Rodičovství lesbických žen

MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav pedagogických věd Pedagogika

Markéta Hýsková

Rodičovství lesbických žen Bakalářská diplomová práce

Vedoucí: Mgr. Lenka Kamanová 2013

Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně na základě studia uvedené literatury a realizace vlastní výzkumné sondy.

….................................................................

Chtěla bych poděkovat vedoucí mé práce, Mgr. Lence Kamanové, za její cenné rady a připomínky a také za její vstřícnost a ochotu, se kterou k vedení mé práce přistupovala. Děkuji také všem respondentkám, protože díky nim mohla tato práce vzniknout.

Obsah Úvod..................................................................................................................................5 1 Homosexualita................................................................................................................6 1.1 Sexuální orientace, identifikace a chování................................................................7 1.2 Homosexualita ve společnosti...................................................................................8 1.2.1 Homofobie...........................................................................................................9 2 Rodina ve vztahu k homosexualitě...............................................................................11 2.1 Definice rodiny.......................................................................................................12 2.2 Rodičovství.............................................................................................................13 3 Soužití homosexuálních partnerů.................................................................................14 3.1 Registrované partnerství.........................................................................................14 4 Homoparentalita a její zkoumání..................................................................................16 4.1 Variabilita homoparentality.....................................................................................20 5 Plánované lesbické rodičovství.....................................................................................22 6 Cesty k rodičovství u lesbických žen............................................................................23 6.1 Přirozené početí při pohlavním styku.....................................................................23 6.2 Asistovaná reprodukce............................................................................................23 6.3 Domácí inseminace.................................................................................................24 6.4 Náhradní rodinná péče............................................................................................24 7 Metodologie výzkumu..................................................................................................26 7.1 Cíl výzkumu............................................................................................................26 7.2 Výzkumný problém a výzkumné otázky.................................................................27 7.3 Techniky sběru dat a jejich analýzy........................................................................27 7.4 Deskripce výzkumného souboru a způsob výběru vzorku......................................29 8 Analýza a interpretace dat.............................................................................................31 8.1 Plánujeme rodinu....................................................................................................31 8.2 Chceme dítě, ale jak to uděláme?............................................................................34 8.3 Jak si budeme říkat, aneb vztahy a oslovování v homoparentální rodině...............41 8.4 Potřebuje naše dítě tátu nebo mužský vzor?...........................................................43 8.5 A co lidi? Vztahy v širší rodině a okolí...................................................................47 8.6 Otazníky budoucnosti.............................................................................................50 9 Diskuse.........................................................................................................................53 Závěr................................................................................................................................56 Seznam použité literatury a zdrojů..................................................................................58

Úvod Tématem práce je rodičovství lesbických žen. I přes to, že se tohle spojení může zdát nereálně, se tento rodinný model stále častěji objevuje v naší společnosti, a proto bychom mu měli věnovat pozornost. Od dob, kdy homosexualita byla trestná, uplynul již nějaký čas a mohli bychom říci, že i v legislativě soužití stejnopohlavních párů došlo a stále dochází k jistým změnám. Společnost se v určitých směrech stává tolerantnější k sexuálním menšinám. Téma homoparentality však stále zůstává ve většině společenství tématem poměrně tabuizovaným. Jakmile se však v diskusi objeví téma rodiny, dětí či rodičovství, debata dostane ostré emocionální obrátky a rychle skončí. Dá se tak říci, že otázka „homosexuální rodiny“ je jakýmsi lakmusovým papírkem tolerance společnosti, její schopnosti dobrat se podstaty vlastních předsudků a stereotypů a reagovat na ně (Sokolová, 2004).

Možnost zakládat homoparentální rodiny se však rozmáhá, ačkoli způsoby vytvoření tohoto rodinného modelu nejsou vždy v mezích zákona. Možná právě proto se v tuzemských podmínkách o těchto rodinách dostatečně často nemluví a řada lidí může předpokládat, že ani neexistují. Já chci poukázat nejen na existenci těchto rodin, ale i na to, jak takové rodiny fungují. Považuji toto téma za aktuální a přínosné v rámci pedagogiky, jelikož součástí pedagogických věd je nejen výchova a vzdělávání v institucích tomu určených, ale právě i výchova dětí v rodině. A jelikož tyto rodiny se v mnoha znacích od jiných rodin tvořených mužem a ženou odlišují, je žádoucí zmapovat situaci i v nich. Ačkoli homoparentální rodiny existují ve společnosti již řadu dekád, až nyní se rozmáhá trend takzvaného plánovaného lesbického rodičovství, kdy se dvě ženy rozhodnou pro rodičovství v kontextu stávajícího homosexuálního vztahu. Tento jev, kterému se v práci dále věnuji, zatím nemá příliš široký vědecký základ. V tuzemských podmínkách dva hlavní zdroje mapující situaci těchto rodin jsou práce, které vznikaly souběžně koncem minulého desetiletí, a to publikace Plánovaná lesbická rodina, jejíž autorkou je Mgr. Eva Polášková, Ph.D. (2009) a publikace Matky kuráže docentky Kateřiny Nedbálkové (2011). Kromě těchto publikací existuje řada prací menšího rozsahu věnující se této problematice. V průběhu práce budu odkazovat na některé z nich. 5

V první části práce se zabývám třemi zásadními podtématy, která přímo souvisí s ústředním tématem. Těmito třemi pomyslnými okruhy je téma homosexuality, téma rodiny a rodičovství a téma homoparentality. Následující empirická část práce se věnuje lesbickým rodinám „v praxi“. Výzkumnou sondou jsem zjišťovala to, jak rodiny lesbických partnerek vznikají, jak samotné aktérky vnímají své rodičovství a jaká specifika se v něm nacházejí. Poslední část práce tvoří diskuse nad zjištěnými údaji a závěr celé práce. K práci nejsou přiloženy přepisy rozhovorů, jako je zvykem a normou na ÚPV, ale budou k dispozici přímo u obhajoby práce a to z důvodu, že se jedná o materiál obsahující velmi citlivé informace.

1 Homosexualita Homosexualita není jednotně definovaným pojmem. Definice se liší z hlediska oborů, z jakých je tato problematika nahlížena, i z pohledu jednotlivých autorů. Sexuolog Petr Weiss (2009) v pořadu ČT Experiment říká: „Homosexualita je variace lidské sexuální orientace, rozhodně to není ani porucha a ani nemoc.“ Tento pohled je však relativně nový, jelikož až na začátku 90. let byla homosexualita vyškrtnuta ze seznamu nemocí a psychických poruch. Z tohoto období pochází například tato definice: „Homosexualitou rozumíme trvalou citovou a erotickou preferenci osob stejného pohlaví. Je to celoživotní, neměnný a nezvolený stav, charakterizovaný tím, že jeho nositel je pohlavně přitahován a vzrušován převážně či výlučně osobami stejného pohlaví“ (Brzek & Pondělíčková in Janošová, 2000, s. 13). Procházka ve své publikaci uvádí, že homosexualita je: „převažující nebo výlučná erotická a citová náklonnost k osobám stejného pohlaví“ (Procházka, 2002, s. 26). V psychologickém slovníku můžeme najít obdobnou definici, tedy že homosexualita je „pohlavní náklonnost k osobám stejného pohlaví“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 194). Zde je viditelné, jak jednotliví autoři nahlížejí na homosexualitu buď jako pouze na sexuální či erotickou vlastnost, zatímco někteří neopomínají také citovou povahu tohoto pojmu. Nicméně jak sexuální tak citová složka by měla být zastoupena, aby pokryla homosexuální vztahovost v celém měřítku, stejně jako je tomu u většinové heterosexuální orientace. V mém případě budu pohlížet na homosexualitu jako nejen na sexuální preferenci stejného pohlaví, ale právě i na preferenci vztahovou či citovou. Neexistuje bohužel ani jasná či přesvědčivá odpověď na to, jak homosexualita 6

vzniká nebo jaké jsou její příčiny. Existují různorodé teorie jejího vzniku, které jsou však

podložené

nepříliš

jednoznačnými

výzkumy.

Velmi

pravděpodobně

je

homosexualita zapříčiněna alespoň do jisté míry geneticky. Výzkumy z předválečných let dokonce poukazují na zvýšený výskyt homosexuality v příbuzenstvu zkoumaných homosexuálních jedinců. Zkoumání výskytu homosexuality v příbuzenstvu se věnoval například H. Ellis. Poněkud přesvědčivější důkaz o genetické podmíněnosti homosexuality přináší výzkum D. Hammera a S. Le Vaye z roku 1993, kteří zjistili anomálii při zkoumání pohlavního chromozomu X, na jehož hrotu dlouhého raménka se pravděpodobně nachází gen nebo geny odpovědné za vznik homosexuality. Bližší zkoumání tohoto genu nebo skupiny genů však nebylo realizováno, neboť by vyžadovalo rozsáhlý a náročný výzkum (Janošová, 2000). Další z uváděných příčin vzniku je hormonální nevyváženost v období mezi 4. - 6. měsícem prenatálního vývoje, kdy dochází k formování sexuální diferenciace centrálního nervového systému. Dříve se vědci domnívali, že se jedná o nízkou hladinu testosteronu, nyní se přiklánějí spíše k vysvětlení na základě reakce sexuálních center mezimozku na tento hormon (ibid.). Další skupinou teorií jsou také postnatální vlivy na jedince, například rodičovské chování nebo další psychogenní vlivy. Většina autorů se ale shoduje na tom, že postnatální jevy mohou mít vliv na sexualitu pouze u disponovaných jedinců a ve velmi nízkém věku (cca do 3 let) (ibid.). Uvádím zde pouze nejznámější a nejčastěji uváděné teorie o příčinách vzniku homosexuality. I tak můžeme vidět, že jsou velmi rozporuplné a neexistuje žádná, která by příčiny homosexuality jednoznačně vysvětlila. Pravděpodobně se jedná o jakousi kombinaci výše uvedených vlivů.

1.1 Sexuální orientace, identifikace a chování Při uvažování o definování homosexuality je nutné rozlišovat mezi třemi základními odlišnými aspekty lidské sexuality. Jedná se o sexuální chování, identifikaci a prožívání. Sexuální chování je pouze vnějším projevem lidské sexuality, které nemusí korespondovat s reálnou orientací (Janošová, 2000). Řada heterosexuálně orientovaných jedinců přiznává homosexuální zkušenost a mnoho homosexuálů dokonce žilo delší dobu v heterosexuálním vztahu, buď proto, že se snažili skrývat svou orientaci nebo proto, že se až později sami identifikovali jako homosexuální. „Homosexuálním 7

chováním se rozumí pohlavní styk nebo jiná sexuální aktivita s osobou stejného pohlaví“ (Procházka, 2002, s. 4). Sexuální identifikace se týká vlastního sebepojetí člověka, tedy za koho sám sebe považuje. Nejpřesnějším ukazatelem je potom sexuální prožívání, s nímž je spojena veškerá sexuální aktivita. Jedná se například o sexuální sny, fantazie a přání (Janošová, 2000). Sexuální orientace je trvalou a neměnnou charakteristikou každého člověka. Vyjadřuje, že při volbě erotického partnera a své citové náklonnosti dáváme někomu přednost, muži nebo ženě. To ovšem neznamená, že umíme nějak jednoznačně a objektivně sexuální orientaci určit, změřit či stanovit. Jediným prostředkem pro její stanovení je vlastní sebepoznání a lékař či psycholog může v tomto procesu působit jen jako kvalifikovaný průvodce. Při rozpoznávání sexuální orientace jsou velmi důležité obsahy erotických snů, fantazií a představ a také projevy citové náklonnosti, do koho se člověk častěji a intenzivněji zamilovává (Procházka, 2002, s. 4).

1.2 Homosexualita ve společnosti Přítomnost homosexuálně orientovaných jedinců v lidském společenství vyvolává různé názory, které se proměňují v průběhu doby, a také se liší člověk od člověka. Doba, kdy byla homosexualita považována za nemoc je sice již překonána, i přes to se řada jedinců s homosexualitou mezi lidmi tak docela nesmířila nebo není ochotna homosexuálům poskytnout stejná práva jako má většinová společnost. V letech 1993, 1998 a 2003 byl Sexuologickým ústavem 1. lékařské fakulty UK a VFN v Praze realizován výzkum sexuálního chování v ČR, jehož součástí byla mimo jiné otázka týkající se právě názorů na homosexualitu. V roce 2003 považuje homosexualitu za přirozený jev 30% mužů i žen. Od prvního zkoumání z roku 1993 stouplo tohle číslo o 8%. Současně však stále téměř stejně velká část populace (22% mužů a 27% žen) považuje i na konci dvacátého století homosexualitu za nemoc (Weiss & Zvěřina, 2004). Tento výzkum byl realizován dotazníkovou metodou. Výběrový soubor byl reprezentativním vzorkem populace ČR od 15 let. Nejnověji mapuje postoje veřejnosti k homosexualitě a především právům homosexuálů Centrum pro výzkum veřejného mínění. Hlavní náplní práce oddělení je výzkumný projekt Naše společnost, v jehož rámci je prováděno deset šetření ročně. Jedná se o průzkum veřejného mínění na reprezentativním vzorku české populace od

8

15 let, kterého se vždy účastní minimálně 1000 respondentů. Omnibusová podoba dotazníku umožňuje pokrýt velkou šíři námětů, a do šetření jsou proto pravidelně řazena politická, ekonomická i další obecně společenská témata. Jsou využívány jak opakované otázky, které umožňují sledovat vývoj zkoumaných jevů, tak náměty nové, reagující na aktuální dění (Centrum pro výzkum veřejného mínění).

V květnu 2012 byl do pravidelných šetření Naše společnost zařazen blok otázek týkající se hodnot a občanských práv. V rámci něj byly pokládány otázky ohledně tolerance české společnosti vůči homosexuálně orientovaným mužům a ženám, a také zjišťovány názory na práva homosexuálně orientovaných uzavřít sňatek, registrované partnerství a adoptovat děti (Tabery, 2012).

To, že homosexuálové by měli mít právo uzavřít registrované partnerství, podporuje 75% populace, uzavření manželství by však homosexuálním párům schválilo pouze 51%. Názor podporující výchovu dětí homosexuálními páry sice od roku 2005 (19%) stoupl téměř na dvojnásobek (37% v roce 2012), nicméně jej stále neschvaluje ani polovina občanů ČR, respektive dotazovaného vzorku. „Z hlediska věku je u všech tří položek výrazně nižší podpora u dotázaných nad 60 let. U adopce dětí je pak se zvyšujícím se věkem viditelná postupně klesající podpora tohoto práva“ (Tabery, 2012, s. 3). Tyto výsledky potvrzují, ač pomalu, stoupající míru tolerance českých občanů k homosexuální menšině.

1.2.1 Homofobie „Nejrozšířenějším termínem používaným v souvislosti s nepřátelskými postoji a chováním vůči homosexuálním lidem je homofobie“ (Pechová, 2007). Homofobie se dá popsat jako jakýsi strach ze sexuálních menšin. Nemusí se však jednat jen o strach z homosexuálů jako takových, nicméně i ze své vlastní orientace. Hartl a Hartlová (2000) definují homofobii jako chorobný strach ze svých vlastních homosexuálních tendencí (jako obranný mechanizmus) nebo z homosexuálních osob, tedy ze styku s nimi či z jejich společenského a legislativního zrovnoprávnění s heterosexuály. Původ tohoto slova není zcela znám. V aktuálním významu ho však začal používat George Weinberg a do povědomí se dostalo díky jeho knize Society and the Healthy Homosexual z roku 1972 (Pechová, 2007). S pojmem homofobie úzce souvisí také termín heterosexismus. „Heterosexismem se rozumí takový přístup, který (obvykle) nevědomě považuje heterosexualitu za 9

jedinou přirozenou či samozřejmou sexuální orientaci“ (Pechová, 2007). Tento postoj vyplývá jednak z toho, že majoritní společnost je heterosexuálně orientovaná, jednak i z kulturních předpokladů. Lidé automaticky předpokládají, že ostatní jedinci v jejich okolí jsou heterosexuální do chvíle, než zjistí případný opak. Jak uvádí Pechová (2007), „lidé se obvykle ptají chlapců, mají-li přítelkyni a jen těžko někoho napadne zeptat se, máš už přítelkyni nebo přítele?“. Je to tedy jev, kdy člověk nevědomě předpokládá heterosexualitu jedinců ve svém okolí. V souvislosti s homofobií je důležité zmínit také diskriminaci sexuálních menšin. Zatímco homofobie se vztahuje spíše k psychickému či citovému vnitřnímu prožívání, v souvislosti s diskriminací hovoříme o reálných činech. Zjednodušeně řečeno, diskriminace je také přístup, kdy se jedinci dostává špatného zacházení nikoliv na základě jeho schopností a skutků, ale na základě negativních stereotypů přisuzovaných například jeho rase, národu, pohlaví, sexuální orientaci či pohlavní identitě. Diskriminace může mít podobu omezení přístupu k základním lidským právům, zaměstnání, bydlení či veřejným službám. Může se také projevovat obtěžováním či pronásledováním. Extrémním případem jsou pak takzvané zločiny z nenávisti (hate crimes), kdy dochází k násilným útokům motivovaným nesnášenlivostí k dané skupině obyvatel (Pechová, 2007).

„Česká republika patří mezi řadu vyspělých zemí, jejichž legislativní systém homosexualitu nahlíží jako plnohodnotnou a rovnoprávnou variantu sexuální orientace“ (Polášková, 2009, s. 35). Naši legislativu ovlivnily postupné kroky upravující diskriminaci homosexuality. Homosexuální chování u nás přestalo být trestné roku 1961, koncem osmdesátých let potom byla zrušena trestnost podávání seznamovacích inzerátů určených osobám stejného pohlaví a následně byla v roce 1990 sjednocena věková hranice pro souhlasný homosexuální styk s heterosexuálním a stanovena tak na 15 let věku (Polášková, 2009). Českou republiku ke krokům ochrany homosexuálů a dalších sexuálních menšin zavazuje Smlouva o Evropském společenství. „Zákaz diskriminace na základě sexuální orientace se v České republice již stal součásti zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce“ (Pechová, 2006). Výzkumu diskriminace homosexuálů u nás se věnoval Procházka a kol. (2003), který hodnotí ČR jako jednu z nejvstřícnějších zemí v Evropě co se týče přístupu k homosexuálním jedincům. I přes to se ale s nějakou formou diskriminace setkalo 65% zkoumaného vzorku (Procházka a kol., 2003). 10

Tento výzkum využil metody dotazníkového šetření mezi osobami považujícími se za homosexuálně či bisexuálně orientované. Šetření se zúčastnilo 267 respondentů (181 mužů a 86 žen), kteří byli kontaktováni pomocí časopisů, internetových serverů a společenských akcí určených pro gay, lesbickou a bisexuální menšinu (Pechová, 2009, s. 2).

Dotazníky byly vytvořeny organizací International Lesbian, Gay, Bisexual, Trans and Intersex Association pro účely mezinárodního výzkumného projektu v Evropských zemích. Podobný výzkum byl realizován ještě v roce 2009, kdy byly ponechány dvě třetiny původních položek dotazníku, zbytek byl lehce poupraven. V tomto výzkumu „celkem 56 % respondentů uvedlo, že se za posledních pět let alespoň jednou setkalo s diskriminací či obtěžováním“ … „Závažné je zejména zjištění, že 14 % mužských respondentů se setkalo s fyzickým napadením kvůli své sexuální orientaci“ (Pechová, 2009, s. 15). Téma homofobie je také důležitým aspektem z hlediska rodin homosexuálních partnerů, o nichž tato práce primárně je, a především jejich dětí. Jak podotýká Sokolová (2004), právě homofobní a diskriminační chování je tím, co stigmatizuje děti vyrůstající se stejnopohlavními rodiči, jejichž samotná sexuální orientace děti ovlivňovat nemusí, zatímco různé ozvy z okolí mohou jejich život do značné míry narušovat, ať už se jedná o posměch vrstevníků či odmítavé postavení učitelů ve škole, vedoucích pracovníků v zaměstnání a podobně. ...tato traumatizace a stigmatizace nevzniká v rodině, nepůsobí tedy uvnitř a zevnitř rodiny, ale že příčinou těchto problémů je homofobie společnosti. Jinými slovy, z výpovědí dětí z rodin homosexuálních rodičů a jejich psychologických profilů, které jsou nám k dispozici, je zřejmé, že v centru pozornosti by měla být ne homosexuální rodina, jak je tomu doposud, ale homofobie společnosti (Sokolová, 2004, s. 93).

2 Rodina ve vztahu k homosexualitě Rodina je považována za základní společenskou jednotku. V současné době se však podoba rodiny začíná lišit od tradičních norem této instituce a začínají se objevovat stále častěji různé alternativní formy rodinného soužití. 11

2.1 Definice rodiny Na rodinu existují různé pohledy z hlediska oborů, které ji zkoumají a každý z nich klade důraz na některý z aspektů či některou z jejích funkcí. Rodina je institucí, jejíž součástí je každý člověk od narození až po smrt. Ačkoli její síla a nenahraditelnost v průběhu doby stále klesá a řada jejích funkcí je nahrazena jinými institucemi, stále je považována za jednu z nejzákladnějších a nejstabilnějších institucí. Její chápání se však stále proměňuje. Dnešní představa o rodině většinou zahrnuje muže a ženu, ideálně manželský pár, a jejich děti, případně další blízké příbuzné, jako prarodiče a další rodinné příslušníky. Dříve však pojem rodina měl daleko větší rozsah. Rodinou byly nazývány velké domácnosti, které zahrnovaly nejen to, co rodinou nazýváme nyní, ale i další členy domácnosti, jako například otroky či později služebnictvo. Takováto představa o rodině přežívala například v antice či v židovských rodinách. U vládnoucích tříd potom rodina znamenala v podstatě totéž co rod, tedy velkou skupinu lidí s příbuzenskými vztahy (Možný, 1990). V pedagogickém slovníku najdeme poměrně rozsáhlou definici rodiny. Průcha o rodině říká, že rodina je „nejstarší společenská instituce. Plní socializační, ekonomické, sexuálně-regulační, reprodukční a další funkce. Vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu“ (Průcha, Walterová & Mareš, 2003, s. 202). Tato definice však přímo vylučuje z obsahu slova rodina rodiny homoparentální, pokud jako jednu z podmínek vykazuje reprodukční funkci rodiny, která není v rodině homosexuálních partnerů fyzicky možná. Na druhou stranu však jakousi reprodukci realizuje, ačkoli k ní využívá dalších osob stojících mimo rodinu. To však můžeme říci i o běžných rodinách, které využívají například možnosti asistované reprodukce nebo adopce. Jedná se tedy o rodinu? Podle psychologického slovníku je rodina „společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 512). Naše současná představa o rodině zahrnuje to, co Hartl definuje jako rodinu nukleární, tedy „jadernou rodinu obou manželů/rodičů s dítětem či dětmi“ (ibid., s. 512). V případě této definice se opět setkáváme s podobným dilematem jako u předchozí. Pokud je předpokladem k tomu tvořit rodinu být ve svazku manželském, stejnopohlavní páry opět ani se svými dětmi rodinu tvořit nemohou. Stejně tak by ji ale podle výše uvedené definice netvořily stále častěji se objevující nesezdané páry s dětmi, 12

které však v ostatních ohledech plně obstarávají funkce rodiny. Sociologický slovník definuje rodinu jako „formu dlouhodobého solidárního soužití osob spojených příbuzenstvím a zahrnující přinejmenším rodiče a děti“ (Jandourek, 2001, s. 206). Tato definice je základní a dala by se použít i pro definování homoparentálních rodin. Pokud ovšem přistoupíme na to, že i partnera/partnerku biologického rodiče dítěte budeme považovat taktéž za jeho rodiče.

2.2 Rodičovství Pokud tedy rodinu tvoří rodiče a děti, přímo s pojmem rodina souvisí také pojem rodičovství. Jako zastřešující definici rodičovství lze uvést například tuto. „Rodičovství je trvalý vztah mezi dítětem a jeho pečovateli, přičemž lze rozlišit rodičovství biologické a rodičovství psychosociální“ (Gillernová, Kebza, Rymeš a kol., 2011, s. 15). Tato definice je velmi obecná, nicméně se přímo nabízí jako optimální pro účely této práce. Nevylučuje totiž z rodičovského stavu nebiologické „rodiče“ dítěte a dokonce pojmenovává tento typ rodičovství. Dopátrat se nějaké přímé a konkrétnější definice termínu rodičovství je téměř nemožné, neboť by v takové situaci již nezahrnovala škálu typů rodinných soužití a potažmo tedy rodičovství. Je nicméně jasné, že rodičovství je jakousi životní rolí, která je nezvratná. Vztah mezi rodičem a dítětem je za jakýchkoli okolností neměnný. S historickým odstupem rodičovství také získává větší stabilitu, a to především proto, že od vynálezu antikoncepce, jež Možný (1999) významově srovnává s vynálezem ohně, je rodičovství jevem regulovatelným. Žena, potažmo pár má přímou možnost rozhodovat o tom, zda, kdy a kolik bude mít dětí (Možný, 1999). Dítě dnes není nevyhnutelným důsledkem sexu, není ani nábožensky zdůvodněnou morální povinností, z materiálního hlediska je spíše břemenem než ekonomickým přínosem. Jeho hodnota je spatřována v něm samém jako lidské bytosti a v jeho potenci navázat se svými rodiči trvalé emocionální pouto (Šeďová, 2003, s. 13).

Co se týče homoparentálních rodin, platí výše uvedená definice dvojnásobně. Nejen, že dítě ani nemůže být důsledkem sexu, ale také z ekonomického hlediska je pro homosexuální páry mnohem náročnější se k dítěti vůbec dopracovat. 13

3 Soužití homosexuálních partnerů Stejně tak jako běžné partnerské soužití má právní rámec, který zaštiťuje institut manželství, tak i stejnopohlavní páry mají možnost uzavřít určitý právně ošetřený typ soužití. „Jako první země na světě umožnilo Nizozemí od roku 2001 osobám stejného pohlaví uzavřít zcela regulérní manželství. V roce 2003 následovala Belgie“ (Baršová, 2004, s. 67). Dále se k těmto zemím přidalo také Španělsko, Švédsko, Norsko, Portugalsko a Island. Z mimoevropských zemí je manželství stejnopohlavním párům povoleno v Kanadě, JAR nebo v hlavním městě Mexika. V současné době se zákon projednává také ve Francii a Británii. V České republice udává právní rámec soužití homosexuálů zákon o registrovaném partnerství.

3.1 Registrované partnerství Registrované partnerství v původním slova smyslu označovalo jakýkoli úředně ověřený svazek dvou spolu žijících osob podobný manželství. V současné době se jeho význam zúžil na veřejnoprávně institucionalizovaný svazek dvojic stejného pohlaví. Podle Ministerstva vnitra ČR je registrované partnerství trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 239/2008 Sb. (Ministerstvo vnitra České republiky, 2010). Roku 2006 se tedy registrované partnerství stalo právoplatným institutem soužití osob. Jeho právní základna však není ani zdaleka tak silná jako základna institutu manželského. Podmínky uzavírání registrovaného partnerství i práva a povinnosti registrovaných partnerů určuje zákon o registrovaném partnerství. „Partnerství vzniká projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného a úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství“ (Zákon o registrovaném partnerství, 2006). Osoby, které partnerství uzavírají, musí být starší 18 let a alespoň jedna z osob musí být občanem ČR. Současně osoby uzavírající partnerství nemohou současně žít v manželství či partnerství, a to ani v zahraničí, a nemohou do něj vstoupit osoby ve vzájemné přímé příbuzenské linii či sourozenci. Proces uzavírání partnerství je do jisté míry totožný s uzavíráním svazku manželského, ale činí se před matrikářem a nejsou zapotřebí žádní svědci. Rovněž není možné uzavírat tento svazek jako církevní (Zákon o registrovaném partnerství, 2006). 14

Vedle knih narození, úmrtí či manželství vzniká společně s uzákoněním registrovaného partnerství i nová matriční kniha, do níž se zaznamenávají uzavřená registrovaná partnerství. Partnerům se potom vystavuje jakási obdoba oddacího listu – doklad o registrovaném partnerství (Štěpánková & Čižinský, 2006). Dříve bylo povinností uvést registrované partnerství jako rodinný stav do občanského průkazu, tato povinnost je zrušena od ledna 2012, odkdy není nutné v OP rodinný stav uvést. Registrované partnerství má podobně jako manželství dopad na další oblasti života obou partnerů. Zákon upravuje jak práva, tak povinnosti partnerů vstupujících do registrovaného partnerství. Tato práva a povinnosti jsou pro obě strany v partnerství stejná. Nejdůležitějším aspektem registrovaného partnerství pro účely mé práce je právní ošetření vztahů k dětem partnerů. Vstup do partnerství nemá za následek omezení rodičovských práv této osoby ani nebrání ve svěření dítěte do péče. Partner bude mít k biologickému, či dříve do péče svěřenému nebo osvojenému dítěti svého partnera vztah nevlastního rodiče. Osvojení dítěte registrovanými partnery, resp. kterýmkoliv z partnerů, v době trvání registrovaného partnerství však bude zakázáno. Problematika náhradní rodinné péče spadá v českém právním řádu do působnosti zákona o rodině (č.94/1963 Sb.) Ten stanovuje, že uchazečem o individuální adopci se může stát jednotlivec bez ohledu na jeho/její sexuální orientaci, přičemž, jak bylo řečeno, zákon o registrovaném partnerství z této skupiny vylučuje osoby s registrovaným statusem. To znamená, že uzavřením registrovaného partnerství pozbývá gay muž či lesbická žena právo, které mu/jí bylo před vstupem do něj přiznáno (Polášková, 2009, s. 36).

Tímto vzniká zásadní problém pro homoparentální rodiny z právního hlediska. Dítě si vytváří silnou citovou a emoční vazbu na lidi, s nimiž vyrůstá. V případě rozchodu či smrti biologického rodiče dítěte tedy nemá nebiologický rodič na dítě žádné právo. V případě rozchodu mu tak může biologický rodič dítěte bránit ve styku s dítětem. V případě úmrtí je umístěno do péče širšího příbuzenstva či umístěno do ústavní péče. Registrované partnerství způsobilo změny v dalších zákonech ústavy České republiky a jiných právních předpisech, jejichž výčet předkládá Zákon o registrovaném partnerství. Uzákonění registrovaného partnerství nebylo ani zdaleka akcí jednorázovou. Jeho prosazování a upravování se formovalo řadu let. Nejzásadnějším obdobím pro vývoj registrovaného partnerství jako institutu bylo období let 1998-2006, kdy se uzákonění 15

registrovaného partnerství „díky opakovanému a poměrně častému parlamentnímu projednávání stalo významnou součástí obecné politické rozpravy a mediálního diskurzu v České republice“ (Seidl, 2012, s. 380). V tomto období fungovalo registrované partnerství jako „referenční bod, kolem nějž se organizovala nejviditelnější část emancipačního úsilí“ (ibid., s. 381). Vůbec první ucelený poslanecký návrh zákona o registrovaném partnerství byl předložen roku 1998, jež měl za cíl prosadit registrované partnerství se stejnými právními následky jako manželství, to se netýkalo pouze úpravy vztahů k nezletilým dětem. Tento návrh zákona byl po několika diskusích zavrhnut hned v prvním čtení. Další návrh zákona z roku 1999 se jen nepatrně lišil od původního z předešlého roku a nesl název Zákon o partnerském soužití osob téhož pohlaví. Opět byl po projednání zamítnut. Znovu se podobný zákon vrátil do poslanecké sněmovny v roce 2001. Tento návrh zákona čelí většině námitek, které zaznívaly v letech, kdy byly představovány dva předešlé. Tento návrh byl při prvním čtení vrácen vládě k dopracování. Konec vládního období však zapříčinil, že se toto v podstatě rovnalo zamítnutí. Další podobný návrh, který je však méně liberální a prosazuje partnerům méně příznivé právní postavení je návrh zákona o registrovaném partnerství z roku 2004. Tento návrh došel nejdál oproti třem předchozím, v závěrečném hlasování byl však zamítnut rozdílem jediného hlasu. Další, již pátý návrh zákona o registrovaném partnerství byl složen v dubnu roku 2005. Ve třetím čtení pro tento zákon hlasovalo 86 ze 147 přítomných poslanců a zákon tak byl schválen a vůbec poprvé postoupil do senátu, kde byl dne 26. ledna 2006 přijat. Následující měsíc, 16. února 2006, vetoval přijatý zákon prezident Václav Klaus, ale veto prezidenta přehlasovala těsnou nadpoloviční většinou Poslanecká sněmovna (Seidl, 2012). „Zákon č.115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů 3. dubna 2006 a nabyl účinnosti 1. července 2006“ (ibid., s. 450).

4 Homoparentalita a její zkoumání Homoparentalita je termín označující rodičovství homosexuálně orientovaných jedinců. Rodinu, kde stejnopohlavní pár vychovává dítě/děti můžeme tedy definovat termínem homoparentální rodina. Často se však setkáváme i s termínem homosexuální 16

rodina, který zcela nevystihuje to, co tímto označením myslíme. Termín homosexuální rodina je v podstatě zavádějící. Co přesně znamená? Že všichni členové a členky rodiny jsou homosexuální? Že rodiče či rodič jsou gayové nebo lesby? Že děti či jedno z dětí, a tím pádem případný sourozenec, je homosexuální? Nebo že prarodič, teta, strýc, bratranec, sestřenice atd. je gay nebo lesba? Všechny typy těchto rodin jsou nejen možné, ale v naší společnosti i existují. Je zajímavé, že rodinu, v níž heterosexuální rodiče mají homosexuální dítě (či děti) naše společnost považuje za rodinu heterosexuální, zatímco rodinu s homosexuálními rodiči a heterosexuálními dětmi za rodinu homosexuální (Sokolová, 2004).

Právě termín „homoparentální“ naopak přesně vystihuje to, že v této rodině jsou právě rodiče těmi členy rodiny, kteří mají homosexuální orientaci, a právě tímto typem rodin se tato práce zabývá. V rámci homoparentálních rodin, což je termín genderově nespecifikovaný, můžeme odlišit takzvané gay rodiny, kde je rodičovský pár tvořen dvěma muži a lesbické rodiny, kde naopak dítě vychovávají dvě ženy. Dalo by se říci, že homoparentální rodiny jsou alternativou objevující se v kontextu moderní společnosti. V posledních letech se objevuje boom tohoto typu rodin a také se díky různým organizacím, mediálním tlakům a politickým diskusím dostávají více do obecného povědomí. „I když otázka gay a lesbického rodičovství stále funguje jako rozbuška, dostala se do popředí společenského zájmu jako velmi důležité integrální téma nejen diskusí o rovnoprávnosti sexuálních menšin, ale i obecných otázek uznání, různých forem diskriminace a lidských práv“ (Sokolová, 2009, s. 115). Dříve byla homosexualita přímo stav vyvracející rodičovství. „Touha po naplnění rodičovské role spolu se sociálním tlakem vedla spíše ke snaze svou skutečnou citovou orientaci potlačit a přání po dítěti naplnit v oficiálním heterosexuálním svazku“ (Polášková, 2009, s. 42). S tím, že by homosexuální páry spolu mohly mít děti, se zkrátka nepočítalo. I přesto je však základna homoparentálních rodin poměrně široká, ačkoli u nás neexistují výzkumy, které by mapovaly početnost g/l rodin. „Co se týče počtu gayů a leseb hlásících se k rodičovství, rozsáhlé výzkumy gay komunit v USA referují, že rodičem je každá pátá lesba a každý desátý gay“ (Nedbálková & Polášková, 2004, s. 2). I v tuzemsku se tedy dá předpokládat poměrně velký počet g/l rodičů. Problematika lesbického rodičovství upoutala poprvé pozornost odborníků z medicínských a sociálně vědních disciplín v druhé polovině sedmdesátých let minulého století v souvislosti s otázkou uspořádání porozvodové péče o děti lesbických matek. Do té doby je možné dohledat pouze ojedinělé

17

zmínky v podobě psychiatrických kazuistik (Patterson, 2002 in Polášková, 2009, s. 64).

„Počet studií g/l rodičovství lze odhadovat v řádu stovek. Co se týče realizovaných metod výzkumu, jedná se v naprosté většině o kvantitativní studie založené na dotazníkovém šetření využívajícím standardních psychologických technik“ (Nedbálková, 2011, s. 35). Předmětem zkoumání se stávají schopnosti lesbických a gay rodičů. Domnění, že gayové a lesbičky nejsou schopní rodiče, se zdá být empiricky nepodložené (Cramer, 1986; Falk, 1989; Gibbs, 1988; Patterson, 1996). Nebyly shledány ani výrazné rozdíly mezi lesbickými a heterosexuálními ženami v jejich celkovém mentálním zdraví nebo v jejich přístupech k výchově dětí (Kweskin & Cook, 1982; Lyons, 1983; Miller, Jacobsen, & Bigner, 1981; Mucklow & Phelan, 1979; Pagelow, 1980; Rand, Graham, & Rawlings, 1982; Thompson, McCandless, & Strickland, 1971). Ani citový a sexuální vztah k jiné ženě nebrání ženě ve schopnosti postarat se o své děti (Pagelow, 1980). Nedávné výsledky výzkumů také naznačují, že lesbické páry, které se staly společně rodiči, mají tendence se rovnoměrně postarat o rodinu i domácnost (Hand, 1991; Patterson, 1995) (Patterson, 1995a).

Současně s tímto začíná také výzkum dětí z těchto rodin, který se věnuje především srovnávání dětí z homoparentálních rodin s dětmi vychovávanými v jiných rodinných konstelacích hodnocených jako běžné (Nedbálková, 2011). Tyto studie mají ve většině případů defenzivní charakter a snaží se poukázat na neexistenci rozdílů mezi dětmi z homoparentálních a běžných rodin. Tyto výzkumy se zaměřovaly především na tři oblasti zájmu dětí vyrůstajících v homoparentálních rodinách. Jednak se zaměřovaly na problematiku genderové identifikace dětí a na jejich vlastní sexuální orientaci v souvislosti s výchovou homosexuálními rodiči, dále potom problémy s chováním a psychický vývoj těchto dětí, ve třetí řadě potom na vliv rodičů na vytváření sociálních vztahů jejich dětí (Patterson, 1995a). Přehled realizovaných psychologických výzkumných šetření uvádí například Stacey & Biblarz (2001), kteří ve své studii analyzovali výsledky těchto šetření (Nedbálková, 2011). Z celkových 21 výzkumných šetření, jejichž reanalýzu předkládají v dané studii, pouze šest shledávají vhodně metodologicky ošetřených (Flaks et al., 1995; Brewaeys et al., 1997; Chan, Raboy & Patterson, 1998; Chan, Brooks, et al., 1998; Green et al., 1986; Tasker & Golombok, 1997). První čtyři zaměřené na plánované rodičovství a srovnání dětí lesbických žen a heterosexuálně orientovaných žen, následující dva potom zaměřené na děti narozené v heterosexuálním svazku, které byly po rozvodu 18

rodičů vychovávány matkou, která se identifikovala jako lesba a případně její partnerkou (Stacey & Biblarz, 2001). U ostatních autoři „identifikovali koncepční, metodické a teoretické omezení v psychologických výzkumech zaměřených na efekty sexuální orientace rodičů na jejich děti a napadli převládající tvrzení, že sexuální orientace rodičů nemá žádný vliv“ (Stacey & Biblarz, 2001, s. 176). Příklad této studie uvádím záměrně, neboť řada jiných autorů se odvolává právě na výsledky kritizovaných výzkumů, které byly v této studii shledány za nedostatečně validní z důvodu metodologických nedostatků. Ten plyne především z toho, že v těchto výzkumech je „defenzivně testována validita rozšířeného předsudku, že gay rodičovství je pro děti škodlivé, pokud tedy není dokázáno jinak“ (Nedbálková, 2011). Kromě toho autorka upozorňuje na další metodologické potíže stávajících výzkumů homoparentality. Jedním z nejzásadnějších problémů je neznalost základního souboru. To znesnadňuje práci s výběrem reprezentativního vzorku pro výzkum. Kromě toho bylo argumentem kritiků také to, že výzkumné soubory zahrnovaly pouze děti školního věku, přičemž důkazné vlivy výchovy v homoparentální rodině se mohou projevit až v pozdějším věku (Polášková, 2009). Zajímavým počinem z hlediska tohoto problému byl výzkum F. L. Tasker a S. Golombok, který má charakter longitudálního výzkumu a vznikl jako reakce na výše uvedenou kritiku. Projekt odstartoval v roce 1976, kdy byly středem zájmu děti vychovávané lesbickými ženami, kterým v té době bylo kolem deseti let, a následně byly ty stejné děti dotazovány v roce 1991, kdy jejich věk byl průměrně 25 let. Výzkum se zaměřuje na oblast genderového, emocionálního a sociálního rozvoje těchto dětí. Ani v tomto šetření autorky neshledaly žádné zásadní rozdíly ve sledovaných oblastech (Tasker & Golombok, 1997). Dalším úskalím je také politická aktuálnost tématu, která může zapříčinit to, že většinou autoři výzkumů sklouzávají k defenzivě nebo naopak kritice homoparentality či homosexuality obecně (Nedbálková, 2011). Většina autorů a autorek se politickému kontextu výzkumu homoparentality vyhýbá, čímž se (ne příliš přesvědčivě) snaží navodit zdání neangažované, nezaujaté a objektivní vědy. K posílení představy o objektivitě vlastního pohledu přitom někteří autoři využívají apel na podjatost a ideologičnost jiných výzkumů (Nedbálková, 2011, s. 42). …. Dovolávání se zaujatosti druhých je tedy referenčním rámcem pro deklarování vlastní objektivity, přičemž k neutralitě a ideálu objektivní vědy se hlásí častěji autoři, kteří homoparentalitu odsuzují (ibid., s. 43).

19

Kromě dvou hlavních oblastí, jimž se výzkum homoparentality primárně věnuje, poukazuje Polášková (2009) na další dílčí celky, jimž je věnována pozornost výzkumníků na poli tohoto fenoménu. Mezi ty patří například motivace k rodičovství, která bývá u homosexuálů často zpochybňována a řada lesbických žen je častěji dotazována na motivy vedoucí k rozhodnutí mít dítě. V nepřímém vztahu k homoparentalitě je také zkoumán proces coming outu u homosexuálně orientovaných rodičů a dokončení tohoto procesu jako předpoklad pro duševní zdraví homosexuálního jedince a schopnost udržovat trvalý partnerský vztah, potažmo vychovávat v tomto vztahu děti. Dalšími oblastmi je například marginalizace této minority jako spouštěč stresu a jeho přímý vliv na rodičovské kvality, specifika rodinné resilence v homoparentálních rodinách či zkoumání genderového dělení rolí a dělby práce v těchto rodinách (Polášková, 2009). Méně zastoupené jsou potom další výzkumy věnující se různým dílčím tématům přímo i nepřímo souvisejícím s homoparentálními rodinami. Od svých počátků převládal ve výzkumu neheterosexuálního rodičovství design založený na srovnávání dětí i rodičů napříč různými typy rodinného uspořádání. Cílem bylo zjistit, zda a nakolik se sledované alternativní modely soužití blíží normativnímu vzoru v podobě tzv. tradiční rodiny a naplňují jej. Tato vlna komparace v poslední dekádě poněkud polevila a výzkumy, které v této linii pokračují, pracují s většími výzkumnými soubory, mnohé dokonce splňují kritérium reprezentativnosti a sledovanou věkovou skupinou jsou zejména adolescenti a mladí dospělí, kteří odmala vyrůstali se stejnopohlavním rodičovským párem nebo homosexuálním rodičem. Významným krokem vpřed je snaha autorských kolektivů vycházet při tvorbě vzorku z databází národních reprezentativních souborů (Polášková, 2009, s. 86).

4.1 Variabilita homoparentality Důležitým aspektem homoparentality je to, že neexistuje jednotný model tohoto rodičovství. Stejně tak heterosexuální rodičovství, které je jakousi právní normou, zahrnuje několik různých konstelací, z nichž však žádná není nahlížena natolik kriticky jako rodičovství homoparentální. Můžeme

nalézt

rodiny,

kde

dítě

vychovává

manželský pár, nicméně v moderní společnosti se stále více rozrůstá tendence zakládat rodinu i v nesezdaném partnerském vztahu. Kromě toho je řada dětí vychovávána pouze jedním partnerem, ať už po rozvodu, rozchodu či smrti partnera. Paleta těchto běžných rodin je tedy velmi široká. Stejně tak jako rodiny heterosexuálních partnerů jsou i homoparentální rodiny variabilní a můžeme najít jejich různé modely. 20

Pro elementární zjednodušení můžeme rozlišovat dva základní modely gay a lesbických rodin a to podle způsobu, jakým stejnopohlavní partnerský pár k dítěti přišel. Hovoříme pak o rodinách s dětmi narozenými v předchozích heterosexuálních manželstvích jednoho nebo obou rodičů a druhou variantu představují rodiny, do kterých se děti plánovaně narodily či byly adoptovány poté, co rodič/e veřejně deklarovali svou homosexuální orientaci (Nedbálková & Polášková, 2004, s. 2).

Sedláčková

(2009)

nazývá

rodiny,

kde

dítě

pochází

z

předchozího

heterosexuálního vztahu rodinami smíšenými. Upozorňuje také na to, že mohou existovat rodiny spojující oba tyto typy, kde je vychováváno dítě z předchozího vztahu a následně si pár plánovaně pořídí druhého potomka již v kontextu homosexuálního vztahu. Podle Procházky (2005), jsou stále na prvním místě, co se početnosti týče, právě děti, které se ocitají v lesbických rodinách po rozvodu manželství či odchodu biologického otce, kde se matka dítěte identifikuje jako homosexuální a dítě zůstává v její péči, buď samostatné, nebo právě s novou partnerkou matky dítěte. I tento typ homoparentality však nebyl vždy reálnou možností. „Dříve měly soudy tendenci nesvěřovat homosexuálním lidem děti do péče, a to ani tehdy, kdy prokázali lepší schopnost se o děti starat. Takový postup ovšem neměl žádné lékařské, psychologické ani právní opodstatnění a lze ho dnes již považovat za překonaný“ (Úřad vlády ČR, 2007, s. 24). Tato rozvodová soudní řízení byla podle Nedbálkové (2011) také prvním iniciačním spouštěčem realizace výzkumů homoparentality a právě výsledky těchto výzkumů pomohly detabuizovat tuto možnost. „Zvláštní kategorií této skupiny pak zůstávají širší rodiny, tvořené lesbickým a gay párem, eventuálně rodiny lesbické ženy a gay muže, kdy dítě bylo počato a případně i vyrůstá ve společné péči všech rodičů“ (Procházka, 2005, s. 1). Na skutečnost odlišnosti jednotlivých homoparentálních rodin upozorňuje Patterson (2002) i z výzkumného hlediska. Často jsou tyto rodiny zkoumány z obecného hlediska a na diverzitu rodinných typů není brán dostatečný ohled. Kromě toho je zapotřebí brát v potaz také demografické rozptýlení, etnicitu, ekonomická a kulturní specifika rodiny a také zdokonalit variabilitu výzkumných metod a technik (Patterson, 2002). „Výzkumy tohoto druhu by měly objasnit jak rozdíly, tak i podobnosti mezi lesbickými a gay rodinami“ (Patterson, 2002, s. 333). 21

5 Plánované lesbické rodičovství Takzvané plánované rodičovství, či podle Nedbálkové (2011) elektivní rodina, je typem homoparentální rodiny, kdy se děti rodí v kontextu již existujícího homosexuálního vztahu. Právě plánované rodičovství lesbických žen je středem zájmu této práce. Jak již bylo řečeno výše, nejvíce zastoupeny jsou stále děti vychovávané homosexuálním rodičem a případně jeho partnerem, které se však narodily v předchozím heterosexálním vztahu, nejčastěji manželství. Od osmdesátých let však stoupá také četnost plánovaného g/l rodičovství. Tento

pomyslný

mezník

boomu

tohoto typu rodičovství je důsledkem několika změn. Jednak postupně docházelo k rozšiřování právní akceptace g/l minority a jednak se rozvolnila pravidla povolující přístup žen k asistované reprodukci v mnoha západních zemích (Polášková, 2009). „Byl odstartován trend charakteristický nárůstem počtu dětí vychovávaných homosexuálními (v naprosté většině lesbickými) páry – nová je zejména skutečnost, že se děti objevují v životě stejnopohlavních párů plánovaně a cíleně, stávají se tak součástí jejich pojetí společného rodinného života a životního cyklu“ (Polášková, 2009, s. 61). Plánovaná lesbická rodina nese svá určitá specifika. Jednak rodiče dítěte mají již za sebou završený proces tzv. coming outu. „Jedná se tedy o rodiče s osvojenou menšinovou identitou a stejně tak i jejich rodiny jsou od počátku nositeli minoritní identity“ (Polášková, 2009, s. 62). Druhým specifikem je to, že v těchto rodinách ve většině případů již od počátku nefiguruje postava otce. Právě absencí otce se tyto děti také výrazně liší od dětí, které se narodily v kontextu heterosexuálního vztahu a až následně se matka dítěte identifikovala jako homosexuální. U některých dětí z plánovaných lesbických rodin je biologický otec známý, nejčastěji se jedná o někoho z blízkých, nicméně v roli otce v majoritním měřítku nevystupuje. Z hlediska plánovaných lesbických rodin jsou nejčastěji zastoupeny rodiny o konstelaci biologické matky dítěte a její partnerky (Polášková, 2009). Případně potom rodiny s více potomky, kde se obě ženy současně, nebo postupně stanou biologickou matkou. Okrajově jsou potom mezi plánované lesbické rodiny zahrnuty také lesbické adoptivní a pěstounské rodiny (ibid.). 22

6 Cesty k rodičovství u lesbických žen Již bylo řečeno, že homoparentální rodina zahrnuje mnoho různých rodinných typů a jedním z nich je právě plánovaná lesbická rodina. Nicméně ani tato „podkategorie“ není jednotná. Variabilita tohoto rodinného typu spočívá především v tom, jakým způsobem se lesbické ženy stávají rodiči, protože existuje hned několik variant, které budou představeny v následujícím textu.

6.1 Přirozené početí při pohlavním styku Pro heterosexuální páry nejtriviálnější a nejzákladnější způsob početí potomka. K jiným způsobům se heterosexuální páry uchylují většinou pouze z důvodu zdravotních komplikací. Pro většinu lesbických žen však tato varianta není optimální a to jednak z důvodu nechuti

podstupovat

intimní

kontakt

s

mužem,

jednak

také

z

důvodu

nepravděpodobnosti zachování anonymity biologického otce dítěte (Polášková, 2009). Většinou tak tato cesta zůstává uzavřena a lesbické ženy ji příliš často nevolí, ačkoli by se mohlo na první pohled znát, že se jedná o cestu nejmenšího odporu, ať už z hlediska legitimnosti této varianty, tak z hlediska nízké ekonomické náročnosti.

6.2 Asistovaná reprodukce „Asistovanou reprodukcí označujeme všechny léčebné postupy a techniky, při kterých manipulujeme s gametami – oocyty a spermiemi. Podstatou je laboratorní ošetření pohlavních buněk (spermií, vajíček a následně embryí) před jejich vpravením do těla ženy, která chce otěhotnět“ (Slezáková a kol., 2011, s. 107). Artificiální inseminace spermatem dárce je možnost, jak mohou lesbické ženy otěhotnět pomocí asistované reprodukce. V České republice je přístup k umělému oplodnění vyhrazen pouze heterosexuálním párům. Neplodný pár, který může využít umělé oplodnění, tvoří podle zákona o péči o zdraví lidu pouze muž a žena, přičemž není nutné, aby byli manželé. Umělé oplodnění tak nemohou využít ani lesbický pár, ani žena bez partnera (Úřad vlády ČR, 2007, s. 27).

23

Na klinikách asistované reprodukce je primárně vykonávána artificiální inseminace spermatem partnera. Tuto možnost teoreticky mohou lesbické ženy využít. Musejí však zvolit jako otce dítěte známého dárce, s nímž bude žena vystupovat na klinice jako s partnerem. Pravost vztahu není nijak ověřována (Polášková, 2009). Výjimečně se může lesbickým či svobodným ženám podařit standardní postup určitým způsobem obejít na některých, především soukromých, klinikách, na nichž je odmítnutí takových žen často pouze formální (Zamykalová, 2003). Možnou formou je také tzv. reprodukční turistika, kdy ženy navštěvují centra asistované reprodukce v zahraničí, kde je jim právní systém více nakloněn. Mezi státy, které umožňují umělé oplodnění ženám bez partnera a případně lesbickým ženám patří například Nizozemí, Belgie či Španělsko.

6.3 Domácí inseminace Jednou z variant je také umělé oplodnění bez odborné medicínské asistence, tedy domácí inseminace prováděná pomocí stříkačky. Jak uvádí Polášková (2009), je tato varianta optimální pro ženy, které chtějí otěhotnět za pomoci známého dárce a nepodstupovat pohlavní styk. Za předpokladu využití spermatu anonymního dárce je tato možnost riskantní. Rizikem je jednak zdravotní bezpečnost, jednak také úprava vztahu k dítěti. Matka dítěte může s dárcem spermatu uzavřít dohodu o nenárokování dítěte ze strany dárce a výživného ze strany matky, nicméně z legislativního hlediska by bylo jednáno v zájmu dítěte a takováto smlouva by nebyla brána v potaz.

6.4 Náhradní rodinná péče Náhradní rodinnou péčí rozumíme pěstounskou péči či adopci.

Na základě

legislativy České republiky mohou o adopci žádat jednotlivci bez ohledu na sexuální orientaci. Tato možnost zaniká uzavřením registrovaného partnerství (viz kapitola 3.1). Společná adopce je v tuzemsku přístupna pouze manželům. Stejně tak nemohou partneři v homosexuálních svazcích žádat o adopci dítěte svého partnera (Úřad vlády ČR, 2007). Jedinou možností je tedy individuální adopce, při níž však musí žadatel dle Procházky (2005) počítat s přidělením obtížně umístitelných dětí. „Na rozdíl od adopce, uzavření registrovaného partnerství nebrání tomu, aby se 24

gayové a lesby stali pěstouny, avšak pouze individuálně, nikoli jako pár“ (Úřad vlády ČR, 2007, s. 27). Nicméně právní předpisy v tomto ohledu nedávají jasné vymezení a v praxi tak závisí především na postojích, hodnotách a toleranci homosexuality jednotlivých osob, které zodpovídají za umístění dítěte do pěstounské péče či rozhodují o adopci (ibid.)

25

7 Metodologie výzkumu Následující část práce je zaměřena empiricky. V první části popisuje metodologii mého zkoumání, ve druhé se věnuje analýze zjištěných dat. Zabývá se výše popsanými fenomény formou výzkumu, věnující se tematice lesbické rodiny jako jedné z alternativních rodinných systémů. Mé zkoumání se zaměřuje na jednotlivé případy homoparentálních rodin, na které nahlížím z pohledu samotných aktérek. I z tohoto důvodu a také z hlediska stanovených cílů a výzkumných otázek je šetření provedeno kvalitativně. V následujících kapitolách představím výzkumný cíl, hlavní a specifické výzkumné otázky, metody a techniky výzkumu, popis výzkumného vzorku a analýzu a interpretaci zjištěných dat.

7.1 Cíl výzkumu Cílem práce je popsat to, jak homoparentální rodiny v kontextu naší společnosti a legislativy vznikají a jak fungují. Abych mohla tento proces přiblížit co nejlépe a ne pouze ve spekulativní rovině, zaměřuji se na ženy, které již dítě vychovávají. Tento náhled na jejich rodiny by měl poukázat na to, že ačkoli se nejedná o běžný model, homoparentální rodiny existují, a přiblížit a poodhalit to, jak takové rodiny fungují. Tento jev u nás zatím není podložen velkým počtem šetření. Proto je mým záměrem jej představit čtenářům této práce a dostat jej tak blíže k povědomí společnosti. Kromě toho je záměrem i to, že by práce mohla pomoci veřejnosti pochopit fenomén homoparentálního rodičovství a zmírnit tak míru negativismu, panujícího vůči tomuto typu rodinného soužití ve společnosti, díky podání ucelených informací, nikoli přesvědčováním o správnosti či nesprávnosti tohoto jevu. Současně by mohla tato práce pomoci poskytnutím relevantních informací a příkladů dalším lesbickým ženám, které touží stát se matkami a zatím pátrají po informacích a možnostech. Dané téma tedy splňuje více úrovní cílů. Jednak cíl intelektuální, kterým je přispění k zatím nepříliš prozkoumanému jevu, jednak cíl praktický, zaměřený na pomoc samotným aktérům výzkumu, respektive dalším lidem v podobné životní situaci (Švaříček & Šeďová, 2007). Vzhledem k věku dětí jednotlivých respondentek se práce zabývá spíše aspektem rodičovství než výchovou jako takovou. 26

7.2 Výzkumný problém a výzkumné otázky Výzkumný problém by měl jasně vystihnout to, čemu se celý výzkum věnuje. Formulace výzkumného problému je patrná již ze samotného tématu či názvu celé práce – Rodičovství lesbických žen. Na základě definování výzkumného problému byly definovány také základní výzkumné otázky. Pro svůj výzkum jsem zvolila dvě hlavní výzkumné otázky: Jak se lesbické páry stávají rodiči? Jak lesbické páry vnímají své rodičovství? Základní výzkumné otázky zahrnují mnoho aspektů, které jsou obsaženy ve specifických výzkumných otázkách. Ty odpovídají rozložení hlavních výzkumných otázek na jednotlivá subtémata. Tyto otázky byly vytvořeny na základě potřeb výzkumu v souladu s prostudovanou literaturou a průběžně upravovány v průběhu výzkumu tak, aby co nejlépe odpovídaly jeho potřebám. Tyto specifické výzkumné otázky byly oporou pro vytvoření tazatelských otázek. 1.

Jaké cesty k rodičovství volí lesbické ženy?

2.

Jak je řešena otázka oslovování v homoparentální rodině?

3.

Jakou důležitost přikládají lesbické ženy přítomnosti mužského vzoru ve výchově svých dětí?

4.

Jak přítomnost dítěte ovlivňuje vztahy v širší rodině lesbických žen?

5.

S jakými reakcemi okolí se lesbické matky potkávají?

7.3 Techniky sběru dat a jejich analýzy Jak již bylo zmíněno výše, pro svůj výzkumný problém jsem zvolila kvalitativní přístup a to z mnoha důvodů. Především proto, že dané téma je těžko postihnutelné kvantitativními výzkumnými metodami a jeho výzkumná základna zatím není příliš široká. Proto se jedná o zkoumání jevu, o kterém zatím nemáme k dispozici mnoho informací. Kvalitativní způsob by měl tedy umožnit získat o problému informace, které bych nemohla čerpat z kvantitativních metod. Jak uvádí Strauss a Corbinová (1999), kvalitativní metody slouží k „odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž toho ještě moc nevíme“ (s. 11). 27

Kvalitativní techniky mohou respondentkám nabídnout větší volnost ve vyjadřování než kvantitativní, kdy jsou respondenti omezeni škálou možných odpovědí. Podobný nástroj by ani nebylo zcela jistě možné vzhledem k danému tématu a jeho nízké vědecké podloženosti vytvořit. První fází práce s daty byl jejich sběr samotný. Jako nejlepší možnou techniku sběru dat jsem vzhledem ke stanovenému výzkumnému cíli zvolila polostrukturované rozhovory, které dají respondentkám dostatečný prostor pro vyjádření svých pocitů, zkušeností

a

názorů,

současně

však

umožní

se

držet

plánu

rozhovoru.

„Polostrukturovaný rozhovor se vyznačuje tím, že má připraven soubor témat/otázek, který bude jeho předmětem, aniž by bylo předem striktně stanoveno jejich pořadí“ (Reichel, 2009). Umožňuje tedy tazateli volně přecházet mezi tématy s ohledem na průběh samotného rozhovoru v reálném čase a současně poskytuje respondentům dostatečnou volnost v jejich výpovědích. Rozhovory byly realizovány jako párové, což umožnilo získat náhled na situaci z pozice obou partnerek. Díky tomu, že rozhovory probíhaly za přítomnosti obou, respondentky měly možnost se vzájemně doplňovat či opravovat. Oba pohledy mi zajistily komplexnější náhled na situaci jednotlivých rodin. Jednotlivé rozhovory trvaly průměrně 50 minut. Pořadí setkání s respondentkami jsem volila čistě náhodně podle jejich časových možností, jediným řadícím kritériem byla vzdálenost místa našeho setkání od mého bydliště. Nejprve jsem volila bližší destinace pro případ, že bych se s respondentkami potřebovala opětovně sejít, vzdálenější jsem nechávala na konec, protože jsem předpokládala, že první rozhovory mi umožní co nejlépe doladit strukturu rozhovoru a tím zaručí i lepší výsledky. Jednotlivé rozhovory byly se souhlasem respondentek nahrávány na diktafon a následně přepisovány do doslovné písemné podoby, v níž sloužily pro další práci. Místo setkání jsem domlouvala s jednotlivými páry individuálně tak, aby vyhovovaly jak mým požadavkům na dostatečný klid z důvodu nahrávání rozhovorů, tak dostatečnému pohodlí a bezpečí respondentek, jelikož se naše rozhovory odehrávaly na soukromé a poměrně citlivé téma. Další fází potom bylo zpracování získaných dat. Pro první fázi práce s daty jsem použila metodu otevřeného kódování. Při otevřeném kódování se pracuje s textem tak, že je rozdělován na jednotlivé fragmenty či významové celky, jimž jsou přiřazována jména či kódy a s nimiž je možné následně pracovat (Švaříček & Šeďová, 2007). „Jde o to vytvořit „nálepku“, která by co nejlépe odpovídala povaze našeho datového fragmentu ve vztahu ke zvolené výzkumné otázce“ (Švaříček & Šeďová, 2007, s. 214). 28

Zde jsem tedy texty, které vznikly na základě přepisu jednotlivých rozhovorů, roztříštila na kratší úseky, kterým jsem přiřadila již výše zmíněné kódy. Někdy byla fragmentem celá souvětí, jindy se jednalo pouze o slova. Důležitost zde nehraje délka textu, ale jeho význam. Cílem otevřeného kódování je tematické rozkrytí textu (Hendl, 2005). „Otevřené kódování odhaluje v datech určitá témata. Tato témata jsou nejdříve na nízké úrovni abstrakce. Mají vztah k položeným výzkumným otázkám, k přečtené literatuře, k pojmům používaným účastníky nebo jde o nové myšlenky vznikající, jak výzkumník proniká k textu“ (Hendl, 2005). Jednotlivé rozhovory jsem kódovala hned po jejich přepisu. Při každém dalším rozhovoru jsem hledala podobnosti nebo odlišnosti, které se ve výpovědích objevovaly. Na základě toho jsem začala v textech hledat základní vztahy, které byly dále rozvíjeny v procesu analýzy dat. Všechny rozhovory jsem přepisovala a analyzovala ručně. Následně jsem systematicky seřazovala jednotlivé kódy do větších celků – kategorií na základě podobnosti. Všímala jsem si toho, o jakých fenoménech respondentky hovoří, především potom toho, jak o těchto věcech hovoří a zde nacházela souvislosti. V průběhu přeskupování dat do jednotlivých kategorií bylo ve výsledku vytvořeno šest kategorií, které se v textové rovině níže stávají názvy jednotlivých kapitol.

7.4 Deskripce výzkumného souboru a způsob výběru vzorku Existuje řada cest k tomu, aby se lesbické ženy staly matkami. Ve výzkumu se zaměřuji čistě na ženy, které své děti vychovávají od jejich narození v kontextu homoparentální

rodiny.

Potencionálními

respondentkami

byla

tedy

skupina

homosexuálně orientovaných žen, které žijí v trvalém partnerském vztahu a vychovávají dítě narozené v jeho kontextu. Tímto způsobem jsem vyloučila ze vzorku ženy vychovávající děti z předešlého heterosexuálního vztahu, jejichž přítomnost mezi respondentkami by mohla zapříčinit možné zkreslení výsledků, jelikož by se u nich vyskytovala zásadní odlišná proměnná. Mým cílem bylo věnovat se pouze fenoménu tzv. plánovaného lesbického rodičovství. Věk žen nehrál ve výběru vzorku vzhledem k nízké dostupnosti možných respondentek roli, průměrný věk se však pohyboval kolem 30-35 let. Do výzkumu bylo zahrnuto celkem pět partnerských dyád, s nimiž byly provedeny párové polostrukturované rozhovory. Výběr vzorku probíhal na dvou 29

úrovních. V první fázi shánění vhodných respondentů jsem se obrátila na servery věnující se tématům homoparentálních rodin, kde jsem uveřejnila žádost o pomoc s realizací mé práce. Na tuto výzvu se mi ozvaly tři páry, které byly ochotné se výzkumu zúčastnit. V druhé fázi potom pokračoval výběr vzorku metodou sněhové koule neboli nabalováním. Tento způsob je velmi vhodný k výběrům ve specifických souborech, které jsou výzkumníkům neznámé, pro které neexistují seznamy, ani jiné vhodné opory výběru“ (Reichel, 2009, s. 83). Požádala jsem ženy, které se mi ozvaly o spolupráci při shánění dalších respondentek. Tímto způsobem jsem sehnala další páry ochotné se výzkumu zúčastnit. Z celkových osmi párů, s nimiž jsem byla v kontaktu, byly rozhovory realizovány s pěti z nich, neboť ostatní páry buď nesplňovaly předem stanovené podmínky pro účast ve výzkumném šetření, nebo nebylo možné se vzájemně domluvit na osobním setkání. Pro další práci s daty jsem všem respondentkám přiřadila fiktivní jméno, které se ve výzkumu dále vyskytuje. Všechny páry jsem jednotlivě ujistila o anonymitě a požádala o souhlas s nahráváním průběhu celého rozhovoru na diktafon s tím, že nahrávka slouží pouze účelům přepisu rozhovoru. Pro přehlednost zde uvádím tabulku, do níž jsou zanesena základní data o výzkumném vzorku v pořadí, v jakém byly jednotlivé rozhovory realizovány. V tabulce je vždy na prvním místě uvedena biologická matka dítěte. U posledního páru je situace poněkud odlišná, jelikož ačkoli se jedná o plánované lesbické rodičovství, biologická matka dítěte si pořídila dítě s bývalou partnerkou a nyní žije s jinou ženou, jejíž jméno je uvedeno v tabulce, ačkoli nefunguje ve stejné rovině jako ostatní nebiologické matky. Tab 1. Informace o vzorku Ilja

38 let

Marika

28 let

Lea

30 let

Vanda

33 let

Helena

35 let

Gita

48 let

Pavla

35 let

Marie

34 let

Zita

37 let

Marcela

35 let

syn Dominik 1 rok syn Vendelín 2 roky syn Jáchym 3 roky dcera Klára 7 měsíců syn Jonáš 4 roky 30

8 Analýza a interpretace dat V této části přináším výsledky samotné analýzy dat. V následujících kapitolách jsou tedy předloženy výsledky práce, které sledují logickou linku. Práce popisuje v podstatě proces plánování a realizování lesbické rodiny a rodičovství v praxi. V poslední části se zaměřuji na obavy respondentek z budoucnosti.

8.1 Plánujeme rodinu Tato část sleduje vůbec první krůčky v rodinném cyklu respondentek. Vztahuje se k fázi rozhodování mít rodinu a jejímu plánování. Z výpovědí respondentek je vidět, že po dítěti toužily, některé více, některé méně, ale čekaly především na vhodnou dobu k tomuto zásadnímu rozhodnutí. Je tedy zjevné, že nešlo o žádný spontánní krok, ale o předem podrobně plánované rozhodnutí. Pro některé respondentky byla touha po dítěti přítomna v podstatě vždy na základě genetických předpokladů ženy a s tím, že se stanou matkami, počítaly. Z rozhovorů vyplývá, že u části respondentek se v podstatě jednalo o jakousi formu samozřejmosti, s odvoláváním se na přirozenou genetiku. „Já jsem chtěla vždycky, já jsem věděla vždycky, že nějaké (pozn. dítě) budu mít, jako nebo jsem s tím počítala, že chci“ (Helena). „Tak my jsme v podstatě mluvily o dítěti už úplně od začátku, takže jako obě jsme chtěly, já už asi od osmnácti jsem toužila po dítěti, protože jsem takovej jako mateřskej typ nebo tak a furt jsme se pohybovaly jakože mezi dětma, mezi rodinama s dětma, takže to nebylo tak, jakože bysme si řekly tak a teď budeme mít dítě, to né, my jsme o tom mluvily v podstatě pořád a jak byla v podstatě příležitost nebo jak jsme věděly, že budeme bydlet, tak jsme se rozhodly...nebo rozhodly, začaly to řešit, no“ (Lea). Proces plánování rodiny byl ovlivněn okolními vlivy. U některých respondentek by se dala fáze před samotným započetím procesu realizace samotného rodičovství pojmenovat jako přizpůsobení okolností, čekání na příhodnou dobu pro příchod dítěte do rodiny. „To už byla jenom otázka času a možnosti, protože jsme neměly bydlení, takže jsme čekaly, až bude byt a potom v podstatě to tak přišlo“ (Lea). „A to už bylo jenom otázkou kdy jako, kdy to naplánovat, jako z hlediska všeho možného, práce a peníze a majetky a kdesi cosi a tak....pak už jsem chtěla dítě no“ 31

(Helena). Tyto fáze plánování se tedy týkají upevňování rodinného zázemí a nijak výrazně se neliší od běžných párů. V dnešní době je naprosto běžné, že narození dítěte je plánovaným procesem a partneři mají tendenci změnit okolní podmínky pro tuto životní etapu v co nejpříhodnější. Paní Marie toužila po dítěti už ve vztahu s předchozí partnerkou i bez partnerky. Právě u paní Marie bylo dítě jakousi životní prioritou, ne jen pomyslným dalším krokem nebo završením partnerského života. „Pro mě to bylo jako přání a ta touha rodičovská v podstatě dlouhodobá a já jsem v podstatě už v době, když jsme se s Pavlou seznámily, tak už jsem se pokoušela vlastně několik let s předchozí partnerkou a potom i bez partnerky jsem o to taky stála a věděla jsem prostě, že chci být matka, že to dítě chci mít“ (Marie). Právě společná touha po dítěti bylo to, co paní Marii svedlo dohromady s její současnou partnerkou Pavlou. Touha po dítěti měla tedy i jakousi spojovací funkci. „Tak my vlastně jsme se seznámily s tou myšlenkou, že bysme chtěly děti a to nás vlastně, si myslím, dost spojilo, že jsme měly takový společný cíl, že bysme měly rodinu a zázemí a klidný život“ (Marie). Konstelace tohoto páru to pouze potvrzuje. Partnerky společně vychovávají sedmiměsíční dcerku a znají se „pouze“ asi dva roky. Tyto ženy po dětech toužily odjakživa a braly tuto životní kapitolu jako součást ženské přirozenosti bez ohledu na svou sexuální orientaci. V tomto duchu popisuje paní Ilja touhu po dítěti. „Myslím si, že prostě asi každou ženskou, ať je taková nebo maková, má ty geny spíš třeba chlapecký nebo tak, stejně každou pohltí jednou prostě v nějakým tom období ty hormony, že prostě najednou se změníš… jako někoho dřív, někoho později, určitě“ (Ilja). U některých respondentek byla touha po dětech společná, jako jsem uvedla například pár Marie s Pavlou, jinde se však jednalo spíše o samostatné rozhodnutí jedné z partnerek, které mělo mnohdy silnější potenciál než partnerský vztah. „...jsem taková prostě, že si všecko organizuju a plánuju já, takže, i kdyby třeba fakt jsem měla vedle sebe, třeba Marika řekl né, nepořizuj si děcko, ježišmarja máme tady toho málo, tři kočky, dva psy, neblbni...prostě stejně bych šla do toho, i za cenu, že prostě bysme se rozešly nebo tak“ (Ilja). 32

Paní Helena také popisuje, že touha po dítěti byla spíše z její strany „…ale tak spíš na můj popud to bylo, no, nebylo to úplně společné...“ ,zatímco její partnerka Gita hovoří spíše o jakémsi smíření s faktem, že její partnerka po dětech touží. Celkově respondentky v kontextu plánování rodiny či rozhodování se pro rodinu hovořily o touze po dítěti ať už ze strany obou partnerek, nebo minimálně jedné z nich, často právě biologické matky, zatímco u nebiologické matky stoupla vlna mateřského citu až ve chvíli, kdy se dítě v rodině objevilo a často bylo popudem k začátku nového cyklu, tedy plánování dalšího dítěte. Model plánované lesbické rodiny je tedy v podstatě cyklický. Téměř všechny respondentky, které se výzkumu účastnily, plánují v nejbližší době i druhého potomka a výše popsaná fáze se u nich opakuje. Kromě Heleny s Gitou, kde je překážkou Gitin vyšší věk se partnerky v roli biologické matky chtějí vystřídat. „Plánujeme intenzivně. Ale s tím, že teďka by byla matka teda Mája“ (Pavla). „Rozhodně plánujeme a určitě bysme se chtěly jako vystřídat“ (Lea). Právě i mateřství u partnerky bylo popudem k plánování dítěte. „Je pravda, že když člověk vidí, že když jako jaký to je, když roste to děcko, jak se třeba Ilja prostě změnila za tu dobu, co ho má, tak taky mě to začlo lákat že, tak taky jsem to zkusila, šla jsem na tu kliniku a...už jsem tam teda byla na pár pokusech a ještě nic, ale...tak uvidíme, jak to bude časem“ (Marika). U lesbických žen není možné, aby se jim mateřství jenom tak „přihodilo“. Proto o této otázce dlouhodoběji přemýšlely, než se pustily do fáze realizace. Často tohle období přechodu k rodičovství trvalo delší dobu. Doba, kterou respondentky popisují, zahrnuje jak dobu plánování, tak potom i samotných snah o početí. „Tady ten pokus, než malej přišel na svět, trval už tak tři roky, než to prostě všecko klaplo, takže plánovaly jsme to“ (Ilja). „Myšlenkově jsme strávily opravdu minimálně půl roku nad tím, jak to udělat“ (Helena). To, že ženy přirozeně mateřské pudy mají, je fakt a bohužel, ačkoli lesbické ženy nemají přímou možnost otěhotnět, jejich touha po dětech není nižší, než u heterosexuálních žen. Příroda to zřejmě nezařídila tak, aby ženy vyhledávající lásku jiné ženy netoužily po dětech. Není to snad důvod, proč bychom neměli tvrdit, že je to nepřirozené, aby i lesbické ženy měly děti?

33

8.2 Chceme dítě, ale jak to uděláme? Tato část v podstatě mapuje další fázi plánování lesbické rodiny. Ve chvíli, kdy se partnerky pevně rozhodnou, že společně dítě chtějí, nemají ještě zcela vyhráno. Pokud se heterosexuální partneři rozhodnou, že chtějí mít dítě, ve způsobu jakým si dítě pořídit mají jasno, pokud nenastanou nějaké zdravotní či jiné komplikace. U lesbických párů to tak jednoduché není. Jelikož přirozeně spolu dvě ženy dítě mít nemohou, ač by se snažily sebevíc, musí se postavit před další zásadní rozhodnutí. Dalším krokem je volba toho, jakým způsobem své dítě počnou. Na první pohled by se zdálo, že jejich možností není mnoho, nicméně po bližším přezkoumání zjistíme, že existuje celá řada možností a kroků, které mohou tyto ženy podstoupit. Samozřejmě s sebou nesou ale i možná rizika. I v tak malém vzorku, jaký jsem použila pro svoje zkoumání, nalezneme hned několik realizovaných a ještě několik potenciálně realizovatelných možností jak počít. Navíc ještě předtím, než vůbec začnou partnerky hledat reálné možnosti, musí určit, která z nich se stane biologickou matkou. V některých případech tato volba byla jasná na základě větší subjektivní touhy po dítěti jedné z partnerek. „To bylo teda jako jasný, že teda v našem spojení to bylo takové, že Jarmila, teda ta druhá partnerka neměla potřebu, ne být rodičem, ale být tím biologickým rodičem, čili jako prožít těhotenství a odrodit to. Spíš ocenila, že tuhletu potřebu jsem jako měla já. Já jsem vždycky věděla, že chci i rodit, nejenom být rodičem“ (Zita). Jinde byly důvody čistě pragmatické. Jedním kritériem byla finanční situace partnerek, jako to popisuje například Vanda. „No, bohužel, kvůli penězům to bylo jednoznačný, protože máme hypotéku a ta je na mě.“ Jiným kritériem bylo také zdravotní hledisko. „Gitě už je bohužel více roků, než je...ze zdravotních důvodů no, jako teoreticky by to šlo, ale...“ (Helena). U Pavly s Marií se jednalo čistě o náhodu, kdy se obě současně pokoušely o početí. „Když jsme spolu začaly chodit, tak to vzniklo tak, že ze začátku jsme se snažily obě a tím že Pavle to vyšlo jako první, tak to potom vyplynulo z těch okolností, že jsme si daly pauzu, protože to by asi úplně nešlo, no...takže to bylo prostě o tom, která dřív“ (Marie). Dále respondentky hovoří o jednotlivých způsobech, které pro početí zvolily, nebo 34

naopak nezvolily a o důvodech pro jejich rozhodnutí. Nejvíce využívanou metodou, ačkoli tento způsob u nás není zcela legální, čehož jsou si respondentky vědomy, je využití některé ze soukromých klinik pro asistovanou reprodukci. Ačkoli u prvního dítěte se jednotlivé způsoby lišily, pro početí druhého dítěte mají téměř všechny páry v plánu využít umělého oplodnění na klinice. Odlišnost volby způsobu u prvorozeného dítěte je tak nejspíš podle výpovědí respondentek způsobena neznalostí dostupných možností. U některých byla hlavním zdrojem informací komunita ostatních lesbických matek. „Někdo třeba ani neví, že fakt to takhle funguje, protože nezná nikoho, kdo má třeba už děcko, takže někteří to ani neví, že, ale záleží, s kým se člověk potká. Je pravda, že my jsme taky třeba do, já nevím, nevěděly, že to na těch klinikách funguje“ (Marika). Řada respondentek se s komunitou stýká a díky okolí nacházejí nové možnosti a získávají nové informace. Paní Marie získala přehled o možnostech až od své současné partnerky, ačkoli se snažila otěhotnět už dříve. „Já jsem v podstatě až díky Pavle zjistila možnosti těch klinik, tím, že vlastně moc ten komunitní život nepotřebuju, že o to jsem vlastně byla ochuzená, nevěděla jsem, že to je tak snadná možnost. Věděla jsem samozřejmě, že takový kliniky existujou, ale myslela jsem, že to musí být tak finančně nedostupný, že jsem po tom ani nijak nepátrala“ (Marie). Stejně tak Lea s Vandou o možnosti asistované reprodukce ani nepřemýšlely, jelikož si myslely, že je tato možnost pro ně nedostupná. Stejně jako Marika se o této možnosti dozvěděly více až díky stykům s komunitou lesbických matek. „Když jsme řešily Vendelína, chtěly jsme Vendelína, tak jsme ani nevěděly o těch možnostech úplně… teďka, jak se setkáváme i s těma matkama jinýma, tak prostě víme, že ty možnosti jsou a je to jenom o penězích samozřejmě. A i když jakoby oficiálně to není asi úplně dovolené, normálně se tam ty partnerky podepisují za chlapy, ale o tom jsme předtím vůbec nevěděly“ (Vanda). Ani Helena s Gitou o této možnosti nevěděly. Měly povědomí o tom, že existují soukromé kliniky a nebály se zjistit si své možnosti přímo. „Tak jsme si říkaly, že to prostě zkusíme, jako i když víme, že prostě u nás to nejde jako takhle, tak jsme si domluvily na soukromých klinikách schůzku a šly jsme se tam prostě zeptat, jestli by nebyla nějaká možnost, žejo, tady tohle nějak obejít. No, zašly 35

jsme na kliniku a ono, kupodivu, to šlo. Úplně šokovaný jsme z toho byly, že jako to prostě jde jako, že na soukromé klinice to opravdu není problém se domluvit“ (Helena). Vraťme se ale nyní zpět, k volbě způsobu početí dítěte. Jak již bylo vidět z příspěvků výše, nejvíce diskutovanou možností byly soukromé kliniky. Jako nejčastější důvod právě pro tuto volbu zmiňují ženy nejmenší zdravotní rizika. Respondentky, které pro početí svého potomka využily soukromou kliniku asistované reprodukce, hovoří o svých zkušenostech a popisují přístup klinik. Marika plánuje využít soukromé kliniky při početí druhého dítěte. Jednu z nich už dokonce navštívila. „Doktor úplně v pohodě, jakože nebyla jsem první, že, kdo tam byl, sice tvrdil, jakože to se nedělá a blablabla, ale úplně fakt v pohodě, když si člověk zaplatí, tak fakt jako není problém“ (Marika). Paní Helena, která využila kliniku asistované reprodukce hned jako první volbu, také hovoří o tom, jak návštěva kliniky probíhala. „Tam se člověk objedná na první konzultaci, prostě nějakou, jak se tomu říká, no prostě první schůzku, dojde se tam, buď můžeme dojít obě dvě, nebo sama jdu, teď už chodím sama. No a pak jsme si s tím doktorem vlastně řekli, co chceme, jestli to možné je nebo není a kolik by to stálo a jak to udělat teda. Takže jako úplně v klidu domluva, pan doktor úplně úžasný člověk, mladý, prostě bez nějakých předsudků, jemu to bylo jasné hned, nemusel se vyptávat moc, takže úplně bez problémů“ (Helena). Paní Helena se svou partnerkou tedy nemusely nic skrývat a snažily se jednat na rovinu. Obě byly příjemně překvapené z přístupu lékařů na klinice. Dále paní Helena mluví také o tom, jaké zkušenosti má s dokumentací na klinice, kterou navštěvuje, jelikož ze zákona je tato možnost poskytována pouze ženám žijícím v manželství nebo s partnerem, který by měl být v žádosti uveden. „No, papírově je to jako...ve vzduchoprázdnu...já se vždycky podepíšu sama. Prostě jsou tam obě dvě kolonky a tenkrát s Jáchymem vlastně dvakrát jsem podepisovala ten souhlas, vždycky jsem tam byla sama. Tenkrát se mě nikdo neptal na druhou stranu papíru. Teď vlastně, když se snažíme o to druhé, tak chodím, už jsem tam taky byla dvakrát, a vždycky se mě sestřička jako zeptá a nějaký pan manžel nebo partner vám to nepodepíše? A já vždycky říkám, nene...a tím to končí“ (Helena). Tento případ je ale spíše výjimečný a většinou je zapotřebí uvést i jméno partnera, který je v případě lesbických žen zpravidla fiktivní. Jedná se většinou o někoho 36

z blízkých. „Vím, že všichni naši známí z našich kruhů, všechny ženské, co tam chodí, tak vždycky si tam někoho buď vymyslí, nebo tam napíšou nějakého kamaráda. Nevím o nikom, kdo by to prošel takhle jako opravdu jenom s jednou stranou kolonky jak já, všichni si tam někoho vymýšlejí“ (Helena). Paní Pavla potvrzuje výše zmíněné informace o tom, že na žádostech partner uveden být musí. „Ano, ten partner tam musí být uveden, jinak to vlastně není proveditelné, musí tam nějaký údaje být.“ Výhodou ovšem je, že partner nemusí být na klinice fyzicky přítomen, proto není pro ženy natolik složité tento zákon obejít. „Jako oni jsou vstřícní v tom, že vám ty papíry dají domů, takže ta osoba tam fyzicky nemusí být přítomná“ (Marie). Právě nutnost jakéhosi imaginárního partnera může být pro některé ženy překážkou v návštěvě soukromé kliniky. „Já jsem se na tu kliniku bála, protože jsem měla neúplný informace, protože tam jedna tvrdila, že k tomu potřebuju partnera, tak chodit s nějakým kamošem na kliniku mně nepřišlo zrovna jako...pro mě třeba jako jsem nevěděla, ani komu bych třeba řekla.“ (Ilja). I paní Helena se proti tomuto zacházení ohrazuje, protože jej považuje za urážející. „Pro mě je to jako celkem urážející prostě, když stejně s tím nikdo nic dělat dál nebude, takže na co si vymýšlet chlapa kvůli papíru?“ (Helena). Ačkoli lesbické ženy hodnotí tuto možnost jako jednu z nejideálnějších, řada z nich ji zatím nevyužila, jelikož neměli k dispozici informace o tom, jaké možnosti naskýtají soukromé kliniky. S odstupem několika let, kdy jim styky s komunitou poskytly nové informace, však mnohem více žen o této možnosti uvažuje nebo jsou již nyní ve fázi snahy o druhé dítě právě tímto způsobem. Další z využitých možností, jak mohou lesbické ženy otěhotnět, je dárcovství spermatu. Existuje řada internetových webů, kde potencionální dárci nabízejí za úplatek své sperma lesbickým ženám. Pro mnoho respondentek sice byla tato možnost jednou z prvních, kterou prověřovaly, ale zmiňují se u tohoto způsobu o značné nejistotě a to především ze zdravotního hlediska. „Tak jsme teda zkusily levnější, jednodušší variantu, nějakého toho anonyma 37

sehnat na internetu. To taky obnášelo nějaké peníze a hlavně velikou míru nejistoty co se týká zdraví a nemocí a všeho a člověk neví vůbec, na koho může narazit a je to strašně nebezpečné“ (Helena). Z toho důvodu, že dárci většinou zůstávají v anonymitě, není v podstatě možné si ověřit pravdivost jejich zdravotní dokumentace. „Co jsme slyšely, tak jde i přes internet sehnat jako dárce dobrovolné, ale to nevyšlo nijak finančně líp a hlavně člověk fakt neví. Jakože on s sebou třeba přinese papír, já nejsem HIV pozitivní, ale to může v podstatě sehnat kdekoli“ (Lea). Právě zdravotní rizika jsou nevýhodou tohoto způsobu. Kromě toho má také domácí inseminace menší procento úspěšnosti, jelikož není tělo ženy hormonálně stimulováno jako při asistované reprodukci. Způsob dárcovství zvolila paní Ilja, která se však s dárci předem sešla osobně, což u ní částečně mohlo redukovat výše zmíněné obavy ostatních respondentek. „A tak se mně podařilo na internetu sehnat, já nevím byl to myslím na čtvrtej, že to byl čtvrtej dárce, že ti první tři dárci, že jsme třeba se sešli, pokecali, stavili jsme se třeba na nějaký kávy, abychom se třeba poznali, i přesto to nějak prostě...no takže jsem se scházela takhle s těma dárcema, no a říkám až tak nějak napočtvrté mi ten dárce vyhovoval se vším všudy, ať už svou vizáží, tak svými názory...“. Paní Zita se svou partnerkou také využily této možnosti, protože chtěly vědět více informací o muži – otci dítěte, než je uvedeno v dokumentech na klinice asistované reprodukce. „Nám se prostě nechtělo využívat té spermabanky jako výběr z nějakého katalogu, kde víte jako pár nějakých jako základních informací, nám přišlo jako hrozně málo, vzhledem k tomu, že jsme jako chtěly vědět i jaký je to člověk trošku, mně osobně to přišlo jako hrozně důležitý“ (Zita). Paní Zita zvažovala různé možnosti dárcovství a nakonec zvolila stejně jako paní Ilja dárce z internetu. „Na inzerát jsme hledaly dárce, na inzerát jsme ho našly a i když taky vnímáme, že tam jsou taky nějaká rizika, žejo je to někdo koho neznáte, ale tak my jsme měly štěstí, že jsme hned napoprvé potkaly takovýho hroznýho sympaťáka, který má 4 syny, má prostě fungující rodinu, o tom věděla i manželka, jako měly jsme fakt pocit, že je trošku známe, nebyl to jako nějaký pán o kterém nevíme vůbec nic, ale poznaly jsme jeho rodinu, oni poznali nás a domluvili jsme se teda, že oni to pro nás takto udělají.“ Navíc paní Zita, která sice v nejbližší době druhého potomka neplánuje, ale pokud 38

by to bylo aktuální, jako jediná by pro početí druhého dítěte volila opět tuto cestu. „My, i kdybychom chtěly druhé dítě, tak bysme asi šly stejnou cestou jako doteď. Že bychom chtěly využít právě i stejného toho otce, aby teda ty děti byly sourozenci“ (Zita). Tuto možnost volily ženy, které neměly dostatečné informace o možnosti využití asistované reprodukce v ČR nebo se z nějakých důvodů neodvážily nebo nechtěly kliniku navštívit. Současně však nechtěly, aby dárce spermatu byl někdo z jejich blízkých a proto hledaly optimální cestu. Naprosto anonymní dárcovství ale skýtá velká rizika především ze zdravotních důvodů. V tomto ohledu nabízí asistovaná reprodukce ženám větší jistotu, co se týče virových onemocnění, na které je sperma dárců předem testováno. Nicméně ani zde nejsou vyloučena genetická onemocnění, jelikož spermabanky mají o dárcích taktéž omezené informace, a to pouze takové, které dárce sám sdělí. Posledním realizovaným způsobem bylo, mezi lesbickými ženami poněkud kontroverzní, přirozené početí. „..takže jsme zvolily tuto cestu, jakože přirozenou, že to je jistota no, téměř, pokud jsou oba zdraví, no...tak to naštěstí vyšlo. To byl v podstatě takový kamarád na jednu noc, jako někdo koho jsme znaly, ale on o tom prostě neví...neví, že má syna. Jakože jemu šlo o sex, mně šlo o dítě a tak jsme to tak nějak dali dohromady, žejo. Můžeme být rády, že se to tak podařilo, tak proto říkám, že to byl rok příprav...protože, žejo, spočítat plodný dny a takový věci. Chlapa utáhnete na vařený nudli, žejo, jemu to bylo jedno. Byl rád, že si užil a my jsme byly rády, že vznikl Vendelínek...“ (Lea). Paní Lea má v tomto ohledu větší jistotu v tom, že není pravděpodobné, aby si otec dítě nárokoval, pokud o jeho existenci neví. Ostatní respondentky tuto variantu zásadně odmítaly. „Některý jako způsoby, co jsme zavrhly rovnou, jako náhodný sex s někým nebo jako sex jsme zavrhly taky“ (Zita). Respondentky o to více tuto variantu zamítají, zejména pokud jsou ve vztahu s partnerkou. „Byli tam i takoví, kteří stáli o ten přirozenej způsob, ale to jako..kdybych třeba neměla partnerku, tak možná bych to zvládla, ale...“ (Marie). „No jako ten přirozenej způsob, to ne, to bych asi neunesla, kdyby Mája takhle chtěla otěhotnět...“ (Pavla). Ženy tuto možnost berou jako velmi krajní. Jejich soužití je stejně jako u jiných 39

párů spojeno s intimním životem a přirozené početí jedné z partnerek s mužem, ať už známým či anonymním, považují za narušení této partnerské intimity. „Prostě normální, přirozený způsob, to u mě nepřichází v úvahu, když jsem s partnerkou. To ani u normálního vztahu, když by prostě chlap měl problém, tak neřekne, běž si tam za sousedem, s tím to půjde, jo, prostě nejde, a u ženských je to stejné, to prostě potom je prolomená nějaká ta věrnost a to jako nejde, nebo ta důvěra“ (Helena). Poměrně překvapivým zjištěním potom bylo, že jako první ideu zvažovaly hned tři páry společné rodičovství s párem homosexuálních mužů. Nakonec ale tuto možnost všechny páry ze stejného důvodu zavrhly. Nepřipadalo jim totiž takové soužití, či rodičovství vhodné pro dítě. „Taky jsme se jako ptaly, že máme dva kamarády, jakože homosexuály, a jestli by oni nechtěli, že bysme byli vyloženě takhle, jakože čtyři rodiče...ale asi by to bylo náročný pro to dítě, mít dva tatínky a dvě maminky“ (Lea). „V tom předchozím vztahu jsme měly úplně na začátku domluvu jako s párem kluků, že by do toho šli s náma a i jsme učinili pár pokusů, ale teď děkuju bohu, že to nevyšlo. I když jsou to hrozně fajn kluci a věřím, že by byli dobří tatínci, tak když si představím, jak si můžou nerozumět a mít rozdílný názory dva lidi, tak když jsou ve hře čtyři lidi a řešili jedno dítě, tak by to mohlo být jako vostrý, no.“ (Marie) Respondentky se dlouhou dobu snažily najít pro sebe ten nejoptimálnější způsob. Některé způsoby vyhovovaly jednomu páru, zatímco druhý je odsuzoval. Všechny možné způsoby mají svá pozitiva i negativa, skrývají se za nimi rizika různých rozměrů. Nejčastěji reflektované respondentkami jsou rizika zdravotní a také obavy z nároků otce na dítě. Proto je způsob početí u lesbických žen velmi individuální a jedná se o jedno ze zásadních rozhodnutí v procesu plánování rodiny. Lesbické ženy musejí být vynalézavé a za jejich mateřstvím se skrývá dlouhá cesta pátrání po možnostech.

40

8.3 Jak si budeme říkat, aneb vztahy a oslovování v homoparentální rodině V běžné rodině není potřeba si role nějakým způsobem určovat. Dítě se obvykle narodí do konstelace, kde se vyskytuje matka, otec, případně sourozenci a tato varianta zůstává zpravidla neměnná. U lesbických žen jsou však vztahy či role v rodině dalším výsledkem jakéhosi vyjednávání. Vztah matky k dítěti je dán biologicky, nicméně v lesbické rodině se vyskytuje i druhá žena, která musí svůj vztah k dítěti nějak uchopit. Tento vztah k dítěti se u jednotlivých žen liší. Některé ženy v roli sociální matky se identifikují jako rodič dítěte, ale vztah k dítěti není jasně definovaný. „No, takový neuchopitelný ten vztah je, já to asi nechci škatulkovat. Je to někdo, kdo je můj, s kým jsem od prvního momentu života a tak to beru. Akorát prostě nemám žádný práva, no...ale jako v tom běžným životě to prostě beru naprosto automaticky, že Klárinka je i moje, no.“ (Marie). Tyto ženy vnímají situaci tak, že ačkoli o dítě pečují společně a berou jej jako své společné dítě, na situaci nahlížejí tak, že matka je vždy jenom jedna. „Já to tak asi úplně nevnímám, jako že bych byla matka, on mi říká jménem, ale prostě je náš, jo.“ (Vanda). „Nebo jsme se domluvily, že prostě maminka budu já, Vanda bude jakože Vanda, ale jakože v roli otce, nebo jak to říct, jakože není otec, ale jakože rovnocenná jako kdyby otec....tak, je rodič, není matka, ale je rodič“ (Lea). Například Marika vidí svoji roli spíše jako roli chůvy a za rodiče se nepovažuje. „Je to takový...nevím, no tak jako nepřipadám si, jako kdybych byla třeba prostě jeho druhá maminka to, ne...prostě taková...taková fakt jak kdyby spíš žejo chůva, prostě jako zná mě jako druhou nejvíc, ale nepřipadám si, jako kdybych byla jeho rodič, nebo jako ani bych nechtěla třeba jako rozhodovat, jo, třeba nemyslím si, že by to bylo dobrý... prostě má svou maminku...“ (Marika). Volba oslovování a vůbec vztahu nebiologické matky s dítětem je velmi individuální v jednotlivých rodinách. „...ale známe třeba taky pár, kterej si právě říká jako obě dvě že jsou prostě mámy. Nám se to teda nikdy nezamlouvalo, prostě maminka je vždycky jenom jedna, prostě nemůžou být dvě mámy že, i když tam v té rodině jsou jakoby dvě mámy, ale furt je prostě jenom jedna, no“ (Ilja). Partnerky Helena s Gitou vystupují a chtějí ve výchově fungovat jako rovnocenné, vztah však nechávají vyplynout z přirozené situace a to především z pohledu dítěte. 41

„Já jsem prostě Gita a já to vnímám jinak, maminka je vždycky jenom jedna, a když má doma tatínka, tak je tatínek, když není tatínek, tak je Gita, tím to hasne, prostě on to tak má. A když se ho někdo zeptá, tak ano, Gita je druhá maminka“ (Gita). „Já jsem mu párkrát řekla, že Gita je taky maminka, druhá maminka, aby s tím pomalinku počítal. Doteďka jsme mu to neříkaly, doteďka jsem byla já máma, ona Gita a teď už ho pomalinku začínáme připravovat, malinko začínáme seznamovat s tím, že prostě fungujeme jako rodina trošičku odlišným způsobem a jsme v podstatě pro něho obě dvě jako rodiče“ (Helena). Poněkud specifická je situace Marcely, partnerky paní Zity, která si ale dítě pořídila v předchozím vztahu s jinou ženou. „Ono je to jako jiný i v tom, že třeba Marcele nešlo až tak jako o vztah Jonáš a Marcela, ale že je tady ta moje bývalá partnerka, která stále jako funguje jako ten druhý rodič. My jsme prostě se nerozešly, že ona by se nestarala. Ona se chtěla starat a já jsem jí to starání umožnila tedy. Takže pro Marcelu je těžší jako najít si tu roli toho druhého rodiče, když jako vnímá, že tady ještě je ten první rodič, ta první máma. Nebo jako první a druhá a ona by byla třetí jako“ (Zita). Současně s vyhraňováním vztahu jako takového se v rodině řeší také otázka oslovování. Co se týče oslovování v rodině, právě u paní Zity funguje oslovování matka-matka. A z výpovědi vyplývá, že pro dítě tato situace není problémem. „My jsme jako chtěly být obě, jako abychom se cítily rodiče, tak jako máma. A pak Jarmila, že to jako není ono, tak jsme chtěly, abychom obě byly ty mámy a myslím, že jsme to nějak nechaly i na něm a on si to rozdělil, že jako já jsem maminka a ona je mamka, tak prostě a nějak se mu to ani neplete, což nám taky okolí říkalo, jako že se mu to bude motat. To ještě naopak jako třeba opravuje to okolí, že já nejsem mamka. A už jako odmalička jako, že on jako třeba volal a my jsme věděly, koho volá“ (Zita). V tomto případě tedy jednoznačně funguje rovnocenné rozdělení, které je přijato i dítětem, které oslovuje obě ženy variantou slova matka. Většina respondentek však volí oslovování jménem a volbu případného oslovování v budoucnosti nechávají na dítěti. „No tak jsme říkaly, že buď jménem, že bude říkat Máji jménem a nebo, když se řekne mamka a druhá mamka, tak to si myslím, že taky je v pohodě, tomu bych se taky nebránila, záleží jak ona, aby v tom neměla nepořádek, začneme asi tím jménem“ (Pavla). 42

Z citací je vidět, že respondentky volí oslovování jménem především proto, že jim přijde vhodnější, lépe chápatelné pro dítě. Hodnotí tuto formu oslovování jako přirozenější, nicméně nechávají na dítěti, aby samo rozhodlo o tom, jak bude své matky oslovovat. Slovo matky je zde použito tak, že označuje obě partnerky, ačkoli se některé matkami v pravém slova smyslu být necítí, protože ve vztahu dítěte k partnerkám jsem nenalezla výstižnější jednoduché pojmenování.

8.4 Potřebuje naše dítě tátu nebo mužský vzor? V této kapitole se budu blíže věnovat funkci muže v rodinách lesbických žen. A to jednak obecně tomu, jak se lesbické ženy staví k nutnosti předkládat mužský vzor dítěti, tak také přímo o roli otce, která se v některých rodinách vyskytuje, ačkoli není přímou součástí této rodiny. Žádné z dětí nemá otce uvedeného v rodném listě. Tyto ženy mají strach z nároků biologického otce. „Toho jsme se asi bály nejvíc, že by se nějak mohl otec o to dítě přihlásit a mít nárok na to dítě...jakože jsou takový ty střídavý péče a to...jako půjčovat Vendelína na jednou za čtrnáct dní na celej víkend, to jako ne, to by nešlo prostě“ (Lea). A je bohužel velmi pravděpodobné, že pokud by otec dítě chtěl získat do péče a měl příhodné podmínky, tedy fungující hetero-rodinu, měl by z úředního hlediska velmi vysoké šance. „...nebude mít rodinu a najednou si vzpomene, že má někde dítě a má právní nárok, jo, otec, a on by prostě z ničeho nic přišel, on řekne já jsem otec, já ho chci, já ho budu vídat. A nic s tím neuděláme“ (Gita). Stejně tak se toho obávala i paní Lea. „No, jako kdyby se udělala genetika, jako vyloženě by vás dotáhl za vlasy na úřad, nebo do nemocnice, udělala se genetika, tak na to nárok má asi...“ (Lea). Většina respondentek proto volí jako nejideálnější možnost tu, kde otec dítěte vůbec nefiguruje, tedy především umělé oplodnění na klinice asistované reprodukce, kde by neměly být poskytovány žádné údaje, které by mohly pomoci najít biologické dítě ze strany dárce spermatu. Stejně tak není možné poskytnout další informace žadatelce nebo později dítěti o biologickém otci. Paní Ilja, která otce dítěte zná, však v této situaci spatřuje i jisté výhody. „Vlastně nakonec já jsem si uvědomila, že je to jenom dobře, protože aji to děcko i když bude prostě vyrůstat mezi dvouma holkama, tak to pro něho bude lepší…Ty, co to 43

dělaj přes umělý oplodnění, tak neznají, že, tatínka, ale já třeba si myslím, že jsem malinko ve výhodě,, když znám toho taty a můžu ho vlastně, když budou v občasném nějakém kontaktu, že vyloženě neřekne prostě já tátu nemám, třeba nebo tahkle. Myslím si, že po takové psychické stránce toho dítěte do budoucna, do vývoje jeho, že to je lepší“ (Ilja). Paní Ilja tedy zůstala v kontaktu s otcem dítěte i po jeho narození a další jednání nechává na něm. V současné době je s ním v kontaktu pouze přes internet či sms, nicméně nebrání bližšímu kontaktu otce s dítětem, pokud nebude žádným způsobem zasahovat do fungování rodiny. Ve velmi podobné situaci je i paní Zita s tím, že se ale s otcem dítěte schází a jejich rodiny se přátelí. „Jako vídáme se, ty naše rodiny dohromady, ne jako že by si ho bral. Ví o tom, že i teď mu jako říkáme, že bráškové, protože tam má ty čtyři nevlastní bratry a má je rád, ale je to jako prostě jako náš kamarád, jsou to naši známí, se kterými občas něco podnikáme společně. A až se zeptá Jonáš, tak mu to řekneme“ Paní Zita bere jako pozitivum pro dítě to, že bude svého otce znát. „Jako mě to přijde fajn, že bude mít jako s kým se ztotožnit. Že nebude jako celý život jako kdo je a jak asi vypadal a jaký byl, ale až to bude potřebovat tak se může ztotožnit i s tím druhým biologickým rodičem, že bude vědět, že je třeba dobrý na počítače po tatínkovi, nebo že je vysoký, protože asi...“ (Zita). Tohle je jedno z pozitiv, které přináší to, že otec dítěte je známý. A to především z hlediska vývoje dítěte, které by mohlo úplnou absencí otce trpět právě z důvodů, které uvádí paní Zita. Absence muže, potažmo ženy, v rodině je jedním z hlavních bodů diskutovaných při zvažování zákonného povolení výchovy dětí homosexuálním párům. To, že většina dětí mých respondentek nemá otce, a pokud ano, tak v rodině nefiguruje v této roli, staví respondentky do situace, kdy potřebují mužský vzor nějak nahradit. Nebo alespoň většina z nich situaci vnímá tak, že je vhodné jej nahradit. Jako vhodný vzor pro své děti ženy nejčastěji volí širší rodinu nebo přátele. Potvrzují jako důležité to, že by se dítě mělo s muži vídat a přejímat vzorce chování. „No, tak určitě se snažíme, aby se stýkal s muži nebo...jakože má spoustu...máme spoustu kamarádů, chodíme k nim, má dědu, má strejdu, jakože mojeho bráchu, vlastně dva dědy...“ (Lea). „Jako je pravda, že je potřeba ten mužskej vzor nebo něco, ale máme dostatek 44

kamarádů, máme známý. Z mých kamarádů a známých jsou všichni připraveni, když budu chtít, tak s ním nějakou hodinku, dvě prostě strávit, brát ho s sebou na nějaký sportovní aktivity a tak...jo, ale zatím si nemyslím, že je to potřeba“ (Gita). „Jako my máme v okruhu známých i nějaký pány samozřejmě, tak se snažíme, abychom se vídali, aby Kláriku chovali, děda od Máji, jako tatínek, druhej děda, praděda, strejdové a snažíme se, aby prostě taky viděl, že jsou i muži mezi námi...“ (Pavla). Lesbické ženy jsou si tohoto „problému“ vědomy a snaží se případné následky toho, že dítě vyrůstá se dvěma ženami, minimalizovat styky s širší rodinou nebo jinými muži ve svém okolí. To, že děti nejsou na přítomnost mužů zvyklé, potvrzuje výpověď paní Marie, která zmiňuje, že jejich dcera na muže reaguje překvapeně. „Zatím je z toho vždycky překvapená, je vidět že jako ty chlapy vídá míň než ty ženský, to je úplně evidentní z té její reakce, že je z toho vždycky mnohem víc vyvalená, ale snažíme se, aby je taky vídala“ (Marie). Paní Zita kromě příbuzných a přátel zmiňuje také přítomnost biologického otce jako mužský vzor pro syna. „…jsou tady dědečkové třeba například, kteří normálně fungují, je tady i ten biologický otec, který, jak jsem řekla, nebude fungovat jako ten otec, ale taky je to nějaký vzor, s kterým on se jako vídá a bude vídat do budoucnosti, pak jsou to naši přátele z nějakých jako...heteropřátelé, kteří žijí v těch heterosvazcích kolem nás a jsou tady nějaké ty mužské vzory, takže si myslím, že by to mělo jako být dostačující...my máme i pana učitele ve školce, tak třeba i to, jako...“ (Zita). Celkově tato problematika souvisí také s tím, jak vlastně lesbické ženy hodnotí své rodičovství a výchovu. Jedna věc je, že mužský vzor považují za důležitý z toho důvodu, aby dítě vědělo, že žije mezi muži a že muži a ženy fungují jinak, ale pro funkci své rodiny ženy muže nepotřebují. Ani nevnímají žádný výrazný rozdíl mezi jejich a běžným dvoupohlavním rodičovstvím. „Jako bereme to za normální věc zkrátka, jako, že už je jedno jestli mají dítě muž a žena nebo dvě ženy nebo dva chlapi. Máme ho rádi stejně tak, jako kdybysme byly s kýmkoli jiným“ (Lea). „Nechovala bych se asi jinak kdybych měla vedle sebe chlapa nebo nechovala bych jinak, kdybych byla sama úplně, jo, single máma...“ (Ilja). „Já nevím, no, jsme rodiče poprvé, nemůžeme nějak srovnávat, ale myslím si, že 45

by to nebylo jinak, nebo aspoň z naší strany by to nebylo jiné, kdybychom byly normální“ (Vanda). Paní Pavla dodává, že je mužský vzor možná lehce přeceňovaný v souvislosti s jejich rodinným modelem, protože ani v běžných rodinách dítě většinou není ve styku s mužem tak často. „Stejně v těch rodinách, kde ten otec skoro nebývá doma, tak je to skoro podobně bych řekla, jo, stejnak to dítě v takovým věku, když přijde tak třeba už spí, tak z toho taky moc nemá, tak zatím je to takhle no...“ (Pavla). Současně existuje také řada dětí rozvedených rodičů, kde často matka o této problematice ani nepřemýšlí tak důkladně jako lesbické ženy, které s absencí muže ve výchově počítají od začátku jeho plánování. Některé respondentky dokonce vidí výhody ve výchově dvou žen. „Já si myslím, že se neliší nijak, spíš možná ta péče o to dítě, že se víc podílíme na tom, že to u heterosexuálních párů tak není, že pánové tráví víc času třeba v práci...“ (Marie). „Ba naopak si myslím, jako že se mu věnujeme mnohdy víc než jakože...jo, než normální pár a chlap prostě v devět ráno odejde a přijde v devět večer...tak Vanda prostě přijde hnedka po práci a jsme pořád spolu, pořád, pořád prostě. Nechodí nikde flámovat a na pivo a do hospody, vůbec prostě, že se mu věnujeme dost“ (Lea). Tohle téma je samozřejmě diskutabilní a situace jsou ve všech rodinách rozdílné. Dokonce některým respondentkám podle jejich výpovědí i jejich heterosexuální kamarádky „závidí“. „Nám i některý ty heterosexuální páry potvrdily, že to máme lepší, že jsme obě ty ženský, který prostě mají tu potřebu se o to dítě starat a tak, to je samozřejmě trošku v uvozovkách, ale myslím si, že Pavla se aspoň nemusí cítit tak izolovaná, nebo osamělá, tak jak to jako mnohdy asi je“ (Marie). „Jo, tak jako závidí ty ženy z těch normálních vztahů, že prostě Vanda prostě vyžehlí, celej večer žehlí a uvaří, já přijdu domů a je, já nevím, navařeno a uklizeno a to ti chlapi nedělaj většinou, ne všichni, jsou i tací, co jako pomáhají víc, ale naopak závidí, jako že jsme pořád spolu a chodíme spolu ven a tak, no“ (Lea). Lesbické ženy si tedy z absence mužů u jejich dětí mnoho nedělají. Snaží se mužský vzor nějakým způsobem nahrazovat, ale nepociťují to jako naprostou nutnost. Jejich děti jsou v současné době v předškolním a batolecím věku, proto zatím není na místě hodnotit, zda tato situace má na děti nějaký vliv. 46

8.5 A co lidi? Vztahy v širší rodině a okolí Jednou ze zásadních oblastí, kterou je třeba vzhledem k tématu prozkoumat je také vnímání a názory okolí. V této části se věnuji jednak vztahům v širší rodině obou partnerek a následně také vnímání veřejnosti. Obecně u respondentek panují spíše pozitivní vztahy v rodině. Zaměřila jsem se na vnímání rodiny především z hlediska rodičovství partnerek, nikoli tématu jejich homosexuality. „Všichni reagovali pozitivně určitě. Asi největší radost měla moje mamka, ale ta bohužel už umřela a malé už se nedočkala, takže to mě moc mrzí, ale jako to malý dítě, to myslím, že všechny jako nadchne“ (Pavla). K Pavle se připojuje i její partnerka, která ačkoli není biologickou matkou jejich dcery, hodnotí přijetí rodiny až překvapivě pozitivně. „Já jsem byla až překvapená, že moji rodiče věděli, jako s kým žiju a tak, ale jako že jsem si nebyla tím jistá, jestli to dítě nebude biologicky moje, jak ho automaticky přijmou, a mám pocit, že to tak vyšlo, na to byla tak spontánní reakce, že mě to strašně překvapilo a v podstatě Klárinku úplně milujou a berou to automaticky jako...dokonce i moji prarodiče jako ji tak berou...“ (Marie). Stejně tak pozitivní zkušenosti s přijetím ze strany rodiny má i Vanda. „Jako naši rodiče? Ze začátku byli jako překvapení asi, ale vstřebali to velmi rychle, jako že to dítě prostě mělo přednost a zbožňujou ho úplně nejvíc na světě“. Ostatní respondentky, ačkoli vztahy s rodinou hodnotí spíše pozitivně, hovoří o jakémsi smíření členů rodiny se situací. „Jo, rozhodně máme podporu a rozhodně dobré vztahy, no. Jako samozřejmě, museli se s tím srovnat, že to není úplně normální, žejo, že za jejich doby nic takovýho nebylo, nebo bylo ale nemluvilo se o tom, ale...ale jako v pohodě. Pro ně je důležitý Vendelín a...a že se má dobře“ (Lea). U některých respondentek dítě v rodině dokonce přispělo ke zlepšení vztahu. „Mamina to věděla, že su s Gitou, skoro od začátku a to, že do toho přijde nějaké miminko, tak to bylo jako ještě k lepšímu ještě, protože si myslela, že asi nikdy vnoučata mít nebude, protože já su taky jako jedináček, tak si říkala, už prostě jako se nedočká, je s ženskou, tak to asi nehrozí, tak prostě byla nadšená“ (Helena). Stejně tak jako většina žen touží po tom se během života stát matkou, tak v pozdějším věku nastupuje touha po tom být babičkou. Matky lesbických žen často 47

ztratily víru v to, že by je tato životní role mohla potkat a proto často vnímali narození dítěte i v kontextu homoparentální rodiny nadmíru pozitivně. „Myslím si, jako že jo, že některý obavy tam byly, ale vesměs jako velmi pozitivně. Navíc si myslím, že to jako trošku upevnilo takový ten pocit těch rodičů, že máme jako normální vztah. Jak si třeba zezačátku musí rodiče myslet, že dvě holky, to je divný a bůhví jak žijeme, že nejsme jako schopný žít spořádaným životem. Že jakmile je tam to dítě, tak že najednou jsme byly jako víc taková ta tradiční rodina, že to přispělo k tomu, že nás vnímaj, jako že žijeme prostě jako normálně podle nich“ (Zita). S vyloženě negativní reakcí ze strany rodiny se tedy setkala pouze Ijla, která se se svou matkou nestýká. „To spíš mám problémy třeba ve vlastní rodině, jo, že třeba moje máma to po celou dobu, co to ví, tak nepřijala, že se prostě třeba nestýkáme, no“ (Ilja). Zde se ale jedná spíše o výše zmiňovanou problematiku homosexuální orientace než přítomnosti dítěte. Co se týče vztahu se širší veřejností, nemají respondentky zatím žádné výrazné negativní zkušenosti. Z konkrétních negativních zkušeností zmínily dvě respondentky pouze nepříjemné zacházení ze strany úřadů, které se vztahovalo ale spíše k tomu, že jejich děti nemají otce obecně, než k tomu, že žijí s partnerkou. Mnohdy o rodinné situaci žen ani nevědí. „Já když jsem šla na matriku, jako pro rodný list, taky paní taky se na mě netvářila moc příjemně, jako že to je otec neznámý, tak se tak jako pohrdavě dívala, že je otec neznámý, ale já to jako moc neřeším tady ty věci“ (Pavla). „No...na sociálce maximálně. Jako problémy nedělají, ale naznačí vám to jakože do obličeje a jak s váma mluví a tak, jakože sociální pracovníci a tak, dokážou být hnusní...jako v souvislosti, že Vendelín nemá otce, tak…tak, jakože není normální, že nemá otce a já tím pádem nejsu normální a tak dále“ (Lea). Dále se ale respondentky k reakcím okolí vyjadřují spíše pozitivně. „Samozřejmě ten nejbližší okruh mých známých jako vždycky věděl, že mám přítelkyni a tak, ale někteří to nevěděli, a tak jsem si říkala, když v té nové etapě toho života, tak ať už do nich jdu úplně otevřeně a každej, komu jsem to řekla, reagoval pozitivně, takže v podstatě vůbec nemám žádnou negativní reakci“ (Marie). „Úplně v pohodě, prostě to berou, tak jak to je, že su hrozně ráda, že jako nesetkala jsem se, že by se na mě někdo díval skrz prsty, že jako jsme dvě a máme dítě“ (Lea). 48

Paní Zita zdůrazňuje to, že ačkoli se jako homoparentální rodina prezentují, s žádnými potížemi se také nesetkala. „Popravdě musím říct, to musím zaklepat, že jako nikdy. Jako s otevřeným nějakým negativním projevem nikdy jako, ani jednou. A to, že to jako prezentujeme, ne že bych jako okázale potřebovala prezentovat, ale samozřejmě, že když jde Jonáš do školky, tak že já tam přijdu jako s partnerkou a řeknu to. Řeknu, že jako Jonáš vyrůstá v homoparentální rodině, protože chci předejít tomu, aby se ho ptali, co dělá tatínek, nebo nakresli tatínka, žejo. A všude jsem to říkala teda a vždycky byla reakce spíš taková příjemná“ (Zita). Respondentky si také v podstatě chválily přístup některých lidí, se kterými se v průběhu života s dítětem potkávají. Například paní Helena zmiňuje reakci dětské lékařky. „Jáchymova paní doktorka ví, byla tady u nás vlastně hned ten druhý den po porodu, tak jsme ji seznámily se situací, jak jsme na tom, a nemá s tím problém.“ Paní Zita zmínila i jednu úsměvnou historku, která jen podporuje to, že je dětská lékařka vnímala jako rodičovský pár se vším všudy. „Jako historka, která nám přišla vtipná, že jako jsme přišli poprvé k pediatričce přihlásit Jonáška s Jarmilou tak jsem přišla, že jsme jako dvě maminky a já jsem ta biologická a ona teda nás zpovídala, jako tu rodinou anamnézu, a pak se obrátila na Jarmilu a říká: „A u Vás?“. Že prostě jako zapomněla, že ona nemá biologicky s ním nic společného, tak to bylo příjemné, jako že prostě jsme ta rodina“ (Zita). Nebo paní Marie, která hovoří o přístupu k ní jakožto partnerce rodičky v porodnici. „Jako my jsme měly štěstí i v té porodnici, že u toho porodu se ke mně chovali všichni tak, jako že mi sdělovali všecko, co se děje, co se bude dít...nakonec že Pavla vlastně rodila císařským řezem, tak mi to přišli říct, i když by to vůbec dělat nemuseli, přišli mi pogratulovat, když se Klára narodila...jako takže s ničím negativním jsme se nesetkaly, je to o lidech, asi jsme měly štěstí, no“ (Marie). Obecně je tedy možné říct, že okolí na lesbický vztah jako takový či na výchovu dítěte v kontextu tohoto vztahu nijak zvlášť nereaguje, nebo alespoň nedává najevo své případné negativní názory. A lidé, kteří patří do bližších okruhů a vědí, jaká je situace, ji přijímají zpravidla bez problémů.

49

8.6 Otazníky budoucnosti V poslední části analýzy dat se zaměřuji na to, čeho se lesbické matky obávají do budoucna či jaké otázky si kladou s ohledem na budoucí vývoj svých rodin. Respondentky zmiňují tři různé oblasti toho, čeho se v budoucnosti obávají. První ze situací, kterou lesbické ženy, řeší je to, jak dítě samotné přijme rodinnou situaci a vypořádá se s její odlišností. „A tak jakože přijde asi období, kdy se zeptá, kde mám tátu a tak a už přemýšlíme nad tím, co mu řeknem a jak mu to vysvětlíme, to bude asi nejtěžší, no. Tak je to takovej otazníček, jako ve mně aspoň teda, že to nebude asi nejpříjemnější“ (Lea). Zmiňují obavu z toho, aby se dítě v rodině cítilo dobře a přirozeně. „Jako aby on neměl pocit, že žije v rodině, za kterou se musí stydět. Vychovat v něm tu sebejistotu toho, že nemusí nic skrývat, čili jakože to se snažíme odmalička jako netajit nic, mám pocit, že kdybych mu tajila, že já žiju se ženou a že to není jenom kamarádka a že nemluvili jsme o tom, tak že potom mu přijde, že jsem asi měla proč a že je co skrývat, jako nějaké tajemno uvnitř rodiny“ (Zita). To, jak bude samo dítě přijímat svou rodinu, je pro lesbické ženy prioritou. Současně už matky přemýšlejí o tom, jak dítěti vysvětlí, že jejich rodina funguje odlišným způsobem od běžných rodin. „Musíme mu to vysvětlit tak, jak to je...on je příliš vnímavý na to, abychom mu lhaly, a není důvod. Opravdu není důvod, protože čím víc mu budeme lhát, tím větší následky to pro něho bude mít, když mu potom řekne bůhvíkdo cokoli“ (Gita). Ilja v této situaci bere jako plus i to, že otec - dárce je s ní v kontaktu. „No tak tím, že známe toho tatínka, jo, a tak zas až takovej strach nemám a takový nějaký, ze začátku samozřejmě nebudu mu vykládat jak to se mnou je, ale ze začátku mu řeknu, ať je rád, že má dvě maminky, že bude mít dvojnásobně něčeho, lásky, nebo tak...takže spíš bych to chtěla obrátit spíš ve výhody, že má ty dvě maminky a toho tatínka potencionálně vlastně taky...si myslím, že on až dospěje do věku, kdy mu to budu muset říct, tak si myslím, že bude dávno... Bude tady se mnou žít a s tou druhou maminkou a myslím si, že to vycítí, jako to děcko“ (Ilja). V souvislosti s tím se lesbické matky často odvolávají na důležitost vztahů v rodině. Tedy na to, že nejdůležitější je, aby dítě bylo šťastné, a to by mělo ulehčit celou situaci. „Jako jo, toho se bojím, že by nám to měl za zlý, to jo. Ale jakože, když bude mít 50

dobré zázemí a bude spokojenej, tak když projde tady tím, tou pubertou, tak snad jako...tak se tím obhajuju, no“ (Vanda). „Já bych tak jenom řekla, že bych ty rodiny prostě tak neškatulkovala, jako že je hlavní, aby se měli rádi a aby ty děti měiy rádi, a nevím, co jinýho na to říct“ (Pavla). „Tak jednou se určitě zeptá, že ale, tím že teda bude vyrůstat fakt v klidu, v pohodě, nebude mu nic chybět, tak si myslím, že to prostě přijme snáz“ (Marika). Je zajímavé, že hned dvě respondentky zmiňují ve srovnání s běžnými rodinami to, že je lepší situace jejich rodiny než heterosexuální partnerství, v němž se vyskytuje například alkoholismus či násilí, jako by tento jev byl běžný. Jedná se však spíše o obranný mechanismus. „Ono, všichni to známe, prostě ať už žiješ ve vztahu s chlapem, ale prostě chlap je, já nevím, alkoholik, magor, a bije tě, tak to dítě stejně nemá klidnej čas na ten růst a jeho psychickej vývoj je narušenej...můžou být dva stejného pohlaví a tu lásku a něhu mu dají daleko lepší, něž někdo v tom heteráckým vztahu“ (Ilja). „Já si to jako obhajuju tím, že radši tohle, než otce alkoholika, kterej by nás mlátil nebo tak, sice jsme dvě, ale milujem ho úplně nejvíc na světě a že snad je to pro něj cennější než, než mít tátu, uvidíme, jak to pochopí, no“ (Lea). Asi za nejkritičtější bod, co se týče obav z chování okolí, matky považují nástup dítěte do školy, či do školky, kde se poprvé dostane mimo svou vlastní rodinu a bude se muset konfrontovat s reakcemi ostatních dětí nebo i učitelek. Respondentky si uvědomují, že tato situace pro dítě nebude snadná. „Tam očekáváme větší problém, protože ti rodiče, žejo, tohle ty děti dokážou být, jak od těch rodičů to slyší, tak tam může nastat trošku problém. Proto ho i učíme, aby byl samostatný, jako on chodí mezi děti, ale aby byl schopný být prostě adaptabilní a takový trošku tvrdý, jo, protože ono to pro něho asi nebude moc jednoduchý v životě, s tím počítáme, jo, ale bude to kus chlapa a bude si to muset vybojovat, jo“ (Gita). „Tak jako bude jinej no, víte, jak to je mezi malejma dětma. Stačí, když někdo má větší nos a hned všichni do něho střílí, no“ (Lea). Například Pavla s Maruškou zvažují i případnou pomoc psychologa v této situaci, o které si uvědomují, že je odlišná od běžných rodin. „Tak jsou tam určitě nějaký otazníky, jako jak se budou chovat ostatní děti a paní učitelky taky nejsou vždycky taktní a tak, no ale zase chceme k tomu přistupovat otevřeně, poradit se třeba i s psychologem, jako v jakým věku a jak jí ty informace 51

nandávat, aby z toho neměla pocit, že má handicap, aby to vnímala jako realitu. Ani bych to ale nenazývala jako obavy, ono pro mě asi na obavy je to ještě daleko, ale víme, že asi budeme dělat nějaký kroky, který třeba běžní rodiče dělat nemusí“ (Marie). V souvislosti s potencionálními problémy, které by mohly vzniknout s nástupem dětí do školy, respondentky zmiňují i to, že v současné době tradiční rodina ustupuje, což by mohlo pomoci i jim a jejich dětem. „Já si myslím, že celkově to uspořádání té rodiny teďka, že už tak jako ustupuje a kromě těch rozvedených párů je spousta těch svobodných matek a nesezdaných párů a ve školách je spousta cizinců...ty cestičky se prošlapávají různýma směrama, tak už to nebude takový, jak kdyby přišla do školy před sto lety“ (Marie). Třetí poměrně závažnou obavou, kterou výslovně zmínily některé respondentky, je spojena s tím, že nebiologická matka nemá na dítě žádné právo. „No, úplně nejvíc mě trápí, že kdyby se mně něco stalo, tak prostě on je naprosto bez nikoho. Buď by šel k babičce, která je, dá se říct, v tomto dost neschopná, protože ona by se o něho asi nepostarala, a nikoho jiného příbuzného už vlastně nemá, takže by to skončilo ústavem. A v registrovaném partnerství je to ještě horší, protože brání osvojení dítěte. Takže v případě, že kdybych já umřela, tak dobrý, zaniká registrované partnerství, dobrý, mohla by osvojit. Ale kdybych zůstala ležet v nemocnici na kapačkách a ještě byla při životě, tak prostě ten Jáchym je naprosto v háji, to je to nejhorší“ (Helena). „A pak jsou to teda ještě ty obavy toho typu, že když prostě žiju s ženou, kdybych prostě s Marcelou žila dalších třeba deset let a mně se najednou něco stalo, Jonášovi bude třináct, bude celý život zvyklý na moji partnerku, takže na něj nemá žádné právo. Kdyby nebyli moji rodiče, žádná moje další rodina, tak já nevím jako, může jít třeba i do dětského domova“ (Zita). V souvislosti s tímto problémem se i ostatní respondentky často vyjadřovaly k tomu, že registrované partnerství nic neřeší. Především potom pokud se jedná o vztah k dítěti, který je pro ně jedním z nejdůležitějších bodů. Ve zkratce se tedy lesbické ženy kromě běžných obav každého rodiče potýkají ještě s dalšími situacemi vyplývajícími z jejich typu rodiny. Tyto situace řeší především ve vztahu k dítěti tak, aby bylo v životě co nejméně negativně ovlivněno životem a sexuální orientací svých rodičů.

52

9 Diskuse V této části práce se ohlédnu za výsledky výzkumu, jež byly analyzovány výše. Výsledky můžeme shrnout do tří hlavních oblastí, kdy jednak respondentky v rozhovorech hovořily o tom, jakým způsobem se staly rodiči, dále s jakými zkušenostmi se potýkají a čeho se v budoucnosti nejvíce obávají. Pro lesbické ženy není jednoduché stát se rodiči, ačkoli řada z nich po této životní roli touží. Fáze plánování rodičovství zahrnuje mnohem více etap, než u běžného heterosexuálního páru. Nejenže v první fázi se ženy rozhodují, stejně jako heterosexuálně orientovaní partneři, zda dítě chtějí či nikoli, ale čekají je ještě další rozhodnutí, o kterých ostatní páry vyjednávat nemusí. Jednak musí partnerky zvolit způsob, jakým se stanou rodiči. Tento krok je do jisté míry podobný s heterosexuálními páry, které nemohou mít děti přirozeně a musejí tak zvažovat další možnosti (Polášková, 2009). V práci byly popsány jednotlivé způsoby, jakými se mohou lesbické ženy stát matkami. Ačkoli tato možnost není legislativou České republiky povolena, nejčastěji voleným způsobem ve vzorku, bylo umělé oplodnění na klinice asistované reprodukce, u nějž jako důvody ženy uváděly nejmenší zdravotní rizika a anonymitu biologického otcovství. Další způsoby, které se ve výzkumu objevily, bylo dárcovství spermatu a pohlavní styk s mužem. Právě početí přirozenou formou bylo jedním z nejpřekvapivějších zjištění, jelikož ve většině případů lesbické ženy tento způsob odmítají. Ostatní respondentky tuto cestu k početí razantně odmítaly a také ve srovnání s dalšími výzkumy (Polášková, 2009) není tato volba častá jednak z důvodu nechuti k sexuálnímu styku s mužem a jednak z důvodu respektu k partnerskému vztahu. Ve chvíli, kdy se partnerky rozhodnou, že dítě chtějí, musejí se také rozhodnout, která z nich se stane biologickou matkou dítěte. Tato fáze vyjednávání u respondentek byla ovlivněna různými faktory. Nejčastější determinantou je však větší subjektivní touha po dítěti jedné z partnerek. Do hry ale vstupují i jiné prvky, jako zdravotní či finanční hlediska, které tuto volbu do značné míry ovlivňují. Často se partnerky dohodnou na biologickém rodičovství s plánem následného prostřídání se v této roli. Někteří autoři (Ben-Ari & Livni, 2006; Patterson, 1995b) upozorňují na to, že rozdělení rolí biologické a nebiologické matky výrazně ovlivňuje i podíl na péči o dítě 53

a o domácnost. V rozhovorech byla tato diferenciace patrná, ale nebyla respondentkami chápána nijak negativně, spíše jako přirozený jev. S respondentkami bylo diskutováno také oslovování v rodině ze strany dítěte, kdy se situace v jednotlivých rodinách odlišují, ačkoli nejčastěji dávaly přednost oslovování nebiologické matky jménem. Toto zjištění je v rozporu například s prací Sedláčkové (2009), která uvádí, že v plánovaných lesbických rodinách oslovují děti obě ženy "mami". I ve vzorku se ale objevily rodiny, kdy dítě oslovuje obě ženy jako matky. Často však nemají ve věci oslovování ještě zcela jasno nebo nechávají výslednou situaci na dítěti samotném. Nejen oslovování ale samotné prožívání role rodiče se v jednotlivých rodinách lišilo. Některé nebiologické matky se cítily být rodičem dítěte v pravém slova smyslu, jiné se však s touto rolí zcela neidentifikovaly. Jednou z oblastí zkoumání byla také mužská role ve výchově dětí lesbických párů. O této problematice často respondentky hovořily spontánně. Bylo zřejmé, že o tomto problému přemýšlejí. Lesbické matky mají už v útlém věku dítěte snahu záměrně různými způsoby nahrazovat dítěti absenci mužského vzoru přímo v nukleární rodině, a to buď formou kontaktu s přáteli či jinými rodinnými příslušníky. Domnívám se, že lesbické ženy tuto problematiku zvažují daleko více než svobodné matky. Tento jev je možná do značné míry výsledkem sociálního tlaku, jelikož právě nepřítomnost mužského (či naopak ženského vzoru u gay párů) je jedním ze zásadních argumentů proti legitimizaci homoparentálního rodičovství. Co se týče zkušeností lesbických matek v kontextu vztahů s okolím, ať už ve své vlastní rodině, či s širší veřejností, nepociťují žádné výrazné potíže s přijímáním jejich rodin. Možných potíží ze strany okolí se obávají spíše v budoucnosti. Nejčastěji tento typ obav spojují s nástupem dítěte do školy. Tyto děti v období dospívání prožívají určitou formu coming outu, kdy se samy vyrovnávají se sexuální orientací svých rodičů. Často se právě ve škole mohou setkat s posměchem či šikanou ze strany spolužáků. Tyto obavy respondentek jsou oprávněné. Zkušenosti dětí z homoparentálních rodin mapují i některé zahraniční studie (Perlesz & McNair, 2004), které potvrzují, že se tyto děti často setkávají s nepříjemným jednáním. Na druhou stranu Sedláčková (2009), která realizovala výzkum v tuzemských podmínkách, nepotvrzuje negativní zacházení s dětmi z homoparentálních rodin ze strany veřejnosti a vrstevníků. Výsledky jsou adekvátní dalším výzkumným šetřením zaměřujícím se na 54

podobnou problematiku, které byly na české půdě realizovány (Polášková, 2009; Nedbálková, 2011) ve větším rozsahu.

55

Závěr V teoretické části práce jsem se s ohledem na literární a jiné zdroje zaměřila na oblasti úzce související s hlavním tématem práce, kterým je rodičovství lesbických žen. Teoretická práce je rozdělena na dva stěžejní tematické celky, z nichž jeden pojednává o homosexualitě a druhý o rodině. Třetí část je vyústěním dvou předešlých a věnuje se přímo problematice homoparentálních rodin. V empirické části jsem se potom snažila o uchopení fenoménu plánovaného lesbického rodičovství. Na tento fenomén je v práci pohlíženo ze subjektivního hlediska samotných lesbických matek. Použití metody hloubkových polostrukturovaných rozhovorů umožnilo odkrýt jednotlivá témata skrývající se za celkovým tématem lesbického rodičovství. Hlavním výzkumným cílem bylo popsat tyto rodiny očima samotných respondentek tak, jak je samy vnímají. Nyní zbývá v souvislosti s výzkumnými otázkami kriticky nahlédnout na výsledky výzkumné sondy. Respondentkami byly lesbické páry, které společně vychovávají dítě, jež se plánovaně narodilo v kontextu tohoto vztahu. Cesta k dítěti ale nebyla pro tyto ženy zcela jednoduchá a trvalo poměrně dlouhou dobu, než svou touhu po mateřství mohly naplnit. Důvodem k tomu je to, že v podstatě všechny možnosti početí potomka v homosexuálním vztahu nejsou zákonem povoleny a je důsledkem informačního vakua, že hledání cest k rodičovství je velmi zdlouhavé. Lesbické ženy se stávají rodiči různými způsoby, které jsou však vždy výsledkem hledání nejlepších možností. Respondentky

nevnímají

své

rodičovství

jako

výrazně

odlišné

od

heterosexuálních rodičů. Potýkají se v průběhu rodičovství se stejnými strastmi a radostmi, nicméně musejí přikládat pozornost i dalším věcem, které v těchto rodinách vyvstávají. Potýkají se nejen s výše zmíněnou volbou početí dítěte, ale i s dalšími nástrahami. Musí být připravené svým potomkům vyrůstání v homoparentální rodině co nejvíce ulehčit. Jednak tím, jak samy deklarují, že s dítětem budou otevřeně hovořit o jejich rodině a zjednodušit mu tak vlastní přijetí. Jednak také tím, že se snaží dítěti poskytovat podmínky alespoň vzdáleně podobné ostatním dětem tím, že jim záměrně umožňují kontakt s mužskými vzory. Některé z nich nebrání ani styku dítěte s biologickým otcem, je-li známý. Výzkum byl realizován s malým vzorkem respondentek, pro vyšší reprezentativitu výzkumu by bylo nutné zvolit větší výzkumný vzorek. Kromě toho mohou být výsledky výzkumu zkresleny subjektivním prožíváním, jelikož výsledky výzkumu jsou stanoveny 56

na základě výpovědí respondentek o nich samotných a jejich rodinách. Všechny respondentky byly matkami dětí v batolecím a předškolním věku. Pro bližší prozkoumání tématu by bylo vhodné zaměřit se na ženy, které mají již děti starší a následně i na samotné děti vyrůstající v těchto rodinách. Nebude zřejmě jednoduché takové respondenty najít, protože fenomén plánovaného lesbického rodičovství u nás je otázkou poslední doby. Ačkoli řada dětí vyrostla v péči dvou žen, jedná se spíše o děti z předchozího manželství jedné z partnerek. Současně by bylo zajímavé zaměřit se na toto téma z pohledu gay otců, kterých je však podstatně méně. Věřím, že vzhledem k narůstajícímu počtu těchto rodin i k politické aktuálnosti tématu bude studií g/l rodičovství v české společnosti přibývat a krůček po krůčku se bude rozplývat oblak odporu, nepochopení a odmítání rodin homosexuálů jako právoplatné rodiny.

57

Seznam použité literatury a zdrojů Baršová, A. (2004). Partnerské soužití gayů a lesbiček: kde jsme a kam směřujeme. In ABC feminismu (s. 67 - 78). Brno: Nesehnutí. Dostupné z: http://zenskaprava.cz/files/abc_fem1.pdf Ben-Ari, A., & Livni, T. (2006). Motherhood is not a given thing: Experiences and constructed meanings of biological and nonbiological lesbian mothers. Sex Roles, 54(78), 521-531. Dostupné z: http://link.springer.com/article/10.1007/s11199-006-90160#page-1 Centrum pro výzkum veřejného mínění. Kdo jsme [online]. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/o-nas/kdo-jsme Gillernová, I., Kebza, V., & Rymeš, M. (2011). Psychologické aspekty změn v české společnosti: člověk na přelomu tisíciletí. Praha: Grada. Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál. Hendl, J. (2005). Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál. Jandourek, J. (2001). Sociologický slovník. Praha: Portál. Janošová, P. (2000). Homosexualita v názorech současné společnosti. Praha: Karolinum. Ministerstvo vnitra České republiky (2010). Uzavření registrovaného partnerství [online]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/clanek/registrovane-partnerstvi.aspx Možný, I. (1990). Moderní rodina: mýty a skutečnosti. Brno: Blok. Možný, I. (1999). Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství.

58

Nedbálková, K. (2011). Matky kuráže: lesbické rodiny v pozdně moderní společnosti. Praha; Brno: Sociologické nakladatelství (SLON) ve spolupráci s Masarykovou univerzitou Nedbálková, K. & Polášková, E. (2004). Gay a lesbické rodiny. Dostupné z: http://cmps.ecn.cz/pd/2004/texty/pdf/nedbalkova.pdf Patterson, C. J. (1995b). Families of the lesbian baby boom: Parents' division of labor and children's adjustment. Developmental Psychology, 31(1), 115-122. Dostupné z: http://people.virginia.edu/~cjp/articles/p95a.pdf Patterson, C. J. (1995a). Lesbian and gay parenting. American Psychological Association Public Interest Directorate, 8. Dostupné z: http://familyproject.ch/files/Charlotte%20Patterson.pdf Patterson, C. J. (2002). Lesbian and gay parenthood. In M. H. Bornstein (Ed.), Handbook of Parenting. Vol. 3, Being and Becoming a Parent (317-338). New Jersey: Lawrence Erlbaum Associates, Inc., Publishers. Dostupné z: http://judzrunchildren.googlecode.com/files/Handbook%20of%20Parenting%202nd%20vol %203,%20Being%20and%20Becoming%20A%20Parent.pdf Pechová, O. (2006). Diskriminace sexuálních minorit v ČR. Dostupné z: http://www.translide.cz/diskriminace-cr Pechová, O. (2007). Homofobie, heterosexismus, diskriminace sexuálních minorit? Dostupné z: http://www.mkc.cz/uploaded/antidiskriminace/Homofobie.pdf Pechová, O. (2009). Diskriminace na základě sexuální orientace. E-psychologie 3(3), 116. Dostupné z: http://e-psycholog.eu/pdf/pechova.pdf Perlesz, A., & McNair, R. (2004). Lesbian parenting: insiders' voices. Australian and New Zealand Journal of Family Therapy, 25(3), 129-140. Dostupné z: http://www.dialog.unimelb.edu.au/project/publications/pdf/Perlesz%20McNair %20Insiders%20Voices%202004.pdf 59

Polášková, E. (2009). Plánovaná lesbická rodina: klíčové aspekty přechodu k rodičovství. Brno: Masarykova univerzita Procházka, I. (2002). Coming out: pruvodce obdobím nejistoty, kdy kluci a holky hledají sami sebe. Brno: STUD; Praha: Gay iniciativa v ČR. Dostupné z: http://www.gejt.cz/images/stories/dokumenty/cteni/comingout2002.pdf Procházka, I., (2005). Lesbické ženy a mateřství. Moderní babictví 6. Dostupné z: http:// www.levret.cz/publikace/casopisy/mb/2005-6/?pdf=114 Procházka, I. a kol. (2003). Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR. Praha. Gay iniciativa v ČR. Dostupné z: http://www.gay.iniciativa.cz/www/index.php?page=clanek&id=256 Průcha, J., Walterová, E. & Mareš, J. (2003). Pedagogický slovník. Praha: Portál. Reichel, J. (2009). Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada. Sedláčková, A. (2009). Specifika dětí z homoparentálních rodin. Dostupné z: http://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2009110501 Seidl, J. (2012). Od žaláře k oltáři: emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti. Brno: Host. Slezáková, L. a kol. (2011). Ošetřovatelství v gynekologii a porodnictví. Praha: Grada. Sokolová, V. (2004). „A co děti?...: Gay a lesbické rodičovství. In ABC feminismu (s. 81-96). Brno: Nesehnutí. Dostupné z: http://zenskaprava.cz/files/abc_fem1.pdf Sokolová, V. (2009). Otec, otec a dítě: Gay muži a rodičovství. Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 45(1), 115–145. Dostupné z: http://www.drbna.cz/ke_stazeni/Sokolova_Otec_otec_a_dite.pdf

60

Stacey, J. & Biblarz, T. J. (2001). (How) Does the Sexual Orientation of Parents Matter? American Sociological Review, 66(2), 159-183. Dostupné z: http://borngay.procon.org/sourcefiles/How_does_the_Sexual_Orientation_of_Parents_ Matter.pdf Strauss, A. & Corbin, J. M. (1999). Základy kvalitativního výzkumu. Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. Šeďová, K. (2003). Mateřství jako pozitivní hodnota a žitý svět. In Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada pedagogická, U8 (11-27). Brno: Masarykova univerzita. Štěpánková, M. & Čižinský, P. (2006). Registrované partnerství pro začínající. Brno: STUD. Švaříček, R. & Šeďová, K., et al. (2007). Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál. Tabery, P. (2012). Postoje veřejnosti k právům homosexuálů. Tisková zpráva. Dostupné z: http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a6884/f3/ov120710.pdf Tasker, F. L., & Golombok, S. (1997). Growing up in a lesbian family: Effects on child development. New York: The Guilford Press. Úřad vlády ČR: Pracovní skupina pro otázky sexuálních menšin (2007). Analýza situace lesbické, gay, bisexuální a transgender menšiny v ČR. Praha: Úřad vlády ČR. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/vybory/sexualni-mensiny/ANALYZA_final.pdf Weiss, P. & Zvěřina, J. (2004). Sexuální chování v ČR, Srovnání výzkumů z let 1993, 1998 a 2003. Dostupné z: http://sex.systemic.cz/archive/cze/textbook2005/weiss2.pdf Weiss, P. (2009). In Experiment, Česká televize. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10211487240-experiment/208572233190007-4/ 61

Zákon o registrovaném partnerství (2006). Zákon č. 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů. Sbírka zákonů ČR. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/download? idBiblio=62343&nr=115~2F2006~20Sb.&ft=pdf Zamykalová, L. (2003). Kdo smí participovat na asistované reprodukci. Biograf (31): 86 odst. Dostupné z: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3103

62