ROMÁNY A NOVELY JANBALABÁN. h st

ROMÁNY A NOVELY JANBALABÁN

h st

Dílo II

Romány a novely

Romány a novely 2011

Brno

JanBalabán

Host

© Jan Balabán a dědicové, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 (elektronické vydání) Illustrations © Martin Pecina, 2011 isbn 978-80-7294-541-2 (Formát PDF) isbn 978-80-7294-542-9 (Formát ePub) isbn 978-80-7294-543-6 (Formát PDF pro čtečky) isbn 978-80-7294-544-3 (Formát MobiPocket)

Boží lano

I. Americká elegie

Myslel jsem na tebe, když jsem byl ještě chlapec. V noci jsem často nemohl spát, něco jsem vyhlížel, úzkostně jsem něco čekal. Světlo lampy z ulice za oknem prostíralo na moji peřinu nehmotný vzorek záclony. Síť, kterou vídáme jen někdy v prchavých mžitkách za zavřenými víčky, ve hvězdách na hlubokém zimním nebi, ve vráskách starých lidí, když se na nás usmějí na konci dlouhého dne. V té síti jsem tě uviděl, malé dítě, které se ručkama chytá vláken, spřádaných po věky mezi ukazováčkem a palcem věčnosti. Nevzpomeneš si na tu chvíli, kdy se síť zachvěla, jak po ní přeběhla moje myšlenka na tebe. Kolik mi tehdy bylo let? Už jen málo světla padá na ty roky. Naší krajinou se sune stín. Slunce zapadá stále jen na západě a z východu věčně přichází tma. Svět je zase plochý jako mapa a čísi ruce jej stále posunují dál od slunce. Mráz nekonečných sibiřských plání žere zemi a nám nezbývá než se pořád stěhovat. Je to svět večera, do kterého jsme se my, podzimní děti, narodily. Šedesát let se prý bude jenom stmívat. Musíme opouštět svá stará bydliště a plahočit se za hranatým měděným přízrakem slunce, které je vždycky nízko nad obzorem. Ztrácíme, to víš, do kufru svůj život nenaložíš, i lidé mizí, nasednou do jiného autobusu a kde je jim konec. Kdybys jen věděl, jak úzko mi bylo, když jsem se jednou, udýchaný svou vlastní hrou, zastavil pod okny

I. Americká elegie

11

12

našeho bytu a pochopil jsem, že jen malinko a už tam nikdy nepůjdem, do našeho domova, do krabice, v níž jsme měli všechno, i ty slabé žárovky v kuchyni a halasné hovory, kterým jsem moc nerozuměl, a polévky, které všude voněly podobně jako první bratrovy potají zapalované cigarety, jejichž ohníčky se vznášely ve tmě nad jeho postelí jako světélko svatojánského broučka, z jeho košilky jsme však už oba nenávratně vyrostli. Tak jsme museli jít soumrakem a já se tomu tehdy na trávníku bránil. Vymýšlel jsem si příběhy a sám jsem je obýval jako pračlověk jeskyni, choulil jsem se u ohně, zatímco venku v sychravé mlze lesů a bažin obcházeli nepřátelé. Kousal jsem si nehty, škrábal jsem si záděry, vyrýval jsem si cestičky v omítce. Rozvětvovaly se a zase se sbíhaly, běžely pořád dál, konce jim nebylo, a tu jsem najednou cítil, že se dotýkám sítě, že moje prsty zavadily o osnovu neslyšitelné hudby. Hudby, která zní, jako když potmě tancují jen kroky a dech, rozumíš. Tvoje kroky a tvůj dech, když v šeru před večeří vystupuješ po schodech a schválně nerozsvítíš světlo, abys byl ještě chvíli sám na žebříku schodiště, za dveřmi, ve kterých svítí špehýrka, a ty už slyšíš hlasy otce a matky a bratra a ještě nevezmeš za kliku a nevejdeš do předsíně plné kabátů a bot, za pár dní si je oblékneme a obujeme a s kufry a kufříky v rukou vyjdeme na nástupiště, kde se lidé tlačí kolem dlouhého vlaku. Cizí hlasy a studená železniční světla a potom okno v oddělení a v něm vidíš svoji tvář s dvojitými obrysy a se dvěma panenkami v každém oku. Proč se náš obraz láme, ptáš se. A co je mezi první a druhou tváří? Chvěje se tam úzkost a prázdnota pokojů, které jsme opustili. Prodlužoval jsem tu chvíli za dveřmi, tu chvíli v síti, v níž

balabán — Boží lano

jsem už cítil tebe. Tak jako tě cítím teď, když nemůžu spát v prázdném domě u velikého jezera za oceánem. Představuji si, jak to vypadá na noční Sibiři, před kterou jsme ustupovali krok za krokem až sem. Jednou se tam spolu vydáme a dojdeme až k řece Stýru, tam se narodil můj otec v požehnané rodině faráře, který kázal českým kolonistům v tom dávném ukrajinskopolském kraji. Řeka Stýr protékala naší nedělní školou, ne jako vody zapomnění, ale jako Jordán, ve kterém náš dědeček v kalhotách vyhrnutých nad kolena křtí malé křesťany. Topí je a pak je vytahuje z vody v podběráku víry. Ze všeho nejprázdnější jsou kostely, ze kterých jsme museli odejít. Až vyvětrá i ten evangelický zápach — prach z chorálů, chuť přeleženého plátna, tma zavřených Biblí —, potom se propadneme. Jak bezpečně vypadala zlatě červená ořízka sevřených listů Knihy knih, mohl jsi po ní chodit jako po dlažbě z dobrého dřeva, teď padáš v prolukách mezi stránkami, které se prohýbají a kroutí v hrozném prostoru prolomených desek. Tehdy, když jsem na tebe poprvé pomyslil, tehdy jsme jenom tu a tam strčili nezbedný prst mezi stránky, tehdy jsme běhali cestami biblických příběhů jako Josef v suknici proměnných barev, než ji z něho bratři stáhli. Den po dni ubíhá, zpívali jsme tehdy v kostele na Starý rok. Vzadu na kruchtě bývalo šero a já jsem vyhlížel oknem do zimního večera, kde se náruče sněhu sypaly do osvětleného pole, lampa na sloupu se pohupovala větrem, v dalekých kopcích svítila okna chalup. Po zapadané cestě prošel tu a tam zachumlaný pocestný a já si přál, aby nový rok nikdy nepřišel. Chtěl jsem ho nakreslit a roztrhat — postavu bez tváře ukrytou v temnotě kostelní půdy nad našimi hlavami, ve tmě pod nebesy,

I. Americká elegie

13

14

kterou zadržují jen chatrná dvířka na schodišti do věže, jen obyčejná dřevěná západka na jednom šroubu a za ní je černé nebe, do kterého přicházejí hříšníci, na podlaze prach a mrtvolky zmrzlých netopýrů a jdeš dál a nacházíš trosky obrazů, zlaté litery se ti rozpadají v rukou a dál už je jenom tma a v ní sténá dřevo, za trámy stíny let, která minula, a dál, ještě mnohem hlouběji, než kam dosáhne loď našeho kostela, tam visí nový rok, anděl, který se nedotýká ničeho, černý v černém, nehmotná forma tam visí připravena jako prázdná kůže. Těžká závaží na drátěných lanech klesají studnou kostelní věže a vteřinu po vteřině jej vtahují do našeho světa. Z kůru, kde jsme sedávali, jsme se dívali na šedivé hlavy a pleše starých venkovanů. Límec těžkého kabátu a z něj vystupuje krk a na něm příčné vrásky jak faldy na režném plátně, věnec šedých vlasů a bledá kůže na staré lebce. Pomalu, pomalu hrají varhany, pomalu zpíváme, pomalu se to blíží. Každou čtvrt hodinu udeří kladivo do zvonu, aby nám připomnělo, že se zase budeme stěhovat. Stýskalo se mi po dítěti a pak jsem tě uviděl mezi dvěma stromy na našem dvoře, dříve mezi nimi stávala vilka, naše paneláky byly postaveny na její zahradě, po vilce zbyly jen základy zasuté v zemi, kde se jich ještě dotýkají kořeny těch dvou stromů, stromy jsou zplanělé a každý podzim z nich spadne celá úroda nedozrálých hrušek, které pak hnijí na trávnících a na vyšlapaných cestičkách, jen vosy na nich hodují a mají se dobře — síť byla natažena právě mezi těmi dvěma hrušněmi a tvůj pelíšek v ní byl zrovna tam, kde býval dětský pokoj, postýlka z chromovaných trubek s přízovou síťkou, která tě chránila před pádem na tvrdou prkennou podlahu. Pamatuješ si to? Cestou od okna jsem zase zahlédl ty


ženy, ženy s velikýma nohama, těžkými koleny, stehny a zadky jako krávy, měly prsy jako pěsti a velké rty a oči krásné, ženy Gauguinovy. Jak se jen mohly celé vejít na tak malou zasklenou reprodukci, ty ženské, které mě svýma náruživýma očima sledovaly, kamkoli jsem se pohnul, nedávno jsem je zase viděl tady v Americe v galerii, jsou pořád stejně silné, jenom se po mně už tak nekoukají jako tehdy, když jsem běžel do koupelny a tam zamčený se svým zajíkavým strachem jsem se dotýkal jejich mohutných těl. Byl jsem jen malý člověk a drápal jsem se vzhůru po veliké ženě, k jejím chlupům v klíně, k hrotům jejích prsů, a když už jsem tam skoro byl, sjel jsem po čemsi kluzkém a horkém dolů a zůstal jsem ležet na zemi u jejích nohou a ona mě překročila a já jsem držel oči pevně zavřené. Víš, že umřeš? Někdo otočí knoflíkem a bakelitové rádio přestane hrát. Na podlaze přikrytý žehlicí dekou jsem se chvěl jako strom za bezvětří. Nikdo to nevidí a stejně se raději schováš. Potom jsem se z rádia dozvěděl, že umřu. Nic jsem si nepředstavil. Obrazy přišly až potom, vždycky přicházejí, malujeme je štětcem na vodu, abychom se nemuseli dívat do prázdných hlubin. Mluvili tam o novináři v asijském městě, kde jsou ulice bílé sluncem a ženy v černých burnusech vyhlížejí špehýrkou v plátně na ocelové stožáry, které přivádějí do města elektrický proud a světlo, které bude ozařovat jejich domy bez oken i v noci, v tu chvíli jsem pochopil, že umřu a nebude ani tma, protože tady nebudu. Rádio mluvilo dál. Lampa na nočním stolku svítila. V kuchyni mluvili rodiče a bratr, ale já jsem slyšel jenom to NE-slovo, které neprojde žádnými ústy, které v člověku vyroste jako obrovské kukaččí mládě. Byl jsem tam už

I. Americká elegie

15

16

jen já sám se svou smrtí. Vzpomínáš, jak jsi se v noci rozkřičel, tvoje hlava se kutálela po polštáři sem a tam, jako by nastalo zemětřesení. Když se mi podařilo tě probudit, řekl jsi mi: Já nechci umřít a žít pak tisíc let v hrobě! Já taky ne. Když jsi přestal brečet, dívali jsme se spolu na osvětlená okna věžových domů a na hvězdy nad věžemi. Oba odsouzení k smrti, toužili jsme zahlédnout nitky spojující světla na nebi a na zemi. Potom jsem ji vzal poprvé za ruku, měla na sobě červený tedybérový kožich, jaký nosívají malé děti, tahle velká holka, o rok starší než já ve svých šestnácti, dávno už odrostlá mateřské škole, kde takové kabátky visívají v šatnách jako odložená křídla, měla studenou ruku a velmi velmi tiché oči, když se naše hlavy k sobě přibližovaly, až jsme se dotkli svými čely — jiskru jsem neviděl, ale musela tam někde proskočit. Měl jsem ruce v rukávech jejího kožichu a její jazyk chvíli ve svých ústech a na chvíli jsem myslel, že umřu, a potom, potom jako bych se na něco rozpomínal, zdálo se mi, že nezadržitelně rostu, až mi všechny šaty budou malé, až mě to bolelo, nacházela ve mně místo, o kterém jsem do té doby nevěděl. Objímali jsme se urputně a chtěli jsme se obejmout úplně, ale pořád jsme zůstávali odděleni napjatou látkou našich šatů a já jsem začínal tušit, že i když je budeme odkládat, nikdy nebudeme úplně nazí. Nebe je nebezpečné, nebe je nedobytné! Říkal jsem si a hleděl jsem na mokré bezové větve, které se kývaly za oknem mužského záchodu v hospodě U Eliáše, nedobytné a nebezpečné, celý jsem byl ještě okouzlený v tom mastném prostředí močících mužů, jak nebezpečný a nedobytný jsem si připadal. V hlučném osvětleném lokále pil můj bratr, takový byl drobný, nosatý, sršatý


mezi chlapy s pěstmi jako kladiva, divím se, že ho ještě nikdo nezabil, mého bratra, toho Daniele s rukama věčně od barev, s prsty poleptanými od vývojky, s ekzémem svědícím jako věčná pokoření, jako neukojitelná touha položit všechny na lopatky, ještě ho nedostali, ještě mu ty jeho vlasy z čela neodhrnuli, ještě mu ten jeho drzý obličej nezpracovali, ale už má namále. Tak hrozně jiný, tak hrozně protivný, zavěšen na rodičích v hádkách, které nemají konce; bezohledně a neurvale zabydloval všechny pokoje, do kterých jsem já už mohl vstoupit jen jako druhý, a nebylo na světě místa, kde by můj bratr už přede mnou nebyl, musel jsem ta místa hledat mimo svět a pak se opožděně domáhat pozornosti lidí, tak zaměstnaných bolestnou existencí mého nejlepšího přítele. Před námi stála dvě čerstvá piva, číšník je postavil na stůl jako dva nevyvratitelné argumenty, a tak jsme pili. Prší na paneláky a on bude nakládat uhlí do japonek a tupě zírat na topné měsíce. Matčino bílé mlčení a otcův hlas, který jako by ulpíval na stěnách našeho unaveného domova, nedá se to vydržet, seberu se a jdu se po něm podívat. Přiveď ho prosím tě domů. Tak tu sedíme a obracíme jedno pivo za druhým. Neměl bys tolik chlastat, říkám mu, vždyť se tím ničíš! A sám už jsem opilý a celý se choulím kolem svého tajemství, kolem své pitomé zamilovanosti, jako bych přestával slyšel a vidět, blábolím cosi o cestách duše a toužím dotýkat se jejího těla, Daniel pije a já proti tomu nic nedělám, ani ho neposlouchám, jsem nebezpečný a nedobytný a zabedněný, úplně hotový. Radši se ani neptej, co by na to říkal můj otec, a co teprve jeho otec, farář a stolař s velkýma rukama, které dokázaly najít duši i ve dřevě. Tak nějak jsem si představoval

I. Americká elegie

17

18

předmětného boha — otce shrbeného trochu pod tíhou umučeného syna, nese ho nahoru po schodech a v uších mu zní ženský křik: Tady ho máš, už si ho můžeš vzít, teď, když udělal všechno, co jsi po něm chtěl. Jen se podívej na jeho ruce, ty otče milostivý, který odpouštíš hříšníkům!!! Mlč, ženo, oddychuje starý muž, nerouhej se Bohu, víš dobře, že do nebe není jiné cesty. Hospodin s mrtvým synem na ramenou. Musíš tomu věřit, říkali mi, prostě věřit, jako že zítra ráno vyjde slunce. Vyjde? Tady nejsou žádné důkazy. Já žádný důkaz ani nechtěl. Nemohl jsem z toho ven, musel jsem zůstat v tom ulepeném zprohýbaném okamžiku, kdy ti pod nohama uhýbá pulsující břicho země a světlo na tebe dopadá v kruzích křeči. Ať jsem otvíral oči sebevíc, nemohl jsem se probudit a všichni tam byli kolem mě, doslova na mně nalepení, jejich šepot se mě dotýkal studenými jazyky — dělej, dělej, teď, teď, teď, mezi prsty se mi odvíjel mastný provaz s uzly jak dětské pěsti, jako ta kolena, která mě tlučou do huby v jakési měkké studni, ze které bych snad mohl být vytažen, jen kdybych to udělal teď, teď, teď, a já cítím, jak moje ruce slábnou, jsou zlomené, nevládnu jimi a pořád to pokračuje, šepoty — otec, matka, bratr, spolužáci, učitelky, úplně cizí lidé, teď, teď, teď, stahy, kdy praskají žilky v oku, to se snad znovu rodím, běžím na záchod a zvracím do porcelánové mušle, je toho plný byt a já se nemůžu, nemůžu probudit, musíš tomu věřit, říkám si, sola fide, jako že slunce je na druhé straně naší planety a ne ztraceno navěky... potom se nadechnu a pomalu se z toho dostávám ven. Není to pryč, jenom to zalézá zpátky do sklepa. Uprostřed města sevřeno ve vráskách ulic bylo gymnázium, kam jsem začal chodit v roce 1976. Když mluvím


o vráskách, nepředstavuji si úsměv dobré stařenky, ale hluboké rýhy nad očima mužů, kterým snad někdo sevřel hlavy ve svěráku, aby jim snížil čela. Nerad říkám „někdo“, ale kdybych měl říct kdo, musel bych začít mluvit o politice v době, kdy se ještě do školních jídelen dodávalo mléko v plechových konvích s uzávěry z šedé gumy. Prázdné konve se pak stavěly na chodník za branku, jednou jsem jednu z nich otevřel a koukl dovnitř, nic, jen prázdný plechový válec bez oken, ale ten smrad, jako by ti „někdo“ strčil svoji špinavou pracku až do žaludku. Jen si to představ, kolik dělníků v továrnách, kolik horníků pod zemí, kolik mrtvých u Stalingradu a kolik prázdných konví od mléka pro naše děti. Když jsem se vracel první den z gymnázia domů, utrhlo se mi ucho igelitové tašky a všechny knihy a sešity se mi rozložily po tramvajových kolejích jako knihovna rabovaná při domovní prohlídce, i s geometrií a atlasem světových dějin, takhle přece Němci, gestapáci, hitleráci, vyhazovali knihy z regálů, když hledali komunistické letáky, kolikrát jsme to viděli se školou v kině a teď jsem to sbíral z kolejí a tramvaj kvůli mně stála a lidi na mě hleděli a pokřikovali los, los, schnell, schnell, nebo jak se to německy řekne, kdybych měl pod kabátem zbraň, všechny bych je postřílel, ale kde byly zbraně zamčeny v létech vonících mlékem pro naše děti. Narval jsem to všechno zpátky do tašky s utržených uchem a sám sebe jsem narval do tramvaje, která kvůli mně stála. Bezradný, pitomý, měl jsem to jejich gymnázium před sebou, čtyři týdny by byly moc, ne tak čtyři roky, přesně o tolik je můj bratr starší než já, čtyři roky tam budu sedět a studovat atlas světových dějin, spirály, které se kroutí od jakéhosi hmyzožravce přes různě se napřimující gorily až k anonymnímu moudrému člověku.

I. Americká elegie

19

Většinou jsem prodléval očima u těch goril s výraznými nadočnicovými oblouky, ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se s bratem objímali na porubském nádraží, když zemřel Brežněv, mrholilo a vzduch byl plný kouře a my jsme měli takovou radost, že nás ten kremelský dědek nepřežije.

20

Vybíral jsem mokré listí ze dna jámy, do níž se na zimu uskladňují sadbové brambory. Tu se v listí něco pohnulo a támhle sebou něco cuklo. Byly to žáby s bílými břichy. Našly si tu bezpečný úkryt před blížící se zimou, věděly, že tady nezmrznou, a já jsem je vyhrabával z listí a vyhazoval ven, aby nebyly rozdrceny těžkými koši. Žáby ve sněhu, který bude padat už dnes v noci. Přece jen někam zalezly. Alespoň pod jeden list a pod tím jedním listem tě matka porodí a budeš tam muset přežít až do jara, a když to nepřežiješ, napíše o tobě farář spisovatel: a spali a spali a spali. A kouřili a pili a za holkama ze světa chodili a pánbůh je za to jistě potrestal, ty neposlušné broučky z modlitebny. Nevím, jestli je to rouhání, když řeknu, že na světě není všechno dobře zařízeno. Ostýchal jsem se na to vůbec pomyslet, že Bůh to nemá všechno pevně v rukou. Třeba někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku a... prostě někdo umlátí ve sklepě hráběma kočku. To je všechno. Je Bůh ten s hráběmi, nebo je tou kočkou, nebo tam není? Ani jeden z vrcholů tohoto trojúhelníku pro mě nebyl obyvatelný. A ohavný bůh filozofů, který se na vše jen dívá ze své úběžníkové perspektivy, mě tehdy nezajímal a nestarám se o něj ani dnes. Je to láska a smrt, ty dvě tě přivedou k tomu, že bůh se nepodobá trojúhelníku, ale kříži, člověku připoutanému k břevnům lásky a smrti. Právě proto, že na světě nejsou všechny věci dobře zařízeny, i když chodí


hodně lidí do kostela a na stole Páně jsou čerstvé květiny z farské zahrady. Asi dva týdny před smrtí se objevily na těle tvé prababičky proleženiny, skvrny na lopatkách, bedrech a patách. Její tělo tam začínalo řídnout. Dobrá doktorka v nemocnici mi dala tinkturu a mast a obklady a ujištění, že už to dlouho trvat nebude, že ten okamžik, kdy bude ležet s bradou podvázanou šátkem a na nočním stolku u její postele zbude jen její Bible a starý občanský průkaz, že už nastal. My se však ještě stále držíme svého občanství, šplháme po studené zdi jako zavilý břečťan, jako drzý a křehký svlačec. Lodyhy, úponky a květy na plotech v opuštěných zahradách pod haldou. Sním a s ní chodívám cestou mezi planými olivami, jejich listy jsou stříbrné a ostré jako sklo, bojím se o její ruce, o její boky se bojím, položen napříč jako kláda přes cestu bojím se, že o mě zakopne, a když se tak stane, milujeme se v tom ostrém listí, s trochou krve a s trochou bolesti kopeme bosými patami do roztřesených zrcadel, která nás odrážejí stokrát, tisíckrát, až je nás jako písku na břehu mořském, jako hvězd na nebi. V houstnoucím šeru se krátí dech a otáčí země. Za zubatým obzorem mizí bezzubé slunce. Ležíte spolu potmě jako spadlé listí. Na chvíli jste tam byli. Jenom se podívat a hned zas jít. Půjčovat si svůj život jako rozvedený otec dítě. Bůh ví, jestli náš otec není rozvedený. A my se tu páříme jako zvěř, jako dva blázni pod cypřišem, obskakujeme se tu jako beran s ovcí. A starý obraz zachází. Obrysy duše se objevují v dlouhých stínech a vášnivé oči najednou hoří bolestí. Čas života plyne jako krev. Na dálnici ve státě New York jsem viděl přejetou laň. Seděla na ní vrána, křik nebylo slyšet. Bůh budiž milostiv našim

I. Americká elegie

21

motorovým duším, říkal jsem si s rukama na volantu. Zdálo se mi, že cítím za krkem dech svých dětí, zdálo se mi, že se láska dotýká mojí tváře, stačilo zavřít oči a mohli jsme tam být všichni spolu, jenomže pak už bychom nebyli.

22


II. Studené jaro

Včera jsem viděl hory. Nebyly nejjasnější, ale byly tam. Hromady skal, modré lesy a úběl sněhových polí. Jsou chvíle, kdy mi moje město připadá krásné. Oknem tramvaje, té každodenní tramvaje, kterou už deset let jezdím tam a zpět. Bože, odpusť mi mou nehybnost, se kterou projíždím kolem hor, které jsou jen málokdy vidět z oblouku Frýdlantských mostů. Většinou se be skydské kopce skrývají v neprůhledném vzduchu, který činí oko bezmocným. Jak zchromlé jsou oči, které se každé ráno snaží zachytit něco podstatného na stránkách těchže novin v téže tramvaji. Jen otřepený okraj už zcela vyrudlého pohodlí se otírá o gesto, se kterým obracím stránku a překládám svůj pochablý deník napůl. A je mě půl a je mě čtvrt... jak malým se stává člověk, který nevidí hory. Poslední týdny jako bych se probouzel stále jen k cestě do práce. Odporný trylek elektrického budíku se zabodne do mých snů, pakliže sny neleží celou noc vedle mé hlavy zabity rohypnolem. Se suchou bolestí v žaludku přicházím k sobě a dívám se, jak si má žena obléká spodní prádlo a oceňuje svou postavu v zrcadle. Stýská se mi po čemsi bezejmenném. Je to jako dítě, kterému jsme pro tu chvíli nedali jméno, a ono už je pryč a zůstává po něm jen prázdná komůrka v srdci a jizva na stále ještě téměř dívčím těle, které se vybavuje

II. Studené jaro

23

kalhotkami a podprsenkou, košilkou a černými punčochami, halenkou a krátkou sukní, a už běží Helena po svých a za svými.

24

Stále jezdím toutéž tramvají jako tehdy, když jsem se co mladý otec propadal schodištěm do neveselých údolí ulic. Krátkými cestičkami myšlenek jsem s sebou vodíval svou rodinu. Vždy trochu zajíknutý, vždy trochu rozmrzelý. Prohrabával jsem staré kouty, staré kabáty, ten svůj materiál. Miloval jsem děti, které ke mně zázrakem přicházely. Cítil jsem, že se blíží slavnost a moje naděje padá jako střep na dlaždice. Utíkal jsem pryč, do hospody, do ciziny, kde jsem nazýval malé věci velkými slovy, plácal jsem a pumpoval a stavěl tak vratký svět, který prý byl jen o mně. Potom jsem se válel v předsíni na podlaze a nazýval se vězněnou duší a moje žena nevěděla, jak mě mít ráda, a s hlavou plnou kocoviny jsem pospíchal na tramvaj a lítostivě si šeptal jména svých dětí. Nyní, utišen velikým prostorem, jako bych přešel poušť. Minul jsem při tom svém putování skoro všechno. Zavřeny spí domy, do nichž jsem nevstoupil. Podivná zvířata nikdy neopustila své úkryty a nepřiběhla ke mně. Jsou lesy, ve kterých jsem nebyl, a útesy, na kterých jsem nestál. Jsou hromady uhlí ve sklepích a dveře rozštípané na spálení a sny dětí. Studený popel a studené tělo hotové spíš pro nůž než pro náruč a ticho, vystěhované a vyklizené, ticho vypnuté a odpojené pro moje mnohá, přemnohá slova. Všechna se v něm ztratí a já můžu jet dál svou tramvají a počítat půlhodiny, které mě dovedou k odpoledni, k večeru, k ránu, které bude jen dalším kouskem pouštního ticha.


Jak můžeš takto mluvit? Což tě nic, ani tvé vyznání, nevytrhne z hloubky samoty, kterou jsi sám pro sebe pracně hloubil, jen abys potom mohl křičet: hodili mě do jámy a naházeli na mě kamení? Proč jsi to těch deset let tak usilovně kopal? Jsem z toho celý zedřený, bezbožný a k nepotřebě, když mám teď opustit své dílo, svůj triumf trpělivosti a znehybňování. Nikdo mě nebude objímat na mém kříži, ze kterého dohlédnu občas oknem tramvaje až k horám. Směšný kříž, jaký to hřích! Zbudujme si kříže pohodlné, vhodné k spánku, k pití, k onanii. Tou cestou křížovou budu projíždět tramvají, uražený jako nos Jana Nepomuckého. Já, tak zapřísáhle dobrý člověk, který si nikdy nechtěl dovolit žádnou nenávist, až jsem se jí celý otrávil, já, který si celý život myslel, že musím být dobrý. Pak letadlo přistálo opět v Evropě. Znovu jsem nastoupil do tramvaje a najednou tu pro mě nebylo místo. Vyjebaný jako lesní zvěř, řekl jsem jednou na svou adre su a zatrnulo mi vzápětí. Myslel jsem na srnky, spíš šedé než hnědé, které se skrývají mezi kmínky habrů a osik ve schnoucím Bělském lese u hospody Dakota. Kde jsou ta hrdá Douglasova letadla, která přistávala na travnatém letišti za hospodou? Mezi paneláky ještě pořád stojí jejich hangáry. Dnes v nich stavbaři skladují svůj materiál. Moje duše kolem často brousí jako nebohá kolčava kolem opuštěných kurníků. Vrátíme se ještě někdy do rodného sídliště? My důchodci s kloboukem a šálou z shetlandské vlny? Vystoupíme z mohutného DC-10, my repatrianti ze zámoří s japonskou optikou na krku? Holí ze dřeva afric ké hrušky budeme ukazovat na okna jednoho z těch

II. Studené jaro

25

26

mnoha bytů? Odsud pocházím, tady jsem prožil své dětství. Myslím na poštolku, která hnízdí pod střechou kancelářské budovy na Ruské třídě a z posledních ještě sil krmí svá vřeštící mláďata rozsápanými holuby, kteří páchnou térem střech a bílou snětí. Potom sama hladem padne a zůstane ležet na balkóně za okny kanceláře, krotká jako člověk poražený depresí. Najdou ji hodní lidé a zavolají na ornitologickou stanici. Přijede pro ni sokolník s hluboko zapadlýma očima a ostrým nosem. On sám, ptačí muž, ji bude živit masem myší a krys, které chová v čistých klecích podestlaných pilinami. Až jí vrátí sílu, bude ji na otevřené věži opět učit svobodnému životu. Kéž bychom mohli mít též takovou ptačí citadelu. Přece nemůžeš přeskočit všechno dobro a lásku, kterou jsi v životě dostal. Nevidíš ta rána s kávou a rohlíkem a petúniemi v truhlíku za oknem, kdy na čerstvém nebi rorejsi pronásledují neviditelné mouchy a křičí: Cizííí, cizííí, cizííí..., a tvoje, tvoje, tvoje děti se probouzejí a snídají a ukládají si svačiny do školních brašen a slunce v anténách nad střechami se na tebe usmívá, tak jako to dělal měsíc v noci. Rád bys řekl luna a s trochou ranní vilnosti pomyslíš na ženský klín, ve kterém bys zase chtěl být, třeba jen malým kouskem svého těla. Nerouhej se Bohu! Kostel poloprázdný a na počátku Velikonoc tam stále ještě stojí vánoční strom. Je to snad proto, že je kostelnice nemocná, anebo tu dochází k plodnému spojení narození s ukřižováním. Aby naše radost byla úzkostná a úzkost radostná. Přece ještě hoří ohníčky na haldách a naše děti si hrají s řeřavými klacíky. Oranžový pruh nad obzorem se tenčí a saze padají do plevelných lesů na sesuvných


svazích. Přes příkop tmy se díváme na světlá města. Máme oheň a víno a děti. Netopýři vylétají na nebe a nebojí se puštíků a sýčků, kteří už dávno odhoukali jako vlaky na zrušených tratích. V Pittsburghu, v Carnegieho muzeu umění jsem koupil pohlednici s obrazem starého krále od malíře Rouaulta. Den byl šedý a na širokém schodišti vedoucím do zahrad chrastilo ve větru podzimní listí. Japonské dřevořezy v šerých sálech muzea mi připomenuly dívku, se kterou jsem chodil ještě před těmi ostatními. Vzpomněl jsem si na její měkká ústa a pronikavé oči, na pláč, který náhle vytryskl a cloumal jí jako vítr osikou. Odešel stejně rychle, jako přišel. Poopravila si trochu rozpuštěné líčidlo kolem očí, zapálila si cigaretu a několika větami mi vysvětlila, že celý můj život je nehybné mučednictví a z nouze ctnost! Potom mě vzala za ruku, políbila mě na rty a zase vypadala jako opuštěné dítě. Bylo nám tehdy už třiatřicet let. A celý svět se notně pootočil od těch dob, kdy jsme byli takovými dětmi zatoulanými v ulicích Ostravy a Havířova, kdy jsme bývali nazí v cizích pokojích, oblečení v mrazu výčitek, zamilovaní do své úzkosti. Tak jsem na ni pomyslel v Pittsburghu v suterénu umění a napsal jsem na ten lístek její nejistou adresu a vzkaz: Musíme se vrátit zpět, daleko zpátky, až tam, kde jsme nikdy nebyli. Tak jsem to napsal a vzápětí jsem na to zapomněl, jako na všechno zapomínám. Lístek se starým králem, hozený bezmyšlenkovitě do schránky: těžký veliký muž s bílou květinou v ruce jde ven z obrazu. Také už všechno zapomněl, leží to za ním jako kameny spadané ze skály jeho majestátu. Sám už neví, komu ten květ nese. Ví jen, že musí nést květinu, možná už ji jen udržet

II. Studené jaro

27

28

v těžkých rukou unavených mocí. Myslíš si, že můžeš víc? Že tvoje příčetnost může objímat světy? Budeš rád, když udržíš jediný stvol. Drobná rostlina tě může zachránit jako jediný bílý bod, který podepře padající kompozici tvého obrazu. Kdy už konečně opustíš ten svůj materiál? Tvoje vzpomínky jsou temné a prastaré. Možná dokonce patří jiným lidem. Chceš snad být jen správcem v domě obývaném minulými bytostmi? Hlodavci prý žijí velmi rychle a velmi často hnízdí. Nejednou se mladý samec přidruží opět ke své matce a vyvede s ní další mláďata. Oba totiž zapomenou, že jsou matka a syn. Ztratí ten pach a není to, zase jsou jen on a ona, a tak to jde pořád dokola, dokud jim past nezlomí vaz. Jsou to plavci, kteří opouštějí ostrovy, na kterých zanechali své potomstvo, a to se také vydává na cestu a nikdo neví, kdo odkud a kam směřuje. A ty bys chtěl zůstal viset na kotevním laně vzpomínek? Tak se bojíš pustit ten svůj materiál? Být statečný alespoň jako ta krysa. Přehryznout lano a spadnout na zemi, kterou máš zrovna pod nohama. Letadlo přistává v mlze na cizím letišti. Nikdy jsi tu nebyl, řeč lidí je ti povědomá, ale nerozumíš jí. Krajina ti není neznámá, ale domy a ulice se ti pletou. Bojíš se, že tě Bůh nechrání. Jsi jako ten starý král. Pořád ještě držíš v ruce drobnou věc, kterou chceš dát milované bytosti. Musíš se k ní vrátit, až na místa, kde jsi nikdy nebyl. Zůstali jsme stát pod skalnatým útesem. Kmeny akátů se k nám shora skláněly jako postavy těch, kteří jsou na samém kraji, a přesto musí jít dál. V tichu podemletých kořenů je zvláštní klid, eroze neviditelná jako čas.


Já a děti pod útesem padajících stromů. Řeka za námi je tichá, tiché jsou i dýmící továrny za ní. Ze šikmých černých pruhů v břidlicové skále se sype uhlí, je lesklé a plné otisků pradávných rostlin. Tady to začalo. Ten, kdo tohle objevil, založil Ostravu, městečko na dvou řekách a milionech tun karbonického dřeva. Suchá jsou únorová křoviska, šedé je nebe a zvěř se skrývá v lesích sycených sazemi. Kde jsi, krajino? Úžíš se jako dech v mé hrudi. Děti si hrají s uhlím. Pod námi v hloubce zejí temné štoly dolu Julián a já cítím rozhraní, které mnou prochází jako pluhové ostří zemí. Už není žádné napravo ani nalevo. Záchrana a zkáza se dotýkají, když onkologická ruka kreslí jejich hranici přímo na moje tělo. Hnědá čára prochází mezi očima a jde dolů po hrudní kosti k pupku a k pohlaví. Jsem napínaná nit. Jsem řeka, která se svých břehů může také jenom dotýkat a pořád je někde jinde. Vrhá se pancéřovým splavem do pěnivé tůně, na dohled je plynojem, na dohled je vrch Landek, ale řeka už je zase dál, přibírá přítoky a její vody těžknou jako naše životy. Nahý a mokrý v suterénu prázdného domu v Torontě jsem se podíval do zrcadla. Tahle podoba, jakou má se mnou souvislost? Ptám se a myslím na obrazy, které visí na stěnách za mořem. Portréty otce, matky a strýce. Barva stéká tak, jak ji vedl štětec malířky Schmitové, která svýma šílenýma očima dokázala oddělit podoby, které na nás padají ze zrcadel od bytostí žijících v zakázané krajině duše. Trhlina v jejím mozku, kterou nenarušení mohou považovat jen za psychózu, se jí stala bránou do světa za zdmi, do světa, kterého se bojíme jako neznámého zla. Tam musí ležet sníh našeho mlčení v paprscích zubatého slunce. Až tam za tebou musím sestoupit.

II. Studené jaro

29

30

Oblékl jsem se v té suterénní koupelně a vyšel jsem na zadní verandu. Veverky běhaly po telefonních kabelech, fazole na plotě usychaly a po okurkovém listě lezla moucha. Chtěl jsem přemýšlet o předmětném Bohu, kterému se jednou budu zpovídat ze všech svých hříchů, a přitom jsem stále myslel na svého otce v bílých lékařských šatech a chtěl jsme ho prosit, aby zachránil od smrti všechny, kteří jsou mi drazí. V té chvíli jsem věděl, že odcházíme, že postupně umírám, i když piju bílou kávu v ukrajinské pekárně a usilovně píšu do bloku přivezeného z Česka věty, které chtějí vzdorovat smrti, i když sedím na matraci ve vystěhovaném pokoji a čtu proroctví Danielovo a chci se přesvědčit, že milostivý Hospodin nás provede i ohnivou pecí. Budím se a naslouchám pohybům dětí, které pomalu, pomaličku plavou pod přikrývkami vstříc bledým vodám rozednívání. Kdo vám domodeluje lebku? Kdo vám ukáže ohryzlý dvorek, kde si budete muset hrát až do smrti? Budete žít v pustinách nedělních odpolední, kdy den trouchniví a večer padne jako opilý do postele. Soumraky budou uléhat na vaše okna útulným smutkem, který drží v blízkosti důvěry. Jak bezbranné a bezradné jsou pohledy lidí, kteří musí věřit v domov a dobro. Kteří se modlí za všechny lidi. Bojím se být zbožný a klečet na podlaze a prosit za štěstí, které by snad přece jen mohlo zavítat do temnot pod klenbou mých žeber. Bojím se být bezbožný a předstírat, že život je jen prasklina ve skle, jen drobná rána, z níž bude ještě chvíli vytékat krev. Zvednu oči a vidím hromady strusky na břehu jezera Ontaria. Železárny v Hamiltonu jsou tak podobné těm ostravským. Zapomínám, kde jsem. Jezero velké jako Morava vyschlo. Co dál? Dělej obvyklé věci. Zase


znovu dělej jakoby nic. Umyj se, namaž si tvář holicí pěnou, seškrábej to žiletkou i s vousy. Natři si obličej vodou po holení. Učeš si vlasy a vyper si šaty. Nikdo nic nepozná. Vystupují po schůdkách ze tmy do světla svíček hořících v dýních. Děti v halloweenových maskách skřehotají jako ptáci svoje Trick or treet! Trick or treet! Pohosti, nebo se pomstím. Copak mi asi provedete? Zapálíte mi dům nad hlavou? Vytlučete mi okna nebo zuby? Nastražíte na mě past v okurkovém záhonu, aby mi usekla ruku, když to budu nejméně čekat? Radši vám dám sladkosti a vy mi zamáváte světelnými meči želvích ninjů, potřesete hlavami lvích králů a vyceníte upíří zuby. Rodiče na vás čekají dole na chodníku, aby zkontrolovali, co jsem vám dal. Najdou se i takoví, kteří vás chtějí nakrmit bonbony s drceným sklem. Běžel jsem do svahu mezi mlžnými poli a neviděl jsem nic než tu mlhu neporušenou jediným stínem. Byl jsem slepý jako myš utopená v kanystru na pitnou vodu. Šedo modré oči bez panenek a ticho bez vzduchu. Úvoz vyjetý těžkými koly do kamenité země byl mojí jedinou jistotou. Přede mnou se už dávno měly objevit koruny jasanů a lip a první chalupy vesnice. Neviděl jsem však nic, jen mlhu. Možná jsem už vesnici prošel, možná jsem jich prošel několik a nevím o tom. S nikým se už nesetkám. Tělo je můj oděv a čas je můj prostor. Míjím chalupy stulené pod jasany. Světlo na prahu, důvěrně ospalý kout, kříž v přítmí, bezpečí chatrných dřevěných vrátek. Staré lyže a staré kufry a časopisy s fotografiemi krásných žen z těch let, zarámované fotografie rodičů, rodičů, rodičů. Stojím v tom všem jako čáp marabu s očima potaženýma šedomodrou blánou slepoty.

II. Studené jaro

31

32

Potom se mlha zvedne a vlak vjíždí do hrozného města Montreal. Nádraží v podzemí. Vůně černého tabáku a lidé, kteří jako by odnikud nepocházeli. Nad našimi hlavami plyšové šály hotelových recepcí. Taxíky najíždějí do betonové štoly podepřené oranžovými sloupy a jeden neví, co by si počal. V parku na lavičkách spí neholení muži a věřící jdou do kostela z šedého mramoru. Piju kávu, sedím na kovové židli, neumím francouzsky, nerozumím. Vzpomněl jsem si na volavku, kterou jsem vídal v sítinách na bažinaté straně rybníka. Vzduch se chvěl hmyzem. Svízel a chmel poutaly porost na hrázi. Olše neslyšně dýchala svými tmavými listy a opřena o ni jsi dýchala ty, která dokážeš sáhnout holou rukou na moje srdce a neublížit mu. Volavka stojí v zeleném žabinci, dokonalá jako ticho, co přichází po básni. Nezůstaneš na věky v Montrealu. Tvůj život se nezmění ve smyčku. Je tu volavka, i když těžké mechanismy odstraňují celé bloky domů a v prolukách táboří pustí lidé. Najednou chápu, že se nic nezměnilo. Jdu pořád úvozem a kolem je mlha. Kola času skřípou a drtí horniny ukryté pod ornicí. Pusté duše čekají na své prozření a srdce bije jako kola vlaku, který mě odváží z Montrealu. Nic víc než křoviny na místě lesů, nic víc než hnízda v křovinách vzpomínek a ve hnízdech oheň a kolem ohně lidé a venku na stráních statečné ženy jako podzimní květiny rozkvétají do zimy. Na příborníku zaprášená léty nezájmu stojí zelená kachle s plameňákem. Našli jsme ji tu noc na půdě domu s lucernou. Bůh ví, v kterém pokoji zapadala kdysi do sloupu kachlových kamen a žhnula rozpálena ohněm z ostravských briket. Bůh ví, která holčička se ráno bosky


a v pyžamu vyplížila z postele a celá se vášnivě přitiskla k chladnoucím, avšak ještě stále teplým kachlím. Možná to byl právě tento laskavý dotyk zelených plameňáků, který jí, neobjímané a nechované, otvíral dětské srdce, na které jednou bezbranně přivine muže a on ji zničí a zachrání a ona se do něj otiskne jako kdysi forma do keramické hlíny a on bude žhnout, plameňák jeden vydařený, bude sálat do temného pokoje, kde se dva lidé zmítají v pokrývkách na lůžku a vzdychají jako malé děti. Když v pondělí odmykám kancelář, dýchne na mě stesk pokojových rostlin, které tu už léta mořím, zvláště ten ibišek s listy bídně svěšenými. Dva dny tu bzučely mouchy a houstl vzduch. Můj úřad darmo osvětlován sluncem ve dne, darmo zaléván měsíčním svitem v noci. Když obracím list kalendáře na další týden, ruce se mi nechvějí. Bídná aloe umírá v poušti psacích stolů. Hnije a usychá zároveň. Kulaté hodiny ukracují hranatý čas práce a já nezhřeším ani myšlenkou, když mě nevolnost nutí zavřít oči a dýchat, jít se napít vody, šedesátkrát za hodinu se podívat na hodinky, šestkrát za hodinu si jít umýt ruce horké jako z pece, šestkrát za směnu pomyslet na smrt, pít kávu, tu černou pověru, tu bílou mizerii, telefonovat a kroutit se jak černá šňůra od sluchátka k přístroji. Čas v ní drnčí, prská a naráží mi do hlavy. Usínám v autobuse, hlava mi padá a já se obávám, že Cleveland není než pár věží hutě dýmající za clonou deště, že přítelkyně Donna není než hlas v telefonu, že jedinou skutečností je suchá kabina autobusu, ve které usínám a nemohu udržet oči. Rozluč se s provazy deště, které šlehají do oken. V těch lesích venku nežijí, nežijí... Jakýsi ocelový konstrukt trčí z mokrých korun stromů. Mrtvého losa na korbu pick-upu, krev stéká po

II. Studené jaro

33

34

nozdrách, odhalené zuby skřípají, jak se ta ušlechtilá hlava kývá nad asfaltem. U nedobré javanské kávy, v listopadovém mrazíku, pohádky a mýty z antikvariátu před sebou na stole, ruce mě bolí, když na ně sahám. Nevím, co jiného bych měl dělat než obracet stránky a vydržet ještě několik hodin naživu, jako ten hlas, který jsem včera v noci neslyšel. Slyšel jsem jen Donniny odpovědi na jeho volání: Neboj se, jsem s tebou. Neboj se! Chlácholila prskání a syčení ve sluchátku. Neboj se, nemysli na to, nech to být, spi, já jsem s tebou. Svírala sluchátko mezi uchem a ramenem a kojila novorozené dítě. Pak dítě pustilo prs a usnulo, ale hlas se dožadoval dál, a Donna polospící blábolivě potvrzovala svou oddanost k bratrovi, který se v prázdném bytě bez ženy a bez dcery odhodlával k sebevraždě. Nemysli na to, to bude dobré, jsem s tebou, cítíš to... šeptaly unavené rty a hlava i se sluchátkem se sunula dolů po polštáři, až dítě zaplakalo... Matka a strýc si ho v noci půjčovali, když byl otec ve Vietnamu. Donna chová v ranním slunci spící dítě na loktech. Znásilňovali ho, a nemuseli být ani vojáci. Oba hledíme na mlčící telefon a cítíme, že temnota nezmizela, jen ji na chvíli přikrylo světlo. Stojím u černého fotbalového hřiště a skrz řídké koruny zářící mladými listy vyhlížím helikoptéru, která ne a ne vzlétnout z blízké nemocnice. Donnin otec také pilotoval helikoptéru, než před dvaceti lety padl Saigon. Komunisté ze severu vyhráli válku, otec se vrátil domů a matka se střelila do hlavy. Nebe se pokrývá mraky, červený stroj stoupá nad koruny osik, začíná pršet, den stárne k obědu, vrtulník odlétá do prázdného nebe a já skřípu zuby a hledám slovo, na které bych mohl položit svou losí hlavu.


Voda se leskla jako rtuť rozlitá po písečném stole. Pobřeží se stalo prknem, o které se svými lokty opřely hory a v hlavě těch hor zněla jedinou notou myšlenka větší než já. To jsem ještě spal v hučící tmě. Jako tchoř chycený do truhly zakoušel jsem za jasného dne temnotu zavřených okenic. Česnek, kukuřičný chleba a voda v plastikové láhvi, moje jistoty ve tmě, která se kymácí jako loď, spíš jako komediantský vůz jedoucí po vlnách. Na takové posteli z mosazných trubek jsem nikdy nespal. Jen jednou, dnes, jsem tě tu hledal v hlubinách zmatených snů. Potom se dveře otevřely, tak jako se Cumberlanská úžina otvírá oceánu. Kolik je asi v moři vln? Myslím, že jen jedna. Čelem mi naráží do břicha, když sestupuji z červených kamenů do syčícího příboje, a patou se odráží od břehů Irska: vlna bělostná... Kde jsi, bečící mořská ovce? Jsi skrytá za oblinou zeměkoule, když se tvá vlna třepí na skalách Nového Skotska. Na pobřeží se pasou krávy farmáře Eldona a já v chatce z trámů a překližky se opírám lokty o desku stolu a čtu si v otcově Bibli o dobré lsti pramáti Támar, která proměnila hřích v požehnání. Vzduté ženské moře mě najednou nese ve svém urputném klidu. Povlávám v něm jako stvol mořské trávy, jako stín v noci se v něm ukrývám. Na prkenných schůdkách, zachumlaný ve svetru vyhlížím loď. Proplouvá úžinou vždy po půlnoci, když je příliv nejvyšší. Loď Támar. Mohutná síla zdvíhá její kýl a pozdvihuje její boky vězněné těsnou úžinou a ona se vydává nově otevřenou cestou, převlečená za nevěstku, nebezpečná v nebezpečném, s démonskýma očima plnýma touhy se vplíží do náruče Hospodinovy. Pod střechou visí věnec česneku, který v létě upletla dívka Bohdana. Bůh jí dej, aby zůstala krásná a chytrá,

II. Studené jaro

35

36

až nebude dívkou. Musím ten věnec, který tak pěkně proschl a nezplesnivěl, rozlámat na stroužky. Je jich plný košík a z věnce hromádka bílých kostiček jako na holubím hřbitově, na půdě v kostele, naproti tvému domovu v Ostravě — Bohdano. Ty už tam jsi a já tam brzy poletím. Viděl jsem letadlo. Viselo ve vzduchu a nehýbalo se, také jeleni v popelavém mlází za čerstvě zoraným polem se nehýbali, ani jediný list na stromě se nepohnul. V té chvíli někdo zadržel dech a mířil na nás. Nemohli jsme se pohnout, protože zaměřovací kříž nám ukradl čas. I to letadlo muselo zůstat stát. Potom práskl výstřel. Krev slunce mi stříkla do očí. S rukou na srdci jsem poznal, že mě netrefili. Vzal jsem košík s česnekem a vyšel jsem na pole. Napřed jsem dělal tři díry, potom pět a nakonec deset. Do každé jsem strčil jeden stroužek česneku a přihrábl botou. A dalších deset a dalších. Pekelně mě rozbolela moje nerolnická záda. Jeden, dva, tři, čtyři, pět — první deska zákona, šest, sedm, osm, devět, deset — druhá deska zákona, nasadit česnek a přihrábnout botou. První. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Zalézal jsem do vlastní tmy. Přemlouval jsem svou duši. Trápil jsem své tělo. Snil jsem a toužil po jiném životě a nechtěl jsem, aby mě při tom někdo viděl, ani Hospodin, žárlivý, navštěvující nepravosti otců na synech. Druhý. Neučiníš sobě modly ani rytiny. Co všechno se vrylo do bílého dřeva duše, je pokreslená jako zeď na záchodě, počmáraná modlitbami, kterým páchne z huby touha po věcech, které jsou na zemi dole a u vodách v podzemí. Třetí. Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo. Zaklínám tě při všem, co je svaté, zmlkni! I v tom pobož-


ném mlčení, i v té sirobě světské pořád si budeš myslet, že Bůh je na tvé straně a že ti vyhoví, když budeš pokorně lhát v jeho jménu. Čtvrtý. Pomni na den Hospodinův, abys jej světil. Šest dní budeš dělat věci, kterým nevěříš, jíst, co ti nechutná, dávat, čeho si neceníš, brát, co ti nepatří, a sedmého dne to oslavíš. Zlitý duchovní kořalkou se uložíš mezi trosky svého díla, ty i dům tvůj i žena tvá i služebník tvůj i děvka tvá i hovado tvé i příchozí, jenž jest v branách tvých. Pátý. Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží dnové tvoji na zemi. Tak už to neprodlužuj, to trápení, které jsi jim přivodil. Už se na tebe nemohou dívat. Domýšlejí se toho nejhoršího a vždycky mají pravdu. Říkáš si, kéž by tě nemuseli milovat, kéž bys jim mohl být lhostejný jako všichni ti odrostlí fakani a gauneři, kteří ten jejich svět přebírají jak exekutoři dům. První deska zákona. Nasadit česnek a přihrábnout botou. Šestý. Nezabiješ! Jak umírají komáři a mouchy. Přemýšlím o těch, kteří zemřeli kvůli mně. I kdybys o ničem nevěděl, i kdybys o tom přesvědčil celý svět, usvědčující nicota v tobě metastázuje každou další s mrtí. Sedmý. Nezcizoložíš! S kým? Mlčíš jako sníh, který se potí strachem, že roztaje. Bojíš se říct, že jsi nikdy v jiném než cizím loži nespal. Bojíš se samoty a samotou přikrýváš sebe i jiné. Osmý. Nepokradeš! Snad bys to ještě mohl vrátit. Opatrně se tam vplížit a položit to na původní místo. Snad si toho ten, který všechno vidí, ještě nevšiml, říkáš si a nehýbáš se z místa. Ještě máš čas, ale i ten je kradený. Devátý. Nevydáš křivého svědectví proti bližnímu svému! Kéž by na dně studny, kterou kopu, nebyl jen písek. Vytáhnou mě ven a budou o mně mluvit, pravdu a nic

II. Studené jaro

37

než pravdu, stejnou, jakou jsem já mluvil o nich, a to bude naším doživotním trestem. Desátý. Nepožádáš, cožkoli je bližního tvého! Ruce pryč! Oči pryč! Lépe by mi bylo bez nich. Je snad ten život jen o tom, jaký jsem mrzák? Druhá deska zákona. Nasadit česnek a přihrábnout botou.

38

Po celou zimu budete ležet v kanadské zemi a na jaře vyklíčíte a bude vás deset krát deset krát deset krát deset. Na konci dne jsem si sundal rukavice. Moje ruce jako by mi nepatřily. Ponořil jsem je do sudu s vodou, plavaly tam jako dvě cizí ryby pod hladinou, na níž se vlnil můj obličej.


III. Znamení

Kdy už se přestaneme pitvořit, ptáš se mě očima, které jediné zůstávají mimo tělesnost chvíle. Oči se nepitvoří. Snad víčka, obočí a všechno ostatní, co tvoří tvář. Oči, ty vždy zůstávají zvlášť. Jak jen s tím přestat? Když b ojujeme, jsme směšní. Když se vzdáme, stáváme se vězni. Vydávám se do labyrintu ulic a domů v naději, že najdu cestu ven, do polí, do hor, že najdu cestu do středu, k srdci, které skrývá víc než mrtvou sochu a vyschlou kašnu. Krajina je nejistá. Domy se dotýkají dnů a ulice běží napříč léty. Okna se zavírají před pohledy a dveře mizí ve zdech ve chvíli, kdy chci vzít za kliku. Černá těla kaštanů na bývalém hřbitově jsou těžká a živá. Jejich listopadové haluze šátrají po nebi, které se sytí kouřem. Komíny s nudnou nutností vystupují z průmyslových staveb. Zde svítí čerstvé pařezy skácené hlohové aleje. Prošel jsem jí několikrát v době, kdy jsme se ještě neznali. V parku řvou řetězové pily a já myslím na čas, kdy mezi námi bylo mnoho let. Celých šest. Jistě jsme se mnohokrát minuli, vedeni rodiči, ty, co malé dítě na vratkých nožkách prvních kroků, já, co nedorostlý kluk v nejistých obrysech prvních příběhů. Ve čtverci, který na mapě města ohraničují ulice Místecká, Závodní, Rudná a Ruská, se skrývá sbor, který mi měl být navždy domovem. Stále snad do něj patřím,

III. Znamení

39

40

i když se mi ztratil z dohledu. Marně ho hledám právě teď, když tě do něj chci vzít. Zde zmizel dům a v proluce se naskýtá pohled, jaký jsem si nikdy nedokázal představit: topol uprostřed dvora, vysoká tráva, armatury na neomítnuté zdi, lidi, které nikdy nebylo vidět. Sbor tu není. Nedělní škola v zadní místnosti, v takzvané presbyterně. Dodnes tam zpívají písničku, jejíž melodie je táž jako melodie písně Vzhůru, bratři, prapor Krista. Za domem bývala zahrada zarostlá pámelníkem a v ní nepohyblivý kolotoč, houpačky, lavička, a další zahrady se svlačci na plotech. Malí křesťánkové si však netroufali vstoupit ani do té první. Tak nepřátelská a světská jim připadala. Okna modlitebny byla do poloviny zmatnělá bílou barvou, snad aby kolemjdoucí nenahlíželi do společenství, snad aby věřící nevyhlíželi při bohoslužbách ven na bezbožné ulice. Zde také nic. Suché lusky ve tvaru drobných mincí. Kdysi jsem je trhal, když jsme tu čekávali na autobus. Lavička kolem stromu, to se hned tak nevidí. Je někde hluboko v mé paměti natřená pestrými barvami. A co tady, v nečisté zastávce na široké Rudné, odsud odjížděly autobusy až tam k vám, až k panelákům u Bělského lesa. Jaká jsi tehdy byla. Jak jsi se pitvořila, když ti na Jižní ulici zasvítilo slunce do očí. Pod mrakem, pod mrakem bývalo ve starých Vítkovicích. Rez tekla z nebe a rozlévala se po stěnách sboru, který sténal v nepřízni režimu. Byl ukryt v bývalé hospodě U Richtera, nebo jak se to tam tehdy jmenovalo. Nikdo z nás malých ten název neznal. Ve sboru se o něm nemluvilo. Říkali jen, že lepší je dělat z hospody kostel než z kostela peleš lotrovskou. Obého jsme se měli dočkat, my, děti ještě nic zlého netušící. Pro nás jen rez na zdech. Siena vítkovická pálená v pecích.


Ani tady ne. Jakýsi krám. Mříže jsou nové, dveře za nimi původní, ještě z těch let, kdy jsem tu koupil dlouhou salátovou okurku, seděla do ruky jako turecká šavle. Teď je tu napsáno: firma a jméno, které nechci napsat. Ani tvoje krásné jméno nenapíšu a tvoje příjmení, které zní jako žesťový zvuk. Jdeme sklepem a přes dvůr, pod pavlačemi ke slepým kolejím, ale ani tam nestojí stůl Páně. Je tam dům, vypadá jako zapomenutá radnice, ale nedozvíš se v něm nic o tom, který má jméno nad každé jméno. V místnostech opuštěného úřadu, v halách táhnoucích se od poledne k půlnoci by snad mohlo být dosti místa, snad by se mezi ranami našla chvíle k spočinutí, k položení hlavy na hlavu. Snad bychom v těsném osamění mohli vyslovit svá skutečná jména, jen kdyby se náš dům nepitvořil jako něco, co už tu není. Jak nás vždy udiví, že skutečně zanecháváme stopy. Nemluvme o tom jaké, každý víme o těch svých, společné mají to, že je nelze jen tak smýt. I ten sbor je tu někde vytlačen, otisk varhan a otisk modlitby v rozměklém asfaltu, když slunce pálilo v pravé poledne a potom pršelo a stopy se naplnily vodou a rozsvítila se na nich olejová duha. Ptám se chlapíka, který natírá futra červenou barvou: Nebydlí tady někde sbor? Odstěhoval se, říká, aniž přeruší práci, chodí teď někam za dva rohy. A žádné nohy, doplním já a pitvořím se jako pitomec ze zvláštní školy. Klub důchodců Na Kaplance, to taky není sbor, i když tak sbor někdy vypadá. Co se dělá v takovém klubu? Stárne? Třeba mají nějaký program, zajímavou besedu nebo přednášku. O čem? O smrti? V téhle kolonii, kde se v létě lípám slepovaly listy zaprášeným medem, bydlela jedna paní, sestra ze sboru. Na zahradní brance jí kvetla růže z Jericha. Co jí kvete na hrobě, nevím. Ale

III. Znamení

41

42

tady také není sbor, jen domek se čtyřmi byty a čtyřmi kuchyněmi pro čtyři hornické vdovy. Jejich chlapi prý volili sociální demokracii. Dnes vysoká betonová zeď odklání kolonii mimo čas a za zdí je slyšet dýzlové motory závodní dopravy. Do kina Moskva se už nechodí. Tady jsme blízko. Jenom pár kroků a správně vzít za kliku. Chyba! Sbor je pryč. Červený kokosový koberec, žluté voskované parkety, řady tmavých židlí. Nic, jen zápraží, na kterém mohu sedět jako blb s flaškou pod kabátem. Myslíš, že takto se konečně dostaneme do sboru? Když pořádně zapijem všechny křivdy, kterých jsme se na sobě dopustili. On pak přijde sám, ten sbor, který se nám teď skrývá. Já vím, přijde, když budeme spát. Okrade nás a zhanobí a ráno se probudíme marní a venku ze sboru, bez požehnání jako ten podvedený Ezau. Je to skoro pravda. Jako fotografie nikdy není úplná, protože na ní není to oko, které ji vidělo. Zase ty oči. Mám je zavřít? Když je zavřeš, umřu. Neumřeš, jenom budeš chvíli sám. Budeš chvíli ztracený. Ztracený jsem býval právě tam, kde se mi ztratil sbor. Náhle jsem prošel zatopeným podchodem pod tratí a ocitl jsem se v jiném městě. Široké schodiště, široký výhled, přes mnohé střechy do údolí plného slunce. Domy světlé, snad z pískovce, snad z mramoru. Tetelím se na širokých chodnících a neznámých náměstích, jako bych se ničeho nemohl pořádně dotknout. Někde tu žije člověk, který je úplně stejný jako já, jenom se vyzná. Věřím v něho, i když jsem ho ještě nikdy nepotkal. Přitom jako bychom snad chodili do jednoho


sboru. Tady, v tom jasném městě, v té Ženevě čisté jak kalvínské nebe, i tam v zatmělé čtvrti, kterou překračují potrubí a mosty. Když se tady nahoře někdy ocitnu, připadám si nečistý jako kacíř. Bojím se pohlédnout do očí lidí, kteří mě míjejí. Skrývám se za nepravdivým svatouškovským úsměvem, jen aby mě neodhalili hned, dřív než najdu cestu zpět. Někde tu přece v té vyžehlené čistotě musí být schůdky do zatopeného podchodu. Už abych se zase brodil hnijící vodou zpátky do Vítkovic. Jak jen tu můžeš žít, v té Kalvínově Ženevě, ptám se v duchu toho druhého, kterého bys ode mě nerozeznala, jen snad že je takový čistý, jako by do jiné než do nedělní školy vůbec nechodil. A pak to vždycky přijde. Už nedokážu kráčet ctnostně. Pospíchám jako myš do úkrytu, uskakuji před úsměvy, které mi hrozí otázkou: Jaký je tvůj život s Pánem? Máš Ježíše? Mám vztek! Chci vykřiknout, ale mlčím a ještě svatěji se tvářím na útěku k zatopenému podchodu. Musím mlčet. Jinak mi řeknou, že ze mě mluví ďábel, satan že mě žene ze Ženevy. Co kdyby se jim tak ještě zachtělo vyhnat ze mě toho černého čistým pomalým ohněm jako z doktora Serveta. Jak jen tu můžeš žít, ptám se a bez zájmu míjím fontány s jejich živou vodou. Kéž bych tak neminul schody do svého podchodu. Ještě chvíli a ztratím veškerou naději a víru. Tohle město pro mě není. Můj duch tady slábne, srdce chřadne, mozek měkne jako brambora přešlá mrazem. Sotva se držím na nohou, jen abych nespadl na zem. Hned by mě pozvedli a odvedli. Kam? No do sboru, který mají v nejkrásnější části toho krásného města. Už otvírají ústa, při úsměvu odhalují i dásně. S nimi přichází i ten, co je mi na vlas podoben. Právě jeho na mě poslali. Jsem jeho úkol, jeho nejsvětější poslání.

III. Znamení

43

44

Musí mě přivést do sboru, smířit, sjednotit v lásce... Sláva bohu, konečně jsem nahmatal spásné zábradlí. Sjedu po něm jako had, dolů, dolů ke světlům v drátěných klecích. Už na mě nedosáhneš svýma zpocenýma rukama bratrské pomoci bližnímu. Už se zase brodím po kotníky ve vodě, už lezu po zaplivaných schodech zpátky na Jeremenkovu ulici. Už jsi otevřela oči, možná jsi i chvíli spala. I já jsem chvíli spal. Poprchává, je mlha, pomrkávají světla hospod, kde nešťastné duše opíjejí svá těla v odvěkém sporu, ale kde je sbor? U cihlové tržnice — vanhaly, které neřeknu jinak než valhala, stojí stará paní s šátkem pevně utaženým pod bradou. Říká, že sbor je zapakovaný i s varhanama, zatím že ho mají složený tam vzadu v baráku za učilištěm. Je tam prý i ten vyřezávaný obraz Aj beránek Boží. Děkuji paní, tak přece stopa. Ale já si musím na chvíli vydechnout. Ještě jsem celý zpocený. Potřeboval bych se převléknout do suchého nebo alespoň oschnout někde u plynových kamen. Vezmi mě dál. Do školní lavice, do odpoledního vyučování, kdy už venku bylo tma a sněžilo a my jsme žili, jak jsme mohli, maličcí, kterým kdekdo bránil přijít k Ježíši. Ty jsi do sboru tehdy nechodila. Až teď stáváš v kostele za sloupem, zatímco bohabojné duše se valí k oltáři. Ale zatím sedíme na malých židličkách pod velikými vyklápěcími okny. Za okny paneláková noc, které se nebojíme. Co se nám může stát. Potkáme se až za mnoho let. Naše životy ještě nezačaly, to, co žijeme, nám dělají jiní. Naše životy už tehdy jistě začaly, jenom jsme se ještě neuměli pitvořit. Tehdy jsme se to teprve učili. Já jsem byla ctižádostivé dítě, chtěla jsem být tanečnicí i baletkou.


A tak ses naučila pitvořit elegantně a s grácií. Já jsem byl nešikovné a vášnivé dítě, chtěl jsem být zvěrolékařem, a snad i farářem. A tak ses naučil pitvořit vážně. Ó, jak vážně se pitvoříš, jako zvěrolékař a farář dohromady, ráda bych ti řekla, že ti to sluší, jen kdyby to nebylo pitvoření. Co by to potom mohlo být? Pravda? Nevím, nedoufám. Jak se na mě potom vůbec můžeš dívat. Dovedu na to nemyslet. Nevnímám tvoje pitvoření, jako v kostele, když se schovávám za sloupem před pohledy lidí, snažím se na ně nemyslet, nevnímat je, jen Boha. Mnohem snazší je to, když je kostel prázdný. Vaše katolické kostely jsou vždycky trochu prázdné, i když jsou plné lidí. Jak to? Není v nich totiž sbor. Sbor, který ty hledáš, tam není, ale je tam církev. Ha, na tu jsem zapomněl. V církvi se musíš pitvořit skoro stejně jako ve sboru. Jenom to snad není tak osobní. Ten tlak, který ti křiví obličej do úsměvu, který ti umrtvuje na jazyku všechna skutečná a silná slova, celého tě slepuje jakýmsi klihem, a ten ti zamezí v opravdovém pohybu, zakáže ti výrazné gesto, dokonce i rychlou chůzi. Myslíš, že toto chce po lidech Bůh? Tuhle otázku jsem cítil, když jsem jednou v životě kázal, a to v kostele a na kazatelně, kde to po léta provozoval můj dědeček a strýc. Měl jsi na sobě to černé roucho? Ne, talár jsem neměl, laikové nesmí taláry nosit. Když jsem vystoupil na kazatelnu a začal jsem kázat

III. Znamení

45

46

o uzdravení ďábelníka v Krajině desíti měst, byl jsem ve zvláštním sevření. Někdo mi bránil se pitvořit, tvářit se pokorně, pobožně, rozhorleně, tiše, pomazaně, jakkoli. Byla tam ruka, která zaháněla grimasy z mojí tváře jako můry ze světla. A co lidi, lidi se pitvořili? Dost. Měl jsem z toho hrůzu, byl jsem jako nahý, protože jsem se v té chvíli pitvořit nesměl. To přece muselo být krásné. Jako dovede být krásná samota, když konečně odejdou lidé, kterým nevěříš. Zdá se, že jsme v takové samotě. Je tu skoro tma, docela teplo, jako když v pátek odpoledne chladnou ve škole radiátory. Nad sídlištěm hvězdy, o kterých nikdo neví, a je třeba jít. Na zastávku a zpátky tramvají, vystoupit na náměstí Míru. Je tam zvláštní strom, snad vzácný druh javoru. Jedna jeho větev trčí do těžkého vzduchu jako rameno šibenice. Je vůbec možné uprchnout před zástupci lidu? Utéct do podzemí, do bezpečného sboru, který skrze modlitbu a půst vyprošuje milost pro celý svět? A tu se podívám vedle sebe, nad otevřenou Biblí tady pospává jakýsi komisař a druhý takový dokonce mluví o tom, jakou církev potřebujeme. A zase jsme na ulici v hospodě U Mrkvy. Čas je to bídný jak nosy alkoholiků, jak červené tváře ubrečených opilých žen. Všudypřítomné zlodějské prsty, všudypřítomní fízlové a podvodníci, tady, jako ve sboru. Kam jsi se poděl? Jsi pustý jak prázdný stojánek na noty. Jsi dutý jako housle v rukou hluchého. Zbyl z tebe jen jakýsi úřední korpus. Ví o tobě ministerstvo vnitra, možná i daňový úřad o tobě ví, matrika zná tvoje duše, i ty mrtvé, které prodáváš za státní peníze jako Čičikov. Rád bych tě potkal a vrazil ti pár přes hubu.


Prošli jsme několik posledních ulic na cestě k učilišti. Veliké stromy. Dnes přišla zima. Slunce v promrzlých rukou stromů je červené jako tvoje rty v bolestném úsměvu. Giocondo, tak nepodobná té Leonardově. Za úsměvem se ukrývá tajný život. Za úsměvem se skrývá jeskyně vedoucí až do nitra hory. Jáma bezedná, jak ty říkáš. Jsem stále jen na jejím okraji. Ty o ní víš mnohem víc než já, protože jsi žena. Tady v těch ulicích se zase vyznám lépe já. A už vím kudy. Stará paní u valhaly mi dobře poradila. Tady je učiliště a tady je dům. Nenápadný, takový, jaký se často ztratí. Zelená vrata. Koupila to nějaká firma. Mají tu sklady. Pronajímají místnosti za prachy. Tady to je, v přízemí, napřed mříže, potom dveře a za nimi sbor. Trochu světla ze dvorku sem přece padá. Vidíš, varhany, srolované červené koberce, černý stůl páně, je na něm reliéf otevřené knihy, podívej, na levé stránce alfa, na pravé omega. Kalich a konvice, obraz Aj beránek Boží, desítky židlí na sobě nohama vzhůru. Staré zelenohnědé mapy Palestiny a Středomoří, misijní cesty apoštola Pavla. Všechno tu je. Můžeme to rozbalit a znovu začít. Kdekoli. V kterékoli hospodě, kterou si pronajmem. Sbor jako by tu byl uložen k spánku. Spánku věčnému pod inventárním číslem v baráku za učilištěm. Sedli jsme si na dvě sborové židle hned vedle varhan. Zapálili jsme si. Teď už se může ve sboru i kouřit. Najednou cítím, že už se nepitvoříme, v tom kousku světla, které ještě dává odcházející den, jsou naše tváře neuvěřitelně nahé. Byla jsem tam už víckrát, dnes se mi ten sen zdál až k ránu, a tak se mi neztratil. Je tam velké náměstí ohraničené střídmými měšťanskými domy. Náměstí, jaké snad mohlo být kdysi před válkami i v našem městě.

III. Znamení

47

48

V jednom jeho rohu probíhala jakási produkce. Také jsi tam někde byl. Nevím, co to bylo, poezie, divadlo, možná medvědář. Uprostřed toho starosvětského náměstí se tyčí obludné stavby. Moderní sklobetonová různotvará monstra s výtahy, šachtami a terasami. Hrozně to náměstí hyzdí. Unášena davem lidí jsem se ocitla na ochozu na střeše těch staveb. Málo místa. Tlačenice mezi mřížemi. Najednou se v davu objevil obrovský medvěd, snad z té produkce dole. Trhal a zabíjel lidi. Bylo tam tak málo místa. Dav se jen zmateně zmítal a přeléval od zábradlí k zábradlí a šelma z něho rvala lidi. Nevím, jestli je jen zabíjel, nebo i žral, ale nemělo to konce. Lidi se schovávali jeden za druhého a vytlačovali dopředu ty slabší. Kohokoli jen mohli, cpali do drápů medvěda místo sebe. Šelma byla k nenasycení. Všichni se jen tlačili od ní pryč, ale vždycky byl někdo poslední. Bylo to strašně zoufalé. Žádný odpor nebyl možný. A potom někdo z venku, z toho prázdna za okrajem ochozu, podal nůž. Nikdo jej nenašel na zemi, nikdo jej u sebe neměl. Myslím, že jsem ho dostala do ruky já. A šelma jím byla zabita. Ranou do srdce. Vím, že jsem se chovala dost statečně. Jestli jsem to byla zrovna já, nevím, ale měla jsem na tom ruku. Jsem ráda, že mi ten sen konečně neutekl. Už dlouho jsem ti to chtěla říct, ale vlastně jsem nevěděla co. Podívej, nebe je úplně červené. Čím to? Asi tím, že jsme teď na konci i na začátku. 17. 5. 1996


Černý beran

Prolog

Jednoho červencového rána se v elektronické poště Františka Josefa objevil následující vzkaz: Toronto 12. července 1998 Bogomil náhle zemřel. Více později. Jeniffer. František Josef hleděl na ty absolutně skutečné řádky na svém monitoru v ustrnutí. Vzkaz, který by si mohl snadno splést s upozorněním typu: „Vaše stanice je dočasně odpojena“, se mu pomalu spojoval s představou muže ležícího bez života někde v obrovském městě Torontě. „Bůh budiž milostiv jeho duši,“ zašeptal. Ani na chvíli nezapochyboval o pravdivosti této zprávy, i když podle posledních informací se strýc, bratr jeho matky, těšil dobrému zdraví a stále ještě pracoval. Františkovi připadalo, jako by to věděl, jako by tu náhlou smrt zahlédl ve strýcových očích už před dvěma léty, když jej v Kanadě navštívil. Vysoký, pevný, umíněný muž s hlavou nachýlenou jako beran vystoupil z elektronické pošty a najednou byl tady. Zpřítomněn svým odchodem vstupoval do všech souvislostí Františkova života. Nedokázal na něj

Prolog

53

54

přestat myslit. Vše, co se dělo dál a o čem se tady bude psát, dělo se v přítomnosti odešlého Bogomila. Je taková pověra, že duch člověka, který zemřel nesmířen, nemá pokoje a musí bloudit světem, dokud jeho klid není vykoupen. Kdo z nás je smířen? A kdo bude smířen, až mu skončí čas? ptali se František Josef a jeho žena Patricie, když se několik měsíců potkávali se strýcem Bogomilem na svých cestách a ve svých rozhovorech. A o tom ptaní a o tom potkávání pojednává kniha, kterou jste právě otevřeli.

balabán — Černý beran

Část první Den díkůvzdání

Blesk

Na Den díkůvzdání byl už dům zcela vyklizen. Koberce byly srolovány, tapety strhány. Prastaré fošny z koloniál ních dob se šklebily dírami po vytažených hřebících. Tenhle dům na Delaware Avenue kdysi trčel k nízkému jezernímu nebi jako vztyčený prst. Dnešní mohutné javory tehdy nebyly ještě ani křovím na plochém břehu, kde se obchodovalo se dřevem a s kožešinami. Původní obyvatelé, statní vysocí muži ušlechtilých plemen a rodů, sem vodními cestami přiváželi bohatství pralesů a prodávali je evropským kupcům. Černé medvědí kožešiny na papachy pro královské granátníky, pózující před Buckinghamským palácem v Londýně, se odsud vyvážejí dodnes. Dům byl neobyčejně úzký a protažený do výšky, i když jej na počátku ze stran nic netísnilo. Vztyčený, s rameny úzkými a pevnými jako kalvínská víra v předurčenost k úspěchu. Dnes se opírá o garáže sousedních domů a není na něm nic výjimečného, snad jen ten ledňáček v barevném vitrážovém okně v úzkém salonu. Je starší než tenhle dům, říkají. Okenní výplň sem byla přenesena z původního obydlí, dokonce snad možná z Evropy, dodává majitelka domu doufanlivě. Je původní, potvrzuje dnešní majitel, který sem byl také před třiceti roky přenesen z Evropy. Ne však ze Skotska, kde se motiv ledňáčka v okenních mozaikách panských sídel poměrně často vyskytuje, ale z moravské země čerstvě

Blesk

57

58

rozryté ruskými tanky. Je to zvláštní přivézt okno a pak k němu teprve stavět dům, pomyslel si František Josef, toho času jediný dočasný obyvatel vyklizeného domu svého strýce Bogomila. Už to tu končí. Ze všeho pohodlí zbyla jen matrace, lednička, mikrovlnná trouba a telefon. Dům svléká kůži a dostane novou. Rekonstrukce za drahé peníze se blíží. František Josef vynáší z domu všechen nepotřebný materiál, hází ho do veliké plechové bedny a při tom si představuje chlapíka, suchého červenolícího Skota, který táhne mezi svými zavazadly do nového světa okno s ledňáčkem. Strýc Bogomil s sebou přivezl několik srolovaných obrazů. Zrovna včera je František odvezl do veřejného skladu. Teď už jsou zase napjaté na pořádných kanadských rámech. Bezedné oči, pevná brada, široká ramena a křivka šíje jako výkřik. Krása je až tam, kde to bolí. Obrazy hluboké jako rány. Nikdy je neprodal, v téhle veselé zemi by si je stejně nikdo na zeď nepověsil, a tak je Bogomil přechovával v šeru na půdě v pavučinách a myšině tak jako vzpomínku na svou bývalou ženu Johanu a svůj bývalý život. Slepá okna, která ztratila svůj dům. František Josef ještě nestačil zamést, a už přicházejí hosté. Strýc Bogomil, jeho žena a další příbuzní a známí. Přinášejí krocana, nádoby se saláty, víno, limonády, sladkosti a všechno staví na improvizovaný stůl z malířských koz a prken. Bílý ubrus a barevné javorové listy poházené mezi pokrmy, hosté trochu zajíknutí, trochu nadšení. Takový nápad, rozloučení se starým vigvamem, posvěcení nového? Čert se v tom vyznej. Den díkůvzdání ve vylágrovaném domě. Společnost oceňovala odhalené kosti staré stavby. Aspoň budete mít zajímavou památku, mínil sportovní bratranec a několikrát blýskl fotoaparátem.


„Hlavně těch peněz co to bude stát,“ vzdychl strýc Bogomil a rozhlížel se po domě, který před třiceti lety koupil a patnáct let splácel. Zplodil v něm dceru, našel domov a teď tu visí ze stropu kabely a skulinami mezi prkny je vidět nahoru do ložnic. Všechno tu bude nové, jen on je na to už starý, on už novou kůži nedostane. „Nekaz nám díkůvzdání řečmi o penězích,“ napomenula ho žena Jeniffer, „to přece zvládneme.“ „Ještě kdyby nám tak do domu udeřil židovský blesk,“ zavrčel Bogomil, jehož českobratrská skromnost se jaksi nemohla srovnat s americkou vášní pro nové věci, věčně kupované na dluh. Víš, prostě jdeš za penězi, řekl mu kdysi jeden dnes už úspěšný pracháč. Uděláš si dluhy, zavážeš se na hypotéky, musíš víc vydělávat, přibereš si ještě jeden džob, a ono už tě to vede, a to je ten styl. Buď postupuješ, nebo ustupuješ. A když je toho moc, tak židovský blesk. „Jaký blesk?“ zeptala se Jeniffer najednou velmi ostrým hlasem. „Co jsi to, Bogomile, řekl?“ Celá společnost na něj hleděla v úleku. Jen František Josef, podobně jako Bogomil, nechápal závažnost situace, kdy všichni soucitně pokukovali po přítelkyni Amy, která jen v údivu povytáhla obočí nad svýma krásnýma hebrejskýma očima. „Jaký blesk?“ zeptala se Jeniffer, tentokrát hrozivě. „Takový, který, když udeří do domu, zapálí pojišťovnu,“ zasmál se Bogomil. „A to podle tebe dělají Židé?“ „To dělají dobří obchodníci.“ „Bogomile!“ Amy se otočila k oknu. Bogomil hleděl na její ramena a došlo mu, že se zachoval „politicky nekorektně“. „To už není legrace,“ trvala Jeniffer na svém.

Blesk

59

60

„Promiň, Amy, to je jen takové rčení.“ Bogomil mluvil pomalu, přišlo mu dětinské omlouvat se Amy, kterou měl rád, vždyť přece sama dobře ví, že on, Bogomil, který jí pravidelně natírá střechu na domku a vozí jí jablka z farmy, není žádný nepřítel. Ale společnost na něj hleděla v závažném očekávání. Sportovní bratranec se svou černou snoubenkou, které se zlostně leskly oči, dcera celá červená, manželka na stráži a další, kteří se tvářili jak v čekárně u zubaře. Jen František Josef, synovec z Česka, držel mezi rty nezapálenou cigaretu a usmíval se na strýce, jako by se nic nestalo. „Víš, Amy, já jsem tím nechtěl říct, že Židé, nebo ty konkrétně, že jste nějací zloději nebo podvodníci.“ Jediný z celé společnosti si přitom Bogomil musel vzpomenout na protektorát, na své spolužáky z gymnázia odeslané do transportu a na zahanbení při pohledu na lidi s hvězdou na kabátě. Najednou se zamyslel a jako by se ocitl někde úplně jinde, v malém sudetském městečku, kde vyrostl. Útulné nádraží, rybníky a vrby na hrázi, domov v obecním lihovaru, dřevěné točité schody nahoru do kuchyně, němečtí vojáci na dvoře, skrýš pod bezy za křížem, na kterém visí tak důvěrně známý Ježíš, Žid. „Tak se ti omlouvám, skutečně jsem ti nechtěl ublížit,“ dokončil Bogomil omluvu mechanicky. „To je v pořádku, Bobe,“ zašeptala Amy a pohladila ho po ruce. Dali se do jídla a veliký krocan se za chvíli podobal odhalené kostře domu, která povrzávala v podzimním větru. Sportovní bratranec navrhoval Františkovi, aby si suché francouzské víno zředil sladkou limonádou. Je to tak mnohem lepší, tvrdil a už nakláněl velkou plastikovou láhev k Františkově sklenici. Mluvilo se o slavných


Američanech, o Miku Tysonovi, Billu Clintonovi, Rosovi Perrotovi, mrtvých Kennedyových, i princezna Diana se svým sloupem číslo třináct sem zabloudila. Chuděra, už měla připraveno třicetipokojové apartmá v Trumpově věži v New Yorku. No to je nadělení, pomyslel si František Josef a už poněkolikáté ochránil rukou svou sklenici před bratrancovou limonádou. „A kdo je vlastně nejslavnější Čech?“ Amy taktně převáděla hovor směrem k zámořskému hostu. „Těžko říct.“ „Dominik Hašek,“ bodoval bratranec. „Rozhodně Václav Havel,“ rozhodla Jeniffer. „Já myslím,“ řekl Bogomil tiše, „že Jan Amos Komenský. Comenius.“ „A co ten Comenius vlastně jako…“ černá snoubenka se zarazila v obavě, zda nepůsobí hloupě. „Kdo to vlastně byl?“ zeptal se bratranec přímo. „Renesanční filozof a učitel, myslím,“ zkoušela Amy. „A kněz,“ dodal Bogomil, „biskup Českých bratří.“ „To je něco jako Moravští bratři tady v Pensylvánii,“ vysvětlovala Jeniffer. „Co ten biskup vlastně udělal? Něco jako Martin Luther King?“ vyzvídala snoubenka. „Comenius žil v sedmnáctém století,“ upozornil je František Josef. „A co říkal, jaká byla ta jeho mise?“ zeptal se bratranec na rovinu. „Deus est circulus…“ Bogomil pronesl latinskou větu, jíž nikdo u stolu nerozuměl. „Co to znamená anglicky?“ „Bůh jest kruh, jehož střed je všude a okraje nikde.“

Blesk

61

„To je zajímavé.“ Amy byla náhle nadšená. „Podobá se to definici kosmu od Stephena Hawkinga. Ten říká, že vesmír je konečný, ale nemá žádné okraje.“ „Jenže Comenius mluví o Bohu,“ namítl Bogomil. „Bůh a vesmír přece musí být jedno,“ odpověděla Amy pohotově.

62


Houby

„Sbírat houby? Ani mi tu hrůzu nepřipomínej.“ Františka Josefa tlačila v kapse obálka, kterou měl předat, aby nikdo nevěděl. Snad ani sám strýc Bogomil, který mu ji dal, to neměl vědět. Ten hlavně. Proto se po návratu do Česka vypravil do Bystřice, kde žil Bogomilův bývalý švagr Petr, který jediný občas navštěvoval svou sestru a Bogomilovu první ženu Johanu. Františkovi přišlo nemožné, že peníze, které jsou v zalepené obálce, platí tu i tam. To jsou světy, říkal si pro sebe a vůbec se mu je nechtělo spojovat, a tak si raději s Petrem povídali o houbách, kterými jsou lesy kolem Bystřice proslulé. „Tenkrát po válce jsme kolikrát běhali po lese až do tmy, a když jsme nic nepřinesli, byl mazec. Nás poručník starý Musil byl vzteky bez sebe. Chtěl koš hub, tak ho musel mít. Lezli jsme s Johanou houštinami po kolenou, a když jsme konečně našli pár hnědáků, neměli jsme radost, jen pocit úlevy, jako když splatíš kousek dluhu. Oči mě bolely od toho, jak jsem koukal, jestli v trávě nezasvítí klouzek. Všechny listy vypadaly jako hlavy babek, které jsme ještě ke všemu nesměli brát. Nejraději bych ty houby z lesa vymlátil. Byl jsem zoufalý a Johana mě těšila. Jí vztek našeho poručníka tolik nevadil. Taky líp snášela bití. Nemohlo se jí to dotknout. Zato já se vzteky dávil. Jako by ten chlap ve mně fackoval moji nesmrtelnou duši, a tu si Johana vždycky uměla schovat. Zatímco

Houby

63

64

já jsem chtěl Musila srazit železnou tyčí do jámy s nehašeným vápnem, nebo mu v noci zapálit peřiny, nebo mu nasypat něco do jídla, nejspíš drcené sklo, nebo… Johana zůstávala klidná. Věděla, že ten člověk je už dávno odsouzený, že je to jen otázka času, kdy bude trest vykonán. Proto se jí Musil tak trochu bál. Když jsme zas v lese suchém jako troud nemohli najít ani prašivku a ještě jsme pak měli jít k potoku na kopřivy, bez rukavic, abychom si zvykali, řekl jsem Johaně, že takového poručníka bych nepřál ani Hitlerovi. Ona se podivně zasmála. Znáš ji, tak jako liška, ještě teď se tak někdy zasměje, jestli se vůbec zasměje. Měl bych za ní zase někdy zajít, mám tu pro ni peníze, ale počkej, ona se zasmála a řekla: ‚Takový poručník by spíš z každého kluka Hitlera vychoval. Dávej si pozor, Petře,‘ a pohrozila mi prstem jak komsomolka v brigádnickém filmu. Potom rozhrnula trávu pod břízkami a objevila hnízdo červených křemeňáků, jako by je tam pro nás zapomněl pánbůh. Snad bude dědek konečně spokojený.“ Nebyl. Nemohl být. Spokojenost mu vzali. Žena. Válka. Komunisti a teď ještě ti fakani od bratra Ervína. Ervín je v kriminále a on, Rudolf Musil, partyzán, aby se mu staral o děti. Dostal je do péče. No to je výhra. Je to jenom na půl roku, než se vrátí ta Ervínova Natálie, beztak ji nezavřeli jen proto, že je Ruska. A já? Na co mám ten partyzánský průkaz? No, na co? Zabili jsme pár Němců. Vyhodili jsme do vzduchu most. Teď se mně lidi po straně smějou. Stejně ti ty zabraný pole zase zabrali zpátky, co? Do očí ne, netroufnou si, svině. I ty děti. Jistě si o něm povídají. Aťsi, aspoň nesedím v Jáchymově jako Ervín. K čertu s tím vším, rouhal se Musil na zápraží své chalupy plné nakradeného po Němcích.


„Když už šli Rusové,“ povídala Johana Petrovi, „tak chytli jednoho henleinovce.“ „Rusové?“ „Ne, Musil a ti chlapi s ním. Ve stodole ho přivázali k trámu a mlátili ho a nutili ho, aby řekl, že Hitler je svině. A když nechtěl, zapálili pneumatiku a foukali na něho kouř, aby se dusil. Pak už tam prý toho kouře bylo moc, tak šli ven a nechali ho tam umřít.“ „Slavný rudý partyzán.“ Petr zanotoval písničku, kterou do omrzení zpívali ve škole. Fašisti, komunisti a ženské, syčel starý Musil nenávistně. Hedvika! Zatínal pěsti. Žije si teď v Německu u Američanů. Beztak chrápe s nějakým oficírem v zóně. A on tady sedí u chalupy, pole bude družstevní, a ještě se má dívat na ty děcka od té Natálie, od té ruské kurvy, co si ji přivezl Ervín, slavný legionář. Válečná supruga tomu říkali. Doma slušná snoubenka a všechno šlo pryč. Jenom s tou Rusanou, která neuměla uvařit ani pořádnou polívku. Ona byla hezká, jak ony bývají. Strašně silná ženská ze Sibiře. Tam slabé nežijí. Zmrznou nebo se utopí v bahně, nebo je sežerou vlci nebo komáři. Tuhle tundru měla Natálie v krvi. Když se do ní mladý voják zakoukal, složila ho jako srnce, a on ji hned táhl s sebou domů. Rodiče jim ani na svatbu nešli. Jen do kostela. Však on Rudolf taky ne. Měli strach z té jeho rusácké baby. Byla to jen ostuda. Ale pěkná byla. Zastala hodně. A vydržela na poli jako kůň. Vždycky se umívala. Tvář měla otevřenou jako slunce. Ervín se s ní ale nosil jako páv. První dvě děcka jim zemřely, a on se od ní ani nehnul. Ani do hospody nezašel. Prý spolu doma pili vodku. Když Natálie rodila dceru Johanu, starší z obou přeživších dětí, dral už se v Německu k moci Hitler,

Houby

65

66

stavěla se opevnění na hranicích a všechno se sypalo k dalšímu hroznému průseru. A teď si tady budou vymýšlet. Místo toho, aby byli rádi, že můžou být u strýce. Jo, kdybych nebyl partyzán, tak by mně je nedali, a kdyby mě Ervín neumořil, nikdy bych je nevzal. Jsou divní. To je ta sibiřská krev. Co tam může žít za sběř. Nějací bývalí trestanci. Hlavně ta Johana. Patnáct let necelých, a už zvedá bradu, na něho, na Musila, který žádné děcka nikdy neměl. Který na žádný ženský není zvědavý od té doby, co utekla Hedvika. Porval se s ní ve stodole. Hodila po něm kosu. Takhle mu přistála na krku. Kdyby se nechytla špicí mezi prkna, mohla mu useknout hlavu. Ještě teď má v týle jizvu od té ženské hnusné nevydařené. Nenáviděla ho jenom za to, že ji několikrát přinutil. Useknout hlavu. Člověk si na ty ženské musí dávat pozor. Jak tam stála s tou kosou ve stínu pod klandrem, vypadala jako smrtka. Ne chala ho tam, ať si chytá krev, a utekla. Už ji neviděl. Tak jsme dopadli. Však Ervín nedopadl lépe. I s tím svým anglickým odbojem. Myslel sis, že budeš v Londýně pokuřovat dlouhé cigaretky, co, doutníky s Churchillem. A ta tvoje rusácká frajle že bude servírovat čaj jako nějaká lady, co? A o děcka se vám, hrdinům odboje, bude starat francouzská bona, ne? Nakonec se vám o ně stará Rudolf, a ty, Ervíne, sedíš a ta tvoje je na převýchově. Národní fronta to halt rozhodla jinak. A tahle Johana se bude na něho, na Musila, který bojoval s Němcema s kalašnikovem v ruce, na něho se bude dívat jako na mizeru? Ani pár hub nepřinesou do chalupy, když už mají prázdniny, ani ty kopřivy? Takovou jí dá přes hubu, že už se nebude koukat. Ale ona stejně bude. To by ji musel zabít, a to by mu na Národní frontě neprošlo.


Šli domů cestou od Bořin a už z dálky viděli Musila před chalupou. Tak se tam nakláněl na jednu stranu jako strašák. „Vypadá, jako by potřeboval podepřít,“ povídá Johana. „Vidlema,“ zasyčel Petr. Těšil se, že jejich mámu už brzy pustí domů a že se zase přestěhují do města, a taky doufal, že je to hnízdo červených křemeňáků zachrání před křikem. Johana na to vůbec nemyslela. Dívala se přes bořiny směrem ke Svébohovu. Tam bydlí nejlepší kluk na světě. Vysoký jako jedle. Chodí v čínském námořnickém tričku. Umí skákat na lyžích a vůbec všechno, chodí na gympl, umí nadávat latinsky a jmenuje se Bohumil. Ona mu ale říká Bogomil, jako jejich matka ze Sibiře.

Houby

67

Most

68

Taková vražda. Ženská. Pórovité líce, tlusté boltce, trvalá. Dívá se, jako by byla právě zfackovaná a sama chtěla fackovat. Roztahuje chřípí, křiví rty, co se jí stalo, babě? Drží kabelu na kolenou, tak vulgárně jí jdou od sebe. Je jí to jedno. Starostí nad hlavu a nervy v prdeli. Špatný den, říká si František Josef v ranní ostravské tramvaji a uhne pohledem ke chlapovi, který se tváří, jako že mu nesedí zubní protéza. Ne, on celý nesedí té protéze, které byl vsazen v bezzubém stáří, s malou penzí a s málem naděje pro cokoliv, co si lze přečíst v novinách. Děti tady řvou a támhleta holka, všechno je na ní trochu velké nebo trochu malé, jako by její bohem stvořenou formu někdo tak nějak pošahal. A ještě ten strašný uher pod spodním rtem. Pořád si na něj musí sahat. No, ty jestli se vdáš! Ale vdáš. Támhle máš ženicha. Nechal se ostříhat dohola a je na to hrdý. Tlustý kořen nosu. Snaží se vypadat brutálně, a přitom se tak podivně kroutí, jako by si ráno špatně vytřel zadek. A mladá maminka, k té bychom měli všichni vzhlížet jako k madoně, s odbarvenou kšticí a v lesklé elastice, řetízky, náramky, prsteny a děcko v čemsi z umělé příze. Otravuje a patlá lízátko a mamka, mamka se tváří, že by ho nejradši vypnula jako walkmana, jako kuře tamagoči, které po devíti dnech zdechne a jeho dušička odletí do digitálního nebe, pak si ho můžeš pustit znovu, strká


se tam prý nějaký papírek. Papírek! A kdo to zaplatí! Ptá se chlap v bundě do pasu. Jde od doktorky uschopněný do práce, naštvaný tak, že ještě jeden pohled a už ji máš, pěstí mezi oči. Nečum na mě, kurva! Rozumíš? František rozumí. Zjitřený návratem z ciziny, vidí, jak je všechno nechutně cizí. Ontario, Ostrava, Bystřice, kde vlastně lidé žijí? Kde je ten domov? Nevzali nám ho už dávno před narozením? Anebo je jen špatný den, kdy se něco stalo s optikou. Všude jen samí hnusáci. Kam se poděli ti krásní? Může si je jen vymýšlet: když slunce svítí, dívky vypadají jako milenky šťastných mužů, a ženy, ty samostatné lodi, směřují do svých přístavů s bohatými boky plnými dobrého zboží. I z rozkacené hádavé baby je cítit něco z toho kvočního tepla, po kterém každý nějak touží. Skeptická, hubená, v kabátě ukrytá žena v sobě tají smutnou dámu, a ne frigiditu mrzkou jako obvaz s gumovým škrtidlem uvázaným kolem neduživého lýtka. A děti tak dojemně dotírají na tvou otcovskou duši svými otevřenými tvářemi, že jen stěží zadržíš dojetí, které ti stéká nosohltanem přímo do srdce. Ale dnes je svět olezlý jako bufet Kréta, plný kreténů a atrofických bloudů. Málo platné že vím, že je to moje vlastní Kréta s nečistými schody vpředu a páchnoucími záchody vzadu, a mezi tím nesmyslné přežívání nad pocintanými stoly. Labyrint je to velmi nesložitý, ale stejně z něho nevede cesta ven. Když vidíš Krétu, víš, že je den, kdy bys neměl vycházet na lov, vůbec nevylézat z vigvamu. Zůstat sám pod dekou a snít o krásně smutných večerech, o neslyšném letu sovy nad hlavami dětí, které se navečer shromáždily v městském parku kolem sochy Jana Amose Komenského a zpívají písně, nacvičené na svátek svatého Martina. Představovat si první sníh, jak se sype

Most

69

70

na zmrzlé bláto polí. Nemuset nikam, zůstat s přeludy a čekat. Stýskat. V duchu být se synem, v duchu být synem. Nezapírat, unášen plynutím sněžných vod. Mít dceru, mít sestru, mít ženu, a přesto být sám, sám jako tůň pod břehem, jako tůň, do níž se naklání nebe. A až se šero v duši setká s šerem na nebi, pak si přehodit přes ramena svetr a sejít po žulových schodech starého domu do kuchyně, kde už někdo zatopil. Uvařit čaj, otevřít láhev rumu, najít v kredenci ty malé kalíšky se zlatým vnitřkem, nalít a připít si s Petrem, jako tehdy v Bystřici. „Přece nemůžeme celý život jenom číst detektivky, Petře.“ Měl jich ve svém pokoji plný velký prádelní koš. Dřív jej ještě doplňoval z různých antikvariátů, ze sběru a z toho, co mu kdo dal. Úderem důchodového věku se však monáda naplnila. Bylo jich dost. Další už nepotřeboval. Stačilo se v tom hrabat, a vždycky přišel na některou, kterou četl tak dávno, že už na ni zapomněl. Některé byly německé. Petr uměl německy číst, mluvit se styděl, ale to i česky. Když nás neovládli vojensky, tak nás koupí, co z nás zbude, volkswagen? Láteřil a hrozil, že proto bude volit komunisty. K volbám ale stejně nechodil a fašisty a komunisty nenáviděl stejně. Bál se na ně jen pomyslet, aby se nerozzuřil. Radši v klidu. Radši doma, jestli dům starého jezevce může být domovem. „Neměj starost,“ ohradil se Petr, který dobře věděl, že o něj stejně nikdo starost nemá. „Já pořád jenom nesedím a nečtu. Taky pracuju na zahradě. Jenomže mně ji sebrali. Za komunistů to šlo, ale teď je to soukromé. Znáš to, je to podle práva soukromé a musí to ležet ladem. Ale na jaro si poreju trávník podél cesty k fabrice, víš, k té bývalé vodní přádelně, co tam teď chovají angoráky. Ten majitel mně to povolil. Musí tam být ale


jenom květiny. Žádná zelenina. Anebo to musí být tak nasazené, aby ta zelenina nebyla vidět.“ Petr se lišácky zasmál a najednou vypadal jako jeho starší sestra. „To ty zvládneš.“ „To víš, že jo.“ Už je to lepší. Tramvaj zatáčí kolem vysokých pecí. Vzpomínka na Petra Františka nějak vytrhla. Takový dobrý člověk. Mezi šedými ranními ksichty najednou zasvítila jako zrcátko půvabná tvář staré paní. V mládí to musela být krasavice, vlastně pořád nějak tajemně je. Tak bude vypadat Patricie v jejím věku, rozhodl František Josef pošetile, a oddán úzkostným myšlenkám na ženu, s níž se po rozvodu znovu pokoušel o život, dojel do práce a rozhlížel se, kde by pod okny kanceláří mohl být most přes Odru. Tak by ho potřeboval, most z chvíle do chvíle, kdy se rozloučili a kdy se zase setkali. Před časem několi krát neopatrně šlápl, a najednou všude vidí jenom trhliny. Všechno je tak obludně rozpojeno. Od útlého dětství se bál okamžiku, kdy se pevnina začne trhat a bude tu už jen kratičká chvíle k přeskočení, chvíle, kdy se rozhodne, kdo ke komu patří a kdo s kým nechce být. Tolik se toho bál, až se mu to stalo údělem — být rozvraceným i rozvratitelem, a pak stavět mosty a pokládat prkna přes praskliny, které se otvírají pod nohama. Jejich kroky tehdy duněly na plechové rampě a pod nimi se valily vzduté jarní vody. Patricie měla na sobě měděně červené kalhoty a kopřivový svetřík, vedla bicykl a byla vedle něj taková drobná a přitom plná sebe samé. Dychtivých třicet let nad pěnící vodou. Šlehla po Františkovi pohledem, jako by zakřičel racek. Řeka a útesy porostlé akáty. Teď jí řeknu, že odjedu do Ameriky, a ona si bude myslet, že je mezi námi konec.

Most

71

72

Nebylo to tak. S řekou v očích a s akáty za hlavou mu řekla, ať jede. „Nevadí?“ „Nesmí, Josefe, nesmí.“ František cítil, že všechna okna v domě, který spolu až dosud stavěli na tajných místech a v ukradeném čase, jsou otevřena dokořán. Doslova cítil ten chladný vítr, který přináší i odnáší. Všechno je možné. Vcházet i vycházet. Konečně venku z toho zadrápnutého sevření výčitek, žárlivostí a tajných slibů. „Aspoň budu mít čas něco si vyřídit.“ „Co?“ „Něco bez tebe.“ Zasmála se, ale ani tak neubrala své řeči na tvrdosti. To byla ona. Vždy hotová odejít a zapalovat svým touhám ohně na vzdálených vyhlídkách. Patricie nesnášela, když někdo říkal, že to myslí dobře. Takhle si mastit a podmašťovat svou bezradnost. Stáli tam ve větru, který už voněl mořem a tesknými dopisy, a v tom čistém chladném proudu si umývali ruce. Ne jako Pilát Pontský, ale jako lékař před operací, která bude bolestná, ale musí být provedena čistě, aby do rány nepronikla infekce. Slavnostní okamžik. Žádné sliby. Jen oči důvěřivě zavřené. Pak přišel Pittsburgh. Čekárna na autobusovém nádraží. Za velikým oknem plynou vody. Řeky Allegheny a Monongahela se tu na špici ostrova stékají v jediné Ohio. Františkovi přišlo úžasné, že po proudu dvě jsou jedna a proti proudu jedna je dvě. Konečně matematika osvobozená z kupeckých počtů. Dalo se tam vzpomínat na životy a psát o nich Patricii dlouhé dopisy. Nic jiného se tam vlastně ani dělat nedalo.


Dikobraz

Petr se propadl sám do sebe. Žil ve svém vlhkém domě s košem detektivek a se vším tak akorát opotřebovaným, aby to dosloužilo, až už to nebude potřebovat. Ve své samotě v Bystřici se zanášel stářím, jako se trubky zanášejí kotelním kamenem. Ale nikdy nežil na dluh. Ze zákona byl ustanoven poručníkem své sestře Johaně, když ji zbavili svéprávnosti a její manžel Bogomil zmizel za mořem. Jaký on mohl být poručník, když nikdy nikomu neporoučel, ani těm věcem kolem sebe. A tak jen ukládal úřední dopisy do zásuvky v kredenci a peníze posílal Johaně na poste restante do vesnice, blízko níž žila v hájovně, kterou si koupili ještě kdysi s Bogomilem. Sestra bláznivá malířka, bratr samotář. Čekal, až to všechno skončí. Čekání se mu stalo životní náplní. Ještě se také styděl, jako se v té době stydělo mnoho lidí. A ti, kteří se nestyděli, ti jim vládli. Někteří utekli. Třeba Bogomil. I když ten prchal spíš před Johanou. Nebo ten mizera Henry, který se pak v Kanadě na Bogomila nalepil. Henry se jmenoval Jindřich Brhel. Byl to takový přerostlý brhlík, který, místo aby přičinlivě šmejdil po kmenech stromů a čistil je od škůdců jako jeho soukmenovci, opičil se spíš po kukaččích mláďatech. Vždycky věděl, kam se vecpat. Brhel. Mudrc jeden. Často Petrovi říkal, že je lepší v malé hospůdce sedět než ve velké fabrice pracovat.

Dikobraz

73

74

Petr nad tím vždy jen tak po venkovsku krčil rameny. Věděl, že to tak je, ale také věděl, že on bude celý život do té fabriky chodit s bandaskou a se svačinou v aktovce. V sedmdesátém pátém vzal Henry kopce. Pracoval na tom několik let. Stal se kvůli tomu dokonce tajemníkem fotbalového svazu. I když do balónu sotva kdy kopl, byl velmi horlivý, chodil na schůze ČSTV, sepisoval hlášení, plácal si po ramenou s hráči a s trenéry, a hlavně s funkcionáři. Nikdy mu nebylo nic zatěžko. Nakonec kýžená odměna přišla v podobě zájezdu na přátelský zápas v nějakém západoněmeckém zapadákově. Zatímco se jeho svěřenci rozcvičovali na trávníku, Henry, který předtím prozíravě rozprodal veškeren svůj majetek včetně vodovodních kohoutků a záchodové mísy a převeksloval to na marky, odkráčel z hotelu a požádal o politický azyl, který bez problémů získal, když tak trpěl v tom socialismu. Poprvé v životě letadlem, a rovnou do Montrealu. V Kanadě přece žije tolik Čechů, a taky kamarádův švagr Bogomil. František věděl dobře, co je Henry zač, měl tu čest setkat se s ním při svém kanadském pobytu. „Nemysli si, Franto, to nebylo jen tak, opustit vlast. Vy si teďka cestujete, kam se vám zachce, ale tehdy to bylo rozhodnutí na celý život.“ Henry si zamnul spokojeně ruce. „Vždycky rád uvidím nějakého Čecha, to víš, k nám na farmu zajede málokdo. A co Petr, ten starej pardál, pořád žije v Bystřici? Pořád? Už je v důchodu, co? To je celý on, nepohne se, má těžký zadek.“ „Podívejte, co jsem přivezl,“ František Josef otevřel kufr auta a ukázal Henrymu podivné zvíře. „Dikobraz, dikobraz! Kdes ho našel?“


„Na silnici, kousek za Miltonem. Jeden řidič kamionu mi říkal, ať ho vezmu, že to je dobrý.“ „No to se ví,“ radoval se Henry, „pěkně přejetý, čerstvý,“ znalecky zkoumal hamatnou mrtvolu. „Sandy nám ho udělá na česneku. Česneku tu máme celý pole. To bude bašta, to jsi, Franto, udělal dobře, žes ho tam nenechal.“ Henry vesele tancoval kolem auta a jeho dva psi se chtivě vzpínali na dlouhých řetězech. „No, ty se na to ani nedívej,“ obořil se Henry na mírně zparchantělého vlčáka. „Představ si, že tenhle blbec se jednou pustil do živého dikobraza, támhle v lesíku u potoka. Měl ty ostny všude. V tlamě, v očích, v čenichu. Veterinář si za to napočítal tři sta padesát dolarů. Představ si to. Já jsem myslel, že ho zastřelím.“ „Koho, veterináře?“ „Ne, to psisko. Tři sta dolarů!“ „Stejněs to neplatil!“ zchladila ho jeho žena Sandy. Pěkná, unavená Řekyně, která velféristu Henryho už patnáct let živí z malého platu zdravotní sestry, aby se ten pupkáč mohl válet na farmě, pít pivo a koukat se na televizi. „Vydyndals to z Bogomila, jako vždycky.“ „No no, moc se na mě nerozkřikuj, ty řecká cikánko. Vidíš, Franto, jak jsem dopadl. Vzal jsem si za ženu cikánku. Kdybys nám radši donesla pivo, vidíš, že máme práci.“ Dikobraz visel na trámu přivázán za zadní nohy jako nějaký nevzhledný člověk a Henry z něj ostrým nožem stahoval jeho ostnatý kabát. Sandy stála nerozhodně na okraji česnekového pole. Jako by do něj chtěla skočit a utopit se v něm. Ale stejně, ani není jejich. Pracuje na něm Bogomil. Oni tu jen bydlí, protože jim

Dikobraz

75

76

Bogomil pronajal domek. Henry mu stejně neplatí, protože Bogomil má dobré srdce, a ona aby se pořád jenom styděla za svého chlapa. Tak si to nepředstavovala, když ho ještě neplešatého a netlustého přivedla ukázat rodičům. Moc tím nadšení nebyli. Přece jen by si ta naše Alexandra měla vzít Řeka, mínili, ale je to, zaplať pánbůh, Čech, a ti jsou pracovití, to ví tady v Kanadě každý. A kromě toho už jí byla sukně malá. Proč jen není trochu jako Bogomil, ten, aby mohl koupit ženě dům, dělá dvě práce najednou a ještě jezdí dělat na farmu, kde se oni, neplatiči, jen válí, a… shýbla se a vytáhla ze země několik hlaviček česneku, a já mu tady ještě kradu česnek. Co už mám dělat? Vlasy a sukně jí povlávaly ve větru, jako by stála na pobřeží zeleného fjordu. Na silnici za polem se objevil školní autobus, který přivážel děti. Přesně ta oranžová skvrna tam ještě chyběla. Teď už s tím nemusíš dělat vůbec nic.


Petrovy kameny

František Josef a Petr se zvolna nořili do rumu a do vzpomínek. Od Henryho se brzy dostali k Bogomilovi a od něj k Petrově sestře Johaně, a tak pořád dokola, jak rumu ubývalo. „A tož kdo jí to měl říct, když fakt nebyla v pořádku. Mluvila o nějakých Číňanech a dohnala Bohuša málem až k smrti. No k smrti asi přece jen ne. Vylezl akorát na ty Petrovy kameny, když byla bouřka, a čekal, jestli to od něho šlehne. To si jen tak říkal. Bože, jestli chceš, tak mě zabij. Ležel tam na skále promočený a čekal, jestli to do něho praští. Anebo si tím chtěl jenom požehnat ten svůj útěk a čekal, že to do něho vlastně nepraští? Proč by se nějaké výboje měly potkat zrovna nad ním. Ale kdyby ho Bůh chtěl zabít, tak mohl. To může vždycky, ne? No proč si tam lehal? No proč? Aby ho ty kameny zachránily, jeho, evangelíka, mladého helvíta, od ženské, kterou si vzal za ženu. To jste všichni, vy helvíti. Děcka se vám psujou, svět je v prdeli a vy si leháte na Petrovy kameny. Dyť ona nebyla tak špatná. Ženská to byla a furt je. Uměla pořádně malovat i pracovat. Ta, když to na ni přišlo, vypumpovala celou studnu. Johana. Před tou musel utéct až do Kanady. A on taky nebyl žádný srab. Dělal v Ostravě v dolech v těch šikmých sedmdesátkách,

Petrovy kameny

77

78

tam se chlap ani neotočí. Dovedeš si to představit, s tou hydraulikou v ruce, podřenou prdel a helvítskou víru. Všichni byli slušní, protože pro ně život jiný než slušný nemohl být. Ale nedalo se s ní žít, to mi věř, a nikdy to nepůjde. Protože ona se na svět dívá jinak. Ona má ve všem pravdu, ale není to pravda pravdivá, a o tom ona neví. On žil jak chlap, který nikoho jiného mít rád nemůže. Všechno se mu v životě podařilo, jenom ten život se mu posral. Jako by ho vevnitř něco žralo. Proto si ji asi vzal, tu babu bláznivou, moji sestru. A teď běžel někam do tepla, tam, kde by ho mohli politovat a postavit statečně proti těm, kteří mu ublížili. Zkusit štěstí ještě jednou. Já tomu rozumím dobře. Ale stejně, nikdy to té ženské nevrátíš. Budeš jenom špatný. Budeš opuštěný, protožes ji opustil. Já tě nesoudím. Já jsem sám odsouzený.“ Na dně láhve už jen trocha zlatého rumu. To už si Petr nechá na ráno do čaje. Zítra bude škaredě. Černý mrak leze oknem až do kuchyně. Zavřeme a zhasneme a půjdeme spát. To zas bude noc. Venku něco lítá. Asi nějaké letadlo, často tu bývá v noci slyšet.


Zlatavé okraje

Jenom to držet jako malý chlapec, který nese v rukou skleněnou mísu, v níž se ve vodě vznáší červená rybka. Dělat malé krůčky, neupadnout, nerozlít to, aby se vesmír nepřekotil a červená duše nelapala po vzduchu v kaluži rozteklé po podlaze. Třese se odpovědností, ruce bolí, dech se tají. Tak by měl člověk žít, přemítá František Josef, tak nést svěřenou vzácnost. Zdali nám však nějaká vzácnost byla svěřena? Třeba musíme jen tak žít bez vzácnosti, tak bledě. Chlap pokuřuje na balkóně vedle své satelitní antény, aby si nenasmradil v bytě. Nečum. Vyhlíží nerudně. Nečum na mě. Celý růžový a holý a nic. Parabolický talíř u jeho ramene trpně přijímá signály z družic visících mezi hvězdami a zemí, a nic. Co když Patricie je jen taková ženská, co čeká od života trochu zábavy a trochu klidu? Nikam se necpat, za ničím se nehonit. Co když její klín je jen taková vagína a žádná jeskyně tvoření? Co když chodíme drobnými kroky a v třesoucích se rukou neseme jen nočník a zajíkavě se bojíme, aby se nám nevylil na nový koberec? Co když Sandy vůbec nevypadá jako řecká bohyně. Má jen trochu chlupaté nohy, které si přičinlivě depiluje, a chmýří pod nosem, z kterého je zoufalá. Co by vlastně chtěla, cikánka jedna. Ať je ráda, že jí televize hraje,

Zlatavé okraje

79

80

že může nakoupit, uvařit a podržet chlapovi. N ějak se zabavit, než přijde onkologie a smrt. Co když Johana prostě jenom patří do blázince. Je to případ a hotovo. Všichni jsme jenom nezajímavé případy v nudné knize. Tu knihu můžeš číst třeba i pozpátku a smysl bude pořád stejný. Žádný. František Josef cítil ohrožení už několik měsíců. Zachraňovali se s Patricií dlouhými hovory u kuchyňského okna. Mluvili a mluvili, jako by chtěli přepsat své životy do smysluplnějšího tvaru. Jako by to bylo možné. Mají víno a kávu a kupu cigaret a celé noci. A to je tak všechno, co mají. František má ještě vodku, o které Patricie neví. A obavy, že Patricie není v pořádku, její oči, její kulaté oči, co to má s očima? Jako by se na něj dívala úplně jiná, hrozná žena. Jako by se na ni díval úplně jiný, hrozný chlap. Tma na dvoře za okny bledne. Čas protéká úzkým hrdlem. Všechno najednou do palice, chce se mu blít jako kdysi v autobuse na školním výletě. Ono to nějak půjde. Za chvíli se tomu s námi zasměješ. Josef, teď vydrž. Tady máš sáček, když tak do sáčku, ale vydrž, už tam budeme. Za chvíli… Když se autobus konečně vytočil na horském parkovišti a milosrdné dveře se otevřely, desetiletý František Josef se vymotal ven a zhluboka se vyzvracel do nádoby na odpadky na břehu Štrbského plesa. Nádherný ostrý horský vzduch a ostré štíty kolem. Žaludek se obrací naruby. Jaké blaho. Úleva. Kyselé šťávy na bradě. Křeče slábnou. Nitro se uklidňuje jako struna, na kterou už přestali drnkat. Tak Vysoké Tatry. Poprvé a naposledy ve velehorách. Skoro nic jiného si nepamatuji. Ale ta úleva byla skutečně bohovská. „Aspoň že ta,“ poznamenala Patricie. „Budeme si navozovat nevolnost, abychom si pak vychutnali úlevu?“


„Pro tohle jsem jako student rád pil. Měl jsem rád kocoviny. Když se člověk takhle probudí po prochlastané noci a je mu…“ „Jak si zaslouží.“ „Jo, tak.“ „To jsi měl rád?“ „To taky. Ale hlavně jak jsem se z toho dostával ven. Víš? Vyprošťovák. Procházka. Gulášová polévka. Čaj. Dlouhé, dlouhé odpoledne na divaně, takové mírně ujeté filozofování. Netřeba se bát vážně. Hlava jen tak plácá. Bezmocné chlípné vidiny a nerealizovatelné choutky. Všelijaké ty bohatýrské opilecké průpovídky a moudra jen tak proplouvají prostorem, jakoby nic. Ještě je ti blbě, ale už to není tak hrozné, a právě to už je na tom perfektní, ten postup, už zas je to o něco lepší… Ale pak se to zkazí.“ „Zkazí?“ „Ta radost z toho už, už je pryč.“ „Proč vlastně?“ „To přichází asi s věkem. Pak už je to jenom trápení a deprese. Ty zlatavé okraje se setřou.“ Zlatavé okraje už byly zcela odřené i v době, kdy pan Dlouhý hledal azyl v manželské posteli, kterou zdědili po manželčině strýci právníkovi. To jediné jim ti zbohatlíci nechali — starou ložnici — širokou postel, dva noční stolky, trojdílnou skříň, psychu a oválný obraz Krista v Getsemanské zahradě. Byl to jenom tisk, a nikdo na to moc nevěřil, ale nad postel to patřilo. Nad čím vším jsi, Ježíši, musel ronit své krvavé slzy. Pět děcek a jednou tolik potratů. Copak někdo může mít deset dětí v panelákovém bytě a uživit je z jeřábnického platu? Nenakoupíš ani na svátky, ne tak na svatby. Samé holky.

Zlatavé okraje

81

82

Samé holky. Ta poslední se jmenovala Mirka, protože už bylo jasné, že Mirek se nenarodí nikdy. A on nedal pokoj. Brousil tu svou červenou pastelku, až z toho byla paní Dlouhá celá utahaná. A ještě potom předčítal z knížek. Miloval Henryka Sienkiewicze, Ohněm a mečem, Potopa, Pan Wolodyjowski, jeho dávný vzor z polského televizního seriálu. Nosil knír jako on. Jako chlap, který vzal Tatara přes břicho tak, „že… mamino! že ho rozsekal na absolutní hovno“. „Teď přijde ten sek!“ vykřikl, když film opakovali v televizi už počtvrté, ale najednou se všechno rozsypalo do pruhů a klikyháků. Televize byla zas jen porouchanou lampou. Pan Dlouhý ji vztekle ladil. Podle prskajících výkřiků zápasících mužů věděl, že už přichází ta chvíle, kdy se ukáže. Jenže zápas je roztříštěn v abstraktní vzory. Moderní umění, které ničí všechno skutečné. Jestli není něco s anténou? Pan Dlouhý vy běhl na balkon, kde se měl na konzole tyčit triumf jeho kutilství, a považte. Stál tam kluk ze sousedství. Dlouzí bydleli v přízemí, takže na balkon bylo snadné vylézt. Jen se zvenku přidržoval zábradlí a lomcoval anténou, právě ve chvíli, kdy měl pan Wolodyjowski přeseknout Tatara jak hada. Chechtal se, div nespadl, a spolu s ním banda kluků na trávníku pod balkonem. Pan Dlouhý popadl muškát i s květináčem a zaťal tomu drzákovi, který ruče skákal z balkonu dolů, pořádnou do zad. Jen zařval a zmizel s ostatními ve tmě. Tak mu třeba. Obraz se uklidnil a hrdina stojí nad zabitým vetřelcem a na jeho bedrech spočívá tíha osudu Polska sužovaného Tatary, německými rytíři a bůhvíjakou verbeží. A potom život. Šichta. Ranní, odpolední, noční, a tolik starostí. To není žádná sranda. Naflákat si děti, to umí každý, ale vychovat je! A zajistit a vyvolávat fot-


ky, jak byli s rodinou v zoologické zahradě. Zvětšovák Magnifax v koupelně na pračce vířivce, na vaně prkno, na něm misky s roztoky, červená žárovka, jako v pekle nebo v mučírně. A už to leze. „Jen škoda, že jsou tam ty mříže,“ zalitovala paní Dlouhá a zálibně si prohlížela ještě mokrý portrét tygra sumaterského. „A co jsem měl dělat? Měl jsem snad strčit ruku do klece?“ „Měl,“ řekla Patricie. „Nemusím se tomu smát? Že ne?“ dodala po chvíli. Zůstali sedět u stolu, kterému vévodila veliká trnová koruna a kolem další kaktusy. Dívali se na sebe mezi jejich kožnatými těly a ostny a věděli, že to na tomhle oválném obraze může trvat věčně.

Zlatavé okraje

83

MDH

84

„Nic nekončí!“ řekla dělnice Ema dělníkovi Ivovi, když nastupovala do lodi, která se za několik hodin oddělí od Barsomu (kdysi, ještě v době válek a peněz, mu říkali Země). „Celý vesmír bude obydlen dělníky. Své dítě uvidíš na nebi. Tam na té hvězdě, vidíš?“ Ivo mlčel, ale jeho tvář se jasnila. „Na každé hvězdě bude tvoje dítě. Všude budou dělníci jako ty, až bude vesmír obydlen. Vesmír se stane dítětem dělníků. Už nebude smrti a zániku. Vše obživne, až se nekonečný kruh spojí. Nyní jsme, Ive, nekonečně malincí, jako zrníčka pylu, ale budeme nekonečně velicí, jako koule, kterou už nic nedrží, protože ona je všechno. Rozumíš, dělníku? Proto teď musím nastoupit na loď i s dítětem, které jsi ve mně počal.“ Ivo jí rozuměl. Byla krásná jako loď, jejíž boky teď vyplňovaly údolí mezi dvěma pohořími. Postavili ji dělníci. On, Ivo, ji postavil. Teď do ní vstoupí Ema s ostatními dělnicemi a budou to její boky, její břicho, které uvidí odlétat, až tu zůstane se svým tritolovým komandem, které naplní vrty výbušninou a odpálí Barsom a změní jej v meteorický déšť, jak bylo dávno plánováno. Protože Barsom není žádná Země, je to jen stanice, kterou tu umístili dělníci před miliony let. Je to pouhý okamžik v díle, jež uzavírá kruh nekonečnosti. Staré stanice se opouštějí, když splní svou funkci. I staří dělníci odcházejí, vstupují do věčného díla.


Odpálí rozbušky, aby vyčerpaný Barsom nezavazel pohybu jiných domovů pro dělníky, kteří jsou již počati na hvězdách. „Jsi krásná,“ řekl Ivo Emě, „jsi jako hvězda, která n ajde své místo a září růžovým světlem.“ Tak září mladé hvězdy. Dávno jí chtěl říct, že její barvu zná. Všechny dělnice nosily červené šátky, jen ten Emin byl trochu narůžovělý, asi si ho hodně prala. Tak ji mohl Ivo vždycky rozeznat v proudu červených hlav. „Mám hříšnou myšlenku, Emo,“ zašeptal Ivo. „Jakou, můj milý dělníku?“ zeptala se Ema udivena. „Před odpálením Barsomu nasednu do člunu a uniknu do prostoru. V eonech času budu hledat tebe a naše dítě. Poletím ke světu, na kterém budeš žít.“ „To je ovšem vzpoura, dělníku,“ namítla Ema. „Já nechci odejít do věčnosti s touhle vyčerpanou stanicí!“ „Ale vždyť jsi taky vyčerpaný, nemáš dost energie. Zůstaň u stroje jako pravý dělník, a já o tom budu vyprávět našemu dítěti.“ „A když odletím?“ „Staneš se běsem. Přízrakem mimo řád a trajektorie. Bludným dělníkem. Neřízenou lodí, které se budou bát kapitáni a jejich posádky. Staneš se chybou!“ „Stanu!“ zašeptal Ivo sebevědomě a Ema jen malinko zalomila rukama. Boky lodi se zvedly a hvězdolet se v rachotu a kouři vydal na cestu. Ivo zůstal sám v poušti s posledním litrem vzduchu a s touhou zůstat u stroje do konce jako pravý dělník. Ale kdo ví, co udělá. Člověk je křehký, a křehký je i dělník, a křehkost jednotlivců ohrožuje celé dílo. Bylo to napsáno psacím strojem na modrém kancelářském papíře. Modrý byl Johanin oblíbený, a bylo to

MDH

85

86

francouzsky, Johaniným oblíbeným jazykem. František Josef s Patricií se museli obrátit na přítelkyni Irenu, francouzskou překladatelku, aby jim přemluvila na diktafon obsah podivných papírů, které Johana kdysi Františkovi svěřila. Byla jich plná krabice od ztuženého pokrmového tuku. „Je to pěkně praštěné,“ řekla Irena a podávala jim kazetu. „Ta paní Johana snad věří v komunismus.“ „Asi jo, když to říkáš. Ale ve straně nikdy nebyla. Naopak, pronásledovali ji, kvůli moderně. Úpadkový malířský styl a tak, v padesátých letech. Tyhle modré papíry si psala jen tak mezi malováním. Snad je píše ještě dnes,“ vysvětloval František Josef. „Proč to proboha psala francouzsky?“ „Aby to nikdo nečetl. Francouzsky přece nikdo neumí, teda kromě tebe.“ „Ale fůra dalších lidí. No, je jich vlastně málo,“ připustila Irena. „Literárně to není nic moc,“ usuzoval František Josef. „To bych neřekla,“ namítla Patricie, „rozhodně je to dojímavé. Třeba je země vážně stanice.“ „Proboha, dělnice Patricie, nenechávej mě tady s posledním litrem kyslíku!“ zasmála se Irena. „Nebo kořalky,“ doplnil František Josef. „Dejte mi ty papíry, já vám namluvím ještě pár kazet, jak mi vybude čas mezi prací.“ Irena si vzala krabici zpět. „Je to mimochodem perfektní francouzština. Trochu staromódní, ale stylová. Kdybych takovou měla, byla bych ráda.“


Rozhodl se zůstat s tritolovým komandem. Po odletu mateřské lodi jim zbylo jen zasunout nukleární nálože do vrtů vedoucích do nitra Barsomu. Propojit, připravit k odpálení a spolu se stanicí vstoupit do věčnosti. Bylo to vyvrcholení celého jejich života. Už tu dál neměli co dělat. Nekonečný kruh je volal k sobě, k dalšímu životu, kdy rozptýleni v nejmenší částice budou přítomni spolu se všemi dalšími dělníky v jediném obrovském pylovém zrnu, které poletí oplodnit další a další prostory nekonečného kruhu, v němž vesmíry plují právě jen jako pylová zrna k velikému okamžiku početí úplně nového světa. S pevnou vírou v budoucnost stiskl Ivo knoflík spínacích hodin. Za deset vteřin pro ně začíná věčnost. Za deset vteřin se obejme s Emou v pylovém zrnu. Ireně se zadrhl hlas takovým hloupým dojetím. Stlačila na diktafonu tlačítko pauza a chvíli plakala, polykala slzy, roztírala si líčidlo a všelijak se škaredila, až se její tvář změnila v mokré červené hadrovité cosi. Ach, nenáviděla se za ten náhlý vzlyk, který rozhodně nechtěla nahrát na diktafon. Který rozhodně nechtěla. Tak schýlená, s žebry u kolen, a kde jsou prsa? Muž tě opouští, a ty víš, že si to nezasloužíš. Celá ses do toho vložila, a teď jsi prázdná, vykradená, plochá, plošina. Máš malé kozy. Dvě děcka jsi jima odkojila, tak jak můžou být malé. A stejně ticho. Nikdo s tebou nechce mluvit. Všechno je jasné, jako když spadne špatně postavený panelák. Na hromadu. Ještě žádný nespadl. Je to tak pevně svařené dohromady, ty armatury, že se to jen vyvrátí na bok, ale nerozpadne se to. A tak to vyvrácené trvá. Kurva! Zakřičela Irena. A tak to trvá, na celé sídliště, aby mě někdo slyšel, když mluvím francouzsky. Píča s malýma kozama. Pootočím se na boku a nebudu

MDH

87

88

se dívat. Já jsem měla tátu, který bojoval s Luftwaffe a nebál se a rozuměl strojům a válce a drželi ho ve vězení, komunisti, a měl mě, až když vyšel v šedesáti letech, koho ty zplodíš v šedesáti letech? Já jsem měla matku, která milovala otce, a oba věděli, co dělají, i když je bili. Chápeš to? Na ně se nebudeš vytahovat. Ty jsi nikdy na nebi nehořel, ty jsi nelezl pokrytý plameny z kokpitu. Ty jsi nikdy neviděl smrt, jen ve mně. Protože se bojíš vlastních dětí. Vlastního plodu. Umřeš, ty manekýne, protože ty bys chtěl jen strkat, ale když ze mě vyjde, tak se bojíš, protože je poločasem tvé smrti. Odpočítává ti minuty. Chcípáš, když roste. Protože jsi nikdy nedělal nic pořádného, jen jsi trval. Jenom jsi na něčem pořád trval. Jenom o sebe umíš pečovat a sledovat, jak stárneš. Ty ničemný chlape, ani nechráníš, ani nepomáháš. Jsi jen tak, jako bys onanoval, ty sráči, ty ve mně onanovat nebudeš! Usnu sama, a až se probudím, budu překládat bláznivé příběhy ženy Johany, která si psala francouzské zápisky, kterým, vy burani, nikdy neporozumíte ani slabiku. A já jenom trochu, a s tou trochou se stočím kolem své rány. Uviděla se v zrcadle okna. Krajina kolem jejích očí byla náhle něžně modrá. Zmáčkla na diktafonu tlačítko record a zvedla hlas. Ivo unikl. S posledním litrem kyslíku usedl do člunu a odpočítával. Při čísle sedm startoval člun, který stejně nemohl doletět dál než na orbitu. Při čísle čtyři vstupoval do stratosféry. Při čísle nula jej zastihla tlaková vlna výbuchu právě na okraji beztížného stavu. Stanice Barsom vybuchla, nukleární nálože iniciovaly explozi centrálního reaktoru v jejím jádru. Výbuch podebral Ivův člun, jako by sjížděl


vodopádem vzhůru, a smršť energie uvolněná z umírající stanice jej vymrštila do prostoru jako kámen z praku. Získal takovou rychlost, že se celý jeho život zrychlil. Ten poslední litr kyslíku v láhvi mu při tomto tempu vydrží na sto let, za tu dobu, za tu kosmickou vteřinu musí najít Emu, růžovou hvězdu, a její dítě. A při tom se na nebi slavně skví požár odpálené Země-Barsomu jako šarlatový déšť, kterým se Ivo slavně stal a z něhož hrdinsky unikl. Cvak. Konec kapitoly. Otevřela okno. Topoly jako by se k ní přiklonily blíž. Tak plyne život francouzské překladatelky. Pod mostem Mirabeau Seina plyne tiše.

MDH

89

Malmö

90

Do ticha a do samoty utíkají lidé. Do Švédska utekl Bogo mil. Najednou procitl uprostřed rodinných Vánoc. Na stole mezi jinými dárky se otáčí figurka vesele havarovaného lyžaře a strojek hraje Stille Nacht, heilige Nacht. Švédské děti se před ním trochu stydí. Trochu se před ním stydí i rozvedená Ingeborg, která ho načas ukryla. Ofina, výrazně vyrýsované klíční kosti nad těžkými prsy, ruce v klíně. Myslí na to, až se to stane. Malé bezpečí s emigrantským nájemníkem, o kterém se nemluví, ani teď ani potom. Pracuje v loděnicích v Malmö. Je to jako sen o těžkém moři, do kterého se sype sníh, o těžkém hoři, které se rozplývá v tichu. Johana, která nemohla být ani takto osvobozena, dělala pořád jen totéž. Bogomila dohnala málem k šílenství a nevěděla o tom. Její hlava byla jako přetopený kotel, ve kterém už všechno pracuje jen k výbuchu, ale výbuch se odkládá na neurčito. I tak může hlava fungovat. Začala přemalovávat své staré obrazy. Tahala dolů z půdy přízračné krajiny, v nichž lidé s holými zadky zírají na nebe, kde veliké ženy chlapeckých postav odcházejí z obrazu ven a za jejich zády zeje prázdno tuhé jako potlačený výkřik. Krajiny praskající tíhou skal na zemi i na nebi. Malí lidé tudy procházejí, dívka s konvičkou, muž v zimníku, deštivé nebe se zrcadlí na růžové zdi starého špejcharu, mohutné jasany trvají. Je to jen


barva, údery štětce jako zásahy zbraní, hrubé, nezačištěné, nešepsované. Pytlovina, na které nezáleží. Těžké barvy jen tam, kde jich je nezbytně třeba. Jako když se otřeš kabátem o zeď, opucuješ boty na rohožce. Malba, to jsou stopy na těle světa, žádná filozofie, žádné hlubiny, jenom povrch. „Když chceš být malíř, musíš být povrchní,“ říkala Johana, „protože nic jiného než povrch věcí nevidíš.“ „Ale věci mají své nitro,“ namítal František. „Jaké nitro, když ho odhalíš, otevřeš, uvidíš zase povrch, jako když loupeš cibuli nebo otvíráš ty čínské krabičky.“ „Někde přece musí být ten úplný střed.“ „O ten se nestarej, to nechej nějakým farářům nebo mnichům, ti ať dumají nad tím středem, ty maluj to, co vidíš.“ A skutečně, střed byl většinou mimo Johaniny obrazy. Její hrůzně vychýlené kompozice, z nichž by profesoři akademie zešíleli, byly vyvažovány až někde v jiném prostoru. Typický symptom schizofrenie, diagnostikoval to sardonický psychiatr, vidíte, ty dvě ženy jsou vlastně jedna. Rozdvojuje se, trhá se jedna z druhé. Vidíte, tato hlava hledí ven z obrazu, dokonce nosem už z něj i vyčnívá, autisticky zaujata čímsi mimo skutečnou situaci. „Agent to byl a nic jiného,“ odbyla potom Johana jeho diagnózu. „Je jich tu plno, aby nás udrželi v tom svém úlu jako včely. Proč? Proč mu vadí, že se někdo dívá jinam? No proč? Bogomile, budeš si muset vybrat. Jestli budeš věřit mně, nebo těm agentům. Napřed mě vyhnali ze školy, pak mně lezli do domu, do barev mně míchali všelijaký svinstva. V noci mě prohlížejí, vyšetřujou. Víš, jak mě potom bolí játra. Tady, to je z těch

Malmö

91

92

sond. Radši už ani nespím. Teď ještě mají zájem o moje zuby. Ráno se podívám do zrcadla a zase vidím, že mně je brousili. Nejradši by mě zavřeli do blázince a píchali do mě ty svoje preparáty. A ty tomu říkáš léčení. Tak si vyber — ke komu se přidáš? Copak já jsem rozdvojená osobnost? Mám dvě hlavy, nebo co? Já držím až moc dobře pohromadě, a to jim právě vadí. Podívej, co dokážu.“ Zvedla ze země klacek. Zavřela oči a vyhodila jej do výšky. Několikrát se otočil a zase jí přistál zpět v ruce. Pevně ho chytila a provedla to ještě jednou, aniž otevřela oči. „Funguje to. Vidíš? Vůbec nejsem mimo skutečnou situaci, jak to říká ten váš doktor. Právě on, on by mě chtěl dostat mimo skutečnou situaci, a ty asi taky. Bogomile, kdy tě získali, kde tě kontaktovali? Řekni, kde se s nimi scházíš? No, kde jsi byl včera večer? Proč jsi jel do Ostravy? Měl jsi tam schůzku? No? Zaprodal ses jim, že? Chcete mě zkrotit? Já nemůžu uvěřit, že ty, právě ty ses jim zaprodal. Oni nenáviděli už moji matku. Víš proč? Protože jejím otcem byl ve skutečnosti Lev Tolstý. Já jsem Tolstá, a oni to vědí. Netvař se, že ti to neřekli. Máš instrukce? Já před tebou musím utéct. Schovám se ti. Když budu ve stínu za dveřmi, nepoznáš, že tu jsem. Nikdy se do toho stínu nepodíváš.“ Tahala své staré obrazy z půdy a přemalovávala je. Zakrývala je jinými výjevy, jinými tvářemi. Když jí to někteří vymlouvali, říkala vždycky, že oni to restaurátoři najdou, až bude čas. Na některém plátně pak byly i tři i čtyři obrazy, někdy i na rubu. Já je tam vidím všechny, ujišťovala se Johana a pracovala dál. Bogomil objímal Ingeborg, tiskl se k jejímu velkému švédskému tělu, kolébal se v jejím smutku a v malé


naději na jiný život po přestálém dramatu s jakýmsi ničemným chlapem. Ohleduplně a vážně se spojovali v hlubokých skandinávských nocích, bylo to krásné a mohlo to tak zůstat, kdyby Bogomil stále necítil, že není dost daleko, že se nemůže odřezat od té jediné skutečné ženy. Od ženské, kterou nesmíš potkat. Kterou nehledáš, a přece na ni narazíš v některé z kapes země, do níž jsi neprozřetelně vlezl. Radši bys měl umřít, aby svět byl zase normální. Aby zas byla jen jedna pravda. Ale ty radši opustíš i Ingeborg. Chápe, že nejsi svobodný, že tudy cesta nevede. Smutně tě propustí a ty se tryskovým letadlem vzdaluješ nejen od snového Malmö, ale též od Svébohova, Zábřehu na Moravě, České Třebové, Bystřice. Všechno vystřídá k smrti nudná kanadská rovina kolem jakéhosi jezera. A dobře víš, že Johana dál dělá své živobytí, maluje obrazy, rozděluje moc a majetek a bojuje. Je to poslední komunistka, první soudružka ve světě, z něhož jsi emigroval.

Malmö

93

Laguna

94

Kdo jsi? ptá se František Josef v duchu a ze strany se dívá na svou Patricii. Dívá se na ni očima malého chlapce, který se v něm ukrývá. Může to být ona? Ta, kterou tak teskně vyhlížel už jako chlapec? Sestra, která tu není. Proto bývalo v dětství tak pusto, byla pryč, a já jsem nesměl nic vědět, jen cítit její neviditelný pohyb někde blízko. Je to dětinské, ale skutečné. Pořád zachycen v jinošském věku, ve stesku po sestře, která tu byla ještě před ženami. Překvapeným pohledem zkoumá skráň a ucho své Patricie, její oko plné světla. Trochu se jí bojí, jako by se teprve měli seznámit. Patricie ví něco o životě, který taky nemusí být. Má v sobě cosi egyptského. Jako posvátná votivní kočka hledí na svět, který se může vzdálit a stát se věkem, v němž nežila, a přesto v něm je. Našli spolu místo — ohniště, na kterém zloději vypalují izolaci z kabelů. Spálí PVC, ohořelé vodiče pak stočí do hadích spirál a odvezou do sběrny druhotných surovin. Peníze propijí a prohrají na automatech. Tady v tom dolíku to dělají. Chlapi se silnýma rukama. Často vypadají jako Robert Redford, jen zuby mají zkažené. Odtud dolů se jde cestou nad podzemním potokem k laguně. Olše a bezy na březích, opršelá rybářská sedátka, hladina zaprášená klidem, který už nikoho netěší. Mezi kmeny na druhé straně se pomalu pohybují


srnky. Tolik věcí se teď na světě děje, jen tady se neuděje nic. Na cizí lavičce dva lidé v mladším středním věku. Tak by je namalovala Johana a na nic by nemyslela. Jen dvě bytosti zjevené u laguny. Ptáš se, o čem to je? O tom! Zasmála se a rychlými tahy širokého štětce zlomila nebe nad jejich hlavami těžkým bouřkovým mrakem.

95

Laguna

Uran

96

Vzali se. Žádný kostel, jen na úřadě. Johana byla programová ateistka, a Bogomil to musel spolknout. Přece jen si však proti všem svým zvykům vzala na sebe sukni a bílý živůtek. Ta sukně byla kostkovaná a šikovně střižená, takže šikmo ovinovala Johanino tělo, jako plachta ovinuje vítr. Takové kubistické to bylo. Kostky na sukni a bílý život přes zápasnická prsa, vlastně spíš mužská, a obličej zaujatý a sevřený jako pěst. Nechala se ostříhat nakrátko. Její odhalený krk a uši dojímaly svou rozpačitostí. Tak spolu šli na úřad. On v obleku, který mu byl trochu malý. Malý oblek zvyšoval jeho krásu a mužnost. Krásný chlap nacpaný do šatů maturanta. Vzal ji za ruku a zavedl ji k úředníkovi, který je oddal podle zákonů Československé lidově demokratické republiky. A pak se stalo, že se nic nezměnilo. Zůstali stejní. Neměli k sobě o nic blíž. Johana vylekaná ve svém světě zataraseném aspoň tou sukní, aspoň tím kubismem, tím obrovsky viditelným tělem. Bogomil, chlapec jako jedle, plný nepokoje, plný lásky k domovu a k mamince, po zemřelém otci sebe vražedný furiant. Miloval Johanu, i když ji vlastně neměl rád. Tak spolu začali jíst a spát. On po ní sekerou, ona po něm kosou, oba na podlaze v kuchyni v sobě, on v ní a ona na něm, láska, těžká


existenciální moderna. Na to si musíš troufnout. Znáš Picassovo růžové období, to není o růženci, ale o pažích a stehnech. A přesto se milovali. Zvláště tam, kde si nerozuměli. Bogomil byl pro Johanu tím nejžádoucnějším mužem na světě, ale do očí by to tomu helvítskému furiantovi neřekla. Johana byla pro Bogomila bílou laní, tou, kterou nikdy nepotkáš. Je silná a má horkou krev, které se nikdy nenapiješ. V polích na Vysočině našel jako geolog v zeleném žitě ještě zelenější pruh, a tak objevil smolincovou žílu na Rožínce. Rusové tam potom našima rukama postavili důl a odvezli tu uranovou rudu do Ruska. Možná se nám jednou vrátí nadupaná do nukleárních hlavic, nebo ji Rusové pošlou do Ameriky, tam, kam ty, Bogomile, jednou utečeš před svou ženou. I tam tě dostihnou sovětské rakety SS-20, plné těžkého materiálu, který jsi objevil na líbezné Vysočině v lánu žita. V zeleni, která hořela na konci štětce v rukou tvé zákonné manželky, která tě milovala po svém, jako ty ji. Vaše láska neměla místo na světě, ale mimo svět pro ni bylo místa dost. Tam byly její obrazy s nebem těžkým jako klíční kost galaxie. Už nechce prostor pro barvu, od fauvistické barevné skvrny se posunula jenom ke skvrně, k absolutní stopě, k malému kousku těžkého materiálu, který Bogomil objevil na Rožínce v Johaně uvnitř. V lánu žita je exploze jasnější než tisíc sluncí, když se projeví, a když se neprojeví, je to jen taková těžká šedá plechovka zavřená ve vojenském skladě. Obraz je líbezný, směle namalovaný, lazurně přivedený do zraku, do zázraku, protože v něm spí neprobuzený smolinec z Vysočiny. Sovětské i americké atomové bomby a evropská moderna leží vedle sebe. Každý ví, že nikdo nemluví pravdu,

Uran

97

jen ty němé obrazy lidských postav v těžké krajině, jen Hirošima, má láska. Tak Bogomil s Johanou zakládali na dnešní svět. Plátno se prověšovalo tíhou povrchních obrazů. Vyděšení modernisté byli spolu a nemohli k sobě, a přitom atomové ponorky, těžké a krásné jako velryby, zkoumaly krajinu na dně moře.

98


Vysoké mraky

Cesta života se před Františkem Josefem rozdvojovala jako hadí jazyk. Oba konce jsou slepé, a on přesto ví, že hned tak neumře. Je to takový okamžik pro falešného hada, který se ti plazí po cestě, a ty nevíš, jestli ho máš zašlápnout nebo nechat být. Nechat být, nemyslet, říci si „ono to nějak dopadne“. Kéž by si František mohl v bezradnosti říci slova tolikrát útěšně opakovaná ústy dobré ženy, Bogomilovy matky a Františkovy babičky: „Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všechno spraví.“ Tuto jistotu víry jsme někde potratili. Už Bogomil ji neměl, když odešel od Johany na druhý konec světa, a nemá ji ani František Josef, když tu suchýma očima hledí na slepýše svého života. Asi se stydíme na Hospodina tu svou bídu valit. Spíš jen tak čekáme, jak to dopadne, odhodláni zachovat se alespoň slušně. Stud je náš život. Studna, do níž zalézáme jako nahý Adam do křoví. Když se jednou člověk stydí před Bohem, tak už se může stát cokoli. František Josef seděl na verandě domu v ulici Glenholm a uzavíral své poznámky. Bál se Evropy, vlasti, města, ženy, rodiny i dětí svých. Věděl, že to schytá, ať už udělá cokoliv. Myslel na Bogomila, který před lety letěl do Nového světa založit nový život, on teď poletí zpět do starého světa a bude se tam stydět před Bohem i před lidmi.

Vysoké mraky

99

100

Po nebi rychle plulo několik vysokých mraků, které barvou i tvarem připomínaly játra. Cáry jater. Co nás ještě čeká, pro Krista Pána. František zavřel kufr a chtělo se mu přestat myslet. Přestat žít? Snad ne! Šel si vyčistit zuby do koupelny, kde nad rohovou vanou stál skleněný jelen. V dřevěné misce suché okvětní lístky růží, vůně a jelen. Tady by si člověk mohl pěkně otevřít tepny. Za chvíli mi ale letí letadlo. Musel se tomu smát. Smát se s plnou pusou pěnící pasty. Na zrcadle zůstaly kapky, nechal je tam. S Bogomilem se už rozloučil. Má dnes službu u záchranky. Asi je na stanici, kolem které vysadil mnoho ovocných stromů. Za dvacet let se stanice ocitla uprostřed planého sadu. Nikdo ty meruňky, jabloně a bůhvíco ještě nerouboval a neštípil. Teď ještě pár stisků a polibků a zavazadlo do kufru, taxi a na letiště. Je mrazivě čisto, až na ta játra na nebi, teď jsou dokonce trochu do zelena, jakoby cirhotická. Takový mráz, myšlenky v něm tuhnou jako bílé březové dřevo. Plevelný strom s korunou zlatých listů se láme větrem v mrazu. Poražení, Patricie, v listí na studené zemi, tak se budeme milovat v Evropě. Už nasedal do taxíku, když zahlédl dvě dětské postavičky. Bing a Kana, japonské děti, na které dohlížel, když pracovaly na farmě. Kana nosila brýle a dlouhé vlasy svázané v ohon dosahovaly až k pasu. Měla na sobě uniformu drahé soukromé školy, v rodině byla považována za naději, která to dotáhne na univerzitu. Její potřeštěný a neklidný bratr Bing měl na hlavě kapuci a zev loval jako neupřáhané tele. Bude pekařem, k ničemu jinému se stejně nehodí, bude pekařem jako jeho otec, říkala Františkovi jejich matka Hiroko. A potom mu vykládala o internačních táborech v Britské Kolumbii,


kam byli za války po napadení Pearl Harboru zavřeni jako nespolehlivá japonská pátá kolona. Tohle už naše děti nesmějí nikdy prožít! Kana jí naslouchala tak vážně a odpovědně jako mladá houslistka Ishikava, jako malý Buddha, jako dvanáctiletý Ježíš v chrámě. Jít na vysokou, někam to dotáhnout a vykoupit udřenou mámu, která mluví špatně anglicky, a tátu, pekaře, který má hlavu jako cibuli, samé starosti a uvnitř nic. „Měj se tam hezky,“ řekla mu Kana. „Ahoj,“ řekl Bing. Dotčen dvěma japonskými polibky odjel František Josef konečně na letiště smířen se vším. Letadlo vzlétlo a širokým obloukem zakroužilo k východu. „Podívej, čtyři sta jedna,“ řekl někdo vpředu. František se podíval dolů, kde lány městských bloků obtáčela veliká řeka světel, dálnice 401. Takže, umřít ještě ne. František se jen tak pro sebe zasmál a vzpomněl si na cestu z Miltonu.

Vysoké mraky

101

Milton

102

Milton byla poslední osada po cestě na Bogomilovu farmu, kde lenošně utloukal své dny povaleč Henry. Za Miltonem se z ontarijské roviny zvedaly jediné hory v provincii, Niagarský zlom. Zemská kra tu kdysi praskla a jedna její část se vysunula nahoru. Na výšině jsou dnes farmy, zarostlé ořešáky, jabloněmi a cedry, a jezírka, u nichž hnízdí hnědé husy bernešky. Milton, který je bránou zlomu, není, jako mnoho amerických měst, o moc víc než benzinová pumpa, servis, supermarket, banka, parkoviště a kde nic tu nic. Starý básník a jeho ztracený ráj jsou tu přítomni jen velmi latentně. František tu často tankoval a více než na slepého pěvce myslel na jeho velkého vyznavače Williama Blakea. A přece to tam vždy bylo. Oheň skrytý v čerpadlech, ohromné vozy, farmáři ve vlněných bundách, světlo stříbřící asfalt parkovišť, výdechy strojů a nebe nad zubatým pohořím vždy podmračené. Vědomí, že nic tu není na věky. Rozbitý tábor vesmírných poutníků. Jen na pár desítek, možná stovek let. Američané jsou kolonisté, kterým Bůh drží palce. Přistanou a postaví benzinovou pumpu. Pak přijedou vozy a muži uvyklí žít kdekoliv. Chlap s krabicí svačin, statný, s břichem a širokými rameny v červenočerné kostkované jupce, vychází ze zelenavého světla prodejny a ví, že je smrtelný a že vše je pomíjivé. Proto vyšplhá do kabiny svého


náklaďáku a s nákladem bůhvíčeho odjíždí bůhvíkam. Svoboda k samotě ve vesmíru. Na odvrácené straně měsíce, na parkovišti v Miltonu. Ztracený ráj s duchy exterminovaných Indiánů, kteří se poflakují kolem zaparkovaných aut. Každý ví, že ďábel je sličný a krásný jako New York City, jako hollywoodský noční bar. Sajrajt plný hvězd a televizní evangelium pro blbá děcka, pro zbabělé chlapy a ženské, alkoholičky, které pijí martini a onanují u televize a touží po hvězdnatém ďáblovi, a on k nim přichází a dává jim americkou svobodu k samotě, dává jim nezávislost na druhých, právo nosit zbraň a šekovou knížku, pas, právního zástupce, psychoanalytika, faráře, Ježíše, Santa Klause. Severoameričané vědí, že nebe se potkává s peklem na každém rohu. Když chceš být v nebi, musíš být jednou nohou taky v pekle. A kdo by v nebi nechtěl být, zvláště v tomhle táboře u dálnice. Nechybí tu červená lucerna a slíbené ženy. Nikdo v nic nedoufá. Každý je svobodný v auťáku i mezi stehny. Tohle je kolonie. Občanství tu má svůj účel. Tady i poslední prostitutka ví, že jí Bůh dává svobodu. Dávno už ji mají i otroci a otrokyně. Všichni mohou užívat samoty, kterou jim nikdo nevyvlastní. I kdyby tě zabili, budeš sám, svobodný. Jugoslávci tam měli uloveného losa. Jeho zadek koukal z pootevřených dveří dodávky. František myslel, že je to nějaké dobytče, ale pumpař mu to vysvětlil: „Zkurvysyni, vědí, jak na to,“ vrčel a počítal dolary. „Vyženou mossa z rezervace někam na louku a tam ho odprásknou opakovací puškou, a rangers můžou jít do háje, protože moss byl mimo rezervaci a hotovo. Kurevský kšeft.“ „Stanko, Vladko!“ pokřikovali po sobě mladí Balkánci a popíjeli báječné pivo v plechu.

Milton

103

104

Teď ho prodají někomu do hospody nebo do hotelu na zvěřinové menu, shrábnou prachy, schovají bouchačky a dobro došli, zdravi byli, mnoga leta živijó, povzdechl si František Josef a nahazoval motor starého oltsmobilu. Das ist Amerika, co? Vy pacholci, říkal si, když vyjížděl z parkoviště. Vyhnat z ráje a odprásknout na východ od ráje, to je Milton v novém světě. Napaloval to směrem k Torontu a všechno mu bylo tak trochu jedno. Na zadním sedadle vezl koše strupatých jablek, tak na mošt nebo na štrúdl. Takových jablek, takových závinů. Kilometry závinů. Kilometry dětství. Listové těsto a nad ním andělská peroutka přetírá máslem a šlehaným vejcem záviny krásné jako dívčí břicha, jako zadek nejkrásnějšího andílka na světě božím. Takové pečivo, svátek, vyhřátá trouba, kýžený inkubátor pro naše nedopečené osudy. Duchu svatý, přetři nás peroutkou, pohyby ladnými jako menuet. Přetři nás zabalené a ze strupatých jablek vystrouhané, přetři nás nebeským pajcem a strč nás do trouby, všichni jsme nedonošení, zelení a strupatí. Provoz na dálnici se zahušťoval, ale František posedlý touhou po Božím inkubátoru jel velmi rychle a často přejížděl z pruhu do pruhu, jen aby mohl jet ještě rychleji. Dostal se do takové ráže, že mu ostatní řidiči raději dělali místo. Udržet rychlost na padesáti mílích bylo čím dál obtížnější, protože masa aut v šesti proudech na dálnici nějak hloupě zpomalovala. František se vracel zpět do jeskyně, odkud vyšel. Tam jsou ti mrtví neandrtálci. Moji pradědové s dřevěnými meči. Synové Měsíce a dcery Země se šperky z perleti. Jsou tam a sní o lodích, o záchranných lodích mužů z hvězd. Opuštění na této nehostinné výspě, bez


ohně, bez kola, evakuováni z ráje. Počítají oběhy a sní o domově, který jim byl vzat už před narozením. Tam, mezi ně, lezu a nalézám Lucii s její čelenkou z mušlí, její zelené šaty z neznámé tkaniny. Objímám ztracenou sestru bílou jako dřevo břízy. František Josef s koši jablek za zády zvyšoval rychlost. Nikdo už mu v ničem nebránil, jen výstražné značky řvaly: šedesát mil, čtyřicet mil, třicet mil, křižovatka H 401 — pět mil. Vůbec si toho nevšímal. Toužil po dívce Lucii, po sestře své duše. Nechali nás tu upíjet noci. Ty, ženičko, nikdy nebudeš mít muže, dítě, jen ze tmy do tmy, to je tvá svoboda, tvá hrozná svoboda! František se cítil výborně, jako by se něco urvalo. Přehrada pod žebry. Valí se to do srdce. Patricie otvírá oči mé sestry a já přestávám být svobodný k samotě. Cítím obrovské boky záchranných lodí na obou stranách své hlavy. Mám silný motor plný benzinu z Miltonu. Nic se nemůže stát, nic se neděje. Tak proč všichni stojí? Tehdy uviděl červená světla H 401. Šestiproudá nejfrekventovanější silnice v Kanadě tekla napříč jeho silnicí jako řeka. Když jeho oltsmobil míjel hranice křižovatky, bylo už pozdě brzdit. Jediný ze všech letěl stopadesátikilometrovou rychlostí do nepřetržitého proudu aut. Byla to světlená show. Auta se na něj valila třemi proudy zprava a třemi zleva. Jeho auto se vleklo napříč dálnicí jako nebohá třínohá kočka. Sešlápl plyn, aby odjel z cesty jednomu, a ještě přidal, aby do něj nevrazil další, a dalšímu unikl těsně před nárazníkem. Pak z opačné strany. Taktak ho nezabil náklaďák. Řidič v dalším pruhu skutečně uměl brzdit a ten poslední už neviděl nic. Ale v té chvíli Františkův oltsmobil dostal jakousi nečekanou forsáž a odpálil z cesty těsně před hromadnou katastrofou.

Milton

105

S pohledem upřeným na devadesát mil, dobrých to sto šedesát kilometrů v hodině, letěl František do již tichého a temného sjezdu z dálnice. Tlačil na brzdu a zase ji povoloval a auto tancovalo po silnici smykem sem a tam, až zpomalilo. Na ramena se mu sypala jablka.

106

Byla tam díra. Šest děr se dalo dohromady na jednu vteřinu do jednoho šikmého řezu mezi červenými světly. Přechod Židů přes Rudé moře. František se usmál. Letadlo se vyrovnalo a zamířilo na východ přes Atlantik nad Irsko, Belfast a dál do Evropy. Nebojte se, nebojte se, šeptal si František v polosnu a myslel na všechny, na které si vzpomenul. Ono to, s pomocí Boží, nějak dopadne.


Oceán

Prozření. Jenom na několik okamžiků. Vyhlédneš po ránu z okna a za řadou bezlistých topolů uvidíš pásmo hor. Vzduch je jasný, nebe růžové a hory jako by šly k městu blíž. Z lužních lesů u řeky přilétá obrovské hejno havranů. Tolik svobody, křiku a vzduchu průzračného jako špiritus. Tak začíná den na hřbetech hor. Potom se jdeš umýt s očima ještě proměněnýma růžovým jasem, a když se vrátíš k oknu, je po všem. Nebe je nízké, šedivě bílé, a za topoly je jakési neprůhledné nic, které obklopuje většinu mého života. Na chvíli mi Bůh otevřel okno, říká si Patricie, sama v autobuse mezi paneláky. Musím být tichá jako tichý oceán. Cítí, že v ní narůstá jakási zloba, padá jí na hlavu jako igelitový pytel. S nikým nemůže být, svěřit tu nenávist, která ji jímá. Stud těžký jako kámen zašitý do těla. K čertu s tím. Vytrhnout to a třeba vykrvácet, aspoň se poškodit! Zdá se jí, že uvnitř brečí, tichounce kvílí jako nějaké slabé zvíře, které už dodělává. Nevadí jí lidé ani jejich paneláky, vadí jí Patricie v tom všem. Poškozená, ale ještě ne zničená. Nikdo tomu nerozumí, ani ten Josef. Vychovatel Kristův, pořád plný svých řečí a příběhů. Je snad odlitý z úplně jiné látky než ona. On snad ani neexistuje, jen v té lásce, v té smutné povinnosti, kterou si plníš, abys nebyla sama ty… pitko! Aspoň se poškodit! Najednou se nemohla ubránit myšlence na tělesné

Oceán

107

108

spojení. Představy jí lezly před oči. Znovu ji to všechno posedalo. Na rtech, na prsou, na břiše, na vnitřní straně stehen. Všude plno chvění a měsíční blesk a František se na ni pokládá jako posečená tráva, dýchají spolu ve fialovém obalu hasnoucího blesku. A ona na to teď přece nechce myslet. Chce být tichá. Nic nechtít. Snést den, jako mnoho jiných, a žádnou nadějí se nekojit. Snášet čas. Tichý oceán. Když do něj Magellan vplul, byl tak líbezně tichý, až si vysloužil své jméno. I já budu tak tichá, usmála se Pat potměšile. Patricie rázně vykračovala mezi nízkými olšemi a pokroucenými borovicemi. Pod nohama jí praskal zledovatělý sníh, z něhož se zdvíhaly promrzlé stvoly rákosí a orobince. Doutníky už ztrácejí svůj tvar. Vítr je cupuje ve chmýří. Takové pěkné doutníky. Tudy se dá projít jen v zimě. Představovala si zmrzlé bažiny pod sebou. Lužní lesy, zamrzlé rybníky, trať. Sem tam po ní zaduní vlak, a člověk neví, co by si počal. Patricie měla ráda tyhle osamělé cesty. K smrti ráda utíkala od lidí, i od těch nejbližších, a v pustých krajinách poslouchala hudbu. Jen tak z hlavy. Peer Gynt, Tannhäuser? Rusalka, ta by se hodila sem do těch promrzlých slatin. Tančit jako praštěná víla v promrzlém rákosí, zatímco družky i s vodníkem spí zimním spánkem pod ledem v lůžkách podobných hrobům. Na kost promrzlá nymfa kreslí bosými chodily zběsilé ornamenty na plátno bělostné pláně a nyvě se loučí se životem. Dnes ne. Dnes žádnou hudbu neslyší. Jenom ty vlaky a hukot města, nad nímž teď, v brzkém odpoledni, visí bílý kámen měsíc. Přešla rybník a cestou mezi pastvinami zamířila k vesnici. Za humny ohrada a v ní útulný přístřešek. Nahlédla pod střechu. Byly tam ovce. Ušmudlané, huňaté. Tlačily se k sobě a z hub jim šla


pára. Mají tam seno, sůl. Ovečky s odrostlými jehňaty. Chumel vlny, z něhož vyhlížejí bezbranné obličeje. Stranou stál od ovcí oddělený velký černý beran. Otlučené rohy, oči se mu blýskají. Patricie z něj nemohla spustit oči. Zahlédla bolest tvora, který něco zlého ví, a přitom smrdí tím svým samčím zápachem na sto honů. Cap jeden černý. Už ví, že ho berou. Už ho ženou. Hrabe kopyty, černý jak saze na sněhu. Zvedá hlavu a vidí, že se kolem něj uzavírá kruh. Nebe je tak nízko nad zemí. Už se to nedá změnit. Ze všech stran přicházejí chlapi s nástroji v rukou. Není čas. Čerte, je třeba poslat tě zpátky do pekla. S rohy u země čeká, až se jeho osud naplní. Mohutné kroky hudby. Už je zase slyší, melodie ve větru a harmonizace v rytmu dechu. Patricie se zalykala nepopsatelným živlem, který dělá tragédii krásnou. Hodila beranovi kus chleba. Sežral ho, ale pohladit se nenechal.

Oceán

109

Zlaté Hory

110

V temných zimních nocích se František Josef budil vždy každou celou hodinu. Jaký to chronometr ve mně pracuje, ptal se, když lezl z postele vždy ve tři, ve čtyři, v pět a potom zazvonil budík do práce. Při každém povstání se podíval z okna na cihlové tovární haly, kde v hloubce za drátěnými skly svítila provozní světla. Na záchodě někdy jen tak marně poseděl na desce, ani nerozsvěcel. Pak lednička, hlt mléka, piva nebo čeho. Pak zpátky do postele. Patricie spí vždy tak vášnivě zakutána do přikrývky. Když na ni promluví, jen něco zavrní či zavzdychá a ještě pevněji se zaklesne do svého spánku. František si přehne polštář, ulehne na záda a snaží se přemoci úzkost, která s ním někdy i třese. Kdo mi to nepřeje odpočinek? Noční můry ho trápily už v dětství. Snad se mu to jen zdálo, že když otevřel skříň stojící naproti jeho postele, stáli v ní dva muži v kabátech a s čepicemi na hlavách, takoví šedí jako z padesátých let. Říkali mu, že musí být potichu a nikam nechodit, jenom pěkně zůstat v posteli. Slyšel hlasy otce a matky, jak spolu hovoří někde v jiné části malého bytu, ale nemohl za nimi jít. Musel zůstat tady v dětství s cizími lidmi, kteří mu slibují, že mu nic neudělají. Chtěl by se pomodlit, ale vzpomínky se míchají se slovy otčenáše, tak alespoň zhluboka dýchá, a ty jiné bytosti na něj hledí jako


ryby. Jako kdysi na noční hlídce na skautském táboře u řeky Moravice. Posvítil silnou svítilnou do vody a uviděl okouny, nebo snad pstruhy, dýchali vodu mezi stébly vodní trávy v kuželu světla. Snad tam byli i raci ukrytí v šupinatých štěrbinách břidlicového dna. Jiný svět, takhle blízko břehu. Když zhasl, v údolí bylo teskno. V gumákách s celtovou bundou přehozenou přes ramena kráčel kolem řady spících stanů, a najednou vidí, že se nad kopci šírá. Kmínky habrů vystupují na okraji lesa. Tráva je mokrá a mastně zapařená. Vítr uléhá. Ptáci ještě nezpívají. Ptáš se sám sebe, co tu děláš. Tady na tom světě. Je ti úzko jako teď, při druhém probuzení. Na obálce časopisu na záchodě je krásná zpěvačka. Trochu falešný cituplný pohled. Kdy jsi ho poprvé viděl? Kdy jsi poprvé onanoval? Kdy jsi záviděl mužům jejich ženy? Jednou vzal Františka Josefa strýc Bogomil s sebou do maringotky. Františkovi bylo tehdy asi dvanáct, Bogomilovi kolem čtyřicítky. Maringotka stála kousek od Zlatých Hor. Bogomil se tehdy skrýval před Johanou a dal se ke geologickému průzkumu v Jeseníkách. Vzal synovce o prázdninách na pár dní s sebou. Ukazoval mu výchozy, odebírání vzorků, vylezli spolu na Biskupskou kupu, na Drakov i na Kobrštejn. Z hradu zbyla jen kamenná věž na skále. Vykukovala nad špice smrků jako tovární komín. Když vylezli nahoru, povídá Bogomil Františkovi: „Tady si můžeš zakřičet, co chceš, a nikdo ti nemůže nic říct.“ Rozkročil se nad lesy a zařval mohutným hlasem něco, čemu František nerozuměl. „Co jsi to křičel?“ „Ale, jen tak něco.“ Bogomilův úsměv byl najednou takový trochu rozpačitý.

Zlaté Hory

111

112

„Taky si zakřič.“ Ale František zůstal zticha, nevěděl ještě, co má křičet, když mu za to nikdo nemůže nic udělat. Bogomil také uměl chytat pstruhy do ruky. Uložil je do kabely k odebraným vzorkům a večer je usmažil na pánvi na bubínku v maringotce. Jindy si zase vzal flamendrovskou košili se svislými proužky a džíny a vyrazil do Zlatých Hor do Dělnického domu za kulturou, jak říkal. František musel zůstat v boudě ještě s jedním starým geologem, který nikam nechodil, jen poslouchal rádio a luštil křížovky. Jednou to šel František tajně do Zlatých Hor zkouknout. Dovnitř do Dělničáku hučícího v pátek po výplatě vymydlenými chlapy si netroufl. Koukal jen skleněnou výplní. Bogomil tam seděl u stolu s nějakou ženou a pili Egri Bikavér. Koukali si do očí a něco si povídali. Vypadalo to, že jsou spolu rádi. Že spolu chodí. Než se František vrátil do boudy, ještě si tak teskně pobloudil po hlavní ulici. V cukrárně už bylo zavřeno. V kostele byla vytlučená okna. „Kdo byla ta paní, co jsi s ní byl včera v Dělničáku?“ „Ty kluku, to jsem si mohl myslet.“ Bogomil se usmíval jako kocour. „To byla kamarádka, taková D afné.“ Tak by mě zajímalo, jestli ta Dafné byla vdaná. Třeba vdova, říká si František Josef a zase leze z postele. Tentokrát záchod vynechá, jenom si hltne trochu odstátého piva. Jo v pohraničí, tam muselo být tehdy plno vdov a opuštěných ženských, a taky ty Řekyně. Půjdeme ještě na chvíli ke mně. A rychle, rychle. Čas se otočí jako klíč ve dveřích a na chvíli není. Bikavér a teplo mladé panímámy. Jen ať se děcko neprobudí. A já už musím. Musím za klukem, mám tam v boudě synka od sestry. Dafné. A cestou mezi lesy, sako na jednom prstě


přes rameno. Proužkovanou košili nepořádně zapnutou, polobotky cvakají o kameny a na nebi svítí šílené Johaniny oči. A zase zalézá do postele k Patricii, která se ani nepohne. Spánek je její bezpečné hnízdo. Zato do toho mého nějak fouká. Ale ještě hlt a už je lépe v těle. Přemýšlím, jestli věřím v Boha. Jestli v něho věřil Bogomil. V Kanadě pak už četl jen Bibli a National Geographic. Ten nám taky předplácel a posílal do socialismu. Cenzura ho zabavovala jen tehdy, když tam bylo něco o socialistickém táboře, jinak jsme mohli hltat svět z nádherných barevných fotek. To je holt život, říkali jsme si, a Bogomil četl každé ráno jednu kapitolu z Bible a pak do sanitky a na službu. Jestli se taky budil před ránem, když ho pánbůh obdařil ženou a dcerou? Zdálo se mu o Sudetách a o Vysočině? O dělnících a o Johaně, která má v chalupě pušku? Alespoň přispíval velkými částkami a pomocí Čechům, kteří do Toronta přicházeli většinou za vidinou života z National Geographicu. Podporoval exilové iniciativy. Cvičil v Sokole. Věčně měl zadarmo na bytě nějakého utečence. Dělal, co mohl. Četl Bibli pořád dokola, jako by v ní něco nemohl najít. Hrál po nocích dlouhé šachové partie, nekonečné partie, maty a paty na těch jediných polích, která mu zbyla. Teď zazvoní budík. Skutečně na vteřinu přesně. Venku je bílo. Světla v továrních halách slepnou. Dobré ráno. Patricie vstává, celá ještě ojíněná spánkem se hrabe z přikrývek. „Co nás dneska čeká?“ ptá se František úzkostně. „Nevím, asi práce jako každý den.“

Zlaté Hory

113

Poslední zavazadlo

114

V noci před odletem Bogomil probudil Františka Josefa, podával mu nějakou obálku a říkal: „Tady jsem napsal dopis, doruč ho, Františku, na tu adresu, co je tam napsaná, a hlavně to tady nezapomeň.“ Zůstal rozpačitě a dlouho stát mezi dveřmi a hleděl tak podivně, jako hledí každý emigrant, když se loučí s někým, kdo se vrací do vlasti. „Pozdravuj svoji mámu, moji sestru, a nekuř prosím tě. Já už musím jít spát. Zítra ráno mě čeká sanitka.“ Sestřičko, ty jsi z nás ze všech nejsilnější. Víš, co pro mě znamenalo jezero Ontario, když jsem vám u něj namlouval ty kazety místo dopisu. Byl jsem opuštěný příbuzný s vypouklou lebkou a oholeným plnovousem. Byl jsem světový, nebyl jsem ničí. Miloval jsem naši maminku. Krásnou starou ženu s jasným čelem a vůlí pomoci a poradit. Tak ke mně přišel New Found Land a nikdo se tady z toho neposral. Všichni jsme Kanaďané a nic se nestane. Je to takový pomalý pohyb v srdci. Jak já bych s tebou někam šel. Mám tu kamarády v tělocvičně a v církvi. Deset shybů. Uděláš, Františku Josefe, deset shybů na trubce od teplé vody v šatně na bazéně. Je ticho jako v tělocvičně po výkonu. Vlastně zbývá jen ručník a sprcha. Tak jsme žili. Deset shybů jsme nedělali nadarmo. Byla to naše planeta exilu. Tady u jezera jsme přistáli a zplodili dítě. Už to brzy bude hotové.


Zbývá ještě vyložit to poslední zavazadlo, a budu připraven přijmout tu jedinou svobodu, před kterou kapituluje i americká ústava.

115

Poslední zavazadlo

Na špatné straně

116

Autobus odbočil v Mohelnici a začal stoupat kolem Mírova nahoru do kopců. „Tam někde je ta věznice,“ František ukazoval Patricii do údolí zarostlého listnatými stromy. „V zimě, když jsou stromy holé, je vidět její věž.“ „Nevěděla jsem, že věznice má věž. To snad v pohádkách byly princezny uvrhovány do věže.“ „Nebo zazdívány,“ doplnil František a znovu si vzpomněl na obálku ve své kapse. Je to táž, kterou si netroufl dát Petrovi. Je za ty měsíce odkladů celá ošoupaná. To mu tedy Bogomil dal úkol. Vlastně ani nedal. Tím je to naléhavější. Moravská Třebová. Tohle městečko tu dobře vyrostlo. Tady jsme mohli prožít celý život pod homolovitými kopci. Já jsem měl být vesnickým lékařem nebo farářem a ty učitelkou, třeba, nebo já nevím. Místo toho si tu dáváme kávu v restauraci U naděje a za chvíli přes další kopce do Svitav a tam už bude Vysočina. Cesta se zvedá po novém nadjezdu přímo k temeni hory, na němž ční kostelní věž. Jede se tu po nemožné zkratce. Cestující, kteří znají staré opuštěné serpentiny plazící se vzhůru vlhkými hlubinami bukového lesa, si na téhle betonové monstrózitě připadají ukradeni. Silnice se pak zapichuje do boku hory kousek pod kostelem, je tam nový tunel. Když lezeš do tu-


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

ROMÁNY A NOVELY JANBALABÁN. h st

Recommend Documents