www.web4kids.cz
8. Kniha Michalův otec okamžitě zavolal starostu a informoval ho o vyděračově telefonátu. Hned nato jel na policejní ředitelství a zařídil vše potřebné. Samozřejmě zaplatí. Ten chlap už dvakrát dokázal, že se v bombách vyzná. Škoda na škole obnášela několik desítek tisíc. Kdyby teď odpálil bombu na pěší zóně nebo na plovárně – hrůza pomyslit. „Rozhodně mu to ale nijak neusnadníme. Snad se mu nakonec přece jen dostaneme na kobylku,“ předsevzal si inspektor. Bernd pořád ještě ležel na intenzivní péči. Od chvíle, kdy ho přivezli, bojoval tým lékařů ze všech sil o jeho život. „Jestli vydrží alespoň ještě tři hodiny, je z toho venku,“ poznamenal jeden z doktorů. Mezitím byli vyrozuměni i jeho rodiče. Okamžitě přijeli do nemocnice, naprosto vyděšení. Celou noc probděli na chodbě, jestli nenastane obrat k lepšímu. Hodiny čekání a nejistoty. Stejně na tom byl Mates 103
Po stopá ch ukradené karty
doma. Tuto noc spal dost špatně. Trápila ho jeho vina. Bylo mu nad slunce jasné: Jestli teď Bernd umře, můžu za to já. Budu ho mít na svědomí. Tohle břemeno mu nedopřálo klidu. Ručičky na hodinách se vlekly mučivě pomalu. Konečně přišla úleva: v osm hodin ráno přeložili Bernda z intenzivní péče na lůžkové oddělení. V nemocnici si ještě nějaký čas pobude, ale bezprostřední nebezpečí bylo prozatím zažehnáno. Krizi překonal. Když se Berndovi trochu vyjasnilo v hlavě, rozpoutal se tam vnitřní boj: teď by vlastně měl informovat policii. Toho neznámého, který ho nutil klást bomby, bylo nutno zastavit. Kdo ví, co všechno by mohl napáchat. Příště by mohli přijít o život nevinný lidi bez varování, uvažoval Bernd. Na druhou stranu se budu muset přiznat, že jsem s ním spolupracoval. Soud a vězení mě v tom případě neminou. A ze školy určitě taky vyletím. To bylo přirozeně nesnadné rozhodování. Bernd si tím lámal hlavu dost dlouho. 104
www.web4kids.cz
Ten chlap se nezastavil ani před vraždou, když se mě potřeboval zbavit. Naštěstí mu to nevyšlo. Ten si ale nebude dělat nejmenší výčitky, jestli oddělá dalších pár lidí. V Berndovi zuřil boj. Jak se rozhodnout? Zkusil si představit následky. Problémy a patálie, které mu vzniknou. Pak si představil, co se může stát, když bude mlčet. Bombu, která vybuchne uprostřed davu nic netušících lidí. Nakonec se přece jen rozhodl. Řekne to všechno policii. Odhodlaně stiskl tlačítko vedle lůžka. Za pár minut se přišla sestra podívat, proč na ni zvonil. Bernd se nesměle otázal: „Mohl bych, prosím vás, mluvit s někým od policie? Je to důležitý.“ Sestra na něho pohlédla poněkud pochybovačně. Byl na tom tenhle mladík už tak dobře, aby mohl přijímat návštěvy? Ale konec konců lékař v tomto směru nic nezakázal a tohle je otevřené oddělení. „No dobře,“ řekla konečně, „má to být někdo konkrétně?“ „Nejlíp někdo, kdo vyšetřuje ten výbuch ve škole.“ Sestra odešla. 105
Po stopá ch ukradené karty
O čtvrt hodiny později vstoupil na Berndův pokoj Michalův otec. Typický nemocniční pach desinfekce, bílá železná postel, kytka na nočním stolku – docela normální pokoj v nemocnici. Ale tenhle mladík měl očividně na srdci něco důležitého. Michalův otec si udělal čas, aby si s Berndem v klidu pohovořil. Ten mu pak všechno vypověděl. O svých dluzích v herně, o vydírání, jakému byl kvůli nim vystaven. O náložích, které nastražil pod elektrickým stožárem a ve škole. A konečně
106
www.web4kids.cz
i o tom, jak včera jen o vlas unikl smrti. Potom popsal neznámého muže. Když policista naslouchal popisu té tajemné osoby, jeho klid náhle zmizel, jako když bičem švihne. „Ale to je přece druhý šéf CHEMO–TECHu!!!“ poznal okamžitě. Spěšně opustil k prokurátorovi.
nemocnici
a
jel
rovnou
Příkaz k domovní prohlídce ve firmě i soukromé vile byl vystaven okamžitě. Pak zamířil na policejní ředitelství. Tam byly rychle sestaveny dvě výjezdové skupiny. Jedna si vzala na starost náměstkovu vilu a pročesala ji od sklepa až po střechu. Druhá skupina, v čele s Michalovým otcem, se řítila k CHEMO–TECHu. Modrý majáček s magnetickým podstavcem posadil na střechu svého auta a tradá. Závodním tempem se hnala auta městem na pěší zónu, kde s kvílením pneumatik zastavila před firmou. Všechny vchody byly okamžitě obsazeny. Michalův otec se hnal k náměstkově kanceláři. Mezitím se o policejní akci dověděl Michal a hned 107
Po stopá ch ukradené karty
to volal Matesovi. Zároveň mu samozřejmě podal hlášení o nejnovějším vývoji. Mates byl na vrcholu blaha, že Berndovi je už o tolik lépe. A hned se ho taky zmocnila touha po dobrodružství. Naštěstí měl dnes volno, ve škole totiž probíhala klasifikační konference. Na kolech dorazili k CHEMO–TECHu jen o málo později než policie. Policista u vchodu Michala znal, a tak je oba pustil dovnitř. Michalova otce nehledali dlouho. Právě zpovídal ředitelova náměstka, hlavního podezřelého v celém případu. „Nic mi nemůžete dokázat! Našli jste snad u mně nějakou bombu? Nebo materiál k její výrobě? Nebo tu ukradenou kartu? Nemáte vůbec nic! Je to všechno docela obyčejná klukovina. S tím vším nemám vůbec nic společného.“ Michalův otec se pomalu začínal potit. Až dosud bylo veškeré pátrání bezvýsledné. Ani v náměstkově vile se nic nenašlo. Ani bomby, ani plány, nic, co by potvrzovalo podezření. Prohlídka trvala už dobrou půlhodinu. „Jestli rychle něco nenajdeme, budu muset pátrání ukončit, a to bude velmi trapné,“ uvědomoval si 108
www.web4kids.cz
inspektor. Oba hoši si povšimli, co se v něm odehrává. Vnímali jeho stoupající neklid. Rádi by byli přispěli k usvědčení pachatele. Rozhlíželi se po kanceláři. Také jim dvěma záleželo velice na tom, aby byl zločinec konečně zatčen. Ale všechno marné. Možná, že se Michalův otec mýlil, možná také Berndův popis nebyl docela správný. Nezbývalo než pohlédnout do očí nepříjemné pravdě. Michalův otec už nařídil ukončení prohlídky. Všichni viděli, jak to pro něho bylo nesnadné. Ale co měl dělat? Nemohl přece obtěžovat dále občana, proti němuž nebyl k dispozici žádný důkaz o možné vině. „Je mi nesmírně líto, ale jistě chápete, že musíme pečlivě vyšetřit všechny možnosti,“ omlouval se náměstkovi. Ten se jen chladně ušklíbl. „Říkal jsem vám přece hned, že tady nic nenajdete, že jste na falešné stopě.“ Nakonec potřásl Michalovu otci rukou na rozloučenou. Přitom tichounce zachřestily řetízky, které obepínaly jeho zápěstí. 109
Po stopá ch ukradené karty
Vtom si Mates vzpomněl: přesně tentýž zvuk slyšel ten večer, kdy byl unesen. Také náramek byl navlas stejný. Díky příběhu, který vyprávěla maminka, znovu se mu to všechno vybavilo. Jinak by na to byl dávno zapomněl. Ale ta zmínka, jak všechny amulety a kouzelné řetízky skončily v ohni, oživila Matesovu paměť. Rychle to pošeptal Michalovu otci. Ten krátce uvažoval. Pak se obrátil k náměstkovi: „Právě se objevily nové okolnosti. Musím vám položit ještě několik otázek.“ Znovu usedli k psacímu stolu a Mates musel ještě jednou vyprávět o událostech onoho večera. Pak byl podezřelý dotázán, zda může předložit alibi. Zatím co Michalův otec hovořil s náměstkem, Matesovy oči klouzaly po desce psacího stolu. Tužky, lístky, elegantní lampa, jakási kniha. „Výpočetní technika pro začátečníky,“ hlásal titul knihy. To se zdálo každopádně zajímavější, než nudný výslech. Mates sáhl po knize. Náměstek vykřikl, ale Mates už ji otevřel. Stejně jako v jeho počítačové hře, i zde byly uprostřed stránek vyříznuty otvory. A v dutině spočívala malá černá paměťová karta. Náměstek se po ní vrhl, ale Michalův otec ho 110
www.web4kids.cz
duchapřítomně uchopil za ruku a sevřel ji železným stiskem. Mates kartu vyjmul, zasunul ji do počítače a vyvolal program. Ano, byla to ona, ta marně hledaná karta. Skrýš v knize vlastně není ničím neobvyklým. Špióni a agenti často ukrývají své materiály tímto způsobem. Zřejmě i náměstek se o tom kdesi doslechl. Přiznal nakonec všechno: chtěl ještě víc peněz a větší moc. Kariéra u firmy mu nestačila. Toužil po pořádném balíku. A zase to byla kniha, která ukrývala řešení. Přesně jako v Matesově počítačové hře. Rozluštění hádanky bylo v knize. Spokojeně ujížděl Mates k domovu. Tam ho 111
Po stopá ch ukradené karty
přirozeně čekalo velké vyprávění. Rodiče chtěli slyšet všechno do nejmenších podrobností. Musel jim to vylíčit co nejpřesněji. Pak vyšel nahoru do svého pokoje. Do večeře měl ještě chvilku času, a tak si prostě užíval svého velkého dne. S četbou, počítačem a hudbou se dal docela příjemně trávit čas. U večeře potom poslouchali z rozhlasu zprávu o rozuzlení celého případu. Když dojedli, otec si odkašlal: „Mohli bychom si zase jednou udělat večerní pobožnost.“ Mates už–už měl na jazyku kyselou poznámku, ale pak ji raději spolkl, aby si tak skvělý den nepokazil nějakou hádkou. Táta předčítal příběh o marnotratném synu. Jak šel za otcem a nechal si vyplatit svůj dědický podíl. Pak odcestoval a všechny peníze prohýřil. Nakonec ho nouze vyhnala na venkov, kde třel bídu jako pasák prasat. Posléze se rozhodl, že se raději vrátí a poprosí otce alespoň o nádenickou práci. Otec ho však přivítal se vší láskou a poctami jako milovaného syna. Jenom bratrovi, který celou dobu doma pilně pomáhal, jeho návrat nevoněl. Tady se tatínek na chvíli odmlčel. Pak řekl: „Tím 112
www.web4kids.cz
otcem je tady v tom příběhu míněn Bůh. I když od něho utečeme a žijeme si proti jeho vůli, přesto má radost, když se k němu vrátíme.“ V Matesovi už to zase začíná vřít. Co mě pořád musejí kázat jako kdovíjakýmu pohanovi! Ale čím teď otec pokračoval, tím ho docela uzemnil. „Matesi, já s maminkou taky máme daleko k dokonalosti. I my pořád utíkáme od Boha někam pryč. To se pak projeví tím, že s tebou jednáme nelaskavě nebo nespravedlivě. Ale přesto jsme rádi, že Bůh nás i tak miluje a že se k němu smíme zase vracet. Dokud jsme naživu, pořád máme možnost se rozhodovat, jestli chceme žít s Bohem nebo bez Boha. Smrtí je ale jednou provždy rozhodnuto. Bůh pak ponechá každému takovou věčnost, jakou si vybral. My jako rodina nechceme hledat chyby na druhých, jako to dělal ten druhý bratr. Chceme raději prosit Boha, aby nám odpustil naše vlastní chyby, a žít s ním jako se svým otcem. Víš, já jsem rád, že k němu smíme přicházet a že on nás taky chce změnit. A teď bych se ještě s vámi rád pomodlil.“ Tatínkovou modlitbou večer skončil. Do postele šel Mates tentokrát hluboce zamyšlen. Možná, že 113
Po stopá ch ukradené karty
ta bible konec konců není tak docela špatná kniha. To, co říkal táta, znělo docela upřímně. Něco takového by od něj byl nikdy nečekal. Třeba na těch historkách o Ježíšovi přece jenom nějaké zrnko pravdy bude. A kdyby to náhodou byla pravda, tak by řešení našich problémů zase leželo v knize. Stejně jako v tý počítačový hře a v CHEMO–TECHu. Hm. A jak tak ležel a přemýšlel nad svým životem, vybavovaly se mu kromě příhody s Berndem i jiné věci, kde neměl čisté svědomí. Třeba všechny ty uličnické kousky, které vyváděl svým učitelům. A k rodičům se taky nechoval vždycky zrovna vzorně. Začínal chápat, že „hříšníci“ nejsou jenom ti, co sedí ve vězení. Každý člověk na světě má tolik chyb, že by vlastně Bohu ani neměl chodit na oči. Kdybych teď všechny ty svoje viny, i to s tím Berndem, řekl Bohu, i to, jak jsem pořád na kordy s našima – co by to asi udělalo? A tak se stalo, že se Mates poprvé v životě začal modlit. Ne nějakou pobožnou modlitbičku před spaním, kterou se kdysi naučil zpaměti. Mluvil teď k opravdovému, živému Bohu: 114
www.web4kids.cz
„Bože, jestli teda vůbec existuješ, tak bych v tebe chtěl věřit zrovna tak, jako můj pradědeček. Já vím, že jsem se nadělal dost všelijakých lumpáren a vůbec, ale byl bych moc rád, kdybys mně to mohl všechno odpustit a zkusit to se mnou znova.“ Byla to neumělá slova, ale Mates říkal prostě to, co mu leželo na srdci. A najednou věděl: teď jsem Boží dítě. Ne že by zrovna sestoupil anděl s nebe a řekl mu to, ale Mates si tím byl naprosto jistý a měl ohromnou radost. Po dvou týdnech se celý případ dostal před soud, který vrhl světlo i do posledních nejasností. Finkling, náměstek CHEMO–TECHu, se ke všemu přiznal. Vylíčil, jak bomby sestavoval v malé místnosti, kterou si ve městě najal. Před domem našla policie červeného golfa, kterého Finkling koupil pod falešným jménem. V tajné laboratoři se našla karta, překopírovaná z firemního počítače na formát obvyklý pro osobní počítače. Ta byla pro jistotu později zlikvidována. Velkou hádankou pro policii bylo Finklingovo alibi, které mu zpočátku dosvědčovalo několik známých, s nimiž byl údajně na rybách. 115
Po stopá ch ukradené karty
Po dalších výsleších však nakonec vyplulo na povrch, že všichni svědkové byli podplaceni, aby dodali falešné alibi. Byli to jeho kumpáni z kasina. Konečně přišel den vyhlášení rozsudku. Finkling, jako hlavní obviněný, putoval na příštích patnáct let za mříže. Falešní svědkové dostali vysoké pokuty. A byl tu ovšem ještě Mates a Bernd. Koneckonců to byl Bernd, kdo nálože umístil. I když byl obětí vydírání, měl to každopádně hlásit policii. A Mates se musel zodpovídat ze zanedbání povinné pomoci, jelikož ji Berndovi neposkytl okamžitě. Oběma byla přiznána polehčující okolnost, že svou chybu uznali a pokusili se ji napravit. Bernd z toho nakonec vyvázl s podmínkou, a Mates musel odpracovat pět víkendů v domově důchodců. Bezplatně, rozumí se. Bernd směl dokonce dokončit školní rok a složit závěrečné zkoušky. Z toho měl obzvlášť velkou radost. Oba byli šťastní, že všechno tak dobře dopadlo. Postupem času mezi nimi vzniklo pevné přátelství. Mates, Michal a Bernd, ti tři si teď vskutku báječně rozuměli. 116
www.web4kids.cz
Matesovi se také ujasnilo, že v následování Ježíše Krista mu hudba a počítačové hry sotva budou nějak užitečné. Křesťanský klub, který mu doporučil otec, bude jistě vhodnější. Taky Michala a Bernda tam pozve co nejdřív. To nejdůležitější, čemu se Mates a Bernd z tohoto dobrodružství naučili, je, že Bůh nás opravdu miluje a naše chyby a hříchy odpouští, když ho o to prosíme. Proto taky jeden druhému dokázali upřímně odpustit: tu záležitost s kolem a školním batohem, postříkaným barvou (byla to skutečně Berndova pomsta). I Matesovo jednání, když Bernda nechal bez pomoci ležet. Bůh toho oběma odpustil tolik, že se prostě už nemohli navzájem nenávidět.
117
