2
Robert Gutenberg
NEVINEN !!! Jak je ukryt Štěchovický poklad?
-3-
Prohlášení autora Tato kniha je protiválečný román, zčásti volně inspirovaný skutečnými příběhy z doby druhé světové války. Otevřeně popisuje tehdejší tragické důsledky rasové, národnostní či jiné nesnášenlivosti a v žádném případě neslouží k propagaci nacismu nebo jiné ideologie směřující k potlačení lidských práv a svobod. Tato kniha tedy nepodporuje ani propaguje žádné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Tato kniha také neoslavuje ani činy, ani jednotlivce, jednotky či jakékoliv části SS, které byly v Norimberském procesu prohlášeny za zločinné. Všechny románové postavy (s výjimkou historicky doložených, všeobecně známých osobností) jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými žijícími nebo zemřelými osobami je čistě náhodná!
Robert Gutenbeg https://www.facebook.com/robert.gutenberg.7 http://stechovickypoklad.blogspot.cz/
-4-
© Gutenberg s.r.o., 2013. ISBN 978-80-85251-09-8 (PDF s DRM) ISBN 978-80-85251-10-4 (ePUB s DRM) ISBN 978-80-85251-11-1 (Kindle s DRM)
-6-
Chybovat je společno všem lidem smrtelným; však chybí-li kdo, není bláhový ni bezhlavý, když klesna v pohromu, se snaží chybu zhojit a je ústupný.
Sofoklés
-7-
…a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.
-9-
- 10 -
Strážce
1
SS-Truppenübungsplatz Böhmen. Am 4. Mai 1945. Výcvikový prostor jednotek SS „Čechy“. 4. května 1945. Vater Unser, der Du bist im Himmel, Otče náš, jenž jsi na nebesích, geheiligt werde Dein Name, posvěť se jméno tvé... Modlím se potichu, beze zvuku. Skřípání kovu o kov odkudsi zezadu zní strašidelně. Usilovně zdolávám prudké stoupání klikaté lesní cesty. Funím námahou. Sotva popadám dech. V hlavě mi buší. Ledový pot mne studí na zádech. Je mi zima. Oči mám křečovitě upřené k zemi. Vidím rozmazaně. Melu z posledního. Už nemůžu. Bože… …zu uns komme Dein Reich, Dein Wille geschehe, wie im Himmel, also auch auf Erden, přijď království tvé, buď vůle tvá, na nebi, jakož i na zemi… Písek mi rytmicky křupe pod nohama. Eins, zwei, eins, zwei… Raz, dva, raz, dva… …unser tägliches Brot gib uns heute... chléb náš vezdejší dejž nám dnes... „Los, los! ’deme, ’deme!“ ozývá se zdola. Před sebou na horizontu zahlédnu mezi stromy světlo a kus jasně modré oblohy. Vyrážím tím směrem. Přidávám do kroku. Rychleji a rychleji, dýchám tak, že skoro sípu. Oči se mi zalévají slzami. Sotva vidím. Zlom. Jsem nahoře. Cesta se pěkně srovnala a rozšířila v lesní mýtinku. Protivné vrzání někde za mnou znatelně zesláblo. Získal jsem pár desítek metrů náskok. Můžu trochu zpomalit. Vydechnout. Pomalu procházím mýtinou. - 11 -
Zezadu už není slyšet vůbec nic. Zastavím se. Točím se kolem dokola. Nic. Opřu se zády o mohutný kmen borovice a přes závoj slz ostřím zrak. Lesní cesta pode mnou se po pár metrech zprudka láme dolů, za horizontem není nic vidět. Slyšet ale ano. Protivný skřípot zesiluje. Blíží se... „Los, los! ’deme, ’deme!“ ozývá se tlumeně zdola. Už nemůžu... Nechci. Bezvládně a odevzdaně se svezu mezi kořeny, sedám přímo na zem, záda opřená o rozpraskanou kůru stromu. Mezi jehličím běhají rezatí mravenci sem a tam. Na střídačku. Sem – tam, sem – tam... Ajnc – cvó, ajnc – cvó... Vyjmu pistoli z pouzdra, vyndám zásobník, zkontroluju náboje a cvaknu jej zpět. Jak trhnu závěrem, náboj vklouzne do hlavně. Tak a je to. Tělem se mi rozlévá příjemný pocit klidu. Smíření. Studený kov hlavně teď jemně chladí můj pravý spánek, rozpálený namáhavým výstupem. Pulsující žíla pod dotekem oceli tiká jak švýcarské hodinky. Nepatrně pohnu prstem na spoušti. Ta dosáhne mrtvého bodu a zastaví se. Stačí jediný pohyb ukazováku – a je po mně. Navždy. Pro spravedlnost Boží a Jeho slávu na zemi. Já nepůjdu do nebe, já ne. Já nehodný teď navždy opustím tělo a pohltí mne věčná tma a ticho. Ticho... a klid. Zavírám oči. Hlavou mi zběsile běží minulost. Celý můj život – děje, tváře, pocity. Radostný parádemarš dětství, mládí, vojny, zábav a radosti střídá boj, hořící domy, hrůza a strach, - 12 -
smrt a zkáza. Tváře mrtvých kamarádů mi defilují pod zavřenými víčky. Samí mrtví. Mrtví. Mrtví. Samí mrtví. Kaleidoskop obrazů náhle strne na milé dívčí tváři. Dívá se mi přímo do očí a téměř neznatelně vrtí hlavou. Usmívám se na ni. Ona se ale tváří velice vážně. Ne-ne-ne, nařizuje mi: nedělej to! Nesouhlasně cuknu hlavou a znovu pocítím chlad hlavně na spánku. Maličko pohnu prstem na spoušti. Obličej se mi svraští do bolestné grimasy. Čekám zvuk výstřelu. Obrazy na sítnici mizí. Pod pevně sevřenými víčky nastává tma. Absolutní černočerná tma. Teď ale problikl světlejší bod. Blíží se. Zvětšuje. Jdu mu vstříc. Napětí povoluje. Na konci temného tunelu září jasné světlo. Těším se. Jdu blíž... Und vergib uns unsere Schuld, wie auch wir vergeben unseren Schuldigern... A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům... Prásk! Fuj, to jsem se lek. To bylo někde blízko. Odkládám pistoli na zem. Und führe uns nicht in Versuchung, sondern erlöse uns von dem Übel... a neuveď nás v pokušení a ochraňuj nás ode všeho zlého, táhne mi hlavou. Nezastřelím se... Dneska ne. Amen. Brečím nahlas, posmrkávám, utírám si nos a oči rukávem. Jsem zbabělec. Posera. Sám se nedokážu zabít. Bojím se smrti - 13 -
vlastní rukou. Na horizontu se vynoří skupinka lidí. Pomalu se blíží. Tři vyzáblí vězni v pruhovaných mundůrech z posledních sil posunují velký dřevěný žebřiňák po lesní cestě. Dva táhnou, jeden tlačí. Na dvoukoláku je naložena jen jedna jediná veliká bedna s říšskou orlicí na boku, pečlivě uzavřená, zapečetěná a označená číslem. Ta poslední. Přes bednu je nedbale přehozena mrtvola čtvrtého vězně. Ruce a nohy mu plandají z žebřiňáku dolů a z rány na prsou se mu pramínky řine čerstvá krev, oči má obrácené v sloup a ústa doširoka otevřená... Jako by volal k nebesům o spravedlnost Boží. Vater Unser, der Du bist im Himmel, Otče náš, jenž jsi na nebesích, geheiligt werde Dein Name, posvěť se jméno tvé, modlím se znovu a znovu. …zu uns komme Dein Reich… Reich... Říše... Třetí říše... Za vězni s dvoukolákem se nepředpisově klátí dva vyzáblí mladíčci. Nepřirozeně velké tmavé ocelové helmy na hlavě. Padesát kilo i s botama. Vypadají směšně. Hnědooranžové podzimní maskovací převlečníky Platanenmuster mají přepásány důstojnickým řemením, loudají se sem s pistolemi v ruce a granáty za pasem. Rezatí mravenci s černou hlavičkou. Junkeři. Děti při hře na vojáčky. Kluci tak šestnáctiletí, ne víc. Smradi! Ten vyšší z nich odjištěnou pistolí silácky klátí sem a tam, zcela proti předpisům ještě ke všemu s prstem na spoušti. Světácky mhouří vodnaté oči zapadlé ve stínu přilby a levačkou si ležérně zapaluje cigaretu. Má ji nakřivo přilíplou na spodním retu, palec pod sotva rašícím řídkým knírkem. Kašle - 14 -
na Vůdcův zákaz kouření mládeže do pětadvaceti let, kašle na Himmlerův rozkaz, že v SS se nekouří. Tenhle kluk, ten nemá strach ze smrti jako já. Ten ne. Naděje Říše... Naše nacionálně socialistická mládež v akci. Udělá se mi blbě od žaludku. ...neboť oni nevědí, co činí ... Chce se mi zvracet. Aber ich habe doch damit nichts zu tun! Ale já s tím přece nemám nic společnýho! křičím v duchu zoufale, jako bych se hájil. Ústa semknutá v křeči nevydají ani hlásku, a přece zoufale řvu dovnitř své dutiny lebeční: Ich bin unschuldig! Unschuldig! U N S C H U L D I G !!! Já jsem nevinen! Nevinen! N E V I N E N !!! Hilfe, mein Gott, Hilfe! Hilf mir bitte... Pomoc, můj Bože, pomoc! Pomoz mi, prosím... Průvod mne zvolna míjí. Neviděli mne. Sedím dost vysoko nad nimi. Míří přímo k jeskyni. Dvoukolák zastaví až těsně před tmavou dírou ve skále. Z ní vylézají další vojáci. Složím hlavu do dlaní a prsty si třu spánky. Začíná mne bolet. To je zlý. Za chvíli budu mít migrénu. A chce se mi zvracet... Dívám se upřeně do země a snažím se nemyslet, jen prostě být. Rezatí mravenci pár centimetrů od mé levačky táhnou mezi jehličím mrtvého chrobáka. Do tunelu pod kořeny borovice, do temné díry. Opodál leží velká vysušená šedočerná můra se - 15 -
žlutou konturou lebky na hřbetu. Smrtihlav. Pohled mi sklouzne na ruku. Levý prsteník mi zdobí masivní Totenkopfring, šedočerný prsten s lebkou a runami SS. Bolest zvolna ustupuje. Zvednu hlavu. Jeden z junkerů pohání vězně. Mrtvolu mezitím stáhli z dvoukoláku na zem a odnesli opodál. Tam ji teď zvedají nad hlavu a cpou ji na odpřažený valník, mezi změť mrtvých těl dalších vězňů. Je odstavený v lese mezi stromy a krytý maskovací sítí tak, že skoro není vidět. Večer těla skončí v hromadném hrobě kousek odsud. Dvoukolák s bednou potřísněnou čerstvou krví mezitím mizí ve skále. Tažený vojáky v rezavých maskáčích, je pohlcen prolukou v lesním terénu, tou černou dírou mezi stromy a keři. Junkeři odchází. Vstávám ze země a jdu k jeskyni. Míjím skupinku, kde nějací maníci z plochých dřevěných beden vybalují výbušniny a připravují zaminování vchodu. Zdraví mne zvednutou paží. Nedbale jim odpovím mávnutím ruky. Vstupuji dovnitř, přítmím jeskyně přecpané bednami stísněně procházím dál, proplétám se poslední uzounkou uličkou mezi vysokými štosy beden. Pečlivě je přepočítávám. Z náprsní kapsy vylovím list papíru a v mizerném světle přenosné polní lampy kontroluju čísla beden podle seznamu. Poslední bedna právě dorazila. Jedna z těch dvou, které před týdnem přijely úplně nakonec, až pozdě v noci. Z Prahy, od doktora Giese, Frankova tajemníka. Museli jsme je týden hlídat, než zas bylo možné je bezpečně uložit. Takže – tady už mám konečně hotovo. Vycházím ze štoly ven a zamířím přímo ke skupině ženistů. Zrovna vybalují protitankové miny. Opodál leží dvě otevřené bedny pancerfaustů a pár náplní do plamenometů. - 16 -
„Zavřít, zaminovat, zajistit vchod, zamaskovat!“ rozkazy štěkám nevlídně a stroze. Nemám náladu na konverzaci. Bolí mne hlava. „Jawohl, Herr Sturmbannführer!“ vykřikne jeden z nich, poddůstojník, a švihne pravicí k nebi. „Heil Hitler!“ zařve z plna plic a srazí podpatky. Leknutím sebou škubnu. Neodpovídám, jen mávnu rukou. Cítím se smrtelně unavený. Mrtvá můra. A je mi zle. Tady už jsem dneska k ničemu. Přijdu zase zítra. Zkontrolovat postup ženijních prací. Zvolna vykročím po lesní cestě zpátky do kasáren Ženijní školy SS v Hradištku. Tam já totiž patřím. Jako technický náčelník školy jsem pověřen odpovědným úkolem: bezpečným uložením několika set velkých a velice těžkých beden do různých tajných skrýší a štol. Přísně tajným ukrytím a ženijním zajištěním části pokladů třetí říše, které jsme nestačili včas převézt do bezpečí Alpské pevnosti v Bavorsku. Geheime Reichsache! Ano, to já za to zodpovídám generálu Grossovi. Ich persönlich. Já osobně! Já, SS-Sturmbannführer Wolfgang Bauer. Strážce pokladu. ~~~
- 17 -
Dva týdny zpátky: SS-Tr. Üb. Pl. Böhmen, SS-Pionierschule Hradischko. Am 21. April 1945. Výcvikový prostor jednotek SS Čechy, Ženijní škola SS. Hradištko, 21. dubna 1945. Je pátek 21. dubna 1945, pár minut po páté ráno. Den jako obvykle začal budíčkem v pět, který je společný jak pro personál, tak pro žáky Ženijní školy SS v Hradištku. Nechce se mi z postele. Hlavou mi táhnou myšlenky bez ladu a skladu, jak beránci po obloze. Mám kocovinu, bolí mě hlava a není mi dobře po včerejším večírku s kamarády. Tak ještě ležím, nespím, civím do stropu a myslím na kraviny. Mezi personálem si většinou říkáme jen „kamaráde“, jak je u SS mimo službu obvyklé, ale žákům Pionierschule, ženijní školy, říkáme jen „Pioniere“, ženisti, případně „diese verfluchten Pioniere“, tyhle zatracený ženisti. Zatímco v dřevěných barákách těch zatracenejch ženistů od budíčku lítají dozorčí poddůstojníci po chodbách jak při poplachu, řvou a kopou do dveří, občas i do ospalých žáků školy, u nás na zámku je zatím klid. Nás se to netýká. To jen ti frekventanti ženijní školy už od pěti ráno pobíhají po barákách jen v trenýrkách a triku, myjí se, stelou a rychle hltají Malzkaffee, horkou meltu, obilné kafe. My ne. Mezitím instruktoři a unteroficíři taky vyrazí ze svých příbytků do jídelny Wirtschaftsgebäude, hospodářské budovy, kde taky fasují obilné kafe. A erární chleba, komisárek, bochníček pro každého, kilo na osobu a den. K snídani je vesměs máslo a marmeláda, dost často náhražka z řepy nebo nějakýho jinýho takovýho sajrajtu, k večeři zas máslo a paštika nebo sýr. Obědy jsou důkladné a vydatné, většinou eintopf, buřtguláš. Kafe se - 18 -
přes noc vaří ve čtyřech ohromných kotlích v samostatné kafékuchyni a od rána jde na výdej, jak na běžícím pásu. Na každým výdejním okně dva kuchaři vpředu, dva pomocníci vzadu. Šup, šup, deset, patnáct vteřin na dva chlapy. Kafe z ohromné sběračky šplíchne do ešusu, rychle chleba do ruky a pryč! Občas letí sběračka mimo a někdo nečekaně chytne vařící kafe na ruku. Smůla. Není čas. Snídaně se dvěma školním rotám vydávají jen od půl šesté do šesti. V obou křídlech jídelny proletí výdejem za půl hodiny přes pět set chlapů. V šest už jsou venku a přesouvají se na výcvik. Jo, přes pět set, to už dávno ne. Ale bývalo to tak běžně. Dvakrát dvě stě padesát žáků ženijní školy ve dvou školních rotách. K tomu osmdesát až sto instruktorů, štáb velitelství asi šedesát lidí a štábní rota – asi sto třicet lidí stálého personálu. To jen v Hradištku. Dál ženijní stavební prapor, jedna odloučená školní rota na Brunšově a sto osmdesát míst pro speciální kurzy a další tři roty, jedna školní a dvě záložní, v Pikovicích. Celkem přes dva a půl tisíce mužů posádky. Spousta chlapů, spousta starostí… Normálně, jakmile mužstvo vypadne na výcvik, loudám se do jídelny mužstva já. Sám. Předstírám, že na kontrolu, ale ve skutečnosti proto, že nemám rád tu nafoukanou kantýnu v důstojnickém klubu. Necítím se tam dobře. Mezi personálem jídelny mužstva se cítím o dost líp. Mají mne tu rádi. Vědí, že chodím pozdě, pokaždé, až když mužstvo vypadne a v jídelně zavládne klid a pohoda. Kuchaři mi pak vždycky připraví něco dobrého k snědku. Jako důstojník štábu, technický náčelník školy, si taky můžu chodit kdy chci a kam chci. I na jídlo. Jo, dřív bývalo zvykem, že důstojníci trávili veškerý čas s mužstvem. Od rána do noci, v zimě, v dešti, v palbě. Žádný - 19 -
výhody. Jo, to znám. Moc dobře si to pamatuju třeba z polního tažení v Rusku. Tady je to ale jiný. Jsme přece v SSTruppenübungsplatz Böhmen, dříve Beneschau, ve Výcvikovém prostoru jednotek SS Čechy, dříve Benešov. Sem se chodí sloužit za odměnu. Vysloužilci z SS tu za odměnu dostávají SS-Hofy, dvory, hospodářské statky, i s čeledí. Na škole všichni slouží rádi, důstojníci, personál i instruktoři. Žádná fronta, žádná střelba, žádný rychlý přesuny, klid. Instruktoři tu učí nováčky to, co už sami dávno perfektně ovládají a mají vyzkoušeno v boji. Někteří z nich přesto dodržují letitý zvyk a snídají s mužstvem. Pro ten účel jsou v obou křídlech obrovské jídelny, s kuchyní uprostřed, až na koncích místností mužstva speciální stoly. O dost kratší než běžný stůl pro mužstvo a o dost blíž u kamen. U nich občas posedávají poddůstojníci i starší instruktoři a jedí a pijí to samé, co mužstvo. Ne tak já. Já ne. Ne dnes. Stejně mám ještě kocovinu ze včerejšího šnapsu, fuj. Je mi blbě z chlastu. Slavili jsme totiž führerovy narozeniny. Už druhý den po sobě. Jako SS-Sturmbannführer, major, vyšší důstojník ze štábu velitelství, mám v kasárnách vlastní byt sám pro sebe. Dvě propojené místnosti se samostatným vchodem. A se záchodem, latrinou na chodbě, ústící do kryté žumpy na dvoře. V prvním z pokojů umyvadlo na zdi, zrcadlo. Tekoucí voda. Kamna. Na kasárna luxus. Do patra chodím nejbližším vchodem od zámku. Po staletých dřevěných schodech, do hloubky prošlapaných generacemi mnichů. Před válkou patřil klášter pražským premonstrátům, v přízemí budovy kasáren tvaru U byly předtím stáje, nahoře skromně ubytováni bydleli mniši. Teď jsou tam světnice pro lidi ze štábu a pár lidí ze štábní roty, dole je i - 20 -
zbrojnice a „magacín“, příruční sklad. Je to jen nějakých dvacet, třicet metrů od zámku a sotva sto metrů od jídelny. Prostě pohodlí. V patře se mnou bydlí ještě nějací starší poddůstojníci specialisté a pár nižších důstojníků, všichni bez rodin. Důstojníci s rodinami a dětmi bydlí ve vilách po Češích a mají i české služebnictvo. ~~~
Je pátek 21. dubna 1945, před šestou ráno. Ležím v posteli, civím do stropu a nespím. Je konec. Skoro nic už nemá cenu. A všichni to vědí. Kasino večer co večer zeje prázdnotou, v kině ze setrvačnosti promítají optimistické filmy o německé branné moci pochodující vítězně Evropou ... a přitom Rusy máme za humny. Bolí mne hlava. A není mi dobře od žaludku. Válka je prohraná. Prohraná. Tahle pitomá válka už je prohraná. Předevčírem jsme likvidovali výrobu a dokumentaci z přísně utajený letecký fabriky kousek odsud. Z tunelů se vyvozily desítky beden a tuny materiálu. Dvě auta beden šly do podzemí budovy, kde máme naše sklady. Ty odesílal kapitán Karl Hoerst, hospodářský správce a šéf zásobování, jako první. Krátce potom odjel. Po poledni nás ale při práci vyrušilo vzdálené dunění bombardovacích svazů na obloze. Američani. Už zase. Lítají teď každý den. Parchanti. Už se ani neobtěžujou lítat v noci, lítají si klidně v pravý poledne. Pro jistotu jsme teda všichni na chvíli zalezli do tunelů. Pár minut poté nad námi prosvištěly naše stíhačky Me 262 a byl - 21 -
pokoj. Jenže Velkému Emilovi americký bombardéry nad hlavou na klidu asi nepřidaly. V duchu rozkazu ARLZ: „znič, co nejde odnést nebo ukrýt“, vydal rozkaz zbytek fabriky bez milosti zlikvidovat. Zbylé bedny s výkresy a dokumenty, minimálně ještě třikrát tolik, jsme pak navozili do muničáku. Taky zmenšené dřevěné modely prototypů divných létajících strojů a bedny speciálních kovových součástek. Ty naši zatracený ženisti je pak večer odpálili, i s celým muničákem. Měli jsme tam obrovské množství munice a výbušnin navíc, které už nestačíme použít, a nepříteli do rukou padnout nesmí! Krásný ohňostroj führerovi k narozeninám! Akorát nám ty naši zatracený ženisti zapomněli říct, v kolik hodin to přesně bude. Bylo to stěhování fakt hodně narychlo. Takže se ozvala strašná rána a každý, kdo v tu chvíli v důstojnickém kasínu stál, konal se zrovna narozeninový večírek na Vůdcovu počest, v tu ránu seděl nebo ležel na zemi a zvonilo mu v uších. Tak jsem se lek’, když to bouchlo, že jsem se málem posral do kalhot! Velký Emil, velitel ženijní školy, generál SS Emil Gross, chtěl mít asi jistotu, že fakt nic nezbyde. Nezbylo. Tajná zbraň nebude! Žádná zázračná zbraň už asi nebude. Tisíciletá Říše prohrála válku. Všechno vylítlo do luftu, z muničáku nezbylo nic. Vůbec nic. Bylo mi líto těch psů, kteří hlídali muničák. Psi mají citlivý sluch a nesnáší ani střelbu, natož exploze. Ti psi tam asi zařvali všichni. „Lieber Tod als Sklaverei! Radši smrt, než otroctví!“ tak nás to učí... Inženýři z letecký fabriky byli na večírku taky, chytali se za hlavu, některý z nich se opili do němoty a pak brečeli lítostí jak malé děti. Nazítří je odvezli bůhvíkam. Zpátky do Peenemünde asi těžko... - 22 -
Snad do Berlína? Do Alpské pevnosti? Nebo nakonec skončí jak ti psi?
~~~
Je pátek 21. dubna 1945, před šestou ráno, čas se táhne pomaličku, jak med z dřevěný lžíce. Ještě pořád ležím v posteli, civím do stropu a nespím. Nechce se mi vstávat. Ten předvčerejší výbuch, to byla rána! Byla to fakt strašná šlupka, ještě v myslivně na kopci to vymlátilo všechna okna. Aspoň to včera tvrdil Karl a ten by to měl mít z první ruky. Vedle v koncentráku vlastně vězni, heftlinkové, snad už ani žádný skla v oknech nemají, před čtrnácti dny jim je junkeři ze strážních věží rozstříleli. Jen tak. Pro zábavu, pro výstrahu? Kdoví. Těm dřevěnejm barákům se už stejně skoro nic horšího nemůže stát, jsou to jen takový zavšivený psí boudy. Bůhví jak skončí heftlinkové. Před deseti dny na ně šílenej Ervín opakovaně poštval junkery a udělal z nich cvičný terče. Asi padesát jich během tří dnů postříleli cestou do práce. Jen tak. Prej, aby mladý junkeři ucítili pach krve. Připravili se pro boj. Zařvali: Hinlegen! Kopf runter! a kdo nebyl dost rychlej a nepad k zemi, chytil kulku zezadu. Jakej boj? Poprava to byla, zákeřná vražda, střelba do zad, ne boj. To ten Erwin Langer! Kripl! Za chvíli si tady snad ty protitankový příkopy budeme kopat sami, ne? Když nám vězně postřílej. Místo, aby mladý junkery - 23 -
naučil pořádně bojovat, dělá z těch usmrkanců Sonderkommanda, popravčí čety jako u Einsatzgruppen. Ty kluci se zblázněj. Tak jako se zbláznili jiný mladý vojáci. Tam na východní frontě v Rusku to bylo běžný. Každý z nich, z popravčích u Sonderkommand, musel denně zastřelit asi tři sta zajatců. Osobně. Jatka. Říkalo se šeptem mezi kamarády, že prej když tam přijel sám SS-Reichsführer Himmler na inspekci, aby to viděl na vlastní oči, tak naráz „onemocněl“. Snad si myslel, že je někde na divadle. Ale hned při první salvě mu mozek vystřelený z hlavy nejbližšího zatčeného potřísnil tvář i uniformu, tak byl tomu blízko. Pozvracel se a ihned odjel. Dostal horečku a ulehl na lůžko. Pak už nikdy nikam, kde se dělo něco podobnýho, nejel. Ale ty mladý kluci to měli každej den. Pěkně zblízka. Den za dnem. Dlouho to nikdo nevydržel. Některý ani krátce. Zbláznili se, zastřelili sami sebe. Pod velením lidí, jako je Langer. Major z policejní divize, SS-Sturmbannführer Erwin Langer. Gauner. ~~~
SS-Obersturmführer Heinrich Gürtel jako obvykle třikrát krátce klepl na dveře a vzal za kliku, aniž čekal na mé zvučné: „Herein! Dále!“ které přišlo vzápětí. Zahájil tak náš obvyklý ranní stereotyp. Věděl, že nemá cenu chodit dřív než deset minut před šestou. Budil jsem se pravidelně asi ve tři čtvrtě na šest. Každý den. Než Heini, můj nejbližší kamarád, zaklepal na dveře mé ubikace, stihl jsem obvykle tak akorát strčit flašku se - 24 -
