salla simukkova´
ruda´ jako krev
www.egmont.cz
Bylo nebylo, jednou uprostřed zimy se z mraků snášely sněhové vločky měkké jako peříčka. V hradním okně, jehož rámy byly z černého ebenového dřeva, seděla královna a vyšívala. Zatímco tak vyšívala a vyhlížela z okna, stalo se, že se jehlou píchla do prstu a na sníh skanuly tři kapky krve. Červené kapky vypadaly na bílé sněhové pokrývce tak hezky, že si královna pomyslela: – Ach, kdybych tak měla děťátko, bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako ebenové dřevo! Copyright © Salla Simukka, 2013 Original edition published by Tammi Publishers Czech edition published by agreement with Tammi Publishers and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., v Praze roku MMXIII jako svou 3946. publikaci Z finského originálu Punainen kuin veri přeložila Jitka Hanušová Redigovala Johana Sandqvist Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Finidr s.r.o. První vydání ISBN 978-80-252-2829-6
28. ÚNORA
1
NEDĚLE Závěj bíle zářila. Na starý sníh nasněžila před patnácti minutami nová, čistá a měkká vrstva. Před patnácti mi nutami bylo ještě všechno možné. Svět vypadal krásně a kdesi vepředu se zračila jasnější, klidnější a svobodnější budoucnost. Budoucnost, kvůli které stálo za to divoce zariskovat, vsadit všechno na jednu kartu, vyprostit se jednou provždy. Před patnácti minutami se lehký, načechraný prašan rozprostřel na povrchu staršího sněhu jako tenoučká pé řová přikrývka. Ustal stejně náhle, jako se spustil, a zpo za mraků vykoukl paprsek slunce. Tak krásný den nebyl snad za celou zimu. K bílé se nyní přidávalo čím dál víc červené. Rozléza la se, zachvacovala okolí, plazila se mezi krystalky sněhu a přitom je obarvovala. Trocha červené odlétla a potřís nila sněhovou závěj o kus dál. Barva to byla tak zářivá, že by určitě křičela, kdyby měla hlas.
5
Natalia Smirnovová zírala hnědýma očima na červe nými kapkami poskvrněný sníh, aniž by cokoliv viděla. Na nic nemyslela. V nic nedoufala. Ničeho se nebála. Před deseti minutami Natalia doufala a bála se víc než kdy jindy ve svém životě. Roztřesenýma rukama strka la bankovky do značkové kabelky od Louise Vuittona. Celou dobu naslouchala i sebemenšímu zašramocení. Snažila se uklidnit a namlouvat si, že není čeho se bát. Všechno přece naplánovala. Zároveň si ale uvědomova la, že žádný plán nebyl stoprocentní. Celé měsíce pečlivě promýšlená konstrukce by se mohla poškodit a zhroutit pouhým šťouchnutím. V kabelce měla pas a letenku do Moskvy. Nic jiného si s sebou nebrala. Na letišti v Moskvě na ni bude čekat její bratr s pronajatým autem. Pojedou spolu stovky kilo metrů k chalupě, o jejíž existenci ví jen hrstka lidí. Tam ji bude čekat matka a tříletá Olga, její vlastní holčička, kterou neviděla přes rok. Co když si na ni malá nebude pamatovat? Budou mít čas, aby se znovu poznaly, zatímco zůstanou ukryté na chalupě měsíc nebo dva. Tak dlou ho, dokud neuvěří, že je v bezpečí. Tak dlouho, dokud se na ni nezapomene. Natalia potlačila v hlavě neodbytný hlas, který tvr dil, že se na ni nezapomene. Že jí nedovolí zmizet. Pře svědčovala samu sebe, že není tak důležitá a že se na její místo najde v mžiku nějaká nová. Přece by si nedali tolik práce, aby ji tahali odněkud z úkrytu. V téhle branži se čas od času vždycky někdo ztratil. A s ním i peníze. Patřilo to k rizikům byznysu, byla to
6
taková nevyhnutelná ztráta, stejně jako zkažené ovoce v obchodě s potravinami, které se muselo vyhazovat do popelnice. Natalia peníze nepočítala. Zkrátka jich jen nacpala do kabelky, co se do ní vešlo. Některé z bankovek byly po mačkané, ale na tom nezáleželo. Zmačkaná pětiseteurov ka byla stejně dobrá jako hladká. Dalo se za ni nakoupit jídlo na tři měsíce, nebo i čtyři, pokud na sebe byl člověk přísný a uskromnil se. Dalo se s ní někoho podplatit, aby držel nezbytně dlouhou dobu jazyk za zuby. Pět set euro byla pro mnohé cena za diskrétnost. Natalia Smirnovová, dvacet let, ležela na břiše, tvá ří ve studeném sněhu. Necítila, jak ji zledovatělé vločky bodaly do kůže. Necítila pětadvacetiminusový mrazivý chlad na svých holých ušních boltcích. Země cizí je a chladné jaro její Natalie, tebe mrazí Muž jí zpíval hrubým hlasem a mimo tóninu. Natalii se píseň nelíbila. Natalia v písni pocházela z Ukrajiny, jenže ona byla z Ruska. Líbilo se jí nicméně, že jí muž zpíval a hladil ji po vlasech. Snažila se slova neposlouchat. To šlo naštěstí celkem snadno. Trochu finsky uměla, víc rozuměla, než sama mluvila, ale když se přestala soustře dit a uvolnila myšlenky, cizí slova jí splynula, ztrácela vý znamy a stávala se pouhými shluky zvuků, které proudily muži z úst a rezonovaly Natalii na zátylku. Před pěti minutami myslela Natalia na toho muže a jeho poněkud nemotorné ruce. Bude se mu po ní stýs kat? Možná trochu. Možná docela maličko. Na každý
7
pád ne dost, protože ji doopravdy nemiloval. Kdyby ji opravdu miloval, postaral by se o její záležitosti, jak jí to mnohokrát sliboval. Nyní byla Natalia nucena postarat se sama. Před dvěma minutami Natalia zaklapla kabelku. Byla naducaná bankovkami. Spěšně zahladila stopy a zkont rolovala se v zrcadle v předsíni. Odbarvené vlasy, hnědé oči, tenké obočí a rudě zářící rty. Byla bledá. Pod očima tmavé kruhy z ponocování. Byla na odchodu. V ústech pocítila svobodu a strach. Chutnaly po železe. Před dvěma minutami hleděla do očí svému odrazu v zrcadle a pozvedla bradu. Využila příležitosti, aby si přilepšila. Natalia zaslechla otočení klíče v zámku. Na místě ztuhla. Rozeznala jedny kroky, pak druhé a ještě třetí. Trojice. Vcházeli právě dveřmi dovnitř. Neměla jinou možnost, než utéct. Před jednou minutou se Natalia vyřítila přes kuchy ni ke dveřím vedoucím na terasu. Bojovala se zámkem. Ruce se jí třásly tolik, že se jí nedařilo dveře otevřít. Pak se jakoby zázrakem otevřely a Natalia utíkala po zasněže né terase a pokračovala na dvůr. Kožené boty se jí bořily do sněhu, ale ona jen uháněla vpřed, ani se neohlídla. Nic neslyšela. Na moment si stačila pomyslet, že by snad přeci jen mohla vyváznout, uspět, utéct, vyhrát. Před třiceti vteřinami se ozvala tupá rána z tlumičem vybavené zbraně a kulka prorazila zezadu kabátem Nata lie Smirnovové, pak kůží, tak tak se vyhnula páteři, roz párala vnitřnosti a nakonec i kabelku od Louise Vuitto
8
na, kterou si Natalia tiskla k břichu. Skácela se dopředu do čistého, neposkvrněného sněhu. Rudá louže pod Natalií se roztahovala a roztahovala. Požírala sníh kolem sebe. Červeň byla nenasytná a tep lá, ale vteřinu po vteřině chladla. Jedny pomalé, těžké kroky se blížily k Natalii Smirnovové ležící ve sněhu. Ona je neslyšela.
29. ÚNORA
2
PONDĚLÍ ČASNĚ ZRÁNA
Trojice do sebe strkala u dveří. Každý z nich se chtěl dostat dovnitř jako první. – Hej, udělejte tady trochu místa, ať se tím klíčem trefím do díry. – Ty se nikdy do žádné díry netrefíš. Smích, zklidnění, další smích. – Počkejte. Takhle se to dělá. Sem se strčí klíč. A po malu otáčíš. Hódně pomalu. Wau. To je něco fakt nepo chopitelnýho. Jako chápete, že jedním otočením klíče se dá otevřít zámek? Že někdo někdy vymyslel takovejhle systém? Podle mě je to třináctej div světa. – Zavři hubu a otevři už ty dveře. Trojice naráz zatlačila do dveří a vecpala se dovnitř. Jeden z nich málem spadl. Druhý začal vypouštět krátké, pronikavé hýkání a rozesmál se, když slyšel, jak se jeho hlas otevřeným, prázdným prostorem ozývá. Třetí zápasil s pamětí a pak vyťukal číselný kód alarmu na jeden zátah.
11
– Jedna... sedm... tři... dva. Ty vado, bylo to správně! Tohle je čtrnáctej div světa. Tím, že naťukáš tyhle čísla, můžeš stopnout alarm. Ty brďo. Teď už vím, co ze mě bude, až vyrostu. Bude ze mě zámečník. Je to profese, ne? Jako že se někdo živí tím, že dělá zámky? Nebo ze mě bude hlídač. Druzí dva neposlouchali. Utíkali prázdnými, tem nými chodbami a pokřikovali a chechtali se. I třetí se přidal. Smích se odrážel od stěn. Kroužil po schodišti. – Jsme nejlepší! Nejlepší. Ejlepší. Lepší. Epší. Pší. Ší. Í. – A taky zkurveně bohatý! Naschvál do sebe vrazili a spadli na podlahu. Váleli se a hihňali. Dělali anděly na kamenné podlaze. Vtom si jeden z nich vzpomněl. – Jsme bohatý, ale máme špinavý prachy. – No jo. Dirrrty money. – Chtěli jsme jít do temné komory. Proto jsme sem přece přišli. Jako kdyby si zrovna vzpomněl, co se předtím stalo. Všechno, co se událo, bylo v mlze, z níž v záblescích vy stupovaly jednotlivé obrazy. Někdo zvracel. Ostatní pla vali nazí v bazénu. Zamčené dveře, které zamčené být neměly. Rozbitá křišťálová váza a střepy, do kterých ně kdo stoupl a poranil si nohu. Krev. Hudba, která řvala příliš hlasitě. Oops, I did it again. Zapomenutý hit, který se hrál na přání stále dokola. I played with your heart, got lost in a game. Někdo bezútěšně brečel, vzlykal, nechtěl pomoc. Podlaha byla kluzká od rozlitého rumu. Páchla štiplavě i sladce zároveň.
12
Vzpomínky se odmítaly seřadit za sebe do logické řady. Kdo donesl tu igelitku? A kdy? Kdo ji otevřel, strčil do ní ruku, vytáhl zpět a olízl si prst? Kdy jim to došlo? Museli si něco dát. Okamžitě. Hned. – Máte ještě něco? Ještě jednu bych si dal. – Já je mám. Tři pilulky. Pro každého jedna. Dali si je na jazyk současně a nechali rozpustit v ústech. – To nakopne. Ou jéé. To je panečku! V temné komoře. Tma. Pak jeden z nich rozsvítil. – Budiž světlo. A bylo světlo. Igelitku na stůl. Otevřeli ji. – Fuj, to smrdí. – Peníze nesmrdí. Peníze voní. – Tohle je fakt pořádnej balík. – A rozdělíme se rovným dílem. – To je paráda! Nikdy se mi nic takovýho nestalo. Miluju vás. Miluju celej svět. – Jenom se nezačněte vocucávat. Nebo se neudržím a začnu bejt nadrženej. – Klíďo si to tu můžem rozdat. – To teda nemůžete. Teď se totiž pustíme do úklido vých prací, milánci. Do nádobek vodu. Bankovky do vody. Očištěné ban kovky jednotlivě pověsit, aby uschly. – Praní špinavejch peněz. To vám řikám, že tohleto je teda u mě praní špinavejch peněz.
