Sborník příspěvků ze seminářů pořádaných v rámci projektu Život do svých rukou

Sborník příspěvků ze seminářů pořádaných v rámci projektu Život do svých rukou

Projekt Život do svých rukou se konal pod záštitou zmocněnce vlády České republiky pro lidská práva Ing. Jana Litomiského.

Projekt byl financován

a za přispění partnerů

Za výraznou pomoc a spolupráci děkujeme: paní senátorce Ing. arch. Daniele Filipiové a Senátu Parlamentu České republiky JUDr. Daniele Kovářové a České advokátní komoře PeaDr. Pavlu Cicvárkovi a Justiční akademii

Sborník příspěvků ze seminářů pořádaných v rámci projektu Život do svých rukou

Obsah

JUDr. Dana Kořínková

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Ing. Jan Litomiský

Úvodní slovo na zahájení kolokvia . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Mgr. et Mgr. Lucie Rybová

Úroveň ochrany ochrany práv osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Mgr. Jitka Šalomounová

Zkušenosti veřejného ochránce práv s fungováním institutu opatrovnictví získané při vyřizování individuálních podnětů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .23 Mgr. Jiří Sobek

Práva lidí s mentálním postižením. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .29 Mgr. David Zahumenský

Některé problémy v řízení o způsobilosti k právním úkonům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .33 Mgr. Katarína Durecová

Rozlišení problematiky duševní nemoci a mentálního postižení, posuzování sociálních dovedností jako předmět znaleckého posudku, výběr adekvátních odborníků. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 JUDr. Emil Krause

Způsobilost k právním úkonům, řízení o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (§ 10 občanského zákona, §§ 186 až 191 o.s.ř.) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 JUDr. Helena Tomišková

Právní úprava a etika zastupování lidí s duševní poruchou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .53 Mgr. Ivan Kolář

Občanské poradny a jejich zkušenosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .59

Daniel Kaucký

Komunikace s lidmi se zkušeností s duševní nemocí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .65 Mgr. Robert Kaňka

Současná právní úprava institutu opatrovnictví v ČR (hmotněprávní i procesní), její lidskoprávní souvislosti Nedostatky právní úpravy a aplikační praxe, výhledy do budoucna . . . . . . . . . . . . . . . . . . .69 Dana Hladíková

Instituce veřejného opatrovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .93 JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

Právní problematika informovaného souhlasu a předem vyslovených přání v oblasti zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95 Mgr. David Zahumenský

Evropský soud pro lidská práva a jeho judikatura ve věcech řízení o způsobilosti k právním úkonům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Jan Fiala

Několik poznámek k mezinárodním trendům ohledně opatrovnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Doporučení Č. R (99) 4 – Výboru minitrů členským státům ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117


Úvod JUDr. Dana Kořínková Sborník projektu ŽIVOT DO SVÝCH RUKOU obsahuje příspěvky ze tří seminářů, které se uskutečnily postupně pro advokáty, soudce a širší odbornou veřejnost. Zpracovává různé aspekty problematiky soudního řízení o zbavení, respektive omezení způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví. Kromě analýzy relevantní právní úpravy a stávající rozhodovací praxe se podrobně věnuje například problematice znaleckého posuzování duševních poruch se zaměřením na poruchy učení (mentální retardace) a jeho úloze v příslušném řízení, specifikům komunikace s lidmi s duševní nemocí (psychózou), problematice informovaného souhlasu s léčbou ve zdravotnictví, mezinárodnímu srovnání právní úpravy a praxe, úloze a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v této oblasti a možnostem šetrnějších způsobů ochrany a pomoci při uplatňování práv lidí s duševním postižením. Obsahuje rovněž zkušenosti z praxe advokáta a veřejného opatrovníka. Projekt probíhal pod záštitou Zmocněnce vlády pro lidská práva, předsedajícího Radě vlády pro lidská práva, stálému poradnímu orgánu Vlády ČR. V její působnosti je sledování dodržování Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a dalších právních norem upravujících ochranu a dodržování lidských práv a základních svobod. Svou činností také působí ke zvýšení obecného povědomí o lidských právech a způsobech jejich prosazování. Zvýšení úrovně ochrany práv osob v řízení o způsobilosti k právním úkonům je dlouhodobě jednou z jejích priorit. Při přípravě a realizaci projektu vycházeli partneři projektu ze zkušeností získaných v rámci svých dosavadních aktivit. Občanské sdružení QUIP se věnuje podpoře rozvoje kvality a dobré praxe v sociálních službách, šíření vzdělanosti v této oblasti a posilování vědomí a práv uživatelů sociálních služeb. Společnost DUHA, poskytuje sociální služby dospělým lidem s mentálním postižením v oblastech chráněného bydlení a pracovní integrace a občanské sdružení Rytmus se zabývá poskytováním služeb v oblastech podporovaného zaměstnávání a sociálního začleňování lidí s mentálním postižením. Projekt podporovalo také Centrum advokacie duševně postižených (MDAC), které právními nástroji podporuje uplatňování lidských práv, rovnosti a sociální integrace lidí s postižením v Evropě a střední Asii.

Život do svých rukou

|5

Úvod

Dále se vycházelo ze zkušeností Kanceláře veřejného ochránce práv, který se při své činnosti setkává s problematikou dodržování práv osob, které nejsou schopny činit právní úkony, především u podnětů směřujících proti institucím, v nichž se vykonává ochranné léčení, ohledně činnosti územních samosprávných celků a státní správy soudů. Od 1. 1. 2006 provádí Ochránce, na základě zákona č. 381/2005 Sb., systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě v důsledku závislosti na poskytované péči. V rámci návštěv sleduje dodržování práv také v souvislosti se způsobilostí k právním úkonům a opatrovnictvím. Všichni partneři jsou si vědomi, že v ČR jsou dlouhodobě rezervy v dodržování a realizaci základních lidských práv a svobod lidí, kteří mají v důsledku „duševní poruchy“ snížené rozhodovací schopnosti. Tyto rezervy jsou mimo jiné i v aplikaci právní úpravy omezování způsobilosti k právním úkonům a při výkonu opatrovnictví. Cíl seminářů Z perspektivy vnitrostátních politických dokumentů i celosvětového nového přístupu k ochraně práv lidí s postižením a novým způsobům poskytování pomoci a podpory těmto lidem jsme si vědomi, že by byla v ČR potřebná především zásadní změna koncepce právní úpravy v této oblasti. I bez legislativních změn, správnou aplikací stávající právní úpravy, je však možné bezodkladně podstatně zlepšit ochranu práv lidí se sníženou schopností se rozhodovat. Proto jsme se v projektu „Život do svých rukou“ zaměřili na hledání dobré praxe v řízení o způsobilosti k právním úkonům a v opatrovnictví. Jednou z podstatných příčin současné neuspokojivé situace je, podle naší zkušenosti, nedostatečný přehled právních odborníků (soudců, soudních znalců, advokátů) o problematice života lidí s “duševní poruchou” a o nových poznatcích v souvisejících oborech (speciální pedagogika, psychologie, sociální služby, činnost mezinárodních institucí i mezinárodní právo). Dále také nedostatečné porozumění opatrovníků – blízkých osob, veřejných opatrovníků, poskytovatelů sociálních služeb, rodin lidí s postižením, apod. právní stránce věci. Tím dochází k nepřesné aplikaci právních norem. Praxe pak není v souladu s právní úpravou ani s právy lidí, kterých se týká. Úkolem projektu proto bylo zprostředkovat odborné znalosti a zkušenosti a poskytnout prostor pro jejich vzájemnou výměnu soudcům, advokátům, veřejným opatrovníkům, sociálním pracovníkům, představitelům veřejné správy, atd. Tak by mohly být ihned učiněny kroky vedoucí k nezbytným změnám, aby tento právní institut, jehož jediným smyslem je chránit zájmy člověka, byl aplikován v souladu s platným právem a na nejvyšší odborné úrovni. Efektivní ochrana práv a zájmů lidí se sníženou schopností rozhodovat se Jsme přesvědčeni, že i člověku se sníženou schopností rozhodovat se musí být umožněno projevit a realizovat v co největší možné míře svoje zájmy, přání, potřeby, svoji osobnost, svůj život. Z tohoto přesvědčení vychází i nové mezinárodně uznávané trendy ochrany práv lidí s postižením a poskytování sociálních služeb. V oblasti sociálních služeb má efektivní ochranu zájmů těchto lidí zajistit poskytnutí pomoci a podpory vycházející z jejich vlastního názoru a přání ohledně řešení své situace. Tento trend je v právním řádu ČR v oblasti sociálních služeb

6 | Život do svých rukou


obsažen v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Stejně tak v oblasti právních úkonů má být těmto lidem poskytnuta především podpora při jejich vlastním rozhodování. K ochraně práv lidí mají existovat šetrnější právní nástroje, než je zasahování do jejich právního statusu. Zásah do právního statusu se považuje za krajní a nežádoucí řešení. Tato filosofie je již obsažena v některých mezinárodních dokumentech a právních normách. Z nich nejdůležitější je nová Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, č. 61/106, přijatá VS OSN v prosinci 2006, kterou ČR již podepsala. Dále je to např. Doporučení č. R(99)4 Výboru ministrů Rady Evropy ohledně Zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob. Více informací k těmto dokumentům je obsaženo v příspěvcích v tomto sborníku. Institut omezování způsobilosti V ČR se zatím ve velmi široké míře využívá jako hlavní nebo dokonce jediný nástroj ochrany práv lidí s omezenou schopností se rozhodovat tradiční institut omezování způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví. Jeho právní zakotvení i vžitá praxe má z hlediska ochrany práv osob, kterým má sloužit, řadu úskalí. Zásah do právního statusu, zejména pokud je nadměrný, vede k izolaci jednotlivce a jeho nežádoucímu vyčlenění ze společnosti, tedy ke zhoršení kvality jeho života. Způsobilost mít práva, tedy právní subjektivita, je každému zaručena ústavou. Možnost právně jednat je její podstatnou součástí a předpokladem pro výkon mnoha dalších, i základních lidských, práv. Omezení způsobilosti k právním úkonům je tedy značným zásahem do práv člověka. Takový zásah je možné provést pouze v zájmu ochrany osoby, a to v minimální míře nutné pro efektivní ochranu jejích zájmů. Omezení způsobilosti k právním úkonům stanovené v rozsudku je však často mnohem větší, než slouží ochraně zájmů osob. V soudním řízení často nejsou adekvátně posouzeny skutečné schopnosti těchto lidí obstarávat si svoje běžné záležitosti, ani dopady rozsudků do jejich praktického života. Tuto situaci vystihuje i Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76, které ani po 30 letech není soudní praxí dostatečně naplňováno. Příspěvky v tomto sborníku poskytují rozbor problematiky tohoto institutu s cílem nalézt takový způsob jeho aplikace, který by byl vůči osobám, které má chránit, co nejšetrnější. Specifické potřeby lidí s různými typy „duševní poruchy“ Právní úprava způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví se vztahuje na lidi s „duševní poruchou“. Pod tímto právním termínem se rozumí zejména lidé s poruchami učení (mentální retardace), duševním onemocněním, stárnoucí, s demencí, závislí na omamných látkách, s poškozením mozku po úraze, po mrtvici, apod. Jedním z důsledků takové „duševní poruchy“ je omezená schopnost rozhodovat o svých záležitostech v různých oblastech života. Smyslem institutu omezování způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví je řešit sníženou schopnost rozhodování o právních záležitostech. Stanovení konkrétních právních úkonů, rozsahu jejich omezení, a tím úlohy opatrovníka, v rozsudku musí zohledňovat specifické potřeby a souvislosti života člověka. Různé typy „duševní poruchy“ mají specifický dopad do života člověka. Je možné vysledovat některé společné znaky v potřebách, životních okolnostech a rizicích pro skupiny lidí podle typu „duševní poruchy“.


|7

Úvod

Například pro život lidí s potížemi při učení je typické, že často využívají pobytové sociální služby, které jim poskytují již tradičně značnou podporu a ochranu v mnoha ohledech. Tito lidé v mnoha případech bydlí a pracují mimo zařízení a jsou schopni obstarat si samostatně své běžné záležitosti (nakládat v určitém rozsahu se svými prostředky, koupit si občerstvení, cestovat veřejnou dopravou, dojíždět do zaměstnání, jít do kina). Přesto jsou zcela zbavení způsobilosti k právním úkonům. Nemožnost přiměřené právní samostatnosti v soukromém životě je pro ně silně demotivující a kontraproduktivní. Brání jim v získávání zkušeností a dovedností, v rozvoji a samostatnosti. Navíc v právní úpravě sociálních služeb se odráží nová filosofie směřující k maximálnímu možnému sociálnímu začlenění těchto lidí, kde přílišné omezení způsobilosti k právním úkonům je často spíš vážnou překážkou dosažení cíle sociální služby než jedinou a nezbytnou formou ochrany těchto lidí. Specifická je dále situace seniorů, kteří v mnoha případech ztrácejí podstatnou část svých někdejších duševních schopností. Rozhodně nepovažujeme za etické, žádoucí a dokonce ani právně – technicky reálné řešení jejich situace hromadným omezováním nebo zbavováním způsobilosti k právním úkonům. Pro řešení jejich situace (např. při uzavírání smluv o poskytování sociální služby, poskytnutí informovaného souhlasu s léčbou, i při řadě dalších právních úkonů) ovšem chybí spolehlivý právní základ. Právní úprava je v této oblasti kusá a není dostatek zkušeností s její aplikací. Lidé se zkušeností s duševní nemocí by v mnoha případech potřebovali především asistenci prostřednictvím sociální služby nebo „poradce“. Pro jejich rozhodovací schopnosti jsou typické výkyvy. Snížení schopnosti rozhodovat se bývá přechodné, i když se může opakovat. Takže ne vždy je trvalé omezení způsobilosti k právním úkonům adekvátní. Tím se liší od lidí s potížemi při učení nebo seniorů, jejichž schopnosti mají spíš dlouhodobě vzestupnou, konstantní nebo sestupnou tendenci. Specifická je situace lidí v poúrazovém stavu (zejména op úrazu hlavy), při některých onemocněních (např. mrtvice), s Alzheimerovou demencí, s hlubokou mentální retardací, nebo v dlouhodobém bezvědomí. Adekvátní omezení způsobilosti k právním úkonům závisí na dobrém porozumění problematice jednotlivých „duševních poruch“. Rozsudek šitý na míru jedinečným potřebám konkrétního člověka vyžaduje, aby soud provedl všechny nezbytné důkazy, určil vhodného znalce a správně formuloval otázky ke znaleckému posouzení. Těmito tématy se zabývají příspěvky ve Sborníku. Opatrovnictví Také aplikace právní úpravy opatrovnictví má řadu nedostatků. Úlohou soudem ustanoveného opatrovníka je činit právní úkony, ke kterým není zastoupený sám způsobilý. Avšak vžitá praxe je v řadě případů jiná. Opatrovníci často nejsou přiměřeně poučeni. Neznají tedy dostatečně své kompetence a překračují je, nebo zastoupeného zbytečně a neoprávněně omezují z přehnané obavy o jeho bezpečí. Rozhodují za zastoupeného v jeho osobních věcech, které nejsou právními úkony, nerespektují vůli zastoupeného ani tam, kde je to možné. Tyto nedostatky se vyskytují ve všech variantách opatrovnictví - opatrovnictví vykonávaném příbuznými, poskytovatelem sociální služby i orgánem místní správy (dále „veřejný opatrovník“).



Zákon předpokládá, že bude opatrovníkem ustanovena především blízká osoba. Často však není možné najít pro výkon opatrovnictví vhodnou blízkou osobu. Kromě toho rodinní příslušníci jsou se zastoupeným obvykle v potenciální kolizi zájmů. Není ojedinělé, že dochází z jejich strany k nějaké formě manipulace nebo dokonce zneužívání opatrovance. Výkon opatrovnictví rodiči dospělého opatrovance často uvězní v pozici „věčného dítěte“. Výkon opatrovnictví dětmi vůči rodičům může vést ke kolizi zájmů opatrovance s jejich budoucím dědickým právem atd. Blízké osoby v porovnání s opatrovníkem-odborníkem většinou nemají odborné ani právní znalosti. Ať už jedná blízká osoba v dobré víře nebo nikoli, má výkon opatrovnictví rodinným příslušníkem často spíš negativní dopad na přirozené rodinné vztahy. Opatrovnictví často vykonávají poskytovatelé sociálních služeb (bývalé ústavy sociální péče, jejich ředitelé nebo zaměstnanci). Poskytovatelé služeb vykonávají svou funkci často lépe než veřejný opatrovník nebo příbuzní. Mají výhodu v tom, že disponují odbornými znalostmi problematiky života i práv lidí s duševním postižením. Vzhledem k nedostatku vhodných opatrovníků bylo pověřování poskytovatele služby výkonem opatrovnictví často pro klienty jediným možným, nebo nejvíce praktickým řešením. Nicméně tato situace není do budoucna přijatelná, neboť je zde trvalý střet zájmů uživatele a poskytovatele služby, který je zároveň opatrovníkem uživatele (vystupuje tedy po celou dobu poskytování služby na obou smluvních stranách). Stav, kdy opatrovnictví je vázáno na poskytovatele, je v kolizi také s reálnou možností uživatele svobodně a pružně změnit poskytovatele služby. Z praxe jsou v tomto směru známy různé negativní zkušenosti. Např. když opatrovníkovi – zaměstnanci skončil pracovní vztah k poskytovateli, opatrovanec se stal jeho „rukojmím“ pro vyřizování účtů s bývalým zaměstnavatelem. Dále jestliže skončí pracovní poměr zaměstnance–opatrovníka, bývalý zaměstnanec obvykle nemá zájem být nadále opatrovníkem uživatele nebo dokonce skupiny uživatelů, a je tudíž nutné ustanovit jiného opatrovníka. Pokud je opatrovníkem přímo poskytovatel nebo jeho ředitel, je tato situace od účinnosti zákona o sociálních službách patová, neboť poskytovatel nemůže uzavřít smlouvu o poskytování služby s osobou, kterou sám zastupuje. Z hlediska smyslu institutu opatrovnictví – ochrany zájmů opatrovance je vázání opatrovnictví na pracovní poměr zaměstnanců poskytovatele služby nevhodné a nepřijatelné. Poskytovatelé sociálních služeb jsou si všech aspektů této kolize zájmů vědomí. Již v současné době podávají u soudů návrhy na ukončení svého opatrovnictví. Pro nedostatek veřejných opatrovníků je však situace těžko řešitelná. Některé soudy navíc tuto kolizi zájmů odmítají připustit. Z hlediska efektivní ochrany práv a zájmů lidí se sníženou schopností rozhodovat se je podle našeho názoru nezbytné vyřešit systémově stávající situaci zcela nedostatečného zajištění opatrovnictví. Nemohou existovat dohady o tom, zda orgán místní správy může odmítnout výkon opatrovnictví, jestliže soud nemůže ustanovit opatrovníkem jinou osobu (viz § 27 odst. 3 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jak se to v některých případech děje. Je potřeba vytvořit síť profesionálních veřejných opatrovníků, dostatečnou co do počtu i odborné připravenosti, metodiku, etický kodex a účinný systém kontroly opatrovnictví vůbec. Veřejný opatrovník by mohl nejlépe jednat v zájmu zastoupeného. Není žádným způsobem v kolizi s jeho zájmy jako poskytovatel služeb, nebo jako rodinný příslušník. Veřejný opatrovník však musí mít nezbytné odborné znalosti: musí dobře rozumět právním normám


|9

Úvod

týkajícím se způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví, související sociální a zdravotní problematice, etickým požadavkům na výkon opatrovnictví. Výkon veřejného opatrovnictví musí být tedy skutečně profesionální, aby mohl účinně pomáhat opatrovancům naplňovat všechna jejich práva. Nesmí docházet k tomu, aby veřejný opatrovník práva lidí s postižením omezoval z nedostatku vědomostí nebo neochoty podstoupit přiměřené riziko. Pokud by existovala jasná pravidla a systém dohledu nad výkonem opatrovnictví, mohly by opatrovnictví vykonávat i specializované organizace nebo dobrovolníci. Měla by také existovat možnost odměňování opatrovníků. V rámci veřejného opatrovnictví by mohl být poskytován odborný a metodický servis ostatním typům opatrovníků. „Veřejný opatrovník“ by mohl vykonávat dohled nad opatrovnictvím celkově, zpracovávat metodiku opatrovnictví, atd. Tím by byla zajištěna část agendy, kterou by nemusely být zbytečně zatěžovány soudy. Širší právní kontext a požadavky vyplývající z platné právní úpravy sociálních služeb Aplikaci institutu způsobilosti k právním úkonům je potřeba provádět v kontextu dalších vnitrostátních právních norem, mezinárodních smluv, dalších relevantních mezinárodních dokumentů, judikatury Evropského soudu pro lidská práva, apod. Základním vnitrostátním předpisem je Listina základních práv a svobod, která tvoří legislativní i aplikační rámec pro zásah do základních lidských práv a svobod. Práva osob, které z důvodu nepříznivé sociální situace (také z důvodu zdravotního postižení, duševního nebo tělesného) potřebují pomoc nebo podporu třetích osob v kterékoli oblasti života, zcela nově upravuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, účinný od 1.1.2007. Zákon stanoví pravidla poskytování této pomoci a podpory. Vychází z moderních celosvětových trendů postavených na důsledném respektování individuality, autonomie a všech práv člověka s postižením. Sociální služba je definována jako soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám, s cílem jejich sociálního začlenění nebo, pokud to již nelze (např. u seniorů), alespoň prevence jejich sociálního vyloučení. Sociálním začleněním se rozumí proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. Pomoc musí působit na osoby aktivně a podporovat rozvoj jejich samostatnosti. Je založená na tvorbě individuálního plánu poskytování sociální služby, který sociální pracovník vypracuje společně s uživatelem služby. Pro vytvoření adekvátního individuálního plánu poskytování služby (viz např. zákon o sociálních službách, § 2 odst. 2, vyhláška č. 505/2006, příloha č. 2. bod 5) směřujícího k sociálnímu začlenění osoby je zcela nezbytná její přiměřená způsobilost k právním úkonům. Jednou ze základních činností při poskytování většiny sociálních služeb (zejména pobytových), které musí poskytovatel zajistit, je pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a obstarávání osobních záležitostí. Pomoc a podpora směřuje např. k realizaci základních práv a svobod uživatele (svoboda pohybu, právo na vzdělání, pracovní uplatnění, partnerský a rodinný život, náboženská práva, politická práva) a také k řešení dalších zásadních práv a zájmů uživatele, kde záležitost způsobilosti k právním úkonům je klíčová. Pokud bude poskytovatel služby chtít dostát požadavkům zákona o sociálních službách, bude se muset zabývat otázkou



přiměřenosti omezení způsobilosti uživatelů své služby. Vzhledem k velkému počtu klientů bývalých ústavů sociální péče (dnes domovy pro osoby se zdravotním postižením), kteří byli i zcela zbaveni způsobilosti k právním úkonům často z různých zástupných nebo nepřiměřených důvodů (např. lepší naděje na přijetí ústavu, stejně nepotřebují způsobilost, když žijí v ústavu, atd.) bude vracení způsobilosti k právním úkonům zřejmě častou součástí pomoci při uplatňování práv uživatele služby. Mnoho klientů bývalých ústavů sociální péče si poslední dobou žádá o vrácení způsobilosti k právním úkonům. Lze očekávat, že v rámci poskytování sociální služby bude i v budoucnosti u soudů podáno velké množství návrhů na vrácení (v různém rozsahu) způsobilosti k právním úkonům uživatelům sociálních služeb. Zaměření jednotlivých seminářů Prvním krokem k uskutečnění změn byla odborná diskuse o všech tématech souvisejících s omezováním způsobilosti k právním úkonům tak, aby byl naplněn smysl tohoto institutu – ochrana zájmů lidí s omezenou schopností rozhodovat se. Odborná diskuse probíhala formou 3 seminářů v roce 2006 a 2007, kterých se zúčastnili zainteresovaní odborníci (soudci, advokáti, odborníci, kteří se účastní soudních řízení o způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví, odborníci z oblasti speciální pedagogiky, psychologie, sociální práce s lidmi s duševním postižením, lidských práv, atd.). První seminář proběhl 28.11. 2006 ve spolupráci s Českou advokátní komorou a byl primárně určen jejím členům. Seminář se zabýval především úlohou advokáta v tomto soudním řízení na základě novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 205/2005 Sb., která stanovila povinné zastoupení v řízení o způsobilosti k právním úkonům zvoleným zástupcem nebo advokátem. Předmětem semináře bylo poskytnout advokátům přehled o širším právním rámci a souvislostech problematiky způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví, seznámit advokáty se specifiky života lidí s „duševní poruchou“, s činností institucí poskytujících navazující služby a upozornit na možnosti spolupráce s některými z nich (např. s občanskými poradnami). Zvláštní pozornost byla věnována etice zastupování lidí s duševním postižením advokátem a možnostem a úskalím komunikace s těmito lidmi. Těžištěm semináře byl rozbor právní úpravy občanského soudního řízení o způsobilosti a opatrovnictví, praktických zkušeností z tohoto soudního řízení, jeho specifik a rizikových oblastí, např. role a náležitého zpracování obligatorního znaleckého posudku. V oblasti opatrovnictví byla diskutována úloha hmotně právního opatrovníka a problematika veřejného opatrovnictví. Dále zazněl příspěvek k problematice informovaného souhlasu a předem vyslovených přání v oblasti zdravotnictví. Pro potřeby poskytování právní pomoci i na mezinárodní úrovni byl zpracován příspěvek o úloze a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v oblasti způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví. Evropský soud pro lidská práva může rozhodovat v konkrétních případech žalob našich občanů a jeho judikatura poskytuje cenný argumentační materiál, který lze využít i v řízení u vnitrostátních soudů. Partnerem při pořádání druhého semináře, konaného 1. 2. 2007, byla Justiční akademie. Seminář byl určen pro soudce a justiční čekatele. Důraz byl tedy kladen zejména na procesně právní otázky – problémy v řízení o způsobilosti k právním úkonům, rozhodovací praxi v této oblasti a její úskalí a nedostatky. Ústředním tématem bylo znalecké posuzování a úloha zna-


| 11

Úvod

leckého posudku v řízení v souvislosti s dalšími nezbytnými důkazy. Zazněl výklad o rozlišení duševní nemoci a mentálního postižení, dále zkušenosti s nedostatky odborného posuzování rozumových a volních schopností a schopnosti obstarávat si běžné záležitosti, s formulací rozsudku. Seminář se věnovat i právní úpravě a aplikační praxi opatrovnictví, jeho lidsko-právním souvislostem a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve věcech řízení o způsobilosti. Třetí seminář, určený pro širokou odbornou veřejnost, se konal ve spolupráci s Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu ČR v Jednacím sále Senátu 26. března 2007. Jeho předmětem byl obecnější rozbor zkušeností s právní úpravou a její aplikací. Byly shrnuty poznatky, které vyplynuly z předcházejících seminářů a poskytl prostor pro diskusi odborné veřejnosti ohledně dalšího možného postupu – například zdokonalení instituce profesionálního veřejného opatrovníka, dosažení změn v aplikaci platného práva, provedení změn právní úpravy. Debata zainteresovaných odborníků z oblasti justice, veřejné správy, poskytovatelů sociálních služeb i neziskového sektoru ukázala různé aspekty problematiky a nutnost širší spolupráce při jejím řešení. Doprovodnou akcí některých seminářů bylo promítání dokumentárního filmu a instalace výstavy Společnosti DUHA, jejímž autorem je akademický malíř Jan Paul. Výstavní projekt vznikl v roce 2003 na základě zkušeností z poskytování sociálních služeb a z potřeb upozornit na problematiku lidí s mentálním postižením. Názorně zprostředkovává informaci, že mentální postižení není nemoc, a že tito lidé nepatří do izolace, ale jsou členy naší společnosti a mají stejná práva jako všichni ostatní. Putovní výstava byla instalována v prostorách, kde proběhly semináře pro advokáty a pro soudce. Nový přístup k problematice, šetrnější způsoby ochrany a asistované rozhodování V závěru realizace projektu došlo k zásadní změně v okolnostech právního rámce způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví. Tato změna je dána přijetím mezinárodní Úmluvy o právech osob s postižením na konci roku 2006. Tato mezinárodně právní norma již nepřipouští zásahy do způsobilosti k právním úkonům lidí s postižením. Změna koncepce právní úpravy v ČR bude tedy nevyhnutelná. Bude se zásadně lišit i od koncepce, která je zatím obsažena v návrhu novely občanského zákoníku. Návrh novely občanského zákoníku zatím vůbec neodráží již mnohaleté mezinárodní dění v této oblasti. V ČR např. ještě vůbec nebylo diskutováno doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (99) 4 ohledně principů ochrany nezpůsobilých občanů, které je aplikováno Evropským soudem pro lidská práva a vztahuje se i na občany ČR. V tomto Doporučení se, mimo jiné, ČR hlásí k hledání možností nahradit omezení způsobilosti k právním úkonům souborem méně restriktivních opatření. Opatření se týkají různých oblastí. V právní oblasti je potřeba zabývat se otázkou, jak právně implementovat novou mezinárodní úmluvu, vytvořit novou právní koncepci. V jejím rámci budou hrát větší roli právní nástroje méně omezující než zásah do způsobilosti k právním úkonům, které by lidé s poruchami rozhodovacích schopností mohli využít k řešení své situace a které se v zahraničí využívají ve větší míře než v ČR (zvláštní plná moc, předem projevená vůle). Např. je potřeba umožnit lidem, kteří jsou si vědomi, že jejich duševní schopnosti se budou postupně, více či méně rychle, snižovat (Alzheimerova choroba, opakované mrtvice, stařecká demence) aby v době, kdy jsou



ještě schopni o sobě plně rozhodovat, mohli závazně upravit svoje poměry podle své vůle do budoucna. V současné době je také navýsost aktuální problematika právních úkonů seniorů a lidí s duševním postižením při poskytování sociálních služeb a při léčebných výkonech, která nemá v našem právním řádu uspokojivé řešení. Lidé s poruchami učení i s duševním onemocněním potřebují pomoc a podporu v různých oblastech života. Nechtějí ale, aby někdo rozhodoval a žil místo nich. Potřebují poradenství a asistenci v právních i osobních záležitostech. Podpora v mnoha oblastech života je jim poskytována (a pro osoby s duševním onemocněním by měla být dostupná v mnohem větší míře) formou sociálních služeb. Další část poradenství by mohla být zajištěna formou transformovaného veřejného opatrovnictví, sítí neformálních poradců jako jsou dosud opatrovníci–blízké osoby i specializovanými organizacemi. Platily by stejné požadavky na odbornou úroveň a zabezpečení tohoto poradenství jako pro současné veřejné opatrovnictví. Hlavní rozdíl by byl v tom, že opatrovník poskytuje člověku s postižením asistenci, rozhoduje s ním, nikoli místo něj. Případy osob, které o sobě nemohou rozhodovat vůbec, jsou extrémní a menšinové, ale jistě je nutné a možné zajistit adekvátně i jejich potřeby. Vždy však musí být maximálně respektována vůle člověka ve všech jeho záležitostech.


| 13

Ing. Jan Litomiský

Úvodní slovo na zahájení kolokvia Ing. Jan Litomiský, zmocněnec Vlády České republiky pro lidská práva Vážené dámy a pánové, jsem velmi rád, že jsem byl požádán o převzetí záštity nad tímto seminářem. Zvýšení úrovně ochrany práv osob s duševní poruchou obecně a zejména pak v řízení o způsobilosti k právním úkonům je dlouhodobě jednou z našich priorit. Na řadu problémů v praxi i v právní úpravě a na nutnost přijmout vhodná opatření k jejich řešení jsme opakovaně upozorňovali též ve Zprávě o stavu lidských práv v České republice, kterou každoročně zmocněnec vlády pro lidská práva předkládá vládě. Dnešní seminář, jehož se účastníte vy, zástupci veřejné správy, krajů, měst a obcí, nestátních neziskových organizací a v neposlední řadě i veřejnost, vytváří prostor pro navázání vzájemné spolupráce a dialogu o tom, jaké kroky a opatření je nutné a vhodné v nejbližším období iniciovat. Chtěl bych využít této příležitosti a informovat Vás, že rok 2007 byl z rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady EU vyhlášen Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny. Zejména tedy pro všechny skupiny osob, které by mohly být z jakéhokoliv důvodu (např. i kvůli zdravotnímu postižení) diskriminovány. Realizací aktivit k Evropskému roku rovných příležitostí pro všechny na národní úrovni v České republice je pověřena Sekce pro lidská práva a rovné příležitosti při Úřadu vlády. Slavnostní zahajovací večer k Evropskému roku rovných příležitostí pro všechny v České republice se koná dne 2. dubna 2007. V průběhu celého roku 2007 se budou po celé České republice konat různé aktivity s cílem informovat širokou veřejnost o problému diskriminace, který bohužel v naší společnosti existuje. I dnes se budeme tématu diskriminace nepřímo dotýkat, protože osoby s duševní poruchou mohou být kvůli svému postižení diskriminovány a znevýhodněny nejen oproti zdravým lidem, ale i oproti osobám s fyzickým postižením. Úprava způsobilosti k právním úkonům se týká především osob s duševní poruchou (mentální nebo psychickou) a je nutné si uvědomit, že jejich život poté, co jim byl soudem ustanoven opatrovník, je zcela jiný než život osob plně způsobilých k právním úkonům. Na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří iniciovali a také se účastní projektu „Život do svých rukou“ jehož je dnešní seminář součástí, jmenovitě JUDr. Daně Kořínkové. Doufám, že dnešní setkání bude vzájemně přínosné.


| 15

Mgr. et Mgr. Lucie Rybová

Úroveň ochrany ochrany práv osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům v ČR Mgr. et Mgr. Lucie Rybová, odborná pracovnice Sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva, tajemnice Výboru pro lidská práva a biomedicínu, Výboru pro hospodářská, sociální a kulturní práva a Výboru proti mučení, krutému a jinému nelidskému zacházení nebo trestání Ve dnech 27. března až 7. dubna a 21. až 24. června 2006 již potřetí od roku 1998 do České republiky zavítal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (Committee for revention of Torture, dále jen „CPT“). V rámci kontroly dodržování Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, která se týká zacházení a práv osob omezených na svobodě, navštívila delegace CPT vedle vybraných vazebních věznic a policejních cel také tři ústavy sociální péče a dvě psychiatrické léčebny a zabývala se mimo jiné i postavením osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům a problematikou opatrovnictví. Po ukončení návštěvy výbor vypracoval Zprávu pro vládu České republiky o své návštěvě (dále jen „Zpráva CPT“), kterou vláda vzala v prosinci 2006 na vědomí.1 Zpráva CPT obsahuje řadu doporučení a připomínek v reakci na pozorování a zjištění, která výbor během své návštěvy učinil. S odvoláním na čl. 8 odst. 5 Úmluvy CPT ve své Zprávě vládu České republiky požádal, aby příslušné české úřady učinily opatření ve smyslu doporučení uvedených ve Zprávě a do šesti měsíců o přijatých opatřeních informovaly CPT. Stanovisko ČR ke Zprávě CPT obsahující informace o plnění doporučení CPT schválila vláda v březnu 20072 a uložila zmocněnci vlády pro lidská práva požádat CPT o jeho zveřejnění. Zpráva CPT i stanovisko vlády České republiky k této Zprávě bude jako v uplynulých letech zveřejněna na webových stránkách vlády.3 Dne 5. února 2007 zaujal ke Zprávě a vyjádření ČR stanovisko Výbor pro lidská práva a biomedicínu stálý orgán Rady vlády pro lidská práva, který ve svém usnesení doporučil „vyvodit ze Zprávy CPT zásadní opatření, včetně legislativních, která povedou k systémovým změnám, ve všech sledovaných oblastech a zařízeních.“ Zpráva obsahuje řadu zjištění a doporučení k problematice opatrovnictví a k ochraně práv osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům:


| 17

Úroveň ochrany ochrany práv osob zbavených či omezených...

Obdobně jako již v roce 2002 CPT kritizoval nedostatečné zajištění práv těchto osob a mimo jiné zdůraznil, že „umístění osob zbavených způsobilosti k právním úkonům do ústavu sociální péče, které je založeno výhradně na souhlasu jejich opatrovníka, zbavuje tyto osoby základních procesních záruk.“. Delegace CPT si také povšimla, že značný počet pacientů v psychiatrických léčebnách a klientů v ústavech sociální péče, které v roce 2006 navštívila, byl v režimu opatrovnictví: 51 pacientů v dobřanské psychiatrické léčebně; 127 pacientů v brněnské psychiatrické léčebně; přibližně 98 klientů Ústavu sociální péče Střelice; 65 klientů v Ústavu sociální péče v Brandýse nad Labem. „Značná část pacientů nebo klientů byla ubytována v uzavřených odděleních a že personál zaměstnaný ve výše uvedených institucích mohl tyto pacienty kdykoli omezit v pohybu, pokud se zdálo, že je to nutné.“ Zpráva uvádí, že „opatrovníci disponují značnými pravomocemi ( např. rozhodují o umístění do psychiatrické léčebny a nebo do ústavu sociální péče)“ a že klient ústavu sociální péče nemůže opustit toto zařízení bez předchozího souhlasu opatrovníka ( ust. § 78 odst. 1 vyhlášky, kterou se provádí zákon č. 182/1991 Sb., o sociálním zabezpečení).4 „I když umístění může být v přímém protikladu s vyjádřenou vůlí pacienta/klienta a tato osoba nemůže opustit ústav sociální péče bez souhlasu opatrovníka, české právo klasifikuje tuto situaci jako dobrovolnou. Pravomoci opatrovníka mohou být zrušeny pouze soudním rozhodnutím. Z toho vyplývá, že plně uzdravený pacient zůstává stále zbavený způsobilosti k právním úkonům, dokud soud nerozhodne jinak.“ Závěry delegace CPT naznačují, že instituce opatrovnictví, aplikovaná ve své nejpřísnější formě, vytváří pro pečovatelské ústavy značnou organizační a administrativní zátěž. Delegace získala informace o řadě případů, kdy bez předchozího souhlasu opatrovníka nebylo možno rozhodnout o žádném opatření, týkajícím se zcela nesvéprávného pacienta nebo klienta, včetně užití prostředků omezujících pohyb. V praxi se navštívené instituce potýkaly s potížemi způsobenými institutem opatrovnictví různými způsoby. Například ve vztahu k lékařskému ošetření ředitel Ústavu sociální péče ve Střelicích delegaci sdělil, že existuje seznam lékařských zásahů, pro něž je nutný souhlas opatrovníka. Z rozhovorů s personálem ale vyplynulo, že předchozí souhlas opatrovníka se žádá jen v případech chirurgických zákroků a psychiatrické hospitalizace. Podobná praxe byla zaznamenána i v Ústavu sociální péče v Brandýse nad Labem. Na rozdíl od výše uvedeného byla delegace v brněnské psychiatrické léčebně informována, že všechny fyzické zákroky jsou schvalovány opatrovníkem, s výjimkou injekcí. Delegace CPT si rovněž povšimla, že některá ze zařízení prosazovala (neformální) přesunutí pravomocí z konkrétních individuálních opatrovníků na pečovatelský ústav. Nejméně dvě z institucí, které navštívila, zavedly formulář podepisovaný opatrovníkem během příjmu klienta, na základě kterého opatrovník poskytuje ústavu předchozí blanketní souhlas se všemi rozhodnutími, která jsou přijata ohledně léčby a umístění (v otevřeném nebo uzavřeném oddělení). V jiné navštívené instituci se ukázalo, že souhlas opatrovníka k lékařským zákrokům a nebo k aplikaci fyzických omezujících prostředků není až na výjimečné případy nutný. Delegace také zjistila, že některé instituce, jako například brněnská psychiatrická léčebna, učinily právní kroky nutné pro výměnu opatrovníka, který nesouhlasil s navrhovanou léčbou.



Výše popsaný postup označila za vedoucí „k posilnění rozhodujících pravomocí pečovatelské instituce na úkor opatrovníka ve vztahu k nesvéprávným pacientům nebo klientům a jejich léčbě, což je situace, která může ohrozit ochranu těchto pacientů.“ CPT ve zprávě za rok 2006 konstatoval, že stále přetrvává situace kritizovaná ve zprávě CPT z návštěvy v roce 2002, a sice, že členové personálu pečovatelských ústavů jsou ustanoveni za opatrovníky klientů a nebo pacientů.5 Delegace například potkala v Ústavu sociální péče Střelice chlapce, jehož opatrovníkem byl ředitel ústavu. Ředitel předem souhlasil s použitím síťového lůžka během několika hodin denně a také v noci, bylo-li to potřeba. Jak ukazují zprávy o používání síťových lůžek, které ústav předkládá krajskému úřadu, tento chlapec trávil v síťovém lůžku noci běžně. CPT upozornil na „zjevný konfliktu zájmů, který vzniká v momentě, když je opatrovníkem klienta ústav sociální péče a nebo zaměstnanec takového ústavu, ve kterém je klient umístěn. CPT doporučuje, aby české úřady učinily na základě výše uvedených poznámek potřebné kroky.“ Pokud jde o právní úpravu týkající se opatrovnictví CPT ocenil, české úřady pozměnily příslušná ustanovení občanského soudního řádu tak, aby bylo zajištěno, že osoba, o jejíž způsobilosti k právním úkonům soud rozhoduje, byla zastupována kvalifikovaným právníkem. Zároveň zdůraznil, že je „zásadní, aby toto zastupovaní bylo efektivní.“ CPT vyslovil obavy týkající se zákonných záruk v otázce lékařských zákroků na osobách zbavených způsobilosti k právním úkonům. Delegace se například setkala se čtyřmi případy, kdy na klientech v ústavech sociální péče byly provedeny na žádost opatrovníka nebo s jeho souhlasem intrusivní lékařské zásahy: dva klienti podstoupili chirurgickou kastraci a dvě klientky byly sterilizovány. V případě prvních dvou klientů bylo jako důvod zákroku uváděno jejich agresivní sexuální chování; v případě sterilizací bylo delegaci řečeno, že zákroky byly provedeny jako forma antikoncepce. I když tyto čtyři zmíněné zákroky byly provedeny před čtyřmi lety či dříve, CPT je přesvědčen, že je stále právně možné v České republice provádět intrusivní lékařské zákroky, jako jsou chirurgická kastrace a sterilizace, s pouhým souhlasem opatrovníka. V tomto kontextu CPT upozornil na Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o zásadách právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob, přijaté v roce 1999. Zásada 19 odst. 2 tohoto Doporučení vyzývá národní vlády, aby stanovily, která rozhodnutí opatrovníka, týkající se podstatných záležitostí, vyžadují speciální souhlas soudu a nebo jiné instituce. CPT se domnívá, že nevratné lékařské zákroky, jako je sterilizace a kastrace, by měly být v každém případě soudem a nebo jinou vnější institucí určeny k detailnímu prozkoumání. Na závěr CPT ve zprávě doporučil, aby české úřady zvážily včlenění Zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob mezi zákonné normy týkající se opatrovnictví v České republice, protože instituce opatrovnictví, založená na těchto principech, by byla vyrovnaná, spravedlivá a především přiměřená. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy členským státům o zásadách právní ochrany dospělých osob nezpůsobilých k právním úkonům (dále jen „Doporučeni“) V roce 1999 přijal Výbor ministrů Rady Evropy Doporučení pro členské státy zahrnující 28 zásad týkajících právní ochrany dospělých osob nezpůsobilých činit právní úkony a opatrovnic-


| 19

Úroveň ochrany ochrany práv osob zbavených či omezených...

tví. Kromě vymezení osob, na které se Doporučení vztahuje a všeobecných principů ochrany, obsahuje Doporučení dále procesní zásady, zásady týkající se zástupců osob nezpůsobilých činit právní úkony a zásady upravující intervencí v oblasti zdravotní péče. V úvodní části dokumentu jsou členské státy vyzývány, aby přijali či prosazovali v právní úpravě a v praxi všechna opatření, která považují za nezbytná pro zavedení zásad, které Doporučení obsahuje. Příklad doporučení týkajících se role opatrovníků resp. zástupců osob nezpůsobilých činit právní úkony a opatrovnictví: Zásada 19 obsahuje doporučení, aby vnitrostátní právní úprava vymezila, která rozhodnutí týkající se osoby nezpůsobilé k právním úkonům jsou takové osobní povahy, že nemohou být činěna opatrovníkem a která rozhodnutí, jsou natolik zásadní, že vyžadují zvláštní souhlas soudu nebo jiného orgánu Zásada 20 stanoví, že vnitrostátní právní úprava vymezí odpovědnost opatrovníka za jakoukoli ztrátu nebo škodu, kterou opatrovník způsobí opatrovanému při výkonu své funkce. Dále by měla právní úprava stanovit odpovědnost opatrovníka či jiné osoby věnující se záležitostem nezpůsobilé osoby za protiprávní činy, nedbalost a špatné zacházení. Zásada 21 obsahuje doporučení, aby vnitrostátní právní úprava řešila otázku úhrady nákladů těch, kteří byli určeni zastupovat nebo asistovat nezpůsobilé osobě. Závěrem V průběhu roku 2006 nedošlo k zásadnějším změnám v ochraně práv osob nezpůsobilých činit právní úkony. Zároveň jsou patrné trendy, které nelze ignorovat a které ochranu práv i těchto osob posilují: přijetí zákona o sociálních službách, snaha o transformaci ústavů sociální péče a psychiatrických léčeben a o regulovaci užívání prostředků omezujících pohyb osob při poskytování sociální a zdravotní péče. Jsem velmi ráda, že se mohu tohoto semináře zúčastnit, protože jsem byla členkou pracovní skupiny, která od roku 2001 za podpory a aktivní účasti bývalého zmocněnce vlády pro lidská práva Jana Jařaba připravovala novelu ustanovení občanského soudního řádu upravujících řízení o způsobilosti k právním úkonům a řízení o převzetí do zdravotnického zařízení. Některé návrhy směřující k posílení ochrany práv osob s duševní poruchou se posléze v následujících letech podařilo uskutečnit (například ustanovování opatrovníka ex offo z řad advokátů, změna termínu „nemocný“ na „vyšetřovaný“), nicméně řada problémů v právní úpravě nadále přetrvává, jak vyplývá jasně i ze Zprávy CPT. Také proto stálý orgán Rady vlády ČR pro lidská práva Výbor pro lidská práva a biomedicínu začal koncem roku 2006 připravovat podnět k ochraně práv osob s duševní poruchou, který by měl být prostřednictvím Rady vlády ČR pro lidská práva předložen nové vládě, která se ve svém programovém prohlášení přihlásila také k ochraně lidských práv a práv menšin, mimo jiné i o osob s duševní poruchou. Jako pozitivní signál o možných změnách vnímám i „Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti, “ kterou vypracovalo v průběhu



roku 2006 ministerstvo práce a sociálních věcí vládě. Hlavním záměrem vládou schválené6 koncepce je prostřednictvím stanovených cílů a opatření v rozmezí let 2007 až 2013 podpořit transformaci pobytových zařízení sociálních služeb v jednotlivých krajích ČR. Koncepce zároveň obsahuje i řadu opatření, která směřují na účinnější ochranu lidských práv uživatelů sociálních služeb, zejména osob zbavených a omezených ve způsobilosti k právním úkonům. V rámci cíle 5 zaměřeného na podporu naplňování lidských práv uživatelů pobytových sociálních služeb jsou stanoveny následující úkoly: u všech uživatelů zrevidovat náhled na situace zbavování nebo omezování způsobilosti k právním úkonům; zpracovat právní a věcnou analýzu současného stavu praxe ustanovování opatrovníků; vytvořit vzdělávací program zaměřený na kvalitní výkon funkce opatrovníka; informovat soudy a soudní znalce o procesech humanizace pobytových sociálních služeb a lidskoprávních aspektech s tím souvisejících.

1

2 3 4 5 6

usnesení vlády ze dne 6. prosince 2006 č. 1392 ke Zprávě pro vládu České republiky o návštěvě České republiky, kterou vykonal Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ve dnech 27. března až 7. dubna 2006 a ve dnech 21. až 24. června 2006 usnesení vlády ze dne 12. března 2007 č. 223 www.vlada.cz Tuto praxi CPT kritizoval již ve zprávě z návštěvy v roce 2002. Například členové personálu Ústavu sociální péče ve Střelicích jsou opatrovníky dvanácti klientů, zatímco v Brandýse nad Labem je ředitel ustanoven opatrovníkem 34 klientek. Usnesení vlády č. 127 ze dne 21. února 2007 o Koncepci podpory transformace pobytových sociálních služeb v jiné typy sociálních služeb, poskytovaných v přirozené komunitě uživatele a podporující sociální začlenění uživatele do společnosti


| 21

Mgr. Jitka Šalomounová

Zkušenosti veřejného ochránce práv s fungováním institutu opatrovnictví získané při vyřizování individuálních podnětů Mgr. Jitka Šalomounová, oddělení sociálního pojištění, práce a zdravotnictví Kanceláře veřejného ochránce práv Osoby trpící duševní poruchou, která vylučuje, aby činily některé nebo všechny právní úkony, potřebují zvýšenou ochranu a pomoc k tomu, aby jejich práva byla řádně hájena a povinnosti plněny, aby u nich nedocházelo k těžko napravitelným újmám. Zajistit tuto ochranu je úkolem státu. Stát ale musí vždy pečlivě zjišťovat, které právní úkony a po jak dlouhou dobu není konkrétní osoba schopna vykonávat a na základě toho vážit, do jaké míry omezí její způsobilost k právním úkonům, aby nedošlo k neoprávněnému zásahu do jejích základních lidských práv garantovaných ústavními předpisy i mezinárodními smlouvami. Dle zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů, působí veřejný ochránce práv (dále také jen „ochránce“) k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v citovaném zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Mezi subjekty, jejichž činnost je ochránce oprávněn prošetřovat, náleží mj. instituce vykonávající státní správu (včetně státní správy soudů) a zařízení, v nichž se vykonává ochranné léčení, ochranná a ústavní výchova, vazba či trest odnětí svobody. Od 1. 1. 2006 je ochránce na základě zákona č. 381/2005 Sb., oprávněn provádět systematické návštěvy míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Při vyřizování individuálních podnětů se ochránce s problematikou dodržování práv osob, které nejsou schopny činit právní úkony zcela nebo zčásti, krátkodobě nebo dlouhodobě, a zákonného zastoupení setkává především u podnětů směřujících proti institucím, v nichž se vykonává ochranné léčení (zejména psychiatrické léčebny), u podnětů týkajících se činnosti územních samosprávných celků a státní správy soudů. V následujícím textu si pak dovolím upozornit na problémy, které byly ochráncem zjištěny opakovaně, lze se proto domnívat, že se týkají širšího okruhu osob než jen konkrétního stěžovatele.


| 23

Zkušenosti veřejného ochránce práv s fungováním institutu opatrovnictví ...

Podněty směřující proti činnosti psychiatrických léčeben V rámci šetření v psychiatrických léčebnách ochránce zjistil neodůvodněné opožděné oznamovaní příjmu pacienta zákonnému zástupci, snahy o extenzivní výklad rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům, nevhodná ustanovení zakotvená do formuláře dobrovolného vstupu, problémy při posuzování, zda pacienta požádat o souhlas s hospitalizací a s léčbou, nedostatečnou komunikaci a z ní vyplývající nedostatečné informování o zdravotním stavu a léčbě, o právech a povinnostech v průběhu hospitalizace a nedostatky při řešení sociální situace klientů. První obecnější problém, na který ochránce při svých šetřeních narazil, představuje skutečnost, že ne všechny psychiatrické léčebny se snaží při příjmu pacienta zbaveného způsobilosti k právním úkonům nebo omezeného v ní v oblasti rozhodování o zdraví, bezodkladně kontaktovat jeho zákonného zástupce, když je jim znám a mají na něj telefonický či e-mailový kontakt (zejména z předchozích pobytů pacienta v PL), a požádat jej o udělení souhlasu s hospitalizací do 24 hodin od převzetí. Postupují tak, že u pacienta, u něhož jsou splněny zákonné předpoklady pro provádění léčby jakož i pro hospitalizaci bez souhlasu (§ 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), nahlásí soudu jeho převzetí bez souhlasu a až následně kontaktují opatrovníka (a to i s odstupem několika dní od příjmu pacienta) a žádají jej o zvážení dobrovolného vstupu. Ochránce dále opakovaně zjistil určitý paternalistický přístup personálu k pacientům, tj. snahu rozhodovat za ně i v případech, kdy je pacient o určité věci schopen rozhodnout sám (bývá to nejčastěji odůvodňováno snahou ochránit pacienta před ním samým) a vykládat tak extenzivně rozsah omezení k právním úkonům. Pro ilustraci bych ráda uvedla případ pacienta omezeného ve způsobilosti k právním úkonům při nakládání s majetkem v hodnotě nad 3000 Kč. Zaměstnanci dotčené psychiatrické léčebny vykládali rozhodnutí soudu tak, že pacient je oprávněn činit pouze právní úkony spojené s nakládáním s majetkem do uvedené částky. Požádali proto o opatrovníka o vyslovení souhlasu s hospitalizací, přestože pacient byl oprávněn tento právní úkon učinit sám. Posouzení, zda je pacient v konkrétním případě schopen udělit souhlas s hospitalizací (a následně i léčbou), je někdy značně složité. Toto posouzení přísluší zaměstnancům psychiatrické léčebny, přičemž chybné vyhodnocení situace může vést k protiprávnímu omezení osobní svobody pacienta (čl. 8 LZPS). Přestože podle zákona má jednoznačně přednost hospitalizace dobrovolná před hospitalizací bez souhlasu oprávněné osoby, je dle mého názoru v některých hraničních případech (zejména u akutních atak schizofrenie, kdy pacient trpí bludy a střídavě o sobě tvrdí, že je někdo jiný, příp. u pacientů s demencí), vhodnější oznámit vstup pacienta bez souhlasu, než mu předložit k podpisu souhlas, kterému neporozumí. Jako příklad si dovolím uvést případ pacienta trpícího Alzheimerovou demencí, který podepsal dobrovolný vstup do zdravotnického zařízení, přitom tento pacient si nepamatoval, jak se jmenuje, ani kde se nachází. Dále ochránce zjistil, že některé psychiatrické léčebny používají stejný formulář dobrovolného vstupu pro osoby plně způsobilé k právním úkonům i pro opatrovníky osob, které jsou způsobilosti zbaveny nebo v ní omezeny (v některých případech nebylo patrné, kdo formulář podepsal, protože z podpisu nebylo čitelné jméno a ve formuláři nebylo uvedeno, že pacient nemá plnou



způsobilost k právním úkonům a kdo je jeho opatrovník). Zákonný zástupce dále v některých případech podpisem dobrovolného vstupu přijímal závazek, že opatrovanec bude dodržovat domácí řád zdravotnického zařízení, aniž by měl možnost neustále usměrňovat jeho jednání tak, aby tato pravidla dodržoval. Dalším významným problémem bývá vzájemná komunikace mezi zdravotnickým personálem a pacientem či jeho zákonným zástupcem. Nespokojenost s postupem ošetřujícího personálu bývá často způsobena právě jejím selháním. Za selhání lze považovat situace, kdy lékař se k pacientu nebo jeho zákonnému zástupci chová tak, že vycítí, že jej nepovažuje za partnera při poskytování péče a dává mu najevo, že o léčbě rozhoduje on vzhledem k tomu, že má odborné medicínské znalosti, které pacient nebo jeho zákonný zástupce není schopen pochopit. Nespokojenost pak často vzniká i z pocitu nedostatku informací. Se vzájemnou komunikací úzce souvisí informování pacienta (jeho zákonného zástupce) o zdravotním stavu a léčbě. Zákonní zástupci často podepisují současně se souhlasem se vstupem pacienta do zdravotnického zařízení i souhlas s jeho léčbou, aniž by byli podrobně seznámeni se zdravotním stavem opatrovance, s povahou jeho onemocnění a možnostmi léčby, jejími účinky a riziky. Lékaři jim poměrně často z vlastní iniciativy tyto informace nesdělují (pouze na základě jejich dotazu), což zákonné zástupce znevýhodňuje, protože jako laici většinou nevědí, na co přesně se mají zeptat. Pacienti zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně v ní omezení ve vztahu k rozhodování o zdraví, pak často bývají informováni o svém zdravotním stavu a léčbě ještě mnohem méně, přestože by se podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně měli podle možností zúčastnit na udělení zástupného souhlasu s léčbou. Nedostatek informací pak pacienti a zákonní zástupci pociťují i ve vztahu k dalším okolnostem týkajícím se léčby, zejména jaká další práva a povinnosti jim v průběhu hospitalizace přísluší. Tyto subjekty jsou ne vždy informovány, že si mohou stěžovat, komu je třeba stížnost adresovat a jak bude vyřízena. Častý problém představuje i nedostatečná sociální práce s pacienty a neřešení jejich finančních problémů. Sociální pracovníci dostatečně nevyužívají možnosti podat podnět obecnímu úřadu, aby ustanovil pacientu zvláštního příjemce jeho důchodu nebo dávky sociální péče. Zvláštní příjemce má být ustanoven tehdy, když výplata dávky dosavadnímu příjemci neplní účel, k němuž má dávka sloužit (tj. uspokojování životních potřeb oprávněného), nebo jsou-li poškozovány zájmy osob, které je oprávněný povinen vyživovat, anebo nemůže-li oprávněný, popř. jeho zákonný zástupce, výplatu přijímat (§ 102 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, § 10 a § 118 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, oba ve znění pozdějších předpisů). Sociální pracovníci si rovněž často neuvědomují, že zvláštního příjemce lze ustanovit i tehdy, když je příjemcem důchodu nebo dávky sociální péče opatrovník, který řádně neplní své povinnosti a opatrovnický soud v této věci dosud nepodnikl žádné kroky. Podněty směřující proti územním samosprávným celkům Výkon opatrovnictví nad dospělými osobami spadá do oblasti tzv. samostatné působnosti obcí, do níž ochránce nemůže přímo zasahovat. V rámci šetření podnětů spadajících do jeho působnosti však může požádat o vyjádření i subjekty, které do jeho působnosti nenáleží, pokud jejich


| 25

Zkušenosti veřejného ochránce práv s fungováním institutu opatrovnictví ...

postup s prošetřovanou věcí přímo souvisí. V případě výkonu opatrovnictví tak činí v situaci, když okolnosti konkrétního případu ukazují na závažné nedostatky v činnosti opatrovníka, což ovlivňuje i postavení této osoby ve vztahu k subjektu náležejícímu do působnosti veřejného ochránce práv. V těchto případech ochránce obvykle požádá příslušný obecní či městský úřad o vyjádření a event. mu doporučí, jaké kroky by mohl podniknout k odstranění nežádoucího stavu, příp. zváží i informovat opatrovnický soud o skutečnostech, které zjistil. Za hlavní problém výkonu opatrovnictví veřejným opatrovníkem lze považovat odosobnění vztahu opatrovníka a opatrovance, kdy opatrovník záležitost opatrovance vyřizuje jako úřední spis. Výkon opatrovnictví se tak často zužuje na hospodaření s majetkem klienta, event. na výjimečnou dispozici s osobnostními právy, je-li to nezbytné. Pokud se klient snaží být v užším v kontaktu s příslušným úředníkem, nahlíží se na něj, že je neodbytný či že otravuje, protože daný úředník má na starosti větší množství klientů a nemůže se jim zcela individuálně věnovat. Úředník také často nedochází za klientem do jeho přirozeného sociálního prostředí ani např. na návštěvu do zdravotnického zařízení, pokud to není nezbytné. Pro ilustraci zmíním případ stěžovatele omezeného ve způsobilosti k právním úkonům při nakládání s majetkem v hodnotě nad 1 000 Kč. Zaměstnankyně úřadu městského obvodu, která vykonávala funkci jeho opatrovníka, s ním nedokázala dostatečně komunikovat (nebyla schopna mu opakovaně vysvětlovat, proč určitou částku vynaložila na konkrétní věc, proč mu nemůže zaslat více peněz najednou atd.), proto jí klient opakovaně i několikrát denně telefonoval a dožadoval se finančních prostředků. Opatrovnice nedokázala vést klienta k tomu, aby nakládal hospodárně se svými finančními prostředky a nepodporovala jej v jeho snaze zvýšit si svůj příjem vlastní prací. Situace byla nakonec vyřešena tak, že vlastník ubytovny, v níž stěžovatel bydlel, se domluvil s opatrovnicí, že mu poskytne celý důchod stěžovatele a společně se dohodnou, jak s ním nakládat. Následně stěžovatel požádal soud, aby mu ustanovil opatrovníkem právě jeho ubytovatele, protože spolu dobře vycházejí, nemají problém ve vzájemné komunikaci, opatrovník dokonce stěžovateli pomohl při zřízení chráněné dílny, kde šije. Podněty týkající se činnosti opatrovnických soudů Nejzávažnější zjištění, které ochránce v rámci svých šetření učinil, je, že v některých případech je nad nezbytnou míru rozšiřován okruh úkonů, které osoba podle rozhodnutí soudu není oprávněna činit. Některé osoby, které jsou zbaveny způsobilosti k právním úkonům, jsou schopny činit jednoduché právní úkony (např. nakoupit si základní potraviny, jezdit samostatně městskou hromadnou dopravou, odeslat poštovní zásilku apod.), přesto byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům namísto aby jejich způsobilost byla pouze omezena. Obecně platí, že osoba by měla být zbavena možnosti samostatně vykonávat jen ty právní úkony, které objektivně není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopna zvládat. Soudy by proto ke zbavení způsobilosti k právním úkonům měl přistoupit pouze tehdy, když osoba není schopna činit vůbec žádné úkony, nikoliv, když některé úkony schopna činit je. Další významný problém představuje nezasílání rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům osobám, v jejichž věci je rozhodováno. Tyto osoby se tak nemusejí ani dozvědět, že soudní řízení proběhlo a byly způsobilosti zbaveny. Dochází tak v některých případech k ome-



zení jejich možnosti se proti tomuto rozhodnutí bránit a uvést skutečnosti, při jejichž znalosti by soud zřejmě přistoupil jen k omezení způsobilosti k právním úkonům. Opatrovníkem by neměl být ustanoven subjekt, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance. V rámci své činnosti ochránce zjistil, že osobě omezené ve způsobilosti k právním úkonům ve vztahu k nakládání s finančními prostředky, bylo ustanoveno opatrovníkem město, v jehož nájemním bytě tato osoba bydlela a neplatila řádně nájemné. Opatrovník pak rozhodl, že této osobě přidělí menší byt nižší kategorie než měla dosud a rozhodl o postupné úhradě dlužného nájemného z důchodu opatrovance. Do rozhodovací činnosti soudů není veřejný ochránce práv oprávněn jakkoliv zasahovat. Může se však zabývat tím, zda se v dané věci nevyskytly neodůvodněné průtahy. V praxi se často stává, že opatrovnický soud hledá i několik měsíců vhodnou osobu, kterou by ustanovil opatrovníkem konkrétní fyzické osoby. Čím delší je doba, kdy osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům nebo jí zbavená je bez opatrovníka, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k porušení některého z jejích základních lidských práv. V této souvislosti považuji za nutné zmínit jeden ze závěrů nálezu Ústavního soudu č. VI. ÚS 412/04, podle něhož obecné soudy v opatrovnickém řízení nemohou vydat rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný nadále vykonávat svá práva. To se však v praxi často neděje a může v důsledku toho dojít k majetkové nebo nemajetkové újmě nezpůsobilé osoby. Na základě oznámení nebo podnětu kterékoliv osoby, která uvádí, že opatrovník konkrétní osoby neplní své povinnosti, by měl soud provést šetření a zjistit, zda jsou zde dány podmínky pro zproštění funkce opatrovníka, příp. může rozhodnout o ustanovení kolizního opatrovníka a o schválení konkrétního právního úkonu. Pokud osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, požádá soud o změnu opatrovníka, je její úkon třeba považovat za návrh na zahájení řízení o změnu opatrovníka, v němž soud musí prošetřit okolnosti uváděné účastníkem a musí o jeho návrhu rozhodnout. Ochránce zjistil neodůvodněné průtahy v řízení, když soud sice prošetřil okolnosti, které opatrovanec uváděl ve svém podání, spis však bez dalšího založil do aktivní spisovny, aniž o návrhu rozhodl. Na zásah ochránce došlo k odstranění nečinnosti soudu. Závěr Výše popsané problémy je třeba řešit de lege lata i de lege ferenda tak, aby vždy bylo nalezeno řešení, které osobu, jež není schopna činit některé nebo všechny právní úkony, v závislosti na délce trvání tohoto stavu co nejméně omezuje a zároveň zajišťuje ochranu jejích práv.


| 27

Mgr. Jiří Sobek

Práva lidí s mentálním postižením Mgr. Jiří Sobek, občanské sdružení PORTUS Praha Důraz na naplňování práv lidí s mentálním postižením přímo souvisí s transformací sociálních služeb a s moderními trendy v sociální práci. Klasický ústavní model, který se těšil největšímu rozkvětu v druhé polovině minulého století, problematiku práv obyvatel ústavu řešil pouze okrajově. Soustředil se spíše na léčebný a výchovný proces. Lékařský model chápal obyvatele ústavu jako pacienta, o jehož léčbě i dalším životě rozhoduje především lékař a zdravotnický personál. Výchovný model stavěl obyvatele ústavu do role svěřence, na které je nutno celoživotně působit prostřednictvím výchovných programů. Oba dva modely stavěly člověka s mentálním postižením do pasivního postavení, kdy o něm rozhoduje někdo jiný: odborník lékařské nebo pedagogické profese. Navíc obyvatelé velkých ústavů museli své individuální zájmy a potřeby podřizovat pravidlům kolektivního soužití a chodu instituce. Svůj vliv měla i skutečnost, že většina obyvatel ústavu byla zbavena způsobilosti k právním úkonům, podle tehdejší terminologie byli tedy „nesvéprávní“. V moderně pojatých sociálních službách převládá model sociálního začlenění. Člověk s mentálním postižením přestává být pasivním příjemcem péče. Stává se aktivním partnerem v procesu plánování a poskytování služby. Důraz je kladen na začlenění do běžného života, na vytvoření životních podmínek, které jsou srovnatelné s životními podmínkami lidí bez postižení. Člověk s mentálním postižením je v rámci moderních sociálních služeb respektován jako občan a jako dospělá osoba. To je důležité i z pohledu lidských práv. Právě dospělá osoba je totiž na rozdíl od dítěte nositelem všech základních lidských práv. Mezi moderní typy sociálních služeb řadíme především ty, které nevytrhují člověka z jeho přirozeného prostředí: chráněné a podporované bydlení, osobní asistence, různé terénní služby. Mezi moderní trendy v sociální práci patří i podpora přirozených sociálních sítí, jako je rodina nebo sousedské vztahy v komunitě. Společným znakem moderních sociálních služeb je podpora samostatnosti, vlastních schopností a kompetencí uživatele. Sociální služba musí uživateli umožnit žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný. Celkově lze říci, že v rámci moderních sociálních služeb je naplňování práv uživatelů jedním z hlavních ukazatelů kvality služby. Přesto se v oblasti práv z různých důvodů objevují nedostatky. Mezi nejčastější chyby patří zejména: • nadměrné zbavování způsobilosti k právním úkonům: v minulých desetiletích bylo zbavování způsobilosti k právním úkonům rozšířenou praxí, nad kterou se málokdo pozastavoval. Někdy


| 29

Práva lidí s mentálním postižením

bylo nepsanou podmínkou přijetí klienta do ústavu. Výsledkem je, že v současné době existují tisíce lidí, kteří jsou omezeni ve své způsobilosti ve zbytečně velkém rozsahu. Řada z nich například běžně hospodaří se svým kapesným, vyřizují si drobné nákupy apod., přestože vzhledem k rozsahu omezení způsobilosti by těchto činností neměli být schopni. • příliš široké chápání omezení způsobilosti: řada lidí nerozlišuje přesně mezi oblastí lidských práv a oblastí právních úkonů. Mylně se domnívají, že člověk omezený ve způsobilosti k právním úkonům je také omezen ve svých základních právech. To ovšem není pravda. Základní práva musí být respektována i u lidí omezených ve způsobilosti k právním úkonům. • nejasná role opatrovníka: souvisí s předcházejícím bodem. Opatrovníci si často neuvědomují, že jejich kompetence se týká pouze oblasti právních úkonů. Mylně předpokládají, že mohou například rozhodovat o tom, zda-li smí jejich opatrovanec navázat partnerský vztah, zda-li smí pít kávu nebo kouřit, jak dlouhé má mít vlasy apod. • poskytovatel služby je zároveň opatrovníkem: řada poskytovatelů sociálních služeb vykonává tuto funkci pečlivě a svědomitě. Často není nikdo jiný, kdo by byl funkci opatrovníka ochoten vykonávat. Přesto se zde jedná o střet zájmů a tuto situaci je do budoucna nutno řešit. Střet zájmů může snadno nastat například když klient chce opustit zařízení a poskytovatel • opatrovník si to nepřeje. Podobných problematických situací může vzniknout celá řada. K zasahování do práv uživatelů dochází v rámci poskytování sociálních služeb v celé řadě oblastí. Mezi nejzávažnější patří zásahy do osobní svobody, která obnáší volnost pohybu a možnost rozhodovat sám o sobě v každodenním životě. Narušováno bývá též právo na soukromí a nedotknutelnost obydlí. Dle zprávy veřejného ochránce práv je i pokoj klienta obydlím, na které se vztahuje ochrana. Personál tedy nesmí do tohoto prostoru svévolně vstupovat, manipulovat s věcmi apod. S tím souvisí i právo vlastnit a užívat majetek. Může to být například nábytek, šatstvo atd. V některých zařízeních je omezena i možnost navazovat partnerské vztahy a vést sexuální život. Také ne všichni klienti, kteří pracují, také za svojí práci pobírají mzdu, což je rovněž porušením jejich základního práva. Mezi hlavní důvody omezování práv uživatelů sociálních služeb patří: • neuznání statutu dospělé osoby: ve spojení s lidmi s mentálním postižením stále přetrvává stereotyp který říká, že „jsou jako velké děti“. Jak bylo řečeno výše, pouze dospělá osoba je nositelem všech základních práv. Pokud tedy bereme dospělé lidi s mentálním postižením jako děti, těžko jim můžeme zároveň přiznávat všechna jejich práva. • pasivní role uživatelů: lidé s mentálním postižením mají na rozdíl od jiných skupin obyvatel jen malou možnost sami hájit svá práva. • podceňování rozhodovacích a volních schopností: lidé s mentálním postižením mají tyto dvě funkce do určité míry omezené. Ne však natolik, jak jejich okolí často předpokládá. I lidé s mentálním postižením se dokáží v řadě situací správně rozhodnout. Podpořit vlastní rozhodování uživatelů je též jedním z úkolů poskytovatele služby. • ochrana bezpečnosti a zdraví, obava z rizika: bezpečnost uživatelů nelze zajistit za cenu omezování jejich základních práv. K zajištění bezpečnosti a snížení rizika je nutné volit jiné postupy.


Mgr. Jiří Sobek

• provozní důvody: zvláště ve velkých zařízeních se jednotlivec v mnoha ohledech musí podřídit chodu instituce. Nevhodné architektonické řešení budov nebo nízký počet personálu nemohou být důvodem pro omezení práv uživatelů. Důvodem omezování práv je také nejasnost v základních pojmech. Proto zde uvádím obrázek, který schematicky znázorňuje rozdíl mezi oblastí lidských práv a sférou právních úkonů. ČLOVĚK ( s mentálním postižením) LIDSKÁ PRÁVA ZPŮSOBILOST K ZÁKLADNÍM LIDSKÝM PRÁVŮM: nemůže být omezena z důvodu duševní poruchy do oblasti lidských práv nezasahuje opatrovník

PRÁVNÍ ÚKONY ZPŮSOBILOST K PRÁVNÍM ÚKONŮM: může být omezena v případě duševní poruchy a snížené schopnosti rozhodování v případě omezení nebo zbavení 2 způsobilosti činí právní úkony opatrovník

Snaha o hlubší respektování práv uživatelů sociální služby s sebou vždy přináší závažnou otázku rizika a odpovědnosti. Dobrá sociální služba se vždy vyznačuje snahou vyvážit míru svobody uživatelů na straně jedné a míru přiměřeného rizika na straně druhé. Posilování práv a svobod uživatelů s sebou vždy nese určité riziko. Cílem poskytovatele není toto riziko odstranit, ale naučit se s ním pracovat. Ve svých úvahách musíme vyjít ze skutečnosti, že každý člověk podstupuje určitá rizika. Každý člověk též dělá chyby, díky kterým se učí a získává zkušenosti. Pokud bychom chtěli riziko ze života zcela odstranit, vedlo by to k velkému omezení. Přiměřené riziko je v životě přijatelné a platí to i pro lidi s mentálním postižením. Pro práci s rizikem byla vyvinuta metoda, anglicky zvaná risk assessment. Každý poskytovatel si práci s rizikem musí přizpůsobit svým podmínkám. Posouzení rizik probíhá odborně v týmu jako součást individuálního plánování. Zapojen je i uživatel a jeho rodina. Jsou pojmenovány a popsány všechny oblasti, které pro uživatele představují riziko. Pro každou oblast je stanoveno řešení. Někdy může být řešením pomoc druhé osoby. Například člověk s těžkým postižením se nikdy nenaučí sám přecházet rušnou silnici. Řadu věcí však uživatel po určitém nácviku může sám bezpečně zvládnout. Proto je stanoven plán nácviku jednotlivých situací. Po jeho skončení je nácvik vyhodnocen a je popsáno, jakým způsobem uživatel situaci zvládá. Tento „rizikový plán“ je pak závazným vodítkem pro zaměstnavatele, kteří s daným uživatelem pracují.


| 31


Pro poskytovatele služeb je rovně ž důležitá otázka jejich vlastní odpovědnosti, zvláště v případech, kdy klient utrpí úraz nebo se mu stane jiná škoda. Poskytovatel především musí zachovávat přiměřenou opatrnost. Tento pojem vychází z § 415 obč. zákoníku: „Každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku.“ Pro každého uživatele je přiměřená opatrnost jiná. V žádném případě se nejedná o povinnost zajištění nepřetržitého dozoru. Obecně lze říci, že pokud klient utrpí škodu v situaci, kterou běžně zvládá a která pro něj nepředstavuje neúměrné riziko, neměl by poskytovatel být viněn ze zanedbání opatrnosti. Musí zde ovšem existovat vazba na písemné dokumenty, na základě kterých může poskytovatel doložit, že pro zajištění bezpečnosti udělal dostatečné kroky. Především je to plán rizik a individuální plán klienta, dále smlouva o poskytování služeb, domácí řád a další vnitřní dokumenty. Jaké jsou tedy v oblasti práv uživatelů hlavní úkoly poskytovatelů služeb? Jedním z úkolů poskytovatelů je práce s rodinami, zvláště pokud jsou rodiče zároveň opatrovníky. Často jsou to právě rodiče, kteří své dospělé syny a dcery stále vnímají jako velké děti. Důležitá je i práce se samotnými uživateli, kteří si svých práv někdy naprosto nejsou vědomi. Je rovněž potřeba změnit při poskytování služby řadu postupů, které k zásahům do práv vedou. Především je nutné u velkého počtu lidí navrhnout přezkoumání omezení způsobilosti k právním úkonům. Stupeň omezení by měl odpovídat skutečnému reálnému stavu klienta a míře jeho schopností v každodenním životě. Základem musí být posouzení praktických sociálních dovedností a schopností obstarávat si běžné záležitosti. Omezení způsobilosti musí přispívat k ochraně práv člověka a nikoliv k jejich narušení. Je dobré si uvědomit, že omezení způsobilosti otevírá prostor pro závislost a zneužitelnost jiného typu (závislost na institucích apod.). Proto je potřeba v každém jednotlivém případě zvážit, zda-li je omezení způsobilosti tím nejlepším způsobem ochrany. Alternativou zde může být například fungující rodina nebo kvalitní sociální služba, která dokáže zájmy člověka s postižením dostatečně hájit i při zachování jeho způsobilosti.


Mgr. David Zahumenský

Některé problémy v řízení o způsobilosti k právním úkonům Mgr. David Zahumenský1 Na nedostatky v legislativní úpravě zbavování/omezování způsobilosti k právním úkonům je upozorňováno již řadu let. Zpráva o stavu lidských práv v roce 2001 zpracovaná vládním Zmocněncem pro lidská práva uvádí: „Podle dosavadního stavu poznání v této oblasti nejsou základním problémem […] dílčí nedostatky práva procesního, ale prakticky úplná absence hmotněprávních ustanovení týkajících se práv duševně nemocných, nedobrovolně i dobrovolně hospitalizovaných a osob zbavených způsobilosti k právním úkonům či v této způsobilosti omezených. Ve vyspělých evropských zemích jsou tato práva většinou upravena velmi podrobně, ať už ve speciálním předpisu o duševním zdraví, anebo v základním předpisu občanského práva hmotného.“2 Za tohoto stavu, kdy od dob Rakouska-Uherska3 došlo v právní úpravě zbavování/omezování způsobilosti spíše ke změnám, které ochranu práv osob s duševní nemocí či mentálním postižením snižují, je extrémně náročná a zodpovědná role soudce, který rozhoduje o individuálních případech. Jeho úkolem je aplikovat zastaralé právo v moderních podmínkách demokratické společnosti, což je jistě mnohdy nelehké. V tomto příspěvku se zmíním o části relevantní judikatury našeho Nejvyššího a Ústavního soudu a pokusím se přednést několik návrhů, jak se s jejich požadavky vyrovnat. Zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům Řízení o způsobilosti k právním úkonům slouží k zabezpečení ochrany jednotlivci, který pro duševní poruchu, která není pouze přechodná, není schopen činit (některé) právní úkony (viz § 10 občanského zákoníku). Samotné řízení však může být zároveň subjektivně vnímáno jako ponižující, neboť způsobilost daného jedince je zpochybňována; zásahem do jeho důstojnosti je i povinnost podrobit se znaleckému vyšetření. Soudy by se proto měly vždy zabývat otázkou, zda jsou skutečně dány důvody pro zahájení řízení, příp. zda není na místě zahájené řízení zastavit.4 Mohu zmínit zkušenost klienta, proti kterému bylo v loňském roce zahájeno řízení o způsobilosti z podnětu Inspekce Ministerstva vnitra ČR, neboť „státní orgány neustále obtěžuje svými podáními, na základě kterých pak musí být zahajováno řízení“. Jeho duševní porucha pak měla být prokázána tím, že byl opakovaně hospitalizován. Ukázalo se však, že „neustálé“ obtěžování podáními spočívalo v tom, že podal jedno trestní oznámení na policisty a jedno na svou man-


| 33


želku, se kterou je v rozvodovém řízení. Bez zkoumání odůvodněnosti těchto oznámení – které náleží výhradně orgánům činným v trestním řízení – se zjevně nejedná o opakované obtěžování státních orgánů, což si však okresní soud neověřil a ve věci zahájil řízení. Soud ale zejména nerespektuje názor Ústavního soudu, který omezení způsobilosti jednotlivce z důvodu „obtěžování“ státních orgánů shledal jako protiústavní (viz nález č. IV. ÚS 412/04).5 Nesprávnost omezování způsobilosti k právním úkonům, pokud jde jen o procesní úkony, ostatně zdůraznil Nejvyšší soud již ve svém stanovisku Cpj 301/77.6 Domnívám se, že v takovém případě by soud měl trvat na tom, aby státní orgán svůj návrh náležitě odůvodnil a doplnil a pokud tak neučiní a nedodá ani jiná důležitá fakta, která by svědčila pro zahájení řízení z vlastní iniciativy soudu, bude na místě řízení zastavit.7 Příliš striktní kritéria by naopak neměla být vyžadována při posuzování návrhu na navrácení způsobilosti k právním úkonům (či změnu omezení). Nemělo by tak být nadužíváno ustanovení § 186 odst. 2 o.s.ř., které umožňuje navrhovateli uložit povinnost dodat lékařské vyšetření o duševním stavu osoby. Toto ustanovení akcentuje medicínský aspekt problematiky, pokud však např. ústav sociální péče, který svého klienta s mentálním postižením důkladně zná, podává s odůvodněním návrh na navrácení způsobilosti, měl by se soud takovým návrhem zabývat. Zadávání znaleckého posudku a další zjišťování skutkového stavu V řízení o způsobilosti má jistě významné místo znalecký posudek, který je obligatorním důkazním prostředkem pro toto řízení. Má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí již být náležitě zjištěn skutkový stav věci, aby byl posudek co nejhodnotnější. Je nedostatečné, pokud se soudy spokojí pouze s návrhem na zbavení či omezení způsobilosti a ihned zadají znalci otázky. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že „je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý základ pro znalecké posouzení.“8 Otázkou je, znalce z jakého oboru pro řízení ustanovit. Domnívám se, že zažitá praxe, kdy je rutinně ustanovován pouze znalec z oboru psychiatrie, je v řadě případů nevyhovující, neboť se zaměřuje zejm. na první podmínku pro zásah do způsobilosti: zda je přítomna trvalá duševní porucha. Zároveň se však musíme zabývat dopady této poruchy na život osoby a zkoumat druhou podmínku, zda v důsledku této poruchy není schopna činit právní úkony. Např. pokud jde o osobu s mentálním postižením bez závažnější psychiatrické diagnózy, znalec – psychiatr se zpravidla omezí na konstatování stupně mentálního postižení. K použití potřebných diagnostických metod psychologické analýzy9 je však kvalifikován psycholog. Ať již se ale jedná o osobu s duševní nemocí či člověka s mentálním postižením, za nejvhodnější považuji ustanovení znaleckého týmu, který by měl být zpravidla tvořen psychologem, sociálním pracovníkem a příp. psychiatrem.10 Nejvyšší soud ve svých stanoviscích k řízení o způsobilosti k právním úkonům kritizuje, že soudy „zadávají úkol znalci nepřesně, neúplně, nebo tak, že mu tím dávají možnost zasahovat do právní problematiky“, dostupná judikatura nám bohužel nedává mnoho vodítek, jak to činit



lépe. Jsem toho názoru, že otázky by znalci měly být formulovány co nejúžeji a to tak, aby mezi nimi existovalo logické propojení. Příkladem pro nás může být materiál vypracovaný americkou profesní asociací právnických profesí American Bar Association (ABA).11 Tato asociace vytvořila společně s dalšími profesními spolky podrobný manuál nazvaný „Soudní určování způsobilosti starších dospělých osob v řízení o způsobilosti“,12 který určování způsobilosti jednotlivce rozděluje do šesti pilířů, kterými se má soudce v průběhu řízení zabývat. Jedním z nich je „Každodenní fungování“, přičemž tato oblast je ještě rozdělena do podkategorií. Na základě tohoto materiálu jsme vypracovali soubor otázek pro znalce, který má ověřit míru schopnosti každodenního samostatného fungování vyšetřovaného. Znalec má za úkol posoudit: 1. Zda je vyšetřovaný schopen vykonávat činnosti péče o sebe. Zejména: • Je schopen si zajistit a připravit přiměřené stravování? • Dokáže pečovat o osobní hygienu? • Je schopen zajistit si přiměřené oblečení? 2. Dokáže vyšetřovaný pečovat o své zdraví? Zejména: • Je schopen v případě potřeby (při nemoci či úrazu) vyhledat pomoc lékaře? • Je schopen pravidelně docházet ke svému ošetřujícímu lékaři či specialistovi? • Dokáže rozeznat situace ohrožující jeho zdraví a bránit se či vyvarovat nebezpečí? 3. Do jaké míry je vyšetřovaný schopen hospodařit s penězi? Zejména: • Zná hodnotu peněz? • Dokáže peníze šetřit a chránit si je? • Je schopen si platit inkasní platby za chod domácnosti? • Je schopen nakupovat si a utrácet za věci denní potřeby? 4. Má vyšetřovaný základní sociální kompetence? Zejména: • Je vybaven komunikačními schopnostmi? Dokáže udržet konverzaci? • Je schopen navazovat vztahy s ostatními lidmi? • Je schopen využívat hromadnou dopravu, telefon, poštovní služby apod.? 5. Dokáže vyšetřovaný hájit své zájmy? Zejména: • Je schopen si zajistit právního zástupce? • Dokáže si vyřídit své záležitosti na úřadech? • Je schopen posoudit a uvědomit si důsledky uzavřených smluv? Ani tyto otázky nemohou zaručit, že získáme všechny potřebné informace pro určení schopnosti jednotlivce činit právní úkony (ostatně jedná se stále „pouze“ o znalecký posudek) a v řízení je nutno zkoumat i další oblasti – včetně otázek medicínských. Mohou však být inspirací pro individualizované otázky, které by měl soud znalci zadávat. Zmíněné otázky motivovaly znalce z oboru psychologie, kterému jsme je k odpovědi zadali, k aktivnímu přístupu a detailním odpovědím. Znalec klienta – pětadvacetiletého muže s nižším IQ a diagnózou paranoidní schizofrenie – navštívil v místě bydliště a postupoval následovně:


| 35


„Po vzájemném představení se znalec seznámil s mužem střední, fragilnější postavy, dlouhých čistých černých vlasů, vcelku upravených, s upraveným střiženým vousem. Oblečený skromně ale čistě. […] Posléze usedli do znalcova auta a jeli na jeho pracoviště […] Cestou posuzovaný efektivně směroval znalce k cíli, jmenoval ulice, kterými projížděli, i spoje MDH, které tudy jezdí. Cestou se zastavili na parkovišti před cca. 100 m vzdálenou samoobsluhou v místě, kde posuzovaný ještě nikdy nenakupoval. Převzal od znalce 50korunovou minci, kterou správně identifikoval a odešel do samoobsluhy koupit mletou kávu zn. Jihlavanka ve fialovém obalu zn. Aroma speciál. Po cca 10 minutách se posuzovaný vrátil s požadovaným nákupem, účtenkou a mincemi vyrovnávajícími cenu mezi nákupem a placeným obnosem.“13 I takto tedy lze zahájit znalecké zkoumání. V daném řízení již byl dříve vypracován psychiatrický posudek, který navrhoval úplné zbavení způsobilosti, avšak neobsahoval zcela konzistentní odůvodnění. Ve věci tak nebyl spor ohledně diagnózy posuzovaného, ale o to, jaké má jeho duševní porucha důsledky pro běžné fungování. Problémem je často absence standardizovaných diagnostických metod pro zjišťování způsobilosti jednotlivce a tak se setkávám s případy, kdy znalec vyhotoví posudek na základě zdravotnické dokumentace, případně staršího posudku, a půlhodinového rozhovoru, kde posuzovanému položí otázky typu: „Vyjmenujete předchozí české a československé prezidenty.“ Domnívám se, že detailněji formulované otázky mohou znalce skutečně motivovat k aktivnějšímu přístupu a podrobnějšímu zpracování posudku a poskytnout tak soudci jasnější indicie pro rozhodování o tom, zda způsobilost omezit, příp. v jakém rozsahu. Tato otázka zůstává na soudci a znalec pro ni může pouze shromáždit podklady, nikoli ji sám rozhodnout. Řádně vypracovaný znalecký posudek může zjišťování skutkového stavu výrazně napomoci, zejm. pokud se jedná např. o společný posudek psychiatra a psychologa. Bývá však opakovaně judikováno, že „nedostatek skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců“. Je tedy na místě, zvážit jaké další podklady mohou přinést důležité informace o vyšetřovaném. Zde lze doporučit minimálně zprávu sociálního pracovníka, který vyšetřovaného navštíví v jeho bydlišti a zjistí poměry, ve kterých vyšetřovaný žije. Pokud se jedná o občana umístěného např. v ústavu sociální péče, měli by být vyslechnuti zaměstnanci takového rezidenčního zařízení, kteří budou schopni podat uspokojivé informace o jeho osobních poměrech a jejich výpovědi by měla být přikládána určitá váha.14 Výslech vyšetřovaného a (ne)doručování soudního rozhodnutí Důležitým důkazním prostředkem v řízení o způsobilosti k právním úkonům je výslech vyšetřovaného.15 Vzhledem k tomu, že se jedná o práva této osoby, měl soud vyslechnout i její názor na celé řízení. Dle § 187 odst. 2 o.s.ř. „od výslechu vyšetřovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Pokud vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne.“ O tomto svém právu musí být účastník dle § 187 odst. 1 poučen. Ústavnost ustanovení § 187 odst. 2 o.s.ř. nebyla Ústavním soudem dosud přímo posuzována. V nálezu č. IV. ÚS 412/04 nicméně Ústavní soud vyslovil, že se jedná o „mezní případ“ (jednalo se o znění před novelou zákonem č. 205/2005 Sb.). Z odůvodnění nálezu je zřejmé, že soudy by měly opět svůj závěr o případném nedoručení jednotlivci opřít nejen o znalecký posudek:



„Z procesního postupu soudu, který je v rozhodnutí samém odůvodněn toliko poukazem na znalecký posudek, je seznatelný nedostatek respektu soudu k osobnosti stěžovatele, je z něj patrná snaha ulehčit věc „pro dobro soudu samotného“, s nímž je zmíněný respekt k osobě stěžovatele v kolizi. Tento Ústavním soudem nalezený cíl sledovaný obecným soudem při použití popsaného procesního postupu však nelze označit za legitimní, a tím méně šlo o sledování cíle, který by byl nezbytný pro svobodnou a demokratickou společnost.“16 Problém samozřejmě činí, pokud jsou vyjadřovací schopnosti vyšetřovaného sníženy. I v takovém případě by se však měl soud pokusit jeho výslech provést. Pomoci zde může „tlumočení“ osoby, která je s vyšetřovaným v pravidelném kontaktu, kvalifikována by měla být např. sociální pracovnice zařízení, kde vyšetřovaný pobývá, pomoci zde může také rodinný příslušník. Vyšetřovaný sám může nejlépe navrhnout výslech dalších osob, které mohou podat svědectví o jeho poměrech. Rovněž ústavnost § 189 o.s.ř. může být sporná. Jde o zásah do práv jednotlivce, přičemž není zcela jasný účel tohoto zásahu, jestliže důvodem nedoručení je to, že dotyčný „není s to význam rozhodnutí pochopit“.17 Proporcionalita zásahu do způsobilosti k právním úkonům Ústavní soud ve věci IV. ÚS 412/04 judikoval, že omezení způsobilosti k právním úkonům je závažným zásahem do práv jednotlivce a musí být proto provedeno proporcionálně. Test proporcionality se přitom odvíjí ve třech krocích, které je nutno vztáhnout jak na zákon, tak na jeho aplikaci: „1) Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti? „2) Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení? „3) Existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?“ Pokud jde o sledovaný cíl, Ústavní soud na témže místě zdůraznil, že samotné ustanovení § 10 o.z. legitimní cíl sleduje. Důvodem pro zásah do způsobilosti k právním úkonům však nemůže být to, že občan „obtěžuje“ státní orgány svými podáními, jak již bylo zmíněno výše. Legitimním důvodem pro užití tohoto opatření ale např. nebude také, pokud je způsobilost osoby omezována proto, aby mohla pobývat ve zdravotnickém či sociálním zařízení – přestože se může zdát, že je to „v jejím nejlepším zájmu“. Na základě zmíněného nálezu je také nutno zkoumat, jaké alternativy citlivější k právům a důstojnosti jednotlivce, je v daném případě možné aplikovat. Zejména, pokud je osoba zcela zřejmě schopna činit některé právní úkony, nelze ji způsobilosti zcela zbavit, neboť omezení je méně restriktivním zásahem než zbavení. Ostatně, určité právní úkony je schopen činit téměř každý, snad s výjimkou osoby v komatu nebo lidí s nejtěžším stupněm mentálního postižení. Nejvyšší soud k tomu judikoval: „Při formulaci výroku rozsudku určujícího rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům je třeba mít na zřeteli, že jde o opatření, které má chránit a nikoli poškozovat či ohrožovat


| 37


zájmy občana. Není-li to nutné, nemá mu proto být výrokem rozsudku zabráněno v tom, aby si mohl obstarat běžné záležitosti, např. platit úhradu za užívání bytu, poplatek za plyn, elektřinu, používat hromadných dopravních prostředků a platit jízdné, kupovat věci běžné osobní potřeby (jako např. běžné ošacení, obutí, čistící prostředky), objednat si běžnou opravu nebo běžnou úpravu věcí.“18 Určitou alternativu k zásahu do způsobilosti k právním úkonům může poskytovat ustanovení § 38 odst. 2 o.z., podle kterého je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Domnívám se, že toto ustanovení může dotčeným osobám zajistit při správné aplikaci ochranu před nejzávažnějšími chybami, kterých se pro duševní poruchu mohou dopustit. Jestliže v určitém případě nebylo aplikováno toto ustanovení, je otázkou, zda lze přistoupit k mnohem závažnějšího opatření, kterým je omezení způsobilosti k právním úkonům. V úvodu tohoto příspěvku konstatovaná nevyhovující právní úprava znamená také nedostatek dostupných alternativ k zásahu do způsobilosti. Přesto je nutné alternativy hledat. V některých případech postačí k řešení nepříznivé situace rada a pomoc sociálního pracovníka nebo psychologa, aktivizace rodiny apod. – a to i prostřednictvím zahájeného řízení o způsobilosti.19 Závěrem V minulosti docházelo k nadužívání institutu zbavení/omezení způsobilosti k právním úkonům i z důvodu paternalismu a odlišně chápaného pojetí postižení a poskytování péče. Cílem bylo zajistit osobě s duševní poruchou veškerou potřebnou péči, tato osoba se stávala předmětem této péče a nikoli její objektem; byla snaha rozhodování jednotlivce s postižením eliminovat. Tomuto pojetí, kdy docházelo k „automatickému“ zbavování způsobilosti (či jejímu výraznému omezování) odpovídala tichá spolupráce některých znalců a soudců. V souladu s v současnosti propagovaným lidskoprávním přístupem k postižení, který směřuje k co největší samostatnosti, autonomii klienta, je zapotřebí maximálně respektovat odlišnosti jednotlivce a zajistit mu maximální svobodu o sobě rozhodovat – včetně možnosti dělat chyby (neboť chyby jsou významným zdrojem pro učení a sociální adaptaci). Nejdůležitější změna, která se musí odehrát, je změna našeho myšlení. Dokud budeme na lidi s postižením nahlížet jako na někoho, kdo o sobě rozhodovat nemůže a koho musíme za každou cenu chránit i před ním samým – neboť my víme, co je pro něj nejlepší – nepřiznáváme jim postavení rovnocenné s námi samými a z „naší“ společnosti jej vylučujeme.

1

Autor působí jako právník Centra advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) pro Českou republiku. MDAC podporuje lidská práva dospělých a dětí s aktuálním či vnímaným mentálním či psychosociálním postižením. Zaměřuje se na oblast Evropy a střední Asie a používá právní nástroje k podpoře rovnosti a sociálního začleňování. MDAC má status přidružené organizace Rady Evropy a je spolupracujícím členem Mezinárodní helsinské federace lidských práv se sídlem ve Vídni. Vizí MDAC je svět, v němž si lidé váží emocionálních, duševních nebo v učení spočívajících odlišností ostatních a respektují autonomii a důstojnost každého jednotlivce.



2 3 4 5

6

7 8 9

10 11

12 13 14 15 16 17 18 19

Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2001, str. 40, http://vlada.cz/assets/cs/rvk/rlp/dokumenty/zpravy/zprava2001_1.pdf. Tato pasáž je mj. citována Ústavním soudem v odůvodnění nálezu č. IV. ÚS 412/04. Viz císařské nařízení č. 207/1916 ř.z. ze dne 28. června 1916, řád o zbavení svéprávnosti nebo ABGB. Dle Evropského soudu pro lidská práva došlo k zásahu do důstojnosti jednotlivce opakovaným zahajováním řízení proti stěžovateli ve věci Bock v. Německo, 1989. Ústavní soud zde judikoval, že „‘obtěžování‘ soudu, popř. dalších orgánů veřejné moci (správních orgánů), byť i množstvím ne vždy logických podání, nelze řešit popřením subjektivity jednotlivce v její dynamické podobě. Právní subjektivita totiž musí pokrývat i právo jednotlivce na rozvoj jeho osobnosti v podobě interakce s okolím, včetně interakce s veřejnou mocí. […] Brání-li se veřejná moc, v daném případě patrně obtížné, komunikaci se stěžovatelem tak, že zkrátí jeho subjektivitu způsobem, že svou komunikaci se stěžovatelem ukončí svým autoritativním výrokem, jímž stěžovateli odejme část jeho právní osobnosti, nelze takový postup shledat souladným s cílem, který je nezbytný ve svobodné a demokratické společnosti, a již proto je třeba její postup považovat za excesivní aplikaci obyčejného práva, v daném případě § 10 odst. 2 OZ , a tedy i za zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 5 Listiny.“ „Není proto správný postup těch soudů, které určují rozsah omezení způsobilosti občana tak, že vedle omezení způsobilosti ve sféře hmotného práva (popřípadě bez vyslovení omezení v této oblasti nebo v širším rozsahu než z tohoto omezení plyne) vyslovují i omezení jeho způsobilosti jednat samostatně před soudy nebo státními notářstvími, tedy jako procesní způsobilosti.“ Stanovisko Rc 34/85 Cpj 301/77 (SB. NS 85, 6: 309), citováno dle Aspi. Srov. také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 7 Co 538/97, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/1999 SbRc. Na nedostatky při posuzování způsobů zahájení řízení poukazuje již stanovisko Nejvyššího soudu RC 5/78 Cpj 160/76 [Bul. 78, 1: 63], citováno dle Aspi. Viz stanovisko Nejvyššího soudu Rc 14/77 3 Cz 106/75 [Sb. NS 77, 2-3: 134]. K tomu srov. také stanoviska Rc 5/78 Cpj 160/76 [Bul. 78, 1: 74] a Rc 1/81 Pls 3/80 [Sb. NS 81, 2-3: 103]. Citováno dle Aspi. „Psychologická analýza zahrnuje poznání, zjištění a zkoumání tělesných a duševních stavů a vlastností, popřípadě dalších charakteristik individua.“ (viz. Svoboda, M.: Psychologická diagnostika dospělých. Praha : Portál, 1999, příp. Svoboda, M., Krejčířová, D., Vágenrová, M.: Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha, Portál, 2001). Povinnost pověřit v řízení o způsobilosti také sociálního pracovníka, aby provedl šetření ohledně sociální situace osoby, o kterou se jedná, je stanovena např. v Maďarsku. American Bar Association (ABA) je se svými 400.000 členy největší dobrovolnou profesní organizací na světě. ABA poskytuje akreditaci právnickým fakultám, pokračující právnické vzdělání, asistenci právníkům a soudcům v jejich práci a další služby. Více viz http://www.abanet.org/. Judicial Determination of Capacity of Older Adults in Guardianship Proceedings, http://www.abanet.org/aging/docs/judgesbooksum. doc. Znalecký posudek znalce z oboru psychologie ze dne 30. 11. 2006. Samozřejmě je k výpovědi zaměstnance ústavu či rodinného příslušníka potřeba přistupovat s jistou zdrženlivostí, pokud podali návrh nebo podnět k řízení s cílem dosáhnou zbavení občana způsobilosti k právním úkonům. Srov. také zásadu č. 13 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (99) 4 ohledně zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. č. IV. ÚS 412/04. Domnívám se, že v celé řadě soudních řízení může dojít k tomu, že účastník bez právního vzdělání není schopen rozhodnutí samostatně porozumět. To však nemůže být důvodem pro nedoručení rozhodnutí. Stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj.160/76, které bylo uveřejněno pod č. 3/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Namísto omezení způsobilosti může být aplikován také např. institut zvláštního příjemce podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, který bývá aplikován např. v případech notorických neplatičů nájemného.


| 39

Mgr. Katarína Durecová

Rozlišení problematiky duševní nemoci a mentálního postižení, posuzování sociálních dovedností jako předmět znaleckého posudku, výběr adekvátních odborníků. Mgr. Katarína Durecová, klinická psycholožka, 3. LF UK Lidé s mentální retardací byli po staletí předmětem různých mýtů a hrubého nepochopení. Předpokládalo se n apř., že nevnímají chlad, bolest a neprožívají běžné lidské emoce jako smutek či radost. Společnost v nich občas viděla trest boží za hříchy rodičů, jindy s chutí provokovala určité projevy“místních blbů“ pro pobavení. Dlouho přetrvávalo dojímání se nad “nevinností a čistotou těchto věčných dětí“. Na “ ty chudáčky ubohé“ se dělaly velkorysé sbírky třicet let starého oblečení a bot, které nikdo nenosí. Dlouho, i v odborných kruzích, přetrvávalo chápání mentální retardace jako duševní nemoci a na člověka s mentální retardací se pohlíželo jako na nemocného- “blázna“. Tyto devalvující a dehumanizující stereotypy negativně ovlivňovaly podporu, kterou společnost poskytovala těmto lidem, následkem čehož docházelo k drastickému snižování kvality života lidí s mentální retardací a k dalšímu prohlubování jejch hendikepů. V posledních desetiletích dochází k obrovským změnám v chápání problematiky mentální retardace. Především se klade stále větší důraz na to, že lidé s mentální retardací jsou v první řadě lidé, se stejnými základními lidskými právy, potřebami a potenciálem pro jejich naplnění, jako lidé bez mentální retardace. To znamená např., že mají stejný rozsah běžných emocí, stejnou potřebu bezpečí, být respektován či realizovat se, stejné cíle, sny, naděje a aspirace jako zbytek populace. K tomu, aby mohli své potřeby uspokojit a rozvinout svůj potenciál mohou potřebovat určitou podporu, která pomůže zmírnit omezení a znevýhodnění dané jejich stavem. Někteří ji potřebují pouze někdy, v období výraznějšího stresu či krize, jiní po celý život. Někdo pouze v jedné oblasti života, jiný ve všech. Všichni ale především potřebují dostat příležitosti k tomu, aby mohli získávat zkušenosti a mohli se z nich učit vést co nejvíce plný, aktivní a co nejvíce nezávislý život. A proto hlavní otázka, kterou si v současnosti kladou odborníci v této oblasti je, jak má vypadat optimální podpora konkrétního jedince s mentální retardací v jeho konkrétní životní situaci, abychom mu zajistili ty potřebné zkušenosti, které kvůli svým omezením a kvůli omezenému porozumění společnosti, nemůže získat “standardní cestou”.


| 41

Rozlišení problematiky duševní nemoci a mentálního postižení,...

Co je to tedy mentální retardace? Tímto termínem se označuje různorodá populace. Nelze říci, že všichni lidé s mentální retardací jsou stejní, ani se nedá popsat “typický”retardovaný člověk, podobně jako nelze popsat “typického” neretardovaného člověka. Existují ohromné rozdíly v chování a v úrovni výkonů u těchto lidí, v problémech, se kterými se potýkají, v úrovni podpory, kterou potřebují, ale také existují rozdíly v odborných přístupech k problematice mentální retardace. Odborné definice mentální retardace nejsou jednotné. K určité shodě dochází při popisu hlavních charakteristik mentální retardace, za které jsou považovány: 1. Významně snížená úroveň rozumových schopností (projevuje se sníženým intelektem, zhoršenou schopností učení, problémy v oblasti paměti, pozornosti, myšlení, řeči). 2. Obtížnější adaptace na běžné životní podmínky , potíže v některé z oblastí komunikace, péče o sebe, v rodinném životě, v sociálních dovednostech, problémy v oblasti péče o zdraví, vzdělání (čtení, psaní, základy matematiky), trávení volného času, sebekontrole, v uplatnění se v komunitě a v zaměstnání. Určité důležité vzorce chování, které se očekávají od jedince daného věku v daném kulturním prostředí, nejsou přítomny. 3. Tyto problémy se projevují od časného dětství. Mohou být způsobeny různými okolnostmi, které narušují vývoj mozku před narozením, v průběhu porodu a v raném dětství. Asi v jedné třetině jsou známé příčiny biologické ( jako např. chromozomální abnormality, genetické faktory, poruchy metabolické, infekční nemoci apod.) ale také psychosociální ( jako např. stimulačně chudé, deprivující prostředí apod.). Ve dvou třetinách případů je příčina neznámá. Lidé s mentální retardací se tedy vyznačují tím, že se pomaleji učí, mají problémy s pamětí, pozorností, abstraktním myšlením a nevyhovují určitému kulturně podmíněnému očekávání toho, jak se má chovat člověk jejich věkové skupiny v daném kontextu. Neosvojili si repertoár chování, který jiní lidé v jejich věku zvládli. Dětí s mentální retardací se pomaleji vyvíjejí, např. později chodí či mluví než ostatní děti v jejich věku. Mohou mít potíže se základními školními dovednostmi (čtení, psaní, počítání), v komunikaci apod. V dospělosti mohou přetrvávat problémy se sebeobsluhou, komunikací, soběstačností v různých oblastech. Můžeme vysledovat několik základních přístupů k problematice mentální retardace: 1. Modely , které vycházejí z dlouhodobé “medicínské “ tradice, tzv. biomedicínského modelu, vymezují mentální retardaci jedincem samotným a zdůrazňují především jeho omezení, nedostatky a zastavení/opoždění jeho vývoje vzhledem k přijímaným normám, které platí pro daný věk a sociokulturní prostředí. Problémy člověka s mentální retardací jsou vysvětlovány jako samozřejmý následek přítomnosti primárního postižení, bez ohledu na interakci s prostředím, ve kterém se vyskytuje. Mentální retardace bývá definována jako závažné postižení vývoje rozumových schopností, ke kterému dochází v důsledku poškození mozku v raném vývoji, a toto postižení vede potom k významnému omezení v adaptivním chování v jeho sociálním prostředí. Tento model nepřikládá velký význam působení prostředí a schopnosti učit se, jako důležitým faktorům, které spoluurčují dosaženou vývojovou úroveň. V těchto přístupech se implicitně předpokládá, že lidé s mentální retardací jsou bez ohledu na svůj skutečný věk “jako děti“, celoživotně společensky nedostačivé



a závislé na druhých osobách. Jejich vývojová úroveň již dále neporoste. Potřebují především péči a ochranu, pokud možno ve speciálním, “hygienicky nezávadném a dobře kontrolovaném prostředí“, aby byli čistí, najedení, aby nezlobili a nemohli si ublížit a aby zůstali tak jak jsou “ve svých ochranných klecích“ šťastni. 2. Modely, které zdůrazňují nutnost vidět v nositeli mentální retardace na prvním místě lidskou bytost se všemi základními lidskými atributy a teprve až pak se zajímat o mentální retardaci jako o jednu z mnoha charakteristik tohoto člověka. Snaží se předcházet omezenému a zjednodušenému pohledu na člověka s postižením, redukovat stereotypizace, předsudky s následnou stigmatizací a devalvací těchto lidí. Zdůrazňují univerzálnost základních lidských potřeb bez ohledu na postižení. To znamená, že potřeby člověka s mentální retardací nezačínají na úrovni fyziologických potřeb a nekončí s potřebou bezpečí, ale pokračují stejně jako u lidí bez postižení dál, k potřebě být uznáván a respektován, k potřebě sebeúcty a seberealizace. Pozitivní dopad těchto modelů můžeme vidět v postupné humanizaci systému služeb pro lidi s postižením. 3. Modely, které zdůrazňují interakční povahu mentální retardace mezi jedincem a prostředím. Zaměřují se na to, že mentální retardace není statický problém, který je vymezený jednotlivcem, jako nositelem absolutního znaku mentální retardace, ale je to stav relativní, který je ovlivněn také faktory prostředí. Mentální retardace je podle těchto přístupů dána dynamickou interakcí mezi charakteristikami konkrétního jedince a charakteristikami prostředí, ve kterém se tento člověk pohybuje. Podle tohoto modelu, když se snažíme pochopit konkrétního člověka s mentální retardací, měli bychom prozkoumat: a) jeho silné stránky, tedy schopnosti, které má, co umí a také odhadnout možnosti jeho budoucího rozvoje, protože i člověk s mentální retardací se může dál učit, osvojovat si nové dovednosti a rozvíjet se b) prostředí, ve kterém ten člověk žije, učí se, pracuje, tráví volný čas, setkává se s ostatními lidmi c) míru podpory, kterou bude konkrétní člověk potřebovat, aby mohl v daném prostředí úspěšně žít . Podpora může mít různé stupně-občasná, omezená, rozsáhlá, trvalá a může být takto poskytovaná po různě dlouhou dobu, podle potřeby konkrétního člověka v konkrétním prostředí. Tento přístup výrazně ovlivnil současný pohled na možnosti lidí s mentální retardací. Pod jeho vlivem se změnily otázky a úvahy o tom, zda vzhledem ke svému postižení člověk s mentální retardací něco může či nemůže, zda na to má či nemá právo, na otázky a úvahy o tom, za jakých podmínek, v jakém prostředí může své potřeby naplnit, jakou podporu mu k tomu musíme poskytout a jak dlouho mu tuto podporu bude třeba poskytovat. V našich podmínkách přetrvávají přístupy, které jsou ovlivněny modely prvního typu, se všemi z toho vyplývajícími nevýhodami. Odborníci z oblasti medicíny a psychologie se při určování diagnózy mentální retardace opírají o klasifikační systém MKN-10, t.j. Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize.


| 43


Podle MKN-10 je mentální retardace (duševní opoždění) stav zastaveného či neúplného duševního/mentálního vývoje, který je zvláště charakterizován narušením dovedností, projevujících se během vývojového období, přispívajících k povšechné úrovni inteligence-tj.poznávacích, řečových, pohybových a sociálních schopností. Pro definitivní diagnózu přítomnosti mentální retardace by měla být prokázána přítomnost snížené úrovně intelektových funkcí, která vede k/či je spojena se sníženou schopností přizpůsobit se denním požadavkům běžného sociálního prostředí. Snížení těchto schopností by se mělo projevit před 18 rokem. Rozlišují se čtyři úrovně mentální retardace: 1. Lehká mentální retardace IQ= 50-69 byla dříve označována, v současnosti nepoužívaným devalvujícím termínem, jako “debilita”. Asi 85% všech lidí s mentální retardací se pohybuje v tomto pásmu. Předpokládá se, že jedinci, kteří mají IQ v tomto pásmu si mohou osvojit akademické dovednosti až na úroveň 6.-7. třídy. Mohou si dostatečně rozvinout sociální a komunikační dovednosti a také se mohou stát celkem soběstačnými a žít nezávisle jen s občasnou podporou. 2. Středně těžká mentální retardace IQ =35-49 dříve označována dalším stigmatizujícím pojmem- “imbecilita”. Asi 10% lidí s MR se pohybuje v tomto pásmu. V dospělosti jsou obvykle schopni vykonávat základní sebeobsluhu a jednoduchou manuální práci s trvalejší podporou. Většinou si osvojí základní komunikační dovednosti, bývají mobilní. Jsou schopni úspěšně žít v chráněném prostředí. 3. Těžká mentální retardace IQ=20-34 V této skupině jsou asi 3-4% lidí s mentálním postižením.Zvládají jen některé základní dovednosti sebeobsluhy a jen některé komunikační dovednosti. Lépe rozumí než sdělují. 4. Hluboká mentální retardace IQ je pod 20. Tato úroveň byla kdysi označována jako idiocie. V této skupině jsou asi 1-2% lidí. Znamená to, že mají těžké problémy porozumět požadavkům, instrukcím, nebo jim vyhovět. Bývají výrazně omezeni v pohybu, s malou schopností pečovat o své základní potřeby. Vyžadují stálou podporu. S vhodnou formou podpory jsou však také schopni rozvinout určité základní dovednosti péče o sebe a komunikaci. Musíme ale opět zdůraznit, že neexistuje “typický” člověk s mentální retardací, stejně jako neexistuje “typický” člověk neretardovaný. Někdo se nenaučí některé aspekty komunikace, jiný má potíže se sebeobsluhou a někdo dokonce zvládne základní školu a někdo úspěšně podniká. Neexistují specifické osobnostní ani behaviorální rysy, které se pojí s mentální retardací. Při posuzování typu a hloubky problému daného člověka je nezbytné vždy vycházet z pečlivého prozkoumání jeho konkrétního případu. Diagnóza mentální retardace je tedy stanovena, když člověk vykazuje významně podprůměrnou úroveň intelektových funkcí, t. j. IQ=69 a méně a současně se u něj projevují deficity či poruchy schopnosti přizpůsobit se svému prostředí, tj. deficity adaptivního chování a tyto symptomy se u něj projeví před 18. rokem věku.



Stanovení úrovně intelektových schopností Podle MKN-1O by mělo být IQ stanoveno standardizovanými, individuálně aplikovanými inteligenčními testy, determinovanými místními kulturními normami. Inteligenci nelze jednoznačně a jednoduše charakterizovat. Je tvořena různými schopnostmi, které se nerozvíjí všechny souměrně, ale mohou být mezi nimi obrovské rozdíly. Obsahuje schopnost logicky uvažovat, plánovat, řešit problémy, učit se rychle, učit se ze zkušeností. Na celkovou úroveň inteligence usuzujeme na základě prozkoumání řady různých více či méně specifických schopností a dovedností. Určitý odhad úrovně mentálních schopností lze sice učinit i systematickým bedlivým pozorováním chování a rozhovorem, ale je zde vysoké riziko subjektivního zkreslení toho, co vnímáme a jak to interpretujeme, riziko vnášení vlastních norem a kritérií. Takto získané poznatky nejsou postačující pro objektivní a přesnou míru inteligence. Proto by vždy úroveň inteligence měla být stanovena standardizovanými postupy. K tomuto účelu musíme používat inteligenční testy. U nás jsou běžně používané Wechslerovy soubory. Tyto testy jsou tvořeny různými otázkami a úkoly, které byly vybrány, aby reprezentovaly různé dimenze inteligence jako znalosti, usuzování, paměť,schopnost abstrakce apod. Inteligenční kvocient, který je odvozený od výkonu jedince v testu, potom teoreticky ukazuje na celkovou intelektovou kapacitu jedince. Standardizované IQ testy však také mají své problémy. Odhady opravdového intelektového potenciálu jedince na základě inteligenčních testů nejsou zdaleka perfektní. Proč? Protože testy samy nejsou dostatečně spolehlivé a validní měřicí nástroje. Výsledek testu může být ovlivněný také některými charakteristikami vyšetřujícího. Negativní vliv na výsledek může mít způsob jak vyšetřující komunikuje, jak vytváří raport, jeho předsudky a stereotypy v osobních postojích, nedostatečné zkušenosti, chybný způsob postupu při zadávání testu apod. Charakteristiky prostředí jako např. teplota, hluk, světlo, rušení mohou negativně ovlivnit výkon zkoumaného. Na straně vyšetřovaného mohou působit faktory jako např. přechodné zdravotní problémy, teplota, nachlazení, bolest, hlad, situační úzkost, psychická porucha, smyslová porucha, nedůvěra k vyšetřujícímu. Důležitým faktorem, který může působit na výkon je take psychosociální prostředí, ze kterého dotyčný pochází, zkušenosti, které má, jazyk, kterým mluví. Psycholog, který hodnotí úroveň intelektového výkonu musí při vypracování svých závěrů vzít do úvahy všechny zmíněné faktory. Působení těchto faktorů je rizikové zvláště pro pásmo lehké retardace. Tato diagnóza může být potom chybně stanovena primárně na základě kulturních rozdílů, jazykové bariéry, nepohody v testové situaci, či předpojatosti vyšetřujícího. Proto při rozhodování, do které skupiny by se měla osoba zařadit, musíme být opatrní a nedělat závěry a dlouhodobé předpovědi jenom na základě inteligenčních testů samotných, zvláště ne u lidí v horních pásmech retardace. Samozřejmým předpokladem je, že by vyšetřující psycholog, (psychiatr nemá kvalifikaci pro administraci intelektových testů), měl mít kvalitní výcvik v práci s potřebnou metodikou, adekvátní supervizi a zkušenosti s danou kategorií klientů. Měl


| 45


by umět vytvořit optimální prostředí, test administrovat individuálně, vzít do úvahy znevýhodnění komunikací, psychosociální faktory apod. Také by měl užívat především multifaktorové testy, které vyšetřují více než jeden kognitivní aspekt. Posouzení úrovně adaptivního chování Pro definitivní diagnózu mentální retardace nestačí jenom stanovit hypotézu o úrovni intelektových výkonů, ale potřebujeme získat přesnější informace o současné úrovni schopností adaptace, tj. o dovednostech, které potřebujeme pro běžný život. Člověk, který má sníženou úroveň intelektových výkonů do pásma mentální retardace, ale není omezený v oblasti adaptivních dovedností, nesmí být diagnostikován jako člověk s mentální retardací! Mezi odborníky existují rozpory při definování pojmu adaptivní chování a proto dochází také k problémům v jeho hodnocení a následkem toho také k problémům při diagnostickém rozhodování ohledně mentální retardace. Mezinárodní klasifikační systémy vymezují tuto oblast také dosti nejasně. Většinou bývá obecně definována jako schopnost úspěšně zvládat běžné životní nároky a schopnost vyhovět normám zralosti, učení, osobní nezávislosti a sociální odpovědnosti, které jsou očekávány od jedince jeho věkové skupiny v konkrétním sociokulturním prostředí. Adaptivní chování bývá vymezováno řadou dovedností: konceptuálních (např. receptivní a expresivní jazyk, čtení, psaní, apod.), sociálních (např. interpersonálních, řízení se pravidly, zákony, manipulovatelnost, sebehodnocení, odpovědnost apod.), praktických (např. každodenní aktivity jako oblékání, cestování, vaření, braní léků, zacházení s penězi apod.) Americká asociace mentální retardace (AAMR) vymezuje následovné oblasti, ve kterých se prokazuje úroveň konkrétních adaptivních dovedností: komunikace, sebeobsluha, vedení domácnosti -bydlení, sociální interakce, trávení volného času, péče o zdraví, bezpečnost, sebeřízení, vzdělání, využití komunitních zdrojů, práce. Nebyl dosud vytvořen takový test, který by měřil všechny dimenze adaptivního chování. Každá škála se zaměřuje na určitou oblast adaptivního chování. Nebyly dosud ani vytvořené přesné normy toho, jak má vypadat konkrétní adaptivní chování v určité oblasti u osoby daného věku a sociokulturního prostředí. (Možná bychom se podivili, kdyby se změřili naše kompetentnosti stejnými testy.) Při posuzování úrovně adaptivních dovedností se používá rozhovor, pozorování a nezbytnou součástí musí být také standardizované vyšetření, které umožní objektivnější úsudek. Měření těchto dovedností není primárně předmětem psychiatrického vyšetření, protože se zde zaměřujeme na definování úrovně rozvoje pozitivních dovedností , t.j. toho, co jedinec aktuálně dovede, ne na definici deficitů. Na posouzení by se měli proto podílet další profesionálové, jako např. psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci, logopedi, fyzioterapeuti, ergoterapeuti a také lidé, kteří s daným jedincem přichází běžně do kontaktu (kromě blízkých, také spolupracovníci v zaměstnání, asistenti apod.). Je důležité získat informace z co nejvíce zdrojů, aby se zvýšila jejich objektivnost a spolehlivost. Byly vytvořeny stovky různých škál, které měří adaptivní chování. U nás se běžně používá Vinelandská škála sociální zralosti. Tato škála pokrývá oblast porozumění a komunikace, běž-



ných každodenních dovedností (domácnost, sebeobsluha), dovednosti spojené se životem ve společnosti, motorické dovednosti, akademické dovednosti apod. V našich podmínkách nebyly bohužel přeloženy a standardizovány další škály, které se ve světě běžně používají a měří více oblastí, včetně míry osobní nezávislosti, úrovně fyzického vývoje, ekonomické aktivity (nakupování, placení účtů apod.), porozumění hodnotě peněz, porozumění času, dochvilnost, cestování, pracovní dovednosti, sebeřízení, odpovědnost, uvědomování bezpečí apod. V poslední době se vyvíjejí škály, které se cíleněji zaměřují na přesnější posouzení oblasti sociálních dovedností a sociální kompetentnosti. Patří sem měření sociální percepce, dovednosti rozpoznávat a interpretovat sociální klíče, emoce druhých lidí a jejich úmysly, dále dovednosti anticipace následků po určitém jednání, posuzování sociální zranitenosti člověka, naivity a důvěřivosti, manipulovatelnosti apod., dále se zkoumá schopnost vycházet s druhými lidi, schopnost navázat kontakt, jasně komunikovat, kooperativní chování, apod. Tyto škály jsou užitečné, ale ani ony nevypovídají přesně o schopnostech nezávislého života daného jedince. Někteří si vedou mnohem lépe, než jak lze čekat podle škál a jiní nikoliv. Na základě výsledku vyšetření adaptivního chování nemůžeme předpovídat ani možnosti dalšího vývoje daného člověka, tedy jeho potenciál. Výsledek spíše odráží aktuální výkon, vymezuje přítomné dovednosti, tedy vypovídá o tom, co klient typicky dělá ale není mírou behaviorálního potenciálu daného jedince. Lidé s MR se často nenaučili adaptivnímu chování ne proto, že mají dané postižení ani ne proto, že nemají potřebnou kapacitu, ale proto, že nebyla příležitost tyto dovednosti procvičovat a rozvíjet. Vyšetřovaný člověk může mít tedy mnohem vyšší potenciál než jak ukazuje vyšetření. Jedním z důvodů může být právě to, že lidé s mentální retardací byli často vystaveni atypickému životnímu prostředí, které často uměle bránilo či zpomalovalo rozvoj daného člověka a v některých případech přímo poškozovalo již rozvinuté adaptivní dovednosti (př. nucení klienta močit do pleny, i když je schopen si dojít na toaletu, z důvodů větší praktičnosti pro organizaci oddělení.) Mezi další faktory v prostředí, které mohou blokovat vývoj a zhoršovat úroveň fungování mentálně retardovaného člověka patří: zanedbávání, zneužívání, nedostatek podnětů, nevhodné modely socializace, nevhodné výchovné přístupy, omezování příležitostí, infantilizace apod. Prostředí má velkou moc, může podpořit anebo zabrzdit vývoj a růst. U lidí s mentální retardací se např. často zdůrazňuje, že nejsou schopni předvídat následky svého jednání, že špatně ovládají své emoční reakce. Otázka je, zda měli příležitost se tyto dovednosti naučit. Přisuzuje se jim vysoká sugestibilnost, ale je otázka, zda je to přirozený symptom mentální retardace, anebo je to následek infantilizace, podceňování a výchovy k nízké sebedůvěře, závislosti a poslouchání. Člověk s mentální retardací je pozitivně ovlivněn individualizovanou podporou a prostředím, které klade důraz na nezávislost, účast na vzdělávání a životě v komunitě, poskytuje možnost volby, rozhodování, kontrolování hlavních oblastí života. Také jeho potenciál se může bez ohledu na úroveň postižení dál rozvíjet. Připoměňme si, že mentální retardace není statický problém, ale dynamický stav. Získané hodnoty intelektových a adaptivních schopností jsou pouze přibližným odhadem stupně postižení. Vypovídají o aktuálním stavu, mohou se v průběhu doby změnit a hlavně i zlepšit jako výsledek učení a rehabilitace.


| 47


Proto je důležité odklonit se od zaběhnutého modelu, orientovat se pouze na jedince s mentální retardací, na vnímání komplexní interakce-obou faktorů osobních i prostředí. Musíme vždy bedlivě zkoumat konkrétního jedince v kontextu jeho konkrétního prostředí a komunity, ve které žije. Aby se určilo, zda jedinec má či nemá mentální retardaci vyžaduje se komplexní rozhodnutí, které integruje informace o současném intelektuálním fungování a adaptivním chování. Protože tyto informace jsou vždy neúplné je nezbytné zajistit kvalitního odborníka v dané oblasti a dobrou průpravou na aplikaci testů a se znalostí problematiky mentální retardace. Mentální retardace a mentální onemocnění Mentální retardace není tělesnou chorobou a navzdory tomu, že je uvedena v psychiatrických klasifikačních systémech není ani duševní (mentální) nemocí. Někdy dochází k zaměňování těchto dvou kategorií, pravděpodobně v důsledku podobnosti názvů mentální retardace a mentální onemocnění, také může plést uvádění mentální retardace v psychiatrických manuálech a možná je to pozůstatek minulosti, kdy se na lidi s mentální retardací, dívali jako na blázny a byli “léčeni“ na chronických psychiatrických odděleních. I v současnosti se občas zachází s lidmi s mentální retardací jako kdyby byli nemocni. Když se tyto dvě skupiny zaměňují,vede to k chybným předpokladům, ke špatnému plánování služeb, k diskriminaci. Mentální retardace není v zásadě medicínský problém, ale souvisí s nimi. Mentální retardace není nemoc ale stav, který je důsledkem toho, že se duševní vývoj jedince zastavil, zaostává či je neúplný. Biomedicínský model ji definuje jako důsledek poškození mozku v rané ontogenezi. K tomuto stavu mohlo dojít v důsledku různých biologických či psychosociálních příčin, tedy např. i následkem onemocnění jako encefalitida apod. Ale nemůžeme onemocnět mentální retardací. Naopak člověk s mentální retardací může onemocnět stejnými tělesnými i duševními nemocemi jako člověk bez mentální retardace. Mezi časté problémy patří mozková obrna, epilepsie, smyslové poruchy. aj. Mohou mít vývojové poruchy jako autismus anebo celé spektrum dalších psychických nemocí. Výsledky výzkumů ukazují, že riziko onemocnění psychickou poruchou je u lidí s mentální retardací 3-4x vyšší než u populace bez retardace. Nemoc je proces, má svůj průběh, je přechodný , předchází jí období zdraví, může se léčit, zlepšit, může skončit úzdravou úplnou či s následky, nemoc se může se opakovat. Mentální retardace je stav, který není přechodný, ale provází člověka po celý život. Člověk s mentální retardací není nemocný, není pacient,pokud nemá jiné nemoci. Mentální retardaci nemůžeme léčit tak, jako se léčí nemoce. Neexistuje tedy lék ani terapie, která by mentální retardaci vyléčila a došlo by k “uzdravení z mentální retardace“. Medikace nemá vliv na intelektový vývoj, nelze ho urychlit léky. Tento stav pouze můžeme kompenzovat, částečně napravit tím, že systematicky podporujeme rozvoj schopností a dovedností adaptovat se na nároky společnosti, ve které žije. Člověk s mentální retardací má celoživotní vývojové potřeby. Cíle jsou tedy primárně vývojové, a to podpořit daného jedince tak, aby rozvinul své schopnosti do největší možné míry tak, aby se snížila jeho závislost a zvýšila kompetentnost. Lidé s mentální retardací potřebují snadno pochopitelné informace, edukaci, výcvik, aby mohli být začleněni do společnosti a žili co nejvíce nezávisle. Nepotřebují lékaře ale vývojové terapeuty, edukaci, příležitosti a podporu přizpůsobenou jejich potřebám.



Několik poznámek k problematice omezování způsobilosti Stanovení opatrovníka, který bude rozhodovat o důležitých oblastech života druhého člověka je závažná a problematická událost. Tímto rozhodnutím se nutně omezuje nezávislost a důstojnost dospělého člověka s mentální retardací, a tento se stává ještě zranitelnějším v rukou svých opatrovníků, kteří mají moc nad životem svěřeného člověka. Nabízí se otázka, proč se nezkoumá také způsobilost opatrovníků k opatrovnictví, (tedy k ochraně zájmů a dobra svěřeného člověka), např. jejich vlastní rozhodovací procesy, dovednosti řešení problémů, sugestiblita, naivita, asertivnost, impulzivnost, agresivnost, vypočítavost, altruismus apod. Co svědčí o tom, že dovedou nakládat s majetkem dotyčného v jeho nejlepším zájmu? Co chrání člověka zbaveného způsobilosti před sugestibilitou opatrovníka či před zneužíváním moci mu svěřené k vlastním zájmům? Negativním důsledkem zbavení způsobilosti je kromě zvýšení rizika zneužívání, také další omezení příležitostí pro dotyčného jedince rozvinout právě ony dovednosti, kvůli jejichž absenci jim byla způsobilost odňata. Nabízí se další otázka, jak se bude postupovat, abychom se nedostali do bludného kruhu typu, nemáte talent na jazyky, tak se vám zakáže chodit na jazykový kurz, protože to je zbytečné vyhazování peněz, zakáže se vám jezdit do ciziny, protože se nedomluvíte a když už, tak to někdo bude říkat za vás a vy raději mlčte. Pravdou je, kdybyste jezdili a mluvili ze začátku rukama nohama, s podporou slovníku, druhých lidí a systematického procvičování v kurzu, po nějaké době byste jazyk zvládli. Kdyby vás zbavili těchto příležitostí, nenaučíte se nic. Proto, když omezíme způsobilost, měli bychom si současně položit otázku, jak bude zajištěno, že se dotyčný člověk bude učit být kompetentnějším, než je v součanosti? Mělo by se zajistit, že se automaticky bude paralelně podporovat rozvoj těch dovedností, kvůli, kterým mu způsobilost byla odňata. Např. podporovat to, aby se učili porozumět svým právům a zákonům, které je ovlivňují, aby se učili uvědomovat si následky svého rozhodnutí, učili se svá rozhodnutí komunikovat apod. Nemělo by to celé skončit tím, že se dotyčný zbaví způsobilosti a konec, už jsme ho ochránili a pěkně jsme mu pomohli. Montrealská deklarace (Montreal declaration on intellectual disabilities, Montreal, 2004, zdroj internet) zdůrazňuje, že lidé s mentální retardací, pro které je obtížné rozhodovat se o svých životech, mají dostat podporu, tzn. nedělat rozhodnutí za ně, ale podporovat je v rozhodování a v komunikování svých rozhodnutí. Podle této deklarace by ke zbavení způsobilosti mělo dojít pouze na určitou omezenou dobu a periodicky toto rozhodnutí přezkoumávat. Toto rozhodnutí by se mělo vztahovat pouze na určitou specifickou oblast rozhodování, poté, co bylo prokázáno, že ani s podporou nelze ponechat právo rozhodovat se. Pouhá přítomnost mentální retardace není postačujícím důvodem ke zbavení způsobilosti k právním úkonům. Většina lidí s mentální retardací je totiž schopna zvládnout své životy jen s mírnou neformální asistencí. Při posuzování způsobilosti narážíme na problém vágního vymezení a definování pojmu způsobilost. Není jasně vymezeno, co způsobilý člověk dělá a co nedělá. Pro posuzování způsobilosti se používají běžné testy a postupy, které se užívají při diagnostice mentální retardace, nemáme standardizovanou baterii testů pro posuzování způsobilosti. V odborných textech se zdůrazňuje, že způsobilost není záležitost černobílá, t.j. buď způsobilý jste anebo způsobilý nejste. Člověk nebývá nezpůsobilý ve všech oblastech svého života, to


| 49


platí zvláště pro lidi s IQ v pásmu lehké mentální retardace. Být nezpůsobilý k jedné záležitosti neznamená automaticky nezpůsobilost k záležitosti jiné. Způsobilost je specifická pro daný úkol a oblast. Je tvořena sérií schopností v různých oblastech života, z nichž některé přítomny jsou a některé ne. Posuzování způsobilosti by mělo být specificky “šito na míru určitému kontextu a účelu“. Na posouzení tak komplexní a nejasně definované záležitosti,jako je způsobilost, nestačí jenom názor jednoho odborníka, který provede povrchní, zběžné, rutinní vyšetření a na jeho základě se vyjádří k této záležitosti, a navíc se většinou ani na problematiku lidí s mentální retardací nespecializuje. Aby byla způsobilost odborně co nejlépe posouzena, je třeba tým odborníků, kteří mají odbornost v hodnocení lidí s mentální retardací, např. psychiatr, psycholog, speciální pedagog, logoped, pracovní terapeut a sociální pracovník. Na základě jejich posudků, můžeme dojít k objektivnějšímu pohledu na závažnost mentální retardace, lépe vytipujeme ty specifické oblasti, ve kterých bude potřebovat podporu či supervizi a ochranu opatrovníka a také lépe posoudíme míru potřebné podpory či ochrany.


JUDr. Emil Krause

Způsobilost k právním úkonům, řízení o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům (§ 10 občanského zákona, §§ 186 až 191 o.s.ř.) JUDr. Emil Krause, soudce Krajského soudu Praha Pohled na historický vývoj úpravy není jen povinným uvedením do tématu, ale přispívá k pochopení smyslu nezbytného zákonného opatření umožňujícího zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Právní úprava platná v českých zemích od roku 1811 se v podstatě zachovala do dnešních dnů bez velkých revolučních změn. Dokonce, přes dnes nepřijatelnou jadrnou terminologii používanou zvláště v českém překladu obecného zákoníka občanského z roku 1811 se zdá, že původní úprava vyjadřovala smysl zdařileji. § 21 o.z.o. zněl doslova: „Ti, kdož pro nedostatek let, pro vady duševní, nebo pro jiné okolnosti záležitostí svých sami spravovati nemohou, postaveni jsou pod zvláštní ochranu zákonů. Jsou to děti, které nedosáhly 7. roku; nedospělí, kteří 14. a nezletilí, kteří 24. roku nedokonali; též zuřiví, šílení a blbí, kteří rozumu buď zcela užívati nemohou, anebo alespoň s to, aby poznali, co z činů jejich vzejíti může; dále ti, jimž soudce jakožto vyhlášeným marnotratníkům spravováni jejich jmění zakázal; konečně osoby nepřítomné a obce“. Podobně § 270 o.z.o. ustanovoval, komu má být zřízen opatrovník, tedy zletilým, když v šílenství nebo v blbost upadnou … někdy i hluchoněmým. Taktéž § 273 o.z.o. se vyjadřoval obdobně. Zajímavé bylo ustanovení platící pro hluchoněmé, kterým mohl být zřízen opatrovník pouze s jejich souhlasem (§ 275 o.z.o.). § 273 o.z.o. dával směrnici „kdo za šílence nebo za blbce pokládán být může“. Zajímavé je, že zákon vyžadoval bedlivé vyšetření chování a vyslyšení lékařů (plurál!!!) k tomu zřízených. Zajímavé je, že autoři komentáře k současně platnému občanskému zákonu (Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol.: C.H.Beck, Praha 2006) považují text § 21 o.z.o. z roku 1811 za text významný pro výklad a používání dnešního ustanovení § 10 občanského zákona. Snad je to vše dokladem toho, že v použitých výrazech, resp. v dikci a terminologii není základní problém. V této souvislosti je třeba upozornit na zevrubný výklad použitý Ústavním soudem, pokud jde o účel a smysl úpravy v rozhodnutí ÚS č. 2/2006. Sebedokonalejší právní předpis, ať hmotněprávní či procesní nezajistí, aby nedocházelo ke zneužití těchto předpisů. A naopak mnohdy předpisy pouze rámcové, jsou-li uplatňovány kvalitními soudci, kvalitními advokáty a kvalitními lékaři, zajistí spravedlivé a lidské řešení problematiky. Hříchy, ke kterým v řízení týkajících se způsobilosti k právním úkonům docházelo v minulé době, byly vesměs způsobeny formálním pojetím procesních i hmotněprávních předpisů. Tento stav přetrvává. V tomto směru šlo o zřetelně formální přístup k procesním institutům, jako


| 51

Způsobilost k právním úkonům, řízení o zbavení nebo omezení způsobilosti ...

je procesněprávní účastenství vyšetřovaného v řízení, role procesního opatrovníka a zejména pak plnohodnotná účast samotného vyšetřovaného a jeho seznamování s průběhy a výsledky řízení, zvláště pokud jde o doručování soudních rozhodnutí. Hluboký význam prakticky čerstvě novelizovaného ustanovení § 187 o.s.ř., zejména význam procesního zastoupení opatrovníkem – advokátem, je zřejmý. Byl vyvolán až kritickou formálností zakořeněné praxe ustanovovat opatrovníky vyšetřovaných právní čekatele. Proto je novela účinná od 1. 8. 2005 zakládající ustanovování opatrovníka z řad advokátů tak významná. Formálnost provázela též obligatorní výslech vyšetřovaného. Často lze odhalit chybnost podkladů použitých ve znaleckém posudku právě pomocí výslechu vyšetřovaného. Nešvary se vyskytují stále i ve znaleckých posudcích. Jde zejména o paušální doložky o nevhodnosti doručování písemností vyšetřovanému a nevhodnosti výslechu vyšetřovaného. Praxe se ale ustálila i na tom, aby znalec – psychiatr stanovil míru, v jaké vyšetřovaný je schopen činit právní úkony. Soudy potom po hříchu bez úvahy přejímají tuto míru do svých výroků o omezení způsobilosti k právním úkonům. Vznikají tak výroky zcela neurčité a nejasné. Tím přecházím k problematice výroků o omezení způsobilosti k právním úkonům. § 10 odst. 2 občanského zákona stanoví, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, a nebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Troufám si odhadnout, že naprostá většina podle tohoto ustanovení vydaných rozsudků je vadná, neurčitá a nevyložitelná. Vážný problém je totiž ve výčtu omezení. Lze je stanovit negativním i pozitivním způsobem. Přirozeným zájmem osoby zbavované způsobilosti k právním úkonům, resp. omezované, odpovídá spíš negativní výčet. Především je přesnější. Tento negativní výčet odpovídá i více ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 2 odst. 4 Ústavy (zásada, co není zakázáno, je dovoleno). Omezení by mělo být vyjádřeno pouze v oblasti hmotněprávní, nikoliv v oblasti procesní. Je třeba mít na zřeteli, že omezení je třeba vyslovit v oblasti práva občanského, obchodního i pracovního. Pracovní právo má svá vlastní ustanovení o omezení zaměstnance ve způsobilosti (§ 12 Zákoníku práce). Zcela specielní je úprava, pokud jde o právo rodinné. Problematika je řešena § 14 Zákona o rodině. (Manželství osoby zbavené způsobilosti – neplatné, neplatnost bude vyslovena vždy. Manželství osoby omezené ve způsobilosti – možno uzavřít jen s povolením soudu, neplatnost se vyslovuje jen na návrh a jen tehdy, nedovoloval-li duševní stav uzavření manželství). Bylo jednoznačně judikováno, že je v rozporu se zákonem stanovit neschopnost samostatného jednání před soudy a úřady (problém kverulace). Otázky nákladů řízení řeší § 191 o.s.ř. Náklady řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům, o omezení ve způsobilosti k právním úkonům, jakož i navrácení způsobilosti platí stát. Neplatí však náklady právního zastoupení s výjimkou případů uvedených v § 30 odst. 2 o.s.ř. To je třeba vykládat tak, že výjimka se vztahuje i na ustanovení dle § 187 odst. 1 o.s.ř. Náhrada nákladů se stanoví podle vyhlášky 177/96 Sb. (mimosmluvní odměny).


JUDr. Helena Tomišková

Právní úprava a etika zastupování lidí s duševní poruchou JUDr. Helena Tomišková, advokátka Právní úprava ochrany osob s duševní poruchou sahá do daleké minulosti. Tak např. za dob Rakousko-Uherska existoval tzv. zákon o zbavení svéprávnosti č. 207/1916, který obsahoval velmi podrobnou úpravu této oblasti. Současná právní úprava ochrany osob, které nejsou schopny samy se zastupovat mimo jiné i pro duševní poruchy a onemocnění se v mnohém jeví jako kusá a nedokonalá a tím i ne vždy správně pochopená a v praxi aplikovaná. Základní právní úprava vychází z Listiny základních práv a svobod, zejména jejích článků 1, 5, 10, 36, 37, 38. V listině je vyslovena zásada, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a každý je způsobilý mít práva. To platí i v případě, že v důsledku duševního postižení z jakéhokoli důvodu je schopnost občana rozhodovat o svých záležitostech v různé míře omezena. Institut omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu, upravený v občanském zákoníku v ust. § 10 je opatření, jehož cílem je poskytnout právní ochranu osobám, které pro nedostatek rozpoznávací a určovací schopnosti nejsou způsobilé obstarávat své záležitosti vůbec anebo náležitě. Rozhodnutím o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům se zcela mění právní postavení občana a soud jej nemůže vydat se zpětnou účinností. Právní úkony, k nimž není někdo způsobilý, jsou bez dalšího neplatné. Naproti tomu právní úkony toho, kdo trpí duševní poruchou, ale jeho způsobilost k právním úkonům nebyla omezena ani jí nebyl zbaven, je nutno posuzovat podle ust. § 38, odst. 2 obč. zák. o neplatnosti právních úkonů v samostatném řízení. Osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, soud ustanoví opatrovníka podle ust. § 27, odst. 2 a 3 obč. zák., který za ni bude jednat v mezích, ve kterých ona sama není způsobilá. Zbavit nebo omezit osobu ve způsobilosti k právním úkonům je oprávněn pouze příslušný soud a zásadně na základě řízení o způsobilosti k právním úkonům. Na řízení samotné se vztahují jak obecná ustanovení o. s. ř., tak zejména zvláštní ustanovení obsažená v hlavě 5., § 186 až 191 o.s.ř. Nutno zdůraznit, že v průběhu let doznala tato speciální úprava změny k lepšímu ve prospěch osob, o jejichž způsobilosti soud jedná. Naposled se tak stalo novelou o.s.ř. č. 205/2005 Sb. účinnou od 1. srpna 2005. V tomto směru vzrostla i úloha advokáta, neboť novela zakotvila právo osoby, o jejíž způsobilosti k prvním úkonům se jedná (s užitím nové terminologie jde o „vyšetřovaného“), zvolit si pro


| 53


zastupování v řízení zástupce, o čemž musí být vyšetřovaný jakož i o dalších svých právech poučen. Pokud si vyšetřovaný svého zástupce nezvolí, je soud povinen ustanovit mu opatrovníka pro řízení z řad advokátů. Velmi významnou se jeví skutečnost, že právo vyšetřovaného zvolit si zástupce má i ten vyšetřovaný, který byl již pravomocně zbaven nebo omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, a v novém řízení se domáhá přeměny nebo vrácení způsobilosti. Až do účinnosti novely o.s.ř. provedené z. č. 205/2005 Sb. takové právo vyšetřovaní neměli. Do té doby osoby, o jejichž způsobilosti k právním úkonům bylo jednáno, musely být rovněž zastoupeny opatrovníkem pro řízení, ale dosavadní soudní praxe spočívala v tom, že soud ustanovil jako procesního opatrovníka většinou některého zaměstnance soudu (zpravidla soudního čekatele) nebo v menší míře orgán obce. Tato praxe byla formalistická, často kritizovaná, neboť opatrovník nehájil zájmy vyšetřovaného intenzivně tak, jak je povinen každý advokát hájit zájmy svého klienta, ať už jako zástupce zvolený nebo ustanovený. Ustanovování opatrovníka ex offo v řízení o způsobilosti k právním úkonům z řad advokátů, je tak nejvýznamnější změnou v této oblasti právní úpravy. Rozhodování o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům je velmi závažným zásahem do osobního statusu fyzické osoby a nová úprava tuto skutečnost reflektuje tím, že výrazně zamezuje ryze formálnímu zastupování v řízení podle ust. § 186 a násl. o.s.ř. Podle zákona o advokacii č. 85/1996 Sb. a podle pravidel profesionální etiky advokáta (etický kodex) je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, při výkonu advokacie jednat čestně s svědomitě, uplatnit v rámci všech zákonných prostředků v zájmu klienta vše, co podle svého uvážení pokládá za prospěšné. Stejnými pravidly je advokát povinen se řídit ať už jeho klientem v řízení o způsobilosti k právním úkonům je sám vyšetřovaný nebo navrhovatel odlišný od vyšetřovaného (např. příbuzní, zdravotnické zařízení, ústav sociální péče apod.). Advokát je při zastupování povinen respektovat vůli zastoupené osoby a řídit se jejími pokyny. Z této zásady platí jediná výjimka, kdy advokát není pokyny klienta vázán, a to pouze v tom případě, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem (etickým kodexem). O tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle pravidel etiky není advokát pravdivost nebo úplnost skutkových informací poskytnutých klientem oprávněn bez jeho souhlasu ověřovat. Pokud má o pravdivosti nebo úplnosti důvodnou pochybnost, poučí klienta o možných právních důsledcích použití takové informace. Při zastupování osob duševně nemocných může být na advokáta kladen zvýšený nárok zejména v oblasti přístupu a způsobu komunikace s klientem ohledně zjištění skutečné vůle klienta. Pokud je komunikace obtížnější měl by advokát využít spolupráce s tlumočníkem nebo jiným prostředníkem, který je schopen projevu vůle zastupovaného klienta porozumět. Při zastoupení vyšetřovaného by advokát měl mít na paměti, aby v řízení bylo důsledně uplatněno právo klienta vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, pokud je toho podle přesvědčení advokáta klient schopen, jak každému zaručuje čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Ne vždy bylo toto právo vyšetřovanému umožněno, přestože od výslechu může soud upustit jedině nelze-li tento výslech provést vůbec nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Přestože posudek znalce je v tomto řízení nezbytným a velmi závažným důkazem, nemůže být důkazem jediným a proto kromě výslechu vyšetřovaného by měl advokát navrhovat provedení dalších



důkazů tak, aby byly skutečně spolehlivě zjištěny všechny skutkové okolnosti, které mohou mít na konečné právní posouzení vliv. Důkazy by tak měly směřovat k zjištění, jak si vyšetřovaný počíná při obstarávání svých základních potřeb a své domácnosti, při hospodaření s penězi, jak se projevuje v kontaktu s nejbližším okolím a při zvládání svých životních situací. Taková zjištění lze učinit v rámci sociálního šetření, kdy bude soudem vyslechnut sociální pracovník nebo osoba, která vyšetřovanému sociální služby přímo poskytuje, případně i pracovník zařízení, kde je vyšetřovaný umístěn. V rámci znaleckého zkoumání je velmi důležité zadání znalce, které by mělo směřovat k jednoznačnému vyjádření, jak konkrétně diagnóza vyšetřovaného ovlivňuje jeho rozumové a volní schopnosti. Advokát jako součást justičního systému by tak měl v maximální možné míře přispět k tomu, aby výsledkem řízení bylo takové rozhodnutí, které v tom konkrétním případě zasahuje do základních lidských práv dotčené osoby pouze v zájmu její ochrany v nejnutnější míře. V minulosti se vyskytovaly případy, kdy osoby s duševní poruchou, zejména ty s mentálním postižením, byly paušálně zbavováni způsobilosti k právním úkonům jen proto, že byly umístěny v ústavu sociální péče. Občanský soudní řád pamatuje ve svém ust. § 186, odst. 2 i na možnost zneužití institutu řízení o způsobilosti k právním úkonům v podobě zjevně bezdůvodných, resp. šikanózních návrhů třetích osob. Aby k takovým návrhům nedocházelo, může soud v případech kdy nepodal návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotnické zařízení uložit usnesením navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařské vysvědčení o duševním stavu osoby, o jejíž způsobilost k právním úkonům se jedná. Pokud v této lhůtě není lékařské vysvědčení předloženo, soud řízení usnesením zastaví. Proti tomuto unesení je odvolání přípustné. Podání bezdůvodného návrhu má pro navrhovatele důsledky v oblasti materiální sféry. Ustanovení § 191, odst. 2 o.s.ř. zakotvil zásadu, že ten, kdo zjevně bezdůvodný návrh na zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podal, je povinen nahradit újmy, které vyšetřovanému, jeho zástupci, opatrovníkovi pro řízení a státu řízení vznikly. Újma je jistě širším pojmem než jinak užívaný pojem náklady řízení a představuje veškeré újmy penězi vyjádřitelné, které vyjmenovaným subjektům vznikly. Na druhé straně zákon pamatuje i na případy nedůvodných a stále se opakujících návrhů osob zbavených nebo omezených ve způsobilosti k právním úkonům, které se mohou domáhat vlastním návrhem vrácení způsobilosti k právním úkonům. Tak ust. § 186, odst. 3 o.s.ř. stanoví, že pokud soud návrh podaný posuzovanou osobou zamítne a nelze-li očekávat zlepšení jejího zdravotního stavu, může soud rozhodnout, že právo podat opětovný návrh touto osobou jí po přiměřenou dobu nepřísluší. Novela o.s.ř. provedená z. č. 205/2005 Sb. rapidně snížila délku přiměřené doby, a to z původních tří let na dobu nejvýše jednoho roku. Novela tak reflektuje na pokrok dosažený v oblasti lékařské vědy a vývoj nových léčiv a tak významně posiluje postavení osob omezených nebo zbavených způsobilosti k právním úkonům. Co se týká nákladů samotného řízení o způsobilosti k právním úkonům má o.s.ř. zvláštní úpravu, a to v ust. § 191, podle kterého náklady tohoto řízení platí zásadně stát (svědečné, znalečné). Stát však neplatí náklady právního zastoupení pokud si vyšetřovaný sám zvolí zástupce. V případě, že opatrovníka pro řízení z řad advokátů ustanoví soud, hradí i náklady tohoto zastoupení stát. Jenom tehdy, lze-li to spravedlivě žádat, přizná soud jejich náhradu proti


| 55


tomu, o jehož způsobilost k právním úkonům šlo. Uvedená úprava vylučuje tak možnost použití jiných ustanovení o náhradě nákladů řízení, zejm. ust. § 142 o.s.ř. Z pohledu advokáta se jeví jeho zastoupení v řízení o způsobilosti k právním úkonům jako ne příliš lukrativní činnost. Tak podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti ĆR č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů v platném znění (advokátní tarif), pokud není dohodnuta smluvní odměna, činí výše odměny v řízení o způsobilosti k právním úkonům 500,- Kč za jeden úkon právní pomoci (vychází z tarifní hodnoty 1.000,- Kč dle ust. § 9, odst. 2 AT) a k tomu přísluší náhrada hotových výdajů, cestovné a náhrada za promeškaný čas. Stejná výše odměny je stanovena ve věcech opatrovnických. Jak už bylo zmíněno výše, jednají za osoby, kteří nejsou způsobilí k právním úkonům, jejich zákonní zástupci. V případě osoby omezené nebo zbavené způsobilosti je zákonným zástupcem soudem ustanovený opatrovník. Ten zastupuje takovou osobu v těch úkonech, k nimž není způsobilá. Opatrovníka ustanovuje předseda senátu usnesením vydaném v řízení opatrovnickém dle ust. § 192 až § 193 o.s.ř. V usnesení o ustanovení opatrovníka uvede soud i rozsah opatrovnických práv a povinností. Při rozhodování o tom, koho má soud ustanovit opatrovníkem osoby zbavené nebo omezené ve způsobilosti k právním úkonům, je třeba dát vždy přednost příbuzným takové osoby, případně jiným fyzickým osobám, které splňují podmínky pro ustanovení opatrovníkem a souhlasí s touto funkcí. Opatrovníkem může být tedy i advokát. Pokud není fyzické osoby, která by byla schopna a ochotna funkci opatrovníka vykonávat, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, tedy obec nebo město, popř. jeho zařízení, pokud má právní subjektivitu. Jde o tzv. veřejného opatrovníka. Opatrovníkem nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance. Pokud se v průběhu výkonu opatrovnictví dostane stálý opatrovník do kolize zájmů s opatrovancem je v takových případech nutno ustanovit tomu, kdo sám nemůže činit právní úkony, zvláštního (kolizního) opatrovníka, jehož činnost je omezena pouze na ty právní úkony, jichž se kolize týká a provedením těchto úkonů jeho funkce končí. Nutno dodat, že přijetím zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách se ústavy sociální péče jako opatrovníci tam umístěných klientů dostaly do kolize zájmů se zájmy klientů, a proto v režimu tohoto zákona by neměly být nadále opatrovníky, přestože tuto funkci vykonávaly leckdy lépe než opatrovníci ostatní. Funkce opatrovníka se může týkat mimo povinnosti zajistit základní životní potřeby opatrovance i správy jeho záležitostí, včetně správy jeho majetku. V obč. zákoníku není obsažena podrobnější úprava povinností opatrovníka při správě majetku opatrovance. Zákon se omezuje v ust. § 28 na stručnou úpravu, podle které, pokud nejde o běžnou záležitost při správě majetku opatrovance, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Kritérium pro rozlišení co je běžnou a neběžnou záležitostí zákon nestanoví. Běžnou záležitostí je zpravidla myšleno takové nakládání s majetkem, které je považováno za obvyklé a pravidelné jako je placení daní a poplatků, běžná údržba, přijímání běžných plnění. Naproti tomu neběžnými jsou záležitosti, které dotýkají podstaty majetku, dispozice s majetkem jako je převod nemovitostí, její zatížení zástavním právem nebo věcným břemenem, odmítnutí dědictví opatrovance apod. V souladu s ust. § 193 o.s.ř. soud dohlíží na správu majetku vykonávanou opatrovníkem a povinnosti opatrovníka podávat soudu zprávy o své činnosti. V zavedené soudní praxi se to



děje zpravidla prostřednictvím dotazníku, který soud zasílá k vyplnění opatrovníku jedenkrát ročně. O pravdivosti opatrovníkových informací se soud příliš nepřesvědčuje. Dohled soudu nad činností opatrovníka se jeví jako spíše formální a ne příliš dostatečný, jak by v rámci systému ochrany osob, které nejsou schopny samy se zastupovat, státu příslušelo. Ať už je právní úprava dané problematiky dokonalá či nikoliv, bude vždy záležet na všech zúčastněných subjektech, jakým způsobem budou konkrétní ustanovení aplikovat a jaký přístup v řízení o způsobilosti k právním úkonům zaujmou k osobám, o jejichž způsobilost jde. Všichni bychom však měli mít na paměti, že smyslem úpravy je ochrana těchto osob v míře nejnutnější. Duševní porucha není výjimečná záležitost a může postihnout kohokoliv, tedy i nás a naše nejbližší.


| 57

Mgr. Ivan Kolář

Občanské poradny a jejich zkušenosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům Mgr. Ivan Kolář – Občanská poradna Praha Úvodem několik informací o občanském poradenství a Občanských poradnách, které mohou být pro zúčastněné (dosud neznámým) partnerem: Historie občanských poraden v České republice začíná vlastně historií občanských poraden (Citizens advice bureau – CAB) ve Velké Británii. Z toho vyplývá, že idea občanského poradenství je idea převzatá. CAB vznikly v roce 1939 na počátku II. Světové války, kdy se v Británii rozvrátily ze dne na den všechny dosavadní jistoty a životní zvyklosti. Muži odcházeli do armády, rodiny zůstávaly bez (velice často) jediného živitele, ženy musely najednou vyřizovat věci o které se doposud nemusely starat a postupem času se zapojovaly do válečné ekonomiky, rodiny se rozdělily – děti byly z ohrožených oblastí evakuovány na sever, docházelo ke změnám legislativy, atp. Na to reagoval tradiční britský smysl pro občanskou odpovědnost a solidaritu, a tak se našla stále se rozrůstající skupina osob, která dobrovolně, bezplatně a každému poskytovala rady v obtížných životních situacích tak, jak je přinášel čas. Zpočátku se jednalo zejména o vysloužilé odborníky – právníky, státní úředníky, atd. Obrovský zájem o tento typ poradenství a jeho potřeba způsobily, že se do této činnosti zapojovalo stále více občanů, laiků v odborných otázkách, a po počátečních obavách se ukázalo, že to funguje. Fungovalo to i proto, že zkušenosti přinesly poznatek, že nestačí jen jedna odbornost. Objevovaly se kumulované problémy, které vycházely na povrch až po delším rozhovoru. Umění naslouchat problémům ostatních, objevit v nich to podstatné a následné řešení konzultovat s odborníky, předurčilo další podobu občanského poradenství, jeho směrování a rozvoj až do současné podoby. Po skončení války se ukázalo, jako nezbytné, aby zde i nadále existovaly nezávislé instituce, které budou občany informovat o jejich právech a povinnostech, budou jejich průvodci v ať již více či méně obtížných životních situacích a svou nestranností v případných sporech budou lidem poskytovat informace o reálných možnostech jejich řešení. Bezplatnost poskytovaných služeb pak umožnila jejich využívání všem bez rozdílu a princip zachovávání anonymity klienta odstranil případné psychické bariéry návštěvy CABs. Síť poraden se tak dále rozšiřovala až do dnešního stavu kdy v Anglii a Wallesu existuje přes 1400 poraden (skotské CABs mají vlastní síť). Občanské poradny se ve Velké Británii staly již nedílnou součástí tzv. „životního stylu“ občanů, a to nejen z pohledu uživatele služeb, ale i jako cíl občanů, kteří mají zájem vykonávat dobrovolnické aktivity. V této souvislosti je třeba konstatovat, že CABs si za dobu 67 let své


| 59

Občanské poradny a jejich zkušenosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům

existence získaly respekt a důvěru, a to nejen od veřejnosti, ale i ze strany státních struktur a samosprávy. V České republice vznikly občanské poradny v roce 1997 za podpory britského Know How fondu a převzaly celou metodiku práce s klientem od CABs. Síť poraden se postupně rozrůstala po celé republice a v současnosti jich funguje kolem šedesáti. Základní ideou občanského poradenství je umožnit volný a svobodný přístup každého občana k informacím o jeho právech a povinnostech ve všech oblastech každodenního života. Tato idea přímo vychází z pojetí základních práv a svobod demokratického světa, tj. z principu, že nikdo nesmí být postihován, poškozován, či jinak znevýhodňován tím, že není obeznámen se složitým fungováním práva (které v demokratické společnosti složité je) a nepřehlednou legislativou (která zvláště v našich „pionýrských“ poměrech nepřehledná je – viz tzv. „legislativní smršť“ a s tím spojené zmatky). Zjednodušeně lze říci, že se v případě občanského poradenství jedná o bezplatné právní poradenství se zdůrazňovaným principem „občan radí občanovi“. Jak se Občanské poradny s takovouto „zakázkou“ vyrovnávají ? Tématický záběr (rozsah) služeb Občanských poraden je skutečně velice široký. Zahrnuje prakticky všechny oblasti zájmu a potřeb občanů. Je skoro jednodušší vymezit čím se tento typ poradenství nezabývá: je to daňové poradenství (v tom rozsahu jak jej aplikují specializovaní daňoví poradci) a poradenství investiční. Často se objevuje názor, že občanští poradci nemohou kvalifikovaně radit v tématech na které nejsou odborníci (a oni opravdu většinou odborníci nejsou). Občanské poradny (a poradci) ale mají k dispozici dokonalý informační systém, který se skládá z informační databáze zpracované a aktualizované odborníky na jednotlivé tématické okruhy, automatizovaného systému právních informací a odborné literatury. Kromě toho, že poradci jsou vyškoleni jak se v tomto systému orientovat a jak jej aplikovat, spočívá jejich hlavní dovednost v komunikačních dovednostech, resp. v umění jak vést poradenský rozhovor, při němž zjišťují skutečnou podstatu klientových problémů a posuzují možné varianty jejich řešení ve vztahu ke klientovým potřebám a možnostem. Vzhledem k tomu, že Občanské poradny nejsou krizová centra, nejsou poradci stresováni časovou naléhavostí řešení a mají dostatečný čas na získání potřebných informací k tématu (případně na konzultaci s odborníkem). Rozsáhlá je rovněž klientela Občanských poraden. Klientem může být každý občan bez ohledu na jeho pohlaví, věk, sociální postavení, tělesný či psychický handicap, světonázorové či politické přesvědčení, atd. Nezkoumá se naléhavost problému či potřebnost jeho řešení. Tento postoj ke klientům vyplývá z toho, že naléhavost a potřeba je věc velice subjektivní a hodnotit jejich oprávněnost a míru je obtížné a v určitém směru i diskriminační. S obecného pohledu sebemenší či nevýznamný problém může mít pro konkrétního člověka zásadní význam a může mu způsobovat velké trauma. Jako na poněkud rozporuplnou se často nahlíží skutečnost, že poradci nezkoumají věrohodnost výpovědi klienta. Jedná se zejména o kauzy duševně nemocných lidí kde se mohou vyskytovat v příběhu bludy, halucinace, či jinak zkreslená informace. Při práci s těmito klienty vycházíme z předpokladu, že mají právo prezentovat své vidění světa, resp. problému. Stává se tedy, že poradna někdy poskytuje těmto klientům určitý servis při jejich zviditelnění. Jediným omezujícím kritériem takovéto pomoci je posouzení, zda „rozjetí“ kauzy může poškodit klienta, jeho okolí, či protistranu.


Mgr. Ivan Kolář

Často kritizovaným či diskutovaným prvkem bývá i princip bezplatnosti poskytovaných služeb v Občanských poradnách. Proč mají poradny bezplatně pomáhat někomu, jehož sociální postavení je takové, že koupit si službu pro něj není žádný problém? Nebo proč mají za peníze ze státních či obecních grantů asistovat při stížnostech notorických kverulantů či paranoiků? Odpověď souvisí úzce s předchozí otázkou. Občanské poradny poskytují rady všem a ve stejné kvalitě a rozsahu. Pokud by někdo za službu platil a někdo ne, navozovalo by to pocity či domněnky (oprávněné či nikoliv), že pro někoho je rozsah a kvalita služeb vyšší a pro jiného nižší. Placená služba navíc evokuje představu zákaznického prostředí (resp. dodavatelsko-odběratelských vztahů), které do prostředí neziskových organizací (kterými Občanské poradny jsou) nepatří. Z prostředí odborné – právnické – veřejnosti někdy zaznívá obava, zda Občanské poradny nejsou jakousi nekalou konkurencí. Občanské poradny nejsou právními poradnami, a to i přesto, že z velké části pracují s výkladem právních norem. Mnoho problémů občanů totiž pochází z toho, že se dostávají do střetu s neznalostí, výkladem či uplatňováním právních předpisů, nebo jen neumějí právní texty „správně číst“. Pokud bychom pak spojovali činnost Občanských poraden pouze s právním poradenstvím, zužovali bychom silně rozsah jejich činnosti která zahrnuje ve velké míře i „pouhé“ orientování klienta v situaci ve které se ocitl. Přestože je rozsah činnosti Občanských poraden velmi široký (poskytování referenčních informací, vlastní poradenství, pomoc při sepisování různých podání, doprovázení na jednání a vyjednávání ve prospěch klienta), nenahrazují služby advokátů či specializovaných právních poraden, a ani nemají ambice jim konkurovat. Je tomu právě naopak. Stále se rozvíjející a dnes již poměrně častá bývá spolupráce s některými advokátními kancelářemi, právními odbory různých institucí, veřejným ochráncem práv, apod. Komunikační dovednosti a dostatek času na porozumění podstaty problému klienta umožňují občanským poradcům předávat kauzu odborníkům (např. advokátům) v takové formě, kdy je vlastní problém zbaven různého balastu a problémů nepodstatných či zástupných. Rovněž odpadá tréma a ostych klienta před autoritou, kterou pro něj odborník představuje. Důležitým prvkem vzájemné spolupráce jsou také oboustranné konsultace a poskytování si zpětné vazby. Problematika způsobilosti k právním úkonům je v poslední době stále častějším tématem kterým se Občanské poradny zabývají. Rád bych uvedl několik typických zkušeností. První se netýká vlastního soudního řízení, ale toho, jaké právní vědomí veřejnosti o smyslu právní úpravy omezování způsobilosti k právním úkonům. Obracejí se na nás často rodinní příslušníci duševně nemocných či jinak problémových lidí, kteří, většinou z neznalosti nebo na základě přeceňování tohoto právního institutu, chtějí řešit touto cestou majetkové či dokonce vztahové problémy v rodině. Přitom se jedná velmi často o případy, které je možno vyřešit jinými právními postupy a není třeba využívat krajnosti, kterým je zásah do způsobilosti k právním úkonům. Obecně lze v této souvislosti konstatovat, že veřejnost není o podstatě institutu omezení způsobilosti k právním úkonům v dostatečné míře informovaná. Vnímají ji jako jakýsi všelék (nebo jediný možný lék), kterým se nastalé problémy vyřeší a člověk „zbavený svéprávnosti“ se stane neškodnou loutkou snadno ovládanou příslušníky rodiny či úřední mocí. Poté, co je podrobně seznámíme s tím, co omezení způsobilosti k právním úkonům v praktickém životě znamená, často upustí od svého záměru a snaží se hledat jiné řešení.


| 61

Občanské poradny a jejich zkušenosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům

Naše zkušenosti ukazují, že neznalost problematiky omezování způsobilosti k právním úkonům se netýká jen řadových občanů, ale své problémy se tak překvapivě čím dál častěji snaží řešit i instituce státní správy a samosprávy. Obvykle se návrhem na omezení způsobilosti snaží minimalizovat práci spojenou s vyřizováním stížností, dle jejich mínění, notorických kverulantů. Informace, že nelze osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům zabránit v tom, aby předkládala své podněty a stížnosti, je pro ně nová a neuvěřitelná. Často jim nezabrání v tom, aby příslušné návrhy na zahájení řízení přesto nepodali. Z našeho hlediska je nepochopitelné, že někteří advokáti jim na základě toho vypracovávají podání k soudům s petitem, že: „XX se zbavuje způsobilosti k právním úkonům spojených s podáváním podnětů a stížností k orgánům státní správy a samosprávy“ (doslovná citace). Ještě méně je pro nás pochopitelná skutečnost, že soudy takovéto návrhy přijímají a často je projednávají i v několik let se táhnoucích řízeních. Další okruh problémů, které pomáháme klientům řešit, se týká opatrovnictví, a to jak při řízení o ustanovení opatrovníka, tak při potřebě změny opatrovníka. Máme zkušenosti, že ustanovování opatrovníků se často děje pouze formálně. Soudy často vůbec nezjišťují, zda bude opatrovník pro svého klienta přijatelný, či zda se opatrovník ztotožňuje s oprávněnými zájmy klienta. Neprověří dostatečně, zda nehrozí střet zájmů. Stále častěji se přímo zúčastňujeme vlastního soudního projednávání případů našich klientů buď jako jejich zmocněnci nebo jako doprovod k jednání. Úroveň soudního jednání z hlediska citlivého a eticky korektního přístupu k vyšetřovanému je velmi rozdílná a nelze ji generalizovat. Negativa, která se při těchto jednáních projevují, vyplývají zpravidla z toho, že někteří soudci přistupují k vyšetřovanému jako k žalované straně. S tím se obtížně vyrovnávají i tzv. „normální“ účastníci řízení, natož pak osoby s určitou formou duševního postižení za situace, kdy se celá kauza zabývá osobními projevy, návyky, postoji a pocity člověka. Při pohledu na statistiku námi sledovaných případů omezování způsobilosti k právním úkonům je zajímavé, že naprostá většina z nich měla takový průběh, že soud prvního stupně způsobilost omezil a odvolací soud případ vracel (i opakovaně) k novému projednání. Při podrobnějším rozboru důvodů proč se věc vracela, a co bylo vytýkáno či doporučováno, se objevovaly nejčastěji následující skutečnosti: – soud nedostatečně zkoumal schopnost posuzovaného zajišťovat si své potřeby, tj. soběstačnost. – nebyly dostatečně prověřována tvrzení o nebezpečnosti posuzovaného sobě či svému okolí, resp. nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky (zpravidla navrhované posuzovaným či jeho zástupcem). – soud nesprávně, či nedostatečně formuloval rozsudek. Kupodivu se stále ještě objevují rozsudky typu „XX se omezuje způsobilost k právním úkonům. (tečka)“ bez jakékoliv specifikace. Jako podstatný nedostatek (či zlozvyk) v řízení o omezení způsobilosti k právním úkonům se nám jeví přeceňování znaleckých posudků z oblasti psychiatrie. Pro značnou část soudců bývá konstatování duševní nemoci u posuzovaného nejdůležitějším kritériem při rozhodování. Přitom tento postup svědčí o určité podjatosti při posuzování tzv. „normálu“ a předem staví posuzova-


Mgr. Ivan Kolář

ného do pozice osoby nižší kategorie. Přitom stejní soudci projednávají majetkoprávní spory, při nichž zcela „psychicky normální“ osoby způsobují újmu sobě a své rodině abnormálním zadlužováním se, nerozlišováním mezi skutečnou realitou a virtuálním obrazem při vnímání reklamy, apod. Rovněž případy, kdy žalovaní pro značné majetkové delikty vůči okolí a společnosti se hájí tím, že nemohli rozpoznat nebezpečnost svého jednání (a jednali tak v dobré víře) nevedou k iniciování řízení o jejich omezení způsobilosti k právním úkonům. Z uvedeného vyplývá, že soudy by více měly zkoumat skutečné projevy a schopnosti posuzovaných a závěry psychiatrických posudků (které často obrážejí pouze momentální stav ovlivněný stresem z vyšetřování) konfrontovat se schopností posuzovaného „fungovat“ v běžných životních situacích. Závěrem musíme konstatovat, že ačkoliv došlo v průběhu času k určitému zkvalitnění řízení o způsobilosti k právním úkonům ve prospěch posuzovaných osob, stále ještě nejsou úplně doceňována jeho specifika a k posuzovaným se nepřistupuje s ohledy, které by vzhledem k jejich postavení byly namístě. Ochrana zájmů těchto osob by vyžadovala minimálně stejná opatření a právní úpravy, jaká požívají např. nezletilí při projednávání jejich postavení v rodině a společnosti.


| 63

Daniel Kaucký

Komunikace s lidmi se zkušeností s duševní nemocí Daniel Kaucký, DiS., občanské sdružení FOKUS Praha Tento text chce stručně představit duševní nemoc způsobem nestigmatizujícího popisu stavů duševní nemoci. Tedy popis stavů které se ve svém projevu proměňují a vytváří dynamický obraz nemoci. Netvoří pevnou pro vždy danou „danost“ nemoci. Další část textu zachycuje možná úskalí v komunikaci s lidmi se zkušeností s duševní nemocí. Poukazuje na projevy v komunikaci, které se mohou četněji v kontaktu s lidmi s duševní nemocí uplatňovat a činit komunikaci méně pohodlnou. Projevy jsou zde kumulovány do sekvencí často obtížných nejen v případě, že nositeli těchto komunikačních „uzlů“ jsou lidé s duševní nemocí. Poslední část tvoří obecné výzvy pro komunikaci, co je možné v komunikaci. Jsou jednoduše formulovány s cílem zdůraznit, že v komunikaci s lidmi s duševní nemocí není nutné používat nějaké speciální metody a strategie. Stavy duševní nemoci Duševní nemoc je skrze diagnostické kategorie běžné v medicínském modelu chápání nemoci často viděna jako něco velmi pevně stanoveného a daného. Ovšem i při rozsáhlé škále těchto kategorií se duševní nemoc vymyká možnosti jednoznačného a vyčerpávajícího popisu. Za diagnózou zůstávají lidé, rozmanití a nespoutatelní do pár pojmů diagnózy. Navíc tyto pojmy často vedou k pojmenování celé lidské bytosti a ne jen k popisu jejich aktuální zkušenosti. Často jednou pro vždy diagnóza duševní nemoci znamená doživotní stigma člověka, který zjednodušeně, „neví, co říká a nelze mu moc věřit“. Zkušenost stavů duševní nemoci není jednoduchá, vytváří složité situace, dotýká se základní lidské nejistoty, že svět je jinak, než se zdá a je běžně vnímán. Perspektiva, která umožňuje chápat duševní nemoc dynamicky, je vidění nemoci jako měnícího se vnitřního stavu. Stavu do kterého je možné se dostat a zase z něj vyjít ven, aniž by nutně musel ulpít na osobě s touto zkušeností jako divná, strach budící košile. Popis stavů duševní nemoci se alespoň z části snaží tuto perspektivu sledovat a zachovávat. Tedy stavy duševní nemoci: vytváří ve svém souhrnném působení a projevech obraz duševní nemoci (nazývaný např. deprese, schizofrenie, neuróza, psychóza…). Duševní onemocnění je tedy pojem, který zahrnuje diagnosticky širokou škálu psychických onemocnění. Tento text se vztahuje na okruh duševních onemocnění, které lze shrnout pod pojem psychóza. Psychotické one-


| 65

Komunikace s lidmi se zkušeností s duševní nemocí

mocnění především ve své akutní fázi zásadně mění způsob, jak člověk prožívá sám sebe, druhé lidi a svět, v němž s nimi žije. jsou často obtížně sdělitelné okolnímu světu. se u člověka projevují například strachem, nejistotou, nedůvěrou, sníženou schopností pozornosti, soustředění, problémy s pamětí, ztrátou osobních hranic, ztrátou bezpečí, pozměněným způsobem vnímání a cítění, rychlé změny a kolísání nálady, nesnadností prožívání sebe, obtížné sebeuvědomování, rozmanitostí představ, nespoutaným myšlením, zážitky vidět, slyšet a jinak vnímat věci ostatním nedostupné. nejsou trvalé, člověk v době duševní nemoci podléhá těmto stavům, ale po jejich odeznění projevy nemoci ve většině mizí. Člověk nezůstává nemocným. se mohou opakovat, opakující se stavy duševní nerovnováhy člověka vysouvají z „běžného“ vnímání reality a činí na něj velký nárok umět s těmito stavy zacházet a předcházet jim. jsou často nesrozumitelné okolí, budí nejistotu, strach, netrpělivost, nemožnost či neochotu navázat s člověkem v tomto stavu komunikaci. Tím se prohlubuje sociální osamělost člověka s touto zkušeností a s ní i větší riziko pohlcení stavy nemoci a bezmoci. Stavy duševní nemoci se stávají nebezpečné spíš pro osobu v těchto stavech, než pro její okolí. se podílí na obtížích v různých oblastech života a to zejména: • v oblasti komunikace a rozvíjení lidských vztahů, • získání a udržení zaměstnání a s ním souvisejícími financemi, • samostatného bydlení • a obecně ve ztrátě orientace v stále rostoucích nárocích běžného života a jeho zabezpečení. Stavy duševní nemoci všichni známe v podobě nevyrovnaností, nervozity a někdy i krizí. Tím můžeme jistě i lépe porozumět potřebě lidské podpory, když naše vnitřní opora ztrácí sílu. Ve vší složitosti, kterou zkušenost se stavy duševní nemoci přináší, jsou platnou zkušeností a součástí života. Lidé, kteří díky nim musí překonávat střet s obecně sdílenou a domluvenou realitou nás mohou svojí zkušeností obohatit. Vyspělost lidské kultury je dána tím, jak dokáže být prostorná pro přítomné projevy života a ne tím, jak vše nevšední umí nepřipouštět a potlačovat. Možná úskalí při komunikaci s lidmi se zkušeností s duševní nemocí Předně stojí za to říct, že zkušenost s duševní nemocí nevede nutně k níže uvedeným úskalím v komunikaci. Tato úskalí se mohou projevit, ale také nemusí. Mohou se objevit s větší četností a intenzitou a to ještě spíš v případě, kdy stav duševní nemoci má aktuálně převahu nad člověkem, kterému se děje. Stav mezilidské komunikace obecně nemá daleko od stavu silničních komunikací, žádná chlouba. Není uspokojivý. Málo která silnice je bez slepenců, děr a nebezpečných zákrut. Rychlostí silnice a dálnice zase nejsou bez havárií byť se zdají přehledné, jízda po nich brání všímat si okolní krajiny. Ten komu se dějí vnitřní komplikace se i v komunikaci může složitě projevovat. Dokážeme my, kterým se zrovna nedějí, komunikovat lépe? Jsme dovednější ve vyjadřování, umíme komunikačně jezdit a řídit plynule a bez zádrhelů? Dovedeme vybrat i zaváhání těch, kterým do cesty vlastní mysli vnikly překážky omezující


Daniel Kaucký

jejich schopnost řídit? Není to tak, že někdo komunikuje špatně, komunikuje jinak a je na nás to rozpoznat. Zvládnout to, co druhý zrovna nemůže. Být připraveni vést komunikaci v oboustranný prospěch. Nemusí nám být tak vzdálené to, co se za úskalí v komunikaci může v jisté podobě dít i nám: Složité, nesrozumitelné vyjadřování, postrádající pro posluchače logiku („náledí v létě“) Zabíhavé mluvení v širokých souvislostech („od Inků přes dálnici až po rozmnožování hmyzu“) Naléhavost v projevu, hodně slov a rychlé tempo („kulomet“) Opakování se („kolotoč“) Zamlklost, uzavřenost do sebe („slova by se nedořezal“) Odevzdanost („dělejte, co myslíte,Vy to víte nejlépe“) Strach a nedůvěra („to se mi vymstí“) Obavy až přesvědčení že se nedá nic udělat („zmar jen zmar“) Podezřívavost („možná vám to o mne už někdo řekl“) Vztahovačnost („to jste teď říkal o mně“) Sebeobviňování až trestání se („za vše mohu já“, zasloužím si to nejhorší“) Obviňování („všichni jsou grázlové“) Sebepodceňování („to já nikdy nedokážu“) Sebestřednost („vše se děje kvůli mně“) Nesoudnost („co to říkáte, to přeci musí být takhle“) Nechápavost („nevím, co mi říkáte, co tím myslíte“) Arogance ( „Vy jste mi tedy právník“) Příklonnost („jste nejlepší, Vy mi určitě pomůžete“) Co je možné v komunikaci V komunikaci je možné mnohem víc, než si obvykle připouštíme. Navíc panuje dojem, že s někým se musí mluvit nějak jinak. Snad používat určité triky, obchvaty až chvaty, nemluvit otevřeně, zastírat, aby se něco nestalo, abychom se někoho náhodou nedotkli nebo mu snad neublížili. To jsou často omluvy toho, že komunikovat otevřeně a uvolněně vlastně neumíme. Není divu, že právě proto se s druhým nemůžeme domluvit a způsobujeme v něm a v sobě víc napětí, než je nutné. Ano, s člověkem, který se aktuálně ocitá ve složité vnitřní situaci, je možné se bavit jako s kýmkoli jiným. Co je jiné, že si nelze dovolit to, co nám v komunikaci víceméně prochází. Strach se zeptat, neposlouchat, nebýt dostatečně pozorný, čitelně neprojevovat sebe, být nesrozumitelný, pospíchat, nebrat ohledy, domýšlet si, neprozradit se, že nevím, nemít svůj názor, ničemu se nedivit, všemu rozumět, všechno vědět a o nic si neříct atd. Při komunikaci je možné: Nebát se jí, nebát se, že se někoho dotknu, řeknu, co se nehodí Projevit zájem o partnera v komunikaci Říkat, co si myslíte a cítíte v sobě (ne co si asi myslí a cítí druhý!!!) Nerozumět tomu, co partner říká, ani on Vám nemusí rozumět Nepopírat, ani nepotvrzovat to, co mám jinak


| 67

Komunikace s lidmi se zkušeností s duševní nemocí

Odmítat, ne partnera, ale případně způsob a téma rozhovoru Přiznat se, že Vám něco přijde divné, ne jen pro sebe si myslet, to snad není možné Neshodnout se, je možné mít na věc odlišný názor Nevěřit, ale ověřovat, doptávat se, nenechat nic k domýšlení si Divit se, ne všechno je samozřejmost, mohou se dít divné věci Zlobit se, nemusím mít nekonečnou trpělivost, mohu se naštvat, ideálně na to, co se děje, ne na toho, s kým mluvím Zastavit partnera v řeči, dát si čas, vyznat se v řečeném, udělat si prostor pro sebe Sdělovat, co potřebuji, vím, co potřebuji, abych mohl být k dispozici druhému Mít svůj názor, názor není jediná pravda, jde o vlastní pohled na věc.


Mgr. Robert Kaňka

Současná právní úprava institutu opatrovnictví v ČR (hmotněprávní i procesní) , její lidskoprávní souvislosti Nedostatky právní úpravy a aplikační praxe, výhledy do budoucna Mgr. Robert Kaňka, advokát, Advokátní kancelář Uhlíř, Homola & společníci, Praha

Obsah: 1.

Pojem opatrovnictví a jeho lidskoprávní kontext 1.1. Obecné poznámky – společenský význam tématu a funkce právní úpravy 1.2. Institut opatrovnictví a historický exkurs 1.3. Ústavní a mezinárodně právní dimenze opatrovnického řízení

2.

Nástin zákonné úpravy opatrovnictví 2.1. Hmotné právo 2.2. Procesní právo – opatrovnické řízení dle o.s.ř.

3.

Několik poznámek k současné aplikační praxi a možnostem legislativních úprav 3.1. Hmotněprávní aspekty 3.2. Procesněprávní aspekty


| 69

Současná právní úprava institutu opatrovnictví v ČR ...

1.

Pojem opatrovnictví a jeho lidskoprávní kontext

1.1. Obecné poznámky - společenský význam tématu a funkce právní úpravy S institutem opatrovnictví se setkávají především duševně nemocní (osoby trpící duševní poruchou), kteří patří mezi znevýhodněné skupiny obyvatelstva, na jejichž ochranu a za účelem posílení jejich společenského postavení jsou přijímána různá opatření, včetně legislativních. Duševně nemocní mohou mít nedostatek sociálních dovedností, obtížně komunikovat nebo neobvykle nakládat s majetkovými hodnotami, a tak se určitým způsobem vyčleňovat z většinové společnosti. Duševní nemoc má, za stávající společenské situace, na jedince i na jeho blízké okolí řadu negativních dopadů - od sociálních (tabuizace problému, sociální izolace, celková stigmatizace) až po ekonomické (podprůměrné příjmy, zejména při zohlednění úrovně důchodového zabezpečení). Účinek těchto dopadů je navíc znásoben jejich vzájemnou provázaností a spolupůsobením (tzv. synergický efekt). Právo per se není s to kompenzovat přirozenou, tj. faktickou nerovnost mezi lidmi. Nicméně v demokratických právních státech je jednou z funkcí práva vytvoření rovného právního postavení všech a zabezpečení co možná nejširšího a nejefektivnějšího přístupu k soudům, který do značné míry podmiňuje realizaci a ochranu subjektivních práv jedince. Právní úprava postavení duševně nemocných může být jedním z klíčových nástrojů přispívajících k ochraně jejich práv. Přestože vlastní podstata právní regulace spočívá ve hmotném právu, je kvalitní procesní úprava podmínkou sine qua non realizace hmotněprávních norem a spravedlivost procesu je tak předpokladem spravedlivého výsledku. Mezi právem hmotným a procesním je vztah účelu a prostředku. Jinými slovy, ústavněprávní kautela směřující k zaručení osobní svobody jednotlivce ztrácí na významu, není-li po procesní stránce náležitě upraven způsob jejího účinného prosazení či kontroly jejího omezování. Navíc se zdá, že v důsledku vývoje právních úprav (a právních kultur obecně), nabývají procesní úpravy stále na větším významu. Desintegrace společenských hodnotových schémat jen umocňuje proces byrokratizace práva a proces se stává stejně důležitým jako samotná podstata věci. Za současného stavu právní úpravy je to také především Ústava ČR, Listina základních práv a svobod, evropská Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, které obsahují principiální úpravu otázek vztahujících se k postavení duševně nemocných a pojednávaných na dnešním semináři a na zákonné úrovni je to především občanský zákoník a občanský soudní řád. Jde o materii procesně realizovanou v tzv. řízeních týkajících se osob pod zvláštní ochranou zákona, která jsou na úrovni „jednoduchého“ práva upravena v hlavě V. části třetí o.s.ř. (a to řízení o způsobilosti k právním úkonům dle § 186 an., řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče dle § 191a an. a opatrovnické řízení dle § 192 an.). V tomto příspěvku se omezuji pouze na opatrovnictví, a to jak na jeho hmotněprávní stránku, tak na samotné opatrovnického řízení dle ust. § 192 a 193 o.s.ř. 1.2. Institut opatrovnictví a historický exkurs Již římský Zákon 12-ti desek, nejstarší známá kodifikace římského práva vzniknuvší přibližně v polovině 5 stol. př.n.l., upravoval mimo jiné následky jednání duševně nemocných osob, rozsah jejich právní odpovědnosti nebo opatrovnictví. Římské právo během svého vývoje


Mgr. Robert Kaňka

vytvořilo řadu pravidel a institutů, hmotněprávních i procesních, jejichž funkcí bylo ochraňovat zájmy osob s nedostatečně rozvinutou vůlí anebo schopností tuto vůli odpovídajícím způsobem projevovat. Ohledně právních systémů politických entit v období mezi pádem Říma a vznikem stabilních státních útvarů na evropském území není dostatek bližších poznatků. Je však zřejmé, že řada otázek souvisejících s postavením duševně nemocných, které dnes právně regulovány jsou, tehdy upraveny nebyly a zůstávaly ve své podstatě skutečnostmi mimoprávními (byly řešeny faktickou cestou). Ve středověku a novověku se k jejich řešení obvykle užívalo právních institutů určených primárně k plnění jiných společenských funkcí (např. otroctví, nevolnictví, vrchnostenská správa, otcovská moc, resp. prodloužení otcovské moci). K modernější právní úpravě otázek souvisejících s duševními nemocemi se přistupovalo až v rámci novodobých systémů pozitivního práva v 19.stol. spolu s vývojem obecného zákonodárství, přirozenoprávního učení a současným doktrinálním rozpracováváním pojmu právního státu. Koncept právního státu zpočátku chápaný spíše formalisticky, tj. jako způsob organizace společnosti zakládající se na neosobním panství práva, nabýval postupem času i hodnotových konotací. Spolu s politickými změnami ve společnosti dochází k pozvolnému zvyšování míry pozornosti k ochraně práv znevýhodněných občanů. Všeobecný občanský zákoník z r. 1811 (ABGB) Opatrovnictví bylo tradičním ochranným institutem pro osoby, u kterých se z různých důvodů mělo za to, že nejsou zcela či zčásti schopny nést odpovědnost za následky svého jednání. Mezi tyto skupiny obyvatelstva patřili, a nadále patří i duševně nemocní (dříve šílení a blbí, nebo též choromyslní a slabomyslní). V rakouském právu bylo opatrovnictví zařazeno do skupiny obdobných ochranných institutů jakými byly poručenství a prodloužení moci otcovské (srov. § 187 až 284 ABGB). Do zavedení institutu zbavení svéprávnosti císařským nařízením č. 207/ 1916 ř.z., Řád o zbavení svéprávnosti bylo na duševně nemocné „uvalováno opatrovnictví“ dle ustanovení § 273 ABGB, když podmínkou pro uvalení bylo soudní prohlášení za šíleného či blbého. Předmětem řízení tedy nebylo zjišťování schopnosti činit právní úkony, resp. „samostatně se obstarávati“, ale existence duševní nemoci určité intensity. Procesní úprava tvořící podklad pro uvalení opatrovnictví byla obsažena v § 181 až § 219 nesporného patentu z r. 1854 (viz. zejm. § 219). Příslušný byl okresní soud dle místa trvalého bydliště opatrovance. Řízení bylo postaveno na zásadách oficiality, vyšetřovací a ústnosti (viz. § 2 a § 185 nesporného patentu a § 280 ABGB). Na rozdíl od dnešní úpravy byl nesporný patent poměrně podrobný až kazuistický a opatrovnickým soudům poskytoval zevrubný návod na řešení celé řady procesních otázek opatrovnictví (od postupu při schvalování úkonů opatrovníka až po detailní osnovu obsahu jeho každoročního vyúčtování). Řád o zbavení svéprávnosti z r. 1916 Po přijetí řádu došlo k navázání opatrovnického řízení na pravomocné rozhodnutí o (úplném nebo částečném) zbavení svéprávnosti, jinak se však na procesní úpravě opatrovnictví nic podstatného nezměnilo. Řád nově zavedl institut prozatímního podpůrce pro osoby, o jejichž svéprávnosti se vedlo řízení, nebo které byly podrobeny psychiatrické detenci (§ 8 an. řádu). Prozatímní podpůrce plnil funkci jakéhosi dočasného opatrovníka, když byl v zastoupení oprávněn


| 71


činit i některé hmotněprávní úkony. Ustanovit prozatímního podpůrce mohl soud i bez návrhu. Zákonnou podmínkou trvání funkce prozatímního podpůrce byla „potřebnost jeho ochrany“ pro opatrovance (§ 10 řádu), nebyla-li by již naplňována, soud usnesením prozatímního podpůrce z funkce odvolal. S účinnosti od 1.11.1931 byla zákonem 100/1931 Sb.z. a n., o základních ustanovení soudního řízení nesporného, zavedena nová obecná úprava nesporného řízení (viz výše), když základní pricipy řízení byly zachovány (oficialita a vyšetřovací princip). Použitelnost zvláštních ustanovení nesporného patentu o patrovnickém řízení tímto zůstala nedotčena. Socialistické právo Socialistické právo znamenalo v úpravě opatrovnictví jednoznačně krok zpět a přestože hmotněprávní a procesní úprava obsažená v porevolučním občanském zákoníku a o.s.ř. z r. 1950 nesnesla co do míry propracovanosti srovnání s předchozí platnou úpravou, byla přece jen podrobnější než úprava, která následovala. Občanský soudní řád z r. 1963 a Občanský zákoník z r. 1964 úpravu opatrovnictví maximálně zestručnily, přičemž z procesního hlediska byla pro opatrovnické otázky zvolena konstrukce obdobného použití některých ustanovení vztahujících se k poručenství nad nezletilými (§ 192 odst. 3). Od tohoto stavu jsme na zákonné úrovni během posledních desítek let příliš nepokročili (odhlédnu-li od novelizace ust. § 193 odst. 2 o.s.ř provedené v souvislosti s novelizací zákona o rodině a OZ). Současnost V současném právního řádu České republiky je na zákonné úrovni materie opatrovnictví upravena občanským zákoníkem a o.s.ř. Hmotněprávní opatrovnictví jedním z druhů zákonného a přímého zastoupení, které vzniká na základě rozhodnutí k tomu příslušnému soudu. Koncepčně je třeba opatrovnictví vnímat jako prostředek preventivní právní ochrany zájmů opatrovance, popř. výjimečně jako prostředek k ochranu určitého (zjištěného) veřejného zájmu. Soudem ustanovený opatrovník (zástupce) činí vlastní právně relevantní projevy vůle přímo na účet opatrovance (zastoupeného). Právní úkony opatrovníka je třeba odlišovat od případných právních úkonů opatrovance, samotná právní jednání těchto dvou osob jsou na sobě navzájem nezávislá. Hmotněprávní opatrovnictví se odlišuje od opatrovnictví procesního ve smyslu ust. § 29, § 187 a 191b odst. 2 o.s.ř. (tzv. „opatrovník pro řízení“, neboli „procesní opatrovník“), kterého by za účelem zajištění zastupování a účinné participace na řízení při splnění zákonných kritérií ustanovuje účastníku soud svým rozhodnutím. Procesní opatrovník není oprávněn nezávisle činit za opatrovance jakékoli hmotně právní úkony. Otázky koncepce opatrovnictví bezprostředně navazují na konstrukci zbavování (omezování) způsobilosti k právním úkonům, když obsah vztahu mezi opatrovníkem a opatrovancem je ve vysoké míře předurčen buď přímo zákonnou úpravou důsledků zbavení způsobilosti, nebo obsahem soudního rozhodnutí (v případě omezení způsobilosti). Modality opatrovnictví dnes Hmotněprávní opatrovnictví (dále jen jako „opatrovnictví“) jako jeden z druhů zákonného zastoupení (vedle např. zastoupení nezletilců dle zákona o rodině) může mít několik modalit. Ve vztahu k problematice osob s duševní poruchou připadá v úvahu především opatrovnictví z důvodu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům dle ust. § 27 odst. 2 OZ. Osobě omezené ve způsobilosti k právním úkonům či této způsobilosti zbavené má být neprodleně


Mgr. Robert Kaňka

ustanoven opatrovník. S ohledem na hmotněprávní podmínky pro zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům je zřejmé, že v tomto drtivé většině případů půjde o opatření dlouhodobé, trvající minimálně řadu měsíců, v drtivé většině řadu let, popř. půjde o opatření ve vztahu k opatrovanci doživotní. Účelem tohoto opatrovnictví je především nahrazení (z pohledu práva) nedostatečně funkčních rozpoznávacích, rozhodovacích a volních schopnosti opatrovance schopnostmi opatrovníka, a umožnit tak právní nakládání se statky opatrovance a tudíž i ochranu jeho práv a zájmů. Dalším typem opatrovnictví, které je upraveno občanským zákoníkem a které by mohlo přicházet v úvahu ve vztahu k problematice duševně nemocných, je ve smyslu ust. § 29 OZ tzv. zvláštní opatrovnictví, dle mých poznatků v praxi nepříliš často využívané. Na základě tohoto ustanovení je soud (mimo jiné) oprávněn ustanovit opatrovníka z jakéhokoli vážného důvodu komukoli, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů anebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Tímto vážným důvodem může nepochybně být také psychická či fyzická nezpůsobilost dané osoby řádně vykonat určitý právní úkon, nebo si jinak obstarat své záležitosti, přičemž tato nezpůsobilost nemusí naplňovat zákonná kritéria ust. § 10 odst. 1 a 2 OZ pro zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Využití tohoto typu opatrovnictví může být poněkud flexibilnější, nepředchází mu formalizované řízení o způsobilosti a soudu je ponechána vysoká míra prostoru pro projednání věci a formulaci rozhodnutí. Posledním typem opatrovnictví, které přichází v úvahu ve vztahu je tzv. kolizní opatrovnictví ve smyslu ust. § 30 OZ, kde je ustanovován ad hoc opatrovník, jehož úkolem je zastoupit opatrovance při konkrétním úkonu, při kterém dojde či by mohlo dojít ke střetu zájmů opatrovance a jeho „stálého“ opatrovníka. Pro praxi je zde zásadní výklad pojmu “střet zájmů“, který, alespoň dle mých poznatků, je v praxi (bohužel) prozatím jaksi restriktivní. 1.3. Ústavní a mezinárodně právní dimenze institutu opatrovnictví Opatrovnictví je lidskoprávní otázkou. Nevhodně či nepřiměřeně realizované opatrovnictví může představovat zásah do řady ústavně zaručených základních práv a svobod, a to jak procesního charakteru (tj. práv zaručených v Listinou v čl. 36 a 37 - právo na soudní a jinou právní ochranu, tak poté ve svém důsledku do práv zaručených Listinou v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 (nedotknutelnost osoby a soukromí, ochrana soukromého a rodinného života), zčásti obdobně Úmluvou v čl. 8 odst. 1 (respektování soukromého a rodinného života) a Listinou čl. 11 odst. 1 (ochrana vlastnického práva) a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (ochrana majetku). Při provádění opatrovnictví, které je sice ochranným, avšak vysoce intrusivním prostředkem zasahujícím do faktické i právní autonomie opatrovance, musí opatrovník i opatrovnický soud při jednotlivých konkrétních úkonech také respektovat obecné principy zasahování do základních práv a svobob, z nichž jsou některé výslovně ústavně garantované (srov. zejm. čl. 2 a 4 Listiny), tj. zejm. principy subsidiarity, proporcionality, zákonnosti a účelové vázanosti omezení na dosažení právem aprobovaného cíle. V opatrovnických věcech bude těžiště těchto úvah spočívat nejčastěji v těchto dvou oblastech: a) kvalita samotného opatrovnického řízení vzhledem k možnostem opatrovance (zbaveného již procesní způsobilosti) vhodným způsobem se jej efektivně účastnit, má-li o to zájem a alespoň minimální schopnosti,


| 73


b) kvalita věcného rozhodování opatrovníka a opatrovnického soudu o opatrovancových záležitostech s ohledem na zachování nejvyšší míry jeho autonomie, skutečnou ochranu jeho zájmů a respektování jeho stanovisek. Pár poznámek k nespornému řízení v ústavním řádu ČR Nalézací civilní řízení je mj. členěno na řízení sporné a na řízení nesporné, přičemž v literatuře jsou uváděny dva možné základní přístupy k tomuto dělění. První přístup zohledňuje povahu soudních rozhodnutí činěných ve věci a spatřuje zásadní odlišnost v tom, že ve sporném řízení jsou vydávána rozhodnutí deklaratorní, kdežto v nesporném řízení rozhodnutí konstitutivní. Druhý přístup zdůrazňuje reparační (někdy též represivní) funkci sporného řízení a preventivní funkci u řízení nesporného. Závěry ani jednoho z těchto přístupů však nejsou absolutně platné.1 Současná právní úprava však stále bohužel vychází z koncepce jednotného soudního řízení vytyčené původním zněním o.s.ř. z r. 1963 a tento stav nemohlo zvrátit ani několik desítek novelizací, které o.s.ř. v mezidobí prodělal. Funkci jakési provizorní definice nesporného řízení tak dnes plní ustanovení § 120 odst. 2, které pro vymezený okruh řízení zakotvuje aplikaci vyšetřovací zásady (spolu s tím se při identifikaci nesporných řízení vychází především z tzv. zvláštních ustanovení obsažených v § 175a až §200za). V praxi však nebývá sporu o tom, které řízení považovat za sporné a které za nesporné a opatrovnické řízení je nesporným řízením téměř ukázkovým. V literatuře i judikatuře bývá upozorňováno na nutnost správného chápání termínu „nesporné“ řízení, když nelze dovodit, že by v jeho průběhu nedocházelo ke střetům různých právních názorů či zájmů - nezřídka obdobným těm ve sporných řízeních. Konflikt o právo a rozsáhlé dokazování není v nesporných řízeních ojedinělým jevem. Termín nesporné řízení tak v podstatě pouze značí, že nejde o řízení sporné (jde o řízení jiné než sporné). Na nesporná řízení bývá někdy nahlíženo jako na jakési „neplnohodnotná“ soudní řízení. Takovéto zdání je však nepřesné. Přestože nesporná řízení jsou velmi různorodá, je možno říci, že se jako druh řízení se sporným řízením v mnoha aspektech shodují. Půjde přitom také o aspekty nejzásadnější - o ty, které jsou podstatou soudní ochrany práv. Obecná úprava soudnictví je samozřejmě aplikovatelná i na nesporná řízení. Také na nesporná řízení tedy dopadají ústavní principy nezávislosti soudů a nezávislosti a nestrannosti soudců (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny), princip zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), procesní zásada rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na právní pomoc od počátku řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny), právo každého na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a princip veřejného a ústního jednání před soudem s možnými výjimkami (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Přípustné zákonné výjimky mohou u nesporného řízení spočívat především v omezení principu ústnosti a veřejnosti řízení (resp. jednání), když v řadě nesporných řízení nebude z povahy věci třeba konat jednání nebo se bude meritorně rozhodovat formou usnesení. Ústavní soud konstantně zdůrazňuje nutnost restriktivního výkladu výjimek z obecných zásad soudní ochrany práv vytyčených Ústavou, Listinou a Úmluvou.2 Všechny výše uvedené zásady a principy jsou i pro nesporná řízení platnými a přímo aplikovatelnými ústavněprávními normami, jejichž meze mohou být stanoveny pouze zákonem. Při používání ustanovení o těchto mezích musí být šetřeno jejich podstaty, smyslu a účelu, pro který byla stanovena (čl. 4 odst. 1 a


Mgr. Robert Kaňka

2 Listiny). Také na úrovni “jednoduchého práva”, tj. v režimu o.s.ř., dopadá na nesporná řízení obecná úprava (není-li výslovně stanoveno jinak). Pro nesporná řízení, i přes jejich relativní samostatnost a zvláštnosti, jsou tak plně aplikovatelné mj. ustanovení § 5 o obecné poučovací povinnosti soudu ohledně procesních práv a povinností účastníků řízení (tzv. manudukční povinnost), ustanovení § 6, který povinuje soud k součinnosti se všemi stranami za účelem rychlé a účinné ochrany jejich práv, anebo ustanovení § 18, dle kterého mají všichni účastníci v řízení rovné postavení a soud je povinen jim zajistit k uplatnění jejich práv stejné možnosti. Navíc např. manudukční povinnost soudu může mít v některých nesporných řízeních (zvláště těch se sociálním přesahem) dokonce vyšší opodstatnění než v řízení sporném. Nepřiměřené omezování použitelnosti základních principů soudní ochrany práv by u mnohých nesporných řízení šlo proti smyslu samotné existence jejich úpravy – šlo by o znehodnocení procesněprávního prostředku ochrany práv a zájmů těch skupin osob, o nichž se zákonodárce domníval, že právě této ochrany je jim třeba. K Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a opatrovnickému řízení Rada Evropy je pro ČR nejrelevantnější (a zároveň nejcitelněji fungující) mezinárodní systém ochrany lidských práv. Nejdůležitějším smluvním dokumentem Rady Evropy ze současných smluv nepochybně zůstává Úmluva (ve znění dodatků). Na jejím základě byl zřízen Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen jako „Evropský soud“), jehož činnost patří mezi zásadní charakteristiky, které evropský systém ochrany lidských práv odlišují od ostatních systémů ochrany lidských práv relevantních pro ČR. Ačkoli se na první pohled může opatrovnictví jevit jako „vnitrostátní“ téma, není tomu tak. Prameny práva vnitrostátního a některé prameny práva mezinárodního původu, mezi které patří i Úmluva, tvoří v souladu s ustanovením čl. 10 Ústavy při úpravě opatrovnictví jednotu. A ani dnes, tj. po téměr 15 letech od přístupu ČSFR k Úmluvě, není štrasburská jurisprudence před českými obecnými soudy využívána v rozsahu srovnatelném se situací na západ od našich hranic. Úmluva je ve vztahu k opatrovnictví využitelná zejména s ohledem na vysoce propracovaný a projudikovaný pojem spravedlivého procesu ve smyslu ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropský soud (narozdíl od Ústavního soudu ČR) měl za padesát let své rozhodovací činnosti přece jen možnost posoudit a rozhodnout řadu otázek vztahujících se k tématu. Někdy tak činil v přímé vazbě na stížnosti podané duševně nemocnými, jindy nikoli – a jde o judikáty obecné, jejichž použitelnost v této oblasti je otázkou interpretace. A ačkoli se v náhledu na některé otázky může jistě Ústavní soud od Evropského soudu lišit, nelze vzhledem ke „konečnému“ slovu Evropského soudu jeho názory opomíjet. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní řád ČR Na konci roku 2001 přijal po intensivních diskusích Parlament ČR ústavní zákon č. 395/2001 Sb., kterým se s účinností od 1.6.2002 změnil ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen také jako “euronovela“). Euronovela byla zacílena především na vyjasnění poměru mezinárodního a vnitrostátního práva v českém ústavním řádu a na provedení některých koncepčních změn s výhledem blížícího se vstupu České republiky do Evropské unie, a to ve smyslu celkové větší otevřenosti vnitrostátního právního řádu vůči existujícím i budoucím mezinárodním závazkům České republiky a možnosti plnohodnotného zařazení České republiky


| 75


do nadnárodních struktur. Došlo k výraznému posunu od dualistického pojetí vztahu národního a mezinárodního práva směrem k pojetí monistickému. Koncept demokratického právního státu nyní výslovně zahrnuje i princip vázanosti státu mezinárodním právem (obyčejovým i smluvním). Podrobná analýza dopadů euronovely by vybočila z možností téhoto příspěvku, nicméně pro téma opatrovnictví může být postavení Úmluvy v českém právu klíčové a je tedy třeba se o něm zmínit alespoň rámcově. Přijetím euronovely doznalo postavení Úmluvy v českém právním řádu zásadních změn, a to zvláště v důsledku nových znění čl. 1 odst. 2 , čl. 10, čl. 87 odst. 1 a čl. 95 Ústavy. I přes rozdílnost názorů, které ohledně skutečného významu euronovely panují, je možno uvést následující. Byla opuštěna koncepce dichotomie lidskoprávních smluv ve smyslu dřívějšího znění čl. 10 Ústavy a ostatních prezidentských smluv dle čl. 45 Ústavy. Smlouvy dříve řazené do této kategorie pozbyly svého zvláštního postavení, kdy byly považovány za ústavní normy sui generis.3 Mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu České republiky dle čl. 10 Ústavy, je nyní obecně použitelná v případě, že stanoví něco jiného než zákon. Přitom se tedy nutně nemusí jednat toliko o přímý normativní rozpor se zákonem, ale může jít též např. o existenci vztahu normy obecné (obsažené v zákoně) a normy zvláštní (obsažené v mezinárodní smlouvě), půjde-li o smlouvu samovykonatelnou (tzv. self-executing treaty), nebo o případ, kdy mezinárodní smlouva bude představovat výjimku z obecné aplikace zákona. V návaznosti na změny provedené v čl. 10 Ústavy bylo zasaženo i do pravomocí Ústavního soudu, který pozbyl tzv. derogační kompetence ve vztahu k zákonům či jiným právním předpisům pro jejich rozpor s mezinárodními smlouvami dle dřívějšího znění čl. 10 Ústavy. Tato derogační kompetence byla nahrazena tzv. obecnou aplikační předností mezinárodních smluv. Na veškeré orgány veřejné moci, a na obecné soudy především, je nyní kladen zásadní požadavek, když se od nich samotných očekává posuzování souladu zákonů s mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a v případě zjištění odlišností normativního obsahu, přímá aplikace mezinárodní smlouvy. Obecné soudnictví se tak může podílet na ochraně lidských práv a základních svobod, a to v nejširším slova smyslu, když právě nový čl. 10 Ústav je tu k použití právě pro soudy obecné. V teorii ani v praxi není sporu o to, že pod pojem „vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána“ se řadí i Úmluva. V důsledku přijetí euronovely částečně pozbylo v občanském soudním řízení svou použitelnost ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Soudy mohou nyní posuzovat otázku vztahu obsahu zákona a obsahu mezinárodní smlouvy samostatně a v průběhu řízení - budou jednat obdobně jako za situace, kdy posuzují možný rozpor podzákonného předpisu se zákonem. Na rozdíl od případů podzákonných norem, které jsou v drtivé většině konkrétnější než normy zákonné, se však soudy mohou při aplikaci mezinárodních smluv pravidelně setkávat také s normami obecnými nebo i programovými. Proto lze důvodně očekávat interpretační nuance a s jazykovým výkladem se mnohdy nevystačí. Pokud by soudy nepostupovaly dle čl. 10 Ústavy, ač by tak postupovat měly, šlo by v rámci občanského soudního řízení nejčastěji o nesprávné právní posouzení věci (odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. g)). Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, by mohl hrát podstatnou roli zejména při řešení zásadního právního významu věci ve smyslu § 237 odst. 3 a obecně při sjednocování rozhodovací praxe nižších


Mgr. Robert Kaňka

soudů ohledně přímo aplikovaných (popř. aplikovatelných) mezinárodních smluv, když tato praxe může být, alespoň v několika nejbližších letech, velmi rozdílná. Nedosáhlo-li by se uspokojivého řešení postupu soudu, který dle názoru některého z účastníků řízení neodpovídal čl. 10 Ústavy, v rámci soustavy obecných soudů, bude přicházet v úvahu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Neposkytnutí aplikační přednosti mezinárodní smlouvě dle čl. 10 Ústavy v případě, že stanoví něco jiného než zákon, bude konstituovat zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod (a to především možnosti domáhat se svého práva stanoveným způsobem dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s požadavky vyplývajícími z práva na soudní ochranu dle čl. 4 Ústavy a principu legality při uplatňování státní moci dle čl. 2 odst. 2 Listiny). Standardy Úmluvy spoluurčují perspektivu vývoje řady oblastí právního řádu České republiky a opatrovnictví (vč. opatrovnického řízení) bude jednou z nich.4 Vývoj směřuje k efektivnímu procesu, v němž budou soudy jednat a rozhodovat rychle a při co nejmenších nákladech, přesto však bez újmy na kvalitě konečného výsledku. Výše naznačené závěry ohledně účinků euronovely jsou svým způsobem předběžné – významné slovo budou mít také obecné soudy. Pod drobnohledem bude i Ústavní soud, který bude muset dříve či později vyslovit, zda-li na svých názorech vyjádřených v odůvodnění nálezu č. 403/2001 Sb. setrvá i déle do budoucna (prozatím na nich setrvává), popř. tyto názory jasněji formulovat. Ve vztahu k tématu opatrovnictví lze však již nyní shrnout některá očekávání stran budoucího vývoje, která resultují z nově definovaného postavení Úmluvy. Půjde především o provedení čl. 4 Ústavy, který stanoví, že základní práva jsou pod ochranou soudní moci (a nikoli jen Ústavního soudu) a podporu zvláštní role Úmluvy při interpretaci o.s.ř. (tzv. internacionálně-konformní interpretace vnitrostátních norem); o zprostředkování přímého kontaktu (a nejednou i konfrontace) s vývojem právních názorů v zahraničí už na všech stupních české justice. Úmluva a na ní navazující judikatura Evropského soudu by neměly do budoucna zůstávat doménou jen Ústavního soudu tak, jak tomu bylo v minulých letech; a nakonec i podporu vyšší dynamiky právního vývoje.5 Z pohledu advokáta je k tomu snad ještě vhodné uvést, že ačkoli mají soudy povinnost znát právo a tudíž v příslušných případech postupovat dle čl. 10 Ústavy, bude do značné míry záležet také na aktivitě samotných účastníků řízení, resp. jejich zástupců, jak často a jak umně budou užívat jurisprudenci Evropského soudu při prosazování či obraně práv a oprávněných zájmů svých klientů. Úmluva a opatrovnické řízení - použitelnost Úmluvy Zbavení způsobilosti k právní úkonům a následné opatrovnictví jsou ve svých hmotněprávních aspektech otázkami, na které Úmluva dopadá zejm. prostřednictvím jejího čl. 8 – práva na respektování rodinného a soukromého života (resp. odst. 2 tohoto článku, který stanoví podmínky možných zásahů státních orgánů do tohoto práva) a prostřednictvím čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě chránícího svobodný výkon vlastnických práv. Vzhledm k důsledkům Na řízení o způsobilosti k právním úkonům nepochybně dopadá čl. 6 Úmluvy,6 důsledkem čehož je toto řízení Evropským soudem poměřováno standardy spravedlivého procesu. Dle mých poznatků však není prozatím dostupný žádný judikát Evropského soudu, který by postavil najisto aplikovatelnost čl. 6 Úmluvy i na procesní aspekt opatrovnictví z důvodu duševní nemoci, tj. na


| 77


opatrovnické řízení, jehož předmětem je zejm. ustanovení zástupce osobě, která byla zbavena nebo omezena ve způsobilosti k právním úkonům a následná soudní kontrola způsobu výkonu funkce tímto zástupcem.7 Proto je nezbytné pokusit se nejprve zodpovědět otázku, zda-li opatrovnické řízení v podobě realizované v České republice na základě OZ a o.s.ř. spadá pod klíčový pojem čl. 6 Úmluvy – tj. „rozhodování o občanských právech a závazcích“ (angl. - „determination of civil rigths and obligations“). V opatrovnickém řízení dle o.s.ř. jde obecně především: – o určení, kdo a po jakou dobu bude opatrovancův zákonný zástupce jednající jménem a na účet zastoupeného - opatrovance; – o výkon soudního dozoru způsobem výkonu funkce opatrovníkem, vč. ukládání závazných pokynů opatrovníkovi; – následné soudní schvalování některých úkonů opatrovníka, které učinil na účet opatrovance. Opatrovník bude spravovat majetkové hodnoty pro opatrovance, který je však i nadále (samozřejmě) subjektem vlastnických či jiných práv a povinností. Možnost výkonu vlastnických a dalších práv opatrovance nebude sice v důsledku opatrovnického řízení omezena8 (a tato práva nebudou přímo ani předmětem řízení), ale často budou jeho výsledky bezprostředně dotčena. Pojem „rozhodování o občanských právech a závazcích“ dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Evropský soud se mnohokráte k tomuto pojmu vyslovil, přičemž z jeho dosavadní judikatury se pro posouzení otázky, zda-li určitá věc spadá pod tento pojem, zdá být určující majetkový aspekt věci a také to, zda-li výsledek řízení zasahuje do soukromých práv a povinností (angl. - private rights and obligations). Nerozhoduje povaha právních norem, které posuzované řízení regulují, povaha stran, účastníků řízení nebo rozhodujícího orgánu. Evropský soud hledí i na nepřímé dopady rozhodnutí přijatého v rámci zkoumaného řízení na majetkovou sféru jednotlivce. Řízení tradičně nazíraná jako veřejnoprávní byla Evropským soudem zařazena do režimu čl 6. Úmluvy (např. třízení ve věcech sociálního zabezpečení). Opatrovnické řízení jako rozhodování o občanských právech a závazcích dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Mám za to, že s ohledem na výše uvedené lze opatrovnické řízení subsumovat pod pojem rozhodování o občanských právech a závazcích, když se v jeho rámci nepochybně rozhoduje (přímo nebo nepřímo) též o majetku opatrovance. Tento aspekt bude vystupovat do popředí především při konkrétních pokynech soudu ohledně způsobu dispozice s určitou majetkovou hodnotou ve vlastnictví opatrovance nebo při schvalování úkonů učiněných opatrovníkem na účet opatrovance. Do jaké míry je výběr samotné osoby opatrovníka „rozhodováním o občanských právech a závazcích“ (budoucího) opatrovance, je dle mého názoru otevřenou otázkou, avšak opatrovnické řízení je třeba posuzovat jako celek, a tudíž se toto nejeví jako zásadní. Pokud by byl přijímán závěr o použitelnosti čl. 6 Úmluvy i na opatrovnické řízení (v českém pojetí), nelze jinak než jej nahlížet prizmatem požadavků Evropského soudu. Čl. 6 Úmluvy zakotvuje tzv. právo na spravedlivý proces a nepochybně patří mezi nejdůležitější články Úmluvy. Evropský soud opakovaně odmítl udržitelnost jeho restriktivního výkladu v demokratických režimech a naopak se vyslovil pro výklad co možná nejextenzivnější, samozřejmě s přihlédnutím ke všem


Mgr. Robert Kaňka

okolnostem jednoho každého případu. Namítaná porušení čl. 6 jsou patrně nejčastějším důvodem stížností směřujících k Evropskému soudu. ČR je adresátem několika desítek odsuzujících rozsudků pro jeho porušení, přičemž je téměř jisté, že nejde o rozsudky poslední. Podrobné pojednání pojmu spravedlivého procesu zde není možné, proto se omezím pouze na některé jeho komponenty při zdůraznění možných vazeb na opatrovnické řízení,9 a to na přístup k soudu, rovnost zbraní a právní pomoc. Princip přístupu k soudu (angl. - access to court) je svým způsobem princip samostatný a nadřazený principům ostatním, když účinná realizace přístupu k soudům je podmínkou sine qua non soudní ochrany práv a spravedlivého procesu. Výklad čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve smyslu založení práva na účinný přístup k soudu je považován za jeden z nejvýznamnějších interpretačních počinů Evropského soudu.10 Nicméně právo na přístup k soudu není právem absolutním, když určitá legitimní omezení stran způsobu jakým je vykonáváno mohou být ospravedlnitelné (angl. – justifiable) a členské státy zde mají určitý prostor pro vlastní uvážení (angl. – margin of appreciation). Tato omezení však ve svých přímých ani nepřímých důsledcích nesmějí ohrozit vlastní podstatu práva na přístup k soudu a jsou posuzována z hledisek jejich důvodnosti a proporcionality.11 Vedle např. výše soudních poplatků, délky promlčecích a prekluzivních lhůt, účinnosti výkonu soudních rozhodnutí, mohou být legitimní, dle názoru Evropského soudu, i určitá typová omezení vztahující se k (budoucím) účastníkům řízení. Jako jeden z myslitelných důvodů pro takovéto omezení byla opakovaně shledána právě duševní nemoc účastníka (spolu např. s nedostatkem věku).12 V opatrovnickém řízení bude princip přístupu k soudu mj. naplňován aktivním oficiózním postupem samotného opatrovnického soudu a jeho včasnými reakcemi na podněty, kterých se mu stran opatrovance a jeho záležitostí dostane. Princip rovnosti zbraní (angl. - equality of arms) byl Evropským soudem vymezen v rozsudku ve věci Delcourt v. Belgie a je i v současnosti konstantně judikován.13 Jeho podstatu tvoří zajištění skutečné možnosti účastníka bránit u soudu jeho práva za procesních podmínek srovnatelných s podmínkami protistrany (ve sporném řízení) nebo dalších účastníků řízení (v nesporném řízení). Jinými slovy, nelze připustit procesní znevýhodnění, které by mohlo mít za následek nepříznivé rozhodnutí ve věci pro některého z účastníků řízení. Rovnost zbraní implikuje kontradiktorní povahu řízení – tj. možnost danou účastníkům, aby se osobně či prostřednictvím zástupce vyjádřili ke všem tvrzením ostatních stran (účastníků řízení) a ke všem provedeným důkazům. K tomu, aby se účastník mohl smysluplně vyjadřovat ke všem tvrzením a důkazům ostaních účastníků je třeba, aby měl k dispozici veškeré informace týkající se předmětu řízení, které má k dispozici soud.14 V samotném opatrovnickém řízení nebude rovnost zbraní a kontradiktornost řízení plně naplňována především s ohledem na samotnou povahu řízení, v němž obvykle nepůjde o vyhodnocování (rozdílných) tvrzení účastníků stran a aplikace určitého právního předpisu, nicméně je třeba připustit možnost opatrovanci pokusit se (i když třeba dle apriorního názoru soudu či opatrovníka věcně nesprávně či neúčelně) ovlivňovat závěry jednotlivých úkonů v opatrovnickém řízení (zej. ve vztahu ke schvalování dispozici s majetkem opatrovace či rozhodnutích o nikoli běžných záležitostech jeho sociálního a osobního života). Pokud to opatrovancům zdravotní stav jednoznačně nevylučuje, je dle mého názoru případné pro opatrovnický soudu opatrovance v podstatných věcech předvolat a vyslechnout či jinak zjistit jeho názor na věc. U


| 79


duševně nemocných bude mít toto svá specifika. Duševně nemocní nemusí být často schopni ani své požadavky či návrhy formulovat a může být proto diskusní, do jaké míry je u duševně nemocných vhodné spoléhat se na jejich aktivitu (tj. podání návrhu, vyjádření, podnětu, apod.). V této souvislosti se také jako zásadní jeví informovanost opatrovance ohledně jeho záležitostí a s tím i možnost seznamovat se s obsahem opatrovnického spisu. Pojem spravedlivého procesu v sobě zahrnuje i komponentu právní pomoci. Evropský soud vychází z toho, že v určitých řízeních může být nutné zajistit poskytnutí adekvátní právní pomoci účastníkům řízení. Na rozdíl od ostatních požadavků vyplývajících pro členské státy z pojmu práva na spravedlivý proces, má povinnost zajistit poskytnutí právní pomoci charakter výlučně pozitivní, tj. zavazuje stát, aby konal. Neposkytnutí adekvátní právní pomoci může konstituovat odepření přístupu k soudu.15 Evropský soud vždy zkoumá materiální stránku věci a nespokojuje se s formálními zárukami. Řečeno jeho slovy “Úmluva nezamýšlí garantovat práva, která jsou teoretická či iluzorní, nýbrž práva, které jsou praktická a účinná” (Airey v. Irsko, odst. 24). Evropský soud tak bude např. hledět na skutečnou aktivitu zástupců účastníků řízení při jednáních nebo na počet a obsah návrhů učiněných ve prospěch zastoupených v rámci řízení. V opatrovnickém řízení bude mít komponenta právní pomoci hlavní význam především v té fázi opatrovnického řízení, v němž se rozhoduje o odvolání dosavadního opatrovníka či v jakékoli jiné věci, při níž by opatrovance zastupoval kolizní opatrovník (od něhož by se prizmatem Úmluvy očekávalo poskytnutí co možná nejúčinnější právní pomoci opatrovanci16). Závěrem Lze shrnout, že účel opatrovnického řízení je velmi specifický, přičemž se ho bude navíc účastnit osoba, která nebude mít procesní způsobilost (tj. půjde-li o nejčastější případ opatrovnictví – tj. opatrovnictví navazující na omezení (zbavení) způsobilosti). Soud bude převážně poměrně omezen v možnostech přímého jednání s opatrovancem a existence zjištěné duševní nemoci bude odůvodňovat vhodná procesní opatření ze strany členských států. Tato opatření či omezení nemohou narušit samotnou podstatu práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Případná opatření mohou spočívat i v pozitivních povinnostech členských států. Formalismy nelze akceptovat. Při nedostatku procesní způsobilosti opatrovance bude při hodnocení naplňování spravedlivosti procesu posuzován také konkrétní způsob a důslednost uplatňování vyšetřovací zásady a zásady oficiality (tj. patrně ještě intenzivněji než v řízení o způsobilosti k právním úkonům). V případě legislativní konstrukce obdobné té české (tj. opatrovnické řízení zahajované až po právní moci soudního rozhodnutí o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům), bude klíčové i trvání opatrovnického řízení. Doba, po kterou de lege lata není nikoho, kdo by za nezpůsobilou osobu jednal, musí být objektivně co nejkratší. Jakékoli neodůvodněné prodlení v řízení, nota bene při samotném zahajování řízení, by mohlo být nahlíženo jako nepřiměřenost trvání řízení rozporná s čl. 6 Úmluvy a také čl. 5 a čl. 10 Listiny.17


Mgr. Robert Kaňka

2.

Nástin zákonné úpravy opatrovnictví

2.1. Hmotné právo Hmotněprávní úprava opatrovnictví je obsažena v občanském zákoníku v rámci obecných ustanovení týkajících se zastoupení (Hlava III, ust. § 22 a násl.). Jak již bylo uvedeno výše jde o původní úpravu z 60. let 20. století. Přímost zastoupení je legislativně vyjádřena v ust. § 21 odst. 1 OZ, který stanoví, že zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému. „Stálé“ opatrovnictví – opatrovnictví z důvodu úpravy způsobilosti Ust. § 26 OZ stanovuje, že pokud nejsou fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci. Mezi tyto patří i opatrovníci. Dle ust. § 27 odst. 2 OZ je zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, soudem ustanovený opatrovník. Občanský zákoník upřednostňuje výkon opatrovnické funkce fyzickou osobou z rodinného kruhu opatrovance, když v § 27 odst. 3 OZ je stanoveno, že nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (ust. § 18 odst. 1 OZ). Stávající dikce občanského zákoníku umožňuje vykonávat funkci opatrovníka i právnické osobě soukromoprávního charakteru (především občanským sdružením, popř. obecně prospěšným společnostem). Bohužel v podstatě jediné výslovné zákonné ustanovení směrodatné pro obsah činnosti opatrovníka je § 28 OZ, který stanovuje, že jsou-li zákonní zástupci povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu. Z tohoto se podává, že běžné majetkové úkony činí opatrovník sám, bez aktivní součinnosti soudu. O běžných úkonech podává opatrovník pouze periodické zprávy a vyúčtování tak, jak mu tuto povinnost uloží soud. Úkony opatrovníka na účet opatrovance, které přesahující hranice pojmu „běžná záležitost“ schvaluje obligatorně opatrovnický soud. Soud úkon schválí, je-li v zájmu (tj. svědčí ve prospěch) opatrovance. Schvalování probíhá dodatečně, tedy poté, co opatrovník úkon učinil. Jde v podstatě o rozvazovací podmínku sui genesis. V případě, že soud úkon neschválí je neplatný od samého počátku. Stávající úprava však neumožňuje, aby opatrovnický soud nahradil projev vůle opatrovníka, popř. tento nějak měnil či doplňoval. Co ještě je či naopak již není běžnou záležitostí je třeba posuzovat s ohledem na všechny okolnosti případu. Nicméně obecně lze říci, že v současných společenských podmínkách je jakýkoli úkon, kde hodnota plnění vyjádřená v penězích bude v řádů desetitisíců Kč je třeba považovat za nikoli běžnou záležitost. Při určování hodnoty plnění je třeba v případě opakujícího se plnění (typicky platba nájemného) vycházet se souhrnné částky. Typicky se bude jednat o nakládání s cennými papíry, majetkovými účastmi na obchodních společnostech, nemovitostmi či byty (vč. nájmů, podnájmů, rekonstrukcí a přestaveb), u nájemního bydlení půjde často o ukončení nájmu bytu dohodou oproti zaplacení tzv. odstupného či výměnu bytu, dále může jít o prodej či koupi movitých věcí vyšší hodnoty (např. prodej starožitností z pozůstalosti),


| 81


dohody o vypořádání společného jmění manželů, dědické dohody či dary vyšší hodnoty. Náhled na „běžnost“úkonu může být odvislý také od samotného místa bydliště opatrovance (srov. podmínky v Praze, resp. jiných větších aglomeracích vs. venkov). Při spravování majetku opatrovance, které vyžaduje určité odborné znalosti či profesní zaměření je možno považovat za standard smluvní delegaci výkonu činnosti na třetí osobu - profesionála (správcovské společnosti pro nemovitosti, obchodníci s cennými papíry, dražebníci, advokáti, apod.). Tuto samotnou smluvní úpravu, vč. nastavení parametrů zakázky a určení výše odměny třetí osoby, by nepochybně měl schvalovat opatrovnický soud. Nepominutelnou výhodou tohoto uspořádání je zřejmá majetkoprávní odpovědnost třetího subjektu za případná pochybení vedoucí ke škodě na opatrovancově majetku (vč. ušlého zisku) spolu s obvyklým pojištěním kryjící tuto odpovědnost. Standardy jednání opatrovníka osoby zbavené (omezené ve) způsobilosti, hranice odpovědnosti opatrovníka za úroveň výkonu jeho funkce nebo vztahy opatrovníka a opatrovnického soudu zůstávají vymezeny skutečně jen rámcově a v praxi bude záležet na úrovni aktivity jednotlivých opatrovnických soudů jak si vztahy s opatrovníky uspořádají a jaký model kontroly (vč. její intenzity) nad způsobem výkonu funkce opatrovníka zvolí. Při změně úpravy odpovědnostním vztahů mezi rodiči – zákonnými zástupci a jejich nezletilými dětmi realizované v 90. letech byla zvolena cesta pouhého parciálního doplnění zákona o rodině (viz ust. § 37a a násl.), když došlo např. ke stanovení standardu péče rodičů o majetek svých dětí na úroveň tzv. „péče řádného hospodáře“, k zákazu činění úkonů spojených s nepřiměřeným rizikem a dále k podrobnějšímu rozpracování problematiky možného střetu zájmů při určování životní úrovně jednotlivých členů rodiny. K doplnění obecné úpravy zákonného zastoupení v občanském zákoníku obdobným způsobem však bohužel prozatím nedošlo. Úplatnost výkonu funkce opatrovníka zákon neřeší. Ve vztahu k osobám s duševní poruchou se jako ještě závažnější jeví naprostá absence úpravy úkonů nemajetkové povahy. Jen argumentací pomocí analogie (srov. ustanovení §§ 1 a 853 ve spojení s § 28 občanského zákoníku) lze dospět k závěru, že i k nemajetkovým úkonům činěným za opatrovance, které svou povahou nepatří do kategorie běžných záležitostí, by mělo být třeba souhlasu soudu (v praxi se může jednat např. o rozvodové záležitosti, věci ochrany osobnosti, rozhodování o místě pobytu opatrovance, souhlas s nikoli běžnými léčebnými výkony). Nicméně tento právní názor není jednoznačně potvrzen a přijímán a v praxi se nezřídka kdy stává, kdy osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům jsou dlouhodobě hospitalizovány či umísťovány do pobytových zařízení jen na základě samotného úkonu poskytnutého opatrovníkem. Zvláštní opatrovnictví Dle ust. § 29 OZ je soud oprávněn ustanovit opatrovníka z jakéhokoli vážného důvodu komukoli, je-li to třeba k ochraně jeho zájmů anebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Pro obsah vztahu takovéhoto opatrovníka a opatrovance platí obdobně to, co pro stálé opatrovnictví. Mezi poskytovateli v návaznosti na nevyhovující ust. § 91 odst. 6 nového zákona o sociálních službách (zák č. 108/2006 Sb.), hovoří o možnostech využívání tohoto typu opatrovnictví při uzavírání smluv o poskytování sociálních služeb (dlouhodobého charakteru, tj. zejm. v rezidenčních zařízeních) u


Mgr. Robert Kaňka

klientů, u nichž jsou důvodné pochybnosti o tom, zda-li jejich schopnosti umožňuji uzavření platné smlouvy a není namístě jiné řešení (zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, uzavření smlouvy na základě plné moci). S ohledem na obecnost ust. § 29 OZ nelze tento postup vyloučit. Kolizní opatrovnictví Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce (viz ust. § 30 OZ). Jedná se o zvláštní případ opatrovnictví omezený jen na soudem v rozhodnutí vymezenou záležitost. Pro určení, zda-li úkon kolizního opatrovníka vyžaduje schválení soudu, platí obdobně ustanovení § 28 OZ. V oblasti opatrovníctví z důvodu duševní poruchy nemusí být využití tohoto institutu výjimečné, především když rodinní příslušníci vykonávající funkci opatrovníka a pojmově se budou dostávat do konfliku zájmů (vypořádání dědictví - odmítnutí dědictví a dědické dohody, restitučních nároků, rozhodování o nakládání s věcí – nejčastěji nemovitostí – kterou mají opatrovanec a opatrovník ve spoluvlastnictví, jiné majetkové transakce uvnitř rodiny, vč. darování, apod.). Dále je problematika kolizního opatrovnictví stále aktuální s příhlédnutím k trvalé praxi v ČR, kdy jsou v mnoha případech jako opatrovníci duševně nemocným ustanovovány samotné instituce anebo jejich zaměstnanci poskytující služby těmto opatrovancům. 2.2. Procesní úprava - opatrovnické řízení dle občanského soudního řádu Obecně k řízení a jeho hmotněprávnímu základu Úprava opatrovnického řízení přímo navazuje na hmotněprávní úpravu obsaženou v ust. § 26 až 30 OZ. Je asi třeba poznamenat, že meziřádkový nadpis „opatrovnické řízení“, který uvozuje ustanovení ust. § 192 a 193 může být zavádějící. Materie, která je těmito ustanoveními upravena, nemusí korespondovat s obvyklými představami o soudním „řízení“, když činnost soudu je zde velmi různorodá (od průběžného dozoru nad způsobem výkonu funkce opatrovníka, schvalování úkonů opatrovníka činěných za opatrovance, až po udílení závazných pokynů opatrovníkovi). Opatrovnické řízení se nevyčerpává ustanovením opatrovníka opatrovanci, nýbrž jeho plnohodnotnou součástí je i následná činnost opatrovnického soudu po celou dobu, po kterou opatrovnictví trvá. Proto dříve užívané označení „opatrovnické věci“ bylo patrně výstižnější (srov. dnešní označení „péče soudu o nezletilé“ uvozující ust.§ 176 a násl. o.s.ř. , které jsou svou povahou i účelem obdobné, a platí subsidiárně i pro opatrovnické věci). Příslušnost soudu a zahájení řízení K řízení v prvním stupni je příslušný okresní soud, v jehož obvodu má opatrovanec bydliště (ust. § 9 odst. 1 ve spojení s § 88 písm. e) o.s.ř.). Také v opatrovnickém řízení platí obecný princip perpetuatio fori (§ 11 odst. 1), nicméně vzhledem k povaze opatrovnických věcí, které mohou trvat i desítky let, je třeba umožnit přenesení místní příslušnosti pro případ, že opatrovanec změní místo bydliště. Dle ust. § 193 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 177 odst. 2 je možné, aby dosud příslušný soud přenesl svou příslušnost na jiný soud, je–li to v zájmu opatrovance. V případě neshody (okresních) soudů, se otázka přenesení příslušnosti předkládá k rozhodnutí soudu, který je nadřízen soudu, na který měla být příslušnost přenesena. Soud o přenesení působnosti rozhodne usnesením, které se doručí všem účastníkům, popř. jejich zástupcům.


| 83


Odvolání je přípustné (ust. § 202 a contrario, nejde o usnesení, jímž se upravuje řízení ve smyslu ust. § 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Opatrovnické řízení je samosoudcovskou agendou (ust. § 36a o.s.ř.). Dle ust. § 192 odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen se postarat o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona musí mít. K zahájení řízení by tedy měl soud přistoupit bezodkladně po té, co se dozví o tom, že budoucí opatrovanec byl pravomocně zbaven nebo omezen v způsobilosti k právním úkonům. Usnesení o zahájení řízení je třeba doručit všem účastníkům do vlastních rukou (ust. § 81 odst. 3 o.s.ř.) a nelze ho napadnout odvoláním (ust. § 202 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Vždy se doručuje i budoucímu opatrovanci, nelze analogicky použít § 189 odst. 2 a upustit od doručení usnesení tak, jak některé soudy v minulosti činily. Nelze vyloučit zahájení řízení na návrh, a to především ohledně opatrovnictví dle ust. § 29 a 30 OZ. V tom případě musí splňovat náležitosti dle ust. § 42 odst. č a § 79 odst. 1 o.s..ř. Návrh se doručuje ostatním účastníkům do vlastních rukou (§ 79 odst. 3 o.s.ř.). Účastníci řízení Pro účastenství v opatrovnickém řízení platí obecná definice dle ust. § 94 odst. 1 o.s.ř., dle které se budou řízení účastnit budoucí opatrovanec a budoucí opatrovník, popř. všechny ty osoby, které pro výkon této funkce připadají v úvahu. Účastníkem by případně mohl být též navrhovatel. Na rozdíl od detenčního řízení a řízení o způsobilosti k právním úkonům není státní zástupce oprávněn vstoupit do opatrovnického řízení a účastnit se jej (ust. § 35 odst. 1 o.s.ř. a contrario). K zastoupení (budoucího) opatrovance v řízení Ustanovení § 192 a § 193 o.s.ř. nezakotvuje automatické užití institutu opatrovníka pro řízení tak, jak to činí ustanovení upravující deteční řízení a řízení o způsobilosti k právním úkonům. V případě řízení založeném na ust. § 29 OZ bude obvykle možné zastoupení účastníka na základě plné moci. Jde-li o řízení, jehož předmětem má být ustanovení opatrovníka z důvodu zbavení způsobilosti k právním úkonům nebude přicházet v úvahu zastoupení budoucího opatrovance na základě plné moci (opatrovanec nebude procesně způsobilý). Proto se v souladu s obecnými pravidly dovozuje nutnost aplikace § 29 odst. 3 o.s.ř. (dříve § 29 odst. 2) a ustanovení opatrovníka pro řízení, jehož funkce zanikne právní mocí usnesení o ustanovení opatrovníka opatrovanci. V minulosti publikované stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR18 obsahuje názor, že v řízení o ustanovení opatrovníka dle § 192 není třeba ani osobě, která byla zbavena (omezena) ve své způsobilosti k právním úkonům, ustanovovat opatrovníka pro řízení, a to proto, že „procesním právům, které má občan zbavený způsobilosti k právním úkonům nebo omezený v této způsobilosti v řízení o ustanovení opatrovníka podle ustanovení § 192 a násl. o.s.ř., neodpovídá žádné hmotné právo, ohledně něhož by tento občan byl zbaven nebo omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, není mu třeba v řízení podle ustanovení § 192 a násl. o.s.ř. ustanovovat opatrovníka pro řízení (§ 22, popřípadě § 23 o.s.ř.)“. Dnešnímu konceptu soudní ochrany práv tento názor NS ČSR již neodpovídá. Absence zastoupení budoucího opatrovance by mohla být považována za procesní zmatečnost ve smyslu ust. § 229 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Mgr. Robert Kaňka

Poté, co je opatrovanci ustanoven pravomocně stálý opatrovník, bude opatrovance v řízení zastupovat tento opatrovník. Funkce procesního opatrovníka zaniká právní mocí usnesení o ustanovení stálého opatrovníka. Pokud by nastala situace, ve které by mezi opatrovníkem a opatrovancem byl zjištěn střet zájmů, např. při řízení, jehož předmětem by bylo odvolání opatrovníka pro nesrovnalostí ve způsobu výkonu jeho funkce, bude opatrovanec zastoupen zvláštním, tzv. kolizním, opatrovníkem pro řízení. (srov. ust. § 32 odst. 2 o.s.ř.). O jeho ustanovení rozhodne soud usnesením, které se doručí opatrovanci, „stálému“ opatrovníku a budoucím koliznímu opatrovníku (odvolání je přípustné). Analogické použití ustanovení o poručenství nad nezletilým Dle ust. § 193 odst. 3 o.s.ř. se pro úpravu opatrovnického řízení použijí obdobně ustanovení § 176 až 179 a § 180 odst. 1 o.s.ř., vztahují-li se na poručenství nad nezletilým. Analogicky se tedy užijí především ustanovení upravující formu rozhodování soudu (§ 176), přenesení místní příslušnosti (§177 odst. 2), dozor soudu nad zájmy opatrovance (§ 178 odst. 1), schvalování úkonů (§ 179) a postup při skládání opatrovnického slibu opatrovníkem a vydávání listiny o ustanovení opatrovníkem (§ 180 odst. 1 o.s.ř.). Na rozdíl od úpravy řízení o způsobilosti k právním úkonům neobsahují tedy ustanovení upravující opatrovnické řízení možnost upouštění od doručování soudních rozhodnutí, výslechů či nařizování jednání. Tudíž tam, kde to v opatrovickém řízení může připadat s ohledem na povahu rozhodované věci v úvahu, by mělo být nařízení jednání pravidlem (např. při ustanovování nebo odvolávání opatrovníka, schvalování úkonů opatrovníka činěných za opatrovance anebo při ustanovování kolizního opatrovníka). Výslovně je upravena jen forma rozhodnutí o ustanovení opatrovníka – soud zde rozhoduje usnesením (ust. § 192 odst. 2 o.s.ř.). Při zohledění ustanovení § 193 odst. 3 ve spojení s § 176 o.s.ř. lze dovodit, že s výjimkou schvalování úkonů opatrovníka, kde bude soud rozhodovat rozsudkem (§ 176 odst. 1), bude v ostatních opatrovnických věcech soud rozhodovat formou usnesení (tj. zejm. při případném odvolání opatrovníka, ukládání povinností opatrovníkovi v souvislosti se správou majetku opatrovance, ustanovování kolizního opatrovníka dle § 30 občanského zákoníku, apod.). Ustanovení opatrovníka Ustanovení opatrovníka je prvním úkolem soudu v opatrovnickém řízení. Jeho splnění nemusí být bezproblémové, když leckdy vhodná osoba nemusí být k dispozici, resp. nemusí být soudu známa. Jen výjimečně bude prováděno rozsáhlejší dokazování, když podstatou této fáze řízení je vyhledání vhodné osoby, která by funkci opatrovníka mohla a byla ochotna zastávat. Vyslechnut by měl obvykle být budoucí opatrovanec a opatrovník. Soud by měl zjistit jejich názory na zamýšlené opatření a popř. jim dá možnost činit jiné návrhy. V souladu s § 27 odst. 3 OZ bude soud nejprve zvažovat možnost ustanovit opatrovníkem příbuzného budoucího opatrovance. Pokud by toto nebylo možné ani vhodné, a to např. s ohledem na pravěpodobnost střetu zájmů v budoucnu, soud ustanoví opatrovníkem jinou vhodnou osobu nebo „orgán místní správy“ (dnes: obec, město, popř. městská část - tzv. veřejný opatrovník). V praxi záleží na individuálním přístupu soudu, resp. příslušného soudce. Někteří se snaží


| 85


skutečně vyčerpat všechny ostatní možnosti před ustanovením veřejného opatrovníka. Na druhou stranu je objektivně nutné, aby časové údobí, kdy z právního hlediska není nikoho, kdo by platně za budoucího opatrovance jednal, bylo co možná nejkratší. Proto soud musí postupovat v řízení, jehož předmětem je ustanovení opatrovníka, s maximálním urychlením. Je-li opatrovníkem ustanovována osoba jiná než veřejný opatrovník, je k tomu třeba jejího souhlasu. Usnesení, jímž je opatrovník opatrovanci ustanoven (§ 192 odst. 2 o.s.ř.), se doručuje všem účastníkům řízení (resp. procesnímu opatrovníku budoucího opatrovance). Odvolání je přípustné (§ 201 o.s.ř.). Ve výroku usnesení je třeba vyslovit komu se opatrovník ustanovuje, kdo je tímto opatrovníkem a rozsah opatrovnických práv a povinností (§ 192 odst. 2 o.s.ř.). Rozsah opatrovnických práv a povinností musí korespondovat s obsahem rozhodnutí o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům. Způsob, jakým soud vymezil rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům opatrovance, předurčuje způsob, jakým bude soudem vymezen rozsah opatrovnických práv a povinností. Jde o rozhodnutí ve věci samé, a tak pro náležitosti odůvodnění usnesení platí obdobně ustanovení ust. § 157 odst. 2 a 4 o.s.ř. Poté, co usnesení o ustanovení opatrovníka nabude právní moci, vezme soud opatrovníka do slibu, nejde-li o tzv. veřejného opatrovníka (§ 193 odst. 3 ve spojení s § 180 odst. 1 o.s.ř.). Složení tohoto slibu je podmínkou vzniku funkce opatrovníka. Po složení slibu je opatrovníkovi vydána listina, která obsahuje pověření od opatrovnického soudu k zastupování opatrovance spolu s vymezením práv a povinností opatrovníka. Listina má povahu dodatečné legitimační listiny, která není součástí soudního rozhodnutí, a jejíž vydání či existence není podmínkou vzniku či trvání funkce opatrovníka. Ostatní činnosti soudu v opatrovnickém řízení Během opatrovnického řízení soud mj. soud dohlíží na správu majetku vykonávanou opatrovníkem a činí nutná a vhodná opatření ke zjištění a zajištění tohoto majetku (§ 193 odst. 1 o.s.ř.). Jak již bylo naznačeno výše, tato činnost tvoří jakousi materiální stránku činnosti soudu v opatrovnických věcech. Tuto činnost soudu nelze a priori beze zbytku vymezit, když bude velmi záležet na individuálních okolnostech každého případu, především na rozsahu a druhu majetkových hodnot spravovaných opatrovníkem a druhy příjmů opatrovance. Po zavedení opatrovnictví bude třeba provést detailní soupis majetku opatrovance a vhodným způsobem hodnotnější položky tohoto majetku do budoucna zajistit (např. vkladem hotových peněz na bankovní vinkulovaný účet, uzavřením odborné smlouvy o obhospodařování cenných papírů, prodejem movitých věci nebo odborný pronájem nemovitostí, které nejsou účelně užívány opatrovancem, uzavřením příslušných pojistných smluv, apod.) Během řízení soud dále vede opatrovníka k řádnému plnění povinností při celkové péči o opatrovnace (srov. ust. § 178 o.s.ř.), přičemž tedy dbá nejen na správu majetku opatrovace, ale také na jeho sociální a zdravotní poměry a jejich vývoj a dále na jeho osobnostní rozvoj a aktivizaci (samozřejmě dovoluje-li to jeho věk a stav). V této souvislosti je nutno zdůraznit, že opatrovnictví samo o sobě není, jak se v minulosti mohlo zdát, sociální službou a ani sociální službu nenahrazuje. Opatrovník není bez dalšího z titulu své funkce povinen o opatrovace osobně pečovat či mu poskytovat různé formy asistence při zvládání úkonů, které by jinak opatrovanec sám nezvádl. Avšak je povinností opatrovníka, aby případné poskytování sociálních služeb


Mgr. Robert Kaňka

opatrovanci zajistil, řádně nasmlouval a poté takové poskytování přiměřeně kontroloval. Jednou z úloh opatrovnicého soudu bude tedy také průběžný dohled na tím, že se opatrovanci dostává všech sociálních služeb, kterých se mu má dostávat. Soud při dozorování výkonu funkce opatrovníka postupuje dle poznatků ze své činnosti a na základě případných podnětů či upozornění fyzických a právnických osob, vč. samotného opatrovance. Opatrovnický soud je povinen s přiměřenou péči prošetřit jakýkoli věrohodný podnět obsahující informaci o nedostatcích ve výkonu funkce opatrovníka. Během trvání opatrovnictví je opatrovník povinen dbát pokynů soudu ohledně své činnosti . Může jít o pokyny obecné povahy, ale soud je oprávněn opatrovníkovi uložit i povinnost naložit s určitou majetkovou hodnotou ve vlastnictví opatrovance konkrétním způsobem, který ve svém rozhodnutí vymezí. Navíc může soud opatrovníkovi uložit, aby mu během trvání opatrovnictví podával pravidelné zprávy o své činnosti (viz ust. § 193 odst. 2 o.s.ř.). Takové opatření je namístě především tam, kde to odůvodňují majetkové poměry opatrovance, specifický vztah opatrovance a opatrovníka, nebo v minulosti zjištěné nedostatky v opatrovníkově činnosti. Významnou činnosti soudu může být též schvalování úkonů opatrovníka učiněných za opatrovance. Jak již bylo uvedeno výše, dle § 28 OZ je k nakládání s majetkem opatrovance, nejde-li o běžnou záležitost, třeba schválení soudu. Soud úkon schválí, jel-li v zájmu opatrovance (§ 179 o.s.ř.). Skončení zastupování - zánik (ukončení) funkce opatrovníka Ke skončení zastupování opatrovance opatrovníkem (§ 193 odst. 2 o.s.ř.) dochází buď na základě soudního rozhodnutí, nebo přímo ze zákona (úmrtím opatrovance či opatrovníka, pravomocným navrácením způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu). Je možné rozlišovat „skončení zastupování“ a „zánik funkce opatrovníka“. Vzhledem k určité nedopracovanosti ustanovení o opatrovnickém řízení, však mezi nimi po procesní stránce dostatečně jasně rozlišováno není. S ohledem na dikci § 193 odst. 2 o.s.ř. „opatrovník předloží po skončení zastupování závěrečný účet ...“ se zdá, že zánik funkce opatrovníka je de lege lata perfektní až pravomocným rozhodnutím soudu o schválení závěrečného účtu ze správy majetku. Do té doby procesní vztah opatrovnického soudu a opatrovníka trvá. Naopak ke skončení zastupování může dojít i dříve, a to zejm. skončí-li zastupování přímo ze zákona. V praxi jsou však pojmy skončení zastupování a ukončení funkce opatrovníka často používány jako pojmy synonymní. Při skončení zastupování přímo ze zákona předloží opatrovník, je-li to možné, soudu závěrečný účet ze správy majetku ke schválení dle ust. § 193 odst. 2 o.s.ř. Soud usnesením závěrečný účet schválí, nebo rozhodne o jeho přepracování či doplnění, popř. dá opatrovníkovi jiné vhodné pokyny. V této fázi řízení bude činnost opatrovníka omezena v podstatě jen na administrativní úkony (o zastupování opatrovance např. při nakládání s jeho majetkem již nelze uvažovat). Při skončení zastupování na základě soudního rozhodnutí bývají rozlišovány dvě varianty (avšak při nerozlišování mezi skončením zastoupení a zánikem funkce opatrovníka): a to zproštění funkce opatrovníka a jeho odvolání z funkce. Z hlediska právní formy a účinků však mezi nimi není rozdílu. O odvolání lze hovořit, přistoupí-li soud jednostranně k ukončení funkce opatrovníka, např. z důvodu nesrovnalostí při výkonu jeho funkce. O zproštění lze hovořit při


| 87


ukončení funkce soudem na základě návrhu samotného opatrovníka (např. z osobních důvodů - zdravotní stav, změna bydliště, apod.). Obdobně jako při skončení zastupování ze zákona, i zde předloží soudu opatrovník závěrečný účet ze správy majetku ke schválení. O schválení záveřečného vyúčtování rozhodne soud usnesením, které se doručí všem účastníkům (jejich zástupcům). Náklady řízení Opatrovnické řízení je osvobozeno od soudních poplatků. V ostatním se způsob placení a náhrady nákladů opatrovnického řízení se řídí obecnou úpravou nákladů řízení obsaženou v § 137 an o.s.ř. Náhrada nákladů přiznaná účastníkům dle § 146 odst. 1 písm. a) bude v praxi vskutku výjimečná (náhradu nákladů řízení je však třeba odlišovat od možné přiměřené odměny opatrovníka za výkon jeho funkce vč. náhrady jím účelně vynaložených nákladů s tím spojených). 3.

Několik poznámek k současná aplikační praxi a možnostem legislativních úprav

3.1. Hmotněprávní aspekty a) nedostatečnost úpravy kompetencí opatrovníka a vymezení záležitostí ohledně nichž je oprávněn za opatrovance jednat Stávající úprava bývá předmětem kritiky především v tom směru, že neposkytuje dostatečný podklad pro výkon jednotné rozhodovací činnosti soudů. Jak již bylo zmíněno výše, neexistuje řádné vymezení předmětu činnosti opatrovníka a určení hledisek a standardů jimiž by byl vázán. Hledisko „běžnosti“ majetkové záležitosti pro určení oprávnění opatrovníka postupovat v určité věci samostatně bez souhlasu soudu se jeví jako nedostatečné, když nereflektuje např. možné zvláštní vazby opatrovance na určité předměty, rozsah jeho jmění, atd. Dále absentuje vhodná úprava kompetencí a působnosti opatrovníka v nemajetkové sféře opatrovance. Tuto materii by bylo vhodné doplnit, a to především s ohledem na určování místo pobytu opatrovance, jeho bydliště, popř. umísťování do uzavřených zařízení, provádění lékařských diagnostických a léčebným výkonů. Dnes je pouze na uvážení a zvyklostech jednotlivých soudů (a soudců), jakým způsobem si vztahy s opatrovníky upraví, jak nastaví hranice soudního dozoru nad výkonem jejich funkcí. Praxi by mohla přispět formulace jasných pravidel pro předkládání periodických zpráv o výkonu funkce, vč. jejich obsahových náležitostí, a vymezení pravidel pro osobní styk opatrovnického soudce s opatrovancem, který dnes bývá spíše výjimkou. Otevřenou koncepční otázkou zůstává možnost ustanovit téže osobě více opatrovníků (např. pro řešení majetkových otázek – správu jmění). Je třeba postavit najisto otázky úplatnosti výkonu funkce opatrovníka. Jako prioritní se jeví výslovné zakotvení povinnosti opatrovníka dbát při správě záležitostí opatrovance jeho názorů a stanovisek a posílit tak jeho autonomii v maximálně možné míře (dostupná pracovní verze návrhu občanského zákoníku tyto otázky již částečně řeší). b) převládající nízká úroveň výkonu funkce opatrovníka - především v případech tzv. veřejných opatrovníků Obvyklá je spíše nízká míra jejich angažovanosti. Ačkoli zde jde o problém z velké části mimoprávní, který je odvislý od rozpočtových priorit a možností místní samosprávy a je součástí širšího problému koncepce péče o duševní zdraví v ČR, nelze nevidět, že současná právní


Mgr. Robert Kaňka

úprava neobsahuje žádné pojistky typu stanovení maximálního počtu opatrovanců na jednoho zaměstnance tzv. veřejného opatrovníka (a to buď přímo číselně, nebo kvalitativně – tzn. např. stanovením nutnosti dodržovat zásadu „přiměřeného počtu opatrovanců svěřených do péče zaměstnance …“ anebo „…počtu opatrovanců zaručujícího řádný výkon funkce opatrovníka…“). Je známo, že v určitých lokalitách ČR, které jsou v této oblasti vysoce vytíženy (v přímé vazbě na polohu větších institucí poskytujících psychiatrickou a sociální péči), může počet opatrovanců na jednoho zaměstnance vykonávajícího působnost opatrovníka u tzv. veřejného opatrovníka překročit hranici 100 osob. Za těchto podmínek je téměř zaručena nefunkčnost opatrovnického systému, když mj. z hlediska praktických a časových možností lze rozumně uvažovat max. o počtu cca 10 - 20 opatrovanců na jednoho opatrovníka. Stávající situace vede k tomu, že opatrovanci s tzv. veřejným opatrovníkem často končí v ústavech sociální péče, a to i nedůvodně. Jako naléhavé se jeví vyčlenění dostatečného počtu kvalifikovaného a motivovaného personálu a dostatečného materiálního zabezpečení především v obcích, v jejichž obvodech se nalézají ústavy sociální péče, v nichž je vysoká koncentrace osob zbavených způsobilosti k právním úkonům a kde je tudíž třeba (v případě nemožnosti ustanovení někoho jiného) vysokého počtu tzv. veřejných opatrovníků. Je třeba otevřít otázku financování výkonu těchto činností (přenesená působnost), posoudit možnou roli krajů, a pokusit se zjistit míru případné podpory pro vytvoření jakési obdoby institutu sociálně právní ochrany dětí ve vztahu k zletilým osobám, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům. Jako žádoucí se také do budoucna jeví příprava a zavedení specializovaných opatrovníků v závislosti na (zdravotních) příčinách či důvodech pro opatrovnictví (dle typologie projevů různých duševních poruch). Nezbytností by měl být vzdělávání a trénink v komunikačních technikách a postupech. Za nepřijatelné lze označit praxi, kdy opatrovnické funkce vykonávají osoby zařazené na úřednických postech bez významnější zkušenosti s prací s lidmi s psychiatrickou zkušeností. c) nedostatečně upravené řešení možných konfliktů zájmů opatrovance a opatrovníka Je třeba se zabývat zejména praxí, při níž jsou ustanovovány za opatrovníky zařízení poskytující ústavní péči opatrovancům, nebo zaměstnanci těchto zařízení (jako fyzické osoby). Takovýto postup je nutné považovat za nepřijatelné směšování rolí, které vylučuje efektivní kontrolu jak nad způsobem výkonu funkce opatrovníka, tak nad kvalitou samotných služeb a péče poskytovaných opatrovanci, a příkře oslabující jeho právní postavení a možnost rozporovat jednání tohoto zařízení (v obou směrech: jako opatrovníka a jako poskytovatele péče). Tato praxe by jednoznačně měla být zákonem prohlášena za nepřípustnou. Dále by postavení opatrovance prospělo výslovné rozšíření okruhu situací, v nichž připadá v úvahu použití institutu kolizního opatrovníka – ze současného střetu zájmů zákonného zástupce a zastoupeného, popř. dvou osob zastoupenných týmž zákonným zástupcem (§ 30 občanského zákoníku) také na střety zájmů opatrovance a osob blízkých opatrovníkovi, popř. osob „jednajících s opatrovníkem ve shodě“. d) absence úpravy zaručení informovanosti opatrovance o jednáních opatrovníka V praxi jsou často zaznamenávány případy, kdy se opatrovanci nedostává dostatek informací o jeho záležitostech, o jednání opatrovníka, jeho jednotlivých úkonech, zprávách pro soud a rozhodnutích samotného soudu. Stává se, že pracovníci soudu odmítají umožnit opatrovanci


| 89


samostatně (tj. bez opatrovníka) nahlédnout do soudního opatrovnického spisu. Zavedení a důsledné uplatňování zásady informační otevřenosti vůči opatrovanci (např. stanovením automatického zasílání správ opatrovníka určených soudu také opatrovanci) by bylo na místě. e) nedostatečná vnější a systematická kontrola opatrovníků V současném opatrovnickém systému absentuje jakákoli systematická vnější (nezávislá) kontrola způsobu výkonu funkce. Jednotlivé opatrovnické soudy mohou dohlížet na opatrovníky, které ustavily, přičemž dle poznatků z praxe ani tato oprávnění nejsou vždy důsledně využívána. Kapacita soudů se zvenčí jeví jako vyčerpaná. Jako nástroj pro kontrolu kvality by mělo být zváženo zavedení opatrovnických standardů, které by za pomoci strukturovaného hodnocení určitých oblastí vztahu opatrovance a opatrovníka pomohlo objektivizovat úroveň výkonu této funkce (hodnotícími hledisky by např. mohly být míra obeznámenosti opatrovníka se situací opatrovance (osobní, rodinnou, zdravotní, finanční), intenzita a forma kontaktu s opatrovancem, vyjádření samotného opatrovance, atd.). Tzv. veřejní opatrovníci by měly podléhat pravidelné inspekční činnosti prováděné k tomu školenými hodnotiteli. 3.2. Procesněprávní aspekty a) nedostatečná úroveň právní pomoci opatrovanci v té části řízení, v níž se rozhoduje o určení osoby, která má být ustanovena opatrovníkem a o jejím případném odvolání. Nepanuje shoda ohledně důvodnosti ustanovování opatrovníků pro řízení opatrovancům pro tuto fázi řízení. Jako prioritní se jeví zajištění pravidelného (a nikoli jen formálního) kontaktu opatrovnického soudce, opatrovníka a opatrovance, povinnost zkoumat a zohledňovat stanoviska opatrovance na tato zvažovaná opatření a vyžadování odůvodnění v případě nepřihlédnutí. b) prodlení mezi právní mocí rozhodnutí soudu o zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům a rozhodnutím, jímž je ustanoven opatrovník (popř. ještě okamžikem složení opatrovnického slibu). Tato praxe popírá samotnou podstatu tohoto ochranného institutu. Ponechat osobu zbavenou (omezenou) ve způsobilosti bez opatrovníka po delší dobu bude konstituovat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a zakládat tak odpovědnost státu za veškeré případné újmy z toho pro opatrovance vyplývající. Prodlení v řádu měsíců není v praxi výjimečně a patrně by nebylo od věci zavedení konkrétních lhůt, v jejichž rámci by soudy měly o těchto otázkách rozhodovat. Řešení je možných několik, a to od začlenění této fáze dnešního opatrovnického řízení již do řízení o úpravě způsobilosti k právním úkonům tak, aby v okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o zbavení (omezení) ve způsobilosti bylo zřejmé, kdy bude vykonávat funkci (a to i kupříkladu dočasně, než bude jmenován opatrovník konečný), nebo zavedení institutu dočasného podpůrce, který by obstarával záležitosti (budoucího) opatrovance do okamžiku právní moci rozhodnutí o „stálém“ opatrovníkovi. Nepřípustnost jakéhokoli (nezanedbatelného) prodlení platí také v mezidobí od případného zproštění opatrovníka jeho funkce, až po ustavení nového.


Mgr. Robert Kaňka

1

1 1 1 1

1 1 1

2 3 4

5 6

7

8 9 10

11 12 13

Zvláštní znaky nesporných řízení jsou dány především různorodými veřejnými zájmy, které právě realizace nesporných řízení pomáhá chránit či naplňovat. Za nejdůležitější rozdíly mezi sporným a nesporným řízením a zároveň za definiční znaky nesporného řízení lze považovat následující: – pravomoc soudu je pro nesporná řízení zakládána výslovným zákonným ustanovením (v souladu s politicko-právními prioritami zákonodárce, resp. tzv. veřejným zájmem); – v nesporných řízeních je uplatňována zásada oficiality, tj. možnosti zahájení řízení soudním rozhodnutím i bez návrhu, důsledkem čehož účastníci nemohou volně disponovat řízením (viz. § 81 odst. 1); – účastníci nesporných řízení nejsou s to disponovat ani s předmětem řízení, když ten je vymezen zákonem (hmotným i procesním právem); – nesporná řízení jsou ovládána zásadou vyšetřovací, tj. povinnosti soudu vyhledávat důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu účastníci nemají tzv. důkazní povinnost a nelze uvažovat o konceptu neunesení důkazního břemene některým z účastníků (viz. § 120 odst. 2); předmětem dokazování v nesporných řízení nebudou jen sporné skutečnosti jako v řízení sporném, nýbrž ty skutečnosti, které jsou významné pro zjištění skutkového stavu a rozhodnutí o předmětu řízení; – v nesporných řízeních splývá věcná legitimace s účastenstvím; nelze hovořit o stranách sporu, ale jen o účastnících řízení; řízení s jedním účastníkem nemusí být výjimkou (viz. § 94 odst. 1 a 2); – ve většině nesporných řízení má meritorní rozhodnutí konstitutivní povahu, přičemž v mnohých nesporných řízení je meritorně rozhodováno formou usnesení (viz. např. § 185a, § 185j, § 191c odst. 4, § 200d odst. 3), – pro jednotlivá nesporná řízení platí řada odchylek ve způsobu jejich vedení (např. zvláštní pravidla pro určení místní příslušnosti soudů, možnost přenesení místní příslušnosti, možnost nenařizování jednání v některých řízeních, neaplikovatelnost zákonné a soudcovské koncentrace, nemožnost vydání rozsudku pro uznání či zmeškání, nemožnost uzavření smíru, apod.). Pro nesporná řízení platí zásadní odchylky v úpravě odvolacího řízení, když se na ně nevztahuje zásada omezení odvolacích důvodů - zůstal zachován princip úplné apelace (viz. § 205a odst. 2 a § 212a odst. 3); odvolací soud není vázán ani mezemi odvolacího návrhu - je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí v jeho celém rozsahu (§ 212 písm. a)). Pozn. Srov. např. nálezy Ústavního soudu č. 3 / sv. 5 Sb. nál. ÚS , s. 17 nebo č. 80 / sv. 8 Sb. nál. ÚS, s. 257, z poslední doby zejména nález IV. ÚS 412/04 ze dne 7.12.2005. Ústavní soud nebyl oprávněn přezkoumávat jejich soulad s ústavními zákony. Pozn. Ve vztahu k řízení o způsobilosti k právním úkonům a opatrovnickému řízení jde např. i o poměrně propracovaný programový dokument Rady Evropy Doporučení Výboru ministrů č. 4 z r. 1999 (R (99) 4) o principech právní ochrany zletilých osob nezpůsobilých k právním úkonům (Recommendation No. R (99) 4 of the Committee of Ministers on Principles Concerning the Legal Protection of Incapable Adults), který konkrétně naznačuje budoucí vývoj úpravy předmětných otázek. Evropský soud je známý pro své liberální názory a silnou tendenci pracovat s Úmluvou jako s „living instrument“, jehož obsah se neustále vyvíjí; rozhodně se o Evropském soudu nedá říci, že by trpěl přepjatým právním pozitivismem. Pozn. Tento názor je zřejmý přinejmenším od rozsudku ve věci Winterwerp v. Nizozemí. V odůvodnění rozhodnutí Evropský soud mimo jiné poznamenal: “Vláda pochybuje o tom, zda-li je čl. 6 odst. 1 použitelný na tento případ. Kloní se k názoru, že jde spíše o otázku statusovou (angl. - question of status), než o otázku občanských práv a závazků (angl. - civil rights and obligations). Soud tento názor nesdílí. Způsobilost osobně nakládat s vlastním majetkem (angl. - capacity to personally deal with one‘s property) obsahuje výkon soukromých práv (angl. - exercise of private rights), a tudíž ovlivňuje občanská práva a závazky ve smyslu čl. 6 odst. 1. Zbavení p. Winterwerpa této způsobilosti bylo určením (angl. - amounted to determination) těchto práv a závazků“ (odst. 73). Právní řády členských států Rady Evropy se velmi liší ve způsobech, kterými nezpůsobilost k právním úkonům duševně nemocných osob řeší. Často bude vedeno jen jediné řízení, ve kterém se rozhodne jak o způsobilosti vyšetřovaného, tak o tom, kdo případně bude vykonávat funkci opatrovníka (řečeno českou právní terminologií). Pozn. K omezení dojde již v rozsudku završujícím řízení o způsobilosti k právním úkonům. Pozn. Opomíjím tak ostatní důležité komponenty spravedlivého procesu, jakými jsou např. nezávislost a nestrannost orgánu rozhodujícího o občanských právech a závazcích dle čl. 6 odst. 1 a přiměřená doba trvání řízení. Pozn. Ten v precedenčním rozsudku ve věci Golder v. Spojené království jasně vyslovil, že přestože čl. 6 odst. 1 neobsahuje žádné výslovné ustanovení tohoto smyslu, nelze pochybovat o tom, že princip účinného přístupu k soudu je obsažen, když je vlastně nezbytnou podmínkou praktické realizace čl 6 Úmluvy. Evropský soud poznamenal, že “… v občanských věcech si lze jen stěží představit vládu práva (angl. - the rule of law) bez toho, aby zde byla možnost přístupu k soudu” (odst. 34). Dle názoru Evropského soudu “je nemyslitelné …, že by čl. 6 odst. 1 podrobně popisoval procesní pojistky (angl. – procedural guarantees) svědčící účastníkům v běžícím řízení a nechránil by v prvé řadě to, co samo o sobě vlastně umožnujě těchto pojistek využít, tj. přístup k soudu. Znaky spravedlivosti, veřejnosti a urychlenosti, které jsou vlastní soudnímu řízení (angl. - the fair, public and expeditious characteristics of judicial proceedings), by byly naprosto bezcenné, pokud zde není žádné soudní řízení (angl. – of no value at all if there are no judicial proceedings)(odst. 35). Dle Evropského soudu má každý právo na to, aby o jeho občanských právech a závazcích ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodoval orgán soudního typu. Obdobně srov. např. rozsudek ve věci Ashingdane v. Spojené království. Výslovně viz např. rozsudky ve věcech Golder v. Spojené království odst. 39 nebo Winterwerp v. Nizozemí odst. 60. V rozsudku ve věci Delcourt v. Belgie srov. zejm. odst. 28 a 34 nebo ve věci Vidal v. Belgie odst. 33. Z poslední doby srov. rozsudky ve věcech Vermeulen v. Belgie nebo Mantovanelli v. Francie.


| 91


14

15

16 17

18 18

18

K tomu blíže srov. rozsudek ve věci Feldbrugge v. Nizozemí, zejm. odst. 42 a 44. Jako jedno z pochybení na straně nizozemských orgánů veřejné moci bylo v této věci Evropským soudem shledáno, že stěžovatelce byla odepřena možnost seznámit se s obsahem lékařských vyjádření, popř. možnost komentovat či zpochybňovat jejich obsah, i když tato byla pro meritorní rozhodování nizozemských orgánů relevantní. Pozn. Za precedenční v otázce právní pomoci je považován rozsudek ve věci Airey v. Irsko, v němž Evropský soud při rozhodování o tom, zda-li bylo třeba poskytnout stěžovatelce právní pomoc, posuzoval otázku schopnosti samotné stěžovatelky prezentovat svoji věc u soudu náležitě a uspokojivě (angl. – to present her case properly and satisfactorily) a tak účinně vést řízení v její věci (angl. – to efectively conduct her case) (odst. 24). Přitom Evropský soud zkoumal nejen okolnosti individuálního případu, tj. např. očekávaný stupeň složitosti dokazování nebo míru emoční zúčastněnosti stěžovatelky na věci (šlo o rozvodové řízení), ale též širší kontext či zavedenou praxi. Evropský soud výslovně uznal, že koncept právní pomoci nemá jen juristický, resp. procesní význam, nýbrž že také přesahuje do sféry sociální a může mít zčásti povahu práva “sociálního a hospodářského” (což však nic nemění na tom, že je součástí pojmu spravedlivého procesu dle čl. 6 Úmluvy) (odst. 26). K závěrům ohledně právní pomoci a opatrovnictví (i procesnímu) srov. např. nálezy Ústavního soudu II. ÚS 27/2000, I. ÚS 204/ 2000, I. ÚS/559/2000 anebo I. ÚS 572/05. K tomuto srov. např. nález Ústavního soudu IV.ÚS 412/04, v němž ÚS mj. vyslovil, že „…. omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy závažným zásahem do osobnostní integrity omezovaného. Takový zásah je třeba zkoumat z pohledu potenciálních zásahů do základních práv omezovaného, garantovaných především článkem 5 a článkem 10 odst. 1, 2 Listiny, vyložených v rozsahu, který omezuje lidskou důstojnost. Protože tato práva Listina garantuje jako tzv. základní práva absolutní, lze k jejich omezení přikročit jen za účelem ochrany základních práv jiných osob anebo za účelem ochrany veřejného zájmu, který je v podobě principu či hodnoty obsažen v ústavním pořádku. Rc 2/84 (Stanovisko Cpj 35/83) ….. Čl. 5 Listiny stanoví, že každý je způsobilý mít práva, což zavazuje obecné soudy, aby v opatrovnickém řízení nevydaly rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům dříve, než určí osobu, jejímž prostřednictvím bude omezovaný nadále vykonávat svá práva. Pokud tak soud neučiní, nemůže jeho rozhodnutí, s ohledem na působení čl. 5 Listiny, bránit omezovanému přímo se domáhat ochrany svých práv. …. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že izolování subjektivního práva od možnosti toto právo vykonávat je oblíbeným trikem totalitních státu, který používají při schovávání zvůle a bezpráví za formální fasádu práva. V právním státě tyto praktiky tolerovat nelze….“


Dana Hladíková

Instituce veřejného opatrovníka Dana Hladíková, veřejný opatrovník Pokud není v rodině či blízkém okolí osoby, jejíž způsobilost byla rozhodnutím soudu omezena, vhodná osoba pro výkon funkce opatrovníka, pak je výkonem této funkce pověřen orgán místní správy. Výkon této funkce lze chápat jako výkon sociálně-právní ochrany. Sociálně-právní ochrana – obecně vzato má každý nárok na sociálně-právní ochranu, může se jednat o sociální službu nebo o výkon povinnosti státu k občanům, kteří se nacházejí v obtížné sociální situaci z různých důvodů (nepříznivý zdr. stav, bytové podmínky, nízké příjmy apod.). Sociálně-právní ochrana by měla obsahovat poskytování dostatečných informací o právech a povinnostech, ochranu práv, zájmů a potřeb osob, opatrovnictví, zastupování u soudu apod. (Igor Tomeš, Sociální politika, teorie a mezinárodní zkušenost, Socioklub 2001). Takto pojatá sociálně-právní ochrana dospělých je u nás realizována ve velmi malé míře. Proto také výkon veřejného opatrovnictví není jasně metodicky ukotven. Samotný výkon funkce je pak spojen s velmi nejasně stanovenými kompetencemi. Laická ale i odborná veřejnost vyžaduje od opatrovníka takové zásahy do klientova soukromí, které mu nepřísluší. (Častým jevem je představa o celkové odpovědnosti za chování a jednání klienta, odpovědnost za jím způsobené škody apod.) Výkon veřejného opatrovnictví je obvykle svěřen pracovníkovi odboru sociálních věcí na obci s rozšířenou působností. Výkonem opatrovnictví by měl být pověřen sociální pracovník, jehož kvalifikační předpoklady vyplývají ze zákona o sociálních službách. Opatrovník se při výkonu své funkce řídí občanským zákoníkem, kde jsou stanoveny povinnosti z funkce vyplývající. Pokud je veřejný opatrovník kvalifikovaným sociálním pracovníkem, dochází k propojení opatrovnictví se samotnou sociální prácí. Klientovi je pak také poskytováno základní sociální poradenství dle zákona o sociálních službách. Nedílnou součástí práce opatrovníka – sociálního pracovníka je pomoc klientovi orientovat se v sociálních službách a umožnit mu tyto služby využívat. Významným posláním veřejného opatrovníka by také mohlo být poradenství pro opatrovníky soukromé (rodinní příslušníci, osoby blízké) osob zbavených či omezených ve způsobilosti k právním úkonům. Domnívám se, že je ve většině případů lepší řešení ustanovit osobě opatrovníkem osobu blízkou, která by mohla využívat při výkonu opatrovnictví sociální a metodické poradenství veřejného opatrovníka. Mnohdy se stává, že rodinní příslušníci se odmítají stát opatrovníkem z důvodů, že nemají informace o právech a povinnostech, které by z toho vyplývaly.


| 93

Instituce veřejného opatrovníka

Při výkonu jakékoli funkce, tedy i při výkonu veřejného opatrovnictví, se sociální pracovník řídí zákonnými předpisy a je (měl by být) i vázán etickým kodexem. I v této oblasti jsou velké rezervy. Sama chápu veřejné opatrovnictví jako výkon sociální práce, tedy je jasné, že mám velmi blízko k etickému kodexu sociálních pracovníků. Etický kodex vydala v ČR Společnost sociálních pracovníků v roce 1995 (http://sspcr.unas.cz) . Bohužel však problematice etického kodexu je v literatuře, ale i v praxi věnována malá pozornost, je zde spíše prostor pro úvahy a diskusi. Obecně platí, že etické kodexy obsahují hodnoty, které daná profesní skupina sdílí. Etický kodex sociálních pracovníků vyjadřuje respekt ke klientům a jejich sebeurčení, staví na hodnotách lidských práv, jedinečnosti člověka, potřebě seberealizace. Za hlavní považuje vedení klienta k vlastní odpovědnosti a hledání cest, jak klienta do řešení svého problému zapojit. Za velmi důležité považuji pravidlo etického chování uvedené pod bodem 2.1.5. etického kodexu: Sociální pracovník dbá, aby klienti obdrželi všechny služby a dávky sociálního zabezpečení, na něž mají nárok, a to nejen od instituce, ve které je zaměstnán, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, jež vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Pomáhá řešit i jiné záležitosti a problémy klienta týkající se jiné složky jeho života. S hodnotami uvedenými v etickém kodexu korespondují pravidla pro dobrou praxi tak jak je uvádí Clark (in Matoušek, Metody a řízení sociální práce). Uvádí 8 základních bodů jako je úcta ke klientovi, upřímnost, otevřenost a důvěryhodnost ve vztahu klientovi. Ve vztahu k práci s osobami zbavenými či omezenými ve způsobilosti k právním úkonům považuji za důležitý problém legitimity, tj. oprávněnosti, intervenovat do klientových osobních vztahů, životních plánů či každodenních problémů. Určitá legitimita je dána opatrovníkovi rozhodnutím soudu, přesto se jedná o velmi citelný zásah do klientova soukromí a zde je třeba postupovat s obzvláštní opatrností. Ustanovení opatrovníkem nás nelegitimuje k necitelných zásahům do klientova soukromí a je třeba mít stále na paměti respekt ke klientovi. V práci veřejného opatrovníka se vyskytují, alespoň pro mě, dva etické problémy: ♦ Kdy přestat s pomáháním - vytváření prostoru pro klientovu samostatnost, nedovolit, aby se klient stal na pracovníkovi závislým ♦ Velmi tenká hranice, kdy plně respektovat přání klienta a kdy jednat z pozice opatrovníka (tj. k danému rozhodnutí nemá kompetence z důvodů svého duševního onemocnění – např. nechce uplatňovat své zákonné nároky)


JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

Právní problematika informovaného souhlasu a předem vyslovených přání v oblasti zdravotnictví JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M., Advokátní kancelář JUDr. B. Holubové, Centrum pro zdravotnické právo III. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Informovaný souhlas ve zdravotnictví je v současné době upraven hned v několika právních předpisech různé právní síly. Za nejdůležitější z nich lze bezpochyby označit Úmluvu na ochranu lidských práv v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (zkráceně Úmluva o lidských právech a biomedicíně), která u nás vstoupila v platnost v říjnu roku 2001. Povinnost lékaře poučit pacienta a získat jeho souhlas se zákrokem je dále tradičně upravena v zákoně 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Konečně, důležitá pravidla pro obsah poučení a formu souhlasu lze nalézt též v novelizované vyhlášce č. 385/2006 Sb. o zdravotnické dokumentaci, která nabyla účinnosti k 1.4.2007. Obecné pravidlo článku 5 Úmluvy o biomedicíně uvádí, že jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. „Zákrokem“ se rozumí jakýkoliv zásah do tělesné integrity v oblasti péče o zdraví, tedy jakýkoliv na pacientovi, včetně preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace a výzkumu. „Souhlas“ je právním úkonem ve smyslu Občanského zákoníku, tedy projevem vůle směřujícím zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. „Projev vůle“ může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen. Forma souhlasu není Úmluvou určena, zákon však hovoří o některých úkonech v oblasti komunikace s pacientem, které musí být povinně zaznamenány v písemné podobě; jedná se především o tzv. negativní revers, tedy informované odmítnutí potřebného zákroku. Původní verze vyhlášky o zdravotnické dokumentaci požadovala písemný záznam o poučení a souhlasu u každého zákroku spojeného s rizikem; vzhledem k nepřiměřené administrativní zátěži zdravotníků, která by z toho plynula, však byl tento požadavek zmírněn, nyní se mohou zdravotnická Život do svých rukou

| 95


zařízení zásadně sama rozhodnout, u kterých zákroků záznam v písemné formě pořídí. Lze jen doporučit, aby se tak stávalo u všech závažnějších zákroků, např. operací, již z důvodů důkazních. V případě sporu může soud požadovat po zdravotnickém zařízení, aby předem daný souhlas pacienta prokázalo, včetně důkazu o řádném poučení. Pokud by písemný záznam chyběl, muselo by zdravotnické zařízení relevantní skutečnosti prokázat např. svědecky, což je nepoměrně obtížnější. Nicméně, souhlas se zákrokem lze udělit i ústně nebo, u těch nejjednodušších zákroků, též např. gestem jednoznačně vyjadřujícím vůli pacienta. Jako každý projev vůle, i souhlas se zákrokem musí být učiněný právně způsobilou osobou svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Jakékoliv ovlivnění vůle, například podanými léky, donucením ze strany zdravotnického personálu či rodiny, tedy může negativně ovlivnit platnost souhlasu. Poskytnutý souhlas musí být prostý omylu; vzhledem k obvyklé informační asymetrii mezi lékařem-odborníkem a pacientem-laikem je proto třeba, aby souhlasu předcházelo náležité poučení. Pokud jde o poučení, Úmluva stanoví v čl. 5, že osoba podstupující zákrok musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Toto ustanovení je třeba s využitím Výkladové zprávy k Úmluvě o biomedicíně interpretovat tak, že podané informace musí být dostatečně jasné a vhodně formulované pro osobu, která má zákrok podstoupit. Pacient se musí prostřednictvím výrazů, kterým je schopen porozumět, dostat do situace, kdy je schopen zvážit nutnost a účelnost zamýšleného zákroku a metody zákroku v porovnání s riziky a také s nepohodlím či bolestí, které mu zákrok způsobí. Kritériem správnosti a dostatečnosti poučení tedy je, zda konkrétní pacient porozuměl poskytnutému poučení a zda toto poučení obsahovalo všechny skutečnosti, které by konkrétní pacient vzal v úvahu při rozhodování, zda zákrok podstoupit či ne. Kritériem dostatečnosti tedy není pouze, zda by podané informace stačily jakémusi obecnému, „průměrnému“ pacientovi. Tím spíše není možné posuzovat dostatečnost rozsahu poučení podle zvyklostí určité skupiny lékařů nebo dokonce konkrétního lékaře. Úmluva tím, že požaduje poučení „řádné“, neposkytuje prostor lékaři, aby dle své úvahy některé skutečnosti zamlčel - pokud se pacient výslovně poučení nevzdá. Podle Úmluvy musí být poučení o zákroku dáno předem. Právní předpisy sice nestanoví, jak dlouho předem má být pacient poučen, z povahy věci však vyplývá, že se tak musí stát dostatečně předem, aby měl pacient dle povahy zákroku dostatek času na rozmyšlenou, popřípadě aby u zvláště závažných zákroků mohl před rozhodnutím získat druhý názor jiného lékaře. V žádném případě by nebyla přípustná situace, názorně vykreslená v první řadě seriálu Nemocnice na kraji města, kde v jednom z prvních dílů se pacient, hokejista Rezek, po úraze a před těžkou operací hlavy ještě cestou na operační sál musel ptát zřízence, kam ho vezou a co s ním budou operovat, a jen horko těžko se mu podařilo domoci se alespoň pár slov od operatéra. Poučení musí být poskytnuto „řádně“, tedy zejména ošetřujícím lékařem, není možné tuto povinnost delegovat například na střední zdravotnický personál, stážisty apod. Výjimkou budou patrně nelékařské zdravotnické profese, např. porodní asistentky, které některé výkony provádějí samostatně, bez indikace lékaře; samostatně budou tedy i poučovat. Ideální postup je poskytnutí písemných materiálů, které si pacient může v klidu prostudovat, a následný rozhovor, ve kterém lékař pacientovi osvětlí případné nejasnosti.



Pojem „účelu, povahy a důsledků“ zákroku obsahuje především informaci o typu zákroku, tedy zda se jedná o zákrok diagnostický, léčebný, o terapeutický experiment, o povinné vyšetření atd. Pacient by měl být též seznámen s tím, zda se jedná o naléhavý zákrok či zda je možné jej odložit, případně jaká rizika se s odkladem pojí. Zmínit je vždy třeba důsledky byť úspěšného provedení zákroku, typicky jeho bolestivost, následnou dočasnou nepohyblivost, případně délku hospitalizace či pracovní neschopnosti (což bude praktické zejména u pracovně vytížených pacientů). V závislosti na osobnosti pacienta se dále jedná o informace o pro něj neakceptovatelných součástech zákroku (např. transfúze). Pacient má teoreticky též právo na informace o lékaři, který zákrok provede, případně o jeho zkušenostech, i to totiž může jednoznačně rozhodnutí pacienta ovlivnit. Pacient musí být poučen o léčebném režimu, zejména o tom, co smí a nesmí dělat po propuštění z ošetřování či po provedení operačního zákroku. Pacient je povinen dodržovat léčebný režim a pokud svým nezodpovědným chováním způsobí, že po správně provedeném zákroku vzniknou komplikace, nemůže se s úspěchem domáhat náhrady škody. Pokud by se však prokázalo, že pacient poučen nebyl, nedozvěděl se tedy například o nebezpečí spojeném s předčasným ukončením klidu na lůžku, mohla by odpovědnost za z toho vyplývající poškození postihnout lékaře, který pacienta v tomto smyslu nepoučil. Poučení o rizicích zahrnuje především popis rizik obecně spojených s daným zákrokem, doplněný o rizika spojená s osobou pacienta vzhledem k jeho věku, předchozím zdravotním komplikacím, souběžným chorobám atd. Složitým problémem, který poutá pozornost judikatury i teorie, je odlišení „důležitých“ rizik od „nedůležitých“. Každý zákrok je totiž spojen s rizikem nekonečně mnoha komplikací, většina z nich však buď není závažná, nebo je jejich pravděpodobnost mizivá. Poučovat pacienta o všech rizicích by bylo zbytečně stresující a časově náročné. Jako řešení bylo navrhováno například poučovat pouze o rizicích, jejichž pravděpodobnost je vyšší než jednoprocentní. Avšak pro rozhodnutí pacienta může být relevantnější půlprocentní riziko smrti než desetiprocentní riziko snížené pohyblivosti. Judikatura též obecně klade vyšší požadavky na poučení u zákroků, které nejsou nezbytné, zejména u kosmetických operací. V každém případě není možné výlučně spoléhat při poučování o rizicích na předem připravené formuláře, protože jak jednotlivá rizika samotná, tak citlivost na tato rizika budou u každého konkrétního pacienta odlišná. Osobní komunikace a možnost klást otázky je tedy nezbytná. Povinnost lékaře poučit pacienta o alternativách zákroku sice z Úmluvy přímo nevyplývá, je však nesporná vzhledem k účelu poučení. Nová vyhláška 385/2006 Sb. již s poučením o Bez znalosti alternativ nemůže pacient posoudit a svobodně rozhodnout, zda je navržený zákrok skutečně pro něj nejpřijatelnějším řešením, udělený souhlas proto bude z právního hlediska vadný. Při poučení o alternativách je opět třeba vycházet z individuálních preferencí, konkrétní pacient může preferovat i objektivně nesmyslné řešení svého zdravotního problému. Platí ovšem, že též u alternativního postupu je třeba zmínit jeho rizika a důsledky, podobně jako u „doporučeného“ postupu. Typickými alternativami bude možnost konzervativní nebo invazivní léčby. Vždy je nutno zmínit alespoň alternativu neléčení, ponechání pacienta „tak jak je“. Jen tak bude moci pacient posoudit, zda je pro něj podstoupení jakéhokoliv zákroku vůbec přínosem.


| 97


Poučení o možnosti neléčit se je významné zejména v případech pokročilých stadií prakticky neléčitelných chorob, kdy opakované rozsáhlé zákroky sice mohou prodloužit život o určitou dobu, ovšem kvalita takového života může být sporná. Otázkou je, zda má lékař pacienta informovat o zákrocích, které jsou dostupné pouze v zahraničí, které jsou nehrazené a finančně náročné. Teoreticky je i tato skutečnost důležitá pro pacientovo rozhodování, takže by měla být zmíněna, neboť pacientovi nic nebrání péči v zahraničí čerpat. V případě některých forem léčby tak může učinit v jiném státě Evropské unie dokonce na účet své české zdravotní pojišťovny. Podmínky pro takové čerpání péče v zahraničí jsou upraveny evropským právem volného pohybu služeb. Existuje-li tedy terapie, která je v České republice nedostupná, avšak pro pacienta může přinést výrazně vyšší zdravotní prospěch než dostupné typy péče, lékař by měl alespoň rámcově tuto skutečnost pacientovi sdělit. Vyšší míru informovanosti pacientů (a patrně i lékařů) o možnostech čerpat péči v zahraničí bude možno očekávat teprve s větším rozvojem evropského zdravotnického trhu a lepší dostupností informací o nabídkách zahraničních zdravotnických zařízení. Pacient má v každém případě právo na informaci o všech diagnostických či terapeutických alternativách, které jsou hrazeny ze zdravotního pojištění a které jsou dostupné v České republice, byť by třeba nebyly dostupné v konkrétním zdravotnickém zařízení. Jen těžko by bylo možno právně připustit situaci, kdy by v některých částech republiky byla nabídka péče, resp. informovanost o této nabídce, méně rozsáhlá než v jiných místech. Alternativy, které by měly být pacientovi nabídnuty, jsou veškeré postupy, které jsou v souladu s dostupnými poznatky medicínské vědy a které mohou vést ke zlepšení zdravotního stavu pacienta. Lokální praxe vycházející z aplikace zastaralých metod či omezující využití ekonomicky náročných postupů je nepřípustná, a to bez ohledu na někdy zmiňované rozdíly ve financování různých typů zdravotnických zařízení a různého toku prostředků ze zdravotního pojištění do různých regionů. Pokud jde o alternativy z oblasti jiné než vědecky uznané medicíny, lékař nemá povinnost je znát a provádět, nemá tedy ani povinnost o nich informovat pacienta. Nic však nebrání tomu, aby o nich, pokud to uzná za vhodné, pacienta poučil, ovšem aniž by jej uváděl v omyl ohledně jejich účinnosti, neexistují-li o ní průkazná vědecká data. Poučení o zákroku je právem pacienta, nikoliv povinností. Pacient může svým právem na poučení disponovat, může se jej tedy zcela vzdát, nebo může k přijetí poučení pověřit jiného, například blízkou osobu. V každém případě by tak měl učinit písemnou formou, záznam o takovém právním úkonu je třeba založit do dokumentace. Sdělovat jakékoliv informace třetím osobám, byť nejbližším členům rodiny, bez výslovného pověření pacienta může být výrazným porušením pacientova práva na soukromí. Z uvedeného pravidla o možnosti odmítnout poučení o svém zdravotním stavu však existuje výjimka v situacích, kdy je pacienta nutné informovat nejen v jeho zájmu, ale i v zájmu ochrany zdraví jiných; typickým příkladem je poučení pacienta s nakažlivou chorobou o povinnostech, které musí dodržovat v zájmu zabránění jejího šíření. Pokud je poučení neúplné nebo se nepodaří prokázat, že bylo poskytnuto, následkem může být, že souhlas bude posouzen jako neplatný. Pokud je souhlas neplatný, neprokazatelný, případně pokud vůbec nedošlo k jeho získání od pacienta, následný zákrok je protiprávní, a to bez ohledu na to, zda byl či nebyl proveden medicínsky správně. Provedení zákroku bez před-



chozího řádného souhlasu pacienta může vést k právní odpovědnosti zdravotnického zařízení za veškeré negativní důsledky, včetně těch, které jsou přirozeným následkem nebo běžným rizikem byť správně provedeného zákroku. Úmluva o biomedicíně připouští několik výjimek z pravidla, že osoba, která má zákrok podstoupit, musí udělit souhlas se zákrokem. První z těchto výjimek se týká osob neschopných dát souhlas z důvodu nezpůsobilosti k právním úkonům, tedy osob nezletilých a osob s duševní poruchou. Další výjimka se vztahuje na situace, kdy souhlas nelze získat a zároveň je zapotřebí neodkladně provést zákrok nutný z hlediska zdravotního stavu pacienta. Konečně, Úmluva připouští četné výjimky v oblasti ochrany veřejného zdraví, příkladem mohou být povinná očkování. Právní úprava informovaného souhlasu u osob nezpůsobilých k právním úkonům je založena na čl.6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kde se stanoví, že jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být zákrok proveden bez svolení jejího zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomuto zmocněny zákonem. Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti. Pokud jde o osoby s duševní poruchou, Úmluva stanoví, že pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem z důvodu duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či instituce pověřených ze zákona. Dle možnosti se dotčená osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu. Poučení, které by jinak dostal sám pacient, v těchto případech obdrží zákonný zástupce, a to za stejných podmínek, za kterých by byl poučen zastoupený, kdyby byl způsobilý k právním úkonům. Zástupný souhlas lze kdykoliv odvolat, je-li to v nejlepším zájmu dotčené osoby. Ohledně nezletilých stanoví Občanský zákoník, že způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti vzniká v plném rozsahu zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství, takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné. Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. V praxi někdy vznikají pochybnosti, zda konkrétní nezletilý pacient je schopen posoudit rizika a důsledky navrhovaného zákroku sám, tedy zda toto posouzení odpovídá rozumové a volní vyspělosti dítěte jeho věku, či zda je třeba souhlasu zákonného zástupce – rodiče. Obecně lze doporučit, aby se zdravotník, je-li to možné, vždy pokusil rodiče kontaktovat. Etickým problémem však může být situace, kdy nezletilý výslovně nesouhlasí s tím, aby za něj rozhodoval rodič, či aby byl rodič vůbec informován, typicky tato situace nastává v případě mladistvých dívek, které požadují předepsání antikoncepce. Zde by měl zdravotník zvážit, zda dívka daného věku je schopna posoudit rizika a důsledky užívání antikoncepčních prostředků a zda je tedy dostatečně rozumově a volně vyspělá, aby takové rozhodnutí učinila platně sama. Zákonný zástupce je povinen postupovat vždy v nejlepším zájmu zastoupeného. Toto pravidlo je třeba brát v potaz zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení. Zákon 20/1966 Sb. pro tyto případy stanoví, že je-li neodkladné provedení vyšetřovacího nebo léčebného výko-


| 99


nu nezbytné k záchraně života nebo zdraví dítěte anebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a odpírají-li rodiče nebo opatrovník souhlas, je ošetřující lékař oprávněn rozhodnout o provedení výkonu. Rozhodovací pravomoc rodiče, který odmítá naléhavě potřebnou péči pro své dítě, se tedy neuplatní. Ústavní soud se touto problematikou zabýval v recentním rozhodnutí III. ÚS 459/03. Skutkový stav byl takový, že rodiče, Svědkové Jehovovi, odmítli, aby byla u jejich dítěte provedena potřebná operace, v souvislosti se kterou by byla dána též krevní transfúze. Rozhodnutím obecného soudu bylo dítě svěřeno do péče lékařů, operace byla později provedena, což rodiče vnímali jako nepřípustný zásah do rodičovských práv a náboženské svobody. K jejich ústavní stížnosti Ústavní soud nicméně uvedl, že ochrana zdraví a života dítěte, je zcela relevantním a více než dostatečným důvodem pro zásah do rodičovských práv a omezení náboženské svobody, kdy jde o hodnotu, jejíž ochrana je v systému základních práv a svobod jednoznačně prioritní. Odmítají-li rodiče léčbu nezletilého dítěte, jež je v bezprostředním ohrožení života, nepředstavuje vydání předběžného opatření, kterým se dítě svěří do péče příslušného léčebného zařízení, porušení jejich práv zakotvených v Listině základních práv a svobod. Vzhledem k nutnosti okamžitého zásahu není zpravidla možno v řízení o vydání takového předběžného opatření řešit případný spor rodičů s léčebným zařízením o vhodnosti té které léčby. Týká-li se věc dítěte ve věku okolo šesti let, není porušením čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pokud toto dítě nebylo v daném řízení soudem vyslechnuto. Výslech rodičů musí soud provést pouze v případě, že by to pro rozhodnutí bylo nezbytné a z hlediska zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí možné. Pokud jde osoby s duševní poruchou, zákon stanoví, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví. Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí. Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly. Občanský zákoník stanoví, že právní úkon osoby, jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou, je neplatný. V úvahu tedy přicházejí i případy „přechodné“ duševní poruchy; souhlas se zákrokem daný osobou jednající v takové duševní poruše by nebyl platný. To může v praxi způsobovat komplikace zejména při péči o pacienty s progresivní demencí, o staré špatně se orientující pacienty, ale též osoby pod vlivem alkoholu, léků či drog. Zdravotník vždy musí posoudit, zda osoba, která souhlas uděluje či odmítá, je schopná posoudit veškerá rizika a dopady svého rozhodnutí a zda její volní schopnosti nejsou negativně ovlivněny. Výsledek svého uvážení musí zdravotník zaznamenat do zdravotnické dokumentace. Pokud shledá, že osoba je schopná právně relevantně jednat, měl by respektovat její vůli; v opačném případě bude postupovat podle některé z výjimek z pravidla postupu se souhlasem, typicky podle ustanovení pro stavy nouze vyžadující neodkladné řešení, kdy není možno souhlas získat (čl. 8 Úmluvy, §23 odst. 4 zákona 20/1966 Sb.) Zdravotník by neměl činit závěry o způsobilosti pacienta bez náležitého, objektivního zhodnocení jeho zdravotního stavu. Diagnóza, včetně diagnózy duševní poruchy, je medicínskou



hypotézou, její nesprávnost nemusí nutně znamenat protiprávní jednání; lékař je však povinen při jejím stanovení postupovat lege artis, tedy řádně využít diagnostické metody dostupné vzhledem k okolnostem a pečlivě posoudit jejich výsledky. Diagnózy stanovené „od boku“ či dokonce diagnózy stanovené účelově, například na žádost rodiny, mohou být závažným protiprávním jednáním. Ústavní soud podrobil diagnostickou svobodu lékaře ve věci duševní poruchy, resp. právo lékaře posoudit podle §23 odst. 4 zákona 20/1966 Sb., že pacient ohrožuje sebe nebo své okolí a nařídit nucenou hospitalizaci, v zajímavém recentním rozhodnutí (IV. ÚS 639/2000). V rámci tohoto rozhodnutí vyjádřil stanovisko, že z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech, určité medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta), je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo. Pro léčbu osob s duševní poruchou bez souhlasu stanoví Úmluva o lidských právech a biomedicíně další výjimku v čl. 7. Zde se uvádí, že v souladu s podmínkami stanovenými v zákonu na ochranu těchto osob včetně právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání, může být osoba s vážnou duševní poruchou podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví. Jde tedy o výjimku z povinnosti získat vždy před léčbou informovaný souhlas pacienta, která se uplatní, jsou-li naplněny současně všechny následující podmínky: Osoba trpí duševní poruchou Zákrok směřuje právě k léčbě této poruchy Bez zákroku by došlo k poškození zdraví této osoby Nutno dodržet ochranná omezení zákona (zejména ohlášení převzetí osoby do péče bez jejího souhlasu do 24 hodin soudu) Další úpravu pro tuto oblast lze nalézt v §23 a §24 zákona 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Zde se uvádí, že bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče (…) jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Patrně nejvýznamnější výjimkou z režimu povinného předchozího souhlasu je uveden v čl.8 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kde se stanoví, že pokud v situacích nouze nelze získat příslušný souhlas, jakýkoliv nutný lékařský zákrok lze provést okamžitě, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví dotyčné osoby. Tato výjimka se uplatní, jsou-li současně splněny všechny následující podmínky: Nelze získat příslušný souhlas (například pacient po autonehodě je v bezvědomí přivezen do nemocnice)


| 101


Existuje stav nouze - přímo hrozící, závažná újma na zdraví (například krvácení do mozku) Zákrok směřuje k přímému prospěchu zdraví pacienta, je nezbytný a nesnese odkladu (bez provedení zákroku by bylo vážně ohroženo zdraví nebo život pacienta) Zákrok nelze odložit do doby, kdy bude možno získat souhlas (například než se pacient probere z bezvědomí, nebo, pokud ustanovil pro takový případ zástupce, než se podaří takového zástupce kontaktovat) Za určitou výjimku z této výjimky je možno považovat ustanovení čl. 9 Úmluvy, které zní: Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání. Podle tohoto ustanovení tedy právně způsobilý pacient, který předvídá, že by se mohl v budoucnu dostat do situace, kdy nebude způsobilý se rozhodovat, může stanovit, že pro takový případ schvaluje či zakazuje konkrétní zákrok, druh zákroků, případně že odmítá veškerou péči. Pacient též může vymezit okolnosti, za kterých se předem vyslovené přání uplatní. Učebnicovým příkladem předem vyslovených přání jsou podepsané a obvykle notářsky ověřené kartičky se zákazem transfúze krve, které u sebe stále nosí Svědkové Jehovovi pro případ například autohavárie následované bezvědomím a potřebou operace. V zahraničí se lze též často setkat s předem vyslovenými přáními pacientů s progresivní demencí, kterými tito pacienti ve chvíli, kdy je ještě choroba nepřipravila o schopnost právně jednat, dávají najevo své léčebné preference pro dobu, kdy způsobilost definitivně pozbudou. Formulace „bude brán zřetel“ je poněkud vágní, zdá se, jako by nebyla jednoznačným příkazem k dodržení takového přání. Toto ustanovení je patrně třeba interpretovat tak, že lékař musí respektovat přání pacienta, pokud je jednoznačně vyjádřením skutečné vůle pacienta. Neobstojí proto patrně předem vyslovená přání, která nebyla učiněna v písemné podobě a o kterých informují lékaře příbuzní nezpůsobilého pacienta; zde hrozí riziko, že tyto osoby nevyjadřují přání pacienta, ale přání své. Stejně tak patrně neobstojí předem vyslovená přání daná před dlouhou dobou, pokud mezitím došlo k takovému vývoji medicínské vědy, že drastická léčba zasahující do lidské důstojnosti, kterou pacient odmítnul, byla vylepšena nebo nahrazena metodami snesitelnějšími a účinnějšími. Zahraniční právo zná dvě zajímavé formy předem vyslovených přání. První z nich je tzv. living will, což je právní nástroj, kterým právně způsobilý a informovaný pacient pro budoucnost, kdy předpokládá možnost ztráty způsobilosti, určí, jaké zákroky smí či nesmí být prováděny (včetně příkazu nezahájit či ukončit resuscitaci, neposkytovat ventilaci, výživu, či hydrataci). Druhým z těchto nástrojů je tzv. durable power of attorney (volně přeloženo jako „trvající plná moc“). Podstata tohoto nástroje spočívá v tom, že pacient zmocní pro budoucnost, kdy nebude způsobilý, osobu, která za něj bude moci rozhodovat. V obou případech platí, že platnost zmíněných právních instrumentů přetrvá okamžik ztráty způsobilosti pacienta a má přednost i před stanoviskem poté ustanoveného zákonného zástupce. Vážným problémem, který by využití postupu podle čl. 9 Úmluvy pomohlo řešit, je rozhodování o pokračování v péči u pacientů v terminálním stádiu choroby. Obvykle jde o osoby nezpůsobilé k projevu vůle, u kterých udržení základních životních funkcí nutně vyžaduje ná-



kladnou ústavní péči, aniž by tato péče mohla přinést znatelné zlepšení. Ukončení této péče však znamená konec života. Současná praxe, kdy lékaři rozhodují o pokračování či ukončení resuscitace na základě stanovisek příslušné odborné společnosti ČLS JEP, lze sice považovat za věcně rozumný, avšak z ryze právního hlediska problematický, neboť může vést v krajním případě i k trestní odpovědnosti lékaře za neposkytnutí péče. Jen zákon totiž může stanovit, které osoby mají či nemají právo čerpat bezplatnou péči. Rozhodnout o tom, kdy další existence lidské bytosti postrádá hodnotu a je tedy možno ukončit péči, by nemělo být součástí role lékařů, zejména chybí-li pro ukončování léčby odpovídající vymezení v zákoně. Existence předem vysloveného přání pacienta ohledně takové léčby rozhodování značně zjednodušuje. Pokud předem vyslovené přání chybí, rozhodnutí o ukončení péče by mělo být svěřeno soudu – jedná se o zásadní rozhodnutí o právech nemocného. Soud může při rozhodování buďto posoudit, zda je v nejlepším zájmu pacienta, aby bylo v péči pokračováno či aby byla péče ukončena, nebo se může zabývat náznaky z předchozího života pacienta a pokoušet se dovodit, zda by si pacient na základě svých hodnot týkajících se zejména lidské důstojnosti v daném stavu přál, aby se v poskytování péče pokračovalo, či aby byla ukončena.


| 103


Evropský soud pro lidská práva a jeho judikatura ve věcech řízení o způsobilosti k právním úkonům Mgr. David Zahumenský1 V řadě zemí vzbuzuje právní úprava a praxe související se soudním zjišťováním nezpůsobilosti a umisťování pod opatrovnictví obavy. Přenos občanských, politických a sociálních práv za nedostatečné či pouze formální kontroly soudu očividně otevírá možnosti pro zneužití ze strany bezohledných rodinných příslušníků, tzv. „profesionálních opatrovníků“ a ředitelů institucí. Implementace Doporučení č. R(99)4 Výboru ministrů Rady Evropy ohledně Zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob by toto riziko do velké míry snížila a umožnila by lidem jednat řádně ve prospěch těch, kteří potřebují asistenci. Alvaro Gil-Robles, Komisař Rady Evropy pro lidská práva, únor 20032 Úvodem Jak naznačuje citovaný výrok, mezinárodní společenství postupně dospívá k zjištění, že problematika práv osob s duševní nemocí či mentálním postižením – a jmenovitě právě oblast způsobilosti k právním úkonům i opatrovnictví – si zasluhuje naši zvýšenou pozornost. V tomto příspěvku se budu věnovat zmíněnému tématu z perspektivy soudního orgánu, který posuzuje porušování lidských práv v 46 zemích. Po stručném shrnutí významu a postavení Štrasburského soudu a jeho judikatury se blíže dotknu rozhodovací činnosti Soudu ve věcech řízení o způsobilosti, zejména pak mezinárodních standardů, na které ve své praxi odkazuje. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva a její (ne)závaznost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)3 byla podepsána 4. 11. 1950 v Římě. Na základě tohoto instrumentu vznikl Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“). Ten si svou rozhodovací praxí získal nevídaný respekt a dnes se na něj ročně obrací desítky tisíc stěžovatelů,4 kteří se cítí poškozeni tím, jak jejich případ dopadl před vnitrostátními orgány. Také český právník se dnes již bez znalosti Úmluvy a judikatury Soudu neobejde; ve své rozhodovací praxi na ně nezřídka odkazuje náš Ústavní soud a v některých případech již i soudy ostatní. Evropský soud pro lidská práva posuzuje stížnosti fyzických i právnických osob na porušení některého z práv zaručených Úmluvou. Mezi základní požadavky, které jsou stanoveny v čl. 35 odst. 1 Úmluvy, patří, aby byly vyčerpány všechny účinné vnitrostátní právní prostředky


| 105

Evropský soud pro lidská práva a jeho judikatura ve věcech řízení...

nápravy a aby od doručení konečného vnitrostátního rozhodnutí (tím bude ve většině případů ústavní stížnost) do podání stížnosti neuplynulo více než 6 měsíců.5 Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy se státy zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami. Rozsudek (výrok i jeho nosné důvody) je pro stát na základě tohoto ustanovení v konkrétním případě závazný. Rozhodnutí je však závazné inter partes, nikoli erga omnes.6 V případu Cossey v. Spojené království Soud uvádí: „Soud není vázán svými předchozími rozhodnutími […] Má však ve zvyku držet se předchozích názorů a aplikovat je v zájmu právní jistoty a bezrozporného vývoje judikatury. To však nebrání tomu, aby se Soud od ní odchýlil, jestliže pro to mluví závažné důvody. Taková změna může být oprávněna, např. kdyby zaručovala, aby výklad Úmluvy byl v souladu s vývojem společnosti a se současnými podmínkami.“7 Úmluva je Soudem vykládána v souladu s vývojem společnosti, zároveň je ale potřeba zdůraznit, že Soud považuje vlastní judikaturu, pokud jednoznačně rozvíjí Úmluvu, za závaznou. Ve věci Irsko v. Spojené království deklaroval, že jeho „rozsudek slouží nejen k rozhodnutí případu, který mu je předložen, ale má širší význam objasnit, rozvinout a garantovat dodržování Úmluvy a přispět tak k tomu, aby státy plnily své závazky, které převzaly jako smluvní strany.“8 Pro to, aby státy respektovaly nejen odsuzující rozsudek vůči nim samotným, ale obecně judikaturu Soudu, hovoří i snaha vyhnout se konstatování porušení Úmluvy, které je vzhledem ke konzistentnosti judikatury pravděpodobné, pokud z judikatury Soudu stát nevyvodí důsledky pro svůj právní řád a konkrétní praxi či právní úpravu nezmění. Shledá-li Soud, že Úmluva byla porušena, znamená to nejen mezinárodní ostudu, ale také povinnost vyplatit obětem tohoto porušení odškodné a nahradit jim náklady řízení. Samostatnou otázku tvoří charakter závaznosti rozhodnutí Soudu pro řízení před českými soudy. Historická tradice naší země někdy vede k tomu, že domácí soudy argumentaci judikaturou Soudu zcela odmítají.9 Tento přístup vychází ze zjednodušujícího vylučování argumentace neobsažené ve formálních pramenech práva. Takový postoj je však nesprávný. Ve složitějších případech, kde zákon nedává jasnou odpověď, neboť nevystačíme s prostým sylogismem, je pak soudce ztracen. Český Ústavní soud již v nálezu č. III. ÚS 470/97 přiznává specifickou normativní sílu i precedentu obecného soudu,10 ve věci I. ÚS 403/03 zdůraznil povinnost soudů vypořádat se argumentačně s účastníky uváděnými názory právní vědy či literatury;11 problematika závaznosti judikatury Evropského soudu pro lidská práva jím však zatím komplexně řešena nebyla. Faktem je, že Ústavní soud na rozhodnutí Soudu sám pravidelně odkazuje.12 Inspirovat nás může také německý Spolkový správní soud, který již v roce 1999 judikoval, že: „Interpretaci Úmluvy Soudem lze ovšem, kromě individuálního případu, a za splnění určitých podmínek, přiznat určitou normativní funkci, která musí být vzata v potaz členskými státy. Pokud je možno dovodit s ohledem na ustálenou judikaturu Soudu, že interpretace ustanovení Úmluvy má všeobecnou platnost, německé (správní) soudy musí k takové judikatuře přihlížet přednostně.“13 Nezbytnost požadavku zabývat se rozhodovací činností Soudu ale vyplývá zejména ze skutečnosti, že co je významem Úmluvy, se dozvíme především z jeho judikatury.



Rozdílné zásahy do základních práv v souvislosti s omezováním způsobilosti Přestože je Úmluva již starší než 55 let, judikatura ve věcech práv osob lidí s duševní nemocí či mentálním postižením je stále poměrně nerozvinutá.14 To však neznamená, že nám nemohou být rozhodovací činnost Soudu a standardy, na které odkazuje, nápomocny; což platí zejména v našem prostředí, kde je jakékoli relevantní judikatury ve věcech způsobilosti k právním úkonům nedostatek a samotná právní úprava je velmi kusá. Z hlediska Úmluvy můžeme v oblasti zbavování (omezování) způsobilosti a opatrovnictví najít tři typy zásahů do základních lidských práv: (1) porušení práv v samotném řízení o způsobilosti, (2) újma způsobená během období, kdy je osoba pod opatrovnictvím (např. zásah do důstojnosti osoby, zásah do práv způsobený nečinností nebo zneužitím funkce opatrovníka, omezení osobní svobody a „nedobrovolná“ léčba, ke které dal opatrovník souhlas15), (3) „spící“ zásahy do práv dotčené osoby (nemožnost nebo omezení práva uzavřít manželství, zbavení volebního práva apod.), které se ovšem mohou „probudit“, pokud chce jednotlivec svá práva (např. právo uzavřít manželství) realizovat. V dalším textu se budeme zabývat zejména první kategorií zásahů. Zákonnost zásahu do způsobilosti Samotným řízením o způsobilosti k právním úkonům a rozhodnutím ve věci, kterým je způsobilost omezena, dochází zejména k zásahům do práva na spravedlivý proces, které je chráněno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy16 a práva na respektování rodinného a soukromého života, které zakotvuje čl. 8.17 Aplikovatelností obou ustanovení Úmluvy se Soud zabýval ve věci Matter v. Slovensko.18 K čl. 6 judikoval: „Účelem tohoto řízení [o způsobilosti k právním úkonům] je určit, zda může nebo nemůže být způsobilost stěžovateli navrácena, tedy zda je oprávněn prostřednictvím vlastních úkonů nabývat práva a převzít povinnosti stanovené mj. v občanském zákoníku. Účel řízení je tedy přímo rozhodující pro určení stěžovatelových „občanských práv a povinností“. Proto je čl. 6 odst. 1 aplikovatelný.“ (odst. 51). Aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 znamená, že i na řízení o způsobilosti k právním úkonům se vztahují požadavky práva na spravedlivý proces. K aplikovatelnosti čl. 8 Soud ve stejném případu uvádí: „Stěžovatel byl zcela zbaven způsobilosti k právním úkonům od roku 1983. Není pochyb, že jde o závažný zásah do práv podle čl. 8 odst. 1.“ (odst. 68). Aplikovatelnost tohoto článku je důležitá pro vymezení podmínek, za nichž může k zásahu do způsobilosti dojít. Aby šlo o „zákonný“ zásah, musí jít o opatření, které je (1) v souladu se zákonem, (2) nezbytné v demokratické společnosti – což dle judikatury Soudu znamená, že zásah do práv odpovídá naléhavé sociální potřebě a především je přiměřený legitimnímu cíli, (3) jeho účelem je některý ze zájmů vymezených v čl. 8 odst. 2. Test proporcionality zásahu by měl soudce provádět pokaždé, zvažuje-li zásah do způsobilosti k právním úkonům. Nápomocné nám zde může být Doporučení č. R(99)4 Výboru ministrů Rady Evropy ohledně Zásad právní ochrany nezpůsobilých dospělých osob (dále jen „Doporučení R(99)4“).19 Soud na zásady obsažené v Doporučení R(99)4 odkazuje v loňském rozhodnutí H. F. v. Slovensko.20 V judikatuře Soudu však najdeme i jiná rozhodnutí, kdy Soud na „soft law“, kterými Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy jsou, odkazuje.21


| 107


Zásada č. 5 (Nezbytnost a subsidiarita) Doporučení R(99)4 stanoví: „Žádné ochranné opatření by nemělo být nařízeno, není-li to nezbytné. V úvahu je potřeba brát okolnosti konkrétního případu a potřeby dotčené osoby. Zásada č. 6 (Proporcionalita) pak říká, že: „(1) Tam, kde je ochranné opatření nezbytné, by mělo být přiměřené stupni závislosti dotčené osoby a přizpůsobené konkrétním okolnostem a jejím potřebám. (2) Ochranné opatření by mělo zasahovat do způsobilosti k právním úkonům v co nejmenším rozsahu, který postačuje k dosažení účelu omezení.“ V praxi se setkáváme s případy, kdy soud (pravidelně na doporučení znalce) nařizuje zbavení způsobilosti k právním úkonům, přestože osoba prokazatelně je schopná (minimálně některé) právní úkony činit, neboť si samostatně nakupuje, cestuje, objednává služby nebo platí inkasní poplatky. V takovém případě není zásah proporcionální, neboť neodpovídá zásadám 5 a 6 Doporučení R(99)4. Zásah není v souladu s čl. 8 Úmluvy také proto, že není proveden v souladu se zákonem. Občanský zákoník totiž jako důvod pro zbavení způsobilosti v § 10 odst. 1 občanského zákoníku uvádí neschopnost činit jakékoli právní úkony. To naše soudy často nerespektují. Dle zkušeností autora jsou často znalec i soudce vedeni snahou „ochránit“ dotčenou osobu, která by si z důvodu své duševní nemoci či mentálního postižení mohla „ublížit“22, zásah do způsobilosti bývá nařizován např. i z důvodu, že dotčená osoba hromadí ve svém bytě či domě věci. Takový postup není v souladu s Úmluvou ani zákonem; problém zde navíc může často mnohem snáze vyřešit pomoc sociálního pracovníka nebo podpora ze strany rodiny a přátel, popř. zařízení, kde klient pobývá (chráněné bydlení, ústav sociální péče apod.). Při posuzování nezbytnosti a proporcionality zásahu a tím i souladu s čl. 8 Úmluvy, je zapotřebí vzít v úvahu všechny méně restriktivní alternativy; zde patří již zmíněná pomoc a podpora ze strany třetích osob či institucí. Soudy také jako by zapomínaly na existenci ustanovení § 38 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto úkonu neschopnou. I toto ustanovení je potřeba brát v úvahu a může být otázkou, zda by vůbec mělo k zásahu do způsobilosti k právním úkonům dojít dříve, než je využito toto ochranné opatření. Musíme mít na paměti, že způsobilost osoby se v čase mění a je vhodné využít maximálně flexibilní opatření.23 Doporučení R(99)4 se těmito otázkami zabývá podrobněji v rámci Zásady č. 2 (Flexibilita v právní odezvě), která v odst. 1 stanoví, že: „[o]chranná opatření a další právní uspořádání určená k ochraně osobních a ekonomických zájmů nezpůsobilých dospělých osob by měla být dostatečně flexibilní, aby umožnila učinit vhodnou právní odezvu pro rozdílné stupně nezpůsobilosti a různé situace.“ V odst. 4 dodává: „Škála ochranných opatření by měla v určitých případech zahrnovat taková, která neomezují způsobilost k právním úkonům dotčené osoby.“ Česká republika zaostává značně pozadu za zeměmi, které již legislativně upravily další prostředky ochrany, jenž je možné použít bez toho, aby došlo k zásahu do způsobilosti (různé druhy zvláštní plné moci, smlouvy o poskytování služeb, svěřenectví majetku apod.)24 Zásada č. 2 odst. 6 k tomu doporučuje: „V úvahu by měla být brána potřeba začlenění takových opatření, prostřednictvím kterých ustanovená osoba jedná společně s dotčeným dospělým člověkem, a opatření, která ustanovují více než jednoho zástupce.“ Soud se zatím neměl možnost zabývat otázkou, zda absence podobných opatření v domácí legislativě může vést v některém případě k porušení Úmluvy.



Řízení před vnitrostátními soudy a spravedlivý proces Řízení o způsobilosti k právním úkonům musí být podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy v souladu s právem na spravedlivý proces, a tak i splňovat požadavky vyplývající ze zásady rovnosti zbraní.25 Ve věci Ruiz-Mateos v. Španělsko.26 Soud judikoval, že právo na spravedlivý proces znamená, že obě procesní strany by měly mít příležitost znát všechy použité důkazy a vyjádřit se k nim. Zásada č. 13 (Právo být osobně slyšen) Doporučení R(99)4 uvádí, že „[d]otčená osoba by měla mít právo být osobně slyšena v jakémkoli řízení, které může mít vliv na její způsobilost k právním úkonům.“ V odůvodnění rozsudku Winterwerp v. Nizozemí Soud zmínil, že „duševní nemoc může vést k určitému omezení ve výkonu „práva na soud“, nemůže však ospravedlnit úplnou absenci tohoto práva, jak je zakotveno v čl. 6 (1) Evropské úmluvy.“27 Důležitou otázkou je také zastoupení dotčené osoby a kvalita takového zastoupení. Stává se, že zástupce fakticky účastníka nezastupuje a neřídí se jeho pokyny. Pokud ale stát tvrdí, že daný jednotlivec nemá způsobilost, má povinnost chránit také jeho zájmy během řízení. Ve věci Megyeri v. Německo Soud potvrdil, že „je zásadní, že dotčená osoba by měla mít přístup k soudu a příležitost být slyšena osobně, nebo, tam, kde je to nezbytné, prostřednictvím určité formy zastoupení. Zvláštní procesní záruky mohou být požadovány ve prospěch osob, které z důvodu své duševní nemoci či mentálního postižení (mental disabilities) nejsou plně způsobilé za sebe jednat.“28 Soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že samotné ustanovení advokáta není efektivním zajištěním právní pomoci.29 Doporučení R(99)4 nám dává směrnici i ohledně znaleckého posudku, který musí být v řízení o způsobilosti vypracován. Zásada č. 12 (Vyšetřování a posudek) v odst. 2 vyžaduje, aby takový posudek byl aktuální a byl vypracován alespoň jedním dostatečně kvalifikovaným znalcem. Právě nesplnění požadavku aktuálnosti posudku přispělo v případě H. F. v. Slovensko ke konstatování porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Evropskýc soud pro lidská práva zde kritizoval situaci, kdy znalecký posudek byl v řízení o způsobilosti vypracován více než rok a čtyři měsíce před vynesením prvostupňového rozsudku a dva roky a tři měsíce před rozsudkem odvolacího soudu. Nelze jej tedy považovat za „recentní“ ve smyslu zásady č. 12.30 Rozhodnutí, které omezuje způsobilost k právním úkonům, musí prokázat spojení mezi aktuálními schopnostmi osoby a její způsobilostí k právním úkonům ve všech oblastech omezení. Vágní diagnóza duševní nemoci nebo samotný fakt snížených intelektových schopností nemůže ospravedlnit zásah do způsobilosti k právním úkonům. Z tohoto hlediska je otázkou, jaký znalec je pro posuzování způsobilosti „dostatečně kvalifikovaný“ ve smyslu odst. 2 zásady č. 12. Domnívám se, že posuzování způsobilosti se neobejde bez posudku psychologa, který bude nejlépe kvalifikován k použití psychodiagnostických metod, a zprávy sociálního pracovníka (nebo jiné osoby, která je adekvátně obeznámena s podmínkami, ve kterých se osoba nachází). Strategická litigace Domácí legislativa ve věcech způsobilosti obsahuje řadu nedostatků, právům osob s duševní nemocí či mentálním postižením je v tomto řízení poskytována nedostatečná ochrana. Prostřednictvím mezinárodních lidskoprávních standardů a judikatury Soudu mohou právníci „obohatit“


| 109


činost domácích soudů. Právník se nemusí s neuspokojivou situací smířit, Úmluva mu dává možnost napadnout porušování lidských práv a dosáhnout systémových změn. K tomu slouží „strategická litigace“ – vedení případů, které mají potenciál dospět k rozhodnutí, které stát přiměje právní úpravu či způsob její interpretace uvést do souladu s požadavky ochrany lidských práv.31 Úspěšné a progresivní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tak může nejen přiznat satisfakci konkrétnímu stěžovateli, ale také ovlivnit situaci v zemi či dokonce v celém regionu Rady Evropy (neboť státy se budou pravděpodobně v obavě před konstatováním porušení z jejich strany snažit uvést právní úpravu do souladu s rozhodnutím Soudu). Nevýhodou je jistě pomalé rozhodování Soudu dané jeho přetížeností a nutnost znát judikaturu Soudu. Snad i tento text malým dílem přispěje k tomu, aby druhá zmíněná nevýhoda přestala být problémem.

1 2 3 4 5

6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

17

Autor působí jako právník Centra advokacie duševně postižených (Mental Disability Advocacy Center, MDAC) pro Českou republiku. Viz čl. 11 Závěrů ze semináře „Ochrana a podpora lidský práv lidí s duševním postižením“, citováno dle http://mdac.info/priority_ areas/faq.htm#gu (vlastní autorův překlad). V ČR publikována pod č. 209/1992 Sb. Viz oficiální statistiky soudu, http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/4753F3E8-3AD0-42C5-B294-0F2A68507FC0/0/2005_ SURVEY__COURT_.pdf. Podrobněji k náležitostem stížnosti a řízení před Soudem viz Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika, Linde a.s., Praha 2003, s. 36-75. Srov. také návod na internetových stránkách veřejného ochránce práv: http://www.ochrance. cz/dokumenty/dokument.php?back=/pomoc/poradna.php&doc=284. Viz Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, s. 23. Rozhodnutí Cossey v. Spojené království ze dne 27. 9. 1990, odst. 35. Citováno dle Repík, Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, s. 26. Rozhodnutí Irsko v. Spojené království ze dne 18. 1. 1978, odst. 154. Citováno dle Repík, Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, s. 26. Blíže viz Kühn, Z.: Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace: analýza příčin postkomunistické právní krize, C.H. Beck, Praha 2005. Kühn, Z.: K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy 1/2005 (13), s. 2-3. Srov. tamtéž kritiku rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 789/2003. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 8. 2005. Viz např. nález II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006, nebo nález II. ÚS 93/05 ze dne 8. 6. 2006. Citováno podle Kühn, Z.: K otázce závaznosti rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro domácí soudnictví. Právní rozhledy 1/2005 (13), s. 3. Blíže viz Lewis, O.: Protecting the rights of people with mental disabilities: the European Convention on Human Rights. European Journal of Health Law, 2002, vol 9(4), p. 293-320. Srov. Zahumenský, D.: Práva duševně nemocných osob v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, Právní fórum 5/2006, 3. roč., příloha Via Iuris II/2006, s. 21-26. „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ 1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.



18 19 20 21

22 23 24 25 26 27 28 29 30 31

Rozhodnutí Matter v. Slovensko ze dne 5. 7. 1999. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy ze dne 23. 2. 1999, k dispozici v anglickém jazyce např. na https://wcd.coe.int/ViewDoc. jsp?id=407333&BackColorInternet=9999CC&BackColorIntranet=FFBB55&BackColorLogged=FFAC75. Rozhodnutí H. F. v. Slovensko ze dne 1. 11. 2005. Viz také např. rozhodnutí Amihailachioaie v. Moldavsko ze dne 20. 4. 2004. Ostatně, určitou závaznost pro státní orgány mají tato doporoučení i na základě čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Autor má zkušenosti např. s případem, kdy důvodem pro zbavení způsobilosti byla obava soudce, aby paní, která ze sociálních důvodů pobývala v psychiatrické léčebně, nebyla po navrácení způsobilosti propuštěna. Srov. Zásadu č. 3 (Maximální zachování způsobilosti). Blíže viz např. Gordon, R. M.: The Emregence of Assisted (Supported) Decision-Making in the Canadian Law of Adult Guardiasnhip and Substitute Decision-Making, International Journal of Law and Psychiatry, 2002, Vol. 23, No. 4, pp. 61-77. Srov. rozhodnutí De Haes a Gijsels v. Belgie z 24. 2. 1997. Tento princip se přiměřeně použije, přestože podle českého práva je řízení o způsobilosti tzv. řízením nesporným. Rozhodnutí Ruiz-Mateos v. Španělsko ze dne 23. 6. 1993. Rozhodnutí Winterwerp v. Nizozemí ze dne 24. 10. 1979, odst. 75. Rozhodnutí Megyeri v. Německo ze dne 12. 5. 1992, odst. 22. Viz např. rozhodnutí Artico v. Itálie ze dne 13. 5. 1980, odst. 33. Srov. také rozhodnutí ve věci Belgického jazykového případu ze dne 23. 7. 1968, odst. 31. Rozhodnutí H. F. v. Slovensko ze dne 1. 11. 2005.je zatím na stránkách Soudu dostupné pouze ve francouzském jazyce. Jeho zkrácený český překlad je však možné najít v časopise Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 6/2005. K tomu srov. Lewis, O.: Protecting the rights of people with mental disabilities: the European Convention on Human Rights. European Journal of Health Law, 2002, vol 9(4).


| 111

Mgr. Jan Fiala

Několik poznámek k mezinárodním trendům ohledně opatrovnictví Mgr. Jan Fiala, MDAC, Budapešť

I. Dobré příklady z praxe ostatních zemí střední Evropy: S problémy s nedostatkem opatrovníků, resp. jejich nedostatečnou kvalifikací zápasí mnoho zemí střední Evropy, které nadužívají institutu opatrovnictví. Některá řešení by mohla sloužit jako inspirace i v podmínkách České republiky: - opatrovníci (hlavně pokud jde o rodinné příslušníky bez zkušeností v této oblasti) často nemají představu o svých právech a povinnostech. Dělá jim např. potíže i určení obsahu pojmu „právní úkon“, a proto mají tendenci zbytečně zasahovat do oblastí, ve kterých opatrovanec není omezen. V tom by mohla pomoci stručná brožura o základních právech a povinnostech opatrovníka, která by obsahovala m.j. vymezení, jak má opatrovník postupovat při nakládání s majetkem opatrovance, při styku s opatrovnickým soudem, při zabezpečování osobních potřeb opatrovance, atd. Podobnou brožuru připravili opatrovnické úřady v Maďarsku (má 10 stran) a v Bulharsku (má 6 stran). - v některých zemích je běžné školení opatrovníků. Kurz opatrovnictví trvá např. v Maďarsku 6 dní a obsahuje základní poznatky z oblastí práva, veřejné správy, sociální péče, atd. - v Maďarsku se nedostatek opatrovníků částečně vyřešil institutem tzv. veřejného opatrovníka. Veřejný opatrovník je osoba, která se zúčastnila kurzu opatrovnictví, složila zkoušku a je zapsána do seznamu veřejných opatrovníků (který vedou opatrovnické úřady podle obvodů opatrovnických soudů). V případě, že je dospělá osoba omezena ve způsobilosti k právním úkonům a nenajde se jiný vhodný opatrovník, ustanoví se jí automaticky jeden z veřejných opatrovníků. Veřejný opatrovník nemůže ustanovení odmítnout, ledaže k tomu má vážné důvody (konfliktní osobní vztah s opatrovancem). Podle zákona může mít veřejný opatrovník na starost maximálně 30 opatrovanců. II. Současné mezinárodní trendy v oblasti opatrovnictví. Systém zbavení způsobilosti k právním úkonům a opatrovnictví představuje koncepci náhradního rozhodování (t.j. postižené osobě se ustanoví opatrovník, který činí rozhodnutí za ni). Ve vyspělých zemích se však již stále více uplatňuje nová koncepce, podporované rozhodování, která spočívá v tom, že osobě s postižením je ustanovena tzv. podpůrná osoba, která jí má pomáhat činit vlastní rozhodnutí. Základním rozdílem mezi podporovaným rozhodováním a


| 113

Několik poznámek k mezinárodním trendům ohledně opatrovnictví

systémem náhradního rozhodování je, že podporovaná osoba neztrácí způsobilost a všechna rozhodnutí činí osobně. Podpůrce, na rozdíl od opatrovníka, nemá právo činit úkony za podporovanou osobu. To samozřejmě automaticky vede k tomu, že osoby s postižením se „učí“ dovednostem potřebným k tomu, aby mohly činit rozhodnutí v každodenních i méně obvyklých životních situacích a následně k jejich větší samostatnosti a autonomii. Přechod od náhradního rozhodování k podporovanému rozhodování osob s postižením je světový trend, který nachází uplatnění ve stále více zemích (např. Kanada, Švédsko, Finsko, Německo, Nový Zéland, Spojené Státy Americké a Velká Británie). Základním způsobem přitom nejen eliminuje možnosti zneužití práv typické pro opatrovnictví, ale také umožňuje novou úroveň kvality života lidí s postižením. Neznamená pouhé „vylepšení“ opatrovnictví, ale zcela nové paradigma v přístupu k rozhodovacím možnostem a vůbec k životu lidí s postižením. Koncepce podporovaného rozhodování se prosadila i v nové úmluvě OSN o právech osob s postižením (dále jen „ÚPOP“ nebo „Úmluva“), která byla otevřena k podepsaní 30. března 2007.1 Česká republika byla mezi prvními zeměmi, které Úmluvu podepsaly. Jedním z nejdůležitějších ustanovení Úmluvy je nepochybně čl. 12, nazvaný „Rovné postavení před zákonem“ („Equal recognition before the law“). Vyjadřuje změnu paradigmatu v rámci celkového přístupu k lidem s postižením – od objektu pomoci k subjektům s právy – a naplňuje tak jeden ze základních principů Úmluvy vyjádřený v článku 3, kterým je „respektování neodmyslitelné důstojnosti, osobní autonomie včetně svobody činit vlastní rozhodnutí a samostatnosti osob“. Podle prvního bodu článku 12 členské státy ÚPOP „potvrzují, že lidé s postižením mají právo na uznání všude jako osoby před zákonem“. Respektování tohoto bodu by České republice nemělo činit potíže, protože způsobilost k právům (a tím „uznání jako osoby před zákonem“) je garantována podle občanského zákoníku (v § 7) pro každého bez rozdílu a bez omezení, tedy včetně lidí s postižením. Mnohem zajímavější je bod 2 článku 12, podle kterého „členské státy uznávají, že lidé s postižením užívají právní způsobilost na rovných základech s ostatními ve všech oblastech života“. Jde asi o nejprogresivnější ustanovení celé Úmluvy, protože vyjadřuje rovnost lidi s postižením v oblasti „právní způsobilosti“. Termín „legal capacity“, použitý v originálu, pochází z anglické právní terminologie a pokrývá způsobilost k právům („capacity to have rights“) i způsobilost k právním úkonům („capacity to exercise rights“, nebo „capacity to act“). Většina právních systémů světa (včetně českého) tyto dva pojmy na rozdíl od anglického práva důsledně odlišuje a umožňuje omezit způsobilost k právním úkonům. „Legal capacity“ je přitom do češtiny běžně překládáno jako „způsobilost k právním úkonům“. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva běžně označují „omezení způsobilosti k právním úkonům“ jako „restricting legal capacity“.2 Rovněž doporučení Výboru Ministrů Rady Evropy R(1999)4 o zásadách právní ochrany nezpůsobilých dospělých používá legal capacity konzistentně ve významu české „způsobilosti k právním úkonům“.3 Podobně je to s dokumenty OSN, např. Zásady pro ochranu psychicky nemocných osob a pro zlepšení péče o psychické zdraví.4 O významu a správném překladu legal capacity do českého jazyka tedy nemůže být pochyb. Současné znění článku 12.2 tedy celkem jednoznačně vyjadřuje požadavek, aby lidé s postižením byli rovni s ostatními i v otázce způsobilosti k právním úkonům. V tomto smyslu byla


Mgr. Jan Fiala

zatím Úmluva přeložena do srbštiny, chorvatštiny a němčiny, tedy do jazyků, které podobně jako čeština rozeznávají různé druhy způsobilosti. Státy se samozřejmě mohou rozhodnout, že tato varianta ÚPOP není v souladu s tím, k čemu se chtěly zavázat, a k článku 12 vyslovit výhradu. Této možnosti dosud využila pouze Sýrie. Česká republika zatím žádnou výhradu k Úmluvě nepřipojila. Jaký je vlastně obsah „rovnosti ve způsobilosti k právním úkonům“ pro lidi s postižením? Celkem jednoznačně to znamená konec známých opatrovnických systémů. V současnosti je v České republice možné omezit způsobilost k právním úkonům a tím ustanovit opatrovníka osobě, která „pro duševní poruchu, která není jen přechodná” není schopná činit právní úkony. Takové osoby po ratifikaci Úmluvy nebudou smět být ve způsobilosti omezeny. Může se jim poskytnout ochrana jedině pomocí podporovaného rozhodování. Česká republika se podpisem Úmluvy přihlásila k tomuto světovému trendu. V současnosti platné zákony, zejména občanský zákoník i jeho nově navrhovaná verze jsou sice v přímém rozporu s Úmluvou, do vstupu ÚPOP v platnost však stále zůstává dost času k odstranění těchto nedostatků. Lze tedy jen doufat, že změna paradigmatu se odrazí i na životě českých lidí s postižením a že Úmluva neskončí jako cár papíru, jako další podepsaná, ale neimplementovaná a nedodržovaná mezinárodní úmluva.

1 2 3 4

Convention on the Rights of People with Disabilities, přijata Valným Shromážděním OSN v New Yorku 13. prosince 2006. Viz rozhodnutí Matter v. Slovensko, stížnost č. 31534/96, rozhodnutí ze dne 5. 7. 1999; Bocsi c/a Maďarsko, stížnost č. 24240/94, rozhodnutí ze dne 21. 5. 1998; Egger c/a Rakousko, stížnost č. 15780/89, rozhodnutí ze dne 11. 10. 1993. Recommendation no. R(99)4 on principles concerning the legal protection of incapable adults, Výbor Ministrů Rady Evropy, 23. únor 1999. Principles for the Protection of Persons with Mental Illness and for the Improvement of Mental Health Care, Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 46/119 ze dne 17. prosince 1991, článek 1.6


| 115

DOPORUČENÍ Č. R (99) 4

RADA EVROPY VÝBOR MINISTRŮ DOPORUČENÍ Č. R (99) 4 VÝBORU MINISTRŮ ČLENSKÝM STÁTŮM OHLEDNĚ ZÁSAD PRÁVNÍ OCHRANY NEZPŮSOBILÝCH DOSPĚLÝCH OSOB (Přijato Výborem ministrů 23. února 1999 na 660. zasedání zástupců ministrů)

Výbor ministrů, na základě článku 15.b Statutu Rady Evropy, majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci lidských práv vyhlášenou Valným shromážděním Organizace spojených národů 10. prosince 1948; majíce na zřeteli Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech z 16. prosince 1966; majíce na zřeteli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. listopadu 1950; majíce na zřeteli Úmluvu na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluvu o lidských právech a biomedicíně ze 4. dubna 1997; uvědomujíce si, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi členskými státy, zejména podporou přijímání společných pravidel v právních otázkách; uvědomujíce si, že změny v demografii a lékařství znamenají stále vyšší počet osob, které navzdory své zletilosti nejsou schopny chránit své zájmy z důvodů nějakého druhu postižení nebo nedostatku osobních schopností; uvědomujíce si rovněž, že společenské změny s sebou přinášejí zvyšující se potřebu patřičné právní úpravy pro zajištění ochrany takových osob; uvědomujíce si, že již v mnoha členských státech došlo k legislativním reformám týkajícím se ochrany prostřednictvím zastoupení či asistence již byly nebo jsou zvažovány, a že tyto reformy mají společné rysy; uznávajíce však, že v legislativě členských států stále existují značné rozdíly; s přesvědčením, že v tomto kontextu je velice důležité respektovat lidská práva a důstojnost každé osoby jako lidské bytosti, doporučuje vládám členských států, aby v rámci své právní úpravy a praxe přijaly či posílily všechna opatření, která považují za nezbytná v souvislosti s implementací následujících zásad:


| 117


ZÁSADY Část I – Rozsah působnosti 1. Následující zásady se týkají ochrany dospělých osob, které z důvodu nějakého druhu postižení nebo nedostatku osobních schopností nejsou schopny se samostatně rozhodovat v osobních či ekonomických otázkách, nebo taková rozhodnutí chápat, vyjadřovat či jednat podle nich, a které v důsledku toho nemohou chránit své zájmy. 2. Nezpůsobilost může být způsobena mentálním postižením, nemocí, nebo podobnou příčinou. 3. Zásady se týkají ochranných opatření nebo jiných právních prostředků, které těmto dospělým osobám ohledně zmíněných otázek v daných záležitostech umožňují využít zastoupení či asistence. 4. V rámci těchto zásad „dospělá osoba“ znamená osobu, se kterou je podle příslušné právní úpravy týkající se způsobilosti v civilních věcech jednáno jako s plnoletou. 5. V rámci těchto zásad „zákrok v oblasti zdraví“ znamená jakýkoli zákrok odborně vykonaný na člověku ze zdravotních důvodů. Patří sem zejména zásahy prováděné za účelem preventivní péče, stanovení diagnózy, léčby, rehabilitace či výzkumu. Část II – Hlavní zásady Pravidlo 1 – Respektování lidských práv V souvislosti s ochranou nezpůsobilých dospělých osob je základním principem, ze kterého vychází všechny ostatní zásady, respekt k důstojnosti každého člověka jako lidské bytosti. Zákony, řízení a praxe týkající se ochrany nezpůsobilých dospělých osob by měly být založeny na respektování jejich lidských práv a základních svobod a zohledňovat požadavky, které v souvislosti s těmito právy obsahují mezinárodní právní dokumenty. Zásada 2 – Flexibilita v právní odezvě 1. Ochranná opatření a další právní prostředky dostupné pro ochranu osobních a ekonomických zájmů nezpůsobilých dospělých osob by měly svým rozsahem nebo flexibilitou umožňovat, aby na různé stupně nezpůsobilosti a různé situace existovala vhodná právní odezva. 2. V naléhavých případech by měla být dostupná řádná ochranná opatření nebo jiné právní prostředky. 3. Zákony by měly zajistit jednoduchá a nenákladná ochranná opatření nebo jiné zákonné prostředky. 4. Mezi ochranná opatření by v určitých případech měla patřit i ta, která neomezují právní způsobilost dotčené osoby. 5. Mezi ochranná opatření by měla patřit i ta, která jsou omezena na jediný úkon bez toho, aby byl ustanoven zástupce nebo zástupce s trvající pravomocí.



6. Mělo by být zváženo zařazení opatření, v rámci kterých ustanovená osoba jedná společně s dotčenou dospělou osobou, a opatření, která zahrnují ustanovení více než jednoho zástupce. 7. Měla by být zvážena potřeba zajistit a upravit takové právní nástroje, které by dosud způsobilá osoba mohla využít pro případ budoucí nezpůsobilosti. 8. Měla by být zvážena potřeba výslovně upravit, že určitá rozhodnutí týkající se zdraví nebo osobního prospěchu, zejména pokud jsou méně závažná nebo rutinní, mohly za nezpůsobilou dospělou osobu učinit osoby, jejichž pravomoc stanoví zákon a nikoli soudní nebo správní rozhodnutí. Zásada 3 – Maximální zachování způsobilosti 1. Zákonný rámec by měl v maximální možné míře odrážet skutečnost, že mohou existovat různé stupně nezpůsobilosti a nezpůsobilost se může v čase měnit. Ochranná opatření by proto neměla automaticky vést k úplnému zbavení právní způsobilosti. Tam, kde je to prokazatelně nezbytné pro ochranu dotčené osoby, by však mělo být možné právní způsobilost omezit. 2. Ochranné opatření by dotčenou osobu zejména nemělo automaticky zbavovat práva volit, pořídit závěť, nebo souhlasit či odmítnout souhlas s jakýmkoli zákrokem v oblasti zdraví, stejně jako učinit rozhodnutí tam, kde to její způsobilost umožňuje. 3. Mělo by být zváženo zavedení právních prostředků, které by, i v případech, kdy je zastoupení v určité oblasti nezbytné, dospělé osobě umožňovaly činit se souhlasem zástupce určité úkony, nebo úkony v určité oblasti, samostatně. 4. Kdykoli je to možné by dospělé osobě mělo být umožněno, aby se účastnila právních vztahů týkajících se každodenních záležitostí. Zásada 4 – Zveřejnění Znevýhodnění vyplývající z automatického zveřejnění ochranného opatření či jiných zákonných prostředků by mělo být vyváženo ochranou, která může být dotčené dospělé osobě či třetím stranám poskytnuta. Zásada 5 – Nezbytnost a subsidiarita 1. Opatření na ochranu nezpůsobilé dospělé osoby by mělo být použito pouze v případě, že je nezbytné. Je zapotřebí vzít v úvahu konkrétní okolnosti a potřeby dotčené osoby. Ochranné opatření však může být použito na základě úplného a svobodného souhlasu dotčené osoby. 2. Při rozhodování, zda je ochranné opatření nezbytné, by měla být zvážena možnost zavedení všech v úvahu přicházejících méně formálních opatření a asistence, kterou mohou poskytnout rodinní příslušníci nebo jiné osoby. Zásada 6 – Přiměřenost 1. Pokud je ochranné opatření nezbytné, mělo by být přiměřené míře způsobilosti dotčené osoby a mělo by zohledňovat konkrétní okolnosti a potřeby této osoby. 2. Ochranné opatření by mělo zasahovat do právní způsobilosti a do práv a svobod v co nejmenším rozsahu, který postačuje k dosažení sledovaného cíle.


| 119


Zásada 7 – Procesní spravedlnost a efektivita 1. Měly by existovat spravedlivé a efektivní postupy pro přijímání opatření k ochraně nezpůsobilých dospělých osob. 2. Měly by existovat dostatečné procesní záruky, které by zajišťovaly ochranu lidských práv dotčených osob a předcházely případným zneužitím. Zásada 8 – Nadřazenost zájmům a blahu dotčené osoby 1. Ustavování či provádění opatření k ochraně nezpůsobilé dospělé osoby by mělo být v prvé řadě vedeno zájmy a blahem této osoby. 2. Tato zásada především znamená, že volba jakéhokoli zástupce či asistenta nezpůsobilé dospělé osoby by měla být vedena zejména vhodností této osoby pro zajištění a podpory zájmů a blaha této osoby. 3. Tato zásada rovněž znamená, že majetek nezpůsobilé dospělé osoby by měl být spravován a používán k užitku této osoby a tak, aby bylo zajištěno její blaho. Zásada 9 – Respektování přání a pocitů dotčené osoby 1. Při ustavování či provádění opatření k ochraně nezpůsobilé dospělé osoby by měly být v maximální možné míře zjišťovány její minulé i současné pocity a přání, které by měly být brány v úvahu a náležitě respektovány. 2. Tato zásada především znamená, že by měla být zohledněna, a v maximální možné míře respektována, přání dospělé osoby ohledně výběru jejího zástupce či asistenta. 3. Tato zásada rovněž znamená, že zástupce či asistent by měl nezpůsobilé dospělé osobě, kdykoli je to možné a přiměřené, poskytovat dostatečné informace, které by jí umožnily vyjádřit svůj názor, zejména pak pokud jde o důležitá rozhodnutí, která se jí týkají. Zásada 10 – Konzultace Ustavování a provádění ochranného opatření by mělo být v rozumné a proveditelné míře konzultováno s těmi, kdo mají blízký zájem o blaho dotčené dospělé osoby, ať již se jedná o zástupce, blízké rodinné příslušníky, či jiné osoby. Konkrétní osoby, které mají být konzultovány, a účinky konzultace či její absence stanoví vnitrostátní právo. Část III - Procesní zásady Zásada 11 - Zahájení řízení 1. Seznam osob oprávněných zahájit řízení s cílem přijmout opatření k ochraně nezpůsobilé dospělé osoby by měl být dostatečně široký, aby bylo zajištěno, že zavedení ochranných opatření bude zvážena ve všech případech, kdy je to nezbytné. Zejména může být nutné zajistit, aby řízení o přijetí těchto popatření mohlo být zahájeno veřejným činitelem, úřadem, soudem nebo jinou pověřenou institucí z vlastní iniciativy. 2. Dotčená osoba by měla být neprodleně informována jazykem, nebo prostředky, kterým rozumí, o zahájení řízení, které může mít vliv na její právní způsobilost nebo uplatňování jejích



práv a zájmů. Výjimku tvoří případy, kdy by tato informace byla pro osobu zjevně nesrozumitelná, nebo by představovala vážné ohrožení jejího zdraví. Zásada 12 - Vyšetření a hodnocení 1. Měla by existovat přiměřená řízení za účelem vyšetření a zhodnocení osobních schopností dospělé osoby. 2. Ochranné opatření omezující právní způsobilost nezpůsobilé dospělé osoby by měla být přijata pouze v případě, že se osoba zavádějící tato opatření osobně s dotčenou osobou setkala, nebo je-li osobně přesvědčena o stavu této osoby a má k dispozici aktuální zprávu od alespoň jednoho patřičně kvalifikovaného znalce. Tato zpráva by měla být v písemné podobě nebo by měl existovat její písemný záznam. Zásada 13 - Právo být osobně vyslechnut Dotčená osoba by měla mít právo být osobně vyslechnuta ve všech řízeních, která by mohla mít vliv na její právní způsobilost. Zásada 14 - Trvání, přezkum a odvolání 1. Doba trvání ochranného opatření by měla být, kdykoli je to možné a vhodné, omezena. Měla by být zvážena možnost zavedení pravidelného přezkumu. 2. V případě změny okolností, zejména změní-li se stav dotčené dospělé osoby, by ochranná opatření měla být přezkoumána. Pokud již nejsou dány podmínky, které vedly k jejich přijetí, měl by být výkon opatření ukončen. 3. Mělo by existovat řádné právo na odvolání. Zásada 15 - Prozatímní opatření v naléhavých případech Pokud je v naléhavých případech potřeba přijmout prozatímní opatření, zásady 11 – 14 by se měly podle okolností použít v co největším rozsahu. Zásada 16 - Řádný dohled Měl by existovat řádný dohled nad působením ochranného opatření i jednání a rozhodování zástupců. Zásada 17 - Kvalifikované osoby 1. Měly by být přijaty kroky k tomu, aby byl pro zastupování nezpůsobilých dospělých osob a asistenci těmto osobám zajištěn dostatečný počet vhodně kvalifikovaných osob. 2. Měla by být zvážena možnost vytvoření nebo podpory sdružení nebo jiných orgánů, které by zmíněné osoby zajišťovaly a školily.


| 121


Část IV - Role zástupců Zásada 18 – Dohled nad výkonem pravomoci ze zákona 1. Měla by být zvážena potřeba zajistit, aby byl výkon pravomoci, které má osoba přímo ze zákona, bez zásahu soudního či správního orgánu, omezen a podroben dohledu. 2. Udělení takové pravomoci by dospělou osobu nemělo zbavovat právní způsobilosti. 3. Tuto pravomoc by mělo být možné kdykoli upravit nebo ukončit prostřednictvím ochranného opatření přijatého soudním či správním orgánem. 4. Zásady 8 - 10 se použijí na výkon těchto pravomocí stejně, jako se použijí na přijetí ochranného opatření. Zásada 19 - Omezení pravomocí zástupců 1. Vnitrostátní právo stanoví, které právní úkony jsou natolik osobní povahy, že nemohou být vykonávány zástupcem. 2. Vnitrostátní právo rovněž stanoví, zda by rozhodnutí zástupce v určitých závažných otázkách měla podléhat zvláštnímu schválení soudu či jiného orgánu. Zásada 20 - Odpovědnost 1. Zástupci by měli být při výkonu funkce v souladu s vnitrostátním právem odpovědní za škodu či újmu způsobenou nezpůsobilým dospělým osobám. 2. Zejména by se na zástupce a další osoby zabývající se záležitostmi nezpůsobilých dospělých osob měly vztahovat předpisy o odpovědnosti za nezákonné jednání, nedbalost či špatné zacházení. Zásada 21 - Odměny a výdaje 1. Vnitrostátní právo by mělo řešit otázku odměn a proplácení výdajů osobám, které byly ustanoveny jako zástupci či asistenti nezpůsobilých dospělých osob. 2. Je možné rozlišovat mezi těmi, kteří jsou pro výkon těchto funkcí odborně způsobilí, a těmi, jejichž způsobilost je jiné povahy, jakož i mezi péčí o osobní záležitosti nezpůsobilých dospělých osob a správou jejich finančních a ekonomických záležitostí. Část V - Zákroky v oblasti zdraví Zásada 22 - Souhlas 1. Pokud je dospělá osoba, ačkoli je subjektem ochranného opatření, schopna udělit svobodný a informovaný souhlas s určitým zákrokem v oblasti zdraví, může být tento zákrok proveden pouze s jejím souhlasem. Souhlas by měla vyžadovat osoba, která má zákrok provést. 2. Pokud dospělá osoba ve skutečnosti není schopna udělit svobodný a informovaný souhlas s určitým zákrokem, tento zákrok lze provést za předpokladu, že: - zákrok je pro tuto osobu přímo prospěšný a - byl schválen jejím zástupcem nebo úřadem, osobou či orgánem, které k tomu zmocňuje zákon.



3. Měla by být zvážena možnost, aby zákon pro účely udělení souhlasu v případech, kdy dospělá osoba, která není způsobilá udělit svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem, nemá zástupce s patřičnou pravomocí, stanovil určitý úřad, osobu nebo orgán, který by mohl udělit souhlas s různými typy zákroků. Měla by být také zvážena potřeba získat v případech některých zvláště závažných zásahů souhlas soudu nebo jiného pověřeného orgánu. 4. Mělo by být zváženo vytvoření mechanismů pro řešení sporů mezi osobami nebo orgány oprávněnými dát nebo odmítnout souhlas se zákroky v oblasti zdraví za dospělé osoby, které nejsou způsobilé takový souhlas udělit. Zásada 23 - Souhlas (alternativní pravidla) Pokud vláda členského státu nezavede pravidla obsažená v odstavcích 1 a 2 zásady 22, měla by platit následující pravidla: 1. Pokud je dospělá osoba subjektem ochranného opatření, na jehož základě může být určitý zákrok proveden pouze se svolením orgánu či osoby určené zákonem, měl by být přesto vyžadován i souhlas dospělé osoby, je-li schopna jej udělit. 2. Pokud není dospělá osoba podle zákona schopna udělit svobodný a informovaný souhlas se zákrokem v oblasti zdraví, může být tento zákrok proveden, jestliže: - je pro tuto osobu přímo prospěšný a - byl schválen jejím zástupcem, úřadem, osobou či orgánem, které k tomu zmocňuje zákon. 3. Zákon by měl zajistit existenci opatření, která by dotčené osobě umožňovala být před provedením každého významného lékařského zákroku vyslechnuta nezávislým orgánem veřejné moci. Zásada 24 - Výjimečné případy 1. Vnitrostátní právo může v souladu s příslušnými mezinárodními dokumenty stanovit zákroky, které z důvodu své zvláštní povahy vyžadují, aby dotčené osobě byla zajištěna další ochrana. 2. V případě, že další ochrana slouží k minimalizaci možnosti zneužití či pochybení, může zahrnovat omezenou derogaci kritéria přímé prospěšnosti. Zásada 25 - Ochrana dospělých osob s duševní poruchou Dospělá osoba se závažnou duševní poruchou může být v souladu s podmínkami, které zákon stanoví na její ochranu, včetně supervize, dohledu a řízení o odvolání, podrobena zákroku směřujícímu k léčbě této poruchy bez jejího souhlasu pouze v případě, že hrozí závažná újma jejímu zdraví. Zásada 26 - Přípustnost zákroku v naléhavých situacích Pokud v naléhavé situaci nelze získat řádný souhlas či oprávnění, může být lékařský zákrok nezbytný pro zdraví dotčené osoby proveden okamžitě.


| 123


Zásada 27 - Použitelnost některých zásad vztahujících se k ochranným opatřením 1. Zásady 8 až 10 se použijí pro všechny zákroky v oblasti zdraví týkající se nezpůsobilé dospělé osoby stejně, jako se vztahují na ochranná opatření. 2. V souladu se zásadou 9 je zejména v případech, kdy pacient není v době lékařského zákroku schopen vyjádřit svá přání, zapotřebí brát v úvahu jeho dříve vyslovená přání. Zásada 28 - Přípustnost zvláštních pravidel pro určité situace Vnitrostátní legislativa může v souladu s příslušnými mezinárodními dokumenty upravit zvláštní pravidla pro opatření, která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejného bezpečí, předcházení zločinnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod ostatních.

1

Při přijímání tohoto usnesení uvedl zástupce Irska, že v souladu s článkem 10.2c Jednacích pravidel pro zasedání zástupců ministrů si vyhrazuje právo své vlády vyhovět či nevyhovět zásadám 5 a 6 tohoto Doporučení.

1

Při přijímání tohoto usnesení uvedl zástupce Francie, že v souladu s článkem 10.2c Jednacích pravidel pro zasedání zástupců ministrů má být učiněna následující výhrada: Francie shledává, že aplikace odst. 3 zásady 23 by měla být podmíněna žádostí ze strany dotčené osoby.


Vydalo občanské sdružení QUIP – Společnost pro změnu v roce 2008. Druhé, nezměněné vydání. Náklad: 30 ks Zlom a tisk: www.zephiros.com ISBN 80-903921-0-5 © QUIP – Společnost pro změnu

QUIP – Společnost pro změnu Kancelář: Studentská 3, 160 00 Praha 6 Tel./fax: 233 322 319 e.mail: [email protected] www.kvalitavpraxi.cz

Sborník příspěvků ze seminářů pořádaných v rámci projektu Život do svých rukou

Recommend Documents