Pátek WP06
V čem je význam Máchův v české poesii moderní? Je v tom, že našel českou cestu k poesii absolutní, k poesii svéprávné a tvořivé; že opustil zásadu nápodoby, že se oprostil od hmotných modelů, trpně přepisovaných. Mácha nalezl skutečnou básnickou intuicí pramen české lyriky hluboko ukryté pod tehdejším osvětářským rozumářstvím a vlasteneckou užitkovostí; a nejen že jej nalezl, on mu vytýčil také směr a prohloubil řečiště svým značným uměním slova. Před ním byli veršovci čeští rétory, didaktiky, popisnými malíři, moralisty, napodobiteli přírody nebo domnělé lidové naivnosti, burcovateli a buditeli národními – vesměs tvorové užitkoví, a přece ve vyšším smyslu slova neužiteční. (F. X. Šalda: Mácha snivec i buřič, Melantrich Praha, 1936) Já miluju květinu, že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; - člověka, že zemře a nebude, poněvadž cítí, že zahyne navždy; já miluju, - více než miluju – já se kořím Bohu, poněvadž – není. – Každý člověk by miloval druhého, kdyby mu rozuměl, kdyby v něj mohl nahlednouti, léč--Jiný praví, jaký žel jim, že obrazotvornosť obraz milenky před oči staví, což já, kdy obraz její ani představiti mi nelze. Hřbitov – protivné slovo, proč ne co Němec kostelní dvůr atd. Brousila srp o hrobový kámen. (Máchův deník) 22. října 1835 ... Pak jsem byl dole až do půl deváté a pomahal jsem jí rantlovat. Mezitím (jsem ji několikráte fikal, dvakráte to vyšlo pozadu, několikráte jsem to zadržel; až jsem ráno ztropil onanii. Hrál jsem si s její nohou, sundal punčochu, sedla na kanapé, zvedla nohy a já jsem se jí díval atd. Když jsem ji fikal, musila se přehnout přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí.) Zdola jsem šel zrovna domu. (Intimní Karel Hynek Mácha, Československý spisovatel 1993)
Temná noci! jasná noci! obě k želu mě budíte; temná noc mě v hloubi tiskne, jasná noc mě k světlu vábí; temné hlubiny se hrozím, ach a k světlu nelze jíti. Vy hvězdy jasné, vy hvězdy na výši, k vám já toužím tam světla ve říši, ach a jen země je má! Člověkem jsem; než člověk pohyne, ve své mě lůno zas země uvine, zajme, promění a v tvářnosti jiné matka má země zas mě vydá.
Každá doba čtla jej jinak a po svém; orientovala se na něm; učila se v něm poznávat sebe. A to je největší, co je možno říci k chvále básníka. (F. X. Šalda: Mácha snivec i buřič, Melantrich Praha, 1936)
škandál!! Na hradě Houska se z časoprostorové díry nakonec nevynořil Karel Hynek Mácha, kterého jsme po vyhodnocení měření očekávali, ale Karel Sabina. Podobně tomu na zámku Kynžvart: lord Byron se nedostavil, ale jako vyjednavač se představil Septimus Hodge. Ten vyhlásil festival poezie Byronův Kynžvart, obdobně Sabina Máchovu Housku: první ročníky se mají konat v červnu v roce 2007.
Větříme nekalou soutěž a pokus o konkurenční boj s Wolkrovým Prostějovem. To se ale duchově přepočítali: příští 50. ročník prověřené přehlídky má snad přece jen větší šanci na úspěch. Navíc oba pánové, kteří se staví do pozice mluvčích velikánů. operují se dvěma povinnými texty: v obou případech výhradně udaných básníků, u Máchy jeden německý, u Byrona jeden v dobové angličtině.
Ach ta láska, ó Bože ta láska... a další Konývkoidé, jenž jako by mi z úst kanuli vstříc všem dnům, v nichž není více potu, který utírat musel bych si sobě a to přímo do závěsů co visí nad okny, aby se do sálu nedostal ani kousek vnějšího světa, protože proč taky. A taky nesmíme (dle pana Issy) zabíjet mouchy, když nožičkama prosí. Jsme zasaženi!! Pik hippiecizmaaaaaa! I když vlastně taky né pořád, přišel Kakost, a přišel Hannibal. V tyto chvíle až na dně duše dlím a tam, ve svém vlastním smutku zmírám. Vskutku fenomenální. A nakonec jak jinak, než chvilka dobrotivé extáze, co se na nás hrne jak kamión s ovocem, jenže kamion s ovocem po nás nestéká tak sladce. Tlapidouch. Ach, půl srdce mi v Prostějově jak hluchý do vrat bije. Asi jsme znovuobjevili život. Franta
Samuel Taylor Coleridge Píseň o starém námořníkovi - úryvek I Kde se vzal starý námořník jednoho z těch tří si chyt. „Plesnivý dědku, jsi bláznivý proč nenecháš mě být!
Starý námořník potká tři mládence pozvané na svatbu a jednoho zadrží.
Ženichův dům je dokořán a já jsem příbuzný. Kdo pozván je, už hoduje: Slyšíš, jak smích tam zní!“ Vychrtlou rukou drží ho. „Byla to loď...“ svou ved. „Pusť mě, ty dědku plesnivá!“ Ruka mu klesla hned. Planoucím zrakem probod ho nehnul se svatebčan; námořník proved s ním, co chtěl: stál tam jako přikován.
Svatebčan, očarován pohledem starého mořského vlka, musí vyslechnout jeho příběh.
Na kámen sed si svatebčan, jak v transu poslouchal. Divoký zrak měl námořník a svou ved pořád dál: (Jezerní básníci, přeložil Zdeněk Hron, Mladá fronta 1999)
DUHA Chodíme po Prostějově a nevšimneme si co máme v DUZE: to je holý nevděk za vlídné zacházení a párky a sekané poslední záchrany, a což teprve ledové pivo!!! Pro nekuřáky je Duha nejvlídnějším koutkem, kde si může v klidu dát chlazené nápoje (nejen vlažné) a něco malého k jídlu. Jak redakce postupně zjistila, tyto párky jsou velmi v pořádku, zvláště ve světě, v němž párky o mase slyšely pouze vyprávět od kuřete ze sousedního mrazáku. A tyto dobré párečky stojí 20 korun, čerstvý chlebíček ze zdejšího vyhlášeného lahůdkářství 12,- a famózní sekaná, která nemá nic společného se sójovou kaší zpevněnou klihem, ale je to sekaná jak od maminky, navíc nadívaná vepřovou panenkou, tak ta přijde o dvou plátcích se dvěma chleby a hořčicí na 30 korun. A s úsměvem. Najdete na jednom z konců Duhy.
Je za deset minut půlnoc, debata právě skončila a nejvíc se mluvilo o té brněnské Staré Hasičce a jejím Jiřím Pastýři s velikým, převelikým smutkem. Více či méně zpracované deníky, vznikající na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let posledního století minulého tisíciletí. Psal je člověk dospívající, homosexuální orientace, člověk velmi citlivý, lítostivý (především sebelítostivý). Dramaturgický záměr vítám, muže, laskající se na jevišti, v našich divadlech nevídáme často a pořád ještě u nás je dost lidí, kteří se na čtyřprocentní minoritu dívají s opovržením. Jenže: zpracování přijmout nedokážu. Pomalé tempo, promluvy aktérů, které mají být ztělesněním rozporuplnosti autorova světa, jsou jedna jako druhá, pomalé tempo, celková délka neúměrná. K tomu hudba a texty jako ze školní besídky. Dohromady se tomu v divadelním žargonu říká šmíra. Nebyl bych za normálních okolností takto nelítostný, vždyť někteří herci byli technicky dobře vybaveni a jejich výkony snesly přísná kritéria. Jsem takto tvrdý především kvůli převládajícím reakcím souboru, které mohu shrnout do jedné věty: „Říkejte si, co chcete, my jsme s tím, co jsme vytvořili, spokojeni.“ Profesionálně se divadlem zabývám dvanáctým rokem, takže mi můžete věřit, řeknu-li, že už jsem byl podepsán i pod pěknou řádkou inscenací, v nichž jsem výrazně pochybil. Vím to a dokážu to uznat. Přál bych totéž brněnským dobrovolným hasičkám. Ráno budu možná příkrosti svých slov litovat, teď nemohu jinak. Marek Pivovar
Hop Hop Divadlo poezie z Ostrova nad Ohří zajímavou cestou doputovalo k fenoménu v 60. letech minulého století velice dráždivě inspirujícího nejenom českou literární scénu – tzv. letristickou neboli experimentální poezii. V montáži českých i světových autorů tohoto žánru vydalo svědectví o stále živé radiaci těchto jenom zdánlivě grafických struktur a oživilo je dynamickým a jevištně velice kompaktním pojetím. Slogan „v bludišti mého srdce“ byl jednoznačně naplněn nejenom výkonem protagonisty, ale i celého sboru nikoli přihravačů, ale spoluprožívajících individualit. Jevištní řešení, výtvarná kompatibilita a zejména až udivující dynamická preciznost a detaily pschofyzických kreací patřily k vrcholům toho, co jsme zatím mohli na WP 06 vidět. Pochopitelně, že působivost inscenace je přímo úměrná tomu, jak z „bludišť našich srdcí“ pomáhají nám Ostrovští najít směr. Podle mne se tento záměr svrchovaně naplnil. Mirek Kovářík
Divadlo poezie Mimo patro při ZUŠ Liberec Odpovědi do zpravodaje Wolkerova Prostějova Jaké místo je ve vaší inscenaci nejromantičtější? Co se týče romantismu, museli jsme být nanejvýš opatrní. Texty Arthura Rimbauda jím překypují, je velmi těžké říkat je bez přepjatosti a velkých gest, a tak jsme si museli spíš vytvářet odstup s pomocí nadsázky, karikatury, nebo různých her. Obvyklé představě „romantického místa“ v naší inscenaci asi nejvíc odpovídá rozhovor dvou dívek, které si vyprávějí o svých zničujících, nebezpečných, a právě proto i osudových milencích: „On byl málem dítě... Jeho záhadná jemnost mne svedla. Zapomněla jsem na veškerou svou lidskou povinnost, abych mohla jít za ním. To byl život!“ Co jste dělali v květnu? Dost tvrdě zkoušeli. Procházeli jsme si jednotlivé situace, hledali uvěřitelné odstíny hlasu, přesný rytmus, neustálý vzájemný kontakt na jevišti... Samozřejmě, že mezitím proběhly různé zkoušky, lásky, festivaly, jeden z nás úspěšně maturoval. Stíhali jsme si ale říkat jen to nejdůležitější. Společný zážitek
Na jaře jsme se jednou sešli a místo obvyklých hereckých cvičení jsme celý čas věnovali slovním hrám a asociacím. Po vzoru surrealistů jsme si zahráli i proslulou hru na dokončování vět: jeden z nás napsal první část věty a předal ji dalšímu, který musel navázat, přičemž mu nebylo z obsahu prozrazeno nic víc než úvodní spojka (až, zatímco, pokud...). Výsledek nás většinou zaskočil: „Až spadneme do nejhlubší propasti světa – tak započne nový začátek.“ „Zatímco on ležel na dně moře – můj mozek se rozpouštěl po zdi.“ „Pokud budeme aktivní a kreativní – bude se mi žít líp.“ „Než přeteče pohár mé trpělivosti – musím si důkladně vypláchnout ústa.“ „Protože nic nevíme – nakonec všichni skončíme v pekle.“ „Když se začnu smát – večer kráčel vážnými kroky.“ Z atmosféry toho odpoledne se zrodil i název divadla Mimo patro. 10. 6. 2006
