Sü Č -mo. Píseň spadaného listí

Sü Č’-mo

Píseň spadaného listí

Píseň spadaného listí

Praha 2009

Sü Č’-mo

Píseň spadaného listí

Překladatelka děkuje paní docentce Věnceslavě Hrdličkové za laskavou pomoc a podporu i za inspirativní návrhy, jak nejlépe zprostředkovat Sü Č’-moovo dílo českému čtenáři. Docentce Olze Lomové děkuje za první seznámení s moderní čínskou poesií a za všestrannou podporu knižního vydání tohoto překladu.

Vydání knihy podpořilo Mezinárodní sinologické centrum při Univerzitě Karlově v Praze

PÍSEŇ SPADANÉHO LISTÍ Translation & Epilogue © Magdalena Rytinová, 2009 Czech edition © dybbuk, 2009 ISBN 978-80-86862-95-8

Oplakávám Li Kan-žena*

Li Dlouhé štěstí byl povolán do Nefritové věže,** dosáhl cti i ctnosti, nechtěl nikdy dospět, v mládí se spěšně probudil ze snu o motýlu;*** podvolil se rovnosti duší v místě pod mlýnským kamenem, pro Šueje, pro Čchioua, ač touží, nemůže se vrátit, v hluboké noci se bojí, že zaslechne houkání sýčka. 7

*

** ***

Tuto báseň složil Sü Č’-mo roku 1914, v době svých středoškolských studií ve městě Chang-čou. Poprvé byla vydána téhož roku ve školním časopise. Jde tedy o Süovu nejstarší dochovanou báseň. Li Kan-žen byl Süův spolužák a kromě této básně se rovněž stal předobrazem hlavního hrdiny Süovy povídky „Tragická smrt starého Lia“. byl povolán do Nefritové věže — zemřel sen o motýlech — viz filosofický spis Mistra Čuanga

Teskná

I Zelená tráva, krávy se pasou, pokyvují hlavou, líně se ohánějí ocasem, modré a bílé obláčky po nebi připlouvají a odplouvají. II 8

Stoupám až do hor, shlížím na město, vidím jen černočerné střechy, jednu řadu za druhou, v ulicích zalykajících se kouřem, spousty lidí. III Před kostelem v hlaholu zvonů kněz v bílém rouchu a staré paní v černých sukních s černými šály přes ramena se scházejí a rozcházejí.

IV Kabaret, místo křepčení, bílá a červená, černá a zelená, cylindry a dlouhé sukně, nezřetelná směs veselého hovoru a smíchu. V V císařském chrámu, v hromádce dříví pár kusů ztrouchnivělého dřeva, dříve byly prosáklé dýmem vonných tyčinek při obětech předkům, nemohou být rozpadlé, nemohou být rozpadlé! VI Na bitevním poli, v zákopech, převrácené zbraně a děla na zubožené trávě, zničené domy okolo, kusy těl, stopy krve jedna vedle druhé.

9

VII Země za přírodní pohromy, země za hladomoru, tráva neroste, stromy jsou vzácné, děti nepláčou, černošedý vzduch. VIII 10

Země s mrtvým srdcem, pustá místa, mají stín, ale beztvarý, mají zvuk, ale ne tón, kukačka v hlubokém údolí hledí na měsíc, ale nenaříká. IX Ach! Ach!

X Přelud se rozpadl, Bůh je mrtev, půlnoční sen přetrhne lehký spánek, ale temnota je ospalá, stíny houstnou, démoni s očima doširoka otevřenýma… XI Toto srdce tíží váha celého světa, ach! Celý vesmír, vesmír tohoto ducha, vesmír tohoto vesmíru, vše je prázdné, prázdné, prázdné… XII Dost! Dost!

11

Letní den uprostřed polí (nedaleko Sawstonu)

Vrbový háj se zelená, od jihu vane teplý vítr, v myšlenkách se mění ve strmící vrcholky a nefritové ostrovy, nebe plné zlatých a bílých oblaků, uprostřed vlnícího se obilí venkovanky si vesele povídají.

12

Vesele si povídají — ptají se, zda už na zahrádce dozrál hrášek, ptají se, budou-li ptáci krást bobule vavřínu; už dlouho nesprchlo, růže se ještě docela nerozvily, paní Mej jde dnes do města, zdalipak přinese nějaké novinky. Vesele si povídají: „S tím mým je to lepší, už zas chodí do práce, už se celý den nenudí, už se neopíjí a nerozčiluje,

když se vrátí domů, povídá a směje se, má rád děti — miluje svou ženu. Ale! No to se podívejme! Podivejte, tamhle, celý rozcuchaný, jde sem, směje se zvesela, to snad ani není on, (cha cha!) celý od bláta!“ Od jihu vane teplý vítr, stromy a tráva se zelenají, země je plná hřejivého slunečního jasu, nebe je plné zlatých a bílých oblaků, tam, uprostřed vlnícího se obilí venkované a venkovanky si vesele povídají.

13

V měsíční noci naslouchám hře na loutnu

Čí je ten dům, z něhož se line zpěv spolu s tesknými tóny loutny, pod spoustou mlžných hvězd, uprostřed stínů borovic, jen já bez hlesu naslouchám. Vlny tónů, chvějící se vlny tónů, pronikají samotou a smutkem noci, podsvětí, svěží rosa na stéblech trávy, znepokojila sídlo mé duše. 14

Naslouchám, naslouchám, až jsem náhle zaslechl city loutny i hloubku srdce té, která zpívá. Ptáci, kteří nocujete se větvích, neplašte se, v myšlenkách jsme zajedno. Neříkej, že je to její dobré srdce schopno snést, právě pro tebe polyká vzlyky, neříkej, že je lhostejná, její ledové srdce překypuje záblesky vřelého citu. Pamatuješ si ještě výraz její tváře při rozchodu, oči plné něhy i hořkosti, potřásls její chvějící se rukou — obnaženým nervem lásky!

Pamatuješ si ještě svůj pocit při rozchodu, ledový chlad ti prostoupil celým tělem, hruď plná zármutku, moře slz, ubohá nesvobodná duše! Šumění větru v borovém háji, ach! Nezneužívej mého soucitu, vždyť kolikrát může v lidském moři zaplavit břehy mého srdce příliv lásky? Tamhle, zářící podzimní měsíc už setřásl oblačný šat, jako by jasným hlasem s úsměvem říkal: „Láska je údělem lidí!“ Má vášnivá přítelkyně, ach! Obdivuji tvůj medově sladký žár lásky, neříkám však, že soumrak a tóny loutny uzavřely přátelství našich duší!

15

Básnička

Měsíci, nesměle k tobě promlouvám, prosím tě, zanes mé chladné i horké soustrastné slzy lásky do svého seznamu smutných lásek, do nějž jen ty sám zapisuješ dluhy v slzách. Měsíci, zalykám se slzami a promlouvám k tobě, prosím tě, přezkoumej dlužní úpis mých slz lásky, otevírám snad nový účet, nebo ještě splácím starý dluh? 16

Už nemám syna

Tlumené noční světlo, moře a mlha. Divoký holub v hnízdě, tiše vrká, načechrává své jemné peří, tak nadýchané. Svým chvěním tenhle holoubek připomíná hebkou dlaň dítěte — hebkou a krásnou — dotýká se hrudi, roztomilé hravé lechtání, tak jemné: „Holoubku! Přestaň, přestaň, mé srdce je ustarané, slzy mi pomalu stékají, holoubku, přestaň, přestaň, už nemám syna, nejsem s to snést takový zármutek.“

17

Srpnové slunce

Srpnové slunce září žlutě. Kdo říká, že tenhle svět není ze zlata? Vrabčáci podřimují ve stínu stromů, děti se kutálejí v trávě.

18

Srpnové slunce září žlutě. Kdo říká, že tenhle svět není ze zlata? Zlatožluté stromy, zlatožlutá tráva, vrabčí kapela hraje líbeznou písničku: zlatožluté chaloupky, zlatožluté obilí, zlatožlutý je i smích starých venkovanů.

Zima na severu je opravdová zima

Zima na severu je opravdová zima, zem i nebe oslepené, oči plné žlutého písku; obnažené větve stromů jen stěží odolávají severáku — bojovníci riskují smrt četa za četou, odhodlaně stojí v čele bitevního pole! Nezůstal tu ani útržek lístku zraněné zeleně, neulpěla tu ani jediná nitka lásky, jen riskují své zbylé svaly a kosti, snaží se zadržet sémě života, snášejí, snášejí mrazivý bič tří zim, údery sněhu i meče větru, vytrvají vzpřímeni až do vítězství jarního slunce nad vražděním, prázdnotou a krutostí, vytrvají vzpřímeni až do doby, kdy jarní slunce otevře vězení života a propustí z pupenů nové výhonky! Vytrvají vzpřímeni až do doby, kdy bude možno spatřit výsledek trpělivého boje, bojovníci i nepřátelé vracející se domů, rozesmátí z plných plic! Zima na severu je opravdová zima! Zem i nebe bez hranic, oči plné žlutého písku; v polích jen unavený volek, na západním obzoru načrtnuté čáry teskného křiku divokých hus.

19

Inspirováno pohledem na slunce zapadající nad říčkou Cam

To dokonalé nadšení z hloubi srdce, ta vznešenost a velikost na samé hranici citů; ať se chrám propadne a peklo otevře své brány, cennosti v mé pokladnici však zůstanou nedotčeny.

20

Obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu

Posílám ti obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu, nebe plné neproniknutelných černých mraků a bílých oblaků. Posílám ti špičku lejfengské pagody, odraz zářícího měsíce plyne v náruči spících vln. Hluboká černočerná noc, strmící stín pagody, kulatá záře měsíce, tenoučká šupina vln — kéž bychom společně veslovali v otevřené loďce, kéž bychom společně stvořili dokonalý ráj!

21

Ve vlaku z Chang-čou do Šanghaje

Spěch spěch spěch! Chvat chvat chvat! Svitek dýmu, plocha hor, pár teček mraků, pás vody, proužek mostu, úder vesla, les borovic, trs bambusů, rudé listí všude kolem;

22

zářivě zbarvená pole, zářivě zbarvená podzimní krajina, tu zřetelná jako ve snu, tu nejasná, skrývající se. — Chvat chvat chvat! Jsou to kola, nebo čas? Ke stáří dohnaly tvář podzimu, ke stáří dohnaly i lidský život.

Pane! Pane!

Kola s ocelovými paprsky letí zapadlou uličkou — „Pane, uctivě se Vám klaním, pane, hej, pane.“ Klaní se a krčí, třesoucí se děvčátko v chatrných šatech volá — sněhem obalená kola letí mrazivým severákem. Běží těsně u nich, běží těsně u nich, otrhané dítě pronásleduje třpytivá kola — „Pane, slitujte se nade mnou, milosrdný pane!“ „Slitujte se nad mou maminkou, je hladová, promrzlá a nemocná, leží u silnice, ach — uděláte dobrý skutek, darujte nám trochu jídla, hej, pane!“ „Nemám u sebe drobné,“ odpoví pán ve voze, pán, který má i ve voze nasazenou beranici — letí, rychle se otáčí pár kol pronásledovaný dětským hláskem.

23

Oblaka prachu podobná poryvům větru plní ulici, prachem letí otáčející se stříbřitě lesklá kola — „Pane, ale vy jste přece nevyšel z domu bez peněz, hej, pane.“ „Pane! …… Pane!“ Zrudlé a opuchlé dítě, sotva dechu popadá, trhaně volá — letí, letí, gumová kola bez ustání letí. 24

Letí …… Pane …… Letí …… Pane …… Pane …… Pane …… Pane ……

Žebráku, dobře ti tak

„Milosrdná paní, dobrotivý pane,“ severozápadní vítr jako by ho ostrým nožem bodal do tváří, „Podarujte mě prosím trochou vašich zbytků!“ Chumel nejasných černých stínů, choulících se u brány. „Smilujte se nade mnou, můj šťastný pane, vždyť hynu mrazem!“ Za branou je smích, horká kamna a poháry z nefritu. „Smilujte se, můj bohatý pane, vždyť hynu hladem!“ Před branou se severozápadní vítr chechtá: „Žebráku, dobře ti tak!“ Jsem jen třesoucí se hromádka černých stínů, plazících se po hlavních ulicích lidského soucitu, chci jen trochu soucitného tepla, které by přikrylo neúplné zbytky mých kostí. Ale těžká brána je pevně zavřená — kdo by se staral; jen ledový vítr se na ulici pošklebuje: „Žebráku, dobře ti tak!“

25

Co je to vlastně láska?

Co je to vlastně láska? — Když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen; slunce už pro mne přes dvacet let svítí, jsem jen dítě, neznám ani sebemenší žal; když jednoho dne — ten den miluji i nenávidím — se v hloubi mého srdce zrodil podivný neklid, tehdy jsem byl poprvé v životě oklamán, jsem prý zraněný — ohmatej mou hruď. Když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen. Co je to vlastně láska? 26

Tentokrát už jsem jiný, kůň bez uzdy, poznal jsem pustinu divokého lidského života; stejně jako kdysi onen muž z Čchu,* který nabízel nebroušený nefrit, ukazuji své srdce a říkám, že je uvnitř ryzí, nevěříš-li mi, rozřízni mé srdce, pohleď na mé dlaně plné stékající krve, zda je to nefrit, či není. * Muž z Čchu — Sü Č’-mo vychází z pověsti o muži ze starověkého státu Čchu (dnešní provincie Chu-nan), který objevil drahokam skrytý v kameni a daroval ho císaři. Ten však dar odmítl se slovy, že uvnitř žádný drahokam není. Muž tedy mrštil kamenem o zem, a klenot tak odhalil.

Krev! Ten bezcitný dobyvatel, má duše! Kdo mě donutil vyslovit poslední pochybnost? Pochybnost! Tentokrát jsem se — ke svému štěstí — probral ze sna sám. Bože, já nestůňu, příště už nebudu reptat! Už se nechci stát nesmrtelným, ráj není mým údělem; chci jen na této zemi ochotně a pokorně žít — od nynějška už se nebudu ptát, co je láska, vždyť když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen. 27

Přikrýt pár listy voskovaného papíru

Jedna za druhou, oblohou padají sněhové vločky; jedna žena, jedna žena samotná sedí na schodech. Silně, silně, vichr burácí uprostřed lesíka; jedna žena, jedna žena, samotná chvějíc se naříká. 28

Proč jste tak smutná, paní, v tak mrazivý zasněžený den? Proč tolik naříkáte, snad kvůli ztracené sponě do vlasů? Ne, kdepak, pane, kvůli sponě ne; to kvůli, to kvůli tomu, že nevidím svou lásku. Tamhle v borovém lese, na úpatí kopce, pane, je malá dřevěná truhla, v ní mé děťátko, mé srdéčko, tělíčko mého tříletého synáčka!

Včera v noci jsem ho viděla ve snu, volal: „Maminko — je zima, je zima, je zima, maminko moje!“ A dnes opravdu hustě sněží, na okapech jsou vidět střechýly, v promrzlé peřince se snažím nahmatat — snažím se nahmatat své děťátko. Zrovna jsem koupila pár listů voskovaného papíru, přikryju synáčkovu postýlku; nedokážu probudit svého chlapečka, který tak tvrdě spí — proto jsem smutná. Jedna za druhou, oblohou padají sněhové vločky; jedna žena, jedna žena, samotná sedí na schodech. Silně, silně, vichr burácí uprostřed lesíka; jedna žena, jedna žena, samotná chvějíc se naříká.

29

Táhni!

Táhni, světe, táhni! Jsem sám na vrcholku hory. Táhni, světe, táhni! Tváří v tvář nekonečné nebeské klenbě.

30

Táhni, mládí, táhni! Buď pohřbeno společně s voňavou trávou v opuštěném údolí. Táhni, mládí, táhni! Zármutek odevzdávám hejnu vran na soumračném nebi. Táhni, říše snů, táhni! Roztříštím magický pohár z nefritu. Táhni, říše snů, táhni! S úsměvem přijímám blahopřání od horského větru a mořských vln. Táhněte, všichni, táhněte! Přede mnou se tyčí vrcholek hory protínající oblohu. Táhněte, všichni, táhněte! Přede mnou se rozprostírá nekonečnost nekonečna!

Výjev jako z dob povstání Velikého míru*

„Hej, ty, co prodáváš smaženky, dej nám šest kousků — a ještě přidej dalších šest.“ „Nechcete cigarety, páni vojáci, pravé anglické, nebo tačchienmenky? Radši si vemte pár krabiček, dál už asi nic neseženete.“ „Ty zbraně jsou dobrý, dovezený z Německa, snadno se nabíjej.“ „Můj starší bratr dostal dopis, předevčírem, píše se tam, že je máma nemocná.“ „Hm, mámu pusť z hlavy, jdem přece do boje, to je důležitý.“ „Naštěstí jsme na jih od Dlouhý řeky, strašně daleko od domova,

* Povstání Velikého míru (1851–1864) začalo v jižní Číně a bylo namířeno proti mandžuské nadvládě. Jeho cílem bylo ustavit nový řád, založený na bratrství mezi Božími dětmi. Süova báseň vychází ze skutečných událostí: na podzim roku 1924 propukly boje mezi vojenským velitelem provincie Ťiang-su Čchi Sie-jűanem a provincie Če-ťiang Lu Jung-siangem a celá Sü Č’-moova rodina se kvůli tomu musela uchýlit do bezpečí Šanghaje.

31

jinak by ti doma… ach, když na ně pomyslíme, ať jsou, jaký chtěj, nám vojákům sejde z očí, sejde z mysli!“

32

„Tak už to na světě chodí! Podvádět se nevyplácí, jen tak žít taky za moc nestojí. Dyť každej má někoho blízkýho, komu se chce jít na vojnu a riskovat krk!“ „Ale copak jsi neslyšel, jak velitel říkal, že zraněný dostanou odškodnění?“ „Tak to já se jim vykašlu na to jejich ,odškodnění‘ nabízený z falešnýho soucitu! Hlavu mám jen jednu, to teda nechápu, proč mám jít bojovat, prásk, prásk, bratrovrazi, zabíjíte jeden druhýho, já už nebudu pro druhý riskovat.“ „Copak jsi neviděl, jak se vrátil kamarád Li s půlkou obličeje shnilou, úplně zelenej? Říkal, že vpředu, v rejžovejch polích, jsou mrtvoly úplně jak hnůj, celý i rozpadlý; prolezlý smrtí i polomrtvý; rozkládaj se a děsně smrděj.“

„Já řikám, že tady na jihu jsou lidi rozumný, za každou cenu odmítaj bejt vojáky; podívej, ty přikrytý rakve támhle u silnice, ty oltáříčky na hrobech v polích, tráva se zelená, stromy jsou taky zelený, po smrti má duše klid.“ „Nevyrovnaj se nám — snad už se vlak nerozjíždí? — Ty, co žijou, jsou hnůj v rýžovejch polích — jo, jsou hnůj v rýžovejch polích!“ „Hej, ty, co prodáváš smaženky, ještě to stihneš, dělej, chci jich ještě šest.“

33

Abych našel zářivou hvězdu

Osedlal jsem si slepého a zchromlého koně a štvu ho do temné noci — a štvu ho do temné noci, jedu na slepém a zchromlém koni! Pronikám do dlouhé černočerné noci, abych našel jasnou hvězdu — abych našel jasnou hvězdu, pronikám do nekonečné temné pustiny. 34

Uštval jsem, uštval zvíře, na němž jedu, zářivá hvězda však stále ještě nevyšla — zářivá hvězda však stále ještě nevyšla, unavil jsem, k smrti jsem unavil tělo i ruce v sedle koně. V tom okamžiku na nebi vysvitla křišťálová záře, v pustině se svalilo zvíře, v temné noci leží mrtvé tělo. V tom okamžiku na nebi vysvitla křišťálová záře.

Radost sněhové vločky

Být tak vločkou sněhovou, lehounce tančící a volně poletující vzduchem, určitě bych jasně poznal svůj směr — letět, letět, letět — na této zemi mám svůj směr. Nevydal bych se do ledového, opuštěného údolí, nevydal bych se k mrazivému úpatí hor, ani bych nešel tesknit do pustých ulic — letět, letět, letět — podívej, já mám svůj směr! Půvabně bych tančil vzduchem, až bych poznal ten tichý, skrytý dům, čekal bych, až ona vyjde podívat se do zahrady — letět, letět, letět — slabounce voní rumělkovými květy slivoně! Pak bych se, spoléhaje na svou lehkost, zlehounka zachytil jejího živůtku, přilnul bych k srdci a hrudi podobné měkkým vlnám — a tál bych, tál bych, tál bych, až bych vtál do jejího srdce a hrudi podobné měkkým vlnám.

35

Tohle je zbabělý svět

Tohle je zbabělý svět: nestrpí lásku, nestrpí lásku! Rozpusť si vlasy, vyzuj opánky; a následuj mě, má lásko, opustíme tento svět a zemřeme pro naši lásku!

36

Povedu tě za ruku, pojď se mnou, lásko; ať nám trní a bodláčí rozdrásá nohy, ať nám krupobití roztříští hlavu, pojď se mnou, povedu tě za ruku, prchneme z vězení a budeme zas volní! Následuj mě, má lásko! Svět lidí už se za našimi zády hroutí — podívej, cožpak to není běloskvoucí široširý oceán? běloskvoucí široširý oceán, běloskvoucí široširý oceán, nezměrná volnost, já a ty a láska!

Pohleď, kam ukazuji prstem, tam na obzoru září modř maličké hvězdy — je to ostrov, roste na něm zelená tráva a svěží květiny, překrásná zvířata se tam procházejí a ptáci poletují; rychle nasedněme do této lehké loďky a vydejme se do ráje dokonalosti — láska, radost, volnost — dáváme sbohem lidskému světu, navždy! 37

Noc ve Florencii

38

Opravdu zítra odjíždíš? Tak já, tak já… nestarej se, dříve nebo později přijde ten den; chceš-li si mě pamatovat, pamatuj si mě, anebo, dokud je ještě čas, zapomeň, že v tomhle světě existuju, abys nebyla zbytečně smutná, až si vzpomeneš; ber to jen jako sen, jako přelud, ber to jen jako zvadlé květy, které jsme viděli předevčírem, chvěly se ve větru a, plátek po plátku, opadávaly, zašlapávané do země se měnily v bláto… ach, zašlapávané do země se měnily v bláto — v bláto, ale přesto zůstaly čisté, je utrpením takhle nežít ani neumírat, vypadat ošuntěle a nechtěně, vzbuzovat postranní pohledy — Nebesa! Proč jsi vůbec přišla, proč jsi vůbec přišla… Nedokážu na tebe zapomenout, den, kdys přišla, byl jako zahlédnout v temnotě záblesk světla, jsi můj učitel, má láska a můj dobrodinec, naučila jsi mě, co je život, co je láska, vytrhla jsi mě z kómatu, znovu jsi zaplatila mou nevinnost,

nebýt tebe, jak bych mohl poznat, že nebe je vysoké a tráva zelená? Dotkni se mého srdce, jak rychle teď bije; dotkni se i mé tváře, jak silným žárem hoří, naštěstí v téhle temné noci nejsou vidět; lásko, nemohu popadnout dech, už mě nelíbej; nesnesu tenhle život v plamenech, má duše se v tuto chvíli podobá rozžhavenému železu na kovadlině, perlíkem lásky kutá, jiskry poletují všemi směry… omdlévám, obejmi mě, lásko, a pak mě nech v téhle tiché zahradě, s očima zavřenýma, zemřít na své hrudi, jak krásné to je! Zvuk větru v korunách topolů nad námi, šumění, je mou pohřební písní; tenhle závan větru z olivového háje s sebou přinesl vůni květů granátovníku a odnesl s sebou mou duši a ještě svatojánci, cituplní, pozorní svatojánci, svítí mi na cestu, zastavil jsem se na mostě se třemi oblouky, jak mě smutně voláš, držíš mé ještě teplé tělo, líbáš mě, objímáš a ochutnáváš… já pak s úsměvem letím dál spolu s vánkem

39

40

a nechávám ho, aby mě dovedl do nebe, do pekla, nebo kamkoliv jinam, jen abych opustil tenhle prokletý život a dosáhl téhle smrti v lásce, smrti v téhle lásce, která se nevyrovná pětisetnásobnému znovuzrození…? Jsem sobecký, já vím, ale teď nemám čas se tím zabývat… Zemřeš spolu se mnou? Cože, když nebudeme dva, nebude to úplná „smrt v lásce“. Vždyť chtějí-li vzlétnout, musejí naše dvě křídla společně zamávat, a i v nebi o sebe navzájem musíme pečovat, neobejdu se bez tebe, a ani ty nemůžeš být beze mne; kdybych šel do pekla sám, tím spíš nebudeš mít klid, říkáš, že peklo není ušlechtilejší než tento svět (i když já tomu nevěřím), květ něžný jako já, těžko se vyhne poryvům větru a úderům deště, v tu chvíli tě budu volat, a ty mi nebudeš rozumět — vždyť není-li to jako vrhnout se do bláta, místo abych hledal záchranu, či spíš abych dovolil chladným duchům a bezcitným lidem,

aby se vysmívali mému osudu, vysmívali se tvé zbabělé bezstarostnosti? Je to přece rozumné, jak se mám tedy zachovat? Je těžké žít, příliš těžké, ale ani ve smrti není přece svoboda, krom toho nechci, abys pro mě obětovala svou budoucnost… Ach! Říkáš, že mám přesto žít a čekat, čekat na ten den! Nastane vůbec takový den? — Budeš-li tu, věřím v něj; ty však za rozbřesku musíš odejít, jsi opravdu tak krutá, že mě opustíš? Ani tentokrát tě nedokážu opustit, je to osud; Vždyť tahle květina bez slunečního jasu a rosy sice neumírá, ale její květy vadnou a usychají, jak smutné! Nemůžeš na mě zapomenout, lásko, jen ve tvém srdci už nebudu žít; ano, uslyším tvá slova, budu čekat, čekat, třeba dokud železné stromy nevykvetou, budu trpělivě čekat; lásko, navždy budeš zářící hvězda nad mou hlavou.

41

42

A kdybych nešťastnou náhodou zemřel, proměním se ve svatojánka, v téhle zahradě budu v neproniknutelné tmě poletovat nad stébly trávy, od soumraku do půlnoci, od půlnoci do svítání, jen doufám, že se na obloze neobjeví mrak a nezakryje mi nebe, vždyť ta veliká, neměnná hvězda na něm, to jsi ty, přeju si jen, abys pro mě zářila ještě jasněji a oddělila tmu, oddělila nebe a pomohla mi pochopit tiché souznění lásky.

Před chrámem v Exeteru

To je můj vlastní stín, obtisknutý dnes večer před kostelem v cizí zemi, vážná, ledově přísná svatyně, pochmurný, štíhlý, osamělý stín. Ptám se sochy před kostelem: „Kdo má na starosti podivný lidský život?“ Omšelá socha na mě hledí úkosem, jako by žasla nad mou podivnou otázkou. Obracím se k chladné, melancholické hvězdě, která se právě vynořila zpoza chrámu, ale odpovídá mi jen posměšným pomrkáváním, v jejím svitu se ocitáme tváří v tvář, já a mé záhadné tajemství! V tu chvíli si starý strom vedle mě, jehož stín halí nevinné pod náhrobkem válečných padlých, tiše a dlouze povzdechne, jako by pochmurný, pustý hřbitov u kostela skrápěl pochmurný podzimní déšť.

43

Pamatuje víc než sto let, zažil rozličné proměny světa lidí; přesně spočítal zlomyslnosti života: bujarost jara a léta, i ochablost zimy.

44

Zná ty nejstarší z nejstarších v tomto městě, viděl jejich křtiny, když ještě byli zlatovlasými dětmi; viděl i jejich oddavky, také zde v kostele — a nakonec uvidí, jak jejich jména tesají na náhrobky! Už dávno ho omrzelo pozorovat tu tragikomickou frašku, tím méně se stará o vlastní znetvořené pozůstatky; proto mi rozumí, povzdechne si — k mému stínu se na zemi přidalo zežloutlé spadané listí!

Pro koho?

V posledních dnech foukal podzimní vítr obzvlášť ostře: bojím se pohlédnout na náš dvůr, listy ze stromů divoce krouží, jak zranění ptáci zasažení ostrými neviditelnými šípy — hyne, vše hyne: život, barvy, krása! Jen pár výhonků přísavníku zbývá na západní zdi: jeho podzimní zbarvení se podobá leopardím skvrnám, odolává úderům větrných pěstí, tiše vzdychl: „Pro tebe jsem to schopen snést!“ Jako by ke mně promlouval. Je to pro mě schopen snést, ten zářivě barevný podzimní úponek, ale podzimní vichr ho nemilosrdně pronásleduje, pronásleduje (zmar je jeho darem!), uštval zbývající záblesky života — teď už na zdi nespatříš statečný podzimní úponek!

45

Dnes v noci na nebi zelenavě září tři hvězdy, pozorně naslouchají pustému dvoru v pozdním podzimu, je tichý, neslyšet ani hlásku — spadané listy v blátě tiše spí, jen já uprostřed noci, ach, pro koho truchlím?

46

Píseň spadaného listí

Po schodišti něco zašramotilo (byl jsem právě u bran říše snů), to mohou být jen její kroky, pomyslel jsem si — tak pozdě v noci! Na okno něco zaťukalo (právě jsem se přitiskl k hrudi spánku) — to si určitě tropí šprýmy — uvidíš, já přesto zůstanu klidný! K mé posteli se přiblížil zvuk dechu, řekl jsem (napůl spící, napůl omámený): „Nikdy mě nepochopíš, proč tedy stále více trýzníš mé srdce!“ Na můj polštář dopadl vzdech (už jsem byl v moci říše snů): „Zradila jsem tě,“ řeklas — tvé horké slzy mě pálí na tváři! Ten zvuk mě vyrušil ze spánku (spadané listí tančí po dvoře, znovu a znovu), sen je pryč, probouzím se; to, co mě mučilo — byl jen zpěv podzimu!

47

Přicházím na břeh Dlouhé řeky, abych si koupil plody lotosu

Přicházím na břeh Dlouhé řeky, abych si koupil plody lotosu; odlupuji vrstvy slupek jednu po druhé a pozoruji poletující říční racky, stěží zadržuji slzy smutku — myslím na tebe, myslím na tebe, ach, můj Dráčku!

48

Ochutnávám dužinu lotosu, znovu cítím jemnost, kterou už znám — těžký závěs u schodiště, který se nikdy nerozhrnuje, chrání lásku dvou srdcí tlukoucích společně — znovu slyším tvou přísahu: „Jsou navždy tvé, mé tělo i má duše.“ Ochutnávám jadérka lotosu, v mém srdci je však víc hořkosti než v nich; předlouhá noc je k nepřečkání, noční můru nelze odehnat, kdo pochopí mé utrpení? Zranilas mě, lásko, jak jen mám přečkat tento den?

Ale nemohu tě ani obviňovat ze zrady, ani připustit, že ses změnila, v mém srdci je jen něha: jsi moje! Jako dřív tě pevně obejmu — jestli se nebesa nezhroutí — ale kdo si dokáže představit něco takového?

49

Podzimní vítr, podzimní déšť

Červený banánovník tlí, myrta churaví, podzimní déšť dopadá šikmo a zprudka, podzimní vichr je ostrý. Všude okolo hor zurčí proudy vod, osaměle stojící člověk, jeho stesk se podobá pustému oceánu.

50

Už nespatřím lejfengskou pagodu

Už nespatřím lejfengskou pagodu, lejfengská pagoda se zbortila a stala se velikým opuštěným hrobem, na střeše je spousta vzájemně se objímajících zelených cibulek, na střeše je spousta vzájemně se objímajících zelených cibulek, nespatřím znovu lejfengskou pagodu, lejfengská pagoda se zbortila a stala se velikým opuštěným hrobem. 51

Proč vzdychat, když čelím zkáze, která je dílem času? Na světě je mnoho nečekaných proměn, na světě je mnoho nečekaných proměn, proč vzdychám, když čelím zkáze, která je dílem času? Proč vzdychat, tahle pagoda je v troskách, je mohylou — ležet v troskách se nevyrovná radosti, kterou přineslo pohřbení! Ležet v troskách se nevyrovná radosti, kterou přineslo pohřbení, proč vzdychám, tahle pagoda je v troskách, je mohylou!

Lejfengská pagoda už není, lejfengská pagoda je navždy pohřbena v lidské paměti, jako dřívější přelud, dřívější přízeň, jako dřívější přelud, dřívější přízeň, lejfengská pagoda už není, lejfengská pagoda je navždy pohřbena v lidské paměti.

52

Pozoruji lunu

Luna — stojím za závěsem, uprostřed temnoty, pozoruji, jak namáhavě stoupá zpoza strmého úbočí hory — kruh ještě ne zcela probuzené, neúplné záře: jako panna objímající svou počestnost, plná obav, pokouší se uniknout krutým pohůnkům. Připomnělo mi to tebe, má lásko, tehdy, když jsi sama pocítila ostré zuby neštěstí! Nyní však, stejně jako luna zářící na modrém nebi, i ty stoupáš na vrchol štěstí, šíříš kolem sebe jas a ozařuješ všechno pozemské trápení.

53

Zvuk loutny o půlnoci v uličce

54

Znovu mě vytrhly ze sna zvuky loutny v hluboké noci! Čí jsou ty teskné myšlenky, čí jsou ty prsty, jako poryvy chladného větru, jako poryvy zoufalého deště, jako opadávající květy, v tak pozdní noci, v čase tak hlubokého spánku, rozeznívající napjaté struny, aby nazdařbůh vydaly zmatené tóny, aby se přidaly k této hluboké noci a liduprázdné uličce, na špičkách vrbových větviček visí ubývající měsíc, ach, jen polovina ubývajícího měsíce, jako by to byla roztříštěná naděje a on, on s hlavou pokrytou květy, na těle železné okovy, po cestě času skáče a chechtá se jak blázen, je konec, říká, sfoukni svou lampu, ona tě čeká tam v hrobě, čeká, až ji políbíš, čeká, až ji políbíš, čeká, až ji políbíš!

Náhodou

Jsem obláček na nebi, jen náhodou jsem vrhl stín na tvé srdce — nemusíš být překvapená, a už vůbec není třeba jásat — má stopa v okamžiku zmizí. Potkáváme se na moři černé noci, ty i já někam směřujeme; když si zapamatuješ kam, dobře, lépe však, když zapomeneš, na světlo vyzařující z nás obou při tomto setkání!

55

Konec jara

Včera se květy broskvoní naaranžované v mé váze podobaly okouzlujícím úsměvům na tvářích krásné dívky; dnes všechny sklonily hlavu, celé se změnily — ze zelených větviček zplihle visí růžová a bílá mrtvá těla.

56

Za oknem vítr s deštěm oznamují osud jara, zvuk podobný umíráčku vyzvání temnou nocí: „Květy ve váze tvého života se také změnily — nádherná mrtvá těla, kdo je uloží do rakve?“

V poslední den

V roce, kdy už se jarní vítr nevrátí, v den, kdy holé větve znovu nevypučí, v čase, kdy už obloha nebude zářit, jen mlhavě černý závoj zla zahalí vesmír s vyhaslým sluncem, měsícem a hvězdami; v den, kdy budou všechny zákony obráceny vzhůru nohama, v čase, kdy budou veškeré ceny přezkoumány: mezi postavením a mocí odhalenými při posledním soudu všechna faleš a marnost a prázdnota — obnažené duše budou ležet před tváří nejvyššího. Má lásko, v ten čas už se nebudeme muset bát, dokonce ani mluvit nebude třeba, ani odhalovat bezpráví, už se nebudeme muset skrývat — naše srdce, podobna dvěma sněhobílým květům lotosu, vykvetlým ze zeleného stonku lásky, budou krásná, vznešená a přitažlivá — před tváří nejvyššího je láska jedinou ozdobou.

57

Nevím, kam vítr vane

Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, pohupuji se na měkkých vlnách snu. Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, její něha, moje okouzlení. 58

Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, záře snu je sladká. Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, její nevěra, můj žal.

Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, zlomené srdce v zármutku snu. Nevím, kam vítr vane — jsem v zajetí snění, záře snu je mdlá. 59

Marně

Marně svou rukou svíráš mou, ženo, svými ústy uchvacuješ má ústa, marně vléváš čerstvou krev do mého srdce, horkými slzami stvrzuješ svou věrnost. Je pozdě! Nemůžeš znovu přivést mrtvé k životu, přivolat z prachu dřívější zázraky — přestože Bůh se soucitem soudí tvá provinění, ani on ti nemůže znovu darovat lásku! 60

Jsi v jeho očích

Zdolal jsem hory vysoké deset tisíc stop, trní a bodláčí mi na cáry rozedralo šat, hledím až za mlžné nebe — Bože, já tě nevidím! Kopal jsem až do tvrdé kůry země, zničil přitom prastará hnízda hadů a draků, v bezedných hlubinách jezera křičím — Bože, já tě neslyším! U cesty jsem spatřil dítě — veselé, krásné, v otrhaných šatech; volalo mámu, v očích mu zářila láska — Bože, jsi v jeho očích!

61

Druhé loučení s Cambridgí

Tiše odcházím, stejně jako jsem tiše přišel; tiše zamávám planoucí západní obloze na rozloučenou. Zlatá vrba na břehu řeky je nevěsta v zapadajícím slunci; v mém srdci se čeří barevný odraz ve třpytu vln. 62

Zelené rostliny se ladně kolébají nad měkkým kalem u dna, v mírném proudu říčky Cam, jak rád bych se stal jednou z nich! Tůň ve stínu jilmu není průzračný pramen, ale duha na obloze uhnětená mezi plovoucími řasami, usazuje se v podobě duhového snu. Hledáš sen? Vezmi dlouhou tyč a pomalu pluj proti proudu až tam, kde je tráva ještě zelenější, až po okraj nalož loďku hvězdnou září, v záři hvězd pak zazpívej.

Já však zpívat nemohu, mlčení je flétnou loučení; i letní hmyz kvůli mně umlkl, dnes večer je Cambridge zamlklá! Mlčky odcházím, stejně jako jsem mlčky přišel; vytřepu si rukáv, abych s sebou neodnesl ani jediný obláček. 63

Neštípej mě, to bolí

„Neštípej mě, to bolí,“ řeklas a lehce svraštila čelo. To tvé „bolí“, napůl vyslovené, kulaté, se válí na špičce jazyka — kutálí. I pár očí mluví, přetékají tajemstvím pramenícím v srdci. 64

Sen rozprostřel lehounkou gázovou síť. „Kde jsi?“ „Nech nás zemřít,“ řeklas.

Hora Tchaj

Horo! Tvá ohromná skaliska jsou jako strašlivé vlny širého moře, nečekaně vzlétající, strmící do výše, nehybné, snášející v tiché trpělivosti oslnivý jas vyzařovaný sluncem, měsícem a červánky — je ještě mnohem více hvězd nazdařbůh rozsypaných ve tvém srdci… Někomu vyjevit skryté tajemství uložené ve skalnatém jádru a bezmezně se tyčící dálce.

65

Sü Č’-mo — básník mezi dvěma světy

Motto: „Ale letadlo zbloudí, v mlze narazí na kopec a co zbude z člověka, který mohl dát moderní Číně slovo i rým? Byl to snad jediný člověk, který by to byl dokázal.“ Jaroslav Průšek — Sestra moje Čína, kapitola „Básník Hsü Čï-mo“

Zřejmě nejvýznamnější čínský básník meziválečného období, esejista, překladatel, profesor anglické literatury Sü Č’-mo, jehož básnické dílo chceme prostřednictvím vybraných ukázek představit, by v loňském roce oslavil 110. narozeniny. Tedy alespoň podle badateli nejčastěji přijímaného letopočtu jeho narození: 1897. Nejasnost spjatá se samým počátkem Sü Č’-moova nepříliš dlouhého putování tímto prašným světem jako by naznačovala, že jeho život nebude obyčejný. Narodil se 15. ledna 1897 v jihočínské provincii Če-ťiang, proslavené množstvím talentovaných mužů, kteří odtud pocházeli. Čínou v té době zmítaly výrazné politické a společenské otřesy, které předcházely mnohem radikálnějším změnám, k nimž mělo dojít v první polovině 20. století. Sü Č’-moova rodina se po generace věnovala obchodu, jeho otec rozšířil svou působnost o průmysl a finančnictví

67

68

(vlastnil elektrárnu, továrnu na švestkovou omáčku, obchod hedvábím a malou banku v Šanghaji). Zajímavá byla i jeho politická orientace — během Sinchajské revoluce v roce 1911, která přivodila pád císařství a vedla ke vzniku republiky, tajně dodával revolucionářům zbraně. Süova matka pocházela z tradiční rodiny a je o ní známo, že svého syna oddaně milovala. Sü Č’-mo, na rozdíl od mnoha svých budoucích literárních přátel, vyrůstal v dobře zajištěném a zároveň láskyplném prostředí. Vliv tradiční čínské rodiny byl patrný i na vzdělání, jakého se Süovi dostalo. Od čtyř let studoval doma se soukromým učitelem kanonická díla, jejichž dokonalá znalost byla základní podmínkou úspěšného složení císařských zkoušek a (jejich prostřednictvím) cestou k úřednické a literátské kariéře, jež byla po staletí metou většiny čínských vzdělanců. Císařské zkoušky však byly roku 1906 zrušeny, a tak mladý Sü Č’-mo ve studiu pokračoval ve školách, které poskytovaly „moderní“ vzdělání ovlivněné Západem. Byl prý vynikající, leč značně neposlušný student. Během studií na střední škole v půvaby proslulém městě Changčou vznikla Süova nejstarší zachovaná báseň „Oplakávám Li Kan-žena,“ kromě toho též ve školním časopise publikoval esej o vztahu mezi prózou a společností. Süovy další brilantní eseje velmi výrazným způsobem ovlivnily jeho budoucnost — jeden z nich totiž natolik zaujal tajemníka provinční vojenské správy, že se rozhodl dojednat Süův sňatek se svou mladší sestrou. K plánované svatbě došlo 10. listopadu 1915, krátce poté, co Sü Č’-mo dokončil středoškolská studia. Dohodnuté sňatky byly v Číně běžné, snoubenci se obvykle poprvé setkali až ve svatební den. Když Sü uviděl svou snoubenku Čang Jou-i na fotografii, vyjádřil se o ní údajně jako

o „venkovské huse“. Jou-i ale nebyla typická dívka z tradiční rodiny. Mnohé aspekty jejího, podobně jako i Süova života prozrazují, jak se soudobé společensko-politické změny promítaly do osudů jednotlivců. Jou-i neměla podvázaná chodidla („zlaté lilie“), protože její bratr po čtyřech dnech od chvíle, kdy jí nohy poprvé svázali, uprosil matku, aby ji bolestivých bandáží zbavila, a slíbil, že se o sestru postará, kdyby se kvůli „velkým nohám“ neprovdala. Jou-i absolvovala dva roky dívčí přípravné školy, ale po sňatku se Süem nemohla studium dokončit. Svatební obřad byl na ženichovo přání poněkud poevropštěn. Nevěsta na sobě měla růžové šaty (kombinace tradiční čínské červené a evropské bílé svatební barvy) a Sü nadzdvihl závoj, který jí zakrýval tvář, již v průběhu obřadu. Její věno navíc sestávalo z evropského čalouněného nábytku a psacího stolu se zásuvkami, jenž rozhodně nebyl dimenzován pro drobné postavy Číňanů. Krátce po svatbě se Sü Č’-mo vydal do Šanghaje a do Tiencinu (Tchien-ťinu), aby tam studoval na universitě, a po sloučení tiencinské Právnické fakulty s Pekingskou universitou odjel do Pekingu studovat práva a politologii. Rok 1918 patří v Süově životě k nejvýznamnějším. Na jaře se mu narodil syn Žu-sun a 14. srpna téhož roku Sü na přání svého otce odcestoval do Spojených států, aby tam na Clarkově universitě studoval ekonomii, bankovnictví a sociologii. Následně studoval na Kolumbijské universitě politické vědy a po úspěšné obhajobě práce na téma „Postavení žen v Číně“ dosáhl na podzim roku 1920 magisterského titulu. Sü se tehdy živě zajímal o dění v Sovětském svazu a o předmarxistické socialistické teorie, zároveň ho nadchlo Májové hnutí, které se v Číně se vyvinulo v květnu roku 1919 ze studentských demonstrací vyprovokovaných rozhodnutím

69

70

mírové konference ve Versailles předat bývalé německé koncese na čínském území Japonsku. V Pekingu na náměstí Nebeského klidu tehdy protestovalo přes tři tisíce studentů, z jejichž řad v průběhu dvacátých let vyšli mnozí významní autoři a reformátoři. Zprvu politicky zaměřené protesty přerostly v hnutí společenské, literární a umělecké. Je třeba mít na paměti značnou rozdrobenost Májového hnutí, neboť vedle sebe existovala řada literárních společností a časopisů, které často zastávaly značně odlišné názory a postoje. Jejich představitelé usilovali mimo jiné o vytvoření srozumitelného moderního literárního jazyka. Ten měl být prostředkem, jak se odpoutat od tisícileté literární tradice, jejímž typickým rysem byl literární jazyk wen-jen, který se od běžné hovorové čínštiny v mnoha aspektech výrazně lišil. Šlo v podstatě o „mrtvý jazyk“, respektive o „zkostnatělou“ formu klasické čínštiny. Byl jazykem charakteristickým pro vysokou literaturu — zejména poesii a nesyžetovou prózu. Cílem proměny literárního jazyka měl být nejen vznik všeobecně srozumitelné moderní literatury (hovořilo a psalo se přímo o „revoluci v literatuře“), ale i ryze praktické šíření gramotnosti. Nový literární jazyk paj-chua byl založen na severním — pekingském — dialektu hovorové čínštiny. Původně se objevoval v tzv. nízké literatuře, tedy v dramatu a románu, ve druhé polovině 19. století se stal jazykem žurnalistů. Důležitým aspektem moderního jazyka je i jeho obohacení o novou terminologii, přičemž zpravidla se jednalo o výpůjčky z japonštiny, v níž k podobné modernizaci došlo již dříve. Se vznikem moderní literatury nastala také významná proměna žánrů. Důraz začal být kladen na prózu (zejména na povídky), ovšem jak vidíme právě u Sü Č’-moa a jeho literárních souputníků, poesii se rovněž dařilo. Autoři se

kromě jazyka literatury zabývali i hledáním nových forem a témat. Změnilo se i společenské postavení autorů samotných. V éře císařství byli literáti — absolventi císařských zkoušek — příslušníky vyšších společenských tříd, často zastávali nějaký úřad, a byli tudíž spjati s politikou a státní správou. Profesionální spisovatelé byli řazeni mezi lidi živící se zábavou. Od dob Lu Sünových* ale začali být autoři vnímáni jako vůdci a reformátoři, kteří však stojí opodál hlavního proudu společenského dění, spíše ho inspirují, než vedou. V říjnu roku 1920 odjel Sü Č’-mo do Velké Británie, aby tam studoval na London School of Economics. Z Číny za ním přicestovala i jeho žena. Krátce po příjezdu se Sü seznámil se slavným romanopiscem H. G. Wellsem a začal se vážně zajímat o literaturu. Č’-mo tehdy prožíval vnitřní krizi — v Británii chtěl původně studovat filosofii u Bertranda Russella, který byl ovšem krátce před jeho příjezdem nucen opustit Cambridgeskou universitu. Sü ale do Cambridge zanedlouho přece jen odjel a seznámil se tam s členem literární skupiny „Bloomsbury Group“, prozaikem a literárním kritikem E. M. Forsterem a s literárním teoretikem, lingvistou a pozdějším spolutvůrcem tzv. „nové kritiky“ I. A. Richardsem. Krátce se setkal i s význačnou anglickou prozaičkou a básnířkou novozélandského původu Katherine Mansfieldovou. V cambridgeské King’s College se, navzdory přáním svého otce, mohl věnovat studiu *

Lu Sün (1881–1936) je považován za jednoho z nejvýznamnějších čínských autorů dvacátého století, bývá nazýván „zakladatelem moderní čínské literatury“. Svou literární kariéru započal jako básník a překladatel, později se však věnoval psaní povídek a žurnalistické práci.

71

72

západní literatury — zaujal ho zejména anglický romantismus — a vlastní tvorbě. Roky strávené na této universitě, jak opakovaně připomínal ve svých esejích i básních (v našem výboru například v básni „Druhé loučení s Cambridgí“), zásadně ovlivnily jeho osobní i intelektuální vývoj. Tehdy také Sü způsobil první velký společenský skandál. Zamiloval se do čínské studentky Lin Chuej-jin, která se později stala uznávanou architektkou. Přesvědčoval svou těhotnou manželku, aby podstoupila interrupci, trval na rozvodu — tvrdil, že jsou rozdílní jako „svázané nohy a západní oděv“ — a nakonec ji opustil. Znovu se setkali v Berlíně v únoru roku 1922, pouhý týden po narození syna Petera, aby dohodli podmínky rozvodu. Süův dopis adresovaný manželce, v němž vysvětluje právo obou na lásku a svobodnou volbu partnera bez ohledu na přání rodiny, se stal důležitým dobovým dokumentem. Jejich rozvod byl totiž jedním z prvních skutečně moderních rozvodů, k nimž v tehdejší Číně došlo. Na podzim roku 1922 se Sü Č’-mo vrátil zpět do Číny a začal pracovat jako redaktor čínské literární přílohy China Times (Š’ š’ sin pao). Publikoval rovněž své básně a eseje v nejrůznějších časopisech. Stal se jedním z nejvýznamnějších tvůrců moderní čínské poesie, psal takzvané „nové básně“ (tímto termínem charakterizovali autoři ve dvacátých letech svůj odklon od klasické čínské poesie a jejích formálních aspektů, zejména jazyka). Žil rušným společenským životem a byl členem několika skupin sdružujících absolventy britských a amerických universit. Jedna z nich dala roku 1923 vzniknout literární společnosti Novoluní (Sin jüe še). Jméno pro ni vymyslel Sü — použil titul jedné z Thákurových básnických sbírek. Současně začal Sü přednášet o moderní britské a americké literatuře a o mo-

derní poesii. Rok 1923 byl pro něj mimořádným zdrojem inspirace, protože se vydal na dlouhou cestu po Číně, jejíž ohlasy nacházíme mimo jiné v básních „Obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu“ a „Ve vlaku z Chang-čou do Šanghaje“. Deníkové poznámky z cest Sü později publikoval pod tradičně znějícím názvem Zápisky od Západního jezera. Roku 1924 se ve svých sedmadvaceti letech stal profesorem angloamerické literatury na Pekingské universitě a téhož roku byl tlumočníkem a průvodcem Rabíndranáthu Thákurovi při jeho oficiální cestě po Číně. Důvěrně se s ním spřátelil a společně s ním navštívil také Japonsko. Sü se v té době rovněž stal aktérem dalšího skandálu, který značně ovlivnil zbývající roky jeho života. Na ministerstvu zahraničí, kde se konaly četné, tehdy velmi módní společenské akce, se seznámil se svou femme fatal, Lu Siaoman, mladou talentovanou literátkou, provdanou za vysoce postaveného důstojníka čínské armády (absolventa West Pointu). Jejich vztah, který se stal veřejným tajemstvím, bývá hodnocen jako největší aféra dvacátých let v Číně. Deníky a korespondence obou milenců vyšly knižně pod názvem Milostné dopisy pro May. Skandál transformovaný do podoby literárního díla učinil z knihy dobový bestseller. Když začal Lu Siao-manin manžel vyhrožovat, že Sü Č’-moa zabije, rozhodl se Sü situaci dočasně vyřešit odjezdem do Evropy. Vydal se tam po transsibiřské magistrále, což mu přineslo nedocenitelnou zkušenost, neboť návštěva tehdejšího Sovětského svazu jím otřásla. Začal mít vážné obavy z revoluce ruského typu a jednou provždy se přiklonil k angloamerické demokracii jakožto ideálu moderního státního zřízení vhodného pro Čínu. Když na jaře 1925 zemřel v Berlíně jeho mladší syn Peter, Sü odjel za svou bývalou ženou a spolu s ní odcestoval nejdříve do

73

74

Francie a poté do Velké Británie, kde se setkal s Thomasem Hardym. V červenci se však na přání své milenky vrátil zpět do Číny a o rok později se s ní oženil. Tou dobou už byl Sü v Číně jedním z předních redaktorů kulturních a literárních příloh několika periodik. Dařilo se mu publikovat díla názorově značně odlišných čínských autorů, čímž výrazně ovlivnil vývoj soudobé čínské literatury. Roku 1925 vydal vlastním nákladem svou básnickou prvotinu Č’-moovy básně, která zahrnovala tvorbu z let 1922 až 1925. Byla velmi dobře přijata jak kritikou, tak čtenáři, byť jejich okruh byl značně omezený. Süova raná tvorba byla výrazně ovlivněna západní poesií (zejména Rossettiho erotickým mysticismem, Swinburnovým impresionismem a pesimismem Thomase Hardyho) a filosofií (především teoriemi Thomase Carlylea). Jeho vlastní básně byly hlavně lyrické a symbolické, převažovala v nich témata lásky, krásy a problematického vztahu společnosti a jedince toužícího po svobodě. Okolní svět se Süovi jevil jako chladný, krutý a příliš složitý. Neuskutečnitelný životní ideál v jeho verších nahradila idealizovaná příroda. Sü se nevyhýbal ani sociální tematice — jejím prostřednictvím však vyjadřoval spíše svůj soucit s trpícími než kritiku soudobé společnosti, neboť na rozdíl od většiny svých současníků si tváří v tvář neutěšené sociální situaci v tehdejší Číně do určité míry zachoval optimismus a nadšení. Básně napsané během cesty po Evropě vyšly roku 1927 ve sbírce Noc ve Florencii. Tento výbor je zajímavý tím, že zachycuje Süovy experimenty s básnickými formami. Pod vlivem svého přítele, básníka Wen I-tuoa, začal psát pravidelné básně a používat metrum buď přímo převzaté, nebo alespoň značně ovlivněné anglicky psanou poesií. Süova poesie, jejíž básnický jazyk byl směsicí hovorové a klasické

čínštiny obohacené o západní výrazy a formulace, byla tou dobou již velmi populární, mimo jiné i proto, že některé jeho milostné básně byly zhudebněny a staly se hity soudobé (zejména) šanghajské populární hudby. Kromě této sbírky vydal Sü v letech 1926 až 1928 tři svazky esejů a několik překladů — mimo jiné výbor z povídek Katherine Mansfieldové. Na jaře roku 1927 se v Šanghaji, kam se přestěhoval z Pekingu kvůli neklidné politické situaci v severní Číně, podílel na založení nakladatelství Novoluní (Sin jüe čchupan-še), významně se podílel na redigování knih, které vydávalo, a od roku 1928 byl šéfredaktorem stejnojmenného literárního časopisu, přednášel na několika universitách a také společně s bývalou ženou vlastnil prosperující módní salon. Důvodem, proč se Sü ve zbývajících letech svého života podílel na tolika různorodých projektech, byl především nákladný a rozmařilý život jeho druhé ženy, která byla po nějakou dobu dokonce závislá na opiu a měla poměr se slavným sólistou pekingské opery. Krize je patrná i na malém počtu básní, které v té době vznikly. Během své poslední zahraniční cesty, na kterou se vydal sám, navštívil Japonsko, Spojené státy, Velkou Británii, Indii (přednášel na International College, kterou založil Rabindranáth Thákur) a Singapur. Rok 1931, tedy poslední rok Sü Č’-moova krátkého života, přinesl několik důležitých událostí. Sü se stal předsedou nově ustavené čínské sekce mezinárodního PEN klubu, nakladatelství Novoluní mu vydalo další sbírku esejů a třetí sbírku veršů Tygr, považovanou za vrchol jeho básnické tvorby. Její název odkazuje ke slavné básni Williama Blakea, jehož vztah k mystice Sü Č’-moa částečně ovlivnil. Nejsilněji ovšem Süovu reflexivní poesii inspirovala

75

76

Thákurova oslava pokory a prostoty. Básně tohoto období jsou do značné míry autobiografické, rozsahem relativně krátké, působí ponurým dojmem a symbolické a sociálněkritické motivy se v nich mísí s ironií, a dokonce i satirou. Formálně se příliš neliší od jeho předchozí tvorby, je však patrný počínající odklon od pravidelných básní, inspirovaný pravděpodobně klasickou písňovou formou cch’. Sü roku 1931 začal znovu přednášet anglickou literaturu na Pekingské universitě. Právě časté cestování mezi Pekingem a Šanghají, kde stále bydlel, se mu stalo osudným. Sü Č’-mo, který miloval létání (o své lásce k němu napsal i slavný esej „Touha létat“) a při svých pracovních cestách často využíval volné letenky čínských aerolinií, zemřel při leteckém neštěstí 19. listopadu 1931. Letadlo, jímž cestoval do Pekingu, narazilo v mlze do hory Tchaj, jedné z nejslavnějších, mýty opředených posvátných čínských hor. Jeho poslední sbírka s příznačným názvem Toulky v oblacích vyšla posmrtně (roku 1932) zásluhou přátel. V ní se kromě přetrvávající melancholie a symbolismu nově objevují náboženské prvky inspirované křesťanstvím, buddhismem a hinduismem. Formálně tato sbírka navazuje na období, kdy Sü usiloval o psaní pravidelných, rýmovaných básní. Sü Č’-mo, přestože byl rodinným původem a vzděláním spjat s klasickou čínskou literaturou, dokázal svým básnickým dílem i překladatelskou a editorskou prací nesmazatelně ovlivnit vznik moderní čínské poesie a přispět k utváření srozumitelného moderního básnického jazyka a k hledání vhodných básnických forem. Ve své tvorbě spojil dlouhou tradici svébytné čínské poesie s radikálně odlišnou poesií anglosaskou. Vliv západní poesie, zvláště jejích formálních aspektů, na Süovu tvorbu však není patrný

na první pohled. Sü s ním byl schopen pracovat a rozvíjet jej originálním způsobem — nikdy netvořil čínské „kopie“ západních básní. Tradice klasické čínské poesie je ovšem v Č’-moově díle, zejména v jeho rané básnické tvorbě také snadno identifikovatelná, především pokud jde o formu. Zásadně se podílel na vzniku moderního básnického jazyka, přičemž neváhal používat i zcela hovorové výrazy (v našem výboru je nejlepším příkladem báseň „Výjev jako z dob povstání Velikého míru“). Milostná tematika, která je v západní i čínské poesii tradiční a v jeho díle převažuje, je příznačně doplněna dobově palčivou tematikou sociální, která ovšem svým pojetím nesklouzává k pouhým „barvotiskovým výjevům“. Sü Č’-mo byl sice básníkem tvořícím na pomezí dvou zdánlivě neslučitelných světů, ve svém díle se však dokázal dobrat syntézy obou inspiračních zdrojů. Jeho přínos k postupnému vytvoření moderní čínské poesie tkví právě ve schopnosti nacházet nové aspekty a zároveň nezatracovat vše staré. Magdalena Rytinová

77

Obsah

Oplakávám Li Kan-žena Teskná

7 8

Letní den uprostřed polí (nedaleko Sawstonu)

12

V měsíční noci naslouchám hře na loutnu

14

Básnička

16

Už nemám syna

17

Srpnové slunce

18

Zima na severu je opravdová zima

19

Inspirováno pohledem na slunce zapadající nad říčkou Cam

20

Obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu

21

Ve vlaku z Chang-čou do Šanghaje

22

Pane! Pane!

23

Žebráku, dobře ti tak

25

Co je to vlastně láska?

26

Přikrýt pár listy voskovaného papíru

28

Táhni!

30

Výjev jako z dob povstání Velikého míru

31

Abych našel zářivou hvězdu

34

Radost sněhové vločky

35

Tohle je zbabělý svět

36

Noc ve Florencii

38

Před chrámem v Exeteru

43

Pro koho?

45

Píseň spadaného listí

47

Přicházím na břeh Dlouhé řeky, abych si koupil plody lotosu

48

Podzimní vítr, podzimní déšť

50

Už nespatřím lejfengskou pagodu

51

Pozoruji lunu

53

Zvuk loutny o půlnoci v uličce

54

Náhodou

55

Konec jara

56

V poslední den

57

Nevím, kam vítr vane

58

Marně

60

Jsi v jeho očích

61

Druhé loučení s Cambridgí

62

Neštípej mě, to bolí

64

Hora Tchaj

65

Sü Č’-mo — básník mezi dvěma světy

67

poezie sv. 20

Sü Č’-mo

Píseň spadaného listí Z čínského originálu Sű Č-mo: Š’-čchüan-ťi, vydaného nakladatelstvím Süe-lin čchu-pan-še v Šanghaji roku 2003, přeložila a doslov napsala Magdalena Rytinová Odborná recenze doc. Olga Lomová a doc. Věna Hrdličková Korektura Pavla Vašíčková Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk, s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2009 jako svou 105. publikaci Vydání první ISBN 978-80-86862-95-8

9 788086 862958