1
Deník Referendum – Jakub Patočka – 5. 5. 2013
Kniha z nejdůležitějších Znalost knihy Billa McKibbena Zeemě by se měla stát součástí povinné intelektuální výbavy kohokoli, kdo působí ve veřejném prostoru.
Bill McKibben: „Změnila se natolik, že je třeba ji popsat novým jménem: Eaarth, Zeemě." Foto Steve Liptay
Kdybych měl tu moc a mohl zařídit, že si kompletní česká novinářská i politická elita bude muset přečíst jednu knihu, zřejmě by to byla Zeemě Billa McKibbena. Pod názvem Eaarth: Making a Life On a Tough New Planet vyšla ve Spojených státech v roce 2010 a letos se péčí nakladatelství Paseka ocitla na dosah i českým čtenářům. Pokud se tedy její znalost nestane běžnou intelektuální výbavou osob pokoušejících se působit ve veřejném prostoru, můžeme lát jen sami sobě. Základní McKibbenova idea, kterou v první půli knihy exponuje mnohokrát a zpravidla s mimořádnou přesvědčivostí, je nesmlouvává a úsečná jako parte: nejpřívětivější místo k životu, mírná a pohostinná planeta Země, jejíž fotografie pořízené kosmonauty v šedesátých letech se staly symbolem celosvětového hnutí za její záchranu, zanikla. „Na téhle planetě už ale nežijeme,“ říká McKibben o Zemi a důkladně vysvětluje proč. Změnila se natolik, že je třeba ji popsat novým jménem: Eaarth, Zeemě. Příčina je jasná: globální oteplování a rozvrat klimatu postupují mnohem rychleji, než klimatologové předpokládali. Způsob, jímž v úvodní částí na několika desítkách stran McKibben tuto svou tezi ilustruje přehršlí příkladů, je natolik výmluvný a odzbrojující, že bychom nepřáli nikomu z tak zvaných skeptiků, ve skutečnosti však bezděčných či vědomých agentů ropného průmyslu, muset mu čelit. O spoustě jednotlivých událostí či situací jsme jistě mohli slyšet i u nás, mohutná působivost McKibbenova výkladu tkví v tom, že nepřeberné množství šokujících poznatků staví vedle sebe a třídí je do logického a přehledného systému. Všude na světě je čím dál větší sucho, i když asi nikde ne tak kruté jako v Austrálii: „Tolik vody jako dřív už mít nebudeme. Vyhýbáme se ale označení sucho a mluvíme spíše o nové realitě,“ cituje McKibben šéfa australských vodohospodářů. Dopady jsou strašné: „Polovinu zemědělské půdy v Austrálii postihlo v roce 2007 dlouhotrvající sucho a každé čtyři dny tam jeden farmář spáchal sebevraždu.“ Podobné příklady autor přináší z Indie, Číny, USA i z Evropy.
2 Tají – a to mnohem rychleji, než předpokládaly i ty nejodvážnější modely ještě před deseti lety – pevninské ledovce. Zkrušující příklady je možné přinést prakticky odkudkoli, ale nejvýmluvnějším je patrně tento: „Vědci, kteří přijeli na počátku roku 2009 do Bolívie, zjistili, že osmnáct tisíc let starý ledovec Chacaltaya zmizel – prostě někdy na počátku toho roku roztál. Byla tu kdysi nejvýše položená sjezdovka na světě, ale dnes už zbyly jen skály a bahno.“ Obdobně děsivě působí popis změn, jimiž procházejí světové oceány. Stačí jediná věta: „Oceán je kyselejší než kdykoli za posledních osm set tisíc let, a pokud bude jeho okyselování pokračovat stejným tempem, bude kolem roku 2050 žíravější, než byl za posledních dvacet milionů let.“ Co to znamená? V kyselejší vodě mořští měkkýši nedokáží vytvořit ulity, uhynou korálové útesy a oceánský ekosystém postihnou s tím související bouřlivé změny k horšímu. Autor také pečlivě ozřejmuje souvislost proměn klimatu s proměnami koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Přehledně vysvětluje okolnost, proč nemohly být původní modely přesné. Globální oteplování přibližuje jako ohromný experiment, s nímž nemáme zkušenost. A zatímco skeptici všeho druhu podrývali alarmující zprávy, skutečnost se vyvíjela s dynamikou, kterou si klimatologové jako z povahy věci obezřetní vědci prostě netroufali předpovědět. Reálné poznatky dnes již nad veškerou pochybnost prokazují, že se klima mění a jeho důsledky se projevují mnohem rychleji a s mnohem drsnějšími dopady, než modely předpovídaly. Prapůvodně se mělo za to, že k uchování jakés takés stability klimatu postačí koncentrace 550 částic oxidu uhličitého v milionu (jednotka ppm neboli parts per million). Nebyla v tom žádná jiná zvláštní logika než vcelku iracionální předpoklad, že planeta si poradí s dvojnásobkem původní koncentrace; ta byla 275 ppm. Záhy se ukázalo, že to byl omyl, ale ještě v roce 2004 se myslilo, že by mohlo stačit 450 ppm. Optimismus byl dán rovněž tím, že modely propočtů jsou kromobyčejně složité a vždy mohou pracovat jen s omezeními, které dává v dané době dosažená úroveň výpočetní techniky. A tak se skutečným zlomem v poznání klimatických změn, jejich povahy a předpokládaných důsledků stal rok 2007, kdy se ukázalo, že zaručeně bezpečnou hraniční koncentrací je 350 ppm. Jenomže dnešní koncentrace už je 390 ppm! Časopis Science v roce 2009 popsal, jak vypadala Země, když zde byla naposledy před mnoha miliony let takto vysoká koncentrace oxidu uhličitého: hladiny moří byly o třicet metrů výš a teplota byla vyšší o deset stupňů. Pod 350 ppm bychom se mohli vrátit díky schopnosti planetárního ekosystému vázat uhlík, ale museli bychom během radikálně krátké doby prakticky přestat fosilní paliva využívat. Přitom je zřejmé, že při vlažných opatřeních, která lze od současné světové politiky očekávat, koncentrace oxidu uhličitého budou kulminovat kolem úrovně 650 ppm, což by znamenalo nárůst průměrných teplot ještě v tomto století o sedm stupňů; jinak řečeno kalamitní konec světa, jak jej známe. McKibben dále popisuje tak zvané pozitivní zpětné vazby, celý proces urychlující. Tak například nárůst teploty uvolňuje další uhlík, který je nyní někde vázán: mimo jiné v metanu ve věčně zmrzlé půdě. Vinou tání rovněž jeho množství začalo v roce 2007 v atmosféře prudce narůstat. Metan má přitom řádově vyšší schopnost ohřívat klima nežli oxid uhličitý. Podobně děsivý je popis rozpadu ekosystému Amazonie, jehož úloha pro udržování přívětivých podnebních podmínek na celém světě je klíčová a málo doceňovaná. Někdy používaná metafora o „plících planety“ v podstatě vystihuje roli, kterou Amazonie posud hraje. Avšak vinou v posledních letech znovu urychlovaného odlesňování, z velké části motivovaného pěstováním rádoby ekologických biopaliv, se už některé oblasti původně pokryté deštným pralesem proměňují v savanu, kde rostou jen křoviny a suchomilné traviny.
Římský klub měl pravdu Autor je důkladný i v rozboru všech společenských příčin a souvislostí klimatických změn. Podává znamenitou lekci ze „sociologie vědění“, jinak řečeno pronikavě analyzuje, jak je možné, že závažnosti
3 popsaných skutečností navzdory, povědomí o nich není běžnou vědomostní výbavou a debata nad nimi nestojí v ohnisku veřejného zájmu. „Největší světová ropná korporace Exxon Mobil vydělala v letech 2006, 2007 a 2008 víc než kterákoli jiná firma od doby, co existují peníze,“ píše McKibben a dodává: „Za uplynulých deset let věnoval Exxon spoustu úsilí promyšlené dezinformační kampani, jejímž cílem bylo zasévat pochybnosti o klimatických změnách, a nebyl neúspěšný; čtyřiačtyřicet procent Američanů věří, že globální oteplování má na svědomí ,dlouhodobý planetární trend‘, a nikoli to, co se tankuje na benzínkách Exxonu.“ Mimořádně pozoruhodný je i popis dalších sociálních souvislostí. Autor ukazuje, jak zvyšující se ceny čím dál hůře dostupných fosilních paliv proměňují parametry ekonomické globalizace: „když propukla panika na finančních trzích... najednou šlo najmout si velkou obchodní loď za 5600 dolarů na den, namísto 234 tisíc dolarů jen o pár měsíců dříve.“ Zatímco ze setrvačnosti pořád žijeme v představách o přesunech výroby do Asie, „jablka z dolních větví stromu globalizace jsou již otrhaná“, a tak se kvůli rostoucím nákladům na dopravu už děje i pravý opak: výroba se přibližuje zpět spotřebitelům. Cena McKibbenovy knihy leží i v tom, že autor, ač si je vědom v plném rozsahu vpravdě strašlivé situace, do níž sebe samu moderní civilizace přivedla, nepodléhá panice některých svých kolegů, kteří jsou ochotni v děsu z nadcházejících důsledků změn klimatu akceptovat jako součást přechodného řešení jadernou energetiku. Jakkoli McKibben připouští, že tváří v tvář předpokládaným drsným dopadům oteplování se i nejzávažnější rizika jaderné energetiky najednou nemusejí jevit jako to nejhorší, co by nás mohlo potkat, lakonicky shrnuje především dobře známé ekonomické argumenty, které ukazují, proč je i v tomto ohledu jádro slepou uličkou: i zcela extrémní rozvoj jádra by množství emisí snížil jen nepodstatně a za nepřijatelně ohromné množství peněz, které lze účelněji využít pro jiné strategie. V úplném závěru první části se autor vrací k diskusi o legendární studii Římského klubu Meze růstu, vydané v roce 1972, kterou v jejích základních závěrech poznatky současné vědy potvrzují. McKibben cituje australského badatele Grahama Turnera, který v roce 2008 vydal studii prověřující původní modely Římského klubu. Dospěl k závěru, že se pohybujeme ve všech základních sledovaných ukazatelích po křivkách, které odpovídají modelu s kolapsem někdy v polovině tohoto století. K tomu směřujeme, ale snad ještě ne nevyhnutně. Alternativu, kterou se pokouší McKibben zformulovat, popisuje jako „kultivovaný sestup“, spjatý s nutností opustit konzumní způsob života, spočítat čeho všeho se budeme muset vzdát a jak to důstojně zvládnout: „přesouváme se ze světa, kde přírodě poroučíme my, do světa, kde nám to příroda vrací – s pořádnou razancí. V tomto světě je nám souzeno žít, měli bychom tedy přemýšlet nad tím jak.“
Řešení: zlehka, opatrně, účelně Autor knihu koncipoval s úmyslem věnovat zhruba stejnou pozornost a tedy i rozsah, který vyčlenil popisu planetární krize, možnostem jejího řešení, k čemuž ostatně odkazuje i podtitul knihy: Jak přežít na naší nové nehostinné planetě. Ačkoli jeho kniha je i v tomto ohledu bezesporu mimořádně podnětná, disproporce mezi hloubkou a naléhavostí popisované situace na straně jedná a křehkostí, ba vachrlatostí návrhů, jak z ní ven, na straně druhé, bije do očí, což je jev, s nímž se v tomto typu literatury setkáme prakticky pokaždé. Jednoduchý recept samozřejmě nikdo nemá, stav můžeme exaktně popsat, nad řešením je nutno uvažovat, brát v potaz komplexní souvislosti. Leč jeden z důvodů, proč obě části tak kontrastují, patrně tkví i v tom, že autor se i zde z velké části znovu věnuje popisům neudržitelnosti současného stavu, i když to dělá právě proto, aby jej postavil do bezprostředního srovnání s nabízenou alternativou. Jako klíčové k jejímu prosazení označuje McKibben tři oblasti: zemědělství, energetiku, internet.
4 McKibben vychází z toho, že civilizace stojí před transformací podobnou průmyslové revoluci, „jen na ni máme mnohem méně času“. A cílem nebude restartovat ekonomický růst poháněný fosilními palivy, nýbrž údržba podstatných částí toho, co jsme již vybudovali: nejsou potřeba už žádné další silnice, žádná další infrastruktura, ale také vzhledem k čím dál většímu množství živelných pohrom údržba těch již zbudovaných. Jako klíčová slova charakterizující projekty vhodné pro nadcházející éru vypočítává pět vlastností: „odolnost, bytelnost, stabilita, vytrvalost, pevnost“. V půvabné pasáži protkané příklady z dějin atypického amerického státu Vermont, který je mu nyní domovem, McKibben zdůrazňuje úlohu obce či komunity jako klíčové sociální jednotky, která by se měla stát – a jak ilustruje různými příklady mnohde již i stává – nositelkou kýžených změn. Asi v nejsilnější pasáži odpovídající závažnosti popisovaných problémů McKibben píše: „Máme oprávněnou naději, že novou komunitu dokážeme najít i tváří v tvář ničivým změnám.“ Odkazuje se na historičku Rebeccu Solnitovou, která se zabývala chováním lidí v extrémních krizových situacích a své poznatky shrnula v knize Ráje stvořené v pekle. V ní tvrdí, že jsou-li lidé vystaveni pohromám, reakcí, která výrazně většinově převládá, jsou projevy altruismu, solidarity a nezištné vzájemné pomoci. McKibben to ilustruje i na obětavosti Britů během druhé světové války: během ní zvýšili produkci potravin o 91 %, všude vznikaly malé zahrádky a fazole, hrášek a cibule se pěstovaly i před vstupem do Národního muzea. Jinde dámy chovaly prasata ve vypuštěném bazénu svého klubu. Pokud jde o zemědělství McKibben shrnuje poznatky o neudržitelnosti průmyslového zemědělství i vyvrácení řady neopodstatněných mýtů, jimiž je opředeno. Ilustruje, jak se potravinová bezpečnost stává prvořadým politickým tématem; například světové zásoby obilí dříve stačily na 130 dní, dnes již jen na čtyřicet. Pěkně také ukazuje, jak se rozmáhají nové aplikace tradičních zemědělských postupů a jak se zvolna šíří samozásobitelské hnutí a hnutí na podporu kvalitních místních potravin, které ostatně v posledních letech dorazilo už i k nám. V rozporu s obecnými představami McKibben cituje řadu příkladů popisujících, že drobní hospodáři, kteří pěstují potraviny v podstatě zahradnickým způsobem a těží z kombinování více plodin na jednom místě, dosahují dlouhodobě vyšších výnosů než průmyslové zemědělství vyhoněné ropou. Odvolává se dokonce na Světovou banku, jejíž experti po přezkoumání dat z několika posledních desetiletí museli uznat, že malé farmy ve třetím světě jsou produktivnější než velké. Klíčové je v naší situaci ale především to, že biozemědělství postavené na využívání místních podmínek, tradičních odrůd a pěstební rozmanitosti je mnohem adaptabilnější, a tudíž je tu mnohem vyšší předpoklad, že dokáže odolávat tvrdým zkouškám proměňujícího se klimatu. McKibbenem propagovaný přístup k zemědělství má i sociální aspekt: „Sto let jsme lidi nahrazovali naftou, takže dnes máme ve Spojených státech víc vězňů než zemědělců. Teď se musíme vydat opačným směrem,“ píše McKibben a cituje z jedné britské studie, podle níž biofarmy zaměstnají dvakrát více lidí než farmy běžné. K argumentu, že potraviny produkované lokálně biozemědělci jsou příliš nákladné, McKibben podotýká, že tři čtvrtiny z ceny potravin v supermarketech připadají na reklamu, obaly, dálkovou dopravu a skladování. Ostatně jiný údaj hovoří sám za sebe: „Ve Spojených státech přibylo za posledních deset let na tři sta tisíc nových farem.“ Nutnost proměnit energetiku autor exponuje fantastickým údajem: „Americká dopravní síť přepravuje denně třiačtyřicet milionů tun nákladu a celá třetina z toho připadá na uhlí a ropu,“ k čemuž lakonicky podotýká: „Nezbývá než udeřit hřebíček na hlavičku: během několika málo let se budeme muset od fosilních paliv odstřihnout.“
5 Jeho popis transformace energetiky je předvídatelný: více méně odpovídá cestě, kterou se vydalo Německo a kterou v minulých týdnech v seriálu Energetika po Fukušimě v Deníku Referendum důkladně popsal Jan Beránek: obnovitelné zdroje, decentralizované vlastnictví i distribuce. Internetu McKibben svěřuje ve svém nástinu alternativy úlohu média nové sociálně-ekologické civilizace. Přitom si všímá několika v této souvislosti ne zcela běžně uváděných okolností. Jednou je energetická náročnost: jedno procento světové spotřeby elektřiny jde na provoz datových sítí; tisíc hledání na googlu zatíží klima zhruba jako kilometr ujetý automobilem. Podle McKibbena je sice dobře to vědět, ale právě tento výdej energie stojí za to: internet popisuje jako vzdělávací, komunikační a organizační nástroj (a to dokonce i pro místní komunity), který odpovídá potřebám nové éry: „Internet je jediná cesta k propojení světa, kterou si můžeme dovolit i nadále.“ Podaří-li se udržet neutralitu prostředí internetu, zůstává jako médium vzácně meritokratický: „když je na něm něco dobrého, rychle se to šíří.“ V úplném závěru McKibben popisuje sociálně-ekologické hnutí 350.org, které v posledních letech se svými vermontskými studenty rozpoutal a které v relativně krátkém čase dosáhlo pozoruhodného ohlasu, byť prozatím ne u nás. Číslice 350 v názvu organizace je metaforou celosvětové „velké výzvy“ spočívající v návratu koncentrace oxidu uhličitého pod tuto bezpečnou mez, k níž například návrhy českých ekologických iniciativ kolportované pod tímto titulem ani zdaleka nesměřují. V posledním odstavci své knihy McKibben píše: „Je pravda, že podle některých parametrů jsme začali příliš pozdě... Budeme však bojovat dál v naději, že škody aspoň omezíme. Během tohoto procesu, spolu s ostatními, kteří vedou další podobné bitvy, pomůžeme vytvářet architekturu nadcházejícího světa rozptýlených a lokalizovaných společností, schopných přežít škody, kterým už nemůžeme zabránit. Zeemě představuje nejhlubší selhání lidstva. A nám nezývá, než žít ve světě, který jsme sami stvořili – zlehka, opatrně, účelně.“
Bez politiky se svět změnit nedá Bill McKibben napsal sugestivní, dobře promyšlenou a v řadě ohledů inspirativní knihu. A je znát, že její český překlad pořídil výborný novinář, bývalý šéfredaktor Lidových novin z jejich posledního šťastného období Jaroslav Veis, takže na rozdíl od řady knih tohoto zaměření četba neskřípe. Proto mu odpustíme i nečetná drobná zaváhání – tak například kachní plemeno není žádný „Indian Runner“, ale českým zahrádkářům dobře známý požírač slimáků indický běžec. Nad alternativou, kterou McKibben nabízí, se navzdory veškeré vyřčené chvále přece jen vznáší jedna velká otázka. Autor, byť na některých místech uznává nutnost koordinace na úrovni velkých státních celků či dokonce celosvětově, přece jen podivuhodně opomíjí celou sféru politiky kromě okrajových poznámek typu konstatování, že prezident Obama se nestal ze dne na den nadšeným zastáncem organizace 350.org, jak se můžeme dočíst na poslední stránce. Jenomže lze si opravdu myslet, že svět se promění pouze „alternativami zdola“, síťováním ostrůvků pozitivní deviace, z nichž vyroste nová civilizace, zatímco ta stávající s celou svou masivní politickoekonomickou strukturou prostě ustoupí (například vojáků méně než vězňů Spojené státy nepochybně nemají), tak jako herec odejde z jeviště? A i kdyby to tak mohlo být, máme na to čas počkat? Pochybnosti jsou na místě. Čím to například je, že navzdory stále ještě relativně neutrálnímu prostředí internetu a jeho meritorní povaze, nestojí McKibbenem nastolované otázky v nejžhavějším ohnisku veřejné debaty? Stav veřejné komunikace a médií je výsostné politické téma, což McKibben sám jistě dobře ví, jinak by necitoval Johna Nicholse a Roberta McChesneyho. Je jasné, že McKibben si sám otázku politické stránky velké sociálně-ekologické transformace přinejmenším implicitně klade, jinak by neorganizoval celosvětové ekologické hnutí, ale tiše praktikoval se
6 svými sousedy samozásobitelství. Nicméně fakt, že ve své knize o politické stránce organizace potřebných proměn prakticky nepíše, je zřejmě jejím nejzávažnějším nedostatkem. I zde přece lze příklady dobré praxe najít, ať už v Latinské Americe nebo ve Skandinávii. Díky nim je zřejmé, že žádoucí společensko-ekologickou transformaci nejspíše uskuteční aliance spontánních sociálních hnutí popisovaných McKibbenem a progresivních segmentů občanské i parlamentní politiky. A má-li uspět, bude zřejmě potřebovat i celosvětové zajištění v nějakém formátu reformovaných mezinárodních institucí, jako je EU či OSN, jak si to na konci studené války představoval Josef Vavroušek. Bez politiky se svět změnit nedá.
