ROZUMOVĚ NADANÉ DĚTI S DYSLEXIÍ

RECENZE

ROZUMOVĚ NADANÉ DĚTI S DYSLEXIÍ Dita Janderková RECENZE KNIHY P

, Š. Rozumově nadané děti s dyslexií. Praha: Portál, 2011. 213 s. ISBN 978-80-7367-990-3.

Publikace, kterou právě otvíráme, se zabývá problematikou dětí, které dnes označujeme jako žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Najdeme o nich na knižním trhu mnohé publikace. Co je ale pozoruhodné právě na této knize, o které se zmiňujeme? Je to u nás první ucelená monografie, která podává informace o žácích s dvojí výjimečností. Výjimeční jsou tím, že mají specifickou poruchu učení, a výjimeční jsou i tím, že jsou rozumově nadaní. Proč se tedy pustit do čtení knihy? Většina učitelů, vychovatelů, rodičů už alespoň v rovině vědomostní ví, jak s dětmi se specifickými poruchami učení pracovat. Něco určitě také znají o tom, jak přistupovat k nadaným jedincům. Ovšem skloubit toto dohromady může být problém. Všem, kteří chtějí být na setkání s takovými dětmi připraveni, je určena právě tato monografie. Kniha čerpá ze zahraničních zdrojů. Ale, a to je zvlášť přínosné, opírá se také o výzkum realizovaný u nás, v našem prostředí. Proto i poznatky, které čtenář získá, mu budou bližší, jelikož jsou vázány na naše prostředí, na náš systém školství a poradenství. Celá kniha je přehledně rozdělena do dvanácti kapitol. V první kapitole se čtenář seznámí s důležitými historickými mezníky. Navazuje druhá kapitola o legislativě v našem prostředí, která se týká žáků s dvojí výjimečností. Třetí kapitola připojuje pohled psychologie a pedagogiky, kde se dozvídáme například o obtížích spojených s identifikováním žáků s dvojí výjimečností. Velmi zajímavá je kapitola čtvrtá, která uvádí několik tradovaných mýtů o nadaných dětech. Mýty jsou od toho, aby se bouraly, proto je uvádím všechny a doporučuji čtenáři jejich prostudování: • Mýtus 1 – Žák nemůže být nadaný a současně mít poruchu učení. • Mýtus 2 – Žák, který selhává v triviu, není nadaný. • Mýtus 3 – Skutečně nadaný žák vyniká ve čtení. • Mýtus 4 – Porucha učení se projeví v češtině a nadání v matematice. Pátá kapitola připojuje poznatky o zvláštnostech individuálního vývoje. Tady autorka připomíná obvyklou praxi ze zemí, kde mají dlouhodobější

RECENZE

zkušenosti s péčí o nadané jedince než u nás. Daleko více je zohledňováno vývojové hledisko a počítá se s tím, že žáci mohou být do programu pro nadané zařazeni kdykoli, když se projeví jejich talent. Naopak, jestliže se jejich nadání nerozvíjí v souladu s očekáváním, mohou se vrátit do běžné třídy. Šestá kapitola objasňuje vztah mezi nadáním a poruchou učení. Sedmá se zaobírá paradoxními školními výkony nadaných dětí s dyslexií, problémy diagnostiky. Jejím omezením je věnována kapitola číslo osm. Devátá kapitola se soustředila na oblast vzdělávání nadaných jedinců s dyslexií. Desátá upozorňuje na možná nebezpečí emočních a sociálních problémů. Předposlední kapitola – jedenáctá – je především zacílená na rodiče a poslední na možnosti psychologického poradenství. Zájem o nadané děti se stal středem zvýšené pozornosti ve Spojených státech amerických v roce 1957, kdy byla vypuštěna sovětská raketa s první umělou družicí Sputnik. Mělo se za to, že je nutné nezůstat pozadu. Nástrojem se mělo mimo jiné stát vyhledávání a systematická péče o nadané jedince. Jak píše autorka, právě v té době se ukázalo, že existuje poměrně početná skupina velmi chytrých žáků, často se souběžnou poruchou učení, jež nebývá trvale přijímána do speciálních programů a kurzů určených pro děti s výjimečnými rozumovými schopnostmi. Už tehdy bylo zřejmé, že se mnohé z těchto dětí ve vzdělávacím systému nějak „ztrácejí“, aniž by dostaly příležitost svůj talent jakkoli rozvíjet. Bylo nejprve nutné stanovit, kdo je nadaný, co je to nadání. Zjistilo se, že celková hodnota IQ vyšší než 130 není nejen nejvhodnějším, ale ani jediným spolehlivým kritériem mimořádného nadání, jelikož hodnota IQ nesděluje nic o různých druzích nadání. Nadáním se rozumí i mimořádné schopnosti ve specifických oblastech, ve kterých může jedinec vynikat. A co bylo zvláště pro školský terén nutné zdůraznit, je ta okolnost, že míra nadání není vždy ve shodě s mimořádným školním výkonem a celkovou školní úspěšností dítěte. Stručně řečeno o rozvoji nadání rozhodují nejen mimořádné schopnosti, ale i řada dalších, tzv. mimointelektových faktorů, ke kterým patří například vnitřní motivace, zájem, vytrvalost nebo tvořivost. A co se navíc ukázalo jako velmi zajímavé, a snad i překvapivé, je ta okolnost, že nadání může koexistovat s handicapy a se znevýhodněními. Že nejde jen o výjimečné případy, dokládají počty nadaných žáků s poruchami učení. Podle amerických výzkumů (Whitmore, 1981) se předpokládá, že tvoří přibližně 2–5 % z celkové populace všech zdravotně postižených. K diagnostice autorka připomíná, že je nutné mít na paměti důležitý mechanismus, který je nazýván kompenzace. Ten hodnotí obvykle většina odborníků jako velmi pozitivní projev adaptace, ovšem při bližším pohledu se zjišťuje, že její význam je spíše dvousečný (Silvermann, 2000). Na jedné

RECENZE

straně sice dítěti pomáhá, aby se adaptovalo a přizpůsobilo nárokům ve všech školních předmětech, ale současně brání odborníkům, chtějí-li rozpoznat schopnosti i handicapy, aby mohli stanovit přesnější diagnózu. Takže se mnohým dětem nedostane adekvátní péče. Děti s dvojí výjimečností se někdy označují jako paradoxní žáci. Můžeme u nich najít jisté paradoxy. Autorka je uvádí přehledně a vysvětluje, jak se odráží v procesu výchovy vzdělávání: • Paradox 1 – Jednoduché učivo je těžké versus těžké učivo je jednoduché. • Paradox 2 – Schopnost porozumět složitým vztahům vs. problém s podchycením izolovaných detailů. • Paradox 3 – Schopnost řešit složité úkoly vs. problém popsat jednotlivé kroky řešení. • Paradox 4 – Dobrá logická paměť vs. nedostatky v mechanickém učení a memorování. • Paradox 5 – Rychlé myšlení vs. nedostatečně plynulá řeč. • Paradox 6 – Dobré verbální schopnosti vs. chyby v písemném projevu. • Paradox 7 – Hluboké přemýšlení projevující se ovšem jako nesoustředěnost. • Paradox 8 – Tvořivost projevující se jako vyrušování. • Paradox 9 – Dobré porozumění obsahu vs. problém se zápisem přednášené látky. • Paradox 10 – Zájem o učení vs. snížená motivace při učení ve škole. • Paradox 11 – Problémy se čtením vs. zájem o četbu. • Paradox 12 – Problémy se čtením vs. dobré schopnosti vizuálně-prostorového myšlení a umělecké schopnosti. To vše jsou zvláštnosti, které u dvojvýjimečných dětí nacházíme. Pokud nebudeme jako vychovatelé, a to včetně rodičů, ochotni přijmout zmíněné paradoxy, můžeme volit nesprávné vzdělávací přístupy, jak to dokládá autorkou uváděná pohádka o škole zvířat. Jádrem jejího sdělení je, že každý jedinec je disponován k něčemu a v tom by se měl rozvíjet především. Nemá smysl ho směrovat někam, kde nejen že nemůže vyniknout, ale co mu činí šrámy v oblasti sebevědomí. Jak tedy děti s dvojí výjimečností vychovávat? Někteří z učitelů se soustředili nesprávně pouze na nápravu handicapů u dětí, s cílem dostat je v této oblasti na průměrnou úroveň. Vycházeli při tom z přesvědčení, že viditelnější potíže dítěte ve čtení, psaní a počítání musejí být zcela napraveny dříve, než bude možné věnovat pozornost případným nadprůměrným schopnostem

RECENZE

dítěte. To se ale jeví jako neúčinné. Doporučuje se spíše zaměřit pozornost na určité přizpůsobení vzdělávacího přístupu. To znamená efektivně využívat kompenzační pomůcky (počítač, software na kontrolu pravopisu, kalkulačku apod.) a nacvičovat paměťové, organizační a další strategie. Autorka uvádí, že vzdělávání není soutěž v tom, kdo bude nejlepší nebo první v cíli. Je to proces, který by měl pomoci každému jedinci učit se tak, aby dosáhl svého maxima. Pokud poskytneme znevýhodněnému žákovi v určitých předmětech nebo při řešení vybraných úkolů pomůcku, neznamená to, že mu bereme vlastní zodpovědnost za učení. Jen mu ukážeme, jak se zbavit určité překážky, jež mu stojí v cestě k učení a nedovoluje mu některé úkoly prakticky vůbec zvládnout. Pak se může věnovat užitečnějším způsobům školní práce. Kompenzační pomůcky a úprava přístupu k učení tedy neznamenají způsob, jak žáka zbavit školních úkolů a práce, ale naopak, jak jej více zapojit tak, aby jeho vzdělávání neztratilo smysl. Posuňme vzdělávací paradigma směrem od nápravy handicapů k rozvoji talentu. Tak mnohé talenty neztratíme a pomůžeme jim najít v životě jejich vlastní cestu k úspěchu a spokojenosti. Autorka nás nabádá, abychom se nechali inspirovat v oblasti organizace vzdělávání světem. Příkladem může být kanadský program s příznačným názvem GOLD („Zlato“). Jedná se o formu středoškolského vzdělávání, v níž jsou vybraní žáci zařazeni do kmenové třídy, avšak současně absolvují tři hodiny týdně tzv. GOLD bloků, kterých se účastní skupiny přibližně osmi spolužáků s podobným profilem schopností a handicapů. U nás zatím neexistují vzdělávací programy určené výhradně k naplňování specifických vzdělávacích potřeb nadaných žáků s poruchami učení, což je ale dalším argumentem, který potvrzuje naléhavost tématu, kterému se autorka věnuje. Z hlediska emocionálních a sociálních problémů Š. Portešová píše, že neustálé vnímání a prožívání rozporu mezi vlastními schopnostmi a handicapy řadí právě dvojvýjimečné děti mezi nejvíce ohrožené závažnými sociálními a emociálními problémy, mezi které patří například úzkost, vnitřní napětí, sebelítost, nebo naopak obranný postoj, agrese apod. Nelze opomenout rodiče a jejich vliv. Ti dítěti nesmí brát pocit jeho vlastní zodpovědnosti za vlastní učení, a to ani v těch oblastech, kde se mu nedaří. Uvědomit si trvalý závazek k vlastnímu učení je totiž nezbytné nejen proto, aby dítě uspělo ve škole, ale zejména proto, aby bylo úspěšné v celoživotním učení, aby později samo umělo stanovit vysoké, ale současně reálné cíle. Rodič musí ovšem toto své působení podporovat přístupem, kdy dítěti bude zřejmé, že je rodič má rád takové, jaké je, a že chyby, kterých se dopouští, na tomto vzájemném vztahu nic nezmění. Tak se u dítěte buduje pocit jistoty a sebedůvěry.

RECENZE

Autorka píše knihu s velkou odbornou erudicí. Informace, které předkládá, jsou pečlivě vybrány a zbaveny balastu. Vybírá podstatné, ale přitom se nedopouští nebezpečných zjednodušení. Opírá se o renomované zdroje. Velkou část tvoří i její vlastní výsledky zkoumání, které pečlivě dokládá. Teoretické poznatky jsou vhodně doplněny částmi kazuistik, které velmi vhodně text přibližují čtenáři a také ho činí zajímavějším. K přehlednosti a systematičnosti textu přispívají také tabulky. Pro rychlou orientaci slouží na konci každé z dvanácti kapitol shrnutí a body označené jako „Co je důležité“. Čtenář tyto body snadno nalezne, protože jsou i graficky zvýrazněny – ztučněny. Po přečtení knihy čtenář získá pocit, a lze říci dokonce i přesvědčení, že autorka, která o dětech s dvojí výjimečností píše, k nim má pozitivní vztah a má pro ně pochopení. Tohle pochopení není ovšem postaveno jen na vratkém emočním základě, ale je naopak podpořeno fakty a informacemi z mnoha teoretických zdrojů, ale i z mnoha výzkumných šetření. Knihu lze doporučit jak učitelům, vychovatelům, poradenským pracovníkům, ale i rodičům. Některé pasáže by mohly být přínosné i pro samotné starší děti, které mají zmíněnou výjimečnost. Zvláště pro ně mohou být inspirativní kazuistiky. V některých se totiž mohou „poznávat“, a tak se naučit lépe si porozumět.

Autorka Mgr. Dita Janderková, Ph.D., Institut celoživotního vzdělávání, Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 5, 613 00 Brno, e-mail: [email protected]

RECENZE

MYŠLIENKOVÉ MAPY Soňa Grofčíková RECENZE KNIHY B

, T., B , B. Myšlenkové mapy: probuďte svou kreativitu, zlepšete svou paměť, změňte svůj život. Brno: Computer Press, 2011. 213 s. ISBN 978-80-251-2910-4.

„Rovnako ako svaly, aj mozog potrebuje tréning k tomu, aby nadobudol silu. Myšlienková mapa je dokonalým cvičením pre vašu hlavu, ktorá zlepší schopnosť myslieť, tvoriť a pamätať si. Rovnako ako pri každom inom tréningu platí, že čím viac času mu venujete, tým viac sa zlepšíte“ (s. 88). Publikáciu môžeme nazvať ako praktický sprievodca svetom pojmových máp, ich významu, podstaty, tvorby a využitia nielen pri učení, ale aj v bežných životných situáciách. Je vhodná nielen pre odbornú verejnosť, ale aj pre študentov a každého, kto sa zamýšľa nad svojím učením, keďže je písaná jednoduchým, zrozumiteľným štýlom. Publikácia je rozpracovaná do piatich základných častí, ktoré sú prehľadne členené do podkapitol a logicky na seba nadväzujú. Prvá kapitola s názvom Nekonečná sila a potenciál vašej mysle pojednáva o ľudskom mozgu a jeho možnostiach. Autor jednoduchým spôsobom popisuje princípy, na základe ktorých pracujú systémy spracovávania informácií, vznikajú pamäťové stopy a zdôrazňuje neobmedzené možnosti ľudského mozgu. Taktiež poukazuje na výskumné zistenia v oblasti dominancie pravej a ľavej mozgovej hemisféry a ako to ovplyvňuje pohľad na naše učenie sa. Tomu venuje pozornosť aj v nasledujúcej podkapitole, kde dáva do súvisu myšlienkové mapy s učením a myšlienkovým procesom. Zdôrazňuje, že náš mozog nemyslí lineárne, ani sekvenčne, ale multilaterálne (viacrozmerne, integrovane). Podkapitola o tvorbe poznámok a zápiskov sprostredkúva pohľad na tradičné spôsoby robenia si zápiskov a bežné systémy tvorby poznámok, ktoré však v minimálnej miere vedú k efektívnemu učeniu sa. Posledná podkapitola vysvetľuje termín „mental ray thinking“ (voľne preložené ako lúčové myslenie, vychádzajúce z centra a zostávajúce s centrom v spojení), ktoré autor považuje za jednoduchší, prirodzenejší, efektívnejší spôsob používania mozgu. Takéto myslenie odráža vnútornú štruktúru mozgu a procesov, ktoré v ňom prebiehajú, a na tomto princípe fungujú aj pojmové mapy, ktoré vychádzajú z centrálneho obrazu a každé ďalšie slovo, obraz sa stáva stredom

RECENZE

ďalších asociácií, ktoré sa môžu neustále ďalej vetviť, ale stále majú spoločný stred. Vitajte v myšlienkovej mape je názov druhej kapitoly, ktorá je nosná a obsahovo zameraná na myšlienkové mapy a ich tvorbu. Autor nielen teoreticky, ale aj prostredníctvom cvičení poukazuje na spracovávanie informácií pomocou lúčového myslenia. Celou kapitolou sa nesie hlavná idea, ako spájať asociácie s kľúčovými slovami a obrazmi a ako si možno cez myšlienkové mapy usporadúvať a vytvárať štruktúru svojich myšlienok. Autor postupuje od jednoduchého mapovania k tvorbe hierarchií a kategórií v mapovaní, ponúka hlavné princípy, ako triediť asociácie do kategórií. V ďalšej podkapitole sprostredkúva techniky a postupy k vytvoreniu kompletných myšlienkových máp a prezentuje 10 najlepších tipov na tvorbu máp. Tretia kapitola sa zameriava na praktické využitie pojmových máp zacielené na učenie sa, kreativitu, rozhodovanie sa a usporiadanie myšlienok iných ľudí. Autor poukazuje na to, že mapami sa dá pamäť nielen podporovať, ale aj zlepšovať a dajú sa vyhľadať aj spomienky, o ktorých si myslíme, že sú dávno zabudnuté. Taktiež poskytuje argumenty, prečo používať mapy na kreatívne myslenie a prezentuje techniky pre tvorivé myslenie. Myšlienkové mapy sú zároveň dobrým nástrojom aj pri rozhodovaní sa, hoci neurobia rozhodnutie za nás, aspoň nám ho pomôžu uľahčiť. Autor poskytuje metódy na rozhodovanie sa medzi dvoma dilemami, aj zložitými voľbami, na cvičenie kritického myslenia. V závere ponúka možnosti, ako si robiť výpisky z kníh, prednášok nelineárnym spôsobom a zaznamenávať ich do pojmových máp. Štvrtá kapitola pojednáva o využití máp pri štúdiu, v práci či v bežnom živote, pritom je jedno, či pomocou mapy analyzujete problém, určujete si ciele, plánujete, robíte výskum, opakujete si na skúšku alebo si chystáte verejný prejav. Veľmi zaujímavé je použitie myšlienkovej mapy na sebaanalýzu a reflexiu. Mapy sú zároveň prezentované aj ako nástroj plánovania nasledujúceho obdobia (budúcnosti), ku ktorým sa možno vracať a kontrolovať ich plnenie. Prezentuje tu princípy vedenia diára pomocou máp od ročného plánovania hlavných udalostí, cez mesačné, týždenné a denné plány, všetko aj s konkrétnymi príkladmi máp. Ďalšia podkapitola je orientovaná na možnosti využitia mapy pri skúške, školskom projekte, pri učení sa z knihy, pri prezentácii a dotýka sa aj využitia máp pri manažovaní a vedení skupiny ľudí, na zlepšenie tímovej práce. Posledná kapitola s názvom Myšlienkové mapy a budúcnosť zameriava pozornosť na elektronické mapy, ich tvorbu, výhody a nevýhody programu iMindmap, čo je oficiálny softvér autorov. Záver publikácie ponúka užitočné webové adresy venované myšlienkovému mapovaniu aj s krátkym popisom činnosti, nájdete tu odvolania na rôzne svetové asociácie, nadácie, kluby,

RECENZE

výbory zaoberajúce sa mapovaním – myslením, pamäťou a memorovaním, inteligenciou, kreativitou atď. Písaný text je dopĺňaný obrázkami, príbehmi, mapami, autori uplatňujú vlastné princípy mentálneho mapovania prakticky tým, že používajú rôzne farby, veľkosti a druhy písma, oddeľujú text podfarbením. Za najzaujímavejšie považujem doplnenie teoretického textu ponukou aktivít, v ktorých sa môže čitateľ priamo realizovať, zároveň sú pripravené tak, aby bol čitateľ motivovaný zapojiť sa, skúšať a vytvárať si vlastné mapy. Kniha vedie k zamysleniu sa nad vlastným myslením, nad svojimi možnosťami a spôsobmi prijímania a spracovávania informácií. Vedie čitateľa k tomu, aby hodnotil výstupy svojho myslenia, robil si záznam vlastnej myšlienkovej činnosti, teda vytváral skutočné pojmové mapy. Prínos publikácie vidím predovšetkým v užitočnosti ako študijného materiálu nielen pre vysokoškolákov. Samotná publikácia, jej prečítanie, nemusí byť cieľom, ale prostriedkom, ako naštartovať svoje učenie sa.

Autorka PaedDr. Soňa Grofčíková, PhD., Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky, Drážovska 4, 949 01 Nitra, Slovenská republika, e-mail: [email protected]