Resumé | Rozhovory | Služebník kulturní mise Daniel Herman
Služebník kulturní mise Daniel Herman Rozhovor s Danielem Hermanem (*1963), čtrnáctým ministrem kultury v dějinách České republiky.
Mluvčí mne vede anfiládou paláce k dveřím ministra. „Posaďte se, co by vás zajímalo?“ ptá se ministr na uvítanou. Je to příjemný člověk a je na něm znát zkušenost v komunikaci, ještě z doby, kdy působil jako mluvčí České biskupské konference. Budí dojem přiměřeně otevřený, ale zároveň poněkud zdrženlivý. Je to ministr ve střehu, nezapře, že býval činný v kněžské službě.
Kancelář má ministr vybavenu vkusně, jak se sluší na obyvatele barokního Nosticova paláce, plátna Milana Knížáka, jimiž se kdysi pyšnil sociálnědemokratický ministr Pavel Dostál, nahradily krajiny a zátiší. Marně ale hledám na stěnách obraz současného prezidenta Miloše Zemana. Raději se neptám, kde visí, nechci vyvolat hned na úvod nějakou kontroverzi. Třeba bych se dozvěděl, že je na půdě. Co mne ale zarazí téměř okamžitě, je podobizna posledního císaře habsburského mocnářství – Karla I. Ministra překvapuje, že císaře poznávám.
„Je to můj oblíbený císař,“ říkám odhodlaně. „Můj rovněž,“ pokyvuje hlavou.
Kontinuita a dluhy
Po více než roce ve funkci (nastoupil 29. ledna 2014) – má tento laicizovaný katolický kněz, člen KDU-ČSL, jenž vešel ve známost široké veřejnosti jako odhodlaný a posléze odvolaný ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, jemuž v letech 2010–2013 šéfoval – přeci jenom trochu lepší náladu. Svou misi zde
vnímá z titulu funkce etymologicky. S odkazem na latinu mi v úvodu vysvětluje, že ministr je v latině vlastně služebník. „Takto také rozumím svému poslání: být služebníkem českého státu.“
Když odcházel z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), byl kolem toho velký povyk (část rady ÚSTR se politicky postavila proti němu). Dnes se zdá být s tímto obdobím života vyrovnán. Část spolupracovníků, kteří byli společně s ním vyhozeni, se vzápětí objevila na ministerstvu kultury. „Vzal jsem s sebou i svého řidiče,“ směje se. Zároveň odmítá, že by se snažil nějakým způsobem převádět velký počet svých bývalých spolupracovníků. „Myslím, že je jich šest,“ poznamenává.
Ministrovou základní prioritou, když nastoupil do funkce, byla a je kontinuita. „Nikoho jsem nepřišel vyhazovat, se všemi jsem se dohodl,“ říká. Některé z nich si skutečně pamatuji ještě z časů, kdy tu působil jiný nominant KDU-ČSL, slávou ověnčený exilový spisovatel a novinář Pavel Tigrid, do něhož v polovině devadesátých let vkládala kulturní obec velké naděje. Tigrid ale tehdy bohužel proslul zejména výrokem, že by se mělo „zrušit samotné ministerstvo kultury“ a obtížnými manévry kolem zkrachovalé loterie, z jejichž výnosů měla být dotována kultura zřízením Státního fondu kultury (SFK). Stát kvůli tomu na počátku zastavil dva domy: Dům U Černé Matky boží a U Hybernů.
Po Tigridovi přišel na místo ministra Tigridův ekonomický náměstek, lidovec Jaromír Talíř. „Ano, šéfem mých poradců je Jaromír Talíř, zná ministerstvo jako nikdo jiný,“ vysvětluje Herman kontinuitu úřadu. Bývalý ministr, jenž nastoupil hned po Tigridovi v roce 1996, býval věrný svému odboru jako první náměstek i jako řadový náměstek. Státní fond kultury, jenž spravuje dům U Hybernů, jeden z paláců v samém centru turistické Prahy, má ale stále problémy. Dluhy jsou v řádu stamilionů… Na otázku, co s palácem U Hybernů zamýšlí, odpovídá ministr váhavě: „Analyzujeme situaci. Ve hře je i varianta, že bychom palác prodali. Zatím jsme ale analýzu neuzavřeli.“
Samotný SFK, podobně jako rada Státního fondu kinematografie (RSFK), nebyly co do počtu všech členů do počátku dubna známy. Podařilo se je Poslaneckou sněmovnou Parlamentu navolit až 1. dubna. A nebyl to žádný apríl. Nejbližší zasedání SFK by se mělo zabývat i osudem těchto budov, jejichž provoz provázejí velké pochybnosti. Myslím, že tím ministrovi spadl kámen ze srdce.
Funkci náměstka pro ekonomiku, který se tématem mimo jiné zabývá, je podle organigramu René Schreier, vrchním ředitelem kabinetu ministra je Patrik Košický – oba věrní Hermanovi spolupracovníci ještě z časů ÚSTR. Zdá se to být logické, kdo by se chtěl obklopovat lidmi, jimž nevěří? „Pokud jsem kdy zažil nějaké čistky, bylo to právě na ÚSTR, kde odešlo až 45 lidí,“ připomíná. Bez podpory svých nejbližších by těžko mohl činit nějaké závažné kroky, stejně jako udělovat z fondů granty.
Ale aby bylo jasno: ministr Daniel Herman není „na kultuře“ vůbec žádným nováčkem. Jistě se v resortu dobře orientuje. Ministerstvo zná z dřívějška dobře, neboť tu za ministra Václava Jehličky, tehdy rovněž z KDU-ČSL (nyní ovšem již TOP 09), sám krátce působil v letech 2007–2008.
Kulturní politika na talíři
Evergreenem všech ministrů kultury byla koncepce „kulturní politiky“. Nikomu se jí ale za celých dvacet pět let nepodařilo dostatečně připravit. Nebyla politická vůle – zvláště za vlád Václava Klause. Byla tu sice nakonec usnesení vlády – a dokonce i ministr Tigrid se o něco navzdory svému přesvědčení a politickým vlnám pokoušel – ale všechny programové dokumenty až příliš duněly prázdnotou – stejně jako rozpočet
samotného ministerstva. Poslední verze „státní kulturní politiky“, jež si zvídavý čtenář může prohlédnout na stránkách ministerstva, zahrnující období 2009–2014, hovoří o tom, že „kultura je jízdenkou do budoucnosti“. Podepsán naposledy ministr Václav Jehlička.
Není přitom pravda, že by se české ministerstvo nemohlo inspirovat v jiných zemích: stále nejrozsáhlejším provozem „kulturní politiky“ disponuje Francie, jež od poválečných koncepcí od gaullistického ministra André Malrauxe přes socialistu Jacka Langa do současnosti, kdy opět vládnou socialisté, považuje kulturu za „národní poklad“. Odkazy na „kulturní domy“, jež využíval v padesátých letech rovněž Malraux, se ale dnes v Česku už nenosí, neboť zavánějí „komunistickým dědictvím“. Mluví se o jiných domech, respektive centrech…
Ministr kultury to nebude mít lehké, spadla na něj totiž nová koncepce. Ministr Herman vysvětluje, že nová koncepce „státní kulturní politiky“ na léta 2015–2020 by měla jít brzy do vlády. Podle opozice (zejména z TOP 09) měla být k dispozici už koncem roku loňského. K dispozici je zatím pouze usnesení vlády, jež ukládá ministru kultury předložit Plán implementace Státní kulturní politiky na léta 2015–2020 (s výhledem do roku 2025) do 30. června 2015. Jakým směrem (zejména z ekonomického hlediska) se bude ubírat směřování nové kulturní politiky, nastiňuje ministr vágně. „Líbí se mi představa vědeckých center (science center), jež spojují popularizaci a učení formou hry,“ nahazuje ministr.
Role ministerstva, jež se vždy převážně soustřeďovalo na nemovité kulturní dědictví (respektive památky), k nimž nyní podstatnou měrou přibyly církve (a agenda restitucí), je převážně koordinační. Ministru Hermanovi se podařilo schválit rozpočet na rok 2015, v němž podle svých slov posílily peníze zejména v oblasti vyčleněných prostředků na tzv. živé umění. Rozpočet v řádu 10,9 miliard korun byl navýšen v kategoriích:
živé umění (635,8 milionů) neživé umění (532 milionů) filmové pobídky (500 milionů) výzkum, rozvoj, inovace (499,9 milionů) státní příspěvkové organizace (4.929 miliard) majetkové vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (3,496 miliard)
Co je to ale proti rozpočtu hlavního města Prahy, že? Ta na kulturu pravidelně věnuje 5% ze svého rozpočtu. Při objemu 40 miliard to představuje dvě miliardy.
Navyšování, navyšování, navyšování?
Již ministr Tigrid uvažoval, že by církve nespadaly pod „resort kultury“ vedle státem zřizovaných organizací, jakými jsou např. Národní divadlo, Národní galerie, Národní muzeum, Národní knihovna – viz kompletní přehled. Podle Václava Novotného (TOP 09) činí výdaje MK (s odpočtem výdajů) na církve pouze 0,74 procenta státního rozpočtu. „Rozpočet je tedy přibližně stejný jako loni a z toho plynou stále stejné problémy resortu: podfinancované příspěvkové organizace a jejich velmi špatně placení zaměstnanci."
Výše rozpočtu, jež v dějinách České republiky nikdy nedosáhla ani tolik proklamovaného 1% podle
ministerstva, „odpovídá současné situaci ekonomiky“, nicméně ministerstvo, jako již tolikrát, „usiluje o postupné navyšování rozpočtu k 1% podílu“ na celkových výdajích státního rozpočtu. Ministerstvo ale přesto trumfuje: „Pro letošní rok se podařilo naplnit cíl MK – tj. dosáhnout hladiny rozpočtu 11,2 mld. Kč. (to je po níže zmíněném navýšení o cca 300 mil. Kč),“ říká pro Literární.cz mluvčí Simona Cigánková.
Zejména ve střednědobém výhledu jde podle ministerstva o úspěch a v navyšování se ministr chystá pokračovat i v dalších letech: v roce 2016, kdy bude požadovat navýšení na 12,8 miliard, v roce 2017 potom na 15,4 miliardy korun. „Navýšení se bude týkat zejména zvýšení podpory v oblasti živého a neživého umění, navýšení podpory v oblasti filmových pobídek a zvyšování provozního příspěvku v příspěvkových organizacích tak, aby byl narovnán propad platové úrovně zaměstnanců příspěvkových organizací na úroveň celorepublikového průměru. (V současné době se pohybuje průměrný plat v PO okolo 21 tis. Kč/měsíc. Přitom celorepublikový průměr je 27.200,- Kč měsíčně),“ uvádí v písemném dokumentu mluvčí.
Jaké je postavení literatury?
Je zřejmé, že ministr Herman přišel na ministerstvo, které sice již znal, jež se ale proměnilo – zejména vstupem do Evropské unie. Přesto překvapí, že mezi svými úspěchy a navyšování nezmiňuje právě literaturu. Přehled přidělených finančních prostředků na literaturu za rok 2015 - Vydávání neperiodik: 9 mil. Kč
- Vydávání periodik a další literární akce: 18,8 mil. Kč
- Česká knihovna: 5,5 mil. Kč
- Překlady české literatury v zahraničí: 4 mil. Kč
- Prezentace české literatury na mezinárodních knižních veletrzích: 5,741 mil. Kč
Mezi úspěchy jsou filmové pobídky – a filmaři mají velmi silnou lobby; finanční krytí získal program péče o Národní kulturní poklad v objemu 1 miliardy ročně na roky 2015–2017 (+ rekonstrukce Státní opery v roce 2016); nové kulturní památky nebo změna stanoviska UNESCO ve prospěch zachování otáčivého hlediště v Českém Krumlově či otevření zrekonstruované Květné zahrady v Kroměříži (památka UNESCO) jsou jistě významné, ale literatura a její podpora mezi nimi chybí.
Je jasné, že mnohé personální změny v Národní galerii (ředitel Jiří Fajt) nebo v Národním divadle (šéf činohry Daniel Špinar) vyvolávají mnohem větší mediální rozruch než stav literatury.
Ministr ale hodně čte, na nočním stolku má hned několik knih, převážně duchovní poezie nebo literatury faktu. Spisovatelé již nejsou „svědomím národa“, často se ukazují jako hašteřivé hejno, ale představa, že zámek Dobříš – onen „zámek plný spisovatelů“, jak říkával Jan Werich, byl jen produktem rozhazovačného státu, asi také není přesná. Ministr býval kdysi, jak se svěřil, průvodcem na zámku Hluboká: proč třeba nezřídit rezidenční pobyty pro spisovatele právě zde?
„Spisovatelů si vážím a myslím, že máme koho nabídnout,“ míní ministr a několik z těch současných vyjmenovává. Já se ovšem obávám, že generace Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Milana Kundery, Vladimíra Holana nebo Ivana Diviše tu dnes zkrátka není. Bylo to jenom kvůli podpoře státu? Asi ne... Mluvčí Cigánková k tomu podotýká: „Malé národy by měly dát o svých talentech vědět. Není samozřejmě v moci žádného ministra nebo vlády talenty ´produkovat´,“ domnívá se a vzápětí dodává: Literatuře se dostává podpory například prostřednictvím různých dotačních řízení a programů, ocenění, tvůrčích stipendií a podobně.“
Než se rozloučím, napadá mne ještě jedna kacířská otázka: „Kdy jste byl naposledy na Festivalu spisovatelů Praha?“ Ministr kultury se zamyslí, usměje se vlídně a pronese: „Myslím si, že vloni... ale nevzpomínám si přesně...“ Víte, mám těch akcí hodně. Děkuji za rozhovor.“
Vracím se anfiládou dveří Nosticova paláce a mluvčí Cigánková, jejíž boty s modrou špičkou obdivuji, mi ukazuje historické sály, jež nebývají často veřejnosti přístupné. Nosticův palác, bývalé sídlo hrabat z Nostic a Rienecku, je proslulý jednou z největších zachovalých šlechtických knihoven, jež čítá na 14.000 historických svazků. Mluvčí mě provází zrekonstruovanou kaplí Nanebevzetí Panny Marie. V rohu se křižuje. Činím totéž, abych nevypadl ze cviku.
