S dětmi nejlíp do Himálaje. CEO České spořitelny Pavel Kysilka o dovolené na hranici možností, nemocné Evropě a zdraví bank

20. 6. 2011, číslo 05

óda na balet

Klaňme se těm, Kteří vyzvali záKony přírody na souboj a slavně zvítězili ČeSký dům v nY

jaK vypadá naše vizitKa na manhattanu? dobře. velmi dobře!

S dětmi nejlíp do Himálaje CEO České spořitelny Pavel Kysilka o dovolené na hranici možností, nemocné Evropě a zdraví bank

Stylový měSíčník. vychází S deníkem mladá fronta e15

e

Editorial

Český ráj to na pohled

M

Na Příkopě 6, Praha 1 HUGO BOSS STORE, Letiště Ruzyně, Terminál 1, odletová hala C HUGO BOSS STORE, Letiště Ruzyně, Terminál 2, odletová hala A

▲ a111008419

arcos Rodríguez Luque byl rozčilený. „Za všechno mohou korporace,“ zlobil se dvacetiletý španělský student fotografie, který pro toto číslo ZENu pořídil snímky z Letné. Proto se po návratu domů chystá demonstrovat. On, jeho přátelé a všichni mladí ve Španělsku, kteří chtějí práci. „Tam, kde by mohly dát práci dvaceti lidem, zaměstnají jen dva,“ říká a mně je žinantní mu namítnout, že problém jižní Evropy je naopak v tom, že si příliš dlouho užívala siestu a žila na dluh. Marcos povídá, že pro mladého člověka je ve Španělsku skoro nemožné najít job. A prý ani ten, kdo ho získá, nemá vyhráno. „Lidé běžně berou výplatu jen dva měsíce v roce. Za všechno mohou korporace!“ opakuje jako ti dělníci před sto padesáti lety, kteří kladivy rozbíjeli stroje, o nichž si mysleli, že jim kradou práci. Marcos mi ukazuje fotky, kde mírumilovné demonstranty v ulicích španělských měst řežou policisté obuškem. Vypadá to jako před dvaceti lety na Národní třídě. Může se něco takového opakovat? Arabským světem otřásají demonstrace mladých lidí, Španělsko už doutná také. Ale tentokrát se před Madridem nebojuje o Prahu. V Madridu třicátníci často nemají ani na nájem, a tak zůstávají bydlet u rodičů. Pražští třicátníci své rodiče zvou na dovolenou. Málokterý mladý Čech s dobrým zaměstnáním to docení, ale tahle země je pro něj opravdu ráj. Měli jsme premiéra třicátníka a po něm premiéra, kterého jiný třicátník v podstatě řídil. Šéfem největší firmy je třicátník. Redakce médií řídí třicátníci. Nic takového jinde na světě nenajdete. Důvěru, jakou česká společnost vložila do rukou lidí, kteří ze školních lavic přesedli do kožených sedaček audin, je udivující. Za vším je stud jejich rodičů, kterým bylo trapné, že neumějí anglicky a nevědí, jak zacházet s PC, a tak před svými dětmi pokorně vyklidili pole. Teď mručí nad jejich zpovykaností, ale to je tak všechno, co s tím mohou dělat. Sorry, Marcosi, mladí Češi s vámi solidární nebudou. Proč by demonstrovali, když svou zemi řídí. n Jan Müller, šéfredaktor

ZEN03

obsAh

ŠÉFREDAKTOR Jan Müller, 225 276 391 ([email protected]) ZásTupKyNě ŠÉFREDAKTORA Katarina Černá, l. 334 ([email protected]) EDITOR Milan Vidlák ([email protected]) ART DIREcTOR Samuel Kubín FOTOgRAFOvÉ Bára Prášilová Tomáš Železný RETuŠÉřI Michal Žák, Libor Horyna, Daniel Procházka, Milan Kubička, Lenka Horáková INZERcE David Korn (ředitel), 225 347 250 Markéta Herianová (manažer inzerce), 225 347 258, 725 512 023 Markéta Podhrazská, 225 347 362, 725 875 778 email: [email protected]

gENERálNí řEDITEl David Hurta

Děkujeme Českému svazu kanoistů za poskytnutí prostor pro focení.

www.caravancamping.cz

cITáT číslA

Krásu a nesmrtelnou genialitu tanečníků provází smrad potu, nepovedené operace a chronická bolest. Esej od Anastázie Harrisové na str. 24

vyDAvATEl Mladá fronta a. s. Mezi Vodami 1952/9 143 00 Praha 4 – Modřany IČ: 49240315

8

chytré peníze Zákoutí private bankingu

10 pražský chodec 7 tipů na skvělá místa

12 rozhovor Se CEO České

spořitelny Pavlem Kysilkou o riziku nad Evropou

18 fenomén Italské skútry

Vespa se staly legendou

24 esej Anastázie Harrisové 30 fashion Fotografka Bára

óda na balet

Klaňme se těm, Kteří vyzvali záKony přírody na souboj a slavně zvítězili

Prášilová v éře Audrey Hepburn

ČeSký dům v nY

jaK vypadá naše vizitKa na manhattanu? dobře. velmi dobře!

S dětmi nejlíp do Himálaje CEO České spořitelny Pavel Kysilka o dovolené na hranici možností, nemocné Evropě a zdraví bank

Stylový měSíčník. vychází S deníkem mladá fronta e15

vycHáZí 20. 6. 2011

OBálKA Foto: Tomáš Železný Styling: Milina Havrlantová

TIsKáRNA Europrint a. s. Evidenční číslo MK ČR: E 15724 ISSN 1210 – 3756

Děkujeme firmě Antonius za půjčení houslí na focení. www.antonius.cz.

04ZEN

není zadarmo

o baletu

MARKETINg Hana Holková (ředitelka), 225 347 276 Blanka Španningerová (Brand Manager) 225 347 419 DIsTRIBucE Kateřina Piškulová (vedoucí) 225 347 429

6 de luxe Krása zkrátka

38 gastronaut Kam zmizela poctivá francouzská kuchyně?

40 jím, tedy jsem Zmrzlina má milion tváří

42 portrét Přední český

barman Michael Tretter přišel s novými chipsy z řepy

46 kult Slavná automobilka

Porsche v Praze otevřela po autosalonech i stylový butik

48 reportáž 7 divů Afriky podle šéfredaktorky časopisu Lidé a Země Lenky Klicperové

52 genius loci Bohemian

National Hall, česká vizitka v New Yorku

58 můj svět, můj styl Diamant velký jako Ritz Světlany Pospíšilové

60 technopolis Techno hračky pro pány i dámy

61 brand lover PR manažerka Barbora Bergová miluje Dolce a Gabbana

62 zen žen Letní doplňky v jamajských barvách

64 próza Povídka Věry

Kudynové Vysnít a jet

66 pražské čtvrti Letná aneb Do Oka či do Stromovky

Všechna vydání magazínu ZEN si můžete prohlédnout na http://zpravy.e15.cz/archiv-priloh/zen-magazin

▼ A110003235

ZEN Magazín Stylový měsíčník. Vychází s deníkem E15

Španělský asistent fotografky ZENu Báry Prášilové Marcos Javier Rodríguez Luque, uchvácen technickou výbavou cílové věže vodáckého stadionu, zazpíval při focení fashion na Císařské louce české modelce Kristýně love song v angličtině, aby zmírnil její trauma z místních pavouků.

www.fimgroup.eu

de luxe

Sedmero košil

Hodinky dvou tváří

Košile značky 7camicie, která právě vstupuje na český trh, si oblíbí všichni příznivci italské módy. Poznávacím znamením košil 7camicie jsou odvážné kombinace vzorů látek, zajímavé detaily a především perfektní zpracování. Nabídka značky se původně zaměřovala pouze na pánské košile, později se sortiment rozrostl o doplňky, jako jsou kravaty či pásky, a nakonec i o dámské a dětské košile. Mimochodem, název v překladu znamená Sedm košil – jako je sedm dní v týdnu. Přivítejte léto stylově a pořiďte si pro začátek alespoň jednu. K dostání v Praze v Paláci Flóra a OC Chodov za cenu od 1500  Kč.

Královská vůně V pražské Vrtbovské zahradě byl koncem května představen parfém Betrothal od rodinné značky Grossmith London, kterým se na královské svatbě voněla Kate Middletonová. Původně parfém vznikl na oslavu zasnoubení prarodičů královny Alžběty II. v roce 1893, protože se však naše vůně od té doby přece jen změnily, výrobce některé výrazné nóty potlačil. Výsledkem je moderní, svěží květinová vůně. Seženete v kosmetických delikatesách Madeleine (www.madeleine.cz).

Hodinky Reverso jsou vlajkovou lodí proslulé švýcarské firmy Jaeger-LeCoultre. Kromě toho, že jsou z 18kt zlata, je možné jejich číselník otočit o 180 stupňů. Původně tak jejich majitelé činili proto, aby sklíčko ochránili před nárazem při pólu – zadní plášť sloužil jako ochranný štít. Dnes má řada Reverso Duoface dva číselníky a nejen cestovatele určitě potěší, že každý může ukazovat jiný čas. Prodává Klenotnictví Dušák, cena 312 000 Kč.

Po čtyřech letech od uvedení vůně Prada Amber pour Homme otevírá Prada novou kapitolu v podobě limitované edice AMBER POUR HOMME INTENSE. Název INTENSE nebyl vybrán jen tak náhodou. Nová vůně AMBER POUR HOMME INTENSE je totiž EAU DE PARFUM. Ve světě pánských vůní je to téměř výjimkou. Značka PRADA se ale nebojí experimentovat…

Lev salonů K posezení nad šálkem čaje už nepotřebujete odkládací stolek: pravé opěradlo křesla Plateau návrháře Erika Magnussena nabízí dost prostoru i k tomu, abyste si na něj odložili i notebook a televizní ovladač. Pro letošní veletrh nábytku v Miláně firma Engelbrechts oživila barevnost, křeslo tak nově seženete v zářivě červené. Cena 75 843 Kč.

VŮNĚ & SLOŽENÍ Drolky kůže v souladu s holičským mýdlem, to je původní vůně. Amber Intense pokračuje v této tradici, nyní je ale přidána mystická kombinace bergamotu, myrhy, pačuli a vanilky. FLAKON A OBAL - úzký černý obdélníkový tvar flakonu se stříbrným plátem, kde je vyryto složení vůně - látkové logo zdobí obal s kovovým nádechem a symbolizuje tak opět tradici značky PRADA

Lexus, hybridní luxus jmenuje CT 200h. V čistě elektrickém režimu jízdy Electric Vehicle (EV) na kratší vzdálenost malou rychlostí je provoz nového modelu CT 200h takřka bezhlučný, s nulovou spotřebou a nulovými emisemi C02. Cena od 699 000 Kč.

PRADA AMBER POUR HOMME INTENSE k dostání v parfumeriích Marionnaud a Douglas.

▼ A110003240

Od svého uvedení na trh v roce 1989 je Lexus po celém světě známý svou touhou po dokonalosti, výjimečnou kvalitou a špičkovými technologiemi. Lexus je dnes jediným světovým výrobcem luxusních vozů, který nabízí ucelenou řadu vysoce výkonných plně hybridních modelů. Nejnovější přírůstek se

06ZeN

chytré pENíZE

Masový produkt s privátní mašličkou? Mít svého osobního bankéře patří k bontonu. Zatímco v zahraničí obvykle s bankéřem odchází i klient, Češi cítí vztah spíše k bance. Nedělají ale chybu?

V

Tomáš Prouza

Kam s úsporami Vybírejte pečlivě Chcete-li využívat privátní bankovnictví, potřebujete alespoň 5 milionů korun, v některých bankách 10 milionů. Pokud máte majetek ještě větší, vyplatí se porozhlédnout i po specializovaných malých firmách, které se věnují správě majetku. V prvním kole vyzkoušejte ČSOB, Erste Private Banking, Komerční banku nebo UniCredit. Vybírejte podle toho, jak s vámi budou zacházet a nakolik skutečně zkusili najít řešení pro vaše zadání. Podívejte se, jaké produkty vám banka nabídne, a srovnejte si podmínky s nabídkou běžným klientům. Měli byste dosáhnout na zajímavé slevy z poplatků. Porovnejte nabídku produktů a strategie aspoň od dvou institucí – je výhodná pro vás, nebo jde o drahé produkty jedné finanční skupiny?

08ZEN

yužívat privátní bankovnictví se vydává za jeden ze znaků úspěchu. Jak ale poznat, co se doopravdy vyplatí? Privátní bankovnictví by mělo splňovat několik základních charakteristik. Mělo by být diskrétní, šetřit čas a starosti a klientovi přinášet nějakou zajímavou hodnotu. S diskrétností banky, které v Česku nabízejí privátní bankovnictví, problém nemají a o klienty se starají příkladně. Řada klientů si dokonce péče banky cení tak, že u ní zůstane i v případě, že jeho privátní bankéř přejde jinam. Ve světě obvykle klient odchází s bankéřem, a přetahování bankéřů je tak často hlavní růstovou strategií bank. U nás i bohatí klienti často cítí spíš vztah ke značce. Jednak se bankéři často mění, a také stále ještě existuje obrovský rozptyl kvality. S někým můžete podrobně probírat detaily portfolia, zatímco jiní se soustředí na prodejní dovednosti a úspěchy slaví v nabídce platinových karet a drahých balíčků. Jenže privátní bankovnictví není o kartách a volných vstupech do letištních salonků. Hlavní je schopnost pomoci klientovi definovat cíle a podle toho udržovat portfolio produktů. To vyžaduje schopnost navázat s klientem vztah a umět společně cíle definovat – a pak mít širokou nabídku produktů. A tady se v řadě případů českého private bankingu láme chleba. Poprvé právě ve schopnosti pomoci klientovi definovat jeho cíle a vést s ním dialog. Většina klientů pochopitelně přichází s požadavkem zachování vytvořených hodnot, otázkou ale je, zda je to skutečně to, co by chtěl informovaný klient. Lidé totiž často nevědí, jak nad penězi přemýšlet a že by mohlo dávat smysl využívat na různé cíle různé produkty. Řada bankéřů však ví, že s takovým postupem je

hodně práce a výnosy jsou nejisté. Snazší je splnit klientovo přání a zajistit jeho peníze proti ztrátě. A zde se láme chleba podruhé. Jako každá věc, i podobné zajištění lze udělat levně (kombinací konzervativních a dynamických produktů), či draze (pomocí zajištěných produktů s neprůhlednou poplatkovou strukturou). Často vítězí druhá možnost, protože je pro banku výnosnější – a na méně finančně gramotné klienty působí lépe, protože mají pocit, že dostali „jistotu“. Některé banky navíc využívají především klasické retailové produkty vlastní skupiny, pouze s hezčím obalem. Správný private banking by ale měl umět klientům, kteří u banky mají uloženy miliony korun (i když se za minimální limit obvykle udává 10 milionů, většině bank bude stačit polovina a „potenciál růstu“), nabídnout lepší řešení. Nejde přitom jen o poplatky – důležitá je hlavně šíře nabízených produktů a nabídka investic na míru. Private banking, postavený na produktech vlastní finanční skupiny, je výhodný pro onu finanční skupinu. Klient ale výrazně ztrácí tím, že nemůže využít podobné produkty od jiných dodavatelů, a přichází tak o možnost zajímavého výnosu či úspor na poplatcích. Proto by vždy jedním z prvních testů při volbě privátního bankovnictví měla být kontrola toho, jaké produkty bankéři mohou využívat – a jestli je k dispozici dostatečně široká nabídka na pokrytí všech typů zhodnocení peněz. Druhým testem je samozřejmě cena. Pár ušetřených desetin procenta na poplatcích se může zdát nepodstatných, ale v konečném důsledku znamenají miliony. Cenu ale řešte až ve chvíli, kdy se rozhodnete svému bankéři věřit a kdy víte, že vám se správou peněz skutečně pomáhá. n Autor je ekonom a spolumajitel Partners.

▼ A110003196

Ilustrace Profimedia

7

pražský chodec Připravila Katarina Černá Ilustrace Veronika Jiroušková

tipů na skvělá místa

6

1 4 3 5

DOLCE & GABBANA Pařížská 28, Praha 1 Příznivce italské módy jistě potěší, že módní značka Dolce & Gabbana otevírá v Praze první butik.

1

IKONIK Ostrovní 25, Praha 1 Kolekce Liberty je výsledkem spolupráce firmy Nike s tradičním britským obchodem s látkami. K dostání od května v Ikoniku a butiku Kláry Nademlýnské.

2

FENDI Pařížská 12, Praha 1 Ve spolupráci s designéry vznikne limitovaná edice předmětů vyrobených z vyřazených materiálů Fendi. Hlava koně, kterou vytvořila Martina Bozděchová, bude celý červen vystavena ve výkladní skříni butiku.

3

DIESEL Pařížská 28, Praha 1 Pražský Diesel Flag Ship Store představuje celosvětově

4

10ZeN

7

oblíbenou luxusní řadu Diesel Black Gold. Pánská i dámská kolekce podzim/zima 2011 je inspirována army stylem. LITTLE FOOT Slovanský dům, Na Příkopě 22, Praha 1 Není nad kvalitní a pohodlnou obuv – a pro děti to platí dvojnásob. V Little Foot najdete anatomicky tvarované boty ve velikostech 16 až 40, na své si tedy přijdou nejen nejmenší, ale i teenageři či maminky.

5

PORSCHE DESIGN OD Kotva, náměstí Republiky 8, Praha 1 Funkční, nadčasové, čisté. K dostání je kompletní sortiment Porsche Design od sportovního oblečení přes zavazadla až po hodinky či kultovní „ShakePens“.

6

VELD´S Sephora, Václavské nám. 19, Praha 1 Francouzská kosmetická značka Veld’s představuje Prends Moi – první parfém se zeštíhlujícím účinkem. Seženete v síti Sephora (100 ml za 1795 Kč).

7

▼ a110003235

2

roZhovor

housle Dobře utajené

Celý rozhovor ZENu se šéfem České spořitelny Pavlem Kysilkou je vlastně o jedné věci. O riziku. O riziku, které visí nad Evropou. O riziku, kterým procházíte na štítech nejvyšších hor. O riziku, kterým jsou pro bankéře „sexy produkty“. Text Daniel Deyl

J

Foto Tomáš Železný

eště mu nebylo čtyřicet, když vedl Českou národní banku poté, co jeho šéf Josef Tošovský odešel v roce 1998 dělat premiéra. Teď je Pavel Kysilka šéfem největší české komerční banky, České spořitelny. Tento dvaapadesátiletý muž nepatří k těm, kteří rozdávají úsměvy pro nic za nic. „Jak se vám podařilo vyloudit na jeho tváři úsměv?“ ptala se jen napůl v žertu jeho asistentka fotografa ZENu po dvouhodinovém focení v sídle spořitelny. Má výraz člověka, který je zvyklý na to, že jeho slovo má váhu, ať už mluví o tom, co vedlo ke globální finanční krizi, nebo zdvihá obočí nad intelektuálními nedostatky evropských politiků. „Ve stresových situacích jsem klidný,“ říká. „Jinak se dokážu kvůli maličkosti rozčílit. Když jsem moc klidný, všichni vědí, že jde opravdu do tuhého.“ To mluví o riziku, které jej potká, když leze po himálajských horách. Je takový i v práci? Tam Pavel Kysilka nepřipouští, že by se do většího rizika pouštěl. Koneckonců, zachovat neproniknutelnost k bankéři patří stejně jako k hráči pokeru. Kromě toho však existuje ještě jiný Kysilka: muzikant. Má rád klasiku, hlavně barokní, jazzovou modernu od Milese Davise dál, a rock – Beatles, Jimiho Hendrixe, Cream... Co zůstává stejné, je náročnost. „Hraju na housle, na ostatní nástroje bych to hraním nenazval,“ říká sám o sobě. Reportéry ZENu přijal v zasedačce své kanceláře ve dvacátém patře budovy na Budějovické, zařízené na hraně strohosti a spartánství. Tmavé dřevěné obložení, ostře se odrážející od bílých zdí, 20ZEN

jako by návštěvníka upozorňovalo: pozor, tady nehoníme parádu, tady se dělá byznys. A také že dělá. Jen na poplatcích vydělává spořitelna téměř 400 korun za vteřinu. Je to moc? „Banka musí umět vysvětlit svým klientům, co si za poplatky kupují,“ říká Pavel Kysilka. Jak změnila globální finanční krize české – i světové – bankovnictví? Banky byly dost silně přitlačeny k tomu, aby se zamyslely samy nad sebou. Já jsem tomu hrozně rád, protože spousta rysů bankovnictví ve světě

n JEZDíM NA SuPERioRu. JE To TAKoVé NEKoMPRoMiSNí Kolo. KVAliTNí A CiTliVé. se mi dlouhodobě nelíbila a nelíbí. Zejména jsem háklivý na stopy arogance. Možná je to dáno desetiletími a staletími vývoje a tím, že bankéři pracují s penězi. Možná vznikl takový dojem, že v sektoru služeb jsou něco víc než někdo jiný... (To říká šéf podniku, jenž si ode mne rád vezme 65 korun pokaždé, když vkládám na manželčin účet tisícikorunu, pomyslel si reportér ZENu. Pan Kysilka jako by to slyšel.) Mám na mysli aroganci ducha. Když jedu autem po silnici rychleji, než zvládám, taky se mi to nevyplatí. Myslím ale, že krize banky poučila, že se arogance nevyplácí. Bankéři, zejména američtí, ZEN13

Hráč. „Ze sportu mě nejvíc baví horská cyklistika, úplně jsem tím posedlý. Mám rád velké kopce, v rovině se nepřinutím k ničemu,“ říká šéf České spořitelny. Jeho největší radostí je ale hudba – aktivně hraje na housle a je členem správní rady hudebního festivalu Smetanova Litomyšl.

n EVRoPSká PolITICká ElITA DáVá ČERNé NA BíléM, žE kDyž SE VáM NEBUDE ChTíT kVAlITNě hoSPoDAŘIT, NěMCI VáM To ZAPlATí. VIZ ŘECko.

zacházeli s rizikem, o kterém se nakonec ukázalo, že mu nemohli rozumět, protože bylo příliš složité. A krize ukázala, že se finanční svět pustil do obrovských rizik, která nemohl zvládnout. Nemohl jim porozumět – nebo spíš nechtěl? Nemohl. Jsou to chytří lidé, ale problém sám je tak složitý, že ho nepostihne ani sebeinteligentnější skupina lidí podporovaných neuvěřitelným výpočetním a informačním systémem. Ukázalo se, že stejně selhaly další instituce: ratingové agentury, dohledy a regulace. Ti lidé se také tvářili, že mají věci pod kontrolou, a samozřejmě neměli – ale ani nemohli mít. Poučení je v tom, že byste neměl pracovat s rizikem, kterému nerozumíte. Měl byste je držet za branami banky. Pocítili jste i vy – jako Česká spořitelna nebo celá skupina Erste – takový tlak? I my jsme byli pod tlakem. Nešli jsme však do různých sexy produktů a sexy regionů, jako je Rusko a Čína. Říkali jsme: Náš obchodní model je jiný, my děláme byznys s tím, komu rozumíme, a tam, kde tomu rozumíme, Česká spořitelna s českými klienty a Erste zase se svými, vše v Evropě. Ale není to prostředí velkých financí tak konkurenční, že banky do rizika tlačí samo? Věřím, že i v konkurenčním boji, který by mohl svádět k různým krátkodobým tahům, nakonec všichni pochopí, že bankovnictví je běh na dlouhou trať a ten, kdo to chce pojímat jako sprint, nemůže uspět. Myslím, že se v tomto ohledu změnila celosvětová veřejnost, a proto se přikračuje i k tomu, že bonusová schémata bankéřů budou roztažena do delší doby. Aby až se za tři čtyři roky ukáže, jaká byla kvalita vašich dnešních rozhodnutí, se teprve vyplácela velká část vašeho bonusu, nebo se zadržela a vůbec se nevyplatila. Myslím, že se v tom změnil svět i bankovnictví. Jak moc se podepsali na vzniku krize politici? Dlouhodobě vzato to byla politická sféra, co umožnilo vznik finanční krize. V Americe už Rooseveltův New Deal tlačil banky, aby poskytovaly hypoteční úvěry na bydlení i chudším vrstvám, což se nakonec ukázalo jako zhoubné. V americkém zákonodárství najdete řadu zákonů, které prosadili politici a které zapovídaly 14ZEN

bankám používat určité rizikové modely, protože byly v prostředí politické korektnosti považovány za diskriminační. Politici krizi bezprostředně nezavinili, ale vytvářeli dlouhodobě prostředí, které její vznik umožnilo. To, co dělá dneska evropská i americká politická sféra v oblasti řešení krize, je neuvěřitelně špatné a škodlivé. Bude to určitě jednou z příčin budoucích poruch, ať už to budou přímo krize, nebo jen zpomalení ekonomiky. A centrální banky? Pokud třeba americký Fed nechá po dohodě s administrativou tisknout peníze ostošest, je přece za to rozhodování spoluodpovědný. Centrální banky se, myslím, chovaly profesionálně jak před krizí, tak i v krizi, ale jejich možnost ovlivnit politickou sféru a vrátit ji do nějakého proudu racionality je omezená. Hrozí podle vás rozpad eurozóny? Dopady rozpadu eurozóny nebo odpadu některých zemí z eurozóny by byly tak drastické, že to Evropa neudělá. Technicky je to jednoduché, to jsme si při rozdělení federace vyzkoušeli. Ale politické a ekonomické náklady by byly dramatické nejen pro tu zemi, která by odešla, ale i pro země, které by zůstaly. I tyto země vlastní aktiva – třeba pohledávky – v té zemi, která by odpadla a která by prošla krátkodobou devalvací své domácí měny, čímž by se zahraniční investice znehodnotily. To si nikdo nedovolí. Ale právě to zase vyvolává onen morální hazard. A když ho ještě posílíte explicitně tím obranným finančním valem, dává evropská politická elita černé na bílém, že když se vám nebude chtít kvalitně hospodařit, tak... ...tak že to nakonec zaplatí Němci. Ano. Němci vám to zaplatí, viz Řecko. Zaplatí vám žití nad poměry a lhaní. Což ale dnes nevoní především Němcům. Nemá euro nejhoršího protivníka paradoxně právě v Německu, na domácí politické scéně? Souhlasím, že nakonec o tom, jestli evropská politická elita bude pokračovat ve svých fatálních chybách, nakonec o budoucnosti eura rozhodnou voliči v těch zemích, které jsou největšími přispěvateli – a Německo je první z nich. EurozóZEN15

rika v sobě vždy najde dost síly, aby vyřešila svoje problémy. Ty jsou teď obrovské, zejména v oblasti veřejných financí, ale podívejte se třeba na americké schodky v době, kdy končil prezident Reagan, a pak na to, jak je byli schopni srovnat. Myslím, že síla a inovativnost americké ekonomiky na to bude stačit i tentokrát. Jejich inovativnost a síla je stále nenapodobitelná. Co se týká eurozóny, asi trochu vychladne ta euforie z myšlenky považovat euro za rovnocennou rezervní měnu a vývoj bude záviset na tom, do jaké míry najde politickou sílu a odvahu vrátit se ke zdravým principům. Pokud nenajde, tak i euro poklesne z piedestalu světové rezervní měny níže. Je však reálné, že by se taková síla v EU našla? Modelově, ekonomicky, si řešení umím představit, ale chce to politiky, kteří se dívají za svůj volební horizont, což je velký problém. Model řešení spočívá v tom, že celá eurozóna posílí ty prvky, které ji budou přibližovat k optimální měnové zóně. To je volný pohyb zboží, práce, kapitálu, služeb... Tam EU velmi zaostává. Nejenže volný pohyb práce a služeb je stále velmi omezovaný; dokonce je to i nehomogenní zóna z pohledu volného pohybu zboží. Mezi dvěma sousedními státy najdete velké rozdíly v cenách, což rozhodně nepřispívá zdraví eura. Zadruhé je to návrat ke zdravým principům uvnitř národních států. Všichni bychom měli respektovat pravidlo, že v době, kdy se ekonomice daří, se vytvářejí přebytky, a když se nedaří, tak se vytvářejí deficity, a nevézt s sebou nějaký velký skrytý dluh do budoucnosti. Jako u nás třeba v podobě penzijního systému. Zatřetí je třeba zdravých finančních a fiskálních principů na úrovni celé měnové unie. Jedná se o návrat k tomu, co si kdysi vymohli Němci, když trvali na tom, že země si mezi sebou nesmějí pomáhat, když se jedna z nich dostane do problémů. A že centrální banka nesmí pomáhat odkupováním vládních dluhů těchto zemí.

Svět se změnil. „A proto se přikračuje i k tomu, že bonusy bankéřů budou roztaženy do delší doby. Aby se velká část vašeho bonusu vyplácela, teprve až se ukáže, jaká byla kvalita vašich rozhodnutí. Anebo se vůbec nevyplatila.“

nu to zatím přímo neohrožuje, ale kvalita eura už je velmi nahlodána. Politická vůle držet euro za každou cenu – podhoubí pro vznik morálního hazardu – ale byla v EU zjevná od samého začátku. Když se podíváme do historie vzniku eura a eurozóny, vidíme neustálou korekci správných principů, které stály na začátku. Pakt stability rozvolnili paradoxně Němci a Francouzi, když se jim to hodilo. Potom zavedli možnost, aby si různé země vypomáhaly, když se dostanou do problémů; to je samozřejmě velmi nedobrý vývoj. Na jedné straně jsou nevábné vyhlídky eura, na straně druhé hrozivě klesá dolar. Hrozí tedy, že se univerzální měnou stane jiná měna? O dolar nemám dlouhodobě obavy, protože Ame-

16ZEN

Tedy přesně to, co se dnes děje? Přesně. Zřejmě to není v intelektuální kapacitě, politickém vizionářství nebo v silách stávajících evropských politiků. V několika posledních desetiletích ji tvoří lidé třetí garnitury – bez vzdělání, bez zkušenosti, bez vize a bez disciplíny. Vraťme se k politickému tlaku na banky; to známe i v Česku. Jak jste se díval na to, když v roce 1996 tehdejší premiér Klaus zdržoval privatizaci bank, ačkoli veřejně tvrdil opak? Důvodem obvykle byl nedostatek zkušenosti, nedostatek řádného řízení těch institucí. A v druhé půli 90. let na tom byly všechny banky, které neměly silného zahraničního vlastníka, špatně. Proto došlo na základě našeho tlaku z centrální banky k rozhodnutí, ještě za Klausovy vlády, banky privatizovat, což pak realizovala Zemano-

va vláda. V letech 1996–97 ale česká ekonomika zpomalila. Z toho se dostala česká ekonomika až v roce 2000 a mohla tam působit obava, že pokud ty banky přejdou z českých standardů nepříliš obezřetného financování a fungování na světové standardy přísnějšího posuzování klientů, tak že to může přibrzdit tehdy ne úplně dobře se vyvíjející českou ekonomiku. Celkem tomu rozumím. Potvrdil pozdější vývoj obavy z přílišné opatrnosti privatizovaných bank? Realita nakonec byla taková, že zhruba na přelomu tisíciletí se začaly české banky po privatizaci skutečně dívat na svoji českou klientelu jinak. Neznamenalo to však jednostranně, že by nový přístup negativně postihl celé klientské portfolio. Od té doby se české bankovnictví dostalo na zcela jinou dráhu. Je zdravé, silné, výkonné, pomáhá hodně české ekonomice růst. Jsem zastáncem názoru, že české banky mají fungovat v českém prostředí, s českými klienty. Banky znaly dobře toto prostředí, a díky tomu poskytovaly perfektní poradenství, ale bylo potřeba, aby měly silné zázemí v nějaké evropské skupině, což je dnes případ všech těch největších bank. Díky tomu české banky přežily velmi dobře a je to model, který prospívá jim i české ekonomice. Jak funguje vztah Erste a Spořitelny? Jsou zkušenosti z Rakouska přenositelné do Česka? Nakolik se liší například klienti v obou zemích? V oblasti firemního financování je svět hodně univerzální, ale u domácností jsou rozdíly velké. Mezi naší a rakouskou domácností je největší rozdíl ten, že rakouští jednotlivci mají daleko víc produktů od finančních institucí. Byli daleko dříve zvyklí na možnost vkládat peníze do investičních produktů, budovat si portfolia, mít penzijní pojištění, životní pojištění. V oblasti spoření je situace srovnatelná, v oblasti správy majetku velmi rozdílná. K tomu teprve budeme muset dospět, průnik produktů pro jednotlivce a domácnosti k našim klientům je zatím velmi mírný. Také náročnost českých klientů na kvalitu služeb nebyla taková jako třeba u rakouských klientů. To se samozřejmě změnilo, dnes jsou banky pod obrovským tlakem, aby měly kvalitní služby, ale ta výchozí i stávající mentalita je přece jen rozdílná. Proč ten obrovský konkurenční tlak například nesníží poplatky? Poplatky za služby jsou mezi českými bankami srovnatelné, protože konkurence je hodně ostrá, až agresivní. Jsme na průměru cen poplatků ve světě. Trochu to souvisí s velikostí ekonomiky. Vychází se z fixních výdajů, které jsou stejné bez ohledu na množství klientů. Banka by měla být schopna klientovi výši poplatků vysvětlit a ukázat mu, co ho to bude stát, ale také co si za to kupuje.

Jste ten typ manažera, který pracuje minimálně pětadvacet hodin denně, nebo vám zbývá nějaký volný čas? Bohužel ho mám čím dál méně, ale snažím se ho maximálně využívat, protože člověk musí mít relaxaci a kompenzaci práce. Do mých koníčků patří hlavně hudba, aktivně hraju na housle; rád čtu třeba věci z politické historie. A pak je to sport. Byl jsem dlouhá léta prezidentem klubu Formule 1 v České republice, zakládali jsme ho s novináři a lidmi ze sportu, protože v té době formule vůbec nebyly pokryty v médiích... Klub za ta léta splnil svůj účel, podařilo se nám sem opakovaně přilákat a udělat přátele České republiky ze spousty jezdců. Dostal jsem se tím i k tomu, že jsem si mohl udělat takový kurz na pěti nebo šesti typech závodních aut. Sám moc rychle nejezdím, protože je to nebezpečné a nezodpovědné, ale mám ten svět rád. Mám audi – kvůli bezpečnosti. Na okruhu je to něco jiného, jezdil jsem s výbornými jezdci, i z F1. Je to úžasný zážitek, ale stejně je to velké riziko. Ale ze sportu mě nejvíc baví hor-

n BANKéři ZACHáZEli S RiZiKEM, O KTERéM SE uKáZAlO, žE Mu NEMOHli ROZuMěT ská cyklistika, úplně jsem tím posedlý. Mám rád velké kopce, v rovině se nepřinutím k ničemu. Kam jezdíte? V Čechách jezdím po Šumavě a po Vysočině a v Evropě mám nejradši Dolomity. A letos jsem si zkusil jarní cyklistiku na Kypru. Jezdím na kole Superior, je to takové nekompromisní kolo. Jak může být kolo nekompromisní? Je velmi kvalitní, ale také velmi citlivé, takže se po každé jízdě musí štelovat. V tom si dopřávám luxus, který mě jinak moc nezajímá. Jak vidíte, i v oblečení mi jde o funkčnost, nechodím v superdrahých oblecích. Ví se o vás také, že jezdíte do Himálaje. Na jak vysoké hory si troufnete? Jezdím s přáteli i svými dětmi na trekkingy do hor včetně Himálaje do míst, která nejsou turistická. Nešplháme na osmitisícovky, to neumím, ale do takových šesti tisíc metrů, do sedel těch osmitisícovek. Nebezpečí se však stejně nevyhnete, dvakrát jsme zachraňovali vrtulníkem kolegy, obojí byla horská nemoc a šlo o život. Naštěstí s dobrým výsledkem, nicméně za cenu obrovských výdajů a úsilí. Člověk musí vědět, do jakého jde rizika a co udělat pro to, aby to riziko nenastalo. Musíte ale přitom vědět, že vnější okolnosti nemáte pod kontrolou, že když přijde například bouře, musíte být vždy dobře vybaveni a připraveni na nejhorší – i psychicky, abyste nezačali zmatkovat. Je to jako s riziky v bankovnictví. n ZEN17

fENoméN

Motorky Vespa daly po válce Italům svobodu pohybu a od té doby se staly legendou městského designu. Nic neladí k letnímu obleku tak jako její oblé tvary.

V Praze je blaze. Až na ty opraváře. „Víte, jaký je rozdíl mezi italským a českým mechanikem? Italský má v dílně jednu dvě Vespy, český jich tam má padesát a žádnou neopraví včas,“ říká Achille Bucci, který i navzdory těmto skutečnostem jezdí na své osmadvacet let staré Vespě PX 200 denně.

vose Lítáme na

Text Milan Vidlák

Foto Tomáš Železný

T

o je sranda. S Vespou je vždycky sranda,“ pochvaluje si dokonalou češtinou a s pusou od ucha k uchu Achille Bucci focení za plného provozu na pražské magistrále, když si kolega fotograf vyleze na kapotu (!) našeho auta pomaloučku sunoucího se kolonou. Italský manažer žije v Praze už dvanáct let a bez svého skútru si život neumí představit. Stejně jako miliony jeho krajanů. A stále větší počet nadšenců v českých ulicích. Nebýt geniálního nápadu dědice jedné společnosti, která vyráběla letecké motory a železniční vagony, Italové by ale chodili hezky dlouho pěšky. Když ve válkou zničené zemi stála před krachem i firma Piaggio, Enrico Piaggio zoufale přemýšlel: Co teď potřebuje Itálie ze všeho nejvíc? Tři měsíce od chvíle, kdy pověřil leteckého inženýra Corradina D'Ascania vyprojektováním levného dopravního prostředku určeného širokým vrstvám, už nadšeně volal: „Vypadá jako vosa.“ Mimo

18ZEN

ZEN19

Ital, který jezdí vždycky včas V Praze pracuje třiačtyřicetiletý vystudovaný chemik Achille Bucci (na snímku na předchozí straně) už dvanáct let – nejprve jako generální ředitel italské firmy prodávající syntetická vlákna a teď jako obchodník ve firmě na rostlinné tuky. Vespu si přivezl s sebou. Jeho osmadvacet let starý stroj, který nemá variátor, takže se řadí mechanicky levým zápěstím, ani startér, takže se „nakopává“, vystačí s běžnou údržbou. „Ježdění do práce na Vespě je ideální, zvlášť když je na té trase velký provoz. A ještě lepší je na schůzky a vyřizování. Na rozdíl od auta tam vždycky budete včas,“ říká italský manažer, který jezdí i v obleku a za každého počasí. „Stačí nepromokavá bunda. Nemusíte řešit boty, ty jsou schovaný, v zimě existují Vespa deky, které jsou přivázané k tomu štítu, a rukavice. Jezdím celý rok.“ Achille je i členem třicetičlenného českého Vespa Clubu, se kterým jezdí na mezinárodní sjezdy a který chystá 29. července sraz na Džbáně: „Češi se neradi sdružují. Vespa Club je ale něco jiného než běžný klub nebo motoklub. Dokážete si představit, že harlejáři dělají piknik nebo se zúčastní pražského karnevalu v benátských maskách?“

Dokážete si představit, že harlejáři dělají piknik nebo se zúčastní pražského karnevalu v benátských maskách?

Rychlejší než metro „Vespu mám přesně dva měsíce. Je to moje první. Když jsem byla loni ve Španělsku na stáži a viděla jsem ji jezdit všude po městech, tak jsem se úplně zamilovala. A chtěla jsem vyloženě starý model, ostatní nejsou tak hezké,“ říká Lucie Masnerová (29). Studentka VŠUP a majitelka módní značky Katarze je živým důkazem toho, že na Vespě jezdí hlavně kreativní lidé jako umělci, novináři, fotografové či architekti. „Je to zážitek, jet na Vespě, ty emoce jsou hrozně takový jižanský. Je to pohodička, dostaneš chuť na kafe.“ Když se chystá jet na Vespě, Lucie zjistila, že se podvědomě i jinak obléká – barevněji a trošku retro, volí například puntíky, běžně jezdí i v sukni nebo šatech. Auto Lucie vytahuje pouze v případě, že veze něco těžkého do ateliéru, jinak vyhrává Vespa na celé čáře i po praktické stránce. „Je dokonce rychlejší než metro. Jeli jsme za normálního provozu z Jiřího z Poděbrad na Dejvickou. Motorka vyhrála o pět až deset minut.“

Sladká chuť jihu. „My Češi jsme takový zatáhlý a smutný. Ale když jedu na Vespě, lidi reagují skvěle. Usmívají se, mávají, otáčejí se, fotí se s ní,“ popisuje Lucie Masnerová jízdu na oblíbeném skútru PX 50 předělaném na „osmdesátku“. Na jednu nádrž za tři stovky jezdí klidně čtrnáct dní.

20ZEN

jiné právě tento příběh na Vespě neboli Vose fascinuje i jejího oddaného fanouška Achilla Bucciho: „D´Ascanio si kladl otázku, proč lidi, kteří nemají peníze na auto, nejezdí na motorce, a udělal si seznam důvodů. Zjistil, že je problém déšť. Tak vymyslel široký přední štít. Protože se musí mazat řetěz a je špinavý, vynechal řetěz. Protože byly špatné cesty a často se píchalo, schoval dovnitř rezervu a kolo udělal tak, že ho vymění každý.“ Úspěch to byl totální. I když mu Piaggio musel pomoct tím, že zavedl splátkový kalendář. Už za pět let mělo Vespu, jež z pohledu shora – a samozřejmě bzučením – připomíná svým tvarem opravdu vosu, na 60 tisíc lidí. Celosvětovou mánii pak odstartovali Gregory Peck a Audrey Hepburnová svou romantickou projížďkou v Prázdninách v Římě před osmapadesáti lety. Od těch dob si jednoho z nejslavnějších italských výrobků prodalo víc než 17 milionů kusů. Na noc předtím, než dostal ke čtrnáctým narozeninám svou první Vespu za 1 800 000 lir (cca 800 eur, jeden a půl tehdejšího italského platu), Achille Bucci nezapomene. „Byla to událost, která pro mě znamenala svobodu a nezávislost. Mohli jsme jet k moři, jeli jsme v kraťasech, osušku vzadu na nosiči. Nebyla registrační značka, nemusel být řidičský průkaz, pojištění ani přilba. Nemuseli jsme přemlouvat rodiče, aby nás někam odvezli, nebo čekat na autobus. Vespu měl každý, jinak by se nikam nedostal,“ vypráví a zasněně se dívá na svůj osmadvacet let starý stroj – lepší dopravní prostředek dodnes neobjevil. ZEN21

Češi neradi platí za dobrý, kvalitní a ještě k tomu dobře vypadající výrobek

Když NEmátE Na VEspu a chcEtE městsKý sKútr, KuptE si... třEba fichtla Pionýr a babeta

Jiný skútr není

Opavská firma Motoscoot začala před čtyřmi lety prodávat pod označením Jawa New Pionýr stroj, který provázel dospívání většiny kluků v socialistickém Československu. Říkalo se mu pincek, dachl nebo fichtl. Retro dachl montuje firma, která získala licenci od Jawy, v partnerské továrně v Číně a stojí 24 990 Kč. Stejným způsobem ožila i stará známá Babetta pod názvem Betka 50, která se prodává za 19 900 bez startéru a 20 990 Kč se startérem.

Honda Zatímco Evropu motorizoval Piaggio, v Asii podobnou roli převzala Honda. V 90. letech začala firma s výrobou skútrů i pro Evropu. ZENu se nejvíc líbí jednoduchý trubkový skútr se dvěma kulatými světly Honda Zoomer za 59 900 Kč.

Yamaha A teď něco silnějšího. Nejprodávanějším skútrem japonské firmy je Yamaha BW´s 125 za 59 900 Kč. Velké pneumatiky do všech terénů nabízejí skvělou přilnavost za každého počasí, a i když je odhalený rám lehký, je také velmi pevný.

22ZEN

I když si v osmnácti pořídil auto a skútr skončil v garáži, nikdy ho neprodal. A brzy se k němu pokorně vrátil. „V 90. letech, to jsem na ní jezdil jenom párkrát za rok k moři, měla hodnotu nulovou. Teď by stála 2 až 3 tisíce eur. Ale teď na ní jezdím pořád,“ naráží na fakt, že ve stále ucpanějších městech jsou výhody legendárního dopravního prostředku čím dál zřetelnější pro stále víc lidí a po boomu aut nabrala nezničitelná Vespa druhý dech. V provozu jsou dodnes původní stroje, a i když začalo Piaggio vyrábět nové zdařilé retro verze, jednoduchost a dokonalý design původních Vesp už žádný skútr nepřekoná – i proto jej de facto všichni kopírují. Vespa je ale mnohem víc než skútr. Na Vespě jezdil na natáčení westernu John Wayne, stejně jako Steve McQueen, který se pak na plátně proháněl na harleyi. Vespa stojí v Muzeu moderního umění v New Yorku. Italského umělce Maurizia Lampaniho Leopardiho inspirovala k vytvoření řídítkové lampičky, kterou rozsvítíte tak, že vezmete za „plyn“. Portugalský tesař Carlos Alberto zase vytvořil ze sedmi druhů dřeva funkční Vespu s původním motorem z roku 1957. Vespa PX 200 dojela v roce 1980 do cíle rallye Paříž–Dakar. Na Vespě zahynul nedaleko Turína slavný šéf Ferrari Andrea Pininfarina. A sbírce záhřebského Muzea zničených vztahů, kterou tvoří exponáty, jež ústavu věnovali zhrzení milenci, protože jim připomínaly bolestivé rozchody, věnoval žlutou Vespu jeden zoufalec, který na ní chtěl jezdit se svou dívkou jako v Prázdninách v Římě, ale dostal kopačky. n

Pro brand managera Lukáše Prokopa (33) je skútr ideální dopravní prostředek – „a jiný skútr než Vespa není“. V tramvajích Lukáš trpí, nemá rád metro, protože nerad zalejzá dolů pod zem, autem to po Praze nemá cenu a zlodějskou Opencard sabotuje. Nejvhodnější není ani kolo. „Nemůžeš přijet na pracovní mítink úplně zpocenej, podívej se na ty kopce,“ říká Lukáš před sídlem reklamní agentury Euro RSCG, kde pracuje. „Mě ta Vespa baví, teď jsem ji měl měsíc v servisu a úplně jsem se blahem rozplýval, když jsem na ní zase jel, je to fakt zážitek.“ Lukáš, který jezdí samozřejmě denně a za každého počasí, dokonce obléká boty, koženou bundu i přilbu značky Vespa (viz snímek vlevo). Nedávno byl na dovolené v Indonésii a nestačil se divit. „V Asii je to podobné jako v Evropě po válce, potřebují se přepravovat a na auto nemají. Viděl jsem, jak jede celá rodinka a maminka za jízdy kojí. A ještě mají naloženo.“ I v Praze Lukáš potkává skútrů čím dál víc, ale často „hranatejch, barevnejch, polepenejch a levnejch čínskejch“. Většímu rozšíření Vesp podle něj brání vyšší cena a to, že „Češi neradi platí za dobrý, kvalitní a ještě k tomu dobře vypadající výrobek“. (Nejlevnější Vespa stojí 59 900 Kč, nejdražší 114 900 Kč.) V současné době vlastní Lukáš retro stopětadvacítku, ale rád by si pořídil i „starou voňavku na víkend“.

ZEN23

EsEj

Anastázie Harrisová píše o svém dětství u tyče a o tom, jak ruští umělci vtrhli jako divoký vítr do Paříze a darovali Evropě BALET, v němž vášeň těla a síla hudby dala vzniknout mystickému zážitku Foto Tomáš Železný

24ZEN

Po špičkách až do nebe ZEN25

z

a pianem seděl muž nebo žena, omítka loupajících se vysokých stěn byla natřená asi namodro. přesně už nevím. co si ale vybavuji úplně jasně, je nevyvětratelný smrad sálu a dlouhý, z tvrdého dřeva vyhoblovaný klacek. neprala jsem se s ostatními o místo u tyče před stěnou obloženou zrcadly. můj byl plácek u okna, odkud se dala zahlédnout vesele rachotící šalina a hlavně jsem se mohla nadechnout. brněnský zetor i zbrojovka jely v 70. letech naplno, vzduch ulice nebyl nutně čistý, ale snesitelnější než zápach dívčího potu. pošťouchnuta klackem

n „úsměv,“ prohlásila elegantní dáma, která by mohla dostat oscara za roli sadistky jsem zaťala břišní svaly, klackem popichovaná levá noha se bolestně posouvala, až vytvořila nulový úhel s tou druhou. „úsměv!“ procedila skrz zuby dáma v elegantním úboru – zatímco mi špičkou klacku ťukala do klíční kosti, dokud se moje ramena nesnížila. pronásledovaná vitální padesátnicí, která by mohla dostat oscara za roli sadistky, snažila jsem se mít na paměti, že v čpícím sále baletní školy ivo váni psoty jsem za odměnu. a že ustavičný dotyk klacku na vyzáblém těle je známka uznání. 26ZEN

na bezstarostné tanečky a poskakování do rytmu jsem byla příliš talentovaná. a tak mě v sedmi letech poslali sem. oddávala jsem se baletu úplně a skoro denně, jako jeptiška Ježíši kristu. „kyselák jde! kyselák jde!“ křikla jedna z žákyň a v šatně propukla panika překotného převlékání. kosmickou rychlostí, přepadávajíce jedna přes druhou, jsme vystřelovaly z šatny, abychom se – nenápadně – rozestavily kolem kamenného schodiště. tolik úsilí kvůli letmému setkání s dlouhovlasým tanečníkem! kyselák se ten rok buď vrátil z leningradského baletního učiliště, nebo z výkonu vojenské služby. Jeho urostlé, vznosné postavě, hezké tváři a noblesnímu vystupování nemohl konkurovat žádný normalizační popový idol. a tak největším vzrušením puberťačky zdokonalující švih při „grand battement“ bylo vědomí, že hned za zdí se v „grand jeté“ vznáší i on. vrtalo mi ale hlavou, proč škola ivo váni psoty. co je to za jméno? kromě toho, že školu založil, jsme se o něm nic nedozvěděly a mimo budovu v dvořákově ulici o něm nikdo ani neslyšel. byl váňa nějaký druhořadý sovět? proč ale založil školu v brně a za první republiky? o 35 let později, letos, se muzeum victoria & albert v londýně rozhodlo výstavou ballet russes složit pompézní poklonu k nohám muže, který umřel v bídě, ale vyprovokoval a zorchestroval

velkolepou nádheru, kulturní bombu, kterou západní Evropané a Američané považují za nejvlivnější kulturní počin 20. století.

Pokorný služebník

Sergej Ďagilev byl ledaským a vesměs jím byl rád. Ze zakřiknutého studenta práv se vyklubal autoritativní vůdce vlivné skupiny výjimečných ruských umělců a teoretiků. Jeho časopis Mir Iskusstva se stal platformou k obrození ruské kultury. Rimským-Korsakovem zneuznaný coby skladatel, a válkou a revolucí vyštvaný z Ruska, Ďagilev coby nejslavnější impresário světa spojil vášeň k hudbě a výtvarnému umění s další láskou: ruským baletem. Balet v Evropě zdegeneroval a začátkem 20. století byl jako zaprášená, k uzívání nudná a mechanicky se pohybující mumie. Ďagilevova série představení ruského baletu v roce 1909 byla pro pařížské publikum revoluční záležitostí. Prokofjev na Ďagileva vzpomíná jako na člověka bez osobních ambicí, který si spolupracovníky získával vášnivým zaujetím a pokornou službou umění. Jako ohař vyčmuchával každý závan geniality. Elegantní oplácaný Rus s knírkem se může pochlubit tucty oddaných kolegů, kteří na nebi umění 20. století září coby hvězdy největší velikosti. Matisse, Chagall a Picasso malovali kulisy a Pablo rovněž navrhoval kubisticky laděné kostýmy.

Miro kromě „kulisačení“ vytvořil oponu s pomocí Maxe Ernsta. Prokofjev, Ravel a Debussy skládali hudbu. Milovaná kamarádka Chanel ho zásobovala kostýmy a věčně se nedostávajícími franky. Cocteau byl libretista a jeden z duchovních vůdců Ballet Russes, Apollinaire poradce. Šaljapin zpíval v Ďagilevových operách a legendární tanečníci kalibru Pavlové a Nižinského si v Sergejových baletech pojistili nesmrtelnost. Ďagilevovi choreografové a tanečníci tvoří impozantní seznam světového Who is Who baletu 20. století. Divadelní a orientálně opulentní nádhera, akrobaticky bravurní balet a dosud neslýchaná hudba zamávaly každým, kdo představení viděl. Tehdy notoricky známá Zelda Fitzeraldová se v sedmadvaceti rozhodla stát se profesionální tanečnicí pod vedením slavné sólistky z Ballet Russes. A globálně vlivného ekonoma Maynarda Keynesa bravura primabaleríny Lopokové „vyléčila“ z jeho homosexuálního zaměření. „Za chvíli tu budou členové ekonomického poradního týmu. Raději bych ale na své pohovce viděl svou Lidočku,“ psal tehdy své baletní lásce myslitel, který je i v současné krizi nejcitovanější. Nikdo nebyl úspěšnější ani obdivovanější než Ballet Russes. A snad proto ani diváci, ani členové souboru neměli tušení, že když se před začátkem baletu opona dlouho nezvedala, zname-

„Být tanečník znamená obětovat se. Pokud chcete vést dvojí život: starat se o děti a brát balet jen jako rozcvičku, nedostanete se nikam,“ řekl Nurejev švédské televizi poté, co vzteky rozkopal dirigentský pult, protože stockholmští baleťáci zabalili trénink úderem čtvrté odpoledne. Na snímku zkouška tanečníků Národního divadla v Praze.

ZEN27

karovová vám před očima umíraly. dřely třicet, čtyřicet, plisecká dokonce šedesát let. Jako dítě jsem se při sledování Labutího jezera v moskvě v Bolšom skoro pomátla. protože jsem sama už léta trénovala baletní kroky, viděla jsem, že to, co předvádějí nejen sólisté, ale i poslední členky souboru, je na hranici možného. coby desetiletý spratek s očima navrch hlavy jsem pod záminkou, že sbírám podpisy, vklouzla do zákulisí. domotala jsem se až na pódium, před diváky schovaná obrovskou kulisou. „Labutě“ seděly v malých skupinkách, masírovaly si nohy a převazovaly špičkovky. Zakopla jsem o síťovku s hlávkou zelí. Zaposlouchala jsem se do jejich hovorů a zjistila, že pozoruhodně něžné bytosti, které se jako zázrakem vznášejí v nekonečných grand jeté, jsou utahané, vulgárně spílající ženské, obklopené nákupy, s kterými se nocí budou kodrcat domů. Jejich obličeje utopené pod vrstvami šminek vypadaly zblízka jako tváře předčasně zestárlého smutného klauna. Vyklopýtala jsem zpět k červenému sametem potaženému křeslu a s otevřenou pusou sledovala nejslavnější scénu v dějinách baletu. Kontrast mých pocitů před oponou a za oponou nemohl být větší.

Míša Merde!

Sověti v baletu vytvořili vlastní super ligu. Ani ne tak expresivní jako explozivní. Geniální směs gymnastiky, tance a herectví. „To, co předváděli Rusové, bylo nedostižné a klíč k svému umění si hájili jako vojenské tajemství,“ vzpomíná americká primabalerína Gelsey Kirklandová.

28ZEN

nalo to, že impresário ve svém kamrlíku zoufale smlouvá s dlužníky. Puntičkářská dokonalost a nádhera každého představení vedla k opakovaným bankrotům Ďagilevovy společnosti. To, že Ballet Russes vydržel celých dvacet let, je zásluha Sergejova organizačního talentu, šarmantního svádění mecenášů a hlavně – ocelových nervů. Právě Ďagilevovou baletománií se „nakazil“ i jeden z výjimečných českých tanečníků. Okouzlující Přerovák Váňa odešel od intrikaření české prvorepublikové scény k Ballet Russes. Světově proslulá společnost se po Ďagilevově smrti v roce 1929 rozpadla, ale členové se dali znovu dohromady a působili v Monte Carlu pod patronací monackého prince. Psota se tu předvedl coby mimořádný tanečník a choreograf. Při krátkém návratu do Brna roku 1938 zajistil světovou premiéru Romea a Julie – baletu, jenž byl pro tanec 20. století tím, čím objev penicilinu pro medicínu. Ve 40. letech se Psota stal šéfem baletu Metropolitní opery v New Yorku, kde sklidil úspěch s Dvořákovými Slovanskými tanci. V roce '46 v Sao Paulu vyhrál konkurz na choreografii baletu Yara, jejž Brazilci přijali jako národní. A během války se rovněž vrátil k Ďagilevově skupině. Nejen jako choreograf a organizátor, ale i sponzor. Venku Psotu neudržely ani lukrativní nabídky. Kosmopolitní Moravák se vrátil k brněnskému

baletu. Neměl moc času a v měnící se politické situaci byl čím dál víc limitován. V roce 1952 zřejmě uštván a za nevysvětlených okolností zemřel následkem mrtvice v necelých 44 letech. Kdybych si ho bývala mohla v roce 1975 „nagooglovat“, nevyslovovala bych jméno Ivo Váňa Psota s nevírou, ale s úctou. Když pak dvěma žákyním našeho ročníku nabídli místo ke studiu klasického tance na konzervatoři, propadla jsem panice. Prominentní vstupenku do povolání snů jsem dostala ve chvíli, kdy se mi o ní přestávalo zdát. Ve 20. letech Sověti v divadle vtrhli na pódium s hřmícími motorkami, oháněli se skutečnými samopaly. Konstruktivistické kulisy a revoluční náměty bizarně osvěžily zastydlý repertoár opery. Ale u baletu se proletariát zasekl a modernu odmítl. Dělníci, rolníci, učitelky i zemědělci si vynutili klasický, pohádkově snový, carský repertoár. Třeskutým třením mezi klasikou a modernou v Rusku vznikla unikátní baletní škola. Akrobatické výkony sólistů neúnavně a po desetiletí vyjemňované plynulostí omamně něžných pohybů. Výsledkem je geniální, strhující podívaná. Když Sověti vyjeli na turné, západní publikum žaslo. Když Nurejev, Baryšnikov a Makarovová přeběhli na Západ, stali se ikonami. Herečka Natalie Portmanová se deset měsíců nelidsky dřela pro roli baletky ve filmu Černá labuť. Výsledek je, že tam snaživě plácá rukama. Ulanovová, Plisecká a Ma-

„tisíckrát merde, miša!“ telegrafovala Baryšnikovi americká primabalerína gelsley Kirklandová před rusovým prvním představením v new Yorku. merde ve slangu baleťáků nahrazuje slovo štěstí. a krásu, půvab a nesmrtelnou genialitu špičkových tanečníků provází smrad potu, nepovedené operace a chronická bolest, jež ustupuje jen o prázdninách. ne náhodou jsou trikoty stejně jako svět balerín málokdy růžové. V anglii nedávno začali provádět bolestivou operaci, při níž dívkám s krajní formou skoliózy vsadí do páteře ocelový prut. pevně věřím tomu, že dřevěný klacek mé mistrové zázračně usměrnil mou skoliózu. ustavičným zatínáním svalů mě donutila, abych obratlům ulevila zpevněním zádového svalstva. tanečník se tak propracuje k uvolněnému torzu a puberťák ke slušnému držení těla. natahování svalů pekelně bolí, ale odměnou je opojný pocit naprosté kontroly nad vlastním tělem. chtějí po vás komplikovaný, efektní a nepřirozený pohyb a vy se opakovaným mučením naučíte své tělo „zlomit“ téměř k čemukoliv. Básník Josif Brodskij mi při rozhovoru ve stanfordu popisoval, jak se naučil odpojovat, když ho ve vězení mučili. „Bolest je strašná, ale schopnost se nad ni povznést, odhmotnit se, daleko silnější.“ díky cvičením, která prováděl při studiu východních náboženství, se uměl ovládnout a posunout jinam; vyšetřovatelé s ním nemohli hnout. před šesti lety jsem se po dlouhé době odvážila na balet. tleskali jsme vestoje, z vyprodaného sálu anglického královského baletu ani desítky minut po skončení představení nikdo neodchá-

zel. Vrtěli jsme hlavami a měli v očích slzy. Když martha grahamová přestala tančit, přirovnala sledování tanečníků na scéně k peklu, o němž dante neměl ponětí. nebyla jsem ani pořádná balerína, natož světová legenda. a přesto, když jsem s baletem skončila, nedokázala jsem se na žádné představení dodívat. Vybíhala jsem ven, zmáčená slzami, polykající hysterické vzlyky. Je to, jako když se propracujete k něčemu božskému, pak to ve škarpě ztratíte a zdola pozorujete ty, co na olympu zůstali. V Londýně jsem šla na představení sophie guillemové, protože se od protežovaného peskování nurejevem v klasických piruetách v paříži propracovala k modernímu baletu na vlastní noze. nečekala jsem víc než zajímavou gymnastiku. Jenže sophie je tvrdohlavá perfekcionistka. a můj ročník, 1965! sledovala jsem čtyřicetileté tělo schopné zázraků. ani v článcích nejprotřelejších kritiků jsem nenašla, kromě obdivných výkřiků, slova uspokojivě popisující, co tato překrásná baletní seniorka předvádí. stejně jako ulanovová a plisecká, guillemová dokazuje, že génius ani v baletu do důchodu nemusí. přístup guillemové je obecně platný pro stárnutí v kterémkoli oboru: „některé věci už nemůžu dělat jako předtím. ale já si nacházím nové a někdy jsou i lepší než ty z dřívějška.“ „eliška určitě dělá balet!“ šeptla mi do ucha jedna z matek u školních vrat, a kdyby mi do bubínku

Kde začít baletit Děti: V taneční a baletní škole Cinderella vyučují hudebně pohybovou průpravu s baletními prvky už čtyřleté děti. Děti dostanou na míru ušitý taneční úbor a bílé taneční piškoty (www. cinderellaballet.cz). Tradiční kurzy v baletní škole Pirueta navštěvují děti od čtyř let, první zkušební hodina je zdarma. Chlapečci mají padesátiprocentní slevu. (www.pirueta.cz). Dospělí: Pro každého, kdo někdy zatoužil zatančit si v „Národním“, jsou od letošního ledna otevřeny lekce baletu pro mírně pokročilé (www.studio. [email protected]) Holmes Place Premium Karlín pořádá pro začátečníky i mírně pokročilé kurzy baletu s primabalerínou Národního divadla Adélou Pollertovou (www. holmesplaceacademy.cz).

n peVně Věřím tomu, že dřeVěný KLaceK mé mistroVé ZáZraČně usměrniL mou sKoLióZu zajela párátkem, nebolelo by to víc. není nic, co by mé dceři mohlo být volnější. Čtyřletý tomáš je jiná káva. Když mu kupuji cvičky, majitelka obchodu mě povzbuzuje: „samozřejmě že je balet pro kluky skvělá věc. i fotbalisté chodí na balet, aby získali větší sílu v nohách!“ K černým šortkám koupím v sekáči malému tanečníkovi pro jistotu triko s mičudou, aby si připadal víc macho. marně. tom sice balet miluje a doma pokračuje v točení piruet, ale kluci ve školce mu vysvětlili, že balet je pro holky. Škoda. dávat dítěti hodiny baletu je jako při zasazení stromku přidat ke kmínku kolík. aby rostl rovně a měl se o co opřít. p. s. následky popichování klackem tancmistrovou ještě po dvaceti letech můžou způsobit poprask v porodnici. Když mi u apolináře po porodu přišli zkontrolovat břicho, doktor zvedl deku a vyběhl na chodbu s výkřikem: „pojďte se podívat! V životě jsem nic takového neviděl!“ Zatímco šest mediků se nechápavě sklánělo nad mým zuboženým bachorem, docent jásal: „Břicho pacientky je bezprostředně po porodu abnormálně ploché. to je nádhera, to je – zázrak!“ Houby zázrak; dlouhý, silný, z buku vyhoblovaný a dlouhá léta do pupku vrážený klacek to je. n

Anastázie Harrisová londýnská dopisovatelka ZENu

ZEN29

fashioN

Os tr Ov dávných časů

Na Císařské louce si fotografka ZENu Bára Prášilová pohrála s kolekcí Louis Vuitton Resort 2011 inspirovanou érou Audrey Hepburn. Styling Radka Sirková Make-up a vlasy Eva Svobodová

30ZEN

ZEN21

Kabelka Speedy byla poprvé představena v roce 1933 a vyrábí se dodnes. Její zakulacený tvar odhaluje prostorný interiér a pro větší bezpečnost je uzavírání na zip opatřeno zámečkem. Speedy se vyrábí téměř ve všech materiálech, které Louis Vuitton používá, a to hned v několika velikostech – 25, 30, 35 a 40. Cena 12 800 Kč.

32ZEN

ZEN21

Resort kolekce neboli cruise collection, holiday collection či travel collection, v češtině předsezonní nebo posezonní subkolekce, vznikají od konce 70. let hlavně pro potěšení zámožných dam s láskou k cestování za teplem.

20ZEN

ZEN35

Tyto speciální kolekce si zachovávají nezaměnitelný rukopis značky, ale jsou většinou mnohem střízlivější a jemnější. V posledních letech jejich obliba stále roste. K dostání jsou ve vybraných evropských metropolích, Praha mezi ně ale zatím nepatří. Modelky: Kristýna (Bohemia Model), Anička (Studio 91)

20ZEN

ZEN37

gastroNaut

Máte tady kuchaře? Pařížský dopisovatel ZENu Zdeněk Müller pátrá po poctivém kusu francouzské kuchyně, která přece loni získala status kulturního dědictví chráněného UNESCO Foto Profimedia a archiv

L

Stejný ubrus, stejná chuť. Postup personálu běžné francouzské restaurace posledních let je rozbalit a ohřát.

38ZEN

oni se dostala „francouzská gastronomie“ na seznam kulturního dědictví chráněného světovou organizací UNESCO. Tvář kuchyně v každodenní praxi ale může být docela jiná. Toto se mi už dlouho nestalo. Podobných náleven se stravou jsou v Paříži stovky a po celé Francii desítky tisíc. Téměř na chlup stejné, jako kdyby byly obtiskem téhle „hospody“ v rue de Richelieu, kam jsem toho dne zavítal. Nálevní pult a pár stolků. Na stropě falešné trámy, na stěnách umělé kameny. Jídelní lístek zalitý do plastiku a v sále pološero. Jaksi ze setrvačnosti si objednávám „ruská vejce“. Je to test, který většinou neselže: ukažte mi, jak děláte vejce v majonéze, a já vám povím, kdo jste. Na talířku leží cosi jako malá ohyzdnost. Krásu by tomu rád přidal kydanec majonézy, zjevně vytlačený z tuby přímo na vajíčka. Nejsou, jak se záhy přesvědčuji, z poslední snůšky. Sedí na změti listů salátu, který pamatuje předvčerejšek. Listy jsou pokecané přípravkem na bázi balzamika. Vystrašen a s vědomím, že je třeba zachovat ostražitost, si objednávám druhý předkrm v převleku hlavního chodu. Lehký slaný koláč s rajčaty. Kus pečiva, tlustý jako telefonní seznam, spočívá na hrstce salátu jako macatý zadek. Podivná představa o jemné tloušťce. Salát je ze stejného škopku jako prve, když byl vytažen za podložku vajíček. Na vrchu trůní dvě změklé koule nepravé mozzarelly. Podat žalobu nebo alespoň protestovat by bylo namístě. Leč zbaběle žádám o účet a utíkám odtud s myšlenkou na Brillat-Savarina. Zemřel kdysi o dvě ulice dál od této putyky. Jako bodnutí mi teto zážitek dal nepříjemně poznat nedobrou skutečnost. Úpadek kvality běžného stravování v zařízeních, která se ve Francii nazývají restaurace. Něco takového silně kontrastuje s utkvělou představou o francouzské gastronomii. Za posledních dvacet let pozbyla úrovně podstatně více, než si hodlá přiznat. Špičky francouzské kuchařské elity žijí svým životem a Le Cordon Bleu, pověstná Modrá stužka, symbolizující slavnou kuchařskou školu, nepřestává vychovávat nadšence pro vaření. V nejrůznějších kurzech se tam lze učit a zdokonalovat v kuchařském umění. Leč tento okruh žije v jakémsi paralelním prostředí mimo skutečnost

po starofrancouzsku... Dodané po kilech ve vakuovém balení nebo zmrazené. Stačí pak málo. Nahřejte příslušný pokrm a je z vás kuchař. Většina vanilkových krémů s rozehřátou cukrovou krustou, typický dezert francouzského menu, která se nabízejí v současných pařížských restauracích, přišla z velkoobchodních skladů Metra. V nabídce mají i sníh z bílků a „anglický krém“, vše připravené k naservírování dalšího typického dezertu, „plovoucího ostrovu“, ušlehaných bílků v omáčce z cukru, žloutků a smetany. Tradice denní nabídky, to je jedn řeTěZeC MeTRO DODá ubRuSy I RAgú PO noho předkrmu, STAROFRANCOuZSKu. STAČí MíT PeNíZe A MíSTO. hlavního jídla a dezertu, připravených a uvařených na místě, se touto novou pravary nebo již hotové pokrmy, prodávané na dálku xí pomalu, ale jistě, mění v cosi jako raritu. a dodávané ve zmrazeném či jinak upraveném Rozbalit, ohřát a naservírovat. Základní operační stavu podle objednávky velkopodnikem Metro postup personálu v kuchyních většiny běžných (v Česku provozuje obchody Makro). francouzských restaurací. Kalkulaci kvantity jídla Dnes se může každý, kdo má peníze a prostory, na talíři, aby se maximalizovaly marže, k tomu stát restauratérem. Stačí zajít do Metra a zaplanezapomeňte přidat. Nějak takto postupují tit. Najde tam vše, co potřebuje. Od ubrusů přes všichni ti, kteří ve Francii podnikají v pohostinnádobí, příbory až po praktické rady. Naučí vás ských službách a vařit neumějí. Anebo je jim zavšemu, jak si zařídit vinný sklep i vychovat persotěžko opravdového kuchaře zaplatit. Ať tak, nebo nál. O produktech nemluvě. Dodají vám na přání onak, při otázce, zda mají v kuchyni kuchaře, by suroviny i hotová jídla, která se zpravidla objevují se měli červenat. n v menu „bister na rohu“. Chilli con carne, ragú

každodenního světa. Přelévání dobrých kulinářských mravů z těchto výšin stojí v cestě bariéra tvořená šiky fušérů a packalů. Nejvyšší kvalita se přece tvoří z kvalitního průměru. Pokud se ten ztrácí, je zaděláno na katastrofu, anebo přinejmenším na pořádnou krizi. Smrtelnou ránu věhlasu francouzské gastronomii pak může zasadit zhroucení tradice vařit jednoduše a z kvalitních surovin. Intenzivně v tomto směru působí tendence učinit z kulinářského umění jen dovednost dávat dohromady poloto-

ZENová Paříž Zdeněk Müller doporučuje bistra, která nezklamou. Le Bistrot Paul Bert: 18, rue Paul Bert, 11e. Typická francouzská kuchyně. Le Gavroche: 19, rue SaintMarc; „Bar à vin“ s velkým výběrem vín. Le Réveil du Xème: 35, rue du Château d’eau; zajímavá nabídka vín, kuchyň z kraje Auvergne. Le petit Vendôme: 8, rue Capucines; poslední typický „svačinář“ v Paříži. Bohatou škálu baget plněných sýry a uzeninami, připravovaných z pečiva od pekárny Jean-Noël Julien, lze zapíjet vínem ze Saint Pourcain. Vivant: 43, rue des PetitesÉcuries; nová adresa bistra Pierra Jancoua, specialisty na „živá“ vína. La Régalade: 49, av. Jean Moulin; „bistroresto“ s klasickou sezonní nabídkou.

a110002333

ZEN21

jím, tEdy jsEm

na jazyku Dětství

Lze ji vyrobit ze sýra i kachních jater. Ale ten, kdo spojil vanilku se vzpomínkou na ujídání těsta zpod ruky mamince, byl génius. Zmrzlina má totiž milion tváří. Text Kateřina Hicks

Foto Tomáš Železný

Sorbet z bezového květu a lesních plodů,. Připravil Zdeněk Lahovský, šéfcukrář restaurace Essensia hotelu Mandarin Oriental. Vpravo klasika: čokoládová, jahodová a meruňková.

40ZEN

T

aky jste jako děti jedli sníh? Já ano, a moc mi chutnal. A nejen mně! Bez ohledu na fyzikální fakta není pravda, že sníh chutná jako voda – chutná jako sníh. Mou tendenci cpát si ho do pusy po hrstech a pak ho s požitkem chroupat nezměnila ani paní učitelka ve školce, která ho jednou demonstrativně nechala v plecháčku rozpustit na kamnech, aby nám názorně předvedla, jaký je to fujtajbl. Neudělalo to na nás tenkrát valný dojem a sníh jsme se spolužáčky jedli dál. Možná je to vzpomínkami, možná ne, ale zmrzlina je fenomén, který má pro spoustu lidí silný emocionální náboj. Někdo se zmrzlinou odměňuje, se zmrzlinou sní, u zmrzliny relaxuje. Někdo ji považuje za nehodnou svého majestátu, za pokleslý, morálně úpadkový žánr. A pak je tu ještě kategorie lidí, která zmrzlinu doma obsesivně vyrábí, protože je fascinována jejími nekonečnými chuťovými i fyzikálními možnostmi. Ve své nejširší definici je zmrzlina jakoukoli tekutou či polotekutou jedlou látkou, jejíž mechanickou manipulací a následným zmrazením lze dosáhnout vzniku drobných ledových krystalků, které její strukturu dočasně zpevní tak, že se začne chovat jako polopevná až pevná substance. S tím, jak v postmoderní gastronomii přestávají platit zažitá chuťová schémata a kulinární tabu, zmrzlinu lze vyrobit (a prodat) v podstatě ze všeho. A kuchařští experimentátoři na celém světě tak činí. Pro pořádek je však třeba uvést, že řada nesladkých zmrzlin má původ v Asii. Například avokádová a sýrová zmrzlina jsou na Filipínách tradiční už desítky let. I v relativně provinčních podmínkách nedávno proběhlého Prague Food Festivalu hned dva stánky nabízely zmrzlinu pivní a jeden z nich zmrzlinu gorgonzolovou. Nebyla špatná! Zmrzlina z bílých husích či kachních jater foie gras je dnes v luxusních restauracích už takřka klišé

lou součástí úspěchu nanuků na bázi tvarohu, jež jsou českou specialitou. Hotové zmrzlinové směsi s řadou příměsí od polev a oříšků až po kousky ovoce (populární zejména v USA) jsou zase podvědomým návratem do doby, kdy nás maminka vzala „na pohár“ a my jsme si do něj v záchvatu dětské hamižnosti poručili snad všechny přísady, které měla cukrářka k dispozici. Ostatně Američané svou určitou dětinskost rádi přiznávají. Zejména v době, kdy se zdá, že Amerika už má své nejlepší dekády za sebou, je návrat k dětským vzpomínkám a chutím (a to i těm z vysmívaných 50., 70. a 80. let) velkým kulinárním tématem, jež chytře využívá společenské nálady k zištným cílům. Takže, řekněte mi, jakou zmrzlinu jíte, a já vám řeknu, kdo jste. Osobně se přiznán ZMRZlINA S PRAžeNýM MáSleM, TO Je vám k sentimentálVZPOMíNkA NA BABIččINy OVOcNé kNedlíky nímu, a tedy infantilizujícímu přístupu. Rybí zmrzlinu bych si asi neobjednala. Zmrzlinu a tekutý dusík umožňuje zmrzlinu vyrobit super s černým pepřem ano (je to jemná věc, v podstatě rychle a jednoduše doslova ze všeho. Stačí vzít jajde jen o sekundární chuťový akcent k základní koukoli výchozí surovinu, ideálně s vysokým povanilce). Nejvíce však miluji chutě, které mě dodílem tuku, rozmixovat, eventuálně doplnit další slova vrací do dětství – nikoli klasická vanilka, ale ingrediencí a zmrazit – a při troše štěstí to bude takřka k slzám mě už dovedla zmrzlina medová na jazyku fungovat. (nekomplikovaná další příchutí). Med a mléko, Opačným přístupem je pak vědomá infantilizace respektive smetana – v dětství můj oblíbený názmrzlinových chutí výrobci. Ten, kdo vymyslel poj na dobrou noc. Zmrzlina s dohněda pražezmrzlinu „chocolate chip cookie dough“, kdy jsou ným máslem (brown butter, beurre noisette) – v mase vanilkové zmrzliny roztroušeny bobky to je zase vzpomínka na babiččiny letní ovocné sladkého syrového těsta na sušenky spolu s kousky knedlíky sypané horami moučkového cukru a začokolády, byl génius. Spojení vanilky, oné všudylité oním máslem, toho času ve fázi „ještě deset přítomné chuti dětství, se vzpomínkou na ujídání vteřin a bude spálené“. Ještě teď mám tu chuť dětsladkého těsta zpod ruky mamince, je mistrovské. ství na jazyku. n Touha vrátit se do dětství je nepochybně nema-

Zmrzlina z praženého másla na cca 1 l zmrzliny n 250 g másla, nakrájet na kousky n 500 ml mléka n 375 ml šlehačky n lžíce škrobu n 120 g cukru, ideálně přírodního třtinového n 2 lžíce kukuřičného sirupu (prodává DM nebo Country Life; můžete zkusit i med) n 1/2 lžičky vanilkového extraktu n 1/2 lžičky mořské soli Máslo rozpusťte ve větším kastrolu se silným dnem. Na mírném ohni zahřívejte, dokud nezíská oříškově hnědou barvu. Okamžitě stáhněte z ohně a zchlaďte dno, aby se máslo přestalo zahřívat. Nechte vychladnout. V dalším kastrolu smíchejte mléko se smetanou. Oddělte malé množství a vmíchejte do něj škrob. V mléčné směsi rozpusťte cukr a med a zahřívejte, dokud se cukr nerozpustí. Nechte asi 5 minut zahřívat, pak vmíchejte škrobovou směs a zamíchejte. Asi minutu vařte a nechte zchladnout. V mixéru smíchejte mléčnou směs s vychladlým máslem. Mixujte, až vznikne hladká emulze. Přidejte vanilku a mixujte ještě 30 s. Směs nechte aspoň 2 hodiny v lednici, poté vložte do zmrzlinovače a zapněte mrazicí cyklus. Před koncem přidejte sůl. V uzavřené krabičce dejte na 2 h do mrazáku.

Kateřina Hicks gastronomická expertka ZENu

ZEN41

portrét

[Michael TreTTer]

Lupínek jde do boje

Člen čtvrté generace rodu restauratérů šíří jeho slávu novým vynálezem – zdravými chipsy z řepy, jež prodávají i řetězce. Michael Tretter má zkrátka čich na místo na trhu. Text Katarina Černá

K

Foto Bára Prášilová

dyž Michael Tretter poprvé vkročil do staré továrny ve Stříbrné Skalici, která dlouhá léta chrlila typicky mastné české brambůrky, věděl, že právě našel ideální místo pro svůj nový byznys. Přijal několik místních lidí z vesnice, mezi nimi i bývalé zaměstnance továrny, halu vybavil novou technologií, přivezl několik tun řepy a celeru a týdny strávil tím, že jim osobně vysvětloval a názorně ukazoval, jak na nové lince správně vyrobit úplně jiné chipsy – křehké zeleninové. V té době nikdo z místních netušil, že Michael Tretter je barmanskou celebritou s mezinárodními zkušenostmi a zeleninový byznys vznikl díky tomu, že byl vždy zvyklý nabízet hostům ve svém baru k drinkům ještě něco navíc. Přes deset let připravoval zeleninové 42ZEN

speciality přímo v Tretter´s baru. A ať už šlo o mrkev naloženou v citronové šťávě, macerované brambory nebo právě starofrancouzský recept na zeleninové lupínky, všechny měly obrovský úspěch – přesto, že bary zpravidla nenavštěvují právě milovníci zeleniny. Tento přístup je pro Michaela Trettera typický. Rád se inspiruje zahraničními trendy a v mnoha věcech byl na českém trhu průkopníkem. Jako první začal například po svém návratu z praxe v New Yorku nabízet prostřednictvím barmanského catering servisu přípravu míchaných nápojů. „Všichni dodávali jen pivo a víno a nikdo nedělal koktejly, a tak jsem vymyslel mobilní bary, našel barmany a začal dodávat služby. Našel jsem skulinu na trhu a vybudoval úspěšný byznys. Otevřel jsem tenkrát

Vše pod kontrolou. I design obalu lupínků (vlevo) si Michael Tretter navrhoval sám.

ZEN43

TrETTErovo osvěžENí Gingernotiq. Osvědčená kombinace rumu a zázvoru osvěžena dotykem francouzského ovocného likéru. Do tumbleru nastrouhejte čerstvý zázvor, přidejte rum, hpnotiq, limetový džus a led a protřepejte. Do skleničky nalejte přes double strainer a ozdobte plátkem zázvoru (dole).

Kočovníci. Michaelův dědeček Antonín Tretter (zcela vlevo) byl nejen úspěšný obchodník a hoteliér, ale i herec kočovného divadla a přítel Vlasty Buriana. Druhý zprava Karel Effa, slavný herec filmů pro pamětníky.

lidem nový obzor, a to je myslím teď i případ tretter's chipsů,“ vypráví s úsměvem muž, který má za sebou šestnáct let podnikání a který jako první v Česku nabízel i další specialitu, molekulární mixologii – zcela nový styl míchání koktejlů. jeho jméno nese kromě lupínků a baru na starém městě také kavárna a barmanská akademie a provozuje rovněž lázně monsoon spa na principu feng-šuej.

Vybrat správnou řepu

michael tretter je ten typ manažera, bez jehož dohledu se neobejde žádný důležitější krok, takže i retro obal s okýnkem pro lupínky na-

n Všichni dodáVali jen piVo a Víno a nikdo nedělal koktejly, tak jsem našel skulinu... vrhoval sám a společně s kolegou vybíral čtyři měsíce správnou odrůdu řepy. Výsledkem michaelova perfekcionismu je místo v úzké společnosti pěti světových firem, které tímto způsobem zeleninu zpracovávají. Vymyká se ale tím, že používá jen přírodní složky, frituje 44ZEN

na palmovém oleji bez cholesterolu a nepoužívá konzervanty. „cílem je vybudovat takovou značku, aby se při vyslovení názvu tretter's chips člověku vybavily rovnou zeleninové chipsy,“ říká podnikatel, jehož optimismus se zdá oprávněný – ať se totiž pustí do čehokoli, věnuje tomu absolutní pozornost a obrovské množství energie. a touha dělat nové věci ho neopouští ani v soukromí. miluje adrenalinové sporty, má licenci pro seskok padákem, absolvoval potápěčské kurzy a jeho obličej dodnes nese stopy po omrzlinách z himálaje. má také slabost pro staré sportovní vozy a jediné, co ho přiměje k jemnému zvolnění zběsilého tempa, jsou jeho dva synové. možná z nich budou stejně úspěšní pokračovatelé devadesátileté rodinné tradice. „V hospodě jsem v podstatě vyrůstal. můj otec byl barman, pak šéf hotelu a můj děda, ten měl síť kaváren, do kterých dovážel vlastní kávu. když je všechny prodal, tak si koupil hotel, který mu ale v roce '51 znárodnili, a praděda, ten měl zájezdní hostinec. k takovému jménu musí mít člověk chtě nechtě zodpovědnost a úctu.“ n

Below Dance. Výrazná chuť novozélandské passion vodky a passion fruit ovoce je doplněna kapkou brusinkového džusu s citrusovými plody. Promícháním passion fruit vodky, passion fruit, citronové šťávy a limetového a brusinkového džusu vznikne pěna, kterou lehce posypte mletou kávou (nahoře). Richi Litchi. Lehké, sladce osvěžující liči s prémiovou vodkou, promíchané s liči likérem a limetovým džusem. Do skleněného tumbleru dejte kousky liči, lehce podrťte a přidejte zbytek surovin, poté kostky ledu, uzavřete šejkr a dobře protřepte. Nalijte do skleničky přes double strainer a ozdobte sušenou švestkou na špízu (vlevo).

ZEN45

kult

Obleč si Slavná automobilka v Praze po autosalonech otevřela i stylový butik. A už nechce být unisex. Text Iva Králová Foto archiv

46ZEN

porsche K

dyž se zamyslíte nad funkcí předmětu, jeho forma se často vyjeví sama.“ Motto Ferdinanda Porscheho provází značku Porsche Design po celá desetiletí. Za ta léta firma přesvědčila miliony lidí po celém světě, že jestli něco nikdy nevyjde z módy, jsou to čisté linie, klasický sportovní design a hlavně – funkčnost. Na vlastní oči si Porscheho heslo můžete ověřit už i v Praze: v přízemí OD Kotva byl otevřen první monobrandový butik Porsche Design v ČR. Seženete tu kompletní sortiment značky – od sportovního oblečení přes zavazadla až po doplňky, jako jsou sluneční brýle či psací potřeby. Slavnostní otevření pražského obchodu si nenechal ujít ani samotný CEO skupiny Porsche Design Jürgen Gessler. „Produkty Porsche Design jsou určeny všem, mužům i ženám, kdo se zajímají o luxusní produkty, které jsou kvalitní, funkční a designově

čisté,“ říká. „Střední Evropa a Praha obzvlášť představují pro naši značku velký potenciál – zdejší lidé jsou velmi kreativní a zajímají se o kvalitní design.“

Dámy, omlouváme se

Přestože jsou všechny produkty Porsche Design prezentovány jako unisexové, nemohu se ubránit dojmu, že zejména co se sportovního oblečení a obuvi týče, pánové tu mají přece jen bohatší možnost výběru než jejich dámské protějšky. „Máme spoustu žen-zákaznic,“ reaguje na mou poznámku ředitel Gessler, „ženy, které se zajímají o produkty Porsche Design, nehledají přílišnou dekorativnost, naopak, chtějí něco velmi jednoduchého, čistého a klasického.“ Vzápětí ale připouští, že k ženám dosud přistupovali „trochu arogantně“, když jim tvrdili, že je vše unisex – tak ať si ráčí vybrat. „Teď bychom proto svou pozornost rádi zaměřili právě na ně – do bu-

doucna uvažujeme o řadě produktů ryze pro ženy,“ říká muž, který filozofii značky i její konkrétní nabídku s oblibou ilustruje metaforami. „Představte si, že máte techniku svázat tenkým páskem,“ líčí třeba se zápalem v hlase, když mi chce vysvětlit důležitost přirozenosti designu, a v okamžiku, kdy mluví o zajímavém detailu, který neodmyslitelně patří ke každému produktu z portfolia značky Porsche Design, jako o „jiskře v oku“, jiskří mu v očích stejně tak. Při pohledu na kultovní brýle s označením P’8479, jež na konci 70. let proslavila Yoko Ono, se zajímám o bestsellery a samozřejmě také novinky. „Brýle obecně jsou jednoznačně nejoblíbenější,“ přitakává usměvavý, štíhlý a opálený byznysmen, „i když právě brýle Yoko Ono nejsou ty nejprodávanější – jejich design rozhodně není pro každého a musejí se umět nosit. Rozhodně však patří mezi naše nejznámější produkty.“ Vedle brýlí se podle

šéfa Porsche Design (sám si oblíbil zejména sportovní boty a také zavazadla) v posledních letech stále více prodává módní kolekce, pro sezonu podzim/zima 2011 proto připravují i vlastní kolekci džínů.

Proč se to jen třese?

Za jedno z nejvtipnějších zhmotnění hesla „forma musí vycházet z funkce“, které razil už zmíněný Ferdinand Porsche, považuji kuličkové pero ShakePen (kromě toho, že je vyrobeno ze superlehkého titanu, stačí pro „zapnutí“ i „vypnutí“ intuitivně kmitnout zápěstím, jako byste z pera chtěli něco vytřást). Dokonale tak ilustruje filozofii firmy: přemýšlet nad každým pohybem a ptát se, proč se věci dělají právě tímto způsobem a zda by nešly dělat jinak, lépe, jednodušeji. Jürgen Gessler říká: „Nestačí, když je design krásný. Teprve pokud odpovídá tomu, co je uvnitř, je dokonalý.“ n

Hlavně jednoduše. „Nestačí, když je design krásný. Teprve když odpovídá tomu, co je uvnitř, je dokonalý,“ pravil šéf Porsche Design Jürgen Gessler, když slavnostně otevíral první pražský obchod.

ZEN47

rEportáž

Mých

7

divů Afriky

Šéfredaktorka časopisu Lidé a Země Lenka Klicperová miluje černý kontinent. Se ZENem se podělila o vzpomínky, které jí zůstaly v srdci. Ale pozor, toto Foto Lenka Klicperová nejsou rady na dovolenou.

P

1. Keňa 2009. Na severu Keni, v oblastech turisty zapomenutých, žijí Samburové, příbuzní známějších Masajů. Jsou to nomádi, závislí na stádech krav či koz. Žijí tradičním způsobem života, k němuž patří i ženská obřízka. Všechny Samburky jsou obřezané a budou obřezávat i své dcery. Podařilo se nám s kolegyní najít vesnici, kde jsme našly Samburku Elisabeth, kterou jsme hned překřtily na Betynku. Betynka, ač sama obřezaná, by chtěla proti obřízce bojovat. Jde to těžko a pomalu, lidé se nechtějí vzdávat krvavé tradice. Betynka nás seznámila s ženami z vesnice Nangida, s nimiž jsme strávili mnoho dní debatami o obřízce, sexu i porodech, natáčely jsme, fotily. Ženy se nám úplně otevřely. I proto, že jsme daly prostor také jim, vedly jsme dialog. Betynce už její přezdívka zůstala, ve vesnici jí tak říkají dodnes.

řestože sama cestuje do zemí, kam běžní výletníci nejezdí, pro čtenáře ZENu přináší Lenka Klicperová i jeden „turističtější“ tip: „Pokud chcete zažít v Africe opravdu nezapomenutelné chvíle, jeďte na safari. Nikde neuvidíte tolik nádherných zvířat jako v Keni či Tanzánii. Místo nocování v předražených lodžích můžete dát přednost stanu. Nebude to tak pohodlné a budete trochu na štíru s hygienou, ale se zvířaty budete v nejtěsnějším kontaktu. V noci kolem vašeho tábora budou chodit hyeny, sloni, nebo dokonce lvi. Není ale třeba panikařit, pokud zůstanete ve stanu. Uslyšíte, jak těsně vedle vás spásá buvol trávu, funění hrocha na břehu jezera, a když nedaleko tábora zařve lev, dostane to člověka do jiné dimenze.“ Lenčiným oddychem je ale hlavně focení salonů krás. „Jdete-li po Bukavu, hlavním městě provincie Jižní Kivu, každá druhá dřevěná bouda bude nést hrdý název Salon de beauté nebo Salon de coiffure, tedy kadeřnictví. Je to bizarní, ale v nejkrutěji postižených regionech jich bývá nejvíc.“

Lenka Klicperová stála také u zrodu o. s. Femisphera (www.femisphera.com), které dokumentuje problémy třetího světa.

48ZEN

Mladí samburští morani ze severokeňské vesnice Nangida, jejichž hlavním úkolem je ochrana stád

ZEN49

Mladý válečník, který za mě nabídl šedesát krav a dva kalašnikovy, na otázku, co bychom dělali po svatbě, odpověděl: „Staral bych se ve vaší zemi o tvoje krávy.“ 2. Jižní Etiopie 2006–2007. Má první „opravdová“ cesta vedla k jihoetiopským Surmům. Poslední svědkové pravěku, národ, který proslul svou bojovností a nevyzpytatelností. A také talířky, které si tamní ženy vkládají do dolního rtu, aby byly krásné. Každý muž nosí zbraň, většinou kalašnikov, a neváhá jej použít. Získat fotografie a dozvědět se něco o životě Surmů vyžaduje peníze a umění diplomacie. A dobrého průvodce-tlumočníka, na jehož schopnostech potom závisí váš život. Mou bezpečnost tady hlídal válečník Haribula. Měl výbornou reputaci – v tradičních zápasech donga zabil čtyři protivníky. Většinou stačil jediný jeho pohled a Surmové se klidnili. Také jsem tady dostala jednu z nejlákavějších nabídek k sňatku – mladý válečník za mne nabídl 60 krav a dva kalašnikovy (to jsou komodity, v nichž se udává mužovo bohatství). Na otázku, co bychom dělali po svatbě, odpověděl s odzbrojující prostotou: „Staral bych se ve vaší zemi o tvoje krávy.“ 3. Východní Kongo 2008–2010. V Kongu jsem byla nakonec třikrát, i když jsem si poprvé myslela, že se to snad ani nedá přežít. Poprvé jsem sem odjela v roce 2008, kdy se ze země kvůli válce stahovaly nevládní organizace a já společně s kameramankou Olgou Šilhovou ani nevěděla, jestli se tam dostanu. Nakonec jsme to přežily a prožily tu nezapomenutelné chvíle. Pracovaly jsme v džungli se znásilněnými ženami, nejbezbrannějšími oběťmi tamní války. Válčí se tu o suroviny, jež potřebuje „civilizovaný“ svět – o koltan, bez něhož vám nebude fungovat mobil ani notebook, jsou tu diamanty a zlato. Setkala jsem se tu nejen s oběťmi násilí, ale i pachateli. Když jsem fotila ve vojenském táboře, vyhrabal se ze stanu voják s rezavým kalašnikovem, úplně mimo sebe. Při otázce na jméno se praštil pěstí do hrudi a zařval: „Rambo, major Rambo!“ 4. Mali 2008. Přes Senegal a skoro celé území Mali jsem přejela autem s několika kamarády, kteří se chystali na Rallye Dakar, ten rok nakonec zrušenou. Autem připraveným na závod v tvrdých pouštních podmínkách jsme se vydali na pouť k jednomu z nejzáhadnějších kmenů Afriky – k Dogonům. Tito lidé odedávna přitahovali pozornost záhadologů včetně Ericha von Dänikena. Sami sebe totiž považují za potomky mimozemšťanů. Záhadné kresby na stěnách jejich pohřebních jeskyní tyto domněnky ještě přiživují. Dogoni vytvořili propracovaný a složitý náboženský systém a jsou to skvělí astronomové, schopní bez přístrojů přesně vysvětlit mnoho astronomických jevů. Planety, které západní vědci objevili až před několika desetiletími, znali Dogoni odedávna. Jak je to možné? Dogoni to nevysvětlí, s cizinci se do takovýchto debat nepouštějí a žárlivě si střeží svá tajemství. 50ZEN

5. Čad 2010. Na hranicích mezi Čadem a súdánským Dárfúrem jsem pracovala v uprchlických táborech. Žije tu několik stovek tisíc Dárfúřanů, kteří přežili vraždění a pochod smrti až na čadskou hranici. Mnozí z nich tu živoří několik let, bez možnosti návratu a naděje na lepší budoucnost. Nesmírně těžký život tu mají ženy, ostatně jako skoro všude v Africe. Obrovským problémem je domácí násilí a brutální násilné sňatky, které postihují hlavně mladinké dívky ve věku 11 nebo 12 let. Jejich rodiny je prodávají mužům, jakkoliv starým, kteří jsou za ně rodině ochotni zaplatit. Pokud dívka odmítne, rodina ji krutým způsobem donutí k souhlasu – prostě nechá budoucího manžela dívku znásilňovat, než se podvolí nebo otěhotní. Pak už nemá šanci z celoživotního otroctví uniknout.

Když jsem fotila ve vojenském táboře, vyhrabal se ze stanu voják s rezavým kalašnikovem, úplně mimo sebe. Při otázce na jméno se praštil pěstí do hrudi a zařval: „Rambo, major Rambo!“

6. Burkina Faso 2008. Ačkoliv je to jedna z nejchudších zemí Afriky, působila na mě přívětivě. Cestovala jsem po celé zemi, zastavovala se ve vesničkách, kde jsem trávila čas povídáním s vesničany a focením. Každé ráno se z vesnic podél cesty ozýval zvuk připomínající tamtamy – když ženy začaly v těžkých hmoždířích roztloukat proso. Ve vesnické škole jsem potkala učitelku Bintu, která dojížděla učit dívky a ženy, jež seděly v lavicích s novorozeňaty u prsou. V hlavním městě Ouagadougou jsem měla audienci u místního vládce, dodnes jednoho z nejmocnějších mužů Burkiny. Prý má osmdesát žen.

7. Uganda 2011. Jela jsem připravit reportáž o dětských vojácích, kterým se podařilo uniknout z obávané Armády božího odporu (LRA). Tato skupina už 23 let rabuje a vraždí v oblasti severní Ugandy, Jižního Súdánu a východního Konga. Vede ji náboženský fanatik Joseph Kony, který si vojáky obstarává děsivě jednoduchým způsobem – přepadne vesnici, ukradne malé děti a z nich vychová všehoshopné vojáky. Jen někteří mají sílu pokusit se o útěk, při němž mají jen malou šanci na přežití. Je to jedna z nejkrutějších armád, jaké v Africe operují. Potkala jsem tu Grace, bývalou vojačku, kterou unesli, když jí bylo 12 let. Ta mě zavedla do komunity bývalých vojáků, těch, kteří měli to štěstí a přežili léta v LRA i útěk, a seznámila mě i s jednou z Konyho manželek a jeho dětmi, pohlednými holčičkami. Prý jsou Konymu podobné. ZEN51

gENius loci

Z foyer se spirálovitým schodištěm s jasně červenými stupni lemovanými skleněným zábradlím můžete vystoupat do galerie v prvním patře.

...to je naše newyorská vizitka Rekonstrukce Českého národního domu na Manhattanu sice spolykala stovky milionů, ale výsledek vypadá skvěle. Fotografové ZENu se tu zastavili při své návštěvě New Yorku. Foto Juliana Křížová a Jakub Vlček

52ZEN

ZEN53

Detail spirálovitého schodiště navrženého pražským Atelierem M1 Architekti. Prosvícená podlaha mu dodává na dramatičnosti. Schodiště totiž nemá nikde viditelnou podporu, jediným nosným prvkem jsou schodnice (na protější straně nahoře). Vstupní lobby BNH. Sklo převládá v téměř celém interiéru. Jeho strohost ale oživují výrazné texty aplikované na stěnách. Grafické řešení interiéru má na svědomí studio Najbrt (na protější straně dole). V knihovně najdete jak původní knihy v češtině, tak českou literaturu přeloženou do angličtiny (nahoře). Při prohlídce budovy vás neustále provází citace z knih významných českých spisovatelů – od Franze Kafky po Járu Cimrmana (dole).

54ZEN

ZEN55

Manhattan má konečně Hospodu! Bývalý velvyslanec v USA Martin Palouš píše pro ZEN

K

tehdejší vedení BBLA podepsalo s českou vládou. Vlastnická práva k budově přešla za symbolickou cenu na český stát a ten se zavázal ji rekonstruovat. Současně si BBLA zajistila právo bezplatného spoluužívání. Rekonstrukce rozdělená do několika etap začala v roce 2003 a trvala mnohem déle, než se očekávalo. Až nyní, na jaře 2011, kdy se konečně otevírá i poslední část budovy, jež dosud nebyla zpřístupněná, restaurace v přízemí, lze ohlásit její definitivní dokončení. Zatímco původním, jistě chvályhodným, nicméně poněkud jednostranným a zejména pro mladou generaci stále méně přitažlivým cílem aktivit BBLA bylo udržování národního dědictví přeneseného do USA generacemi exulantů, její dnešní úkol je vnímán zásadně jinak: jde o to, vybudovat mezi Českou republikou a Spojenými státy intenzivní obousměrný provoz. „Chceme,“ píše se na webových stránkách BBLA, „aby se Česká národní budova na Manhattanu stala centrem kultury i obchodu a symbolizovala vše, n REKoNSTRUKCE TRVALA MNoHEM déLE, za co se českému NEž SE oČEKáVALo. CELýCH oSM LET. národu dostává mezinárodního ocenění a věhlasu.“ A tak pokud dřív udržovala českonemohli uniknout údělu, na nějž poukázal Milan -americkou komunitu při životě její soudržnost Kundera ve slavném eseji z roku 1984 nazvaném a izolace od všeho nečeského, jejím dnešním étoTragedie Střední Evropy. Základní cíl, který si sem je naopak otevřenost vůči světu, schopnost BBLA dala při svém vzniku v roce 1891 do vínku dialogu vedeného přes hranice kultur, tvořivost, – ochraňovat české a slovenské národní dědictví vynalézavost a konkurenceschopnost. ve Spojených státech amerických –, sice zůstával, Myslím si, že kdokoli nyní navštíví Českou národnicméně v mezinárodní konstelaci vytvořené ní budovu na Manhattanu, bude souhlasit s tím, po druhé světové válce se zápas Středoevropanů že její obnova se přes všechna úskalí i krizové za uchování své identity stával stále obtížnější. momenty, které tento projekt od samého počátNejenže, jak psal Kundera, mizela střední Evropa ku doprovázely, velmi podařila. Když jsem před jako jedinečný duchovní útvar formovaný staleněkolika dny seděl s prezidentem BBLA Josefem tými tradicemi a mentalitou svých malých nároBalážem na obědě v restauraci Hospoda, ve které dů, ale také spolky a organizace sdružené v BBLA právě vrcholily přípravy na její otevření, a on mě víc a víc upadaly. V souvislosti s tím pochopitelně informoval o aktivitách a dalších plánech BBLA, chátrala i Česká národní budova, až v roce 1986 uvědomil jsem si znovu, jakou cestu tato orgamusel být její provoz prakticky zastaven. nizace za poslední léta urazila. S půllitrem plzně Události „zázračného roku“ 1989, které historii v ruce, ošetřené způsobem, že tak dobré pivo „věku extrémů“, „krátkého“ 20. století zakončily, jinde v New Yorku neseženete, jsem mu mohl pochopitelně změnily vše. Je přirozené, že v úplně jen poděkovat za vše, co se svými spolupracovnínové mezinárodní atmosféře se i pro budoucnost ky činí, a přát si, aby i jinde, kde společný zájem České národní budovy na Manhattanu počalo na tom, aby se Česká republika v dnešním světě hledat nové řešení. Cesta k němu ale rozhodně neztratila, vytváří takto neobvyklé formy sponebyla jednoduchá a dospělo se k němu po dloulupráce, byli vládním úředníkům – jejichž řady hých a často i bolestných diskusích uvnitř krajanjsem opustil teprve před nedávnem – k dispozici ské komunity až po téměř dvanácti letech. Jeho takto vynikající a spolehliví partneři. n základem se stala dohoda, kterou v roce 2001

dyž byla v roce 1896 otevírána na Manhattanu Česká národní budova, „Bohemian National Hall“, musela to být určitě velká sláva. „Bohemian Benevolent & Literary Association“ (BBLA) – sdružení organizací a spolků českých a slovenských přistěhovalců (údajně jich tehdy žilo v newyorské oblasti na 40 tisíc) vzniklé o pět let dříve za účelem ochrany českého a slovenského národního dědictví ve Spojených státech amerických – tak konečně získalo důstojné centrum pro veškeré své aktivity: společenské, kulturní, osvětové, politické. Chod dějin 20. století pochopitelně rozhodujícím způsobem určoval i životní příběhy generací Čechů a Slováků přicházejících v jeho průběhu do USA a jejich prostřednictvím utvářel a měnil i život jejich krajanských organizací. Jestliže důvod jejich odchodu do Ameriky zpravidla souvisel s neblahým politickým vývojem ve „staré vlasti“, pak ovšem ani ve svém novém domově

56ZEN

Dobrá adresa. Budova se nalézá v luxusní lokalitě Upper East Side na 73. ulici mezi 1. a 2. avenue (dole). Na horním snímku zmíněná galerie, do které se vstupuje točitým schodištěm.

Martin Palouš významný český diplomat, kromě USA byl i velvyslancem u OSN, od 1. června je ředitelem Knihovny Václava Havla

ZEN57

můj svět, můj styl

[světlana pospíšilová]

Diamant velký jako Ritz Světlaně Pospíšilové se splnil sen většiny žen – denně se pohybuje mezi nejluxusnějšími šperky. A svou práci pro ALO Diamonds si opravdu užívá… Text Katarina Černá

58ZEN

Foto Bára Prášilová

Č

lověk se musí celý život učit nové věci, to je základ úspěchu,“ říká Světlana Pospíšilová, PR manažerka společnosti ALO jewelry. Štíhlá, upravená a na první pohled aktivní žena by nevydržela trávit dovolenou poleháváním na pláži, nedávno absolvovala víkendový kurz malování a chystá se skákat s padákem. I když byla její cesta do ALO klikatá (studovala strojní průmyslovku, pracovala v televizi i PR agentuře) a nejprve si říkala, že práce v tomto oboru není nic pro ni, dnes by neměnila: „Šperky jsou malá umělecká díla. Když mám špatnou náladu, stačí se jít podívat na kolegyně, jak je prodávají, a hned se mi zlepší – vidíte tu radost, když zákazníci vybírají dárek a těší se, jak se obdarovaný bude tvářit.“ Prvním šperkem, který si v ALO sama koupila, byly perly; teď u ní naproti tomu jednoznačně vítězí diamanty – naposledy si pořídila diamantového motýla na krk. „Perly jsou krásné, tradiční, ale diamantové šperky je možné zpracovávat do uměleckých tvarů, navíc jsou to velmi dobře uložené peníze,“ říká. Konzervativní Světlana Pospíšilová není ani při výběru oblečení a doplňků. „Oblečením vyjadřujete svůj názor a také své momentální rozpoložení. Nechápu, že si někdo může večer nachystat oblečení na ráno – přece dopředu nevím, jakou budu mít náladu,“ diví se milovnice modelů Alexandra McQueena a Lanvine a bot Louboutin. Podobně jako s oblečením pracuje Světlana i s parfémy. Nebrání se tradičním značkám a ikonickým vůním (mezi její oblíbené patří například Chanel 5), ale podle nálady je střídá, případně vrství na sebe: „Nejenže mi musí parfém vonět, ale flakon musí být také krásný – prostě požitek smyslů.“ A „požitků smyslů“ si Světlana Pospíšilová dopřát umí. Obklopuje se spoustou přátel, jimž nejraději něco uvaří, hodně cestuje – a samozřejmě srovnává. „Miluju Paříž, Saint Tropez... Líbí se mi, že Francouzi si umějí život užívat, mají rádi jídlo a je tu i určitá tradice v oblékání. V Čechách tohle bylo komunismem vymýceno,“ přemítá. „Češky jsou hodně praktické, dělají ze sebe muže a ženství si neužívají.“ I v tuzemsku se ale podle ní blýská na lepší časy. O tom, že je tu možné najít ženy, jež tvrdě pracují, a přitom nic neztrácejí na své ženskosti, podle ní svědčí třeba příklad marketingové ředitelky TV Nova Miloslavy Novákové. Francouzská města, zejména Paříž, má pak ráda ještě z jiného důvodu: skvěle se tu nakupuje. „Chci přijít do obchodu a cítit se skvěle, chci dostat skvělý servis, příjemné prostředí a dobrou atmosféru,“ popisuje. „Tak to funguje kdekoli za hranicemi – i na Slovensku. Jen u nás pořád moc ne,“ posteskne si. „Češi nejsou moc komunikativní, mají strach ze všeho nového, nesnaží se věci měnit a dopředu hledají důvody, aby se nic měnit nemuselo.“ n

Prsten ALO diamonds s květinovým motivem a prsten s růžovým kamenem kunzitem, který se mi líbí ze všech nejvíc

Lahev růžového vína z Marks & Spencer, kde ostatně nakupuji všechny potraviny včetně pečiva

Mám ráda značky s příběhy a toto pero Visconti je inspirováno řádem templářských rytířů

Parfém Chanel Mademoiselle Coco jsem si koupila na letišti v Curychu

Přestože mají boty Louboutin tenký vysoký podpatek, jsou velmi pohodlné

ZEN59

technopolis

braNd lovEr

Ideální dárečky ZEN přináší tipy na techno hračky pro pány i dámy, které patří k tomu nejlepšímu, co se v poslední době na trhu objevilo Nové Lenovo

002

976

Nové notebooky ThinkPad Edge E420 a ThinkPad E520 značky Lenovo jsou určeny především pro podnikatele a menší firmy. Atraktivní notebooky jsou o 13 % tenčí a lehčí než předchůdci a výrazně se změnil celý vzhled. Víko displeje s měkčeným povrchem je odolné proti poškrábání a otiskům, stylový design podtrhují kovové prvky. Oba notebooky jsou k dispozici v černé i červené a s matným či lesklým displejem. I u nové generace Lenovo ThinkPad Edge se mohou jejich majitelé spolehnout na vestavěné bezpečnostní prvky. Systém aktivní ochrany disku (Active Protection System) chrání pevný disk v případě pádu nebo nárazu. Čtečka otisků prstů zase umožňuje pohodlný zabezpečený přístup k počítači a brání zneužití dat. Samozřejmostí jsou nejnovější technologie jako webová kamera s HD rozlišením, multidotykový touchpad a pokročilé technologie pro tele/videokonference, například digitální mikrofon s potlačením šumu a technologií potlačení hluku z klávesnice. Cena od 12 690 Kč bez DPH.

Kus staré Itálie PR manažerka luxusních značek Barbora Bergová nosí šaty bez ohledu na roční období – do práce, na schůzky i na party. Nejraději má Dolce & Gabbana.

A110

Foto Bára Prášilová

Nadiktuj to Nová generace diktafonů přináší úplně nový komfort. Sony ICD-UX mají dvoupolohové stereo mikrofony i funkci pro redukci šumu intelligent Noise Cut, která snižuje úroveň zvuků v pozadí pomocí jejich analýzy. Cena od 2009 Kč.

Ve spojení Elegantní vzhled v podobě povrchu z kartáčované nerezové oceli, výrazných linií a čtyřpalcového dotykového displeje, e-maily přímo na výchozím displeji a spousta aplikací v Ovi obchodu – to je Nokia X7. Cena cca 10 500 Kč.

60Zen

Až ke hvězdám Teleskop Celestron SkyProdigy 130 má ohniskovou vzdálenost 650 mm, světelnost f/5 a rozliší 0,89 vteřiny svítící objekty o hvězdné velikosti 13. Zařízení má v paměti čtyři tisíce objektů, které dokáže s pomocí motorové hlavy zaměřit během tří minut. Cena od 19 900 Kč.

Kromě oblečení mám v oblibě i módní doplňky značky, jako jsou boty a kabelky, které jsou vždy velmi originální a dobře propracované. Nadčasové černé páskové boty z kolekce jaro/léto v mém botníku nesměly chybět.

Modely od návrhářského dua Dolce & Gabbana se mi líbí už od doby, kdy jsem byla na střední škole a začala jsem vnímat módu. Mám velmi ráda italskou kinematografii, kde i móda hraje prim, a stejně tak i v modelech Dolce & Gabbana je kus „staré“ Itálie. Jejich modely zdůrazňují ženskost a křivky, ale nejsou vulgární. Oblečení je velmi kvalitní, nadčasové, sexy a cítíte se v něm prostě výborně. Šaty obecně nosím téměř denně bez ohledu na roční období a právě ty od pánů Dolceho a Gabbany mám nejraději. Můžete je nosit do práce, na schůzky a potom se stačí přezout do vysokých jehel a vyrážíte na party. Můj první kousek v šatníku byl korzet, který jsem si koupila v Itálii před pěti lety. Nejčastěji nakupuji nové šaty, kabelky a boty. Z nové jarní kolekce jsem si koupila krásné bílé krajkové šaty. n

Krajka je typickým poznávacím znamením kolekcí Dolce & Gabbana. Nejčastěji používají černou, béžovou a bílou barvu, kterou často kombinují se zvířecími potisky.

ZEN61

ZEN ŽEN

ZEN ŽEN

Výhra v žlutozeleném ZEN vybral letní doplňky v jamajských barvách

Kabelka Bottega Veneta, 63 960 Kč, Pařížská 14

Stříbrný prsten Thomas Sabo, cena 6479 Kč, www.halada.cz

Stříbrný přívěšek vážka a list Thomas Sabo, cena 2200 Kč a 2450 Kč

Kašmírový šál Le Patio, cena 1450 Kč, www.lepatio.cz

Dámské šaty pietro filipi, cena 4990 Kč, www.pietro-filipi.com

Tuhý šampon Lush, cena 225 Kč, www.lushcz.cz

Solutions spray gel Alterna Life, 250 ml, cena 645 Kč, www.alternahair.cz

Kondicionér Alterna Hemp Organics, 250 ml, cena 895 Kč, www.alternahair.cz

Kožené balerínky Fendi, Pařížská 12, cena 7500 Kč

62ZEN

▼ A110003232

Dámské hodinky Thomas Sabo, cena 4790, www.halada.cz

povídka Zaparkovala a vyšla z auta, podjely jí nohy a upadla. „Měli jsme si vzít spíš brusle,“ smála se. Čekala pochvalu, těch deset ledových kilometrů považovala za svoji životní cestu. Alex nazul běžky a popoháněl ji, ať nezdržuje. Nebyla si jistá, zda dělá dobře a přijímá Alexovo pozvání. Tím, že by souhlasila, vstoupila by do stroje času, aby se mohlo pokračovat v tom, co bylo kdysi započato… a nebylo dokončeno… Jirka se chová hrozně, ale ona přece musí mít pochopení! Jirka balil příruční zavazadlo, bude pár dní pryč. Neřekl kde, ale jeho odjezd byl nejlepší zprávou za posledního půl roku. Sháněla se po něm matka, má vypnutý telefon, Jitka jako manželka neví,

n Je hrozné, když žena ve svém domě hledá... a nenachází.

Vysnít si cestu a jet Komorní příběh o jednom VIP nezaměstnaném a jeho ženě, jež si odvezla milence až k prahu horské chaty. Pro ZEN napsala Věra Kudynová Foto Profimedia

V

naší domácnosti je bordel,“ vztekal se Jirka. Aničku poučoval, jak má mít srovnané pastelky v penálu. Důsledně ji vozil do všech odpoledních kroužků. Děti v Číně se učí od rána do noci, a proto jim ekonomika prospívá, burácel, když se dcera chtěla chvilku věnovat hraní. „Vím, kde jsem chyboval já! Tvrdostí a sebekázní tě připravím dobře do života!“ Před rokem dostal ve Varšavě od viceprezidenta globální společnosti cenu jako nejlepší středoevropský obchodní ředitel. Jitka byla šťastná, náplast za dlouhé pracovní dny i víkendy, Jirka zářil a už se viděl, jak se stěhují do Londýna. Po čtvrt roce přišel mail od personalisty, společnost zeštíhluje, tak do týdne ať se sbalí. Jeli na dlouhou dovolenou, všechno rozčarování a křivdy dlouze rozebíral. Divila se, co si nechal od nich líbit. Já se neztratím, sliboval jí, ale hlavně sobě. Jitka zastavila před starým domem. Dřív do Alexova ateliéru jezdila jako studentka autobusem. Z rozlehlé terasy byl výhled krásný v každou denní i noční hodinu. Alexe milovala, ale pro život se jí zdál ekonom Jirka jako bezpečnější partie. Několikrát pochybovala, zda se tehdy rozhodla dobře, ale v každém manželství je přece něco. Občas četla v nějakém časopise o Alexově výstavě. Na jedné ho potkala. Nevšímal si mladých blondýn a řítil se k ní. Musejí spolu všechno probrat! Pozval ji na běžky. Když se někdo baví uměním a ještě si tak slušně vydělává, má dost času na sport a zábavu, tak kvete. Alex vypadal skvěle. Muži si rádi myslí, jak jsou ženy náročné na peníze. Zajištění je samozřejmě prima, ale zajistitel musí být akční a zábavný, jinak je mu konto houby platné. Zajímavé je, jak se po letech práce vryje do obličeje. Jinak vypadají ti, co drtí hrou64ZEN

kde je? Neozýval se dva dny. Má ho nechat hledat policií? Měla o něj obavy, ale chlácholila jeho matku. V tomhle stavu pracovat a živit rodinu? Po pěti dnech přišel, jako by se nic nestalo. Měla jsem o tebe strach, objímala ho vášnivě. „Byl jsem na kurzu mlčení, tak jsem nemohl na nic reagovat,“ řekl a otevřel si lahev piva. Alexi, ve středu přijedu, poslala hned esemesku. Stopa byla dobře vyjetá, den jako vymalovaný. Alex si stěžoval, že už nemá náladu na mladé holky, co se na něj lepí, jsou kulturně nevzdělané, nečtou, nechodí do divadla, v domácnosti nepoužitelné, ani cibuli neumí nakrájet. „Co jim zbývá, mladý kluci si myslí, že mají na závazky spoustu času – ty jsi slavný, zajištěný, je s tebou legrace, co by se nelepily?“ – „Mladej kluk, když není v kriminále,

tak má osobního exekutora, a já abych se pak strhal. Radši bych nějakou, jako seš ty.“ Líbačka na prosluněné pasece Jitce přišla jako příslib perspektivy. Kormidlo života má pevně v rukou a kádrové rezervy k dispozici! Byla trpělivá. Po půl roce už nemohla poslouchat skučení VIP nezaměstnaného, že selhal, v práci, doma, v posteli. V pití neselhal, v tom dost pokročil! Čtyřicátník, co z vrcholu kariéry slítnul do pasti, nikdo se o něj nezajímá, nikdo mu netelefonuje a nechodí mu žádné pozvánky. Dřív ve stresu, kam dřív a jak to stihnout. Násob stem a máš stres, co za něco stojí, stres a to, že jsi nula. Nebuzeruješ podřízené, ale pastelky v penále a hrnce v kuchyni. Jsi mrtvola, co umí dobře patovat. Dělala jsem přece vše, co jsem mohla, promítala si poslední měsíce cestou k parkovišti. Alexovi je padesát, děti nechce, Aničku by měl rád. Dům Jitka prodá, koupí si byt a Alex bude v Praze i v tom svém milovaném hejtmanství. Vše zorganizuje ke spokojenosti všech. Jen mít motiv na cestě k cíli! Představila si tu hroznou cestu ledovkou do kopce a případné auto v protisměru. Chtěla se schoulit do bezpečné náruče milovaného muže, který jí bude oporou. Jitka se rozzářila štěstím, že už na všechno nebude sama. Uložili lyže do auta. „Ty to umíš lepší než já,“ podala mu klíčky a líbla ho na rty. „Ty jsi se zbláznila!“ hrnul se ke dveřím pro spolujezdce. Nechápala, a pomalými krůčky se na tom lednu sunula ke svému osvědčenému místu u volantu, aby nespadla. „Vždyť já vůbec nemám řidičák,“ vysvětlil konejšivě a chtěl ji obejmout. n Autorce vyjde kniha povídek Má dáti, dal v nakladatelství Motto.

a110003113

du jen pro peníze, a zcela jinak ti, co se v práci prostě baví a ještě jim to sype! Naložil lyže do auta. „Budu ti radit,“ doporučil, jak si má nadjet, kde je na silnici díra, jak řadit. Usmívala se s nadhledem. Jako advokátka sice klientům celý den roky radí, ale poslední měsíce přivykla nejpodivnějším pokynům, chce chránit rodinu, Aničku, sebe, Jirku? Ten už rezignoval na pohovory u personalistů, cele se začal věnovat domácnosti a vypudil i hospodyni. Šatník Jitce přerovnal podle barev, přeorganizoval kuchyni, takže si doma připadala jako cizinec. Je hrozné, když žena ve svém domě hledá... A nenachází. Konečně je tady pořádek, liboval si. Jitka skřípala zuby, ale nechtěla mu působit další stresy. Řekl, že chodí na terapie, a přiznal i psychiatra. A začal pít. A hodně. „Jeď dál, zaparkujeme před chatou, bude to pohodlné,“ vybídl ji k cestě lesní cestou. Moc se jí to nezdálo, ale po půl roce vzdání se sama sebe jela. Představovala si krátký běh jako předehru a pak detailní průzkum v jeho aťasu, kde se uvidí… Po pár metrech uviděla ledové kluziště. „Zpátky se nedá, musíme tam, neboj, zase poradím.“ Jak se řídí, se prý naučil od kamaráda, automobilového závodníka, jako spolujezdec. Mlel a mlel a říkal, jak brzdit motorem. Jitka cítila, že je to jako kluzký řízený pád, jak na cestě, tak v jejím životě. Anička považovala dřív tátu za pozemské božstvo, jenže vzácný autor skvělého programu se nepochopitelně změnil. „Mami, proč táta pořád tak prudí?“ – „Tati, proč nechodíš do práce, kdo to s tebou má vydržet!“ utrhla se na něj, když ji zase za něco peskoval. Jirka jí asi chtěl nařezat, ale zarazil se a v očích se mu zaleskla slza. Šel pryč. Jitka se taky rozbrečela. Až se vrátí, bude zase opilý.

hlavní partneři

spolupořadatelé

GENERÁLNÍ PARTNER

UVÁDÍ

LETNÍ SHAKESPEAROVSKÉ S LAVNOSTI 2011

| 11. 7. – 31. 8. 2011 |

VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ Inscenace Jiřího Menzela | Hrají: Bolek Polívka, Simona Stašová, Jiří Čapka, Eva Režnarová, Jaromír Dulava, Jaroslav Satoranský, Jan Přeučil, Kühnův dětský sbor a další www.shakespeare.cz | www.ticketportal.cz hlavní mediální partneři

partneři

mediální partneři

předprodej

pořadatel

ZEN21

seriál: pražské čtvrti

Do Oka či do Stromovky Přezdívá se jí malý Berlín. V létě míří na pivo na zámeček a pod kaštany tisíce lidí ze všech koutů metropole, Letná ale žije celý rok – uměním, sportem i zábavou

Kam na Letné S dětmi: Letní Letná – Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla (od 22. 8. do 4. 9.), Planetárium, Národní technické muzeum Kultura: Divadlo Alfréd ve dvoře, Divadlo Radar, Bio Oko, Národní galerie Restaurace: Peperoncino – středomořská kuchyně, Erhartova cukrárna – s tradicí od roku 1937, Osteria ai Galli – italské delikatesy a vína

Pivaři, skejťáci, pejskaři. Ale i rodiče s dětmi, intelektuálové, milenci a umělci. Na Letné se potkávají zkrátka všichni.

66ZeN

D

Foto Marcos Rodríguez Luque

o nového podnájmu jsem se nastěhova­ la teprve minulé září, ale že mi Stross­ mayerovo náměstí s dominantou no­ vogotického kostela svatého Antonína z Padovy přiroste k srdci stejně jako celý Letenský vrch, bylo jasné hned. Jeden z devíti původních praž­ ských kopců byl za Karla IV. osázen révou, které se tu prý skvěle dařilo. Aby také ne, vždyť původ­ ní název Leteň znamenal dobře sluněné místo. Dnes je oázou odpočinku a aktivní relaxace. Mnozí považují za největší klenot kopce volně navazujícího na Chotkovy sady novorenesanč­ ní budovu Letenského zámečku nebo secesní Hanavský pavilon. Pro mě je však tou skutečnou perlou starý kolotoč. Tenhle dědeček s dřevěnými koníky v ozdobně vyřezávaném dře­ věném pavilonu je nejstarším docho­ vaným kolotočem v Evropě. Koně jsou potaženy pravou koňskou kůží bez spojů od hlavy až po kopyta. Kolem dřevěné točny jich obíhá celkem jedna­ dvacet. Kolotoč prý původně neslou­ žil pro zábavu dětí, nýbrž rozverným hrátkám dospěláků. Jeho majitel ho ne­ chal postavit na Králov­ ských Vinohradech, ale už od roku 1894 je jeho útočištěm právě Letná. Fungoval bez větších oprav až do roku 1995, kdy byl částečně rekon­ struován. Teď, z po­ sledních sil odolávaje neúprosnému ohlodá­ vání zubem času, čeká na další nutné opravy. Prostranství Letenských sadů, kde se už téměř dvacet let kýve kyvadlo metronomu, mají přede­ vším dříve narození v paměti hlavně jako místo, odkud několik let po válce zlověstně shlížel J. V. Stalin. Dnes je ale kultovní záležitostí skatebo­ ardových nadšenců. Několik set metrů odtud se

rozprostírá plácek před Letenským zámečkem, který se s prvním jarním sluncem stává podnět­ ným místem očekávaných i neočekávaných se­ tkání. Na jedno „pod kaštany“ či „na zámečku“ a posedět na ztrouchnivělých lavicích s výhledem na Štefánikův most a prosklenou kopuli minis­ terstva průmyslu a obchodu míří v horkém létě davy ze všech koutů metropole.

Na vlnách klevet

Jdeme dál. Míjíme skvost v podobě pop­arto­ vých letenských komínů od Zdeňka Sýkory, pokračujeme kolem nově otevřeného a kvůli rekonstrukci uplynulé čtyři roky zavřeného Ná­ rodního technického muzea až do Letohradské ulice. Tady se pod orientačním číslem 34 letos v lednu objevila malá středomořská restaurace Peperoncino. V jejím skromném interiéru do­ plněném extravagantními filcovými lampami vás makedonský majitel bude hýčkat skvělou nabídkou čerstvých těstovin, ryb a vína za velmi přátelské ceny. Letná ale zdaleka není jen jídlo a pití. Vždyť Le­ tenskému kopci se také někdy přezdívá „malý Berlín“. Nejen díky betonovým kvádrům na Ře­ záčově náměstí, které až nápadně připomínají berlínský památník obětem holocaustu, ale hlav­ ně všudypřítomné umělecké atmosféře. Na Let­ né má ateliér například fotografka Anna Mrázek Kovačič, módní návrhářka Zdenička Imreczeová nebo melancholický malíř Jiří Chadima. Magický trojúhelník vyrostl na rozcestí ulic Heřmanova a Janovského. Na jedné straně ka­ várna s knihkupectvím Ouky Douky s pravidel­ nými vernisážemi a na druhé unikátní výstavní prostor Vernon Gallery s pracemi nezávislých autorů současného moderního umění. Důleži­ tým bodem se nejen pro Leteňáky, ale i fanouš­ ky lehce artových a klubových filmů stalo Bio Oko. Je to jediné kino v Praze, ve kterém můžete sledovat program ze sedadla nefalšovaného ka­ dilaku, a to i se svým psem. Nejeden divák se tu nechá v přilehlém baru unášet na vlnách klevet až do rána. Těm nejvytrvalejším hodí záchran­ ný kruh pekárna na konci Kamenické ulice, kde dostanete křupavé rohlíky z okénka v kteroukoli denní dobu. A na konci ulice, hned u Akademie výtvarných umění, se před vámi v celé své ti­ chosti a noblese rozprostře královna pražských parků – Stromovka. n

▼ A111009010

▼ ▼ a110002295

Text Radka Sirková

▲ A111008399

V lahvích i hospodách! www.budweiser1795.cz