salla simukkova´
bi´la´ jako sni´h
www.egmont.cz
Bylo nebylo, jednou uprostřed zimy se z mraků snášely sněhové vločky měkké jako peříčka. V hradním okně, jehož rámy byly z černého ebenového dřeva, seděla královna a vyšívala. Zatímco tak vyšívala a vyhlížela z okna, stalo se, že se jehlou píchla do prstu a na sníh skanuly tři kapky krve. Červené kapky vypadaly na bílé sněhové pokrývce tak hezky, že si královna pomyslela: – Ach, kdybych tak měla děťátko, bílé jako sníh, rudé jako krev a černé jako ebenové dřevo! Na tento překlad poskytla grant Copyright © Salla Simukka, 2013 Original edition published by Tammi Publishers Czech edition published by agreement with Tammi Publishers and Elina Ahlback Literary Agency, Helsinki, Finland Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o., v Praze roku MMXIV jako svou 4317. publikaci Z finského originálu Valkea kuin lumi přeložila Johana Sandqvist Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec Technická redaktorka Alena Mrázová Sazba Martin Mráz Tisk Finidr s.r.o. První vydání ISBN 978-80-252-3200-2
16. ČERVNA
1
I´m only happy when it rains. Hlas Shirley Mansonové se linul do Lumikkiných uší a ujišťoval ji o tom, že Shirley poslouchá jen smutné písně, hledá útěchu v černé noci a miluje špatné zprávy. Slunce svítilo z oblohy bez jediného mráčku. V osm advacetistupňovém vedru se Lumikki řinul po zádech pot. Ruce a nohy se jí lepily. Kdyby si olízla hřbet ruky, ucítila by na jazyku slanou chuť. Řemínky u sandálů ji škrtily. Nohy chtěly volnost. Lumikki si sedla na kamennou zídku a sandály si zula. Zvedla nohy nahoru a hýbala prsty. Skupinka ja ponských turistů se na ni dlouho dívala. Několik mla dých žen se chichotalo. Copak nikdy neviděly odhale né prsty u nohou? Dobrý den, jsem ze země muminků. I muminci chodí bosi. Nepršelo. Nepršelo už pět dní. Jsem šťastná, jen když prší. Lumikki by nemohla zpí vat spolu se Shirley, protože to by potom lhala. Slunce
5
svítilo a ona šťastná byla. Nijak jí nevadilo, že věci nejsou složité. Nepotřebovala ke štěstí, aby se věci kazily. Ať si Shirley nechá svoje skličující pocity. Lumikki přestala vnímat hudbu a zaposlouchala se do turistického ruchu. Italština, španělština, angličtina s americkou výslov ností, němčina, francouzština, japonština, ruština… Ve změti jazyků bylo těžké rozlišit jednotlivá slova, natož věty. Bylo to zároveň i úlevné, člověk se nemusel sou středit na zbytečné, samozřejmosti opakující rozhovory. Lumikki bylo i teď úplně jasné, co většina lidí právě na tomto místě pronášela. To je ale výhled! A byl. O to se dalo těžko přít. Úžasný pohled na Pra hu. Střechy z červených tašek, zeleň, věže kostelů, mos ty, ve slunci se třpytící Vltava. Pohled na město vyrazil Lumikki dech. Ta podívaná jí nezevšedněla ani za pět dní. Každý den se vydávala na nějaké vysoko položené místo, jen aby se mohla kochat pohledem na město a cí tit se nevysvětlitelně šťastná. Možná to byl pocit štěstí z jakési svobody, vydělenosti a osamocení. Mohla si dělat, co chtěla. Nebyla nikomu ničím povinna. Nikdo ji nenaháněl po telefonu, nikdo nezjišťoval, jaký má program. Neměla žádné povinnos ti. Maturitní předměty a možnost brigády na konci léta si promyslí, až se vrátí do Finska. Teď tu byla jen ona, úmorné vedro a město dýchající historií. Bylo 16. června. Lumikki měla před sebou ještě týden pobytu v Praze. Pak se musela vrátit do Finska, aby osla vila svátek letního slunovratu s rodinou z otcovy strany,
6
tentokrát na turkuském souostroví. Nedokázala odpo rovat, když otec tak samozřejmě předpokládal, že i Lu mikki se zúčastní. Nemá přeci nic jiného? Pronajatou chatu s kamarády? Zvláštní plány s někým speciálním? Ne, nic takového. Lumikki by nejradši byla jen doma a sama v bytě poslouchala ticho. Nijak jí nechyběly ve selé pijácké písně finských Švédů, jejich rané brambory ani sledi. Nechtělo se jí brát na sebe roli dcery – pečlivé studentky, usmívat se a zdvořile konverzovat, podávat nic neříkající odpovědi na otázky týkající se budoucnosti nebo přítele a odstrkovat strýce, kteří s ní nebyli v žád ném pokrevním vztahu, a přesto toužili po těsném objetí. Chápala ale, že si otec přál, aby se k nim přidala. I matka. Nebylo tomu víc než tři a půl měsíce, co Lu mikki ležela v nemocnici. Střelili ji do stehna, ale kulka ji naštěstí jen škrábla. Horší byly omrzliny vzniklé tím, že Lumikki zůstala dlouho ležet v závěji. Zapletla se to tiž s pašeráky drog, když pomáhala kamarádce z gym názia Elise zjistit podrobnosti ohledně podnikání jejího otce a vysvětlit původ igelitky plné krvavých bankovek, kterou někdo hodil na jejich dvorek. Případ zkorumpo vaného policisty z drogového oddělení nakonec dovedl Lumikki až na luxusní večírek Ledního Medvěda. Tam se dozvěděla, že Lední Medvěd byly ve skutečnosti dvě ženy, identická dvojčata. Lumikki musela z večírku u téct, když ji přisluhovač Ledního Medvěda Boris Sokolov po znal a začal ji pronásledovat. Díky Lumikkině svědectví jak Sokolov, tak Elisin otec skončili za mřížemi, na Ledního Medvěda ale nikdo ne
7
dosáhl. Lumikki se přesto rozhodla, že po událostech ze začátku března se od teď už rozhodně přestane míchat do záležitostí druhých. Pronásledovali ji, chtěli ji nechat zmrznout a postřelili ji. Díky, stačilo. Už žádnou krev. Žádné vzrušení a útěky v kanadách podkluzujících na namrzlém sněhu. Máma s tátou chtěli mít Lumikki na nějaký čas doma v Riihimäki. Dokonce chtěli vypovědět nájem Lumik kiny garsonky, to ale odmítla. Roznášela na jaře poštu, aby za peníze z brigády mohla platit část nájmu a pře svědčit tak rodiče, že garsonku mělo smysl dál pronajímat pro všechny případy. V průběhu prvních týdnů se přesto mohla v bytě zastavit maximálně na otočku. Spokojila se s tím a jezdila do školy v Tampere vlakem. Postupně však začala v bytě v městské části Tammela znovu pře spávat, pomalu si tam zpátky přestěhovala své věci a na konec v květnu oznámila, že od teď bude do Riihimäki jezdit opět jen na návštěvu. Tečka. Rodiče na to neměli co říct. Jak by jí mohli bránit, dospělé dceři? Lumikki zvládala platit nájem z naspořených peněz a z příspěvku na studium, který dostávala od státu. Když jí na jaře skončila škola, chtěla Lumikki na chvíli pryč. Koupila si letenku do Prahy, našla si přes internet vhodný hostelový pokoj za levnou cenu, zabalila do ba tohu jen to nejnutnější a jela. Už když letadlo vzlétalo, cítila uvolnění. Na chvíli pryč z Finska. Pryč od svazující starostlivosti rodičů. Pryč z ulic, kde se stále ještě občas lekala, když potkala muže v tmavém. Lumikki bojovala celý život se strachem. Ne
8
náviděla strach. Když na pražském letišti vystoupila z le tadla, cítila, jak těžká pouta uvolnila své sevření. Jako by se hned napřímila a její kroky se staly jistějšími. Proto byla Lumikki šťastná. Proto nastavila tváře slunci, zavřela oči a usmívala se pro sebe. Vdechla vůni středoevropského města. Vytáhla z batohu pohlednici, na které byl Karlův most v nočním osvětlení. Rozhodla se napsat několik řádků Elise, která vlastně dnes použí vala jméno Jenna, protože po zimních událostech si Eli sa a její matka změnily jména. Drogový byznys byl tak tvrdý a riziko tak velké, že to bylo nejbezpečnější. Pro Lumikki však Elisa byla stále Elisou. Elisa a její matka teď bydlely v Oulu, kde se Elisa učila na kadeřnici. Občas Lumikki dávala vědět, co je nového. Psala, že byla konečně navštívit otce ve věze ní. Prý to nebylo nakonec tak hrozné, jak si původně představovala. Bylo pro ni důležité otce vidět a pro mluvit si s ním. Podle zpráv zněla Elisa překvapivě vy rovnaně a trochu dospěleji než dřív. Události ze zimy ji donutily k větší zodpovědnosti. Už nemohla být dál královnou večírků a zároveň tatínkovou holčičkou. Pře kvapivě se to k ní hodilo mnohem víc než její původní role. Lumikki byla ráda, že vzhledem k okolnostem se Elise dařilo dobře. To Elisa vlastně umožnila Lumikki tuhle cestu. Po slala jí tisícovku z těch třiceti tisíc eur nalezených v ige litce na dvorku. Doma Lumikki řekla, že si peníze na cestu sama naspořila. Byla pravda, že měla i našetřeno, ale díky penězům od Elisy na úspory nemusela sáhnout.
9
Bylo fajn zbavit se krvavých peněz. Vědomí, že je má schované v šuplíku, ji znervózňovalo. Najednou ucítila na obličeji stín. S vůní města se smísila zvláštní vůně kadidla a trochy konopného mý dla. Lumikki otevřela oči. Vedle ní stála asi dvacetile tá dívka, která měla na sobě bílé lněné kalhoty a vol nou košili s dlouhými rukávy ze stejné látky. Hnědé vlasy měla spletené ve dva copy obtočené kolem hlavy jako koruna. V jejích šedých očích se zračila nejistota. Dívka žmoulala ošuntělý řemínek kožené kabelky ko ňakové barvy. Lumikki pocítila mírné podráždění. Vídala pravda dívku už po několik předchozích dní. Dívka ji sledovala a zřejmě si myslela, že si toho Lu mikki nevšimla. Byly jakoby náhodou ve stejné době na stejných turistických místech. Mohla být odhadem o něco starší než Lumikki a zřejmě se po městě pohy bovala také sama. Pravděpodobně šlo o nějakou hipísač ku, která sháněla společnost na posezení v parku, pití zteplalého levného červeného vína a klábosení o hlubo ké jednotě vesmíru. Co na tom, jenže Lumikki přijela do Prahy právě pro to, aby mohla být sama. Nehledala nové známé. Když dívka otevřela ústa, Lumikki už přemýšlela, jak ji krátce, zdvořile a přiměřeně chladně odmítne. Odmě řenost zabírala vždycky. Jakmile však dívka větu dokončila, bez ohledu na vedro přeběhl Lumikki po zádech mráz a naskočila jí husí kůže.
10
– Jag tror att jag är din syster.* Jsem tvoje krev. Jsem tvoje tělo. Jsi moje krev. Jsi moje tělo. Jsme stejná rodina. Jsme matky a otcové, rodiče a děti, bratři a sestry, strýcové a tety, bratranci a sestřenice. Proudí v nás stejná krev a stejná víra, která je pevnější než skála a hlubší než řeka. Bůh nás stvořil jako členy jedné rodiny, členy jedné církve. Vezměme se za ruce. Bratři a sestry, náš čas brzy přijde. Ježíš nás volá a my neváháme jeho pozvání přijmout. Nebojíme se. Pevně věříme. Naše víra je bílá jako sníh. Je čistá a zářivá. Není v ní místo pro pochyby. Naše víra je jako světlo, které svou září oslepí hříšníky. Naše víra je svou silou spálí. Jsme rodina, která drží vždycky pospolu. Jsme Svatá Bílá Rodina a naše očekávání budou brzy naplněna.
* Myslím, že jsem tvoje sestra.
