RUMUNSKO 2008
expediční kniha
6.OS klubu Junáka - svazu skautů a skautek ČR v Kateřinicích, vydána 11.srpna 2008, nákladem 10 výtisků
1.den
pátek 1.srpna 2008
(Dazul) Dlouhé přípravy na letošní expedici vyvrcholily dnešním odjezdem na akci. Oproti původnímu předpokladu vyrazila naše “A” skupina bez Mirisa, který z pochopitelných důvodů zůstal doma (Danka je v nemocnici). To ale nebránilo tomu, aby jej Irča 12x veřejně proklela, protože jí z GPS vymazal pracně předvolenou trasu k pohoří Rodna, kde chceme začít pěší část naší trasy. Irča tak měla postaráno o program na první hodinku cesty autem. Než jsme překročili za Brumovem hranice se Slovenskem, měla trasu znovu navolenou (a cvičně ještě 3x Mirisa proklela). Odjezd jsme zvládli v klidu a v předstihu 7 minut před plánovaným termínem 19:30. Dokonce jsme stihli obléct i expediční trička, které letos vyrobil Fanta - a nutno kriticky dodat, že se mu docela povedly. A taky jsme udělali společné foto naší skupiny “A” - hezky nás vyfotila Pípova žena Bobina.
Cestou na Vsetín Irča přes mobil zkontrolovala, zda jsme něco nenechali u našeho domu - a světě div se - nechali. Misku klobásek, pánvičku, struhadlo, velkou a malou plynovou bombu i s přepouštěcím ventilem. A tak
se Anitino auto i s Fantou pro zapomenuté věci vracelo :-) Naše auto mezitím alespoň nakoupilo slovenskou dálniční známku (150 Kč/ks) a energetické nápoje jako doping pro řidiče (očekáváme cca 13 hodinovou cestu autem). Hranice s Maďarskem jsme překročili asi půl hodinku před půlnocí. Nápisy na dálnici nás upozorňovaly na jakousi vinětu, kterou musíme pořídit. A tak jsme u pumpy v Mosonmagyarovaru nakoupili za 14,5 EUR dvě virtuální dálniční známky. Byla to malá zajížďka (Pípa má své dobré zkušenosti), ale vyplatila se. Když jsme se vrátili na dálnici, viděli jsme u prvních dvou benzinek neskutečně velké fronty na “viněty”. V Mosonmagyarovaru jsem předal řízení Irči, sedl k notebooku a do jedné hodiny ranní využíval čas - přetahoval jsem těch pár fotek, co jsme zatím nafotili a začal sázet tuhle expediční knihu. A pak se mi nějak podařilo usnout :-) (Medvěd) Měli jsme vyjíždět kolem půl osmé z Kateřinic, ale po té, co jsme se tam vraceli ze Vsetína, tak se to trošku zpozdilo. Poprvé jsme z auta vylezli až na Slovensku, kde jsme přejeli hranice-nehranice. Tam jsme zastavili na jakémsi odpočívadle a dali jsme si klobásky. Po té jsme vyjeli a stavěli jsme v Maďarsku, kde jsme si koupili dálniční z n á m k y. B ě h e m cesty jsme poslouchali rádio a spali. Kolem jedné jsme v Budapešti. Končím.
setkáváme. Chvíle zmatků, než se ujasní co a jak. Nakládáme jídlo, stany, vařiče a batohy. Skupinové foto, které pořídila Bobinka a můžeme vyrazit. Po cestě se stavuje Peugeotek pro něco a fičíme na Vsetín. Po cestě Irča zjišťuje, že zapoměla krabici s klobáskami a že jedna bomba i s vařičem zůstala před garáží. Je rozhodnuto po krátkém boji, že se Peugeot vrátí a my jedeme do Kauflandu. Já jsem zapoměl kartáček na zuby a Dazul s Irčou kupují Red Bull na cestu. Setkáváme se v Ústí a jedeme po trase Brumov – Nemšová – Bratislava Rajka. V Maďarsku kupujeme vinetu-matricu ve městě Mosonmagyarovar a po dálnici fičíme do Budapešti. Tam bloudíme, ale průjezd přes centrum a po nábřeží je moje specialita. GPS nás klikatě vyvádí na výpadovku na východ. Poslední část dálnice téměř až k Rumunským hranicím je nově postavená a proto není v GPS a tak vlastně nevíme kde jsme. Po výjezdu z dálnice se GPS konečně chytá a je to O.K. Jedeme a zcela neočekávaně jsme na hranicích. Už je světlo takže pokračujeme dál. Z večera řídil Dazul, pak Irča a nad ránem přebírám řízení já. V Rumunsku se výrazně zhoršili cesty a jsou hrozně hrbaté. Brzy ráno přijíždíme do Satu Mare.
( P í p a ) Odjezd od Dazulů. V 18:30 se tam všichni
2.den
sobota 2.srpna 2008
(Irča) Dnešní den pro mě začal poměrně brzy. Řízení přebírám kolem 24:00, možná i o chvíli dřív. Koupili jsme si vinetu matricu za 14,5 € (dálniční známku - pouze virtuální. Naklepal nás do PC a řekl, dobrý) Je tma, červené světla na autech přede mnou mi nedělají moc dobře. Naštěstí jedeme po dálnici, takže předjíždíme, co se dá, abychom zase neprovokovali Maďary rychlou jízdou. Stříbrný Paugeotek se nás drží jako klíště. Anita za chvíli potřebuje tankovat. Nakupujeme tedy benzín (38,46 l za 70€) Asi ve tři hodiny se nechávám střídat se slovy “já stejně nebudu spát, jen malinko zavřu oči” naprosto tvrdě a okamžitě usínám. (ale prý jsem moc nechrápala :-)) Kolem šesté mě Pípa budí, tentokrát potřebujeme tankovat my. To už jsme v Rumunsku, jen matně si vybavuju průjezd přes rumunskou hranici. Registrovala jsem nějaký problém, protože jsem se musela probudit a odpovědět ANO. Ani nevím, co jsem odsouhlasila. Za naši plnou nádrž, 55,66l, platíme 85 €. Pípa stále zvládá, řídí, a hledá místo na snídani. Ze zadního auta, kde se potkal Medvěd s Anitou se ozývá kručení břicha tak hlasitě, že se za námi otáčejí místní starousedlíci. Zastavujeme na náhorním
odpočívadle s krásným výhledem a skupinkou dostatečně hustých stromů. Snídáme makový závin a vyhlašuju soutěž o nejlepší trávení. (kontrola nutná) Projíždíme místníma vesničkama, babky chodí pořád v krojích, skoro jako před 15 lety. Jen nových staveb přibylo o poznání více. (Fanta) Je 1.33 ráno a já se probouzím na zadním sedadle v peugeotku a stojíme na benzince a Anita s Irčou se šly vyvenčit, ogaři něco pojídali a já jsem si přišíval knoflík , který jsem si urval při posledním čůrání. Anita se vrací a chce se vyměnit po 6 hod řízení. V galaxii se mění Pípa s Irčou a tak vyrážíme dál. Medvěd pustil pecky od žabáka a poctivě doléval kafe. Asi po hodině zastavujeme na OMV a doplňujeme benzín, platíme 70 euro, ještě 3 redbuly. Řídím a Medvěd vyměňuje muziku za Kabáty a Anita spí. Pomalu začíná svítat a my přijíždíme k rumunským hranicím. Galaxie před námi bez problému a jsme na řadě my. Medvěd vytahuje pas… teda nějákou plesnivou knížečku s jeho fotkou. Paní hraničářka se směje a pan hraničář se ptá ,,whats happen” (co se stalo), a já
jsem jí odpověděl že zmokl a Anita že se vypral, nezdálo se jim to!!! Přidali jsme ještě jeho občanku, chvilku jim to trvalo, ukázal jsem jim kufr a pustili nás. Začíná vycházet velké oranžové sluníčko, vjíždíme do první rumunské civilizace. Elektrika vede na křivých, dřevěných elektrických sloupech. Je 5 hodin ráno a místní domorodci pasou krávy u cesty. Je asi 6 a přijíždíme do nějakého většího městečka, a na to, že je sobota a tak brzo ráno je tu celkem hodně rušno. Auta, vozky, skútry, pěší. GPS naviguje, ale cesty jsou v rekonstrukci, a tak se nahoru dostáváme na stejné místo, kde jsme přijeli. Mezi tím jsme stihli přejet dvakrát plnou čáru a vjet mimo přikázaný směr, ale vymotali jsme se a míříme směrem k pohoří Rodna (jedno z nejkrásnějších pohoří Rumunska). Cítím únavu z řízení a tak se střídám s Anitkou a zaléhám ke spánku. Spím. Pořád spím. Ještě spím. Probouzím se. Jsem vzbuzen. Koumám ty místní lidi: babičky vláčajů kosy a hrábě, dědové jezdíja na kole a makajů na barákoch. Všeci pasů dobytek a kosíja trávu, a my nechápem jak si tu ti lidé žijů, jo a ještě tam měli spoustu novostaveb
různých tvarů, které by nás ani nenapadly, např: půlkulaté střechy apod. Na březích potoka vydíte pozůstatky zvýšené hladiny vody, a myslím, že bysme tady neprojeli, kdyby tady byly ještě ty záplavy. Zastavujem na čůrací přestávku, opět se měním s Anitkou a řídím až do Romuli z kama jsme měli v plánu vyrazit na našu výpravu. Je deset hodin a hledáme odbočku k našemu treku. Zastavujem na kraji, díváme se kudy tudy, ale už jsme neodjeli. Galaxii spadla spojka na zem a už se nevrátila. Vytahujem nářadí a jdem do akce. Odšroubujem plasty, baterku, nádobku na vodu a vše, co nám brání k přístupu. Závada, i přes skvělé mechaniky- Medvěd a pomocníky- zbytek, nepřicházíme na závadu, a po telefonu se radíme s mechanikem od Lachimu a zjištění: spojka je hydraulická, závislá na brzdové kapalině. Kapalina na dně! Anita a Irča jely pro brzdovou kapalinu a my zatím skládáme rozebrané auto. Šli jsme sa okoupat do potoka a zkoušeli rozkodovat rádio, které se bez baterky zakódovalo. Návod byl v němčině, první pokus 1234 nevyšel. Holky se už vrací, tak rozjíždíme auto i s
dolétou brzdovkou na trojku, ale výsledek žádný. Druhým telefonátem zjišťujem, že je to nejspíš zavzdušněné! Odvzdušňujem, ale spojka pořád padá na zem. Zdejší policajt se ptá, co se děje a pomáhá nám sehnat servis. Nakonec jsme dostali číslo servisu ze vzdáleného města (Bistrita), ale jelikož máme v plánu petidenní trek a v servisu jsou až od pondělka, a je sobota, řešíme, jak to provést. Po asi hodině návrhů, jsme nabalili jídlo, já a Medvěd jsme se nechali peugeotkem vyvézt pod začátek treku, kde jsme měli čekat s báglama a sehnat hlídání auta. Po cestě
se vyhýbáme s těžkou technikou, protože tady těží lesy. Jsme nahoře, vyhazujem bágly a Anita se vrací dolů, a vezou Galaxii s tím, že jim tam nechají klíče a v pondělí to zkusíme vyřešit po telefonu. My mezi tím domlouváme parkování auta, koupeme se v blízké řece a zeleháme u báglů, a čekáme na příjezd našich kamarádů. Mezitím jsme ještě krmili pobíhající koně, a polekali se prasat a babky v rozpadlém stavení. Něco na nás blekotala, my nerozuměli, a radši jsme šli… Vytahujem spacáky a usínáme. Budí mě až Irča s Anitou a tak se jdem utábořit. Stavíme stany, vaříme večeřu a DOBRÉHO NOCÍKA.
3.den
neděle 3.srpna 2008
(Anita) Čekala jsem ráno Dazulovo “Ej už je ráno”, tak v sedm hodin ale nic, tak jsme po probdělé noci vstanuli po osmé hodině. Chlapci se jeli malíkem ještě okoupat do tůňky a zanechali malíka u chaty. Musíme se vyšplhat z 930 m.n.m. do asi 1400 m.n.m. Je zrovna dost vedro a dusno, cesta vede, jak jinak, než kolmo do kopce. Jak jsem se konečně vyškrábala nahoru, čekali tam Irča, Medvěd a Radim. Tak jsem zjistila, že Irča je na tom podobně, a taky jsme se shodly na tom, že letos máme jakýsi těžký batoh, jak jinak, lezeme opět do kopce a začíná zrovna pršet. Čekáme - já, Dazul, Irča a Pípa pod velikým smrkem, a čas si krátíme pojídáním Radimových kyselých žížalek, aniž by o tom věděl, a aniž jsme mu nechali, přiznala jsem se mu až večer. Po několika falešných vrcholech stojíme na VF.Batrafa, a tam zrovna dva jeepy a transporter z Čech. Dáme si oběd a pak vyrážíme směrem k Saua Batraneia.Svítí sluníčko, občas teda přijde mrak a prší, tak si bereme pláštěnky, všeci, teda kromě Medvěda. Nabíráme vodu do pet flašek a potkáváme dva polské chlapce, kteří jdou ještě na Retezat a Fagaraš. Přicházíme do sedla, kde by se dalo tábořit, ale u plesa je už sedm stanů. Podle mapy by mělo být další pleso tak za jeden a půl kilometru. No,ale pleso nikde,že…Tak
stavíme stany na pěkném plácku a vaříme večeři. Rýže, vepřovka a zelenina Bonduel. Původně jsme si šli s Mevědem umýt nohy, ale ponožky a nohy byly tak mokré, že nožky byly vlastně již čisté…Zalézáme do stanu, píšeme zápis z dnešního dne - tento. Zítra nás čeká výšlap na nejvyšší vrchol Rodny na VF.Pietrosul. (Pípa) Ráno nás vytáhlo ze stanu až sluníčko. V údolí Zavoaile Borcutului bylo teplo, takže jsme mohli jít přímo do kraťasů. Na snídani byl Lunchmeat s cibulkou a chlebíkem. Moc jsme si pošmákli a snězeno bylo ¾ pecnu . S klukama jsme se domluvili, že se půjdeme okoupat do tůně a že přitom odvezeme pežotka k chatě, kde bylo domluveno hlídání. V tůni byla voda jak žiletky, až to vyráželo dech. Na zaplavání nedošlo, protože se to fakt nedalo. Ale byli jsme umytí a spokojení. Sluníčko pálilo a tak jsme konečně vyrazili z tábořiště. Daleko jsme ale nedošli, protože holky si vzpomněly, že ještě potřebují odložit GPS, ponožky, foťák a prázdné PETky. Po návratu Anity a Medvěda jsme mohli vyrazit. Od potůčku se zvedal prudký kopec s vyježděnou cestou od lakatošů. Sluníčko svítilo a pěkně jsme se potili. Po výstupu na planinu se zatáhlo a začalo poprchat. Moje
optimistická předpověď, že to nic a hned to přejde, nevyšla . Déšť nás zahání pod dobře urostlý smrk. Čekání se protahuje a tak vytahujeme pláštěnky (kromě Anity mají premiéru) a vyrážíme vzhůru. Po 400 metrech definitivně přestává pršet a my můžeme konstatovat, že jsme dobře vybaveni. My ano, Medvěd nemá pláštěnku, a s Fantou čekají asi 200m od nás. Dalších několik desítek výškových metrů stoupáme lesem. Pak les necháváme pod námi a ocitáme se na holém hřebenu. Míříme k prvnímu vrcholu Virful Batrana (1710mnm). Na něm potkáváme skupinu Čechů s tereňákama. Po chvilce povídání odjíždí naším směrem. Jelikož je po poledni, dáváme si chleba se sýrem a cibulkou. Zásoba vody se ztenčila na jednu 1,5l láhev. Podle mapy máme po cestě několik pramenů, takže je musíme najít.
Scházíme do sedla Saua Batraneia z leva se ženou mraky, které se valí přes hřeben. Děláme fotky a další vrch traverzujeme z prava a odpočujeme na další hřeben. Tady by měl, podle mapy, být pramen asi 100m pod hřebenem. Kluci skutečně nachází pramen a vodu musí Medvěd nejdříve zachytit do ešusu a pak Fanta přelét do PETky. Plníme všechny flašky a někteří se v potůčku oplachují. Dáváme si něco sladkého a zase vzhůru. Po cestě vidíme pod sebou stádo ovcí, 2 bače a 7 psů. Kameny na cestě i kolem jsou asi Rula, a mají v sobě neskutečné žíly křemenů. Pěkné, ale těžké. Čeká nás další traverz pod horou Vf. Gropilior, až do sedla Tarnita La Cruce(1985mnm), ze kterého se vyráží na Vf. Pietrosu (2303mnm). Vpravo se nám otvírají nádherné pohledy do hlubokého údolí. Naše obavy o vodu byly zbytečné.
Spousta pramenů a potůčků křižuje naši cestu. Na jednom z výběžků potkáváme stádo krav. Jsme hluboko pod hřebenem a přes něj se začínají valit mraky. Tentokrát již víme, co bude následovat. Začíná pršet. Pláštěnky máme nahoře, takže jsme velice rychle pod nimi. Po chvíli se začínáme zapařovat, protože stoupáme do sedla Tarnita La Cruce (1985mnm). A jsme tam. Pod námi je pleso L. Rebra a u něj stojí 7 stanů. Rozhodujeme se, že dojdeme k dalším plesům, které nevidíme, ale Dazul tvrdí, že tam jsou a přímo pod Vf. Pietrosu. Při
traverzu přestává pršet, když se přes hřeben neustále valí mraky. V údolíčku dáváme salko, schováváme pláštěnky a vytahujeme bundy. K plesům nedocházíme, místo na spaní volíme na pěkné plošince hluboko pod hřebenem. Na večeři děláme rizoto a Nescafé. Nemůžeme se dočkat, až se uvaří rýže a máme hlad. Večeře se povedla, zapíjíme to Tangem. Ještě nějaká ta hygiena a jelikož se ochladilo, tak zalézáme do spacáků. Už je tma a na psaní si musím svítit čelovkou. Dobou noc.
Vtip dne: Když jsme se vrátili (Fanta, Medvěd a já) s vodou k ostatním na hřeben, tak si Fanta lehl na Anitin batoh tak, že tam kde měla před tím Anita hlavu byl Fantův rozkrok. A Anita se ptá: „To si tam mám lehnout?“ Irča nezaváhala a říká: „Můžeš, ještě chvíli to bude měkké.“
4.den
pondělí 4.srpna 2008
(Dazul) V 7:08 jsme byli už vylezení ze stanu a vítali jsme prosluněné ráno. Pietrosu nejvyšší hora Rodnei - na který dnes chceme vylézt, není vidět, protože je v mlze. Tady se koneckonců počasí mění během minuty i 2x. Ve výšce cca 2000 metrů je to ale běžné. Překvapit to může pouze profíka Medvěda, který si s sebou nevzal plášťenku a Fantu, který jezdí zásadně bez karimatky. V 8:27 už stoupáme na hřeben. U první větší skály necháváme bágly a zabezpečujeme je proti dešti. Neseme jen jeden bágl, ve kterém je jídlo a doklady. Na hřeben to je od naší skrýše jen 40 výškových metrů. 8:50 jsme už na hřebenu a šlapeme směrem na Pietrosu. Je to dál, než jsme čekali, ale výrazně blíž, než hlásal turistický ukazadel dole v sedle. 10:16 jsme na nejvyšší hoře Rodnei - Pietrosu, měří 2303 metrů. Vypadá skoro stejně jako před dvaceti lety - jen ten plot z ostnatého drátu vzal čas a vojenský kamenný příbytek je zpustlý a vybydlený. Hromadné foto naší části expedice, vrcholová plechovka broskví a kondenzovaného mléka, chleba s uherákem, cibulí, sýrem a hlavně klíčový telefonát (tady je totiž signál na mobil) do opravny v Bystric. Máme si zavolat ve středu, ale auto asi opraví. 10
V 11:20 už sestupujeme zpátky k našim báglům. 12:20 jsme u nich. Do sedla pokračujeme místy pro hřebeni, místy traverzem. V sedle jsme ve 13:30. Ze sedla “Tarnita La Cruce” (1985 mnm) to je podle ukazatele nahoru na Pietrosu 5 ore (5 hodin). My to za tu dobu zvládli nahoru i dolů. Značení v Rumunských horách (je-li nějaké) je od toho v Česku skutečně odlišné.
Ve 13:43 si Fanta s Medvědem vykoledovali útok pasteveckých psů. Provokativně na ně štěkali a když se místní šakalové zorientovali, vyvinuli oba jelimani nekutečnou rychlost, aby jim zdrhli. S bágly se utěká dost mizerně. A navíc, jak naschvál, nebyl na trávě žádný šutr, kterým by si u šakalů sjednali respekt. Fanta zvolil klamavou taktiku a dělal, že nějaký šutr bere, načež se hafani stáhli. Všichni jsme doufali, že tohle ponaučení nejmladším členům naší výpravy stačí. Ale oni nás i tak ještě dneska dokázali “rozesmát”. 14:02 vytahujeme pršiponča nebo protidešťové obaly na bágly. To už je Fanta daleko před námi a my obcházíme traveztrem ze sedla “Saua Obarsia-Rebri” (1985 mnm) vrchol hory “Vf.Cormania” (2033 mnm) a “Vf. Repede” (2074 mnm). Medvěd vybíhá za Fantou, aby jej stáhl zpět a já, jako nejpomalejší
člen výpravy, pokračuju dál sám. Slibuju si od toho, že kdyby náhodou Fanta zvolil sestup přímo dolů, můžu na něj narazit. Ve 14:41 už jsme zase všichni spolu. Sundáváme pláštěnky, nabíráme vodu a pokračujeme do sedla “Saua Intre Izvoare” kde je moc hezká vyvěračka. Tudy procházíme v 16:05. 16:45 se k nám přidává nějaký zatoulaný pastevecký šakal, který se nás neustále drží. Fanta mu po chvíli dal jméno Jurka. A tak máme svého psa. Na noc jsme to zapíchli kousek pod sedlem “Tarnita Barsanului” (1970 mnm) - je 17:33, když začínáme stavět stany. 18:57 jsme po jídle a většina z nás i umytá v místním dešťovém jezírku. Večer je docela silný déšť a Jurka se pořád drží našich stanů. Je to věrný šakal :-)
11
5.den
úterý 5.srpna 2008
(Fanta) Po probdělé noci, kdy po večerním hraní s Anitkou a jejích neustálých prohrách jsme ulehli. Ona usla a já jsem přemýšlel, jak budeme balit stany v dešti, který právě začínal, si protřu ospalé oči, a poslouchám že už neprší. Naopak to vypadá, že svítí slunko, a počasí je celkem k světu. Vylezli jsme ze stanu, a jako vždy, Anita se šla umýt, a já jsem zatím jako vždy, balil stan.Už to ani neřeším, celkově to s ní není jednoduché. Na snídaní jsme pojedli rozdrolený chleba se šunkou, cibulí, okurkem, ředkví a česnekem. Nahodili jsme bágly a my s Jurků, který přečkal dešivou noc mezi stany, jsme vyrazili ze sedla kde jsme spali TARNITA BARSANILUI. Po 100 m vyslékáme bundy a pokračujem v našich expedičích tričkách vstříc naplánované cestě. Ani jsme sa nezadýchali a po zdolaných vrcholech Laptelui Mane 2172m.n.m. a Galatului 2048 m.n.m., jsme s Medvědem čekali na zbytek a prostřeli kameny k obědu. Oběd se skládal z chlebu, salámku podloženým tvrdým sýrem i posypaným česnekem, který zakrývala cibule. Jurka obědval taky. Zákusek představovalo salko a po druhém chodu - vločky, jsme obuli 12
mokré ponožky a boty a valili dál zdolávat rumunské dvoutisícovky. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, já, Medvěd a Jurka a Anita, Irča, Dazul a Pípa…Čekalo nás převýšení cca 200 m na 1 km. Zatli jsme zuby a vystoupali jsme to s jedinou zastávkou, a to kvůli Jurkovi. Nahoře čekáme na zbytek a fotíme se u vrcholového patníku hory Garga Laua 2159 m.n.m. Začalo pršat a také fučat větr avšak dlouho to dešťa nebavilo, tak jsme schovali pláštěnky a pokračovali hustou rumunskou mlžinou. Hecli jsme sa s Medvědem, že na dohledném vrcholu vzdušnou čarou 1,5 km vzdáleného, budeme asi za 30 min. Po značce to bylo bez převýšení asi 4 km. S dvouminutovým spožděním jsme se doplazili na vrchol Cisa 2036m.n.m. Tam jsme čekali na zbytek a hádali, co za zvířátka jsou dole v údolí, byly to koně. Silný vítr a hustá mlha nás obraly o veškeré teplo získáné předešlým výkonem, a tak jsme se odebrali naproti našim ,,vrstevníkům”. Pojedli jsme s nima čokoládu a 12 km, které jsme měli ještě dneska v plánu ujít, se nám začaly zdát nereálné. Po 2,5 km se odebíráme ke stavění stanů,které
nám Pípa zpestřil svým kameramanským záměrem. Irča s Dazulem nám v té trémě sebrali tropiko i jednu tyčku, prominuli jsme jim to a stany jsme postavili, začalo mírně siholit. Začali jsme vařit večerní teplé jídlo, fakt dobrá mňamka. Mezi tím pod kopcem sháňal bača ovce a jak na ně Jurka stěkal, se psi seběhli pod hranou našeho tábořiště. Asi 4 ostří psi. Museli jsme Jurku uklidit mezi stany, abychom s nima neměli problémy i my. Po večeři, až výborné, tak nenasyté, jsme museli sáhnout do záložného skladu potravin pro vločky. Ještě jsem pomohl Medvědovi a Pípovi s čínskou polévkou. A po naplánovaném koupání, které neproběhlo podle plánů, teda vůbec!!!, protože tomu nevyhovovaly teplotní podmínky. A Anita si ještě na žádné nepříznivé aroma nestěžovala. Zalech jsem do spacáku a šel psát tento článek. Napsal jsem asi dva řádky a už se tu zase sáčkovala Anita. Naštěstí Pípa s Medvědem si lehli před stany a pozorovali oblohu a červánky prolínající se pohořím a zavolali Anitu ať jde ven. Šla!:-) I přes těžkou domluvu jsem získal od Irče mapu a mohl tak dopsat odborné názvy zdejších vrcholů. Pak jsem psaní přerušil, neboť se beze mě kamarádi nemohli obejí a zavolal jsem, ať mě teda udělají fleka, že nemám karimatku.Prej za jak dlouho. Říkám za 10 sekund su tam, provokativně začali odpočítávat, tak jsem zapnul stan a na 2..1 doskočil mezi ně. Irča říkala, že tam někde byl foťák. Říkal jsem,
že jsem ho cítil, ale nebyl to on. Pomalu se stmívalo a začaly svítit hvězdy. Foukal mírný vánek a já si uvědomil, že bych teď opravdu nechtěl být nikde jinde než tady v horách, daleko od civilizace. Nálada byla na vysoké úrovni, a proto asi Irča s Anitou museli čůrat v bezprostřední blízkosti.Pozorujem hvězdy, kecáme co nás napadá a pořád je čemu se smát. Ještě aby ne , u nás v ŠESTCE!!! Ležíme vedle sebe jako ovečky a zpíváme večerku. Nemoh jsem chytit notu, tak jsem sa přestal poslouchat. Dobrú noc, sportu zdar. Dopisuju při čelovce tento článek, Anita už je opět tuhá a spí s otevřenou pusou!:-), už se těším na ráno OLÉÉÉURÁÁÁ KULIŠÁK. (Irča) V noci nás budí užasný déšť a vítr. Zalomcuje to stanem, skoro jako ve švédsku. Chce se mi na záchod, ale nechce se mi do deště. Velké dilema. Nakonec vyhrává lenost a ne chuť jít ven. Kolem šesté déšť ustává, vítr ale ne. Tak teď nachází moje chvíle. Vyrážím. Zatahuju rychle zipy, aby nám to neodneslo stan, ale venku to nevypadalo tak hrozně. Ale ten pohled stál za to. Zepředu dozadu černo, mraky, a vpravo modro, vlevo modro. Nádhera. Zalézám do stanu a šťastně usínám. Vstáváme kolem 7.00. Náš nový čtyřnohý přítel je stále s námi. Nevím, kde strávil noc, mokrý a hladový nás vítal. Snídáme šunku a Medvědův uťápnutý, něco jako chleba. Dojídáme zeleninku. Vyrážíme
13
kolem 8.30. Počasí se umoudřilo a svítí na nás sluníčko. Chvilkama nás přepadne mlha, to aby nám nebyla zima. Odpočíváme v sedle Saua Ladtelui s nádherným výhledem. Anitu přepadla nějaká alergie, Pípa ji vnucuje nějaké kapky. Tváří se divně, ale po chvíli ji opravdu pomáhají. Šlapeme na horu Galatului (1882 m.n.m.) Ještě za sluníčka, potom do sedílka k plesu Cailor. Tam zase potkáváme naše již známe v sedmi stanech (doufám, že jsou v minulém zápise zmíněni). Nabíráme vodu do všech lahví, už nemáme žádnou. Obědváme 2 min po 12 hodině pod sedlem Saua Gargalau(1907 m.n.m.). Začínáme výšlap na dnes nejvyšší horu Gargalau (2159 m.n.m). Čím výš šlapeme, tím horší je počasí. Mračí se to kolem nás docela nebezpečně. Hlavně začíná foukat nepříjemný vítr. Výšlap byl docela krutý, jeden falešný vrchol, Anita ho zhodnotila slovy “to je ale velký kopec...”. Na vrcholu děláme společné foto už za deště. Nahazujeme pláštěnky a scházíme kolem hory Claii (2121 m.n.m.) už za docela velké vychřice, skoro nás to zhazuje z cesty.Myslím, že nejen mě proběhla hlavou vzpomínka na podobnou situaci ve Švédsku (ale jak Dazul řekl, tam byla větší tma). Tady se,,trhá“ Medvěd s Radimem a ženou se na Cisu (2036 m.n.m.) s myšlenkou, že to dají za půl hodiny. My zatím v poklidu a už bez deště, ale pořád ve vichru, obcházíme Omului (2134 m.n.m.) a míříme k Cise (2036 m.n.m.) Pod horou v sedýlku (1950 m.n.m.) odpočíváme a svačíme. Je přesně 15.55. Vidíme Radima s Medvědem na vrcholu. Asi je jim zima, a mají hlad, protože scházejí za náma a pomáhají nám se studentskou pečetí. Jejich čas byl 32 min. Jsou hoši nějací dobří.
14
Scházíme do sedýlka Tarnita Lui Putredu (1960 m.n.m.). Tam se odděluje Medvěd a sám šlape na Coasta Neteda (2060 m.n.m.). Stále na něj vidíme a je pod kontrolou. Zbytek se rozhoduje, že na horu nepůjdem a traverzujeme do sedýlka Saua Putreda (2051 m.n.m.). Medvěd, protože za ty tři dny, co je s námi jsme ho už něco naučili, pochopil, a jde za námi po hřebeni. Pro jistotu mu jde Radim naproti. Rozhodujeme se, že už dál nepůjdem a hledáme místo na nocleh. Pípa nachází nádherné místo, kde není tak velká vichřice. Jsme v krásném závětří, vaříme večeři a Pípa nám čte Karpatské hry od M. Nevrlého. Zalézáme do stanu a každý se oddává odpočinku. Fanta píše zápis, neustále se vyptává, kde jsme co dělali a kde jsme byli. Medvěd s Pípou vytahujou karimatky a lehají venku na hranu našeho tábořišťátka. Vykřikují jak je krásně, to je paráda, pojďte za náma. Nakonec podléhám i já, odepínám zip v nohách a bosky po mokré trávě ťapkám k nim. Fakt je, že ty pohledy stojí za to. Mraky úžasné, každou chvilku se mění, hledáme v tom přirovnání. Od pižmoňa přes zajíce až po krokodýla. Za chvíli se k nám přidává i Anita, a jak dopsal Radim zápis, tak i on. Nádherně se rozjasnilo, vyšly hvězdy, Pípa nám ukazuje souhvězdí. Najednou nad náma přelétl černý stín. Náš čtyřnohý přítel vystartoval a štěká. Pravděpodobně si nás nějaká sova spletla s kořistí. Dělá nad námi několik náletů, pak se ji zdáme velcí a odlétá. Hvězdy se rozjasňují, je to nádherný pohled. Vidíme padat několik hvězd (každý si něco přál) satelity i letadlo. Za úplné tmy jdeme do stanů a šťastně usínáme.
6.den (Pípa) Ráno jsem začal vylézat v 7:00 ze stanu. Venku bylo jasno, modrá obloha sluníčko pálilo. Vítr ze včerejška neutichl. Chvíli jsem bosky pobíhal po našem plácku a fotil. Ostatní byli ještě ve stanu, a tak jsem si vytáhl karimatku se spacákem ven a pěkně jsem si hověl. Zbytek začal vylézat v 7:30. Každodenní chvilka chaosu, přeskupování věcí a chystání snídaně. Medvěd vytáhl všechny kolíky a sundal tropiko ze stanu. Další poryv větru a náš stan se rozjel a zmizel za hranou naší plošiny. Medvěd neměl šanci a tak musel pro stan o notný kus níže. Po této zkušenosti stan pečlivě přikolíkoval. Na snídani byl chleba s marmeládou, nebo s Lunchmeatem. Kafé došlo a zatím se marně hledá u koho je čaj. Jelikož se nenašel ani toto ráno, vytáhl jsem železnou zásobu ISO TEA a udělali jsme aspoň 1 flašku. Dobalit poslední věci a vyšlapat zpět na hřeben. Čeká nás krásný skalnatý úsek a stoupání na Vf. Coasta Neteda (2060mnm). Skalnatý hřeben je náročný a krásný, vlevo se otvírá široké údolí a v něm stádo koní. Při stoupání míjíme baču ženoucí stádo ovcí. Psi si nás pečlivě hlídají. Po chvíli vidíme další stádo pod námi. Blížíme se k nejvyšší hoře Vf. Ineu (2279mnm). V sedle Saua Ineului se Dazul odděluje a po vrstevnici dojde do sedla Saua Cu Lac, kde na
středa 6.srpna 2008 nás počká. Ti dva mlaďoši se trhli a už se blíží k vrcholu, no a my – Irča, Anita a já stoupáme vzhůru. Ve ¾ necháváme u skalky batohy, na vrchol útočíme nalehko. V 10:45 dobýváme vrchol. Spolu s klukama načínáme Salko a zkoušíme volat do servisu, jak je na tom Ford. Signál je špatný, spojení se nedaří. Děláme fotky, natáčím na kameru. Na vrcholu je kříž a u něj houf domorodců. Ustupují a my můžeme udělat vrcholové foto. Poté sestupujeme zpět k batohům a na druhou stranu do sedla Saua Cu Lac, kde by měl čekat Dazul. Jsme v sedle a nikdo nikde. Anita opět volá do servisu a teď už úspěšně – a co víc, má dobré zprávy: „Das Auto is schon fertig!“ a při dotazu na cenu se spojení přerušuje. Medvěd se jde podívat na hřebínek po Dazulovi. Jelikož nebyl ani tam, usuzujeme, že se přesunul do níže položeného sedla, kde asi nebude tak foukat. A skutečně, pod sedlem Saua Ineutului na hřbetě leží Dazul. Nám se ale nezdá směr a tak na něj voláme, kde že to je. A Dazul zvolal větu, která nás bude provázet zbytek naší cesty a možná ještě mnohem dál: „To jistě, mapu mám já!“ Do večera tato krátká větička všem přirostla k srdci natolik, že si to bez ní nedokážeme představit. Zkrátka klasika. Jdeme taky za Dazulem, po cestě je vývěr 15
vody a tak doplňujeme zásoby. Širokým údolím uzavřeným z obou stran vysokými horami sestupujeme dolů k plesu Lala Mare. Není vidět, až se za jedním žebrem otevírá dosud skrytý výhled na další část údolí a v něm se hluboko pod námi třpytí vytoužené pleso. Scházíme přes další vývěry k louce nad plesem a pak se přesouváme na druhou stranu, kde nejsou mokřady. Chystáme oběd – chleba se šunkou, uherákem, cibulí, česnekem a okurkem. Jako dezert se podávájí medové křupance. Už od příchodu k plesu se hecujeme, kdo tam vleze. Dazul prohlásil, že když se někdo okoupe, tak že on taky. To je pro nás výzva a jako první se začíná chystat Fanta. Ale moc se mu nechce, tak se do toho musím vložit já. Rychle se svlékám, ale Fanta je rychlejší a skáče do plesa jako první. Hned po něm skáču do vody a ? teplota ? (nebo chlad) vody mi vyráží dech. Dělám asi 10 temp zpátky na břeh, trošku mýdla, rychle spláchnout a ven! Mezitím Dazul plní slovo a skáče do vody taky. Zbytek, dobře oblečen, se baví, fotí a točí nás. Nemám ručník, tak chvilku poskakuji po břehu. Vděčně přijímám půjčený ručník, rychle se utírám a oblékám. Postupně se ohřívám. Teď jdou do vody holky. Poskytujeme jim trošku soukromí. Jako poslední se jde vykoupat Medvěd. Poté Fanta a Medvěd zalézají do spacáků. Je jasné, že tu nemůžeme zůstat a tak se za chvíli zvedáme a chystáme se k odchodu. Klukům se nechce vylézat ze spacáků a tak se s nimi domlouváme, že tu můžou ještě 30 minut zůstat a pak nás doženou. Směr měl být naprosto jasný – držet se po proudu 16
jediného potoka – ale jak se ukázalo později, tak nebyl. My jsme sestupovali od Lala Mare prudkým svahem mezi kosodřevinou k potoku, který vytékal z plesa. Úžasná serie vodopádů, kaskád a prahů a to vše ve velkém spádu. Po projití pásmem kosodřeviny vcházíme do lesa. Polomy nás ale nutí hledat cestu, stezka se ztrácí. Borůvky! Všude zrají keříky obsypané borůvkami. Neodoláme a krmíme se. Za polomem objevujeme základy nějaké chaty. U ní odpočíváme, sbíráme borůvky a pijeme. Od chaty vede chodníček, který nás svádí dolů do údolí. Cestička se mění v cestu, kterou někde vzala voda, jinde zasypal ujetý svah. Z kopců se valí strouhy a potoky vod. Docházíme na začátek lepší cesty, ale po klukách, kteří nás měli doběhnout, není ani stopy. Klesáme a cesta se stává jednotvárnou. V mapě stěží odhadujeme naši pozici. Odhadujeme, že jsme asi 2-3 km od hlavní silnice. Nacházíme plácek vhodný pro přespání a chceme tu uvařit večeři. Zjišťujeme, že všechny důležité ingredience k večeři mají kluci, kterří se ještě pořád neobjevili. Holky začínají vařit to, co jsme v tuto chvíli schopni dát do hromady. Dazul a já vyrážíme na konec údolí, abychom se zorientovali a podívali se po těch dvou ztracencích. Ještě jsme nedošli ani do první zatáčky, když se do protivky vynoří ti dva. Mají velkou radost, že nás našli a i z nás padá velká starost. Kluci popisují jeden přes druhého co a jak, vracíme se k holkám. Přemisťujeme se na lepší místo. Vaříme večeři “Dobrý hostinec”, který je fakt dobrý, až po přidání vepřovky. Zítra ráno holky vyrazí pro
pežotka do hor a pak pro Forda do servisu v Bystrici. My se musíme mezi tím přemístit do Borsy, kde bychom se měli sejít. Na závěr dáváme Mentolky a hroznový cukr. (Anita) Po nočním pozorování hvězdné oblohy vstáváme relativně brzy. Pípa našel dobré místečko v sedýlku cestou na Vf.Cisa. Ani nám tam moc nefoukalo. Ráno je obloha jak vymetená. Jdeme po hřebenovce, takže máme krásné výhledy na okolí, na stáda oveček a koňů. V Sau Putuda (sedlo ve výšce 2051 mnm) dáváme studenstskou pečeť – tentokrát mléčnou - a chystáme se na výšlap Vf.Ineu (2222 mnm). Chlapci borci – Fanta, Medvěd a Jurka vyráží dopředu. V Sau Ineului se rozdělujeme s tím, že nás Dazul počká v sedle Sau Cu Lac (2140 mnm). Funím jak lokomotiva. Jedinou útěchou mi může být, že Irča taktéž. Těsně pod vrcholem necháváme batohy, bereme jen vrcholové salko a mobil. Na vrcholku u kříže se pořád snad ze všech stran fotili rumuni. Museli jsme je “odsunout”, abychom si taky mohli udělat vrcholové foto. Taky se pokouším volat do servisu, ale zatím marně. Telefon sice zvoní, ale signál se neustále ztrácí. A tak posílám alespoň sms. Scházíme tedy do sedla Saua Cu Lac – a jak jinak – Dazul nikde, pravděpodobně někde
usnul a my tu voláme a běháme z jedné strany na druhou jak cvoci … Alespoň se z tohoto sedla podařilo dovolat do servisu a pán mi sdělil, že “das auto is schon fertig”. Když jsem se ptala na cenu, signal se přerušil – tak uvidíme zítra. Dazula jsme nakonec našli v sedle Saua Ineutului. Nabíráme ještě vodu a jdeme k plesu Lala Mare (1815 mnm). Svítí sluníčko, obloha jak vymetená, ale pofukuje studený větórek. Tak si v duchu říkám, že teda do toho plesa nepolezu Obědváme – uherák, šunku, chleba, česnek, cibulu, okurek a všechno to nakonec zaplácneme medovýma lupínkama. Fučí pořád docela studeňák ale Radim zahlásil, že jak přestane fučet, jde do vody. Ještě si vytáhnul spacák z batohu a pak si do něho zalezl. Že by teda přestalo zrovna fučet se říct nedá, ale Radim vyhupl ze spacáku a s Dazulem a Pípou skáčou do vody … Medvěd teda zatím nic. Pak jsme se rozhodly my dvě s Irčou, že tam teda vlezem – zas, neokoupej se v plesu v nadmořské výšce 1815 metrů. Krev mi v krku zatuhla, asi jako ve Švédsku. Já lezu rychle ven, Irča se ještě vydá a dokonce plave! Nakonec naše koupání zakončil Medvěd. Byli jsme tam všichni kromě Jurky. U Lala Mare my čtyři a pes Jurka vycházíme
17
dříve a Medvěd s Fantou ještě zůstávají ve spacáku s tím, že vyrazí nejpozději půl hodiny po nás, podél potoka. Já, Irča, Dazul a Pípa jdeme po značce korytem potoka, až dojdeme k polomu, kde si musíme hledat cestu. Zobeme borůvky, kterých je tu všude plno. Chvilku odpočíváme a díváme se, zda nejdou chlapci za náma. Další zastávku máme u polorozpadlé salaše a zase čekáme. Už jsme vytvořili několik verzí: 1) Usnuli a tudíž vyráží pozdě 2) Ztratili cestu 3) Jednomu z nich se něco stalo a druhý ho nese na zádech 4) Medvěd se ztratil Radimovi a ten ho hledá
18
V 16:52 jim píšeme vzkaz a ten necháváme uprostřed cesty. V 17:30 jsme našli místo, kde by se dalo tábořit s tím, že tu na ně budeme čekat. Dazul a Pípa se jdou ještě podívat dál. My s Irčou se chystáme, že uvaříme aspoň tu jednu polévku, kterou máme - protože skoro všechno jídlo měli ti dva, stejně tak i dva stany, ale neměli ešus, jak později vyplynulo… Za chvilku vidíme Dazula, Pípu, Medvěda i s Radimem. Tak čumím, kde se tu ti dva vzali, páč přišli z opačného směru. Pak nám vylíčili jak prošli skoro “celou” Rodnu a hledali rezavá trička… Takže jsme se úspěšně našli a kolem dvacáté hodiny už máme postavené stany a vaříme svíčkovou a kuře na smetaně …
7.den (Medvěd) Ráno jsme se vzbudili kolem 8:30. Tak jsme posnídali, zabalili se a vyšli jsme. Samozřejmě bez holek, protože ty vstávaly už v 5:00, protože šly vyzvednout auto z opravny. Jak jsme došli k cestě, tak jsme se rozdělili. Já jsem byl s Pípou a Fanta s Dazulem. My jsme stopli jakéhosi chlapa s náklaďákem, takže pohoda a jeli jsme do Borsy. Cesta ubíhala pomalu, ale hlavně, že jsme jeli. Tak jsme vystoupili a došli k obchodu Unicarm, což byl místní supermarket. Asi po 20 minutách dojeli aj Dazul s Radimem. Jenom co dojeli, tak měl Pípa vyměněné jejich peníze, takže jsme zašli do toho supermarketu koupit pití a dva makovce. Poté jsme si šli sednout do stínku před nemocnicí. Pak jsme každý hlídali půl hodiny u batohů a zbytek měl rozchod po městě. Pak jsme se zase jaksi seskupili, zašli jsme koupit makovec a pití a šli jsme na kopec nad město čekat než příjde Anita s Irčou. Šli jsme kolem židovského hřbitova a skončili jsme u kohosi na zahradě. Tak jsme si lehli a začali papkat a odpočívat. Po chvíli tam přiběhl jakýsi děda se sekyrkou a kosou a šel dělat sušák na seno. Pak zavolala Irča, že už jsou na cestě a tak jsme se vrátili do města, kde jsme čekali na příjezd našich slečen. Poté, co přijeli, jsme se domluvili, kam pojedem, naložili bágly a jeli. Tam, kde jsme chtěli jet, tak tam byla zničená cesta, takže jsme to otočili a jeli a jeli až jsme se po cestě utábořili, u vařili večeři a šli spat. Dobrou noc
čtvrtek 7.srpna 2008 jsme si řekli asi 2 minuty před půlnocí. Takže “dobrou”. (Irča) Ráno nás budík nekompromisně budí v 5 hodin ráno. Nechce se mi do chladného rána. Anita se taky pomalu probírá. Spacáky a karimatky necháváme klukům a s ostatními věcmi „nalehko“ vyrážíme pro malíka do sedla Zavoaiele Borcutuli (930 mnm) a pro Galaxii do Bistrity. Jdeme kiláček na hlavní cestu a pak ještě asi 3 km. Jurka nás doprovází. Snažíme se mu vysvětlit, že to není dobré, že mu ujedeme, ale asi nechápe. Vrtí ocasem a jde s náma dál. No nic, hochu, dostaneš další lekci, jak jsou lidi zákeřní. Naším směrem nic nejede. Zato opačným každou chvilku. V hlavě mi zní Murphyho zákon o stopování „Počet aut jedoucích do protisměru je přímo úměrný tvému spěchu“ Míjí nás již čtvrté auto a – zase nezastaví. Na mírném kopečku si sedáme na betonovou zídku a snídáme. Za obzorem je slyšet podivný chrapot. Najednou se vynoří náklaďák plný dřeva. Kopeček mu dělá evidentně problém, skoro to vypadá, že ho ani nezvládne. Přemýšlíme, jestli mávnout. Anita ještě dojídá snídani. Jen tak, aby se neřeklo, zvedám ruku. Auto zachrčí a - zastaví. Hážeme zbytky chleba do batohu a utíkáme, než si to rozmyslí. Na otázku, zda jede do Romuli kýve souhlasně hlavou. Nezdá se nám to, ale nasedáme, protože minimálně do Borsy, přes kterou musíme jet, stejně nemá 19
kde uhnout. Zavírám dveře a pozoruju Jurku, jak zmateně pobíhá kolem. No, hochu, my ti to říkali… Vytahujeme mapu a ukazujeme řidiči, kam chceme jet. Opět souhlasně pokyvuje hlavou. Že bychom opravdu na jeden stop dojeli až do Romuli? No to by byla paráda. Rychlost sice není nic moc, ale pořád rychlejší a pohodlnější, než pěšky. Cestou do Borsy nás předjede celkem 5 aut. Frekvence opravdu ubohá. Znovu si lebedíme, jaké jsme měly štěstí. Snažíme se navázat konverzaci, ale evidentně není zájem. Nabízíme čokoládu, ale i tu náš poměrně mladý řidič odmítá. Zvoní mu telefon, něco chvilku rozčileně mumlá. V sedle Pasul Prislop (1416 mnm) zastavuje, vytahuje nářadí a něco se domlouvá s jinýma chlapama. Je to spíše změť nějakých zvuků, než jazyk a jediné, čemu rozumím je „policie“. Chlapi se ale smějou a začínají se nám cpát do auta. Lehají na místo za sedačkama. Řidič odevzdaně sbalí nářadí, nasedne a jedeme dál. Chlapíci si vesele povídají, řidič se kaboní. Před Borsou je vysazuje evidentně rád. Zase mu zvoní telefon, něco mumlá, zase „policie“ až mám pocit, že jedeme s nějakým mafiáncem. Na konci města zastavuje a naznačuje, že je konec – „finito“. No, pravda, do Romuli to je ještě kus, ale to je fuk, i těch 35 km nám
20
bodlo :-). Nabízíme za svezení peníze, ale mávne rukou, že to nestálo za řeč. Stopujeme dál, frekvence projíždějících aut je poněkud větší, ale nikdo nezastavuje. Potkáváme malý krámek, tak se tam jdem podívat. Bereme chleba a jednu čokoládu, platit eurem prý můžeme. Chlápek nám přepočítává cenu – 2 €. No to teda ne, hochu, vracíme čokoládu a bereme jen chleba za 2 lei, které ještě máme. Okrádat se teda nenecháme. Stopujeme dál, ale pořád nic. Rozbalujeme tedy chleba a pochutnáváme si. Ze zatáčky se vynoří náš „známý“ se dřevem. Zastavuje a my k němu opět nasedáme (asi to s tou policií není tak zlé). Šplháme se do dalších serpentýn. Předjíždí nás více aut, až si říkáme, že jsme možná udělali chybu, že jedeme tím nejpomalejším. Pomalu, ale jedeme!!! Kodrcáme se dalších asi 30 km, když z protijedoucího auta na nás jiný řidič něco gestikuluje. Náš řidič je z toho docela rozhozený. Začíná telefonovat a zase „policie“. Za další zatáčkou zastavuje. Neříká nám nic, ale my tušíme, že s tou jeho cestou není něco v pořádku. Rozhodujeme se vystoupit a zkusit štěstí dalším stopem. No co, když nic, tak nás zase přibere. Jdeme asi půl kilometru a zastavuje nám dodávka Tranzit plná lidí. Mysleli jsme, že si z nás řidič vystřelil,
ale osazenstvo auta se posouvá a dělá místo nám i našim batohům. Všichni jsou družní a drží v ruce peníze. Dochází nám, že jsme si stopli „sběrače“ auto, které jezdí tam a zpět nějakou trasu a lidi si ho prostě stopnou. Veze nás až na rozcestí v Sacelu. Tam nám zastavuje, ptáme se, kolik platíme a světe div se, velkoryse mávne rukou. Dobrá tedy. Nutit tě nebudem. Vyrážíme směr Romuli. Projíždí jen několik osobáků a žádný nezastavuje. Buď je plný, místní nebo namyšlený. No nic, rozbalujeme čokoládu a uklidňujeme si nervy. V dálce se objeví kamion. Zvedáme ruku už jen ze zvyku. Zastavuje – no teda? Šplháme do kabiny a vesele vysvětlujeme, že chceme do Romuli. Řidič pokyvuje hlavou, což je logické, protože to je první dědina do které přijedem. Tento už je i komunikativnější, ptá se, odkud jsme a kam jdeme. Vesnička Romuli je poměrně dlouhá a tak se chceme nechat vysadit až na rozcestí do sedla. Řidič se nás asi čtyřikrát ptá, jestli opravdu ještě chceme jet a my stále kýveme hlavou, že ano. Myslím, že začal být trošku nervozní, ale když jsme uviděli informační ceduli, a začali křičet stop, stop, usmál se na nás a zastavil. Zavolali jsme díky a ani mu nenabídli za svezení peníze. Vydáváme se po blátivé cestě nahoru do sedla. Spoléháme na to, že nás někdo sveze i těch
posledních asi 7 km. Jenže auta nikde. To v sobotu, když jsme tady auto parkovali, byl větší šrumec. Je dusno. Přicházíme k prvním těžařům šutru a ptáme se, jestli by nás nedovezli nahoru. Protože neumí anglicky, je to komplikované. Nakonec nám říká, že za hodinu pojede auto a mohlo by nás vzít. Hodinu se nám čekat nechce a vyrážíme dál pěšky. Do protivky jedou asi 4 auta. Přece musí jet něco i nahoru. Nakonec se vracíme k našemu osvědčenému. Vytahujeme jídlo a svačíme. Ani ne za 2 minuty se v zatáčce objevuje náklaďák a bere nás nahoru. Chlápek umí trochu anglicky, tak spikujeme. Vysvětluje nám kudy máme jít, abychom přešli Rodnu. Nechápe, že jsme ji už přešli, tak ho necháváme a kýveme souhlasně hlavou. U chaty moc děkujeme za dovoz a ještě si prohlížíme jeho nákres začátku trasy. Prachy jsme mu taky nenabídli, usoudili jsme, že mu stejně nic jiného, než nás vzít, nezbylo. Autko jsme našli v pořádku. U chaty nikdo není, jen nějací dřevaři pracují u cesty. Odemykáme, oni nás pozorují. Asi nám ho opravdu trošku hlídali. Nasedáme a rychle vyrážíme, aby za námi nešli. Máváme jim z okýnka a děkujeme za hlídání. Taky
21
mávají, tak asi OK. Jedeme do Bistrice pro druhé auto. Doufáme, že tam to bude taky v pohodě. Přijíždíme do servisu, auto je přeparkované, jdeme hledat servisáka. Toho po krátké chvíli nacházíme. Vysvětluje nám, co tomu bylo, my mu moc nerozumíme. Ukazuje nějaký vadný díl, tak dedukujeme, že ho asi měnil. Ptáme se na platbu, posílá nás do obchodu. Tam nám prodavač ukazuje 100 €. Nezdá se nám to, protože do telefonu říkal 240 €, ptáme se proto znovu. Prodavač kýve hlavou, že opravdu jen 100 €. Platíme a odjíždíme na protější benzinku spáchat malou hygienu. Umýváme si hlavu a najednou telefon. Zaplatili jsme málo, máme se vrátit. Signál je nějaký slabý, vypadává, takže nevíme přesně, co se děje. Za chvíli za námi přichází servisák a chce, abychom se vrátili a doplatili. Já dělám, že už jsem zaplatila, i když od této platby nemám žádný doklad. On kýve hlavou, že ano, ale to byly jen díly, a že musíme zaplatit i práci. Byl fakt docela zkroušený a asi si byl i vědom, že pokud odjedu, tak se mnou nic nenadělá. Rychlá porada, jedeme zpět. Opravili nám auto, nechali si ho tam zaparkované, Češi nejsou žádné…. . Naznačuju, že tam tedy dojedu, netváří se, že by mi moc věřil. Vjíždím do dvora a podavač s technikem se
22
na mě usmívají. Jdeme komunikovat. Anglicky neumí nikdo, technik trochu německy. Tvářím se tvrdě a říkám, že jsem platila. Kývou hlavou, že ano, ale že je potřeba doplatit. My chceme doklad, fakturu. Kývou hlavou, že ano, když to doplatíme, že nám dají doklad. Vypisují doklad na 150€ na opravu. Ještě doklad na těch 100€. Ano, ano, už vám ho chystám. Za chvíli nám dává pokladní bloček. Vyučeni z oddílu kontrolujeme veškeré náležitosti. Je to OK, tak doplácíme 150€. Tak šťastný výraz, jako měl ten mechanik, jste snad ještě neviděli. (Dazul) Pvní vůz z lesními dělníky projel po cestě směrem do hor v 4:40. Byla ještě tma. V 5:00 budil Irču mobil a v 5:15 vylezla ze spacáku, aby se společně s Anitou sbalila a na lehko (mimo spacáků a karimatek) vyrazily po cestě směrem do civilizace. Až narazí na normální cestu, zkusí se stopem dostat co nejblíž k Anitině zaparkovanému autu, které je na opačném konci pohoří Rodnei. Pak s malikem vyrazí do Bistric vyzvednout naše druhé auto, které už je opravené - to je od malika asi 70 km na jih. Jako ženské mají lepší vyhlídky, že jim řidiči zastaví. Mužská část výpravy spala až dlouho po osmé. Ale pak to šlo ráz na ráz - Medvěd připravil snídani, vysušily se stany, ... Při snídani se nám potvrdila stará pravda, že v každé láhvi
jsou minimálně ještě 3 kapky - naše valašská desinfekce byla absolutně spotřebována. Před tím, než se vyrazilo, jsme museli do svých báglů nabalit i spacáky a karimatky holek. Vůbec jsem nepochyboval, že do své 60-ti litrové Gemmy nabalím bezproblémů Irčiny věci, stan, svoje věci a vařič s ešusem. Ale problém to trochu byl a siggovku (hliníková láhev) s desinfekcí (nyní už bez desinfekce) mi musel vzít Pípa. Kolem 9:30 se naše skupinka vydala ve šlépějích Irčí a Anity s tím, že se s nimi potkáme v městečku Borsa. Na rozcestí jsme se rozdělili do předem dohodnutých dvojiček - já stopoval s Fantou a Pípa s Medvěděm. Celou dobu s námi putoval rumunský šakal Jurka. Když jsme s Fantou šli dopředu, aby měl Pípa s Medvědem šanci něco stopnout, vybral si Jurka nás. Po chvilce Fantovi došlo, že se psem toho moc nestopnem. Prohlásil něco ve smyslu, že se jej asi budeme muset zbavit. A pak se na mne podíval tázavým pohledem, který z nás dvou to udělá. Dělal jsem jako že níc, ale z mého bezelstného výrazu tváře bylo možno jasně vyčíst, že bych ani mouše neublížil, natož tak pasteveckému šakalovi, který nás věrně doprovází přes celé pohoří Rodnei. Za druhou zatáčkou na nás z projíždějícího náklaďáku někdo česky volal ahoj a mával nám. Nechtělo se nám věřit, že by ti dva měli tolik štěstí. Ale měli. Mrkli jsme se na patník a ten ukazoval, že Borsa je 39 km. A tak jsme do toho šlápli. Během 10 minut se usmálo
štěstí i na nás. Fanta stopnul stařičkou daciu. Řidička, ani její spolujezdec nespíkovali anglicky, nešprechovali německy a ani něgovorili paruski. Spolujezdec zjišťoval, že opravdu nemumíme ani turecky a pak komunikace uvázla a moc jsme toho nepokecali. Jen když jsme dorazili do Borsy a vykládali jsme z kufru bágly, postavil se nenápadně svalnatý spolujezdec bokem tak, abychom nemohli odejít nijak než kolem něho a gestem pravé ruky naznačil, že očekává za odvoz nějaký peníz. Měl jsem pro tento případ v kapse připravenu 10€ a 20€ bankovku. Rychle jsem vyhodnotil, že za odvoz cca 40 km, by mělo 10€ stačit. S Pípou a Medvědem jsme se potkali u místního supermarketu kolem 11:30. Spojení s Irčou a Anitou se podařilo navázat až kolem 12:30 - to už sjížděly s malikem z hor do Romuli. My v Borse jsme si nakoupili nějakou limonádu a makovec, dohodli se kdo a kdy bude hlídat bágly a vydali se na prohlídku městečka. Zaujal mne balkánský ráz Borsy. Ucítil jsem i aroma se kterým jsem se v Rumunsku setkal prvně před 20 lety, ale stejně tak jsem jej cítil na Ukrajině či v Tadžikistánu. Toto aroma je asi společné pro většinu východních zemí bývalého socialistického impéria. U chodníku seděly řádové sestry a četly nějakou duchovní literaturu, u židle měly láhev fanty. Do místní galanterie si šel něco koupit pop v sutaně. Pupkatí mafiáni stáli před vchody do místních kaváren, nagelovaní mladíci kouřili na lavičkách u hlavní ulice. Pořádnou mapu Maramureše jsme ale nekoupili. Jen nějakou informačně propagační
23
slátaninu se špatným měřítkem (1:200 000 a 1 cm je označen jako 20 km namísto 2 km). A tak si budeme muset vystači s ruskou vojenskou speciálkou z roku 1976. Tady se nám, starším členům expedice, zvedlo sebevědomí, protože my umíme v mapě azbuku číst, kdežto ti mladší ne :-) Když dorazily holky s auty, společně jsme vyrazili do nitra Maramureše, ale po dvou hodinách cesty jsme to museli obrátit, protože voda strhla některé mosty, cesty i železniční trať. Cedule vesnic jsou tady psány i 24
azbukou - hranice s Ukrajinou je velmi blízko. Taky tu potkáváme výrazně víc koňských povozů než v kraji 100 km západně. Spíme asi 20 km před Sighetu Marmatiei - asi 6km za Petrova.
8.den (Irča) Ráno je krásný den. Sluníčko svítí, mouchy létají a my vyrážíme shánět mapu Maramureš, abychom udělali menší, dvoudenní trek. Přejíždíme do Sighetu Marmatiei, sháníme infocentrum. Našli jsme knihkupectví, ale tam mají pouze Vídeň, Řím, a jiná, hodnotná, města. Pak přichází ženština a s vítězoslavným výrazem nám podává mapu. Asi čeká pochvalu, ale je to jen obrázková mapka hlavních cest. Vysvětlujeme, že potřebujeme chodit po horách a tedy i podobnou mapu hor. Nic, jen vrtění hlavou. Ptáme se na benzince, ale taky nic. Po cestě potkáváme policajty, tak se ptáme na infocentrum. Posílají nás 100m rovně. Zkoušíme to. Opravdu, asi po 200 m objevujeme malou prodejničku. Tam ale taky nic není. Slečna s námi ale celkem ochotně vybíhá do patra, kde je nějaké větší centrum. Tam nám ukazují stejnou kreslenou nepotřebnost, jako v knihkupectví. Na poptávku po podrobnější mapě, již známé vrtění hlavy. No nic, jdeme zpátky k autům. Vyrážíme bez mapy směrem ke kopečkům, nějak to dopadne. Po cestě, v Ocna Sugatag, by snad měly být solné koupele, díváme se po nich. Objevujeme několik koupališť plných lidí
pátek 8.srpna 2008
s nechutně kalnou vodou. Usuzujeme, že to není pro nás a chceme vyrazit dál. Anita se nevzdává a jde ještě shánět mapu. Dokonce je tak zoufalá, že jde i na obecní úřad, aby jí dali alespoň mapu katastrální. Ale nepochodí. Nezbývá, než jít naslepo. Zastavujeme v sedle Neteda a obědváme. Našli jsme tam dokonce i červenou značku. Přemýšlíme, co s autama. Místo nevypadá, pravda, příliš důvěryhodně. Je tam neskutečný nepořádek, pohybují se tam česači borůvek a jiná divná individua. Kousek vedle je chatka a někdo tam bagruje. Jdeme se zeptat. Nejdřív si myslí, že si chceme u chaty a řvoucího bagru udělat dvoudenní piknik, ale pak nám plynnou angličtinou vysvětluje, že si i ten bagr na noc vozí do 3 km vzdálené vesnice, aby jim ho česači neočesali. No nic, musíme do vesnice. Byli jsme s Anitou vybrány jako nejlepší stopařky a tak odvážíme vozidla. Po cestě potkáváme výstavbu nového Ski centra – vykartěné lesy, stavba nových hotelů, ubytoven, a restaurací. To bude docela maso. O kousek dál, ještě před vesnicí Cavnic, je hotel Roata. Vypadá docela kulturně. Jdeme se zeptat, zda bychom si auta nemohli nechat 25
na jejich parkovišti. Jedna recepční obstojně (na naší úrovni) mluví anglicky, dovoluje nám zaparkovat a slibuje, že je pohlídá. Hurá. Vytahujeme z auta čokoládu, kdyby byl problém na stopu. Aut jezdí poměrně dost, ale nestaví. Na řadu přichází naše čokoláda. Ještě ji ani nemáme rozbalenou a už nám zastavuje Mitshubishi. Řidič neumí anglicky, německy ani rusky a nechápe, kam chceme jet. Tak ukazujem dopředu, zařazuje jedničku a jede. V sedle ho zastavujem, je evidentně zmaten. Děkujeme, neplatíme, máváme, odcházíme. Jdeme po červené na hřebínek. Ze spodu to vypadá na docela drsný stoupák. Cestička není moc vyšlapaná, evidentně se po ní moc nechodí. Za chvíli ji ztrácíme a prodíráme se nízkým neprostupným lesíkem. Při každém kroku na nás vylétává mračno nepříjemných kousavých mušek. Všíchni jich máme plné oči, pusu, vlasy… Pak je to mnohem příjemnější, jdeme polem borůvek. Nemůžeme je nechat bez povšimnutí. Možná i proto nám cesta
26
na vrchol nepřišla tak hrozná. Hřebenovka vede nízkou klečí, která nám nemilosrdně drásá holé nohy. Dazul nevydržel muka a převléká dlouhé kalhoty. Na vrcholu Gutii (1433mnm) je nádherný výhled. Vyhlížíme si místečko na spaní na vzdálené loučce. Na hřebeni se nedá, je to samá kleč. Scházíme dolů po prudkém svahu. Kolenům se to moc nelíbí, ale drží. Na loučce (asi 20 min od chaty-cabany) stavíme stany, vaříme. Je hrozné dusno. Jdeme se mýt do nedalekého potůčku. To je příjemné. Voda je studená, až mrazí, ale umyté tělo ve spacáku je fajn. Uléháme. Nějak se nemůžu uvelebit. Loučka je poněkud hrbatá. Únava nakonec vítězí a usínám. V noci přichází docela dobrá buřina. Blesky se honí po obloze, bubnování kapek na stan přehlušují hromy jak hrom. Kontroluju, jestli stanové tyčky drží, choulím se mezi drny a poslouchám. Mám ráda déšť ve stanu, pokud to není déšť spojený s vichřicí. Poslouchám pleskot dešťových kapek, které mne pomalu uspávají…
27
9.den
sobota 9.srpna 2008
(Pípa) V noci byla bouřka a i po svítání několikrát zapršelo. V 8:15 se vyhrabáváme ze spacáků. Venku je zataženo, mraky jsou napíchlé na hřebenu, ze kterého jsme včera sestoupili. Medvěd iciativně začíná vařit vodu a ještě neví na co. Shání jídlo na snídani. Nemá salám a proto každého podrobuje výslechu. Nakonec se ukazuje, že je u Fanty, ale nechce mu ho dát. Z čaje, který původně chtěl uvařit je nakonec kafíčko, které se mu moc povedlo. Nikam nespěcháme, takže v klidu snídáme chleba z Borsy, salám, tvrdý sýr. Stany proschly a tak je balíme. Když už je skoro všechno hotovo, slyšíme odněkud ze spoda z lesa hlasy. Za chvíli se začíná vynořovat z lesa asi 20 domorodců. Se dvěma se dáváme anglicky do řeči. Když zjistitli, že jsme češi, tak se okamžitě ptá, jestli nemáme pivo. Tak dostává z Dazuluvy siggovky slivovicu. Chvíli trvá, než je schopen ji pochválit. Evidentně mu zachutnala, protože před odchodem si vyžádá ještě jeden hlt. Zjišťujeme od nich, že “Blue cross” jde dolů a k chatě je to asi 25 min. Dolů do vesnice je to dalších 2,5 km. Otázkou zůstává, jak je to daleko k autům, které holky včera nechaly u hotelu Roata. Loučíme se s domorodci a začínáme sestup dolů. Nechceme se prodírat hustým lesem, tak volíme delší cestu. Nakonec zjišťujeme, že do lesa musíme 28
a jako bonus jsou tu mokřiny. Chvíli jdeme potokem a pak se cesta zlepšuje. Potkáváme baču se stádem koz a ovcí. Nacházíme naši modrou značku a ta nás přivádí k chatě (rum. cabana). U ní je postavených několik stanů, rojí se domorodci. Po dalších 2,5 km se dostáváme dolů do vesnice. Musíme nahoru směrem do sedla. Po notné chvíli míjíme obchod a jdu kupovat pití – 3l za 2,6 lei. Stoupáme vzhůru vesnicí až k hotelu. Tady na nás čekají auta. Nasedáme a odjíždíme směr Baia Mare – Satu Mare. Za Satu Mare konečně nacházíme příhodné místo na odpolední žranici. Budeme dělat bramboráky. Irča loupe
česnek a pak smaží, Dazul čistí brambory, já je strouhám a kluci ještě přepisují denní příspěvky. Vařič je v pohotovosti a začínáme. Čichové buňky jsou drážděny na nejvyšší míru. Nemůžeme se dočkat prvního bramboráčku. Není vůbec šance nasmažit několik bramboráků, na kažký hotový se vrháme a je ihned snězen. Ve chvíli, kdy mám dost, jdu psát článek. Ostatní uklizí a odjíždíme. Na Rumunsko – Maďarských hranicích není problem a míříme na Miškolc, kde máme v plánu se zítra vyčabrat v termálu. Asi 10km
před Miškolcem sjíždíme z dálnice, ale ať děláme co děláme stejně končíme ve městě. Ihned vyjíždíme a začíná hledání vhodného místa na spaní. Po dvou marných pokusech nacházím docela slušné místo. Auty zajíždíme tak, aby nebyly vidět z cesty a stavíme stany. Rychle něco pojíst a jdeme po 21:30 spát. Je dusno, musíme otevřít vchod do stanu a ve vnitřím necháváme jen moskytiéru. Není to nejrovnější, ale jsem rád že se po tmě podařilo najít aspoň takovéto místo.
29
10.den
neděle 10.srpna 2008
(Irča) Budím se horkem. je asi 6 hodin ráno. Odepínám stan a ještě na chvilku usínám. K dalšímu životu se probíráme až kolem 8:15. Snídáme, sušíme stany, balíme... Dnes máme namířeno domů. Po cestě se chceme zastavit do termálů v Miskolci. Není to zajížďka, o to je to příjemnější. Areál nacházíme díky Brumlině sms docela snadno. Neberou eura, takže jdeme měnit forinty. Hotel, který nám řekla paní u kasy nemůžeme najít, tak bereme za vděk chlapíkem na parkovišti, který nám eura ochotně mění. Není to nijak supr kurs, ale to je život. I tak nás budou stát tři hodiny v termálech asi 220,- Kč na osobu, což je docela ucházející. Jsme zvědavi, jaké to bude. Po zaplacení nás paní posílá do převlékárny a pak do šatny. Převlékáme se do plavek (ti, co je mají) a jdeme. První bazén, do kterého jsme vlezli nebyl nic moc teplý. Ozývají se hlasy, že jsou ty termály nějaké divné. Další bazének je teplejší, brblavé hlasy pomalu utichají. Další bazének je ještě teplejší a návštěva termálů je prohlášena za plnohodnotnou. Vychutnáváme si teplou vodičku, bublinky, kruhový bazén s proudem, který nás žene dopředu, temnou 30
jeskyní s “jako” hvězdnou oblohou a barevným světýlkem. Asi po dvou hodinách máme úplně rozmočené tělo. Jdeme se já, Anita, Pípa a Dazul převléct, Fanta s Medvědem ještě zůstávají. Je nám po těle krásně čisťoučko, takhle čistí jsme z žádné expedice snad ještě nepřijeli. (a to nepočítám ani Kalameny, které byly docela kalné) Nasedáme do auta a kromě přestávky na oběd a pár přestávek na záchod se nezdržujeme. Dorážíme kolem 20:30. Je to zvláštní pocit. Po týdnu s těmito lidičkami, po týdnu společného jezení, po týdnu společného spaní, po týdnu společného pití, po týdnu společných cest, po týdnu společných zážitků. Není to moc, když se řekne týden. Jenže ono je to nejen sedm dní, ale spíše 168 společných hodin a ještě více 10.080 vteřin společného žití. Ne všechny chvíle byly nekonfliktní, ale to patří k žití. Umět si říct, co mě mrzí, co se mi nelíbí. Říct si to a pak jít dál. Protože jen opravdoví přátelé si nelžou, nepřetvařují se. Nemají to zapotřebí. Víme, že to není myšleno pro naštvání, ale
pro čistotu přátelství. Ten pocit končících akcí je pro mě velmi rozporuplný. Na jednu stranu se těším domů, na druhou stranu se mi nechce skončit. Nechce se mi odejít ze světa přátelství, porozumění a klidu a vrátit do světa starostí a shonu. Jenže v tom je možná to krásno. V tom, že se už teď těšíme na to, jak pojedeme příště.
Povodně
O tom, že jsou na Ukrajině a v Rumunsku povodně letmo informovala i Česká televize. Hledali jsme na internetu, zda se to týká i naší oblasti, ale zprávy o přesném místu byly velice kusé. Mluvilo se jen o tom, kolik tam bylo mrtvých. Shodou okolností jsme se dostali do oblasti, kde tato povodeň řádila. Spadané mosty, sesutá cesta, zbořené domy... Projížděli jsme touto oblastí večer, spíše za úplné tmy. O to víc to bylo hrůzostrašné. Působilo to na mě velmi silně. Možná i proto, že jsem řídila a tu “cestu” jsem prožívala napřímo. Zrovna v ten den byla pravděpodobně nějaká místní slavnost, protože se místní slečny i mladíci vyfešákovaní scházeli v “centru” obce. Na vzdory katastrofám,
na vzdory chudobě a starostem, tito lidé se šli bavit. Mnohým z nich šlo pravděpodobně před nějakou dobou o život a ... dnes se jdou bavit. Vždyť přežili, tak není to důvod? Ještě teď mám však sevřené hrdlo, když si na to vzpomenu. Radujeme se z malého, čistého potůčku, co však dokáže voda, když je jí moc? Jak jsme najednou malí, bezmocní. Kde je ten “pán tvorstva”, jak se občas hrdě nazýváme? Jen jednou jsem na malou chviličku zažila být v tom živlu. Mám z vody respekt a doufám - už nikdy více.
31
Expediční knihu RUMUNSKO 2008 sepsali: Irča, Anita, Pípa, Fanta, Medvěd a Dazul v průběhu expedice po horách Rodnei a Maramureš.
www.oldskauti.cz
