Robert Hilburn johnny cash Život

Robert Hilburn

johnny cash – Život

Robert Hilburn Johnny Cash: Live

This edition published and arranget with Little, Brown, and Company, New York, New York, USA. All rights reserved. copyright © Robert Hilburn, 2013 translation © Lucie Šmejkalová, 2016 ISBN 978-80-7511-252-1 ISBN 978-80-7511-253-8 (epub) ISBN 978-80-7511-254-5 (pdf)

Robert Hilburn

johnny cash – Život

1. kapitola

DYESS A SEN

I Dvě a půl míle cesty od rodinného pětipokojového statku v Dyessu v Arkansasu do středu města stačily mladému J. R. k vymýšlení různých snů. Spolu s kámoši ze školy si třetí syn Raye a Carrie Cashových dlouhá léta vykračoval po úzké štěrkové cestě a všichni společně snili o tom, že se stanou hereckými hvězdami kovbojek podobně jako Gene Autry a Tex Ritter. Většinou ho ale nejvíc bavilo se procházet sám, obzvláště v noci, když tma zakryla jako štít zbytek světa a nechala ho svobodně snít, protože sny pro něho byly daleko důležitější, než si byl ochoten přiznat. Když o něco později nostalgicky přemítal o svém dětství a vyprávěl o něm přátelům, svěřil se jim, že si velmi často při nočních procházkách sám pro sebe jen tak prozpěvoval, protože se chtěl uklidnit, když zaslechl někde v  trávě šelestění hada nebo když o několik stovek yardů dál zavyl plížící se panter. O několik let později se jeho staří kámoši a  dokonce i  jeho sestra Joanne při představě panterů v lese jen uchechtli. Hadi, to ano, možná dokonce i nějaký ojedinělý rys, ale nikdo nevěděl nic o panterech. „Měl opravdu hodně velkou představivost,“ říká A. J. Henson, který se někdy se svým kamarádem vydal po štěrkopískové cestě. Často i samotný Cash přiznával, že se jeho příběhy úplně nezakládaly na faktech. Podle Joanne však není pochyb, že jednu věc nelze rokům strávených v Dyessu upřít: J. R. strašně rád zpíval. Hudba mu učarovala daleko víc než samotné filmy. Představovala kouzlo, které přicházelo samo od sebe. Jeho rodina a především matka hledaly v písničkách útěchu a inspiraci. Zanedlouho

5

po zahájení základní školy již věděl, že chce zpívat v rádiu, a štěrkopískovou cestu, po které si vykračoval v noci, začal považovat za tajné jeviště. Když se cítil obzvlášť dobře, po písničce se zastavil, vzhlédl na arkansaský měsíc a poklonil se. Starý chvalozpěv ‚I Am Bound for the Promised Land‘ byl první písničkou, na kterou si J. R. vzpomíná. Byly mu tenkrát tři roky, ale k refrénu se přidal: „Kdo jen přidá se na cestu mou? / svázán jsem se zemí svatou?“ Tak to zpívala jeho matka během 250 mil dlouhé cesty v  náklaďáku, který odvážel rodinu a  pár kousků nábytku přes Arkansas. Opustili své rodiště v kopcovité krajině Kingslandu nacházejícím se v jižní části středu státu, aby se vydali do úrodného, naprosto rovného kraje černé delty Dyessu na severovýchodním konci země. Díky Franklinu Delano Rooseveltovi a jeho programu Nový úděl si mohli nárokovat vlastní zaslíbenou zemi, jak ji začali nazývat. Většinu dvoudenní cesty v březnu 1935 se však J. R. a jeho starší bratři Roy (narozený roku 1921) a Jack (1929) k sobě choulili pod nepromokavou celtovinou uvnitř náklaďáku a snažili se chránit před vyčerpávající a tvrdou zimou a deštěm. Jízda po bahnitých cestách kluky děsila, protože vůz velmi často vjížděl do děr takovou silou, že se báli, aby se jim neuvolnila kola. Jejich matka se je spolu s dvěma dcerami Rebou (1934) a Louisou (1923) snažila uklidnit hudbou a neustálým ujišťováním, že na celou rodinu dohlíží Bůh. Příběh Dyessu začíná za velké hospodářské krize, kdy většina farmářů ve státě včetně otce J. R. bojovala o holý život. S poklesem ceny pětisetlibrového balíku bavlny ze 125 dolarů v roce 1928 na 35 dolarů v  roce 1932 propukla mezi farmáři panika, protože řešili zásadní problém, jak zaopatřit rodiny. Podle populární verze komplikovaného byrokratického příběhu skrývajícího se hluboko v pozadí přišel prezident Roosevelt s plánem na záchranu, který tkvěl v  tom, že poskytne vystresovaným dělníkům možnost daleko bezpečnější budoucnosti. Prostřednictvím úřadu Federal Emergency Relief Administration se vyčlenily finanční

6

prostředky na vybudování malých družstevních komunit po celé zemi, které měly poskytnout farmářům v nouzi dvacet akrů země a nepatrný roční plat na jídlo a oblečení. Součástí sociálního experimentu byla i výstavba nových budov určených pro podpůrné služby včetně čističky bavlny, obchodu se smíšeným zbožím, restaurace, školy, nemocnice, pošty a benzinové pumpy. Dyess se tak oficiálně stal Kolonizačním projektem č. 1. V květnu 1934 začalo na šestnácti tisících akrech velké ploše země stavět víc než 1300 dělníků z arkansaského úřadu sociálního zabezpečení domy a silnice. Tou samou dobou začala vláda přijímat žádosti od farmářů v Dyessu. Nárok však měli jen běloši. Nejednalo se o žádné sociální zabezpečení, tak to i sdělili žadatelům. Nově přicházející lidé museli obdělávat půdu a před samotným obdržením smlouvy na pozemek museli vládě splatit z peněz získaných z úrody náklady na bydlení, pozemek a plat. Když se o projektu Dyess doslechl v rádiu Ray Cash, ihned se rozhodl podat žádost. Po celém státě stály u vládních úřadů tisíce chudých lidí, kteří se ucházeli o pouhých pět set usedlostí. Ray Cash však neměl strach. Popsal sám sebe jako pracovitého, typického muže od rodiny a oddaného amerického vlastence, jelikož si myslel, že přesně někoho takového vládní úředníci hledají. Jeho původ z otcovy strany sahal až do roku 1667, kdy jeden z  jeho předků William Cash přeplul ze Skotska na lodi Good Intent Atlantik a usadil se v Essex County v Massachusetts. Na začátku roku 1700 se Wiliamovi potomci odstěhovali do Virginie a pak do Georgie, kde se také narodil dědeček Raye Cashe Reuben. Poté, co během občanské války vojsko generála Williama T.  Shermana zplundrovalo Reubenovu plantáž, se bývalý voják Konfederátu odstěhoval v  roce 1866 na západ do Arkansasu. Williamu Henry Cashovi, Rayovu otci, bylo tehdy šest. Vyrostl, stal se farmářem a  baptistickým venkovským kazatelem, který kázal na čtyřech od sebe vzdálených místech. V roce 1897 se narodil Ray jako jeden z dvanácti dětí.

7

Při čekání na výsledek pohovoru ohledně pozemku v  Dyessu nezdůraznil Ray jen vojenskou službu (sloužil velmi krátce ve Francii během první světové války), ale také, jak těžce musel pracovat, aby podpořil rodinu, když farmaření přestalo vynášet. Příležitostně si sehnal práci, někdy šel pěšky několik mil na pilu, aby sekal dříví, nebo naskočil do nákladního vlaku mířícího do Charlestonu v  Mississippi, kde pomáhal při rušení chemičky. Přesto ale nebyla žádná záruka, že ho vyberou, a on zoufale potřeboval najít nějakou stálou práci. Než se mu po přísném pohovoru dostalo příznivých zpráv, prožil týden bezesných nocí. Ray Cash patřil k jednomu z pěti uchazečů, kterého z celého okresu v Clevelandu přijali do programu. Po vyčerpávající jízdě v náklaďáku z Kingslandu dorazila rodina Cashových do svého nového domova v Dyessu, který podle záznamů kolonie nesl číslo 226 na ulici Road 3. O  několik let později vypadaly příbytky na fotkách prvních domů z Dyessu primitivně a  hole a  z  velké míry připomínaly strohé fotky od Walkera Evanse vypovídající o americké chudobě během velké hospodářské krize. Ve skutečnosti dlouhotrvající déšť zanechal na pozemku tak hluboké bláto, že Ray musel nechat náklaďák nějakých sto yardů od domu a  zbytek cesty J. R. donést. I  tak ale nový domov připadal Cashům jako hotové panské sídlo. Byl bíle natřený se zeleným lemováním a místo pytloviny v oknech měl skleněné tabulky. Sedmičlenná rodina chodila kolem domu a stodoly a obdivovala je podobně, jako když farmáři stanovují cenu krávy. Jakmile Ray s  nejstarším synem Royem začali s  namáhavým čištěním země, nadšení velmi brzy opadlo. V  Johnny Cash: The Auto­biography z roku 1997 (česky Johnny Cash: Vlastní životopis, Svět křídel, Cheb 2002 – pozn. red.) popsal Cash sužovanou zemi kolonie jako „džungli – myslím opravdovou – skutečnou džungli. Topol americký, jasan a ořechovec stejně jako severoamerický dub a cypřiš, stromy a popínavé rostliny a křoviny se tak

8

hustě proplétaly, že jste se v některých místech jimi vůbec nemohli prodrat. Některé z nich byly dokonce i pod vodou.“ Podle Cashe se jeho otec s bratrem statečně vrhali do práce na půdě a pracovali od úsvitu až do soumraku, šest dní v týdnu, „začínali na nejvýše položeném pozemku a klestili si cestu dolů krok za krokem, řezali pilkami a sekali sekyrkami a speciálními noži – mačetami s dlouhými rukojeťmi – a pak vyhazovali do vzduchu pařezy nebo je pálili“. Zažívali taková muka, že onoho jara začátkem doby sadby vyčistili Cashovi jen asi tři z dvaceti akrů. Spousta nových obyvatel Dyessu to vzdalo, odstěhovali se a jen nadávali, že celý program byl pěkný švindl. Začaly se šířit nevyhnutelné fámy týkající se politické korupce – a dokonce i nezasvěcení začali klást otázky. Třebaže finanční prostředky pocházely od federální vlády, samotná kolonie vděčila za svoji existenci víc než komukoli jinému ve Washingtonu D. C. mladému velkostatkáři a komisaři-zmocněnci za volby v Arkansasu. Po tomto muži, tedy Williamu Reynolds Dyessovi, dostala časem i své jméno. Na počátku třicátých let kvůli dopadu hospodářské krize na farmáře začal Dyess bojovat o vládní program na pomoc farmářů a jejich rodin. Když se W. R. Dyess doslechl o programu FERA, zkontaktoval Harryho Hopkinse, ředitele zodpovědného za program, a odešel s více než třemi miliony dolarů. Tou samou dobou Dyesse jmenovali zástupcem FERA za Arkansas. K vybudování kolonie vybral oblast vzdálenou nějakých dvacet mil od svého rodného města Osceola. Samotné místo a následná koupě vyvolaly překvapení. Když se v roce 1934 rozkřiklo, že Dyess pomýšlí na místo guvernéra nebo možná i  senátora, rádoby oponenti začali hned klást ožehavé otázky týkající se kolonie. Sporná zemědělská plocha byla součástí tří okresů v Arkansasu známých jako „země pod úrovní terénu“, tedy území postiženého řadou zemětřesení v  roce 1811 a  1812. V důsledku posunů země způsobených otřesy nějakých třicet mil severovýchodně od budoucího Dyessu poklesla země o patnáct metrů. Voda většinu

9

území proměnila v močály prorostlé spletí vegetace a rozbředlou půdu, jíž místní nazývají gumbo. Dyessovi kritici chtěli vědět, proč vybral zrovna tuto konkrétní zemi – zemi, kterou by žádný farmář se zdravým rozumem nevybral? Chtěl snad touto koupí prokázat laskavost rodinnému příteli Lee Wilsonovi, který tuto promáčenou zemědělskou plochu vlastnil? Podporovatelé projektu se bránili tím, že v Arkansasu třicátých letech panovalo zoufalství a  majetek kolonie byl za babku. Trvali na svém, že stát by se opravdu stal terčem kritiky, kdyby Dyess využil federálních finančních prostředků k nákupu prvotřídní farmářské země. A koupí pozemku, který v podstatě nikdo nechtěl, tak zajistil kolonii více země. Tento názor se definitivně ujal u většiny obyvatel Dyessu, kteří zavrhli malou skupinu odpůrců v kolonii jako „radikální“ nebo „buřičskou“. I tak to vyvolalo dostatek rozruchu, a proto v roce 1934 Federal Emergency Relief Administration vyslala tři muže, kteří měli prošetřit stížnosti na W. R. Dyesse. Jeden člen týmu ho obvinil z nerozvážnosti při utrácení peněz určených ke zlepšování silnic u  majetku nepatřícího kolonii. Jinak však trojice nenašla žádné důkazy trestných činů. Ve Washingtonu se Harry Hopkins nijak nesnažil Dyesse zbavit nebo potrestat. Až později se objevily další stížnosti týkající se podvodu se šekem a nepravidelných výplat. Dyessovi stoupenci je však zamítli jako osočování politickými oponenty, a oficiální vyšetřování tak nenašlo žádné vážné problémy. Jen pár měsíců před oficiálním otevřením kolonie, tedy 24. ledna 1936, byla už kauza W. R. Dyesse historií, muž skrývající se za snem zemřel při havárii letadla. Obyvatelé nové kolonie ale vždycky považovali za svého zachránce prezidenta Roosevelta, nikoli svého souseda. Rooseveltův uklidňující hlas v rádiu a politika Nového údělu dávaly milionům lidí naději. Lidé v Dyessu prezidenta milovali a mladý J. R. ho považoval za hotového světce. Samotný Roosevelt kolonii nikdy nenavštívil, 9. června 1936 ji

10

však na počest nové administrativní budovy navštívila jeho žena Eleanor. Paní Rooseveltová, která s velkou vervou povzbuzovala snažení Harryho Hopkinse přijela autem s vlastním řidičem a doprovázeným čtyřmi policisty na motorkách. Po krátkém projevu, jež přednesla z terasy dvoupodlažní budovy, strávila několik hodin potřásáním rukou takřka s  2500 lidmi, kteří se akce zúčastnili. Mezi nimi byl i  J. R. Aspoň tak si to pamatoval. Jeho kamarád z  dětství J. E. Huff později tvrdil, že paní Rooseveltová je oba poplácala po hlavě. Ať tomu bylo jakkoli, J. R. přemluvil matku i  otce, aby zůstali ve městě a  mohli ji pozorovat při večeři skrz okno kavárny. Na tehdejšího kluka vládní čin velmi zapůsobil, jelikož jeho rodině a sousedům dal druhou šanci, což v něm zanechalo silnou lásku k vlasti a hlubokou úctu k úřadu amerického prezidenta. II Až do jeho šesti let se od J. R. neočekávalo, že bude sbírat bavlnu, ale již na čtvrté narozeniny začal nosit ostatním členům rodiny vodu na pole. Často tam zůstal a zpíval s nimi gospely. Večer sedával matce u nohou, když v obývacím pokoji hrála stále stejné písničky na akustickou kytaru nebo rodinné pianino za 37 dolarů. Všechny melodie pocházely ze starého baptistického kancionálu a zcela se mu vštípily do paměti. Takřka každý den si po zbytek svého života J. R. sám pro sebe zazpíval alespoň jednu z nich, často to byla ‚I’ll Fly Away‘ nebo ‚Softly and Tenderly‘. V letech, kdy ho naplno pohltily drogy a  jiný stres, se často uzavíral do sebe a utíkal k hudbě jako ke svému útočišti. Její čistota mu poskytovala útěchu a jistotu. Carrie Cashová milovala gospely a poslouchala je na rádiu Sears na baterie, které Ray koupil rodině, což byl v jejich chudé farmářské komunitě velký luxus. Spolu s matkou sedával u rádia

11

i J. R. a poslouchal gospely, ale stejně ho přitahovalo i country, které si oblíbil bratr Roy. Jak tak seděl u rádia, přímo ho fascinovalo, s jakým zanícením Roy poslouchal country stejně jako jeho matka gospely. Trvalo mu ale hodně let, než byl vůbec schopen vyjádřit slovy, co konkrétně ho na hudbě tolik uspokojovalo, tedy jak hudba stmelovala lid dohromady a dávala jim energii. Každičká chvilka strávená u rádia se nesmírně cenila, protože mohlo hrát jen omezenou dobu. Dobíjení baterií bylo velmi drahé. Ostatní kluci v Dyessu sbírali kartičky s baseballovými hráči, ale J. R. se velmi brzy začal zajímat o zpěváky, které slyšel v rádiu. Naprosto ho uchvátili, naučil se jejich jména, osobitý styl zpěvu a navíc měl až zázračnou paměť na texty. Často pobízel Roye, aby poměřili síly, kdo zná nejvíc slov různých countryových hitů, které ten den hráli v rádiu, a J. R. vždycky vyhrál. Také přišel na to, kde se countryové stanice dají naladit – ať to byla WLW v Cincinnati nebo hraniční stanice v Mexiku nebo WSM v Nashville –, a když zrovna vysílaly jeho oblíbené pořady, mohl si tak užít drahocenné minuty posloucháním. Neposlouchal však jen country a gospely. Některé stanice hrály country a pop a kluk prahnoucí po hudbě se těšil na cokoliv od Binga Crosbyho nebo později na rané rhytm & blues od skupiny Ink Spots. S postupujícím věkem začal J. R. poslouchat patnáctiminutová mysteriózní dramata, například I Love a Mystery a Inner Sanctum. Také sledoval komedie a vědomostní soutěže, například pořad Jacka Bennyho a Truth or Consequences. Ale jeho hlavní láskou stále zůstávaly country a gospely. K  prvním countryovým zpěvákům, které J. R. poslouchal, patřil čirou náhodou Jimmie Rodgers, jenž se na konci dvacátých a  na začátku třicátých let dvacátého století proslavil u  milionů fanoušků na jihu a  na jihozápadě jako „zpívající brzdař“, protože pracoval na železnici a často o ní zpíval. Díky líbivému countrybluesovému stylu a písničkám o toulání, což silně zapůsobilo zejména na venkovské publikum, se Rodgers stal první

12

superhvězdou country. J. R. slyšel jako první písničku ‚Hobo Bill‘s Last Ride‘, melancholický příběh vyprávějící o  osamělém muži, který jedné mrazivé noci umírá v uzavřeném vagoně daleko od domova. Tenkrát bylo J. R. asi pět let a nahrávka mu připomněla jeho vlastní cestu z Kingslandu naplněnou obavami a úzkostí stejně jako časy, kdy pozoroval z nákladního vlaku seskakujícího otce, který se právě vracel ze shánění práce. Rodgersova hudba působila neskutečně důvěrně a  bezprostředně, až měl J. R. pocit, že zpívá přímo naživo z reproduktoru rádia jen pro něj. Rodina neměla gramofon, takže nechápal, že vlastně poslouchá nahrávku – něco, co se může znovu a  znovu přehrávat. O několik dní později ho naprosto nadchlo, když v rádiu znovu uslyšel okouzlující Rodgersův hlas. Běhal po domě a všechny v domě se snažil přinutit, aby si s ním sedli a poslechli si příběh o osamělém umírajícím muži. Zpěvák na něj natolik zapůsobil, že o mnoho let později vyprávěl svým spolužákům ze školy, že své jméno dostal po Jimmiem Rodgersovi. Ve skutečnosti jeho iniciály pocházely z patové situace, která nastala mezi jeho rodiči, když se radili, jaké jméno mu dát. Cashova matka mu chtěla dát jméno John po svém otci Johnu Riversovi. Jeho otec prohlásil, že se bude jmenovat Ray. Takže se nakonec dohodli na iniciálech. (V  některých článcích o  dětství se Cash podepisoval jednoduše JR, ale daleko častější bylo J. R.) Také si hodně oblíbil většinou radostné zpívání s Carterovou rodinou a Genem Autrym. Další melodií z rádia, která na něj v dětství silně zapůsobila, byl ‚The Prisoner‘s Song‘ od Vernona Dalharta, který se stal první countryovou nahrávkou, které se prodalo milion kusů. Podobně jako ‚Hobo Bill‘s Last Ride‘ vyprávěl Dalhartův hit z roku 1924 příběh osamělého vyděděnce. Obě písničky odrážely témata zármutku a sváru, které budou hrát důležitou roli v mnoha Cashových vlastních kompozicích. Později mi také vyprávěl, že v těch písničkách našel něco povznášejícího pro zlé časy a došel k závěru, že někoho zajímalo psát písničky o lidech se starostmi.

13

Vždycky vážný Ray si velmi záhy všiml synova okouzlení hudbou a snažil se rázně skoncovat s tím, co považoval za nesmyslný koníček. Cash si vzpomíná na otce, jak často říkával: „Takovýhle věci prostě musíš pustit z hlavy.“ Na počátku roku 1937 přišla na obyvatele Dyessu první opravdová krize. Celé dny sužovaly většinu delty přívalové deště, které zvedly hladinu Mississippi a jiných řek v kraji a zatopily mnoho sousedních farem a  měst. Vypadalo to, jako kdyby jejich sny o lepším životě někdo doslova odnesl pryč. Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že čas od času déšť ustoupil jasné obloze, která dala kolonii na nějakou dobu naději, že město bude ušetřeno. Dne 21.  ledna udeřily deště ještě o  něco silněji než jindy a záchranáři začali odvážet rodiny do výše položených míst. Do soumraku ubytovali v komunitním centru kolem sedmi až osmi set lidí. Obyvatele Dyessu však neohrožovala jen Mississippi, ale hlavně vody méně známé řeky Tyronzy, která protékala středem kolonie. Následujícího dne kolem poledne se počet lidí v komunitním centru zdvojnásobil. Podmínky se rapidně zhoršily. Byla taková zima, že déšť při dopadu na zem okamžitě zamrzal, a  náklaďáky a traktory tak mohly jen stěží fungovat. Ti, kteří měli možnost se ubytovat u příbuzných jinde ve státě, začali nasedat do vlaků a opouštět Dyess. Během noci začala stoupat voda mnohem rychleji než předtím a ráno dvacátého třetího bylo naprosto jasné, že je nutná evakuace. Celé tři dny nefungovala elektřina. Carrie a  menší Cashovy děti patřily k  prvním odjíždějícím. Odjely zpátky do Kingslandu k příbuzným a vůbec netušily, zda se ještě někdy vrátí. Ray Cash spolu s  Royem zůstal v  Dyessu a doufal, že zabezpečí dům a pomůže při záchranářských pracích. I přes veškerý strach a dramatické změny došlo v oblasti jen ke dvěma úmrtím – a  voda brzy začala ustupovat. Kolem 3. února již silnice oschly a začaly kolovat zprávy, že je možné se bezpečně

14

vrátit. Za dva týdny se rodina Cashů vrátila domů – a zbylo jim ještě dost času oslavit 26. února páté narozeniny J. R. O  čtvrt století později se toto životní drama stále ještě živě odehrávalo v jeho mysli, když napsal písničku o povodni jménem ‚Five Feet High and Rising‘, která se stala jednou z  jeho znělek. Písnička se znovu objevila na albu Songs of Our Soil z roku 1959 a Cash na ni pohlížel jako na boj s povodněmi, další příklad síly víry a společné komunitní práce. „Máma mě vždycky učila, že dobré věci pocházejí z neštěstí, pokud plně věříme v našeho Pána,“ řekl, a vysvětlil tak vznik písničky. „Na povodni nemůžeme vidět nic dobrého, navíc když nás vyhnala z našich domovů. Ale když voda opadla, zjistili jsme, že vyplavila spoustu úrodné černé zeminy na náš pozemek. Další rok jsme snad měli tu nejlepší úrodu za celá ta léta.“ Díky nové úrodné vrstvě zeminy byl Ray schopen 8. února 1938 splatit vládě 2183,60 dolaru, a pokrýt tak cenu pozemku a zálohy. Stal se majitelem dvaceti akrů delty a životní podmínky v  Dyessu se zlepšily. Třikrát týdně celá rodina chodila děkovat Bohu do Prvního baptistického kostela nedaleko středu města za poskytnutý dar. Tato dvoupodlažní budova byla v životě J. R. stejně důležitá jako rádio. III Nejzákladnější myšlenky týkající se nebe a pekla, spásy a věčného zatracení vštěpovali J. R. v hojné míře a také ho varovali, aby nedůvěřoval jiným náboženstvím. Dozvěděl se, že se katolíci nezodpovídají Bohu, ale záhadnému tyranovi v Římě a Židé zabili Krista. Později Cash takovéto zpátečnické myšlení odmítal a k ostatním náboženstvím se choval dostatečně tolerantně. Potvrzuje to i fakt, že se oženil s katoličkou Vivian Libertovou a svolil, že jeho dcery budou v této víře vychovány. Když si jedna z jeho dcer, Rosanne, vzala producenta a kytaristu Johna Leventhala, což byl žid, otec

15

jej vřele přijal do rodiny. V Dyessu se také velmi rozmohl rasismus a nějakou dobu trvalo, než se této nenávisti zbavil. Každé nedělní ráno, v neděli a středu večer chodil J. R. s rodinou do kostela. Na rozdíl od jiných dětí, které si neustále na chození do kostela stěžovaly, J. R. se těšil na hudbu, kázání a pocit sounáležitosti. Stejně jako hudba zaplňovala teplem jeho domov, stal se mu kostel útěchou. Když mu bylo devět let, přibyl další sourozenec – sestra Joanne, narozená v roce 1938 –, a o dva oky později bratr Tommy. Z  bible a  božích přikázání na něj nejvíce zapůsobilo „cti otce svého a  matku svou“ a  také se modlil, aby si jednoho dne vzal milující ženu a měl rodinu. Dokonce si představoval, jakou ženu bude mít a jak bude vychovávat svoje děti. Bude muset být stejně laskavá a  věrná jako jeho matka a  svým synům a dcerám chtěl poskytnout stejnou lásku, kterou ho zahrnula. Když přemýšlel, jakým by chtěl být mužem, vždycky myslel na svého staršího bratra Jacka, ale nikdy ne na svého otce. Všichni v rodině považovali Jacka, který dostal svoje jméno po šampionovi boxu v těžké váze Jacku Dempsym, za zlaté dítě. Pěkný, inteligentní, přátelský a štědrý Jack se již velmi brzy rozhodl, že chce sloužit Bohu a stane se duchovním. O jeho podnětné a inspirující povaze a myšlenkách dokonce mluvili i ostatní obyvatelé Dyessu. Podle všeho se ve svých jedenácti letech choval jako rozený kazatel. K strádajícím lidem se Jack choval velice ohleduplně, radil dospělým, kteří příliš pili, a utěšil kohokoliv, kdo se potýkal s nemocí nebo čelil úmrtí v rodině. J. R. jen žasl, jak může jeho jen o  dva roky starší bratr potěšit dospělé, kteří jsou třikrát starší než on. J. R. si všiml, že starší bratři jeho kamarádů brání svým mladším sourozencům, aby se s nimi potloukali po městě nebo ve škole, ale Jack vždy J. R. s radostí vítal. Ani Jackův pozitivní vliv však nedokázal zabránit J. R. v rebelantství, když se blížil do pubertálního věku a začal vyjadřovat, jak to jeho otec nazýval, „své stanovisko“. Byl náladový a někdy odsekával otci a učitelům. V deseti

16

letech začal kouřit cigarety, což byl naprostý vrchol tehdejší rebelie. Neměl ale žádné peníze, aby si nějaké koupil, takže tajně kradl otcův tabák a balil si své vlastní nebo je vyškemral u ostatních dětí. „Podíváme-li se na to s odstupem času, právě tohle byla první známka Johnovy závislácké povahy,“ říká jeho sestra Joanne. „Ostatní kluci si čas od času zakouřili, ale John kouřil pořád kromě toho, když byl doma.“ Ani za nic by neznepokojoval matku tím, že by před ní kouřil. I Jack, který nekouřil, se o zlozvyku J. R. dozvěděl, přesto ho unáhleně neodsoudil. Přesně tohle se J. R. na bratrovi nejvíc líbilo. S Jackem ho pojilo tak silné pouto, že s ním dokonce rád chodil na ryby, což všechny v rodině překvapovalo, protože obvykle dával přednost rybaření o samotě. Měl rád samotu. Stejně jako na štěrkopískové cestě si někdy lehl u břehu, pozoroval oblohu a velmi potichu si zpíval oblíbené písničky, aby nerušil ryby. V sobotu 13. května 1944 měl J. R. v úmyslu chytat na svém oblíbeném místě v jedné z odvodňovacích struh kolonie, nějaké dvě a půl míle cesty od středu města. Většinu času byl čtrnáctiletý Jack tolik zaměstnaný, že neměl čas na rybaření. Pokud zrovna někomu nepomáhal v komunitě, snažil se vydělat nějaké peníze pro rodinu. Doručoval tedy Memphis Press-Scimitar nebo vykonával jiné příležitostné práce. I  onoho dne měl v  plánu si vydělat nějaké peníze výrobou kůlů k plotu u zemědělské budovy střední školy. Moc dobře věděl, že se rodině budou hodit tři dolary navíc. O několik let později si Cash stále ještě vzpomínal na výměnu názorů odehrávající se v  obývacím pokoji jeho rodiny, která ho děsila po zbytek života. „(Jack) řekl, že tušil, že se něco stane, a moje matka řekla: ,Tak tam nechoď.‘ Cash opáčil: Jack upřeně pozoroval dveře, když mu po tváři přeběhl výraz smrti.“ J. R. úpěnlivě prosil Jacka: „Pojď, půjdeme na ryby.“ Ale Jack cítil povinnost vůči rodině.

17

Zatímco se Jack vydal do města, J. R. zamířil na své rybářské místečko, ale srdcem byl úplně někde jinde. Byl nervózní. Místo aby tam zůstal celý den, po několika hodinách vstal a šel domů. Tehdy také zahlédl, jak k němu přijíždí poštovní auto, ve kterém seděl otec. Jakmile spatřil otcovu popelavou tvář, věděl, že se přihodilo něco strašného. Bez jakéhokoli dohledu řezal Jack ve školní dílně na stolní pile z dubových polen kůly k plotu. Čepel pily mu rozervala břicho. Vyděšený a krvácející Jack se snažil nacpat střeva zpátky do dutiny břišní a přitom se potácel ven z dílny. Zahlédl ho úředník ze školy, který ho okamžitě dopravil do nemocnice. Když otec s J. R. dorazili do nemocnice, chlapec stále ještě žil, ale byl v bezvědomí. Celá rodina se kolem svého zlatíčka seskupila, během jediného okamžiku se před nimi celý svět nelidsky a krutě rozbil na malé kousíčky. Přestože doktoři stále chovali jiskřičku naděje, Jack umíral. V nemocnici se zastavovali sousedé, kterým Jack léta pomáhal, a připojovali se svými modlitbami k  rodině. J. R zaplavila změť pocitů. Všichni ti lidé milovali jeho bratra stejně jako on. Hodně ho to naučilo o soucitu, jak později řekl. Doufal, že jednoho dne o něj budou lidé projevovat stejný zájem jako o Jacka. Když se chlapcův stav ve středu zhoršil, konala se v baptistickém kostele speciální bohoslužba, která přilákala lidi z celého Dyessu. Když se následujícího rána Ray a  Carrie dozvěděli o dramatickém zlepšení Jackova stavu, považovali to za zázrak. Ale radostná nálada netrvala dlouho. V pátek ráno rodině oznámili, že se blíží konec, a proto se všichni shromáždili v nemocničním pokoji. „(Jack) začal sténat a poprosil mámu, aby ho držela za ruku,“ řekl Cash, který později stále vzpomínal na toto rozloučení s bratrem. Vyprávěl, že zavřel oči a oznámil Carrie, že je právě u řeky. „Jedna cesta vede ke špatnému místu a  ta druhá ke světlu. Mířím ke světlu.“ A  pak řekl: „Slyšíš zpívat anděly? Podívej se na

18

to město, na to krásné město, všude samé zlato a klenoty, andělé. Poslouchej, mami, slyšíš je?“ Zemřel v sobotu ráno. Na nedělní pohřeb přišlo skoro celé město a  připojilo se k  rodině zpěvem oblíbených chvalozpěvů. Jacka pohřbili na hřbitově v  nedalekém Wilsonu. Na jeho náhrobním kamenu byla napsána slova „Na viděnou v Nebi“. O několik let později Cash použil tuto větu v  písničce. V  roce 1970 na vrcholu své hvězdné kariéry věnoval svůj zpěvník Songs of Johnny Cash svému bratrovi. Jednoho smutného dne v květnu 1944 jsme tě ztratili. I když písničky které jsme zpívali Se vytratily z bavlníkových polí Stále slyším zvuk Tvého hlasu Protože zní všude kolem. S láskou vzpomínající Tvůj bratr J. R. V  pondělí se ještě pořád otřesená rodina Cashových vrátila na pole věnovat se sběru bavlny. Úroda nepočká. Pro Carrie však znamenala ztráta syna až příliš. „Viděl jsem, jak moje matka padla na kolena a hlava ji přitom klesla na hruď,“ vzpomínal Cash v autobiografii z roku 1997. „Můj nešťastný otec k  ní přišel, vzal ji za rameno, ale ona se po něm ohnala: ‚Vstanu, až mě zvedne Bůh!‘“ Nakonec se velmi pomalu a s námahou zvedla a znovu začala sbírat bavlnu. Stále se ještě musela starat o manžela a vychovávat děti. J. R. celý týden neustále myslel na bratrova slova o křižovatkách mezi světlem a  tmou. „Po jeho smrti jsem se rozhodl, kterou cestou se vydám,“ řekl Cash o  několik desetiletí později svému kamarádovi, producentovi a  režisérovi Jamesi Keachovi.

19

„Uposlechl jsem výzvy, prošel uličkou (v kostele), potřásl kazateli rukou a následující neděli přijal Ježíše Krista jako spasitele. Celá ta léta se mnou (Jack) byl, a když mě něco rozhodilo, byl jsem v nějakým strašným maléru, někde ve vězení, vždycky jsem říkal: ‚Vím, že se za mě opravdu stydíš.‘ Stále s ním mluvím. Kdyby nebylo jeho, mohlo to být všechno jinak. Znal svět zábavy. Věděl o těch nekonečných pařbách. Můj otec vždycky mluvil o tom zlu na jevišti, ďábelském zábavním průmyslu. Jack ne. Ten mě podporoval.“ Celé měsíce po Jackově smrti se J. R. snažil vyhýbat pohledu otcových očí, protože v nich nechtěl spatřit zklamání a vinu. Otec mu řekl, že by k nehodě nikdy nedošlo, kdyby onoho dne svého bratra odradil od dílny, ale upřímně řečeno co mohl dělat? Tou dobou se začal J. R. chovat čím dál odtažitěji, o školu se zajímal velmi málo a jen se poflakoval se svými kámoši. Víc než kdy jindy trávil čas o  samotě, ať už u  jezírka při rybaření nebo ve školní knihovně. I  když měl kolem sebe kamarády, velmi často si všimli jeho samotářského, melancholického rozpoložení. Dcera Rosanne si myslí, že tento smutek jejího otce nikdy neopustil. „Jackova smrt tátu hluboce ranila a k tomu ještě navíc reakce jeho otce – vina, výčitky a zahořklost,“ říká. „Pokud někdo takovou újmu přežije, zrodí se z toho buď velké zlo, nebo skvělé umění. A v mém otci vzklíčilo semínko v podobě úžasného umění.“ Někdy tou dobou zhlédl J. R. film, který na něj natrvalo zapůsobil. Pro většinu dětí představoval film Frankenstein z roku 1931 pojednávající o  šíleném vědci, který vytvoří monstrum tak, že vloží do uměle vyrobené bytosti mozek zločince, jen další děsivý horor. Ale Cashovi bylo monstra líto, protože ho zabil dav, který si o něm myslel, že zabil mladou dívku, i když se s ní ve skutečnosti chtěl vlastně jen spřátelit. Když vysvětloval svoji náklonnost k monstru, jen prohlásil, že to byl někdo „vyrobený ze špatných částí, ale snažící se konat dobro“.

20

O  Frankensteinovi mluvil s  Cashem i  James Mangold, který v roce 2005 režíroval film Walk the Line o vztahu mezi Cashem a June Carterovou v šedesátých letech, a od rozhovoru odcházel s  představou, že se s  ním Cash tak silně ztotožnil, protože se po Jackově smrti a  otcově reakci obával, že i  v něm samotném se nachází něco špatného. „Určitě měl pocit, že ho otec vůbec nechápal.“ Spolu s narůstající osamělostí a zármutkem si J. R. začal zapisovat svoje myšlenky, někdy dokonce i v podobě básní, krátkého příběhu nebo písničky. Zjistil, že se mu líbí vyjadřovat se slovy. „Nikdy předtím jsem se nesetkal se smrtí v rodině nebo mezi přáteli a najednou jsem si uvědomil, že tu nebudu věčně – že i já jednoho dne můžu zemřít,“ řekl. Již tyto zápisky odrážely temnotu, která se celá léta znovu objevovala v Cashově hudbě. Rovněž se J. R. snažil najít zapomnění v knihách a zejména ho zaujaly americká historie a  Divoký západ. Příběhy a  vyprávění ještě více povzbuzovaly jeho čím dál aktivnější mysl a často si je s sebou bral na ryby. Našel též zalíbení v poezii, které ho nikdy neopustilo. S  postupujícím věkem, stejně jako mnoho dětí, miloval díla Edgara Allana Poea, ale většinou se zajímal o básníky, kteří stejně jako jeho milované gospely nabízeli inspiraci. Především si cenil básně Columbus od Joaquina Millera. I o několik let později se mu rozzářila tvář, když popisoval příběh Kolumba křižujícího oceán a  čelícího řadě zdánlivě nemožných překážek, jen aby pokaždé odpověděl slovy: „Plujte dál!“ „Někteří lidé si možná myslí, že je to již otřepaný… jak Kolumbus říká: ,Plujte dál,‘“ přiznával Cash později. „Vždycky mě to ale neskutečně nadchlo. Tyhle věci mám prostě rád.“ Přesto všechno mu ale nic nedokázalo poskytnout větší útěchu než osamělé pozdní toulky po štěrkopískové cestě, i když už teď zpíval chvalozpěvy spolu s písničkami Jimmieho Rodgerse a Ernesta Tubba.

21

Na jedné takové procházce J. R. napadlo něco skvělého, co ho přimělo se rozběhnout domů, aby se o to podělil s matkou. Měsíce se snažil přijít na to, jak si zachovat Jackovu duši naživu a snad i  získat trochu otcovy přízně. Dokonce i  velmi krátce uvažoval o duchovní službě, ale ve svých dvanácti letech nebyl přesvědčený, že je to ta správná volba. Jak si tak vykračoval po cestě a pozpěvoval si melodie z gospelů, náhle ho to napadlo. Jackovo poselství mohl šířit prostřednictvím hudby. Stane se z  něj zpěvák gospelů. Joanne Cashová vzpomíná, jak její bratr vběhl do domu, aby matce oznámil tu novinu. Carrie se usmála a syna objala. Když vyprávěla Rayovi o synově posledním snu, jen se pousmál. Jeho reakce J. R. velmi ranila, ale na zklamání od otce si už zvykl. Chování J. R. se výrazně lišilo od daleko otevřenějších a společenštějších způsobů jeho bratrů a sester, ale rodiče si je samozřejmě vykládali úplně opačně. Jeho otec pohlížel na synovo snění a  lásku k  hudbě jako na lenost a  nesoustředěnost. Ray Cash to později vysvětlil: „Chtěl jsem, aby se začal připravovat na den, kdy se bude muset postarat sám o sebe a svoji rodinu.“ Ray si dokonce stěžoval na výrazy v jeho obličeji nebo na jejich nedostatek. Zatímco u Jacka viděl nadšení, vřelost a srdečnost, u  svého mladšího syna nebyl schopen uhodnout, co si myslí, i když ho chlapec poslouchal, protože z jeho očí se nedaly vyčíst žádné emoce. Podle Carrie Cashové bylo synovo snění a  tichá povaha jen známkou jeho hloubavého ducha a citlivosti. „Takřka nikdy nic neříkal,“ řekla o několik let později. „Ale poslouchal. Hltal každičké slovo.“ Chlapec se opravdu snažil chovat se jako oddaný syn, také to bylo přikázání, kterého si nejvíce cenil. Rovněž si velmi vážil otcovy vytrvalosti, s jakou pracoval, aby zaopatřil rodinu. Později však řekl, že Ray Cash uměl být krutý, obzvlášť když hodně pil. Mnoho příbuzných a  kamarádů ze školy však tento Rayův popis zpochybňovalo. Prohlašovali, že starý Cash je prostě nevrlý

22

a drsný jako většina tvrdě pracujících mužů amerického venkova zpustošeného velkou hospodářskou krizí. Ale seznam jeho stížností na otce však zacházel dál. Nešlo jen o to, že by od něj pravidelně neslýchal „mám tě rád“. Nadobro ho ranilo, když po návratu ze základní školy našel v  lese nedaleko domova svého psa mrtvého. Ke svému zděšení se dozvěděl, že ho jeho otec zastřelil poté, co se vloupal do kurníku a zabil půl tuctu slepic. Většina sousedů by zřejmě udělala to samé, ale ostatní farmáři by to snad svým dětem sdělili o něco lidštějším způsobem. Možná by jim řekli, že pes prostě utekl. J. R. navíc ještě připadalo, že když mu otec líčil jeho zastřelení, pociťoval při tom jakousi škodolibou radost. O několik let později Ray přiznal, že měl s celou záležitostí naložit trochu jinak. „Kdybych se nad tím trochu zamyslel, toho psa bych nezabil,“ řekl na začátku sedmdesátých let Christopherovi S. Wrenovi pro biografii Life of Johnny Cash: Winners Got Scars Too. „Odtáhl jsem psa do lesa. Strašně nerad jsem ho zabil, ale udělal jsem to. J. R. psa našel a přišel se mě zeptat, proč jsem ho zastřelil. Řekl jsem mu to. Až do dneška o tom nikdy nepromluvil ani slovo.“ Ačkoli starší Cash nikdy ani slovem nevyjádřil žádný svůj názor na J. R. a Jacka, stále se jakoby vznášel nad nimi stín tragédie. „Děda vždycky tak trochu dával tátovi za vinu Jackovu smrt,“ říká Cashova dcera Kathy. „A celý svůj život si s sebou táta opravdu nese neradostný pocit viny. Snadno se to dá rozpoznat v jeho očích. Ať se podíváte na takřka jakoukoli fotku, uvidíte hluboký smutek, který jím prochází. Táta mi dokonce řekl… že když jednou jeho táta pil, řekl něco v tom smyslu: ,Škoda žes to místo Jacka nebyl ty.‘ Řekla jsem: ,Proboha, tati, jak něco takhle strašnýho mohl říct?‘ A on jen pronesl: ,Jo, musím na to myslet pokaždé, když se s ním setkám.‘“

23

IV Jednoho dne, víc než rok po Jackově smrti, šel J. R. po silnici v osadě a překvapilo ho, když z jednoho dřevěného domku uslyšel hrát hudbu. Nejdřív nevěděl, jestli hlas a  brnkání na kytaru je z nahrávky, nebo od někoho uvnitř. Jelikož byl velmi zvědavý, vydal se až ke dveřím, kde uviděl kluka asi tak ve svém věku, jak zpívá a hraje hit ‚Drivin‘ Nails in My Coffin‘ od Ernesta Tubba. Kluk se jmenoval Jesse Barnhill a  pozval J. R. dovnitř. Toho nesmírně potěšilo, že se ještě někdo jiný zajímá o  hudbu. Toho dospívajícího chlapce již viděl ve škole, ale nikdy na sebe neměli čas. Jesse prodělal obrnu, což se podepsalo na jeho těžkopádné a  neohrabané chůzi. Pravou ochrnutou paži měl z  poloviny tak dlouhou jako tu levou. J. R. naprosto ohromilo, že vůbec dokáže hrát na kytaru. Jesse se snažil naučit J. R. hrát, ale ten se naprosto nechytal. Ale i  tak toužil po jedné z  kytar, kterou viděl v  katalogu Sears ­Roebuck, především po modelu Gene Autry. Myslel si, že by mohla být legrace ji při zpívání držet. Rodina si ji však nemohla dovolit, takže většinou jen zpíval, zatímco Jesse napodoboval kytarové kousky z desek. Nejenže začal J. R. trávit s Jessem spoustu času, ale také svému kamarádovi pomáhal vypořádat se s  nerozhodností a  čelit vnějšímu světu, tedy ignorovat děti, které se mu posmívaly. V  čele s  J.  R.  se vydávali do centra města, zašli na film nebo si jen v  maličké kavárně poslechli jukebox. Často se k  nim přidal Harry Clanton, který chodil s J. R. do třídy. J. R. měl Harryho rád, protože měl skvělý smysl pro humor a dobré vtipy J. R. přímo miloval. Spolu s Harrym byli známými šprýmaři třídy. Do detailu propracovávali možnosti, jak pobavit ostatní studenty takovými skopičinami, že nechali v zásuvce učitelčina stolu mrtvou veverku, nebo způsobili zmatek v knihovně tím, že vytahali spousty knih a vrátili je na špatná místa.

24

Když měl J. R. obzvlášť agresivní náladu, nabývaly vylomeniny na grádech. Nesmírně rád například rozbíjel lahve, které našel naskládané na sebe za obchody ve městě, nebo se v noci vykradl na pole a zapálil stoh sena. Na konci třetího ročníku ho v ročence Dyess High School nazvali „historikem“ za projevený zájem o předmět. Clanton, známý strůjce všech rošťáren celé školy, dostal prostou přezdívku „intrikán“. Po každotýdenní návštěvě kina neměl Cash nikdy dost peněz na jukebox, ale vždycky se mu úspěšně podařilo někoho přemluvit, aby zmáčkl tlačítko u jména Eddyho Arnolda, který se stal jeho novým oblíbencem. V polovině čtyřicátých let byl Arnold díky ‚I’ll Hold You in My Heart (Till I Can Hold You in My Arms)‘ a dalším písním nejvyhledávanějším countryovým umělcem. Na rozdíl od stylu honky-tonk, který si J. R. oblíbil, Arnold tiše pobrukoval s nádechem popu, což z něj vytvořilo jistý druh Binga Crosbyho. Jednoho letního dne roku 1947 zaslechl J. R. v  rádiu, že do Dyessu přijedou na koncert herci z jednoho jeho oblíbeného rozhlasového pořadu High Noon Roundup. Tento pořad, vysílaný živě z  memphiské stanice WMPS, poslouchala celá rodina v  době poledních přestávek na oběd, kdy nebyli na poli. Spolu s Jessem a Harrym dorazil na koncert s dvouhodinovým předstihem, nervózně potahoval z  cigarety a  přemýšlel, jak by se mohl setkat s Louvin Brothers, kteří byli hvězdami programu. Když Charlie Louvin vystoupil z černého cadillaku, J. R. ho hned poznal, a jakmile k němu zamířil, okamžitě se mu začala třást kolena. Louvin se chtěl zeptat, jak se dostane na toaletu, ale J. R. okamžitě žádosti využil a hvězdu na dané místo doprovodil. Chtěl se Louvina zeptat, jak by se mohl dostat do hudebního průmyslu, ale nesebral odvahu. Jak si tak vykračoval vedle Louvina, představa o dráze profesionálního zpěváka nabývala reálných obrysů. Po představení pozoroval J. R. spolu s přáteli muzikanty, jak dávají aparaturu do auta a  odjíždějí zpátky do Memphisu. Dal by cokoli, aby s  nimi mohl být v  autě. Když na něj při odjezdu

25

Louvin zamával, byl to asi nejúchvatnější okamžik od doby, kdy mu Eleanor Rooseveltová potřásla rukou. V týdnech následujících po koncertu začal J. R. smýšlet o country zpěvácích a Rooseveltových úplně stejně. Sbližovali lidi, dodávali jim dobrou náladu a ti jim za to provolávali slávu. Samozřejmě předpokládal, že všichni musejí být baptisti. V S  postupujícími lety na střední škole rostly J. R. obavy o  budoucnost. Celou dobu strávil přemýšlením o tom, že by chtěl být v rádiu, ale najednou si uvědomil, že vůbec netuší, jak to udělat. V  Dyessu neexistovala stanice, kde by se mohl pokusit někoho přemluvit, aby dal místnímu klukovi příležitost ukázat, co umí. Své rodině i pár přátelům J. R. pořád říkal, že jednoho dne bude v rádiu, ale v hloubi duše si již začal dělat starosti. Popravdě řečeno Ray nebyl jediný z Cashovy rodiny, kdo měl pochybnosti o jeho hudebních snech. Carrie chtěla syna podpořit, ale měl vysoko položený hlas, který se vůbec nepodobal zastřenému a zakořeněnému hlasu zpěváků v rádiu. A kromě toho byl plachý. Jak by se mohl stát zpěvákem, když nebude schopen se postavit před publikum? Jeho malou sebedůvěru se Carrie snažila nějak vyřešit, a tak zařídila, aby zazpíval před shromážděním v kostele. Později to Cash nazval „nejstrašnějším zážitkem mého života“. V kostele to mohlo dopadnout dobře, kdyby vedle něho na jevišti stála matka, ale ocitl se vedle kazatele a  neznámého člověka hrajícího na piano. Měl pocit, že „naprosto pohořel“, ale jeho matka se nevzdala. Neustále ho nutila zpívat před shromážděním, ale J. R. se pokaždé cítil celý nesvůj. Nešlo o zpívání, ale o lidi, kteří ho pozorovali. Jednoho letního odpoledne roku 1947 se však bariéra stydlivosti a  nesmělosti začala bortit. Zrovna když Carrie s  Joanne připravovaly v  kuchyni jídlo, zaslechly otevřeným oknem hlas

26

prozpěvující si nový gospel, který ovládal zemi – ‚Everybody’s Gonna Have a Wonderful Time Up There‘. Carrie se podívala z okna a spatřila patnáctiletého J. R., který právě pumpoval vodu do džberu. „To zpíváš ty, J. R.?“ Rychle se otočil a usmál se. „Ano, mami. Trochu mi klesl hlas.“ Carrie zavolala syna do kuchyně, objala ho a přitom plakala. „Máš dar, J. R. Budeš zpívat,“ řekla mu. „Bůh tě opatruje. Poneseš poselství Ježíše Krista.“ Jeho „dar“ tak Carrie pohltil, že slavnostně slíbila, že se o něho postará, jak nejlépe bude moci. Chtěla po něm, aby začal chodit na hodiny zpěvu, čemuž asi dva týdny odolával. Nakonec to ale ­Carrie prosadila. Díky nové pračce, ve které prala oblečení některým učitelům ve škole, vydělávala pět až šest dolarů týdně. Stranou vždycky odložila tři dolary na jednu hodinu týdně s mladým učitelem v Lepantu, vzdáleném asi tak osm mil cesty. Každý týden se také J. R. velmi neochotně stavoval za učitelkou zpěvu LaVandou Mae Fielderovou. Kdyby ho nechala zpívat písničky, které znal, asi by to probíhalo v pohodě, ale musel zpívat ty, které považovala za dobré hlasové cvičení, například irskou baladu ‚I’ll Take You Home Again, Kathleen‘. Po pouhých třech hodinách Fielderovou zcela znechutil nulový pokrok jejího žáka. Aby ho trochu povzbudila, změnila strategii. Požádala ho, aby vybral písničku. Okamžitě ho napadl Hank Williams, jehož ‚Lovesick Blues‘ se v prvních měsících roku 1949 hrálo v rádiu. Příležitost zazpívat jednu z oblíbených písniček ho natolik osvobodila, že jeho hlas vyzněl najednou jako naprosto podmanivý a okouzlující. Poté učitelka zavřela piano a oznámila mu, že hodiny skončily. Nikomu nesmí dovolit, aby změnil styl, „nikdy“, rázně zopakovala. Tato slova dodala J. R. dostatek sebedůvěry a konečně se před lidmi zbavil nervozity. I  ve škole byl daleko aktivnější, rozšířil okruh kamarádů, a  dokonce začal ukazovat své básničky a  jiné

27

zápisky některým spolužákům. Jako spisovatel si získal dobrou pověst a několik kamarádů mu platilo – obvykle kolem padesáti centů  –, aby jim napsal básně nebo eseje, které byly za domácí úkol. „Se slovy to uměl,“ vzpomíná J. E. Huff. „Byl daleko chytřejší než my. Zcela určitě.“ Spolužákovi A. J. Hensonovi se tolik líbila básnička, kterou pro něj J. R. napsal, že ji ještě o víc než o padesát let později uměl odrecitovat: Ruka se chopí svého věrného oře A uhání planinou Řekl jen: Pojedu až do slunce západu Dokud neztratím otěž svou. Ruka trhla sebou Bob se vzpřímil A po své cestě uháněl až do slunce západu Nákladním vlakem zas pak zpět A. J. dostal jedničku. Přesto se ale J. R. nepodařilo setřást stres z  toho, že si bude muset po střední škole najít práci. Celé roky mu otec neustále opakoval, že je hloupý, když mrhá energií na hudbu, což na něho samozřejmě zapůsobilo. VI Blížil se poslední rok střední školy, a  proto J. R. a jeho kamarádi trávili večery přemýšlením, jak to udělat, aby se vyhnuli vyčerpávajícímu a namáhavému životnímu stylu, který vedli jejich rodiče. „Věděli jsme jen to, že nechceme být farmáři,“ říká Huff. Vládní program v Dyessu dal lidem, jako byl Ray Cash, možnost přežít, ale ne prosperitu. Po intenzivním obdělávání půda skoro ztratila původní úrodnost, což rodinám prakticky neumožňovalo na chvíli přestat. Mnoho jich opustilo deltu a vydalo se do pouhých padesát

28

mil vzdáleného Memphisu nebo jinam, kde našli lepší plat nebo jednodušší práci. Čas od času i Ray Cash vzal za vděk příležitostnými pracovními nabídkami, a zvýšil tak rodinný příjem. Spolu s kámoši zvažoval J. R. uplatnění, které se nabízelo ve čtyřicátých letech mladíkům z chudých jižanských rodin: zamířit na sever do automobilových továren v Michiganu nebo se přidat k armádě. A ještě tu byla třetí možnost – vydat se do Kalifornie a doufat, že se tam najde nějaká práce v zemědělství –, ale nikdo v Dyessu se už nechtěl zabývat sklízením úrody. Prvním, kdo se rozhodl, byl Henson. Zatímco J. R. a J. E. se vrátili do školy, A. J. se dal k armádě. Poslední rok ve škole probíhal pro J. R. celkem dobře, přestože se známky ve většině předmětů jako obvykle pohybovaly jen nepatrně nad průměrem, a to dokonce i v jeho oblíbených předmětech, angličtině a  historii. Třída ho zvolila viceprezidentem, objevoval se ve školních hrách, a dokonce ho vybrali, aby zazpíval na slavnostním promočním obřadu. Nejednalo se však o country, ale o vyznání víry ‚Drink to Me Only with Thine Eyes‘ se slovy z básničky ze sedmnáctého století od Bena Jonsona. V ročence mu redaktoři věnovali mimořádnou pozornost: „Právě tento rok projevil jeden z nás obrovský talent jako herec na jevišti, a taktéž si myslíme, že bychom měli veřejně ocenit i jeho hlas: tímto mladíkem je J. R. Cash.“ Dobrý pocit z posledního ročníku školy však netrval dlouho. Hluboko uvnitř nedokázal J. R. setřást pocit, že nemá vůbec tušení, jak proniknout do hudebního průmyslu. Přemýšlel o tom, že se vydá do Nashvillu, domova country hudby, ale zároveň dobře věděl, že na to nemá odvahu, což ho uvrhovalo do stavu sklíčenosti. Když nastal den promoce, opustilo ho dokonce i potěšení ze samotářských procházek. Nicméně zoufale toužil ukázat svoji nezávislost na otci, a proto jakmile zaslechl o práci při sběru jahod v západním Arkansasu, tak se navzdory rokům hrůzy při sbírání bavlny, vydal do města

29

Bald Knob. Samotný výlet byl hotový propadák: neurodilo se tolik jahod, aby vydělal nějaké peníze, takže po třech dnech dorazil zpátky domů. Netušil, co dělat dál, ale čirou náhodou narazil na Franka McKinneyho, holiče z Dyessu. McKinney uvažoval, že pojede autobusem do Michiganu a  pokusí se najít práci v  automobilovém průmyslu, a  tak nabídl J. R., aby se k  němu přidal. J. R. ihned svolil a celou cestu v autobuse přemýšlel, jestli náhodou neudělal chybu. V  Michiganu dostal J. R. hned první den práci jako obslužný pracovník děrovacího lisu v závodě Fisher v Pontiaku. Každé ráno chodil jeden a půl míle do práce, ale ani náhodou to nepřipomínalo štěrkopískovou cestu v Dyessu. Na ulicích ve městě nemohl zpívat a ztratil jakoukoli energii na své sny. Jako kdyby ho chytili do pasti. Společníkem mu bylo jen kouření jedné cigarety za druhou. Hned od prvního dne se mu práce zdála jednotvárná a monotónní – daleko horší než sbírání bavlny doma, protože postrádal milující rodinu a komunitu. Poprvé cítil, jaké je nést označení outsidera, na něhoř se pohlíží jako na méněcenného – a tento zážitek ho dovedl k tomu, že se začal zamýšlet nad rasistickými otázkami, které obecně převažovaly v Dyessu. Jednoho dne mu při práci v Pontiaku proklouzl nárazník a rozřízl mu rameno. Odebral se tedy do kanceláře na lékařskou prohlídku, kde se doktor jen podíval na kartu a s úsměvem pronesl: „Dyess, Ark. Vy venkovští křupani z jihu si jen hledáte cestu, jak se vyhnout práci.“ J. R. se mu snažil vysvětlit, že to byla nehoda, ale doktor zůstával neoblomný. Stejně tak si Cash vzpomněl na doktorova slova: „Jak dlouho tady hodláš pracovat? Přijdeš si na dobrou výplatu nebo dvě a pak práskneš do bot jako všichni ostatní?“ O  několik dnů později se Cash nakazil žaludeční virózou, ale za doktorem již nešel. Už nechtěl slyšet žádné další urážky. V  hotýlku mu bytná dala velkou sklenici vína a  řekla mu, aby se prospal – ráno se bude cítit lépe. Následujícího dne se cítil daleko lépe, ale rozhodl se odjet domů. Po několika týdnech měl

30

automobilky dost a stačilo mu si jen vzpomenout na monotónnost práce a předsudky vůči jihu. Do Dyessu se vrátil stopem. Jeho matku nadchlo, že zase vidí syna, ale také ji velmi rozrušilo, jak je J. R. vychrtlý. Vždycky byl štíhlý, a také kvůli tomu se s většinou svých kámošů nikdy nepřidal k žádnému sportovnímu družstvu ve škole. Teď ještě zhubl a měl jen 64 kilogramů, což bylo docela málo na 183 centimetrů vysokého teenagera. Carrie se nesmírně snažila, aby ho vykrmila svou domácí kuchyní. I  přes svůj přetrvávající boj o  nezávislost J. R. zoufale toužil získat práci, a proto také přijal otcovu nabídku, že ho s sebou vezme do továrny na margarín nedaleko Dyessu, kde Ray pracoval. Jak se dalo očekávat, J. R. se nezamlouvala tvrdá disciplína a po několika dnech odešel. Ray jen znovu vrtěl hlavou. J. R. začal přemýšlet, jestli jeho otec nakonec neměl pravdu. Možná se opravdu k ničemu nehodí. Možná je opravdu líný a nesoustředěný. Jelikož nevěděl co dál, rozhodl se naposledy následovat svého otce a zachovat se přesně tak jako Ray před třemi desetiletími. Dá se k armádě. J. R. vždycky rád naslouchal otci, jak mluví o svých dobrodružstvích z první světové války a o takových příjemných požitcích, jako byla cesta do Paříže nebo zhlédnutí Eiffelovy věže. Kromě toho to byla také možnost, jak ho konečně potěšit. Nejdřív uvažoval o tom, že se dá k pěchotě jako starší Cash, ale letectvo mu připadalo daleko přitažlivější, a pokud se potvrdí všechny dohady o válce v Koreji, možná i bezpečnější. Sedmého července 1950 odjel J. R. rodinným fordem z  roku 1945 do Blythevilleu a narukoval k letectvu. Jelikož dle předpisů musel uvést křestní jména a ne nějaké iniciály, J. R. se zapsal jako John, i když ho tak ještě nikdo nikdy neoslovil. Když se zeptali na druhé jméno, napsal prostě R. Pouhých šest týdnů uplynulo od ukončení střední školy a po mnoha chybných začátcích se konečně loučil s Dyessem. Myšlenkami se ale stále a velmi často vracel do svého rodného města, nejen do domu na Road 3 a ke své rodině, ale také k širší

31

komunitě a všemu, co pro něj něco znamenalo. Někdy si sám sebe představoval, jak vychází z kina ve středu města a zahýbá doprava, odkud může zahlédnout terasu administrativní budovy, na níž stála Eleanor Rooseveltová. Zahýbá doleva, vydává se o jeden blok směrem dolů po Main Street a spatří starý baptistický kostel, zamíří o další blok po Main Street a objeví se před ním školní knihovna a zasedací síň, kde uviděl Louvinse. O něco dál po Main Street si J. R. představoval další místo na břehu řeky, kde často rybařil, a jiné místo na řece, kde ho pokřtili. Byl to jen krátký kousek země, pouhých 230 metrů, ale věděl, že Dyess pro něj představuje inspiraci a naději. Jakmile se J. R. na nádraží v  Memphisu rozloučil s  rodinou a  nastoupil do vlaku jedoucího na leteckou základnu Lackland v San Antoniu v Texasu, počáteční nadšení z nástupu do armády velmi rychle vystřídala nervozita. Přistihl sám sebe, že se upřeně dívá z okna, vyhýbá se konverzaci s jinými nováčky, z nichž někteří vypadali, že se již opravdu těší na budoucí dobrodružství. Při zápisu se mimo jiné obával, že ho pošlou do Koreje. Teď si už dělal starosti s jiným druhem přežití. Brzy začal sám sobě klást otázky, jestli neudělal chybu, když se vydal do Michiganu. Neúspěch v Pontiaku ho ještě více znepokojil. Skončí tato cesta také katastrofou? Je dostatečně chytrý, aby mohl konkurovat klukům z velkoměsta? Budou s ním nováčci jednat stejně pohrdavě jako doktor v Pontiaku? A  co jeho duchovní hodnoty? Nebyl zvyklý popíjet alkohol a  nikdy nenavázal vážný vztah s  dívkou. Bude schopen kráčet správnou cestou, nebo zklame Jacka a svou matku? Mohli by ho doopravdy vyhodit? Mohlo by ho letectvo poslat domů, kdyby nevyhověl požadavkům? Jen pomyšlení na případné ponížení ho ochromilo. Nedařilo se mu setřást obavy, co ho asi čeká. Nakonec položil hlavu na sedadlo a čekal, že najde útěchu ve spánku, jak to často dělával ve stresových situacích.

32

2. kapitola VIVIAN A LETECTVO

I Na konci léta roku 1950 se stal John R. Cash, jak se nyní nazýval, jedním z  tisícovky mužů, kteří prošli základním výcvikem v Lacklandu. Klasický třináct týdnů trvající výcvik se zkrátil na pouhých sedm, protože se země mobilizovala na válku v Koreji. Pro někoho, kdo chodil na střední školu do třídy čítající jen dvacet dva studentů, byla celá akce ohromná. Po převozu z vlakového nádraží do Lacklandu se noví příchozí okamžitě seznámili s  místní rutinou. Ostříhali jim vlasy dle předpisů, vydali psí známky, oblečení a  zásoby a  odvezli je do důstojnické jídelny na večeři. Pak jim přidělili místa mezi patrovými palandami, které byly po obvodu dvoupodlažních dřevěných kasáren. Většina nováčků zůstávala vzhůru dlouho do noci a učila se zpaměti identifikační čísla letectva, jak ustlat postel po vojensku a samozřejmě se také seznamovala mezi sebou. Do postele se dostali až krátce před budíčkem v šest hodin ráno, který je svolával na nástup. Onoho týdne narychlo naočkovali Johna i  ostatní proti břišnímu tyfu a  neštovicím. Nařídili jim poslat veškeré civilní šatstvo a boty domů a dostali velmi jasné instrukce, jak si uspořádat osobní majetek do vojenského kufru u postele. Přísná disciplína mu připomněla továrnu na auta. A tehdy si položil otázku: Čtyři roky tohohle? I tak pro něj život v letectvu představoval požehnání. Mezi vy­ čerpávajícím fyzickým výcvikem, intenzivním studiem ve tří­dách

33

a hromadou dovednostních testů neměl Cash moc času hloubat o  možném odmítnutí nebo neúspěchu. Po dlouhých náročných dnech byl tak vyčerpaný, že většinu neděle, což byl jediný volný den, prospal. Jen málokdy vycházel z  kasáren, snad kromě návštěvy kostela nebo vyzvednutí nějaké nezbytnosti z  vojenské kantýny. Zatímco ostatní ve výcvikové jednotce si stěžovali na nedostatek volného času, John nepřetržitý program vítal. Ačkoli ve škole nejevil o sporty velký zájem, tady mu docela šly a zvládal i různá cvičení k  přetvoření mladého muže na vojáka. Při vyučování si vedl tak dobře, že se na něj ostatní obraceli se žádostí o pomoc, podobně jako studenti střední školy v Dyessu. Takřka ke konci pobytu v Lacklandu absolvovala Johnova jednotka další kolo dovednostních testů, při nichž se osvědčil například v letové mechanice a radiotelegrafických zařízeních. Sice přesně netušil, čím se posledně jmenovaný obor zabývá, ale líbilo se mu slovo „rádio“. Když Johnovu žádost o tuto školu přijali, byl radostí bez sebe. Postavil se klukům z velkého města a ve většině případů je dokonce předčil. Když se na pár dní před přesunem na leteckou základnu ­Keesler v  Biloxi v  Mississippi, kde měl absolvovat další výcvik, vydal domů do Dyessu, měl pocit, že mu modrá letecká uniforma dokonale padne. Dokonce i jeho otec mu nezvykle potřásl rukou. Během třetího zářijového týdne se v Memphisu rodina s Johnem R. Cashem znovu rozloučila, ale tentokrát odjížděl v  úplně jiné náladě. Jeho dřívější nervozita se vytratila. Po cestě již nezíral plný úzkosti z okna. Když konečně usnul, nehledal již ve spánku žádné útočiště. Těšil se na šest měsíců v Biloxi. Nemohl se dočkat, až lépe pozná spolužáky, možná si zahraje hudbu a snad se i seznámí s nějakými děvčaty. Mezi letci byl Keesler v  Mexickém zálivu oblíbenou lokalitou především proto, že ležel jen devadesát mil od zářivých světel

34

a požitků New Orleansu. Kde jinde by se dal lépe strávit víkend než ve městě, které se na jihu nejvíce zajímá o  mejdany? Zanedlouho po příjezdu na základnu začal John naslouchat rozhovorům o barech a ženách v Big Easy. Mnoho vojáků z kasáren během svého prvního volného víkendu prozkoumalo oboje. John však zůstal v  Biloxi. I  přes skvělé výsledky v  Lacklandu nechtěl brát práci ve škole za samozřejmou. Vynikat se mu nesmírně zamlouvalo. Dokonce se přistihl při něčem, co během studií na střední škole nikdy nedělal: ve svém volnu doopravdy studoval. A kromě toho baptistická výchova ho před New Orleansem varovala. Když se začal John seznamovat s  důležitou rolí radistů, jeho oddanost studiím ještě vzrostla. Nestudoval něco nudného, jako opravu rádií nebo budování vysílačů, ale učil se, jak tajně odposlouchávat nepřátelské radiové přenosy. Panovala studená válka a  v  celé Americe byla cítit hrozba komunismu. Byla to náročná a  podnětná práce, protože zahraniční vojenští stratégové dále rozpracovávali metody, jak zabránit odposlouchávání zpráv. Než přešli na skutečné morseovkou zakódované signály, často na stejné frekvenci vysílali rušivé zvuky. Kdyby Johna časem vzali jako radistu, musel by poslouchat se sluchátky na uších až osm hodin v kuse různé signály a snažit se rozlišit skutečné přenosy od vějiček. Jakmile rozluštili morseovku, musel zaznamenat písmena a předat je skupině překladatelů, která se je snažila dešifrovat. Čím víc se John dozvídal o  odposlouchávání zpráv, tím rostla jeho motivace ovlivněná s tím spojenými kouzlem a dobrodružstvím. Dokonce si sám sebe představoval v  jednom špionážním filmu z  druhé světové války, který se mu kdysi líbil v Dyessu. Těšila ho představa, že je hrdina. Jen počkejte, až o tom řeknu tátovi. Několik týdnů před daným termínem John dokončil kurz morseovky, což vyvolalo závist mnoha ostatních ve výcvikové skupině. Ben Perea, rodák z  Nového Mexika, který s  ním chodil v Keesleru do stejné třídy, již o Johnovi slyšel, ale až do jejich

35

společné cesty lodí do Německa se s  ním nesetkal. „V  Keesleru vynikal,“ vzpomíná Perea. „Byl vzorem, na který učitelé vždycky upozorňovali. Všichni o  něm věděli, že je velmi chytrý.“ Přesně tohle slovo – chytrý – by mnoho jeho kolegů při Cashově popisu použilo. Po základně se začaly šířit fámy o jeho dovednostech a ostatní letci začali vyhledávat mladého muže z Dyessu. Chtěli s ním trávit čas a Cashe samozřejmě jejich pozornost těšila. Zvali ho, aby s nimi zajel do New Orleansu, a znovu mu vyprávěli o hudbě, jídle a hlavně o ženách. Samotného Johna, který si byl již jistý svým postupem, překvapilo, že si pohrává s myšlenkou přidat se k nim. II Základní výcvik v Lacklandu Johna natolik zaměstnával, že si již nepamatoval, kdy během sedmi týdnů, které tam strávil, naposledy poslouchal rádio. Najednou mu připadalo jako dobrý nápad trochu si odpočinout a naladit si populární country stanice v Keesleru. Dokonce objevil i nového oblíbeného zpěváka, Hanka Snowa, jehož nevázaná a ztřeštěná ‚I’m Moving On‘ vedla celých pět měsíců roku 1950 žebříček. Podobně jako Cash byl i  Snow velkým fanouškem Jimmieho Rodgerse a vynikal v písničkách majících děj, v nichž byl jak recitativ, tak zpěv. Oba rysy se později staly pro Cashovy nahrávky charakteristické. ‚I’m Moving On‘ mu učarovala, protože pomocí železnice („That big eight-wheeler rollin‘down the track“ – velký osmikolák sune se po trati) vyjádřila toulavou povahu a nezávislost. Tytéž pocity o  několik let později Cash vložil do písničky Hey, Porter‘, která mu pomohla získat první nahrávací smlouvu. Později si John vzpomněl i  na další nahrávky, které ho v  té době zaujaly. V Keesleru si ještě oblíbil ‚(Remember Me) I’m the One Who Loves You‘ od Ernesta Tubba. ‚Long Gone Lonesome Blues‘ od Hanka Williamse, přátelskou a srdečnou ‚Chattanoogie

36

Shoe Shine Boy‘ od Reda Foleyho a několik hitů Eddyho Arnolda, například ‚Anytime‘ a ‚Bouquet of Roses‘. V jeho zpěvu obdivoval především ryzí romantiku, při jeho tichém a jednoduchém pobrukování vypadala láska naprosto přirozeně, tedy přesně jako ten typ vztahu, po kterém John toužil. V  polovině října John potkal několik kluků z  jihu, kteří také rádi zpívali písničky, jimž říkali „venkovské“. Všichni tři se velmi často scházeli v kasárnách a společně zpívali tehdejší hity. Ostatní si z nich utahovali, že přicházejí o veškerou legraci, když s nimi nejezdí do New Orleansu. Příběhy o  sexuálních úlovcích však Johna čím dál víc lákaly. A nakonec se s ostatními přece jen do Bourboun Street vydal. Jelikož se John po cestě zamotal do vychloubání, začal se sám vytahovat vlastními zkušenostmi se ženami. Z  jeho vyprávění byste si mohli myslet, že je to hotový miláček žen. Ve skutečnosti však John šel s pár holkami na rande a dokonce i s několika krátce chodil. Přesto ale nedospěl k vážnému vztahu, natož k nějakým sexuálním intimnostem. Přesto ale nebyl panic. Jednoho večera, když bylo J. R. asi patnáct, se s nějakými kluky dal dohromady s jednou holkou, která byla na malém městě známá jako „snadno k mání“. Na její naléhání, aspoň tak na tom Cash trval, ji odvedli na břeh řeky, kde si lehla při svitu měsíce na deku a s každým z nich se vyspala. I když působila celkem nedočkavě, celý ten zážitek Johna silně znepokojil a zanechal v něm takový pocit hanby, že se o tomto incidentu v žádné ze svých autobiografií ani v žádném oficiálním rozhovoru nikdy nezmínil. Na konci devadesátých let však o oné noci promluvil se svým kamarádem. Podle jeho popisu je dost dobře možné, že se jednalo o  mentálně postiženou děvče. Aby ji nebo její rodinu nepřivedl do trapné situace, protože o ní mluvil s kamarádem John změnil její jméno. Podle A. J. Hensona před ním J. R. žádné jméno nebo samotný incident nezmínil.

37

Stejnému kamarádovi řekl i o jiné a zároveň jediné příležitosti, kdy se pokusil vyspat se v Dyessu se „sympatickou mladou dívkou“, kterou potkal při práci na dráze pro kolečkové brusle. Nějak se mu podařilo ji přemluvit, aby s ním šla do postele, ale byl natolik nervózní, že se mu „nepostavil“. Dívce to připadalo strašně legrační, což v J. R. zanechalo trapný pocit. Pak se již po celou dobu na střední škole nepokusil o intimní vztah s jakoukoli dívkou. A teď na cestě do New Orleansu poslouchal ostatní nováčky, jak hovoří o ženách, co tam na ně budou čekat, stejně jak to John viděl v mnoha válečných filmech. Chtěl přítelkyni, aby mohl ukazovat její fotku ostatním klukům nebo se mohl těšit na její dopisy. Očekával, že půjdou někam tančit nebo snad zavítají do společenského klubu USO, a dost ho šokovalo, když ho kámoši zavedli do bordelu. Všechny příběhy o „dobývání“ v New Orleansu byly ve skutečnosti jen cestami do domů se špatnou pověstí. John chtěl nejdříve odejít, ale hormony vyhrály. Odešel do pokoje s jednou z prostitutek, ale zážitek mu připomněl onu noc na břehu řeky. Nejen, že to bylo proti jeho baptistickému přesvědčení – setkání bylo chladné a věcné. Znovu chtěl sex. Strašně moc chtěl. Vždyť mu přece bylo devatenáct. Uvědomil si, že nejvíc ze všeho však touží po sexu s  opravdovým vztahem. Do New ­Orleansu se sice vrátil ještě několikrát, ale nic nenasvědčuje tomu, že by někdy zavítal do bordelu. Většinou zůstával na základně, četl si a zpíval country písničky. V posledních týdnech v Keesleru se mu konečně dostalo ocenění za tvrdou práci, když ho oslovili, aby se přidal k nové, elitní jednotce radistů. Na podzim roku 1948 byly založeny bezpečnostní složky USAF jako reakce na čím dál tím složitější komunikační metody nepřítele. Základny bezpečnostních složek byly na Aljašce i jinde v zahraničí, včetně Japonska, Koreje a Německa. Po pohovorech a podrobné bezpečnostní prohlídce Johna oficiálně vyzvali, aby se přidal k jednotce, a zároveň si mohl vybrat,

38

zda začne vykonávat službu v zapadlém Adaku na Aljašce, nebo Landsbergu v západním Německu. Byly to předsunuté základny vyhrazené pro nejslibnější radisty. Metoda výběru se nezaměřovala jen na přezkoušení výkonu, ale také na převažující charakterové rysy, inteligenci a emoční stabilitu. John si vybral Landsberg, protože si chtěl prohlédnout pamětihodnosti v Evropě. K jeho velkému zklamání však byla bezpečnostní operace přísně tajná, takže se o choulostivé povaze svého úkolu nesměl zmínit ani rodině. Mohl pouze prozradit, že bude nasazený v Landsbergu. Předtím však musel ještě absolvovat další čtyři měsíce intenzivního výcviku, aby se zdokonalil v zaměřování. Dne 27. dubna zamířil zpátky do San Antonia, tentokrát na leteckou základnu v Brooksu. III Na konci května se John natolik usadil, že začal přemýšlet o životě v zahraničí a oddávat se snění, že bude mít někoho výjimečného doma. Před šesti měsíci by ještě nenašel odvahu přiblížit se k dívce, kterou neznal. Ale úspěch při výcviku mu dodal odvahy. Kamkoli se v San Antoniu vydal, od kina až po kavárny, hledal tam dívku. Ale snáz se to říkalo, než dělalo. Jakmile jeho letecké modráky zblejskly mladou holku, znovu se objevila jeho plachost a nejistota pramenící z prostého farmářského původu a ztěžovala mu dokonce představit se. Stále se sám sebe ptal, jak by někdo z  Dyessu mohl obstát u vzdělané a inteligentní dívky z velkého města? I kdyby o něho nějaká dívka projevila zájem, John by asi nebyl schopen s ní vést dlouho rozhovor. „Bezpochyby,“ stále přemýšlel, „by brzy prohlédla uniformu letectva a  odhodila mě jako nějakého venkovského balíka.“ Po všech nezdarech měl John jen pramálo důvodů věřit, že středa 18. července roku 1951 bude jiná. Spolu s kamarádem zamířili

39

hned po kinu do Brooksu, kde John zahlédl dráhu na kolečkové brusle v St. Mary’s, která mu okamžitě připomněla dobré časy při bruslení v  Dyessu. A  především si vzpomněl, jak se tam holky s velkým nadšením předváděly, jen aby se setkaly s kluky. John okamžitě vyrazil k  dráze a  přitom za sebou táhl svého kamaráda. Již se schylovalo k  zavírací době, ale přesto si půjčil brusle a pozoroval nedaleko bruslící dívky. A vtom zahlédl jednu, kterou později popsal jako tu nejhezčí, kterou kdy viděl. Byla drobná – ani ne 152 centimetrů a 43 kilogramů – a bruslila s kamarádkou. Několik minut ji pozoroval a tajně doufal, že se zastaví a bude se moci představit. Ale pěkná brunetka nepřestávala jezdit dokola. Když se z reproduktoru ozvalo hlášení, že se bude kluziště za patnáct minut zavírat, znervózněl. Než si byl John vůbec schopen uvědomit, co dělá, začal pomalu bruslit směrem k  dívce a  nezastavil se, dokud do ní nevrazil. Komukoli nezúčastněnému by to připadala jako scénka z  potrhlé komedie. Když dívka spadla na zem, John se hned sklonil, aby ji s  velkými omluvami zvedl ze země. Až později se dozvěděl, že Vivian Libertová ho také pozorovala a doufala, že se s ní pokusí seznámit. Možná dokonce i schválně přeháněla dopad jejich srážky. Řekl jí, aby ho oslovovala „Johnny“ raději než J. R. nebo dokonce John. Podle vzpomínek to bylo snad poprvé, kdy použil tohle jméno. Jako kdyby chtěl něco nového nebo osobnějšího, možná to bylo také znamení, jak rychle a silně na něj tato mladá kráska zapůsobila. Johnny upřeně hleděl do jejích oříškově hnědých očí a na světle bronzovou pleť a přemýšlel, co říct. Nakonec vyhrkl: „Chtěla by sis se mnou zabruslit?“ Když souhlasila, začalo Johnnymu bušit srdce o sto šest. Plachý kluk z Dyessu jí potřeštěně začal zpívat, ale nebyla to žádná z  jeho oblíbených country písniček. Možná se bál, že jí country nezajímá, a proto vybral popovou ‚I Still Feel the Same about You‘, což byl současný hit od Georgie Gibbsové. Docela podivná volba,

40

protože nevyprávěla o romantickém, dokonalém štěstí, ale omluvě za zlomené dívčí srdce. Vivian to ale zalichotilo. Poprvé jí takhle někdo zazpíval. Při bruslení jí Johnny řekl, že pochází z Arkansasu a již brzy odpluje do Západního Německa. Na oplátku mu sdělila, že je jí sedmnáct a  studuje v  posledním ročníku na dívčí katolické střední škole. Johnnyho natolik okouzlila, že ho navzdory všem fámách o  tajemném náboženství, které slýchával v Dyessu, slova o katolictví vůbec nepřekvapila. Při bruslení po kluzišti Johnny předstíral, že je začátečník, což Vivian dodalo odvahy a často ho přidržovala, protože si myslela, že spadne. Jakmile začala světýlka „domů“ poblikávat, poukazujíce tak na zavírací dobu, začal John zmatkovat. O  tuhle dívku nechtěl přijít. „Můžu tě doprovodit domů?“ vyhrkl a ihned se zaradoval, když mu odpověděla: „Jasně.“ Jelikož John neměl auto, museli jet autobusem. Po cestě se dozvěděl, že její rodina pochází už odedávna ze San Antonia, kde byl oblíbený trh jménem Liberto’s a  jeden z  jejích strýců zahájil vysílání první rozhlasové stanice ve španělštině. Její otec Tom vlastnil pojišťovnu a matka byla ženou v domácnosti. Měla mladší sestru a staršího bratra. Když dorazili k jejímu domovu, zeptal se jí, jestli by se mohli ještě někdy setkat. Když pronesla, že by ráda, naklonil se a pokusil se ji políbit. Ustoupila a řekla: „Na prvním rande kluky nelíbám.“ Tehdy to asi nebyla zrovna reakce, na kterou John čekal, ale popravdě řečeno odpověď to byla dokonalá. Vivianina krása Cashe jistě přitahovala, ale velmi rychle dospěl k  názoru, že je to „hodná“ holka a  stane se z  ní věrná, milující manželka a starostlivá matka. Brzy se měl ještě dozvědět, že dokonce fandí country hudbě. O několik let později zavtipkoval, že kdyby to tenkrát věděl, zazpíval by jí písničku od Eddyho Arnolda. Za týden již zvažoval, že si ji jednoho dne vezme.

41

Toho večera si Vivian ve svém pokoji znovu procházela každičkou chvilku večera. Říkala si, že našla svého Okouzlujícího Prince. Převážnou část noci se na posteli převalovala a přemýšlela, jestli jí zavolá. Následujícího dne brzy ráno se dočkala odpovědi. John opravdu zavolal a až do svého odjezdu z Brooksu na začátku srpna volal každý druhý den. A sešli se také pokaždé, když se mu podařilo mít vycházku. Chodili do kina. Chodili do cukrárny. Chodili okukovat obchody. Drželi se za ruce a za svitu měsíce se procházeli po malebné promenádě River Walk. Netrvalo dlouho a Johnny se dočkal prvního polibku, když seděli na střeše auta v  autokině. A  krátce potom vyryl na jednu z laviček nacházejících se na River Walk nápis „J. C. miluje V. L“. Snili o  budoucnosti. Za pouhé tři spolu strávené týdny zažili spoustu nevšedního. Přestože si Vivianin otec dělal velké starosti s tím, že jeho „miláček“ randí s klukem patřícím k letectvu, Vivianina mladší sestra Sylvia si jasně vzpomíná, že toho slušného a zdvořilého mladíka, který neustále říkal „Ano, milostivá“ a „Ne, pane“, měli její rodiče rádi. Přesto si podle Sylviiných vzpomínek otec oddechl, když se dozvěděl o Johnnyho odjezdu za novým úkolem do Německa. Tenhle vztah stejně v žádném případě nevydrží, alespoň tak si to myslel. Ale Johnny je přesvědčil o opaku. Řekl Vivian – nebo Viv, jak jí začal říkat – že ji miluje, vždycky ji bude milovat a chce s ní strávit zbytek života. Také jí oznámil, že každý den napíše dopis, a přiměl ji, aby mu slíbila to samé. Pro devatenáctiletého kluka to bylo unáhlené, ale pro sedmnáctiletou holku to bylo víc než pohádka. V  uniformě vypadal tak dospěle. Zároveň si o  něm myslela, že je chytrý, starostlivý a důvěryhodný a samozřejmě velmi, velmi vzrušující. Johnny se s ní chtěl pomilovat, ale odmítla. Ve skutečnosti se o to zas tak nesnažil, protože nechtěl ohrozit svůj nový sen a ukázat se ve špatném světle. Neustále si opakoval, že jednoho dne

42

se Vivian Libertová stane paní Cashovou a z něho bude zpěvák v rádiu. Při návratu do Dyessu na konci srpna mu tato představa poskytovala nesmírnou útěchu. Slíbil Viv, že jí ještě před odplutím lodi z Brooklynu do Západního Německa zavolá. Nemohl se však dočkat, a tak zavolal již 4. září ráno z Dyessu. Jakmile Vivian uslyšela jeho hlas, byla radostí bez sebe. Toho samého dne jí ještě o něco později napsal dopis, ve kterém ji požádal, aby mu poslala velkou fotku, protože si ji chce v Německu položit na postel a  každé ráno a  večer se na ní dívat. Navíc ještě přiložil fotku, kterou pořídil na základně. Dopis zakončil naléhavým: „Napiš, miláčku.“ O  sedm dní později jí napsal první z dopisů z Camp Kilmeru v New Jersey, kam ještě před odjezdem do Německa povolali jednotku, která později dostala jméno 6912. Security Squadron. Podepsal ho: „S láskou, Johnny.“ Při čekání na odplutí ho Bob Moodie, s kterým se John seznámil v Brooksu, pozval na víkend k rodičům na Rhode Island. Po cestě se zastavili v New Yorku, do kterého se John okamžitě zamiloval. Především se mu líbila všechna ta knihkupectví a kina, ale nejdůležitější událostí bylo bezpochyby zhlédnutí divadelní hry na Broadway. Nějaký neznámý člověk si všiml dvou mladíků v uniformě a dal jim zadarmo lístky na komediální muzikál Two on the Aisle. Johnovi se to ohromně líbilo a celý svůj život fandil broadwayským divadlům. Dne 20. září 1951 opustila Cashova jednotka brooklynské státní loděnice a na palubě lodi námořnictva Spojených států General W. G. Haan, sedmnáct tisíc tun těžké lodi schopné přepravit až čtyři tisíce vojáků, vyplula do Německa. Jakmile se loď dala do pohybu, ještě jednou napsal Vivian a podepsal dopis poznámkou: „Moře a moře lásky a oddanosti, Johnny.“ Prvního dne na moři se Cash vracel do své kajuty, když si najednou všiml chlápka čtoucího pod ním na pryčně bibli. Když se

43

podíval zblízka, poznal Bena Pereu, kterého už znal z letecké základny v Keesleru. „Čteš často bibli?“ zeptal se Cash. Když Perea jen přikývl, John mu na to odpověděl: „Já taky.“ Následujícího dne přilákal Perea znovu Johnovu pozornost. Tentokrát seděl na pryčně a prozpěvoval si starou country písničku ‚Beautiful Brown Eyes‘, kterou na začátku roku znovu nahrál Jimmy Wakely. John se zastavil a posadil se vedle Perey. Tak začalo přátelství, které vydrželo celou dobu u  letectva i  poté. Ben byl plachý, hluboce věřící mladík, který se vyhýbal výstřednostem nočního života v Německu, a John ho obdivoval. Také ho to k němu táhlo, protože Pereův otec byl železničář. A navíc byl ještě katolík a  o  tomhle náboženství se John toužil dovědět úplně všechno. Na lodi a v kasárnách v Landsbergu trávila dvojice hodiny a  hodiny prozpěvováním písniček. Zpočátku nesmýšlel Ben o Johnovi vůbec jako o zpěvákovi, ale byla legrace s někým zpívat. Po cestě hodně zpívali oblíbené country hity, což znamenalo především Hanka Williamse a Eddyho Arnolda. Dle Benových vzpomínek zpívali s největší pravděpodobností ‚You Are My Sunshine‘ od Jimmieho Davise hlavně proto, že to byla taková jednoduchá a dojemná písnička. Když zrovna John nezpíval, ležel na pryčně a  psal dopisy ­Vivian. V  jednom se zmínil o  oblíbeném popovém zpěvákovi Viku Damonem, který byl na palubě lodi a sestavil sbor, jenž se každý večer scházel. „Jak se ti to líbí?“ napsal. „Docela úspěch, ne? Já a  zpívám s Vikem Damonem.“ Při několika vystoupeních našel John v sobě dostatek odvahy a přidal se ke sboru, ale s Damonem nenavázal žádný kontakt. Jeho jediným partnerem ve zpěvu zůstal Perea. Netoužil po žádné konkurenci.

44

IV Prvního říjnového týdne dorazila obrovská dopravní loď do přístavního města Bremerhavenu nacházejícího se na pobřeží Severního moře v Západním Německu. Spolu s dalšími novými vojáky nastoupil Cash do vlaku a vydal se na dlouhou cestu na jih do Landsbergu nedaleko Mnichova. Letecká základna bývala nechvalně známou výspou Luftwaffe, německého letectva. V místním vězení Adolf Hitler v  roce 1924 napsal Mein Kampf. Okolní krajina uchvacovala svými jezery, řekami, parky a horami. Představovala tak ideální místo pro rybaření, plavbu na lodi a lyžování, tedy aktivity, jimž se Cash věnoval následující tři roky. Než se však vydal na průzkum těchto lákadel, strávil nějaký čas prověřováním vymožeností samotné základny a potěšilo ho, když našel kino. V  prvním říjnovém týdnu, 13. října, zhlédli s  Benem ­Pereou drsný nízkorozpočtový film od Warner Bros jménem Inside the Walls of Folsom Prison. Johnovi se film moc líbil, a proto se o něm ten večer také zmínil v  dopise Vivian. V  pozdějších rozhovorech Cash vždycky prohlašoval, že po jeho zhlédnutí napsal ‚Folsom Prison Blues‘. Ve skutečnosti je ale napsal hodně dlouho poté. Během dlouhých stresujících hodin strávených u  radiotele­ grafu se začal sám cítit jako vězeň. Začal si pohrávat s písničkou o folsomském vězení, ale tehdy z toho ještě nic nevzešlo. Ačkoli hudbu miloval, o psaní písní toho ještě moc nevěděl. Ben si vzpomíná, že si John často poznamenával hudební nápady do kroužkového sešitu, ale většinou šlo jen o volná pokračování již existujících písniček – buď parodie, nebo nehorázné kopie. V následujících několika měsících John na folsomské vězení úplně zapomněl. K této myšlence se vrátil až po dvou letech, kdy zcela náhodou uslyšel v kasárnách písničku, která mu poskytla plán na jeho první hit. V  prvních dopisech adresovaných Vivian John poznamenal, že se místní chovají k Američanům jako k bohům. „Ani nevím proč,

45

ale je to tak,“ prohlásil. „Dokonce na ulici poodstoupí, aby nás nechali projít. Musí si asi myslet, že jsme tady od toho, abychom je chránili. Přesně vidím sám sebe, jak je chráním. Toužím jedině snad po malém pěkném zákopu.“ Žertovná zmínka o malém zákopu asi nejlépe popisovala přísná pravidla bezpečnostních služeb a měla vysvětlit napjatou atmosféru plnou úzkosti, která na základně panovala. Ani ne 160 kilometrů daleko od základny amerického letectva, na druhé straně Dunaje u Lince v Rakousku, měly základny ruské jednotky. „Rusové se neustále vytahovali a po celé linii, která je oddělovala od amerických jednotek, nadělali spoustu rozruchu,“ říká Bob Mehaffey, vedoucí Cashovy jednotky čítající čtyřicet mužů. „Bylo krátce po berlínském vzdušném mostě a  ruská armáda byla pořád ještě rozhozená. Moc dobře jsme věděli, že ruská obrněná vozidla umístěná podél hranice byla početně silnější, a než by stihla naše armáda dostatečně zareagovat, Rusové mohli postoupit daleko do Západního Německa. Za dvacet minut nás mohli převálcovat, a  tak panovalo neustálé napětí. Jen málokdy se letectvu přidělovaly zbraně, ale každý v jednotce včetně Johna dostal karabinu.“ Tohle napětí ještě zvýšilo vypětí z úmorných sledovacích sezení členů 6912. eskadry. Cash i ostatní většinou pracovali v osmihodinových směnách, ale někdy se v  době pohotovosti nebo při nedostatku pracovníků prodloužila směna na dvanáct hodin, občas i  více. „Každopádně jsme se maximálně snažili zachovat směnu na osmi hodinách,“ říká Mehaffey, „protože jsme ztratili skupinu operátorů, kteří nezvládli stres a prostě s tím sekli. Někdo se začas vrátil k jednotce, ale někoho jsme už nikdy neviděli.“ Operátor mohl být tak vyčerpaný, že ztratil sebekontrolu. Mehaffey si vzpomíná na jedno zvlášť vypjaté dvanáctihodinové sezení v  roce 1951, kdy jeden z  nejvyrovnanějších operátorů vstal ze židle, začal bušit hlavou do zdi a plakat. Mehaffey za ním přispěchal a zeptal se, co se stalo. Operátor jen bezmocně prohlásil:

46

„Nemůžu najít dveře.“ Mehaffey odvedl muže k  lékaři, kde mu dali léky a poslali ho na dvacet čtyři hodin do postele. V tomto případě se operátor do práce vrátil. O několik let později vyprávěl Cash redaktorovi o svém vlastním zhroucení. „Když jsem byl v Německu asi něco přes rok, měl jsem toho jednoho večera už plné zuby,“ řekl. „Pracovali jsme ve druhém podlaží, a než jsem si to vůbec stačil uvědomit, popadl jsem psací stroj a  vyhodil ho z  okna. Začal jsem plakat. Poslali mě do výdejny léků a dali mi pár aspirinů. Na zbytek večera jsem dostal volno.“ Mehaffey si však na žádný podobný incident nevzpomíná. S největší pravděpodobností byl Cash naprosto vyčerpaný a příběh si vymyslel, aby tak vyjádřil pocit nesvobody. V novém prostředí pociťoval Cash odcizení do takové míry, že mu někdy připadalo, že bojuje dočista sám proti systému, autoritě, tvrdému řádu a také čím dál víc s pokušením. Tisíce mil daleko od domova se pohyboval v typicky vojenské kultuře, ve které snad každý v jeho okolí začal ochutnávat pro něj zakázané ovoce – ženy a chlast. John stejně jako předtím opět mezi operátory vynikal. Na rozdíl od většiny ostatních, kteří sledovali přenosy zpráv ze zemí za železnou oponou včetně východního Německa, Maďarska a Rumunska, přidělili Johnovi nejnáročnější úkol. Musel sledovat přenosy zpráv samotných Rusů, kteří posílali signály zakódované v morseovce takovou rychlostí, že je většina amerických operátorů nebyla schopna sledovat. Na letce Chucka Rileyho, který později získal titul z  ekonomie na Univerzitě v Toledu, zapůsobil Cashův důvtip. „John nebyl žádný typický venkovský balík. Byl neobyčejně inteligentní. Vedli jsme spolu hodně velmi zajímavých a dlouhých diskuzí na téma světového dění a historie. Měl neuvěřitelnou slovní zásobu a pohotové uvažování. Jeho inteligenci jsem považoval možná za ještě větší dar než jeho hudební talent.“

47

Skoro ihned po příjezdu do Landsbergu začali dostávat letci od svých děvčat dopisy začínající slovy „Milý Johne“, ve kterých se jim omlouvaly, že si našly někoho jiného. A aby toho nebylo málo, stala se tehdy největším country hitem ‚A Dear John Letter’ od Jean Shepardové a Ferlina Huskyho. Dokonce i ti, kteří v Landsbergu nefandili country, vzpomínali, jak ji po celých kasárnách hrála rádia a gramofony. Podle Mehaffeyho byly reakce vojáků na dopisy tak šokované a bolestné, že si v jednotce vymysleli rituál, který jim měl pomoci se s  nimi vypořádat. „Když někdo dostal dopis znějící ,Milý Johne’, přiměli jsme ho postavit se na vojenský kufr a všem v kasárnách ho přečíst. Nedělali to samozřejmě všichni, jen někdo. Nějak to z člověka vyplavilo napětí.“ V hloubi duše se i John několik měsíců bál, že obdrží špatné zprávy. Psal proto Vivian každý den a snažil se ujistit sám sebe, že ho stále miluje – někdy jí psal dvakrát nebo třikrát denně –, a  stěžoval si, když mu odepsala s  denním zpožděním. Když od ní nedostal zprávu týden, nebo dokonce i déle, celou dobu úplně šílel strachy. V dopise adresovaném Vivian krátce po příjezdu do Landsbergu ji John hned vyčetl, že nepíše. „Ještě jsem od tebe nedostal dopis, miláčku, a docela si již zoufám,“ napsal 16. října. „Úředník na poště se mě už bojí, pokaždé se na něj tak nepěkně podívám, když jdu zkontrolovat poštu, což je dvakrát denně… Kluci mi říkají, že už mě nemiluješ. A proto mi také nepíšeš, ale nevěřím tomu. Miluješ mě, viď že ano, miláčku? Miluji tě. Tvůj, Johnny.“ Když začaly Vivianiny dopisy pravidelně přicházet, Johnovi se ulevilo, ale samozřejmě jakékoli přerušení řetězce v něm vždycky zaselo pochybnosti. Po dobu jeho nasazení si mezi sebou vyměnili snad víc než tisíc dopisů. Když dostal Vivianinu fotku, okamžitě běžel na poštu koupit si rámeček. Pověsil si obrázek na zeď nad pryčnu a přidal k němu poznámku: „Ruce pryč.“ Ostatní v  kasárnách mu připomínali

48

všechny ty dopisy „Milý Johne“ a předvídali, jak mu zanedlouho zlomí srdce. Jeden letec se s ním dokonce odvážil vsadit o deset dolarů. John sázku přijal s tím, že „Viv je jiná“. Když si letec o několik měsíců později všiml visící fotky na zdi, zaplatil. Cash byl přesvědčen, že Vivian je jeho vysněná dívka, a proto pro něj bylo jen přirozené se s  ní podělit o  jeden ze svých snů, ten, o zpěvákovi v rádiu. Onoho prvního podzimu napsal Vivian dopis, že si právě koupil harmoniku, aby měl v kasárnách co dělat, a také již mluvil o tom, že hned po návratu do Států založí vlastní kapelu. Rovněž psal o tom, že se pravidelně schází s nějakými kluky v kasárnách, hraje na kytaru a zpívá. Někdy se k nim přidával i Perea, většinou se však sestava skládala z Cashe, Teda Freemana ze Západní Virginie, Orvilla (Waynea) Rigdona z Loui­ siany, Reida Cumminse a Billa Carnahama z Missouri. Říkali si Landsberg Barbarians. Když John zjistil, jak Rigdon hraje dobře na kytaru, koupil si za pět dolarů německý model a požádal Rigdona, aby ho to naučil. John ale nedokázal pochopit akordy a  ovládání hudebního nástroje posléze vzdal: prostě při zpívání jen tak brnkal. V následujících třech letech dále Vivian informoval o nahrávkách, které slyšel, nebo jí opakoval, že jednoho dne bude mít vlastní kapelu. Obzvlášť byl hrdý na zakoupená alba s písničkami Jimmieho Rodgerse, které ještě neznal. Později si koupil magnetofon, na kterém mohl vyhodnocovat své pokroky ve zpěvu tím, že nahrával svůj vlastní hlas. Ve volných dnech chodili letci do jednoho ze dvou klubů v Landsbergu. Ačkoli byla základna společná, bílí letci většinou chodili do Der Goggle, zatímco Afroameričani dávali přednost Der Ziederbrau. Ty večery, kdy letka zaplnila zmíněná místa, se v klubech neobjevovalo moc německé klientely. Ani moc mužů. Zato ženy tam byly vždycky.

49

„Nezapomeňte, že Německo po druhé světové válce mělo problémy s  hladem a  opravdovou chudobou,“ vysvětluje Mehaffey. „Koupit někomu jídlo byl učiněný dar. Když jste chtěli ženu, žádný problém. Mohli jste ji sbalit na ulici nebo v klubu, a když jste jí ještě koupili jídlo, vzala vás k sobě domů.“ Když dostali Američani tři dny volna, sebralo se jich nějakých padesát až sto a vyrazili vlakem do Mnichova nebo do Starnbergu, kde obsadili hotel a z baru udělali vlastní soukromý klub. Kluci tam hráli hudbu, pili a hledali ženy. Na rozdíl od kasáren, kde hrál s  Barbarians, se John nestal během těchto večírků centrem pozornosti. Na fotkách z  jednoho večera vypadá naprosto anonymně snad kromě jedné fotky, na které je zjevně přiopilý, naklání se k foťáku a blbne s houslemi. V Cashově autobiografii Man in Black z roku 1975 psal o té horší stránce jednoho zážitku v Německu: „S ubíhajícími týdny a měsíci se mi Dyess, Arkansas, maličký kostelík, všechno, co jsem se tam naučil, i život, který jsem tam žil, čím dál víc vzdaloval. Z piva jsem přešel na německý koňak a také k nevázanějšímu životu… Chlast a bezbožnost ve mně spustily všechny možné návyky, které se mi brzy staly téměř přirozenými.“ Mehaffey odpovědný za dohled nad všemi členy jednotky, tvrdí, že v prvních měsících v Landsbergu se Cash choval úplně stejně jako zbytek bezpečnostního družstva. „Johnny se od nás moc nelišil,“ říká. „Stejně jako ostatní byl mladý, hloupý a vyhledával dobrodružství. Ženy, pití, hazardní hry, boj a svoboda, což jsme předtím nikdy nezažili. Johnny sem prostě zapadal, ani horší, ani lepší. Chápejte, nemysleli jsme si, že jsme nějak obzvlášť nevázaní, a na tehdejší dobu jsme se chovali docela umírněně. Naše bitky z větší části obnášely jednu nebo dvě rány a bylo po všem.“ Na mladém letci však Mehaffeyho zaujala hlavně jedna věc, a sice jak si byl jistý svojí kariérou. „Všichni jsme byli jen taková děcka,“ říká. „Nikdo z nás vlastně nevěděl, co chce dělat – kromě Johnnyho. Od začátku věděl,

50

že chce být zpěvákem. Ještě teď ho vidím, jak sedí na vojenském lůžku se srolovanou matrací a brnká na kytaru.“ V nekonečných dopisech Vivian Cash detailně zaznamenával své prožitky a při tom se zaměřoval na střet mezi náboženským přesvědčením a  milostnými touhami. Nepřímo poukazoval na své prohřešky včetně pití a záletnictví, ale zároveň ji nabádal, aby mu zůstala věrná a počkala na něho. Dopisy představují nesmírně poutavou směs viny a zdrženlivosti, oddanosti a doznání, důvěry a  obviňování. Mehaffey vycítil Cashův emocionální boj. Někdy nastávaly okamžiky, říká, kdy kluci řádili a  hlučně oslavovali v klubu, ale John seděl rozmrzele, úplně sám a upřeně hleděl do prázdna a vypadal ztraceně a osaměle. V dopise napsaném Vivian v roce 1952 se Cash přiznal, že byl s jednou holkou v Augšpurku a podruhé v Mnichově. „Miláčku, ty holky pro mě nic neznamenají,“ ujišťoval ji. „Měla bys to vědět. Strávím s nimi jeden večer a pak se s nimi už nikdy nesetkám… Miláčku, vyměnil bych 100 takových holek za jednu pusu od tebe.“ Cashova dcera Kathy říká, že podle ní „trocha té nevěry byla známkou nejistoty, že by si Vivian mohla najít někoho lepšího než on. Myslím si, že jeho poznámky byly jen takovou zkouškou, jak zareaguje. Chtěl vědět, jestli zůstane při něm, což vždycky udělala. Zatímco byl pryč, s nikým vážně nechodila, což pro něj bylo důležité. Také jsem si při čtení těch dopisů uvědomila, jak se cítil neskutečně osamělý. Stále se snažil sám sobě dodat odvahu a mámě vždycky vykládal, jak bude všechno skvělé.“ Z  dopisu datovaného 18. července 1952 pochází první zmínka o manželství. Očividně to byla odpověď na něco, co napsala Vivian. Krátkou zprávu začal John poznámkou: „Ano, také bych si přál, abychom se brzy vzali, miláčku.“ Krátce poté nahradil svůj obvyklý pozdrav – „Mému miláčkovi Viv“ nebo „Můj nejsladší miláčku“ – oslovením „Mé budoucí ženě“.

51

Před kamarády v Landsbergu neskrýval Cash své pocity. Po­ dle vzpomínek Williama Harrella, jednoho ze zaměřovačů, hovořil John o  svém přání oženit se s  Vivian, a  dokonce uvažoval i o tom, že konvertuje ke katolictví, přestože se mu toto náboženství zdálo poněkud tajemné a neznámé. V prvních dopisech položil tu a tam Vivian otázku. Třeba se znenadání zeptal na něco v tom smyslu: „Miláčku, co je to katechismus?“ Jindy se ptal: „Miláčku, pokud si protestant vezme katoličku, musí být svatba katolická a děti vychovávány jako katolíci, viď? A nemohou svým dětem dávat jména. Někdo jiný jim je dá, že jo? Možná to není pravda, ale takhle jsem to aspoň slyšel.“ V únoru 1953, dva dny poté, co mu bylo dvacet jedna let, koupil Vivian zásnubní prstýnek a poslal jí ho poštou. Stále se ale potýkal s problémem jejího katolictví. V dopise poslaném v květnu 1953 se zmínil, že se dočetl něco „velmi nechutného a  neuspokojivého“ o  smíšených manželstvích. „Nabádají katolíky, aby si nebrali protestanty, a protestanty, aby si nebrali katolíky,“ napsal jí. „Kdyby se můj život měl podobat tomu, co se píše v  této knize, byl bych s  tebou celý život nešťastný. Přestože je to katolický spis, nevěřím tomu a vím, že to tak nebude.“ Potom toto téma na chvíli odeznělo a Cashovy dopisy se znovu vrátily k prostému „s láskou a spoustou polibků“. Ženy, náboženství a  alkohol nebyly jediné problémy, se  kterými musel Cash v  Landsbergu bojovat. Podle jedné historky, která kolovala mezi vojenskými jednotkami, se o víkendu v Augšpurku nacházejícím se severozápadně od Mnichova John spolu s několika kamarády nadmíru opil a zahlédl černošského letce ve společnosti bělošky. Zakřičel na vojáka, že by neměl chodit s běloškou. Hádka tak vygradovala, že je musel od sebe odtrhnout vojenský policista. Jeho kamarády to docela šokovalo, protože na základně byla spousta Afroameričanů a John se všemi velmi dobře vycházel, hlavně s C. V. Whitem, přátelským chlapíkem, který

52

měl strašně rád křiklavé oblečení. Právě Whiteovým šatníkem byla inspirována ‚Blue Suede Shoes‘ Carla Perkinse. I  v  dopisech adresovaných Vivian ze začátku května roku 1953 se Cash zmiňoval o  stejném opileckém incidentu, který však popsal jako hádku na vlakovém nádraží, nezmínil už mezirasový podtext. „Oslovoval jsem ho všemi možnými jmény, které černoši dostali,“ napsal. „Čím byl ode mě dál, tím hlasitěji jsem na něj křičel, nazval jsem ho ,černou hubou‘, ,negrem‘, ,černochem‘ a několika dalšími výrazy.“ A pak pokračoval: „Dneska ráno mi bylo strašně zle, chtěl jsem umřít. Vypil jsem hodně kafe a všechno to zas vyzvracel.“ Později Cash trval na tom, že epizoda v Německu byla jen bezvýznamným opileckým vzplanutím. Vyrůstal obklopen rasovými předsudky, dokonce se na konci devadesátých let kamarádovi přiznal, že jeden jeho příbuzný byl členem Ku-Klux-Klanu a  dopustil se násilností vůči černochům. K  tomu však došlo dávno před odstěhováním rodiny do Dyessu, řekl. Jako miliony ostatních bělochů jeho generace na jihu měl pocit, že se již konečně dostatečně distancoval od prvotní zaslepenosti regionu a konkrétně pro něj tento proces začal v Německu. Navzdory incidentům v Lands­bergu řekl Cash Jamesi Keachovi, který se časem podílel na produkci filmu Walk the Line s Cathy Konradovou: „Nikdy v životě jsem neměl nic proti černým.“ A. J. Henson, Cashův spolužák ze střední školy, s tímto názorem souhlasí. „Řekl bych, že v  Dyessu opravdu existoval rasismus,“ potvrzuje Henson. „Jelikož tam nebyli žádní černoši, nedocházelo k mnoha incidentům. Ale nikdo s nimi taky nechtěl mít nic společného. Jako parta jsme byli jednou ve Wilsonu, šli jsme právě po chodníku a  najednou jsme potkali černocha. Ustoupil jsem stranou, aby mohl projít. Jeden z kluků se kvůli tomu do mě navážel a řekl mi, že běloši neuhýbají z cesty jako já. Myslím, že jsme se od té doby hodně změnili. Mám už tři adoptované vnuky, všichni jsou černoši.“

53

Podle Cashovy dcery Rosanne čas strávený v Landsbergu pomohl otci k větší toleranci. „Myslím, že si s sebou táta odvezl do Německa předsudky své výchovy,“ říká. „Nikdy neviděl svět, neznal nic jiného. Rychle se mu však začaly otevírat obzory. Psal si malý deníček z cest – psal o horách a památkách, kolik co stojí, jak jsou staré, historii míst, cesty vlakem a výlety lodí a také, jak viděl projíždět královnu ulicemi Londýna. Zcela očividně ho svět okouzlil a  užíval si nového pocitu znalosti a  protřelosti. Ruku v ruce s novým pocitem světaznalosti se dostavila daleko větší tolerance a pochopení zla rasismu. Jakmile se uvnitř změnil, již se to nikdy neobjevilo. V dospělosti byl asi ten nejtolerantnější člověk, kterého jsem poznala.“ Aby Rosanne svoje tvrzení ještě víc potvrdila, vrací se k jednomu okamžiku, když jí bylo asi devatenáct, ležela na posteli a četla si knížku o  astrologii. Vešel táta a  zeptal se jí, co čte: „Ukázala jsem mu ji a on jen přikývl. Řekla jsem: ,Moc tomu nevěříš, viď?‘ A on na to: ,Ne, ale myslím, že by sis o tom měla všechno zjistit.‘ Jakmile se jeho mysl začala otevírat, nebyla k zastavení. Byla obrovská. Obsáhl nedozírné množství vjemů snad čehokoli.“ V průběhu léta roku 1953 měl už Cash plné zuby potloukání se s kamarády po německých barech. A tak požádal Vivian, aby za ním přijela do Německa a začala s ním bydlet v bytě v Mnichově. Protože jí stále ještě nebylo dvacet jedna let, muselo si letectvo vyžádat písemný souhlas od jejích rodičů, a teprve pak se k němu mohla přidat. Dne 17. července tedy napsal Vivianinu otci a požádal ho o ruku jeho dcery, ale Tom Liberto ho odmítl. „Milý Johne,“ napsal Liberto 8. srpna. „Vím, že mi trvalo víc, než je zdrávo, abych ti řádně odpověděl na tvůj dopis, který jsem si podrobně přečetl a pochopil. S paní Libertovou jsme neměli dostatek času, abychom našli tu správnou odpověď, která by podle našeho vlastního úsudku byla ta nejlepší pro tebe i Vivian, a proto raději věnujeme ještě pár dní, abychom se zeptali Boží prozřetelnosti.“

54

V  dopise se Vivianin otec snažil zabránit bezprostřednímu sňatku. Liberto poukazoval zejména na krátký čas, který spolu dvojice strávila před Cashovým odjezdem do Německa, a doporučoval „po návratu do Států prodloužit dobu námluv alespoň na přiměřenou dobu“ a ujistit se tak, že se k sobě opravdu hodí. Cashe to naprosto zdrtilo, ale i  nadále v  dopisech vyznával Vivian lásku. Domů se měl vrátit už za pár měsíců a volné chvilky trávil rybařením nebo prohlížením pamětihodností včetně vyjížděk po Londýně a  Paříži uskutečněných na podzim. Cestování s Cashem se zalíbilo i Pereovi, protože moc dobře věděl, že uvidí historické památky a nebude trávit čas po barech a lovit ženské. V dopisech, které Cash během výletu napsal Vivian, se skrývala odzbrojující nevinnost. Byly to dopisy, které se Rosanne zdály nesmírně poučné. Dne 18. října napsal z  Paříže: „Po dlouhé cestě jsme dorazili v 8.30 ráno do studené, mlhou pokryté Paříže… Vzali jsme si taxík přes Pigalle a nakonec se zastavili před Vítězným obloukem. Opravdu to bylo krásné. Asi třikrát tak větší, než jsme si mysleli, a  daleko hezčí. Procházeli jsme se okolo, fotili, atd., a  pak jsme se šli podívat na Eiffelovu věž… Z dálky jsme ji vůbec neviděli, protože byla mlha, a ani jsme nevylezli až nahoru, protože už dole nám byla docela zima… a i tam nahoře to vypadalo, že tam bude pěkná zima. Chvíli jsme blbli kolem Eiffelovy věže a  fotili a  pak jsme se vydali k  nábřeží. Eiffelovka je jen pár yardů od Seiny. Posadili jsme se na její břeh a chvíli pozorovali lidi, jak loví ryby. Pak jsme se prošli po nábřeží, vyšli do ulic a metrem se vrátili do centra. Nějakou dobu jsme chodili po obchodech a pak se navečeřeli v luxusní restauraci. Ve 13.20 jsme se vrátili do hotelu a šli spát, což jsme potřebovali.“ O  tři dny později napsal Vivian z  Londýna: „Dnes jsme z Londýna viděli hodně. Nasnídali jsme se v 9 hodin ráno a pak jsme se chvíli procházeli po ulicích. Autobusem jsme zajeli

55

k Buckinghamskému paláci a dorazili jsme právě včas, abychom se podívali na střídání stráží v 11 hodin. Po focení a prohlídce paláce jsme sešli k Temži, a zrovna když jsme odcházeli z Westminster Bridge, začal Big Ben odbíjet dvanáctou hodinu. Nedaleko mostu jsme si dali fish and chips a pak se vydali k Picadilly Circus. Na tohle místo nemá ani Times Square.“ Ve vztahu na dálku mezi Vivian a Johnem se čas od času objevily i nepříjemné okamžiky, z nichž se většina týkala náboženství a alkoholu. Když se v lednu 1954 Vivian přiznala, že po nějakém pití na vánočním večírku onemocněla, Cashe to natolik rozčílilo, že jí vyhrožoval ukončením vztahu: „A teď, miláčku, co chceš dělat? Chceš si vybrat mezi životem plným alkoholu, pobíháním s opilci a nechutně mluvícími lidmi, nebo chceš naše manželství, naše štěstí? Chci to vědět hned teď, Vivian. Buď naše láska, nebo tvůj alkohol.“ Na toto téma narážel následující den i  později. Ať mu odpověděla Vivian cokoli, Cash byl spokojený – a začal znovu mluvit o jejich společném životě. Znovu podepisoval dopisy „Tvůj manžel, Tvůj navěky Johnny“. Tou dobou začal John daleko víc přemýšlet o svatbě a návratu domů, a proto zase začal alespoň příležitostně chodit do kostela. A také si vybojoval nějaký čas, a mohl se tak věnovat hudbě. V prvních měsících roku 1954 John psal Vivian, že slyšel několik pěkných nových písniček Hanka Snowa, a  také se zmínil o tom, že se aspoň podle svého názoru zlepšuje ve zpěvu. „Myslím, že od té doby, co jsem si pořídil kazeťák, se mi hodně zlepšil hlas,“ napsal. „Asi je to normální. Když nepracuju nebo nespím, je to jediné, co dělám. Poslouchám hudbu nebo ji hraju.“ Na nejdůležitější hudební skladbu však narazil úplně náhodně. Poslouchal ji pak po celou dobu, co byl v Německu. Když jednoho dne procházel kasárnami, zaslechl podivně vábivé pop blues o železniční vlakové soupravě a zármutku osamělé ženy, která lká nad ztracenou láskou. Přistoupil o něco blíž

56

k  lůžku Chucka Rileyho a  mohl si působivou skladbu poslechnout zblízka. Písnička se jmenovala ‚Crescent City Blues‘ a  byla součástí konceptuálního alba Seven Dreams skladatele a hudebního aranžéra Gordona Jenkinse, který spolupracoval s popovými hvězdami Natem „Kingem“ Colem, Frankem Sinatrou či Andrew Sisters. Album si Riley koupil na poště a  vzpomíná si, jak ho Cash požádal, aby mu ho zahrál ještě jednou. Slova a příjemně vtíravý tón Johna fascinovaly: Když byl jsem ještě malý, má máma říkala mi, Sue, až vyrosteš, jen běž, rozhlédni se a konej, a teď vězím v Crescent City a čas se vleče dál, když zaslechnu píšťalu pískat, svěsím hlavu a pláču pořád. O několik dní později se Cash vrátil a půjčil si od Rileyho nahrávku, aby si napsal slova nebo si ji nahrál. Snad žádná jiná písnička, kterou slyšel v Landsbergu, tolik nezapůsobila na Cashovu osamělost jako ‚Crescent City Blues‘. Vzpomněl si na film o  folsomském vězení, a  takřka okamžitě se pokoušel zachytit pocity z ,Crescent City Blues‘ do písničky o zoufalství a beznaději ve vězení, ale než ji vůbec dokončil, trvalo to celé měsíce. Samotný Riley si jako oddaný fanoušek jazzu koupil popové album jen tak z rozmaru. Nenašel žádná nová jazzová alba a docela se mu líbil obal. Došlo k  druhé pozoruhodné souhře náhod. Kdyby Johnova jednotka dorazila do Landsbergu jen o dva týdny později, asi by nikdy neviděl film o folsomském vězení, a kdyby si Riley nekoupil Jenkinsonovo album, Cash by asi nikdy neuslyšel nahrávku, která mu poskytla náležitou inspiraci k  napsání písničky, jež se pro něj stala klíčovou. Na konci března podstoupil Cash menší operaci, při níž si nechal odstranit cystu na bradě. Zbyla mu po ní jizva. V nadcházejících

57

letech budou kolovat fámy o tom, že jizva pochází z jakési bitky s noži, což jen posílilo jeho image drsného chlapa. V dubnu ho povýšili na rotmistra a letectvo ho následně požádalo, aby se znovu přihlásil k vojenské službě. Ani za nic. Chtěl jet domů. Toužil uvidět Vivian a vrátit se k civilnímu životu. V posledních týdnech v  Německu si také uvědomil, jak moc mu chybí Dyess a  rodina. „Skoro tři roky jsem tesknil po domově,“ řekl později. „Chyběly mi pole, chyběly mi země, lesy, řeka, díra na plavání.“ A tento stesk ho přivedl k básni ‚Hey, Porter‘, kterou napsal ve vlaku na cestě z Landsbergu. Cash měl pocit, že vyvázl z podnětů a svodů Landsbergu v docela dobrém stavu. Nyní se mohl těšit na všechny věci, na kterých mu záleželo. Bude znovu s Vivian, rodinou, vírou a hudbou. O tomhle momentálním štěstí mluví ‚Hey, Porter‘. Johnny Cash se vracel do své vlastní zaslíbené země: Hej, strojvůdče, hej, strojvůdče, řekl byste mi už čas? Jak dlouho ještě potrvá, než překřížíme Mason Dixon Line? Až nastane nám den, řekl byste strojvůdci, aby nám hned zpomalil? Nebo jen tiše, zastavte ten vlak, protože se chci porozhlédnout v dál. Hej, strojvůdče, hej, strojvůdče, jaký čas jste říkal? Jak dlouho ještě potrvá, než uvidím světlo dne? Až narazíme na Dixie, řekněte tomu strojvůdci, ať rozezvučí zvon?

58

Požádejte každého, kdo nespí, ať hned vstane a zakřičí. Hej, strojvůdče, hej, strojvůdče, venku se už rozednívá. A starý vlak vyfukuje kouř já musím namáhat oči. Požádejte strojvůdce, aby profoukl píšťalu už prosím. cítím mráz na listech bavlny a vánek, co nám fouká od jihu. Hej, strojvůdče, hej, strojvůdče, dejte mi zavazadla, prosím, už nemusí mi nikdo říkat, že jsme v Tennessee. Jděte a řekněte strojvůdci, ať osamělá píšťala už zaječí. nejsme daleko od domova a pára už vás netrápí. Hej, strojvůdče, hej, strojvůdče, otevřete dveře, prosím, až zastaví vlak, první hned tu vystoupím, protože nemůžu dál už čekat. Řekněte strojvůdci, že jsem řekl mnohokrát dík a rád zaplatil jsem jízdné. Nasměruji kroky mé teď k jihu a budu dýchat jižní vzduch. ‚Hey, Porter‘ byla skvělá skladba, naplněná vřelostí a  jemnými nuancemi a  navždy bude sloužit jako připomínka Cashe, který byl tím nejlepším skladatelem, když psal o něčem, co sám

59

prožil – písně o bavlníkových polích, povodni v roce 1937 a zlých časech. Litoval snad jen toho, že napsal o návratu do Tennessee a  ne do Arkansasu. Později zavtipkoval: „Nepřišel jsem na dost slov, které by se rýmovaly s Arkansasem, což byl trochu problém.“ Ale možná se Tennessee hodilo víc. Arkansas byla minulost Johna R. Cashe. Tennessee se stane jeho budoucností. Mladík z Dyessu se znovu oddával snění.

60

3. kapitola MEMPHIS A SAM PHILLIPS

I Pro někoho tak nezkušeného a zároveň nezávislého, jako byl Johnny Cash, byl Memphis v létě 1954 asi tím nejlepším místem, kde se mohl pokusit vstoupit do hudebního průmyslu. Letadlem společnosti American Airlines přiletěl Cash 4. července do Memphisu, aby se po třech letech znovu setkal se svojí snoubenkou a její rodinou. Hned následujícího dne vešel Elvis Presley do studia Sun Records Sama Phillipse, kde vytvořil nahrávku, která bezesporu určila osobitý styl a charakter rockenrolu. V  následujících letech přesvědčil Elvis velmi snadno mladé lidi, že rockenrol tady byl vždycky stejně jako školní zvonek nebo Světová série. Toho večera se však zrodil rock, jak ho vlastně známe dodnes. Takřka náhodou Phillips a tři další muzikanti vystihli nestálost tehdejší společnosti, a spustili tak ohromnou sílu, že sjednotila celou jednu generaci. Při pokusu vysvětlit kouzlo onoho letního večera, hudební fanoušci a kritici se zejména plně soustředili na Presleyho, dospívajícího charismatického zpěváka, který se stal nejvýznamnější hudební hvězdou. Nicméně i  Phillips sehrál stejně důležitou roli, ne-li důležitější. Jedenatřicetiletý rodák z  Alabamy byl stejným rebelem jako kterýkoli jiný dlouhovlasý muzikant, jenž se vydal cestou rocku. Rockenrol nevymyslel, ale hned, jak jej uslyšel, tak ho pochopil. Na rozdíl od jiných známých producentů z Nash­v illu Phillips nevěřil, že může umělcům vnutit určitý styl nebo povahu. Samova genialita spočívala v tom, že

61

dodával odvahu nezávislým umělcům, aby se mohli stát sami sebou, a  také hned poznal v  nahrávce skrytou lidskost, která nadchne posluchače. Když v  roce 1950 tehdy ještě neznámý rozhlasový hlasatel a odborný technik Phillips poprvé otevřel nedaleko centra Memphisu nahrávací studio otočené směrem do ulice, dokonce i jeho nejlepší přátelé mysleli, že je moc dobře, když Sam nenechal práce ve WREC. Jak by mohl vůbec konkurovat hlavním hudebním vydavatelstvím v New Yorku a Los Angeles, které se mohly pochlubit popovými hvězdami Perrym Comoem či Patti Pageovou a dalšími? Tihle skeptici však o ctižádostivém mladíkovi něco nevěděli: neznali jeho neochvějnou víru vycházející ze síly a kouzla původního country a blues, s kterými vyrůstal na jihu. Neměl v úmyslu konkurovat popové hudbě: chtěl ji nahradit. Snad jen v samotném Memphisu mohla vzniknout hudba, kterou onoho večera Phillips zaslechl. Od centra country v Nashvillu se město nachází méně než tři hodiny jízdy autem, ale je natolik odlišné, že se člověku ani nechce věřit, že při jízdě po Interstate 40 nepřejel hranice státu. Dokonce existuje staré pořekadlo: Nashville může být hlavním městem Tennessee, ale Memphis je hlavním městem Mississippi. Ve městě se už půl století hrála na Beale Street černošská muzika. „Vyrůstal jsem na jihu a  pocítil jsem jistou spřízněnost mezi bílými lidovými umělci a  černošským blues nebo spirituálními umělci z jihu,“ prohlásil Phillips o několik let později. „Obě strany pojily příliš těsné vazby, aby se daly překrýt, což bylo naprosto přirozené. Šlo jen o to, že nahrávací společnosti pohlížely tehdy na hudbu jako na úplně odlišnou věc. Neuvědomily si, že došlo k přirozené výměně a veřejnost ji nakonec přijme.“ A za tím účelem Phillips otevřel v Union Avenue 706 nahrávací studio a doufal, že se mu podaří získat ty nejserióznější talentované černošské muzikanty ve městě. Začal nahrávat singly s místními bluesovými a R&B umělci včetně B. B. Kinga a Howlin‘ Wolfa,

62

které mu zadaly nezávislé nahrávací společnosti Chess v Chicagu či Modern v Los Angeles. Sun Records zahájila činnost až poté, co se veselá nová písnička s názvem ‚Rocket 88‘, kterou Phillips nahrál s Ikem Turnerem a Jackie Brenstonovou, stala u Chess jednoznačným R&B hitem. Pouze s jedním zaměstnancem - recepční a sekretářkou v jedné osobě, která vyřizovala většinu účetnictví, pracoval Phillips jako divý. Kromě nahrávání najezdil ve svém desotu z roku 1947 stovky mil týdně a doufal, že přesvědčí místní dýdžeje, aby zahráli jeho nahrávky v rádiu, a zároveň přemlouval obchody s deskami, aby si je koupily. Ze začátku mířily Phillipsovy nahrávky s bílými umělci přímo do country, a to samé měl v úmyslu i s Presleym. Když se mladý Elvis v roce 1953 zastavil v Sun Studios, protože chtěl udělat nahrávku pro svou matku, hodně na Phillipse zapůsobil, přestože původně mělo jít o bokovku, která mu pomůže zaplatit účty. Presley nesměle zazpíval starou popovou písničku ‚My Happiness‘, což Phillipse nijak neohromilo, něco ze zpěvákovy intonace ho však zaujalo. A  proto zašel Sam s  Elvisem 5. července do studia a  dal ho dohromady s  dvěma muzikanty, kteří pracovali na některých prvních Phillipsových nahrávkách. Byli to kytarista Scotty Moore a  basista Bill Black. Aby se mladík uvolnil, navrhl mu zazpívat některou z jeho oblíbených melodií. Když na to Elvis zareagoval spoustou popových písniček včetně pomalé a váhavé verze ‚Harbour Lights‘, tedy čtyři roky starého Top 10 hitu Binga Crosbyho, začal Phillips pomalu ztrácet naději. Celý večer mu najednou připadal jako naprosto marná snaha. Nakonec vypnul kazeťák a řekl klukům, aby si odpočinuli. O  několik okamžiků později ho udivilo, když začal Presley žertovně brnkat na akustickou kytaru a zpívat bluesovou melodii ‚That’s  All Right‘ od Arthura „Big Boye“ Crudupa. Takřka okamžitě zapnul Phillips nahrávání a pobídl muzikanty, aby tuto melodii několikrát zahráli.

63

Celá ta chvíle se podobala „velkému třesku“, jak to lze najít v popové hudbě. V Presleyho zpěvu se skrývá nepotlačovaná sexuální přitažlivost a autorita a Mooreův nezapomenutelný kytarový riff ovlivněný stylem hry Cheta Atkinse a  Merlea Travise mu navíc ještě dodal na energii a  barvitosti. S  touto nahrávkou kytara našla své čestné místo jako nezbytný hudební rockenrolový nástroj. Nespočet hudebníků včetně Erika Claptona, Jimmyho Page a Johna Lennona mluvili s posvátnou úctou o vlivu Elvisova hlasu a Scottyho kytary z prvních singlů Sunu. Na jihu vyvolala nahrávka takový rozruch, že se před Phillipsovými dveřmi začali šikovat mladí zpěváci z celého okolí včetně Louisiany, Texasu a Mississippi a všichni se chtěli stát budoucím Elvisem. V tomto zástupu stál i John R. Cash. Z kariérního hlediska se dá považovat za velké štěstí, že si vybral Memphis jako svůj nový domov. Když letadlo, ve kterém Cash seděl, přistávalo v Memphisu, ještě nic nevěděl o  Samu Phillipsovi, Elvisu Presleym nebo Sun Records. Rozhodl se přestěhovat, protože tam bydlel starší bratr Roy, který mu slíbil pomoc při hledání práce. Letectvo – a léta otcových narážek a  posměchu – z  Cashe udělalo praktického člověka. II Přestože na něho na memphiském letišti čekala skoro celá rodina, aby se s ním přivítala, nemohl Johnny odtrhnout oči od jednoho jediného člověka. S Vivian byli tak rozrušení, že se jim ani nedostávalo slov, a když ji navíc ještě objal a dlouze políbil, jeho rodina se začala nervózně smát. Dokonce se vložil do hovoru i normálně zamlklý Ray. „Vivian,“ zažertoval, „abys ho nesnědla.“ Díky žoviálnosti ostatních nakonec dvojice uvolnila objetí a John přenesl svoji pozornost na zbytek rodiny. S Vivian po boku

64

si potřásl rukou a objal Carrie a Raye, své bratry Roye a Tommyho, sestry Rebu, Louise a  Joanne a  navíc ještě neteře a  synovce. Teď již šest stop a dva palce vysoký a 165 liber vážící Cash dospěl, přesto je při objímání překvapily jeho obrovské svaly. Celá skupina zamířila do Dyessu, kde sice Carrie a Roy prodali statek a koupili něco nového nedaleko centra města, ale John se tam přesto stále cítil doma a nemohl se dočkat, až bude moct Vivian ukázat školu, díru na chytání ryb a  jiná oblíbená místa svého mládí. Trochu ho zklamalo, že nemohl Vivian představit všem kamarádům ze střední školy, protože většina z nich už město opustila. U některých rodičů nechal její fotky, aby se podívali, jak je krásná. Čekalo ho ale ještě jedno výrazné zklamání: Vivian svému otci slíbila, že se s Johnem před svatbou nevyspí, a nedala se obměkčit. Po několika dnech už John neměl stání. Chtěl vyrazit do San Antonia a  oficiálně požádat Vivianina otce o  její ruku. Tohle milé, staromódní gesto Vivian dojalo. Věděla, že pro její rodiče to bude hodně znamenat. Vypůjčili si Rayovo a  Carriino auto a  vyrazili do San Antonia, kde první večer stejně jako za starých časů zašli na River Walk a našli lavičku, na kterou John vyryl jejich iniciály. Navzdory všem původním pochybnostem budoucí zeť Toma Liberta okouzlil. Stále mu ale dělalo starosti, že dvojice spolu nestrávila víc než třicet dní. Vivian bylo ale dvacet jedna let a Johnova ochota oženit se s ní v katolickém kostele a také slib, že budou vychovávat děti dle víry, na něho zapůsobily. Připadal mu jako dokonalý mladý muž a konečně svolil. Zatímco Vivian připravovala vše potřebné ke svatbě, John odjel do Dyessu, kde odevzdal auto rodičům, a vrátil se do Memphisu autobusem. Na stanici ho vyzvedl Roy a společně se vypravili do obchodního zastoupení DeSoto-Plymouth, kde pracoval jako mechanik. Zařídil tam setkání s  Marshallem Grantem a  Lutherem Perkinsem, dvěma spolupracovníky mechaniky, kteří velmi

65

často během přestávky na oběd hráli na kytary písničky ze své rodné země a gospely. Možná Roy usoudil, že by spolu mohli začít hrát jako kapela. Marshallovi, který se přestěhoval do Memphisu z  rodné Severní Karolíny, okamžitě učarovalo Cashovo charisma. „Dokonce si ani na sebe nevzal uniformu letectva,“ řekl Grant. „Měl na sobě běžný oblečení, ale něco vás k  němu táhlo. Když nás Roy představil, jako by se mi na temenu hlavy postavily všechny vlasy. Trochu mě to polekalo. Ale pochopil jsem, že chci toho chlápka poznat. Vypadal jako hvězda. Když nás Roy představil, John prohlásil: ,Slyšel jsem, že tak trochu brnkáte.‘ Já jsem na to opáčil: ,Ale opravdu jen tak trochu.‘ On se jen pousmál: ,No, já jsem na tom stejně.‘“ Pak odvedl Grant Cashe na setkání s Perkinsem, rodákem z Mississippi s ledovým neproniknutelným obličejem, který právě opravoval porouchané rádio od auta. John mu řekl to samé co Lutherovi: „Slyšel jsem, že tak trochu brnkáte.“ Dohodli se, že se po Johnově návratu ze San Antonia sejdou a společně si zahrajou. Pak vzal Roy bratra na policejní oddělení v Memphisu, kde měl kamaráda. Neměli žádné volné místo, ale kamarád mu doporučil, aby si promluvil s Georgem Batesem ze společnosti Home Equipment. Ve městě to byl populární obchod se spotřebiči a Bates byl zas známý tím, že se velmi snažil pomáhat bývalým vojákům. Proto také odvezl Roy Cashe do firmy na Summer Avenue 2529, kde se představili Georgi Batesovi. Když se Bates Johna zeptal, jestli si myslí, že by z  něho mohl být dobrý prodejce, John mu řekl pravdu. Svěřil se mu, že by se chtěl stát zpěvákem, ale právě se vrátil z Německa a za pár týdnů se má ženit, takže potřebuje práci. Bates se nenechal odradit a hned odpověděl: „No, tak ti teda dáme práci a uvidí se, jestli to zvládneš. Líbí se mi tvoje sebevědomí, což je jedna z věcí, kterou musí mít každý dobrý prodejce.“ Johnovi se ulevilo, potřásl si s  Batesem rukou a  vydal se s  Royem hledat bydlení. Malý byt nacházející se ve druhém

66

poschodí na Eastmoreland Avenue bylo asi to nejlepší, co si mohl dovolit. Johnovi se moc nelíbil a později o něm mluvil jako o „teplém a hrozném“. Novomanželé ani neměli vlastní kuchyň, museli se o ni dělit s ostatními nájemníky ve třetím patře. Byl ale levný, stál pouhých 55 dolarů měsíčně a pro začátek musel stačit. Navíc Cash potřeboval auto. Pomohl mu Roy, který sehnal nový zelený plymouth za slušnou cenu a využil přitom peněz, které John našetřil v Německu ze zálohové platby. Když se John postaral o všechny praktické záležitosti, rozhodl se najít si nějakou práci v rádiu. Usoudil totiž, že by mu to mohlo nějak časem pomoct a  možná by se dostal ve vysílání i  ke zpívání. Jeden z  kluků v  Německu byl hlasatelem stanice WMCA v Corinthu v Mississippi, asi tak sto mil od Memphisu, a poradil Johnovi, aby se obrátil na manažera stanice Johna Bella. Možná ho najmou jako hlasatele. Na Bella Cash nezapůsobil. Řekl mu, aby se přihlásil do rozhlasové školy, kde ho patřičně vyškolí. John uposlechl Bellovy rady a zapsal se do Keegan‘s School of Broadcasting na Madison Avenue a k pokrytí nákladů využil vojenský plat. Každý týden přesně dvě dopoledne před prací tak chodil na hodiny hlasatelství. Na zpáteční cestě do San Antonia poslouchal John rádio a pátral po něčem od svých hrdinů a doopravdy našel nový ohromný hit ‚I Don’t Hurt Anymore‘ Hanka Snowa, který právě zahájil své dvacetitýdenní kralování country žebříčku jako číslo jedna. Prozpěvoval si s rádiem, přemýšlel o škole, a jak to jednoho dne dotáhne k vlastnímu rozhlasovému pořadu. Nemohl se dočkat, až to řekne Vivian. V neděli 7. srpna roku 1954 po námluvách na dálku si mohli John s Vivian na obřadu konaném v St. Ann’s Catholic Church konečně říct své „ano“ před Vivianiným strýcem a  otcem Vincentem Libertem. Po svatební hostině v hotelu St. Anthony zamířili Cashovi do Palestiny v  Texasu, kde měli strávit svatební noc. Nacházela

67

se na poloviční cestě, asi tak 440 mil do Memphisu. Zbývalo jim celých pět dní, než John nastoupí do práce. Během prvního týdne v Memphisu uslyšel John poprvé v rádiu ‚That’s All Right‘ od Elvise Presleyho. Podobně jako mnoho ostatních lidí nejdřív nevěděl, jestli se jedná o country, nebo bluesovou nahrávku. Hrozně se mu však líbila, a  protože to dýdžej neustále opakoval, zjistil zároveň, že je zároveň i nejvyhledávanější nahrávkou ve městě. Při prvním poslechu se mu podařilo zachytit ještě jednu věc. Tato strhující nová nahrávka nepatřila RCA nebo Decce nebo jinému velkému hudebnímu vydavatelství v Nashvillu. Tak to i dýdžej podal. ‚That’s All Right‘ vyšel na memphiské vlastní značce Sun Records. Sun Records? Klukovi z  venkova, který v  Cashovi byl stále někde ukrytý, se jméno instinktivně zalíbilo. Připomnělo mu to začátek dne na bavlníkových polích, což byl stejný obraz, který měl na mysli Sam Phillips, když vymýšlel jméno studia. Cash by si nahrávku koupil, ale neměl dost peněz. Musel se spokojit s tím, že si ji poslechne v rádiu. Uvažoval, že by zašel do Sun Records, ale neodvážil se. Ještě neměl na to, aby mohl nahrávat. Ani neměl kapelu. A to mu připomnělo dva kluky, které mu Roy před nedávnem představil. Znovu zamířil do Automobile Sales na Union Avenue 309, hlavní obchodní ulici ve středu Memphisu. Když Marshall Grant uviděl Cashe, potěšilo ho to a  hned se domluvili, že se sejdou příští víkend u Marshalla doma v Nakomis 4199. První víkend ve městě si totiž John a  Vivian potřebovali zařídit doma plno věcí. Marshall ještě řekl, že pozve Luthera Perkinse, Roye a ještě jednoho zaměstnance, steel kytaristu A. W. „Reda“ Kernodlea. Pak John nasedl do auta, zahnul doprava na Union Avenue a zamířil domů. Po dalších čtyřech blocích domů minul nevýraznou jednopatrovou budovu. Trochu ji podezříval, že je domovem Sun Records.

68

III Ve čtvrtek ráno ujížděl John ve svém novém plymouthu do ústředí společnosti Home Equipment a cítil se naprosto na koni. Měl začít základní výcvik, tentokrát v obchodě. Majitel George Bates chtěl po nových zaměstnancích, aby strávili nějaký čas v každém oddělení a věděli, jak odpovídat na zákazníkovy otázky. Ať se již jednalo o střešní krytiny, nové podlahy, hliníkové obklady, klimatizaci, sklolaminát, tepané železné zábradlí nebo spotřebiče, Home Equipment byl vždy připravený pomoct – včetně plánování splátek. Předtím než odešle Bates nového zaměstnance nabízet služby po domácnostech, chtěl, aby získal zkušenosti i z práce ve skladu. John se snažil nabízet lednice, vysavače i jiné domácí spotřebiče, ale po dvou dnech stále nic neprodal. Bates mu jen řekl, aby si s tím nedělal starosti, že se to časem naučí. John měl Batese rád a chtěl mu věřit. Mezitím se už John těšil na setkání s kluky, jak si s nimi zahraje. Marshall a Luther se narodili v roce 1928, tím byli věkově blíž Royi Cashovi než Johnovi, s ním si však okamžitě rozuměli. Setkali se u Marshalla doma a jejich ženy mezitím hrály v kuchyni karty. Marshall popsal Vivian jako „jednu z nejkrásnějších žen, kterou v  životě viděl… měla nádhernou pleť a  rozkošné oči. Okamžitě jsme se do ní se ženou zamilovali, což jí pomohlo dostat se trochu ze stesku po domově, protože kromě Johna a Roye nikoho v okolí neznala.“ Na jejich první setkání přinesl John svoji levnou německou kytaru. Velmi rychle se ukázalo, že se z něj stane jejich neoficiál­ní vedoucí. Brnkali na kytary, John zpíval, Marshall se staral o doprovod a snažili se přitom znít stejně jako Louvin Brothers. Marshall přiznal, že zněli docela drsně. Nikdo z nich nehrál tak dobře na kytaru, aby mohl být sólovým kytaristou, takže se museli střídat. Čas od času si John dodal odvahy a začal zpívat písničku Hanka Snowa nebo Hanka Williamse, ale většinou hráli gospely.

69

Navzdory počátečnímu zájmu o hudbu, kdy se Roy spolu s malým J. R. oddával studiu všech zpěváků na rodinném rádiu, se k nim nikdy při hraní nepřidal. Jen posedával na gauči a všechny povzbuzoval. Pro svého bratra však samozřejmě schovával největší chválu. Když se v pátek nebo sobotu večer (někdy i oba dny) kluci setkali, zněla jejich hudba pokaždé o něco líp. Marshall a Luther hráli jen pro zábavu, jediný John to myslel s hudební kariérou vážně. Hned z počátku jejich setkání však došlo k něčemu, co Marshalla přesvědčilo, že celé to blbnutí může vlastně k něčemu vést. Krátce před koncem večera John trochu bázlivě oznámil, že by rád zahrál gospelovou skladbu, kterou napsal v Německu. Byla inspirována Starým zákonem a vyprávěla příběh krále s falešnými hodnotami, jmenovala se ,Belshazzar‘. Na Marshalla zapůsobilo, že John napsal opravdickou písničku. Když se o tom dozvěděl Roy, ještě víc ho to ujistilo, že se z Johna stane hvězda. O několik dní později, aspoň podle Grantových vzpomínek, byl John jak u vytržení, když se dozvěděl o bezplatném vystoupení Elvise Presleyho na počest otevírání nové lékárny Katz. John s Vivian tam samozřejmě zašli a viděli vystoupení Elvise, Scottyho Moorea a  Billa Blacka na zádi náklaďáku zaparkovaného před lékárnou. Protože Elvisovi vyšla zatím jen jedna nahrávka, stále dokola hráli jen ‚That‘s All Right‘ a ‚Blue Moon of Kentucky‘. Johna naprosto fascinovalo, co viděl a slyšel, počínaje smyslnou energií hudby a konče nadšenou skupinou mladých fanynek. Také ho strašně překvapilo, jak Elvis vypadá mladě. O něco později řekl Marshallovi, že mu připadá jako dítě. A tak mu také John, Marshall a Luther začali říkat „Děcko.“ I když byl John jen o tři roky starší než Elvis, považoval se najednou ve svých dvaadvaceti letech za starého. A tak si řekl, že chce-li něčeho v hudební branži dosáhnout, raději by už měl začít.

70

Když Elvis sestoupil z  náklaďáku, John k  němu přišel a  řekl mu, jak moc se mu líbila jeho hudba. Elvise to samozřejmě potěšilo a pozval Johna a Vivian následujícího večera do Eagle‘s Nest, nočního klubu / tančírny o kapacitě 350 lidí nacházejícího se na okraji města mezi Highway 78 a Winchester Road. Znovu tak mohl Cash žasnout nad Elvisovým hladkým a plynulým přednesem a souhrou tria. Posléze je znovu pozdravil, ale už se nezmínil o tom, co se mu opravdu honilo hlavou: jak se dostat do Sun Records. Při rozhovoru se Scottym Moorem nadnesl John téma Sunu a Scotty mu poradil, aby zavolal Samu Phillipsovi a dohodl si s ním schůzku. Řekl Johnovi: „Hledá nový talent.“ Následujícího týdne během přestávky v  práci John vyhledal Sun Records v  telefonním seznamu a  na číslo zavolal. Zvedla to nějaká žena, kterou požádal, zda by mohl mluvit se Samem Phillipsem. Sdělila mu, že není ve městě. Kupodivu se Johnovi ulevilo. John byl vždycky realista a  moc dobře věděl, že se ani zdaleka nepřiblížil tomu, aby něco nahrál. Přesto si ale napsal číslo Sun Records na kus papíru a zastrčil ho do kapsy. Když se příští pátek objevil John u  Marshalla doma, měl z  něj Marshall úplně jiný pocit. Místo obvyklého žertování mezi písničkami a dokonce i při hraní byl vážný. Místo klasického přeskakování z jedné skladby na druhou hrál neustále stejné dvě nebo tři skladby. První z nich byla gospelová melodie ‚I Was There When It Happened‘, které získal popularitu Jimmie Davis, bývalý guvernér státu Louisiana. Další byla jeho vlastní skladba ‚Belshazzar‘. Po skupině John chtěl, aby hrála se stejnou jistotou jako Elvis a jeho kluci. Díky tomuto přístupu se z jejich setkávání doposavad probíhajících ve stylu pohodových šarvátek staly opravdové zkoušky a ostatní kluci si toho samozřejmě všimli. Marshall začal ve skupině spatřovat budoucnost, a proto se také odhodlal k něčemu zásadnímu. Aby mohli být na jevišti dostatečně dobří, potřebovali

71

daleko silnější zvuk. Nestačilo jen hrát na akustické kytary a někdy i na pedálovou steel kytaru, když se zrovna zastavil Red Kernodle. Luther prohlásil, že vypůjčí elektrickou kytaru, a Marshall odsouhlasil pořízení kontrabasu, i když vůbec netušil, jak se na něj hraje. A protože John byl zpěvák, tak se ještě dohodli, že bude dál hrát na doprovodnou kytaru. A vskutku se následující víkend objevil Luther s Fenderem Telecasterem a Marshall měl baskytaru, kterou koupil za 25 dolarů, oba nástroje však byly dost opotřebované. Telecaster ani neměl ovládání hlasitosti, takže Luther musel vždycky, když chtěl změkčit tón, položit ruce na struny, a tak je ztlumit. Jak se Marshall snažil naučit na baskytaru, musel si napsat jména not na lepicí pásku, kterou nalepil k příslušným strunám. Znělo to však daleko působivěji. Pokud jde o  Luthera, ten se snažil najít správnou notu a  zároveň ji udržet, a  tak z  kytary vyšel velmi pomalý, ale stabilní rytmus. Marshall se ho snažil držet dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Bez jakéhokoli přehánění se pohybovali od jedné noty ke druhé, jako když někdo píše na stroji jako datel. Pokračovali i příští víkend, ale jednoduše se jim nedařilo prorazit jednoduchý, primitivní hudební projev – tedy skromné začátky hudebního projevu, kterému začali tehdy říkat tik-tak tik-tak, což byl styl jinými lidmi někdy označovaný jako bum-čika-bum. Nemysleli si, že by objevili něco světoborného, prostě to byl jediný způsob, jak uměli hrát. No, tedy, říkali si, že je to jen začátek. A zlepší se. Když se John odebral do kuchyně, aby informoval Vivian o jejich pokroku, oznámila mu svoji vlastní novinku. Byla těhotná. Za povzbuzování ostatních žen ji vzal do náruče a objal ji. Doma byl pouhé tři měsíce a  už se mu začínaly plnit sny. O  téhle době Cash později prohlašoval: „Každé ráno jsem byl radostí bez sebe.“ A v polovině října už byl připravený zajít za Samem Phillipsem.

72

4. kapitola SUN RECORDS, TENESSESSE TWO A BUM-ČIKA-BUM

I Cash se opětně rozhodl nějak sehnat Phillipse, a proto zkontaktoval Sun Records, kde mu sdělili, že není ve městě. Po třech nebo čtyřech pokusech došel Cash k závěru, že je Phillips asi zahlcen žádostmi o  zkušební konkurzy a  prostě nebere telefony. Později se dozvěděl, že ve skutečnosti byl Phillips neustále na cestách, protože si chtěl udělat větší reklamu a získat více prostoru v rádiích a  zároveň i  lepší distribuci Elvisových nahrávek. V druhém pololetí roku 1954 vydal jenom dva singly jiných umělců, protože se plně zaměřil na svoji vycházející hvězdu, a proto také ani jednomu z nich nevěnoval čas na propagaci. Již v červenci, když se ‚That’s All Right‘ a ‚Blue Moon of Kentucky‘ staly hitem, Phillips věděl, že musí narychlo udělat další singl a přesvědčit rozhlasové stanice a maloobchodníky, že nová hvězda Sunu není jen hvězdou s  jedním hitem. Poslední týden v září vydal Phillips Elvisův druhý singl ‚Good Rockin‘ Tonight‘ a ‚I Don’t Care If the Sun Don’t Shine‘ a většinu října strávil na cestách po jihu, kde se mu snažil udělat reklamu. Dokonce Elvise 2. října doprovodil do Nashvillu na debut v Grand Ole Opry, což byl samozřejmě sen každého country zpěváka. Nejenže tento pořad platil v celé zemi za nejuznávanější přehlídku country hudby, ale díky síti národních rozhlasových stanic NBC zajišťoval každou sobotu večer nejvíc publicity.

73

Již od začátku Phillips s největší pravděpodobností věděl, že se Elvis a Opry budou k sobě hodit asi jako nebe a dudy. Nejen pro svoji dlouholetou historii začínala být Opry v rychle vyvíjející se kultuře poloviny padesátých let starou gardou. A o Elvisovi Sam rád přemýšlel jako o  budoucnosti. Když manažer Opry Jimmy Denny přijal Elvisovo vystoupení poměrně chladně, téměř okamžitě si Phillips vzpomněl na další vynikající přehlídku country – Louisiana Hayride ve Shreveportu v Louisianě. Tento rozhlasový pořad sehrál ústřední roli při odstartování kariéry Hanka Williamse. Byl daleko méně formální než Opry, mnohem otevřenější změnám a  experimentování. Ačkoli se nemohl pochlubit tak velkým publikem, přesto pokrýval oblast jihu a jihozápadu, které byly středem trhu Sunu. Phillips tedy 16. října zamířil do Shreveportu, aby se podíval, jak si Elvis vede při debutu v  Hayride. Na vedení celé vystoupení náležitě zapůsobilo a podepsalo s ním smlouvu na jeden rok. V Memphisu však byl John Cash čím dál netrpělivější. Když na konci října nebo na začátku listopadu zavolal do Sunu, dočkal se konečně dobrých zpráv: v pondělí by měl být Sam už v kanceláři. Nic jiného už nepotřeboval vědět. V pondělí se po cestě do práce zastavil v Sunu a čekal na Phillipse před hlavním vchodem. Jeho bojovnost se vyplatila, protože na Phillipse velmi zapůsobila. Když mu řekl, že by rád něco nahrál, pozval ho Sam do studia. Na Cashovi se Phillipsovi něco zalíbilo. Nepodobal se většině ostatních mladých zpěváků, kteří od Elvisova úspěchu pravidelně přicházeli do Sunu. Připadalo mu, že někde hluboko uvnitř něco skrývá. Když ho Phillips požádal, aby mu něco zazpíval, vzal Cash kytaru a pustil se do zpívání několika písniček, na kterých pracoval v Německu, což obnášelo hodně z Hanka Snowa, Eddyho Arnolda a Jimmie Rodgerse a samozřejmě i ‚Belshazzar‘. Zpíval asi dvě nebo tři hodiny, přecházel náhodně od jedné písničky ke druhé, dokonce ho napadlo přidat ‚I’ll Take You Home

74

Again, Kathleen‘. Cashův zpěv se Phillipsovi líbil. Skrývala se v něm jistá autorita. V podstatě úplně stejně poprvé zareagoval na Elvise. Také si na Cashovi všiml, že má stejně jako Elvis charisma. Byl vysoký a dominantní, prostě vypadal jako hvězda. Phillips se ho zeptal na kapelu. Popravdě řečeno, odpověděl Cash, jsou to tři kluci a  nemají moc zkušeností. Když na to Phillips s  odstupem času vzpomínal, nebylo prý dost jasné, jestli přišel na konkurz kvůli sobě, nebo celé skupině. Nevadí, řekl Phillips, rád by se setkal i s ostatními muzikanty. Sam se zrovna nezajímal o dokonalost nebo uhlazenost. Zajímaly ho pocity. Řekl Cashovi, že když najde správnou písničku, pak ho možná nahraje. Cash nastoupil do auta a odjel o čtyři bloky dál do Automobile Sales, kde vylíčil Marshallovi, Lutherovi a Redovi setkání se Samem. S  nadějí, že ho ještě zastihnou před odjezdem z  města, se hned následujícího rána ve čtyřech vrátili do Sunu. „Jen jsme chtěli pozdravit,“ vzpomínal Grant. „Ani jsme si s sebou nevzali hudební nástroje, ale pochopili jsme, že se mu John zalíbil, a dobře jsme si rozuměli.“ A Phillips znovu Cashe vybídl, aby se stavil s nějakou dobrou písničkou. S pocitem, že je někdo pověřil úkolem, začali všichni čtyři pracovat na písničce ‚I Was There When It Happened‘, o které si mysleli, že je může nejlépe prezentovat. Cash moc dobře věděl, že Sam nestojí o gospely, ale nakonec dospěl k závěru, že když se jim písnička povede, změní možná názor. Několik týdnů strávili muzikanti zkoušením a pak se dostavili k neformálnímu konkurzu. Zatímco se Phillips věnoval seřizování mikrofonů ve studiu, muzikanti začali ladit nástroje. Najednou se Kernodle začal tak strašně třást, že ani nemohl naladit steel kytaru. Vůbec se nebyl schopen strefit na požadované značky, což všechny samozřejmě okamžitě znervóznilo. Po několika minutách vstal, přešel k Marshallovi a zašeptal: „Grante, nic s  tím neudělám, prostě vás tady v  tom musím nechat.“ A s tím odešel.

75

Trapně se cítící Cash vzal Phillipse do kontrolní kabiny, kde mu vysvětlil, co se stalo. „John se mi omluvil, že nemá ­profe­sio­nální­ kapelu. Řekl jsem mu, že si nejdřív poslechnu, co umějí, a  pak budu schopen říct, jestli mají styl, s kterým je možné pracovat,“ vzpomínal Phillips. Na Phillipsův pokyn začal John s  Marshallem a  Lutherem hrát ‚I Was There When It Happened‘, ale naprosto jim to neladilo. Marshall přísahal, že stejně jako Red se i John hrozně klepal a  po tvářích mu stékal pot, protože se i oni dva asi ze všeho nejvíc báli. Sam se ještě jednou vrátil do studia, aby upravil zvuk. Pak je požádal, aby písničku zahráli ještě jednou. Tentokrát se o něco víc uvolnili a hráli spolu. Měli pocit, že se jim to podařilo. Když Sam vyšel z  kontrolní kabiny, jeho první slova zněla: „Kluci, na vás je opravdu něco z  veverky,“ takže Marshall moc nevěděl, co si má myslet. Něco z veverky? Záhy vyšlo najevo, co tím chtěl vlastně říct. Byli něčím jiní, což aspoň podle majitele Sunu byla náležitá pocta. „Nikdy předtím jsem nic takového neslyšel, je to prostě jiný,“ řekl jim. „Líbilo se mi to. Ale nenahraju gospelovou písničku. Neprodám ji. Už jsem to zkusil a nešlo to.“ I  když jim to Phillips neřekl dost jasně, líbil se mu prostý, neokázalý, ale zároveň nepolevující rytmus tria a hlavně ocenil decentní, zdrženlivou sílu Cashova hlasu. Když se zaposlouchal do většiny rádoby zpěváků, byl schopen přesně říct, koho napodobují. V  poslední době chtěli být ve většině případů Elvisem Presleym. Když zpíval Cash, slyšel Phillips jedině Cashe. Lišil se nejenom od Elvise, lišil se od všech zpěváků v Nashvillu. Ve skrytu duše také Phillipse hodně potěšilo, že steelkytarista odešel. Měl pocit, že by jim nástroj ubral na jedinečnosti, připodobnil by jejich hudbu ke konvenční country pocházející z Nashvillu.

76

Na konci konkurzu oznámil Phillips Cashovi: „Když přijdeš s  něčím originálním, něčím jiným než gospel, rád si to znovu poslechnu.“ Řešení se naskytlo velmi rychle. Když se znovu setkali v Nakomisu, John vytáhl kus papíru, na kterém byla básnička ‚Hey, Porter‘. „Co si o tom myslíte?“ II Sen o country hnal Cashe stále dál, což bylo moc dobře, protože kvůli němu nemyslel na své problémy v Home Equipmentu. Ve skutečnosti však šlo jen o jeden jediný problém: nedařilo se mu po domácnostech nic prodat. Kdyby chodil po nejbohatších rodinách, možná by to vypadalo jinak, ale byl nový, takže musel obcházet nejchudší čtvrtě. V Dyessu byl John příliš mnoho let svědkem toho, jak se lidé snažili zapomenout na minulost. Moc dobře věděl, že mu na zaklepání otevírají lidé, kteří jen tak tak vystačili s penězi, aby mohli uživit a obléct své rodiny. Někteří byli dokonce závislí na dobročinnosti církve, členů rodiny a sousedech. Takže se většinou jen velice nesměle snažil něco prodat. Jednoho dne se jeho nenápadný prodejní styl vyplatil. Po ránu měla Vivian velké bolesti, a  proto chtěl John najít bydlení bližší k  Home Equipmentu než Eastmoreland, což bylo dobrých patnáct minut cesty navíc. Kdykoli by bylo třeba jeho pomoci, mohl by přispěchat domů. Také chtěl sehnat byt v  prvním patře, aby jeho žena nemusela šplhat do schodů a riskovat, že spadne. Nedařilo se mu však najít nic, co by si mohl dovolit. Jednou večer těsně před zavírací dobou vešla do obchodu žena a začala si prohlížet použité ledničky. Když k ní John přistoupil, hned se ho zeptala na cenu. Než se vůbec podíval na cedulku,

77

tak si tipnul: „Asi tak třicet dolarů.“ Pak se podíval na cedulku a pokrčil rameny: „Chtějí za to šedesát pět dolarů a má to jen třicetidenní záruku.“ Žena se jmenovala Pat Isomová a pochopitelně ji to neskutečně překvapilo. Snažil se ji snad tento sympatický mladý prodavač vymluvit koupi lednice? Zeptala se ho tedy, jestli ho práce v obchodě těší, na což jí John odpověděl, že ano, až snad na to, že se mu nedaří najít někde v okolí byt za 55 dolarů. Pak jí všechno vypověděl o Vivianě těhotenství a zchátralém bytě v Eastmorelandu. Pat Isomová a její manžel vlastnili dvojpodlažní byt jen několik bloků od obchodu a snažili se jeho část pronajmout. Cash ji tedy doprovodil až na Tutwiler Avenue 2553. Místo se mu sice zdálo naprosto dokonalé, ale připadalo mu, že si ho nemůže dovolit. Když mu Isomová řekla, že mu ho ráda nechá za 55 dolarů, chtěl ji John obejmout. S postupujícími měsíci byl John jen zřídkakdy schopen tuto částku Isomovým zaplatit, ale dle svých možností se vždy snažil zaplatit aspoň něco. Manželé byli natolik hodní, že tam „toho tichého a ostýchavého chlapce“ nechali bydlet na sekeru. Z nového a čistšího bytu byla Vivian radostí bez sebe, ale i jí dělaly starosti finance a  dítě, které se mělo záhy narodit. Velmi jemně nadhodila možnost se znovu přestěhovat zpátky do San Antonia a být nablízku její rodině. Bez Johnova vědomí jí otec pravidelně posílal šek na malou částku, aby jim ze začátku trochu pomohl. John a Vivian však neprofitovali jen ze štědrosti a velkorysosti rodiny Isomů. I George Bates prokázal, že je svému novému zaměstnanci ochoten pomoci. Čas od času prodal Cash pračku nebo nějaký ozdobný plot, ale nestačilo to. Z provizí si vydělal jen asi dvanáct až patnáct dolarů týdně, což prostě nestačilo k živobytí, navíc ještě s dítětem na cestě. Vydal se proto za Batesem a promluvil s ním o budoucnosti. Opětně svému nadřízenému poděkoval za projevenou důvěru, ale zároveň prohlásil, že mu provize zdaleka nestačí na živobytí.

78

Načež mu Bates řekl, že když se bude snažit prodávat, poskytne mu každý týden půjčku, když se ovšem mladík zaručí ji časem splatit. Sice mu John nastotisíckrát poděkoval, ale přesto se cítil trochu jako pokusný králík – „jako takový pokus na domácím mazlíčkovi, na kterém se musí vyzkoušet, jak dlouho vydrží, i když nebude mít úspěch“. Každopádně tato pomoc pro Cashe hodně znamenala. Potěšilo ho, že i ve světě mimo Dyess se skrývá trochu laskavosti. Obyvatelé nejchudších černošských čtvrtí v Memphisu mu hodně připomínali lidi v Dyessu. Obzvlášť si všiml, jak i přes mizivé ekonomické vyhlídky jim zůstala naděje a jak jim hudba pomáhá a  dodává jim energii. Z  takřka každého domu slyšel z  rádia hrát hudbu, většinou blues nebo gospelové umělce. Líbilo se mu to, a  tak začal daleko víc poslouchat černošskou hudbu. Byl to další významný krok při vytváření hudební vize. Začal spřádat dohromady spoustu prapůvodních vlivů. Jeho oblíbenou zpěvačkou byla Sister Rosetta Tharpeová, černošská gospelová zpěvačka, která vyrůstala asi jen padesát mil od Dyessu. Již léta sledoval John její kariéru a  obzvlášť obdivoval způsob, jakým spojila gospelovou tematiku s  nevázaným blues plným energie, například v ‚Strange Things Happening Every Day‘. Časem se také dozvěděl, že přenesla spirituální hudbu nejen do vznešených koncertních sálů, ale i do nočních klubů a tančíren, a doufal, že i jemu se to jednou podaří. Na jedné ze svých každodenních prodejních pochůzek se setkal s postarším mužem, který na verandě před domem brnkal na kytaru. Cash k němu přistoupil a řekl, že se mu to brnkání moc líbí. Muž Johna pozval, aby si přisedl, a dobrou hodinu dál hrál bluesové tóniny. Dokonce se pochlubil, že v obchodě Home of the Blues v  Beale Street mají na skladě jeho nahrávky. Nejdřív mu Cash nevěřil, ale muž vzápětí vešel do domu a vrátil se se singlem na 78 otáček za minutu, na kterém stálo jeho jméno Gus Cannon.

79

Cannon se narodil v deltě Mississippi a kolem roku 1907, když mu bylo asi tak dvacet let, se přestěhoval do Memphisu. Na konci dvacátých let začal nahrávat a  celá léta stál v  čele kapely, která hrála převážně na improvizované nástroje. Jedna z  jejich písní ‚Walk Right In‘ se stala v  šedesátých letech populárním hitem, když ji nahráli Rooftop Singers. Od konce třicátých let byl Cannon v  důchodu. O  několik dní později se Cash vrátil s  kytarou a zahráli spolu několik písniček. A pak se John zase vydal klepat na dveře pro Home Equipment. Kvůli černošské hudbě začal Cash chodit do Home of the Blues, sbíral nahrávky Sister Rosetty a jiných. Kvůli nízkému rozpočtu si však nemohl dovolit něco koupit. Každopádně se velmi rád potloukal kolem desek a zrovna tak rád poslouchal, jak zákazníci mluví o svých oblíbených umělcích. Většinu dní a většinu času ale trávil doma a poslouchal rádio, aby nezaostal a pořád věděl, co jeho oblíbení zpěváci právě dělají. Spolu s Vivian se také procházeli v parku a jezdili k Royovi domů, kde byli vždy vítaní. Roy moc dobře věděl, jak je těžké z finančního hlediska začínat, takže se Johnovi a Vivian snažil velmi mazaně pomáhat. Často je se ženou pozvali na večeři, a když si šel třeba koupit něco na sebe, vzal s sebou i Johna a postaral se, aby si jeho mladší bratr koupil alespoň košili nebo nějaké ponožky. V neděli John s Vivian často jezdili do Dyessu na Carriino venkovské jídlo, což byla jedna z věcí, kterou John hrozně postrádal v Německu. O několik let později stále ještě mluvil o tom, jak „až do morku kostí toužil“ po jižanském jídle. V  Německu se však naučil si vychutnat velké vídeňské párky, díky nimž se stal celoživotním fanouškem párků v  rohlíku. S  postupujícími roky si sepsal vlastní seznam oblíbených stánků s párky v rohlíku nebo obchodů po celé zemi, a když se nacházel někde poblíž, vždycky se pro jeden nebo dva zastavil. Když na tom byl jednu dobu finančně dobře, přemýšlel dokonce, že založí vlastní řetězec obchodů s párky v rohlíku, ale nakonec zvítězil zdravý rozum. Johnny Cash se nikdy neproslaví jako dobrý obchodník.

80

III Marshallovi se ‚Hey, Porter‘ líbila, ale byla to jen básnička. Jak z  ní udělají písničku? Napadlo je převzít nějakou starší melodii a vložit do ní slova, což byla v country, folku a blues běžná praxe. Stejně tak to dělal i s písničkami, s které hrával v Německu. Nemohli ale přijít na žádnou, která by se hodila k ‚Hey, Porter‘, a tak zkusili vymyslet melodii sami. Prostě začali bušit do strun, aby zjistili, co z toho vzejde. Jejich stálým hostem zůstával Roy, který je povzbuzoval. Lutherova kytara představovala podstatu hudebního projevu, ale on sám se nebyl schopen posunout od jednoduchého tik-tak tik tak – neboli neumělého datlovacího – stylu. „John zahrál první tón, pak druhý a následně požádal Luthera o to samé. Luther na tom stále pracoval… muselo to trvat hodinu nebo dvě a nakonec se mu to podařilo,“ řekl Marshall. „Toho večera jsme se nikam dál nedostali.“ Až po letech místo nějaké omluvy za hudební omezení na ně Marshall pohlížel spíše jako na jakousi skrytou zbraň. „Díky naší neschopnosti jsme byli úspěšní,“ řekl. „Kdybychom tenkrát dělali, co jsme chtěli, což znamenalo hrát podobně jako všichni ti skvělí muzikanti v  Nashvillu, zněli bychom jako kdokoli jiný, a  to by zastínilo charakteristické zabarvení Johnova hlasu.“ Přestože Luther byl dlouhou dobu v  rozpacích, nakonec byl i on hrdý na to, že přispěl k hudebnímu projevu kapely. „Víš, proč všichni ti parádní kytaristi prohánějí prsty po strunách?“ říkal opakovaně. „No, hledají ten správný tón. A já ho našel.“ Až v  prosinci dospěli k  závěru, že se jim líbí ‚Hey, Porter“, ale tou dobou se už všichni zajímali o  prázdniny. Sam Phillips měl napilno, aby vydal Elvisův třetí singl, a John stále opakoval ­Vivian, že smlouva se Sun Records by byla tím nejlepším vánočním dárkem ze všech. To se ale nemělo stát. Přesto znamenal tento měsíc pro skupinu jakýsi předěl. Na zkoušce je zaslechla sousedka a zeptala se jich, zda by toho večera

81

nechtěli zahrát v kostele nějaké spirituály. Hráli by jen pro pár žen a ani jim asi nebudou schopny zaplatit. Kluci se hned chopili příležitosti. Písničku ‚Hey, Porter‘ odložili stranou a na vystoupení v kostele připravili asi tak půl tuctu gospelových melodií včetně ‚I Was There When It Happened‘ a ‚Belshazzar‘. Záhy si uvědomili, že kapela potřebuje jméno. „Ty to umíš nejlíp se slovy, Johne. Tak něco navrhni,“ řekl mu Marshall. Za chvilku přišel Cash s žertovným jménem. „Tak schválně, ty jsi ze Severní Karolíny (Marshalle), ty z Mississippi (Luthere) a já z Arkansasu… co třeba Tennessee Three?“ Jako alternativu navrhl Tennessee Trio, ale Lutherovi a Marshallovi líp znělo Tennessee Three. Přece jen žili v Memphisu a líbilo se jim spojení s jihem. Vystoupení v kostele nebylo zrovna úchvatné, ale nějak začali. Asi tak dvacet minut hrála Tennessee Three tuctu postarších dam v suterénu metodistického kostela Galloway United. Když se rodina sešla na Vánoce, John se už nemohl dočkat, až o vystoupení řekne matce. Hlavní propagátor Roy všem řekl, že John má v plánu něco nahrát pro vydavatelství Sun. Ten pak zazpíval ‚Hey, Porter‘. Carrie trochu překvapilo, že se nejedná o gospel, ale stejně se jí líbila – hlavně slova o návratu domů. Na Nový rok neztrácel John čas a vrátil se k Samu Phillipsovi, který dal písničce zelenou. Nahraje ji, jakmile přijde John s jinou nápaditou písničkou na druhou stranu singlu. John opětně navrhl ‚Belshazzar‘, ale Sam mu připomněl, že o  gospely nemá zájem. A tak Tennessee Three začínala znovu od píky. John moc chtěl, aby Vivian přišla na zkoušku, ale byla právě v pátém měsíci těhotenství a stále se necítila dobře. V době jeho nepřítomnosti nervózně přecházela po pokoji. Navzdory všem Johnových přáním si stále ještě nedovedla představit, jak se kapela dostane od zkoušek u  Marshalla doma v  garáži ke smlouvě o  nahrávání. Tím víc ji překvapilo, když se Cash vřítil do

82

dveří s obrovským úsměvem na tváři a oznámil jí: „Zlato, budem nahrávat.“ V porovnání se strachem pociťovaným při hledání práce po střední škole a  vstupu do letectva si hned poté, co mu Phillips řekl, že se mu ‚Hey, Porter‘ líbí, byl John naprosto jistý, že se konečně vydal na cestu vedoucí ke country. Podobně jako George Bates začal i Phillips zosobňovat postavu otce, a stane se tak jedním z několika lidí, kteří budou v této roli působit hodně let. Časem bude mluvit o obou mužích jako o „andělech“. Z  Phillipse něco vyzařovalo, co vzbuzovalo v  Johnovi naprostou důvěru – alespoň na začátku –, ať už se jednalo o hudbu nebo o rady ve finančních záležitostech. I když byl majitel nahrávací společnosti jen o  devět let starší, dokonce i  po odchodu ze Sunu ho John oslovoval „Pane Phillipsi“. „Moc si ho vážím,“ prohlásil Cash. „Je to opravdu předvídavý člověk… má schopnost vidět věci, o kterých ostatní ani nevědí.“ V prvních měsících roku 1955 se Cash, který se nikdy nevyhýbal tvrdé práci, plně držel Phillipsových návrhů týkajících se jeho budoucí kariéry včetně toho, aby se pokusil o nějaká živá vystoupení, a až pak začne jezdit na turné s ‚Hey, Porter‘, bude v klidu. Phillips mu poradil, že vůbec nezáleží na tom, kde hraje – ať jsou to budovy škol, večírky města, zájezdní hostince –, prostě měl jen získat zkušenosti, jak „nalákat“ lidi. Většinu času však Phillips Johnovi neustále připomínal, že potřebuje nové písničky. Sam si otevřel vlastní vydavatelství HiLo Music a všichni umělci s ním museli podepsat smlouvu. Tím, že měl zároveň i vydavatelská práva, vydělal ještě o několik pár centů navíc za nahrávku – a na začátku se opravdu každé penny hodilo. Samo sebou si Phillips myslel, že ho Cashův talent ke psaní hodně zvýhodní v porovnání se zpěváky z Nashvillu, z nichž většina byla závislá na autorech-písničkářích. Cash začal připravovat vystoupení naživo a psát texty písní a po celou tu dobu se snažil

83

dostát svým povinnostem v Home Equipmentu. George Bates tušil, že u něj John asi brzy přestane pracovat, ale měl ho natolik rád, že se pravidelně ptal, co je nového s kapelou. Nenapravitelný snílek Cash se již cítil natolik součástí hudebního průmyslu, že domů přinášel kopie časopisů a  obchodních publikací včetně Billboardu a Cash Boxu. Rád se díval na fotky dosud neznámých umělců, a když o nich slyšel v rádiu, mohl si je představovat. Na rozdíl od něho si však Luther ani Marshall nedokázali představit, že by zanechali práce mechaniků. Říkali si, že je to sice baví, ale nedalo se spolehnout, že dostanou svých 60 dolarů za týden. Sehnat vystoupení naživo nebylo tak snadné. Při nabízení své hudby nebyl John o nic lepší než při prodeji hliníkového obložení. Ve volnu – někdy s Marshallem nebo Lutherem, někdy s oběma – vyjížděl ve svém zeleném plymouthu do malých městeček mimo Memphis a doufal, že najde místo, kde by jim dovolili uspořádat vystoupení. Zastavovali se v kinech, společenských sálech, školách, trzích s  jídlem a  motorestech. Žádné místo se jim nezdálo malé. Aby zapůsobili na různé obchodníky, zmiňoval vždycky John, že bude vydávat na Sun Records. Většina obchodníků však nikdy o Sun Records neslyšela, což byl tak trošku problém, a jiní mu řekli, aby se vrátil, až bude mít nahrávku. Natolik ho to deprimovalo, že začal nabízet představení zdarma, a přesto se mu stále nedařilo najít jakékoli zájemce. Nakonec toho nechal a soustředil se jen na psaní písní. Při hledání nápadů se John často prohrabával písněmi, které se snažil složit již od Landsbergu. Také si v hlavě přehrával spoustu svých oblíbených nahrávek – až do doby v Dyessu – a doufal, že se mu nějak spustí představivost. Jimmie Rodgers stále zůstával hlavním zdrojem Cashovy inspirace a jeho vztah k hudbě tohoto muže byl výjimečný. Jak to

84

ostatně hlásá i Rodgersova pamětní deska v Country síni slávy, „zaujímá první místo na poli country jako ‚muž, který to všechno začal‘. Jeho písničky vyprávěly skvělé příběhy o zpívajících kolejích, rychlých a výkonných parních lokomotivách a úžasných lidech na železnici, které měl tak rád. Ačkoli malý vzrůstem, byl to velikán, který zahájil popularitu tohoto hudebního směru.“ Stejně jako Sam Phillips velmi často používal při chválení slovo „jiný“, Johnovi se zalíbilo slovo „autentický“. Jeho vzorem se v  mnoha ohledech stal Rodgers, který začal nahrávat ve svých dvaceti devíti letech, tedy v roce 1927. Jelikož miliony fanoušků znaly Rodgerse především jako „železničního brzdaře“ a  jeho přirozený, vypravěčský, takřka až důvěrný styl vzbuzoval dojem, že zpívá o sobě a svých zážitcích. Třebaže „zpívat a zároveň psát vlastní texty“ byla v rockovém světě šedesátých let i poté samozřejmost, v Rodgersově době to bylo považováno za poněkud revoluční, zejména mezi nejprodávanějšími hudebními tvůrci, kteří byli závislí na skladbách Tin Pan Alley. Nahrávky byly daleko méně autobiografické, než by se dnes předpokládalo, a  to dokonce i  v  blues a  country, kde měly být písničky převážně konverzačního nebo veselého rázu. Obvykle šlo o  úvahy týkající se každodenních zážitků spíše než důsledné zachycování spisovatelova nebo zpěvákova vlastního života. Rodgers smazal rozdíl mezi běžnou zkušeností a  osobním svědectvím, protože zněl hodně přesvědčivě, ať již doopravdy napsal písničku, kterou zpíval, nebo ne. V roce 1931, v době, kdy bojoval s tuberkulózou, která ho o dva roky později připravila o  život, napsal Rodgers jednu z  nejvíce procítěných melodií, ‚T. B. Blues‘. Aspoň podle vyprávění byl Rodgers na svém posledním nahrávání v New Yorku tak nemocný, že musel sedět na židli nebo někdy dokonce ležet na lůžku. „Když Jimmie Rodgers zpíval ‚T. B. Blues‘, publikum vědělo, že to tak opravdu myslí. A to byla přesně ta věc, která ho od všech těch balíkovských dennodenních žvástů odlišovala… Tohle mají

85

fanoušci country dneska na mysli, když tomuto umělci skládají nejvyšší poctu a nazývají ho ,upřímným‘,“ píše Nolan Porterfield v biografii Jimmie Rodgers. Stejně tak ho mohl nazvat „upřímným“ i  Cash, protože to si na něm konkrétně cenil. Nezaměřoval se jen na přesvědčivost nahrávky, chtěl vědět, jestli něco ze zpěvákova zázemí poukazuje na to, že zpívá opravdu od srdce o všem prožitém. Pro něj to byla asi ta největší zkouška umělce – a proto byl tak hrdý na ‚Hey, Porter‘. V pravém slova smyslu zůstal autentický sám k sobě i vlastnímu životu. Při poslechu jeho nahrávek se Cash s Rodgersem přímo ztotožnil. Naučil se na nich milovat železnici i obrazotvornosti písničky. Kdykoli se ponořil hluboko do nitra duše a našel tam nejlepší písničky, ať to bylo již v roce 1955 nebo o několik desetiletí později, stejně se obvykle vracel k tradici Jimmieho Rodgerse. Nicméně se Cash stále ještě učil psát písničky. Celé hodiny trávil posloucháním country v rádiu a doufal, že zaslechne téma nebo text, které by ho inspirovaly, a on by napsal vlastní písničku. Měl při ruce tužku a blok, a mohl si tak poznamenat, co ho napadlo. Mnoho večerů s ním vysedávala i Vivian, a dokud neusnula, poslouchala s ním. John však většinou vydržel ještě o několik hodin déle. Na setkání s Marshallem a Lutherem s sebou přinášel pár načmáraných poznámek, z nichž většina končila v koši. Z Johnova a Marshallova pohledu se vzpomínky na toto období častokrát liší, aspoň pokud jde o pořadí vzniku písniček, ale s největší pravděpodobností hned po ‚Hey, Porter‘ byla první významnější písničkou ‚Folsom Prison Blues‘, o které již přemýšlel od Landsbergu. IV ‚Crescent City Blues‘ se stala autorskou Cashovou skladbou, i  když to vlastně byla písnička Gordona Jenkinse, kterou Cash

86

slyšel již v  kasárnách v  Landsbergu. Podle Marshalla se zmínil John poprvé o ‚Crescent City Blues‘ na jedné ze zkoušek jen krátce poté, co se s nimi Phillips dohodl na nahrávání. „Ještě předtím, než nám ji poprvé zahrál, pořád mluvil o úmyslu napsat nějakou písničku o vězení, ke které ho inspiroval film o folsomském vězení, ale dokud neuslyšel Jenkinse, pořád nemohl přijít na to, jak to vlastně udělat.“ Z několika důvodů se téma ‚Folsom Prison Blues‘ Cashovi zamlouvalo. V první řadě historie písniček pojednávajících o vězení sahala až daleko do historie country. A jako spisovatele ho melancholická témata silně přitahovala. Na ‚Crescent City Blues‘ ho především upoutalo zoufalství ozývající se v hlase ženské zpěvačky toužící po muži, který odešel. Jenkinsův verš o osamoceném zapískání vlaku mu připomněl tolik country melodií, zejména ‚I’m So Lonesome I Could Cry‘ od Hanka Williamse, kde se mu líbila hlavně slova, kdy vlak svým pískáním chce odfouknout smutek. Cash si tak vytvořil potřebný plán. Po prvním poslechu Jenkinsovy písničky mu ale trvalo déle než rok zpracovat ji do vlastní písničky. Nejdříve Jenkinsova verze: Slyším přijíždějící vlak, projíždí zatáčkou Kdy byl jsem políben, Pane, no kdy Kluci z Crescent City snad ani neví, že tu jsem Ta osamělá píšťala říká mi, Sue, jdi zas o dům dál. Když byl jsem ještě malý, má máma říkala mi, Sue Až vyrosteš, jen běž, rozhlédni se a konej A teď vězím v Crescent City a čas se vleče dál Když slyším píšťalu, svěsím hlavu a pláču pořád. Vidím, že tam bohatí lidé jedí v nazdobeném jídelním voze snad bažantí prsíčka a východní kaviár.

87

Joo, teď už nekanou mi slzy závistí a nekanou Jen že spatří věci, co mě se nepoštěstí. Joo, kdybych jen měl osamělou píšťalu, kdyby ta železnice byla jen a jen má Vsadím se, že bych tam o něco dál našel snad Snad někoho tam dál, dál od Crescent City, kde chtěl bych zůstat. a nechal bych tu osamělou píšťalu odvanout mé blues v dál. A  takto změnil Cash ‚Crescent City Blues‘ na ‚Folsom Prison Blues‘: Slyším přijíždějící vlak projíždí zatáčkou neviděl jsem slunce ani nevím kdy, Vězím ve věznici Folsom a čas se vleče vlak ujíždí dál, tam do San Antonu. Když byl jsem ještě malý, má máma říkala mi: Synku, buď vždycky dobrý kluk, nehraj si nikdy se zbraní. Ale já střelil chlapa v Renu, jen abych viděl ho umírat Když slyším píšťalu, svěsím hlavu a pláču pořád. Vsadím se, že bohatí lidé tam jedí v nazdobeném jídelním voze Snad pijou kafe a kouří velké doutníky. Joo, vím, že bych to měl nechat být, vím, že už nemůžu být svobodný, ale ti lidé pokračují v cestě a mě to trápí. Joo, kdyby mě pustili z vězení, kdyby ten vlak byl můj. Vsadím se, že bych se hnul trochu dál po trati,

88

Daleko od Folsomské věznice, kde bych zůstat chtěl, a nechal bych osamělou píšťalu odvanout mé blues v dál. „Za chvilku vám přizná, že tu písničku ukradl, ale udělal z ní daleko zajímavější písničku,“ řekl Grant. „Všichni zpívali o lásce, ale ne každý zpíval o střílení na muže, ,jen abych ho viděl umírat‘. Netušil jsem, jestli to vůbec můžu dát do písničky. Hned jak jsem ji uslyšel, vzpomínám si na svoji otázku: ,Johne, seš si jistý, že něco takového budou hrát v rádiu?‘“ Při srovnání ‚Crescent City Blues‘ a  ‚Folsom Prison Blues‘ se snadno pozná, kde zaměnil prostředí folsomské věznice a zmínku o San Antoniu. Také záhy pochopíte změnu „bažantích prsíček a východního kaviáru“ na „popíjení kávy a kouření velkých doutníků“, jednoduše aby to dodalo písničce dělnickou vnímavost. Přesto se ale nejzávažnější změna týká Marshallova komentáře. Cash chtěl zachytit naprostou osamělost, kterou vnímal během těch dlouhých, vyčerpávajících dní ve sledovací kabině v Landsbergu. Nechtěl psát jen o někom, komu se stýská po holce, ale o někom, kdo cítí hluboko uvnitř prázdnotu, protože je odtržen od rodiny a víry, o někom tak duševně ochromeném a znecitlivělém, že se mu může líbit, když zabije muže a pozoruje ho, jak umírá. Samotný text pocházel z písničky ‚T for Texas‘ z alba Jimmieho Rodgerse, které Cash koupil v  Landsbergu. Když ho našel, natolik ho nadchlo, že o  tom musel sáhodlouze napsat Vivian. Lze si snadno představit, že si po sobě poslechl ‚Crescent City Blues‘ a ‚T for Texas‘ a pak si uvědomil, jak znepokojivě vyznívá Rodgersův verš „Zastřelím ubohou Thelmu / Jen abych ji viděl skočit a dopadat“ a může tak vlastně do předlohy ‚Crescent City Blues‘ vnášet opravdový pocit zoufalství. Jednalo se o bezcitnost a krutost zastřelení člověka, jen abychom ho mohli sledovat při umírání, což vlastně byl hlavní a zásadní objev Cashova ‚Folsom Prison Blues‘.

89

Zhruba tak tři týdny trvalo muzikantům, než písničku zpracovali. Asi nejvíc se trápil Luther. Nakonec ho John naučil celou písničku prakticky notu po notě. ‚Folsom Prison Blues‘ ohromilo snad každého, Johna, Luthera, Marshalla, Roye, ale John se nechtěl vracet k  Phillipsovi jen s jednou písničkou. Chtěl se pojistit proti neúspěchu a zahrát mu několik různých písniček. Jen tak z legrace hráli ‚Goodnight Irene‘ od Leadbellyho. Zněla docela dobře, takže i s ní mohli nakonec vyrukovat, i když to nebyla jejich vlastní písnička, což Philips vyžadoval. A také tady byla ještě ‚Wide Open Road‘, kterou John začal psát v Německu a měl přitom stále na paměti Hanka Snowa. Johnův bratr Roy považoval ‚Wide Open Road‘ za Johnovu vůbec nejlepší písničku, čímž si John nebyl až tak jistý. Bral ji za běžnou country, ale v prvních měsících roku 1955 o ní Sam projevil zájem, čímž získali dvě potenciální B strany. Kluci také zpracovali aranžmá dvou jiných skladeb, které John napsal – ‚Port of Lonely Hearts‘ a ‚My Treasure‘ –, i ‚My Two-Timin‘ Woman‘ od Snowa, která se snad zalíbila Samovi, když mu jí John na prvním konkurzu zpíval. Veškeré své naděje však John plně vkládal do jediné nové písničky, kterou si byl jist – ‚Folsom Prison Blues.‘ „Trochu ho sice znervózňovalo, že převzal hodně od Jenkinse, takže se před Samem zmínil o obou písničkách,“ řekl Marshall. „Ale Sam vypadal, že ho to vůbec nezajímá. Všichni přebírají starý písničky, řekl. Ani si nechtěl poslechnout Jenkinse.“ Třebaže v  záznamech Sunu není potvrzen termín jejich první oficiální schůzky, Marshall se domnívá, že do studia šli až na konci února nebo na začátku března. V trezoru Sunu je uložena páska, která obsahuje alespoň část z toho, co ten den nahráli. Začíná čtyřmi chabými, nepřesvědčivými pokusy o ‚Folsom Prison Blues‘, dvěma přiměřenými, ale parádními verzemi ‚Hey, Porter‘ a samozřejmě jedním nebo dvěma pohledy na jiné písničky, které zkoušeli.

90

Ke konci dne odsouhlasil Phillips j‚Hey, Porter‘ a zároveň se chtěl dohodnout na dalším setkání, na kterém by vymysleli ještě o něco lepší a přesvědčivější verzi. Cashe trochu zklamalo, že Phillipse nezaujalo ‚Folsom Prison Blues‘, ale zato ho nadchla ‚Hey, Porter‘. A když před ním Phillips navíc ještě zmínil, že by měl zájem o milostnou skladbu, „doják“, přivedl ho tak na nápad k další písničce. Fanoušci country a dýdžejové takovým skladbám jen těžko odolávali. Po cestě domů John neustále uvažoval o termínu „doják“ a napadla ho přitom snadno zapamatovatelná věta, kterou nespočetněkrát slyšel ve vysílání z úst místního diskžokeje Eddieho Hilla: „Máme tady nějaké dobré písničky, zamilované písničky, melodické písničky, veselé písničky i smutné písničky, které vás opravdu, opravdu rozpláčou.“ Doma se posadil John na gauč v obýváku a začal si promýšlet písničku postavenou na slovech „plakat, plakat, plakat“. Když Vivian o patnáct minut později oznámil, že to má hotový, naprosto ji to šokovalo. Opětně chyběla hudba, ale slova Cashovi zněla, jako kdyby je slyšel v rádiu. Vivian si pomyslela, že je to prostě skvělé. O několik dní později text ukázal Marshallovi a Lutherovi a do té doby ještě udělal pár změn. Písnička tak vycházela z úplně prvního nápadu. Nebyla tak osobní nebo výrazná jako ‚Hey Porter‘, ale byla daleko více určená pro rádio. Jako kdyby zkombinoval všechny srdcervoucí písničky, které slyšel ve vysílání. V mnoha ohledech vycházela z  tradice ‚Your Cheatin‘ Heart‘ od Hanka Williamse a  podobných písniček svalujících veškerou vinu za rozchod na toho druhého a  varujících ho, že své krutosti bude litovat. Byla přesně tím, co Phillips chtěl: opravdovým dojákem: Každý ví, kam chodíš, když slunce zapadá Myslím, že žiješ pro světla nad městem

91

Plýtval jsem časem, když jsem chtěl se snažit, snažit, snažit Až světla ztratí jas, budeš tu jen plakat, plakat, plakat Po pár večerech s  Grantem a  Perkinsem byla hotova hudba k písničce, kterou Cash původně nazval ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘. Lutherovi se hrála daleko lépe než ‚Hey, Porter‘, protože part sólové kytary mu připadal daleko jednodušší. Trojice se přihnala zpátky do Sun Records a zahrála písničku Phillipsovi, kterému se okamžitě zalíbila. Znovu použil slova jako „jiná“ a „mimořádná“. Cash počítal s  tím, že hned obě písničky nahraje, ale Phillips jim řekl, že několik týdnů potrvá, než je bude moct pustit do studia, protože má ještě plné ruce práce s  Elvisem. Poradil jim, aby dál na písničkách pracovali a mohli se pak ve studiu „naplno rozjet“. Tentokrát Cash odcházel ze Sunu tak nadšený, že okamžitě zamířil do společnosti Home Equipment. „Konečně se mi začalo dařit,“ řekl Batesovi. „Budu dělat nahrávky a všechny peníze splatím.“ Majitel obchodu mu odpověděl dobráckým a srdečným: „No, abys splatil všechny peníze, tak budeš muset udělat opravdu hodně nahrávek.“ Po pravdě řečeno Cashův dluh neustále rostl a  s  největší pravděpodobností se již blížil k 500 dolarů, což mohla být už docela strach nahánějící částka pro někoho, kdo vydělává – nepočítáme-li Batesovy zálohy – v provizích jen 60 dolarů měsíčně. Pak se ještě John zastavil u Marshalla doma, kde se rozpovídal o tom, jak se ‚Hey, Porter‘ stejně jako Elvisovy nahrávky stane hitem po celém jihu. Johnovo nadšení připadalo baskytaristovi „roztomilé“, ale zcela „nerealistické“. Pár kopií nahrávek, které jim budou viset na stěnách domu a obchodního zastoupení, bylo to jediné, v co Marshall tajně doufal.

92

V I přestože Phillips Johna a ostatní varoval, že možná potrvá několik týdnů, než se jim bude moct pracovně věnovat, již po několika dnech si s ním John snažil domluvit schůzku. Většinou nechával vzkaz v kanceláři u asistentky Marion Keiskerové. Dospělo to až tak daleko, že vrazil hlavu do dveří a Marion na znamení záporné odpovědi zavrtěla hlavou. Aby Phillips Cashe uklidnil, připravil smlouvu o  nahrávání. Očividně chtěl podepsat smlouvu jen s Cashem, ale ne s Tennessee Three. Phillipsovo rozhodnutí Cash přetlumočil Marshallovi a Lutherovi. Slíbil jim, že si budou stále dělit honorář na tři díly a Marshall i Luther nic nenamítali. Ještě jednu věc si s nimi musel John vyřídit: Sam přišel ještě s  návrhem, že se na nahrávku napíše jen Johnovo jméno místo Tennessee Three, protože to podle něj znělo daleko osobněji. Také se mu více zamlouvalo mladistvější oslovení „Johnny“, a  tak se tedy na nahrávku napíše „Johnny Cash a Tennessee Two“. Ani na tento návrh Luther a Marshall nic nenamítali. Prvního dubna tak Johnny Cash podepsal smlouvu se Sun Records. Jednalo se o docela běžnou smlouvu na jeden rok s honorářem ve výši okolo tří procent za nahrávku, přičemž Sun Records měla právo dohodu dvakrát vždy po roce prodloužit. Po několika letech vyprávěl John jednu ze svých oblíbených historek, jak onoho rána vyšel ze Sunu s pouhými patnácti centy v kapse, které ještě daroval vandrákovi na ulici. Sice si nikdo nedokázal vzpomenout na vandráka pohybujícího se v blízkosti Sun Studios, ale pravdou zůstává, že po celý život dával Cash peníze lidem v nouzi. Samotným příběhem chtěl Cash nejspíš ještě jednou naznačit a povzbudit ostatní lidi, aby „pomáhali bližnímu svému“. Když John po podpisu smlouvy dorazil do Home Equipmentu, začali si ho někteří zaměstnanci dobírat. Jeden se ho dokonce snažil přesvědčit, že smlouvy podepsané na apríla neplatí. Po všem

93

tom dobírání to nakonec nechal John posoudit Batese. Pevně doufal, že by mohl každý týden vysílat vlastní patnáctiminutový program na rozhlasové stanici KWEM, kdyby ho byl Bates ochoten sponzorovat. Po celé státní hranici v  Arkansasu už spoustu let uváděla KWEM ze studia nacházejícím se v západním Memphisu, některé nejtalentovanější místní umělce včetně B. B. Kinga, Juniora Parkera a  Howlin’ Wolfa. Všichni museli zaplatit za dobu vysílání nebo si jednoduše sehnat sponzora, který by jim to zaplatil. Účinkující tak využili publicity a udělali reklamu místním klubům. A Bates znovu splnil očekávání. V květnu se Cash dozvěděl od Sama Phillipse, že se konečně mohou pustit do nahrávání ‚Hey, Porter‘. Vše proběhlo překvapivě dobře, po pouhých třech pokusech byl Phillips spokojen. Ve všech ohledech představovala ‚Hey, Porter‘ vynikající dílo. Velmi přesvědčivě tlumočí pocity člověka milujícího svůj původ. Na rozdíl od většiny zpěváků tehdejší doby působících v rádiu nezpíval jen s rytmem. S každým veršem zacházel, jako kdyby na něm opravdově záleželo. A  z  většiny nahrávek napodobujících instrumentální skladby čišel tento neokázalý, ale stálý rytmus pocházející od Granta a Perkinse. O  několik dní později nahráli ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘, která byla o něco komplikovanější. „Než se nám podařilo nahrát ‚Cry, Cry, Cry‘ správně, museli jsme ji znovu přehrát ještě pětatřicetkrát,“ vzpomínal Cash a nepochybně tak zase zabředával do svého typického přikrašlování. Bezesporu se ale nahrávání hrozně vleklo. Znovu nastal problém s Lutherovou sólovou kytarou. „Neustále jsem mu měnil aranžmá a jemu se to vždycky povedlo zvorat,“ řekl Cash. „Než jsem mu konečně řekl, aby se už vykašlal na kytarovou pauzu, o  kterou jsme se tak snažili, to byla komedie plná omylů. Pak se tím ale nějak prokousal a myslím, že to dopadlo dobře.“

94

Znovu se Perkins spolehl na bum-čika-bum. Hned po nahrávání se Cash vrhl na Phillipse a chtěl po něm vědět, kdy nahrávka vyjde. Phillips právě pracoval na Elvisovi, ale samozřejmě Cashe ujistil, že ji chce vydat co nejdříve. Připadala mu totiž jako hit. Krátce po nahrávání ‚Cry‘ napsal John dopis jednomu ze svých nejlepších kamarádů Tedu Freemanovi z  Landsberg Barbarians. Napsal ho žertovným stylem, jak to měl ostatně ve zvyku. Nechtěl, aby to vyznělo, že se chlubí. „Konečně jsme dodělali druhou stranu mé desky,“ napsal. „Ve čtvrtek večer jsme na ní pracovali dvě a půl hodiny. Nakonec jsme ji dovedli do dokonalosti. Zní jako hotové peklo. Ne, jsem si fakt jistý, že to bude setsakramentsky dobrý. Jmenuje se to ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘.“ Fakt hit, bude to snadná výhra. Ten rytmus rychlého a  rytmického klapání… za dva nebo tři týdny vyjde. Těžko říct kdy, nevím. Všechno to záleží na tom, až bude připravený trh. Až začnou připravovat nahrávku, pošlu ti kopii.“ Podepsal jej „Johnny Cash z  Johnnyho Cashe a  Tennessee Two“. O několik dní později se dostavily další dobré zprávy: volali z KWEM. Stanice mu našla prostor na vysílání počínaje 21. květnem, což byla sobota ve čtyři hodiny odpoledne. Cash zavolal matce a požádal ji, aby to všem v Dyessu vyřídila: J. R. to dokázal. Má svůj vlastní pořad v rádiu.

95

5. kapitola ‚HEY, PORTER‘, ‚FOLSOM PRISON BLUES‘ A HOLČIČKA

I Kdo si jednoho sobotního odpoledne v Memphisu na konci května 1955 při sekání trávníku nebo cestou z práce poslechl na KWEM pořad Johnnyho Cashe, připadal mu pravděpodobně ve srovnání s ostatními placenými hudebními čtvrthodinkami vysílanými rádiem jako amatérský. Podíváme-li se z dnešního pohledu na kazetu, kterou Cash bedlivě uschoval, bude nám připadat roztomilé poslechnout si třiadvacetiletého kluka, který konečně dostal příležitost postavit se za mikrofon a zkusit si zahrát na opravdovou hvězdu country, jak ji znal z rádia v Dyessu. Po třicetivteřinové instrumentálce oslovil publikum nejistým a poněkud nervózním hlasem. Zcela očividně ho rozhlasová škola plně nepřipravila na realitu: „Je, čau lidi, jmenuji se Johnny Cash a rád bych vám představil dva další kluky, kteří jsou tady se mnou,“ řekl. „Ten, co tady udává ty tvrdé, pronikavé akordy na kytaře, je Luther Perkins.“ (Luther doopravdy zahrál pár rychlých tónů, jako kdyby chtěl pozdravit) „A  ano, Marshall Grant tady hraje nízké tóny.“ O něco nešikovněji ještě „lidičkám“ sdělil, že „takhle v rádiu“ vystupují poprvé a  „opravdu upřímně“ doufá, že se bude všem pořad líbit. Poté posluchače vybídl, aby si napsali o písničku, kterou chtějí zahrát – a zároveň je ujistil, že kdyby ji s „klukama“ neznali, pokusí se ji naučit. Přečtení reklamy trvalo jen pár sekund, ale bezpochyby mu to připadalo jako celá věčnost. Určitě se mu ale ohromně ulevilo, když mohl přestat mluvit a  začít s  ‚Wide

97

Open Road‘, jednou z  písniček, kterou zahrál Phillipsovi. Také zazpíval ‚One More Ride‘ od Sons of the Pioneers, kterou zpíval v Německu, a ‚Belshazzar‘. O několik let později Grant vysvětlil, že Cash nezahrál ‚Hey, Porter‘ nebo ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘, protože jej o to Phillips výslovně požádal. Chtěl totiž, aby je nejdříve začali vysílat někteří z nejlepších dýdžejů ve městě. Tato forma lichocení přispěla k tomu, že dýdžejové hráli písničku častěji než normálně. Jako obvykle si Cash vzal Samovu radu k srdci, dokonce se ani nezmínil o smlouvě se Sunem. Zahráli ‚Luther Played the Boogie‘, z velké míry instrumentálku, ke které přišli opravdu čirou náhodou. Při jednom z nekonečných večerů věnovaných Lutherovi, kterého se snažili naučit ještě nějaká kytarová improvizovaná sóla, si nakonec naprosto vyčerpaný Cash posadil a  se smíchem pronesl: „Luthere, ty prostě hraješ boogie divně.“ „Všichni se tomu zasmáli a až do příštího týdne na to úplně zapomněli, když se najednou vytasil John s písničkou o Lutherovi, který hraje boogie woogie,“ vzpomínal Marshall. „Než jsme ji vůbec začali hrát, považovali jsme ji jen za vtip, ale okamžitě se nám všem zalíbila. Nakonec jsme ji nahráli, hráli ji na vystoupeních, ale určitě nepatřila k tomu, co by Sama nějak zajímalo.“ A takto proběhl první rozhlasový pořad: patnáct minut a konec. Když si nyní poslechnete pásku, máte o  důvod víc si vážit Phillipse, že byl schopen v těchto třech nováčcích vidět potenciál. John pevně doufal, že Home Equipment z představení něco vytěží, a bude tak moci splatit Batesovu důvěru v něho vkládanou, ale žádné nové zákazníky nepřilákali. Tři dny po vysílání nastoupila Vivian do nemocnice St. Josepha a porodila první dítě. Před několika týdny jim doktor oznámil, že se narodí dvojčata, ale spletl si Vivianin srdeční tep s tepem druhého dítěte. Do domácnosti Cashových tak přibyl jen jeden člen: Rosanne. Podle Vivianina tvrzení ji pojmenovali po kombinaci Johnnyho zdrobnělin jejích ňader: Rose a Anne.

98

Po návratu domů společně se svou čerstvě narozenou dcerou byli oba tak šťastní, že se shodli na tom, že by jednoho dne měli rádi osm dětí. Ze San Antonia přijela Vivianina mladší sestra Sylvia, aby jí pomohla s dítětem, a takřka okamžitě zjistila, že nemají skoro žádné peníze. Musela vzít vlastní peníze určené na studia a  nakoupit potraviny a  plínky, které prala v  ruce. Zároveň se z Dyessu přijela podívat na Rosanne i Cashova rodina a Carrie si přitom vzala syna stranou. Chtěla svému synovi poděkovat za to, že v pořadu v rádiu nezapomněl na Jackovo poselství: „Opravdu se mi moc líbilo, když jsi zazpíval gospel, synu.“ I když Phillips stále ještě nevydal ‚Hey, Porter‘, pozval si Cashe do studia, aby si s ním promluvil o dalším singlu. Ve studiu si John všiml poznámky ve Phillipsově kalendáři s vyznačenými schůzkami. V jedné stálo, že poslal ‚Folsom Prison Blues‘ Tennessee Erniemu Fordovi, jehož lidové a  přátelské vyprávění by se mohlo podle Phillipse k písničce hodit daleko víc než Cashův styl. John se ho zeptal proč a Phillips, který již zcela zjevně počítal s  potenciálním budoucím honorářem z  vydání nahrávky, jen diplomaticky zdůraznil, že Ford je se svou verzí ‚The Ballad of Davy Crockett‘ v kurzu. Když na něj Cash zatlačil, Phillips nakonec přiznal, že podle něj John s klukama stejně písničkou nijak nezaujme. „Dejte nám ještě jednu šanci,“ úpěnlivě ho prosil Cash a snažil se mu vysvětlit, jak moc to pro znamená. Jak ho tak Phillips poslouchal, zaváhal. Obdivoval Cashovu odvahu a v žádném případě nechtěl zranit důvěru rodící se hvězdy. A kdyby se to Cashovi a Tennessee Two ani na podruhé nepovedlo, pořád to ještě může poslat Fordovi. A tak se Cash a kluci vrátili zpátky do Grantovy garáže a začali pracovat na ‚Folsom Prison Blues‘. Po několika týdnech se triu povedlo převést písničku do rychlejšího tempa ve srovnání s apatickým rytmem ‚Crescent City Blues‘. Sice přesně neodpovídalo veselému rytmu, který měl Phillips v oblibě, ale bylo nakažlivé.

99

Před samotným návratem do Sunu Cash věděl, že bude ještě potřebovat na zadní stranu singlu další písničku. Marshall navrhl ‚Luther Played the Boogie‘, ale John se jen ušklíbl. Chtěl něco lepšího než tohle, snad nějaký jiný „doják“. Po pravdě řečeno již od Landsbergu nosil stále v hlavě písničku ‚So Doggone Lonesome‘, na které pracoval s Ernestem Tubbem, až s ní byl konečně spokojen. Pro styl skupiny bum-čika-bum ji Marshall považoval za naprosto dokonalou. Tou dobou již byli Marshall a Luther schopni rozlišit písničky, na kterých Cashovi záleželo, a  ty ostatní, které jen tak vychrlil. Nedokázali přesně říct, proč se John s některými melodiemi vyloženě mazlí, ale okamžitě si toho všimli, jakmile začal hrát. A zcela zjevně Cashovi záleželo na ‚So Doggone Lonesome‘, pomyslel si baskytarista. Sám Cash nakonec rozdělil své skladby rozmarně na písničky napsané J. R. Cashem a písničky napsané Johnnym Cashem. Jedny byly osobní, v tradici Jimmieho Rodgerse, například ‚Hey, Porter‘ a  ‚Folsom Prison Blues‘, a  ty ostatní byly prostě na zisk zaměřené rýmovačky, jako ‚You’re Gonna Cry, Cry, Cry‘ a ‚Wide Open Road‘. Pro nezávislého pozorovatele by mohla ‚So Doggone Lonesome‘ znít jako docela typický country příběh, ale nelze si nevšimnout tendence se zalíbit. Cash musel vědět, že v barovém jukeboxu vyzní skvěle. Přesto ale jakmile Cash začal zpívat, zaznívalo ze slov ještě něco podmanivého a působivého. Jeho podání odkrývající bolestnou touhu bylo životně důležité. Podobně jako u  Rodgerse to předznamenávalo Cashův dar nechat vyznít nejlepší písničky, jako by vycházely přímo od srdce, naprosto bezprostřední a nepřikrášlené. Písnička pojednává o jeho touze po Vivian, zatímco pobýval v Německu. Vynasnažím se skrýt mrzké city Vynasnažím se věřit, že vše je, jak má být

100

Ale vždycky se na tebe ptají, lásko, A mě tak trápí říct jim, žes pryč Pokud se mě zeptají, snad popřu jen, Že sám smutný jsem Pokud však uslyší tlukot mého srdce, Zaslechnou, jak pláče „Kde je má láska, kdy vrátí se mi zpět?“ Už milionkrát ptám se sám sebe, Co měl bych dělat snad Opustit svůj smutek a být s tebou Dokud nezasvitne na nás měsíc, snad šťastný bych tu byl A pak zas jen tak zatraceně osamělý. ‚Luther Played the Boogie‘ Sama dle očekávání moc nena­dchla, ale ‚So Doggone Lonesome‘ se mu líbila a nové aranžmá ‚Folsom Prison Blues‘ považoval za daleko lepší. „Ani jsem netušil, že to zaujme tolik lidí,“ vzpomíná Phillips. „Pak se nám tu setsakramentskou věc ale podařilo osekat. A hned jsem začal přemýšlet, o tom, jak vlastně my všichni tak nějak žijeme ve vězení, nebo ne? Musel jsem popustit uzdu představivosti, ale nečekal jsem to samé od veřejnosti.“ Phillips byl stále ochoten to zkusit. S dalším Cashovým singlem nebylo nijak zapotřebí spěchat. Nejdřív museli vydat ‚Hey, Porter‘. V polovině června dodali Phillipsovi první várku ‚Hey, Porter‘ a hned požádal Marion, aby Johnovi zavolala a řekla mu, že dorazila. Našla ho v Home Equipmentu. John poté zavolal Marshallovi a Lutherovi a následně se sešli v Sunu. Jakmile dorazil na místo a  držel nahrávku v  ruce, prošel si každičké slovo na žlutém obale. Hned si všiml, že Phillips zkrátil titul ‚You‘re Gonna Cry, Cry, Cry‘ na ‚Cry! Cry! Cry!‘ a navíc ještě přidal vykřičníky. Většinou viděl jen jméno „Johnny Cash“ a daleko menším písmem „Tennessee Two“, a proto také požádal Sama, aby pro příště psal „Tennessee Two“ větším písmem. Také

101

si všiml, že autorovi textu bylo přisouzeno jméno J. Cash pod skladbou ‚Hey, Porter‘ a pod ‚Cry! Cry! Cry!‘ zase stálo jen Cash. Jen chyba, konstatoval Phillips, ale i v dalších nahrávkách Sunu dál jen podivně přecházel mezi J. Cashem, Cashem a  Johnnym Cashem. Phillips jim oznámil, že ještě další týden nahrávka oficiálně nevyjde – 21. června –, ale požádal Johna, aby předal některé z prvních kopií dýdžejům v Memphisu včetně Boba Nealeho ve WMPS. Když umělci přinesli první kopie svých nahrávek dýdžejovi, ten jim chtěl dodat odvahu a přerušil pořad. Okamžitě vložil novou nahrávku na gramofon. Přesně tohle udělal i Neal, když mu Cash přinesl svůj singl. Zahrál ‚Hey, Porter‘, pak desku otočil a zahrál ‚Cry! Cry! Cry!‘. A pak, pokud to ovšem není zas jen Cashovo vypravěčské umění, upustil Neal křehkou šelakovou desku na zem, a ta se rozbila. Cash zalapal po dechu, ale Neal mu opáčil, aby si s tím nedělal starosti. Zavolal Samovi a sehnal další. Potřásl Cashovi rukou a řekl: „Ještě si ty písničky poslechnete na WMPS mockrát.“ Zanedlouho poté jel Marshall do práce, poslouchal dýdžeje Sleepy Eyed Johna na WHHM a tehdy poprvé uslyšel ‚Hey, Porter‘. „Skoro jsem tomu ani nemohl uvěřit,“ řekl Grant. „Myslel jsem si, že to tím skončilo. Ale následujícího dne ji hrálo pět stanic v Memphisu. O den později ji hrály úplně všechny a koncem týdne ji hrály všechny celou.“ II Přes veškeré Cashovo úsilí dojednal právě Grant prvních pár koncertů, i když jeden z nich bylo jen nehonorované vystoupení sponzorované loďařským klubem, jehož byl členem. Další vystoupení patřilo k těm nezapomenutelným: první placený koncert. Od jednoho kámoše mechanika se Marshall doslechl, že obchodní

102

zastupitelství Fordu sídlící nedaleko na Union Avenue pořádá celodenní obchodní oslavu. Marshall zašel za Hull-Dobbsem a zeptal se manažera, jestli již připravil nějakou hudební zábavu. Když mu manažer odpověděl záporně, Marshall mu sdělil, že má kapelu a rád by zahrál pro zákazníky. Manažer souhlasil, že zaplatí skupině 50 dolarů za dvouhodinové vystoupení na náklaďáku. Marshalla samozřejmě nadchlo, že se mu podařilo sehnat placený koncert, takže by se byl s největší pravděpodobností ochoten postavit na náklaďáku i na hlavu. Zrovna tak to potěšilo Johna a Luthera a celý večer strávili sestavováním dvou tuctu písniček, o kterých si mysleli, že jim vystačí na první půlhodinu a pak je budou prostě jen opakovat, protože budou přicházet stále noví zákazníci. Samozřejmě zahrají ‚Hey, Porter‘ a  ‚Cry! Cry! Cry!‘ a také některé své oblíbené gospely a něco od Hanka Snowa a Hanka Williamse. Navíc ještě dozvěděli, že budou hrát na náklaďáku jezdícím sem a tam po Union Avenue, na kterém bude navíc obrovský reklamní transparent. No dobře, 50 dolarů je 50 dolarů. Vylezli tedy na náklaďák, a  jakmile se vůz rozjel po ulici, začali hrát ‚Hey, Porter‘. Okamžitě zjistili, že je z jedoucího náklaďáku nikdo na chodníku neuslyší na víc než pár sekund, a tak zapomněli na svůj půlhodinový repertoár a pořád dokola hráli ‚Hey, Porter‘ a ‚Cry! Cry! Cry!‘. Aby to tři kluci z kapely náležitě oslavili, vzali manželky na večeři a do kina. Především John se vznášel v oblacích. Po vydání ‚Hey, Porter‘ znovu začal hledat nové příležitosti, kde by mohl vystoupit na živo, ale v klubech v Memphisu se nedočkal ohlasu. Když se vychloubal, že pracuje pro stejné hudební vydavatelství jako Elvis Presley, odpověděl mu majitel klubu, že má tedy s sebou přivést Elvise a pak se dohodnou. Jelikož Cash doufal, že mu může pomoct rodné město, začal jezdit po severovýchodním Arkansasu, a skutečně našel zájemce v mnoha městech svého mládí včetně Osceoly, Wilsonu a Lepanta, kde za svých mladých let v době střední školy strávil mnoho

103

večerů v biliárové herně a kině. U dveří různých škol a divadel prodávaly manželky lístky, obvykle za padesát centů, a navíc se ještě trio muselo podělit o zisk s pořadatelem. Většinou hráli ve velmi primitivních podmínkách, někde nebyla ani zvuková aparatura. Zkušenosti však Cashe i  Tennessee Two naučily, jak za všech možných situacích navázat kontakt s publikem. Mezitím už v  Dyessu začala Johnova rodina dělat reklamu, a tak mohl v publiku pozorovat spoustu známých tváří. Vlastně bylo docela běžné, že znal John polovinu lidí osobně. Když po cestě na vystoupení neměl Cash čas zastavit se doma u rodičů, velmi často přinášela Carrie jídlo přímo na koncert. Posadili se na trávníku před budovou, jedli, a celý večer tak získal nádech neoficiálnosti. Opravdu šlo o dolní příčku žebříku celého zábavního průmyslu. Navzdory veškerému vynaloženému úsilí na samotnou přípravu a  cestu na místo konání přicházelo na vystoupení jen malé publikum, většinu večerů jen něco mezi padesáti a stovkou, což pro Johna, Luthera a Marshalla většinou znamenalo celkovou tržbu mezi dvanácti až 25 dolary. Jen několik týdnů po vydání desky se konečně dostavil první úspěch. Nenápadný mladý zpěvák jménem Sonny James, který již vydal pár hitů u Capitol Records, zaslechl v rádiu ‚Cry! Cry! Cry!‘ a zavolal Phillipsovi, protože potřeboval zjistit, zda by John mohl zahrát na koncertu, který pořádal Jamesův manažer v nedalekém Covingtonu. Cash se samozřejmě okamžitě chopil příležitosti, i když se Marshalla a Luthera vůbec nezeptal, zda mají čas. Jak by mohlo být vůbec něco důležitějšího? Měl to být přece opravdový koncert, nejednalo se už o žádné „předstírání“ jako v Arkansasu. Když se Cashovi nepodařilo sehnat Marshalla, zamířili společně s Lutherem do Covingtonu a říkali si, že to nějak zvládnou. Docela se jim ulevilo, když se jim Jamesův baskytarista nabídl místo Granta. Podle Vivian byl Cash v  zákulisí radostí bez sebe, možná dokonce víc, než když přišel domů z  prvního nahrávání. Ve

104

skutečnosti bylo v publiku jen několik stovek lidí, ale po soukromých koncertech v  Arkansasu mu muselo připadat, jako kdyby jich přišly tisíce. O několik let později vzpomínal Cash na koncert jako na rozmazanou skvrnu – a možná tomu tak i bylo. Při vystoupení byli s Lutherem tak nervózní, že zahráli svoje dvě písničky neskutečně rychle. Později toho večera poděkoval Cash nastotisíckrát Jamesovi za příležitost a  James ho na oplátku pochválil za „skvělý hudební projev“ a  předpověděl mu na poli country velkou budoucnost. John měl ale ještě otázku. Všiml si, že James měl v  repertoáru chvalozpěv. John se svěřil Sonnymu, že měl původně v  úmyslu se stát zpěvákem gospelů, a zeptal se ho, zda může někdo vůbec zachovávat křesťanské hodnoty i  přes všechny divoké historky, které zaslechl o  country životě. James ho ujistil, že je samozřejmě možné se vyvarovat všem pokušením, když se bude snažit, ale nebude to vždycky snadné. Na konci července byly už jasné dvě věci: singl se stane slavným, alespoň podle standardů Sunu, a z ‚Cry! Cry! Cry!‘ bude hit. Cash byl příliš šťastný, aby si s tím dělal starosti. Pro něj bude ‚Hey, Porter‘ vždycky hitem číslo jedna. III Cash vystoupil spolu s  kluky skoro na tuctu koncertů, když se k němu dostala takřka až neuvěřitelná zpráva. Místní dýdžej Bob Neal, který byl také Elvisovým manažerem, pozval Johna na krátké turné zorganizované na začátek srpna, kde jako hlavní hvězdy vystoupí Webb Pierce a  Presley. A  nejlepší mělo přijít na konec samotného turné, konkrétně velký koncert pod širým nebem, který se bude konat v hudebním divadle o kapacitě čtyř tisíc lidí v Overton Parku v Memphisu. Turné s  mimořádně oblíbeným Elvisem bylo sice skvělé, ale ocitnout se na jevišti s Webbem Piercem jakožto hlavní hvězdou, bylo pro Cashe opravdovým zážitkem. Již od svého prvního hitu

105

na začátku roku 1952 ovládal Pierce svým silným, ale zároveň vysoko položeným hlasem country rádia a dokázal si navíc udržet víc než osmdesát týdnů hit číslo jedna na žebříčku, což je průměr dvacet pět týdnů za rok. Rovněž si ho oblíbili fanoušci country v kasárnách Landsbergu. Pro samotného Cashe to bylo natolik důležité, že přemluvil Marshalla a Luthera, aby si vzali na zkoušení pár dní volna z práce. Vždycky si myslel, že za jejich pozvání na turné je zodpovědný Elvis, ale je daleko pravděpodobnější, že Sam Phillips požádal Neala o laskavost, aby přidal do sestavy nového zpěváka. Právě Neal vyřizoval na Samovu žádost všechna vystoupení Sunu. Časem se z nich stali partneři v agentuře na talenty nazvané Stars Inc. Dva dny před zahájením turné se vrátil Phillips do studia společně s Cashem, který měl nahrát další singl, aby si tak něco nachystal, až začne ‚Cry! Cry! Cry!‘ mířit k  vrcholu. Nejdůležitější bylo nepropásnout správný okamžik. Na zkoušce zazpívali John, Luther a Marshall ‚Luther Played the Boogie‘ a ‚Mean Eyed Cat‘, Cashovu rýmovačku v  lehce výsměšném parodickém stylu ‚My Two Timin‘ Woman‘ od Hanka Snowa. Ani jedna však Phillipse nezaujala. Chtěl se zaměřit na ‚Folsom Prison Blues‘ a na ‚So Doggone Lonesome‘. Proti prvnímu singlu tentokrát Phillips daleko více zapracoval na Cashovi a u ‚Folsom‘ zajistil, aby jeho hlas i slova vystoupily do popředí a mohly plně upoutat posluchačovu pozornost. Znamenalo to si trochu pohrát s umístěním mikrofonu a vyměřit správnou vzdálenost mezi Cashem a Tennessee Two. Jak později Phillips prohlašoval, na rozdíl od většiny ostatních umělců poslouchali lidé nahrávky Johnnyho Cashe hlavně kvůli samotnému Cashovi, ne kvůli kapele. Role Tennessee Two tkvěla ve zdůraznění zpívaných pasáží, ale neměla s nimi soutěžit. A  poté čekal Cash na verdikt. Bylo tentokrát ‚Folsom Prison Blues‘ dobré? Co si Sam myslel o ‚So Doggone Lonesome‘? Dočkal se jediné reakce: „Myslím, že jsme v pohodě.“ Následujícího dne

106

zatelefonoval Phillips Cashovi. Nebyl si moc jistý, kterou z nových písniček prosadit u dýdžejů. Požádal proto Johna, aby vyzkoušeli ‚Folsom Prison Blues‘ na turné, možná na závěrečném koncertu v Memphisu. Na velmi krátkém turné neměl sice Cash jako jeden z předskakujících moc času na jevišti, ale vedl si dobře na zahajovacím vystoupení v pondělí 1. srpna v Tupelu v Mississippi, které bylo čirou náhodou také Elvisovým rodištěm. Dokonce k  němu přistoupil v zákulisí Pierce a řekl mu, že se mu jeho vystoupení líbilo. John nemohl uvěřit, že hovoří s největší countryovou hvězdou, a ani se mu nechtělo věřit, že ho Pierce pozval po koncertu do motelu, aby se mohli lépe poznat. Po událostech onoho večera se však Pierce už do motelu nevrátil. Reakce fanoušků na Elvise – na jeho předskokana – ho natolik vyděsila, že ihned po svém vystoupení odjel z města. Přestože Elvis vydal jen čtyři singly, přišlo se na něho podívat spousta lidí a poté, co dvacetiletý mladík již odešel ze scény, dožadovali se přídavku. Když vyšlo najevo, že se Elvis už nevrátí, většina fanoušků odešla ještě předtím, než se Pierce vůbec dostal k mikrofonu. Následujícího dne při setkání s Cashem v Sheffieldu v Alabamě se to snažil Webb tak trochu zahrát do autu. Vždyť Tupelo bylo Elvisovo město. V Sheffieldu na sebe Presley ale opětně strhl veškerou pozornost a znovu zatlačil do pozadí Pierce, a to samé se dělo i další dva večery v Little Rocku a Camdenu v Arkansasu. Pro Webba to byla strašná ostuda, ostatně po celém Nashvillu byl známý nejen díky rychle vzrůstajícímu ohlasu, ale také velmi vysokému egu. I když se Cashovi nedostalo tak velkého aplausu jako jeho kolegovi z vydavatelství Sun, přesto se dočkal úctyhodné odezvy. A když v pátek dorazili do amfiteátru Overton Park Shell, dostalo se mu hlasitého skandování od mnoha fanoušků. Jeho a Elvisovy fotky se objevily se v jedné recenzi představení v memphiských novinách. Pro Pierce to však už neplatilo.

107

Phillipse to ještě víc přesvědčilo o tom, že stará generace country v Nashvillu je velmi zranitelná. Piercovi bylo jen třicet čtyři let, ale pohromadě s mladými umělci ze Sunu vypadal na padesát. A neodstrčili jen Pierce. Buď musela countryová rádia přivítat s otevřenou náručí tyto nové mladé umělce, nebo jen přihlížet, jak je mladí fanoušci country následují k popovým nebo rockenrolovým stanicím, což se nakonec stejně stalo. Když Sam pozoroval Presleyho a Cashe na jevišti v Overtonu, moc dobře věděl, že díky jihu a jihozápadu vykazuje Billboard velké prodeje ‚Cry! Cry! Cry!‘. Stejně tak ho potěšila reakce veřejnosti na ‚Folsom Prison Blues‘. Marshall vzpomínal, jak Vivian všechen ten křik mladých holek na koncertech ohromil, třebaže šílely převážně kvůli Elvisovi. Tady už nešlo o  relativně klidné rodinné setkání lidí milujících zábavu, které viděla na venkovských zábavách v  San Antoniu. Tady už šlo o něco mnohem intenzivnějšího a sexuálního. Po úspěchu v Overtonu si John potřásl rukou s fanoušky a dal jim autogramy. Na koncert přišli i jeho rodiče a John si dal nesmírně záležet, aby svému otci představil Sama Phillipse a George Batese. Oba muže tak přehnaně vychválil, že i Marshalla napadlo, zda se John náhodou nesnaží Rayovi naznačit, že tito dva úspěšní obchodníci jeho synovi věří. A proč on ne? Jako obvykle byl Ray zase zticha. Cash si vzpomněl, že se ho otec zeptal na jednu jedinou věc – možná čistě nevinně –, jestli ještě stále pracuje. Rovněž John provedl i Vivian, aby se mohla seznámit s ostatními muzikanty na koncertě. Choval se k ní tak něžně, že se až musela červenat. „Tohle je moje žena,“ říkal. „Viděli jste již někdy něco hezčího?“ Díky jeho milému chování se jí poté, co viděla všechny ty křičící holky, rychle zvedla nálada. O dva dny později oslavili John a Vivian své první výročí a nic jim nechybělo ke spokojenosti. Johnny Cash byl šťastným manželem, otcem a nahrávajícím umělcem a čekal, až mu Sam vydá druhý

108

singl. Vivian byla šťastná kvůli Johnnymu. Naivně si myslela, že když vydělá hudbou dost peněz, nechá práce v Home Equipmentu a bude trávit víc času doma. Takže ji o několik dní později stejně jako Johna nadchlo, když se vřítil do dveří s časopisem Billboard. Nalistoval stránku čtyřicet šest a ukázal na žebříček singlů country pro oblast Memphisu. „Podívej, miláčku, umístili jsme se na třetím místě! Jen dvě místa za Webbem Piercem!“ Přesto Vivian nedalo, aby se nezeptala na pocit, který v něm vyvolaly křičící holky. Tehdy na počátku to ještě nebyl strach, ale spíše zvědavost. „Ne, zlato. Nijak to na mě nepůsobí,“ odpověděl jí, zatímco seděli u stolu a snídali. „A víš proč? Když za mnou ty ženy přijdou, dívám se na ně jako na manekýnky… Prostě falešný, umělý manekýnky. S tím si nemusíš dělat starosti, zlato. Myslím na tebe dnem i nocí.“ Vivian manželovi věřila. Když jejich vztah přežil tři roky Johnova pobytu v Německu, přežije už všechno. Byla na něho tak pyšná, že jí ani nevadilo, když čím dál víc času trávil sám a různě po domě zkoušel psát nové písničky. Byla to jeho práce. A kromě toho měla sama práce dost. Tehdy se také dozvěděli, že čekají další dítě. Pro jejího manžela sestavoval časový harmonogram turné Bob Neal, což mimo jiné znamenalo, že se velmi brzy vydá na cesty. Vivian se na to snažila nemyslet a John se k ní navíc choval neobyčejně něžně. Chodili jezdit na kolečkových bruslích nebo do kina, ale největší zábavu pro ně bylo hraní s Rosanne. Čekání na Neala Cashe znervóznělo, a  tak začal jednat na vlastní pěst a  hledal po Memphisu a  v  severovýchodním Arkansasu nějaké menší kluby, kde by se mohl uplatnit, tedy oprášit dovednosti z  vystupování, a  také si vydělat pár dolarů. I  Grant chtěl vydělat nějaké další peníze, a proto zařídil u svého kamaráda fotografa vytištění fotek ve velikosti osm krát deset, na nichž byli Cash a Tennessee Two, a prodával je na koncertech za dvacet

109

pět centů. Později Cash prohlašoval, že si mohl tenkrát vydělat daleko víc peněz, kdyby hrál ve špeluňkách, ale z náboženských důvodu to odmítal. Podle Marshalla sice v několika hráli, ale panoval tam takový hluk, že se John obával o  Vivianino bezpečí, zvlášť když byla těhotná. Na některých místech, jak Marshall zavtipkoval, bylo vidět víc zbraní a nožů než fanoušků. Zanedlouho se Nealovi podařilo zorganizovat pár termínů. Tentokrát bude hlavní hvězdou Elvis a John bude hlavní diváckou zajímavostí. Turné začne 2. září v Texarkaně v Arkansasu a dále bude pokračovat ve Forest City a  Bonu v  Arkansasu, Sikestonu v Misouri a Clarksdalu v Mississippi. V Arkansasu se davy skládaly převážně z  rodinných příslušníků a  kamarádů. I  když byl Elvis stále hvězdou, začal si už Cash získávat pozornost. „Už se to začalo rozjíždět,“ řekl Marshall. „Hlavně díky trochu jinému hudebnímu výrazu, který jsme měli, nabývala Johnova popularita na obrátkách. Jeho velký, přímo obrovský hlas procházel něčím divokým. Den ode dne bylo vidět, jak sílí.“ Po několika volných týdnech znovu vyrazili s  Elvisem na turné, tentokrát do Texasu – Cherry Spring, Midlandu, Amaril­ lac a  Lubbocku (kde celý koncert zahajoval dospívající Buddy ­Holly)  –, což bylo už příliš daleko, aby se po každém koncertě vraceli zpátky. Manželky tak musely zůstat doma samy. Když John, Marshall a  Luther poprvé hovořili o  turné, měli v plánu jezdit v jednom autě. Přitom by střídali jejich auta a také by se střídali v řízení. Z Johna se však vyklubal tak příšerný řidič, že se Marshall a Luther brzy rozhodli zastat všechno řízení sami. „Proboha,“ pronesla Cashova dcera Kathy o jeho řízení. „Vždycky dupnul na plyn až úplně k zemi, auto prudce poskočilo dopředu, načež rychle dupl na brzdy a takhle se to opakovalo každou míli. Najednou to prostě pořádně cuklo. Navíc ještě místo aby dával pozor na silnici, raději se díval na nás a povídal si, což už vůbec nepomohlo.“

110

Nuda na cestách probudila v Johnovi lásku k rošťárnám z doby dospívání. Začínalo to čistě nevinně, jako oživení dlouhých hodin strávených na cestě nebo v hotelových pokojích, když čekali na další vystoupení. K jedné z oblíbených Grantových vylomenin došlo na turné po Texasu, když se kolem třetí hodiny ranní zastavil Elvis a  spousta dalších muzikantů na jídlo v  motorestu pro kamiony. Tehdy umělci většinou cestovali jako karavana, částečně kvůli společnosti a částečně proto, aby si navzájem pomohli, kdyby měl někdo na těch dlouhých, často opuštěných jižních dálnicích problém s autem. Tento systém zajišťoval určité bezpečí, když třeba narazili na několik místních, kteří chtěli zapůsobit na svoje kamarády a  zmlátit bandu venkovských zpěváků. Tou dobou chtěli John, Elvis a Marshall zaplatit účet, ale pokladní byl právě v  kuchyni. Při čekání si Marshall všiml kulaté výstavní vitríny ze skla. Jakmile zahlédl kus dýňového koláče bez obvyklé šlehačky, zašmátral v tašce na toaletní potřeby a vytáhl krém na holení, kterým vršek koláče postříkal. Elvisovi to připadalo natolik legrační, že se rozhodl v  motorestu počkat a  tajně doufal, že si někdo kousne do koláče. Marshall se nikdy nedozvěděl, jestli Elvis někoho přistihl při namydleném kousnutí, ale tato událost se bezesporu velmi zamlouvala Cashovi. Od této epizody se John, Marshall a  Luther navzájem předstihovali v lumpárnách. Někdy tou dobou se ke Cashovi donesly fámy, že se RCA Records snaží koupit smlouvu s  Elvisem. Když to nadhodil před Phillipsem, odpověděl mu, že smlouvu nechce prodat, ale Elvis spolu s plukovníkem Tomem Parkerem, který převzal od Neala zodpovědnost za mladý fenomén, má v úmyslu přejít k většímu hudebnímu vydavatelství. V polovině listopadu, po Cashově návratu z krátké a bleskové cesty s Presleym po západním Texasu, již byla dohoda uzavřena. RCA zaplatila vydavatelství Sun 35 tisíc dolarů za práva k Presleymu a za všechno, co nahrál pro toto

111

hudební vydavatelství. Jednalo se o jednu z největších částek, kterou tehdy někdo zaplatil za nahrávající smlouvu. Poté Phillips sdělil Cashovi, že i když ho odchod Elvise strašně mrzí, stejně vidí budoucnost velmi pozitivně. Díky dohodě s RCA získal Phillips víc peněz na propagaci a distribuci po celé zemi. A také měl pro Cashe dobré zprávy: podle Billboardu se ‚Cry! Cry! Cry!‘ dostala na čtrnácté místo nejnovějšího seznamu nejlépe prodávaných country nahrávek celé země – země, zdůraznil Phillips, nejen jihu. V průběhu setkání s Phillipsem nabyl Cash dojmu, že ho právě povýšili. Usoudil, že Phillips zaměří veškerou energii na jeho kariéru, jak to předtím udělal s Elvisem. Stal se v Sunu umělcem číslem jedna. Phillips oznámil Cashovi, že jeho hlavní prioritou je dostat ho do rozhlasového programu Louisiana Hayride v Shreveportu, hlavně kvůli klíčové roli, kterou tato show sehrála při budování Elvisovy popularity. Vivian se snažila sdílet Johnnyho nadšení, ale odloučení, i  když to bylo jen čas od času pár dní, ji trápilo víc, než čekala. Moc dobře věděla, že je cestování nezbytné a že se Johnny snaží postarat o rodinu. Vůbec to však nesnižovalo míru osamění, kterou zažívala v dvojpodlažním bytě v Tutwilleru. IV Show Louisiana Hayride vysílaná po celém jihu ze Shreveportu znamenala pro Cashe opravdu hodně. Každou sobotu večer se vysílalo přes KWKH z Municipal Auditoria o kapacitě tří tisíc sedadel v centru města, v okázalé budově ve stylu art deka otevřené v roce 1929. Hayride se tam konala od dubna 1948. Zpočátku zrovna nepřekypovala hvězdami, ale již po pár měsících tam zahájil své angažmá Hank Williams a poměrně rychle se přesunul z  pátého místa programu na velmi populárního hlavního účinkujícího. Williamsův úspěšný postup tak přinesl Hayride dobré

112

jméno po celém hudebním světě country a podobně ji v roce 1954 převálcoval Elvis. Význam Hayride netkvěl v platových třídách. Většina účinkujících dostávala plat podle sazebníku odborů, tedy dvanáct dolarů za večer, což jen stěží pokrylo výlohy na cestu a  jídlo. Důležitá byla publicita. Samotný signál KWKH o síle padesáti tisíc wattů zaručoval opravdu neocenitelný dosah, ale Hayride vysílalo dalších dvě stě jiných stanic, od nejvzdálenějšího západu, jako bylo El Paso, na sever k St. Louis, na východě k Jacksonvillu a dolů až k  pobřeží Miami. Představovalo to mnoho potenciálních kupců desek. Kvůli Cashovi začal Phillips v listopadu vyvíjet nátlak na Horace „Hoss“ Logana, který byl programovým ředitelem KWKH a zároveň konferenciérem Hayride. Poslal Loganovi Cashův singl s poznámkou, že se prodává déle než Elvisova poslední nahrávka v Memphisu. Nahrávka i prodeje na Logana náležitě zapůsobily, a tak Phillipsovi slíbil, že jakmile to bude možné, najde pro něho v pořadu prostor. K debutu došlo 3. prosince, kdy Cashe a Tennessee Two uvedli na programu jako „speciální hosty“, ale bohužel až úplně na konci programu, který čítal Jimmyho Newmana, Johnnyho Hortona, Davida Houstona a jiné. John byl radostí bez sebe. Hayride pro něj znamenala hlavně to, že se ocitne na stejném podiu jako Hank Williams. „Musím přiznat, že tam bylo hodně co vylepšovat. Byl mnohem neohrabanější než Elvis, když před víc než rokem debutoval,“ tvrdil o něco později Logan. „Měl ale přirozený talent, upřímnost a  styl, které Johnnyho tak proslavily, a  proto na něj i  publikum vřele reagovalo.“ Hned po krátkém vystoupení za ním Logan přišel a zeptal se ho, jestli by chtěl pravidelně hrát v Hayride. Tři sta padesát mil dlouhá cesta po dvouproudých silnicích z  Memphisu byla sice náročná, ale naskytla se mu skvělá příležitost. Phillips Cashovi poradil, aby nabídku přijal.

113

Většinu měsíce trávil John s Vivian doma a ze všech sil se snažil plně se soustředit na práci v Home Equipmentu, ale připadala mu čím dál těžší. I Marshalla a Luthera silně vyčerpávalo přijíždět domů z koncertů konajících se kdesi mimo město v pozdních večerních hodinách a následující den brzy ráno dorazit do prodejny automobilů. Každopádně ale vůbec neuvažovali o tom, že by mohli svoji práci opustit. Cash na to myslel každý den. Konec roku završil stylovým návratem do Shreveportu na galasilvestrovský koncert v Hayride. Stále ho uváděli na programu jako „speciálního hosta“, a přestože v popředí stále figurovali Elvis, Johnny Horton či George Jones, stejně se cítil jako hvězda. Vždyť konec konců patřil ke stálicím. Po programu oslavil společně s Vivian a mnoha jinými členy osazenstva Hayride Nový rok. Bezpochyby byl rok 1955 skvělým rokem. V  roce 1956, tedy 21. ledna, uveřejnil Phillips reklamu zabírající celou polovinu stránky Billboardu, oznamující vydání nahrávky. Věřil totiž, že s ‚Folsom Prison Blues‘ a ‚So Doggone Lonesome‘ přišel s  „ohromným hitem“. Byla naní přetištěná recenze z  Billboardu pocházející z  předminulého týdne: „Cash zazpíval dvě solidní, upřímné a  velmi originální strany akustického country blues. Skrývá se v nich obrovská melancholie, nepatrný náznak mollové tóniny a bezesporu výtečná slova, která jim zajistí skvělé a vřelé přijetí… Oboje snad prorazí.“ Hned vedle portrétu Cashe stála slova „pěkný a mladý“, což bylo součástí neutuchající Phillipsovy snahy propojit Cashe s novou vlnou country a rocku. Za poněkud jízlivě míněnou urážku country institucí v Nashvillu se dala považovat Phillipsova definice Sun Records jako „amerického country & western vydavatelství číslo 1“. O  dva týdny později se singl dostal na čtrnácté místo mezi country po celé zemi. ,Cry! Cry! Cry!‘ trvalo celé měsíce‚ než se na tuto pozici dostala. O  několik dní později přispěchal Ernest

114

Tubb se svou verzí ‚So Doggone Lonesome‘. Cash ve skutečnosti tuhle písničku napsal s  myšlenkou na Tubba, nijak se nasnažil ostřílenou country hvězdu přemluvit, aby ji nahrála. Tubb ji jen prostě slyšel v  rádiu. V  padesátých letech zasloužilí umělci často znovu nahrávali slibné písničky od nových nebo neznámých umělců, protože moc dobře věděli, že dýdžejové s oblibou dávají přednost známým autorům před neznámými. Tubb však přišel se svou verzí pozdě. Když Billboard oznamoval Tubbovu verzi, dostal se Cashův singl na desáté místo po celé zemi. Diskžokejové se kvůli Tubbovi nehodlali vzdát Cashovy nahrávky, protože měla ve vysílání silný ohlas. Nová verze se nikdy nedostala do žebříčku. Mezitím si Cashův singl proklestil cestu až ke čtvrtému místu. Tou dobou podal Cash konečně výpověď v Home Equipmentu. Jeho první autorský honorář od Sunu ve formě šeku se pohyboval v docela slušné výši a činil asi tak 2000 dolarů. Poté společně s Vivian odjeli do San Antonia a splatili z něj jejím rodičům skoro 800 dolarů, které jim dříve půjčili. Zanedlouho začal i George splácet Batesovi 1200 dolarů, kterými ho podporoval. Pro oba muže tak nastal okamžik plný emocí. „Vstal, objal mě a v očích měl slzy,“ řekl Cash o několik let později. „Byl na mě pyšný.“ Cash rovněž začal plnit slib, který si dal již před dlouhou dobou. Začal naléhat na svého otce, aby nechal práce na plantáži ve Wilsonu a  přestěhoval se do Memphisu. Chtěl rodičům pomoci s koupí nějakého hezkého domu s moderními vymoženostmi, aby byli blíž ke zbytku Cashova klanu. Kromě Johna a Roye bydlely v  Memphisu teď už také Reba a  Louise. Nechtěl však na rodiče vyvíjet nátlak, a tak jen nenápadně nahodil udičku a čekal, až se rozhodnou. Grant a  Perkins si nechávali otevřená zadní vrátka pro případ, že by to nedopadlo, ale na druhou stranu se čím dál víc uvolňovali z práce. Celou tu dobu ale Phillips na Cashe neustále naléhal, aby přišel s  nějakými novými písničkami, a  protože Cash neustále

115

přemýšlel o  rostoucí Vivianině nejistotě ve vztahu k  fanynkám na turné, podařilo se mu složit svoji doposavad nejintimnější písničku.

116

6. kapitola LOUISIANA HAYRIDE A ‚I WALK THE LINE‘

I Gladewater a  Longview jsou jen dvěma ze stovek jiných měst, v nichž Cash vystoupil v následujících více než pěti desetiletích. S největší pravděpodobností však napsal ‚I Walk the Line‘ v některém z těchto dvou míst ve východním Texasu. Obvykle mluvil Cash o  Gladewateru a  Grant zase vždycky zmiňoval Longview. Stejně tak došlo i k ostré rozepři ohledně charakteristického pobroukávání na začátku nahrávky. Sám John měl dvě vysvětlení. Většinou tvrdil, že ho inspiroval příjemně vtíravý zvuk, který jednou zaslechl při náhodném zpětném přehrávání pásky na kotoučovém magnetofonu zakoupeném v Německu. Ale zrovna tak mluvil i o tom, že již od dětství toužil začít nahrávku pobroukáváním, protože mu jeden doktor z města dělal právě radost svým pobroukáváním. Zato Grant si zas myslel, že pobroukávání pomáhá Lutherovi k správnému zachycení písničky. ‚I  Walk the Line‘ je srdečná, upřímná, milostná písnička dle tradice ‚You Are My Sunshine‘ Jimmieho Davise nebo ‚I  Can’t Stop Loving You‘ Dona Gibsona. Jako obvykle Cashův autoritativní zpěv samotné tvrzení zlidštil a udělal ho daleko věrohodnější: Já vím, že srdce nepokojné mám, proto si na něj dobrý pozor dám a závazků svých, těch se nezříkám já rád tě mám, nezahýbám.

117

Je to příliš, příliš jednoduché, aby to byla pravda. Nacházím se stále sám den co den. Ano, přiznávám, že jsem do tebe blázen, protože jsi má, svou míru znám, nezahýbám. Jistě jako je noc tmavá a den světlý. Stále tě mám na mysli dnem i nocí a štěstí, které jsem poznal, dokazuje, že je to pravda, protože jsi má, svou míru znám, nezahýbám. Víš, jak mě mít na své straně. Dala jsi mi důvod k lásce, kterou neskrývám. Pro tebe otočil bych klidně příliv. Protože jsi má, svou míru znám, nezahýbám. Já vím, že srdce nepokojné mám, proto si na něj dobrý pozor dám a závazků svých, těch se nezříkám, já rád tě mám, nezahýbám. Nepochybně Cashe inspirovala láska k Vivian, ale někdy uváděl i jiný význam. I když o tom nikdy s Phillipsem nehovořil, stále postrádal gospely a do ‚I Walk the Line‘ promítl svoji spiritualitu a zároveň romantickou věrnost a oddanost. V  autobiografii Man in Black z  roku 1975 Cash zdůraznil, že měl v úmyslu písničkou něco „sdělit“ a napsat slova, „která nebudou hodně znamenat jen pro mě, ale pro každého, kdo ji uslyší, což znamená, že nezůstanu upřímný jen k těm, co mi věří a spoléhají na mě, ale také sám k sobě a Bohu. Chtěl jsem napsat písničku, která může ostatním a zároveň i mně dodat odvahu.“ Při rozhovoru poskytnutém jen pár měsíců před svou smrtí se usmál a  řekl mi: „Sam to nikdy nezjistil, ale ‚I  Walk the Line‘ byl můj první gospelový hit.“

118

Podle Cashových vzpomínek nadchla Phillipse ‚I  Walk the Line‘ daleko víc než jakákoli jiná písnička, kterou mu přinesl. Přesně tohle nadšení na Phillipsovi miloval. „Byl popudlivý, v  žádném případě to nebyl pohodář,“ řekl Cash. „Když jsme nahráli, co se mu zrovna líbilo, přihnal se z  řídicí místnosti do studia, smál se, tleskal rukama, křičel a hulákal: ‚To bylo skvělý! Úžasný!‘“ Každopádně ale považoval Phillips aranžmá za příliš pomalé a truchlivé. Jako vždycky chtěl daleko živější rytmus. „Udělej mi laskavost,“ řekl Cashovi. „Zahrajte mi to ještě jednou a trochu to zrychlíme.“ Cashovi se to ale nelíbilo. Tahle písnička byla jeho dítě. Chtěl, aby nahrávka odrážela něžné city, které prožíval. „Nechceme z ní udělat rockenrolovou písničku,“ řekl Phillip­ sovi. „Tuhle písničku jsem napsal pro svoji ženu a  chci z  ní mít skutečnou pomalou baladu.“ Phillips se snažil Cashe utěšit. „Nemám s tím problém, Johne,“ řekl. „Jen bych si ji chtěl ještě jednou poslechnout, abych si udělal vlastní názor. Nepatrně to zrychlete a nahrajte to ještě jednou.“ Cash mu vyhověl, ale ze studia odcházel s tím, že se vydá originál, tedy pomalejší verze. Ještě před ‚I  Walk the Line‘ slýchával Cash mluvit Phillipse tolikrát o  důležitosti rytmu, že považoval za vtipné napsat písničku, která by v podstatě byla celá o rytmu. Hlavní zápletka ho napadla, když pozoroval energického chlapce při leštění bot. Už při dokončování písničky, kterou pojmenoval ‚Get Rhythm‘, ho strašně nadchla. Nakonec nebyla úplně tak k zahození. Zato si nebyl jistý, jestli se k němu doopravdy hodí, protože se v porovnání s předchozími skladbami daleko víc blížila rocku, ale Phillipsovi se líbila a dal ji na druhou stranu singlu ‚I Walk the Line‘. Poprvé Cash slyšel singl ‚I Walk the Line‘, když byl ve Shreveportu na Hayride, a  naprosto ho to šokovalo. Nebyla to pomalá

119

verze, kterou chtěl, ale ta o něco rychlejší, k níž ho Phillips dotlačil. Hned po příjezdu do Memphisu se na Phillipse obořil. Sam mu vysvětlil, že tuto verzi vydal proto, že ji zahrál nějakým svým kamarádům dýdžejům a všem se daleko víc líbila. „Dej mi dva týdny,“ řekl. „Jestli se neuchytne, jak si myslím, tady na místě ti slibuju, že tu nahrávku stáhnu a vydáme pomalejší baladu.“ Cash se trochu zdráhal, ale nakonec souhlasil. Po dvou týdnech se stal z nahrávky naprostý trhák a Cash jen zcela výjimečně něco prohodil o pomalejší verzi. Pochvalná recenze Billboardu byla typickou reakcí hudebního countryprůmyslu na ‚I Walk the Line: „Mr. Folsom Prison Blues se může pochlubit na gramofonové desce prvotřídním spárováním. Nejprve pojednává o  ,lásce a  věrnosti‘ a  vzbuzuje neobvyklou melancholií hudebního výrazu spoustu nadšení. Na druhé straně odvádí úžasnou práci swingující blues v doprovodu skvělé a charakteristické kytary plné smutku.“ Tehdy se musel Phillips cítit opravdu na koni. Na začátku května 1956 ovládaly umělci objevení Sunem národní country žebříček hitparády Billboardu. Na prvním místě byl Elvis Presley s  ‚Heart­ break­ Hotel‘, původním debutem v RCA, po něm následoval na druhém místě ‚Blue Suede Shoes‘ Carla Perkinse, na třetím místě stála Elvisova ,I Forgot to Remember to Forget‘, což byl jeho poslední singl, než odešel k RCA, a na šestém místě ‚Folsom Prison Blues‘. Přeber si to, Nashville! Ještě úžasnější bylo umístění ‚Heartbreak Hotel‘ a ‚Blue Suede Shoes‘ na prvním a třetím místě seznamu národních nejlépe prodávaných popových skladeb. Také si to přeberte, New Yorku, Chicago a Los Angeles! Další důvod k oslavě pro Sun Records zavdal Billboard, když nešetřil chválou na první ­singl­ Roye Orbinsona. Za Phillipsem poslal mladého Texasana Cash, když se s ním setkal v Odesse v Texasu a požádal ho o radu. Na oslavu úspěchů nechali Phillips a Bob Neal otisknout v Billboardu z 12. května dvě oznámení. V prvním představili v horní

120

polovině stránky ‚Blue Suede Shoes‘ a v dolní polovině Cashovu novou nahrávku. Vedle Cashovy fotky stál text: „Nalezen další singl se stejně dobrými stranami od jednoho z výjimečných talentů.“ Ještě před Cashem podepsali smlouvu s Perkinsem, který se mohl v současnosti prodávat daleko víc než Cash, ale Phillips stále pohlížel na Cashe jako na „výjimečný talent“. Na jiném místě toho stejného vydání slavili Phillips a Neal nový společný podnik Stars Inc. dohromady s fotkami rostoucího kolektivu zaměstnanců. Oznámení spojilo Sun a  Stars Inc. – a  hned nato i  Cashe – s  rockenrolem. Nad fotkami Perkinse, Smithe, Eddieho Bonda, Orbisona a Jacka Earlse se totiž směle prohlašovalo: „Jsou to ty největší hvězdy rockenrolového průmyslu.“ Již od začátku odváděl tento marketing Cashe do světa rocku a ukázalo se, že v jeho kariéře sehrál důležitou roli. Kdyby nahrával stejné skladby v Nashvillu, jednoduše by na něj pohlíželi jako na další venkovskou hvězdu, jakými byli Webb Pierce nebo Ray Price. Jeho vazby na Elvise, Phillipse a Sun Records mu však navždy propůjčily důvěryhodnost v  rámci většího, daleko kulturně zásadnějšího rockenrolového trhu. II Po Elvisově odchodu se o Cashovi mluvilo jako o hlavním umělci Sunu. Náhlé objevení Carla Perkinse mohlo Cashe poněkud znervóznit, ale když se na začátku roku 1955 poprvé potkali v Sunu, okamžitě k sobě pocítili sympatie. Cash obdivoval Elvisův talent a  na turné spolu zažili pěkné chvíle, ale kromě velkých ambicí a hudebního vydavatelství Sun neměli nic společného. Elvis se zaměřil především na mladé publikum a Cashovým cílem byli zase dospělí lidé z venkova. Navíc byl Cash ženatý a snažil se být věrný Vivian, což bylo mnohem důležitější. Elvis byl svobodný a celý žhavý z toho něco vytěžit. Mladé fanynky pronásledoval s  takovou lehkovážností, že to

121

Cashovi někdy připadalo až nechutné. Na jednom vystoupení na Hayride viděl Cash Elvise, jak si vybírá tři nebo čtyři holky z publika a při odchodu z podia jim dává znamení, aby ho následovaly. „Pak se spolu popraly, aby se jim podařilo dostat ke dveřím jeviště,“ řekl Cash. „Vzal je do šatny. Jednou večer jsme napočítali dohromady devět holek, s kterými si to v šatně rozdal.“ Navzdory chudobě Elvisova mládí v  něm Cash viděl kluka z města. Nepracoval na bavlníkových plantážích ani se neprocházel po dlouhých, osamocených venkovských silnicích jako Cash. Posléze se ukázalo, že i Perkins dělal to samé. Carl byl stejně starý jako Cash a také ženatý. Vyrůstal na západě Tennessee na opačné straně řeky Mississippi, než byl Dyess. Na prstech měli dokonce úplně stejné jizvy od ostrých jehel na tobolky bavlníku. Když se měli Cash a Perkins vydat na společné turné, většinou jeli ve stejném autě a čas využívali k výměně nápadů na písničky. Jak to řekl sám Cash, právě Perkins mu pomohl vybrat název písničky ‚I  Walk the Line‘. A  na podzim roku 1955 přišel Cash s nápadem na ‚Blue Suede Shoes‘. Jednou večer totiž C. V. White, elegantně a  stylově oblečený pilot v  Landsbergu, žertovně upozornil Cashe: „Nešlapej mi na moje modré semišové boty.“ Na začátku roku 1965 se z ‚Blue Suede Shoes‘ stal neskutečný hit na poli country, popu a R&B a Cash mohl Perkinsovi jen blahopřát. Deska se vyšplhala v hitparádě tak rychle, že vedoucí pracovník RCA Steve Holes, který podepsal smlouvu s Elvisem, začal svoje rozhodnutí přehodnocovat. Navíc ještě došlo k poklesu Presleyho prvního singlu ‚Heartbreak Hotel‘. Jako hosta si kvůli ‚Blue Suede Shoes‘ objednali 24. března Carlovu kapelu do vysoce ceněného národního televizního programu Perryho Coma. Perkins a kapela ale nikdy do New Yorku nedorazili. V brzkých ranních hodinách, den před zmiňovaným pořadem, narazilo nedaleko Doveru v Delawaru auto, ve kterém jeli, velkou rychlostí do zadní části malé dodávky. Perkins vyvázl s třemi zlomenými obratli na krku, otřesem mozku a zlomenou klíční kostí. Odvezli ho

122

do nedaleké nemocnice, kde skoro dvacet čtyři hodin ležel v bezvědomí. Jeho bratr Jay se zlomeným krkem a vážným vnitřními poraněními dopadl ještě o něco hůř. Za pouhý měsíc se Carl vydal znovu na turné a 21. dubna se přidal ke Cashovi na pár koncertů v západním Texasu v Beaumontu. Nehoda oba zpěváky ještě více sblížila. I když Jay při nehodě nezemřel, Carl pochopil, jak se asi Cash musel cítit, když přišel o bratra. O dva roky později, když Jay zemřel na rakovinu, se ještě více sblížili. Na turné si měli s  Carlem vždycky hodně co říct. V  severovýchodním Memphisu v Sandy Cove Circle 4492 Perkins koupil dům a týden předtím se mu narodila dcera Kathy. Dalším důvodem, proč Cash vítal Perkinse na turné, byla Vivian. Se ženami, které se vrhaly na country zpěváky, se Carl odmítal zaplétat, a  tak bylo pro Cashe daleko jednodušší odolávat pokušení… Sám přiznával, že bylo čím dál těžší odolat. Když Carl poznal svoji budoucí ženu Valdu, byl ještě mladík, vztah však brzy ohrozilo Carlovo zahýbání. Když už ji skoro ztratil, dal slovo, že se změní, a 24. ledna 1953 se vzali. A Perkins se na turné opravdu velmi snažil, aby svému slibu dostál. Tou dobou měl Perkins již tři děti a dokonce si i sestavil pravidla. Ihned po vystoupení se spolu s Jayem, který hrál v kapele na baskytaru, vraceli do motelového pokoje a volali domů. „Svoje manželské závazky jsem bral strašně vážně,“ řekl Cashovi. „Věděl jsem, že kdybych je nedodržel, Valda by mě okamžitě opustila.“ Carlovo přátelství a  příklad pomohly Cashovi dostát vlastnímu slibu a držet se vytyčeného směru – alespoň ze začátku. Navzdory nabytému harmonogramu turné patřily sobotní večery věnované vystoupení v Hayride ke středobodu Cashova týdne. Po jeho prvním vystoupení konaném 21. ledna stále ještě byl hlavním trhákem Elvis, a ostřílení pořadatelé Hayride vytušili nepatrnou řevnivost mezi oběma mladíky.

123

„Podle mě moc dobře věděli, že se hodně liší od ostatních účnkujících,“ říká Norm Bale, jeden z hlasatelů v Hayride. „Oba byli z Memphisu a oběma hráli v rádiu nejnovější nahrávky. V pořadu vystupovalo už spousta let hodně lidí, ale tihle dva věděli, že to je jen přestupní stanice. Oba stáli v koutu podia a pozorovali, jak si ostatní na jevišti vedou a jak je publikum přijímá. Kvůli ječícím holkám neměl Johnny stejné ovace jako Elvis, ale i přesto měl velké charisma a stal se oblíbencem starších hostů.“ Kvůli velmi dobrému přijetí se Cash 28. ledna objevil v hlavním vysílacím čase, a zatlačil tak do pozadí Elvise, který v New Yorku právě pohostinsky vystupoval v  televizním pořadu Stage Show vysílaném každý týden na CBS a  moderovaném Jimmym a Tommy Dorseyovými. Jelikož byl 11. a 18. února Elvis stále pryč, Cash nadále vystupoval jako hlavní hvězda Hayride. Pětadvacátého února se však triumfálně vrátil Elvis a začal si nárokovat první místo. Za tu dobu si však Cash získal takovou popularitu, že psali jeho jméno stejnou velikostí písma jako nového krále rockenrolu. Toho jara zahrál v Hayride ještě sedmkrát, v mnoha případech to bylo s Johnnym Hortonem. Claude King, rodák ze Shreveportu, který měl později nepříliš významné hity, ale i ‚Wolverton Mountain‘ v popovém Top 10, zastával názor, že „Johnny si raději všechno nechává pro sebe. Nebyl namyšlený nebo něco takovýho, byl prostě jen stydlivý. S  Johnnym Hortonem si ale padli do oka. Ostatně s ním vycházel dobře každý. Byl to ten nejpřirozenější, nejskromnější člověk, kterého jste mohli potkat.“ John LaGale „Johnny“ Horton se narodil v dubnu 1925 v Los Angeles, ale jeho otec, stavební dělník texaského původu, který při hledání práce přivedl rodinu na západ, se o  několik let později vrátil do Texasu, a  mladý Johnny tak vyrůstal v  Tyleru v  Texasu, na poloviční cestě mezi Shreveportem a Dallasem. Horton tu krajinu miloval, a i poté, co začal nahrávat pro Columbii, nadále

124

považoval Shreveport za svůj domov. Byl to vysoký chlapík, měřil šest stop a dva palce a byl chlapeckým způsobem hezký. Hortona měl Cash rád z  mnoha důvodů. Na turné nepil ani nedělal blbosti. Nejvíc ze všeho chodil na ryby. Než aby každou chvíli stál na jevišti, raději vyrazil na ryby. Jedna z nejznámějších historek z análů Hayride pojednává o tom, jak jednou Horton stál na jedné straně jeviště s rybářským navijákem v ruce a nahazoval návnadu do hrnku od kafe stojícího na druhé straně. Po jednom časném vystoupení v  Hayride pozval Horton Cashe k sobě domů, aby tam přespal, a Cash se tam okamžitě cítil jako doma. Billie Jean, Hortonova žena, byla vdovou po Hanku Williamsovi a podle všeho to byla nejhezčí žena country. Barbara, žena Claudea Kinga, ji popisuje jako „zastiňující krásou i  Elizabeth Taylorovou“. Cashovi se na ní líbilo, že byla zábavná, sebevědomá a připravená kdykoli zasáhnout do konverzace, když se mluvilo o country nebo chytání okounů. „Horton měl hodně přátel, ale nikdo se s ním nesblížil jako Cash,“ říká Billie Jean. „Byli nerozluční.“ III Domů do Memphisu se John vrátil 1. června, protože měl tentokrát už jako hlavní účinkující zahrát v amfiteátru Overton Park Shell. Dále byli na programu Carl Perkins a Roy Orbinson. Svět mu ani nemohl připadat radostnější. Nastaly opojné časy, protože ‚I Walk the Line‘ se dostala na první místo v Memphisu a na osmé místo národních nejlépe prodávaných country skladeb Billboardu. Navíc ještě díky verzi natočené Warrenem Smithem se ‚Rock ‚n‘ Roll Ruby‘ napsaná Cashem v zákulisí Hayride dostala na čtvrté místo v Memphisu. Cash tu písničku se svou rockovou obrazotvorností prostě necítil, a proto mu také neseděla, ale myslel si, že ji možná bude Sam potřebovat pro některého zpěváka z hordy nových smýšlejících v rytmu rockabilly.

125

Od doby, co se rodina nastěhovala, mohl Johnny poprvé strávit víc než týden doma. Kromě tří vystoupení strávil měsíc v Sandy Cove a cítil se naprosto uvolněně. Napsal další singl pro Sun, písničku ve středním tempu jménem ‚Train of Love‘, která byla přátelskou směsicí Cashových oblíbených představ (vlaky) a obchodně nejúspěšnějšího tématu country (milostných románků). Vivian byla nadšená, že je Johnny zase doma a navíc ještě v tak dobrém rozmaru. Takhle si vždycky představovala svoje manželství. Podle její sestry Sylvie se spolu procházeli jako zamilování ze střední školy, drželi se za ruce a obšťastňovali se rychlými polibky. Nic však nemohlo Cashovi zabránit, aby neposlouchal hudbu. Okouzlila ho písnička Ernieho Forda Tennessee ‚Sixteen Tons‘, což bylo countrylidové vyprávění o horníkovi, který překonává nekonečnou bolest jen proto, aby „zestárl o další den a ještě více zabředl do dluhů“. Během zimy roku 1955 ji hráli v rádiu tak často, že musel Marshall na jejich dlouhých cestách rádio vypínat, přičemž Johnny tu stanici okamžitě znovu naladil. Cash nikdy neuvedl spojitost, ale stojí za to uvést alespoň jeden ústřední verš: „Ta ženská, co si žije na vysoké noze, mě nepřinutí zahnout.“ Zpočátku Cash považoval ‚Sixteen Tons‘ za starou folkovou písničku, ale jednoho dne si v  hudebním časopise všiml, že autorem je Merle Travis a že se poprvé objevila na konci čtyřicátých letech na jeho konceptuálním albu Folk Songs of the Hills. Cash moc dobře znal Travisovy živé hity včetně ‚So Round, So Firm, So Fully Packed‘, ale především ho znal jako skvělého kytaristu, ne autora textů. Díky ‚Sixteen Tons‘ ho najednou uviděl úplně v jiném světle. Od té doby byl pro něj Travis dalším hrdinou, o Ernieho nahrávku však již neprojevil zájem. „Podle mě John pochopil, že rozdíl mezi Merlem a Erniem spočívá v čistotě duše a v tom pravém hornictví a horalství folkového muzikanta z Kentucky ukrytého v Merlem, zatímco Ernie byl v mnoha ohledech příliš jemný a stále na jedno brdo, aspoň tedy jako studiový interpret,“ říká Roy Cash Jr., Johnův synovec.

126

Folk Songs vycházely z  řady původních a  tradičních písniček pojednávajících o lidech pracujících na železnici nebo v dole. Travis vyrůstal v Muhlenberg County v Kentucky a jeho rodina tam pracovala v  dolech. Při poslouchání alba začal Cash přemýšlet o další hudbě, která by přímo pramenila z půdy a boje lidí, které znal z Dyessu. Obzvlášť ho fascinovalo, že každé písničce na albu předcházelo krátké vyprávění, které posluchače připravilo na samotný text písně. Vytvořit podobné album mu ale připadalo velmi zdlouhavé. Pokud Phillips už nechtěl gospely a určitě neměl v úmyslu zabývat se starým folkem. Nicméně bylo i  hodně dobrých zpráv. Cashovi rodiče byli již připraveni odejít do důchodu a  odstěhovat se do Memphisu, a proto musel složit peníze ze svého druhého šeku pocházejícího z autorského honoráře a splatit akontaci bytu nacházejícího se jen pár mil od jeho vlastního domu. Již teď Roy a Carrie trávili většinu víkendů v Memphisu společně s rodinou a na jednom z těchto setkání Cash hrdě oznámil, že již povýšil z Louisiana Hayride do Grand Ole Opry. Navzdory vztahům Nashville-Memphis nesoucích se v duchu oni versus my nemohl mozkový trust v  Opry ignorovat probíhající změnu přicházející s rockenrolem a dobře vytušil, že by měl přijmout nové, ještě neoznačkované dobytče ze stáje Sunu. Doplatil na tom již u Elvise a nechtěl se dopustit dvakrát stejné chyby. Jakmile začala ‚I  Walk the Line‘ pronikat na pole country a popu, v Opry neváhali a objednali si Cashe a Tennessee Two na 7. července. I když byl Cash radostí bez sebe, že se objeví v nejlepším hudebním country pořadu, zároveň mu bylo i líto, že opouští Hayride, která mu pomohla odstartovat, a tak se tam čas od času kvůli starým časům vracel. Cash nebyl jediný, koho jeho debut v Opry znervózňoval. I lidé v Opry tajně doufali, že tahle spolupráce bude fungovat. Recenze z koncertu v Nashville Banneru se plně zaměřila na očekávání

127

v Rymanově auditoriu, když se Cash chystal vyjít na podium a zazpívat ‚I Walk the Line‘: „Všichni z Opry společně fandili svému nejnovějšímu členu rodiny, aby se mu podařilo získat těch 3800 fanoušků, kteří ho sledovali, a zároveň i ty lidi, kteří ho od pobřeží k pobřeží napjatě poslouchali.“ Nebylo ale třeba si dělat starosti. Dle zpráv Banneru byl Cash naprostým trhákem. Po úvodních verších ‚I  Walk the Line‘ se rozpoutala hotová smršť a  lidé začali divoce tleskat. „Protože jeho poslední slova pronikla až do nejodlehlejších koutů, mnoho lidí v  davu si stoupalo na špičky, provolávali mu slávu, mávali a tleskali.“ A co bylo nejdůležitější, noviny ocitovaly „jednoho z nejpřednějších amerických odborníků na country“, který prohlásil: „Cash bude stejně tak dobrý jako Elvis Presley. Možná i lepší a vydrží daleko déle. Je upřímný, má bombastická slova, má ton, který se nese až k výšinám, ta nejdůležitější vrstva ho slyší.“ Když se Cashe onoho večera zeptali, jak se cítí, řekl: „Jsem vděčný, mám radost a cítím pokoru. Každý zpěvák z venkova se touží jednou dostat do Opry. Pro nás je to vrchol. Měl jsem zatraceně obrovské štěstí, že jsem tady dneska mohl být… a všem za to děkuji.“ Článek byl tak vřelý, že by ho Phillips nenapsal líp, ale Banner jako velký propagátor nashvillského country průmyslu nabízel jménem celé branže Cashovi pomoc a prohlašoval: „Dost už té války mezi Nashvillem a  Memphisem, dost už té války mezi country a rockenrolem! Přidejte se k nám!“ Cash byl náležitě pyšný, že zazpíval na podiu Opry, ale necítil se tam tak uvolněně jako v Hayride. V roce 1956 hrál v Opry ještě dvakrát. Daleko více ho zaměstnávala lépe placená vystoupení po celé zemi. V Nashvillu nebyli jediní, kdo o něj stál. V polovině července se chystal vydat na zdaleka nejnáročnější a nejodvážnější turné, řadu vystoupení od Opry až na dálný sever do Toronta a daleko na západ do Nového Mexika. Nejdřív však

128

chtěl Phillips nahrát nový singl, aby měl něco nachystaného, než začne upadat zájem o ‚I Walk the Line‘. S pouhými dvěma písničkami vešli 8. srpna do studia a nikdo si nebyl moc jistý ani jednou z nich. Popravdě řečeno Cashe překvapilo, že ho Phillips neposlal zpátky napsat něco jiného. ‚Train of Love‘ byla žertovná písnička pobízející k  společnému zpívání, ale nikdo by si ji asi nepovšiml do takové míry jako ‚I Walk the Line‘, ‚Folsom Prison Blues‘ a ‚Hey, Porter‘. I Cash to napsal v dopise jednomu svému kámošovi z Landsbergu. Písnička byla tak neskutečně jednotvárná, že dýdžejové raději věnovali prostor ve vysílání druhé straně desky ‚There You Go‘, což byla o něco optimističtější melodie, ale stále jí chyběl ráz a osobní pojetí dřívějších singlů. Obě písničky byly připomínkou toho, že navzdory všem Cashovým zábleskům geniality se stále snažil přijít na to, co vlastně chce svou hudbou říct a jak. Ve skrytu duše Cash uvažoval, jestli se Phillips nepouští na tenký led, když bere tolik nových umělců. Nabyl dojmu, že se Sam spokojí s jakoukoli písničkou, kterou přinese, než aby trval na něčem přesvědčivějším. Konec konců i Phillips mohl být ve stresu. Dokonce si našel do studia asistenta na výpomoc. Než se Jack Clement vrátil do svého rodného Memphisu, neboť tajně doufal, že pronikne do hudebního průmyslu, sloužil u ceremoniální kapely amerického námořnictva ve Washingtonu D. C. Nahrál pár skladeb s mladým rockabillyovým zpěvákem Billym Lee Rileym, což na Phillipse natolik zapůsobilo, že ho na místě vzal. Objev Jerryho Lee Lewise, který dorazil do studia Sun den po Cashovi, mu okamžitě přinesl kýžené ovoce. Clement s Lewisem něco zkušebně nahrál a  pak to předal Samovi, který se po necelých třiceti sekundách rozhodl s Lewisem podepsat smlouvu. Mezi country umělci unavenými stálým cestováním koloval starý vtip o tom, že manažeři snad musejí plánovat turné náhodným házením šipek na mapu zavěšenou na zdi. Snad každý měl svoji

129

historku, jak hrál koncert dejme tomu v Memphisu a pak musel jet do 450 kilometrů vzdálené Atlanty, otočit se a vrátit se 402 kilometrů nazpět do Nashvillu na koncert konající se následujícího večera, pak znovu odjet 460 kilometrů na východ do Montgomery v Alabamě, než aby se koncerty uspořádaly daleko rozumněji, a mohli tak jet přímo z Memphisu do Nashvillu, pak do Montgomery a Atlanty. Všechny tyto vyčerpávající noční výlety přivedly mnoho muzikantů k závislosti na povzbuzujících lécích nebo jiných narkotikách, které jim pomáhaly při překonávání únavy a spánku. Často udávali vzdálenost mezi městy počtem prášků, které budou potřebovat na cestu: Jak daleko je z Memphisu do Dallasu? Dva prášky. V létě roku 1956 nebyly v Cashově autě ještě žádné léky a John, Luther a  Marshall často přijížděli do města naprosto vyčerpaní jen pár hodin před začátkem vystoupení. Aby ušetřili nějaké peníze, často se převlékli a trochu občerstvili na záchodě benzinové pumpy, než aby si zajistili motel. Po koncertě se znovu vydali na cestu, a  kupodivu – bez jakéhokoli chemického povzbuzujícího prostředku – Perkins ani Grant neusnuli. Tehdy se docela běžně jezdilo po úzkých dvojproudých silnicích, čímž byly cesty ještě delší a nebezpečnější. Cash stále ještě neřídil. Silnice byly pro auta tak tvrdé, že je Marshall a Luther museli hned po návratu z Memphisu odvézt do dílny a tam je opravit. „Kdybychom nebyli mechanici,“ řekl Marshall, „nemohli bychom si vůbec dovolit někam jezdit.“ Cash objížděl několik koncertů najednou a vydělal 100 do­larů za vystoupení, ale ve výsledku se to muselo vydělit třemi a výdaje na cestování neustále stoupaly. Když některý večer nebyla vzdálenost do dalšího města tak velká, zašli do levného motelu. Když tam měli jen jednu manželskou postel, museli si hodit korunou a určit, kdo z nich bude spát na posteli, kdo na pojízdné posteli

130

nebo spíš na zemi. Jedli opravdu směšně, většinou sendviče nebo čokoládové tyčinky. Nakonec se rozšoupli a koupili malý přenosný gril, aby si mohli ugrilovat nějaké steaky nebo vepřové kotlety. Dokonce s sebou začali vozit brokovnici, kdyby náhodou zahlédli králíka nebo jiné potenciální maso na venkovských vedlejších silnicích, kde mohli zastavit. Odškodnění za tuto práci samozřejmě spočívalo v  příslibu většího publika, vyšší výplaty a pro někoho s tak silně zakořeněnou toulavou povahou, jako měl Cash, také možnost podívat se do všech nových měst. Jen na podzim navštívili El Paso, Toronto a Detroit. Také se podívali do mnoha putyk, tanečních sálů, přednáškových sálů a lunaparků: Dancelandu v Cedar Rapids v Iowě, Ice Areny v Albuquerque v Novém Mexiku, Fair Park Auditoria v Abilene v Texasu a Independence Memorial Hall v Iole v Kansasu. V boji s vyčerpáním se Cash stal odborníkem na krátké šlofíky, buď v autě před místem konání, nebo na jakémkoli klidném místě, které se mu podařilo najít v klubu nebo přednáškovém sále. Pro všechny to bylo natolik nové a vzrušující, že si nikdo nestěžoval. Na těchto turné se ještě více prohloubilo přátelství mezi Cashem a Johnnym Hortonem. „Celé hodiny si s vámi byl Cash schopen povídat na jakékoliv téma a bylo opravdu těžké najít někoho jemu podobnému,“ říká Hortonova žena Billie Jean. „Byl chytrý a nezajímalo ho jen lovení holek nebo opíjení se.“ IV Na začátku prosince Cash strávil týden doma a pak teprve odjel na západ na první řadu koncertů v Kalifornii, na které se těšil a do nichž vkládal velké naděje. Které dítě by už v dětství netoužilo se podívat do Hollywoodu, kde se rodily všechny filmy a kde v padesátých letech žily hvězdy? Čtvrtého prosince ráno navštívil Cash v  Memphisu Phillipse a chtěl si s ním promluvit o problémech při skládání nových písniček.

131

Ten ho však uklidnil. Sam moc dobře věděl, že je těžké psát na turné, a poradil mu, aby si s tím nedělal starosti, nápady mu vytanou na mysl samy od sebe. Toho stejného odpoledne mu Phillips zavolal. Neočekávaně se zastavil Elvis a Sam chtěl, aby Cash přišel do studia a vyfotil se s Elvisem pro místní noviny. Ten s sebou přivedl Vivian a po příchodu do studia se ocitli v naprosto přecpané místnosti. Carl Perkins právě pracoval na nové nahrávce a  tak hned začali s  Elvisem blbnout s  nějakými písničkami na neformální jam session. Hráli bluegrassové melodie Billa Monroea, nějaké rockenroly Chucka Berryho, písničky Gena Autryho, hit Hanka Snowa a spoustu gospelů – ‚Just a Little Talk with Jesus‘, ‚Peace in the Valley‘ a  ‚Blessed Jesus (Hold My Hand)‘. Ještě se přidal ukecaný pianista Jerry Lee Lewis a choval se, jako kdyby právě on byl opravdovou hvězdou dne, i když mu zrovna vyšel první singl u Sunu, ‚Crazy Arms‘. Phillips postával za mixážním pultem a vesele nahrával. Spolu s  průpovídkou prohlašující něco v  tom smyslu „tento kvartet dokáže prodat milion“ vyšla fotka čtveřice v  Memphis ­Press­ Scimitaru. S postupujícími lety se vyprávění o tomto odpoledním setkání stalo legendou a fanoušci rockabilly po celém světě snili o tom, že uslyší „Million Dollar Quartet“, až se samozřejmě proslaví. V roce 1981 se jim sen splnil, když nahrávka ze 4. prosince vyšla prostřednictvím pirátské verze a stal se z ní ilegální bestseller. Než ji RCA nakonec vydala oficiální verzi v roce 1990, vyšlo jich ještě několik pirátských. Následujícího dne Cash políbil Vivian a  dcery, rozloučil se s nimi a zamířil do Kalifornie. Bob Neal stále ještě nepřekonal bolest, že kvůli Tomu Parkerovi přišel o kontrakt s Elvisem, a tak si hodně povídal s Cashem o Kalifornii. Právě tam Elvise Parker také odvezl, aby ho dostal k filmu, protože podle Parkera filmy vždycky zůstanou na rozdíl od přechodného pobláznění rockenrolem, které může přes noc vyprchat. A  tak Neal došel k  závěru, že co je dobré pro Elvise,

132

bude dobré i pro Cashe. Oznámil Johnnymu, že se musí ukázat ve filmu. Cashovi se ta myšlenka zalíbila. Neal mu přislíbil, že dohodne s vedoucími studia nějaké setkání s tím, že podepíšou dohodu na více filmů podobně jako Elvis. Nějakou dobu to ale potrvá. Cashova první cesta měla být výhradně hudebního rázu. Turné po Kalifornii začalo v Red Barnu v Salinas, což bylo jedno z nejdrsnějších míst country scény. Na denním pořádku byly pěstní souboje na tanečním parketu a lítající flašky od piva. Tam se také Cash seznámil se Stewartem Carnallem, který pocházel z  bohaté rodiny z  jižní Kalifornie a  navíc měl ještě zázemí přípravné školy. Chtěl všechno financovat ze svých peněz, většinu z nich ale utratil za mejdany a sázení na koně. Po působení v armádě začal Carnall organizovat country koncerty. Jakmile v jukeboxu zaslechl ‚Hey, Porter‘, okamžitě se zamiloval do Cashova hlasu. Zavolal tedy Bobu Nealovi do Memphisu a  za 300 dolarů na večer rezervoval Cashe hned na několik vystoupení v Kalifornii. Red Barn byla první zastávka. Protože Cashovi a Tennessee Two Carnall strašně fandil, sám je dokonce vozil po všech koncertech v Kalifornii ve svém zbrusu novém cadillaku. Nicméně na ně zapůsobil mylným dojmem, viděli v něm jen prudérní bohaté dítko a začali si s ním užívat legrace. Na cestách po venkově celého státu Cash s oblibou a velmi často přinutil Carnalla zastavit u stánků s ovocem nacházejícím se u kraje silnice a spolu s Marshallem a Lutherem pak s potěšením pohazovali po Carnallově třpytícím se El Doradu oloupané slupky. Zrovna tak v restauracích přiváděli Carnalla do rozpaků, když si nabírali jídlo rukama. Nakonec si ale Carnall uvědomil, co se děje, a začal se víc snažit. V restauraci v Modesto si objednal obalovaný telecí řízek s  kaší, všechno v  husté hnědé omáčce. Hned jak přinesli jídlo, vzal řízek do ruky, roztrhl ho na dva kousky a nacpal si jednu část do pusy. Cash a kluci pozorovali, jak Carnallovi stéká omáčka po ruce na elegantní košili, a okamžitě se jim zvedla nálada. Tehdy zpečetili své přátelství.

133

Na turné byla legrace, ale nejvíc se Cash těšil na Town Hall Party, sobotní koncert v tanečním sále o kapacitě tří tisíc lidí na předměstí Comptonu v  Los Angeles, které mělo být tři hodiny živě vysíláno na KTTV, kanále 11. Nemohl se ho dočkat hlavně kvůli tomu, že jeho vystoupení v KTTV snad zaujme nějakou vlivnou osobu z televize nebo filmu a snad mu pomůže nastartovat další kariéru. Rovněž se chtěl setkat s některými herci, obzvlášť s Merlem Travisem a Texem Ritterem. Hned se cítil jako doma. Atmosféra v mnoha ohledech připomínala neformální Louisiana Hayride než přísně rigidní Opry. A  navíc měl pocit, že patří do rodiny. Rád posedával v  zákulisí a  celé tři hodiny, co trval televizní přenos, si povídal se svými dvěma hrdiny. Samozřejmě zrovna tak rád vystupoval na jevišti, kde se mu dostalo obrovského ohlasu publika. „Na jevišti hned od počátku všechny zastínil,“ vzpomíná ­Larry­Collins, kytarista a hyperaktivní, poskakující půlka ­Collins Kids, jedné z hlavních atrakcí celé Party. „Vystupoval velmi dominantně a k tomu ještě ten úžasný, autentický hlas, opravdu bral svůj zpěv strašně vážně. Jeho hudba nebyla všední, nebyl to zábavní průmysl. Když zpíval, vycházelo mu to přímo z duše.“ Tehdy bylo Larrymu jen dvanáct a Lorrie, jeho pěkná sestřička a hlavní zpěvák dua, byla jen o dva roky starší, a Cashovi se jejich vystoupení moc líbilo, protože propojilo trochu rockového elánu a  country brnkání do hudebního projevu, který se nijak nelišil od toho, co se tenkrát dělalo v Sunu. Toho večera si s nimi a jejich rodiči dlouho povídal a na odpoledne následujícího dne ho rodiče pozvali, aby se k  nim a  ostatním členům hereckého osazenstva Party přidal na grilování u nich doma v San Fernando Valley. „Na nic si nehrál,“ říká Larry. „V něčem se ale lišil od většiny muzikantů na koncertě. Nebyl spokojený s tím, co měl. Chtěl něco víc.“ I  následující dva večery na kalifornském turné předčil ostatní. Fred Maddox ze svérázných a temperamentních Maddox Brothers a  Rose vlastnili klub v  Ontariu nacházejícím se východně

134

od Los Angeles honosící se názvem Fred Madox’s Playhouse. Byl stejně tak okázalým propagátorem jako účinkujícím. Chtěl využít Cashových konexí s Elvisem a Sunem, takže na plakátu inzerujícím koncert hned uvedl „Johnny Cash – Blesk z Memphisu“ a  dobrácký Cash to vzal samozřejmě jako výzvu. Vzal si světle červené sako, které mu ušila máma, černé kalhoty a dvojbarevné černobílé boty. Odvedl snad to nejrozmanitější vystoupení a navíc svoje vlastní melodie přikrášlil skladbami jako ‚Blue Suede Shoes‘, ‚That’s All Right‘, ‚30 Days‘ od Chucka Berryho a zároveň i ‚Sixteen Tons‘. Nicméně mladým fanouškům se stejně nejvíce líbila ‚I Walk the Line.‘ Maddox nebyl asi jediný, kdo spojoval Cashe s Elvisem. V  severní Kalifornii se také konalo vystoupení, na které přišel Ralph Gleason, uznávaný hudební kritik San Francisco Chronicle. Byla to první příznivá recenze velkého formátu. V titulcích se psalo: „Vypadá To, Jako Kdyby Měl Elvis Soupeře – Z Arkansasu.“ Ačkoli si celou cestu Cash vezl kopii recenze až do Memphisu, ani si nestačil uvědomit její význam. Gleason nebyl jen ochotně naslouchající autor country celý dychtivý a nedočkavý podpořit nové skladby, byl to především uznávaný jazzový a rockový kritik, který se nakonec stane spoluzakladatelem časopisu ­Rolling Stone. Jako první zastával názor, že popová hudba může být i  něco víc než jen nenáročná zábava, může to být také seriózní druh umění. Gleasonův prvotní souhlas posílil Cashovo spojení s  rockovou kulturou, které začalo jeho působením na seznamu zaměstnanců Sunu. Cash se už nemohl dočkat, až po skončení turné přijede na prázdniny domů, ale zároveň si Kalifornii natolik užíval, že se už těšil na další návrat. Celé mu to připadalo jako jeden velký mejdan, což svým způsobem byl. S Carnallem se shodli, že s radostí znovuobnoví spolupráci, a proto také Carnall zavolal Nealovi a  sjednal další termíny v  Kalifornii. Mladý pořadatel zašel

135

ve svém nadšení dál, než aby pouze objednal další vystoupení. Zahájil proces, ze kterého vyjde jako Cashův spolumanažer. Zpočátku Neal trochu váhal. Byl ukecaný Carnall jen dalším šejdířem, který se bude snažit od něj Cashe odlákat podobně jako Plukovník Parker Presleyho? Né, Neal na to musí přece přijít. Jak moc je pravděpodobné, že do něj uhodí dvakrát blesk? Přijal Carnallovu nabídku, pět tisíc dolarů v hotovosti, a dohodli se na spolupráci. Ještě něco se ale Cashovi zalíbilo na cestě do Kalifornie: Collins Kids. Larry byl chytrý, zábavný a talentovaný a Cashovi se ještě navíc líbila jeho mladická naivita. Johnnyho odrazovalo, jak mnoho muzikantů, s nimiž se setkal za uplynulý rok, cestování vyčerpávalo. Převážně se chovali cynicky a  sarkasticky. Víc než hudba je zajímala láhev Jacka Danielse a  ženy, které je následovaly až do motelů. Larry připomínal Johnnymu jeho vlastní dny naplněné naivitou a nezkušeností v Dyessu, když se mu veškerá hudba a  světla zdála vzrušující. Také se mu líbilo, že se Lorrie tolik líbí hudba a  tolik si věří u  mikrofonu. V  jejím úsměvu se zároveň něco skrývalo. Určitě nešlo o nic zvlášť zbožňujícího, ale zcela jistě obdivného. „Johnny na mě působil jako velmi, velmi plachý a zakřiknutý mladík,“ říká Lorrie. „Když jsme ho poprvé uviděli na jevišti, cítil se tam tak trochu nesvůj, bylo jasně vidět, že si není sám sebou před lidmi jistý. Za krátkou dobu ušel velmi dlouhou cestu. Najednou byl z ‚I Walk the Line‘ velký hit, ale na druhou stranu mu máma stále šila oblečení.“ Na Town Hall Party trávil Cash čas s těmi dvěma v zákulisí, a dokonce s nimi ten měsíc vystoupil na několika dalších koncertech. „Působil strašně osamoceně,“ vzpomíná Larry. „V zákulisí mohly být stovky lidí a Johnny se mnou a s Lorrie seděl v koutě. To bylo naše území. Tam si mohl odpočinout. A  to samé na setkáních v neděli odpoledne u nás doma. Jako bychom se mu tak strašně daleko od domova stali rodinou.“

136

Když se Cashova rodina setkala na vánoční večeři doma u jeho rodičů v  Memphisu, moc ho to potěšilo. ‚I  Walk the Line‘ z  něj udělala všude hvězdu. Dokonce ho country dýdžejové zvolili nejslibnějším zpěvákem roku a z celé země i Kanady přicházely žádosti o další termíny koncertů. Vivian však nedokázala zapomenout na všechny ty křičící dívky. I když se mu snažila všemožně pomáhat, velmi často se přistihla, jak si usilovně přeje, aby nemusel pořád odjíždět z domova. „Dělám to pro nás, zlatíčko,“ řekl jí, když to znova přišlo na přetřes. Někdy v noci pozorovala svého muže sedícího na druhé straně pokoje na gauči a skládajícího text jakési písně a cítila se nesmírně sama. Trochu jí nahánělo strach, s jakou vervou se vrhal do práce. Někdy na něj mluvila a zjistila, že ji vůbec neposlouchá. Časem pochopila, že ho nic neodradí od snu stát se hvězdou country. Její rostoucí zklamání Cashe mátlo. Tvrdě pracoval, aby mohl své rodině zajistit pohodlný domov, a  zároveň i  toužil, aby na něho byla pyšná. Tvořit hudbu a zpívat před fanoušky prostě miloval. Po pravdě řečeno si dokonce myslel, že by tomu měl věnovat daleko víc času. Jednoduše nebyl schopen jen zůstat doma. Když napsal hit, jen aby ji ujistil, že bude při ní vždycky stát, naopak jejich vztah jen ohrozil a ještě víc se sobě vzdálili.

137

7. kapitola COLUMBIA RECORDS, ‚BIG RIVER‘ A PRÁŠKY

I V padesátých letech běžně definovali závislost jako oddávání se „návykovým zálibám“, což vlastně znamenalo, že Johnny Cash byl mnohokrát za sebou závislý. Na začátku roku 1957 se již několik návykových zálib v Cashově životě objevilo, nebo se k tomu aspoň schylovalo. Ne všechny byly špatné. Kdo ho tenkrát znal, určitě by souhlasil s tím, že byl plně oddaný hudbě a bibli. Když začal většinu času trávit na turné, jistě se mohl bez jakéhokoli zaváhání uchýlit ke světské hudbě a zříct se pravidelného chození do kostela, přesto skoro takřka každý den četl bibli a  jen málokdy si během dne v  duchu nezazpíval staré baptistické chvalozpěvy. V pozdějších letech často říkal, že chvalozpěvy patřily k  oblíbenému způsobu modlitby. Kostelu, který si vybral. Velice záhy vypozoroval Marshall Grant v Cashovi nutkavou potřebu pomáhat ostatním, což přičítal jeho duchovním hodnotám a  prostému původu. Bez ohledu na finance se vždycky nesmírně snažil pomoc lidem v nouzi – rodině, přátelům nebo neznámým lidem. Grant ve své knize I Was There When It Happened: My Life with Johnny Cash z roku 2006 napsal: „Mnohokrát jsme na turné zastavili u prodejny s potravinami, dokoupili nějaké jídlo a zásoby a John uviděl někoho… kdo mu připadal, že má nějaké problémy, a samozřejmě se mu snažil pomoci.“

139

Rovněž Grant líčil, jak se Cash dozvěděl o fanoušcích, kteří na koncerty přijížděli až zdaleka, a nejenže jim zaplatil jídlo ve městě, ale i ubytování. „Svléknul by si košili a dal by vám ji, a pokud to byl nějaký obyčejný člověk, i všechno ostatní, co měl u sebe.“ Po pravdě řečeno si Grant myslel, že Johnny Cash byl asi nejvíc závislý na tom „být dobrákem“. Zanedlouho Cash zjistil, že začal být také závislý na turné. Po letech strávených v  izolaci v  Dyessu a  u letectva každému připadal Cash pořád neklidný, jak se už nemohl dočkat, až odjede do dalšího města za dalším zážitkem. Časem také citoval verš z  písničky Billyho Joea Shavera: „Pocitu svobody se asi nejvíce blíží pohyb.“ Také si uvědomil, jak je opojné každý večer stát před tisíci lidmi, kteří začnou skandovat hned, jak ho uvidí vstupovat na podium. Podobně jako hudba byla sláva jen jinou cestou, jak si dodat sebedůvěru Existovaly však jiné, daleko znepokojující kratochvíle – někdo by řekl, klasické závislosti – a  potrvá jen pár měsíců a  rozdmýchají model viny a trápení v jeho osobním životě, které ho někdy složí na kolena. Přesto po odjezdu z Memphisu a od rodiny nějakou chvíli trvalo, než odložil stranou hodnoty ženatého křesťana a vyšel vstříc pokušení. Začaly ho totiž přitahovat určité typy žen. Doma cítil čím dál větší prázdnotu, a tak ho najednou začaly lákat hezké, chytré a duchovně založené ženy, které také většinou podporovaly jeho hudbu, což mu samozřejmě pomáhalo v boji s vlastní sebeúctou a hrdostí. „Johna nezajímalo jen šoustání,“ říká skladatel písní a dlouholetý přítel Tom T. Hall. „Hledal lásku.“ Na obzoru se už ale rýsovaly drogy, především amfetamin, který způsobí dramatické výkyvy nálad a extrémní chování, vlivy, které naruší a zároveň i prohloubí jeho umění. Při popisu Cashovy závislosti na drogách ocitoval jeho kamarád James Keach poznámku špičkového komika a společenského pozorovatele Lennyho Bruce, který měl své vlastní problémy s drogami: „Šlehnu si a hned se cítím jako znovuzrozený a znovuzrozený

člověk potřebuje další šleh, další dávku.“ O Cashovi Keach říká: „John říkal, že jeden prášek byl až moc a tisíc málo.“ A přesně tak to bylo. Jakmile s tím jednou začal, nedokázal přestat. V  polovině ledna roku 1957 odjel spolu s  Tennessee Two ve zbrusu novém černém cadillaku z  Memphisu do New Yorku a pořád kouřil cigarety. Stále ho ale ještě dělily celé měsíce od prvního amfetaminu. Podobně jako ostatní country muzikanti si neoblíbil luxusní auta jen kvůli prestiži. Vybíral si je také z praktických důvodů. Proti jiným byly dost dobře zkonstruovány, aby odolávaly úskalím silnic. Kluci vyrazili na sever na jeden z  očekáváných zlatých hřebů mladické kariéry: pohostinské vystoupení konané 19. ledna v rámci nesmírně populárního televizního varietního představení Jackieho Gleasona na kanálu CBS. I když Bob Neal mohl vybrat jiné vystoupení, například Miltona Berleho a Stevea Allena, měl pro Gleasona určitý důvod. Takřka před rokem se totiž Elvis poprvé objevil v národním televizním programu Stage Show produkovaném Gleasonem. Navíc Neal zajistil pro Cashe něco přes deset koncertů, jen aby objednávky u Gleasona vypadaly ještě o něco lákavěji. Bylo to o čtyři více, než zajistil Plukovník Tom Colonel pro Elvise. V roce 1956 Cash pohlížel na Elvisův působivý vzestup popularity jako na příznivé znamení a doufal, že by i jeho mohl potkat podobný osud. Vždyť mu Sam Phillips i ostatní v Nashvillu říkali, že se může díky svému skládání písní a zralosti proslavit daleko víc než Presley. A úspěch ‚I Walk the Line’ mu našeptával, že by Sam mohl mít pravdu. Onoho večera při nahrávání u  Gleasona byla ‚I Walk the Line‘ již osm měsíců na celonárodním žebříčku country a nový singl ‚Train of Love‘/‚There You Go‘ byl v country Top 10. Ani zdaleka se to neblížilo popovému úspěchu ‚I Walk the Line‘, ale zvýšit Cashovu publicitu v hlavním proudu byla starost Gleasonova pořadu.

141

Po nahrávání Gleason Cashovi poděkoval a svěřil se mu, že se už těší, až se zase uvidí. Ukázalo se však, že pořad, který odvysílali o týden později, byl Cashův poslední. Každý týden Gleason experimentoval s uspořádáním pořadu, někdy věnoval celou hodinu hudebnímu speciálu nebo repríze populárního dílu Honeymooners. Kdyby Cash vyvolal rozruch jako Elvis, Gleason by pro něj našel čas v jiném pořadu, ale možnosti se prostě nevyužilo. Na konci června přestali Gleasonův pořad vysílat. Od začátku února, kdy začali doopravdy jezdit na turné, jména měst se střídala tak rychle, že měl Cash problémy si je všechna zapamatovat: Akron, Pittsburgh, Cincinnati, Austin, Tucson, San Diego. Když o několik let později Cash poprvé slyšel přípitek Hanka Snowa v cestopisné písničce „I’ve Been Everywhere‘, vybuchl smíchy. Páni, člověk by se v tom poznal. Někdy zaměnil vlastní trasu turné po městech zmíněných v Hankově písničce zpívané v rychlém tempu a nahlas je zazpíval. Na těchto dlouhých, nekonečných cestách se z Granta vyklubal hotový šéf. Zastal většinu řízení a cestovního zařizování, zatímco John a Luther se věnovali pouze vystoupením. Oba byli pohodáři, vyhýbali se jakémukoli posuzování druhých, a proto se z nich stali důvěrní přátelé. Zatímco všichni ostatní Cashe oslovovali Johnny nebo Johne, Luther ho dobrácky nazýval J. R. a Cash Perkinse oslovoval L. M. (místo Luthera Monroea). Tou dobou již John vystupoval na většině koncertů jako hlavní hvězda, ale stále měl pocit, že se musí nějak prosadit. Nechtěl být jedním z těch country zpěváků, kteří se po celý svůj život spokojí s  jedním nebo dvěma starými hity. Po mílích strávených v  noci v autě se ale cítil neustále vyčerpaný. Často přijel těsně před začátkem programu a obvykle hned po koncertu zase usedl do auta a ocitl se zpátky na dálnici. Když se jim podařilo s Marshallem sehnat pokoj na noc, Cash byl obvykle tak vystresovaný, že toho ani nevyužil. Velmi často

142

celou noc jen zíral do stropu nebo seděl v křesle, kouřil cigarety a snažil se myslet na stále mu unikající nápady na písničky. Měl spoustu času, který samozřejmě toužil nějak vyplnit. Zanedlouho začal velmi pomalu zajíždět do stejných kolejí jako v  Landsbergu. Čas od času kombinace nudy, samoty a  několika piv Cashe dohnala do postele s jednou z holek, které se moc dobře vyznaly v šatnách a motelech. Marshall se snažil Cashovi jemně naznačit, že je ženatý, ale John v tom neviděl žádný problém. Tahle příležitostná dostaveníčka pro něj přece nic neznamenala. U Vivian velmi často přespával synovec Roy Cash Jr. a moc dobře si vzpomíná na ty nekřesťanské hodiny, často ve tři nebo čtyři hodiny ráno, kdy ho pravidelně budil Cashův telefonát z nějakého jiného města oznamující, že právě dorazil. A nešlo jen o krátké zprávy ve znění „Miluji tě“. Velmi často zaměstnával Vivian po telefonu hodinu, nebo dokonce i víc a popisoval jí, co se stalo na koncertech, chrlil na ni nápady na písničky a pořád dokola ji opakoval, jak mu chybí a stýská se mu holčičkách. Někdy se telefonáty natolik protáhly, že při telefonování s  manželem hrála šachy s Royem. Kromě toho ještě neustále přicházely pohledy a dopisy. Zatímco mu každý večer davy po celé zemi s ohromnou vervou fandily, dostávaly se k Nealovi různé ohlasy z Hollywoodu, aspoň tak to řekl Cashovi. Když se minulého listopadu z Elvisovy smlouvy na film uzavřené na dobu několika let vyklubal absolutní komerční úspěch, docela mu to oba záviděli. Za pouhý týden se filmu Love Me Tender podařilo vydělat celkové výrobní náklady ve výši jednoho milionu dolarů, a sice 540 tisíc ve Spojených státech a zbytek v  zahraničí. Tato čísla přesvědčila hollywoodské skeptiky, že mladý rocker je opravdu mimořádně žádanou filmovou hvězdou. Za dalších dvanáct měsíců se Elvis vrátil do kin s dalšími dvěma filmy obohacenými písničkami Loving You a Jailhouse Rock. Neal si myslel, že se díky Elvisovu úspěchu jen studia pohrnou a budou chtít s Cashem podepsat smlouvu. U Cashe doma se musely určitě probírat filmy, protože když Vivian o něco později

143

v roce 1957 zavolal redaktor ze San Antonio Light, sdělila mu, že je Johnny v  Hollywoodu a  dělá kamerovou zkoušku. Bylo to však spíše jen Cashovo zbožné přání. Podle Granta všechny tyhle řeči o  filmech jeho kamarádovi moc neprospívaly. Prostě mu jen připadalo, že ho to odvádí od nejdůležitějšího úkolu – psaní písní. Možná to byl ale příliš drsný soud. Zcela nepochybně napětí z  cestování bralo Cashovi energii a čas, které potřeboval na nové písničky. Tou samou dobu už Phillipsovi začala dělat starosti hudba Tennessee Two, zdála se mu až příliš stejná. ‚I  Walk the Line‘ částečně přitahovala svou jedinečností, ale ‚Train of Love‘ a  ‚There You Go‘ už dýdžejové považovali, zvlášť ti popoví, za příliš jednoduché. I když se ‚There You Go‘ dostala v žebříčku country na první místo, Phillips moc dobře věděl, že za úspěch vděčí převážně zájmu dýdžejů o Cashe, kterého uvedla ‚I Walk the Line‘, než jakémusi nadšení publika o novou nahrávku. Kromě toho Gleasonův pořad Cashovu publicitu v oblasti popu nijak nezvedl. Tou samou dobou se Carl Perkins se svou další, nevázanou, ale zároveň o něco méně dynamickou písničkou ‚Boppin‘ the Blues‘ ani zdaleka nepřiblížil zlatému dolu, který přinesly prodeje ‚Blue Suede Shoes‘. Ani Roy Orbison nebyl schopen stavět na skromném úspěchu ‚Ooby Dooby‘. Nikdo z  jiných mladých a  nadějných adeptů Sunu nevyvolal mimo Memphis pražádný rozruch. Může se nám zdát pozoruhodné, že Phillips, jehož úsudek dovedl Presleyho k  desce, která pomohla před dvěma lety změnit popovou kulturu po celém světě, se najednou začal bát, že ztrácí přehled. Vůbec netušil, jak by mohl pomoct Cashovi, aby se znovu ve studiu rozjel. II Na druhém turné po Kalifornii Cash tajně doufal, že se mu podaří setkat s někým od filmu nebo televize, ale Neal to považoval

144

za předčasné. Cashovi jen řekl, že zatím „odpovídá na nabídky“, i když zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by mezi studii někdo o Cashe projevil zájem. V  březnu Cash zamířil zpátky na jih, kde se dozvěděl, že se k  němu na turné připojí nový parťák. Nebyl jím nikdo jiný než zářící hvězda Sunu Jerry Lee Lewis. V březnu, dubnu a na začátku května s ním měl Lewis spolu s Carlem Perkinsem a Collins Kids strávit docela hodně času na turné včetně rychlé a značně rozsáhlé okružní cesty po Kanadě. Jelikož se pořadatelé koncertů snažili nalákat fanoušky country i  rocku, velmi často v  inzerátech pěli chválu na turné, které je „vůbec největší rockenrolovou událostí“ konající se v této oblasti. Vezmeme-li v  úvahu Lewisovu neskutečnou namyšlenost a aro­gantnost, nebylo pro Cashe vždy snadné s ním spolupracovat, přestože se o  to velmi snažil. Carla Perkinse natolik štvala Lewisova panovačná povaha, že ho hned na začátku turné vyzval k souboji a skoro se do sebe pustili ještě jednou, když ho jistý večer Lewis požádal, aby mohl hrát až po Perkinsovi, i když Perkins jako slavnější a populárnější hvězda měl právo jít až po nováčkovi. Na turné se Cash dal dohromady s Carlovým mladším, hodně nevázaným bratrem Claytonem a  společně vymýšleli nezapomenutelné rošťárny. Po jednom vystoupení se rozhodli, že se jim už na pokojích v hotelu nelíbí růžovožluté uspořádání barev, a tak se odebrali do nedalekého železářství, koupili plechovku černé barvy a  skoro celou noc strávili malováním zdí. Aby si opravdu pojistili, že na ně hoteloví hosté nezapomenou, Clayton ještě koupil několik provazů a spolu s Johnem natáhli jeden konce provazu ke klice hotelového pokoje, pak ho napnuli přes celou halu a pevně přivázali druhý konec ke klice na druhé straně. Celý postup zopakovali ještě několikrát po celé chodbě a pak se následujícího rána jen prohýbali smíchy, když začal recepční vyřizovat telefonáty rozladěných hostů, kteří tvrdili, že je někdo v pokoji zamkl.

145

Na vystoupení na Středozápadě se Cash spolu s celou kočovnou společností vytasil s  jedním ze svých nejambicióznějších kousků. Bydleli v  hotelu, ve kterém se ubytovala liga ženského bowlingu, a  napadlo je půjčit si postel, židle a  lampy z  Johnova pokoje a  postavit je do chodby před výtah v  pátém patře. Cash jako vůdce gangu vklouzl pod přikrývky s čapkou na spaní. Když se dveře výtahu otevřely, skupina žen spatřila uprostřed chodby podivného muže ležícího v posteli. Později kolovala historka, jak to bylo dál. Ženy vykřikly a sjely výtahem do recepce, kde hned vyprávěly, co se jim stalo. Recepční a  hotelový detektiv vyjeli zpátky výtahem do pátého patra, kde narazili na prázdnou chodbu. Samozřejmě ihned po jejich odjezdu Cash s klukama veškerý nábytek odstěhovali zpátky do pokoje. Jindy tou dobou se někdy večer Cash a Rose Maddoxová, což byla jedna z  zpěvaček na turné, rozhodli, že se trochu pobaví. Předstírali, že se v pokoji divoce hádají, a poslali mladého Larryho Collinse do chodby, kde měl klepat na dveře a volat o pomoc. Jakmile někdo z  hostů vystrčil hlavu ze dveří, rozběhl se Larry zpátky do Cashova pokoje a přitom vřískal: „Tati, tati, nestřílej po mamince.“ A právě v tu chvíli Cash vystřelil ze startovní pistole, kterou kdesi sebral. Hotelovému personálu to nepřišlo vůbec směšné a následujícího dne vyšetřovala Cashe a Maddoxovou policie. Trochu se báli, aby jim nezrušili koncert, ale policie se nakonec nechala obměkčit a oba propustila s výstrahou. A to byl teprve duben. Na začátku měsíce se Cash vrátil do Memphisu na koncert v Ellis Auditoriu a Phillips samozřejmě hned využil kratičké doby, kterou měli strávit ve městě, a  nahnal Cashe a  Tennessee Two do studia, aby nahráli další singl. Phillips se domníval, že Cashův hudební projev je zapotřebí trochu oživit, a tak požádal asistenta produkce Jacka Clementa, který již sklidil ve studiu úspěch za Jerryho Lee Lewise, aby přišel na způsob, jak přikrášlit Cashův

146

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.