Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta
Rozdílné aspekty hegemonické pozice Velké Británie a USA Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Jméno studenta:
Mgr. Petr Strejček, MBA
Marek Klučka
Brno 2014
Děkuji panu Mgr. Strejčkovi za vedení, pomoc a obětavý přístup při vypracování této bakalářské práce.
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci: Rozdílné aspekty hegemonické pozice Velké Británie a USA vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 21. května 2013
_______________________________
Abstract This paper analyses the leadership of Great Britain and the USA in the historical context in terms of economic, geopolitical and institutional factors. The first part presents the theoretical concepts of hegemonic position and econometric analysis. The second part is then the actual comparison of the hegemonic position of the United Kingdom and the USA. For comparison is used the method of critical analysis, by economic factors is also carried out an econometric analysis. The conclusion then listed the reasons for variations of the global hegemon, and is designed to discussion on future hegemon. Keywords Final thesis, bachelor thesis, hegemony, USA, United States of America, Great Britain, comparison, econometric analysis, international relations, political economy
Abstrakt Tato práce analyzuje vůdčí pozici Velké Británie a USA v historickém kontextu z hlediska faktorů ekonomických, geopolitických a institucionálních. V první části práce jsou představeny teoretické koncepty hegemonické pozice a ekonometrická analýza. V části druhé je pak samotné srovnávání hegemonické pozice Velké Británie a USA. Pro srovnávání je použita metoda kritické analýzy, u ekonomických faktorů je navíc provedena ekonometrická analýza. V závěru práce jsou pak uvedeny důvody obměny světového hegemona a je navrhnuta diskuze na téma budoucího hegemona. Klíčová slova Závěrečná práce, bakalářská práce, hegemonie, USA, Spojené státy americké, Velká Británie, komparace, ekonometrická analýza, mezinárodní vztahy, politická ekonomie
8
Obsah
9
Obsah 1
2
Úvod a cíl práce
13
1.1
Úvod .......................................................................................................................... 13
1.2
Cíl práce ................................................................................................................... 13
Teoretický výklad hegemonie
14
2.1
Liberalismus v mezinárodních vztazích .................................................... 14
2.2
Realismus v mezinárodních vztazích ......................................................... 14
2.3
Teorie hegemonní stability ............................................................................. 14
2.3.1 Veřejné statky hegemonního systému................................................. 17 2.3.2 Benevolentní a donucovací typ hegemonie....................................... 18 2.4
Aspekty hegemonního systému .................................................................... 19
2.4.1 Atributy hegemona....................................................................................... 19 2.4.2 Role hegemona............................................................................................... 19 2.4.3 Zánik hegemona ............................................................................................ 20 3
4
Ekonometrická analýza
21
3.1
Ekonometrický model ....................................................................................... 21
3.2
Ekonometrická data ........................................................................................... 21
3.3
Metoda nejmenších čtverců ............................................................................ 22
3.4
Hodnocení kvality modelu .............................................................................. 23
Srovnávání hegemonů 4.1
25
Ekonomické faktory ........................................................................................... 26
4.1.1 Analýza HDP ................................................................................................... 27 4.1.1.1 Ekonometrická analýza HDP ............................................................... 31 4.1.2 Populace ............................................................................................................ 33 4.1.2.1 Ekonometrická analýza populace ...................................................... 35 4.2
Geopolitické faktory ........................................................................................... 36
4.2.1 Zlatý standard a Brettonwoodský měnový systém ........................ 37
Obsah
10
4.2.2 Vojenská stránka hegemona .................................................................... 44 4.2.3 Geografická poloha ...................................................................................... 47 4.3
Institucionální faktory ........................................................................................ 50
4.3.1 Organizace spojených národů ................................................................. 51 4.3.2 Poválečná rekonstrukce Evropy ............................................................. 53 5
Diskuze
55
6
Závěr
59
Přílohy
60
A
98
Literatura
Seznam obrázků
11
Seznam obrázků Obrázek č. 1 – Emigrace Velké Británie ........................................................................ 89 Obrázek č. 2 – Porodnost a úmrtnost .............................................................................. 89 Obrázek č. 3 – Graf reálného HDP USA a VB ............................................................... 90 Obrázek č. 4 – Logaritmický trend HDP ........................................................................ 90 Obrázek č. 5 – Logaritmický trend HDP po očištění od zlomů ...................................... 91 Obrázek č. 6 – ACF rezidua HDP USA.......................................................................... 91 Obrázek č. 7 – ACF rezidua HDP Velké Británie .......................................................... 92 Obrázek č. 8 – Vývoj populace v USA a ve Velké Británii ........................................... 92 Obrázek č. 9 – Logaritmický trend USA a Velké Británie po očištění od zlomů .......... 93 Obrázek č. 10 - ACF a PACF rezidua u modelu populace USA .................................... 93 Obrázek č. 11 – ACF a PACF rezidua u modelu populace VB ...................................... 94 Obrázek č. 12 – Vývoj zlatých rezerv USA a Velké Británie ........................................ 95 Obrázek č. 13 – Velikost armády USA v letech 1861-1895 ........................................... 96 Obrázek č. 14 - Velikost armády USA v letech 1896-1945 .......................................... 97
Seznam tabulek
12
Seznam tabulek Tabulka č. 1 – Volba funkční formy HDP Británie a USA ............................................ 61 Tabulka č. 2 – Reálné HDP Velké Británie a USA ........................................................ 61 Tabulka č. 3 – Populace USA a Velké Británie .............................................................. 64 Tabulka č. 4 – Počet imigrantů USA .............................................................................. 66 Tabulka č. 5 – Specifikace modelu populace ................................................................. 67 Tabulka č. 6 – Koeficienty modelu populace ................................................................. 67 Tabulka č. 7 – Ekonometrická verifikace modelu .......................................................... 68 Tabulka č. 8 – Relativní podíly světové průmyslové výroby ......................................... 69 Tabulka č. 9 – Vojenské síly velmocí ............................................................................. 69 Tabulka č. 10 – Prvotní model ........................................................................................ 69 Tabulka č. 11 – Výsledný model po očištění od strukturálních zlomů........................... 70 Tabulka č. 12 – Vlastnosti finálního modelu .................................................................. 70 Tabulka č. 13 – Výstupy testů HDP ............................................................................... 71 Tabulka č. 14 – Cena zlata za troyskou unci .................................................................. 72 Tabulka č. 15 – Vojenské výdaje Velké Británie a USA................................................ 80 Tabulka č. 16 - Tonáž válečných lodí ............................................................................. 85 Tabulka č. 17 - Početní stavy armád v letech 1816 - 1880 ............................................. 85 Tabulka č. 18 - Počet patentů USA a VB ....................................................................... 86
Úvod a cíl práce
13
1 Úvod a cíl práce 1.1
Úvod
Charakteristickým znakem současného mezinárodního systému je jeho provázanost, způsobená zejména globalizací a integrací jednotlivých států. Tyto státy se tak stávají sice více ekonomicky propojené, ale také na sobě vzájemně závislé. Takový systém může působit až téměř nestabilně, proto by se měl v tomto prostředí nacházet určitý aktér, který by jej dokázal spolehlivě vést a udržovat. Takovýto systémový stabilizátor pak bude mít nezastupitelnou pozici. Tento protagonista však musí disponovat určitými vlastnostmi, které zaručí, že tuto stabilizační činnost bude provádět správně. Za takového aktéra můžeme označit hegemona – vůdce. Historicky se hegemoni vyskytovali od nepaměti, ať už mluvíme o Peloponéském spolku, vedeném Spartou, či až v novověku Portugalsko, Nizozemsko, Anglie a USA. Jednotlivé aspekty, které byly potřeba pro udržení toho určitého mezinárodního systému, se tak v průběhu času měnily. Jelikož hegemon často určuje směr a chování mnoha dalších států, je tak stále velmi důležitým účastníkem mezinárodní politiky.
1.2
Cíl práce
Cílem této práce je komparace Británie a USA v letech 1815-1950. Nástroji tohoto srovnání byly zvoleny ukazatele ekonomické, politické a institucionální. V první části práce jsou představeny teoretické přístupy k mezinárodní politické ekonomii a k mezinárodním vztahům obecně. Za nejdůležitější úsek považuji teorii hegemonní stability, vyslovenou Charlesem Poor Kindlebergerem a myšlenka této práce z ní vychází. Důležitost hegemona a jeho důsledky na mezinárodní řád jsou pak popsány v kapitole 2.4. Ekonomické ukazatele jsou zpracovávány ekonometricky, metodou nejmenších čtverců. Teorie potřebná pro jednoduchou ekonometrickou analýzu je popsána v kapitole 3. Z hlediska cíle bakalářské práce je nejdůležitější kapitola 4, která obsahuje samotné srovnávání již výše zmíněných zemí.
Teoretický výklad hegemonie
14
2 Teoretický výklad hegemonie 2.1
Liberalismus v mezinárodních vztazích
Za liberalismus v mezinárodních vztazích považujeme náhled, který podporuje ideu volného trhu a obchodu bez jakýchkoliv bariér, které by nějakým způsobem omezovaly pohyb zboží, služeb a kapitálu. Vše je založeno na interakci jedinců, kteří vstupují do vzájemně přínosných vztahů. Nabídka a poptávka se tak střetávají v nejvýhodnějším bodě, v němž dosahují obě strany optima. Úloha vlády je tedy minimální, omezena pouze na zajišťování funkčnosti tohoto systému. Vláda by měla zajistit hlavně nerušenou výměnu statků a všeobecný respekt k vlastnickým právům.
2.2
Realismus v mezinárodních vztazích
K zastupitelům školy realismu řadíme například Hanse Morgenthaua, E. H. Carra, či Henry Kissingera. Realistický pohled na mezinárodní vztahy je pohled státocentrický. Stát je tedy hlavním držitelem nejenom ekonomické moci, pomocí níž formuje stav a tvar ekonomického systému i v mezinárodním měřítku. Stát má také možnost intervence za účelem efektivnější alokace zdrojů. Dle realistů trhy nejsou nezávislé na státní moci, naopak, nelze je oddělit od širšího sociálního kontextu. Politický systém vnímají realisté jako určitou „základnu“ a sféru ekonomických zájmů jako „nadstavbu“ (Krpec, Pšeja, 2006, s. 25). Jako určitá modifikace realismu vystupuje merkantilismus. Ten zdůrazňuje, že ekonomická síla a politická moc se vzájemně podmiňují. Svá protekcionistická opatření obhajuje tím, že ekonomická síla je nejdůležitější složkou moci státu, ale pro její shromažďování potřebuje dominanci vůči ostatním státům. Merkantilisty poté ještě můžeme dělit na klasické merkantilisty a neomerkantilisty. Za nejvlivnější projev realismu v současnosti můžeme považovat teorii hegemonní stability.
2.3
Teorie hegemonní stability
Za zakladatele Teorie hegemonní stability se považuje Charles Poor Kindleberger1 a zabývá se zejména otázkou, zdali ekonomika determinuje politiku (a distribuci moci), či politika určuje charakter ekonomických vztahů. Distribuce 1
Dále ji rozpracovali například Stephen Krasner a Robert Gilpin
Teoretický výklad hegemonie
15
moci zde tedy představuje nezávislou proměnnou, jež ovlivňuje zásadním způsobem dění ve světě (Krpec, Hodulák, 2011). Americký politolog, a ekonom. Ch. P. Kindleberger se ve své knize „The world in depression 1929-1939“ zabýval příčinou ekonomické krize. Jako hlavní důvod spatřoval zejména nestabilitu mezinárodního ekonomického systému, za což mohla absence vůdčího státu, který by stabilizoval mezinárodní ekonomický systém. Ke stabilizaci může dojít zejména zajištěním relativně otevřeného trhu pro nedostatkové zboží, čímž by hegemon zabezpečil redistribuci kapitálu prostřednictvím zahraniční pomoci, dále stabilizací peněžních vztahů poskytováním proti-cyklických, dlouhodobých úvěrů. V případě absence úvěrových zdrojů v mezinárodním úvěrovém systému by měl hegemon zastoupit pozici věřitele poslední instance. Stabilizaci makroekonomických politik navíc může vypomoct správa mezinárodního měnového systému, pomocí níž hegemon zajistí, aby byl v systému vždy dostatek likvidity a stability (Guzzini, 2004, s. 170). Mezi nedílnou součást hegemonových přínosů pro mezinárodní systém patří poskytování mezinárodní bezpečnosti (Kindleberger, 1973, s. 272). Pokud hegemon disponuje velkou vojenskou silou, což bylo typické zejména pro hegemonii Velké Británie, jež disponovala velkou námořní silou, je zajišťování takovéto bezpečnosti dalece snazší, přesto však velká vojenská síla jednoho státu není v současné době rozhodující, jelikož se k ní přidal ještě vliv politický. Státy v současnosti uzavírají mezinárodní smlouvy a sdružují se do nadnárodních celků či institucí, jako třeba WTO, NATO, či OSN, jež určují současný vývoj geopolitické situace. Přesto má však hegemon často rozhodující vliv na tento vývoj. Za šoky, které destabilizovaly mezinárodní systém v letech po první světové válce, Kindleberger považuje zejména nadprodukci určitých primárních produktů, zejména pak pšenice. Dále pak redukci úrokových měr ve Spojených státech v roce 1927. To nadále vedlo k pádu newyorské burzy a pozastavení úvěrování Německa v roce 1929. Stabilitě systému nepřidala ani nadhodnocená libra a podhodnocený frank. Tyto otřesy by však nebyly natolik závažné, kdyby válkou oslabená Británie byla schopna stabilizovat tento mezinárodní systém tak, jak to dělala v letech 1815-1913 (tzv. období „Pax Britannica“), nebo kdyby se Spojené státy, které z války vyšly jako nejsilnější světová velmoc, chtěly této pozice ujmout. Díky absenci vedoucího státu začaly ostatní státy sledovat své vlastní zájmy bez ohledu na fungování světové ekonomiky (Krpec, Pšeja, 2006, s. 147). Jak Kindleberger ve své knize „The World in depression“ (1973) tvrdil, ke světové hospodářské krizi by došlo tak jako tak, avšak bez amerického vůdcovství byla horší a delší.
Teoretický výklad hegemonie
16
Teorie hegemonní stability tedy předpokládá existenci nějakého takového státu, který je schopen a ochoten nést břímě vůdcovství. Ch. P. Kindleberger ji vyslovil jako zvláštní případ tzv. „teorie kolektivního jednání“ (zakladatel M. Olson) přizpůsobená na teorii mezinárodních vztahů. V tomto případ teorie prakticky říká, že jednotlivé státy budou očekávat, že se nemusejí podílet na nákladech na udržování systému a nemusí dodržovat pravidla (jsou to tzv. „černí pasažéři“) – proto dle Kindlebergera musí existovat světový lídr (Krpec, Pšeja, 2011, s. 36), jež jediný garantuje fungování liberálního systému světové ekonomiky a stabilitu mezinárodního systému. Existence hegemona přesto není nutnou povinností pro vznik takového uspořádání, nicméně teorie tvrdí, že existence takové mocnosti výrazně usnadňuje zrod specifického typu světového ekonomického systému – liberální otevřené ekonomiky. Krasner konstatuje, že tento otevřený obchodní systém je nejpravděpodobnější právě v období vzestupu hegemona, jež však vytváří řád na základě snahy o maximalizaci svého užitku sledováním svých národních zájmů (Krpec, Pšeja, 2006, s. 147). K udržení stability takového liberálního ekonomického uspořádání je třeba udržovat volný trh, jenž usnadňuje směnu zboží a služeb a podporuje konkurenceschopné prostředí. Hegemon by nadále měl poskytovat krátkodobé půjčky v období krize platebních bilancí, což by mohlo podpořit revalvaci měn. Nezůstane však pouze u krátkodobých půjček a bude poskytovat i půjčky dlouhodobé pro podporu hospodářského růstu. Díky těmto krokům je hegemon schopný udržet stabilitu. Hegemonní systém však nemusí vzniknout pouze v liberálním systému. Typickým příkladem velmoci, která vystupovala jako hegemon, a přesto nebyla liberálně zaměřená, je SSSR. Sovětský svaz založil svůj systém na podřizování slabších národních aktérů politické a ekonomické kontrole ze strany SSSR a hlavně k jejich zásadní ekonomické, politické a sociální transformaci následující Sovětský vzor (Krpec, Pšeja, 2006, s. 148). Základem jeho systému tedy nebyl liberalismus, nýbrž marxismus. Gilpin pak v knize „The political economy of international relations“ (1987, s. 72) tvrdí, že k rozvoji liberální světové ekonomiky je zapotřebí liberální hegemonní společnosti. Bez toho hegemonie povede spíše k různým imperiálním systémům a velké snaze hegemona uvalit ekonomické a politické restrikce na slabší státy. To však samo o sobě nestačí – pokud myšlenka liberalismu není šířena distribucí moci a mezi domácími strukturami, bude mít takováto hegemonie pouze krátké trvání.
Teoretický výklad hegemonie
17
Zastánci teorie hegemonní stability (R. Gilpin zejména) tvrdí, že historicky se souběh okolností příznivých pro vznik ekonomické hegemonie a rozvoji světové liberální ekonomiky vyskytl pouze dvakrát. Jako první případ pak byla éra britské hegemonie (Pax Britannica) cirka od roku 1815 až po vypuknutí první světové války. Druhým příkladem je pak USA po konci druhé světové války (tzv. „Pax Americanna“). 2.3.1
Veřejné statky hegemonního systému
Jelikož hegemonní systém je svým způsobem poskytovatel veřejných statků, je velkým problémem liberální světové ekonomiky velký počet tzv. černých pasažérů (jinak „free riders“). Ti čerpají z výhod veřejných statků, aniž by za něj zaplatili, snažíce se upřednostnit své zájmy před zájmy ostatních, což může negativně ovlivnit stabilitu systému (např. zneužíváním monopolního postavení). Černé pasažérství je jev velmi těžko vylučitelný už jen z definice veřejného statku. Za veřejný statek totiž považujeme dle Samuelsona statky, které jsou úplně nedělitelné – statek je tedy spotřebováván vcelku, spotřeba jednoho, je spotřebou celku. Dále jsou nerivalitní ve spotřebě – spotřeba jednoho neomezuje spotřebu ostatních a nakonec jsou veřejné statky nevylučitelné ze spotřeby – zde právě vzniká problém černého pasažéra. Teorie hegemonní stability předpokládá, že absolutní odstranění černých pasažérů je prakticky nemožné. Tím pádem buď pokračuje fakt nerovnoměrné distribuce nákladů na zaopatření veřejných kolektivních statků, nebo snaha hegemona donutit aktéry platit za konzumaci/užívání těchto statků ústí ve ztrátu hegemonovy legitimity (Guzzini, 2004, s. 174). Zjistit, který veřejný statek je nejpřínosnější pro hegemonní systém, není jednoduché. Historicky můžeme rozdělit tři hlavní názorové školy na tuto problematiku. A. Mezinárodní liberální ekonomika Dle Ch. P. Kindlebergera a R. Gilpina patří mezi nejpřínosnější statky Mezinárodní liberální ekonomika. Tuto tezi vyslovili zejména na základě protekcionistické politiky USA v letech po první světové válce, kdy Velká Británie prakticky přišla o pozici stabilizátora a USA tuto pozici odmítly. Dle Gilpina musím hegemon být schopný zajistit stabilitu peněžních vztahů (například nabídkou reeskontních mechanismů), stabilitu světového obchodu (v dobách krize udržet vlastní trh otevřený).
Teoretický výklad hegemonie
18
B. Mezinárodní uspořádání Za nejvíce přínosný veřejný statek bere další teoretická škola, zastoupená především M. Webbem, mezinárodní uspořádání, respektive bezpečnost zajištěnou hegemonem. Premisou této školy je, že rovnovážná distribuce moci je pro stabilitu horší než větší mocenské rozdíly. C. Mezinárodní režimy Mezinárodní režimy zkoumá zejména Stephen Krasner. Režim je definován jakožto určitá forma mezinárodní instituce, jež zabezpečuje vzájemnou kooperaci států v mezinárodním prostředí. Tato kooperace je institucionalizována až formou zavedené praxe. Jinými slovy jde o „přetrvávající soubory pravidel a normativních očekávání“ (Krpec, Hodulák, 2011, s. 41). Jako největší přínos režimů se poté uvádí redukce nejistoty v mezinárodním prostředí a ve snižování transakčních nákladů. Režimy tak mohou potencionálně nahradit hegemona a kooperace a stabilita systému je schopna i bez jeho přítomnosti. V knize „After Hegemony“ (2005) uvádí Robert Keohane, že podoba mezinárodní politiky je utvářena právě vizí a vůlí hegemona. 2.3.2
Benevolentní a donucovací typ hegemonie
Gilpin citoval práci Roberta Keohane, jež v knize After Hegemony prohlásil: „Za hegemona je považován stát, který má kontrolu nad zdroji surovin, zdroji kapitálu, kontrolu nad trhy a dostatečnou konkurenční výhodu při produkci zboží s vysokou přidanou hodnotou“(Gilpin, 1987, s. 76) Z pohledu teorie mezinárodních vztahů pak rozlišujeme 2 typy hegemonie. Tím prvním je „Benevolentní“. V tomto případě nese většinu nákladů na udržení stability systému sám hegemon. Obvykle za tím sleduje své strategické cíle. Tohle je typické zejména pro USA těsně po 2. Světové válce. Druhým typem je hegemonie „Donucovací“. V tomto případě hegemon využívá své moci, aby donutil ostatní ke spoluúčasti na nákladech k udržení. Pokud by tak státy neučinily, byly by vyloučeny z tohoto, ne nutně pro všechny, kolektivně prospěšného systému (Krpec, Hodulák, 2011, s. 37).
Teoretický výklad hegemonie
19
2.4 Aspekty hegemonního systému 2.4.1
Atributy hegemona
Jaké vlastnosti musí hegemon mít? Především by to měla být poměrně vyspělá hospodářská stránka. V mezinárodním obchodě hegemona často převládají importy, a to díky poměrně velké kupní síle jeho občanů. Ostatní státy, jejichž občané disponují nižší kupní silou, se potom snaží prosadit na trzích hegemona, což vede k hospodářskému růstu jak hegemona, tak ostatních států. Čím více je hegemon ochoten a schopen importovat, tím více se ostatní snaží protlačit na jeho trhy. Poměrně vysoká míra importu podporuje rozvoj finančního sektoru. Hegemon se tak často stává centrem mezinárodních půjček či finančních trhů. Přínos peněz pro hegemona nadále podporuje jeho investiční plány, inovace, technologický výzkum apod. Nutnou podmínkou pro tenhle systém je, že má hegemon otevřené trhy vůči ostatním zemím a podporuje volný obchod. Vysoká míra technické vybavenosti hegemona, stejně jako další aspekty, dělají z hegemonových podnikatelských aktivit lídry ve svém oboru. V prostředí volného obchodu v konkurenčních bojích pak často vyhrávají hegemonovy podniky, jež mají konkurenční výhody plynoucí například ze znalostí či technické vyspělosti země. Trh poté vyloučí ty subjekty, jež jsou slabé, zatímco silné odměňuje relativně vysokým ziskem. Na trhu potom panuje vysoká konkurenceschopnost. Což zase na druhou stranu oslabuje pozici hegemona – dochází k redistribuci moci a kapitálu. Existence hegemona předurčuje jeho zánik (viz kapitola Zánik hegemona). 2.4.2
Role hegemona
Dle teorie hegemonní stability vykonává hegemon hned několik rolí při zajišťování veřejných statků v systému. Jednak hegemon využívá svůj vliv k vytváření různých mezinárodních režimů, principů, norem, pravidel a procedur rozhodování, kolem kterých se v dané oblasti mezinárodních vztahů sbíhají očekávání aktérů (Krasner, 2009), dále také vystupuje v roli stabilizátora systému, který v případě krize zmírňuje dopady paniky, a to zejména poskytováním stále plynoucího kapitálu a poskytováním úvěrů k zajištění likvidity v systému. Vykonává tedy tzv. „crisis management“. Hegemon taktéž částečně koordinuje monetární politiky jednotlivých států a řízení struktury měnových kurzů. Státům, jež mají monopolní postavení, musí hegemon zabránit ve zneužívání tohoto postavení, zatímco státy, které mají z volného obchodu zpočátku ztráty, musí hegemon přesvědčit o dlouhodobé výhodnosti odstranění obchodních bariér
Teoretický výklad hegemonie
20
(Gilpin, 1987, s. 75). Hegemon stimuluje ostatní ekonomiky svými dovozy, transfery technologií a vědeckými poznatky. Tím pomáhá ostatním státům k rozvinutí jejich vlastní hospodářské základny a zajišťuje příliv kapitálu. Do značné míry tak hospodářský růst ostatních států závisí na stupni hospodářského rozmachu hegemona. Hegemon taktéž působí jakožto příklad ekonomického úspěchu pro ostatní státy (tzv. „demonstrační efekt“). 2.4.3
Zánik hegemona
Zánik hegemona je vnímán jako jev negativní, avšak nevyhnutelný, jelikož hegemon ztrácí (z řady důvodů) vůli i schopnost řídit systém. Musí se vypořádat s růstem jeho domácí spotřeby a náklady na obranu systému, jež rostou rychleji než celkový objem národních úspor a investic. Navíc existence černých pasažérů a skutečnost, že obchodní partneři mají z liberalizace větší prospěch než hegemon, je pro hegemona podstatně nákladná. Samotná existence hegemona tedy podrývá jeho politickou pozici, transformuje strukturu mezinárodního ekonomického systému, redistribuuje moc a předurčuje tak zánik hegemona (Gilpin, 1987, s. 78). Zaniknutí hegemona bude mít za následek zvýšení ekonomických konfliktů ve světové ekonomice, jejichž síla bude ovlivněna sílou relativního úpadku hegemona. Dle Gilpina může tento ekonomický systém přežít v případě, že se hegemon dokáže přizpůsobit měnícím se ekonomickým podmínkám a naváže spolupráci s dalšími ekonomickými velmocemi při zajišťování veřejných statků mezinárodních ekonomických vztahů a řešení problému světové tržní ekonomiky. Liberální ekonomický řád pak může přežít hegemonův úpadek. Liberální ekonomický systém tak může fungovat i po úpadku hegemona, zejména protože náklady na vytvoření nových ekonomických režimů jsou větší, než náklady na již jednou zavedené a funkční systémy. Navíc i zánik již vytvořených režimů je poměrně nákladný. Důkazem toho, že systém hegemonem zavedený může přežít svého pána, je existence obchodních a měnových systémů po erozi britské hegemonie (Gilpin, 1987, s. 78-79). Přesto však existují rizika kolapsu systému, který je pak většinou smeten první větší kalamitou. Důvodem toho jsou zejména rozdílné zájmy mocností, které nejsou usměrňovány stabilizátorem, jež se obvykle snaží zmírnit následky krize. Systém pak zkolabuje kvůli absenci vůdčí osobnosti tak, jak k tomu došlo v roce 1929.
Ekonometrická analýza
21
3 Ekonometrická analýza Ekonometrie je mezidisciplinární věda, ve které se objevují prvky ekonomie, matematiky a statistiky. Zabývá se pak zjednodušeným popisem vztahů mezi ekonomickými veličinami s cílem kvantitativně vyjádřit, ověřit a aplikovat ekonomické hypotézy na základě empirických hodnot. K tomu se používá tzv. „ekonometrický model“
3.1
Ekonometrický model
Ekonometrickým modelem rozumíme matematický model, jenž matematicky a statisticky formuluje určitou ekonomickou hypotézu. Tato hypotéza vznikne vyjádřením určité teoretické myšlenky, s následnou matematickou a statistickou formalizací. To vede ke vzniku ekonometrického modelu. Ten může mít podobu rovnice, či soustavy rovnic. V soustavě rovnic pak každá rovnice popisuje určitou izolovanou část systému a celá soustava popisuje souhrnnou hypotézu celkového systému.
3.2
Ekonometrická data
V ekonometrické analýze se vyskytují tři základní typy dat. Jsou to data průřezová, panelová a časové řady. Průřezová data Tato data vyjadřují pozorování určitých proměnných týkajících se jednotlivých subjektů ve stejném období – k jednomu určitému okamžiku. Časové řady Časová řada vyjadřuje posloupnost určitých hodnot ekonomické jednotky, vztažených k určitému časovému intervalu nebo k okamžiku s danou frekvencí. Důležité je, aby data byla uspořádána chronologicky v čase. Časové řady pak můžeme rozdělit na okamžikové a úsekové. Pro relevantnost ekonometrického modelu je navíc důležité, aby data měla stejnou frekvenci pozorování či pravidelnost záznamu. Tento typ dat je používán v této práci. Panelová data Jsou určitou kombinací dat průřezových a časových řad a představují sledování určité veličiny na různých statistických jednotkách v určitém časovém intervalu či po sobě jdoucích okamžicích.
Ekonometrická analýza
3.3
22
Metoda nejmenších čtverců
Je to metoda, která slouží k odhadování numerických hodnot koeficientů modelu lineární, či linearizované regresní funkce. Tyto odhady numerických hodnot získává na základě minimalizace součtu čtverců reziduí ESS – sumu čtverců odchylek pozorovaných a vypočtených hodnot (Adamec V., Střelec L., Hampel D., 2013). Metoda nejmenších čtverců je výhodná k použití, protože pokud dojde ke splnění sedmi předpokladů, model je pak nestranný, maximálně vydatný, konzistentní a má normální rozdělení. Klasické předpoklady pro regresní model jsou tyto: I. Regresní model je lineární v parametrech, je správně specifikován a má aditivně připojen chybový člen II. Chybový člen má nulovou střední hodnotu III. Všechny vysvětlující proměnné jsou nekorelované s chybovým členem IV. V chybovém členu se nevyskytuje sériová korelace V. V chybovém členu se nevyskytuje heteroskedasticita (vyskytuje se konstantní rozptyl) VI. Žádná vysvětlující proměnná není perfektní lineární kombinací jiné vysvětlující proměnné, tzn., nevyskytuje se perfektní multikolinearita VII. Chybový člen má normální rozdělení K porušení klasického předpokladu č. 1 dochází v případě nadbytečné, či chybějící proměnné nebo v případě špatné specifikace funkční formy modelu. Odhaluje jej například LM test, či Ramseyho RESET test. K porušení předpokladu č. 2 nedochází, pokud je použita metoda OLS, předpoklad je pak automaticky splněn. K porušení předpokladu č. 3 dochází, taktéž v případě chybné specifikace modelu, dále také v případě dynamických lineárních modelů časových řad, které obsahují zpožděné hodnoty závisle proměnných. V případě porušení předpokladu č. 4 dochází ke ztrátě vlastnosti vydatnosti modelu. Pro detekci sériové korelace se používá Durbin-watsonův a Ljung-Boxův test. V případě výskytu čisté sériové korelace je pak doporučeno použít zobecněnou metodu nejmenších čtverců ve variantách podle Cochrana a Orcutta (Postup CO), nebo dle Praise a Winstena (Postup PW).
Ekonometrická analýza
3.4
23
Hodnocení kvality modelu
Posouzení vhodnosti modelu zahrnuje odpovědi na spoustu různých otázek, jako například: Je regresní rovnice v souladu s ekonomickou teorií? Do jaké míry popisuje regresní rovnice empirická data? Je zvolený datový soubor dostatečně velký? Je metoda OLS nejvhodnější metodou pro daný model? Do jaké míry odráží odhadnuté koeficienty regrese očekávání, než byla data získána? Nebyly opomenuty některé proměnné? Byla zvolena nejvhodnější funkční forma?
K vyjádření vysvětlené proměnlivosti modelem pak slouží koeficient determinace (R2). Ten na intervalu <0;1> značí, kolik procent modelu bylo popsáno regresním modelem. Hodnota 1 pak znamená dokonalý popis. Bohužel je tento koeficient konstruován tak, že i když přidáme další vysvětlující proměnnou, hodnota R2 vzroste. V této práci tak používám adjustovaný koeficient determinace, jehož hodnota vzroste pouze po přidání statisticky významného koeficientu (Adamec V., Střelec L., Hampel D., 2013). Dalším ukazatelem kvality jsou Informační kritéria. V této práci jsou uváděny tři, a to tyto: Akaikeho informační kritérium (AIC) Vzorec pro výpočet je následovný: AIC = ln (ESS/n) + 2p/n AIC tedy penalizuje vyšší počet parametrů v modelu. Obecně platí, že čím nižší hodnota, tím lepší model. Bayesovské informační kritérium (BIC) Vzorec pro výpočet BIC je následovný: BIC = ln (ESS/n) + ln (n) p/n Bayesovské kritérium penalizuje počet parametrů a rozsah výběrového souboru. Použití BIC omezuje nadspecifikaci modelu. Hannah-Quinnovo informační kritérium (HQC)
Ekonometrická analýza
24
Je alternativou k AIC a BIC. Má velmi podobné vlastnosti jako BIC. Toto kritérium má tvar: HQC = ln (ESS/n) + ln (ln (n)) 2p/n Kvalitu modelu je následně možno ověřit například Ramseyho RESET testem, který detekuje opomenutí proměnné či nekorektní funkční formu, dále třeba LM testem specifikace, který taktéž slouží k odhalení nekorektní funkční formy.
Srovnávání hegemonů
25
4 Srovnávání hegemonů Jedním z nejdůležitějších hegemonů historie je Británie. Za víceméně oficiální nástup do této pozice můžeme označit rok 1815, který se stal důležitým z několika hledisek. Tím nejdůležitějším je porážka Napoleona v bitvě u Waterloo, po které Británie donutila Francii předat Iónské ostrovy, Maltu, Svatou Lucii a Mauricius, dále donutila Španělsko k postoupení Guyany, Nizozemska, Kapské kolonie a Trinidadu a Tobagy. Británie zase vrátila Francii Guadeloupe a Réunion a Nizozemsku Surinam. Co tedy vedlo k tomu, že Británie mohla nastoupit do této pozice? Odpověď není jednoduchá už jen vzhledem k faktu, že ekonomické bohatství státu se nepromítne do vojenské síly státu bezprostředně, zdali vůbec. Navíc spousta nejenom ekonomických ukazatelů z historie jsou pouhé odhady statistiků a historiků. Dále se některé ze statistik vztahují k Velké Británii (bez Irska), či ke Spojenému království (s Irskem), či k Británii se severním, ale ne jižním Irskem. Boje z let 1793-1815 přiměly velmoci, ať už liberalistické či konzervativní, aby se zasazovaly o mír a stabilitu. Nástroji na prosazování těchto cílů se staly například Vídeňský kongres (1814-1815), či různé smlouvy o volném obchodu. Desetiletí po pádu Napoleona se vyznačují určitými rysy – zaprvé, existence transoceánské a transkontinentální obchodní sítě, jehož centrem byla Velká Británie, přitahovala více oblastí investování, zejména pak v nových průmyslových odvětvích, a větší růst integrace globální ekonomiky. Nesmírný rozmach průmyslové výroby se vinul ruku v ruce se snahou o zpřístupňování nových území se zemědělskou půdou a s novými surovinovými zdroji. Takové podmínky samozřejmě podporovaly dlouhodobé obchodní a průmyslové investice, což vedlo k nezvyklému hospodářskému růstu. Nadále docházelo ke zmenšování celních bariér a k podpoře myšlenek volného obchodu, což završila Velká Británie roku 1860 uzavřením bilaterální smlouvy „Cobden-Chevalier“, jež zrušila veškeré omezení týkající se dovozu britského textilu a významně snížila celní sazby britských výrobků. Hlavně však obsahovala tzv. „Doložku nejvyšších výhod“. Tímto ustanovením si smluvní strany dohodnou, že veškeré výhody, které jakákoliv smluvní strana nabídne, či nabídla, třetím osobám, automaticky nabídne i druhé smluvní straně. Velká Británie si tak upevnila svou mocenskou pozici. Zadruhé – 19. století se vyznačovalo téměř absencí jakýchkoliv válek, minimálně ve formě, v jaké doposud bývaly. Státy upřednostňovaly, spíše než dlouhodobé války s mobilizací prakticky celého národa, války krátkodobější, spíše
Srovnávání hegemonů
26
regionálního charakteru, týkající se zejména problému hranic území. Výjimkou potvrzující pravidlo byla v tomto období americká občanská válka. Zatřetí – ohromný technologický vývoj, za což mohla průmyslová revoluce, se do vojenského odvětví dostával velmi pozvolna, přesto však způsob válčení silně ovlivňoval, zejména v zámořském světě, v Evropě v druhé polovině 19. století. Průmyslové a technologické změny navíc určovaly relativní sílu mocností více, než samotná kredibilita a finanční situace velmocí. Důvodem pro toto tvrzení je velká expanze státního úřednictva a bankovnictví v tomto období, jež mohla zajistit téměř jakémukoliv vládci získání kapitálu na mezinárodních peněžních trzích. Technologie se však získávají hůře. Na druhou stranu – lepší finanční situace určitě dopomohla k vítězství Severu nad Jihem, či téměř bankrotní situace Ruska podryla jeho sílu v krymském konfliktu. Ekonomické faktory tedy nejsou v relativní síle státu rozhodujícím faktorem, nedají se však opomenout. V mezinárodních vztazích sílu státu určuje taktéž jeho politika – již v 19. století je tento vliv dalece větší, než jen například vojenská síla státu, či jeho ekonomická síla. S tím souvisí faktory institucionální. Jak je dále psáno, mezi Británií a USA je z hlediska institucí jeden rozdíl. Británie udržovala svou sílu často přes různé bilaterální smlouvy (jako obecný příklad můžeme uvést smlouvu Cobden-Chevalier, která byla jednou z nejdůležitějších smluv), na rozdíl od USA, která upřednostňovala formu mezinárodních institucí, různě zaměřených (od OSN, přes WTO až po NATO).
4.1
Ekonomické faktory
V 18. století se Velká Británie chlubila stálým růstem obchodní a průmyslové síly, poměrně silným fiskálním kreditem a její sociální struktura měla taktéž trend nárůstu kvality (Kennedy, 1996, s. 109). Navíc daňový systém Velké Británie byl více regresivní než francouzský a založen spíše na nepřímých daních, což veřejnost snášela lépe (hlavní přímou daní v Británii byla daň z půdy, kterou můžeme považovat za „téměř neviditelnou“). Tento systém umožňoval akumulaci kapitálu v dobách míru, protože nízké přímé daně zvyšovaly sklon k úsporám, což velmi zmírnilo dopady v dobách válek (k zavedení přímé daně z příjmů došlo až v roce 1799). Ekonomickou sílu Velké Británie dokazuje fakt, že už kolem roku 1700 byl příjem na jednoho obyvatele o něco vyšší, než ve Francii, která měla téměř dvojnásobnou populaci. Navzdory těmto populačním rozdílům vybrala Velká Británie na daních v období Napoleonských válek větší částku v absolutních číslech, než Francie.
Srovnávání hegemonů
27
Británii se podařilo skloubit námořní svrchovanost, finanční důvěryhodnost, obchodnickou zdatnost a diplomatické umění. V desetiletích po roce 1815 probíhala v Británii různá ne-merkantilistická opatření, zejména však docházelo ke snižování obchodních cel, k velké míře podpory svobodného obchodu, zvyšování bohatství státu (zejména skrze peněžní složku). Průmyslová revoluce pak zapříčinila nebývalý rozmach produktivity Velké Británie. Tento rozmach byl trvalého rázu, a přestože v tomto období prosperity rostla populace, nárůst domácího produktu a kupní síly obyvatelstva stále nárůst populace převyšoval. V této kapitole jsem se rozhodl pro uvedení ukazatele HDP, očištěného o inflaci. Pro HDP jsem se rozhodl, protože vcelku pravdivě ukazuje ekonomickou sílu dané země. V omezené míře zmiňuji i ukazatel HDP na osobu, který vyjadřuje ekonomickou úroveň. Pro upřednostnění celkového HDP jsem se rozhodl, jelikož celkově ekonomicky silná země dle mého názoru ovlivní světové dění více, než ekonomicky vyspělá. Příkladem pro to může být například Čína, která je, dle databáze CIA, v celkovém HDP třetí, zatímco v HDP na osobu až sto dvacátá první (CIA Factbook, 2014, [online]). Dalším, částečně ekonomickým ukazatelem je pak míra populace, což souvisí s již zmíněným ukazatelem HDP na osobu. Výše populace souvisí s cenou a množstvím nabízené práce, což ve finále může zaručit lepší, či horší konkurenceschopnost zboží určitého státu, a tím tak působit na výši národního produktu. 4.1.1
Analýza HDP
V letech 1837 – 1901 (období královny Viktorie) vzrostla populace Velké Británie o víc jak 61 %, reálné HDP na osobu pak o 220 %, reálné HDP dokonce o více než 350 %. Růstový trend si Británie udržovala víceméně po celé 19. století s několika meziročními výjimkami. Pokud bychom hodnotili růst mezi jednotlivými desetiletími, zjistíme, že Velká Británie se mohla chlubit většinou 18-26% průměrným růstem za desetiletí, a to až do roku 1880 (vypočítáno geometrickým průměrem pro 10 období). Důvody pro takový růst jsou poměrně jasné – nejdůležitějším prvkem je průmyslová revoluce. Mezi lety 1750-1830 se zvýšila produktivita mechanizovaného britského předení až čtyřistakrát. Netýkalo se však jen mechanizace předení – pro srovnání, Rusko na počátku 19. století dokázalo zdvojnásobit produkci železa (Kennedy, 1996, s. 190). Oproti Británii, se třicetinásobným zvýšením, se však toto číslo zdá jako nicotné. Tajemstvím britského růstu produktivity může být, že britská ekonomika po roce 1815 nebyla zaměřena na rychlé vybudování vojenského sektoru, jak můžeme vidět
Srovnávání hegemonů
28
u nacistického Německa. Naproti tomu Britové hlásali politiku „laissez-faire“, která byla odpovědí na protekcionistický merkantilismus. Zásadami „laissez-faire“ byl především věčný mír, snížení dohledu státu nad jedinci, či nízké vládní výdaje. Nízké vládní výdaje se měly týkat zejména výdajů na obranu. Vojska jsou totiž obecně považována za neproduktivní a nevytvářející žádnou přidanou hodnotu – proto měly být výdaje pouze minimální, tak aby stát byl schopen ubránit se proti násilnému vniknutí. To zároveň vedlo k tomu, že po roce 1815 byla Velká Británie se zastaralejším vojskem připravena na konflikt hůře než během let předchozích. Tato skutečnost šla poznat během Krymské války v letech 1853-1856, která notně otřásla pozicí Velké Británie, přesto však neměla v zásadě trvalejší vliv. HDP stále rostlo, meziroční růst se jen zpomalil z 2,9 %, přes 1,7 % v roce 1854, 1,4% v roce 1855 růst opět posílil na 4,2 %. Po Krymském konfliktu se však Británie již odmítala angažovat ve světě, ať už z politických důvodů, či z důvodů vojenského neúspěchu (22 602 mrtvých a 18 253 raněných, stejně jako špatně nasazované jezdectvo, či absence léků proti úplavici a choleře). Neúčastnila se tak třeba války za nezávislost v Italském Piemontu v roce 1859, či Šlesvicko-holštýnskému konfliktu, který poté vedl k pruskou-rakouské (1866) a prusko-francouzské válce (1870-1871), ze kterých vyšla vítězně pruská armáda, což jí zajistilo možnost sjednocení Německa pod taktovkou Pruska. Přestože byla pozice Velké Británie svým způsobem oslabena, nemělo to na její celkovou pozici větší vliv, protože Británie nebyla vojenským hegemonem. Můžeme tak na ukazateli HDP vidět, že přestože její pozice ve smyslu vojenského intervencionismu byla oslabována, na její ekonomické postavení to nemělo větší vliv. Mezi lety 1850-1870 tak její HDP neustále rostlo (mezi těmito léty je nárůst 60%). Po roce 1881 začal desetiletý růst klesat - činil již „jen“ 25,6 %. Tento pokles trval až do roku 1919, kdy desetiletý průměrný růst činil 18,3 %. Pro následujících několik let však průměrný desetiletý růst použít nelze, jelikož došlo k propadu meziročního růstu do záporných hodnot – došlo k poklesu. Z Tabulka č. 2 v příloze je zřejmé, že zároveň v roce 1882 došlo k tomu, že USA měly vyšší HDP, než Velká Británie. Tento náskok USA neztratily ani po zbytek období, naopak, v roce 1920 byl jejich náskok oproti Velké Británii více než dvojnásobný. Co může za tento nečekaný růst? Paradoxně za to může právě Velká Británie, která svými zahraničními investicemi umožnila rozvoj infrastruktury, průmyslu a zemědělství bez větší zátěže na finance USA – ovšem za cenu zadlužení se vůči Británii. Potvrzuje se tak základní teze teorie hegemonní stability, že existence hegemona předurčuje jeho zánik. Mezi lety 1869 a 1913 se objem průmyslové výroby v USA zvýšil osmkrát (Spulber, 1997), což zapříčinilo prudký nárůst relativního podílu na
Srovnávání hegemonů
29
světové průmyslové výrobě, jak můžeme vidět v Tabulka č. 8 – Relativní podíly světové průmyslové výroby. Do skupiny extenzivních faktorů, které ovlivnily hospodářský úspěch USA, můžeme začlenit přírůstek populace (viz kapitola Populace), ať už se jedná o přirozený přírůstek, či přistěhovalce. USA taktéž zaznamenaly zvýšený objem zahraničního kapitálu v zemi. Ten sem proudil zejména z Británie, ale také z Francie. Pomocí něj se vybudovala infrastruktura, zejména pak síť amerických železnic. Ohromný příliv zahraničního kapitálu způsobil, že před 1. světovou válkou byla USA největším světovým dlužníkem. Velkou výhodou USA, jakožto neprozkoumané země, byla poměrná hojnost půdy a přírodních zdrojů, ať už se jednalo o uhlí, či zlato. Velikost vnitřního trhu pak zaručila specializaci a výrobu ve velkých množstvích a sériích. To vedlo ke zvýšeným úsporám z rozsahu. Zboží tedy mohlo být konkurenceschopnější. Aby se zboží a suroviny mohly prodávat, musely se rozvážet. Jak již bylo řečeno, infrastruktura se budovala za vydatné pomoci britských a francouzských investic, a to vedlo k cílenějšímu rozvoji navazujících průmyslových odvětví jako železářství a ocelářství. Nicméně tím výklad efektivity Američanů nekončí. Dařilo se jim taktéž poměrně efektivně zavádět nové technologie a stroje do průmyslových i zemědělských odvětví. Hlavní příčinou mohl být poměrný nedostatek pracovních sil, k čemuž se vážou relativně vysoké mzdy. Dochází však také ke zvětšování podniků, které poté přerůstají v monopoly, případně kartely. Proto byly schvalovány první zákony proti monopolům, jako například Shermanův antitrustový zákon. USA netrpěly vysokou inflací, protože používaly zlatý standard. Ovšem během 1. světové války, do níž vstoupily v roce 1917, od zlatého standardu upustily, tak jako i ostatní státy. Vstup USA do války vedl k tomu, že vládní výdaje začaly růst, stejně jako vláda začala regulovat ekonomiku. Tyto regulace však neměly dlouhého trvání a ani výraznější dopad na ekonomiku. Navíc po ukončení války význam těchto regulací poklesl. Mezi lety 1914 a 1918 tak vzrostla výše HDP USA o více jak 24 %. V této době ještě převládal ekonomický proud liberalismu, jehož základy však otřásla celosvětová hospodářská krize z roku 1929-1933. Jelikož USA vyšly z 1. světové války téměř nepoškozeny a navíc se staly celosvětovým věřitelem, panoval zde optimismus, jenž podporoval růst cen na burze. Řada amerických občanů se věnovala spekulacím na burze, která již koncem dvacátých let vykazovala znaky spekulační bubliny (Slaný, 2003). Během let 19201929 byl růst HDP více jak 40%. Krizi v roce 1929 pak odstartoval propad cen na burze cenných papírů. Tento propad odrážel vzrůstající hospodářské potíže a splasknutí spekulační bubliny. Následná panika, jež zachvátila všechny občany,
Srovnávání hegemonů
30
vedla k prudkému prodávání akcií, runu na banky. Pokles cen akcií, které v této době měly 20% hodnotu akcií před vypuknutím krize, vedly k prudkému poklesu koupěschopnosti amerického obyvatelstva a ke zvýšení nejistoty. Tato nejistota vedla k neochotě spotřebitelů utrácet, což se projevilo poklesem spotřeby, následovaný zhroucením investic a zahraničního obchodu. Krize byla opravdu silná, v HDP USA došlo k propadu o více jak 25 %, nezaměstnanost v roce 1933 činila téměř 25 %. Tato krize se projevila velmi rychle v zahraničí – američtí investoři, kteří investovali v Evropě, prodávali svá aktiva, aby dostali fondy zpět do USA. Řada evropských zemí, které měly půjčené od USA, pak spoléhaly, že tyto půjčky splatí z válečných reparací Německa, to však nebylo schopno tyto reparace splácet. V evropských zemích, zejména těch, závislých na zahraničním obchodě, tak došlo ke krizi také. Jednotlivé vlády pak nastolily protekcionistické praktiky, aby ochránily své domácí producenty, což ve finále vedlo ke zhroucení zahraničního obchodu. Minima výkonu dosáhla Británie v roce 1930, USA pak v roce 1933. Na ekonomickou výši roku 1929 Británie dosáhla již v roce 1934, USA až v roce 1936. Na oživení ekonomiky USA se velkou měrou podílel Rooseveltův plán „New Deal“, který zaručil obnovu průmyslu a zemědělství, zavedl státem organizované důchodové pojištění, či došlo ke zdanění vyšších příjmových vrstev a k revizi bankovnictví. Došlo tak v USA k přerodu z liberální ekonomiky zastávající „laissezfaire“ na ekonomiku s prvky intervencionismu. Hospodářství USA na konci třicátých let bylo povzbuzeno jednak půjčkami a jednak dodávkami vojenského materiálu Británii. Vstup USA do války po útoku na Pearl Harbor potom značně urychlil hospodářský růst USA. Jak Británie, tak USA se v tomto období transformovaly na ekonomiku válečnou – zvýšilo se množství státních zásahů a došlo k mobilizaci vnitřních zdrojů. Mezi lety 1939-1945 se HDP Británie zvýšilo o 18 %, u USA však došlo k nárůstu téměř dvojnásobnému. Takové prudké zvýšení s sebou nese inflační tlaky, inflace však byla potlačována cenovou regulací důležitých komodit. Vojenská výroba USA se v letech 1941-1943 zosminásobila, což způsobilo, že ukazatele spojenců byly vůči nepřátelským více, než trojnásobné (Kennedy, 1996). Poválečná transformace pak přinesla Británii hospodářský pokles. Nejintenzivnější strukturální změny byly především v průmyslu, což silně industrializovanou Británii poměrně silně zasáhlo. Již od počátku 20. století byla britská dominance oslabována, jednak světovými válkami a jednak americkými a německými průmyslovými výrobky, které měly dostatečnou konkurenceschopnost. Hlavními slabinami britské ekonomiky po druhé světové válce pak byla zejména nízká mobilita pracovní síly a její nevysoká míra
Srovnávání hegemonů
31
kvalifikace, dále nízká míra investic do vědy a vysoké podíly výdajů na obranu. Nízkou kvalifikovanost britské populace dokazuje i míra uznaných patentů, které dokládá Tabulka č. 18 - Počet patentů USA a VB. Zde můžeme vidět klesající trend již od poloviny 19. století. Příčinou úpadku Británie a ztráty její silné pozice je tedy její přílišný konzervatismus a snaha o zachování starých pořádků. Snažila se neustále udržovat svůj nevyspělý koloniální svět, ze kterého dovážela výrobky ne příliš vysoké kvality, o které mnohdy ani nebyl zájem. Jelikož její průmyslový potenciál od počátku 20. století neustále upadal, nebyla vůle s Británií obchodovat již v takové míře. Velkou konkurencí jí byly německé a americké výrobky. Dobu hospodářské krize pak Británie ještě zhoršila snahou o návrat k původnímu koloniálnímu kurzu 1:4,86. Po druhé světové válce navíc již Británie neměla dostatek kvalifikovaných sil, které úroveň jejich produktů zrovna nezvyšovaly. 4.1.1.1 Ekonometrická analýza HDP Nejprve jsem provedl specifikaci funkční formy modelu. Tu jsem provedl na základě Tabulka č. 1 – Volba funkční formy HDP Británie a USA vytvořené z výstupů programu Gretl. Vše bylo počítáno pomocí metody nejmenších čtverců. Dle tvaru Obrázek č. 3 – Graf reálného HDP USA a VB jsem předpokládal, že vhodná funkční forma bude logaritmická. To bylo potvrzeno i z Tabulka č. 1 – Volba funkční formy, jelikož adjustovaný koeficient determinace u ní vyšel největší a informační kritéria vyšla nejmenší. Na Obrázek č. 4 – Logaritmický trend HDP můžeme vidět již upravený model do logaritmické formy. Přímka vyrovnaných hodnot zde ukazuje, jak by data vypadaly, kdyby přesně odpovídaly zvolené funkci. Hodnoty skutečné odpovídají datům z Tabulka č. 2. Poté, co jsem provedl odhad funkční formy, jsem pokračoval s odhadem parametrů. Ty byly odhadnuty nejprve pro Velkou Británii, následně pro USA. Jelikož koeficienty v Tabulka č. 10 – Prvotní model mají menší p-hodnotu, než 0,05, můžeme je prohlásit za statisticky významné. Při provádění testů však bylo zjištěno Ramseyho RESET testem, že došlo buďto k opomenutí proměnné nebo byla zvolena nesprávná funkční forma. Pokud se podíváme na tvar Obrázek č. 4 – Logaritmický trend HDP, můžeme zjistit, že jak u USA, tak u Velké Británie došlo v určitých letech k určitému propadu. K zjištění, zda dochází ke strukturálnímu zlomu, slouží v programu Gretl QLR test. Výstup tohoto testu pro Velkou Británii vypadá takto: QLR test pro strukturální zlom Nulová hypotéza: žádný strukturální zlom
Srovnávání hegemonů
32
Testovací statistika: chí-kvadrát (2) = 412, 577 pro pozorování roku 1920 S asymptotickou p-hodnotou = 4,28743*10-92 Jelikož p-hodnota činí méně, než 5 %, můžeme s jistotou prohlásit, že se v souboru dat vyskytuje strukturální zlom a to v roce 1920. Přidal jsem si tedy bivalentní umělou proměnnou s hodnotami 0 od roku 1830 – 1919 a hodnotami 1 pro zbytek pozorování. Tuto proměnnou jsem poté zavedl do modelu jako regresor na ose x. Tento postup jsem opakoval, dokud jsem se nezbavil veškerých strukturálních zlomů na 5% hranici přípustnosti. Výstup proměnných modelu po očištění od strukturálních zlomů je pak v Tabulka č. 11 – Výsledný model po očištění od strukturálních zlomů. Z této tabulky jsem poté odvodil rovnici trendu. Pro USA: ln Y = 10,0456 + 0,0423932 t Po odlogaritmování tak získáváme rovnici: Y = e10,0456 * (e0,0423932)t =23 054,1252 * 1,043304625t Pro Velkou Británii: ln Y = 11,2948 + 0,0206671 t Po odlogaritmování získáme tuto rovnici: Y = e11,2948 * (e0,0206671)t = 80 402,45584 * 1,020882143t Znamená to tedy, že v Británii každým rokem vzroste výše reálného HDP o 2,088 %, zatímco v USA vzroste každým rokem o 4,330 %. Důvody zlomů mohou být různé. Pokud se však podíváme na Velkou Británii v období 1873–1896, nacházela se v tzv. období „Dlouhé deprese“ (někdy také uváděn termín Velká deprese). Jedná se o období, ve kterém Británie zažívala nižší tempa růstu. V roce 1873 pak některé státy, jako například Německo, Francie, či Itálie, v souvislosti s touto „krizí“ přehodnocovaly postoj k volnému obchodu. Ten byl do této doby zaručován smlouvou Cobden-Chevalier, ta se však po určitém čase musela obnovovat. V roce 1882 pak Francie zavádí Melinův celní zákon, jenž rozhodně volnému obchodu neprospíval. Naopak, uvalil clo v průměrné výši 25 %. Jelikož v této době byla Francie poměrně důležitým obchodním partnerem Velké Británie, můžeme to považovat za dostatečně silný impuls, aby došlo k takovému zlomu. Byť se Británie snažila znovu podporovat volný obchod, avšak do počátku 1. světové války nedosáhla výraznějších úspěchů. Zlom v roce 1908 tomu odpovídá taktéž.
Srovnávání hegemonů
33
Volba volného obchodu se zbožím padá spíše na země, které převážně exportují, mezi něž patří zejména americký Jih, či Belgie a Nizozemsko. Třetí zlom nastal v roce 1920. Konec války zajistil, že se Evropa změnila z věřitele na dlužníka. Navíc byla Británie nucena válku financovat prodejem zahraničních aktiv – přišla tak o 25 – 30 %. Úbytek ekonomicky aktivního obyvatelstva ve výši 5 % taktéž produktivitě Británie moc nepřidal, přestože mužské práce začaly zastávat ženy. Růst daní zajistil, že soukromá spotřeba poklesla o 14 %, a soukromé investice klesly téměř na polovinu. Tam kde byla Británie silná před válkou (bankovnictví, pojišťovnictví, či obchodování na kapitálových trzích) se nyní rozmáhaly USA, či Švýcarsko. Celoevropský úpadek navíc ještě zhoršilo opuštění zlatého standardu, což zapříčinilo téměř dvojnásobné zvýšení cen během války. O celkovém hospodářském propadu Evropy svědčí i fakt, že její podíl na světové průmyslové výroby klesl z 53 % v roce 1913 na 41 % v roce 1920 (Žídek, 2009, s. 63). Finální graf můžeme vidět na Obrázek č. 5. V tomto modelu se nevyskytuje sezónnost, jelikož data jsou ročního charakteru. Na základě F-statistiky vyšla phodnota ve výši 5,78*10-133, můžu tedy prohlásit, že je model statisticky významný. Nyní provedu ekonometrickou verifikaci na základě ekonometrických testů. Ty jsem pro přehlednost sestavil do Tabulka č. 13 – Výstupy testů HDP. Ljung-Boxův test byl proveden po řád 11. Dle Obrázek č. 6 – ACF rezidua HDP USA a Obrázek č. 7 – ACF rezidua HDP Velké Británie ACF a PACF reziduí nám vychází, že se v modelu USA vyskytuje sériová korelace 1. – 4. řádu. U Velké Británie nám vychází korelace řádu 1., 2. a 5. – 10. Důsledky korelace jsou zejména ztráta vydatnosti odhadu i asymptotické vydatnosti odhadu regresních parametrů. Tato korelace poté může být odstraněna například Zobecněnou metodou nejmenších čtverců, či iterativním postupem dle Cochrana a Orcutta (metoda CO). V modelu se vyskytuje heteroskedasticita, i korelace, myslím si, že by bylo vhodné použít některou z pokročilejších metod pro vytvoření vhodnějšího modelu. Heteroskedasticita by se dala odstranit použitím jiné metody, například metodou Opravené heteroskedasticity. 4.1.2
Populace
Nárůst populace může nastat ze dvou důvodů. Může být způsobený buďto imigrací lidí z ostatních národů nebo přirozeným přírůstkem – narozením dětí. Růst porodnosti je pak obecně přikládán zvýšení životní úrovně, stejně tak imigrace může znamenat, že se více lidí stěhuj za lépe placenou prací. Je zde vhodné uvést myšlenku Thomase Roberta Malthuse, po němž byl založen směr
Srovnávání hegemonů
34
Malthusiánství. Hlavní myšlenkou je, že potřeba lidí stravovat se a rozmnožovat se je silnější, než schopnost shánět si potravu. Logicky tak zaostává výroba potravin nad populačním přírůstkem. Tato teze však nakonec byla vyvrácena právě během tohoto století, kdy průmyslová revoluce umožnila vyrábět větší množství potravin a umožnila tak stravovat neustálý nárůst populace a překonat tak Malthusova omezení (Kennedy, 1996). Obecně vývoj populace v evropských zemích probíhá velmi podobným způsobem. Průběh má dvě fáze, přičemž během fáze první nejdříve klesá úmrtnost. Ta většinou klesá z důvodů pokroku v medicíně, hygieně a ve způsobu stravování. Jak můžeme vidět v Tabulka č. 3, populace rostla prakticky po celou dobu zkoumaného období. U Velké Británie došlo k meziročnímu poklesu populace pouze v letech 1847-1851, poté v letech 1918-1920, v roce 1946 a 1982. U USA růst populace prakticky nikdy nenabral záporných hodnot. Za to může zejména liberální přistěhovalecká politika, kterou USA praktikovalo až do 1. světové války. Jak můžeme vidět v Tabulka č. 4 – Počet imigrantů, počet imigrantů činil každý rok více jak 2 miliony obyvatel. USA je navíc země přistěhovalců. Pokles populace Velké Británie v letech 1847-1851 může mít různé důvody. 2 Jedním z důvodů může být emigrace do jiných států, zejména do USA, jak dokládá Paul Kennedy, či Tabulka č. 4 – Počet imigrantů USA. Jak můžeme vidět, do Severoamerických kolonií a do USA v těchto letech emigrovalo 1,7-2,5x více lidí, než v roce 1846. Na Obrázek č. 2 můžeme vidět porodnost a úmrtnost v tomto období. Z tohoto obrázku se dozvíme, že důvodem poklesu populace je právě zvýšená emigrace v tomto období. Dalšími důvody však kromě emigrace může být zvýšená úmrtnost, či snížená imigrace dalších obyvatel. Pokles v letech 1918-1920 odhaduji na základě historických okolností, jelikož se nedochovala statistická ročenka, a to konec 1. světové války. Konflikt takového rozměru a s takovými důsledky byl do té doby nevídaný a postrádal jakékoliv srovnatelné měřítko. Jen na západní frontě při stahování vojsk ze Sommě, zaznamenali Britové ztrátu téměř 20 000 vojáků během prvního dne. Takové množství obětí otřásalo společností v základech. První světová válka tak vychýlila rovnováhu hospodářských sil za Atlantik, který měl poměrně velkou geografickou výhodu, a podkopala hegemonii Británie. Následně došlo k pádu nespočtu královských rodů a říší (jako třeba Habsburská), což vedlo ke vzniku dalšího nespočtu nástupnických států (mezi nimiž bylo i Československo), proměně Blízkého východu. Nadále umožnila velkou bolševickou revoluci v říjnu 1917 a podpořila vliv a sklony k fašismu v Evropě – podpořila věc dělnictva, na němž
2
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/evropska_revoluce_1848.htm
Srovnávání hegemonů
35
stála produkce válečné mašinérie. Na druhou stranu umožnila vznik moderního věku, když napomohla zrovnoprávnění žen, vznik sociálního státu, či zvýšila míru pronikání stání pokladny do hospodářství. Meziválečný vývoj pak u Velké Británie nezaznamenal větších změn, populace se držela zhruba v konstantní výši. Naopak populace USA zažila mezi roky 1918-1939 nárůst téměř o čtvrtinu. Během hospodářské krize se sice tento růst zpomalil, nicméně populace nepoklesla. Během 2. světové války ztratily USA kolem 450 tisíc obyvatel, přesto však stále přetrvával populační nárůst, který převyšoval ztráty. Naopak Británie, která ztratila zhruba 357 tisíc v roce 1946, měla méně obyvatel, než rok předtím. Tyto ztráty se však zdají nicotné, oproti holocaustu, během nějž zemřelo 6 milionů Židů, či vůči ztrátám Sovětského svazu, který přišel o 27 milionů obyvatel. V průběhu historie tak Británie netrpěla na přílišné populační ztráty, či nezvykle velké nárůsty, byť některé roky mírně nezvyklé byly. Příčinou problému však bylo to, že Británie již v této době byla mírně přelidněna. Práce nebyla tolik vzácná, takže populace nebyla ani moc dobře placená. Docházelo tak k odlivu občanů z Británie, často do USA, která nabízela lepší platové podmínky, i větší geografický prostor k osídlení. 4.1.2.1 Ekonometrická analýza populace Jako první jsem opět provedl specifikaci funkční formy modelu. Na základě Tabulka č. 5 – Specifikace modelu populace jsem se rozhodl, že nejlepší funkční forma bude logaritmická. Sice u ní nevyšel vždy nejlepší koeficient determinace, nicméně testy AIC, BIC a HQC vyšly nejmenší, takže jsem se rozhodnul opět pro logaritmickou formu. Při provedení testů jsem zjistil Ramseyho RESET testem, že v modelu Velké Británie chybí proměnná. Rozhodl jsem se nejdříve otestovat testem QLR pro strukturální zlom. Ten se mi objevil pro rok 1920 s p-hodnotou 1,5474*10-86. Po očištění modelu od strukturálních zlomů jsem sestavil finální Tabulka č. 6 – Koeficienty modelu populace, ze které jsem poté odvodil rovnici trendu. Ta vypadá takto: Pro Velkou Británii: ln Y = 10,0699 + 0,00759573 t Po odlogaritmování pak získáme tuto rovnici:
Srovnávání hegemonů
36
Y = e10,0699 * (e0,00759573)t = 23 621,203 * 1,007624651t Pro USA: ln Y = 9,66727 + 0,0207629 t Po odlogaritmování vznikne tato rovnice: Y = e9,66727 * (e0,0207629)t = 15 792,177 * 1,020979949t Můžeme tak říci, že každým rokem vzroste populace o 2,098 % v USA a o 0,762 % ve Velké Británii. Nyní provedu ekonometrickou verifikaci pomocí několika testů. Pro přehlednost jsem pak sestavil výsledky ekonometrických testů do Tabulka č. 7 – Ekonometrická verifikace modelu. Z tabulky je možno vidět, že u USA je model správně specifikován, vyskytuje se v něm homoskedasticita a chybový člen má normální rozdělení. Vyskytuje se zde však sériová korelace 1. řádu a ARCH efekt 1. řádu. U modelu Británie se taktéž vyskytuje problém s korelací 1. řádu a s ARCH efektem 1. řádu. Jinak je model specifikován správně, s homoskedasticitou a normálním rozdělením chybového členu. Jelikož je model Británie vícerozměrný, testovala se i multikolinearita. Pro regresory vyšla ve výši 2,27, můžeme tak uznat, že k problémům s multikolinearitou nedochází.
4.2
Geopolitické faktory
Mezi léty 1815 až současností probíhá obrovské množství změn politických, u kterých můžeme vysledovat určitý vývoj. Zejména dochází k obrovskému nárůstu demokratických režimů a jejich prosazování. Žídek pak cituje magazín Economist, dle nějž pak tvrdí, že přestože nebyly demokratické režimy na počátku 20. století převládající, lze tento růst vypozorovat. Dle tohoto magazínu mělo nějakou, byť limitovanou formu demokracie, na počátku 20. století pouze 6 ze 43 národů. Implementaci určité formy demokracie pak můžeme brát jako určitou formu vyspělosti státu. Například Británie založila parlament Velké Británie v roce 1707, na základě aktu o sjednocení se Skotskem (Kovář, Tumis, 2007), v USA proběhlo založení demokratické formy režimu na základě Ústavy Spojených států amerických až v roce 1787. Demokracií byly prostoupeny i některé proudy během Francouzské revoluce. Válka Severu proti Jihu pak byla svým způsobem konfrontací některých demokratických principů například s otázkou otroctví.
Srovnávání hegemonů
37
V druhé polovině 19. století tak dochází ke změnám, které podporovaly demokratické režimy. V souvislosti s geopolitickým vývojem ve světě za poslední dvě století vznikly 2 teoretické náhledy. Prvním z nich je náhled Francise Fukuyamy o konci dějin. Zde zdůrazňuje, že svět směřuje k demokracii, avšak zároveň liberální demokracie představuje konec dějin. Koncem dějin však Fukuyama myslí ukončení vývoje fundamentálních principů a institucí, protože všechny skutečně velké a historické otázky již budou zodpovězeny (Fukuyama, 2002, s. 12). Proti této teorii stojí názorový proud okolo Samuela Huntingtona. Ten ve knize „Střet civilizací“ zdůrazňuje, že dochází ke střetu civilizací na základě rozdílných etnických, národních, náboženských a kulturních skupin. Pro konflikty historické pak zřejmě více platí teorie Fukuyamy, pro konflikty současné pak teorie Huntingtonova. Huntington například tvrdí, že „situace mezi Ukrajinou a Ruskem je zralá na to, aby mezi těmito zeměmi došlo k soupeření v bezpečnostní oblasti“(Huntington, 2001, s. 26) a dále předpokládá buďto rozdělení Ukrajiny na 2 země, či propuknutí války mezi Ruskem a Ukrajinou. Pro účely politického srovnávání byly vybrány ukazatele vojenské síly a samotná geografická poloha státu. Samotná vojenská síla pak není srovnávána jen jako počty vojáků, respektive tonáž válečných lodí, ale i z hledisek politických. Ne vždy totiž bylo třeba vydržovat velkou a nákladnou armádu. Geografická poloha je pak přiblížena jako aspekt neměnný, s nímž stát manipuluje jen těžko, přesto však má dopady ne jeho politickou i ekonomickou činnost. U této části je důležité srovnání s tehdejší politickou a ekonomickou situací, zejména v Evropě v důsledku válek Napoleonských a následně válek světových. 4.2.1
Zlatý standard a Brettonwoodský měnový systém
Klasický zlatý standard je měnový systém, jenž zaručuje krytí národní měny určitým množstvím zlata. Jde o systém s pevně stanovenými devizovými kurzy mezi měnami jednotlivých zemí. Kupříkladu zatímco dolar v USA odpovídal 23,2 grains zlata (1 grains = 64,79891mg tzn. 1,504g zlata), v Británii pak odpovídala libra 113 grains (7,322 g zlata). Byl tak dán kurz mezi těmito zeměmi cca 1:4,86 GBP/USD. V oběhu se pak vyskytují buďto mince ze zlata přímo vyražené, nebo bankovky, jejichž hodnotu je emitent povinen krýt zlatem. Důvodem pro zavedení zlata jako kov ke krytí měn může být, že v průběhu času nejméně ztratilo na hodnotě3. 3
http://www.twicz.com/produkty-a-sluzby/zlato/zlaty-standard/
Srovnávání hegemonů
38
Vyspělost Británie v této době dokazuje, že přešla na zlatý standard již v roce 1821, kdy nahradila do té doby trvající bimetalismus, což znamenalo, že za všeobecně uznávaná platidla se považovalo zlato a stříbro. Nebylo tak vůbec neobvyklé, že v rámci jednoho státu obíhalo několikero druhů „měn“. USA se sice v roce 1834 také pokoušely zavést zlatý standard v poměru 20,67 UDS za unci (ten trval až do roku 1933), přesto si však jako hlavní měnový systém udržely bimetalismus až do roku 1900, kdy byl oficiálně přijat Zlatý standard. Tento systém má velkou výhodu v tom, že svým způsobem eliminuje nejistotu, nevyznačuje se takovou volatilitou a umožňuje plánovat obchodní strategie jedinců a odhadovat ziskové marže (Krpec, Hodulák, 2011, s. 144). Zlatý standard je svým způsobem systém pevných kurzů, a ten jako takový neumožňuje velký prostor pro monetární politiku, která je pak minimální - množství peněz v ekonomice je víceméně konstantní, ovlivněno jedině možností nových nalezišť zlatého kovu. To může působit pozitivně pro hladký průběh mezinárodního obchodu. Stabilitu tohoto systému popisuje Humeův mechanismus. Ten popisuje, že v případě, kdy by došlo k deficitu zahraničního obchodu Velké Británie s USA, byl by vyrovnán odlivem zlatého kovu z Británie za nákup amerického zboží. V tomto důsledku dochází v Británii k odlivu zlata, což vede ke snížení cen, jelikož k nákupu stejného množství zboží je nyní k dispozici méně peněz. V USA bude situace obrácená – zvýšené množství peněz v ekonomice vede k vyšším cenám. Zvýšené ceny v USA ve finále vedou k dražší produkci, což činí výrobky USA méně konkurenceschopné na mezinárodních trzích – přebytek obchodu se tak snižuje a systém má tendenci se držet v rovnováze. Humeův mechanismus tak implicitně předpokládá platnost kvantitativní teorie peněz, která tvrdí, že mezi množstvím prostředků směny obíhajících v hospodářství a výší cen je přímá souvislost. Vyšší množství peněz v ekonomice je tedy příčinou úměrně vysoké inflaci. Praxe zlatého standardu však probíhala poněkud jinak. Většina vlád se bránila odlivu zlata ze země, jelikož již jen samotný fakt, že země přichází o zlato, byl tehdy spojován s příčinou hospodářské krize. Problémem takového systému je úkaz zvaný deflace. Tento fenomén nastává v případě, kdy se v ekonomice sníží množství peněz pod určitou úroveň, která nedostačuje k nákupu požadovaných statků a služeb při určité ceně. Aby se stát dostal zpět do rovnováhy, je třeba, aby došlo k poklesu prakticky všech cen. Problém se však nachází v rigiditě cen směrem dolů a v malé pružnosti ceny práce. Pokles cen by totiž měl přijít v době, kdy dochází k odlivu zlata, snížení celkových zisků z prodejů a z negativních očekávání do budoucnosti. Aby došlo ke snížení cen finálního zboží, je nezbytné, aby byly sníženy mzdy. K tomuto snížení však dochází až posléze, poměrně
Srovnávání hegemonů
39
nepružně. Ceny se snižují, ale toto snížení přichází na úkor marže podnikatelů, kteří se snaží udržet tím, že omezí výrobu na takovou úroveň, která bude odpovídat sníženým prodejům. Teprve až po poklesu výroby, které souvisí s hromadným propouštěním a růstem nezaměstnanosti vede ke snížení ceny práce – nižším mzdám. Kdyby tedy došlo v USA k růstu nabídky peněz, tedy odlivu zlata z Británie, nastane v USA inflace, která může navíc stimulovat ekonomiku. Nicméně v Británii dojde k deflaci. Té však kvůli rigiditě cen směrem dolů předchází hospodářský pokles (recese) a růst nezaměstnanosti. Dalším průvodním jevem může být panika, kdy lidé z obav, že přijdou o své zlato, které odtéká ze země, začnou vybírat vklady z bank, což může ve finále vést k bankrotům. Zlepšení obchodní bilance tedy sice nastává automaticky (pomoci by mohlo zvýšení úrokových měr, které by mohly stimulovat zahraniční investory, ovšem za cenu zdražení peněz pro domácí investory), ale nastává tak až po velmi problematickém hospodářském procesu a pomalému snižování cen v ekonomice. Na počátku 1. světové války se tak zlatý standard dostal pod tlak, z něhož již nevyšel ve své původní podobě. V průběhu válek pak státy řešily nedostatek financí, způsobený omezeným množstvím zlata v oběhu, tisknutím peněz bez plnohodnotného zlatého podkladu, což vedlo k vysoké inflaci. Po válce se státy logicky snažily o návrat ke stabilnímu systému, různými formami – ať už to byl tzv. „standard zlatého slitku“ (zejména ve Velké Británii a Francii od roku 1925 po 1928 a v principu umožňoval směnu za zlato pouze u 12,5kg slitků a jejich násobků), či „Standard zlaté devizy“. Ten sice umožňoval směnu za zlato, ale pouze za měnu, která směnitelnost za zlato udržuje. Tyto měny pak působily zároveň jako rezervy. Působily tak částečně jako kotvy systému, ovšem předpokládalo se, že pouze malá část subjektů bude požadovat směnu rezervní měny za zlato. V národních ekonomikách tak mohlo obíhat ještě větší množství peněz při určitých zlatých zásobách. Začaly se tak formovat tzv. měnové bloky kolem vůdčích měn – franku, libry a dolaru. K pádu tohoto systému přispěly zejména silné politické tlaky, mezi hlavními byla neochota vlád akceptovat monetární omezení a obecně měnovou politiku, resp. neustálé tendence ke zvyšování ke zvyšování objemu peněz v oběhu. Británie se sice pokusila nastolit opět zlatý standard, ještě navíc v původním kurzu 1:4,86, tento kurz však byl značně nadhodnocen. Nadhodnocený britský kurz pak vedl k odlivu zlata ze země, celkové hospodářské stagnaci a růstu nezaměstnanosti. Kindleberger tak považuje tento krok za jeden ze šoků, který otřásl tehdejším měnovým systémem, který Británie nebyla schopna, a USA nechtěly napravit.
Srovnávání hegemonů
40
V roce 1931 se pak Británie definitivně rozhoduje zlatý standard ukončit. Byť Británie tímto krokem prakticky odevzdala pozici světového vůdce Spojeným státům americkým, byl tento krok pro ni paradoxně ekonomickým oživením. Tím, že Británie odstoupila od zlatého standardu, umožnila rychlé oslabení libry na úroveň, která poskytla britskému průmyslu šanci nastolit stádium hospodářského růstu a růstu její konkurenceschopnosti. Tato zkušenost prakticky zavedla nový hospodářský nástroj – kurzovou politiku. Období mezi dvěma světovými válkami je však nejvíce poznamenané Velkou hospodářskou krizí, která začala v USA – v této době již největší ekonomice Země. Krizi předcházel růst akcií ve 20. letech minulého století, který v tomto období dosahoval svých maxim. Způsobeno to bylo tím, že USA nebyly poměrně zasaženy 1. světovou válkou, což jí zajistilo obrovský hospodářský náskok oproti zbytku světa. Přehnaný optimismus, euforie z vítězství a postupné opouštění zlatého standardu zajistily, že se investice na burze staly financované úvěrem. To vedlo k tomu, že spousta akcií podniků byla značně nadhodnocena. V roce 1929 pak začaly tyto hodnoty akcií klesat. To vedlo k tomu, že investoři prodávali akcie, což zase vedlo k poklesu jejich hodnoty. 25. října, kdy oznámila krach Newyorská burza, je pak znám jako „Černý pátek“. Masové prodávání akcií pak přinutilo některé lidi, aby začali své úspory hromadně vybírat z bank. Docházelo tak k tzv. „runu na banky“, neboli útok na banky. Tyto útoky následně vedly ke krachům dalších bank, propadu cen nemovitostí a akcií. Společnosti, které nedisponovaly dostatečným kapitálem, bankrotovaly taktéž, což vedlo k prudkému nárůstu nezaměstnanosti (v roce 1933 činila 25 % v USA), a k poklesu koupěschopnosti obyvatelstva. V závislosti na těchto událostech poklesla peněžní zásoba v ekonomice USA až o jednu třetinu (Krpec, Hodulák, 2011). Důvěru v bankovnictví se částečně podařilo obnovit díky bankovním prázdninám, které prezident Roosevelt vyhlásil v závislosti na této krizi, aby došlo k restrukturalizaci bankovnictví. Jedním z nejpozitivnějších výsledků těchto prázdnin bylo pojištění vkladů, které zajišťují vkladatelům uhradit případné ztráty bankrotujících bank z účtu státu. Díky tomu je pravděpodobnost runu na banku poměrně značně snížena, jelikož snižuje obavy klientů o ztrátu svých peněžních prostředků. Od roku 1933, za úřadu presidenta Roosevelta, je z USA zakázán vývoz zlata. Na to navazuje exekutivní nařízení, vydané 5. dubna, které přikazovalo všem občanům USA odevzdat veškeré zlato ve vlastnictví a to až pod pokutou 10 000 $,
Srovnávání hegemonů
41
vězení anebo oboje.4 Následně dochází k devalvaci dolaru na 35 USD za troyskou unci (viz Tabulka č. 14 – Cena zlata za troyskou unci), která tak znemožňuje spekulace na devalvaci dolaru, proti níž by se subjekty držely formou držby zlata. Opuštění zlatého standardu tak došlo ve Velké Británii v roce 1931, v USA v roce 1933. Žádná z významnějších vlád neudržuje zlatý standard již k roku 1937, jelikož jednoznačně upřednostňovaly pokles měnového kurzu, před deflací. Politika v tomto období je tak typická podhodnocováním kurzů, což vede k určitému protekcionismu domácích subjektů, na čemž samozřejmě tratí nejvíce spotřebitelé, jimž se do rukou dostanou výrobky většinou nekvalitnější, protože zahraniční výrobky se zdají být předražené. Politika podhodnocování kurzu pak svým způsobem dopomohla k rozpadu mezinárodního obchodu a k rozpoutání dalšího válečného konfliktu. Po konci druhého světového válečného konfliktu tak panuje na mezinárodním poli shoda názorů o potřebě určité kontroly měnových kurzů. Na konferenci OSN v Bretton Woods během července 1944 (kde hlavními aktéry byla Velká Británie a USA) pak došlo k vytvoření mezinárodního měnového systému, který určitým způsobem kombinoval stabilitu pevných kurzů a možnost devalvace měnových kurzů. Vznikl tak tzv. „Brettonwoodský měnový systém“. Ten zajišťoval míru spolupráce členských států, jaká dosud nebyla viděna. Je to také zároveň poslední pokus o vytvoření mezinárodního měnového systému, který by fungoval na základě pevných měnových kurzů. Systém byl založen na určitém centrálním poměru vůči zlatu, stanovené jednotlivými vládami. Poměr cen jednotlivých měn mohl být změněn ve chvíli, kdy by země byla v podstatné platební nerovnováze a musela by se přizpůsobovat nepříznivými omezeními domácí ekonomiky (prvotně však byly banky nuceny intervenovat na devizových trzích, teprve v případě, kdy došlo k zásadní platební nerovnováze, mohly země se souhlasem MMF devalvovat měnu). V praxi pak systém spočíval ve fixaci na americký dolar, v poměru 35 dolarů za troyskou unci. Dolary, které dotyčné země vlastnily, pak mohly směnit za zlato USA v tomto kurzu. Odchylky od této parity byly přípustné jen v rozmezí ±1 %. Směnit ovšem mohly pouze vlády zemí, respektive centrální banky, nikoliv však občané. Navíc Brettonwoodský systém zaručoval poskytnutí úvěrů členským zemím MMF v případě problémů s platební bilancí a snažil se o vzájemnou směnitelnost směn. Tento systém učinil z dolaru prakticky mezinárodní měnu, která netrpěla nedostatkem množství v oběhu, jak to bylo
4
http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=14611
Srovnávání hegemonů
42
u zlata a umožnila tak rekonstrukci těžce zničené Evropy. Neustálý deficit platební finance Spojených států amerických je tak řešením pro poválečnou Evropu. V zájmu centrálních bank pak bylo, aby akumulovaly dostatečné množství dolarových rezerv. Vzájemná směnitelnost směn se podařila zajistit až koncem 50. let, kdy již většina vyspělých zemí zavedla zásady konvertibility pro transakce na běžných účtech. Důvěra v tento systém však spočívá na schopnosti USA směnit dolary za zlato. Přemíra dolarů v oběhu totiž vyvolá pochybnosti o stabilitě parity dolaru a zlata, což může vést ke směně za zlato v předtuše přicházející devalvace, což by devalvaci samotnou ještě posílilo. Na druhou stranu v případě nedostatku dolarů v oběhu, by nebylo možné financovat neustále rostoucí mezinárodní toky. Pro situaci, kdy ani jedna varianta není pro systém dobrá, naopak by způsobila nevratné škody, se vžilo označení „Triffinovo dilema“ (Žídek, 2009, s. 195-197). Zatímco na počátku Brettonwoodského systému nebylo o dolary nouze, v 60. letech se již začal projevovat nedostatek dolarů na trhu. Pro tento nedostatek jsou 2 důvody – zaprvé došlo k velmi prudkému nárůstu mezinárodního obchodu a zadruhé se začaly projevovat nerovnováhy platebních bilancí. Zatímco těžba zlata rostla cca o 1,5 % ročně, mezinárodní obchod se zvyšoval o 3 %, v poválečném období pak dokonce o 9 % (Slaný, 2003). USA proto byly nuceny vydávat dolary a být tak v neustálém platebním deficitu, což vedlo k odlivu zlata z USA. Počátkem 70. let pak měla USA pouze zhruba 20 % hodnoty dolarů v zahraničí ve zlatě. Velmi podobným problém si procházela Velká Británie v meziválečném období. Vývoj zlatých rezerv můžeme sledovat na Obrázek č. 12 – Vývoj zlatých rezerv USA a Velké Británie. Z tohoto grafu můžeme vidět, že odliv zlata byl pro USA poměrně zásadní. Zlato odcházelo především do zemí, které měly přebytky obchodní bilance, jakými byly především Německo, Francie či Japonsko. Dalším problémem tohoto systému byl paradoxně fixní kurz. Ten se udržoval na hodnotě 35 $ za troyskou unci již od roku 1934 jak je vidět v Obrázek č. 12 – Vývoj zlatých rezerv USA a Velké Británie. . Tato cena byla udržována až do roku 1967. V tomto období však došlo také k růstu cen zboží a služeb, což značně snížilo kupní sílu zlata. Došlo tedy k tomu, že USA byly nuceny dodávat na trh zlata zlato ze svých měnových rezerv. Aby nedošlo k přesunu zlata z amerických rezerv do soukromých rukou, bylo potřeba vytvořit volný trh zlata, jehož cena by byla tvořena nabídkou a poptávkou. Můžeme tak vidět, že Brettonwoodský systém se koncem 60. let dostává již do poměrně závažných problémů. Dle Eichengreena (1993) došlo tak v závislosti na výměně 300 milionů dolarů francouzské centrální banky za zlato. Dle
Srovnávání hegemonů
43
Plechanové a Fidlera (Žídek, 1997) k oslabení stability dolaru USA došlo v závislosti na de Gaullově kritice mezinárodního měnového systému a na jeho doporučení k návratu ke zlatému standardu. Přesto jsou však příčiny i jiné – podhodnocené i nadhodnocené měny, mezi nimiž byl i nadhodnocený dolar, který brzdil americkou ekonomiku a neumožňoval tak americkým podnikům být dostatečně konkurenčně schopní, vysoký růst mezinárodního obchodu, převis nabídky dolarů, navíc poměrně dlouhá doba, kdy měny nebyly konvertibilní a nebyly v praxi ani ve fixním kurzu – proběhlo celkem 280 devalvací. K Francii se poté připojily centrální banky ostatních zemí, což vedlo k odlivu zlata z USA, jak je možné vidět právě na Obrázek č. 12 – Vývoj zlatých rezerv USA a Velké Británie. Na jaře roku 1971 pak došlo ke spekulativním útokům na dolar. Některé evropské vlády se ještě snaží společně s USA bránit Brettonwoodský systém nákupy dolarů, přesto je však systém nadále neudržitelný. V srpnu 1971 pak dochází z nařízení prezidenta Nixona k uzavření tzv. „zlatého okna“ a k 10% devalvaci dolaru. Navíc po tomto roce taktéž dochází k neuvěřitelnému růstu ceny zlata. Během podzimu 1971 dochází ještě k jednáním, ze kterých by měl vzejít nástupce Brettonwoodského systému - Smithoniánská dohoda. Ta znamená devalvaci dolaru, revalvaci marky a jenu o dvě procenta a nakonec rozšíření fluktuačních pásem kurzů na 2,25 %. Přesto tato dohoda nevyřešila problémy tohoto systému. Spekulativní útoky na americký dolar poté nabírají na obrátkách, zejména pak v roce 1973. Většina vyspělých zemí v reakci na to nechává kurzy v režimu floatingu – volně plovoucích kurzů. Režim floatingu byl pak oficiálně potvrzen IMF v jamajském Kingstonu. Po konci 1. světové války tedy došlo k několika zásadním změnám v mezinárodním systému. Z Británie již nebyl vedoucí činitel takového formátu jako předtím, a zatímco předtím působila pro většinu Evropy jako věřitel, v tomto období se stala dlužníkem USA. Na USA se tak dívalo jako na nastupujícího světového vůdce. Avšak díky izolacionismu, způsobeném krvavým konfliktem a snahou co nejdříve získat zapůjčené prostředky, se tak nestalo. Poté přišla krize, která absolutně destabilizovala veškerý mezinárodní obchod a podpořila protekcionistické praktiky, načež se o určitou stabilizaci alespoň svého státu pokusila Británie zavedením zlatého standardu v poměru 1:4,86. Tím však situaci jen zhoršila. Situaci napravila až vůle USA ujat se pozice světového lídra po skončení 2. světové války, sestavením měnového systému postaveném na zlatu a jedné měně a jejich vzájemné konvertibilitě. Tím si zajistila silnou mezinárodní pozici, která trvá prakticky až do dnes.
Srovnávání hegemonů
4.2.2
44
Vojenská stránka hegemona
Pozice hegemona je dána ekonomickou sílou velmoci, nicméně ta samotná nestačí. Vojenská stránka hegemona však neznamená začínání válek a vojenských akcí. Vojenská síla hegemona by naopak měla spočívat v zajištění stability a bezpečnosti mezinárodního obchodu, aby docházelo k nenarušovanému proudu kapitálu. Většina mezinárodního obchodu, který probíhal do 2. světové války, byla uskutečňována po moři. Hegemon tak musel disponovat určitou vojenskou silou, zejména námořní, aby byl schopen své dodávky zboží chránit, či svého nepřítele oslabit formou blokády, tak jak to dělala Velká Británie vůči Francii. Slabinou Británie pak byla právě závislost na mezinárodním obchodu a mezinárodních financí. V případě konfliktu by tak Británie, až příliš závislá na importu zemědělských produktů, byla zasažena dalece víc, než jako stát méně závislý. Jak z Tabulka č. 15 – Vojenské výdaje Velké Británie a USA vyplývá, tvořily vojenské výdaje poměrně stabilní část britského rozpočtu. Výdaje na obranu se vyskytovaly v průměru kolem 2 % nominálního HDP. Ve 40. letech 19. století byly tyto výdaje drženy na svém historickém minimu a celkové vládní výdaje pak nečinily více, jak 10 % (Kennedy, 1996, s. 195). Jak tedy mohla britská vláda udržovat mezinárodní bezpečí? Jak již bylo řečeno, většina obchodu probíhala po moři. Britové si tedy udržovali poměrně silnou válečnou flotilu, jak vyplývá z Tabulka č. 16 - Tonáž válečných lodí. Můžeme tedy říci, že Británie byla mocností námořní, která budila respekt kdekoliv, kde se plavila (ať už to bylo při zásazích proti alžírským pirátům v roce 1816, či při porážce tureckého loďstva v roce 1827). Ačkoliv to z této tabulky tak nevypadá, Británie nebyla válečnou mocností. Zvýšení tonáže válečných lodí v letech 1910 bylo spíše odpovědí na závody ve zbrojení v předvečer 1. světové války. Do této doby měl charakter celkové vojenské síly spíše mírně rostoucí charakter, v některých ohledech dokonce klesající. Jak píše Kennedy v knize Vzestup a pád velmocí, někteří generálové si dokonce stěžovali na nedostatečné počty mužů, které měli pod svým velením (Kennedy, 1996, s. 196). Tento fakt dokládá i Tabulka č. 17 - Početní stavy armád v letech 1816 - 1880. Zde můžeme vidět, že Británie udržovala v roce 1816 téměř stejné množství vojáků, jak v roce 1880. K jedinému navýšení tohoto počtu dochází v důsledku Krymské války v letech 1853-1856. Důvodem pro nízký počet vojáků je jednak velmi silné britské námořnictvo s rozprostřenou základnou námořních základen a jednak rozšiřování britských kolonií, kterému nebránila Francie, Španělsko, či Portugalsko a jiné evropské státy. Britové tak nemuseli vydržovat tak velikou a nákladnou armádu, protože většina tohoto impéria se od druhé poloviny 19. století nacházela v mocenskopolitickém vakuu. Tohoto vakua částečně, byť
Srovnávání hegemonů
45
neúmyslně, využily USA, ve kterých v letech 1861-1865 probíhala občanská válka. Británie nedokázala stabilizovat tento vojenský konflikt, zejména kvůli velké logistické náročnosti a poměrně malé armádě. Navíc politická situace po fiasku během Krymské války byla spíše nakloněna míru, než vojenské intervenci. Přesto byly výdaje na obranu mezi lety 1880-1914 jedny z nejvyšších částek vynakládaných vůbec. Výdaje v tomto období jsou částečně způsobeny menšími koloniálními, či regionálními konflikty v Evropě. Navíc do výdajů vstupuje modernizace již tak obrovského loďstva, kdy ceny moderních bojových lodí byly takřka dvojnásobné (Kennedy, 1996, s. 285). Přesto to pro Británii ještě nebyl velký finanční problém, jelikož velikost koloniálního území, krom strategických problémů, přinášela i užitky ve formě množství uhelných a námořních stanic, či v nesmírném množství imperiálních posádek a samozřejmě přísunu financí. Výhoda vlastnictví kolonií poté prakticky způsobila start 1. světové války. Je samozřejmé, že během války výdaje na obranu rostly, nicméně po konci 1. světové války byli Britové nuceni modernizovat svou armádu, jelikož do této doby byla zaměřena spíše na koloniální války a na konflikty na moři, než na vleklý kontinentální boj, jakým světové války beze sporu byly. Jestliže jsme prohlásili Británii za hegemona bez velké pozemní armády v období druhé poloviny 19. století, pro USA platí pravý opak. Na počátku 19. století si sice USA udržovaly pouze minimální vojenskou sílu, jejímž jediným protivníkem byli Indiáni, či Mexičané, tento počet však byl zvyšován až do občanské války. V letech občanské války tak došlo k růstu vojenských výdajů, během roku 1862 dokonce o více jak 11 %. V roce 1865 pak byly výdaje více než třicetinásobné oproti počátku války. Počty vojáků taktéž raketově rostly, jak dokládá Obrázek č. 13. Nárůst vojenských sil oproti roku 1861 byl téměř pětinásobný. Ovšem všechny strasti této války byly tlak na mnohem menší populaci. Během občanské války zemřelo téměř 620 tisíc obětí (některé zdroje uvádí až 750 tisíc5) což činilo téměř 2 % tehdejší populace. Ačkoliv se to nezdá mnoho, v absolutních číslech se jedná o větší počty obětí, než v 1. a 2. světové válce i v korejské a vietnamské válce dohromady. Přestože americká občanská válka způsobila nesmírné škody, přetransformovala ve válce nezkušený národ na jeden z největších vojenských národů světa – v roce 1865 činil počet vojáků 1 062 848. Poté proběhla demobilizace a počet vojáků klesl cirka o 93 %. Počet vojáků se dále snižoval až na počet 43 656 vojáků v roce 1898. Poté ovšem opět USA začaly mobilizovat, jak dokládá Obrázek č. 14 - Velikost armády USA v letech 1896-1945, http://www.nytimes.com/2012/04/03/science/civil-war-toll-up-by-20-percent-in-newestimate.html?pagewanted=all&_r=1&
5
Srovnávání hegemonů
46
zejména v důsledku Španělsko-americké války a Filipínsko-americké války, která trvala až do roku 1913. 1. Světové války se USA nezúčastnily hned od začátku. Naopak – dlouho se snažily o zachování neutrality „myšlenkou i činem“ a obchodu s Británií, jenž v tomto období nebyl zanedbatelný. Nicméně ponorkové útoky na obchodní lodě USA a Británie, které ničily prakticky jedinou vojenskou výhodu Británie, taktéž tajné spojenectví Německa s Mexikem přiměly USA ke vstupu do války. Z hlediska ekonomického tak překlopily pomyslnou misku vah ve prospěch vojsk Dohody, které byly zásobovány průmyslovou výrobou USA. Navíc vojsko, které nemělo za sebou již pár let války, bylo na tom morálně i fyzicky mnohem lépe, než vojáci ze zákopů. USA v tomto období měly více jak 2 miliony vojáků nasazených v Evropě, kteří definitivně rozhodli o konci války. Po konci 1. Světové války opět dochází k demobilizaci vojsk, avšak USA si stále udržují zhruba 250 tisíc vojáků. Počet obětí, stejně jako jiné hrůzy a důsledky války však vedou USA k diplomatickému izolacionismu. Velká hospodářská krize v 30. letech izolacionismu na váze neubrala, naopak, USA se ještě více stáhla do ústraní. Zvýšení vojenské mobilizace proběhlo opět až v důsledku další světové války – v roce 1941 měly USA opět blízko ke 2 milionům vojáků, na konci roku 1945 byl však tento počet více než šestkrát větší. Po 2. světové válce pak opět dochází k demobilizaci, ale USA si již udržuje počet vojáků zhruba ve výši tří miliónů, a to zejména v důsledku poválečné situace v Evropě a následné „Studené válce“. Charakteristickým rysem poválečného období je pak v souvislosti se Studenou válkou bipolarita v důsledku „chladného“ boje USA a Sovětského svazu. Střetávaly se zde dvě ideologie, přičemž jedna byla nucená. Můžeme tedy říci, že obě mocnosti si vydržovaly nemalou armádu, avšak převážně na udržování stabilního hospodářského systému. Výdaje na armádu pak klesají v obdobích, kdy se hegemon domnívá, že není třeba systém chránit. Systém pak chrání zejména v důsledku obav o své ekonomické cíle. Británie válčila s Francií zejména kvůli koloniím, avšak namísto střetů často udržovaly spíše námořní blokádu. Vliv technologie však Británie nestíhala začleňovat do svých vojsk, což krutě potrestala 1. světová válka. Změnila se tak jedna poměrně zásadní věc – USA si stabilně udržují poměrně velkou a hlavně technologicky vyspělou armádu, která je schopna, v případě útoku na americkou půdu, zaútočit jak ze vzduchu, tak ze země, či z vody. Pokud k takovému útoku dojde, USA se hodlají bránit a rostou tak výdaje na obranu. To můžeme vidět v posledních letech na Blízkém východu, který USA vyhodnotily jako potencionální hrozbu, v závislosti na útocích z 11. září 2001.
Srovnávání hegemonů
4.2.3
47
Geografická poloha
Jestli je něco, s čím určitý stát nemůže příliš manipulovat, je to místo, na němž se nachází. Přesto však má nepopíratelný vliv na veškeré stránky hospodářství. Hospodářství země ovlivňuje nejenom podnebí – například země na severu budou mít větší ekonomické náklady na údržbu strojů, či infrastruktury, zatímco země na jihu budou mít problémy s vysokými teplotami, chlazením strojů apod., ale i surovinové zdroje, či postavení hranic s ostatními státy. Důležitým faktorem, je pak orientace státu z hlediska obchodního a vojenského – zdali je stát čistě námořní, či vnitrozemský nebo obojí. Budeme-li tak hovořit o Velké Británii a USA, je mezi nimi jistá podobnost – oba dva státy jsou částečně mimo dění velkých konfliktů. Velká Británie, jakožto ostrovní stát prakticky musí být velmoc „obojetná“. Konfliktům na svém území se taktéž nevyhnula, ať už se jedná o konflikty s Irskem, či Skotskem. Ty však nebyly takového rázu, jako třeba Napoleonovy války. Británie tak neměla potřebu velkého pozemního vojska. Zato jí stačila velká flotila (Británie se snažila mít vždy více lodí, než dvě největší mocnosti), která by dokázala poměrně snadno kontrolovat lamanšský kanál a západní hranice britských ostrovů, aby nedošlo k napadení. Druhou možností napadení je pak útok ze Severního moře, kolem Skotska, které však bylo kontrolováno zejména Švédy. Převaha na vodě, kterou Británie měla již v polovině 18. století, byla ještě umocňována kolonizačními snahami a zejména námořními blokádami Francie, či Španělska, z nichž plynuly neustále rostoucí zisky. Ty umožňovaly udržovat větší množství lodí. Hlavním nepřítelem Británie v této době byla právě Francie. Ta však z hlediska geografického byla vybavena lépe k vojenské defenzívě, nežli k útoku. Na severu jim k tomu bránily časté vodní toky a pevnosti, navíc by to jistě byla provokace nejen Habsburků, ale i Pruska, Spojených provincií a Anglie, na jihu pak Pyreneje, na východě Alpy, na západě pak kanál La Manche kontrolovaný Brity. Francouzské boje ve Flandrech, Německu a severní Itálii, na druhé straně pak konfrontace s Brity v kanálu La Manche, a kolonizační snahy Francie v Indickém oceánu, to vše Francii způsobovalo komplikace logistické i organizační. Jelikož byla takto omezována na kontinentu i na moři, nemohla se bez lepší státní správy stát hegemonem tak, jako Velká Británie. Franci tak mohla ublížit Británii pouze ekonomicky snahou o diskreditaci jejího zpracovatelského průmyslu. Druhou možností by byl vzdušný útok, ten však nepřipadal, z hlediska absence technologie, v úvahu. Situace ve Francii po revoluci se poté nesla v duchu mobilizace veškerého státního kapitálu a vojska pro boj se všemi nepřáteli a také v duchu reforem vojenství, organizace, a vojenské taktiky. Vpád na cizí území umožnil, aby náklady na udržování vojska nesly cizí státy, což
Srovnávání hegemonů
48
pozitivním způsobem stimulovalo francouzskou ekonomiku. Britská strategie, která spoléhala na podporu kontinentálních států jak finanční, tak vojenskou výpomocí, se ukázala neúčinná a hlavně drahá. Kennedy situaci komentuje, jako souboj slona a velryby (Kennedy, 1996, s. 161). Francie nedokázala oslabit ostrovanskou pozici, a pokusy o invazi skončily katastrofálně, jednak kvůli silné obraně a kvůli nepřízni počasí. Naopak Británie nedokázala oslabit pozici Francie způsoby, na které byla doposud zvyklá. Export koloniálního zboží ve finále umožnil boj proti Francii, i přes Napoleonův „kontinentální systém“, jenž prakticky neumožňoval import britského zboží. Vinu za to nese zejména španělská revoluce proti francouzské nadvládě, která otevřela trhy na severu a Pobaltí. Dalším důvodem pak je již zmíněná průmyslová revoluce. Situace Francie pak byla zpečetěna úbytkem populace – válečnými ztrátami. Napoleon ztratil mnoho tisíc zkušených vojáků, navíc mnohdy ze satelitních států, nemohl tudíž dále bojovat s takovou početní převahou. Východoevropské tažení navíc dost zásadně zdecimovalo morálku vojska, i jejich počty. Tato válka tedy stála na načasování, Británie díky tomu, že je ostrovním státem, byla schopna ustát vleklý konflikt s Francií a navíc se poté připojit k mocnostem, které Francii porazily. Přesto však Británie zjistila, že bojovat s USA v zámoří se nevyplácí, jelikož ozbrojené síly vyslané do Kanady byly v této době potřeba jinde, navíc obchod s USA byl pro ně poměrně důležitý. Napoleonova posedlost Velkou Británií pak prakticky může za její obchodní růst a prosperitu. Porážkou Francie navíc Británie ztratila jediného kontinentálního konkurenta. Podobně jako v případě Británie, i USA se těšily z výhody vzdálenosti od bojů v Evropě. Na počátku 19. Století se nemusely obávat z Napoleonových vojsk a mohly se tak orientovat čistě na své vnitřní rozpory. Prosperita USA navíc poměrně silně rostla, jelikož spousta surovinových ložisek byla prakticky netknutá až do doby průmyslové revoluce a zemědělská půda byla taktéž úrodná, což zajišťovalo výživu neustále rostoucí populace. Rozvoj vnitřní infrastruktury, za vydatných investic Británie a Francie, pak zabezpečil, že suroviny, které se vytěžily, mohly být velmi rychle zpracovány klidně i o několik stovek kilometrů jinde. Například v období mezi lety 1865-1898 vzrostla produkce pšenice o 256 %, kukuřice o 296 %, uhlí o 800 %, či výroba ocelových kolejnic o 523 %. S výrobou kolejnic souvisí množství používaných tratí, které vzrostlo o více než 567 %. Navíc v některých moderních průmyslových odvětvích docházelo k růstům tisíciprocentním a více (jako například těžba ropy, či výroba ocelových ingotů)(Kennedy, 1996, s. 299). Velké území se může jevit jako výhodné, i nevýhodné, pro USA však zcela jistě bylo výhodou, jelikož toto území bylo velkou
Srovnávání hegemonů
49
měrou zkráceno rozvinutou sítí železnic, která v této době měla více, jak 400 000 kilometrů. Velká surovinová základna pak zaručila, že v počátku 20. století byly USA na špičce zpracovatelského žebříčku i hrubého domácího produktu, vůči celé Evropě dohromady, a to vše s velmi malým podílem mezinárodního obchodu. Tento hospodářský náskok pak byl ještě umocněn konfliktem v letech 1914-1918, který Evropu uvrhl do hospodářského kolapsu. Geograficky význačná poloha pak zajistila, že přestože se USA zúčastnily světové války, neválčilo se na jejich kontinentu. To umožnilo nasadit jednak větší počty vojáků do Evropy, tak i neustálý hospodářský růst, který dokládá Tabulka č. 2 – Reálné HDP Velké Británie a USA. Na konci roku 1918 činil oproti roku nárůst HDP o více jak 24 %, kdežto u Velké Británie činil tento růst zhruba 8%. Na počátku války pak byla hodnota importu USA cca 1,896 miliard dolarů, což byl oproti roku 1860 s hodnotou 356 milionů dolarů, což bylo navýšení zhruba pětinásobné, u exportu však došlo k navýšení až sedminásobnému a to z hodnot 334 milionů dolarů na 2,365 miliardy dolarů (Kennedy, 1996, s. 302). Důvody jsou jasné – hyperaktivita amerických podniků, která navíc snížila náklady v důsledku úspor z rozsahu a využívání železnice k přepravě, zvýšila obavy z přesycení amerického trhu. Vznikly tak požadavky na otevření zahraničních trhů, naopak import byl chráněn cly. Po konci 1. světové války se situace obrátila úplně – z USA se místo světového dlužníka stal světový věřitel, který se namísto zahraničních intervencí, jako před válkou, uchýlil k izolacionismu. Krize v letech 30. tento izolacionismus ještě prohloubila. Během 2. světové války se tak USA opět nechtěly zapojit do bojů v Evropě. Dobrá geografická poloha již Británii tolik nepomohla, byť ze začátku Německu odolávala, a ocitala se během 2. světové války v poměrně vážné hospodářské krizi. Příčinou ztráty této výhody je hlavně technologický pokrok, který umožnil napadení Británie leteckou cestou, či opětovné útoky ponorek, které likvidovaly britské flotily. Válečnou krizi taktéž dosti zhoršovala tzv. „Operace Bernhard“, která měla za účel znehodnocení spojeneckých měn jejich falšováním. Těmito měnami se poté financovaly akce SS, dále různé špionážní akce a nakupovaly se za ně devizy či se shazovaly nad Británií. Británie díky ponorkovým útokům ztratila mnoho lodí, které ji zásobovaly z USA, což ještě zhoršilo její současnou situaci. USA se do 2. světové války zapojilo až po útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Zvratem, který pak velmi přispěl k porážce Německa, bylo vylodění v Normandii na západě, na východě pak bitva o Stalingrad.
Srovnávání hegemonů
4.3
50
Institucionální faktory
Instituce jsou jedním z nejdůležitějších prvků pro hospodářský rozvoj zemí. Můžeme na ně pohlížet jako na určitý soubor pravidel, jež může nabývat formální (legislativa) a neformální podoby (morálka jednotlivců, zvyky a tradice). Tato omezení a pravidla jsou důležitá, protože nějakým způsobem ovlivňují vývoj státu, nejenom však ekonomický. Instituce mohou tedy působit na ekonomiku jak pozitivně, tak i negativně, ať už hovoříme o formálních, nebo neformálních. Prakticky jediným mezinárodním seskupením na začátku 19. století byla pětice států v čele s Británií. Již v této době však byly touhy po liberálnějším zřízení, zejména na Západě Evropy a ve Spojených státech amerických. Došlo tak v průběhu 19. století k několika opatřením, jak právním, tak hospodářským. Nástup volného obchodu v Británii byl přivítán s otevřenou náručí nejen jako akt ekonomické liberalizace, ale i jako akt spojující státy, jejichž vzájemná propojenost by měla zabránit dalším válkám. Za patrně první smluvní mezinárodní organizaci můžeme považovat „Mezinárodní výbor Červeného kříže“, založen roku 1864. Následné konference v Haagu v roce 1899 měly za úkol kodifikovat určitý způsob zacházení s civilisty a neutrály v době válek a připravit mechanismus pro řešení sporů mírovou cestou. Přesto se z hlediska institucionálního příliš mnoho nezměnilo. Státy neustále podepisovaly Až do devadesátých let 19. století však přetrvávala evropská nadvláda pětice států v čele s Británií, k níž se až na konci 19. století přidaly Spojené státy americké a Japonsko. Na mezinárodní systém to však nemělo příliš vliv. Státy pořád uzavíraly víceméně bilaterální a multilaterální smlouvy, které se však ne vždy dodržovaly, případně se musely jednou za čas obnovovat (jako například smlouva „Cobden-Chevalier“). I přes rozvíjející se kosmopolitní vztahy došlo k masivním kolonizačním tažením v Africe, Blízkém Východě, jihovýchodní Asii a v Tichomoří. To vše je spíš potvrzením starých pořádků v uspořádání moci na mezinárodní scéně, jež se držela prakticky až do druhé poloviny čtyřicátých let 20. století. V době poražení habsburské říše pruskou armádou v roce 1866 a Francie v roce 1870 se neskutečně urychlily reformy armád jak v kvalitativním, tak v kvantitativním slova smyslu. To vedlo k do té doby dosud největším závodům ve zbrojení (Kennedy, 2009, s. 18). Závody ve zbrojení se projevily i na moři, kde spolu závodily Británie, Francie, ale i Spojené státy americké, Rusko a Japonsko. Ačkoliv se v letech 1871-1914 projevují určité tendence o ekonomickou integraci, jako například smlouva (byť tajná) Otto von Bismarcka s Vídní, projevují se také nacionalistické vášně a válečná štvaní. Svým způsobem lze pozorovat
Srovnávání hegemonů
51
podobné systémové změny i v současné době – zejména u asijských velmocí, mezi nimiž se prohlubuje vzájemná provázanost, proti hrozbě terorismu (nejenom) z Blízkého východu. Systém bilaterálních smluv se však postupně stával nepřehledným. Jen mezi lety 1835-1899 bylo podepsáno jen Británií 742 bilaterálních smluv, multilaterálních pak 150 (UK Treaties online, 2014). Mezi těmi nejdůležitějšími smlouvami, jež Británie kdy uzavřela, můžeme uvést například: Pařížská mírová smlouva – tato multilaterální smlouva byla podepsána mezi Francií a protifrancouzskou koalicí po porážce Napoleona u Waterloo. Podmínky této smlouvy byly pro Francii mnohem přísnější, než v mírové smlouvě z roku 1814. Válečné reparace byly ve výši 700 milionů franků, navíc Francie přišla o mnohá území s výjimkou Avignonu a na jejím území musela setrvat okupační vojska v síle 150 000 mužů (Žaloudek, 1999). Cobden-Chevalier – Tato smlouva výrazně napomohla k liberalizaci mezinárodního obchodu. Důležitá je také proto, že obsahovala tzv. „Doložku nejvyšších výhod“. Tímto ustanovením si smluvní strany dohodnou, že se na ně automaticky budou vztahovat veškeré výhody, které druhá strana poskytla, nebo v budoucnu poskytne třetí straně. Nevýhodou této smlouvy bylo, že se jednou za čas musela Versaillská smlouva – smlouva, jež ukončila první světovou válku. Je důležitá zejména proto, že i samotné imperiální mocnosti se zavázaly k provádění inspekcí na svých mandátních územích zabraných během 1. světové války.
4.3.1
Organizace spojených národů
Důsledky první světové války vedly k myšlence, že se státy musí spojit dříve, než se zničí navzájem a spolu s tím celý svět. Na pařížské konferenci v listopadu 1918 tak vznikla dohoda o Společnosti národů, jež obsahovala pravidla a postupy mírového řešení sporů. Tato dohoda však stále platila spíš pro staré uspořádání 19. století, nežli pro uspořádání nové. V tomto uspořádání pak měla skutečnou váhu Rada společnosti národů, jež se skládala z 5 států vítězných mocností (Velká Británie, Francie, Spojené státy americké, Itálie a Japonsko) a 4 mocností volených na územním základu, které však byly většinou menší státy s menšími pravomocemi. Hlavní slovo tak měla většinou ona pětice, což nebyla jediná slabost této instituce. Přesto však Američané uznali, že mezinárodní organizace můžou být prospěšné. Během dvacátých let 20. století pak postupoval vývoj k mezinárodní
Srovnávání hegemonů
52
spolupráci na čtyřech souběžných liniích. Jednak v důsledku funkční mezinárodní organizace práce docházelo ke kontrolám pracovních podmínek, taktéž existovala Opiová komise. Vznikala spousta smluv o civilním letectví, které v tomto období zažívalo boom. Obecně specializované instituce byly vnímány nejlépe a většina takovýchto institucí se zařadila pod hlavičku OSN. Společnost národů slavila na mezinárodním poli úspěch, zejména při finsko-švédském sporu o Ålandské ostrovy, kde působila jako prostředník, či při přidělení osmanské provincie Mosul Iráku, navzdory britským snahám. Navíc se společnost velmi důrazně zasazovala o přijímání a dodržování etnických práv, či o vykonávání dohledu imperiálních mocností, které se k tomu zavázaly ve Versaillské smlouvě. Přesto však tato společnost ztroskotala, zejména kvůli její neschopnosti vynutit své cíle ve fašistické Itálii a v nacistickém Německu. Formálně pak byla ukončena roku 1946, přesto některé její součásti byly zařazeny pod OSN. Během let vůdcovství Británie se celý svět prakticky ubíral dle vize ostrovanů. Jejich hegemonie tak byla poměrně jednostranná. USA oproti tomu se snažily o určitou míru mezinárodní spolupráce, což dokládá i založení právě OSN a jiných organizací. Samotná OSN pak byla založena 24. října 1945 v San Franciscu, na základě Charty OSN. Předcházely tomu však diskuze již několik let předtím, kdy různí státní představitelé museli přemýšlet nad budoucím rozložením světa. Zejména USA a Sovětský svaz byly velmi opatrné a důsledně se zasazovaly o své právo veta. Z předchozí instituce se také představitelé poučili, že přílišná liberalizace a demokracie instituci zasazující se o světový mír příliš nesvědčí. Bylo tedy potřeba USA a Sovětský svaz udržet uvnitř této instituce, aby mohla být zajištěna poválečná vojenská součinnost. Velmoci tak mohou menší státy poměrně snadno uzemnit v případě porušení pravidel. V případě, kdy by však pravidla porušila větší země, typu USA, či SSSR, donucování by bylo problematičtější. Princip suverénní rovnosti, kdy každý stát má jeden hlas, tak sice platí, přesto má své mouchy. Každý stát pak má své zástupce ve Valném shromáždění v čele s předsedou, což je nejvyšší orgán OSN. Výkonným orgánem OSN je pak Rada bezpečnosti, která má na starosti zachování míru ve světě, používání vojenských sankcí vůči agresorům, ale i vysílání na humanitární pomoc. Mezi 5 stálých členů patří USA, Británie, Čína, Rusko a Francie, dalších 10 je voleno Valným shromážděním. 5 stálých členů pak disponuje právem veta. Mezi další orgány pak patří Ekonomická a sociální rada, Poručenská rada OSN, Mezinárodní soudní dvůr a sekretariát, v jehož čele stojí tajemník OSN. Za dobu své existence se účastnila desítek mírových operací v celém světě. Snaha o zachování míru tak nese své plody.
Srovnávání hegemonů
4.3.2
53
Poválečná rekonstrukce Evropy
Hegemon se vždy zajímá především o své zájmy. Hlavním zájmem USA po 2. světové válce však bylo, aby měla s kým obchodovat. To však nejde bez existence mezinárodního obchodu, který byl před druhou světovou válkou prakticky zničen. Bylo tak potřeba revitalizovat hospodářství hlavních ekonomických partnerů USA – Británie, Francie a Německa, stimulovat jejich průmysl a vědu. Z obav z komunismu pak vzešla snaha o postavení ekonomie na podobném systému, jako fungovala v USA, aby došlo k vytvoření silného západního bloku, jež by byl schopen Sovětskému svazu konkurovat bez převzetí jejich ideologie. Marshallův plán tak spočíval ve finanční pomoci zemím západní Evropy, jelikož východní Evropa ovládaná Sovětským svazem jej odmítla, a navíc v přetvoření systému na liberální kapitalismus do takové míry, kdy státy budou schopny se zapojit do mezinárodního systému volného obchodu. Problémem po 2. světové válce tak bylo, že Evropa mohla nakupovat pouze v USA, ale neměla co nabídnout, takže USA byly v permanentním platebním deficitu, což by vedlo pouze k zadlužování Evropy. Marshallův plán pak oficiálně skončil v letech, kdy vypukla válka v Koreji, čímž se naplno projevila bipolarita světa a „studená válka“. Jelikož se instituce osvědčily, již během války vznikaly diskuze ohledně orgánů, jež by udržovaly Brettonwoodský systém funkční a stabilní. Jednou z těchto institucí je Mezinárodní měnový fond (MMF). Ten byl dle Žídka (2007, s. 190) založen za účelem poskytování úvěrů na krytí deficitů platebních bilancí a vytváření podmínek pro jejich odstraňování. Fond má nadále i další cíle, jako je odstraňování bariér vzájemného obchodu, podporování devizové stability, rozvíjení měnové spolupráce či poskytování poradenských služeb členským zemím. Země si pak můžou půjčit z fondů MMF, avšak v takovém případě MMF nejdříve přezkoumá, zdali je země schopna vrátit peníze během splátkového období, případně tlačí na dlužníky, aby přijali ozdravný program hospodářství. Společně s MMF vznikla Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IRBD), která je součástí Světové banky. V době vzniku byla taktéž jejím cílem obnova válkou zničené ekonomiky. Dlouhodobý cíl je pak podporování hospodářského růstu a snížení chudoby ve světě. Toho dociluje tím, že půjčuje peníze na investiční projekty, na které by země samotné neměly prostředky. V souvislosti s Brettonwoodským měnovým systémem měla vzniknout i Mezinárodní obchodní organizace (ITO), která měla stanovit pravidla pro mezinárodní obchod. USA v této době požadovala, aby Británie zrušila systém Imperiálních preferencí, což byl systém ochranářských tarifů na import zboží ze zemí mimo impérium, Británie na oplátku chtěla po USA snížit jejich poměrně
Srovnávání hegemonů
54
vysoká cla. V roce 1948 tak byla vytvořena tzv. „Havanská charta“, jež zakládala právě ITO. Kvůli množství vytvořených kompromisů a obav z protekcionismu však odmítly USA a další země tento text ratifikovat. Vznikla tak Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), která měla dočasně nahradit ITO. Tato dohoda o clech způsobila, snížení cel u 45 000 položek a jak Žídek v knize Dějiny světového hospodářství citoval publikaci Šroňka z roku 1997, jednalo se tehdy o zboží v hodnotě cirka 10 miliard dolarů, což tvořilo přibližně jednu pětinu světového obchodu. Samotná GATT tak vstoupila v platnost 1. Ledna 1948. Nejedná se však o instituci, nýbrž multilaterální smlouvu, která má smluvní účastníky. Důvodem pro smlouvu namísto instituce bylo zejména její provizorium, které se však protáhlo až do roku 1995, kdy vznikla Světová obchodní organizace (WTO). Dohoda GATT byla založena na třech hlavních principech, a to zejména: Princip nediskriminace – ten byl uplatňován Doložkou nejvyšších výhod, kterou zavedla již Británie v roku 1860. Byly zde však i uvedeny výjimky, například v případě ohrožení rovnováhy platební bilance, či bezpečnosti státu Eliminace netarifních překážek – K ochraně domácího trhu měly sloužit pouze transparentní celní tarify Řešení mezinárodních obchodních sporů mezi státy v rámci GATT GATT pak byl aktualizován skokově, na jednotlivých konferencích, respektive kolech. Prvních 5 kol se zaměřovalo především na celní tarify, avšak státy si zde často snižovaly cla u zboží, které je nejméně zasáhlo. Průlomové tak bylo tzv. „Kennedyho kolo“ v letech 1964-1967 v Ženevě, kdy se dosáhlo lineárního snížení cel u průmyslových výrobků o 35 % a byl zaveden tzv. „Antidumpingový kodex“. Díky GATT se tak podařilo výrazně snížit cla v mezinárodním obchodě a uvést nějaký kodex chování, třeba v případě sporů. V průběhu času se však jednání stávala rozsáhlejší a složitější – cla už nešlo o moc více snižovat. Lze tak vidět změnu v myšlení a přístupu k mezinárodnímu obchodu a ke vztahům mezi státy. Zatímco pro 19. století a hegemonii Británie je typické používání mnoha bilaterálních a multilaterálních smluv navíc patřičným egoismem Británie, pro období hegemonie USA platí používání spíše mezinárodních institucí, zaměřených na kooperaci jednotlivých států. Jistě, USA si hájí své zájmy, avšak pro okolí značně přínosnějším způsobem.
Diskuze
55
5 Diskuze Za hegemona tedy považujeme stát, který v určitých aspektech předčil svým vývojem ostatní státy. Z hlediska této práci jsou to aspekty ekonomické, politické a institucionální. Když se stručně podíváme na vývoj HDP, můžeme říct, že Británie a USA jsou zeměmi s vyspělým hospodářstvím. Jejich hospodářský růst a ekonomická vyspělost byl na svou dobu výjimečný. Británie však doplatila na svou přílišnou konzervativnost a absenci inovací. Její snaha o zachování starého řádu během velké hospodářské krize uškodila nejenom jí, ale i státům ostatním, skrze mezinárodní obchod. Možná, že kdyby se Británie nevrátila k původnímu kurzu libry ke zlatu a investovala více do vědy, následky 2. světové války by nesla mnohem lépe. Stejně tak USA se hned po 1. světové válce mohla zapojit do vedení světa, namísto izolacionismu, což by zmírnilo důsledky hospodářské krize. Nicméně stalo se, a tak je v současné době ekonomika USA jedna z největších na světě, byť po občas velmi zajímavém vývoji. V souvislosti s ropnými šoky v 70. letech bychom mohli říct, že hegemonie USA byla v ohrožení, někteří autoři (Keohane) o tom dokonce napsali knihu. Avšak velikost ekonomiky USA, a diplomatická vyjednávání si přály jinak. Otázka hegemonie může být v současné situaci i hodně psychologická. Patriotismus a náboženská víra Američanů je taková, že se prakticky považují za naše osvoboditele, kteří jsou Bohem předurčeni k tomu, aby nás vedli. Vzhledem k poměrně silnému populačnímu zastoupení (cirka 5 % světové populace) je tato myšlenka prakticky nevylučitelná z mysli Američanů. Otázka populace je taktéž velmi zajímavá. Vysoký nárůst populace můžeme zaznamenat již od 17. století. Obrovské změny však můžeme zaznamenat zejména během let průmyslové revoluce. Zatímco milníku jedné miliardy dosáhlo lidstvo zhruba do roku 1800, druhé miliardy bylo dosaženo již během dalších 130 let (1930), třetí miliardy za dalších méně než 30 let (1959), čtvrté miliardy pak v roce 1974, páté miliardy v roce 1987 a v roce 2012 neuvěřitelné sedmé miliardy. 6 Takový nárůst musí znamenat, že lidstvo jako celek postupuje dopředu. Paradoxně však ve vyspělých zemích klesá porodnost. S tím pak souvisí problém stárnutí populace, kdy se postupně stává ze státu ekonomicky aktivního, stát plný důchodců. Jistě, kvalita života roste, zvyšuje se střední délka života, s nemocemi se lépe bojuje. Ekonomicky však budou tyto vyspělé země zpomalovat. Tento trend jde vidět i v současnosti, kdy ekonomiky vyspělých zemí pomalu, ale jistě dohánějí 6
http://www.worldometers.info/world-population/
Diskuze
56
ekonomiky ne již tak rozvojové, jako třeba Indie, či Brazílie. Jak je však možné, že tyto země se tak ekonomicky vypracovaly? Opět se potvrzuje teze, že hegemon svým působením podrývá svou pozici. Zahraniční investice působí dobře nejen pro ekonomiku, která investuje, ale hlavně pro ekonomiku, do níž je investováno. V minulosti měna, dnes investiční instrument. Tak by se dal velmi stručně popsat vývoj zlata. Přesto však v současnosti spousta lidí volá po změně současného měnového systému založeném na bezcenných papírcích, zpátky k drahému kovu. Důvody jsou zřejmé. Drahý kov poměrně dobře udržuje hodnotu, působí proti inflaci. Ale to je možná tak jediná výhoda. V historii se během válek zlatý standard často porušoval. Zejména během první světové války došlo k ohromnému tisknutí nekrytých peněz, protože nebyl dostatek měny v ekonomice. S tím souvisí další nevýhoda – naprosto žádný prostor pro monetární politiku. Zvýšení zlata v oběhu je možno prakticky jen v případě, kdy se naleznou nová těžiště. V dnešní tržní ekonomice zlatý standard taktéž působí velmi protitržně. Navíc deficity obchodních bilancí se vyrovnávají odtokem zlata ze země, což však země těžce nesou. Odtok peněz (zlata) navíc může způsobit deflaci. Historie tak mluví proti tomuto navrácení. Pokud se podíváme na vojenskou historii Británie a USA, najdeme některé společné rysy. Například, že v období, kdy nebyly větší války (cca 1800–1850) si tyto státy udržovaly minimální pozemní armádu. Armáda je totiž poměrně výdajově náročná, a pokud nemáte nepřítele, který by vaši pozici bezprostředně ohrožoval, není důvod si ji vydržovat. V čem však USA výrazně předčily Británii, byla míra mobilizace. Poměrně vysoká populace USA umožnila, aby se během občanské války z USA stal stát s největší armádou, jemuž mohlo konkurovat maximálně Rusko. To však na rozdíl od USA, nebylo zásobováno vyspělými zbraněmi z Británie a Francie. Od konce 1. světové války však USA již nepotřebovaly podporu těchto států ani finanční, ani zbrojní. Tento trend, kdy je USA technicky nejvyspělejší armádou, přetrvává do dneška. Přesto mě osobně zaráží fakt, že boj proti „terorismu“ na Blízkém východě trvá tak dlouho. Důvody vojenské intervence na Blízkém východě docela poškozují prestiž USA, rozhodně mezi pacifisty. Jiní zastávají názor, že je dobře, když USA děla „četníka“. Já osobně si myslím, že USA tak jako vždy, hájí své zájmy – stabilní ropný příjem, který by neohrozilo ropné embargo tak jako v letech 70., a stabilizace zdejšího politického prostředí, aby nedocházelo k útokům na USA a její spojence. Jak však vyplývá z teorie hegemonní stability, žádný hegemon nemůže být v pozici lídra donekonečna. K rychlému rozvoji USA napomohly finance, které
Diskuze
57
(neprozřetelně?) Británie a Francie investovala, zejména do infrastruktury. Kdo však teoreticky může nastoupit na tuto pozici? Pokud to vezmeme z čistě ekonomického hlediska, mezi pět zemí s nejvyšším HDP patří USA, Evropská unie, Čína, Indie a Japonsko (CIA Factbook, 2014, [online]). Japonsko se však neustále potýká s deflačními problémy, a dokud tohle nevyřeší, nemohlo by lídrem být. Navíc schází zde určitá snaha, možná i kulturně a sociálně založená, která by Japonce vedla ke snaze vést svět. Další zemí pak je Indie, která stejně jako Čína sice má velkou míru domácího produktu, avšak tyto země prozatím trpí určitou technologickou zaostalostí. V Číně je taktéž ne příliš liberální režim a vnitřní trh, který by zajišťoval určitý vnitrostátní obrat, prakticky neexistuje. Nejblíže tak dle mého soudu k budoucímu hegemonovi má opět Evropa, tentokráte však v uskupení federativním. Evropská unie má za sebou poměrně silný institucionální vývoj, dalším logickým krokem je pak pro ni federace. Tento krok je však poměrně problematický, už jen kvůli nechuti některých členských států. Navíc má za sebou měnovou krizi, která ještě otestuje stabilitu evropské jednotné měny. Problematické však je, že Evropská unie jako taková nemá společnou armádu, která by dokázala působit tak, jak to v současnosti dělá USA. Kotvou USA v systému je navíc vazba dolaru k ropě, jež zajišťuje, že dolar bude téměř vždy době likvidní. USA tak dle mého ještě dlouho setrvá v pozici světového lídra. V budoucnu tak může být ohrožena zřejmě jen Evropskou unií, možná nějakou formou asijské federace, jako například Čína, Japonsko, Jižní Korea, či některá z rychle rostoucích ekonomik, typu Brazílie, Indie. Bude však potřeba hodně úsilí a také financí, aby se někdo takovýmto vůdce stal. A proč se snažit, když náklady nese někdo jiný? Druhou možností je, že se USA stáhne do ústraní a přenechá vedení mezinárodním institucím. Ty se v poslední době stávají výrazným činitelem v mezinárodních vztazích a jak praví teorie, náklady na zrušení hegemonem zavedeného systému jsou poměrně vysoké. Všichni tak budou preferovat stávající systém, který by mohly řídit nezávislé instituce se všemi světovými státy, které by rozhodovaly kolektivně. Problémem by však bylo ustanovení demokratické síly jednoho státu. Například USA, jakožto jeden z největších, ekonomicky nejsilnějších a nejvyspělejších států by asi měly mít víc hlasů, než státy menší. To by však automaticky vedlo k tomu, že by menší státy neměly šanci prosadit své návrhy. Řešením by mohlo být sestavení pravidel, dle kterých by se počítala určitá relativní síla státu. Například dle HDP vypočítaného na jednoho obyvatele. Množství hlasů by se tak každoročně měnilo, navíc by to motivovalo státy k tomu, aby zvyšovaly svou ekonomickou úroveň, pokud chtějí dosáhnout síly v jednáních. Je však také
Diskuze
58
možnost, že by se z mezinárodních institucí staly soupeřící korporace, které by opět uvrhly svět do bipolarity a studené, ne-li otevřené války. K tomu by však instituce musely mít vlastní armádu, což je prozatím možné jen u OSN. To je však krizový scénář, ve který budu osobně doufat, aby se nestal.
Závěr
59
6 Závěr Cílem této práce bylo charakterizovat a analyzovat prvky, které ovlivnily mezinárodní postavení dvou nejvýznamnějších hegemonů historie – Velké Británie a USA. Byly představeny teoretické přístupy k hegemonii a mezinárodním vztahům, ať už Liberalismus, či Realismus, byla představena i teorie hegemonní stability pojednávající o aspektech a důsledcích hegemona. Představena byla taktéž ekonometrická teorie. V kapitole 4 pak proběhlo samotné srovnávání hegemonické pozice zmíněných států, v níž se mi podařilo splnit cíl práce. Státy byly porovnány dle třech faktorů – ekonomických, geopolitických a institucionálních. U ekonomických faktorů a ekonometrické analýzy jsem patrně mohl zvolit lepší metodu, nežli metodu nejmenších čtverců. Nejspíše bych zvolil některé z postupů specializovaných právě na časové řady, jako třeba ARIMA, modely volatility, či modely, jež vycházejí ze spektrální analýzy. Patrně jsem taktéž mohl zkrátit dobu pozorování. Od roku 1830 po rok 1950 se nejspíš změnil charakter funkce, což může mít vliv na kvalitu modelu. Za volbou ukazatele HDP a Populace jakožto ekonomických faktorů si však stojím, jelikož oba dva faktory ovlivňují ekonomické postavení země ve světě. Taktéž si myslím, že zvolené faktory geopolitické a institucionální jsou na místě. Faktory, jež jsem zmínil, totiž beze sporu ovlivňovaly pozici jak USA, tak Velké Británie. Za můj největší přínos této bakalářské práce považuji poměrně kvalitní analýzu mezinárodní pozice států. Na základě podobně sestavených faktorů se může sestavit analýza jakéhokoliv jiného státu, což může ocenit jak politický ekonom, diplomat, či investor. Taktéž jsem pro účely této práce zahrnul geografickou polohu státu, jakožto faktor ovlivňující jednání hegemona, což jsem v žádné práci nenalezl. Téma hegemonie státu je navíc vždy poměrně aktuální téma, protože veškerá činnost hegemona, v dnešní době globalizace obzvláště, ovlivňuje dění na celé planetě. V závěru práce jsem navíc uvedl návrh diskuze o možném budoucím nástupci USA a chtěl bych zde zdůraznit možnou volbu nástupce mezinárodních institucí na pozici hegemona, jakožto i možnost opětovného nástupu Evropy do pozice světového vůdce.
Rozdílné aspekty hegemonické pozice Velké Británie a USA
Přílohy
60
Závěr
61 Tabulka č. 1 – Volba funkční formy HDP Británie a USA
Stát
Funkční forma Lineární
AIC
BIC
HQC
0,941745
2898,334
2903,926
2900,605
0,802359
6299,289
6304,881
6301,560
0,974142
-224,4471
-218,8555
-222,1761
Lineární
0,761647
3373,285
3378,877
3375,556
Kvadratická
0,449755
6986,423
6992,015
6988,694
0,984248
-94,63996
-89,04838
-92,36901
Británie Kvadratická Logaritmická
USA
R2adj
Logaritmická
Tabulka č. 2 – Reálné HDP Velké Británie a USA
Rok
Reálné HDP VB (pro rok 2009 v mil. $)
Reálné HDP USA (pro rok 2009 v mil. $)
Rok
Reálné Reálné HDP HDP UK USA (pro (pro rok rok 2009 2009 v mil. v mil. $) $)
1830
82 666
23 945 1891
279 148
348 823
1831
86 361
25 922 1892
273 640
366 598
1832
85 130
27 674 1893
271 913
345 318
1833
86 361
28 526 1894
284 459
328 952
1834
90 054
29 006 1895
293 859
366 539
1835
94 627
30 545 1896
306 373
360 483
1836
96 387
31 449 1897
309 847
376 021
1837
95 683
31 737 1898
323 776
417 134
1838
100 960
33 050 1899
335 310
445 659
1839
105 356
33 899 1900
334 219
456 861
1840
102 367
33 992 1901
341 256
481 111
1841
98 673
34 753 1902
346 390
505 823
Závěr
62
1842
97 969
35 864 1903
343 178
520 584
1843
100 960
37 641 1904
347 124
502 152
1844
106 411
39 780 1905
357 290
558 810
1845
112 040
42 298 1906
366 255
581 661
1846
119 603
45 735 1907
373 220
596 607
1847
116 613
48 848 1908
359 341
532 105
1848
120 308
50 495 1909
367 839
570 565
1849
122 065
51 197 1910
377 525
576 709
1850
119 955
53 575 1911
389 981
595 394
1851
125 232
57 887 1912
395 744
623 289
1852
127 694
64 572 1913
412 046
647 893
1853
131 387
69 852 1914
420 304
598 287
1854
133 674
72 264 1915
443 022
614 598
1855
135 609
75 277 1916
448 066
699 822
1856
141 237
78 300 1917
445 330
682 512
1857
143 418
78 701 1918
453 889
744 069
1858
142 924
81 886 1919
418 246
750 039
1859
149 139
87 815 1920
377 261
743 030
1860
151 966
88 713 1921
340 626
725 995
1861
154 494
90 293 1922
358 710
766 310
1862
156 044
101 513 1923
369 336
867 213
1863
159 866
109 319 1924
386 768
893 916
1864
162 558
110 559 1925
400 379
914 914
1865
169 435
113 725 1926
387 887
974 698
1866
171 391
108 507 1927
417 718
984 111
1867
169 780
110 368 1928
421 447
995 390
Závěr
63
1868
174 958
114 673 1929
433 472
1 055 600
1869
178 082
117 793 1930
430 023
965 800
1870
192 402
121 309 1931
410 073
904 100
1871
202 673
127 080 1932
410 352
787 500
1872
203 529
137 714 1933
423 403
777 600
1873
205 422
149 462 1934
448 666
861 400
1874
213 532
152 180 1935
465 259
938 200
1875
215 947
151 909 1936
487 446
1 059 600
1876
217 499
158 198 1937
504 505
1 113 600
1877
218 862
166 069 1938
508 419
1 076 700
1878
219 585
171 405 1939
530 794
1 162 600
1879
215 407
191 383 1940
583 461
1 265 000
1880
230 646
207 245 1941
634 267
1 488 900
1881
235 678
233 159 1942
645 639
1 770 300
1882
239 579
245 533 1943
656 732
2 072 000
1883
246 684
252 323 1944
627 834
2 237 500
1884
244 488
248 163 1945
599 123
2 215 900
1885
242 654
249 022 1946
584 394
1 959 000
1886
244 176
269 276 1947
576 936
1 937 600
1887
254 017
288 837 1948
593 808
2 018 000
1888
261 921
305 444 1949
613 547
2 007 000
1889
270 378
314 221 1950
633 066
2 181 900
1890
272 774
344 747
Zdroj: Lawrence H. Officer and Samuel H. Williamson, "What Was the U.K. & U.S. GDP Then?" MeasuringWorth 2014 URL: http://www.measuringworth.com/ukgdp/ & http://www.measuringworth.org/usgdp/
Závěr
64 Tabulka č. 3 – Populace USA a Velké Británie
Populace USA (v tis.)
Populace VB (v tis.)
Populace USA (v tis.)
Populace VB (v tis.)
1830
12 901
23 815
1891
64 432
37 802
1831
13 277
24 135
1892
65 920
38 134
1832
13 676
24 373
1893
67 470
38 490
1833
14 086
24 602
1894
68 910
38 859
1834
14 504
24 862
1895
70 076
39 221
1835
14 917
25 134
1896
71 188
39 599
1836
15 340
25 406
1897
72 441
39 987
1837
15 790
25 651
1898
73 600
40 381
1838
16 224
25 904
1899
74 793
40 773
1839
16 656
26 199
1900
76 094
41 155
1840
17 120
26 488
1901
77 584
41 538
1841
17 612
26 751
1902
79 163
41 893
1842
18 124
27 004
1903
80 632
42 246
1843
18 641
27 256
1904
82 166
42 611
1844
19 157
27 525
1905
83 822
42 981
1845
19 708
27 776
1906
85 450
43 361
1846
20 313
28 002
1907
87 008
43 737
1847
20 987
27 972
1908
88 710
44 124
1848
21 706
27 820
1909
90 490
44 520
1849
22 464
27 669
1910
92 407
44 916
1850
23 261
27 524
1911
93 863
45 268
1851
24 095
27 393
1912
95 335
45 436
1852
24 999
27 448
1913
97 225
45 649
Rok
Rok
Závěr
65
1853
25 911
27 542
1914
99 111
46 049
1854
26 856
27 658
1915
100 546
46 340
1855
27 727
27 822
1916
101 961
46 514
1856
28 497
28 011
1917
103 414
46 614
1857
29 298
28 187
1918
104 550
46 575
1858
30 068
28 390
1919
105 063
46 534
1859
30 780
28 591
1920
106 461
43 718
1860
31 513
28 778
1921
108 538
44 072
1861
32 215
28 976
1922
110 049
44 372
1862
32 889
29 245
1923
111 947
44 596
1863
33 607
29 471
1924
114 109
44 915
1864
34 376
29 681
1925
115 829
45 059
1865
35 182
29 925
1926
117 397
45 232
1866
36 052
30 148
1927
119 035
45 389
1867
36 970
30 409
1928
120 509
45 578
1868
37 885
30 690
1929
121 878
45 672
1869
38 870
30 978
1930
123 188
45 866
1870
39 905
31 257
1931
124 149
46 074
1871
41 010
31 556
1932
124 949
46 335
1872
42 066
31 874
1933
125 690
46 520
1873
43 225
32 177
1934
126 485
46 666
1874
44 429
32 501
1935
127 362
46 868
1875
45 492
32 839
1936
128 181
47 081
1876
46 459
33 200
1937
128 961
47 289
1877
47 400
33 576
1938
129 969
47 494
1878
48 319
33 932
1939
131 028
47 991
Závěr
66
1879
49 264
34 304
1940
132 122
48 226
1880
50 262
34 623
1941
133 402
48 216
1881
51 466
34 935
1942
134 860
48 400
1882
52 893
35 206
1943
136 739
48 789
1883
54 435
35 450
1944
138 397
49 016
1884
55 826
35 724
1945
139 928
49 182
1885
57 128
36 015
1946
141 389
48 939
1886
58 258
36 313
1947
144 126
49 290
1887
59 357
36 598
1948
146 631
49 732
1888
60 614
36 881
1949
149 188
50 028
1889
61 893
37 178
1950
151 684
50 280
1890
63 056
37 485
Zdroj: Lawrence H. Officer and Samuel H. Williamson, "What Was the U.K. & U.S. GDP Then?" MeasuringWorth 2014 URL: http://www.measuringworth.com/ukgdp/ & http://www.measuringworth.org/usgdp/ Tabulka č. 4 – Počet imigrantů USA
Rok
Počet Imigrantů
Imigranti jako procento obyvatelstva USA
1850
2 244 600
9,7
1860
4 138 700
13,2
1870
5 567 200
14,4
1880
6 679 900
13,3
1890
9 249 500
14,8
1900
10 341 300
13,6
1910
13 515 900
14,7
1920
13 920 700
13,2
1930
14 204 100
11,6
Závěr
67
1940
11 594 900
8,8
1950
10 347 400
6,9
1960
9 738 100
5,4
1970
9 619 300
4,7
1980
14 079 900
6,2
1990
19 767 300
7,9
2000
31 107 900
11,1
Zdroj: Migration policy institute, http://www.migrationpolicy.org/programs/datahub/charts/immigrant-population-over-time?width=1000&height=850&iframe=true Tabulka č. 5 – Specifikace modelu populace
Stát
Británie
Funkční forma
AIC
BIC
HQC
Lineární
0,973017
2093,030
2098,621
2095,301
Kvadratická
0,969147
4824,023
4829,615
4826,294
0,966491
-419,9898
-414,3983
-417,7189
Lineární
0,981692
2439,004
2444,596
2441,275
Kvadratická
0,888484
5551,807
5557,398
5554,078
0,973652
-170,7722
-165,1806
-168,5013
Logaritmická
USA
R2adj
Logaritmická
Tabulka č. 6 – Koeficienty modelu populace
Koeficient
Odhad
Směr. Chyba
t-statistika
p-hodnota
VB
10,0699
0,00529523
1902
1,47*10-266
VB
0,00759573
0,000100561
75,53
9,24*10-102
-0,118054
0,00804627
-14,67
2,26*10-28
USA
9,66727
0,0246515
392,2
1,14*10-185
USA
0,0207629
0,000618521
33,57
3,28*10-62
Zlom_1920
Závěr
68 Tabulka č. 7 – Ekonometrická verifikace modelu
Model
Testovací statistika
p-hodnota
Závěr
Testování modelu USA LM Test spec. (logaritmy)
0,651753
ARCH Test
109,82
RESET test
0,262833
BreuschPaganův test
0,137508
0,721894 Specifikace modelu je v pořádku 1,99*10-18 Vyskytuje se ARCH efekt 0,769 Model je správně specifikován 0,710771 Nevyskytuje se heteroskedasticita
Chí-kvadrát test normality
5,72939
0,0570006 Chybový člen má normální rozdělení
Ljung-Boxův test
854,783
3,24*10-176 Sériová korelace 1. řádu se vyskytuje
Testování modelu Velké Británie LM Test spec. (mocniny)
0,4603
0,497484 Model je správně specifikován
ARCH Test
47,9257
RESET test
1,88845
0,155929 Model je správně specifikován
1,017768
0,601166 Nevyskytuje se heteroskedasticita
BreuschPaganův test
1,47189*10-6 Vyskytuje se ARCH efekt 1. řádu
Chí-kvadrát test normality
4,171
0,12423 Chybový člen má normální rozdělení
Ljung-Boxův test
470,46
6,34*10-94 Sériová korelace 1. řádu se vyskytuje
Závěr
69 Tabulka č. 8 – Relativní podíly světové průmyslové výroby
Relativní podíly světové průmyslové výroby v letech 1750-1900
1750
1800
1830
1860
1880
1900
23,20
28,10
34,20
53,20
61,30
62,00
Spojené království
1,90
4,30
9,50
19,90
22,90
18,50
Habsburská říše
2,90
3,20
3,20
4,20
4,40
4,70
Francie
4,00
4,20
5,20
7,90
7,80
6,80
Německo
2,90
3,50
3,50
4,90
8,50
13,20
Itálie
2,40
2,50
2,30
2,50
2,50
2,50
Rusko
5,00
5,60
5,60
7,00
7,60
8,80
Spojené státy
0,10
0,80
2,40
7,20
14,70
23,60
Evropa celkem
Tabulka č. 9 – Vojenské síly velmocí
1816
1830
1860
1880
Spojené království
255 000
140 000
317 000
248 000
Francie
132 000
259 000
6 008 000
544 000
Rusko
800 000
826 000
862 000
909 000
Prusko/Německo
130 000
130 000
201 000
430 000
Habsburská říše
220 000
273 000
306 000
273 000
16 000
11 000
26 000
36 000
Spojené státy
Zdroj: Paul Kennedy, Vzestup a pád velmocí (1996)
Tabulka č. 10 – Prvotní model
Koeficient
Odhad
Směr. Chyba
t-statistika
p-hodnota
VB
11,4171
0,0173678
657,4
1,08*10-213
VB
0,0166145
0,000247080
67,24
1,59*10-96
USA
10,2322
0,0296959
344,6
2,5*10-180
USA
0,0365846
0,000422464
86,6
2,46*10-109
Závěr
70 Tabulka č. 11 – Výsledný model po očištění od strukturálních zlomů
Koeficient
Odhad
Směr. Chyba
t-statistika
p-hodnota
VB
11,2948
0,0104199
1084
3,49*10-234
VB
0,0206671
0,000313873
65,85
9,97*10-94
Zlom_1920
-0,281331
0,0156450
-17,98
2,45 *10-35
Zlom_1908
-0,0603688
0,0157714
-3,828
0,002
Zlom_1885
-0,0576100
0,0160037
-3,6
0,005
USA
10,0456
0,0214456
468,4
2,39*10-193
USA
0,0423932
0,00046925
90,34
4,55*10-110
Zlom_1908
-0,338691
0,0327491
-10,34
3,37*10-18
Zlom_1931
-0,286601
0,0308248
-9,298
9,82*10-16
Tabulka č. 12 – Vlastnosti finálního modelu
Stát
R2adj
AIC
BIC
HQC
Británie
0,995055
-421,6911
-407,7121
-416,0137
USA
0,994574
-221,6452
-210,4620
-217,1032
Závěr
71
Tabulka č. 13 – Výstupy testů HDP
Model
Testovací statistika
p-hodnota
Závěr
Testování modelu USA LM Test spec. (logaritmy)
0,0153354
0,90144 Specifikace modelu je v pořádku
ARCH Test
59,9479
9,74005*10-15 Vyskytuje se ARCH efekt
RESET test
2,887808
0,0597 Model je správně specifikován
Whiteův test
34,9004
4,50524*10-6 V modelu se vyskytuje heteroskedasticita
Chí-kvadrát test normality
10,5318
Ljung-Boxův test
188,679
0,00516483 Chybový člen nemá normální rozdělení 1,65*10-34 Sériová korelace 11. řádu se vyskytuje
Testování modelu Velké Británie LM Test spec. (logaritmy)
1,29127
0,255815 Model je správně specifikován
ARCH Test
66,599
3,2754*10-16 Vyskytuje se ARCH efekt
RESET test
0,621063
0,539181 Model je správně specifikován
Whiteův test
29,8221
0,00022724 Vyskytuje se heteroskedasticita
Chí-kvadrát test normality
19,6549
5,3951*10-5 Chybový člen nemá normální rozdělení
Ljung-Boxův test
12,0872
2,2857*10-14 Sériová korelace 11. Řádu se vyskytuje
Závěr
72
Tabulka č. 14 – Cena zlata za troyskou unci
Britská oficiální cena (GBP/oz)
USA oficiální cena (USD/oz)
1800
4,25
19,39
19,39
4,26
1801
4,25
19,39
19,39
4,29
1802
4,25
19,39
19,39
4,31
1803
4,25
19,39
19,39
4,34
1804
4,25
19,39
19,39
4,36
1805
4,25
19,39
19,39
4,36
1806
4,25
19,39
19,39
4,42
1807
4,25
19,39
19,39
4,47
1808
4,25
19,39
19,39
4,52
1809
4,25
19,39
19,39
4,58
1810
4,25
19,39
19,39
4,63
1811
4,25
19,39
19,39
5,19
1812
4,25
19,39
19,39
5,48
1813
4,25
19,39
19,39
5,76
1814
4,25
19,39
20,10
5,21
1815
4,25
19,39
21,64
4,99
1816
4,25
19,39
20,95
4,36
1817
4,25
19,39
19,46
4,33
1818
4,25
19,39
19,39
4,44
1819
4,25
19,39
19,39
4,36
1820
4,25
19,39
19,39
4,25
Rok
Newyorská tržní cena (UDS/oz)
Londýnská tržní cena (GBP [17181949] nebo USD [19502011]/oz)
Závěr
73
1821
4,25
19,39
19,39
4,25
1822
4,25
19,39
19,39
4,24
1823
4,25
19,39
19,39
4,23
1824
4,25
19,39
19,39
4,23
1825
4,25
19,39
19,39
4,24
1826
4,25
19,39
19,39
4,23
1827
4,25
19,39
19,39
4,23
1828
4,25
19,39
19,39
4,23
1829
4,25
19,39
19,39
4,24
1830
4,25
19,39
19,39
4,24
1831
4,25
19,39
19,39
4,25
1832
4,25
19,39
19,39
4,24
1833
4,25
19,39
19,39
4,24
1834
4,25
20,69
19,94
4,24
1835
4,25
20,69
20,69
4,24
1836
4,25
20,69
20,69
4,24
1837
4,25
20,67
21,64
4,24
1838
4,25
20,67
20,86
4,24
1839
4,25
20,67
20,67
4,25
1840
4,25
20,67
20,67
4,24
1841
4,25
20,67
20,67
4,24
1842
4,25
20,67
20,67
4,24
1843
4,25
20,67
20,67
4,24
1844
4,25
20,67
20,67
4,24
1845
4,25
20,67
20,67
4,24
1846
4,25
20,67
20,67
4,24
Závěr
74
1847
4,25
20,67
20,67
4,24
1848
4,25
20,67
20,67
4,24
1849
4,25
20,67
20,67
4,24
1850
4,25
20,67
20,67
4,24
1851
4,25
20,67
20,67
4,24
1852
4,25
20,67
20,67
4,24
1853
4,25
20,67
20,67
4,24
1854
4,25
20,67
20,67
4,24
1855
4,25
20,67
20,67
4,24
1856
4,25
20,67
20,67
4,24
1857
4,25
20,67
20,70
4,24
1858
4,25
20,67
20,67
4,24
1859
4,25
20,67
20,67
4,24
1860
4,25
20,67
20,67
4,24
1861
4,25
20,67
20,67
4,24
1862
4,25
20,67
23,42
4,24
1863
4,25
20,67
30,02
4,24
1864
4,25
20,67
42,03
4,24
1865
4,25
20,67
32,52
4,24
1866
4,25
20,67
29,13
4,24
1867
4,25
20,67
28,57
4,24
1868
4,25
20,67
28,88
4,24
1869
4,25
20,67
27,49
4,24
1870
4,25
20,67
23,75
4,24
1871
4,25
20,67
23,09
4,24
1872
4,25
20,67
23,24
4,24
Závěr
75
1873
4,25
20,67
23,52
4,24
1874
4,25
20,67
22,99
4,24
1875
4,25
20,67
23,75
4,24
1876
4,25
20,67
23,05
4,24
1877
4,25
20,67
21,66
4,24
1878
4,25
20,67
20,84
4,24
1879
4,25
20,67
20,67
4,24
1880
4,25
20,67
20,67
4,24
1881
4,25
20,67
20,67
4,24
1882
4,25
20,67
20,67
4,24
1883
4,25
20,67
20,67
4,24
1884
4,25
20,67
20,67
4,24
1885
4,25
20,67
20,67
4,24
1886
4,25
20,67
20,67
4,24
1887
4,25
20,67
20,67
4,24
1888
4,25
20,67
20,67
4,24
1889
4,25
20,67
20,67
4,24
1890
4,25
20,67
20,67
4,24
1891
4,25
20,67
20,67
4,25
1892
4,25
20,67
20,67
4,25
1893
4,25
20,67
20,67
4,25
1894
4,25
20,67
20,67
4,24
1895
4,25
20,67
20,67
4,24
1896
4,25
20,67
20,67
4,25
1897
4,25
20,67
20,67
4,25
1898
4,25
20,67
20,67
4,25
Závěr
76
1899
4,25
20,67
20,67
4,24
1900
4,25
20,67
20,67
4,25
1901
4,25
20,67
20,67
4,25
1902
4,25
20,67
20,67
4,24
1903
4,25
20,67
20,67
4,25
1904
4,25
20,67
20,67
4,25
1905
4,25
20,67
20,67
4,24
1906
4,25
20,67
20,67
4,25
1907
4,25
20,67
20,67
4,25
1908
4,25
20,67
20,67
4,25
1909
4,25
20,67
20,67
4,24
1910
4,25
20,67
20,67
4,24
1911
4,25
20,67
20,67
4,24
1912
4,25
20,67
20,67
4,24
1913
4,25
20,67
20,67
4,24
1914
4,25
20,67
20,67
4,24
1915
4,25
20,67
20,67
4,24
1916
4,25
20,67
20,67
4,24
1917
4,25
20,67
20,67
4,24
1918
4,25
20,67
20,67
4,24
1919
4,25
20,67
20,67
4,50
1920
4,25
20,67
20,67
5,65
1921
4,25
20,67
20,67
5,35
1922
4,25
20,67
20,67
4,67
1923
4,25
20,67
20,67
4,51
1924
4,25
20,67
20,67
4,69
Závěr
77
1925
4,25
20,67
20,67
4,27
1926
4,25
20,67
20,67
4,25
1927
4,25
20,67
20,67
4,25
1928
4,25
20,67
20,67
4,25
1929
4,25
20,67
20,67
4,25
1930
4,25
20,67
20,67
4,25
1931
4,25
20,67
20,67
4,63
1932
4,25
20,67
20,67
5,90
1933
4,25
20,67
24,44
6,24
1934
4,25
35,00
34,94
6,88
1935
4,25
35,00
35,00
7,11
1936
4,25
35,00
35,00
7,01
1937
4,25
35,00
35,00
7,04
1938
4,25
35,00
35,00
7,13
1939
4,25
35,00
35,00
7,72
1940
4,25
35,00
35,00
8,40
1941
4,25
35,00
35,00
8,40
1942
4,25
35,00
35,00
8,40
1943
4,25
35,00
35,00
8,40
1944
4,25
35,00
35,00
8,40
1945
4,25
35,00
35,00
8,40
1946
35,00
35,00
8,40
1947
35,00
35,00
8,40
1948
35,00
35,00
8,40
1949
35,00
35,00
8,40
1950
35,00
35,00
34,71
Závěr
78
1951
35,00
35,00
34,71
1952
35,00
35,00
34,71
1953
35,00
35,00
34,71
1954
35,00
35,00
34,96
1955
35,00
35,00
35,01
1956
35,00
35,00
35,00
1957
35,00
35,00
34,95
1958
35,00
35,00
35,10
1959
35,00
35,00
35,09
1960
35,00
35,00
35,28
1961
35,00
35,00
35,15
1962
35,00
35,00
35,10
1963
35,00
35,00
35,09
1964
35,00
35,00
35,09
1965
35,00
35,00
35,13
1966
35,00
35,00
35,17
1967
35,00
35,00
35,19
1968
35,00
39,26
38,69
1969
35,00
41,51
41,09
1970
35,00
36,41
35,94
1971
35,00
41,25
40,80
1972
38,00
58,60
58,16
1973
42,22
97,81
97,32
1974
42,22
159,74
159,26
1975
42,22
161,49
161,02
1976
42,22
125,32
124,84
Závěr
79
1977
42,22
148,31
147,71
1978
42,22
193,55
193,22
1979
42,22
307,50
306,68
1980
42,22
612,56
612,56
1981
42,22
459,64
460,03
1982
42,22
375,91
375,67
1983
42,22
424,00
424,35
1984
42,22
360,66
360,48
1985
42,22
317,66
317,28
1986
42,22
368,24
367,51
1987
42,22
447,95
446,47
1988
42,22
438,31
437,05
1989
42,22
382,58
381,43
1990
42,22
384,93
383,47
1991
42,22
363,29
362,18
1992
42,22
344,97
343,73
1993
42,22
360,91
359,77
1994
42,22
385,42
384,01
1995
42,22
385,50
384,16
1996
42,22
389,09
387,69
1997
42,22
332,39
331,10
1998
42,22
295,24
294,16
1999
42,22
279,91
278,64
2000
42,22
280,10
279,03
Zdroj: Lawrence H. Officer and Samuel H. Williamson, 'The Price of Gold, 1257-2011,' MeasuringWorth, 2012
Závěr
80 Tabulka č. 15 – Vojenské výdaje Velké Británie a USA
Rok
Výdaje Velké Británie [v mil. $]
Výdaje USA [v mil. $]2
Růst VB
Růst USA
1830
72,35
1
7,97
1
1831
67,55
-0,07
8,73
0,10
1832
69,98
0,04
9,37
0,07
1833
66,10
-0,06
10,65
0,14
1834
57,07
-0,14
8,65
-0,19
1835
58,69
0,03
9,65
0,11
1836
56,39
-0,04
18,04
0,87
1837
61,71
0,09
20,36
0,13
1838
62,59
0,01
19,02
-0,07
1839
62,87
0,00
15,12
-0,21
1840
69,00
0,10
13,22
-0,13
1841
69,36
0,01
14,87
0,12
1842
71,05
0,02
15,05
0,01
1843
69,52
-0,02
6,74
-0,55
1844
67,85
-0,02
11,91
0,77
1845
76,28
0,12
12,08
0,01
1846
81,28
0,07
17,35
0,44
1847
88,62
0,09
46,27
1,67
1848
85,93
-0,03
34,95
-0,24
1849
76,11
-0,11
24,67
-0,29
1850
74,96
-0,02
17,29
-0,30
1851
71,55
-0,05
20,70
0,20
1852
79,06
0,10
17,17
-0,17
Závěr
81
1853
79,83
0,01
20,86
0,21
1854
119,95
0,50
22,65
0,09
1855
236,64
0,97
28,22
0,25
1856
253,66
0,07
31,16
0,10
1857
167,58
-0,34
32,19
0,03
1858
121,48
-0,28
39,29
0,22
1859
110,30
-0,09
38,06
-0,03
1860
129,68
0,18
28,08
-0,26
1861
149,52
0,15
35,29
0,26
1862
163,75
0,10
437,13
11,39
1863
195,66
0,19
662,80
0,52
1864
254,69
0,30
776,33
0,17
1865
194,41
-0,24
1 154,34
0,49
1866
170,82
-0,12
327,82
-0,72
1867
171,13
0,00
126,36
-0,61
1868
181,60
0,06
148,85
0,18
1869
170,86
-0,06
98,22
-0,34
1870
130,38
-0,24
79,68
-0,19
1871
124,96
-0,04
55,19
-0,31
1872
132,44
0,06
56,50
0,02
1873
128,21
-0,03
69,81
0,24
1874
132,25
0,03
73,64
0,05
1875
137,51
0,04
62,62
-0,15
1876
135,50
-0,01
57,04
-0,09
1877
129,54
-0,04
51,62
-0,09
1878
139,85
0,08
49,91
-0,03
Závěr
82
1879
146,47
0,05
55,75
0,12
1880
137,46
-0,06
51,26
-0,08
1881
124,61
-0,09
56,35
0,10
1882
133,44
0,07
59,19
0,05
1883
144,53
0,08
64,66
0,09
1884
134,83
-0,07
57,10
-0,12
1885
148,72
0,10
58,53
0,02
1886
191,48
0,29
47,96
-0,18
1887
154,23
-0,19
53,09
0,11
1888
149,02
-0,03
56,00
0,05
1889
136,36
-0,08
65,74
0,17
1890
158,92
0,17
66,98
0,02
1891
162,19
0,02
74,68
0,11
1892
161,50
0,00
75,96
0,02
1893
161,67
0,00
79,39
0,05
1894
162,64
0,01
85,68
0,08
1895
171,85
0,06
80,35
-0,06
1896
185,62
0,08
78,22
-0,03
1897
196,23
0,06
83,18
0,06
1898
194,46
-0,01
151,58
0,82
1899
44,10
-0,77
293,44
0,94
1900
69,60
0,58
191,05
-0,35
1901
121,00
0,74
204,60
0,07
1902
123,30
0,02
162,77
-0,20
1903
100,60
-0,18
167,55
0,03
1904
72,20
-0,28
173,72
0,04
Závěr
83
1905
66,00
-0,09
180,21
0,04
1906
62,20
-0,06
188,02
0,04
1907
59,20
-0,05
194,81
0,04
1908
58,20
-0,02
203,83
0,05
1909
59,00
0,01
211,51
0,04
1910
63,00
0,07
219,35
0,04
1911
67,80
0,08
225,39
0,03
1912
70,50
0,04
237,79
0,06
1913
72,50
0,03
245,01
0,03
1914
77,10
0,06
246,77
0,01
1915
437,50
4,67
246,00
0,00
1916
1 399,70
2,20
250,59
0,02
1917
1 973,70
0,41
548,53
1,19
1918
2 402,80
0,22
7 051,82
11,86
1919
2 198,00
-0,09
13 492,75
0,91
1920
691,00
-0,69
3 935,75
-0,71
1921
292,20
-0,58
2 519,24
-0,36
1922
189,50
-0,35
867,44
-0,66
1923
111,00
-0,41
802,01
-0,08
1924
105,80
-0,05
746,18
-0,07
1925
112,70
0,07
695,01
-0,07
1926
119,50
0,06
646,04
-0,07
1927
116,70
-0,02
598,09
-0,07
1928
117,50
0,01
619,32
0,04
1929
113,50
-0,03
638,06
0,03
1930
113,10
0,00
654,62
0,03
Závěr
84
1931
110,90
-0,02
681,12
0,04
1932
107,30
-0,03
702,10
0,03
1933
103,00
-0,04
623,48
-0,11
1934
107,90
0,05
541,08
-0,13
1935
113,90
0,06
728,14
0,35
1936
136,90
0,20
916,92
0,26
1937
186,00
0,36
967,20
0,05
1938
197,30
0,06
1 022,58
0,06
1939
254,40
0,29
1 290,30
0,26
1940
626,40
1,46
1 564,08
0,21
1941
3 220,00
4,14
5 874,76
2,76
1942
4 085,00
0,27
22 625,80
2,85
1943
4 840,00
0,18
60 889,38
1,69
1944
4 950,00
0,02
74 679,50
0,23
1945
5 125,00
0,04
80 623,06
0,08
1946
4 410,00
-0,14
42 666,94
-0,47
1947
1 239,40
-0,72
13 894,44
-0,67
1948
759,80
-0,39
10 634,76
-0,23
1949
696,30
-0,08
11 375,76
0,07
1950
679,60
-0,02
12 128,08
0,07
Zdroj: http://www.ukpublicspending.co.uk/download_multi_year_1830_1950UKb_13c1li011mcn_31t http://www.usgovernmentspending.com/download_multi_year_1830_1950USb_15s2li001mcn_31f
Závěr
85 Tabulka č. 16 - Tonáž válečných lodí
Rok
VB
USA
1880
650 000
169 000
1890
679 000
240 000
1900
1 065 000
333 000
1910
2 147 000
824 000
1914
2 714 000
985 000
Zdroj: Kennedy Paul, Vzestup a pád velmocí (1996) Tabulka č. 17 - Početní stavy armád v letech 1816 - 1880
Rok
VB
USA
Německo
Francie
Rusko
1816
255 000
16 000
130 000
132 000
800 000
1830
140 000
11 000
130 000
259 000
826 000
1860
347 000
26 000
201 000
608 000
862 000
1880
248 000
36 000
430 000
544 000
909 000
Zdroj: Kennedy Paul, Vzestup a pád velmocí (1996)
Závěr
86 Tabulka č. 18 - Počet patentů USA a VB
Rok
Žádosti USA
Uznané USA
Žádosti VB
Uznané VB
1853
2673
958
4 256
2 384
1854
3328
1851
2 764
1 876
1855
4435
2003
2 958
2 044
1856
4960
2453
3 106
2 094
1857
4771
2844
3 200
2 028
1858
5364
3597
3 007
1 954
1859
6225
4320
3 000
1 976
1860
7653
4595
3 196
2 061
1861
4643
3265
3 276
2 047
1862
5038
3496
3 490
2 191
1863
6014
4082
3 309
2 094
1864
6932
4958
3 260
2 024
1865
10664
6501
3 386
2 186
1866
15269
9412
3 453
2 124
1867
21276
12901
3 723
2 284
1868
20420
13327
3 991
2 490
1869
19271
13840
3 786
2 408
1870
19171
13538
3 405
2 180
1871
19472
13114
3 529
2 376
1872
18246
13665
3 970
2 771
1873
20414
12856
4 294
2 974
1874
21602
13663
4 492
3 162
1875
21638
14769
4 561
3 112
Závěr
87
1876
21425
15761
5 069
3 435
1877
20308
14209
4 949
3 317
1878
20260
13516
5 343
3 509
1879
20059
13373
5 338
3 524
1880
22395
14227
5 517
3 741
1881
25556
17108
5 751
3 950
1882
31218
20131
6 241
4 337
1883
34311
23439
5 993
3 962
1884
35422
21556
17 110
9 984
1885
35559
25604
16 101
8 775
1886
35806
23852
17 174
9 105
1887
35461
22814
18 051
9 457
1888
35684
21923
19 103
9 815
1889
40464
26048
21 008
10 659
1890
40930
28299
21 307
10 557
1891
40443
25074
22 878
10 922
1892
40644
25513
24 179
11 599
1893
38353
26122
25 107
11 779
1894
38344
22927
25 386
12 042
1895
40608
24019
25 062
12 346
1896
43905
25297
30 193
14 170
1897
47811
25917
30 958
14 465
1898
35758
24930
27 650
13 452
1899
41337
28738
25 800
13 516
1900
41898
29897
23 924
13 170
1901
46334
30690
26 788
13 062
Závěr
88
1902
49490
31260
28 972
13 764
1903
50059
35331
28 854
15 718
1904
51986
34101
29 702
15 089
1905
54815
33555
27 577
14 786
1906
56277
35265
30 030
14 707
1907
58575
40315
28 915
16 272
1908
61273
36831
28 598
16 284
1909
65642
41061
30 603
15 065
1910
64448
39488
30 388
16 269
1911
68904
37923
29 353
17 164
1912
70819
42027
30 089
15 814
1913
70177
39810
30 077
16 599
1914
70228
46209
24 820
15 036
1915
69872
48996
18 191
11 457
Závěr
89 Obrázek č. 1 – Emigrace Velké Británie
Zdroj: Statistical abstract for the united Kingdom in each of the fifteen years from 1842 to 1856 Obrázek č. 2 – Porodnost a úmrtnost
Zdroj: Statistical abstract for the united Kingdom in each of the fifteen years from 1842 ti 1856
Závěr
90
Obrázek č. 3 – Graf reálného HDP USA a VB
Obrázek č. 4 – Logaritmický trend HDP
Závěr
91 Obrázek č. 5 – Logaritmický trend HDP po očištění od zlomů
Obrázek č. 6 – ACF rezidua HDP USA
Závěr
92 Obrázek č. 7 – ACF rezidua HDP Velké Británie
Obrázek č. 8 – Vývoj populace v USA a ve Velké Británii
Závěr
93 Obrázek č. 9 – Logaritmický trend USA a Velké Británie po očištění od zlomů
Obrázek č. 10 - ACF a PACF rezidua u modelu populace USA
Závěr
94
Obrázek č. 11 – ACF a PACF rezidua u modelu populace VB
Závěr
95
Obrázek č. 12 – Vývoj zlatých rezerv USA a Velké Británie
Závěr
96
Obrázek č. 13 – Velikost armády USA v letech 1861-1895
Zdroj: Historical statistics of the United States: colonial times to 1957 : a statistical abstract supplement. 2nd ed. Washington: U. S. Departmetnt of commerce, 1961, 789 s.
Závěr
97 Obrázek č. 14 - Velikost armády USA v letech 1896-1945
Zdroj: Historical statistics of the United States: colonial times to 1957 : a statistical abstract supplement. 2nd ed. Washington: U. S. Departmetnt of commerce, 1961, 789 s.
Závěr
98
A Literatura [1] ADAMEC, Václav, Luboš STŘELEC a David HAMPEL. Ekonometrie I: učební text. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 162 s. ISBN 978-807375-703-8. [2] ADAMEC, Václav, Luboš STŘELEC a David HAMPEL. Ekonometrie I: cvičebnice. Vyd. 1. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2013, 138 s. ISBN 978-80-7375-706-9. [3] CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY. The World Factbook [online]. 2014 [cit. 2014-05-12]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/theworld-factbook/geos/ch.html [4] Civil war toll up by 20 percent in New Estimate. GUGLIOTTA, GUY. THE NEW YORK TIMES. New york times [online]. 2012-04-02 [cit. 2014-05-9]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2012/04/03/science/civil-wartoll-up-by-20-percent-in-new-estimate.html?pagewanted=all&_r=1& [5] ČAPEK, Vratislav. České národní listy [online]. Praha, 2005 [cit. 2014-05-10]. Dostupné z: http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/evropska_revoluce_1848.htm [6] EICHENGREEN, Barry J. Golden fetters: the gold standard and the great depression, 1919-1939. New York: Oxford University Press, 1995, xix, 448 s. ISBN 01-950-6431-3. [7] FUKUYAMA, Francis. Konec dějin a poslední člověk. Vyd. 1. Praha: Rybka Publishers, 2002, 379 s. ISBN 80-86182-27-4. [8] Franklin D. Roosevelt: "Executive Order 6102 - Requiring Gold Coin, Gold Bullion and Gold Certificates to Be Delivered to the Government," April 5, 1933. Online by Gerhard Peters and John T. Woolley, The American Presidency Project. http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=14611. [9] GILPIN, Robert, Jean M GILPIN a David HAMPEL. The political economy of international relations: cvičebnice. Vyd. 1. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1987, xvi, 449 p. ISBN 06-910-2262-3. [10] Historical statistics of the United States: colonial times to 1957 : a statistical abstract supplement. 2nd ed. Washington: U. S. Departmetnt of commerce, 1961, 789 s. [11] HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1. V Praze: Rybka Publishers, 2001, v, 447 s. ISBN 80-86182-49-5.
Závěr
99
[12] KENNEDY, Paul M. Parlament světa: OSN a hledání světové vlády. 1. vyd. Překlad Markéta Šerá. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009, 318 s. ISBN 978-807-1064-237. KENNEDY, Paul M. Vzestup a pád velmocí: ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Lidové noviny, 1996, 806 s. [13] KENNEDY, Paul M. Vzestup a pád velmocí: ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. 1. vyd. Překlad Markéta Šerá. Praha: Lidové noviny, 1996, 806 s. ISBN 80-710-6173-5. [14] KINDLEBERGER, Charles Poor. The world in depression 1929-1939. Revised and enlarged ed. Berkeley: University of California Press, 1986. ISBN 05200-5591-8. [15] KOVÁŘ, Martin a Stanislav TUMIS. Zrození velmoci: Anglie (Velká Británie) na cestě k postavení první světové mocnosti (1603-1746). Vyd. 1. V Praze: Triton, 2007, 185 s. ISBN 978-80-7254-939-9. [16] KRPEC, Oldřich a Vladan HODULÁK. Politická ekonomie mezinárodních vztahů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2011, 359 s. ISBN 978-802-1054-813. [17] KRPEC, Oldřich, Pavel PŠEJA a Martin HRABÁLEK. Mezinárodní politická ekonomie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2006, 159 s. ISBN 80-210-4121-8 [18] ŘÍHOVÁ, Kateřina. Události formující podobu mezinárodního obchodu od druhé poloviny 19. století [online]. E-polis.cz, 2. květen 2006. [cit. 2014-0514]. Dostupné z WWW:
. ISBN 1801-1438. [19] SLANÝ, Antonín. Makroekonomická analýza a hospodářská politika: the struggle for supremacy in the 21st century. Vyd. 1. Praha: C. H. Beck, 2003, xiii, 375 s. ISBN 80-717-9738-3. [20] SPULBER, Nicolas. The American economy: the struggle for supremacy in the 21st century. 1. ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, xvii, 286 s. ISBN 05-215-9583-5. [21] Trust worthy investment. Twicz.cz [online]. 2014 [cit. 2014-05-12]. Dostupné z: http://www.twicz.com/produkty-a-sluzby/zlato/zlatystandard/
Závěr
100
[22] WILLIAMSON, Samuel H. Measuring worth [online]. 2014 [cit. 2014-03-10]. Dostupné z: http://www.measuringworth.com/ [23] ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1999, 559 s. ISBN 80-859-8375-3. ŽÍDEK, Libor. Dějiny světového hospodářství. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, 391 s. ISBN 978-80-7380035-2