"
c ROČNIK 33-Kčs 1,60
Hledejte šest chyb a šest dvojic na obrázku, který nakreslila Eva Průšková
V létě se na silnicích objeví velké množství autobusO s cedulkou Zájezd. Vodáky mezi nimi poznáte snadno - za jejich autobusem je pi'ipi'ažen lehký vlek a na něm se v pružných závěsech houpají lodě: kánoe, kajaky i veslice. A uvniti' autobusu to vypadá spíš jako ve velkém skladišti než jako ve vei'ejném dopravním prosti'edku. Stany, spací pytle, záchranné vesty, pi'i1by, pádla a další věci v obrovských lodních pytlích zaplňují prostor do posledního místečka. Mnoho i'idičO dává proto pi'ednost zájezdOm, jejich! účastníci mají jen snadno skladné kufry a kabely. Pavel Schreiber z ČSAD Hoi'ovíce však pati'í mezi i'idiče, kterým tenhle vodácký nepoi'ádek nevadí. "Copak vozit kánoe a kajaky, to je legrace," i'íká Pavel Schreiber. "Zato když vezu čtyi'veslice nebo osmiveslice, to už je jiná. Vždyť taková špičková závodní loď stojí i ti'i sta tisíc korunl Jednou jsem si spočítal, že za sebou táhnu na vleku ti'i milióny korun ..... Taková souprava je dlouhá ti'icet metrO. Aidič pi'i manévrování či vostrých zatáčkách zabírá i několik jízdních pruhO. Odpočinek večer u táboráku je po celodenním i'ízení takového kolosu zasloužený. Protože ono se řekne - vozit vodáky, to je jistě samá legrace. Jenomže legrace pro vodáky. Pro řidiče jde o odpovědnou a namáhavou práci. -ikp-
rozhlasového vysílání pro školy, v němž se hovořilo o vztahu člověka a zvířete.
NÁŠ ODDíL Jan Kudláček, žák 3.IB. třídy, nám napsal, jak jejich oddíl z Prahy 8 - Kobylis skládal pionýrský slib. Na počest tohoto slibu složil dlouhou báseň, ze které vyjímáme dvě sloky: Ten náš oddíl dobrý je, každou soutěž vyhraje, každé zvíře stopuje, vedoucí to boduje. My jsme parta kutilů, jsme členové oddílu, co dělá lavičky pro staré babičky. PUNŤA; JERYK, BORINA
táci 3. třídy základní školy v Katovicích nám poslali několik vyprávění, která napsali po vyslechnutí
TATíNEK mi přinesl štěně bílého špice. Dali jsme mu jméno Punťa. Maminky a tatínka se ště ně zpočátku bálo. Vždy zalezlo do nejvzdálenějšího kouta svého obydlí. Po škole jsem brával Punťu ven na procházky. Zakrátko jsme se tak skamarádili, že mě Punťa na znamení podával obě přední tlapky. Stal se rozmilým a opravdovým kamarádem celé rodiny. Hynek Petrák MOJE babička měla psa Jeryka. Byl to malý a roztomilý čipera. Žil v boudě, kterou dědeček zhotovil ze starého sudu. Nad vchodem měl napsáno Jeryk. Rád se kamarádil s dětmi. Mezi jeho kamarády jsem patřila i já. Dú kazem jeho kamarádstvi ke mně bylo, že mne nikdy nepokousal ani na mne nezavrčel . I já jsem ho měla ráda. Nosila jsem mu jídlo v misce. Dovedla jsem si s nim hrát celý den. Nejčastěji jsem se s ním honila po dvorku. Jednoho dne jsem přišla k babičce a Jeryk na mne nečekal. Běžela jsem k boudě a viděla ho, jak tam leží a nedýchá. Babička mi řekla, že ráno umřel. Bylo mi ho líto. Pochovali jsme ho na zahradě pod jabloní. Hrobeček vykopal tatínek. Na hrob jsme vysadili kytičky. Dodnes na to vzpomínám, jak jsme si spolu hráli. Vladimíra Hajdušková
MÁME doma loveckého psa Borinu. Koupili jsme ho před čtyřmi roky a hned od začátku se mi líbil. Často si s ním hraji a ráno mu s bratrem nosíme jídlo. Večer se o něho stará maminka. Máme s ním sice dost trápení, protože někdy přeběhne přes záhony a několikrát nám i utekl. Museli jsme ho hledat. Než jsme ho našli, byla jsem moc smutná. Jednou se rodiče rozhodli, že Borina pújde od nás. Už si dokonce jeden pán pro ně ho přišel. Ale všichni jsme brečeli. Já nejvic. A tak Borina u nás zústala. Jana Klečková
Trénink v hodu míčkem na táborovou olympiádu. Nejlepší výkon zaznamenal Olda Vrabec s číslem osm. Hodil 51 metr.
Mineralogický kroužek se vydal do blízkého lomu pro zajímavé minerály a barevné acháty. JEDEN DEN V JEDNOM TÁBOŘE
První prázdninová šipka z pionýrského tábora Cidlina.
Kroužek dovedných rukou se zdokonalil v drhání. Vyráběly se čelenky, opasky, řetízky na píšťalky .
3
SVĚDECTVí AFRICKÉHO Šípu OKAMžiKY NAP~Ti
NAPSAL JAR.OSLAV FENCL
Profesor Mortensen zapisoval do třídní knihy. J6ran se vytrvale hlásil. "Copak máš na srdci?" vyzval ho profesor. Chlapec vyskočil. "Prosím, na naší zahradě stojí od samého rána čáp. Je tam docela sám a vůbec se nehýbe. Je asi nemocný." "Po vyučování se tam spolu půjdeme podívat," slíbil profesor a začal s žáky opakovat látku z minulé hodiny biologie ... Čáp tam stál ještě, dlouhé červené nohy zabořené v zelené trávě, ale všecek skleslý, se skloněnou hlavou, zobák těžce opřený o hruď. "Zůstaňte tady," nařídil profesor J6ranovi a dvěma dalším chlapcům, kteří ho provázeli. Sám se opatrně blížil k čápovi. Když byl na pouhé dva metry od něj, čáp se pohnul, jako by mu chtěl vykročit vstříc, ale pak se bezmocně zapotácel a klesl do trávy. Mortensen k němu při klekl. Z peří na čapí hrudi trčel ostrý dřevěný úlomek. Mortensen jemně odhrnul peří. Dřevo byl zaražené hluboko do ošklivé zahnisané rány. Profesor přivolal chlapce. "Musím to dostat ven. Pomozte mi, držte čápa, ať s sebou neškube." K vyproštění dřeva z rány bylo třeba značné sfly. Pták byl však trpělivý a jen se chvěl. Chlapci bezdečně sykali a svírali čelisti, jak tu bolest prožívali s ním.
4
NAKR.ESLlL JAN MAGET
Konečně se to podařilo. Na úlomku násady byl železný hrot. "Víte, co to je?" ukazoval profesor věc chlapcům. . "Kus šípu!" vyhrkl J6ran. "Ano. Ten čáp byl střelen z luku." Mortensen zabalil úlomek do kapesníku. "J6rane, zaběhni k nám, ať ti žena dá lahvičku' s čistým lihem a hojivou mast. Snad se podaří zabránit otravě."
Když J6ran odběhl, znovu prohlížel zranění. Chlapci se také skláněli nad čápem, který tu teď vysíleně ležel. "Pane profesore, myslíte, že to přežije?" "Stěhovaví ptáci jsou ohromně houževnatí, musí vydržet nejednu útrapu. Ale bOjím se, aby ho nenapadlo nějaké zvíře ..... Chlapci se horlivě nabízeli, že budou poraněného čápa hlfdat, že se u něj budou střídat tak dlouho, dokud to bude potřeba . ..
•
Večer navštívil profesor Mortensen svého kolegu, zeměpisce Arnfreda. Vybalil z kapesníku svůj zvláštní nález a vysvětlil, jak k němu přišel. Arnfred zkoumal úlomek se železným hrotem. "Hlavu bych za to nedal," řekl konečně, "ale myslfm, že se nemýlím. Ten šíp
byl vystřelen z luku jihoafrického domorodce." "Víš, co to znamená?" vykřikl Mortensen. .. Čápi přece odlétají z Dánska přezimovat na jih. Obecně se myslí, že do jižní Evropy nebo nejdál do Malé Asie. Tenhleten úlomek šípu přináší fantastické svědectví! Létají mnohem dál. .. " Té noci Mortensen nespal. Stál u otevřeného okna, nad střechami domků z červených cihel plul dorůstající měsíc. Martensen uvažoval: Kdyby se podařilo nahradit šíp afrického lovce jiným, méně krutým a bolestivým označením, pomohlo by to objasnit cesty tažných ptáků ... Musely by to být malé značky a lehké, aby ptákům nepřekážely a neztěžovaly jim už bez-
tak dost namáhavou pouť ... Plfšky na drátkách? Ne, to by bylo přrliš složité ... A co hlinfkový kroužek navlečený na ptačf noh u ? Ten by jim přece nijak nebránil v životně důleži tých úkonech... Kdyby se na tom dohodli všichni ornitologové a požádali p spolupráci širokou veřejnost, potom by se podařilo sestavit celé letecké mapy ptačfch tahů, stačilo by, aby ten, kdo okroužkovaného ptáka objevf, to ohlásil vědecké instituci své země ... Celou noc zrál v hlavě profesora biologie a zanfceného ornitologa velký plán. Ráno cestou do školy ho dostihl J6ran a oznámil mu smutnou zprávu, že čáp v noci umřel. Profesor dlouho mlčel a jen nechápavě potřásal hlavou. Pak vzdychl a pronesl něco, čemu J6ran sotva mohl rozumět: .. Byl to opravdový ptačf hrdina. S šfpem v těle vykonal dlouhou a vysilujfcr cestu, ale do svého rodného kraje, do svého hnfzda ,se už nedostal. Přesto jeho smrt otvfrá cestu k od halen f tajemstvf stěhovavých ptáků .. ." Na podzim roku 1899 podnikl Christian Mortensen prvnf pokus s kroužkováním ptáků: označil přes půl druhé stovky špačků hliníkovými kroužky s nápisem VIBORG, DÁNSKO, MORTENSEN. Pokus se setkal s úspěchem: do Viborgu začaly docházet zprávy o okroužkovaných ptácích. Za čtyři roky nato použily Mortensenovy metody ornitologické stanice na Kurské kose (odděluje Kurský záliv od Baltického moře) a později v Budapešti. Výsledky udivily svět: život ptáků, délka a směr jejich letů, údaje o zvyšování a snižování jejich stavů, to vše se začalo objevovat v novém světle.
Recept
A tady je recept, počítaný tak, aby se dobře najedl desetičlenný oddíl.
šéfkuchaře Mináře
Vládne vařečkám, hrncům a už čtrnáct let. Z polévek, které dosud uvařil, by jistě byl pořádný rybník a z knedlíků pěkný kopec. O tom, že by kuchařina mohla být jednotvárná a nezajímavá, nechce kuchařský mistr Josef Minář ani slyšet. "Právě u kuchařiny může člo věk uplatnit fantazii v plné míře. A nejen v přepychové restauraci či u domácfho sporáku. Když se totiž sejde v kuchyni správná parta, je možné vařit speciality i v závodnr jrdelně." V kuchyni je s Josefem Minářem opravdu výborný kolektiv. Denně připravují pro jednu pražskou závodnr jfdelnu na stovky porcf. Jeden umí vařit lépe polévky, jiný je specialista na mouč níky nebo omáčky - ten dělá lépe to, druhý ono. "My se před svými strávníky stydět nemusíme. Denně jim dásporáků m
6
váme vybrat nejméně z pěti jfdel. Každý má jazýček jinak mlsný, to je stará kuchařská pravda ... " Štíhlá postava jako by ani nepatřila šéfkuchaři. Josef Minář se usmívá: "Ke každému zaměstnání - a zvlášť k tomu našemu - by se měl povinně předepisovat sport. U nás v Liberci, kde jsem se vyučil~ kde jsem pracoval až do svého přestěhování do Prahy, jsme měli dokonce kuchařskou fotbalovou jedenáctku a jak jsme panečku váleli. Hrál jsem i házenou a moc rád mám turistiku." Nad otázkou, co by poradil mladým výletnfkům, se mistr Minář dlouho nerozmýšlel: "V pří rodě je škoda každé chvilky a velké kuchařské experimenty obvykle nedopadnou při vařenf v jednom kotlíku nejlépe. Začá tečn rků m bych doporuči I starou osvědčenou specialitu buřt guláš."
Dvě větší cibule kostičky a osmaží na
se nakrájejí na lžíci sádla či jiného tuku dozlatova. Přidá se lžíce sladké papriky a vše se zaleje vodou. Asi 1.5 kg brambor se oškrábe. nakrájí na kostičky a dá vařit do této vody. Podle chuti se osolí a přidá trochu kmínu. Když jsou brambory napolovic uvařené. přidá se 1 kg nakrájeného točeného salámu nebo špekáčku a dá se dovařit. až jsou brambory správně měkké. Pak už stačí rozmíchat 1 lžíci hladké mouky ve studené vodě. vmíchat do vařícího se guláše - a to je vše. A pokud tahle dobrota nebude na vašem prázdninovém výletě něko mu chutnat. bude to asi tím. že má jazýček moc zmlsaný. TEXT A FOTO KAREL VITEK
Saharské vesnice jsou většinou chudé, odkázané na milost a ne· milost pouště. Některé jsou zasypávány stále postupujícím pískem, jiné se sice statečně, ale marně brání neúprosným dunám. Děti jsou tu všude. Zasta· víte - a hned se vynoří a s rukama nataženýma do výšky nabí· zejí své zboží: pouštní růže, vy· cpané trnorepy či živá mláďata renků. Nepochodí-Ii s prodejem, snaží se alespoň vyžebrat pár mincí, bonbónů, nebo i cígaret.
rojfžděli jsme Alžfrskem. Uprostřed písečných dun, mimo veškerou civilizaci, v široširé jednotvárné poušti, stáli u cesty tři kluci a stopovali. Nic nenabízeli, chtěli jen svézt. Samozřejmě jsme je vzali. Vždyť do nejbližší vesničky to oběma směry bylo hezkých pár desftek
P
kilometrů.
Nejstaršfmu bylo asi deset, prostřední měl nádherné a velké hnědé oči, nejmenší byl celý nesvůj, ale zvědavý a šťastný, že jede cizfm náklaďákem. Všichni tři byli stejně zaprášenf. doslova pokrytf pískem, který snad nejlépe držel na ušmudlaném nose toho nejmenšfho. "Kam jedete?" zeptali jsme se. Pokrčili rameny. Nerozuměli. Sedli si na rohože na podlaze, ten nejmenší jako král na sedadlo vedle nás. Dostali karamely a vyjeli jsme. Kilometry ubíhaly, kluci pořád nic. Už jsme z toho byli trochu nervózní. Najednou, aniž by se byla jednotvárná poušť sebeméně změnila, se kluci začali nepokojně vrtět, a že vystupujf. Nechtěli jsme je uprostřed pouště vysadit, ale nedali jinak. Hned za dalšf zatáčkou jsme pak objevili malou vesničku. Uklidnilo nás to. Ale zůstalo pro nás záhadou, jak ty děti pouště poznaly, že se blfží k domovu. -om-
Mořský
"Co s nimi, jsme přece rybáři a ne ptáčníci," rozohnil se nováček Sen. "Právě, každý rybář musí znát i zvyky mořských ptáků," poučoval
netvor Napsal
Jiří
Felix
Nakreslil Miloslav
Havlíček
Rybářská bárka, opatřená jednoduchou plachtou, se pohybovala jen pomalu vpřed. U novofoundlandského pobřeží panovalo téměř bezvětří a jen mírný vánek občas popohnal dřevěné plavidlo, v němž si tři muži připravovali sítě, zatímco čtvrtý stál na zádi a jednou rukou přidržoval kormidlo. "Dnes moc nenalovíme," prohodil mohutný kormidelník Fred a zabafal ze své dýmky. "Kdoví, co z tohohle bezvětří ještě vzejde," ozval se podsaditý vousatý John a dodal: "Moře je tady zatraceně hluboké." "No a col Utopit se můžeš v pěti metrech jako v tisíci, to ti vyjde nastejno," zasmál se Fred. "Mně se to taky nějak nezdá. Vloni někde tady zmizeli Olaf se Swenem," prohodil zasmušile nejmladší z mužů, štíhlý Ben. "U člunu ' nebohých kamarádů se prý náhle vynořila nestvůra velká jako dvoupatrový dům, oči měla jako mlýnská kola, deset ramen jako větve staletých dubů a dvěma chapadly, dlouhými jako liány, ovi-
8
Sena Rolf, nejstarší a také nejzkuposádky, a dodal: "Kde jsou tak početné houfy racků, tam je také spousta ryb, jejich tahy rybožraví ptáci sledují a ze vzduchu vypátrají ryby velmi snadno. My zase objevíme racky a dobrý úlovek na nás už nedočkavě čeká. Tak všichni k veslům a pořádně zabertel" zavelel. Člun klouzal po hladině jako o závod a zanedlouho rybáři vpluli do ohlušujícího křiku tisíců mořských ptáků, kteří se co chvíli vrhali k hladině, aby uchvátili rybky. Muži ted' odložili dlouhá vesla a pohlédli přes bok lodi. Voda v širokém okolí, kam oko pohlédlo, vířila milióny rybích těl. Takové množství sleďů pohromadě ani starý mořský vlk Rolf v životě neviděl. "Síť!" rozkázal Rolf a vzápětí všic.hni čtyři rybáři společnými silami vhodili velikou pevnou síť do vody. "Ani rybička neproklouzne," radoval se Sen. Zakrátko se u boku lodi zatřpy tilo tisíce rybích těl, zmítajícich se bezmocně v síti. "Žádný spěch, ještě jeden takový zátah a máme plno," pochvaloval si první dnešní úlovek Rolf. "A tos chtěl zůstat doma, Johne!" Vousatý rybář se zachmuřeně díval na hladinu a pojednou prohlásil: "To je ale podezřelé ..... "Co zas sýčkuješ?" rozlobil se Fred. šenější člen
nula celou lod' i s rybáři a naráz ji spolkla," sděloval Sen. "To je úžasné," šklebil se Fred a opáči I: "A co ten jej ich nepoškozený škuner, co se pak našel v tulení zátoce? Asi mořské příšeře nechutnal a vyt>livla ho, co?" "Třeba to byla obrovská chobotnice?" mínil Sen. "A vybrala si Olafa a Swena jako bonbóny," dodal téměř vážně John. "Nesmysl," vložil se do řeči Fred. "Ptal jsem se bratrance, toho, co je
kustodem v muzeu. i\íkal, že žádná obrovská chobotnice neexistuje, nejvýše třímetrová, a navíc prý má jen osm ramen. A dvě chapadla jako lasa má prý jen sépie, ta má celkem deset ramen. Ale ta dorůstá délky nejvýše půl metru. Ta by ti ukousla tak špičku tvého fialového nosu," smál se Fred. "Nechte už těch povídaček a plujeml Podívejte se tamhle," ukázal Rolf na veliká hejna mořských racků.
"Chlapi, podívejte se, není to divné?" odpověděl John a ukazoval na korkové plováky na laně. "No jo, máš pravdu, poskakují jak pominuté," souhlasil Rolf. "Asi narazilo do sítě velké hejno ryb," mínil Ben. "Nejspíš," přikývl Fred a pak hlasitě zavolal: "Tak do práce a pak hajdy domů I" A znovu popadl konec lana. "Hrome, to jde ale ztěžka," postěžoval si Rolf. "To bude ryb," těšil se Ben. "Hej, Rolfe, ta síť je nějak nezvykle živá!" volal John. "Nelelkuj a pořádně zaber," okřikl ho Rolf. Muži vytahovali pomalu síť coul po coulu k hladině, ale zatím ani památka po rybičce. Vtom nastalo v síti vření, jaké nemohly způsobit ani největší ryby. U boku člunu vystříkl gejzír vody a hladina se divoce zpěnila. Vzápětí se objevila nesmírná masa vlnících se obrovitých ramen, mezi nimiž vyděšení rybáři zahlédli hlavu velkou jako sud s ' dvěma očima, velkýma. jako jídelní talíře. Náhle se netvor zachytil lodi chapadlem, opatřeným obrovskými přísavkami. Člun se povážlivě naklonil. Síť se na několi ka místech protrhla a z velké díry uprostřed jako by vystřelila dvě dlouhatánská nestvůrná chapadla, která ve vzduchu mávala jako lasa nad hlavami hrůzou strnulých námořníků. Obluda hledala oběť, ale přes bok lodi na rybáře neviděla. Vtom však jedním hadovitým chapadlem zasáhla Bena, který jako podťatý padl na dno bárky. Přísavky na rozšířeném konci ramene pevně při lnuly k noze nebohého rybáře.
Rolf se ze všech nejdříve vzpamatoval z šoku. Postřehl smrtelné nebezpečí hrozící mladšímu kamarádovi. Dvěma skoky byl u bedny s nářadím, popadl sekeru a vzápětí mocným rozmachem zasekl ostří do měkkého chapadla. To se však pod úderem ve vzduchu jen prohnulo. Námořník se znovu rozpřáhl. Tentokrát mířil na místo, kde se chapadlo opíralo o tvrdý dřevěný bok lodi. Další prudký úder a rameno odskočilo. Ben, kterého useknuté zmítající se chapadlo drželo s nezmenšenou silou, se odkutálel na záď lodi. Rolf, který vložil do rány všechnu sílu, ztratil rovnováhu, uklouzl a padl na záda. Ještě při pádu však zakřičel: "Přesekněte obě lana! Rychle, než se ta potvora dostane do lodě!" "Všechny nás zahubí!" zabědoval John. Najednou Fred přiskočil až k zábradlí lodí, sáhl za opasek, vytáhl veliký nůž na kuchání ryb a bez rozmyslu ho vrazil až 'po střenku za oči nestvůry. Pak silou, jaké byl obrovitý námořník schopen, rozřízl kožovitou hlavu netvora. Vzápětí uskočil, s nožem připraveným k novému útoku. Druhé rameno zmizelo z paluby. Teprve za hodnou chvíli se odvážil Fred nahlédnout přes zábradlí. "Nehýbá se, asi je mrtvá." "Zbavte mě toho chapadla," volal ze zádi Ben, kterému už spěchal Rolf na pomoc. "Co s tím netvorem budeme dě lat?" zeptal se John. "Vezmeme ho s sebou," navrhl Fred, '"třeba o něho bude zájem," dodal.
"No dobře," souhlasil Rolf, "ale potáhneme tu potvoru v síti za sebou, na palubu mi nesmíl" O mořského netvora byl opravdu neobyčejný zájem, nejenom mezi veřejností, ale předev!ím mezi věd ci. Bylo to v listopadu 1873. Z "nestvůry" se "vyklubal" obrovský hlavonožec, který měřil jedenáct metrů. Měl vskutku deset ramen, z nichž dvě byla prodloužená jako
lasa. A tak byl popsán nový druh hlavonožce a pojmenován vědecky Architeuthis dux, česky krakatice obrovská, příbuzná sépií. O mnoho let později, v prosinci 1933, byla na pobřeží Newfoundlandu vyvržena dosud největší známá krakatice, která měřila téměř22 metry a její hmotnost byla 40 tun. Pří savky ramen měly v průměru 15 cm a oči byly 40 cm velké.
SVĚDECTVÍ
MALOVANÉ NA HEDVÁBÍ Kdykoli se dsař Wu potřeboval soustředit k dllležitému rozhodnutí, dal osedlat koně a se svým prvním rádcem Ti Tajem zamířili do Hor modrého ticha. Provázelo je pouze několik sluhll, chránících je v pusté krajině před divou zvěří, a tři dvořané: lékař, písař a malíř. Ti tři se totiž podle zákonll dynastie Ming nesměli od dsaře ani na okamžik vzdálit. Lékař aby dnem i nod pečovalo panovníkovo zdraví, písař aby věr ně zachytil všechna jeho slova i skutky, a malíř aby totéž učinil obrazem, neboť mnoho poddaných nedovedlo číst ... Známou cestou se vydal starý dsař i tentokrát, kdy měl určit jednoho ze svých synll následníkem trllnu. Tao, nebo jin jang? Oba byli stateční a moudří, oba měl stejně rád. O to byla volba těžší. Princové měli otce o~ekávat u Zpívajídho vodopádu, aby poznali jeho vllli. Když ale družina dsaře Wu dospěla na smluvené místo, jediný pohled rázem rozmetal všechna dsařova rozhodnutí jako vichřice misku peří: Pod Zpívajídm vodopádem ležel princ Tao s dýkou v zádech a nad ním se skláněl jeho bratr jin jang, v očích údiv a děs. Stařičký císař klesl beze slova do prachu cesty a rozplakal se. Zll stalo tedy na prvním rádci, aby jednal. A to bez prodlení! jeden princ je mrtev, druhý v podezření, že je bratrovrah. Císařský trlln nemá následníka ... Ti Taj znal prince odmalička a věřil v jeho nevinu. K čemu však víra? Potřeboval dllkazy! Výslech sluhll mnoho nepomohl, lékař jen potvrdil Taovu smrt a také z písařových zápiskll se nic nového nedozvěděl. Bez valné naděje začal prohlížet malířovy obrázky. Rozvinoval hedvábné svitky jeden po druhém, až na pátém z nich, byl to výjev, jak
cfsař Wu asi před hodinou překračoval Žlutou řeku, objevil v pozadí jezdce na bflém koni, jak míří zkratkou k vodopádu. Bflá byla barva cfsaře a jeho synů, ostatní měli koně žemličkové nebo ryzáky. Císař tím jezdcem být nemohl a nebyl jím ani princ Jin Jang. Ten měl nohy celé uprášené a šel tedy k vodopádu pěšky. Byl oním jezdcem princ Tao? Ani on ne. Jezdec na obrázku měl za pasem dýku po pravém boku a Tao byl levák. Kdo tedy? Nejspíš vrah. Ti Taj se tryskem rozjel do císařského paláce a zatkl štolbu prince Jin Janga. Jiného by totiž princův kůň neposlouchal! A štolba se pod
tíhou důkazů přiznal a vyzradil i muže, který ho podplatil. Císařův bra tránek, dělal si zuby na císařský trůn ... Život princi Taovi nevrátil. už nikdo, ale jeho smrt byla alespoň potrestána. A na čínský trůn zasedl princ Jin Jang, statečný a moudrý, skoro jako jeho otec, císař Wu.
ALOIS MIKULKA
brambory se šrotem zalité mlékem! Kdepak mám korýtko?" Kůň ucouvl a celý se naježil od hrůzy. Pak zakoktal: "Mám jen seno a oves!" A-ekl jsem: ..Oves bych při nejhorším také sežral, ale raději bych brambory se šrotem!" Kuň se vyděsil ještě víc a honem hledal v knížce. Pak zvolal radostně: .. A! Zde je odčarování!'# A zvolal zvýšeným
,
JA
o amuJ
kůň
1----Štupoval jsem ponožku, zatímco můj kůň s; četl v jakési zpuchřelé knížce. Ptám se: .. Co to čteš?" Kůň mi řekl: ..Je to
zajímavé. Našel jsem to za trámem v maštálce. Tady je napří klad napsáno, že když se řekne někomu: (-vynecháno-) - stane se z něho vepřík!" .. To je zajímavé!" řekl jsem a trochu se mi zatočila hlava. A najednou mě přestalo bavit štupování, jednak proto, že se v prasečích nožkách nedá udržet jehla, a jednak, že jsem dostal náramný hlad. Zachrochtal jsem na vyjeveného koně: .. Dal bych si mačkané
Nad obrázkem Císař Kuang-wu v říčním brodu, který na závěsný svitek namaloval čínský malíř první poloviny 16. století ČCHIOU JING, si tuhle detektivku vymyslela HANA DOSKOČILOVÁ. Těšíme se i na tvůj příběh I Nejzajímavější příběhy, které o obrazech uveřejněných v Ohníčku napsali naši čtenáři, si budete moci přečíst už v příštím čísle.
hlasem: (-vynecháno-)l Trochu se mi zase zatočila hlava a hlqd mě přešel. Koukám, že mi z rukou vypadla ponožka a jehla se štupovačkou. Zvedl jsem je a pokračuji v práci. Pravím koni: "Co je v té knížce ještě zajímavého?" "UŽ niel" oddychl si kůň radostně. "UŽ niel" A hodil knížku do kamen. (Po%námka redakce: Zaklínadlo bylo vynecháno % bezpečnostnich důvodů, protože není vyloučeno, že ti čtenáři, kteří by toto zaklínadlo přečetli, mohli by se stát vepříky, a každý nemusi mít při ruce tak chytrého a duchapřítom ného koně, který by ho odčaroval jako pan Mikulka.) A ještě jedna poznámka, tentokrát od redakce Ohníčku: Alois Mikulka, který příběh o koni a podivné knížce vymyslel, napsal a nakreslil a který nakreslil spousty dalšich obrázků (mezi jinými i pro Ohníček) a napsal řadu hezkých knížek, slaví 13. srpna padesáté naro%eniny. Gratulujeme!
11
Tábornický pochod chodu,
odejděte
na volejbalové
hřiště. Čeká vás tam veden í tábora
a
Tábor se zvolna chýlil ke konci. Družiny se stmelily tak, že vedoucf se rozhodl uspořádat větší hru. Jednoho rána byl tábor probuzen neobvykle brzy. Vedoucí všech družin dostali zalepenou obálku s příkazem: .. Shromážděte okamžitě své lidi. Až budete všichni pohromadě, otevřte tuto obálku a dál jednejte podle pokynů, které v ní najdete. Nezapomeňte, že záleží na každé minutě!" V obálkách byla tato zpráva: .. Připravte se hned k odchodu z tábora. Vezměte si všichni tornu s úplnou výzbrojí. Oblékněte se tak, abyste mohli být až do večera mimo tábor. Kromě povinné výzbroje si každá družina vyzvedne mapu okolí, polní lopatku, zápalky, kotlík a lékárnič ku. Až budete připraveni k od-
12
vysvětlí
vám další úkoly." V tom pořadí, jak jsou družiny hotovy, dostávají na hřišti podrobné pokyny: .. Najděte na mapě Stolovou horu. Je od našeho tábora jihojihozápadním směrem. Její vrcholek je cílem vašeho pochodu. Postupujte k němu co nejpřímější cestou. Přitom splňte tyto úkoly: 1. Sotva se dostanete z doh led u tábora, nasaďte si na prsa kartóny s třímístným číslem. Sejmout je smíte až na Stolové hoře. Po cestě se snažte zjistit co nejvíc čísel ostatních družin a uchovat svá čísla v tajnosti. Nesmíte si je však zakrývat rukou. Skočte za strom nebo zalehněte do trávy. 2. Přesně za 60 minut po opuštění tábora se zastavte k povinné hodinové přestávce. Uvařte si snídani. Zásoby dostanete u kuchyně. Ostatní družiny budou vařit nablfzku. Snažte se je vypátrat a zapsat jejich čísla. Sami se však zajistěte hlrdkami. 3. Po hodině zahlaďte ohniště i ostatní stopy po táboření a vydejte se na další pochod. Vaše ces-
Máte novou příležitost mnoho získat nebo ztratit. 4. Pak pokračujte v cestě . na Stolovou horu. Jakmile vyjdete ta povede kolem Hradiště. Pošle- z lesa, sejměte čísla a uschovejte te do vsi rozvědky, aby zjistily je do toren. V trávě tu roste mnoho květin. Napište jména těch, a zapsaly tyto údaje: které poznáte. Čím delší seznam a) v kterém čísle sídlf předseda za patnáct sekund pořídíte, tím MNV, větší vyhlídky máte na vítězství. 5. Po cestě si veďte podrobný deník. Zaznamenávejte směr postupu, kreslete pochodovou osu, pište o všech přírodních zajímavostech, po případě je přineste. Chovejte se tak, aby vás nebylo slyšet. Sami hleďte spatřit a uslyšet co nejvfc." . Po přečtení pokynů jedna družina za druhou opouští tábor a vydává se směrem k Stolové hoře. Všichni se poctivě řídí příkazy. Je to pro ně čest, že jim vedou cf tak důvěřuje! Družiny, které získaly náskok, ·b) kolik jmen je napsáno na po- se mohou na vhodném místě mníku padlých z obou světo schovat do houštiny. nechat kolem sebe projít soupeře a zaznavých válek, menat jejich čísla. c) jaké jsou v obci obchody, Vedení tábora se zatím přemís d) kdo vede obecní knihovnu, tilo na vrchol Stolové hory, kde e) kolik soch stojí u kostelfka. pro družiny připravilo ještě ně Bude to obtížný úkol, ale ani kolik drobných závodů. Při hodnocení se přihlíží k plnění všech při jeho plnění nesmíte snímat úkolů. čísla s prsou. Pravděpodobně se ZET zde srazíte s ostatními družinami.
Sedm slabik v lese jednu
z~rávu
nese
K PIONÝRSKéMU TÁBORU se plíží podezřelé postavičky. Chtějí ho pi'epadnout? Kdepak, jde jenom o hru. Jedna družina pi'edstavuje útočníky, druhá obránce. Úkolem útočníku, kterých je osm, je dostat se na táborové náměstíčko. Nesmějí však být .. přečteni". Co to znamená? Každý útočník má na sobě při pevněný papír s písmeny. Obránci, kteří tábor hlídají, se snaií plížící útočníky objevit a zapsat jejich písmena. Tím však úkol obránců nekončí. Z jednotlivých slabik ještě mají sestavit větu. Podai'í se "nepřečteným" útočníkum vniknout do tábora dřív, než obránci složi větu? To nevíme ••• Duležité však je, že i vy se této hry mužete částečně zúčastnit. Nejdříve seřaďte jména členů útočící družiny za sebe tak, aby první písmena jmen tvořila název družiny. Podaří-Ii se vám to, budete mít správně seřazeny i slabiky a pi'ečte te si tajenku této hádanky. (I\ešení nám neposílejte, nejde o soutěž.)
•
ROZLUŠTĚNI HÁDANKY Z21. tISLA: Táboříme pod Zubatou skálou.
13
CO? KDO? CO ViME o PRVNíCH LETADLECH? První pokusy se strojem, který je těžší než vzduch, konal v roce 1882 u tehdejšího Petrohradu ruský vynálezce Možajskij. Do vzduchu se prvně vznesli o' jedenadvacet let později bratří Wrightové. Naše letectví má začátky už v roce 1909 - jistě znáte jména inženýra Kašpara a jeho bratrance Evžena Čiháka, kteří začali stavět v Pardubidch první české letadlo s motorem o 18 koňských si/ách . Prvn í vzlet se podařil v roce 1910.
V roce 1911 se uskutečnil opravdový "dlouhý" let z Pardubic do Prahy. Skutečný rozvoj našich letadel však začal až po první světové válce, po roce 1918; dnes patří Českosloven~ko
14
PROČ?
CO? KDO?
ve výrobě malých letadel k prvním na světě. JAK SE LIDÉ ZDRAVi? jak se lidé zdraví u nás, dobře víte: "Dobrý den." "Dobré jitro." A podávají si přitom ruce, lehce
PROČ?
vou ruku na čelo a levou na srdce . V některých částech Afriky si lidé podávají obě ruce a uklánějí se navzájem.
V roce 1928 byl vynalezen elektrický holid strojek, který vousy neholr, ale stříhá.
JAK SE ZDOKONALOVALO HOLENi?
Šiška je typický útvar jehlična tady stromů, jako je borovice, smrk, modřín, jedle apod.
Vy se ještě nehollte, ale můžete o vynálezech kolem holení vyprávět tatínkovi. Základním nástrojem k holení byla po věky břitva. jí se holili muži už na úsvitu dějin . Nejdříve používali břitvu křemennou, pak bronzovou, později železnou, ocelovou. se ukloní nebo smeknou klobouk . . . Málo však víme o tom, jak se lidé zdraví v dalekých zemích. Na některých ostrovech v Oceánii (na mapě ji najdete u Austrálie) se lidé zdraví zvednutím obou rukou nad hlavu, rozevřením pěsti a opět spuště ním rukou podél těla. Praobyvatelé Nového Zélandu se při setkání zdravili tak, že se navzájem dotkli nosy, případně si třeli nos o nos. Indové se při pozdravu uklánějí se sepnutýma rukama. Arabové kladou při úklonu pra-
CO?
První holicí strojek sestrojil King Camp Gillette ve spolupráci s velmi zručným strojníkem Williamem Nickersonem . V roce 1903 se prodalo prvních jedenapadesát strojků a dvanáct miliónů žiletek.
CO JE ŠiŠKA? nů,
• Šiška je suchá, dřevnatá, složená ze šupin šroubo'!..itě obrůstajících střední vřeteno. Supiny jsou dlouho pevně přitisknuté. Teprve když semena pod nimi dozrávají, šiška se za slunečného počasí rozevře a semena se rozletí po okolí. jehličnany mají nejen charakteristické rozmnožovad útvary - šišky, ale od ostatních stromů se výrazně odlišují také tvarem koruny, a zvláště pak úzkými špičatými lístečky, jehlicemi.
Kmen kořenovníku stojí na něko lika desítkách i stovkách kořenů jako na chůdách. Jeho dřevo nehnije. Ve spleti kořenů se zachycují větve a vyplavené mořské trávy, moře do toho přináší písek a bahno, takže pod kořenovníkem pomalu vzniká ostrůvek země. Do toho ostrůvku pouští kořenovník svá semena, kterým již na stromě vyroste dlouhý špičatý kořen. Semeno se tedy zapíchne do bahna jako šíp a žádný příboj už ho neodnese na volné moře. Když si kořenovník pod sebou "vystaví" pevný suchý ostrov, sáhne dalšími chůdovitými kořeny dál do moře, protože bez vody nemůže žít. A tak vlastně kořenovníky stále "kráčejí" do moře a rozšiřují pevninu. Na Kubě pokrývají desetitisí-
STATECNA ROSTLINA Nejsou snad lidé nuceni stěžovat si na moře, že ukusuje pevninám břehy, kde jen může? Ovšeml Silný mořský příboj odnáší půdu, rostliny, neukotvené lodě a při velkých bouřích dokonce i domky rybářů. Na ostrově Kuba roste však strom, který se nebojí moři postavit a vzdorovat - je to kořenovník. Patří do důležité rodiny bažinatých stromů a keřů, které se říká mangrove.
ce hektarů plochých pobřeží a celé ostrovy. Kořenovníků roste na Kubě pět druhů. Z jejich dřeva se získával tanin, důležitá tříslovina, neboli látka potřebná k zpracování surových kůží. Dnes už kožedělný průmysl tyto rostlinné třísloviny nepoužívá, a tak kořenovníky slouží jen uhlířům, kteří z tvrdého kořenovníko vého dřeva pálí dřevěné uhlí. TEXT A SNiMKY JOSEF VELEK
TANEC zvany-
VLASTA SVOBODOVÁ
BRAMBORÁK P
o večeři se všichni sešli ve společenské místnosti. U vchodu čtyři dívky rozdávaly různo barevné vstupenky s čísly. "Neztratit, nesežmoulat, uschovat," říkaly přísně. U prvních stolů poblíž pódia seděli kluci a holčičky z nejmladších oddílů, kterým sotva mléko na bradě oschlo, jak říkával Petr. Seděli způ sobně a stěží potlačovali netrpělivost, neklid i zvědavost, co se vlastně bude dít. Tygři se usadili u posledních stolů v koutě. Zabrali je zcela samozřejmě právem nejstarších. Petr na ně zamával. Proplétal se mezi sedícími, a když dopadl na židli, pronesl otráveně: "Tak nás, pánové, dnes večer čeká samá soutěž. Na takové šaškárny není nikdo zvědavý." Gong oznámil začátek. Na pódium vystoupila konferenciérka Helena, vedoucí oddílu Veverek, v cívilu studentka žurnalistiky. Několika vtipy vytvol'ila dobrou atmosféru v sále a pak začala seznamovat s programem večera. Tygři ji zpočátku moc neposlouchali, ale pak se drápkem zachytila i jejich zvědavost. Nevypadalo to nejhůř, něco na způsob soutěží v televizi. Dobrá věc, pokud se člověk na soutěiící jen dívá a baví se tím, jak jsou víc či míň šikovní, jak se zabreptávají a nemohou si vzpomenout na něco úplně obyčejného, co zná i malé dítě. "Čísla, která přečtu, přijdou nahoru ke mně,"
16
řekla konferenciérka. A došlo i na Tygry. Modrá šestka, jedenáctka, patnáctka. Petr, Michal a Mirek. Zmohli se jen na odmítavé zabručení a pak se pomalu a neochotně loudali ke schůdkům vedoucím na jeviště. První část zabrala. Stará dobrá soutěž s písnič kami. Jak se dalo čekat, vyhrály holky. Zpívaly s chutí a měly písniček nepl'eberně. Michal a Mirek spíš bručeli, než zpívali, a Petr jen otvíral ústa. Možná že to bylo lepší, obvykle zpíval tak falešně, že se učitelka pl'i hodině hudební výchovy chytala za hlavu a marně vyťukávala na klavíru tón, který nemohl chytit. A pak, jak si honem vzpomenout na písničky, ve kterých se vyskytuje slovo voda. Tak se stalo, že Tygl'i vypadli jako první. Hned nato si však velice polepšili. V hodu kruhů na cíl s převahou zvítězili a měli dobré výsledky v chytání ryb na suchu i v orientaci se zavázanýma očima. Nikomu vůbec nenapadlo, že by mohl přijít konec. A proto když Helena oznámila: "Na závěr si uděláme malé taneční," vzdechli všichni zklamaně: "Jéé'" Petr byl se soutěží nesmírně spokojen. Bodů měli plno a tanec - ten zvládnou hravě. A budou další bodíky a pak samozřejmě ten polárkový dort, který obdrží vítězný oddíl. "Vždy dvě stejná čísla utvoří dvojicí," zaslechl
konferenciérku. "Dvojka žlutá a zelená, šestka modrá a červená, pětka červená a zelená, jedenáctka žlutá a modrá ... " Na jedné straně pódia stála chichotající se děvčata, na druhé trochu rozpačití kluci. Petr si pohledem vybíral, která z tanečnic by mu nejlíp seděla. Ale dopadlo to přesně podle zákona schválnosti. Přišlo k němu malé hubené děvčát ko, které sotva opustilo první třídu. "To je snad omyl1" obrátil se Petr na konferenciérku. "S touhle přece nemůžu tancovat." "Bohužel," pokrčila rameny. "O partnerech rozhodl los." "já nehraju," zlobil se. "To přece nejde. To není fér." Dívenka mu sahala pod paže a dívala se na něho zespodu velkýma modrýma očima. Sama byla v rozpacich a nevěděla, co má dělat. Má odejít, nebo má tancovat s tím velkým klukem? "Neexistujet řekla Helena. "Soutěž se musí dohrát do konce, kdybys to vzdal, ztrácí body celý oddíl, a to by byla škoda." Michal a Mirek se na něhQ šklebili a hrozili mu pěstí: opovaž sel Ale Petrovi nebylo do smíchu. Maličká stále vyčkávala. Netroufala si nic říci. "Ale je to jasný, že náš oddíl je poškozený," řekl. Sám osobně se cítil úplně zesměšněný. Reprodukovaná hudba spustila. Dvojice se růz ně kroutily, některé v rytmu, některé šlapaly sem tam, jak se dalo. Petr stál. Pak ho ale napadlo, že by mohl vypadat jako dřevěný panák. Začal se lehce v rytmu pohupovat. Tanec měl rád. Teprve po chvíli mu napadlo, aby se podíval na svoji partnerku. Malá se pohybovala v rytmu, kroutila se a vlnila, jako by od narození chodila po diskotékách. Ve vzpomínce se mu vynořily
záběry z jakéhosi karnevalu na Kubě, který viděl V televizi. Přesně jako malá černoška, pomyslel si s údivem. Přátelsky na ni zamrkal. "jak ti ří kají?" "Lenka," odpověděla plaše. "Co myslíš, máme šanci?" zeptal se jí. "To se ví," řekla. Už ho tolik nemrzelo, že ji má za partnerku. "Do které třídy chodíš? Ty jsi kašička, viď?" "jo," přikývla. "Ale už půjdu do druhé třídy." "To jsi vlastně velká holka," zalichotil jí a ona se šťastně usmála. Dostali se do druhého kola, které bylo náročné na mrštnost a šikovnost. Tanečníci museli pře konat spoustu léček. Proplétali se mezi sklenicemi s vodou, podlézali provazy natažené mezi sklenicemi s vodou, podlézali provazy natažené mezi židlemi. Všem bylo jasné, že mezi nejlepší patří dlouhovlasá Dana z oddílu Včelek, která tančila s pihatým mrštným klukem, a Mirek od Tygrů se štíhlou Veverkou. Petr stále nemohl pochopit, že se i jejich nerovná a směšná dvojice octla mezi favority, považoval to za jakési nedopatření. I když na druhé straně uznával, že malá tanečnice dělá, co může. Přesto se nemohl zbavit pocitu křivdy. Však kdyby měl jinou holku, to by jim ukázal. Postoupili až do posledního kola. "Držíme se dál?" zeptal se Petr malé a poklepal jí na rameno. Zvedla k němu velké oči a opakovala: "Držíme se dál." jak už to bývá, nic v životě není bez komplikací. Posledním soutěžním tancem byl tanec zvaný bramborák, jak to označila konferenciérka. Dvojice musely při tanci držet mezi čely bramboru. Komu spadla, měl smůlu.
NAKRESLIL JAROSLAV MALÁK
"To je v háji," řekl Petr. "To je ztracený." • Koukal zklamaně dolů na svoji malou partnerku. Proč není o trochu větší? Mirek na něho křiknul: "Můžeš to rovnou zabalit." Dopálilo ho to. "A zrovna ne, ty moulo," odsekl. "Tobě se to povídá, když máš normální holku." Bylo téměř jisté, že Mirek s Veverkou zvítězí. Byli stejně velcí, tvořili pěkný pár a dobře se jim spolu tančilo. "No," pobídla je konferenciérka. "Začínáme, vážení, do toho!" Ale jak? přemýšlel Petr. Nedalo se dělat nic jiného, než se sklonit a nahrbit záda. "Hele, Křemílek," ozvalo se od prvních stolů. Přezdivka byla na světě. Ještě tohle, zlobil se Petr, ale tancoval dál. "Křemílek, Křemílek!" tleskali a povzbuzovali je. Opravdu vypadali tak trochu jako Křemílek s hubeným Vochomůrkou, když spolu tancují. Bylo to víc než obtížné. Byla to dřina. Petr měl záda jako přeražená a tričko propocené. Divoká a rytmická hudba, kterou měl tak rád, bila do uší a nebrala konce. Kolem nich zlomyslně jako vosa kroužil Mirek se svou tanečnicí. Stačí hnout hlavou a brambora spadne, myslel si Petr. Ale vě děl, že to neudělá. Taky mu bylo líto malé, držela čelo jako beran. Zoufale poulil oči a pomáhal si i špičkou jazyka. "Jsi druhý, Křemílku," řekl vesele Mirek. A tu Veverka v náhlém návalu smíchu vyprskla a brambora se kutálela po zemi. Zvedla ji a utekla. Petr se pomalu narovnával. V ruce držel tu svoji mokrou bramboru. "To je můj suvenýr," řekl Lence. "Ty dostaneš polárkový dort."
18
NAKRESLILA EVA PRUŠKOVÁ
SBĚRNU ..' VTIPŮ .. OHNíČEK ŘíDí KUBA KUBíČEK
ť' .
~ dl
~
....
- co děláš, Mirku? -Nic. - A ty, Vláďo? - Já mu pomáhám. Jitka Horáková. Kyjov
- MAMI, mě bolí bříško, stěžuje si Michal mamince. - To je tím, že ho máš prázdné. Za hodinu přijde k mamince teta a stěžuje si, že ji bolí hlava. - To je tim, že ji máš prázdnou, řekne Michal. Miroslav Penc, Praha 6
RODINA Kubátů sleduje s velkým napětím film. Vtom zvolá malá Anička: - Mami, ten holohlavý pán je úplně plešatej! Jana
Graňáková, Děčin
STĚŽOVALA si jedna štika druhé: - Vůbec nerostu, stále jsem taková malá. - lehká pomoc, říká jí druhá štika. Na břehu sedí rybář. Skoč
mu na háček a uvidíš, jak vyrosteš, až bude o tobě vyprávět. Radomir Galeta. Chropyni
MALÝ Béďa přijel k dědečko vi na vesnici. Jednou ráno ho dě da vzal na louku, kde se pásla jeho kráva. Béďa chvíli pozoroval, jak přežvykuje, a pak začal
Pi\lJDE zajíc do lékárny a chce mrkev. - Mrkev nevedeme, odpoví lékárník. Přijde druhý zajíc a zase žádá mrkev. - Mrkev nevedeme, mračí se lékárník. Přijde třetí zajíc a také chce kou-
pit mrkev. lékárník se dopálí a řekne:
- Mrkev nevedeme, ale už toho mám dost. ' Pojď si to se mnou vyměnit. Vyměnili si místa. lékárník přijde do lékárny a Udá mrkev. - A máte recept? ptá se zajíc. Irena Synková, Moravany u Brna
dědečkovi vyčítat:
- jak to, že krávě kupuješ žvýkačku, a mně ne? Jarča
Kellnerová, Kaplice
- jli\íČKU, proč na všechno odpovidáš jo místo ano, kárá matka svého syna. Víš, že to není hezké? - Ano, odpoví jiříček. - Tak co, že to zní líp? -jo. Petr Homola, Ústi n. L.
V PARKU zastaví paní pána s pejskem a ptá se: - Co stojí ten pes? - Nevím. Taky mě už mockrát napadlo, proč si nesedne. Milule Michlová, Brno
TURISTA přijde do restaurace: - Pane vrchni, mohl byste mi půjčit telefonní seznam vašeho města? Potřebuji si ověřit jednu adresu. - Bohužel, telefonní seznam nemáme. Ale podívejte se do knihy stížnosti. Tam jsou adresy vš~ch lidi z města. Lenka Remenfková, Karviná
19
DES BYL TAK DLOUHO? Děti
modrého plameňáka V. KRAPIVIN
A. BORN
Našli mě až ráno. Toljik mě našel. Nikoho už ani nenapadlo, že mě uvidí živého, protože před mnoha dny děti našly mé dřevěné zbraně a došly k závěru, že jsem se utopil. Toljik ale stále ještě chodil po břehu jezera a po okolních lesích. Když mě Toljik našel, byl jsem v bezvědomí. Měl dost sil, aby mjí převrátil na záda a odtáhl k silnici. Tam zastavil první auto ... Do školy jsem šel až v listopadu. Skoro celý podzim jsem pro ležel se zápalem plic a všelijakými dalšími komplikacemi. Pořád mně nechtěla srůst zlomená ruka. První dva týdny jsem vůbec nepřicházel k sobě. Když jsem se vzpamatoval a začal si pomalu uvě domovat, kde jsem, babička zašeptala: "Zaplať pámbu, konečně poznává, kde vůbec je. Člověče, ty se díváš na maminku, a pořád mluvíš o nějakých hrůzách: o nějakých ptácich, o ně jakých dracích. Volal jsi nějakého Julka, chtěl jsi dokonce střílet ..•" Bylo mi jasné, že nikdo mému vyprávění neuvěří, že neuvěří ostrovu Dvid. Prostě budou ří kat, že jsem blouznil. Všichni si mysleli, že jsem bloudil v lese. Poblíž města je hluboký les a někdy se stalo, že
20
v něm lidé bloudili několik dní. Hluboko v lese bylo ukryto Prohnilé jezero, kolem něho bažiny a všelijaké bludné cestičky. To prý člověk může chodit pořád do kolečka a může tu dokonce i zahynout. Celé noci se' mi zdálo o nedávném životě na Dvidu. Znovu jsem prožíval to, jak jsem letěl s Ptákem, jak jsem utíkal před Drakem, jak jsem se chystal ke střelbě % velikého moždíře. Setkával jsem se s Julkem, protože jsem věděl, že se teď za žádných okolností nerozloučíme. Oba dva jsme krmili ptačí mládě ••. Pak mě bílý balón odnášel z těch míst a já jsem se probouzel strachy a smutkem ... Avšak ve dne, když jsem viděl babiččin pokoj s vyrudlými tapetami, když jsem poslouchal rádio a díval se na televizi, když jsem mluvil s maminkou, tatínkem, babičkou, ostrov Dvid mi % paměti mizel. To, co bylo kolem mne, bylo opravdové, známé, jisté, a to, co se stalo na ostrově, se čím dál tím víc podobalo snu. Možná že jsem doopravdy zabloudil v lese, možná že se mi % hladu a z nemoci tohle všechno opravdu jenom zdálo. Někdy už jsem si myslel, že to je skutečně tak. Dokonce mi připadalo, že si vzpomínám, jak jsem bloudil na břehu Prohnilého jezera a pod nohama mi pruží a čvachtá bahnitá půda. To tedy znamená ... To tedy znamená, že se nikdy nic takového nestalo? Že nebyli žádní Ptáci, žádné děti na baštách, žádné létání, že se nic nestalo na náměstí •.. To tedy nebyl ani Julek? Proč ve mně zůstal tedy ten pocit viny?
Provinil jsem se před ptačím mládětem, %ajsem, že Pták zahynul. Ale před Julkem? Ne, myslím si, že před ním jsem se neprovinil. Ale možná že jsem se skutečně něčím provinil? Vždyť jsem propásl okamžik, kdy jsem mohl vyskočit z koše ••. Ano, kdyby neusekl tak rychle provaz, jistě bych vyskočil, na mou duši! Ale proč se mám tímhle vším tak trápit, když se nic z toho nestalo? A co když se to stalo? První měsíc jsem ležel u babičky, lékaři nedovolili, aby mě převáželi. Maminka s tatínkem přijížděli každý den. Toljik mě nesměl často navštěvovat, říkali, že jsem strašně slabý. Přesto několikrát přišel. Posadil se na okraj postele a opatrně, jako by se ostýchal, mi vyprávělo všech klukovských záležitostech: o fotbale, o škole, o velkém drakovi, kterého nedávno pustil Sťopka Šuvalov se Stasikem Malyginem. Za chvilku sem ale nakoukla babička a už šeptala: "Tak UŽ dost, kluci. Ženěčka musí spát ... " Zato když jsem se přestěhoval domů, Toljik za mnou přicházel každý den. Bylo mi s ním dobře. Slepovali jsme spolu lodičky podle časopisu, promítali jsme si diapozitivy na staré promítač ce. Někdy mi vysvětloval, jak se počítají příklady, abych nezůstal pozadu ..• Nikdy jsme nemluvili o tom, jak jsem se ztratil a jak mě našel. Toljik se jistě bál, že si začnu vzpomínat na strašný les kolem Prohnilého jezera a znovu onemocním. Možná že se bál, abych si nemyslel, že se vytahuje, když mě našel v křoví, dotáhl na silnici. Maminka s tatínkem se mě chtěli mockrát vyptávat, ale já jsem se ve svém vyprávění vždycky nějak zamotal. Říkal jsem, že si nic nepamatuju, a pak jsem dlouho mlčel. To mlčení je vždycky vylekalo a hned se přestali vyptávat ... pomněl
Na začátku zimy jsem už byl v pořádku. Stajsme s kluky bunkry, polili jsme jeden dvůr a udělali si tam kluziště, postavili jsme celou armádu sněhuláků. Ze všeho nejraději jsem jezdil na lyžích. To mě naučil Toljik. Chodili jsme do rokli a tam jsme sjížděli prudké kopce, až se za námi dělaly sněhové viry. Tak trochu se to podobalo létání s Ptákem. Maminka byla ráda, fe jsem pořád s Toljikem' Samotného se mě bála pouštět, protože si myslela, že se zase ztratím. Toljika považovala za spolehlivého kamaráda. A ono tomu tak skutečně bylo ... Jednou, to bylo začátkem března, jsme se vraceli z rokle dobře vyjetou stopou. Sníh se třpy til v zái'ivém sluníčku docela jarně, i když ještě netál. lehké lyže zvesela pochrupovaly ve sně hu. Bavili jsme se o všem možném a smáli se. Najednou se Toljik odmlčel, jako by někam zmizel. Neodpověděl na mou otázku. Ohlédl jsem se. Toljik stál a divně se na mě díval. S takovou napjatou vyčkávavostí. Jako kdybychom se spolu ještě pi'ed chvílí nesmáli a nepovídali si. Zastavil jsem se, udělal krok zpátky. Naše oči se setkaly a on se zeptal: "Hele, Žeňko, a kde jsi celou tu dobu doopravvěli
dy by!?"
Hned mi bylo jasné, na co se ptá. Sklopil Jsem hlavu ... Toljik přijel až ke mně a tiše řekl: "Byl jsi celý poškrábaný, rozedraný, ze sandálů ti zbyly jen řemínky. Ale na nich nebylo ani stopy po bahně ..... Znovu jsem Toljikovi pohlédl do očí. Teď sklopil hlavu on. A i'ekl provinile, i když stále dost naléhavě:
21
"Myslím, že si něco pamatuješ, ale že se to ••• bojíš říct a kdovíproč to nechceš povědět." "Já to chci říctl Ale jak ... Já sám nevím ... Musíš mi to ale věřit." ~ekl jsem mu vlastně všechno. Začal jsem vyprávět cestou domů na lyžích a skončil jsem pozdě večer. Toljik u nás zůstal přes noc, leželi jsme oba na široké pohovce, do okna svítil kulatý mě síc. Skoro stejný jako na ostrově Dvid, když jsme s Julkem leželi v moždíři. Toljik se mě zeptal: "Psal jsi někdy básničky?" "Já? Nikdy v životě I" "Tak sis to nemohl sám vymyslet ..... "Co jsem si nemohl vymysleU" "No tu básničku ••. Julkovu básničku ... Možná žes ji někdy čet ll" "A kde?" "V nějaké knížce." "Ne •.. , na pamatuj u se ..... "Žeňko ..• Vždyť je tak jednoduché celé si to zkontrolovat. Zeptáme se Julkovy maminky, jestli Julek psal básničky." No jistěl Že mě to nenapadlo I Jistě, ale ••. jak člověk dokáže přijít k Julkovým rodičům, aby se jich vyptal na ztraceného syna? Já to tedy nedokážu ••• "A jestli ty verše jsou skutečně jeho, tak co?" nerozhodně jsem se zeptal. "Mám to říct, nebo ne?" "Já o tom teď taky uvažuj u," ozval se Toljik. "Tak přemýšlej pořádně. Já to mám v hlavě celé popletené." "Já taky. Nějak mi z toho hučí v hlavě." "Poslyš, Toljiku, nejsi z toho nějak nemocný?" zeptal jsem se v obavách ...Jsi celý rozpálený, jestli jsi nenastydl." "Prosím tě, neblázni I" Příště: Klič
22
Přeložil
Josef
Týč
"A co, povídej , .. "Zabil jsem ti hada, a ten měl hlavu tak velikou jako ta kýta, co máte na kamnech, tlustý byl jako ta husa, co je na pícce, bílé masíčko měl jako ty buchty, co jsou na misníku, dlouhý pak byl jako ty klobásy, co leží stočené na zelí v troubě, krve ale bylo co piva v těch dvou džbánech, co tamto pod lavicí stojí." Dobře to Matěj vyvedl. Kmotr Jíra se za svou nehostinnost zastyděl, žena musela jídlo a pití na stůl postavit, a oba teprv hosta
ee.
•
Kmotr
častovali.
Matěj motr Matěj šel navštívit kmotra Jíru. Nedaleko statku potkal kmotrova chlapce. "Co dělá táta, Josífku?" ptá se ho. "Právě chtěl jíst, ale když vás viděl za humny, vstal a nechal jídla být," odpověděl pravdomluvný hoch. "A pročpak?" "Inu, táta povídal, že byste nám mnoho snědl, a máma to musela se stolu všecko uschovat." "A kampak to schovala, Josífku?"
K
"Husu dala na pícku, kýtu na kamna, klobásy se zelím do trouby, buchty na misník a dva džbány piva pod lavici. u Kmotr se neptal dále, usmál se a..v okamžení vešel přes práh ke kmotrovi. "Pozdrav tě bůh!" vítal ho kmotr Jíra. "Ale že pak jsi nepřišel o chvilku dříve, mohl jsi s námi jíst, právě dnes nám od jídla nic nezbylo, s čím bychom tě uctili." "Nemohl jsem, milý kmotříčku, dříve přijít; přihodilo
se mi na cestě kávaného."
něco neoče
Že jsou pohádky jenom pro mrňata? Jak které. Ty o perníkové chaloupce nebo o Karkulce ano. Ale většina pohádek nebyla zprvu pro děti. Pohádky si dospělí vymýšleli pro své pot~šení, ale protože přitom bývaly i děti, vyprávěli je tak trochu i pro ně. Sbíráním a upravováním našich pohádek se zabývoli hlavně K. J. Erben a Božena Němcová (její pohádku také dnes uveřejňujeme), ale zdaleka ne jen oni. O tom, kolik neobvyklých nebo neznámých pohádek - těch, které se podobají spíše humorným povídkám, těch, které nemají daleko do horrorů, i všelijakých jiných - shromáždili čeští sbě ratelé a spisovatelé, se můžete přesvědčit v knížce NAŠE NÁRODNf POHÁDKY, kterou před prázdninami vydalo nakladatelství Svoboda s obrázky Milady Papežové-Kudrnové.
BA BÁNEK
TRANZISTOR
KRESLi
v.
FALTOVÁ - pišE JlrtlK
,.
OVOCNE ,. POHARV PRO KAŽDÉHO Léto s sebou přináší mnoho radovánek. slunce. ale také mnoho ovoce a ovocných dobrot. Takový zmrzlinový nebo ovocný pohár nebo vychlazená limonáda či čaj nejsou v parném létě nikdy k zahození. A co si takový osvěžující pohár připravit? Stačí jen nakoupit potřebné věci a můžeme začít.
PRÁZDNINOVÝ DEZERT Pro osm osob: 8 porcí vanilkové zmrzliny. 8 meruněk. 1 meloun (asi 750 g). 400 g lesních jahod. 200 g šlehačky. 200 g loupaných mandlí. Meruňky rozkrojíme na půlky. pak na kostičky. Meloun rozkrojíme na polovinu a lžičkou vykrajujeme z dužiny malé kuličky. Omyjeme jahody a nakrájíme nahrubo mandle. které promícháme s jahodami. Ovoce naskládáme na misku. a máme-Ii k dispozici ledničku. vložíme misky do ledničky. Než budeme ovocný
dezert podávat. přidáme navrch vanilkovou zmrzlinu a ozdobíme šlehačkou. Vše posypeme zbylými pokrájenými mandlemi. MERUŇKOVÝ POHÁR Šest kulatých piškotů. 1 lžíce šťávy z meruňkového kompotu. 50 g meruněk. 2- 3 lžíce slazené šlehačky. 3 g různobarevného sekaného želé. Do poháru vložíme 3 kulaté piškoty. pokapeme šťávou z meruněk. pokryjeme meruňkami rozkrájenými na kostičky. přidáme další 3 piškoty. pokapeme znovu šťávou z meruněk a zbylé nakrájené meruňky. Uděláme velkou čepici ze slazené ušlehané smetany a posypeme rozsekaným různobarevným želé, které koupíme v cukrárně. Oba recepty můžeme připravit i z jiného ovoce, toho. které je zrovna na trhu.
-m-
Má rád
si Robota Prima v Čapkově hře
legraci 1983 ROK ČESKEHO
DIVADLA
Už jen jeho jméno, jeho hlas či podoba vyvolávají úsměv, pocit dobré pohody. Zasloužilý umělec František Fifipovský je jedním z nejoblíbenějších českých hercu, je velkou hvězdou zejména díky své nenapodobitelné schopnosti tvořit s humorem a chápavým porozuměním nejruznější lidské figurky.
.. Pocházím vl astn ě z muzikantské rodiny," zavzpomínal si František Filipovský ... Učil jsem se na klavír, housl e i flautu - jak se tehdy říkalo fl é tně , ale mnohem víc než hudba mě př i tahovalo divadlo. Ve š kole jsem byl nejzapálenějším členem stud e ntského di vadelního kroužku . Když jsem chodil do sexty, hostovala v Pře ·· louči zn á má Kleinova herecká společnost . Jed e n její č len one mocněl a já jsem za n ě j se souhlasem rodi čů z askočil - zahrál jsem PŘIPRAVILA lANA SOELDNEROVÁ
RUR. Potom jsem s herci jezdil celé prázdniny. Rodiče mi to sice dovolili, ale jinak mým divadelním touhám příliš nepřáli. Stále mi připomínali, že je nutné mít nějaké vzdělání. Dnes jsem rád, že jsem byl přísně dohnán k maturitě. Definitivně jsem se pro di vadlo rozhodl v roce 1929. Nejprve to bylo Intimní divadlo, o něco později smíchovská Aréna, ve které jsem hrál i režíroval operety. Jednou tam přišel režisér Osvobozeného divadla Jindřich Honzl a vzkázal mi, že by se mnou chtěl mluvit. A do týdne jsem hrál hvězdopravce Břeňka v Golemovi. Touto rolí začala moje éra v Osvobozeném divadle, kde využili i toho, že umím zpívat; dokonce pro mne Jaroslav Ježek skládal písničky, na což jsem dodnes moc pyšný. S Osvobozenými jsem si zahrál také v několika filmech. Ale není nad divadlo! Tam je ten správný kontakt herce s divákem. Na scéně činohry Národního divadla, kam jsem přišel v roce 1945, jsem prožil nejednu krásnou chvilku. Například jako principál komediantů v Prodané nevěstě . To byla pro mne veliká čest, protože málokdy se stane, aby činoherního herce pozvali do opery." FOTO HILDA MISUROVÁ
ZROZENí OHNIVÉHO ORE Před padesáti lety - dne 17. srpna 1933 - byla nedaleko Moskvy úspěšně I-
vypuštěna
«
sovětská
~
'J:"
U ,>~
u
iUl
~
.:J Ul W
'"
~
~
Z
%
U ,>> o > o :;
o 'o~"
l: U
Z
>
'" lL.
N
první raketa.
Nesla označení GIRD 09. Raketoví průkopníci ji mezi sebou prostě nazývali .,Devítkou". Doba letu první .,Devítky" se měřila pouze na sekundy a dosažená výška na stovky metrů. Avšak oněch 18 sekund letu a 400 metrů výšky znamenaly zrození sovětské raketové techniky
F.A. CAND~R
S. P. KOROLJOV
Historickému vzletu předcházely víc než dva roky usilovné práce něko lika desítek raketových nadšenců. V roce 1931 byla v Moskvě založena skupina GIRD, která zahájila vývoj prvních reaktivních motorů. Zpočátku byly dílny raketových konstruktérů umístěny v neútulných sklepích jednoho činžáku. Mnoho lidí pochybovalo o užitečnosti práce této hrstky nadlenců. Ale oni pracovali, prováděli nekonečné výpočty, zkouleli, ve svém zaujeti a zápalu zapomínali na únavu. Dokládají to i jejich vzpomínky. Přihodilo se, že jednoho dne pi'išel jeden z konstruktérů poněkud di'ive do práce. S údivem zjistil, že Fridrich Arturovič Canděr, tvůrce raketových motorů, již sedí zahloubán nad horou výkresů a výpočtů. Pi'íchozí jej vyrušil ... Cože?" podivil se Canděr ...To je už konec pracovní doby?" Zatím bylo již ráno ... Sergej Pavlovič Koroljov, vedoucí skupiny a pozdějlí významný konstruktér kosmických raket vydal proto onoho dne neúprosný příkaz: .. Poslední odcházející pracovník nesmí odejít bez Canděra."
Jindy zase bylo nutné ke spájení některých součástí sehnat sti'íbro. Pokladna však zela prázdnotou. Aniž se mezi sebou domluvili, druhého dne snad každý přinesl z domova něco sti'íbrného - jeden lžičku, druhý pi'ívHek ... Snad proto, že věděli, že létat výše, rychleji a dále dokáží v budoucnosti pouze rakety. Jejich .. Devítka" měla motor poháněný tuhým benzínem a kapalným kyslíkem. Kyslík však zkapalňuje až při 180 stupních Celsia pod bodem mrazu. Co jen se je ten neposlušný mrazivý kyslík natrápili Co mohl, to zmrazil a motor pak odmítal pracovat. S tak chladným pomocníkem nebyly zkušenosti. Přišel srpen 1933. Celkem ti'ikrát se nepodařilo raketu odstartovat. Někteří začali pochybovat, počet účastníků na provizorním .. kosmodromu" na okraji podmoskevského lesíka se každým pokusem tenčil. Večer 17. srpna zůstala skupinka jen těch nejvěrnějlích. GIRD 09 skutečně vzlétl. Lidé zapomněli na pro bdělé noci a měsíce vyčerpávajíc! práce a radují se: Vždyť plamen startující rakety ohlašuje zrození vysněného vesmírného oře... -oc-
Z
w
Q
~
DOKUMENTÁRNI FOTOGRAFIE UKAZUJE PLN~N[ RAKETY GIRD 09 PALIVEM
Při prudkém došlápnutí se uvede do pohybu motorek, který qsune nohu nahoru a vpřed. C/ověk může tímto způsobem poměrně rychle doskákat třeba do zaměstnání.
ZÁVOD číšníků se každý rok v Paříži. Každý závodník nese servírovací tác s tře mi sklenkami a lahví vína, délka trati je osm a půl kilometru. uskutečňuje
ZKAMENĚL Ýstrom dlouhý dva-
cet tři metry a o průměru jednoho metru byl nalezen při stavebních pracích v Karl-Marx-Stadtu. Patří k největším zkamenělinám objeveným v posledních desetiletích. jeho stáří se odhaduje na 250 miliónů let.
MOTOROVÉ chůdy - tak nějak by se asi dal nazvat neobvyklý dopravní prostředek, který byl zkonstruován v Baškirské ASSR.
TŘETI princ - tak se jmenuje pohádka, která byla uvedena na letošním ftlmovém festivalu pro děti v Gottwaldově. jde o volné zpracování pohádky K. j. Erbena o třech bratrech, kteří putují za krásnou princeznou zakletou v obraze. Na snímku vidíte Libuši Šafránkovou v roli princezny.
MRTVÁ voda, to zní také jako z pohádky. A vidíte, přece taková voda opravdu existuje a najdeme ji i u nás. Nejznámější jezírko mrtvé vody najdeme u Hromnic nedaleko Plzně: voda tu obsahuje značné množství síranů, je tedy škodlivá pro vše živé a rozhodně se nehodí ke koupání. MAXILEHÁTKO vyrobili v Rakousku. K lehátku byste určitě potřebovali i žebřík - je totiž čtyři metry vysoké a šest metrů dlouhé.
VITE, kdo já jsem? Patřím k če led-i ten reků čili bodlínů. Žiji na ostrově Madagaskar a za suchých měsíců upadám do letního spánku. OHNlčEK - zábavný čtrnácti deník. - Vydává česká ústřední rada PO SSM v Mladé frontě. _ ~éfredaktorka Marie Lapáčko vá. - Zástupce ~éfredaktorky Karel Soukup. - Výtvarná redaktorka Věra Faltová. - Redakce Ohníčku: Radlická 61, 150 Ol Praha 5. - Tiskne Poly~ erafla, n. p., závod 01, Praha 2. Cena Kčs 1,60.- Roz~iřuje PNS.Informace o předplatném podá f objednávky přijímá kaidá tJošta a každý doručovatel. Objednávky do zahraničí vyři zuje PNS. - ústřední expedice a dovoz tisku, administrace vývozu tisku, Kafkova 19, 16000 Praha 6. - Námi nevyiádané rukopisy· nevracíme. - Toto číslo dáno do tisku 13. 6. 1983, vyšlo 10. 8. 1983. © Mladá fronta
Puňťa
chrání
přírodu
ZVíŘE NENí HRAČKA patří k člověku už od pravěku: dva lovci se dali dohromady, ve dvou se to lépe táhne. S kočkou se člověk spřátelil až mnohem později, ale také už je to hezky dávno. První zprávy o domácích kočkách pocházejí z Egypta, z doby kolem 3000 let před naším letopočtem . Za ta dlouhá tisfciletí si pes a kočka na nás zvykli, přizpúsobili se lidem. Někdy snad až příliš. Když si dnes prohlížíme rúzné rasy psú a koček. je nám někdy skoro až líto divokých šelem. z kterých se tato stvoření vyvinula. je ale třeba vzít to na vědomí. Pes a kočka jsou domádmi zvířaty. Baví nás a často nám i slouží. jenomže dm. ž~ jsme si je ochočili. odpovídáme i za jejich činy. Lesnici by vám mohli nejlépe říci. kolik se v našich lesích potuluje pytlačídch psú a koček. Zbytečně. Vždycky to totiž začíná lidskou nedbalostí. Hrajeme si se zvířaty. dokud nás to baví. a pak je ponecháme vlastnímu osudu . Nestaráme se o to. co
Pes
neboť
dělají.
Výsledkem toho jsou nesmírné škody na lesní zvěři. A to zdaleka nejde jenom o bažanty. zajíce nebo jinou drobotinu. Nedávno vnikli dva psi do žehušické obory a usmrtili zde několik vzácných bílých laní z jeleního stáda. které nám závidí v celé Evropě. V jiném případě zadávil pes desítky ovcí. Skutečná vina je však někde jinde. U člověka. jestliže nechci nebo nejsem schopen za zvíře plně zodpovídat. nemám právo je chovat. Zvíře není hračka. kterou lze kdykoliv odložit. A to bychom měli mít stále na paměti.
30
PlJNTO , A8VS VIO SI T~ "Á~IME, JMENUJEME'
DOMÁÚM 2VI~€"TéM!
II
PíŠE M. ŠVANDRLíK
KRESLí NEPRAKTA
Ě
~
· E
to
"...c ~
: c
= 'i•
..... c
ol>
~,.
OTAZ,NIKY ~dr:tťktiVd
"o •
oC C
:::c .- ol>
uTIKY
1. Byl jsem přitomen vyletřováni dopravni nehody. které řidič osobního auta utrpěl těfké zraněni .
při
2. Nehodu ohlásil mu!, který bydlel v nedalekém domku a vle viděl z okna. Ukázal nám. jak k havárii dollo.
3. Řidič neměl zapnut bezpečnostn! pás a při nárazu auta na strom vypadl z: vozu.
]§ "ooCo
,,'COl
.c:: b.~ O u
"'''8
;;e E~
'~l ...... c
t!~
.... N"
.. ,.:. .§ .2 .. u ..:"
.-> ...c
,H .... •
Ol
. . .>.!
'.::;-
........" Ol C
Ol ..
ON
4.
Marně
jsme vlak u penUenku.
řidiěe
hledali jeho doklady. Nemi!il an i
5.
lékař poskytl zraněnému · prvni pomoc a služby jej převezl do nemocnice.
vůz
záchranné
6.
Poděkoval zároveň
jsem mufi. který nehodu ohlásil. ale
jsem vyslovil podez:řenf, :fe zraněnému
odcizil doklady a penize.
PROČ DETEKTIV ŠTIKA PODEZfRAL SV~DKA NEHODY Z KRÁDEŽE?
