Rok 2015: Hledání směru České republiky

Rok 2015:

1 / 2015

Hledání směru České republiky

Rok 2015:

Hledání směru České republiky

červen 2015

© Ing. Martin Fassmann Českomoravská konfederace odborových svazů nám. Winstona Churchilla 2 113 59 Praha 3 e-mail: [email protected] ISBN: 978-8086846-58-3 Praha 2015

OBSAH Úvod.............................................................................................................................. 5 Existuje český národní zájem? Jaroslav Ungerman........................................................................................................ 7 Šest tezí k makroekonomickému vývoji Jaroslav Šulc.................................................................................................................. 17 K uskutečněným opatřením současné koalice v oblasti daní a pojistného (pohled zaměstnance) Martin Fassmann...........................................................................................................33 Rozdíly v daňovém a odvodovém zatížení mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými Martin Fassmann, Hana Popelková, Vít Samek, Jitka Čálková ................................... 37 Inkaso daní z příjmů v roce 2014 Jaroslav Ungerman........................................................................................................ 55 Poznámky k návrhu zákona o prokazování původu majetku Martin Fassmann........................................................................................................... 59 Poznámky k  návrhu zákona o elektronické evidenci tržeb Martin Fassmann........................................................................................................... 65 Několik úvah o daňovém systému ČR, zejména o zdanění příjmů Martin Fassmann ..........................................................................................................71 Dá se zrušit zdanění superhrubé mzdy? Jaroslav Ungerman........................................................................................................ 77

3

ÚVOD Vážení čtenáři, po delší odmlce se vám do rukou dostávají Pohledy – ekonomicko-politická revue ČMKOS, plná exkluzivních statí expertů ČMKOS. Od posledního vydání, které vyšlo s názvem „Rok 2014 – nová naděje?“, uplynul více než rok a s odstupem času lze ocenit odhad jeho autorů. Po dlouhém stagnačním období došlo k nadechnutí české ekonomiky a její vývoj začíná být nadějný. Autoři Pohledů 2015 považují právě současné období za velmi důležité k zahájení diskuze o vizi ČR. Jakým směrem se vydat, jaké místo v mezinárodní dělbě zaujmeme, co lze změnit a co už je předurčeno, proč elity selhávají při formulaci vize české společnosti? Těmito a dalšími otázkami zahajují v Pohledech 2015 s příznačným názvem „Hledání směru České republiky“ tuto tolik potřebnou diskuzi. Téma vhodně doplňuje aktuální reakce autorů na probíhající debatu o stavu a směřování daňového systému u nás. Jana Kašparová, editorka Pohledů

5

Existuje český národní zájem? Jaroslav Ungerman Současná etapa globalizace, která se promítá do politiky a také ekonomiky, jako by potlačovala myšlenku na to, že může existovat národní zájem, tedy něco, co chce daný stát dosáhnout, za co je ochoten bojovat, jak obrazně, tak i skutečně. V globalizaci, jak často slýcháme, se prý vše národní a dílčí rozpouští v širším celku světové globalizované ekonomiky. Existuje proto cosi, co bychom mohli nazvat jako český národní zájem? Nebo pojem národní zájem patří dávno do minulosti, do doby, kdy se v českých zemích formovalo hnutí za uznání rovnoprávnosti českého jazyka, za politickou rovnoprávnost českého národa – tedy do toho, co bychom mohli s jistou nadsázkou nazvat národoveckým hnutím, tedy do století devatenáctého? Rozpouští se – řečeno ve zkratce – národní zájem v širším společenství, v našich podmínkách v širší ideji evropanství a zatím neexistujícího, byť některými politiky vzývaného evropského národa? Nebo je národní zájem pojmem, který má svoji aktuální platnost i v tomto století a v této době, o níž hovoříme jako o éře globalizace? Domnívám se, že český národní zájem existuje. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby neexistoval, měla by pak vůbec smysl existence českého státu a  národa jako takového? Měl by smysl boj za vznik českého, resp. československého státu na počátku dvacátého století? Smyslem existence státu je, kromě jiného, také vyjádření, formulace, resp. prosazování, jak jinak, i  národního zájmu. Zde by zřejmě bylo dobré si připomenout onu Masarykovu myšlenku – státy se udržují těmi idejemi, kterými vznikly. A to, domnívám se, platí i nyní. Pokud bychom se proto pokusili formulovat v rovině politické, co je obsahem českého národního zájmu, pak bych ho spatřoval v zajištění příznivých podmínek pro existenci národa, pro to, aby mohly být „udržovány ideje, z nichž stát vznikl“, tedy také zachování bezpečnosti či ochrany státu před nebezpečími okolního světa. Ačkoli by to na první pohled mohlo vypadat příliš zjednodušeně, možná bychom se při zamyšlení nad českým národním zájmem pro současné období i pro blízkou budoucnost mohli poučit ze zkušenosti první Československé republiky. Dnes si nejednou tento stát idealizujeme. Zdá se nám, že byl svým způsobem – oproti současnosti – státem, který fungoval možná lépe než náš současný stát. Alespoň soudě podle některých vyjádření v  mediích to tak vypadá. Pokud se však na  jeho existenci podíváme kriticky, pak jeho největší chybou z  dnešního pohledu pravděpodobně byl fakt, že za dobu své existence si tehdejší politická reprezentace nebyla schopna vytvořit 7

přátelské vztahy s žádným ze sousedních států. Snad kromě Rumunska, se kterým Československo sousedilo někde daleko na východě – v tehdejší Podkarpatské Rusi. Právě absence přátel v jeho bezprostřední blízkosti se nejvíce projevila při krizi v roce 1938, kdy se všichni sousedé po mnichovské dohodě vrhli na oslabené Československo, které najednou zůstalo bez přátel, a každý si z něho něco odtrhl. A nejen to. Ti, kteří se ještě před pár lety tvářili jako přátelé Československa, najednou ztratili paměť a ptali se, kde ten stát vlastně leží. Svým způsobem to také bylo fiasko československé zahraniční politiky – tehdejší stát zůstal osamocen. Možná tu chybí fundamentální odpověď na to, proč vůbec k Mnichovu došlo, zda vystačíme jen s tím tradičním, že někdo chtěl zachránit mír v Evropě. Proč ovšem nikomu v tehdejší Evropě nezáleželo na tom, že zde nevyhnutelně zanikne nějaký stát? Některé naše současné výklady vývoje tehdejší evropské politiky, resp. politiky hlavních evropských mocností té doby se příliš nezabývají tím, proč část evropských politiků najednou začala pochybovat o smyslu existence československého státu, o tom, zda vůbec má existovat jako samostatný stát. Tvrdit, že to byla jen náhoda, či špatné hodnocení tehdejší situace je podle všeho neudržitelné. Takový postoj tehdejších evropských mocností pravděpodobně musel mít hlubší kořeny a nemohl přece záviset jen na postoji několika vedoucích politiků. Nebyla to také chyba československé politiky – a debatujme o tom, zda ano, a pokud ano, pak jak velkým dílem – nedokázala-li přesvědčit Evropu o smyslu své existence a o „své pravdě“?

Národní zájem v současnosti Právě proto bychom i dnes měli usilovat o pokud možno přátelské vztahy s našimi sousedy. Ale nedělejme si iluze. Svět je už takový, že silnější vyhrávají a je umění pro malý stát najít tu správnou pozici pro svoji politiku ve vztahu k mocným a silným a zachovat si pokud možno i dostatečný prostor právě pro obhájení svých zájmů, které ani zdaleka nemusí být v souladu se zájmy mocných a silných. Proto asi není dobré si mezinárodní politiku, resp. vztahy mezi státy idealizovat. Jak už kdysi bylo řečeno – státy nemají přátele, státy mají jen zájmy. Evropa a rozložení jejích hlavních politických sil se v současnosti velmi dynamicky mění. Už to není ta relativně stabilní Evropa, jak vypadala ještě před pár lety. Dnes jsou zde minimálně dvě základní hrozby. Je to nestabilita Ukrajiny, která je nejen podněcována zvenčí, ale vytvářena především hlubokými vnitřními rozpory. Za daleko větší nebezpečí však je nutno pokládat nestabilitu Evropy způsobenou imigračním tlakem ze zemí Afriky a Středního a Blízkého východu. V současnosti dochází k přílivu imigrantů tempem, které lze odhadnout na nejméně půl milionu osob ročně (ve  skutečnosti nelze patrně vyloučit ani dvojnásobek tohoto odhadu). Takový příliv nových osob, které navíc přicházejí z jiného civilizačního okruhu a přinášejí si své návyky a kulturu a pravděpodobně nejsou zatím příliš ochotny sdílet civilizační hodnoty zemí, kde nalézají nové působiště, a jejich soustavný příchod po dobu 8

několika let spolehlivě rozloží všechny systémy sociální péče a  vyostří napětí uvnitř jednotlivých zemí Evropy. Integrace těchto osob do evropské společnosti, a to, že by zde začaly pracovat, sdílet společné hodnoty a třeba i bránit novou společnost, která je přijala – to je nesporně otázka, nad kterou budou svedeny velké diskuse. K tomu je snad nutno dodat ještě i to, že je to právě současná politika evropských států, resp. EU, která vytváří podněty pro takový pohyb lidí především z arabského světa a z Afriky. Jako by Evropa nechápala, že je nutno odstranit v prvé řadě stimuly pro příliv těchto lidí do  Evropy v  místech jejich dosavadních domovů, a  nikoli až následně při příchodu do nových zemí. V jejich původních zemích je nutno jim umožnit, aby mohli prožívat relativně bezpečný a klidný život. S vývojem v této oblasti světa blízké Evropě je pak spojen i nástup militantního Islámského státu, jehož metody vedení války předčí jakékoli z nedávné doby známé zločiny. Jako by se v nich naplňovaly černé scénáře války civilizací. Tyto skutečnosti tak ukazují, že míra ohrožení současné evropské civilizace podstatně stoupla a začíná být vyšší, než tomu bylo v letech studené války. Pravděpodobnost vypuknutí válečného konfliktu je podle všeho vyšší než kdykoli za posledních minimálně padesát let. Je to nesporně i tím, že současná generace politiků stejně jako společenské elity v jednotlivých evropských zemích už nezažily válku. Takovou, která by bezprostředně ohrožovala jejich domovy. V jejich uvažování se nevyhnutelně postupně objevuje teze, že válka není nepřijatelná jako způsob řešení sporů či konfliktů. Možná je to i proto, že až dosud evropské armády zasahovaly na územích mimo Evropu a nikdo si nechce ani připustit či uvědomit, co by takový válečný konflikt znamenal, kdyby byl přenesen na evropskou půdu. Nezřídka potom evropští politici ve  snaze ukázat rozhodnost či možná se i  zalíbit mediálnímu mainstreamu sklouzávají k tomu, že válku začínají považovat za možnost jak řešit mezistátní, resp. meziblokové konflikty, a to i v Evropě. Je tu ještě jeden fenomén – ekonomická krize. Krize, jejíž začátky se v Evropě datují v letech 2008–2009, v podstatě stále pokračuje, a to i přesto, že jsou roky, kdy zaznamenáváme malý růst HDP a ekonomičtí analytici jásají, že se již podařilo krizi překonat. Po  těchto šesti sedmi letech však nezmizelo v  podstatě nic z  toho, co krizi vyvolalo. Zadlužení států se nesnížilo, naopak podstatně vzrostlo, trhy s komoditami zažívají stále značný pohyb cen nahoru i dolů, turbulence na trzích s realitami narůstají atd. Zdá se, že v krátké době propukne další etapa hospodářské krize, která tentokrát může zachvátit nejen Evropu a která může být větší než předchozí. V takových podmínkách je potom mimořádně důležité zformulovat náš národní zájem. Tím bezesporu musí být především nepřijatelnost války jako způsobu řešení konfliktů, ale i snaha respektovat ostatní evropské země a uznat, že i ony mohou mít zájmy možná ne vždy a nutně totožné s našimi zájmy. Je to také o hledání přátel a přemýšlení o tom, za jakých podmínek lze mít přátele, když země nemají přátele, ale jenom zájmy. Dovedeme se do takové pozice vžít a nepropadat iluzím o svém zvláštním postavení, stejně jako naši předchůdci před druhou světovou válkou? 9

Národní zájem v ekonomice? Možná, pokud opustíme tento historizující exkurz, se lze pokusit o formulaci českého národního zájmu v ekonomice. Nesporně zde narazíme na základní problém jak takový zájem formulovat. Mluví snad nějaké ekonomické učebnice o tom, že by mohl existovat národní zájem? Myslím, že nikoli. Studenti ekonomie se většinou učí jen o nějaké abstraktní ekonomice, kde – jak jinak – všechno funguje podle zákonů trhu, ceny jsou pružné, mzdy se dají snížit až skoro na nulu, monopoly sice existují, ale jsou bezmocné, neboť je dovedeme potlačit zákony na ochranu tržního prostředí atd. Prostě vše funguje tak, jak si to vymysleli teoretici. Tam se nestřetáváme s korupcí, podvody, jen v učebnicích jsou peníze, které nejsou ani čisté či špinavé a jsou tam jen lidé, co platí daně, jednají racionálně a podle pravidel uváděných učebnicemi. Pokud se připouští odchylka od těchto pravidel, pak je to jen něco okrajového, co samo nevyhnutelně odezní, resp. „trhy takové jednání samy potrestají“, jak se s oblibou uvádí. Zjednodušme proto český národní zájem, pokud budeme hovořit pouze o ekonomice, na úsilí či snahu o dosažení prosperity, zajistit rozvoj společnosti a vytvoření podmínek pro spokojený život lidí. Je to možná definice velmi obyčejná, možná neúplná, ale pro naše úvahy snad bude dostačovat. Zkusme si proto položit otázku, co k tomu, aby naše společnost prosperovala, aby lidé spokojeně žili, potřebujeme udělat. Zase bych se, pokud bych měl vymezit hlouběji český národní zájem tak, jak by se měl projevovat v některých konkrétních krocích či rozhodnutích hospodářské politiky, neubránil tomu nejprve se trochu podívat do historie. Myslím, že je tam mnoho věcí, nad nimiž je vhodné se zamyslet. Podle mého soudu zde může být inspirativní historie první Československé republiky. Do současnosti z doby poválečné obnovy a budování nového státu přežilo nemálo především architektonických památek. Jsou to četné veřejné budovy vysokých škol či správních úřadů atd. Najdeme je v každém městě. Ale patří sem i poválečný boom výstavby rodinných domů ve městech či na venkově. Je zřetelné, že takovou prosperitu nemohla dosáhnout společnost, která by neměla určité bohatství. Přitom bychom neměli zapomínat, že i  přes tuto relativní vyspělost naše republika rozhodně nepatřila mezi deset nejvyspělejších zemí světa, jak se rádo a mylně traduje. Byli jsme tak někde kolem 17. místa – už tehdy bylo Rakousko na vyšší úrovni. I přes to však tehdejší ekonomika relativně prosperovala, byť úroveň roku 1929 byla znovu dosažena až na konci třicátých let. Základ tohoto vývoje – alespoň pokud se týkalo Prahy a některých dalších měst – se ovšem zrodil již v minulosti, ještě za Rakouska. Tehdy čeští podnikatelé a především průmyslníci pochopili, že pokud chtějí být silným a uznávaným národem, stát se rovnoprávnými s ostatními národy tehdejší monarchie, vymanit se z  postavení podřízeného národa, který není rovnocenný hlavním národům tehdejšího státu, pak musejí uspět ekonomicky a tedy vytvořit silnou ekonomiku, a tu budou mít jedině tehdy, když dokážou nabídnout světu něco, co jiní neumějí. 10

Odtud se rodily pozdější špičkové československé firmy. Jen letmo – byly to např. špičkové zbrojovky, rozsáhlá elektrotechnická výroba, kapacity schopné produkovat investiční celky. Byl zde i vyspělý spotřební průmysl, byli jsme přece světová obuvnická velmoc atd. Odtud pramení úspěchy lidí, jako byl zprvu Lanna a Hlávka, později Křižík nebo Kolben, Baťa a další. To byli lidé, kteří se věnovali tomu, co dnes nazýváme reálnou ekonomikou, a s nimi pak mohli spolupracovat či na ně navazovat i přední politici či ekonomové té doby: Rašín, Engliš, ale i Preiss jako ředitel Živnobanky, největší české banky. I ti byli důležití pro vytváření toho, co dnes nazýváme ekonomickým prostředím a ruku v ruce s tím i silného bankovního sektoru podporujícího domácí průmysl atd. Nesporně to v tehdejší době naši předkové možná měli v něčem snazší. Zakládali své firmy v ekonomice, která měla zavedená pravidla, byť mohla být nedokonalá. Nebylo to tak, jak tomu bylo a je dnes u nás, kdy hlavní protagonisté reforem z počátku devadesátých let vyhlásili, že je nutno utéct před právníky – tedy žádný právní rámec, v němž se lze pohybovat. Současně zavedli, že privatizační rozhodnutí nepodléhají soudnímu přezkumu, což nevyhnutelně vedlo k tomu, že všechna pravidla, kterými byl předchozí systém regulován, byla zničena, a heslem devadesátých let se stalo kromě jiného, že neumíme rozpoznat čisté a špinavé peníze. Bohužel tenhle nihilismus právní a především etický přetrval dodnes. Nejednou se lze dnes setkat s tím, že se hovoří o Baťově knize z konce třicátých let Budujeme stát pro 40 milionů lidí. Je to nesporně zajímavá publikace. Některé jeho náměty jsou i úsměvné. To když navrhl trasu dálnice, o které se tehdy začínalo debatovat a připravovalo se zahájení stavby. Baťa tehdy navrhl, aby trasa vedla napříč předválečnou republikou od Aše až do Jasini v Podkarpatské Rusi a procházela poměrně daleko od  Prahy či Plzně, neměla vůbec návaznost na  trasy do  okolních zemí, ale náhodou protínala právě Zlín. Dodejme, že ani po 80 letech dálnice až do Zlína ještě nevede. Bohužel tam však byla i myšlenka o pracovních táborech atd. To nejcennější na Baťově knize však přirozeně nejsou jeho konkrétní náměty. Za nejdůležitější pokládám, že autor zde formuluje určitou vizi budoucí společnosti – možná je nedokonalá, neúplná, určitě se někde i  mýlí, ale formuluje vizi a  formuluje nějaký hospodářský záměr toho, čeho by tehdejší společnost měla dosáhnout. Je tam vyjádřen nějaký český národní zájem, byť ho vyjadřuje průmyslník a vyjadřuje ho svojí optikou. Velmi zjednodušeně řečeno. Co je dobré pro mé – Baťovo – průmyslové impérium, je dobré i pro republiku.

Vize rozvoje společnosti a národní zájem Položme si proto otázku, zda máme takovou vizi dnes. Zda jsme zformulovali obraz toho, jak si představujeme naši pozici v  evropské ekonomice, kdo jsou či budou naši rozhodující obchodní partneři, či kde chceme být ve vztahu k ostatním zemím, zda a kdy vůbec se dostaneme na jejich úroveň, či naopak budeme nadále zaostávat, co nabídneme světu tak, že v tom budeme nejlepší nebo alespoň hodně dobří. 11

Byly zde nějaké pokusy o vytvoření strategie pro celou ekonomiku. Poslední byl učiněn někdy v letech 2005–2006. I on měl celou řadu problémů a rozhodně nebyl komplexní. Navíc se kolem něho ani nerozvinula hlubší diskuse. Možná proto, že už za dveřmi byly další volby, a možná proto, že ani autoři nechtěli příliš diskutovat přesvědčeni o své pravdě anebo tento pokus společnost, resp. odbornou veřejnost příliš neoslovil. Právě zkušenost z této poslední strategie se souhrnným zaměřením, ale i s těmi předchozími, ukazuje, že chceme-li skutečně oslovit společnost, pak je nutno se asi vyhnout příliš zúženému zaměření strategie a přílišné orientaci na úzce odborné problémy a více se věnovat její popularizaci tak, aby byla srozumitelnější širším okruhům čtenářů. Pokud však hovoříme o strategiích, pak na první pohled na tom asi nejsme tak špatně. Někdo spočítal, že v současnosti je v systému státní správy schváleno a tedy platných, tj. měla by se jimi řídit vláda i  státní správa, více než 100 různých dokumentů, které se nazývají strategie. Jsou to strategie nejrůznějšího zaměření, od strategie energetické politiky, či surovinové politiky ke strategiím úzce zaměřeným jen na nějaký výsek v sociální politice – strategie sociálního začleňování. Logicky se potom nabízí otázka, zda při tomto počtu strategií má vůbec smysl nějakou další ještě dělat. Ovšem nějaká souhrnná strategie, která by stanovovala skutečně zásadní cíle – stěžejní projekty této ekonomiky – tak taková strategie neexistuje. Kdybychom proto chtěli použít určitou nadsázku, není-li taková strategie, co to vypovídá o  českém národním zájmu? Existuje a nedovedeme ho vyjádřit? Podle mého soudu bychom dnes měli budovat národohospodářskou strategii na velkých projektech. Dosavadní pokusy stanovit strategii za celé národní hospodářství totiž ztroskotaly, a  to ve  stadiu, dá-li se to tak říci, úplného počátku. Už za  rok či za  dva po  jejich schválení, resp. zpracování byla situace české ekonomiky jiná, než strategie předvídala, anebo došlo ke změně vlády a ta se vydala jinou cestou. Proto se mi zdá tvorba strategie založená na velkých projektech jako daleko schůdnější, a to nejen proto, že by mohla být více nezávislá na proměnách politického prostředí, i když přirozeně nelze vyloučit nějaké pokusy o její modifikaci v závislosti na proměnách podmínek rozvoje ekonomiky. Velké projekty by mohly být kostrou, od níž se pak mohou odvíjet další úvahy, od velkých projektů se mohou odvíjet i firemní či regionální strategie. Proč dnes nemáme velké projekty? Možná proto, že je nejsme schopni zformulovat, možná proto, že je neumíme ani realizovat, že si neuvědomujeme jejich význam. Jako by si naši politici nebo podnikatelé nebyli vědomi významu takových velkých výzev a velkých plánů pro rozvoj každé ekonomiky. Když před lety vyhlásil prezident Kennedy jako národní úkol dobytí Měsíce, znamenalo to velkou výzvu pro celou ekonomiku. Můžeme uvést i skromnější cíl – postavení systému rychlých železnic – známý systém TGV ve Francii a návazně systém rychlostních železnic v západní Evropě, znamenající revoluci v odvětví, které už bylo na „odpis“. Nebo ještě další příklad z počátku sedmdesátých let, kdy západoevropské země založily sdružení Airbus, které je dnes největším světovým výrobcem civilních letadel a přitom vycházely z velmi zaostalého leteckého průmyslu. 12

Projekty takového typu – výzvy, které by byly impulsem pro český průmysl a celou ekonomiku – nám prostě chybí. A co víc – my je snad ani nedokážeme formulovat a zejména realizovat. Lze to ukázat na  příkladu výstavby dálnice. První práce začaly ve  druhé polovině šedesátých let. Po padesáti letech se stále ještě nepodařilo dosáhnout zapojení krajských měst do systému dálnic. Nejsou ani spojení na hlavní tahy dálniční sítě v okolních zemích. Dlouhá léta na některých úsecích výstavba stojí, protože nejsou vykoupené pozemky na její stavbu atd. Další příklad – již nějakou dobu se debatuje o možnosti výstavby rychlé železniční trati např. do Brna s cílem jízdní doby 1 hodina a s pokračováním dál na východ. V takových debatách se objeví „odborníci“, kteří zcela vážně začnou vysvětlovat, že to není ani technicky možné, protože vlak by se na takové krátké vzdálenosti ani nemohl rozjet na plnou rychlost atd. Raději proto zůstaneme u toho, že se budeme zoufale snažit „narovnat trať“ vedoucí v trasách budovaných ještě za císaře pána, anebo vydáme peníze na rozšíření dálnice o tři čtvrti metru. I tak se dozvíme, že taková výstavba je možná nejdříve za 15–20 let. Obdobně je tomu s výstavbou bloků jaderných elektráren. Od rozhodnutí do ukončení výstavby je 22 let považováno za krátkou dobu. Jak potom formulovat záměry hospodářské politiky, když od záměru k jeho realizaci uplyne mnoho let? Neplatí snad také, že mezitím se situace ve světové ekonomice může natolik změnit, že realizace záměru přichází již pozdě, neumožňuje využít výhody originálního řešení atd.? Budeme-li formulovat a také realizovat své záměry takovým způsobem, jako je těchto několik případů, pak budeme jako ekonomika i jako společnost nedůvěryhodní. Můžeme pak vůbec očekávat, že bude formulován nějaký český národní zájem, když si nedovedeme poradit s těmito zdánlivě nevelkými problémy? Nebo s tím související jiný problém. Dokážeme pak dostatečně zřetelně formulovat své zájmy i ve společenství EU? Vždyť mnohé z toho, co se zde uvádí ve vztahu k délce výstavby a tedy realizace takových děl, pramení právě z regulací, které přináší naše účast v EU – veřejné zakázky, velmi komplikovaný způsob vyjednávaní o tzv. EIA, také RIA atd. Nemají snad pravdu ti, kteří tvrdí, že nové zákony o  výstavbě fakticky zastavují stavební činnost, resp. zahajování staveb? Ještě snad poznámka o regulacích vycházejících z EU. Nevzdaluje se nakonec v jejich důsledku celá ekonomika zemí EU od schopnosti konkurovat jiným ekonomikám a dokážou naši zástupci zřetelně a jasně formulovat tuto naši pozici? Náš národní zájem se však v ekonomice musí také daleko více formovat především na základě daleko hlubšího kontaktu mezi podnikatelskou sférou a vládní administrativou. Je příliš málo lidí, kteří by působili ve státní správě a měli zkušenosti z podnikatelské sféry. Stejně tak je tomu v politice, kam nepřichází noví lidé zkušení z jiných profesí a třeba i úspěšní v podnikání. Jak formulovat národní zájem tam, kde chybí reálná zkušenost z reálné ekonomiky? Dovedou se v takových podmínkách vůbec naši politici vymanit z nejrůznějších lobbis13

tických tlaků některých podnikatelských skupin – nebo z rukou politických podnikatelů, kteří jsou schopni spolehlivě rozmělnit jakékoli řešení, které by vycházelo z národohospodářských zájmů?

Některé problémy vize budoucnosti Zformulujeme-li náš národní zájem na tom, že chceme-li být respektovanou ekonomikou, pak musíme mít co nabídnout pro naše obchodní partnery. K tomu potřebujeme mít konkurenceschopné výrobky, založené na  vlastním výzkumu nebo na  aplikaci našeho know how. Musíme se dostat do pozice těch, kteří nejsou jenom subdodavateli pro velké firmy. V postavení subdodavatele dostáváme zaplacenou jen práci, ale už nic navíc. Pracujeme ve mzdě. Musíme se proto vážně zamyslet i nad některými konkrétními jevy. Např. budeme stále podporovat výstavbu nejrůznějších skladišť, nejednou na nejlepší zemědělské půdě? Na jedné straně by se možná dalo hovořit o tom, že je to naše komparativní výhoda být v centru kontinentu a napojeni na dálnici směřující do západní Evropy. Na  druhé straně je to opravdu takový přínos pro naši ekonomiku, jestliže jsou zde dnes již čtvereční kilometry takových skladů a  s  nimi spojená často již neúnosná kamionová doprava? Jaké pracovní příležitosti se zde nabízejí pro naše občany? Vyžadují především jen základní kvalifikaci a tomu také odpovídá jejich mzda. Nebo je v našem zájmu podporovat další investory, kteří zde hledají jen levnou pracovní sílu. Poskytovat jim nejrůznější pobídky např. formou rozpočtových dotací, resp. odpuštěnými daněmi, aby se nakonec zjistilo, že se touto formou zajišťují pracovní místa pro občany z jiných zemí – nejrůznější gastarbeitery, kteří u nás pracují. Vůbec by bylo potřebné se hlouběji zamyslet nad onou konkurenční výhodou levné práce. Nízké mzdy přece také znamenají malé možnosti pro spotřebu, s nízkou mzdou neporoste spotřeba, a to je největší část HDP – přes polovinu HDP. Jak může růst rychleji HDP, když právě spotřeba, jeho největší část, je tlumená nízkými mzdami? A nejen to. Nízké mzdy dnes, to jsou také nízké důchody v budoucnu a možná i nutnost dorovnávat ty nízké důchody ze sociálních dávek, tedy z rozpočtu. S tím také souvisí i „produkce“ našeho školství. Někteří experti dospěli k názoru, že je nejdůležitější mít co nejvíce vysokoškoláků, pokud možno humanitního zaměření. Snad proto u nás máme více než 70 vysokých škol, z toho je 45 soukromých. Má smysl udržovat takový počet VŠ a tomu odpovídající počet středních škol? Jaký pak může být charakter výuky v  takových školách, které se musí přizpůsobit úrovni studentů, kteří na takové školy přicházejí? Přitom se v podstatě vytratily z naší vzdělávací soustavy učební obory. Je velmi těžké najít mladé vyučence v takových oborech, jako je zedník, soustružník, kuchař nebo instalatér. Takové profese pak chybějí nejen v  zaměstnaneckém poměru ve výrobních firmách, ale zanedlouho budou chybět i jako klasičtí řemeslníci či živnostníci. Není ani v tomto ohledu nutno formulovat nějaký zájem? Nebo nám nevadí, že vzdělávací sou14

stava produkuje mnoho lidí, kteří nakonec skončí někde v institucích žijících z rozpočtových peněz? Uvažujeme např. o tom, že každá společnost by měla být v potřebné míře soběstačná? Možná jsou pravdivé hlasy upozorňující, že v nadcházejících desetiletích se bude zostřovat boj o zdroje potravin a dalších surovin. Je potom dostačující míra soběstačnosti českého zemědělství? Jsem přesvědčen, že nikoli. Proč byla zlikvidována polovina chovů prasat, když spotřeba vepřového masa neklesla? Máme snad pro to horší podmínky než okolní země? Je správné, že jsme se natolik obnažili právě v  produkci potravin, že – pokud by došlo k nějakému kolapsu v mezinárodním obchodě – můžeme mít problémy se zásobováním? Žijeme možná v iluzi, že všechno se dá někde koupit, ale co když to nebude platit pořád? Neměli bychom se také daleko více věnovat hospodaření s půdou a především s vodními zdroji? Bude-li pokračovat tendence k oteplování klimatu, v budoucnu můžeme mít problémy právě s dostatkem vody nebo s extrémními srážkami.

Selhání elit při formulaci vize společnosti Vidíme-li takto jen letmo zmíněné problémy, pak se zdá být očividné, že současná státní administrativa, státní aparát selhává v tom základním, a sice v neschopnosti najít priority rozvoje a také v neschopnosti včas utlumit to, co se již přežilo, co neodpovídá nejen současnosti, ale v prvé řadě budoucnosti. Je to ve zkratce řečeno selhání společenských elit, selhání těch, kteří mají přinášet nové „ideje, kterými by se udržovaly státy“. V tomto smyslu se proto dá hovořit o tom, že selhává základní management státu. V  tom, co je patrné při řízení firmy či jakéhokoli většího celku – tj. ve  volbě priorit a ve volbě směrů kudy jít dále a kudy už nepokračovat. Pak je ovšem velmi těžké debatovat o národním zájmu, a to snad ve všech oblastech života společnosti. Přirozeně že ve  společnosti je předkládání priorit dalšího rozvoje složitější. Existují zde demokratické procedury, kterými se takové priority realizují. Ale takové priority se musí alespoň předložit veřejné diskusi, a to se v hlavních zásadních otázkách neděje. Určitě v současnosti najdeme hodně těch, kteří budou tvrdit, že trh a nabídka a poptávka mají určit onu vizi, kterou postrádáme, vizi, jak by se česká ekonomika měla profilovat. Vnímat tržní signály je bezpochyby důležité, ale formulace národního zájmu formování hospodářské politiky nelze oddělit od podpory některých odvětví, jako tomu je i v jiných evropských zemích. Měli bychom se v této souvislosti oprostit od deklarací o tom, že taková podpora je antitržní atd., jak nám to stále někteří naši teoretici, či dokonce politici vykládají. Ti poslední možná právě proto, že jsou to politici… Pokud se pořádně podíváme do světa, pak se zdá, že zkušenost je taková, že ti, co nejvíce mluví o svobodném trhu, jsou nakonec ve své praxi největšími ochranáři, největšími 15

podporovateli domácího průmyslu či domácí ekonomiky. Není na tom nic světoborného – ti všichni chápou, že když se daří domácí ekonomice, tak se daří i jim všem, a to snad postupně pochopíme i u nás… To, co bychom měli pokládat za nejdůležitější, je především najít u nás doma odvahu diskutovat o našich národních zájmech. Nebát se mluvit o tom, že by mohlo existovat něco jako národní zájem. Taková diskuse o tom, čím chceme v budoucnu být, jaké jsou naše národní zájmy, v naší společnosti zatím bohužel chybí. Český národní zájem bezpochyby existuje. To co chybí, je odvaha či vůbec lidé, kteří by byli ochotni ho formulovat a za něj také bojovat.

16

Šest tezí k makroekonomickému vývoji Jaroslav Šulc V rámci Rady vlády pro udržitelný rozvoj se rozbíhají práce na projektu Vize ČR v roce 2030. V této souvislosti se v jedné z pracovních skupin1) pracuje na  identifikaci možností vývoje české ekonomiky v horizontu příštích patnácti let (2016–2030). Východiskem bude vyhodnocení efektů současného hospodářského modelu. To předpokládá jak popis fungování základních institucí (především státu a jeho institucí včetně jím spravované infrastruktury, dále finančních trhů, systému vzdělávání, inovací, řízení firem, průmyslových vztahů), tak studium jejich vazeb. Výsledkem této analytické fáze by mělo být načrtnutí nevelkého počtu validních scénářů možných alternativ dalšího vývoje českého hospodářského modelu, od kterého by se mohla odvinout možná strategie české ekonomiky pro příštích 15 let (případně s perspektivou do roku 2050). Přinejmenším první budoucí – patnáctiletý – časový horizont by měl být uchopitelný pro většinu odborových svazů sdružených v ČMKOS, které by tak – vedle operativní činnosti – již v minulosti, v době nástupu globální hospodářské krize svou vizi jak krizi čelit zpracovaly. Nyní – poté, co se globální finanční krize transformovala do  dílčích nerovnováh, je načase přemýšlet alespoň rámcově o  možném dalším vývoji oborů, či odvětví, jejichž členskou zaměstnaneckou základnu odbory zastupují, a  to především z hlediska dopadů možného budoucího alternativního vývoje klíčových makroekonomických agregátů. V  prvé řadě (krátkodobě a  střednědobě) půjde o  hrubý domácí produkt (resp. hrubý národní produkt), dále zaměstnanost (resp. nezaměstnanost), úroveň odměňování, migraci, pozici zahraničního kapitálu působícího v  daném oboru na  teritoriu České republiky apod. V dlouhodobém horizontu pak o koncepčnější záležitosti – především možnosti vysmeknout se z důsledků extrémní závislosti na cizím kapitálu hledáním zcela jiné podoby české národní hospodářské politiky. To umožní odpoutat se od současných nízkých hladin úrovně produktivity práce (a  na  to navazujících nízkých příjmů jak za práci, tak důchodů), nevýhodného kurzu české měny vůči euru a dalším světovým měnám a utlumit další neduhy trápící českou ekonomiku. Na následujících stranách přibližujeme jen výchozí etapu prací, jakýsi souhrn prvních postřehů zaměřených spíše do minulosti. Formulujeme v této souvislosti jen prvních šest 1) Pracovní skupinu vede doc. Ing. Pavel Mertlík, CSc. Autor této stati děkuje za podněty, náměty a doporučení od všech členů tohoto týmu, zejména od Aleše Chmelaře, MSc., Ing. Jany Simonové a Ing. Drahy Dubské.

17

pracovních tezí majících naznačit, „co se vlastně stalo a děje“, a to zatím na národohospodářské úrovni. V této úvodní fázi na minulý vývoj nazíráme jen klíčovým a nezastupitelným kritériem ekonomické výkonnosti (měřené ukazatelem hrubý domácí produkt a hrubá přidaná hodnota) s tím, že současně – vedle vlastní tvorby HDP – přihlížíme i k dalším dvěma hlavním finančním tokům, které stále významněji tyto agregáty ovlivňují. A sice k vývoji celkového salda přílivu a odlivu dividend a k saldu finančních toků ve vztahu ke kohezním fondům Evropské unie. V této fázi prací text záměrně nejde (a ani dost dobře nemůže jít) do odvětvových specifik. Přitom je evidentní, že celkový vývoj objemu HDP je podstatně ovlivněn mimo jiné velice rozdílným dopadem globální finanční krize do jednotlivých odvětví (typické jsou rozdíly v míře a způsobu adaptace třeba českého finančního sektoru oproti sektoru investičnímu). Tento souhrnný, makroekonomický a národohospodářský přístup by však v principu neměl být na překážku budoucímu posunu z hladiny „makro“ na hladinu „mezzo“, tedy na  identifikaci obecných a  specifických rysů, typických pro dosavadní vývoj třeba v průmyslu jako celku (zvláštnosti lze jistě nalézt v kovoprůmyslu, zejména strojírenství a výrobě automobilů v kontrastu s vývojem třeba v chemickém průmyslu či potravinářství); jiný byl v obchodu, v telekomunikacích či v dalších oborech sektoru služeb. Cíl následujících strukturovaných tezí je srozumitelný: poučeni dosavadním vývojem včetně dopadů předchozí Vize ČMKOS (která ostatně pořád platí a  je v  zásadě realizována) bychom měli mít na  odborech do  budoucna návaznou další vlastní – odborářskou – Vizi dlouhodobého vývoje České republiky na  příštích patnáct let. Mimo jiné i proto, že jako sociální partneři máme v Radě vlády pro udržitelný rozvoj své zastoupení. Předpokladem pro to, abychom mohli v  Radě naplno a  efektivně vykonávat svůj mandát, je mít interně, doma v  ČMKOS, předem dobře vydiskutováno2) a ujasněno „kde jsme“, proč jsme se vlastně dostali do pasti chudoby (před kterou jsme na ČMKOS před 10–15 lety marně varovali) a „kam bychom chtěli – či naopak kam nechtěli – směřovat “.

 eze 1 T Cykličnost ekonomického růstu narůstá a ztěžuje predikci 1.1 Reálný HDP za celý loňský rok vzrostl o 2 %, což je nejvyšší meziroční tempo přírůstku od roku 2007. Nic to však neříká ani o minulém, ani o budoucím tempu jeho meziročního reálného přírůstku. Užitečný je proto pohled na delší řadu kvartálních čísel, zachycujících minulých 72 za sebou jdoucích meziročních srovnatelných temp přírůstků (nad 100 %) a úbytků (pod 100 %) jednotlivých čtvrtletních objemů hrubého domácího produktu (HDP) a hrubé přidané hodnoty (HPH).

2) Autor se v tomto smyslu obrací na své kolegy v jednotlivých odborových svazech s prosbou o doplnění, náměty a doporučení k výchozímu textu na adresu [email protected].

18

Graf 1

Převzato z dat ČSÚ publikovaných 27. 2. 2015, viz www.czso.cz 1.2 I když vyjdeme z předpokladu, že se v letošním roce (2015) bude na projektu Vize ČR v roce 2030 intenzívně pracovat a že první (prognostická) data vcházející do Vize budou až na rok 2016 a pak na dalších 14 let (až do roku 2030), je pohled na minulých 18 let v grafu zachycených let (o tři roky více, než bude délka prognózy) varující v tom smyslu, že se tu za 15 let vystřídaly: n tři různě dlouhé recese (poprvé 1997 + půl roku 1998, podruhé zčásti rok 2008 a celý rok 2009, potřetí šest kvartálů v letech 2012 + 2013), n tři krátké vlny ekonomického oživení (první 1999 až 2001, druhá 2010 + 2011, třetí konec 2013 a celý rok 2014), n jedna co do délky trvání i výše amplitudy zcela mimořádně mohutná (a zřejmě i neopakovatelná) růstová vlna trvající od léta 2002 do podzimu 2008. 1.3 Z  mezinárodního porovnání ekonomického výkonu přitom nevychází dobře Česká republika ani v porovnání s většinou jiných a srovnatelných zemí EU, ale ani Evropská unie v  zrcadle vývoje jak v  USA, tak v  uskupení zemí BRICS. Většina zemí sice také vykazuje v minulých 15 letech podobné výkyvy v růstu HDP jako ČR, i  když také zde jsou rozdíly v  čase a  velikosti rozkmitu, ale zatímco nejvyspělejší ekonomiky zaznamenávaly zpomalení temp růstu HDP již od roku 2000, tranzitivní ekonomiky pokračovaly v mohutném růstu až do roku 2007. O to razantnější propad následoval v roce 2009 s nástupem globální finanční krize. Pozoruhodný vývoj zaznamenaly Spojené státy, kde finanční krize vznikla, které měly pokles HDP již v roce 2008 (-0,3 %). Sice ho prohloubily v  roce 2009 na -2,8 %, ale propad v  Evropě se v tomto roce pohyboval okolo -5 %. Rozdílný vývoj mezi Evropou a USA je možné sledovat ve fázi oživení. Zatímco Evropa se rozhodla zpočátku pro úsporná opatření, Spojené státy hned od března 2009 zahájily významné kvantitativní uvolňování peněz, 19

které ve třech fázích dosáhlo v letech 2009–2014 výše převyšující 2 triliony dolarů. Tato metoda posílení poptávky způsobila okamžitý obrat od poklesu k růstu,3) později vyvolala i boom na akciových trzích, devalvaci dolaru a návrat důvěry spotřebitelů. To vše mělo za následek nesmělé, avšak relativně stabilní oživení reálné americké ekonomiky. Nicméně i tak se potvrzuje hypotéza o dlouhodobém přesunu dynamizátora jak ekonomického růstu, tak spotřeby a růstu pozice střední třídy z Evropy a potažmo z USA směrem na východ, především do trojúhelníku Čína, Indie a skupiny asijských tygrů (včetně Vietnamu). Závěr k tezi 1. Je zřejmé, že frekvence střídání nestejně dlouhých vln kladných a záporných temp přírůstků čtvrtletních HDP byla v nedávné minulosti v ČR mimořádně vysoká a naprosto nelze vyloučit, že tento nový rys ekonomického vývoje se nebude reprodukovat i do budoucnosti. Spíše je třeba s tím napříště počítat, což žádná z českých institucí, zabývající se makroekonomickými výhledy, dosud nečiní. Důvody mohou být i psychologické, nejen čistě ekonometrické. Pokud nejsou na obzoru zásadní negativní impulzy ve vztahu k nevyužití produkčního potenciálu, například razantní zdražení surovin (především ropy a dalších zdrojů energie) či rozsáhlé embargo, pak se záporným růstem prakticky nikdo vážněji nepočítá. Pro strukturování scénářů budoucího vývoje je důležité, do jaké míry jsme připraveni dát dohromady výrobně-technická střediska, která se – jak v dnešním světě připravované analýzy doporučují – soustředí v místech výzkumu a experimentálního vývoje. V případě ČR je to navíc cesta jak využít kapacity vybudované v minulých pěti letech třeba v rámci operačního programu Věda a výzkum pro inovace (VaVpI) s podporou peněz z  EU. Zatím umíme realizovat přidanou hodnotu spíše v  těchto etapách než na tvrdém kolbišti mezinárodního obchodu. K tomu, aby se tato věc změnila, nebudeme mít ani v budoucnosti mocenské prostředky, ani peníze. Vytváření efektivních sítí zahraničních afilací je nejen drahé (musí být doprovázeno silnou domácí podporou exportního financování a pojištění, kdy zhruba půl bilionu korun postupně alokovaných dosud v České exportní bance a Exportní garanční a pojišťovací společnosti se již nyní ukazuje být nedostatečné), ale vytváří se navíc po celé generace.

 eze 2 T Projevy dlouhodobé ekonomické stagnace a možné dlouhodobé následky 2.1 Jak je vidět z  prvního grafu, úrovně tempa přírůstku HDP z  let 2005 + 2006, kdy ekonomika rostla kolem 7 %, nikdy předtím, ale ani nikdy potom již nedosáhla. Je to dáno neopakovatelnou kombinací souběhu příznivých vlivů – náběhu kapacit vlny zahraničních investic z  první poloviny minulé dekády plus vstupu do  Evropské unie k prvnímu květnu 2004. 3) Po skončení tohoto manévru šla americká ekonomika okamžitě v 1. čtvrtletí 2015 do mezikvartálního poklesu.

20

2.2 Z následujícího grafu je patrné, že i když poslední recese skončila v roce 2013 (rok 2014 se zdá být prvním a doufejme že ne posledním rokem žádoucího obratu k růstu HDP a obratu k dalším lepším makroekonomickým výsledkům), současně nelze přehlédnout, že teprve vloni se česká ekonomika vrátila poprvé na úroveň, kde již byla před šesti lety (v roce 2008). Graf 2

Převzato z dat ČSÚ publikovaných 27. 2. 2015, viz www.czso.cz 2.3 Projevy této etapy ekonomické stagnace jsou různorodé. V jejich vyústění je možné mluvit dokonce o záporném synergickém efektu, ke kterému došlo například ze sociálně ekonomického pohledu v sektoru domácností až směrem k sociální exkluzi, a to následujícím jednoduchým zacykleným řetězcem příčin a následků. Toto schéma je jen ilustrativní a v žádném případě není jedinou ukázkou navzájem se posilujících mechanismů během krize a stagnace. Závěr k tezi 2. Analogické řetězce (i se zpětnou vazbou) je možné vedle domácností zformulovat třeba u  podnikatelských subjektů, municipalit, veřejných financí apod. Dlouhá etapa právě skončené ekonomické stagnace výrazně a plošně snížila finanční rezervy, řada subjektů (včetně státu) přešla do chronických deficitů či ekonomicky zkolabovala (viz počty bankrotů či vynucených fúzí atd.), což snížilo dlouhodobý růstový potenciál české4) ekonomiky. Pozornost si proto zaslouží zmíněná metoda tzv. kvantitativního uvolňování peněz praktikovaná od března 2009 do konce roku 2014 v USA, která do reálné americké ekonomiky přinesla tolik potřebnou likviditu, zatímco Evropská unie šla tehdy zcela opačnou cestou tvrdé fiskální restrikce tlumící domácí 4) Blíže k mezinárodnímu srovnání viz: Preparing for Next Steps on Berger Economic Governance in the Euro Area, Analytical Note, J.C.Juncker at all., 12 02 2015, ref. Ares(2015)763677 – 23/02/2015.

21

poptávku a k metodě kvantitativního uvolňování se odhodlala teprve v březnu 2015. Mezitím kurz dolaru k euru zpevnil z 1,28 na 1,07 USD za euro, tj. zhruba o pětinu, a měnová válka je na obzoru. Schéma: Dopady ekonomické strategie do sociální oblasti

 eze 3 T Hypotézy o příčinách současné ekonomické stagnace 3.1 První hypotéza již byla zformulována – možnosti čelení krizi u malé a otevřené ekonomiky jsou srovnatelně menší než u ekonomiky větší. Externí šoky na Českou republiku tedy dopadají výrazněji než na více uzavřené ekonomiky (s rozměrnějším vnitřním trhem). To evokuje myšlenku, zda by nestálo za to vyvinout potřebné nástroje a pro22

tiopatření (aniž by byla v rozporu s pravidly WTO) jak se bránit dopadům globálních finančních a hospodářských krizí. 3.2 Dokument by zvýšenou zranitelnost neměl jen pasivně konstatovat, ale měl by diskutovat také všechny relevantní souvislosti jinak obecně pozitivně vnímaného vysokého zapojení české ekonomiky do světového trhu jako primární cesty k rozvoji. 3.3 Český růstový model byl dosud založen zejména na  lákání zahraničních investorů. Přitom ale nebyla vytvořena strategie jak zabránit sestoupení na nižší hladinu průmyslového profilu (v ekonomické žargonu montoven a jen výjimečně výroben), podbízení se založeném primárně na cenové konkurenceschopnosti v souvztažnosti s polohou ČR („levná pracovní síla blízko křižovatky evropského trhu“) a oproti jiným novým členským státům relativně rozvinuté infrastruktuře.5) 3.4 Při vysoké míře otevřenosti ekonomiky má na výkon české ekonomiky fatální vliv prakticky nepřetržitá změna vnějších ekonomických podmínek v posledním cca čtvrt století.6) Bylo nutné reagovat nejdříve na rozpad trhu bývalého RVHP počátkem 90. let a rychle se přeorientovat na trhy EU, později i na Střední východ, který však byl zakrátko postižený sérií válečných konfliktů (ostatně dosud neukončených), následoval pokus o návrat na trhy býv. SSSR, zejména Ruské federace, aby už rok byl zas zkomplikovaný separatistickými tendencemi ruskojazyčných regionů na jihovýchodní Ukrajině, potřebou čelit reakcím na embargo vůči RF, vyvolávající okamžitou devalvaci rublu i měn ostatních postsovětských republik atd. Doba „životnosti“ řady tzv. exportně prioritních zemí obsažených v jinak rozumné proexportní strategii se tak počítá ne na desetiletí, ale na roky, či dokonce měsíce. Podobně nepředvídatelný vývoj má kurz CZK vůči euru či USD. 3.5 Vedle čistě praktických otázek se tak otevírají i zcela zásadní teoretické otázky, například: n Je vůbec možné, aby budoucí/nový český ekonomický model měl v sobě zabudovány obranné (protistagnační) mechanismy? n Jak sladit krátkodobou ziskovou orientaci privátního kapitálu s dlouhodobými strategiemi? n Je v našich silách přejít na model založený na sofistikované práci opřené o kombinaci vysoce kvalifikované pracovní síly a  technologického modelu přechodu na čtvrtou fázi průmyslové revoluce (Průmysl 4.0), generující vysokou přidanou hodnotu a navíc pod kontrolou českého kapitálu? 5) Existuje studie dokládající, že tento model se vyčerpal, především ale jeho institucionální pozůstatky činí přestup na model vyšší přidané hodnoty komplikovaný atd. Viz studie „Odliv výnosů jako symptom vyčerpaného hospodářského modelu“ publikovaná v roce 2014 na Úřadu vlády. V rámci ní jsou diskutovány další problémy, které Česká republika může mít, a to včetně pokusů o optimální komplementarizaci základních hospodářských institucí (finanční trhy, vzdělávání, inovace, řízení firem, průmyslové vztahy a v neposlední řadě i řízení státu, státních institucí a zajištění infrastruktury). 6) Když už nechceme jít do celé 70leté historie s přeorientací zahraničního obchodu tehdejší ČSR na SSSR a další země tzv. lidovědemokratického bloku, na dopady embarga v celé době studené války, konflikt s Čínou v 60. letech atd.

23

n Umožňuje současný fiskální a právní rámec, abychom vůbec mohli realizovat mechanismy autonomních automatických stabilizátorů? n Je možné, abychom účinně čelili externím šokům vlastními makroekonomickými opatřeními? Závěr k tezi 3. Při definování nového modelu fungování české ekonomiky je nutné myslet dlouhodobě, tzn. reflektovat i negativní výkyvy (krize) a dopady fungování potenciálně nového hospodářského modelu a internalizovat je do modelu samotného. Je třeba se zamyslet nad dualitou zahraniční a vnější orientace (danou vnitřním institucionálním a legislativním nastavením ekonomiky) a zvážit její optimální kombinaci. Rovněž je třeba uvažovat o mechanismech automatických stabilizátorů v kontextu otevřenosti naší ekonomiky. Růstu HDP kolem dvou procent v příštích letech bychom měli využít především k opatřením k posílení koruny k euru a seriózně zvažovat klady a zápory vstupu do evropského směnného mechanismu. Orientovat se na místní a regionální klastry vytvářené kolem univerzit a výzkumně-vývojových základen, urychlit výhodná zapojení českých zejména malých a středních podniků do mezinárodních kooperací na  jednotném vnitřním trhu EU a  smluvních zemí včetně USA, Kanady, ale třeba i  Jižní Koreje a  dalších zemí východního Pacifiku. Ke  zvážení je i  zapojení do Asijské banky pro investice do infrastruktury (Asian Infrastructure Investment Bank neboli AIIB), a to jak s ohledem na odezvu, kterou má tento projekt dynamicky se rozvíjejících asijských zemí u jiných členských zemí Evropské unie, ale i ve snaze vyvážit dosud jednostranný vliv MMF a WB.

 eze 4 T Důsledky dlouhodobé ekonomické stagnace 4.1 Krizí a celkovým vývojem relativně vyčerpané možnosti dalších významnějších úspor a investičních příležitostí u většiny subjektů navázaných na veřejné finance oproti průměru OECD má ČR podfinancované školství, veřejnou dopravu (a komunikace vůbec), kulturu, zdravotnictví, sociální péči a její infrastrukturu), pravděpodobně existuje jen malá připravenost ekonomiky (a hlavně politické reprezentace) na zvládnutí stoupajících nároků vyvolaných rychle stárnoucí českou populací. Podobně třeba nutnost obsluhy (byť srovnatelně relativně nízkého) veřejného dluhu7) tvoří významnou vstupní bariéru pro „svobodnější“ prognostické úvahy a objektivně zužují koridor možností budoucího vývoje. Pointa tohoto konstatování spočívá v  poznatku, že ať již zvolíme jakoukoliv kombinaci budoucího vývoje nákladnosti obsluhy všech sociálních systémů, vždy se vzájemně znásobí oba (vůči veřejným financím) negativní faktory: dojde k absolutnímu růstu počtu osob závislých na sociálních systémech (především na důchodovém, 7) Zatímco nízké úrokové sazby u  státních dluhopisů jsou pravým požehnáním pro stát jako obsluhovatele břemena státního dluhu, kdy meziročně inkasuje nečekaně vysoké úspory v nákladech dluhové služby, pro většinu finančních investorů jsou nízké úrokové výnosy hotová pohroma. To byl také jeden z hlavních důvodů jejich lobbistických tlaků na prosazení penzijní reformy ve 3. pilíři doplňkových penzí.

24

zdravotním a sociální péče) krát růst jednotkových nákladů na jednoho seniora (z titulu jak vyvolaných investičních nákladů kvůli dosud poddimenzovaným kapacitám všech institucí pečujících o seniory typu LDN, domovů pro seniory apod.). Co hůře: nároky na veřejné finance porostou asi víceméně paralelně, navíc si nesmí z podstaty věci konkurovat, a to znamená, že je bude nutné uspokojovat plynule a souběžně. V těchto letech, tj. na přelomu první a druhé dekády tohoto století, demografická krize teprve startuje. Ale již brzy vyvolá extrémní tlak na rychlý růst zdrojové části veřejných rozpočtů. Pokud ke krytí narůstajících výdajů veřejných financí nebude vůle zvyšovat daňovou zátěž, což nelze vyloučit, pak bude nutné vzít velmi vážně úsilí o razantní redukci všech forem a podob daňových úniků, nekompromisní potlačení šedé a černé ekonomiky, narovnání disproporcí mezi daněmi či odvody zaměstnanců a živnostníků apod. Od ministerstva financí, resp. jeho fiskálních agend (finančních úřadů a Celní správy) bude nutné již brzy vyžadovat generování takového objemu fiskálních příjmů, aby v dostatečné míře saturovaly všechny racionální a objektivní veřejné výdaje, kdy navíc nelze trvale počítat s metodou deficitního financování. 4.2 „Velké“ deficity (schodek veřejných financí jako celku) se sice již daří průběžně snižovat, resp. stabilizovat v blízkosti maastrichtského kritéria, ale vytvářejí se lokální „malé“ deficity v jiných oblastech (investiční, vzdělanostní, sociální, resp. státního důchodového pilíře, napjaté rozpočty krajů), které povedou k  nižšímu příjmu rozpočtů, a jsou tedy podobně relevantní jako „velké“ deficity čistě fiskální. 4.3 Stagnace měla jen zčásti „učebnicový“ efekt tím, že z trhu vytlačila slabší část konkurujících si subjektů, a to především těch, které se nedokázaly regulérním způsobem vyrovnat se snížením poptávky po jejich produktech/službách v posledních letech. Jak ale ukazují poznatky například u trhu investičních statků, řada subjektů krizi nouzově „přežila“ jen s použitím v podstatě tržně neférových metod (korupcí při zadávání veřejných zakázek, proklamováním podnákladových cen, aby se následně fakturovaly vícepráce jako způsob odvrácení ztráty z dané zakázky apod.). Tržní prostředí je selektivně v různé míře narušené. Stát bude proto muset mnohem efektivněji než dosud čelit nejrůznějším formám lobbistických praktik (počínaje posílením počtu OSVČ o cca 100 tisíc osob po roce 2008 s častým přerůstáním do švarcsystému přes pochybné praktiky v  hospodaření s  veřejnými financemi až po  nejrůznější mafiánská bratrstva ovládající část produkce lihovin i vína, zregulovat celý řetěz dluhového byznysu v podobě cca 50 tisíc subjektů dnes nabízejících nekontrolovaným postupem peněžní půjčky domácnostem – odhadem v řádu více desítek miliard Kč ročně atd.). Vedle „běžné“ kriminality se již střetáváme s narůstající kriminalitou „bílých límečků“. Tím se nemají na mysli jen některé procesy „daňové optimalizace“ různých poradenských firem či advokátních kanceláří, ale především aktivity mnoha pololegálních vymahačských firem či na ziskovém motivu fungujících firem soukromých exekutorů, případně firem profitujících ze zpeněžňování často cíleně propadlých zástav. A  nová móda po  vzoru ústeckého soudce dr.  Berky: několik set firem – byť řádně vedených a prosperujících – nyní čelí spekulativnímu útoku insolvenční mafie, případně vydírání. Mafie se také orientuje na odsávání části sociálních dávek původně určených na pomoc 25

v nouzi a v bytové nouzi u řádově desítek tisíc rodin (v řádech jednotek miliard korun ročně) atd. Závěr k tezi 4. Z důvodů fakticky pět let trvající recese kombinované s přetaženou fiskální konsolidací došlo v letech 2009–2013 v souhrnu ke stagnaci ekonomiky, kterou negativně doplnila částečná dysfunkce státu. To vytvořilo celou řadu deficitů ve  struktuře ekonomiky a  veřejných politikách s  potenciálně dlouhodobými dopady na ekonomiku. Pro skutečně zásadní změny je dnes navíc relativně malý prostor vzhledem k omezenému pozitivnímu dopadu a špatnému přijetí bývalých „reforem8)“ ve veřejném mínění. S těmito relativně negativními výchozími předpoklady musí vize české ekonomiky a její mediální prezentace vážně počítat.

 eze 5 T Z časového hlediska jsme po roce 2008 zjevně prošli šesti lety střídání relativně malých/krátkých recesí a nevýznamných a krátkých růstů, kde se přírůstky a úbytky vzájemně rychle do konce roku 2014 v zásadě vykompenzovaly 5.1 Nabízejí se tři hypotézy ke zpomalení tempa ekonomického růstu: n zpomalení je v ČR přechodného rázu, spojené s krizí a silnou/přetaženou9) fiskální konsolidací, n zpomalení je také v ČR dlouhodobé, ale v dohledném časovém horizontu v zásadě překonatelné (zřejmě za podmínky uskutečnění promyšlených a konsensuálně přijímaných reforem), n z pomalení je jak v ČR, tak světově trvalé a neodvratné, neboť souvisí s fundamentálními změnami světové ekonomiky. 5.2 Pokud jde o první variantu přechodného zpomalení, pak jsou reálné šance na obrat ke zrychlení tempa ekonomického růstu v ČR nejspíše skrze další otevírání české ekonomiky přes mezinárodní obchod. Patrně by se jednalo o užší spolupráci s dnes prudce rostoucími ekonomikami, např. se skupinou BRICS, s jihovýchodní Asií či Latinskou Amerikou, případně s  dynamicky rostoucími zeměmi afrického kontinentu. Otazníky jsou nad připravovanou dohodou TTIP, o jejímž obsahu a skutečném významu a přínosech zatím panují krajně rozporné „informace“.10) Na druhé straně narůstající diferenciace v příjmech nejen v ČR, ale i v zemích s námi kooperujících otevírá riziko „pasti středního příjmu“. Bude nutné otestovat, zda se toto 8) Pojem „reforma“ se již v letech středopravicových vlád zcela zprofanoval, protože věcným obsahem „reforem“ byly obvykle restriktivní opatření a je nadále jen stěží mediálně použitelný. 9) Viz např. studie Martina Fassmanna. In: POHLEDY, vydávají SONDY ČMKOS, případně viz Preparing for Next Steps on Berger Economic Governance in the Euro Area, Analytical Note, J.C.Juncker at all., 12 02 2015, ref. Ares(2015)763677 – 23/02/2015. 10) Nepochybně by jako finální fáze neoliberální politiky vedla k urychlení příjmové diferenciace.

26

riziko již náhodou v případě ČR nestalo drsnou realitou, a to nejen v důsledku krize, nýbrž také proto, že se Česká republika v průběhu zejména 90. let vzdala (alt. musela vzdát) vlastnictví českých podniků a práv s nimi spojených a stala se do značné míry záložní kapacitou především sousední německé ekonomiky. Veřejné politiky dosud neaspirovaly na vyvinutí národního technologického leadera (tahouna, resp. tahounů pokud možno ve více oborech), který by na základě domácího výzkumu a vývoje produkoval v globálním měřítku špičkové výrobky a umožňoval vysoké zisky i pro domácí ekonomiku, dobře placenou práci (a vysoké příjmy pro státní pokladnu a sociální systémy). Zásadní je rovněž s tím spojené relativní podcenění investic do lidského kapitálu a jeho deformace. Nejviditelnější to je v postupném odtrhávání se odborného profilu nových absolventů středních a vysokých škol, jež vychovávají v rostoucí míře humanitně a právnicky orientované osoby (jako nabídku), od přetrvávajícího silně industriálního profilu české výrobní základny jako reálné poptávky. Poté co odborné učňovské školství již v 90. letech fakticky zkolabovalo,11) tak následný průsak komercionalizace do středního a vysokého školství znamená orientaci přednostně na obory, v nichž jejich dřívější absolventi nyní jako zaměstnanci dosahují vysoce nadprůměrných příjmů (advokáti, finanční poradci a vůbec manažeři ve finančních službách, mediální odborníci apod.). Přitom řada domácích špičkových odborníků úspěšně pracuje pro významné zahraniční firmy, které jsou těmito technologickými leadery (za  příklad může sloužit třeba dlouholeté angažmá Jana Mühlfeita pro Microsoft) a přispívají k jejich inovacím globálně, aniž by se však mateřská ČR patřičně podílela na  ziscích z  těchto  inovací. Je tedy možné zformulovat hypotézu, že past středního příjmu pro ČR spočívá mimo jiné i v neschopnosti vypěstování těchto technologických tahounů, investic do jejich vzdělání a rozvoje a získání renomé země s dosud vysokou obecnou vzdělaností, sofistikovaným výzkumem a vývojem a inovativními schopnostmi. To by byly momenty, které by mohly přilákat zahraniční investice hledající složitější a lépe placenou práci, avšak s cílem vyšší participace ČR na tvorbě vysoké přidané hodnoty. 5.3 Pokud je zpomalení tempa ekonomického růstu ve  druhé variantě sice obecně dlouhodobé, ale v dohledném časovém horizontu především v ČR v zásadě překonatelné, pak nezbývá než se inspirovat v zemích, které zvládly reformy či jsou v podobném civilizačním okruhu jako ČR a úspěšně řeší analogické otázky. Mezitím je třeba hledat možnosti nalezení širokého společenského konsensu k zásadním a vzájemně provázaným vlastním reformám ať již uvnitř ČR, či v symbióze reforem v rámci užší koordinace v rámci EU, resp. otevřít se ještě více světu, především zmiňovaným směrem na východ a  do Asie. Právě tento region se stává tahounem globálního ekonomického růstu, jak ostatně tomu nasvědčují poslední krátkodobá prognostická data.

11) Poměrně málo pozornosti se věnuje dlouhodobým důsledkům odklonu od kultu práce jako způsobu tvorby národního bohatství a jeho nahrazením kultem úspěchu, zejména peněz (dokonce se snížením citlivosti k legalitě jejich nabytí, jak o tom svědčí posuny v prioritách na základě průzkumů veřejného mínění).

27

Tabulka č. 1: Prognóza ročních temp přírůstků HDP na rok 2015 a 2016 v %

Země/rok USA Eurozóna Japonsko Německo Francie Itálie UK Kanada Čína Indie Brazílie ČR Celkem

2014 odhad 2,4 0,9 0,0 1,6 0,4 - 0,4 2,6 2,5 7,4 7,3 0,0 2,0 3,7

2015 3,1 1,4 1,0 1,7 1,1 0,6 2,6 2,2 7,0 7,7 - 0,5 2,7x) 4,0

2016 3,0 2,0 1,4 2,2 1,7 1,3 2,5 2,1 6,9 8,0 1,2 2,5x) 4,3

Pramen: http://www.oecd.org/eco/outlook/economicoutlook.htm; NPR ČR 2015 x) dubnová projekce MF ČR 5.4 Pokud jde snad o třetí variantu a zpomalení tempa ekonomického růstu, je globálně a tím spíše v ČR snad trvalé a neodvratné, fakticky stagnační, kdy se navíc otevírá propast mezi „domácím“ a „národním“ důchodem (v českém provedení obzvláště hluboké, neboť již skoro 8 % HDP odchází do zahraničí, viz níže), pak je třeba pracovat i s touto „nežádoucí“ variantou. Je nutné detailněji analyzovat příčiny (prohlubující se příjmové nerovnosti, slepá ulička neoliberální ekonomie, past středního příjmu atd.) a hledat schůdná východiska. 5.5 Možno vyjít z toho, že i když je loňské oživení v ČR dlouho očekávané, je pořád ještě poměrně křehké.12) Nutno mít i tak na paměti, že i když se recese v dohledné době nevrátí, tak i v případě, pokud by se potvrdil obrat k růstu na hodnoty přes 2 % meziročně pro roky 2015 až 2018, by přesto absolutní úroveň HDP mohla být v roce 2018 o pouhých cca 10 % vyšší, než byla dosažena v roce 2008 (před prvním rokem recese). To však bude znamenat, že – mechanicky rozpočítáno na desetiletou periodu 2009 až 2018 – musíme za  toto desetileté období hovořit o  pouhém zhruba jednoprocentním průměrném meziročním ekonomickém růstu. 12) Nic na tom nemění ani odhad příjemného a nečekaně rychlého růstu HDP v prvním čtvrtletí 2015, kdy mezikvartálně posílila o 3,1 % a meziročně dokonce o 4,2 %.

28

Při detailnějším pohledu jsou závěry o východiscích vymanit se ze třetí varianty ještě tristnější: n Je známo, že při objemu zhruba 4 biliony korun – což je objem vytvořeného HDP v posledním roce – představuje jedno procento HDP nyní asi 40 mld. Kč a rovněž fakt, že hrubý objem peněz získávaných z evropských fondů za celé období 2007–2020 bude činit v  průměru asi 80 mld. Kč ročně (2 % HDP). Od  těchto cca 80 mld. Kč je však nutné odečíst povinnou platbu z ČR do bruselských kohezních fondů, a to zhruba v každoroční výši asi 40 mld. Kč; nP  ak ovšem čistý tok evropských dotací do  ČR (rozdíl příjmů z  Bruselu a  plateb z ČR do Bruselu) představuje právě oněch 40 mld. Kč (80 minus 40 mld. Kč), což je – shodou okolností – právě výše zmiňovaný průměrný meziroční absolutní přírůstek českého HDP. Závěr k tezi 5. Přestože transakce peněz do ekonomiky se nemusí rovnou odrazit ve zrychlení růstu, a přestože multiplikační mechanismy evropských fondů směrem k ekonomickému růstu by stály za separátní studii (zdaleka ne vždy šlo o tzv. produktivní investice), podobné mechanické srovnání napovídá, že bez evropských dotací a po započtení efektu pouze zvýšení kvóty dluhu k HDP by se mohl čistý český desetiletý průměrný přírůstek tvorby HDP limitně blížit prakticky k nule. Navíc je pravděpodobné, že po roce 2020 budeme vůči EU – alespoň vyspělejší regiony – v pozici čistých plátců, kdy suma našich odvodů do kohezních fondů by mohla převýšit objem peněz z nich získávaných. To samo o sobě poukazuje, že velice málo i z tohoto nízkého růstu od  roku 2008 pocházelo z  reálného zvýšení efektivity a  produktivity českého hospodářství. A nejen to. Dědictví jen kosmetických změn na straně rozpočtových výdajů, navíc hodně podřízených představě omezených příjmů, se bude na úrovni centrálního státního rozpočtu těžko odstraňovat minimálně v horizontu konce tohoto desetiletí. Proto je nezbytné hledat způsob jak alokovat jak významnou část privátních firemních zisků, tak vládní výdaje, potažmo zdroje z evropských strukturálních a investičních fondů (ESIF) na  podporu nových výrobních oborů a  odvětví navázaných na výsledky mezinárodní výzkumně-vývojové práce v rámci v posledních letech vybudované infrastruktury. Musíme tedy zkoncentrovat úsilí i  na  centrální úrovni, aby vybudované výzkumně-vývojové kapacity byly využity.13) Jak říkají i zahraniční studie, do procesů změny se musí zapojit i veřejná správa, která je v řadě případů spíše brzdou než iniciátorem ekonomického růstu (komplikovaností a nestabilitou právního prostředí, množstvím obstrukcí, slabou pozicí veřejného zájmu, lobbingem apod.).

13) To není jen proklamace, ale přímý požadavek tzv. udržitelnosti v případě, že na domácí investici participovaly finanční transfery z EU.

29

 eze 6 T Bude mít česká ekonomika dostatek zdrojů na svůj dlouhodobý rozvoj? 6.1 Reálný ukazatel (v tomto mechanickém měření a odhadech vývoje HDP od roku 2009 do roku 2018) hrubého domácího produktu nebere v potaz vývoj hrubého národního důchodu, přesněji řečeno nebere v úvahu výše naznačený fakt, že z ČR pravidelně odtéká kapitál v celkovém saldu ve výši cca 200–300 mld. Kč ročně. V případě další akcelerace této částky (pravděpodobnost není jasná) by pak růst HND mohl být ještě nižší, resp. až záporný. A co hůře, to, že objem i podíl salda dividend na HDP relativně i absolutně rok od roku narůstá na 6–8 %, fakticky znamená, že pro domácí užití (na spotřebu domácností a vlády a na investice) tedy zůstává v ČR podstatně méně peněz, než se na našem území vytváří. Graf 3: Proporce toků dividend a reinvestovaných zisků, v mil. korun

Zdroj: ČNB Zahraniční podniky hojně zde působící, totiž mají z časového hlediska na tuzemskou ekonomiku rozporný efekt: n v   první fázi přinášejí špičkovou techniku, moderní metody řízení, napojení na  mateřskou firmu a  otevření přístupu k  jimi již exploatovaným trhům. Již ale v této fázi je to ovšem zahraniční investor, který si diktuje vůči českému státu rozsah úlev (daňové prázdniny, požadavky na zasíťování potřebnou infrastrukturou atd.), vůči dceřiné firmě v ČR pak stanovuje všechny rozhodující ekonomické parametry, 30

zejména konkrétního dodavatele a odběratele, jakož i všechny obchodní podmínky, zejména ceny na  vstupech a  výstupech, mzdy a  platy. V  návaznosti na  to se již v  této fázi předurčuje rozsah objemu budoucího toku kapitálu zpět do  mateřské země investora; n ve druhé fázi zahraniční vlastníci optimalizují jak chod vlastní investice, tak optimalizují toky kapitálu s ohledem na různé daňové sazby a jinou daňovou regulaci s cílem maximalizovat profit mateřské firmy. Česká ekonomika se dostala do nezáviděníhodné pozice země, kdy po silné investiční vlně na přelomu století a v první dekádě je nyní objektem, ze kterého investoři ve stále větší míře přesouvají zde dosahované zisky zpět do  svých domovských zemí. Je to důsledek jak rozhodnutí o  příchodu zahraničních investorů, tak jeden z  důsledků minulých rozhodnutí, po kterých v domácí ekonomice nezbyla jediná silná národní firma (typu NOKIA či VÖEST Alpin nebo Erste Group ve stejně velkých zemích jako je ČR, tj. ve Finsku či Rakousku), která by profitovala na mezinárodních hodnotových řetězcích, jež spoluvytvářejí. Českých investic v zahraničí, které by generovaly smysluplně vysoký příliv zisků do ČR, je dosud marginální počet a ani vývoz kapitálu není prost problémů (viz smutný osud akvizice ČEZ na Balkáně). 6.2 Ilustrace o současných rozměrech problému přílivu a odlivu investic a jeho závažnosti: Těch cca čtvrt bilionu korun, kdyby se teoreticky místo nevratného odlivu všechny přesunuly do spotřeby domácností, by ji mohlo každoročně zvýšit asi o šestinu. Jinými slovy – jako bychom v každém roce o 12 měsících měli peníze na další dva měsíce nákupů navíc (plošný 13. a 14. plat), nebo všem důchodcům od ledna do října zdvojnásobili penze atd. 6.3 Jednou z  cest, jak se z  dnešní nezáviděníhodné pozice do  budoucna vymanit, je iniciace mezistátních jednání o omezení přelévání zisků za účelem daňových výhod a zákaz daňových rájů. Tím by se sice mohl zvýšit příjem do státního rozpočtu, avšak převažující charakter práce by se nezměnil a vyšší příjmy, plynoucí především z práce v inovacích, řízení a podnikání, by nás nadále obcházely. Proto další cestou je hledání možností jak překlenout pořád ještě hlubokou propast v úrovni produktivity práce. To je ovšem i podmínkou pro přitvrzení požadavků na růst mezd a odměn za práci tak, aby se systematicky a rychleji než dosud uzavíraly příjmové nůžky zaměstnanců a manažerů v ČR a v zahraničí za stejnou práci a často u stejné firmy. Jestli počátkem 90. let byly „české“ mzdy srovnatelně s Německem asi desetinové, po čtvrt století jsou asi třetinové. Tempo sbližování je proto nezbytné podstatně urychlit, což se přímo váže na opět se rozbíhající diskuse o termínu přijetí eura. Závěr k tezi 6. Prvotní pozitivní dopad politiky přímých zahraničních investic je nesporný, trvalým efektem – vedle výše zmíněného zapojení se do mezinárodní dělby práce a získávaných efektů – jsou například daně z příjmů zaměstnanců či odvody na sociální a zdravotní pojištění placené ve prospěch českých veřejných financí apod. Nicméně již teď je patrné, že vzhledem k relativně nízké a střednědobě stagnující míře konvergence HDP v  přepočtu na  jednoho obyvatele je současný 31

objem odčerpávaných kapitálových výnosů excesivní. Již nyní a tím spíše v budoucnu nejenže omezuje prostor pro udržení funkcí sociálního státu a pro potřebnou výši reálné spotřeby, ale vytváří i tlak na dostatek investičního kapitálu uvnitř země jako nezbytné podmínky pro její dlouhodobý růst (mj. i proto, že česká ekonomika si ještě nevytvořila tak potřebnou síť zahraničních investic, které by významněji kompenzovaly odliv výnosů). To dává komparativní výhodu zemím, kam směřují výnosy, kterým se česká ekonomika mechanisticky z tohoto důvodu prakticky nemůže vyrovnat. To, zda se podaří do budoucna utlumit tuto nežádoucí a retardační mechaniku, pak do značné míry rozhodne o tom, zda se vize pro Českou republiku pro rok 2030 stanou žádoucí podobou této země, ve které se bude dobře žít, a nebo se přemění v chiméry vyvolávající další vlny blbé nálady.

32

K uskutečněným opatřením současné koalice v oblasti daní a pojistného (pohled zaměstnance) Martin Fassmann Je zajímavé, jak některé vyložené lži mají dlouhou životnost. Jednou z  nich je periodicky se opakující tvrzení ze strany některých opozičních představitelů o  tom, jak současná vládní koalice „zvýšila občanům daně“. Za  tímto tvrzením se skrývá „skřípění zubů“, protože vládní koalice si na  sklonku minulého roku dovolila zrušit zákon č. 458/2011 Sb., o jednotném inkasním místě (JIM), milované to dítě dvojnásobně bývalého ministra financí Miroslava Kalouska.1) Myslím, že přenést přes srdce nemohou hlavně to, že vládní koalice (za nemalého přispění odborů) v tomto zákoně odhalila „nášlapnou minu“, kterou bývalý ministr financí šikovně maskoval snižováním daní. Ve  skutečnosti však nešlo o  nic menšího než o  to, zda vůbec bude moci současná vládní koalice normálně vládnout a plnit svůj program, či zda nebude pod faktickou finanční kuratelou. Pokud by současná vládní koalice nezrušila klíčové pasáže zákona č. 458/2011 Sb., došlo by k tak výraznému finančnímu výpadku příjmů státního i místních rozpočtů, že by to fakticky současné vládní koalici zabránilo naplňovat jakékoli programové priority. Schválená (a fakticky pouze odložená) opatření zákona, kumulovaná především v oblasti daně z příjmu fyzických osob a sociálního a zdravotního pojištění, by při spuštění znamenala rozpočtový dopad do veřejných financí v letošním roce na úrovni minimálně -20 mld. Kč. Šlo by o kombinaci poklesu zdanění u daně z příjmu fyzických osob. Sazba by se při zrušení systému superhrubé mzdy zvýšila pouze na 19 % a výrazného snížení sociálního pojistného hrazeného OSVČ. Navíc tento zákon zásadním způsobem dále deformoval daňové prostředí v porovnání mezi OSVČ a zaměstnanci. To by při jeho účinnosti vyvolalo výrazné riziko dalších negativních dopadů do výběru daní a pojistného. Zákon totiž předpokládal výrazný pokles sazeb pojistného na sociální pojištění u OSVČ z 29,2 % na 6,5 % při zdvojnásobení vyměřovacího základu. To by ve skutečnosti znamenalo pokles zatížení OSVČ sociálním pojistným zhruba o polovinu z dnešní již tak nízké úrovně. Toto další snížení by bylo jen přímou pozvánkou pro zaměstnance do „švarcsystému“. Připomínám, že každé procento zaměstnanců, které by díky této zvýšené motivaci přestoupilo do  „švarcsystému“, by způsobilo veřejným financím dodatečnou ztrátu -5 mld. Kč. 1) Zákon č. 458/2011 Sb., o jednotném inkasním místě, byl schválen již v roce 2011 a jeho účinnost byla odložena o čtyři roky. Měl tedy platit v novém volebním období, a to od 1. 1. 2015.

33

Na tomto místě si možná občan řekne: „Co je mi do nějakého rozpočtu, stejně to všechno rozkradou, ať mi raději sníží daně.“ A zde narážíme na druhou rovinu pokračujícího balamucení veřejnosti. Současná opozice se totiž spoléhá na to, že onen „nespravedlivě zrušený“ zákon č. 458/2011 Sb. prakticky nikdo neznal a že je tedy možno nakukat občanům všelijaké povídačky. Třeba tu, že kdyby ho současná „ošklivá vládní koalice“ nezměnila, tak by přinesl pokles daní všem. Jenže ono tomu tak není a nikdy nebylo. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak. Tento zákon totiž připravoval výrazné zvýšení zdanění většiny obyvatelstva – byl totiž především zaměřen na zvýšení daňového zatížení českých zaměstnanců. To ale, jak se zdá, dřívější koalici a dnešní opozici nikterak netrápilo a netrápí, koneckonců čeští zaměstnanci jsou daňovými soumary již dnes, tak proč jim trochu nepřiložit. Pokud by tedy od 1. 1. 2015 platil zákon č. 458/1991 Sb., o jednotném inkasním místě, v nezměněné podobě, začali by zaměstnanci od letošního ledna platit navíc 2 % z hrubé mzdy ve prospěch zdravotního pojištění (na průměrné mzdě to činí 500 Kč za měsíc). Naopak zaměstnavatelé by si o tato dvě procenta recipročně své platby snížili. Takto výrazně zvýšené daňové zatížení zaměstnanců (cca 25 mld. Kč) by nemohlo vykompenzovat ani dále předpokládané všeobecné snížení sazby daně z příjmů fyzických osob. I po této úpravě by zaměstnanci stále byli v minusu cca o pět miliard Kč. Daňová úprava by tedy prokazatelně znamenala tlak na pokles čistých mezd. Pro úplnost je nutno dodat, že ve stejné době mělo podle představy bývalé koalice klesnout u OSVČ sociální pojištění na polovinu a snížit se mělo i zdravotní pojištění. Atraktivita „švarcsystému“ proti řádnému zaměstnání by se tedy dále výrazně zvýšila. (Což by vyvolalo prostřednictvím poklesu výběru pojistného a  daní u  těchto nových „pseudoživnostníků“ druhotný náraz do veřejných financí.) Osoby samostatně výdělečně činné a především firmy by tak byly skutečnými vítězi této operace předchozí vládní koalice (jen snížení zdravotního pojištění o 2 % by na úkor zaměstnanců zvýšilo jejich zisky o 25 mld. Kč). To však není zdaleka vše, s čím uvedený zákon „pamatoval“ na české zaměstnance. Vedle přímého zvýšení platby pojistného tento zákon předpokládal odstranění prakticky všech daňových úlev, které už dnes mohou zaměstnanci uplatňovat jen ve velmi omezené míře. (Štědré možnosti tzv. daňové optimalizace u jiných daňových poplatníků si zákon – jak jinak – vůbec nevšímal.) Takže pokud by odbory na tento kardinální problém hlasitě neupozornily a současná vládní koalice by nezasáhla a nezměnila zákon č. 458/2011 Sb., tak by se od 1. 1. 2015 nově odváděla daň z příjmu a pojistné na sociální a zdravotní pojištění: - z plnění poskytovaných ozbrojenými silami, vojákům v základní službě, studentům škol, vojákům v záloze povolaným na cvičení, - z kázeňských odměn poskytovaných příslušníkům ozbrojených sil,  - z odchodného u vojáků z povolání a příslušníků bezpečnostních sborů, - z režijních jízdenek, - z hodnoty nepeněžního plnění u zaměstnavatelů, na které se nevztahuje FKSP, - z peněžního plnění za výstrojní a proviantní náležitosti u příslušníků ozbrojených sil, 34

- z  náhrady za ztrátu služebního příjmu, - z  hodnoty přechodného ubytování při pracovní cestě, která je poskytovaná jako nepeněžní plnění zaměstnavatelem, - z  mzdového vyrovnání ve výši rozdílu mezi dávkami nemocenského pojištění a náhradami za ztrátu důchodu. Vedle toho by se výrazně omezila možnost osvobození od daně (a pojistného) u nepeněžního plnění poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnancům z FKSP. V neposlední řadě by se nově pojistné na sociální a zdravotní pojištění platilo i z odstupného, a dokonce i z jednorázové sociální výpomoci. To jsou peníze, které slušní zaměstnavatelé poskytují zaměstnancům k  překlenutí jejich mimořádně obtížných poměrů vzniklých v důsledku živelní pohromy, požáru, ekologické nebo průmyslové havárie nebo jiné mimořádně závažné události. I z těchto peněz si pan Kalousek chtěl „uloupnout větší krajíc“. Tak to bylo „snižování daní“, o které podle poslance Kalouska obrala občany České republiky nová vládní koalice.

35

Rozdíly v daňovém a odvodovém zatížení mezi zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými  artin Fassmann, Hana Popelková, Vít Samek, M Jitka Čálková 1. Zdravotní pojištění – mimo solidaritu1) Následující propočty jasně ukazují na zásadní nepoměr v rozložení plateb pojistného na zdravotní pojištění mezi zaměstnanci, OSVČ a státem (za tzv. státní pojištěnce). Podle propočtů provedených VZP na bázi roku 2013 byly zjištěny následující údaje. Tabulka č. 1 Příjmy z pojistného a výdaje na zdravotní péči podle jednotlivých typů pojištěnců v roce 2013



Pojištěnec Zaměstnanec OSVČ Státní pojištěnec

Zaplacené pojistné celkem (mld. Kč)

Výdaje na zdravotní péči celkem (mld. Kč)

Zaplacené pojistné průměr Kč/osoba/rok

Výdaje na zdravotní péči průměr Kč/osoba/rok

83,5 9,3 31,5

36 10,6 114,9

33 343 14 584 8 192

14 374 16 553 29 838

Celkový počet OSVČ podnikajících plně či v souběhu se zaměstnáním nebo důchodem v roce 2013 činil přes 640 tis. osob. Ty zaplatily pojistné v celkové výši 9,3 mld. korun. VZP za ně uhradila náklady na zdravotní péči ve výši přibližně 10,6 mld. Kč. To znamená, že platby všech OSVČ odvedené z titulu podnikání v tomto případě částečně nepokryly úhradu zdravotní péče, která jim byla poskytnuta.2) Celkový počet pojištěnců, za které pojistné hradil zcela či jen částečně stát, byl přes 3,8 milionu. Celkové pojistné činilo 31,5 mld. Kč, avšak náklady na léčbu těchto pacientů činily přes 114 mld. Kč. 1) Následující propočty vychází z materiálu VZP Porovnání příjmů a nákladů pro všechny kategorie pojištěnců v roce 2013 ze 30. 7. 2014. VZP reprezentuje přes 60 % pojistného trhu, a proto podle našeho názoru lze relace těchto čísel v  zásadě použít jako charakteristiku globálního nastavení plateb a  čerpání v  systému zdravotního pojištění ČR. 2) Toto opatrné hodnocení vztahu mezi příjmy a plněním u OSVČ je uváděno z toho důvodu, že nedisponujeme dostatečnou časovou řadou na to, abychom mohli bezpečně potvrdit trvalý nesoulad mezi příjmy a plněním u OSVČ. Navíc rozdíl není ve skutečnosti příliš výrazný.

37

Zaměstnanci tak byli „čistými plátci“ systému. Spotřebovali totiž pouze 43% z toho, co zaplatili na pojistném. Celkově uhradili 83,5 mld. Kč a náklady na léčbu u nich činily jen 36 mld. Kč. Z dalších zjištění je pak zajímavé, že zaměstnanci jsou se svými průměrnými náklady 14 374 Kč ročně mezi sledovanými skupinami nejlevnějšími pojištěnci. U OSVČ byly tyto náklady 16 553 Kč ročně a u tzv. státních pojištěnců 29 838 Kč ročně (výrazný rozdíl je dán logicky tím, že tuto skupinu tvoří nejnákladnější pacienti – malé děti, staří lidé a zdravotně postižení).3) Tabulka č. 2 Za přijatou zdravotní péči v hodnotě 1 Kč zaplatili v roce 2013 na pojistném Zaměstnanci 2,32 Kč OSVČ 0,88 Kč Stát 0,28 Kč Pojistné uhrazené zaměstnancem je v průměru 2,3x vyšší než u OSVČ. Pokud bychom však posuzovali, nejen kolik OSVČ zaplatí, ale i kolik vyčerpá, rozdíl by se ještě zvětšil.4) Tento pohled dost dobře může reprezentovat ukazatel porovnávající zaplacené pojistné s poskytnutou zdravotní péčí. Tento ukazatel říká, jakou sumu pojištěnec daného typu musí zaplatit za 1 korunu přijaté zdravotní péče. Výše uvedený přehled ukazuje, že za poskytnutou zdravotní péči zaplatil zaměstnanec oproti OSVČ ve skutečnosti 2,6x více (rozdíl je způsoben tím, že OSVČ ve sledovaném roce fakticky v platbách plně neuhradily náklady na svou léčbu). Tento přehled naprosto jasně a nezpochybnitelně ukazuje, že OSVČ jsou prostřednictvím nastavení systému plateb zdravotního pojištění v zásadě vyloučeny ze solidarity. Platby pojistného na zdravotní pojištění zhruba uhradí náklady na léčení OSVČ, avšak ne na náklady jejich dětí, resp. rodičů, ty hradí někdo jiný (především zaměstnanci). Platby státu za tzv. státní pojištěnce jsou na velmi nízké úrovni, což je způsobeno jak velmi nízkými platbami pojistného za státní pojištěnce, tak i tím faktem, že těmito platbami jsou „kryti“ pacienti s nejvyššími náklady v systému.5) 3) Např. u osob ve věku 0–5 let činí průměrné náklady u mužů 18 696  Kč, u žen pak 16 443 Kč, s narůstajícím věkem náklady na zdravotní péči výrazně klesají až téměř na polovinu. Zpětný výraznější nárůst začíná u mužů mezi 50–55 lety věku (u žen 40–45 lety), kdy se nákladově dostávají zhruba na úroveň první věkové skupiny, dále pak už jen výrazně rostou. Např. u mužů 60–65 let je to již 36 239 Kč, v kategorii 65–70 let 46 685 Kč atd. (u žen jsou náklady nižší – u sledovaných skupin je to 28 604 Kč a 35 698 Kč). 4) Toto porovnání je však velmi ošidné a není ve skutečnosti příliš solidní ho používat (viz dále). 5) Pro úplnost uvádíme, že ve zdravotním pojištění existuje ještě jedna specifická skupina pojištěnců. Jde o tzv. osoby bez zdanitelného plnění (samoplátci). Těch bylo v roce 2013 téměř 130 tis. Na pojistném zaplatili 645 mil. Kč a přijali péči ve výši 1,268 mld. Kč. Jejich platba pojistného uhradila poskytnutou zdravotní péči zhruba z poloviny („platba“ za 1 Kč poskytnuté péče činila zhruba 51 haléřů). Na druhou stranu jsou tito pojištěnci z pohledu zdravotního pojištění nejlevnější – na 1 pojištěnce připadají náklady ve výši 9 765 Kč ročně.

38

Zaměstnanci jsou čistými plátci zdravotního systému. Tento nepoměr – vyšší zatížení zaměstnanců platbami pojistného – je důsledkem nízkých plateb za státní pojištěnce a vyloučení OSVČ ze solidarity. Navíc je nutno připomenout, že toto přerozdělení mezi skupinami se uskutečňuje nejen prostřednictvím výše uvedeného nepoměru mezi zaplaceným pojistným a čerpanou úhradou zdravotních výkonů. Zaměstnanci prostřednictvím svých daní také vytvářejí převážnou část prostředků, která do  zdravotního pojištění přichází ze státního rozpočtu (platbou za státní pojištěnce).6) Tyto naprosto jasné a dokladovatelné propočty vyžadují několik poznámek. Za prvé – především je třeba zdůraznit, a to zásadně, že v České republice není v oblasti zdravotnictví pojistný systém, ve kterém se výše plateb odvíjí od rizika čerpání, ale plně solidární systém. Každý občan České republiky má Ústavou zaručeno právo na poskytnutí potřebných zdravotních služeb ve shodné výši bez ohledu na výši úhrady čili porovnávání zatížení různých skupin poplatníků můžeme správně provádět jen a pouze na příjmové straně. Porovnávat čerpání v solidárním systému je absurdní a svádí debatu do (velmi často záměrně) demagogické polohy stylu: „Kdo si může a kdo si nemůže dovolit marodit čili kdo může a kdo nemůže čerpat náklady.“ Za  druhé – přes jasný a  právně zakotvený solidární systém zdravotního pojištění v  ČR jsou to především zástupci podnikatelů (nutno ovšem zdůraznit, že jen některých), kteří na  již téměř dvacet let se opakující otázku, proč do  systému zdravotního pojištění platí různé subjekty výrazně odchylnou výši plateb, argumentují rozdílnou výší čerpání. Již před řadou let iniciovaly tyto kruhy propočty u VZP, které údajně prokázaly, že podnikatelé na to, jak málo jsou nemocní (protože si na rozdíl od zaměstnanců „nemohou dovolit marodit“), platí až až. Operují zhruba s následujícími čísly – OSVČ zaplatí ročně do systému 6 mld. Kč a vyčerpají péči v rozsahu 3 mld. Kč. Sama o sobě hra na  pojištění v  solidárním systému je samozřejmě od  počátku pochybná. Nicméně takto jasná čísla mají silný účinek na veřejnost. Jak se k nim došlo? Ne zrovna solidním způsobem (data sama o sobě, jak si ukážeme dále, nejsou vymyšlená či zmanipulovaná, spíše by se dalo říci, že jsou usazena do jiného kontextu). Jak vypadá celková bilance zdravotního pojištění pro jednotlivé skupiny pojištěnců, je uvedeno v předchozí části. Ta nepotvrzuje u OSVČ ani tezi o nižších nákladech OSVČ vůči zaměstnancům, ani tezi o vyšších platbách pojistného dvojnásobně převyšujících výdaje na zdravotní péči konzumovanou OSVČ. Proto se přistoupilo ke kroku, který by tyto teze přece jen podpořil. Z celkového počtu sledovaných OSVČ (cca 640 tis. osob) byly vybrány pouze OSVČ „na  plný úvazek“ (294 tis. osob, tedy méně než polovina). 6) I když už se poněkud více vzdalujeme od merita věci, je nutno na tomto místě poznamenat, že velmi často ze všech stran kritizované nízké platby za státní pojištěnce jsou mimo jiné důsledkem záměrné destrukční daňové politiky předchozích vlád (zvláště zavedení tzv. rovné daně), které výrazně snížily celkové daňové zatížení především podnikatelského sektoru, a to jak právnických, tak i fyzických osob.

39

Toto zúžení sledovaného vzorku je ve skutečnosti v zásadě chybné, protože se přerušuje vazba na celkovou bilanci zdravotního pojištění. Jakékoli vyvozování závěrů z těchto dat nemá validitu jak ve  vztahu k  bilanci zdravotního pojištění, tak ani ve  vztahu k nastavení a relaci povinných plateb mezi jednotlivými typy poplatníků v rámci zákona o  zdravotním pojištění. I  z  tohoto pohledu je vyloučení tzv. souběhů ze sledovaného vzorku neobhajitelné. Všechny OSVČ platí pojistné podle stejných pravidel bez ohledu na to, zda pracují na plný úvazek, či zda si přivydělávají k zaměstnání nebo důchodu. Proč ke zúžení sledovaného vzorku došlo, je zřejmé – tímto způsobem z porovnání vypadnou nákladově velmi drahé staré OSVČ (souběh OSVČ – důchodci). A  tak se konečně zjistí, co se chtělo a co se dnes používá při různých mediálních prezentacích. Totiž že OSVČ zaplatí do systému zdravotního pojištění 6 mld. Kč a z něj vyčerpají pouze 3 mld. Kč. O tom, že se to týká jen části OSVČ, se záměrně mlčí. Když dovedeme tento selektivní postup ad absurdum, můžeme dokázat prakticky cokoli. Jistě se například najde významná skupina OSVČ, která zaplatila pojistné a  zdravotní péči vůbec nečerpala. „Logickým“ pokračováním takto nastavené diskuse je pak otázka, proč by tito poplatníci měli platit nějaké pojištění, když ho nečerpají. Účel těchto „argumentací“ je naprosto jasný, a sice svést diskusi výrazně jiným směrem a nastolovat otázky, které se základním problémem zdravotního systému v  ČR nijak nesouvisí. Ve  velmi často agresivně vedené  diskusi o tom, „kdo co čerpal“, automaticky zanikne základní otázka: Jak to, že za „stejné“ právo na stejnou zdravotní péči platí různé subjekty různě vysoké platby? Nicméně se podívejme na tento postup ještě z jiné strany a „očistěme“ stejným způsobem i další skupiny poplatníků, tj. zaměstnance a státní pojištěnce. Ve skutečnosti i poté budou platit podobné zákonitosti jako při prvním propočtu, i když se extrémní rozdíly v placení pojistného poněkud setřou, stále bude zaměstnanec platit pojistné o 70 % vyšší než OSVČ a 4,3x vyšší než stát. Stejně tak nelze ani při takto účelovém propočtu potvrdit tezi, že náklady na zdravotní péči poskytovanou OSVČ jsou výrazně nižší oproti nákladům na zaměstnance. Tabulka č. 3 Příjmy z pojistného a výdaje na zdravotní péči podle jednotlivých typů pojištěnců (tzv. čistí poplatníci bez souběhů) v roce 2013



Pojištěnec Zaměstnanec OSVČ Státní pojištěnec

40

Zaplacené pojistné celkem (mld. Kč)

Výdaje na zdravotní péči celkem (mld. Kč)

Zaplacené pojistné průměr Kč/osoba/rok

Výdaje na zdravotní péči průměr Kč/osoba/rok

61,1 6,5 25,7

18,3 3,1 94,4

37 439 22 114 8 614

11 244 10 442 31 583

Tabulka č. 4 Za přijatou zdravotní péči v hodnotě 1 Kč zaplatili v roce 2013 na pojistném Zaměstnanci 2,32 Kč OSVČ 0,88 Kč Stát 0,28 Kč Ani tento výsledek však není z  pozice různých analýz uspokojivý, proto se začalo z  těchto porovnání vyčleňovat pojistné hrazené zaměstnavatelem za  zaměstnance. A ouha, již se platí za OSVČ vyšší zdravotní i sociální pojištění. Co na tom, že platba zaměstnavatele na sociální pojištění zaměstnance je jen druhou složkou celkového pojistného zaměstnanců. Co na tom, že zaměstnance pod hlavičkou vysokých nákladů na pracovní sílu o tom přesvědčují zaměstnavatelé při každém kolektivním vyjednávání. Co na tom, že se tato platba stala před lety (aby její sounáležitost k zaměstnanci byla naprosto patrná) součástí tzv. superhrubé mzdy, ze které zaměstnanec odvádí daň z příjmu. Prostě co se nehodí, to se vyčlení.7) Za třetí – tento průzračný příklad zdravotního pojištění zcela jasně ukazuje, v čem spočívá často z mnoha stran kritizované vysoké daňové zatížení zaměstnanců. Je to zřetelně z  toho důvodu, že platby snadno dohledatelných a  kontrolovatelných zaměstnanců v komplexu veřejných financí kompenzují výrazné daňové úlevy pro cca milion OSVČ. Jestliže tyto osoby fakticky vyloučíme ze systému solidarity v  oblasti zdravotnictví, pak za ně někdo chybějící peníze musí doplatit, a ten někdo jsou zaměstnanci čili cesta snížení daňového zatížení zaměstnanců nemůže směřovat k prostému snižování sazeb (což vehementně prováděla předchozí vládní koalice a tím přímo odčerpávala zdroje z veřejných služeb a transferů), ale jen a především postupným vyrovnáváním rozdílů v platbách mezi jednotlivými plátci. Pro oblast zdravotního pojištění, kde každý občan má nárok na  stejnou službu, to platí dvojnásob. Za čtvrté – příklad přerozdělovacích toků v rámci zdravotního pojištění je velmi dobrým dokladem objemu „dotací“, které směřují ve  prospěch OSVČ a  ukazují na výraznou nerovnost mezi subjekty na straně plateb při souběžné rovnosti na straně plnění. Obdobná situace nastává i v oblasti důchodového pojištění, i když ne v takto extrémní poloze (plnění je více navázáno na platbu pojistného). Přesto však i v tomto pojištění dochází k  přerozdělení ve  prospěch OSVČ. Jejich často velmi nízké důchody jsou ve skutečnosti oproti výši uhrazeného pojistného ještě vysoké. Zde je však nutné na druhé straně zdůraznit, že toto nelze vyčítat OSVČ, ale především politickým představitelům, kteří líbivou politikou aktuálně nízkého zdanění (zatížení pojistnými platbami) celé skupiny OSVČ v budoucnu zavádějí do velmi složité sociální situace. 7) Viz např. dokument „Analýza odvodů OSVČ a zaměstnanců“, který zpracoval tým Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR ve spolupráci se serverem Podnikatel cz., 27. 5. 2015.

41

2. Sociální pojištění – platit méně, čerpat více Zaměstnanci platí na sociálním pojištění více než OSVČ. Příčinou nejsou odvodové sazby, které jsou stanoveny ve stejné výši (pojistné sazby OSVČ jsou souhrnem sazeb platných pro zaměstnance a zaměstnavatele), ale vyměřovací základy pro odvod pojistného, které jsou výhodnější pro OSVČ. Tabulka č. 5 Přehled stávajících povinných odvodů na sociální i zdravotní pojištění Zdravotní Nemocenské Důchodové pojištění pojištění pojištění Zaměstnanec 4,5 % 0 6,5 % *) Zaměstnavatel 9,0 % 2,3 % 21,5 % OSVČ 13,5 % 2,3 %  (0 %) 28,0 %

Příspěvek na politiku zaměstnanosti  0 1,2 % 1,2 %

CELKEM

11,0 % 34,0 % 45,0**)

V případě vstupu zaměstnance do II. důchodového pilíře odvádí od 1. ledna 2013 do veřejného systému důchodového pojištění 3,5 % a vedle toho platí 5 % na důchodové spoření (II. pilíř). **) Včetně nemocenského; pokud OSVČ (tj. osoba samostatně výdělečně činná) není nemocensky pojištěna, odvádí 42,7 % vyměřovacího základu. *)

Zaměstnanci odvádějí pojistné ze všech zdanitelných příjmů, tj. z hrubé mzdy, s výjimkou některých příjmů, jako jsou zákonné odstupné, odchodné, jednorázová sociální výpomoc, věrnostní přídavek horníkům atd. OSVČ platí pojistné z  vyměřovacího základu, který si sama určí, nesmí však být nižší než polovina daňového základu. Je-li takto stanovený základ nižší než minimální vyměřovací základ, platí pojistné z minimálního vyměřovacího základu.8) Výjimkou je nemocenské pojištění, kterého se živnostníci účastní dobrovolně. V  nemocenském pojištění si vyměřovací základ určuje OSVČ sama, nesmí být však nižší než vyměřovací základ na důchodové pojištění. V oblasti sociálního pojištění vyměřovací základ OSVČ v posledních 4 letech představuje cca 43 % vyměřovacího základu zaměstnanců (graf č. 1).

8) Minimální vyměřovací základ je stanoven jako polovina průměrné mzdy v NH (vztahuje se pouze na OSVČ, které mají samostatnou výdělečnou činnosti jako hlavní).

42

Graf č. 1: Vývoj vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální pojištění

Zdroj: data MPSV, vlastní zpracování Nerovné postavení v  odvodovém zatížení příjmů lze dokumentovat na  nemocenském pojištění. Od ledna 2009 byla OSVČ ponechána naprostá volnost při stanovení vyměřovacího základu, z něhož platí pojistné. OSVČ si díky tomu mohly účelově platit pojistné (popř. doplatit zpětně) v takové výši, aby v případě sociální události (např. plánované operace, mateřství atd.) dosáhly na nejvyšší výměry dávek.9) OSVČ této možnosti hojně využívaly, přitom příjmy z pojistného od OSVČ zdaleka nepokryly výdaje na jejich dávky. Zatímco do roku 2008 byl vyměřovací základ OSVČ ve výši cca 30 % – 40 % vyměřovacího základu zaměstnanců, v letech 2009–2010 si OSVČ stanovily vyměřovací základ v trojnásobné výši než v předchozích letech, a byl cca o 10–12 % vyšší než u zaměstnanců. Od ledna 2011 bylo bezdůvodné zvýhodňování OSVČ odstraněno a vyměřovací základy OSVČ se opět vrátily na původní nízkou úroveň. V důsledku benevolence zákona však bylo v roce 2010 na dávky vyplacené živnostníkům vynaloženo třikrát více, než kolik odvedli na pojistném (viz graf č. 2). V roce 2011 vyčerpaly OSVČ na dávkách sedmkrát více (cca o 2 mld. Kč), než kolik zaplatily na pojistném. V roce 2012 odvedené pojistné pokrylo výdaje na dávky živnostníkům pouze z 37 % a zbytek musel být „dotován“ z  pojistného odvedeného za zaměstnance. Od  ledna 2011 bylo bezdůvodné zvýhodňování OSVČ odstraněno. Vyměřovací základ si nadále určují samy, nesmí však být vyšší než jejich základ pro odvod pojistného na  důchodové pojištění. Tím se pro příště uvedené spekulaci OSVČ zabránilo. Současně se zvýšila pojistná sazba pro OSVČ z 1,4 % na 2,3 % vyměřovacího základu. Tímto opatřením se očekávalo narovnání vztahu mezi příjmy a výdaji pro . 9) V důsledku toho se např. v červnu 2010 na jeden případ peněžité pomoci v mateřství u OSVČ vyplácela částka 18 382 Kč měsíčně, zatímco u zaměstnanců činila stejná dávka průměrně 9 886 Kč měsíčně.

43

tuto skupinu pojištěnců. Ani v roce 2013 však skupina živnostníků nebyla v tomto systému finančně soběstačná, na dávkách bylo OSVČ vyplaceno o 91 mil. Kč (o 32 %) více, než na pojistném odvedly. Graf č. 2: Příjmy a výdaje nemocenského pojištění za skupinu OSVČ do roku 2013

 droj: data MPSV, Z vlastní zpracování

I nadále tak byly výdaje na nemocenské dávky pro živnostníky dotovány z vybraného pojistného za zaměstnance, kteří na dávkách v roce 2013 vyčerpali téměř o 5 mld. Kč méně, než bylo za zaměstnance na pojistném vybráno. Graf č. 3: Příjmy a výdaje nemocenského pojištění za skupinu zaměstnanců

44



Zdroj: data MPSV, vlastní zpracování

3. Důchodové pojištění – hrozba nízkých důchodů Rovněž průběžný důchodový systém je založen na několika typech solidarity, zejména mezigenerační a příjmové, takže za prvé nelze hledat přímou ekvivalenci mezi odvedeným pojistným a vlastním starobním důchodem (a proto nelze vyčlenit OSVČ ze všeobecného systému) a za druhé je třeba brát na vědomí, že nižší důchody „jsou dotovány“ těmi, kdo mají vyšší příjmy a kdo zemřou předčasně. OSVČ mají obecně důchody spíše podprůměrné, a proto lze i zde hovořit o tom, že jejich důchody jsou zaměstnanci částečně dotovány. Především dvě kategorie lidí se podle poznatků ČSSZ podivují, že je jejich důchod neúměrně nízký v porovnání s jejich minulými příjmy, a to lidé, kterým byla vyplácena mzda tzv. na ruku, a potom OSVČ, jež si platily pojistné na důchodové pojištění v minimální výši. V případě prvním se celý problém odvíjí od praxe využívané některými zaměstnavateli, kteří zaměstnancům vyplácejí pouze minimální mzdu a zbytek dorovnávají tzv. na ruku. Tímto svým jednáním se vyhýbají reálnému odvodu pojistného. ČSSZ ovšem u  jejich zaměstnanců eviduje pro důchodové nároky nižší příjmy a  z  nich pak zákonitě vypočítá i nižší důchod. Odlišná situace je u OSVČ. V jejich případě se pro výpočet důchodu používají vyměřovací základy pro pojistné na  důchodové pojištění, ze kterých zaplatily příslušné pojistné. Vyměřovacím základem pro odvod pojistného na důchodové pojištění je částka, kterou si OSVČ sama určí. U OSVČ vykonávajících tzv. hlavní výdělečnou činnost to musí být částka rovnající se nejméně 50 procentům daňového základu, eventuálně minimálnímu vyměřovacímu základu, je-li vyšší než polovina daňového základu. Minimální vyměřovací základ činí součin počtu měsíců výkonu samostatné výdělečné činnosti a částky odpovídající 25 procentům průměrné mzdy. OSVČ si však může, jak bylo uvedeno výše, určit vyšší roční vyměřovací základ, a to dle vlastního uvážení až do výše maximálního vyměřovacího základu stanoveného pro daný kalendářní rok. V praxi však tuto možnost OSVČ příliš nevyužívají. Příklad dokumentující vliv minimálního vyměřovacího základu při plné době pojištění na starobní důchod OSVČ: Doba pojištění trvala 45 let, od roku 1986 do roku 1989 byly dosahovány průměrné příjmy (60 000 Kč ročně). Od roku 1990 pojištěná OSVČ platila pojistné na důchodové pojištění z  minimálních vyměřovacích základů až do  roku 2012. Při výpočtu důchodu v roce 2013 výše starobního důchodu činila zhruba 8 900 Kč. I zde se příznivě pro OSVČ promítá příjmová solidarita českého důchodového systému. Pokud jsou v praxi vyměřovány nižší starobní důchody OSVČ, jsou ovlivněny kratší dobou pojištění, nezaměstnaností či neplacením pojistného10) v určitých letech, které rozmělňuje osobní vyměřovací základ, z něhož se vyměřuje starobní důchod. 10) Jestliže OSVČ neplatí sociální pojištění, tak nejenom že dlužnou částku po OSVČ vymáhá místně příslušná OSSZ, ale také není tato doba zhodnocena pro výpočet důchodu. Při výpočtu důchodu se tato doba nezapočítává do doby pojištění a současně je za daný rok vyměřovacím základem 0. Jestliže přesto OSVČ splní podmínky odchodu do důchodu, tak je jí dlužné pojistné včetně penále sráženo ČSSZ z důchodu.

45

Příklad dokumentující optimální výši vyměřovacího základu při plné době pojištění na důchod OSVČ tak, aby výsledný starobní důchod dosahoval výše průměrného starobního důchodu v ČR: Doba pojištění stejná jako v předcházejícím příkladu, od roku 1986 do roku 1989 stejné příjmy. V letech 1990 až 1992 pojištěná OSVČ platila pojistné na důchodové pojištění z vyměřovacího základu 25 000 Kč, 1993–1995 z vyměřovacího základu 40 000 Kč, 1996–2007 z vyměřovacího základu 50 000 Kč, od roku 2008 do roku 2012 z vyměřovacího základu 120 000 Kč. Při výpočtu důchodu v roce 2013 by výše starobního důchodu činila zhruba 10 600 Kč. Za těchto podmínek by i tato OSVČ dosáhla na průměrný starobní důchod v České republice. Podle zákona o důchodovém pojištění je osobou samostatně výdělečně činnou osoba, která ukončila povinnou školní docházku, dosáhla věku alespoň 15 let a vykonává samostatnou výdělečnou činnost, nebo spolupracuje při výkonu samostatné výdělečné činnosti, přičemž na ni lze rozdělovat příjmy dosažené výkonem této činnosti a výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení. Od 1. 1. 2004 se samostatná výdělečná činnost rozděluje na hlavní samostatnou výdělečnou činnost a na vedlejší samostatnou výdělečnou činnost. OSVČ je účastna důchodového pojištění: – v kalendářním roce po dobu, po kterou vykonávala hlavní samostatnou výdělečnou činnost, – v kalendářním roce po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a daňový základ, event. příjem po odpočtu vynaložených výdajů z této činnosti dosáhl tzv. rozhodné částky; pro rok 2014 činila výše rozhodné částky 62 261 Kč při výkonu samostatné výdělečné činnosti po celý kalendářní rok (pro rok 2015 je to částka 63 865 Kč), – v kalendářním roce po dobu, po kterou vykonávala vedlejší samostatnou výdělečnou činnost a přihlásila se k účasti na důchodovém pojištění. Vyměřovacím základem OSVČ pro pojistné na důchodové pojištění za rok 2014 je částka, kterou si určí, ne však méně než 50 % základu daně dle § 7 zákona o daních z příjmů po úpravě podle § 5 a § 23 téhož zákona. Vyměřovací základ se zaokrouhluje vždy na celé koruny směrem nahoru. Pojistné na důchodové pojištění činí 29,2 % z vyměřovacího základu. Je-li OSVČ účastna důchodového spoření (dle zákona o důchodovém spoření), výše pojistného na důchodové pojištění činí 26,2 % z vyměřovacího základu. Částka pojistného se rovněž zaokrouhluje směrem nahoru. Minimálně činí vyměřovací základ OSVČ vykonávající hlavní samostatnou výdělečnou činnost částku stanovenou jako součin minimálního měsíčního vyměřovacího základu platného v roce 2014 pro výkon hlavní činnosti, tj. 6 486 Kč a počtu kalendářních měsíců výkonu hlavní samostatné výdělečné činnosti. Minimálně činí vyměřovací základ OSVČ vykonávající vedlejší samostatnou výdělečnou činnost částku stanovenou jako součin minimálního měsíčního vyměřovacího základu platného v  roce 2014 pro vedlejší činnost, tj. částky 2 595 Kč a počtu kalendářních měsíců výkonu vedlejší samostatné výdělečné činnosti. 46

Povinnost platit pojistné má vždy OSVČ vykonávající hlavní činnost, OSVČ vykonávající vedlejší činnost jen v případě, že její daňový základ v roce 2014 dosáhl rozhodné částky (62 261 Kč pro 12 kalendářních měsíců), nebo se k tomuto pojištění přihlásí; za každý měsíc, ve kterém nebyla vykonávána vedlejší samostatná výdělečná činnost, se odečte částka 5 189 Kč. V roce 2015 činí maximální měsíční vyměřovací základ částku 106 444 Kč. OSVČ jsou v  důsledku uvedeného systému stanovení výše pojistného přiznávány nižší důchody (pokud platí pouze minimální, nebo nízké pojistné, a pokud jako OSVČ byly pojištěny po velmi dlouhou dobu) než zaměstnancům. Zjistit obecně rozdíly důchodů mezi OSVČ a zaměstnanci však není jednoduché, protože na rozdíl od porovnávání „příjmů a výdajů“ ve vztahu k oběma uvedeným skupinám pracujících osob v oblasti zdravotního pojištění či nemocenského pojištění neexistuje v oblasti důchodového pojištění statisticky evidovaná či snadno identifikovatelná skupina osob, které po celou dobu trvání účasti na důchodovém pojištění mají charakter výlučně OSVČ. Často pojištěnec pracoval v průběhu života po řadu let jako zaměstnanec a po řadu let jako OSVČ a často po určitou dobu současně jako zaměstnanec i jako OSVČ a jeho výsledný důchod tak odráží obě formy jeho pracovního zapojení v průběhu života. Proto jakékoliv propočty dopadů rozdílů v pojistné zátěži zaměstnanců a OSVČ v oblasti jejich celoživotních důchodových nároků mají pouze modelový charakter a  jsou vystavěny na předpokladu, že dotyčná osoba pracovala po celý život pouze jako OSVČ, nebo pouze jako zaměstnanec. Porovnání navíc výrazně komplikuje skutečnost, že v průběhu uplynulých cca 45 až 50 let, která hrají roli pro posuzování individuálního nároku osoby odcházející dnes do důchodu, se mnohokrát měnily podmínky započítávání dob pojištění (dob zaměstnání) OSVČ, hodnocení jejich výdělků a  stanovení jejich (minimálního) vyměřovacího základu. To se v  konkrétním případě projevuje různě ve  výši důchodu osob odcházejících do důchodu se statusem OSVČ. Lze proto vyslovit pouze určité nesporné trendy odvíjející se od  skutečnosti, že OSVČ oproti zaměstnancům do značné míry samy ovlivňují výši svého důchodu, např. volbou daňového paušálu, který přímo ovlivňuje (snižuje) jejich daňový základ a  tím i jejich osobní vyměřovací základ v oblasti důchodového pojištění, a že mají tendenci svoji daňovou a pojistnou zátěž minimalizovat s tím, že touto cestou rovněž snižují, často nevědomky, výši svého budoucího důchodu z důchodového pojištění. S ohledem na skutečnost, že výše starobního důchodu z důchodového pojištění obecně závisí především na době pojištění a tzv. osobním vyměřovacím základu a že OSVČ častěji než zaměstnanci získávají kratší dobu pojištění a dosahují i nižší osobní vyměřovací základ, z něhož se vypočítává jejich důchod, lze konstatovat obecnou závislost, že čím déle konkrétní osoba vykonává práci jako OSVČ, tím vyšší je v prostředí českého právního řádu její pravděpodobnost, že bude pobírat výrazně nižší starobní důchod než zaměstnanec (v případě švarcsystému lze dodat než srovnatelný zaměstnanec vykonávající stejnou práci v pracovním poměru). Výše osobního vyměřovacího základu OSVČ je v praxi zpravidla výrazně nižší než u zaměstnanců s ohledem na často uplatňovaný minimální vyměřovací základ OSVČ, z něhož jsou následně starobní důchody OSVČ vyměřovány. 47

4. Daňová optimalizace a „švarcsystém“ Způsob zdaňování hrubých příjmů podnikatelů a hrubých mezd zaměstnanců je přes řadu shodných prvků11) výrazně odlišný. Tyto odlišnosti ve  zdaňování jsou pak příčinou velmi výrazného rozdílu ve výši odvedených daní a pojistného při shodném hrubém příjmu. Tyto odlišnosti jsou dány v zásadě dvěma hlavními faktory: – Prvním faktorem je výrazně odlišný způsob výpočtu pojistného na zdravotní a sociální pojištění. Ten se pak odráží ve výrazně odlišných platbách mezi OSVČ a zaměstnanci na zdravotní a sociální pojištění. – Druhým faktorem je (při shodné sazbě 15 %) výrazně odlišná konstrukce základu daně z příjmu fyzických osob. Bohužel se ve společnosti jen velmi málo vnímá, že rozdíly v konstrukci daňového základu jsou ve skutečnosti pro konečné zatížení daňového subjektu kardinální. Samotná nominální sazba daně o skutečném daňovém zatížení poplatníků neříká téměř nic. Vždy totiž záleží na šíři daňového základu, z  něhož se (příslušnou sazbou) daň vybírá. Lapidárně řečeno, jednoprocentní daňová sazba z velmi širokého daňového základu může přinést vyšší daňové inkaso (tedy vyšší daňové zatížení daňového subjektu) nežli 99% sazba z úzkého daňového základu (a tedy i nižší daňové zatížení daňového subjektu). Zatímco u zaměstnanců je základ daně striktně stanoven (je jím tzv. superhrubá mzda, což je hrubá mzda zvýšená o 34 % pojistného, které za zaměstnance odvádí zaměstnavatel), stanovení vyměřovacího základu daně z příjmu u OSVČ je výrazně benevolentnější (vyměřovací základ daně je při srovnatelném hrubém příjmu výrazně užší). Na tom by z obecného hlediska nebylo nic špatného. U OSVČ má totiž příjem charakter tzv. smíšeného důchodu – prolíná se zde příjem osobní s  příjmem „firemním“ čili od hrubých příjmů se nějakým způsobem musí odečíst náklady na jejich dosažení a udržení. V tom není problém. Problém je v tom, že v  České republice je otázka daňově uznatelných nákladů u  OSVČ (a  do  značné míry i  u  právnických osob) výrazným způsobem dovedena ad absurdum, a to jak nastavením daňových předpisů, tak benevolentním přístupem daňové správy, ale i velmi vysokým nastavením sazeb tzv. daňových paušálů (viz dále). Druhým problémem však je, že český daňový systém nepřipouští obdobný postup u  zaměstnanců, tj. nepřipouští zohlednění jejich nákladů na  dosažení a  udržení jejich příjmů v daňovém základu (krátký pokus zohlednit alespoň částečně náklady na dopravu do zaměstnání byl zrušen v roce 1994). Konkrétně tedy u OSVČ je konstruován základ daně jako rozdíl mezi příjmy a výdaji. Při stanovení výdajů může použít OSVČ buď skutečně vynaložené výdaje, 11) Obě skupiny mají stejnou nominální sazbu daně z příjmu, mají možnost uplatnit slevu na poplatníka, popř. další slevy a daňová zvýhodnění a nezdanitelné části základu daně. Výjimku z poslední doby tvoří OSVČ využívající tzv. daňový paušál, které nemohou při použití paušálu uplatnit slevu na manžela/ku a daňové zvýhodnění na vyživované děti.

48

nebo může využít takzvaných výdajových paušálů. Ty se pohybují ve výši 30 – 40 – 60 – 80 % hrubých příjmů v závislosti na činnosti, kterou daná OSVČ vykonává (a to bez ohledu na skutečně vynaložené náklady). Podle zjištění uplatňuje daňové paušály zhruba 55 % OSVČ spíše menších poplatníků (poplatníků s nižšími příjmy). Používání systému skutečně vynaložených nákladů používají především OSVČ s vyššími příjmy. Jejich podíl vůči hrubému příjmu dosahuje v průměru 77 %, s nárůstem příjmu se zvyšuje. Takže např. OSVČ s příjmem nad 5 mil. Kč postaví proti těmto příjmům výdaje ve výši až 90 %. Z těchto čísel je evidentní, že benevolence daňového systému a daňové správy vůči daňové optimalizaci u  OSVČ (resp. podnikatelských subjektů obecně) je v České republice enormní.12) Jaké důsledky této politiky jsou schematicky uvedeny v následující tabulce č. 6? Již letmé porovnání ukazuje, že rozdíly v celkovém daňovém zatížení hrubé mzdy zaměstnance a hrubého příjmu OSVČ jsou enormní. Vyšší odvodové zatížení má OSVČ oproti zaměstnanci pouze u velmi nízkých příjmů, pohybujících se mírně nad úrovní minimální mzdy. Je to dáno tím, že u OSVČ je povinnost platit zákonem dané minimální pojistné jak u zdravotního, tak i u sociálního pojištění. Hranicí, kde se zatížení láme (hrubý příjem je stejně odvodově zatížen jako hrubá mzda), je cca 13 500 Kč. Od této hranice příjmu platí zaměstnanec vždy vyšší odvody než OSVČ, přičemž rozdíly ve zdanění výrazně narůstají. Na úrovni průměrné hrubé mzdy odvádí zaměstnanec ze své mzdy téměř o 57 % více než OSVČ ze srovnatelného hrubého příjmu (tj. 68 460 Kč ročně u zaměstnance proti 43 740 Kč u OSVČ), u hrubé mzdy 35 tis. Kč je to již o 130 % více (105 780 Kč/45 901 Kč), u dvojnásobku průměrné mzdy o 141 % (161 760 Kč/67 213 Kč). A to kalkulujeme pouze s využitím daňového paušálu na  úrovni 60 %. Při využití vyšších paušálních odpočtů či systému skutečně vynaložených nákladů je tento rozdíl ještě vyšší. Z jiného pohledu můžeme z tabulky zjistit, že např. zaměstnanec s průměrným příjmem 25 000 Kč zaplatí na daních a pojistném více než OSVČ při padesátitisícovém hrubém příjmu měsíčně (při uplatnění 60 % paušálu), či dokonce že tento průměrný zaměstnanec zaplatí více než OSVČ uplatňující systém „skutečně vynaložených nákladů“ s příjem 75 000 Kč atd. Z  výše uvedených příkladů je naprosto zřetelné, že tyto výrazné rozdíly ve  zdanění mezi OSVČ a  zaměstnanci jsou přímo státem organizovanou pozvánkou do  tzv. švarcsystému. Tabulka č. 7 obsahuje přehled, jak výhodný je pro jednotlivé aktéry přestup ze zaměstnaneckého poměru do švarcsysému. 12) Možnosti výrazné daňové optimalizace u  OSVČ však nekončí u  daně z  příjmu fyzických osob. Různé úlevy a výjimky můžeme vypozorovat i v jiných daňových okruzích. Např. v oblasti DPH existuje pro podnikatele možnost nákupu osobních automobilů pro podnikatelské účely bez DPH (s odhadovanou ztrátou pro veřejné finance v rozsahu cca 5–7 mld. Kč). Snaha ČMKOS o navrácení povinnosti platit DPH před rok 2008 se nesetkala s úspěchem. Bohužel o využívání možnosti dělení daně dle směrnice EU podle způsobu použití automobilu nejsou věrohodné údaje.

49

50

51

je veden snahou především o srovnání daňové zátěže zaměstnance a OSVČ, čistý příjem a čistá mzda jsou poněkud nesouměřitelné údaje, neboť při použití paušálních výdajů není jasné, o  kolik se tento čistý příjem OSVČ zvyšuje rozdílem mezi skutečně vynaloženými náklady a paušálem uznatelnými náklady.

* Propočet

Hrubá mzda/ hrubý příjem 9200 9200 10000 10000 25000 25000 25000 35000 35000 35000 50000 50000 50000 75000 75000 75000 Podíl odvodů zaměstnance na hrubé mzdě % 11,1 11,1 22,8 25,1 27,0 28,3 Podíl odvodů zaměstnavatele na hrubém příjmu % 34 34 34 34 34 34 Podíl odvodů OSVČ na hrubém příjmu % 39,62 39,62 36,45 36 14,6 14,6 14,6 10,9 10,4 10,41 11,2 7,29 7,29 11,8 5,495 6,38

V prvé řadě je zřejmé, že finančně je přestup zaměstnanců nejlukrativnější pro zaměstnavatele, kteří se zbaví okamžitě platby 34 % povinného pojistného. Mimo to má pro ně „zaměstnávání“ OSVČ – této nejflexibilnější pracovní síly – i jiné výhody (jednoduché propouštění, odpadá odstupné, sociální fondy, kolektivní smlouvy atd.). U zaměstnanců je přestup do švarcsystému finančně ztrátový do úrovně hrubého příjmů 18 375 Kč (při 60 % paušálu), s růstem příjmů pak finanční efekty výrazně narůstají. Nicméně je si třeba uvědomit a zvážit, zda přestup do tohoto systému je opravdu natolik finančně efektivní (s ohledem na vyčíslitelné ztráty spojené např. s odstupným, výpovědní dobou atd.). Samozřejmě toto dilema s narůstajícím příjmem klesá.

Tabulka č. 7 Bilance přechodu zaměstnance na „švarcsystém“ podle výše hrubé mzdy (při využití 60% daňového paušálu v systému OSVČ) Hrubá mzda/ hrubý příjem 9 200 10 000 25 000 35 000 50 000 75 000 Zaměstnanec vydělá ročně tis. Kč

-31 596

-30 540 24 720 59 879

94 547

149 040

Zaměstnavatel vydělá ročně tis. Kč

37 536

40 800 102 000 142 800 204 000

306 000

Veřejné finance prodělají ročně

-5 940

-10 260 -126 720 -202 679 -298 547 -455 040

Dtto měsíčně

52

-495

-2 865 -10 560 -16 890 -24 879

-37 920

Tento přehled může také ukazovat na to, proč se u vyšších manažerů hledá vždy nějaká jiná forma odměn, které by stály mimo zaměstnanecký poměr. Na druhé straně je pravda, že v řadě případů jsou zaměstnanci pod hrozbou ztráty zaměstnání či nezaměstnanosti, hnaní snahou o získání alespoň nějakého zaměstnání, tlačeni do  systému OSVČ. V  tomto případě se jedná o  osoby v  podstatě s  nízkými (podprůměrnými) příjmy a fakticky s nulovou ochranou na trhu práce. Tyto osoby mají ve skutečnosti nejhorší postavení na českém trhu práce. Pokud se jejich hrubý příjem (myšleno skutečný a ne deklarovaný) nachází pod úrovní zmiňovaných 18 375 Kč, tak jejich příjem je zdaňován více než u zaměstnanců. Jedná se fakticky o osoby permanentně kolísající na hranici chudoby s velmi špatnými vyhlídkami (např. v oblasti důchodového pojištění jsou jejich vzniklé důchodové nároky velmi nízké, a to přesto, že část z nich je ve skutečnosti vzhledem k velmi nízké úrovni plateb fakticky doplňována solidaritou). Je jasné, že to nejsou tyto osoby, které na systému OSVČ vydělávají. Ty se nacházejí v jiných příjmových úrovních a pozicích. Nicméně je paradoxem doby, že tito faktičtí moderní nádeníci bývají čas od času využíváni, lépe řečeno zneužíváni podstatně lépe situovanými subjekty k tomu, aby se na jejich příkladu nepřímo ukazovalo, jak jsou na tom všechny OSVČ špatně. Kdo fakticky na  přesunech mezi zaměstnaností a  OSVČ permanentně prodělává, to jsou veřejné finance. Konkrétně řečeno, pokud přejde jeden zaměstnanec s průměrnou mzdou do systému OSVČ, ztratí veřejné finance takový objem prostředků (126 720 Kč), který by stačil na plnou úhradu jednoho ročního průměrného důchodu. Každým procentem zaměstnanců, kteří přejdou do systému OSVČ, ztratí veřejné finance okolo 5 mld. Kč ročně.13) Vraťme se však ke švarcsystému. Abychom mohli odhadnout dopad tohoto negativního jevu na veřejné finance, museli bychom vědět, kolik osob do tohoto systému ať již dobrovolně, či z přinucení přestoupilo. Je jasné, že tato čísla oficiální statistika nesděluje. Něco však může naznačit mezinárodní srovnání osob samostatně výdělečně činných. Při tomto srovnání je však především třeba vzít v úvahu strukturu ekonomiky – v prvé řadě sílu zemědělského sektoru. Po podrobnějším porovnání se ukazuje, že v členských státech EU s obdobnou strukturou ekonomiky, jako má ČR (tedy výrazně nízkým podílem zemědělství), se podíl osob samostatně výdělečně činných na  celkové zaměstnanosti pohybuje okolo 10 %. Česká republika se svými dlouhodobě se profilujícími 18 % se tomuto podílu vymyká. To by mohlo signalizovat, že zhruba 6 % celkové zaměstnanosti tvoří švarcsystém. Toto číslo reprezentuje zhruba 300 tis. pracovníků a roční ztrátu veřejných financí v rozsahu cca 40 mld. Kč. 13) Tyto propočty nejsou nic nového ani neznámého. O  to více jsou překvapivé současné agresivní reakce některých zástupců podnikatelů. Ve skutečnosti s velmi podobnými daty a závěry přišel již v roce 2012 analytický tým sestavený při RHSD, který měl porovnání daňového zatížení zaměstnanců a OSVČ na starosti. V tomto týmu se velmi silně angažovali zástupci Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR. Jeho závěry však nebyly tehdejšími vládními představiteli brány v úvahu.

53

Závěrem Problém rozdílného odvodového zatížení OSVČ a zaměstnanců, především v oblasti zdravotního a sociálního pojištění, je výrazným národohospodářským problémem (mimochodem na  tento problém opakovaně upozorňovaly všechny mise OECD – bezvýsledně). Abychom pochopili váhu tohoto problému, dovolíme si určitou teoretickou úvahu. Pokud by OSVČ platily pojistné na  úrovni zaměstnanců, získal by systém zdravotního pojištění navíc cca 27 mld. Kč (nebo by mohlo dojít k  poklesu pojistného u zaměstnanců). U důchodového pojištění jsou sazby pojistného cca 2x vyšší, tzn. že by obdobné sjednocení podmínek znamenalo pro veřejné finance teoreticky dodatečný příjem 54 mld. Kč. Celkem se tedy pohybujeme v řádu okolo 80 mld. Kč (jedná se zhruba o výši deficitu státního rozpočtu za předchozí rok). Jedná se samozřejmě o hypotetickou částku a absolutní sjednocení by nebylo vzhledem k  rozdílným úrovním fakticky ani v  dohledné době možné, nicméně současná právní úprava výrazně rozdílných podmínek odvodu daní a pojistného zaměstnanců a OSVČ je výrazným tunelem do oblasti veřejných financí, který se rozvojem nepravého podnikání – švarcsystému – může dále prohlubovat. Pokud se podíváme na celý systém odvodového zatížení OSVČ jako na specifický systém „podpory podnikání“, pak je zcela zřejmé, že tento systém je vzhledem ke své plošnosti velmi drahý, na druhé straně však extrémně vychýlený ve prospěch vysokopříjmových skupin podnikatelů (a nejen jich, protože na tomto systému specifického zdanění se podílejí i další skupiny, jako např. advokáti apod.). Je třeba zdůraznit, že ČMKOS nemá nic proti živnostníkům a  jejich podpoře – to dělají všechny státy a rozumné společnosti na světě, zásadně však nesouhlasí se zneužíváním tohoto plošného systému. Pokud by se tento problém odstranil či zmírnil, věříme, že by se našlo i více prostředků pro cílenou a skutečnou finanční podporu pro skutečné živnostníky a drobné podnikatele. A to je taky jediná možná cesta postupu v této oblasti.

54

Inkaso daní z příjmů v roce 2014 Jaroslav Ungerman Data o zaplacených daních z příjmů právnických a fyzických osob za rok 2014 umožňují formulovat některé zajímavé závěry. (Jde o daně zaplacené z příjmů za rok 2013.) Za minulý rok bylo na dani z příjmu vybráno celkem 251,5 mld. Kč, z toho představovala daň právnických osob 119,6 mld. Kč. Obyvatelstvo tak zajišťovalo více než 52 % z celkových daňových příjmů. K dani z příjmů právnických osob lze ještě dodat, že se týkala celkem více než 390 tis. subjektů, ale jen 29 % z nich daň platilo. Ostatní neměli povinnost platit daň – buď neměli zdanitelné příjmy, resp. mohli uplatňovat odpis ztráty dosažené v minulých letech oproti dosaženému zisku. Téměř 132 mld. Kč zaplatili na  daních ti, kteří nejsou právnickými osobami, tedy zaměstnanci či OSVČ, nebo ti, již mají příjmy z kapitálového majetku či pronájmu apod. a nejsou tedy OSVČ. Zaměstnanci zaplatili na daních 130,9 mld. Kč. Sem patří ti zaměstnanci, kteří nepodávají daňové přiznání, a tedy daně za ně odvádí jejich zaměstnavatel. Jde o 4,717 mil. osob. Tito lidé, jak je zřejmé z uvedených dat, tvoří základ daňového inkasa státu, protože nemají možnost žádné daňové optimalizace atd. Právě tato kategorie daňových poplatníků tvoří největší část daňového inkasa a je také – z definice – jako zdroj daňových příjmů nejstabilnější. Oproti právnickým osobám, kde je výše zisku závislá na prosperitě firem, resp. konjunktuře, je tato kategorie plátců daní spolehlivou oporou daňových příjmů státu. Osoby, které podávají daňové přiznání, představují 2,117 mil. Daňové inkaso z této skupiny osob v roce 2014 zajišťuje 0,996 mld. Kč, tedy necelou jednu miliardu Kč z celkových daňových příjmů. Pokud by bylo možné učinit malé porovnání výtěžnosti obou skupin plátců daně, pak lze uvést, že výtěžnost, resp. cosi jako daňová „produktivita“ jednoho zaměstnance v roce 2014 dosáhla 27 750 Kč ročně. Oproti tomu daňová výtěžnost skupiny osob podávajících daňová přiznání představovala ve stejném období 470 Kč ročně. Toto velmi hrubé porovnání jen signalizuje, jak je daňové břemeno rozloženo v jednotlivých skupinách obyvatelstva. Tato jednotková „daňová výtěžnost“ je jen odrazem toho, že daně z příjmu za tuto skupinu osob jsou více než 130krát nižší než za skupinu zaměstnanců nepodávajících daňové přiznání, přitom poměr počtu obou skupin je zhruba 2,2 : 1 ve prospěch zaměstnanců nepodávajících daňové přiznání. Skupina osob podávajících daňové přiznání je velmi různorodá. Nejvýrazněji její vztah k placení daní ovlivňuje početná skupina zaměstnanců, kteří podávají daňové při55

znání v případě, že za ně zaměstnavatel odvedl vyšší daně, než bylo nutné. Může jít např. o zaměstnance s úlevami na hypotéky, životní pojištění atd. Jde o velmi početnou skupinu – více než 1,030 mil. osob – která je však velmi nesourodá. Patří sem lidé pravděpodobně s vyššími příjmy, které jim umožňují využívat hypotečních úvěrů, kterých je v současnosti více než 450 tis., stejně jako ti s životním pojištěním. U těchto poplatníků se jejich daňové povinnosti snižují odpočty od daňového základu, mají tedy nárok na vrácení části zaplacené daně. Současně sem patří i lidé s nízkými příjmy (zhruba při měsíčním příjmu 12 000 či 15 000 Kč), kteří po uplatnění slev na dani (např. odpočet na daňového poplatníka či na dítě) jsou povinni platit zápornou daň a vzniká jim nárok na tzv. daňový bonus. Celá tato skupina pak dostává z daňového systému vráceno více než 7,6 mld. Kč. Tato vratka daně pak zásadně ovlivňuje pozici skupiny osob podávajících daňové přiznání vůči státnímu rozpočtu, neboť za celou tuto skupinu stát inkasuje – jak je uvedeno – necelou 1 mld. daní. Dále do této skupiny patří osoby, které lze pracovně označit jako rentiéry. Je tvořena těmi, kdo mají příjmy z kapitálového majetku, např. z pronájmu, a současně nepodnikají ani nejsou zaměstnanci či OSVČ. Jde zhruba o 77 tis. osob. Tato skupina na daních zaplatila 1 mld. Kč. Vedle nich existovala málo početná skupina zhruba 17 tis. osob, např. OSVČ, které platily zálohu na daň podle svých příjmů z minulého roku, ale v roce 2014 neměly žádné zdanitelné příjmy, proto jim byly jejich zálohy na daň vráceny. Jednalo se o 4 mil. Kč. OSVČ, které provozovaly tuto činnost buď jako hlavní zaměstnání, nebo v souběhu se zaměstnáním či jako důchodci apod. – jde celkem o 992 tis. osob - zaplatily na daních 7,575 mld. Kč. V podstatě zaplatily tolik, kolik činí vratky daně v kategorii osob podávajících daňové přiznání a současně nepodnikají. V rámci této skupiny OSVČ je nejpočetnější skupina „čistých“ OSVČ, které tuto činnost konají jako hlavní zaměstnání. Šlo o 557 tis. osob, které zaplatily 2,13 mld. Kč, tj. každá v průměru 3 800 Kč za rok. Z celkového počtu OSVČ v hlavním zaměstnání pak daň z příjmu zaplatilo jen 22 %, ostatním nevznikla povinnost platit daň z příjmu. Druhou nejpočetnější skupinou byly OSVČ, které byly současně i zaměstnanci. Šlo o  více než 230 tis. osob a  těm bylo vráceno 40 mil. Kč jako daňový přeplatek. To je očekávaný výsledek, neboť za  tyto osoby platil daň zaměstnavatel a  případné příjmy z  činnosti jako OSVČ jsou pak zdaňovány společně, což zpravidla vede k  tomu, že případné přeplatky na dani ze zaměstnání jsou započítány oproti povinnosti odvést daň jako OSVČ. Největším plátcem daně v  této skupině jsou pak OSVČ, které vedle svých příjmů ze samostatné výdělečné činnosti mají i příjmy z pronájmů nebo z kapitálu. Jde o 147 tis. osob a na dani zaplatily 3,8 mld. Kč. Přitom daně platilo více než 40 % osob. Početně nejmenší je skupina, kde je souběh OSVČ, zaměstnání a ještě i příjmů z pronájmů či kapitálu. Jde o 60 tis. osob, které na dani z příjmu zaplatily 1,7 mld. Kč a daň platila více než polovina osob. 56

Tyto dvě skupiny daňových poplatníků, jejichž příjmy jsou tvořeny jak ze samostatné výdělečné činnosti, tak z  příjmů z  dalších činností, jsou také srovnatelné s  „daňovou výtěžností“ zaměstnanců. V průměru každý z nich platí ročně daň zhruba 26 500 Kč. Uvedená data celkem jednoznačně dokumentují často uváděný problém odlišného zdanění, resp. velmi rozdílné daňové zátěže mezi zaměstnanci a OSVČ. OSVČ podnikající jak v hlavní činnosti nebo jako souběh se zaměstnáním nebo s příjmy z vlastnictví kapitálu mají daňové zatížení, které je minimálně třikrát až čtyřikrát menší než zaměstnanci (v přepočtu na jednoho poplatníka). Nejvýraznější rozdíly pak vznikají tam, kde jde o osoby, které vykonávají samostatnou výdělečnou činnost v hlavním zaměstnání. Zde je daňové zatížení – opět v přepočtu na jednoho poplatníka – ještě výrazně menší. Je zhruba sedmkrát menší, když daň z příjmu zaplatí jen každá pátá OSVČ. Tento nepoměr daňového zatížení by pak měl být dostatečným signálem k úpravám daňového systému tak, aby daňové břemeno bylo rovnoměrněji rozloženo na jednotlivé kategorie plátců daně.

57

 oznámky k návrhu zákona P o prokazování původu majetku Martin Fassmann Úvodem Zákon o prokazování původu majetku je jedním z nejdůležitějších zákonů předložených současnou koalicí. Společně s  připravovaným zákonem o  elektronické kontrole tržeb tvoří jeden z nejvýznamnějších pilířů programového prohlášení vlády. Vzhledem k závažnosti (ale také výrazné komplikovanosti) překládaného zákona považuji za nutné předtím, než se budeme věnovat samotnému zákonu, podívat se trochu obecněji na koncepci, strukturu a filozofii navrhovaného zákona.1)

Historie legislativních pokusů zavést majetková přiznání v ČR Historie boje za  povinné přiznávání majetku v  České republice je velmi poučná. Málokdo si dnes vzpomene, že systém přiznávání majetku byl v minulosti již v našem právním řádu kodifikován. V roce 1992 s účinností od 1. 1. 1993 byla dána novelou zákona o správě daní a poplatků povinnost podat přiznání k majetku nad 1 mil. Kč. Šlo o jeden z posledních aktů dosluhující Čalfovy vlády a parlamentní koalice postavené na výsledcích předčasných voleb v roce 1990. Nutno dodat, že zákon byl schválen přes odpor tehdejšího federálního ministra financí Václava Klause. Proto hned po volbách v červnu 2012 nová vládní koalice ODS/KDS -KDU/ČSL-ODA odsunula povinnost podat daňové přiznání od 1. 1. 1993 až do roku 1995 a následně v roce 1994 tuto povinnost komplexně zrušila. Jako důvod byla uvedena údajná technická a administrativní náročnost a dále pak nemožnost úplného ověřování správnosti přiznání hmotného majetku. Nová etapa „boje za majetková přiznání“ se objevila až na přelomu tisíciletí, ne náhodou po hlavních privatizačních vlnách. Již v listopadu 1999 předložila menšinová vláda ČSSD (premiér Miloš Zeman) návrh zákona o přiznání k přírůstku majetku. Majetková přiznání byla jedním z  pilířů ČSSD ve  volební kampani prosazovaného očistného programu „Čisté ruce“. Koncepčně vycházel tento návrh z představy, že mechanismus majetkového přiznání bude sloužit jako určité „majetkové zrcadlo“ při kontrole příjmů přiznávaných poplatníky v daňovém přiznání. 1) V současné době je navrhovaný zákon schválen vládou a předložen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

59

Ověřování se tedy netýkalo kontroly legálnosti nabytí celého majetku poplatníka, ale pouze přírůstku tohoto majetku mezi dvěma majetkovými přiznáními. Vycházelo se z toho, že pokud mezi sebou nebude korespondovat přírůstek majetku s oficiálními příjmy poplatníka, dojde k dodanění tohoto majetku. Tento návrh byl v prvém čtení zamítnut. V inovované verzi byl tento zákon ještě jednou předložen v roce 2001 a byl opět zamítnut. (Kompromisní inovace spočívala v  tom, že se v  návrhu objevila alternativa nedodaňovat neprokázané majetkové přírůstky daní z příjmu fyzických osob, ale tehdy cca 4x mírnější daní darovací.) V praktické rovině byly oba tyto návrhy postaveny tak, že první majetkové přiznání vytvoří bázi, vůči které se pak teprve začíná poměřovat přírůstek majetku v dalších letech. Tato koncepce tedy v  žádném případě nezachycovala, a ani zachytit nemohla daňové úniky (resp. ověřit soulad přírůstku majetku se zdaněnými příjmy) zpětně, ale pouze dopředně. Problém byl v tom, že prvé majetkové přiznání se svým způsobem v této koncepci stane fakticky „generálním pardonem“ pro veškeré nabytí majetku z  nelegálních zdrojů v  minulosti. Toto byl základní koncepční problém předloženého zákona.2) Další legislativní návrh na řešení majetkových přiznání byl předložen na jaře 2003 (premiér Vladimír Špidla). Tehdy Ministerstvo financí ČR předložilo do připomínkového řízení návrh zákona o majetkových přiznáních. Tento návrh byl oproti předchozím návrhům postaven na naprosto odlišné filozofii. Podle něj by se totiž na základě majetkového přiznání měla prokazovat legálnost nabytí celého majetku (ze zdaněných prostředků), a to dokonce s přesahem do doby deset let před nabytím účinnosti tohoto zákona. Pro tuto kontrolu by tedy bylo účinné již první majetkové přiznání. Předložený návrh sklidil výraznou nevoli koaličních partnerů KDU/ČSL a US-DEU. Byl stažen z připomínkového řízení a v několika dalších etapách zásadně „přepracováván“ tak, že ze základní koncepce fakticky nezbylo vůbec nic. Nakonec byl na základě koaličních dohod, uzavřených při přípravě programového prohlášení nově nastupující vlády Stanislava Grosse, záměr na zavedení systému majetkových přiznání ČSSD zcela opuštěn. Další pokus o zavedení majetkových přiznání se objevil v roce 2005, tentokrát jako poslanecká iniciativa. Skupina poslanců za KSČM předložila návrh na vydání zákona o přiznání majetku. Pod tímto poněkud matoucím (ale mediálně velmi výhodným) názvem se však neskrývalo nic jiného než starý návrh zákona o přiznání k přírůstku majetku zpracovaný ČSSD na konci 90. let, a to včetně všech problémů v něm obsažených („tlustá čára“ za minulostí). Poněkud paradoxní pro ČSSD pak bylo, že tehdejší koaliční 2) Tento návrh tedy fakticky nabízel něco výrazně jiného, než předtím ČSSD slibovala ve volební kampani. Tehdy bylo totiž občanům slibováno, že si nová vláda v rámci akce „Čisté ruce“ konečně posvítí na podivně získané majetky, kterých bylo po vlnách „malé a velké privatizace“ až až.

60

vláda (ČSSD-KDU/ČSL-US/DEU) tento návrh odmítla. Poslanci KSČM (v personálně inovovaném obsazení) přednesli téměř identický návrh na  „vydání zákona o  přiznání k majetku“ o devět let později – v červenci 2014 znovu se stejným výsledkem.

 řístupy současné vládní koalice a základní charakteristika P návrhu zákona o prokazování původu majetku Nová koaliční vláda ČSSD-ANO-KDU/ČSL totiž v  té době již připravovala vlastní koncept řešení. Ten nastínila na konci července 2014 v dokumentu „Analýza prokazování původu majetku a možnosti jeho odčerpávání“. Ministerstvo financí v něm zpracovalo v  úzké   součinnosti s  ministerstvem spravedlnosti variantní řešení úkolu z programového prohlášení vlády, ve kterém se strany vládní koalice zavázaly, že přijmou vhodná opatření umožňující prokazování původu majetku a jeho odčerpávání, a to v případě důvodné pochybnosti o jeho legálním nabytí. Předložený dokument nabídl dvě cesty řešení tohoto úkolu – cestu soudní a cestu daňovou. Soudní cesta řešení problému spočívala v zavedení mechanismu zvláštního soudního řízení (nikoli trestního). To mělo umožnit, aby k odčerpání majetku došlo v případě, pokud bude shledáno, že určitý majetek s nejvyšší pravděpodobností pochází přímo či nepřímo z nelegálních zdrojů. Rozhodnutí o odčerpání majetku mělo být podle tohoto návrhu svěřeno soudu v rámci zvláštního řízení. Odčerpávání mělo mít charakter konfiskační a reparační a týkat se mělo veškerého majetku, u něhož soud shledal požadovanou míru pravděpodobnosti ohledně nezákonnosti jeho původu. Důkazní břemeno by v rozumném rozsahu bylo přeneseno na osobu disponující majetkem. Daňová cesta řešení problému pak měla spočívat ve zdanění příjmů z majetku, který naplní zákonem stanovená kritéria. Zdanění však ze své podstaty nemá sankční ani reparační charakter a nemůže sloužit k úplnému odčerpání nezákonného majetku či jeho významné části, ale pouze ke zdanění příjmů, které nebyly prokázány jako zdaněné ani osvobozené, resp. nepodléhající dani. Ministerstvo financí na  základě provedené analýzy shledalo jako nejvhodnější mechanismus užití zvláštního soudního řízení. Současně však připouštělo, že k efektivnímu naplnění vytčeného cíle bude klíčové zapojení orgánů Finanční správy České republiky, případně též orgánů Celní správy České republiky, které v rámci výkonu své působnosti správce daně získávají údaje, na jejichž základě lze indikovat podezření, že daná osoba disponuje majetkem nelegálního původu. Proto doporučovalo, aby vyhledávací činnost a přípravná fáze směřující k podání kvalifikovaného návrhu, na jehož základě by se vedlo soudní řízení, byla svěřena těmto orgánům. (To přirozeně nevylučovalo současné působení orgánů Policie České republiky.) I když navrhované řešení znamenalo poměrně nadějnou cestu řešení problému nelegálně nabytého majetku, došlo po projednání tohoto dokumentu ve vládní koalici a následně ve vládě k poměrně výrazné změně zadání. Jeho produktem se stal v listopadu 2014 předložený Návrh zákona o  prokazování původu majetku. Důvody proč došlo k poměrně výrazné změně koncepce, uvádí MF ČR následovné: „Bylo vyhodnoceno, že pozornost by neměla být soustředěna na odčerpání nelegálního majetku (k tomu je nutné 61

lépe využívat již existujících nástrojů zejména z oboru trestního práva), ale na efektivnější zdanění nepřiznaných (nezdaněných) příjmů. Návrh zákona tedy necílí na odčerpání nelegálně nabytého majetku či sankcionování pachatelů potenciální trestné činnosti prostřednictvím daní, ale na zdanění nepřiznaných a utajených příjmů.“3) Jde tedy ve skutečnosti o zúžení a hlavně „otočení“ problému. V tom se přístup návrhu zákona výrazným způsobem odlišuje od předchozích návrhů. Jeho účelem je podle předkladatele efektivnější zdanění nepřiznaných příjmů, nikoli zdanění nepřiznaného majetku. Majetek (jeho hodnota a výše) slouží správci daně jako pomocné kritérium, jehož prostřednictvím posuzuje, zda příjem nebo jiné skutečnosti deklarované poplatníkem odpovídají realitě či nikoli. V tomto směru zákon oproti předchozím řešením prohlubuje koncepci využití kontroly majetku jako specifického „zrcadla“ pro kontrolu příjmů, ze které vycházely návrhy na přelomu století. Vlastní postup je však zásadně odlišný. Jeho východiskem (na rozdíl od předchozích návrhů) není všeobecná povinnost podávat majetková přiznání. Řešení je postaveno na individuálním posouzení správce daně souladu mezi majetkem a příjmem u  konkrétního poplatníka. Podle předkladatele tedy řešení tohoto problému nespočívá v zavedení všeobecné povinnosti podávání majetkových přiznání, ale v procesním zprůchodnění, zesílení a podpoře současných mechanismů daňového práva. Konkrétní mechanismus řešení navrženého v zákoně je zhruba následující. Návrh zákona umožní správci daně vyzvat poplatníka daně z příjmů k prokázání příjmů, pokud existuje významný rozdíl (zákon stanoví hranici alespoň 5 mil. Kč) mezi nárůstem jmění poplatníka a příjmy tvrzenými v daňovém přiznání. Správce daně ve výzvě popíše důvody, které jej vedou k závěru o výrazné disproporci mezi nárůstem jmění poplatníka a jeho příjmy, a uvede své další pochybnosti. Poplatník je povinen prokázat, že majetek byl financován z příjmů, které byly řádně zdaněny nebo zdanění nepodléhají. Pokud poplatník důkazní břemeno unese, správce daně jej o kladném výsledku vyrozumí a postup tím končí (popř. lze získané údaje využít pro stanovení daně). V případě že poplatník důkazní břemeno neunese, bude mu daň stanovena podle pomůcek, a  to buď podle obecné úpravy pomůcek v daňovém řádu, nebo zpřísněných pomůcek podle zákona o  daních z  příjmů. Správce daně přistoupí ke  stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem, pokud po předběžném posouzení dojde k závěru, že výše takto stanovené daně přesáhne 2 mil. Kč. Rozdíl mezi zdaněnými a nezdaněnými příjmy správce daně odhadne za použití právní fikce. Takto určený základ daně bude zdaněn standardní sazbou daně z příjmů ve výši 15 % nebo 19 % a poplatník bude zároveň povinen uhradit penále ve zvýšené výši 50 %, nebo 100 % stanovené daně (oproti standardní 20% výši podle daňového řádu). V  případě že výzva správce daně nepovede k  prokázání příjmů a  stanovení daně, může správce daně poplatníka vyzvat k podání prohlášení o majetku, pokud podle před3) „Návrh zákona o prokazování původu majetku“. Důvodová zpráva, část 2. Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy, str. 7-8, MF ČR, 12. 11. 2014.

62

běžného závěru hodnota majetku poplatníka, který nemůže správce daně zjistit z jemu dostupných rejstříků či evidencí, přesahuje 10 milionů Kč (pokud skutečný majetek poplatníka tuto hodnotu nepřesahuje, postačí, když poplatník uvede v prohlášení pouze tuto skutečnost). Institut prohlášení o majetku je již dnes v právním řádu používán (v daňové oblasti pro účely exekucí). V případě že poplatník poruší povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku (odmítne prohlášení o majetku podat nebo v něm úmyslně uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje), vystavuje se hrozbě trestního stíhání pro trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku. V novele trestního zákoníku se navrhuje zvýšení horní hranice tohoto trestného činu z jednoho roku na jeden rok až čtyři léta.

Poznámky a připomínky k předloženému návrhu zákona Předložený návrh je výrazně inovativní a neotřelý. Jeho novost spočívá v prvé řadě v maximálním využití možností daných současnou legislativou, ve výrazné individualizaci celého procesu a v možnosti prostřednictvím „majetkového zrcadla“ zachytit a dodanit příjmy, které se v minulosti zdanění vyhnuly. Ani s jedním z těchto přístupů nemám problém. Myslím si, že zákon směřuje správným směrem. Nicméně mám vážné pochybnosti o tom, zda předložený v podstatě extrémně stručný návrh zákona může všem těmto záměrům skutečně dostát a splnit svůj hlavní účel v náležité kvalitě. Vznáším proto následující zásadní připomínky. Ty však, a to je třeba zdůraznit, nesměřují proti duchu zákona, ale naopak se zaměřují na co největší zpřesnění a odstranění pochybností. Za prvé – nelze přehlédnout, že faktické odmítnutí plošné povinnosti podávat majetkové přiznání a  individualizace procesu na  řízení mezi konkrétním správcem daně a konkrétním poplatníkem s sebou nese vedle nesporných výhod i nemalá rizika, a to pro obě strany. V prvé řadě si tento přístup vyžaduje posílit a ochránit správce daně před nejrůznějšími ataky či svody ze strany dotčených daňových poplatníků. Podle mého názoru by měla být výrazným způsobem posílena stránka postavení (a odměňování), odbornosti a  bezúhonnosti správce daně. Jsem přesvědčen, že i  názor vlády (resp. předkladatele) na tuto klíčovou otázku a návrh řešení by měly být součástí předkládaného návrhu zákona. Tato vážná otázka nemusí být nutně řešena v předloženém zákoně, avšak MF ČR by mělo vysvětlit, jakým způsobem ji bude řešit. Na rozdíl od předchozích návrhů, kdy stál daňový poplatník se svým majetkovým daňovým přiznáním proti anonymnímu monolitu finanční správy, bude dnes stát konkrétní daňový poplatník proti konkrétnímu daňovému správci, který s ním bude zahajovat řízení popsané v zákoně. Vytratí se výhoda anonymity úřadu a poplatník místo proti státu bude bojovat proti konkrétnímu správci. Za druhé – návrh zákona (lépe řečeno spíše jeho důvodová zpráva) prezentuje poměrně složitý mechanismus prokazování původu majetku, kladoucí vysoké nároky jak na  správce, tak především na  poplatníka (ten koneckonců ponese důkazní břemeno). Jsem přesvědčen, že je naprosto nezbytné, aby tento proces (úloha, práva a povinnosti 63

jednotlivých aktérů v  každé etapě řízení) byl v  maximální možné míře detailně definován, popsán a  legislativně upraven.4) Jde o  to, aby z  tohoto procesu byla v  maximální míře odstraněna možnost subjektivního ovlivnění rozhodování správce daně, a to v každé fázi procesu. Správce daně bude mít velmi významnou moc a jde tedy o to, aby byl tento proces v maximální míře objektivizován a „automatizován“, aby v co nejmenší míře zde hrálo roli subjektivní posouzení správce daně – zjednodušeně řečeno, když nastanou nějaké objektivní okolnosti, daňový správce ne „může“, ale musí. Tím by se také samozřejmě dle mého názoru velmi silně zúžil prostor pro případné zúžení korupčního ovlivňování správce daně (a to jak ve vlastních kauzách, tak např. při umělém vyvolávání řízení u  konkurenčních subjektů). (Zde bych připomněl např. případy falešných exekucí a krádeží firem, které v ČR jistě nejsou ojedinělým jevem.) Je naprosto zřejmě, že užití této velmi silné kompetence správce daně nemůže být závislé pouze na jeho subjektivním posouzení, ale musí existovat nějaká objektivní měřítka. Z těchto důvodů je podle mého názoru na místě požadovat, aby k tomuto zákonu byla předložena představa (prováděcí předpis), jak bude v praxi postupováno. Jsem přesvědčen, že mimo jiné i tímto způsobem je možno ochránit správce daně před nejrůznějšími nátlaky a svody a daňové poplatníky před nebezpečím zvůle úředníků. Za třetí – navržený zákon vychází oproti předchozím návrhům z „obráceného“ nazírání na problém. Prokazování původu majetku na rozdíl od předchozích návrhů směřuje od příjmu k majetku. Tento přístup bude nesporně klást výrazně zvýšené nároky na finanční správu v oblasti vyhledávací činnosti zaměřené na subjekty, které jsou vlastníky či výraznými vlastníky majetku, a přitom nejsou (a v řadě případů nikdy nebyli) poplatníky daně z příjmu. Považuji proto za potřebné, aby při projednávání zákona zástupci MF ČR prezentovali postup, jak se bude v takovémto případě postupovat a jak se tato oblast zabezpečí.

4) Některé poměrně zásadní záležitosti tohoto procesu jsou popsány v důvodové zprávě, důvodová zpráva však není součástí zákona.

64

 oznámky k  návrhu zákona P o elektronické evidenci tržeb Martin Fassmann Ve středu 3. června 2015 schválila vláda dlouho očekávaný návrh zákona o elektronické evidenci tržeb. Tento zákon je jedním z nejdůležitějších zákonů předložených současnou vládní koalicí. Společně s připravovaným zákonem o prokazování majetku tvoří jeden z nejvýznamnějších pilířů programového prohlášení vlády. Tímto zákonem, který má vzhledem ke složení Parlamentu velkou naději na úspěch, byla také fakticky završena jedna důležitá etapa – etapa boje odborů (a  úplně přesně řečeno sociálních partnerů) proti daňovým únikům a dalším negativním jevům v ekonomice. Etapa, která trvala téměř 20 let. Myslím, že předtím, než se budeme blíže věnovat současnému návrhu na EET, stojí za to si některé klíčové body tohoto boje připomenout.

Sociální partneři v boji proti stínové ekonomice První aktivity ze strany sociálních partnerů směřující proti rozvoji negativních jevů na českém trhu se ve větším měřítku začaly objevovat již ve druhé polovině 90. let jako aktuální reakce na enormní nárůst nelegálního zboží na českém trhu a vyvrcholily v roce 2000 ustanovením pracovní skupiny Rady hospodářské a sociální dohody ČR pro řešení problematiky nelegálních dovozů. Ustanovení pracovní skupiny předcházelo několikaleté úsilí podnikatelských svazů o řešení situace na vnitřním trhu, zejména nekorektního dovozu textilního a obuvnického zboží a jeho následného prodeje za nereálné ceny. Součástí tohoto úsilí byla i petice obchodních firem a výrobců v oblasti textilu „Za obchod bez pašovaných a neproclených výrobků“, kterou na přelomu let 1998 a 1999 podepsalo na 12 000 obchodníků a výrobců z  celé ČR. Požadovali v  ní zejména urychlené přezkoumání podmínek, za  kterých jsou udělovány živnostenské listy cizím státním příslušníkům pro prodej a nákup zboží a urychlené důsledné a systematické provádění kontroly jejich účetnictví, skladové evidence a prokazování původu jejich zboží a majetku. Autoři petice argumentovali mimo jiné i tím, že zboží ve stánkovém prodeji je prodáváno za ceny, za které ani nelze nakoupit suroviny k jeho výrobě. Nelegální dovozy v této době ohrožovaly celá odvětví výroby a obchodu s textilem, oděvy a koženým zbožím. Podle odhadů reprezentativních podnikatelských svazů v oblasti výroby a obchodu z poloviny roku 2000 pocházelo v České republice v této době 30 % domácí spotřeby textilu, obuvi a kožedělného zboží z nelegálních dovozů. (Podle propočtů by zamezení nelegálních dovozů jen v těchto třech oblastech zvýšilo domácí produkci o 23 mld. Kč, příjmy státního rozpočtu o 10 mld. Kč a zaměstnanost o 45 tis. osob.) 65

V rámci ustanovené pracovní skupiny tripartity byla sociálními partnery (zaměstnavateli za jednoznačné podpory odborů) navrhována celá řada konkrétních opatření k omezení těchto nekalých praktik. V reakci na fakt, že bylo do ČR propouštěno zboží, jehož cena byla v dokladech deklarována nesmyslně nízká (pod cenou samotných surovin), zpracovaly podnikatelské svazy sazebníky vybraného textilního a  kožedělného zboží a  obuvi, které byly přijaty vládou formou nařízení o minimálních cenách. Podle hodnocení členů pracovní skupiny se tento nástroj v praxi pro neochotu celníků ho využívat prakticky vůbec neuplatnil. Stejně tak i sociálními partnery proti nelegálním dovozům doporučované využití ochranných ustanovení zákona č. 62/2000 Sb., o některých opatřeních při vývozu nebo dovozu výrobků..., se neshledalo s úspěchem u státní správy. Stejně tak se neshledalo s úspěchem v letech 2000–2002 prosazované zavedení fiskálních registračních pokladen. V tomto případě existovala mezi tehdejší vládou a sociálními partnery shoda na nutnosti plošně zavést kontrolní pokladny, omezující krácení tržeb a  tím daňové úniky na dani z příjmu, pojistném na sociální a zdravotní pojištění a na dani z přidané hodnoty. Za pomoci podnikatelských svazů byl zpracován konkrétní návrh zákona. Je velmi zajímavé vyslechnout, jak tehdy hodnotily aktivity českého Parlamentu reprezentativní podnikatelské svazy České republiky. „K  návrhu zákona o  ,registračních pokladnách‘ byl uspořádán (podnikatelskými svazy) samostatný seminář za hojné účasti podnikatelů, ale s minimálním zastoupením poslanců… Projednávání zákona bylo přerušeno pro nedostatek času a také pro značný odpor poslanců, kteří se opírají o názory jednotlivců, kterým by přijetí zákona neumožňovalo, nebo alespoň komplikovalo jejich současné, pro ně výhodné praktiky. Názor jednotlivce zde měl stejnou, nebo dokonce větší váhu, než názor mnoha podnikatelů sdružených do podnikatelského svazu.“1) Kvalitativně nové prostředí pro uplatnění aktivity sociálních partnerů v této oblasti vzniklo po vytvoření většinové vlády ve druhé polovině roku 2002. Snahou sociálních partnerů od  samého počátku bylo, aby se v  připravované reformě veřejných financí objevily i návrhy směřující k omezení stínové ekonomiky, boji proti daňovým únikům a vytvoření rovného prostředí pro podnikání. V této souvislosti se opět ze strany sociálních partnerů mimo jiné (omezení hotovostních plateb, kolkování alkoholu, zrušení duty free shopů, sjednocení podmínek placení pojistného mezi OSVČ a zaměstnanci, zavedení majetkových přiznání, zavedení minimální daně) také objevil požadavek na plošné zavedení registračních pokladen. Prakticky na všech těchto doporučeních mezi hlavními zástupci sociálních partnerů panovala původně shoda. V tomto duchu se také neslo veřejně prezentované shodné stanovisko Konfederace podnikatelských a zaměstnavatelských svazů ČR, Svazu průmyslu a dopravy ČR a Českomoravské konfederace odborových svazů na rozpočtový výhled a koncepci reformy veřejných financí, které bylo prezentováno na plénu tripartity dne 17. června 2003. Na nátlak různých lobbistických skupin se však tuto slibně se rýsující 1) Vyhodnocení činnosti pracovní skupiny pro řešení problematiky nelegálních dovozů a vyhodnocení účinnosti opatření přijatých v  oblasti ochrany vnitřního trhu. Konfederace zaměstnavatelských a  podnikatelských svazů. Materiál pro informaci na 29. plenární schůzi RHSD, 8. dubna 2002, str. 3.

66

shodu sociálních partnerů nepodařilo udržet. Posléze zvláště někteří zástupci malých podnikatelů a živnostníků vystupovali prakticky proti všem těmto opatřením. Záměrem sociálních partnerů v této věci bylo mimo jiné tímto komplexem opatření přispět k omezení krácení tržeb, nadhodnocování nákladů a k dalším nelegálním, rovné podnikatelské prostředí narušujícím praktikám. Jsou to totiž právě tyto praktiky, které unikají zdanění, vytváří prostředky pro výplatu černých mezd a tedy pro zaměstnávání načerno. Nebudu se zde rozepisovat o výše nahozených opatřeních (i když vývoj jednotlivých kauz je velmi zajímavý) a zaměřím se na sledování vývoje v oblasti kontrolních pokladen s fiskální pamětí. I jejich povinné zavedení prošlo za aktivní účasti sociálních partnerů mnohými složitými peripetiemi. První dohoda koaličních partnerů v rámci tzv. I. etapy reformy veřejných financí (Špidlova vláda, rok 2003) počítala se zavedením kontrolních pokladen pouze na tržištích, což bylo pro sociální partnery (odbory a v té době i podnikatele v obchodě) nepřijatelné. Ve druhé etapě reformy veřejných financí bylo zavedení kontrolních pokladen rozšířeno i  na  oblast maloobchodu a  veřejného stravování (mimo zůstala oblast služeb). Pokladny však neměly mít povinnou fiskální paměť. Tím by byl efekt jejich zavedení ve vztahu k omezení krácení tržeb prakticky vynulován. Teprve napotřetí (za nové vlády S. Grosse) se podařilo prosadit povinné zavedení kontrolních pokladen s fiskální pamětí, i když s působností až od roku 2007. Bohužel i v této oblasti bylo řádné fungování tohoto složitě dojednávaného systému ohroženo následnými kroky ve druhé polovině roku 2005. Mám na mysli především zrušení povinného vydávání účtenek, ke kterému došlo na podzim roku 2005. Tímto opatřením byla zrušena jedna z podstatných podmínek pro účinnost kontrolních pokladen v boji proti krácení tržeb. Následně došlo na konci roku 2006 k dohodě napříč politickými stranami o odložení účinnosti kontrolních pokladen o rok. A v roce 2007 byla povinnost účtovat tržby prostřednictvím kontrolní pokladny s fiskální pamětí zrušena. Snaha ze strany odborů (ČMKOS) a některých zástupců zaměstnavatelů, především Svazu obchodu a cestovního ruchu, však trvala dále. ČMKOS zahrnula povinné zavedení kontrolních pokladen s fiskální pamětí mezi zásadní priority své Vize ČMKOS pro Českou republiku (rok 2012). Vláda Petra Nečase a především tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek však jakoukoli aktivitu směřující k zavedení registračních pokladen tvrdě odmítali. Proto také ČMKOS přivítala, že se zavedení systému kontroly tržeb stalo jedním ze základních programových priorit současné vládní koalice.

Princip EET Zavedení evidence tržeb jakožto nástroje pro omezení daňových úniků není myšlenkou novou. Ze zemí Evropské unie je používání registračních pokladen či obdobné evidence tržeb uzákoněno v Itálii, Maďarsku, Švédsku, Bulharsku, Rumunsku, Řecku, Litvě, Maltě, Kypru, Polsku a Slovensku, mimo EU například na Ukrajině, v Srbsku, Černé Hoře a Turecku. Nově jsou zaváděny v Belgii či ve Slovinsku. Ve svém záměru zavést fungující systém evidence tržeb se vláda inspirovala chorvatským modelem tzv. fiskalizace, kterou Chorvatsko spustilo před dvěma lety a jejíž zave67

dení do praxe i dosavadní fungování se obešly bez technických problémů i hmatatelného zvýšení administrativní zátěže a nákladů obchodníků. Záměr evidovat tržby uskutečněné podnikatelskými subjekty se objevuje napříč zahraničními právními řády s tím, že varianty lze zobecnit na tři základní způsoby jak se s evidováním tržeb daňových subjektů vypořádat: - evidence tržeb pokladnou s fiskální pamětí (off-line evidence), - pokladny s fiskální pamětí a odloženým on-line režimem, - on-line evidence tržeb. V  Chorvatsku a  dnes i  v České republice byl zvolen on-line model evidence tržeb. V tomto případě dochází k zaevidování provedené transakce finanční správou v reálném čase. V okamžiku provedení každé jednotlivé transakce totiž povinný subjekt odešle data prostřednictvím internetového připojení do datového úložiště finanční správy. Uvedená informace je uložena na  serveru finanční správy a  je tak ze strany daňového subjektu nesmazatelná. Technické řešení v případě on-line modelu vyžaduje pokladní systém s připojením k internetu a stálé připojení na internet. S ohledem na skutečnost, že k zaevidování tržby dochází na serveru finanční správy, neklade model žádné zvláštní požadavky na software a je čistě na uvážení subjektu, jaký pokladní software zvolí. V případě objektivní nemožnosti připojit se k internetu se povinnost evidovat tržby řeší alternativním způsobem, v náhradní elektronické evidenci nebo vydáváním papírových bločků. V praktické rovině systém EET funguje tak, že: 1. Povinný subjekt zašle datovou zprávu o transakci finanční správě 2. Ze systému finanční správy je poté zasláno potvrzení o přijetí s unikátním kódem účtenky 3. Povinný subjekt vytiskne účtenku (včetně potvrzovacího kódu) 4. Předá účtenku zákazníkovi 5. Evidenci dané tržby si zákazník může ověřit prostřednictvím webové aplikace finanční správy V Chorvatsku došlo po zavedení tohoto systému k zásadnímu nárůstu vykazovaných tržeb u podnikatelů. Dle získaných dat v pohostinství vykázaly osoby samostatně výdělečně činné nárůst tržeb v průměru cca o 55 %, v maloobchodě o 28 %. Výhody on-line systému: n Stálé elektronické spojení mezi povinnými (daňovými) subjekty a správcem daně, při kterém dochází k přenosu relevantních dat v reálném čase. nK  aždé zaevidované transakci je přiděleno jedinečné identifikační číslo, jež je zpětně zasíláno daňovému subjektu. Díky tomuto jedinečnému číslu je správce daně schopen v systému dohledat transakci při kontrole. n Uvedená informace je navždy uložena na serveru finanční správy, bez nutnosti ukládání v samotném zařízení, a je tak ze strany daňového subjektu nezpochybnitelná a nesmazatelná. 68

K  přenosu dat není subjekt povinen využívat zvlášť certifikované softwarové ani hardwarové vybavení, může tedy využít jakýkoliv software a hardware podporující vyžadované funkce. Systém je založen na jednoduchosti a nízké nákladovosti na straně povinných subjektů při zajištění naplnění jeho funkce.

Komentář k návrhu zákona Úvodem považuji za nutné zdůraznit, že i když předložený návrh zákona (resp. spuštění elektronické evidence tržeb) je velmi významným počinem v boji proti daňovým únikům a za efektivní a moderní daňový systém v České republice, není a nemůže být krokem jediným. V tomto pohledu je nutno ocenit již přijaté legislativní i technicko-organizační opatření v boji proti tzv. karuselovým obchodům. Nicméně se nedomnívám, že těmito opatřeními v oblasti nepřímých daní by se měla vyčerpat veškerá aktivita současné vládní koalice ve vztahu k nápravě dlouhodobě nahromaděných (a  neřešených) problémů v  oblasti daňového systému České republiky. Zvláště se domnívám, že je potřeba připravit a v dohledné době přijmout komplexní novelu zákona o dani z příjmu, zaměřenou mimo jiné také na zjednodušení a racionalizaci v oblasti daně z příjmu právnických osob (viz příloha).

Poznámky k vlastnímu návrhu zákona Podle mého názoru se ministerstvo financí zhostilo nelehkého úkolu vypracování návrhu zákona velmi dobře, což je mimo jiné důsledkem výrazné inspirace tohoto zákona chorvatským příkladem. Nelze samozřejmě přehlédnout, že je ve skutečnosti předkládán zákon, který je prověřený praxí, funguje a nese pozitivní výsledky. To je také jeho největší devízou. Přes jasně pozitivní přístup k tomuto zákonu považuji za nutné uvést několik poznámek: n Prvním okruhem jsou otázky postupu, přípravy a zabezpečení technického řešení projektu, – budování úložiště, způsob pořízení hardwaru i softwaru (způsobem výběrových řízení), termín spuštění testovacího prostředí, mediální podpora zavedení systému elektronické evidence tržeb aj. Bohužel tyto otázky byly v dokumentaci k zákonu (důvodové zprávě) jen nahozeny, přitom bezpečné, spolehlivé a bezchybné fungování sytému hned od  počátku je v  takto exponované oblasti naprostou nezbytností (viz neblahé zkušenosti v nedávné minulosti, technické problémy mohou tento systém fakticky zprofanovat). Je proto naprosto nezbytné ověření tohoto systému v dostatečně dlouhém pilotním režimu (přislíbeno MF). Pro správné fungování zákona považuji za  nezbytnost dobrovolné zapojení občanů do veřejné kontroly systému. Vedle navrhovaného komunikačního kanálu mezi kupujícím a  správcem daně umožňujícím si ověřit, zda vydaná účtenka byla opravdu zaregistrovaná, je klíčovým motivačním systémem účtenková loterie. Domnívám se, že je v  této oblasti nutno bedlivě analyzovat pozitivní i negativní zkušeností zemí, kde tyto systémy fungují, a pak realizovat účinný pravidelný systém účtenkové loterie. V tomto ohledu se 69

nemohu ztotožnit s představou MF ČR, neboť zavedení účtenkové loterie jako fakticky nepravidelného systému sloužícího spíše k propagačním účelům považuji za naprosto nedostatečné. Jsem naopak přesvědčen, že je nutno vytvořit pravidelný systém s výraznými cenami tak, aby se této loterie účastnilo co nejvíce spotřebitelů (resp. vydaných účtenek). Za  další  diskutabilní  záležitost  související  se  zaváděním  systému  elektronické  registrace tržeb považuji doprovodné snížení nominální sazby DPH u veřejného stravování. Podle mého názoru je tento návrh evidentně předčasný. Podle mne by bylo třeba spíše vyčkat na kvantifikaci skutečných finančních efektů tohoto opatření. To ale není to nejpodstatnější. Především si myslím, že samotná úvaha o tom, že zvýšení inkasa z DPH mi umožní recipročně snížit sazbu čili odehrát vše v rámci DPH, je chybná, a to přesto, že tento krok udělali Chorvaté a tento postup je uveden v koaliční smlouvě. Podle mne je nutno veškeré pohyby v oblasti zdanění posuzovat především v kontextu celkového stavu a vývoje veřejných financí (především deficitu) a v neposlední řadě i v kontextu nezbytné nápravy extrémně rozdílného zdanění mezi jednotlivými subjekty v daňovém systému ČR (např. v kontextu velmi vysokého zdanění zaměstnanců).

Příloha Prohlášení Sněmu ČMKOS 

Poctivost potřebuje doložit ČMKOS  rozhodně  odmítá  záměry  politických  stran  a  jejích  představitelů,  kteří  zcela  otevřeně  prohlašují,  že  jsou  připraveni  všemi  silami  zabránit  schválení  zákonů,  které  by  měly  přispět  k  omezení  daňových  úniků  a  zúžit  prostor  pro  korupci.  Jde  především  o  zákon  o  elektronické  evidenci  tržeb  a zákon o prokazování původu majetku. ČMKOS považuje tyto zákony za klíčové pro realizaci základních programových  bodů Vize  ČMKOS  pro  Českou  republiku  z  roku  2012.  Pokládá  je  za  rozhodující  podmínky  pro  nápravu  současného  stavu  české  společnosti  a vývoje ekonomiky.  ČMKOS oceňuje, že současná vláda se hlásí nejen k dlouholetému požadavku odborů, ale především k požadavku těch podnikatelů, kteří si přejí férové  podnikání. Pokud se podaří omezit šedou ekonomiku, nelegální vyplácení černých mezd, znamená to lepší naplňování státního rozpočtu a větší prostor pro  investice do rozvoje veřejných služeb.  ČMKOS prohlašuje, že jednoznačně podporuje a podporovat bude přijetí  těchto zákonů, které jsou prvním významným krokem k tomu, jak po 25 letech napravit podnikatelské prostředí a současný stav české společnosti v ČR.  V Praze dne 26. května 2015

70

 ěkolik úvah o daňovém systému ČR, N zejména o zdanění příjmů Martin Fassmann Předchozí pravicové koalice v  posledních letech svými takzvanými reformami postupně, ale zato systematicky zdestruovaly daňový systém České republiky. Především výrazně snížily celkovou míru přerozdělení, a to s přímo destrukčním účinkem na vývoj veřejných financí. Snížily daně vysokopříjmovým skupinám obyvatelstva a přenesly daňové břemeno na středně- a nízkopříjmové skupiny, záměrně posílily podíl nepřímých daní na úkor daní přímých a majetkových v daňovém inkasu. To však není zdaleka vše. Daňový systém České republiky se za působení předchozí koalice stal výrazně nespravedlivým. Systémem přímo prolezlým různými typy daňových privilegií. Privilegií umožňujících zájmovým skupinám či jednotlivcům být zdaněn méně než ostatní. Tato „systémová“ nespravedlnost pak byla dále posilována neochotou předchozích vlád přijmout zásadní a účinná opatření v boji proti daňovým únikům. V daňovém systému České republiky se nahromadilo tolik problémů, že je nejde vyřešit najednou. Jsou však naprosto zjevné a velmi dobře identifikované a popsané. Nelze proto přijmout argumentaci různých zájmových skupin, které se v současné době začínají aktivizovat a za využívání nejrůznějších polopravd se snaží hájit neobhajitelné. Pod záminkou různých společenských diskusí a údajné nutnosti dalších a dalších „analýz“ bránit současný nepřehledný, složitý, nespravedlivý a neefektivní daňový systém. Systém, v jehož stinných zákoutích se umí velmi efektivně pohybovat a z něj profitovat. Současná vládní koalice se ve svém programovém prohlášení plně přihlásila k nápravě daňového systému. Proto prosadila návrh novely zákona č. 586/1992 Sb. a dalších doprovodných zákonů jako první krok, který by měl vzhledem k nebezpečí z prodlení řešit především nejaktuálnější problémy daňové soustavy. I když předložený zákon v sobě shrnul celou řadu nezbytných opatření, a to opatření souvisejících s  novým občanským zákoníkem a  zákonem o  obchodních korporacích, ve skutečnosti jeho klíčovou součástí byla důkladná revize zákona č. 458/2011 Sb. (JIM)1) a dále pak opatření vyplývající z koaliční dohody (zvýšení slevy na dani na druhé a další dítě, obnovení základní slevy na dani pro pracující důchodce.) Nutno však dodat, že tato novela zákona o  dani z  příjmu byla nutná, na  celkovou nápravu léta nahromaděných problémů však v žádném případě nestačila. Problémy a deformace jak v oblasti zdanění právnických, tak i fyzických osob přetrvávají. 1) Blíže o revizi tohoto zákona pojednává předchozí článek.

71

Nedávná diskuse o potřebě či nepotřebě zavedení sektorové daně v oblasti zdanění korporací, která se jaksi periodicky objevuje v posledním období v souvislosti s nástupem nové koalice (a jejího programového prohlášení), je podle mého názoru bohužel jen náhražkou, lépe řečeno krytím mnohem závažnějšího a dlouhodobě neřešeného problému. Problému daně z příjmu právnických osob v ČR. Problému, bez jehož alespoň částečné nápravy lze podle mého názoru jen obtížně dosáhnout udržitelné a  sociálně únosné nápravy veřejných financí v České republice. Myslím, že jen málokdo si plně uvědomuje všechny konsekvence holého faktu, že Česká republika se během posledních zhruba deseti let vyprofilovala v  oblasti zdanění korporací jako výrazný daňový ráj. Tohoto cíle – údajně výrazně podporujícího konkurenceschopnost českých podniků – bylo dosaženo dvěma vzájemně se kombinujícími a podporujícími cestami. První cesta spočívala ve výrazném, systematickém a dlouhodobém snižovaní sazby daně z příjmu právnických osob. Jen pro připomenutí: Ještě před jedenácti lety měla Česká republika sazbu korporátní daně 31%, tj. o 12 procentních bodů vyšší než dnes. A co bod, to pro veřejné finance minus zhruba 6 mld. Kč. Samotná sazba daně o  skutečném daňovém zatížení firem však neřekne téměř nic (i když porovnáváním nominálních sazeb daně a vyvozováním z toho sáhodlouhých doporučení je vděčným tématem celé řady „rozborů“). Záleží totiž vždy na šíři daňového základu, z  něhož se (příslušnou sazbou) daň vybírá. Lapidárně řečeno, jednoprocentní daňová sazba z velmi širokého daňového základu může přinést vyšší daňové inkaso (tedy vyšší daňové zatížení daňového subjektu) nežli 99% sazba z úzkého daňového základu (tedy nižší daňové zatížení daňového subjektu). Skutečným ukazatelem daňového zatížení není nominální sazba daně, ale tzv. efektivní daňová sazba. Ta zohledňuje jak výši sazby, tak i výši daňového základu. Rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou pak nepřímo ukazuje na množství nejrůznějších slev, úlev, výjimek, benevolencí daňového systému v té které zemi. Jinak řečeno, ukazuje, jak široký je prostor pro tzv. daňovou optimalizaci ve sledované zemi. V České republice byl už roku 1993, kdy byla kodifikována nová daň z příjmu právnických osob, tento prostor poměrně značný. S  každou s  nespočetných novel zákona, s každým pozměňovacím návrhem (kryjícím nezřídka lobbistické zájmy) se rozšiřoval. Tento fakticky kontinuální proces pokračoval i za situace, kdy tehdejší koalice ČSSD-KDU/ČSL-US přistoupila k  razantnímu poklesu nominálních sazeb daně z  příjmu právnických osob. Tím se pokles zdanění v  České republice fakticky násobil. Tím se tento proces výrazně odlišoval od celé řady evropských zemí (vč. např. Slovenska), kde sice také docházelo k poklesu nominálních sazeb korporátní daně, tento pokles však byl ve většině zemí vyvažován zpřísňováním pravidel pro stanovení daňového základu (tj. omezováním možnosti daňové optimalizace). Důsledkem této dlouhodobě prosazované politiky je velmi výrazný rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou daně z příjmu právnických osob. Ten se v České republice podle různých propočtů pohybuje okolo 7 procentních bodů. To znamená, že při sazbě daně 19 % se díky možnosti daňové optimalizace platí z celkového příjmu ve skutečnosti jen 12 procent. Podle srovnávací studie zpracované před nějakým časem za evropské země 72

je takto vysoký rozdíl mezi nominální a efektivní sazbou jak mezi novými, tak i mezi starými členskými zeměmi Evropské unie velmi neobvyklý (u nových zemí se pohyboval v průměru okolo 3 proc. bodů, u starých okolo 2 p. b.). Prakticky to znamenalo, že efektivní sazba daně se v zásadě pohybovala na úrovni nominálních sazeb. Nutno ovšem přiznat, že zajímavou a  z  dnešního pohledu i  dosti výmluvnou výjimku bylo možno pozorovat v Řecku a Itálii. Zde rozdíl mezi efektivní a nominální sazbou činil 10, resp. 11 proc. bodů. K tomu stačí už snad jen dodat, že takto nízká úroveň efektivní sazby daně z příjmu právnických osob (12%) katapultovala Českou republiku mezi země EU s nejnižším zdaněním korporací, jako je Irsko, Litva, Lotyšsko a Kypr. Na druhé straně pomyslného žebříčku s efektivním zdaněním okolo 33 % se nacházejí nejvyspělejší země EU – Německo, Belgie, Nizozemí atd. Samozřejmě, jak jsme již viděli v předchozím článku, dtto výrazné problémy přetrvávají i v oblasti daně z příjmu fyzických osob. I když nejbrutálnější protizaměstnanecký atak zákona č. 458/2001 (tzv. JIM) se nakonec podařilo odvrátit, problémy v rozdílném zdaňování jednotlivých skupin daňových poplatníků trvají. Je možná vhodné připomenout, že v této oblasti přijala současná vládní koalice několik závazků. Především se zavázala, že „zruší koncept superhrubé mzdy a solidární přirážky zavedením druhé sazby daně z příjmu fyzických osob.“2) Možná že neuškodí trocha historie. S účinností od 1. 1. 2008 zavedla tehdejší vládní koalice ODS-KDU/ČSL-SZ nový systém zdanění příjmů fyzických osob, tzv. rovnou daň. Zavedení rovné daně znamenalo výrazný převrat v konstrukci zdanění. Především došlo u daně z příjmu fyzických osob ke zrušení daňové progrese. Byla zrušena daňová pásma a předchozí čtyři sazby daně (12% - 20% - 25% - 32%) nahradila sazba jedna ve  výši 15 %. (Zavedením jednotné sazby daně z  příjmu fyzických osob pak i  zanikl institut společného zdanění manželů.) Nejkrontroverzějšími opatřeními se však při zavádění rovné daně staly změny v základu daně z příjmu ze závislé činnosti. Od 1. 1. 2008 při stanovení základu daně přestalo být daňově uznatelné pojistné zaplacené poplatníkem na zdravotní a sociální pojištění čili východiskem pro stanovení daňového základu daně z příjmu se u zaměstnanců stala celá hrubá mzda. To však nebylo vše. K této hrubé mzdě se navíc připočítalo i pojistné na zdravotní a sociální pojištění zaměstnance hrazené zaměstnavatelem. Tímto opatřením se daňový základ zvýšil 35%. Tak vznikla tzv. „superhrubá mzda“. Nejprve se zastavme u otázky, proč vůbec tento „originální český vynález“ vznikl. Zavedení rovné daně totiž z obecného hlediska nic takového nevyžadovalo. A ani v jiných zemích, kde se nějaká obdoba rovné daně zaváděla, také nic podobného neexistuje. Důvody pro vytvoření tohoto „českého udělátka“ byly ryze politické. ODS totiž před volbami v roce 2006 slibovala ve svém programu Modrá šance všeobecný pokles daní a zavedení tzv. rovné daně se sazbou 15 %. Autor tohoto programu Vlastimil Tlustý trval při vyjednávání o programovém prohlášení druhé Topolánkovy vlády na tom, že sazba daně z příjmu musí být 15 %. Lpěl na tomto svém „dítěti“ i přesto, že modelové 2) Programové prohlášení vlády koalice ČSSD–ANO–KDU/ČSL.

73

propočty jasně prokázaly, že zavedení daňové sazby v této výši znamená na příjmové straně rozpočtů ztrátu desítek miliard korun a na příjmy veřejných rozpočtů bude působit destrukčně. Vlastimil Tlustý se stal v I. Topolánkově vládě, která vznikla po volbách na podzim roku 2006, ministrem financí. Tato vláda však nedostala důvěru PS PČR. Ve druhé Topolánkově vládě ho nahradil na místě ministra financí Miroslav Kalousek. Přesto se díky těsným poměrům hlasů v  PS PČR mezi koalicí a  opozicí a  pod hrozbou torpédování druhé Topolánkovy vlády podařilo Vlastimilu Tlustému prosadit nominální sazbu daně z příjmu fyzických osob ve výši 15 %. Aby se tedy naplnil slib ODS o  15% zdanění a  zároveň se nedestruovaly veřejné rozpočty, došlo k výraznému navýšení daňového základu, a tak se zrodil podivuhodný kompromis s názvem „superhrubá mzda“. Účelem superhrubé mzdy nebylo nic jiného než alespoň opticky překrýt skutečnost, že sazba rovné daně u  zaměstnanců neklesla na slibovaných 15 %, ale v zásadě stagnuje na úrovni 20,25 %! Tato matematická hříčka však měla a má ve skutečnosti poměrně vážné dopady do daňové teorie i praxe. (Tomu se však z oficiálních míst dlouhodobě nevěnovala fakticky žádná pozornost.) Už samotné zvýšení daňového základu zaměstnance o pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, jehož zákonným poplatníkem je zaměstnavatel, je mírně řečeno velmi podivné. Bohužel žádný český soud doposud neřešil zásadní otázku, zda je vůbec právně přípustné připočítávat k daňovému základu daně z příjmu položky, které nikdy příjmem poplatníka nebyly a být nemohly a zda je tedy možné zatěžovat zaměstnance daní vyměřenou z těchto položek.3) Stejně pochybné je přetrvávající odstranění možnosti odečíst od základu daně pojistné uhrazené zaměstnancem. Zde nejde jen o to, že se evidentně odvádí daň z pojistného čili dochází k částečnému dvojímu zdanění. Mnohem vážnější kolizi vidím v tom, že odstraněním možnosti odpočtu povinné úhrady pojistného vyjadřuje systém daně z příjmu evidentně myšlenku, že platba pojistného na sociální a zdravotní pojištění není nutným výdajem zaměstnance na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Tváří se tak i přesto, že povinnost platit zdravotní a sociální pojištění ukládá zaměstnanci zákon. Prostě zmatek na zmatek. Nebylo proto náhodné, že jako jeden ze stěžejních bodů koaliční dohody a programového prohlášení vlády nově vzniklé koalice byl i závazek, že „Koalice zruší koncept superhrubé mzdy a  solidární přirážky zavedením druhé sazby daně z  příjmů fyzických osob“. Tento základní záměr koalice navíc doprovodila zpřesňující klauzule, že „tato sazba daně bude stanovena tak, aby byl rozpočtový dopad zrušení superhrubé mzdy a solidární přirážky neutrální (tj. nedojde ke zvýšení daňového zatížení fyzických osob)“. Bohužel se však ukazuje, že zpětný přepočet ze superhrubé mzdy na hrubou při naplnění obou doprovodných podmínek (neutrální dopad jak ve vztahu k rozpočtům, tak 3) Tento výdaj je však samozejmě součástí celkových nákladů práce a výše této platby vchází do propočtu výše sociálních dávek odvozených od její platby – především důchodů a nemocenských dávek.

74

ve  vztahu k  daňovému zatížení fyzických osob) není možný. Fakticky je možné buď jedno, nebo druhé. Co tedy s tím? Domnívám se, že vyřešení tohoto „zapeklitého“ problému by bylo možné například tím způsobem, že by se „vzal do  hry“ ještě jeden poněkud polozapomenutý závazek z programového prohlášení vlády. Ten zní „vláda provede analýzu odvodů zaměstnanců a OSVČ do veřejných rozpočtů s cílem navrhnout opatření na spravedlivější rozložení nákladů na financování veřejných služeb“. Až vláda konečně navrhne „opatření na spravedlivější rozložení nákladů atd.“, které nemůže znamenat nic jiného než pokles extrémně vysokého zdanění zaměstnanců, tak k tomu může přibalit zrušení superhrubé mzdy. Prosté a jednoduché – snad se toho také dožijeme.

75

Dá se zrušit zdanění superhrubé mzdy? Jaroslav Ungerman Tato otázka se zase dostala do centra pozornosti médií a veřejnosti. Proti původnímu návrhu ministerstva financí, které prohlašuje, že v současné době je zrušení konceptu superhrubé mzdy jako základu daně neaktuální a je zbytečným krokem, se ozvali koaliční partneři, kteří trvají na jejím zrušení v krátké době. Kdo má pravdu? Nejprve k tomu, co je zapsáno v koaliční smlouvě vládních stran. Zde se praví, že: „Koalice zruší koncept superhrubé mzdy a  solidární přirážky zavedením druhé sazby daně z příjmů fyzických osob. Tato sazba daně bude stanovena tak, aby byl rozpočtový dopad zrušení superhrubé mzdy a  solidární přirážky neutrální (tj. nedojde ke  zvýšení daňového zatížení fyzických osob).“ V současné době je to tak, že superhrubá mzda, tedy hrubá mzda, k níž je započteno sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem, se zdaňuje 15% sazbou. V přepočtu na „klasickou“ hrubou mzdu je potom sazba daně 20,1%. Pokud by tedy měla být zrušena superhrubá mzda jako základ daně pro zaměstnance, pak by bylo nutné zavést sazbu daně ve výši 20,1 %. Je zde však ještě větší problém. Základ daně z příjmu OSVČ, který by bylo možné pokládat za mzdu, je dosud zdaňován 15% sazbou. Při zavedení sazby daně z příjmu ve výši 20,1 % vzniká otázka, zda tuto sazbu aplikovat také na tento příjem. Neexistuje žádný důvod, aby příjem sloužící k  osobní potřebě byl zdaňován pokaždé jinou sazbou, a to v závislosti nikoli na jeho výši, ale na jeho příjemci. Na rozdíl od zaměstnanců ovšem nelze v případě OSVČ žádným způsobem „očistit“ jejich příjem podobně jako je tomu se superhrubou mzdou. Přejít na stejnou sazbu daně pro zaměstnance i pro OSVČ proto vede k růstu jejich zdanění, na rozdíl od zaměstnanců, kde se velikost daně nemění. Zvýšení daňového zatížení OSVČ je ovšem v přímém rozporu s ustanovením koaliční smlouvy, že nedojde ke zvýšení daňového zatížení fyzických osob. Navíc propočty ukazují, že např. i při sazbě 20 % a zavedení druhého pásma pro příjmy více než 100 tis. měsíčně ve výši 23 % by došlo k poklesu příjmů státního rozpočtu zhruba o 4 mld. Kč. Přitom by se daně snížily všem daňovým poplatníkům – nejvíce vysokopříjmovým. Vysvětlení tohoto výpadku příjmů je celkem prosté. Současná tzv. solidární přirážka převedená na klasickou hrubou mzdu vede k sazbě daně kolem 29,5 %. Pokud se má zachovat příjem rozpočtu, pak je nutno uvažovat o dvou pásmech daně z příjmů fyzických osob ve výši 20 % a 29,5  %. Přitom nelze vyloučit, že v některých případech nedojde ke zvýšení daní. 77

Skokový rozdíl obou sazeb, jak je tomu nyní, není nikde v daňové praxi ideální, neboť i při malém překročení hranice pro vyšší sazbu daně se čistý příjem výrazněji krátí, a to přirozeně vede ke snaze vyhnout se vyšší dani. Je proto k diskusi, zda tomu tak má být i nadále. Tyto velmi orientační propočty vedou k závěru, že koaliční smlouva je v tomto bodě napsána špatně, resp. nepřesně. Nezvýšit daně a dosáhnout současně neutrálního dopadu do státního rozpočtu by patrně bylo možné pouze tak, že zůstane nízká sazba daně z příjmů pro OSVČ. I kdyby bylo možné, že by existovaly tyto různé sazby pro stejné příjmy, pak by při souběhu OSVČ a  zaměstnání již bylo nutné používat nějaký jiný vzorec pro výpočet daně, pokud bychom požadovali, že daňové zatížení by se žádnému daňovému poplatníkovi nemělo zvýšit. Nejde o malý počet poplatníků – je jich více než 500 tis. a bylo by jistě zajímavé se podívat na software, který by takové propočty, které by musely být v podstatě individualizované, zvládl. Lze očekávat, že v praxi by takové řešení vyvolávalo řadu potíží a určitě by bylo zcela oprávněně důvodem ke kritice ze strany občanů. Nedomnívám se, že by bylo možné odstranit rozdílné sazby daně mezi OSVČ a zaměstnanci tak, že se tyto sazby sjednotí na úrovni 20,1 %, tj. pro OSVČ bude platit vyšší sazba než dosud. Pro příští rok se na OSVČ chystají minimálně dvě změny – elektronická evidence tržeb a kontrolní hlášení DPH. To se nepochybně projeví v hospodaření OSVČ, a tak proč by jejich situace měla být dále komplikována vyššími sazbami daně z příjmu? To neznamená, že by superhrubá mzda měla zůstat zachována. Je nutno ji zrušit, ovšem nikoli unáhleně. Po důkladné novele volá celý zákon o dani z příjmů se svými desítkami nejrůznějších výjimek. Bylo by proto velmi účelné tento zákon revidovat, český vynález superhrubé mzdy nahradit systémem daňové progrese typické pro všechny vyspělé země EU a také řešit problém paušálů pro OSVČ a řadu dalších požadavků. To vše vyžaduje čas. Udělat teď uspěchaný krok se zrušením superhrubé mzdy je málo rozumné a bezesporu to povede k dalším problémům.

78

POHLEDY - edice Studie - analýzy - prognózy Vydává nakladatelství SONDY, s.r.o. Editor: Mgr. Jana Kašparová Českomoravská konfederace odborových svazů

Rok 2015 - Hledání směru České republiky Zlom DTP Sondy, tisk MARTEN Praha - 2015 nám. Winstona Churchilla 2, 113 59 Praha 3, tel. 234 462 328, e-mail: [email protected] www.esondy.cz