Alibi_001 az 003_Sestava 1 4/27/16 2:02 PM Stránka 3
SOBOTA
ALIBI_reedice.indd 3
12.4.2016 13:45:25
PROLOG
U Výkřik prořízl klimatizované ticho hotelového pokoje. Pokojská, která sotva před několika vteřinami vešla do apartmá, vyklopýtala z pokoje, volala o pomoc, vzlykala a nahodile bušila do dveří dalších hostů. Později ji její nadřízená za tak hysterickou reakci pokárá, ale v tuhle chvíli hysterii propadla. Naneštěstí pro ni bylo v to odpoledne v pokojích jen málo hostů. Většina si venku užívala unikátních půvabů historické čtvrti Charlestonu. Nakonec se jí ale podařilo jednoho hosta vyburcovat, muže z Michiganu, který se, zničený nezvyklým vedrem, vrátil do svého pokoje, aby si zdříml. I když byl celý obluzený, že ho tak náhle vytrhla ze spaní, okamžitě odhadl, že jenom velké neštěstí mohlo u pokojské vyvolat takovou paniku. Zavolal do recepce a upozornil hotelový personál na naléhavou situaci v posledním patře dokonce ještě dřív, než z jejího vzlykání vůbec něco pochopil. Dva charlestonští policisté, jejichž obchůzka zahrnovala i nově otevřený hotel Charles Towne Plaza, okamžitě zareagovali na tísňové volání. Popletený hotelový strážný je zavedl do podkrovního luxusního apartmá, kam šla pokojská časně rozestlat, ale zjistila, že to nebude zapotřebí. Obyvatel apartmá ležel na podlaze salonu mrtvý. Policista poklekl vedle těla. „Proboha… Vypadá jako –“ „Je to on, to je jistý,“ řekl jeho parťák stejným uctivým tónem. „Že se máme na co těšit?“ Z toho bude pěkná mela.
5
ALIBI_reedice.indd 5
12.4.2016 13:45:25
KAPITOLA PRVNÍ
U Všiml si jí v tu chvíli, kdy vkročila do pavilonu. Dokonce i v davu žen, většinou ve skrovném letním oblečení. Rozhodně upoutala pozornost. Kupodivu byla sama. Když se zastavila, aby se rozhlédla, utkvěla krátce pohledem na pódiu, kde vyhrávala kapela, pak teprve pokračovala k tanečnímu parketu a k nahodile rozestaveným stolům a židlím okolo něho. Uviděla prázdný stůl, přistoupila k němu a posadila se. Pavilon byl kulatý, v průměru měl tak asi třicet metrů. Přestože to byla otevřená stavba s kuželovitou střechou, jejíž okraj lemovala čirá vánoční světýlka, špičatý strop zadržoval hluk a tím vznikal neuvěřitelný rámus. To, co kapele scházelo na hudebním nadání, nahrazovala hlasitostí. Zřejmě byla toho názoru, že v decibelech nebude falešné tóny tolik znát. Nicméně vyhrávali s chraplavým nadšením a hereckým zaujetím. Z kláves a kytary jako by hudebníci tóny vyráželi. Tomu, co hrál na harmoniku, s každým trhavým pohybem hlavy zavlál plnovous spletený do copánků. Když houslista přejel smyčcem po strunách, energicky zatancoval a vystavil přitom na odiv žluté kovbojské boty. Bubeník asi uměl jenom jedinou kadenci, ale s vervou ji předvedl. Davu lidí falešná hudba zřejmě nevadila. Když na to přišlo, tak Hammondu Crossovi taky ne. Paradoxně ho rámus venkovské pouti tak nějak uklidňoval. Nasával do sebe hluk – ječení z hlavní cesty, pískot rozparáděných výrostků z vrcholu obřího kola, pláč unavených batolat, zvonky, píšťaly a houkačky, křik a smích, které patří ke karnevalu. Na tu pouť náhodou narazil půl hodiny cesty za Charlestonem. Nikdy se nedozví, co ho přimělo zastavit. Ne že by s nadšením na poutě chodil. Rodiče ho rozhodně na žádnou 7
ALIBI_reedice.indd 7
12.4.2016 13:45:25
nevzali. Za každou cenu se lidovým zábavám, jako byla tato, vyhýbali. To nebyla jejich společenská třída. Tenhle typ lidí jim neseděl. Normálně by se tomu Hammond pravděpodobně také vyhnul. Ne proto, že by byl snob, ale proto, že pracoval dlouho a namáhavě a volný čas si sobecky hlídal a vybíral si, jak ho stráví. Partie golfu, pár hodin rybaření, film, tichá večeře v dobré restauraci. Ale venkovská pouť? To nepatřilo mezi jeho nejoblíbenější zábavy. Avšak právě dnes odpoledne mu ta spousta lidí a hluk sedly. O samotě by jenom přemýšlel o svých problémech. Byl by si přivodil malomyslnost, a kdo by o něco takového stál o jednom z mála zbývajících letních víkendů? Když se rychlost, jakou ujížděl po dálnici, změnila na jízdu krokem a uvízl v proudu vozidel, která se plazila k dočasnému parkovišti – ve skutečnosti pastvině pro dobytek, z níž podnikavý farmář udělal parkoviště –, zůstal mezi ostatními vozy. Zaplatil dva dolary mládenci, který žvýkal tabák a vybíral pro farmáře parkovné. Hammondovi přálo štěstí a našel místo pod stromem ve stínu. Než vystoupil, sundal si sako od obleku a vázanku a vyhrnul si rukávy košile. Když se cestou opatrně vyhýbal kravincům, zatoužil po modrých džínách a vysokých botách namísto kalhot od obleku a mokasínů, ale už pociťoval, jak se mu zvedá nálada. Tady ho nikdo neznal. Nemusel s nikým mluvit, kdyby nechtěl. Nemusel plnit žádné povinnosti, účastnit se porad, odpovídat na telefonické vzkazy. Tady nebyl kvalifikovaný odborník ani kolega. Ani syn. Napětí, hněv a tíha zodpovědnosti z něho začínaly padat. Opájel ho pocit volnosti. Prostor, na němž se pouť odbývala, ohraničoval umělohmotný provaz s pestrobarevnými fábory, které ve vedru zplihle visely a ani se nepohnuly. Dusný vzduch prosycovaly vábivé vůně vařeného jídla – piknikového jídla. Zdálky se hudba nezdála tak špatná. Hammond byl rázem rád, že se tady zastavil. Potřeboval tuhle… osamělost. 8
ALIBI_reedice.indd 8
12.4.2016 13:45:25
Protože byl, na rozdíl od lidí, kteří proudili turniketem, v pravém slova smyslu sám. Najednou mu připadalo příjemnější nechat se vtáhnout velkým, hlučným davem, než trávit osamělý večer ve své chatě, což měl při odjezdu z Charlestonu původně v plánu. Kapela přehrála dvě písničky, než si ta žena s kaštanovými vlasy sedla v pavilonu na opačnou stranu, než seděl on. Nepřestával ji pozorovat a přemýšlet o ní. S velkou pravděpodobností čeká, až se k ní připojí manžel a děti. Připadalo mu, že není tak stará jako on, možná je jí něco málo přes třicet. Ve věku společného svážení dětí. Skautu. Třídních schůzek. Žen v domácnosti, které mají plnou hlavu přeočkování, ortodoncie a prádla, aby bylo ještě bělejší. Všechno, co o takových ženách věděl, načerpal z televizních reklam, ale připadalo mu, že ona do toho všeobecného demografického vzorku zapadá. Až na to, že byla trochu… znatelně… nervózní. Nevypadala jako matka malých dětí, která si užívá pár minut oddechu, zatímco tatínek vzal děti na kolotoč. Neměla v sobě rozvážnou zdatnost manželek jeho známých, členek Junior League a dalších občanských sdružení. Žen, jež chodily na salátové přesnídávky, pořádaly narozeninové oslavy pro děti a večeře pro obchodní známé svých manželů a jednou dvakrát týdně hrály golf nebo tenis v příslušných country klubech mezi hodinami aerobiku a schůzkami nad Biblí. Ani neměla měkké tělo usazené ženy, která porodila dvě tři děti. Postavu měla pevnou a atletickou. Měla dobré – ne, úžasné – nohy, svalnaté, štíhlé a opálené, jež podtrhovala krátká sukně a sandály na nízkém podpatku. Měla halenku bez rukávů s hlubším kulatým výstřihem a barevně sladěnou vestu, kterou měla předtím, než si ji svlékla, u krku volně zavázanou. Bylo to elegantní, vkusné oblečení, mnohem kvalitnější než to, co měli na sobě přítomní, což byly většinou šortky a tenisky. Kabelka, kterou si postavila na stůl, byla velká pouze tak na klíče, kapesník a možná ještě rtěnku a měla daleko do 9
ALIBI_reedice.indd 9
12.4.2016 13:45:25
kabelky mladé matky. V té je voda v láhvi, kapesníčky, něco k jídlu a dost všeho možného, aby se dalo přežít několik dní v divočině, kdyby taková naléhavá situace nastala. Hammond měl analytickou mysl. Jeho silou bylo deduktivní uvažování. Takže dospěl k názoru, a měl za to, že značně přesnému, že tahle žena není matka. Neznamenalo to, že není vdaná nebo jinak vázaná a nečeká, až se k ní někdo připojí, ať už by byl ten někdo kdokoliv a povaha jejich vztahu jakákoliv. Mohla by to být žena oddaná kariéře. Dynamická osobnost ve světě byznysu. Úspěšná obchodnice. Chytrá podnikatelka. Makléřka. Úřednice v bance. Upíjel pivo, které v tom vedru teplalo, a nepřestával na ni se zájmem upřeně hledět. Vtom si uvědomil, že žena mu pohled oplácí. Když se setkali pohledem, srdce mu poskočilo. Možná z rozpaků, že ho přistihla, jak na ni civí. Pohled však neodvrátil. Přestože se mezi nimi pohybovali tanečníci a chvilkami na sebe neviděli, oční kontakt udrželi několik vteřin. Potom náhle pohled odvrátila, jako by ji také přivádělo do rozpaků, že si ho v davu všimla. Hammond dostal zlost, že tak nezrale zareagoval na něco tak bezvýznamného, jako jsou pohledy, které se setkají, a přenechal svůj stůl dvěma dvojicím, které postávaly opodál a čekaly, až se něco uvolní. Propletl se tlačenicí k provizornímu baru. Zřídili ho na dobu, kdy se pouť konala, kvůli žíznivým tanečníkům. Bylo to oblíbené místo. Třemi řadami u něho stálo osazenstvo z několika vojenských základen v oblasti. I když na sobě neměli uniformu, dali se rozpoznat podle oholených hlav. Popíjeli, prohlíželi si děvčata a zvažovali, jakou asi by měli naději na úspěch, sázeli se, komu se poštěstí a komu ne, snažili se jeden druhého trumfnout. Barmani servírovali pivo, jak nejrychleji dokázali, ale pořád to nestačilo. Hammond několikrát zkusil upoutat pozornost, ale nakonec to vzdal a řekl si, že počká, až nával opadne, a pak si objedná další. 10
ALIBI_reedice.indd 10
12.4.2016 13:45:25
Už se necítil tak uboze, jak musel nepochybně vypadat, když seděl sám u stolu. Vrhl pohled přes taneční parket k jejímu stolu. Dobrá nálada ho přešla. Zbylé židle u jejího stolu obsadili tři muži. Ve skutečnosti široká ramena jednoho z nich bránila Hammondovi ve výhledu. Ti tři nebyli v uniformě, ale podle jejich krátkého zástřihu a drzosti usoudil, že jsou to vojáci námořní pěchoty. Tedy, nepřekvapilo ho to. Otrávilo, ale nepřekvapilo. Vypadala příliš dobře na to, aby byla v sobotu večer sama. Jenom zabíjela čas, než se ukáže ten, na koho čeká. I kdyby přišla na pouť sama, dlouho by tak nezůstala. Ne na takovémhle lidském trhu. Svobodný voják s propustkou na víkend má instinkty žraloka a je zaměřený jen na jediné. Nemyslí na nic jiného, než aby si zajistil na večer dámskou společnost. Tahle žena by upoutala pozornost a nemusela by pro to hnout prstem. Ne že bych sám uvažoval o tom, že ji sbalím, pomyslel si Hammond. Na to byl příliš starý. Nezačal by se proboha chovat, jako by mu bylo dvacet. Kromě toho by se to přece nehodilo? Nebyl přímo vázaný, ale vysloveně volný také nebyl. Najednou se zvedla, popadla vestu, přehodila si řemínek kabelky přes rameno a otočila se k odchodu. Ti tři muži, co s ní seděli, okamžitě vyskočili a shlukli se kolem ní. Jeden, který měl zřejmě v hlavě, ji vzal kolem ramen a přiklonil se k ní. Hammond viděl, jak se mu pohybují rty; ať už jí říkal cokoliv, jeho společníky to rozesmálo. Jí to zábavné nepřipadalo. Odvrátila hlavu a Hammondovi připadalo, že se snaží z té nepříjemné situace dostat, aniž vyvolá scénu. Uchopila paži toho vojáka a sundala si ji z krku, se ztuhlým úsměvem mu něco řekla a pak se znovu otočila, jako by odcházela. Ten odmítnutý se nedal odradit a za povzbuzování svých dvou kamarádů se pustil za ní. Když ji popadl za paži a otočil k sobě, Hammond začal jednat. Později se nepamatoval, že přešel přes taneční parket, i když musel přímo prokličkovat mezi dvojicemi, které se 11
ALIBI_reedice.indd 11
12.4.2016 13:45:25
teď kolébaly v pomalém tanci, protože během několika vteřin se protáhl mezi dvěma svalnatými mariňáky s pevnými břichy, odstrčil toho třetího neodbytného a slyšel se, jak říká: „Promiň, miláčku. Narazil jsem na Norma Blancharda a víš, co má vždycky řečí. Máme štěstí, hrají naši písničku.“ Vzal ji kolem pasu a odvedl na taneční parket. „Dostal jsi moje pokyny?“ „Ano, pane. Detektive. Nikdo nesmí dovnitř, nikdo nesmí odejít. Uzavřeli jsme všechny východy.“ „Platí to pro všechny. Bez výjimky.“ „Ano, pane.“ Poté co své příkazy dostatečně zdůraznil, pokývl detektiv Rory Smilow na uniformovaného policistu a vešel hlavním vchodem do hotelu Charles Towne Plaza. Schodiště vychvalovaly četné časopisy zabývající se designem jako triumf architektury. Už se stalo logem celého komplexu. Jako symbol jižanské pohostinnosti se dvě ramena širokého schodiště rozmáchle rozbíhala od podlahy haly. Vypadalo to, že objímají neuvěřitelný křišťálový lustr, než se třináct metrů nad halou setkala a vytvořila galerii v prvním patře. Všude v hale se policisté mísili mezi hotelové hosty a personál, v tuhle chvíli už všichni slyšeli, že v posledním patře podle všeho došlo k vraždě. Nic neumí vyvolat takové vyčkávavé ovzduší jako zabití, pomyslel si Smilow, když hodnotil, co má před očima. Všude se hemžili opálení, potící se turisté vláčející fotoaparáty, vyptávali se kohokoliv, kdo tam měl nějaké slovo, hovořili mezi sebou, dohadovali se, kdo asi tak může být oběť a co vraždu vyprovokovalo. V dobře ušitém obleku a košili s dvojitými manžetami byl Smilow nápadně nevhodně oblečený. Navzdory vražednému vedru venku jeho oblečení zůstávalo svěží a suché, ani náznak vlhkosti. Naštvaný podřízený se jednou tlumeně zeptal, jestli se Smilow někdy potí. Kolega mu odpověděl: „Co tě vede. Všichni vědí, že cizinci nemají potní žlázy.“ 12
ALIBI_reedice.indd 12
12.4.2016 13:45:25
Smilow cílevědomě vykročil k výtahům. Policista, s nímž mluvil u vchodu, musel jeho příchod oznámit, protože ve výtahu stál jiný policista a přidržoval mu otevřené dveře. Smilow nastoupil, aniž tu zdvořilost ocenil. „Všecko jaksepatří, pane Smilow?“ Smilow se otočil. „Jo, Smitty. Díky.“ Chlapík, jehož všichni znali jenom jeho křestním jménem, obsluhoval v místnosti vedle hotelové haly tři křesla na čištění bot. Několik desetiletí patřil k inventáři jiného hotelu v centru města. Nedávno se nechal přetáhnout do hotelu Charles Towne Plaza a jeho klientela odešla za ním. Dokonce i od těch, co do města jenom zavítali, dostával skvělé spropitné, protože lépe než hotelový správce věděl, co se dá podniknout, kam se dá jít, kde člověk najde to, co v Charlestonu hledá. Rory Smilow patřil mezi Smittyho pravidelné zákazníky. Jindy by se zastavil a prohodil s ním pár slov, ale dnes spěchal a jakékoliv zdržení mu dost vadilo. Stroze řekl: „Později se stavím, Smitty.“ Dveře výtahu se zavřely. Mlčky vyjeli s uniformovaným policistou do posledního patra. Smilow se s kolegy nikdy nebratříčkoval, dokonce ani s těmi, kteří měli stejnou hodnost, a už vůbec ne s níže postavenými. Nikdy nezačínal rozhovor, pokud to nesouviselo s případem, na němž pracoval. Kolegové z oddělení, kteří měli dost odvahy a zkusili s ním klábosit, brzy zjistili, že je to marná snaha. Jeho chování nevybízelo k přátelení. Dokonce i jeho úhledný zjev fungoval jako zábrana, když došlo na to, aby se s ním někdo sblížil. Jakmile se dveře výtahu ve čtvrtém poschodí otevřely, pocítil Smilow vzrušení, jež dobře znal. Bezpočtukrát se už ocitl na místě vraždy, některé byly docela krotké a nenápadné, jiné pozoruhodně hrůzné. Na některé snadno zapomněl a vyžadovaly jenom rutinu, jiné si zapamatuje navždy, ať už kvůli vynalézavosti vraha, zvláštnímu místu, na němž bylo tělo objeveno, bizarnímu způsobu zabití, specifičnosti zbraně nebo věku a životní situaci oběti. 13
ALIBI_reedice.indd 13
12.4.2016 13:45:25
A při prvním příchodu na místo činu vždycky zažíval nával adrenalinu, to nikdy nezklamalo, a odmítal se za to stydět. Pro tohle se narodil. Svoji práci si vychutnával. Jakmile vystoupil z výtahu, hovor policistů v civilu na chodbě umlkl. S respektem nebo strachem mu ustupovali z cesty, když mířil k otevřeným dveřím hotelového apartmá, kde dnes zemřel člověk. Poznamenal si číslo pokoje a nahlédl dovnitř. Rád viděl, že sedm policistů, kteří tvořili technickou jednotku, už je na místě. Spokojený, že odvádějí důkladnou práci, se otočil ke třem detektivům, které poslali z kriminálky. Ten, co kouřil cigaretu, ji rychle zamáčkl v písku popelníku. Smilow na něho upřel studený, nemrkající pohled. „Doufám, že ten písek neobsahoval rozhodující důkaz, Collinsi.“ Detektiv si strčil ruce do kapes jako žáček, kterého pokárali, že si neumyl po použití toalety ruce. „Poslouchejte,“ oslovil skupinku Smilow. Nikdy nezvyšoval hlas. Nemusel. „Nebudu tolerovat jediný přehmat. Pokud dojde k jakémukoli narušení místa činu, k nejmenšímu porušení správného postupu, k přehlédnutí toho nejmenšího důkazu nebo někdo svojí nedbalostí zaviní jeho znehodnocení, pěkně si to odskáče. Osobně si to s ním vyřídím.“ Každému muži pohlédl do očí a pak řekl: „Tak pojďme.“ Cestou do místnosti si natáhli rukavice. Každý z nich měl přidělený určitý úkol, do něhož se pustil. Našlapovali zlehka a nedotýkali se ničeho, čeho nemuseli. Smilow přistoupil ke dvěma policistům, kteří byli na místě první. Beze všech řečí se rovnou zeptal: „Dotkli jste se ho?“ „Ne, pane.“ „Sahali jste na něco?“ „Ne, pane.“ „Kliky na dveřích?“ „Když jsme se sem dostali, byly dveře dokořán. Nechala je tak pokojská, která ho našla. Mohl na ni sáhnout 14
ALIBI_reedice.indd 14
12.4.2016 13:45:25
hotelový člen ochranky. Ptali jsme se ho a řekl, že ne, ale…“ Pokrčil rameny. „Co na telefon?“ chtěl vědět Smilow. „Ne, pane. Použil jsem svůj mobil. Ale znovu připomínám, že jej hotelový strážný mohl použít, než jsme sem dorazili.“ „S kým jste doposud mluvili?“ „Jenom s ním. To on nás zavolal.“ „A co říkal?“ „Že pokojská našla tělo.“ Ukázal na tělo. „Přesně takhle. Obličejem dolů, pod levou lopatkou dvě střelné rány.“ „Vyslechli jste tu pokojskou?“ „Snažili jsme se. Je na tom tak špatně, že jsme z ní moc nedostali. Kromě toho je to cizinka. Nevím, odkud je,“ dodal policista jako odpověď na Smilowovo pozdvižené obočí. „Podle přízvuku to nedokážu rozpoznat. Stále jenom opakuje ,Mrtvý člověk‘ a brečí do kapesníku. Vyděsila se k smrti.“ „Zkoušeli jste nahmatat pulz?“ Policista vrhl pohled na svého kolegu, který poprvé promluvil: „Já to zkoušel. Jen abych se ujistil, že je mrtvý.“ „Takže jste se ho přece jenom dotkl.“ „No, ano. Ale jenom takhle.“ „Mám za to, že jste nic necítil.“ „To jako pulz?“ Policista zavrtěl hlavou. „Byl mrtvý. Nepochybně.“ Až do této chvíle si Smilow těla nevšímal. Teď k němu vykročil. „Ví někdo, co je s doktorem?“ „Je na cestě.“ Odpověď vzal Smilow na vědomí, ale soustředěně hleděl na mrtvého. Dokud to neuviděl na vlastní oči, nedokázal uvěřit, že obětí ohlášené vraždy není nikdo jiný než Lute Pettijohn. Byl svého druhu místní celebrita, člověk, kterého všichni znali a který kromě jiného stál v čele firmy, jež přestavěla zpustlé skladiště bavlny na velkolepý hotel Charles Towne Plaza. A rovněž to byl bývalý švagr Roryho Smilowa. 15
ALIBI_reedice.indd 15
12.4.2016 13:45:26
KAPITOLA DRUHÁ
U „Děkuju,“ řekla. „Rádo se stalo,“ odpověděl Hammond. „Začínalo to být nepříjemné.“ „Jsem rád, že můj úskok zabral. Kdyby ne, měl jsem proti sobě tři mariňáky.“ „Musím vás pochválit za odvahu.“ „Nebo hloupost. Mohli mě spráskat.“ Tomu se usmála, a když uviděl její úsměv, byl dvakrát rád, že podlehl idiotskému, rytířskému impulzu a hnal se ji zachránit. Přitahovala ho od chvíle, kdy ji uviděl, ale vidět ji přes taneční parket nebylo nic ve srovnání s tím, když ji měl tak blízko a ve výhledu mu nic nebránilo. Odvrátila oči před jeho soustředěným pohledem a upřela je někam do neurčita přes jeho rameno. Pod tlakem neztrácela hlavu. To bylo jisté. „Co váš přítel?“ zeptala se. „Můj přítel?“ „Pan Blanchard. Norm, že?“ „Ach tak.“ Tiše se zasmál. „Jaktěživ jsem o něm neslyšel.“ „Vymyslel jste si ho?“ „Jo. Ani nevím, kde jsem to jméno vzal. Prostě mě napadlo.“ „Velmi nápadité.“ „Musel jsem říct něco přijatelného. Aby to vypadalo, že my dva patříme k sobě. Obyčejného. Něco, co by vás se mnou alespoň dostalo na parket.“ „Mohl jste mě jednoduše požádat o tanec.“ „Jo, ale to by byla nuda. A taky by vám to dávalo možnost mě odmítnout.“ „Ještě jednou děkuju.“ 16
ALIBI_reedice.indd 16
12.4.2016 13:45:26
„Ještě jednou rádo se stalo.“ Přesunul se s ní kolem dalšího páru. „Jste odtud?“ „Původně ne.“ „Máte jižanský přízvuk.“ „Vyrostla jsem v Tennessee. Nedaleko Nashvillu.“ „Pěkné místo.“ „Ano.“ „Hezká krajina.“ „Hmm.“ „Taky dobrá hudba.“ To je teda duchaplná konverzace, Crossi, pomyslel si. Jiskřivá. Jeho nejapnou poznámku ani nepoctila odpovědí, což jí neměl za zlé. Jestli bude takhle pokračovat, uteče odtud, než písnička skončí. Obtančil s ní kolem dalšího páru, který prováděl složitou otočku, potom jí smrtelně vážným hlasem položil nejotřepanější ze všech otřepaných seznamovacích otázek. „Chodíte sem často?“ Pochopila vtip a usmála se tak, že to z něho mohlo udělat úplného pitomce, kdyby se nehlídal. „Vlastně jsem na takovéhle pouti byla naposledy ještě jako teenager.“ „Já taky. Vzpomínám si, že jsem na jednu šel s nějakými kamarády. Muselo nám být tak patnáct a vydali jsme se na dobrodružnou výpravu, že si tam koupíme pivo.“ „Uspěli jste?“ „Ne.“ „To jste byl naposledy?“ „Ne. Na další jsem šel s dívkou. Vzal jsem ji do zámku hrůzy, abych u ní zabodoval.“ „A jak se podařilo tohle?“ „Dopadlo to jako pokus koupit si pivo. Bůh ví, že jsem se snažil. Ale vždycky jako bych byl s děvčetem, které…“ Hlas se mu vytratil, když pocítil, jak strnula. „Hned tak se nevzdávají, viďte?“ Ti tři vojáci opravdu stáli hned u parketu, v rukou čerstvá piva a zle se na ně mračili. 17
ALIBI_reedice.indd 17
12.4.2016 13:45:26
„Kdyby se vzdávali rychle, naše národní bezpečnost by byla v ohrožení.“ Samolibě se na ty tři mladé muže usmál, sevřel ji pevněji v pase a přetančil kolem nich. „Nemusíte mě ochraňovat,“ řekla. „Bývala bych tu situaci zvládla sama.“ „Jsem si jist, že ano. Odrážet nechtěnou mužskou pozornost je dovednost, kterou si musí každá přitažlivá žena osvojit. Jste ale rovněž žena, která nerada vyvolává scény.“ Zvedla k němu pohled. „Jste velmi vnímavý.“ „Takže si za dané situace můžeme tanec klidně užít, nemám pravdu?“ „Asi ano.“ Sice se shodli, že budou v tanci pokračovat, její napětí to ale neoslabilo. Ne že by přímo vrhala pohledy přes rameno, ale Hammond vycítil, že by chtěla. Čímž musel myslet na to, co od ní může čekat, až tenhle tanec skončí. Nejspíš ho pustí k vodě. Sice zdvořile, ale i tak ho odmítne. Naštěstí kapela hrála smutnou, pomalou baladu. Zpěvák měl neškolený a nezajímavý hlas, ale znal slova ke všem strofám. Pokud šlo o Hammonda, tak čím déle bude tanec trvat, tím lépe. Jeho partnerka se k němu dobře hodila. Vršek její hlavy mu sahal po bradu. Nepřekročil pomyslnou hranici, kterou mezi nimi nastolila ve chvíli, kdy ji vzal do náruče, přestože ho lákalo pomyšlení, že by ji k sobě pořádně přitiskl. Prozatím se spokojil s tím, že ji zlehka objímá předloktím v kříži a že mu její ruka – bez snubního prstenu – spočívá na rameni. Pohupovali se v rytmu pomalého tance. Příležitostně se o sebe zlehka otřeli stehny a zažil záchvěv chtíče, ale dalo se to zvládat. Měl znamenitý výhled do jejího výstřihu, ale byl natolik džentlmen, že se nedíval. Nicméně jeho představivost pracovala nespoutaně, poletovala sem a tam, odrážela se od stěn jeho mysli jako ovád šílený vedrem. „Jsou pryč.“ Její hlas ho vytrhl z omámení. Když mu došlo, co říkala, 18
ALIBI_reedice.indd 18
12.4.2016 13:45:26
rozhlédl se a uviděl, že tam ti vojáci už nejsou. Ve skutečnosti písnička skončila, hudebníci odkládali nástroje a kapelník všechny žádal, aby „zůstali tam, kde jsou“, a slíbil, že se po krátké přestávce vrátí a budou hrát dál. Ostatní páry se vydaly zpátky ke stolům nebo zamířily k baru. Spustila paže k bokům. Hammond si uvědomil, že ji stále ještě objímá, a tak mu nezbylo, než ji pustit. Když to udělal, odstoupila od něho. „Pak ať někdo říká, že kavalíři vymřeli.“ Zeširoka se usmál. „Jestli ale zase přijde do módy zabíjení draků, tak se mnou nepočítejte.“ S úsměvem napřáhla ruku. „Jsem vám vděčná za to, co jste udělal.“ „Bylo mi potěšením. Děkuju za tanec.“ Stiskl jí ruku. Otočila se k odchodu. „Ach…“ Vrhl se davem za ní. Když došli ke kraji vyvýšeného pavilonu, sestoupil na zem a uchopil ji za ruku, aby jí pomohl dolů, což bylo zdvořilé, avšak zbytečné gesto, neboť to bylo sotva půl metru vysoko. Srovnal s ní krok. „Můžu vás pozvat na pivo?“ „Děkuju, ne.“ „Pražená kukuřice pěkně voní.“ Usmála se, ale zavrtěla hlavou. „Co takhle na obří kolo?“ Nezpomalila, ale vrhla na něho ublížený pohled. „Žádný zámek hrůzy?“ „Nechci pokoušet štěstí,“ řekl a už se usmíval, protože vycítil, že roztává a není už tak odmítavá. Ale jeho optimismus měl jepičí život. „Děkuju, ale teď už opravdu musím jít.“ „Právě jste přišla.“ Prudce se zastavila a otočila se k němu. Zaklonila hlavu a pronikavě na něho pohlédla. Zapadající slunce jí prosvětlilo zelené duhovky. Maličko zašilhala a zastínila si oči s řasami mnohem tmavšími, než měla vlasy. Nádherné oči, pomyslel si, neuhýbavé a upřímné, a přitom sexy. A právě teď pronikavě zkoumavé, chtěly by vědět, jak ví, kdy přišla. 19
ALIBI_reedice.indd 19
12.4.2016 13:45:26
„Všiml jsem si vás, jen co jste vešla do pavilonu,“ přiznal. Ještě chvíli mu upřeně hleděla do očí, pak rozpačitě sklopila hlavu. Proud lidí je obtékal z obou stran. Běžela kolem nich parta malých kluků, prosmekli se těsně kolem nich a nohama zvířili oblak dusivého prachu, který je obklopil. Nějaké batole se rozbrečelo, když mu z drobné pěstičky unikl balónek a začal stoupat k vrcholkům stromů. Dvojice potetovaných dospívajících dívek se loudala kolem nich, okatě si zapalovala cigarety a hlučně a přisprostle se přitom vybavovala. Na nic z toho nereagovali. Směsice hluku z pouti jako by do jejich soukromého ticha nepronikala. „Myslím, že vy jste si mě všimla také.“ Nějakým zázrakem jí nedělalo potíže rozumět v tom pouťovém hluku jeho tichému hlasu. Nepohlédla na něho, ale uviděl, jak se usmívá, a potom uslyšel její lehký, rozpačitý smích. „Je to tak? Všimla jste si mě?“ Připustila to nepatrným pokrčením ramenem. „Dobrá,“ zhluboka si oddechl, což zdůraznilo, jak se mu ulevilo. „V tom případě nechápu, proč omezujeme všechny naše pouťové zážitky na jediný tanec. Ne že by to nebylo ohromné. Už jsem si takhle nezatancoval hotovou věčnost.“ Zvedla hlavu a vrhla na něho nepřístupný pohled. „Hmm,“ řekl, „plácám nesmysly, co?“ „Úplné.“ Zazubil se, protože byla přitažlivá a protože jí nevadilo, že flirtuje, jako neflirtoval dvacet let. „Tak jak? Dnes večer jsem volný a nebyl jsem nezapřažený –“ „Je to správné slovo?“ „Vystačím s ním.“ „Slovo za všechny drobné.“ „Chci tím jenom říct, že pokud nemáte nějaké plány na večeři…“ Zavrtěla hlavou, že ne. „Proč bychom si tedy neužili pouť společně?“ 20
ALIBI_reedice.indd 20
12.4.2016 13:45:26
Rory Smilow se s pohledem upřeným do mrtvých očí Lutea Pettijohna zeptal: „Co ho zabilo?“ Koroner, křehce stavěný, přemýšlivý člověk s citlivým obličejem a tichými způsoby, si získal něco nesmírně těžko dosažitelného – Smilowův respekt. Doktor John Madison byl černoch z Jihu, který si vydobyl autoritu a postavení v čistě jižanském městě. Smilow si velmi vážil každého, kdo dosáhl takového osobního úspěchu navzdory nepříznivým okolnostem. Madison přímo puntičkářsky studoval mrtvolu tak, jak byla nalezena, obličejem dolů. Tělo bylo obkresleno, potom vyfotografováno z různých úhlů. Prozkoumal ruce a prsty oběti, zvláště pod nehty. Zkusil ohebnost zápěstí kvůli posmrtné ztuhlosti. Pinzetou sebral neidentifikovatelnou částečku z rukávu Pettijohnova saka a pečlivě to smítko uložil do sáčku na důkazy. Až když dokončil počáteční prohlídku a požádal asistenta, aby oběť otočil, dočkali se prvního překvapení – ošklivé rány na Pettijohnově spánku těsně pod vlasy. „Myslíš, že ho pachatel praštil?“ zeptal se Smilow a přidřepl, aby na ránu lépe viděl. „Nebo ho nejdřív zastřelil a tohle se mu stalo při pádu?“ Madison si posunul brýle a stísněně řekl: „Jestli je to pro tebe těžké, můžeme to probrat podrobně později.“ „Protože to byl svého času můj švagr?“ Když lékař přikývl, Smilow dodal: „Nikdy nepřipouštím, aby mi soukromý život zasahoval do práce a naopak. Řekni mi, co si myslíš, Johne, a nevynech žádný krvavý detail.“ „Samozřejmě budu muset to zranění prohlédnout mnohem důkladněji,“ navázal Madison bez další narážky na vztah mezi obětí a detektivem. „Podle prvního odhadu bych ovšem řekl, že tu ránu na hlavě utrpěl předtím, než zemřel, ne po smrti. I když je rozhodně ošklivá. Mohla způsobit různá poranění mozku, z nichž každé mohlo být smrtelné.“ „Ale nemyslíš si to.“ „Popravdě řečeno, Rory, nemyslím. Na takové poranění to nevypadá. Oteklé je to zvenčí, což zpravidla naznačuje, 21
ALIBI_reedice.indd 21
12.4.2016 13:45:26
že uvnitř je otok malý nebo není vůbec žádný. Nicméně se někdy dočkám překvapení.“ Smilow ocenil, že lékař váhá a před pitvou se nepřiklání k jedné nebo druhé teorii. „Dá se v tuhle chvíli bezpečně říct, že zemřel na střelná poranění?“ Madison přikývl. „Je to ale pouze první odhad. Mně se to jeví, že předtím, než zemřel, upadl nebo do něho strčili nebo ho praštili.“ „Jak dlouho předtím?“ „To bude těžší určit.“ „Hmm.“ Smilow se rychle rozhlédl. Pohovka. Koberec. Klubovky. Měkké povrchy, až na skleněnou desku konferenčního stolku. Přikrčený obešel stolek a sklonil se, až měl oči ve výši desky. Na stolku se našla sklenice a láhev z minibaru. Už je sebrali a uložili do sáčků technici. Z téhle perspektivy uviděl Smilow několik teď už suchých kruhů tam, kde si Pettijohn odkládal sklenici a nedal si pod ni podložku. Pomalu klouzal pohledem po skleněném povrchu, centimetr po centimetru. Technik objevil na kraji stolku otisk, který vypadal jako otisk celé ruky. Smilow se narovnal a pokusil se v duchu zrekonstruovat, jak to tak mohlo proběhnout. Couvl za druhý konec stolku a vykročil k němu. ,,Předpokládejme, že si Lute chtěl vzít pití,“ uvažoval nahlas, „a padl dopředu.“ „Náhodně?“ zeptal se jeden detektiv. Smilow by obávaný, všeobecně neoblíbený, ale nikdo z oddělení pro vyšetřování vražd nezpochybňoval jeho schopnosti zrekonstruovat zločin. Všichni v místnosti nechali práce a pozorně poslouchali. „To nutně nemusel,“ odpověděl Smilow zamyšleně. „Někdo do něho mohl zezadu strčit, způsobit, že ztratil rovnováhu. Spadl.“ Předvedl to a dával si pozor, aby se ničeho nedotkl, zvláště pak těla. „Snažil se zabrzdit svůj pád tím, že se chytil okraje stolu, ale možná se tvrdě udeřil do hlavy o podlahu a ztratil vědomí.“ Zvedl pohled k Madisonovi a tázavě nakrčil obočí. 22
ALIBI_reedice.indd 22
12.4.2016 13:45:26
„Možná,“ odpověděl lékař. „Dá se poctivě říct, že byl přinejmenším omráčený, správně? Dopadl by právě sem.“ Rozpřáhl ruce a naznačil obrys na podlaze, který sledoval polohu, v níž se tělo našlo. „Potom ho ten, kdo do něho strčil, oddělal dvěma kulkami do zad,“ řekl jeden detektiv. „Každopádně byl střelen do zad, když ležel obličejem dolů,“ pravil Smilow a pohlédl na Madisona, aby to potvrdil. „Vypadá to tak,“ řekl doktor. Detektiv Mike Collins tiše hvízdl. „To je ale chladnokrevnost, člověče. Střelit chlapa do zad, když už leží na zemi. Někdo byl pěkně naštvaný.“ „Tímhle byl Lute nejvíc proslavený – tím, že štval lidi,“ řekl Smilow. „Teď akorát to musíme zúžit na jednoho člověka.“ „Byl to někdo, koho znal.“ Smilow pohlédl na detektiva, který promluvil, a naznačil mu, ať pokračuje. Detektiv řekl: „Žádné známky po násilném vniknutí. Nic nenaznačuje, že by někdo manipuloval se zámkem na dveřích. Buď tedy měl pachatel klíč, nebo mu Pettijohn otevřel.“ „Klíč od pokoje měl Pettijohn v kapse,“ oznámil další. „Motivem nebyla loupež, pokud nebyla zmařena. Jeho náprsní taška se našla v náprsní kapse pod tělem a vypadá netknutě. Nic nechybí.“ „Dobrá, takže máme od čeho začít,“ řekl Smilow, „ale pořád ještě nás čeká dlouhá cesta. Nemáme ovšem zbraň ani podezřelého. V tomhle komplexu se to lidmi jen hemží, zaměstnanci stejně jako hosty. Někdo něco viděl. Začněme s výslechy. Shromážděte je.“ Když ztěžka vykročil ke dveřím, jeden detektiv zabručel: „Blíží se čas večeře. Nebude se jim to líbit.“ Na což Smilow odsekl: „To je mi jedno.“ A nikdo, kdo s ním už pracoval, o tom nepochyboval. „Co bezpečnostní kamery?“ zajímal se. Všechno v hotelu Charles Towne Plaza se velebilo jako obzvlášť promyšlené a dotažené. „Kde je videopáska?“ „S tím jsou zřejmě nějaké zmatky.“ 23
ALIBI_reedice.indd 23
12.4.2016 13:45:26
Otočil se k detektivovi, který předtím dostal rozkaz prověřit hotelový bezpečnostní systém. „Jaké zmatky?“ „No, prostě zmatky. Všeobecný binec. Páska není dočasně k dispozici.“ „Ztratila se?“ „Toho by se nedopustili.“ Smilow tlumeně zaklel. „Chlápek, co to má na starosti, slibuje, že ji brzy dostaneme. Ale víte…“ Detektiv pokrčil rameny, jako by chtěl nesouhlasně podotknout: civilové. „Dejte mi vědět. Chci si ji ihned prohlédnout.“ Smilow se obrátil na všechny najednou. „Tahle vražda vzbudí velkou pozornost. Nikdo nebude mluvit s médii kromě mě. Držte jazyk za zuby, je to jasné? Stopa po pachateli každou minutou vychládá, takže se do toho pusťte.“ Detektivové odkráčeli, aby se pustili do výslechů hotelových hostů a zaměstnanců. Lidé automaticky nesnášeli, aby je někdo vyslýchal, protože to naznačovalo, že se něčím provinili, takže policisty čekal nepříjemný a únavný úkol. A Smilow byl sveřepý a nemilosrdný nadřízený, jak věděli ze zkušenosti. Teď se znovu otočil k doktorovi Madisonovi. „Můžeš udělat pitvu rychle?“ „Za pár dní?“ „Do pondělí?“ „Bude to znamenat, že mám víkend v háji.“ „To já taky,“ odtušil Smilow beze stopy omluvy. „Chci toxikologii, všechno.“ „To chceš vždycky,“ řekl Madison s dobromyslným úsměvem. „Udělám, co budu moct.“ „To děláš vždycky.“ Poté co odnesli tělo, oslovil Smilow jednoho z techniků. „Jak to vypadá?“ „V náš prospěch mluví, že je hotel nový. Není tady tolik otisků, takže většina bude pravděpodobně patřit Pettijohnovi.“ 24
ALIBI_reedice.indd 24
12.4.2016 13:45:26
„Nebo pachateli.“ „Na to bych nespoléhal,“ odtušil technik zamračeně. „Takhle čisté místo činu jsem snad neviděl.“ Když se apartmá vyprázdnilo, Smilow si je osobně prošel. Všechno si zkontroloval, zotvíral všechny zásuvky, zkontroloval skříň a vestavěný sejf, podíval se mezi matrace, pod postel, do skříňky v koupelně, do nádržky na toaletě, hledal cokoliv, co mohl Lute Pettijohn zanechat, co by naznačilo, kdo může být jeho vrah. Výsledkem Smilowova úsilí byla Gideonova Bible a charlestonský telefonní seznam. Nenašel žádnou osobní věc Lutea Pettijohna, žádný záznamník, žádné stvrzenky, vstupenky, načmárané poznámky, obaly od jídla, nic. Spočítal, že z minibaru zmizely dvě lahvičky skotské, ale použita byla jenom jedna sklenice, pokud nebyl vrah tak chytrý, že tu, kterou používal, vzal při odchodu s sebou. Smilow si to ale ověřil u služby a dozvěděl se, že standardní počet sklenic v apartmá je čtyři, a tři čisté tam zůstaly. Na místo, kde došlo k zločinu, to tam bylo vlastně sterilní – až na skvrny od krve na koberci v obývacím pokoji. „Detektive?“ Smilow, který zamyšleně hleděl na krví nasáklý koberec, zvedl hlavu. Policista stojící v otevřených dveřích trhl palcem do chodby. „Trvala na tom, že půjde dál.“ „Kdo?“ „Já.“ Žena odstrčila hlídkujícího policistu, jako by nebyl vůbec důležitý, stáhla ze dveří pásku a vešla. Bystré, tmavé oči obhlédly místnost. Když uviděla tmavou skvrnu od krve, nespokojeně a zhnuseně vydechla. „Madison si už vzal tělo? Krucinál!“ Smilow ohnul paži, aby se mohl podívat na hodinky, a řekl: „Gratuluju, Steffi. Překonala jsi vlastní rychlostní rekord.“
25
ALIBI_reedice.indd 25
12.4.2016 13:45:26
