Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa

FILOSOFICKÁ FAKULTA UNIVERSITY KARLOVY ÚSTAV LINGVISTIKY A UGROFINISTIKY

Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci Barbora Skálová

obor finština květen 2008

Vedoucí diplomové práce: Alice Hudlerová, Ph.D

2

Barbora Skálová: Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti s okupací Československa Hnutí taistovců aneb Brežněvovi užiteční blouznivci

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury.

V Praze dne 30. dubna 2008

…………………………………………………….. Barbora Skálová

Velmi děkuji Alici Hudlerové Ph.D za obětavou pomoc a cenné rady a připomínky.

3


Obsah Úvod .................................................................................................................................................... 4 1. Stručné dějiny Komunistické strany Finska .................................................................................... 6 2. Reakce na okupaci Československa v srpnu 1968........................................................................... 9 2.1. Situace na levici – SKP a SKDL................................................................................................... 9 2.2. Situace mimo komunistické kruhy ......................................................................................... 11 3. Finlandizace ................................................................................................................................... 14 3.1. Definice finlandizace .............................................................................................................. 14 3.2. Finlandizace v praxi 60. a 70. let ............................................................................................ 17 4. Levicová inteligence ...................................................................................................................... 20 4.1. Revoluce na finský způsob ..................................................................................................... 20 4.2. Taistovci.................................................................................................................................. 21 4.2.1 Kdo, kdy, kde?................................................................................................................... 22 4.2.3. Kenen joukoissa seisot? ................................................................................................... 24 4.2.4. Taistovství v praxi............................................................................................................ 28 4.2.4.1. Případ Solženicyn ...................................................................................................... 28 4.2.4.2. Černá kniha taistovců ............................................................................................... 29 4.2.4.3. Jaký fašismus?........................................................................................................... 30 4.2.5. Konec iluzí? ...................................................................................................................... 31

4


Úvod Téma radikální levice ve Finsku a obzvláště její „zbytnělá“ forma v podobně hnutí taistovců (taistolaiset) je v českém prostředí zcela neznámá. I v samotném Finsku si získávají taistovci svou pozornost postupně a teprve v posledním desetiletí. Českého čtenáře může tato problematika zaujmout především díky jejímu úzkému spojení s okupací Československa v srpnu 1968, jejíž čtyřicáté výročí si tento rok připomínáme. Finsko bylo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let již zcela adaptováno na nový směr zahraniční politiky určované především „korektními“ vztahy se Sovětským svazem, neboť již - mimo jiné - uplynula dvě desetiletí od podepsání Smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci (YYAsopimus). Svůj úřad už více než deset let zastával prezident Urho Kaleva Kekkonen, jenž se stal živoucím symbolem snahy o udržení neutrálního postavení Finska, snahy o všemi akceptovaný obraz Finska jako mostu mezi Východem a Západem a také ztělesněním specifické formy détente – tzv. finlandizace. Protiruská atmosféra panující v meziválečném období byla již téměř zapomenuta. Do „bláznivého“ roku 1968 nečekaně zasáhla okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy a Finsko jako stát, jenž si přes porážku v druhé světové válce i přes společnou hranici se Sovětským svazem udržoval s velkým úsilím svou nezávislost, hleděl na osudy středoevropské země se značnými obavami. Stanovisko finské politické reprezentace k okupaci Československa bylo - kvůli obavě z reakce Sovětského svazu - velmi zdrženlivé. Velmi emotivně se však k událostem postavila mladá inteligence, zejména vysokoškolští studenti. Demonstrace na podporu československého reformního vedení zaplavily celou zemi. O dva roky později však situace mezi

5


mladými intelektuály vypadala přesně opačně – rušily se staré rezoluce odsuzující okupaci Československa a přijímaly se nové, vyjadřující podporu politice Sovětského svazu. Vzniklo radikálně levicové hnutí taistovců, jež na několik let ovládlo akademickou půdu. Studenti začali jezdit na brigády do Sovětského svazu, zemí Východního bloku i na Kubu, sepisovali pamflety proti Alexandru Solženicynovi a Andreji Sacharovovi a vyjadřovali souhlas s „bratrskou pomocí“ při záchraně socialismu v Československu. Právě souhlas či nesouhlas s okupací byl jedním z hlavních rozlišovacích znaků mezi „námi, taistovci“ a „nimi, reakcionáři“. Na otázku, co se ve Finsku v těchto letech stalo a jak a proč došlo k tak radikálnímu obratu, se snaží alespoň částečně odpovědět má diplomová práce. Ve své práci používám jak primární, tak sekundární literaturu – vycházela jsem z materiálů, které již o problematice taistovství ve Finsku vznikly. Hnutí taistovců se ve Finsku věnuje především historik Kimmo Rentola, téma finlandizace jsem se snažila pojednat jednak z finského úhlu pohledu a rovněž z pohledu zahraničních badatelů. Použila jsem dvě vzpomínkové knihy bývalých taistovců, jež ve Finsku vyšly na přelomu tisíciletí (Černá a Šedá kniha taistovství), hlavním zdrojem mi však byly dobové tiskoviny (noviny, časopisy, rezoluce apod.), materiály z archivu Ministerstva zahraničí České republiky a rovněž rozhovory s pamětníky událostí.1

1

Citace ze zahraničních zdrojů, jež nebyly přeloženy do češtiny, jsou v mém překladu.

6


1. Stručné dějiny Komunistické strany Finska

Komunistické hnutí vzniklo ve Finsku již v roce 1905 v době tzv. velké stávky (suurlakko) a původně se vyvinulo z radikálního křídla sociální demokracie. Po občanské válce mezi tzv. bílými a rudými gardami (19171918), z nichž první podporovala finská vláda a druhé finští i ruští komunisté, vznikly dvě komunistické strany – jedna v Sovětském svazu (Suomen kommunistinen puolue, SKP), druhá na území Finska (Suomen Sosialistinen Työväenpuolue, SSTP). SKP tvořili především rudí gardisté, kteří uprchli do Sovětského svazu před pronásledováním po prohrané občanské válce. Obě strany více či méně spolupracovaly, ale nakonec byla SSTP zakázána a v roce 1922 přešla do ilegality. Ve finské společnosti tou dobou vládla silně protikomunistická nálada a tuto atmosféru odrážela i oficiální politika státu. Finsko přijalo protikomunistické zákony a zahraniční politiku orientovalo na Německo. Přesto se komunistům dařilo ovládat odbory i další profesní spolky a ve 30. letech začali přitahovat i finskou inteligenci. Když SSSR v roce 1940 napadl Finsko a začala tzv. zimní válka (19391940), komunisté se vesměs postavili na stranu své země a bojovali proti Rudé armádě. V jiné situaci se však ocitli finští komunisté v SSSR – ty Stalin dosadil do loutkové vlády v Terijoki, jejíž předsedou se stal Otto Ville Kuusinen, hlavní postava finského komunistického hnutí. Finští komunisté na území SSSR však byli tak zdecimováni stranickými čistkami, že Stalin některé ministry loutkové vlády musel povolat z gulagu (Putík 2006: internetové vydání). Finsko nakonec přes velký odpor zimní válku prohrálo a muselo přistoupit na podmínky příměří, mimo jiné přišlo o 11% svého území. V tzv. pokračovací válce (1941-1944) se neúspěšně snažilo získat ztracená území zpět, nicméně tentokrát již bez angažmá finských komunistů. V jejich očích

7


bylo totiž Finsko agresorem, jenž Sovětskému svazu vyhlásil válku2 a navíc se pustil do dobývání území, jež Finsku nikdy oficiálně nepatřilo (území tzv. Velkého Finska). Proto odmítali bojovat ve finské armádě a mnoho jich bylo zatčeno za protistátní činnost. Součástí vynuceného příměří z roku 1944 bylo kromě definitivního potvrzení „nových“ hranic z roku 1940 i zlegalizování komunistické strany. Nad příměřím navíc ve Finsku dohlížela spojenecká komise v čele s A.A. Ždanovem, jenž byl paradoxně strůjcem údajné finské přeshraniční střelby, která se stala záminkou pro útok SSSR v roce 1940. Oficiální činnost komunistické strany tedy byla obnovena, ale vzápětí byl založen Demokratický svaz finského lidu (Suomen kansandemokraattinen liitto, SKDL) - politické koaliční sdružení levicových stran a spolků. Jeho součástí se stala i Komunistická strana Finska.3 Zatímco obecně byly roky 1944-48 ve Finsku vnímány jako léta nebezpečí, pro komunisty naopak znamenaly roky naděje (Rentola 1992: 90). Mluvili o „československé cestě“, snili o vládě jedné strany a doufali v zásah Rudé armády. Bez pomoci si na ozbrojený převrat netroufli, neboť věděli, že navzdory demobilizaci je mezi lidmi ukryto mnoho zbraní, takže by se s největší pravděpodobností setkali s masivním odporem (Jutikkala 1999: 267). V letech 1944-48 měli komunisté jedno ministerské křeslo, ministr Yrjö Leino se jej však nakonec musel pod nátlakem vzdát, neboť komunistická strana byla považována za podvratný prvek finské demokracie a u ostatních stran byla extrémně neoblíbená. Na politické scéně se postupně izolovala, byla opoziční stranou, což jí v mnohém vyhovovalo, neboť mohla nepřetržitě napadat sociálnědemokratické vlády. Do ministerských křesel komunisté znovu usedli až v roce 1966 a bylo to poprvé od roku 1948 v zemích mimo Východní blok, kdy se komunistická

2

Formálně tak tomu opravdu bylo, nejdříve však SSSR začal bombardovat jižní Finsko. Pro Finy to nicméně byla očekávaná záminka. 3 Demokratický svaz finského lidu měl podobnou strukturu jako československá Národní fronta. Jedinou levicovou stranou vně SKDL byla sociální demokracie, přestože se její radikálně levicové křídlo podílelo na založení svazu.

8


strana dostala do vládního angažmá. Strana nebyla zcela jednotná v názoru na to, zda je vhodné do vlády vstoupit, což se také stalo prvním impulzem pro vznik stranických frakcí, především extrémně levicového křídla pod vedením Taista Sinisala. Problémy nezpůsobovalo jen působení ve vládě, strana se začala štěpit i ideologicky, Sinisalova frakce například požadovala začlenit do nového programu strany požadavek diktatury proletariátu a vlády jedné strany bez opozice. Největší rozkol však v řadách finských komunistů způsobila okupace Československa v srpnu 1968 – zatímco stranická většina okupaci poměrně jasně odsoudila, Sinisalova frakce zcela přejala rétoriku Sovětského svazu a považovala okupaci za bratrskou pomoc při záchraně socialismu. Okupace Československa však nezpůsobila zemětřesení jen v komunistické straně, nýbrž na celé finské politické scéně.

9


2. Reakce na okupaci Československa v srpnu 1968

2.1. Situace na levici – SKP a SKDL4

K Pražskému jaru a k vývoji v Československu, který předcházel okupaci, se finští komunisté stavěli sice s jistými rozpaky, nicméně v podstatě pozitivně. Většina finských komunistů „socialismus s lidskou tváří“ i Dubčekovu politiku vesměs podporovala a dívala se na ni s jistými nadějemi. Výjimku tvořila radikální Sinisalova frakce, jež v Pražském jaru viděla nebezpečí pro socialismus a zárodky kontrarevoluce. Stejně tak bezprostřední reakce na československé události způsobila v politbyru, kde byly zastoupeny obě frakce, silnou roztržku. Frakce nebyly schopny se dohodnout na společné rezoluci, nakonec zvítězila většina, Sinisalova frakce se však neustále snažila rezoluci odsuzující zásah zemí Varšavské smlouvy zrušit. O situaci referoval i československý velvyslanec: Někteří soudruzi vyslovují názor, že dřívější a dosud platná stanoviska KSF nejsou správná, že se nelze spokojovat jen s tím, že v čs. otázce bylo dosaženo dohody politickým jednáním, ale že je třeba postoj KSF posoudit zevrubně znovu a zbavit jej „protisovětského zaměření“. M. Kainulainen přímo požadoval uznat správnost vstupu vojsk pěti zemí (MZV3). Stejně jako většinová frakce SKP, odsoudila okupaci i SKDL, a to poměrně jasně: SKDL odsuzuje vměšování se do vnitřních věcí Československa. Jeho členové i stoupenci se zúčastnili mírumilovných projevů solidarity s československým národem (SSd 24.8.1968). Nicméně Sinisalova opozice. jak již bylo řečeno, reagovala zcela opačně Urho Jokinen napsal do prvního vydání Tiedote5 po okupaci mimo jiné: 4

Přehled situace na politické scéně v době okupace Československa viz příloha – obrázek.

10


Mocná intervence pěti zemí Varšavské smlouvy provedená v rozhodujícím okamžiku zachránila situaci ve prospěch socialismu a míru. Šlo o splnění povinností proletářského internacionalismu (Tiedote, podzim 1968). Taisto Sinisalo tvrdil, že situace neměla jiné řešení, a rovněž pokáral komunistický umírněný list Kansan Uutiset, že nedůvěřoval sovětským informacím (Leppänen 1999: 248). Důvěru ve vojenskou intervenci měl i Aimo Aaltonen, člen politbyra: Zásah, neboli bratrská pomoc maďarské dělnické třídě i maďarskému národu bylo správné a ve správný čas provedené opatření, jsem si tedy jist, že se tak stalo i v případě Československa (ibid.). Někteří komunisté rovněž věřili oficiálním zprávám ze SSSR, že okupace zabránila hrozbě ze západního Německa: Nejdůležitější zdůvodnění pro to, co se stalo, je vždy zmiňováno až naposled. Náhlý zásah možná zachránil evropský mír. Pokud by zaútočilo západní Německo, následovala by světová válka. Rozdíl mezi okupací USA a SSSR - divím se, že komunista může něco takového vůbec srovnávat – je přeci tak velký (Leppänen 1999: 259). Tiedote přinášel zcela vážně míněné informace o počtu zbraní, které v tajných skrýších ukrývaly kontrarevoluční síly, a o radiostanicích propašovaných do Československa ze západního Německa (Tiedote, podzim 1968). Veli-Pekka Leppänen ve své práci tvrdí, že okupace Československa měla na štěpení ve straně naprosto zásadní vliv: Československý srpen podnítil vážný rozkol uvnitř Komunistické strany Finska. Především pro opozici se z okupace stal ideologický prubířský kámen – odpověď na otázku ‚pro nebo proti?‘ rozhodovala o třídním uvědomění i o ideologické ryzosti (Leppänen 1999: 262). 5

Stranická opozice vydávala nejdříve dvouměsíčník Tiedote, z kterého později vzniknul častěji a častěji vycházející Tiedonantaja. Tento stranický, extrémně radikální, list byl dlouho trnem v oku stranické umírněné většině. Více o deníku viz kapitola o taistovcích.

11


Strana se v podstatě definitivně rozštěpila po mimořádném sjezdu v roce 1969. Formálně SKP zůstala pohromadě snad jen kvůli přání Kremlu. Strana nicméně nadále setrvávala ve vládě, z níž vystoupila až v roce 1971. Radikální frakce Taista Sinisala se od SKP formálně odtrhla až v roce 1984.

2.2. Situace mimo komunistické kruhy

Okupace Československa způsobila mezi finskou komunistickou i nekomunistickou politickou reprezentací šok. Finsko se ocitlo ve velmi tíživé situaci – všichni včetně prezidenta Kekkonena si uvědomovali vážnost situace, ale prakticky nikdo se neodvážil okupaci výrazněji odsoudit. Prezident byl otřesen, nemohl uvěřit tomu, že zrovna jemu zástupci SSSR lhali do očí o údajném vládním pozvání vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Rentola 2005: 29). Finské politické vedení se vážně obávalo o osud země, neboť z Moskvy chodily znepokojivé zprávy o finské neutralitě - neutralita nebylo slovo, jež by měl Brežněv právě v oblibě, a navíc se v Moskvě začalo používat ve spojení s Československem, Jugoslávií a Rumunskem, tedy černými

ovcemi

Východního bloku (Rentola 2005: 30). Čerstvý sociálně demokratický premiér Mauno Koivisto prý „plakal tak, že ani neviděl na cestu.“ (Rentola 2005: 27). Bezprostředně po okupaci vážně přemýšlel o tom, zda je vůbec možné zůstat s komunisty ve vládě. Nakonec však zvítězil pragmatický přístup a „povinnost ochránit severozápadní hranice SSSR“ (ibid.). V podstatě všechna oficiální prohlášení představitelů demokratických stran operovala s premisou, že okupace je výsledkem ztroskotání jednání mezi SSSR a Československem, což nechávalo otevřené dveře i pro takovou interpretaci, že vina lěží částečně i na československém vedení.

12


To, že se k československým událostem stavěli opatrně představitelé vládní SDP, je do jisté míry pochopitelné, situaci ve Finsku však dobře dokresluje i postoj Strany středu a dokonce opoziční pravicové Koaliční strany. Podle Rentoly zahájili „kampaň úsměvů“. Předseda Koaliční strany Juha Rihtiniemi okamžitě nařídil volat sovětskou ambasádu a její zástupce se s ním během dvou hodin sešel a „vysvětlil mu situaci“. V září ocenil sovětský velvyslanec „realistický“ postoj strany k okupaci (Rentola 2005: 26). Okupace však samozřejmě neotřásla jen politickou reprezentací. U starší generace vyvolaly československé události ducha zimní války a s ním spojený strach ze sovětských tanků. Do ulic však vyrazili především studenti, kteří se pomocí transparentů ptali: „A další bude Finsko?“ (Rentola 2005: 25). Celou zemi zasáhla vlna solidarity a na domech vlály československé vlajky. Po celé zemi se konaly demonstrace, ta největší proběhla před sovětskou ambasádou v Helsnikách, na níž přišlo zhruba 3000 lidí. Celý večer se skandovalo hlavně jedno jméno: Dubček. Objevilo se nastříkané na zdech domů, na autech, vlajkách i kabátech demonstrujících (IS 22.8.1968). Demonstrace se však zvrhla v boj s policií a na šedesát lidí bylo zatčeno. Rozbíjela se auta i okna tramvají a finské noviny komentovaly události jako mimořádné – rozbité sklo se ve finských ulicích často nevidí (ibid.). Protestovalo se i v dalších městech – v Turku, Tampere, Oulu i Jyväskylä. Ještě večer 22. srpna byla založena Turkusko-československá společnost, jež během pěti dnů získala 400 členů (Rentola 2005: 41). V Helsinkách se navíc podepisovala petice na podporu Československa (HS 24.8.1968). Z Prahy nezapomenutelným způsobem referovala zahraniční zpravodajka Finského rozhlasu Lieko Zachovalová, dcera jednoho z nejvýznamnějších finských komunistů Yrja Leina. Sama členka KSČ byla po reportážích ze strany vyloučena. Stejně jako v Československu se poměry ve Finsku brzy „normalizovaly“. Lidé překonali počáteční šok z okupace a pomalu si začali zvykat na fakt, že

13


vojska Varšavské smlouvy z malé středoevropské země zřejmě jen tak neodejdou. I prezident Kekkonen v roce 1969 předvedl gesto na výsost výmluvné – jako první politik ze zemí mimo Východní blok přijel na oficiální návštěvu Československa. Ta byla samozřejmě mnohými interpretována jako tichý souhlas, či alespoň smíření se s československou okupací.

14


3. Finlandizace 3.1. Definice finlandizace

Všechny peripetie, jimiž procházela Komunistická strana i celá finská politická scéna, byly zásadně ovlivněny zahraničními vztahy Finska a v těchto vztazích hrál nejdůležitější roli jednoznačně Sovětský svaz. Finsko se celé poválečné období nacházelo ve zcela unikátním postavení, jež nezůstalo nepovšimnuto západním světem a jež od něj dostalo i název. Zřejmě existuje jen málo politologických termínů, které by byly významově tak mnohoznačné, budily by takové vášně a při jejichž hodnocení by panovalo tolik neshod, jako je tomu u termínu finlandizace (suomettuminen). Ani deset let po rozpadu Sovětského svazu se finští badatelé nemohou shodnout na zcela základní premise: byla finlandizace pro finskou společnost procesem spíše pozitivním či negativním? Bylo Finsko stavitelem mostu mezi Východem a Západem nebo loutkou v rukou Kremlu? Slovo finlandizace se používá především ve spojení se zahraniční politikou praktikovanou ve funkčním období prezidenta Kekkonena, nicméně poprvé fenomén finlandizace popsal již v roce 1953 rakouský ministr zahraničních věcí Karl Gruber, když ve své knize Zwischen Befrieung und Freiheit varoval svou vládu, aby se nevydávala po stejné cestě jako Finsko6 (Maude 1978: 44). Za autora samotného termínu je obecně považován profesor Richard Lowenthal ze Svobodné univerzity v Berlíně, jenž ho dle vlastních slov poprvé použil v roce 1966. Walter Laqueur nicméně tvrdí, že ve stejné době ho již používal on i mnoho dalších komentátorů (Laqueur 1980:7).

6

Gruber musel dva týdny po vydání své knihy odstoupit. Rakousko v té době studovalo „finský příklad“, aby se naučilo, jak vycházet se Sovětským svazem. V roce 1960 rakouský spolkový kancléř Julius Raab veřejně poděkoval prezidentu Kekkonenovi za jeho pomoc s ukončením okupace Rakouska (Maude 1978, 44).

15


Ještě v osmdesátých letech bylo slovo „finlandizace“ považováno za pejorativní, mnozí se však bránili nikoliv používání tohoto hanlivého slova, nýbrž právě tomu, že je vnímáno jako hanlivé – mezi nejdůležitější obhájce termínu patřil sám prezident Kekkonen: Pokud nyní chceme na naši zahraniční politiku aplikovat slovo ‚finlandizace’ a to nikoliv jako invektivu, pak nejsme proti. Vycházíme z toho, že ‚finlandizace‘ znamená politickou dohodu se Sovětským svazem. (...) Politická dohoda se Sovětským svazem je následkem zmírňování napětí. (citováno z Vihavainen 1991: 11). Podle Vihavainena byla finlandizace pro Finy především příběhem úspěchu (menestystarina) – část ruského impéria si byla schopna vytvořit k centru takové vztahy, že se nakonec vyvinula v samostatný stát a udržela si svou svobodu bez ohledu na světovou i studenou válku. Finové věřili ve svou roli „lékaře světové politiky“ (Vihavainen 1991: 10). Najít definici finlandizace není tedy lehký úkol. Pro účely této práce však přebírám poměrně přesné vymezení historika George Mauda: finlandizace se v obecném slova smyslu objevuje, když je určitý stát politicky, ekonomicky či vojensky slabý, zatímco na druhé straně je mnohem silnější stát, který manipuluje politikou slabšího státu pomocí ideologické infiltrace nebo pronikáním kapitálu, až se obyvatelé slabšího státu začnou vzdávat svého národního sebevědomí. Slabý stát tohoto typu není satelitem, neboť zůstává vně mocenského bloku svého silného souseda a ponechává si svůj institucionální systém. Nicméně slouží stále více a více silnějšímu státu, až nakonec sám začne předjímat jeho politiku a přání. V tomto okamžiku se začne objevovat ztráta národní vůle7 (Maude 1978: 43-44). Termín finlandizace tedy podle Mauda popisuje finské vztahy se Sovětským svazem od 50. let, jež se blíží měkké, plíživé sovětizaci Finska (ibid.).

7

Maude zde částečně přebírá definici norského politologa Nilse Ørvika z knihy Sicherheit auf finnish (1972)

16


V západní Evropě byla finlandizace vnímána spíše jako hrozba, jedním z nejostřejších (ale také argumentačně nejbrilantnějších) kritiků byl americký historik Walter Laqueur. Finsko podle Laquera nesmí oponovat žádné důležité iniciativě sovětské zahraniční politiky, nesmí se pustit do žádných mezinárodních závazků bez sovětského svolení8 a SSSR naopak očekává aktivní podporu od Finska v některých zahraničně-politických otázkách. Finsko sice smí mít armádu, ale jen v mezích, které určuje Sovětský svaz.9 Ve vládě mohou být jen ty strany, které schválí Moskva, podobná situace panuje při výběru prezidenta a ministerského předsedy. Předpokládá se, že Finsko bude uplatňovat autocenzuru a že finští političtí představitelé budou vyjadřovat svůj přátelský postoj k Sovětskému svazu. V neposlední řadě by Finsko mělo mít blízké obchodní vztahy s Východním blokem. Jedním z hlavních symptomů finlandizace je pak podle Laqueura to, že Finové vše výše zmíněné vehementně popírají (Laqueur 1980: 9). I na Západě se však našli advokáti finlandizace10 – jedním z nejaktivnějších byl americký diplomat, politik a historik George F. Kennan považovaný za jednoho z hlavních architektů a později hlavních kritiků studené války a politiky zadržování. Podle Kennana se finský postoj vyznačoval rozumným úsudkem a střídmostí. (Vihavainen 1991: 21). Timo Vihavainen, zástupce finských historiků zaujímajících k finlandizaci kritický postoj11, upozorňuje na zvláštní jev, který se v poválečném Finsku objevil – zatímco v zemích Východního bloku bylo „přátelství“ a „spolupráce“ se SSSR dirigováno seshora, ve Finsku se vyvinul v organickou součást

8

Pro Finsko bylo například nepředstavitelné, že by se stalo součástí NATO, svou nelibost projevoval SSSR i při snaze Finska začlenit se do spolku severských zemí NORDEK. 9 V mírové smlouvě z roku 1947 byly finské obranné síly omezeny na 41 900 mužů a finská armáda nesměla disponovat ponorkami, řízenými střelami, jadernými ani dalšími sofistikovanými zbraněmi (Maude 1978, 47). 10 Přesněji řečeno toho, co je dnes pod tímto termínem obecně chápáno. Obhájce finské zahraniční politiky můžeme rozdělit do dvou kategorií – na ty, jež zcela odmítali použití termínu finlandizace a tvrdili, že křiví realitu, a ty, jež termín používali a obhajovali to, co měl popisovat. 11 Svůj názor se však odvážil vyjádřit až v roce 1991.

17


politické kultury, která si osvojila ideály, formy a principy totalitarismu, aniž by se sama stala totalitární (Vihavainen 1991: 30).

3.2. Finlandizace v praxi 60. a 70. let

V politologii se pro poválečný vývoj ve Finsku někdy používá termínu Paasikiviho-Kekkonenova linie, nicméně nejde o označení zcela přesné. Přístup prezidentů Paasikiviho a Kekkonena se v mnoha ohledech velmi lišil. Paasikivi sice na nátlak SSSR odmítl Marshallův plán a v roce 1948 podepsal důležitou smlouvu se SSSR – Smlouvu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (tzv. YYA-sopimus), jež zavazovala Finsko k vojenské pomoci Sovětskému svazu v případě, že by byl přes území Finska napaden Německem či jeho spojenci12, sám však měl o povaze Sovětského svazu zcela jasnou představu a jeho koncepce zahraniční politiky by se dala nazvat koncepcí nejmenšího zla. Krosby (1978: 44) charakterizuje období vlády Paasikiviho a Kekkonena takto: zatímco Paasikiviho linie usilovala pouze o vymýcení manifestace „zděděného“ antisovětismu a navíc jen z důvodu národní bezpečnosti, Kekkonenova linie prosazovala aktivní spolupráci se Sovětským svazem a redukci napětí mezi Východem a Západem. Kekkonenova politika byla politika ústupků. Snaha neprovokovat Sovětský svaz byla alfou a omegou veškerých Kekkonenových aktivit a s nimi i finské mezinárodní politiky. Uveďme zde několik příkladů: •

když byl na konci roku 1958 jmenován do čela vlády v Moskvě silně

neoblíbený sociální demokrat Fagerholm a předsedou sociálních demokratů

12

Podobné smlouvy měly se Sovětským svazem i mezi sebou uzavřeny všechny země Východního bloku, za Československo tuto smlouvu uzavřel již v roce 1943 Edvard Beneš. Na základě těchto multilaterálních smluv vznikl v roce 1955 vojenský pakt Východního bloku – tzv. Varšavská smlouva. Finsko se však od ostatních východoevropských zemí lišilo právě klauzulí o pomoci SSSR pouze v případě, že by byl napaden přes území Finska.

18


se navíc stal „zrádce“ Väinö Tanner13, Sovětský svaz na protest stáhnul z Helsinek svého velvyslance. Kekkonen nakonec tlaku SSSR podlehl a Fagerholma odvolal. •

30.10. 1961 poslal Sovětský svaz Finsku nótu, v níž žádal o

konzultaci na základě prvního článku Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci. Sovětský svaz protestoval proti přítomnosti Německa v severní Evropě a na Baltu prostřednictvím námořní organizace BALTAP (Baltic Area Patrol) (Maude 1978: 51).14 Nóta si stěžovala i na postoj finského tisku, který byl příliš prozápadní a proněmecký. Hlavní (a skrytou) příčinou nóty však zřejmě byla prezidentská kandidatura Olaviho Honky. Blížily se prezidentské volby a Honka reprezentoval prozápadní politiku. Kekkonen odcestoval do Novosibirsku, aby osobně přesvědčil Chruščova, že konzultace na základě smlouvy YYA nejsou nutné. Když byl Kekkonen v Novosibirsku, Olavi Honka stáhl svou kandidaturu. Kekkonen se vrátil domů jako vítěz a vítězem opravdu byl – v prezidentských volbách byl po druhé zvolen finskou hlavou státu. •

ve Finsku vládla neoficiální cenzura i autocenzura: od konce

padesátých let nebyly finské noviny pod tlakem jen sovětského tisku a sovětské kritiky, ale také pod silným tlakem samotného prezidenta Kekkonena. Před XXIV. sjezdem KSSS například sovětské vedení projevilo přání, aby se o SSSR nepsalo negativně. Prezident tedy zavolal ministru zahraničí Karjalainenovi a pověřil ho, aby o věci promluvil s šéfredaktory helsinských listů (Vihavainen 1991: 120).

Ministr Karjalainen se snažil

dokonce prosadit, aby státní rádio YLE muselo své programy koordinovat podle finské zahraniční politiky, to se mu však nakonec nepodařilo (Lilius 1975: 21). Nakladatelství Tammi v roce 1974 odmítlo vydat Solženicynovo 13

Tanner odsoudil angažmá rudých v občanské válce a nasměroval sociální demokracii k demokratické levicové straně evropského střihu. 14 Maude (1978: 57) upozorňuje, že všechny tři krize (započítává i léta 1947-48) přímo souvisely s tzv. berlínskými krizemi. V roce 1958 byl navíc SSSR znepokojen založením EHS.

19


Souostroví Gulag, první díl nakonec musel vyjít ve Švédsku. Ředitel největšího finského vydavatelství WSOY Hannu Tarmio v 70. letech prohlásil: Nakladatele se například můžeme ptát, zda-li chce vidět svou knihu uzavírat kohoutky s ropou. Nakladatele se také můžeme ptát, zda-li chtějí jeho spoluobčané opravdu hrdě číst určité knihy ve svém mateřském jazyce, přestože by museli tyto knihy číst pod kožešinou v ledově studených pokojích (citováno z Vihavainen 1991: 129). Timo Vihavainen (1991: 146) situaci ve finských médiích shrnuje přesně: Pokud si tedy Finsko chtělo zachovat svou pozici mezi Východem a Západem a zůstat ve studené válce neutrální, muselo buď mlčet, a nebo se postavit k východnímu a západnímu společenskému zřízení asymetricky; první se nesmělo kritizovat, druhé nesmělo zůstat nekritizované. •

V roce 1974 byl přijat zvláštní ústavní zákon (poikkeuslaki), který

prodloužil Kekkonenův mandát o další čtyři roky. Jednalo se o zcela neobvyklý a bezprecedentní krok, neboť Finsko nebylo ve válce ani ve výjimečném stavu. Kekkonen byl v roce 1978 zvolen prezidentem počtvrté a zůstal tak ve funkci neuvěřitelných 26 let. Finlandizace

byla

v evropských

poměrech

fenoménem

opravdu

ojedinělým. Finsko se sice nevzdalo svého demokratického zřízení, ale vzdalo se své nezávislosti. Ačkoliv je podle Laqueura obdivuhodné, kolik svobod bylo zachováno, Finsko nemohlo být považováno za nezávislou zemi v žádném smyslu tohoto slova. Bylo, jak sovětští lídři ostatně často sami tvrdili, kategorie sama o sobě, ani satelit, ani neutrální země. Bylo zemí, jejíž adaptace na diktát a přání Sovětského svazu se brzy stala součástí národní struktury (Laqueur 1980: 12).

20


4. Levicová inteligence 4.1. Revoluce na finský způsob

První vlna levicového radikalismu, jež se však nedala srovnat s tou, která přišla o několik let později, do Finska dorazila ze západní Evropy během „bláznivého roku“ 1968. Finští studenti bedlivě sledovali vývoj na západoevropských a amerických univerzitách. Když ve světě získaly oblibu zvláštní typy protestů – tzv. sleep-in, teach-in nebo sit-in,15 ani finští studenti nechtěli zůstat pozadu. Po vzoru západoevropských kolegů se rozhodli obsadit studentský dům Vanha v centru Helsinek. Stalo se tak 25.listopadu 1968 za skandování hesla: „Vanha lidu!“ Díky tomu, že se na stejném místě ve stejný čas měla konat oslava 100. výročí Studentské unie, byly na místě televizní i rozhlasové štáby, které „revoluci“ přenášely v přímém přenosu do éteru. Celá událost proběhla naprosto v klidu a bez násilí, jedinou nepříjemností byla rozbitá skleněná výplň vchodových dveří. Nebylo užito násilí ani proti majetku, ani proti osobám. Celá akce nabrala až komických rozměrů – jeden z účastníků vzpomíná: Všechno bylo perfektně zorganizované. Dohodli jsme se s policií (sic!) a hasiči o všech bezpečnostních opatřeních. Bylo to jako divadelní představení, když tam celou dobu hlídkoval hasič. (...) Večer jsme se nakonec rozhodli, že odsuneme židle na okraj a uklidíme sál. Vzali jsme z úklidové komory košťata a umyli jsme podlahu. To byl skutečný duch finské studentské revoluce! (Kolbe 1996: 357-8).

15

Násilné obsazování a zabírání univerzitních či vládních budov

21


4.2. Taistovci

Jen o dva roky později, prakticky hned na jaře roku 1970 se však na finských univerzitách (po prvních spíše komických pokusech o levicovou revoltu) začala formovat nová skupina krajně levicových studentů, která poměrně záhy našla cestu k extrémnímu křídlu komunistické strany pod vedením Taista Sinisala. Jak již bylo řečeno výše, toto křídlo vzniklo jako následek názorového štěpení uvnitř SKP a jedním z hlavních rozpoznávacích znaků Sinisalovy frakce byl kladný postoj k okupaci Československa. Taistovci se vyznačovali především dogmatickým přijetím marxismu-leninismu, často ústícím až ve stalinismus, a zcela nekritickým přístupem k politice Sovětského svazu16. Stejně jako stranická menšina požadovali diktaturu proletariátu. Samotný termín taistovci (taistolaiset) vznikl na začátku 70. let původně jako pejorativní označení a s největší pravděpodobností vzešel z per redaktorů největšího finského deníku Helsingin Sanomat (Relander 1999: 190). Jméno Taista Sinisala se pro slovní hříčku přímo nabízelo, neboť mužské jméno Taisto evokuje finské slovo pro „boj“ (taistelu). Při určování toho, kdo k taistovcům patřil, narazíme nutně na otázku, jaká kritéria uplatnit: zda stačily jen vyjadřované sympatie či zda bylo nutné, aby byl

dotyčný

členem

nějaké

„spřátelené“

organizace

–

například

Socialistického svazu studentů (Sosialistinen opiskelijaliitto, SOL) nebo Svazu středoškoláků (Teiniliitto).17 Relander (ibid.) členy hnutí definuje takto: taistovec byl každý finský komunista či socialista, který považoval okupaci Československa za morálně ospravedlnitelnou a tímto způsobem se přihlásil k „třídně uvědomělému“ komunismu. Tato definice není vyčerpávající, ale dá se jistě vztáhnout i na členy studentských organizací SOL a Teiniliitto a na

16

Čímž se diamterálně lišili od myšlenek v Evropě i Spojených státech populární neomarxistické Frankfurtské školy. 17 O těchto organizacích viz dále.

22


kulturní

taistovce,

již

byli

členy

Svazu

kulturních

pracovníků

(Kulttuurityöntekijäin Liitto).

Taistovci si oblíbili nová slova polky Linjuri: „Tank je na cestě eso, když do Prahy míří, zamávej svojí stranickou knížkou a určitě tě rád sveze.“ (Kari Kaunismaa, bývalý taistovec)

Jak již bylo zmíněno výše, radikální stranická frakce rovněž vydávala vlastní noviny Tiedonantaja, které patřily mezi povinnou výbavu mladých studentských radikálů a jež přebíraly velkou část sovětské propagandy (mnoho článků bylo přetiskováno ze sovětské Pravdy). V době svého vrcholu byl náklad kolem 30 000 kusů, tedy cca 10% nákladu největšího finského deníku Helsingin Sanomat (Mäki-Kulmala 2004: 21). Zřejmě lze tvrdit, že všichni pravidelní čtenáři a předplatitelé tohoto periodika, kteří se ztotožňovali s jeho obsahem, patřili mezi taistovce nebo alespoň mezi jejich sympatizanty.18

4.2.1 Kdo, kdy, kde?

Zatímco k štěpení v Komunistické straně Finska docházelo již od poloviny 60. let, mladí taistovci se zformovali na počátku let sedmdesátých. Kimmo Rentola (2004: 96) se domnívá, že byli hlavním produktem vlny studentského radikalismu z „bláznivého“ roku 1968. Příčiny prudkého obrácení studentů doleva však jsou samozřejmě komplexnější. Hlavní platformou, kde „vše začalo“, byly dvě studentské organizace – již zmíněný Socialistický svaz studentů (dále jen SOL) a Svaz středoškoláků (dále jen Teiniliitto), o dva roky později se přidaly i Marxistické skupiny tamperské univerzity (Tampereen 18

List Tiedonantaja nečetli jen příslušníci hnutí taistovců, jak upozorňuje Timo Vihavainen (1991: 93), s obavou ho otvírali i členové ostatních politických stran, neboť byl rovněž kanálem sovětské kritiky finských poměrů. Vihavainen list dokonce označuje za jeden z hlavních nástrojů finlandizace.

23


Yliopiston Marxilasiet Ryhmät, dále jen TYMR). Součástí SOL

byla

i

Akademická socialistická společnost (Akateeminen sosialistiseura, ASS). Největšího rozmachu dosáhla právě v začátcích 70. let – zatímco do roku 1968 se do ASS hlásilo jen několik desítek studentů ročně, mezi lety 1969 a 1975 ASS získala 2142 nových členů19 (Rentola 2004: 100). Nejpozoruhodnější a také nejdiskutovanější otázkou je sociální původ mladých radikálů. Anna Kontula (2004: 2) ve své práci o tamperské studentské organizaci TYMR mluví o „mýtu vzpoury proti rodičům“. Podle Kontuly tento již obecně tradovaný mýtus říká, že většina taistovců se rekrutovala ze střední a vyšší třídy a jejich hlavní motivací pro adoptování myšlenek

dogmatického

marxismu-leninismu

byla

vzpoura

proti

měšťanskému prostředí, ze kterého pocházeli. Jde však opravdu o mýtus? Jistě by šlo o mýtus, pokud bychom přijali tuto premisu jako jedinou schopnou vysvětlit vznik radikálně-levicové orientace u univerzitních studentů. S takovým výkladem si přirozeně nevystačíme, sociální původ taistovců by však měl být v každém případě zahrnut do široké skupiny možných vysvětlení. Je rovněž nutné rozlišovat mezi radikálně levicovým hnutím, které se soustředilo do hlavního města a jeho univerzity, a hnutím, jež zasáhlo tradičně dělnické a průmyslové město Tampere. Stejně tak je potřeba zdůraznit, že fenomén taistovství byl fenoménem především helsinským, ač do jisté míry zasáhl i univerzity v jiných městech.

Akce v ASS byly vzrušující a svůdné. Ve studijních kruzích byly dcery biskupů a synové ředitelů a důstojníků. Měli stejná příjmení, jako byla ta v Písni o dvaceti rodinách od Kristiiny Halkoly, kterou neustále hráli v rádiu.20 (Lauri Törhönen, bývalý taistovec)

19 20

Na začátku 70. let studovalo na Helsinské univerzitě cca 20 000 studentů. Tehdejší antikapitalistický protestsong

24


Z analýzy, kterou provedl Kimmo Rentola na vzorku 350 nových členů ASS z akademického roku 1970/71, již do univerzitního registru uvedli povolání otce21, vyplývá, že jejich sociální příslušnost téměř kopíruje rozvrstvení jednotlivých sociálních skupin na celé univerzitě a největší podíl (37%) mají bílé límečky.22 Tak silné zastoupení vyšších tříd bylo ve finském dělnickém hnutí naprostou anomálií, neboť dělnické hnutí ve Finsku se tradičně vyznačovalo velkým podílem dělníků a téměř absolutní absencí levicové inteligence (Rentola 2004: 105). ‘Byly to bláznivý roky‘, řekl táta. ‚Celý taistovství byla pouhá revolta proti rodičům. Chtěli jsme zabít předchozí generaci na symbolický rovině.‘ Štvalo mě, že takhle mluví. ‚Bylo v tom přeci i spousta dobrýho.‘ zkusila jsem. ‚Mír a solidarita, bla bla bla, tak lidé omlouvají svojí minulost. Ujišťují se, že podporovali skvělý věci. Ve skutečnosti bylo taistovství kolektivní psychóza.‘ ‚Jak to?‘ ‚Jasně, že jsme už tenkrát věděli, kolik zla se v Sovětským svazu páchá, ale byli jsme absurdně entuziastický. Vždyť se celej ten povyk řídil ze Sovětskýho svazu. Jediný, co se povedlo, bylo to, že ve Finsku nebyla ta revolta nikdy tak násilnická jako v mnoha jinejch zemích.‘ (Z knihy Laury Honkasalo: Sinun lapsesi eivät ole sinun [Tvoje děti nejsou tvoje])

4.2.3. Kenen joukoissa seisot? Jukka Relander se ve své práci o psychohistorii taistovců zabývá otázkou, co mladé radikály vedlo k tak silnému obratu doleva a co přimělo některé ze studentů, kteří v srpnu 1968 protestovali před sovětskou ambasádou proti okupaci Československa, k tomu, že si o dva roky později připíjeli na sovětské tanky. Ve své analýze chování taistovců Relander pracuje hlavně s kolektivní identitou, často velmi explicitně demonstrovanou. Taistovci byli schopni se poznat na ulici – podle toho, co měli na sobě, co četli, kam chodili nakupovat. 21

Rentola upozorňuje, že povolání matky či otce často zůstalo nevyplněno, jedná se tedy jen o přibližný náčrt toho, z jakých společenských skupin taistovci pocházeli. 22 Poněkud jiná situace je na univerzitě v tradičně dělnickém Tampere - viz příloha.

25


(Relander 1999: 197-198). Právě přijetím kolektivní identity vysvětluje i radikální obrat v postoji k československým událostem – než se stali součástí hnutí, byli taistovci často vášnivými obhájci „socialismu s lidskou tváří“ a také kritici okupace Československa. Podle Relandera (1999: 194) se to, co se ze subjektivního hlediska zdálo jako zlo, interpretovalo novým, „vyšším“ způsobem. Dřívější názory byly vyhodnoceny jako chybné a prosadila se nová interpretace skutečnosti. Pocit byl nahrazen „pravdou“. Heslo „Kenen joukoissa seisot?“ tedy „Na čí straně stojíš?“ se nestalo hlavním mottem hnutí jen kvůli úderné písni Aulikki Oksanen23. Zcela jasně vymezovalo (a tedy zjednodušovalo) svět – na svět „my“ a svět „oni“. Juhani Ruotsalo: Místo bylo pro všechny, kteří k nám chtěli. Ti, co z různých důvodů zůstávali vně, zřejmě cítili, že o něco přicházejí. Často přemýšlím o tom, zda v tom vášnivém výbuchu emocí proti taistovcům není špetka závisti. Hořká přání byla součástí naší pospolitosti. (...) Zároveň nás náš jazyk separoval od lidí, jimž jsme ve skutečnosti měli svou ideu a poslání předat (Kylävaara 2004: 301). Hlavním dělítkem mezi „my“ a „oni“ byla kromě postoje k okupaci Československa především válka ve Vietnamu.24 Kimmo Rentola v rozhovoru vzpomíná, že na začátku 70. let byla společnost mimořádně polarizovaná, byla to společnost „buď a nebo“. Pravidla byla průzračně jednoduchá – kdo kritizuje Sovětský svaz, podporuje imperialismus ve Vietnamu. O podobné atmosféře mluví i Mäki-Kulmala: Slyšel jsem někdy na začátku 70. let takovou myšlenku, že připomínání Stalinových čistek znamená ‚v této situaci‘ podporu bombardování Vietnamu. (...) Ten, kdo stál na vlastních nohou, mohl samozřejmě protestovat jak proti bombardování Vietnamu, tak okupaci Československa, ale takoví lidé neměli 23

„Kenen joukoissa seisot“ byla slavná píseň populární skupiny AgitProp, jejíž členové rovněž patřili mezi taistovce. 24 V tomto případě však „my“ a „oni“ nebyly frakce komunistické strany, ale levice a pravice.

26


žádný význam. Protest může něco ovlivnit, jen pokud se provede na společné frontě. (...) Musel sis vybrat, buď a nebo (Mäki-Kulmala 2004: 93-94). Ostré rozdělení na „my“ a „oni“ nevědomky ilustroval v rozhovoru i Jaakko Laakso, když vzpomínal na své postoje k okupaci Československa: „Když západní buržoazie podporovala Dubčeka, nemohl jsem ho podporovat já.“25 Při zkoumání fenoménu taistovců si nutně musíme položit otázku, co vše levicoví studenti věděli o poměrech v Sovětském svazu. Z nejrůznějších rozhovorů, jež bývalí taistovci poskytli, vyplývá, že buď věděli málo, nebo – daleko častěji – věděli dost, ale buď zcela věřili sovětské propagandě o „imperialistických lžích“ nebo „nedokonalosti“ režimu považovali za ojedinělá selhání.26 Zatímco Západ se hodnotil podle toho, jaký byl právě teď, o Sovětském svazu se vždy uvažovalo v budoucím čase – tedy v intencích toho, v co se jednou modernizující se a obrovským tempem rozvíjející se země promění. Taistovci zcela přistoupili na princip „světlých zítřků“.

V dobách první pětiletky ztratily při velké budovatelské práci život stovky tisíc lidí a obětí kolektivizace byly milióny. I my, taistovci, jsme si na to stěžovali, přestože jsme se samozřejmě neodvážili představit si tak obrovský počet obětí. Úlevu nám možná přinesla myšlenka, že účel koneckonců světí prostředky. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec)

Poněkud zvláštní ovšem je, že taistovci nebyli izolováni od světa, který obdivovali. Velmi aktivně se účastnili brigád v socialistických zemích, někteří dokonce jezdili studovat do Sovětského svazu.27

25

Rozhovor s autorkou tohoto textu z 29.5.2007 Liliuus (1975: 21) se domnívá, že finská společnost byla trestuhodně neinformovaná, z rozhovorů s taistovci však většinou vyplývá, že o poměrech v SSSR věděli relativně mnoho. 27 O fenoménu taistovství existuje několik beletristických knih – se svými vlastními zkušenostmi se svěřuje například Anja Snellmann v knize Paratiisin kartta (Mapa ráje, 1999), kde mimo jiné vzpomíná na brigády ve Východním Německu a na Kubě. Zkušenosti dítěte rodičů, již byli součástí hnutí, zase popisuje Laura Honkasalo v knize Sinun lapsesi eivät ole sinun (Tvoje děti nejsou tvoje, 2001). 26

27


Jednou si mi stěžoval jeden vysoce vzdělaný společenský vědec na nepochopitelný šok, který zažili finští turisté. Jedna z turistek ztropila povyk, když na veřejných toaletách nebyla žádná možnost, jak se umýt, a nebyl tam dokonce ani toaletní papír. Trápily jí zrovna ty ženské problémy. ‚Jak si někdo může stěžovat na nějaký toaletní papír, když zrovna dobýváme vesmír!‘ řekl mi. Zopakoval poslední větu ještě několikrát, dopil kávu a zmizel ve své kanceláři. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec) Myslela jsem na obrázek z Tiedonantaja. Uprostřed Francie stál černý rozcestník, na němž byla nakreslená šipka na Sovětský svaz. Pod tím byl článek o tom, jak v Americe naplánovali život v krytech. Kdyby přišla jaderná válka, staří lidé by se posílali na povrch jako obětní beránci, aby se vidělo, jestli je možné se vrátit z podzemí a pokračovat v životě na liduprázdném světě. Staří lidé by stejně nežili dlouho, takže je můžeme obětovat na oltář lidstva. Děda říkal, že to není pravda. ‚Komunistická propaganda‘, řekl. ‚Sami používají celý národ jako obětní beránky. Zkouší, jak člověk přežije komunismus bez toaletního papíru.‘ Zčervenala jsem. Byla pravda, že když jsme jeli s tátou do Moskvy za Nikolajem, na záchodě společném pro všechny byty byla jen na kousky rozstříhaná Pravda. Táta mi řekl, že takhle se šetří příroda. (z knihy Laury Honkasalo: Sinun lapsesi eivät ole sinun)

28


4.2.4. Taistovství v praxi Taistovci v žádném případě nebyli rozhodující politickou silou, přestože na několik let v podstatě ovládli akademickou půdu. Nicméně se všemi možnými způsoby snažili ovlivnit veřejný prostor. Jako ukázku jejich činnosti jsem pro účely této práce vybrala tři případy, jež zahýbaly veřejným míněním. 4.2.4.1. Případ Solženicyn

Jak již bylo řečeno, taistovci se zcela ztotožňovali se sovětskou propagandou prezentovanou zejména na stránkách listu Tiedonantaja. Často se však museli vyrovnávat s informacemi o podmínkách panujících v Sovětském svazu, které unikaly od „zrádců“ a „třídních nepřátel“. Jedním z nich byl i Alexander Solženicyn. V kapitole o finlandizaci bylo již uvedeno, že finské nakladatelství Tammi odmítlo vydat Souostroví Gulag, které tak muselo ve finskojazyčné mutaci vyjít ve Švédsku. Jedna z nejrozsáhlejších analýz „případu Solženicyn“ vyšla v časopise Kulturní sešity (Kulttuurivihkot), dvorním

periodiku

marxistického

Svazu

kulturních

pracovníků

(Kulttuurityöntekijäin Liitto): Tato činnost (rozruch kolem Solženicyna, pozn. BS) brzdí a ničí rozvoj přátelských vztahů mezi sovětskými národy a Finskem, a je tak proti našim národním zájmům, neboť historická zkušenost nám ukázala, že přátelství a spolupráce s velkým SSSR znamená pro naši zemi bezpečí a úspěch, zatímco nenávist k SSSR přineslo našemu národu jen utrpení. Z tohoto důvodu bylo rozhodnutí nakladatelství Tammi zastavit vydání Solženicynovy knihy rozumné. Oproti tomu je odsouzeníhodné, že švédský nakladatel vydává finskojazyčné vydání zmíněného díla. Znamená to vměšování se do vnitřních

29


záležitostí Finska, závažné vměšování se do vzájemných vztahů mezi Finskem a SSSR“ (Kultturivihkot 1974: 52).

V plodné debatě, jež probíhá v SSSR, se nikdo nesnaží umlčet a zakázat nepohodlné názory, této debatě je naopak vlastní, že vychází z principů socialismu a jejím cílem je rozvinout a upevnit socialistickou společnost. Solženicyn k takové debatě nijak nepřispěl, naopak se ji snaží ztížit“ (Kultturivihkot 1974: 54). Na celé analýze je zajímavé především to, že nikde nepolemizuje s konkrétními Solženicynovými názory či obsahem jeho knih. Článek se pouze snaží přesvědčit čtenáře o bezchybnosti sovětského socialistického zřízení, proti němuž je Solženicyn údajně v opozici. Zcela identický postoj měli taistovci k Andreji Sacharovovi. Alespoň v prvních letech sedmdesátých let jsme je (ruské disidenty, pozn. BS) považovali obecně za klauny a zrádce, jež si ‚imperialismus‘ koupil, aby dělali špinavou práci. Tiedonantaja tvrdil, že ‚spisovatel‘ Solženicyn vlastní několik aut a tráví svůj pohodlný život na své dače, nebo dačách. (...) O Andreji Sacharovovi sovětská propaganda zase šířila mimo jiné pomluvy, že údajně podporuje vojenský převrat v Chile. (Heikki Mäki-Kulma, bývalý taistovec)

4.2.4.2. Černá kniha taistovců

Z toho, co již bylo řečeno, vyplývá, že taistovci se nijak nebránili cenzuře, naopak ji ve vztahu k Sovětskému svazu vehementně podporovali. Jejich nejproslulejší akcí byla snaha studentské organizace SOL zavést na všech univerzitách tzv. Černou knihu (Musta kirja), jež by obsahovala všechna „reakcionářská a antisovětská“ díla. Ta by pak musela být odstraněna z univerzitních knihoven i z povinné literatury ke kurzům.

30


Odstraněny měly být knihy, které obsahují například znevažují technický a ekonomický vývoj socialistických zemí, představují diktaturu proletariátu jako protiklad demokracie, ztotožňují komunismus s fašismem,

tvrdí, že

socialistická státní moc se drží u moci násilím a despotismem, nebo tvrdí, že SSSR pronásleduje menšiny a opoziční inteligenci apod.28 (viz Musta kirja 1974: 6-7)

4.2.4.3. Jaký fašismus? Největší rozruch však na veřejnosti způsobila událost z jara roku 1975. Na neoficiální setkání finských spisovatelů byl pozván jejich maďarský kolega Dénes Kiss.29 Na setkání s finskými kolegy se dostal do sporu se spisovatelem Mattim Rossim, který patřil mezi taistovce. Ten totiž interpretoval zimní válku jako „útok fašismu proti socialismu“ a Kiss se v žertu zeptal: „Jakého fašismu?“ Spisovatelka Anna-Maija Raittila-Nieminen otázku přeložila ještě explicitněji, než ji sám Kiss položil: „Kterého fašismu – východního nebo západního?“ Rossi ještě toho večera napsal rozhořčené udání na Maďarský svaz spisovatelů a kopii odeslal i na maďarskou ambasádu v Helsinkách30. Kissovi po návratu do Maďarska hrozila výpověď z práce, vyloučení ze svazu spisovatelů i odebrání ceny, kterou za své literární dílo dostal. Nakonec mu kariéru zachránil jeho maďarský kolega Pál Bélley, jenž byl v Helsinkách s ním (a jehož jméno si Rossi nezapamatoval) a jenž svědčil v jeho prospěch. Kiss byl však několikrát předvolán k výslechu a musel vypracovat několik verzí zpráv o své cestě do Finska. Půl roku nesměl publikovat. (popis událostí je přebrán z článků v časopise Suomen kuvalehti 28/1975 a 50/1997)

28 29 30

Černá kniha nicméně nikdy nebyla uvedena do praxe. Denés Kiss byl mimo jiné uvězněn za svou kritiku okupace Maďarska v roce 1956. Překlad dopisu viz příloha.

31


4.2.5. Konec iluzí?

Fenomén taistovců ve Finsku nepřežil své vlastní zakladatele, nejaktivnější období můžeme ohraničit roky 1970 a 1975. Názory na to, kam se hnutí vytratilo, se různí. Jedno z mnoha vysvětlení je konec války ve Vietnamu a s ní spojená ztráta aktivního nepřítele. Taistovci přišli o jedno z hlavních dělítek mezi „my“ a „oni“. Důležitou roli hrál jistě i fakt, že „generace 1968“ ukončovala univerzitní vzdělání a začala zakládat rodiny. Kolektivní identita začala být pomalu nahrazována opět tou individuální. Pro někoho však „boj“ neskončil ještě dlouhá léta. Ti nejaktivnější taistovci nadále pokračovali v levicové osvětě a často v ní pokračují dodnes. Jaakko Laakso v rozhovoru přiznal, že taistovství pro něj definitivně „zemřelo“ až s rozpadem Sovětského svazu. A i tehdy to pro něj byla špatná zpráva. (rozhovor 29.5.2007) Z průzkumu Anny Kontuly z roku 2004 vyplývá, že bývalí taistovci jsou výrazně levicověji orientováni než celá finská populace a většinou svou minulost nepovažují za problematickou.31 Autorka tohoto textu má s bývalými členy hnutí poněkud jiné zkušenosti. Drtivá většina oslovených32 se o svém „politickém“ mládí odmítla bavit. Rozhovor poskytla jen spisovatelka Marja-Leena Mikkola, jež však zcela popřela svou účast v hnutí, sama sebe považuje za „generaci 1968“. Druhým byl poslanec za Vasemmistoliitto Jaakko Laakso, jenž však odmítl jak označení hnutí nálepkou stalinistické, tak jeho údajný požadavek diktatury proletariátu.33

31

Je ovšem otázkou, zda je tento průzkum možné považovat za zcela relevantní – respondenti byli jen z Tampere a návratnost dotazníků byla malá. Je dost možné, že vzorek je významně vychýlen od průměru celé skupiny – odpovídali jen ti, kteří se za svoji minulost nestydí. 32 Oslovila jsem cca deset bývalých taistovců. 33 Zatímco označení „stalinismus“ je částečně otázkou odlišných kritérií, požadavek diktatury proletariátu se objevuje v několik oficiálních dokumentech taistovců.

32


Přestože většina bývalých taistovců dnes pravděpodobně žije klasickým středostavovským životem34 a jen málokdo sní o socialistickém Finsku, je možné, že mnoho z nich se svých bývalých ideálů odmítá vzdát proto, že procitnutí je – alespoň podle svědectví těch druhých - často velmi trpké. A možná i z toho důvodu tato zvláštní epizoda finských dějin nadále zůstává ve Finsku malým historickým tabu. I nám začalo svítat, když se znovupostavení vesnic v Kannas35odkládalo do další a další pětiletky. I vysvětlení, podle nichž chyby a nedostatky byly jen těžkosti nového systému nebo jizvy po útoku Hilterových armád, začaly ztrácet na důvěryhodnosti. Jizvy by se přeci měly po nějaké době uzdravit, ale vývoj vypadal přesně opačně. Péro mezi našima ušima bylo již natažené k prasknutí: nejdřív jsme „věděli“, že se Sovětský svaz vyvíjí správným směrem. V druhé polovině 70. let se to změnilo ve víru – a nakonec v pouhou naději, která, jak víme, umírá vždy poslední. Své „prasknutí“ můžu určit téměř přesně: soudruh ze strany, hudební nadšenec, který bydlel vedle a který byl zároveň mým dobrým přítelem, mi na jaře 1980 na zadním sedadle autobusu do Raholy řekl, že ve Francii vyšly Šostakovičovy paměti. Mistr prý osobně podepsal každou stránku rukopisu. Slunečná krajina mi ztmavla před očima (a toto je pravda, žádná metafora) (...) Někdy v té době jsem se odvážil jít do knihovny a půjčit si všechny díly Souostroví Gulag. Přečetl jsem je na jeden zátah. Přiznávám, že předtím jsem se téhle knihy bál. Uprostřed jedné z nejstrašnějších kapitol jsem si změřil teplotu. Měl jsem 37,8. (Heikki Mäki-Kulmala, bývalý taistovec)

34

Žádný průzkum na toto téma ve Finsku neproběhl, už jen proto, že bývalí taistovci se ve velké míře ke své minulosti nehlásí, jak se například ukázalo při tvorbě vzpomínkové knihy Ilkky Kylävaary Černá kniha taistovství (Taistolaisuuden musta kirja). Vycházím pouze z údajů od Anny Kontuly. 35 Kannas je oblast západně od Petrohradu, před rokem 1939 patřila Finsku, po válce připadla Sovětskému svazu a finské vesnice byly vypleněny.

33


Přílohy:

34


Sociální rozvrstvení studentů na univerzitě v Helsinkách a jejich příslušnost k ASS (taistovcům):

Helsinská univerzita Zaměstnání otce

noví členové v ASS v 1970/71 n=350

noví studenti HY 1968/69

Vyšší „bílé límečky“

37 %

37 %

Nižší „bílé límečky“

32 %

26 %

Kvalifikovaní dělníci

19 %

15 %

Nekvalifikovaní

3%

3%

Rolníci

9%

16 %

Důchodce

-

-

Není známo

-

3

dělníci

%

Zdroj: Kimmo Rentola: Kevään 1968 isänmaan toivot (2004) * Akademické roky v obou sloupcích se liší proto, že noví členové ASS se rekrutovali z velké většiny z ročníku, který na univerzitu nastoupil v akademickém roce 1968/69.

Tamperská univerzita Socioekonomické postavení členů TYMR **

Pracující v zemědělství*

16 %

Povolání otce u všech členů studentské obce na univerzitě v Tampere 18 %

Vyšší „bílé límečky“

20 %

17 %

Nižší „bílé límečky“

31 %

26 %

Dělníci

34 %

39 %

Zdroj: Anna Kontula (2004) Taistolaisuus puberteettikapinasta takinkääntöön *Sama autorka upozorňuje, že se jedná o údaje ze dvou různých zdrojů, jejichž rozčlenění do tříd nemusí být totožné. ** Autorka bohužel neuvádí počet respondentů.

35


Udání Mattiho Rossiho: Píši Vám jako profesionální spisovatel a překladatel a též jako člen Finského svazu spisovatelů. Můj dopis je osobní a nesu veškerou odpovědnost za mnou vyjádřené názory. Kopii zasílám též na velvyslanectví Maďarska v Helsinkách. Dnes v pátek 11. dubna se ve Finském svazu spisovatelů konalo setkání s dvěma maďarskými spisovateli, Dénesem Kissem a ještě jedním, jehož jméno si nepamatuji. Naši maďarští hosté nám předložili otázky, na něž jsme se snažili co nejlépe odpovědět. Během rozhovoru se mezi jinými tématy objevila i otázka války mezi Finskem a Sovětským svazem. Představil jsem svůj pohled na takzvanou zimní válku, spojil jsem ho s dalšími událostmi a zdůraznil jsem, že naše dvě války je nutné považovat za jednu a tu samou válku a že nejhlubší důvody tragédie pramení z nárůstu fašismu v Evropě. V tu chvíli se mě pan Kiss zeptal, mám-li na mysli rovněž fašismus „východní“. Neboť termín byl pro mě neznámý, požádal jsem pana Kisse, aby upřesnil svou otázku. Pan Kiss nám vysvětlil, že „východní fašismus“ znamená fašismus a imperialismus Sovětského svazu. Měl jsem povinnost oznámit, že pro mě stejně jako pro velkou část mých spoluobčanů znamená fašismus něco zcela jiného. Náš rozhovor tímto skončil, zřejmě ke štěstí nás všech. Ctěme svobodu názorů. Ale ten, který nazývá Sovětský svaz fašistickým a imperialistickým, nepředkládá názor. Toto tvrzení je lží kdekoliv a v této zemi je navíc provokací. Pokud by se některý z našich mnoha reakčních spisovatelů obtěžoval přijít na schůzku s panem Kissem, mohli bychom si o něm zítra číst na prvních stránkách všech pravicových novin. Toto setkání však zajímalo jen demokratické a pokrokové spisovatele. Pokud by noviny byly na místě, z této provokace by se býval stal skvělý úspěch. Naštěstí žádný novinář nedorazil. Reakční síly řádí v této zemi stejně jako všude v kapitalistickém světě. Komunistická strana, SKDL, všichni pokrokoví a demokratičtí lidé, dělníci, rolníci, studenti i inteligence se snaží stavět ve Finsku národní frontu proti reakci a fašismu. Od roku 1918 do roku 1944 mělo takzvané bílé Finsko k Sovětskému svazu nenávistný vztah; tato politika byla založena na nenávisti, lžích a otevřené provokaci. V roce 1941 se z Finska stal Hitlerův spojenec. Příměří roku 1944 přineslo Finsku demokracii. Od té doby jsou naše vztahy se Sovětským svazem založeny na přátelství a vzájemném porozumění, což přináší výhody oběma zemím. Samozřejmě že starým bílým gardám se toto nelíbí. Dělají všechno proto, aby otrávily naše vzájemné vztahy. Jakákoliv provokace je dost dobrá, v buržoazních novinách se publikují

36


neuvěřitelné lži. Dehonestace Sovětského svazu je každodenní zábavou. Na tomto pozadí musíme chování pana Kisse považovat za nezodpovědné a hloupé. Měl by tuto zemi, její historii a národ znát lépe, pokud o ní hodlá psát. Bylo by mi nanejvýše nepříjemné srovnávat ‚názory‘ pana Kisse s hlavním tématem jeho rozhovoru, jež bylo ‚Finská dělnická třída a literatura‘. Pan Kiss by se mohl na chvíli zastavit a zamyslet se, co by dnes četla finská a maďarská dělnická třída, kdyby 20 miliónů Sovětů nepoložilo své životy za nás i za svou zem. Možná příklad Chile by dal panu Kissovi námět na přemýšlení. Pokud sem pan Kiss hodlá nadále cestovat, může věřit tomu, že já na další setkání, na kterých by objasňoval zvláštní rysy východního fašismu, nedorazím. Pan Kiss zřejmě lační po jiném publiku. Jen doufám, že pan Kiss je do té míry čestný, že neřekne svým čtenářům jen o našich postojích, ale také o svých vlastních. S úctou Váš Matti Rossi (převzato ze Suomen Kuvalehti 50/1997)

37


Použitá literatura: • Ahola, M. et al. (1991) : Jatkosota-kronikka, Helsinki: Gummerus

• Alapuro, Risto (1997): Suomen älymystö Venäjän varjossa. Helsinki: Tammi • Bäckmann, Johan (ed.) (2001): Entäs kun tulee se yhdestoista? Helsinki: WSOY • Eskelinen,

Heikki

(2004):

Me

tahdoimme

suureksi

Suomenmaan.

Akateemisen Karjala-seuran historia. Helsinki: WSOY • Hava Jouko (1975): Myös Veijo Meri kirjoitti Unkariin. in Suomen Kuvalehti 28/1975 • Jutikkala, Eino, Pirinen, Kauko (1999): Dějiny Finska, Praha: Lidové noviny • Kolbe Laura (1996): Eliitti, traditio, murros : Helsingin yliopiston ylioppilaskunta 1960-1990. Helsinki: Otava • Kontula, Anna (2004): Taistolaisuus pubertettikapinasta takinkääntöön. in Historiallinen aikakauskirja 2/2004 • Krosby, H.P.(1978): Finland and Detente: Self-interest Politics and Western Reactions

in: Yearbook of Finnish Foreign Policy 1978, Ulkopoliittinen

instituutti • Kylävaara, Ilkka (2004): Taistolaisuuden musta kirja. Helsinki: Tammi • Laqueur, Walter (1980): The political psychology of appeasement: Finlandization and other umpopular essays. London: Transaction Books, (obsahuje článek z Commentary 1977: „The specter of finlandization“) • Le Bon, Gustave (1994): Psychologie davu. Praha: Kra • Leino, Olli (1973): Kuka oli Yrjö Leino, Helsinki: Tammi • Leppänen,

Veli-Pekka

(1999):

Kivääri

vai

kommunistinen puolue 1964-1970, Helsinki: Edita

äänestyslippu?

Suomen

38


• Lilius, Carl-Gustaf (1975): Self-censorship in Finland: Does It Improve or Damage Finnish-Soviet Relations? in : Index on Censorship 4, No. 1, Spring 1975, London • Lindstedt, Risto (1997): Erään ilmiannon anatomia. in Suomen Kuvalehti 50/1997 • Maude, George (1978): Has Finland Been Finlandized?, in: George Ginsburgs and Alvin Z. Rubinstein (eds.), Soviet Foreign Policy Toward Western Europe. New York: Praeger • (1974) Musta Kirja todistusaineisto imperialismin ja äärioikeiston vaikutuksesta Suomen korkeakouluopetuksessa, Helsinki: SOL • Mäki-Kulmala, Heikki (2004): Taistolaisuuden harmaa kirja. Helsinki: PilotKustannus Oy • Nevakivi, Jukka (1975): Urho Kekkonen and postwar Finnish foreign policy, in: Yearbook of Finnish Foreign Policy 1975, Ulkopoliittinen instituutti • Paastela, Jukka (1991) : The Finnish Communist Party in the Finnish political system 1963-82, in: Politiikan tutkimuksen laitos – tutkimuksia 1991-111, Tampere: Tampereen yliopisto • Pakarinen,

Pete

(1998):

Hallitukset

1945-95

http://www.verkkouutiset.fi/arkisto/Arkisto_1998/13.marraskuu/HALL4498.HTM

30.4.2008 • Putík, Daniel (2006): Otto Vilgelmovič Kuusinen – Quisling narudo? in: NaVýchod 2/2006 • Relander, Jukka (1999): Taistolaisuuden psykohistoria in: Sari Näre (toim.) Tunteiden Sosiologiaa II Historia ja säätelyä, SKS Tietolipas 157, Helsinki • Rentola, Kimmo (2004): Kevään 1968 isänmaan toivot in: Sakari Saaritsa, Kari Teräs (eds.) Työväen verkostot, Helsinki: Työväenperinne

39


• Rentola, Kimmo (1992) : Kommunismin kahdeksan kohorttia in: Ajankohta – Poliittisen historian vuosikirja 1992, Helsinki • Rentola, Kimmo (2005): Vallankumouksen aave – vasemmisto, Beljakov ja Kekkonen 1970, Helsinki: Otava • Singleton, Fred (1981): The Myth of 'Finlandization in: International Affairs 57 (Spring 1981), London • Švec, Luboš (1999): Česko-finské vztahy během 20. století in: Jutikkala, Pirinen: Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny • (1974) Tapaus Solženicyn. in: Kulttuurivihkot: 4/1974 • Varpio, Yrjö (1999): Suomen kirjallisuushistoria. Helsinki: SKS • Vihavainen, Timo (1998): Stalin ja suomalaiset, Helsinki: Otava • Vihavainen, Timo (1991): Kansakunta rähmällään. Helsinki: Otava • Virtanen, Leena (2005): Matti Rossi vähättelee Dénes Kissin kohtaloa. in Helsingin Sanomat 30.9.2005 • Vykoukal Jiří, Litera Bohuslav, Tejchman Miroslav (2000): Východ – vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989, Praha: Libri • materiály z archivu MZV ČR (fondy Teritoriální odbory 1964-74): MZV1: volební tabulka 1945-1970 MZV2: Komunistická strana Finska před svým XV. sjezdem (Politická zpráva 1/1969) MZV3: Situace KSF před sjezdem (Politická zpráva 4/1969) MZV4: Současná situace v KSF 1970 (Politická zpráva 24/1970) MZV5: Záznam z rozhovoru s členy politbyra KSF s. Taisto Sinisalo a s. Erkki Tuominen (11/1971) MZV6: Rozpory ve finském hnutí Ochránců míru v souvislosti s událostmi v ČSSR (Politická zpráva 7/1968) • Internetové zdroje:

40


Ministerikortisto: http://www.vn.fi/hakemisto/ministerikortisto/kokoonpano.asp?hallitus=30.+Paasikivi+III

(30.4.2008) Valtiovarainministeriö (ministerstvo financí): http://www.vm.fi/vm/fi/02_ministerio/02_organisaatio_ja_tehtavat/index.jsp 30.3.2008

(30.4.2008) Volební tabulka: http://www.yle.fi/vaalit/tulospalvelu/index.htm (30.4.2008)

Náklad finských novin: http://www.levikintarkastus.fi/levikintarkastus/tilastot/SLlevikinjakauma2006.pdf

(30.4.2008) Informace o škole Summerhill: http://www.summerhillschool.co.uk/pages/about.html (30.4.2008)

Informace o finském parlamentu: www.eduskunta.fi (30.4.2008)

Informace o uměleckém spolku Kiila: www.kiila.org (30.4.2008)

• dobový tisk: Kansan Uutiset (KU) 22.8. 1968, 24.8. 1968, 25. 8. 1968, 26.8. 1968, 27.8. 1968, 29.8. 1968, 3.10. 1968 Helsingin Sanomat (HS) 22.8. 1968, 23.8. 1968, 24.8. 1968, 24.8. 1969 Ilta Sanomat (IS) 22.8. 1068 Suomen sosiaalidemokraatti (SSd)22.8. 1968, 24.8. 1968, 6.9. 1968, 7.9. 1968 Tiedote podzim 1968 (syyskuu 1968) Tiedonantaja 4/1969, 7/1971

41


• rozhovor s Jaakkem Laaksem 29.5.2007 • rozhovor s Kimmo Rentolou 14.5.2007 • rozhovor s Marja-Leenou Mikkolou 2.5.2007 • beletrie: Honkasalo, Laura: Sinun lapsesi eivät ole sinun. Helsinki: Gummerus, 2001 Snellman, Anja: Paratiisin kartta. Helsinki: Otava, 1999

Rozmach radikální levice ve Finsku ve spojitosti se srpnovou okupací Československa

Recommend Documents