Egyptské intermezzo To je krása! Pomyslela si Julie a dál stála opřená o zábradlí a dívala se, jak loď rozráží pomalu plynoucí vodu Nilu. Řeka, vedle ní pás zeleně, palmy a v dálce poušť. Nevěřila by, že se jí tady bude tak líbit. Když Pierre přišel s nápadem, že si letos udělají prázdniny až koncem září a pojedou na 14 dní do Egypta, moc se jí to nezdálo. Bude tam horko, spousta lidí a navíc by museli Pavlíka uvolnit ze školy. Ale nakonec se nechala přesvědčit. Nahlásila dovolenou, zabalila kufry a teď jsou tady, na krásné lodi Carnival. Včera byli v Údolí králů – tajemném místě odpočinku faraonů z období převážně střední říše, odpoledne byli v Luxorském a Karnackém chrámu, byla to nádhera, ale tenhle pohled, ten je úžasnější, než všechna ta krása, kterou zatím viděla. Zamyšleně se posadila na lehátko. „Mami?? Mami, můžu se jít vykoupat?“ Pavlík jí netrpělivě klepal na rameno. Stál v plavkách a pohled mu žádostivě směřoval ke třem bazénům, které byly na palubě. „Cože? Do bazénu? No jasně! Ale ne abys zase stříkal kolem sebe jako včera!“ Pavel se zatvářil, jako že neví o čem je řeč. No co, trošku to šplouchlo, když skákal do vody s rozběhem, to je toho! Odběhl a Julie se za ním znepokojeně dívala. Ale kupodivu neskočil do většího bazénu, jak předpokládala, ale slastně se rozvalil ve výřivce. “Tak co miláčku, spokojená?“ Pierre jí políbil na šíji. Julie vstala,vzala Pierra kolem pasu a společně popošli k zábradlí.„Ano, moc! Víš, že se mi sem moc nechtělo, ale je to krása. Ta loď je opravdu nádherná. Pavlíkovi se tady moc líbí. Opravdu to byl skvělý nápad jet na dovolenou do zahraničí. Aspoň se nemusím bát, že mi najednou zazvoní mobil a je po prázdninách. Jen mám pocit, že Pavlíkovi včerejší den stačil a na další památky se mu nebude moc chtít. Co myslíš, že by jsme ho nechali tady, až půjdeme do chrámu Kom Ombo? Prý je to kousek od lodi...“ Pierrovi to nepřipadalo jako nejlepší nápad. Představa Pavla, jak se najednou sebere, opustí loď a jde se podívat třeba na trh byla příliš reálná. „Já bych to neriskoval, Julie, víš jaký je to divoch, najednou se rozhodne, že ti dojde koupit nějaký dárek a už netrefí zpátky. Budeme prý kotvit v druhé řadě. Ne, ne, hezky půjde s námi. Trocha historie mu neublíží!“ Julie se usmála. Také by ho tam nerada nechávala samotného, ale nechtěla být pořád za tu ustaranou matku, která neví, jak se vychovává kluk, když sama měla na rozdíl od Pierra dvě holky. Najednou v dálce zahlédla zbytky chrámu. Stál tam majestátně v zapadajícím slunci a vůbec nevypadal, že je přes tři tisíce let starý. Podvědomě se přitiskla k Pierrovi. On je přítomnost. Její krásná přítomnost stejně jako Pavel a Sára. A Babou... Škoda, že ta je pořád v Singapuru, jak dlouho jí už neviděla? Naposledy přiletěla do Francie na Vánoce, to je devět měsíců.... Ze zadumání jí vytrhl dětský hlásek: „Mamí, tatí? Mám takový nápad....“A už je to tady, pomyslela si Julie i Pierre součastně. „...Co kdybych s váma nešel a místo toho zůstal tady na lodi? Budu strašně hodnej...“ Pierre se musel usmát, ale navenek zachoval vážnou tvář. „V žádném případě, Pavlíku, maž se usušit a převléknout, sám tady nezůstaneš a já i Julie si jdeme ten chrám prohlédnout. A ty půjdeš také, určitě se ti bude líbit, mají tam mumie krokodýlů!“ Snažil se chlapečka motivovat. Ten ale jen protáhl obličej a znechuceně se pomalu šoural do kajuty. „Julie? Pierre? Jestli chcete, můžete tu Pavla nechat, mi ho pohlídáme, nikam nepůjdeme, Marií-Anne není dobře, prý „faraónova pomsta“. Má horečku a nemůže se moc vzdalovat od záchodu. Tak zůstaneme na lodi. Michel byl sympatický mladý muž, který spolu se svojí trochu afektovanou manželkou Marií-Anne seděl s nimi u stolu ve veliké jídelně v podpalubí. Nevypadal, že by nedokázal pohlídat malého kluka, navíc si s Pavlíkem docela rozuměl, jak si oba dva několikrát všimli. Julie váhala jen okamžik, představa, že si prohlédne chrám jen v Pierrově přítomnosti, bez ustavičného sledování, kde je synek a co zase tropí za lotroviny, byla příliš lákavá. „No pokud by vás to neobtěžovalo, bylo by to fajn, už toho na něj bylo moc, tedy pokud jde o historii. „Usmála se na Michela Julie.
„Samozřejmě že ne, zahrajeme si třeba karty. A s večeří počkáme na vás, až se vrátíte. Domluveno?“ V kajutě se zatím Pavel pomalu oblékal do kraťasů a trička a přemýšlel o svém smutném osudu - proč musí jít koukat na nějaké ruiny, když na lodi by bylo tolik jiných možností, jak trávit čas - ještě třeba nestihl prozkoumat, jak to vypadá ve strojovně... Rozlétly se dveře a vešel Pierre a Julie. „Co bys řekl na to, že můžeš zůstat na lodi?“ nadhodil jako náhodou Pierre. „To jako fakt? Sám? No, to je bomba!!“ S Pavlem se zatočil svět. Konečně všechno prozkoumá bez věčného dohledu rodičů. Julie ho zarazila v rozletu: „Moment, mladý muži! Můžeš zůstat na lodi, ale ani se nehneš od Michela a Marie-Anne, je to jasné?“ Pavel rychle kýval hlavou, aby si to náhodou nerozmysleli, pořád lepší dohled Michela, než nějaké šutry. Všichni se oblékli a vydali se do haly s recepcí. Tam už byla shromážděna většina turistů. Michel už na ně čekal.“Tak co, Pavle, my to tu zvládnem, že jo?“ vzal ho za ruku a zamávali zbytku skupiny, která pomalu začala vystupovat z lodi. Vyběhli spolu na horní palubu a sledovali skupinu, jak po cestě stoupá k chrámu Kom Ombo. Po dvou hodinách se Julie s Pierrem vrátili. U večeře se sešli bez Marie-Anne, pořád jí nebylo dobře. Další den dopluli do Asuánu. Výrazně se tady oteplilo. Bylo opravdu znát že jsou na samém jihu Egypta. Na výlet do Abu Simbel se Pavlík nechal nalákat, poté co jim průvodce slíbil, že cestou uvidí fata morgánu. Obrovské sochy ho ale uchvátili víc, než slibovaný přírodní úkaz. “To opravdu stavěli lidi? A fakt neměli jeřáb? A jak to dělali?“ Pavel se nehnul od průvodce ani na krok a pořád se na něco vyptával. Průvodce měl naštěstí pochopení a trpělivě se snažil vše vysvětlit tak, aby to bylo pochopitelné i pro dětské uši. Po návratu na loď už museli začít pomalu balit. Čekala je několikahodinová cesta do Hurghady a tam potom ještě pár dní u moře. Při nastupování do autobusu zjistili, že Michel a Marie-Anne budou bydlet v jiném hotelu, rozloučili se a autobus pomalu vyjel na seřadiště. Pojedou zase v konvoji, další věc, která se Pavlovi moc líbila - sledoval se zájmem jejich ozbrojený doprovod. Do hotelu přijeli pozdě v noci. Rychle se ubytovali, večeři vypustili a všichni se svalili do postelí a usnuli. Druhý den si prohlédli hotelový komplex a pláž. Pavlík byl nadšen, celý den měl o zábavu postaráno. A když zjistil, že se dá jet lodičkou na korálový ostrov a cestou slibují šnorchlování u útesů, kde je spousta ryb, byl na vrcholu blaha.“Mami, tati, že pojede na ten Giftun?? Prosím,j á chci vidět ty korále! A prý možná cestou uvidíme i delfíny!!!“ Pierre se musel smát. “Korály, ne korále, ty popleto! To víš že pojedeme, taky rád šnorchluju a Julie to třeba taky konečně zkusí!“ Zamrkal šibalsky na Julii.“Nó, ještě uvidím, jestli to zkusím, ale na ten ostrov pojedeme, prý je opravdu moc hezký. Co třeba hned zítra?“ Následující den nemohl Pavlík dospat, aby náhodou nezaspal to podvodní dobrodružství, na které se tak těšil. Zabalil si potápěčské brýle, šnorchl a ploutve a honem, honem na snídani. Autobus je vyzvedl s mírným zpožděním a odvezl je do přístavu. „Kdo chce, může si tady půjčit vybavení na šnorchlování!“ ohlásil průvodce a Pierre honem běžel vybrat něco pro Julii, která nic takového na rozdíl od něho a Pavla nevlastnila. Ta jen protočila oči a bylo jí jasné, že tomuto „dobrodružství“ asi neujde. Nastoupili na loď a vypluli na moře. Jen loď odrazila od břehu, zahlédla Julie známé tváře. “Zdravím, Michali, dobrý den, Marie-Anne! Také jste se vydali na další výlet?“ Julii neušlo, že Marie-Anne není zrovna v nejlepší náladě. Ale takhle se vlastně tvářila i během celého pobytu na Carnivalu, tak to bude asi její normální výraz, pomyslela si.“Á, July, zdravím! Já miluji potápění a šnorchlování. Pro Marii-Anne to je sice nudná zábava, nemá ráda pod sebou moc velkou hloubku, když plave a hlavu zásadně nepotápí, ale nechala se zlákat ostrovem. Prý je to jak Karibik. Viď ,miláčku?“ otočil se na manželku, která vyloudila křivý úsměv na jinak dokonalé tváři.
Kromě nich bylo na lodi ještě několik dalších Francouzů,většinou ve skupinkách. Pierre dával za Pavlíkova dohledu Julii školení ohledně šnorchlování. Julie kývala hlavou. Jako malá to kdysi zkoušela, jen v dospělosti na to jaksi neměla nikdy čas - její holčičky tyto zájmy neměly a Paul vodu neměl rád. Nějak to zvládne. Konečně k Pavlově radosti loď zastavila u prvních útesů. „Prosím,nedotýkejte se korálů a v žádném případě na ně nestoupejte,některé jsou dost blízko od hladiny, může to být nebezpečné jednak pro vás a jednak pro korály, pokud se jich dotknete,uhynou!“ požádal ještě průvodce a dal pokyn ke šnorchlování. Pavlík byl ve vodě mezi prvními. Kopal nohama v ploutvích a rychle se vzdaloval od lodi ke korálům. Julie ho znepokojeně pozorovala a honem se soukala do ploutví. “Sakra, tohle jsem nikdy nepoužívala. Pierre, plav za ním, já se k vám přidám až to na sebe narvu.“ kývla směrem ke zbytku své výstroje - brýlím a šnorchlu. Pierre se nenechal pobízet a vzápětí byl ve vodě a rychle se blížil k Pavlovi. Julie se na lodi zamyslela a po krátké úvaze zase sundala ploutve, nasadila brýle se šnorchlem a spustila se do vody. Takhle to bude lepší, s plouvema to neumí.Opatrně zkusila ponořit obličej do vody a zjistila,že si vlastně všechno pamatuje. Asi se to nezapomíná jako jízda na kole. Pomalu plavala za svými mužskými. Ti brázdili vodu a pořád si po potápěčsku ukazovali, že super. Pavel byl v sedmém nebi. Po hodině loď zatroubila a všichni se museli vrátit. Pomalu vypluli k dalšímu útesu.“Tak, tady budeme jen asi 40minut, pak se bude podávat tady na lodi oběd!“ oznámil průvodce a většina pasažérů opět naskákala do průzračné vody. Julie se tentokrát nechala přesvědčit a nasadila si i ploutve. Musela uznat, že se v nich pohybuje rychleji, jen kdyby jí tak nebolely nárty! Podmořský život ji opravdu uchvátil. Různobarevné korály, pestré rybky, zahlédla i maličkou chobotnici. Ale co se to děje? Když na chvilku zvedla hlavu, vidí, jak na druhé straně, tam kam neměli plavat kvůli korálům, které tam prý jsou příliš blízko hladiny, se něco děje. Sebrala síly, zapomněla na bolavé nárty a rychle plavala k malé skupince. Když tam doplavala, pochopila, že ostrov neuvidí. Uprostřed skupinky lidí, kteří napříč zákazu šlapali po korálech byl Michel. A uprostřed hrudníku měl hluboký šrám. Nehýbal se. „Asi se moc přiblížil k útesu a poranil se o korály, ty co jsou už neživé jsou velmi tvrdé a ostré!“ prohlásil jeden z mužů.“Nevypadá to s ním dobře!“ To teda ne! Pomyslela si Julie. Rychle dopravili Michela na loď, ale veškerá pomoc už byla zbytečná. Přiletěl i vrtulník, ale lékař jen bezradně pokrčil rameny. “Bohužel, měl obrovskou smůlu, musel se přiblížit moc blízko, pak se asi něčeho lekl, narazil na korály a těsně pod hrudní kostí si asi poranil aortu. Vykrvácel.“ Julie na něho užasle hleděla. „To snad nemyslíte vážně, doktore! Byl to vynikající potápěč, neudělal by takovou chybu!“ Lékař se na ní pohrdavě podíval. Ženská, nepatřičně oblečená a jemu bude něco povídat. On je rád že tak rychle vymyslel příčinu úmrtí. „S vámi se nebavím, madam.“ pronesl povzneseně. „Já jsem policejní komisařka, vážený. Ten muž byl Francouz a já tedy povedu vyšetřování!“ rozzlobila se Julie. „To těžko, madam. Tady nejste ve Francii, tady vaše divné zákony neplatí!“ Julie pochopila, že opravdu s tímhle člověkem nic nesvede. Naposledy se podívala na Michela, který ležel na palubě, bez života, jen těsně pod žebry krátká hluboká rána. Rozhlédla se kolem sebe. Uprostřed davu stála Marie-Anne a vytřeštěně hleděla na tělo svého muže. „Marie-Anne, pojďte, sedněte si. Je vám dobře?“ Žena se na ní užasle podívala. „Jak se to mohlo stát? Proč jsme jen na ten ostrov jezdili? Já jsem nechtěla jet, ale Michel na tom trval. Panebože, co budu dělat?“ rozplakala se Julii do náruče. Julie jí posadila na lavičku a pohledem vyhledala Pierra. Ten byl s Pavlem na druhém konci lodi, kam ho odvedl hned jak zjistil, co se stalo a že Julie se okamžitě zapojila do vyšetřování té tragédie. Pierre vzal Pavla za ruku a pomalu šli k Julii. Pavlík na ní upíral oči s němou otázkou. „Ano, Pavlíku, Michel umřel. Teď pojedeme zpátky, musíme zjistit, co se vlastně stalo, víš?“ Pavlík tiše pokýval hlavou. Zato Marie-Anne sebou trhla. „Co chcete zjišťovat? Ten doktor to řekl jasně, poranil se nešťastně o korálový útes. Nic se nebude vyšetřovat, hned jak se vrátíme, odlétám domů a
tělo manžela si vezmu s sebou.“ Její reakce překvapila Julii i Pierra. Vyměnili si nechápavé pohledy, ale nijak nic nekomentovali. Loď se pomalu blížila do přístavu. Tam už čekala policie a sanitka. Když vystoupili všichni cestující, vynesli Michelovo tělo. Julie přistoupila k policejnímu důstojníkovi. “Promiňte,můžu s vámi mluvit? Jsem policejní komisařka a vůbec se mi nelíbí přístup toho lékaře, co byl na lodi. Ta příčina smrti, kterou uvedl, je naprosto směšná a ....“ Dál se nedostala. Policista si jí přeměřil od mokré hlavy po nohy obuté do pantoflí a nehodlal s ní ztrácet čas. „Je mi líto, madam, ale už jsme případ uzavřeli. Nešťastná náhoda!“ a odešel. „No to snad ne! Pierre, chápeš to? Dělají si legraci? Já to takhle nenechám!“ Pierre jen pokrčil rameny. „Obávám se, že tady nic nezmůžeš. Oni mají své zákony a s tebou se bavit nebudou. Víš, jak se chovají k ženám. To je zbytečné.“ Julie uznala, že pro tuto chvíli nemůže dělat vůbec nic. Ale jen přijeli do hotelu, poslala Pavla s Pierrem k moři a ona vytáhla z kufru mobil. Slíbili si, že ho použijí jen v naléhavé situaci, ale ta právě nastala. „Haló, Motto, tady Lescautová, slyšíte mě? Mám nějak špatný signál...“ „ Jé, šéfe, copak se děje? Užíváte si dovolené? Tady je strašně, prší....“ „Poslyšte Motto,to mě teď nezajímá.Můžete mi něco zjistit o Michelu Javertovi, ročník 1970? Co nejvíc jakýchkoliv informací a drbů. Bydlí v Nice. Zavolám vám večer, stihnete to?“ „Jasně šéfe. A na co to potřebujete? Myslím si, že ho někdo zabil. Víc vám zatím nepovím, protože víc nevím.Uvidím, podle vašich informací, děkuju a večer!“ zaklapla telefon. Opravdu si myslela, že to nebyla nešťastná náhoda, ale kdo by ho chtěl zabíjet a navíc tady? Však ona na to přijde! Vzala si suché plavky a vyrazila také na pláž. Pavlík už zase řádil ve vodě, vedle fotbalu bylo plavání jeho druhým nejmilejším sportem. „Volala jsi do Clariere?“ zeptal se Pierre hned, jak klučina zmizel ve vodě. „Ano, Motta sežene nějaké informace o Michelovi. Opravdu tomu nerozumím. Pravda, vlastně jsme ho neznali, ale připadal mi takový slušný, nenápadný... A navíc ten přístup tady, řeknu ti Pierre, v tomhle směru je to hrozná země. A to je to prý jedna z nejcivilizovanějších arabských zemí. Ještě, že nejsme v nějaké, která je až za ní... Když si vzpomenu na ty krásné věci, které byli schopni vybudovat nějaké tři tisíce let před Kristem, jak byli kultivovaní, šikovní, moudří a co je z nich teď! No,uvidím večer co Motta, já to takhle nenechám!“ Julie se odmlčela, protože se k ní náhle přihnal Pavlík. „Pojď taky do vody mami, půjčím ti šnorchl a můžeš si to vyzkoušet ještě tady, aby jsi to nezapomněla! Viděl jsem táákhle velikou rybu!“ Roztáhl do široka paže a usmíval se od ucha k uchu. Zjevně si neuvědomoval, co se vlastně dopoledne odehrálo. Julie byla ráda, měla o něho trochu obavy, po tom co se stalo před dvěma lety s jeho rodiči. Ale Pavlík byl ještě malý a zřejmě se ze všeho s jejich pomocí vzpamatoval. „ Já tedy jdu a schválně, kdo z nás doplave nejdřív k té červené bójce, ano?“ vyzvala ho z závodům Julie. Samozřejmě se k nim přidal i Pierre. Pavlík na celé čáře zvítězil a celý zbytek odpoledne chtěl závody opakovat, ale měl smůlu. Julie chtěla v klidu přemýšlet a Pierre měl rozečtenou novou knihu. Pavlík tedy odběhl a sehnal si několik dětí v jeho věku, různých národností a i přes jazykové bariéry se dobře bavily. „Haló, Motto, Lescautová. Už jste mi něco zjistil o tom Micheli Javertovi?...Opravdu? To je vážně zajímavé. Poslyšte a můžete zjistit, kdo by dědil v případě jeho smrti? Výborně, zítra se vám zase ozvu! Nashledanou!“ Julie zamyšleně zaklapla mobil. „Tak copak ses dozvěděla?“ zavolal na ní Pierre z balkonu. „No, představ si, že Javertovi jsou docela dost bohatí. Tedy Michel zdědil docela slušný majetek po svém strýci, že by důvodem jeho smrti byly peníze?“ Sedla si do křesla vedla Pierra a nalila si skleničku vína. „Mami? Můžu k vám?“ objevil se ve dveřích Pavel. „Ještě nespíš, srdíčko? No jasně,pojď!“ udělala mu místo vedle sebe, ale chlapeček se jí vyškrábal na klín. Ty jsi mluvila o Michelovi, viď? „Já ti asi musím něco říct...Víš, jak jsem tenkrát zůstal na lodi, asi jsem něco provedl...“
Julie s Pierrem na něho překvapeně pohlédli. „No, já jsem byl u nich v kajutě a Michel odešel pro pití. Marii-Anne nebylo dobře a zrovna odběhla na záchod...No a na stolku ležel její mobil. Přesně ten nový typ, co se mi tak líbí, víš? Chtěl jsem si ho jen prohlídnout a zrovna, když jsem ho měl v ruce, jí přišla SMSka. Chtěl jsem to jen zkusit, ale najednou se mi ta textovka otevřela a neuměl jsem to vrátit zpátky, aby si Marie-Anne nevšimla, že jsem si s ním hrál, ona je taková divná... No tak jsem tu zprávu radši smazal a ten telefon jsem vrátil na stůl...“ Pavlík se odmlčel. „A co bylo v té textovce, asi to bylo důležité, když mi to teď povídáš???“ Julie se tázavě podívala na Pavla. „Psal to nějaký Philipe a bylo to něco jako ´Všechno platí, přijedu podle plánu, všechno bude v pohodě´ nebo tak nějak. Myslíš, že to je důležité? Marie-Anne potom několikrát koukala nervózně na telefon, ale já se bál říct, že už jí zpráva přišla.... Ona je divná...“ Ohodnotil čerstvou vdovu Pavel. Julie koukla na Pierra. Ten se usmál a vzal Pavla do náruče. „Ano, možná je to moc důležité a teď pojď spinkat, ano? Byl to dlouhý den a jsi určitě moc unavený!“ Chlapec kupodivu neprotestoval. Nechal se odnést do postele a donutil Pierra, aby si k němu na chvíli lehl. Za chviličku spal jako dudek. Pierre se vrátil na balkon. „Co si o tom myslíš? Já bych řekl, že nám nelhal...“ Také si dolil trochu vína. „Jen by to potvrzovalo moje podezření, že to byla vražda a že v tom má prsty MarieAnne. Zítra si s ní promluvím. Odletět by měla až odpoledne.“ Julie dopila víno a slastně zavřela oči. „Páni, to by byla pohoda, nebýt té vraždy. Teď je tu tak příjemně!“ Pierre se na ní zadíval a uvědomil si, jak je rád, že se potkali.Sedl si vedle Julie a vzal jí za ruku. „Pojď si už taky lehnout, byl to dlouhý den!“ Druhý den se Julie vydala taxíkem do pár kilometrů vzdáleného hotelu, kde bydlela MarieAnne. Ta akorát procházela hotelovou halou. „Dobrý den, Marie-Anne. Pomiňte, ale můžu s vámi mluvit? Je to moc důležité“ Marie-Anne se nerozhodně zastavila. Pomalu se podívala na Julie. „Julie ,co vy tady? Jdu akorát zaplatit účet a za pár hodin odjíždím...“ Nervózně těkala očima po hale. „Ano, já vím. Jen jsem se chtěla zeptat, proč jste nechala zabít Michela?“ spustila na ní bez dalšího úvodu Julie. Marie-Anne se zarazila. „Co to říkáte?“ „Kdo je Philipe? Myslím, že je to váš milenec a myslím si, že jste spolu naplánovali Michelovu vraždu. On zdědil docela slušný majetek, že? A vy jste si myslela, že by jste mohla všechno zdědit. Ale zklamu vás. Michel měl dítě, to jste asi nevěděla, předpokládám. A navíc měl poslední vůli, podle které by skoro celý majetek připadl právě jeho dceři. Je jí pět let a žije v Praze. Michel její matku moc miloval, ale ona zemřela krátce po narození malé Jany. A o holčičku se starají její prarodiče. Jsou ještě docela mladí a holčička jim nahrazuje dceru. Michel se rozhodl, že jí u nich nechá, ale pravidelně jí navštěvoval a finančně podporoval. A pak si vzal vás. Podle jeho právníka měl v plánu vůli změnit až v případě, že by jste měli další dítě spolu. Tak že to bylo všechno úplně zbytečné, Marie-Anne...“ Marie-Anne se zhroutila do křesla. „To nemůže být pravda! Vy my lžete, myslíte si, že se přiznám...Já...já...já jsem to pak chtěla zrušit, ale Philipe se neozval, tak jsem si myslela, že si to taky rozmyslel. Když se pak objevil na té lodi, byla jsem v šoku, ale už nešlo nic dělat. Ano, bodl ho nožem tak, aby to vypadalo jako nehoda... Říkal, že tady je ideální místo, že zdejší policie se nebude o případ nijak moc zajímat...“ začala hystericky plakat. „Motto, tady Lescautová. Okamžitě jeďte na letiště a zatkněte Philipa Zinela. Přiletí letem z Hurghady nějak kolem poledního. Ano, za važdu Michela Javerta. Tak zatím!“ Zbytek dovolené proběhl v klidu, těch pár dní, které jim ještě zbývaly si Julie, Pierre i Pavlík pořádně užili.A když se letadlo odlepilo od Egyptské půdy, i přes to drobné intermezzo měla Julie pocit, že letošní dovolenou si opravdu užila.
Plavba po Nilu
Sloupová síň v Karnaku
Chrám Kom Ombo
Abu Simbel
Ostrov Giftun
Loď mířící ke korálovým útesům
Živé korály
