů k Římskému misálu (únor 1969, Pavel VI.): „Všechny sluţby niţší neţ ty, které patří jáhnovi, mohou vykonávat muţové laici, i kdyţ nebyli k té sluţbě ustanoveni. Sluţby, které se vykonávají mimo presbytář, se mohou svěřit ţenám, podle rozumné úvahy správce kostela. Biskupská konference můţe dovolit, aby čtení, která se čtou před evangeliem, a úmysly v přímluvách přednášela ţena způsobilá konat tuto sluţbu, a zároveň blíţe určit místo, odkud má v liturgickém shromáţdění předčítat Boţí slovo―. Jak známo, toto se jiţ dnes nedodrţuje. A teď se přeneseme do současnosti: V r. 1992 Papeţská rada pro výklad církevních zákonů dala kladnou odpověď na dotaz: „Je třeba zahrnout sluţbu u oltáře do liturgických sluţeb, které mohou podle kán. 230 §2 vykonávat laici, ať muţi nebo ţeny?― Papeţ Jan Pavel II. toto rozhodnutí papeţské rady potvrdil ještě téhoţ roku a nařídil jeho zveřejnění. V r. 1994 pak Kongregace pro svátosti rozeslala biskupským konferencím instrukci, která počítá s legitimitou ministrantek. Pokud je mi známo, ČBK sluţbu ministrantek povolila. ( Prováděcí pokyny Kongregace pro svátosti v Instrukci konstatují, ţe je v kompetenci kaţdého diecézního biskupa na základě celocírkevního práva upravit sluţbu u oltáře ve vlastní diecézi. Na pověření liturgickými sluţbami není právní nárok.) Závěrem: Co je moţné teoreticky, není vţdy moţné uskutečnit prakticky. Důvodů je jistě mnoho, prvotní hřích s následnou podřízeností ţeny muţi bude jistě lidstvo zatěţovat aţ do konce. Přesto, jak je vidět, pohled na ţenu ve světle Ducha sv. se stále rozvíjí. Ukřiţovaný a vzkříšený Pán dbá o svou církev, někdy je, pravda, dost náročný, a vyţaduje po svých sluţebnicích naprostou bezmoc, kterou sám proţil na kříţi, aby mohl jednat. Tedy: Co je moţné teoreticky, není vţdy moţné uskutečnit prakticky, alespoň ne hned.
3. téma: Identita ţeny sobota 23. května 1998
prof. dr. Miroslav Zedníček: Identita ţeny ve světle stvoření Existují dohady, ţe příštím tisíciletím začne epocha ţeny. Chápu tuto vyhlídku v tom smyslu, ţe se ţeně dostane konečně plného uznání a uplatnění jejích předností ve společnosti. Přednášku zaměřím hlavně na umoţnění navození nového porozumění ţeně, které jí dluţíme po tolika společenských změnách. Neskromně poznamenávám, ţe na obdobné téma jsem měl svého času přednášku na pasovské universitě a chci hlavně vyuţít poznatků z tamní dosti střetové, ale tím zajímavější diskuse. Struktura naší přednášky: — Co je ţena – její podstata, především její duševní a duchovní bytostné prvky. — Mateřský faktor ve společenském kontextu a rozměru. — Společenské uznání a postavení dnešní ţeny a naše dluhy v této oblasti. — Vyhlídky a perspektivy do budoucnosti. Závaţnost tohoto tématu podtrhuje i poslední římská synoda biskupů, která svého roku konstatovala, ţe, „v současné evropské situaci je otázka ţeny velmi důleţitá. Jen nový vztah mezi muţem a ţenou, který odpovídá změnám, které nastaly, můţe přivést zákonné záleţitosti ţen na pravou cestu― . Rozbor a uznání skutečností, které zahrnuje problematika ţeny ve společnosti, je cílem této přednášky. Co je vlastně ţena? Ţena je jedna ze dvou polaritních forem člověka, to jest ta jiná neţ muţská, lépe řečeno ţena je mateřská forma člověka. Aristoteles definuje člověka jako zoon politikon, ţivočicha politického. Filosofie charakterizuje člověka jako ţivočicha obdařeného rozumem. Lze také konstatovat, ţe ţena je vylepšenou formou muţe, anebo cituji osobní sdělení dobře známého doc. Josefa Zvěřiny: Muţ je nepodařená ţena. Myslím, ţe obě vyjádření poněkud přehánějí, zvláště v současné konstelaci přístupu, ale sotva lze popřít zdravý základ. Z genetiky víme, ţe ţena je lépe geneticky kódována a vybavena neţ muţ. Je známo, ţe spermie, které nesou muţský kód jsou slabší a ţe pro početí muţského zárodku se vyţadují lepší podmínky neţ pro početí zárodku ţenského. Statistika nás dále seznamuje se skutečností, ţe samovolnými potraty zaniká mnohem více muţských
neţ ţenských zárodků. Z karyotypu ţeny víme, ţe sexuální určení ţeny spočívá na dvou X chromosomech – XX, zatímco muţ je určen jedním X chromosomem a jedním Y chromosomem. Při srovnání je na první pohled zřejmé, ţe ţena má více genetických informací neţ muţ; rozdíl odhaduji asi 15 – 20 %. Kromě uvedené základní skutečnosti je nutné dodat, ţe ţeniny buňky jsou nositelkami zvláštních znamení, která se řadí do tak zvaného sex-chromatinu, který lze prokázat téměř na všech buňkách ţeny. Spadají sem dvě zvláštnosti: Barrova tělíska a přívěsek buněčného jádra ve formě paliček na buben. Murray L. Barr, kanadský anatom, objevil r. 1949 chromatinová (barevná) tělíska na jaderné bláně na buňkách ţeny. Ke zjištění postačí buňky např. ze sliznice dutiny ústní, nebo vlasy či krev (pro identifikaci stačí osmsetnásobné zvětšení). Davidsonu a Smithovi vděčíme za objev příznaku ve formě paliček na buben – drumstick (roku 1954). Tento jev existuje na jádru neutrofilních granulocytů – druhu bílých krvinek a dá se zjistit při zvětšení 1000x. Od počátku existence kaţdého konkrétního člověka je geneticko- sexuální psychosomatická skutečnost základem osobnosti člověka. Slovo pohlaví – sex – chápu jako fyziologickou, psychickou a duchovní základní formu ţivota, kterou Zakladatel lidské přirozenosti určil pro existenci lidstva v celé šíři této výpovědi. Základní profil a poslání pohlaví – sexu – spatřuji v mateřství. Mateřství je komplexem fyziologických, psychických a duchovních prvků. Právě vzhledem k mateřství je ţena jinak a dokonaleji geneticky kódována a vybavena neţ muţ. Představy o ţeně mají muţi spíše z pohledu muţe jako vzoru člověka a tím dochází k překvapivému omylu. Ţena je někdo úplně jiný, neţ si muţ můţe představit. Ţenin duševní i duchovní ţivot je od počátku proniknut duchem mateřství. Toto má v psychosomatické rovině za následek, ţe ţena myslí v první řadě na celek – celistvěji, zatímco muţ spíš na části. Z ohniska mateřství vyvěrá pro ţenu vlastní tolerance – jí je svěřen člověk ke zrození a přípravě na samostatný ţivot, proto má zvláštní pochopení pro nedokonalost a slabost člověka v osobním i společenském přístupu. Jako matka dovede ţena čekat a vyčkávat. Je pozoruhodné, ţe ţádná ţena, pokud vím, dosud nezaloţila sektu, ani v politice neinklinuje k frakcím, protoţe jinak proţívá naději na moţnost zlepšení, neţ je tomu u muţe. Tato naděje se specificky obráţí v celém ţenině psychosomatickém ţivotě. Výraznější je v těhotenství, kdy vytváří a proţívá psychickou jednotu se svým nenarozeným dítětem. Zrození dítěte přináší dvojí proţitek: šok z důvodu ukončení této zvláště intenzivně proţité jednoty a v závěsu s tím radost, ţe obdařila lidskou rodinu novým člověkem. Nemohu pominout ještě jednu závaţnou hodnotu ţeniny povahy: je to empatie čili schopnost vcítit se do psychického stavu jiné osoby jako základ pro sociální komunikaci a interakci. Empatii se muţ musí učit, chce-li si ji osvojit. Těchto několik pohledů na nám tak často unikající specifika ţeny nám napovídá, ţe duševní i duchovní přístupy ţeny ke skutečnosti jsou od muţe rozdílné. Ţena proţívá vše jinak neţ muţ: má odlišnou emotivitu, hlubší, neţ se běţně předpokládá, její intelektové operace se rovněţ liší, potřebuje jiné podání např. matematiky neţ muţ, její osobnostní profil je rovněţ rozdílný, její intuice, meditace i forma modlitby je jiná, její přijetí a snášení choroby a léčby má své zvláštnosti. Toto vše má svůj základ v ţenu profilujícím mateřství, kterému věnujme nyní svou analytickou pozornost.
Poloţme si otázku: Co znamená být matkou? Stručná odpověď: Dát ţivot. Přesněji: Dát ţivot a připravit na samostatný (autonomní) ţivot. K tomu samozřejmě patří váţný přístup a úcta k ţivotu. Matka nejlépe chápe ţivot jako dar a svou součinnost s Původcem ţivota. Kaţdá ţena je v té míře ţenou, nakolik je matkou. Kaţdá ţena – i bezdětná – je matkou nejen svým genetickým předznamenáním, ale i svým celým ţivotem. Mateřství je základní hodnotou lidstva, osou ţivota společnosti a dějin. Mateřství zahrnuje tři komponenty: nejznámější je fyziologický prvek, který spočívá tělesném základě a zahrnuje fyzické početí, zrození a fyzickou přípravu nového člověka na samostatný ţivot. Druhý – psychický – moment je vţdy neslučitelně spojen s fyzickým a jeho náplní je jednak proţití jednoty matky s dítětem, jednak jeho psychická příprava na ţivot. Bezdětná ţena uskutečňuje své mateřství vůči jiným dětem či lidem. Diskusním podnětem je mateřsky pečovatelský vztah vůči manţelovi nebo jiným lidem, jako je tomu např. u učitelek nebo lékařek. Třetí prvek nazýváme duchovním prvkem mateřství. Jeho náplň tvoří přímo nebo nepřímo vědomý vztah ţeny k dobru, pravdě a jednotě v přirozenosti konkrétního člověka, v níţ ţena spatřuje především základ dobra a schopnost konat dobro. Ţena zde uskutečňuje své poslání vychovat k mravní svébytnosti a pomáhat při nabývání osobnostní i společenské samostatnosti. Adolf Portmann a další razí názor, ţe člověk přichází na svět fyziologicky a psychologicky předčasně narozený, a proto na rozdíl od jemu po tělesné stránce blízkých ţivočichů potřebuje po narození ještě tak zvanou sociální dělohu, aby mohl proţívat jistotu a psychické zázemí. Jen tak se člověku můţe dostat pro něho tak rozhodujícího psychického tepla, které bezpodmínečně potřebuje pro zdárné proţívání své vlastní hodnoty. Rozhodující pro rozvoj člověka je emotivní teplo a stimulace čili podněty k rozvoji. A je to právě matka, kdo dítě ţiví, nejen fyzicky, ale i psychicky kontaktem, komunikací a jistotou zázemí. Stejně tak je to matka, kdo ţiví dítě i duchovně tím, ţe je vede k pravdě ţivota. Jsou známé i závěry odborníků v oblasti anaklitického syndromu a hospitalismu, kteří dovozují, ţe nepřítomnost mateřské nebo náhradní komunikace během prvních tří aţ šesti let věku dítěte má za následek nenapravitelná poškození psychického rozvoje. Někteří znalci mají dokonce za to, ţe drogová závislost má souvislost s uvedeným Portmannovým konstatováním. Od několika uvedených průhledů do profilu a závaţnosti mateřství jakoţto ustavující hodnoty ţeny přejděme nyní k pohledu na totoţnost muţe pod zorným úhlem mateřství. Stojíme před otázkou: Nemůţe muţ svou vlastní identitu hledat v zrcadle mateřství, respektive sluţbě mateřství? Při zodpovídání této otázky se nejprve pokusme odečíst z profilu a ţivota muţe vše, co má nějakou souvislost s mateřstvím podle uvedené analýzy chápaným. Zjišťujeme, ţe osobnost muţe je mateřstvím poznamenána a z jistého hlediska určena. I muţ má svou nezastupitelnou roli v celostně chápaném programu mateřské existence a vlivu na běh a pořádek světa. V polaritní roli vůči ţeně má muţ nejen úkol spoluploditele při početí, ale hlavně partnera v základním psychickém i duchovním vztahu, spolutvůrce náleţité pohody pro vznik zázemí, tak potřebného v době těhotenství i výchovy k přípravě na samostatný ţivot. I neţenatý muţ má své poslání ve sluţbě mateřství tím, ţe si dovede váţit hodnoty mateřství a v různých oblastech spolupůsobit na psychické i duchovní úrovni společenského poslání mateřství.
Mateřství je sluţba lidstvu, v níţ má ţena i muţ svou roli a kaţdý zvláštní formu sluţby, a to v partnerském vztahu součinnosti. Ocitáme se před otázkou: Odpovídá dnešní faktické společenské postavení ţeny hodnotě a nenahraditelnému poslání ţeny? Sotva lze pravdivě odpovědět kladně. Nabízí se spojitá otázka: Vedeme dívky a ţeny k tomu, aby dovedly poznat, uznat a proţít svou hodnotu? Ani na tuto otázku bych se neodváţil dát kladnou odpověď. Je skutečností, ţe jsme dosud nepřekonali přeţívající paternalismus, který měl své historické základy a v současné době je pro nás muţe tak příjemně pohodlný. Obecně je právními dokumenty vyhlašována rovnoprávnost mezi muţem a ţenou po stránce právní. Tím není řečeno, ţe se ztotoţňuje muţ a ţena co do fyziologického určení, čili ţe by muţi měli rodit děti. Obraz reality nám napovídá, ţe v ţádném společenskoprávním systému na zemi není náleţitě hodnocena funkce ţeny. Musím dále konstatovat, ţe všude je v současné době ţena utlačována buď fyzicky nebo psychicky nebo duchovně. Ţena při celkovém porovnání s muţem není slabší; výjimkou je pouze svalový systém. Po psychosomatické stránce nenajdeme ţádnou oblast, kde by měl muţ převahu při poskytnutí stejných podmínek. Neznám ţádný úsek společenské činnosti, kde by se ţena nemohla alespoň vyrovnat muţi. Tím nemíním, ţe by se měla vzdát svého mateřského poslání. Za velmi důleţité povaţuji navození nového vztahu mezi muţem a ţenou, tak, aby tento vztah odpovídal jiţ nastalým společenským změnám. My muţi potřebujeme odvahu k překonání tak příjemně pohodlných zbytků, a někdy dosti rozsáhlých, paternalismu. Jinými slovy je nutné, abychom rezignovali na své společenské výhody a uznali rovnoprávné partnerství ţen ve všech oblastech společenského ţivota. K tomu potřebujeme nový přístup ke své vlastní identitě a s tím spojené uznání a úctu k ţeně v zrcadle hodnoty jejího mateřství. S tím se pojí i nová rovina partnerství. Nebojme se nově kontemplovat ţenu. Současná ţena se ocitá v krizi proţití vlastní identity. Mizí obraz ţeny jako muţovy sluţebné, hospodyně, roditelky dětí a předmětu muţova odreagování, aniţ by při tom byla partnerkou při rozhodování nebo vůbec dotazována na názor. Po odbourání uvedených přístupů k ţeně vzniká v psychice ţeny téměř vakuum vlastní identity, vyplňované klopotným hledáním. Mám za to, ţe ţena dnešní doby potřebuje nově poznat a proţívat mateřství v celé jeho dimenzi, v níţ má místo i muţ. V mnoha případech psychosomatických onemocnění ţen jsem se setkal s krizí identity osobnosti a se střety s pozůstatky paternalitních představ. U prepubescentek a pubescentek jsem mapoval zájem o obraz ţeny a velmi úporné hledání totoţnosti ţeny podle zkušeností s vlastní matkou. Výsledkem načrtnutých snah by měl být nový, hlubší vztah mezi muţem a ţenou, zaloţený na vzájemné úctě k hodnotám osobnosti vlastní i druhého. Na tomto základě je moţno postavit i nový partnerský vztah pro manţelské společenství s vyšším nárokem na dynamický moment jeho prohlubování ve vzájemném ovlivňování, toleranci a empatii.
sobota 10. dubna 1999
Ţena v pojetí filosofické antropologie (Člověk – muţ a ţena) na základě studijních materiálů sestavil Mons. ThDr. Karel Vrána Filosofická antropologie se zamýšlí nad odvěkou otázkou rozdílu a vztahu mezi muţem a ţenou a jejich specifickou lidskou totoţností. Začneme u Platóna. Za dávných dob nebyla naše přirozenost taková, jako je nyní, nýbrţ jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidí, ne jako je nyní dvojí, muţské a ţenské, nýbrţ k tomu bylo třetí… pohlaví androgynů, co do podoby i jména sloţené z obého pohlaví, muţského a ţenského… Dále byl tvar kaţdého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; člověk měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto dvou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústroje a obdobně i všechno ostatní. Chodil jednak zpříma jako my, na kteroukoli stranu chtěl, ale kdyţ se dal do rychlého běhu, tu jako kdyţ akrobati dělají kruhové přemety i s nohama rovně nataţenýma, rychle se kutálel, odráţeje se osmi končetinami, které tehdy měl… Byli hrozní svou mohutností a silou a zpupnou měli mysl i odváţili se učiniti útok na bohy. Tu se radili Zeus a ostatní bozi, co s nimi učiniti… Konečně Zeus rozmysliv se pravil: „Zdá se mi, ţe jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali, a přece odloţili svou nevázanost, a to tak, ţe by se stali slabšími. Rozetnu kaţdého z nich ve dvé…― Po té řeči rozkrajoval lidi ve dvé, jako se rozkrajují hrušky k nakládání… A koho rozkrojil, kázal Apollónovi otočiti kaţdému obličej a zbylou polovici šíje na stranu řezu, aby byl člověk skromnější, dívaje se na své rozpůlení, a také jinak všechno léčiti. A ten kaţdému otáčel obličej, a stahuje odevšad kůţi na tu část těla, která se nyní jmenuje břicho, jako se dělá se sdrhovacími vaky, svazoval ji v jediný uzel, kterému říkají pupek. Kdyţ tedy původní těla byla rozťata ve dvé, touţila kaţdá polovice po své polovici, …objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, touţíce spolu srůsti, a při tom umíraly hladem i jinými následky nečinnosti, poněvadţ neměly chuti k ţádné práci jedna bez druhé. A tak hynuly. Tu Zeus, smilovav se nad nimi, pomůţe jim jiným způsobem a přeloţí jejich pohlavní ústroje dopředu – neboť aţ dosud i ty měli vně a semene nevkládali do svých těl vespolek, ani z nich nerodili, nýbrţ do země, jako cikády – přeloţil tedy jejich pohlavní ústroje dopředu a zařídil skrze ně rozplozování v lidech navzájem, skrze muţský ústroj v ţenském, za tím účelem, aby při spojení muţe s ţenou vzniklo potomstvo. Tak z toho styku nastávalo nasycení a uklidnění, aby se obraceli ke svým pracím a starali se téţ o ostatní potřeby ţivota. Jest tedy jiţ od tak dávné doby lidem vrozena láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaţí učinit jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdravit… Kaţdý stále hledá svou polovici. (Platón, Symposion, 189d-191d). Viděli jsme, ţe člověk není zvíře uţ biologicky. Proto sexualita nabývá v člověku zvláštního, antropologického významu. Sexualita má zajisté základ v animalitě
člověka a potud je určena biologicky. Ale v tělesném bytí člověka na světě je všechno biologické formováno lidsky a má personální význam. Tak také rozdílnost pohlaví není nějaká „pouze biologická― vnější stránka člověka, ale v této diferenci je celé lidské bytí na světě. Touto diferencí je dána původní odlišnost,zároveň však také původní vztaţenost pohlaví k sobě navzájem. Tato vztaţenost je ve zcela určitém smyslu základně důleţitá pro lidské společenství. Co říká Platón v citovaném mýtu, to shrnuje Aristotelés stručně takto: Nejprve se musí spolu spojit ti, kteří bez sebe nemohou existovat, jako ţena s muţem… (Pol. I, 2 1252 a) V tomto spojení vidí bytostný, přirozený zdroj veškerého společenství a veškeré společnosti. Také podle Hegela pravá společenská jednota začíná láskou muţe a ţeny. Říká o ní toto: Láska vůbec znamená vědomí mé jednoty s druhým, takţe nejsem pro sebe izolován, nýbrţ své sebevědomí získávám pouze jakoţto zrušení svého bytí pro sebe a skrze vědomí o sobě, jakoţto jednotu sebe s druhým a druhého se mnou. Avšak láska je pocit, tj. mravnost ve formě přirozeného… První moment v lásce je, ţe nechci být samostatnou osobou pro sebe a ţe se cítím, kdybych jí byl, nedostatečný a neúplný. Druhý moment je, ţe se získávám v druhé osobě, ţe v ní mám platnost, a ona totéţ získává ve mně (Rph. § 158) V návaznosti na Plessnera jsme uţ poukázali na pozoruhodný vztah niternosti (interiority) a vnějšku (exteriority) v tělesném bytí člověka na světě. Sartre zkoumal tento jev ve své analýze studu, který má původní základ v tom, ţe jsem ve svém tělesném zjevu vydán pohledu druhého člověka. V oděvu (móda!) je ve skutečnosti uzavřena celá antropologie. I zde vidíme rozdíl mezi „být tělo― a „mít tělo―: na jedné straně jsme svým tělem a předstupujeme před zrak druhého člověka, na druhé straně máme tělo a upravujeme svůj zjev tím, ţe se určitým způsobem oblékáme, češeme, holíme, parfémujeme, líčíme atd. Kdyţ upravujeme svůj (vnější) zjev, vyjadřujeme vţdycky nějak svou niternost. Tento fakt je příbuzný jazyku. Tak jako v jazyce jde o jednotu jevícího se výrazu (slovo) a jeho „vnitřního― významu, tak ve svém vnějším zjevu vyjadřujeme svou niternost. Přitom ovšem vzniká významná moţnost: Můţeme vyjádřit něco (v jazyce a zjevu), co naší niternosti odporuje. Člověk můţe vyjádřit, co si vůbec nemyslí. Můţe lhát. To, co vyjadřujeme před druhými v jazyce a zjevu, podléhá diferenci mezi pravdivostí a lţí. V sexuální oblasti má zjev, chování, vystupování, prezentování se jakoţto něco, co je výrazem a znamením něčeho, ústřední úlohu. Paleta moţností výrazů sahá od významných pohledů po nejrůznější způsoby řeči a něţnosti. Erotikou můţeme rozumět „s instinktem spojenou a smyslovou sloţku sexuality, na níţ vposledku spočívá veškeré zjemnělé pohlavní potěšení a umění milovat―. V tomto smyslu patří erotika bytostně k projevu, k výrazu, „rozkoš není samoúčel, je symbol― (P.Ricoeur). Potom však jde v lidské sexualitě o tuto otázku: Je to, co se eroticky vyjadřuje, opravdu výrazem smýšlení vůči druhému, nebo je sexualita sebeúčelem bez všeho
dalšího obsahu? V jistém zcela určitém smyslu je sexuální výraz jednoznačný. Polibek, něţnost, překonání studu, spojení, to všechno je tu k tomu, aby to něco vyjádřilo: lásku. Lidský sexuální výraz je zaměřen k tomu, aby byl výrazem lásky. Lidská sexualita patří principiálně do oblasti hodnot lásky. Dovršuje, rozvíjí, uskutečňuje se jen tehdy, kdyţ erotika, která v ní působí, vyjadřuje lásku. V tom je také jádro morálního problému lidské sexuality. J. Pieper překládá „Miluji tě― jako „Jsem rád, ţe existuješ―. A. Pfänder nazývá lásku „zaujetím pro existenci milovaného―. G. Marcel říká: „Milovat člověka znamená říkat: Nikdy neumírej.― Láska je tedy Ano k Ty, souhlasící, uznávající, podporující zaujetí pro druhého. Lidská sexualita poţaduje svou povahou právě takové smýšlení. Pochází ze svobodného rozhodnutí pro osobu druhého. Teprve v tomto smýšlení se rozvíjí partnerství: „Tohoto bohatství ţivota nabývá láska ve výměně všech myšlenek, všech rozmanitých hnutí duše tím, ţe hledá nekonečné rozdíly a vynalézá nekonečné způsoby sjednocení, obrací se k veškeré mnohotvárnosti přírody, aby z kaţdého z jejích ţivotů pila lásku.― (Hegel) Vidíme-li tedy v sexualitě pouze pudovost a úsilí o rozkoš, chápeme její smysl zcela chabě. V. E. Frankl mimoto poukazuje na to, ţe rozkoš jako samoúčel, rozkoš bez lásky ruší sama sebe; „čím více jde člověku o rozkoš, tím více pro něho pomíjí―. Sexualita jako sebeúčel bez vnitřního obsahu a bez lásky má tendenci uţívat druhého jako prostředku k cíli, činit ho objektem, zboţím, zneuţívat ho, ale také: sám sebe činit zboţím, sám sebe poniţovat. Právě v oblasti, která je svou povahou určena k lásce, je proto moţné nejkrajnější poníţení a nejkrajnější tvrdost člověka. Láska je základně formována antropologickou skutečností, ţe člověk je dějinný. Nemůţe jako zvíře ţít pouze v přítomnosti, ale je motivován z minulosti a rozvrhuje se do budoucnosti. Proto ani lásku nelze omezit na pouhou přítomnost (tuto noc, tento víkend, tuto dovolenou apod.), ale stávají se v ní problémem minulost a budoucnost. To však znamená: Máme-li co činit s láskou a ne pouze se samoúčelnou sexualitou, pak tato láska patří do oblasti hodnot věrnosti. Věrnost osvědčuje Já vzhledem k Ty v čase. Lásku realizuje teprve věrnost. Podle Marcela je proto láska bytostně v napětí věrnosti a zrady (fidélité et trahison). Je velmi podivné, ţe mnozí marxisté chápou věrnost vůbec jen jako snahu o vlastnění, která si činí na druhého nárok jako na soukromé vlastnictví. Tím však před člověkem vyvstává manţelství jako společenství, k němuţ je zaměřena lidská sexualita. Hegel zavrhuje představu, která hledá smysl manţelství v pocitu, citu, náklonnosti, i kdyţ zvláštní příchylnost je jeho východiskem. Neboť láska, „která je pocit, připouští po kaţdé stránce náhodnost, podobu, kterou mravnost nesmí mít. Manţelství je tedy nutné blíţe určit tak, ţe je to právně mravní láska, čímţ z něho mizí to, co je v lásce pomíjivé, podrobené náladě a pouze subjektivní.― (Rph. § 161) Protoţe manţelství jakoţto základní společenství je v napětí věrnosti a zrady, je „nejvyšší sázkou naší kultury― (P. Ricoeur). Přitom je ovšem nutno říci, ţe velmi mnoho moţností seberealizace je i ve stavu bezmanţelském (např. sliby řeholníků).
Autorem následujícího textu je Aristotelés. Přes stáří těchto řádků zasluhuje pozornost: Mezi muţem a ţenou je zřejmě přirozený přátelský vztah, neboť člověk je bytost od přírody více určená pro manţelské společenství neţ pro občanské, protoţe rodina je dřívější a nevyhnutelnější neţ stát a protoţe pud plodit děti je všem ţivým tvorům více společný neţ cokoli jiného. Zatímco u zvířat společenství nejde dále neţ k plození, lidé jsou spolu nejen pro plození dětí, ale i pro potřeby kaţdodenního ţivota, neboť úkoly jsou předem rozdělené, práce muţe je jiná neţ práce ţeny. A tak si navzájem pomáhají, kaţdý svým vlastním dílem přispívaje do společného. Proto je v tomto přátelství zřejmě i uţitek, i příjemnost… Děti jsou, jak ukazuje zkušenost, pevným poutem, proto se bezdětní manţelé lehčeji rozcházejí; děti jsou totiţ pro oba manţele společným dobrem, a to, co je společné, spojuje. (EN VIII, 14, 1162a) Je-li všechno „biologické― u člověka personálně významné, pak také fakt, ţe realizace sexuality má biologicky vztah k plození a početí. Láska (manţelství) muţe a ţeny tedy zahrnuje antropologicky zaměření na dítě. Hegel popisuje tuto souvislost takto: Mezi muţem a ţenou není vztah lásky ještě objektivní; neboť i kdyţ pocit je substanciální jednota, ta ještě nemá předmětnost. Rodiče jí dosahují teprve ve svých dětech, v nichţ mají před sebou celek spojení. Matka miluje v dítěti svého manţela, manţel v něm miluje manţelku; oba mají v dítěti před sebou svou lásku. Zatímco ve jmění je jednota pouze ve vnější věci, v dětech je v čemsi duchovním, v němţ jsou rodiče milováni a jeţ sami milují. (Rph. § 173) Potud je rodina jednotou rodičů a dětí. Dítě, které se podle Portmanna rodí příliš brzy, je nejprve radikálně odkázáno na péči a výchovu. Vědy o člověku ukazují, ţe dítě základně potřebuje milující náklonnost, teplo a bezpečí domova, silnou a trvalou vazbu na rodiče. Ani otcovství a mateřství nelze povaţovat za biologické vnější vlastnosti, nýbrţ jsou personálně významné. Potud mají místo v seberealizaci člověka jako muţe a ţeny, kteří mají vztah k dítěti jako rodiče, na něţ je dítě odkázáno. Tak se rodina jeví jako přirozená jednota, která je „dřívější a nevyhnutelnější― neţ stát (Aristotelés). Toto chápání rodiny je základem konvence OSN o lidských právech z roku 1966. Čl. 10 dohody o hospodářských, sociálních a kulturních právech stanoví, „ţe rodina jakoţto přirozená buňka společnosti má poţívat co největší ochrany a pomoci především při svém zaloţení a po dobu, kdy je odpovědná za péči o děti a za výchovu dětí, které mají právo být ţiveny―. Čl. 13 mluví o právu rodičů „starat se o náboţenskou a mravní výchovu dětí podle svých vlastních názorů―. Také dohoda o občanských a politických právech zdůrazňuje úlohu rodiny jako přirozené buňky společnosti (čl. 23) a právo rodičů vychovávat své děti (čl. 17a 18). Rodina poskytuje jedinečným způsobem moţnost spojovat komunikaci s kooperací, lásku a práci (5.6). Přitom ovšem v průběhu industrializace nastoupilo dalekosáhlé rozdělení práce v rodině (výchova, domácnost, zahrada atd.) a práce mimo rodinu (výdělek mimo rodinu), a to změnilo funkci rodiny. Tato změna nemusí být ztrátou funkce. Nové perspektivy by mohly pro rodinu otevřít i nové moţnosti. Přitom je nutno uváţit, ţe rodina jako přirozená buňka společnosti je určena nejen k tomu, aby byla uzavřeným společenstvím, ale také k tomu, aby byla otevřena mimo
sebe. Základní rodina je svou povahou zaměřena především na to, aby spojovala generace (např. prarodiče a vnuky), pěstovala příbuzenské vztahy a vytvářela vztahy se sousedy. Vzrůst volného času a humanizace bydlení by mohly dát práci v rodině a mimo rodinu staré funkce v nové formě a nové úkoly: překonávat přehrady mezi generacemi, osvobozovat staré lidi z jejich izolace, spolupracovat při úpravě okolí, brát na sebe úkoly péče a opatrování, nejrůznějším způsobem pomáhat sousedům a rozvíjet komunikaci s lidmi mimo rodinu atd. K tomu je ovšem nutné všechno nově promýšlet, například přehodnotit práci uvnitř rodiny. Uzavřenost a otevřenost, vnitřek a vnějšek, bezpečí domova a objevování cizího patří k sobě. Mají k sobě dialektický vztah. Jedno podmiňuje druhé. Manţelství je jistě určeno k tomu, aby se stalo rodinou. Ale tak jako existuje mnoho moţností seberealizace ve stavu bezmanţelském, tak i v manţelství bez dětí. Bibliografický odkaz: Gevaert J. – Il problema dell‘uomo, Torino 1973, str. 80-89: Uomo e donna. Heer. Fr. – Bohatší ţivot, Praha 1969, str. 75-105: Manţelství ve světě. Rinser L. – Unterentwickeltes Land Frau, Frankfurt 1988. Stern K. – Fuga dalla donna, Roma 1970. von Le Fort G. – Věčná ţena, Řím 1970.
4. téma: Ţena a výchova sobota 17. října 1998
ThDr. Jiří Skoblík: Ţena na rozcestí: matka či profesionálka? Námět, kterému mají být věnovány tyto poznámky s následnou diskusí v rámci většího počtu referátů, týkajících se role ţeny jako vychovatelky, se týká obtíţí volby, kterým je ţena vystavena, kdyţ se musí rozhodovat mezi sluţbou rodině a sluţbou povolání, které z různých důvodů pro sebe povaţuje za důleţité. Jak ukazují některé příspěvky k diskusnímu materiálu pro nadcházející plenární sněm KC v ČR zejména z řad ţen, manţelek a matek, jde o téma aktuální, které působí v leckteré rodině starosti. Na nedávné besedě o manţelských otázkách v jednom krajském městě soudila část přítomných, ţe volba matky profesionálky je soukromou věcí obou manţelů, do které nemají třetí osoby co mluvit. Vzhledem k tomu, ţe takovou „třetí osobou―, které se problém bezprostředně netýká, jsem také já, povaţuji za přiměřené narýsovat pouze mantinely celého problému, zůstat v teoretické rovině a pokud dojde řeč i na praktické detaily, zasahující bezprostředně do kaţdodenního ţivota matekprofesionálek, pak raději odkázat na cizí zkušenost, kterou můţete doplnit v následné diskusi. Povaţoval bych totiţ za trapné poučovat matky, jak mají organizovat svůj rodinný i profesionální ţivot, lidmi, kteří postrádají potřebné zkušenosti. Není vyloučeno, ţe setrvání v uvedeném pojetí úvah bude pro někoho, koho se problém ţivě dotýká, zklamáním, protoţe je přesvědčen, ţe mu teoretický přístup nepomůţe ani o kus dál v svízelích, s kterými se musí potýkat. Existuje však také opačný názor. Organizování dnešního dne s výslovným souhlasem pořadatelů ohlášeného tématu ukazuje, ţe zabývat se touto věcí společně s osobami, jichţ se problém bezprostředně netýká, na místě je, a to ze dvou důvodů: není praxe bez teorie, tento poţadavek vznáší věčně neklidný a hledající lidský intelekt; od základů odtrţený prakticizmus by nedisponoval dostatečnou šíří motivů k promyšlenému organizování ţivota. Druhým důvodem je naděje, ţe teoretické úvahy vzbudí zájem o diskusi, v které, doufejme, dojde vlivem bohatých zkušeností debatujících k vzájemnému obohacování. Začněme připomenutím oficiálního stanoviska církve. Patrně nejdůleţitější dokument, zabývající se poněkud dnešním tématem, je Gaudium et spes v 52. bodě. Říká se tam, matčina práce v domácnosti, kterou potřebují zvláště mladší děti, musí být zajištěna, aniţ se přitom zanedbá oprávněný společenský vzestup ţeny. Koncil tedy ţádá vyhnout se dvěma nepatřičnostem: připravit v rámci pracovního nasazení ţeny malé nebo menší děti o nutný mateřský vliv mimo jiné také neprozíravou státní rodinnou politikou, proto říká, ţe matčina práce musí být „zajištěna―; druhou nepatřičností je dopustit, aby tím docházelo k společenské stagnaci ţeny. Jeden příspěvek z řad věřících k tomu kriticky připomíná, ţe dvojí práce, v domácnosti a zaměstnání, by jako dvojí břemeno, uloţené ţeně, sotva pomohlo jejímu
společenskému vzestupu. To ovšem také koncil nemá na mysli, jinak by neříkal, ţe mladší (tím spíš malé, ba nejmenší!) děti matku potřebují. Z toho logicky vyplývá, ţe o oprávněný společenský vzestup ţeny, která má malé děti, musí být postaráno něčím jiným, neţ zaměstnáním. Co by to však mělo být? Tím, ţe ţena zůstává u dětí v domácnosti, není hermeticky uzavřená vůči světu v kulturním útlumu, nýbrţ musí jí být umoţněno, usnadněno a nabídnuto uţít různých prostředků, kterých zase tak málo není, aby pečovala i v těchto podmínkách o svůj společenský vzestup. V této úloze nemá být ponechána na holičkách, koncil formuluje tuto úlohu obecně, celá společnost, dodejme stát i církev, má tuto nemalou, ale velmi důleţitou úlohu na starosti. Co má asi koncil na mysli tímto společenským vzestupem? Všestranné kultivování a růst prestiţe v očích společnosti, oceňující mateřství, zejména několikanásobné s nesmírně důleţitým fyzickým, psychickým, sociálním i duchovním formováním osobností malých dětí. Jiný příspěvek z vašich řad mluví o nutnosti velké mravní síly matky v domácnosti při stanovení priorit v snaze zapojovat se do společenského ţivota. Leckoho asi napadne, ţe zde je vlastně mnoho nevyuţité příleţitostí pro iniciativní sluţbu církve, malé, místní, i velké, světové. Skutečně některé příspěvky si stěţují na to, ţe kněţí nevycházejí dostatečně vstříc touze katolických rodin po pastoračních návštěvách svých duchovních správců. Nelze však říci, ţe se představa povznesení ţeny, které má koncil na mysli, kryje s profesionální zdatností, kterou si ţena má a chce v poměru k závazkům mateřství udrţovat nebo dokonce i zvyšovat, a to je právě ta důleţitá hodnota, které má být na našem setkání věnována zvláštní pozornost. Je patrné, ţe se myšlenka církevního dokumentu plně nekryje s řešením zadaného úkolu. Připojme k tomu nyní část dopisu, který k diskusi o ţeně, manţelce a rodině obsahuje další příspěvek. „Jsem matka šesti dětí a po téměř dvacetiletém manţelství si uvědomuji, jak je paradoxní, zaznívá-li ocenění ţeny jako tiché, obětavé matky a manţelky v církvi z úst muţe. Domnívám se, ţe se v církvi konzervuje neřešení problému, který světská společnost zkouší řešit uţ dlouho, byť velmi krkolomně: nepochopenou emancipací či extrémním feminizmem. Jaká je role ţeny křesťanky v společnosti a církvi, chce-li být dobrou matkou, manţelkou a současně si je vědoma svých darů, nadání, vzdělání, schopnosti uplatnit se? Hledání odpovědi vidím jako velký problém v prostředí, kde ţena i muţ byli v tradičně katolické rodině utvářeni k zcela jinému typu rodiny. Demografická křivka všude v civilizovaném světě ukazuje, ţe ţeny dávají přednost spíše rozvinutí své profesionální role neţ rozvinutí role mateřské. To chápe svět jako přirozené právo ţeny. Je pozoruhodné, jak je v církvi posunuta tolerance k právu či potřebě ţeny plně rozvinout svou osobnost. Tolerováno je to tehdy, kdyţ musí vydělávat oba manţelé, protoţe plat muţe nestačí. Kdyby však byl muţ schopen rodinu uţivit sám, byla by ţeně automaticky přisouzena tichá obětavost po vzoru Panny Marie. Mám zkušenost, ţe církev, reprezentovaná hlavně muţi, tomuto procesu hledání velmi málo rozumí. Chybí-li v naší společnosti pochopení hloubky mateřství, chybí v
naší církvi pochopení osobní důstojnosti ţeny, jejíţ potřeba je často vnímaná jako podivná emancipační snaha některých nevyrovnaných ţen.― Tolik citát. Nyní je na místě narýsovat hranice, v kterých se mají nabídnuté úvahy pohybovat. Lze si velmi dobře představit ţenu profesionálku, volící v sluţbě svému povolání jakýsi dobrovolný celibát. Stačí pomyslet na špičkovou baletní umělkyni, jejíţ profesionální dráha končí přibliţně v době, kdy se z hlediska medicíny blíţí k hranici vhodného věku pro mateřství. Tato kategorie není předmětem našeho zájmu. Právě tak si lze dobře představit ţenu – špičkovou vědeckou pracovnici, která se vdala a těší se plnému porozumění svého manţela pro nároky vědecké práce včetně dohody ţít s ním v bezdětném manţelství. Také tato kategorie není předmětem našeho zájmu. Třetí kategorie představuje ţenu matku, kterou nutí různé důvody (např. malé rodinné příjmy), aby rozdělila svůj čas mezi rodinu a zaměstnání, pokud to bude aspoň poněkud moţné. Právě této kategorii má být při našem setkání věnována pozornost. Jaké pohnutky lze asi v ţivotě ţeny uvést pro ţivé vědomí nutnosti volby mezi rodinou a profesí? Nabízejí se dvě takové pohnutky: potřeba seberealizace, proţívaná právě tak ţenou jako muţem v smyslu interního vlivu, a ochota naplnit poslání, podstatné pro ţenu v smyslu vlivu externího, i kdyţ není snadné vést mezi oběma motivy jasnou dělící čáru. Nejprve několik slov k seberealizaci. Co se tím vlastně myslí? Optimální uskutečnění moţností, kterými člověk, v námi uvaţovaném případě ţena, disponuje. Moţnosti jsou dány sklony, nadáním, vzděláním, prostředím, zdravotním stavem, ekonomickými podmínkami, případně jinými vlivy, ale samozřejmě také potřebou lásky, moci ji dávat právě tak jako přijímat, zejména těm nejbliţším, tzn. dítěti a muţi. Tlak k seberealizaci působivě popisuje Fr. Rückert: „Před kaţdým stojí obraz toho, kým se má stát. Dokud jím není, není jeho mír úplný.― Z došlých příspěvků je patrné, ţe pro leckterou ţenu je mateřství s obětováním všeho, co by mu překáţelo, conditio sine qua non její seberealizace. V dopisech lze zaznamenat vysoké ocenění role stráţkyně domácího krbu. Pouštět se do psychologie pohlaví je sice i pro odborníky háklivou věcí, je to vlastně především parketa pro duchaplnou beletrii, disponující jasnozřivou empatií, zkušenost však dostatečně ukazuje, ţe mezi proţíváním nenaplněného otcovství muţe a nenaplněného mateřství ţeny je určitý rozdíl. Bylo by snad moţno formulovat takto: přístup ţeny k rodičovství je bezprostřednější, muţe prostředečnější s příslušným dopadem do psychiky obojího pohlaví. Nebude asi daleko od pravdy tvrdit, ţe nejeden muţ nedovede ocenit, jaký význam mateřství pro psychologii ţeny má. Ozývají se však také jiné hlasy. Seberealizace podmíněná profesí není jen touhou kandidátek na Nobelovu cenu, nýbrţ i řady ţen, které podle vlastního svědectví nesou úděl matky v domácnosti úkorně. Při takové názorové polarizaci bude ţádoucí osvojovat si kulturu dialogu, na které hodně závisí zdařilá příprava na synod. Nyní k naplnění poslání od Boha či od lidí. Kniha stvoření, v které čte věda, právě tak jako kniha zjevení, v které čte víra, zkušenost individuální i celospolečenská, včetně přednášek, které v rámci tohoto cyklu prozatím proběhly, ukazují, ţe mateřství je pro
ţenu jak subjektivně rozhodující cestou k seberealizaci, tak objektivně naplněním jejího poslání. Tím není odmítnuto poslání ţeny profesionálky, je však moţno říci, ţe s mateřstvím marně soupeří. Je všeobecně známo, ţe lidské děti bez kontaktu s matkou v kojeneckých nebo výchovných ústavech trpí citovou deprivací a důsledně syndromem hostility, která můţe nabýt tragických forem pro celou společnost: jedná se o zvýšenou agresivitu, emocionální labilitu, nepřátelské postoje, ale také opoţděný vývoj intelektu, zejména řeči. Proto označuje Toman v r.1960 roli matky za osudovou. Podobně uvaţuje v zářijových perspektivách Katolického týdeníku článek Petra Příhody „Krize: dezerce matky― o mizení mateřství v české společnosti. S tím koresponduje psychologie, mluvící o frustraci bezdětné ţeny, a psychiatrie, hodnotící neprobuzení mateřské lásky po narození vlastního dítěte jako patologický fenomén. Význam matky podtrhuje také termín sociální uterus (děloha), jehoţ opuštění dítětem je pro někoho teprve pravým signálem pro zrod osoby jako subjektu nezadatelných práv. Informace o roli mateřství nemají platnost pouze kulturně-historickou, ale přirozeněprávní, čili vyplývají transcendentně z pravdy člověka. To lze doloţit objevem, starým právě čtyřicet let, ţe i v ţivočišné říši má mateřská láska rozhodující vliv na vývoj mláděte. Tento údaj tedy ulamuje hrot námitce, ţe význam mateřské lásky je kulturně podmíněný a proto zásadně relativní. Humanitní obory XX. století objevily také nezastupitelnou roli otce při výstavbě nové lidské osobnosti, je tedy nejvyšší čas upozornit také na jeho blahodárnou úlohu, mimo jiné i pro duchovní ţivot člověka v širším i uţším smyslu. Rozhodující léta pro další osud lidské osobnosti jsou však léta nejranější a během nich hraje v ţivotě dítěte kvantitativně i kvalitativně, biologickým a sociálním poutem důleţitější roli matka. Proto má být v těchto poznámkách zmiňována role otce spíše v smyslu nutného, ţádoucího, vítaného záskoku za matku. Závěr těchto úvah lze udělat velmi snadno: Mateřství je posláním ţeny s jedinečným významem pro její seberealizaci a pokud k němu dojde, má nedotknutelná práva a priority s významem pro ni, dítě i celou společnost. Matka tím, ţe mateřství přijala, lhostejno, zda plánované či nečekané, přijala ovšem i příslušné závazky. Kdyby však tato práva nebyla problematizovatelná, stalo by se naše setkání zbytečným. Co je tedy můţe problematizovat? Třeba připomenout: problém nespočívá ani tak v otázce jak nahradit matku, aby byla uvolněna pro jinou činnost, jako spíše zda ji nahradit a jestliţe ano, o jaké důvody se přitom můţe jednat? V shodě s došlými příspěvky lze důvody pro setrvání v zaměstnání rozdělit do tří skupin: můţe jít o důvody ekonomické, psychologické a profesní, které by se přimlouvaly za konkurenci zaměstnání vůči roli ţeny-matky během nejdůleţitější doby jejího mateřství. Jsou tyto důvody opravdu tak závaţné?
V oblasti ekonomických důvodů konstatuje řada příspěvků, ţe materiální stránka rodin s více dětmi je v srovnání se situací důchodců v české společnosti velice špatná, dokonce se pohybuje na hranici chudoby. Jako příklady negativního vlivu na finanční situaci české rodiny jsou jmenovitě uváděny problémy zdravotní a rodinná doprava. Ekonomika upozorňuje na to, ţe výše příjmů zaměstnaných ţen je názorným obrazem ušlého výdělku ţen, které zůstanou doma. Za těchto okolností není ovšem odchod ţeny-matky do práce zanedbáváním rodinných povinností, nýbrţ holou nutností. Velmi důleţitou okolností je přirozeně věk dítěte a s tím úzce souvisí představa státní rodinné politiky o délce mateřské dovolené. Pohled liberální ekonomiky na poskytování daňových úlev a dávek rodinám jako na cosi nemorálního, protoţe děti představují pro rodinu psychický příjem, nalezne u mladých rodin sotva porozumění. V daňové politice státu vůči rodinám hrají rozhodující roli početné rodiny, ty však jsou uměle ţiveným veřejným míněním odmítány jako parazitní společenství bez vzdělání, kultury a hygienické úrovně, takţe se potvrzuje názor, ţe největším nepřítelem politiky, příznivé pro rodiny, jsou ideologické předsudky. Setkává-li se problematizování práv a priorit mateřství z ekonomických důvodů s porozuměním, zazní asi více námitek proti problematizování mateřských priorit z důvodů psychologických, které vytýkají domácí práci nízké společenské uznání, monotónnost, časovou neomezenost, fragmentaci, izolaci a absenci finančního ocenění, zatímco v zaměstnání ţen spatřují splnění důleţitého předpokladu pro jejich osobnostní růst. Výbor pro odstranění diskriminace ţen při OSN kritizuje českou vládu pro její nadměrnou tendenci vidět ţenu spíše jako matku neţ jako nezávislého aktéra ve veřejné sféře. V stejné linii říká příspěvek z vašich řad, ţe duch, vanoucí církví, staví ţenu-matku pouze do kuchyně. Třeba se vyvarovat pokušení ztotoţňovat měšťanský ideál rodinné idyly XIX. století s ideálem křesťanské rodiny dneška a předsudku, ţe profesně angaţovaná ţena nemůţe být dobrou manţelkou a matkou. Ozývají se však také opačné hlasy: tzv. problém moderní ţeny je pseudoproblémem, klíčový moment ţeny třeba spatřovat ve vydařené volbě ţivotního partnera. Třeba usilovně čelit mediálnímu teroru, nabízejícímu klamné ideály. Označení „ţena v domácnosti― je označení degradující, protoţe taková ţena zůstala věrná svému nejvyššímu poslání tvůrkyně domova. Naopak rodina je v nebezpečí, kdyţ matka vykonává zaměstnání mimo domov, zejména, má-li malé děti. V takovém případě je dětmi postrádána nejen její přítomnost a moţnost rozhovoru s ní, nýbrţ i domácí řád. Není tedy divu, volá-li se po uznání produktivního charakteru domácí práce. S tím souhlasí rodinná ekonomika, kdyţ mluví o rodině jako místě produkce morálních hodnot, lásky, sebeúcty a prestiţe. Bohuţel existuje mezi ţenami stud, poplatný minulosti, ţe na víc neţ na domácí práce nemají. Domov zaměstnaných matek se většinu dne stává prázdný a málo produchovněný. Je bolestné, ţe pro ţeny chybí vzory, zejména nedostatkem vícegeneračních rodin, a pokud je pro ně zaměstnání mimo domov nevyhnutelností, chybí jim často důleţitá opora v podobě solidarizující se cizí rodiny, nikoliv instituce. Tomu, kdo spatřuje společenský vzestup ţeny v její zaměstnanecké aktivitě mimo rodinu, je nutné
připomenout, ţe zaměstnané ţeny vláčejí dvojí pracovní břímě, coţ sotva prospěje jejich společenskému vzestupu. Nejzajímavější bude asi střet zájmů mateřských se zájmy vyhraněných profesí, které ţena proţívá jako své ţivotní poslání. Zde bude na místě zamyslet se nad celospolečenským významem kultury a povinností člověka přispívat do její pokladnice. Co znamená kultura? Lidskou tvořivost, uskutečňovanou v rámci přírody, která však její hranice jistým způsobem překračuje. Tato zušlechťující činnost má na člověka zpětný vliv: přetváří jí sám sebe. Vliv na člověka nemá jen jeho kultivace světa, nýbrţ také její plody. Proto je moţno shrnout: Kultura je jednak lidská činnost, kterou člověk tím, ţe působí na okolní svět a přetváří ho, sám sebe rozvíjí a proměňuje, jednak jsou to plody této činnosti. Říká-li Písmo, ţe Hospodin svěřil člověku do péče ráj, říká vlastně, ţe člověk je kulturní bytostí od počátku, a to zásadně, nikoliv nahodile, tu a tam. Roste počet lidí, kteří si toto uvědomují včetně své odpovědnosti na kulturním poli. Bylo by jistě uráţlivé poloţit otázku, mají-li se při rozvoji kultury uplatňovat také ţeny. Letmý pohled do evropských kulturních dějin ukazuje jejich podstatný přínos. Míní-li 2. vatikánský koncil, ţe k základnímu kulturnímu poţadavku všeobecné a všestranné vzdělanosti člověka patří přiznat ţeně místo, které jí ve společnosti náleţí, vyjadřuje tím, ţe k vydařenému kulturnímu klimatu patří sociální sladěnost obou pohlaví, a tím potvrzení ţeny nejen jako rovnoprávného konzumenta kultury, ale také jako jejího důleţitého zdroje. Nyní je moţno přejít ke kasuistice: jsou ekonomické, psychologické a profesní důvody, odvádějící ţenu aspoň zčásti od její mateřské úlohy, opravdu hodné zřetele? Bezpochyby ano. Proviňuje se ţena nesplaceným dluhem vůči kultuře, kdyţ jí zůstává kvůli svému mateřství cosi dluţná? Něco takového by se vzhledem k významu mateřství, o kterém uţ byla řeč, sotva kdo odváţil tvrdit. Jde o svaté právo ţeny na dítě, mnohý ovšem u velkého talentu pociťuje jistou lítost nad nevyhnutelnou pauzou v ţenině tvořivé činnosti. Nelze také zapomínat na to, ţe kulturní angaţovanost ţen ve prospěch jejich postavení ve společnosti, které by odpovídalo evangelijním principům rovnosti muţe a ţeny před Bohem, přináší zpětně výhody i pro mateřský ţivot, ve prospěch jeho šťastnějšího údělu. Jsou však tyto důvody souměřitelné s hodnotou řádně vychovávaného dítěte? Zde bude třeba odpovědět záporně, protoţe nic se nevyrovná dařícímu se rozvoji lidské osoby: osobu třeba odsouhlasit, obdivovat a milovat pro ni samotnou, říká princip personalizmu, za který se jednoznačně staví mimo jiné Jan Pavel II. Je to právě matka, kterou třeba označit za rozhodujícího činitele při fyzickém, psychickém a sociálním rozvíjení osoby v osobnost. Proviňuje se tedy ţena nesplaceným dluhem vůči svému mateřství, kdyţ mu zůstává kvůli své kulturní činnosti cosi dluţná? Koncese matce v prospěch kultury budou jistě veliké, zejména, je-li fenomenálně talentovaná, platí však: kultura duše je duší
kultury a o tu se má matka svým nezastupitelným vlivem v rozhodujících letech ţivota svého dítěte snaţit především. Je nutné a moţné, aby tyto důvody v potřebném rozsahu ustoupily mateřským úkolům? Jak ukazuje cena lidské osoby, nutné by to bylo. Jak ukazuje obhajoba trojího druhu důvodů, moţné to prostě vţdycky není. Hrozila by totiţ bída, hmotná nebo osobnostní, případně celospolečenské ochuzení. Logickým důsledkem je ocenění kompromisu jako záměny optima za minus aţ minimum z přiměřených důvodů. Hodnoty na jedné i druhé straně jsou totiţ příliš veliké, neţ aby byla ochota je beze zbytku obětovat. V dokumentu z r. 1979 o odstranění všech forem diskriminace (tedy také diskriminace ţen) se nutnost kompromisu mlčky předpokládá, protoţe společenský přínos ţeny je spatřován v propojení její rodinné a komunitní úlohy s dalšími společenskými rolemi. Hledaná řešení, jak udrţet profesionální úroveň matky, k jejichţ zcela konkrétní podobě se snad budou chtít přítomní vyjádřit, mohou být zařazena do těchto kategorií: — v rámci práce v domácnosti (matka tedy zůstává s dítětem doma) — během redukovaného zaměstnání (matka zůstává s dítětem pouze část dne) — během neredukovaného zaměstnání (matka s dítětem doma nezůstává) — s pomocí pravidelnou, nepravidelnou, — poskytovanou od příbuzných, cizích, — zdarma, nebo za úplatu, — s pomocí soukromníků nebo instituce. Instituce pro děti předškolního věku je údajně povaţovaná západní Evropou za pokrok, zato postkomunističtí středoevropané v ní vidí nutné zlo. Dítě, umístěné v časném věku na nepřiměřenou dobu do kolektivního zařízení, přispívá, jak je uvedeno, k depersonalizaci sociálního systému. Mluví se však také o nutnosti rozlišit tzv. jeselské a nejeselské dítě. Chápu, ţe nastíněné rozdělení můţe vzbudit na rtech zainteresovaných posluchačů útrpný úsměv, nebude-li naplněno konkrétním obsahem a pouţitelnými prováděcími pokyny, respektujícími konkrétní ţivotní podmínky jednotlivé rodiny. Praktickou ukázkou kompromisu, který navrhuje otec jedné početné rodiny, je volná sobota pro matku na vrub manţela, během které by se matka profesionálka studijně a cvičebně udrţovala aspoň poněkud v kondici. Vedle otce by mohl pomoci pravidelný záskok nejbliţších příbuzných nebo jiná východiska, jak je rodinám vnuká nouze.
Důleţitou otázkou je délka doby, věnované péči o dítě. Odborníci razí zásadu čím déle, tím lépe; doba péče je ovšem prodluţována větším počtem po sobě jdoucích dětí. I ten, kdo by nesouhlasil s častějším výskytem rodin s větším počtem dětí, by s ohledem na osud jedináčků jistě nesouhlasil s tím, aby byla profesi obětována moţnost sourozenců. Začátkem září se zde konala přednáška na téma „Postavení ţeny v křesťanské civilizaci―. Ke konci referátu byla vyslovena obava z nebezpečí módního, povrchně pojatého mezináboţenského dialogu, který se právě rozjíţdí a který by vlivem alternativních teologických antropologií mohl přispět k zpochybňování křesťanského pohledu na ţenu jako na člověka rovné důstojnosti s muţem. Ţenská otázka, teologicky viděná, by mohla poskytnout fungující kriterium kvality mezináboţenského dialogu. Opačné nebezpečí spatřuje přednáška v radikálním feminizmu, sugerujícím ţeně myslet jako muţ, jednat jako muţ, potlačit v sobě vše specificky ţenské. Tím ovšem utrpí značně mateřství, v kterém ţena muţe následovat nemůţe. Obavy se tedy týkají jednak hrozby ústupu mateřství, jednak ústupu profesionality. Domnívám se, ţe výtěţek zmiňované přednášky je pro námět tohoto setkání relevantní. Je naší snahou maximálně vybalancovat postavení ţeny vůči mateřství a profesi, zejména pojaté jako poslání. Podkladem této snahy je mlčky přijaté východisko rovné důstojnosti, čili hodnotové nesouměřitelnosti, nikoliv nivelizující stejnosti, muţe a ţeny. Upírá-li nějaká kultura ţeně tuto rovnost, zbavuje ji potřebné opory v jejím hledání místa v rodině a společnosti. Křesťanství je náboţenství Slova, které se stalo tělem. Vtělení je kulminační bod stvoření, jeho celých dějin, a nic ho nemůţe významem zastínit. Jeţíš mluví se ţenami, ţehná dětem a tím i jejich matkám, zpevňuje manţelský svazek s odmítnutím tvrdého srdce, odchylně od tehdejších zvyklostí je poučuje, a tím pečuje o jejich duchovní profesionalitu. Mechanické aplikování scén, v kterých jedná Jeţíš se ţenami, na uvaţovaný problém, by bylo výrazem sterilního biblicizmu. Místo toho je třeba pokusit se v této otázce vystihnout jeho ducha. Ţenu tázající se rozumně a zasvěceně na náboţenské otázky by jistě nezahnal ke sporáku. Výzvu k následování by však jistě nechápal jako pokyn opustit nedorostlé dítě. Místo toho, chcete-li, nabízí kouzelnou syntézu matky profesionálky v syrofeničance, trápené dceřinou nemocí. Tato pohanka neodbytnou prosbou o uzdravení svého dítěte zázračným rabím plní vzorně úlohu matky; velkou vírou v Jeţíšovy schopnosti plní vzorně profesi hospodářky, vyučené v Boţím království, a – ptejme se – která profese je důleţitějším posláním?
5. téma: Sociálně-právní otázky týkající se ţeny a rodiny sobota 6. února 1999
Ing. Cyril Martinek: Ţena a sociální otázky Diecézní institut pro šíření sociálního učení církve, Brno Podle knihy Genesis (1, 27) „stvořil Bůh člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl Boţím obrazem, jako muţe a ţenu je stvořil―. Člověk jako muţ a ţena a oba jako „Boţí obraz, Boţí přátelé, tedy Bohem milovaní―, mají stejný přístup k nebeskému Otci. Avšak rovnosti ve smyslu teologickém neodpovídala v kulturních dějinách lidstva vţdy rovnost sociální. Myšlenku rovnosti muţe a ţeny najdeme uţ v Písmě svatém. Prorok Joel mluví o rovnosti s budoucím vylitím Ducha: „I stane se potom: Vyleji svého Ducha na kaţdé tělo. Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění― (Joel 3,1-2). Zde se jasně projevuje rovnost muţe a ţeny, starého i mladého. Tuto rovnost vyjadřují i listy sv. Pavla: „Není uţ rozdíl mezi ţidem a pohanem, otrokem a svobodným, muţem a ţenou. Vy všichni jste jedno v Kristu Jeţíši― (Ga 3,28). Jaká propast je mezi výpovědí Písma sv. o rovnosti muţe a ţeny a historickým pohledem na ţenu, je zřejmé z toho, ţe např. antický svět dokonce upíral ţeně lidskou přirozenost a přisuzoval jí přirozenost zvířecí. Sokrates ţeny ignoruje, Platón tvrdí, ţe v dobrém sociálním uspořádání nemají ţeny místo. Pro Euripida je ţena „největším zlem―, pro Aristotela je „od přírody defektní a nehotová.― Podle Pythagora byla stvořena „principem zla, který vyvolal chaos a tmu―, zatímco muţ „pochází z principu dobra, který stvořil světlo a řád.― Cicero píše, ţe kdyby nebylo ţen, „rozmlouvali by muţi s bohy.― Největší chvála, kterou bylo moţno napsat na hrob římské ţeny, bylo, ţe se zdrţovala doma a spřádala vlnu. Teprve Jeţíš a křesťanství předkládá učení o zásadní rovnosti muţe a ţeny a o důstojnosti kaţdého člověka, jaké v historii nikdy předtím ani nikdy potom neexistovalo. Přesto však po dlouhá staletí zůstávala ţena vůči muţi v podřízeném postavení. Situace se začíná měnit aţ ve dvacátém století, kdy se církev zároveň s jinými institucemi zasazuje o odstranění jakékoli nerovnosti mezi muţem a ţenou. Rovnost muţe a ţeny v křesťanském smyslu však neznamená, ţe by měly být smazány fyzické a psychické rozdíly mezi pohlavími. To by vedlo k citelnému ochuzení lidské společnosti. Spíše je ţádoucí, aby společnost ocenila nezastupitelnou úlohu ţeny jako matky, jako tvůrkyně domova, jako osobnosti, která silou své lásky a tvořivé intuice vytváří prostředí, v němţ mohou blahodárně růst a rozvíjet se děti. To ovšem znamená respektovat ţenu jako rovnoprávnou partnerku muţe, která má právo zvolit si takové povolání, které nejlépe vyhovuje jejím vlohám, jejímu psychickému ustrojení a jejím
tuţbám. To také znamená odstranit ekonomickou diskriminaci ţeny, která téměř ve všech moderních společnostech stále přetrvává. Sladit tato osobní očekávání s harmonickým ţivotem v manţelství je ovšem nesnadné a mnohdy téměř nemoţné. Vykořisťování lidské práce spojené s diskriminací ţeny dosáhlo vrcholu v devatenáctém století v době nastupující průmyslové revoluce, která znamená nesmírné poniţování lidské důstojnosti. Z té doby (z r. 1845) máme svědectví mons. Rendyho, biskupa z Annency, který píše sardinskému králi: „Vývoj průmyslu zplodil přestupky tak hrozné, ţe podle všeobecného soudu bylo velice nesnadno, ba dokonce nemoţno nalézt něco podobného ve stoletích barbarství, a je třeba sestoupit aţ do dob pohanských, abychom viděli podobnou tvrdost a pohrdání lidstvím...Mzdy dělníků jsou naprosto nedostatečné, nedosahují u pilného dělníka dvou třetin a mnohdy ani poloviny toho, co potřebuje na krytí nezbytných ţivotních potřeb. Pracovní doba je prodluţována na 15, 16, dokonce i 17 hodin denně, a aby byly získány pracovní síly ještě levnější, zaměstnávají se ţeny, a dokonce i děti. (J. Krlín, Papeţská politika, L. Kuncíř, Praha, 1947). Na tyto sociální nespravedlnosti reagovali papeţové sociálními encyklikami, v nichţ dávají duchovní orientaci a nastiňují cestu k spravedlivějšímu sociálnímu řádu. První sociální encyklika Rerum novarum (O nových věcech), vydaná papeţem Lvem XIII. v roce 1891, byla odpovědí na problémy vědecko-technické revoluce a příspěvkem církve k aktuálním sociálním otázkám. Od té doby vydali papeţové uţ devět sociálních encyklik, konal se II. vatikánský koncil a svět se dost podstatně změnil. Encyklika Rerum novarum se nezabývá speciálně sociálními problémy ve vztahu k ţenám, protoţe v té době bylo nanejvýš důleţité vzbudit vůbec u hierarchie zájem o tíţivé sociální problémy, které se dotýkaly vykořisťované dělnické třídy. Ale zmínky o nerovnoprávném postavení ţen v dalších sociálních encyklikách svědčí o neustávající pozornosti církve k postavení a úloze ţen ve společnosti. Encyklika Quadragesimo anno (1931) vydaná 40 let po encyklice Rerum novarum papeţem Piem XI. protestuje proti zneuţívání ţen a dětí k výdělečné činnosti mimo domov a klade důraz na to, aby mzda otce stačila na výţivu celé rodiny a matka se mohla více věnovat výchově svých dětí (71). Encyklika Mater et magistra (Matka a učitelka – 1961 – Jan XXIII.) poukazuje na často nelidské pracovní podmínky ţen a ţádá, aby stát chránil práva všech občanů, zvláště však ţen a dětí (13, 20). Encyklika Pacem in terris (Mír na zemi – 1963 – Jan XXIII.) uvádí, ţe „lidé mají nedotknutelné právo vybrat si ţivotní stav, jemuţ dají přednost: buď zaloţit rodinu, a to na základě rovnosti práv a povinností mezi muţem a ţenou, nebo se rozhodnout pro kněţství či řeholní ţivot― (15). Encyklika rovněţ ţádá, aby „pracovní podmínky ţen byly slučitelné s jejich povinnostmi manţelky a matky― (19). Podle této encykliky charakterizují naši dobu tři základní znaky (znamení doby): 1. Hospodářský a společenský vzestup dělnické třídy. 2. Druhý znak, všem zcela zřejmý, je účast ţen na veřejném ţivotě. Rychlejší je snad tento postup u národů s křesťanskou civilizací. Pomaleji, ale přece jen ve značné šíři
probíhá i u národů s jinými tradicemi a kulturami. Ţeny jsou si víc a více vědomy své důstojnosti, a proto nemohou dopustit, aby byly povaţovány za neţivou věc nebo za nástroj a aby se s nimi tak jednalo. Ţádají více: v rodině i ve společnosti práva i povinnosti, jaké jsou hodny lidské osoby.― 3. „Všechny národy si nárokují nebo brzy budou pro sebe nárokovat svobodu, a proto brzy přestanou existovat národy kolonizátorské a kolonizované― (39-42). V pastorální konstituci Gaudium et spes (Radost a naděje) církev na 2. vatikánském koncilu (1965) slavnostně vyhlásila: „Lidská osoba – tedy muţ i ţena – musí být počátkem, středem i cílem všech společenských institucí― (14). Apoštolský list Octogesima adveniens (Osmdesáté výročí – 1971 – Pavel VI.) v kapitole Místo ţeny, uvádí: „V mnoha zemích se jiţ silně naléhá – někdy je to dokonce bouřlivě poţadováno – zákonnými ustanoveními zrušit neoprávněné znevýhodňování ţeny vůči druhému pohlaví a přiznat jí rovnoprávnost, plně odpovídající její důstojnosti. Nemluvíme o oné falešné rovnosti, která by popírala rozdíly stanovené samotným Stvořitelem a byla by v rozporu s hlavní úlohou ţeny v rodině i ve společnosti. Vývoj zákonodárství naopak bude třeba usměrnit ve smyslu ochrany jejího přirozeného povolání, současně s uznáním její nezávislosti jakoţto osoby a její rovnoprávné účasti na ţivotě kulturním, hospodářském, společenském a politickém― (13). V encyklice I (O lidské práci – 1981 – Jan Pavel II.) se říká, ţe „zkušenost potvrzuje, ţe je nutné snaţit se o celkové společenské zhodnocení mateřských úkolů, námahy s nimi spojené, láskyplné péče, kterou děti nevyhnutelně potřebují, aby se mohly rozvinout v osoby vědomé si svých práv a povinností, v osoby mravně a náboţensky zralé a psychicky vyrovnané. Bude to společnosti jen ke cti, umoţní-li matce, aby se věnovala výchově dětí podle potřeb jejich věku – ovšem tak, aby nebyla omezována její svoboda, aby netrpěla psychologickou ani praktickou diskriminací a necítila se ve srovnání s jinými ţenami poníţena. Nucené opuštění těchto povinností kvůli výdělečné činnosti mimo domov je v rozporu se zájmy společnosti i rodiny, pokud to znemoţňuje nebo ztěţuje plnění mateřského poslání. V této souvislosti musíme zdůraznit, ţe celý systém práce je třeba také uspořádat a uzpůsobit tak, aby byly respektovány potřeby osoby a způsob jejího ţivota, především ţivota domácího, s ohledem na věk a pohlaví. Je známo, ţe v mnoha zemích pracují ţeny skoro ve všech oblastech ţivota. Ale musí mít moţnost vykonávat plně své úkoly v souladu se svou přirozeností, nesmějí být diskriminovány a nesmějí být vyloučeny z profesí, ke kterým mají schopnosti. Také se nesmějí přehlíţet jejich rodinné aspirace i jejich zvláštní přínos k blahu společnosti ve svazku se svými manţely. Opravdové povznesení ţeny vyţaduje takovou dělbu práce, aby ţena nemusela na svou emancipaci doplácet tím, ţe se zřekne své přirozenosti ke škodě rodiny, v níţ má jako matka nenahraditelnou úlohu― (19). Encyklika Centesimus annus (Stý rok – 1991 – Jan Pavel II.) se zmiňuje o tom, ţe „nepřetrţitá změna výrobních způsobů a spotřebního chování znehodnocuje jiţ získané poznatky a dlouholeté profesionální zkušenosti a vyţaduje neustálou snahu o rekvalifikaci a přizpůsobování. Ti, jimţ se nepodaří udrţet krok s dobou, jsou snadno vytlačeni na okraj. Spolu s nimi se do okrajových skupin dostávají staří lidé, ale i
mladí, jimţ se nepodaří zapojit se do společnosti. Rovněţ situace ţen není za těchto podmínek vůbec snadná― (33). O úloze ţeny ve společnosti pojednává i Katechismus katolické církve. V čl. 373 uvádí, ţe „muţ a ţena jsou v Boţím plánu povoláni, aby si jako Boţí správcové podmanili zemi.― Tato svrchovanost však nesmí být svévolná a destruktivně panovačná. Muţ a ţena jsou povoláni k tomu, aby měli účast na Boţí prozřetelnosti vůči ostatním tvorům podle příkladu Stvořitele, „který miluje všechno, co je― (Mdr 11,24). Z toho vyplývá jejich odpovědnost za svět, který jim Bůh svěřil. Katechismus katolické církve se vyslovuje i k nezaměstnanosti, jíţ jsou nejvíc postiţeny ţeny (čl. 2433) a k hospodářským a sociálním nerovnostem, jejichţ obětmi jsou rovněţ na prvním místě ţeny (čl. 1938). V apoštolském listě Jana Pavla II. Tertio millenio adveniente o přípravě na jubilejní rok 2000 se papeţ přimlouvá za smazání hory dluhů rozvojových zemí, jimiţ jsou nejvíce postiţeny ţeny, a hlásá, ţe církev si „musí všímat chudých a opuštěných― a hájit mír a spravedlnost. Uvádí i další palčivé problémy dneška, jako jsou „otázky spojené s úctou k právům ţeny a podporou rodiny a manţelství― (čl. 51). Otázku důstojnosti ţeny a jejího skutečného zrovnoprávnění s muţem začíná celosvětová veřejnost pociťovat jako velmi naléhavý problém, kterým trpí dnešní svět (ten má ovšem ještě řadu dalších problémů: lidská práva, problémy rozvoje v zemích třetího světa, otázka ţivotního prostředí, změny klimatu aj., jejichţ sloţitost a propojenost si lidstvo v poslední době uvědomuje). Na tyto problémy naléhavě upozorňují sociální encykliky papeţů, sociální pastýřské listy biskupů i závěrečné dokumenty ekumenických společenství křesťanských církví. Svědčí o tom i řada významných mezinárodních summitů v posledních letech. V roce 1992 se v Rio de Janeiro konala konference o ţivotním prostředí a rozvoji, v roce 1993 ve Vídni konference o lidských právech, v roce 1994 v Káhiře o populaci a rozvoji, v roce 1995 v Kodani o sociálním rozvoji. Problému rovnoprávnosti ţen byl věnován světový summit v Pekingu v září roku 1995. Problémy hladu ve světě byly předmětem summitu v Římě v roce 1996, v roce 1997 se v New Yorku konala druhá konference o ţivotním prostředí, v Praze o situaci lidské společnosti na konci dvacátého století a v Kjótó o změně klimatu způsobené skleníkovým efektem. Summit o rovnoprávnosti ţen v Pekingu se konal pod patronátem Spojených národů a byl dosud největším summitem, jehoţ smyslem bylo zrekapitulovat výsledky, jichţ se dosáhlo při odstraňování diskriminace ţen a upozornit svět, ţe k lidským právům patří i práva ţen, která jsou téměř všude na světě porušována. Na summitu v Pekingu zaujala vatikánská delegace pod vedením paní Mary Ann Glendonové velmi jasné stanovisko ve prospěch ţen v ústředních otázkách: zrovnoprávnění ţen, neomezené uznání lidských práv pro ţeny, zabránění násilí vůči ţenám, feminizace chudoby, vykořisťování ţen pomocí nespravedlivých politických a hospodářských struktur. V mnohých z těchto otázek byla prohlášení Vatikánu důraznější a zásadovější neţ stanovisko mnohých jiných delegací, např. v otázce násilí a zásahů státu k otázce kontroly početí. Ţe se Vatikán jasně distancoval od potratu jako metodě omezení porodnosti, mu nemohou váţně vytknout ani ti, jimţ je křesťanská víra lhostejná, protoţe právo na ţivot patří k základním lidským právům.
Kdo uznává univerzální platnost lidských práv pro všechny, nemůţe vyjmout jejich svorník, jímţ je právo kaţdého člověka na ţivot. Vzhledem k tomu, ţe mnoho zemí se silně zasazovalo proti zrovnoprávnění ţeny s muţem, není výsledek summitu zrovna špatný. Výsledky jsou ovšem v různých tematických oblastech velmi různé kvality. Aţ do závěru konference se děly pokusy omezit lidská práva ţen, pokud odporují kulturním hodnotám či národním zvláštnostem (např. spalování vdov nebo obřízka dívek, které jsou jednoznačně v rozporu s všeobecnými lidskými právy). Všechny tyto pokusy byly odmítnuty a konference jednoznačně stanovila, ţe lidská práva mají přednost a ve stejné míře platí pro ţenu i pro muţe. Silně byla kritizována rostoucí propast mezi průmyslovými a rozvojovými zeměmi. V závěrečném dokumentu chybí kritika tzv. přizpůsobovacích programů. Jsou tím míněny sanační programy Světové banky, příp. Mezinárodního měnového fondu, které často vedou k radikálnímu omezení výdajů na zdravotnictví, vzdělání a sociální oblast v rozvojových zemích. Před zahájením konference v Pekingu zveřejnil orgán OSN zprávu o postavení ţen ve světě. V seznamu obsahujícím 130 zemí podle dosaţeného zrovnoprávnění pohlaví figurují na prvních čtyřech místech skandinávské země Norsko, Finsko, Švédsko a Dánsko, které jdou aţ tak daleko, ţe dokonce stanovily kvóty pro počet ţen ve státních sluţbách, v legislativě i ve vládě. Po skandinávských zemích následují USA, Austrálie, Francie, Japonsko a Kanada. Česká republika je uváděna na 14. místě. Z celosvětového hlediska zaujímají ţeny 46% míst ve školství, a to od základních škol aţ po univerzity, 38% míst ve výrobě, ale jen 14% v administrativě a řízení. Plných 70% z 1,3 miliardy chudých na světě jsou ţeny, třetina ţen v celosvětovém měřítku je negramotná a z 885 miliónů dospělých, kteří neumějí číst ani psát, tvoří ţeny dvě třetiny. Na světě je zhruba 130 miliónů dětí, které nemají přístup k vyučování a ke vzdělání a z nich dvě třetiny tvoří dívky. Na závěr přijala konference jednomyslně tzv. Akční základnu, program o 150 stránkách na příštích deset let. To lze označit téměř za zázrak po 12 dnech intenzivního jednání ve výborech. Nakonec však zvítězilo jednotící hledisko, které za všechny vyjádřila ve svém projevu norská premiérka Gro Brundlandová: neexistuje jediná země na světě, která by muţům a ţenám poskytovala stejné příleţitosti a moţnosti. Za převratný lze povaţovat odstavec Akční základny, v němţ se praví: „Lidská práva ţen zahrnují právo svobodně a odpovědně rozhodovat o záleţitostech spojených s jejich sexualitou, počítaje v to sexuální a reproduktivní zdraví, a to bez nátlaku, bez diskriminace a bez násilí.― V zemích, kde manţelé smějí podle zákona přinutit manţelku k pohlavnímu styku i tehdy, je-li muţ nakaţen virem AIDS, lze tohoto argumentu pouţít jako společenského a právního prostředku k zajištění ochrany ţeny. Akční základna uvádí jako cíle pro nadcházející období: zajistit ţenám stejný přístup k ekonomickým zdrojům jako je půda, úvěry, věda, technika, odborné vzdělání, informace, komunikace a trhy jako prostředek k dalšímu vzestupu a zrovnoprávnění ţen a dívek. Na osud dětí ţenského pohlaví se soustřeďuje řada kapitol dokumentu. V pasáţích jednajících o ochraně ţen před násilím jsou ve výčtu porušování lidských práv výslovně jmenovány násilnosti páchané na dětech a nezletilých dívkách: bití dětí a ţen v rodině, sexuální násilí doma nebo v pracovním prostředí.
O větší šance dívek jde v odstavcích prosazujících jejich hospodářské zrovnoprávnění, jejich právo na majetek a na dědictví, ale i na lepší přístup alespoň k základnímu vzdělání. A podaří-li se odbourat při plánování rodiny předsudek o tom, ţe je lepší mít chlapce neţ děvče, bude tím zajištěno i základní lidské právo na ţivot. Tento dosud mnohde existující předsudek souvisí ovšem s celým osudovým kruhem, v němţ se ţena, zejména v rozvojovém světě, pohybuje a který je poznamenán bariérami, hospodářskou bezmocností a v důsledku toho i chudobou. Nadějným úkazem je, ţe vzrůstá počet a aktivita občanských ţenských spolků a sdruţení, i kdyţ ve srovnání se Západem je jejich vliv ještě malý. Uţ během konference v Pekingu se 50 vlád zavázalo, ţe zvýší nebo převede finanční prostředky na uskutečňování řady vzdělávacích programů ve prospěch ţen. Jedna americká delegátka poznamenala, ţe konference změnila vztah mezi ţenami a vládami. Od proseb a shovívavosti přes nároky na privilegia dospěly dnes ţeny k tomu, ţe poţadují svá práva. Norská předsedkyně vlády řekla jasně: „Právo na svobodu nebylo nikdy udělováno dobrovolně, vţdy muselo být vybojováno.― A to je pravděpodobně nejrealističtější pohled na to, co většinu delegátek po návratu z konference doma čeká. Závěrečný dokument se snaţí pomoci protrhnout osudový kruh znevýhodnění ţeny od kolébky aţ do hrobu. Přestoţe uskutečňování Akční základny není pro země OSN závazné, můţe se dokument stát důleţitým souhrnem poţadavků, které budou ţenské organizace předkládat svým vládám a parlamentům, aby je přiměly ke změně zákonodárství a k nové praxi v kaţdodenním ţivotě. Křesťan, – ať muţ či ţena – který aktivně ţije svou víru, nemůţe nečinně přihlíţet k nespravedlnostem ve světě, protoţe z víry dostává motivaci, aby usiloval o spravedlnost, která je v základu křesťanského chápání světa, jak o tom svědčí Horské kázání, kde je o ní řeč hned dvakrát: „Blaze těm, kdo hladovějí a ţízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni―...a „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království― (Mt 5, 6, 10). Zvlášť mocně zaznívá Jeţíšovo slovo v nazaretské synagóze, kam přišel v sobotní den, aby četl z Písma: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.―
Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se. Oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli― (Lk 4,16-21). Pán Jeţíš tu ukazuje zvláštní náklonnost k chudým, protoţe ti byli vţdy předmětem jeho pozornosti a péče a ostatně chudých byla – a přes obrovský vědecký pokrok společnosti v posledních sto letech – stále je na světě většina. Můţe však církev dávat konkrétní návody na řešení sociální nespravedlnosti, která má v dnešním světě mnoho tváří, a která se dokonce v celosvětovém měřítku dramaticky zvětšuje? To jistě nemůţe, avšak, jak správně uvádí papeţ Pavel VI. v Apoštolském listě Octogesima adveniens (1971), církev disponuje sociálním učením, v němţ v průběhu stoletého vývoje vykrystalizovaly základní sociální principy, kritéria hodnocení a směrnice pro činnost křesťanů v sociální, hospodářské a politické oblasti. To znamená, ţe křesťané by si měli tyto principy, kritéria a směrnice dokonale osvojit a tvořivě je ve své činnosti rozvíjet. Sociální učení církve můţe nabídnout jasná etická stanoviska, nikoli však jistotu, ţe všechno ví. Krátce řečeno, sociální učení církve je aplikací křesťanského poselství na sociální problémy doby. Zůstává však otevřeno pro nové poznatky i pro jinak smýšlející. Sociální učení církve je realistické, stojí na dvou nohách: na věcné analýze problémů a na křesťanské víře, v níţ zaujímá ústřední místo důstojnost člověka, protoţe člověk je a musí být počátkem, středem a cílem všech společenských institucí (GS 25). Zde můţe vzniknout námitka: má církev oprávnění k tomu, aby poukazovala na nespravedlnosti hospodářského řádu a dávala duchovní orientaci? Ale uţ Lev XIII. poznal, ţe problémy výroby, trhu a spotřeby jsou jen zdánlivě materiální povahy. Uskutečňují je totiţ lidé a jejich jednání nepodléhá jen zákonům ekonomickým, nýbrţ i zákonům mravním. Pius XI. to vyjadřuje takto: „Církev má právo a povinnost pronášet svůj soud o hospodářských a sociálních záleţitostech s nejvyšší autoritou.― To ovšem neplatí pro otázky technického rázu, ale pro „mravní zákon, který má církev v celém rozsahu hlásat, vykládat jej a téţ naléhat, aby byl zachováván― (GS 1). Církev si tedy nepřivlastňuje kompetenci v ekonomických otázkách, nýbrţ jen v otázkách etických, protoţe „poměry sociálního a hospodářského ţivota jsou takové, ţe značnému počtu lidí jsou největší překáţkou v péči o jediné potřebné, to jest o věčnou spásu― (GS 5). V apoštolském listě Tertio millenio adveniente vyzdvihuje Jan Pavel II. důleţitost sociálního učení církve a tvrdí, ţe křesťané, kteří je neznají, nedovedou správně posoudit hospodářské a sociální souvislosti a z toho důvodu nesou mnohdy i tichou spoluvinu za porušování lidských práv totalitními reţimy. Neuvědomují si totiţ svou spoluodpovědnost za „váţné formy sociálního bezpráví a diskriminace―, jimţ by se dalo zabránit, kdyby se znaly a dodrţovaly zásady sociálního učení církve. Neznalost těchto zásad je příčinou, ţe ke škodě společnosti nejsou respektovány v hospodářském a sociálním ţivotě (čl. 36). Proto o nich alespoň krátce pojednáme. Základní principy 1. Princip lidské důstojnosti
Bůh si vyvolil člověka ještě před stvořením světa, stvořil ho k svému obrazu, tzn. obdařil ho rozumem a svobodnou vůlí, dal mu tedy schopnost poznávat a svobodně jednat. Kdyţ člověk zhřešil, přijal Bůh v Jeţíši Kristu lidskou přirozenost a svou vlastní krví mu získal věčné vykoupení. Člověk znamená pro Boha víc neţ celý viditelný vesmír, který zanikne, ale člověk bude věčně ţít s Bohem. Kaţdý člověk má totiţ před Bohem nekonečnou cenu. 2. Princip solidarity Nejdůleţitějšími stavebními zákony lidské společnosti jsou principy solidarity a subsidiarity. Princip solidarity je základní zákon vzájemné odpovědnosti. Tato vzájemná odpovědnost určuje celou strukturu lidské společnosti a tím ji nese jako sloupy a podpěrné pilíře stavbu gotického dómu nebo ocelová konstrukce moderní mrakodrap. Princip solidarity – sociální lásky – vychází z příkazu lásky k bliţnímu a z toho, ţe máme nést břemena jeden druhého. Solidarita je nedělitelná, vztahuje se na všechny lidi bez ohledu na národnost, rasu, třídu. Jeho předpokladem je svědomí. 3. Princip subsidiarity Druhý stavební zákon lidské společnosti je princip subsidiarity. Ten podává informaci o tom, kdo je právě teď nositelem vzájemné odpovědnosti. Podle tohoto principu si všichni vzájemně dluţíme pomoc, jíţ se má kdykoli dostat kaţdému, kdo ji potřebuje. Uţijeme-li opět přirovnání ke stavbě, pak pro stabilitu budovy je rozhodující správné zatíţení. V lidské společnosti se toto zatíţení nazývá vzájemná odpovědnost. Aby společnost byla stabilní, musí být toto břemeno správně rozděleno. Architekt zná zákony statiky, které ho poučují, jak toto zatíţení správně rozloţit. Lidská společnost však není mrtvá stavba, která stojí po staletí tak, jak ji architekt naplánoval a statik propočítal. Lidská společnost ţije a mění se den ze dne. Na to, aby toto břemeno zodpovědnosti zůstalo správně rozděleno nebo se nově správně rozdělilo i při všech změnách, jimiţ společnost prochází, nestačí ţádná statika. O tom nás poučuje princip subsidiarity. Subsidium znamená podporu nebo také případnou pomoc. Stát a společnost mají občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc, avšak ponechat jim svobodu. Stát se nemá vměšovat do záleţitostí rodinného ţivota, do práva rodičů na výchovu dětí, do politiky, do záleţitostí církví. Občanská společnost se má budovat zdola od jednotlivého člověka k rodině, obci, regionu aţ ke státu. 4. Princip obecného blaha Obecné blaho je souhrn podmínek společenského ţivota, které lidem umoţňují či usnadňují plný rozvoj všech hodnot lidské osobnosti (Mater et magistra 65, Pacem in terris 58, Gaudium et spes 26 a 74). Nejde tedy o co největší blaho izolovaného jedince, ani o výrobu co největšího mnoţství zboţí, nýbrţ o blaho všech. Vhodné podmínky společenského ţivota jsou: mír, právní řád, sociální jistota, plná zaměstnanost, pevná měna a pod.
K těmto hlavním sociálním principům přiřazujeme ještě další, neméně významné: princip soukromého vlastnictví a všeobecného určení statků, princip zachování ţivotního prostředí, princip spoluúčasti a spolurozhodování, princip svobody a další. Kritéria hodnocení Sociální učení církve vychází ze dvou pramenů poznání: z evangelia, ze sociálních encyklik papeţů a z výsledků prací vědců, kteří svá zkoumání provádějí na základě křesťanského obrazu člověka. Tomu odpovídají i moţnosti hodnocení: podle evangelia a podle zdravého lidského rozumu. Směrnice pro činnost Kongregace pro katolickou výchovu vydala směrnici pro činnost laiků v hospodářské, sociální a politické oblasti. Předpoklady pro činnost laiků jsou: — dbát důstojnosti lidské osoby, — jemné křesťanské svědomí a sociální citlivost, — odborné vědomosti a věcné znalosti, — zkušenosti jak ze své profese, tak z křesťanské víry, — praxe čestného dialogu, — otevřenost vůči charismatům a darům Ducha svatého, — skutky lásky a milosrdenství Podle pastorální konstituce Gaudium et spes se laici, muţi i ţeny, mají stát hybnou silou církve. Jsou vzdělaní v různých vědních oborech, a proto mají svými profesionálními znalostmi a osobní odpovědností vnášet do společnosti křesťanského duch a napomáhat tak obnově časného řádu. Mají jednat přímo a rozhodně vedeni světlem evangelia a povzbuzováni křesťanskou láskou. Mají být vzděláni ve víře úměrně ke své odborné profesi. Měli by pozorně vnímat znamení doby, očividné zásahy Boţí do dějin světa i církve. Církev by tak měla být přítomna ve společnosti naším prostřednictvím, naší připraveností pomáhat, skromným osobním ţivotem, pohotovou solidaritou a sebeomezováním. Podle Jana Pavla II. „mají ţeny rozvinout tzv. nový feminismus, který by byl schopen rozpoznat a vyjádřit opravdovou podstatu ţenství ve všech projevech ţivota společnosti.― Proto se papeţ obrací k ţenám s naléhavou výzvou: „Vy jste povolány vydávat svědectví opravdové lásky, totiţ toho sebedarování a přijetí druhého, které se jedinečně naplňuje v manţelském spojení a které tvoří základ kaţdého mezilidského vztahu. Záţitek mateřství ve vás vytváří cit ochoty přijmout druhého a tím vám
svěřuje určitý speciální úkol: Matka totiţ přijímá a nosí v sobě druhého člověka, umoţňuje mu v sobě růst a dává mu prostor ve svém nitru, přičemţ plně respektuje jeho odlišnost. Tak ţena sama chápe a učí i ostatní, ţe lidský vztah je teprve tehdy autentický, kdyţ se otevírá pro přijetí druhého, respektuje a miluje jeho osobnost pro onu důstojnost, kterou jí dává sama skutečnost, ţe je člověkem, a nikoli z nějakých jiných důvodů, jako např. pro majetek, sílu, inteligenci, krásu či zdraví. To je ten největší přínos, který církev i lidstvo od ţeny očekávají― (Jan Pavel II. „Evangelium vitae – O ţivotě, který je nedotknutelné dobro― z 25. března 1995, čl. 99).
Místo závěru Sněm Unie katolických ţen 7. listopadu 1998
Nuncius Msgre. Giovanni Coppa: Důstojnost ţeny se měří řádem lásky Drahé sestry, velice rád se s vámi setkávám na sněmu, který je důleţitým okamţikem ve vaší činnosti. Přináší nejen orientaci, ale také moment kreativní, v němţ chcete něco vytvořit; snaţíte se analyzovat minulost, určit, kde jste nyní, a stanovit perspektivu do budoucnosti. Mám v paměti návštěvu vašich představitelek v roce 1992 na praţské nunciatuře. Chtěl bych poukázat na slova sv. Otce, která se týkají ţen, a to z jeho slavného známého dopisu ţenám. V „roce rodiny― sv. Otec napsal dopis rodinám, dětem, a také ţenám. Sv. Otec dopis začíná díkem ţenám. Jiţ v apoštolském listu „Mulieris dignitatem―, o důstojnosti a povolání ţeny, sv. Otec říká: „Církev si přeje poděkovat Nejsvětější Trojici za tajemství ţeny – kaţdé ţeny – a za to, co je věčnou mírou její ţenské důstojnosti, za velká Boţí díla, která se v historii lidských generací naplnila na ní a jejím prostřednictvím.― Pak sv. Otec pokračuje svým díkem všem kategoriím ţen, tak jak v světě ţijí: „Děkuji Ti, ţeno – matko, která rodíš nové bytosti svým ţivotem v bolesti i v lásce, v jedinečné zkušenosti, a Tebe to činí nejkrásnějším Boţím úsměvem, právě tím dítětem, jeţ dáváš světu. Děkuji Ti, ţeno – manţelko, která věnuješ svůj ţivot ve vzájemném vztahu dávání se svému manţelovi, jako darování se ve vzájemném vztahu ve sluţbě společenství a ţivotu. Děkuji Ti, ţeno – dcero – sestro, která vnášíš do rodinného ţivota a i do celého sociálního ţivota bohatství své senzibility, své citlivosti, intuice a své velkorysosti ve své nejvnitřnější podstatě. Děkuji Ti, ţeno pracující, která se angaţuješ ve všech oblastech ţivota sociálního, ekonomického, kulturního a politického. Děkuji Ti, ţeno zasvěcená, Ty, která se podle největšího vzoru ţen, podle Matky Jeţíše Krista, matky vtěleného Slova, otvíráš s poslušností a věrností Boţí lásce. Děkuji Ti, ţeno, za to, ţe jsi ţena. Se smyslem pro vnímání, který je nejvlastnějším projevem Tvého ţenství, obohacuješ pochopení světa a přispíváš k plnosti pravdy obohacující lidské vztahy.― Pokládám toto za základ vaší práce. V tomto pastýřském listu sv. Otec říká: „Ţeno, buď a zůstaň ţenou.― Některým mladým ţenám, které se chtějí podobat muţům, sv. Otec vzkazuje: „Ne, zůstaňte ţenami, hledejte svou vlastní identitu a zůstaňte v ní.― Vycházím-li z názvu vaší organizace – Unie katolických ţen – zračí se v něm obraz vaší organizace. Slovo „unie― znamená také spojení, sjednocení. Ţena v průběhu našich různých kultur bývá často sama, musí řešit problémy, které jí muţ zanechává, a rozhodovat sama. Následkem toho, coţ je jedním ze znamení dnešní doby, je strach z komunity, ze společenství. Proto význam slova „unie― je třeba chápat ve smyslu spojení ţen a tímto sjednocením mohou ţeny přispět k zlepšení tohoto světa. Slovo „katolických― znamená, ţe je jedna svatá katolická všeobecná církev. Z katechismu víme, ţe v našem středu je Kristus, jehoţ prostřednictvím dostáváme svátosti v eucharistii a slovo Boţí. Velký švýcarský teolog Urs von Balthazar řekl, ţe církev je ţena, má ţenskou duši. Sv. Otec v encyklice Redemptoris Mater říká: „Kdyţ druhý vatikánský koncil představuje Marii v tajemství Kristově, nalézá tím také cestu k hlubšímu poznání tajemství církve. Maria je jako Kristova Matka spojena zcela
zvláštním způsobem s církví, kterou Pán ustavil jako své tělo. Koncilní text klade tuto pravdu o církvi jako Kristově těle (podle nauky Pavlových listů) významně vedle pravdy, ţe se Boţí Syn skrze Ducha svatého narodil z Panny Marie. Skutečnost vtělení nalézá jakoby pokračování v tajemství církve – Kristova těla. A na skutečnost vtělení zas nemůţeme myslet, aniţ bychom se odvolali na Marii, matku vtěleného Slova. V těchto úvahách však chci především poukázat na pouť víry, po které kráčela blahoslavená Panna… a na které zachovávala věrně své spojení s Kristem. Tímto způsobem dostává dvojí pouto, které spojuje Bohorodičku s Kristem a s církví, dějinný význam. Nejde tu jen o ţivotní historii panenské matky, o její osobní cestu víry a o nejlepší úděl, jaký měla v dějinách spásy, nýbrţ jde o historii celého Boţího lidu, o všechny, kdo mají účast na téţe pouti víry. Toto vyjadřuje koncil, kdyţ v jiném odstavci zjišťuje, ţe Maria kráčela napřed, protoţe se stala vzorem církve ve víře, lásce a v dokonalém spojení s Kristem. Toto kráčení napřed jako obraz a vzor se vztahuje na nejvnitřnější tajemství církve, která uskutečňuje a naplňuje své poslání spásy, přičemţ v sobě spojuje – jako Maria – vlastnosti panny a matky. Je panna, protoţe zachovává úplně a neporušeně věrnost svému Snoubenci; stává se téţ sama matkou, kdyţ… rodí k novému a věčnému ţivotu dítky pod vlivem Ducha svatého a narozené z Boha.― Čili na jedné straně Maria, na druhé církev, ale jako ţena, která má v církvi primát. Budeme-li vycházet z toho, co řekl Urs von Balthazar, tak pochopíme, ţe ţena má skutečně větší význam neţ kněţí v církvi. Ona představuje Madonu, Matku Boţí, a ona se stala prostředníkem komunikace mezi Bohem a člověkem. Ţena tím, ţe je ţena, našla vlastně i svůj výraz. Podívejme se na matku Terezu, která byla také knězem. Kdyby jím nebyla, nikdy by se nestala tím, čím se stala – matkou Terezou. Vţdycky vzpomínám na svou maminku, ona byla pro mě prvním knězem, s kterým jsem se v ţivotě setkal. Začínalo to o vánocích, kdy nás maminka učila milovat jesličky a narození Jeţíše, protoţe to proţívala ve svém srdci a ze srdce to předávala nám dětem. A totéţ bylo na velikonoce, kdyţ zazněly zvony a – bylo to v 11 hodin v noci – kdy maminka říkala: „umyj se, protři si oči, protoţe teď Pán Jeţíš povstal z mrtvých.― Je to moje maminka, která se stala první evangelizátorkou mého ţivota. Kromě toho je na světě stejně více ţen neţ muţů. A pod kříţem byly jen ţeny, jen jeden muţ, ostatní byli nepřátelští. Kdyţ Pán Jeţíš vyučoval, tak měl kolem sebe ţeny, které mu pomáhaly. Koneckonců církev se ţeny vţdycky zastávala a obhajovala ji, neboť před příchodem Krista byla ţena jen otrokyní a sluţkou. Skutečné osvobození ţeny nastává aţ v křesťanství. Na druhém vatikánském koncilu se často mluví o ţeně; nyní její význam nesmírně vzrostl a dosáhla vynikajícího postavení. Stát má zájem na tom, aby ţena zastávala místo ve společnosti v různých oblastech. Na závěr 2. vatikánského koncilu sv. Otec připojil mnoho dopisů a poselství adresovaných různým osobám. Byl jsem tehdy na náměstí sv. Petra, kdyţ koncil končil, a vzpomínám si, jak dopisy byly předčítány i představiteli veřejného a kulturního ţivota. Jedno z poselství se obracelo k ţenám: „Církev je hrdá na to, ţe mohla osvobodit a oslavit ţenu, ţe ji mohla nechat zaskvět se v průběhu staletí v jejích různostech, charakteru poslání, v její základní rovnosti s muţem.― V dopise je zdůrazněno, ţe jak Pavel VI., tak Jan Pavel II. se problému důstojnosti ţeny vţdycky věnovali. Vzpomeňme si, jak sv. Otec se zmínil o ţenách při dvacátém výročí zvolení papeţem; v roce 1981 napsal dokument Familiaris consortio, coţ je pojednání o rodinném ţivotě; v roce 1986 Redemptoris Mater, kde zdůraznil, jak Bůh Marii postavil jako nejdůleţitější postavu ve svém plánu spásy; v roce 1988 pastýřský list Mulieris dignitatem, coţ je základní dokument o úloze a postavení ţeny v církvi a ve společnosti; rovněţ v dokumentu Christifideles laici z roku 1988 je stať, která se výslovně týká ţen.
Nyní se k vám obracím jako zástupce sv. Otce v zemi, která se stala mou druhou vlastí. Myslím si, ţe vaše Unie, která je součástí WUCWO, Světové organizace katolických ţen, by se měla vyznačovat láskou ke sv. Otci. Věrnost papeţi by neměl být jen akt citový, ale konkrétní. To znamená: číst dokumenty sv. Otce, jeţ se týkají ţen, a dělat to podle vzoru sv. Otce, tak jak on to dělá po vzoru Jeţíše Krista. Třetí slovo v názvu vaší organizace je „ţen―. Jde o finální slovo, téma, jeţ nemá konce. Je třeba připomenout, ţe základním církevním dokumentem pro vás je Mulieris dignitatem, coţ je hluboká meditace o postavení ţeny ve světě, v církvi, o její misi a poslání. Je to určitý druh zrcadla, které sv. Otec nabízí: na jedné straně postava Madony, na druhé straně mluví o Marii a říká toto: „Tímto způsobem v plnosti času dává církev najevo neobyčejnou důstojnost ţeny. Tato důstojnost ukazuje povýšení ke spojení s Bohem v Jeţíši Kristu, které je nejvyšším cílem existence kaţdého člověka jak na zemi, tak na věčnosti. Z tohoto hlediska je ţena vzorem a prototypem celého lidského pokolení. Představuje lidství, které je vlastní všem lidským bytostem, jak muţům, tak ţenám, ale na druhé straně nazaretská událost staví do popředí způsob spojení s ţivým Bohem, jaký můţe příslušet jen ţeně, totiţ spojení mezi matkou a dítětem.― Nazaretská Panna se vskutku stává matkou Boha. Toto ať je jakási vaše Magna charta. Chtěl bych ještě zdůraznit dvě věci: vaši úctu vůči rodině a vaši podporu, kterou rodině dáváte, a to nejen ve vašich rodinách, ale i jinde. Ve zmíněném dokumentu sv. Otec říká, co je dobro rodiny a manţelství jako společenství dvou osob. Bohuţel, dnes se říká o manţelství, ţe je to jen hotel, kam se přichází přespat a najíst a zase se odchází – a společenství se vytrácí… V § 22 „Práva a povinnosti ţeny― se praví: „Pokud je a má být rodina stále více jednotou a společenstvím osob, nalézá vlastní příčinu a trvalý podnět, aby uznávala u kaţdého svého člena jeho vysokou osobní důstojnost jako ţivého obrazu Boţího a jako takového aby jej respektovala a hájila.― Jak právem zdůrazňovali synodní otcové, záleţí na mravním měřítku správných náboţenských a rodinných vztahů, respektování důstojnosti a povolání jednotlivých osob, které dokonaleji nalézají samy sebe, kdyţ se nezištně spojují. U ţeny je především třeba zdůraznit, ţe má stejnou důstojnost a odpovědnost jako muţ. Tato rovnost se jedinečně vyjadřuje při vzájemném sebeodevzdání obou partnerů a při jejich společném odevzdávání se dětem, jak je přirozené v náboţenství a v rodině. Co poznává a uznává uţ lidský rozum, odhaluje plně Boţí slovo, neboť jedině spása je skutečně pronikavým a jasným svědectvím o důstojnosti ţeny. Kdyţ stvořil Bůh člověka jako muţe a ţenu, daroval stejným způsobem muţi i ţeně osobní důstojnost a dal jim nezcizitelná práva a odpovědnosti příslušející lidské osobě. Poté zjevil Bůh nejvyšší moţnou formu důstojnosti ţeny, kdyţ sám přijal lidské tělo z Panny Marie, kterou církev uctívá jako Boţí Matku, nazývá ji novou Evou, tj. novou ţenou, a činí ji vzorem vykoupené ţeny. Jeţíšova vysoká úcta vůči ţenám, které povolal, aby ho následovaly a byly jeho přáteli, skutečnost, ţe se ráno po svém zmrtvýchvstání ukázal ţeně dříve neţ svým učedníkům, ţe pověřil ţeny, aby donesly radostnou zvěst o zmrtvýchvstání apoštolům, to všechno svědčí o tom, jak velmi si Pán Jeţíš Kristus ţen váţil. Co bych vám rád kladl na srdce, alespoň v této chvíli, je mír ve světě, protoţe nikdy nebyl tak ohroţen nedostatkem lásky, jako právě nyní. Apeluji na vás, a to nejen ve vztahu k vaším vlastním dětem, ale také k těm, které nemají vlastní rodinu, citové zázemí, a jsou vykořeněné ze společnosti. Tyto děti opravdu potřebují lásku. Právě toto by mělo zaznívat jako základní akord ve vaší Unii.
Drahé sestry, chtěl bych znovu zopakovat: ţena nechť je tím, čím je. To je poselství sv. Otce vám, ţenám. V tom je řečeno všechno: úloha ţeny v evangelizaci na prahu třetího tisíciletí, její úkol ve společnosti i v Boţích plánech. Přeji vám, aby se vám právě tyto úkoly podařilo naplňovat s přispěním Otce. Děkuji vám.
Přílohy
Charta práv rodiny (Předloţeno Svatou Stolicí dne 22. října 1983 všem osobám, institucím a správním orgánům, zabývajících se posláním rodiny v dnešním světě) Preambule Berouce v úvahu, ţe: A) práva osob, a to i ta, která jsou deklarována jako individuální, mají svůj základní sociální rozměr, jenţ nalézá své přirozené a podstatné vyjádření v rodině; B) rodina je zaloţena na manţelství, tomto důvěrném sjednocení vzájemně se doplňujících ţivotů muţe a ţeny, které je vytvořeno na základě svobodně uzavřeného a veřejně prohlášeného nerozlučitelného manţelského svazku a je otevřeno předání ţivota; C) manţelství je přirozená instituce, jíţ jediné je výlučně svěřeno poslání předávat ţivot; D) rodina je přirozeným společenstvím, které existovalo dřív neţ stát nebo jakékoliv jiné společenství, a je nositelem vrozených práv, která jsou nezadatelná; E) rodina není jen pouhou právní, ekonomickou či sociální jednotkou, ale tvoří společenství lásky a solidarity, které je jednoznačně nadáno schopností učit a předávat kulturní, etnické, sociální, duchovní a náboţenské hodnoty, které jsou podstatné pro rozvoj a blaho společnosti a jejích členů; F) rodina je místem, kde se různé generace setkávají, aby si vzájemně pomáhaly růst v lidské moudrosti a slaďovat práva jedince s poţadavky ţivota společnosti; G) rodina a společnost, které jsou vzájemně spjaty podstatnými a ústrojnými svazky, mají vzájemně se doplňující funkce při ochraně a rozvíjení dobra pro jedince i lidstvo; H) historické zkušenosti různých kultur ukazují, ţe uznání a obrana instituce rodiny je pro společnost nezbytností; I) společnost – a svým způsobem také státy a mezinárodní organizace – musí chránit rodinu s vyuţitím takových politických, ekonomických, sociálních a právních nástrojů, které směřují ke konsolidaci jednoty a stability rodiny tak, aby tato mohla plnit svou vlastní funkci; J) práva, základní potřeby, blaho a hodnoty rodiny, jakkoli jsou v některých případech postupně více chráněna, jsou často pomíjena a nezřídka podlamována zákony, institucemi a sociálně-ekonomickými programy;
K) mnohé rodiny jsou nuceny ţít v bídě, coţ jim brání v důstojném plnění jejich role; L) katolická církev, vědoma si toho, ţe dobro člověka, společnosti i samotné církve se uskutečňuje skrze rodinu, vţdy povaţovala za součást svého poslání zvěstovat všem tu část Boţího plánu, který se v lidské přirozenosti projevuje prostřednictvím manţelství a rodiny, podporovat tyto dvě instituce a chránit je proti všem, kdo na ně útočí; M) biskupský Synod konaný v r. 1980 výslovně doporučil, aby Charta práv rodiny byla sepsána a zveřejněna pro všechny, jichţ se to můţe týkat; Svatá Stolice po konzultacích s biskupskými konferencemi nyní zveřejňuje tuto „Chartu práv rodiny― a ţádá všechny státy, mezinárodní organizace a všechny zainteresované instituce a osoby, aby pomohly prosadit respektování těchto práv a zajistit jejich účinné uznání a naplňování. Článek 1 Všichni lidé mají právo svobodně si zvolit svůj stav a tedy vstoupit do manţelství a zaloţit rodinu nebo zůstat svobodni. a) Kaţdý muţ a kaţdá ţena, kteří dosáhli věku vhodného pro uzavření sňatku a jsou toho schopni, mají právo vstoupit do manţelství a zaloţit rodinu bez jakékoli diskriminace; právní překáţky k výkonu tohoto práva, ať dočasné nebo trvalé povahy, smějí být uvedeny v účinnost pouze tehdy, je-li to ze závaţných a objektivních důvodů v zájmu ochrany samotné instituce manţelství a jejího sociálního a veřejného významu; ve všech případech ale musí být respektována důstojnost a základní práva člověka. b) Ti, kdo si přejí uzavřít manţelský svazek a zaloţit rodinu, mají právo očekávat od společnosti takové mravní, vzdělávací, sociální a ekonomické okolnosti, které jim umoţní uskutečnit jejich právo na uzavření manţelství v plné vyzrálosti a odpovědně. c) Institucionální hodnota manţelství ať je veřejně podporována; nesezdané páry nesmí být stavěny na stejnou rovinu s manţely řádně sezdanými. Článek 2 Manţelský svazek nemůţe být uzavřen bez náleţitě vyjádřeného svobodného a plného souhlasu obou snoubenců. a) Při zachování patřičného respektu k tradičním rolím rodin v rozličných kulturách ohledně rozhodování o svých dětech je nutné odmítnout jakýkoli nátlak, který by měl za cíl zabránit výběru některé konkrétní osoby za manţela. b) Snoubenci mají právo na svobodu vyznání. Proto poţadavek opuštění víry nebo vyznání víry jako předem stanovené podmínky pro vstup do manţelství, je-li v rozporu se svědomím, je porušením tohoto práva. c) Manţelé, doplňující se přirozeně jako muţ a ţena, mají stejnou důstojnost a stejná práva, co se manţelského svazku týče.
Článek 3 Manţelé mají nezadatelné právo zaloţit rodinu a rozhodovat o počtu a době narození dětí, berouce plně v úvahu povinnosti vůči sobě navzájem, vůči svým jiţ narozeným dětem, vůči rodině a společnosti, ve správné hierarchii hodnot a v souladu s objektivní mravní normou, která vylučuje antikoncepci, sterilizaci a potrat. a) Aktivity veřejných představitelů i soukromých organizací, které se jakýmkoli způsobem pokoušejí omezit svobodu manţelských párů rozhodovat o svých dětech jsou těţkým útokem proti právu a lidské důstojnosti. b) V mezinárodních vztazích nesmí být ekonomická rozvojová pomoc podmiňována přistoupením k antikoncepčním, sterilizačním nebo potratovým programům. c) Rodina má právo na pomoc od společnosti při úsilí uţivit a vychovat děti. Mnohodětné rodiny mají právo na přiměřenou podporu a nesmí být diskriminovány. Článek 4 Lidský ţivot musí být bezpodmínečně respektován a chráněn přímo od okamţiku početí. a) Potrat je přímé znásilnění základního práva lidské bytosti na ţivot. b) Respekt k důstojnosti lidské bytosti vylučuje jakékoli experimentování nebo vyuţitkování lidského zárodku. c) Všechny zásahy do genetického dědictví lidské osoby, které nejsou vedeny snahou napravit vrozenou vadu, jsou násilím proti tělesné integritě a protiví se dobru rodiny. d) Děti, a to před narozením i po něm, mají právo na zvláštní ochranu a péči, stejně jako jejich matky během těhotenství a přiměřené doby po porodu. e) Všechny děti, manţelské i nemanţelské, mají stejná sociální práva s ohledem na integrální rozvoj jejich osobnosti. f) Sirotkům nebo dětem, o které jejich rodiče nebo poručníci nepečují, se musí dostat zvláštní ochrany ze strany společnosti. Stát, majíc na zřeteli pěstounskou péči nebo adopci, musí zajistit legislativu, která pomůţe vhodným rodinám, aby mohly ve svých domovech přijmout děti, které postrádají trvalou nebo dočasnou péči. Tato legislativa musí současně respektovat přirozená práva rodičů. [30] g) Postiţené děti mají právo na to, aby ve svých domovech i ve škole nalezly prostředí příznivé jejich lidskému rozvoji. Článek 5 Rodiče mají původní, prvořadé a nezadatelné právo vzdělávat (educate) své děti, jelikoţ jim předali ţivot; proto musí být uznáni za první a nejpřednější vychovatele svých dětí.
a) Rodiče mají právo vzdělávat své děti v souladu se svým mravním a náboţenským přesvědčením, berouce v úvahu rodinné kulturní tradice příznivé blahu a důstojnosti dítěte; mají téţ od společnosti dostat nezbytnou pomoc a podporu, aby mohli řádně splnit svůj úkol vychovatele. b) Rodiče mají právo svobodné volby škol nebo jiných prostředků potřebných ke vzdělávání jejich dětí v souladu se svým přesvědčením. Veřejná správa musí zajistit takové směrování veřejných podpor, aby rodiče měli skutečnou svobodu výkonu tohoto práva, aniţ by museli nést nepřiměřené náklady. Rodiče nemají být nuceni nést zvláštní, ať uţ přímé či nepřímé, poplatky, které by jim znemoţnily nebo nespravedlivě omezily výkon tohoto práva. c) Rodiče mají právo zajistit, aby jejich děti nebyly nuceny účastnit se výuky těch předmětů, které nejsou v souladu s jejich vlastním mravním nebo náboţenským přesvědčením. Zvláště sexuální výchova je zásadně svěřena rodičům a musí být vţdy realizována pod jejich detailním dohledem, ať doma či ve vzdělávacích střediscích, které jsou pod jejich kontrolou. d) Práva rodičů jsou zkrácena, jestliţe stát zavede takovou soustavu povinného vzdělávání, z níţ je vyloučena kaţdá náboţenská formace. e) Základní právo rodičů vychovávat své děti musí být podporováno ve všech formách spolupráce mezi rodiči, učiteli a školskými úřady, zvláště pak v různých formách, kterými se dává občanům moţnost podílet se na fungování škol a na formulování a realizaci vzdělávací politiky. f) Rodina má právo očekávat, ţe prostředky sociální komunikace budou pozitivními nástroji budování společnosti, a to tím, ţe posílí základní hodnoty rodinného ţivota. Rodina má současně právo na přiměřenou ochranu zejména svých nejmladších členů před negativním působením nebo přímo zneuţitím sdělovacích prostředků. Článek 6 Rodina má právo existovat a fungovat jako rodina. a) Veřejná správa musí respektovat důstojnost, zákonitou nezávislost, soukromí, integritu a stabilitu rodiny a pečovat o ni. b) Rozvod je útokem na skutečnou podstatu manţelství a rodiny. c) Systém rozšířené rodiny má být tam, kde existuje, ctěn a má mu být napomáháno v lepším plnění jeho tradičního úkolu vzájemné podpory a solidarity, současně však je nutné respektovat práva základní (nuclear) rodiny a osobní důstojnost kaţdého člena. Článek 7 Kaţdá rodina má právo svobodně ţít svým vlastním náboţenským ţivotem pod vedením rodičů, jakoţ i právo veřejně vyznávat a propagovat svou víru a účastnit se veřejných bohosluţeb a svobodně zvolených programů náboţenské formace, aniţ by se proto stala objektem diskriminace.
Článek 8 Rodina má právo plnit svou sociální a politickou funkci ve struktuře společnosti. [43] a) Rodina má právo vytvářet sdruţení s jinými rodinami a institucemi s cílem přiměřeně a účinně naplňovat úkoly rodin, chránit jejich práva, pečovat o jejich dobro a reprezentovat jejich zájmy. b) Oprávněnost role rodin a jejich sdruţení v ekonomické, sociální, právní a kulturní rovině musí být respektována při přípravě a rozvíjení programů,. které se dotýkají ţivota rodiny. Článek 9 Rodiny mají právo moci počítat s přiměřenou rodinnou politikou ze strany veřejné správy v právní, ekonomické, sociální a daňové oblasti, a to bez jakékoli diskriminace. a) Rodiny mají právo na ekonomické podmínky, které jim zajistí ţivotní úroveň přiměřenou jejich důstojnosti a plnému rozvoji. Nemá jim být bráněno v získávání a drţení soukromého vlastnictví, které by pomohlo stabilizovat ţivot rodiny; zákony týkající se dědictví nebo přechodu vlastnictví musí respektovat potřeby a práva členů rodiny. b) Rodiny mají právo na opatření v sociální oblasti, které berou v úvahu jejich potřeby, zvláště v případě předčasné smrti jednoho nebo obou rodičů, při osamění (abandonment) jednoho z manţelů, v případě neštěstí, nemoci či invalidity, v případě nezaměstnanosti nebo kdykoli musí rodina nést zvláštní náklady v důsledku vysokého věku či fyzického nebo duševního postiţení svého člena nebo v souvislosti se vzděláním dětí. c) Starší generace má právo nalézt ve své vlastní rodině nebo, není-li to moţné, ve vhodné instituci prostředí, které jim umoţní poklidné proţívání pozdních let ţivota spojené s pěstováním těch aktivit, které jsou přiměřené jejich věku a které jim umoţní být účastni ţivota společnosti. d) Práva a potřeby rodiny, zvláště hodnota jednoty rodiny, musí být brány v úvahu trestním právem a vězeňskou politikou tak, aby vězněná osoba zůstala ve styku se svojí rodinou a aby tak rodina byla přiměřeně zachována po dobu kázeňského trestu. Článek 10 Rodiny mají právo na takový sociální a ekonomický systém, v němţ organizace práce umoţňuje členům rodiny ţít pospolu a nebrání jednotě, blahu, zdraví a stabilitě rodiny, přičemţ nabízí téţ moţnost zdraví prospěšné rekreaci. a) Mzda za práci má být postačující k zaloţení a důstojnému vydrţování rodiny, ať uţ formou přiměřeného platu, tzv. „rodinné mzdy―, nebo pomocí jiných sociálních prostředků typu rodinných přídavků či honorování práce v domácnosti jednomu z rodičů; výše příjmu má být taková, aby matka nebyla nucena pracovat mimo domov na úkor rodinného ţivota, zvláště pak na úkor výchovy dětí.
b) Práce matky v domácnosti musí být uznávána a respektována vzhledem k jejímu významu pro rodinu a společnost. Článek 11 Rodina má právo na přiměřené bydlení, přizpůsobené rodinnému ţivotu a úměrné počtu členů, v prostředí poskytujícím základní předpoklady pro ţivot rodiny a obce. Článek 12 Rodiny vystěhovalců mají právo na stejnou ochranu jako ostatní rodiny. a) Rodiny přistěhovalců mají právo na to, aby jejich vlastní kultura byla respektována, a na podporu a pomoc při jejich integraci do společenství, k němuţ se připojují. b) Zahraniční dělníci mají právo být spolu se svými rodinami tak brzy, jak jen to bude moţné. Uprchlíci mají právo na pomoc ze strany veřejné správy a mezinárodních organizací při zabezpečování znovusjednocení jejich rodin.
