robert jackson bennett

host

robert jackson bennett

MĚSTO SCHODŮ

robert jackson bennett

brno 2015

robert jackson bennett

Copyright © 2014 by Robert Jackson Bennett Translation © Milan Pohl, 2015 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015 (elektronické vydání) ISBN 78-80-7491-651-9 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-652-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-653-3 (Formát MobiPocket)

Pro Ashlee, která mi pomáhá věřit v lepší zítřky

A Olvos jim řekla: „Proč jste to udělaly, děti moje? Proč je nebe zahaleno kouřem? Proč jste vedly válku na dalekých místech a prolévaly krev v cizích zemích?“ A oni Jí odvětili: „Požehnala jsi nám jako svému lidu, a my jsme se radovali a byli šťastní. Ale pak jsme našli ty, kteří k Tvému lidu nepatřili, nechtěli k němu patřit, byli svéhlaví a neznali Tě. Odmítali otevřít své uši Tvým písním, vzít Tvá slova do svých úst. A tak jsme je svrhli na skaliska a zbořili jejich domy a prolili jejich krev a rozprášili je do všech světových stran, a měli jsme na to právo. Neboť my jsme Tvůj lid. Máme Tvé požehnání. Jsme Tví, a tak jsme v právu. Copak jsi nám to sama neříkala?“ A Olvos mlčela. — Kniha rudého lotosu, část IV, 13.51—13.59

Někdo ještě horší „Domnívám se tedy,“ prohlásí Vasilij Jaroslav, „že je to otázka úmyslu. Jsem si vědom toho, že soud se mnou možná nebude souhlasit — tento soud se odjakživa rozhodoval spíše na základě následků než záměru —, ale za neúmyslnou škodu přece nemůžete počestnému skromnému obchodníkovi udělit tak vysokou pokutu, že ne? Zvlášť pokud je ta škoda, inu, poněkud abstraktní.“ Soudní síní se rozlehne zakašlání a proškrtne Jaroslavovu významnou odmlku. Za okny se po hradbách Bulikova míhají stíny mraků ženoucích se po obloze. Guvernérka Turyin Mulagheshová potlačí povzdech a  pohlédne na hodinky. Když bude mlít ještě šest minut, pomyslí si, budeme mít nový rekord.  9 

„A slyšeli jste svědectví mých přátel,“ říká Jaroslav, „mých sousedů, zaměstnanců, příbuzných, dokonce i  mých… mých bankéřů. Lidí, kteří mě dobře znají, kteří nemají důvod lhát! Říkali vám zas a znovu, že to všechno je jenom nešťastná náhoda!“ Mulagheshová zalétne očima napravo k  lavici nejvyššího soudu. Státní žalobce Jindash se tváří jako ztělesnění starostlivosti a na hlavičkový papír Ministerstva zahraničních věcí si čmárá kresbu vlastní ruky. Nalevo od Mulagheshové sedí hlavní diplomat Troonyi a s bezostyšným zájmem civí na vnadnou dívku v první řadě. Vedle Troonyiho, na konci lavice nejvyššího soudu, je prázdná židle, kde obvykle sedává hostující profesor dr. Efrem Pangyui, ale ten se v poslední době účastní těchto řízení stále méně často. Popravdě řečeno, Mulagheshová vítá jeho absenci s povděkem: svou přítomností v soudní síni, o celé téhle zatracené zemi nemluvě, jí způsobil už dost bolestí hlavy. „Soud —“ Jaroslav dvakrát uhodí do stolu, „— se musí řídit rozumem!“ Musím si najít někoho, říká si Mulagheshová, kdo by sem chodil místo mě. Ale je to jen zbožné přání: jako guvernérka Bulikova, hlavního města Kontinentu, má povinnost předsedat všem soudním procesům, i těm nejmalichernějším. „Všichni jste slyšeli a musíte pochopit, že nikdy nebylo mým úmyslem, aby cedule před mým podnikem hlásala… to, co hlásala!“ Jakmile se Jaroslav dotkne onoho citlivého tématu, v soudní síni to zašumí. Dívka v  přední řadě si přehodí nohu přes nohu, Troonyi si promne vousy a trochu se předkloní. Jindash si na své malůvce vybarvuje nehty. Mulagheshová přelétne očima shromážděnou veřejnost a v duchu provádí soupis nejrůznějších neduhů a nemocí: chlapec s berlemi — křivice; žena s poďobanou tváří — neštovice… Není si jistá, co je tomu chlapovi v rohu, ale usilovně doufá, že to, co pokrývá jeho tělo, je jenom bahno. Jaroslav a několik dalších přiměřeně úspěšných Kontinentálů si  10 

mohou dovolit vodovod, a v jejich případě se tedy jedná o kontinentální exempláře zbavené špíny: s bledou kůží, výraznými rysy, tmavýma očima a v případě mužů také s nezkrotnými horami vousů. Mulagheshová a ostatní Saypuřané s nimi nápadně kontrastují, jsou malí, štíhlí a tmaví, s úzkými bradami a poněkud protáhlými nosy — a Troonyiho kabát z medvědí kůže svědčí o tom, že jsou zvyklí spíš na teplé saypurské podnebí daleko na druhé straně Jižních moří. Mulagheshová do jisté míry — velice malé míry — Jindashův a Troonyiho nezájem chápe. Kontinent je zarputile, vzdorovitě, tvrdošíjně zpátečnický, takže je někdy snadné zapomenout na všechny ty znepokojivé důvody, proč se Saypur obtěžuje tu­ hle bídnou zemi okupovat. (Ale můžeme se pořád ještě považovat za okupanty, pomyslí si Mulagheshová, když jsme tady už skoro pětasedmdesát let? Kdy se z nás stanou místní obyvatelé?) Kdyby Mulagheshová každému v soudní síni nabídla peníze a řekla: „Tady máte na léky, které potřebujete, a kupte si čerstvou vodu,“ bylo téměř jisté, že by jí Kontinentálové spíš plivli na ruku, než by od ní přijali jediný rudý cent. Mulagheshová chápe, proč k nim chovají takový odpor. Sice vypadají jako obyčejní chudáci a žebráci, ale kdysi byli nejmocnějšími a nejnebezpečnějšími lidmi na světě. A samozřejmě si to pamatují, říká si Mulagheshová, když zavadí očima o jakéhosi muže, který na ni zírá s neskrývaným vztekem. A proto nás tolik nenávidí… Jaroslav sebere kuráž. A je to tady, pomyslí si Mulagheshová. „Nikdy nebylo mým úmyslem,“ prohlásí naprosto zřetelně, „aby moje cedule hovořila o jakémkoli Božstvu, jakékoli stopě čehokoli nebeského nebo jakémkoli bohu!“ Soudní síní se rozlehne tlumený šepot. Na Mulagheshovou a ostatní Saypuřany sedící na lavici neudělal Jaroslavův dramatický proslov ani tentokrát sebemenší dojem. „Jak to, že nevědí,“  11 

zamumlá Jindash, „že to samé se děje při každém řízení ohledně porušování Světských předpisů?“ „Ticho,“ zašeptá Mulagheshová. Tohle veřejné porušení zákona dodá Jaroslavovi odvahu. „Přesně tak. Nikdy… nikdy jsem neměl v úmyslu projevit oddanost jakémukoli Božstvu! Nevím o Božstvech vůbec nic. Netuším, kým nebo čím bohové byli…“ Mulagheshová málem obrátí oči v sloup, ale na poslední chvíli se ovládne. Každý Kontinentál ví o Božstvech alespoň něco: tvrdit opak by bylo totéž jako nevědět, že déšť je mokrý. „… a proto jsem nemohl tušit, že cedule, kterou jsem si dal před kloboučnictví, pouhou nešťastnou náhodou připomíná pečeť Božstva!“ Další odmlka. Mulagheshová si uvědomí, že Jaroslav ztichl, a zvedne k němu zrak. „Už jste skončil, pane Jaroslave?“ zeptá se. Jaroslav zaváhá. „Ano? Ano. Ano, myslím, že ano.“ „Děkuji. Můžete se posadit.“ Státní žalobce Jindash povstane, přihlásí se o slovo a vytáhne velkou fotografii cedule s ručně malovaným nápisem: Jaroslavovy klobouky. Pod písmeny je na ceduli velký symbol — rovná čára zakončená kudrlinkou obrácenou dolů a poupravenou tak, aby připomínala obrys krempy klobouku. Jindash se na patách obrátí čelem k sedícímu zástupu. „Je toto vaše cedule, pane Jaroslave?“ Jindash jeho jméno nevysloví správně. Mulagheshová nedokáže poznat, jestli to byl, anebo nebyl záměr: jména Kontinentálů se hemží tolika -slavy, -ilji a -ulji, že  úspěšně proplout představováním je pro každého, kdo tu nežil víc než deset let jako Mulagheshová, prakticky nemožné. „A-ano,“ přizná Jaroslav. „Děkuji vám.“ Jindash zamává fotografií před soudní lavicí, veřejností, všemi přítomnými. „Nechť soud vezme na vědomí, že pan Jaroslav potvrdil, že tato cedule — ano, tato cedule — patří jemu.“  12 

Hlavní diplomat Troonyi přikývne, jako by náhle získal hluboce pronikavý vhled do situace. Zástupem Kontinentálů se šíří úzkostlivé mumlání. Jindash si dojde pro kufřík a tváří se přitom jako kouzelník, který se chystá provést nějaký trik. Jak já toho teatrálního skrčka nesnáším, pomyslí si Mulagheshová. Proč ho museli poslat zrovna do Bulikova? Jindash vytáhne z kufříku velkou rytinu s podobným symbolem: rovnou čárou s kudrlinkou na konci. V tomto případě je však symbol zpracován tak, aby vypadal jako upletený z tlustých lián. Z kudrlinky dokonce raší malinkaté lístečky. Zástup při pohledu na symbol zalapá po dechu. Někteří začnou provádět posvátné posunky, ale pak si vzpomenou, kde jsou, a zarazí se. Trhne sebou i sám Jaroslav. Troonyi si odfrkne. „Ten že neví nic o Božstvech…“ „Kdyby zde byl vážený pan doktor Efrem Pangyui —“ Jindash mávne rukou k prázdné židli vedle Troonyiho, „— nepochybuji o tom, že by tento znak rychle určil jako svatou pečeť Božstva… omlouvám se, zesnulého Božstva…“ Zástup propukne v  rozhořčený šepot a  Mulagheshová si v duchu udělá poznámku, aby Jindashovu zpupnost odměnila přeložením na nějaké nehostinné místo, kde bude zima a spousta krys. „… známého jako Ahanas,“ dořekne Jindash. „Kontinentálové věřili, že přímo tato konkrétní pečeť byla prodchnuta převelikou plodností, úrodností a svěžestí. V případě kloboučníka by to — byť nepatrně — mohlo naznačovat, že jeho klobouky prodchnou týmiž vlastnostmi ty, kteří je budou nosit. Pan Jaroslav možná nebude souhlasit, avšak od jeho finančníků jsme se doslechli, že po umístění této cedule před jeho pozemek zaznamenal podnik pana Jaroslava prudký nárůst prodejů! Přesněji řečeno, čtvrtletní tržby mu vzrostly o dvacet tři procent.“ Jindash odloží rytinu, prsty jedné ruky ukáže dvojku, prsty druhé ruky trojku. „Dvacet. Tři. Procent.“  13 

„Svatá dobroto,“ řekne Troonyi. Mulagheshová si v rozpacích zakryje rukou oči. „Jak jste…?“ ptá se Jaroslav. „Promiňte, pane Jaroslave,“ řekne Jindash. „Nemám snad stále slovo? Děkuji. Budu pokračovat. Světské předpisy schválil say­purský parlament v roce 1650, a postavil tak mimo ­zákon kaž­dé, byť sebenepatrnější vyznávání čehokoli božského na Kontinentu. Nikdo na Kontinentu už nesmí ani šeptem pronést jméno Božstva, stejně jako nesmí na ulici padnout na kolena a  vyvolávat modlitby. Stačí jakýmkoli  — jakýmkoli  — způsobem připustit existenci čehokoli božského a porušujete Světské předpisy, a tudíž zasluhujete trest. Značný peněžní zisk dokazuje, že pan Jaroslav umístil ten symbol před obchod s jasným úmyslem a s vědomím —“ „To je lež!“ křičí Jaroslav. „— jeho božské podstaty. Nezáleží na tom, že Božstvo, na něž pečeť odkazuje, je po smrti a že pečeť nemohla nikomu a ničemu propůjčit žádné vlastnosti. Došlo k připuštění existence Božstva. Proto pan Jaroslav za své činy zasluhuje pokutu ve výši —“ Jindash nahlédne do poznámek, „— patnáct tisíc drekelů.“ Zástup se zavlní a hučí čím dál hlasitěji, až je z toho tlumený řev. „To nemůžete… nemůžete přece…“ vykoktá Jaroslav. Jindash se posadí zpátky na své místo na lavici. Věnuje Mulagheshové pyšný úsměv; Mulagheshová silně uvažuje o tom, že mu ho rozbije pěstí. Lituje, že nemůže všechnu tu okázalost a pompéznost nějak obejít. Případy související s porušováním Světských předpisů se před soud obvykle dostávají jen jednou za pět nebo šest měsíců: naprostá většina přestupků proti SP se vyřeší mimosoudně mezi provinilcem a jejím úřadem. Velice, velice zřídka se stává, že si je někdo tak jistý v kramflecích nebo se cítí natolik v právu,

 14 

aby se svým případem šel před soud — a když se tak stane, pokaždé je z toho směšná melodramatická záležitost. Mulagheshová se zahledí do přelidněné soudní síně. Vzadu stojí lidé, jako by tenhle nezáživný komunální proces byl jakýmsi velkolepým divadlem. Jenže oni se nepřišli podívat na proces, pomyslí si. Zalétne očima k prázdné židli dr. Efrema Pangyuie v lavici nejvyššího soudu. Přišli se podívat na toho, kdo mi nadělal tolik problémů… Jakmile se však nějaký případ spojený s porušováním SP dostal před soud, téměř pokaždé skončil usvědčením. Mulagheshová si vzpomíná jen na tři lidi, které během dvaceti let ve funkci guvernérky města zprostila viny. Skoro každý případ usvědčíme proto, pomyslí si, že jsme ze zákona povinni trestat je za jejich způsob života. Odkašle si. „Obžaloba přednesla své argumenty. Nyní se k nim můžete vyjádřit, pane Jaroslave.“ „Ale… ale to není spravedlivé!“ vyhrkne Jaroslav. „Proč vy o našich pečetích, našich svatých znacích mluvit můžete, ale my ne?“ „Sídlo guvernérky města —“ Jindash mávne rukou k jedné a  druhé stěně, „— je technicky vzato na  saypurském území. Světské předpisy zde neplatí, ty se vztahují jen na Kontinent.“ „To je… to je směšné! Ne, není to jen směšné, je to… je to kacířské!“ Vyskočí na nohy. V soudní síni zavládne ticho jako v hrobě. Všichni upírají pohled na Jaroslava. No bezva, pomyslí si Mulagheshová. Máme další námitku. „Nemáte právo nám tohle dělat,“ prohlásí Jaroslav. „Strháváte z budov naše svatá umělecká díla, pleníte a rabujete naše knihovny, zatýkáte lidi za to, že vysloví pouhé jméno…“ „Nejsme tu proto,“ řekne Jindash, „abychom diskutovali o zákonu nebo historii.“

 15 

„Ale jsme! Světské předpisy nám naši historii odpírají! Nikdy… nikdy jsem nemohl vidět ten znak, který jste mi ukázal, znak… znak…“ „Vašeho Božstva,“ pomůže mu Jindash. „Jménem Ahanas.“ Mulagheshová zahlédne, jak na Jindashe s chladným hněvem zírají dva bulikovští Otcové města — něco na způsob volených radních. „Ano!“ vykřikne Jaroslav. „Nikdy jsem ho nesměl vidět! A přitom to byla naše bohyně! Naše!“ Diváci se ohlédnou k  soudním strážím. Očekávají, že  se ­vrhnou vpřed a na místě Jaroslava rozsekají na kusy. „To není tak docela vyjádření k obžalobě, že ne?“ zeptá se Troonyi. „A vy… vy jste dovolili jemu —“ Jaroslav namíří prst na prázdné místo dr. Efrema Pangyuie, „— přijít do naší země a číst naše dějiny, všechny naše příběhy, všechny naše legendy, které neznáme ani my sami! Které nesmíme znát!“ Mulagheshová sebou trhne. Tušila, že to Jaroslav dříve či později vytáhne. Je si dobře vědoma toho, že z historického hlediska je globální hegemonie Saypuru jenom pár minut stará. Po mnoho staletí před velkou válkou byl Saypur kolonií Kontinentu — samozřejmě založenou a vynucenou kontinentálními Božstvy — a jen málokdo v Bulikově na to zapomněl: proč by jinak Otcové města nazývali současné uspořádání „vládou sluhů nad pány“? Samozřejmě jenom v soukromí. Ministerstvo zahraničních věcí tedy projevilo mimořádnou nedbalost a hloupost, když tohle napětí přehlédlo a dovolilo váženému dr. Pangyuiovi vypravit se sem, do Bulikova, a studovat veškeré dějiny Kontinentu: dějiny, které ze zákona nesmějí studovat ani sami Kontinentálové. Mulagheshová ministerstvo varovala, že  po něčem takovém se v  Bulikově strhne hlasitý povyk — a jak předpokládala, pobyt dr. Pangyuie v Bulikově  16 

se nestal symbolem míru a porozumění, které měl údajně šířit. Od té doby musela řešit protesty, výhrůžky a jednou dokonce napadení, když někdo na dr. Pangyuie hodil kámen a omylem zasáhl do brady policistu. „Ten muž,“ pokračuje Jaroslav a pořád ukazuje na prázdnou židli, „je urážkou Bulikova a celého Kontinentu! Ten muž je… je ztělesněním naprostého opovržení, které Saypur ke Kontinentu chová!“ „Ale no tak,“ řekne Troonyi. „To je trochu přehnané, nemyslíte?“ „Smí číst to, co nikdo jiný!“ rozčiluje se Jaroslav. „Smí číst to, co napsali naši otcové a dědové!“ „Dostal k tomu oprávnění od Ministerstva zahraničních věcí,“ prohlásí Jindash. „Jeho zdejší činnost má velvyslanecký charakter. A s vaším soudem nemá nic —“ „Zvítězili jste ve válce, ale to ještě neznamená, že si můžete dělat, co se vám zlíbí!“ namítne Jaroslav. „A my jsme prohráli, ale to neznamená, že nám smíte sebrat všechno, co pro nás má nějakou cenu!“ „Vytmav jim to, Vasiliji!“ zakřičí někdo ze zadních řad. Mulagheshová klepne kladívkem; v síni okamžitě zavládne ticho. „Předpokládám správně, pane Jaroslave,“ řekne unaveně, „že proti obžalobě už žádné další argumenty nemáte?“ „Já… já zpochybňuji legitimnost tohoto soudu!“ zachraptí. „Bere se na vědomí. Pane hlavní diplomate — váš rozsudek?“ „Ó, vinen,“ řekne Troonyi. „Velice vinen. Neuvěřitelně vinen.“ Oči v místnosti se obrátí k Mulagheshové. Jaroslav vrtí hlavou a jeho ústa ji neslyšně prosí: Ne. Potřebuju si zakouřit, pomyslí si Mulagheshová. „Pane Jaroslave,“ pronese, „kdybyste býval ihned po obvinění přiznal vinu, peněžitý trest by byl mírnější. Vy jste se však proti doporučení tohoto soudu — a proti mému osobnímu doporučení — rozhodl pro soudní při. Jistě chápete, že důkazy, které proti vám státní žalobce Jindash shromáždil, vás spolehlivě usvědčují.  17 

Jak říkal pan žalobce, my zde nediskutujeme o historii: řešíme pouze její důsledky. A proto vás s lítostí musím —“ Dveře soudní síně se rozlétnou. Dvaasedmdesát hlav se okamžitě otočí. Na prahu stojí drobný saypurský úředník a tváří se nervózně, až polekaně. Mulagheshová ho poznává: Pitry Jaksejenjmenuje, jeden z Troonyiho přisluhovačů z velvyslanectví. Pitry polkne a potácí se uličkou k soudní lavici. „Ano?“ ptá se Mulagheshová. „Je k tomuto vyrušení nějaký důvod?“ Pitry natáhne ruku, drží v ní papír se vzkazem. Mulagheshová ho převezme, rozbalí a čte: Efrem Pangyui byl nalezen mrtev ve své pracovně na Bulikovské univerzitě. Podezření na vraždu. Mulagheshová vzhlédne a všimne si, že ji všichni v síni sledují. Tenhle zatracený proces je teď ještě nicotnější než před chvílí, pomyslí si. Odkašle si. „Pane Jaroslave… ve světle nejčerstvějších událostí jsem nucena přehodnotit důležitost vašeho případu.“ „Cože?“ vyhrknou Jindash i Troonyi. „Cože?“ zamračí se Jaroslav. „Řekl byste, pane Jaroslave, že jste si z toho vzal ponaučení?“ zeptá se Mulagheshová. Dveřmi vklouznou do síně dva Kontinentálové. Najdou v zástupu své přátele a něco jim pošeptají. Vzápětí už se ta zpráva šíří publikem v soudní síni. „… zavražděn?“ řekne někdo nahlas. „Vzal… ponaučení?“ vypraví ze sebe Jaroslav. „Řečeno po lopatě, pane Jaroslave,“ pokračuje Mulagheshová, „budete v budoucnu tak hloupý, abyste veřejně vystavil symbol, který je zjevně pečetí Božstva, a doufal přitom, že přitáhnete další zákazníky?“  18 

„Co to děláte?“ sykne Jindash. Mulagheshová mu podá vzkaz; státní žalobce ho přelétne očima a zbledne. „Ach ne… U všech moří…“ „… utloukli ho!“ vyhrkne někdo v publiku. Touhle dobou už to musí vědět celý Bulikov, pomyslí si Mulagheshová. „Já… ne,“ odpoví Jaroslav. „Ne, to asi… to asi nebudu?“ Troonyi už si zprávu také přečetl. Zalapá po dechu a zahledí se na prázdnou židli dr. Pangyuie, jako by čekal, že na ní uvidí sedět jeho mrtvolu. „Správná odpověď,“ řekne Mulagheshová a klepne kladívkem. „Pak tedy jako svrchovaná moc v této soudní síni nepřihlédnu ke ctěnému názoru pana hlavního diplomata a zastavím soudní řízení proti vaší osobě. Jste volný. Můžete jít.“ „Volný? Vážně?“ ptá se Jaroslav. „Ano,“ potvrdí Mulagheshová. „A radím vám, abyste odešel bez zbytečného otálení.“ Zástup propuká v povyk a křik. „Je po něm!“ zařve něčí hlas. „Vážně je po něm! Vítězství, ó slavné vítězství!“ Jindash se zhroutí v křesle, jako by mu někdo vytrhl páteř. „Co si počneme?“ ptá se Troonyi. Kdosi v davu zanaříká: „Ne. Ne! Koho pošlou teď?“ Někdo další zakřičí: „Není to fuk, koho pošlou?“ „Copak to nechápete?“ volá hlas v davu. „Zase sem vtrhnou, obsadí nás znovu! Teď pošlou někoho ještě horšího!“ Mulagheshová položí kladívko a vděčně si zapálí doutníček.

Jak to dělají? žasne Pitry. Jak vůbec může někdo v Bulikově dřepět u městských zdí, nebo dokonce bydlet na dohled a mít je den co den na očích, vykukovat mezi roletami a závěsy ve vysokých oknech a připadat si aspoň trochu normálně? Pitry se snaží dívat  19 

jinam: na hodinky, které se mu neustále zpožďují a ukazují teď o pět minut méně, než ve skutečnosti je; na nehty, má je celkem úhledné, tedy až na malíček s těmi protivnými rýhami; dokonce zalétne očima i k nádražnímu zřízenci, který ho neustále propaluje pohledem. Nakonec však Pitry neodolá a kradmo se podívá doleva, k východu, kde čekají městské zdi. Velikost hradeb ho netrápí, i když za běžných okolností by byla důvodem k pořádnému neklidu. Jak Pitry stoupá očima po jejich nezměrné ploše, je čím dál těžší je najít. Místo toho se objevují vzdálené kopce a hvězdy, komíhání stromů laskaných větrem: náznaky noční krajiny na druhé straně, jako by zdi byly průhledné, ze zabláceného skla. Tam, kde by měl být jejich hřeben, vidí jen noční oblohu a kulatou, klidnou tvář měsíce. Když ale začne očima klouzat podél zdi, po její mírné křivce, hradba se pomalu zhmotní hned vedle domů a barabizen sto metrů daleko a na jejím hladkém povrchu se zalesknou městská světla. Kdybych byl na druhé straně, pomyslí si, nebo kdybych kráčel blízko hradby, neviděl bych nic než bílý kámen. Vlastně se jednalo o zajištění prostých lidských potřeb. Stavitelé hradeb si přáli město ochránit, nechtěli však obyvatelům odepřít pohled na východy a západy slunce. Pitry si uvědomuje, že jakýkoli zázrak, byť sebedůvtipnější, vyvolává v každém Saypuřanovi nesmírné znepokojení. Stočí pohled zpátky k hodinkám a provede rychlý výpočet. Má vlak zpoždění? Mívají mimořádné vlaky zpoždění? Třeba jezdí podle svých vlastních jízdních řádů. Třeba strojvedoucímu neřekli, že v telegramu naprosto jasně stálo „ve 3:00 ráno“, nedali mu na vědomí, že jistí velice důležití lidé berou tuhle tajnou schůzku naprosto vážně. Anebo bylo prostě každému jedno, že člověku čekajícímu na vlak může být zima, že může mít hlad, vysoké zdi mu nahánějí hrůzu a pohled kalných modrých očí nádražního zřízence mu vyhrožuje smrtí.

 20 

Pitry vzdychne. Kdyby zemřel a  v  jeho poslední chvilce by mu před očima proběhl celý život, byla by to dost nudná podívaná. Myslel, že práce na saypurském velvyslanectví bude zajímavá a exotická, zavede ho do zajímavých a exotických končin (a vystaví ho zajímavým a exotickým ženám), ale zatím sestávala skoro jen ze samého čekání. Jako asistent jednoho z pomocných správců velvyslanectví se Pitry dalšími a dalšími nezajímavými způsoby učil čekat na další a další nezajímavé věci a stával se odborníkem na sledování malé hodinové ručičky, která si spolu s ním pomalu odkrucovala jednu hodinu za druhou. Došel k závěru, že asistenti jsou od toho, aby úředníci měli komu naložit na hřbet všechny ty ubíjející nicotnosti, kterých byl jejich den plný. Podívá se na hodinky. Asi dvacet minut. Od nosu a úst mu stoupá pára. U všech moří, to je ale děsná práce. Snad by ho mohli přeložit jinam, napadne ho. Pro Saypuřana je tu spousta příležitostí. Kontinent se dělí na čtyři regiony a každý z nich má svého regionálního guvernéra; o úroveň níž jsou městští guvernéři, kteří řídí každou důležitou metropolitní oblast na Kontinentu; a ještě o jednu úroveň níž jsou velvyslanectví, která řídí… popravdě řečeno, Pitry si není tak docela jistý, co vlastně řídí. Něco, co souvisí s kulturou a zřejmě to zahrnuje spoustu lidí. Nádražní zřízenec loudavým krokem vyjde ze své kukaně a zastaví se na kraji nástupiště. Ohlédne se na Pitryho, ten mu pokývne a usměje se. Zřízenec si prohlédne jeho pokrývku hlavy a krátké tmavé vousy; dvakrát popotáhne nosem — Větřím nějakou levárnu — a pak se s pohledem upřeným na Pitryho otočí a vrátí do úřadovny, jako by říkal: Vím, že jsi tady, tak radši nezkoušej nic ukrást. Jako kdyby na opuštěném železničním nádraží bylo něco, co by za krádež stálo. Oni nás nenávidí, pomyslí si Pitry. Ale těžko se jim divit. Během krátké služby na velvyslanectví už se s tím smířil. Chceme

 21 

po nich, aby zapomněli, ale dokážou to? A dokážeme to my? Dokáže to vůbec někdo? Pitry ale přesto podstatu jejich nenávisti podcenil. Vůbec ji nechápal, dokud sem nepřišel a nespatřil prázdná místa na stěnách a ve výlohách obchodů, rámy a fasády, z nichž byly vytrhány všechny obrazy a řezby. Viděl, jak se obyvatelé Bulikova v určitou denní hodinu chovají, jako by věděli, že tato doba je vyhrazena jakýmsi projevům úcty, a přece je nemohli vykonávat, a tak prostě jen přecházeli sem a tam jako těla bez duše. Při svých procházkách městem narazil na okliky a slepé uličky, které zřejmě kdysi dávno něco schraňovaly — snad nějakou překrásnou sochu nebo svatostánek provoněný kadidlem —, ale teď byly pokryté dlažbou a nestálo v nich nic vznešenějšího než pouliční lampa nebo nanicovatá městská zahrádka či opuštěná lavička. V Saypuru převládal pocit, že Světské předpisy měly drtivý úspěch a během pětasedmdesáti let zkrotily a napravily chování Kontinentu. Za svého pobytu v Bulikově ale Pitry nabyl dojem, že Předpisy sice dosáhly jistého povrchního úspěchu — je totiž pravda, že nikdo v Bulikově už se nemodlí k ničemu božskému, nevzývá je ani nepřipouští jeho existenci, alespoň ne na veřejnosti —, avšak ve skutečnosti svůj účel nenaplnily. Město to ví. Jeho paměť sahá hluboko. Minulost má vepsanou do kostí, třebaže ta teď promlouvá jen mlčením. Pitry se zachvěje zimou. Sám neví, jestli by raději neseděl v kanceláři, která byla po zavraždění dr. Efrema Pangyuie plná starostí a zmatků. Z tele­ grafů se valily papíry jako zvratky z  opilců po zavíračce. Ne­ ustále vyzváněly telefony. Tajemníci běhali do kanceláří a nabodávali papíry na hroty jako rozčilení ťuhýci. A pak přišel jeden jediný telegram, který je všechny umlčel: K-VEL THIVANI PRIJEDE NA MOROVOVO NADRAZI V BULIKOVE VE 3:00 STOP VTS512  22 

Z kódu na konci bylo jasné, že telegram nepřišel z kanceláře městského, ale regionálního guvernéra, jediného místa na Kontinentu, které se těší přímému, nezprostředkovanému spojení se Saypurem. Tajemník komunikačního oddělení proto s hrozným děsem oznámil, že telegram mohl přijít z druhé strany Jižních moří ze samého Ministerstva zahraničních věcí. Vypukla horečná diskuse, kdo by měl tomuhle Thivanimu jít naproti. Určitě přinášel rychlou a strašlivou odplatu za profesorovu smrt. Nebyl snad dr. Efrem Pangyui jedním z nejnadanějších a nejmilovanějších synů Saypuru? Nebylo snad jeho velvyslanecké poslání jedním z největších akademických počinů v dějinách? Záhy tedy rozhodli, že Pitry — mladý, dobrosrdečný a momentálně nepřítomný — je pro takový úkol ideální. Ale lámali si hlavu s tím prvním kódem. K-VEL znamenalo „kulturní velvyslanec“. Proč posílají zrovna jednoho z nich? Copak na ministerstvu netvořili kulturní velvyslanci nejnižší kastu? Byli to samí studenti s nudlí u nosu a často jevili poněkud nezdravý zájem o cizí kultury a dějiny, což metropolitním Saypuřanům připadalo nechutné. „Kávéčka“ obvykle sloužila jenom jako ozdoby na  diplomatických recepcích a  galavečerech. Proč tedy ministerstvo poslalo doprostřed jedné z největších diplomatických katastrof posledního desetiletí obyčejného kulturního velvyslance? „A co když to spolu vůbec nesouvisí?“ uvažoval nahlas Pitry ještě na velvyslanectví. „Třeba je to jenom náhoda.“ „Ale souvisí,“ řekl Nidayin, zástupce šéfa komunikačního oddělení na ambasádě. „Telegram přišel jenom pár hodin potom, co jsme jim poslali zprávu. Tohle je jejich odpověď.“ „Tak proč poslali kávéčko? To už klidně mohli poslat instalatéra nebo harfeníka.“ „A co když pan Thivani není kulturní velvyslanec?“ nadhodil Nidayin. „Třeba dělá něco úplně jiného.“  23 

„Chcete říct,“ zeptal se Pitry a zajel si rukou pod pokrývku hlavy, aby se poškrábal ve vlasech, „že nám v tom telegramu lhali?“ Nidayin prostě jen zakroutil hlavou. „Ach, Pitry. Jak ty ses mohl dostat na ministerstvo?“ Nidayine, pomyslí si Pitry v té zimě. Jak já tě nenávidím. Jednou si zatančím s tvou nádhernou přítelkyní a po uši se do mě zamiluje. Přistihneš nás, jak dovádíme na tvých peřinách, a špinavé srdce ti probodne led… Ale teď už Pitry chápe, jak byl pošetilý. Nidayin chtěl naznačit, že tenhle Thivani se možná vydává za kávéčko, ale ve skutečnosti to může být nějaký důležitý tajný agent, který proniká na nepřátelské území a potírá odpor proti Saypuru. Pitry si představuje rozložitého, vousatého chlapa s bandalíry plnými výbušnin a lesklým nožem v zubech, nožem, který už v mnoha stínech okusil krev… Čím déle o tom Pitry přemýšlí, tím větší má z tohohle Thivaniho strach. Třeba se z vagonu vynoří jako džinifrit, pomyslí si. Z očí mu budou šlehat plameny a z úst mu půjde černý jed. Od východu se teď ozývá dunění. Pitry obrátí pohled k městským hradbám a maličkému otvoru v nich. Odsud vypadá jen jako nora nějakého hlodavce, ale zblízka by bylo vidět, že je skoro deset metrů vysoký. Malou tmavou díru naplní světlo. Záblesk, zaskřípění a z tunelu se vyřítí vlak. Vlastně to ani není vlak: jenom otlučená špinavá lokomotiva a jeden žalostný vagon pro cestující. Vypadá jako něco ze země uhlí, jako vůz, který převáží horníky od jednoho dolu k druhému. Rozhodně nic pro velvyslance — ani kulturního. Vlak dorachotí až k nástupišti. Pitry přeběhne po peronu a zastaví se u dvířek, ruce složí za zády a statečně se napřímí. Má zapnuté knoflíky? Nemá nakřivo pokrývku hlavy? Vypulíroval si nárameníky? Nemůže si vzpomenout. Honem si olízne palec a začne jeden z nich mnout mezi prsty. Potom se dvířka s vrznutím otevřou a za nimi…  24 

Červená. Ne, kdepak červená — vínová barva. Spousta vínové, jako by někdo přes dveře pověsil závěs. Ale pak se závěs pohne a Pitry zjistí, že uprostřed je rozdělen bílým pruhem látky s řádkou knoflíků. Není to závěs. Je to hruď muže v tmavém kabátu vínové barvy. Nejmohutnějšího muže, jakého Pitry kdy viděl — úplného obra. Obr se rozbalí a  vystoupí z  vagonu. Jeho chodidla dopadnou na prkna jako mlýnské kameny. Pitry zavrávorá vzad, aby mu udělal místo. Obrův dlouhý rudý kabát líbá horní okraje velikých černých bot, jeho košile je u krku rozhalená a bez šály, na hlavě mu však trůní šedivý klobouk se širokou krempou, nasazený po pirátsku do čela. Pravá ruka se skrývá v měkké šedivé rukavici; levá je holá, tedy až na zlatý pletený náramek, který na ní vypadá podivně žensky. Obr je vysoký přes dva metry, má neuvěřitelně široká ramena a záda, ale nemá na sobě ani gram tuku: jeho tvář je štíhlá, jakoby vyhladovělá. Takovou tvář by Pitry u saypurského velvyslance v životě nečekal: muž má světlou kůži s mnoha růžovými jizvami, žlutobílé vlasy a vousy a bledé, nesmírně bledé šedobílé oči — nebo spíš oko, protože po jednom mu zbyla jen tmavá dutina. Je to Dreylan, seveřan. Zdá se to nemožné, ale velvyslanec patří k horským divochům — doma není ani na Kontinentu, ani v Saypuru. Jestli je tohle jejich odpověď, pomyslí si Pitry, tak je vážně hrozná a strašlivá… Obr si Pitryho měří bezvýrazným, netečným pohledem, jako by přemítal, jestli mu tenhle saypurský zakrslík stojí za to, aby ho zašlápl. Pitry se pokusí o úklonu. „Pane velvyslanče, vítejte v z-zázračném městě B-Bulikově. Já jsem Pitry Suturashni. Doufám, že cesta proběhla bez potíží.“ Ticho.  25 

Pitry se pořád ještě uklání, teď ale zvedne hlavu. Obr na něj zírá, nepatrně však povytáhne obočí, snad na znamení pohrdavého pobavení. Někde vzadu za obrem si někdo potichu odkašle. Obr se beze slova na přivítanou nebo na rozloučenou otočí a vykročí k přepážce přednosty stanice. Pitry se škrábe na hlavě a dívá se za obrem. Tiché zakašlání se ozve znovu a on si uvědomí, že ve dveřích vagonu stojí ještě někdo další. Drobná saypurská žena s tmavou pletí a ještě menšího vzrůstu než Pitry. Je oblečená celkem prostě  — v  modrém kabátku a šatech, na nichž je zvláštní pouze jejich saypurský střih — a sleduje ho zpoza neobyčejně silných brýlí. Na sobě má lehký šedivý plášť do deště a modrý klobouk s úzkým okrajem a papírovou orchidejí za stužkou. Pitry zjišťuje, že její oči ho vyvádějí z míry… Obrův pohled byl neuvěřitelně nehybný, jako bez života, ale tahle žena je pravý opak: oči má veliké, vlídné a tmavé, jako hluboké studně, ve kterých plave spousta ryb. Žena se usměje. Není to úsměv příjemný ani nepříjemný: podobá se skvostnému stříbrnému talíři, který se použije při jediné příležitosti a pak se zase vyleští a uklidí. „Děkujeme, že jste nám v tuhle pozdní hodinu přišel naproti,“ řekne. Pitry pohlédne na ženu a pak zase na obra, který se k nemalému znepokojení nádražního zřízence tlačí do  úřadovny. ­„P-paní velvyslankyně?“ Přikývne a vystoupí z vlaku. Žena? Thivani je žena? Proč mu to nikdo…? K čertu s komunikačním oddělením! K čertu s těmi jejich povídačkami a výmysly! „Věřím, že hlavní diplomat Troonyi má spoustu práce s následky vraždy,“ poznamená žena. „Jinak by přišel sám, že?“ „Ech…“ Pitry nehodlá přiznat, že o diplomatových záměrech toho ví asi tolik jako o pohybech hvězd na obloze.  26 

Thivaniová na něj zamrká obrýlenýma očima. Ticho se na Pitryho valí jako mořský příboj. Horečně hledá něco, cokoli, co by mohl říct. Nakonec ze sebe vypraví: „Jsme rádi, že vás tu v Bulikově máme.“ Ne, ne, úplně špatně. Přesto pokračuje. „Doufám, že cesta… byla příjemná.“ Špatně! Hůř! Žena se na něj ještě chvilku dívá. „Říkal jste, že se jmenujete Pitry?“ „A-ano.“ Za nimi se ozve výkřik. Pitry se ohlédne, ale Thivanio­ vá ne — pořád si ho prohlíží jako nějakého zajímavého brouka. Pitry vidí, že obr se pokouší nádražnímu zřízenci vypáčit cosi z rukou — jakousi složku s papíry — a ten z toho nemá žádnou radost. Obr se shýbne, stáhne si z pravé ruky šedivou rukavici, roztáhne prsty a něco mu ukáže. Zřízencova tvář, která měla předtím barvu staré cukrové řepy, teď dočista zbělá. Obr vyškubne ze složky list papíru, vrátí ji zřízenci a vyjde ven. „Kdo je…?“ „Můj tajemník,“ odpoví Thivaniová. „Sigrud.“ Obr vytáhne zápalku a rozškrtne ji o nehet na palci. Přiloží ji k papíru a ten se vznítí. „T-tajemník?“ opakuje Pitry. Oheň olízne obrovy prsty. Pokud ho to pálí, není to na něm znát. Když usoudí, že  papír už dostatečně prohořel, foukne do něj — fúúú — a po nástupišti se rozlétnou doutnající oharky. Zase si natáhne šedou rukavici a chladně se rozhlédne po nádraží. „Ano,“ přisvědčí Thivaniová. „Pokud by vám to nebylo na obtíž, ráda bych vyrazila přímo na velvyslanectví. Informovalo velvyslanectví představitele Bulikova o mém příjezdu?“ „No, víte…“ „Chápu. Máme k dispozici profesorovo tělo?“ Pitry horečně přemýšlí. Snad poprvé v životě si klade otázku, co se po smrti stane s tělem — najednou je to mnohem záhadnější než to, kam se přemístí duch.  27 

„Chápu,“ řekne Thivaniová. „Jste tady vozem?“ Pitry přikývne. „Buďte tak hodný a zaveďte mě k němu.“ Celý zmatený znovu přikývne a odvádí ji nádražím plným stínů k automobilu zaparkovanému v uličce. Nemůže si pomoct, pořád se na ni přes rameno musí ohlížet. Tak tuhle poslali? Tuhle mrňavou, obyčejnou holku s tenkým hláskem? Vážně si myslí, že se jí v tomhle nekonečně nepřátelském, nekonečně podezíravém městě podaří něčeho dosáhnout? Dožije se vůbec rána?

 28 

Ještě ani dnes, po dlouhém bádání a nálezu mnoha uměleckých předmětů, nemáme představu o tom, jak vlastně vypadali. Všechny sochy, obrazy, fresky, basreliéfy a řezby je znázorňují buď nezřetelně, nebo nejednotně. V jednom zpodobnění totiž Kolkan vypadá jako hladký kámen pod stromem, ve druhém jako tmavá hora proti jasnému slunci a ve třetím jako muž uplácaný z jílu, který na hoře sedí. Tato vzájemně si odporující zobrazení však znamenají výrazný pokrok oproti dřívějším dílům, na nichž jsou zachyceni jako neurčité barevné šmouhy visící ve vzduchu, nic víc než zběžné tahy štětcem. Pokud bychom dávné kontinentální umění měli chápat doslovně, pak se kupříkladu Božstvo zvané Džukov nejčastěji zjevovalo jako zuřivé hejno špačků. Stejně jako při mnoha obdobných bádáních je obtížné vyvozovat z těchto vzájemně neslučitelných útržků nějaké závěry. Nabízí se otázka, jestli se ti, kteří jsou v  daných uměleckých dílech zachyceni, skutečně rozhodli vzít na  sebe takovouto podobu, nebo jestli je Kontinentálové vnímali způsobem, který v běžném umění nedokázali vyjádřit. Je možné, že  nikdo na  Kontinentu nikdy tak docela nevěděl, co má vlastně před očima. A protože Božstva vymizela, nejspíš se to nikdy nedozvíme. Čas umlčí všechny tvory, všechny věci. Zdá se, že ani bohové nejsou výjimkou. — „K povaze kontinentálního umění“, dr. Efrem Pangyui

 29 

Musíme je civilizovat Pozoruje. Pozoruje drolící se oblouky, naklánějící se mohutné klenby, polorozpadlé věžičky a  klikaté ulice. Pozoruje vybledlé ornamenty na průčelích, mozaiky dlaždic na sesedajících se domech, světlíky ušpiněné od sazí i zkřivená popraskaná okna. Pozoruje lidi  — nevysoké, podvyživené, zabalené do  hadrů  —, potácejí se obdélníkovými průchody a podloubími, žebráci ve městě přízračných zázraků. Vidí všechno, co očekávala, a přesto jí ty ponuré ruiny rozvíří myšlenky. Představuje si, jak to tady mohlo vypadat před sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti lety. Bulikov. Město hradeb. Nejsvětější hora. Sídlo světa. Město schodů. To poslední nikdy nechápala. Hradby a hory a sídla světa — to bylo něco, čím se mohli chlubit. Ale schody? Proč právě schody? Ale teď to Ashara — nebo prostě Shara — konečně má před očima. Schody vedou všude a  nikam: jsou tu obrovské hory schodů, prudce se zvedají z obrubníku a zdolávají úbočí kopců. Pak jsou tu schodiště s nestejnými stupni, kličkující po svahu jako potůčky. Občas se před vámi schody zhmotní jako vodopády na zpěněných bystřinách a o pouhých pár metrů dál se vyloupne rozlehlé náměstí… Tohle jméno je určitě nové. Mohlo vzniknout až po válce. Když se všechno… rozpadlo. Tak takhle vypadá Mžik, pomyslí si. Nebo spíš to, co způsobil… Přemýšlí, kam asi ty schody vedly před válkou. Samozřejmě ne kam vedou teď. Potýká se s realitou toho, kde se nachází, jak se sem dostala, jak je možné, že tohle je skutečnost… Bulikov. Město bohů. Dívá se z  okénka automobilu. Kdysi to bylo n ­ ejúžasnější město na světě, a teď je z něj jedno z nejzpustlejších míst vůbec.  30 

Obyvatelé se ho přesto drží zuby nehty: pořád je třetí nebo ­čtvrtou nejlidnatější metropolí světa, i když bývalo mnohem, mnohem větší. Proč tady zůstávají? Co je drží v tomhle poloměstě, vykuchaném, tmavém a studeném? „Nebolí vás oči?“ ozve se Pitry. „Prosím?“ zeptá se Shara. „Oči. Ze začátku mi z toho občas přecházel zrak. Když se díváte na město, na určitých místech něco není tak docela… v pořádku. Dělá se vám z toho zle. Slyšel jsem, že dřív se to stávalo mnohem častěji, ale poslední dobou je toho čím dál míň.“ „Jaké to je, Pitry?“ ptá se Shara, i když odpověď zná: o tomhle jevu četla a slýchala celé roky. „Jako… já nevím. Jako dívat se do skla.“ „Do skla?“ „Vlastně ne, ne do skla. Spíš z okna. Ale za oknem je vidět místo, které už tam není. Těžko se to vysvětluje. Až to uvidíte, tak to poznáte.“ Soupeří v ní instinkty historičky a agentky: Dívej se na klenuté průchody, názvy ulic, vlnky a rýhy v městských hradbách! říká jedna. Dívej se na  místní, sleduj, kam chodí, jak se ohlížejí přes rameno, říká druhá. Na  ulicích je jen málo lidí, koneckonců už je dlouho po půlnoci. Všechny budovy jí připadají maličké: když se vůz přehoupne přes kopec, zahledí se do dálky a uvidí pole nízkých plochých staveb táhnoucí se až ke druhé straně městských hradeb. Na tak pustá panoramata není zvyklá. Mívali větší budovy, připomene si. Před válkou. Podivně prázdný horizont v ní přesto vyvolává otázku: Mohlo toho během pár minut tolik zmizet? „Asi už to víte,“ ozve se Pitry, „ale je dobré parkovat ve čtvrtích kolem velvyslanectví. Čtvrť, kde stojí, nemá zrovna… dobrou pověst. Po zřízení velvyslanectví se prý spousta slušných lidí odstěhovala. Nechtěli být v blízkosti šaloťáků.“  31 

„Ach, ano,“ kývne Shara. „Už jsem zapomněla, že nám tady tak říkají.“ Vzpomíná si, že slovo šaloťák má původ v množství šalotky, které Saypuřané dávají do jídla. Je to omyl, protože kaž­ dý rozumný Saypuřan dává přednost česneku. Pohlédne na Sigruda. Obr zírá přímo před sebe — asi. Nikdy není snadné poznat, čemu Sigrud věnuje pozornost. Sedí bez hnutí a ke všemu kolem je naprosto netečný, takže byste ho málem považovali za sochu. V každém případě se zdá, že ho město nezaujalo nebo na něj neudělalo dojem: prostě další věc, která ho neohrožuje ani nevyžaduje, aby pohrozil on jí, a tudíž si nezaslouží jeho pozornost. Shara se pokouší šetřit myšlenkami na příštích pár hodin, určitě budou náročné a ošidné. A snaží se zaplašit otázku, kterou se užírá už od včerejška, kdy jí v Ahanaštanu přistál v rukou telegram. Ale nedokáže to. Ubohý Efreme. Jak se ti to mohlo stát?

Kancelář hlavního diplomata Troonyiho je dokonalou, byť poněkud okázalou napodobeninou vznešených úřadoven v Saypuru: tmavé dřevěné rolety, červený koberec s květinovými vzory, blankytné stěny, nad stolem měděné lampy s ozdobnými komínky. U jedné stěny pučí parožnatka sloní pocházející ze Say­ puru, její křehké listy se kývají a  vybíhají z  mechové základny v šedozelených vlnách; pod ní nad maličkou svíčkou bublá kotlík s vodou, stoupá z něj pára a dopřává kapradině vlhkost, kterou potřebuje k tomu, aby přežila. Shara si uvědomí, že nic z toho by se rozhodně nedalo nazvat sbližováním kultur, ukázkou komunikace, vzájemného obohacování a postregionální jednoty, jak tvrdí všechny ministerské výbory v Saypuru. Výzdoba však není ani zdaleka tak zpupná jako to, co visí na stěně za křeslem u stolu.  32 

Shara na ten předmět zírá se zlostí a morbidní fascinací. Copak se zbláznil? Troonyi vtrhne do své kanceláře a na tváři má tak teatrálně vážný výraz, jako by nezemřel Efrem, ale on sám. „Dobrý den, paní kulturní velvyslankyně,“ pozdraví. Levou patu vystrčí vpřed, pravým ramenem škubne nahoru a provede tu nejdvornější ze všech dvorných úklon. „Je nám ctí, že vás tu můžeme přivítat, byť za tak smutných okolností.“ Shara okamžitě začne přemítat, do  jaké přípravné školy v Say­puru asi chodil. Než přijela, samozřejmě si přečetla jeho složku a jenom se utvrdila v přesvědčení, že plevy z mocných rodin se často vyvážejí na saypurská velvyslanectví po celém světě. On si myslí, že pocházím právě z takové rodiny, připomene si, a proto to divadlo. „Mně je ctí, že tu mohu být.“ „Nám také, my…“ Troonyi zvedne zrak a zahlédne Sigruda, který se hrbí na  židli v  koutě a  lhostejně si nacpává dýmku. „Ehm. K-kdo je to?“ „Sigrud,“ odpoví Shara. „Můj tajemník.“ „Musí zde být?“ „Sigrud mi pomáhá se všemi záležitostmi, důvěrnými i nedůvěrnými.“ Troonyi se na něj zahledí. „Je hluchý nebo němý?“ Sigrud po něm loupne svým jediným okem a pokračuje v pěchování tabáku. „Ani jedno, ani druhé,“ řekne Shara. „Nuže,“ pronese Troonyi. Otře si čelo kapesníkem a vzpamatuje se. „Nuže, o světlé památce našeho dobrého profesora svědčí i to,“ praví a posadí se za stůl, „že ministryně Komaydová tak rychle poslala někoho, kdo by dohlédl na péči o jeho ostatky. Byla jste na cestě celou noc?“ Shara přikývne. „Svatá dobroto. To je strašné. Čaj!“ vzkřikne náhle bez zjevného důvodu. „Čaj!“ Popadne zvoneček na stole a začne jím zuřivě  33 

třást. Když se nedočká kýžené odezvy, několikrát jím uhodí o stůl. Do místnosti se vtočí sotva patnáctiletá dívka s čajovým podnosem připomínajícím bitevní loď. „Co ti tak trvalo?“ oboří se na ni Troonyi. „Mám hosta.“ Dívka před ním uhne očima, začne nalévat a Troonyi se zase obrátí k Shaře, jako by byli sami: „Vyrozuměl jsem, že jste byla kousek odsud, v Ahanaštanu. Hrozné město, aspoň myslím. Samí rackové, cvičení zloději jsou to, a lidi se to od nich naučili.“ Dvěma prsty mávne na dívku a pošle ji pryč; ta se ukloní až k podlaze a teprve pak odejde. „Ale musíme je civilizovat — teď myslím lidi, ne ptáky.“ Zasměje se. „Dáte si šálek? Je to náš nejlepší sirlang…“ Shara s nepatrným úsměvem zavrtí hlavou. Popravdě řečeno, Shara — do morku kostí závislá na kofeinu — zoufale potřebuje šálek, ale raději by umřela hlady a žízní, než by si od hlavního diplomata Troonyiho něco vzala. „Jak je libo. Ale Bulikov — o tom jste určitě už slyšela — je docela jiný. Pořád v něm jsou hradby, se kterými náš vliv ani nehne. A teď nemyslím jenom hradby kolem města. Zrovna před třemi měsíci jim městská guvernérka musela zabránit, aby oběsili nějakou ženu za to, že se dala dohromady s jiným mužem — mrzí mě, že něco takového probírám před mladou dámou, ale — že se dala dohromady s jiným mužem potom, co jí zemřel manžel. A ten muž zemřel už před lety! Mě samozřejmě Otcové města neposlouchali, ale Mulagheshovou…“ Na chvíli se odmlčí. „Není to divné, že město, které minulost zpustošila nejvíc, je taky městem, které nejzatvrzeleji vzdoruje reformám?“ Shara se usměje a přikývne. „Naprosto s vámi souhlasím.“ Usilovně se snaží nedívat na obraz visící nad jeho rameny. „Takže ostatky doktora Pangyuie jsou ve vašich rukou?“ „Cože? Ach, ano,“ řekne Troonyi se sušenkou v  ústech. „Omlouvám se — ano, ano, jeho tělo máme. Hrozná věc. Tragédie.“ „Mohu si ostatky prohlédnout, než je převezete?“

 34 

„Vy chcete vidět jeho ostatky? Nejsou… moc se omlouvám, ale pan doktor není ve stavu, abychom ho mohli někomu ukazovat.“ „Vím, jak zemřel.“ „Opravdu? Zemřel násilnou smrtí. Násilnou. Je to něco ohavného, děvče zlaté.“ Děvče zlaté, pomyslí si Shara. „To mi řekli. Ale přesto ho musím vidět.“ „Jste si naprosto jistá?“ „Jsem.“ „Nuže… Hm.“ Nasadí co nejzářivější úsměv. „Dovolte, abych vám dal malou radu, děvče zlaté. Kdysi jsem byl na vašem místě — mladý kulturní velvyslanec, patriot, dělal jsem všechno, co se po mně chtělo, jedno divadélko pro veřejnost za druhým. Všechno proto, abych si vydobyl aspoň nějaký věhlas. Jenže… můžete posílat, kolik zpráv chcete, ale věřte mi — na druhém konci nikdo není. Nikdo vás neposlouchá. Ministerstvo kulturním velvyslancům zkrátka nevěnuje pozornost. Je to obyčejná buzerace, moje drahá — prostě si odkroutíte svoje a jednou se vám podaří odsud vypadnout. Ale žádný strach. Bavte se. Určitě brzo pošlou někoho důležitějšího, kdo si to vezme na starost.“ Shara se nezlobí: podráždění se dávno rozdrobilo na nechápavost. Přemýšlí, jak mu odpovědět, a zabloudí přitom očima zpátky k obrazu na stěně. Troonyi si všimne, kam se dívá. „Á. Vidím, že vás uchvátila moje chlouba.“ Ukáže na obraz. „Noc rudého písku od Rishny. Jedno z největších vlasteneckých děl. Bohužel musím přiznat, že to není originál, jen velice stará kopie původního díla. Ale je docela věrná.“ Shara ten obraz viděla už mnohokrát — na školách a radnicích v Saypuru je celkem oblíbený —, ale pořád jí připadá zvláštní a znepokojivý. Zachycuje noční bitvu v širé poušti: na nejbližší řadě písečných dun stojí malá ošuntělá armáda Saypuřanů

 35 

a  hledí přes poušť na  nespočetné šiky nepřátelských vojáků s meči a pancíři. Jejich zbroj je mohutná a silná, třpytí se a chrání každý kousek jejich těl, přilbice mají pomalované lesklými kresbami řvoucích démonů a jejich meče jsou obrovské, bezmála dva metry dlouhé, a plápolají chladným ohněm. Z malby je naprosto jasné, že tihle strašliví ozbrojenci zakutí v oceli rozsekají ubohé otrhané Saypuřany na kusy. Vojáci přesto trnou v jakési podivné hrůze: upírají pohledy na Saypuřana stojícího na vysoké duně vzadu za svou armádou, statečného a neohroženého v plášti vlajícím ve větru — určitě je to generál téhle zubožené armády. Zachází se zvláštní zbraní: dlouhým úzkým dělem, křehkým jako vážka. Z děla tryská hořící střela, letí nad jeho armádou, nad hlavami nepřátel a potom zasahuje… Něco. Nebo spíš někoho: mohutnou postavu skrytou ve stínech. Postava skoro není vidět, možná proto, že malířka nevěděla, jak přesně by ta bytost měla vypadat. Shara zírá na saypurského generála. Ví, že ten obraz je historicky nepřesný: že Kaj za Noci rudého písku ve skutečnosti stál před svou armádou a osudnou ránu nevypálil osobně, dokonce ani nebyl v blízkosti té zbraně. Vzpomíná si, že někteří historikové to přičítali jeho udatnosti; jiní zase tvrdili, že Kaj svou experimentální zbraň nikdy předtím nepoužil v tak velkém měřítku, netušil, jestli to skončí úspěchem, nebo katastrofou, a tak byl raději co nejdál, kdyby se ukázalo, že dojde na tu druhou možnost. Ale bez ohledu na to, kde stál, všechno odstartoval právě ten osudný výstřel. Dost zdvořilostí. „Jednáte s Otci města Bulikova v této kanceláři, pane velvyslanče?“ ptá se Shara. „Hm? Ach, ano. Samozřejmě.“ „A nikdy ten obraz… nekomentovali?“ „Pokud si vzpomínám, tak ne. Občas se stává, že při pohledu na něj ztratí řeč. Na mou duši velkolepé dílo.“  36 

Usměje se. „Pane hlavní diplomate, víte, co měl profesor v tomto městě za úkol?“ „Mm? Jistěže vím. Byl kolem toho pořádný povyk. Hrabal se v jejich starých muzeích, prohlížel jejich staré spisy… Přišla mi kvůli tomu spousta dopisů. Některé z nich mám tady.“ Začne se přehrabovat v šuplíku. „A víte, že jeho poslání schválila ministryně zahraničních věcí Vinya Komaydová?“ „Ano.“ „Takže musíte vědět i to, že vyšetřování jeho smrti nespadá ani pod velvyslanectví, ani pod městskou guvernérku, ani pod regionálního guvernéra, ale přímo pod Ministerstvo zahraničních věcí, nemám pravdu?“ Troonyiho myšlenky se probírají hierarchií a jeho oči v barvě ptačího trusu poskakují sem a tam. „Myslím, že… to dává smysl…“ „Možná si tedy neuvědomujete,“ pokračuje Shara, „že titul kulturní velvyslankyně mi dali jen jako formalitu.“ Zaškube mu v kníru. Očima zalétne k Sigrudovi, jako by si to u něj chtěl potvrdit, jenže Sigrud prostě sedí s rukama propletenýma v klíně. „Formalitu?“ „Ano. Myslím, že můj příjezd do Bulikova považujete také jen za formalitu, ale měl byste vědět, že jsem tu i z dalších důvodů.“ Sáhne do brašny, vytáhne nevelký kožený štítek a posune ho po stole k němu. Uprostřed štítku je malý, strohý, úhledný znak Saypuru a pod ním je drobnými písmeny napsáno: Ministerstvo zahraničních věcí. Troonyimu chvíli trvá, než si to v hlavě spojí. „Co… hm,“ vypraví ze sebe. „Ano, je to tak,“ řekne Shara. „Už nejste nejvýše postaveným funkcionářem na této ambasádě.“ Natáhne ruku, popadne zvoneček na Troonyiho stole a zazvoní. Vstoupí dívka, která předtím přinesla čaj, a Shara ji osloví: „Zavolejte prosím údržbáře, ať ten obraz sundají.“ Dívka se zatváří trochu zmateně.  37 

Troonyimu od úst téměř létají sliny. „Cože! Co tím chcete —?“ „Chci dosáhnout toho,“ řekne Shara, „aby tato kancelář budila dojem, že v ní pracuje zodpovědný zástupce Saypuru. A sundat ten obraz je dobrý začátek, protože romantizuje přesně tu chvíli, kdy dějiny Kontinentu nabraly velice, velice krvavý směr.“ „To bych řekl! Byla to slavná chvíle našeho lidu, slečno —“ „Ano, našeho lidu. Nikoli jejich. Zkusím si tipnout, pane Troo­ nyi. Řekla bych, že důvod, proč vás Otcové města Bulikova neposlouchají a neuznávají, stejně jako důvod, proč vaše kariéra v posledních pěti letech nemířila vzhůru, je ten, že jste ochoten pověsit si do kanceláře obraz, který musí urážet a popouzet právě ty lidi, se kterými máte pracovat! Sigrude!“ Chlapisko se postaví. „Údržbáři reagují na hlasy jiných lidí než hlavního diplomata Troonyiho nějak pomalu, takže prosím sundej ten obraz a zlom ho přes koleno. A vy se, Troonyi, laskavě posaďte. Musíme si pohovořit o podmínkách vašeho odchodu do výslužby.“

Později, když Troonyiho odvedou pryč, se Shara vrátí ke stolu, nalije si vrchovatý šálek čaje a obrátí ho do sebe. Má radost, že obraz je pryč, i když dobře ví, jak je ten pocit nevlastenecký: při práci pro ministerstvo jí takové ukázky šovinismu zanechávají čím dál silnější pachuť v ústech. Pohlédne na Sigruda, který sedí v koutě s nohama na stole a v ruce drží útržek zničeného plátna. „Tak co?“ zeptá se. „Nepřehnala jsem to?“ Obr k ní zvedne oči: Co bys řekla? „Dobře,“ odtuší Shara. „To ráda slyším. Přiznám se, že jsem si to celkem užívala.“ Sigrud si odkašle a hlasem z bahna a kouře, s přízvukem silnějším než vrstva střešního dehtu pronese: „Kdo je Shara Thivaniová?“  38 

„Celkem nedůležitá kulturní velvyslankyně, která asi před šesti lety sloužila v Džukoštanu. Zahynula při nehodě na lodi, ale projevila přímo neskutečný talent na vyplňování formulářů — všichni měli záznamy o tom, kým byla a co dělala. Když jí měla vypršet služba a přišel čas na to, vymazat ji ze spisu, rozhodla jsem se ji suspendovat a nechat si ji pro sebe.“ „Protože máš stejné křestní jméno jako ona?“ „Možná. Ale spojuje nás toho víc. Nevypadám snad jako malá šedivá nezajímavá úřednice?“ Sigrud se ušklíbne. „Ale nikdo ti neuvěří, že jsi jenom kávéčko. Rozhodně ne potom, co jsi vyhodila Troonyiho.“ „Ne, a ani nechci, aby mi to věřili. Chci, aby si dělali starosti. Chci, aby přemýšleli, jestli jsem to, co doopravdy jsem.“ Přejde k oknu a zahledí se na noční oblohu ušpiněnou od kouře. „Když kopneš do vosího hnízda, vosy se vyrojí a poženou se za tebou, to je pravda — ale pak si je aspoň můžeš pořádně prohlédnout.“ „Kdybys je opravdu chtěla rozdráždit,“ nadhodí, „mohla jsi prostě použít své pravé jméno.“ „Chci je rozdráždit, to ano — ale nechci při tom umřít.“ Sigrud se potutelně usměje a obrátí pozornost zpátky k útržku plátna ve svých rukou. „Copak to tam máš?“ zeptá se Shara. Obrátí útržek tak, aby na něj viděla. Je to kousek obrazu s Kajem, zachyceným z profilu, a jeho přísnou aristokratickou tvář osvětluje zášleh světla z jeho zbraně. Sigrud natočí útržek zpátky k sobě a podrží ho tak, aby se z jeho pohledu Shařina tvář a Kajův maličký malovaný obličej objevily vedle sebe. „Ta rodinná podoba se rozhodně nezapře,“ prohodí Sigrud. „Buď zticha,“ vyštěkne Shara. „A dej to pryč!“ Sigrud se usměje, sežmoulá plátno a  hodí ho do  koše na odpadky.  39 

„Dobrá,“ řekne Shara. Upije ze druhého šálku čaje a její tělo se zaraduje. „Myslím, že bychom se měli zvednout. Přiveď mi prosím Pitryho.“ A potom tišším hlasem: „Musíme prohlédnout mrtvolu.“

Ta místnost je malá, holá, nevětraná a je v ní horko. Tělo se ještě nezačalo rozkládat, takže v maličkém prostoru to naštěstí nepáchne. Shara zírá na tu věc položenou na kavalci. Z lůžka visí drobná, štíhlá noha. Jako kdyby si prostě jenom dával šlofíka. Nevidí svého hrdinu, nevidí toho laskavého človíčka, kterého kdysi znala. Vidí jen pokroucenou zkrabatělou tvář se slabounkým náznakem lidské podoby. Samozřejmě je spojená s něčím povědomým: útlým ptačím krkem, lněným oblekem, dlouhýma elegantníma rukama a prsty… a, no ovšem, těmi jeho směšnými barevnými ponožkami. Ale není to Efrem Pangyui. Nemůže to být on. Shara se dotkne klop jeho kabátu. Někdo je rozřezal na pruhy. „Co se stalo s jeho oblečením?“ Pitry, Sigrud i strážný se nakloní blíž. „Prosím?“ zeptá se strážný. Protože velvyslanectví nemá žádné pohřební zařízení, byla tělesná schránka dr. Efrema Pangyuie uložena na kavalec do trezoru velvyslanectví jako cenné dědictví, které se vrátí domů, jakmile se podaří vyřídit byrokratické náležitosti. A vlastně to je svým způsobem pravda, pomyslí si Shara. „Podívejte se na jeho oblečení,“ řekne. „Všechny švy a manžety někdo rozřezal. Dokonce i na kalhotách. Všude.“ „A?“ „Dostali jste jeho tělo v tomhle stavu?“ Strážný zalétne očima k mrtvole. „No, my jsme to neudělali.“ „Takže byste řekl, že to byla bulikovská policie?“ „Asi ano? Je mi líto, madam. Nevím, kdo to udělal.“

 40 

Shara stojí bez hnutí. Samozřejmě už něco takového viděla, a dokonce to jednou nebo dvakrát sama provedla. Čím víc oblečení, čím víc kapes, manžet a podšívek, tím víc úkrytů pro vysoce citlivé materiály. Nabízí se otázka, pomyslí si, proč by si někdo měl myslet, že historik na diplomatické misi něco skrýval. „Můžete jít,“ řekne. „Prosím?“ „Můžete nás tu nechat.“ „Ech… jste v  trezoru, madam. Přece vás nemůžu jen tak nechat —“ Shara k němu zvedne oči. Snad je to únavou po dlouhé cestě nebo zármutkem, který jí začíná prosakovat do tváře, anebo snad generacemi rozkazování a poroučení, jež má v krvi. Strážný zakašle, poškrábe se na hlavě a jde si na chodbu najít něco, čemu by se mohl věnovat. Pitry vykročí za ním, ale Shara ho zadrží. „Ne, Pitry — vy ne. Zůstaňte, prosím.“ „Určitě?“ „Ano. Stojím o postřehy z ambasády, byť omezené.“ Pohlédne na Sigruda. „Tak co?“ Sigrud se sehne nad drobným tělem. Velice pečlivě si prohlédne lebku — jako malíř, který se pokouší odhalit padělek. K Pitryho zjevnému znechucení nadzvedne kus kůže a prozkoumá vroubky na kosti pod ním. „Nástroj,“ prohlásí. „Nejspíš hasák nebo něco podobného. Něco, co má zuby.“ „Víš to jistě?“ Přikývne. „Takže už tam není nic užitečného?“ Pokrčí rameny. Možná je, možná není. „Nejdřív ho praštili zepředu.“ Ukáže těsně nad místo, kde bývalo profesorovo levé obočí. „Jsou tam hluboké stopy. Jinde… tak hluboké nejsou.“

 41 

Jakýkoli nástroj, pomyslí si Shara. Jakákoli zbraň. Mohl to udělat kdokoli. Shara upírá pohled na mrtvolu. Už podruhé té noci si říká: Nevšímej si zbytečností. Ale tohle je zničená tvář jejího hrdiny, jeho ruce a krk a košile a kravata — může všechny tyhle dobře známé věci odbýt jako pouhé zbytečnosti? Počkat. Kravata? „Pitry — vídal jste profesora při jeho pobytu v Bulikově často?“ zeptá se. „Vídal jsem ho, to ano, ale nebyli jsme přátelé.“ „Takže si nevzpomínáte,“ zeptá se tiše, „jestli si tady zvykl nosit kravatu?“ „Kravatu? To nevím, madam.“ Shara se natáhne a popadne kravatu. Je pruhovaná, červené proužky se střídají se smetanově bílými, a ušitá z vybraného hedvábí. Severská móda, a poměrně nedávná. „Efrem Pangyui, kterého jsem znala já,“ pronese, „měl vždycky raději šály. Prý vypadají velice akademicky. Šály, většinou oranžové, růžové nebo červené. Školní barvy. Ale nevzpomínám si, že by kdy nosil kravatu. Víte něco o kravatách, Pitry?“ „Jen něco málo. Jsou tu celkem běžné.“ „Ano. Ale doma nejsou běžné vůbec. Neřekl byste, že tahle kravata je z neobyčejně kvalitního materiálu?“ Obrátí ji a ukáže ji Pitrymu. „Velmi jemného a velmi… tenkého?“ „Ehm. Ano.“ Shara nespouští oči z kravaty a natáhne dlaň k Sigrudovi. „Nůž, prosím.“ V tlapě velikého muže se okamžitě objeví kousíček lesklého kovu — jakýsi skalpel. Podá ho Shaře. Ta si posune brýle ke kořeni nosu a nakloní se těsně nad tělo. Z profesorovy košile stoupá slabý pach hniloby. Pokouší se ho nevnímat — další nepříjemná zbytečnost.

 42 

Zblízka si prohlédne bílé hedvábí. Kdepak, bílou by si nevybral, pomyslí si. Byla by moc nápadná… Všimne si, že na povrchu je řádka neuvěřitelně jemných červených stehů. Přeřízne každý z nich skalpelem. Stehy vytvářejí na vnitřní straně kravaty malé okénko, nebo spíš kapsičku. Uvnitř je proužek bílé látky. Jiné látky, než je ta, ze které je ušitá kravata. Vytáhne ho ven a zvedne ho na světlo. Na jedné straně bílé látky je uhlem něco napsáno — nějaký kód. „Nikdy by je nenapadlo podívat se do  kravaty,“ řekne tiše. „Zvlášť do opravdu pěkné kravaty. Něco takového by od Saypuřana nečekali, že ne? A on to věděl.“ Pitry civí na rozpáranou kravatu. „Kde se naučil takovýhle trik?“ Shara vrátí skalpel Sigrudovi. „To je velmi dobrá otázka.“

Jitřní světlo proniká oknem její kanceláře a plazí se po holém stole a koberci plném protlačených míst po nábytku, který nechala odnést. Přistoupí k oknu. Je to zvláštní: městské hradby by měly stínit Bulikov před veškerým slunečním světlem, s výjimkou okamžiků, kdy je slunce přímo nad hlavou. Shara ale přesto vidí, jak slunce šplhá nad obzor, i když je kvůli podivným poloprůhledným hradbám trochu zamlžené… Jak se jenom jmenoval ten chlap, který o tom psal? pomyslí si. Luskne prsty a loví z paměti jeho jméno. „Voček,“ řekne. „Anton Voček. To je ono.“ Profesor na Bulikovské univerzitě. Před mnoha lety přišel s teorií, že alespoň jedno z původních Božstev musí pořád ještě existovat. Důkaz viděl v tom, že Zázrak hradeb — jeden z nejstarších a nejslavnějších zázračných rysů města Bulikova — pořád ještě funguje. Takovéhle nehorázné

 43 

porušení Světských předpisů mělo za následek, že  se musel okamžitě začít skrývat, ale bez ohledu na  to se kontinentálnímu obyvatelstvu jeho teorie příliš nezamlouvala. Pokud někteří z bohů pořád ještě existují, kde jsou a proč svému lidu nepomohou? V tom je potíž se zázraky, řekl jí kdysi Efrem. Jsou tak strohé. Prostě dělají to, co mají. Připadá jí, jako by to bylo včera, kdy s ním mluvila naposledy, ale ve skutečnosti je to už víc než rok. Když Efrem Pangyui prvně dorazil na Kontinent, Shara ho naučila naprosté základy řemesla: jak uprchnout z nepřátelského území, jak se vyhnout pronásledovatelům, jak se neztratit v bludištích nejrůznějších úřadů  — a  také jak založit a  udržovat skrýše pro předávání zpráv, i když pochybovala o tom, že by je někdy musel použít. Vlastně spíš pro všechny případy, protože žádné místo na Kontinentu nebylo pro Saypuřany zcela bezpečné. Jako nejzkušenější kontinentální agentka ve službě měla Shara absurdně vysokou kvalifikaci na to, aby někomu dělala chůvu, a přesto se o ten úkol prala. K žádnému Saypuřanovi totiž nechovala větší úctu a obdiv než k Efremu Pangyuiovi, reformátorovi, učiteli a uznávanému historikovi. Tenhle muž úplně sám změnil saypurské pojetí minulosti, tenhle muž vzkřísil celý saypurský soudní systém, tenhle muž vyrval saypurské školy z rukou bohatých a přinesl vzdělání do chudinských čtvrtí… Bylo to tak zvláštní, když tenhle velikán seděl v Ahanaštanu u stolu naproti ní a trpělivě přikyvoval, zatímco mu vysvětlovala, že pokud po něm bulikovský pohraničník bude požadovat jeho doklady, ve skutečnosti chce dvacetidrekelovou bankovku. A celou tu dobu doufala, že se jí hlas příliš nechvěje posvátnou úctou… Jistě, byl to hodně zvláštní zážitek, ale přesto patří k Shařiným nejvzácnějším vzpomínkám. Vypravila ho na cestu a v duchu se ptala, jestli ho ještě někdy uvidí. A včera jí na stole přistál telegram, že byl nalezen  44 

mrtev — ne, nejen mrtev, zavražděn. Pro Sharu to byl pořádný šok, a co teprve když zjistila, že si do oblečení zašil tajnou zprávu… Tohle ho rozhodně nenaučila ona. Najednou pochybuju, pomyslí si, jestli jeho posláním opravdu bylo prohloubení historického porozumění. Promne si oči. Záda má ztuhlá po jízdě vlakem. Podívá se, kolik je hodin, a zamyslí se. V Saypuru už je skoro osm ráno. Shaře se do toho vůbec nechce — je moc unavená, moc slabá —, ale když to neudělá hned, později za to bude pykat. Mnoho drobných přehlédnutí, jako třeba neinformování nadřízených o výletu do Bulikova, by se dalo snadno splést se zradou. Otevře dveře své nové kanceláře a přesvědčí se, že za nimi nikdo není. Zase je zavře a pak zamkne. Přejde k oknu a zaklopí okenice (vlastně je to úleva — pohled na slabé zamlžené slunce už ji unavuje). Pak zavře i okno. Natáhne do chřípí vzduch a zahýbá prsty. Olízne si špičku ukazováku a začne psát na horní tabulku okna. Shara ve své branži často dělá nelegální věci. Jenže porušit zákony státu, proti kterému aktivně působíte, je jedna věc — a to, co se chystá udělat Shara, to, z čeho mají v Saypuru tak strašlivou hrůzu a co se na Kontinentu, kde tahle praxe vznikla, pokoušejí tak urputně zakazovat, omezovat a sledovat, je věc druhá. Protože právě teď, v kanceláři hlavního diplomata Troonyiho, se Shara chystá provést zázrak. Jako vždycky je ta změna téměř nepostřehnutelná: vzduch se pohne, na kůži sedne chlad, jako by někdo někde pootevřel dveře. Píše špičkou prstu a cítí, že povrch skla je čím dál měkčí, až má pocit, že píše po vodě. Sklo se změní: okenní tabulka se zamlží a zamrzne; potom se mráz rozpustí, ale za oknem už nejsou vidět zavřené okenice, které by tam měly být. Okno teď připomíná díru ve zdi  45 

a na druhé straně je kancelář s velkým týkovým stolem, za nímž sedí vysoká pohledná žena a pročítá tlustou složku. Je to divný pocit, napadne Sharu, doslova změnit svět… Shara by si ráda myslela, že je nad takové emoce povznesená, ale přesto ji dráždí, že značné technologické vymoženosti Saypuru pořád ještě nedohnaly většinu triků kontinentálních Božstev. Tenhle malý zázrak původně stvořila před stovkami let bohyně Olvos, aby mohla nahlížet do jednoho zamrzlého jezera a dívat se a hovořit z druhého, mnoho kilometrů vzdáleného zamrzlého jezera, které si sama vybrala. Shara nikdy úplně nepochopila, proč ten zázrak funguje i se sklem: všeobecně přijímaná teorie tvrdí, že původní kontinentální výraz pro „sklo“ byl velice podobný výrazu pro „led“, a tak má ten zázrak širší záběr, než Olvos zamýšlela — ačkoli Božstva s oblibou využívala sklo k mnoha podivuhodným účelům, ukládala předměty, a dokonce i lidi do tenoučké skleněné vrstvy jako sluneční paprsek zachycený v křišťálu. Žena za sklem vzhlédne. Perspektiva je trochu zvláštní: je to jako dívat se klíčovou dírkou. Shara ale ví, že na druhé straně skla jsou ve skutečnosti okenice na ambasádě a pod nimi propast hluboká třicet metrů. Je to jen hříčka obrazů a zvuků: někde v saypurském Ghaladeshi na druhé straně Jižních moří ukazuje skleněná tabulka v kanceláři téhle ženy samu Sharu, jak na ni zírá z Troonyiho pokojů. Žena vypadá dost polekaně a hýbe ústy. Pohyby jejích rtů doprovází hlas, ten je však tichý a plechový, jako by vycházel z okapové roury: „Ach! Ach.“ „Tváříš se, jako bys čekala někoho jiného,“ prohodí Shara. „Ne. Říkala jsem si, jestli zavoláš, ale nečekala jsem tě na nouzovém kanále.“ Zvuk není úplně čistý, ale přesto je znát, že má hluboký a chraplavý hlas jako někdo, kdo si připaluje jednu cigaretu od druhé. „Byla bys radši, kdybych nouzový kanál nepoužila?“  46 

„Moje nástroje málokdy používáš k tomu, k čemu jsou určeny,“ prohlásí žena, zvedne se a přijde blíž. „Je pravda, že tohle není… tak úplně nouzová situace,“ připustí Shara. „Chtěla jsem ti dát vědět, že jsem… že jsem rozjela operaci v Bulikově.“ Žena za sklem se usměje. I  ve zralém věku je neobyčejně krásná. Na ramena jí spadají husté kadeře vlasů černých jako uhel, i když pramen nad čelem už prokvétá stříbrem. Je sice ve věku, kdy většina žen zanechá veškerého snažení o přitažlivou postavu, avšak ona si uchovala téměř každou křivku, dokonce jich má mnohem víc, než jich kdy může mít Shara. Té však připadá, že krásu tetičky Vinye odjakživa přesahoval její půvab: je to něčím v jejích očích, velikých, posazených daleko od sebe a sytě hnědých. Jako kdyby tetička Vinya neustále vzpomínala na dlouhý život, pro jaký by většina lidí vraždila. „Kdepak operaci,“ řekne Vinya. „Plnohodnotnou diplomatickou misi.“ Shara si v duchu povzdechne. „Co mě prozradilo?“ „Totožnost Thivaniové,“ odpoví Vinya. „Dřepěla jsi na ní celé roky. Takových věcí si obvykle všímám. Když někdo — abych tak řekla — projde kolem stolu s občerstvením a strčí si jednu nebo dvě sušenky do rukávu. A pak se to jméno najednou objeví znovu, navíc hned poté, co jsme se dozvěděli o chudákovi Efremovi… Takže je jasné, co děláš — nemám pravdu?“ Byla to chyba, pomyslí si Shara. Neměla jsem se do toho pouštět, když jsem tak unavená. „Co tě to napadlo, Sharo?“ zeptá se Vinya mírně. „Víš, že bych to nikdy neodsouhlasila.“ „Proč ne? Ze všech agentů jsem byla nejblíž, navíc mám nejlepší kvalifikaci.“ „Nemáš nejlepší kvalifikaci. Byla jsi s Efremem v osobním kontaktu. Lépe bychom tě využili jinde. A mělas mi nejdřív poslat žádost.“  47 

„Zkus se podívat do pošty,“ řekne Shara. Vinyi přelétne po tváři stín podráždění. Přejde ke dveřím k  otvoru pro poštu, prohrábne hromádku čekajících dopisů a vytáhne z ní malý proužek papíru. „Před čtyřmi hodinami,“ prohlásí. „Velice včasné.“ „Celkem ano,“ potvrdí Shara. „Provedla jsem všechny oficiální přípravy. Neporušila jsem žádná pravidla. Jsem nejvýše postavená agentka. A v tomhle oboru se vyznám. Nikdo neví o dějinách Bulikova víc než já.“ „To máš pravdu,“ řekne Vinya, vrátí se k oknu a zahledí se do skleněné tabulky. „Jsi naše největší odbornice na kontinentální historii. Pochybuju, že je po Efremově smrti na světě někdo, kdo ví o jejich mrtvých bozích víc než ty.“ Shara odvrátí zrak. „Promiň,“ omlouvá se Vinya. „To ode mě bylo necitlivé. Pochop… občas je pro mě těžké zachovat si obyčejný soucit. Dokonce i v tomhle případě.“ „Já vím,“ řekne Shara. Funkce ministryně zahraničních věcí se tetička Vinya ujala před sedmi lety. Odjakživa byla hnacím motorem ministerstva, člověkem, u kterého tak jako tak skončila všechna rozhodnutí. Bylo jen otázkou času, kdy se ministryní stane i po formální stránce. Od jejího jmenování do funkce se hranice působnosti ministerstva jednak rozšířily, jednak se staly prostupnějšími: prolínají se s obchodem, průmyslem, dotýkají se politických stran a životního prostředí. A kdykoli se teď Shara přiblíží k Saypuru (což se stává velice zřídka), pokaždé slyší šeptandu o tom, že Vinya Komaydová, matriarcha význačného rodu Komaydů, která patří mezi největší hlavouny v Ghaladeshi, pokukuje po další vedoucí pozici — po křesle premiéra. Tohle pomyš­ lení Sharu zneklidňuje a zároveň vzrušuje: možná že kdyby její teta zastávala nejvyšší úřad v Saypuru a na celém světě, mohla by se konečně vrátit domů… Ale do jakého domova by se vrátila?

 48 

„Kdybys Efrema necvičila zrovna ty,“ řekne Vinya, „kdyby ses nenabídla, že ho zaškolíš, nestrávila s ním tolik času… víš, že bych po tobě okamžitě sáhla, zlatíčko. Ale důstojníci nikdy nesmějí vyšetřovat smrt svých agentů. Vždyť to přece znáš.“ „Nebyl to můj agent. Jenom jsem ho vycvičila.“ „To je pravda, ale musíš uznat, že dokážeš být dost unáhlená, zvlášť v osobních záležitostech.“ Shara vzdychne. „Já vážně nemůžu uvěřit, že se o tom už zase bavíme.“ „Já o tom mluvím, i když tu nejsi a neslyšíš to. Vytahují to na mě ve všech politických kruzích, když se pokouším sehnat finance.“ „Bylo to před sedmnácti lety!“ „Před šestnácti. Já vím. Voliči mají krátkou paměť. Na rozdíl od politiků.“ „Způsobila jsem někdy v životě v zahraničí něco, co by se třeba jen vzdáleně dalo nazvat skandálem? Znáš mě, tetičko. V tom, co dělám, jsem dost dobrá.“ „Nepopírám, že jsi pro mou práci byla požehnáním, drahoušku. To ne.“ Pak se Vinya s povzdechem zamyslí. Shara se pokouší zachovat nehybnou, nečitelnou tvář a v rychlosti si přehrává posledních pět minut. Tenhle rozhovor ani zdaleka neprobíhá tak, jak očekávala. Myslela si, že jí teta udělí přísnou důtku. Shaře totiž připadá, že narazila na jakýsi hlubší, mnohem nebezpečnější podnik, kterého se Pangyui zřejmě účastnil. Jenže tetička Vinya zatím reagovala, jako kdyby Pangyui byl prostě jenom obyčejný historik na diplomatické misi… A to znamená, že buď nic neví, pomyslí si Shara, nebo nechce, abych já věděla, že ví. A tak Shara vyčkává. Dávno přišla na to, že když prostě čekáte a díváte se, pravda se často ukáže sama, i když se ji váš protivník snaží zatajit. Vinya je sice její teta, ale vztah velitele

 49 

a jeho podřízeného se vždycky v něčem podobá vztahu mezi dvěma protivníky. „Tak dobře,“ promluví Vinya. „Asi bys mi měla podat hlášení. Jaká je tam situace?“ Zajímavá, pomyslí si Shara. „Mizerná. Bouřlivá. Kdybych řekla, že hlavní diplomat Troonyi neudržoval ambasádu podle svých nejlepších možností a schopností, hrubě bych ji podcenila.“ „Troonyi… Bože, už jsem zapomněla, že ho tam strčili. Jsou na ambasádě nějaké mladé dívky?“ Shara si vzpomene na dívku s čajem. „Jedna.“ „Je těhotná?“ „Nevšimla jsem si.“ „Dobře. Díky mořím za ty dary.“ „A co městská guvernérka Mulagheshová? Pokud vím, do dění v Bulikově se moc… nevměšuje. V podstatě jen vymáhá dodržování našich zákonů. Můžu se na ni spolehnout?“ „Nejspíš ano. Dlouho sloužila v armádě, bojovala v povstáních. Vojanda do morku kostí. S takovými, jako je ona, jsi vždycky vycházela celkem dobře. Tak — a co profesor?“ „V tuto chvíli shromažďuji údaje,“ vytáhne Shara pohotovou, otřepanou, úslužnou odpověď. „A co uděláš, až budeš vědět, kdo ho zabil a proč?“ ptá se Vinya. „Vyhodnotím situaci a určím, jaké riziko by mohla představovat pro Saypur.“ „Takže pomsta ti na mysl nepřišla?“ „Když tě sledují oči světa,“ poznamená Shara, „pro pomstu není prostor. Musíme postupovat uvážlivě, aby se to obešlo bez krve. Jako vždy budu pouhým nástrojem v rukou svého národa.“ „Dost těch frází,“ řekne Vinya. „Nemám ponětí, na koho ještě zabírají.“ Odvrátí pohled a zamyslí se. „Uděláme to takhle, Sharo. Budu k tobě velkorysá. Dám ti na to lhůtu — jeden týden.“  50 

Shara na ni upře rozhořčený pohled. „Jeden týden?!“ „Ano. Jeden týden na to, abys zjistila, jestli to má nějaký význam pro Saypur. Zlato, vždyť smrt toho chudáka si přál snad každý občan Bulikova! Co ty víš, klidně ho mohl zabít vrátný. Dám ti jeden týden na  to, ukázat mi nějaký pádnější důvod, proč je nutné, abys byla v Bulikově — a pokud mi ho neukážeš, stáhnu tě odtamtud a dohled nad situací svěřím někomu jinému. Plýtváš svým talentem, miláčku. Ministerstvo pro tebe má mnohem důležitější úkoly.“ „Jeden týden…“ Shara chvíli váhá, jestli má říct Vinyi o Efremově vzkazu, ale pak usoudí, že případné špatné následky jednoznačně převažují nad dobrými. „Tohle že je dívka, která mi před chvilkou tvrdila, že je nejvýše postavenou agentkou široko daleko? Z tvých slov jsem měla dojem, že ti stačí fouknout, a celý ten domeček z karet se sesype.“ Vinya zahýbe prsty a napodobí jimi karty pomalu se snášející k zemi. „Pokud jsi tak dobře připravená, drahoušku, jistě ti to potrvá jen pár hodin.“ Shara si s pocitem marnosti posune brýle ke kořeni nosu. „Tak dobře.“ „Výborně. O všem mě informuj. A velmi bych ocenila, kdyby ten tvůj člověk alespoň pár dní nikoho nezavraždil.“ „To ti nemůžu slíbit.“ „Já vím. Ale říkala jsem si, že to stejně zkusím.“ „A pokud se mi do týdne podaří tuhle situaci uhasit,“ řekne Shara, „pokud tentokrát opravdu dokážu nemožné, byla by nějaká šance, že —“ „Že co?“ „Že bych mohla být přeložena.“ „Přeložena?“ „Ano. Zpátky do  Ghaladeshe.“ A  potom, když na  ni Vinya upřeně pohlédne, ještě dodá: „Minule jsme o tom mluvily.“ „Aha. Aha, jistě,“ řekne Vinya. „Ano, mluvily jsme o tom, že…?“  51 

Přece to moc dobře víš, pomyslí si Shara. Bavily jsme se o tom i předminule a předpředminule a předpředpředminule… „Přiznám se,“ pronese Vinya, „že neznám žádnou jinou agentku, která by upřímně toužila po kancelářské práci doma na úřadě. Myslela jsem, že na Kontinentu se ti bude líbit. Vždyť jsi ani nikdy nestudovala nic jiného.“ „V zahraničí,“ řekne Shara potichu, „jsem už šestnáct let.“ „Sharo…“ Vinya se rozpačitě usměje. „Víš, že jsi moje nejzkušenější kontinentální agentka. Nikdo toho o Božstvech neví tolik jako ty… a nejen to, skoro nikdo v Ghaladeshi ani netuší, že na Kontinentu do jisté míry pořád ještě existují po Božstvech stopy.“ Kolikrát už jsem tenhle proslov slyšela? pomyslí si Shara. „Politika ministerstva žádá nikdy neprozradit přetrvávající existenci čehokoli božského. Saypuřané raději věří, že tohle všechno už je historie  — mrtvá a  ztracená. Nesmějí se dozvědět, že některé zázraky na Kontinentu pořád ještě fungují… a už vůbec nesmějí vědět, že některá stvoření Božstev pořád ještě existují, i když ty a tvůj člověk vynikáte v jejich odstraňování.“ Shara ví, že její teta nemá ponětí, co to obnáší, a raději mlčí. „Dokud se bohové nevrátí — a jsme jim vděční, že tak zatím neučinili —, nemáme důvod lidem říkat, co nechtějí vědět,“ prohlásí Vinya. Shara se odhodlá vyslovit to, co je zřejmé: „Takže se nesmím vrátit domů, protože jsem viděla příliš mnoho věcí, jejichž existenci nemůžeme připustit.“ „A kvůli tomu, kdo jsi, by tě po návratu podrobili rozsáhlému výslechu. A protože toho víš tolik a nikdo jiný se to nikdy nesmí dozvědět…“ Shara zavře oči. „Dej mi čas, zlatíčko,“ řekne Vinya. „Dělám, co můžu. Ti nahoře na mě teď dají víc než kdy dřív. Brzy je přesvědčím, uvidíš.“  52 

„Potíž je v tom,“ řekne potichu Shara, „že my agenti bojujeme za náš domov, chráníme ho… ale občas se do něj musíme vrátit, abychom nezapomněli, za co vlastně bojujeme.“ Vinya se ušklíbne. „Nebuď taková měkkota! Jsi Komaydová, děvče. Jsi dítě svých rodičů i moje dítě — jsi vlastenka. Saypur máš v krvi.“ Viděla jsem umírat desítky lidí, chce říct Shara, a mnoha jsem podepsala rozsudek smrti. Vůbec nejsem jako moji rodiče. Už ne. Vinya se usměje a zazáří jí oči. „Opatruj se, drahoušku. Tíha historie je v Bulikově o něco větší. Být tebou, dávala bych si pozor na každý krok — zvlášť vzhledem k tomu, že jsi přímým potomkem muže, který obrátil celý Kontinent v trosky.“ Potom natáhne dva prsty, přetře sklo a zmizí.

 53 

Povinností Ministerstva zahraničních věcí je regulovat něco, co vlastně ani regulovat nelze. To, že je něco nemožné, však ještě neznamená, že by to od nás saypurský lid neměl očekávat: neděly se snad před válkou na Kontinentu nemožné věci každý den a každou hodinu? Není to snad důvod, proč se Saypuru, a vlastně i celému světu každou noc tak špatně spí? — premiér Anta Doonijesh, dopis ministryni Vinyi Komaydové, 1712

O čem se nemluví Bulikovská univerzita je rozsáhlá stavba s mnoha místnostmi, nepřehledná kamenná síť chodeb a nádvoří ukrytá za vysokými hradbami na západní straně města. Zdi univerzity jsou samá skvrna, jednak kvůli dešťové vodě, jednak kvůli tmavé rozbujelé plísni; podlahy a chodníky jsou dohladka ošlapané, jako by se po nich chodilo mnoho let; tlusté, oteklé komíny připomínají spíš vosí hnízda než funkční architektonický prvek a patří ke slohu, ve kterém se už alespoň několik staletí nestaví. Po vstupu do budovy však Shara zjistí, že vodovodní instalace je v dokonalém stavu. Jako obvykle jsou z ní vidět jen kousky: přípojky k vodovodnímu potrubí, protipožární trysky ve stropě, samozřejmě také kohoutky a umyvadla. Ale to, co vidí, je celkem moderní. Pokouší se potlačit úsměv. Univerzita sice vypadá, jako by ji postavili v dávných časech, ale Shara ví, že ve skutečnosti je stará jen něco málo přes dvacet let.  55 

„Ve kterém křídle se teď nacházíme?“ zeptá se. „V lingvistickém,“ odpoví Nidayin. „A sami jim říkají ‚komory‘.“ Shara pomalu zamrká. Diví se, že ji Nidayin tak pohotově opravil. V lecčems jí připomíná typického funkcionáře z velvyslanectví — chová se povýšeně, přezíravě a je přesvědčený o vlastní důležitosti. Také ale zastupuje velvyslanectví při jednáních s veřejností a to znamená, že důležitá místa — jako je univerzita — velvyslancům a diplomatům oficiálně ukazuje právě on. „To je dost dlouhá komora,“ poznamená Pitry a rozhlédne se. „Vlastně spíš chodba.“ „Výraz ‚komora‘,“ řekne se vší vážností Nidayin, „má velice symbolický význam.“ „A jaký?“ Nidayin zřejmě nečekal, že ho někdo bude takhle zpovídat. „S vraždou to určitě nesouvisí,“ vykrucuje se. „Není to podstatné.“ Zvuky jejich kroků se rozléhají na  kamenné podlaze. Univerzita je po smrti dr. Pangyuie prázdná. Shara pozoruje, jak po kamenných stěnách tančí namodralé světlo lamp (plynových lamp, všimne si), a snad proto se nemůže ubránit pocitu, že tahle stavba je hluboce organická, jako by se nacházeli v jakémsi hmyzím úlu nebo možná v břiše nějaké gigantické příšery. Ale přesně o to nejspíš architektům šlo, napadne ji. V duchu se ptá, co si Efrem o téhle stavbě asi myslel. Jeho pokoje na  ambasádě už si prohlédla a  podle očekávání byly naprosto holé, prosté jakýchkoli podrobností: Efrem žil svou prací, zvlášť takovouhle prací, na tomhle místě obtěžkaném historií. Nepochybuje o tom, že nějaký šuplík v jeho kanceláři na univerzitě bude napěchovaný stovkami uhlových náčrtů univerzitních říms, bran a skoro určitě mnoha desítek dveřních klik, protože Efrema vždycky fascinovalo, co lidé dělají rukama: Lidé tak komunikují se světem, řekl jí kdysi. Duše se možná ­zrcadlí v očích, ale podvědomí, způsob jejich chování, to všechno je v rukou. Sleduj něčí ruce a spatříš jeho srdce. A možná měl  56 

pravdu. Efrem se totiž všeho nového, co objevil, dotýkal rukama: hladil desky stolů, klepal na stěny, hnětl půdu, laskal zralé ovoce… Efrem Pangyui nacházel na světě další a další věci, které ho uchvacovaly. „Jsem čím dál zvědavější,“ řekne Pitry. „Není to podstatné,“ opakuje Nidayin. „Vy to nevíte,“ obviní ho Pitry. „Vím,“ tvrdí Nidayin. „Jen před sebou nemám příslušné zdroje. Nechci vám dát nesprávnou informaci.“ „Kecy,“ řekne Pitry. Sigrud si tiše povzdechne, což se v jeho případě podobá hněvivému zavrčení. Shara si odkašle. „Univerzita má šest komor, protože Kontinentálové si svět představovali jako srdce se šesti komorami,“ vysvětluje. „V každé komoře sídlilo jedno z původních Božstev. Proudění mezi Božstvy utvářelo tok času, osudu, všech událostí: samu krev světa. Univerzitu pojímali jako mikrokosmos tohoto vztahu. Chodit na univerzitu znamenalo učit se všechno o všem, nebo to aspoň chtěli naznačit.“ „Vážně?“ ptá se Pitry. „Ano,“ potvrdí Shara. „Ale tohle není původní univerzita. Ta byla zničena za války.“ „Chcete říct po Mžiku,“ opraví ji Nidayin. „Zmizela spolu s většinou Bulikova. Nemám pravdu?“ Shara si ho nevšímá. „Univerzita byla znovu postavena podle nákresů a uměleckých děl z předválečných dob. Bulikov ­trval na tom, aby byla obnovena naprosto přesně: strhli spoustu dochovaných původních budov, aby ji mohli postavit z pravého starého kamene. Chtěli, aby byla naprosto autentická — nebo aspoň co nejautentičtější,“ dodá a zlehka se dotkne plynové lampy, „při použití jistých moderních vymožeností.“ „Odkud to všechno víte?“ ptá se Pitry. Shara si posune brýle na nose. „Co se tady vyučuje?“  57 

„Ehm, v  poslední době hlavně ekonomie,“ řekne Nidayin. „Obchod. A taky základní příprava na povolání. Hlavně proto, že město vyvinulo soustředěnou snahu stát se světovým finančním hráčem. Přispělo k tomu Hnutí za nový Bulikov — nedávno se proti němu zvedla vlna nevole, protože si to někteří lidé vykládají jako modernizaci. A vlastně mají pravdu. V univerzitním kampusu pořád někdo proti něčemu protestuje. Buď proti Novému Bulikovu, nebo, ech…“ „Proti dr. Pangyuiovi,“ řekne Shara. „Ano.“ „Předpokládám,“ prohodí Pitry, zatímco si nepřítomně prohlíží dveře, „že dějiny se tu vyučovat nesmějí.“ „Moc ne,“ odpoví Nidayin. „To, co se učí, podléhá přísným regulacím kvůli Světským předpisům. Předpisy tak nějak ochro­ mily všechno, co se tu dělá. A těžko se jim vyučují přírodní vědy včetně základních fyzikálních zákonů, protože se tu fyzikálními zákony tak dlouho nic neřídilo. A na některých místech pořád ještě neřídí.“ No jistě, pomyslí si Shara. Jak je chcete učit vědě, když zdejší svítání každé ráno vědu vyvrací? Sigrud se zastaví. Dvakrát začichá a  podívá se k  jedněm z  mnoha dveří napravo. Vypadají stejně jako většina dveří na univerzitě: jsou z masivního dřeva a uprostřed mají tlusté skleněné okno. Nejsou nijak označené. „Je to kancelář dr. Pangyuie?“ ptá se Shara. „Ano,“ přisvědčí Nidayin. „Jak poznal —?“ „A byl už tam někdo kromě policie?“ „Myslím, že ne.“ Shara přesto zkřiví tvář. Ví, že policie úplně stačí. „Nidayine, Pitry — ráda bych, abyste zkontrolovali všechny kanceláře a místnosti v téhle komoře univerzity. Potřebujeme zjistit, kteří další zaměstnanci univerzity byli poblíž a jaký měli vztah s dr. Pangyuiem.“  58 

„Určitě chcete takové vyšetřování rozjet?“ zeptá se Nidayin. Shara ho zpraží pohledem; nebo možná nezpraží, jen tak trochu připálí. „Totiž, nechci být troufalý, ale… jste jen dočasná hlavní diplomatka,“ řekne. „Ano,“ potvrdí Shara. „Jsem.“ Vytáhne malý narůžovělý proužek s telegramem a podá ho Nidayinovi. „A řídím se pokyny městské guvernérky. Přesvědčte se sám.“ Nidayin rozbalí telegram a čte: K-VEL THIVANI PREDBEZ VYSETR STOP VOJENSKE SILY ­ASISTUJTE STOP GHS512 „Ach,“ řekne Nidayin. „Jen předběžné vyšetřování,“ řekne Shara. „Ale musíme vy­ užít toho, že důkazy jsou ještě čerstvé, pokud tomu správně rozumím. Nebo se mýlím?“ „Ne,“ odpoví muž. „Nemýlíte.“ Nidayin a Pitry vykročí chodbou a pustí se do kontroly sousedních kanceláří. Než ujdou deset kroků, začnou se zase handrkovat. Aspoň je to na chvíli zaměstná, pomyslí si Shara. Schová telegram pod kabát. Nejspíš ho bude ještě potřebovat. Městská guvernérka Mulagheshová přirozeně žádný takový telegram neposlala. Je dobré mít přátele v každém komunikačním oddělení, ať už máte za lubem cokoli. „Tak,“ prohodí Shara, „a teď se podíváme, co tam zbylo.“

Kancelář dr. Efrema Pangyuie je zaplavena po kolena hlubokým mořem potrhaných papírů a stůl připomíná loďku ztracenou na jeho zažloutlých vlnách. Shara rozsvítí plynové lampy a prohlédne si škody: na korkové nástěnce vidí spoustu připínáčků,  59 

pořád na nich ještě visí cáry papíru. „Určitě je všechny strhla policie,“ zašeptá. „To se vsaď.“ Kancelář je malá a špinavá a k někomu tak významnému jako Pangyui se vůbec nehodí. Je v ní okno, umouněné a tak tmavé, že by klidně mohlo být z cihel. „Asi bychom tohle všechno měli uložit do  sáčků a  odnést zpátky na ambasádu.“ Na chvíli se odmlčí. „Řekni mi: kolik lidí nás sem sledovalo?“ Sigrud jí ukáže dva prsty. „Profíci?“ „Pochybuju.“ „Všimli si jich Nidayin nebo Pitry?“ Sigrud jí věnuje pohled: Co myslíš? Shara se usměje. „Já to říkala. Když kopneš do vosího hnízda… Ale zpátky k věci. Jaký na to máš názor?“ Obr popotáhne nosem a poškrábe se na něm. „Takže… Je jasné, že tady někdo něco hledal. Ale myslím, že to nenašel.“ Shara přikývne, potěšilo ji, že došla ke správnému závěru. Sigrudovo šedé oko tančí po vlnách papíru. „Kdyby hledali jednu konkrétní věc a našli ji, tak by přestali. Ale já nevidím nic, co by tomu nasvědčovalo.“ „Dobře. Vidím to samé.“ Zbývá tedy otázka, co vlastně hledali. Vzkaz v Pangyuiově kravatě? Zatím si není jistá, ale čím dál tím víc pochybuje o tom, že Pangyui byl zavražděn prostě proto, že se v Bulikově dopustil kacířství. Nedělej předčasné závěry, napomene se Shara. Nebudeš to vědět, dokud to nezjistíš. „Dobrá,“ řekne Shara. „Kde?“ Sigrud zase začichá a brodí se záplavou papírů ke stolu. Jednou nohou odhrne papíry na opačné straně stolu, než na které nejspíš profesor obvykle pracoval. Na kamenné podlaze je pořád

 60 

ještě vidět velká tmavá skvrna. Shara musí přijít až těsně k ní a teprve pak ucítí měďnatý pach zaschlé krve. „Takže neseděl za stolem,“ poznamená Shara. „Pochybuju.“ Lituje, že neví, kde přesně ho našli, co leželo vedle něj, co měl u sebe… V policejním hlášení samozřejmě byly poznámky, jenže policejní hlášení se ani slovem nezmínilo o Pangyuiově rozřezaném oblečení, takže nebylo zrovna důvěryhodné. Shara usoudí, že si musí vystačit s tím, co zjistí sama. „Buď tak hodný a přines mi sáček na tenhle papír,“ požádá Sigruda tiše. Obr přikývne a vykročí chodbou. Shara se rozhlédne po místnosti. Opatrně popojde a shýbne se pro útržek papíru: … panuje však přesvědčení, že Kajův původ neobyčejně privilegovaného Saypuřana rozhodně nezmenšuje jeho činy. Ano, jeho otec kolaboroval s Kontinentem a o jeho matce není známo nic. Víme, že Kaj byl učenec, tak trochu vědec a prováděl doma pokusy. I když při masakru o nikoho nepřišel, musel… Zvedne další papír. … musíme se ptát, k čemu se komora bohyně Olvos na původní univerzitě používala. Zdá se totiž, že  Olvos s  jednáním Kontinentu, ba ani s jednáním ostatních Božstev nesouhlasila. Byla považována za Božstvo naděje, světla a houževnatosti. Její odchod ze světa v roce 775 na počátku Zlatého věku Kontinentu se považoval za velikou tragédii. Vedly se vzrušené debaty o tom, proč přesně odešla: některé nalezené texty tvrdí, že na cestě, kterou zvolila

 61 

ostatní Božstva, spatřila Olvos jen zmar; mnoho těchto textů však bylo záhy zničeno, nejspíš ostatními Božstvy… A další: … vše nasvědčuje tomu, že Kaj před svou smrtí na infekci v roce 1646 vedl na Kontinentu velice asketický život. Spal, jedl a žil sám a mluvil jen tehdy, když vydával rozkazy. Jeho pobočnice Sagreshová ve svých dopisech vzpomíná: „Jako by ho domovina těch, kteří tak dlouho ovládali a utlačovali jeho lid, zklamala tak moc, až ho to ranilo. Nikdy to neřekl nahlas, ale téměř jsem slyšela, jak mu běží hlavou: ‚Neměla by země bohů být dost dobrá i pro bohy?‘ “ Ale Kaj samozřejmě nemohl vědět, že za zpustošení Kontinentu byl téměř přímo odpovědný on sám, neboť příčinou Mžiku byl Kajův úspěšný atentát na Božstvo zvané Taalhavras… Shara v mnoha útržcích poznává Efremovy starší, už vydané spisy. Musel si sem přivézt své staré svazky a policisté je při „pátrání“ roztrhali. Možná je těšilo, že mohou zničit tolik slavných saypurských textů, pomyslí si. Tedy pokud to opravdu udělala policie. Potom zahlédne v koutě jakousi bachratou siluetu. Při bližším ohledání zjistí, že  je to bytelný, impozantní trezor, a  navíc má otevřená dvířka. Prohlédne si zámek. Je hrozně složitý: Shara není zkušená kasařka, ale pár jich svého času znala a ví, že na tohle by neměli. Zámek, dvířka ani ostatní části trezoru přesto nejeví známky poškození. Nikde není ani stopy po tom, co v něm mohlo být uloženo. Když se opře a zamyslí, všimne si, že z trosek vykukuje růžek papíru, který se od ostatních nápadně liší: není to stránka z vědecké publikace, ale oficiální formulář s pečetí Ministerstva zahraničních věcí v levém a pečetí úřadu městské guvernérky v pravém horním rohu.  62 

Vyloví ho z moře papírů. Je to nějaká žádost a vyplnil ji Efrem. Těžko říct, o co přesně žádá: žádost jako taková má podobu kódu ACCWHS14-347. Dole se podepsal Efrem, ale ještě je potřeba jeden podpis a pod prázdným místem jsou slova: Turyin Mulagheshová, městská guvernérka, Bulikov. „Našla jsi něco?“ ozve se ze dveří Sigrudův hlas. „Ještě nevím,“ řekne Shara. Při ukládání materiálu do sáčků Shara zjistí, že tohle není jediný dokument městské guvernérky, který skončil v Efremově vlastnictví: mezi cáry papíru je spousta útržků nějakých propustek. Nejspíš mu je vydal strážný, když ho pouštěl… někam. Jakmile jsou s tím hotovi, Shara je spočítá: v kanceláři je celkem devatenáct propustek. Ví, že Efrem si je dozajista neschoval záměrně: po skončení jeho návštěvy byly nejspíš bezcenné. Zřejmě si po návratu do kanceláře prostě jenom vyprázdnil kapsy. Shara se ohlédne k trezoru v rohu. A možná si s sebou kromě starých povolenek přivezl i něco dalšího. Do kanceláře vklopýtají Nidayin a Pitry, oba vypadají dost uštvaně. Nidayin drží v rukou dlouhý umolousaný kus papíru. „Tak už jsme skončili,“ oznámí. „Máme celkem šedesát tři jmen. Zapsali jsme si jejich oddělení, čas strávený na  škole, vztah k profesorovi a —“ „Dobrá práce,“ řekne Shara. „Sigrude, přidej to prosím do naší sbírky. Myslím, že  tady už jsme udělali, co jsme potřebovali. Teď se vrátíme na ambasádu. A potom, Pitry, asi budete muset zase natankovat nádrž. Myslím, že nás čeká krátký výlet mimo Bulikov.“ „Kam pojedeme?“ zeptá se Pitry. Shara prohrábne hromádku propustek v kapse. „Popravdě řečeno,“ odpoví, „zatím ještě nevím.“

 63 

Poté co vyjdou z univerzity a zamíří k vozu, Shara zvolní krok. Sigrud kráčí po jejím boku. Když vydechne nosem, ozve se tiché zasyčení. Shara stočí pohled dolů a do strany, na jeho ruce. Obr udělá drobný pohyb pravým ukazovákem a prostředníkem, zlehka se jimi dotkne pravého stehna. Shara se podívá doprava. Ani ji nepřekvapí, že ti dva vypadají jako obyčejní lidé sedící v kavárně. Muž zavrtaný do tlustého šedého kabátu s mastnými vlasy a dvoudenním strništěm pomalu sloupává obal z doutníku. Ženě naproti němu může být asi padesát nebo pětapadesát let, má hubenou, zahořklou tvář, nafialovělé upracované ruce a šedé vlasy stažené do pevného drdolu. Žena nezvedne pohled od šití, ale Shara přesto vidí, jak se jí chvějí ruce. Ne, kdepak. Nejsou to profíci. „Vysadíme tě za rohem,“ řekne Shara. „Pak je budeš sledovat.“ Sigrud přikývne a vleze si do vozu.

Dostat se z Bulikova po silnici znamená absolvovat přehlídku cestovních dokladů, kontrolních bodů, zátarasů a dopravních zácp, červenobíle pruhovaných bran se závorami a strážnými a nekonečných seznamů. Všichni zřízenci — v černých nebo fialových uniformách s desítkami mosazných knoflíků — jsou Kontinentálové. Svázali jsme tohle město nařízeními do takové míry, pomyslí si Shara, že už ho ochotně dusí i jeho vlastní občané? Její doklady čarují jako kouzelná hůlka, zřízenci na ně honem mávají, ať pokračují, občas dokonce zasalutují a Shara s Pitrym proplují sítí kontrolních bodů za necelou půlhodinu. Něco takového by se občanům Bulikova mohlo podařit jedině v případě, že by si hodně, hodně přivstali.

 64 

„Sídla“ městských guvernérů jsou na Kontinentu ožehavým tématem. Shara ví, že oficiální stanovisko Saypuru k příbytkům guvernérů — městských i regionálních — zní, že tato sídla jsou jen dočasná: jako zástupkyně Saypuru to má prakticky napsané ve scénáři. Oficiální stanovisko také tvrdí, že guvernérská sídla jsou pozorovací stanoviště zřízená Saypurem čistě proto, aby udržovala mír, dokud se mír nezačne udržovat sám. Ale jak se každý na  Kontinentu dennodenně ptá: kdy přesně to bude? Vzhledem k šest metrů vysokým betonovým zdem, dělům v lafetách, železným branám a křiku vojáků za zdmi (nacházejícími se necelé tři kilometry od hradeb Bulikova) působí sídlo městské guvernérky Mulagheshové dojmem, že mír se sám hned tak udržovat nezačne. Ta stavba je hrozivá, vznešená, strohá a rozhodně a nepochybně trvalá. Uvnitř za guvernérčiným stolem jsou okna vysoká od podlahy až ke stropu a  za nimi vidí Shara zeleň, zvlněné kopce obehnané betonovou zdí. Vidí i vojáky, jak cvičí na přehlídkových plochách, komandant na ně štěká rozkazy a desítky měkkých modrých pokrývek hlavy se pohupují nahoru a dolů. „Paní guvernérka brzy přijde,“ oznámí jí zřízenec, mladý muž s  ostře řezanou tváří a  nezdravě vyzáblou postavou. „V  tuto chvíli se tuží.“ „Promiňte, co že to dělá?“ ptá se Shara. Mladík se usměje způsobem, který nejspíš pokládá za zdvořilý. „Cvičí.“ „Aha. Chápu. V tom případě ráda počkám.“ Zřízenec se znovu usměje, jako by říkal: To je roztomilé, myslet si, že máte na vybranou. Shara se rozhlédne po kanceláři. Má duši a výzdobu sekery: všechno je šedivé a hladké, navržené tak, aby fungovalo, a to spolehlivě.

 65 

Otevřou se dvířka v boční stěně místnosti. Rázným krokem z nich vyjde nevysoká, asi pětačtyřicetiletá žena v šedivém vojenském nátělníku, bleděmodrých kraťasech a  vysokých šněrovacích botách. Je celá zpocená, čúrky potu jí stékají po neobyčejně velkých a neobyčejně hnědých ramenou. Zastaví se a  chladným pohledem si změří Sharu, pak se stejně chladně usměje a odpochoduje ke stolu. Jednou rukou se opře o roh, pravým chodidlem vykopne do vzduchu, pravou rukou sevře kotník a začne si protahovat stehenní svaly. „Nazdar,“ řekne. Shara se usměje a vstane. Turyin Mulagheshová je odměřená, surová, výkonná a strohá jako její kanceláře — žena zrozená a vycvičená k boji a pořádku, která už nesnese jiný způsob života. Patří k  nejsvalnatějším ženám, jaké kdy Shara viděla, s pružnými bicepsy a šlachovitým krkem a rameny. Shara slýchala historky o tom, co všechno Mulagheshová dokázala během drobných povstání po Létě černých řek. Prohlíží si velikou jizvu na její levé čelisti a potlučené klouby na rukou a v tu chvíli si uvědomuje, že všem těm neuvěřitelným historkám věří. Je zbytečné dodávat, že někdo jako Mulagheshová se na úřednických postech nevidí často. „Dobré odpoledne, paní guvernérko,“ řekne Shara. „Jsem —“ „Já vím, kdo jste,“ skočí jí Mulagheshová do řeči. Přestane si protahovat svaly, otevře zásuvku a vytáhne z ní doutníček. „Vy jste ta nová holka. Nová — jak se vám říká? Hlavní velvyslankyně.“ „Ano. Ashara Thivaniová, bývalá kulturní —“ „Ano, ano. Kulturní velvyslankyně. Přijela jste dneska v noci, viďte?“ „Přesně tak.“ Mulagheshová se svalí na židli a hodí nohy na stůl. „Jako by to byly jen dva týdny, co sem Troonyiho uklidili. Divím se, že mám pořád ještě práci. Myslela jsem, že kvůli tomu chlapovi celé město lehne popelem. Na rovinu, je to zkurvenej pitomec.“  66 

Zvedne pohled k Shaře. Oči má ocelově šedé. „Ale možná už ten oheň založil. Pangyuie koneckonců zabili při jeho hlídce.“ Ukáže na Sharu tupým koncem doutníčku. „Proto jste tady, ne?“ „Ano, je to jeden z důvodů.“ „A nepochybuju, že další důvod je ten,“ řekne Mulagheshová a zapálí si doutníček, „aby ministerstvo vyhodnotilo, jestli moje činnost — nebo nečinnost — nemohla přispět ke smrti jejich kulturního vyslance. Protože svým způsobem se to stalo i při mojí hlídce. Souhlasí?“ „Tohle není moje priorita,“ prohlásí Shara. „Všechna čest,“ pochválí ji Mulagheshová. „Evidentně jste diplomacii povýšila na umění.“ „Je to pravda,“ namítne Shara. „Věřím tomu, že  vy to tak berete. Ale ministerstvo asi ne.“ Mulagheshová si povzdechne a její hlava na chvíli zmizí v oblaku kouře. „Poslyšte, já jsem vlastně ráda, že jste tady. Když jim povíte, co já říkám už rok, třeba začnou poslouchat. Hned jak jsem se doslechla o téhle kulturní expedici, tak jsem věděla, prostě věděla, že to nedopadne dobře. Bulikov je jako slon, chápete? Má dlouhou paměť. Ahanaštan, Taalvaštan, tam všude se to lepší. Modernizují. Stavějí železnici, přivážejí doktory… sakra, dokonce pouštějí ženy k volbám.“ Potáhne nosem, pak si odchrchlá a plivne do odpadkového koše u stolu. „Ale tady —“ mávne rukou k oknu, směrem k hradbám Bulikova, „— tady si pořád myslí, že mají Zlatý věk. Nebo že by ho mít měli. Jednou za čas na to zapomenou a chvíli je klid, ale pak zase někdo kopne do vosího hnízda a já musím řešit další krizi. Krizi, kterou vlastně ani řešit nemůžu, protože politika žádá ‚nevměšovat se‘. V Ghaladeshi, na druhý straně toho podělanýho oceánu, vypadají politický kecy vždycky moc hezky — ale když sedíte den chůze od jejich hradeb, najednou jsou to jenom prázdný slova.“ Shara jí vstoupí do řeči. „Paní guvernérko, než budeme pokračovat…“  67 

„Hm?“ „Kdo podle vás zabil dr. Pangyuie?“ Zdá se, že Mulagheshovou to trochu zaskočilo. „Podle mě? Jak to mám sakra vědět? Mohl to udělat kdokoli. Celé město si přálo, aby zemřel. Navíc mi nedali zelenou, abych rozjela vyšetřování.“ „Ale určitě máte nějaké tipy.“ „Jo, to mám.“ Dlouze se na Sharu zahledí. „Co je vám po tom? Jste diplomatka. Jste tady jenom kvůli těm mejdanům, ne?“ Shara sáhne pod kabát a vytáhne odznak Ministerstva zahraničních věcí. Mulagheshová se předkloní a prohlédne si ho. Slouží jí ke cti, že při tom nijak nezareaguje. Po dlouhé chvíli přečte jméno napsané dole: „Komaydová.“ „Ano,“ řekne Shara. „Takže ne Thivaniová.“ „Ne.“ „Komaydová. Příbuzná s Vinyí Komaydovou?“ Shara jí pohled bez mrknutí oplácí. Mulagheshová se opře. Ještě si Sharu chvíli měří a pak se zeptá: „Jak jste stará?“ „Je mi pětatřicet.“ „Takže… ta záležitost před šestnácti lety. Národní strana. Bylo to…?“ Shara na sobě s obrovským sebezapřením nedá nic znát. Mulagheshová přikývne. Shaře připadá, že v jejích očích vidí šibalská světélka. „Hm. Proč jste to neřekla hned?“ „Obávám se, že jste začala mluvit dřív, než jsem mohla něco říct.“ „Asi máte pravdu,“ připustí Mulagheshová. „Když si jdu zaběhat, vždycky jsem pak upovídaná.“ Vrazí si doutníček zpátky mezi zuby. „Takže jste přece jenom přijela vyšetřit profesorovu vraždu.“  68 

„Přijela jsem zjistit,“ řekne Shara a schová odznak, „jestli by něco v Bulikově nemohlo představovat hrozbu pro Saypur.“ „V Bulikově? Sakra, vždyť se z těch nejhorších sraček vyhrabal teprve před deseti, patnácti lety. Když jsem přijela, vypadal nejspíš úplně stejně, jako když ho Kaj zabral. Lidi pořád ještě srali do kbelíků. Nedovedu si představit, jak by mohl představovat hrozbu.“ „Před Létem černých řek si mysleli to samé. Když zavedli Předpisy, město bylo v ještě horším stavu, a přesto se vzbouřilo. Zdá se, že vášeň Bulikova dalece přesahuje jeho meze.“ „Poetické,“ utrousí Mulagheshová. Přejede si palcem po jizvě na čelisti. „Ale asi výstižné.“ Nahrbí se na židli ještě víc — Shara už to ani nepovažovala za možné — a pak se zamyslí. Shara ví, o čem přemýšlí: uvažuje, zda by bylo moudré podat téhle nové záhadné úřednici pomocnou ruku. Odměnou za dobré skutky a lidumilné činy je na ministerstvu až příliš často pád — když někdo přijde o své postavení, stihne trest každého, kdo ho podporoval. „Potřebuju vaši pomoc, paní guvernérko,“ řekne Shara. „Na velvyslanectví se spoléhat nemůžu.“ Mulagheshová si odfrkne. „A kdo ano?“ „Máte pravdu. A jsem ochotná udělat všechno pro to, abych vaši podporu získala.“ „Vážně?“ „Ano. Chci tohle všechno co nejrychleji urovnat. A k tomu potřebuju vaši pomoc.“ Mulagheshová žvýká konec doutníčku. „Nevím, jestli mi můžete dát, co chci.“ „Třeba se budete divit.“ „Třeba. Nevadí mi sloužit, paní velvyslankyně. A přesně tohle děláme — sloužíme veřejnosti. Ale já už jsem se nasloužila dost. Chci na nějaké mnohem lepší místo, než je tahle zapomenutá zřícenina.“  69 

Shara už asi ví, kam tím guvernérka míří. „Ahanaštan?“ Mulagheshová se zasměje. „Ahanaštan? Vy myslíte, že chci větší odpovědnost? U všech moří, ne. Paní velvyslankyně, já chci přeložit na Javrat.“ „Javrat?“ opakuje překvapeně Shara. „Ano. Daleko v Jižních mořích. Chci někam, kde jsou palmy. Slunce. Pláže. Někam, kde mají dobré víno a chlapy s kůží, která nevypadá jako hovězí lůj. Chci co nejdál od Kontinentu, paní velvyslankyně. S tímhle už nechci mít nic společného.“ Sharu to trochu zaskočilo. V Ahanaštanu je jediný fungující mezinárodní přístav na Kontinentu. Obchod se po válce přesunul na moře, a Ahanaštan je díky tomu jedním z hrstky kontinentálních měst, která alespoň trochu vzkvétají. Vojenská síla Saypuru navíc spočívá téměř výlučně v námořních lodích, což z Ahanaštanu dělá město s nejtěsnějšími vazbami na Saypur a z jeho guvernéra jednoho z mocnějších světových hráčů. O téhle práci sní snad každý saypurský funkcionář na Kontinentu… ale pokud Mulagheshová žádá maličký ostrůvek Javrat, v podstatě to znamená, že chce z politické hry úplně vystoupit. Shara vlastně ještě nepotkala Saypuřana, který by se v té hře nechtěl udržet věčně. „Tak co,“ řekne Mulagheshová. „Myslíte si, že je to možné?“ „Je to… možné, to ano,“ potvrdí Shara. „Ale tuším, že na ministerstvu z toho budou trochu zmatení.“ „Nestojím o povýšení,“ řekne Mulagheshová. „Zbývá mi kolik, dvacet let života? Nebo míň? Chci složit kosti někde, kde je teplo, velvyslankyně. A všechno to politikaření… už se mi z toho dělá šoufl.“ „Rozhodně se vynasnažím to zařídit.“ Mulagheshová jí věnuje úsměv, který by slušel žralokovi. „Výborně. Tak se do toho dáme.“

 70 

„Tohle Hnutí za nový Bulikov namočilo město do pořádných sraček, to vám teda povím,“ řeční Mulagheshová. „Už to tady nějakou dobu bublalo. Lidi vidí, že na modernizaci — čili na spolupráci se Saypurem — se dá vydělat, a chtějí prachy. Jenže boháči v Bulikově nechtějí spolupracovat vůbec a dělají kolem toho takový povyk, že na to chudina slyší.“ „Jak to souvisí s doktorem Pangyuiem?“ „Ti, kteří vystupují proti Novému Bulikovu, se ohánějí tím, že jeho zastánci ‚sešli z cesty‘.“ Mulagheshová ten výrok doprovodí zakoulením očima, ušklíbnutím a pohrdavým mávnutím ruky — nechybí nic. „Takhle to dřív nebylo, a proto by to tak nemělo být ani teď. Ti nejzatvrzelejší a nejtroufalejší si říkají Obnovitelé. Samozvaní ochránci národní a kulturní identity Bulikova… Sama víte, o jakých kreténech mluvím. Takže když se tady ukázal Pangyui a začal pitvat dějiny a kulturu Kontinentu — no, prostě měli najednou pěkný velký terč, do kterého se mohli slovně strefovat.“ „Aha,“ řekne Shara. „No jo. Obnovitelé v té jejich diskusi prohrávali, nikdo přece nebude hlasovat proti blahobytu, krucinál. A když prohráváte v diskusi, tak prostě změníte téma.“ „Jinými slovy, posloužil jim k tomu, aby na něj odvedli řeč.“ „Správně. Začali ukazovat na toho špinavého Saypuřana, co se k nim nakvartýroval s požehnáním té cizí mocnosti, se kterou se mají pelešit, a volali a křičeli a remcali a fňukali, jaká je to strašná svatokrádež. Nemyslím si, že jim Pangyui se svojí ‚misí kulturního porozumění‘ ve skutečnosti nějak moc vadil — no, některým asi jo —, prostě ho použili jako politickou páku. A teď všichni do jednoho popírají, že by s jeho vraždou měli něco společného, a jejich oficiální stanovisko zní, že to byla jen upřímná politická diskuse. Stará dobrá nechutná a urážlivá politická diskuse, vždyť to znáte. Nic neobvyklého.“ Sharu nic z  toho nepřekvapuje. Politické instinkty sice nosí v různých státech různé šaty, ale pod vší tou obřadností  71 

a okázalostí je pokaždé tatáž ohyzdnost. „Ale souvisí to nějak s vraždou doktora Pangyuie?“ „Možná. Možná ne. Mohlo to nějakého cvoka vyhecovat k tomu, aby profesora utloukl? Možná. Znamená to, že to zavinily politické frakce v Bulikově? Možná. Můžeme s tím něco dělat? Asi ne.“ „Ale co když pachatelům pomáhali ti,“ nadhodí Shara, „kteří jsou v Bulikově u moci?“ Mulagheshová přestane žvýkat doutníček. „Co tím chcete říct?“ „Prohlédli jsme si profesorovu kancelář. Někdo ji vyraboval. Mám podezření, že bez vědomí někoho z bulikovské policie by se to nemohlo stát. Spousta jeho materiálů byla roztrhána, zničena. Někdo něco hledal.“ „A co?“ „To nevím.“ „Tak proč s tím jdete za mnou?“ „No… možná to souvisí s tím, co přesně profesor zkoumal.“ Shara sáhne do kapsy kabátu, vytáhne útržky propustek, položí je na guvernérčin stůl a posune je k ní. Mulagheshová vykulí oči. Vyndá si doutníček z úst, chvíli ho strnule drží v jedné ruce a pak ho položí na stůl. „A sakra.“ „Co je to, paní guvernérko?“ zeptá se Shara. Mulagheshová něco rozmrzele zabručí. „Co jsou ty papírky, paní guvernérko?“ „Visačky pro hosty,“ odpoví zdráhavě Mulagheshová. „Připínají si je zepředu ke košilím, abychom viděli, že mají povolený přístup. Každý týden si je musejí obnovovat, protože — no, prostě proto, že přístup je tak přísně omezený. Hádám, že propadlé visačky si bral s sebou domů — i když měl přísný rozkaz je zničit. Aspoň vidíte, co se stane, když takovouhle práci svěříte civilistům.“ „Přístup… k čemu?“

 72 

Mulagheshová odstrčí doutníček. „Myslela jsem, že to víte. Každý přece o Skladištích někdy něco zaslechl.“ Shaře při těch slovech spadne brada. „O Skladištích? Myslíte Zakázaná skladiště? Ta, o kterých se nemluví?“ Mulagheshová zdráhavě přikývne. „Ty sklady existují?“ Zase si povzdechne. „Jo. Jo, existují.“ Poškrábe se na hlavě a zopakuje: „A sakra.“

„Ukázali mi ho týden po tom, co jsem nastoupila do funkce guvernérky,“ říká Mulagheshová. „Před lety. Vezli mě na venkov. Nechtěli mi říct, kam jedeme. A pak jsme vjeli do ohromné zóny plné bunkrů. Byly jich desítky. Ptala jsem se, co v nich je. Pokrčili rameny. ‚Nic zvláštního. Nic mimořádného.‘ Zrní, pneumatiky, dráty a podobně. Až na jeden. Jeden byl jiný, ale vypadal úplně stejně jako ostatní. Maskování, chápete. Schovali ho všem na očích. My Saypuřani umíme být pěkně vychytralí. Ale dveře neotevřeli. Prostě mi řekli: ‚Tady to je. Existuje to. A to nejbezpečnější, co s tím můžete dělat, je víckrát o tom nemluvit ani na to nemyslet.‘ Dbala jsem na jejich radu. Samozřejmě až do chvíle, kdy přijel profesor.“ Shara na  ni zírá s  otevřenými ústy. „Takže… takže tam dr. Pangyui chodil?“ „Přijel studovat historii,“ řekne Mulagheshová a pokrčí rameny. „Copak je někde víc historie než v Zakázaných skladištích? Proto… no, proto jsou tak nebezpečná.“ Shara sedí jako omráčená. Všichni na ministerstvu odjakživa pokládali Zakázaná skladiště za absurdní pohádku. Jediný náznak toho, že by mohla existovat, se nachází v jedné kratičké podsekci Světských předpisů:

 73 

Žádný předmět, umělecké dílo, artefakt ani přístroj, který je obyvateli Kontinentu považován za cenný, nesmí být z Kontinentu odvezen. Jestliže však daný předmět, umělecké dílo, artefakt nebo přístroj ze své podstaty porušuje tyto Předpisy, musí být zabaven a chráněn. Shara stejně jako každý jiný student předválečných dějin dobře ví, že Kontinent se v takových věcech prakticky topil. Před Kajovou invazí každodenní život lidí na Kontinentu poháněly, udržovaly a podporovaly nesčetné zázračné předměty: konvice, ve kterých nikdy nedošel čaj, zámky, které odemkla jen kapka krve určitého člověka, přikrývky, které dávaly teplo a pohodlí bez ohledu na počasí… V textech, jež Saypur po velké válce ukořistil, byly zmínky o desítkách a stovkách takových předmětů. A některé zázračné věci samozřejmě neměly zdaleka tak blahodárné účinky. Nabízela se tedy otázka, kde jsou ty věci teď. Jestliže jich Božstva stvořila tolik a jestliže Světské předpisy nedovolovaly Saypuru úplně je zničit nebo odvézt z Kontinentu (což mnozí považovali za neobvyklé a nemoudré diplomatické rozhodnutí), kde potom mohly být? Někteří byli přesvědčení o tom, že na tuhle otázku může existovat jen jedna odpověď — musejí být pořád ještě tady. Někde na Kontinentu, ale ukryté. Uložené někde v bezpečí, ve skladištích tak tajných, že se o nich nesmí mluvit. Ale tohle bylo přece vyloučené. Jak by se na ministerstvu, kde každý nahlížel druhému pod ruce, mohly utajit tak velké a tak důležité skladovací prostory? Shara za celou svou kariéru neviděla nic, co by nasvědčovalo tomu, že existují, a viděla toho už celkem dost. „Jak je… jak je to možné?“ ptá se Shara. „Jak se dá utajit něco tak velkého?“

 74 

„Podle mě se jim to podařilo díky tomu,“ řekne Mulagheshová, „že je to tak staré. Lidi si myslí, že těch skladů je spousta, ale ve skutečnosti je jen ten jeden. Je starší než všechny zpravodajské sítě, které dnes působí. Kruci, rozhodně je mnohem starší než kontinentální správa, pochází z doby dávno předtím, než jsme navázali těsné spojení s Kontinentem. Na ministerstvu vám řeknou jen to, co potřebujete vědět, a vy jste to nikdy vědět nepotřebovala.“ „Ale tady? V Bulikově?“ „Ne, ne přímo v Bulikově. Ale blízko. Po Kajově smrti vzali jeho poručíci všechny zázračné věci, které našel, a dali je pod zámek. Nahromadili jich tolik, že je nikdy nikdo nemohl nikam přesunout, protože jinak by se na Kontinentu okamžitě vědělo, kde jsou. Takže je tady museli nechat a hromadit je dál.“ „Kolik jich tu je?“ „Tisíce. Asi.“ „Asi?“ „No, já jsem se dovnitř podívat rozhodně nechtěla. Kdoví co všechno tam je? Jasně, všechno je to zkatalogizované, setříděné a pod zámkem, ale… radši jsem to nechtěla vědět. Takovéhle věci mají být mrtvé a já chtěla, aby mrtvé zůstaly.“ Shara se s vypětím duševních sil vrátí k hlavnímu tématu. „Ale Pangyui měl jiný názor?“ „Byl tady proto, aby prostudoval historii tak jako nikdo předtím,“ prohlásí Mulagheshová. „Klidně se vsadím, že nejspíš přijel právě kvůli Skladišti. Seděli jsme na skládce dějin a někomu na ministerstvu nejspíš došla trpělivost. Chtěli tu skříňku otevřít.“ Sharu při těch slovech zaplaví pocit zrady. Efrem se o ničem takovém ani slůvkem nezmínil. Není divu, že se tomuhle řemeslu učil tak rychle, pomyslí si. Tou dobou už měl spoustu svých vlastních tajemství.

 75 

Připadá jí vyloučené, že by o tom Vinya nevěděla. Vážně se chci dívat pod tyhle kameny? ptá se Shara v duchu. Není to poprvé, co se zapletla do některého z projektů své tety — a pro její kariéru bylo pokaždé nejmoudřejší předstírat, že nic nevidí. Jenže v duchu má pořád ještě před očima Efrema na kavalci v trezoru na ambasádě, profesorovu lebku s hrubou maskou jeho drobné křehké tváře… Sharu najednou tlačí v břiše něco studeného. Efreme… nechala tě zabít tetička Vinya? „Víte, jaké artefakty studoval?“ zeptá se Shara. „Říkal, že  tam chce studovat jen knihy a  pár nečinných předmětů.“ Shara přikývne. Ví, že výraz „činný předmět“ se vztahuje na běžné věci — krabici, pero nebo obraz —, které mají zázračné vlastnosti, zjevné nebo skryté. Například malby svatého Varčeka byly očividně zázračné, protože postavy na těchto obrazech se pohybovaly po plátně, šouraly se sem a tam nebo si něco šuškaly. Zato přikrývky boha Džukova měly moc, která tak zjevná nebyla — dokud jste si pod ně nevlezli. Rázem jste se totiž ocitli nazí na pláži zalité svitem měsíce a nacházející se několik kilometrů daleko. Ale jakmile Božstvo, které těmto předmětům udělilo zázračné vlastnosti, odešlo — jinými slovy, jakmile bůh zemřel —, předměty o svou zázračnou moc většinou rychle přišly. Tyto předměty se považují za „nečinné“: už nejsou zázračné, ale rozhodně se jim nedá věřit. „Na které se díval, to nevím,“ pokračuje Mulagheshová. „Nevím o těch věcech skoro nic, a ani nechci vědět. Tohle všechno se dohodlo za Kajových časů. Od té doby tam vlastně ani nikdo nebyl, až Pangyui. Chápal všechna rizika. Měl pozoruhodně dobré informace. Hádám, že si přečetl a nastudoval tolik starých příběhů, že o těch věcech věděl všechno ještě předtím, než prošel dveřmi. Byl opatrný. Ty, které si odnesl, pečlivě uložil a hlídal.“  76 

„On některé z nich odnesl?“ Mulagheshová pokrčí rameny. „Několik ano. Podle toho, co říkal, je spousta věcí ve Skladišti jenom veteš. Ale jsou tam i hromady a hromady a hromady knih. Profesor tvrdil, že hledal hlavně tohle. Pečlivě si jich pár vybral a studoval je… mimo podmínky ve Skladišti. Hádám, že byly dost tísnivé.“ Trezor v jeho kanceláři, pomyslí si Shara. „A vy myslíte, že jeho vražda mohla se Skladištěm souviset?“ „Vy si to možná myslíte,“ opáčí Mulagheshová, „ale já o tom pochybuju. Jak jsem říkala, nikdo toho o  Skladišti moc neví. Bunkry, ke kterým patří, jsou pod bedlivým dohledem. Nikdo se tam nepokoušel vniknout. Podle mě by se našla spousta nápadnějších důvodů, proč ho zabít.“ „Ale něco tak nebezpečného jako Skladiště…“ „Poslyšte, v Bulikově toho moc nezmůžu, ale umím se dívat. A do Skladiště nikdo nestrkal nos. Tím jsem si jistá. Ptala jste se mě na radu, a já vám radím zaměřit se na Obnovitele.“ Shara se nad tím zdráhavě zamyslí. „A předpokládám, že by nebylo možné pustit mě do toho Skla—“ „Ne,“ řekne ostře Mulagheshová. „To by nebylo.“ „Vím, že k tomu nemám svolení, ale pokud by se to mělo udělat nenápad—“ „Opovažte se to doříct. Už jenom to navrhovat je zrada.“ Shara se na ni zamračí. „O podobných historických záležitostech jsem informovaná skoro stejně dobře jako Pangyui.“ „To se máte,“ řekne Mulagheshová. „Ale kvůli tomuhle vás sem neposlali. Nemáte k tomu oprávnění. Tyhle věci se utají jedině díky tomu, že je lidi neuvidí. A to platí i pro vás, velvyslankyně Komaydová.“ Shara si posune brýle na nose. Vzdorovitě si to všechno uloží do nejzazšího koutku v hlavě pro pozdější využití. „Chápu,“ řekne nakonec. „Takže… Obnovitelé?“ Mulagheshová kývne. „Správně.“  77 

„Máte u nich nějaký zdroj?“ „Ani jeden,“ odpoví Mulagheshová. „Aspoň ne důvěryhodný. Nechtělo se mi do toho sajrajtu lézt. Ještě by pak začali roztrubovat, že je sleduju.“ „Předpokládám, že stoupenci Nového Bulikova by mohli pomoct.“ „Do jisté míry. K jejich zastáncům patří i jeden z Otců města, což je hodně neobvyklé. Ale nejspíš se nechce moc sbližovat se Saypuřany, jako jsme my. Vypadalo by to nekale, chápete. Ale je tu i pár formálních příležitostí. Každý měsíc pořádá recepci své politické strany, zve na ni mecenáše umění. Hledá sponzory — letos budou volby. Obvykle zve ze zdvořilosti i mě a hlavního diplomata. Takže kdybyste s ním chtěla mluvit, tohle by byla dobrá příležitost.“ „Co mi o něm ještě můžete říct?“ „Spadlo mu do klína pořádné bohatství. Jeho rodina je za vodou. Před lety se dali na výrobu cihel, a když obnovujete celé město, cihly se vám zatraceně hodí. Dělají i do politiky. Mezi Otci města mají Votrovové svého člena už asi — sakra, asi šedesát let nebo tak nějak.“ Shara při jejím vysvětlování pokyvovala hlavou, ale teď najednou ztuhne. Přehraje si v hlavě, co právě slyšela. Pak si to přehraje podruhé a potřetí. Ach, pomyslí si. Tolik doufám, že neřekla to, co si myslím… „Promiňte,“ ozve se Shara. „Jak že se jmenuje ta rodina?“ „Votrovové. Proč?“ Shara se na židli pomalu opře. „A jeho jméno… jeho křestní jméno.“ „Ano?“ „Nejmenuje se náhodou Vohannes?“ Mulagheshová povytáhne obočí. „Vy ho znáte?“ Shara neodpoví.  78 

Ta slova se na ni vyvalí z její paměti, jako by to bylo teprve včera. Když se mnou pojedeš ke mně domů, udělám z tebe princeznu, řekl jí, když ho viděla naposledy. Odpověděla: Myslím, drahoušku, že ty chceš ve skutečnosti prince. Ale doma něco takového mít nemůžeš, že ne? Za to by tě zabili. Sebejistý úsměv mu spadl z tváře, v modrých očích mu zajiskřilo něco křehkého, jako led ponořený do teplé vody… a Shara v tu chvíli poznala, že ho ranila, vážně, doopravdy mu ublížila, našla místečko v jeho nitru, o němž nikdo nevěděl, a spálila ho na popel. Shara zavře oči a  palcem a  ukazovákem si stiskne kořen nosu. „No nazdar.“

Do šedivé oblohy zas a znovu bodají sloupy, sekají do ní, párají ji. Místo krve z ní padá mírný déšť, v němž se polorozpadlá průčelí budov lesknou a potí. Válka, která v tomhle městě zanechala tolik hlubokých ran, už sice dávno skončila, ale maso a kosti domů jsou pořád ještě obnažené a polámané. Vychrtlé děti lezou po ruinách chrámu, na jeho zřícených zdech tančí odlesky táborových ohňů, jeho komůrkami a dutinami se rozléhá křik. Sirotci mávají na kolemjdoucí rukama jako opičky a pokoušejí se z nich vymámit nějakou tu minci, jídlo, úsměv, teplé místo na spaní; v rukávech se jim však leskne něco kovového, maličké dýky ukryté pod špinavým oblečením, připravené splatit vlídné gesto rychlým násilím. Nová generace Bulikova. Ti, kteří zahlédnou Sigruda, nic neříkají: neprosí, nevyhrožují. Prostě ho mlčky sledují, dokud se jim neztratí z očí. Přes ulici před Sigrudem přejde hlouček několika žen s pokornými, svěšenými rameny, sklopenýma očima a postavami pohřbenými pod hromadou tmavé vlny. Krky, ramena a  kotníky mají pečlivě zahalené. Bafání a skřípění automobilů. Pach  79 

koňských koblížků. V několikapatrové výšce trčí z budov trubky a na chodníky z nich prší splašky. Město je moc staré a zkostnatělé na pořádnou kanalizaci. V kolonádách k němu shlížejí zástupy soch bez tváří, slepé a lhostejné. V podsaditých stavbách s tlustými zdmi a křivým podloubím zní hudba a smích, jsou to domovy mocných, bohatých, ukrytých. Z  balkonů se na Sigruda mračí muži v tlustých černých kabátech posetých medailemi a odznaky, jako by si říkali: Co ten tady dělá? Jak mohli do téhle čtvrti pustit divocha z hor? Vedle baňatého sídla stojí jako zapomenutý dílek z dětské skládačky kus fasády, polovina zdi s prázdnými okny a dřevěným schodištěm, které se ho drží z posledních sil. A za ním už jsou klikaté řeky schodů, starých a sešlapaných, nebo naopak nových a ostrých, některé jsou široké, jiné strašně úzké. Sigrud jde po schodech za svými dvěma cíli. Muž a  žena prchají z univerzity a moc mu pronásledování nekomplikují: nejsou profesionálové a umění ulice jim nic neříká. Hlasitě se dohadují, potom tiše a zase hlasitě. Sigrud se drží v bezpečné vzdálenosti, ale přesto něco z toho zaslechne. Muž říká: Dalo se to čekat. Varovali tě, že se to může stát. Žena odpoví, nejprve potichu, ale pak je čím dál rozčilenější a hlasitější: … tihle lidi přišli ke mně do práce! Kde trávím svůj čas, kde snídám! Kde jsem desítky let stírala podlahy! Pak zase muž: Věděla jsi, že je to nebezpečné! Věděla! A teď zakolísáš? Copak nemáš víru? A žena mlčí. Sigrud obrátí své jediné oko v sloup. Jejich neschopnost ho demotivuje. Už ani neví, jestli se vůbec ještě chce obtěžovat s nějakým schováváním. Kabát vínové barvy si sbalil a strčil do podpaží, aby na sebe zbytečně neupozorňoval, ale i tak by muž vysoký dva metry měl jindy co dělat, aby si ho nikdo nevšiml. Sigrud však ví, že s davy lidí je to podobné jako s jednotlivci: mají svou vlastní psychologii, vlastní zvyky, vlastní povahu. Bez přemýšlení vytvářejí určité struktury — proudy  80 

a koridory dopravy, objížďky zátarasů — a zase ty struktury rozkládají. Když to pozorujete, málem byste přísahali, že to mají nacvičené. Prostě do těch struktur musíte vklouznout, plout na klidném okraji hejna ryb, které kličkuje a uhání nad mořským dnem. Davy lidí, stejně jako jednotlivci, nikdy doopravdy neznají samy sebe. Dvojice se zastaví u jednoho zchátralého, podivně zaobleného bytového domu. Žena s popelavou tváří sebou několikrát trhne, a když jí muž šeptem udělí poslední rozkazy, přikývne na souhlas. Pak vstoupí. Sigrud ukrytý ve stáji si vštípí adresu do paměti. „Hej!“ Z bočních dveří vyjde čeledín, ještě kluk. „Kdo jste? Co tady —“ Sigrud se otočí a pohlédne na čeledína. Kluk zaváhá. „Ech… tak…“ Sigrud se k němu obrátí zády. Ženin společník už kráčí pryč. Sigrud se vykrade ze stáje a vyrazí za ním. Pronásledování se teď… trochu mění. Muž se noří do jiné části Bulikova. Je jasné, že se jedná o čtvrť, kterou Mžik, válka a všechny ostatní katastrofy vklíněné do toho neklidného období světové historie zpustošily mnohem víc. Počet schodišť se prakticky ztrojnásobí nebo zčtyřnásobí — Sigrud je nestíhá počítat. Točitá schodiště stoupají do výšky a prostě končí ve vzduchu, někdy pouhé tři metry nad zemí, jindy pět nebo deset. Je na nich cosi neurčitě kostěného, připomínají kroucené rohy jakéhosi nestvůrného cizokrajného přežvýkavce. Na horních schodech se uhnízdili ptáci a kočky. V jednom absurdním případě sestupuje obrovské bazaltové schodiště po úbočí kopce a mizí dvanáct metrů pod zemí v učiněné propasti, která zřejmě spolkla několik malých domků. Jejich zbytky se chvějí strachy na samém okraji strže. Sigrudův cíl naštěstí ani jednou nevyrazí nahoru ani dolů po schodech, které dávno nikam nevedou. Pospíchá ulicemi  81 

a uličkami, často stejně rozpolcenými jako schody. Sigrud vrhá překvapený pohled na domy, které zdánlivě splynuly s jinými, jako hračky, které dítě shrnulo na hromadu: ze strohé budovy právnické firmy trčí jako nevzhledný výrůstek čtvrtina městských lázní. Místy byly tyto invazivní stavby s nevalným úspěchem vybourány: kus obuvnictví zřejmě před krátkou dobou vyškubli z budovy nějaké banky. Tempo pronásledování se zrychluje. Sigrudův cíl zahne doleva. Sigrud jde za ním. Cíl se protáhne drolícími se zbytky veliké zdi. Sigrud proleze jinou dírou, ale nespouští ho z očí. Je si skoro jistý, že cíl pořád ještě neví o tom, že ho někdo sleduje. Muž vybíhá po rozviklaném schodišti na střechu starého kostela. Sig­rud našlapuje rozvážněji, opatrněji, ale pořád se žene za ním a snižuje jeho náskok. Sigrud vyběhne nahoru a vykoukne na střechu. Vidí, že cíl utíká k jejímu okraji, ale nezdá se, že by chtěl zastavit. Ani když je deset metrů od kraje, potom pět, jeden, a pak… Skočí. To poslední, co z něj Sigrud vidí, je třepetající se šedý kabát a pak už se muž s rozpaženýma rukama a roztaženými prsty řítí dolů na ulici. Sigrud se zamračí, vyleze na střechu a stoupne si na okraj. Ulice je skoro patnáct metrů hluboko, ale přesto tam neleží tělo ani žádná známka toho, že tam někdy bylo. Muž přitom neměl kam skočit: všechny stěny poblíž jsou holé a strmé. Jako by spadl a potom prostě… Zmizel. Sigrud zavrčí. Tohle je nepříjemné. Přemýšlí o tom, že zkusí slézt po stěně dolů, ale pak dojde k závěru, že to za to nestojí. Vrátí se po schodech na ulici. Nikde nikdo. Zdá se, že tahle část Bulikova je úplně vylidněná. Sigrud se dotkne každého dlažebního kamene. Žádný není teplejší než ostatní; všechny jsou pevné.  82 

Vzdychne. Práce pro Sharu Komaydovou už ho vystavila mnoha nepochopitelným událostem, desítkám zázračných, děsivých a divných věcí. Žádná z nich v něm nevyvolala zvláštní hrůzu nebo úžas: většinou jsou jenom k vzteku. Otočí se a vyrazí zpátky na ambasádu. Sotva to udělá, zmocní se ho prapodivný pocit. Nezměnila se teď ulice? Na samém okraji jeho zorného pole? Zdá se to nemožné, ale přesto je o tom přesvědčený: na jednu jedinou vteřinu neviděl polorozpadlá průčelí budov a opuštěných domů, ale veliké štíhlé mrakodrapy zářící bílou barvou a zlatem.

 83 

Změřit škody, které napáchal Mžik, je prakticky nemožné. Nejde jen o rozsah fyzických škod, které byly nezměrné. Zkáza způsobená Mžikem je tak bizarní a  komplexní, že my Saypuřané — ani Kontinentálové ani nikdo jiný, kdo ji přežil nebo se narodil po ní — nemůžeme pochopit, co bylo ztraceno. Fakta jsou však prostá (i když možná povrchní): V roce 1639, po prvním úspěšném atentátu na Božstvo a svržení kontinentálních základen v Saypuru, shromáždil Avshakta si Komayd, čerstvě korunovaný Kaj, malé, špatně vybavené loďstvo a vyplul na Kontinent — kterému se tehdy samozřejmě říkalo Svatá země. Svatá země na něco takového nebyla vůbec připravena. Místní žili pod ochranou Božstev téměř tisíc let a nedokázali si představit, že by někdo — natož Saypuřan — mohl na Svatou zemi zaútočit, nebo dokonce — což bylo ještě nepředstavitelnější — opravdu zabít některé z Božstev. Svatou zemi a zbývající tři Božstva (Olvos a Kolkan dávno odešli) velmi znepokojovala dlouhá nepřítomnost bohyně Voortye, protože nikdo z nich nevěděl, že Voortya a její vojáci byli pobiti za Noci rudého písku v roce 1638. Když se tedy u jižního pobřeží Ahanaštanu objevilo loďstvo, zareagovali bohové rychle, v domnění, že se vracejí jejich ztracení přátelé. A to byl jejich pád. Kaj předvídal pobřežní bitvu a několik lodí vybavil stejnou technikou, jako byla ta, kterou použil při atentátu na Voortyi. A starost Božstev byla tak veliká, že loďstvo se do ahanaštanského přístavu vydal uvítat sám Taalhavras, vládce bohů. Zaznamenané dojmy Kajových námořníků o  tom, co přesně se stalo, se velmi různí. Někteří tvrdili, že viděli „čtyři metry vysokou postavu podobnou člověku s orlí  85 

hlavou, stojící v přístavu“. Další spatřili „obrovskou sochu vzdáleně připomínající člověka a pokrytou lešením, která ale přesto dokázala chodit“. A ještě další prý zahlédli „paprsek modrého světla sahající k nebesům“. Ale bez ohledu na to, jakou podobu na sebe Taalhavras vzal, na něj Kaj namířil svou výzbroj a skolil ho stejně jako předtím Voortyi. Taalhavras byl však bohem-stavitelem a všechno, co vybudoval, zmizelo spolu s ním; a soudě podle nezměrné zkázy, kterou Mžik napáchal, toho vybudoval mnohem víc, než kdo tušil. Taalhavras dokonce provedl zásadní úpravy v nejhlubších základech reality Kontinentu. Podstatu těchto změn pravděpodobně nedokáže rozum smrtelníků pochopit; ale jakmile tyto úpravy zmizely — nabízí se představa, jak odevšad vypadávají šrouby, nýty, nosníky a podpěry —, sama realita Svaté země se náhle změnila. Kajovi námořníci nebyli přímými svědky Mžiku: vyprávěli jen o strašlivé bouři, která jim dva dny a tři noci bránila přistát. Předpokládali, že  se tak Božstva brání, a vytrvali jen díky odhodlání samého Kaje. Nemohli vědět, že pouhých pár kilometrů od nich dochází ke kosmickému kolapsu. Celé státy zmizely. Z  ulic se staly propasti. Chrámy lehly popelem. Hvězdy se vytratily. Oblohu zakryly mraky a předznamenaly tak trvalé změny, které postihly podnebí Kontinentu: kdysi slunná, suchá, písčitá země byla najednou zatažená, deštivá a sychravá, podobně jako země Dreylanů na  severu. Stavby božské podstaty se scvrkly na jediný kámen a lze si představit, jak hrozný osud stihl ty, kteří byli právě uvnitř. A Bulikov, který byl nejsvětějším ze všech měst a těšil se Taalhavrasově velké přízni, se v jediném krutém okamžiku smrštil o několik kilometrů, sama podstata města byla rozvrácena a statisíce obyvatel, ne-li  86 

mnohem více, zahynuly způsobem, který je lépe nedomýšlet. Samo Sídlo světa, chrám a místo, kde se scházela Božstva, dočista zmizelo. Zůstala po něm jen zvonice, která se scvrkla do výšky pouhých několika pater. Krátce řečeno, celý jejich způsob života  — jejich historie a povědomí o ní —, to všechno v mžiku oka zemřelo. — „O ztracené historii“, dr. Efrem Pangyui, 1682

Mrtvé jazyky Drobné tahy tužkou splývají ve světle olejových lamp. Shara podrážděně sykne, zapálí další lampu, položí ji na stůl a zase se pokouší číst. K čertu s tímhle městem, pomyslí si. Jak musejí být zaostalí, když ani naše ambasáda nesežene dost plynu na osvětlení pokoje? Přepsala profesorovu šifru na několik papírů a pokouší se z  křivých znaků vydolovat pravdu, jako kdyby vymačkávala vodu z kamene. Vedle dokumentů vychládá šálek s noonyanem. (Shara se rozhodla snížit spotřebu sirlangu: svým tempem by zásoby na ambasádě do týdne vyčerpala.) Nakloní se těsně nad papíry, tak nízko, že žár olejových lamp začíná být nesnesitelný. Je to nějaká adresa, pomyslí si. Pozná to podle toho, jak jsou uspořádaná písmena. Část šifry už rozluštila, má však podezření, že se nejedná o šifru v obvyklém smyslu slova: přesněji řečeno, zpráva byla přeložena do směsice cizích abeced. Znaky, které považuje za souhlásky, mají horní polovinu z gheshati, mrtvé abecedy ze západního Saypuru. Trvalo jí několik hodin, než na to přišla, ale spodní poloviny nejspíš pocházejí z chotokanštiny, nesmírně vzácného a prakticky nesrozumitelného jazyka z hor na východ od Dreylských republik.  87 

Teď už zbývá jen rozluštit samohlásky. A potom čísla. Ach, ta čísla… Její obdiv k  profesorovi trochu zeslábl: Pangyuii, ty stará liško podšitá… Hodí do sebe čaj a opře se v křesle. Chce věřit tomu, že luštění jí trvá tak dlouho proto, že šifra je těžká. Nepřipouští si, že ve skutečnosti jí něco neustále rozptyluje myšlenky. Je tady. Je tady ve městě, se mnou. Možná jen o pár bloků dál. Jak to, že mě to nenapadlo? Jak jsem mohla být tak hloupá?

Stejně jako tolik Shařiných životních snah začalo i tohle jako hra. První dny každého studia na Fadhurské akademii v Ghaladeshi patřily vždy k nejnáročnějším. Nejjasnější mladé hvězdy každého saypurského okresu nebo ostrova se najednou mačkaly s ostatními ve vznešených síních Fadhuru a brzy si uvědomily, že možná přece jen nebudou výjimečné, i když jim celý život tvrdili opak. Každý z těchto studentů byl doma ve svém městě génius a každý, kdo přišel na Fadhur, se v duchu ptal, jestli zůstane výjimečným i mezi nejvýjimečnějšími. Aby škola zmírnila napětí, o víkendu před samým zahájením semestru pořádala tradiční turnaj v Batlanu. Těšil se takové popularitě, že rodiče povzbuzovali své děti, aby se před začátkem studia pohroužily do nejrůznějších strategií a partií. Snad předpokládali (ovšem mylně), že lepší umístění v turnaji jim zajistí lepší známky a slibnější budoucnost. Shaře Komaydové bylo tehdy šestnáct let a rozhodně k takovým studentům nepatřila. Nejenže byla skálopevně přesvědčená o tom, že je nejnadanější studentkou na škole, ale na Batlan odjakživa hleděla s jistým opovržením. Považovala ho za pochybnou

 88 

hru, ve které má až moc velkou roli náhoda: na začátku každého tahu rozhodoval o schopnostech daného hráče hod kostkou. Hra díky tomu byla živelnější, ale hráče to do značné míry připravovalo o vládu nad situací. Shaře se vždycky víc líbila Tovos Va, trochu podobná hra, ale mnohem pomalejší a náročnější na mozek, oblíbená mezi těmi, kteří dokázali myslet několik tahů napřed. Zahrát si ji však mohla jen málokdy: Tovos Va byla kontinentální hra a v Saypuru ji nikdo neznal. To, co ji naučila Tovos Va, však do jisté míry mohla využít i v Batlanu. Abyste omezili faktor náhody, museli jste plánovat hodně, hodně dopředu. Pokud jste s tím začali brzy a hráli s potřebnou předvídavostí, porazit každého obyčejného hráče Batlanu byla hračka. Toho víkendu před semestrem se Shara řítila průběžnými výsledky jako žralok. Nevítězila: ostatní hráče likvidovala. Během prvních deseti kol turnaj v podstatě vyhrála, ale musela jich sehrát ještě alespoň třicet, což vedlo k tomu, že pohrdání ostatními hráči v ní postupně narůstalo. Mysleli si, že hrají jednu hru, ale ve skutečnosti hráli jinou a bezmocně se zmítali v pastích, které na ně nalíčila. Dávala své pohrdání najevo: když její protivníci dělali jeden hloupý, zaslepený tah za druhým, ona hlasitě vzdychala, obracela oči v sloup, podpírala si bradu rukou a sténala. Ostatní studenti ji sledovali s neskrývanou nenávistí. Poté co zjistili, že jí je teprve šestnáct, o dva roky méně než většině ostatních prváků na Fadhuru, nenávist zkysla v zuřivost. Shara si byla tak jistá, že všechny v turnaji naprosto převálcuje, že téměř přestala věnovat pozornost průběžným výsledkům. Když se na ně konečně podívala, zjistila, že ještě jeden hráč dosahuje skoro stejných úspěchů jako ona a probíjí se hráči z druhé strany haly: Votrov. Opřela se na židli a rozhlédla se sálem, chtěla se na něj podívat. Našla ho rychle.

 89 

K jejímu překvapení to vůbec nebyl Saypuřan, ale Kontinentál: vysoký, hubený, bledý mladík se světle zrzavými vlasy, výraznou bradou a jasnýma modrýma očima. „Už jsem táhnul,“ oznámil Shařin protivník. „Psst,“ sykla Shara, protože si toho kluka chtěla ještě chvíli prohlížet. „Co je?“ dopálil se její soupeř. „Tak dobře,“ prohodila Shara a provedla dva tahy, které ho v tom dalším nejspíš zničí. Pak se znovu zahleděla na Kontinentála. Bylo celkem běžné, že  bohatí Kontinentálové posílali své děti do saypurských škol. Vždyť Saypur byl teď nejbohatším státem na světě a na Kontinentu pořád ještě nebylo bezpečno. Na tom klukovi rozhodně bylo něco aristokratického: rozvaloval se na židli, jako by se střídavě bavil a nudil, a neustále mluvil se svými protivníky, vesele si je dobíral, jako by s nimi seděl v kavárně. Kluk zvedl oči a všiml si, že ho Shara pozoruje. Zazubil se a pak na ni mrkl. Shara, vyvedená z míry, se raději vrátila ke hře. Po dvou hodinách hraní — a poté, co porazila na hlavu polovinu studentů ve Fadhuru — se konečně posadila naproti aristokratickému Kontinentálovi. Ve hře už zůstali jen oni dva; zbytek školy a fakulty stál kolem nich a zvědavě je sledoval. Shara na mladého Kontinentála upírala podezíravý pohled. Domýšlivě se usmál, protáhl si záda, se zapraskáním propnul klouby na rukou a řekl: „Docela se těším na první pořádnou hru. Co ty?“ Začal si rozestavovat figurky. „Nevím, jak to myslíš,“ opáčila Shara a začala dělat totéž co on. „Hmm. Možná,“ řekl. „Pověz mi, slyšela jsi někdy o hře Tovos Va?“ Něco uvnitř Shary zaskřípalo. Než postavila další figurku, nepatrně zaváhala.  90 

„Tam, odkud pocházím, je hodně oblíbená,“ pokračoval mladík nadšeně. „Tak třeba v Bulikově jsme měli každoroční turnaj. Hmm, které jsem jenom vyhrál? Zvítězil jsem ve třech turnajích za sebou, ale nemůžu si ani za nic vzpomenout, které to byly…“ Shara umístila poslední figurku. „Radila bych vám, pane,“ pronesla, „abyste míň mluvil a víc hrál.“ Podíval se na rozmístění jejích figurek a pak se zasmál. „Jsem tak rád, že jsem se nemýlil! Vypadá to trochu jako Mišeniho finta,“ prohodil. „Anebo by to tak vypadalo, kdyby to byla Tovos Va. Ještě že hrajeme Batlan, co?“ Postavil posledních pár figurek. Shara na ně pohlédla. „A tohle,“ prohlásila, „je Strovského vlnka.“ Vítězoslavně se usmál. „Nebo aspoň chceš, abych si to myslela,“ dodala Shara. „Mám takové tušení, že za tři tahy se z toho stane Bránící předvoj a potom obyčejný útok z boku.“ Kluk zamrkal, jako by dostal facku. Jeho samolibý úsměv zmizel. „Ale ještě že hrajeme Batlan, co?“ řekla divoce Shara a naklonila se blíž. „Bez toho nadutého výrazu ti to sluší mnohem víc.“ Studenti kolem nich zavzdychali. Kluk na ni upřeně hleděl. Nevěřícně se zasmál a pak ji vyzval: „Házej.“ „S radostí,“ řekla Shara. Hodila kostkou a hra začala. Vyklubal se z toho usilovný čtyřhodinový zápas: hra nekonečných začátků, obranných postavení, neustále upravovaných kombinací a nových uspořádání. Jeden z učitelů se nechal slyšet, že v životě neviděl konzervativnější partii Batlanu: jenže oni ve skutečnosti nehráli Batlan, ale docela jinou hru, směsici Batlanu a Tovos Va, kterou vymýšleli za chodu. Neustále na ni mluvil, zasypával ji nepřetržitým proudem uštěpačných poznámek. Shara mu tři hodiny odolávala a jeho  91 

rýpání si nevšímala, ale pak se jí mladý Kontinentál zeptal: „Pověz mi — vážně je tvůj život tak nudný, že máš čas na studium obskurních cizích her?“ Provedl tah, který sice vypadal agresivně, ale Shara věděla, že je to jen klamný výpad. „Nemáš žádné přátele? Žádné příbuzné?“ „Předpokládáš, že vaši hru je těžké se naučit,“ řekla podrážděně Shara. „Mně ta vaše hra i vaše kultura připadají dětinské a laciné.“ Jeho výpadu si nevšímala a pokračovala v útoku. Každému, kdo nevěděl, co se děje, musel její tah připadat sebevražedný. Zasmál se. „Ona mluví! Ta malá dračice mluví!“ „Chápu, že pro někoho ve tvém postavení musí být naprosto nepředstavitelné, že by někdo nehodlal se slepou poslušností snášet každý ze tvých rozmarů.“ „Možná. A  možná jsem vycestoval jenom proto, abych našel někoho, kdo mi bude odmlouvat. Ale tak si říkám — co tě tolik ranilo, že to v tobě rozdmýchalo takový oheň, moje malá dračice?“ Vrátil se obloukem zpátky a zdvojnásobil svou obranu. (Jeden z přihlížejících studentů zabručel: „Kdy už konečně začnou hrát?“) „Jste na omylu, pane,“ prohlásila Shara. „Jen jste trochu citlivější. Vlastně bych se vůbec nedivila, kdybyste si od té tvrdé židle otlačil své vznešené pozadí.“ Studenti se zasmáli a Shara začala mlčky budovat past. Nezdálo se, že by se mladý Kontinentál urazil; spíš se mu jen zvláštně zaleskly oči. „Ale zlato,“ pronesl. „Jestli se chceš podívat, tak ti v tom nebudu bránit.“ Ukončil tah. „Co to má znamenat?“ otázala se Shara. Provedla další tah, vytvářela dojem, že ustupuje, ale ve skutečnosti přidávala do své pasti další vrstvu. „Nedělej ze sebe neviňátko,“ napomenul ji. „Sama jsi s tím začala, zlato. Prostě se ti podřizuju.“ Automaticky provedl další tah.  92 

„Nezdá se, že by ses mi podřizoval,“ poznamenala Shara. Ustoupila ještě dál, líčila do pasti návnadu a myslela si: Proč najednou hraje tak mizerně? „Zdání klame,“ prohlásil kluk. Hodil kostkou a  pokračoval v útoku. „To je pravda,“ přitakala Shara. „Tak co, ukončíme to?“ „Co ukončíme?“ „Hru. Jestli chceš, můžeme to zabalit.“ „Cože? Remízu?“ „Ne,“ řekla Shara. „Právě jsem vyhrála. Ještě to několik tahů potrvá… ale je to tak.“ Ostatní studenti se po sobě nechápavě podívali. Mladý Kontinentál se předklonil, prohlédl si její figurky a v duchu si zopakoval posledních pár tahů: zřejmě nedával pozor. Shara si uvědomila, že v předešlých několika tazích se na herní plochu vůbec nepodíval. Díval se jen na ni. Klukovi spadla brada. „Aha,“ řekl. „Aha. Chápu.“ „Ano,“ souhlasila Shara. „Hm. Dobrá. Ne, kdepak. Budeme pokračovat a poctivě to dohrajeme, ano?“ Byla to jen formalita, prodloužená několika šťastnými hody kostkou, a Shara brzy začala čistit herní plochu od jeho figurek. Zlobilo ji, že kluk nevypadal sklíčeně ani zahanbeně: pořád se na ni usmíval. Provedla svůj předposlední tah. „Musím se zeptat — jaký je to pocit, prohrát se saypurskou holkou?“ „Ty,“ prohlásil a nastavil krk své hry jejímu ostří, „nejsi holka.“ Před posledním tahem zaváhala — jak to myslel? Shara mu sebrala zbývající figurku. Studenti kolem nich propukli v jásot, ale ona je sotva vnímala. Další z těch jeho triků. „Než se zeptáš, ráda si s tebou zase někdy zahraju.“ „Popravdě řečeno,“ pronesl zvesela, „mnohem radši bych si s tebou zašukal.“  93 

Užasle na něj hleděla. Mrkl na ni, vstal a odešel ke svým přátelům. Dívala se za ním a pak se rozhlédla po jásajících studentech. Slyšel to i někdo jiný? Myslel to vážně? Bylo to vůbec možné? „Kdo to byl?“ zeptala se nahlas. „Ty to fakt nevíš?“ řekl jeden ze studentů. „Ne.“ „Fakt ne? Ty fakt nevíš, že jsi hrála s Vohannesem Votrovem, nejbohatším zmrdem z celýho zkurvenýho Kontinentu?“ Shara zírala na prázdnou herní plochu a v duchu se ptala, jestli ten kluk nehrál celou dobu ještě jinou, další hru: ani Batlan, ani Tovos Va, ale hru, ve které se vůbec nevyznala.

Shara je přesvědčená o tom, že čísla jí ze života ukrojí několik let. Přeložila už většinu profesorovy šifry. Její znění je teď následující: VYS_K_ UL_C_ _ _ _ _, BANKA SV. M_ _ _V_ _VY, SCH_ _NKA _ _ _ _, GH_V_N_J TA_ _SKAN _ _ _ _ _. Bezpečnostní schránka v bance. Bance, která se jmenuje po nějakém světci nebo světici. Jindy by jí to dost zúžilo výběr, jenže Vysoká ulice v Bulikově je hodně dlouhá a skoro každá banka má v názvu toho či onoho svatého. Shara ví, že na Kontinentu se vlastně skoro všechno jmenuje po nějakém světci. Saypurští historici odhadují, že před velkou válkou bylo asi sedmdesát tisíc svatých: bohové zřejmě kanonizaci považovali za otravnou formalitu, kterou podepisovali bez dlouhého přemýšlení. Když vstoupily v platnost Světské předpisy, ukázalo se, že odstranit ze všech městských staveb jména svatých — a přejmenovat celá města a regiony nazvané podle Božstev nebo jejich stvoření — je nad síly Saypuřanů. Nakonec se o to přestali snažit; vydávali to za velký ústupek, ale ve skutečnosti to prostě vzdali. Shara lituje, že nevytrvali. Hodně by jí to usnadnilo práci.  94 

Jména, pomyslí si. Se jmény je vždycky potíž. Vždyť třeba Jižní moře se ve skutečnosti nacházejí na severovýchod od Saypuru. Říká se jim tak jenom proto, že Kontinent je stihl pojmenovat jako první — a jak se mohl Saypur už mnohokrát přesvědčit, jména umírají jen neochotně a pomalu. A ta čísla… Shara se k nim ještě nedostala, ale v rychlosti si je prohlédla. Cifry a číslovky všeho druhu jsou ve starých jazycích pokaždé neuvěřitelně těžké: například jedna obzvlášť zanícená sekta Božstva Džukova odmítala používat číslo sedmnáct, ale žádnému historikovi se nikdy nepodařilo zjistit proč. Vzpomene si na rozhovor, který vedla s dr. Pangyuiem v jejich úkrytu v Ahanaštanu: „Mrtvých jazyků,“ řekl jí tenkrát, „je jako hvězd na obloze.“ „Tolik?“ divila se. „Staří Kontinentálové nebyli hloupí — věděli, že nejlepším způsobem, jak ovládnout to, co si ostatní národy myslí, bylo ovládnout to, jak mluví. A když ty jazyky vymřely, spolu s nimi vymizely i tyto způsoby myšlení, způsoby nazírání na svět. Jsou mrtvé a my je nedokážeme oživit.“ „Patříte k akademikům, kteří se pokoušejí vzkřísit mateřský jazyk Saypuřanů?“ ptala se Shara. „Ne. Saypur byl rozlehlý a měl spoustu mateřských jazyků. Takovéto marné a marnivé podniky mě nezajímají.“ „Tak proč vůbec ztrácet čas nějakým hledáním?“ Zapálil si dýmku. „Všichni se pokoušíme dopátrat naší minulosti, protože nás zajímá, jak se z ní stala naše přítomnost — nebo snad ne?“ Jenže Pangyui jí lhal. Využil ji ke svým vlastním tajným cílům. Zase se ponoří do práce. Ví, že to bude trvat ještě spoustu hodin — a taky doufá, že tím třeba zažene další vzpomínky.

 95 

Po dvou měsících od začátku semestru ho potkala zase. Byla v knihovně, četla si o politických činech Kajovy pobočnice a opěvované válečné hrdinky Sagreshové, když tu si všimla, že se někdo posadil ke stolu u okna. Měl skloněnou hlavu a vlnité rudozlaté vlasy mu zakrývaly tvář. Nikdy neseděl na židli, jak se sluší a patří: vždycky tak trochu bokem a skoro na zádech. Na klíně měl bichli o Thinadeshiové, konstruktérce, která na Kontinentu postavila první železnici. Shara se na něj zamračila. Na chvíli se zamyslela, pak vstala, posbírala si knihy, posadila se naproti němu a  prostě ho pozorovala. Nevzhlédl. Obrátil stránku a po chvíli řekl: „Copak chceš?“ „Proč jsi mi to řekl?“ zeptala se. Podíval se na ni skrz záclonu rozcuchaných vlasů. Shara moc nepila, ale podle jeho oteklých víček poznala, že má to, čemu kantoři na  Fadhuru říkali „hlava jako střep“. „Co?“ zeptal se. „Na tom turnaji?“ Přikývla. „Aha, tohle.“ Trhl sebou, jako by se zastyděl, a sklopil oči ke knize. „Možná proto, abych tě vytočil. Byla jsi tak strašně vážná. Měla jsi úžasné skóre, a celý den ses ani neusmála.“ „Ale co jsi tím myslel?“ Věnoval jí dlouhý zmatený pohled. „Tohle, ehm, myslíš vážně?“ „Ano.“ „Co jsem tím asi mohl myslet, když jsem se tě zeptal, jestli by sis… nezašukala?“ zeptal se pomalu a nejistě. „Ne, to nemyslím.“ Shara mávla rukou. „To bylo jasné. Myslím to, jak jsi řekl… že nejsem holka.“ „Tak kvůli tomu se zlobíš? Kvůli tomu?“ Shara mlčky opětovala jeho pohled. „No, myslel jsem to tak,“ začal. „Asi takhle. Už jsem pár holek viděl. Spoustu holek. Víš, holkou můžeš být v každém věku. Ve  96 

čtyřiceti. V padesáti. Mají v sobě něco těkavého, rozmarného, podobně jako čtyřicetiletý chlap může být netrpělivý a bojovný jako pětiletý kluk. Ale stejně tak můžeš být v každém věku ženou. A řekl bych, zlato, že ty jsi od svých šesti let duševním ekvivalentem třiapadesátileté nebo čtyřiapadesátileté ženy. Já to poznám. Ty nejsi holka.“ Znovu se vrátil ke knize. „Jsi rozhodně žena. Nejspíš stará.“ Shara se nad tím zamyslela. Potom vytáhla vlastní studijní materiály a začala si číst naproti němu. Svářel se v ní zmatek, zlost a zároveň jí to, co řekl, zvláštně lichotilo. „Jenom pro informaci, ten životopis Thinadeshiové je pěkná sračka,“ poznamenala. „Vážně?“ „Ano. Autor sleduje své vlastní zájmy. A má dost podezřelé reference.“ „Ach. Reference. To je hodně důležité.“ „Ano.“ Obrátil list. „Mimochodem,“ zeptal se, „už jsi přemýšlela o tom, co jsem říkal o šukání?“ „Sklapni.“ Usmál se.

Začali se scházet v knihovně téměř denně a jejich vztah připomínal pokračování jejich partie Batlanu: vleklý, vyčerpávající konflikt, v němž jen málokdy jeden získal kousek území nebo ho druhému postoupil. Shara si celou dobu uvědomovala, že vzhledem ke svým národnostem mají obrácené role: ona hrála zarytého, podezíravého konzervativce, zaníceně prosazovala správný způsob žití a rozvíjení ukázněného, užitečného života; kdežto on byl tolerantní volnomyšlenkář, tvrdil, že pokud chce někdo  97 

něco dělat a nikomu tím neubližuje, a navíc na to má peníze, proč by se mu do toho měl někdo plést? Oba se ale shodli na tom, že jejich státy jsou ve špatném, nebezpečném stavu: „Saypur kvůli obchodu ztloustl a zeslábl,“ řekla mu jednou Shara. „Jsme přesvědčeni o tom, že svobodu si můžeme koupit. Ani nás nenapadne, že za ni musíme bojovat, bojovat za ni každý den.“ Vohannes obrátil oči v sloup. „Svůj svět líčíš v tak cynických, ponurých barvách.“ „Mám pravdu,“ trvala na svém. „Saypur se tam, kde je, dostal vojenskou silou. Jeho civilní vláda je až moc tolerantní.“ „A co bys navrhovala? Chtěla bys, aby se saypurské děti učily další slib, další přísahu saypurské vlasti?“ Vohannes se zasmál. „Sharo, zlato, copak ty nechápeš, že tvoje země je tak skvělá právě proto, že svým občanům dovoluje být lidmi do takové míry, do jaké to Kontinent svým obyvatelům nikdy neumožnil?“ „Ty Saypur obdivuješ? I když jsi Kontinentál?“ „Samozřejmě! A nejenom proto, že tady nechytnu lepru, což o Kontinentu říct nemůžu. Ale tady lidem dovolujete… být lidmi. Copak nevíš, jak je to vzácné?“ „Myslela jsem, že budeš volat po kázni a trestu,“ řekla Shara. „Po víře a odpírání.“ „Takhle uvažují jenom Kontinentálové z Kolkaštanu,“ odpověděl Vohannes. „A je to pěkně zpotvořený způsob života, to mi věř.“ Shara zavrtěla hlavou. „Mýlíš se. Mír se udržuje vášní a silou. A svět se tak moc nezměnil.“ „Svět je podle tebe tak chladné a hořké místo, moje milá Sharo,“ namítl Vohannes. „Doufal jsem, že příklad tvého pradědečka tě naučí aspoň tomu, že jeden člověk může mnoha lidem ne­ uvěřitelně zlepšit život.“ „Kdybys něco tak obdivného o  Kajovi řekl na  Kontinentu, mohlo by tě to zabít.“  98 

„Na Kontinentu by mě mohla zabít spousta věcí.“ Oba byli vzdělanými dětmi mocných rodin, a  tak prostě předpokládali, že změní svět; ani jeden z nich se ale nemohl rozhodnout, jak ho změnit. Shara jeden den chtěla sepsat slavné a velkolepé dějiny Saypuru a celého světa; druhý den uvažovala o tom, že půjde do vysoké politiky jako její teta. Vohannes jeden den snil o tom, že bude sponzorovat velký umělecký projekt, který zcela přetvoří města na Kontinentu; druhý den vychytrale plánoval radikální obchodní podnik. Každý z nich nápady toho druhého nesnášel a svůj nesouhlas dával najevo s neskrývanou jízlivostí. Vlastně spolu možná začali spát jenom proto, že vyčerpali témata k hovoru. Ale bylo v tom ještě něco víc. Shara v hloubi duše věděla, že dokud nepotkala Vohannese, nikdy v životě neměla nikoho, s kým by mohla mluvit, opravdu mluvit, a tušila, že on je na tom podobně: oba pocházeli ze slavných, vážených rodin, oba byli sirotci a oba se vlivem okolností ocitli v naprosté izolaci. Svůj vztah vymýšleli za pochodu, podobně jako souboj, který svedli na turnaji, a rozuměli mu jen oni. Když Shara zrovna nestudovala v prvním a druhém ročníku vysoké školy, provozovala to, co později považovala za jednoduše nepochopitelné množství sexu. O víkendu, když uklízečky zůstaly doma a všichni mohli spát na kolejích, zůstala v jeho pokoji, prospala celý den v jeho náruči a žasla nad tím, co tady s tímhle cizincem dělá, s tímhle klukem ze země, kterou by měla celým srdcem nenávidět. Nenapadlo ji, že je to láska. Nenapadlo ji, že je to láska, když v jeho nepřítomnosti zakoušela podivnou bolest a úzkost; nenapadlo ji, že je to láska, když od něj dostala zprávu a cítila, jak ji zaplavuje úleva; nenapadlo ji, že je to láska, když občas přemýšlela o tom, jak bude jejich společný život vypadat za pět, deset, patnáct let. Nikdy jí ani nepřišlo na mysl, že by to mohla být láska.  99 

Mladí jsou tak hloupí, myslí si Shara později. Nevidí to, co mají přímo před očima.

Shara se opře v křesle a prohlédne si své dílo: VYSOKÁ ULICE 3411, BANKA SV. MORNVIEVY, SCHRÁNKA 0813, GHIVENIJ TAORSKAN 63611 Otře si pot z čela a podívá se na hodinky. Jsou tři ráno. A jakmile si to uvědomí, padne na ni odpovídající únava. A  teď skutečný problém, pomyslí si Shara. Jak se dostat k tomu, co je v té schránce. Někdo zaklepe na dveře. „Dále,“ řekne Shara. Dveře se otevřou, do místnosti se vmáčkne Sigrud, sedne si před jejím stolem a začne si nacpávat dýmku. „Jak to šlo?“ Na tváři se mu usadí zvláštní výraz: zmatek, zklamání, mírný úžas. „Špatně?“ „Špatně,“ potvrdí. „A trochu dobře. A taky… divně.“ „Co se stalo?“ S jistou zarputilostí si strčí dýmku do úst. „No, takže ta žena pracuje na univerzitě. Jako uklízečka… Irina Torskenijová. Svobodná. Bez rodiny. Má jen svou práci. Podíval jsem se na její služby — uklízela profesorovi v pracovně i v bytě. Všude. Kanceláře dr. Pangyuie dostala na starost hned potom, co přijel.“ „Výborně,“ řekne Shara. „Tak se na ni zaměříme.“ „Ale ten druhý… ten chlap…“ Sigrud jí vylíčí celou tu nepochopitelnou příhodu ve zpustošené čtvrti Bulikova. „Takže on prostě… zmizel?“ zeptá se Shara. Sigrud přikývne.  100 

„Byl slyšet nějaký zvuk? Něco jako prásknutí bičem?“ Sigrud zavrtí hlavou. „Hm,“ zabručí Shara. „Kdybys zaslechl prásknutí bičem, mohla by to být —“ „Paresiho almara.“ „Parnesiho.“ „To je fuk.“ Shara si masíruje spánky a přemýšlí. Svatý Parnesi je sice už několik staletí po smrti, ale jeho dílo jí nedopřává klidu. Byl to kněz boha Džukova, který se vášnivě zamiloval do kolkaštanské mnišky. Jenže bůh Kolkan měl na sexuální přitažlivost poněkud přísné názory a Parnesi brzy zjistil, že navštěvovat milenku v klášteře nebude snadné. Džukov — coby moudré, temperamentní Božstvo — stvořil zázrak, díky němuž se Parnesi mohl kdekoli skrýt před smrtelnými i božskými nepřáteli: „almaru“ neboli neviditelnou vzduchovou kapsu, do níž měl možnost kdykoli vstoupit. S její pomocí snadno pronikl do kláštera. Tenhle zázrak se samozřejmě dal využívat i k méně rozpustilým účelům. Přede dvěma roky trvalo Shaře skoro tři měsíce, než vypátrala zdroj úniku dokumentů v Ahanaštanu. Ukázalo se, že pachateli byli tři obchodní zmocněnci, kteří nějakou náhodou zázrak objevili. Kdyby jeden z nich tolik neplýtval kolínskou (Parnesiho almara totiž nemaskuje vůně), Sigrud by ho možná nikdy nechytil. Jenže ho chytil a následovala dost nepěkná scéna… Muž naštěstí rychle prozradil jména svých společníků. „Bála jsem se, že po tom, co se stalo v Ahanaštanu, by se ten zázrak mohl rozšířit,“ řekne Shara. „Něco takového… Byla by to katastrofa. Ale jestli to není Parnesi… A jsi si jistý, že zmizel?“ „Dokážu lidi najít,“ řekne Sigrud s neúprosnou, lhostejnou jistotou. „Tohohle chlapíka jsem nenašel.“ „Nevytáhl odněkud kus stříbrné látky? Džukovův skalp prý dělal něco podobného… Ale nikdo už čtyřicet let žádný exemplář neviděl. Vypadal jako stříbrná látka.“  101 

„Zapomínáš na větší problém,“ řekne Sigrud. „I kdyby byl ten chlapík neviditelný, pořád by se při pádu z několikapatrové budovy zabil.“ „Ach. Dobrá připomínka.“ „Nic jsem neviděl. Proslídil jsem ulice. Celé jsem to tam prolezl. Ptal jsem se lidí. Nic jsem nezjistil. Ale…“ „Ale co?“ „V jednu chvíli… jsem měl pocit, že nejsem tam, kde jsem.“ „Co to znamená?“ „Vlastně ani sám nevím,“ připustí Sigrud. „Jako bych byl na nějakém… starším místě. Viděl jsem budovy, které tam ve skutečnosti nejsou.“ „Jaké budovy?“ Sigrud pokrčí rameny. „To, co jsem viděl, nedokážu popsat slovy.“ Shara si narovná brýle. Tohle je dost znepokojivé. „Nějaký pokrok?“ zeptá se Sigrud a přejede pohledem po lampách a kupách papíru. „Vidím, žes vypila asi tak tři konvice čaje… Takže tvoje zpráva bude hodně dobrá, nebo hodně špatná.“ „Vlastně jedno i druhé, stejně jako u tebe. Ve vzkazu se mluví o bezpečnostní schránce v bance. Otázka zní, jak se k ní dostat.“ „Nechceš po mně, abych vyloupil banku, že ne?“ „Svatá dobroto, ne,“ řekne Shara. „Už vidím ty titulky…“ A taky ty mrtvoly, pomyslí si. „Nemohla bys zatahat za provázky?“ „Za jaké provázky?“ „Jsi diplomatka,“ prohlásí Sigrud. „A Otcové města jsou v podstatě loutky — nemám pravdu? Nemohla bys je použít?“ „Jen do malé míry. Snad bych je k tomu mohla přinutit, pokud ovšem tu schránku nikdo nehlídá. A zdá se, že Pangyui byl pod převelice bedlivým dohledem. S něčím si zahrával… a já o tom nevěděla. Zřejmě mi neřekl celou pravdu.“ Zvedne pohled  102 

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.