ZDARMA
č.7a8/2008
POJIŠTĚNÍ TEMELÍNA
Společnost ČEZ zatím ručí za škody způsobené svému okolí těžkou havárií reaktoru do výše šesti miliard. Přitom vlastní zařízení elektrárny si ČEZ pojistil na 35 miliard korun. V prvním případě tak zaplatí pojistné na další čtyři roky ve výši 76 milionů korun. V druhém ho majetkové pojištění přijde na 622 milionů korun, tj. řádově výše. Evropská agentura pro životní prostředí (EIA) přitom odhaduje průměrné škody při těžké havárii jaderné elektrárny na 60 miliard eur, tedy v přepočtu na 1,5 bilionu (1500 miliard) korun. Americké pojišťovny odhadují, že by byly samostatně schopné pokrýt škodu ve výši do pěti miliard dolarů. Jednorázová škoda nad 20 miliard už by mohla způsobit vážné problémy celému pojišťovacímu sektoru. Sehnat pojistku na škodu, kterou by skutečně způsobila těžká havárie jaderné elektrárny, tedy na odhadovaných 60 miliard eur, je podle pojišťoven prakticky nemožné. Nezakládá tato skutečnost důvod k zamyšlení nad existencí rizikových a technologicky stále nezralých jaderných zařízení v hustě obydlené evropské krajině? - ai -
Rozhovor s Ing. Daliborem Stráským, externím poradcem ministra životního prostředí
V nedávné době se v krajích, kde stojí naše dvě atomové katedrály, objevila prohlášení na podporu nových bloků. Například na Vysočině zastupitelstvo odhlasovalo dokument, ve kterém deklaruje význam a přínos atomové energetiky pro kraj. Usnesení se však také opírá třeba o přínos pro zaměstnanost, turistickou atraktivitu nebo třeba vyšší míru atraktivity pro investory. Jak se díváte na tyto argumenty? Takové přínosy nejsou výsadou jaderné energetiky. Dokážou je zajistit i jiná odvětví lidské činnosti. A mezi nimi, možná paradoxně, i demontáž jaderné elektrárny. Představa, že odstavíme jadernou elektrárnu a ve stejném okamžiku jsou bez práce stovky vysoce specializovaných pracovníků, a proto
je potřeba stavět jaderná zařízení pořád dál (kam až ?), je neobyčejně naivní. Bohužel i v tomto oboru nám ujíždí vlak, podívámeli se do Německa. Tam pochopili, že těch více než 400 dnes ve světě provozovaných jaderných bloků bude jednou potřeba zlikvidovat, ať už to dopadne s jadernou energetikou tak, či onak. Bude tedy poptávka po know how, po odborných firmách a po příslušných odbornících. Vytváří si je na lokalitách s likvidovanými jadernými elektrárnami. Jednou budou mít spoustu práce i v sousední ČR, protože tam, místo aby rozvíjeli nová odvětví, zakonzervovávají ta přežilá …
Potřebnost podobného prohlášení zaznívá i z Jihočeského kraje. V obou těchto regionech jsou však také místa vytypovaná pro vyhledávání vhodné lokality. Lze
zvýšení kapacity reaktorů či přímo další bloky postavit do přímé úměry s tlakem na rychlejší vybudování úložiště? Domnívám se, že to nelze určit tak jednoznačně. Tlak na vybudování úložiště je dán existencí vyhořelého paliva již dnes, na tom případné budoucí nové bloky nic nezmění. Posunou ale tu otázku jinam – bude zapotřebí větších úložných prostor nebo vybudování dalšího úložiště. Nové bloky s dalším vyhořelým palivem vytvoří tlak na řešení nakládání s ním obecně. V první řadě vytvoří tlak na skladovací kapacity. Pokud ty se nebudou významně rozšiřovat, pak vznikne tlak na vyprázdnění skladů, a tedy na budování úložiště. Pokud se rozšiřovat budou, pak se tlak na vybudování úložiště nezmění. (dokončení na str. 2)
1
Rozhovor s Ing. Daliborem Stráským, externím poradcem ministra životního prostředí (dokončení ze str. 1)
Patříte mezi nezávislé odborníky na jadernou energetiku, kterých je v Česku opravdu poskrovnu. V současné době můžeme u nás sledovat zápas o tzv. energetickou bezpečnost. Díky tomuto populárním tématu a snaze o vyvolání pocitu strachu z nedostatku energie se těžko dostávají do debaty jiné názory. Mohl byste přiblížit Váš pohled na vizi v energetice? Diskuse o energetické bezpečnosti u nás, bohužel, trpí omezením této otázky na záležitost zahraniční politiky. To je hledisko velmi omezené a znovu bohužel umožňuje promítat do problematiky některým politikům své vlastní fóbie, noční můry, příchylnosti a komplexy. Pro mne je cílem v energetice trvalá udržitelnost. Tedy energetická efektivita, obnovitelné zdroje. S tím souvisí
i decentralizace, která přináší určitě větší energetickou bezpečnost než nahrazení jednoho dodavatele, např. plynu, jiným, abych se vrátil ke kritice současné domácí diskuse o energetické bezpečnosti. Budoucí společný energetický systém musí být založen na vzájemné spolupráci na něm zúčastněných zemí, a to zejména v evropském prostoru na jedné straně rozdrobeném na drobné státečky a na druhé straně obsazeném kolosy. Na jedné straně musí být napájen například solární elektřinou ze Středomoří, na straně druhé elektřinou z větru ze zemí Severomořských a Baltských. Blouznění o energetické nezávislosti jednotlivých státečků nepatří do současnosti, natož do budoucnosti. Jakým směrem si myslíte, že se bude ubírat diskuse o využívání energií?
ČEKÁ NÁS STÁTNÍ PODPORA ZATEPLOVÁNÍ?
Česká republika získala více emisních povolenek, než kolik jich potřebuje. Přebytečné povolenky proto prodá a peníze z prodeje půjdou na zateplení desítek tisíc českých domácností. Z novely zákona o podmínkách obchodování s emisními povolenkami, kterou schválila Poslanecká sněmovna ČR, vyplývá, že výnos (odhad mezi deseti a dvacetipěti miliardami korun) z prodeje jednotek AAU (přebytek povolenek, které vlastní ČR) půjde na účet Státního fondu životního prostředí. Odtud by poté měly finance plynout na zateplení domů českých rodin a vybavení domácností užívajících pevná paliva kotli umožňujícími alternativní způsoby vytápění. O peníze z prodeje povolenek usiloval také ČEZ. Prostředky chtěl investovat do nové technologie ukládání uhlíku pod zem (CCS), která by byla aplikována na uhelné elektrárny. Šlo by ovšem jen o pokračování výzkumu. Nikde na světě tato technologie dosud uspokojivě nefunguje. Stát tak bude mít, po nevhodné podpoře elektrických přímotopů a nepříliš vydařené podpoře plošné plynofikace (kde zdražování plynu vede ke stále nižšímu využívání), další příležitost, tentokrát ale účinně, pomoci desítkám tisíc českých domácností k zateplení jejich domů a bytů a k náhradě kotlů na uhlí moderním zařízeními využívajícími obnovitelná paliva. Úspory tepla a elektřiny v domácnostech jsou mnohem efektivnějším způsobem snižování spotřeby fosilních paliv a produkce škodlivin než megalomanské projekty neodzkoušené technologie zachycování a skladování uhlíku pod zemí. - ai -
2
To záleží na nás všech. Nicméně lze sledovat různé paralely z minulosti. Podle nich soudím, že jsme v té debatě zase někde na začátku 90. let. Nehorázné strašení nedostatkem elektřiny, spásonosnost jaderné energetiky, banalizace obnovitelných zdrojů a efektivity atd., to všechno už tady bylo. Kampaň stejně mohutná a stejně nestoudná jako tehdy. Mám obavy, že se ta situace ještě vyhrotí po předložení výsledků práce tzv. Pačesovy komise, neboť zatím je ta diskuse přibrzďována tím, že je třeba vyčkat zmíněných výsledků. Bude se tedy diskutovat o energetické politice státu. S ohledem na tu „dělostřeleckou přípravu“ dnes a v nedávné minulosti vzhlížím k té debatě s obavami. Chci věřit v soudnost aktérů, ale nedaří se mi to.
PODLE „EKOLOGICKÉHO HDP“ ČESKO PROPADÁ
V žebříčku sestaveném na základě indexu ekologického výkonu (EPI) časopisem Newsweek a uveřejněném ve speciálním čísle věnovaném životnímu prostřední skončilo Česko až na 68. příčce z celkem 149 posuzovaných zemí. Přitom Slovensko skončilo na sedmnáctém místě. Nejlepší ekologickou politiku prosazuje Švýcarsko, které se blíží maximální hodnotě sta bodů skoro ve všech kategoriích a jeho celkový EPI byl vyhodnocen na 95,5 bodu. S výsledkem 39,1 bodu tabulku uzavírá africký Niger. Vrchol žebříčku obsadily ještě Švédsko, Norsko a Finsko. Naopak v závěru žebříčku se z evropských účastníků octly Makedonie, Ukrajina, Rumunsko a Moldavsko. Tyto země taky jako jediné z Evropy měly horší hodnocení než Česká republika. Co to vůbec je index ekologického výkonu EPI: ekologický HDP? Pro ekologii je podobným měřítkem, jako pro ekonomiku hrubý domácí produkt. Srovnává země, co do jejich ekonomické síly a zároveň schopnosti chránit životní prostředí. Na jeho vytváření se podílejí vědci z Yaleovy a Columbijské univerzity, kteří srovnávají státy podle kritérií jako je vypouštění škodlivin, kvalita vody, zdraví obyvatel, zemědělská politika, regulace používání pesticidů nebo aktivní ochrana životního prostředí. Studie zohledňuje také ekonomické bohatství jednotlivých zemí. S HDP, kde se metodika vyvíjí od poloviny minulého století, nemůže zatím EPI, pokud se týká výstižnosti, soutěžit. Je to ale podle Newsweeku nejlepší známý nástroj pro posuzování ekologické šetrnosti. Studie také ukazuje zajímavou paralelu, podle které se v mnohém podobně jako Čína chovají Spojené státy. Američané produkují podobně jako Čína ohromné množství kysličníku uhličitého odpovědného za globální oteplování, stejně jako v Číně je i v USA hlavní příčinou těchto emisí spalování velkého množství uhlí. Spojené státy byly posuzovány v rámci skupiny nejbohatších zemí a v ní skončily na 12. ze 14 míst. Celkově dosáhly 81 bodů a jsou na 39. místě žebříčku. - vh -
Organizace pro lepší budoucnost
V obci Temelín vzniklo sdružení Organizace pro lepší budoucnost. U jeho vzniku stáli ti lidé z obcí Temelín, Litoradlice, Kočín a Horní Kněžeklady, kteří mají kritický názor na jadernou energetiku a nesouhlasí s rozšířením jaderné elektrárny Temelín. Chceme se aktivně účastnit rozhodování o projektech, které budou ovlivňovat naše životní prostředí. Nesouhlasíme s uvažovaným rozšířením jaderné elektrárny Temelín a s umístěním skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu elektrárny. Realizace těchto projektů by dlouhodobě negativně ovlivnila rozvoj zdejšího regionu a našim potomkům by nepřinesla nic dobrého. Právě proto jsme se rozhodli sdružení
pojmenovat Organizace pro lepší budoucnost. Budeme to totiž my a nikoli představitelé ČEZu, kdo na svých bedrech ponesou veškerá negativa (zatížení životního prostředí, snižování hodnoty nemovitostí atd.), spojené s případným rozšířením JETE a stavby skladu vyhořelého paliva Pokud máte zájem seznámit se s činností sdružení podrobně, můžete se obrátit na kohokoli z výboru sdružení, jehož členy jsou: Vladimír Říha Temelín, předseda Jiřina Kolářová Horní Kněžeklady, místopředsedkyně Jiří Vrzák Litoradlice, hospodář Elektronická adresa sdružení je:
[email protected]
V literatuře zabývající se teorií rozhodování se hovoří o třech základních typech rozhodování: při jistotě, při riziku a při neurčitosti. Rozhodovatel má zvolit akci, pomocí níž ovlivní vývoj systému, o jehož aktuálním stavu má určitou informaci (ta může být neúplná), a vyhodnocuje možné výsledky, k nimž jednotlivé akce vedou. Aby mohl porovnávat, který výsledek je horší a který lepší, musí přijmout určitý hodnotový systém (systém preferencí), v jehož rámci každému možnému výsledku přiřazuje hodnotu - užitek (záporný užitek znamená ztrátu; užitek nemusí být vyjadřován v peněžních jednotkách - použití peněžních jednotek může být někdy nevhodné, popř. i nemožné). Výběr hodnotového systému leží mimo vlastní rozhodovací proces a při vážných rozhodováních je nutno respektovat nejen ekonomická, nýbrž i etická hlediska. Sám princip předběžné opatrnosti (PPO) je určitou etickou normou, jejíž přijetí je pro přežití lidstva a stabilitu společnosti žádoucí. V případě rozhodování při jistotě je každé akci přiřazen výsledek, a tedy i užitek jednoznačně. Hledání optimálního rozhodnutí zde může být spojeno s technickými obtížemi (výpočetní složitost, získávání platných údajů), avšak principiálně složité není. U dalších dvou typů rozhodování výsledek, k němuž ta která akce vede, jednoznačně stanoven není. O rozhodování při riziku hovoříme tam, kde jsou známy pravděpodobnosti jednotlivých možných výsledků a užitek pro každou akci je tak náhodnou veličinou; volí se ta akce, která vede k největšímu střednímu užitku. Rozhodování při neurčitosti znamená, že máme povědomí o možných výsledcích, avšak nevíme nic o jejich pravděpodobnostech. Je to extrémní případ; zpravidla míváme k dispozici aspoň jakési „kvalitativní“ vyjádření pravděpodobností výsledků jako „velice nepravděpodobný“, „málo pravděpodobný“, „docela možný“, „téměř jistý“ apod. Podle principu předběžné opatrnosti je třeba přijmout vhodná opatření k ochraně životního prostředí s ohledem na budoucnost i tehdy, není-li dostatečně vědecky prokázána souvislost mezi příčinou a možným dopadem. Nedostatek informací, daný aktuální úrovní vědeckých a technických znalostí, nesmí vést k odsunutí efektivních a přiměřených akcí, které mohou zabránit hazardu. PPO se týká rozhodování při neurčitosti. Z používaných strategií má nejblíže k pesimistické. U „statických“ systémů může často znamenat volbu „prázdné akce“, neznamenající žádnou změnu; u každé skutečné akce totiž bývá, byť třeba velmi malá, možnost výsledku znamenajícího ztrátu. Avšak reálné systémy nebývají statické a pesimistická strategie nemusí znamenat
Kresba © Vladimír Renčín
PRINCIP PŘEDBĚŽNÉ OPATRNOSTI
pasivitu. PPO vede k preferování akcí se známým výsledkem a k odmítání hazardu. PPO je sice běžně deklarativně přijímán, avšak v praxi bývá velmi často ignorován! PPO slouží k rozhodování, avšak nikoli jako prvek rozhodovacích algoritmů, nýbrž jako přístup k nejistotě. Je projevem odpovědnosti vůči budoucnosti, vůči příštím generacím i vůči celému planetárnímu systému. Přijmout jej, a to nikoli jen deklarativně, je důležitým etickým požadavkem; jeho důsledkem je také rozšiřování a prohlubování znalostí zákonitostí v přírodě, což je nutné pro odpovědné vyhodnocování důsledků našich akcí a z něho vyplývající rozhodování. Přijmout PPO tedy neznamená do procesu rozhodování zařadit nějaké nové schéma, nýbrž znamená změnu myšlení a cílů, vyžaduje revidovat tradiční hodnotový systém a modifikovat jej tak, aby byl konzistentní se zákony přírody a s jejími možnostmi. Nový hodnotový systém je pak třeba promítnout do rozhodovacích algoritmů. PPO má zabránit škodě předtím, než k ní dojde. To znamená, že tam, kde existuje vědecký doklad o tom, že aktivita ohrožuje volně žijící organismy, prostředí či lidské zdraví, měla by být přijata ochranná opatření, i když neexistuje úplná vědecká jistota. Deklarace z Ria o životním prostředí a rozvoji, princip 15., říká: „Přístup předběžné opatrnosti za účelem ochrany prostředí bude ve státech široce uplatňován podle jejich schopností. Kde hrozí vážné nebo nevratné poškození, nebude nedostatečná vědecká jistota použita jako důvod k odložení cenově přístupných opatření prevence zhoršování životního prostředí.“
3
JAKÉ JSOU SKUTEČNÉ MOŽNOSTI ATOMU? V poslední době doslova geometrickou řadou narůstá počet příspěvků (blogy, články, rozhlasové a TV pořady, živé rozhovory) nekriticky horujících pro jadernou energetiku a vítající její údajnou renesanci. V souvislosti s hrozícími důsledky klimatických změn a požadavky energetické soběstačnosti jsou podobné hlasy slyšet čím dál častěji. Dobrá zpráva je, že se konečně začínají hledat možná řešení obou problémů. Ta špatná a velmi znepokojivá ale zní, že i odborníci jsou jen pozoruhodně málo ochotni konfrontovat své jaderné vize s jasnými čísly a neoddiskutovatelnou realitou. Ani na okamžik nesnímají svoje jaderné „růžové brýle“. Mimořádně poučná je v tomto směru nová studie Mezinárodní energetické agentury (IEA). Ta v publikacích nazvaných „Energy Technology Perspectives“ každé dva roky mapuje dostupné a očekávané technologie v sektoru energetiky. Letošní vydání zveřejněné počátkem června představuje historický průlom. Studie se poprvé snaží najít takový mix jednotlivých zdrojů energie, který by dokázal udržet emise skleníkových plynů na úrovni nezbytné k prevenci drastických a nevratných změn klimatu. To konkrétně znamená potřebu udržet koncentraci ekvivalentu oxidu uhličitého v atmosféře pod hodnotou 450 ppm – částic z milionu, což přeloženo do praxe znamená nutnost snížit do roku 2050 emise související s výrobou a využíváním energie ze současných 28 miliard tun CO2 ročně na polovinu. V tomto smyslu IEA přichází s energetickou koncepcí v pravém slova smyslu, kdy nejen extrapoluje současné trendy, což bylo dosud zvykem, ale snaží se nalézt cestu k výslednému, žádoucímu stavu. Vzhledem k tomu, že jde o jednu z nejuznávanějších institucí v oboru – agenturu zřídily v sedmdesátých letech země OECD – stojí za to se s výsledky její práce seznámit. Jaká opatření a technologie mají k realizaci tohoto scénáře přispět? Agentura předpokládá masivní expanzi jaderné energetiky. Do roku 2050 by se v tomto scénáři zvýšila výroba energie v jaderných elektrárnách téměř čtyřnásobně, z dnešních 2 600 terrawawathodin (TWh) na 9 857 TWh za rok. To by znamenalo vystavět během příštích čtyřiceti let 1 300 velkých reaktorů; jinými slovy každý rok uvést do provozu 32 nových reaktorů o výkonu 1 000 MW. Jak lze však snadno ukázat jednoduchým výpočtem a jak k tomu dochází i atomu příznivě nakloněná IEA, příspěvek jaderné energetiky ke snížení emisí oxidu uhlíku z energetiky by i v tomto nereálném případě činil pouhých 6 % (slovy šest procent). Lze samozřejmě tvrdit, že v tom případě je tedy nutné postavit reaktorů nikoliv čtyřikrát, ale čtyřicetkrát více. Potíž je v tom, že i ona tisícovka nových bloků je prakticky neuskutečnitelným cílem. Stojí jim v cestě bariéry technické, ekonomické, bezpečnostní i politické. Vzhledem k mimořádně náročné výrobě velkých komponent i složitosti výstavby je dnes jaderný průmysl globálně schopen ve světě vystavět zhruba půl tuctu reaktorů ročně.
4
V posledních deseti letech byl souhrnný výkon nově zprovozněných jaderných bloků v průměru pouhých 3 000 MW ročně to odpovídá třem velkým reaktorům. Tempo by se tak muselo zvýšit desetinásobně, ale především by se na této úrovni muselo udržet celých následujících čtyřicet let. Další technologickou bariérou jsou omezené zásoby uranu, ze kterého se vyrábí jaderné palivo. Objem známých a spolehlivě odhadovaných zásob ve světových ložiscích činí podle nejnovějšího odhadu 5,5 milionu tun. To při současné roční spotřebě v reaktorech ve výši 70 tisíc tun představuje rezervu na sedmdesát let. Když znásobíme počet reaktorů, vzroste odpovídající měrou i jejich spotřeba – můžeme spekulovat o neobjevených zásobách, které jsou ohodnoceny na dalších deset milionů tun uranu, ale pořád budeme mít palivo jen na několik málo desetiletí. V prognóze IEA do roku 2050 je 80 % všech reaktorů založených na dnešní lehkovodní technologii, mají tedy srovnatelnou spotřebu uranu. Vedle technických limitů stojí v cestě jaderné expanzi ekonomika. Průmysl ještě nedávno sliboval, že vyspělé reaktory nové generace budou k dispozici za cenu kolem 2 000 dolarů za kilowatt instalovaného výkonu, takže by i velký blok bylo možné pořídit za přijatelné dvě až tři miliardy dolarů. Jenže náklady eskalují – nový francouzský reaktor EPR, jehož stavba začala před třemi lety ve Finsku, už prolomil hranici 5 000 dolarů za kilowatt a aktualizované rozpočty chystaných projektů ve Spojených státech šplhají k 8 000 dolarům. To je i cena, kterou uvádí květnová analýza agentury Moody’s. Budeme-li optimisticky předpokládat, že ceny už dále neporostou, stála by výstavba 1 300 velkých tisícimegawattových bloků více než 10 trilionů dolarů! K bezpečnostním argumentům uveďme jen to, že větší počet reaktorů – které by musely být stavěny i v málo stabilních a ukázněných zemích – by nutně znamenal vyšší riziko těžké jaderné havárie. Čtyřnásobek reaktorů by produkoval 35 000 tun vyhořelého paliva ročně, které nejen nedokážeme spolehlivě zneškodnit, ale které v každé tuně obsahuje deset kilogramů plutonia. Každý rok by tak na zemi přibylo dost materiálu na výrobu čtyřiceti tisíc jaderných náloží. Zdravá úvaha nás dovádí k závěru, že jaderná energetika je beznadějně mimo hru. I při gigantických investicích a vážném ohrožení světové bezpečnosti by nám pomohla snížit skleníkové emise o pouhých pár procent. Přesně jde o 6 % emisí oxidu uhlíku z energetiky, to je asi 4 % veškerých lidmi způsobených skleníkových emisí. Přesto je zde něco, co politiky i některé vědce nutká opakovat dogma a nepodložený mýtus, že jaderná energetika představuje jediné robustní řešení problémů klimatických změn i spolehlivého zásobování energií. Dokonce i Mezinárodní energetická agentura se ve svých předpokladech týkajících se jaderné energetiky uchyluje k nereálným a místy až průhledně manipulativním tvrzením. Projděme si jeden po druhém, jak se vypořádává se třemi výše popsanými limity.
Pokud jde o možnost průmyslu budovat nové zdroje, agentura porovnává současnou kapacitu s potřebným tempem – ovšem v případě jaderné energetiky namísto dnešních schopností, které by vypadaly značně nelichotivě, uvádí více než dvacet let staré historické maximum z roku 1985 (což byl opravdu extrém, průměr za celá 80. léta je menší než poloviční). Je pravda, že sloupec vyznačila odlišně zelenou barvou, ale o to víc vystupuje otázka - jaký je jiný než politický důvod dělat takovou výjimku? Pokud jde o investiční náklady, agentura navzdory skutečnosti uvádí pro svůj scénář naprosto nereálných 2 100 dolarů na instalovaný kilowatt. Takovou cenu už si nedovolí slibovat ani dodavatelé reaktorů. Ceny navíc stále rostou, podle analýzy Wall Street Journal z 29. května 2008 vzrostly náklady na stavbu jaderných elektráren od roku 2000 na téměř trojnásobek (kvůli ceně materiálu rostou i ceny jiných typů elektráren, ale dvakrát pomaleji). Pokud jde o argument bezpečnostních rizik, tady se už agentura úplně dostává do vleku manipulací, kterými se ohání jaderný průmysl. V případě jaderného odpadu už je prý jen potřeba přesvědčit veřejnost o tom, že řešení jsou známá (nejsou), teroristé prý jsou pod kontrolou díky mezinárodním mechanismům a kontrolám (nejsou), a pokud jde o riziko havárií – jaderné elektrárny jsou přece zdaleka nejbezpečnější zdroj. Poslední tvrzení ilustruje ve formě grafu, který není součástí tohoto článku, i stanovisko Mezinárodní jaderné agentury. Agentura otevřeně uznává, že graf vyjadřující frekvenci nehod vedoucích ročně k danému počtu úmrtí na instalovaných 1000 MW nezahrnuje černobylskou tragédii. Je to prý proto, že statistika se týká zemí OECD, a Sovětský svaz tam tedy nespadá. Agentura však na vysvětlenou dodává, že opomenutí katastrofální havárie v Černobylu vlastně nevadí, protože při ní bezprostředně zahynulo jen čtyřicet lidí. Desítky tisíc obětí mají prostě smůlu, protože umírají pomalu a po letech, takže se nepočítají. Nehoráznost takové manipulace už jen dokresluje to, že na rozdíl od statistických dat u ostatních zdrojů dostává jaderná energetika i v tomto grafu zvláštní výjimku a je reprezentována nikoliv skutečně zjištěnými čísly, ale výsledky tzv. PSA výpočtů (pravděpodobnostní bezpečnostní analýza) jednoho vybraného reaktoru ve Švýcarsku. Metoda PSA ale nedokáže přesně vyčíslit absolutní hodnotu pravděpodobnosti, slouží jen k vyhledávání slabých míst v komplexních
systémech. Nemluvě o spolehlivosti takových odhadů: v roce 1985 psala Mezinárodní agentura pro atomovou energii, že pravděpodobnost těžké nehody reaktoru černobylského typu je zanedbatelná. Podobně zanedbatelné bylo i papírové riziko nehody amerického raketoplánu - před tím, než každý druhý skončil v troskách. Nakonec ale ta lepší stránka věci. I když v oblasti jaderné energetiky zatím Mezinárodní energetická agentura nenašla odvahu konfrontovat politické zadání s realitou, udělala obrovský pokrok v přístupu k obnovitelným zdrojům energie a potenciálu úspor energie. Technologie těchto dvou oblastí se mohou podílet na snížení skleníkové emise rozhodujícími dvěma třetinami – to je desetkrát vyšší potenciál, než je přičítán jaderné energetice i navzdory všem jejím neférovým zvýhodněním. Právě z tohoto důvodu jsou důraz a péče věnovaná jaderným elektrárnám pouze velmi nebezpečným odváděním financí, kapacit, pozornosti a priorit od opatření, která nám skutečně mohou pomoci. (S využitím článku J. Beránka, GREENPEACE, Amsterdam)
5
ROZPAKY NAD SCÉNÁŘEM ENERGETICKÉ KOMISE Nezávislá energetická komise (NEK) vedená prof. Pačesem pokračuje v prezentaci výsledků své práce. V pátek 4. 7. byly na tiskové konferenci představeny některé obecné závěry a několik konkrétních čísel. Vlastní zpráva byla zatím předána jen premiéru Topolánkovi, pro tisk zatím uvolněna nebyla. Nyní mají následovat oponentury, dopracování a výsledná zpráva by měla být zveřejněna v září. Pak by měla proběhnout veřejná diskuse a mandát komise by měl pokračovat do konce roku. Byl představen jeden konkrétní scénář z více variant. Bohužel se tento scénář nápadně podobá zelenému scénáři-U z dosud platné státní energetické koncepce z roku 2004. Problémem tohoto původního scénáře je, že vůbec nenaplňuje obecné priority koncepce, tedy maximální energetickou nezávislost, bezpečnost a udržitelný rozvoj. Prezentovaný scénář NEK v průměru očekává stagnaci spotřeby primární energie do roku 2030, stagnaci spotřeby kapalných, tedy zejména ropných paliv, útlum využití uhlí, nárůst využití jaderné energie apod. Potenciál obnovitelných zdrojů energie byl prezentován na úrovni 346 PJ, pokud by byl plně využit, pokryl by maximálně asi 19 % spotřeby. Z mnoha zásadních důvodů je však tento scénář málo reálný. V posledních letech u nás spotřeba primární energie rostla jen velmi pomalu, např. v letech 2004 až 2006 v průměru o 1 % ročně. Růst hrubého domácího produktu byl zejména díky průmyslu v rozmezí 4,6 až 6,5 %. Velký podíl na tomto růstu měly však schodky státního rozpočtu ve výši přes 3 % HDP ročně, růst byl tedy zčásti na dluh. Vidíme velký nepoměr mezi růstem spotřeby energie a HDP, který znamená pokles měrné energetické náročnosti téměř o 5 % ročně (!). Starší statistické údaje ukazují, že při pomalejším ekonomickém růstu se v řadě zemí spotřeba primární energie snižovala. Bylo to v minulém desetiletí např. v Německu a Dánsku. V Polsku se v tomto období díky transformaci spotřeba snižovala i při cca 6 % růstu HDP. Růst spotřeby primární energie je v současné době dán zejména rostoucí spotřebou elektřiny, která se vyrábí s nízkou průměrnou účinností. V dalším období musíme dále počítat s rostoucí zadlužeností domácností i obcí a měst, které mo-
6
hou mít podobné následky jako současná krize v USA. Zároveň nyní působí vysoké ceny ropy, které táhnou i růst cen zemního plynu, případně dalších komodit. Významným faktorem jsou již také probíhající klimatické změny. Působení skleníkových plynů a odpadního tepla jsou v principu měřitelné fyzikální skutečnosti, nejistý je jen přesnější popis jejich účinku na složitý klimatický systém. Počet obyvatel bude zřejmě jen velmi pomalu růst nebo stagnovat. Z těchto faktů, které nezmizí z roku na rok, plyne, že hospodářský růst u nás zřejmě výrazněji zpomalí. K tomu je třeba přičíst možné vlivy světové konkurence, případně válečných událostí. Dražší energie znamená také mnohem výhodnější investice do technických úspor energie. Mnohem pravděpodobnějším výsledkem tak bude v příštích desetiletích absolutní pokles spotřeby primární energie zhruba o 1 až 4 % ročně. Vysoké ceny ropy budou vzhledem k vysoké poptávce, vyčerpávání zásob a spekulacím zřejmě trvat i dále, navíc je cena ropy již dnes značně proměnlivá. To by mělo vést k její nižší spotřebě díky úspornějším dopravním prostředkům a náhradě alternativními palivy jako jsou kapalná biopaliva druhé generace, bioplyn a vodík. Ropu v dopravě může nahrazovat i elektřina. Počítat ještě za 22 let se spotřebou ropy blízkou současné spotřebě nelze. Potřeba omezit emise oxidu uhličitého povede ke zdražení fosilních paliv. Ani jaderná energie zde není výhrou. Vyžaduje u nás zálohování uhelnými elektrárnami, produkuje enormní množství odpadního tepla a vodní páry, která je rovněž významným skleníkovým plynem. Rovněž spotřeba vody není zanedbatelná. V době rostoucího nedostatku užitkové a pitné vody ve světě spotřebovává jen Jaderná elektrárna Temelín přibližně 1 600 l vody za vteřinu a vypouští ji ve formě páry do ovzduší. Komise správně uvedla, že jadernou energii nelze vylučovat z diskuse z ideologických důvodů. Ty ovšem nehrají velkou roli, většina námitek je ryze praktická a odborně podložená. Nejde o nějaký iracionální strach. Podle údajů statistické ročenky u nás jaderná energie pokrývá zhruba stejný podíl konečné spotřeby energie jako obnovitelné zdroje dohroma-
dy. Je to přibližně 6,5 %. Cena energie z obnovitelných zdrojů přitom relativně klesá, kdežto jaderná energie je stále dražší. Tento vývoj bude zřejmě pokračovat. Na nedávné konferenci o jaderné energetice zazněl názor, že ekonomika u jaderné energie není důležitá, že to lidi zaplatí, že stejně většinou nevědí, kolik platí. Když byl pak vznesen argument, že elektřina z plánovaných bloků se už dnes jeví zhruba stejně drahá jako ta z biomasy, větru či vody a že bude spíš dražší vlivem pojištění a ekologické daně, nikdo to nepopřel. Jedním z klíčových údajů je využitelný potenciál obnovitelných zdrojů energie. Především je třeba konstatovat, že celkový potenciál díky sluneční energii mnohonásobně převyšuje naši energetickou spotřebu. Při rozloze ČR 78 867 km2 a průměrném ročním množství sluneční energie kolem 1 100 kWh na čtvereční metr by při 50 % průměrné účinnosti stačilo k pokrytí celé naší spotřeby energie jen zhruba 1,2 % plochy našeho území. Bylo by to i technicky možné. Solární zařízení by dodávala teplou vodu, páru, elektřinu a vodík. Klasické fotovoltaické články vyrábějí velmi drahou elektřinu, perspektivní jsou mnohem účinnější parabolická zrcadla se Stirlingovými motory, zaváděná v USA, která mohou vedle elektřiny dodávat i teplo na principu kogenerace. Pro zimní, noční a zatažené období by se energie skladovala v podobě vodíku a teplé vody. Stirlingovy motory lze navíc pohánět např. biomasou. Právě biomasa představuje jako sluneční konzerva také vysoký potenciál. Ve většině odhadů je zde opomíjen potenciál suchých stromů v lese, který potvrdila nedávná inventarizace českých lesů. Jde o každoročních 30 až 40 PJ energie plus zásoby nastřádané za léta, což představuje množství mezi třetinou a polovinou současné roční spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Podhodnocován je i potenciál energetických rostlin a další položky. V případě slámy lze úbytek organické hmoty v půdě nahrazovat strniskovýni plodinami. V novinách se objevilo i tvrzení o vyčerpání potenciálu vodní energie. Doufejme, že nejde o výstup z komise. Každý pozornější vodák může vidět množství nevyužitých jezů na řekách. Např. jen na dolním toku Lužnice je to Čejnovský jez, Valcha v Soběslavi,
Takto mohou vypadat zrcadla solárních tepláren - moderní střecha v Č. Budějovicích. Roudná, tři jezy v Táboře, jez u řetězového mostu, Papírna, zatím i dolní jez v Bechyni a Červený mlýn. Další bývalé jezy je možno na řekách v ČR obnovit, nemluvě o možnostech energetického využití tisíců lokalit na menších tocích v místě bývalých mlýnů, pil apod. Dokonce lze malými turbínami ekonomicky využít i zcela nové lokality. Ve skutečnosti je současné využití vodní energie kolem 50 %. Přehrady by se stavět neměly, proti velkým povodním neochrání a naopak je riziko jejich protržení či záměrného zničení. Výše uvedených 346 PJ lze objektivně chápat jako přibližný ekonomicky využitelný potenciál obnovitelných zdrojů pro nejbližší léta. K roku 2030 by mělo jít
o dvojnásobek až trojnásobek. Vzhledem k přednostní pozornosti úsporám energie, výhodám obnovitelných zdrojů a možnosti účinně využít hnědé uhlí v teplárnách spolu s biomasou, aniž by se bouraly další obce, se rozvoj jaderné energetiky může ukázat jako nadbytečný. Kvůli přenosovým ztrátám a nákladům na rozvodnou soustavu nebude zřejmě dlouhodobě výhodný ani vývoz. Pokud by se podle návrhu komise navíc eliminovaly státní zásahy do energetiky a sledovaly principy trvale udržitelného rozvoje, může situace v roce 2030 vypadat zcela jinak. Vedle technických úspor mohou v roce 2030 hrát v energetice rozhodující roli například kombinované teplárny na bio-
masu, slunce a uhlí se sezónní akumulací tepla. Energetický mix by tak při mnohem nižší spotřebě naplňovaly především obnovitelné zdroje a tuzemské uhlí s doplňkem ropy a zemního plynu, zejména pro dopravu. Během dlouhé výstavby jaderných elektráren hrozí, že zastarají a stanou se nekonkurenceschopnými. Odhad vzdálenějšího vývoje energetických služeb je samozřejmě nejistý, přednost by tak měly mít rychleji realizované menší projekty, pružně kopírující aktuální vývoj. Můžeme doufat, že komise nakonec předloží mnohem širší paletu možných modelů vývoje a stát i EU ohlídají fungování energetického trhu na principech udržitelného rozvoje. -mh-
Je štěpitelná naše proatomová vláda? Jeden více než druhý – atomový
Našim politikům nestačí, že jsou v naprosté většině příznivci štěpení atomu. Mezi dvěma největšími politickými stranami dokonce dochází k soutěžení, kdo bude štěpit více. ČSSD chce proto do měsíce předložit návrh zákona, který by povolil další rozvoj jaderné energetiky. Tím by mohla současné vládní koalici uštědřit modro-zelený štěpící knokaut.
Energetickou politiku, které se nedalo nikterak odporovat, jsme už zažili za totality. A když právě teď demokracie nevyhovuje, sáhne se opět do arzenálů historicky znemožněných vizí, odloupnou se srpy a kladiva a vytvoří se jednoduše - geniálně nový energetický zákon, ze kterého budou více a více profitovat budovatelé atomového průmyslu.
Někomu jde možná jen o to, aby všichni viděli, že je tady pánem „Pan Atom“. Dovedu si jej pak představit rozžhaveného do běla, sedícího uprostřed republiky na podobných rud(ov)ých a nebezpečných „kamnech“, o jakých zpíval za totality písničkář Jaroslav Hutka... Mgr. P. Vlček, OIŽP, o.s.
7
AKT U ALI TY Společnost Panasonic vyvinula domácí elektrárnu na bázi palivového článku. V rozsahu od 0,5 do 1 kW, které obvykle pro domácnost postačí, se účinnost přeměny zemního plynu či bioplynu na elektřinu pohybuje kolem 38 %. Oproti běžným spalovacím kotlům může domácí elektrárna přinést úsporu ve spotřebě energie v domácnosti až o 22 % a emise kysličníku uhličitého se sníží o 12 %. Domácí elektrárna má životnost přes deset let při zhruba 4 000 startovacích cyklech. Panasonic začne elektrárnu vyrábět již od letošního června v továrně v Kusatsu (prefektura Šiga). Do poloviny roku 2011 by se mělo prodat až 5 000 domácích elektráren a v březnu roku 2 016 by celkový objem prodeje mohl dosáhnout 100 000 kusů. Zaváděcí cena nové domácí elektrárny bude kolem 1 000 000 jenů (150 000 Kč). V roce 2016 by cena mohla klesnout pod 600 000 jenů (90 000 Kč), aby tak společnost podpořila prodej výrobků, které jsou šetrné k životnímu prostředí. Palivový článek je elektrochemické zařízení, které vyrábí jak elektřinu, tak teplo chemickou reakcí vodíku a kyslíku. Na jadernou energetiku sází v Evropě momentálně hlavně Finsko, kde se staví reaktor nejmodernějšího a údajně i nejbezpečnějšího typu. Na finském příkladu se ovšem také ukazuje, kde je dnes hlavní problém výstavby sofistikovaných jaderných zařízení: prodlužují se stavební lhůty a nad všechny meze rostou náklady. Ve Finsku se cena stavby reaktoru zvýšila z původních 2 a půl miliardy na 4,7 miliardy eur. Finská agentura pro jadernou bezpečnost loni oznámila, že eviduje při výstavbě již 1 500 nedostatků. A to je stavba na samém počátku. Už teď je jasné, že jaderná alternativa, která byla nabízena jako levnější a snazší cesta k naplnění závazků snížení emisí, se v praxi obrátila ve svůj pravý opak. To bychom měli mít na paměti i u nás. Byli jsme svědky dlouholetého temelínského příběhu, který nám zase nabízí pokračování. Nedávno představilo české ministerstvo životního prostředí studii společnosti Enviros, podle níž je možné dosáhnout snížení emisí především díky výrobě elektřiny ze zemního plynu a energetickým úsporám. Jen opatření v průmyslu a energetice by snížila emise o víc než čtyři miliony tun ročně. „Bez dramatických kroků, jako je výstavba nových jaderných bloků, je potenciál snížení emisí o 40 % do roku 2020 a o polovinu do roku 2050,“ řekl při představování studie ministr Martin Bursík. Studie však zjevně podceňuje využitelný potenciál obnovitelných zdrojů energie, které jsou ekonomicky, ekologicky, sociálně i bezpečnostně mnohem vhodnější než zemní plyn. Skupina britských poslanců podpořila myšlenku rozšíření emisních povolenek na vypouštění oxidu uhličitého do ovzduší na občany, a to včetně dětí. Každý jednotlivec by měl stanovený roční limit na spotřebu pohonných hmot a energií, se kterým by mohl obchodovat. Limit by se směl překročit, ale jen při dokoupení kreditů, a to od osob, které by se naopak chovaly ekologicky úsporněji.
8
ÚSPORY ENERGIÍ V EVROPSKÉM POJETÍ
Evropská komise (EK) zahájila v červenci 2006 kampaň úzce zaměřenou na problematiku úspor energií. Na úspory a využívání místně dostupných obnovitelných zdrojů energie by se měla koncentrovat pozornost obyvatel, ale i podniků, a to především kvůli rostoucím cenám ropy a možné budoucí nejistotě v zajištění jejich dodávek. Iniciativa EK si klade za cíl přispět k dosažení energetických úspor ve výši 20 % spotřeby do roku 2020 a také ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na celkové produkci energie ze současných 6 % na 12 % již do roku 2010. Kampaň poběží do roku 2008. Komise předpokládá, že se prostřednictvím spolupráce se soukromým sektorem podaří v příštích letech v zemích EU postavit nové větrné elektrárny s kapacitou 15 tisíc megawattů, dále 450 tepláren a elektráren na biomasu a 35 milionů metrů čtverečních slunečních panelů. Zvýšit by se měla také výroba biopaliv, jako náhražky za naftu trojnásobně a jako náhražky za benzín dokonce pětinásobně. Mělo by však jít o paliva druhé generace, která nekonkurují spotřebě potravin. Kampaň osloví i konečné spotřebitele, kteří vědomě i nevědomě spolurozhodují o nezanedbatelném podílu spotřebované energie, a bude je motivovat k větší zodpovědnosti a informovanosti. V praxi to znamená například využívání spotřebičů s nízkou spotřebou energie nebo používání a třídění recyklovatelných surovin. Velký potenciál pro snižování spotřeby energie je podle dřívějších prohlášení představitelů Evropské komise zejména u budov, a to především starších bytových rodinných domů. Jen samotným zateplením domu lze snížit náklady na vytápění domu až o tři čtvrtiny. Zájem na úsporných opatřeních by měly mít především uživatelé budov. Umožní jim výrazné úspory finančních prostředků, které bude možné v případě průmyslových podniků investovat do nových technologií a rozšířit tak možnosti uplatnění jejich výrobků v konkurenčním prostředí. - pd -
OBČANSKÉ SDRUŽENÍ V hAVARIJNÍ ZÓNĚ Jaderné Elektrárny TEmelín další informace a tiskové zprávy naleznete na stránkách www.zelenazivotu.com
Vydává:
IČO: 26529084 Adresa redakce: Vyšlo:
EVID. č. per. tisku: MK ČR E 12 083 Neznašov 122, 373 02 24. 7. 2008
