Sborník konference Liberec Architektura mimo centra. Vydala: Architectura & Galerie Jaroslava Fragnera Praha 2014 ISBN:

K

Sborník konference Liberec 2014

Vydala: Architectura & Galerie Jaroslava Fragnera Praha 2014 ISBN: 978-80-905782-2-7

Tato publikace vznikla v rámci projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra, číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021.

Architektura mimo centra

14.–15.03.2014

LÁZNĚ

OBSAH

Úvod

Reflexe

Přednášky

Architekti

Akce

10

Úvodní slovo

Dan Merta

12

Zahajovací slovo

Jiří Suchomel

16

Periferie je místo, které je daleko od univerzity

Adam Gebrian

18

Ex-centrické/Excentrické

Hans Ibelings

20

Kvalita architektury – procedurální jistota namísto právní jistoty

Jiří Klokočka

22

I mimo tradiční centra mohou vznikat silná ohniska architektury

Petr Kratochvíl

24

Duch Liberce

Peter Riepl

26

Chvála periferie

Peter Szalay

28

Periferie a centrum informační společnosti

Filip Šenk

30

Lekce z osvícené diktatury

Petr Volf

34

Na okraji: slovenské architektonické územie po roku 2000

Henrieta Moravčíková

42

Poučení z města Columbus v Indianě

Murray Fraser

50

Carme Pigem Barceló

54

Antoni Domicz

58

Irakli Eristavi

62

Zdeněk Fránek

66

Rolf Kuhn

70

Kengo Kuma

74

Antonín Novák

78

John A. O'Reilly

82

Vasa J. Perović

86

Todd Saunders

90

Luigi Snozzi

94

Siiri Vallner & Indrek Peil

98

010

ÚVOD

011

Dan Merta: Úvodní slovo

Mezinárodní konference za účasti významných světových architektů a teoretiků, která byla uspořádána na závěr výzkumného grantu, jehož nositelem byla Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci, završila dvouletý průzkum na téma architektury mimo centra.

*1963 Historik umění a estetik, tajemník Společnosti Jindřicha Chalupeckého (1999−2008), od roku 2001 ředitel Galerie Jaroslava Fragnera, zaměřené na prezentaci architektury. V roce 1992 působil jako spolukurátor turné Machat a Velíšek; v letech 1993−1996 byl kurátorem výstavního programu Pražského hradu (výstavy E. Dietmann, Ch. Boltanski, K. Gebauer, A. Gormley, Laureáti ceny Jindřicha Chalupeckého, V. Fiala ad.). V letech 1996–2000 zastával pozici vedoucího odboru kultury Městské části Praha 3 − Žižkov (obnova tradice Žižkovského masopustu, Vinohradského vinobraní ad.); v letech 1998–2000 působil jako kurátor výstav v galerii Raiffeisen stavební spořitelny. Spoluzakládal občanská sdružení Iniciativa za novou Prahu a Tady není developerovo.

Toto liberecké setkání mělo za úkol prezentovat zkušenosti a poznatky z různých pozic na základě diverzity pozvaných řečníků. Ideou pro vytvoření portfolia vyzvaných odborníků a osobností bylo hledání vícera poloh, které by mohly být určitým vodítkem pro vytvoření „závěru“. Pracovní skupina připravující konferenci se shodla, že je především třeba pohybovat se ve středoevropském kontextu, jenž má určitá specifická východiska i pro Českou republiku. Druhou skupinou byli architekti a teoretici, kteří se tomuto tématu věnují, či jejich tvorba vzniká přímo v kontextu architektury mimo centra. Třetí skupinou se stali architekti, s nimiž se setkali členové grantového týmu během zahraničních cest. Významnou světovou osobností, zabývající se tímto tématem již delší období, je nizozemský teoretik Hans Ibelings, zakladatel architektonické revue A10, která je nejvýznamnější platformou mapující situaci na okrajích či periferiích. Hansu Ibelingsovi je třeba poděkovat za zájem o bývalý východní blok a zařazování architektury z postkomunistických zemí do evropského kontextu. Sestavování portfolia účastníků konference již vycházela z poznatků, které jsme průběžně získávali během našeho mapování architektury „na okraji“, kdy jsme se v současné postindustriální a globální situaci snažili najít odpovědi na otázku vztahu centra a periferie. Už sama tato vymezení lze vnímat z několika pohledů, a to především po stránce geografické a historické. I z toho důvodu byli na konferenci přizváni zástupci z Japonska nebo Chile. Tyto země patří k předním světovým lokalitám, kde je možno se setkat s vysoce kvalitní architekturou a kde existuje pro její vznik velmi důležitá společenská podpora. Tento světový kontext je zpětně důležitý pro náš „středoevropský region“ či pouze pro oblast bývalého Československa.

Konference měla ještě další roviny. První společenská byla velmi důležitá pro budoucnost, neboť umožnila navázat nové mezinárodní kontakty, které by měla využít především fakulta architektury pro udržitelnost této tematiky v rámci studia. Druhou bylo objevení města Liberce pro zahraniční účastníky, kteří se mohli seznámit s tímto významným městem, jež bylo formováno česko-německou historií. I Liberec je zajímavým příkladem vztahu centra a periferie, a to zejména v regionálním kontextu. Aby se účastníci mohli obšírněji seznámit s tematikou konference, měli možnost navštívit tři výstavy prezentující toto téma. Českou situaci představila výstava připravená předním českým žurnalistou Petrem Volfem /Místa architektonického vz(d)oru/, její slovenský pandán připravil kolektiv autorů Slovenské akademie věd pod vedením Henriety Moravčíkové: Peter Szalay a Laura Pastoreková. Třetí výstava prezentovala současnou architekturu Jižního Tyrolska, místa, které se může zdát skutečně na periferii, mimo architektonická centra. Opak je ale pravdou. Právě „Baukultur“ v tomto severním regionu Itálie, jenž byl do roku 1918 součástí Rakouska, je v současnosti na vrcholu. Průzkum architektonické produkce v Jižním Tyrolsku za posledních 15 let by možná mohl dát určité odpovědi na základní otázky grantového výzkumu: Zda je to pouze otázkou osvícenosti investora, který potká architekta, jemuž jde „o architekturu“, či je to plánovaný rozvoj regionu, lokality, města nebo vesnice na základě politického a společenského konsenzu v daném místě. Jižní Tyrolsko kopírovalo architektonický rozvoj za posledních 25 let v okolním Švýcarsku či Rakousku. Vlastně to bylo velmi jednoduché šíření kvality v rámci rozvoje daného regionu. Můžeme samozřejmě hovořit o globálním jazyku, ale také zde můžeme najít prvky architektonického regionalismu, i když ne v absolutní puristické podobě podle tezí Kennetha Framptona. Tento sborník nemá být pouhým přepisem přednášek. Ty byly zaznamenány a budou k dispozici na audiovizuálních nosičích. Snažili jsme se shromáždit materiály, které by postihly atmosféru libereckého setkání, a vyzvali jsme také řečníky a moderátory k napsání jejich reflexí.

Již při definování tématu projektu, během jeho realizace i při výběru řečníků jsme si kladli otázku, zda získáme odpovědi na teze, které stanovil v rukověti badatele garant projektu Petr Kratochvíl. Po konferenci panuje názorová shoda, že kvalitu architektury asi nelze zaručit žádným nařízením. Bude to stále záviset na osobním přístupu investora a architekta. Takže zda vznikne kvalitní architektura v centru či na okraji, může být dost často pouze shodou náhod, myšleno celoplošně. Pokud existují ohniska, může se z okraje či periferie stát centrum. Na druhé straně to může mít i destruktivní význam v rovině filozofické. Z periferie se stane centrum, které bude přitahovat turistické nájezdníky, a časem se může zničit genius loci dané lokality či místa. Může to dopadnout i tak, jak jsem zažil u kultovního vinařství Gantenbein/ /Bearth&Deplazes ve švýcarském Fläschi: okolo vinic byl plot a na něm tabulky se zákazem vstupu i fotografování. Majitel psychicky nevydržel nápor zájemců o návštěvu architektonické ikony. V loňském roce jsem se zúčastnil v Barceloně vyhlášení Ceny Miese van der Rohe, jehož součástí byla i debata předních evropských architektů a teoretiků nazvaná Breaking New Ground. Zajímavá sestava, ale závěr také nebyl definován. Jako leitmotiv byla nejvíce vyslovována spojení: ekonomická situace a finanční krize. Myslím si, že k tomu není co dodávat. Rád bych poděkoval všem, kteří se zasloužili o perfektní průběh tohoto mezinárodního setkání. Od řečníků a moderátorů až po studenty, kteří zajišťovali servis pro účastníky konference. Velký dík patří profesoru Suchomelovi, profesoru Kratochvílovi, Daně Tomášové, Kláře Pučerové, Janu Tandlerovi a Radku Suchánkovi. Rovněž děkuji řediteli Oblastní galerie v Liberci Janu Randáčkovi za poskytnutí prostor a zajištění příjemného průběhu konference. Praha, duben 2014

012

Úvod

013

Jiří Suchomel: Zahajovací slovo

Dámy a pánové, vážení hosté, vítám vás na závěrečné konferenci projektu „Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra“. Jsem potěšen, že se scházíme právě zde, v relativně malém městě na okraji České republiky. Jeho vývoj byl do značné míry charakteristický pro složitou historii střední Evropy. Budova, ve které se nacházíme, byla jejím svědkem. Liberec se ale může pochlubit také novodobou architektonickou tradicí, která před dvaceti lety vedla k založení školy architektury na zdejší Technické univerzitě.

*1944 Po studiu na ČVUT a AVU v Praze, přerušeném prací pro Gottfrieda Böhma v Cáchách, nastoupil v roce 1969 do libereckého ateliéru SIAL, kde pracoval dalších 30 let. Byl lektorem programu 1. Wiener Architekturseminar ve Vídni, působil jako hostující profesor na University of Michigan a Technische Universität München. Byl lektorem programu Design International na Université de Québec v Montrealu a mezinárodní letní školy na Technische Universität Berlin. V roce 1991 založil spolu s Karlem Hubáčkem a dalšími obnovený ateliér SIAL, v roce 1994 založil libereckou Fakultu umění a architektury a byl jejím prvním děkanem, v současnosti proděkanem. Zároveň zde vede architektonický ateliér a architektonickou kancelář, zaměřenou především na stavební rozvoj univerzity.

V médiích, oslovujících jak odbornou, tak laickou veřejnost, je významná architektura často asociována s velkými stavbami ve světových metropolích a ekonomicky silných regionech. Pozornost je upřena především na spektakulární díla, která zaujímají nejen svojí architektonickou kvalitou, ale také (a často hlavně) svými fyzickými a finančními rozměry. S nimi jsou spojena zpravidla jména velkých mezinárodních hvězd, hýčkaných mediálním světem. Mohlo by se zdát, že nic jiného významného a zajímavého v architektuře není. Tento zkreslený dojem pak snadno získávají i studenti architektury, listující časopisy či brouzdající na internetu. V reálném světě ale existuje široká škála staveb a jiných objektů různého zaměření, vznikajících v podstatně skromnějších podmínkách, a přesto (či právě proto) nepostrádajících sílu a působivost. Často jsou zasazeny do periferních lokalit nebo do čistě přírodních souvislostí. Na své okolí proto reagují bezprostředněji než jejich slovutnější a okázalejší protějšky. Je možno je číst mnohem snadněji a získávat z nich zřetelná poučení a inspiraci. Jejich tvůrci často nepřitahují zájem médií, ale o to více si zaslouží povšimnutí a prostoru pro prezentaci vlastních názorů.

Projekt financovaný z evropského operačního programu „Vzdělání pro konkurenceschopnost“ se snažil tuto situaci analyzovat a napravit. Byl první prací tohoto zaměření, rozsahu a finančního rozměru na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Za jeho úspěšné zvládnutí vděčíme spolupráci s ostatními projektovými partnery – občanským sdružením Architectura, Společností pro právní a ekonomické vzdělávání a architektonickými kancelářemi Kamil Mrva a Knesl+Kynčl. Náš projekt se chýlí ke konci. Za dva roky jsme při hledání architektury mimo centra navštívili pětadvacet zemí, uspořádali přes čtyřicet workshopů, přednášek a seminářů a dvě letní školy se zahraničními a českými architekty. Založili jsme webové stránky, jež zprostředkovávají naše aktivity zájemcům v češtině a v angličtině. V pražské Fragnerově galerii jsme vystavili studentské práce z obou letních škol a podíleli se na semináři a výstavě „Architektura a víno“. Vydali jsme zatím šest knižních publikací a patnáct dalších je připraveno do tisku. V této budově máte zároveň možnost zhlédnout dvě výstavy, prezentující část naší práce. Projektu se zúčastnilo více než tisíc studentů, zejména z naší fakulty, ale i z jiných škol architektury. Pracovali v pěti českých a osmi zahraničních architektonických kancelářích, řešili dvacet semestrálních, bakalářských a diplomových úkolů spojených s tematikou projektu a cestovali za architekturou po České republice i po Evropě. Nakoupili jsme také přes tisíc knih, které obohatily naši knihovnu. I po skončení financování bude dopad projektu do naší činnosti zřetelný. Projeví se například v dalších přednáškách o navštívených zemích a v budování mediatéky, shromažďující získanou dokumentaci. Architektura mimo centra je a nadále i bude předmětem studentských prací na naší fakultě.

Na cestách jsme navázali kontakty s mnoha architekty a školami architektury. Řada z nich tu dnes je s námi a někteří k vám v následujících dnech promluví. Uslyšíme názory aktivních architektů i teoretiků architektury z více než deseti zemí. Rád bych teď předal slovo našim vzácným hostům i domácím kolegům. Přeji nám všem dva skvělé dny plné diskuse o architektuře.

014

Reflexe

KAPITOLA

016

REFLEXE

1

Adam Gebrian: Periferie je místo, které je daleko od univerzity *1979 Vystudoval fakultu architektury v Liberci a postgraduální program SCIFI na SCI-Arc v Los Angeles (Fulbrightovo stipendium). Studoval a pracoval v Anglii, ČR, Francii, Nizozemí a USA. Vydal sborník přednášek 29+3, je členem redakční rady časopisu Era21. Podílí se na organizaci Pecha Kucha Nights v Praze, od roku 2009 moderuje vlastní pořad „Bourání“ na Radio Wave. V letech 2009–2012 působil na FUA TU v Liberci. Podílel se na přípravě kandidatury Ostravy na titul Evropské hlavní město kultury 2015, na vzniku první soukromé školy architektury v ČR Archip. Pravidelně publikuje (2010–2013 Lidové noviny, od 2014 Respekt). Byl kurátorem výstav Městské zásahy Praha, Brno; Ostrov pokladů; Ze života lidí a domů a Anastomosis.

V Liberci proběhla ve dnech 14.– 15. března konference s názvem Architektura mimo centra. Řada osobností světové architektury se ve svých přednáškách a následných diskusích snažila objasnit svoji pozici z pohledu lidí profesně se pohybujících mimo nejvýznamnější světové metropole. Po úvodech zakladatele liberecké Fakulty umění a architektury (jednoho z pořadatelů konference) Jiřího Suchomela a teoretika architektury Petra Kratochvíla jsme tak mohli po dva dny naslouchat špičkovým zahraničním architektům a teoretikům. První přišla na řadu Carme Pigem Barceló z kanceláře RCR, jejichž tréninkový atletický stadion v lesích u katalánského města Olot považuji za jednu z nejdůležitějších současných realizací (http:// nubesrosasenarquitectura.blogspot. cz/2009/01/estadio-de-atletismo-tussols-basil-en.html). Otázce po důvodech umístění své kanceláře v malém městě se podivila a nabídla tak jednu z nejpřesvědčivějších odpovědí: „Po studiu ve velkém městě jsme se přirozeně vrátili do toho našeho, žádná jiná možnost nebyla, nijak jsme nad tím nepřemýšleli. Přišlo nám to úplně automatické. Od našeho profesora jsme do života dostali jednu důležitou

radu: ´Prvního velkého klienta musíte odmítnout. Až za vámi, začínajícími architekty, někdo přijde a bude vám nabízet obrovský projekt na nesmírně atraktivním místě, odmítněte ho. Je to past. Mnoho talentovaných architektů strávilo první roky své kariéry honbou za chimérou. Výsledkem bylo pouze spousta zbytečně utracené energie, kterou mohli věnovat malým, ale smysluplným projektům.´ Takže když za námi přišel investor a nabízel možnost práce na komplexu o více než 300 bytů s výhledem na Atlantský oceán, řekli jsme: Ne.“ V následné diskusi možná nejlépe okomentovala svou situaci: „Osobně za periferii považuji místo, které je vzdálené od univerzity. To není náš případ.“ Vasa Perović (http://www.bevkperovic.com) z vynikající slovinské kanceláře Bevk & Perović na téma konference reagoval především výběrem vlastních realizací, které se nacházely na okrajích malých měst. Nicméně proti tradičnímu dělení centrum (ve smyslu něčeho velkého) versus periferie (něco malého) se vymezil dost jasně: „Vy nazýváte centrum mého života, mého světa periferií? Mám vás praštit? Pro mě to žádná periferie není.“

John O’Reilly (www.jorarchitect.com) „Deset let svého života jsem strávil prací v Tokiu a v New Yorku. Je skvělé v těchto městech nějakou dobu žít a jsem tomu rád, ale dnes profesně působím na západním pobřeží Irska, v kraji o rozloze 400 km2, kde žije 12 000 lidí. Spolupracuji s místními profesanty, řemeslníky, pracuji pro skutečné lidi, kteří se na mě obracejí s prosbou o řešení jejich problémů. Nejsou to žádné nadnárodní korporace složené z manažerů, jimž na výsledku častokrát moc nesejde. Jsou to lidé, které znám, kterým můžu důvěřovat. Věřím, že se vzájemná důvěra odráží v kvalitě výsledků.“ Následovala série nádherných atmosférických jevů, důkaz, jak rychle se počasí na pobřeží Atlantiku může měnit. Noční hvězdná obloha byla doprovázena mapou světelného znečištění, respektive množstvím hvězd, které je možné z jednotlivých míst planety zahlédnout. JO’R si neodpustil rýpnutí do tzv. stararchitektů: „Z Londýna Zahy Hadid nebo z Rotterdamu Rema Koolhaase příliš mnoho hvězd neuvidíte.“ Todd Saunders (www.saunders.no) Svůj pozoruhodný příběh představil Kanaďan, dnes profesně působící v Bergenu. Z Newfoundlandu se po krátkých stážích ve Vídni a Berlíně dostal

017

autostopem z Evropy až do Pekingu. Cestou mu učaroval norský Bergen, kam se následně vrátil a bez volných finančních prostředků, velkého rodinného zázemí, bez znalosti norštiny a s nulovými sociálními kontakty se rozhodl založit zde svou vlastní architektonickou kancelář. Trvalo mu to tři roky a poté, co se protloukal různými zaměstnáními, zakoupil dosti daleko od Bergenu (bylo to levnější) malý pozemek, na kterém si postavil víkendové obydlí, útulnu. Více zde: http://saunders. no/work/item/8-hardanger-retreat. Jeho doporučení znělo takto: „Nehledal jsem klienty, hledal jsem místo, na kterém bych dokázal sám něco realizovat. Podařilo se to a ta miniaturní stavbička posloužila jako naše obrovská vizitka. Nesmírně nám pomohla média – ne ta odborná, ale populární, určená nejširší veřejnosti, která o této naší realizaci informovala. Je velmi důležité něco skutečně postavit, něco fyzického. Každý dnes předvádí sliby, modely, obrázky – většinou nemají příliš velkou hodnotu. Je třeba něčeho skutečného. Tomu se nemůžete jen tak vysmát, to má svou váhu. Pokud tedy jste na začátku své profesní dráhy, zkuste co nejdříve něco postavit – může to být drobnost, ale taky to může být začátek vaší kariéry.“ V Česku se podobným způsobem prosadili např. architekti z liberecké kanceláře Mjolk (viz: http://www.mjolk.cz), jejichž zástupce arch. Jan Mach strávil celé dva dny pečlivým posloucháním vystupujících. Luigi Snozzi už tradičně hovořil o své práci v Monte Carassu, malém městečku v italském kantonu Švýcarska – v Ticinu. Pokud jste jej dosud nenavštívili, doporučuji. Já v něm byl naposledy roku 2005 a budu si muset návštěvu zopakovat, vývoj městečka evidentně nestagnuje a je tak mnoho nového k vidění. Snozzi představil příběh o odmítnutí v soutěži postavit školu ve špatně vybrané lokalitě, který vedl k jeho trvalému přemístění sem a v následnou třicetiletou spolupráci nad rozvojem města. Pro mnoho architektů v publiku muselo znít neuvěřitelně Snozziho tvrzení: „S veřejností nekomunikuji, své projekty jí nevysvětluji a veřejných debat se neúčastním. To není moje práce. Já jsem placený profesionál, který zhmotňuje připravené zadání. Obhajoba smyslu projektu je na starostovi, to je jeho práce. On je můj klient, já musím svou práci obhájit před ním, nikoliv před veřejností.“ Kengo Kuma (http://kkaa.co.jp) Představil svůj „suši koncept“. Tedy stavbu z místních, čerstvých ingrediencí. Čím menší je vzdálenost mezi realizací a dovezeným materiálem, tím může být výsledek kvalitnější. Jde tedy o jasnou návaznost na tradici, kdy ani jiné možnosti než využívat lokální materiál a řemeslo

neexistovaly. Většina jeho staveb je realizována opakováním základní jednotky („koncept lego“), která je z tradičního materiálu, ale nějakým způsobem inovována – viděli jsme tak vodní a vzdušnou cihlu, létající střešní tašku, keramický oblak, bambus spojený s betonem. Koncept takto inovované základní jednotky vzniká vždy ve spolupráci se studenty, s univerzitami. Holandský teoretik Hans Ibelings přidal několik dalších argumentů proti primitivnímu dělení na centrum a periferii, se kterým je tak snadné a svůdné operovat. Malé univerzitní městečko Eichstätt, v němž působil výborný architekt Karljosef Schattner, může být nahlíženo jako třináctitisícová periferie, nebo jako centrum několikamilionové spádové oblasti. Rovněž důležitá je změna probíhající v čase. Jakékoliv město se může stát centrem světového dění a o pár let později může být to samé město periferií – bez ohledu na jeho velikost. Svůj příspěvek Ibelings zakončil slovy: „Snad i tato konference přispěla k tomu, že ono primitivní dělení na centrum a periferii můžeme definitivně hodit za hlavu.“ Své projekty prezentovali také Indrek Peil & Siiri Vallner (www.kavakava.ee), jejichž univerzitní budova v Tartu představuje významný způsob reakce na složitý kontext (více o projektu: http://www. kavakava.ee/project/tartu-ulikooli-narva -kolledz), Irakli Eristavi (www.zerozero. sk), který se nejvíce věnoval své největší realizaci, transformaci bývalých kasáren v Košicích v rámci projektu Evropského hlavního města kultury, nebo Antoni Domicz z Polska. Britský teoretik Murray Fraser nás zase všechny na chvíli přenesl do čtyřicetitisícového města Columbus v Indianě, jež se díky průmyslníkovi Josephu Irwinu Millerovi na čas stalo centrem architektonického světa, kde svoje budovy postavili např. otec a syn Saarinenovi, I. M. Pei, Cesar Pelli, Peter Eisenman nebo Richard Meier. Nečekaným překvapením programu byl ale Rolf Kuhn, který seznámil posluchače s projektem rekultivace bývalých hnědouhelných dolů pod patronací IBA (International Bauasustelung). Jestli ve mně něco vzbudilo touhu sednout do auta a zajet se na výsledek okamžitě podívat, bylo to právě tohle místo. Evidentně jsem nebyl sám, jak dokládalo množství otázek, které na něj bylo následně směřováno. Více o celém projektu zde: http:// www.iba-see2010.de. Antonín Novák (www.drnh.cz) Trochu skepse do přehnaného optimismu na závěr vnesl brněnský architekt Antonín Novák, vyučující na liberecké Fakultě umění a architektury. Na pěti

svých projektech se pokusil přiblížit okolnosti, které buď znemožňují, nebo velice komplikují řadu postupů, jež jsme v uplynulých dvou dnech mohli obdivovat (např. nemožnost využití lokálních materiálů a řemeslníků v kontextu platného zákona o zadávání veřejných zakázek či podmínky využití evropských dotací). Součástí konference bylo rovněž představení dvou výstav o architektuře v Česku a na Slovensku, které vznikly ve spolupráci trojice Dan Merta, Petr Volf a Henrieta Moravčíková. Výstavy se po konferenci přemístily do Prahy do Galerie Jaroslava Fragnera a galerie Slovenského institutu.

018

REFLEXE

2

Hans Ibelings: Ex-centrické/ Excentrické

019

Asi není náhodou, že téma architektury mimo kulturní centra se objevilo v Liberci, na jednom z míst, které by mohlo být považováno za ex-centrické, navzdory přítomnosti skupiny architektů mezinárodního věhlasu SIAL.

*1963 Původem nizozemský kritik a teoretik architektury žijící v Montrealu. Od roku 2012 působí jako editor a vydavatel The Architecture Observer. Mezi lety 2004 a 2012 byl editorem časopisu A10 new European architecture mezinárodního dosahu, který spoluzakládal s grafikem Arjanem Grootem. Ibelings je rovněž autorem několika publikací, např. European Architecture Since 1890 (2011) a Supermodernism: Architecture in the Age of Globalization (1998/2003).

Svým způsobem je ironií, že otázka excentricity je diskutována v místě, které je z jakéhokoli rozumného pohledu v rámci Evropy velmi centrální. Avšak stejně jako Liberec je v určité vzdálenosti od hlavního města země, dalo by se říci, že střední Evropa, navzdory svému názvu, je stále ve většině architektonických pojednání přítomna pouze vzdáleně. Až dosud většina kritiků a historiků architektury (a nejen oni) zacházela s architekty a s architekturou střední Evropy jako s popelkou. Přestože nevyvážený vývoj na Východě a Západě zhoršila čtyři desetiletí studené války a její rozdělující železná opona, protiklad mezi oběma polovinami Evropy sahá až do osvícenství, kdy se mentální mapa kontinentu začala naklánět. Předtím se kultivovaný Jih vyděloval proti barbarskému Severu, ale s hospodářským, politickým a kulturním vzestupem severozápadní části kontinentu se toto rozdělení přesunulo. Západ převzal místo Jihu, zatímco Východ zaujal, alespoň ze západního pohledu, roli barbara. Mou snahou jako zakládajícího redaktora časopisu A10 new European architecture (2004–2012) a autora publikace European Architecture since 1890 (2011) bylo přesáhnout tuto opozici, která je stále hluboce zakořeněna v západním evropském myšlení (kde i mnoho vzdělaných lidí sotva rozlišuje mezi Slovinskem a Slovenskem nebo mezi Budapeští a Bukureští). Oba tyto podniky vyšly z mého poněkud pozdního zaznamenání hluboké proměny geopolitické krajiny Evropy po roce 1989 a sjednocení evropského prostoru, což zároveň vedlo k odlišnému vymezení její architektonické kultury. I přes přetrvávající předsudky o údajně barbarském charakteru Východu se stále zvyšuje povědomí o tom, co se děje v oblasti, kterou západní Evropané dosud nazývají východní Evropou, a která sama sebe stále více identifikuje jako střední, což je zdravým příznakem emancipace.

Po dlouhou dobu byla blízkost kulturních center, a především hlavních měst kultury, životně důležitá pro každého, kdo se chtěl prosadit v kulturních oborech, nicméně vzhledem ke globalizaci a digitální revoluci rozdíly mezi centrem a periferií rychle mizí. Navíc ve vysoce urbanizované evropské krajině byl rozdíl mezi centrem a periferií vždy velmi relativní. Existuje mnoho malých i větších měst, která jsou v přesném slova smyslu malými obcemi – například Katovice, Eichstätt, Bellinzona nebo Porto –, ale jsou integrována do mnohem větších městských oblastí, někdy i s milionem a více obyvateli. V důsledku globalizace a vzestupu nových technologií má nebývale vysoký podíl lidstva spojení se zbytkem světa. Účinky globalizace jsou pociťovány stále více zejména v globálních metropolích, kde probíhá homogenizace přesahující všudypřítomné prosazování stejných řetězců, značek a módních trendů a která zahrnuje procesy gentrifikace, sanace veřejných prostranství a ubytování stále rostoucích toků turistů. V tomto ohledu se dřívější nevýhoda ex-centricity nakonec může stát její výhodou, pokud tedy ex-centricita ještě vůbec existuje. Aniž bych tvrdil, že ex-centrické může fungovat jako místo odporu globálním silám, jak je chápe kritický regionalismus Kennetha Framptona, v dnešní době je jistě hodnota v relativní izolaci jakéhokoli místa, jež je vnímáno jako stojící mimo centrum. Izolace může architektuře nabídnout klid a ochranu, která je užitečná pro testování nových nápadů, odloučení může poskytnout prostor pro experimenty, které mohou být uskutečněny bez rizika, že se o nich bude ihned široce diskutovat a že budou medializovány jako poslední výstřelek. Symbol Liberce na vrcholu hory Ještěd je důkazem výhod relativní izolace. Mistrovské dílo Karla Hubáčka je velmi přesvědčivým experimentem, který – přestože získal mezinárodní ocenění – si nějakým způsobem zachovává pověst tajného tipu zasvěcenců.

I přes mou touhu přivést údajnou periferii evropské architektury do centra pozornosti by mi bylo líto, pokud by středoevropská krajina měla zcela ztratit svůj charakter alespoň částečně neznámého území. V tomto ohledu čelím neřešitelnému dilematu: zda bych měl prozrazovat, kolik toho středoevropská architektura může nabídnout, nebo zda si to mám nechat pro sebe – protože vím, že kouzlo ex-centrického vlastně spočívá ve skutečnosti, že zároveň zůstává alespoň trochu excentrické.

020

REFLEXE

Jiří Klokočka: Kvalita architektury – procedurální jistota namísto právní jistoty

3

021

Určitě jsem nebyl sám, na koho ohromným dojmem zapůsobil příspěvek, který přednesl profesor Luigi Snozzi. A to nejen díky dnes už ikonickému významu tohoto architekta a jeho tvorby, kterou tak brilantním způsobem demonstroval na každém svém projektu. Mě jako urbanistu zaujala hlavně důslednost, s jakou buduje novou tvář obce Monte Carasso.

*1951 Architekt a urbanista, absolvent pražské ČVUT a následně Akademie výtvarných umění. Od roku 1980 žije a pracuje v Belgii, mezi lety 1986 a 2011 pracoval jako hlavní urbanista regionální rozvojové společnosti Intercommunale Leiedal se sídlem ve městě Kortrijk v západovlámské provincii. V roce 2003 byl pozván jako jeden ze skupiny odborníků k vypracování programu pro magisterské studium urbanismu na Vysoké škole pro vědu a umění Sint-Lucas v Gentu (dnes je tato fakulta architektury součástí Lovaňské univerzity), kde od roku 2004 působí jako vedoucí katedry urbanistického navrhování. Od roku 2012 rovněž vede ateliér urbanismu na Fakultě umění a architektury na TU v Liberci.

Jeden z nejzajímavějších okamžiků byl proto pro mě obrázek s jeho „sedmi zásadami pro dosažení kvalitní architektury“ a z nich asi bod týkající se posuzování projektů. Hovořil zde o tom, že každý nový stavební projekt pro obec či město, které mají ambici realizovat soudobou a kvalitní atchitekturu, musí projít posuzovací procedurou. Tato procedura by měla být důležitější než platné předpisy pro dané území. Moje vlastní dlouholetá urbanistická praxe v západovlámském městě Kortrijk v Belgii slova Luigi Snozziho naprosto potvrzuje. Tradičními historickými formami urbanizace a suburbanizace ve Flandrech jsou pro bydlení rodinné domy, a to převážně samostatně izolovaně stojící, tedy vilové čtvrti. Jako důsledek různých společenských faktorů vznikl v Belgii koncem devadesátých let tlak na realizaci bytových typologií. Centra i v malých obcích se začala rychle plnit bytovými domy a nebylo prakticky možné, aby byly tyto developerské iniciativy omezeny na základě právních prostředků územního plánování (územních plánů) – všechna tato centra leží totiž v zóně pro bydlení. Kromě nových funkčních a prostorových problémů, na které nebyla tato historická centra připravena, šlo ve velké většině o velmi nekvalitní architekturu. Ve snaze o maximalizaci zisku se stavěly obří budovy, a pokud jim bylo kladeno jakékoli prostorové omezení, byly vynalézány cesty, jak tato omezení obejít (například ještě několik podlaží bylo vtlačeno do půdního prostoru nad římsou). Přirozenou reakcí na tento vývoj, a to už se vracím k přednášce Luigi Snozziho, bylo hledání způsobů, jak kvalitu architektury těchto typologií zlepšit, jinými slovy, jak nekvalitní architekturu eliminovat. Odpověď byla nalezena ve vzniku takzvaných komisí pro kvalitu architektury. Tyto komise se staly poradními orgány městských rad, ale jsou ze zásady apolitické! Jejich členy jsou vždy odborníci

na architekturu, předsedou bývá vlámský architekt, který si svou tvorbou již vysloužil autoritu, případně místní architekt, urbanista, tajemník obce atd. Všichni se ale musí prohlášením vzdát realizačních zájmů v obci samotné. Je samozřejmé, že se v těchto komisích živě diskutuje, že ne všichni jsou stejného názoru. Přesto je třeba, aby jednotliví členové měli podobný postoj k moderní architektonické tvorbě. Nezbytným předpokladem musí samozřejmě být základní ambice politické správy města/obce. Pokud totiž sama městská rada nemá za cíl realizovat kvalitní architekturu, nemá taková komise žádný smysl. Navíc se většinou nejedná o posuzování každého domu, ale o projekty, které se buď nacházejí v „citlivých“ městských částech (např. v historických centrech), nebo o projekty, jež svým měřítkem nebo významem spoluurčují celkový obraz města. Dá se říci, že existence těchto komisí v podstatě vytvořila klima, ve kterém každý potenciální investor dostává jistotu, že bude touto schvalovací procedurou muset projít. To znamená, že základní právní jistota (územní plán) je nahrazena jistotou procedurální. Následkem této skutečnosti je mimo jiné to, že jsou komisím předkládány už i první koncepce a skicy projektu a že se s investorem a jeho architektem řeší případné názorové rozdíly včas. Proto ušetří svůj čas i investor, než kdyby přišel žádat o stavební povolení s už hotovým projektem. Já sám jsem už celou řadu let členem takové komise v západovlámské obci Deerlijk. Za zhruba deset let její existence můžeme tvrdit, že jsme významným podílem přispěli k nové tváři této obce. Jedním z příkladů je i stavba nové radnice, která byla dokončena v roce 2006. Byl jsem tedy opravdu potěšen, že situace ve Švýcarsku je na tomto poli podobná. Krásným závěrem projevu Luigi Snozziho byla i jeho odpověď na poslední otázku z publika: „Co je potřeba k dosažení kvalitní architektury?“ L. S: „Trpělivost!“

022

REFLEXE

Petr Kratochvíl: I mimo tradiční centra mohou vznikat silná ohniska architektury

4

*1950 Historik a teoretik architektury, vědecký pracovník v Ústavu dějin umění AV ČR a pedagog na Fakultě umění a architektury TU v Liberci, kde vyučuje dějiny moderní architektury. Absolvoval Filozofickou fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Pravidelně publikuje v odborných architektonických a uměleckohistorických časopisech. K jeho posledním knihám patří Současná česká architektura a její témata nebo Dějiny zemí Koruny české – Architektura (editor a spoluautor). Byl rovněž kurátorem několika architektonických výstav v Galerii Jaroslava Fragnera; je též činný jako překladatel knih o architektuře. Byl členem Akademické rady AV ČR (1993−2001), místopředsedou její Vědecké rady (2001−2009) a v letech 1998−2004 členem Akreditační komise ČR.

023

V dnešním informačně, kulturně i ekonomicky propojeném světě se radikálně proměnil i vztah mezi místy, která tradičně působila jako centra vyzařující kulturní vzory, a periferií, kdysi odkázanou do pouze receptivní role. Pohyby a vlivy již zdaleka nejsou jednosměrné, kterékoliv místo se za určitých okolností může stát ohniskem, v němž se protnou zájmy investorů, moudrost lokálních úřadů a talent architektů, a umožní tak vznik kvalitních a originálních architektonických děl. Ostatně i samotný fakt, že se v Liberci – městě jistě nikoliv centrálního významu z hlediska globálního – uskutečnila mezinárodní konference za účasti tolika skvělých zahraničních osobností, je potvrzením této proměny dříve ostré polarity centra a periferie: Díky přítomnosti architektů a teoretiků tak zvučných jmen, jako jsou Luigi Snozzi, Kengo Kuma, Vasa Perović, Hans Ibelings a další, se Liberec alespoň po dobu konference stal centrem architektonického diskurzu v měřítku vskutku mezinárodním. Jistá skepse, zda v dnešní době má ještě smysl rozlišování mezi centrem a tím, co je odlehlé a na periferii, ostatně zaznívala i v mnoha vystoupeních jednotlivých přednášejících. Přestože všichni s ohledem na téma konference představovali své realizace v menších městech a ve volné krajině, jen málokteří z architektů se ve své tvorbě omezují na nějaké úzké lokální prostředí (jako například Ir John O'Reilly, nebo poznaňský architekt Antoni Domicz), nebo působí sice v různých, ale přesto vždy odlehlých lokalitách (jako kanadsko-norský architekt Todd Saunders). Většina samozřejmě pracuje paralelně v mnoha různých místech odlišných velikostních kategorií a geografických rolí. Přesto jsem měl pocit, že předváděné projekty mimo velká centra mají něco společného, co je odlišuje od staveb ve velkoměstech. Přirozeně je to často dáno již odlišností stavební úlohy a sociálního určení pro menší okruh uživatelů (u veřejných budov), s čímž souvisí zpravidla i komornější měřítko a intimnější charakter architektury. Ale na mnoha případech jsem také cítil, jak právě u staveb v oněch nejodlehlejších polohách hraje klíčovou roli při formování architektonického konceptu charakter konkrétního místa, onoho fyzického „zde“, kde stavba stojí, a to v míře, která u velkých měst bývá výrazněji překryta globálními vzory. Spíše než o projev

regionalismu (který předpokládá vztah k nějaké širší oblasti a regionální stavební tradici) jde o nový lokalismus (termín Franca Boeriho), v němž jsou do hry vtaženy velmi konkrétní a vždy specifické rysy místní topografie, světelné atmosféry, výhledů apod. Citlivou reakci na tyto danosti dokládaly – vedle již zmíněných architektů – zejména představené projekty španělského ateliéru RCR. Jednou z otázek, kterou jsme si během celého projektu i při koncipování programu konference kladli, bylo zkoumání, za jakých podmínek kvalitní architektura mimo centra může vzniknout. Obecnou odpověď ani tato konference zcela logicky nabídnout nemohla, neboť ona odlehlá místa se vyznačují velkou rozmanitostí, odlišností situací, obzvláště pokud je sledujeme a srovnáváme v měřítku mezinárodním. Vždy je to jedinečný příběh šťastného setkání příznivých okolností, který můžeme odhalit za vznikem nějaké mimořádné architektury na malém městě nebo ve volné krajině. A takové na konferenci ukázali její hosté: Murray Fraser na historickém příkladu amerického města Columbus jako příběh plodného setkání architektů a iniciativního místního velkopodnikatele a mecenáše architektury, Luigi Snozzi na vlastním příkladu setkání architekta a místního starosty, které vyústilo ve 30 let osvíceného řízení přestavby Monte Carrasa, nebo Rolf Kuhn na příkladu proměny povrchovou těžbou zdevastovaného území Lužicka v rekreační krajinu jako setkání či průnik cílevědomé státní podpory, tradice německých architektonických stavebních výstav (IBA) a organizačních schopností architektonicky citlivého manažera. Konference podle mne nejen zmapovala množství zajímavých realizací mimo centra od Ameriky na západě po Japonsko na východě, ze zemí s tradičně vyspělou architektonickou kulturou po země, jejichž dobrá architektura byla pro mnohé překvapením (jako například v tvorbě estonského ateliéru Kavakava). Byla i výzvou, že odlehlost a perifernost geografická nemusí být nikterak na zábranu vysokým architektonickým ambicím a že v dnešním světě je každé místo příležitostí. Jak jsou i v poměrech domácích nebo v zemi našich slovenských sousedů již tyto příležitosti využívány, přesvědčivě ukázaly teoretické příspěvky Petra Volfa a Henriety Moravčíkové, ale i svou vlastní tvorbou Zdeněk Fránek, Antonín Novák a Irakli Eristavi.

024

REFLEXE

5

Peter Riepl: Duch Liberce

*1952 Absolvoval univerzitu v Innsbrucku, od roku 1985 vede v Linci spolu s manželkou Gabriele ateliér Riepl Riepl Architekten a od roku 2007 vídeňskou kancelář Riepl Kaufmann Bammer Architektur. Jako hostující profesor přednášel na univerzitách v Kasselu, Mnichově, Coburgu a Darmstadtu. Patří mezi vlivné architekty Horního Rakouska. Získal několik ocenění za dřevostavby. Kromě realizací v Linci (kulturní dům, Rakouská zaměstnanecká komora, divadlo, plovárna atd.) je autorem či spoluautorem např. Spolkového školního centra v Křemži, Vyšší odborné školy v Eisenstadtu nebo kostela sv. Františka ve Štýrsku.

025

„Architektura mimo centra“ je v Evropě důležitým tématem. Sotva kde jinde na světě jsou městské krajiny tak všudypřítomné a ovládají každodenní život velkého množství obyvatel. Ztělesňují zvláštní ekologickou a kulturní hodnotu a jsou zásadní pro identitu Evropy. Měli bychom zabránit rozpadu těchto míst a tomu, aby se z nich staly pouhé čekárny na přesun do nějakého velkoměsta. Konference v Liberci pojala toto mnohovrstevné téma chytře a pečlivě. Petr Kratochvíl a Hans Ibelings vysvětlili teoretické pozadí a nastínili možný vývoj. Zdánlivě ne mnoho úsilí a věhlasu převládá v projektu „Architektura mimo centra“, ale ve skutečnosti jsou to spíše schopnosti jednotlivých architektů, jak reagovat na konkrétní kontext a současné výzvy. Jak se vypořádat s ekologickými požadavky si velice hravě a nápaditě ověřil Kengo Kuma. Mnoho dobře zvolených příkladů nejen z Evropy ukazuje široké pole konkrétních příležitostí: Luigi Snozzi již mnoho let produktivně využívá potenciál místa v malé obci Monte Carasso/Tessin, aby tak nabídl nový smysl místa jeho obyvatelům. Rolf Kuhn ukázal na příkladu historie IBA v Německu, jak i rozsáhlá zástavba je řiditelná pomocí strategie a organizace a tím schopná vytvářet spolupráci pro celou oblast. Zábavné a osvěžující byly příklady z bývalého východního bloku. Je zde nespočet důležitých znamení, která dokazují novou činorodost. Nové ateliéry, jako například zerozero ze Slovenska nebo Siiri Vallner a Indrek Peil z Estonska, podněcují vývoj ve svých zemích svou nestranností a zároveň blízkostí k umění.

Konference nás zavedla nejen na hranice EU, ale až na samý okraj Evropy a severní Ameriky. Byla to zábavná cesta plná překvapení a podnětů. John O´Reilly a Todd Saunders jsou důkazem toho, že pomocí rozumných návrhů je kvalitní život možný i v extrémních oblastech. Toto vše není jen důkazem současné vitality mnoha míst, ale zároveň to ukazuje, že oblasti mimo centra mohou být úspěšnými laboratořemi budoucího vývoje. Poskytují prostor pro pokusy, který je téměř nedostupný ve velkých městech. Zdeněk Fránek pozoruhodně potvrzuje tuto tezi svými netradičními příklady. Dokonce i místo konání konference byl záměr. Původní veřejný bazén byl příkladně zrenovován a upraven na výstavní a konferenční prostory. Výsledkem je místo setkávání ve „středu Evropy“, které působivě zprostředkovává historii a nabízí stimulující zázemí pro diskuze o naší budoucnosti. Za vše můžeme gratulovat organizátorům a městu. Nejenže se konference velice zdařila, ale také rozšířila výrazný optimismus. Zbývá doufat, že tato událost bude mít pokračování a stane se impulsem pro zachování „ducha Liberce“.

026

REFLEXE

6

Peter Szalay: Chvála periferie

*1982 Historik umění a architektury. Absolvoval katedru vědy o výtvarném umění na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, v roce 2009 obhájil doktorát na Oddělení architektury na Slovenské akademii věd, kde dodnes působí jako vědecký pracovník. Věnuje se výzkumu architektonické tvorby meziválečného a poválečného modernismu na Slovensku, především problematice památkové ochrany a obnovy špičkových děl z tohoto období, ale také současné architektuře (Týždeň, A10 new European architecture). Je členem mezinárodní organizace DOCOMOMO (Documentation and Conservation of Buildings, Sites and Neighbourhoods of the Modern Movement).

V českom meste Liberec sa 14. až 15. marca konala konferencia s názvom Architektura mimo centra , ktorá hostila veľké mená svetovej architektúry. Príležitosť vidieť osobnosti ako Luigi Snozzi, Kengo Kuma, Tod Saunders, či Vasa Perović v strednej Európe nieje taká častá, no stretnúť ich v regionálnom meste akým je Liberec je skutočne ojedinelá. Technická univerzita v Liberci spolu s Galeriou Jaroslava Fragnera zorgaizovala toto podujatie ako vyvrcholenie spoločného dvojročného výskumu s názvom Ex-centrik. Projekt ktorého oficiálny názov bol Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra, podporil mobilitu pedagógov, výskumníkov a študentov Libereckej univerzity a bol príležitosťou pre všetkých zúčastnených bližšie spoznať svojich „periférnych“ partnerov z celého sveta. Na cestách do Chile, Japonska, Švajčiarska a ďalších krajín sa architekti a študenti in-situ zoznámili s dielami a ich tvorcami, ktoré dovtedy väčšina poznala len cez médiá, z časopisov a na internetu.

027

Marcová konferencia sprostredkovala širokej verejnosti aspoň časť „úlovku“ z ciest a výskumov účastníkov výskume. Dvadsať pozvaných architektov a teoretikov z celého sveta rozčerilo svojimi prednáškami architektonickú diskusiu o regióne a centre v priestoroch bývalých kúpeľov, čerstvo prestavaných na mestskú galériu. Myšlienky a diela prezentované prednášajúcimi nastolili viaceré otázky, no azda tá najpálčivejšia a najopakovanejša bola otázka, či v súčasnosti ešte môžeme hovoriť o centre a periférii ako takej. Či v období bleskového prenosu informácii a „skrátenia“ geografických vzdialeností, vôbec existuje periférna oblasť, a ak áno aké sú jej charakteristiky či odlišnosti voči centru. Touto otázkou začal aj architekt Vasa Perović z úspešného slovinského ateliéru Bevk Perović, ktorý uviedol svoju prednášku dielom súčasného španielskeho umelca, ktorý zbiera výstrižky fotografií oblohy z španielskych novín a tieto archivuje podľa času a miesta. Obloha ktorá je na každom výstrižku z diela tohto umelca trochu iná je zároveň aj univerzálnym pozadím a podmienkou platnou na celej zemeguli. Perović cez tento exkurz do výtvarného umenia naznačil aj jeho vnímanie pestrosti regionálnych podmienok a limitov ktoré sú všade trochu iné, ale v zásade rovnaké. Diela, ktoré v prednáške prezentoval vystihujú pohľad jeho ateliéru na tvorbu, ktorá reflektuje predovšetkým konkrétne podmienky lokality v ktorej navrhujú než záujem o hľadanie rozdielov stavania v centrálnych či okrajových oblastiach. Podobne aj svetoznámi japonský architekt Kengo Kuma, ktorý bol azda najväčším lákadlom konferencie, vníma prostredie mimo centra ako priestor, ktorý dáva architektovi možnosť pracovať z odlišnými podmienkami. Možnosť limitovanie skromnejšími pomermi je pre neho inšpiráciou pre experimentovanie, objavovanie lokálnych špecifík materiálov a remeselných tradícii a ich aplikovanie v originálnych konceptoch, konštrukcii či fasád. Skutočnou oslava romantického úniku z mesta, však bola prednáška Toda Saundersa. Američan, ktorý sa na výslnie medzinárodnej scény dostal z nórskeho Bergenu predstavil realizácii jeho ateliéru v odľahlých severských krajinách. Jeho „trendy“ prednáška naznačila, že návrat k lokálnym tradíciám a remeslu nemusí byť motivovaný len hlbokým filozofickým a ekologickým zmýšľaním, ale v mnohom je výsledkom súčasnej populárnosti či módnosti tohto fenoménu. Chválu okrajových oblastí našej planéty však na konferencii symbolicky

najsugestívnejšie vyjadril ír John O Reilly a opäť v súvislosti s obrazom oblohy. Na svojich mapách svetelného znečistenia Európy ilustroval luxus pohľadu na hviezdnu oblohu, ktorý je dnes prístupný len tým, ktorých neoslepuje žiara veľkomiest. Kľud a autenticita regiónu však oveľa viac rezonovali v prednáškach hostí z centra, hostí ktorý si zvolili pustovnícky život po úspechoch v centre či pre ktorých je navrhovanie v periférii podobné ceste na víkendovú chatu do hôr. Tí prednášajúci, ktorý sa však dennodenne musia potýkať s pomalosťou a konzervatívnosťou okrajových zón sa k téme stavali výrazne pragmatickejšie. V prednáškach Petra Kratochvíla, Henriety Moravčíkovej, Irakliho Eristavio či Antoniho Domicza bolo cítiť aj kritiku pomalosti prostredia a spoločnosti zviazanej s konvenciami, a predovšetkým hľadali odpoveď na otázku čo podmieňuje vznik dobrej architektúry mimo centra. Ich otázky do istej meiry ilustrovali dve výstavy prezentované v rámci podujatia. Výstavy Místa architektonického vz(d)oru a Na okraji predstavili na vyše 100 archietktonických realizáciách súčasné kvalitné diela z periférie Čiech a Slovenska. Na širokej palete projektov od skromných intervencii v prírode až po veľké stavebné komplexy sa ukázala zložitosť a rôznorodosť tvorby architektúry mimo centra, ktorá je formovaná širokou škálou podmienok. Ťažiskovou podmienkou vzniku kvalitnej architektúry sa však ukázala byť predovšetkým úloha lokálneho investora. Potvrdzuje to aj jeden z najcitovanejších príkladov dobrej architektúry v prezentáciách domácich prednášajúcich, mestečko Litomyšl. V Litomyšli sa za posledných desať rokov vďaka aktívnemu prispeniu vedenia mesta „urodilo“ množstvo dobrej – verejnej architektúry. Lokálny politici iniciovali a pozývaním úspešných architektov z českých centier vo svojej podstate formovali tak pozitívne hodnotený rozvoj mesta. O podobnom príklade avšak zo starších čias hovoril aj ďalší prednášajúci profesor Murray Fraser z Londýnskej Bartlett School of Architecture. Mestečko Colombus v Indiane sa vďaka aktivite Irwinga Millera majiteľa obrej priemyselnej spoločnosti, ktorá v meste sídli, stalo výkladnou skriňou modernizmu. Diela hviezd modernizmu ktoré po Millerových investíciách v meste ostali sú dnes atrakciou, ktoré toto mestečko umiestnilo na mapu architektonického turizmu. Litomyšl zdá sa kráča v podobných šľapajách.

Do histórie povojnovej architektúry sa návštevníci konferencie dostali ešte jednou prednáškou a to priamo prednáškou jedného z jej významných tvorcov Švajčiara Liugiho Snozziho. Jeho prezentácia prestavby mestečka Monte Carasso bola nesporne jednou z najzaujímavejších a najkomplexnejšie prezentovaných projektov v rámci konferencie. S humorom vo svojej prednáške komentoval ako spolu so starostom, autoritatívne rozhodovali o realizovaní vlastných projektov. Oproti predchádzajúcim príkladom osvietených investorov Snozzi sám bol ten kto presvedčil lokálne autority pre prestavbu mesta vo vyššej architektonickej kvalite, tým kto priniesol do periférie žiaru z centra. Chvála periférie, ktorá zaznela v mnohých príspevkov azda potvrdzuje význam takéhoto geografického či sociálneho rozlišovania, prezentovaná rozmanitosť tvorivých aj teoretických prístupov však naznačuje jej omnoho nejasnejšie hranice. Nejednoznačnosť odpovedi na to kedy a kde sa nachádzame v centre a kedy sme už mimo neho je vo svoje podstate charakteristická pre dnešnú fluidnú dobu a vedie k otázke či tento koncept ešte niečo vypovedá o našej pozícii ako takej. Jedno je však jasné 14 a 15.marca 2014 bolo jedným z centier medzinárodného architektonického diskurzu mesto Liberec.

028

REFLEXE

Filip Šenk: Periferie a centrum informační společnosti

7

029

Snahu určit vztah periferie a centra v architektuře lze v podmínkách současné informační společnosti oprávněně chápat jako zastaralou, respektive pracující s dichotomií a asymetrií tohoto vztahu podmíněnou rychlostí přenosu dat. Vezmu-li v potaz základní intuici založenou na historické zkušenosti, podle které je periferie místo opožděného přejímání a v lepším případě i rozvíjení myšlenek z centra (např. šíření určitých architektonických forem z Říma v 17. století do střední Evropy), pak je oprávněné odmítnutí tohoto dualismu jako neadekvátního pro naši informační dobu.

*1981 Vystudoval dějiny umění a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně a na Lancaster University. Mezi lety 2009 a 2012 pracoval jako překladatel, novinář a výtvarný kritik v týdeníku The Prague Post. Od 2012 přispívá jako výtvarný kritik do Lidových novin. Od roku 2011 přednáší na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity a spolupracuje s Harvard Summer Program in Prague. Od roku 2013 přednáší rovněž na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.

Jaký může mít vztah periferie a centra podobu, když díky současné rychlosti šíření dat je možné dosáhnout na informace z opačné části světa během minut? Existují vůbec centra a periferie? Díky, či kvůli globalizačním nástrojům komunikace se stejná podoba architektury vyskytuje všude po světě bez rozdílu politické či kulturní tradice. Přece ale je výsledkem konference, že dichotomie centrum–periferie není nesmyslná, ale nabývá nových obsahů. Hans Ibelings ve své přednášce hovořil o tom, jak se postupem času rozdělení Evropy na jižní (= kulturně vyspělou) a severní (= barbarskou) přetočilo o devadesát stupňů. Centrem se postupem času stal Západ a Východ se přeměnil, či částečně zůstal periferií. Kulturní a až osvětová činnost Hanse Ibelingse a časopisu A10 se zakládala právě na tomto rozhraní. Cílem bylo mapovat i periferní oblasti a ukázat, že vlastně ani periferií nejsou, že jde o stereotypní vnímání založené na efektu „slavné se stává pozitivní odezvou a opakováním ještě slavnější“. Minimálně napadnout tento efekt se snaží časopis A10 tím, že do okruhu „slavných“ zapojuje stavby současné architektury z celé Evropy. Otázka je, zda lze zorné pole rozšiřovat donekonečna, nebo zda už třeba časopis A10 nedosáhl v tomto směru k limitům toho, že pak se pohled roztříští natolik, že nemůže pokrýt smysluplně to zásadní ve vymezeném území (řeč je o Evropě).

Výsledkem tedy je, že neexistuje jedno homogenní centrum, byť je vysoce spekulativní označit „západ Evropy“ jako homogenní, ale celá Evropa je současně jedním heterogenním centrem i periferií. Vidíme to na příkladech architektů jako Luigi Snozzi, který dlouhodobě pracuje na jednom místě v Monte Carassu. Svou trvalou a systematickou prací vytvořil identitu konkrétního místa, z těkavé urbanistické zástavby předměstí Bellinzony vytvořil sídlo s jasně definovaným centrem a jasně definovaným formálním jazykem architektury vytvářejícím lokální identitu (i když paradoxně skrze modernistické univerzalistické myšlení). Snozzi není architektonický outsider, je to světoznámý architekt s realizacemi mimo Monte Carasso i za hranicemi Švýcarska, přesto jeho hlavní činnost lze popsat jako zvýšení kvality architektury i urbanismu sídla na periferii. Dobrovolná snaha vázat se na konkrétní místo mimo centra je spojená i s kanadsko-norským architektem Toddem Saundersem. Zatímco Snozzi buduje periferii jako urbánní celek, v případě Todda Saunderse lze vztah k periferii vidět nejlépe na solitérech v krajině. Ať se to týká zásahů v Norsku jako v případě vyhlídky nad zálivem v Aurland, kde objednavatelem byl stát zastoupený Ředitelstvím norských dálnic, či stavby na ostrově Fogo v Kanadě. Saunders se nesnaží o lokální specifičnost, jeho stavby jsou v ostrém kontrastu s běžnou stavební produkcí. Na ostrově Fogo realizoval Todd Saunders vedle hotelu několik drobnějších ateliérů, které vystihují podstatu tohoto přístupu. Stojí na skalnatém mořském pobřeží, ale snaží se minimálně zatížit místo samotné. Konkrétně to znamená, že stavby stojí na pilonech, aby většina plochy, kterou zabírají, zůstala nepoškozená. Zachování kvalit místa je podpořeno tím, že se architekt snaží vytvořit stavby zcela soběstačné, tedy bez nutnosti napojování na inženýrské sítě. Tyto stavby nejsou centrem jak z hlediska geografického, tak ani z hlediska kulturního.

Ve vztahu centra a periferie nejsou příkladem vlivu přicházejícího z centra, ani vlivem přicházejícího do centra. Jsou dokladem heterogenního stavu architektury informační společnosti. Solitéry v krajině nelze popsat jako centrum v geografickém ani kulturním smyslu. Samotná skutečnost, že jim je věnována pozornost, na tom nic nemění. Obeznámenost s těmito stavbami je dokladem heterogenního stavu širokého zorného pole architektury informačního světa. Díky obeznámenosti s těmito stavbami si lze všímat geograficky nespojitých kulturních tendencí, které dávají do souvislosti architekturu respektující a zachovávající kvality odlehlého místa. Propojení periferních oblastí může nastat v teoretické rovině, když dojde na analýzu a komparace architektury Todda Saunderse a například Ricka Joye. Z uvedených poznámek k tématu vztahu periferie a centra v současné architektuře vyplývá, že pojmy lze smysluplně používat, ale ne v tradičně pojímaném významu, kdy je vztah definován asymetrickým šířením, či snad přímo vyzařováním novinek z centra kamsi na daleký okraj, kde jsou přejímány a zpracovávány s časovou prodlevou. Centrum a periferie se liší hlavně koncentrací kvalitní architektury. V rámci informační společnosti, jejíž fyzické zeměpisné hranice jsou neurčité (je to společnost do značné míry virtuálně založená), je centrum a periferie heterogenní a paralelní.

030

REFLEXE

8

Petr Volf: Lekce z osvícené diktatury *1965 Novinář věnující se architektuře a výtvarnému umění. V letech 1995–2009 a 2012 publikoval v časopisu Reflex, kde zavedl v roce 2002 pravidelné přílohy Jiné domy. V letech 2009–2011 působil v Hospodářských novinách, kde představil 100 nových českých staveb. V současné době úzce spolupracuje s časopisem Architekt. Od roku 2005 je členem Umělecké a vědecké rady Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci. Je autorem několika knih rozhovorů s umělci, architekty a teoretiky. Byl kurátorem výstav Současný český industriál a Místa architektonického vz(d)oru v Galerii Jaroslava Fragnera. Spoluorganizátor a autor konceptu workshopů Letních škol architektury v rámci projektu Ex-centric.

031

Luigi Snozzi se prochází po bývalých libereckých lázních, každou chvíli ho něco zaujme a zastaví se. Je nepřehlédnutelný. Vypadá jako bývalý voják, a to nejenom kvůli čepici se štítkem, kterou ani na okamžik nesundá z hlavy, nebo bělostnému kníru: působí tak svým vzpřímeným držením těla. Moc se neusmívá. V očích má neustále přítomnu švýcarskou přísnost. Zdá se, že pořád něco zkoumá, analyzuje. Polévku jí s chutí. Se stejným elánem se pouští do druhého chodu. Neztrácí čas váháním. Když večer vstoupí do restaurace na Ještědu, obličej se mu rozzáří, jako když dítěti ukážou vánoční stromeček. Rázuje po ochozu vysílače; vypadá, jako by tu už kdysi byl a nyní se teprve na svoji první návštěvu rozpomíná. Je sice už tma, ale pořádný kus Čech má odtud jako na dlani, protože z Ještědu je výhled jako z letadla. Nazítří je sobota. V bývalých lázních probíhá druhý den konference zabývající se architekturou mimo centra. Luigi Snozzi je na programu uveden jako první; v pátek zaznělo osm vystoupení, po něm se očekává ještě dalších devět. Ale Snozzi je zde jenom jeden, doyen, žijící legenda. Leckdo přijel do Liberce pouze kvůli němu. Má mít přednášku o svém působení v obci Monte Carraso, které leží nedaleko Bellinzony na jihovýchodě švýcarského kantonu Ticino. Chtěl by ji přednést v italštině, v Ticinu tak hovoří devadesát procent obyvatel, jenže se z důvodu náhlé nevolnosti nedostaví překladatel z italštiny. Pro dvaaosmdesátiletého architekta změna plánu nic neznamená, bude přednášet německy. Načež se dá do vysvětlování svých záměrů, s nimiž začal v Monte Carrasu už na konci sedmdesátých let minulého století. Díky jeho dlouhodobé práci se stala obec, která nedosahuje ani tří tisícovek obyvatel, světoznámým pojmem. Místo, kde se relativizuje vztah mezi periferií a centrem, povinná zastávka při poznávání architektury.

Jak něco takového dokázal? Neústupností a jasnou vizí. Pořádnou mírou sebestřednosti hraničící až s diktátorstvím (ostatně při své pražské přednášce ve Veletržním paláci v roce 2005 vyjádřil svoje sympatie vůči jihoamerickým politickým režimům). Od počátku věděl, že k tomu, aby dosáhl oživení Monte Carrasa, bude potřebovat pevný, až neochvějně silný mandát. V opačném případě by si patrně hledal jinou kratochvíli. Dostal jej díky své přesvědčivé argumentaci. Vysvětlil starostovi, že místo tříčlenné komise, která by schvalovala a předkládala projekty, bude stačit komise jednočlenná. S Luigi Snozzim v čele, pochopitelně. Výhoda byla nabíledni: je to v každém ohledu ekonomičtější i efektivnější, šetří se totiž čas a peníze. V zemi, kde se o všem rozhoduje v širokém plénu a referendum je stejně oblíbené jako přesné hodiny, stanovil, že s občany žádné svoje představy projednávat osobně nebude – od toho je přece starosta, aby všechno obhájil. Luigi Snozzi jako architekt bude jednat pouze s hlavou obce, protože názory občanů ho nezajímají. Zdá se to neuvěřitelné. Padá jeden velký mýtus. Architekt si posouvá čepici kousek z čela a přehlédne zaplněný sál, v němž se generace libereckých občanů učily plavat. Jak jednoduché a logické. Všichni se spiklenecky usmívají, rozumíme si. Některé věci lze dělat snadno, když se pro ně najde vůle a odvaha: architekt Snozzi našel pro své uplatnění ideální prostor v Monte Carrasu. Pozemky člení pomocí zídek. Právě ony a nikoliv jednotlivé domy určují strukturu obce, architekt zídky miluje, chce jimi podpořit pocit soukromí při nedostatku větší parcely. Maximální výšku zástavby stanovil na tři podlaží a v případě domů s plochou střechou, které v obci neúprosně modernisticky navrhuje z pohledového betonu, na tři metry. Zrekonstruoval a dostavěl bývalý klášter, díky čemuž Monte Carraso získalo nádhernou základní školu. Dalším zajímavým počinem je rozšíření hřbitova a situování mateřské školy do jeho sousedství, takže si děti hrají vedle místa, kde jednou ulehnou k věčnému odpočinku, což je na evropské poměry odvážný urbanisticko-filozofický koncept. Na hřbitově je spousta volného místa.

V Luigi Snozzim se snoubí cosi neomaleného s neobyčejnou vlídností. Je každým coulem své vždy vzpřímené postavy autentický – a stejné jako on jsou také jeho domy: dívám se na ně a vidím Snozziho, který přijede do Liberce a pak v bývalých lázních se zájmem poslouchá se sluchátky na uších všechny přednášky, aby mu něco neušlo. Snozzi umí naslouchat, když chce, a jednat, považuje-li to za správné. Jestli se nemýlím, dostalo se mu největšího potlesku.

032

KAPITOLA

Přednášky

034

PŘEDNÁŠKY

Henrieta Moravčíková: Na okraji: slovenské architektonické územie po roku 2000

1

*1963 Historička a teoretička architektury. Působí jako vědecká pracovnice na Oddělení architektury ÚSTARCH Slovenské akademie věd a jako profesorka na Fakultě architektury STU v Bratislavě. Věnuje se především výzkumu architektury 20. století a současné tvorbě. Je autorkou několika monografií o slovenské architektuře a desítek textů uveřejněných v odborných slovenských i zahraničních periodikách a publikacích.

035

Čo možno na Slovensku považovať za centrum a čo ním naopak nie je? Môžeme vôbec v súvislosti so Slovenskom, ktoré historici umenia tradične považujú za perifériu, považovať nejaké miesto za centrum? V univerzálnom zmysle určite nie. V kontexte Slovenskej republiky by takým centrom mohla byť Bratislava. Tá zaznamenala v 20. storočí nielen veľkostný ale aj významový rast keď sa z predmestia Viedne vyvinula na hlavné mesto Slovenska s vyše pol miliónom obyvateľov. Bratislava je aj tým miestom ktoré ako jediné, na rozdiel od ostatného územia republiky, vykazuje v ekonomických a spoločenských ukazovateľoch hodnoty nad priemerom Európskej únie. Práve Bratislava predstavuje aj tradičné centrum slovenskej architektonickej scény. Vo svojom príspevku preto o Bratislave hovoriť nebudem. Slovensko zažilo vo svojej krátkej histórii len málo takých spoločensky a hospodársky úspešných období, akým bolo práve uplynulé desaťročie. Túto skutočnosť potvrdil aj vstup Slovenskej republiky roku 2004 do Európskej únie, považovaný za najvýznamnejšiu udalosť v krajine od nežnej revolúcie roku 1989. S týmito okolnosťami nepriamo súvisel aj významný hospodársky rozvoj krajiny, ktorý sa premietol aj do oblasti stavebníctva a architektúry. Slovensko patrilo v prvom desaťročí tohto storočia v rámci Európy

k štátom s najvyšším rastom stavebnej výroby. Väčšina investícií v oblasti stavebníctva sa však realizovala práve v hlavnom meste Bratislave. V spomínanej dekáde pritom nerástla len stavebná produkcia, rástlo aj množstvo projektov, ktoré každoročne vypracúvali tunajší architekti, rástol počet študentov na školách architektúry, počet členov Slovenskej komory architektov i počet architektonických kancelárií, narástol počet cien udeľovaných za architektúru aj počet architektonických publikácií. Všetky tieto procesy vytvárali dohromady predstavu, že spolu s rastom produkcie a počtu jej exponentov rastie aj kvalita architektonickej diskusie či realizovaných diel. Nebolo to však celkom tak. Pri väčšine stavieb išlo len o rýchle investovanie s cieľom čo najrýchlejšieho zisku a nárast množstva členov komory architektov nemal takmer nijaký vplyv na úroveň diel navrhovaných autorizovanými architektmi ani na postavenie tejto profesie v spoločnosti. Sprievodným javom rastúcej stavebnej produkcie bola zároveň menšia náročnosť spoločnosti vo vzťahu k architektúre, ktorá sa prejavila napríklad minimálnym množstvom vypísaných architektonických súťaží, a nevšímavosť k prostrediu, o ktorej zase najlepšie svedčí množstvo zbúraných historických

budov či nelegálnych stavieb. Prvé desaťročie 21. storočia tak predstavovalo v kontexte histórie slovenskej architektúry síce pomerne úspešné obdobie, prejavilo sa však najmä prostredníctvom špekulatívnych súkromných investícií. Množstvo prostriedkov určených na verejné stavby totiž od roku 1999 až do roku 2008 každoročne kleslo zhruba o 3 až 4 milióny eur. Po roku 2010 počas hospodárskej krízy bol tento prepad ešte väčší a prakticky trvá až dodnes. Paradoxne, práve v rokoch krízy však začali na Slovensko prúdiť financie štrukturálnych fondov Európskej únie určené na rozvoj regiónov. Tie podstatným spôsobom ovplyvnili rast stavebnej produkcie mimo hlavného mesta a do určitej miery podmienili aj vznik viacerých kvalitných architektonických diel v oblasti občianskych budov. Spomeňme aspoň univerzitné budovy v Nitre, Košiciach, Ružomberku či v Žiline. Pretrvávajúci nedostatok verejných investícií v oblasti architektúry najlepšie ilustruje situácia v štátom podporovanej sociálnej bytovej výstavbe, ktorá vo väčšine európskych krajín predstavuje významnú časť stavebnej produkcie a miesto overovania nových architektonických koncepcií. Na Slovensku sa tento druh výstavby realizoval iba vo veľmi obmedzenom rozsahu, bez architektonických súťaží a s výsledkom, ktorý dosahuje len priemernú úroveň. Jedinou výnimkou je projekt cenovo úsporného bývania CMYK v Prešove (Irakli Eristavi, Martin Jančok, 2005). Pri prestavbe obytnej štruktúry z päťdesiatych rokov 20. Storočia sa architektom podarilo výnimočným spôsobom nielen prispieť k problematike lacného bývania, ale aj načrtnúť možnosti narábania so zastaranými obytnými štruktúrami. Tento pozitívny príklad do určitej miery nasledovali bytové domy Agria v Nitre (2005) či nedávno dokončená obnova panelového domu v Rimavskej Sobote (2013). Všetky spomenuté projekty však nakoniec skončili mimo segment sociálneho bývania v kategórii komerčnej bytovej výstavby. S nízkym počtom verejných investícií súvisí aj ďalší nedostatok – absencia architektonických súťaží. Verejná anonymná architektonická súťaž ako štandardný prostriedok získavania odborných názorov na výstavbu z verejných financií sa na Slovensku ešte stále nestala súčasťou stavebnej praxe. Architektonické súťaže pritom nie sú dôležité iba v súvislosti so získaním kvalitného návrhu či so spoločenským postavením architektúry. Tým, že sú zdrojom nových

036

PŘEDNÁŠKY

1

architektonických myšlienok a že sa v rámci nich môžu uplatniť všetky generácie architektov, priamo ovplyvňujú aj celkovú architektonickú situáciu v krajine. Slovenskej architektonickej scéne tak chýba podstatná platforma, v rámci ktorej by sa mohla rozvinúť širšia architektonická diskusia, ktorá by následne ovplyvnila aj kvalitu realizovaných diel.

charakteristické geograficky vysunuté ťažisko sa nepodarilo vyvážiť ani počas uplynulých desiatich rokov. Žiadne z regionálnych centier nebolo schopné vytvoriť náprotivok vo vzťahu k hlavnému mestu, a to nielen množstvom investícií, ale ani iným ponímaním architektúry. Pomerne silnú pozíciu, podporenú viacerými kvalitnými dielami, si však v oblasti architektúry predsa vybudovali dve krajské mestá – Košice a Nitra. V oboch prípadoch pritom išlo o rozvíjanie potenciálu pochádzajúceho ešte z minulého storočia a pravdepodobne aj o dôsledok pôsobenia tamojších vysokých škôl vzdelávajúcich aj v oblasti architektúry. Práve školy a celkové kultúrne prostredie týchto miest spolu s prítomnosťou výrazných architektonických a umeleckých osobností dávajú Košiciam a Nitre dynamiku a potenciál aj vo vzťahu k budúcnosti. Košice sa dlhodobo profilujú nielen ako geografický ale aj názorový náprotivok k Bratislave a západnému Slovensku. Tento trend sa prejavil už v tridsiatych rokoch 20. storočia, keď košickí architekti vytvorili charakteristický regionálny variant funkcionalizmu. V šesťdesiatych rokoch minulého storočia to bolo zase silné postavenie miestneho Stavoprojektu, kde pôsobili výrazné architektonické osobnosti z celého bývalého

Československa, ktoré podmienilo vznik pozoruhodných architektonických a urbanistických diel v regióne. Neskôr v deväťdesiatych rokoch 20. storočia sa Košice stali hlavným centrom slovenských prívržencov organickej architektúry maďarského architekta Imreho Makovcza. Práve z toho trendu čerpal inšpiráciu pre svoju organickú architektúru napríklad Martin Drahovský, autor Múzea letectva na košickom letisku (2006). Názory tejto skupiny sú však v kontexte aktuálnej tvorby už len marginálne, na ich miesto nastúpil personalizmus tematizovaný najmä Jurajom Kobanom (Obytný dom, 2007 a Knižnica TUKE, 2010) . Ten ako vedúca osobnosť Fakulty umení Technickej univerzity Košice založenej roku 1998, ktorej súčasťou je aj architektonické vzdelávanie, pomerne výrazne ovplyvnil celú generáciu miestnych tvorcov. Významnou súčasťou jeho pôsobenia je aj teoretická tvorba, kde svojsky reflektuje aktuálnu medzinárodnú architektonickú diskusiu. Ako ďalší výrazný činiteľ miestnej scény a určitý náprotivok vo vzťahu k ateliéru Juraja Kobana sa už vyše desať rokov profiluje architektonické štúdio Atrium. Na rozdiel od Kobana sa ateliér Atrium pod vedením Dušana Buráka zviditeľnil najmä prostredníctvom komornejších zadaní na území východného

Spomenuté skutočnosti potvrdzujú fakt, že neexistuje priama úmera medzi množstvom stavebnej produkcie a architektúrou a že predpokladom vzniku zaujímavej hodnotnej architektúry nie sú ani tak hospodárske ukazovatele, ale skôr celková kultúrna klíma. Slovenská architektonická scéna má svoje tradičné ťažisko v Bratislave. Pôsobí tam najviac architektov, sídli najväčšia vzdelávacia inštitúcia architektov, Fakulta architektúry STU, a svoje aktivity tu rozvíja väčšina odborných či kultúrnych inštitúcií zameraných na architektúru. Bratislava bola v ostatnom období aj ťažiskom stavebnej výroby. Po roku 2000 sa síce investičná výstavba rozšírila aj na ostatné územie krajiny, dve tretiny zaujímavých architektonických diel však stále vznikali v hlavnom meste, resp. jeho bezprostrednom okolí. Toto

037

Slovenska. Najzaujímavejšie z nich možno považovať za špecificky zdržanlivý variant postmoderného regionalisticko-organického ponímania architektúry (Umelecká škola, Smižany, 2005; Vedecká knižnica, Košice, 2008). Prejavy košickej regionálnej scény vo všeobecnosti charakterizuje formálna a tvarová uvoľnenosť a určitý sklon k naratívnosti či scénickosti. Aj keď tieto prejavy nenazveme rovno hnutím, minimálne potvrdzujú schopnosť miestnej scény autonómne uvažovať o architektúre. V ostatných rokoch však už takmer nemožno hovoriť len o košickej scéne. Jej neoddeliteľnou súčasťou sa totiž čoraz viac stáva len 36 km vzdialený Prešov. Architektonické scény oboch týchto krajských miest sa dotýkali aj v minulosti, dnes je však tento vzťah viac uvedomelý a možno ho charakterizovať skôr ako programové sieťovanie. Práve v Prešove sídli aj architektonický ateliér zerozero, ktorý košicko-prešovskú scénu názorovo podstatne ovplyvňuje a najviac zviditeľňuje aj v medzinárodnom kontexte. Ich ostatné dielo, obnovu a prestavbu historického areálu kasárni v Košiciach (2009–2013), možno považovať za jeden z najúspešnejších príspevkov k projektu Košice – Európske hlavné mesto kultúry

2013. Aj keď špecificky lokálnu architektonicko-spoločenskú stratégiu asi lepšie ilustruje projekt Spots, teda premena bývalých výmenníkových staníc tepla na ohniská kultúrneho a spoločenského života v prostredí košických panelových sídlisk. (Spots, 2013) Ďalším zaujímavým objektom nášho topografického skúmania slovenského architektonického teritória je Nitra. Aj tunajšia architektonická scéna sa začala profilovať už v polovici minulého storočia, keď tu pôsobili viacerí vynikajúci architekti ako Michal M. Scheer, Ivan Matušík či Vladimír Dedeček. Práve posledný z menovaných tu v šesťdesiatych rokoch navrhol komplex budov Poľnohospodárskej univerzity, ktorá bola prelomovým dielom v oblasti školských budov na Slovensku. Na jej vysokú úroveň sa aj dnes usilujú nadviazať aj ďalšie univerzitné pracoviská. Tento trend najlepšie dokumentujú budovy Pedagogickej fakulty Univerzity Konštantína filozofa (Polyák, Holejšovský, 2009). O širšom zázemí kultivovaných objednávateľov architektúry a schopnosti architektov s nimi komunikovať však svedčia aj ďalšie projekty ako je prestavba základnej školy (V. Šabík, 2012) ale aj rad obytných stavieb ako napríklad rodinný dom Otio (S. Nagy, 2012)

v malej dedine Dražovce pri Nitre. Situácia v Nitre tak opäť potvrdzuje predpoklad, že nie len hospodársky rast, ale najmä kultúrna klíma je rozhodujúca vo vzťahu k architektúre. Architektonické kancelárie, ktoré dnes v meste pracujú síce nepredstavujú názorovo jednotný prúd, ale koncentrovaným záujmom o lokálne dianie a hľadaním odpovedí na otázky výstavby v tomto meste prispievajú k celkovej kultivácii miestnej architektonickej kultúry. Relatívne ustálenú mapu slovenského architektonického územia v ostatných rokoch dokresľuje aj dianie na pomedzí architektúry a aktivizmu. Prvým výrazným prejavom architektonického aktivizmu na Slovensku bola iniciatíva Mestské zásahy. Tento projekt koncipovali a v hlavnom meste Slovenska v Bratislave roku 2008 odštartovali architekti Matúš Vallo a Oliver Sadovský. Ich cieľom bolo oživiť investovanie do verejného priestoru prostredníctvom ponuky bezplatných návrhov, ktoré prizvaní architekti – dobrovoľníci vytvorili pre rozličné lokality meste podľa vlastného výberu a uváženia. Architekti Vallo a Sadovský vzápätí úspešne rozšírili

038

PŘEDNÁŠKY

1

039

túto iniciatívu do viacerých miest bývalého Československa. Pozoruhodné pritom je, že aj vitalita tohto projektu v jednotlivých mestách potvrdzuje nami načrtnutú mapu slovenskej architektonickej krajiny, v ktorej sa ako regionálne ohniská profilujú Košice a Nitra. http://www.zasahy. sk/inspiruj-sa Aj ďalšia iniciatíva, ktorá by potenciálne mohla ovplyvniť slovenské architektonické teritórium súvisí s aktivizmom. Situovaná je v Žiline, tradičnom centre severozápadného Slovenska. Žilina má tiež interesantný potenciál súvisiaci s architektúrou 20. storočia, osobitne s medzivojnovým obdobím, keď v tomto meste tvorili viacerí poprední predstavitelia funkcionalizmu. Žilinská architektonická a umelecká scéna však bola vitálna aj v šesťdesiatych a sedemdesiatych rokoch. Práve v tomto meste fungovalo azda najpozoruhodnejšie spojenie architektov a výtvarníkov na Slovensku – združenie VAL, ktoré sa preslávilo návrhmi vizionárskej architektúry podobnými dielam skupiny Archigram, Coop Himmelblau či Haus-Rucker-Co. V roku 1998 založila v Žiline skupina mladých nadšencov umelecké zoskupenie Truc sphérique. Cez organizáciu

rozličných podujatí sa v roku 2003 dopracovali k vlastnému prístrešku v podobe budovy Stanica Žilina – Záriečie, ktorá je odvtedy najvýraznejším alternatívnym kultúrnym ohniskom v meste. Toto združenie rozšírilo postupne svoju činnosť z oblasti kultúrnych a spoločenských podujatí aj do sféry architektúry. Roku 2009 obohatili priestory starej stanice dostavbou priestoru pre súčasné divadlo a tanec. Stavba z použitých debničiek na nápoje vznikla pod miestnym viaduktom vďaka aktivite dobrovoľníkov a je charakteristickým výsledkom občianskeho aktivizmu na poli architektúry. Aktuálny projekt združenia je v zmysle architektúry oveľa ambicióznejší. Obnova a prestavba neologickej synagógy v Žiline, ktorú roku 1931 postavili podľa návrhu významného predstaviteľa nemeckej moderny Petra Behrensa, patrí dnes k najambicióznejším projektom obnovy moderného architektonického dedičstva na Slovensku. Autorom návrhu prestavby je architekt Martin Jančok, ktorý v rámci združenia figuruje nielen ako architekt ale aj ako iniciátor celého projektu. Slovenskú architektonickú scénu na prelome storočí charakterizovala aj absencia výraznejších generačných či názorových zoskupení. Táto fragmentácia spolu

s nečitateľnosťou jednotlivých názorových pozícií bola na jednej strane dôsledkom absencie univerzálnej architektonickej paradigmy, ku ktorej by bolo možné sa vymedziť, na druhej strane súčasne ukazovala na slabú názorovú profiláciu jednotlivcov či tvorivých kolektívov a na neschopnosť formulovať abstraktnejšie tvorivé programy. K určitej zmene však prispela práve kríza. Tá prinútila k spolupráci aspoň najmladšiu generáciu tvorcov, ktorú práve kvôli všeobecnej pasivite ešte nedávno nazývali „predčasne zostarnutou“. Tí v snahe udržať svoju profesionálnu existenciu zakladajú dynamické združenia ako sú uniformarchitects, plural... , zapájajú sa aj do medzinárodných sietí akou je napríklad Wonderland, ale najmä vyvíjajú a často aj sami financujú vlastné architektonické iniciatívy, ktorých cieľom je ovplyvniť práve dianie na periférii. Spomeňme aspoň projekt krajinného nomáda Unimo, skupinu chatiek na vodnej nádrži Domaša či sériu rekreačných objektov Slnečných jazerách v Senci. Napriek tomu, že sa vzťah centra a periférie v ostatnom čase zmenil najmä v dôsledku globalizácie, digitálnych sietí či presunu úlohy centra, keď sa staré centrá stávajú irelevantnými a objavujú sa nové

040

PŘEDNÁŠKY

centrá, pojem periférie stále možno považovať za relevantný a fungujúci. Väčšina tradičných periférií totiž naďalej ostáva perifériami, akurát sú perifériami vo vzťahu k iným centrám. Ak sa napríklad umelecká scéna Košíc až do roku 1918 odvolávala najmä na centrum v podobe Budapešti, ktorú neskôr nahradila Praha, dnes vzory a impulzy nachádza najmä vo vzdialených centrách západného sveta. Tradičná periféria v európskom kultúrnom priestore sa teda aktuálne pozerá ďalej smerom na západ. Tomu súčasne zodpovedá aj ambicióznejšie naladenie miestnej kultúrnej diskusie, ktoré sme sa snažili ilustrovať na príklade Košíc, Nitry či Žiliny.

ďalším bonusom. Kvalitná architektúra na periférii teda vzniká práve vďaka intenzívnej sieti angažovaných jednotlivcov. To oni generujú riešenia, často pre úlohy, ktoré sami vyhľadali.

Príklady uvedených regionálnych ohnísk súčasne ukazujú, že vznik kvalitnej architektúry mimo centra nie je priamo podmienený financiami ani infraštruktúrou. Vznik kvalitnej architektúry na periférii súvisí pravdepodobne oveľa viac so špecifickým fungovaním menších spoločenstiev, v ktorých sa môžu dobre uplatniť mimoriadni jedinci. Vedúce architektonické osobnosti a ich prítomnosť v regióne tak možno považovať za základný predpoklad vzniku dobrej architektúry. Nejde totiž len o to naprojektovať a postaviť izolované aj keď kvalitné dielo. Dôležitejšie je vyvolať lokálnu diskusiu a záujem o kvalitnú architektúru. To však znamená byť v regióne, poznať investorov, úradníkov a vedieť sa s nimi patrične zosieťovať. Pozitívne vzory priťahujú a úspešná osobnosť môže pritiahnuť ďalších, najmä mladých architektov. Podpora nezávislého kultúrne centra, resp. architektonickej školy je v tomto procese

Vo vzťahu k architektúre na okraji či mimo centra sa prirodzene ponúka téma regionalizmu. Popredný slovenský architekt Pavol Paňák nedávno s určitým roztrpčením konštatoval, že regionalizmus nie je v slovenskej architektúre témou. A skutočne, v súčasnej slovenskej architektúre by sme márne hľadali architektonické prejavy určené spoločnou materiálovou a remeselnou základňou či dokonca príbuznou formou. Taká situácia je dôsledkom historického vývoja, kedy na Slovensku až do roku 1947 chýbala škola architektúry, dôsledkom urýchlenej modernizácie spojenej s importom architektonických koncepcií modernizmu bez ich kritickej transformácie ale aj špecifickým rázom miestneho kultúrneho prostredia, ktoré sa stáročia formovalo ako málo stabilná križovatka vplyvov a pôsobení. V tejto historickej perspektíve sa potom o to dôležitejšie javia práve regióny, kde sa výrazným jednotlivcom resp. zoskupeniam darí jedinečne tematizovať architektúru, pričom ide skôr o jej inštrumentálnu resp. koncepčnú ako formálnu stránku.

1

041

042

PŘEDNÁŠKY

2

Murray Fraser: Poučení z města Columbus v Indianě

Jak známo, vzali Robert Venturi a Denise Scott Brown své studenty z Yale v roce 1968 na návštěvu Las Vegas v Nevadě a postrčili tak toto malé a zpustlé město hazardu do popředí architektonického myšlení. Záměrem bylo doložit, že architektura funguje jako systém znaků, a tento argument využili k útoku na hegemonii minimalistického a odtažitého modernismu poválečné Ameriky. Výsledkem je kniha Learning from Las Vegas (1972), která měla položit základní kámen architektonickému postmodernismu.

*1958 Murray Fraser je profesor architektury a globální kultury na Bartlett School of Architecture v Londýně, kde působí také jako proděkan pro výzkum. Věnuje se designu, historii a teorii architektury, urbanismu, postkolonialismu a kulturním vědám. Jeho kniha Architecture and the ‘SpecialRelationship’ vyhrála v roce 2008 cenu udělovanou institutem RIBA President’s Award for Outstanding University a ve stejný rok také Bruno Zevi Prize od společnosti International Committee of Architectural Critics. Spolupracoval na internetové databázi Archigram Archival Project. Je rovněž členem rady pro výzkum a inovace v institutu RIBA.

Joseph Irwin Miller

043

Z dnešního pohledu by bývala vznikla mnohem provokativnější studie, kdyby své studenty vzali do Columbusu v Indianě, jiného malého města, v tomto případě ležícího na středozápadu, na samém okraji prérie. Columbus se také stal sídlem Cummins Engine Company, která byla ve své době lídrem ve výrobě dieselových motorů pro kamiony, traktory a další těžká vozidla. Joseph Irwin Miller, potomek společnosti Cummins, spojil svou lásku k středozápadním sociálním hodnotám s mezinárodní modernistickou architekturou a vytvořil, podle obecného názoru, čtvrté nejdůležitější centrum poválečné architektury v USA, které překonal jen New York, Chicago a Los Angeles. Jedna z přezdívek tohoto města je „Athény prérie“, jiná „Mecca modernismu“; doufejme, že obě jsou myšleny s nadsázkou, ačkoli v Americe si nikdy nemůžeme být jistí. Jak se Miller stal zastáncem současné architektury, je fascinující příběh. Jasné je to, že v krátké době od poloviny padesátých let vytvořením speciálního fondu nazvaného Cummins Foundation, jenž hradil všechny stavební výlohy výměnou za to, že mohou sami vybrat architekta, byla proměna města ohromující. Tím se stal Columbus výkladní skříní předních mladých amerických modernistů a později postmodernistů. Působivá soupiska obsahuje jména jako Eero Saarinen, I. M. Pei, Myron Goldsmith (SOM), Kevin Roche (Roche Dinkeloo), Cesar Pelli, Peter Eisenman, Richard Meier a samozřejmě Robert Venturi a Denise Scott Brown. Smrtí Irwina Millera v roce 2004 skončil náhle i příběh Columbusu. Hospodářská recese měla na město také tvrdý dopad. Nicméně zůstává paradigmatem konkrétní vize kulturního spojení, ve kterém, abych parafrázoval Millera, má člověk všechny výhody života na malém městě ve spojení s nejmodernějšími a nejsofistikovanějšími hodnotami velkoměsta. Tato konference, jež se zabývá prostorem pro architektonickou tvorbu v místech daleko od hlavních center kultury, kombinuje prezentace praktikujících architektů s těmi od historiků, teoretiků a kritiků. Moje přednáška spadá do druhého tábora, a když jsem obdržel pozvánku od Petra Kratochvíla, napadlo mě, že nejlepší bude, když popíšu příběh

nejzásadnějšího pokusu o přetvoření malého „periferního“ města na nejmodernější místo architektury. Fakt, že tento program trval jen několik desetiletí a už se v Columbusu znovu nezopakuje, potvrzuje, že naše pojetí „centra“ a „periferie“ je v zásadě dočasné, určené časem, nikoliv místem. Athény, Alexandrie, Cáchy a mnoho dalších měst kdysi určovalo architektonickou agendu, ale nyní jsou z tvůrčího hlediska stagnujícími oblastmi. Tato připomínka koresponduje s dílem kulturní geografky Doreen Massey, která tvrdí, že všechna místa jsou v zásadě nestabilní, hybridní a pomíjivá a vždy v sobě kombinují globální a lokální podmínky. Jako architekti jsme pouhými svědky těchto změn v čase. Columbus na začátku své pouti Nejdříve mi dovolte, abych vám řekl něco o Columbusu. Leží v severní části amerického středozápadu a dodnes zůstává malým městem s 44 tisíci obyvatel (podle součtů z roku 2010). Bylo založeno ve 20. letech 19. století a od roku 1844 je dostupné po železnici. Později se stalo průmyslovým městem, kdy třetina všech zaměstnaných pracuje v továrnách. Cummins Engine Company je největším místním zaměstnavatelem. Toto malé město se začalo měnit od poloviny 50. let 20. století díky mecenášství místního osvíceného patriarchy Josepha Irwina Millera, ředitele Cummins Engine Company. Zavedl systém, který platil všechny stavební náklady nové budovy, pokud si klienti vybrali architekta z předem schváleného seznamu. Záměrem bylo spojit výhody maloměstského života se špičkovou architekturou a kulturním bohatstvím, které jsou obvykle dostupné jen větším, kosmopolitnějším městům.1 V Columbusu se záměrně stavělo tak, aby lidové dřevěné domy v obytných čtvrtích kontrastovaly s uzavřeným modernistickým centrem města, a dokonce i zde byly ty nejkrásnější starší budovy rekonstruované a znovu použité, aby vytvářely dojem vizuální kontinuity. Díky podpoře Irwina Millera – Lorenza de Medici z Columbusu – bylo město poctěno stavbou úchvatného kostela od Eliela Saarinena (1940–42), bankou pro motoristy a kostelem od jeho syna Eero Saarinena (1953–54,1962–64); poštou a centrálou společnosti Cummins od Kevina Roche (1970,1983); knihovnou od I. M. Peie (1969); nákupním centrem z hnědého zrcadlového skla od Cesara Pelli, jenž tehdy pracoval pro Victor Gruen Associates (1973); průhledným úřadem / budovou pro noviny The Republic od Myrona Goldsmithe ze SOM (1971); radnicí od Edwarda Bassetta ze SOM (1981); a navíc spoustou dalších městských i obytných budov navržených téměř každým mladým poválečným architektem z Ameriky, který stál za pozornost.

Někteří kritici tvrdí, že se Columbus stal „architektonickou zoo“, ale záměr Irwina Millera nebyl zdaleka tak radikální, alespoň ne svou povahou. Říkal, že jeho cílem nebylo změnit město na vzorový příklad. Zkrátka chtěl vytvořit architektonický standard, který dalece překonal očekávání toho, co se obvykle nacházelo v provinčních amerických městech s průměrným počtem obyvatel – čímž vystavil své rodné město národnímu i mezinárodnímu odivu a zároveň se pokusil uchovat hodnoty, které tak miloval. „Místní mentalita možná měla své nedostatky, ale nabídla malým americkým městům ukázkové postavení, což je záslužné,“ jak vypozoroval jeden z architektů „britského nového města“ Milton Keynes.2 Oddanost Irwina Millera kvalitní architektuře byla hluboko zakořeněná. Jeho domy a budovy společnosti v Columbusu navrhli Saarinen a Roche a později také pověřil Roche Dinkeloo, aby navrhli továrnu na součástky pro Cummins Engine na okraji Darlingtonu v jihovýchodní Anglii; ta byla postavena v polovině 60. let 20. století a stala se pokračováním myšlenky zasazení nejmodernější budovy do zcela obyčejného provinčního města.3 Co tedy motivovalo Josepha Irwina Millera? Měl jsem to štěstí dělat s ním rozhovor v roce 1997, kdy už mu bylo 88 let, pouhých 7 let před jeho smrtí. V první polovině 30. let studoval na Yale a poté na Oxfordu. Jako zapřisáhlý anglofil a hluboce věřící člověk se stal zakladatelem Národní rady církví a zároveň úspěšným podnikatelem a jedním z vůdčích mecenášů architektury v celých Spojených státech. Společensky a politicky byl umírněným konzervativcem, avšak kulturně byl mnohem ambicióznější. Jeho jednoznačně nejoblíbenějším architektem byl Eero Saarinen – byli vrstevníky, kteří se potkali a stali se blízkými přáteli na počátku 40. let, poté co Miller sehrál důležitou roli při výběru Eliela Saarinena, Eerova otce, pro návrh prvního křesťanského kostela pro svou rodinnou kongregaci v Columbusu.4 Tato budova byla po svém otevření na konci 30. let místními považována za velice moderní a kontroverzní, což ukazuje, jak byla místní společnost kulturně konzervativní – to se následně Miller snažil změnit. J. Irwin Miller byl inspirován Saarinenovou pracovní morálkou a vášní pro architekturu, a tak ho požádal, aby pro něj navrhl pár domů a také několik budov pro Cumminsovy společnosti. Miller však snil o mecenášství v širším měřítku. Vymyslel pro Columbus zcela originální program, díky kterému od roku 1954 nadace

044

PŘEDNÁŠKY

2

řízená Millerem platila stavební výlohy pro jakoukoli veřejnou budovu (školu, požární stanici, poštu, nemocnici, radnici atd.), pokud si klient vybral architekta z předem připraveného seznamu. První pokusnou budovou byla nová škola pro školní radu v Columbusu podle návrhu Harry Weese a vyšlo to skvěle. Nabídka na zaplacení všech poplatků byla zamýšlena jako finanční návnada k nalákání klientů k tomu, aby si vybrali jen ty nejlepší architekty. A pokud vím, to byla naprosto originální myšlenka. Millerovým záměrem bylo zlepšit kvalitu architektury i urbanismu bez ohledu na styl a samolibou okázalost, a proto tím, jak se zvyšovala popularita jeho plánu, trval na tom, aby klienti volili různé architekty z jeho seznamu.

život v nějakém velkém městě a užívat jeho radovánek – ale místo toho zůstal věrný malé, původně zemědělské obci, kde vyrostl. Jak poznamenali místní, město se prakticky stalo jeho památníkem. Než by odešel, raději přinesl architektonický vkus na hlavní třídu vlastního města. Opravdu byl veden právě touhou obohatit každodenní hodnoty Columbusu precizními modernistickými budovami (Pelliho Občanské nákupní centrum, Rocheho Poštovní úřad nebo Městská knihovna od I. M. Peie). Budova pro místní noviny The Republic podle ohromujícího návrhu Myrona Goldsmithese stala předchůdcem prosklených fasád redakcí, jež používali britští High-Tech architekti.

V metropolitních centrech jsou procesy obnovy a změny směru mnohem četnější, rozmanitější a dobře zakotvené, a tak je větší pravděpodobnost adaptace a regenerace.

„Dobře, ale předložím vám nový požadavek: pokud se chcete dostat do programu, potom my chceme, aby každá školní budova byla postavena jiným architektem, bez ohledu na to, jestli se vám to líbí nebo ne. Poněvadž se domníváme, že je dobré pro stát, když si jeho nejlepší talenty konkurují a činí tak novými pojetími školy. Chceme vidět různost pojetí toho, jak má vypadat dobrá škola.“ 5 Modernismus v prérii Celkem vložil J. Irwin Miller do programu Cumminsovy nadace téměř 14 milionů dolarů. Pokud si uvědomíme, že to je 10 procent dotací na stavební náklady, pak je jasné, že to byla nabídka, kterou nemohla žádná veřejná instituce v Columbusu odmítnout. A také to znamenalo, že Miller byl schopen přivést výkvět nadějných amerických architektů, od Eero Saarinena přes Kevina Roche, Cesara Pelliho, I. M. Peie, Roberta Venturiho až po Richarda Meiera. Ti všichni jsou dnes velkými jmény, ale Miller je záměrně vybral v době, kdy byli pouze nadějnými a tedy relativně neznámými. Z toho důvodu nikdy schválně nezahrnul uznávané architekty jako Franka Lloyda Wrighta, Waltera Gropia nebo Miese van der Rohe. Miller měl však i jiné důvody, nikdy si například nevybral Louise Kahna, protože se domníval, že se s ním špatně vychází. A pak tu byli další, kteří se nelíbili klientům: Philip Johnson byl sice v užším výběru na tři stavby v Columbusu, ale kvůli svému přístupu neuspěl ani v jednom případě. Millerův program udělal z Columbusu vůbec nejpozoruhodnější výstavu modernistické architektury poloviny 20. století. Nejzvláštnější na tom je, že tato sbírka architektonických skvostů se nachází v obyčejném městě, které ještě stále vyznává demokratické, prosté a křesťanské hodnoty malého amerického města, přičemž velká část Millerových investic šla i do renovace jeho historických částí.6 Miller byl milovník umění a multimilionář, který se snadno mohl rozhodnout pro

J. Irwin Miller rozšířil svou profesionální zálibu i na svou alma mater, univerzitu Yale v New Haven v Connecticutu, kde byl nápomocen při přístavbách od poloviny 50. let; mezi ty patří např. vlnitý hokejový stadion od Eero Saarinena (195659).7 Miller byl tedy bohatým a mocným magnátem a v 60. letech byl dokonce tipován na možného příštího prezidenta Spojených států, avšak celým srdcem věřil ve výjimečnou architekturu. Budovy, které sám objednal pro Cummins Engine Company v Columbusu a později nechal stavět po celých Spojených státech, rovněž dokazují jeho oddanost nejlepší architektuře. Jeho vlastní architektonické hodnoty byly vědomě praktické a racionální. Ze všeho nejvíce obdivoval pragmatický a pružný přístup Saarinena a Roche; jeho vlastními slovy to byli „řešitelé problémů“, kteří přímo reagovali na potřeby klienta spíše než architekti, kteří využívali své stavby k prosazení své vlastní ješitnosti. Závěr Příběh města Columbus je fascinující, ale ve skutečnosti to byl neúspěšný projekt, který nám může říct mnoho o nejistotě architektury mimo metropolitní centra. Část problému spočívá v samolibém amerikanismu programu. J. Irwin Miller použil jen americké architekty, aby udržel pocit středozápadní komunity, ale tito talentovaní a nadějní architekti se nikdy nestali její součástí. Někteří z architektů, kteří nastartovali svou kariéru v Columbusu, se později odmítli vrátit, když jim byla nabídnuta další práce; můžeme zde tedy bezpochyby vidět i oportunistickou a cynickou úroveň, což popírá Millerovy záměry. Hlavní problém byl v tom, že město se nedokázalo vypořádat s úpadkem – jak mi řekl sám Miller: „Jsme si neustále vědomi toho, že se nikdy nedokážeme úplně zbavit procesu úpadku. Pokud dokážeme zlepšovat o trochu rychleji, než přichází úpadek, pak je to skvělý úspěch! Ale úpadek probíhá neustále.“ 8

Architektonická produkce daleko od těchto hlavních center zní jako osvobozující a romantický pojem, ale otázkou je jak se dá opravdu udržet? Millerův model osvíceného mecenáše není rozhodně trvalý, a když postava Lorenza de Medici zemře, není obvykle nikdo jiný, kdo by pokračoval. Pohyblivé písky času se nad námi samozřejmě zavřou kdekoliv, ale rychleji tak činí v místech, která jsou mimo hlavní populační centra, což znamená, že je pro ně těžší se obnovit. Pojem centrum a periferie jsou tedy pohyblivé a proměnlivé a posmívají se našemu úsilí „má díla, Mocní, vizte a v prach hned!“ (překlad J. Vrchlický), napsal Coleridge v básni Ozymandias. Čas je faktorem, který musíme mít pořád na zřeteli.

Poznámky 1.

‘Collecting Landmarks/Columbus’, Architectural Review, červenec 1967, s. 1–3; B. Korab, Columbus, Indiana: an American Landmark, Columbus, Indiana: Documan Press, 1989; A Look at Architecture: Columbus, Indiana, Columbus, Indiana: Columbus Area Chamber of Commerce/Visitors Center, 1974/1991; Rozhovor M. Frasera s J. Irwin Millerem, Irwin Management Company Offices, 301 Washington Street, Columbus, Indiana, USA, 16. dubna 1997; Rozhovor M. Frasera s Kevinem Roche, Roche Architects, Hampton, Connecticut, 18. dubna 1997; J. Merkel, Eero Saarinen, s. 151-161; W. Miller, ‘Eero and Irwin: Praiseworthy competition with one’s ancestors’, in E-L. Pelkonen & D. Albrecht (eds.), Eero Saarinen: Shaping the Future, New Haven, Ct / London: Yale University Press, 2006, s. 66–67; The Master Architect Series: Cesar Pelli, Selected and Current Work, Mulgrave, Victoria: Images Publishing Group, 1993, s. 26–27. 2. D. Walker, The Architecture and Planning of Milton Keynes, p. 108. 3. N. Taylor, ‘Made in Mid-Atlantic’, Architectural Review, červenec 1967, s. 12-17; F. Dal Co, Kevin Roche, s. 104-105; G. Darley, Factory, London: Reaktion Books, 2003, s. 101: C. Wilkinson, Supersheds: The architecture of long-span, large-volume buildings (2nd Ed), Oxford: Butterworth Architecture, 1991/96, s. 66–67. 4. Rozhovor M. Frasera s J. Irwin Millerem, Irwin Management Company Offices, 301 Washington Street, Columbus, Indiana, USA, 16. dubna 1997; Rozhovor M. Frasera s Kevinem Roche, Roche Architects, Hampton, Connecticut, 18. dubna 1997: J. Merkel, Eero Saarinen, s. 151-161; W. Miller, ‘Eero and Irwin: Praiseworthy competition with one’s ancestors’, in E-L. Pelkonen & D. Albrecht (eds), Eero Saarinen: Shaping the Future, s. 56–67. 5. Rozhovor M. Frasera s J. Irwinem Millerem. 6. Nejúplnější úvod do vývoje města je popsán v B. Korab, Columbus, Indiana: an American Landmark, Columbus, Indiana: Documan Press, 1989, a stručněji v Architectural Forum, prosinec 1965, speciální vydání o Columbusu – Viz též ‘Collecting Landmarks/Columbus’, Architectural Review, červenec 1967, s. 1–3. 7. Rozhovor M. Frasera s J. Irwinem Millerem. 8. ibid.

045

046

PŘEDNÁŠKY

2

047

048

Architekti

KAPITOLA

050

ArchitektI

1

051

Carme Pigem Barceló

*1962 Vystudovala architekturu na Vallés School of Architecture, kde v letech 1992–1999 vedla ateliéry. Od roku 1997 do 2003 vyučovala na Barcelona School of Architecture. Pedagogicky působila rovněž na ETH v Curychu. Spolu s Ramónem Vilaltou a Rafaelem Arandou vede kancelář RCR Arquitectes, sídlící ve katalánském Olotu. Mezi jejich tamější realizace patří rekreační areál s lehkoatletickým stadionem či konverze slévárny Espacio Barberí, v Barceloně realizovali knihovnu a společenské centrum Sant Antoni, v Gironě budovu právnické fakulty. Jsou také autory vinařství Bell-Lloc a pavilonu na jezeře v Llagosteře.

Vinařství v Bell-Lloc

Toto soukromé vinařství se nachází na okraji údolí na pobřeží Costa Brava. Některé budovy již v areálu stály, včetně historické kaple Santa Maria de Bell-Lloc, a projekt, který je částečně pohřben pod vinici, se táhne podél silnice spojující obě tyto stavby. Hlavním prvkem je rampa, u níž jsou jednotlivé prostory uspořádány v hřebenovité konfiguraci. Objekt je koncipován jako ekologický sklep a jeho design je založený na bioklimatických principech a přirozeném větrání. Díky ponoření více než metr pod zem je zajištěna požadovaná teplota a vlhkost pro produkci vína bez uchýlení se k mechanickým zařízením. Základním materiálem, použitým v celém objektu, jsou cortenové plechy umístěné v pravidelných intervalech: malé mezery mezi jednotlivými pláty odhalují nosné zdi z přírodního kamene za nimi a umožňují vstup světla a vzduchu. Střecha z vlnitého cortenu a sekční variace vytváří prostorovou sekvenci, která návštěvníky obklopuje v osvěžujícím podzemním světě vinařství.

052

ArchitektI

1

053

054

ArchitektI

2

055

Antoni Domicz

*1954 Polský architekt, od roku 1990 vede spolu s manželkou Malgorzatou Pizio-Domicz vlastní kancelář M. i A. Domicz – pracownia architektury. V letech 2003–2004 byl předsedou urbanistické a architektonické rady města Opole, 2009–2011 vedl opolskou pobočku Komory polských architektů. Příležitostně přednáší a vede studentské workshopy, spolupracuje s Technickou univerzitou v Lublinu. Je autorem několika významných realizací v Opoli, vzniklých na základě vyhraných soutěží: kostel Proměnění Páně, knihovna Diecézní charity, rozšíření Slezského muzea nebo vzdělávací centrum Artpunkt Art.

Kostel Proměnění Páně v Opoli

Knihovna a administrativní budova Caritas

Knihovna a administrativní budova Caritas v historickém centru Opole vyplňuje tři pozemky a tvoří ji tři malé městské domy. Prostřední z nich je prázdný a použité sklo je připomínkou pozemku, který byl většinu času nevyužit. Nová část komplexu je pravidelně rozdělena horizontálními liniemi, jež zdůrazňují konkrétní prvky konstrukce – balustrády, kliky, vypínače, parapety (1,1 m), výšku dveří a oken (2,2 m) a výšku patra (3,3 m).

Práce na soutěžním příspěvku na konci roku 1981 byla klíčovým okamžikem, během kterého se zrodily všechny hlavní konstrukční zásady, jimiž se dosud řídíme. Namísto pestré podoby módního postmoderního stylu, který byl odpovědí na nízkou technologickou úroveň polské architektury v 70. letech, jsme navrhli komplex jednoduchých bloků respektujících okolí. Navržený kostel nedominuje svým měřítkem nebo neobvyklými formami, zato vyniká jednoduchostí impozantních poměrů a stavebních materiálů.

056

ArchitektI

2

057

Artpunkt



Artpunkt je víceúčelový objekt věnovaný umění. Každé podlaží má odlišnou funkci a potřebuje jinou úroveň přirozeného světla. Průčelí budovy chrání poloprůhledné tenké polykarbonátové desky, připevněné ke stěnám nepravidelně umístěnými tyčemi z nerezavějící oceli. Ochranná vrstva se mění od téměř průhledné až po naprosto neprůhlednou a nabízí různé pohledy. Budova věnovaná umění je stejně proměnlivá jako umění samo.

058

ArchitektI

3

Irakli Eristavi

190 nájomných bytov Prešov 2002 Revitalizácia obytného súboru z 50. rokov

*1969 Absolvoval Fakultu architektury STU v Bratislavě. Po pobytu v Londýně, Berlíně a Rotterdamu založil roku 2002 v Prešově studio zerozero. Obytný komplex CMYK v Prešově získal nezávislou Cenu ARCH (2005), v  roce 2008 ateliér realizoval instalaci SIDEWAYS v česko-slovenském pavilonu v rámci XI. bienále architektury v Benátkách. V roce 2010 zvítězil v mezinárodní soutěži EUROPAN 10 s projektem urbanistického řešení maďarského města Ajka. Na základě vyhrané soutěže realizoval projekt Kasárna Kulturpark v Košicích, za nějž získal ocenění Křišťálové křídlo 2013 za architekturu. Ateliér vystavoval v ČR, Německu, Slovinsku, Rakousku a Maďarsku.

Inštalácia SIDEWAYS XI. Svetové Bienále architektúry v Benátkach 2008

Na tému zadanú umeleckým riaditeľom Bienále Aaronom Betskym Out there: architecture beyond the building sme reagovali inštaláciou, ktorá sa díva na architektúru z inej strany. Prieskum a na ňom založená inštalácia mapuje diverzitu/similaritu životného štýlu a postoja ľudí žijúcich v mestách a dedinách česko-slovenského priestoru, sociálny, ekonomický a urbánny kontext ich životov. Ich zvyky, obľúbené jedlo, kulinárske recepty, spôsob akým nakladajú s potravinami, systémovosť/nesystémovosť ich konania boli prezentované prostredníctvom 15 objektov funkčných chladničiek s rekonštrujúcim obsah reálnych chladničiek reálnych domácností. Návštevníci mali možnosť sledovať i ochutnávať . Architektúra bola v prázdnom pavilóne reprezentovaná formou odkazov a referencii na dverách chladničiek. Procesuálna (obsah chladničiek sa menil v čase), a interaktívna (možnosť konzumovať) inštalácia bola doplnená a stovky magnetiek s textom referujúcim jednotlivé informácie z prieskumu, ktoré si návštevníci mali možnosť vziať. Takto naša inštalácia expandovala do mnohých domácností po celom svete.

059

20. storočia. Rešpekovanie pôvodnej urbanistickej štruktúry, jej citlivá intenzifikácia boli základnými východiskami návrhu revitalizácie. Premena 10 pôvodne trojpodlažných prefabrikovaných domov so šikmými strechami bola realizovaná formou nadstavieb s výraznými konzolovitými vyloženiami na západných fasádach. Změna výrazu, modifikácia merítka a hybridizácia pôvodných a nových objemov/štruktúr zabezpečila celku opätovnú integráciu do organizmu města. Blízkosť futbalového štadióna jedného z najstarších futbalových klubov bývalého Česko-Slovenska sa odrazila vo výtvarnom prístupe k stvárneniu fasád-tvárí tohoto obytného komplexu. Charakteristický profil objektov a ich západné fasády vytvárajú architektonický znak, ktorý je možno vďaka topografie terénu vnímať z diaľkových pohľadov i samotného štadióna.

060

ArchitektI

3

061

Kulturpark rekonštrukcia bývalých Kasárni Košice

Rozsiahly areál pôvodných zásobovacích kasární Rakúsko-uhorskej armády z posledných dekád 19. storočia bol v rámci projektu Euópskeho hlavného města kultúry 2013 revitalizovaný a premenený na nový kultúrny a umelecký uzol mesta. Pôvodné historické objekty pekárne, a skladov boli premenené na multižánrové kultúrne centrum, centrum vzdelávania a kreativity a expozíciu Steelpark. Rekonštruované objekty boli doplnené o sieť 8 nových pavilónov, ktoré zabezpečujú expanziu programov a aktivít z „kamenných budov“ Kulturparku. Revitalizovaný storočný park bol doplnený o novu urbánnu plochu „Fórum“, miesto stretnutí, interakcie Kulturpaku a města, miesto pre široké spektrum aktivít a podujatí. Analýza historických objektov, ich striktná geometria a modulácia, viedla k aplikovaniu rastra 8 x 8 m, ktorý sme rozvinuli na celé riešené územie. Raster determinuje členenie plôch, lokalizáciu a rozmery jednotlivých prvkov novej architektonickej vrstvy. Pre účely verejného priestoru bol viedenskou kanceláriou PPAG vyvinutý unikátny systém mestského mobiliáru.

062

ArchitektI

4

Zdeněk Fránek

063

Vila na Kamenné Brno 1998–2004

*1961 Architekt a pedagog, děkan Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. Absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně, vlastní ateliér Zdeněk Fránek architect & associates založil v roce 1989. Pedagogicky působil na FA VUT v Brně, VŠB v Ostravě, ARCHIP v Praze a FUA TU v Liberci. Vystavoval v ČR, Číně, Belgii, Rakousku a Nizozemí. Mezi jeho nejznámější realizace patří modlitebny v Litomyšli a Černošicích, kostel v Lesné, dostavba zámku ve Velkých Opatovicích nebo galerie Czech China Contemporary v Pekingu.

Dům mi přinesl největší publicitu, nakonec i v souvislosti se jmenováním mezi sto nejlepších mladých ateliérů světa. Byl vyvrcholením mé snahy o realizaci obrácených kleneb.

Modlitebna Církve bratrské Litomyšl 2008–2009

Tato stavba definovala můj vztah k pohledovému betonu a ukázala mi, jak ho neoddiskutovatelně používat v našem prostoru.

064

ArchitektI

Galerie v Pekingu / Czech China Center Peking 2011–2013

Tato realizace mi otevřela další příležitosti v Asii. Ověřil jsem si reakci zahraničního publika na používání (jim) známých a tradičních materiálů v nových souvislostech.

4

065

066

ArchitektI

5

067

Rolf Kuhn

*1946 Věnuje se územnímu plánování, rozvoji měst a urbánní sociologii. Působil jako asistent a později jako profesor na berlínské Stavební akademii NDR, rovněž přednášel na Fakultě architektury a stavitelství ve Výmaru, vedl Nadaci Bauhausu v Dessau. Jako ředitel stál od roku 1998 u zrodu Internationale Bauausstellung (IBA) Fürst-Pückler-Land, projektu revitalizace původně důlní oblasti v Lužici. Je také předsedou výukového centra s knihovnou IBA Study Building Fürst-PücklerLand.

Plovoucí domy v Geierswalde

Splněný sen v lužické jezerní krajině: bydlení na vodě. Plovoucí architektura se stává novým charakteristickým rysem regionu. Na severu vesnice Geierswalde na vodě vyrostl živý přístav. Plovoucí dům navrhla německá firma steeltec 37, do roku 2014 přibyly další čtyři. Domy jsou propojené s přístavem pro vodní sporty a vodní turistiku.

Dominanta lužické jezerní oblasti

Zaplavení obrovských kráterů, které zůstaly po těžbě hnědého uhlí, vedlo ke vzniku největší evropské krajiny s umělými jezery. Přesně ve středu tohoto unikátního vodního světa se nachází viditelná dominanta s pojivovými kanály a plovoucí architekturou. Třicet metrů vysoká rozhledna slouží zároveň jako socha i symbol měnící se krajiny. Objekt postavený z rezavě zbarvené oceli připomíná těžební zařízení a průmyslovou prehistorii jezerní krajiny a také inspiruje odvážné, nápadité budoucí projekty.

068

Těžební most F60

Půlkilometrový těžební most F60 v Lichterfeldu poblíž Finsterwalde je největším těžebním zařízením všech dob. F60, mistrovské inženýrské dílo dlouhé 500 m a vážící 11000 tun, bylo na konci 90. let zachráněno před demolicí. Dnes je tato „vodorovná Eiffelovka“ otevřena pro pěší túry návštěvníků a také má velkolepou světelnou a zvukovou instalaci: jedná se o velice neobvyklou turistickou atrakci. Kromě prohlídky na mostě s průvodcem provozovatelé pořádají různé kulturní akce. Dosud F60 navštívilo více než půl milionu lidí.

ArchitektI

5

069

070

ArchitektI

6

Kengo Kuma

071

Muzeum dřevěného mostu Yusuhara

*1954 Vystudoval univerzitu v Tokiu a po stipendijním studiu na kolumbijské univerzitě založil v roce 1990 vlastní kancelář Kengo Kuma & Associates. V roce 2009 byl jmenován profesorem na fakultě architektury na univerzitě v Tokiu. Jeho nejznámějšími projekty jsou Water/Glass (AIA Benedictus Award) a Stage in Forest, Toyoma Center for Performance Arts (Architectural Institute of Japan Annual Award). Mezi jeho současné práce patří Kabukiza, Besancon Arts and Culture Center a FRAC v Marseilles. Kuma je autorem několika publikací, například Anti-Object, z nedávné doby Natural Architecture a Small Architecture, jež získaly širokou čtenářskou obec z celého světa.

Plánem bylo propojit dvě veřejné budovy, které byly od sebe dlouho odděleny silnicí, pomocí struktury ve tvaru mostu. Objekt místní komunikaci technicky přemosťuje. Funguje nejen jako průchod mezi oběma budovami, ale slouží také pro ubytování či semináře a je ideálním místem pro pobytové umělecké programy. V projektu jsme využili konstrukční systém tvořený menšími částmi, s odkazem na nosníkovou strukturu, jež je v tradiční japonské a čínské architektuře často využívána. Jedná se o skvělý příklad trvale udržitelného designu, neboť konzolový nosník se dá vytvořit i bez objemných materiálů.

072

ArchitektI

6

073

Výzkumné centrum v Muzeu Prostho GC

Tato architektura má kořeny v systému Cidori, staré japonské hračce. Cidori je stavebnice z dřevěných tyček, jejichž klouby mají jedinečný tvar, a stavebnice se tak dá rozšiřovat jen nastavováním tyček, bez hřebíků či kování. Tradice této hračky byla předávána v Hida Takayama, malém městečku v horách, kde stále pracuje mnoho zručných řemeslníků. Prvkem Cidori je dřevěná kostka o velikosti 12 mm, která byla pro účely budovy upravena do různých velikostí. Díly mají velikost 60 × 60 × 2000 mm nebo 60 × 60 × 4000 mm a tvoří mřížku o velikosti 500 mm. Tato krychlová mřížka se také stává šablonou pro prostor muzea. Jun Sato, stavební inženýr projektu, otestoval tlakem a ohybem sílu tohoto systému a ověřil, že systém hračky lze adaptovat i pro „velké“ budovy. Tato architektura ukazuje, že kombinováním malých jednotek mohou vznikat celé vesmíry. Pracovali jsme na projektu v naději, že éra strojově produkovaných architektur skončí a lidské bytosti si budou domy opět stavět samy.

Asakusa

Budova v rohu pozemku o velikosti pouhých 326 m2 naproti bráně Kaminari-mon slouží jako turistické informační centrum, konferenční místnost, víceúčelový sál nebo výstavní prostory. Centrum vertikálně rozšiřuje živou čtvrť Asakusa. Vrší střechy, pod nimiž se odehrávají různé aktivity, a vytváří tak „novou sekci“, jaká dosud v konvenční vrstvené architektuře neexistovala. Vybavení je uloženo v diagonálně tvarovaných prostorách vzniklých mezi střechou a podlahou, čímž je zajištěn velký objem vzduchu i přes průměrnou výšku velkých a středně velkých budov. Kromě toho, že střechy rozdělují konstrukci do osmi jednopatrových domů, rovněž určují roli jednotlivých podlaží. První a druhé patro má atrium a vnitřní schodiště, vytváří sekvenci, ze které je možné pocítit sklon dvou střech. V šestém patře, které využívá šikmé střechy, tak mohla vzniknout terasovitá podlaha, díky níž může celý prostor fungovat jako divadlo. Protože je střecha skloněna směrem k bráně Kaminarimon a výška od země se v jednotlivých patrech liší, má každé patro k venkovnímu prostředí jiný vztah a dává každému prostoru jedinečný charakter.

074

ArchitektI

7

Antonín Novák

075

Bazén Kraví hora, Brno

*1963 Vystudoval Fakultu architektury VUT Brno. Pracoval v brněnské pobočce Obchodního projektu a Stavoprogresu a ve vídeňské kanceláři profesora Wilhelma Holzbauera. Spolu s Petrem Valentou založil Atelier DRNH, který získal za dobu své činnosti více než dvě desítky cen, nominací a odměn v různých architektonických soutěžích. V letech 2001–2008 působil jako externí pedagog na FA VUT Brno, spolu s ateliérem Kuba–Pilař založil Cenu Johna Hejduka pro nejlepší bakalářské práce studentů na FA VUT Brno. Publikuje v odborném tisku, internetovém portálu Archiweb a Art and Antiques. Od roku 2010 je vedoucím Ateliéru navrhování Novák–Balda na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci.

Poslední realizací Atelieru DRNH je Zahradnictví v Kroměříži, soudobá interpretace hospodářského dvora v Podzámecké zahradě, jež je památkou UNESCO; první realizací je Bazén na Kraví hoře v Brně, rekonstrukce a dostavba původního areálu ze 70. let. Bazén v Litomyšli je pokusem o ikonu co nejvíce ekologickou...

Zahradnictví Kroměříž

076

ArchitektI

7

077

Bazén Litomyšl

078

ArchitektI

8

079

John A. O'Reilly

*1960 Studoval architekturu na univerzitách v Dublinu, ve Spojených státech ve Virginii a v Tokiu. Spolupracoval deset let s Aratou Isozakim v tokijské i newyorské pobočce jeho ateliéru, podílel se například na Soho Guggenheim v New Yorku nebo Brooklyn Museum tamtéž. V roce 1996 se vrátil do Irska a založil vlastní ateliér v Burrenu v hrabství Clare na západním pobřeží země. Pedagogicky působí na univerzitě v Limericku v Irsku a jako hostující profesor také na Fakultě umění a architektury v Liberci. Mezi jeho významné realizace patří Limerick City Gallery, Burren College of Art MFA Building nebo Ennistymon Courthouse Gallery and Studios.

Coast Road House

V malé vesnici Ballyvaughan v hrabství Clare, pár kroků od moře, stojí malý nenápadný domek, který nijak nevybočuje z tradiční architektury v této oblasti. Malá zděná jednopodlažní budova ale zakrývá novostavbu, jež svou šedomodrou barvou splývá s povahou zdejšího počasí a kamenitých kopců v okolí. Novostavba překonává dva různé výškové rozdíly. Odstínění od silnice a umístění domu do zahrady vytváří poklidné prostředí pro život. Objem stavby definuje velice velkorysý vnitřní prostor, kde se střídají velkoformátová okna s masivními zdmi, do kterých je umístěna knihovna. Obývací pokoj, kuchyně a jídelna tento prostor funkčně naplňují a jsou dokonale prosvětlené i za špatného počasí. Ložnice, koupelna a vstup byly situovány do spodní části domu, kterou propojují se starší částí stavby, v níž jsou umístěny pokoje pro hosty.

080

ArchitektI

8

081

Limerick City Gallery of Art

U brány do městského parku se nachází původní budova knihovny, která dnes, již zrekonstruována, plní účel nové městské galerie. Je to místo pro setkávání obyvatel a pořádání nejrůznějších kulturních akcí v hlavním městě provincie Munster, v Limeriku. Původní stavba s velkorysými prostory účelně přetvořenými pro potřeby galerie jsou doplněny o několik samostatných objektů, které sjednocují celkový půdorys a opticky snižují celou hmotu původní knihovny. Celek velice příjemně komunikuje s okolím, a to nejen s rušnou ulicí, ale i přilehlým parkem. Podél jeho přístupové cesty jsou situovány místnosti, určené hlavně pro veřejnost a nabízející mnoho možností využití. Jedna slouží jako dílna pro kurzy výtvarného umění či pro potřeby dalšího výstavního prostoru a druhá jako kavárna, která se postupně stala nedílnou součástí života místních obyvatel.

082

ArchitektI

9

Vasa J. Perović

083

Dům D

*1965 Po absolvování architektury v Bělehradu pokračoval ve studiích na Berlageho institutu v Nizozemí. V roce 1997 založil v Lublani spolu s Matijou Bevkem ateliér Bevk Perović arhitekti. Od roku 2009 se věnuje rovněž pedagogické činnosti, působil jako hostující profesor na univerzitách v Německu, Slovinsku a Španělsku. Ateliér získal za své realizace mezinárodní renomé (Mies van der Rohe Award, Kunstpreis Berlin, Piranesi Award, několikrát Plečnik Prize ad.), mezi nejznámější stavby patří Fakulta matematiky a koleje v Lublani, rodinné domy či sociální bydlení v Mariboru. V posledních letech navrhuje často pro zahraniční klienty. Svou tvorbu představil na výstavách v německém Kunstverein Bielefeld a v pražské Galerii Jaroslava Fragnera.

Dům D, který se nachází v prestižní čtvrti v blízkosti městského centra Lublaně, je příkladem programového vrstvení. Celý je postaven z betonu litého na místě – to umožnilo začlenit specifické strukturální koncepty. Stěny domu byly obroušeny pískem a ručně vyleštěny, což odkrylo sedimentární charakter použitého materiálu. Jako naruby obrácená rukavice, vnitřek je zateplený a omítnutý bílou barvou. Vnější vzhled domu je tajemný a zcela odlišný od sousedních domů – uzavřené krychlové formy viditelné z ulice neodhalují nic z intimního světa skrývajícího se uvnitř.

084

ArchitektI

9

085

Situla

Komplex Situla je nový rezidenční, obchodní a kancelářský komplex na ulici Vilharjeva. Jedná se o součást a zároveň první realizaci přestavby oblasti železničního nádraží Lublaně, která představuje nejrozsáhlejší projekt městské obnovy ve Slovinsku. Kombinuje různé typologie bydlení a doplňují jej obchody a kanceláře na nižších podlažích, pod nimiž je pět dalších pater parkovišť. Projekt je koncipovaný podle přísných limitů územního plánu, předepisujícího přesný obrys celého komplexu – dvoupatrový veřejný „sokl“, osmipatrový plát s byty a dvacetipatrový mrakodrap. Hnací silou projektu je rozmanitost možností bydlení od terasových domů a loftů na střeše podstavce po standardní byty uvnitř soklu a na nižších úrovních mrakodrapu, který s rostoucí výškou nabízí prostornější byty a mezonety. Vrcholem jsou dva střešní apartmány na nejvyšším podlaží.

Poljane



Studentský bytový projekt Poljane se nachází na okraji městského centra Lublaně poblíž řeky a tvoří jej 56 bytových jednotek pro studenty Lublaňské univerzity. Projekt je navržen podle jednoduchého organizačního modelu – veřejné programy jsou soustředěny v přízemí na průhledné vodorovné základně, zatímco ubytovací jednotky studentů se „vznáší“ ve dvou blocích nad nimi. Kuchyně/jídelny jsou nejvíce využívané části bytů a jejich velká okna připomínají oči dívající se na ulici. Působí jako symbol domova a kolemjdoucím obyvatelům města umožňují zahlédnout domácí život uvnitř. Přilehlé studentské ložnice jsou naopak od ulice odstíněny skládacími, spletitě děrovanými hliníkovými okenicemi, které vytvářejí jakousi „oponu“ oddělující soukromý život obyvatel od ruchu ulice.

086

ArchitektI

10

087

Todd Saunders

*1969 Původem kanadský architekt, který od roku 1998 žije a působí v norském Bergenu. V devadesátých letech po studiu v Montrealu absolvoval řadu stáží a nabíral zkušenosti v mnoha zemích (Rakousko, Německo, Nizozemí, Dánsko, Švédsko, Mongolsko, Čína, Rusko, Norsko). Kromě vlastní tvorby působí rovněž jako pedagog – přednášel na finské Oulu School of Architecture, norské Bergen Architecture School a od roku 2013 jako hostující profesor na Cornell University v New Yorku. Získal mnohá ocenění pro architekty mladé a střední generace ve Skandinávii i v celosvětovém měřítku, v roce 2006 byl nominován na Mies van der Rohe Award.

Rozhledna v Aurlan

Rozhlednu v Aurland jsem navrhl s Tommiem Wilhelmsenem. V roce 2002 jsme byli pozváni do soutěže, kterou jsme vyhráli. Projekt je součástí programu Národních turistických tras zadaný Norskou správou veřejných cest. Více než tisíce slov ostatně řeknou fotografie.

088

ArchitektI

10

089

Studio Squish na ostrově Fogo

Hotel pro nadaci Shorefast

Pětihvězdičkový malý hotel pro nadaci Shorefast na ostrově Fogo se nachází v kanadském státě Newfoundland. Jako hlavní materiál jsem použil dřevo a pojal hotel s 29 pokoji jako prostředek ekonomického a kulturního oživení, ale také jako nadčasovou architekturu, která byla „vytvořena pouze pro Fogo“. Hotel zahrnuje restauraci vedenou jedním z nejlepších kanadských šéfkuchařů, vestibul, knihovnu, malé kino a nezávislou uměleckou galerii v přízemí. Nad úrovní terénu jsou čtyři patra pokojů a na vrcholu budovy sauna a lázně.

Nadací Shorefast a Uměleckým sdružením ostrova Fogo jsem byl pověřen, abych navrhl na různých místech ostrova Fogo sérii šesti uměleckých ateliérů. Organizace usiluje o zachování tradic ostrovanů a o omlazení ostrova prostřednictvím umění a kultury. Studio Squish leží na okraji městečka Tilting na východním konci ostrova Fogo.

090

ArchitektI

11

Luigi Snozzi

091

Monte Carasso

– místo, které získalo novou identitu

*1932 Jeden z nejvýznamnějších architektů současnosti, absolvent ETH Curych. Rok po dokončení školy si v roce 1958 založil vlastní kancelář v Locarnu. V průběhu 60. let spolupracoval s Liviem Vacchinim, v roce 1974 založil ateliér s Brunem Jennim. V roce 1988 založil studio v Lausanne, dnes sídlí v Locarnu. Od roku 1973 se téměř nepřetržitě věnuje pedagogické činnosti (ETH, Lausanne, Terst, Alghero, Bukurešť, Sassari, Mnichov), přednášel a vedl semináře v mnoha zemích Evropy i Ameriky. Jeho tvorba byla nesčetněkrát vystavována a publikována. Jeho nejznámějším projektem je restrukturalizace Monte Carassa, městečka v nejjižnějším švýcarském kantonu Ticino, která začala v roce 1979.

Přednáška ve stručnosti přiblížila postupnou restrukturalizaci malé obce Monte Carasso, která se nachází ve švýcarském kantonu Ticino. Urbanistickou proměnu obce jsme společně se starostou odstartovali již v roce 1979. Monte Carasso se pro mne stalo privilegovaným místem, kde jsem si mohl v praxi prověřit návrhy, k nimž jsem na základě svého výzkumu dospěl a které jsem vždy podkládal celou řadou projektů realizovaných v městském, reálném měřítku. Ve svých návrzích jsem se snažil nově definovat pojem centrum, resp. celkově reagovat na současné chápání města. Monte Carasso leží v širokém pásmu jižního alpského předhůří. Po dlouhá staletí se v této oblasti, nabízející při osídlování jen nuzné podmínky, rozvíjela zemědělská kultura, jež představuje v evropském měřítku vzhledem ke své diverzifikaci a komplexnosti kulturní dědictví mimořádného významu. Toto rozsáhlé území nicméně podléhá aktuálnímu trendu, kdy se vesnice stávají součástí měst a jsou ohroženy velkými městskými centry typu Milána. V důsledku toho se celé kulturní dědictví dostává do vážného ohrožení. V praxi se ukazuje, že urbanisté se tomuto jevu mohou bránit jen stěží. Vtip přitom spočívá v tom, že je třeba akceptovat začleňování vesnic do neustále se rozšiřujících měst jako fakt. Jednou z možností, jak se s tímto fenoménem vyrovnat, je obohatit vhodným způsobem významné stavební prvky daného místa o nové hodnoty, a tak lokalitu zasadit do nového kontextu s městským charakterem. Přitom je nutné hledat určitá pravidla, která umožní v pravou chvíli adekvátním způsobem reagovat na lokální specifika, jež jsou s to takovýto kontext skutečně formulovat.

092

ArchitektI

11

093

094

ArchitektI

12

095

Siiri Vallner & Indrek Peil

SV *1972 IP *1973 Siiri Vallner a Indrek Peil jsou absolventy architektury a urbanismu na Estonské akademii umění, kde oba od roku 2010 působí jako asistenti. Siiri pokračovala ve studiu v Dánsku a Spojených státech, na alma mater studovala obor konzervování a restaurování architektonického dědictví. V roce 2009 získala Estonian Young Architect Award, je spolueditorkou architektonického časopisu Maja (est. dům). Indrek se věnuje publikování odborných textů a instalacím. Společný ateliér Kavakava založili v roce 2003, mají za sebou řadu úspěšných realizací a ocenění, mezi nedávnými např. za Narva College (součást univerzity v Tartu). Dalšími důležitými realizacemi jsou školka Lotte či zdravotnická škola v Tartu nebo návštěvnické centrum estonského Open Air muzea blízko Tallinnu.

Sportovní hala v centru města Pärnu (Siiri Vallner, Katrin Koov, Kaire Nõmm)



Muzeum okupací (Siiri Vallner, Indrek Peil)

Při navrhování Muzea okupací se architekti záměrně vyhnuli použití masivních symbolů. Křehká architektura je v ostrém kontrastu s dosavadním způsobem prezentace nedávné minulosti.

Nová sportovní hala má silný vizuální vztah s přiléhající školní budovou z 19. století. Pro zakřivenou zeď byly použity ručně vyrobené červené cihly. Světlo proniká dovnitř a ven přes 365 malých otvorů.

096

ArchitektI

12

097

Univerzita v Narva (Siiri Vallner, Indrek Peil, Katrin Koov)

Nová univerzita vestavěná do zničené oblasti starého města Narva je mementem absence starého města i jeho následné přestavby.

098

AKCE

KAPITOLA

100

AKCE

101

Konference

Carme Pigem Barceló

Hans Ibelings

Antoni Domicz

Kengo Kuma

102

AKCE

103

Konference

Murray Fraser

Adam Gebrian

Henrieta Moravčíková, John A. O'Reilly, Irakli Eristavi

Dan Merta

104

AKCE

105

Konference

Vasa J. Perović

Petr Kratochvíl, Luigi Snozzi

106

AKCE

107

Konference

Jiří Suchomel

Kengo Kuma, Jiří Suchomel, Zdeněk Fránek

Rolf Kuhn, Petr Janoš

Antonín Novák

108

AKCE

109

Konference

Hans Ibelings, Todd Saunders

Luigi Snozzi

110

Křest

AKCE

111

Ještěd

112

Výstavy

AKCE

INFO

POŘADATELÉ

ORGANIZAČNÍ TÝM

Sborník ze závěrečné konference projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra 14.-15. března 2014 v Liberci 

Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci

Petr Kratochvíl Dan Merta Radek Suchánek Jiří Suchomel Jan Tandler Dagmar Tomášová

Fakulta umění a architektury Technické univerzity v Liberci byla založena v roce 1994. Přes své mládí je považována za jednu z nejlepších architektonických škol v České republice. Vyrostla na tradici avantgardy šedesátých let, kdy se nedaleko Liberce realizovala skvělá stavba televizního vysílače s hotelem na vrcholu Ještěd. Dnes na fakultě studuje 200 studentů v oboru architektura a urbanismus a 100 studentů v oborech design prostředí a vizuální komunikace. Fakulta nabízí čtyřleté bakalářské programy a dvouleté navazující magisterské programy.

Architectura (Galerie Jaroslava Fragnera) Galerie Jaroslava Fragnera v Praze (GJF) již několik desetiletí slouží jako jedna ze základních platforem prezentace architektury v ČR a etablovala se jako důležitý subjekt architektonického života. Nyní je GJF jednou z nejdůležitějších galerií u nás, věnuje se zároveň současné architektuře i české architektonické minulosti. Další důležitou součástí činnosti GJF je prezentace české a pražské architektury v zahraničí.

Pořadatelé / Organizers

Partneři / Partners

Architektura mimo centra Sborník z konference 14.–15. března 2014 v Liberci 

Editor

Dan Merta Klára Pučerová

Úvodní slovo Dan Merta Jiří Suchomel Texty

Carme Pigem Barceló Antoni Domicz Irakli Eristavi Zdeněk Fránek Murray Fraser Adam Gebrian Hans Ibelings Jiří Klokočka Petr Kratochvíl Rolf Kuhn Kengo Kuma Henrieta Moravčíková Antonín Novák John A. O'Reilly Indrek Peil Vasa J. Perović Peter Riepl Todd Saunders Luigi Snozzi Peter Szalay Filip Šenk Siiri Vallner Petr Volf

Fotografie

archivy autorů Roman Dobeš Petr Jedinák Petr Kratochvíl Daici Ano Kaido Haagen Zdena Zedníčková Jiří Žid Andrea Pujmanová Jan Lillebø Mihail Novakov Benjamin Pritzkuleit The Courier

Grafický design Štěpán Malovec Překlady Viktor Horák, Eva Šenková, Anna Svobodová Jazyková redakce Jana Palacká Tisk Kavka Print Vydala Architectura & Galerie Jaroslava Fragnera, Praha 2014 ISBN: 978-80-905782-2-7 www.gjf.cz www.ex-centric.eu

Tato publikace vznikla v rámci projektu Budování partnerství a rozvoj spolupráce v oblasti architektury mimo tradiční centra, číslo CZ.1.07/2.4.00/31.0021.