Rozhovor s R. Paloušem Škola a skauting Setkání s tajemným EM Semináře Sudoku Expediční tábor Hippies Památný strom Mexiko Orbis 2006 Skautské muzeum

Rozhovor s R. Paloušem • Škola a skauting Setkání s tajemným EM • Semináře • Sudoku Expediční tábor • Hippies • Památný strom Mexiko • Orbis 2006 • Skautské muzeum

Co si můžete přečíst v novém roce 28. 4. až 1. 5. 2006 v Klokotech u Tábora

Zzzzzima ...........................................................................................1 S profesorem Radimem Paloušem ....................................................2 Škola a skauting ........................................................................... 5–15 Povídání o rozhodování o studiu; Roverské gymnázium; Studium & skauting & budoucí kariéra; Vysokoškolský rovering; Skauting v životopise

U tajemného EM v Hůrkách ............................................................16 Distrikt! ...........................................................................................21 The Day Music died ........................................................................22

Zváni jsou všichni činovníci i činovnice, roveři i rangers od 15 let, kteří se chtějí setkat, ztišit, ale také společně sdílet, zahrát si a hlavně načerpat nový elán do života. Předběžná cena 350 Kč, přihlášky do 15. 3. 2006 na tel. 721 962 369, nebo e-mail [email protected] Těší se Modřinky

Málo soutěžících, snadné úkoly, pěkné ceny ..................................24 Proč právě teď a proč právě skauting ..............................................26 O výstavě Tisíc tváří skautingu ........................................................28 Semináře .........................................................................................29

ROVERSKÝ KMEN časopis roverů a rangers číslo 13/2006 (ročník 9, č. 3). Vychází 5x ročně. Vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, Tel.: 234 621 223, Fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc http://www.skaut.cz/obchod IČO 64934926

Hukvady: 11.–13. 11. 2005 Praha: Polibek múzy a Mikulášský seminář

Fotoreportáž z Prahy ...................................................................................................... 32 Rady psychologa Mgr. J. Bouzy, Ph.D. .............................................34 Sudoku útočí....................................................................................36 Vyrobte si tangram ..........................................................................38 Expediční tábor................................................................................39 Kdo byli a stále jsou hippies ...........................................................42 Netradiční roverské návody ............................................................46 Ekosystémy naší krajiny ..................................................................48 Celebrity ve vlastní šťávě .................................................................51 Můj památný strom .........................................................................52 Jonathan Livingston Racek ..............................................................54 Ohňové hry; Mám snad na výběr....................................................57 Jak se vyjadřuje Montezuma a čtyři tisíce mexických skautů...........58 Orbis 2006; Roverská lesní škola; Navštivte Skautské muzeum ve Vídni .......................................61–64

Šéfredaktorka: Redaktor: Redakční rada:

Lenka Tillichová Josef Tillich – Bohouš Petra Poslušná – Beruška, Veronika Maxerová – Červa, Pavel Drábek – Dazul, Eva Měřínská – Evelína.ta, Zuzana Sýkorová – Fimfárum, Josef Novotný – Jouza, Michaela Trochová – Smíšenka.

Grafická úprava: Monika Reichlová. Nesignované fotografie: archiv Dazula. Distribuce:

Předplatné časopisu si můžete objednat na bezplatné infolince České pošty č. 800 10 44 10, nebo na www.skaut.cz/casopisy, dále písemně na adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9. Fax: 284 011 847, e-mail: [email protected].

Redakce:

Dělnická 19, 779 00 Olomouc, e-mail: [email protected]

Inzerce:

Tel.: 234 621 223, Fax: 234 621 399, e-mail: [email protected]

Tisk:

Tiskárna Retip Uzávěrka tohoto čísla byla 13. 1. 2006; Uzávěrka příštího čísla bude 10. 3. 2006 Reg. značka MK ČR E 10199, ISSN 1213-0664 Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Redakce si vyhrazuje právo krátit zaslané příspěvky. Roční předplatné je 225 Kč.

Zzzzzima... Kmen se před odevzdáním do tiskárny dokončuje na konci ledna a mám pocit, že by měl tentokrát místo Semínek obsahovat nějakou přílohu, která by hřála. Snad gumovou lahev na horkou vodu nebo zahřátou cihličku, prostě něco, co by se v těchto sibiřských mrazech báječně hodilo. Zároveň myslím na skutečná semínka v zemi a taky na myšičky a na ptáčky. Jak málo vím o tom, jaké praktikují techniky přezimování! Tuhle jsem ale po cestě z práce v odlehlejší vilové čtvrti se zahradami viděla střízlíka. Jednoho z našich nejmenších ptáků. Byla to spíš taková chlupatá kulička, téměř bez ocásku, a chovala se spíš jako myš než pták. Hopkala si po zemi, skočila za okap a zase vyskočila druhou stranou ven… Jak může takové roztomilé a křehké nic přežít tak veliké mrazy? Nedalo mi to a nalistovala jsem

doma střízlíka v atlase ptáků, kde jsem se dočetla, že střízlíci často ve velké zimě nocují v chumlu, kde je jich víc a zahřívají se navzájem. To mi přišlo jako dobrý nápad a přála bych všem zmrzlíkům, aby byli „společenští jako střízlíci“. Zkrátka si našli nějaká živá kamínka, chumel roverů nebo přítele či přítelkyni. Lidské teplo totiž taky báječně hřeje! Ale pokud jste zrovna sami a můj úvodník vás poněkud rozmrzel, nic si z toho nedělejte. Doufám, že vás ne snad dopálí, ale v tom pozitivním slova smyslu aspoň trochu rozehřeje únorový Kmen i bez hřejivých příloh. Lenka Doprovodné čtení, Pecku, pořadí v soutěži Kmene, představení redakce a další informace naleznete na našich webových stránkách: www.skaut.cz/kmen.

1

Co by řekli kluci...? Rozhovor s profesorem Radimem Paloušem Co vám dala do života skautská výchova? Cítíte se být stále skautem? V sedmatřicátém roce jsem vstoupil do 5. oddílu vodních skautů a za nějaký čas složil skautský slib. Byl to známý velmi elitní oddíl, který funguje dodnes. Dostal jsem přezdívku Dim, z druhé slabiky svého jména. Také mi říkali Rejtárek – nikdy jsem se nedozvěděl etymologický původ. Tenkrát nás vedl Jaroslav Novák – Braťka; byl zároveň šéfredaktorem časopisu Junák. Měl geniální schopnost zaujmout a dobře vybudovat celoroční program oddílu. Stavěli jsme si sami pramice a přirozeně i tábor na letní měsíční pobyt. Na pramičkách jsme sjížděli Sázavu, Berounku, Lužnici, a především Vltavu – od šumavské Lenory až po Štěchovice volně tekoucí s častými peřejemi od shora přes Bučilské proudy až ke Svatojánským, pak „olej“ Vranské přehrady a pod ní „modřanskou rychlou vodou“ do Prahy. A vorařské propusti, „šlajsny“, vždy napřed pohled na závěrečnou vlnu, potom rozhodnutí: přenášet bágly, nebo jedeme rovnou. Stalo se v Novomlejnské, že jsme odhadli špatně, při průjezdu nabrali vodu a potom se „udělali“: pádla, stany, zavazadla i my plavali. Byla to první jarní jízda, voda ledová. Všechny pramky nám pomohly vysoukat se na břeh a rozbít tábor. Suché šatstvo nám poskytli ostatní, místo spacáku nouzové přikrývky. V noci jsem se probudil zimou: podjel jsem na šikmé louce nohama ven a na nich sníh! 2

K největším podnikům patřil Braťkův nápad pronajmout si nově vzniklý ostrov na Sečské přehradě v Železných horách. Tam jsme prožili řadu „robinsonovských“ prázdnin. Byl to opuštěný kousek země obklopený vodou nedávno napuštěné přehrady. Pitná voda se tam musela dovážet lodí. Červenec po řadu roků tam trávilo devadesát až sto lidí ve třech táborech – Borovině, Březině a Černé zemi. Naučil jsem se tam budovat stany s podsadou s dvířky a otevíracím okénkem, uvnitř postavit stolek a postel se slaměnou matrací a do špice áčka provazový „výtah“ pro šaty; a ovšem také stavět společné stavby – latríny, kuchyň, vlajkový mys, kotviště pro pramky… a padla-li služba na mou družinu, také vařit pro třicet lidí na kamnech – i ta jsme si sami stavěli. Jezdit do Seče nakupovat a k přehradnímu hráznému chodit pro pitnou vodu, držet denní a také noční hlídky...

Cvičili jsme morseovku a samozřejmě též lodní dálkovou signalizaci „semafor“ buď s praporky, nebo pomocí kulatých bílých čepic, které jsme nosili jako vodní skauti. Tak jsem se naučil žít v „pospolu“: jeden za všechny, všichni za jednoho! Platilo to, i když jsme si jen hráli, například při závodech ve výlovu sleďů. To byla polínka asi třicet centimetrů dlouhá, která soudcové rozházeli asi tak sto, sto padesát metrů od břehu; po startu pramice vyrazily; šlo o to, která posádka (na každé lodi pádlovalo šest co nejzdatnějších, kormidloval „kotrčník“, na přídi lovil „háček“) jich vyloví nejvíc. Ovšem při jedné jízdě bylo možné přivézt pouze jednoho „sledě“. Přitom záleželo především na dokonalé souhře celé posádky! V Pětce jsem se naučil být svázán s druhými. Kdykoli jsem se později dostal do kritické situace, kdesi vzadu podvědomě fungovalo, co by řekli kluci, s nimiž jsme žili jeden za všechny, všichni za jednoho! Ta zcela vážně míněná věrnost určitým principům mně zůstala. Jsem rád, že náš starý 5. skautský oddíl existuje, a dokonce se my, staří roveři, občas setkáváme. Víte, nezáleží na tom, kdo se pak stal známým a kdo ne, ale že pořád držíme spolu. To, co nás drží, je víc než kamarádství. To je vážně míněný skautský slib. Dnes, v čase tak zvané postmoderny, leckdo řekne: morální konstrukt! Něco takového současnost odmítá a žádá dekonstrukci! Odpusťte, jsem možná v tomto smyslu neaktuální, ale snažím se zachytit střízlivou skutečnost svého mládí.

Do jakého věku lze, podle vašeho názoru, člověka vychovávat? Až do smrti! Komenský považuje školu stáří za velmi důležitou. Stal jste se signatářem Charty 77, a dokonce jejím mluvčím. Bylo pro vás těžké přihlásit se k názorům, za které vám hrozila perzekuce? Měl jsem už za sebou život politického outsidera od komunistického puče v roce 1948, takže jsem o perzekuci věděl. Ovšemže jsem měl obavy, co se mnou, mou ženou a synem bude – mně bylo tenkrát padesát dva. Jak jste osobně prožíval změny v listopadu 1989, které jistě i pro vás znamenaly zásadní životní obrat, když jste se z disidenta stal rektorem Univerzity Karlovy? Jako cosi neuvěřitelného, jako sen! Ještě v roce 1989 jsem netušil, že mě na konci života po pětašedesátce může čekat happy end. Co mohou mít společného filozofie a chemie? Hledání pravdy: v chemii o látkových proměnách, ve filozofii o lidském životě. Můžete z vlastní zkušenosti říct, že byste pociťoval měnící se tempo doby? Zdá se vám, že měli lidé v dobách vašeho dětství „více času“ ? Mládí má vždy jaksi „více času“ než stáří, jehož věkový limit je blízko. Nicméně tempo dneška je nepochybně velmi prudké – celá moderní technika poskytuje k tomu nikdy nebývalé komunikační prostředky.

3

koníkem“, jak takové kriticky nazýval Kristus. Do vážného dialogu lze vstupovat jen v oddanosti společnému hledání, nikoli indoktrinací.

Napsal jste mimo jiné knihu Dopisy kmotřenci. Nemáte pocit, že někdy otevřený hovor (nebo otevřené psaní) o Bohu působí na příjemce kontraproduktivně? Jak kdy! Jestliže ten, kdo inzeruje víru, je nehledajícím poučovatelem, potom vlastně není křesťansky věřícím, ale „zá-

Co byste popřál dnešním skautům? Co já?!? Co oni mně? Co spolu navzájem? Dobře, dejme tomu, že berete v potaz životní putování, které mám za sebou. Tedy: statečnou pokoru, otevřenost v naslouchání, odpovědnost za svůj život a za životy nejbližších a přátel a ... světa! Díky laskavému zprostředkování Alešem Prázným se ptala Lenka Foto archiv pana profesora

Prof. PhDr. Radim Palouš, Dr.h.c. (6. 11. 1924) – filozof a přírodovědec V květnu 1945 se účastnil protifašistického povstání. Studoval filozofii na Univerzitě Karlově, kde byl žákem Jana Patočky. V padesátých letech, když odmítal tehdejší politické praktiky, pracoval jako dělník u soustruhu. Už tenkrát se u něj v bytě pořádaly nezávislé filozofické semináře. Díky svým křesťanským přátelům se dostal do školství, nejprve jako učitel na základní škole. Vystudoval chemii na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické v Praze. V šedesátých letech se vrátil k dráze vysokoškolského učitele a přes didaktiku chemie se vracel k filozofii. Po okupaci r. 1968 byl zbaven vedení katedry. Roku 1977 se ocitl na seznamu prvních signatářů Charty 77. Následovala okamžitá výpověď ze zaměstnání. Publikoval řadu knih i časopiseckých prací v samizdatu i v zahraničí. 19. listopadu 1989 spoluzakládal Ob4

čanské fórum Čech a Moravy. V lednu 1990 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. Je autorem knihy Světověk a Dopisy kmotřenci, dále Čas výchovy, K filozofii výchovy, Komenského Boží svět, Česká zkušenost, O globalizaci s Radimem Paloušem. Připravuje knížku, ve které chce shrnout své skautské vzpomínky.

ŠKOLA A SKAUTING Milí čtenáři, je únor, na termíny a události nepříliš bohatý měsíc. Doba zimních dovolených a jarních prázdnin. Zdánlivý klid a pohoda. Ne tak pro rovery a roverky, kteří se právě nacházejí ve čtvrtém ročníku gymnázia nebo jiné střední školy. Do konce února se totiž podávají přihlášky na většinu vysokých škol. Právě na tuto roverskou podskupinu jsme mysleli, když jsme vymýšleli téma únorového čísla. Rozhodli jsme se věnovat několik následujících stránek tématu škola a skauting. K počtení vám nabízíme například zajímavé povídání o rozhodování, kam se přihlásit na vysokou školu. V dalším článku se vracíme k dávné myšlence roverského gymnázia, kterou se snažil před lety zrealizovat zakladatel Roverského kmene Miloš Zapletal – Zet. Zeptali jsme se dnešních středoškoláků, co na jeho nápad říkají. Určitě vám nesmí uniknout ani anketa s aktivními skauty – vysokoškoláky na téma škola – skauting – kariéra. Připomeneme i jak a kde fungují vysokoškolské roverské kmeny a nakonec přidáme tip na to, jak využít skauting v životopise. V článcích našeho tématu se často objevuje otázka, jak skloubit skauting, školu a další koníčky a aktivity. Spousta z vás tento souboj priorit dobře zná a zažívá a často o něm diskutuje s kamarády, známými, nebo i učiteli a rodiči. Pořádná diskuse by v Kmeni zabrala určitě několik stránek,

Ilustrační fotografie z rubriky „Téma“: Dazul

proto jsme jí věnovali samostatné fórum na RoverNetu (www.skaut.cz/rovernet, hledej v sekci „fórum“, podsekce „Časopis Roverský kmen“, téma „Rovering a školní povinnosti“). V době uzávěrky už je zde řada zajímavých příspěvků – tak se přidejte! Přejeme vám hodně štěstí ve studiu, ve skautingu, v kariéře i ve vašem rodinném životě! Beruška a Červa ze Znojma 5

„Kam jen tu přihlášku poslat?“ aneb Povídání o rozhodování o studiu Jak se současní středoškoláci rozhodují, když se hlásí na vysokou školu? Co všechno může hrát roli? Jaké obory v současnosti „letí“? Proč je tak těžké vybrat si z široké nabídky škol? Mají to studenti – skauti při rozhodování lehčí? O tom všem jsme si povídali s Mgr. Bc. Martinem Bartoškem (skautskou přezdívkou Sany), který vystudoval speciální a sociální pedagogiku a pracuje jako protidrogový koordinátor. Do roku 2005 působil jako školní metodik prevence na Gymnáziu Dr. Karla Polesného ve Znojmě a při své práci se s tématem rozhodování pro budoucí studium často setkával. Každý rok také pro studenty organizoval setkání se studenty vysokých škol, kteří svým mladším kolegům přibližovali „realitu“ studia nejrůznějších oborů. Naše povídání bude tedy pochopitelně omezeno na studenty gymnázia. Kdo z vás má za sebou studium gymnázia, určitě si na to vzpomíná... Jeden z důvodů, proč jít na gympl, byla možnost odložit rozhodování o budoucím povolání o několik dalších let. Těch pár let uběhne jako voda a spolu s maturitou je tu ten strašák zase – kam se přihlásit? Únor se blíží, nervy studenta i jeho rodičů jsou na pochodu, zvažuje se, vybírá, porovnává. Rodinky objíždějí dny otevřených dveří, propočítávají studijní průměry, brousí na webech vysokých škol a rozhodují spolu s potomkem o tom, kde si prodlouží své studijní mládí. Proč je to ale tak těžké...? 6

Proč je tak těžké vybrat si z široké nabídky škol? „V prvním ročníku na gymnáziu bývají asi dva až tři jedinci, kteří už mají jasno, na jakou vysokou školu se chtějí po maturitě hlásit. Bývají to studenti z rodin, kde se obor ’dědí’ – například lékařských či právnických,“ říká Martin Bartošek. Je normální, že naprostá většina třídy tápe po celou dobu studia a často studenti nemají jasno ani v posledním ročníku. Příčina tápání je zdánlivě prostá – pro rozhodování o budoucím studiu je důležité znát své schopnosti. Ty můžeme rozdělit na ty, které uplatňujeme při práci s lidmi, s daty a s věcmi. „Současný mladý člověk má ale velmi málo možností zjistit, jaké má schopnosti,“ konstatuje Martin Bartošek. Zdůrazňuje, že v tomto směru jsou naprosto nenahraditelné zkušenosti ze skautingu. Systém výchovy a organizace, se kterým se v něm mladý člověk setkává, nabízí celou řadu příležitostí, jak si otestovat všechny tři typy schopností. Ve skautingu pracujeme s lidmi na různých pozicích (můžeme si vyzkoušet být členem, rádcem, vůdcem nebo třeba šikovným technikem střediska), pracujeme s daty (seznamy členů, docházka, registrace, projekty, info letáčky, hry apod.) a pracujeme i s věcmi (stavíme tábor, staráme se o oddílový majetek, učíme

se různým dovednostem...). Postupně tak máme šanci zjistit, v jaké oblasti jsme dobří, co nám vyhovuje a své schopnosti nějak profilovat. Zdá se tedy, že skauti to mohou mít při rozhodování lehčí.

ký zájem a jsou hodnoceny jako prestižní. „Je to psychologie, ekonomie, práva a jazyky,“ říká Martin Bartošek. Přijímací zkoušky na tyto obory nebývají snadné, ale i to je činí atraktivními.

Co všechno může při rozhodování hrát roli? V první řadě tedy naše schopnosti, pokud je známe. Je ale i řada dalších faktorů, které do našeho rozhodování zasahují. Již jsme zmínili rodinu. Přání rodičů, aby potomek pokračoval v rodinné tradici často rozhodování předem vyřeší. Je to cesta jednodušší, ale často se v takových případech zapomíná na to, jaké schopnosti má student ve skutečnosti.

Jak se tedy při výběru školy rozhodovat? Martin Bartošek shrnuje: „Ze všeho nejdůležitější je poznat své schopnosti a podle toho se rozhodnout. Dobré je vybrat si konkrétní obor, jehož studium ale neurčuje, jakým způsobem jej budu v budoucnu vykonávat. Například nestudovat učitelství němčiny, ale vystudovat německou filologii, abych se až později mohl rozhodnout, zda chci jazyk učit, překládat, tlumočit nebo použít v jiném oboru. Pro spoustu studentů je totiž vysoká škola spíše pokračování střední školy, například při studiu jazyků, a ne příprava na budoucí povolání. Pokud však víme, jaké chceme mít v budoucnu povolání, je dobré uvědomit si, že k jednomu povolání může vést více cest.“

Velký vliv může mít i finanční situace v rodině – ta může určit, zda se syn či dcera vůbec bude hlásit na vysokou školu a pokud ano, tak kam... Do menšího města nebo do Prahy? Blíž rodnému městu nebo dál? Na soukromou nebo státní školu? Na kolej či do privátu? A bude si student muset na studia vydělávat na brigádách nebo ne? Velký vliv mají i osobní vzory – kamarádi, vůdce oddílu, rodiče, ale často především učitelé. Dobří učitelé, kteří dokážou studenty zaujmout často podstatně ovlivní jejich zájem o obor. Pokud navíc studentům dají příležitost v předmětu vyniknout, bývá jejich předmět populární. My jsme například měli báječnou profesorku na dějepis a společenské vědy a z obou předmětů maturovala asi třetina třídy. Martin Bartošek to zdůvodňuje takto: „Bývá totiž pravidlem, že jsme úspěšní v tom, co nás baví a naopak. A učitel v tom hraje velkou roli.“ Přesto se dá říci, že jsou obory, o které je dlouhodobě vel-

7

ROVERSKÉ GYMNÁZIUM Před několika lety se v šestém čísle druhého ročníku Kmene objevila myšlenka založit ROVERSKÉ GYMNÁZIUM. Přišel s ní Miloš Zapletal – Zet z Liberce. Svůj nápad uvedl takto: „Má to být internátní škola třetího stupně, kde by byly koedukované třídy od kvinty do oktávy po dvaceti studentech. Zaměření: všeobecné vzdělání, příprava na vysokoškolské studium. Jen si to představte – můžete v patnácti letech odejít z domova, kde už stejně přibývá konfliktů s rodiči, a vracet se ke své rodině jen o (některých) víkendech. Většinu času trávíte ve společnosti lidí, kteří vyznávají stejné ideály. Profesoři a profesorky jsou skauti. Vaši spolužáci roveři. Roverský kmen, na jehož podniky se tak těšíte, se neschází už jednou dvakrát za měsíc, ale třeba každý den. Váš volný čas je nabitý zajímavým programem, jaký jste možná poznali na roverském lesním kurzu. Kromě obvyklých vědomostí byste tu získali cenné znalosti a zkušenosti z oblasti výchovy a vedení. To by mnohé možná nasměrovalo v budoucnosti ke studiu pedagogiky nebo učitelské větve vysoké školy.“ Zet si představoval, že takové gymnázium by fungovalo v nějakém velkém areálu (třeba na zámku) blízko přírody. O vánočních a letních prázdninách by se proměnilo v mezinárodní skautské centrum, v létě by se nedaleko gymnázia tábořilo. V budově by bylo i skautské muzeum a pořádaly by se zde i různé kurzy a semináře. Dnes, po více než sedmi letech, už je tato myšlenka skoro zapomenutá a my ji zde předkládáme jen jako podnět k debatě a zamyšlení. Idea skautského gymnázia může znít jako skvělý nápad, jak skloubit skauting a školní povinnosti a jak trávit svůj čas mezi lidmi, kteří vyznávají stejné hodnoty. Může to taky znít jako dosti bláznivý nápad, který zavání hrozbou uzavření se okolní společnosti, jakousi izolací ve skautském světě. Zeptali jsme se několika roverů-středoškoláků, co si o tomto nápadu myslí oni. Otázka zněla: Chtěl/a bys studovat na takovémto skautském internátním gymnáziu, kdy8

by existovalo? Přihlásil/a by ses tam? Je to dobrý nápad, nebo ne? A proč? Co si o tom myslíš? Já osobně bych asi moc nechtěla. Ráda střídám prostředí a tváře. Když jsem už příliš dlouho se svojí třídou, je mi „útěk“ ke kamarádům z oddílu jakýmsi vysvobozením princezny ze spárů desetihlavé saně. Opět najdu jistotu, že mě někdo úplně chápe… Ale tohle bohužel funguje i naopak. Příliš mnoho času stráveného s oddílem ve mně vzbuzuje chuť být se svými jinými kamarády. Občas si říkám, že ti by mé vtípky pochopili daleko lépe, stýská se mi a plánuji, co všechno společně podnikneme. Zkrátka ráda získávám z okolí co největší spektrum podnětů,

střídám náměty k hovoru. Asi je pravda, že kdybych měla problémy nacházet kamarády jinde než ve skautu, byla by má odpověď zcela jiná. Některým lidem by takové gymnázium mohlo pomoci vyhrabat se ze zdánlivě nekonečné šachty opuštěnosti, ústav by nejspíš fungoval naprosto vzorově, studenti by měli plno dobré motivace k učení... ale já jsem asi spokojená s tím, co mám teď. Klika, 16 let, Praha Myšlenka ta jest výborná, však nedokonalá. Velmi snadno by zde mohlo vzniknout „ghetto.“ Myslím že by tam bylo trvale přeskautováno a lidi by dost snadno mohli vypadnout z reality... Filip, 17 let, Kladno Myslím, že roverské gymnázium je dobrý nápad a říkám si, proč ne? Chtěla bych tam studovat, protože by se o přestávkách neprobíralo, jak ta písemka byla zase hrozně těžká, ale to jak byl skvělý víkend a jakou akci bychom mohli pro ostatní připravit my. Kam se dá jet na kurz, nebo pěkný puťák. Ovšem byla by podle mě škoda omezit skautskou činnost „jen“ na roverování. Kdyby takové gymnázium existovalo, musela bych se rozhodnout mezi oddílem a roverským kmenem. Ale zase by se na takové škole sešla spousta schopných lidí, a daly by se dělat poměrně velké věci. Zdenča, 18 let, Olomouc Myšlenka je to krásná, avšak utopická. Nemůžu říct, že by mě to hrozně nelákalo jít na takovou školu, ale uvědomuji si důsledky daného kroku. Vůdce oddílů by byl nespokojený s odchodem pravděpodobně těch nejschopnějších starších a veřejnost by nás brala, jako že i teď již

někteří berou, víc sektářsky, nehledě na to, že podobné riziko by určitě hrozilo samo o sobě. Jag, 17 let, Uherské Hradiště Já osobně bych tam asi být nechtěla. Neumím si moc dobře představit, že bych chodila v kroji celý den, byla celý den se skauty, učila se mnohem víc o skautingu než doteď... Myslím, že by to asi moc nefungovalo. Pár prvních let by to možná skautské bylo, ale pak by se z toho stejně asi stal gympl jako každej jinej. Clever, 16 let, Tábor To je úplně skvělej nápad... mě totiž učení docela baví, jen mi ho škola občas znechutí, třeba tím, že máme znát naprosté…, a tak bych uvítala mezi učiteli pár příjemných a vstřícných lidiček – a to věřím, že skauti a skautky jsou. Občas by se tím vyřešilo pár věcí, třeba konflikt skauting versus škola. Kiwi, 18 let, Plzeň Asi by to bylo volnější než na ostatních školách. To by bylo fajn. Asi by tam bylo spousta fajn lidí. To by bylo fajn. Podle mě by to byla po roce strašná ponorka... A taková míra skautingu by mě asi zabila. Přes den ve škole se skautama, večer tam bydlet. Přes den se potit s programem... Vlk, 15 let, Praha 9

Studium & skauting & budoucí kariéra Je možné tyto pojmy a to, co se pod nimi skrývá, rozumně a smyslupně skloubit? Můžeme profitovat během studia nebo později v práci z našeho skautování? Může nám být skauting užitečný při studiu? A hlavně, jak stíhat víc věcí zaráz, především chcete-li je dělat pořádně a naplno? Poptali jsme se několika vysokoškoláků, kteří mají svůj studijní obor rádi, mají jasno v tom, proč se mu věnují, a zároveň se nehodlají vzdát skautování. Obojí dělají pořádně, nezřídka k tomu ještě pracují. Až si člověk říká: „Jak to jenom dělá? Kde bere čas, energii, motivaci?“ Všichni se shodli: Stíhat se to dá, skaut mi je navíc užitečný do života a já se tak lehko nevzdám! Přečtěte si jejich odpovědi. Možná se v nich poznáte…

Grizzly (t. č. Lublaň, Slovinsko) 1. Co studuješ? V současnosti jsem ve třetím ročníku doktorského studia regionální geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde jsem předtím vystudoval učitelství zeměpisu a historie pro střední školy. 2. Proč sis vybral tuhle školu? Jako malý kluk jsem se hodně zajímal o Indiány, nadšeně hltal dobrodružné knížky, ale taky různé sbírky pohádek a pověstí, ať už českých, nebo z cizích krajů. V mysli jsem si představoval malebný Orient, hrající všemi barvami a zvuky, cestovatele prodírající se tropickou džunglí anebo taky bitky udatných mušketýrů s D’Artagnanem v čele. Celkem přirozeně mě pak ve škole bavil nejvíc dějepis se zeměpisem. Po maturitě jsem příliš netoužil stát se učitelem, ale protože se tyto 10

obory nedaly studovat jinak než v učitelské kombinaci, risknul jsem to. Když jsem dostudoval, měl jsem pocit, že se ze mě nestal ani učitel, ani odborný historik či geograf. Rozhodl jsem se proto přihlásit na doktorské studium s tím, že pak už ze mě něco konečně „bude“ :-). 3. Jak stíháš během studia skautovat? Skautování mě během mých dlouholetých studií provázelo takřka nerozlučně. V prvních letech v Brně jsem se nadšeně účastnil činnosti Dýchánku (vysokoškolského roverského kmene), pak jsem se nějakou dobu „ochomýtal“ kolem organizování Polibku múzy. V současnosti mé skautování spočívá jednak v tom, že mám tu čest bydlet na Mlýně, skautské základně nedaleko Brna, a pomáhat s jeho provozem, např. se v létě starat o zahraniční skauty, kteří sem přijedou tábořit či pátrat po jeho prastaré historii, jednak v přípravě roverského kurzu Fonticulu Maděra. Jednoduše řečeno, skauting má v mém životě důležité místo, o čemž svědčí i to, že občas dostává přednost před vším ostatním, třeba psaním dizertační práce…

4. Dává ti skauting něco, co se ti bude hodit v profesní kariéře? Časem jsem pochopil, že můžu sice být sebelepším vědcem (o což se jako doktorand snažím), ale pokud se nebudu umět o své znalosti rozdělit a předávat je dál, jsou mi skoro k ničemu. Proto jsem se rozhodl být kromě „akademika“ také učitelem. Když jsem se potom začal zajímat o moderní metody učení, zjistil jsem, že to, co je pro mnohé pedagogy-neskauty nezvyklé a nové (ledolamky, práce ve skupině, prezentace vlastních výsledků…), už leckdy dávno znám z roverských kurzů. Takže teď se těším na to, jak tyto své dvě linie (odbornou i pedagogickou) skloubím dohromady a budu jednou třeba učit geografii na univerzitě, bádat a přednášet :-). Především bych ale chtěl pomáhat studentům „objevovat“ svět, aby se snažili pochopit, co se kolem nás anebo na druhém konci zeměkoule odehrává, jaké jsou příčiny a následky těchto procesů a co s tím my sami můžeme udělat, komu a jak můžeme pomoci… A teď mi řekněte, jak moc se tyto cíle geografie liší od cílů skautské výchovy :- )?

Mamut 1. Co studuješ? Teď Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor český jazyk – občanská výchova, což je ovšem až druhá štace, mám za sebou už i českou filologii na FF tamtéž.

2. Proč sis vybrala tuhle školu? Proč? Tu původní proto, že čeština mě okouzlovala a fascinovala a vždycky bude. Protože jsem tak měla možnost nahlédnout pod pokličku, dostat se k informacím, pohledům, dílům, které bych bez školy hledala jen obtížně. Protože mám pro tohle odvětví vlohy. Protože jsem potkala ty správné lidi ve správný čas, kteří mi pomohli se objevit. A tu současnou? Protože chci alespoň na nějakou dobu zkusit předávat a zprostředkovávat dál a jeden obor je přece jen příliš málo. Protože by mě právě PdF měla vybavit návody, jak na to, protože mě zajímá i psychologie, sociologie, pedagogika… Proč v Olomouci? Protože to je město, které se zarývá pod kůži, město s atmosférou, město starobylé i mladé a velké tak akorát. 3. Jak stíháš během studia skautovat? Předně škola zase tolik času nezabere (při zaměstnání to bude mnohem napjatější). Pak taky nemám oddíl, který by vyžadoval pravidelnou soustavnou práci. A v rámci zachování duševního zdraví, čisté hlavy a nezahrabávání se v knihovně považuju skautování za nezbytnost. Vždycky to bývá o prioritách… 4. Dává ti skauting něco, co se ti bude hodit v profesní kariéře? Kdyby jen v profesi, v životě jako takovém! Když to vezmu na přeskáčku: jednání s lidmi, aktivní přístup ke světu, sebepoznání a sebehodnocení, úsilí o seberozvoj, rozhled, empatie, metodika, vystupování před lidmi…, v mém případě i boj proti lenosti. Ale hlavně pocit naplnění a zakotvení, který je pro spokojené bytí (a nejen to profesní) moc důležitý. 11

Nugi

Kašpra

1. Čo študuješ? Vysokú školu... no a podrobnejšie – Ekonomická univerzita v Bratislave, Fakulta hospodárskej informatiky, odbor Účtovníctvo a želaná špecializácia Účtovníctvo – Auditorstvo.

1. Co studuješ? Momentálně se nacházím někde mezi čtvrtým a pátým ročníkem učitelství prvního stupně s angličtinou na pražské pedagogické fakultě. A aby toho nebylo málo, přidala jsem si loni ještě dvouoborovou maďarštinu a finštinu na Fildě.

2. Prečo si si vybral túto školu? Je to niečo ako rodinná tradícia, pretože rodičia sa spoznali na tej istej škole a od malička som mal kladný vzťah k číslam a neskôr som si osvojil aj pripisovanie meny na koniec čísla. Občas rozmýšľam, či taká filozófia alebo herectvo by neboli pre mňa lepšia varianta, ale niečo si predsa musím nechať aj na univerzitu tretieho veku. 3. Ako zvládaš popri štúdiu aj skautovať? Prvé dva roky som ešte ako tak zvládal viest oddiel (samozrejme s pomocou oddielovej rady), ale teraz už nie som tak často doma a uvedomil som si, že keď nemám kontakt s ľuďmi, tak to nemá cenu. No ale skauting som nezavesil na klinec, pretože robím na Ústredí Slovenského skautingu a svoje skautské aktivity smerujem tam. No a ešte taká „drobnosť“ – pomáham pri realizácii kurzu FONS na Slovensku. No a ako to stíham? Priateľka mi hovorí, že som asi workoholik a občas ju to hnevá (Vianoce, výročie a tak). 4. Dáva ti skauting niečo, čo sa ti bude hodiť v profesnej kariére? Hlavne mi dáva možnosť sa realizovať a tvorivo pracovať a pristupovať k problémom. Tiež mi pomohol pri komunikácii a nadväzovaní vzťahov. A tiež som spoznal strašne veľa zaujímavých a inspirujúcich ľudí... 12

2. Proč sis vybrala tuhle školu? Že chci dělat pajdák, jsem věděla docela bezpečně už koncem gymplu, i když přesné důvody proč se mi zpětně těžko určují. Možná kvůli všeobecnému zaměření. Nebo že by ve mně skauting vypěstoval lásku k dětem a jejich vzdělávání? Nu, možné to je. A protože jsem jedna z těch, kteří dokud toho nedělají opravdu hodně, nemají toho dost, dlouho jsem přemýšlela, co k tomu přidat. Nápady byly různé a mohly mě zavést ledaskam, jenže pak jsem potkala maďarštinu a bylo rozhodnuto. Drobný zádrhel byl už jen v tom, že ji nešlo studovat jednooborově... a tak se učím mít ráda i její severskou sestřičku (i když nutno dodat, že jsou to sestry spíše nevlastní než dvojčata). 3. Jak stíháš během studia skautovat? Stíhám nestíhám. Od oddílu jsem musela

odejít už po prváku, protože s rozvrhem od rána do večera skutečně nešel zkombinovat. Naštěstí se mi náhradou dostaly do cesty kurzy a Polibek múzy. Ten jsem opustila po loňské zkušenosti, že chybět půlku listopadu na dvou školách zároveň je příliš velká opovážlivost. A tak mi zůstává můj milovaný Fontík (Fonticulus Maděra). Tomu nijak nevadí, že jdu v týdnu ze školy do školy a potom učit. Cítím, že dělám smysluplnou práci s lidmi, které mám ráda, a to je pro mě důležité. 4. Dává ti skauting něco, co se ti bude hodit v profesní kariéře? Určitě. A to nejen tam, kde se to týká mé budoucí učitelské profese. Myslím, že právě v oddíle a později mezi lidmi z kurzu jsem získala potřebnou sebedůvěru, bez které bych asi většinu svých aktivit nedokázala dotáhnout ke konci, natož zdárnému. Teď mám sílu a chuť se o to snažit a v krušných chvílích tento boj nevzdávat. A pak mě napadá ještě jedna důležitá věc: doufám, že právě díky skautské výchově se mi povede to úplně nepřepísknout, nehnat se hlava nehlava za příliš ambiciózními plány a žít si svůj spokojený život plný milých maličkostí a velkých přátel.

zaujímal. A možno raz sa mi podarí urobiť úspešnú reformu verejnej správy na Slovensku. No a do Brna som sa dostal vďaka stávke (stávka = sázka, pozn. aut.) s ľuďmi z nášho zboru. Tvrdili, že sa na tú školu nedá dostať. 3. Ako zvládaš popri štúdiu aj skautovať? Čo sa týka skautovania, tak to muselo do značnej miery ustúpiť do úzadia. Ale to len skôr tá pravidelnejšia činnosť (vedenie oddielu a zboru). Keďže popri tom všetkom ešte aj pracujem, tak v skautingu sa venujem už len vedeniu oblasti, čo je pre mňa jednoduchšie na čas, a organizovaniu kurzov. 4. Dáva ti skauting niečo, čo sa ti bude hodiť v profesnej kariére? Určite áno. Vďaka skautingu som sa naučil mnoho zručností, ktoré sa mi v živote veľakrát zišli. Nebanujem, že som pred 11 rokmi vstúpil do skautingu. (Sova pracuje na plný úvazek jako finanční manažer na ústředí Slovenského skautingu) To je všetko. Nič ťažkého, že? Ďalšie otázky nebudú, tak som sa rozbehol?

*********

Sova 1. Čo študujes? Študujem Verejnú správu v Prešove a Manažment v Brne. 2. Prečo si si vybral túto školu? Prešov som si vybral preto, lebo má ten odbor

Děkujeme všem osloveným, i těm, jejichž odpovědi se nám tu už nevešly, ač byly neméně zajímavé. Přejeme vám tolerantní vyučující a zaměstnavatele, chápavé spolužáky, vydařené skautské akce a radost při nabývání nových znalostí! Beruška a Červa 13

Vysokoškolský rovering Pokud se díky úspěšně složeným přijímacím zkouškám ocitnete na studiích v cizím městě, ještě nemusíte házet skautskou flintu do žita. Pravda, na pravidelné družinové schůzky domovského oddílu to nejspíš nestíháte a máte pocit, že odchodem na vysokou školu vaše skautování končí. Nepropadejte však panice a vězte, že se vám zároveň otevírají vrátka do světa vysokoškolského roveringu. Ve VŠ RK (vysokoškoských roverských kmenech) se potkáte s lidmi, které osud podobně potrefil. Chtějí přesto zůstat u skautingu, poznat nové kamarády, smysluplně trávit volný čas, bavit se, sportovat, lecčemus se naučit, po roversku sloužit.

Více informací a kontakty: brněnský Dýchánek pražská Skrypta olomoucký NicMoc českobudějovický Jahoj 14

Setkávají se většinou jednou týdně, občas si společně vyrazí na delší výjezd nebo se zapojí do organizace celostátní akce. Docházka se nekotroluje, kdo může, přijde, kdo nemůže, učí se (a pak lituje, že nepřišel)... V současnosti fungují kmeny v Praze, Brně, Olomouci a Českých Budějovicích. Kdykoli během roku vás, ale i třeba vaše spolubydlící, spolužáky (tzn. neskauty), rády přivítají na své schůzce.

Fotky z akcí vysokoškolského roverského kmene Dýchánek

www.dychanek.wz.cz; [email protected] www.skrypta.wz.cz; [email protected] www.nicmoc.kvalitne.cz; [email protected] vskmen.webpark.cz; [email protected]

Skauting v životopise? Napadlo vás, že by vám skauting mohl být užitečný při hledání zaměstnání? Uváděli jste tento svůj koníček v profesním životopise? Dobrá zpráva – skautováním se můžete chlubit. Ne tedy, že byste pouze díky členství v Junáku měli výhodu před ostatními uchazeči, ale máte ji díky tomu, co jste se ve skautu naučili. Teď si možná ťukáte na čelo – že by mi někdo dal práci proto, že umím od malička morseovku a rozdělat oheň jednou sirkou, že jsem ve dvanácti letech vyhrál Svojsíkáč a ve třinácti celotáborovku? Na Slovensku nedávno proběhl průzkum „Dobrovoľníctvo ako konkurenčná výhoda uchádzača o zamestnanie“. Zaměřil se na personalisty a jejich povědomí o pojmu dobrovolnictví. Skoro žádné povědomí neměli... Znali Červený kříž, Unicef, Greenpeace, ale nedošlo jim, že člověk s dobrovolnickými zkušenostmi (např. ze skautingu) disponuje právě takovými schopnostmi, které zaměstavatelé vyžadují – příprava a realizace projektů, komunikační, prezentační dovednosti, samostatnost, zkušenosti z mezinárodních akcí a s tím související znalost cizích jazyků ap.

A jak máte postupovat, chcete-li ze svého působení ve skautu udělat výhodu? • V životopise neuvádějte dobrovolničení ve skautingu jako koníčka, ale v kolonce Pracovní zkušenosti, Praxe; • popište v životopise náplň práce vykonávané v této dobrovolné organizaci, resp. za co jste měli konkrétní zodpovědost; • vysvětlete, že vaše další skautování nebude na úkor hlavního zaměstnání (zneužívání služebního telefonu, faxu e-mailu, atd.); • ubezpečte personalistu, že jste nebyli uživatelé, ale organizátoři akcí; • zdokonalujte se v technikách sebeprezentace; • vysvětlujte motivaci zapojování se do dobrovolnických aktivit jako potřebu být činorodý, aktivní, dělat smysluplnou činnost. Taky můžete Junák poprosit o doporučení, posudek práce a nezapomeňte se zmínit o absolvovaných kurzech a dekretech. Hodně štěstí!

Z průzkumu vyplynulo, že dobrovolnictví může i nemusí být výhodou při přijímání do zaměstnání. Za silné stránky dobrovolníků se považuje lidskost, zodpovědnost, schopnost týmové spolupráce, komunikační a organizační dovednosti. Naopak jako zjevná konkurenční nevýhoda se jeví slabá motivace pracovat v komerční oblasti, orientace na lidi, ne na výkon, slabá sebeprezentace a přílišná skromnost, případně nižší míra asertivity. 15

U tajemného EM v Hůrkách S Revou a Bidlem (Evou a Martinem Potužníkovými, oběma je 29 let) se znám už přes neuvěřitelných 10 let, poprvé jsme se potkali na Beníškách, při nějaké celodenní hře jsme společně pobíhali v dešti po krkonošských loukách. Já jsem tehdy (ještě jako gymnazistka z Pardubic) byla na kurzu Fons a oni byli na vedlejší chalupě na kurzu Pons. Se mnou na dolní chalupě byla Revina sestra Kamčatka, která se o rok později stala mou spolužačkou na univerzitě v Praze. Protože pro mě Praha byla nová a cizí, skautští přátelé z Fonsu mi tam byli velkou oporou. Na Duchovní chleby v domě u Bidlových rodičů moc ráda vzpomínám, i když postupně jsme tak nějak chleba zaměnili za koláče a vodu za víno :-). Později jsem se stala nepravidelnou čtenářkou Proklovu a nadšenou divačkou Limonádového Joea. V létě roku 1999 jsem se tak nějak náhodou zúčastnila Mouchy, čímž jsem se dokonce díky Revě a Bidlovi dostala nejen za kormidlo plachetnice, ale i před filmovou kameru! V posledních letech se vídáme jen občas. Reva s Bidlem naštěstí moc rádi ve svém novém (a značně poruchovém) voze cestují po západní Evropě a skoro pokaždé mě přitom navštíví v Basileji, konzumujeme tu místní speciality, vozíme se v Alpách lanovkami a posledně jsme navštívili společnou kamarádku z Polska a taky kozorožce v severní Itálii. Odkud pocházíte a jaké byly vaše skautské a roverské začátky, popřípadě konce :-)? Oba pocházíme z Prahy, kde jsme také v roce 1990 začali chodit do skautských 16

oddílů při břevnovském středisku Bílý los. V roce 1994 jsme založili roverský kmen Pařez. V té době se s roveringem teprve začínalo, takže jsme pracovali dobrodružnou metodou pokusů a omylů. Důležitou zkušeností pro nás byla účast na kurzu Fons. Do konce tisíciletí jsme s naším Pařezem zažili mnoho radostí i zklamání, postupně jsme dostudovali (Bidlo matematiku a Reva psychologii a sociologii), našli si práci a odstěhovali se z Prahy do Hůrek u Nové Bystřice v česko-rakouském pomezí. V současné době se již nepovažujeme za aktivní skauty, ale snažíme se udržovat vybudované kontakty. Také proto pořádáme každoroční Duchovní chleba (už ne u Bidlových rodičů, ale v našem vlastním domečku), který se stal jednou z příležitostí pro setkání s našimi přáteli, které jsme nejen ve skautingu nasbírali. S postupem času se tato setkání stále více hemží malými dětmi. Od tohoto podzimu k nim přibyl i náš Viktor. Odstěhovali jste se z Prahy na venkov, proč? Jak toto rozhodnutí vnímáte teď, po několika letech života v Hůrkách? Z Prahy jsme se odstěhovali z mladické nerozvážnosti. Absolutně jsme netušili, do čeho jdeme. Měli jsme pouze nejasnou představu, že nechceme, aby naše děti vyrůstaly ve velkoměstě. Naštěstí se nám podařilo najít si takovou práci, která život tak daleko od Prahy umožňuje. Bidlo se zabývá patentovým právem a Reva až do odchodu na mateřskou dovolenou pracovala na částečný úvazek v oddělení, které zajišťuje účast ČR v mezinárod-

to dáno především našimi uzavřenými povahami. Poměrně těžko se také sžíváme s komplikovaným prostředím Sudet, kde jsou stále přítomná prožitá traumata původních německých i českých obyvatel, a novousedlíci, kteří sem přišli po válce, jen těžko zapouštějí kořeny.

ních srovnávacích výzkumech vědomostí žáků. V praxi to znamená, že oba sedíme celý den u počítače, a část práce můžeme proto dělat doma. Vedle toho také překládáme. Pokud bychom neměli v plánu odejít z Prahy, asi by nyní i naše práce vypadala jinak. Nevylučujeme, že se později vrátíme žít do nějakého velkého evropského města, ale zatím nám život na venkově plně vyhovuje. Zvlášť s malým dítětem je úžasné, že můžeme kdykoli vyjít ven na zahradu nebo na výlet do přírody a nemusíme se „placatit“ v parku plném psích exkrementů a maminek s dětmi.

Lidé se nás často ptají, jestli nám nechybí kultura a společenský život. Podle našich dosavadních zkušeností si na nedostatek sociálních kontaktů rozhodně stěžovat nemůžeme. Přátelé si k nám zvykli jezdit na víkendy na návštěvu a někdy je těch návštěv najednou tolik, že musíme pro některé z nich hledat jiný termín. S kulturním životem je to trochu složitější, v podstatě na každé představení se musí jezdit autem. Ale když teď máme Viktora, tak bychom stejně večer nikam nechodili, i kdybychom bydleli hned vedle divadla nebo hudebního klubu.

Podobně jako vše, do čeho jsme se v životě společně pustili, je pro nás i život na venkově dobrodružstvím. Učíme se starat se o dům, shánět vhodné dřevo na topení (což mimochodem není vůbec jednoduché) a minulý rok to dokonce došlo tak daleko, že jsme si přes internet pořídili dvě ovečky, aby nám spásaly louku. Ovečky byly docela roztomilé, ale plný mrazák masa taky není špatný. Příští rok možná vyzkoušíme zase něco jiného. Chybí vám Praha, anebo jste se už úplně zapojili do vesnického života? Kontakty s místními obyvateli navazujeme jen velmi pomalu, nijak zvlášť se v tomto směru neangažujeme. Určitě je 17

V čem vám byl skauting přínosem do života? Na skautingu si asi nejvíc ceníme toho, že nám dal pevný hodnotový základ. Chodili jsme do oddílů, které vznikly až po listopadu 1989 a zkušenosti čerpaly od starších členů střediska, kteří ve skautingu působili v 60. letech. Proto byla naše činnost hodně ortodoxní. Zakládali jsme si třeba na tom, že nosíme dokonalé kroje, stavíme dokonalé táborové stavby, chodíme na všechny oddílové akce apod. Někteří členové byli dokonce z oddílů vyloučeni, protože nesplňovali přísná kritéria, která na nás byla kladena. Dnes by něco takového asi nebylo vůbec možné, ale my na oddílový život vzpomínáme opravdu rádi a myslíme si, že jsme díky němu získali vnitřní disciplínu a věrnost určitým zásadám. Problémy nastaly v okamžiku, kdy se ukázalo, že pro lidi, kteří se nechtějí přímo podílet na vedení, není v takto tradičně organizovaných oddílech místo. Takřka bez nadsázky se dá říci, že starší členové byli donuceni oddíly opustit a založit si roverský kmen, aniž by věděli, co taková roverská činnost vlastně obnáší. V tu chvíli nám hodně pomohl právě Fons, kterého jsme se za naše středisko zúčastnili my dva a ještě jedna holka, kterou však určité výchovné metody kurzu od roveringu spíše odradily. My jsme se naopak vrátili plni elánu a poznatků a hned jsme chtěli všechno vyzkoušet v praxi. Bohužel se brzy ukázalo, že většinu tzv. roverských aktivit, o nichž jsme se na kurzu dozvěděli, nešla v našem složení realizovat. Zpočátku jsme to nesli docela těžce a přes zjevný nezájem ostatních jsme se neustále snažili prosazovat nějakou vážnou či smysluplnou činnost. Situaci nakonec 18

zachránila naše pozdější „vedoucí“ Alena, která prohlásila, že kmen uhnil a zbyl z něj jen pařez. Uspořádali jsme obřadné utínání kmene a později neméně obřadné vykopávání pařezu. Od té doby jsme si přestali hrát na to, že děláme skutečný roverský program, a začali jsme si dělat, co nás bavilo. Aktivity Pařezu se tím omezily v podstatě na letní expedice, vydávání časopisu Proklov a nacvičování divadelního kusu Limonádový Joe Superstar, který nám v roverských kruzích zajistil značnou proslulost, díky níž se nám s úspěchem dařilo zastírat, že ve skutečnosti vůbec žádný roverský kmen nejsme. Na tyto chvíle vzpomínáme také velice rádi, i když jsme při nich zažili mnoho nepochopení i tvrdých pádů. Mohli byste vysvětlit, co je to ten slavný Duchovní chleba? Duchovní chleba je vedle Pařezu a časopisu Proklov další aktivitou, na kterou jsme „pyšní“. Zpočátku se jednalo o pravidelná večerní setkání lidí, kteří mají rádi dobrou literaturu a přitom nepohrdnou skývou suchého chleba. Každý účastník měl přinést kus chleba a nějakou knihu, kterou v poslední době přečetl, stručně ji představit a přečíst z ní krátkou ukázku. Ke čtení se popíjel čaj a přikusovaly přinese-

né chleby, které měly mnohdy zajímavější historii než všechna vybraná literární díla. Duchovní chleby byly zprvu určeny pro lidi, kteří prošli Fonsem, protože nápad na pořádání společných literárních večírků se zrodil právě tam. Nyní se Duchovní chleby konají jen jednou za rok, zato ale trvají více než celý víkend, zveme na ně i další přátele včetně našich přátel ze zahraničí a vlastnoručně pečený chleba prokládáme třeba bavorskými klobáskami. Akorát se stává, že po celodenním výletu většina osazenstva při čtení usne, ale to se vlastně stávalo i dříve v Praze. Máte hodně přátel a známých po celé Evropě, uspořádali jste dokonce česko-holandskou výměnu mládeže... Různé mezinárodní aktivity nás začaly zajímat docela spontánně. Na začátku 90. let se tu najednou otevřela spousta nových možností, jak se dostat do zahraničí. Zároveň o ně nebyl zas tak velký zájem, takže nebyl problém se dostat tam, kam člověk chtěl, ani nemusel moc dobře umět žádný cizí jazyk. Třeba k té česko-holandské výměně, neboli projektu Moucha, jsme se dostali tak, že se Bidlo přes program Mládež zúčastnil krátké studijní cesty o zážitkové pedagogice na mezinárodní úrovni, kde se seznámil s Holanďanem, který měl k dispozici mládežnické centrum s dobře vybavenou videostřižnou. Protože nás bavilo hrát divadlo a zároveň jsme chtěli vyzkoušet i něco trochu jiného, rozhodli jsme se, že společně s holandskými mládežníky natočíme film. Na této akci se ukázalo, že ačkoli jsme k roveringu přistupovali docela s odstupem, měli jsme v sobě možná víc „roverského ducha“, než jsme si byli ochotni připustit. Veškerý program za českou stra-

nu jsme totiž připravovali sami, zatímco za Holanďany udělali všechnu práci profesionální vedoucí a členové skupiny se jen účastnili připraveného programu. Zákonitě tedy nebyli pro věc tolik zapálení a vlastně jim příliš nezáleželo na tom, jak bude hotový film vypadat a jestli se ho vůbec podaří dokončit. Možná to také souvisí s pověstí, kterou Češi obecně ve světě mají. Jsou považováni za až nezdravě pracovité, zatímco nám připadalo, že si Holanďani (tedy alespoň ti naši) každou půlhodinku dávali kafíčko a cigaretku. Vznikl z toho poměrně ostrý spor, který se přes veškerou snahu nepodařilo uspokojivě vyřešit. Tato historka snad nejlépe ilustruje, co jsme si z roveringu odnesli – zcela přirozeně jsme se naučili dělat všechno s plným nasazením a vlastními silami. Před půlrokem se vám narodil Viktor, chystáte se nějak zapojit do rodinného skautingu? I když jsme se s nadšením podíleli na několika prvních ročnících kurzu Gens, tak nás rodinný skauting příliš neláká. Rozhodně se nehodláme zapojit do nějaké jeho organizované podoby. Nemáme přátele jen mezi skauty, a proto se nechceme rodinným skautingem omezovat. Také si myslíme, že skautské aktivity jsou prostředkem k tomu, aby si dospívající dítě uvědomilo nějaké zásadnější věci, a když je vyzkouší už dříve se svými rodiči, nebudou už pro ně zdaleka tak atraktivní ani účinné, jako byly třeba pro nás. Na druhou stranu se určitě budeme scházet s jinými mladými rodinami a podnikat spolu různé výlety, pobyty na horách apod. Ptala se a za rozhovor děkuje Zuzana Sýkorová – Fimfa Foto: archiv Bidla a Revy 19

Internetové odkazy k některým tématům rozhovoru: časopis Proklov: http://www.volny.cz/proklov projekt Fly With Us! neboli Moucha: http://www.vrana.cz/fly/booklet.html program Mládež: http://www.youth.cz

Literární příloha k česko-holandskému projektu Moucha

POSMĚŠNÁ PÍSNIČKA

O ZLOBIVÝCH PARTICIPANTECH My jsme ti zlobiví, my jsme ti nejhorší, my jsme ti zlobiví participanti. A jsme proti všemu, jsme anti-participanti. Do všeho mluvíme, všem ve všem bráníme, ke všemu zlobíme a nic neumíme. A komunikace, to není legrace, když to má být s náma, tak to už nebude s náma.

My jsme ti zlobiví, my jsme ti nejhorší, my jsme nejhorší, hroši. Tralalalala. Participanti, co jsou proti všemu, anti-participanti. Jakub a Alena to jsou dvě polena. Tralalalala. Alena Nedvědová

ROZHOVOR

POSLEDNÍCH 19 HODIN PROJEKTU Jacob: Posledních devatenáct hodin projektu, co si o tom myslíte? B2: Už zase, jo? To jsem ti řikal už před chvílí, tak jdi do... do pryč. Reva: Já ti teda řekmu, co si myslim. Už toho mám plný zuby. Já už chci bejt doma a chci se vykoupat a chci si konečně sednout doma a neposlouchat žádnou „loud music“. Alena: Natož pak chrochtalštinu. B2: Posledních devatenáct hodin projektu, co si o tom myslíte? Jacob: Je to strašná škoda. Já odsaď nerad budu odjíždět, nerad budu odsaď odjíždět. B2: Dobře, děkujeme. participanti 20

Distrikt! (Nyócker!) Film, který není pro děti. Je pro rovery?

Kdybych nebyla studentka maďarštiny, asi jen stěží bych se dostala k filmu s podobnou pověstí. Moji kamarádi by mě nejspíše odrazovali: „Nechoď tam, to není nic pro tebe, to není nic pro slušňáky.“ A já bych jim asi věřila. Nemusím totiž vidět všechno a na žádné krváky a sposťárny mě neužije. Jenže já studentka maďarštiny jsem. Proto jsem neváhala a zmiňovaný film zhlédla dokonce dvakrát. Nutno dodat, že s nadšením.

Moderní rapová hudba, dnešní době odpovídající množství vulgárních výrazů a těmto výrazům odpovídající animace... tak to všechno začalo. V člověku by až hrklo, kdyby se v zápětí celá scéna poněkud neodlehčila a nemusel se začít smát. Děj je rozehraný v duchu Romea a Julie: nešťastný romík Ricsi by se rád dal dohromady s Julikou, děvčetem ze znepřáteleného gangu. Jak, to mu poradí jeho zkušený dědeček: peníze, peníze, peníze. Kdo chce ženskou, potřebuje peníze. Jenže k těm je, jak známo, dětem vždycky přístup odepřen, a tak se na to musí šikovně. Je potřeba nějaký nenápadný zdroj... co takhle ropa?

Když jsem se jednoho říjnového večera posadila do přeplněného sálu Maďarského kulturního střediska, nevěděla jsem o moc víc, než že jdu na celovečerní animovaný film, maďarskou novinku roku 2004. Trochu o jeho obsahu se dalo vyčíst už ze samotného názvu: Nócker je označení budapešťského osmého distriktu (nyolc je maďarsky osm), oblasti, ve které to žije. Romové, Číňané, Maďaři, Arabové; kasina, sex shopy či putyky nevalného charakteru; veksláci, prostitutky, zkorumpovaní policisté..., zkrátka živly nejrůznější. Připravila jsem se tedy na všechno a v duchu přemýšlela, jak to udělám, kdybych se rozhodla v půlce filmu opustit sál. Sedělo se totiž všude, schodiště nevyjímaje. Takže ještě štěstí, že jsem žádný ústup podnikat nemusela.

Jak nenápadně, ovšem nápaditě dostala děcka z osmého distriktu na své území ropu, to vám už prozrazovat nebudu. Jisté je, že z ní kromě peněz měli i dost polízanic, ono takové nečekané naleziště dokáže pěkně zamávat světovou politikou. Tato jednoduchá zápletka spolu s výstižným vhledem do života té „špatné městské čtvrti“ dodala filmu velmi aktuální rozměr a kde co vypovídá o životě naší středoevropské společnosti. A zřejmě nejen středoevropské, Distrikt! totiž v posledních měsících sklízí úspěchy po celém světě a byl dokonce prohlášen animovaným filmem roku 2005. Přes to všechno si ale nejsem úplně jistá, jestli jej mohu doporučit vám. Přeci jen, není to nic pro slušňáky. Kašpra

Maďarsko, 2004 Režie: Áron Gauder Scénář: Viktor Nagy, László Jakab Orsós, Damage Výtvarník: Igor Bóka

21

The Day Music died aneb čtvrt století od smrti Johna Lennona Osmého prosince uplynulo pětadvacet let ode dne, kdy jeden z jeho fanoušků zastřelil jednu z nejvýraznějších osobností dvacátého století – Johna Lennona. Stalo se to 8.12. 1980, ve 22:50 hodin newyorského času, na rohu 72. Avenue a Central parku, před rezidencí jménem Dakota, kde John tehdy bydlel… Mohla bych tady popsat všecko, co se ten den stalo, nebo bych možná mohla zmínit vše, co této chvíli během čtyřiceti let života Johna Lennona předcházelo a co nejspíš nějakým způsobem bylo příčinou této události, nebo bych mohla popřemýšlet nad motivem člověka, který to udělal. Jelikož však není dostatek času ani prostoru, bude stačit, když se pokusím připomenout, o jakou osobnost svět toho dne před pětadvaceti lety přišel. Pro většinu mé generace už jeho jméno neznamená téměř nic, doba Beatles je pro ně asi tak stejně aktuální jako třicetiletá válka a John Lennon asi stejně zajímavou osobností jako Napoleon. Nijak jim to nezazlívám, žijí ve svojí vlastní době a neobrací se do minulosti, je to jejich přístup k životu, mají na to právo, možná se to od nich i očekává. Nicméně když jsem se osmého prosince procházela po ulicích, potkávajíc spousty těchto lidí, nedalo mi to a přemýšlela jsem, kolik z nich vůbec ví, co je to dneska za den. Řekla bych, že nikdo. A to mi při22

šlo líto. Nechci, abyste Lennona kdovíjak uctívali, ale mohli byste se o něm alespoň dozvědět trochu víc. Je pravda, že v novinách toho bylo v posledních týdnech o Lennonovi napsáno docela dost, ale nevím, nakolik to stálo za přečtení. Zdá se mi, že naše média u takovýchto příležitostí většinou zůstávají u starých a osvědčených klišé a nikdy nejdou k podstatě věci. Hezky to ale udělali například na iDnes, které tímto chválím. Ale abych mluvila k tématu, John Lennon byl bezesporu neopakovatelná postava v historii nejen hudební. Poměrně kontroverzní osobnost. Někdo ho miluje, někdo kritizuje, a přitom oba mohou mít pravdu. Do dějin se zapsal především jako zakladatel Beatles, člověk, který bojoval za mír, rád provokoval a způsoboval skandály všeho druhu, byl sám sebou a nenechal se nikým do ničeho nutit. Na druhou stranu ale bral drogy a nechoval se ani jinak úplně příkladně, což dává dobrou příležitost jeho odpůrcům. Přesto se stal symbolem celé jedné generace, která pro něj žila a pak s ním i zemřela. Někdo by jeho texty mohl považovat za naivní a asi by to také byla aspoň zčásti pravda. Lennonovo poselství lidstvu jako

celek ale takové vůbec není. Mír, láska, svoboda – to jsou hodnoty, jež by měly být důležité pro všechny a v jakoukoli dobu. A proto John nikdy nezemře, protože jeho odkaz a hudba nebudou nikdy zapomenuty.

•

•

Co jste možná nevěděli o The Beatles • Beatles se stali milionáři v roce 1965. • Produkty okolo Beatles vydělaly do roku 1964 50 milionů dolarů. V roce 1997 to bylo 250 milionů. • Beatles byli fanoušky Pána prstenů, dokonce ho chtěli zfilmovat a hrát v hlavních rolích, ale panu Tolkienovi se ten nápad nelíbil, takže z toho nakonec nic nebylo. John a George se nedávného zfilmování bohužel nedožili, George dokonce jenom o tři týdny. • Nejvěrnější fanynky byly (a jsou) označovány jako Apple Scruffs. V r. 1970 začaly vydávat časopis, ve kterém byly tak přesné informace o činnosti Brouků, že ho začali číst i zaměstnanci Apple Corps – nahrávací společnosti, kterou Beatles založili a vlastnili. • V roce 1962 jeden liverpoolský časopis uspořádal anketu o nejoblíbenější tamní kapelu. Beatles vyhráli především proto, že volali do redakce několikrát, představovali se jako různí lidé a hlasovali sami pro sebe. • Do dnešní doby prodali na celém světě přes miliardu nahrávek. • Průměrná délka jednoho koncertu na jejich prvním americkém turné byla 28 minut. • Jejich první film, Perný den (A Hard Day’s Night), byl nominován na Oscara za nejlepší scénář. • Nejhranější písní Beatles je Yesterday, v rádiu ji hráli více než 6 milionkrát.

• •

• • • •

•

Druhá v pořadí je Michelle, kterou hráli 4 milionkrát. V Chicagu se roku 1964 na 4000 lidí nedostaly lístky na koncert. Některé fanynky se proto pokusily spáchat sebevraždu, když nemohly dovnitř. „Sgt. Peppers“ bylo první album vůbec, které mělo na obalu texty písní. Beatles vyhráli 14 cen Grammy. Strawberry Fields Forever byl jediný singl Beatles, který se nedostal na první místo v hitparádě. Beatles vynalezli klipy. Byli první, kdo použil video k propagaci své hudby. Během trvání skupiny měli celkem 5 různých bubeníků. V roce 1964 byl Ringo zvolen viceprezidentem univerzity v Leeds. Beatles byli dobří přátelé s Rolling Stones, například nikdy nic nevydávali bezprostředně po sobě, aby všechny jejich nahrávky mohly být v žebříčku první. Pokud jste někdo viděli Perný den, určitě si vzpomenete na scénu, kde John říká „Nyní prohlašuji most za otevřený”. Tahle scéna se natáčela nejdéle, jelikož John často říkal něco úplně jiného, než měl, například „Fish & Chips Shop“ nebo něco takového. Čertík

Zdroj: www.sugarplum-fairy.com Článek vyšel ve 47. čísle časopisu střediska SFINX (www.sfinx.skaut.org)

23

Málo soutěžících, snadné úkoly, pěkné ceny – to je šance! ANEB: NESOUTĚŽÍŠ JEŠTĚ S KMENEM? NO TAK RYCHLE ZAČNI! I v poklidné a ospalé vánoční a povánoční době si devět z vás udělalo čas na naši kmenovou soutěž, odpovědi přišly od Bliky, Kloky, Elišky, Želvy, Oslíka, Okšaje, Evelíny, Nely a Běhyho. Z toho pět soutěžících nám odpovědělo na všechny tři úkoly. Neznámou skautskou osobností byl akademik Josef Charvát (jen Eliška to bohužel tentokrát netrefila a tipovala Bohuslava Řeháka, tak snad příště), který se narodil 6. 8. 1897 a zemřel 31. 1. 1984. Jeho nejznámější knížkou je Život, adaptace a stres (první tajenka) a medicínským oborem, který u nás založil a kterému také věnoval největší část svého života, byla endokrinologie (nauka o žlázách s vnitřní sekrecí – to byla druhá tajenka). Předválečný rumunský král a náčelník tamních skautů se jmenoval Carol (třetí tajenka, tady jste občas chybovali a jméno komolili). No a pak tu byl třetí úkol, vánoční radost. Z vašich dobrých skutků pro druhé jsme se radovali, ale současně jsme si tím na sebe v redakci přichystali těžké chvíle, protože jak poměřovat tak odlišné věci, jako je báseň dívce, květinka z drátu či kartičky se slovy k přemýšlení na každý den? Je jasné, že to objektivně porovnat nelze, tak jsme se především snažili posoudit, nakolik byly vaše dárky a radosti pro druhé opravdu důsledkem plnění naší soutěže a jak splňují i další z uvedených podmínek... ale samozřejmě jsme si vědomi, že naše hodnocení je čistě subjektivní. Konečné výsledky druhého kola jsou tedy následující: Na prvním až třetím místě se s plným počtem 15 bodů umístily opět tři soutěžící: Ludmila Strouhalová – Bliky z Pardubic, Pavla Růžičková – Želva z Prahy a Pavla Dousková – Oslík z Liberce. Všem třem vítězkám blahopřejeme a posíláme jim knížku Libora Pechy Woodcraft. Tak a hned pokračujeme dál. 24

Úkol první – poznávačka významné osobnosti (5 bodů). Tentokrát to bude další významná skautská osobnost z dob počátků našeho hnutí, ale dnes již neprávem pozapomenutá. XXX byl pražský rodák, původně obchodník, ale od mládí také sportovec tělem i duší. Rád zkoušel různé tehdy nové sporty a zavedl k nám hokej, kanoistiku, lyžování. Sám byl v mládí přeborníkem v rychlobruslení a ve skifu, ale také v zakládání různých sportovních klubů a spolků, s jeho jménem je spojen Český Ski klub, Bruslařský závodní klub, I. český lawn-tennis klub a mnohé další. Byl rovněž velkým propagátorem myšlenky novodobých olympijských her a prvním sekretářem čs. olympijského výboru. A tak není divu, že již v roce 1914 stál spolu se Svojsíkem u založení nového spolku pro všestrannou výchovu mládeže s názvem Junák – český skaut. A do jeho programu rovněž bohatě přispěl založením vodního skautingu. A ještě zajímavost, právě XXX dal natisknout v říjnu 1918 známé známky Pošty českých skautů, první poštovní známky se skautskou tematikou na světě, jimiž byly frankovány zásilky doručované „skautskou poštou“. Kdo to byl? Za jméno XXX získáte 3 body, za datum narození a úmrtí po jednom bodu (stačí rok). Úkol druhý – křížovka (3 body) Za každou tajenku můžete získat 1,5 bodu První tajenka obsahuje jméno spolupracovníka XXX na poli sportovním, rovněž známou osobnost společenského života první půle 20. století. A druhá tajenka pak názvy dvou sportů, které k nám XXX uvedl... Příjemné luštění!

Úkol třetí – sebepřekonání (1–7 bodů) Opět vám ponecháme spoustu volnosti a spoléháme na vaši poctivost při plnění třetího úkolu. Jeden z roverských sloganů, často až k omrzení opakovaných, nám říká „rovering je výzva“. V dnešní době, která miluje často zbytečné přejmenovávání a angličtinu tu kromě výzvy máme i „čelindže“. Ale už ve starověku a středověku, který pro změnu miloval latinu, doporučovali moudří „agere contra“ – doslova „jednej proti“. A mysleli tím proti své špatné přirozenosti. Každý máme nějaké menší či větší nemilé vlastnosti a zlozvyky, se kterými tu a tam bojujeme a jindy to zase vzdáváme. Váš úkol bude tento: vyberte si nějaký svůj drobný (nebo i větší) zlozvyk, který se u vás projevuje denně nebo skoro denně (prostě něco, co děláte, a neměli byste, nebo naopak neděláte, a měli nebo chtěli byste)

a snažte se jej překonávat alespoň měsíc (nejlépe samosebou i déle). Tolik času ovšem od vyjití Kmene do uzávěrky dalšího kola soutěže mít nebudete, ale aspoň týdenní úspěšný boj musíte absolvovat do té doby, než nám o tom napíšete, aby se vám úkol počítal! Napište nám třeba i něco víc o vašem dosavadním sebepřekonávání. Odpovědi na otázky z tohoto čísla posílejte do 15. 3. 2006 na adresu tillichj@seznam. cz. Případné obrázky a fotky skenujte na 300 dpi a posílejte ve formátu jpg. Každému, kdo zamailuje, obratem aspoň krátce odpovíme, že jsme odpověď dostali! Mailu dáváme přednost, ale můžete využít i naši klasickou poštovní adresu: Redakce Roverského kmene, Dělnická 19, 779 00 Olomouc. Těšíme se na vaše odpovědi! Bohouš

českých běžek; slov. „zboží“; papoušek L. Zkr. rukopisu; zkr. býv. Ministerstva nár. obrany; značka džínsů; značka kečupu. M. Starší kancel. zkratka; základní číslovka; domácky Marie; dřívější SPZ Komárna. N. Jihoslovan; ledová deska.

VODOROVNĚ A. Lyže (zast.); pramáti. B. Zkratka býv. komunistického deníku;domácky Anna; kmeny (básn.); roverská zkratka. C. Angl. „dveře“; zkr. německé normy (citlivost filmu); anglicky „mimo“; zkr. mezinár. letiště Bukurešť. D. Velikán; expozice; značka našich traktorů. E. První tajenka. F. Španělsky „řeka“; latinsky. „kakao“; botanické jméno trávy lipnice. G. Vačnatec; pohodný. H. oslovení muže v Anglii; anglicky „nejjemnější“. I. Šachový pojem; železobetonový stavební prvek; zkr. tabulky. J. Druhá tajenka. K. Značka

SVISLE 1. Anglicky „pes“; čisticí prostředek na nádobí. 2. Mužské jméno (hrdina knihy J. Verna); býv. německá měna. 3. Tělesné cvičení; název písmene; německy „osm“; cestovní doklad. 4. Ledovcový kotel; odstranit chloupky; největší ostrov Malých Sund. 5. Asiat; zkr. za jménem pro příslušníky jezuitského řádu; zkr. obchodní společnosti (angl.); zkr. informačního systému; zkratka norské železnice. 6. Nerv (zast.); slovensky „pokud“; přízrak. 7. Spojka; MPZ Středoafrické republiky; titul inženýra; jednotka el. odporu. 8. Hlodavec; záporka; značka nákladních vozů. 9. Indonéský atol; slovenská předložka; dravec; citoslovce smíchu; srknutí. 10. Část stromu; evangelický duchovní; španělsky „jih“. 11. Anesteziologicko-resuscitační oddělení; zkr. Technických služeb Olomouce; stovky; krůpěj. 12. součást kanalizace; skopec. 13. Snad; tibetský dobytek. Pomůcky: 5. NSB. 7. RCA. 9. Enu. 25

Proč právě teď a proč právě skauting? Dovolím si malinký úvod před následující článek. Snažíme se vám v Kmeni přinášet čtení o jednotlivých lidech z jednotlivých roverských kmenů. Tentokrát to je čtení trochu netradiční tím, že roverka, která o sobě mluví, nevyrostla mezi skauty „od světlušky“, jak bývá docela běžné. Napadlo vás někdy, že by se někdo mohl dostat ke skautingu ve starším věku? Já osobně mám hned několik kamarádů, kteří začali skautovat až jako roveři. Jsou to bezvadní lidé, rozhodně bych nemohla říct, že by jim něco „skautsky podstatného“ chybělo, že by byli prostě trochu „vadní“, když neskautují od malička. Je to naopak velmi dobrý pocit, že naše aktivity a hlavně asi založení imponují i vrstevníkům. Nakonec, potýkáme-li se s nedostatkem členů, proč neudělat taky „nábor“ právě mezi vrstevníky? :-) A mohu říct, že čím víc se věkově přibližuji horní roverské hranici a přijdu do kontaktu i s lidmi staršími, než jsem sama, poznávám, že i mezi nimi se najdou opravdoví přátelé skautingu a sympatizanti, kdo ví, možná i teprve budoucí skauti a oldskauti… Zkrátka a dobře, mám pocit, že Junák má co nabídnout mladíčkovi i kmetu. A to mě moc těší. Ale teď už bude mluvit Naty… Lenka

Příroda je něco, co když člověk pozná, nebo jen ochutná její příchuť, už se s ní nechce nikdy rozloučit. Chce ji poznávat, získávat nové zkušenosti, chce s ní žít v souladu, nechce jí ubližovat. Naopak, snaží se jí pomáhat, aby ji naše děti neznaly jen z obrázků a vyprávění. Já jsem toto poznávala již od školky. Tam se rodiče seznámili s jedním naším ka26

marádem a začali mě posílat na tábory a jiné akce spojené s pobytem v přírodě. Tato organizace, s kterou jezdím i po deseti letech, má v logu „Sdružení dětí, rodičů a všech přátel přírody.“ Proto pro mě bylo velmi těžké tyto lidi „opustit“ a přestěhovat se do maloměsta vzdáleného od centra celého spolku. Bylo mi devět let a i tak mě to po této stránce velmi zasáhlo.

Tímto úvodem jsem musela začít, abyste si uměli představit, proč mě skaut tak oslovil. Nyní mi je sedmnáct let a jsem již přes rok členkou Junáka. Neustále jsem hledala něco, co by mě naplňovalo, splnilo mé představy, oslovilo mě. A našla jsem „to“ vlastně náhodou. Jedna má kamarádka mě požádala, jestli bych s ní nejela na nějaký závod (vůbec jsem netušila, o co jde), já souhlasila, a tak jsem se znenadání ocitla ve skautském prostředí. Viděla jsem to přátelství, soudržnost, ohleduplnost i bojovnost, kterou (teď již moji bratři a sestry) projevovali v tomto závodě. Zamyslela jsem se nad tím, jestli právě tohle není to, co vlastně hledám. Jestli bych si nepřála být součástí této jedné velké rodiny, na kterou se můžeš obrátit v jakékoli situaci a já jsem si jistá, že ti vždy někdo podá pomocnou ruku. Touto akcí jsem poprvé přičichla k vůni skautingu. Začala jsem pomalu objevovat, co vše mi může dát, komu všemu mohu tímto prostřednictvím pomoci, co vše se mohu naučit.

nácti letech a myslím, že jsem sice přišla o mnoho, ale mnoho je také ještě přede mnou a já mohu stihnou ještě mnoho věcí, které mi zatím unikají. K tomuto jsou asi nejlepším prostředkem roverské kurzy. V létě jsem na jednom byla a opravdu mi dal hodně. Poznala jsem nové přátele, o skautu jsem se dověděla mnoho nového a v neposlední řadě mi dodal mnoho inspirace. Toto vše mě motivovalo k tomu, že bych příští rok chtěla jet na čekatelský kurz. Začala jsem působit jako rádkyně v našem dívčím oddíle Paprsek. A i když se musím ještě mnoho věcí naučit, abych své znalosti a zkušenosti mohla předávat dál, nemyslím si, že by byl můj pozdní příchod do Junáka překážkou. Celý život se učíme a poznáváme svět. A „vo tom to přeci je, ne?“ :-) Věrka „Naty“ Jelenová RS kmen Vlci – družina „Varani“ Skautské středisko „Říp“, Roudnice n/L Foto archiv autorky

Velmi, opravdu, mě Junák zaujal, a tak jsem se zašla podívat na jednu schůzku RS kmene, kam jsem byla pozvána. Tam jsem viděla, že skautem může být opravdu kdokoli, je jedno, jaké má osobní názory. Hlavní je ctít myšlenku, a to jistě dělá každý, kdo se ke skautu hlásí. Může to být punker, Holík, skinhead, nebo dívka, která se chce stát právničkou, ale i zubař či dělník. Mnoho lidí si myslí, že ke skautingu se můžeš přidat jen ve věku světlušky nebo skautky, ale můj názor je, že je vlastně úplně jedno, kolik je ti let. Já jsem začala s tímto „stylem života“ v pat27

O výstavě Tisíc tváří skautingu Prezentace fotek z evropského jamboree konaného letos v létě v Anglii Ve čtvrtek 10. 11. 2005 v 19 hodin se v prostorách roverského klubu Zelená v Praze-Dejvicích konala vernisáž fotek našeho kmenového mistra digitální fotografie – Rozuma – Tomáše Tkáčika. O této akci jsem věděl již hodnou řádku dní dopředu a velmi se na ni těšil. Když mi několik dní před konáním výstavy přišel od Rozuma mail, s pozvánkou na tuto akci, nijak mně to nepřekvapilo. A začal jsem se těšit ještě více. Věděl jsem, o čem ta výstava bude, nicméně to bylo asi tak vše. Ač jsem se pídil po podrobnějších informacích, Rozum se tvářil, jak tajemný hrad v Karpatech. Hlavou mi bloudily myšlenky – „Jakým způsobem výstavu pojme?“ – „Jak bude vypadat prezentace jednotlivých fotek?“ či „Jak velké bude vstupné?“ Nastal den D, hodina H. Hned u vstupu do klubovny potkávám první fotek chtivou osobu. Bylo přesně 19:02. „A safra, jdu pozdě,“ proběhlo mi hlavou. Leč jak zjišťuji posléze, vernisáž ještě nezačala. Čeká se ještě na opozdilce. Omluvou za naše čekání je servírovaný čaj a krátká debata všech zúčastněných. Sedmnáct minut po plánovaném zahájení nám Rozum oznamuje, že se opravdu začne. A taky že jo! Stoupáme všichni společně do druhého patra, kde se výstava koná. Následuje krátký a výstižný úvod k výstavě. Dozvídáme se kdy, kde, jak a na čem fotky vznikly. A pak už jsme, s přáním ať se nám výstava líbí, vpuštěni na obhlídku fotek. 28

První, co mě zaujalo, byla fotka mladé skautky v modrém kroji, smějící se vesele do objektivu – ač o přítomnosti fotoaparátu možná neměla tušení. Fotka skautky smějící se na mě a na všechny, kteří ji spatří. Samozřejmě tu byly fotky skautů, skupin skautů a celých „národů“… Nemá smysl v těchto řádcích popisovat vystavené fotky podrobněji. Však přijďte se podívat sami. Závěrem nutno ještě dodat, že krom fotek se tu prezentovalo i video z jamboree a pár dalších drobností. A jak teda výstavu zhodnotit? Mně osobně se výstava líbila a z reakcí dalších účastníků vím, že nejenom mně. Fotky nepostrádají myšlenku a samozřejmě další důležitou věc – kvalitu zpracování. Rozsah a forma výstavy byla přiměřená tématu. A co se týče návštěvnosti, ta byla nakonec poměrně slušná. Jsem velmi rád, že se Rozum pustil do něčeho takového. Nejen za něj, za sebe, ale hlavně za všechny, kteří výstavu zhlédli či zhlédnou. Určitě stojí za to. A nejen pro ty, kteří se evropského jamboree letos zúčastnili. Jsem rád, že našel v sobě odvahu a šel s kůží na trh. Jinak bychom mohli přijít o zážitek, který tato výstava bezesporu nabízí. Stránka projektu: www.skauting.cz/tisictvari Bezďa člen vysokoškolského roverského kmene Skrypta Praha

SEMINÁŘE Zdá se, že jedním z populárních trendů současného roveringu se stává víkendové setkání seminářového typu. Na sklonku uplynulého roku proběhl skautský seminář v Hukvaldech, kde podle informací organizátorů (snad díky reklamě v Roverském kmeni? :-)) počet účastníků nečekaně vzrostl. Mikulášský seminář v Praze měl tradičně nabito a uvidíme, jak si povede letošní novinka – připravovaný Valentinský seminář. (www.skaut. cz/valentinskyseminar)

Roverské akce typu semináře v sobě nesou několik předností: nejen že lákají svým pestrým, vybraným, kvalitním programem, ale zároveň umožňují setkání lidem z odlišných koutů republiky, kteří spolu třeba kdysi byli na kurzu či lesní škole a dlouho neměli příležitost se vidět. Navíc – zejména v případě pražského semináře – funguje kouzlo místa. Během víkendu bývá čas na výstavu, návštěvu katedrály nebo třeba na vyfocení mrznoucího mladíka ve službě u Hradní stráže... Zkrátka, pokud jste nikdy žádný seminář neochutnali, zkuste si letos najít čas. Věřím, že nebudete litovat!

A teď už reportážní zápisky z obou seminářů...

HUKVALDY 11.–13. 11. 2005 Zázemí celé akci poskytla Základní škola Leoše Janáčka... ...disponující nejen maxitělocvičnou pro nocležníky a jídelnou pro strávníky, ale hlavně sálem, který se během víkendu měnil z přednáškového na plesový, a dokonce i na „chrámový“ prostor. Po pátečních workshopech a diskuzích následoval sobotní sled přednášek mimo jiné Marka Orko Váchy, skauta, kněze a přírodovědce, nebo plk. Dalimila Matuse, téměř devadesátiletého skauta, člena britského královského letectva ve druhé světové válce. 29

Ale nemyslete si, že se jen sedělo. Venku byla připravena rytířská hra, ve které šlo o záchranu duší! (Museli jste sestřelit speciální prskačkou nafukovací balónek, na což proti očekávání většině střelců nestačily tři pokusy.)

No a také se o sobotní noci pořádně trsalo a zájem o ples byl tak velký, že nestačily židle.

Během večera nechyběly všelijaké roztodivné soutěže, no a v neděli bylo co dospávat... 30

Foto Jiří Kubala a kol.

PRAHA: Polibek múzy a Mikulášský seminář 2.–4. 12. 2005 Co napsat o akci s několikaletou tradicí, na niž se sjíždí rok co rok čím dál více účastníků? Snad že připravuje roverům stále nové výzvy. Tentokrát znělo téma semináře „Totalita“ a navazující zadání soutěže roverské tvořivosti „Možnost volby“. Tu možnost volby sice vzalo několik účastníků soutěže jako volbu mezi životem a smrtí, ale ve většině literárních děl šlo spíše o volbu mezi životem a lepším životem. Snad to nebude znít nějak elitářsky, ale v tomhle duchu většinou vnímám atmosféru celého víkendu. Jako jakousi propagaci lepšího života, který si můžeme zvolit... Páteční slavnostní vyhlášení vítězů Polibku múzy možná někoho zklamalo tím, že tentokrát neobsahovalo třešničku na dortu – večerní divadelní představení. Ale aspoň jsme stihli zhlédnout všechny vítězné filmy. No a výplňový program mezi jednotlivými kategoriemi byla podívaná. Šlehačkou ohozený klavír a utržené sako, slaňování hlavou dolů či stínový balet... kdo neviděl, o mnoho přišel! Zájem o Polibek dokládá i tradiční nedostatek lístků. Zpětnovazební anketka nabízela jen dvě možnosti – buď nabít sál k prasknutí, nebo omezit počet. Ale co takhle zkusit najít pro příště větší sál? Naštěstí do prostor ČVUT v Dejvicích se účastníci sobotního semináře stále vcelku obstojně vešli. Napadá mě, že možná nastává doba, kdy se bude generace mých vrstevníků potřebovat znovu vracet k létům minulým, která už ji víceméně nepostihla, ale se kterými je třeba se i tak

nějakým způsobem srovnat, vypořádat, ujasnit si je... Mikulášský seminář k tomu mohl být pro mnohé prvním krokem, neboť se hovořilo nejen o současných totalitních režimech ve světě, ale také o bývalém komunistickém režimu u nás, o skautingu v dobách totality i o exilovém skautingu, ale třeba také o výchově proti totalitě a o předpokladech svobodné společnosti. Přítomna byla řada hostů významných jmen a bohatých zkušeností, takže čerpat bylo rozhodně z čeho. Víkendovou mozaiku jako obvykle doplňovaly sobotní bál a nedělní promítání filmů, no a samozřejmě spousta setkání se staronovými skautskými známými... Vždycky odjíždím z „mixemu“ plna nových sil a euforie do lepšího, společensky aktivnějšího života, kterým můžu pozitivně ovlivňovat své okolí. Pokud to prožíváte podobně, přeju nám všem hodně sil k naplňování seminářových ideálů! Lenka A z fotek Petra Kachlíka – Nicka ať na vás dýchne atmosféra mikulášského víkendu na následující dvojstránce...

31

Bohatý program zaujal úplně všechny. I zástupkyni rodinného skautingu.

32

Helena Illnerová

Ivan Medek

Jiří Stránský

Martin Mejstřík

Plný sál naslouchal vzácným hostům, kteří hovořili na téma:

33

Kdo za to může... Pane doktore, mám naléhavou prosbu. Moje dcera chodí do skautu a má přezdívku Vuřtík. Je jí 18 a je to pěkná holka, teda možná bych měla napsat „byla to pěkná holka“, jelikož to s ní jde poslední dobou dost z kopce. Nejdřív jsem zjistila, že se kolem ní začíná točit taková velmi podivná existence, prý nějaký Kamil. Ten kluk ale vypadá jako z umělé hmoty, je cítit pitralónem, vlasy má natužený a úsměv jak z reklamy na zubní pastu. Navíc neustále listuje v nějakých magazínech a kouká do zrcátka. Dcera se mu nejdřív posmívala, ale před Vánoci se s ní začalo dít něco divného. Přestala jíst normální jídla, prý že obsahují spoustu škodlivin, bakterie, plísně apod. Před dveře pokoje si dala lavór s chloraminem a prý, když za ní chceme jít, tak si v tom musíme umýt ruce! Vyhodila všechny pokojové květiny, včetně mých milovaných kaktusů – aby se z nich prý nenakazila! A ještě k tomu si začala kupovat všelijaký potravinový doplňky a multivitaminy a na nástěnce v pokoji má výstřižky s názvy jako Příroda škodí našemu zdraví nebo Všudypřítomné bakterie v jídle a jak nás ohrožují. Postupně začala hubnout, je bledá a padají jí vlasy – a taková to byla kráska! O Vánocích jsme museli pořídit umělý stromeček a jako dárek si přála sterilizátor potravin. A ještě ke všemu jsem zjistila, že začala chodit s tím smradlavým strašidlem! 34

A proč Vám píšu, pane doktore. Po prolistování prosincového Kmene už vím, kdo za to všechno může. Ráda bych se s vámi sešla, i se svým mužem. Myslím, že bychom si měli ledacos vyříkat. Manžel už posiluje a náš právník pan Mareš na Vás chystá trestní oznámení pro obecné ohrožení. Dostaneš pěkně pokouřit, ty prevíte! K. V.

Vážená paní, nepropadejte prosím panice. Ze závěru Vašeho dopisu mám pocit, že jste pořádně rozrušená! Ale to je pochopitelné, vždyť máte starost o své dítě. Rád bych Vás ale ujistil, že Vaše starost je úplně zbytečná! Myslím, že Vuřtík správně rozpoznala, co je pro ni dobré. Určitě například máte pravdu, že ta desinfekce před vstupem k ní do pokoje je pro vás nezvyklá a je fakt, že chloramin každému nevodí – ale dnes přece již existuje řada desinfekčních prostředků zcela bez zápachu! Pokud jde o ty potravinové doplňky, opět Vám musím dát za pravdu, dnes je na trhu řada pochybných preparátů od neseriózních výrobců a nevím přesně, co Vaše dcera užívá. Snad bych tedy opět mohl pomoci a doporučit náš přípravek Bouzovit® tbl., který obsahuje vyzkoušené a vyvážené živiny, vitaminy a stopové prvky pro každý den.

Píšete také, že Vaše dcera hubne. Já se ale musím zeptat: a je to špatně? Vždyť dnes chce hubnout skoro každý a málokomu se to daří. Já například měřím 170 cm a vážím 35 kg, denně užívám pouze Bouzovit® a cítím se naprosto skvěle. Ohledně těch vlasů – přiznejme si, že je to zase jen otázka zvyku! Případně mohu doporučit báječné paruky, na kterých ani náznakem nepoznáte, že jsou celé z plastické hmoty. Vážená paní K. V., ještě pár slov k závěru Vašeho dopisu: zkusme, prosím, odložit ty emoce. To že Váš manžel posiluje, je jistě pro jeho zdraví velmi prospěšné a případnému setkání s Vámi se v zásadě nebráním, mohl bych Vám při té příležitosti nabídnout ke koupi větší množství Bouzovitu® za velmi výhodnou cenu. Ale jistě chápete, že jako nesmírně společensky aktivní člověk si nemohu dovolit setkávat se jen tak s každým, kdo má nějaké drobné připomínky k mým radám v časopisech... Navíc doufám, že tímto se mezi námi již vše vysvětlilo a to trestní oznámení nebude nutné – minulý pobyt ve věznici mi neudělal zrovna nejlíp, přibral jsem tam 10 kg. Srdečně Vás zdraví Mgr. Johouš Bouza, Ph.D. 35

Sudoku útočí! Takové pozdvižení ve světě křížovek a kvízů, které rozpoutalo sudoku, vzbudila naposledy v sedmdesátých letech Rubikova kostka. Co se ale vlastně skrývá za číselnou hádankou s orientálním názvem sudoku? CO JE HRA SUDOKU? Sudoku je zajímavá hra, která je náročná na logické myšlení řešitele. Název vznikl z japonského „Súdži wa dokušin ni kagiru“, což by se dalo volně přeložit jako „vlož každé jedno číslo do vymezeného prostoru“. Její původ ale kupodivu není japonský. Společnost Nikoli, která si název v zemi vycházejícího slunce zaregistrovala, uvádí, že hru objevila pod názvem Number Place (Umístěte čísla) v americkém magazínu o hlavolamech v roce 1980. Hlavolam sudoku je variací hry Latin Square (Latinské čtverce), kterou v 18. století vymyslel švýcarský matematik Leonhard Euler. Tato hra zřejmě ale našla inspiraci v ještě starším hlavolamu s názvem Magic Square (Kouzelné čtverce), který by mohl 9 mít kořeny ve starém čínském hlavolamu Lo Shu. Takže na ori1 entálním původu přeci jen něco bude. V ČEM SPOČÍVÁ PRINCIP HRY SUDOKU? Je zadána tabulka o devíti sloupcích a devíti řádcích, oblasti po třech jsou rozděleny silnější čárou, čímž vznikne devět čtverců. V tabulce je doplněno několik jednociferných číslic. Vaším úkolem je pokud možno v co nejkratším čase doplnit tabulku Sudoku o zbývající číslice 1 až 9 tak, aby 36

se žádná číslice v žádném sloupci, řádku, a ani jednom z devíti čtverců neopakovala (a tudíž nesmí žádná ani chybět). To znamená, že v každém řádku, sloupci, a tučně ohraničeném čtverci musí být právě číslice od jedničky do devítky. V některých případech se čísla nesmí opakovat ani v obou úhlopříčkách. Na první pohled se zdá řešení lehké, ale opak je pravdou. Obtížnost hry Sudoku není dána počtem skrytých políček, ale jejich vzájemnými vazbami, které mohou být dost složité. Platí ale, že sudoku má jen jedno řešení. Sudoku se dělí na snadná, střední a obtížná, někdy můžete narazit i na verzi superobtížných, nazý-

6 5

9

4

3 3

2

5

9

8

4

7

6

4

8

2

6

7

1

7 1

8

2 5 8

7

3

2

1

6

9 3

5

4

vaných též ďábelská sudoku. Těžká sudoku mohou průměrně zkušenému luštiteli zabrat kolem 15–60 minut. K tomu, abyste našli správné řešení numerického hlavolamu sudoku, nemusíte umět skvěle počítat. Potřebujete se jen soustředit a logicky uvažovat. Kouzlo sudoku nespočívá ve složitých pravidlech. Nejzajímavější je na hře její proměnlivá obtížnost. Počet předem daných čísel, jejich hodnota ani jejich rozmístění nejsou předem dány. Sudoku si tak můžete navrhnout i vy sami, nebo sáhnout po nějakém již vytvořeném. K mání jsou třeba na www.sudoku.com či www.sudoku.cz, program na vytváření sudoku lze bezplatně stáhnout na www.mps-sudoku.com (ale po týdnu užívání po vás budou chtít, abyste zaplatili za licenci nebo ho přestali užívat). JAK ZAČALA SUDOKU-MÁNIE? Za boom hlavolamu, k jehož zkrocení potřebujete jen logické myšlení a kapku soustředění, může devětapadesátiletý Novozélanďan Wayne 9 Gould. Tento bývalý soudce ob1 jevil sudoku v roce 1997 na návštěvě japonského hlavního měs6 ta Tokio. Hra jej uchvátila natolik, že vymyslel speciální počítačový 8 program, který umí vygenerovat velké množství mřížek s několika 3 vepsanými čísly – základ rébusu sudoku. Program Gould na7 bídl zdarma britským Timesům – v tomto deníku vyšel hlavolam 2 poprvé vloni v listopadu. Ve Velké Británii má dnes sudoku desetitisíce fanoušků, kteří vedle návštěv specializovaných stránek

investují čas (a samozřejmě i peníze) také do Gouldových knih o hlavolamu. Ty se stávají pomalu ale jistě bestsellery. I u nás už najdete sudoku pravidelně v některých novinách a časopisech. Na český trh s ním poprvé pronikly Lidové noviny a každý den si můžete sudoku vyluštit i na jejich on-line stránkách www. lidovky.cz. Sudoku-mánie se začíná stále více projevovat po celém světě. I na pultech našich knihkupectví můžete narazit na četné tituly, přinášející tuto 81čtverečkovou potvoru. „Rubikova kostka jedenadvacátého století“ oslovuje lidi všeho věku a je vhodnou kratochvílí třeba při čekání, do vlaku i tramvaje. Objevuje se i ve verzích pro mobilní telefony, chystá se šampionát v sudoku a Britové už dokonce mají rozhlasový pořad, kde moderátor sudoku diktuje. Smíšenka Řešení vzorového sudoku:

2

8

1

6

7

5

4

3

7

5

4

9

3

2

8

6

4

3

2

5

8

7

1

9

9

6

3

2

5

4

7

1

1

4

8

7

9

6

2

5

5

2

6

4

1

9

3

8

3

9

5

8

4

1

6

7

5

6

1

7

3

2

8

9

4

4

8

7

9

1

6

3

5

2 37

VYROBTE SI TANGRAM Tangram je stará čínská hra, obdoba dnes rozšířeného a oblíbeného puzzles, při které si výborně procvičíte postřeh, logické myšlení i kombinační schopnosti. Je to vůbec první známý matematický hlavolam, v čínštině nazývaný „ch‘i ch‘iao ťu“, neboli „důmyslná sedmidílná skládačka“. Dlouhou chvíli ve vyhnanství na ostrově Sv. Heleny si s ním krátil dokonce i Napoleon. Tangram je čtverec rozstříhaný na sedm kusů, které se mají znovu sestavit. Na rozdíl od puzzles, kde je výsledný obraz předem dán, je v tangramu celá škála možností, co z daných tvarů sestavit. Záleží jen na vaší fantazii a kreativitě. Platí ale jedno: žádný z obrazců nesmí zůstat nevyužitý.

Tuto logickou hru si můžete na rozdíl od technicky náročnějšího puzzles vyrobit snadno sami. Stačí vzít karton, barevnou čtvrtku či (pokud chcete, aby vám hračka co nejdéle vydržela) plastovou desku, vystřihnout dostatečně velký čtverec (optimální je 15 x 15 cm) a dle nákresu ho rozstříhat na stanovené tvary (viz obrázek). Pak se můžete pokoušet sestavit z nich zpět čtverec a nebo si zkusit některý z široké škály dalších ornamentů (viz vzorník ukázek). Sestavováním různých obrazců podle předlohy si dobře procvičíte svoji konstruktivní představivost, smysl a cit pro geometrické obrazce a jejich záko38

nitosti. Sestavovat lze různé geometrické obrazce, obecně známé předměty, zvířata a lidské postavy v charakteristických postaveních. Smíšenka

EXPEDIČNÍ TÁBOR IDEA Dobrý skautský tábor má v sobě tak obrovský zážitkový a emoční potenciál, že pravdu má asi můj přítel Frk, když tvrdí, že skaut, který nebyl na skautském táboře, snad ani skautem nikdy nemohl být. Fantastický vynález stanových podsad stavěných na místě z odpadních „krajinek“ v počátcích skautování u nás se stal ve světě obdivovanou specialitou a založil tradici našeho táboření, k němuž se později přidalo i atraktivní indiánské týpíčko. Ale: „zatím letěl čas a mně unikly souvislosti, no nedivte se, prosím vás,….. v takový krásný společnosti…….“ ...zpívá Jiří Suchý. Co se stalo? Ubylo pil, z odpadních krajinek se stal normální prodejní artikl, z hlediska životnosti se ukázalo výhodnější dělat podsady z prken, které se však musely někde skladovat. To s sebou přineslo potřebu těžkými nákladními auty je dopravit na místo tábora, a protože s tím byla řada potíží, začaly se podsady skladovat přímo na tábořišti nebo v jeho blízkosti, a navíc se již daly i koupit... K tomu se přidala řada technických zlepšení, takže se začalo jezdit jednak do tábora napůl již zařízeného, jednak do tábora, který se konal stále na jednom místě. Řadu speciálních prací s tím spojených museli vykonávat dospělí, a když ještě někde zaskočily ochotné maminky v táborové kuchyni a atraktivitu tábora začaly tvořit především hry, začala se pomalu vytrácet na skautingu tak ceněná výchova k samostatnosti a také romantika díla vytvořeného vlastníma rukama. V řadě případů se k tomu přidala rutina a nudný stereotyp následovaný odchodem dětí někdy ještě před patnáctým rokem.

Ale to není všechno. Ten čas letěl i v okolní společnosti, zejména v posledních 15 letech. Podle sociologů začalo docházet v důsledku obrovského sortimentu všeho možného k tzv. „demasifikaci“, čili k odklonu od masovosti ve výrobě, konzumu zboží, v zájmech a volnočasových aktivitách, v počtu členů původně masových organizací, v mediích, ale také v lidských hodnotách a mravních principech. To vedlo a stále rychleji vede k individualizované společnosti, kde je stále větším problémem nalézt společnou řeč, společný zájem, společný cíl, což má samozřejmě dopad i na skautskou organizaci. 39

Stoupá počet oddílů s menším počtem členů, které si prostě nemohou dovolit při malém počtu účastníků uspořádat podsadový tábor. Přesto věřím, že existuje řešení pro renesanční návrat k původním skautským hodnotám. Jedním z nich může být podle mého názoru i tzv. expediční tábor (ET). Co tím rozumím? Jde o tábor s použitím turistických stanů. V následujícím textu se pokusím na základě zkušeností z 21 podsadových, 6 expedičních táborů, z 21 puťáků a expedic a 23 dovolených a z rodinného skautování pod stanem představit jeho možnosti. 1) ET díky minimalizaci věcí potřebných k táboření umožňuje ekonomický transport na libovolná místa naší republiky i celého světa a může představovat návrat k romantice objevování nového a neznámého, což

v obecné rovině může být přitažlivou náplní skautingu. Myslím si, že právě tohle se může stát novou motivací pro skautování činovníků i členstva. Menší počet členů, zcela ve stylu „demasifikace“, může představovat cestu k vyšší kvalitě nejen táboření, ale i celého skautování. Tábory pořádané na různých místech vylučují rutinu a stereotyp a stávají se stavebními kameny expedičního, tj. objevného, dobrodružného skautingu, zprostředkovávajícího bohatství nových pohledů na svět s jeho krásami, ale i s jeho problémy. 2) Na rozdíl od stanů podsadových mohou stany turistické sloužit celoročně na výpravách, na táboře, ale i k vícedenním výpravám z tábora, a konečně: i v jakékoliv expedici. Nevyžadují náročné skladování ani dopravu, protože táborníci je mohou spolu s další Foto: archiv kurzu Modré z nebe

40

výzbrojí a výstrojí dopravit vlastními silami až na tábořiště: běžnými dopravními prostředky, osobním autem s přívěsem, pěšky či na kole. To je samozřejmě v mnoha směrech náročnější, ale to je právě ona kvalita výměnou za kvantitu. Pořizovací cena kvalitního turistického stanu pro dvě osoby se dvěma vchody, dvěma předsíňkami a samostatně stavitelným tropikem (Mercury 140 české fy Pinguin) je téměř stejná, jako cena komerční podsady se stanem. Turistické stany může vlastnit oddíl, ale mohou být i ve vlastnictví jednotlivých členů. ET vyžaduje vyšší úroveň samostatnosti a fyzické zdatnosti, což obé jsou vlastnosti velice žádoucí. 3) S turistickými stany lze výhodně tábořit v málo dotčené přírodě, kam se nedostanou žádná auta, ale i na veřejných tábořištích, v autokempech, na soukromých pozemcích nebo na skautských základnách – to všechno nejen u nás, ale na celém světě. Praxe a zkušenosti z expedičního táboření jsou na rozdíl od táboření podsadového použitelné i v dalším životě. 4) Ekonomika ET je v důsledku výše uvedeného nezávislá na počtu tábořících. 5) Problémy ET při dlouhodobých deštích lze řešit plachtovým zastřešením stanů, které současně může řešit prostory úložné, stravovací, pracovní i společenské. Použití zpevněné polyetylenové plachty, která ve velikosti 6 x 4 m při váze asi 2 kg stojí kolem 350 Kč, umožňuje využití i méně kvalitních stanů starších nebo výprodejo-

vých v cenách i pod 500 Kč. Zastřešení několika stanů může vytvořit „soukromí“ např. na veřejných tábořištích nebo v autocampech. 6) Trénink a výzkum celé řady aspektů ET lze zabudovat do programu klasického tábora na vedlejší louce jako zajímavý zejména pro starší skauty, zkušené táborníky nebo rovery, který bude určitě se zájmem sledován a stane se motivací pro přítomná vlčata, světlušky a skauty. Získané zkušenosti mohou pak být využity v budoucím ET v domácí či zahraniční expedici, ale i v rodinném skautingu... 7) ET si zcela automaticky vynucuje zaměření na výrobu potřebných staveb a táborového zařízení jako např. sezení a stoly, protože jsme si je nemohli přivézt na náklaďáku: a to pomocí vazeb z místního přírodního materiálu. Také sem organicky zapadá příprava stravy, která může být společná (velké nádobí), skupinová (malé nádobí) neb zcela individuální (ešus). Do prostředí expedičního tábora se perfektně hodí všechny disciplíny přežití, experimentální archeologie, ale i sporty a hry nezávislé na dovozu náročného vybavení. Dále je to samozřejmě turistika a vícedenní výpravy do okolí, pozorování přírody, rukodělky z přírodních materiálů a obecně tvorba, související s dokumentací literární, fotografickou a audio a video dokumentací jako základu pro tvorbu CD/ DVD, které může účinně posloužit v propagaci skautingu. Jiří Klaban – Kyb V příštím čísle naleznete náměty k výzkumu expedičního táboření. 41

KDO BYLI (A STÁLE JSOU)

HIPPIES

Mám dojem, že v dnešní době o nich téměř nikdo nic neví. Pro mnoho lidí se slovo „hippies“ stalo téměř synonymem pro narkomany, někteří starší si ho spojí s mírovou ideologií, volnou láskou nebo květinami. To jsou však věci pro podstatu tohoto hnutí vesměs nedůležité, navíc ne vždy zcela pravdivé. Vznik hippies si nikdo z nás nepamatuje, v té době žili naši rodiče nebo prarodiče. Mnozí z nich však kvůli tehdejšímu režimu o hippies nic vědět nemohli a nebo raději ani nechtěli. Budu vám tedy všechno vyprávět pěkně po pořádku. Bylo nebylo už strašně dávno, před více než půl stoletím, dokonce někdy okolo roku 1954 se objevilo slovo „beat“. Pojem „beat“ (zbitý) byl poprvé použit v románu „On the road“ od Jacka Kerouaca jako klasifikace feťáků, zlodějů, prostě skupiny mladíků z univerzity. To zdánlivě běžné a nepodstatné slovo, které však v sobě zahrnuje sílu a vzbouření, se stalo označením pro celou generaci „vzbouřenců“, které dnes nejen literární historie označuje jako Beat generation nebo Beats (Beatníky).

Beat generation – svobodní buřiči „Beat znamená být na dně, být totálně vyřízený, ale plně přesvědčený o své vnitřní svobodě... a o tom, že ten velký, bezpečný, vypasený, chladný svět je potřeba si držet pořádně od těla,“ napsal spisovatel Herbert Gold. Vlastně nikdo dodnes přesně neví, jestli byli Beats samostatným hnutím, nebo zda je řadit k hippies. Dnes si s tím už nikdo hlavu neláme. Beats většinou jakoukoli souvislost s hippies odmítali, ale pravdou je, že jako druh společenského smýšlení není možné tyto dva směry rozdělit. Měly toho tolik společného: zájem o orientální filozofii, pohrdání pokrytectvím a svatouškářstvím americké společnosti, 42

nenávist k materialismu, lesknoucímu se úspěchu, víru v přátelství a lásku a samozřejmě stále rostoucí nespokojenost s vládnoucími vrstvami. Za zakladatele beats můžeme označit Henry Thoreaua. Tento americký filozof, moralista a básník žil sice o pár desítek let dřív, než hnutí vzniklo (zemřel 6. 5. 1862), byl však tím, v koho beats od počátku věřili. Thoreau spatřoval světový ideál v přírodě. Poté, co dokončil Harvard, začal žít samotářský život v lesní boudě, kterou sám vystavil (stála ho přesně 28 dolarů a dvanáct a půl centu). Nastěhoval se do ní symbolicky 4. července 1845 (na americký Den

nezávislosti). „Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života,“ napsal o své zkušenosti Thoreau v knize Walden aneb Život v lesích. Díky jeho myšlenkám si mladí lidé začali uvědomovat, že „zákon je jen sbírka nesmyslných slov“. Takový názor byl sice velmi spontánní a tak trochu nemožný, ale přemýšlet o něm mělo svou cenu. Lidem, kteří se rozhodli přidat k tomuto způsobu života, přinesl především potřebnou dávku svobody. K hlavním buřičům tohoto hnutí bezpochyby patřili páni spisovatelé Jack Kerouac s Allenem Ginsbergem, William Seward Burroughs a Gregory Corso. Tito tehdy nadějní mladíci k sobě brzy našli cestičky přátelství a tím napomohli vzniku hippies a mnoha dalších směrů.

Hippies – chceme být jiní Počátky hnutí Hip generation se datují zhruba okolo let 1965–1967. Základem veškeré činnosti hippies bylo (a myslím, že pořád je) odlišit se a vyjádřit tím svůj postoj k světu. Být jiný než ti obyčejní lidé, kteří se od rána do večera ženou za prací, aby jim náhodou něco neuteklo. Hippies byli mladí lidé bouřící se proti vládě a vládnoucím vrstvám. Nechtěli hloupé zákony, nechtěli moderní pohledy na svět. Cítili se svobodní a plní lásky a míru. Samozřejmě jim v tom dost kvalitně napomáhaly pravidelné dávky marihuany, LSD a jiných drog. Jako jediný přirozený růst civilizace viděli dokonalé soužití lidí a matky Země. Stovky a tisíce mladých lidí utíkali z velkoměst a usazovali se okolo vesnic a osad přímo v centru přírody. Jejich usidlování

se okolo těchto vesniček však začalo pít krev dosavadním obyvatelům. Nechtěli je. Jejich hlučná zábava, nervy drásající hudba, smích a samozřejmě ty drogy je štvaly, takže se mladým lidem začal přístup do některých oblastí zapovídat. Hippies začali stále více provokovat a způsobovali značné problémy policii. Kvůli své víře v lásku, mír a harmonii nebyli schopni udělat převrat v systému, i když by na to vzhledem ke své početnosti měli. Jim stačily mírové pochody a provokující transparenty s nápisy jako „Šéf tě potřebuje, ty nepotřebuješ nikoho!“ nebo „Je zakázané zakazovat!“ Velmi významným popudem, bez něhož by toto hnutí nejspíš ani nevzniklo, byla válka ve Vietnamu. Snad nikdy nebylo v kriminálech zavřených více mladých lidí za zradu země a odmítnutí nastoupení branné povinnosti.

Woodstock – festival lásky Dalším významným aspektem hnutí je touha po přátelství a pospolitosti. To byl také hlavní důvod, proč se začaly pořádat rockové festivaly lásky, jako například legendární Woodstock. Kořeny hippie hudby jsou ve folku, jasným příkladem toho je například písničkář Bob Dylan. První Woodstock se nekonal v městečku Woodstock, jak by si někdo mohl myslet. Konal se ve Willkill a vystoupily na něm hvězdy tehdejšího hudebního nebe, jakými byli Richie Havens, Country Joe, skupina Neuvěřitelné struny, Janis Joplin, Joe Cocker a samozřejmě dokonalý Jimi Hendrix (na obrázku). 43

nemůže být hippie, jak si někteří lidé myslí. To proto, že člověk závislý na drogách nemá tu potřebnou svobodu a nemůže si užívat života jako ostatní. Hippies mají rádi přírodu, volnost, svobodu. Vždycky se odlišovali od většinové společnosti jak názory, tak často i oblékáním a dalšími věcmi. Kromě Dezideraty jsou jim blízká východní náboženství a filozofie, ale i křesťanství. A na úplný závěr, jsou to lidé optimističtí, s chutí do života a do všeho nového. Výsledek Woodstocku předčil očekávání. Lidé se obávali, že festival bude plný vzpoury, vražd, loupení a skončí katastrofou, avšak výsledkem bylo jen přes půl milionu lidí žijících tři dny v míru, lásce a hudbě. Hippies tehdy ukázali, že jejich filozofie může být aplikovaná do života. Jejich zájem ale nebyl přesvědčit ostatní, proč je jejich víra správná. Starali se sami o sebe a o svoje bezprostřední okolí. Měli kupu práce s tím, jak si zvelebit svůj vlastní život, věřit přes to všechno v mír jako v cestu k vymazání rozdílů mezi lidmi, náboženstvím a ideologií, najít své vlastní hodnoty.

Žij a nech žít Jak tedy na závěr shrnout ideologii hippies? Tím nejvýraznějším aspektem asi bude víra v lásku a mír, ale to není vše. Je tu i odpor k modernizaci a celkově všemu, co je produktem doby. Hippies jsou proti komerci, násilí a jedním z jejich hesel je „Žij a nech žít“, z čehož přirozeně vyplývá ochrana přírody a snaha žít v souladu s ní. Snaží se užívat si života naplno a neškodit přitom svému okolí. A co se týče drog, ve skutečnosti feťák 44

V historii lidstva se objevilo mnoho povstání, mnoho filozofií a myšlenek, avšak žádná filozofie v sobě nenesla více lásky, míru a květin!

DEZIDERATA Tento text je považován za jednu z „ideových deklarací“ hnutí hippies na celém světě. Jeho autorem je americký filosof Max Ehrmann (1872–1945) a byl rozdáván na jejich festivalech v USA, stejně jako na každoročních srpnových sletech v Czestochové, nebo při „Lennonovských shromážděních“ v Praze. ✿ Procházej klidně kolem hřmotu a shonu tohoto světa a pamatuj si, jaký klid lze nalézt v tichu. Pokud je to možné, abys neztratil svoji tvář, žij se všemi ve shodě. ✿ Svoji pravdu vyjadřuj klidně a jasně, ale vyslechni také jiné až do konce, i omezené a nevědomé – oni mají rovněž právo se vyjádřit. ✿ Svůj čas neztrácej ve společnosti lidí hlučných a agresivních – oni jsou totiž duševním týráním.

✿ Budeš-li sám sebe porovnávat s jinými, můžeš se stát domýšlivým a zahořklým, neboť vždy najdeš lidi horší a lepší, než jsi sám. ✿ Ať jsou ti zdrojem radosti tvé sny a plány. ✿ Svou práci vykonávej od srdce, ať je jakkoli skromná, neboť ona je tvým skutečným majetkem v proměnlivých životních osudech. ✿ Buď opatrný v tom, do čeho se pouštíš – na světě je totiž plno podvodů. To ať ti však nezakryje opravdovou ctnost, mnoho lidí směřuje ke vznešeným ideálům a všude je život plný hrdinství. ✿ Buď sám sebou. ✿ Zvlášť se nepřetvařuj a k lásce nepřistupuj cynicky, neboť vůči odstupu a zklamání je věčná jako tráva. ✿ Přijímej klidně, co přináší stáří, a mládí ztrácej důstojně.

✿ Rozvíjej duchovní sílu, aby tě mohla ochránit v náhlém neštěstí, ale netrap se výplody fantazie. ✿ Mnoho obav se rodí z nudy a samoty. ✿ Vůči sobě buď mírný, ale důsledný. ✿ Jsi dítětem vesmíru o nic méně než strom a hvězdy a máš právo zde být. ✿ Ať je to pro tebe srozumitelné nebo ne, Vesmír je bezpochyby na správné cestě. Žij tedy v souladu s Bohem, ať se ti jeví čímkoliv, a žij tak, ať děláš cokoli a ať jsou tvá přání jakákoli, a v tomto bláznivém světě si uchovej klid své duše. Při všech svých zklamáních, těžkostech a ztracených iluzích je totiž svět krásný. ✿ Buď pozorný a směřuj ke štěstí. Čertík Článek vyšel ve 47. čísle časopisu střediska SFINX (www.sfinx.skaut.org). Použité ilustrační fotografie jsou převzaté z webových stránek s touto tématikou.

45

NETRADIČNÍ ROVERSKÉ NÁVODY (Doma to prosím nezkoušejte :-) Jak se vyrovnat s nedostatkem veřejných WC Snad vám následující řádky budou připadat spíše jako jeden z nechutných exkurzů do světa psychosomatických jevů jednoho z osamělých lidí, leč je to vyprávění zabývající se problémem veskrze lidským, který řešil, řeší a lze se takřka stoprocentně domnívat, že bude řešit každý jedinec, jenž kdy byl, je a bude nucen pohybovat se po této planetě. Zdá se, že vše je závislé na zvycích té které doby a toho kterého kraje. V tomto smyslu se jeví pravěk nebo divoká příroda jako místa ve své podstatě zproštěná těchto problémů. Příroda obecně je v takových chvílích poměrně dobrým útočištěm; to si ostatně mnozí z nás mohli v praxi vyzkoušet, když šli například, jak se říká, „s lopatkou“. Naštěstí jsem nebyl dosud nucen tento problém řešit na zcela exotických místech, jako je poušť – ať už mrazová či taková, jak si ji patrně mnoho lidí představí ve své fantazii. Nyní bych rád uvedl jedno číslo. Je to číslo 6 490 000 000. Zdánlivě neškodné, že? To je přibližný počet lidí, kteří se pohybují v těchto dnech po této planetě. Budeme-li násobit toto číslo naší představou o četnosti řešení problému, jenž je předmětem zájmu tohoto článku, například během jednoho dne, dospějeme k číslům takřka morbidním… A máme tu civilizovaný svět plný měst, v nichž se nám hustota zalidnění rapidně zvyšuje. Je to i svět nervozity a rozsáhlých psychických tlaků… Ve výsledku to může 46

znamenat akutní nedostatek veřejných WC, který je navíc zejména politiky podceňován. I když připustíme existenci veřejných WC, pak tu ovšem vyvstává otázka kvality jejich prostředí a ceny služeb. Zvláště ve městech, kde to člověk nezná, vyvstává problém vyhledání těchto služeb. Zastihne-li nás navíc nehoda již při vjezdu do daného města, může se ono město stát jen jakousi selekcí (vhodných) stromů a keřů podél příjezdové cesty, a tím i místem bez živých tvorů a domů. Problém účelové orientace člověka by si ostatně zasloužil svůj vlastní rozbor, na nějž nám tu bohužel nezbývá dostatek místa. Ptejme se však, jak tento problém řešit! Začnu poněkud nechronologicky. Až se mne moje děti jednou zeptají: „Na jakou vysokou školu jsi, tatínku, chodil?“, pak budu moci s lehkým srdcem odvětit: „Na jakou to zrovna, děti, vyšlo.“ Ano, řešením jsou návštěvy VŠ či VOŠ, jichž je v mnoha našich městech jako máku. Na druhou stranu jsou však tyto návštěvy, jak jsem se osobně přesvědčil, zrádné. Zvláště neznalost prostředí může způsobit různé trapné chvíle. Před dvěma lety jsem těsně před výstupem z vlaku v Pardubicích pocítil problém. V Pardubicích jsem ovšem tento problém dosud neřešil. Co s tím? Jelikož bylo kolem 7:30, řekl jsem si: „Hochu, musíš se chytnout nějakých (zajímavých) studentek a vyrazit za nimi ku škole…“ Tak se i stalo.

Když člověk dorazí k inkriminované škole, je třeba vysledovat na několika znalých lidech, jakým způsobem vejít do budovy, aby se doslova nenarazilo. Vůbec otázka nenápadnosti je klíčová. Zvláště starší osoby s holemi se mezi studenty školy ne zrovna snadno ztratí. Bohužel v Pardubicích jsem se neztratil ani já. Když si totiž v prvním patře všichni oblékli bílé pláště, bylo nutné zahájit ústup… Rovněž vybavenost toalet na některých VŠ může být problematická, jak dokazuje zážitek z 1. LF UK, kde by to ovšem člověk čekal nejméně. V přízemí byla kabinka z neznámých důvodů uzamčena, v prvním patře zase nebylo možno si umýt ruce, v druhém patře nebyla možnost si ruce usušit. Postup byl tedy následující: v prvním patře byl proveden úkon (klíčový papír nosím od jiného zážitku zásadně s sebou), v druhém byly umyty ruce a v přízemí bylo provedeno sušení. Jiný postup není v zásadě možný. Provádět úkon až v druhém patře je, jak jistě pochopíte, značně riskantní. Na toalety s nefunkčním vodovodem není nutné dávat sušič a tam, kde je možno si ruce usušit, zase alespoň chybí mýdlo. Mohu vás uklidnit: před měsícem byl proveden nový průzkum a situace se zlepšila. Nicméně zážitek z LF mne dovedl k námětu na magisterskou nebo alespoň bakalářskou práci, která by se mohla jmenovat (hlavně že dlouze) například „Vybavenost a zabezpečení základních lidských potřeb v budovách a zařízeních VOŠ a VŠ v ČR v kontextu dnešní doby“. Otázkou ovšem zůstává, v rámci kterého ze studovaných oborů by šlo daný průzkum provést. Věřím, že se někoho nedotknu, ale napadají mne snad pouze některé pedagogické školy, kde se, jak jsem se přesvědčil, „snese“ všelicos. Na závěr snad jen drobný výčet škol, které mám na svém kontě: UK – 1. LF, MFF, obě budovy FF, PF, 4 budovy PřF, PedF, FSV, FHS, ČVUT – Fsv, FA, FS, FEL, VŠUP, AVU, AMU – FAMU, DAMU, HAMU, Univerzita Pardubice, dvě budovy UP Olomouc, JAMU, dvě budovy MU Brno, TU v Liberci – FP a TF a určitě jsem na některou z budov zapomněl. Zde musím upozornit na to, že se z mé strany nejedná o žádnou soutěž à la „tisícovky“, ale o prostou nutnost. Přeji vám při řešení tohoto problému hodně štěstí, trpělivosti a času. Máte-li někdo zajímavé zkušenosti s řešením této problematiky, rád se s nimi prostřednictvím redakce RK seznámím. Gandalf Š. Foto autor 47

EKOSYSTÉMY NAŠÍ KRAJINY ČÁST 3. Které lesní ekosystémy u nás najdeme Ze dvou předchozích vyprávění o vývoji naší krajiny si určitě pamatujete, že v době poledové zvítězil s drtivou převahou na většině našeho území les nad přirozeným bezlesím. Zemědělci mladší doby kamenné začali sice les opět trochu utlačovat a vytvářet druhotné, kulturní bezlesí, ale přesto u nás zůstal les převažujícím přirozeným ekosystémem. Při masivním pronikání do krajiny po době ledové nedokázaly stromy obsadit jen některá extrémní stanoviště (např. výrazně suchá či velmi podmáčená místa, skály a sutě apod.). Nerozšířily se však všude stejně rovnoměrně, a to ze dvou důvodů, které v podstatě udávají hlavní logiku třídění lesních ekosystémů na jednotlivé typy: 1. Hlavní nosné dřeviny (dub, buk, smrk) se podle náročnosti na podnebné podmínky (resp. podle odolnosti vůči nim) rozvrstvily do pásem různých nadmořských výšek a vytvořily souvislé stupně doubrav, bučin a smrčin. 2. V určitých místech, kde díky podloží či terénu neměla převládající dřevina daného výškového stupně převahu či vůbec neobstála, zformovaly jiné dřeviny ekosystémy typické pro takový typ stanoviště – např. suťové, rašelinné či lužní lesy. Zkusíme se nyní podívat na tři základní typy lesů tvořících vegetační pásma a poté si uvedeme alespoň dva z mnoha zajímavých příkladů lesních ekosystémů vyskytujících se na určitých typických stanovištích. 48

DOUBRAVY Lesy s převahou dubu letního nebo dubu zimního najdeme u nás nejčastěji (z přirozených lesních ekosystémů). S dubovými porosty je mnohdy bytostně spjatý habr obecný (navíc v minulosti zvýhodněný lidským hospodařením), proto se často hovoří o dubohabřinách. Na chudších kyselých půdách roste v podrostu doubrav jen málo druhů rostlin jako brusnice borůvka, úzkolisté trávy a hodně kyselomilných mechů. Na půdách bohatších je naopak podrostových bylin nespočet a především na jaře, kdy je dubohabřina neolistěná a krásně prosvětlená, nemá člověk téměř kam šlápnout kvůli samým sasankám hajním, jaterníkům podléškám, hrachorům, plicníkům nebo petrklíčům. A protože do zdravé doubravy patří i podrostové keře jako lísky, svídy nebo zimolezy, je jarní procházka světlým, bujícím dubohabrovým hájem opravdu silný zážitek. Za doubravami musíte do nížin a pahorkatin, jsou domovem až do výšky 500 m n. m. Na pěkné a rozsáhlé porosty narazíte na Křivoklátsku, v Českém a Moravském krase, ve Středohoří nebo v Bílých Karpatech. BUČINY Stoupáme-li z doubrav výše do hor, ocitneme se v pásmu bučin. Buk snese tvrdší podnebné podmínky než dub, ale ještě ne úplně tuhou a dlouhou zimu. Nekamarádí se s habrem, ale spíše s jedlí nebo oběma druhy javorů (klenem a mléčem).

Bahenní olšina se stojatou vodou. NPR Zelienka, Slovensko. Foto Martin Střelec

Bukové listy se rozkládají snad nejhůře ze všech listnáčů a jejich vrstva na zemi účinně brzdí podrostové byliny. Protože buky navíc hodně stíní, nedokáže v bučinách žít tolik druhů bylin a keřů jako v doubravách. Podloží se projevuje podobně jako u doubrav – na chudém kyselém podkladu jen trávy a kapradiny, na bohatším není tolik druhů co v doubravách, ovšem ve vzácných vápencových bučinách narazíte i na orchideje. Zachovalé a statné porosty bučin doporučuji hledat především v okrajových pohořích jako Šumava, Český les, Jizerky, Krkonoše nebo Beskydy, ale najdou se i leckde ve vnitrozemí. SMRČINY Smrčiny vytvářejí nejvýše položené pásmo lesů (1000–1300 m n. m.), nad nimi už bývá jen kleč a přirozené vysokohorské bezlesí. Většina smrkových lesů, které najdete v nižších polohách, jsou kulturní porosty vysázené místo doubrav či bučin. Poctivá horská smrčina je však úplně jiný

ekosystém než kulturní smrkový les. Má rozhodně bohatší podrost tvořený travami, mechy a kapradinami. Smrky často nerostou tak blízko u sebe, dostane se mezi ně více světla, nezřídka mívají větve až k zemi. Tu a tam se mezi ně vtrousí javor klen nebo jeřáb. K tomu všemu je potřeba připočíst specifickou zvířenu horských lesů. Za přirozenými smrčinami musíme už opravdu vysoko do hor, na Šumavu, do Krkonoš či Jeseníků. LUŽNÍ LESY Sotva se u nás najde zajímavější a vzácnější ekosystém než lužní les. Málokdo z nás má o tomto fenoménu vůbec tušení a rozhodně stojí zato jej vidět. Lužní lesy doprovázejí spodní toky velkých řek a u nás je najdete už jen na soutoku Dyje s Moravou, v Litovelském Pomoraví a zbytky na Mělnicku. Na první pohled vás překvapí mohutné, vysokánské stromy, vedle dubů jsou to často jilmy, 49

jasany, javory nebo topoly. Stromy udržují přiměřený chlad a stín a do mnohadruhového bylinného podrostu bujícího z vlhké a úživné půdy zapadnete leckde po ramena. Nezřídka narazíte na slepé rameno řeky nebo tůňku se stojatou vodou, objevíte velké množství hmyzu nebo ptáky hnízdící vysoko v korunách. Lužní les je zvyklý na povodně. Povodňová vlna se rozlije po lese, stromy stojí ve vodě a nijak jim to nevadí. Vegetace velké množství vody postupně odpaří a zbytek po povodni pomalu odtéká. Navštívit zaplavený lužní les je ojedinělá příležitost, která nám umožní na vlastní oči vidět, jak funguje ekosystém a jaké nám tím poskytuje služby. BAHENNÍ OLŠINY Bahenní olšiny vznikají v místech, kde se drží voda, ale nepřicházejí povodně, např. v terénních sníženinách nebo na okrajích rybníků. Olše vydrží trvalé zamokření a proto není obtížné nalézt porost bahenní olšiny s množstvím stojaté vody, která se narozdíl od lužních lesů udržuje celoročně.

Na bahenních olšinách můžeme vidět zajímavé ekologické pravidlo, které platí všude, kde rostliny rostou na trvale podmáčené půdě – terén není rovný, rostliny ve snaze dostat se co nejvýš nad hladinu vody vytvářejí vysoké kopečkové trsy zvané bulty. V olšinách pak rostou určité druhy rostlin na bultech (trávy nebo kapradiny), ty vlhkomilnější jako ďáblík bahenní nebo kosatec žlutý naopak ve vodě či v bahně. Bahenní olšiny jsou příkladem maloplošného ekosystému, který najdeme v nižších polohách roztroušeně po celém našem území. Stránky Kmene zdaleka nepostačují na popsání dalších zajímavých typů lesů, jako jsou suťové lesy, rašelinné lesy, bory, teplomilné šípákové doubravy a další. Stejně tak by se dalo ještě hodně vyprávět o fungování lesního ekosystému, o ekologii lesa. Pokud vás o lese zajímá něco víc a rádi rozumíte tomu, co v přírodě vidíte, rozhodně sáhněte po knize. Ekologii lesa např. pěkně popisují starší publikace Život lesů (J. Jeník, P. Pecina) a Naše přírodní ráje (H. Kholová a kol.), z novějších např. Biotopy České republiky z dílny J. Sádla a D. Storcha. Tak tedy vzhůru do lesů, příště nás čekají dvě povídání o ekosystémech nelesních... Lužní les na Dunaji po povodni. Vác, Maďarsko. Foto Martin Střelec.

50

Celebrity ve vlastní šťávě Neměl jsem bohužel to štěstí, abych se mohl na Silvestra bavit daleko od domova s dobrými přáteli, či intoxikovat se s horšími přáteli. Musel jsem tedy zůstat doma a slavit tento podivný den v kruhu rodinném, což nemusí být špatné, vezmeme-li v úvahu širokou nabídku chlebíčků a jiných pochutin. Být doma má ovšem jeden háček. Jistě mi dáte za pravdu, že nelze jen tak sedět, dívat se do zdi a u toho se živit laskominami. Hrát stolní hry nám přišlo jako rouhání, a tak jsme zkusmo pustili televizi. Již ráno jsem studoval programovou nabídku, abych se podíval, s čím se naše kanály vytasí v tak zásadní okamžik, kdy se – jak jsem doufal – pokusí vyhrát v závodě o diváka tím, že nasadí svoje největší šampióny (a my se tudíž budeme mít na co těšit). Byl jsem poměrně překvapen, že veřejnoprávní stanice reprízuje (!) Vladimíra Menšíka v sestřihu jeho starších vystoupení. Její postoj jsem však pochopil v momentě, kdy jsme „bednu“ večer zapnuli. Humor, který předváděli baviči na všech kanálech, by se dal pro nedostatek jiných slušných slov velmi nepřesně nazvat třeskutým a jalovým. V hlubokém šoku jsem se šel podívat do kalendáře. Tohle že je to nejlepší, co nám televize nabízí?!! Skutečně bylo Silvestra. Jako u vytržení jsme přepínali mezi programy a sledovali stále stejné tváře, které dokázaly slavit na Nově i ČT zaráz, všude předváděly scénky nebo vyprávěly vtipy, různé, ale stej-

Foto z

ww w.s tra to sfe ra .cz

ně ubohé. Čestnou výjimku tvořil druhý kanál České televize, kde zavládlo jakési intimní přítmí v tělocvičně narychlo předělané na koncertní sál. Klimatizace se zřejmě nestihla nainstalovat, neboť zpěváci měli podivně nezdravou barvu a už po prvních notách se zpravidla orosili. Hudebníky ve vlastní šťávě pak střídal pořad „Elektrické křeslo pro hosta“, který jsme pro jistotu nesledovali. Celý silvestrovský blok byl nazván „Desátá rozhodne“. Musím říct, že tomu bylo skutečně tak. Úderem desáté poklesla úroveň natolik, že méně otrlí členové rodiny usnuli. A dobře udělali. Čím víc se onen moment přechodu roku blížil, tím „tvrdší“ vtipy byly všude nasazovány, a postupně jsem se zpotil stejně jako lidé v televizi. Když si představím, že se třeba dívají i malé děti, nevím, zdali by nebylo lepší zauvažovat o „recyklaci“ osvědčených bavičů a jejich inteligentního humoru, kterého dnes už jaksi nejsme schopni. Již zmíněná hodina s panem Menšíkem byla totiž tím nejlepším, co se dalo zhlédnout. Úderem půlnoci jsme si všichni popřáli a s nesmírnou úlevou šli spát. Není se čemu divit, teď máme totiž zase na celý rok klid… Richard Skolek 51

Můj památný strom Splnit úkol z říjnové Kmenové soutěže jsem se rozhodla v pátek 28. 10. 2005 cestou vlakem na Šumavu, kterou jsem si krátila luštěním soutěžní křížovky. S kamarádkou Kamčou jsme měly v plánu navštívit tábořiště Jihočeské lesní školy, kam v létě 2006 pojedeme na tábor s naším oddílem a zkontrolovat stavbu hotelu na Bučině, což je pro nás místo spojené s našimi roverskými družinami Sedmikrásky a Pivoňky ze střední školy. Do domečku po pohraniční stráži jsme sem jezdívali na vánoční prázdniny i víkendy, především v zimě na běžky, ale i na malované podzimy a voňavá jara. Vedle domečku bývala monumentální zřícenina hotelu, jediný doklad, že tu do roku 1956 stávala osada Bučina-Buchenwald, do válečných let s asi 3000 obyvateli.

52

Ve vlaku jsem si tedy vzala mapu Pošumaví Vimpersko a jezdila prstem mezi Kubovou Hutí, Horní Vltavicí, Borovými Lady, Lipkou, Knížecími pláněmi, Bučinou a Kvildou – tedy místy, kde jsme se chtěly pohybovat. Nakonec jsem si vybrala památnou lípu a buk na trase mezi Borovou Ladou a Švajglovými Lady. V místě Švajglových Lad dnes stojí pouze bývalá hájovna zvaná Broučkárna. Patří táborskému KČT a skauti na ni jezdí například díky Básničce, která je členem všech táborských klubů a sdružení :-). Ke „svým“ stromům jsem se s Kamčou vydala v sobotu 29. října odpoledne, zkratkou z tábořiště JČLŠ. (Když jsme se na tábořiště ptaly ve Vltavici u Rana na faře, tak nám jeho syn poradil: „Je to tam strašně krásný, to poznáte.“ A měl pravdu.)

vichřici, druhá zde ve své stoleté kráse stojí a je chráněna jako pamětní strom. …Co zbylo z nádhery Švaglových samot? V letních měsících nadále překrásně kvetou a voní horské louky. Dál bojuje s drsnou přírodou staletá lípa a opodál od ní mladší soused kaštan.“ Stejně jako celá Šumava i tohle místo je snad až mystické a pro mě natolik milé, jak jen kraj blízký srdci může být. Po tiché chvilce s lípou jsem doběhla už skoro za tmy ke Kamče, abychom se doškobrtaly za Borová Lada a nepozorovány ochranáři ulehly ke spánku v Národním parku Šumava, tiše, tiše, kocour spí, koho vzbudí, toho sní. Neuvěřitelně nás budili jeleni v říji… Zkratka nás sice trochu zmátla a asi jsme si s ní cestu moc nezkrátily, nakonec jsme se ale vynořily u rozpukané silničky. Kamča zůstala „v příkopě“ s batohy a já se vydala asi kilometr zacházky ke stromům. Cestou zapadalo sluníčko a rozlévalo krajem melancholické červánky. Obloha byla celý víkend i teď zcela jednolitá a stříbřitá šeď nádherně pohlcovala světloučký obzor. Až u lípy mi došlo, že ji znám, že je to strom, který nám ukazovala Básnička, když jsme na Broučkárně byli prvně. Pro mě je to tedy Básniččina lípa. V knize Karla Petráše – Krajem šumavských Lad se píše: „Druhou největší usedlostí (na Švajglových Ladech) byl dům č. p. 2 Aloise Pinnera. Ten vedle své usedlosti nechal postavit kapli, kde se sloužily májové pobožnosti. V roce 1853 ji prý zboural a nechal postavit na pozemek Matyáše Martiniho přímo u cesty. Dnes kaple dávno již nestojí. Vedle kaple byly vysazeny dvě lípy. Jedna podlehla

Druhý den jsme vyšly přes Knížecí pláně na Bučinu. Zřícenina hotelu je minulostí, nová alpská vyhlídka je na světě, lidé se vracejí… (K panu Petrášovi mě napadá, že pokud si pamatuji, tak sousedem lípy není kaštan, ale javor kanadský (jak se sem dostal?) a na mapě je jako památný strom vedle lípy vyznačen ještě buk. Ty jsou tu tři, ale in natura označeny nejsou.) Foto autorka

Evelína.ta

53

Jonathan Livingston Racek Po třech měsících měl racek Jonathan dalších šest žáků. Všichni byli zvědaví na tu zvláštní myšlenku létat pro radost z letu.

„Nejsme na to připraveni!“ namítal racek Henry Calvin. Nechtějí nás vidět! Jsme vyhnanci! Nemůžeme se přece vnucovat někam, kde nás nechtějí!“

Zatím však pro ně bylo jednodušší cvičit a zvyšovat výkon, než pochopit smysl toho všeho.

„Máme svobodnou volbu jít kamkoliv chceme, a být sami sebou,“ odpověděl Jonathan, zvedl se z písku a odletěl na východ, směrem k domovu hejna.

„Každý z nás je ve své podstatě myšlenkou Velkého Racka, neomezenou myšlenkou svobody,“ říkal jim Jonathan večer na pláži. „A dokonalým létáním se přibližujeme k vyjádření naší pravé podstaty. Musíme se zbavit všeho, co nás omezuje. Proto cvičíme vysoké a nízké rychlosti a akrobacii...“

Mezi jeho žáky na okamžik zavládla úzkost, protože podle zákonu hejna se vyhnanci nikdy nevrací, a tento zákon nebyl za celých deset tisíc let porušen. Zákon říkal zůstaň, Jonathan řekl pojď a v tomto okamžiku se jim už vzdaloval z dohledu.

...a jeho žáci usínali vyčerpáni celodenním létáním. Cvičení je bavilo, protože v něm byla rychlost a vzrušení a protože uspokojovalo hlad po učení, který s každou lekcí rostl. Ale nikdo z nich, dokonce ani Fletcher Lynd Racek, nemohl uvěřit, že létání v myšlenkách by mohlo být stejně skutečné jako let křídel ve větru.

Když se ještě chvíli budou rozmýšlet, přiletí k nepřátelskému hejnu sám.

„Celé vaše tělo, každé jeho peříčko,“ říkal Jonathan jindy, „není nic víc než vaše myšlenka v podobě, kterou můžete vidět. Zbavte své myšlení okovů a uvolníte z nich i své tělo...“ Ale ať to říkal jakkoliv, znělo to stále jen jako příjemná pohádka a spánek byl mnohem potřebnější.

A tak toho rána přiletěli ze západu. Osm racků, kteří se ve dvojité diamantové formaci téměř dotýkali konečky křídel. Nad sněmovním místem přeletěli dvěstěkilometrovou rychlostí. V čele byl Jonathan, lehce po jeho pravém křídle Fletcher, statečně po jeho levici Henry Calvin.

O měsíc později jim Jonathan řekl, že nastal čas, aby se vrátili k hejnu.

Celý útvar potom – jako jeden pták – udělal pomalu proti šlehajícímu větru

54

„Nemusíme přece dodržovat zákony hejna, ke kterému nepatříme, ne?“ řekl Fletcher sebevědomě. „A jestli tam vypukne nějaký konflikt, budeme mnohem užitečnější tam než tady.“

plný výkrut doprava, z vodorovného letu do převráceného a zpět. Každodenní křik a šarvátky hejna rázem ustaly, jako by celá formace byla ohromným mečem, který uťal veškeré dění, a osm tisíc očí bez jediného mrknutí hledělo k obloze. Všech osm ptáků se postupně vrhlo vzhůru do plného přemetu a kroužilo kolem hejna až do neuvěřitelně pomalého přistání ve stoje do písku. Potom, jako kdyby se takovéto věci děly každý den, začal Jonathan se svým hodnocením. „Tak za prvé,“ řekl s kyselým úsměvem, „začali jste všichni trochu pozdě...“ Hejno jako by zasáhl blesk. Ti ptáci byli vyhnanci! A vrátili se! A to... to se přece nemůže stát! Fletcherovy obavy ze souboje se rozplynuly ve zmatku hejna. „Dobrá, možná jsou to vyhnanci,“ pronesl jeden z mladších racků. „Ale kde se jen mohli naučit tak dobře létat?“ Trvalo téměř hodinu, než se hejnem rozšířila slova Staršího:

„Martine Racku!“ křikl oblohou. „Říkáš, že umíš pomalu létat. Neuvěřím ti, dokud to nedokážeš! LEŤ!“ A tak malý tichý Martin William Racek, vyplašený palbou slov svého učitele, překvapil sám sebe a stal se mistrem pomalého létání. V nejmenším vánku se dokázal prohnout tak, že se bez jediného mávnutí křídlem vznesl z písku vysoko do mraků a klesl zpátky na zem. Charles Roland Racek zase vyletěl s Velkým horským větrem do osmi tisíc metrů a vrátil se promodralý od řídkého, studeného vzduchu, ohromený a šťastný, odhodlaný vyletět zítra ještě výš. Fletcher Racek, který miloval vzdušnou akrobacii víc než kdokoliv jiný, zdolal šestnáctinásobný vertikální pomalý výkrut, který dalšího dne zakončil trojitou hvězdou. Jeho peří odráželo bílé sluneční světlo na pláž, ze které ho tajně sledovalo nejedno oko. Jonathan byl stále se svými žáky - předváděl, vysvětloval, učil a vedl. Létal s nimi nocí, mraky a bouřemi, zatímco se hejno uboze tísnilo dole na zemi.

„Nevšímejte si jich. Racek, který promluví s vyhnancem, se jím sám stává také. Racek, který o vyhnance jen pohledem zavadí, porušuje zákon hejna.“

Když skončili s létáním, přistáli na písku, uvolnili se a poslouchali Johanthana s čím dál tím větším zaujetím. Některým jeho bláznivým myšlenkám sice nerozuměli, ale většinou byly dobré a zamlouvaly se jim.

K Jonathanovi se od té chvíle obracela jen šedá opeřená záda, ale zdálo se, že si toho ani nevšiml. Hodiny létání měl přímo nad sněmovním místem a své žáky začal poprvé tlačit za hranice jejich schopností.

Kolem kruhu Jonathanových žáků se v noci postupně vytvořil další kruh – kruh zvědavých racků, kteří jim potmě naslouchali celé hodiny. 55

Uplynul právě měsíc od návratu, když první racek z hejna překročil hranici a požádal, aby ho naučili létat. Další noc přišel z hejna Kirk Manyard Racek. Potácel se po písku a vlekl za sebou levé křídlo. Zhroutil se Jonathanovi u nohou. „Pomoz mi,“ řekl tichým, slabým hlasem, kterým mluví umírající. „Chci létat více než cokoliv jiného na světě...“ „Následuj mě tedy,“ řekl Jonathan. „Zvedni se se mnou ze země a začneme.“ „Nerozumíš mi. Moje křídlo. Nemohu s ním hýbat.“ „Manyarde Racku, můžeš být sám sebou, svým skutečným Já, tady a teď, a nic ti v tom nemůže zabránit. To je zákon Velkého Racka, zákon, který Je.“ „Říkáš, že mohu létat?“ „Říkám, že máš volbu!“ Kirk Manyard Racek roztáhl bez námahy křídla a vznesl se do temného nočního vzduchu. Když v patnácti stech metrech zakřičel z plných plic: „MOHU LÉTAT! POSLOUCHEJTE! JÁ LÉTÁM!“, probudil ze spánku celé hejno. Do rána stálo kolem kruhu žáků téměř tisíc racků, kteří zvědavě pozorovali Manyarda. Nezajímalo je, jestli je někdo vidí nebo ne, poslouchali Jonathana Racka a snažili se ho pochopit. Mluvil o velmi prostých věcech - že je správné, když racek létá, že svoboda je pravou podstatou jeho bytí a že cokoliv, co stojí proti této svobodě, ať jde o rituál, 56

pověru či jiné omezení, musí být odstraněno. „Odstraněno,“ ozvalo se z davu, „i když je to zákon hejna?“ Jediný skutečný zákon je ten, který vede ke svobodě,“ odpověděl Jonathan. Jak po nás můžeš chtít, abychom létali jako ty?“ ptal se jiný hlas. Jsi jedinečný, nadaný a božský, převyšuješ ostatní ptáky.“ „Podívejte se na Fletchera! Lowella! Charlese Rollanda! Jsou také jedineční, nadaní a božští? O nic víc než vy, o nic víc než já. Jediný rozdíl, jediný skutečný rozdíl je v tom, že začali chápat, čím skutečně jsou, a pracovat na tom.“ Jeho žáci, až na Fletchera, se ošívali. Neuvědomili si, že dělají právě tohle. Zástup se každým dnem zvětšoval. Rackové se přícházeli ptát i obdivovat, vysmívat i pochybovat.

Pokud vás úryvek z podobenství o létání a smyslu života zaujal, přečtěte si knížku Richarda Bacha JONATHAN LIVINGSTON RACEK celou. Určitě neprohloupíte! Překlad Robert Gajdoš

Kryštof Horn (Krasty)

MÁM SNAD NA VÝBĚR? Faktura za naši lásku Vzala mi mou milovanou hebkou krásku Žádná sleva za slepou důvěru A nejde jen tak hodit do sběru.

Gábina

OHŇOVÉ HRY Na rozcestí kousek od hranice vprostřed lesa v zasněžený čas za vlády tmy hoří čtyři ohně každý pro jednu světovou stranu tvoří kříž a pátý plamen vprostřed nich v místě protínání Na kříž kruh z lidského tepla a z ticha se probouzí radost plameny zhasínají a znovu vzplanou

Zúčtovací období – rok a půl Měnou je smutek, částka neúměrná A datum splatnosti zná jen Bůh. O místech kde nám spolu bylo krásně I o těch kde nám bylo zle Já idiot teď píšu básně Něžnosti, stížnosti Polibky, pohyby Hádky dlouhý, hrátky krátký Proč strkám hlavu do oprátky? Nenávidím noc, nenávidím den Nenávidím hvězdné nebe, Tak proč tedy – proč ne Tebe? Není nad čím bádat Výsledek je dvakrát podtržen Není proč se hádat Jsi-li láskou zavržen (3. místo v kategorii mladší poezie Polibku múzy 2005) 57

Jak se vyjadřuje Montezuma a čtyři tisíce mexických skautů V pátek, v den odjezdu, mi najednou bylo tak špatně jako už pět let ne (tehdy také v Mexiku). Něco mezi vyčerpáním a připomínkou Montezumy, ať se pořád nevytahuju, že mne má rád. Po příletu ze starého kontinentu se mi nějak dlouho nechtěl mstít, což normálně postihuje každého Evropana, protože jsme aztéckého vládce a s ním i jeho říši tehdy zničili. Tak jsem si po téměř třech čiperných týdnech odpoledne proležela na louce a pak docela brzy ustlala ve stanu s 38 stupni horečky, když se k neutuchajícím reproduktorům skautského rádia přidal pekelný rachot. Zahajovací ohňostroj a docela dlouhý. Jen jsem přemýšlela, kolik skautských základen by za to šlo koupit. Pane jo, skautské celomexické setkání o výraze a umění. Vítejte!

Julio, kamarád z Mootu před pěti lety, je zapáleným pracovníkem občanského sdružení Ollin Ahuehuetl (Pohyb a strom), které se zabývá vzděláváním v oblasti životního prostředí. Na jedinou skautskou akci, pořádanou skautským ústředím, jíž se účastní všechny věkové kategorie, jsme přijeli uspořádat dílny. Když říkám všechny věkové kategorie, myslím všechny; od bobrů (4–6), vlčat a gazel, přes skauty a skautky, chodce (tzv. pokročilí skauti od 15 do 18), po rovery a rangers (pouze do 21) a dokonce zástupce „starodávných“ skautů neboli oldskautů. Ti se však, pokud vím, soutěží, které tvoří jádro setkání, neúčastnili. Všechny zmíněné kategorie jsou snadno odlišitelné podle barev košil: žlutá, zelená, (pro chodce se už chystá modrá), červená a powellovská béžová pro oldskauty. K tomu sem tam šedá košile z ústředí a oranžová trička staffáků. Skautský a nezanedbatelně mexický mumraj. Podle rozdílných informací, které mi poskytli registrující, nakonec bylo skautské veřejnosti mezi 4300 a 4500, z toho pouze sedm jedinců bylo nepřihlášených a platilo na místě!!! Inu dvacetišestiletá tradice a rozdíl 190 a 450 pesos podle času přihlášení dokážou své. Jako jedna z posledních přijela ve dvou busech skupina ze severní Chihuahuy, která po překonání zhruba 1200 km dorazila ve tři ráno. Takže milí budoucí pořadatelé Obroku, tohle je výzva, proto navrhují uskutečnit naše celostátní setkání na Ukrajině. To by mohlo být fajn.

58

K ČEMU TO VŠECHNO Je třeba podotknout, že základna Meztitla patří skautům, takže organizátoři vědí, s čím mohou počítat: v klínu skal, v terénu s jedinou větší přístupovou cestou mezi stromy je poschovávaných několik kamenných srubů a amfiteátrů. Při příjezdové bráně se vykolíkovanou uličkou prodírají pestrobarevní skautíci s batohy.

Oranžový staff si některé s bachratým zavazadlem odvádí stranou a prohmatává podezřelé tvary (dobře sbalený batoh výhodou). Alkohol a drogy přísně zakázány, kouřit se smí jen ve vyhrazeném prostoru, jak praví průvodce Setkáním, alkohol povolen jenom soutěžícím v gastronomii, ovšem, co v lahvích zbude, musí odevzdat a vyzvednout si to mohou až na konci akce. Když náš pickup projel, zaslechla jsem poznámku, že máme také batohy. Naštěstí byl náklad dost velký a my, „vystavovatelé“ méně podezřelí, tak se to pověřencům prohledávat nechtělo. Stejně jsme ze surovin vezli jen noviny na recyklování, melouny, banány, jablka na snídani, kaktus nopál zbavený ostnů, buřty a buřtíky

a hlavně čili na oběd a z lahví jen láhev s olejem a benzínem. Takže jsme šťastně v areálu. Pevné střechy byly využity k výstavám soutěžních fotografií, plastik, designových návrhů a podobně křehkých věcí. I při slušném pevném zázemí se však většina programu odehrávala na slunci či ve stínu stromů a pod obrovskými stanovými přístřešky, které prostor chránily, ale neuzavřely. Rovněž tak neposkytovaly bariéru mezi zvukovými poli jednotlivých mikrofonů, rozhlasu a tlampačů, ale nikomu to nevadilo, protože žádný z programů nevyžadoval soustředění a ticho. Vlastně byly výjimky – z umělé stěny se při nedostatku soustředění dá spadnout a zas tolik jsem toho o hře v šachy slyšela, že mám pocit, že se tam docela přemýšlí. Nicméně skautské rádio nezastavilo a celý den vysílalo rozhovory s účastníky, ztráty a nálezy, upozornění k programu a hudbu, a tak si 180 soutěžících v šachové soutěži muselo zvyknout. Každý odehrál pět partií, jejichž čas byl limitován max. pěti hodinami. Ještě v devět večer dohrával poslední pár. Nejkratší zápasy byly čtvrthodinové, ale podle rozhodčích

59

většina využila čas na maximum. V tom případě mi prosím někdo přes kombinatoriku vysvětlete, jak mohli stihnout devět set partií za den. Je pravda, že ten koutek byl docela obležený.

koncertů, zvuků a barev, přinesl si spacák do kina pod hvězdným nebem a ve společnosti několika stovek podřimujících mexických skautů zhlédl americký velkofilm o blonďatých Řecích v Tróji. SKAUTSKÝ BYZNYS Už jste někdy slyšeli o mexické tradici skautské banky? To nevadí, je to hra na banku se všemi jejími triky a protivnými úřednicemi. Je to velmi vychytralá věc. Přijdete, proměníte pesos v kurzu 1:1 za skautské peníze. V případě, že jste Čech na cestách, napadne vás se zeptat, zda to půjde i směnit zpět, na to zamračená žena ve skautské uniformě nervózně odpoví, že otevřeno budou mít i v neděli.

Nebudu vám vyjmenovávat všech jedenáct témat k soutěžení od výtvarna a zpěvna, přes webové stránky, sbírky filatelistické i jiné, po nejlepší tábořiště. Mne nejvíc zaujaly roverské visuté stany. Tábořiště nemělo ovlivnit životní prostředí, což v případě visutých stanů závisí na úhlu pohledu (a nemyslím tím podhled ze země). S toyotou, jež vezla materiál na vázanou stavbu, jsme se zasekli v zácpě cestou na parkoviště u základny a vzduch tak byl citelně kontaminován). Prostě si představte docela slušně velký festival hudby, divadla a umění, doprovázený výstavami projektů a trhem. Esteticky působivé bylo i kuchyňské vyjadřování i oddílové symboly a totemy. Aby se nesoutěžící neproměnili v pouhé příjemce, každá ze sekcí připravila řadu dílen, a tak světlušky i roveři mohli se svým pásem bloumat od aktivity k aktivitě, sbírat razítka a čekat, že za deset budou odměněni. Kdo byl před půlnocí znaven množstvím 60

Vy se vydáte, pokud nejste Čech a nestíhá vás Montezuma, do vyhrazené „komerční zóny“, kam přenesly své stánky s tacos a tortillami ženy z vesnice. Kus dál pod velkým plátěným přístřeškem se octnete na nefalšovaném tržišti, všichni prodávající musí být schválení skautskou centrálou, takže můžete vybírat mezi nepřeberným množstvím plastikových turbánků, různobarevných šátků, nášivek, příruček a nejoblíbenějších ozdob a náramků a přívěšků. Naše skupina se v rámci chvály recyklace ozdobila náramky s miniturbánky z barvených izolovaných

drátků. Nicméně naše nadšení z „reuso“, tedy znovuužití, které jsme propagovali hned vedle „reciclo“, asi nepřekonalo kolegovy obavy z konkurence. Když jsem u jeho stolku vyhrnula tričko a ukazovala, že mám taky pásek z těch placiček, jimiž se otvírají plechovky, mládenec za stolkem se jen mračil a ani nepokrčil rameny. Tak jsem se šla raději podívat na páva z melounů a cibule. Stejně mám z nějakého důvodu zablokovanou kartu, tak chci útraty raději snížit na minimum. Ovšem ouha, v neděli sice banka otevřena byla, ale u přepážky se skautskou lilií na mříži se skvěl nápis: směnujeme pouze z pesos na skautské peníze. Naštěstí ještě bylo dost zájemců, tak jsem získala za papírky peníze zpět, ale neodpustila jsem si poznámku u okénka, že mé španělštině v pátek asi špatně rozuměly. Společníci z Ollinu již o finančních tocích na skautských akcích povědomí měli, takže se rovnou po utažení posledního popruhu na nákladu vydali utratit tu svou poslední skautskou dvacku. Tuším, že se tak zachovali i mnozí jiní. Skautská měna fungovala. ČESKÁ AUTOGRAMIÁDA Nějak jsem se zapovídala s bratry Reném a José Manuelem ze stánku oldskautů na téma rodinného skautingu, když se přiblížila zelenokošilatá skupinka s průvodkami v ruce žádat zasloužilé bratry o podpis. Když už jsem tam stá-

la, vzali mne šmahem s nimi. Jakmile téměř světlovlasá Mariana zjistila, že jí „vše nejlepší“ píšu v češtině, přestali bratři podepisovat, protože se všichni nahrnuli ke mně. Úlovek českého podpisu má holt mezi čtyřmi tisíci skauty cenu skautského zlata. Tak jsem situaci propagandisticky využila a k podpisům přidávala jméno Ollin Ahuehuetl, ať jim k něčemu jsem, když už dílny nedávám. Asi za hodinu jdu přes již notně vydupané prostranství, když uslyším své jméno a Mariana na mne mává. Kamarádi kolem ní spokojeně poposkočí, už se jim podpisem chlubila, takže jsem musela vymyslet další moudra o skautské cestě životem a mohla tak vychutnat dalších svých deset minut slávy. Při obědě mne zaujala diskuze o čerstvé změně způsobu skautského vzdělávání. Vzhledem k tomu, že s námi obědvala Lorena Gudino z mexického ústředí, měla jsem odpověď z první ruky: „Úkoly měníme za cíle. Ve stezce už nebude „zúčastnil/a jsem se lesní brigády“, ale „našla jsem svůj vztah k přírodě a žiji s ní v souladu“. Takové zadání má motivovat k přemýšlení a nikoliv k tupému odškrtávání okének. Skautík dostane potvrzení, když dojde za vůdcem a vysvětlí mu, proč si myslí, že mu podpis do okénka náleží.“ Po mé otázce na stav mexického tříletého roveringu se Lorena nadechla a začala u kořenů, u citace velkého BP. Ale to vám už teď psát nebudu, byli byste tu až do večeře. Dajda Foto autorka 61

Nové kolo „ORBIS SOUTĚŽE“: Dnes trošku z jiného soudku. Připravte si své mozkové závity, připoutejte se a jedeme! 1. Už jste se jistě zaregistrovali do Orbis 2006 servis týmu. Proto naše otázka nebude příliš těžká. Kdo je šéfem registračního týmu Orbis 2006? (Jméno, příjmení, přezdívka) 2. Jaká trička bude mít servis tým na Orbis 2006? (Zkuste hádat :-) a. červená b. modrá c. oranžová d. zelená 3. Jaké je číslo autobusu MHD, který má zastávku nejblíže Mariánskému údolí – místu konání Orbis 2006? 4. Nyní trochu poezie :-)! Vaším úkolem bude sepsat vtipnou a zvučnou báseň, která musí souviset s Orbis 2006 a hlavně musí obsahovat následující slova. Tato slova můžete skloňovat, časovat i měnit předponami a příponami – zachován musí být především kořen slova! Zadaná slova: jásat, houba, čára, vousy, zlato, spirála, melodie, 598 697, šlechta.

Foto Dazul

Nejlepší tvůrci o sobě ještě uslyší, respektive uvidí. Vaše verše rádi zveřejníme na našich stránkách a na Orbis 2006 budou po zásluze odměněny :-) A to je vše přátelé. Nezapomeňte, že se máte hlásit do servistýmu. Nezapomeňte se ptát a připomínat se nám. My na Vás myslíme, myslete i vy na nás :-) Kdyby něco, sejdeme se na www.orbis2006.cz Ráda bych se na závěr omluvila za zmatení v minulé soutěži. Děkujeme Šťourovi za pádnou připomínku. Vše je již opraveno a věříme, že jsme tím neztratili Váš zájem. Odpovědi došlé do opravy chyby budou ve výsledku zohledněny. O své body nepřijdete. Děkujeme za pochopení.

Pro dnešek se s Vámi loučí Alena Slon Hauptmanová, šéfka programu Orbis 2006. 62

pro vůdkyně a vůdce roverských kmenů a další, kteří jsou aktivní ve vedení roverů a roverek RLŠ bude ve svém druhém ročníku především o: • vzdělávání vůdkyň a vůdců RK • poznávání všech rozměrů roveringu • inspiraci a motivaci do vedení • podpoře roverské spolupráce na regionální úrovni • řešení aktuálních otázek pálících řadu roverských kmenů • vylepšení orientace v roverském dění Nouze nebude ani o ochutnávku netradičních roverských programů v praxi, setkání se zajímavými hosty, pohyb a další vychytávky. RLŠ je určena těm, kteří: • splňují podmínky přijetí dle Řádu pro vzdělávání • mají vůli pracovat na sobě • jsou otevření a chtějí spolupracovat • mají zkušenosti s roveringem • jsou motivováni k další roverské práci • mají aktivní přístup k absolvenci RLŠ Přihlášku a další informace o RLŠ najdete na www.skauting.cz/rls. Přihlášky posílejte v elektronické i papírové podobě. V případě, že přihlášených bude více, než je možno přijmout, budou o výběru rozhodovat zejména informace uvedené v přihlášce, nikoliv pořadí, v jakém přihláška dorazí (dorazí-li do uvedeného termínu).

UZÁVĚRKA PŘIHLÁŠEK 31. BŘEZNA 2006 TERMÍNY: Víkend: 12.–14. května 2006 Hlavní část: 8.–17. září 2006 Víkend: leden 2007

KONTAKT: Bára Tichavová - Rozárka Nám. Míru 6/I, Jindřichův Hradec 377 01 [email protected]; www.skauting.cz/rls

Za tým RLŠ Rozárka, Permoník, Peťa, Mašut, Čiča a Šípek

ROVERING JE VÝZVA! 63

NAVŠTIVTE SKAUTSKÉ MUZEUM VE VÍDNI! LOESCHENKOHLGASSE 25, 1150 WIEN Otevřeno: středa – pátek 17.00–21.00 po telefonické dohodě i jindy

Hans Strouhal • [email protected] • tel.: 01/596 52 53 Další info na: http://www.phadfinder-gilde.org museum-institut 64

Co si můžete přečíst v novém roce 28. 4. až 1. 5. 2006 v Klokotech u Tábora

Zzzzzima ...........................................................................................1 S profesorem Radimem Paloušem ....................................................2 Škola a skauting ........................................................................... 5–15 Povídání o rozhodování o studiu; Roverské gymnázium; Studium & skauting & budoucí kariéra; Vysokoškolský rovering; Skauting v životopise

U tajemného EM v Hůrkách ............................................................16 Distrikt! ...........................................................................................21 The Day Music died ........................................................................22

Zváni jsou všichni činovníci i činovnice, roveři i rangers od 15 let, kteří se chtějí setkat, ztišit, ale také společně sdílet, zahrát si a hlavně načerpat nový elán do života. Předběžná cena 350 Kč, přihlášky do 15. 3. 2006 na tel. 721 962 369, nebo e-mail [email protected] Těší se Modřinky

Málo soutěžících, snadné úkoly, pěkné ceny ..................................24 Proč právě teď a proč právě skauting ..............................................26 O výstavě Tisíc tváří skautingu ........................................................28 Semináře .........................................................................................29

ROVERSKÝ KMEN časopis roverů a rangers číslo 13/2006 (ročník 9, č. 3). Vychází 5x ročně. Vydává Tiskové a distribuční centrum Junáka, Senovážné nám. 24, 116 47 Praha 1, Tel.: 234 621 223, Fax: 234 621 399, e-mail: [email protected], http://www.skaut.cz/tdc http://www.skaut.cz/obchod IČO 64934926

Hukvady: 11.–13. 11. 2005 Praha: Polibek múzy a Mikulášský seminář

Fotoreportáž z Prahy ...................................................................................................... 32 Rady psychologa Mgr. J. Bouzy, Ph.D. .............................................34 Sudoku útočí....................................................................................36 Vyrobte si tangram ..........................................................................38 Expediční tábor................................................................................39 Kdo byli a stále jsou hippies ...........................................................42 Netradiční roverské návody ............................................................46 Ekosystémy naší krajiny ..................................................................48 Celebrity ve vlastní šťávě .................................................................51 Můj památný strom .........................................................................52 Jonathan Livingston Racek ..............................................................54 Ohňové hry; Mám snad na výběr....................................................57 Jak se vyjadřuje Montezuma a čtyři tisíce mexických skautů...........58 Orbis 2006; Roverská lesní škola; Navštivte Skautské muzeum ve Vídni .......................................61–64

Šéfredaktorka: Redaktor: Redakční rada:

Lenka Tillichová Josef Tillich – Bohouš Petra Poslušná – Beruška, Veronika Maxerová – Červa, Pavel Drábek – Dazul, Eva Měřínská – Evelína.ta, Zuzana Sýkorová – Fimfárum, Josef Novotný – Jouza, Michaela Trochová – Smíšenka.

Grafická úprava: Monika Reichlová. Nesignované fotografie: archiv Dazula. Distribuce:

Předplatné časopisu si můžete objednat na bezplatné infolince České pošty č. 800 10 44 10, nebo na www.skaut.cz/casopisy, dále písemně na adrese: Postservis, oddělení předplatného, Poděbradská 39, 190 00 Praha 9. Fax: 284 011 847, e-mail: [email protected].

Redakce:

Dělnická 19, 779 00 Olomouc, e-mail: [email protected]

Inzerce:

Tel.: 234 621 223, Fax: 234 621 399, e-mail: [email protected]

Tisk:

Tiskárna Retip Uzávěrka tohoto čísla byla 13. 1. 2006; Uzávěrka příštího čísla bude 10. 3. 2006 Reg. značka MK ČR E 10199, ISSN 1213-0664 Zaslané rukopisy, kresby a fotografie se archivují a vracejí se jen na vyžádání odesílatelů. Redakce si vyhrazuje právo krátit zaslané příspěvky. Roční předplatné je 225 Kč.

Rozhovor s R. Paloušem • Škola a skauting Setkání s tajemným EM • Semináře • Sudoku Expediční tábor • Hippies • Památný strom Mexiko • Orbis 2006 • Skautské muzeum