ABSOLUTNO NICOTY
Všechno je nic, a nic je všechno. To je pravda, respektive lež. Jeden staví hrad, druhý má jen věž. Šeptám ti řešení, Pro odpověď běž.
Stránka 2 z 25
30. 4. 2007 Nikdy jsem tě nepřestal milovat, protože jsem taky nikdy nezačal. Miluji tě bez počátku i konce, protože jsi zhmotněním mých představ, těch představ, díky kterým jsem stále naživu a duševně zdráv. 22.4 2007 To samé čiré světlo. Byla ve vzduchu ta vůně sladká, věděl jsem, že se objeví. 18. 3.2007 Věnuji to Tobě, jenom Tobě, protože tato práce má osít potemnělý blankyt jasnozřivými hvězdami, jejichž záře je Tvou září… 11. 3.2007 Není vůbec podstatné, zdali tento příběh vychází ze skutečnosti, nebo je jen autorovou fikcí, protože postavy skutečné jsou. Pohybují se kolem nás všech a nikoho, aniž by sis to uvědomil (a). O to mi šlo, neutíkat do fantazie, ale fantazií evokovat skutečnost.
Stránka 3 z 25
Heraclitus: „Konflikt je původem všeho“. „Buď realista, žádej nemožné.“
1
„Ti, kdož postrádají představivost si nemohou představit, co to znamená postrádat“ Nietzsche: „Musíš v sobě zrodit chaos, abys do světa přinesl roztančenou hvězdu.“ Valéry: „Každý pohled na věci, jenž není divný, je špatný.“ „Pod dlažbou je pláž.“
3
1 Květen 1968, zdi Pařížských ulic informují o revolučním rytmu, který otřásá společností 2 Totéž 3 Totéž
Stránka 4 z 25
2
Autorova předmluva: Tento příběh má dlouhou historii. Lidé, kteří ho tvoří, jsem poprvé „poznal“ někdy v druhé polovině roku 2001. Sepsal jsem krátkou a svižnou povídku končící důležitým rozhodnutí Honzy (Filip), že přestane experimentovat s drogami. Nazval jsem to Zpráskané děti, snad aby každý již z názvu pochopil, že tématem mě předurčeným je zkoumání mysli přeměněné psychotropními látkami. Však také tehdy jsem byl třináctiletý špunt Kuba v zelených streetových kalhotách se svou první pořádnou povídkou, co musel zkusit marihuanu, když o ní chtěl psát. Můj život se proměnil k nepoznání. Začalo to jako narozeninová oslava, na kterou pozvou šaška, co není ani trochu zábavný. Dítě je uražené, ale víc smutné. Odchází pryč a hledá osamělé místo u stromu. Tímhle jsem si prošel – marihuana a další masové vlivy vstupující do mého vědomí (teoretické a praktické – meditace – studium buddhismu a zen-buddhismu, experimentální hudba, láska, samotné psaní) mi pomohli prohlédnout skrz masku té osoby jež nese jméno, které je v občanském průkazu v mé kapse. Jakub Pajer. Zpráskané děti nebyli žádným revolučně nervním pamfletem, nešlo ani o manifest. Prostě jsem si vymyslel pár lidí, vdechl jim život a dal každému z nich nějaký dar (viz Perlička na dně od Bohumila Hrabala). V té povídce jich bylo víc a vypadali samozřejmě jinak, než v roce 2005, když jsem příběh upravil a přejmenoval ho. Přechod se víc soustředil na filosofii zkušenosti s látkami ovlivňující vnímání a reakce na vjemy, nicméně nejvíc se v něm promítl rozpor v pointě. Některé postavy, jež v příběhu žijí totiž najdou tu svou cestu a přejdou po přechodu, zatímco jiné smete auto. Poprvé se tehdy v mé tvorbě objevil oxymóron, který však nebyl v jednotlivých myšlenkách, nýbrž ve smyslu celé povídky! Filip, Jakub, Mary, Linda, Ian, Psycho. Přirostli mi k srdci. Začal jsem cítit, že skutečné žijí. Věděl jsem, že s Lindou a Mary jsem udržoval milenecký vztah a s Filipem, Jakubem a Ianem jsme byli nejlepší přátelé. Přechod však stále neměl tak autobiografický vliv, jako když jsem v prosinci 2006 ve stavu akutní zhulenosti sedl ve svém pokoji k notebooku a napsal prolog práce, jež ihned dostala název Absolutno Nicoty. Trvalo pak pár týdnů, než jsem se ji začal zase věnovat, nicméně v lednu a únoru jsem nad ní trávil nejvíc času a nakonec ji dopsal. Pak jsem ji však začal předělávat. Závěr i pointa zůstaly stejné, cítil jsem však, že tato povídka přerůstající svou formou do kratší novely je v některých pasážích slabá. Dnes, kdy sepisuji tyto řádky (17.5) si dovolím prohlásit, že Absolutno nicoty je hotové. Asi nejzajímavější z hlediska vývoje příběhu sahajícího až k období Zpráskaných dětí je to, že Jakub se stal nejdůležitější postavou, a hlavně vypravěčem. Na druhou stranu hlavní slovo náleží Lindě, která je podle jeho slov princezna psychedelie, to ona poprvé použije výraz Absolutno Nicoty. Jako hrdý zastánce stylu, jenž před pár dny jeden kluk, kterého jsem viděl poprvé, nazval schizofrenismem, jsem zvolil formu štěpící celistvost dějové linie, která má tři strany – samotný příběh; fiktivní realita Jakuba, který ho sepsal a s odstupem se dívá na události, jež zachytil a skutečnost oproštěná od imaginace Jakubovy mysli. Na tomto faktu se podepsaly mé tehdejší nálady, vzpomínky na první zážitek vyvolaný aplikací psylocibinu (dívat se na “sebe” do zrcadla, dělat grimasy a gestikulovat a zjistit, že to nejsem já, nýbrž někdo cizí, “já”, což je doprovázeno intenzivním pocitem, že “já” nedává smysl, je divné, zvláštní, prchavé, ošklivé a krásné), častější prožívání stavů zhulenosti a intenzivní myšlenkový pochod, jehož cílem bylo rozluštit realitu. Na závěr předmluvy musím pro pochopení této povídky – krátké novely dodat, že se zde opakuje téma řešení závěrů úvah existencialistického filosofa, spisovatele a dramatika, muže mnoha tváří Jean-Paul Sartra. V době čtení jeho novely Nevolnost, jednoho z prvních děl, kde servíruje své závěry, jsem se cítil znechuceně, nervózně, nespokojeně a poměrně zoufale. Toužil jsem potřebu neustále Sartrovi oponovat; dokázat, že to byl jen nešťastný muž, který nešťastně toužil po ospravedlnění svého života a svede zároveň vinu na samozvanou nelogičnost lidského bytí, resp. absenci plánu, smyslu, který náleží všem věcem, nikoliv však člověku. Člověk jediný si uvědomuje svou existenci a toho činí tak výjimečným, toho dělá tím, čím je. Rodí se, vyvíjí svou osobnost, dorůstá, rozmnoží se nebo naopak odtrhne od společenství, děti mu odrostou, za chvíli chová vnoučata a pak zemře a když umírá, měl by se cítit šťastně měl by být spokojený v úsměvech starého muže, jenž dosáhl moudrosti. Dokonale osvícen, ten co poznal pravdu. Však myslel jsem si já osobně dlouhou dobu, že život smysl nemůže mít z toho důvodu, že se sám objeví až ke konci života jedince, kdy reflektuje tu dlouho cestu, kterou si prošel. Studium existencialismu a osobní existenční krize v období od léta 2006 do silvestru 2006 mi však při kritickém hodnocení vnukli jinou myšlenku. Sebral jsem anarchismus, surrealismus, Sartrovi a Bondyho spisy a v neposlední řadě zen-buddhistickou filosofii, abych prohlásil, že smyslem života je to, že žádný smysl nemá, popřípadě že smyslem života je jeho neustálé hledání. Za těmito názory si momentálně stojím.
Stránka 5 z 25
Prolog: Sami se rodíme a sami umíráme. Ten prostor mezi tím je jako dlouhá pustina, kterou oživujeme sázením květin. Díváme se, jak rostou, jak se rozpíná květ a barví vzduch svou specifickou vůní. Slunce odměňuje naše úsilí a rozbíjí nehostinnost ducha zamčeného v pustině. Tvoříme svůj vlastní svět; rozkvetlé zahrady v hlubinách našich myslí nemají hranic, jsou Vesmírem a Vesmír je jimi.
tou myšlenkou jsem spal už zbytečně dlouho. Nikam jsem se nedostal, s ničím jsem neskončil, ničeho jsem nedocílil, z ničeho se nevymotal; zůstala jen chaotická změť fragmentů a šílené úsilí složit je jako puzzle. Mary šeptala něco důvěrného Filipovi, který ji však neustále přerušoval polibky. Linda seděla na pohovce a balila jointa nad stolem se skleněnou deskou. Pracně jsem se doplazil pod něj a sledoval její obličej, ty nádherné oči mě dováděly k šílenství. Vždycky jsem na ně dal, byl jsem jejich milencem, oddaným rytířem, sladkou kořistí, hračkou a obětí. Válející prsty, jazyk olizující papírek a úsměv věnovaný mně, mně tam dole ležícímu a obdivujícímu tu její nebeskou krásu, tu svatozář sladkosti. Přitulil jsem se a cítil její rty. Sáhla do kapsy mých kalhot a našla zapalovač. Zapálila si. Vydechla kouř a podala mi joint. Usmál jsem se na ni a řekl jí, že to všechno, co se v noci stalo, byla pravda, naše pravda. „Miluji tě.“ „Já Tebe víc, Lindo.“ Dnešek je něčím výjimečný. Je konec května a všichni se radujeme z krásného počasí, které se táhne už tak dlouho a stále se nezdá, že by přišlo o svou sílu. Je to neobvyklý čas, kterým spolu protékáme, kterým probíháme jako bludištěm bez řešení. Psycho si odletěl odpočinout někam do Řecka od těžkého údělu, se kterým se dealer kamarádí. Obýváme futuristické prostory jeho vily po celý víkend a v hlubinách duše si všichni přejeme, aby si odpočinul pořádně. Myslím, že dnes je sobota, sobota večer. Slunce už zapadlo, ale soumrak ještě nenadešel zcela, panuje takové to otravné přítmí, v němž mžikáme očima a bezúspěšně se snažíme rozpoznat objekty a události kolem nás… Včera večer se dostavilo pár lidí. Zrovna jsme se krmili pizzou, a protože dojedl Ian nejrychleji, musel stočit jointa, což mu zase až tak moc nevadilo, když se díval na palici scunku. Psycho měl vždycky dva druhy svého bohatství. To co prodává a to co daruje. My jsme byli přátelé, nás zhuloval z lásky, kterou vložil do svých modelů. Ty nesměl nikdo nikdy prodávat, dost si na tom zakládal a všichni to úplně nechápali, protože mysleli čistě ekonomicky. Dealer pozná hodně huličů, z některých si vypěstuje až překvapivě spolehlivé skorodealery a z jiných prostě jen své oblíbené papriky. S jeho sladkým a tajemným V.I.P. modelem mělo tu čest jen pár lidí, určitě by se vešli do desítky. Všichni to pokládali za poctu a k Pychovi chovali úctu. Ian si zapálil. Vůně. Barevný smrad. Zná všechny barvy i odstíny. Zázračný model. Zelená se, zelená. A když už se zazelenalo, mělo by se zasedat nad stůl a dát hlavy dohromady. Užít si ten stav jako kolektivní bytosti. Pojďme být sociálními tvory. „Nepřijde vám divný, že nikdo nebuší na dveře?“ Řekla Linda. „Pokud si dobře vybavuji, tak se Psycho nezmiňoval o tom, že by měl někdo dorazit,“ odpověděl Ian a podal jí joint. Seděl na druhém konci dlouhého dubového stolu s vyřezávanými symboly, které nikdy nikdo nedokázal rozluštit (Psycho se jednou zhulil víc než obvykle a začal nožem vyřezávat do stolu různé kliky háky, kupodivu se však zdálo, že mají smysl; smysl, který nikdo nedokázal pojmenovat, ale všichni cítili, že tam je). Já jsem byl u dveří vedoucích na terasu, kde jsme odpalovali jointy, když nás to už nebavilo vevnitř, což se stávalo často. Po stranách stolu byly pohovky ve kterých seděli Filip, Mary a Linda. Obývací pokoj byl zbouranou zdí spojen s kuchyní v japonském stylu. Schodiště vedoucí do podkroví odkrývalo pohled na tři pokoje, koupelnu a záchod. Psycho měl vytříbený vkus, vlastně spíš prachy, za které si vytříbený vkus koupil. Místnosti záměrně nechal poloprázdné, avšak nevkusný dojem to rozhodně nezanechávalo. Zdálo se, že všechno je na svém místě, každá část zapadá do té skládačky zvané Domov, sladký domov. Myslíš si snad, že za ten rok dva se nestihlo provařit, že tady tenhle barák férově zezelenal?“ zeptal se Filip a kradl své sestře jointa z ruky. Nebylo zrovna těžké si uvědomit, že se hrozně milují, ačkoliv hranice jejich vztahu jsou dány sourozeneckým poutem (což je možná dobře). Pardon, nějak se mi vykouřilo z hlavy, že jsem se o tom ještě nezmínil. Lindy otec řekl podruhé ano Filipově matce. Tři roky zpět. Vznikla nová rodina, kde se vymodelovalo mnohem silnější souznění než to mezi rodiči. Filip a Linda k sobě hrozně rychle našli cestu, nikdo se neztratil, protože věděli, kam přesně jít. Je Stránka 6 z 25
úžasné sledovat a cítit ten klid, jenž z nich vyřazuje. Navzájem si slouží jako nezaměnitelný zdroj energie. Odlučte je a zemřou. Patří k sobě, ne geneticky, nýbrž psychicky. To, co Linda nikdy nemůže mít ode mne má od Filipa. Sehrál důležitou roli. Ještě stále supluje za Tadeáše, jejího ztraceného staršího brášku, co s jointem v hubě pokořil zábradlí někde v Kalifornských ulicích mezi vodními hydranty a neonovými reklamami. Nikdo nevěřil tomu, že by mohl odmaturovat na Gymnáziu, ačkoliv to zvládl. Stejně tak leckdo pochyboval nad tím, že by takový vyhulený lenoch dokázal chvíli soustavněji myslet tzv. na budoucnost a vydělat si na letenku. Byl v té fázi žvanění. Pojedu pryč odsud, nebaví mě to tady a nic mě tady nečeká, snad jen nuda, kterou tolik nedokážu vystát. Našetřím si prachy a nechám se vystřelit za světlejším místem, kde budu cítit víc svobody a kde snad i najdu uplatnění, jestli tedy nějaký nám. I to zvládl. Jeho příběh končil máváním při nastupování do letiště. Linda to nesla hořce. Byla na něj svým způsobem fixovaná už odmala, stejně tak jako on na ni. Ačkoliv se mu podařilo z toho vyrůst, resp. funkce, které Linda vykonávala byly rozšířeny a o jejich vykonávání se začaly starat jiné dívky, v ní to přetrvalo. Filipovi se ale podařilo tu prázdnotu vyplnit. „To s tím nemá co dělat. Ti, co by jinak bušili na dveře, vědí, že Psycho si právě teď spaluje hlavu někde v baru na pláži a zpoza výdejního pultu se na něj usmívá roštěnka, co mu míchá drink,“ řekl jsem otáčeje hlavou k Filipovi. Bezedně se nahulil a než konečně promluvil, uplynula dlouhá chvíle: „Jo, to jo. Psycho slyší na konexe.“ „Díky.“ Nejenže jsou zkouření lidé zcela zbaveni sklonů k agresivitě (pokud ji v běžném životě nevítají s otevřenou náručí), ale zároveň pěstují úctu k hodnotám, které s sebou kultura marihuany přináší a oni je reprodukují. Samozřejmě že na jedné straně jsou vytuhlí zmaštěnci, co vybílí lednici, stokráte se zabrzdí na nějakém detailu a nakonec se na dvanáct hodin propadnou do postele, ale na straně druhé jsou hlubokosáhlé diskuse bez konce o nitru člověka, o našem vnímání koloběhu událostí a vztahu k lidem, kteří události tvoří nebo popohánějí, či snad i zpomalují nebo úplně ničí. Člověk. Mysl. Vesmír. To, je o čem tu všichni chceme mluvit. Ne, vůbec! To je důvod, proč tu sedíme. Hladký povrch Lindiných prstíků mi jezdí po oholené tváří. Mary si pročítá nějakou knihu. Filip vysvětluje Ianovi, proč se v pátek večer nudil. Jsme spolu, určitě ano. Jsme jedna a tatáž myšlenková osoba, není v tom nic fyzického, jde o ryze metafyzický jev. „Co to čte?“ Zeptal se Ian. „Básně nějakého skoroumělce,“ odpověděl Filip a sáhl Mary na stehno: „přečti mu tu svou oblíbenou.“ Chvíli listovala a pak její prst spočinul na stránce s fotografií krásné dívky, která vypadala docela jako Linda. Báseň měla velký nadpis Princezna. Pro tvé kaštanové vlasy a nejkrásnějších očí záři, každý ateista naučí se otčenáš. Tvůj něžný hlas a světlo kolem duše, měla jsi být Anděl, ne Mikuláš. Tvé oči září jako večernice, tak neskutečně krásně, tvá duše je té má podobná velice, pro tebe psát chci básně. Princezno ve skateových botičkách, vše dává tak jasný smysl, protože jsi blízko, nikdy víc nemůžu mít ze života strach. „Co si o tom myslíš?“ zeptala se ho, když báseň dočetla. Zadíval se na jointa v mé ruce, pak na jointa v mé puse, na Iana, díky kterému se tohle celé spustilo a nakonec na Mary, jež už natahovala ruku. „Fetačko“, pošeptal jsem jí s úsměvem. „Že ten, kdo to psal, věří tomu, co cítí. Vnímá realitu intenzivně a pokládá za smysl života najít spřízněnou duši, někoho, kdo se v lidském těle cítí podobně, ne-li rovnou stejně jako on. A také z toho vychází, že může klidně znovu začít ten strach cítit, pokud se něco stane a oni se rozejdou.“ „Říká to však docela sebejistě“ odpověděl jsem a doplnil to o jeden rozpačitý úsměv. O tom, že nemám rád poezii, vědí všichni. Do umění sice fušuji už od nějakých jedenácti let, kdy jsem na psacím Stránka 7 z 25
stroji vyťukával thriller o muži, jenž utíká před mafií, ale zabývám se právě a jen prozaickou činností. Žiju se svými myšlenkami, se kterými spím stokrát ne-li tisíckrát častěji než s Lindou. Mé rozdělané, hotové a načaté práce. Jsou všude kolem, schovávám se do nich, jako kdybych se potřeboval ochránit papírem před zimou. Psaní mi dává možnost nechat zmizet sebe sama v přítomnosti a najít někoho nového ve svém těle, ve své mysli, probudit ho a dát mu šanci žít alespoň na těch papírech, kterých přibývá a přibývá, některé se přeškrtají a vyhodí a jiné zase přibývají tak dlouho, než řeknu Konec! To, co jsem z toho cítil, mě dělalo feťákem. Potřeboval jsem cítit tu moc, kterou mám. Spisovatelství mi přišlo jako hra na Boha. Já jsem určoval, co se má stát a co se stát nemá. Bůh s prozaickým poselstvím, próza s Božským poselstvím. „A z bezúčelného vyrostlo krásné před tvými dveřmi, před dveřmi do tvé hlavy. Jsi připraven otevřít a provolat ten pozdrav pro toho někoho nebo něco, jež tam bude stát a čekat?“ A pak se to stalo. Občas se to prostě děje a zdá se, že s tím nelze nic dělat, nejde to zlomit nebo jinak porazit. Skřítkové vykouzlí pár haluzí, ukážou prstem na několik osob a naperou to do nich, NEKOM-PRO-MIS-NĚ! Královna mezi Náhodami, její veličenstvo Totální Haluze. Možná že právě to je největším otazníkem kolem marihuany, jednoho z nástrojů, který nejspíš navozuje stav, jež magneticky přitahuje nepředpokládané události, tzv. náhody… někdo zaklepal na dveře. Tři hlasité údery kloubem prstu, rychle za sebou. Ztišili jsme se tak moc, že bylo slyšet tikání prehistorických hodin nad dubovým stolem doprovázené tím, jak si Mary plní jointem nádrž. Opět tři hlasité údery, tentokrát naléhavější. Přemýšleli jsme, co budeme dělat a rozebírali to mezi sebou bez používání slov. Bylo to ujetý. Tuto situaci šlo řešit velice elegantně, prostě tu budeme dál sedět v úplném tichu a dokouříme jointa. Všechny nás vyšle do D-I-M-E-N-Z-E -X- a my tam budeme tiše sedět a pozorovat poezii života, zatímco kloub prstu přestane dělat kravál, pak kroky po schodech od dveří a vzdalující se osoba, která kráčí po chodníku. Zvenčí je pochopitelně vidět, že máme rozsvíceno. Ten někdo nebo to něco klepající na dveře je s tímto faktem obeznámeno, ostatně to je také důvodem, proč stále klepe. Jakoby chtěl někdo zavolat: „Koukejte nám otevřít, smradi! Nejsme vůbec zvědaví na ty vaše infantilní hrátky! Chceme hulit do prdele! Hned teď!“ Zmocnil se nás neklid. Marihuana může podporovat situace, kdy se do mysli bez ostychu vyplaví potok chemickým reakcí - emocí, jež způsobují radost nebo smutek. Teď to ale byla paranoia. Vyzdvihování vlastní představivosti na téma Kdo to asi chce vstoupit? Pošťák? Rodič? Zákazník? Soused? Policajt? Žena, která potřebuje pomoct s autem? Ježíš, jenž ztratil trnovou korunu? Bolševik bez srpu a kladiva? Sebevrah bez momentu sebevraždy? Nereálné avšak prožívané. Vstupuje to v platnost, nečeká na povel, vejde dovnitř pokoje a ovlivňuje svou přítomností. Mám na mysli lásku, to souznění duší, k němuž může dojít v jednom z tisícera a jednoho okamžiku? Ano i ne. Ne. Ano. Láska a poznání prázdnoty. Linda do mě opatrně šťouchla, aby ten někdo, kdo tam někde stojí, možná s někým a má nějaký úmysl, něco nezaslechl a nedomníval se, že jsme se všichni stali obětí skupinové paranoii uměle vyvolané nadměrným účinkem aktivní látky obsažené v marihuaně. Pochopil jsem, že pro mě tu zbila nejkratší slámka, protože ke dveřím to mám za nejmíň námahy. Vstal jsem a cítil, že ručičky na starých dědkovských hodinách instalovaných nad stolem přestaly tikat. Podíval jsem se na své ruce. Jsem rychlý. Zrychlený. Akcelerace. Jsem Děda Mráz co si hraje s časem, pošetilý a lehce nervózní starý děda s kosmickými cibulemi. Přišlo mi to přirozené, prožíval jsem to, existoval jsem a tak to i bylo vnímáno. Hrál jsem hudbou sfér a došel si pro jointa na cestu. Doslova jsem ho telekineticky ukradl Mary ze sevřených dlaní. Plul jsem směrem ke dveřím a mé myšlenky se rychle vynořovaly a ještě rychleji ztrácely v neuchopitelné Nic!. Křičelo to na mě, že jsem mezi čtyřmi stěnami v trojrozměrném prostředí zvaném planeta Země. Probouzel jsem se do zárodků ne-myšlení, jak Buddhisté popisují stav, který lze vyvolat hlubokou meditací. Je jen čiré světlo, jež vystrnadí každý náznak tmy. Cítil jsem své lehké kroky, každé minimální škubnutí svalu, každý sebemenší zvuk, tu hudbu, kterou jsem já, kdo je já, objekt pohybující se v Universu, vydával. Byl jsem jako rozladěné piano, piano, na které někdo vylil pivo a snaží se to zamaskovat: jsem prostě hudební analfabet. Nenaučil jsem se nic o životě, můj pohyb nemá logiku, kopírují roztočené kolo příčin a následků, rodím se ze síly své karmy. Tudíž i zvuk, který vydávám, vyvolává dávivý reflex. Ale teď, právě teď a tady se něco děje. Chci žít tímto okamžikem, naplno se mu podrobit, nechat se unášet na jeho vlnách jako surfař čekající na ten správný okamžik. Nacházím se ve velkém domě na kraji Prahy, co kdysi zezelenal a ještě se ho to drží. Jsem tu s ženou, kterou miluji a nejbližšími přáteli. Seděli jsme kolem stolu na pohovkách a v křeslech. Kouřili jsme jointa, Psychův model vypěstovaný z lásky k nám všem, jeho důvěrným společníkům v pěstování, prodávání, balení a kouření marihuany v ČR. Pak někdo třikrát zaklepal a já jdu otevřít dveře. „Hele já zásadně kvér nenosím,“ pronesla větší z dvojice žen stojících před dveřmi. Měla dlouhé kaštanové vlasy, které jí sahaly až k ramenům. Byla jako obrázek namalovaný nějakým slavným impresionistou.
Stránka 8 z 25
„Vypadá to, že se náš pan turista zapomněl zmínit o tom, že budete mít návštěvu,“ řekla ta menší. Měla dlouhé blonďaté vlasy spletené do dreadů. Z její tváře vyzařovalo něco ohromného, poutala na sebe pozornost a každý vstřebal její přítomností něco pozitivního. Svlékl kůži jako had. Z larvy vylétl motýl. Po pokusu o přivítání jsme se přesunuli pod střechu. Venku definitivně nastal soumrak. Po seznámení s dalšími oblíbenými zhulenkami mistra Psycha jsme byli obeznámeni, že vyšší je Alenka a s Julií rozjasňují tváře spokojených zhulenek v Modřanech. Julie mě elektrizovala svým kouzelným parfémem získaným ze směsi neuvěřitelného klidu a dynamitu vášně. To všechno vyzařovaly z jejího těla jako zlatavý písek, jenž se rozprášil, písek co na nás sněží, vítr ho rozesílá do vzdálených koutů a dává člověku „štěstí“, čímž zároveň přeměňuje společnost, řízenou kooperaci lidí. Vzduch kolem se změnil. Vzduch kolem se zbarvil. Smrděl psychedelií. Princezna psychedelie. Královna „bran ve zdi“. Slečny se usadily na pohovce a Alenka povyprávěla o tom, jak se poznala s Psychem. Na jejím maturitním plesu se vyjma kvanta nejrůznějších rodinných příslušníků nejrůznějších neméně rodinných zhulenek z celé školy objevil i mladší sourozenec jejího profesora Angličtiny. Vypadal, že se cítí úplně stejně nemožně a teatrálně jako Alenka. Za chvíli si podávali ruce, pak jointa a pak měla svého prvního a pravděpodobně ne posledního chlapa v životě (Psycho asi dává psycho-orgasmy). Julie k tomu nečekaně přihodila, že Psychův penis v lůně její milenky zachránil vztah, který odumíral jako pomíjivý květ Magnólie. Co k tomu dodat víc, než hašišmarija! Podal jsem Julii jointa a rozpačitý úsměv. Přítomnost Lindy mi našeptávala, že to dělat nemám. Nejsem hypochondr, pedant, horlivec nebo dogmatik. Poprvé v životě cítím, že mezilidský vztah založený na lásce, mě neškrtí jako oprátka upletená ze vzájemného využívání a citového vydírání („Miluji tě“, „Nenávidím tě“). Pakliže bych měl mít důvod k tomu po Julii vyjet, tak jen proto, že můj úsměv opětovala, ačkoliv mezi řádky nebylo žádného signálu o tom, že si za chvíli půjde odskočit nebo že s něčím potřebuje pomoct. Filip se vážně zadíval na dým valící se skrz její rty hledající svůj protějšek. Líbají se. Vážně se zamyslel a vypadal přitom jako filosof ve chvíli ozáření mohutným slunečním paprskem nezlomného vědomí, konstatování skutečnosti a intenzivní pocit správnosti této činnosti. Jako jeden z mála si nakonec vzpomenul, co se právě teď má dít, když se rty zhulených dealerských lesbiček rozpojily. „Kolik toho budou vážené slečny chtít?“ zeptal se a vyrazil směrem ke schodům do podkroví. Sto.“ Podkrovní prostor je rozsekán do tří pokojů a úzké chodby. Dvě ložnice a speciální pokoj s kouzelnou truhlicí, kde odpočívá Psychův zelený poklad. Tam se právě teď Filip hnal po schodech. Chodba skutečně mohla být o něco širší, zato však měla svůj styl. Dávala vědět o své existenci. Objekt fungující na základě předem daného plánu. Impresionistické obrazy zdobily stěny po celé jejich šíři. Něco podobného by vymyslel jen zmaštěný dealer. Když musí do práce, tak se naladí pár detailnějšími pohledy a barvy ho unesou do vzdálené galaxie. Barvy se rozlévají chodbou a krásná, vysoká dáma s deštníkem a venkovními šaty ho chytí za ruku a utečou spolu do prosluněného dne někdy na konci 19.století. Jdou kolem rybníka, povídají si a sluneční paprsky osvětlují okamžik. Psycho jí vypráví o svém poslání kněze, který rozdává bible za různé ceny, podle toho, kolik si kdo vezme. Dáma se usmívá a v té chvíli sluneční paprsek pozdrží obraz její tváře na obloze, pak postupně mizí a jsou slyšet její slova. Ptá se, co se s hulením dělá. Psycho je nadšený učitel. Na ukázku ubalí jointa a pak ji na ukázku zhulí. Běhají spolu kolem rybníku a slunce se s nimi směje, točí i zvrací. Filip se vracel s velikánkou, smradlavou stogramovou šiškou scunku v plastikové tašce a přemýšlel nad tím, co jak to asi s tím Psychem a tou dámou dopadlo. Budou šťastní tam na té louce, i když třeba zajde slunce, nastane hluboká noc a obloha se pokryje třpytem tisícera a jedné hvězdy, scenérie přímého pohledu do Vesmíru. Položil pytel na stůl, na kterém teď mj. ležely svěží lysohlávky. Mňam. Svěží psylocibin. A důvod této svěžesti? Psycho! To on je bájným světcem na cestách, jenž rozdává vstupenky do dimenze; to on je tím středem v kružnici, majákem na moři, sluncem, jádrem sluneční soustavy. Točí se kolem něj spousta různých lidí. Některé má rád, k jiným zastává ryze ekonomický vztah. Pěstitelské satisfakce se mu však dostává od všech, je to taková společná vlastnost celého toho kvanta. Odměňují se mu prostě za to, že u něj se nakoupí dobře. Tak, jako si starousedlíci občas pečou koláče, někdo daruje LSD, meskalin, psylocibin, nebo třeba i extázi a kokain. Nic z toho se přitom nedá srovnávat s nabídkou na trhu, když opomenu poslední dvě jmenované položky. Proč? Láska. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo nikdy nezažil „na vostro“, o čem tu tak svědomitě rozjímám, nicméně mezi tím, co bylo uděláno se záměrem nahromadit bohatství a tím, co bylo uděláno z radosti, potěšení, je rozhodně zcela zásadní rozdíl!
Stránka 9 z 25
Velikánská, smradlavá stogramová šiška scunku v pytli hrála každým coulem svého smradu. Barevný smrad. Zelená se, zelená. Všichni se smáli. I ty houby na stole se smály. Filip si bere peníze. Nepřepočítává je, protože nechce urazit Psychovy důvěrnice. Tohle je krytá záležitost. Žádný noname podnik na ulici o půlnoci stylem Hej kámo, hulení za 250! „S houbami opatrně. Jsou až moc dobrý,“ upozornila Julie, když si připalovala cigaretu. Alenka buď přestala kouřit, nebo ani nikdy nekouřila. Nicméně cigareta by jí slušela. Dodává něco jako důstojnost. Lesbička, co kouří cigaretu, je určitě zajímavá. Snad i proto, že je to tak nehorázně sarkastické. Domluvili jsme se na tom, co budeme popíjet a Linda se o to šla postarat. Alenka s Ianem ji šli povzbuzovat. Mary si odvedla Filipa na zahradu k bazénu. Jejich nápad se mi zamlouval, ale Filipův odmítavý výraz zcela jasně informoval, že si nezaplavu. Zůstal jsem sám s Julií, která si mě tajemně prohlížela. Snažil jsem se to rozluštit, snažil jsem se podívat dovnitř, hluboko dovnitř a dolů. Nic. (což bylo v dané chvíli jedině dobře). „Psycho vás musí mít hodně rád, když se mu staráte o dům i to zelený, co tu skladuje.“ „To je zvláštní, že jsme se nepotkali dřív.“ Cítím ten vzduch kolem, zlatý prášek sněžící kolem naších duší, tančí pod jevištními reflektory na zběsilý jekot elektronických kytar. Sněží! Jásám, skáču a tančím, raduji se, tedy jsem. „Třeba jsme se neměli potkat dřív,“ dodal jsem a její rty se přibližovaly. Vyžadovali si pozornost. Volali něco, jako Tady jsme. Žádáme si tě. Okamžitě se nám věnuj! Polibek rozechvěl celé mé tělo, jež vibrovalo a pak explodovalo jako Supernova; rozpadal jsem se na miliardy střepů, které vypadly z rozbitého zrcadla s vyřezávaným rámem. Sen se rozplynul, když típla cigaretu do popelníku a se zaujetím věnovala pozornost všemu v dosahu zvídavého pohledu. „Sedíte a balíte jointy, potichu, při světle, kolem stolu?“ Její úsměvy byly jako rozkvetlé Magnólie mezi divokým plevelem. Pustil jsem hudbu. Reproduktory rozmístěné po obývacím pokoji se rozehrály v lámaných beatech s ženským vokálem. „Po tichu teda nejste. Ještě máš v plánu mě ohromit něčím jiným?“ „Tak určitě se teď budeme soustředit na psylocibin.“ „Chceš si připadat jako součást obrazu namalovaného Salvadorem Dalím?“ „Přesně tak. Potřebuju si vyřešit pár věcí.“ „Hm. Záhadný člověk!“ „Spisovatel na volné noze, avšak v končících středoškolských okovech. Těší mě!“ „Prominentka na fakultě sociálních věd, těší mé též.“ Podali jsme si ruce a úsměv. Sedí a její velké oči hypnotizují. Myslím na psylocibin. Filip a Mary se milují ve vodě. Konečně mají ten bazén jen sami pro sebe. Většinou je narvaný sjetými lidmi všech věkových kategorií, kteří napodobují plavání a jsou přitom povzbuzováni jinými sjetými lidmi, jimž bohatě stačí se na televizi jenom dívat. O jejich spletená a vzrušená nahá těla bubnovaly slzy deště za soumraku. Prší! Ale Filipovi je zcela proti srsti přerušit Maryin orgasmus, takže počká. Než se konečně dostali dovnitř, slušně promokli. Ale tvářili se spokojeně, to je přeci důležité. Sklenic s mojitem odolávají stoupající chuti. Pokrčují příběhy spojené s Psychem. Alenka s Julií se zajímají o to, jak se s ním lidé, kolem nichž právě sedí, seznámili. Linda tak začne vyprávět pohádku o hezkém klukovi, co namísto školy studoval ulici z pohledu člověka jedoucího na skateboardu. Tadeáš, její ztracený bratr, se s Psychem znal už od dob, kdy jim dělání bábovek připadalo užitečnější než balení jointů. Jejich cesty se rozdělily po maturitě. Tadeáš odletěl do Kalifornie, kde začal pracovat ve skateshopu, prodávat marihuanu a studovat ulici. Psycho zkusil z trucu studium na Vysoké škole, ale jediné, k čemu se tam dopracoval, byly slušné konexe na zelený nebo kvůli zelenýmu. Dokonce se kvůli tomu objevil i v televizi. Naštěstí ho nikdo neprásknul, s jeho vědomostmi by ho bylo škoda v tak malém prostoru. A Tadeáš? Dvakrát třikrát do roka zaklepe hezkej na dveře do těch pokojů s vysokými stropy na Vinohradech, kde se zabydlela Linda s Mary a políbí sestru. „Nebalim,“ oznamuje svérázně. Rozteče se do pohovky, sotva se uráčí zout z rozježděných bot a zběsile máchá rukama při vysvětlování dopravní situace na Manhattanu. „Takže jsi opustil sluníčko a pláž?“ „Přesně tak. Vyměnil jsem to všechno za mrznoucí prdel na přeplněných bulvárech mezi kvantem policajtů a různě nebezpečných podvodníků, co čekají, až tě budou moct převést. No, všechno má své mouchy, ale proto jsm nepřijel, abych vás seznamovalo tak nudnými informacemi. Rád tě vidím, tebe taky Mary. Vypadáš skvěle… Podívej,“ řekne své malé sestřičce a sahá do batohu pro streetovou mikinu. „Děkuju, bráško.“ Přeci jsem za svou malou sestřičkou nemohl přijet s prázdnýma rukama,“ povídá jí klukovsky a dává si záležet, aby to v tom bylo dostatek tajuplnosti a oddanosti. Líbá ji znovu na čelo. Stránka 10 z 25
Stále všichni hezky sedíme a Psycho je živý. Právě teď těžce oddychuje na hotelu. Za chvíli ho probudí uklízečka. Zapne vysavač a vykope ho na něco, jakože snídani. Hadice zběsile polyká rozsypaný tabák a zbytky z nadrcených palic scunku. Vypíná vysavač a shýbá se pod postel. Její zrak spočívá na několika odpočívajících houbách. Po psylocibinové večeři s manželem zachrání svůj vztah ve fázi prskavé agónie. Vymalují i stěny své ložnice křiklavými barvami. Filip intenzivně přemýšlí o tom, kdo je Mary. Kdo je vlastně on? Odkud je? Kam se žene? Jaká je jeho úloha? Má jeho existence vůbec nějaký smysl, a pakliže ano, lze na něj přijít? Co když mu ta pointa unikne? Lze tomu zabránit? Jak, je možné, že mnozí uspěšují a mnozí neuspějí? Kdo to určuje? Proč to dělá? Snaží se soustředit na ni, ale vždycky končí u sebe. Hledá chyby, ale ne na druhých. Vidí chyby své, pouze a jen své. Druhým odpouští, snaží se tím oddálit šílenství, které by mohlo konečně dospět. Dlouho se zabýval šoustáním bez citu a nadělalo to šrámy na jeho duši. Rozesralo to jeho duši. Hodně rychle přišel o schopnost důvěřovat, začal se prostě ztrácet, až se nakonec ztratil. Mary je jeho princezna. První holka, se kterou ví, kdo je, odkud je, kam se žene, jaká je jeho úloha; že jeho existence má nějaký smysl a lze na něj přijít. Na svůj universální smysl přichází každou chvílí, kterou s ní tráví. „Neměl bych si to tolik brát“, říká si pro sebe, když její hlava spočívá na jeho rameni, klidně oddychuje a jejich dlaně se o sebe otírají, laškují spolu, spojují se a rozpojují. Nekonečný proces objevování nektarů Universa začíná a končí u nich, jak krásné, jak intenzivní, jak plné, jak…prosté! Tak dlouho někam běžel, hnal se a utíkal, snad sám před sebou, snad prostě jen běžel. Rozesral svou duši a Mary ji teď slepuje. Pečlivě a odhodlaně, pomalu, ale jistě, s láskou a porozuměním. Slepuje ji, protože ví, že to tak je správně. Milují se a cítí, že se tak děje po věčnost času, jen se sami sobě ztrácejí, schovávají se v časoprostoru, který nechápou, avšak vnímají ho. Kdyby ho nevnímali, nebudou milovat, nebudou teď spolu sedět u Psycha na pohovce, jejich těla se nebudou dotýkat a oni si nebudou jisti svým bytím, nebudou cítit, že realita je smysluplná a že existuje něco, kam spolu jdou, kam spolu chtějí jít, kam dojdou, že existence je úplná, protože přítomný okamžik nemá ani počátku, ani konce, teoreticky totiž můžeme být všude a prožívat cokoliv. „Neměl bych si to tolik brát,“ říká si stále. Bere si to. Stejně tak si totiž říká, že kdyby nebral, tak vlastně nemiluje. Nemá strach z konce. Jednou to stejně skončí, jejich duše se odtrhnou, až jeden z nich zemře. Zemřou však nejspíš oba, protože bez sebe nevydrží. „Miluji Tě“, šeptá jí do ucha. Hladí ji a líbá na šíjích. Neexistuje pro něj nic jiného, než ona. Jeho svět je ona. Každý nepatrný záchvěv hluboko v její duši ostražitě vnímá. V každém jejím kroku se snaží orientovat. Ona i on jsou jedno tělo, jedna duše. Lámaný beat se prohání místností. Prolézá zdí a pak si hledá místo do jejich těl. Někdo bude možná za chvíli tančit. Udělá něco spontánního. Intuitivního. Napíše na zeď revoluční heslo. Vytvoří něco nového v tom starém. Změní strukturu svého života. Způsob. Účel. Předělá formu, ze které byl uplácán. Vymění něco za nic. Nic za něco. Přiblíží se k seberealizaci. Nebo jí alespoň nakope zadek za to, že jsme všichni odsouzeni k permanentní nevědomosti. Banda vesmírných kočovníků. Upíjejí ze svých sklenic. Někdo má brčko. Někdo ne. Linda se dívá na Filipa, jak tiskne svou hlavu k Mary a poslouchá, co mu šeptá. Říká asi, že ho miluje. Určitě. Bratříček miluje její nejlepší kamarádku. Ten samý člověk, co se kdysi domu stále vracel sjetej jako pneumatika od závodní škodovky a nadával na svůj zkurvenej prošoustanej život. Tolikrát se schoval do jejího náručí a bručel jako medvěd nad tím, jak se nudí. Tolikrát takhle přišel uprostřed hluboké noci a Linda balila jointa, zatímco ležel s hlavou v jejím klíně jako malé děťátko, kterému přijde ta Velikost světa děsivá. Tohle děťátko procitlo ze svého děsu. Mary znal už hezkých pár let, nějak se míjeli, bez povšimnutí žili své životy a pak explodovala Supernova a oni své životy spojili. Ne hned, postupem času, zvráceného času, avšak věděli, že to tak má být. Všechno to začalo definitivní hádkou Lindy s otcem. Řekla mu: „dělej, že tě to baví, že to je fajn, že na to máš, že si velký chlapák, ale já jdu, tvoje úloha v mém životě nabírá na pěkně destruktivním potenciálu.“ Půl roku uběhlo. Nic se v jejich vztahu nezměnilo; nestýkají se spolu, nevolají si, neposílají ani holuby. Tatík se vyptává na Lindu přes Filipa, když spolu čas od času jdou na pivo. Zajímá ho, co dělá a jak si vede na bakaláři. Vyptává se na ty nejnepodstatnější detaily, jen aby ve své rodičovské zoufalosti vykreslil její postavu a věřil, že se sami sobě ještě tolik neodcizili. Dopije pivo, podívá se kolem a kolem, zapálí si cigaretu. Posune k Filipovi obálku se standardním obsahem a Linda o půl hodiny později ječí v tom svém podkrovním hnízdečku, že nebude platit nájem z jeho špinavých prachů. Filip jí přelouská, co se od posledního setkání v životě jejího otce změnilo, jak se mu daří v práci a na s kým se zrovna snaží prošoustat skrz krizi středního věku. Sbalí jointa. Linda jako vždy při bafání dospěje k závěru, že by s Mary ten nájem neutáhly nebýt té obálky, co se na ně šklebí ze stolu. Ta obálka je momentálně jednána celou tou věcí, šklebí se a je úplně v klidu. Stránka 11 z 25
„Alespoň, že mi k tomu nepřikládá dopisy, to bych se hned nechala vystěhovat na ulici.“ „Nemyslíš, že nadešel ten okamžik?“ „Ne,“ řekla tak jistě, že se Filip raději pokoušel přesvědčit jointa ve své hubě, že už ho nikdy víc nezhulí. „Nechci se s ním začít stýkat,“ řekla Linda. „Vtipálku“, řekl joint. Hořel dál. Smrděl dál. Zhuloval dál. Jakoby tu ani nebyli. Blízko sebe. Pohladí se, obejmou, políbí, poškádlí. Dívají se na sebe. Jsou nikde, a zároveň všude.Jinde než v budově s nápisem Svět, zkurvenej apokalyptickej svět. Nadnášejí se nad zemí. Plují vzduchem a bublifukem vypouštějí bublinky, které chutnají po broskvích a květinách. Už zase se kolem táhne zelený dým. Někdo bafá a ani se nezeptal, jestli o to stojíme. Když zrak většiny spočine na Julii, která kolem sebe ještě fouká štěstí ve zlatavém prášku, co má v dlani, zdá se, že je všechno v pořádku. Je to jen Julie, co nás chce ještě víc zhulit. Jako by to šlo! V podstatě bychom to hulení mohli pověsit na hřebík, v podstatě jsme s ním nikdy neměli začínat (s odstupem času jsem přestal, protože mě hlodalo vědomí toho, že mi dělá potíže se koncentrovat na Lindu). Na vzdálenost dvou metrů mám dokonale žhavou lesbickou dvojku v zeleném. Julie líbá Alenku i s tím dýmem, co se v ní nahromadil a teď se podívá k někomu jinému. Takový dým toho pozná celkem dost, ví, jestli si čistíš zuby, ví, co jíš, ví, jestli kouříš nebo piješ kafe. Tenhle dým je obzvlášť spokojený. Jsme oběti časoprostoru! Oběti umělosti okořeněné zdáním racionality. Jsme všechno a zároveň nic. Jsme nepřetržitou sázkou na budoucnost, na to, že civilizace si uchová svou dynamiku, svůj pohyb, posun, vývoj, sebereflexi… Jsme sázkou na zítřek a končíme jako včerejšek, jako něco, co už bylo, teď už to ale není, takže to vlastně neexistuje. A co existuje? Co je skutečné? Jsem to já, má slova, mé myšlenky? Je to Linda, která leží vedle mě? Jsou to její slova, její myšlenky? Ležíme na posteli a díváme se na sebe. Má tak nádherné oči, čím víc na nich můj pohled spočívá, tím spíš bych se ze všeho nejradši rozplakal jako malý klučina, co byl obdařen něčím tak fantastickým, tak velkým, že se bál si to byť jen představit. Její oči jsou jako dvě hvězdy. Když se objímáme, Vesmír vzniká i zaniká. Tolik energie. Vášeň, co si hledá cestu na povrch, co cítí, že v tělu a mysli člověka má zoufale málo místa! „Jsi šťastná?“ Prostě se mi na rtech vykouzlilo pár slov a já je řekl. „A ty?“ Prohlížela si mě a z její tváře šlo chvíli vyčíst úzkost. Jakoby o sobě začala pochybovat a měla sklon litovat každé chvíle, kdy mě odbyla. Ztrácela půdu pod nohama a bála se, že to je jenom začátek. Teď přijdou ta slova, ošklivá slova! Domeček z karet nespadne, nýbrž rovnou shoří. Šedivý králík s velkýma očima podlitýma krví, škrtne zápalkou a zapálí ho. Se šrámem hluboko do toho srdce, velkého srdce. Nechce dýchat. Nechce chtít. Nechce chodit, mluvit, přemýšlet, nebo přemýšlet o přemýšlení. „Když jsi šťastná ty, jsem taky já,“ odpověděl jsem. Dal jsem ji pusu na tvář. Takovou tu co se dává babičce. „Já jsem šťastná.“ Ne, nikdy se neopustíme. Ať se stane cokoliv, jen k tomuhle nemůže dojít. Apokalyptická válka, 10 000 jaderných hlavic s vlajkou americké zhovadilosti, ale ne konec toho všeho a ničeho mezi námi dva. Patříme k sobě. Trávíme spolu spoustu času, jednou jdeme plavat, podruhé na nákupy, kolem a kolem to vezmeme přes kino a dojíždíme v nějakém klubu, kde se staneme součástí něčeho velkého. Ručičky na cibulích zrychlí své tempo a my už znenadání stojíme v v prvních hodinách nového dne. Ptáci zpívají opilé žalmy. Obloha avizuje, že bude krásně. Dnes! Naše ruce se propletou a duše tím rezonuje. Jdeme svědomitě ulicemi Prahy. Poloprázdné ulice otřásající se z nočních můr. Jen zoufalci nebo workholici tu mají co pohledávat. Ty ulice jsou naše. Jsou tu pro nás. Jsme jejich součást. Ony jsou naše součást. Jdeme podél vysokých obytných domů a obchodů, před nimiž postávají rozespalí zaměstnanci a mžouravýma očima odhánějí potenciální povinnosti. Smějeme se. Chichotáme. Máme velké tajemství. Vždyť plujeme tak vysoko nad okamžikem. Vždyť plujeme tak vysoko nad tímto světem. Milenci vrací protančenou nocí do postele! Záře z jejich těl dává růst květům a víří vodu v řece v kruzích. Cigareta za mnou táhne dlouhý pruh kouře, který se vlní. Tančí na povel větru a mně došlo, že slunce dnes ještě nevyšlo, že den svítí díky Lindě. Říkám jí to. Zrcadlí se v úsměvech. Měsíc co se vlní na půlnoční jezerní hladině a kolem není ani noha, jen my dva, spolu, u sebe, v sobě (to až potom). Naklání se ke mně, abych ještě víc miloval krásu jejích očí, chtěl ji samým hladem sníst. „Já jsem taky šťastný.“ Tolik vzrušení. S ní jsem nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli ji mám začít svlékat. Všechno mezi námi bylo řízenou jakýmsi instinktem pro perfektní okamžik. Věděli jsme, kdy se co má odehrát a jak se k tomu máme postavit. Když jeden z nás zapomněl svá slova, druhý ho Stránka 12 z 25
doplnil. „Naše duše pochází ze stejného koutu Vesmíru“, napadlo mě jednou, když jsem seděl uprostřed noci ve svém pokoji, sám a myslel na ni, na to, co pro mě znamená. Možná, že jsem hypochondr, ale věřím, že cítím něco skutečného, že tam mezi nebem a zemí je něco velkého, je to tam zavěšené a dává to o sobě vědět, říká nám to, co máme kdy dělat. Ten skrytý mechanismus reality se tolikrát přihlásil o slovo, ty haluze, skřítkové haluze, poslové lidské intuice… Nevěřím, pouze akceptuji existenci něčeho takového. Běžíme dolů po schodech za ruku. Linda má krásné zlaté šaty a rozpuštěné kaštanové vlasy. Běžíme spolu chodbou lemovanou obrazy, na kterých Psycho na konci devatenáctého století zhuluje dámu s deštníkem a venkovními šaty. Usmívá se. Olizuje papírek. Dělá rozpačité gesto. Snaží se chudák omluvit tu dámu. Válí se zmaštěná jako paprika na louce. Psycho běží do kraje obrazu, aby mi podal jointa. Budu mu muset říct, že je zavřený v obraze. „To si přeci musí uvědomit!“ „Ne, lásko, právě že nemusí. On nechce. Je sice součástí impresionistického obrazu z konce 19. století, ale víc se cítí jako součást reality, kterou právě teď prožíváme, stejně tak jako on.“ „Co je tedy skutečnost?“ „To, co chceme, aby bylo skutečností.“ Julie s Alenkou sublimovaly. Odešly stejně podivně, jako přišly. Dveře se otevřely a zlatý prach štěstí levitující místností byl vtažen větrem ven na ulici. Napral to do bezdomovce motajícího se s flaškou od piva. Šel. Vlastně skoro nešel. Znenadání se zastavil. S tázavým výrazem zažraným do zarostlé tváře plné blech zdvihl hlavu k obloze. Čekal asi na odpověď. Nepřišlo nic. Pak švihl s nedopitým zvětralým lahvovým pivem o zem. Žlutavý spařený mok se rozléval podle sklonu chodníku. Teče. Slabounký proud co za sebou zanechává viditelnou stopu. Motající bezdomovec dotančil. Teď jde pryč. Je si jistý každým krokem. Nese se jako páv. Je osobností! Přemýšlí nad tím, jak si vyprat prádlo. Julie stojí ve dveřích a všechno to pozoruje. Usmívá se. Dveře se zavřou se slabým zacvaknutím. Odešly stejně podivně, jako přišly, ta žhavá lesbická dvojka v zeleným. Filip je z toho celý nesvůj. Stále přemýšlí. Proč Psycho nedal echo? Celé to smrdí podrazem už od začátku. Ale ony své role hrály s tak zdrcující jistotou, že by převezly tunu heroinu přes psa (který by se navíc nechtěl odpoutat od jemných doteků Juliiny ruky)! „Asi jsem přehulenej, ale prostě tohle je minimálně divný.“ „Divný? To je hrozný slovo.“ Možná to je hrozný slovo, ale když Filip přepočítal peníze, které dostal za těch sto gramů, za kterýma se před chvíli zavřely dveře, tak k popsání té hrůzy nestačilo. „Do prdele,“ bylo jediné, na co se zmohl. Na vrchu byly dvě tisícikoruny a pod tím sada falešných bankovek. Rozeběhl se ke dveřím, rozrazil je a vylítl až na ulici. Téměř ho povalil projíždějící mercedes. To by nebylo příjemný. Po záhadné lesbické dvojce zlodějek, co je podělaly od hlavy až k patám, ani stopy. I ta radost z Julie už vyrpchala. Vzduch voněl nocí, jež téměř ovládla přítomný okamžik. A ještě jednou „Do prdele.“ Když se Filip vrátil, měl provinilý výraz. Byl hodně zmatený, zmatenější než si dokáže zmatený člověk byť jen představit v té své zmatenosti. „Co když to byla naše halucinace?!“ Chodil po místnosti s rukama spojenýma za zády. Potahoval s jointa. Pokus o omluvu těch dvou. Drze si ještě stočily jointa a pak jim ho nechaly. Natáhl do sebe zelený a pokračoval v líčení své hypotézy: „…byla to naše halucinace. Máme pocit viny za to, protože jsme prohulili 100 gramů za jediný večer. Vymysleli jsme si tedy ty dvě. Pojmenovali je a přiřadili jim určitý charakter a svedli na ně ten deficit v Psychově truhle. Nic z toho, co se stalo, se ve skutečnosti nestalo.“ Chvíli to vypadalo, že tomu uvěříme. Dívali jsme se na sebe a brali to přinejmenším jen jako další možnost. Jenže tenhle scénář je horší než divadlo, které vás má rozesmutnit, ačkoliv z něj vždycky odejde se smíchem na prodej. Začali jsme se smát. Nemohli se nadechnout, slzy nám tryskaly z očí. Nikdo nebyl schopen slova. Jen ať se v té ryzí nádheře neprochechtáme ke kulce do čela. Psycho se probouzí z další bezesné a prohulené noci. Protahuje se. Promne si oči a poškrábá na břiše. Podívá se do zrcadla a má pocit, jakoby ho někdo okradl o 100 gramů, přičemž se vydával za známého. Škoda, že se nemůžu zjevit opodál, poplácat ho po zádech a říct mu: „ty jasnovidče!“ Alenka i Julie Se staly vzpomínkou. Při jejímž vyvolání se lehce zachvěje srdce, to jak se stáhne úzkostí. Minulost neexistuje, tak proč ji řešit? Abychom se poučili? Člověk je nepoučitelný. „Masa“ je nepoučitelná. Člověk ne-člověk co táhne s davem. Jedinec se možná poučí, ale to by musel být znovu konfrontován s tou samou situací, aby využil své „zkušenosti“, aby mohl říct, že se poučil, což je pravděpodobně téměř nemožné. Houby na stole se smějí tomu, že je za chvíli sníme a existence má i kolektivní smysl. Zatím jsem se domníval, že existence tu je pouze a jen sama pro sebe. Bez vnějších příčin, bez účelu, bez smyslu, Stránka 13 z 25
bez důvodu. Logiko zjev se mi a obdaruj mne moudrostí! Ale právě vnější příčinou se existence stává existencí a má kolektivní smysl. Člověk je přeci na člověku závislý, ať už je to v podmínkách té či oné svobody a pod diktátem kapitálu nebo potřeb člověka. Houby tu jsou, existují samy pro sebe, avšak jsou neustále součástí něčeho vyššího: stolu, nás (protože je pozorujeme a přemýšlíme o nich), stejně tak jsou součástí tohoto pokoje, domu, ulice, města, země, kontinentu, planety a v neposlední řadě i Vesmíru! Mají smysl v „celku“, avšak stále existují hlavně samy pro sebe a o sobě. Až je sníme, zůstanou v nás, protože ovlivní naše vědomí, ale de-facto zaniknou, resp. přestanou existovat, zůstanou vzpomínkou, přemění se v minulost, která neexistuje a je pro člověka de-facto irelevantní Chodím, mám nohy a ruce, mohu jít, plazit se po čtyřech, nebo jen stát. Chodím, pohybuji se. Všichni se pohybujeme, každý jiným směrem, jdeme si svými cestami a střetáváme se, proplétáme, zdravíme, milujeme a nenávidíme, zdravíme a opouštíme. Člověk má jedinečný dar, uvědomění sebe sama, svých pohybů, činění. To je přeci smyslem samo o sobě. Důvod proč uklidit tu pistoli nebo slézt z lana. Člověk je jediný primát, který se vítá a stejně tak loučí se svým druhy a družkami, Je to tam někde v nás. Houby si zajisté neuvědomují svou existenci, existují, nic víc, nic míň, tečka! A co člověk? Já jsem člověk a uvědomuji si, že jím jsem, stejně jako si uvědomuji, že houba je houbou a že když ji sním, mohu prožít silný transcendentní zážitek. Tohle je smyslem samo o sobě, vysvětlením nevysvětlitelného. Chodíme. Jo. Magická zmaštěnost umocněná vědomím sebe sama. Dej pokouřit psovi, nebude tušit. Nechápe, že se pohybuje. Ale my všichni se pohybujeme, ať už chceme nebo ne, protože i nepohyb je druhem pohybu, z klidu pohyb vzniká a v klidu zaniká, je to začátek a zároveň i konec. Má láska je pohyb, je nekonečná. Miluji víc, než kdokoliv jiný. Miluji, tedy jsem, a když jsem, tak bych o tom měl i zanechat nějakou zprávu, svědectví o tom, jak miluji a jak jsem, a proto píšu, žvaním, proto se pozoruji, proto se poslouchám a přemýšlím; přemýšlím o přemýšlení. To není naděje. Nemůže to být naděje. Jistota totiž znamená něco jiného. Stále sedíme kolem těch hub a čekáme na pokyn odněkud. Neklidně se ošívám. Lámaná hudba stále potichu vyklepává něco povědomého. Vnímáme to. Víme o tom. Moc si to ale nepřipouštíme. Moc to neřešíme. Je to stokrát ohraná deska, kterou tu Psychovi nejspíš nechal nějaký DJ, co nemohl zaplatit jinak. Čekáme na svolení, propustku, podpis, razítko, úřední razítko, že můžeme spapat ty houby a probudit se. Skutečné se nás dotkne a v tom momentě nás ozáří prostoupení pravdou, jež předchází vše ostatní vyřčené. Prázdnota, v níž obsažené je všechno, protože všechno z ní pochází. Mluvím o jednom. A co když je jich víc? Ale kolektivně jsme nic! Soubor rozvíjejících se individualit, to jest vše, prosím! Mohli bychom si klidně založit Spolek na zrušení zhovadilosti a běhat po ulicích s transparenty vyzývajícími k lásce bez hranic. Ale kolektivně jsme nic. Skutečné a kolektivní nemají co k dočinění s lidským vědomím, protože jeden se od druhého liší, uměle se mezi ty dva dá natáhnout špagát, ale jen výjimečně se špagát natáhne sám, přirozeně, skutečně, plynouce z přirozeného chodu věcí. To pak, prosím může být nazýváno hlubokou láskou nebo nevysvětlitelnou shodou náhod. Dva lidé de-facto nemají nic společného. Různé empirie. Jedna druhou potkává, zdá se, že jsou si podobné, ba dokonce stejné, ale není to tak. Forma je vždycky (byť jen minimálně) odlišná a empirie se tvaruje podle ní. To, co jednomu přijde šílené, je pro druhého normální. V takovém světě žijeme! Jedni uctívají mytologickou postavu „A“, jenže jejich učení odporuje mytologické postavě „B“, tak na ni hází špínu a bojují proti jejím stoupencům. V takovém světě žijeme! Kéž by forma byla stejná. Výsledné empirie by se zákonitě museli lišit i pak, ale ne tak diametrálně, aby se vybíjela příroda a člověk zabíjel člověka. Svět bez válek. Svět bez chudoby. Svět bez strachu. Svět bez nudy. Stav, v němž se dnes nacházíme, vznikl na základě překonaných chyb minulosti. Stav, do kterého se řítíme, proběhne stejně. A v takovém světě žiji. O něm píší! Ten prožívám! „Kdy nám dojde, že už můžeme spapat ty houbičky?“ zeptala se Linda a čekala na mou odpověď. „To jsme ještě nezjistili. Čekáme na znamení.“ Vypadalo to, že se nehýbeme, ačkoliv i to je druh pohybu. Od cigaret jen stoupal kouř a občas si někdo odkašlal. Bylo slyšet milenecké laskání a brumlání (broučku, princezno, lásko). Venku je tma jako v pytli. Někdo sem přišel a ukradl i to světlo. Světlo přestalo být součástí celku. Vlastností a přímým projevem celku se stala tma, všechny viditelné objekty reality si propůjčily neviditelnost. Umělé světlo z pouličních lamp osvěcuje část scény, úryvek života. Neplecha. Všechno to zvracení, znásilnění, přepadení nebo jen močení je teď vidět, ačkoliv jeho aktéři předpokládají, že právě v noci si ho můžou dovolit. Idioti… „Dvě lesbičky nám vzali sto gramů a teď nemáme ani to světlo. Zkurvenej apokalyptickej svět,“ pronesla pohrdavě Linda. Podíval jsem se na ni, pak na houby, na ni a zase na houby. Došlo mi to. Stránka 14 z 25
„Přesně tak! Okradli nás o světlo, tak si ho vezmeme zpátky. Okrademe je o tmu!“ Houby jsou pryč. Zase civíme do prázdna. To prázdno má houbovitou pachuť okořeněnou trochou hlíny. Přesně tak to cítím v ústech; ostatně i na rtech, když si je olíznu. Linda mě s pobavením pozoruje. Vypadám jako kočka, co se po dobrém obědě trochu omyje a pak jde spát. Já ale spát nejdu, protože nemůžu, když jsme navázali kontakt s přírodou, vrátili se do jejího středu, mezi stromy a keře, k zvířatům, ke slunci a k obloze. Všechno, co jsme kdy udělali, má právě teď a tady na tomto místě zmizet lusknutím magických prstů. A co s námi, co s těmi prázdnými formami, co pak zbudou? Vyklouzneme ze svých jednadvacetigramových duší a podíváme se tam nahoru. Rozděláme stan na mraku a budeme pozorovat svět pod námi, dívat se na sebe sama, ale neopomíjet přitom druhé. Máme najít svou úlohu v tom kolosu, máme s nezlomnou jasností provolat, že rozumíme. Šklebíme se na sebe v nejistotě prožívaného okamžiku. „Taky nevím, co mám dělat.“ „Proto jsme snědli ty houby a už zavři zobák, ty zhoubovaná papriko“, odpověděl jsem Filipovi a okořenil to přísným pohledem. Psychedelické substance nejsou pro každého, protože ne každý chce vidět pravdu, je schopen unést pravdu. Každý přijde na něco, ale je to jen jeho. Houba přemluví vrátného, aby otevřel dveře a vedl nás s lucernou světla do útrob bezedné studně. Při sestupu 5 smyslů prožívá něco nevídaného, něco…abnormálního, nadrealistického. Věci kolem i my samotní, my lidé, to všechno je jiné. prostě jiné. Pak už je jen na tom kterém jedinci, co si nacpal pusu houbami nebo použil jiného halucinogenu, zdali je schopen v kritickém momentě přesvědčit sebe sama, že nepříjemné stavy indikují sebeobranu rozpadajícího se ega. Není na tom nic těžkého. Lépe to však zvládají lidé mající osobní zkušenosti s východní filosofií a její zenovou praxí. Meditováním se člověk dokáže neskutečně hluboce koncentrovat. Odpočívá. Pět smyslů je oproštěno reality a vnímá jen daný podnět analýzy. Takový moment je nirvánou, skutečným a nekonečným vytržením ze zákonu akce a reakce. Vzdát se zasahování do reality, jaký vznešenější cíl může být! Vesmírný řád je mi jediným domovem, přirozený řád věcí. LSD nebo lysohlávky jsou jakási zkrácená cesta, úsilí rozložené do spousty a spousty let je zhuštěné např. do několika kouzelných houbiček, které se dají natrhat v kouzelném lesíku. Je to zkrácená cesta k uchopení pravdy o vlastní povaze, o povaze všeho a všech. Realita je hrozně zneužívané slovo. Realismus, realista, reálný, realita…to jsou všechno mhlavé pojmy, neprůhledné žvásty neprůhledných lidí. „Realita“, o které tu žvatlám a mlžím já (ačkoliv nejsem neprůhledný) je taky jen slovo, symbol, který jsme něčemu přiřadili. To něco je však obrovské, je to nad naše momentální chápání. Nestačíme pobírat ani lidi kolem sebe (občas, pokud o nich vůbec někdo přemýšlí a nebere je jen jako ty takový a ty makový), jak bychom pak mohli rozumět celku zvanému lidstvo; tomu šílenému chaosu, pakliže se naše jednotlivé činy, ze kterých vzniká ten koloběh, ze kterých vzniká ten svět, to lidstvo, když se prostě vylijí do jednoho obrazu. Jak by ten obraz vypadal? Jako sračka. Ignorantské umění na druhou. Infantilní tahy štětcem bez jakékoliv spojitosti – skoro jako když se někdo pozvrací na plátno a prohlásí, že je to umělecké dílo. Tohle nikdy umělecké dílo zatím nemohlo být už jen proto, že kapitalismus chápe lidi jen jako práci, kolující práci na svém vlastním trhu. Bolševik zase zvažuje v masách, rozbíjí individualitu tím, že ji stejně depolitizovanou, stejně nevědomou, tudíž stejně nesvobodnou jako v kapitalismu navléká do uniformy s hvězdou. Ale člověk není jen to, čím přispívá k nekonečně šílené maximalizaci zisku vládnoucí elity nebo záchraně jejího rozpadajícího se bohatství. Člověk je něco mnohem víc, něco o tolik víc, že to nikdy nejde napsat, nikdy na to nejde dát razítko a nikdy nejde druhému vyřvávat do ucha, že to je pravda. Takových pravd už bylo mnoho. Materiální svět je omezený! Je jedno, jestli je jeho struktura vytvarovaná podle kapitalistické nebo socialistické ekonomiky, protože člověk je něco víc, vždycky a o tolik! Psychedelické substance, obecněji řečeno úsilí o duchovní poznání vedle materiálního světa konstruují svět duchovní a řeknou, že hranice, které ty dva světy oddělují, nejsou. Přesně tak. Žádné hranice nejsou. Je člověk, něco o tolik víc, než lze kdykoliv vyjádřit (mimochodem touto větou shazuji celé své dílo). Psychedelie na každém kroku, i spánek je psychedelický (s láskou Sigmundovi). Člověk, ten podivínský primát, co se nejen zdraví, ale i loučí, protože předpokládá konzistenci vztahů v rámci svého druhu. Má možnost volby, my všichni máme možnost volby a s houbami nikam neutíkáme, naopak, zůstáváme stále tady a vnímáme to tady jinak. Jsme si vědomi mnohem víc. Co je smyslem bytí? Pakliže to je poznání, tak duchovní úsilí je cestou vedoucí k dosažení toho kýženého smyslu. Možnost volby. Je to jen na nás, vždycky bylo, vždycky je a vždycky bude. A je jedno, jestli nám vládne kapitál nebo pětiletky. Vždycky je co objevovat. Proto je realita nekonečná, alespoň taková realita, kterou vnímáme my, lidé.
Stránka 15 z 25
A proto všechno a nic teď sedím na svém místě vedle Lindy a držím ji za ruku. Proto Filip zase něco šeptá Mary a ona se tomu směje a má rozšířené zornice sexuálním podnětem (co jí to ten prasák napovídal?). Proto Ian… „Kam zmizel Ian?“ Ta otázka musela vyznít naprosto nepochopitelně, ale já jsem byl natolik zabrán zkoumáním kontextu psychedelie, že mi unikl jeho odchod. Přestal jsem i vnímat to, že jsem si zapálil cigaretu, která mi vůbec nechutnala, tak jsem ji položil do popelníku a pak se vztekal na neidentifikovatelný kouř, co otravoval mou existenci. „Před deseti minutami jsi mu podával ruku a říkal, že tě mrzí, že odchází,“ odpověděla Linda a posmívala se mé zmaštěnosti. „Aha,“ bylo jediné, co mě v té chvíli napadlo. Nikde V mysli nebyla Ianova tvář, co nejspíš vypadla z obálek fashion časopisů. Nikde tam nebyl ten smutný psychedelický kluk, jehož nohy budou za 22 dní tancovat v kruzích, jak se bude houpat na laně. Kdybych to tehdy věděl, nenechám ho odejít. Vyběhl bych za ním. Běžel. Našel ho a řekl mu, co jsem mu měl říct už dávno. Ale on je pryč, jako všechno s ním, všechno, čím nás obdaroval, když se jednoho dne objevil na chodbách školy. Ian sedí v koutě na hanbě. Jeho pokoj je větší, mnohem větší, než obvykle. Připadá si jako tečka na obrazu. Malíři ujela ruka, když ho svědil nos a Ian se narodil. Nechtěné dítě. Dítě s adoptivním otcem a hysterickou matkou, která se celý život drží nad vodou barevnými pilulkami. Ráno dvě zelené, k obědu dvě červené a před spaním dvě modré. Má to jako omalovánky. V noci se čas od času budí zmatená a šíleně ji bolí hlava. Neorientuje se v časoprostoru, netuší, že nějaký časoprostor je a že ona je jeho zákonitou součástí. Když byl Ian maličký klučina, co nemohl chápat, že se nemůže držet matčiny sukně, jednou v noci se probudil a šel na malou. Když se vracel, matka ležela na podlaze v kuchyni, kolem ní bylo rozlité mléko. Lekl se, že je mrtvá a že to mléko je její krev. Měl zaslzené oči a třásl s ní, chtěl ji probudit, chtěl jí vrátit život. Pozoruhodně prudce jí bušil do hrudi a křičel. Otevřela oči a opakovala jen: „Ráno dvě zelené, k obědu dvě červené a před spaním dvě modré. Mám to jako omalovánky.“ Tentokrát se však neusmívala jako obvykle, nepřebíjela smíchem svou bolest uzamčenou mezi zdmi hlavy, věděla, že tomu neuteče. Ian sedí v koutě na hanbě. Poslala ho tam učitelka, aby byl pro smích. Co z tebe bude dítě? zvonilo mu hlavou. Chtěl to vypnout, ale byl moc malý a ten kout tak velký. Byl moc malý a paní učitelka tak velká. Byl moc malý a ti žáci tak velcí. Co z tebe bude dítě? Zpívají ptáci za oknem. Je květen, Máchův zkurvený květen, kdy jako obvykle týral svou ženu, kterou prý miloval a Ian sedí v koutě na hanbě. Od nohavic teče loužička strachu a on se bolestně snaží ji zakrýt. Víš, co z tebe bude? ptá se paní učitelka a ani nečeká na odpověď: Nic! Nic! Nic! Řinčí jeho dětskou nezkaženou hlavou. Svět krásy a lásky. Realita bez učení o destrukci. A všude ten pach moči. Všechno to smrdí. Ian sedí v koutě na hanbě. Zamiloval se do svého spolužáka. Mají tolik společného. Líbí se mu jeho oči a rty, chtěl by ho obejmout a líbat. Nemůže. Společnost mu to zakázala. Společenský řád a jeho nohsledi jsou větší, o tolik větší než on. Je jen nechtěná tečka na malířově obrazu. Je omylem, nikdy se neměl narodit. Dej ze mě ty pracky, teplouši! Řinčí mu v hlavě. Sedí v tom koutě, chce se zachumlat do zdí nebo vyšplhat ke stropu, lusknout prstem a zmizet beze stopy. Ach, jak moc by chtěl ten kluk (nebo holka?) být sám sebou. Všude kolem je cítit fantazie dítěte střetávajícího se s destruktivní realitou. Tady končí naděje a začíná bezvýchodnost; tady zemřela touha po dobru, byla vystřídána prvopočátečním akceptováním zla, jež se reprodukuje. I on je teď tím tunelem, přes který se valí zlo. Proletí jím jako roj běsnících včel a pak rozbodá jeho děti (Ale společnost nechce aby buzny dokázali, že mateřství není ženskou biologicky danou vlastností!). Tlačí si čelo o dlaně rukou. Dívá se na parketovou podlahu a bílý strop. Ve skutečnosti pod sebou i nad sebou nic nemá, levituje Vesmírem a s úsměvem od ucha k uchu oslavuje symfonii hvězdného jasu. Dej ze mě ty pracky, teplouši! Říká mu hvězda, když se jí chce dotknout, když chce cítit její krásu na svém těle. Ty hvězdy svítí, určitě ano, vždyť on je vidí nad sebou. Tisíce malých jasnozřivých teček. Jsem heterosexuální světluška, pro tebe nesvítím, buzno. Je zase květen, Máchův zkurvený květen, ví fiktivní Bůh, zdali v jeho hrobě si nedávají červi do huby. Lásky čas, co přišel otravovat nás svou plytkostí zas. Jsem patetická buzna, kdo je víc? Ian už nemůže dýchat, natožpak dělat to veliké, to moc veliké a vznešené žít. Je sám doma, jako obvykle. Rodiče nemohou chápat jeho myšlenky, nechápou ani to, že nějaké má, že se vzdaluje své přirozenosti, že se rouhá Bohu. Má pro něj místo tam nahoře, bude chytat kolaborující anděly (že jich je). Ianovi rodiče jsou spokojeni s modlitbami. Přijdou stahaní z práce, ona udělá jídlo, on pronese modlitbu (Ian zkoumá nerovnost vybíleného stropu), nají se. Ona umyje nádobí, on se podívá na zprávy a nadává na tu bezbožnost (Ian je ve svém pokojíčku). Ona mu řekne, že je připravena a pak si kleknou a modlí se (Ian je proklíná). Někdy to dělají tak dlouho, že jim otékají kolena. Ale to nevadí, Bůh to tak chce, stejně tak jako chtěl několik desítek milionů duší, jež padly za druhé světové války, stejně tak jako chtěl, abych o něm teď psal. Ian se přestal modlit dávno, nedokáže se obracet Stránka 16 z 25
k něčemu, co nemůže chytit za límec a potrestat za krutost, kterou to něco oslavuje (společenská hierarchie, antagonismus, genderová nerovnost, apod..) a páchá. Utíká se do reality bez patosu a vlasy se mu ježí hrůzou. Bělají jako čerstvě nakydaný sníh a odpadávají jako listí z podzimního stromu. Vyrval by i ty stromy a vyoral hlínu, v níž mají zapuštěné kořeny. Jeho vidění nekonstruuje místa k odpočinku, žádný biblický Eden. Jeho realita je bez patosu. Nepotřebuje vidět zprávy, aby se dozvěděl, kdy lidé umírají a kdy ne; ví, že umírají neustále. Nepotřebuje se dívat z okna, aby se dozvěděl, jaké je počasí. Ví, že je mu úplně k ničemu, když je v něm tolik potenciálu krutosti: „Děsí mě, čeho všeho je člověk schopen, když se podíváte na tu šíleně smutnou příšeru zvanou civilizace“, řekl, než odešel z Psychova domu. Ráno dvě zelené, k obědu dvě červené a před spaním dvě modré. Má to jako omalovánky. Co z tebe bude dítě? Víš co z tebe bude? Nic! Nic! Nic! Dej ze mě ty pracky, teplouši! Jsem heterosexuální světluška, pro tebe nesvítím, buzno. Jsem patetická buzna, kdo je víc? Děsí mě, čeho všeho je člověk schopen, když se podíváte…seru na to! Nechci mluvit, nechci slyšet, nechci cítit, nechci vnímat, nechci dýchat, nechci vidět, nechci ani to nic, co pak zbývá, vymažte mě někdo, vymažte! Ian se staví na nohy a jde přes pokojíček ke kameře. Cvaká o obrazovku rozzlobeným kloubem. Je nervní. „Řekni mi jenom jedno, Jakube, jenom to jedno, co jsem kdy chtěl a teď chci mnohem víc slyšet! Proč utíkáš skutečnosti? Proč jsou, do prdele, tvoje příběhy tak ohavně idylické, proč jsou všichni šťastní, každý mezilidský vztah je natolik…perfektní. Do prdele rouháš se skutečnosti. Chápeš, co děláš? Lžeš lidem. Lžeš lidem a lžeš sobě. To je pokrytecký. Jsi pokrytec. Měl bys být opatrnější s tím svým notebookem, tvé prsty do něj klovou jako datli. Vyklovej mi skutečnost, hochu, ne tvou touhu. Nic není kurva tak idylické, aby to mohlo být idylickým nazváno, hochu. Je mi z toho na zvracení, věř mi, že tohle nevykloveš.“ (Však vyklovu.) Ian se rozeběhl pokojem a vrazil do zdi. Svalil se na zem. Nehýbá se. Asi je unavený. Unavený psychedelický kluk, který se řítí k oprátce a nic ho v té přirozenosti cesty nezastaví. Nic mu nezabrání se realizovat jako člověk. Nic nezastaví následujících 22 dní, co bude ještě žít, resp. snažit se žít, ačkoliv on musel vědět nejlépe, že to nepůjde. „Mám o něj strach. V poslední době je jeho smutná tvář smutnější a smutnější.“ „Taky jsem si toho všimla. To snad ani nejde ignorovat. Trápí ho spousta věcí, na které je nejspíš sám,“ odpověděla mi Mary. Všichni poněkud zvážněli, jakoby během několika vteřin každému z nás proběhlo hlavou celé Ianovo dětství, jako bychom najednou viděli, jak se krčí do koutu svého pokoje a lituje toho, že nemůže být součástí zdi nebo stropu. Viděli jsme nemoc jeho matky, cítili mléko a moč, slyšeli hlasy lidí, jež v něm přetrvaly. „Sám? O jakých věcech mluvíš?“ Filip měl k Ianovi ze všech nejblíže. Orientoval se v něm jako v povědomé hádance, jejíž řešení si nepamatuje, ale postup jak ho získat ano. Filip byl prvním z nás, s kým Ian začal komunikovat. Mary byla neklidná, protože Filipova vášeň k oběma pohlavím je nevyzpytatelná. Když se jí nepodařil den, chumlala se do postele (bez něj) a viděla, si jak jí Filip oznamuje, že se s Ianem vyspal. Netvářil se provinile, ba naopak, zářil klidem a racionálním úsudkem. Stál tam před ní a skoro to vypadalo, jako by se chystal ji požádat o ruku. Zahledí se do jejích jiskřících očí a srdce mu dvaadvacetkrát poposkočí tím prudkým citem, co ho k ní poutá. Požádá tu samou duši o ruku, aby ztvrdili svou lásku před právem. „Předpokládám, že detaily líčit nechceš. Mě to mrzí, že to takhle dopadlo-“ „To jsou kecy, Filipe! Tebe to nemrzí, podívej se na sebe, záříš štěstím při pomyšlení, že ti Ianův ocas tančil v zadku. Je mi z tebe špatně. Nechápu, jak jsi mi to mohl udělat. Normálně jsi mě podvedl, zneužil jsi mých citů!“ Dívá se mu do očí. Cítí se neklidně a zraněně. Ublížil jí, samozřejmě. Sex jako sex, co na tom, jestli bylo jeho účelem zklidnění neutichající touhy po ocasu nebo jen mladická zábava. Když vykouzlila v myšlence ten výraz mladická zábava, hlasitě se rozesmála. Filip znervózněl, výraz v jeho tváři postrádal většinu z toho klidu a racionálního úsudku, jež tam ještě před chvíli byly, já to viděl! Situaci měla pod kontrolou ona, zatímco on si začínal v plném rozsahu uvědomovat, že se zachoval jako „totální idiot. Prosím, odpust mi to, lásko…“ „Nemá nikoho. Myslím skutečného někoho, s kým bude sdílet svůj život. To ale víme všichni, stejně jako to, že jeho rodiče jsou puritáni, kterým by shořel domeček z karet, kdyby zjistili, že je gay.“ „Myslím, že tohle je jenom slupka. Jádro problémů, co nedokáže vyřešit, leží někde jinde. Nejde o to, zdali někoho má nebo ne, jeho údělem je být sám a on si to moc dobře uvědomuje. Ví, že nemůže v této společnosti veřejně deklarovat své city k osobě stejného pohlaví, stejně tak ví, že udělat to před vlastní rodinou, tak ho pověsí na kříž. Právě protože to ví, tak se tím tolik nezabývá. Domnívá se, že Stránka 17 z 25
jeho život tak má být nastaven a necítí žádnou zlost nebo lítost. Proč ji taky cítit? Proč se vztekat kvůli barvě oblohy, když on sám ji nemůže změnit?“ „Tak proč je jeho smutná tvář smutnější a smutnější?“ Zeptal jsem se a čekal přednášku o existencialismu. Přijdou ta slova o bizarnosti a teatrálnosti lidského bytí, o smrti, jež je jedinou jistotou, nudnou jistotou. „Ve skutečnosti jsme jediní, komu kdy věřil. On má z lidí strach, bojí se jich, bojí se toho, co lidé dokážou a co také dokazují dennodenně, každým okamžikem a všude na světě. Celá realita, celá destruktivní realita se odehrává jen v myslích lidí, co jediní mají možnosti k zhmotnění tolika zla, že by to roztrhlo prdel i Satanovi. Ostatně on i celá pohádka o peklu jsou také něčím, co se odehrává v mysli člověka, tam to vzniká i zaniká. On má prostě strach, panickou hrůzu z lidí, tudíž i ze sebe sama, z toho, že by se mohl v jednom momentě stát něčím jiným, cizím, ohavným, zlým…“ „Proč ten strach nemám já?“ Řekla Linda a pokračovala: „Proč ho nemáš ty, Jakube? Nebo Filip, Mary, kdokoliv jiný. Proč zrovna on? Nenamlouvá si to jen?“ „Protože, má milá sestřičko, vidíme věci kolem jinak, a i kdybychom je viděli tak, jako on, což je klidně možné, nelze tvrdit, že budeme reagovat stejně, tj. separovat se a pěstovat samotu v duši. Nebo se chtít věšet na lustr.“ „COŽE?“ „Ok. Vezmeme to jinak. Kdo z vás vnímá člověka jako ztělesnění zla?“ Zeptal jsem se a neklidně si prohlédl jejich tváře. Už to mohlo být přes půl hodiny, co jsme snědli ty veselé houby. V ústech jsem měl jako na přednášce o kyselém a trošce hlíny. Všiml jsem si, že všichni téměř bez ustání zýváme, až nám z toho oči slzí, ale přitom unavení nejsme, alespoň já ne. Cítil jsem v sobě rozpor, vnitřní neklid pramenící z toho prostého Co přijde? Chtěl jsem, aby to přišlo hned a aby to bylo úžasné. Tolik vzdělanců o tom psalo (a došlo vždycky k hluboké vnitřní zkušenosti, že symboly jsou zrádné a vždycky s sebou nesou potenciál geneze nedorozumění). Zasraní Evropané, chtějí všechno pro sebe a hnedka. Typický příklad, kam to civilizovaný člověk dotáhl v materialistické společnosti. Přidusil jsem myšlenkový pochod vlastními slovy: „dobře, tak já začnu…“ Vysypal jsem trochu tabáku na stůl s nezlomným přesvědčením, že si ubalím cigaretu. Udělal jsem filtr z kousku kartónu, který jsem vytrhl z krabičky od cigaret a umístil ho na papírek. Rozmístil jsem po délce papírku tabák a začal dávat své cigaretě tvar. Když už se zdálo, že vypadá tak, jak by měla, přetočil jsem papírek tak, aby se strana bez lepení přitiskla na stranu s lepením. Olízl jsem papírek a zdvihl hlavu k ostatním. Všichni mě celou tu dobu pozorují a čekají, až teda začnu, jak jsem před dvěma třemi minutami slíbil. Obávám se, že mi trochu unikl kontext, takže na sebe poměrně dlouho jen zíráme a já si při odtrhování přečnívajícího papírku snažím vybavit, co si myslím o člověku a jak vnímám realitu. Uvědomuji si, že se celý vrtím, nemohu jaksi zůstat v klidu, neustále sebou škubu do rytmu něčeho, co ostatní nejspíš neslyší, protože to nekoresponduje s tou hudbou, co nám tu slabě vyhrává. Napadá mě jen, že bych se jich mohl zeptat, jestli to taky slyší, ale nejsem schopen to popsat, nedokážu byť nějak vyjádřit, co slyším tam někde hluboko uvnitř sebe sama, jak se to ozývá, jak to duní, jak to zpívá, jak to vibruje. Jak to existuje! „Takže…“ Další marný pokus jak porazit sebe sama. Koho? Sebe sama, jsem řekl, ale kdo jsem a kdo nejsem? Koho porazím, když si vzpomenu, co si myslím o člověku a realitě – lenost, nevědomost, pohodlnost, povrchnost, sebeklam? Své ego… To každopádně, ale není to moje ego a to, co teď přemýšlí, přeci nejsem já, ať už jsem kdokoliv! Je to ego. Moje přirozenost, to skutečné já, by se odmítlo zúčastnit tohoto rozhovoru, protože slova jsou tak… prázdná a mlhavá. Čin předchází myšlenku, měl bych udeřit do stolu a říct, že to je můj názor a že si za ním pevně stojím, protože jsem tvrdohlavý mezek, co si nedá jen tak něco líbit (o čemž jsem se přesvědčila už mnohokrát – pozn. Lindy). Jsem, nejsem, budu, nebudu, byl jsem, nebyl jsem. Proč? Nesmyslné, resp. iracionální. Všechno je tak…iracionální. A co to znamená to všechno? Slova jsou iracionální, nikdy nelze přesně zachytit vnitřní pochod, který spěje k nějakému závěru, ten závěr je a zůstává pouze a jen můj, druhému ho můžu jen přiblížit, ale pravděpodobně nikdy ne v takové formě, aby získal to, co jsem získal já. „To je tak smutné, je to nejsmutnější zjištění večera,“ vyklouzlo ze mě, aniž bych si uvědomil, že teď mluvím a zívám, že má ústa, ne, to nejsou má ústa, že ta ústa se hýbou a tvoří nějaká slova a jimi předávám šifrovanou zprávu, myšlenkový pochod, v němž jsem se konečně začal ptát sebe sama na to, co si myslím o člověku a realitě, abych nakonec zjistil, že si myslím nic, což je jedině správně (v souladu s Buddhovou cestou). „Co je smutné?“ Zeptali se a já cítil tázací pachuť na jazyku. Tolik patosu pro tak hrozitánský objev, o němž vědí, ale nechtějí si ho připouštět, brání se všem vlivům duchovního světa, vlivům, jež by je mohly odklonit od salutování egu. Jsme jenom pětimiliardová sebránka pokrytců, co vášnivě destruují nejen vlastní planetu.
Stránka 18 z 25
„Neříkejte mi, že NECHÁPETE, co se Ianovi odehrává v hlavě. Je to tak JASNÉ! Vždyť nic nemá smysl!“ „Co je nic?“ Zeptala se mě Linda a všichni jsme se tomu začali hrozitánsky pochlebovat. Smíchy jsme padali k zemi. Váleli jsme se jako prasátka a zuřivě se bránili záchvatu smíchu, jehož ramena nás silně tiskla k podlaze. U podlahy ležet a jako medvěd vyhřívající svou línou kůži na sluníčku zívat. Jsem unavený jako méďa. Všichni jsme méďové (ale ty jsi princezna, Kristýnko). „Nic je všechno,“ řekl Filip a užasle se snažil o souběžné pozorování tisíců a jednoho vjemu v pokoji. Hrály všemi deseti na piano, rozložili skladbu na jednotlivé sekvence ti skřítkové haluzáci a pak to zpátky spojili v celistvý objekt, ale jiným způsobem, takže Filip slyší a vidí něco jiného, než předtím. Pozoruji ho jako nezaujatý jedinec schopný soustavného uvažování a vyvození závěru. Filip toho má hodně co povídat o lidech a zlu, protože svého času přeci sám za zlo útočil, byl jeho součástí, když šoustal bez citu. Pak přišla Mary a všechno bylo najednou jinak. Děje se to, často se to děje a nikdo to nejspíš nikdy nevysvětlí, protože by bylo třeba aplikovat nějakou látku transformující stav vědomí celému lidstvu. To by bylo! Té spontánní radosti, uvolněného napětí a porozumění, které by pak zůstalo. Vždycky jsem říkával, že již po dobu ohavně dlouhou máme všechny prostředky k tomu, abychom svět učinili Rájem. Ony prostředky však předpokládají jisté znalosti a v podmínkách epochy, kterou prožíváme, jsou tyto znalosti majoritně chápány jako hromada iracionálních nebo společensky nebezpečných sraček. Kdyby všichni najednou procitli a chápali skutečnost, nadělalo by to pár vrásků na čele vládnoucí elity. „A všechno je nic,“ dodala Mary. I ona má co říkat o nadpisu toho zběsilého lunaparku, kterým si teď procházíme na úrovně kontemplace. Člověk, vnitřní a vnější realita, zlo a dobro, láska a nenávist. Tahle holka je úžasná, ačkoliv princezna to není (Proč mi tak říkáš, Jakube?). Filipovu minulost bude mít v budoucnu. Jen na chvíli, ale přeci jen, proto je nesmírně důležité ji pozorovat a snažit se pochopit, co člověka jako je ona dožene k tomu, co se chystá udělat. (Protože ty jsi princezna.) „Pakliže nic je všechno a všechno je nic, kdo jsme do prdele my? Jsme součástí toho nic a všechna, takže jsme také nic a všechno?“ „Jsme nic a všechno, proto nemá žádný smysl zasahovat do reality, protože ona se bez nás obejde, to prostředí, jehož jsme sami o sobě součástí, příspěvkem k jeho biodiverzitě, nás nepotřebuje, protože má svůj plán,“ odpověděl jsem a típl pracně ubalenou cigaretu do přetékajícího popelníku. „To si nemyslím. Měli bychom rozlišovat na realitu v našich myslích a realitu, která je mimo naše mysli. Co je důležitější? Co má navrch? My hrajeme své životy v realitě našich myslí, červená je barva, nebe se rozbíhá nad námi, Bush je fašista a láska je nejkrásnější. Jenže mimo tuto realitu, kterou vnímáme, a právě do ní zasahujeme, protože svou existenci chápeme a dešifrujeme mezi mantinely tohoto prostředí, existuje i realita, kterou bych si dovolila nazvat vnější, protože ona dál běží do cíle i bez nás, bez rozmanitých lidských bytostí,“ konstatovala Linda. Dal jsem ji za to pusu. Bylo v ní víc mateřského než mileneckého. Pyšný otec. Ten druh rodičovský poznamenaný neustálým strachem. „Stvořili jsme Vesmír ve Vesmíru a ten ničíme. Ale vždyť tím přeci ničíme i ten skutečný Vesmír, tu vnější realitu. Jde o ten samý objekt, na který nahlížíme z dvou různých úhlů. Ve skutečnosti vždycky vidíme to, co jsme nuceni v dané chvíli vidět,“ odpověděla Mary. Její oči hledaly Lindu. (Bez ní bych tu teď neseděla a v těle se mi nerozkládaly houby a kvantum jointů; pravděpodobně bych neměla co k dočinění s Filipem a nestudovala bych bakaláře – pozn. Mary) „To ano, nicméně naše duše jsou závislé na materialistickém světu. Právě ten spoluutváříme svým bytím a všemi myšlenkami, které přivodí. Právě ten také boříme. Narodili jsme se v materiálním světě a v něm jsme také vyrostli, jsme předurčeni k tomu v něm zůstat po celý život, zplodit mu a vychovat další syny a dcery a také v něm zemřít. Ano, tak to zajisté je, ale naše přirozenost je někde jinde. Jsme součástí Vesmíru, ne lidstva, společnosti nebo rodiny. Naše skutečná povaha náleží duchovnímu světu a ten nikdy nerozbiješ, protože skutečně neexistuje tak, jako skutečně neexistujeme my. Na objekt nahlížíme z toho úhlu, který nám umožňuje hluboce se probudit ze sevření smyslů egocentrismem. Jsme pomíjivý řetězec příčin a následků, rodíme se a umíráme v důsledku působení vlastní karmy. Náš život je lajnován našimi minulými skutky, jejichž ctnost nebo nectnost se ve vší reaktivní síle projevuje. Pakliže se vydáme hledat duchovní svět a také ho najdeme, a já věřím, že to lze, vnitřní realita pro nás, pro naše poznání, naší Zkušenost ztratí legitimitu, zavrhneme ji. Definitivně zničíme svou existenci v materialistické společnosti a přesuneme se do zahrad duchovního světa.“ „Vše tedy vychází z prosté rozumové úvahy? Teď existujeme v jedné koncepci reality porušujíce zákony Universa, nicméně můžeme existovat v jiné,“ odpověděl jsem. „Přesně. Otázka zní, zdali chceme opustit materiální svět a odejít do toho duchovního. Chceš? Tady se dostávám do konfliktu s tím, o čem jsem mluvila. Nezdá se, že by šlo o prostou rozumovou úvahu, ale spíš otázku výkladu spokojenosti individua, adaptabilitě na vlastnosti prostředí a schopnosti učit Stránka 19 z 25
se. Je to přirozená nepřirozenost - ego náleží vnitřní realitě, materiálnímu světu. A my v sobě máme ega. Jsme osobnosti! Ničí nás zevnitř, nutí nás všem těm rozmarům, vybíráme, označujeme, nenávidíme, ubližujeme. Člověk není zhmotněním zla, je jen produktem svého prostředí a jak jsem už řekla, prostředí zvané materiální svět nebo vnitřní realita, to je paskvil. Adaptabilita je v tomto ohledu přímou cestičkou k eskalaci všemožných konfliktů v lidských pospolitostech. Ničí nás, všechny do jednoho.“ Cítím se tak šťastně, že bych klidně mohl bez lítosti zemřít a v tom momentě, kdy mé tělo neúnosně chladne a necítím své ruce a nohy, v tom momentě ještě najdu sílu a řeknu: „našel jsem smysl a nikdy ho nezradil, Sartre koal!“ Jak moc rád bych to chtěl říct, jak moc rád bych chtěl Ianovi sundat tu oprátku z krku. Právě se zvedá z koutu a nervně si prohlíží ten objektiv kamery. Člověk co se za ní shrbuje o něm nic neví. Nezná jeho děsivé příběhy z dětství, neví o homosexualitě nebo zdogmatizovaných rodičích. „Každá bytost má dar se vyléčit,“ řekl jsem, ačkoliv mě nenapadlo, že tím de-facto diagnostikuji Ianův stav. „Ale on přeci není nemocný!“ Odpověděli sborově. Jejich hlas se zvedl a bránil Iana v nepřítomnosti. Co ten by k tomu asi dodal? „Jasně, že jsem nemocnej. To vám to ještě nedošlo? Jsem, kurva, nemocnej! Hej vy tam na druhé straně, jsem nemocnej pravdou. Pravda mě rozesrala. Kdy to dojde i vám, kdy to dojde tobě, Jakube?“ „Co mi má dojít?“ Řekl jsem, aniž bych si uvědomil, že Iana vidím jen já, že je to má halucinace, že je to obraz mé mysli, obraz člověka, člověka, co skutečně neexistuje; že je vzpomínkou, minulostí, která neexistuje. Podíval jsem se ostatním do tváře, snad proto, že jsem hledal odpověď. Dívali se trochu nedůvěřivě, jako bychom tu spolu neseděli. Každý je daleko a tam sedí někde schoulený a přemýšlí…nad čím? Proč? „To není halucinace, já ho vidím taky,“ řekla Linda. Ty její oči mě sledovaly, viděla mi až do těch nejčernějších koutků duše a já se začal červenat studem za ty pornočasopisy pod mou postelí, za myšlenky na Julii, za lesbická videa a za nevhodné, chlapské řeči při hodnocení procházejících dam v její nepřítomnosti a ten pocit koexistence s tou „Chlapáckou záležitostí“. „Já ho taky vidím!“ Filip se přidal k Lindě. Můj stud gradoval. „Pokud se bavíte o tom, že Ian si právě plete smyčku na laně, tak já ho vidím taky,“ řekla Mary: „a co si budeme namlouvat, docela mě děsí. Iane!“ Neposlouchal nás, neohlížel se. Dál si klidně pletl svou smyčku na laně. Je to tak děsivé se na něj podívat, tváří se dokonce spokojeně. „Jako kdyby věděl, že konečně dělá správnou věc.“ „Je přesvědčen o tom, že má pravdu.“ „Všichni máme pravdu. Všichni jsme přesvědčeni, že máme pravdu. Vraždíme, znásilňujeme, ničíme, ubližujeme, trháme, lámeme… ale máme pravdu. Tenhle svět je tak chaotickej!“ Schoval jsem hlavu do dlaní. Chtěl jsem, aby Ian zmizel i se svou smyčkou, ale když jsem se znovu odvážil podívat, už si přisouval z kuchyně stoličku a hledal, kam lano přiváže. Ten zvuk, jak se nohy od židle třou o podlahu, jak vržou, pískají a skřípají, je nesnesitelný. Filipovi se kroutí rty jako foukací harmonika, nějaký starý dědek v hospodě utápí svůj žal z právě prochlastaného důchodu hraním na svou foukací harmoniku. Mary drží Filipa za ruku a tu volnou si prohlíží. Dívá se na ni, je fascinována. Dívá se střídavě na svou dlaň a na Iana. Židle je na svém místě. „Měli bychom něco dělat. Přeci ho nenecháme, aby se…“ „Oběsil?“ Ian přísně pohlédl na Lindu: „proč mě alespoň jednou nenecháte chovat se přirozeně?“ „Tohle není přirozený!“ Filip vylétl z křesla a přibližoval se k Ianovi. Čekali jsme souboj. Filip ho udeří do tváře a pak mu půjde pomoct vstát, bude se chtít omluvit, ale Ian mu ji vrátí, dvakrát takovou. Začnou se převalovat na zemi a skončí to tím, že si Ian rozrazí lebku o roh stolu, když do něj Filip strčí a on ztratí rovnováhu. Filip toho bude litovat a uvědomí si, že Ian chtěl alespoň jednou v životě udělat něco správného, ale on mu v tom zabránil. Bude se tím zjištěním tak trápit, že zavolá Psychovi, svede na sebe ten deficit v jeho pokladně a pak se oběsí na tom laně. Mary zhubne během dvou třech týdnů deset kilo a začne jíst antidepresiva. Nedodělá semestr, propadne. Linda se vrátí k otci, usmířili se na Filipově pohřbu. Otec se znovu ožení, šťastně, samozřejmě. A já? Budu o tom všem psát, v zoufalém nářku nad ztrátou nejlepšího přítele sepíšu jeho příběh. Pak se jednou budu procházet po ulici a ve výloze uvidím svou knihu, konečně… Filip stojí od Iana tak malý kousek, že se ho téměř dotýká. Dívá se mu do očí, těch nervních očí. Sklouzne ke rtům, prohlíží si je. Znenadání ho políbí. Ian se lekne a odvrátí hlavu, nechce tomu věřit. Dívají se na sebe a hledají odpověď… ale na co? Filip ho líbá znovu a tentokrát je vše v pořádku. Ian neucukl. Svlékají ze sebe šaty a milují se na podlaze obývacího pokoje. Všichni to sledujeme, ale oni nás nevidí. Mary za dva tři týdny zhubne deset kilo a začne jíst antidepresiva. Nebýt Lindy, tak by nikdy nedodělala ten semestr. Ian a Filip spolu stráví celý svůj život na cestách po Evropě. Iana Stránka 20 z 25
rodiče už nikdy víc nepřijali, zatímco Filipova maminka byla klidná. Linda a já se rozejdeme, jednoho dne. Přijde to tak náhle, ležíme spolu v posteli, oba dva nazí a ona vstane a řekne, že už není důvod, proč bychom spolu měli být. Bude mi to úplně jedno, protože má pravdu. Jsme spolu už jen kvůli sexu, který nám tak jako tak nestačí, takže se navzájem podvádíme a víme o tom. Co oči nevidí, to srdce nebolí?! Pak o tom všem napíšu knihu a stane se z toho bestseller. Ze dne na den zázračně zbohatnu, kniha se přeloží do dvaceti jazyků a stane se ze mě něco hrozného. Svůj úspěch už nikdy nezopakuji a dosažená sláva mi stoupne hodně rychle na mozek. Jednou toho všeho budu litovat a v myšlenkách budu hrabat po nějakém místě, kdy jsem se cítil šťastný. Vzpomenu si na tu noc u Psycha, když jsme měli tu psychedelickou seanci a já říkal Lindě, že ji nikdy neopustím… ona to říkala taky, tím jsem si jistý. Filip stojí od Iana tak malý kousek, že se ho téměř dotýká. „Proč nás chceš opustit? Když ti nezáleží na sobě, ani na tom, že můžeš věci kolem změnit, tak věř v nás, věř v to, že tě potřebujeme!“ „Chtěl bych ve vás věřit, ale nejste skuteční. Jste jen soubor momentálních Zkušeností, které jsou tak nestálé, protože se chvíli co chvíli mění, někdy i zcela zásadně. Ta nestálost mě děsí. Nic není pevně dané. Žijeme v mlze. To nelze unést.“ „Věřím tomu, že máš pravdu. Ale sám si teď řekl, že to není definitivní pravda. Nechceš počkat, až ji zpochybníš a překonáš?“ „Do prdele, Filipe! Tady jde o princip, chápeš? Všichni si něco nalháváme, celý život lžeme lidem kolem a hlavně sami sobě, protože se stále měníme, a to, čemu jsme říkali pravda, je najednou lež, a opačně. Mě to nebaví. Nemám se čeho chytnout, a já to potřebuji. Nemůžu s tímhle vědomím dýchat, prostě nemůžu.“ „Myslíš, že tohle tvé poznání, že ta cesta, kterou sis prošel, abys to poznání teď držel v ruce, že to byla náhoda? Vždyť jsi na to měl přijít, chápeš? Měl jsi na to přijít, protože máš najít východisko! To je tvůj úkol, to je tvůj smysl života: najít východ, zachránit ty, co přijdou po tobě.“ Ian těm slovům uvěřil a nechal lano lanem. Od té chvíle začal intenzivně hledat řešení své hádanky a skončil v zenovém chrámu. Vzdal se světského života a upadl do hluboké meditace. Byl v ní po celý svůj život. Našel své štěstí, našel ho následování Buddhovy cesty. Mary a Linda úspěšně promovaly. Na Vysokou jsem nešel, začal jsem pracovat jako redaktor hudebního magazínu. Filip se chytl na tom samém fleku, dělal fotky a stříhal videa. Všichni jsme se pravidelně vídali o víkendu, když si naše děti hráli na zahradě, a my jsme je pozorovali. Mary s Filipem, Linda se mnou. Napsal jsem o Ianovi román a docela se prodává. Vzpomínám na něj každý den, občas se mi zdá o té noci u Psycha, když se chtěl oběsit. „Došlo nám něco?“ Prohlížím si jejich obličeje. Viděli jsme toho víc, než jsme vidět měli. Linda je naprosto klidná, je jako kámen, kdyby mě nehladila po vlasech, tak ani nevím, že tu je. Mary se neustále ošívá, přehazuje nohu přes nohu, pak je vymění. Filip se dívá do prázdna, nechává se unést myšlenkami. Ian tu už není, zmizel a s ním zmizelo i spojení s paralelní Zkušeností, s tím věčným „kdyby…“ Jeho smrt, stejně jako polibek nebo uvědomění se staly. Nepochybně ano, my to přeci viděli. Záleží na tom, zdali to bylo halucinování? Byl to on, a byli jsme to my. To se mi zdá podstatné. „Je to…divný. I to slovo divný je tak…divný. Mám v sobě vědomí něčeho obrovského, trochu se bojím, aby se to do mě všechno vešlo, abych se nerozpadla, nerozbořila, neroztekla,“ řekla klidným a sotva slyšitelným hlasem Linda. „Taky to cítím. Jako kdyby mi položil pan Božskej ruku na rameno a pošeptal mi, jak to vlastně všechno je, všechno s tím člověkem, dobrem a zlem v něm, jak to je se světem, Vesmírem, realitou,“ odpověděl jsem. „A ty cítíš ten tlak uvnitř. Tvé myšlenky sebou na neviditelný povel škubou, jsou nevrlé, jedna se otírá o druhou, znuděně, znuděně. Říkáš si, že znáš důvod, že víš všechno, co jsi vědět měl. Ale bojíš se, jestli ti to poznání neublíží. Jestli není lepší mít zavřené oči a neposlouchat- Mohl bys pak být šťastnější,“ řekl Filip. „Ale ačkoliv ti to může všechno přijít otřesné, nestoudné, absurdní, groteskní, panoptikální, vágní, bezúčelné a proklatě, proklatě zvrácené, víš, že máš možnost volby a sílu se dát jiným směrem. Stále jsi to ty, kdo si volí cestu,“ dodala Mary a přestala se neklidně ošívat. Propletla prsty dlouhými vlasy, které měla, na rozdíl od Lindy téměř vždy rozpuštěné. Podívala se na nás, hledala ten výraz v obličeji, věděla, že teď výraz říká všechno. Dobro nebo zlo? Pana nebo orel? Že by to bylo tak jednoduché, že by v každém bylo buď to, nebo to, a nic, zaručeně nic víc? „Ne, to v žádném případě. Tak to není. Proto jsou slova zbytečná,“ řekl jsem. „Když prohlásí spisovatel, že slova jsou zbytečná, jeho názor přeci jen musí mít nějakou tu váhu,“ odpověděl Filip a věnoval mi k tomu navrch úsměv. Ano, vždyť mají pravdu, jsem iracionální tvor. Říkám, že slova jsou zbytečná, ačkoliv slova jsou mým životem, slova jsou legitimací pro můj život. Stránka 21 z 25
„Jenže v sobě máš pochyby. Jsi hypochondr a neustále hledáš jakýkoliv náznak disonance ve svém životě, stejně tak jako v dynamice interakcí tebe a tvých přátel, tebe a tvé přítelkyně, tebe a tvé rodiny, tebe a lidstva, tebe a reality. Jsi docela puntičkář a s rozklepanýma rukama se snažíš každému svému kroku dodat smysl,“ řekl Filip. „Což ale nejde, protože každý můj krok nemá smysl, ačkoliv je, existuje, pro sebe, bez smyslu. Dá se říct, že každý krok dělám pro ten další a ten, co přijde po dalším, což však znamená, že v přítomnosti, ať už je to cokoliv, nemůžu vidět věci jasně, nemůžu vidět smysl. Přijde po těch několika krocích, ale osvětlí ti jen vzpomínky, dodá ti k nim štítek, jako se přikládá k fotografii, aby ten, kdož si ji prohlíží, věděl, oč na ní jde. Člověk co touží dát svému bytí smysl je jako kočka co se snaží chytit svůj ocas. Vidí ho, cítí, možná se ho i párkrát dotkne špičkou jazyka. Ale nikdy, nikdy ho nechytí, ocas ji stále uniká,“ dodal jsem. „Jenže,“ načala Mary odpovědět, ale nemohla najít správná slova. Rozhlíží se po nás a zase se neklidně ošívá, klade nohu přes nohu, po chvíli svou polohu mění, pak zase a znovu. Podívám se na Filipa, přijde mi, že Mary je právě ta, co se má chvíli co chvíli rozpadnout, co neunese to poznání, kterého dosáhla. Filipův výraz je o tolik jistější, avšak ne jako Lindin. Má láska doslova září. Prohlížím si ji, nakláním se k jejím rtům a líbám je. „Jenže to by znamenalo, že smysl hledat nemáme, že ho nepotřebujeme. Domníváš se, že to tak je?“ „Lidé jsou různí, nenajdeš dva nachlup stejné, protože ani dva nemohou mít nachlup stejnou Zkušenost. Podle toho, čeho ve svém poznání dosáhli, kam se v pavučině událostí, které se dějí teď, a událostí, které po nich následují, dostali, podle toho, jak se jejich universální Zkušenost, které propůjčují tělo, hlas, dotek a cit projeví v interakcích s okolím, partnerem, rodinou, přáteli, lidstvem, realitou, podle toho všeho dostaneš seznam otázek, které mají a odpovědí, které našli, nacházejí nebo nacházet budou. Jsme zase tam, kde jsme byli, u toho, že slova jsou zbytečná. Neměl bych psát, vím to, ale zatím nikdo nevynalezl universálnější nástroj, jak předat svou pravdu.“ „Co tím míníš?“ „Snad telepatii, snad jen to, že si člověk bude schopen vybavit svůj minulý život, že bude mít aktivní vědomí přístup k podvědomí, k té bezedné studni. Tam je tolik poznání, tolik pravdy… Ostatně,“ řekl jsem a udělal vážnou pomlku. Ticho. Venku straší tma svou nehostinností. Být sám je tak…kruté. Temnota je symbolem. „To právě teď děláme,“ doplnil Filip má slova. Objal Mary a ona se přestala ošívat. Její duše už není jako ta tma venku, dál za dveřmi, dveřmi, kterými sem dnes vstoupilo tolik zla a absurdity, že jsme se možná my všichni měli oběsit a Iana nechat sedět a tleskat. No, nechat seděl a tleskat vlastní halucinaci, to už o něčem vypovídá. Minimálně o tom, že zmizelo sto gramů a pár veselých hub. „Což je možná to nejděsivější, co jsem kdy zjistil. Autosugescí se přesvědčíš o všem, pakliže to bude odpovídat tvému intelektu. Jeden příklad za všechny? Schizofrenie… jistě to není doslova autosugesce, ale je zvráceně úžasné sledovat, jaké imaginace různí lidé mají. Velice chytrý člověk se stane obětí zlovolné vládní konspirace a bude muset hledat důkaz na své ospravedlnění, zatímco hloupý člověk uvidí gigantické mravence, jak mu vyjídají ledničku a nabádají ho ke skoku z okna. Tím chci říct, že imaginace odpovídá intelektu, člověk halucinuje, ale neví to, protože jeho halucinování je pro něj dostatečně přesvědčivé. Autosugesce… Jak potom může záležet na tom, kdo má jakou pravdu, a zdali ji opravdu má, když jedni ji přebírají od druhých a druzí si zkrátka něco sugerují?“ Sedí a jsou zahleděni do sebe sama. Sdílejí své životy, jejich Zkušenosti se navzájem vysávají jako pijavice. Sedí a tiše sestupují po schodech do svého podvědomí. Hledají sebe sama, ačkoliv stále nevědí, co to znamená. Nikdo mě neposlouchal, nikdo mě neslyšel. Nikdo mě nebere na vědomí, neuznává mou existenci, neuznává to, že existuji. Sedí a myslí na sebe, protože ovlivňují spoustu lidí a jinou spoustu budou někdy ovlivňovat. Mají obrovskou zodpovědnost, tolik z nás si to nikdy nestihne uvědomit, zemřeme příliš rychle, plynule a tvrdě na to, abychom pochopili něco tak pomalého, chaotického a jemného. Nikdo mě nepochopil, ani má láska. Zůstal jsem sám a má duše je temnější než noc za oknem, kterou si všichni ráz na ráz uvědomujeme a zase od ní odvracíme zrak, jako od něčeho vědomého, avšak nechtěného, odcizeného, snad nepřirozeného. Je tma nepřirozená? Pakliže tolik očekávám od zákonů fyziky, pravidel, jež vysvětlují chod reality, ať už si je uvědomujeme nebo ne, tak tma je přirozená. Všechno organické si musí odpočinout, nabrat síly, vyrovnat váhy, a k tomu je určena tma. Tvoří druhou stranu téže mince, jako světlo. Je to jeho negace, bez tmy nemůže existovat světlo a opačně. Od jednoho se odvozuje druhé, na základě jednoho se chápe druhé. Matematika ani fyzika mě nikdy nebavily (pokud není řeč o teorii chaosu a teorii relativity, ty si vlastnoručně přepsal fixem na zeď v pokoji, každé odpoledne se to spolu učíme nazpaměť recitovat – pozn. Lindy), ale je úžasné, prostě úžasné, kolik poznatků z těchto věd lze vystopovat v zákonitostech Vesmíru, Reality… Přijde mi, že jsme ony zákonitosti přesunuli do vědy, že jsme de-facto jen studovali prostředí, v němž jsme nuceni žít. Neobjevujeme nové, vzpomínáme si na již dané. To vše bude podle Stránka 22 z 25
svých pravidel samo o sobě existovat i dál, my jsme jen pozorovatelé, hledáme ta pravidla, snažíme se chápat. „Víš, co?“ Dívá se mi do očí. Existuji. Vnímá mě. Poslouchá. Je tu, vedle, blíž než vedle mě. Její Zkušenost objímá mou Zkušenost. Dokonalé kosmické spojení! Universální jednota! Ty zlaté šaty a rozpuštěné, kaštanové vlasy. „Nezáleží na tom, jestli máš pravdu nebo nemáš pravdu, ať už je to cokoliv a musíš cokoliv udělat, abys to poznal. Skutečný zájem by měl spočívat na tom, jestli jsi spokojený. K čemu ti bude všechna ta pravda, které jsi dosáhl, když nejsi spokojený, když jsi nešťastný, když… když jsi znuděný a v zoufalství se vysmíváš absurditě reality?“ „Autosugesce,“ odpověděl jsem jí, ale tak potichu, že to sotva slyšela. Linda došla z nás všech nejdál, možná že toho řekla nejméně, ale odpověděla nejvíce. Relevance jejich reakcí, ta přesnost a jasnozřivost, byly ohromující. Naše pohledy se střetly, stejně jako rty. Její prsty sjížděly po mé tváři, celý jsem se rozechvěl. Víc než kdy předtím jsem v těch očích, co byly tak blízko, viděl něco obrovského, něco tak velkého a krásného, že jsem cítil tu nesnesitelnost, co to ve mně vzbuzuje, tu maličkost sebe sama, chtěl jsem plakat. Plakal jsem, uvnitř, ve skrytu, pod pláštěm své duše. Pod tíhou krásy plakal, té, v jejímž je objetí. „Miluju tě.“ „Já tebe taky.“ Ian sedí na pohovce ve svém pokoji. Už se uklidnil, Curtisovský záchvat ho přešel. Úplně mi vypadlo z hlavy, že jsem neobjasnil jeho jméno, přitom je to tak podstatné (kombinace zodpovědný spisovatel + psychotropní látky nejde dohromady; ehm, ještě, že zodpovědnost je mi tak cizí)! Kdekdo by jistě namítal, že zná nějakého toho Honzu, ale málokdy ho někdo oslovil: „Jane“, protože to našeho Honzu poměrně sere. Ian si tak nechává říkat od té doby, co slyšel prvních pár skladeb od Joy Division. Tahle kapela stála na samém počátku konce punkového šílenství, vzala si z něj jednoduchost, ubrala na tempu, dala víc fantazie kytaře a to vše pro to, aby byly texty písní co nejlépe interpretovány. Zpěvák a textař Ian Curtis, trpěl epileptickými záchvaty. Snad proto, aby se s tím dokázal vypořádat, začal na pódiích doplňovat svůj zpěv o zběsilé tanečky připomínající právě epileptický záchvat. Tenhle člověk táhl břímě celého lidstva. Prášky, které užíval, aby tlumil náchylnost k záchvatům, mu přivozovaly časté migrény a těžké deprese. Napotřetí mu v květnu roku 1981 vyšlo jeho poslední přání, k ránu se oběsil v kuchyni. Ian je tou osobností přitahován, zná spoustu jeho textů nazpaměť, nechal se jím inspirovat při proměnách ve své vizáži, dá se říct, že si ho snad i po nocích představuje vedle sebe v posteli (ačkoliv Curtis byl heterosexuál). Má to svůj jednoduchý důvod. Nikdo nechce být sám, ani on. Samota je strašák na poli, který nikoho nevystraší. Je to špatné řešení situace, kdy má člověk1 strach z bolesti, kterou člověk2 (i sám člověk1) může způsobit. Curtisův duch je v Ianovi, on si toho je vědom, tudíž tomu nemusí věřit, ani to nemusí obhajovat, protože to také nikomu neříká. Nechlubí se tím, že v něm sídlí sebevražedný génius. Už tak děsí lidi a lidé děsí jej. De-facto jednou půlkou mu huba visí na laně, tou druhou ho žere samota. Mezitím je Curtis, jeho texty, jeho hlas, jeho záchvaty. To všechno je síla, je to výzva jít dál a vydržet to, dokázat víc, než dokázal Curtis. S tou myšlenkou jsem spal už zbytečně dlouho. Nikam jsem se nedostal, s ničím jsem neskončil, ničeho jsem nedocílil, z ničeho se nevymotal; zůstala jen chaotická změť fragmentů a šílené úsilí složit je jako puzzle. Mary šeptala něco důvěrného Filipovi, který ji však neustále přerušoval polibky. Linda seděla na pohovce a balila jointa nad stolem se skleněnou deskou. Pracně jsem se doplazil pod něj a sledoval její obličej, ty nádherné oči mě dováděly k šílenství. Vždycky jsem na ně dal, byl jsem jejich milencem, oddaným rytířem, sladkou kořistí, hračkou a obětí. Válející prsty, jazyk olizující papírek a úsměv věnovaný mně, mně tam dole ležícímu a obdivujícímu tu její nebeskou krásu, tu svatozář sladkosti. Přitulil jsem se a cítil její rty. Sáhla do kapsy mých kalhot a našla zapalovač. Zapálila si. Vydechla kouř a podala mi joint. Usmál jsem se na ni a řekl jí, že to všechno, co se v noci stalo, byla pravda, naše pravda. „Jsem šťastná v Absolutnu Nicoty.“ Dnešek je něčím výjimečný. Je konec května a všichni se radujeme z krásného počasí, které se táhne už tak dlouho a stále se nezdá, že by přišlo o svou sílu. Je to neobvyklý čas, kterým spolu protékáme, kterým probíháme jako bludištěm bez řešení. Psycho se nechal vyslat letadlem někam k Řecku od těžkého údělu, se kterým se dealer kamarádí. Obýváme futuristické prostory jeho vily po celý víkend a v hlubinách duše si všichni přejeme, aby si odpočinul pořádně. Je sobota večer. Slunce už zapadlo, ale soumrak ještě nenadešel zcela, panuje takové to otravné přítmí, v němž mžikáme očima a bezúspěšně se snažíme rozpoznat objekty a události kolem nás… Včera se dostavilo pár lidí, bylo tu poměrně živo a zelenalo se tak dlouho, až zčernalo. Nad našimi hlavami se zatáhlo a začalo pršet. Prostě nás podělaly dvě lesbičky o 100 gramů férového scunku. Stránka 23 z 25
Zůstalo po nich jen pár veselých houbiček na stole, které jsme snědli, když jsme přišli na to, na co jsme čekali, důvod proč. Během našeho sestupu do hlubin podvědomí jsme každý měli jednu kulku pro své ego, pro ego, které není naše, protože my jsme jeho. Nikomu se nepodařilo úplně rozbít jeho sílu, napoprvé to nikdo ani nečekal. Ian umíral a znovu ožíval, podle toho, jak se zrovna „motýlí efekt“ (viz teorie chaosu) projevil v návaznosti a propojenosti jednotlivých událostí. I s námi se děli věci, různý sled oněch událostí nám přichystal různé obrazy sebe sama daleko v budoucnu, které neexistuje, stejně jako minulost. Došli jsme k poměrně bolestným zjištěním, já osobně jsem de-facto jen pojmenoval pocity, co v sobě nesu již dlouho, zbytečně dlouho. Společně jsme přilepili pod obraz zvaný Realita štítek s nápisy: „absurdní“, „bezúčelné“, „zmatené“, „kruté“, „iracionální“, „nudné“, „odporné“. Pak ale Linda řekla svá kouzelná slůvka a usínali jsme s vědomím, že to jde, že i my máme ten dar, že i my můžeme být šťastní. Autosugesce… Je sobota večer. Zítra se pan turista vrátí z dovolené a zjistí, že ho dvě lesbičky podělaly o 100 gramů férového scunku. Bude zuřit. Vyžene nás ven, zavolá pár lidem, pročeše okolí, nasadí volavku, lesbičky najde a udá je na policii. Nikdo však není dokonalý. Alenka přes mříže a zdi vězení zavolá pár lidí, kteří ještě toho dne zazvoní u toho domu, proklatého domu, kde jsem s přáteli a svou přítelkyní prožil metaforu nirvány, a to bez těch zbytečných desítek a desítek let sezení v lotosovém květu. Psycho otvírá dveře. Pomalu si nestihne prohlédnout ani tu bouchačku, co mu šimrá čelo. Ozve se výstřel. Tělo s dírou do hlavy dá dobrou noc kameninové zemi s rohožkou z dovolené. Střelec se chrchlavě zasměje. Popel s cigarety se snáší jako vločka naivity na Psychovu prostřelenou hlavu. Je konec a kdo ví, zdali nebude hůř. Nejvyšší poznání života, pravdu Vesmíru či snad Vesmírnou pravdu jsme nevědomky z fleku splatili životem našeho přítele. Haluze?! To odporné propletení a ta spojitost „věcí“ života a smrti, ta ohavnost toho všeho, ať už je to cokoliv! V jeho domě, v jeho proklatém domě, proč zatraceně jel na dovolenou, proč zatraceně někdy začal s pěstováním a prodáváním, proč jsme ho museli poznat… Aby zemřel a my toho litovali? Aby zemřel a my si nalhávali, že to není naše vina? Aby zemřel a něco v nás zemřelo s ním? Aby zemřel a my si konečně uvědomili, že naše životy jsou nastaveny stejným směrem? Otázky - nic jiného po Psychově smrti, ostatně jako po všech událostech, jež kdy existovaly samy o sobě, nezůstalo. KONEC. Dopsáno dne 31.12 2006 Epilog: Jmenuji se Gabriel. Jsem ošetřovatelem na psychiatrické klinice v pražských Bohnicích. Každý den přicházím do důvěrného styku s jedinci, které tlak společenského řádu, jež tak surově narušovali, šoupl mezi zdi do svěracích kazajek a otravných těl narvaných tlumícími kapslemi. Ty kapsle jsou hrozné, ještě horší na tom je, že jich hojně využívají i ti lidé, co běhají tam venku, mimo zdi kliniky a mimo svěrací kazajky. Často si kladu otázku, kdo je, a kdo není normální. Sem zavírají ty, co normální nejsou, aby před nimi uchránili ty, co normální jsou. Je to směšné. Vždycky mi to přišlo jenom směšné. Nesnažíme se ty lidi léčit, my jim sugerujeme to, že jsou slabí a nemocní; nemohou ven, zpět do „života“, pokud nebudou poslouchat a plnit naše nařízení, naše moudrá nařízení založená na prášcích a vymývacích kůrách. Je to tak směšné. Lhal jsem, vždycky mi to směšné nepřišlo. Kdysi jsem prostě jen dělal svou práci. Pak sem přivezli Jakuba. Diagnóza: nadměrná konzumace psychedelických drog, v důsledku čehož došlo k nenávratnému poškození psychiky pacienta. Může být nebezpečný svému okolí, internace nezbytná! To byla zpráva, kus papíru, co napsal odměřený doktor, když se na Jakuba podíval. Jiný úhel pohledu jsem já. Půl roku jsem den co den sledoval toho kluka, hovořil s ním, chodili jsme na procházky po zahradě. Má v sobě nějaké kouzlo, když jsem v jeho přítomnosti, tak cítím, že ze mě vysává všechny mé problémy a do těla mi vpouští klid a pocit bezpečí, sebe-satisfakci. Nikdy jsem se s ním nebavil o tom, co se stalo. Mluvili jsme obecně, jen tak, o všem, co nás napadlo. Je to neskutečně vnímavý člověk, své schopnosti uplatňuje v umění. Píše prózu, básně prý nemá rád, jak sám říká, „jsou vágní“. Někdy koncem léta se mi svěřil, že by chtěl napsat svou poslední povídku, zdali bych mu nemohl pomoct s hledáním nějakého nakladatele. Jeho přání jsem se rozhodl vyplnit. Psal každý den, škrtal a přepisoval, zuřil a radoval se. Bylo to neuvěřitelně vzrušující sledovat, jak pod jeho rukou ožívají lidé. Když dopsal svou práci, dal mi ji přečíst a řekl, že nechce slyšet můj názor, že je to jen moje, ale byl by nesmírně rád, kdybych napsal slovo závěrem. Dal mi všechny své povídky, co kdy napsal, včetně této poslední, kterou jste právě dočetli. Na zítřek mám domluvenou schůzku s jedním nakladatelem. Kdybych mu neřekl, že Jakub je „blázen“ zavřený na klinice, tak mě nejspíš odmítne.
Stránka 24 z 25
Měl bych sice touto cestou říct svůj názor, nějak se vyjádřit. Já to však neudělám. Přijde mi důležitější uvést věci na pravou míru. Totiž: Ani Jakub, ani nikdo z jeho přátel nebyl toho víkendu v domě Psycha, protože on na tu dovolenou nakonec neodjel, kolem a kolem se totiž začalo roznášet, že po něm jde konkurence. V neděli večer byl slyšet výstřel a našlo se Psychovo tělo. Policie do toho samozřejmě obezřetně nakukovala, ale nikdy nic nevypátrali (dokonce se šíří zvěsti o tom, že konkurence je zaplatila). Psychův pohřeb byl hodně smutnou záležitostí. Filip a Mary se surově pohádali a navždy rozešli. Mary shledala, že Filipa zase až tolik nemiluje. Žádné souznění duší? Ian se nedlouho po Psychově smrti oběsil v kuchyni. Našli ho v saku s dopisem v kapse, v němž vysvětlil, proč je mu na zvracení i z toho, že je mu na zvracení. Domnívám se, že někdy v té době se to Jakubovi přihodilo. Smrt Psycha a sebevražda Iana (zapomněl jsem dodat, že Jakub byl ten, kdo ho objevil tancovat na laně) ho pravděpodobně donutily najít cestu ven, tak si sehnal psychedelickou substanci. Nerozumím tomu, proč to udělal. S Lindou jsou i přesto spolu, s jejich láskou žádná psychologická analýza nic neudělá. Den co den za Jakubem chodí, jsou spolu venku na zahradě, vypadají šťastně a plánují budoucnost: chtějí spolu zůstat, odstěhovat se pryč, mít děti, holčičku, Emu. Jakub chce také vidět svou knihu ve výloze, teprve potom bude moct říct, že prožil smysluplný život, protože splnil úkoly, jež mu byly přiděleny (najít lásku svého života, držet v náručí své dítě, vidět ve výloze svou knihu). Je zvláštní člověk. Možná že žije ve vlastním světě, ale není v něm tak docela sám, je tam někde s Lindou a s tou jejich holčičkou a těmi vydanými knihami. Má jistotu, která ho nikdy neopustí, má Lindiny nádherné oči zářící jako dvě nejjasnější hvězdy na půlnočním nebi. To je podstatné, to, že není sám, že nebude sám. Napsáno dne 22.2 2007
Stránka 25 z 25
