Riššú (škola disciplíny, škola Ricu, čínsky Lü-cung, Vinajová škola), do Japonska ji přinesl roku 754 čínský mnich Ťien-čen (jap. Gandžin); důraz klade na dodržování vinajových pravidel (tj. pravidel obsažených ve Vinajapitace, třetím dílu Tripitaky) a na přesné provedení obřadu zasvěcení. Rozlišuje se tři typy zasvěcení – nižší, jehož prostřednictvím se uchazeč stává novicem, vyšším, jimž se novic stává mnichem, a zasvěcení bódhisattvy. Kromě Vinajapitaky hrají důležitou roli ve škole Ricu dva mahájánové spisy - Sútra o brahmovské síti a Lotosová sútra. Gandžin se nejprve usadil v chrámu Tódaidži, později se přestěhoval do chrámu Tóšódaidži (založen r. 759), brzy vznikly další dva chrámy: Jakušidži (Točigi) a Kanzeondži (Fukuoka). Hossóšú (Fa-siang, dharmalakšana, Škola o dharmových příznacích) – škola, kterou uvedl do Japonska mnich Dóšó (629-700), jenž odešel roku 653 do Číny, kde asi osm let studoval u zakladatele školy Süan-canga (600-664). Škola Fa-siang byla založena po roce 632; její ústřední myšlenkou je, že vše je pouhá představa, tedy že vnější svět je pouze produktem našeho vědomí. Popírá, že všechny bytosti mají buddhovskou přirozenost a mohou tak realizovat buddhovství. U Süan-canga studoval Dóšó filozofii jógáčáry, z níž vycházelo učení školy Fa-siang, a byl upozorněn i na učení zenu; po návratu zřídil první zenovou síň v Japonsku. Usadil se v klášteře Asukadera (Gangódži). Jeho učení získalo velký vliv a mnoho dalších mnichů odjíždělo do Číny studovat učení této školy, v r. 716 odešel do Číny mnich Genbó (zemřel 746), po návratu se usadil v klášteře Kófukudži. Základním textem školy je Džojuišikiron (Čcheng-wej-š‘-lun, Traktát o realizaci učení o pouze-vědomí) od Süan-canga, škola se věnovala také studiu textu Sandhinirmóčanasútra („Sútra objasňující skryté souvislosti“) ze 3.- 4. stol. n.l. Centry školy se staly tři chrámy – Kófukudži (konec 8. stol.), Jakušidži (původně postaven r. 680 v bývalém hlavním městě Fudžiwara, do Nary přenesen na počátku 8. stol.) a Hórjúdži (založen roku 604 na příkaz prince Šótokua). Sanronšú („tři pojednání“) – forma čínské San-lun, jež vychází z indické madhjamaky, tj. „učení o střední cestě“. Školu založili Nágárdžuna (2.-3.stol.) a jeho žák Árjadéva (3. stol.), získala značný vliv v Indii, Tibetu, Číně a Japonsku. S pomocí osmera negací madhjamaka odmítá každý výrok o existenci věcí jako nevhodný a ukazuje klamnou povahu a relativitu všech jevů. Důležitou roli hraje pojem prázdnota (šúnjatá), která má v této škole dvojí charakter – na jedné straně je to prázdnota od vlastního já, na druhé straně znamená ztotožnění s absolutnem. Čínský a japonský název školy se vztahuje ke třem základním dílům školy – Madhjamakakáriká, Dvádašanikájašástra, Šatašástra. Největšího rozmachu v Číně škola dosáhla v 6. století, do Japonska učení přinesl asi roku 625 korejský mnich Ekwan. V Japonsku netvořila samostatně organizovaný směr, obsahovala základní prvky nezbytné pro pochopení mahájány, které sloužily jako teoretický základ mnoha škol. Džódžicušú („škola uskutečnění pravdy“) – forma školy Satjasiddhi. Základním textem této školy je Harivarmanova (4. stol.) Satjasiddhišástra. V Číně získala velký vliv na počátku 6. stol. Její základní teze spočívá v popírání jakékoli existence – ani duch ani hmota podle ní nejsou skutečné. Učí také o dvojí pravdě – „světské“ a „nejvyšší“. V Japonsku ji asi roku 625 představil korejský mnich Ekwan, který se s ní se seznámil v Číně, kde byla známá pod názvem Čcheng-š‘. Od té doby se stala předmětem studia představitelů mnoha buddhistických směrů, ne ale jako samostatná škola. Kušašú (Abhidharmakóši, Tü-še-cung) – škola čínského buddhismu, která navazuje na školu sarvástiváda – hínajánovou školu, která byla zastoupena především v Kašmíru a Gandháře. Učení školy bylo založeno na spisu Abhidharmakóša (Ťü-še-lun, Kušaron). Škola se řadí k tzv. realistickým školám hínajány, protože vychází z existence všech dharm v minulosti, přítomnosti i
budoucnosti, stojí ale na pomezí mezi hínajánou a mahájánou. Dharmy chápe jako stavební kameny existujícího a dělí je na dvě kategorie – podmíněné (sanskrta) a nepodmíněné (asanskrta). Hlavní spis školy, Abhidharmakóša, je nejdůležitějším souhrnem učení sarvástivády, vznikl v 5. stol. v Kašmíru. Škola existovala jako taková pouze za dynastie Tchang, v 7. stol. byla přenesena do Japonska.
Horský buddhismus Mnozí mniši v období Nara zavrhli tradiční chrámy a odešli do odlehlejších horských oblastí, kde se věnovali intenzivní náboženské praxi; řada z těchto mnichů dosáhla mimořádných duchovních schopností. Termín horský buddhismus je často spojován s chrámem Hisodera v oblasti Jošino, kde se adepti podrobovali praxi známé jako Kokúzó gumondžihó, která měla vést ke schopnosti porozumět všem buddhistickým písmům a zapamatovat si je. Významná role byla přisuzována bódhisattvovi Kokúzó bosacu (Akasagarbha – bódhisattva moudrosti a paměti, vesmírný bódhisattva). Známým se stal např. mnich Dókjó (zemřel 772), který údajně uzdravil svými magickými schopnostmi, které získal během pobytu na hoře Kacuragi v provincii Jamato, vážně nemocnou císařovnu Kóken. Řada adeptů horského buddhismu odcházela provozovat svou praxi do vzdálených provincií. Mezi dva nejpopulárnější představitele patří Taičó (682-767, známý jako „Velký světec z Koši“) a Hóon Daiši (zemřel 795). Mniši se nepřizpůsobovali zvykům a standardům soudobé společnosti, byli často považováni za nežádoucí a stávali se oběťmi persekuce. Mnoho horských asketů se nehlásilo k buddhismu.
Čišiki Výraz „čišiki“ je jedním ze základních termínů používaných v japonském buddhismu; obecně poukazuje ke každému člověku, který šíří buddhistické učení, aby přispěl k záchraně ostatních bytostí. V období Nara byl tento termín používán především pro buddhistické věřící pocházející z nearistokratických vrstev, nejčastěji odkazoval k osobám, které věnovaly svůj čas, peníze a úsilí takovým činnostem, jako bylo kopírování súter, stavba chrámů a pagod nebo zhotovování buddhistických soch. Nejznámějšími příklady takovýchto aktivit jsou chrámy (čišikidži) a kopírování súter (čišikikjó) sponzorované obyčejnými věřícími.
Buddhismus v období Heian Buddhismus období Heian (794-1185) se podobal narskému v tom, že buddhističtí duchovní kladli důraz na studium a náboženskou praxi a sloužili národu pronášením formulí, které měly zajistit ochranu; větší důraz se začal klást na asketismus. Přísná pravidla však mnoho adeptů nebylo schopno zvládnout, k rychlejšímu úpadku klášterního života navíc přispívala i skutečnost, že císařská rodina i příslušníci dvorské šlechty začali klášterní kanceláře považovat za „teplá místečka“ pro své potomky, a tak v brzké době šlo většině duchovních více o privilegovaný životní styl než o duchovní poznání. Vysoké pozice a důležité úřady v buddhistickém zřízení se tak
postupně staly monopolem dědičné elity, mniši, kteří opravdově toužili po dosažení buddhovství, začali postupně opouštět velká klášterní centra a žili jako poustevníci. V 8. stol. docházelo k poruchám systému státního vlastnictví půdy, tato krize se promítala i do politické sféry, období Nara je proto charakterizována poklesem moci císařů; do mocenských sporů stále častěji zasahoval buddhistický klérus. Klášterní půda byla obdařena největšími privilegii, a tak kláštery rychle bohatly. Císařovna Kóken (vládla 749-758, 764-770 jako Šótoku) zcela podlehla vlivu mnicha Dókjóa, který se s jejím přispěním zmocnil vysokých státních úřadů a strhl moc do svých rukou. Vměšování kléru do státních záležitostí nakonec vyvolalo všeobecnou nevoli šlechty, a když císařovna zemřela, byl Dókjó vyhnán z hlavního města. Následně bylo rozhodnuto skoncovat s praxí, podle níž mohla na trůn nastoupit žena, a přestěhovat hlavní město. Nedošlo sice k úplné roztržce s buddhismem, starým klášterům ale nebyl přesun do nového hlavního města dovolen. V buddhismu objevily reformátorské proudy, které kladly důraz na tiché meditace a alespoň dočasný odchod do samoty a zavrhovaly složité obřady a nadměrnou formálnost dosavadních sekt. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto nového směru se stali mniši Saičó (Tendai) a Kúkai (Šingon).
Škola Tendai Škola Tchien-tchaj dostala svůj název podle pohoří, kde byl založen její první hlavní klášter; konečnou podobu této škole dal 4. patriarcha Č’-i (538-597) (jap. Čiša, vl. jm. Čchen Te-an), který jako první v dějinách čínského buddhismu vypracoval úplnou systematickou a kritickou klasifikaci buddhistického učení. Studoval především vinájové texty a Lotosovou sútru, zároveň také různé metody dhjány (čín. čchan, jap. zen). Učení školy Tchien-tchaj bylo založeno především na Lotosové sútře, bývá proto také označována jako „Škola Lotosové sútry“ (Fa-chua-cung). Škola Tchien-tchaj považuje za svého prvního patriarchu Nágárdžunu (2.-3. stol.), velký význam v učení této školy hraje pojem šúnjatá. Raný buddhismus dospěl k poznání, že všechny složené věci jsou prázdné, nestálé, bezpodstatné a strastné. Nágardžuna ve svém pojetí šúnjaty razil teorii dvojí pravdy. 1) Pravda stojící v popředí (konvenční pravda), kterou obyčejní lidé považují za skutečnou, ale která v podstatě neexistuje, protože se projevuje pouze díky závislému vznikání. 2) Nejvyšší pravda (konečná pravda), prázdnota všech jevů, leží mimo bytí a nebytí; nelze ji vyjádřit slovy, lze ji pouze přímo zakoušet. Podle školy Tchien-tchaj jsou všechny jevy projevem absolutna, „takovosti“ tathatá, která tvoří protiklad zdánlivosti jevů, je beztvará, nestvořená a prostá vlastní podstaty. Skutečnost, že všechny jevy jsou projevem absolutna, se projevuje ve třech pravdách (pravda prázdna, pravda časové ohraničenosti, pravda středu). Praxe školy spočívá v cvičení meditační metody č’-kuan a zahrnuje esoterické prvky jako použití muder a mandal. Důležitými díly školy jsou spisy Mahášamathavipašjaná (čín. Mo-che-č’-kuan), Šest nádherných bran dharmy (čín. Liou-miao-fa-men) a Č’-iho komentáře k Lotosové sútře.
Saičó (767-822), posmrtný titul Dengjó daiši (Velký učitel předávající učení) Saičó pocházel z rodiny potomků čínských přistěhovalců z Ómi, v jedenácti či dvanácti letech vstoupil do tamního kláštera, ve 14 či 15 obdržel první svěcení a stal se novicem, později odešel do Nary, kde studoval v několika klášterech. Asi v 19 letech obdržel plné svěcení (gusokukai)
v chrámu Tódaidži. Nebyl spokojený s klášterním buddhismem, asi tři měsíce po vysvěcení se tedy vrátil do svého rodiště a usadil se na hoře Hiei, kde žil v extrémní chudobě a studoval dostupné spisy. Rozhodnutí zachránit lidstvo šířením pravého Buddhova učení vyjádřil v pěti slibech. Aby dosáhl svého cíle, pustil se Saičó ve své horské poustevně do každodenního studia Lotosové sútry, Sútry zlatého jasu a Sútry na druhý břeh dosahující moudrosti (Pradžňápáramitásútra, Hannjakjó). Během tohoto období Saičó studoval také Pojednání o probuzení víry v mahájánu (Daidžó kišinron) a další spisy. R. 797 se Saičó stal dvorským knězem a byl si blízký s císařem Kammuem (vládl 781806). V r. 804 odjel do Číny jako student podporovaný japonskou vládou (společně s ním odjeli Kúkai a Saičóův učedník Gišin, 781-833), vrátil se po několika měsících. V Číně se věnoval se studiu učení školy Tchien-tchaj u 10. patriarchy školy, zároveň studoval nauku Chua-jen (Kegon) a esoterický buddhismus (Mi-cung). Z Číny přivezl 230 děl ve 460 svazcích, většina z nich byla súter a komentářů vztahující se k doktríně Tchien-tchaj. Po návratu byl přivítán jako učitel nového esoterického učení (mikkjó), založil klášter na hoře Hiei, který se stal jedním z nejvýznamnějších center buddhismu ve středověkém Japonsku. V roce 806 Saičó uspěl u dvora se žádostí o umožnění vysvětit dva nové mnichy každý rok, kvůli smrti císaře Kammua ale první svěcení proběhlo až v roce 810. Ze dvou nově vysvěcených mnichů se jen jeden směl věnovat praktikování tzv. šikangó (č’-kuan), koncentraci a vhledu, tedy meditaci, do které byli mniši na hoře Hiei zasvěcováni během dvanáctiletého studia. Druhý nově vysvěcený mnich se měl věnovat důkladnému studiu esoterického buddhismu. Silný důraz na esoterické učení, který dávaly najevo vládní kruhy, vedl Saičóa k tomu, že se obrátil na druhého výrazného soudobého duchovního vůdce Kúkaie, poslal k němu také studovat svého oblíbeného žáka Taihana (narozen 778), ale v roce 813 došlo mezi oběma mnichy k vážné roztržce. Kúkai odmítl půjčit Saičóvi spis, o který ho žádal, a brzy na to následovala Taihanova konverze ke škole Šingon. V roce 816 podnikl Saičó cestu po východním Honšú, kde kázal své učení, při této cestě ale došlo k disputaci mezi ním a mnichem Tokuicuem, významným představitelem školy Hossó. V roce 818 Saičó oznámil, že zavrhuje svěcení, které obdržel jako mladý mnich v Naře, a sepsal předpisy zvané gakušó šiki, které popisovaly metodu výcviku mnichů školy Tendai – souhrnně tyto předpisy vydal ve spise Sange gakušó šiki. Saičó chtěl ve svém klášteře vytvořit centrum čistě mahájánového svěcení, tento plán mu však narušilo otevřené nepřátelství, které mu projevovali představitelé ostatních buddhistických směrů. Zemřel na hoře Hiei dříve, než se mu podařilo svého záměru dosáhnout. Sedm dní po jeho smrti v roce 822 však dvůr vydal dekret, kterým jeho přání vyplnil. Japonská škola Tendai se příliš nelišila od původní čínské formy, zakládala se také především na Lotosové sútře; Saičó zdůrazňoval všeobecnou platnost učení této školy. Každý člověk má buddhovskou přirozenost (buššó) a je tedy potencionálním buddhou. Cesta k dosažení buddhovství leží především v morálně čistém životě a v soustředění a vhledu (šikan).
Ennin (794-864) Ennin vstoupil do kláštera na hoře Hiei v roce 808, studoval pod přímým vedením Saičóa. Po třiceti letech studia odešel v roce 838 do Číny, kde strávil devět let v různých klášterech. V roce 847 se
vrátil do Japonska a přivezl s sebou 559 súter a komentářů, na hoře Hiei pak šířil učení škol Tendai a Šingon, stal se také propagátorem praxe vzývání Buddhy, která je známá jako „nembucu“ a spojena je především s učením školy Čisté země. V roce 848 se stal dvorním knězem císaře Ninmjóa (vládl 833-850), v roce 854 hlavním představeným kláštera Enrjakudži, a následující rok provedl buddhistické iniciační rituály císaře Montokua (vládl 850-858) a několika dalších členů císařské rodiny a aristokracie. Ennin se velmi zasloužil i o zdokonalení meditační praxe koncentrace a vhledu provozované ve škole Tendai, zavedl do školy praxi meditace v chůzi (džógjó zanmai); tato forma meditace je běžná v praxi nembucu, kterou provozuje Škola Čisté země. Nejvýznamnějším Enninovým žákem se stal mnich Enčin (814-891); ještě za života Enčina se v klášteře Enrjakudži vytvořily dvě skupiny mnichů – jedni z nich se hlásili k nauce Ennina (skupina Džikaku), druzí k nauce Enčina (skupina Čišó). Po Enčinově smrti nastal mezi oběma skupinami rozkol, který pramenil z rozdílného názoru na to, kdo by se měl stát hlavním představeným kláštera Enrjakudži. Enčinova skupina posléze opustila horu Hiei, škola se tak rozdělila do dvou frakcí – sanmonha (horská sekta, Ennin) a džimonha (chrámová sekta, Enčin). Do buddhismu vstoupil nový prvek – ozbrojené síly, které se zapojovaly do konfliktů mezi horskou a chrámovou sektou. Válečníci, kteří se těchto střetů účastnili, byli nazývání sóhei. Eskalace násilí v buddhistických řádech vedla k přesvědčení, že nastává období úpadku zákona, tzv. mappó. Hlavním klášterem školy je Enrjakudži na hoře Hiei, která se tyčí severovýchodně od Kjóta. Chrám byl založen r. 788, v současné době se v něm nacházejí budovy ze 14.-18. století. Proslul jako místo, kde byli vychováni největší z japonských buddhistických mnichů (Hónen, Šinran, Eisai, Dógen, Ničiren). Mezi další významné kláštery patří Rinnódži v Tokiu a Nikkó a Mjóhóin a Sazenin v Kjótu. Škola Tendai má přibližně 3300 klášterů, 4500 registrovaných kněží a více než 1,5 miliónu následovníků.
Škola Šingon „Škola pravých slov“, 真言宗, z čínské školy Mi-cung, tantrické školy, která byla do Číny přenesena třemi indickými mistry tantry v 8. století, svůj původ má v Indii poloviny 7. století. Důležitou součást této školy tvoří recitování manter, používání muder a mandal a zasvěcovacích obřadů. Na počátku 9. stol., kdy Kúkai cestoval do Číny, byl vedoucím představitelem školy Chuejkuo. Hlavními spisy školy jsou Sútra Velkého zářivého (Dainičikjó, Mahávairóčanasútra) a Diamantová sútra (Kongóčókjó, Vadžraččhédikápradžňápáramitásútra). Velký důraz klade na „tři tajemství“ (sanmicu) vedoucí k dosažení buddhovství; podle tradice této školy tuto nauku vyložil Vairóčana, kosmický buddha. Tajemství těla je vyjádřeno různými pozicemi rukou (gesty mudrá), meditačními pozicemi a užitím různých rituálních předmětů. Tajemství řeči je spojeno s recitováním manter a dháraní, tajemství ducha se vztahuje na tzv. pět moudrostí, jež umožňují poznání pravdy, a na samádhi (jap. sanmai).
