Petr Placák – Respekt – 16. 12. 2013
S láskou a z přátelství Se spisovatelem Nicolaiem Lilinem o špinavé válce v Čečensku, o kodexu poctivého zločince a o národněosvobozeneckém boji kriminálníků Nicolai Lilin se narodil v roce 1980 v podněsterském Benderu, od roku 2003 žije v Itálii. Jeho první próza Sibiřská výchova (2009, č. Paseka 2011), v níž prostřednictvím svého vypravěče Kolymy vzpomíná na dětství a dospívání v enklávě sibiřských kriminálníků vysídlených do Podněstří, se setkala s ohromným čtenářským zájmem, získala několik ocenění a roku 2013 byla též zfilmována. Na prvotinu navázal Lilin knihou Volný pád (2010, č. Paseka 2013), ve které zúročil své zážitky z druhé čečenské války, která byla zahájena Ruskou federací v srpnu 1999 a kam byl Lilin odvelen jako voják základní služby. Lilin pravidelně spolupracuje s deníkem La Repubblica a týdeníkem L’Espresso a roku 2011 založil v Miláně kulturní centrum „Kolima Contemporary Culture“. V knize Volný pád, v níž se odráží vaše zkušenosti z druhé čečenské války, vystupuje postava kapitána Nosova, který říká to, co jsem si vždycky myslel: že rozpoutání války bylo dílem bývalé KGB, včetně podnícení konfliktu na čečenské straně a onoho vyhození paneláků do vzduchu v Moskvě, jež se stalo posledním impulzem pro válku. Jak to vidíte vy? Postava kapitána Nosova vyjadřuje v románu myšlenky, názory, hlediska, obavy, které jsme během války sdíleli já a moji přátelé. Řekl bych ale, že všechny moderní války, nejen ta čečenská, jsou konflikty, které mají v sobě zahrnuty prvky terorismu, jehož součástí jsou i akce tajných služeb. * Podle Nosova stál vedle mocenských her za vytvářením chaosu v Čečně i zájem ruských bezpečnostních služeb a armádního velení, kterým destrukce státu v Čečně umožňovala praní špinavých peněz a nabízela příležitost k nelegálním obchodům. To je pravda, kapitán Nosov vypráví v knize celý jeden takový příběh, takovou parabolu, kde ti aktéři záměrně vytvářejí kolem konfliktu „kouřovou clonu“, aby mohli obchodovat se zakázaným zbožím. To je ovšem mechanismus, který se dá podle mě zobecnit na všechny „špinavé“, především lokální války, kde je vždy několik stran a mocenských skupin, které „hrají na sebe“ a chtějí dosáhnout něčeho, co nelze získat legální cestou. K tomu účelu je třeba odvést pozornost, ať už spektakulárním teroristickým činem nebo armádní akcí, která je zcela nesmyslná a přitom v ní zahyne mnoho lidí. Pozornost veřejnosti se tak soustředí na konflikt, zatímco oni si mohou nerušeně provádět svůj soukromý byznys. Většinou jde o nelegální obchod, ale týká se to i skupin, které jsou svázané s obchodem s nerostným bohatstvím, ať už je to plyn nebo ropa. * Existuje teorie, že druhá čečenská válka byla vyvolaná záměrně před volbou Putina prezidentem. Předně bych chtěl říct, že když jsem se v té válce ocitl, bylo mně osmnáct, byl jsem odveden na vojnu a nic jsem o tom nevěděl – obvykle když je člověk uprostřed cyklonu, tak neví, odkud fouká vítr. Zprvu jsem vlastně nechápal vůbec nic. Informace, a jsou to pořád vlastně víceméně hypotézy, jsem získával až poté, co mě z armády pustili. Dělal jsem si rešerše a taky mi velmi pomohlo, že jsem se mohl setkat s druhou stranou – mluvil jsem s Čečenci, kteří žijí v Evropě. Ty kontakty mi leccos objasnily. Přesto bych se neodvážil tvrdit, jaký byl přesný záměr nebo příčina druhé čečenské války. Spíš si myslím, že to byl plán, který byl připravován dlouhodobě, a ta souvislost s prezidentskými 1
volbami v Rusku byla jen jedním z možných spouštěčů celé akce. Určitě to ale nebylo zorganizované jen kvůli tomu, aby ve volbách vyhrál Putin. * Naší první starostí za komunismu bylo získat tzv. modrou knížku, tedy vyhnout se základní vojenské službě. Ani ne proto, že bychom byli pacifisté, ale právě z obavy z možného zneužití armády nedemokratickým režimem k mocenským účelům – k zásahu proti nějaké zemi nebo i skupině obyvatel. Nenapadlo vás vyhnout se ruské vojně? Přiznám se, že jsem neměl čas něco podobného řešit a neměli jsme ani finance, ani možnosti nebo kontakty, abychom se mohli vojenské službě vyhnout. Když mně bylo šestnáct, snil jsem o studiu medicíny. Rodina ale rozhodla, že jsme na to příliš chudí, a než abych šel do vězení, že bude ještě pořád lepší, když skončím v armádě. Neměl jsem ani šanci se tomu vzepřít. * Ve druhé čečenské válce vystupují teroristé, tedy arabští, respektive islamističtí žoldáci, čečenští bojovníci a pak civilisté. Jaký byl mezi nimi vztah? Je třeba říct, že druhá čečenská válka se velice lišila od té první, kde byla skutečná vůle místních lidí získat na Moskvě nezávislost, a když jsem o tom později přemýšlel, říkal jsem si, že kdybych skončil v té první válce, tak jsem byl na straně Čečenců. Jenže v té druhé čečenské válce i místní lidé vystupovali s tím, že se jim nelíbila přítomnost islamistických žoldáků, kterých tehdy v Čečně bylo devadesát tisíc: Somálci, Egypťané, Pákistánci, Afghánci, ale i Číňané – jenom deset procent z nich tvořili Čečenci. Dalo by se říci, že tahle válka byla sponzorovaná islámským terorismem. Tady bych chtěl ale zdůraznit, že impulzem pro islámský terorismus není náboženské cítění, stojí za ním kriminální zájmy – většinou ekonomické, které jenom využívají nevědomosti i sociálních problémů skutečně věřících lidí, kteří pocházejí většinou z chudých oblastí islámského světa. Al‐Káidu nebo skupiny na ni napojené většinou tvoří jednotky mladých lidí, kteří jsou ochotni v zájmu své víry položit život, okupují nějakou oblast a začnou vydírat tamní vládu. V čečenském konfliktu nebylo právo ani na ruské straně. Jediný, kdo na to doplatil, bylo civilní obyvatelstvo. To byla oblast, jež byla odsouzena k válce, dvěma mocenskými silami. Na jedné straně stály peníze, které šly od šejků, a na druhé straně peníze z Kremlu. Obětí byli civilisté. * Jak se dnes tedy díváte na svou vojenskou anabázi v Čečně? Zneužil vás stát ke svým účelům? Nešel jsem tam dobrovolně, byl jsem součástí systému, kterému jsem se nedokázal vzepřít – bylo to nad mé síly. Lidí, kteří byli zneužiti a byli tam takto posláni, byla většina. * Ve své knize nikde neuvádíte žádná konkrétní místa, kde se boje odehrávají. To je záměr? Samozřejmě to byl záměr, vyprávím o událostech, které proběhly celkem nedávno a řada lidí, se kterými jsem se tam setkal, ještě v armádě působí. Pomíchal jsem i chronologický sled, jména jsou také jiná. Ani jedna z vojenských akcí, které tam jsou popsány, se ve skutečnosti takto neodehrála. Je to vždy směsice několika akcí dohromady, a navíc je to ještě upravené. * Je to spíš román než zpráva… Ano, pro mě je to především román, který je ale založen na tom, co jsem skutečně zažil. V Itálii se tahle kniha stala povinnou četbou v důstojnických školách, kam mě také zvou na přednášky.
2
Lidé, kteří ve válce někdy byli, říkají, že stačí přečíst pár stránek a už poznají tu situaci. Realističnost mé knihy spočívá spíš v zachycení válečné atmosféry než v popisu konkrétních operací, jmen, území… * Kapitán Nosov je skutečná, či smyšlená postava? Je to skutečná postava, už nežije. Dokonce jsem zaměnil jen dvě písmena v jeho příjmení. Samozřejmě se ale do něj promítly názory i dalších lidí.
Vězeňský křest * Pocházíte z Podněstří, ale vaše kniha o dospívání na tomto území, které leží mezi Ukrajinou a Moldavskem, se nazývá Sibiřská výchova. Můžete to vysvětlit? Narodil jsem se sice v Podněstří, ale v rodině se sibiřskými kořeny a tradicemi – jeden můj děda ještě nedávno žil na Sibiři, zemřel v roce 2005. Moje výchova tedy neměla zase tolik společného s místem, kde jsem vyrůstal, jako spíš s tamní sibiřskou komunitou. Byla to tradice lovců a lidí z lesa. * Sibiřany poslal do Podněstří Stalin v rámci jeho mocenské hry „škatulata, hejbejte se“? Ptal jsem se na to starých lidí z okolí, jak se do Podněstří dostali. Ani poté mi však nebylo úplně jasné, do jaké míry šlo v jejich případě o násilné vystěhování a do jaké míry šlo o jakýsi společenský projekt. Stalin neposílal lidi za trest jenom na Sibiř, přesouval je i různě po celé zemi. Tím, že vytrhával různé etnické skupiny z jejich prostředí a přesouval je jinam, oslaboval je a zároveň narušoval společnost, kam je poslal. Přesídlením do Podněstří chtěl zřejmě sibiřskou zločineckou komunitu oslabit. V té knize jsem se snažil dát tomu nějakou formu vyprávění, aby se tomu čtenáři nedivili. Část mé rodiny ale zůstala na Sibiři. * Oba rodiče pocházeli ze sibiřské komunity? Ne. Matka je původem z ruské velkoknížecí rodiny, která byla skoro celá vyvražděná za občanské války (1919–1920). Prababička, které byl v té době jeden rok, přežila čirou náhodou. Zachránilo ji to, že nebyla na rodinné fotografii a moldavská chůva prohlásila, že je to její dcerka. Vzala ji pak s sebou do Moldavska. Mám předky polské, maďarské, židovské a ze strany mojí matky ruské. * O Sibiřanech vyprávíte jako o zločinecké komunitě. Co jsou ale ve skutečnosti zač – je to etnická skupina, nebo jen jakési spříseženectví? Charakterizuji je jako komunitu lidí, kteří mají společné kořeny. Většinou šlo o rodinné klany. V Jakutsku, odkud pochází otcova rodina, bylo sto deset kmenů, které hovořily různými nářečími a modlily se k různým bohům. Byla to velká změť. Mým záměrem v té knize bylo i trochu setřít rozdíl mezi minulostí a přítomností, zamaskovat plynutí času. Vycházel jsem ze znalostí, které jsem získal při poslechu vyprávění starých členů naší komunity, a jejich příběhy jsem pak převáděl do současnosti, jako kdyby se odehrávaly za mého mládí. Přítomnosti to vtisklo punc minulosti. * Byla v tom nostalgie po zašlých časech? Je v tom i jistá nostalgie po časech mých předků, které už jsem nezažil, které už nebyly moje. Rozhodně i v téhle knize jde o literární konstrukci. 3
* Co ty staré časy charakterizovalo? V normální společnosti je to tak, že člověk respektuje zákony, jež by zároveň měly vyjadřovat nebo odrážet názor většiny. To je ideální stav. My jsme naproti tomu vždy žili v opozici k oficiálnímu zákonu. Místo toho u nás platily nepsané zákony, kodex poctivého zločince, to znamená za žádných okolností nespolupracovat se státní mocí, chránit slabší členy komunity, držet slovo, nepodvádět… Do určité míry ten kodex existoval, ještě když jsem byl malý, ale s rozpadem Sovětského svazu a také díky většímu kontaktu se západní společností se to rychle začalo měnit. V době, kdy jsem vyrůstal, se zločinecký kodex cti stával už bohužel minulostí a zločinecká pravidla přestávala platit. * Otec byl opravdu kriminálník, přepadával banky?
Ano.
* Kolikrát byl ve vězení? Mockrát. Když jsem se narodil, byl zrovna ve vězení, takže jsem ho poprvé viděl, když mi byly čtyři roky. I pak pravidelně na nějakou dobu mizel, ale byla to zároveň doba, kdy se režim začínal hroutit a policii či soudce se dalo podplatit. Nikdy neseděl tak dlouho jako můj dědeček, který byl nejdříve odsouzen k trestu smrti, ale pak dostal milost a dali mu pětadvacet let a odseděl si šestnáct, které si později mohl odkroutit v pracovním táboře na severu Kazachstánu, kde mohli trestanci žít i s rodinou v domcích a jen nesměli lágr opustit. Když mě například křtili, chtěli, aby u toho byl dědeček. Dovezli mě proto do toho tábora, kde mě pokřtil kněz, který tam byl sám vězněn. Matka říkala, že když mě křtil, řekl: Doufejme, že se vrátí. Načež ona řekla: Doufejme, že ne. * Co pro vás znamená výraz „fízl“? Fízl je pro mě urážlivé slovo. Když jsem žil v Podněstří, kdo byl fízl, byl pro nás služebník sovětského státu, služebník režimu. Dnes, když žiji v Itálii, mám spoustu přátel i mezi příslušníky policie. Ty bych nikdy za fízly neoznačil. * Ve vaší knize Sibiřská výchova vystupuje zločinec jménem Slíva, který fízly cíleně zabíjel. Jak mohl existovat v totalitním režimu, aniž by ho zlikvidovali? Slíva je smyšlená postava, i když ne tak úplně, protože je to spojení několika skutečných postav dohromady, které ale opravdu měly řadu fízlů na svědomí. Ne tedy že by se jejich likvidací zabývali programově, ale stávalo se to i v mé rodině – i můj děda a strýc zabili několik policistů a pohraničníků. Poslední trest mého dědy byl právě za zabití pohraničníka. Ve Slívovi jsem shrnul rysy několika postav dohromady. * Za zabití fízla, jakéhokoli režimního přisluhovače, byl ovšem v Sovětském svazu trest smrti.
Ano, můj dědeček byl také odsouzen k trestu smrti, pak mu ale naštěstí ten trest snížili.
* Jakou roli ve vaší komunitě hrálo pravoslaví? Lidé v sibiřské komunitě vyznávali tzv. starou víru, což byla taková odštěpená větev pravoslaví, která ale nebyla oficiálně uznána. Naši stařešinové viděli v pravoslavné církvi instituci, která je ve službě státu, a říkalo se, že většina církevní hierarchie jsou kágébáci, že mají průkazku. 4
* Sibiřská kriminální komunita, jak ji zachycujete ve své knize, neustále používá ve své vnitřní komunikaci výrazy jako Bůh nebo Panenka Maria. Bylo to v rámci kriminální symboliky na stvrzení závažnosti řečeného, nebo to bylo i svérázné pojetí křesťanství? Panenka Maria se objevovala v promluvách starších členů naší komunity. Například generace mého otce už na Panenku Marii kašlala, ty to nezajímalo. Staří měli k náboženství velmi zvláštní vztah, docházelo u nich vlastně k jakési identifikaci s postavami světců a mučedníků, takže často bylo možné vidět domácí ikony různých světců, kteří měli obličeje členů rodiny, postava Panny Marie měla obličej matky a podobně. Vzpouru nebo boj proti té okolní společnosti, kterou nepřijímali, vnímali jako jakési mučednictví. * Jak jste v Podněstří vycházeli s Moldavany? A jak do toho vstoupil konflikt v roce 1992? Podněstří tehdy v reakci na osamotnění Moldavska vyhlásilo suverenitu a následně se jej Kišiněv snažil vojensky ovládnout... S Moldavany jsme žili v těsném kontaktu, a pokud já mohu soudit, vztahy mezi námi byly velmi přátelské. Ani žádný vypjatý nacionalismus se tam neprojevoval. Byli jsme všichni křesťané. Mám mezi nimi dodnes spoustu přátel, mnozí z nich emigrovali také do Itálie, takže se s nimi i stýkám. V Podněstří existovala multietnická společnost. Byli tam Moldavané, Rusové, Poláci, Bulhaři, Židé, Rumuni, žili vedle sebe a cítili se být Podněstřany. Ty vztahy byly do války úplně normální. Za válkou v roce 1992 stál spíše zase jen geopolitický zájem, než aby tam vznikla nějaká nevraživost mezi národy. Nebyla to občanská válka. * Říkáte, že jste byli všichni křesťané. Jaké postavení měli v Podněstří Židé? Existoval tam antisemitismus? Žádné projevy antisemitismu ani nějaké předsudky v tomhle smyslu jsem tam nezaznamenal. Židovská komunita patřila v rámci všech komunit v Podněstří k nejsolidnějším a nejváženějším. Také byla ekonomicky nejlépe zabezpečená. Měli styky se světem i mimo Podněstří a vzájemně se podporovali. Byla to komunita, která pro Podněstřany rozhodně znamenala přínos. I část mé rodiny je vlastně židovského původu a já se svým způsobem k tomu také hlásím. * Jak jste válku v Podněstří prožíval vy? Mně bylo v té době dvanáct, můj otec bránil město. Jezdil jsem na kole, stahoval jsem mrtvým neprůstřelné vesty a hledal náboje, které se daly použít, a nosil to otci. * Otec bojoval v rámci nějaké domobrany? Když válka ze strany Moldavska začala, tak vojenské síly, jež tam byly, opustily město a to skutečně bránila domobrana. Byla tam sice menší skupina bojovníků, kteří si říkali gvardáni, hlídači, a měli vazbu na armádu, nosili i nějakou uniformu, ale jinak tam bojovali civilisté, lidé z kriminálního prostředí. Zapojili se do boje se svými „soukromými“ zbraněmi, jež dřív používali k vykonávání své kriminální profese. Na naší straně sice také byli nějací nájemní vojáci, kteří však nebojovali za peníze, ale přijeli nás podpořit z ideologických důvodů, včetně kozáků. Ale jinak tam bojovaly všechny možné národnosti. Vůdce domobrany se jmenoval Belan a byl to Žid. 5
* Co se s ním stalo? Padl v boji a pro nás se pak stal legendou. Kdyby přežil, určitě by ho zlikvidovali Rusové. Belan byl z židovské rodiny, která potom emigrovala do Kanady. Nepatřil ke zločinecké komunitě, ale měl s ní styky a ve chvíli, kdy bylo jasné, že se válka blíží, začal si přes ni opatřovat zbraně. Byl jeden z prvních, kdo vyšel do ulic bojovat, když přijely moldavské tanky. Měl velké vojenské zkušenosti, na vojně byl u výsadkářů v Afghánistánu a jemu samotnému se podařilo zneškodnit několik tanků. * Kdy do konfliktu zasáhli Rusové? Čtrnáctá ruská armáda tam přijela až ve chvíli, kdy už jsme se sami ubránili a Rusové měli strach, že by podněsterská domobrana mohla převzít moc nad celým územím. Začala tak další okupace, tentokrát ze strany Ruska, protože Rusové lidi z toho kriminálního prostředí zabíjeli. * Byl to konec „sibiřské výchovy“ v Podněstří? Víceméně ano. Po válce už jsme nežili normálně jako předtím, byl tam nastolen vojenský režim, nařídili zatemnění, byl zákaz vycházení. V podstatě tam zavedli stanné právo, a ta zločinecká komunita se víceméně rozpadla – každý začal pracovat na vlastní pěst. Rusové se pomalu a cíleně snažili získat kontrolu nad celou oblastí a dosadit do administrativních správních funkcí své lidi, zatímco naše lidi likvidovali. Dneska je Podněstří země nikoho, je to stát, který není oficiálně nikým uznán, je to oblast, kde se daří všemožným špinavým obchodům a je to také poslední bašta takového toho sovětského extremismu, kde pořád všechny ty symboly fungují – portréty Lenina, rudé vlajky se srpem a kladivem, to tam všechno dosud je. * Jak se na komunismus dívala sibiřská kriminální komunita? Vychovávali vás rodiče v protikomunistickém nebo protisovětském duchu? Ta situace byla složitá, nejen v mém okolí, ale i v mé rodině. Po pádu Sovětského svazu jsem navštěvoval školu, kde se všichni chovali tak, jako kdyby Sovětský svaz dál existoval. Učili jsme se podle komunistických osnov, vštěpovali nám to samé jako několika generacím před námi. Nebyla tam znát žádná změna, dějiny byly vykládány v komunistickém duchu. Jako malý jsem musel ještě nosit pionýrský šátek a když jsem se vrátil domů, musel jsem jej zase rychle sundat, protože dědeček nenáviděl komunisty – pro něj někomu říct, že je komunista, byla ta největší urážka. Moje matka byla ale zase zamlada zapálená komsomolka, dokonce vedla nějakou komsomolskou skupinu v továrně, kde pracovala, ale pak se také dostala do konfliktu s režimem – ne z ideových důvodů, ale protože se nechtěla stát milenkou nějakého tamního nadřízeného, tak roztrhala průkazku a z komsomolu vystoupila. Byla to schizofrenie, která byla v celé té společnosti. * Znali jste třeba Solženicyna? Když jsem byl kluk, bylo možné se dostat i ke knihám, které byly v Sovětském svazu zakázané. Existoval tam velmi silný černý trh s uměním. V Itálii jsem o tom napsal povídku Rock v Sovětském svazu. Popisuji v ní, jak jsme získávali knihy a nahrávky, které byly zakázané. Ty černé trhy byly vlastně jen prostranství, pod mosty nebo na hřbitovech, kde se lidé scházeli v noci a knihy a nahrávky si spíše měnili, než by je prodávali a kupovali. Tak jsem se dostal k Souostroví Gulag v cyklostylované podobě. I když už bylo po pádu Sovětského svazu a cenzura nemohla jen tak knihy zakázat, přesto se
6
snažili alespoň co nejvíce omezit počet kopií, které kolovaly mezi lidmi. Ještě po roce 1991 existovalo v Podněstří přepisování a xeroxování textů. * Poslouchali jste rockovou hudbu?
Ano.
* Měli jste dlouhé vlasy? Nosit dlouhé vlasy – nešlo ani tak o moji generaci, ale o generaci starší – bylo gesto vzpoury. Byli to odvážní lidé, kteří se tím automaticky vydělovali ze společnosti. Už jenom proto, že měl člověk dlouhé vlasy, musel počítat s tím, že bude pro něj obtížné sehnat práci, že se dostane do nějaké sociální izolace. A nejen to, lidé z generace, kterou ještě zasáhla vlna hippies, jež do Podněstří dorazila s několikaletým zpožděním, a byli to třeba i pacifisté, se pak dostávali i do vězení, kde byli navíc vystavováni dost velkým násilnostem. Nosit dlouhé vlasy určitě nebylo běžné. * Proč a kdy jste se rozhodl odejít z Podněstří? Odejít nebylo ani tak moje rozhodnutí – máloco v mém životě bylo naplánováno, vše se stalo nějakým řízením osudu. Z Podněstří jsem odešel vlastně tehdy, když mě odvedli na vojnu. To byl první impulz, kdy jsem se dostal někam dál, a přestože jsem se ještě nakrátko vrátil, zamířil jsem pak někam jinam. Nemůžu však říct, že jsem navždy opustil svoji vlast. Žiji sice jinde, ale k Podněstří mám vazby dodneška i stále velmi silný citový vztah. * Žijete v Itálii. Lze sibiřskou komunitu srovnat se sicilskou mafií? Nějaké podobnosti bychom asi našli, hlavně v minulosti, jak ty komunity vznikly. Také sicilská Cosa nostra byla původně zbojnická, povstalecká organizace, která bojovala proti okupaci ostrova, ať už Araby nebo později Francouzi, byla v tom i politická motivace, ale pak se proměnila v moderní zločineckou organizaci, která usiluje vlastně už jen o profit. V italském podsvětí je ale moje kniha Sibiřská výchova velmi populární. Měl jsem řadu čtení ve věznicích se zostřeným režimem, vězni si nechávají mou knihu podepsat, čtou ji a říkají, že v ní nacházejí mnoho styčných bodů s tím, co představovalo jejich výchovu a jejich hodnoty, i když to bylo v minulosti – sami už patří ke generaci, kdy se to změnilo. Jednou se mi stalo, že si mě zavolali karabiníci. Na komisařství mi předložili fotky tří mužů, jestli je znám, já, že jsem je v životě neviděl. Nakonec mi řekli, o co jde: na Sardinii dopadli uprchlíka, který se skrýval před zákonem patnáct let, byla při tom přestřelka, a když ho dostali, našli mu v batohu, kde měl samopal s náboji, i moji knihu s věnováním: „S láskou a z přátelství Nikolai Lilin“. Musel jsem jim vysvětlovat, že to píšu do knih všem svým čtenářům, kteří požádají o autogram, a že ho opravdu neznám. Tenhle uprchlík zřejmě riskoval a vydal se někdy předtím na nějakou mou autogramiádu. Pak mi ještě psal z vězení. * Získal jste mezi italskými kriminálníky nějakého kamaráda? Mafián Carmelo Musumeci, který je původem ze Sicílie, působil v Ligurii v osmdesátých a devadesátých letech, kde spáchal atentáty na řadu lidí, takže když ho dopadli, dostal osmkrát doživotí. Ve vězení napsal knihu, a když si přečetl Sibiřskou výchovu, napsal mi a já si s ním nyní dopisuji, protože nemám předsudky v tom smyslu, že bych někoho sám soudil: za to, co spáchal, se bude zodpovídat někomu jinému než mně a já si myslím, že nikdo nemá právo vzít druhému možnost 7
pro dialog. Pokud jsem ale v kontaktu s italským kriminálním prostředím, tak je to kontakt zprostředkovaný – rozhodně s nimi nejedu v nějakých kšeftech. Jsou to jen moji čtenáři. * Měl jste nějaké literární vzory? Určitě mě nějakým způsobem formovala četba, byla pro mě hodně důležitá. Věřím tomu, že četba formuje váš literární výraz, třeba i bezděčně. Čtu všechno možné, nemám nějaký oblíbený žánr, ale kdybych měl jmenovat, tak mým nejoblíbenějším autorem je Bulgakov. Pak ruští klasici – Tolstoj, Čechov, Turgeněv. Z básníků Jesenin, Majakovskij, Achmatovová a celá řada zahraničních autorů. Mám rád i Dobrého vojáka Švejka. * Co pro vás znamenalo tetování? Tetování v naší komunitě byl způsob komunikace, ale opět se to vázalo spíš k té starší generaci – z mé generace se už skoro nikdo tetovat nedával. Já jsem se ale začal tetovat sám v době, kdy mi bylo osm let, a to proto, že jsem se chtěl podobat svému dědečkovi. * Dědeček byl pro vás nejvyšší autorita?
Ano.
* Jaká je vaše identita, jste Sibiřan, z Podněstří, Rus, Žid, Ital?
Sono uomo.
* Věříte v Boha?
Ano.
* Sledujete politiku, jste nalevo, nebo napravo? Ne. Dokonce si myslím, že spisovatel by měl zůstat ve svém díle apolitický, aby byl otevřený všem čtenářům bez ohledu na jejich světonázor, asi jako lékař, který musí ošetřit všechny pacienty bez rozdílu jejich politického přesvědčení či sociálního postavení. Jediné, co mi vadí, je politický extremismus, napravo i nalevo. Foto autor| foto matěj stránský
8
