NORSKO
expediční kniha 2007
6.os klubu z Kateřinic
Složení výpravy (dle fotografií): Anita, Radek, Sabča, Kačka, Kecka, Fanta, Miris, Danka, Mája a Dazulovo triko. Celkové náklady letošní expedice na jednu osobu: 7 000 Kč. Některé ceny v roce 2007: - mapa 104 NOK - pohled 5 – 10 NOK - loď po jezeru Gjende 90 NOK/ osoba - mýtné 20 – 85 NOK - diesel 10,87 – 11 NOK/L - chleba 5 – 30 NOK - jogurt 8 NOK (nejlevnější potraviny jsou v marketech Rimi a Remi)
Celkem auty najeto – 5 200 km. Auta: Ford Focus (LACHIM spol.s r.o.) a Ford Tranzit (LACHIM spol.s r.o.). Pohybovali jsme se v oblasti národních parků: Rondane, Dovrefjell, Jotunheim.
1.den - sobota 18.8.2007 (Kecka) V pátek se dozvídáme, že náš Dazulík měl nehodu a tím pádem nás pojede jen devět. Večer balíme auta – jídlo, raft, lyže – prostě vše co je třeba. Pak se řadíme: Radek s tranzitem, já se škodulů, Radim s peugeotem a nakonec Anita s malíkem. Jedeme jako průvod po Kačicích za Irčů na kafčo a na pokec. Ráno máme sraz u Anity 7:15. Pijeme čaj a čekáme na Miru. No, slyšíme turbo střelu a v tom prosviští Radim v autě a Anita prohlašuje, že určitě pojedeme trajektem až v 8: 00 ráno. Za chvíli dorazí Mira. Dobalujeme zbytek věcí, společná fotka a jedeme. Jedeme směr Praha-Berlín-Sassnitz. Po ránu baštíme všichni v dobré náladě, ale v Hranicích dofukujeme kola a odfukujeme, protože jsme je přefůkli 2x víc. Na Focusovi zas opravujem zadní světlo. Opravdu dobrý začátek. Paní Sedláková to na nás určitě přivolala, protože už dva dny před odjezdem sa strachovala, aby sa nám nepokazila auta. V Německu potkáváme normálně samé fára – to není ani možné. Žádná plečka na dálnici, jak u nás. V Německu sa snažíme trefit na náš trajekt – GPS dobře radí.
Jedeme v tranzitu a začíná nám něco smrdět, zastavujeme u cirkusáků, otvíráme kapotu a ogaři zjišťují, že máme na alternátoru urvaný šroubek. Takže baterky na hlavu, úsměv a jdeme sockovat šroubky k cirkusákům. Příjde mechanik a dává nám jakési šrůbky a půjčuje nářadí. My mu za to dáváme ochutnat slivovice – pochvaluje si a říká že mají u cirkusu i české artisty. Vyrážíme dál na trajekt do Sasnitzu. Zařazujeme se do kolony a čekáme asi 3 hodiny, než přijede trajekt. Spíme všeci naložení jeden přes druhého. Konečně! Mladý pán nás pouští a jedeme se nalodit. Bereme nejnutnější věci a jdeme na palubu. Anita zabírá sedadla a jdeme se podívat na palubu. Super, vítr fouká, maják svítí a my plujem po severním moři. Jdeme spát. Leháme na zem, jako všichni, a spíme. Všechno dobré, ale pod náma to srašně hučalo, hrůza. Šest ráno a my se začínáme probouzet. Jdeme se podívat na pobřeží Švédska. Vyluďujeme se a jedeme směr Oslo. Prší, jde vidět, že se blížíme k Norsku.
2.den - neděle 19.8.2007
(Mája) No tak z východu slunka na trajektu nemám nic, sice sem si nařídila budík, ale pohodlí karimatky, spacáku a moje nehorázná zdechlost zvítězila a proto se otočím na druhý bok a vesele si chrupkám dál. Ne však dlouho, sotva se otočím na druhý bok už mě Kecka budí, že budeme už ve švédském přístavu, jehož název si nemůžu
zapamatovat. Tak rychle běžím na lodní toaletu, udělat ze sebe aspoň trochu člověka a pak už se přesouváme k autu do podpalubí, samozřejmě si nenecháme ujít přistávací manévry z první ruky. Nasedáme do tranzita a jede se dál. Na první benzínce obsadíme stolečky a snídáme. Žádné zdržování, žádné rozmazlování před námi je dlouhá cesta do Gottheborgu. V Oslu obdivujeme obří horskou dráhu, na kterou nám zlá teta Anita nechce dovolit jít. Kdesi na odpočívadle krmíme bábovkou nenažrané ptáky a v Lillehameru, teda aspoň já, obdivuju olympijské sjezdovky. Až do teď šlo všechno celkem bez problémů, jenže když se daří, tak se daří. A nám se zadařilo převelice. Focus začal šíleně smrdět a stávkovat. A aák stavíme u benzínky ve Favangu a zjišťujeme škody. Ogaři jedou hledat automechanika a my chystáme večeři. Opravář nalezen, škoda však zatím ještě nezjištěna, nemá čas, prý až další den ráno. Tak stavíme stany, večeříme a v naději na lepší zítřek unaveně usínáme.
3.den - pondělí 20.8.2007 (Anita) Radek, Brašule, Kačka a já táhneme Focusa do servisu. Postarší servisák umí docela dobře anglicky a tak mu Kačka vylíčí náš problém a Brašule ukazuje „klíňák“ (černá guma), který vytáhl z autka. Nemohli jsme z chlapa vytáhnout v kolik hodin si teda máme přijít pro auto – říkal today. Tak čekáme, máme typicky norské počasí – prší, mlha. Jíme mrkvu – aby se nám nezkazila – a hrajeme šlapáka. Za chvíli se půjdeme zeptat, jak to vypadá a jestli se teda vlezeme do těch 1000 NOK (jak nám říkal). (Jinak teda jak psala Kecka – mámuš Sedláková evidentně sýčkovala tak, až nám ty opravy aut přivolala). Máme tady ve Favangu u pumpy, blízko servisu, rozložené to naše cikánské ležení
a čekáme. Čekat budeme až do zítřka 16:00 hod. Protože nám praskla vodní pumpa a cena se nám vyšplhala na úžasných 7 445 NOK (cca 22 – 27 000 Kč dle kurzu). Napadá mě, že kdyby Dazul byl s námi, tak se nic nestane, vsadím boty, že by se to auto neposralo. Prostě smůla …Jdeme okouknout okolí Favangu a vymyslet, kam bychom mohli zítra jít. Při obchůzce okolí jsme našli vodopád. Pak nás kolová hlídka vyslala k dalšímu vodopádu – prej máme jít ke hřbitovu – ten jsme ovšem nenašli. Všeci (3) chlapci roupama nevěděli coby , tak si koupili v místním Remi marketu fotbalový balón za 39 NOK.
4.den úterý 21.8.2007 (Radek) Ráno spíme o trochu dýl. Vylézám ze stanu a je něco po deváté. Už druhý den čekáme na opravu focusu a krátíme si čekání různými aktivitami. Dělíme se na dvě skupiny a to na rafťáky a koláky. Po krátké snídani se rozbíháme s úsměvem na líci každý po svém. Raft: Brašule, Miris, Anita, Danka, Mája a já. Kola: Sabča, Kačka, Kecka. Autem vyvážíme raft pod vodopád a foukáme. Miris mezitím veze tranzita na parkoviště a než dorazí, tak je raft i posádka připravená. Poslední přežehnání a deme na věc. Sedím na zadákovi a Miris s Fantů dělají háčky no a můj miláček s Májů a Danků jedou uprostřed. První jízda byla trochu nesmělá, ale ta druhá už se dala. Na ni už nás opustil Miris a Danka. Projíždíme nejzajímavější část řeky Tomsa a taháme raft přes kopřivy směrem k cestě. Přelézáme plot
a z poza domku na nás vystartují tři rozohněné feny boxerů. Měly samozřejmě strach a tak Mája pro jistotu zůstala stát jako solný sloup a natáčela na kameru. Z chaloupky vylezli nějací norci a s údivem sledují co jim to jede přes zahradu. Odvolávají své pesany a se slovy dont danger - nám dovolují projít. Neseme raft až k vodopádu Tomsa Bru a jedeme poslední jízdu. Všechno bylo super až na závěr vinou mých nezkušených háčků jsem vypadl z raftu. Končíme a sušíme raft. Okolo čtvrté hodiny jdeme pro focusa a s úsměvem platíme 7444 NOK. Rychle opouštíme toto tábořiště a ještě na rozloučenou a jako projev díku nabíráme naftu na naší pumpě. Přejíždíme k dalšímu tábořišti – Kill Bru. Na dobrou noc si ještě skáčeme do vody asi z 5m mostu. Slivovička a hupky do spacáčku.
5.den - středa 22.8.2007
(Sabina) Ráno jsme se probudili do krásného slunného dne, nabalili věci na dvoudenní trek a vyjeli do Dombasu – města vzdáleného cca 5 km od našeho tábořiště. Tam jsme se poptali na turistických informacích na informace o Dovrefjellu – národním parku, do kterého jsme se chystali. Na parkovišti jsme zjistili, že nám z focusu teče nějaká kapalina a to jsme před několika hodinami vyjeli ze servisu! Po dohodě vyrážíme dál do Konsvolu. Tam jsme nechali tranzita a vyšli na trek. Focusa jsme nechali v Gappkopenu. Na treku se šlo fajnově, všichni jsme byli dobře naladěni, protože jsme věděli že nás dneska nečeká nic náročného. A hlavně jsme se všichni těšili bo dva předchozí dny jsme
kvůli autům stáli na místě. Počasí bylo nádherné :-), při každém potůčku jsme si vyzuli boty a nechali si je omývat. Cestou jsme potkali: několik pižmoňů – málem jsme přišli o naše 3 jediné chlapce bo se chtěli s pižmoňama zkamarádit a oni nechtěli. Nejhorší na tom je, že chlapci by utekli, ale horší by to bylo s nama. Pak jsme taky potkali hlodavce podobné křečkům a stádo koní. Pro dnešní nocleh jsme si vybrali místo u jezera s výhledem na Snohhetu – na kterou se chystáme zítra. (místo je cca 2,5 km od chaty Ranheim, což je výchozí bod na výstup). Stavíme stany, vaříme večeři a jdeme se okoupat do jezera. Je tu nádherně :-)
6.den - čtvrtek 23.8.2007 (Fanta kulišák, Brašule mladší, Radim Zbranek, Kapr Profík, Váš vzor, bejk, borec až na začátek, čerstvý dospělák :-)) Po rozverné noci s Keckou a Májou ve stanu se probouzím do chladivého rána a stajně jako ostatní jdu snídat. Snídaně byla vydatná, stejně jako každý den. Chleba byl ještě původem z ČR – konkrétně od Karolů. Máslo, sýr, salám, trocha teplého čaje a je po snídani. Zrušíme stany, hodíme bágly na chrbáty a opouštíme našich 5 spolubydlících: sněhovou dráhu, vodopád a 3 průzračné jezérka. Včil nevím jak to bylo daleko, ale uteklo to strašně rychlo a byli jsme u osady, kde jsme zanechali své závaží, hlídací Kecku a vyrazili na náš první vrchol v Norsku a tj. Snohheta (2286 m. n. m.) Cesta měla trvat 3 hoďky, a taky tak trvala. Teplota: 15 stupňů, čas: nezjištěno, datum: 23.8. 2007, země: Norland, povrch: stoupání po kamenech připomínajících měsíční krajinu. Nezažil jsem, že příroda a vzdálenost v ní, dokáže úplně dokonale člověka zmást. Když už sa zdá že ste na vrcholku, vylezete na něj a před vámi je další takový a to se opakuje vícekrát než by to člověka napadlo. Nebo se rozhodnete jít na vodu k vodopádu, který vypadá že je blízko a jdete k němu půl hodiny. Pohled totiž v sobě skrývá několik údolíček, kopečků a potůčků které před tím nevidíte. No ale zpátky ke Snohhetě. Při výstupu jsme asi ve 2/3 zanechali druhou hlídačku Danku, které začalo být trošku krušno. Zbytek výpravy se vyšplhal až na vrcholek. Výhled supr, počasí krásné a kolektiv vynikající. Vyrobila se vrcholová fotografie a protože čas jsou peníze, tak jsme se vydali na zpět. Z kopca se šlo hůř, ale za to pomalej :-) Když jsme se přibližovali k chatám míjeli jsme rodinku pižmoňů. Miris je točil na kameru, já jsem pouhým pozorovatelem, ale i přesto se ubírám k útěku před rozbíhajícím se strážcem
rodiny!!! Naštěstí si z nás dělal asi větší srandu než měl strach a nechal nás odejít. Vedle osady tekla řeka z horských jezer a jezírek, tam jsme si dali pozdní oběd, náležitou koupel a pokračovali druhou polovinu našeho treku až k autám. Ford tranzit (propůjčen z Lachim spol. s. r. o.) a Ford focus (propůjčen z Lachim spol. s. r. o.) Měli jsme štěstí. Čekalo nás jenom cca 20 km chůze. Rozptylovali nás přespolní křečci a někteří naši kamarádi: Např. někdo se koupal i s batohem a spacákem ve vodě (na to se když tak zeptejte Sabinky tuším, že u toho byla), a někdo si vyšlápl do divočiny na vlastní pěst a koleno….. U toho zas byla tuším Kecka. Po cestě jsme ještě potkali stádo pižmoňů a zatím největšího samce doposud. Naštěstí nás strach vedl v dostatečné vzdálenosti, takže nemusel nikdo utíkat. Úspěšně jsme v plném počtu dorazili k autu, kterým jsme dojeli pro druhé…… a tak dál….. a pospíchali hledat místo dobré k odpočinku, spánku a vzpomínání na dvoudenní trek v national park Dovrefjell
7.den - pátek 24.8.2007 (Kačka) Po ranním probuzení jsme s překvapením zjistili na jak fajn fleku jsme vlastně spali. Po vydatné snídani jsme celí natěšení chtěli vyrazit na cestu Trolů, ale jelikož jsme zjistili, že naše úžasné autíčko opět (nebo stále) kape, vyrazili jsme místo po cestě Trolů na cestu po servisech. V Dombasu si nás přehazovali jak horký brambor a tak, sice objednaní do jednoho servisu jsme vyrazili směr Favang. Cestou jsme zastavili v servisu ve městě Otta – tam byl za celou naši servisní zkušenost snad první ochotný servisák. Buhužel ale náš problém nevyřešil. Vyfásli jsme náhradní flašu jakési tekutiny, ať přežijem víkend a zacvakali 200 NOK. A v pondělí si můžem autko opět dopravit do servisu. Krapet jsme upravili plány a všichni kromě mě, Sabči a Danky vyrazili sjíždět řeku Sjoiu. Když jsem viděla ty divoké peřeje, byla jsem ráda, že jsem v suchu na břehu. I když adrenalin to musel být pořádný:-). Divokou jízdu všichni zdárně přežili a po komickém stěhování raftu a svačince jsme vyjeli směr Galdopingen. V chatě Raubergstulen jsme potkali zájezd ze Slovenska, který taky další den mířil na ledovec. Po krátkém rozhodování (pro některé krapet
nervově náročném :-) jsme zaplatili 85 NOK za průjezd na Galdopingen a začali hledat místo na přespání. Asi po půl hodině šplnání do strašného krpálu, jsme auta zapíchli na malém odpočívadélku, kola podložili šutrama a obložení věcma vyrazili hledat příhodné místo pro stany. Zmrzlí jak preclíci jsme postavili stany a zahráli si na pilné mravenečky, kteří nechtějí odletět i se stanama a vysbírali šutry z okolí, aby jima mohli obložit a zatížit stany. Což se později ukázalo jako výborný nápad. Po večeři jsme zalezli do stanů a usli jak špalci. Tak vysoko jsem snad ještě nespala, kousek od stanů byl zbytek sněhu, všude kolem krásný výhled na zasněžené vrcholky, prostě paráda, jen kdyby tam nebyla taková zima!!!! V noci se zvedl neskutečný vítr, vypadalo to že každou chvíli uletíme i se stanama. Trošku mě uklidnilo když nám Radek zkontroloval šňůry a kolíky od stanu ale i tak jsem v tom fičáku nemohla usnout. Nakonec jsem usla tak tvrdě že jsem ani neslyšela že kolem stanů šmějdí nějaké zvířectvo. Noc to tedy byla divoká, ale neuletěl nikdo :-) a jak to bylo ráno, to už povypráví někdo jiný :-)
8.den - sobota 25.8.2007
(Mája) Noc na „větrné hůrce“ jsme přežili bez nehody, z nočního řádění větru zbylo jen kvílení v uších. V 6:00 byla zahájena akce „rychlý přesun“ – vylézáme ze spacáků a bojujeme s větrem o stany. Ani nesnídáme a zrovna nasedáme do aut, jenže po první zatáčce se ozývá nám už známé pískání z tranzitu, a tak nezbývá nic jiného než zastavit a Fanta s Radkem to jdou omrknout. Fučí čím dál víc, záhada pískání není odhalena, a proto se vracíme zpátky k chatě. Už nevím koho osvítilo a napadlo se zeptat slovenských turistů co tu byli busem jestli bysme se s nima nemohli svést na chatu Juvashytta (výchozí bod pro výšlap na Galdopingen). Nicméně byli vstřícní a nás české stopaře přibrali sebou. Asi po 30 min jízdě zatáčkama jsme se s nimi rouloučili. Nakonec nás výstup absolvuje pět – Radek, Anita, Já, Fanta a Miris. Když vidím ty davy lidí co se hrnou po treku říkám si, že to nemůže být zas taková hrůza tam vylést. Ale stejně štelujem mačky a oblékáme se do sedáků, abychom se před ledovcem nemuseli zdržovat. Vyrážíme s Anitou napřed přece jenom je lepší stíhat předchozí skupinu, někoho, kdo ví kam jde. Ještě se otáčíme a máváme na Kecku, Sabču a Kačku které šly prozkoumávat okolí
chaty a pak si půjdou po svém naplánovaném treku, ale už sou moc maličké a nevidí nás. A tak jdeme dál. První krok ve sněhu, pak druhý, třetí, čtvrtý….pak zase chůze po šutrech a drápem se na kopeček za kterým se rozprostírá obrovské ledovcové pole. Ještě si přečítáme výstražné cedule, jsou tu i v češtině….“ Procházka po ledovci může být krásná,…..ale i nebezpečná,…některé trhliny mají až 30 m,….choďte navázaní“ a zvláště poslední věta mě zaujala „ Choďte vždy se zkušeným průvodcem“. Tyhle věty mi opravdu moc na klidu nepřidaly, ale říkám si co už, teď se nevrátím. Na sněhové pláni to vypadá, jakoby se tu jely závody psích zpřežení. Připínáme se na lano a přidáváme se do kolony sněžného zpřežení. Ledovcové pole je dlouhé asi 2,5 km. Naštěstí je docela dobře vidět jen fouká.. Sem tam vidíme nějakou trhlinu, ale protože jsou docela úzké tak Fanta tvrdí. Že 30 m trhliny před kterýma cedule varujou jsou jen fáma pro turisty. Sníh, sníh, bacha led, občas jakási ďůra, bacha klouzavý kopec, šutr, jeden, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, jeden malý, další velký a furt tak dokola, odepínáme se z lana a šplháme se po šutrech výš a výš. Čím výš stoupáme tím se
snižuje viditelnost. Ještě pár kroků, předběhnout pár baťůžkářů před náma, a už tahá Radek foťák a jakýsi strejda ze Slovenska nám dělá vrcholové foto. Z nejvyšší hory Norska posíláme Romíkovi blahopřání ke svatbě. Nechybí vrcholové salko a milka a bez velkého zdržování vyrážíme na zpáteční cestu. Mlha se na chvíli rozplynula, a tak vidíme aj cosik z okolí, nějakou tu pěkně hlubokou díru ve sněhu, jezírka, další lidi co jdou na vrchol a hory, hory, hory. Jasno moc dlouho nevydrželo, začíná se zatahovat, vítr skučí a do obličeje začíná šlehat sníh a tak se zababušíme rychle obouváme mačky a připínáme se na lano. Bílá pláň, přes kterou jsme šli cestou sem, úplně zmizela a krajina se za necelé dvě hoďky změnila v kus velkého ledu. Najednou vidíme popraskaný led skoro všude. Ale i zpáteční cestu absolvujeme bez nehody. Odepínáme se z lana a teď už rychle sestupujeme k chatě Juvashyta. Velice nás zaujme cedule na které je popsané vše o ledovci dokonce i v češtině. Ještě, že jsme na ni nanarazili před tím – to bych si totiž asi výstup na Galdopingen odpustila. Zmrzlá, ale spokojená sama ze sebou, nasedám do auta a společně s ostatními se cpu sladkostma,
co nám zbyly v baťůžkách. U spodní chaty se potkáváme s cérkama, přehazujem věci z tranzita a zjíždíme do vesnice Lom, kde hledáme místo na spaní. Našli jsme místo, kde jsme sice museli místo kolíků použít kameny k vypnutí stanových šňůr, ale to nám vůbec nevadí. Sabča s Keckou vaří večeřu, Radim si konečně může usmažit svoje hřiby které dva dny vozil za sklem auta. Ještě smskou pozdravíme Dazula, který se nám ozval z nemocnice a pak už si každý ve svém spacáku dělá co chce :-)
9.den neděle 26.8.2007
(Mája) Sluníčko si dalo pauzu, celou dobu kromě větru máme slušně a dnes mlha jak v prádelně, ale to nás, ostřílené turisty nezastaví. Krajina je opět Norská, surová, ale to je přesně co se nám líbí. Nevíme kde fotit dřív. Když už si myslíme, že nic dalšího nás nepřekvapí, vyjíždíme na obrovsky vysokou vyhlídku, ze které je vidět do hlubokého modrého jezera, skloňovaného v každé turistické brožuře. Toto je výhled, který se musí vidět! Jezero velké skoro jak moře, a okolo něho nejznámějších sedm vodopádů, neviděli sme sice všecky, ale to neva. Dál vede opět luxusní silnice, jako všecky dneska... jak had... rovně, vracečka, rovně, vracečka a tak dál a furt dokola... super... A pak jedeme po cestě, která najednou končí, zastavíme motor, chvilku čekáme než přijede loď aby nás nabrala do svých útrob. Byl na ní mimochodem velice milý pan kapitán a nechal mě dokonce i sednout si do jeho řídícího křesla a zmáčknout autopilota. Z Norských letáčků posbíraných na různých informacích se pokouším vyluštit, co za zázrak nás vlastně čeká. Tak tedy proslulá Cesta Trolů vinoucí se serpentinami kolem vodopádů a překonávající rozdíl téměř 900 m patří k nejúchvatnějším horským scenériím nejen v Norsku. V nejvyšším bodě cesty je prý jakási vyhlídka, my vidíme pouze všudypřítomnou mlhu a mraky. Když něco vidíme je to moc pěkné, samé vodopády a peřeje, zastavujeme vybíháme, fotíme a zas jedeme dál. Jedna zatáčka, druhá, třetí, čtvrtá, bříško jak na kolotoči, dole pod kopcem se zastavujeme a vylézáme omrknout největší vodopád, co tu je, moc pěkné, to by byl
canyoning :D Upřímně řečeno ta slavná cesta mě zas až tak neuchvátila, ale u nás něco takového k vidění není. Pak už pokračujeme dál. O skvostnou tečku za dnešním dnem se postarali Fanta s Mirisem. Vzali si do hlavy, že chtějí do Dinotic značku se sobem, a tak mezitím co my na odpočívadle pojídáme zásoby, oni se vydali na lup přímo k hlavní cestě, po chvilce se ani nemusím otáčet a vím, že se akce zdařila, očička jim svítí jak malému děcku, které vidí kolotoč a vítězoslavně si před sebou nesou značku, jen doufám že nám na hranicích nebude nikdo prohlížet auto. Navečer se umoudřilo i počasí, a tak zase můžeme obdivovat místní přírodu.
10.den - pondělí 27.8.2007 (Danka) Je asi 7:00. Budí mě 1. skupina ( Radek, Anita, Sabi, Kačka), jak se snaží sbalit v tichosti stany a zmizet v šeru směrem Favang, kde jedou do servisu reklamovat opravu auta. Ještě chvíli se převaluju ve spacáku aby mě nakonec močák vyhnal na ranní procházku….. Kolem 8:00 se budíme všichni (Mira, Radim, Kecka, Mája), uklízíme ještě po včerejší vydatné večeři, balíme věci a mizíme směr centrum Ringetu pro informace o jezeru Muvatnet. Po úspěšných Májiných výzvědách na infu putujeme na kraj Rondane parku – severně od Ringetu po silnici č. 27 (asi 30 km) k jezeru. U jezera vysedáme na malém parkovišti a čeká nás výstup na horu Muen (1424 m n. m.). Vysedáme z auta a jelikož celkem dost fouká navlékáme na sebe co se dá – bez rukavic, šály a čepice snad nikdo nejde, do baťůžků přibalujem svačinku a ženeme se zdolat horu – ze spod vypadá jako kupka sena. Mája nám ještě poskytuje odborný výklad z příručky a už nám nic nebrání v cestě. Asi po prvních 5-ti minutách se mi zbytek skupiny vzdaluje, cesta je celkem strmá a plná balvanů, moc dobře se mi nejde, šinu se šnečím tempem. Asi po 1 hodině chůze dobýváme vrchol- žasnu, celý vrchol hory je posetý drobnými i velkými mohylami a z hory je nepopsatelný výhled po okolí. Fanta s Mirisem jsou v jednom živlu, utíkají ze šutru na šutr, neustále po sobě něco křičí, mezi tím Mája s Keckou zapisují zápis do vrcholové knihy. Mira s Fantou vymýšlejí kraviny a nakonec je zcela pohltí stavba mohyly, je celkem zábava je pozorovat, jsou opravdu roztomilí… Dojíždíme Salko, dopíjíme kafe, ještě společné foto a chystáme se pomalu k odchodu, jelikož nám psala Anita, že už jedou za námi ze servisu. Ihned po prvních krocích s Keckou zjišťujeme , že nejsme na stezce (Miris, Fanta a Mája jdou po stezce), vracet se nám nechce tak se vrháme
kolmo dolů k treku, který jsme zahlédly. Po nalezení treku nás dobíhá Mája se slovy, že chlapci si hrají mezi šutry na schovku s lanýži… Cerenky se mi vzdalují, tak jdu z kopca pomalu sama – aj želva by mě předstihla – za pár minut mě míjí Fanta. Nakonec všichni zdárně ukončujeme výlet a potkáváme se s Anitou a partou na parkovišti. Společně pak vyrážíme dál, obědváme v Rondane, nabíráme vodu na benzině. Kolem 5 jsme dorazili na místo – tzv. spací – klasicky – baštíme, vaříme a vymýšlíme capiny abychom večer ulehli spokojeně do spacáků….
11.den - úterý 28.8.2007 (Radek) Storondane – hora v národním parku Rondane se tyčí do výšky 2138 m n. m. Na nás čekala dneska. Po ranním klasicismu jedeme na parkoviště, kde zanecháváme naše autíčka a Mirisa s Danků. Cestou ještě platíme zmatené mýtné 15 NOK, které kdyby sme nezaplatili tak se nic nestane. Pět kilometrů dlouhý trečík pod Storondane ubíhá jako voda. S Brašulem tlacháme o ptákovinách a tak u chaty pod Storondanem stepujem po necelé hodince chůze. Pořád ještě cítím bolavý kotník a doufám, že to přejde. Marně. Vyrážíme dobýt vrchol. Stoupáme po kamenité suti mijíme říčku zařezanou do skalního kaňonu a splečníky nám pořád tvoří kamenní mužici. Po dobytí falešného
vrcholu se rozdělujeme na dvě skupiny. Anita, Sabča, Kačka, Kecka sestupují zpátky k chatě a útočná trojka Mája, Brašule a já vyrážíme na vrchol. To co se jeví jako krátká vzdálenost je ve skutečnosti ještě hodinový namáhavý výstup. Zvedá se vítr a sněží. Cestou potkáváme ještě nějaké nadšence, kteří se jako my trmácí na horu. Měsíční krajina. Tak vypadá vrchol. Zasněžené bloky kamenů, valící se mlha, která se jen na chvilku roztrhá aby nám odkryla propast pod náma a zase vítr. Dáváme vrcholové dobroty a hajdy dolů. Sestup je stejně namáhavý. Kolena trpí, ale jde to. U chaty potkáváme zbytek výpravy a jdeme k autům. Skáčeme do aut a jdeme hledat tábořiště.
12.den - středa 29.8.2007 (Fanta, Mája, Kecka) Vyjeli jsme naprosto přesně kolem deváté. Brašulova pomsta za zabarikádovaný stan se zdařila. Fantovi se urval řetaz na kole. Naštěstí byl plně vybaven motykou, sekerou, svěrákem, kladivem šroubovákem a hlavně multifunkčním klíčem s nýtovačkou řetazu. Řetaz byl 68 cm. Po znýtování nanečisto se prodloužil. Povedlo se. A následně se povedlo i znýtování na čisto. Řetaz je opět dlouhý 68 cm, kolečko má 20 zubů jedeme dál. Kořen, šutr, kostitřaska, masážní lávka, méšek, kořínek, lišajek, jezírko a otočná značka – její otočení však neprošlo a tak pokračujem po cyklostezce jak vyšité pro české turisty dál a dál. Fanta přebírá roli kameramana a cérky zodpovědně přebraly roli cyklistek zubících se na kameramana. Jedeme dál, šlapeme jak urvaní . U Guest Buku odpočíváme a robíme zápis do Buku. Taktéž pojídáme fialovou krávu milku, bučí ještě v žaludku a jedeme dál. Šutýrek, méšek, sjezd, křovíčko, které se Mája rozhodla prozkoumat. Jezírko, lišajek, lávka kostitřaska. Na parkovišti záchod jak kráva, který Fanta okupoval skoro půl hodiny. Dál sme jeli po cestě a začalo sněžit. Focus na pravo, za sněhovou kalamitou tranzit taktéž na pravo. Slečna programová vedoucí hlásí sms zprávou zpoždění druhé skupiny. Proto odjíždíme do Gjendesheimu na chatu, na norky a pohledy. Teplá voda, elektrika, záchod, mandlový koláč, čaj, kafe – sliny tečou po podlaze do sklepa. Jeden norek hnusnější než norka, rasa neznámá, jazyk smíšený, přízvuk neidentifikovatelný (v rámci našich možností). Vycházíme na pokyn k návratu od slečny programové vedoucí Anity magistry Sedlákové. Dočkali sme se. Sedáme na naše šlapkoklapka
stroje a jedem. Shledání s druhou skupinou proběhlo. Odjíždíme doplnit zásoby tekutin. Vlaječka na obzoru, což znamená, že Kecka opět slintá na podlahu vozidla. Hledáme kryt pro dnešní noc, podobá se včerejšímu. Přišla se s námi seznámit paní sněhová bouře a i přes náš nezájem se nám neustále pletla do vaření. Příznaky její přítomnosti sme na sobě nedali znát a tak paní bouře odešla brzy spát. A my též bo boj byl krutý a my unavení po náročném dni. (Anita) Dnešní noc jsme strávili v NP Sjoa – kupodivu tu byla cedule „ no camping “, nicméně i přesto stavíme stany za chrástkama. Ráno chystáme kola, balíme – Brašule, Mája, Kecka vyráží na kole po NP Sjoa a máme se potkat v Gjendesheimu. Já, Radek, Danka, Miris a Sabča vyrážíme nejdříve sehnat chleba. V těchto končinách to byl nakonec docela problém, museli jsme jet asi do 45 km vzdáleného Intersparu a koupili jsme si chleba za 10 NOK. Na trek vyrážíme až kolem 12:00, lezeme pořád nahoru, sněží, fučí…Potkáváme skupinky středoškoláků, kteří vypadají jak barevné pastelky. Píše nám Mája, že už dorazili do Gjendesheimu, musíme tedy trocha přidat jinak budeme mít z kolistů sněhuláky. Nakonec si poradili a zabrali místo v předsíni chaty u jezera Gjende. Potkáváme se pak v 17:00 u tranzita. Hledáme místo na spaní, ale všude samá cedule NO CAMPING. Nakonec jsem nějaké to místečko našli a ještě se k nám nasádlil i nějaký cizinec, ale pak nám, z neznámého důvodu odjel…
13.den čtvrtek 30.8.2007 (Sabina) Ráno jsme si krapet přivstali, jelikož jsme chtěli stihnout loď 7:45 která nás měla dovést do poloviny jezera Gjende. Pak jsme měli naplánovaný trek na náhorní plošinu – Memurutungu a pak zpátky do Gjendesheimu – místo odkud loď vyjíždí. Ráno bylo velmi chladivé, naše stany byly pokryté ledovou vrstvičkou vypadaly úchvatně. Všechno jsme stíhali tak jak jsme chtěli, přijeli jsme včas, ale loď nejela. Asi je tu místním zvykem že si mění odjezdy lodí jak chtějí. Tak stojíme na liduprázdném parkoviště a domlouváme se co budeme dělat. Rozhodli jsme se pro druhou variantu jít naplánovaný trek opačně :-) Po ránu všichni plni energie jsme vyšlápli na první kopec. Cestou jsme potkali bandu norských školáků, kteří pravděpodobně spali někde nahoře – ale vypadali dost zničeně a jejich batohy ještě hůř – igeliťáci!! Šlo vidět na jejich očích jak se těší do chaty. My jsme se šplhali dál a cestou narazili na další lidičky, kteří právě bourali stany a chystali se na cestu. Počasí nám konečně přálo, nefoukalo, svítilo sluníčko, nebe modré a sem tam malý bílý mráček. Nakonec jsme byli všichni rádi,že trek jdeme tak, jak jdeme, protože z té výšky byly úchvatné výhledy do všech směrů – prostě paráda!!!! Počasí nás konečně obdařilo a my jsme se mohli konečně kochat :-) Až do času oběda jsme nepotkali ani živáčka, ale pak už nás míjely první skupiny lidí, kteří jeli lodí a trek šli opačným směrem než my. Všude byli zase norští puberťáci – no hrůza. Asi tam byla celá škola jinak nevím. V klídečku jsme si šli svou cestou a vychutnávali si náš poslední trek naší dovolené. Myslím že
bylo něco málo po třetí hodině, když jsme došli do našeho cíle. Došli jsme do poloviny jezera Gjende. Tam jsme se rozmýšleli, zda půjdeme zpátky po treku, který má vést podél jezera, nebo jet lodí, ale jelikož už někteří účastníci měli svoje kolenka tak uchozené a bolavé, rozhodli jsme se jet zpátky lodí. I z toho důvodu že budeme dříve u auta a budeme se moct lépe připravit na zpáteční cestu. Takže jsme se přesídlili k místu, odkud loď odjížní – nám jela 16:45 – myslím. Vytáhli jsme si svačinky ulehli a vyhřívali se v poklidu na sluníčku a vychutnávali tu nádheru kolem sebe. Někteří se šli podívat na místo, kde do jezera vtékala řeka z hor. Na pohlednicích to vypadalo úplně jinak než ve skutečnosti – asi bylo málo vody či co. Loď nám přijela, jsme se nalodili a jeli. Když jsme ve zdraví přistáli v přístavu vydali jsme se k autům, které jsme nechali zaparkované o kousek dál, abychom nemuseli platit 70 NOK za parkování. Celou dobu jsem totiž přemýšlela, že kdyby sem vypadla z lodi tak nevím jestli bych v té šíleně ledové vodě doplavala ke břehu či ne. Svou barvou jezero přímo nabádalo ke koupání ale voda byla mrtvolně studená !! (chudák Jack v titaniku to muselo byt fakt hrůza). No a teda když jsme došli k autům, vydali jsme se hledat naše poslední místo ke spánku. Našli jsme takové příjemné místečko nedaleko jezera, kam jsme se šli i očvachtat, aby se nám hezky spinkalo :-). Jo a ješte na závěr. Když jsme byli v té lodi, neviděli jsme trek, po kterém jsme měli původně jít. Všude byly jenom skály. Tak jsme byli nakonec všichni rádi, že jsme na lodi. Treku podél jezera jsme si všimli až kousek před přístavem.
14.den pátek 31.8.2007 (Kačka) Ze sladkého spánku nás ráno probudil nějaký zmateny pes – prosvištěl několikrát kolem stanu jak torpedo, stěkal a kňucel o sto šest! A to jsme mohli jěště dobrou hodinu spát! Z vyhřátého spacáku se mi samozřejmě vůbec nechtělo, takže jsem ještě chvilku podřimovala a čekala, až vstávání bude opravdu nezbytné : -) Danka s Mirou vstávali dřiv a stihli i koupel v jezeře, blázni, v takové zimě! Hmm, nebo otužilci? :) No každopádně uvařili i čaj, za který byl každy vděčny.Jezero bohužel neminulo ani mne, se Sabčou, Anitou, Majou a Keckou jsme si k němu šly umyt vlasy. Myslela jsem, že mi hlava upadne, když mi Sabca polívala vlasy tou ledarnou! Ale přežili jsme :) Po snídani a nabaleni všech věci jsme se vydali na dalekou cestu domu. Anitin původní plán, že vyjedeme v devět, se poněkud nevydařil, ale i s menším zpožděním jsme nakonec v klidu všechno stihli. Do Osla to bylo něco přes dvě stě kilometru. Cesta celkem utíkala, takže jsme se po pár hodinkách jízdy mohli kochat snad stovkama plachetnic a jachtiček, které byly zakotvené v menších i větších přístavech v Oslu. Vypadalo to, jako by každý „Oslan“ měl svou jachtičku, plachetničku nebo aspoň malou loďku! Na benzince za Oslem jsme za poslední norské korunky nakoupili nanuky a kolu a vyjeli do Švédska.Na další zastávce jsme poobědvali a chtěli natankovat do tranzita, což se ovsem nepodařilo. Ale podařilo se nám tam nechat vičko od nádrže, takže jsme se, pro velký úspěch, na naši obědovou benzinku museli vracet :) Naštěstí to nebylo daleko :) A pak jsme jeli, jeli a jeli...až jsme dojeli do Trelleborgu. Trajekt nám odjížděl ve tři hodiny ráno, takže
jsme měli nějakých 5 hodin čas. Kousek od přístavu jsme zaparkovali a vybalili malé vařiče, ešusy a narychlo uvařili večeři, některým stačil chleba, ale i tak se musela vykrámovat polovina krabic. Chudáci takoví starší manželé, kteří šli kolem venčit psa, málem si hlavy vykroutili... : -) Se Sabčou a Májou jsme se po večeři šly kousek projít osvětlenou alejkou palem a pak na hoďku zalehli do aut. Po půlnoci jsme přejeli do přístavu, kde už byly fronty na náš trajekt. Po zaregistrovaní jsme se zařadili do jedné z front a na chvilu ještě zdřímli. Před třetí, kdy z našeho trajektu vyjelo nekonečně hodně aut, jsme se konečně nalodili a uhnizdili se v jedné místnosti na trajektu. Natáhlá jsem se do spacáku a byl to super pocit, po celodenní zkroucené poloze v autě, zase ležet. Nevím, jestli to bylo únavou nebo botama, které jsem měla u hlavy, ale i přes počáteční nemilé a krapet podezřelé kolibaní trajektu jsem natvrdo usla.
15.den sobota 1.9.2007 (Mája) Tentokrát si s náma trajekt trošku pohrával, začalo to tím, že nás pan parkovač poslal až do nákladního prostoru k vlakům a kamiónům, to by ještě tak nevadilo, jenže najít tam dveře, které by vedly nahoru na paluby, bylo poněkud složité, chvíli sme se prodírali škvírou mezi stěnou lodi a vagónama, ale bezvýsledně, teprve až sme celý trajekt obešli dokola, uplně na konci dveře byly, no juchí, přeci jen nebudeme odsouzeni cestovat jako dobytek. Schodů až hrůza, v hlavě vzpomínka na scénu z Titaniku, ještě tři, dva, jeden schod a už mě ofoukl svěží mořský vánek. Teď ještě najít zbytek naší posádky. No jo mezitím co my se drápem pomalu z podzemí Radek, Anita, Sabča a Kačka si tu už pěkně leží ve spacácích a spí. Rychle rozmotáváme s Keckou spacák a chystáme si taky ležení. Fanta vchází do místnosti s jiskřičkami v očích a mele cosi o automatech, postupně obchází členy naší expedice a žebrá o eura. Kdo by mu odolal:o) Tuhle akci si nenechám ujít a už ho následujem do lodní herny, kde ovšem zjišťuje, že má málo peněz a tak jde ještě na jednu ,,finanční“ obchůzku. Výraz jeho tváře odráží fakt, že se nad ním opravdu někdo ještě slitoval. Nejdřív uvažuje nad autíčkama, jenže 2 eura za hru se mu zdá moc a tak si vybere Pinball, s nadějí vhodí eura, chvilku čeká a ono nic, hra stávkuje, zkusí použít hrubou sílu, ale ani ta tentokrát nepomáhá. A tak se vracíme k ostatním a za chvilku už vnímáme jen šplouchání vln, houpání ze strany na stranu... Východ slunka jsem, opět zaspala, ale stejně je škaredě, tak by ani nemělo cenu vstávat. Balíme se a jdem k autům. Klidně sme si mohly poležet, jelikož se z trajektu dostáváme skoro jako poslední.
Focus už na nás netrpělivě čeká u cesty a tak bez zdržování vyrážíme napříč Německem. Zastavujem až na benzínce, po veselé příhodě s její obsluhou, která si myslela, že chceme odjet bez placení, snídáme, teda spíš dojídáme zbytky Norského chleba a poslední obsah naší cestovní ledničky. Jo a taky nám Anita věnovala dvě eura na baterky do discmena:o). Únava mě zmohla, a tak se probouzím až na odpočívadle, kousek před Berlínem, kde se rozhodujem, jestli tohle velkoměsto navštívíme nebo ne. Většina je pro a tak se jedem, teda spíš řítíme, jelikož Radek dává svůj nesouhlas s cestou po krásách Berlína najevo velice ostrou jízdou (a pak že budem auta šetřitv :-). Berlín, Berlín, Berlín, hafo aut, hafo lidí, úzké cesty, velký provoz, turistů jak na Václaváku a sem tam nějaká ta památka. Braniborská brána, jakási slavná univerzita, skvostná knihovna, a podobně, a taky hlavně úžasný obchod Ferrari a Peugeot avenue, lepší než všecky muzea s památkama. Výlet velice pěkný, akorát mi tam chybělo pár věcí, tak například, sprcha před vycházkou, kabelečku, balerínky, nějaké to slušné oblečení a velice bohatý sponzor s tučným kontem v bance:D. A tak radši nasedáme do aut a jedem dál směr ČR. Pan celník se mile usmívá, spočítá pasy, nic víc po nás nechce, ještě že tak, nevím jak by se tvářil na Norskou značku, kterou pašujeme. Zanedlouho bereme útokem první českou benzínku, která se objevila při cestě, cpeme se bagetama a lijeme do sebe kafe z automatu. Že jsme v Čechách nám připomínají nejen lidové ceny, ale také hlavně úžasné, skvostné a jedinečné panelové dálnice, takže pak už to je jen necelých 5 hodin drn, drn, drn, tdn, tdn, tdn, …..Ahoj sme doma:o)
Expediční knihu nasázel Dazul na lůžku traumatologického oddělení ve Zlíně v měsíci říjnu :-)
