Rozhovor
Cukr jako jed její dokument při diskusích po premiéře zvedal lidi ze židlí. Stejně intenzivní emoce prožívají i diváci v dánsku, japonsku nebo na Slovensku. AndreA Culková se pět let pídila po tom, proč po bílém cukru tolik toužíme a tolik ho jíme. Text: Foto:
Nora Grundová David Neff
6
Magazín Pátek LN
N
a počátku dokumentu Cukr blog je Andrea Culková ve vysokém stupni těhotenství a právě se dozvěděla, že má těhotenskou cukrovku. Začne se bát o zdraví svého nenarozeného dítěte a zároveň se vydá do světa pátrat, co vlastně bílý cukr způsobuje. Že je rafinovaný, tedy průmyslově vyráběný cukr nezdravý, že se po něm kazí zuby a tloustne, se tak nějak tuší dlouho, ale náhle před Andreou, a tedy i před diváky, padají z úst světových odborníků nejen na endokrinologii slova jako jed, droga a závislost – a rovnou podávají důkazy. Lidé v Česku zkonzumují průměrně přes 37 kilogramů cukru ročně v řadě potravin, ve kterých by to ani nečekali. Zároveň u nás roste počet lidí s diagnostikovanou cukrovkou druhého typu a, jak se ukazuje, tuk ani sůl zřejmě nemají na množství výskytu kardiovaskulárních chorob a poruch metabolismu takový podíl jako právě cukr. Dokument rozkrývá spleť zájmů mezinárodního cukrovarnického a potravinářského průmyslu, byznys s potravinovou pomocí do ohrožených oblastí v Africe i taktiky a triky, jak do lidí dostat ještě více cukru. Třeba tak, že do hodně sladkého nápoje přidá výrobce i hodně soli, která zase žízeň vyvolá. Andrea Culková, její muž a tři děti cukr z jídelníčku vyloučili a podařilo se jim přemluvit i širší rodinu. Režisérka má až nukleární energii, mluví střelhbitě, vtipně, zapáleně a stále nosí při sobě samolepky, které jsou identické s nápisy na cigaretách v černém rámečku. Jen na těchto stojí Sugar can kill. Cukr může zabíjet. Jak odbourat cukr ze stravy, ale zároveň si ponechat potěšení ze sladkého? Můj boj proti cukru, myslím tím cukru průmyslově vyráběnému, který se přidává do potravin, není boj proti sladké chuti. Je důležité si říci, že vyloučit cukr z jídelníčku bude každému trvat, že něco, v čem jsme vyrostli, nepůjde změnit ze dne na den. Je potřeba ty kroky dělat uváženě a promýšlet je, aby se člověk k cukru ukvapeně nevrátil. Mně vyhovovalo, že jsem cukr prostě vzala a všechen ho vyhodila. O návratu ke zdravým, přirozeným surovinám a o vyloučení průmyslově vyráběných potravin, tedy i cukru, se u nás dnes mluví i v mainstreamových médiích. Ano, dnes vidíte, že je to obrovské téma, které začíná spousta lidí skutečně řešit. Nejdříve se začali zajímat ti, kteří mají zdravotní problémy, ale jimž medicína není schopna pomoci. Řada lidí u nás i ve světě už má zkušenost, že když úplně odbourali cukr, byli na tom mnohem líp. A – a to je důležité – začíná se to řešit i shora. Kromě mnoha států i Světová zdravotnická organizace (WHO). Vidí totiž, že nebudou
prostředky na lékařskou péči pro ty miliony nemocných lidí. A to nemluvíme jen o cukrovce, jde o metabolický syndrom, který rozjíždí řadu dalších nemocí, kardiovaskulární nemoci, nemoci slinivky, jater i mozku. Můj film přináší důkazy a ukazuje na příkladech, čeho všeho se to dotýká. Vy jste se o problém začala zajímat, když jste během svého třetího těhotenství neprospívala. Jak to vypadalo? Nebylo mi dobře. Vždycky jsem byla a jsem hodně energická, a najednou jsem cítila, že mi energie chybí, měla jsem typické propady do totální únavy. Šla jsem na test glukózové tolerance a tam se ukázalo, že mám těhotenskou cukrovku. Začala jsem se pídit po literatuře a po odbornících, kteří by mi k tomu řekli něco víc. V Česku v té době nebylo takových lidí moc. Pak se mi dostala do ruky knížka Sugar Blues. Jako dokumentaristku mě téma fascinovalo. Jak je možné, že si tolik lidí způsobuje nemoci a pak volá o pomoc, ale přitom nehledá spojení mezi svojí nemocí a tím, co jí. Jak jste našla vědce, kteří v dokumentu mluví? Pročetla jsem spoustu materiálů. Rozhodla jsem se, že se budu snažit obsáhnout celé tělo, takže jsem chtěla vědce z různých oborů. Podařilo se mi najít špičky z celého světa. Oni na důkazech o škodlivosti cukru pracují spoustu let. Příkladem je Yoko Nomuraová, psychiatryně, která se na Columbia University zabývá vývojovou psychopatologií. Pracuje řadu let na studii, jakým způsobem vysoké dávky cukru v těhotenství ovlivňují vývoj plodu v těle matky. Za ta léta už má klinické výsledky. Na internetu stále můžete najít prohlášení cukrovarnického průmyslu, že není žádná spojitost mezi konzumací cukru a ADHD. Ona má ve studii pádné důkazy o opaku. Mluví se v ní o tom, že slinivka plodu vystaveného vysokým dávkám cukru musí pracovat na jeho odbourání a ubírá plodu energii k postupu do jednotlivých vývojových fází. V případě mozkových dysfunkcí se po porodu nic nepozná, to přijde až ve školkovém věku. Cukr se podle některých vědců podepisuje i na Alzheimerově chorobě, které se mimochodem přezdívá cukrovka mozku. Existují důkazy, že děti, které konzumují vysoké dávky cukru, mají horší studijní výsledky, hůře si zapamatují informace. To by měli zvážit rodiče i školy. Nedávno o automatech a bufetech s cukrovinkami mluvila pro Pátek LN odbornice na zdravou výživu Margit Slimáková. Pojmenovala je jako toxické stravovací prostředí.
7
Cukr je obrovské téma, které začíná spousta lidí skutečně řešit. Nejdříve se začali zajímat ti, kteří mají zdravotní problémy, ale jimž medicína není schopna pomoci.
Rozhovor
My jsme vyrostli v tom, že cukr je bílé zlato, všichni si vybavíme televizní záběry hromad cukrové řepy. Byla to plodina, o které jsme si mysleli, že to je dar.
Co je za práci namazat plátky kváskového chleba třeba fazolovou pomazánkou? A prodat dětem nakrájená jablka? Nikoliv však jablka zabalená v plastu v automatu odkudsi z Nizozemska. Kolem jablek v automatech se záhy začaly objevovat slazené džusíčky. Zakázat automaty zatím asi nelze, protože by to bylo proti svobodnému podnikání. Ale taky padají argumenty, že chudáci výrobci, kteří když se budou muset vyhnout cukru, nemají do automatů co dát. Když budou rodiče připravovat dětem svačiny, budou mít lepší přehled o tom, kolik sladkého jejich děti snědí. Na bufety s cukrovinkami patří tohle (Andrea Culková mi podává samolepky s nápisy Sugar can kill a podobně.). Když nechceme, aby se ve školách prodávaly cigarety a alkohol, tak proč tam necháme sladkosti, které dětem způsobují podobné nemoci? A jestli někdo bagatelizuje, že to není pravda, ať se podívá na výsledky studií a co hlásá WHO. To neříká parta šílenců, o škodlivosti cukru mluví oficiální prohlášení WHO, jenže my to nechceme slyšet. Jenže cukr je do zvyků v naší společnosti zakomponovaný dost hluboce, sladkost za odměnu, na Vánoce plechy cukroví, k narozeninám dort s písničkou...V podstatě každou příjemnou chvíli doprovází cukr. Myslím, že to má několik zdrojů. My jsme vyrostli v tom, že cukr je bílé zlato, všichni si vybavíme televizní záběry hromad cukrové řepy. Byla to plodina, o které jsme si mysleli, že to je dar. S tím šel dohromady byznys. Od začátku minulého století se potravinářský byznys nalepil na všechny svátky. Když jsem začala hledat důvody, proč vznikly třeba bonboniéry, dovedlo mě to zpátky k potravinářskému průmyslu. To nevzniklo zdola, lidé v 19. století doma nevytvářeli hory sladkostí. Vezměte si, v co se například proměnily Velikonoce. Tam bývala přece skutečná vajíčka, čokoládová vejce a zajíci k duchovnímu svátku a oslavám jara nepatřili. Cukr je dnes levná průmyslová potravina. Je dobré říci, že kdysi to nebylo tak, že by si člověk denně sladkou chuť saturoval. Bylo to spíš vzácné a na sladkou chuť se jedlo hlavně ovoce, čerstvé i sušené, fermentované obilí, které se mimochodem používá v Japonsku a některých afrických zemích dodnes, a med. Nikdo neměl prostředky, aby si dopřával sladkou chuť denně. Jak lze vysvětlit závislost na cukru? Přirovnává se ke spirále nebo horské dráze. Když sníte cukr, okamžitě se vám dostane do krve. Tělo zareaguje tak, že vyšle vysokou dávku inzulinu, takže hladina cukru zase prudce klesne. A vy cítíte slabost a únavu a potřebu dalšího cukru. Slinivka pracuje jak o život a v případě fruktózy játra, protože ta jsou jediný orgán, kte-
8
rý si s fruktózou v těle poradí. Cukr a sladká chuť mají pro byznys velikou výhodu, sladká chuť je totiž první, kterou jako lidé, když přijdeme na svět, ochutnáme. Je přirozeně spojována s dětstvím, ale mluvím o přirozené sladké chuti, nikoliv o tom, co je nám prezentováno jako sladké. Americký endokrinolog Robert Lustig ve své přednášce Hořká pravda o cukru (Sugar: The Bitter Truth) popisuje, jak Amerika přistoupila na ještě levnější izoglukózu z kukuřice a začala jí sladit sycené nápoje. Dnes se izoglukóza používá i v české kokakole. V USA teď dochází k paradoxním věcem. Jak říkáte, od bílého řepného cukru před časem přešli k mnohem levnější kukuřičné izoglukóze. Teď se z ní ale dělá strašák a potravinářský průmysl zpětně propaguje výrobky s řepným nebo třtinovým cukrem. Ale je důležité říci, že nejde o to, vyměnit jeden bílý prášek za jiný bílý prášek. Jde o to, odstranit ho z jídelníčku, kompletně změnit stravování, pohlídat si, abychom měli dostatek dlouhých cukrů z obilovin, luštěnin a zeleniny. Talíř by měl obsahovat všechny chutě a pestré barvy. Když se lidé děsí a říkají mi, jak můžu jíst jen tohle, říkám jim, ať se podívají na to, co považují za tradiční jídlo. Máme tu zavádějící představu, že tradice je to, co jedly naše babičky. Jenže už na jejich jídelníčku nic tradičního nebylo. Museli bychom do doby před průmyslově vyráběným cukrem a mimochodem i před zvyk konzumovat tak velké množství mléčných výrobků. Zdá se mi neuvěřitelné, že každý člověk v České republice spořádá více než 37 kilogramů cukru ročně. Je to tak. Ale počítají se do toho i jednoduché cukry v mouce, které nám jinak nic nedávají a jen namáhají slinivku k tvorbě inzulinu. Cukr se překvapivě hodně konzumuje i v Africe, a to včetně potravinové pomoci z Evropy. V dokumentu o tom mluvíte s šéfem WHO. Já v Africe zažila šok. Věděla jsem, že cukr je problém západní Evropy a USA. Ale jak dalece je to problém Afriky, to jsem nečekala. My jsme si na dávky cukru zvykali po století, ale tamní lidé k vyšší konzumaci cukru přišli během posledních třiceti let. Takže dnes – a to neříkám já, ale říká to šéf WHO – v Africe není problémem malnutrice ve smyslu nedostatku potravin, ale malnutrice ve významu nedostatku minerálů a živin. Jejich potrava obsahuje neuvěřitelné množství cukru. Poslední generace tam ztratily kontakt se svou půdou, odcházejí do měst a jedí především průmyslově vyráběné produkty, které jim tam dovážíme z Evropy. A proč přicháze-
Magazín Pátek LN
jí o svou půdu? Protože se na jejich půdě ve velkém produkuje mimo jiné cukr a palmový olej. Tedy základní suroviny, které využívá evropský potravinářský průmysl a vyrábí z nich to, co se válí v našich regálech.
inzerce
AndreA Culková (38) Vystudovala dokumentaristiku na FAMU a pedagogiku na PedF UK. Věnuje se natáčení dokumentů, například Život zabité žábě, Krásná Praha olympijská, Češi na misi Jižní Súdán, Svoboda ve škole, Cukr blog, a tvorbě televizní, např. Celnice: Uzdravme Česko! Je vdaná a má tři děti.
Jak jsem ale pochopila z vašeho dokumentu, potravinová pomoc je tam jen součástí většího problému. Ano, jde o obrovský systémový problém. Místní nemají půdu, takže si nemohou pro sebe vypěs-
Rozhovor
Vypozorovala jsem u svých dětí a muže, že od chvíle, kdy jíme bez cukru, jsou zdravější. Můj muž se zbavil ekzému.
tovat kvalitní plodiny, třeba proso, které se tam dováží z Ameriky. Přitom Afrika je obrovský a z velké části zelený kontinent, který by se mohl sám dobře uživit. Proto ostatně tamní půdu skupují Čína, arabské země a světové potravinářské firmy. Místním nabídnou, že jim za půdu postaví školu, infrastrukturu a že budou mít práci. Lidé na to kývnou, ale nestane se vůbec nic. Půda je zdevastovaná hnojivy a té práce tolik není, většinu dělají stroje. Tamní země jsou takhle udržovány v závislosti. A my se na tom podílíme tím, co v obchodech nakupujeme. Je důležité uvědomit si, že to, co strčíme do úst, je politický akt. Kdyby například lidé přestali jíst cukr, tak by pětaosmdesát procent produktů, které potravinářský průmysl produkuje, zmizelo. Mezitím nám cukr vstoupil do řady potravin, kde by ho člověk nečekal. Souvisí to se sladkým bodem rozkoše, o kterém mluvíte? Chléb, kečup, salámy, párky, rybičky, cukr je všude. S bodem rozkoše, sugar bliss point, přišel Howard Moskowicz, slavný americký inženýr chutí. On si říká psycholog a vědecký pracovník. A já bych řekla, že i velmi šikovný marketér. Je to postava, která se v 70. letech stala pro americký potravinářský průmysl bohem. Všichni za ním chodili, aby jim optimalizoval potraviny. Využíval cukru jako nástroje, který pomohl produkt prodat. Přišel s tím, že když je optimalizovaná chuť produktu poměrem cukru, soli a tuku, tak se prodá. A jak on říká, nejde o to, prodat produkt jednou, ale prodat ho znova a znova. A to odstartovalo, že výrobky byly postupně stále sladší. Včetně soli schované za sladkostí ve sladkých nápojích, takže po nich má člověk zase žízeň. Dnes ale samy potravinářské firmy propagují zdravější varianty svých produktů. Je nebezpečné, jak se potravinářský průmysl chová. Oni začali říkat, že své produkty ozdravují, nebojte se, lidé, dáváme pozor a vyřešíme to za vás. Takže zdravou výživu na školách paradoxně vyučují zástupci potravinářského průmyslu, například Danone. Věřili byste tomu, že někdo, kdo vyrábí produkty, které většinou nemají se zdravými potravinami nic společného, bude mít na srdci vaše zdraví? Nebude. Ukazuje se, že není možné, aby někdo, kdo existuje a priori proto, aby dělal zisk, se náhle uskrovnil a staral se o vaše dobro. Mají na to několik taktik, aby člověka uklidnili. Jiným příkladem je například kokakola, která v několika zemích prohlásila, že tedy nebude dělat marketing na dětech. A zacílila na puberťáky, kteří mají kapesné. V Kalifornii se podařilo plošně zakázat automaty ve školách. Potravinářský průmysl začal ke školám přijíždět v kamionech, takže děti mohou nakupovat sladkosti a junk food přímo z kamionů před školou.
10
Zaujala mě ve filmu scénka, kdy v Bonnu před továrnou Haribo nabízíte frontě vyděšených rodičů jablka. Mimochodem, Haribo má v Česku také dobrou strategii. Cukrovinka zcela bez hodnoty se tu nabízí s tím, že je vlastně dobrá na kosti, když obsahuje želatinu. V Bonnu se každoročně koná akce, kdy Haribo vyzve děti a jejich rodiče, aby vykrmili prasata v jejich oboře. A za to, že jsou tak hodní a nasbírali kaštany a žaludy, dostávají bonbony. Takže to vyvolává úplně neuvěřitelné reakce. Lidé tam čekají dvanáct patnáct hodin s vozíky naplněnými kaštany a žaludy, aby je mohli vyměnit za krabice bonbonů. Sto gramů bonbonů za kilo kaštanů. Je to přitom jen levné a k ničemu to není. A my to nabízíme vlastním dětem za odměnu. Jak jste vysvětlila vlastním dětem, že už žádné čokolády a sušenky nebudou? Stejně, že je to prostě levný hnus. A že si najdeme cestu, jak mít radost ze zdravého jídla. Když člověk zbaví svůj jídelníček rafinovaného cukru, už během zhruba pěti týdnů se mu probudí jazyk a ucítí chutě velice intenzivně. Každý si to může vyzkoušet. Začnete oceňovat i jiné chutě, prostě vám poklesne ten bod rozkoše. Bez cukru jste schopni vychutnat si sladkost rajčete a zeleniny. Vypozorovala jsem u svých dětí a muže, že od chvíle, kdy jíme bez cukru, jsou zdravější. Můj muž se zbavil ekzému. Dáváme přednost místním plodinám. Každý rok dělám velké zásoby švestkových povidel, ta používáme hodně. Je to skvělý a levný zdroj sladké chuti, stejně jako broskve a hrušky. Dále používáme rozinky a slad. Takže doma také máte dezerty? Máme. Děti si oblíbily připravovat je samy. Vaří, experimentují a využívají spíž. Zakazování fakt není řešení. Sladkosti určitě ochutnaly od svých spolužáků, ale důvěřuji jim. Doma o cukru hodně mluvíme, děti se podílely i na filmu, to dost pomohlo. V čem na dnešní děti číhají ty největší nástrahy? Určitě v sycených nápojích a pak v snídaňových cereáliích. Jako bychom neuměli udělat snídaně, necháme děti sypat si z krabice oslazené cereálie a nakonec je vybavíme sušenčičkou do školy. Slýchám často argument, že něčí dědeček jedl škvarky a sádlo a jak se dožil vysokého věku. Ale je potřeba si uvědomit, že každý se rodíme s jinou genetickou zátěží. Přirovnávám to k poháru. Někomu se jeho pohár naplní a přeteče už v dětství a musí být opatrný, protože dětí, které mají nakročeno k cukrovce, tu máme spousty. A někdo si může dovolit nalít do toho poháru víc, měl štěstí, že se narodil s lep-
Magazín Pátek LN
ší genetickou výbavou, může tak jíst špatně dál. Ale všichni musíme počítat s tím, že se nám ten pohár plní. Abychom se pak nedivili a neříkali, že já jsem dostal cukrovku. To je zavádějící. Nikdo ji nedostal, my si ji vyrábíme – a často na tom spoustu let intenzivně makáme. Vy jste ve filmu natrefila na člověka, který si cukrovku skutečně vyléčil? Takzvaná cukrovka druhého typu je získaná, dříve se jí říkalo stařecká. Dnes trpí stařeckou cukrovkou i děti. Když ale na jídelníčku zapracujete, tak se k tomu inzulinu nemusíte nakonec ani dopracovat, tělo má obrovskou schopnost regenerace. Případů lidí, kteří se zbavili cukrovky, je spousta.
Foto Jeden svět
V roce 1972 vyšla v USA kniha White, Pure, And Deadly vědce Johna Yudkina, která o rafinovaném cukru mluvila jako o jedu a podávala důkazy. Že je cukr škodlivý, není revoluční myšlenka. Já mám ve filmu pána, technického vědce, který o tom napsal knihu už před dvaceti lety. Byla mu diagnostikována získaná cukrovka a dostal léky. Když si přečetl jejich složení, zděsil se a rozhodl se, že to zkusí jinak. Strávil spoustu času po knihovnách a pročítal studie a důkazy a pak jednal logicky. Skutečně to není žádná revoluce, nic extrémního. Informace o škodlivosti bílého cukru tu zní už čtyřicet padesát let, jen je nechce nikdo slyšet. A hodně lidí také nechce, abychom je slyšeli. My dvě vyrostly v době, kdy se všichni snažili omezit ve stravě tuk a sůl. Říká se, že to byla vlastně taktika potravinářského průmyslu. Prostě potřebovali najít jiného viníka než cukr. Já oslovila amerického investigativního novináře Garyho Taubese, který tři roky zkoumal, co se to v 70. letech vlastně stalo. Tehdy vyšla kniha Sugar Blues a společnost v USA a také spousta lékařů se začala vážně bavit o tom, co cukr vlastně způsobuje. V té době se cukr dostal na projednání v FDA, instituci, která povoluje nebo zakazuje látky užívané v potravinářství. PR agentura potravinářských firem to vyřešila. Řekla, že nejlepší je využít vědce. Využili tehdy šéfa katedry výživy na Harvardu Fredericka Starea. Mimochodem, málo se ví a mluví o tom, že katedru výživy na Harvardu založily a sponzorovaly potravinářské firmy. Frederick Stare sestavil studii, která se jmenuje Cukr ve výživě člověka. Měla tisíc dvě stě stran, přičemž nepřizval žádného z vědců, kteří cukr kritizovali. Byla to obhajoba cukru, kterou potravinářský průmysl přinesl do FDA, a ta na základě téhle studie prohlásila cukr za bezpečný. Následující generace výživových poradců a odborníků na téhle studii, což je de facto PR materiál, vyrostly. Mě zajímalo, jak to je tedy
dnes a v Evropě. Podle organizace CEO (Corporate Europe Observatory), která se zabývá lobbingem cílícím na EFSA (European Food Safety Authority), tedy instituce, která hlídá bezpečnost potravin, je šedesát procent odborných pracovníků EFSA navázáno na potravinářský průmysl. Buď od nich brali, nebo berou plat. Robert Lustig zdůrazňoval, že tloustnutí po cukru není ten nejhorší problém. Ano. Proto taky obezitu ve filmu vůbec nezmiňuju. Obezita sice u nás i v USA roste, ale to není hlavní pohroma, kterou cukr způsobuje. I to je taktika potravinářského průmyslu – uděláme problém nikoliv z cukru, ale z obezity, tedy odvedeme pozornost jinam. Že stačí cvičit a bude to v pořádku. Ale i my, co nejsme obézní, trpíme chorobami, které cukr spouští. Michelle Obamová, když její muž nastoupil do funkce, zahájila výborný program My Plate. Obamovi přišli s tím, že udělají celkovou reformu zemědělství a zdravotnictví, protože viděli, kam zdraví Američanů spěje. Velmi rychle z kampaně pod tlakem potravinářského průmyslu vystřízlivěli. Zbyla z toho kampaň o pohybu Let’s Move. Osmdesát procent vlivu na stav našeho zdraví má přitom strava a jen dvacet procent pohyb. Mimochodem, když se podíváme na seznam, kam jdou největší prostředky v lobbingu, zjistíme, že je to na potraviny. Jak vůbec diváci film přijímají? Chtěla jsem, aby film s lidmi emocionálně pohnul, aby to nebyla jen koncentrace faktů, která jen člověkem projdou. Takových informací je milion. Debaty jsou zajímavé ve všech zemích, kde film běžel, ať už u nás, nebo i v Dánsku, Japonsku a nedávno ve Slovinsku. Vy jste film natáčela pět roků a mezitím vznikl v USA dokument na stejné téma. Ano, jmenuje se Fed Up. A teď vznikl ještě další, kanadský dokument, který je úplně stejný jako náš. To jsem tedy obrečela. Měli jsme být na festivalu v Torontu, jeho ředitelka mi říkala, že jsme na short listu, ale místo toho tam bude mít premiéru kanadský dokument, který kopíruje náš film. Já jim ještě poslala link na svůj film, protože jejich producent je zároveň distributor. Jako člověk a aktivista můžu být spokojená, že takové filmy vznikají. Ale třeba film Fed Up není nic moc. Udělala jsem chybu, že jsem v traileru dala na internet naše nejlepší záběry příliš brzy, dva roky před dokončením. Ale teď mi psali z Estonska a Itálie, jsme dále součástí alternativní kinodistribuce KineDok pro projekce např. na Slovensku, v Maďarsku či Rumunsku, rýsuje se spolupráce s Moving Docs, která zase otevírá dveře do západní Evropy.
11
DokUMent CUkR bLog v anglické verzi Sugarblues, měl světovou premiéru v listopadu loňského roku v dánské Kodani na mezinárodním dokumentárním festivalu CPH:DOX. Jeho česká premiéra se odehrála na letošním festivalu Jeden svět a v současnosti je možné investigativní a zároveň osobně angažovaný snímek vidět na projekcích v českých městech.
