© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 05 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/05
O výhledech, pozorovatelnách a šancích S
ami sebe se můžeme ptát, co nás nutí lézt do vysokých kopců, když jedinou odměnou za namáhavé úsilí bývá mnohdy jen ten těkavý okamžik, v němž se rozhlédneme po krajině. Nad celým širokým okolím Vratislavic se vznáší otázka, co právě zde často vedlo lidi ke stavění nákladných dřevěných a potom dokonce kamenných vyhlídkových věží a co pudilo tehdejší turisty k tomu, že nadšeně platili vstupné, aby na ně mohli vystoupat. Snad bylo důvodem to, že rozhledny – ony pošetilé stavby – se většinou bohatě zaplatily z peněz nadšenců, kteří si zatoužili koupit to zdánlivě bezcenné nic čili krásný výhled do kraje. Prosečský hřeben, Císařský kámen, Černá studnice, Petřín, Bramberk, Slovanka, Královka i Liberecká výšina, na druhé straně pak Ještěd, Rašovka i Javorník – tam všude stojí či stávaly rozhledny, ke kterým se vydávaly desítky tisíc výletníků, kteří toužili podívat se na krajinu z nadhledu. S dokončením připravované nové rozhledny na Císařském kameni budou dnešní Vratislavice ležet ve středu stoleté krajiny vyhlídkových věží, která patrně nemá nikde jinde na světě obdoby – prakticky na každém významnějším kopci zde stojí rozhledna, která tu stojí jen proto, aby na ni lidi mohli vylézt a podívat se do dálek. Doposud nikdo příliš nepátral po důvodech, proč je celé jizerské podhůří doslova přecpané vyhlídkovými věžemi, které navíc ještě doplňují starší vyhlídky na žulových balvanech spoutaných schůdky a železnými zábradlími a rozhledová místa na kopcích. Seriózní bádání by asi vedle ambicí tehdejších turistických spolků muselo narazit i na důvody, které dnes jen stěží pochopíme. Zdá se, že až do 19. století byla krajina hlavně živitelkou lidí, sedláci se v té době rozhlíželi do polí, ale z krajiny je zajímal jen pohled na úrodu či blížící se bouřkové mraky. Kameny na kopcích a výrazné body dalekého výhledu lákaly čas od času pouze vojenské pozorovatele – oni byli jediní, kdo se v dávných dobách o výhled do krajiny opravdu zajímal, byť zcela určitě jim nešlo o krásno, ale o krk – svůj a občas i nepřítelův. Kdežto konec 19. století přinesl do údolí Nisy kvetoucí průmysl, z něhož záhy vzešlo velké bohatství, se kterým potichu přišla i touha po krásnu, do té doby vyhrazená pouze hrstce šlechticů a romantických umělců. Bohatnoucí měšťané a dokonce i dělnictvo z vratislavických textilek začínají pěstovat turistiku. Ta je v té době poněkud jiná než dnes, je více organizovaná a koncentruje se právě okolo míst s dalekými rozhledy, kde vznikají vyhlídkové věže a horské hostince. Celé davy tehdy chtěly vystupovat na kopce a rozhledny a pozorovat východy a západy slunce. Pro takové zábavy se dnešní člověk ke vlastní škodě již asi nenadchne. Nesmíme
33
zapomenout i na poněkud citlivé téma národní – zdá se, jako by turisté v německy mluvících částech Čech stavěli ve své době mnohem více rozhleden než jejich souputníci v českém vnitrozemí. A ve starých vlastivědách lze poněkud zastřeně číst, že početné a bytelné kamenné rozhledny byly v Sudetech v národnostně vypjaté době na konci 19. století minimálně částí tehdejší německé veřejnosti vnímány také jako symbolické varty a obranné bašty jejího jazykového území. Jako by se zde význam rozhleden vracel ještě hodně daleko před dobu rozkvětu turistiky na Liberecku. Do časů, kdy jediným důvodem pro pohled do krajiny bylo pozorování blížícího se nepřítele. Každopádně vyhlížení do krajiny z vyvýšených míst má ve Vratislavicích – s ohledem na bohatou válečnou minulost – nesmírně dlouhou tradici, jdoucí ještě daleko před časy rozhleden. Údolí Nisy zde bylo ještě v polovině 19. století vnímáno jako strategické místo, které je třeba mít pod vojenskou kontrolou. Pozorovatelny a opevnění tak bylo možné najít nejen na velkých kopcích v okolí, mezi nimiž proslul zejména šancemi obehnaný Císařský kámen, ale dokonce i na několika menších přímo nad Vratislavicemi. Zdá se, že pozorování a předávání signálů o pohybu nepřítele zde za časů staré vojenské techniky bylo podle všeho možná důležitější než samotná obrana těchto míst.
Jen málo se změnilo v loukách pod Šancemi od bramborové války
34
elkem pět kopců spojených s historií vojenských pozorovatelen je dnes možné navštívit ve Vratislavicích a jejich bezprostředním okolí. Většina je opuštěná a mezi běžnými výletníky bohužel téměř neznámá; navštěvují je snad jen ti, kteří se chtějí považovat za znalce zdejší krajiny, či náhodní poutníci. Snad nejzajímavějším takovým kopcem je dnes z větší části zalesněný Strážný vrch (444 m) – výrazný kopec mezi pivovarem a bývalou zámeckou zahradou, na samém počátku vratislavického údolí. Na starých mapách bývá již od prvních mapování v 18. století nejčastěji uváděn jako Wacheberg či Wachtberg, což oboje v překladu opravdu prostě znamená Strážní vrch. V polovině 19. století se dokonce objevuje jeho jméno i v podobě Signalberg čili Signální vrch. Od počátku 20. století ale již mapy opět uvádí starý název Wachtberg. Všechny názvy však připomínají vcelku věrně jeho starobylé poslání – na tomto kopci na počátku vratislavického údolí bývala umístěna stráž, která pozorovala okolí v pohnutých válečných časech a v případě nebezpečí předávala varovné signály vojskům v okolí a obyvatelům v údolí. Zpočátku asi světelné a kouřové, později zde podle tradičního vyprávění zachyceného vlastivědci byly umístěny tzv. hřmící tyče, což byly dřevce obalené slámou, která byla napuštěna smůlou a střelným prachem. Blížil-li se nepřítel, byly hlídkou tyče zapáleny a jejich bouchání dostatečně varovalo lid v okolí. Z velmi výhodné polohy kopce lze usuzovat, že zde pozorovatelna mohla být již někdy od husitských válek. Literatura zachytila neověřený údaj, podle kterého zde byl nepřítel sledován i za třicetileté války – konkrétně roku 1631. O Strážním vrchu jako hlídkovém a opěrném bodu se však častěji hovoří až v souvislosti s několika prusko-rakouskými válkami v 18. a 19. století. Rakouské oddíly se zde poprvé výrazněji opevnily za tzv. sedmileté války (1756–1763). Velké pohyby vojska však kopec zažil hlavně ve válce o dědictví bavorské, která bývala také posměšně nazývána válkou bramborovou či švestkovou (to proto, že poslední válečné operace se odehrávaly roku 1779 již za sklizně těchto plodin). Bramborová válka vypukla roku 1778 poté, co se rakouský císař snažil získat do své monarchie území Bavorska, které předtím patřilo vymřelým Wittelbachům. Proti se postavilo hlavně Prusko, které tehdy vtrhlo do severních Čech. Nebyla to však válka velkých bitev, ale spíše desítek drobných bojů a vysilujících šarvátek, které se odehrávaly i v údolí Nisy. Opevnění v okolí Vratislavic začali od 10. června budovat rakouští Chorvaté, jejichž jízda i infanterie sloužila v armádě císaře Josefa II. Ale z okopů a šancí je již 12. srpna vyhnaly pruské oddíly, které pak kopec držely celých šest týdnů. Opevněný tábor
C
35
na Strážním vrchu Prušáci opustili až 9. září 1778. Ale asi tenkrát neodešli úplně všichni, protože ještě 30. září se u Vratislavic tvrdě bojovalo s jedním z odloučených pruských oddílů. Opevnění u Vratislavic opět převzali Rakušané – na Strážním vrchu se usadili pěšáci z jednotek hraběte Thurna a jízda hraběte Wurmsera. Ti zde pak zůstali přes i zimu, kdy vypukla v táboře epidemie. Mnoho vojáků připravila o život a zemřelí byli tenkrát zahrabáni přímo na Strážním vrchu. Vratislavická obec měla povinnost nakupovat vápno k zasypávání hrobů na místě, které pak bylo dlouhá léta označováno jako Soldatenfriedhof čili Vojenský hřbitov. Opevněný tábor na Strážním vrchu ale asi nebyl příliš bytelný, protože mimo pár prohlubní a úvozů se zde dodnes nedochovaly vůbec žádné menší valy či příkopy, a zdá se tak, že značná část opevnění mohla být dřevěná. Téměř nic dnes tedy nepřipomíná vojenskou přítomnost na Strážním vrchu. Znalci jizerskohorských památek a jejich tajemství si sice občas vyprávějí cosi o tom, že ležení připomínaly ve skále vytesané tajuplné nápisy a letopočty, ale podle všeho se dodnes nezachovaly. Jednoho dne jsme celý vrchol prochodili křížem krážem, ale až na pár zvětralých žulových kamenů jsme nenašli ani skály, ani nápisy. Vršek navíc zčásti kryje hustý les. Dnes je tak staré poslání výrazného vrchu polozapomenuto a jeho tvář nedávno změnila velká silniční stavba na severním svahu. Výhled je ale z několika míst pod vrcholem, zejména z luk nad pivovarem či hasičárnou, stále krásný – i dnes by stačilo jen pár pozorovatelů, aby zachytili veškeré dění v širokém okolí. Strážní vrch je dnes spíše místem procházek vratislavické mládeže či pejskařů a v jeho houštinách se skrývá i řada zvířat, která zde hledají klid v území obklopeném ze všech stran zástavbou. Při poslední návštěvě jsme právě zde dokonce nečekaně vyplašili sedmihlavé stádo srnek. Je zajímavé, že v údolí Nisy byl v nedaleké Proseči ještě jeden vrch, který se jmenoval úplně stejně – Wachtberg, pro odlišení kopce u pivovaru však býval častěji uváděn jako Proschwitzer Wachtberg čili Prosečský Strážní vrch, v novějších časech býval nazýván také Fibichberg. Výrazný vrch, na němž na vrcholových žulových skalách stávaly hlídky se stejným posláním jako ve Vratislavicích, strmí dodnes téměř holý nad řekou mezi ulicemi Vrcholovou a Na Palouku. Vojáci si ve Vratislavících oblíbili i další dva kopečky s dokonalým výhledem do údolí Nisy a na okolní hřebeny. Oba dva si donedávna držely stejná jména – vratislavičtí Němci jim říkali Schanze, což znamená totéž co počeštělé Šance čili opevnění. Tvarově zajímavý je zejména první z nich – špičatý kopec s lesíkem ležící nad rybníkem a statkem v Lovecké ulici.
36
Staré zákopy na vrcholku Šancí zarůstají duby, borovicemi a břízami; opuštěné místo vyhledávají dnes jen zadumaní poutníci, milenci a rozpustilé děti
37
Z jeho vrcholu je velmi dobrý výhled na blízký sousední Strážní vrch, a je tak velmi pravděpodobné, že obě místa patřila do jednoho systému společného opevnění. To i zde vzniklo s vysokou mírou pravděpodobnosti ve stejné době jako na Císařském kameni a Strážním vrchu, tedy sedmdesátých letech 18. století, kdy se Rakousko připravovalo na válku s Pruskem o dědictví bavorské. Pevnůstka je vyznačena nejen na starých mapách, ale její zbytky se dochovaly dodnes i v terénu. Celý vršek špičatého kopečku porostlého břízami a krásnými duby je doslova převrácen vzhůru nohama, nacházejí se zde četné zákopy, valy a muldy, staletími poněkud zaoblené, propadlé a zarostlé, ale dodnes působící impozantně. Z rozsahu úprav a jejich zachovalosti lze soudit, že opevnění zde bylo – na rozdíl od Strážního vrchu – trvalejší a mohutnější. Staré údaje hovoří o tom, že první pozorovatelny a dělostřelecké posty zde byly vykopány patrně již za války sedmileté, větší úpravy však asi opravdu pocházejí až z časů války bramborové. Další údaje o užití starých šancí prozatím chybí, částečně mohla být strategická poloha kopce vojskem k pozorování využita ještě za časů válek napoleonských. Úplně naposledy mohli vojáci z Šancí vyhlížet nepřítele i za poslední prusko-rakouské války v roce 1866. Potom však zůstal vršíček již nadobro opuštěný, zákopy a valy se pomalu rozpadaly a zarůstaly duby a břízami. Na konci 19. století se zcela přirozeně stal kopec s krásným výhledem na Vratislavice a Ještědský hřeben cílem vycházek zdejších lidí. Na opačné straně vratislavického údolí se pod hlavním opevněním na Císařském kameni nacházelo ještě další místo se starou pozorovatelnou. Jsou to druhé Schanze, které leží kopečku v hřebeni při dnešní cestě k Mojžíšovu prameni. Výhled z nich býval opravdu široký, a to nejen na Vratislavice, ale také dále podél Nisy směrem k Liberci. Po starém rakouském opevnění se na tomto místě, které pomalu pohltila zástavba, ale nedochovaly vůbec žádné viditelné stopy. Ovšem jen nedaleko odsud se nachází jedna z velkých vratislavických zajímavostí, taktéž bytostně spojená s vyhlížením do krajiny a vojenskými pozorovateli, byť podstatně mladšími. Nedaleko křižovatky cest k Vesci a Vratislavicím stojí v louce zvláštní stavba, o níž si řada lidí myslí – a tak se to asi i v době jejího vzniku chtělo – že se jedná o vodojem. Skutečnost je však jiná – jde o betonovou pozorovatelnu civilní obrany typu S-83, která zde byla vybudována až v 80. letech 20. století s tím, že by v případě válečného ohrožení sloužila pro pozorování leteckých či raketových útoků na Libereckou kotlinu. Opuštěná stavba se jedinečně zachovala téměř v původní podobě, leze se do ní po schůdcích úzkou šachtou, samotný vstup je pak uzavřen dvěma silnými pancéřovými dveřmi. Uvnitř je místnost pro odpočinek posádky
38
Pozorovatelna při cestě k Mojžíšovu prameni je pro mnoho lidí z Vratislavic tajemnou stavbou. Připomíná spíše starý bunkr či vodojem než místo, odkud se měli vojáci jen rozhlížet.
39
a nad ní výše konečně pozorovací místnost se dvěma velkými průzory, orientovanými přímo na Liberec a Vratislavice. Znalci opevnění a příprav na naštěstí nikdy nevyvolanou válku z dochovaných úchytů a typizovaných plánů pro vybavení podobných objektů soudí, že v pozorovatelně měly být umístěny přístroje na měření útoků jadernými i chemickými zbraněmi. Posádku pozorovatelny mohli tvořit maximálně čtyři muži, více se jich do stísněných prostor betonové kostky snad ani nemohlo vejít. Letecká pozorovatelna na kopci nad Vratislavicemi však není jediným podobným objektem; její starší a méně okázalá předchůdkyně, pamatující patrně ještě 2. světovou válku, stojí nepříliš daleko ve stejném svahu necelý kilometr k jihovýchodu, v houštinách na kraji lesa, kousek pod silničkou do Milířů. Silné podzemní vody a tlak okolní hlíny však tuto zajímavou vojenskou stavbu pomalu mění v trosky. Výhled odsud je ale také pořád úchvatný. Hodně se změnilo na kopečcích a ve stráních okolo Vratislavic, žádné ze zdejších staletých hlídkových míst a pozorovatelen již neslouží vojsku. Nejvíce se však proměnil pohled na samotné rozhlížení se do kraje. Všichni, kdo dnes vystoupají na všechny místní Strážní vrchy a Šance, nejsou nadšeni strategičností či rozsahem výhledu, ale jenom jeho krásou. Krásnem pouhého pohledu do krajiny, bez nároku na ničení nepřátelských armád. V tom je zásadní rozdíl mezi starými vojáky a současnými turisty.
Strážný vrch na přelomu 19. a 20. století
40
