O
tevřený
R
L
ozšalovávací
ist
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor
číslo 5
listopad 2012
Motto: Bůh nám ukazuje, že trest nesnáší odkladu. Nedám odpočinouti vojákům, ani dobytku, ani zbraním, dokud loupežníky nepřivedu v poutech před krále. Budu je stíhati tak urputně, jak nebyl dosud nikdo stíhán, a kdyby bráníce se byli pobiti ve šrůtkách, zjímám jejich dětí."
Obsah čísla Povídání s Táňou Fischerovou....................................................................................................... 2 Debatní klub: Baudyš / Solis - konspirace....................................................................................2 V lesích okolo Moskvy beze stopy mizí houbaři............................................................................2 Paranoia českých mafiánů........................................................................................................... 2 V politice máme feudalismus, tvrdí geolog Cílek. Kritizuje západní civilizaci...............................3 Schwarzenberg a korupce............................................................................................................ 4 Táňa Fischerová o konkurentu Fischerovi: Přikryl spoustu věcí.....................................................5 Ničení státu na postupu............................................................................................................... 7 Temný mrak pesimismu iracionálně sedl na občany....................................................................7 KSČM - jediná strana, v níž nejsou bývalí komunisté...................................................................8 Upadající morálka je ještě horší než korupce, říká zkušený podnikatel........................................9 Nastala inflace bratrstev kočičí pracky, kritizuje politiku Martin Stropnický...............................10 Případ Tríbeč.............................................................................................................................. 12
ORL číslo 5 Povídání s Táňou Fischerovou
Paranoia českých mafiánů
Systém politických stran a jejich rozdělování na pravici a levici je haraburdím minulých století, v parlamentu se rozhoduje vždycky proti lidem, jak Miroslav Kalousek ulovil Karla Schwarzenberga, vzpomínka na Václava Havla, o své spiritualitě, hodnotách a dalších tématech poutavě a otevřeně hovoří v unikátním rozhovoru kandidátka na prezidentku Táňa Fischerová. Díky tomuto filmu máte možnost poznat Táňu, jako neobyčejného morálně nastaveného a spravedlivého člověka.
http://www.inspirativni.tv/povidani-s-tanoufischerovou/
Debatní klub: Baudyš / Solis konspirace http://www.ac24.cz/zpravy-ze-sveta/1247-debatniklub-baudys-solis-konspirace
V lesích okolo Moskvy beze stopy mizí houbaři U Moskvy se podle oficiálních údajů během léta ztratilo 101 houbařů, ale jen 76 z nich se záchranářům a dobrovolníkům podařilo objevit.
Budování strážných hradů, strmá křivka prodeje zbraní a žádostí o zbrojní pasy jasně ukazuje, kam směřujeme po rozpadu státu. Ve vesnicích vzniknou zemanské pevnosti a ve městě ghetto z chudých sídlišť, jejichž obyvatelé nebudou mít to štěstí jako chytré střední vrstvy.
Na GPS souřadnicích 49°56'36.420"N 13°38'52.498"E najdete stavbu, která perfektně ilustruje rozpad státu, téma drahé našemu začínajícímu webu. Pavel Tykač, podnikatel na český způsob dosud nepotrestaný za miliardový tunel CS Fondů (stíhání zastaveno v roce 2006) a za další privatizační zlodějny, si na zmíněných souřadnicích buduje moderní obdobu gotického strážního hradu. Betonové stěny mohou zadržet běžnou protitankovou raketu, kterou by eventuálně mohli střílet eventuální povstalci v eventuální válce vyvolané nikoliv eventuálním rozpadem státu. Podobný bunkr jsem stavěl za komunistů coby armádní pétépák v lese nedaleko vojenského letiště Bechyně.
Totéž se v malém děje na mnoha jiných místech.
Otravy? Najít cestu z lesa není jediným problémem, se kterým se houbaři v Rusku potýkají. Úřady pravidelně varují před sběrem neznámých hub, protože se každý rok kvůli neznalosti otráví jedovatými houbami mnoho lidí.
Na začátku srpna světová média zaujal případ mladého vědce z Harvardu, který také zmizel v lesích u ruské metropole a policie už začala pátrat po jeho vrahovi. Po pěti dnech se ale pohřešovaný muž zase našel. Podle vyšetřovatelů trpěl osmadvacetiletý Ignatij Leščiner ztrátou paměti.
http://www.lidovky.cz/v-lesich-okolo-moskvy-bezestopy-mizi-houbari-fot-/ln_zahranici.asp? c=A120921_174410_ln_zahranici_jv strana 2
ORL číslo 5 Vezměte za příklad třeba takový Liberec, město s největšími komunálními majetky nyní rozkradenými, a navíc obtížené snad největším městským dluhem na obyvatele v republice. Na náměstí jsme obyvatelům vysvětlovali, že je to jejich dluh, který budou muset splácet vinou své občanské pasivity a nečinnosti. Už se tak děje. Zvýšené komunální poplatky a daně sypané do bezedné dluhové kasy nutí zdejší střední vrstvu, aby se vystěhovala 15 minut autem za město do krásné krajiny nezatížené zlodějnou a vyššími daněmi. Zde si budují své malé bunkry-vilky, vrtají zásobárny vody, kupují pastviny a staví fotovoltaické elektrárny. Pod strožochem mají zlaté cihličky, které nemohou dát do banky, protože po krachu banky by se k nim už nikdy nedostali. Proto musí mít pod postelí i kalašnikov se zbrojním pasem.
Strmá křivka prodeje zbraní a žádostí o zbrojní pasy jasně ukazuje, kam směřujeme po rozpadu státu. Ve vesnicích vzniknou zemanské pevnosti a ve městě ghetto z chudých sídlišť, jejichž obyvatelé nebudou mít to štěstí jako chytré střední vrstvy. Bída je univerzálně vydíratelná. Viz deformy antisociálního ministra Drábka, jehož náměstek pravá ruka nelenil a pilně vydělával, neb času je namále. Střílet se pravděpodobně bude tam i tam, protože návrat do středověku něco stojí. Před pár měsíci jsem psal článek o vypovězení společenské smlouvy. Jenže u nás se hlasuje nohama, betonpumpou a střílnou pro rakety Stinger nebo pro mnohem lepší ruské 9M133 Kornet, kterým prozatím neodolá žádný tank. To jsou ony slavné rakety, s nimiž Hizballáh zničil izraelské tanky během prohrané třicetidenní války 2006 o severní Libanon. Pesimistický Thomas Hobbes poučený Třicetiletou válkou dobře věděl, že před nastolením společenské smlouvy je člověk člověku vlkem, protože běží válka všech proti všem. Budování státu je základní úkol. Na ocelové dveře Tykačova bunkru pak jen zaklepá policajt, který přijede na kole a bude mít platný zatykač. Stačí ústavní většina odhodlaných politiků, ale tuto utopii zatím nechme stranou.
http://news.e-republika.cz/article951-Paranoia-eskychmafian
V politice máme feudalismus, tvrdí geolog Cílek. Kritizuje západní civilizaci
Václav Cílek se ve svém životě snaží obejít bez auta. Točit volantem ho nikdy nebavilo a dodnes si myslí, že automobil více bere, než přináší. "Musíte se o něj starat, opravovat ho, což neumím, kupovat benzin. Já sednu do vlaku, vytáhnu knihu nebo se dívám z okna," tvrdí přesvědčený kritik rozmařilého způsobu života západní civilizace.
Úplně důsledný však není: když je nejhůř, odveze ho autem manželka nebo dcery. Vlaku nicméně dává přednost, a to i z profesních důvodů. "Když skutečně chcete poznat krajinu, a tou se celý život zabývám, je lepší vzít spacák a pořádně ji prochodit nebo projet na kole. Objíždění vozem nestačí," zdůrazňuje.
Drahá energie znamená zdražení skoro všeho. Jak na to mohou reagovat lidé?
Vždy jsem chystal knihu na téma co dělat, až přijde bída. Ústřední myšlenkou je provázanost cen energie a potravin. Jde o biopaliva, ale ještě více o syntetická hnojiva. Už proto, že se přes ně energie pro rostliny dodává dost blbým způsobem, protože jí až dvě třetiny odtečou do řeky.
Naštěstí to v Evropě bývá tak, že cena obilí ovlivňuje konečnou cenu třeba jen z 20 procent. Platíte hlavně za řetězec prodejců, a ten je možné podstatně zkrátit. Jako v Řecku, tam studenti za krize nakoupili od statkářů brambory a prodávali je pak levně na trhu. Lidé s nízkými příjmy začnou hledat nové cesty. Při cestě na chalupu se třeba stavíte u známého farmáře a koupíte si u něho brambory, mouku či obilí. Všechno bude jednodušší, prostější. To ale nemusí být žádná tragédie: jídlo chudých lidí bývá zdravější i chutnější než těch strana 3
ORL číslo 5 bohatých. Já rozhodně dávám přednost bulharské kuchyni před německou. Hodně věcí, hlavně zeleninu, si můžete pěstovat sami.
Jakub Klouzal, který byl za svůj boj proti korupci odměněn Nadačním fondem proti korupci, se dostal díky svému upozornění na možnou trestnou činnost na Schwarzenbergově ministerstvu do situace, kdy se bál o svůj život a musel z ministerstva odejít.
Není to ale návrat o sto let zpátky, možná až do středověku?
Nemáme tu feudalismus už teď? V politické sféře?
Jak to myslíte?
Čím dál menší množství lidí přece má stále větší privilegia. Politici, bankéři. To je jasný příznak, a já si proto myslím, že tu feudalismus už máme. Situace spěje k tomu, že ve jménu stability, klidu a pořádku může být spuštěna nějaká nová forma demokracie, která bude už hodně deformovaná. Demokracie jen tak na oko. Nedávno jsem byl v USA mezi Indiány. Ti o sobě často a politicky zcela nekorektně mluví jako o indiánském odpadu. Když jste na ekonomickém okraji, tak jste na okraji i pokud jde o občanské svobody. S dobrým právníkem se jich můžete dobrat, jenomže kdo na něj má?
Faktem je spíše velká diverzifikace společnosti. Ve Velké Británii máte předměstí, kde pětina mladých neumí číst ani psát. Tam je pocit návratu feudalismu všudypřítomný. K refeudalizaci dochází jak nárůstem onoho "lidského odpadu", tak privilegizací politiků, nejrůznějších lobbistů a bankéřů.
Schwarzenberg a korupce Boris Cvek
Česká levice má program a způsob myšlení, který nás táhne na Západ a do normálního vyspělého světa, zatímco česká pravice nás táhne někam na Východ do mafiánských států bývalého SSSR.
Myslím, že ikona Karla Schwarzenberga padla definitivně na dno. Na jaře v roce 2011 se jasně vyslovil v tom smyslu, že politika slouží ekonomickým zájmům politiků a že korupce je něco normálního. Mohlo se však přece jenom říci, že je to nějaký jeho „úlet“.
Nyní se však ukázalo, že Schwarzenberg nemá vůli zajistit řádné prošetření korupce, když na ni upozorní jeden z úředníků jeho ministerstva.
O případu informuje stránka Ihned.cz, kterou asi nikdo nebude podezřívat z případné levicové zášti k české pravici.
Nedávno jsem byl na Radiožurnálu svědkem diskuse mezi dvěma kandidáty na senátorský post, totiž sociálním demokratem Křečkem a nezávislým kandidátem Michálkem. Zaujalo mne, když pan Křeček sdělil, že korupce v našem státě se dala dávno dramaticky omezit, kdyby se přijal sociálnědemokratický návrh zákona o majetkových přiznáních. Lidé by měli povinnost dokázat původ svého majetku.
To je v Evropě poměrně běžný standard. Uvědomil jsem si, že sociální demokracie navrhovala kdysi také povinné registrační pokladny nebo zrušení anonymních akcií.
Registrační pokladny jsou dnes mimo jiné prosazovány jako jeden z prostředků boje proti ilegálnímu obchodu s alkoholem, který vedl k tzv. metanolové aféře.
Zrušení anonymních akcií navrhuje Nadační fond proti korupci, který asi nikdo nebude podezřívat (Janeček, Bernard, Kraus) z levicovosti.
Kdo byl vždy velkým odpůrcem těchto blahodárných opatření, která by výrazně ozdravila naši republiku a zejména veřejné rozpočty, kdyby byla už dávno zavedena, je ODS a česká pravice (je pravda, že regulace anonymních akcií patřila do agendy ministra Pospíšila, ten byl ale z vlády za podivných okolností odvolán – to že se za něj v krajských volbách postavili pravicoví voliči, nevedlo ODS vůbec k závěru, že její propad v jiných krajích je způsoben její prokorupční politikou).
Nikoli KSČM.
V zásadě se tedy musí říci, že česká levice má program a způsob myšlení, který nás táhne na Západ a do normálního vyspělého světa, zatímco česká pravice nás táhne někam na Východ do mafiánských států bývalého SSSR.
V tom je ten paradox českého mediálního antikomunismu: vede nás tam, kde žádný autentický antikomunista nechce a nemůže chtít. Kdysi byl strana 4
ORL číslo 5 antikomunismus spojený s tím, že chceme být jako Západ, a takový antikomunismus já zastávám, dnes je však antikomunismus spojený s tím, že chceme mafiánskou vládu a zotročení lidí pod brutální ekonomickou kriminalitou jako na Východě. A tomu se pak říká „svoboda“.
Někteří lidé dnes říkají „ne antikomunismu, ale KSČM nevolit“. Mně se stále více zdá, že pokud někdo „antikomunismem“ myslí naprosto zásadní nepřátelství k východnímu komunismu, ke KSČ, k sovětskému modelu, pak mu možná brzy nezbude nic jiného, než volit KSČM. Protože ostatní strany kradou jako za bolševiků, ba vlastně mnohem více.
měli nenávidět?“ podivil se.
„Jan Fischer přikryl plno věcí. Lidé ho měli rádi proto, že přišel po hulvátovi Topolánkovi, kdy člověk nevěděl, do koho strčí, komu dá facku a co sprostého pronese. Po něm se objevil takový slušný kokta. To se jim zřejmě líbilo. Mnozí ale neviděli, že to není vláda odborníků. Vybrali si ji politici a oni za ně dělali špinavou práci,“ vysvětlila Ficherová. Proto jsou podle ní úřednické vlády nebezpečné. „Když příští týden rebelové shodí vládu Petra Nečase, politici jmenují úřednickou vládu. Ta to tady může ještě pěkně přemalovat,“ obává se.
Roithová i Dienstbier jsou přijatelní. Ale vadí jejich stranickost Odhalil korupci. Ze Schwarzenbergova úřadu musel odejít, teď dostal cenu.
Táňa Fischerová o konkurentu Fischerovi: Přikryl spoustu věcí
Mladý jablonecký architekt Jakub Chuchlík se zeptal Fischerové na další prezidentskou kandidátku Zuzanu Roithovou. „Přijde mi, že oslovujete stejný typ voličů. Není škoda, že jdete proti sobě?“ zmínil. Fischerová Roithovou podpořila. „Zuzana je jednou z opravdu dobrých političek. Řekla jsem jí ale, že pokud občanská společnost vygeneruje svého kandidáta, pak budu podporovat jeho. Nakonec si vybrali mě. Myslím si, že stranickost škodí. Nahoře má být osobnost nadstranická a nestranická. Což Zuzana není. Stejný postoj mám k Jiřímu Dienstbierovi, kterého bych si též vybrala z těch, co jsou v nabídce,“ objasnila. Současný systém je založený na korupci. Musí se proměnit
V jabloneckém knihkupectví Serius ve čtvrtek večer představila svoji knihu Láska nevládne, láska tvoří kandidátka na prezidentku Táňa Fischerová. A řeč nebyla pouze o knize, mluvilo se také o politice. „Zjistila jsem, že každý druhý zákon je namířený proti lidem,“ vypozorovala Fischerová. Fischerová byla čtyři roky poslankyní parlamentu. „Zjistila jsem, že každý druhý zákon je namířený proti lidem,“ vypozorovala.
Táňa Fischerová ohlásila kandidaturu na prezidentku, nyní sbírá požadované podpisy. V Jablonci okomentovala i některé další prezidentské adepty. Velmi kritická byla k Janu Fischerovi. Debatu o něm vyvolal primář chirurgie jablonecké nemocnice Michael Vraný, který upozornil na „motivovanou nečinnost“ v době jeho premiérování. „Jak je možné, že je tento pán největším favoritem na prezidenta. Vždyť by ho lidé
„Mnoho lidí si dnes uvědomuje nutnost společenské změny. Současný systém je založený na egoismu, korupci a manipulaci. Vede k rozkrádání společných statků, ničení přírody a pošlapávání lidské důstojnosti. Jeho proměna je nezbytná. Sobectví musí být nahrazeno soucitem, obětavostí a láskou,“ přečetl zadní stránku propagované knihy moderátor besedy Vladimír Opatrný z jablonecké hospodářské komory a také ze Změny pro Liberecký kraj.
Dá se však současný systém změnit? „Ne, ten systém se změnit nedá. To bylo mé poznání ve sněmovně. Zjistila jsem, že každý druhý zákon je namířený proti lidem. Byla jsem z toho zdeptaná. Stála jsem tam proti všem,“ upozornila Fischerová. Proto ji tehdy napadlo založit alternativní Klíčové hnutí. „Máme úplně jiný program než tradiční strany. Etické banky, místní měny, prvorepublikové družstevnictví. Úplně nové pohledy, které tu nejsou. Třeba rozdělení společnosti podle sociální trojčlennosti – oddělení ekonomiky, politiky a duchovně kulturní oblasti,“ vysvětlila. Euroamerická civilizace je vyprázdněná Herečku a občanskou aktivistku si přišlo poslechnout několik desítek lidí, o mnoho více by se jich do knihkupectví ani nevešlo. Mluvilo se i o současné krizi. strana 5
ORL číslo 5 „Cítíme všichni, že to, v čem žijeme, není záležitostí jenom naší vlády, ale krize je systémová. Dochází k ní v důledku vyprázděnosti euroamerické civilizace,“ upozornil Opatrný.
Táňa Fischerová kritizovala i svazující byrokracii, která se týká dokonce dobrovolnictví. „Někomu chcete něco dát, ale nechcete se k někomu hlásit, ani patřit k nějaké skupině. A oni vám řeknou, že to není možné. To je ten orwellovský svět, který se k nám tichounce plíží. Padáme stále hlouběji, protože sami už nemůžeme nic,“ konstatovala. Vlády neslouží lidem, ale ratingovým agenturám
Podle Fischerové je budoucnost v myšlení srdcem a nikoli ráciem. „Naše vláda už neslouží lidem, ale ratingovým agenturám. Je to jediné hledisko, které mají a přitom zadlužují zemi stále více. Stejně dluhy nikdy nezaplatíme. Splácíme od roku 1993 úroky a nikoli vlastní dluh. Nejen u nás, my ho máme ještě poměrně nízký. Ale podívejte na USA, Japonsko. Jednoho dne se stejně musí udělat čára a říci - teď začínáme jinak,“ domnívá se. Člověk bez ideálů do politiky nepatří
Zdeněk Joukl z Desné se zeptal, co udělat, aby morálka nebyla sprosté slovo. A upozornil na příklad Slovenska, kde mají etickou výchovu na školách. Sám navrhuje duchovně kulturní centra, které by podle něj měla být v každém městě.
„Morálka a ideál patří dnes do přihrádky nežádoucích věcí. Já se k tomu vždy hrdě hlásím. Když jsem šla do politiky, tak mi někteří říkali: Blbí idealisti ani do politiky nepatří. Já jsem jim oponovala. Bez ideálu se nemůžu ráno ani probudit. Naopak si myslím, že do politiky nepatří člověk, který nemá ideály,“ uvedla Fischerová. „Když jsem z poslanecké sněmovny po čtyřech letech odcházela, ptali se mě – Ještě máte nějaké iluze? Odpověděla jsem jim: Iluze jsem neměla nikdy, ale ideály jsem si nenechala vzít,“ upozornila. Společnost není zdravá. Je třeba ji proměnit
„Trpím, když na ulici umrzne člověk a vidíte ho téměř v přímém přenosu v televizi, nebo že někteří lidé žijí jako zvířata a neustále jich přibývá. Copak ta společnost je zdravá? Copak můžeme být šťastní?“ otázala se Táňa Fischerová. Je podle ní třeba něco dělat k proměně společnosti. I proto kandiduje na prezidentku. V Jablonci získala další příznivce.
Táňa Fischerová
Narodila 6. června 1947 v Praze. Otec Jan Fischer byl divadelní režisér, matka baletka. Má mladšího bratra Jana.
Ve volebním období 2002-2006 působila jako nezávislá poslankyně za Unii svobody v parlamentu zásluhou velkého počtu preferenčních hlasů. Byla členkou Petičního výboru a Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Spolupředkládala neúspěšný návrh změny ústavy, který si kladl za cíl zavést volbu prezidenta přímo občany. Ve statistikách organizace Zelený kruh se umístila ve svém funkčním období jako nejlepší v tabulce hlasování pro ekologické zákony. V roce 2006 kandidovala neúspěšně za Hnutí Zelení do Senátu Parlamentu ČR na Praze 2. Postoupila do druhého kola, ale v něm ji, stejně jako v kole prvním, porazila Daniela Filipiová. Ve volbách do Sněmovny 2010 stála v čele kandidátky Klíčového hnutí. Nyní shání podpisy na svoji kandidaturu na prezidentku České republiky.
Táňa Fischerová se podílí na práci řady neziskových organizací, nadací a občanských sdružení. Je členkou správní rady nadace Vize 97, rady patronů přátel Hnutí Duha, čestnou předsedkyní občanského sdružení Remedium (pro duševní zdraví), členkou Společnosti pro trvale udržitelný život, prezidentkou ITI (české středisko mezinárodního divadelního institutu), členkou poradního sboru občanského sdružení pro integraci mentálně postižených Máme otevřeno?, patronkou domu Šance, členkou Amnesty International, čestnou předsedkyní Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), několikrát též podpořila činnost hnutí Arnika. Vyslovila se proti umístění radaru v Brdech. Je signatářkou Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ (ProAlt).
Studovala na JAMU v Brně, studium ale nedokončila, protože získala angažmá v pražském Činoherním klubu, kde působila šest sezón do roku 1973. Poté čtyři roky strávila v Divadle Jiřího Wolkra. Divadlo opustila po narození syna Kryštofa, jehož otcem je Petr Skoumal. Poté byla na volné noze. 70. a 80. léta však byla prakticky vytěsněna z uměleckého života. Podepsala petici Několik vět. Hrála například společně s Petrem Čepkem ve filmu Hotel pro cizince (režie Antonín Máša, 1966), v komedii Prodloužený čas s Milošem Kopeckým (Jaromil Jireš, 1984), Hanele (Karel Kachyňa, 1999) i v TV seriálech jako např. Lékař umírajícího času či Konec velkých prázdnin. Nyní působí jako občanská aktivistka. Žije v Praze, léto však tráví na chalupě v Kytlici.
http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/TanaFischerova-o-konkurentu-Fischerovi-Prikryl-spoustuveci-250529
strana 6
ORL číslo 5 Ničení státu na postupu
kdy člověk sice nadával, ale mohl se utěšovat, že se sice krade, ale hlavně ať mu politici dají pokoj a může si žít. Tendence je jasná, tyhle časy jsou pryč.
V tuto chvíli neschopnost některých politiků a dalších veřejných činitelů začíná znamenat obecné ohrožení.
http://jankudrna.blog.ihned.cz/c1-56724350-nicenistatu-na-postupu
Potíže s centrálním registrem motorových vozidel stojí za to si pamatovat. Znamenají vstup do další fáze rozkladu státu.
V rozkladu státu a schopnosti už ani ne vládnout, ale jen administrovat, jsme vstoupili se začátkem července do další fáze.
První fáze spočívala v "pouhém" předražování. Nakupovalo se za nadsazené ceny, ale vše v zásadě fungovalo.
Druhá fáze spočívala v předražování a nefunkčnosti. Nefunkčnost ale neovlivňovala životy běžných lidí. Jednalo se např. o nákupy předražených vojenských letadel nesplňujících nasmlouvané parametry a podobně. Nyní jsme vstoupili do třetí fáze. Stát je dojen neztenčenou měrou, ale nefunkčnosti začínají dopadat na běžné lidi.
Co bude dále? Je třeba se připravit na fázi čtvrtou. V ní bude předražování samozřejmě zapojeno stále, ale nefunkčnost nabyde takového rozsahu, že se bude jednat o kolaps některého ze zásadních infrastrukturních systémů, který přímo ohrozí životy stovek lidí nebo rovnou způsobí jejich smrt.
O jaký kolaps či selhání by se mohlo jednat? Připravme se na šlendrián, který povede např. k několikadennímu výpadku energetických sítí, zhroucení dodávek pitné vody např. v Praze. Anebo se může jednat o nákup infikovaných očkovacích vakcín.
Stojí za to, aby si každý uvědomil, že už jsme za hranou,
Temný mrak pesimismu iracionálně sedl na občany Tak se nám v souvislosti s výsledky krajských a senátních voleb, a také v souvislosti s nedobrými ekonomickými výsledky, vyrojila celá řada psychologů, vysvětlujících národu, kde selhal.
Na zděšení novinářů, že pravicoví voliči nešli k volbám a zbytek zapomíná a volí komunisty, reagoval vtipně a bystře Jiří Pehe v pondělním Právu. Je symptomatické, že naše „elita“ složená ze zástupců NERVu, vlády a spřízněného spolku „nezávislých“ novinářů a analytiků, se obrací k jakýmsi psychologickým zaklínadlům. Je třeba lépe komunikovat, zní ze všech stran. Opět jsou vzýváni intelektuálové, aby byli uvědomělí (a také zřejmě ostražití a bdělí) a lépe nechápajícím občanům objasnili dobročinnou politiku vlády, čítající ničení průběžného důchodového pilíře a rostoucí degresivní DPH, případně rušení nemocnic a zvyšování doplatků na léky.
Tuto záplavu výčitek vůči selhání národa by bylo možno dobře parafrázovat s Bertholdem Brechtem: lid ztratil důvěru vlády.
Mimo těchto výlevů, které můžeme svést částečně na přirozenou hysterii a částečně na obavu ze ztráty výsadní elitní pozice, jsme se dočkali ale i vážnějších vyjádření ekonomických.
V posledních měsících, kdy již nelze předstírat, že zahraniční obchod vykompenzuje propad domácí poptávky (pokles HDP za oba první kvartály roku 2012 zde a zde), a kdy je zřejmě, že chybějící inkaso DPH strana 7
ORL číslo 5 nevykouzlí ani Harry Potter, se objevuje specificky psychologické vysvětlení našich ekonomických potíží. Přišla s ním ČNB a chytli se toho další ekonomové. Zkrátka a dobře: iracionálně vyděšení Češi spoří (tj. akumulují úspory) a tím škodí ekonomice. Trošku mi to připomnělo situaci z 90. let a zdražování vodného a stočného. Když na to spotřebitelé racionálně zareagovali razantním snížením spotřeby vody, ozvalo se z vodáren unisono, že „šetřílkové“ je přivedou na buben.
Jenže skutečnost je tentokrát poněkud komplikovanější. Jaroslav Ungerman (analytik ČMKOS) nepřipravuje psychologické rozbory, ale jde do hloubky struktury a výše vkladů. A nevidí, že by občané více spořili, protože povětšinou jaksi nemají z čeho. Naopak, zjišťuje, že úroveň přírůstku vkladů je nízká (a víceméně stabilní) a že v posledních letech došlo k přesunu mezi vklady s výpovědní lhůtou (které lze považovat za úspory v čistém smyslu slova) ke vkladům na běžném účtu, které spíše slouží okamžité spotřebě.
A do toho přichází CVVM s tím, že 69 procent domácností obtížně vychází se svými příjmy. Jedná se o nejhorší výsledek od roku 2002, odkdy je toto téma zpracováváno. Navíc je možno jasně pozorovat dynamiku od minulého roku - razantní zhoršení.
Místo toho, aby vláda pochopila, že sklízí pouze to, co zasela a že vývoj ekonomických fundamentů se prostě obejít nedá, přichází Gazdík (TOP 09 a STAN) a další čarodějové s návrhy na cílené šíření optimismu mezi obyvatelstvem. Nevím, jestli jim na rovinu sdělit, že největší rozmach optimismu by obyvatelstvu způsobilo, kdyby se celá vláda odebrala symbolicky na Dušičky do věčných lovišť.
Místo toho se zřejmě v podání Nečasovy vlády dočkáme toho, že u oznámení změny valorizačního schématu penzí bude Kalousek metat kotrmelce. Informace o tom, že dvě třetiny podnikatelů se neobtěžují platit DPH, se bude sdělovat ve formě: „a tuhle znáte“? Ještě chybí výuka smíchu à la Šíleně smutná princezna, aby se v ekonomice rozvinulo to očekávání krásných budoucích zítřků. Když už nepomáhá ani to rekordní snížení základní úrokové sazby na 0,05 procent.
KSČM - jediná strana, v níž nejsou bývalí komunisté
Šílení médií, které nastalo v Česku po volbách, naznačuje, že volby dopadly dost dobře. Média i někteří politikové veřejně odhodili zbytky soudnosti, a ve své protikomunistické hysterii předvádějí, jak si oni představují demokracii.
Vládnoucí garnitura považuje za demokracii pouze stav, kdy zůstane u moci. Zdá se, že větší vliv KSČM našim kalouskům, nečasům a drábkům cosi naruší. Čím větší je nervozita těchto pseudoelit, tím si může být občan-volič jistější, že pro komunisty hlasoval docela správně. Jen tak dál.
Jestliže rozkrádači řvou, že je zle, pak je to právě v pořádku.
Jak už je pro Česko typické, nastává tragikomický paradox: BÝVALÍ komunisti a jejich agenti, kteří se v listopadu 89 evakuovali do jiných stran, bojují proti KSČM. Moc v tomto státě totiž zůstává v rukách těch samých struktur už řadu let - není to 23 let, ale nejmíň o 40 více, přátelé. Protože BÝVALÍ komunisti nebyli tak hloupí, aby si po listopadu 89 nezajistili klíčové pozice ve státě. Formální změna byla tenkrát nutná, proto ty působivé kulisy. Ale vzdát se moci, to by přece neudělali.
Státní aparát se hemží jmény, která patří k předlistopadovým strukturám. A po těch více než 60-ti letech aby se stát vymykal jejich kontrole? No to už hodně bolí, převelice moc! A kontakty zaběhlé, všechno tak pěkně šlape, miliardy se daří odklánět - a teď tohle? No to je k zlosti přece, aby to čert vzal!
A tak média masírují mozky ve velkém, prý to byl omyl, nedopatření, nešli k volbám ti správní, co by správně volili, šli letos jenom hlupáci a socky, většina národa je vlastně proti výsledkům, čeká nás nedemokratická hrůza...
strana 8
ORL číslo 5 Přitom nedemokratickou hrůzu právě předvádí ti, co tady hysterčí, v čele s kandidátem na prezidenta Janem Fischerem. Pan Fischer by vládu spojenou s KSČM neakceptoval, a tuto stranu považuje za extremistickou.
"Nevyrovnali se se základním zahraničněpolitickým ukotvením této země", říká pan Fischer, který záhy po získání potřebného počtu podpisů na kandidaturu na Hrad odcestoval do USA. Zjevně se tedy s požadovaným "zahraničněpolitickým ukotvením" již dobře zorientoval. (A patrně už dávno.) A opět hezky česky tragikomické je to, že sám byl v letech 1980 - 89 v KSČ. (Opět tehdy správně zorientován.)
Jan Fischer patří tedy typicky k oněm BÝVALÝM, a dokázal se rovněž bravurně přehoupnout přes Listopad. Stejně, jako se přehoupli Václav Havel, Václav Klaus, Jiří Dienstbier st., Karel Schwarzenberg, Vladimír Dlouhý a Miloš Zeman, takže hra o Hrad je stále partií těch BÝVALÝCH, a živoucím důkazem toho, jak to tu funguje.
Přece - demokraticky. Přeji šťastnou ruku při dalších volbách, tentokrát na prezidenta.
No, snad si poradíme. Začínám tomu věřit, přátelé...
http://petrova.blog.idnes.cz/c/297606/KSCM-jedinastrana-v-niz-nejsou-byvali-komuniste.html
Politiku nesleduje, až příliš si váží svého času
„Jsem jednoznačně proti korupci. Problém však nevyřešíme tím, že zavřeme Janouška, Béma, či Ratha. Samozřejmě, že když někdo dělá lumpárny, má být zavřen. Princip ale spočívá v tom, aby lidé nekradli proto, že krást je špatné, ani proto, že se bojí, aby nebyli zavření,“ zdůrazňuje podnikatel, kterému v roce 1998 zemřel syn.
Politiku podle vlastních slov nesleduje, protože si až příliš váží svého času, ale z toho co ví, soudí, že kupříkladu David Rath se svými výroky jen snaží odvádět pozornost na jiné.
„Morálka se zhoršuje v globálním měřítku a bude se zhoršovat, pokud nebudeme slyšet na základní biblické hodnoty. Úmyslně říkám biblické, a nikoli „křesťanské“. V dějinách totiž rádoby „křesťané“ křesťanství zdiskreditovali. Pokud nebudou čisté biblické hodnoty morálně zakořeněné ve společnosti, její stav se bude neustále zhoršovat,“ míní Passer. Vinu nesou i média
Svou vinu na tom podle Passera nesou i média, která podávají zprávy tím způsobem, že devět z deseti informací lze označit za negativní a jediná zpráva bývá neutrální. Těžko se pak hledají pozitivní vzory, ke kterým by se společnost mohla obracet.
„Je tu ještě další a důležitější rozměr – rodina. Každá další generace bude taková, jak ta současná generace vychovává své děti. Když si uvědomíme, jaké hodnoty mohou děti sledovat, jak se rodiny rozpadají, jak se lež stává naprosto běžnou součástí života, tak k čemu to všechno může vést?“ ptá se závěrem podnikatel.
Upadající morálka je ještě horší než korupce, říká zkušený podnikatel Radim Passer je majitelem developerské společnosti. Jako podnikatel silně vnímá korupci, ale muž, kterého zasáhla těžká životní rána, cítí, že společnost trápí ještě něco horšího než korupce. Upadá morálka a děti jsou vychovávány v tom, že je to v pořádku.
Úspěšný podnikatel Radim Passer, který je majitelem developerské společnosti Passerinvest se po těžké životní ráně obrátil na víru. V rozhovoru pro server ČeskáPozice.cz prohlašuje, že korupce představuje v české společnosti velký problém, ale ještě mnohem horší problém představuje úpadek morálky.
strana 9
ORL číslo 5 podporovat konkurenta stejné strany v jiném kraji? Myslím, že to se nedělá. Mimochodem můj bývalý spolužák Šesták byl členem komise na výběr ředitele Vinohradského divadla. Je to tak roztomile české.
Ale po odchodu z Vinohrad jste narazil na ODS v Brně, když jste dostal nabídku na šéfa do tamního divadla. Proč to tam nevyšlo?
Nastala inflace bratrstev kočičí pracky, kritizuje politiku Martin Stropnický Nedávno jste opustil post uměleckého šéfa ve Vinohradském divadle kvůli příchodu nového ředitele Tomáše Töpfera. I když se o vašem postoji hodně psalo, můžete říci, co bylo hlavním důvodem sporu?
Když se setkám s něčím, co nepovažuji za fér, což byl případ celého výběrového řízení do čela vinohradského divadla, ať už ho vyhrál kdokoli, tak to budu kritizovat. Ten luxus si dopřeji. Ale můj případ byl jen marginální zlomek toho, co se v uplynulých měsících a týdnech v této zemi dělo. Mám na mysli odvolávací likvidace lidí během pár hodin, ať už to byl ministr spravedlnosti, policejní prezident, generální ředitel pražského Dopravního podniku nebo ředitel Státního fondu životního prostředí, a to nevíme o řadě dalších lidí. To je špatný vzkaz lidem, kteří by byli ochotni spojit svůj život a svou odbornost se státem. Proto už ve státním sektoru pracovat nebudu. Ten vás totiž v té podobě, v jaké dnes je, použije, vyždímá, v kultuře navíc za nepříliš lesklých finančních podmínek, a nakonec vám ani není nikdo schopen při odchodu podat ruku. U nás se neodvolává, u nás se vyhazuje. Možná proto se pak každý chová v duchu urvi, co můžeš, dokud tam jsi.
Tím nefér výběrovým řízením na post ředitele divadla máte na mysli, že k vítězstvíTomáši Töpferovi mohl pomoci fakt, že byl senátorem za ODS?
Už o tom nechci mluvit. Mně vadí podivnosti. Jako když někdo kandiduje do Senátu za ODS, využívá přitom logistiku a možnosti, které mu velká, dobře finančně stojící strana poskytuje, což dokazovalo množství plakátů na Praze 4 i nové billboardy na druhé kolo, nechá si poskytovat tenhle servis a zároveň ze sebe děláHavlovce. Já bych s tím problém měl. A potom pan kolega jde a podpoří v Jihočeském kraji ředitele tamního budějovického divadla Jiřího Šestáka, což je člověk, který převálcoval ve druhém kole do Senátu kandidáta ODS. Jak je možné v Praze 4 značku ODS vytěžit, byť nakonec neúspěšně, a na druhé straně
Tam se to podle všeho nelíbilo současnému ministrovi spravedlnosti Pavlu Blažkovi. To ještě nebyl člen vlády, ale brněnský radní. On to ale samozřejmě nikdy nepotvrdí. Vzkázal to po primátorovi ze smluvně opoziční strany… Stačí? S ODS jsem dlouhá léta problém neměl. Spíš mám určité výhrady. A ty, bohužel, sílí. Já jsem svá nejlepší léta na ministerstvu zahraničí prožíval v době, kdy byl ministrem Josef Zieleniec, tehdy místopředseda ODS a jeden z jejích otců ideologů. Ten na má bedra navaloval jeden úkol za druhým, a ne proto, že bych byl nějaké pravicové práče, ale protože si myslel, že to může se mnou riskovat. Byl jsem za tu důvěru rád a snažil jsem se ji splatit kvalitou práce. To je ale minulost. Kvalita a poctivost práce ve státním sektoru je už jen směšná kategorie. Státní správa je záměrně udržovaná v zoufalém stavu. Rozhodují lidé bez přímé odpovědnosti, dosazení partajemi. Politické strany jakoby zdegenerovaly a stát s nimi. Přitom tahle země dravé a ambiciózní strany potřebuje. Dnešní ODS se ale chová tak, jakoby chtěla ze všeho nejvíc sama sebe zlikvidovat. Ohání se nějakými dřívějšími idejemi, za nimiž už je dneska jen prázdno.
Víte, co je zajímavé? Říkalo se do omrzení, že zdravé politické podhoubí vznikne na krajích, že to bude škola pro vysokou politiku. A výsledek?Inflace bratrstev kočičí pracky. Party lokálních šíbrů, u nichž stranická příslušnost je to poslední, co je důležité. Průšvihy s evropskými dotacemi, různé šachy s firmami, které vlastní radní, promarněné miliardy, dálnice postavené na smetí... Z toho se houpe žaludek.
Také se říkalo, že politická kultura se zlepší, až nastoupí nová generace…
Znám některé zástupce téhle mladé neposkvrněné generace. Jsou daleko cyničtější než ti nejotrlejší političtí matadoři. Mladých lidí, kteří by přišli s nějakým nábojem a ambicí sloužit zemi, těch tam vidím hodně málo. Naštěstí jsou. Proto jsem zvědav na kongres ODS, protože tam na té lavičce střídajících hráčů nějakou záložní řadu báječných vzdělaných lidí schopných vtisknout té partaji šťávu,řád a tvář, kterou by potřebovala, nevidím. Kéž bych se mýlil.
Jak jste hodnotil podzimní krajské a senátní volby? strana 10
ORL číslo 5 Překvapil vás výsledek?
Povolanější to zanalyzovali za mě. Přesto: na volbách byla řada věcí pozoruhodných. Už jen to, jak málo analytiků správně hodnotí prostý fakt nezměněného názvu komunistické strany. Nejde o žádné ideály. Komunisté jsou velmi zdatní političtí obchodníci, vědí, jakoby byli zdatní kapitalisté, že značka je zásadní. S ní je spojena značná část jejich elektorátu a příznivců. Kontinuita názvu je a byla úplně klíčová. To je vychytralý politický krok, který přinesl jasné ovoce, to je také jeden z důvodů, proč jim to vychází Někdo tvrdí, že komunisté uspěli, protože se neumazali. Ale není to tak úplně pravda. Komunisté už přece v některých krajích v minulém období fungovali a asistovali u lecčeho. A copak se pan Dolejš nenamočil, když sliboval, že za milión změní zákon? Na Moravě do Senátu za komunisty kandidoval člen totalitní vojenské kontrarozvědky, to je obludná věc.
Věříte výrokům komunistů, že se zřekli své neslavné minulosti?
Je zajímavé slyšet vyjádření předních představitelů KSČM, když přijde řeč třeba na Evropskou unii, nebo na geopolitické směřování na křesťanský Západ nebo na ten nepolapitelný a neidentifikovatelný Východ. Říkají ano, teď není jiná možnost než tolerovat EU. Ale to jejich„teď“ a „tolerovat“ bych podtrhl šestnáctkrát. A to nemluvím o bezpečnostní politice, o Severoatlantické alianci. Nejraději by ji zrušili. Komunisté nebudou nikdy podporovat směřování České republiky k západní Evropě, o tom nemám nejmenších pochyb. Jejich skutečná rétorika zní na Prvního máje. A z té mrazí.
Ještě něco vás na podzimních volbách překvapilo?
Tak například pozoruhodné chyby v předvolebních průzkumech. To není samo sebou, aby se někde sekli o osmdesát procent. Kdo nám chce namlouvat, že to je seriózní nezávislý průzkum? Provedený firmou s listinnými akciemi na majitele?. Pak mě také zlobí, když někdodokola říká: „Vidíte nepravost? Tak to dokažte a zažalujte!“Skvělý nápad. Kdo by tady, s prominutím, chodil do práce, kdybychom všichni stopovali, odposlouchávali a žalovali? Na to si snad platíme z daní síly. Také mne pobavilo, když jsem viděl jedno předvolební televizní setkání kandidátů na hejtmana: moderátor Václav Moravec věděl o tom kraji víc než kandidáti, kteří ho slibovali konečně proměnit ve Švýcarsko. Neuvěřitelná byla také kandidatura a postup do 2. kola senátních voleb bývalého předsedy sněmovny Vlčka. Jak může ČSSD, kde jsou nepochybně i myslící lidé, nominovat někoho, kdo se tolikrát ve sněmovně ztrapnil?Rozumíte tomu? Já ne.
Komunisté uspěli ve volbách i kvůli tomu, že na lidi dopadají negativně škrty, které dělá vláda. Je tak úsporná politika podle vás nutná?
Ušetřit na důchodcích, zdravotně postižených, na školství, které je tou nejlepší investicí? Lepší žebřík komunistům pro převzetí moci nemůžete vymyslet. Přitom by stačilo pohlídat těch sto až dvě stě miliard, které každoročně mizí rozkrádáním. Jenže to by si museli utáhnout opasek úplně jiní lidé. Ten léta budovaný a promyšlený kriminální systém je obludný a svalit jeho náklady na občany je nemravnost nejhrubšího zrna. Navíc to má násobný efekt. Příklady táhnou. Politici tak lidem nepřímo vzkazují: zařiďte se taky pro sebe. A tak vzniká ucelený řetěz jakési krimiekonomiky, který tuhle zemisvírá a dusí. Víte, on kdekdo volá po boji s korupcí, ale je to vždycky upřímné? Počet lidí, kteří z ní z větší či menší míry profitují, jde do obrovitých čísel. Zainteresovaných je příliš mnoho, než aby to volání bylo vždycky upřímné. Tady umře třicet lidí na mizerný alkohol, ale vyšetřuje se to pouze jako kriminální čin. On je to ale především politický zločin. Totální a nejspíš vědomé selhání příslušných státních složek. A ti zodpovědní? Jejich pyšná bohorovná drzost si v ničem nezadá s totalitními atamany.Asi ve škole chyběli při dějepise. Jinak by věděli, že když se to přežene, výbuch hněvu bývá hrozivý a žádný ostrov není dost vzdálený.
Vidíte, že by v přímé volbě prezidenta mohl být zvolen někdo, kdo bude morální autoritou, jako byl třeba T. G. Masaryk nebo Václav Havel?
Je to pseudopřímá volba. Nemůže vyhrát kandidát, který by neměl politickou a ekonomickou podporu klíčových hráčů. Bude to někdo, za kým stojí velmi efektivní, nákladný a promyšlený volební stroj. Když si přečtu, že v čele štábu momentálníhovolebního favorita slibujícího změnu je bývalý šéf Úřadu vlády za Mirka Topolánka, že to byl on, kdo podepsal smlouvu s Promopro a že bydlí ve stejné vile jako Dalík - tak jsem na tu změnu upřímně zvědavý.Domnívám se, že u nás může být zvolena mimořádná a nezávislá individualita jen v přelomových dobách. Proto se stal prezidentem Masaryk, proto se stal prezidentem Havel. Obávám se, že v roce 2013 by oba měli se zvolením potíže.
Jaké šance dáváte premiérovi Petru Nečasovi, že se udrží v čele vlády a největší vládní strany – ODS?
Jak to dopadne s panem premiérem, je poměrně jasné. A určitě se z toho škodolibě neraduji. Myslím totiž, že šel do vlády s dobrými úmysly. Ale jsem zvědavý, jak ODS vysvětlí volbu nového vedení, protože se obávám, že to bude vedení, které se bude snažit staré vazby držet, ne je zpřetrhat. Myslím, že premiér udělal klasickou chybu. Domníval se, že je třeba vyjít s každým.
strana 11
ORL číslo 5 Co je důležitější? Snažit se udržet za každou cenu, nebo jít naplno do reformy státu a partaje i za cenu, že mise skončí předčasně, s nezdarem, ale se ctí?. Nečas se snažil mírnit kritiku vnitřní opozice i některými ministerskými nominacemi, jako byl třeba Blažeknebo Kuba. Ale ono nejde polykat a foukat zároveň. Bude zvoleno takové vedení, které se rozejde s kmotry? To bych viděl skepticky. ODS stále nepochopila, že se potácí už na hraně své vlastní existence. Tipoval bych, že zvolí nějakou upatlanou vnitrostranickou poloreformu, budou říkat, že jde o nový směr anávrat k pravicovosti. Budou to ale jen prázdné věty, protože je budou realizovat lidé tak či onak spjatí s minulostí.
Případ Tríbeč
Byl jste politikem, diplomatem, šéfem divadla. Nechcete své zkušenosti využít v politice, třeba v Senátu?
Na jaře jsem dostal nabídku a vážně jsem o ní uvažoval. Ale řekl jsem si, že bych zas přestoupil z jednoho rychlíku do druhého, že potřebuji čas. Máte pravdu, že snad nějakou zkušenost mám, takže bych nutně nemusel dělat v politice ostudu. Například oblasti kulturní nebo zahraniční a bezpečnostní politiky jsem se věnoval léta. Nakonec převážilo ne. Ale nevylučuji, že bych se o to někdy v budoucnu pokusil.Nerad bych totiž dopadl jako ta pověstná Werichova okurka, která se vrtí v láku a pokřikuje: „Nevíte, proč jsem, sakra, tak kyselá“?
http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Nastala-inflacebratrstev-kocici-pracky-kritizuje-politiku-MartinStropnicky-251523
Pohoří Tríbeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topoľčany, Partizánske a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tríbeč není nijak vysoký nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Veľký Tríbeč. Mne samotného toto pohoří - spíše kopce než hory - donedávna ničím nezaujalo a nechystal jsem do těch míst ani žádnou výpravu - nejblíž jsem byl při cestě na Vtáčnik v březnu 1999. Hřeben Vtáčniku končí u obce Veľké Pole sedlem, z něhož pak dále na jihozápad pokračuje hřeben Tríbeče. Tehdy na jaře z něj bylo vidět jen pás lesů bez význačných vrcholů, který mne příliš neupoutal. Sešel jsem před Veľkým Polem z hřebene dolů a odjel z Partizánskeho domů.
Asi by to tak zůstalo už napořád a o Tríbeč bych se už nikdy nezajímal, kdybych v červnu 1999 při náhodném brouzdání internetem neobjevil na serveru Geocities stránku, kde se o Tríbeči psalo ve zvláštních a - jak jsem tehdy myslel - dosti nedůvěryhodných souvislostech. Ani nevím proč, asi, že jsem ten den měl spoustu času a dost jsem se nudil, sepsal a odeslal jsem mail. Na oné stránce byly totiž zmíněny články z dobového tisku, u nichž jsem měl za to, že existují pouze ve fantazii autora, což jsem si chtěl dotazem na instituci, kde by to mohli vědět, ověřit a pak to pachateli vmést do tváře. Ve skutečnosti jsem nepředpokládal, že bych se kdy dočkal odpovědi, protože znám poměry ve státních institucích, ale nakonec napsat mail mne stálo jen deset minut času, který jsem tehdy mohl snadno postrádat.
Během června žádná odpověď nepřišla a já koncem měsíce odjel na několik týdnů do Kirgizstánu. Vrátil jsem se až na přelomu července a srpna a když jsem se probíral došlou poštou, narazil jsem ke svému velkému překvapení na odpověď na můj mail. Vlastně už jsem tou dobou zapomněl, že jsem nějaký dotaz poslal... strana 12
ORL číslo 5 Abych si osvěžil paměť, chtěl jsem se znovu podívat na onu stránku, ale ta už tou dobou neexistovala a neexistuje dodnes. Ani při hledání podle klíčových slov jsem ji už nenašel, pravděpodobně ji autor smazal. Bohužel jsem si ji nikam neuložil ani nevytisknul a na můj dotaz po ní na Geocities nikdo neregoval. Zbylo mi tedy jen to málo, co jsem si zní pamatoval, můj mail a odpověď na něj.
Ale ta odpověď byla velmi zajímavá - ukázalo se, že to, co jsem měl za výmysly nějakého snílka, je podloženo skutečnými, doložitelnými historickými fakty. Celá věc mne zaujala a dal jsem se do dalšího pátrání. Protože sám nemám čas ani možnosti prozkoumávat archivy a knihovny, většinu fakt se mi podařilo nashromáždit jen díky rozsáhlé korespondeci - jak po internetu, tak klasickou poštou - s lidmi, kteří mi při mém pátrání vyšli vstříc a kterým jsem velmi zavázán. Nebýt jich a jejich nezištné ochoty, nikdy bych nemohl o zvláštních událostech na Tríbeči napsat.
Jak jsem dostával postupně odpovědi na další - dnes už desítky - dopisů, pomalu se přede mnou objevovala podivná série událostí, ze kterých vystupuje Tríbeč už ne jako nevýrazné pásmo lesnatých kopců, ale jako tajemné, nevyzpytatelné místo, zahalené mlhou nevysvětlitelných a tragických příběhů. A tyto donedávna polozapomenuté příběhy, jež zcela změnily život mnoha obyvatel podhůří Tríbeče, vám nyní předkládám.
Zima roku 1929 přišla pod Tríbeč až koncem listopadu dvacátého druhého listopadu brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletému svobodnému lesníku A. Samšálymu (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) ale určitě nepohoda nevadila - byl na ni za dlouhá léta práce v lese zvyklý - a tak se jako jiný den vydal ráno do lesa. Pod botama mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Veľké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšályho.
Lesník se do domku manželů Zayových nevrátil ani dvacátého druhého večer, ani následující den ráno. Manželé si z toho podle všeho těžkou hlavu nedělali, protože se Samšály již několikrát bez předchozího oznámení zdržel venku přes noc, navíc hledat jej v noci za hustého sněžení v lese nepřipadalo v úvahu. Konečně jim jeho nepřítomnost nijak nevadila, protože s lesníkem nevycházeli příliš dobře a kdyby peníze, které jim za bydlení platil, nemajetní manželé tak moc
nepotřebovali, asi by se s ním už dávno rozloučili. Až odpoledne se Anna Zayová vyptává sousedek, jestli něco o Samšálym neví.
Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. I když se Samšály s nikým příliš nepřátelil, přece jen - protože usoudili, že se mu mohla stát nehoda - se jej vydali odpoledne do lesa hledat. Do soumraku, který na konci listopadu přichází už okolo páté hodiny, ale nenašli ani ztraceného muže, ani nějakou stopu. Když se z bezvýsledného pátrání vrátili, místní četník se vydal do nedaleké obce Šimonovany (dnešní město Partizánske) poradit se s nadřízenými, co dál.
V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tríbeče okolo obce Veľké Uherce. Hledání jim komplikuje další sníh, jehož je posléze ke konci listopadu pod hřebenem už více než metr. Po zhruba týdnu naposto bezvýsledné pátrání končí - četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře, až sníh odtaje. A pokud Samšály někam odešel o vlastní vůli, aniž by dal komukoli zprávu, je další plahočení se po lesích stejně jen zbytečným plýtváním silami. Vůbec lze nabýt při četbě zpráv o případu dojmu, že přístup četnictva byl dosti laxní a že se úřad spíše snažil celou věc co nejdříve ukončit.
V lednu se v německy psaném listě "Zpravodaj", vycházejícím v Nitře, objevuje velmi krátký článek o zmizení lesníka Samšályho, ve kterém je nanejvýš stručně vylíčen celý případ. V únoru se pak list vrací k tématu už jen třířádkovou notickou, v níž se pouze konstatuje, že ani po třech měsících není po muži ani památky. V žádném jiném listu (ale nepodařilo se jich prozkoumat příliš mnoho) se zpráva o pohřešovaném muži v první polovině roku 1930 už neobjevila.
Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo alespoň pokud je mi zatím známo - už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Místní list měl také už jiné záležitosti, o nichž se dalo psát a případ tak velmi rychle upadal v zapomnění.
Nevím, jestli Marie Švajzerová (podle jednoho pramene Šlajzerová, ale půjde spíše o chybu) z vesnice Mankovce o podivném zmizení A. Samšályho věděla - spíše bych řekl, že ne. Mankovce jsou vzdálené od obce Veľké Uherce sice jen asi dvacet kilometrů vzdušnou čarou, mezi oběma obcemi ale leží hřeben Tríbeče a kromě lesních pěšin mezi nimi není přímé spojení. Nemyslím si, strana 13
ORL číslo 5 že by prostá žena zemědělce četla německé noviny, vycházející v Nitře. Snad se mohla něco doslechnout, nevím. Jisté ale je, že když 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii (kromě Marie měli manželé Švajzerovi ještě další čtyři děti, z toho dvě dcery), velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla rodičům svého otce odnést něco potravin, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět.
Možná, že to byla obvyklá obava všech matek o své děti, možná, že jen chtěla dceři po návratu přidělit další práci, snad se bála, aby Marii nepřepadlo cestou špatné počasí, ale ve všech dostupných pramenech se uvádí, že ji nutnost brzkého návratu silně a několikrát zdůrazňovala. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl.
Když se do západu slunce Marie doma neukázala, její matka apelovala na svého muže Matúše, aby ji šel hledat. Ten sice zprvu zastával názor, že dcera u jeho rodičů z nějakých důvodů přespala a že se ráno jistě vrátí, když však žena s nářky nepřestala, uvolil se do Zlatna pro dceru ještě v noci dojít. Do obce Zlatno dorazil okolo desáté večer. Cesta přes les není dlouhá dnes obě obce spojuje silnice, která vede širokým a přehledným lesním průsekem. Tehdy tu jen byla lesní cesta vyježděná povozy, ale i tak je to jen asi hodina chůze. Ve Zlatně Matúši Švajzerovi překvapení rodiče sdělili, že Marii ten den vůbec neviděli. Do půlnoci se vrátil domů a nešťastné manželce přislíbil, že hned ráno zorganizuje se sousedy pátrání.
Brzy ráno manželé skutečně zburcovali své sousedy a ti pak dokonce došli pro četníka (jmenoval se Arpád Boko) a společně během dne pročesali celou cestu z Mankoviec do Zlatna. Jestli pátrali po stopách mladé Marie Švajzerové ve sněhu, kterého tou dobou muselo ležet pod Tríbečem hodně a s jakým výsledkem, to se nikde nedočteme, ale ať tak nebo tak, dívku přes veškeré úsilí nenalezli ani ten den ani ve dnech
následujících. Nenalezla se nikdy.
Tisk se případem zmizení Marie Švajzerové zabýval poměrně obsáhle - jak již zmíněný německý "Zpravodaj" z Nitry, tak i přinejmenším dva deníky, vycházející v Bratislavě. Ve všech článcích je připomenut i podobný a nedávný případ A. Samšályho, i když jej nikdo do přímé souvislosti s postrádanou dívkou nedával. Uvádí se spíše jen pro zvýšení atraktivnosti článků pro čtenáře stejně jako různé bizarní novinářské konstrukce, pro něž patrně neměl pisatel nejmenší oporu. V jednom ze článků se dokonce připomíná jako podobný známý případ Anežky Hrůzové z moravské Polné - to už je zcela absurdní, vždyť tady žádná analogie není. Na druhou stranu nám po odstranění těchto pseudoinformací zbude dostatek fakt, ze kterých se dají oba zmíněné příběhy - snad - přesně rekonstruovat.
I když jsem oslovil české i slovenské ministerstvo vnitra s dotazem, zda by nebylo možné získat přístup k případně existujícím archivům z té doby, žádnou odpověď jsem nedostal a - jak to tak znám - asi ani nikdy nedostanu. Z tohoto - snad nejpřesnějšího - pramene tedy dnes čerpat nelze. Zatím jsme tedy odkázáni na zprávy v dochovaném dobovém tisku. Možná někdo zdatnější ve vyjednávání s úřady někdy v budoucnosti do těchto materiálů - pokud vůbec existují - nahlédne, ale i tak je uvedená rekonstrukce podložená, dostatečně věrohodná a zřejmě vcelku přesná.
Další osudy rodiny Švajzerových neznám, ani to, jestli ještě žije nějaký pamětník tehdejších událostí. Tady asi bude nutný průzkum přímo na místě. O tom ale až později.
Dva případy zmizení v krátké době nedaleko od sebe, zmizení podobných si tím, že osoby po sobě nezanechaly žádnou stopu ani neměly žádný zjevný motiv někam z vlastní vůle odejít, jsou sice zajímavou, ale přece jen spíše pouze náhodnou shodou okolností. Přesněji byly by. Byly by, kdyby se dělník Andrej Murgaš 10. prosince 1934 vrátil z práce v lomu do svého domu v obci Žirany.
Žirany leží jen asi třináct kilometrů od Mankoviec a necelých třicet kilometrů od obce Veľké Uherce, stejně jako Mankovce na jihozápadní straně Tríbeče. Dva kilometry od vesnice je pod vrcholem kopce Žibrica (617) i dnes používaný lom a vápenka, ve které se kámen zpracovává. Právě zde pracoval Andrej Murgaš, narozený v Žiranech 13. března 1891.
Bohužel vše, co o samotném zmizení víme, pochází z jediné krátké novinové zprávy, která vyšla v deníku Národná Obroda v lednu 1934. V této zprávě se pouze strana 14
ORL číslo 5 konstatuje, že dělník A. Murgaš, příslušný v obci Žirany se od 10. 12., kdy se nevrátil z práce v lomu domů, pohřešuje. Naštěstí kromě kusých fakt zprávička obsahuje přesné datum narození, díky němuž, ochotě pracovnice nitranské matriky a také - a to hlavně neobvyklému štěstí se povedlo zjistit, že se Andrej Murgaš už nikdy nenašel.
V matrice se totiž povedlo nalézt dokument, datovaný v červenci 1952, v níž je Andrej Murgaš (a odtud také znám celé jeho jméno), pohřešovaný od roku 1934, na základě žádosti jeho ženy Anastázie Murgašové, prohlášen úředně za mrtvého. Na základě tohoto dokumentu se podařilo dohledat další, a to oddací list Anastázie Murgašové, datovaný v dubnu 1953 - dá se tedy předpokládat, že bývalá žena dělníka v lomu požádala o prohlášení svého ztraceného muže za mrtvého proto, aby se mohla znovu vdát.
Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, zda žijí děti Anastázie Murgašové (že by ještě žila ona sama, to nepředpokládám), ale pokud najdu podobně ochotné lidi, jako jsem našel na úřadu v Nitře, považuji tuto cestu pátrání za velmi nadějnou. Snad by se tak povedlo zjistit podrobnosti o zmizení pana Murgaše - třetí osoby, která se v rozmezí pouhých pěti let v oblasti Tríbeče beze stopy ztratila.
Třetí, ale ani zdaleka ne poslední...
Předchozí případy zaujmou spíše tím, že se odehrály na místech od sebe nepříliš vzdálených a v krátkém časovém rozmezí a vytvářejí tak - možná jen zdánlivě jakousi sérii. Každý z nich jednotlivě je však snadno vysvětlitelný; podobné věci se staly a stávají poměrně často na různých místech a obvykle - pokud se je nakonec podaří objasnit - se vysvětlí nehodou nebo zločinem. Čtvrtý příběh "případu Tríbeč" je ale vysvětlitelný podstatně obtížněji.
Partizánske je dnes průmyslové město, středisko obuvnického průmyslu na Slovensku. Centrum města je zajímavé výrazně funkcionalistickou a modernistickou architekturou, stavbami, které zde vznikly převážně na sklonku třicátých a počátkem čtyřicátých let. Tehdy zde Tomáš Baťa vybudoval závod na výrobu obuvi a nová sídliště a vzniklé městečko - do té doby nevelká vesnice s názvem Šimonovany - bylo přejmenováno na Baťovany. Jméno "Partizánske" dostalo město až v roce 1949 na památku bojů partyzánů s okupanty v době SNP; a taky samozřejmě proto, že Tomáš Baťa nebyl komunistům dvakrát sympatický. To je ale úplně jiný příběh...
Ten náš se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (nebo
Partizánském, chcete-li) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Mesta nad Váhom (o kterou vesnici přesně šlo se mi nepovedlo zjistit - bohužel novinové články, ze kterých čerpám, jsou dosti kusé a navíc jejich autoři zjevně opisují jeden od druhého). Těžko říct, proč v neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel možná se s ní týden předtím nepohodl. To už se dnes zjistit asi nedá. Místo toho - jak řekl svým kolegům v práci - se šel "projít do hor", údajně chtěl navštívit Černý Hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé tři kilometry směrem na severozápad od obce Zlatno. Ano, od té vesnice, do které nikdy nedošla v prosinci 1930 mladá Marie Švajzerová.
Zvláštní záměr - uvědomme si, že cesta z Partizánského na Černý Hrad obnáší asi 23 kilometrů, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř padesát kilometrů dlouhá! Z toho téměř 30 kilometrů lesem přes hřeben Tríbeče, na kterém muselo v únoru být jistě více než metr sněhu. Dobové články se nad tím nijak nepozastavily... Ale pravděpodobně nešlo o nic víc, než že Fischer neměl přesnou představu o délce cesty, kterou si naplánoval.
Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo - koneckonců Tomáš Baťa část výroby přesunul na Slovensko právě proto, že zde byl dostatek pracovních sil. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci a snad se i ubytoval na jeho místě v ubytovně. Rozhodně nezjišťovalo, kam a proč se Walter Fischer poděl. Pravděpodobně nebyl zdaleka jediným pracovníkem Baťových závodů, který si svou práci zde rozmyslel a bez nějakého velkého loučení z továrny odešel.
O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena - ale až o čtyři týdny později. Protože kvůli dětem sama nemohla ze svého bydliště nedaleko Nového Mesta nad Váhom přijet, pověřila úkolem zjistit, co se s jejím manželem stalo, svého švagra. Ten přijel do Baťovan, kde mu vedení továrny sdělilo, že Walter Fischer byl pro nezdůvodněné absence propuštěn. Poté navštívil ubytovnu, kde v rozhovorech s bývalými kolegy pohřešovaného zjistil základní okolnosti jeho zmizení. Ani spolupracovníci pana Fischera si, jak vidno, s jeho nepřítomností valně hlavu nelámali, nicméně vzpomněli si alespoň na to, že plánoval nedělní výlet na Černý Hrad.
Švagr Waltera Fischera pak navštívil místní policejní stanici, kde požádal o pátrání po zmizelém bratrovi. Přístup úřadů byl tentokrát ještě flegmatičtější než jindy. Celé pátrání po pohřešovaném se zjevně omezilo pouze na rozeslání jeho popisu - ačkoli těžko říct, co mohli policisté podniknout více, když se k pátrání dostali až po téměř měsíci. strana 15
ORL číslo 5 Potud vše probíhalo velmi podobně jako v případech předchozích - až do 8. května onoho roku. Ten den byl totiž Walter Fischer nalezen.
Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla byl objeven na poli nedaleko města Zlaté Moravce, asi 35 kilometrů od Partizánského. Když byl ve Zlatých Moravcích ošetřen, přivolaný policista v něm rozpoznal hledanou osobu. Protože jeho stav byl vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Partizánském. Zajímavé je, že i když už nebyl zaměstnancem Baťových závodů, firma se postarala o jeho ošetření i další léčení. Rovněž dala zprávu i jeho ženě a (asi) i novináři v místním "Hlasateli", který na konci května uveřejnil obsáhlý článek "Pohřešovaný dělník nalezen", ve kterém se kromě okolností případu nezapomněl zmínit o tom, jak se Tomáš Baťa stará o své dělníky. Nicméně bez tohoto článku bychom dnes o příběhu Waltera Fischera nevěděli pravděpodobně zhola nic. Zajímavé je, že onen novinář, podepsaný zkratkou -ek-, si nepovšiml žádné souvislosti s předchozími případy zmizení. Snad o nich ani nevěděl.
Dělník Fischer byl nejspíše v těžkém šoku, když byl převezen do nemocnice v Partizánském. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech v Partizánském byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Spolu s dokumenty tohoto ústavu se na konci války ztrácí i jeho stopa - nejspíše byl, stejně jako rodina, po roce 1945 odsunut do Německa.
Nevím, kde v době od 25. ledna do 8. května 1939 Walter Fischer byl a nemám ani tu nejmenší představu, co mohlo způsobit jeho zranění, popáleniny v obličeji a narušení psychiky. Nevím a nemám ani žádnou hypotézu, která by vypadala alespoň trochu důvěryhodně. Příběh zmizelého dělníka z továrny na obuv vám předkládám takový, jaký se mi ho podařilo zrekonstruovat z toho mála dobových zpráv, které jsem měl k dispozici. Možná, že se časem najde nějaký dokument, který by na případ vrhnul trochu více světla nebo někdo přijde s nějakým rozumným vysvětlením celé věci. Pro mne je ale zatím osud Waltera Fischera ze všech událostí "Případu Tríbeč" tím nejzáhadnějším.
Jestli do "Případu Tríbeč", série nevysvětlených zmizení osob v podhůří stejnojmenného pohoří, patří i následující příběh, není tak docela jasné. Nejde totiž o zmizení, ale o nalezení.
Na jaře 1954 bylo nalezeno nedaleko obce Oponice tělo asi třicetiletého muže v pokročilém stadiu rozkladu, navíc poškozené zvěří. Muž měl na sobě šedé kalhoty z tuhé látky, tmavěmodrou košili, šedý vlněný svetr a hnědé polobotky, vše tuzemské výroby. Muž byl asi 174 centimetrů vysoký, nejspíše zavalité postavy. Příčinu smrti se nepodařilo určit. Po totožnosti mrtvého bylo vyhlášeno pátrání, nakonec i celostátní a jeho popis proběhl tiskem.
Oponice leží na severozápadní straně Tríbeče. Od Partizánského jsou vzdáleny asi 25 km, od Žiran a Mankoviec asi 18 kilometrů. Nad obcí ve svahu kopce Veľká skala se tyčí Oponický hrad - vlastně už jen trosky hradu, ze kterého se dochovala pouze část obvodových zdí a velká věž. Z hradu je pěkná vyhlídka na část Ponitří a pokud toto místo někdy navštívíte, můžete se podívat i do muzea, které je v obci samotné. Žádné materiály o příběhu mrtvého muže tu ale nenajdete - i pro správcovou muzea, se kterou jsem dvakrát telefonicky mluvil, to byla informace zcela nová.
Přestože Bezpečnost prohledala archivy s popisy všech zmizelých osob, s žádnou z nich se nepodařilo tělo mrtvého muže ztotožnit. Navíc se nepovedlo ani při důkladném zkoumání zjistit, nač mrtvý zemřel, pouze to, že k smrti došlo v říjnu nebo listopadu předchozího roku. Hodně široké rozmezí... Nakonec úřady usoudily, že mrtvý muž byl pravděpodobně cizinec, který se do Československa dostal ilegálně a tak se vcelku podrobný popis případu dostal na stránky tisku jako "Konec agenta-chodce". O tomto případu napsal "odborářský" deník "Práca" a znovu byl vzpomenut v příloze deníku "Mladá Fronta" v roce 1967. V tomto posledním článku se konstatuje, že totožnost mrtvého nebyla nikdy, ani po několika letech pátrání, zjištěna. Proto zastávám názor, že Bezpečnost si s případem vůbec nevěděla rady a právě jen proto vymyslela teorii agenta ze Západu, hypotézu,která se sice hodila propagandistům, ale pro níž nebyly v podstatě žádné důkazy ani důvěryhodné argumenty.
Ani my už určitě nikdy neobjasníme, kdo byl onen muž, jehož tělo se našlo na jaře 1954 a co se mu stalo. A o tom, jak jeho příběh souvisí s ostatními z "Případu Tríbeč", můžeme pouze spekulovat.
V únoru 1966 nalezl místní hajný na cestě, která vede z obce Jelenec do lesa směrem k hřebenu Tríbeče, asi pět kilometrů za obcí, odstavené vozidlo s bratislavskou poznávací značkou. Když následujícího dne nalezl totéž auto na stejném místě, na cestě, na které je vjezd motorovým vozidlům (až na výjimky) zakázán, uvědomil o tom příslušníky Bezpečnosti. Ti záhy zjistili, že vůz patří manželům Belanovičovým z Bratislavy.
strana 16
ORL číslo 5 Manželé Belanovičovi však nalezeni nebyli - ani čtyřiatřicetiletý Ján, ani o tři roky mladší Alena. Zjistilo se, že od počátku února se ani jeden z nich nedostavil na své pracoviště. Ján Belanovič pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničních věcí, Alena Belanovičová jako zdravotní sestra v nemocnici. Manželé byli bezdětní a z jejich rodičů žila už jen matka Aleny Belanovičové. Druhým a posledním blízkým příbuzným pak byla její sestra. Ani jeden z nich však o osudu manželů neměl žádnou zprávu ani žádnou informaci, která by jejich nepřítomnost dokázala vysvětlit.
Ani prohlídkou vozu se zhola nic nezjistilo - manželé Belanovičovi rádi jezdili o volných dnech na výlety a kromě běžných, takové cestě přiměřených zavazadel, se ve voze nic nenašlo. Nebyly ale nalezeny ani doklady žádného z manželů. Prohlídkou jejich bratislavského bytu se rovněž nezjistilo nic neobvyklého nebo cokoli, co by mohlo záležitost objasnit. Policie sice manžele začala podezřívat z ilegálního opuštění republiky, zvláště pro zaměstnání Jána Belanoviče na citlivém místě na ministerstvu, ale spíše jen z nedostatku jakéhokoli jiného vysvětlení než pro nějaké důkazy. Pátrání, které bylo záhy rozšířeno na celé území Československa a do kterého - což bylo tehdy ještě výjimečné - se Bezpečnost snažila prostřednictvím televize zapojit i širokou veřejnost, bylo zcela bezvýsledné.
Manželé Belanovičovi se svým příbuzným nikdy neohlásili a do dnešního dne zůstává jejich osud stejně neznámý, jako byl, když se v únoru 1966 našel poblíž Jelence pod svahy Tríbeče jejich vůz.
Zatím předposlední příběh "Případu Tríbeč" se odehrál v obci Skýcov někdy na přelomu let 1979/1980. Tehdy v dnes již zbořeném domku na okraji vesnice bydlel sedmašedesátiletý Antonín Topil. Vdovec, označovaný svým okolím za podivína a člověka nesnášenlivého, který se s ostatními obyvateli obce téměř nestýkal a ze svého domku vycházel jen málokdy. Proto nikomu nepřišlo nijak nápadné, když jej již dlouho nikdo v obci neviděl. Znepokojení nad tím projevila až poštovní doručovatelka, které se ani na několikátý pokus nepodařilo Topila zastihnout doma a tak se začala obávat, jestli ve starém domku neleží nemocný nebo mrtvý. Sousedé, znalí prudké až zuřivé povahy Antonína Topila, odmítli sami podniknout pokus do domku vniknout a tak doručovatelka později přivolala příslušníky Veřejné Bezpečnosti. Ti vylomili zámek, aby záhy zjistili, že Topil se v domku nenachází jistě nejméně už několik týdnů.
V domku samotném nezjistili žádné známky zápasu nebo cokoli, co by nasvědčovalo, že se Antonín Topil stal obětí zločinu. Dům byl zamčen, ale klíče se nenašly, proto policie usoudila, že Topil z domku odešel,
zamknul a už se nevrátil. Bylo zorganizováno pátrání po místních lesích, protože sousedé uvedli, že Topil rád chodil na dlouhé vycházky do Tríbečských lesů. Pátrání bylo pro velké množství sněho v tom roce velmi obtížné a bylo později na jaře opakováno, avšak Antonín Topil ani žádná stopa po něm nebyla nikdy nalezena. O několik let později byl prohlášen za mrtvého a protože jeho neměl žádné příbuzné, kterým by dům připadl jako dědictví a protože byla stavba ve velmi špatném stavu a dále chátrala, byl dům nakonec v létě 1991 zbořen.
Z obce Skýcov vede silnice, která spojuje vesnici s Klátovou Novou Vsí na opačné straně hřebene Tríbeče. Silnice je asi 14 kilometrů dlouhá a i v zimě obvykle dobře sjízdná, ale při náledí může nepozorného řidiče snadno potkat nehoda. Že se stalo něco podobného i řidiči vozu žlutě metalizovaného BMW s žilinskou SPZ, usoudila projíždějící policejní hlídka 3. února 1995. Vůz byl odstaven za okrajem silnice v bezprostřední blízkosti chatové osady Slače a jeho poloha vzbuzovala dojem, že se ze silnice dostal při nezvládnutém smyku na kluzkém povrchu uježděného sněhu. Hlídka tedy zastavila a šla obhlédnout situaci.
Našla vůz nezamčený, se zapnutým autorádiem a s doklady uvnitř. Dále našla v kapse dveří náprsní tašku a v ní občanský průkaz znějící na jméno Ján Šala (26 let) a dále značný obnos peněz, jak ve slovenské měně, tak v markách a dolarech. Úhrnná nalezená částka údajně značně převyšovala jeden milión korun.
Hlídka se rozhodla vyčkat příchodu řidiče. Toho se ale ani po více než dvou hodinách nedočkala a tak nalezené věci zajistila a vůz nechala odtáhnout do asi patnáct kilometrů vzdálených Topoľčan. Podle dokladů pak policisté zjistili telefonní číslo do místa bydliště Jána Šaly v Žilině, kde zastihli jeho přítelkyni. Ta jim pověděla, že se její partner měl už před několika hodinami vrátit z pracovní cesty.
Nevrátil se ale nikdy. Tentokrát policie zahájila intenzivní pátrání už druhý den po nálezu vozu. Bylo prohledáno blízké okolí chatová osady Slač - ze stop a zanechaných věcí ve voze, jakož i z výpovědi přítelkyně Jána Šaly se zdálo být nanejvýš pravděpodobné, že Ján Šala neměl nikdy v úmyslu podniknout nějakou delší pěší cestu po zasněženém Tríbeči. Spíše celá věc vypadala, jako by zastavil, aby si oddechnul po delší cestě, vystoupil z vozu a - zmizel. Dále policie vyslechla jeho obchodního partnera ve Veľkém Krtíši, od něhož se soukromý podnikatel Šala ten den do Žiliny vracel. Ten jim potvrdil, že Šala odjížděl krátce po druhé hodině odpoledne a jeho vůz byl nalezen těsně před čtvrtou hodinou. Veľký Krtíš je od místa nálezu vzdálen asi sedmdesát kilometrů, vůz tedy nemohl stát u cesty déle než asi hodinu, spíše však ještě kratší dobu.
strana 17
ORL číslo 5 působí už bezmála sedmdesát let? Policejní experti vůz podrobili důkladnému zkoumání zaměřili se na jakékoli stopy, jež by nasvědčovaly kriminálnímu pozadí zmizení Jana Šaly, zvláště na stopy po střelném prachu nebo krvi. Nenašli vůbec nic, co by podporovalo hypotézu, že se podnikatel stal obětí zločinu. I nalezené peníze této verzi přímo odporovaly.
Byly vyslechnuty všechny osoby, s nimiž se Ján Šala 3. února setkal, i jeho známí, obchodní přátelé a příbuzní. Všichni popřeli, že by na něm ten den pozorovali něco výjimečného, nějaké příznaky neklidu, deprese nebo obavy. Policie nezjistila žádné známky toho, že by obchodní záležitosti Jána Šaly byly nějakým způsobem nelegální nebo kriminální. Nebyl nalezen žádný svědek, který by Jána Šalu nebo jeho vůz na místě nálezu viděl, ať již 3. února nebo kdykoli předtím. Protože ale na dvou chatách v osadě tou dobou několik osob pobývalo a protože nalezený vůz byl poměrně nápadný, nemohl stát na místě nálezu příliš dlouho, jinak by si jej jistě někdo všimnul.
Do pátrání se policie pokusila zapojit prostřednictvím televize nejen veřejnost na Slovensku, ale později i v České republice, zvláště poté, co zjistila, že tam Šala měl poměrně hodně obchodních kontaktů. Bezvýsledně. Dnes je Ján Šala i na seznamu pohřešovaných osob mezinárodní organizace Interpol. Doposud nebyla nalezena žádná stopa ani žádné vysvětlení jeho zmizení. Zůstala po něm jen bývalá žena, dvouletý syn, rodiče, přítelkyně a ono žluté BMW.
Nevím, nevím, nevím. Mohl bych vymyslet mnoho krkolomných teorií a nepodložených hypotéz, ale už když jsem začal se shromažďováním fakt o "Případu Tríbeč", řekl jsem si, že to dělat nebudu. Mou snahou bylo jen najít to z fakt, co se jen najít dá a povyprávět vám příběhy, které jsou zvláštní, podivné a záhadné, ale které se udály jen velmi nedaleko za všedních, obyčejných dní. Třeba takových, jaký je ten dnešní.
Děkuji všem, kteří odpověděli na mé dopisy, maily a kteří byli ochotni se mnou mluvit telefonem, byť je k tomu nenutila žádná pracovní povinnost. Děkuji všem, kteří pro mne vyhledali a přeložili dokumenty, ze kterých jsem čerpal. Ovšem vůbec nejvíc děkuji tomu neznámému autorovi smazané stránky z Geocities, který mě přinutil, abych se "Případem Tríbeč" vůbec zabýval.
http://howadoor.sweb.cz/tribec.html
Tím - prozatím - končí historie podivných a neobjasněných případů, které spojuje mnoho, především ale to, že se všechny odehrály na malém území, vymezeném pohořím Tríbeč. Snad je to jen shoda okolností... Možná. Ale i tak stejně nevíme, jak skončily osudy lidí, kteří v nich vystupovali. Co se stalo lesníku Samšálymu? Kam zmizela mladá Marie Švajzerová? Co se přihodilo cestou z lomu Andreji Murgašovi? Kde tři a půl měsíce pobýval Walter Fischer a co mu způsobilo popáleniny a psychický otřes, z něhož se už nikdy nevzpamatoval? Kdo byl mrtvý muž, nalezený u Oponic a proč zemřel? Kam se poděli manželé Belanovičovi? Kam navždy odešel ze svého domku Antonín Topil? A co se stalo během jediné hodiny u cesty ze Skýcova podnikateli Jánu Šalovi? Tolik otázek a žádná odpověď.
A jsou i další otázky - proč se všechny tyto případy staly v zimních měsících, v rozmezí listopad - únor? Je jen náhoda, že se udály všechny v tak malém geografickém prostoru nebo nějak souvisí s pohořím Tríbeč? Proč se nikdy nenašla ani jediná stopa, ani nejmenší náznak, který by pomohl objasnit záhadu? Mají tyto případy něco společného, a pokud ano, tak jaký je to vliv, že
strana 18
