LISA JACKSON ZTRACENÉ DUŠE

LISA JACKSON

ZTRACENÉ DUŠE 2013

Copyright © 2008 by Susan Lisa Jackson Translation © 2008 by Petra Pachlová Cover design © 2013 by Radek Urbiš

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu LOST SOULS, vydaného nakladatelstvím Kensington Books, New York 2008, přeložila Petra Pachlová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazykový redaktor: Lukáš Foldyna Korektura: Hana Pušová Sazba: Dušan Žárský Obálka: Radek Urbiš Vydání třetí, v elektronické podobě první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v říjnu 2013

ISBN 978-80-7303-945-5

Poznámka autorky Pro účely tohoto příběhu jsem si ve městě New Orleans vytvo­ řila vlastní policejní oddělení a  pozměnila některé policejní po­ stupy.

Poděkování

Ráda bych poděkovala všem, kteří na této knize spolupraco­ vali. Můj nakladatel John Scognamiglio, člověk s hlubokým po­ chopením, mi jako vždy s  knihou pomáhal od chvíle, kdy byla jen zárodkem nápadu. S jeho přispěním jsem dokázala proměnit neurčitý koncept v celý příběh a neumím si ani představit, kolik hodin nad rukopisem strávil. Dřív než hotová kniha dorazila do New Yorku, pomáhala moje sestra, spisovatelka Nancy Bushová, s úpravami a zpracováním rukopisu – věřte mi, že je to úmorná dřina. V  pozadí mi pak s  výzkumem a  reklamou pomáhal celý zástup lidí. Nikdy jim nemůžu dost poděkovat. Byli to: Ken Bush, Alex Craft, Matthew Crose, Michael Crose, Kelly Fosterová, Ken Melum, Roz Noonanová, Joan Schulhaferová, Mike Sidel, Larry Sparks a  Niki Wilkinsová. Pokud jsem na někoho zapomněla, moc se omlouvám. Mohu to svést na stáří?

Prolog Vysoká škola Všech svatých Baton Rouge, Louisiana Prosinec

Kde to jsem? Ryleeno tělo ovanul ledový vítr. Naskočila jí husí kůže. Otřásla se, zamrkala a  snažila se proniknout proměňující se temnotou, chladnou černou prázdnotou s  tlumenými body čer­ veného světla zahalenými zvedající se mlhou. Mrzla, napůl ležela na nějaké pohovce a… Ach bože, jsem nahá? Byla to pravda? Ani náhodou! Přesto cítila měkký samet pod nohama, zadkem i rameny, kde se dotýkala vyvýšeného opěradla pohovky. Mozkem jí projela ostrá jehla strachu. Pokusila se pohnout, ale její paže ani nohy se nehnuly. Dokon­ ce nedokázala ani otočit hlavou. Obrátila oči vzhůru a pokusila se zadívat na strop toho zrůdného tmavého sálu s podivným červe­ ným světlem. Uslyšela tiché zakašlání. Cože? Nebyla sama? Snažila se trhnout hlavou směrem ke zvuku. Ale nepodařilo se jí to. Hlava jí spočívala na pohovce. Pohni se, Rylee, vstaň a  hni se, do prdele! Další zvuk. K  uším jí dolehlo zaskřípění boty na betonu – nebo na něčem tvrdém. Vypadni odsud, vypadni teď hned. Tohle je tak zatraceně divný. 9

Napínala uši. Měla dojem, že zaslechla tichounký šepot při­ cházející ze stínů. Co to sakra bylo? Žaludek se jí sevřel novým strachem. Proč se nemohla pohnout? Co se to pro všechno na světě dělo? Pokusila se promluvit, ale nedokázala vyslovit ani hlásku, jako kdyby měla zmrzlé hlasivky. Horečnatě se kolem sebe rozhlížela, oči se jí sice pohybovaly, ale hlavou nepootočila ani o kousíček. Srdce jí bušilo a  navzdory chladnému vzduchu se začala potit. Tohle byl sen, ne? Hrůzná noční můra, ve které se nemohla hýbat a ležela na sametové pohovce nahá jako v den, kdy se na­ rodila. Zdálo se, že gauč je maličko vyvýšený, jako kdyby se ocitla na podivném jevišti nebo nějakém stupínku a ve stínech okolo se skrývali lidé coby neviditelné publikum. Hrdlo se jí stáhlo hrůzou. Zmocnila se jí panika. Je to jen sen, na to nezapomínej. Nemůžeš mluvit, nemůžeš se hý­ bat, všechno to jsou typické příznaky noční můry. Uklidni se, vytěsni to ze své mysli. Ráno se vzbudíš… Ale nedokázala potlačit představy běžící jí myslí, protože něco tu nebylo tak docela v  pořádku. Celá tahle scéna byla hrozně, hrozně divná. Ještě nikdy, když ji děsila noční můra, se jí nezdálo, že by snad snila. A všechno vypadalo tak opravdově, tak skuteč­ ně, že pochybovala o logičnosti svých úvah. Co si pamatovala…, ach bože, bylo to včera večer…, nebo jen před pár hodinami? Vyšla si na skleničku s novými přáteli z vyso­ ké školy, takovou skupinkou, která vyznávala subkulturu gothů a  upíry…, ne, ne…, trvali na tom, že se jedná o  vampýry. Díky tomu starodávnému výrazu to snad mělo vyznít skutečněji nebo co. Hodně se o tomhle kultu šuškalo, padaly různé výzvy a pilo se rudé martini, o kterém ostatní tvrdili, že bylo potřísněno oprav­ dickou lidskou krví. Jednalo se o nějaký „obřad zasvěcení“. Rylee jim nevěřila, ale chtěla být součástí jejich kroužku, a tak přijala jejich výzvy, vyhověla jim… a teď…, teď byla omámená. Něco jí přimíchali do pití, ne krev, ale nějakou příšernou psy­ chedelickou drogu, po které má halucinace – tím to bylo! Copak si nevšimla nepatrného zaváhání, když jí podali krvavě rudé mar­ 10

tini a  vtiskli jí stopku skleničky do prstů? Copak necítila jejich vzrušení, dokonce strach, když nápoj pomalu neupíjela, ale oká­ zale ho do sebe hodila? Ach bože… Tohle zasvěcení – které jí připadalo tak trochu jako žert – se nebezpečně a nepředvídatelně zvrátilo. Vybavovala si, jak nejas­ ně souhlasí s tím, že bude součástí „představení“. Vypila falešnou „krev“ ve skleničce na martini a ano, opravdu měla pocit, že tyhle upíří záležitosti, do kterých byli její nově nabytí přátelé celí žha­ ví, jsou celkem fajn, ale jejich řeči rozhodně nebrala vážně. Jen si myslela, že jí vymývají mozek a zkoumají, jak daleko zajde… Ale pár minut po vypití nápoje se začala cítit podivně. Víc než opilá, úplně mimo sebe. Pozdě si uvědomila, že do martini nasy­ pali silnou drogu a že začíná ztrácet vědomí. Až teď. Kolik času uplynulo? Minuty? Hodiny? Neměla tušení. Noční můra? Špatný trip? Pevně věřila, že ano. Protože jestli tohle byla skutečnost, pak opravdu ležela na pohovce na pódiu, neměla na sobě nic a dlouhé vlasy měla stočené u  hlavy. Nedokázala pohnout končetinami. Jako kdyby hrála nějakou roli ve strašidelném, zvráceném drama­ tu, v takovém, které, a tím si byla jistá, nemá šťastný konec. Uslyšela další vzrušené zašeptání. Červené světlo začalo nepatrně blikat a jen zdůrazňovalo vy­ děšené údery jejího srdce. Představovala si, že vidí bělma desítek očí zírajících na ni z temnoty. Bůh mi pomáhej. Zaskřípala zuby a vůlí se snažila přimět své končetiny k pohy­ bu, ale nedočkala se žádné reakce. Ničeho. Pokusila se vykřiknout, zařvat, říct někomu, aby zastavil tohle šílenství! Vydralo se z ní jen nepatrné zakňourání. Zmocnil se jí strach. 11

Copak to někdo nemůže zarazit? Někdo z  diváků? Copak nevidí její hrůzu? Neuvědomují si, že ten vtip zašel až příliš dale­ ko? Beze slova je prosila očima. Pódium začalo pomalu osvětlo­ vat několik vhodně umístěných žárovek, které vytvářely měkkou, neostrou zář zdůrazněnou pomrkávající rudou lampou. Po pódiu se převalovaly chomáče mlhy. Zdálo se, že neviditelní diváci zašuměli očekáváním. Co se s ní stane? Věděli to? Byl to rituál, kterého už byli svědky dřív, snad jím dokonce prošli sami? Nebo to bylo něco horšího, něco příliš strašného, aby na to vůbec pomyslela? Odsoudili ji k smrti. Ne! Bojuj, Rylee, bojuj! Nevzdávej se! Nedělej to! Znovu se vší silou pokusila pohnout a znovu ji její svaly nepo­ slechly. Marně se snažila zvednout jednu ruku, hlavu, nohu, zkrátka cokoli, ale nedokázala to. Pak ho uslyšela. Vlasy na zátylku se jí zježily strachem ledovým jako vody Severního moře. Okamžitě věděla, že na pódiu už není sama. Koutkem jednoho vyděšeného oka zahlédla pohyb. Chuchvalci převalující se houstnoucí mlhy přicházela temná postava vysoké­ ho muže s širokými rameny. V hrdle jí vyschlo. Srdce jí sevřela panika. Zírala na něj. Sledovala, jak se pomalu přibližuje. Strach ji ochromoval. Byl to on. Muž, o kterém si milovníci vampýrů šep­ tali. Skoro čekala, že bude mít na sobě černou kápi s šarlatovým lemováním, obličej bledý jako smrt, žhnoucí oči a  blýskající se špičáky, které odhalí, jakmile ohrne rty. Ale nebylo to tak. Tenhle muž sice byl částečně oblečený v čer­ ném, ale neměl žádnou kápi, žádné záblesky rudého saténu, žád­ né žhnoucí oči. Byl štíhlý, ale s pevným tělem. A byl neuvěřitelně sexy. Oči ukrýval za velkými zrcadlovými slunečními brýlemi. Měl černé vlasy, nebo byly možná mokré, a  tak dlouhé, že se dotýkaly límce černého koženého saka. Ošoupané džíny mu sedě­ ly nízko na bocích. Vybledlé tričko bývalo kdysi tmavé. Vysoké boty z  hadí kůže už byly odřené a  měly sešlapané podpatky. 12

Něčím jí připadal povědomý, ale nedokázala jeho obličej přesně zařadit. Z temnoty kolem pódia zahučelo dychtivé očekávání. Znovu si pomyslela, že je to neobvyklý sen, podivná noční můra nebo halucinace, která teď byla stejně vzrušující jako dě­ sivá. Ach prosím…, ať to není skutečné… Došel k pohovce a zastavil se. Skřípění podrážek jeho bot jí už nedunělo v  hlavě, jen sykot dychtivých diváků přehlušoval její vlastní rozbušené srdce. Zadní část pohovky oddělovala jejich těla, ale on jí položil vel­ kou mozolnatou ruku na holý krk. Rozechvělo ji to, rozproudilo krev a  maličko zaplašilo strach, který ji ochromoval. Špičkami prstů jí jemně třel klíční kosti, až se jí ještě víc zrychlil tep. Jedné její části, velmi malé části, připadal smyslný. Neviditelný dav se rázem utišil. „Tohle,“ prohlásil pánovitým, ale hlubokým hlasem, jako kdy­ by oslovoval neviditelné obecenstvo, „je vaše sestra.“ Přítomní jen vzrušením vydechli „aaach“. „Sestra Rylee.“ Ano, to je její jméno, ale… o čem to mluví? Chtěla mu odporo­ vat, zavrtět hlavou, povědět mu, že to, co se tady děje, je špatné, že její bradavky jsou ztuhlé jen chladem, ne touhou a že chvění hluboko uvnitř jejího těla rozhodně není fyzický chtíč. Ale on znal pravdu. Cítil její žádostivost. Vytušil její strach. A ona věděla, že ji pro její vášnivé emoce miluje. Nedělejte to, prosila ho beze slov, ale byla si jistá, že si čte pro­ tichůdné signály v jejích rozšířených zorničkách, v jejím zrychle­ ném dechu i ve sténání, které vyjadřovalo spíš touhu než strach. Jeho silné prsty maličko přitlačily a horká bříška prstů se silně tiskla na její kůži. „Sestra Rylee se k nám dnes večer dobrovolně připojila,“ pro­ hlásil přesvědčivě. „Je připravená podstoupit nejvyšší, konečnou oběť.“ Jakou oběť? To neznělo dobře. Rylee se znovu pokusila zapro­ testovat, odtáhnout se, ale byla ochromená. Jediná část jejího těla, 13

která nebyla úplně otupělá, byl její mozek, a zdálo se, že i ten jako by se ji chystal zradit. Věř mu, šeptala jedna její část. Víš, že tě miluje…, cítíš to… A jak dlouho jsi čekala na někoho, kdo by tě miloval? Ne! Tohle bylo šílené. Mluvila z ní droga. Ale chtěla se poddat dotekům jeho prstů sklouzávajících a sjíždějících o maličko níž v horké stopě podél ňader a stále blíž k jejím rozbolavělým bradavkám. Hluboko uvnitř se zachvěla. Pociťovala touhu. Ale to bylo špatné. Nebo ne…? Naklonil se blíž, nosem se zabořil do jejích vlasů a rty se dotkl ucha. Zašeptal tak tiše, že to slyšela jen ona: „Miluji tě.“ Roztála. Chtěla ho. Prostoupily ji záchvěvy vzrušení. Jeho prsty třely kůži pod klíčními kostmi maličko silněji, až se bořily do masa. Na oka­ mžik zapomněla, že je na pódiu. Byla s ním sama a on se jí dotý­ kal…, miloval ji… Toužil po ní jako ještě žádný muž… A… Tvrdě přitlačil. Silný prst se zaťal do jejího masa a rýpl ji do žebra. Projela jí ostrá bolest. Oči se jí rozšířily. Tělem jí zacloumal strach a adrenalin. Srdce jí zběsile a popla­ šeně bušilo. Co si myslela? Že ji svede? Ne! Láska? Ach, prokristapána, on ji nemiloval! Rylee, nenech se oklamat. Neskoč na tak hloupou lest. Zatracený halucinogen ji přesvědčil, že ji má rád, ale on, ať je to kruci kdokoli, ji chce využít jen pro své zvrácené představení. Zírala na něj. Poznal její hněv. Ten zmetek se usmál, až se mu bíle zableskly zuby. Tehdy poznala, že vychutnává její bezmocnou zlost. Cítil, jak jí buší srdce, jak její žhavá krev horečnatě proudí žilami. „Zde je neposkvrněná krev panny,“ pronesl k neviditelnému davu. Ne! Máte špatnou dívku! Já nejsem… 14

Usilovně se soustředila a pokusila se promluvit, ale jazyk se odmítal pohybovat a hlasivkami neprošel žádný zvuk. Snažila se bojovat, ale její končetiny byly bezmocné. „Neboj se,“ zašeptal. S hrůzou hleděla, jak se sklání ještě níž, blíž k ní, a cítila jeho horký dech. Rozevřel rty a odhalil zuby. Zablýskly se dva jasné špičáky, přesně jak si to představo­ vala! Prosím, bože. Prosím pomoz mi se vzbudit. Prosím, prosím…! V dalším okamžiku cítila ledové bodnutí, jako píchnutí jehlou, když jeho ostré špičáky protrhly kůži a lehce zajely do tepny. Její krev začala prýštit…

15

1 Zatím to jde dobře, pomyslela si Kristi Bentzová, když hodila oblíbený polštář na zadní sedadlo své deset let staré hondy. Pro ni to sice bylo nové auto, ale tachometr ukazoval téměř sto třicet tisíc najetých kilometrů. Polštář dopadl na její batoh, knihy, lam­ pu, iPod a další nezbytnosti, které si s sebou brala do Baton Rou­ ge. Její otec pozoroval, jak se stěhuje z domu, ve kterém všichni společně bydleli, malého domku, který ve skutečnosti patřil její nevlastní matce. Celou dobu, co na ni zíral, se Rick Bentz tvářil hrozně zklamaně. Co bylo ještě nového? Přinejmenším, díky bohu, byl její otec stále mezi živými. Odvážila se vrhnout krátký pohled jeho směrem. Barvu měl dobrou, dokonce zdravou, tváře zčervenalé od vět­ ru prohánějícího se tisovci a borovicemi a na tmavých vlasech se mu lesklo pár dešťových kapek. Jistě, vlasy mu prokvétaly něko­ lika šedivými prameny a za poslední rok přibral asi dvě nebo tři kila, ale alespoň vypadal zdravý a plný síly. Ramena měl rovná a oči jasné. Díky bohu. Protože občas tomu tak nebylo. Přinejmenším Kristi to tak nepřipadalo. Co se probrala z kómatu asi před rokem a půl, míva­ la o něm vidiny. Strašlivé představy. Občas když se na něj podí­ vala, připomínal jí ducha, barvu měl popelavou, místo očí dva temné, neproniknutelné otvory a  jeho dotek byl chladný a  vlh­ ký. A častokrát měla noční můru o ponuré noci, syčících blescích rozervávajících černou oblohu, o dunivém praskotu zasaženého stromu a pak o mrtvém otci ležícím v kaluži vlastní krve. Bohužel tyhle představy ji pronásledovaly i jindy než jen ve snách. Během dne vídala, jak se mu ztrácí barva z kůže, dívala se, 16

jak jeho tělo bledne a šedne. Věděla, že její otec zemře. A že se to stane brzy. Až příliš často vídala jeho smrt v navracející se noční můře. Poslední rok a půl si byla jistá, že dojde svému krvavému a strašlivému konci, kterého byla ve svých snech svědkem. Těch posledních osmnáct měsíců se o něj příšerně bála, zatím­ co ona sama se uzdravovala ze svých zranění, ale dnes, den po Vánocích, byl Rick Bentz učiněným obrazem zdraví. A byl pěkně naštvaný. Neochotně jí pomohl odnést kufry do auta. Vítr se proháněl bažinatým ramenem řeky, chřestil větvemi, zvedal listy a přinášel pach deště a vody z bažiny. Zaparkovala třídvéřové auto na cestě plné kaluží končící před malým domkem, který obýval Rick se svou druhou ženou. Olivia Benchetová-Bentzová byla pro Ricka požehnáním. O tom nebylo pochyb. Ale Olivia a Kristi se zrovna nemilovaly. Zatímco si Kristi za tichého nesouhlasu svého otce nakládala věci do vozu, Olivia stála mezi dveřmi asi šest metrů daleko, hladké obočí měla znepokojením zkrabatělé a oči plné obav, ale neříkala vůbec nic. Naštěstí. Olivia dobře věděla, že se nemůže plést mezi otce a  dceru. Byla natolik chápavá, aby se do jejich rozhovorů nevkládala. Pře­ sto tentokrát nezmizela uvnitř domu. „Zkrátka si myslím, že to není nejlepší nápad,“ řekl její otec… po kolikáté? Po dvou tisící od chvíle, co Kristi přišla s novinkou, že se zapsala do zimního semestru na Vysokou školu Všech sva­ tých v Baton Rouge? Ne že by to bylo nějaké velké překvapení. Pověděla mu o  svém rozhodnutí už v  září. „Mohla bys zůstat s námi a…“ „Slyšela jsem tě poprvé i podruhé a po sedmnácté a po tří sté čtyřicáté druhé a…“ „Tak dost!“ Zvedl ruku, jako by se vzdával. Sklapla pusu. Proč se pořád hádali? I po tom všem, čím si oba prošli? I když jeden druhého několikrát málem ztratili? „Čemu přesně na ,Stěhuju se z New Orleansu a vracím se zpát­ ky do školy‘ nerozumíš, tati? Mýlíš se, nemůžu tu zůstat. Já pros­ tě… nemůžu. Jsem už moc stará, abych bydlela s tátou. Potřebuju 17

svůj vlastní život.“ Jak mu měla vysvětlit, že pozorovat ho den za dnem, jednu chvíli ho vidět zdravého, pak popelavého, a nato umírajícího, už zkrátka nedokázala vydržet? Byla přesvědčená, že zemře, a tak s ním bydlela, když se uzdravovala z vlastních zranění, ale dívat se, jak mu mizí barva z obličeje, ji ničilo a napůl přesvědčilo, že blázní. Pro lásku boží, kdyby tu zůstala, všechno by se jen zhoršilo. Dobrá zpráva: už dlouho se jí ta podoba neu­ kázala, skoro přes měsíc, takže snad si všechny negativní signály vykládala špatně. Nicméně bylo načase, aby se pustila do svého vlastního života. Sáhla do tašky pro klíče. Nemělo smysl se dál dohadovat. „Dobře, dobře, odcházíš. Pochopil jsem.“ Zamračil se na níz­ ké tmavé oblaky plující po obloze a zakrývající všechny sluneční paprsky. „Ty tomu rozumíš? Tys to pochopil? Vážně? Potom, co jsem ti to řekla asi kolikrát? Tak milionkrát?“ Kristi se zašklebila, ale pak se na něj usmála. „Vidíš, ty seš zkrátka vyšetřovatel jako břitva. Přesně jak stojí v novinách: místní hrdina detektiv Rick Bentz.“ „Noviny o tom vědí houby.“ „Další bystrý postřeh špičkového detektiva neworleanské po­ licie.“ „Nech toho,“ zamumlal, ale jeden koutek drsných, tvrdě řeza­ ných úst mu zacukal, což se dalo vykládat jako nepatrný úsměv. Prsty si prohrábl vlasy a ohlédl se zpátky k domu na Olivii, ženu, která se stala pevným bodem jeho života. „Bože, Kristi,“ vzdychl. „Ty seš ale dáreček.“ „To je dědičný.“ Konečně našla klíče. Přivřel oči a ústa mu ztuhla. Oba věděli, na co myslí, ale ani jeden nezmínil skutečnost, že není jejím biologickým otcem. „Nemusíš odsud utíkat.“ „Já odsud neutíkám. Neutíkám od ničeho. Ale utíkám k něče­ mu. Říká se tomu zbytek mého života.“ „Mohla bys…“ „Hele, tati, nechci to poslouchat,“ přerušila ho Kristi, hodila kabelku na přední sedadlo vedle tří krabic s knihami, dévédéčky a  cédéčky. „Celé měsíce jsi věděl, že se vracím zpátky do ško­ 18

ly, tak teď není důvod dělat z toho velkou scénu. Je rozhodnuto. Jsem dospělá a jedu do Baton Rouge na svou starou alma mater, Vysokou školu Všech svatých. Není to snad konec světa. Vždyť je to jen pár hodin jízdy.“ „Nejde o vzdálenost.“ „Já to potřebuju udělat.“ Ohlédla se na Olivii, jejíž pocuchané blonďaté vlasy zezadu ozařovaly žárovky z vánočního stromeč­ ku. V přicházející bouři se její malý domek zdál teplý a útulný. Ale nebyl to Kristin domov. Nikdy nebyl. Olivia byla její nevlast­ ní matka, a přestože spolu celkem vycházely, zatím se mezi nimi nevytvořilo pevné rodinné pouto. Třeba se nikdy ani nevytvoří. Tohle byl život jejího otce a s ní to nemělo mnoho společného. „Něco se tam děje. Pohřešují nějaké studentky.“ „Tys to už prověřoval?“ chtěla vědět celá popuzená. „Jen jsem četl o několika zmizelých dívkách.“ „Chceš říct o dívkách, co utekly?“ „Chci říct zmizelých.“ „Nedělej si starosti!“ odsekla. I ona se doslechla, že ze školy nečekaně zmizelo několik dívek, i když žádné vyšetřování nepo­ tvrdilo, že by se stalo něco nezákonného. „Dívky často opouštějí školy i své rodiče.“ „Vážně?“ opáčil. Zátokou se prohnal poryv studeného větru, zvedl mokré listy a profoukl Kristinu bundu s kapucí. Na chvilku přestalo pršet, ale obloha byla šedá a zatažená a na popraskaném betonu se leskla spousta kaluží. „Nejde o to, že bych nechtěl, aby ses vrátila zpátky do školy,“ prohlásil Bentz a bokem se opřel o kapotu hondy. Dnes vypadal jako reklama na zdraví – pleť měl červenou, tmavé vlasy jen na několika místech prokvétaly šedinami. „Ale co ten tvůj nápad stát se spisovatelkou kriminálních příběhů?“ Zvedla ruku a  pak upravila některá zavazadla na zadním sedadle, stlačila je, aby dobře viděla zpětným zrcátkem. „Vím, co myslíš. Nechceš, abych psala o případech, na kterých jsi pracoval. Nedělej si starosti. Nebudu šlapat po žádný svatý půdě.“ „To nemyslím a ty to dobře víš,“ vyjel. V jeho hluboko posaze­ ných očích se zableskl hněv. 19

Fajn. Jen ať se zlobí. I ona byla naštvaná. Posledních několik týdnů si šli hrozně na nervy. „Bojím se o tvou bezpečnost.“ „No tak se neboj, jasný?“ „Nech toho. Dobře víš, že už jsi se několikrát stala terčem.“ Zadíval se jí do očí a ona věděla, že znovu prožívá strašlivé vteři­ ny jejího únosu a napadení. „Jsem v  pořádku.“ Maličko zjihla. Přestože ji často doháněl doslova k šílenství, byl to dobrý člověk. Věděla to. Jen si o ni dělal starosti. Jako vždycky. Ale to ona nepotřebovala. S úsilím potlačila netrpělivost, když z předních dveří vyletěl Chlupáč, voříšek její nevlastní matky, a zahnal do větví borovi­ ce veverku. Zrzka se vyškrábala po hrubém kmeni, usadila se vysoko na větvi a shlížela dolů, aby se vysmívala bezmocnému kříženci teriéra. Chlupáč škrábal kmen packami, skučel a kroužil kolem stromu. „Pšt…, příště ji určitě dostaneš,“ konejšila ho Kristi a sebrala ho ze země. Chlupáč se jí mokrými tlapkami opřel o bundu a olí­ zal jí tvář. „Taky se mi bude stýskat,“ pověděla psíkovi, který se jí kroutil v náručí, aby se dostal zpátky na zem a mohl dál proná­ sledovat hlodavce. Postavila ho na zem a maličko zamrkala, jak se ozvala stará bolest za krkem. „Chlupáči! Pojď sem!“ přikázala Olivia z verandy, ale vever­ kou zaujatý teriér si jí nevšímal. „Ještě nejsi úplně zdravá,“ namítl Bentz. Kristi si hlasitě povzdychla. „Hele, tati, všichni mí roztodivní specialisti prohlásili, že jsem v pořádku. Jsem na tom líp než kdy dřív, rozumíš? Je až legrační, co krátký pobyt v nemocnici, trocha fyzioterapie, pár sezení s cvokařem a skoro rok intenzivního tré­ ninku dokážou udělat.“ Odfrkl si. Jako kdyby se jeho strachu mělo dodat váhy, přile­ těla k nim vrána a usadila se na holých větví magnolie. Posměšně zakrákala. „Bylas pěkně vyděšená, když ses v nemocnici probrala,“ při­ pomněl jí. „Proboha, to je stará historie.“ A  navíc pravdivá. Od jejího pobytu na jednotce intenzivní péče se celý svět změnil. Huri­ 20

kán Katrina zničil New Orleans a  prohnal se celým Mexickým zálivem. Zpustošení, zoufalství a zkáza stále přetrvávaly. Ačkoli hurikán řádil v zálivu před rokem, následky přírodního běsnění byly všude patrné a budou ještě léta, nejspíš desetiletí. Dokonce se říkalo, že New Orleans už nikdy nebude takový, jako býval. Kristi na to nechtěla ani pomyslet. Její otec byl pochopitelně přepracovaný. Fajn, chápala to. Všichni policisté pracovali nadoraz a  byli na zhroucení, stejně jako město samotné. Někteří postižení obyvatelé byli evakuo­ váni do velmi vzdálených míst a  stále se nevraceli. Kdo jim to mohl vyčítat, když nemocnice, služby a doprava byly v takovém zmatku? Pochopitelně se začalo s  obnovou, ale nerovnoměrně, a postup byl pomalý. Francouzská čtvrť, která přežila bez vážněj­ ších poškození, si naštěstí stále uchovala výjimečnou atmosféru starého New Orleansu, takže do této části města se začali pomalu vracet turisté. Kristi pracovala posledních šest měsíců jako dobrovolnice v  místní nemocnici, pomáhala svému otci na stanici, trávila ví­ kendy čištěním města, ale teď si řekla – a její cvokař ji podpořil –, že potřebuje začít žít svůj život. New Orleans se pomalu, ale jistě vracel do zaběhnutých kolejí. A pro ni nastal čas, aby přemýšlela o zbytku svého života a o tom, co chce dělat. Detektiv Rick Bentz jako vždy nesouhlasil. Po hurikánu se zase začal chovat příliš ochranitelsky. Svou rodičovskou roli značně přeháněl. Kristi to dál nemohla vydržet. Přece už nebyla dítě ani teenager. Byla kruci dospělá! Přibouchla zadní dveře auta. Nezavřely se, a tak trošku posu­ nula svůj oblíbený polštář, lampičku a  ručně šitou přikrývku, kterou jí darovala prateta, a  zkusila to znovu. Tentokrát zámek zacvakl. „Musím jet.“ Podívala se na hodinky. „Řekla jsem své domácí, že si dneska přeberu byt. Zavolám, hned jak se tam dostanu, a budu tě podrobně informovat. Mám tě ráda.“ Zdálo se, že chce něco namítnout, ale pak jen zavrčel: „Já tebe taky, holčičko.“ Objala ho a ucítila jeho drtivé sevření. Překvapilo ji, že musí potlačovat slzy, když se od něj odtáhla. To bylo směšné! Poslala Olivii vzduchem polibek a nastoupila do auta. Jedním otočením 21

zápěstí se motor malého auta probral k životu a Kristi se staženým hrdlem vycouvala z dlouhé, úzké příjezdové cesty mezi stromy. Otočila auto, ale vjela přitom na mokrý chodník. A ještě jednou se podívala na svého otce, který měl zvednutou ruku, jak jí mával na rozloučenou. Zhluboka vydechla a  najednou se cítila volná. Konečně odjížděla. Po dlouhé době stojí na vlastních nohou. Ale jak se vydala na cestu, obloha potemněla a  Kristi zachytila ve zpětném zrcátku obraz Ricka Bentze. Znovu se z něj vytratila všechna barva a jen v černých, bílých a  šedých odstínech vypadal jako duch. Přestala dýchat. Mohla utéct, jak daleko chtěla, ale nikdy se jí nepodaří uniknout živé představě otcovy smrti. V hloubi srdce to věděla. Bylo to jisté. A stane se to brzy. Jay McKnight poslouchal starou baladu Johnnyho Cashe a dí­ val se před sebe ven předním sklem pick-upu, zatímco stěrače rozháněly mrholící déšť. Ujížděl devadesátikilometrovou rychlos­ tí bouřkou se svým napůl slepým loveckým psem usazeným na místě spolujezdce a přemýšlel, jestli se úplně nezbláznil. Proč by jinak souhlasil, že převezme večerní seminář kamará­ dovy známé, která si vzala roční volno? Co dlužil doktorce Althee Monroeové? Nic. Tu ženu sotva znal. Třeba to děláš právě proto, aby ses nezbláznil. Zatraceně nutně jsi potřeboval změnu. A vůbec, co je špatného na tom učit jeden semestr dychtivé mladé mozky o kriminalistice a práci forenzní laboratoře? Přeřadil na nižší rychlost, sjel z hlavní silnice a vydal se zná­ mými bočními ulicemi, ve kterých déšť padal skrz holé koruny stromů a venkovní osvětlení se právě začalo rozsvěcet. Pod koly šuměla voda a několik chodců statečně čelilo bouři. Jay maličko stáhl okénko a Bruno, směska pitbulla, labradora a bladhaunda, přitiskl velký čenich k maličké škvíře s čerstvým vzduchem. Cashův hlas duněl kabinou toyoty a Jay zpomalil, aby dodržel povolenou rychlost města Baton Rouge. „Máma mi říkala…“ 22

Jay zahnul na vydrolenou příjezdovou cestu na okraji Baton Rouge. Na jejím konci byl malý přízemní domek se dvěma ložni­ cemi, který patřil jeho tetě. „… nehraj si s tou pistolí…“ Vypnul rádio a zastavil motor. Domek chtěly jeho věčně roz­ hádané sestřenice Janice a  Leah prodat. Byla to součást dědic­ tví po tetě Colleen. Sestry, které se zřídkakdy na něčem shodly, souhlasily, že v  něm může bydlet, dokud ho neprodají, pokud v něm ovšem udělá nějaké drobné opravy, na které si Janicin líný manžel, co toužil po kariéře rockové hvězdy, zatím nenašel čas. Jay zamračeně popadl velkou tašku a aktovku s notebookem a  vystoupil z  auta. Vyhrnul si límec proti dešti, pustil psa ven a počkal, až si to Bruno okolo očichá a nakonec zvedne nožičku na jeden z dubů rostoucích před domem. Pak teprve zamkl auto a pospíšil si cihlovou cestičkou, zarostlou plevelem, na verandu, kde svítilo světlo a zahánělo houstnoucí tmu. Pes se mu držel za patami, ostatně jako celých šest let, kdy byl Jay jeho majitelem. Jediné štěně ze šesti, které nikdo nechtěl. Jeho bratrovi patřila fen­ ka, čistokrevný bladhaund, která při hárání nepočkala na vybra­ ného čistokrevného psa. Podhrabala se z kotce a o půl kilometru daleko se spustila s přátelským voříškem, jehož majitel ho nechtěl dát vykastrovat. Výsledkem byl vrh štěňat, která za moc nestála, ale z nichž se vyklubali zatraceně dobří psi. Hlavně Bruno s vynikajícím nosem a špatnýma očima. Jay se sklonil a poplácal svého psa. Ten ho přátelsky trknul hlavou do ruky. „Tak pojď, podíváme se dovnitř na tu spoušť.“ Blues Folsomský věznice mu znovu znělo v  hlavě, když ode­ mykal dveře a ramenem se do nich opřel. V  domě páchla zatuchlina. Byl dlouho neobývaný. Vzduch v něm byl těžký jako olovo. Přestože venku pršelo, pootevřel dvě okna. Strávil v  domě poslední tři víkendy, vymaloval ložnici, vyspároval dlažbu v kuchyni a koupelně, seškrábal nánosy leti­ té špíny na zadní verandě, kde stará pračka posloužila jako vosí hnízdo. Zrezlý krám spolu s rojem mrtvých vos už byl odvezený a na nově natřených prknech stály terakotové květináče s popína­ vými květinami. 23

Ale zdaleka ještě neskončil. Bude trvat měsíce, než dá dům do pořádku. Hodil tašku na zem v malé ložnici, pak přešel do kuchy­ ně, kde sípala prastará lednice na popraskaném linoleu, které musel ještě vyměnit. Uvnitř lednice spolu se sýrem, který vyschl a  skoro se rozdrobil, objevil balení šesti piv Lone Star. Popadl jednu láhev za úzké hrdlo. Pomyslel si, jak je zvláštní, že ze všech míst se právě Baton Rouge stalo jeho útočištěm, únikem z New Orleansu, města, kde pracoval a vyrůstal. Vyprchala z něj všechna životní energie následkem hurikánu Katrina? Kriminalistická laboratoř na Tulane Avenue byla zniče­ na a její práci teď pomáhali vykonávat v různých okrscích, v sou­ kromých agenturách a vypomáhala jim i kriminalistická laboratoř Státní policie Lousiana se sídlem v Baton Rouge. Občas pracovali z obytných přívěsů. Bylo to jako noční můra – hodiny přesčasů a pocit marnosti, když posbírali doličné předměty jen proto, aby s  nimi někdo posléze manipuloval a  tím je znehodnotil. A  pak ještě Jay pomáhal jako dobrovolník obětem hurikánu i  s  čiště­ ním města, když záplavy opadly. Nepochyboval, že většina lidí v policejní službě přemýšlela, že odejdou, a spousta jich také ode­ šla, takže se potýkali s nedostatkem lidí v době, kdy bylo třeba oddaných policistů více, ne méně. Ne že by Jay někomu vyčítal rozhodnutí odejít. Nejenže po­ máhali postiženým hurikánem, ale celá řada policistů se musela vypořádat se ztrátou vlastního domova i milovaných bližních. On také potřeboval změnu. Nebylo to jen těmi úmornými hodinami, které trávil v  práci. Byl svědkem hrůz způsobených katastrofou a sledoval město, jak se snaží vzpamatovat, zatímco na federální úrovni na sebe jednotlivé úřady jen vzájemně uka­ zovaly prstem. To bylo dost strašné. Ale vědomí, že tolik důka­ zů obtížně a namáhavě sesbíraných za dlouhá léta bylo doslova spláchnuto – to na něj doléhalo jako závaží. Nevyčíslitelná škoda. Tolik práce, než se podaří všechno napravit. Ve třiceti už ho práce unavovala. A bylo tu ještě něco – poslední z tragických událostí – co ho vyslalo na cestu pryč z New Orleansu. Všichni ti rabující lidé – ti, kteří byli naprosto zoufalí, nebo to snad byli zločinci těžící z tragédie? 24

Či snad oběti uvězněné ve vlastních domovech nebo pečova­ telských domech? Zoufale pomalá pomoc od federální vlády? Téměř smrt města, které miloval? Nebo to bylo tím, že jeho vlastní domov naprosto zničily ječí­ cí vítr a valící se voda, které vyrvaly pronajatý dům ze základů a zničily téměř všechny jeho věci? A  kolik z  toho neštěstí může svádět na nevydařený vztah s Gay­le? Skončil jeho vinou? Její? Nebo to zapříčinila situace? Nalil psovi čistou vodu do starého kastrolu a  pak si otevřel pivo. Zhluboka se napil přímo z láhve a špinavým oknem plným dešťových kapek vyhlédl na dvorek. Přes tabulky skla zahlédl u větví osaměle stojící magnolie střemhlavý let netopýra. Rychle se stmívalo, a to mu připomnělo, že má ještě práci. Zakroutil hlavou a uslyšel, jak mu praská v obratlích, ale ule­ vilo se mu. Přešel do druhé ložnice – stále vymalované ošklivým odstínem růžové – kam si dal stůl, lampičku a  malou skříňku. V rohu měl Bruno pelíšek. Zrovna našel starou, napůl sežvýka­ nou „kost“ vyrobenou z kůže a začal ji žižlat. Jay si znovu lokl piva a pak láhev odložil. Otevřel notebook, postavil ho na otluče­ ný stůl s umakartovou deskou a zapnul ho. Počítač se se zavrče­ ním spustil a začal se probouzet k životu. O chviličku později už byl Jay připojený k internetu a prohlížel si poštu. Mezi spamy a e-maily od spolupracovníků a přátel našel další vzkaz od Gayle. Když ho otvíral, maličko se mu sevřel žaludek, ale přečetl si její krátký srdečný mail a neshledal nic legračního na vtipu, který mu přeposlala. Nepřekvapilo ho to. Domluvili se, že se k  sobě budou chovat slušně, zůstanou přáteli, ale copak to mohli myslet vážně? Nefungovalo to. Jejich vztah byl mrtvý. Začal odumírat dlouho předtím, než udeřil hurikán. Neodpověděl. Bylo to tak zbytečné jako diamantový prsten, který ležel uložený v zásuvce jeho prádelníku v New Orleansu. Rty se mu při tom pomyšlení zkřivily. Ohledně prstenů neměl zrovna velké štěstí. Před lety věnoval „prstýnek s příslibem“ Kris­ ti Bentzové, své lásce ze střední školy, ale jakmile se dostala sem na Vysokou školu Všech svatých, pěkně rychle se dala dohroma­ dy s odborným asistentem. No, nebyla to ironie? Po letech pak na­ 25

bídl prstýnek Gayle, ona diamant přijala a začala plánovat jejich společnou budoucnost – spíš jeho život – takovým způsobem, až měl pocit, že se mu kolem krku stahuje oprátka. Každý den se o  maličko utáhla, až nemohl vůbec dýchat. Jeho chování Gay­ le rozčilo­valo, a tím víc si ho přivlastňovala. Volala mu v kdeja­ kou noční hodinu, žárlila na jeho přátele, jeho spolupracovníky, dokonce i na jeho zatracenou kariéru. A nikdy mu neodpustila, že se dlouho předtím, než potkal ji chtěl oženit s Kristi Bentzo­ vou. Gayle si byla jistá, že na svou středoškolskou lásku nikdy nezapomněl. Což byla pěkná hloupost. Tak ji požádal, aby mu prstýnek vrátila. Přistál mu na čele, kde mu prořízl kůži a těsně nad levým obo­ čím po sobě nechal malou jizvu. Důkaz Gayliny zuřivosti. Řekl si, že se vyhnul větší střele, když odvolal jejich svatbu. Tolik o pravé lásce. Popadl dálkové ovládání k malé televizi postavené na skříň­ ce, pustil ji, ale dál se probíral maily. Napůl poslouchal zprávy a  čekal na sport a  novinky ze Všech svatých. Pročítal si tucty e-mailů, když zachytil konec jednoho příspěvku v televizi. „… od prosince je pohřešována studentka Vysoké školy Všech svatých. Dívku naposledy viděla tady v Cramerově koleji její spo­ lubydlící osmnáctého prosince kolem půl páté.“ Jay obrátil svou pozornost k obrazovce, kde reportérka v mod­ ré bundě čelila větru a dešti pod hrozivě vyhlížející oblohou a při­ tom upírala pohled do kamery. Reportáž natáčeli před cihlovou budovou studentské koleje, ve které před lety bydlela Kristi Ben­ zová, když se dostala do prvního ročníku. Do hlavy se mu vlou­ dila představa, jak vypadala před lety. Dlouhé zlatohnědé vlasy, sportovní postava, hluboko posazené inteligentní oči. Tehdy se choval jako hlupák, protože si byl jistý, že je „tou pravou“. Od té doby se pochopitelně poučil, jak moc se mýlil. Díky bohu, že se s ním rozešla a on se vyhnul manželství, které by bezpochyby pro ně pro oba skončilo jako past. Povídejte něco o rozvrácených rodinách! „Od toho dne týden před Vánoci,“ oznamovala reportérka, „nikdo Rylee Amesovou neviděl živou.“ Na obrazovce se obje­ 26

vila fotografie asi dvacetileté dívky. Modré oči, blonďaté vlasy s  melírem a  zářivý úsměv. Rylee Amesová vypadala jako ztě­ lesnění „kalifornské dívky“, typ roztleskávačky, přestože repor­ térka uvedla, že navštěvovala střední školu v Tempe v Arizoně a v Laredu v Texasu. „Pro televizi WMTA Belinda Del Reyová, Baton Rouge.“ Rylee Amesová. To jméno mu znělo povědomě. Jaye to znepokojilo a rychle se připojil na školní síť, aby zkon­ troloval seznam žáků na svém semináři. Aktualizovali ho podle toho, jak se studenti podle svých rozvrhů přihlašovali, nebo na­ opak svůj zápis rušili. První jméno na jeho seznamu znělo Ame­ sová, Rylee. Jeho policejní instinkt se probral k plné pohotovosti a musel se brzdit, aby se jeho mysl nezaměřila na jeden strašlivý scénář za druhým. Znásilnění, mučení, vražda – viděl už tolik násilných činů, ale snažil se nedělat ukvapené závěry. Zatím ne. Neexisto­ val žádný důkaz, že se jí přihodilo něco špatného, jen byla zkrát­ ka pohřešovaná. Dospívající v jejím věku často zmizí, změní školu nebo si vyra­ zí na lyže či na rockový koncert, aniž by to někomu pověděli. Klidně mohla utéct s milencem. Ale možná taky ne. Pracoval v  kriminalistické laboratoři v New Orleansu dost dlouho na to, aby měl špatný pocit při po­ myšlení na svou studentku, kterou nikdy neviděl. Znovu si lokl piva a očima sjel po seznamu. Arnette, Jordan. Bailey, Wister. Braddock, Ira. Bentzová, Kristi. Calloway, Hiram. Crenshaw, Geoffrey. Moment! Cože? Bentzová, Kristi? Přivřel oči, aby se zadíval na monitor a zaostřil na známé jmé­ no, které mu stále dokázalo rozproudit krev. To snad ne! Ta ženská mu pořád straší v hlavě! Kristi Bentzová nemohla být v  jeho třídě! Nemohla! Co by to bylo za krutý zvrat osudu nebo ironii? Ale její jméno tam stálo 27

napsané černé na bílém. Nebyl tak pošetilý, aby si myslel, že se jedná o jinou studentku se shodným jménem. Musel se postavit čelem skutečnosti, že ji bude znovu vídat každé pondělí celé tři hodiny. Sakra! Déšť bubnoval na okna, ale on jako zhypnotizovaný dál zíral na seznam studentů. Do mysli se mu vloudily představy Kris­ ti: poletující dlouhé vlasy, jak před ním utíkala lesem, hra světla a stínů pod příkrovem větví, její nakažlivý smích, okamžik, kdy vylézala z bazénu a voda kapala z jejího opáleného těla, její trium­ fální úsměv, když doplavala první, její hluboký a neproniknutel­ ný zamračený pohled, když ji porazil, i to, jak ležela pod ním na dece v  zadním prostoru jeho dodávky a  měsíční svit se míhal na jejím dokonalém těle. „Přestaň!“ houkl nahlas. Neustále bdělý Bruno byl vmžiku u něj a mrzutě štěkl. „Ne, chlapče, to… nic není.“ Jay rychle zapla­ šil hloupé fyzické představy svého nadrženého mládí. Neviděl Kristi dobrých pět let a byl si jistý, že se změnila. A co se týká jeho romantických představ, vybavily se mu i jiné obrázky, které neby­ ly vůbec tak pěkné. Kristi byla výbušná a měla jazyk jako břitvu. Už dávno se přesvědčil, že je mu bez ní líp. Pravda ale byla, že četl a  slyšel o  jejích setkáních se smrtí, o tom, jak se dostala do rukou šílenců, i o dlouhém pobytu v ne­ mocnici, kde se zotavovala z posledního útoku. Měl kvůli tomu výčitky, dokonce zašel tak daleko, že zavolal do květinářství, aby jí poslal květiny, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Kristi byla jako zlozvyk, kterého se člověk nikdy nedokáže úplně zbavit. Jay byl v pohodě, pokud o ní neslyšel, nečetl nebo ji neviděl. Všechny staré city měl pečlivě uzamčené starostlivě hlídanými klíči. Zají­ mal se o jiné ženy. Přeci se i zasnoubil, ne? Přesto vídat ji pravi­ delně každý týden… Najednou se rozhodl, že to pro něj bude skvělé. „Posílí to cha­ rakter“, jak říkávala jeho matka, kdykoli se dostal do průšvihu, a musel zaplatit tím, že byl potrestán, většinou rukou otce. „Do prčic,“ zamumlal si pro sebe, když mu došla celá skuteč­ nost. Zkřivil ústa a na chvilku se zasnil nad představou, že pove­ 28

de třídu, ve které bude studovat Kristi, kde se bude muset podro­ bit jeho vůli, jeho vládě. Kristepane! Co si myslel? Už dávno se rozhodl pro nejlepší řešení – už nikdy ji nevidět. Teď to vypadalo, že bude na její obličej hledět jednou týdně tři hodiny. Dopil pivo a láhev postavil prudce na stůl. Nezměnil celý svůj zatracený pracovní rozvrh, nezačal pracovat na desetihodinové směny, neprotrpěl se potížemi, když měnil celý svůj život, jen proto, aby pak musel Kristi vídat každý týden. Stiskl čelisti tak silně, až ho to zabolelo. Třeba se ze semináře odhlásí. V okamžiku, kdy zjistí, že suplu­ je za doktorku Monroeovou, si nejspíš změní rozvrh. Bezpochyby ho netoužila vidět o nic víc, než se on chtěl zabývat jí. A pomyš­ lení, že on by byl jejím učitelem, by ji bezpochyby pěkně užíralo. Z jeho semináře se odhlásí. Pochopitelně to udělá. Určitě. Přečetl si zbytek jmen pětatřiceti studentů zajímajících se o  kriminalistiku – může počítat s  čtyřiatřiceti. Očima zabloudil k  prvnímu jménu na seznamu: Rylee Amesová. Jay si neklidně poškrábal strniště na bradě. Co se jí kruci stalo?

29

2 „Žádná hlasitá hudba, žádná zvířata a  žádné kouření, máte to všechno v  nájemní smlouvě,“ prohlásila Irene Callowayová, přestože ona sama byla podezřele cítit cigaretovým kouřem. Ire­ ne bylo něco přes sedmdesát a z červeného baretu jí vykukovalo několik krátkých chomáčů šedivých vlasů. Pod vybledlými pyt­ lovitými džínami a velkým tričkem byla hubená jako tyčka. Místo saka si navlékla pánskou flanelovou košili a přes silné brýle pozo­ rovala Kristi. Obě seděly u malého poškrábaného stolku v zaříze­ ném podkrovním bytě ve druhém patře. Místo mělo svoje kouzlo díky střešním oknům s tenkými skly, starému krbu a prkenným podlahám. Bylo útulné a tiché a Kristi nemohla věřit svému štěstí, že ho našla. Irene zabodla dlouhý, pokroucený prst do drobného písma smlouvy. „Přečetla jsem si ji,“ ujišťovala Kristi, přestože kopie, kterou dostala faxem, byla rozmazaná. Neztrácela další čas, podepsa­ la oba výtisky smlouvy na šest měsíců a jeden podala své nové domácí. „Nejste vdaná?“ „Ne.“ „Děti nemáte?“ Kristi se naježila, ale zavrtěla hlavou. Ireniny otázky byly pří­ liš osobní. „Žádný přítel? Ve smlouvě je vyhrazeno, že tady nahoře smí bydlet jen jeden člověk.“ Mávla rukou kolem sebe, aby ukázala na malý byt, který kdysi býval půdou a podkrovím, kde nejspíš dřív bydlelo služebnictvo panského domu, než to tu rozdělili na byty. „Co když se rozhodnu, že potřebuju spolubydlící?“ zeptala se Kristi, ačkoli ta by byla odkázaná na značně unavené křeslo pro dva nebo nafukovací matraci. 30

Irene sevřela rty. „Musela by se přepsat nájemní smlouva. Vždycky si případné nájemníky prověřuju a pochopitelně by se zvedl nájem i  záloha na případné škody v  bytě. A  žádné další pronajímání, rozumíte?“ „Zatím tu budu jen já,“ prohlásila Kristi a podařilo se jí udržet jazyk za zuby. Potřebovala střechu nad hlavou. Uprostřed školní­ ho roku se bydlení shánělo těžko, hlavně poblíž školy. Naštěstí se jí na internetu podařilo objevit tenhle podkrovní byt. Byl jediný, který si mohla dovolit, a  byl tak blízko školy, že mohla chodit pěšky. A co se týká spolubydlící, Kristi by raději bydlela sama, ale finanční situace si možná vyžádá, aby se pokusila najít někoho, s kým by se dělila o nájem a výdaje. „Dobře. Nemám čas na zbytečné řeči.“ Kristi to nechala být. Prozatím. Ale ta stará žena jí začínala lézt na nervy. „Nemáte žádné další otázky?“ zeptala se Irene, když ledabyle složila svou kopii smlouvy a  strčila si ji do boční kapsy ručně háčkované kabelky. „Zatím ne. Možná až se nastěhuju.“ Ireniny tmavé oči se za brýlemi zúžily, jako kdyby se Kristi snažila prokouknout. „Když budete mít nějaké potíže, můžete se taky obrátit na mého vnuka Hirama. Bydlí v  bytě 1-A.“ Mávla rukou směrem k bytu a dodala: „Dělá tu vlastně správce. Má nižší nájemné a za to opravuje věci a vyřizuje drobné potíže.“ Vrásky nad jejím obo­ čím se prohloubily. „Zatracení rodiče se rozešli a zapomněli, že mají několik dětí. Pitomci.“ Sáhla do kapsy džínů, vytáhla vizitku se svým jménem a telefonním číslem a položila ji na stůl. Bylo tam uvedeno i číslo na Hirama. „Říkala jsem svému synovi, že dělá chybu, když se dal dohromady s tou ženskou, ale poslechl mě? Ach ne… Zatracený pitomec.“ Snad si Irene uvědomila, že toho řekla až moc, a  tak rych­ le spustila: „Hiram je hodný kluk. Hodně pracuje. Pomůže vám se stěhováním, jestli chcete, a všechno vám spraví. To se naučil od mého manžela, dej mu pánbůh nebe.“ Vstala a ještě dodala: „Chci, aby Hiram na všechny dveře namontoval nové bezpečnost­ ní zámky. Jestli vám některé okenní západky nedoléhají, postará 31

se i o to. Předpokládám, že jste slyšela nejnovější zprávy?“ Šedé obočí jí vystřelilo nad skla brýlí bez obrouček a nervózně si podr­ bala bradu, jako kdyby zvažovala, co všechno má prozradit. „Za poslední rok tu zmizelo několik studentek. Nenašla se žádná těla, ale policie má nejspíš podezření, že se jedná o trestné činy. Jest­ li chcete znát můj názor, prostě se sebraly a  utekly.“ Rozhlédla se kolem sebe a zamumlala: „To se děje pořád, ale člověk nikdy nemůže být dost opatrný.“ Přikývla, jako kdyby sama se sebou souhlasila, a strčila si kabelku do podpaží. „Viděla jsem to ve zprávách.“ „Když jsem tu vyrůstala, všechno bylo jinak,“ posteskla si Irene. „Většinu předmětů vyučovali kněží a jeptišky a škola měla vyni­ kající pověst, ale teď…, pche!“ Mávla rukou, jako kdyby zaháněla dotěrného komára. „Teď to podle mě vypadá, jako kdyby přijíma­ li kdejakého… šílence, kohokoli, kdo má diplom. Vyučují o upí­ rech a démonech a všelijakých satanských záležitostech…, světo­ vá náboženství, nejen křesťanství, a  ty směšné morality, takové ty středověké mravoučné náboženské hry, které předvádějí! Jako kdybychom ještě pořád žili ve středověku. Ach, nepřejte si, abych vám řekla, co si myslím o zdejším studiu angličtiny. Vede to tam blázen, to vám teda řeknu. Natalie Croftová nemůže vyučovat nic, natož vést celé oddělení.“ Odfrkla si a  otevřela dveře. „Od okamžiku, kdy otec Anthony – ach, promiňte, vlastně je to ,otec Tony‘, protože je tak moderní a s každým nejlepší kamarád – od okamžiku, kdy nastoupil místo otce Stephena, rozpoutalo se pek­ lo. Doslova.“ Irene stiskla rty, potřásla hlavou a  překročila práh na slabě osvětlenou verandu. „Co je to za pokrok? Morality? Prokristapána! Upíři? Jako kdyby se škola Všech svatých vrátila do temného stře­ dověku!“ Přidržela se zábradlí a začala sestupovat po schodech. Irene Callowayová tedy nebyla zrovna liberální žena. Kristi se opomněla zmínit, že některé přednášky a semináře, o kterých stará žena tak pohrdavě mluvila, už měla zapsané ve svém roz­ vrhu. Kristi za svou novou domácí zamkla dveře a pak zkontrolo­ vala okna včetně toho velkého v  ložnici vedoucího na prastaré rezavé požární schodiště. 32

Západky na všech oknech malého bytu byly rozbité. Kristi si řekla, že otci se o  bezpečnostních nedostatcích svého nového bydlení raději nezmíní. Hned jak se venkovním schodištěm vyda­ la pro své věci, zavolala Hiramovi na mobil. Irenin vnuk telefon nezvedl, ale Kristi mu nechala vzkaz spolu se svým telefonním číslem, a pak začala vynášet svůj nepočetný majetek do nového domova, do hnízda, ze kterého viděla na kamennou zeď obklopu­ jící pozemky Vysoké školy Všech svatých. Detektiv Portia Laurentová seděla u svého stolu na policejním oddělení v Baton Rouge a dívala se na fotografie čtyř pohřešova­ ných studentek z Vysoké školy Všech svatých. Žádná z těch dívek se neobjevila. Zkrátka zmizely, a nejen z Louisiany, ale zdálo se, že z povrchu zemského. Klávesnice okolo cvakaly, tiskárny vrčely a staré hodiny odti­ kávaly poslední dny roku, ale Portia se dívala na snímky snad po milionté. Všechny byly tak mladé. Usměvavé dívky se svěžími obličeji, z jejichž očí vyzařovala inteligence a naděje. Nebo byl jejich výraz jen maskou? Skrývalo se za těmi nacvičenými úsměvy něco temnějšího? Zjistilo se jen tolik, že všechny dívky byly potížistky. Odepsa­ né. Vůbec nikdo, nikdo na policejním oddělení ani na správě ško­ ly, dokonce ani rodiny zmizelých dívek, si nemyslel, že se jedná o nějaký trestný čin. Ne. Tyhle bývalé studentky s hezkými úsmě­ vy zkrátka utekly. Zbrklé, nespoutané dívky, které se z  toho či onoho důvodu rozhodly, že si někam vyrazí, a už se neukázaly. Jely v drogách? V prostituci? Nebo je prostě otrávila škola? Daly se dohromady s přítelem, který je někam zavlekl? Rozhodly se, že se stopem podívají po celé zemi? Chtěly si vyrazit na krátké prázdniny, a už se nevrátily? Odpovědi a názory se různily, ale zdálo se, že Portia je jediný člověk na zeměkouli, kterého to trápí. Udělala si kopie jejich foto­ grafií ze studentských identifikačních průkazů a přišpendlila si je na tabuli ve své kóji. Originály byly ve spise obsahujícím všechny nedávno pohřešované osoby, ale tyhle byly jiné. Tyhle fotografie 33

spojovaly dívky, které navštěvovaly školu Všech svatých, zmizely a nezanechaly po sobě jedinou stopu. Nepoužily své kreditní kar­ ty, nenechaly si proplatit žádný šek, nevybíraly si z bankomatů. Mobilní telefony nepoužily od večera, kdy se ztratily, a ani jedna z nich neskončila v žádné místní nemocnici. Ani jedna z nich si nekoupila jízdenku na autobus či letenku a nepřihlásily se na své webové stránky na portálu MySpace. Portia hleděla na jejich fotografie a  přemýšlela, co se s  nimi k  sakru stalo. V  hloubi duše tušila, že jsou všechny mrtvé, ale přesto stále doufala, že se její unavený policajtský instinkt mýlí. Žádná z  těch dívek neměla auto a  žádná z  nich nebydlela původně v Louisianě, dokud se nezapsaly na malou soukromou školu. Lidé, kteří je viděli jako poslední, si nevšimli ničeho neob­ vyklého ani neposkytli policii sebenepatrnější stopu k  odhalení toho, co se které dívce honilo hlavou, kam mohla jít či s kým se mohla setkat. Portia cítila hroznou bezmoc. Sáhla do kabelky pro krabičku cigaret a pak si vzpomněla, že kouřit přestala. Před třemi měsíci, čtyřmi dny a  pěti hodinami – ne že by to počítala. Vzala si nikotinovou žvýkačku, ale moc ji neuspokojila, a dál se dívala z jedné fotografie na druhou. První oběť se ztratila téměř před rokem v lednu a byla to Afro­ američanka Dionne Harmonová s tmavou pletí, výraznými lícní­ mi kostmi, krásným úsměvem přeplněným bělostnými zuby a na zádech těsně pod pasem vytetovaným slovem „LÁSKA“ proplete­ ným kolibříky a květinami. Pocházela z New Yorku. Její rodiče se nikdy nevzali a oba už zemřeli, matka na rakovinu a otec při pra­ covním úrazu. Její jediný sourozenec, bratr jménem Desmond, měl už tři vlastní děti, neplatil na ně výživné, a když mu Portia zkou­ šela volat, řekl jí, že ho nezajímá, „co se stalo s tou ,courou‘.“ „Pěkný,“ pronesla Portia nahlas, když si na telefonní rozhovor vzpomněla. Nikdo z Dionniných přátel nedokázali vysvětlit, co se jí stalo, ale poslední člověk, který připustil, že ji viděl, byl jeden z jejích profesorů, doktor Grotto. Zdálo se, že alespoň on o případ projevuje zájem. Grottův obor byla výuka o upírech, lépe řečeno o  vampyrismu – upírům totiž říkal vampýři – což bylo trochu zvláštní, i když lidé se občas dokázali zajímat o nejpodivnější věci 34

a nechali se jimi inspirovat. Grottovi bylo asi pětatřicet a byl při­ tažlivější, než by kterýkoli vysokoškolský učitel měl právo být. Starý hollywoodský popis „vysokého, snědého a  pohledného“ muže se na něj do puntíku hodil a rozhodně byl mnohem zajíma­ vější než ti staří, suchopární profesoři, kteří ji před deseti lety učili během jejího dvouletého studia na škole Všech svatých. Další pohřešované dívky byly bělošky a  i  ony pocházely z ne­funkčních rodin, které se o ně nezajímaly a odepsaly je jako nezodpovědné útěkářky, co dělají „neustále potíže“. Bylo zvláštní, že všechny skončily na Vysoké škole Všech sva­ tých a během dvanácti měsíců postupně zmizely. Náhoda? Portia si myslela něco jiného. Konečně si toho povšimla i média a začala vyvíjet nátlak. Veřej­ nost znervózněla a na policejní oddělení volalo stále více lidí. Poté, co téměř před rokem zmizela Dionne, slehla se zem i po Taře Atwaterové a  Monique DesCartesové. Monique se ztratila v květnu, Tara v říjnu, a teď Rylee Amesová. Všechny se zapsa­ ly na některé shodné semináře a přednášky, zejména na katedře anglistiky, včetně semináře o  vampyrismu vedeného doktorem Dominikem Grottem. Plesk! Na fotografiích přistál spis. „Ahoj!“ houkl detektiv Del Vernon a bokem se opřel o její stůl. „Pořád se honíš za těma zmizelejma holkama?“ Tak je to tu zase, povzdychla si v  duchu Portia a  očekávala lekci od bývalého vojáka, ze kterého se stal policista. Vernona si překřtila na „PČK“, což znamenalo: plešatý, černý, krásný. Ačko­ li mu bylo přes čtyřicet, nikdy neztratil vytrénovanou postavu mariňáka. Ramena měl široká a rovná, úzký pas a podle sekre­ tářky oddělení Stephanie měl zadek „tak pevný, že zastínil i jeho protivnou povahu“. A měla pravdu. Vernon měl skvělé tělo. Por­ tia se ho snažila nevnímat. „Co je to?“ zeptala se, zvedla spis a rozevřela stránky na zprá­ vě z místa činu, kde byla fotografie mrtvé ženy. „Neznámá žena… s proříznutým hrdlem. To nám poslali kole­ gové z Memphisu. Zdá se, že by to mohl být tentýž chlap, co zabil ženu, kterou jsme našli minulý týden u River Road.“ 35

„Beth Staplesovou.“ „Chci, abys to prověřila.“ „Spolehni se,“ přisvědčila a  čekala, až ji upozorní, že dívky zmizelé ze školy Všech svatých se nepovažují za oběti vraždy, a tudíž by ji neměly ani v nejmenším zajímat. Zatím. Ale neudělal to. Vernonovi zazvonil mobil, a tak jen prsty za­ bubnoval na její stůl a pak se vydal spletí kójí zpátky. „Vernon,“ pronesl zřetelně, překročil práh své soukromé kanceláře a nohou za sebou přibouchl skleněné dveře. Portia zvedla spis neznámé ženy a odvrátila svou pozornost od fotografií vysokoškolaček. Byla šance, že se mýlí, šance, že zmizelé dívky jsou opravdu stále naživu, jen nedospěle utekly, protože se vzbouřily nebo se dostaly do potíží. Ale moc na to nesázela. Dva dny poté, co se nastěhovala, získala Kristi místo servír­ ky v  restauraci tři bloky od školního areálu. Rozhodně z  mini­ mální mzdy a spropitného nezbohatne, ale bude si moct pružně domlouvat směny, a to bylo přesně to, co chtěla. Obsluhovat hos­ ty u  stolů nebylo bůhvíjaké terno, ale zdaleka to předčilo práci pro pojišťovací společnost Gulf Auto, kde posledních několik let strávila až příliš mnoho hodin. A  navíc se nevzdala svého snu psát o skutečných kriminálních případech. Byla přesvědčená, že s dobrým příběhem se z ní může stát druhá Ann Ruleová, ta slav­ ná spisovatelka krimi příběhů. Nebo její hodně přesná kopie. Když procházela areálem školy, rychle se stmívalo. Batůžek měla přehozený přes jedno rameno a skláněla hlavu, protože na zem začaly dopadat první kapky deště. Byl den před Silvestrem. Přes nádvoří se přehnal poryv větru, roztřásl větve dubů a boro­ vic a  vtiskl jí mrazivý polibek na krk. Otřásla se. Ochlazení ji zaskočilo. Byla unavená ze stěhování a nohy měla jako z olova. Vlekla se právě kolem Cramerovy koleje, kde bydlela před téměř deseti lety v  prvním roce svých vysokoškolských studií. Moc se nezměnila, rozhodně ne tolik jako ona sama, pomyslela si smutně. 36

Dech se před ní srážel v obláčky a zdálo se jí, že koutkem oka zachytila pohyb. V hustém křoví u knihovny zahlédla něco tem­ ného a přízračného. Plynové osvětlení vydávalo slabou namodra­ lou záři, a i když zaostřila pohled, nikoho nezahlédla. Byla to jen její bujná představivost. Ale kdo jí to mohl vyčítat? Prožila si peklo v rukách šílenců, otec ji neustále varoval a i její nová domácí utrousila pár pozná­ mek, tak snad měla právo být nervózní. „Překonej to,“ napome­ nula se, prošla kolem Wagnerova domu, veliké kamenné budovy s temnými, svisle dělenými okny a tepanými železnými ozdoba­ mi. Dnes večer jí velký panský dům připadal strašidelný, téměř zlověstný. A ty si myslíš, že můžeš psát o skutečných zločinech? Co beletrii? Třeba horory? Nebo něco podobně hrůzostrašného, když máš takovou fantazii! Bože, Kristi, vzmuž se! Rozpršelo se, a tak zrychlila, ale za sebou uslyšela kroky. Rychle se ohlédla přes rameno, ale nikoho neviděla. Nic. A zdálo se, že kroky ustaly. Jako kdyby ten, kdo ji sledoval, nechtěl, aby ho zahlédla. Nebo napodoboval její vlastní váhání. Sevřel se jí žaludek a vzpomněla si, že má v batůžku pepřový sprej. Sprej plus její umění sebeobrany… Bože můj, seber se! Povytáhla si batoh výš a  pokračovala v  cestě, ale napínala uši, jestli nezaslechne zaškrábání podrážky na betonu nebo šepot zrychleného dechu svého domnělého pronásledovatele, ale slyše­ la jen hluk dopravy z okolních ulic, šumění pneumatik na mok­ rém asfaltu, hučení motorů a občasné skřípění brzd nebo neob­ ratné přeřazení rychlosti. Nic strašného. Nic zlověstného. Přesto se jí rozbušilo srdce a  navzdory tomu, že si v  duchu nadávala, rozepnula kapsu na koženém batůžku a  hledala sprej. Za oka­ mžik už ho svírala v ruce. Znovu se podívala přes rameno. Znovu nikoho nezahlédla. Poklusem přeběhla trávník a dostala se k bráně, která byla nej­ blíž jejímu bytu. Dorazila právě na ulici, když jí zazvonil telefon. Trhla sebou, v duchu zaklela a sáhla do kapsy kabátu. Na displeji svítilo jméno jejího otce. Hovor přijala, protože byla pro jednou ráda, že jí volá, a pozdravila: „Ahoj, ty taky někdy nepracuješ?“ 37

„I policajti si občas udělají volno.“ „Tak ses rozhodnul pro jednou si ho udělat a  zkontrolovat mě?“ „Volalas mi ty,“ namítl. „No jo.“ Zapomněla…, další nepatrné připomenutí, že ještě nebyla úplně ve své kůži – její zatraceně špatná paměť. Čas od času jí z hlavy vypadlo něco důležitého. „Chtěla jsem ti říct svou novou adresu a  to, že jsem si našla práci v  Knajpě U  Básníka. Je to restaurace a všechna jídla se jmenujou po Shakespearových postavách. Víš, třeba Jagovo ledové latté, Romeův šleh, sendviče lady Macbeth. Myslím, že patří dvěma bývalým učitelům anglič­ tiny. Musím se jména všech jídel naučit do pondělí, kdy začínám. Řekla bych, že mi to pomůže pořádně procvičit paměť.“ „Romeův šleh mi připadá docela sexy.“ „Jen tobě, tati. Je to sendvič s grilovaným masem.“ Usmála se, a když došla k domu, zeptala se: „Tak jak se cítíš?“ „Dobře. Proč?“ Vzpomněla si na to, co viděla, když od něj odjížděla. Všechna barva se z něj ztrácela, až úplně zešedl. „Jen tak.“ „Chceš, abych se cítil starý?“ „Ty jsi starý, tati.“ „Chytrá jako vopice,“ utrousil, ale v hlase byl patrný smích. Málem vyhrkla „Jablko, co nepadlo daleko od stromu,“ ale automatickou odpověď spolkla. Rick Bentz byl stále trochu přecit­ livělý, když mu připomněla, že není její biologický otec. „Poslyš, musím běžet. Zavolám ti později,“ prohlásila místo toho. „Mám tě ráda!“ „Já tebe taky.“ Vydala se vzhůru po venkovním schodišti a na odpočívadle v prvním patře potkala drobnou dívku, zápolící s prasklým pyt­ lem na odpadky, ze kterého něco kapalo. Černovlasá Asiatka vzhlédla a usmála se. „Ty musíš být nová sousedka.“ „Jo. Z druhého patra. Jsem Kristi Bentzová.“ „Mai Kwanová z  čísla 202.“ Mávla rukou směrem k  otevře­ ným dveřím nejbližšího bytu v  prvním patře. „Jsi studentka? Hele, počkej chvilku, než tohle odnesu do popelnice.“ Hbitě se 38

protáhla kolem Kristi a pospíšila si po schodech dolů, až jí žabky na mokrém povrchu pleskaly. Kristi přemýšlela, jestli to není nějaký blázen, takhle v žabkách a s kapajícím pytlem. Rozhodně nehodlala čekat v zimě a na deš­ ti. Když došla do druhého patra, uslyšela klapot bot spěchajících po schodech nahoru. Kristi odemkla dveře a vstoupila do bytu, když uslyšela Mai zavolat ze tmy. „Kristi, počkej!“ Na co? pomyslela si Kristi, ale čekala u dveří, zatímco si vůně deště hledala cestu do jejího bytu. Mai se objevila za okamžik a  nečekala na pozvání, ale rovnou vtančila dovnitř. Její žabky nechávaly na dřevěné podlaze loužičky vody. „Pane jo!“ vydechla Mai, když si prohlížela Kristin nový byt. Vlasy ostříhané do střapatých pramenů jí sahaly k  bradě a  ve světle lampy zářily. „Vypadá to tu skvěle!“ Usmála se a ukázala rovné bílé zuby ohraničené třpytivým červeným leskem na rty. Rozhlížela se kolem sebe pečlivě namalovanýma černýma očima. Malá kuchyně byla zastrčená za posuvnými dveřmi na jednom konci dlouhé místnosti se střešními okny, která skýtala pohled za zdi vysokoškolského areálu. Kristi do jednoho výklenku pod oknem umístila malý stůl a do druhého křeslo na čtení a pohovku. Co nejlíp vydrhla nábytek a po podlaze rozložila levné koberečky. Jedna lampička, imitace Tiffanyho, byla její. Ta druhá, moderní stojací lampa se stínítkem spáleným od žárovky, co žhnula příliš blízko, patřila k vybavení bytu. Stěny pokrývaly plakáty slavných spisovatelů a obrázky Kristiny rodiny. Taky koupila svíčky a dala je na parapety a na malé stolky. V bazaru sehnala zrcadlo a vhod­ ně rozmístila několik květináčů se zelenými rostlinami. Vykouzli­ la tak byt, na který se hodilo označení studentský. „Tohle je super! Panejo, máš dokonce i krb. No, byty na sever ho asi mají všechny.“ Mai přešla k  silné tesané římse a  přejela prstem po starém dřevu. „Miluju oheň. Ty tu taky studuješ?“ zeptala se. „Jo, začínám žurnalistiku,“ vysvětlila Kristi. „Překvapilo mě, když jsem se doslechla, že si to někdo prona­ jal.“ Mai se stále procházela po bytě a dívala se na obrázky, které Kristi pověsila na zeď. Zamžourala a naklonila se blíž k jednomu 39

rámečku. „Hele, to seš ty a ten slavný detektiv z New Orleansu…, počkej. Kristi Bentzová, jako dcera…?“ „Detektiva Ricka Bentze, máš pravdu,“ připustila Kristi. Neby­ lo jí dvakrát příjemné, že Mai jejího otce poznala. Mai postoupila blíž k  fotografii a  prohlížela si zarámovaný obrázek, jako kdyby si chtěla zapamatovat každičký detail sním­ ku Kristi a jejího otce na lodi. Ta fotka byla pět let stará, ale jedna z jejích nejoblíbenějších. „Rozlousknul několik případů sériových vražd tady v okolí, viď? Jeden v té staré léčebně? Jak se jen jmeno­ vala?“ Luskla prsty a než Kristi stihla odpovědět, dodala: „Panny Marie, to je ono. No panejo. Rick Bentz… Hm… On je něco jako živoucí legenda.“ Trošičku přeháněla. „Je to jen můj táta.“ „Počkej…“ Mai naklonila hlavu. „A ty…, ty…“ Otočila se, aby na Kristi viděla, a z obličeje jí vyzařovalo zděšení. „Tys do toho taky byla zapletená, ne? Skoro jako oběť. Bože! Já se tak trochu zajímám o  sériový vrahy… Chci říct, ne že bych je obdivovala nebo tak – představujou zlo – ale fascinujou mě. Tebe ne?“ „Ne.“ Kristi byla v  tomhle neoblomná. Nicméně chtěla psát knihy o skutečných kriminálních případech. Takže i ona se o de­ vianty, jejichž řady se, jak se zdálo, den za dnem rozšiřovaly, zají­ mala víc než jen zběžně. Ale neměla chuť to rozebírat se soused­ kou, se kterou se seznámila před pěti minutami. „Říkalas něco o tom, jak tě překvapilo, že jsem si tenhle byt pronajala.“ „Že si ho vůbec někdo pronajal.“ Mai se znovu podívala na obrázek Kristi a jejího otce. „Vážně? Proč?“ „Kvůli jeho minulosti.“ „Jaké minulosti?“ „Ach…, však víš.“ Když Kristi neodpovídala, Mai dodala: „Kvůli minulé nájemnici.“ „Budeš mi o tom muset povědět něco bližšího.“ „Byla to Tara Atwaterová, tatáž Tara Atwaterová, která se v minulém semestru ztratila.“ „Cože?“ Kristi se málem zastavilo srdce. „Tara je třetí pohřešovaná dívka. Kvůli druhé, kvůli Monique, začali tenkrát kolem dost čmuchat novináři, ale stalo se to v květ­ 40

nu, a to bylo ke konci letního semestru, takže si většina lidí řekla, že zkrátka skončila. Pak se na to pozapomnělo, až v říjnu ze školy zmizela Tara. Kdes byla, žes o tom neslyšela?“ „V New Orleansu,“ řekla Kristi a předstírala nezájem. Nechtě­ la Mai ukázat, jak ji to ve skutečnosti zajímá. „Muselas něco číst o pohřešovaných studentkách.“ Mai neče­ kala na pozvání, svalila se bokem do velkého křesla a  nohy si přehodila přes jedno opěradlo. „Byly toho plný zprávy…, no, teda posledních pár dnů určitě. Předtím se správa školy tvářila, že všechny prostě ukončily studium nebo utekly. Nikdo nemohl dosvědčit, že se některá z  nich opravdu ztratila. Ale co je fakt divný, že jejich rodinám jako by to bylo jedno. Všichni si myslí, že odjely, a pak pcha,“ znovu luskla prsty, „vypařily se do vzdu­ chu.“ Všichni ne, pomyslela si Kristi a vzpomněla si na znepokojení svého otce. „Když zmizí, je kolem toho humbuk. Pak se jejich příběh do­ stane z první stránky na další a zdá se, že všichni na to postupně zapomenou, dokud se neztratí další.“ Zamračila se a její hladké čelo se nespokojeně zkrabatilo. „A jedna z nich bydlela tady.“ Kristi mávla rukou kolem sebe na „skvělou nabídku“, kterou našla na internetu. Nebylo divu, že na ten byt měla. „Jo. Tara. Z Georgie. Myslím, že z jihu Georgie, jo, z nějakého maličkého zapadákova. Kráska z Georgie. Moc toho o ní nevím. Nikdo o ní moc nevěděl. Teda párkrát jsme se viděly, ale nikdy jsem se s  ní moc nebavila. A  pak někdy na konci října zmizela a nikdo si to donedávna nedal dohromady s těma ostatníma.“ „Proč si to tu nikdo nepronajal?“ „Paní Callowayová si dala inzerát na internet a vyvěsila ceduli K  PRONAJMUTÍ, ale pak zmizela Rylee Amesová. Pohřešova­ né dívky jsou teď zase ve středu zájmu novinářů i  ostatních – nemůžu věřit, žes to nevěděla! – ale to už sis to tady pronajala ty.“ Vytrhla z přecpané boční opěrky křesla maličké pírko a nechala ho sletět na podlahu. Kristi se zježily vlasy, když pomyslela na Taru Atwaterovou. Opravdu si pronajala byt, který před ní obývala dívka, co zmi­ 41

zela, a která se nejspíš stala obětí nějakého zločinu? Sakra, bylo to pravděpodobné? Kristi se na byt začala dívat novýma očima. Zeptala se: „A policie si je jistá, že zmizela…, že ty ostatní taky zmizely? Že zkrátka jen neutekly?“ „,Jen neutekly‘,“ zopakovala Mai. „Jako kdyby se nic nedě­ lo.“ Pokrčila rameny. „Nevím, co si myslí policie. Myslím, že si to až donedávna vůbec nedávali dohromady.“ Znechuceně si povzdychla. „Copak to vypovídá o  naší kultuře, co myslíš? Jen neutekly.“ Kristi přemýšlela o  nefungujících západkách a  zámcích ve svém bytě. „Pověz mi něco o Hiramovi.“ „O  vnukovi Irene?“ Mai pokrčila rameny. „Pořádnej cvok. Zajímá se o techniku.“ „Měl by mi tu opravit západky na oknech a našroubovat nový patentní zámek.“ „V kterým století? Je jako duch, nikdy ho nevidíš.“ „Technicky zdatný praštěný duch?“ „Přesně. Hele, jestli nemáš na Silvestra co dělat, jdu s přáteli do Mokrý díry. Mohla bys jít s  náma a  přivítat tam Nový rok. Zazpívat si ,Auld Lang Syne‘, narazit si praštěný malý klobouček, házet konfety, pít šampaňský a podobný blbosti. Vstupný je hroz­ ně levný. Jen na pokrytí kapely.“ „Možná,“ řekla Kristi a  předstírala, že její společenský diář není úplně prázdný. „Uvidím.“ Rozezněly se první tóny klasické skladby, kterou ale Kris­ ti nedokázala přesně pojmenovat. Mai sáhla do kapsy a  vytáh­ la mobil. Podívala se na displej a  zakřenila se. „Musím běžet,“ vyhrkla rychle a postavila se. „Ráda jsem tě poznala.“ „Já taky.“ „Vážně. Stav se, jestli s náma budeš chtít jít na večírek a vkro­ čit do novýho roku.“ Cestou ke dveřím, které otevřela volnou rukou, stiskla tlačítko na svém mobilu. „Hej! Už jsem si říkala, kdy se ozveš. Textovku? Ne, nedostala jsem…“ Vyšla ven úplně ponořená do rozhovoru. Kristi za ní zavřela dveře a ocitla se v bytě sama. Měla nepří­ jemný pocit. „Nenech se tím vyvést z  míry,“ říkala si. Budova byla stará celá staletí a lidé tu jistě umírali, klidně tu mohli být 42

i  zavražděni. Během let se tu mohla přihodit spousta zvěrstev. Zmizení Tary Atwaterové ani nutně nemuselo být zločinem. Pro­ hlížela si pozorně útulný pokoj, ale nedokázala překonat náhlé mrazení. Co se té dívce stalo? Opravdu její zmizení souviselo s ostatními? Co se se všemi stalo? Postihl je nějaký strašlivý osud, jak si její otec nejspíš myslel? Zjisti to, Kristi. Tohle je příběh, který jsi hledala. Dostala ses přímo doprostřed dění, dokonce do stejného bytu, ze kterého se jedna dívka ztratila. Tohle je ono! Zvedla mobil a  zavolala Hiramovi. Stejně jako při předcho­ zích třech telefonátech se dostala rovnou do hlasové schránky. „Bezva,“ zamumlala Kristi a  popadla kabelku. Na toho poma­ tence nehodlala čekat. Jak obtížné může být namontovat patentní zámek? Zajede do železářství, koupí, co potřebuje, a sama si to udělá. Řekla si, že výdaje odečte z příštího nájemného, a Hiram to může své babičce vysvětlit sám. Zamkla za sebou dveře a vydala se k autu. Nikdo ji nesledo­ val. Ve stínech nečíhala žádná temná postava. Žádné zlověstné oči neprovázely každý její pohyb. Rozhodně nikoho nezahlédla v hustém, lesklém, mokrém křoví obklopujícím rozbité parkoviš­ tě. Bez potíží nastoupila do hondy, a když zapnula světla a stě­ rače, zadívala se předním sklem před sebe. Nevšimla si ničeho neobvyklého. Třeba ji Mai chtěla jen postrašit, vyděsit. Proč? Dřív nebo později by přišla na to, jaká je pravda. Ne, Mai Kwanová mluvila pravdu a Kristi to věděla. „Báječný,“ zabručela si Kristi pro sebe, vycouvala a vyjela na cestu. Kolem nebyl nikdo, jen muž venčící svého psa u plynové lampy a  cyklista šlapající jako o  život, aby udržel kužel světla stálý. Nečekal na ni žádný zločinec. Mezi zaparkovanými auty na ulici se neskrýval žádný úchylný psychopat. Všude panoval klid. Všechno bylo normální. Ale když vyjížděla na silnici, nedokázala ze sebe setřást pocit, že se něco stane. Vrátila se. Jako losos táhnoucí z moře do řeky, aby splnil své poslání. 43

Kristi Bentzová se znovu stala studentkou Vysoké školy Všech svatých. Na svém výhodném místě na střeše si pomyslel, jak do sebe všechno zapadá. Opadanými větvemi stromů rostoucích u silné kamenné zdi školy zaměřil svůj dalekohled na podkrovní byt, který si pronajala. Ten, ve kterém bydlela jedna z předchozích. Znamení od Všemohoucího? Nebo od Prince temnot? Usmíval se, když ji pozoroval, jak kontroluje západky na oknech, povídá si s tou drobnou Asiatkou, a pak sbíhá venkovní schody k tomu ubohému maličkému autu zaparkovanému pod bezpečnostní lampou na nejbližším parkovišti. Jakmile se dosta­ la dolů ze schodů a pod zeď, pochopitelně na ni už neviděl, ale dobře věděl, co dělá. Přes šum deště a hluk dopravy v bočních ulicích byl zvuk star­ tujícího motoru hondy sotva znatelný, ale on ho zaslechl. Byl na něj zvyklý. Protože to byla ona, ztracená dcera. Jak dokonalé. Vyschlo mu v  hrdle, jak na ni myslel: dlouhé tmavé vlasy s  rudým melírem, troufalý nos, inteligentní zelené oči a  široká ústa… Ach, co s těmi rty dokázala dělat! Představoval si, jak jimi pátrá po jeho těle, jazykem klouže po jeho plochém břiše a dech má horký a nedočkavý, když rozepíná jeho džíny. Cítil tlak v  rozkroku, jeho penis mohutněl a  on na okamžik zalitoval. Musel se ovládat, alespoň prozatím. Čekala ho jiná… Prosmýkl se temnotou ze střechy dovnitř budovy vystavěné jako pevnost v areálu školy. Nerozsvítil žádná světla, ale došel ke schodišti a seběhl dolů tiše jako kočka. Jeho zrak byl dar, dokázal jím pronikat tmou tam, kam jiní ne. Už se s tím narodil a i v nej­ černějších louisianských nocích, kdy se mezi stromy převalovala mlha a  stoupala nad vodami zátoky, dokázal vidět. Tak, že za­ hlédl kořist a lovil bez toho, že by použil brýle pro noční vidění nebo svítilnu. Pomyslel si, že jeho schopnost mu dobře slouží. Vyklouzl ven a zhluboka se nadechl čerstvé vůně deště… a ještě něčeho. Před­ stavil si, že vdechuje slanou vůni kůže Kristi Bentzové, ale věděl, že ten pach je jen iluzí. 44

Snil, že to je první z  mnoha, a  tiše a  klidně se rozběhl nocí. Jeho tělo bylo v dokonalé formě. Vytrénované. Připravené. Na konečnou oběť. Nezmocní se jí snadno. Ale zmocní se jí. A ona se mu zpočátku ochotně podrobí. Jen musí zasít semínko, aby vzbudil její zvědavost. A ona se pak už nebude moct zastavit.

45

3 „Tady je Hiram Calloway,“ ozval se tenký, ostrý hlas přehlu­ šující rušivé zvuky špatného mobilního spojení. „Dostal jsem váš vzkaz ohledně zámků. Myslel jsem, že bych se u vás zastavil a podíval se, jestli bych je mohl spravit.“ „Pozdě,“ odsekla Kristi. Až dnes, na Silvestra ve dvě hodiny odpoledne, se jí uráčil zavolat. „Už jsem je vyměnila sama a na okna jsem dala nové západky. Nemohla jsem dál čekat. Pošlu vám účet.“ „Cože?“ vyjekl a  jeho nosový hlas se maličko zvýšil. „Ne­ můžete…“ „Můžu a taky jsem to udělala.“ „Takovéhle věci se musí schválit. Je to…, je to v nájemní smlou­ vě, paragraf sedm…“ „Já vám jen říkám, že tenhle byt nebyl bezpečný, a  myslím, že v nájemní smlouvě o tom taky něco stojí. Podívejte se do ní. Nevím, který je to paragraf, ale už jsem se o ten problém posta­ rala.“ „Ale…“ „Musím zpátky do práce,“ prohlásila a sklapla telefon. Strčila si ho do kapsy zástěry a  prošla kolem dvou kuchařů okounějí­ cích pod stříškou zadního vchodu, kde v  umaštěném kuchař­ ském oblečení kouřili. Hlučně za sebou přibouchla dveře a pro­ pletla se bludištěm chodeb v  přízemním domě ze třicátých let, který před časem přeměnili na restauraci. Před deseti lety psa­ li o  minulosti budovy v  místních novinách a  zažloutlý text teď visel zarámovaný mezi dveřmi na toalety označenými PÁNI a DÁMY. Kristi si přitáhla zástěru a prošla lítacími dveřmi z kuchyně do jídelny. Vztek na Hirama už jí pomalu přecházel. Aspoň že se jí 46

konečně ozval. Kristi si začínala myslet, že vnuk – správce – je jen výplod Ireniny fantazie. Dopoledne i brzké odpoledne byly v restauraci hodně rušné, ale díky bohu se situace začínala uklidňovat. Bolely ji nohy, zdálo se jí, že má šaty nasáklé tukem a kouřem, který visel ve vzduchu a lepil se jí na vlasy. Po několika hodinách usilovné práce v přidě­ lené části restaurace začala přemýšlet, proč nedala na radu svého otce a nepokusila se najít si práci v kanceláři nějaké pojišťovací společnosti. Bylo přece jasné, že ze spropitného rozhodně nezbo­ hatne. Nicméně jen vzpomínka na hodiny strávené u  telefonu, kdy poslouchala stížnosti zákazníků v Gulf Auto, jí připomněla její sen i cíl psát o skutečných zločinech. Zakručelo jí v  břiše. Uvědomila si, že od rána, kdy do sebe v letu hodila muffin, nic nejedla. Napadlo ji, že po směně by se mohla rozšoupnout Merkuciovým sendvičem s  pomazánkou a kouskem limetkového koláče krále Leara. Šťastný nový rok, pomyslela si ironicky, když popadla konvici s kávou a dolila poloprázdné šálky hostů ve své části restaurace. Dovnitř vešla skupinka žen a vmáčkla se na ošoupanou lavici v rohovém boxu. Kristi popadla čtyři jídelní lístky zatavené do plastu a přistou­ pila k  nim. Ženy si jí skoro nevšimly, protože byly zabrané do rozhovoru, ale jeden hlas připadal Kristi povědomý. Kristi tomu nemohla uvěřit, ale jak se zadívala na týl hlavy s  kudrnatými vlasy, uvědomila si, že má právě obsloužit Lucretii Stevensovou, svou bývalou spolubydlící z doby, kdy ještě studovala a bydlela na stísněné Cramerově koleji. Kristi se v  duchu otřásla. Nikdy spolu moc nevycházely a byly rozdílné tak jako noc a den. Kristi bývala tenkrát pařmenka a  Lucretia rádobyintelektuálka, která, pokud zrovna nestudovala, trávila celé hodiny listováním časo­ pisem Nevěsta a chroupáním sýrových tyček. Nevedla žádný spo­ lečenský život a vyhýbala se hovoru o svém příteli, který šel stu­ dovat na jinou vysokou školu. Kristi toho kluka nikdy neviděla a  často přemýšlela, jestli náhodou neexistuje jen v  Lucretiiných představách. Co se má stát, to se stane, pomyslela si, položila jídelní lístky před ženy a zeptala se, co si budou přát k pití. 47

„Kristi?“ ozvala se Lucretia dřív, než někdo promluvil. „Ahoj, Lucretie.“ Bože, tohle teda bude nepříjemné. „Co tu děláš?“ Lucretia měla vykulené oči, nejspíš kvůli čoč­ kám. Vždycky když si je nasadila místo brýlí, vypadala jako sova. „Snažím se od vás zjistit objednávku,“ prohlásila Kristi a usmála se. „Hej, poslouchejte všichni, tohle je Kristi Bentzová, moje býva­ lá spolubydlící, když jsem tu byla v prváku, ach bože, asi před milionem let.“ Rozesmála se a  ukázala na asi pětadvacetiletou ženu s úzkými brýlemi a tmavě hnědými vlasy, které jí padaly až na ramena. „Kristi, tohle je Ariel.“ „Ahoj,“ pozdravila Kristi a  přešlápla z  jedné nohy na dru­ hou. „Ahoj,“ přikývla Ariel, ale pak se zahleděla za Kristi na dveře, jako kdyby někoho vyhlížela, přinejmenším někoho zajímavější­ ho, než byla Kristi. „A tohle je Grace,“ Lucretia ukázala na štíhlou kamarádku, kte­ rá měla na zubech rovnátka a na hlavě ježaté rudé vlasy. Ta žena nemohla vážit víc než padesát kilo. „A tady je Trudie.“ Poslední dívka seděla v boxu vedle Lucretie a měla plnější postavu, husté černé vlasy stažené do dlouhého culíku, hladkou olivovou pleť a  bílé zuby s  maličkou mezerou. Všechny tři ze sebe vymáčkly úsměv, když Lucretia jakoby překvapeně prohlásila: „Bože, Kris­ ti, vypadáš skvěle.“ „Díky.“ „Bentzová?“ zopakovala Trudie. „Moment. Nečetla jsem o to­ bě něco?“ Už je to tady, pomyslela si Kristi. „Spíš o tátovi. To on u nás zaměstnává noviny.“ „Počkej. Je to polda, ne?“ zeptala se Ariel, natočila hlavu a vzhlédla ke Kristi. Najednou začala projevovat zájem. „Nevyře­ šil asi před rokem ten případ v Nemocnici Panny Marie?“ Otřásla se. „To bylo taaaaak hrozný.“ Amen, pomyslela si Kristi a netrpělivě se snažila ukončit osob­ ní rozhovor o době, na kterou by nejradši zapomněla. 48

„Nebylas do toho zapletená?“ zeptala se Lucretia vážně. „Mám pocit, že jsem četla něco o tvém zranění, ne?“ Usilovným vzpomínáním nakrabatila čelo. „V tom článku vlastně psali, že tě někdo skoro zabil.“ Přikyvovala a vlasy se jí pod zavěšenou lam­ pou leskly v temných kudrlinách. „Jako už jednou předtím.“ Kristi si nechtěla připomínat své zážitky v rukách zvrácených šílenců, kdy unikla jen o vlásek. Už dvakrát ji málem zabil psy­ chopat a střepy vzpomínek z obou setkání stačily, aby jí ztuhla krev v žilách. Potřebovala změnit téma rozhovoru, a to rychle. „To je dávno. Už jsem to překonala. Takže dnešní zvláštní nabídka jsou červené fazole s rýží, chci říct Hamletova haše.“ Ale Lucretia se nenechala tak snadno odradit. Získala pozor­ nost všech u stolu i v okolí a nehodlala se jí jen tak vzdát. „Mys­ lím, že jsem četla nebo slyšela, že jsi umřela a pak se probrala nebo tak něco.“ „Nebo tak něco,“ prohlásila Kristi, když na ni všechny Lucre­ tiiny přítelkyně zíraly v němém úžasu. Tóny staré Elvisovy melo­ die přehlušovaly cinkot příborů, šum hovoru a hukot prastarého kotle, který se snažil restauraci vytopit. Pokrčila rameny a odká­ zala tím příběh své minulosti do oblasti „koho to zajímá“. „Kristi je na to zvyklá,“ řekla Lucretia. „Je pořád v  centru pozornosti.“ „Jaké to je mít slavného otce?“ zeptala se Ariel. Kristi se zarazila, pero nechala nad blokem a snažila se nevní­ mat, jak se jí sevřel žaludek. „Pseudoslavného. Není jako Brad Pitt nebo Tom Cruise nebo snad…“ „Nemluvíme o  filmových hvězdách,“ přerušila ji Lucretia. „Jen o místních celebritách.“ „Místních celebritách, jako je třeba Truman Capote nebo Louis Armstrong?“ opáčila Kristi. „Ti jsou ale mrtví,“ řekla Trudie. „Můj táta je jen policajt.“ Lucretia se na ni zadívala, jako kdyby právě prohlásila, že se stala uctívačkou ďábla. „Není jen tak někdo.“ Kristi se stěží ovládala. To nebylo přesně to, co myslela, ale Lucretia vždycky dokázala všechno překroutit. Snad to bylo tím, 49

že její rozvedení rodiče na ni měli málokdy čas, protože se zaobí­ rali hlavně svými vlastními problémy. Nebo to bylo něčím jiným. Ať to bylo čímkoli, bylo to protivné stejně jako dřív. „Máš pravdu,“ vymáčkla ze sebe Kristi. „Je úžasný, ale on jako první by ti řekl, že dělá jen svou práci.“ „To je ale supr!“ vydechla Trudie. Čas rozhovor ukončit. „Tak dáte si něco k  pití?“ zeptala se Kristi. „Kávu?“ Lucretia a její přítelkyně naštěstí zvedly jídelní lístky a vydrmo­ lily své objednávky. „Dva sladké čaje, jednu dietní kolu a  jednu kávu. Mám to,“ prohlásila Kristi a s úlevou si pospíšila zpátky do kuchyně. Kdo by si pomyslel, že Lucretia bude vědět, co se jí nebo jejímu otci přihodilo? Nebyly spolu během let nijak v  kontaktu; a  vlastně i když spolu bydlely, sotva na sebe promluvily. Tenkrát neměly vůbec nic společného. Kristi pochybovala, že by se to za ty roky nějak změnilo. „Staré kamarádky?“ zeptala se Ezma, servírka s čokoládovou pletí a  neuvěřitelně bílými zuby. Právě plnila plastové kalíšky ledovou tříští z  hlučného přístroje umístěného vedle automatu na limonády. Ezma měřila stěží sto padesát centimetrů a vážila padesát kilo. Na částečný úvazek studovala, na plný pracovala jako servírka, a navíc byla manželkou a matkou předčasně vyspě­ lého dvouletého caparta. „Tak nějak.“ Kristi si vzala tři sklenice a do dvou z nich nalila sladký ledový čaj, pak stiskla tlačítko na automatu a načepovala dietní kolu, ale přidržela ho o maličko déle, takže limonáda pře­ tekla přes okraj. Z nedalekého háčku stáhla utěrku, vysála přeli­ tou kolu a dolila sklenici. „Jedna z těch žen,“ kývla bradou smě­ rem ke stolu, kde, jak se zdálo, měla Lucretia hlavní slovo, „byla mou spolubydlící, když jsem se poprvé zapsala na školu Všech svatých. To bylo ještě v minulém století.“ „Nech mě hádat – Lucretia Stevensová,“ řekla Ezma a nená­ padně se podívala k jejich stolu. „Jak jsi to poznala?“ „Nejspíš jsem vševědoucí.“ „Tak to jo,“ usmála se nepatrně Kristi. 50

„A,“ pokrčila štíhlými rameny, „taky tajně poslouchám.“ „To spíš.“ Ezma se rozesmála, popadla pípu s pitnou vodou a naplnila zbývající sklenice. „Měla jsem ji na jeden seminář. Myslím, že to bylo tvůrčí psaní, kód 212.“ „Ona je profesorka?“ „Odborná asistentka.“ Kristi to ohromilo. Vždycky věděla, že Lucretia je pilná stu­ dentka, ale nikdy by ji nenapadlo, že by zůstala na fakultě učit. „Myslím, že chodí s někým ze školy. S kolegou.“ „Vážně?“ Tolik o příteli, po kterém se Lucretii hrozně stýskalo ten rok, kdy s ní Kristi bydlela. „No, musím přiznat, že kdybych nebyla šťastně vdaná, dala bych si říct. Někteří profesoři jsou vážně hrozně sexy!“ Kristi si některé své bývalé učitele vybavila. Podivný doktor Northrup, popudlivý doktor Sutter a nerudný a povýšený dok­ tor Zaroster. Všichni to byli plesniví, trochu podivínští akademi­ ci, kteří trpěli komplexem nadřazenosti. Rozhodně nebyli „sexy“. Dokonce ani pohlední. Aspoň podle Kristina názoru. „Děláš si legraci, viď?“ „Ne, ne. Věř mi, sbor na škole je vážně něco. Přinejmenším na katedře anglistiky. Jako kdyby se ten, kdo je vybíral, řídil fotkama hvězd z Hollywoodu.“ „Teď vidím, že jsi toho plná.“ „No, brzy to poznáš sama.“ Ezma do každé sklenice přidala plátek citronu. „Semestr začíná příští týden. Vsadím se, že pak se mnou budeš souhlasit.“ Kristi si nandala sklenice na podnos. „A ty si myslíš, že Lucre­ tia chodí s jedním z těch sekáčů?“ „Povídá se to. Ale nevím s kým. Kdykoli se k ní dostanu blíž, zmlkne, jako kdyby něco tajila.“ „Proč?“ Ezma potřásla hlavou. „Netuším. Třeba je ženatý nebo zasnou­ bený nebo mají nějaké interní pravidlo, že kolegové spolu nesmějí nic mít. Nebo je to možná doktor Preston.“ Koutky úst jí ztuhly. „Učí psaní a je to mizera.“ 51

„Myslím, že ho mám v rozvrhu.“ „Vážně? Moje kamarádka Dionne chodila na jeho seminář a  byla do něj celá blázen, ale když přišel tady, byl sprostej jak dlaž­dič. Dionne se pak ztratila.“ „Ty se kamarádíš s jednou z těch pohřešovaných dívek?“ ze­ ptala se Kristi. „A  ty myslíš, že by do toho mohl být zapletený Preston?“ Ezma to chtěla popřít. Pak si to ale rozmyslela. Kristi to pozna­ la podle toho, jak zkřivila pusu na jednu stranu. „Nemyslím si to, ale ten chlap je toho klidně schopný. Potíž je, že nikdo vlastně nevěří, že se Dionne něco stalo. Má se za to, že zkrátka zmizela, nejspíš odjela se svým přítelem.“ Ezma potřásla hlavou. „Tak proč se nikomu neozvala?“ „Přesně! Všichni si myslí, že je s  Tyshawnem a  přijali spolu novou identitu. Tyshawn Jones taky za nic nestojí. Jede v  dro­ gách, ještě na škole seděl za loupež. Osobně vůbec nechápu, co na něm vi­děla. Před Tyshawnem chodila se skvělým klukem, Elija­ hem Richardsem. Dělal vyšší odbornou školu a chtěl se stát účet­ ním, ale Dionne si pak začala s Tyshawnem, a to byl konec jejího vztahu s Elijahem. Škoda.“ „A co Tyshawn? Taky se ztratil?“ „O tom vlastně nikdo nikdy nemluvil.“ Kristi se protáhla kolem jednoho kuchaře, který právě hodil hrst nakrájených brambor do fritovacího hrnce, až olej zasyčel a bublal. Strčila do lítacích dveří zády, aby je otevřela, a vydala se s podnosem s nápoji k dámskému stolu. Přes reprodukovanou hudbu slyšela hlas Lucretie. „… říkám vám, je úžasný. Naprosto a  úplně úžasný. Nikdy jsem… se nesetkala s nikým, jako je on.“ Kristi měla co dělat, aby neobrátila oči v sloup. I jako studentka prvního ročníku byla Lucretia beznadějná romantička. Vypadalo to, že se nezměnila. Lucretia chtěla dodat ještě něco, ale jakmile zahlédla Kristi, přestala se rozplývat. K ostatním ženám vyslala němý pohled, který zafungoval, a všechny u stolu zmlkly. Kristi vzkaz pochopila – Lucretia nechtěla, aby se coby bývalá spolubydlící dozvěděla něco o jejím milostném životě. Jako kdy­ by to Kristi zajímalo. 52

Kristi rozdávala studené nápoje a nalévala kávu. Lucretia si ji pozorně prohlížela. „Tak ty ses zapsala na školu?“ „Jo, jo.“ Nemělo smysl lhát. Kristi naplnila šálek kávou. „Copak tys neodpromovala?“ Kristi se nehodlala nechat zatáhnout do takového hovoru. „Chybělo mi pár zápočtů.“ Bože, proč to Lucretii zajímá? „Myslela jsem, že tě psaní baví.“ „Hm. Smetanu?“ zeptala se ženy, která si objednala kávu, a Lucretiiných otázek si nevšímala. „Máte netučné mléko?“ „Jistě. Hned ho donesu.“ „Já teď učím,“ prohlásila Lucretia pyšně. „To je skvělý,“ přinutila se vyslovit Kristi a odplula, aby dopl­ nila poloprázdné šálky u nedalekého stolu. Hned nato si pospíšila zpátky do kuchyně, kde nalila malý džbánek odtučněného mléka a vzala ještě podnos s porcovaným cukrem a umělým sladidlem. Snažila se zmírnit své podráždění vyvolané Lucretiiným chová­ ním a vrátila se ke stolu. „Tady to je.“ Postavila džbánek i podnos blízko k ženě, která pila kávu. „Už jste si vybraly?“ Přinutila se k úsměvu a bez dalších otázek si pečlivě zapsala jejich objednáv­ ky na lístek. Jedna žena si k salátu Julius Caesar přála do zvláštní nádobky dietní dresink, další trvala na tom, že k hamburgeru krá­ le Leara si nepřeje žádné kořeněné přísady a třetí chtěla Kleopat­ řinu polévku z mušlí a pak raději ovoce než nabízený zelný salát. U Lucretie se nedávno objevila alergie na všechny mořské korýše, a tak se chtěla ujistit, že se Tybaltův tuňákový salát nedostal do styku s Oféliinými ústřicemi ani Skarovými krevetami. Portia Laurentová s  rukama zabořenýma hluboko do kapes pláště do deště kráčela po chodníku, který křižoval areál Vysoké školy Všech svatých. Byl Silvestr a ona měla přestávku na oběd. Už se pomalu stmívalo a  na skupinkách studentů smějících se, bavících se a spěchajících do místních restaurací a barů, aby při­ vítali Nový rok, byla vidět předzvěst veselí. Přinejmenším čtyři studentky mezi slavícími nebudou. Dion­ ne Harmonová, Monique DesCartesová, Tara Atwaterová a  teď i  Rylee Amesová, které, jak Portia věřila, potkal tentýž špat­ 53

ný osud. Mohou mezi nimi být i  další, pomyslela si, i  když ne z Vysoké školy Všech svatých. Prověřila to. Za poslední tři roky tady žádné další studentky nebyly pohřešovány. „Žádná těla, žádné vraždy,“ trval na svém Vernon v jejich po­ sledním rozhovoru, ale Portia tomu nevěřila. Jistě, neexistoval žádný důkaz, že se dívkám stalo něco podezřelého, a  zatímco Dionne byla Afroameričanka, zbylé tři dívky byly bělošky. Sério­ ví vrazi obvykle nepřekračovali rasové hranice, ale úplně vždycky to neplatilo. Přemýšlela o  Monique DesCartesové z  Jižní Dakoty. Když jí bylo čtrnáct, jejímu otci diagnostikovali Alzheimerovu chorobu a  Portia z  vlastní zkušenosti věděla, jak taková nemoc dokáže ro­dinu zničit. Matka Monique byla pořádně rozčílená, když Mo­ nique zažádala o stipendium, odjela a nechala ji, aby se vypořá­ dala s rychle chřadnoucím manželem a dvěma mladšími dcerami, z  nichž jedna byla ještě na základní škole. Monique byla věčná rebelka, dvakrát utekla ze střední školy, a tak ji teď považovali za dívku, která se lehce vzdává a prostě zmizela. Vědělo se o ní, že pije a kouří trávu a několik týdnů před svým zmizením se rozešla s  posledním přítelem. Ten přítel už byl ve „vášnivém“ vztahu s novou dívkou a bylo mu úplně fuk, co se s Monique stalo. Jako kdyby to bylo jedno naprosto každému. Kromě Portie. Prošla kolem knihovny, kde do noci zářila tři patra jasných světel. Přestalo pršet, ale vzduch byl těžký a vlhký, z listů křovin chvějících se ve větru ještě odkapával déšť. Venkovní osvětlení v celém areálu napodobovalo staré plynové lampy, což byla pocta době, kdy byla škola založena. Měla namířeno na Cramerovu kolej, kde před lety jako stu­ dentka prvního ročníku bydlela, ale stále přemýšlela o zmizelých dívkách. Všechny studovaly anglistiku. Všechny se zapsaly na některé základní semináře, ale také na semináře v novějším, kon­ troverznějším studijním plánu. Všechny chodily na tvůrčí psaní, na Shakespeara a na Vliv vampyrismu v moderní kultuře a lite­ ratuře. Neexistuje žádný důkaz, že se dívky znaly, a nechodily na semináře ve stejném semestru, ale zapsaly se na všechny tři a také je absolvovaly. Třeba to nic neznamenalo. Ale možná ano… 54

Ocitla se přímo před kolejí. Cihlová budova vypadala stále stejně. Vzhlédla k  místnosti v  prvním patře, která patřila Rylee Amesové. Rylee se, stejně jako předešlé dívky, odcizila své rodi­ ně, ale poznámka její matky, Nadine Olsenové, se nepotvrdila. Prohlásila protáhlým západotexaským způsobem: „Víte, jak to s  některýma holkama chodí; když přijdou potíže, stopem se dostanou do Chicaga a hned je někdo zbouchne.“ Portia nenašla jediný důkaz, že Rylee někdy porodila, ale namočila se do drog – extáze, marihuana, kokain – a v pubertě několikrát utekla, zatím­ co se její matka snažila uživit tři syny z  platu konzervárenské dělnice. Otec Rylee, první z pěti Nadiných manželů, jen utrousil: „Vždycky jsem věděl, že ta holka bude k ničemu. Moc se podobá svojí matce.“ Výborně, pomyslela si Portia ponuře. Zdálo se, že každému bylo úplně jedno, co se Rylee Amesové stalo. Stejně jako ostatní oběti i ji obklopovala tatáž lhostejnost. „Nejsou to oběti, dokud neprokážeme, že se na nich někdo dopustil zločinu,“ trval na svém Del Vernon, ale Portia věděla svoje. Ty dívky byly oběťmi ode dne, kdy se narodily, a měly toho v  životě hodně společného. Navíc i  to, že studovaly anglistiku na škole Všech svatých a jako takové si vybraly některé totožné povinné a volitelné semináře. Náhoda? Tomu Portia nevěřila. Přes pozemek se přehnal studený vítr, roztřásl větve borovic a tilandsie visící z větví dubů se ve světle lamp roztančily a roz­ kymácely jako duchové. Kdyby byla Portia pověrčivá, mohla by v duši pocítit zamraze­ ní nebo by ji vyděsilo, kdyby zahlédla třeba černou kočku kradou­ cí se přes cestu. Nicméně ona nevěřila na duchy, na démony ani na upíry. Nebyla si tak docela jistá tím, jestli existuje Bůh, přestože se pravidelně modlila. Ale rozhodně věřila na zlo. Na temné, prohni­ lé duše, na nenávist a krutost sídlící v lidském těle. A děsilo ji k smrti, že ty čtyři studentky, co zmizely ze školy Všech svatých, zřejmě narazily na vraždícího maniaka nejhoršího druhu. Modlila se k Bohu, aby se mýlila. 55

n

n

n

Kristi to nedokázala vydržet. Tak byl Silvestr, a co? Co na tom, že každý, koho znala, slavil? Pochopitelně i  ona dostala různé nabídky. Třeba včera od Mai, ale její pozvání neměla v  úmyslu přijmout, pak také od přátel z New Orleansu, od přátel, se který­ mi vyrostla, od přátel, se kterými dřív pracovala, a dokonce i od nedávno nalezené sestry Eve. Všechny odmítla. Chtěla se zabyd­ let v  Baton Rouge, a  pokud se týkalo její nevlastní sestry, celá situace byla tak zvláštní, že na ni ani nedokázala myslet. Celých svých sedmadvacet let věřila, že je jedináček, a pak… jako rána z čistého nebe se zjistilo, že Eve Rennerová je její příbuzná. Bylo to tak podivné, že se tomu v myšlenkách raději vyhýbala, a navíc se jednalo o období, na které by nejraději zapomněla. „Všechno chce svůj čas,“ říkala si, když zapálila několik svíček a pustila si notebook. Navíc před sebou měla úkol. Nehodlala se už navždy motat kolem stolů v Knajpě U Básníka a do školy se vrátila jen z jednoho důvodu – aby zdokonalila své umění. Dočkala se určitého úspěchu psaním pro měsíčník Skutečný zločin a prodala i několik článků elektronickému časopisu stejné­ ho zaměření, ale toužila napsat plnohodnotnou knihu. Protože ji otec odmítl zasvětit do některého ze svých případů, bude si muset najít svůj vlastní. Notebook se spustil a Kristi bez větších potíží našla volně pří­ stupnou síť, kterou mohla využít. Seděla v malém výklenku pod střešním oknem, ze kterého viděla na zeď obklopující vysoko­ školský areál. Nejdřív začala hledat informace o Taře Atwaterové, dívce, která bydlela v tomhle bytě před tím, než zmizela. Kristi se postupně stala odbornicí ve vyhledávání na internetu, ale tento­ krát nenašla skoro nic. Taru Atwaterovou zmínili jen v několika článcích. Moc toho nenašla ani o dalších pohřešovaných dívkách, když projížděla příspěvky na internetové verzi místních novin. Ale cítila za tím příběh. Doufala, že takový, který hledala. Třeba si pronajala zrovna tenhle byt právě proto, že tohle téma by jistě vydalo na knihu, na které chtěla pracovat. Něco ty studentky odvedlo pryč. 56

Dívky se neztrácejí jen tak. Ne čtyři z malé školy během dva­ nácti měsíců. Ne čtyři, které si zapsaly stejné semináře. Kristi uslyšela na schodech kroky a rychle si uložila stránku. O chviličku později někdo zazvonil. Odstrčila kancelářskou židli od stolu, přešla malou místnost a podívala se kukátkem. Nepatr­ ným otvorem uviděla asi dvacetiletého ošuntělého muže stojícího pod jediným slabým světlem připevněným na odpočívadle, které bylo vlastně její verandou. Z mokrých, špinavě blonďatých vlasů přilepených k  hlavě mu kapala vody. V  jedné ruce nesl krabici s nářadím a tvářil se neskutečně otráveně, což mělo naznačit váž­ nost. Bezpochyby to byl nezvěstný Hiram. „Kdo je to?“ zavolala pro jistotu. „Správce. Hiram Calloway. Potřebuju zkontrolovat vaše zámky.“ Ach, teď potřebuje zkontrolovat zámky? To si snad ze mě utahuješ, Hirame. Vypadal tak uboze, jak očekávala. Měl řídké vousy, prasta­ ré tričko z  koncertu Metalliky, obnošené maskáče a  nakrknutý výraz, kterým jasně naznačoval, že je mu všechno úplně jedno. Pootevřela dveře, ale řetízek nechala zajištěný. „O zámky jsem se už postarala.“ „Nemůžete tady jen tak dělat, co chcete, rozumíte? Nepatří vám to tu. Věci mám spravovat já.“ „Jenže já jsem se s vámi nedokázala spojit, tak jsem si to zaří­ dila sama,“ prohlásila Kristi s konečnou platností. Zamračil se. Rty napůl přikryté tím, o čem patrně doufal, že to jednoho dne budou vousy, nevrle zkroutil přes maličko kři­ vé zuby. „Pak musím dostat klíč. Teda duplikát. Moje babička… Paní Callowayová to tu vlastní. Musí mít přístup dovnitř. Je to v nájemní smlouvě.“ „Zařídím, aby klíč dostala.“ „To může trvat dlouho. Stejně mi ten duplikát dá. Musím mít klíč ke každému bytu v téhle budově. Třeba se budu muset dostat dovnitř, kdyby se něco porouchalo, nebo ztratíte vlastní klíč nebo…“ „Já svůj klíč neztratím.“ 57

„Je to pro vaši ochranu.“ „Když to říkáte.“ Na to nespoléhala. „Bože, proč jste taková…“ Na poslední chvíli nadávku spolkl. Kristi zacloumal vztek. „Volala jsem vám a trvalo vám tři dny, než jste mi odpověděl. Všechny zámky v bytě byly rozbité nebo uvolněné a já se doslechla, že jedna z dívek, které se ztratily ze školy, bydlela právě tady, takže jsem opravdu považovala za rozumnější vzít situaci do vlastních rukou.“ Poklesla mu brada. „Už vám někdy někdo řekl, abyste se uklidnila?“ „A řekl to někdo vám?“ odsekla. Začervenal se a Kristi ho maličko politovala. Ten kluk, i když byl neschopný, se jen snažil dělat svou práci. Třebaže se mu to nedařilo, opravdu ho nechtěla seštěkat. „Nemusíte být tak nepříjemná,“ zamumlal. Kristi v  duchu zasténala. „Dobře, tak začneme ještě jednou. Tady je všechno v pořádku, rozumíte? Zámky jsem spravila. Vaší babičce, paní Callowayové, dám klíč a  ona ho pak předá vám, i když očekávám, že mi sem nebudete chodit, pokud vám k tomu nedám svolení… Myslím, že i to je v nájemní smlouvě.“ Odjistila řetízek, otevřela dveře a vyšla na malou verandu. „Nechtěla jsem se s vámi hned hádat, Hirame. Jsem jen trochu nervózní, protože jsem se dozvěděla, že jedna ze zmizelých dívek bydlela minulý semestr právě v tomhle bytě. Vaše babička se o tom nezmínila a to je tedy trochu zvláštní.“ Zíral na prkennou podlahu odpočívadla. Vypadal, že mu není víc než sedmnáct. Sotva muž, který mohl dělat správce. „Znal jste ji? Myslím Taru?“ „Ani ne. Povídali jsme si. Trochu.“ Zvedl oči a zadíval se do otazníků v  Kristině pohledu. „Byla milá. Přátelská.“ Nemusel dodávat „ne jako vy“, ale nevyřčené obvinění mu sálalo z temné­ ho, zamračeného pohledu. Jeho rysy se téměř nepostřehnutelně napjaly, ale Kristi dobře viděla, jak se mu vysunula čelist a bez­ děčně stiskl koutky úst. Kristi okamžitě pochopila, že ji ošálil mla­ distvý vzhled. V jeho černých očích se skrývalo něco zlověstného, něco, co se jí nelíbilo. Tohle nebyl chlapec, ale muž v neohraba­ ném chlapeckém těle. Kukátkem si toho nevšimla, dokonce ani když maličko pootevřela dveře zajištěné řetězem, ale teď, tváří 58

v  tvář Hiramu Callowayovi si uvědomila, že stojí proti celému a navíc rozezlenému muži. Zdvihla bradu. „Tak co si myslíte, že se jí stalo?“ Ohlédl se přes zábradlí směrem k  areálu školy. „Říká se, že utekla.“ „Ale nikdo to neví jistě,“ namítla Kristi. „Už to udělala dřív.“ „Řekla vám o tom?“ Zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Ne. Nechávala si to pro sebe.“ „Říkal jste, že byla přátelská. Že jste si povídali.“ Po napůl skrytých rtech přeletěl podivný úsměv. „Kdo ví, co se jí stalo? Jeden den byla tady. Další pryč.“ „A to je všechno, co víte?“ „Vím, že její otec je někde ve vězení a že okradla mou babič­ ku.“ Zadíval se jí do očí. „Dlužila jí nájem. Babička říká, že je cvok a podvodnice jako její otec. Myslí si, že dostala, co si zasloužila.“ „Dostala, co si zasloužila,“ zopakovala pomalu Kristi a vůbec se jí nelíbilo, jak to znělo. Z dálky se nocí rozlehl smích. Když Hiram slyšel, že opakuje jeho slova, zamračil se. „Řeknu Irene, že pro ni máte klíč.“ Nato se otočil, vlekl se dolů po scho­ dech a krabici s nářadím nesl s sebou. Kristi se vrátila do svého bytu a  přibouchla za sebou dveře. Zajistila bezpečnostní pojist­ ku v zámku, upevnila řetízek a cítila, jak jí naskakuje husí kůže. Vnuk Irene Callowayové, ten „hodný kluk“, jí nahnal pořádnou hrůzu.

59

4 Prásk! Temnou nocí se rozlehl ostrý výstřel, pach střelného prachu zastínil zemitou vůni mokré trávy a strašlivá rána duněla Kristi v hlavě. S hrůzou sledovala, jak Rick Bentz klesá, padá, padá, padá… u silné kamenné zdi obklopující Vysokou školu Všech svatých. Prýštící krev. Jeho krev. Po celé ulici. Barví beton. Stříká na trávu. Teče do kanálu. Uniká mu. „Tati!“ vykřikla němým hlasem a nohy měla jako z olova, když se k němu pokusila doběhnout. „Tati, ach bože, ach bože…“ Oblohu rozčísl blesk a udeřil do stromu. Nocí se rozburácel strašli­ vý praskot, jak se dřevo štípalo, a těžká větev dopadla se zaduněním na zem. Země se otřásla a ona málem upadla. PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Další výstřely. Během krupobití kulek lidé ječeli a  křičeli. Někdo bolestně naříkal, jako kdyby ho zasáhla kulka. Ale její otec ležel klidně a barva kůže mu bledla až na černobílou. „Tati!“ vykřikla znovu. PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK! Kristi se v křesle prudce napřímila. Ach bože, něco se jí zdálo a ta noční můra byla živá a děsivá. Srdce jí bušilo, tělem jí cloumal strach a na kůži jí vyrazily krůpěje potu. Trhla sebou, podívala se na hodiny a  uvědomila si, že slyší zvuk petard. Lidé vítali Nový rok. K  uším se jí dostal tlumený smích a  pištění. Kostelní zvony v  areálu školy odbíjely půlnoc a nad vším tím rámusem zaslechla příšerný nářek, který předtím přisoudila člověku zraněnému při výbuších. „Dobrý bože,“ zašeptala a srdce jí dál zběsilo tlouklo. Stále byla otřesená, ale s námahou se zvedla z křesla. Četla si o sériovém vrahovi a v mysli jí stále tančily představy. Odhrnula 60

si vlasy z  očí a  přešla ke dveřím bytu. Svítila jen lampička na stole a kromě malého kužele světla bylo v celé místnosti přítmí. Podívala se kukátkem ve dveřích, ale nic neviděla. Jen prázdné odpočívadlo u  schodiště, kde slabá stropní žárovka poskytova­ la zamlženou, namodralou zář. Nářek však pokračoval. Nechala zajištěný řetízek, odjistila pojistku a dveře maličko pootevřela. Dovnitř okamžitě vletěla vychrtlá černá kočka. „No ne…!“ Kristi sledovala, jak vyhladovělé zvíře peláší pod rozkládací pohovku, na které spala, až rozvlnilo přehoz visící až k zemi. „Ach, pojď sem, kotě…, kotě…, ne…“ Kristi se vydala za hubeným zvířetem, klekla si na kolena a nakoukla pod přehoz. Pohled jí opětovaly dvě žluté oči vykulené strachy. To hloupé zví­ ře se nějak nacpalo mezi matraci a  dřevěnou laťku do prostoru sotva většího než byla Kristina ruka. „No tak, číčo, tady vážně nemůžeš zůstat.“ Pokusila se sáhnout do těsného prostoru, ale kočka zasyčela a  vmáčkla se hlouběji do škvíry, až se přitiskla tělem na zeď. „Myslím to vážně, vylez.“ Znovu uviděla jen zkrou­ cený růžový jazyk a zuby ostré jako jehla. „Skvělý. Tak jo.“ Kristi uvolnila spodní pryčnu a kočka spadla do prostoru mezi zeď a matraci. Když vrátila laťku do původní polohy, myslela si, že kočka vyběhne jednou stranou, ale to malé zvíře si tam někde očividně našlo skrýš. Žádný pohyb pohovky nedokázal zvíře vyhnat a Kristi se nechtělo odtáhnout ji a vklouznout do úzkého prostoru za vyděšenou kočkou s ostrými drápy. „Prosím, číčo…,“ vzdychla Kristi. Tohle nepotřebovala. Ne dnes v noci. Navíc existovalo nějaké příšerné nařízení, v dodatku pět set sedmdesát šest nebo tak nějak, že v bytě nesmí být žádná domácí zvířata. Byla si jistá, že Hiram to dokáže odrecitovat jako básničku. „Pojď sem…,“ spustila a  snažila se vyděšenou kočku uchlácholit. Neměla štěstí. „Kočička“ se ani nehnula. „Fajn…, a co třeba tohle?“ Prohlédla kredenc, našla konzervu tuňáka a otevřela ji. Ohlédla se přes rameno, protože čekala, že uvidí malý nosík a zvědavé oči nebo alespoň černou packu vyku­ kující zpod pohovky. Mýlila se. 61

Nandala několik plných vidliček do jedné malé misky, dru­ hou naplnila vodou a obě postavila blízko pohovky, aby kočku přivábila, ale zase dost daleko, aby ji stihla popadnout za kůži a vyhodit ven. Ale musela být trpělivá. To nebyla zrovna její silná stránka. Postavila misky na zem a vzdálila se. Pak jen čekala a pozoro­ vala digitální hodiny na mikrovlnce. Minuty se vlekly, jako kdyby to byly hodiny, a venku znělo ještě víc veselí: lidé křičeli, klakso­ ny troubily, ohňostroje vybuchovaly a o patro níž na odpočívadle dusaly kroky. Smích. Hovor. Kočka se ani nehnula. Nejspíš vším tím hlukem zkameněla. Bezva, pomyslela si Kristi a  snažila se potlačit bolest hlavy. Byla k smrti unavená. Minuty byly nekonečné a ona se nakonec vzdala. Nemohla čekat celou noc. „Fajn. Ať je po tvým.“ Už byla v  pyžamu, zavřela dveře, zamkla, ještě jednou zkontrolovala zabezpečená okna a vlezla si do postele. Ta pod její váhou zasténala a ona si byla jistá, že sly­ šela, jak se kočka vyplížila zpod matrace, ale mýlila se. Venku se ozýval hluk. Hudba a smích k ní doléhaly z patra pod ní. Skupin­ ka Mai Kwanové se nejspíš vrátila z Mokré díry, ale její nový host nevystrčil zpod postele ani špičku nosu. Zdálo se, že černá kočka, kterou už se rozhodla pojmenovat Houdini, se u ní usadila na noc. „Je půlnoc. Pojď slavit!“ naléhala Olivia a  podala Bentzovi skleničku nealkoholického šampaňského. „Bude to lepší rok.“ „To by měl!“ Odstrčil se od stolu v jejich domku v Cambrai. Bydleli tu společně s Oliviiným starým psem a hlučným ptákem od chvíle, kdy se opravily silnice po hurikánu Katrina. Kristi tu taky střídavě žila, bydlela nahoře ve volném pokoji v domě, kte­ rý Olivia zdědila po své babičce. Ale Kristi se v tomhle baráčku u bažinatého ramene řeky vždycky cítila neklidná. A navíc se tu nikdy s otcovou novou ženou necítila příjemně. Léta žili jen spo­ lu, a ačkoli tvrdila, že má Olivii „ráda“ a „líbí“ se jí, že už nebude sám, že konečně překonal ztrátu Kristiny matky a že si žije svůj život, jedna její část to stále ještě nepřijala. Jeho nadmíru vníma­ 62

vé ženě nic z toho neuniklo, i když o tom mlčela. Chytrá žena. A neuvěřitelně krásná. Protože žili na venkově, oba museli do práce dojíždět, ale říkal si, že to stojí za to, hned jak si zvykl na život vedle aligátorů, rajek a vačic. Vzdálenost od města jemu i Olivii dodávala klid, krátký oddechový čas od chaosu New Orleansu. Olivia stále provozovala obchod Třetí oko hned vedle Jackso­ nova náměstí, kde turistům prodávala drobnosti, lidové výrobky a esoterické zboží. Obchod byl ušetřen vážnějších poškození, ale náměstí se změnilo, a turisté se vraceli jen zvolna. Vykladači taro­ tových karet, živé sochy, a dokonce i spousta muzikantů opustili po hurikánu město, protože jejich domovy byly zničeny a obcho­ dy se teď moc nehýbaly. „Nebuď takový pesimista, Bentzi,“ poškádlila ho. Váhavě při­ jal sklenku a přiťukl si s ní. „Šťastný nový rok.“ Oči barvou připo­ mínající starou whisky jí zářily a divoké blonďaté kudrny rámo­ valy hezký obličej. Za léta od jejich sňatku trochu zestárla, ale vrásky kolem očí jí na kráse neubíraly; naopak ona sama tvrdila, že jí dodávají charakter. Ale vyzařoval z  ní i  smutek. Nikdy se jim nepodařilo zplodit dítě a Bentz už teď ani neměl zájem. Kristi bylo skoro třicet a začínat znovu se mu zdálo zbytečné, dokonce snad příliš riskantní. Bože, bylo by mu přes šedesát, až by dítě dokončilo střední školu. To mu nepřipadalo správné. Jenže Olivia po dítěti toužila. A byla by z ní zatraceně dobrá matka. „Nejsem pesimista,“ opravil ji, když Chlupáč přiklusal do pokoje, vyskočil na Bentzovo křeslo a díval se na ně přes husté řasy. „Jsem realista.“ „Chlap, co vždycky vidí skleničku napůl prázdnou.“ Napil se bublinkového ovocného džusu bez chuti a přidržel si číši proti světlu. „No, mám pravdu. Je napůl prázdná.“ „A ty se příšerně bojíš o Kristi.“ „Myslel jsem, že to na mně není poznat.“ „Od chvíle, co odjela, je z  tebe uzlíček nervů.“ Olivia si mu sedla na klín, objala ho kolem ramen a  čelem se dotkla jeho. „Bude v pořádku. Je to velká holka.“ 63

„Kterou málem zabili…, dvakrát ji museli oživovat. Byla sko­ ro mrtvá.“ „Skoro,“ zdůraznila Olivia. „Přežila. Je silná.“ Procvičil si krk, až mu v něm zapraskalo, a opájel se její vůní. Chlupáč zatím kňoural na nedalekém křesle, jako kdyby se k nim chtěl přidat. „Já se jen bojím, že není silná dost.“ „Ty jsi její otec. To znamená, že je dost silná.“ Zhluboka se napila ze své skleničky a pak zakroužila její stopkou. „Chceš si zahrát?“ „Teď?“ „Jo. Ty budeš velký drsný detektiv a já budu…“ „Čarodějnice, co dokáže číst ve vrahově mysli?“ „Chtěla jsem říct slabá, bezmocná žena.“ Zrovna pil a  málem se udusil. „Slabá – to bych chtěl někdy vidět.“ Ale políbil ji a  cítil, jak se její teplé rty důvěrně podda­ ly jeho. Bylo to tak známé. Staří milenci, které stále rozpalovala vášeň. Po stole mu začal hlasitě vibrovat a poskakovat mobil. „Sakra,“ zašeptala Olivia. Zvedl telefon a podíval se na displej. „Montoya,“ řekl. „Člo­ věk nemá chvilku klidu.“ „Počkám s tím na tebe, až se vrátíš domů,“ řekla, když se na ni usmál a přiložil si telefon k uchu. „Bentz.“ „Šťastný nový rok,“ prohlásil Montoya. „Tobě taky.“ Vypadalo to, že Montoya už řídí a žene se ulicemi města. „Na nábřeží máme jednu mrtvolu. Zdá se, že se nevydařil večí­ rek. Není to daleko od kasina. Budu na místě za patnáct minut.“ „Jedu tam,“ řekl Bentz a pocítil lítost, když v Oliviiných očích uviděl zklamání. Zavěsil a začal vysvětlovat, ale ona mu položila prst na rty. „Počkám,“ řekla. „Vzbuď mě.“ „Máš to mít.“ Našel si sako, klíče, peněženku a odznak, pak se přesvědčil, že je Chlupáč uvnitř, a vyšel ven ke svému vozu, prastarému dží­ pu, kterému neustále vyhrožoval, že ho prodá. Zatím neměl to srdce ani si nenašel čas. Sedl za volant a uslyšel známé skřípění 64

ošoupaného koženého sedadla. Vycouval kolem Oliviina sedanu, zařadil jedničku, ale zároveň se mu podařilo najít balíček žvýka­ ček a rozbalit jeden plátek Juicy Fruit. Vydal se po dlouhé cestě a přes malý most. Strčil si žvýkačku do pusy, zpomalil, aby mohl najet na okresní silnici vedoucí do města, a  pak šlápl na plyn. Dumal, že Olivia má pravdu. Vážně byl mrzutý. Dělal si starosti. Měl své důvody a všechny se točily kolem jeho dítěte. Před jeho reflektory se střídaly kmeny tisovců, borovic a dubů, ale on pře­ mýšlel o Kristi. Kristi byla tvrdohlavá a krásná jako její matka Jennifer. Učitelé v L. A., kde s Jennifer dřív žili, i v New Orleansu ji často popiso­ vali jako „pěkné kvítko,“ „nepoddajnou“, „nezávislou až hrůza“ a „výbušnou“. Určitě mu kvůli ní pořádně přibylo šedin, ale říkal si, že je to součástí rodičovství a tahle etapa skončí, jakmile Kristi vyroste, bude mít vlastní rodinu a usadí se. Jenže prozatím se tak nestalo. O maličko rychleji projel zatáčku, až se mu pneumatiky nepa­ trně smýkly. Nečekaný hluk polekal mývala, který se rychle od­ kolébal do houští na svahu pod silnicí. Zdálo se, že Kristi má do vdavek daleko, a pokud měla s ně­ kým známost, nechávala si to pro sebe. Na střední škole chodila s  Jayem McKnightem, dokonce od něj dostala „prstýnek s  pří­ slibem“, ať už to znamenalo cokoli – třeba nějaký předzásnubní slib. Bentz si odfrkl, poslouchal, jak v  policejní vysílačce praská a dispečer posílá jednotky do různých částí města. Kristi tvrdila, že Jaye „přerostla“, a rozešla se s ním, když poprvé nastoupila na Vysokou školu Všech svatých. Ve škole si našla staršího muže, asistenta jménem Brian Thomas, který podle Bentzova negativ­ ního názoru nebyl nic než nula a skutečný ztroskotanec. I tenhle vztah špatně skončil. Šlápl na plyn, auto vyrazilo na dálnici a zařadilo se do řídkého provozu, v němž většina aut mířících k městu jela o dvacet kilo­ metrů rychleji, než povolovaly předpisy. Jay McKnight teď dodělal školu i magisterský program. Pra­ coval v kriminalistické laboratoři pro Policii New Orleans a Bentz by odporoval Kristiným představám, že Jay je stále „nudný“ nebo 65

„zápecník“. Drobnou ironií osudu měl Jay vyučovat jeden večerní seminář právě na škole Všech svatých. Třeba ho Kristi potká. A snad by se dal přesvědčit, aby Bentzovu dceru pohlídal… V duchu zasténal. Nelíbilo se mu, když musel jednat za Kris­ tinými zády, ale snížil se k  tomu, pokud šlo o  její bezpečí. Za jejích sedmadvacet let už ji dvakrát málem ztratil. Znovu už tomu čelit nechtěl. Bentz se rozhodl jednat, dokud Policie Baton Rouge nezjistí, co se stalo se zmizelými studentkami. Sjel z dálnice a vydal se na nábřeží. V měsíčním světle vypada­ ly zničené části města děsivě a zlověstně – opuštěná auta, zbořené domy, stále neprůchodné ulice… Tahle část New Orleansu byla nejvíc zasažená kvůli protrženým ochranným hrázím a Bentz pře­ mýšlel, jestli se vůbec někdy úplně vzpamatuje. Dokonce i Mon­ toya se svou novou ženou Abby se museli vzdát myšlenky zre­ konstruovat svůj dům ve městě. Byly to dva řadové domky, které přestavovali na jedno velké obydlí. Dům přežil víc jak dvě století a byl téměř zrekonstruovaný, když se jím prohnaly vítr a zápla­ vové vody Katriny a zničily kdysi nádhernou nemovitost. Příšer­ ně naštvaný Montoya teď dojížděl z Abbyina domku za městem. Všichni byli unavení. Potřebovali si odpočinout. Řítil se k  místu činu, kde už pracovaly dvě posádky, kolem ohraničeného prostoru blikala světla a strážníci drželi zvědavce v dostatečné vzdálenosti. Montoyův mustang stál z poloviny na chodníku a  samotný Montoya, oblečený v  oblíbeném koženém saku, už vyzpovídával policistu, který byl na místě jako první. Tělo leželo na zádech. Bentzovi se sevřel žaludek a v ústech pocítil žluč. Žena byla běloška, něco přes čtyřicet. Krátké červené šaty byly prostřelené dvěma ranami. Patrné byly známky zápasu, několik zlomených nehtů na pravé ruce a pár škrábanců na obli­ čeji. Bentz se na ni dlouze a upřeně díval. Nebyla jednou z pohře­ šovaných žen z  Vysoké školy Všech svatých. Vryl si do paměti obličeje Dionne Harmonové, Tary Atwaterové, Monique DesCar­ tesové a teď i Rylee Amesové. Jejich podoba ho pronásledovala ve snech. Tahle neznámá žena nebyla žádnou z nich. Na okamžik pocítil úlevu, ale hned nato ho zasáhla vina. Tahle oběť k někomu patřila, a ať už to byl kdokoli – matka, otec, bratr, sestra nebo přítel –, bude zničený a ztrápený. 66

„… takže si myslím, že to nejspíš bylo přepadení, co se nepo­ vedlo. Nemá u  sebe žádnou peněženku ani identifikaci,“ říkal strážník. Neznámá žena. „Našli ji támhleti lidé…“ Kývl bradou k vážné čtyřčlenné sku­ pince dvou mužů a dvou žen, kteří stáli odděleni od kolemjdou­ cích zvědavců. „Šli domů z večírku od Houkající sovy, což je bar na Decaturské,“ vysvětloval policista. Bentz přikývl. To místo znal. „Tvrdí, že neslyšeli ani neviděli nic, jen málem zakopli o její tělo. Ale upřímně řečeno, jsou pořádně namazaní,“ pokračoval strážník. Bentz se podíval na oba páry oblečené do třpytivých šatů, kte­ ré najednou vypadaly střízlivě. „Promluvím s nimi,“ řekl Montoya a vydal se ke dvěma afro­ americkým dvojicím. Ženy si třely paže, jako kdyby mrzly na kost, a oči měly rozšířené strachy. Jejich partneři svírali rty a tvářili se drsně. Štíhlejší dívka civěla na tělo, ta druhá pohled odvrátila. Nejvyšší ze skupinky si zapálil cigaretu a podělil se o ni se svou dívkou, tou hubenou. Bentzovi se rozdrnčel mobil v okamžiku, kdy na místo dora­ zila dodávka laboratoře s Bonitou Washingtonovou za volantem. Postavila vůz vedle policejního auta. Z  jedné strany vystoupi­ la Inez Santiagová a táhla s sebou kufřík s vybavením, zatímco Washingtonová vypnula motor velké dodávky. Bentz se podíval na digitální displej telefonu. Policejní dispe­ čer. Bezpochyby další vražda. Kruci. „Bentz,“ ohlásil se a  pozoroval Bonitu, jak se sebevědomou zlostí vyprovází strážníky a čumily z prostoru, který považovala za „své“ místo činu. Byla to horlivá černoška, která svým posto­ jem dávala jasně najevo, že nechce, aby se jí někdo pletl do cesty, a šuškalo se, že její IQ dosahuje stratosféry. Milovala svou práci, byla v  ní dobrá a  od nikoho si nenechala nic líbit. Santiagová už fotografovala mrtvou ženu. Bentzův žaludek se znovu roz­ bouřil. 67

V  telefonu mu dispečer nadiktoval místo a  v  rychlosti ho seznámil s případem. Blízko obchodní čtvrti někdo srazil člověka a ujel. „Budu tam co nejdřív, hned jak tu skončím,“ prohlásil a  za­ věsil. „Ustupte,“ zavolala Washingtonová na jednoho strážníka u žluté pásky a rukou mu naznačovala, aby postoupil dál. „Kdo to tu kruci kolem dupal? K sakru – Bentzi, dostaňte ty lidi pryč, buďte tak hodný. A vy,“ obrátila se na uniformovaného strážníka, „nedovolte nikomu, a myslím tím ani Pánu Bohu, aby překročil tuhle čáru, jasné?“ „Ano, madam.“ „Výborně. Hlavně že si rozumíme.“ Oslnila ho úsměvem s nu­ lovou vřelostí a pustila se do práce. Sbírala vzorky, zbytky střel­ ného prachu a snímala otisky. Mezitím dorazila dodávka soud­ ního lékaře. „Snad mi to ani neříkej,“ prohlásil Montoya, když jeho mobil začal vyhrávat melodii salsy. „Sakra.“ Podíval se na hodinky. „Padesát tři podělanejch minut z novýho roku a už tu máme dvě mrtvoly.“ „Bude jich víc,“ předpovídal Bentz a ještě jedou se podíval na oběť. Před dvěma hodinami se tahle žena chystala oslavit příchod nového roku. Teď už nikdy nezažije žádný nový den. Znovu mu zazvonil telefon. Stiskl zuby. Tohle bude vážně skvělá noc. Půlnoc. Hodina čarodějnic. Čas, kdy předchozí den končí a  nový začíná, a  v  tomto pří­ padě i nový rok. Usmál se pro sebe. Kráčel po deštěm umytých ulicích města, slyšel petardy, a  jak se domníval, také bouchání zátek šampaňského. Znělo to jako těsně po sobě vypálené výstře­ ly z pušky. Ne že by ho takovéhle zbraně naplňovaly nadšením. Byly příliš neosobní. 68

Nacházet se tak daleko od své oběti, v  některých případech i stovky metrů, to zmenšovalo vzrušení i pocit důvěrnosti, které přicházely, když krev unikala z těla, světlo v očích oběti poma­ lu skomíralo a splašený, vyděšený tlukot jejího srdce utichal. To bylo osobní. To bylo dokonalé. Byl oblečený v  černém a  splýval se stíny. Přešel areál školy, cítil sladký pach marihuany a viděl jeden pár milenců, jak si ne­ obratně vzájemně tápali v šatech, zatímco se líbali a mířili ke kole­ ji a podle všeho i na malé dvoulůžko, kde to budou dělat celou noc. Pocítil záchvěv žárlivosti. Potěšení z těla… Ale musel počkat. Věděl to. Navzdory svému neklidu. Své potřebě. Hluboko uvnitř dychtil po uvolnění, ale věděl, že to přijde jen tehdy, až bude moct pomalu uchvátit život… a ne jen tak ledaja­ ký. Ne. Ti, kdo byli obětováni, byli pečlivě vybíráni. Pulzovala v něm bolest, odmítala zmizet a nervy měl napjaté k prasknutí. Vzrušené. Nedočkavé. Cítil chtíč mladého páru. Jejich vlastní touhu. Krev vyzpěvu­ jící v jejich žilách. Zaťal pěsti a očistil svou mysl od chlípnosti, smyslnosti i vášně tepajících mu v hlavě. Teď ne. Ne dnes v noci. Ne tyhle dva. Šlehl po propletené klopýtající dvojici ještě posledním roze­ zleným pohledem a  prudce se zarazil, aby se nepoddal svému naléhavému nutkání. Lovit. Zabíjet. Nestojí za to, připomínal si. A existuje plán. Nesmíš se odklonit od svého poslání. Neslyšnými kroky rychle prošel bránou školy a několika ulice­ mi a uličkami se dostal až ke staré budově, která byla už dlouho 69

určená k  demolici. Kdysi to býval velkolepý hotel, ale teď byl zamčený, okna měl zatlučená prkny a jeho jedinými obyvateli byli pavouci, krysy a další havěť. Našel si cestu k zadní části budovy, kde býval služební vchod pro dodavatele. Pospíšil si dolů po roz­ padajících se schodech, použil svůj klíč a  odemkl zadní dveře. Uvnitř si nevšímal kapajících zrezivělých trubek, rozbitého skla ani shnilých prken, které tu zbyly po předchozím pokusu budo­ vu zrekonstruovat. Prošel známou chodbou k dalším zamčeným dveřím a  točitému schodišti vedoucímu dolů. Na úpatí schodů odemkl poslední dveře a  ocitl se v  místě páchnoucím po chló­ ru. Zamkl za sebou dveře, chviličku počkal a pak se vydal krát­ kou temnou chodbou do velkého otevřeného prostoru. Rozsvítil vypínač a slabé žárovky ozářily padesátimetrový plavecký bazén, jehož akvamarínové dlaždičky se v přízračném světle tiše leskly. Neslyšně se svlékl, hodil své oblečení do rohu, úplně nahý přešel ke kraji bazénu a skočil do studené, nevyhřáté vody. Šok mu zkrabatil pokožku, ale natáhl své tělo a začal rozrážet vodu, pravidelně dýchal a  na vzdáleném konci se jako profesionální sportovec otočil a  plaval další délku bazénu zpátky. Jeho tělo vytrénované hodinami cvičení proplouvalo vodou lehce jako lovecký nůž projíždí masem. Zabíral rychleji a rychleji, zvyšoval tempo a cítil, jak mu srdce tluče a plíce se namáhají. Pět délek. Deset. Dvacet. Vystoupil z vody, teprve když se ho zmocnila první vlna vy­ čerpání, uklidnila ho a vyhnala krvežíznivost z jeho srdce. Na to bude dost času později. Mokrou kůži mu ovanul chladný vzduch. Ztvrdly mu bradavky. Penis měl svraštělý. Ale přivítal ten chlad, když se vydal temnou chodbou a  oči si zvykaly na nedostatek světla. Dvakrát zahnul za roh a vešel do komnaty, ve které měl schované své trofeje. V místnosti stál prázdný nízký černý psací stůl a na popraska­ né betonové podlaze leželo několik tlustých polštářů. Obrazovka notebooku vydávala slabou namodralou záři a on se rozhodl, že se připojí. Hovořil s  nimi přes internet; na pirátských bezdrá­ tových sítích ve městě ho znali pod několika přezdívkami, ale sám si říkal Vlad. Domníval se, že to není zrovna nejchytřejší, ale pro jeho účely velmi vhodné. Jak zněl ten citát ze Shakespeara? 70

„Co je to jméno? To, čemu se říká růže, pod jiným jménem voně­ lo by stejně.“ Pomyslel si, že Vlad voní sladce a  chutná ještě líp. Takže pro tento účel, pro své poslání, ať je znám jako Vlad Narážeč. Copak jím nebyl? Cožpak neprobodl každou, kterou si vybral? Ach, to je ironie. Vlad zapálil svíčku a se skříženýma nohama se posadil k níz­ kému japonskému stolu. Otevřel zásuvku a vyndal z ní obrázky, fotografie ze studentských identifikačních průkazů. Položil první čtyři na naleštěný povrch stolu. Sestry, pomyslel si, přestože nebyly geneticky příbuzné. Špičkou ukazováčku se dotkl každého obrázku v pořadí, v ja­ kém je uchvátil. Sladká a poddajná Dionne, co měla tmavou kůži hladkou jako hedvábí. Ach, byla zralá a tak nažhavená…, tak zatraceně nažha­ vená a zvlhlá… Křičela odporem, ale její citlivá místa na něj rea­ govala, když ji připravoval, a nakonec její dokonalé tělo donutil, aby po něm toužilo. Hrdlo se mu stáhlo při vzpomínce, jak si ji vzal zezadu, rukama jí hnětl břicho a ona se udělala chvilku před ním. Ztěžka polkl. A Tara, ta štíhlá s nádhernými ňadry. Plnými a bílými s bledě červenými bradavkami velikosti půldolaru. Cítil, jak se mu při vzpomínce na ta úžasná prsa pohnul penis. Vybavilo se mu, jak je sál, dráždil je, kousal do nich, tiskl je zuby, zatímco ona křiče­ la rozvášněným utrpením…, krev mu znovu začala vyzpěvovat. Dotkl se Tařiny fotografie a pak se podíval na další dívku. Monique. Vysoká a  štíhlá s  atletickým tělem. Se svaly, které se proti němu napínaly, když ji tiskl dlaněmi a prsty propátrával všechny její intimní, sladké štěrbiny. Olízl si rty, jak se mu posta­ vil penis. Pohlédl na další fotografii. Rylee. Drobná. Vyděšená. Ale ach, tak rozkošná. Zaujaly ho její světlé vlasy, a  když byla svlečená do naha, její bledá pokožka svítila, pod kůží byly vidět žíly a její vyděšené srdce o sobě dávalo vědět třepotavě tepajícím pulzem v kruhu kostí na krku. 71

Ach bože, jak byla poddajná…, jak chutnala. Obrátil fotografii, kde byla ještě patrná šmouha její krve. Usmál se čirým požitkář­ ským zlem, zvedl obrázek k ústům a zlehka jezdil špičkou jazy­ ka přes tmavou rudou skvrnu. Její chuť mu naplnila ústa a  on zadržel dech, jak se ho zmocnila rozkoš. Jeho penis byl teď tvrdý jako skála. Připravený. Probodnout. Olízl si rty, položil fotografii zpátky na stůl ke zbylým vyvole­ ným a pak se podíval po ostatních… stovkách zastrčených v jeho skrýši. Už vytáhl ty, které považoval za nejpravděpodobnější kandi­ dátky, dívky, které se mu líbily. Přesto jich několik chybělo. Ty nové. Studentky, které se zapsaly až na druhý semestr. Jejich foto­ grafie ještě neměl. Ale získá je. A brzy. Pak se přidají k těm, které už určil, k těm, které se brzy připojí ke svým sestrám. Usmál se, přejel jazykem po zubech a  opájel se vůní ubohé, k smrti vyděšené Rylee Amesové. V další skupině, přestože její fotografii bude ještě muset zís­ kat, Vlad pomýšlel na policistovu dceru, která si pronajala Tařin byt. Jako kdyby k  tomu byla osudem předurčená, pomyslel si. V duchu si ji vybavil. Už ji viděl. Pozoroval ji. V srdci si ji přivlastnil. Byla to nádher­ ná žena, velice duchaplná a s tělem dokonalým pro jeho potřeby, pro jeho oběť. Až nastane její čas. Nebyla ještě na řadě, ale její čas nastane už brzy. Mohl počkat. Neměl na vybranou. O všem, co se mělo stát, už bylo rozhodnuto. Krev se mu rozproudila při pomyšlení, jak se jí zmocňuje, a podíval se dolů na fotografie vyložené na stole. Přestože to Kristi Bentzová ještě nevěděla, brzy se připojí ke svým sestrám…

72

5 Tak o tomhle každý mluví, pomyslela si Kristi, když se první den po zahájení nového semestru usadila v nabité posluchárně. Bylo první pondělí po Novém roce, osm hodin ráno. Většina stu­ dentů vypadala, jako by se zrovna vykulila z postele. Všude šuměl hovor, do toho se ozývalo skřípění židlí a šoupá­ ní nohou a v pozadí se z reproduktorů umístěných ve velké aule vysoko na zdi linuly tiché tóny renesanční hudby. Řady sedadel byly umístěny na schůdcích, které se zužovaly dolů až ke středu, kde stál jen otlučený stůl, stupínek a  mikrofon. Na stole vedle notebooku ležel stoh knížek a otevřený kroužkový blok. Za stolem už byl připraven asi pětatřicetiletý nebo čtyřicetiletý muž v džínách, pravděpodobně doktor Victor Emmerson. Jeden bok měl vytočený na stranu, jak se nakláněl nad své poznámky. Na bílé tričko si oblékl ošoupané černé kožené sako a za výstřih si strčil složené zrcadlové sluneční brýle. Zdálo se, že střapaté tma­ vě hnědé vlasy si od včerejšího dne nečesal. Pevnou bradu pokrý­ valo asi třídenní strniště. Vypadal, jako by si vyrážel na výlety na Harley-Davidsonovi. Všechno na něm volalo: „sexy a nadupanej motorkář“. Na hony vzdálen od zapšklých učitelů, které si pama­ tovala z nedávných let. Třeba budou jeho hodiny tak zajímavé, jak se doslechla. Zapsa­ la se, protože to byl pro studenty angličtiny povinný předmět, a navíc zněl zajímavě. Teď o to víc. Emmerson si podrbal strniště na bradě, dál si pročítal své poznámky, obracel stránky, mračil se na svůj vlastní nečitelný rukopis a vzhlédl, jen když se dveře do místnosti otevřely, další student vešel dovnitř a hledal volnou lavici. Neobsazených míst zbývalo málo a byla daleko od sebe. Tenhle cyklus přednášek o Shakespearovi byl překvapivě oblí­ bený a Kristi si říkala, že to okouzlení mělo spíš co dělat s neob­ 73

vykle přitažlivým profesorem, jakého by nikdo nečekal, než se samotným básníkem či jeho prací. Na lavici si položila notebook, aby si mohla dělat poznámky, a  prohlížela si ostatní studenty. Někteří z  nich jí připadali povědomí. Její sousedka Mai Kwa­ nová seděla vepředu několik řad pod Kristi a  dvě dívky, které doprovázely Lucretii ten den, kdy si zašly do restaurace, se sesed­ ly u  okna. Ale největší rána přišla těsně před začátkem výuky. Do auly se nepřiloudal nikdo jiný než Hiram Calloway, rádoby správce Kristina pronajatého bytu. Rychle se otočila a doufala, že si nevšiml jednoho z mála volných míst, které bylo právě vedle ní. Naštěstí si našel jiný stolek v zadní části učebny. Dobře. Dveře za Hiramem se zabouchly, Emmerson se podíval na hodiny na zdi, stiskl tlačítko za stupínkem a  vypnul hudbu. Narovnal se, celou posluchárnu přehlédl jedním všeobjímajícím pohledem a  řekl: „Fajn, jsem profesor Emmerson, jste právě na Shakespearovi dva nula jedna, a pokud tohle není přednáška, na kterou jste se zapsali, odejděte a udělejte místo někomu, kdo se zapsat chtěl. Vy, kteří jste slyšeli, že se jedná o  lehký předmět, ze kterého máte předem zaručenou jedničku, laskavě také ode­ jděte.“ Nikdo se nepohnul. Třída byla tichá, jen na zdi tikaly hodiny. Rozdrnčel se mobil a Emmerson se podíval přímo na studenta v baseballové čepici, který začal hrabat v kapse. „To je další věc. Ve třídě nebudu trpět žádné mobily, a nemlu­ vím jen o vyzvánění. Pokud vycítím, že někomu vibruje telefon nebo se na něj někdo podívá, aby si přečetl textovku či zjistil, kolik je hodin, skončil. Automaticky propadá. Pokud se vám tahle pravidla nezamlouvají, zrušte svou účast a zajděte si to vyřídit na sekretariát. Je mi to jedno. V  téhle třídě neplatí demokracie. Já jsem král, rozumíte? Přesně takový, o jakých se budeme učit, jen doufám ne tak sloužící vlastnímu prospěchu. Zatímco se tu spolu,“ zvedl obě ruce, aby obsáhl celou poslu­ chárnu, „budeme setkávat, budeme se učit o starém, dobrém Wil­ liamovi tak, jak jste to ještě nikdy nezažili. Nebudeme jen číst jeho hry a básně. Budeme se je učit. Skrz naskrz. Budeme je číst tak, jak se mají číst, způsobem, jakým pan Shakespeare – či jiný 74

autor, pokud zastáváte názor, že on sám dílo nenapsal – zamýšlel, aby se četly. Pro účely naší výuky budeme předpokládat, že je skutečně napsal Wil­liam Shakespeare. Jestli patříte mezi šílence, kteří jsou přesvědčení, že dílo napsal Francis Bacon, ačkoli ten by neměl čas, nebo snad s nadšením prosazujete Edwarda de Verea, či ti z vás, kteří jsou přesvědčeni, že to byl Christopher Marlowe, ačkoli ten nejspíš zemřel v roce 1593, takže by pak musela stisk­ nout brk a podepsat se jako Shakespeare jeho mrtvá ruka, nebo snad kdokoli jiný, znovu opakuji,“ ukázal dozadu do auly, „tam­ hle jsou dveře. Vím, že existuje hnutí s cílem prokázat, že chudý, negramotný William nemohl dost dobře napsat nic tak kultivova­ ného či inteligentního o vyšší třídě a Itálii a podobné nesmysly. Také vím, že si někteří členové akademické obce myslí, že jeho dílo ve skutečnosti sepsalo hned několik lidí. Budeme často živě diskutovat o Shakespearových knihách, nechápejte mě špatně, ale celá záležitost, zda ,je napsal nebo nenapsal‘, je tabu. Je mi úpl­ ně jedno, kdo celé dílo stvořil, rozumíte? To je záležitostí jiného předmětu. Já se zajímám jen o to, co si myslíte o díle samotném.“ Přešel před svůj stůl a opřel se o něj stehny. „Předpokládám, že jste všichni e-mailem obdrželi program na celý semestr. Pokud ne, znovu si zkontrolujte svůj inbox nebo složku se spamy, a pouze pokud ho opravdu nenajdete, zavolejte do mé kanceláře a já vám pošlu nový. Většina úkolů vám bude chodit přes internet, a pro­ to máte všichni adresy končící vsechsvatych.edu. Pokud ji ještě nemáte nebo si myslíte, že ji nemáte, prověřte to u vysokoškol­ ského správce sítě nebo na sekretariátu. Můj problém to není. Ti z vás, kteří se podívali na program přednášek, vědí, že za­ čneme Macbethem. Proč?“ Maličko nestydatě se usmál. „Protože jak lépe začít nový semestr než s čarodějnicemi, proroctvími, krví, duchy, vinou a vraždou?“ Získal si pozornost všech a byl si toho vědom. Přehlédl uchvá­ cené studenty a jeho pohled klouzal z jednoho zaujatého obličeje na další. Pak pomalu přikývl. Vyhledal Kristiny oči a na nepatrný okamžik se do nich zahleděl. Zdálo se jí to, nebo na ní spočinul pohledem o chviličku déle než na ostatních? Ani náhodou. Šlo jen o hru světla. 75

Určitě to tak bylo. A přesto se zdálo, že jeho úsměv se maličko změnil, než odvrá­ til pohled, jako kdyby znal velké tajemství. Důvěrné tajemství. Co to s ní kruci bylo? Jen proto, že byl pohledný, ona si hned představovala spoustu absurdních věcí. „Navíc,“ pokračoval hlubokým hlasem, „v téhle třídě jsem to já, kdo rozhoduje o tom, co budeme dělat. A já mám Macbetha rád. Takže…“ Tleskl rukama a polovina studentů nadskočila. Znovu ten vědoucí úsměv. „Pusťme se do práce…“ „Kristi!“ Rychle kráčela kolem schodů do knihovny, když uslyšela své jméno, a žaludek se jí stáhl. Ten hlas poznala. Otočila se a  uviděla svou bývalou spolubydlící a  současnou odbornou asistentku Lucretii. V jedné ruce třímala deštník a černý svrchník se jí vlnil, jak k ní pospíchala. Obloha hrozila lijákem, zvedal se vítr a to poslední, po čem Kristi toužila, bylo povídat si s Lucretií Stevensovou uprostřed vysokoškolského areálu. „Hej, počkej na mě!“ Nebylo úniku. Zastavila se a  Lucretia lapající po dechu popoběhla, aby ji dohonila. „Potřebuju si s tebou promluvit,“ prohlásila bez dalších okolků. „Vážně?“ Lucretia si nevšímala Kristiny ironie. „Máš minutku?“ Ostatní studenti pospíchali s hlavami schýlenými proti větru po betono­ vých nebo cihlových cestičkách přetínajících trávníky po celém areálu. Někteří jeli na kolech, jiní šli pěšky a  jeden se dokonce proplétal mezi ostatními na skateboardu. „Mohly bychom zajít do studentského klubu a dát si kafe nebo čaj.“ Působila upřímně. Ustaraně. „V  jedenáct mi začíná přednáška na druhé straně areálu.“ Podívala se na hodinky. Deset třicet šest. Neměla moc času. „Nebude to trvat dlouho,“ naléhala Lucretia, popadla Kristi za paži a snažila se ji postrkovat směrem k cihlové budově, kde byl studentský klub, kavárna a na druhé straně i studijní oddě­ lení. Kristi se vykroutila z jejího sevření, ale následovala Lucre­ tii do restaurace v kavárenském stylu. Rovnou zamířily k pultu 76

s kávou a počkaly, až si tři dívky objednají pití. Kristi si pečlivě prohlédla vystavené koblihy, muffiny a bagely a pak si poručila černou kávu. Lucretia si dala karamelové latté s dvojitou dávkou pěny. Kristi se snažila nevnímat ubíhající minuty, zatímco čekaly na kávu, ale štvalo ji, že na příští hodinu přijde pozdě. Doktor Grotto měl přednášet o vlivu vampyrismu na moderní kulturu. Jakmile je obsloužili, propletla se za Lucretií mezi stolky, kolem kterých se tísnily hloučky studentů, co si povídali, studovali nebo poslouchali iPody. Všimla si dvou Lucretiiných kamarádek, Gra­ ce a  Trudie, zabraných do rozhovoru u  stolku u  zadních dveří, ale Lucretia jako by se jim chtěla vyhnout, zamířila do rohového boxu, ve kterém dost dlouho neposbírali špinavé nádobí. Posadi­ la se zády ke svým přítelkyním. Kristi se usadila proti ní a uvědomila si, že do začátku hodiny má jen dvacet minut. Určitě přijde pozdě. „Radši dělej. Nemám moc času,“ varovala ji Kristi a foukala na kouřící šálek. Lucretia vydechla a  ohlédla se přes rameno, jako kdyby si myslela, že je někdo pozoruje. Spokojená, že je nikdo nesleduje ani neposlouchá, naklonila se nad stůl a zašeptala: „Slyšelas, že některé studentky – dívky – se ze školy ztratily?“ Kristi předstírala jen mírný zájem. Přikývla. „Čtyři, viď?“ „Ano.“ Lucretia si skousla ret. „Zatím jsou jen nezvěstné…“ „Ale… ty si myslíš… něco jiného?“ Lucretia se své kávy ani nedotkla, jen nechala šálek stát na otlučeném umakartovém stole blízko vymačkaných pytlíčků s pá­ livou omáčkou a hořčicí, které se někdo neobtěžoval uklidit. „No, já si myslím, že se něco děje. Něco podivného.“ Ještě víc ztišila hlas. „Rylee jsem znala.“ „Znala? Proč používáš minulý čas?“ „Ne,“ rychle vyhrkla. „Chci říct, že ji znám, ale naposledy ji viděli asi týden před Vánocemi a od té doby ji nikdo, a chci říct opravdu nikdo, ani nezahlédl. Myslím, že možná… Ach bože, tohle je tak zvláštní.“ „Co?“ „Myslím, že mohla být vyznavačkou nějakého kultu.“ „Kultu?“ 77

Přikyvovala, kroužila s malým šálkem a pozorovala pěnu, jak se v netknuté kávě pomalu rozpouští. „Myslíš jako nějaký náboženský kult?“ „Nevím přesně jaký… Povídá se, že se tu děje spousta moc divných věcí. A ta největší z nich je prý jakýsi zájem o upíry.“ „Jako v Buffy, přemožitelce upírů nebo v Draculovi nebo…?“ „Myslím skutečné, živé upíry.“ Kristi se na ni zadívala. „Upíří netopýry…, nebo ty jako je hra­ bě Dracula? Ach, počkej. Už to mám. Ty si děláš legraci.“ Ale Lucretia se tvářila smrtelně vážně. „Tohle není vtip! Ně­ která z těch děcek běhají po škole s tesáky, na krku se jim houpá ampulka s krví a jsou celí žhaví na hodiny doktora Grotta, že to hraničí až s posedlostí. Jsou úplně mimo.“ „Ale oni doopravdy nevěří, že existují upíři, co během dne spí v rakvích a v noci poletujou okolo a pijou lidskou krev. Tako­ ví, co je zabije jen dřevěný kůl nebo stříbrná kulka a  nevidí se v zrcadle.“ „Nebuď taková.“ „Jaká?“ zeptala se Kristi. „Taková… krutá. A  já nevím, čemu věří.“ Lucretia si téměř provinile pohrávala se zlatým řetízkem kolem krku. Mezi prsty se jí kýval křížek ozdobený diamanty. „Takže Rylee se zajímala o  ty upíří záležitosti,“ řekla Kristi pochybovačně. „Ano. Ach ano…“ Ve světle ze zavěšených velkých lustrů se diamantový křížek třpytil. „Co dělají? Ten upíří kult?“ „Já nevím. Rylee… nic neprozradila.“ „Co o ní víš?“ „No, řekla bych, že nebyla zrovna nejvyrovnanější dívkou na planetě,“ připustila Lucretia. „Už jednou školu přerušila, snad v zimním nebo v letním semestru loňského školního roku.“ Od­ kašlala si. Odvrátila pohled. Křížek se zatřpytil. „A…,“ povzbudila ji Kristi, protože cítila, že je za tím víc. „A, no…, byla… trochu jako dramatická herečka. No, řekla bych, že ne jen trochu. Jednou se pokusila spáchat sebevraždu.“ „Sebevraždu?“ 78

„Pšt!“ Lucretia ztišila hlas a přestala si hrát se svým řetízkem. „Já vím, že se vlastně jednalo o volání o pomoc, a nejsem si jistá, že se jí dostala. Její matka strávila tolik času obavami, aby Rylee neotěhotněla, že si nikdy nevšimla, jak Rylee trpí.“ „Její matka ignorovala Ryleen pokus o sebevraždu?“ zeptala se Kristi nevěřícně. „Podle toho, co Rylee říkala, v pubertě dělala mámě peklo – toulala se po nocích, řádila na večírcích se špatnými lidmi, drogy, kluci, vyber si. Tak si nad ní umyla ruce a k vlastnímu dítěti se otočila zády. Co ty na to?“ Lucretia pronesla poslední větu hořce a Kristi si vzpomněla na Lucretiiny vlastní odloučené rodiče. Při­ nejmenším citově odloučené. Lucretia si odkašlala. „Podle mě si její matka myslí, že Rylee­ no zmizení je jen další z jejích ,kousků‘, kterými se snaží získat pozornost.“ „Ale ty si myslíš, že je v tom ten… kult.“ „Ano.“ „A že se přimotala do něčeho hrůzného nebo se zapletla s ně­ kým zlým uvnitř kultu.“ Lucretia ztěžka polkla. „Doufám, že se pletu.“ „Ty si myslíš, že s tím upírstvím zašla moc daleko, skutečně tomu věřila a přerostlo jí to přes hlavu.“ Lucretia o tom očividně přemýšlela. „Ano…, ano…, myslím, že je to možné.“ Na celém tom rozhovoru bylo něco divného, něco, co Lucre­ tia neprozradila, něco znepokojujícího. Seděly uprostřed mizer­ né kavárny studentského klubu obklopené mládeží a dospělými, kteří se bavili, smáli se, žertovali nebo studovali, někteří poslou­ chali iPody, jiní jedli či pili kávu a usrkávali limonádu, a ona se s Lucretií doopravdy bavila o upírech a kultech. O něčem duchov­ ně prohnilém? Prohlížela si bývalou spolubydlící a přemýšlela, co se s  ní za posledních několik let přihodilo. „A  co ty, Lucretie?“ zeptala se a sledovala její nepatrnou reakci. „Jak si stojíš ty v celé té upíří záležitosti?“ Lucretia vyhlédla z  okna na pošmourný den. „Občas vážně nevím, co je skutečnost a co ne.“ Kristi přeběhl po zádech mráz porozumění. „Vážně?“ 79

„Jestli věřím na upíry? Jako na hollywoodský archetyp? Ne.“ Lucretia pomalu zavrtěla hlavou. Přemýšlivě. Jako kdyby se s tou představou potýkala poprvé. Téměř nevědomky začala cupovat papírový ubrousek. „Vynechme z  toho Hollywood,“ navrhla Kristi. Nejspíš by měla celý rozhovor ukončit. Byl příliš divný. Příliš neskutečný. Ale nemohla si pomoct. Záhada zmizelých studentek podnítila její zvědavost a ona už se dřív rozhodla, že jejich zmizení prově­ ří. Třeba by jí Lucretia mohla pomoct. Rozhodně se zdálo, že by chtěla. Lucretia usilovně přemýšlela a  pak řekla: „Filosoficky vzato věřím, že si můžeš stvořit vlastní pravdu. Lidi, co mají halucina­ ce, ať už z drog nebo kvůli zdravotnímu stavu, vidí věci, které jim připadají velmi reálné. Jedná se o  jejich pravdu, jejich stvořený svět, přestože nikdo jiný to tak třeba nevidí. Než moje babička umřela, viděla lidi, kteří v  místnosti vůbec nebyli, a  byla si jis­ tá, že se dostala na místa, na kterých být nemohla, protože byla upoutaná na nemocniční lůžko v  pečovatelském domově. Ale popisovala své ,výlety‘ s udivující jasností a do takových detailů, že nás skoro přesvědčila. Snila? Měla halucinace?“ Lucretia pokr­ čila rameny. „Na tom nezáleží. Její realita, její pravda byla, že ta místa skutečně navštívila.“ „Takže ty si myslíš, že studentky, které jsou členkami kultu, si pozměnily realitu. Čím? Duševními problémy? Drogami?“ „Nebo snad touhou.“ Kristi pocítila, jak jí duší proletěl ledový vítr. „Touhou?“ Lucretia vzdychla, konečně odstrčila zbytky ubrousku stra­ nou a nahrnula je na ulepené zbytky sáčků od chuťových přísad. „Chtějí tomu tak moc věřit, až se to stane skutečností. Víš, co mys­ lím. Po něčem v životě tolik toužíš, až to doslova cítíš. Toužíš po něčem…, po něčem tak moc, až bys udělala cokoli, abys to dosta­ la.“ Zavrtala do Kristi tmavé oči, popadla ji za ruku a stiskla ji tak pevně, až jí zbělaly klouby. „Všichni něco chceme.“ O  chvilku později Kristinu ruku pustila. Kristi zjistila, že se jí rozbušilo srdce. „Ale tahle konkrétní představa… Proč by si někdo chtěl myslet, že existují upíři?“ zeptala se zjevně zmatená Kristi. 80

„Je to vzrušující. Sexy.“ „Vážně? Pít krev? Žít v temnotách? Být staletí nesmrtelná? To je vzrušující? Který člověk, co je při smyslech, by chtěl…“ „Nikdo neřekl, že jsou při smyslech.“ Lucretia se na ni znovu zadívala, pak konečně zvedla šálek a  napila se. „Tihle – věřící – mají životy prázdné nebo nudné či tak zatraceně příšerné, že jakýkoli druh magie, čarodějnictví nebo alternativní existence je lepší než život, který právě žijí.“ „To je nesmysl. Tvrdíš, že existuje celý kult takových lidí, kteří věří v tuhle stvůru noční fantazie?“ „Pro tebe je to nesmysl. Ale pro ně ne. Ach, nejspíš se ho někte­ ří účastní jen kvůli tomu vzrušení. Celá upíří kultura má svoje kouzlo. Je temná. Sexuální. V jistém smyslu je to velmi romantic­ ké a fyzické. Ale pro některé lidi to není jen fantazie. To jsou ti, kteří tomu skutečně a bezmezně věří.“ „Ti potřebují pomoc,“ namítla Kristi. Lucretia se na ni zadívala a její oči potemněly. Starostmi? Nebo její vlastní podsvětní částečkou víry? Tohle bylo zvláštní. Kristi a Lucretia se nikdy nepřátelily, tak proč ji její bývalá spolubydlící vyhledala? Proč spolu vůbec tenhle rozhovor vedly? U  nedale­ kého stolu dva svalovci hlučně odstrčili židle od stolu a položili podnosy s  hot dogy a  hranolky. Vtipkovali, bavili se a  popadli sáčky s hořčicí a kečupem. Bylo to tak normální. Skutečně se s Lucretií bavila o upírech? „A co doktor Grotto?“ zeptala se Kristi a představila si vysoké­ ho jízlivého muže s tmavými vlasy a pronikavýma očima. „Mys­ líš, že to podporuje svými přednáškami o vampyrismu? Je vůd­ cem toho kultu?“ „Cože? Bože ne!“ Postavila šálek na stůl tak prudce, až trocha pěny i kávy vyšplouchly přes okraj. „Ale vyučuje předmět…“ „Ne o  tom, jak být upírem, prokristapána, ale o  vlivu mýtů všech těch upírů, vlkodlaků a nestvůr na společnost. Z historické­ ho hlediska i v současnosti. Vždyť je to proboha intelektuál!“ „To ještě neznamená, že není zapletený do celé té…“ „Ty to nechápeš. Nejde o Dominika…“ Lucretia vehementně potřásala hlavou a dokonce i zbledla. „Je to báječný člověk. Vzdě­ 81

laný. Plný života. Hele, tohle byla chyba.“ Obličej měla popelavý. Vstala, brala si své věci, ale celá se třásla. „Myslela jsem, že když tys toho sama hodně prožila, a tvůj táta je takové eso mezi detek­ tivy, že bys snad mohla pomoct, že bys mohla přesvědčit svého otce, aby prověřil, co se stalo Dionne, Monique, Taře a Rylee, ale zapomeň na to.“ „Tvoje kamarádky jsou stále pohřešované,“ podotkla Kristi a i ona vstala. „Nejsou to ,moje kamarádky‘, jasný? Jen holky, co jsem znala. Část studijní skupiny.“ „Znaly se navzájem?“ „Řekla bych, že okrajově. Ale nejsem si jistá. Studovaly anglič­ tinu a všechny to byly potížistky, osamělé dívky, takové, které se snadno připletou do něčeho špatného. Ale měla jsem vědět, že to celé překroutíš.“ Obrátila oči v sloup a hodila mokrý ubrousek do nedalekého odpadkového koše. „Řeklas tohle na policii?“ „Ne…, já…, já jsem tu teď jenom asistentka a  jen na dobu určitou, a tak nemám přístup ke všem záznamům, protože ještě nejsem profesorka a…, kruci, je to tak složité. Nemůžu tu cho­ dit a vytrubovat o kultu na půdě školy, ale když jsem tě potkala a…, zkrátka to povídám tobě. Protože jsem myslela, že tvůj otec by se na to mohl v  tichosti podívat bez toho, že by mě zatáhl do průšvihu. Dřív jsem si nemyslela, že se děje něco špatného. Dionne a Monique byly pěkně divoké a pořád mluvily o tom, že někam vyrazí stopem, ale teď… Já nevím. Tara byla nešťastná, ale Rylee?“ Odhrnula si vlasy z  očí, zachytila pohled kluků od vedlejšího stolu a ztišila hlas. „Třeba si to všechno jen vymýšlím. Však víš, ten rozdíl mezi realitou a fantazií. Vůbec netuším, proč jsem ti o tom vlastně povídala.“ Kristi taky ne. Ještě nikdy nezažila, aby se někdo během vteřin dostal od konstatování faktů až k psychickému rozhození. Zmín­ kou o  profesoru Grottovi očividně zasáhla citlivé místo. Právě tenhle učitel vedl Kristinu další hodinu, tu, na kterou určitě přijde pozdě, hodinu o upírech. Kristi si řekla, že si to prozatím nechá pro sebe. Rychle dopila zbytek kávy a odhodila kelímek do koše, zatímco Lucretia naposledy přetřela stůl. 82

Kristi si všimla, že Lucretia má na levé ruce prstýnek. „Jsi za­ snoubená?“ zeptala se a  vzpomněla si na rozhovor, ve kterém Lucretia vyprávěla o  muži, který je naprosto „úžasný“. Mohla myslet Grotta? Lucretia na chvilku přestala utírat stůl, podívala se na své prs­ ty a její bílý obličej okamžitě zrudl. „Ach…, ne…,“ vykoktala. „To je…, to je…, to nic není.“ Rychle sežmoulala ubrousky přes staré sáčky od omáček a všechen nepořádek vyhodila do koše. Hned nato dodala: „A  není to ani ,prstýnek s  příslibem‘, nebo jak jsi tomu v  prváku říkala.“ Na rtech se jí objevil nepatrný úsměv. „Vzpomínáš si?“ „Jo.“ Lucretia si utírala ruce do nového ubrousku. „Není to legrace? To pomyšlení, že kluk, kterému jsi dala kopačky, když jsi tu popr­ vé studovala, je teď členem sboru? Tomu říkám ironie osudu.“ Kristi na ni civěla a snažila se pochopit Lucretiinu poznámku. „Ty myslíš Jaye?“ „Jo, Jaye McKnighta.“ Kristi spadlo srdce až na zem. To, co mezi ní a Jayem bylo, už dávno odvál čas, ale to neznamenalo, že ho toužila potkat. Ne, Lucretia měla určitě nějakou mylnou informaci. „On pracuje pro Policii New Orleans,“ namítla Kristi a pak se jí udělalo opravdu špatně, když si Lucretia přehazovala kabelku přes rameno a v je­ jím pohledu se zablýskl triumf. „Ale on tu teď učí. Myslím, že někdy večer. Supluje za profe­ sorku, která má rodinné problémy a musela si vzít volno.“ „Vážně?“ Kristi tomu nemohla uvěřit, ale nechtěla se doha­ dovat. Lucretia se určitě naprosto mýlila nebo jen tak machrova­ la, aby ji naštvala. Rozhodně tomu nehodlá uvěřit, dokud Jaye McKnighta neuvidí na vlastní oči. Pak ji přepadlo nepříjemné tušení. „Co učí?“ „Nevím…, myslím, že něco o kriminalistice.“ Kristi se sevřel žaludek. „Úvod do forenzní vědy?“ „Možná. Jak jsem řekla, nevím to přesně.“ Ach bože, prosím ne. Nedokázala si představit, že Jay bude jejím učitelem – to by nedokázala rozdýchat. Vzpomněla si, jak bezcit­ ně se s ním rozešla, a celá se schoulila. Ačkoli to bylo už skoro 83

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.