S CK MIKLASTOUR Prostějov a s farníky z Dolní Loučky, Olší a Žďárce na poutní zájezd na trase Turzovka, Litmanová, Žilina, Skalka a na Národní pouť Slovenska v Šaštíně
13. – 15. září 2012
Něco jako úvod…. Jsme rádi poutníky na této Zemi. Už jsme navštívili spoustu poutních míst u nás i v jiných státech – k těm největším zážitkům z dětství patří každoroční cesty na Svatou Horu, odkud pocházela moje maminka, později těšení se na pouť „Na Andílka“ v Dubu nad Moravou, která byla pro nás jediným světlým bodem končících prázdnin.. Se změnou politického systému se naše možnosti rozšířily. Možnost cestování za hranice bez následků u zaměstnavatele i jinde nám otevřela dveře k poutím do Rakouska, Itálie, Izraele atd. No a v tom cestovním ruchu a snad i rozdělením Československa jsme tak nějak zapomněli na krásná místa našich bratrů na Slovensku. S určitými obavami, ale i s velkými nadějemi jsme přijali nabídku od CK Miklastour provázet poutní zájezd na Slovensko pro farní společenství z Dolní Loučky…. Podívat se na Turzovku - kde jsem byl ještě na kole někdy před 50 lety, kdy tam poutníci nosili ze zdola cihly a stavební materiál k výstavbě kapličky na místě zjevení Panny Marie lesníkovi Matúšovi, podívat se do dalšího místa zjevení v Litmanové, o které jsme věděli zejména díky TV pořadu Jana Krause „Uvolněte se prosím“ kdy tam měl jako hosta vizionářku Ivetu, po letech navštívit Žilinu a být přímým účastníkem slovenské Národní pouti v Šaštíně. Naše drzost a odvaha byla silnější než by se očekávalo a nabídku jsme od pana „generálního“ CK pana Miklase přijali. Snažili jsme se všemožně na tuto cestu připravit, sháněli jsme informace i materiály. I při pouhém pohledu na mapu se nám přece jen zdál program na první den poněkud bohatý, ale uvidíme…. Ponořme se tedy společně do poněkud neumělých řádků vzpomínek na tuto krásnou, i když poněkud deštivou pouť a na krásné poutní společenství pod duchovním vedením otce Mariána… Úvodem aspoň něco málo informací k jednotlivým místům, která bychom měli navštívit: Turzovka - Psal se l. červen 1958. Slavil se tehdy svátek Nejsvětější Trojice a hajný Matúš Lašut jde na obchůzku svého revíru. Přemítá o tom, že by měl být v kostele na mši sv. a ne v práci a snad i proto se cítí poněkud neklidný. Ale služba nebere ohledy na svátky…. Tak se aspoň jako obvykle zastaví na místě, které se místními nazývá Živčák či Živčáková u obrázku Panny Marie, poklekne a pomodlí se obvyklou modlitbu Otče náš… odpusť nám… zbav nás od zlého… „Zdrávas Maria už však nedokončí. Jeho pozornost zaujme krátký, ale jasný záblesk vlevo od obrázku. Otočí se směrem, odkud vycházel záblesk a pěkně a velice se zarazí. Jakoby na podstavci před ním stojí socha Panny Marie Lurdské. Má aspoň dva metry, bílé roucho s modrou stuhou a na hlavě bílý závoj, který však vůbec nezakrývá pěknou dívčí tvář obrácenou přímo k němu. „Kde se tu ta socha tak z ničeho nic vzala?“ pomyslí si a uvědomuje si, že najednou zmizely všechny stromy a místo nich je tu záhon plný bílých květů s drobounkými korunkami ve tvaru kříže. To už přestává chápat. Květy tvoří koberec a čím jsou blíže k soše, tím jsou vyšší. Vytváří tak jakýsi kopec, na jehož vrcholu je ONA! Nyní už vidí, že to není socha. Stojí před ním užaslým a celým roztřeseným sama Královna Nebe. Najednou je všude plno světla. I Její šaty se rozjasnily. Poté následuje příběh s mapou světa a barevným rozdělením na modrou, zelenou, žlutou. (Zelená barva znázorňuje dobro, hory a pohoří, žlutá barva znázorňuje zlo a jsou jí vybarvené roviny). K tomu vidí nápis „Čiňte pokání, modlete se za kněze a řeholníky, modlete se svatý Růženec“. Těch obrazů se po dobu zjevení vystřídá celkem sedm. V tom posledním Panna Marie ukazuje lesníkovi Lašútovi, jak by mohla vypadat Země, kdyby se lidé obrátili a žili podle boží vůle…..
Matúš Lašut přichází k sobě asi po třech hodinách a na první pohled nic kolem nenasvědčuje, že by se tu stal nějaký zázrak. Všechno kolem je na svém místě. Stromy, obrázek. Květiny zmizely. Tvář má celou otlačenou od toho, jak dlouho ležel na zemi. Vše co mu zůstane z celého zjevení jako hmatatelné, je růženec, který nahmatal v malém dolíčku na zemi. Je mu jasné, že ho zde nikdo neztratil. Zvedne ho a najednou se dokáže modlit modlitbu slavného růžence. Modlitbu, kterou do této chvíle neuměl. Nepochybuje, že je to dar od Panny Marie. A tak se s velkou radostí pustil do rozjímání o růžencových tajemstvích. Po třech hodinách modlitby růžence si růženec pověsí na krk a odchází domů do Turzovky…. Tolik velice zkráceně ke zjevení u Turzovky. Dnešní kaplička byla vystavěna až v porevoluční době s pověření Msgre. Kardinála Korca. Kaplička je zasvěcena Panně Marii – Královně míru. Ústředním bodem kapličky je socha P.Marie a obraz P.Marie s Ježíškem, který byl při jedné z komunistických razií v r. 1964 vytažený z ohně – již ohořelý. Kontury kolem P.Marie a Ježíška však zůstaly nedotknuté. Obraz nechal zrestaurovat jeden lékař z Německa a do kapličky se vrátil v r. 1994. Nový kostel se začal stavět s povolením žilinského biskupa Msgre Tomáše Galise 11.6.2009.
Čtvrtek 13. září 2012 Krátce před osmou hodinou v hustém dešti přistupujeme v Prostějově do bílého mercedesu společnosti pana Hnáta, kde už sedí 36 poutníků z farností Dlouhá Loučka, Ždírec a Olší u Tišnova. Rozloučení s paní „provozní ředitelkou“ CK paní Janou Miklasovou , zamávání a ruka řidiče pana Kavalíra už směruje volant směr Olomouc a dále pak na Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí, Makov a dále směr Turzovka. Zde bereme kurs Korňa, odkud je to k místu zjevení Panny Marie na kopec či horu Živčák nejblíž. Na odbočce k této hoře, resp. k parkovišti pod touto horou ale jsme v rozpacích. Na mostku, který překlenuje potok, je značka únosnosti 4,5 tuny a náš autobus má tun asi 20 a k tomu ještě hmotnost poutníčků posilněných poutními řízky….. Vylézám z autobusu a ptám se místních, zda na parkoviště nevede ještě jiná cesta, která má větší nosnost. Domorodec však suverénně radí, ať se nebojíme přes můstek přejet, neboť tam jezdí těžší auta – jako např. autodomíchávače s betonem, se stavebním materiálem atd. Takže menší manévr, „vcucnutí se“ (naivně si myslíme, že to sníží naši váhu) a šťastně most přejíždíme, aniž by se můstek nějak pohnul. U hřbitova je na cestě světelná signalizace i s odpočtem času jak dlouho bude zelená resp. červená svítit. Máme štěstí, svítí nám zelená a tak po úzké cestě jedeme asi 10 minut k parkovišti, odkud je to ke kapličce asi 500m. To už máme od CK zprávu, že v kapličce na hoře Živčákové, je každý den v 11 hodin mše svatá. Takže jsme v limitu a 11. hodinu v pohodě stihneme. Jenže hned po vystoupení z autobusu hledím na letáček s časovým rozpisem bohoslužeb, který tuto informaci potvrzuje, ale poslední údaj nás uvádí do reálu. Stojí zde totiž „okrem čtvrtku“. Tak a co teď?! No ale jede s námi náš otec Marián, tak si snad poradíme. To ještě v tom dešti stihneme vnímat rozestavěný kostel P.Marie, na který dovezla základní kámen právě CK Miklastour z lurdské Křížové cesty z Francie. Stoupáme tedy dál nahoru. Ke konci je již cesta vydlážděná zámkovou dlažbou. Míjíme prameny vody – jako Pramen Božského srdce, Pramen Panny Marie Lurdské atd. Součástí cesty od parkoviště ke kapličce jsou i zastavení Křížové cesty, desky Desatera. Přicházíme ke kapličce Panny Marie. Je zde docela smutno a deštivé a mlhavé počasí ten smutek ještě umocňuje. Teprve zpráva, že
můžeme mít naši první poutní mši sv. s naším otcem Mariánem nám rozjasňuje – když ne na obloze, tak aspoň v našem nitru. Tuto zprávu radostně přijímá i malá skupinka poutníků ze Zlínska. Ochotný pan kostelník nám vše připraví ke slavení mše svaté.
Při mši zpíváme „a capella“ známou lurdskou píseň. Po mši sv. ještě chvíle osobní modlitby a pomalu se vracíme zpět na parkoviště k autobusu. Cestou ještě nabereme vodu a za hlasu poledního zvonu nesoucího se snad už z nově budovaného kostela se pomalu vracíme na parkoviště k autobusu. Po dobu čekání na „zelenou“ na semaforu ještě aspoň z oken autobusu obhlížíme dešťovými kapky zahalenou velkolepou stavbu poutního kostela, který už má dokončenou věž, která kromě kříže nese i korunu Panny Marie a je už i osazená zvonem. Jsou zde dokončeny i dva byty pro kněze, kteří sem nastoupili už 1. června 2012. Jak se dovídáme, rozpočet na celou stavbu je 2,800.000 Eur a dosud byla proinvestována asi polovina. Je představa, aby byl kostel vysvěcen v příštím roce, tj. k 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje. Jejich sochy už jsou umístěny na budovaném schodišti.
Takže se loučíme s tímto místem a pomalu úzkou cestičkou sjíždíme dolů do Korni (můstek stále drží) a jedeme směr Žilina a dále pak směr Strečno, Ružomberok, Liptovský Mikuláš, Poprad, Litmanová. Podle navigace bychom měli tohoto dalšího bodu našeho poutního programu dosáhnout kolem 16,30 hod. Využíváme času i ponurého počasí a pustíme se film Ivetka a hora o zjevení P.Marie na hoře Zvir u Litmanové, jak se zjevovala Ivetě, Katce a Miťovi v letech 1990 – 1995.
Z Nízkých Tater a později ani z Vysokých Tater nevidíme zhola nic. Tušíme je snad jen podle mapy. Jen déšť a mlha. Z Popradu nabíráme kurs polské hranice, Podolinec, Litmanová. Telefonicky si domlouváme prohlídku areálu. Podle směrovek pak už odbočujeme směr hora Zvir. Dojíždíme na parkoviště, odkud vedou dvě cesty k místu zjevení. Jedna kratší a příkřejší přes Křížovou cestu a druhá pohodlná, delší, asfaltová pro osobní automobily. Litmanová: Série zjevení začla 5. Srpna 1990, kdy si tři děti – Ivetka Korčáková (tehdy 11r.) a Katka (tehdy 12) a její bratr Miťko (tehdy 9) Češelkovi si hrály na hoře Zvir asi 3 km od Litmanové. Ten den odpoledne se začaly dít podivné věci – děti slyšely okolo v lese různé zvuky. I když se schovaly do dřevěnice (patřila tehdy tatínkovi Ivetky), zvuky neustávaly. Vypadalo to, jakoby někdo chodil okolo stavení. Děti se začaly bát. Zvuky postupně sílily. Později se ozvalo silnější bouchání, jako by někdo z vysoké skály spustil množství dřeva. Děti se začaly modlit. „Najednou jsem měla pocit, abych se modlila: Maria, matko naše, skryj nás pod svůj plášť – 3x.“ (Ivetka) Přitom děti před tím tuto modlitbu vůbec neznaly. Děti začaly litovat svých hříchů a náboženské vlažnosti, když se v tom v dřevěnici objevila záře. Děti ji nejprve považovaly za zář slunce. Ale když se záře přesunula do místnosti, objevila se v ní Panna Marie. Sedla si na lavičku. Děti byly chvíli překvapení a nechápavé, až nakonec vyběhly z dřevěnice a šly domů do vesnice. Panna Marie je doprovázela až dolů do Litmanové. Tam se jim ztratila z očí. Doma se to hned dověděli, ale samozřejmě nevěděli, co si o tom myslet. Maminka Katky měla sen, ve kterém viděla Nejsvětější Pannu. Ta ji ve snu řekla: „O ničem nepochybuj, jen věř.“ Další setkání bylo koncem srpna, to ji viděla znovu jen děvčata, Miťko již ne. Poté měly vidění pravidelně. Někdy byla Panna Maria vidět zřetelněji, někdy jako v mlze. Panna Maria se zjevovala vlastně takřka celých 5 let. 6. srpna 1995 došlo k poslednímu zjevení na hoře Zvir. Panna Maria vzkázala: „Pro tuto dobu potřebujete obrácení. Prosím, prosím! Potřebujete být víc jednodušší a ostražití. Zůstaňte jako děti svobodní pro Boha“. Ivetka řekla: „Toto zjevení bylo pro mne velice zvláštní, protože Panna Maria řekla: „Dotkni se nohy, která rozšlápne hada“. „Tak jsem ji poslechla“. (A políbila Panně Marii nohu). K významné události došlo v neděli 8. srpna 2004 při výroční pouti, kdy horu Zvir navštívil spolu s tisíci poutníky prešovský patriarcha Msgre. ThDr. Ján Babjak SJ. Při tomto slavnostním dnu otec biskup vydal a sám před slavením eucharistie předal dekret, ve kterém prohlašuje horu Zvir za místo modlitby a kapličku na hoře zasvětil Neposkvrněnému početí Panny Marie… Při slavnostní bohoslužbě 8.srpna 2010, kdy zde bylo na 25.000 poutníků přijel i krakovský arcibiskup kardinál Dziwisz. Kardinál přinesl na horu Zvir velký dar – růženec bl. Jana Pavla II. Hlavním celebrantem sváteční liturgie byl arcibiskup – metropolita Ján Babjak SJ. Při této slavnosti byl zveřejněn dekret o ustanovení pouta duchovní blízkosti mariánského poutního místa na hoře Zvir s papežskou Basilikou Santa Maria Maggiore v Římě, která je hlavním mariánským chrámem. Současně byla udělena poutnímu místu na hoře Zvir výsada plnomocných odpustků a to stejných odpustků, jaké má právě i sama bazilika Santa Maria Maggiore.
Z parkoviště si z časových důvodů volíme strmější a kratší cestu, která je lemována výjevy Křížové cesty. Cesta trvá asi 20 minut. Nahoře u liturgického prostoru nás očekává již bohoslovec řeckokatolické teologické fakulty v Prešově, který nás seznamuje s historií zjevení trvajících 5 let. Nejedná se zde tedy o kostel, ale o již zmiňovaný liturgický prostor s ikonami, obrazem sv. Mikuláše, Božského srdce, obrazy sv. Cyrila a Metoděje
Zajdeme také do restaurované roubenky, ve které docházelo ke zjevením Panny Marie, která je dnes upravena jako kaple a je zde i lavice na které Panna Marie při svých zjeveních seděla, na stěně za sklem je vystaven růženec bl. Jana Pavla II. Máme možnost si zde také zakoupit upomínkové předměty, či suvenýrové plastové láhve k natočení zdejší vody. Zajímavostí je, že peníze za tyto předměty se volně ponechávají v košíku. Žádný prodavač zde není. Ve svíčkové kapli zapálíme svíčku za naše drahé a natočíme si zdejší vody. Poté se vracíme do liturgického prostoru a společně zazpíváme“ Bože, cos ráčil“ a pomodlíme se Loretánskou litanii. Vzápětí nás přišel pozdravit Msgre arcibiskup řeckokatolické církve Ján Babjak SJ, který si sem přijel načerpat sil. Velice milé setkání a něco slov k tomuto místu zjevení z úst nejpovolanějšího. Na závěr nám udělil svoje požehnání (oběma rukama) a pozval nás k účasti na hlavní pouti v srpnu.
Loučíme se s tímto místem a zpět jdeme po silnici při společné modlitbě růžence. Ještě zavolat do hotelu Gerlach, aby s námi počítali, že máme asi hodinové zpoždění. Levoču jsme museli z dnešního programu z časových důvodů vynechat. Chtělo to prostě mít zájezd o jeden den delší…. Do Popradu vjíždíme krátce před 20. hodinou a parkujeme u hotelu Gerlach. Ubytování máme ve dvoulůžkových pokojích. Večeře se z důvodu rekonstrukce kuchyně podává v sousedním hotelu SATEL a po večeři návrat do hotelu Gerlach se vzájemným přáním dobré noci.. Pátek 14.srpna 2012 Ráno máme snídani v 7 hodin opět v jídelně hotelu Satel. Snídaně je víc než bohatá a velice pestrá. Od masa přes vajíčka, sýry, moučníky, káva, čaj, džus. Prostě bohatá snídaně – vskutku švédské stoly… Takže nic pro páteční půst…. Jen otec Marián má silnou vůli. Krátce po půl osmé zvedáme kotvy a nabíráme kurs Žilina. Ranní modlitba a připomenutí, že dnes slavíme svátek Povýšení svatého kříže. Jedeme opět za deště. Tatry jsou v mlze či mracích, zkrátka nevidíme z nich absolutně nic. Určitou část jedeme po dálnici, která je nová a zdá se, že i kvalitní. Všechna odpočívadla ještě nejsou v plném provozu. Chybí WC nebo benzinové pumpy, ale vše je připraveno k uvedení do provozu. Jinak ceny PHM jsou zde ještě o něco vyšší než u nás. Cena benzínu 95 se pohybuje kolem 1,6 Eur a nafta pak 1,5 Eur. Na státních silnicích však hustota provozu neodpovídá kvalitě silnic. Bilboardů a různých reklam je zde mnohem víc než u nás…. Vzhledem k tomu, že do okolí není prakticky žádný výhled, nabízí nám otec Marián ke shlédnutí film o jeho primiční mši sv. před sedmi lety, kterou sloužil v novém kostele Sedmibolestné Panny Marie v Žilině.
Po 10.hodině, kdy přijíždíme k Žilině se počasí přece jen trochu umoudřuje – přestává pršet. Naše cesta vede na sídliště Vlčince, odkud otec Marián pochází a kde je nový kostel zasvěcený Sedmibolestné Panně Marii – národní patronce Slovenska. Otec Marián nás v kostce seznamuje s historií stavby tohoto kostela. Sděluje, že sídliště Vlčince je nejstarší a největší sídliště v Žilině, kde žije na 30.000 obyvatel a dle posledního sčítání se 29.000 obyvatel hlásí ke katolické víře. Snad i tento údaj dokládá, proč se zde před lety rozhodli ke stavbě vlastního kostela. Nejen kostela, ale i celého zázemí pro děti a mládež. V neděli je zde 6 mší svatých a všechny bohoslužby jsou velice hojně navštíveny!!! Zdejší kostel si v případě potřeby „půjčuje“ i žilinský biskup, protože žilinská Katedrále je malá – vznikla vlastně z původního farního kostela. Farnost Vlčince vznikla v l. července 1998 oddělením od farnosti Žilina. Před kostelem je velké náměstí bl. Jana Pavla II, kterému dominuje sloup s jeho bustou.
Vcházíme dovnitř chrámu a jsme ohromeni jeho vnitřním prostorem i výzdobou, zejména pak zajímavým uspořádáním obrazů Křížové cesty v prostoru presbytáře, krásným provedením křtitelnice atd. Zasvěceným průvodcem nám je otec Marián, který se podílel na výstavbě kostela a před sedmi lety zde slavil svoji primiční mši svatou. Z kostela přecházíme ještě do suterénu, kde se nachází velký sál – původně ještě před dokončením vlastního kostela sloužil tento sál jako kaple, kde se sloužily bohoslužby pro obyvatele sídliště. Dále jsou zde prostory pro mládež - klub Prístav, sál pastoračního centra a multifunkční hřiště. Kromě toho jsou zde prostory k pronajmutí a sídlí zde lékaři příp. další firmy, které jsou zdrojem příjmů farnosti. Z kostela pokračujeme autobusem do centra města. Vystoupíme a jdeme na žilinské náměstí. První zastávku máme v podloubí v kostele Obrácení sv. apoštola Pavla se dvěma věžemi, kde nás zdejší kněz seznamuje s historií kostela, který byl kdysi ve správě Jezuitů a dnes patří do správy Kapucínů. Klášter navazující na tento kostel pochází z poloviny 18.století. Dalším navštíveným kostelem byl na protější straně náměstí farní kostel Nejsvětější Trojice, který byl vytvořením žilinské diecéze povýšen na Katedrálu. Zde jen krátká návštěva.
Kostel – katedrála je docela zaplněna, modlí se sv. růženec a v pravé poledne zde začíná pravidelná mše sv., takže se připojíme jen na jeden desátek růžence. Kostel pochází někdy z r. 1400 a stojí na místě, kde do 13.století stál hrad. Vedle kostela stojí Burianova věž – jedna z nejstarších zvonic na Slovensku a vzhledem připomíná italské městské zvonice – kampanillu. Vracíme se zpět na stanoviště, kde pro nás přijede náš autobus, abychom pokračovali v další cestě. Na programu máme dále návštěvu Basiliky Narození Panny Marie v Rajecké Lesné. Zde nejprve návštěva Basiliky. Basilika byla vybudována v letech 1864-1866, kdy byla na Hod boží Svatodušní posvěcena a při této příležitosti byla také přenesena milostná socha Panny Marie ze starého kostela Královny Andělů. Jedná se o neogotický chrám postavený na půdorysu obráceného kříže. Na hlavním oltáři jsou tři výklenky – uprostřed socha Panny Marie a po bocích sochy andělů. Kaple v pravé části kostela je oltář sv. Josefa a na levé straně pak oltář sv. Anny. Na stropě chrámu jsou malby znázorňující tajemství sv. růžence. Ve věži kostela jsou pak umístěny čtyři zvony a zvonkohra. Prohlášení kostela za Basiliku minor bylo v předvečer svátku Narození Panny Marie 7.září 2002. V těsné blízkosti kostela je Slovenský Betlém. Je to obdivuhodné monumentální řezbářské dílo mistra Jozefa Pekara z Rajeckých Teplic, které nezobrazuje jen Kristovo narození, ale i dějiny slovenského národa. Hlavní myšlenkou Jozefa Pekara bylo začlenění do biblického prostředí obrazů ze života slovenského lidu. Scéna Božího narození se nachází uprostřed díla a je včleněna do obce Rajecká Lesná. Kolem ní jsou zastoupeny všechny slovenské regiony svými nejznámějšími místy a památkami. Hrady Děvín, Bratislava, Trenčín, Orava, katedrály v Nitře, Trnavě, Spišské Kapitule, Košicích a jiné. V pozadí se tyčí Kriváň, jeden z tatranských štítů, který je symbolem slovenské země.
Zde tedy prohlídka, výklad otce Mariána, zazpíváme mariánskou píseň, modlitba a pokračujeme k prohlídce Betléma – největšího Betléma na Slovensku a snad i ve střední Evropě. Nemohu dost dobře srovnat velikost například se známým Proboštovým Betlémem v Třebechovicích pod Orebem. Ale opravdu krásné dílo. Po prohlídce Betléma jdeme ještě směr Kalvárie – Křížovou cestou. Na vrcholu je kromě symbolických tří křížů ještě kostel zasvěcený Nanebevstoupení Krista. Vrchol zdolává „vrcholová skupinka“ a vracíme se ještě ke studánce Panny Marie Lurdské s pramenem sv. Františka a pomalu se vracíme zpět ke kostelu, kde si u šikovné paní prodavačky můžeme ochutnat a následně zakoupit lázeňské oplatky různých chutí. Mezitím nám ještě náš pan řidič připravil v autobusovém bufetu kávu, takže jsme se občerstvili a pokračujeme k dalšímu bodu dnešního programu, kterým je návštěva nejstaršího slovenského poutního místa. Poutní místo Skalka se skládá ze dvou objektů Veľká Skalka a Malá Skalka. Velká Skalka – jedná se o kostelík, klášter a jeskyni. Kostelík pochází z r. 1224 v gotickém slohu. Na památku poustevníků sv. Andreje-Svorada a Beňadika (Benedikta) ho založil nitranský biskup Jakub I. V r. 1241 přerušil rozvoj kláštera vpád Tatarů. V r. 1664 se celý objekt dostal do správy Jezuitů, kteří ho zrekonstruovali a v r. 1717 znovu postavili kapli sv. Andreje-Svorada a Beňadika (Benedikta) s novou kopulí a věží. Zrekonstruovali Malou i Velkou Skalku. Zrušením jezuitského řádu papežem Klementem XIV. však ztratil klášter na významu a pustnul. Dnes jsou na místech původního kláštera jen ruiny, ale je tu i velice pěkně opravený kostelík. V objektu je vchod do původní jeskyně poustevníků se sochou sv. Andreje-Svorada.
Po telefonické poradě s nepsaným správcem kláštera Velká Skalka sjíždíme z dálnice vedoucí do Bratislavy na sjezdu do Nemšové a pokračujeme kolem Váhu směr Trenčín. Po chvíli vidíme už z dálky na pravé straně zříceninu kláštera. Zastavujeme na parkovišti a stoupáme asi 200m ke klášteru, kde nás očekávají dvě průvodkyně. Nejprve zastávka na nádvoří, kde jsme seznámeni s historií kláštera, vstup do jeskyně, upozornění na stropní otvor, kterým údajně sv. Andrej-Svorad propadl a otisk jeho prstů v jeskyni. Procházíme pak kolem betléma do kaple sv. Hildegardy, kde je možnost zakoupení místních suvenýrů – podobným způsobem jako v Litmanové a potom návrat do klášterního kostelíku na mši svatou. Krásné prostředí opraveného prostoru, kde je nad oltářem nástropní malba znázorňující schody do nebe. Zkoušíme po který až schod jsme schopni přečíst nápisy. Prý jedině ten, kdo všechny přečte, může se dostat do nebe…. Slavíme bohoslužbu ze svátku Povýšení sv. Kříže. Otec Marián má velice pěknou promluvu, ve které vzpomíná na svoje dětství a mládí o sv. kříži v rodišti. Po mši sv. ještě následuje krátká výuka slovenské písně ke svátku Sedmibolestné Panny Marie, jejíž svátek budeme zítra slavit.
Rozloučíme se a vracíme se na parkoviště. Ještě se pozdravíme s novomanželským párem, který se sem přišel v jakési předpremiéře vyfotografovat. Kdosi z našich poutníků nabízí ženichovi, že by mu to za láhev něčeho dobrého rozmluvil. Ženich však pohotově odpoví: „Ale aby to nebyla láhev toho vašeho metylalkoholu“!!
Dole seče trávu muž, se kterým jsme vlastně telefonicky dojednávali návštěvu tohoto kláštera a ten hned zanechává sekání, sedá do auta a jede před námi asi 500m a zastavujeme u poutního místa Malá Skalka. Druhý z objektů - Malá Skalka – jedná se o dvojvěžový kostel postavený v románském stylu a první zmínky o zdejším kostele pochází již z r. 1208. Později dal na jeho místě vybudovat kapli sv. Doroty Juraj Thurzo. V r. 1679 zde byl postavený nový oltář. Jezuité pak v r. 1745 kostel rozšířili do současné podoby a přistavili k němu dvě věže. Hlavní oltář dnes zdobí sochy poustevníků sv. AndrejeSvorada a sv. Benedikta (Vážského). Uprostřed oltáře pak je umístěna soška P.Marie Quadelupské. Svatí Andrej-Svorad a Benedikt(Beňadik) jsou patroni Skalky a nitranské diecéze. Sv. Beňadik byl později přidělen jako opatrovník sv. Andreje Svorada v jeho stáří. Po smrti sv. Andreje Svorada žil sv. Beňadik ještě asi tři roky na Skalce. V r. 1033 ho přepadli zbojníci a žádali po něm peníze. Když žádné peníze nenašli, vytáhli ho z jeskyně, zabili ho a mrtvé tělo hodili do Váhu. Od té doby prý lidé vídali velkého orla sedávat na břehu řeky, jakoby něco pozoroval. Až po roce vytáhli voraři plující okolo Skalky Beňadikovo celkem neporušené tělo. Voraři pak uctívali sv. Benadika jako svého patrona a ochránce.
Asi tolik z výkladu našeho průvodce. Obdivujeme se krásně opravenému kostelíku i celé jeho historii, ať už se jedná o historii nebo legendu… Náš pan průvodce je velice příjemný a vypráví nám ještě čerstvé zážitky a prožitky z nedávné pouti do Žarošic, které nejsou odtud až
tak daleko, byť jsou pro něj už bohužel v „cizině“. Jdeme se podívat ještě za kostel, do míst kde byl podle legendy vhozen sv. Beňadik do Váhu, vnímáme i areál Křížové cesty na protější straně a je čas se rozloučit a poděkovat našemu průvodci za ochotu a vstřícnost. Nasedáme do autobusu a jedeme do nedalekého Trenčína, kde máme zajištěn nocleh v penzionu Na Silhosti. Snad se sluší zmínit, že prakticky od Žiliny nám už neprší a na Malé Skalce už svítí sluníčko, takže můžeme obdivovat krásné okolí, Strážovské vrchy, pohoří Bílých Karpat a krásné okolí Váhu.
Trenčínský hrad nás vítá v plné kráse. Dle navigace vjíždíme do Jiráskovy ulice a parkujeme u penzionu. Ubytování máme ve dvoupokojových buňkách. Jedná se o nově zrekonstruovanou někdejší podnikovou ubytovnu. Pěkné, čisté prostředí. V 19.30 se v konferenční místnosti podává večeře – řízek v bramboráku, obloha a opečené brambory. Jen otec Marián drží páteční půst a k večeři si dává suchý chleba s vodou. Ještě chvíle společného posezení a pak hurá do postele. Někteří mají možnost ještě z okna pokoje pozorovat krásně osvětlený trenčínský hrad. Dobrou noc!
Sobota 15.září 2012 Dnešní den vrcholí naše pouť účastí na Národní pouti Slovenska v Šaštíně v Basilice Sedmibolestné Panny Marie. Snídani máme dojednanou na 7 hodin. Ještě před snídaní naložíme zavazadla, abychom se po snídani už nezdržovali a všichni jsme už v konferenční místnosti u snídaně, která je formou bufetu. Jenže po „ sebeodbavení“ ani ne první poloviny poutníků, zejí tácy prázdnotou a chybí i chleba. A to se ti první docela „žinýrovali“ tak reklamace do kuchyně a slečna přináší další. Kromě sýru, šunky, salámu a marmelády jsou k dispozici také dva druhy müsli, ale jaksi chybí misky, ze kterých by se dalo jíst a dále chybí jogurt nebo aspoň mléko na zalití. Také čaje je poskrovnu a káva není vůbec. No nakonec že se káva uvaří. Přišel pan vrchní a ptá se: „može byt neska?“ a to už jsme se dali do smíchu a říkáme :„No my dnes odjíždíme, tak samozřejmě že dneska – ráno“ teprve pak se to vyjasnilo, že nemyslel dneska, nýbrž zda to může být rozpustná „neska“. Nakonec tedy přinesl i tři termosky kávy. Misky na müsli přinesli, až už byli všichni po jídle. Určitě však to nebyl záměr, ale spíš neprofesionální přístup pramenící z toho, že sem asi mnoho autobusových zájezdů nejezdí a tudíž zde zřejmě ani polopenzi svým hostům nenabízí. Ale jinak byl personál velice příjemný. Krátce po 7.30 už je nastartovaný motor našeho mercedesu, kontrola zda jsme všichni nastoupeni a můžeme vyjet směr Šaštín. Jedeme kus po dálnici směr Bratislava, přičemž už si všímáme ukazatelů směr Drietoma, Brno, ale my jedeme směr Stará Turá, Myjava, Senica. Do Šaštína přijíždíme kolem půl desáté. Pontifikální mše sv. začíná v 10.30. Již cestou předjíždíme četné autobusy poutníků a máme obavy, jak poměrně malé městečko zvládne nápor poutníků, kterých tu o Národní pouti bývá hodně přes 20.000. Máme obavy, kde budeme parkovat, resp. jak daleko od Basiliky nás vysadí. Vše však za asistence státní policie a řady dobrovolníků funguje jako na drátkách. Z autobusu vystupujeme hned za kostelem a autobus odjede parkovat někam k nádraží. My si dáváme rozchod s tím, že se sejdeme na místě výstupu z autobusu ve 13.30hod. První kroky vedou do Basiliky Sedmibolestné Panny Marie. Šaštín – nejdůležitějším bodem Šaštína-Stráží je Národní kulturní památka – dvojvěžová Basilika Panny Marie Sedmibolestné. Basilika má charakter Basiliky minor a reprezentuje poslední období barokního slohu – pozdní baroko na Slovensku. V r. 1736 ji začal stavět Matej Vépy podle plánů J.E.Fischera z Erlandu spolu s klášterem Paulánů. V r. 1757 pak dokončil malířskou výzdobu Jozef Ján Chamant – profesor výtvarné akademie v italské Florencii. Hlavní oltář navrhl František Antonín Hilldebrandt a byl postavený v r. 1764 spolu s menzou z červeného mramoru. Milostná socha Panny Marie – Pieta je pozdně gotická. Jedná se o dřevěnou polychromovou plastiku 85 cm vysokou a 91 cm širokou. Na hlavní oltář byla Pieta přemístěna z boční kaple v r. 1764. Věže Basiliky vysoké 75m byly dokončeny v r. 1864. Za zmínku ještě stojí rokoková kazatelna s plastikami Proměnění Páně na hoře Tábor. Celou krásu umocňuje baldachýn nad kazatelnou. Na hudebním kůru vynikají varhany – dnes výrobek firmy Varhany Krnov – pětimanuálové. Původní varhany z r. 1771 darovala pro kostel císařovna Marie Terezie a tyto varhany pocházely od varhanářské firmy Výmola z Brna. Na kostel navazuje klášter v pozdně barokním slohu, který byl postaven v letech 1733-1786. Dnes budovy kláštera slouží jako farní úřad, dále jako salesiánský klášter a salesiánské gymnázium. V r. 1995 navštívil toto poutní místo papež Jan Pavel II., kdy jmenoval Sedmibolestnou Pannu Marii za patronku Slovenska a svátek Sedmibolestné Panny Marie 15. září je státním svátkem Slovenska.
Z organizačních důvodů se do Basiliky vchází pouze hlavním vchodem a boční vchod slouží pouze jako východ z Basiliky. Hned po vstupu do Basiliky jsme unešeni krásou, mohutností, výzdobou a nádhernou Pietou umístěnou nad hlavním oltářem. Vnímáme všechnu tu krásu a docela nás mrzí, že o tomto poutním místě se dovídáme vlastně až nyní, ale díky za to, že je nám dána možnost vidět tu krásu na vlastní oči. Šaštín je pro bratry Slováky něco co pro nás Velehrad. Také zde, podobně jako na Turzovce či v Litmanové, si všímáme obrazů sv. Cyrila a Metoděje, které připomínají r. 2013 – rok víry a 1150.výročí příchodu našich Věrozvěstů. Poklekneme před hlavním oltářem a před Pietou a projdeme pak zadem kolem oltáře a vracíme se kolem pamětní desky připomínající historickou návštěvu bl. Jana Pavla II. l. července 1995. Vycházíme ven z Basiliky a jdeme do prostoru před venkovním oltářem. Zde je vše již připraveno ke slavení bohoslužby při příležitosti Národní pouti. Probíhá poslední zvuková zkouška smíšeného sboru, televizní kameramani mají poslední chvíle na přípravu přímého přenosu. Jednotlivé sektory se postupně zcela zaplňují a mladí pořadatelé v reflexních vestách s označením Basiliky usměrňují poutníky a dbají na to, aby byla volná přístupová cesta pro případ potřeby sanitního vozu atd. Vše perfektně funguje, poutníci jsou velice ukáznění a dbají pokynů. Krátce před půl jedenáctou přichází k mikrofonu zřejmě místní duchovní správce a vítá všechny poutníky, zástupce státní správy a seznamuje s průběhem pontifikální mše sv. Hlavním celebrantem je Jozef kardinál Tomko, který právě v dnešní den slaví 33.výročí jmenování biskupem. Následně znějí fanfáry a z Basiliky vychází eucharistický průvod k venkovnímu oltáři, uvítání Jozefa kardinála Tomka. Jsme rádi, že v zástupu biskupů a kněží máme také našeho spolupoutníka a iniciátora našeho poutního zájezdu otce Mariána. Společně prožíváme krásné chvíle na Národní pouti Slovenska a přejeme si, aby tuto atmosféru mohli zažít i další naši milí… Osměluji se, a jdu co možná nejblíže k oltáři „ulovit“ nějaký snímek. Zejména z obětního průvodu, kdy všichni účastníci obětního průvodu jsou v krojích a přinášejí dary k otci Kardinálovi.
Svaté přijímání přináší kněží do jednotlivých sektorů a najednou vidíme našeho známého – otce františkána Tadeáše, duchovního vůdce vlakových poutí do Lurd. Po mši svaté si dodáváme odvahy a chceme otce Tadeáše pozdravit. Jenže dočasná biskupská rezidence v prostorách kláštera je pro poutníky uzavřena. Ale nakonec přece je naše prosba vyslyšena a můžeme vstoupit do kláštera. Procházíme dlouhou chodbou s množstvím krásných vyřezávaných historicky jistě nesmírně cenných zpovědnic, až se dostáváme do kardinálské rezidence, kde je připraveno agape. Jozef kardinál Tomko poskytuje rozhovory sdělovacím prostředkům. No nakonec se šťastně s otcem Tadeášem setkáváme. Říká „už vieš, že nabudúci rok 10.mája ideme opet do Lúrd? Aby si zohnal aspoň štyroch vašich kňazov!“
No slíbit můžeme, ale jaká bude skutečnost, to necháme na později. Loučíme se a vycházíme ven klášterním dvorem. Zastavíme se u kříže, u kterého l. července 1995 sloužil bl. Jan Pavel II. mši svatou a ještě jednou vcházíme hlavním vchodem do Basiliky, abychom poděkovali za tuto pouť a rozloučili se. Pomalu jdeme na místo našeho srazu a počítáme naše ovečky. Voláme panu Kavalírovi, že jsme komplet a může přistavit autobus. Opravdu žasneme, jak vše probíhá v klidu, bez zjevných zmatků i díky asistenci vstřícných policistů. Nezanedbatelné je i zjištění, že nikde není nepořádek, žádné odpadky a světe div se, ani
odpadkové koše!! Vzpomínka letí k l. květnu minulého roku do Říma, kde to po slavnostní mši sv. vypadalo jako po technopárty….. Takže rozloučení se Šaštínem a už nás čeká jen cesta domů - nájezd na dálnici směr Lanžhot, Brno, kde se na parkovišti u Ikey loučíme s našimi poutníky a jsme velice rádi, že jsme mohli tuto pouť s tak příjemným farním společenstvím absolvovat.
Díky a třeba někdy, někde zase na viděnou.
Ještě náš malý „bonus“ našim poutníčkům ve formě textu zpívané modlitby před jídlem: Otče náš, všemohoucí Pane, otevř nám svoje štědré dlaně. Zveme Tě ku našemu stolu, přisedni, budeme jíst spolu. (S vnoučky ještě dodáváme pokřik: My se máme rádi, my jsme kamarádi, DOBROU CHUŤ!) S díky za milé poutní společenství
Alena a Václav Adamovi
