Risorgimento a římská otázka Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Ústav dějin křesťanského umění

Petra Dvořáčková

Risorgimento a „římská otázka“ Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století

Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D.

2013

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne ………….

…………………..... podpis

Bibliografická citace Risorgimento a „římská otázka“ [rukopis] : Příspěvek k dějinám sjednocení Itálie v 19. století : Bakalářská práce / Petra Dvořáčková ; vedoucí práce: doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. -- Praha, 2013. -- 55 s.

Anotace Autorka se ve své bakalářské práci bude zabývat dějinami římského státu v letech 1849-1878. Konkrétně půjde o analýzu vývoje papežského Říma, následně pak období Římské republiky a návratu papeže do Říma. Jádrem práce bude analýza připojení Říma k Sardinskému království, tj. de facto ke sjednocené Itálii. Petra Dvořáčková bude vycházet především ze studia vydaných pramenů a z odborné literatury italské provenience, ne mluvě o anglicky a česky psané odborné literatuře.

Klíčová slova Itálie, Řím, sjednocení země, papež, republika

Abstract Risorgimento and “Question of Rome”. Contribution to the History of the Unification of Italy in the 19th Century. In her bachelor’s thesis, the author is going to deal with the history of Roman state in the period of 1849-1878. In particular she will endeavour to analyse the development of papal Rome, afterwards the period of the Roman Republic and the return of the Pope to Rome. The main core of the thesis will lie in the analysis of the accession of Rome to the Kingdom of Sardinia, i.e. de facto to United Italy. Petra Dvořáčková will primarily draw on the studies of published sources and scholarly literature of Italian provenance as well as the scholarly literature available in English and Czech languages.

Keywords Italy, Rome, Unification of the Country, Pope, Republic

Počet znaků: 83 394

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph.D., za ochotu pomoc a za cenné rady při psaní práce. Dále bych také chtěla poděkovat své rodině za podporu a trpělivost.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 7 Řím jako papežský stát a ostatní oblasti Itálie před rokem 1848................. 8

1.

Situace v Římě po Vídeňském kongresu................................................... 8

1.1. 1.1.1.

Zvolení papeže Pia IX. ............................................................................ 11 Nastínění situace v ostatních státech Itálie .............................................. 13

1.2. 1.2.1.

Piemontské království se Sardinií ........................................................... 13

1.2.2.

Vévodství Parma, Lucca a Modena......................................................... 14

1.2.3.

Lombardsko-benátské království ............................................................ 16

1.2.4.

Toskánsko................................................................................................ 17

1.2.5.

Neapolské království ............................................................................... 17

1.3.

Osobnost papeže Pia IX. ......................................................................... 20 Rok 1848 a 1849 – Římská republika ........................................................... 23

2. 2.1.

Rok 1848 v Římě..................................................................................... 24

2.2.

Římská republika a triumvirát ................................................................. 25

2.3.

Osobnost Giuseppe Mazziniho................................................................ 27 Boj o Římskou republiku ............................................................................... 29

3. 3.1.

Osobnost Giuseppe Garibaldiho.............................................................. 29

3.2.

Boj s Francouzi o Řím............................................................................. 33

3.3.

Vítězství Francouzů................................................................................. 35 Návrat papeže do Říma a jeho vláda ............................................................ 37

4. 4.1.

Kultura Říma za Pia IX. .......................................................................... 37 Připojení Říma k sardinskému království.................................................... 39

5. 5.1.

Sardinské království ................................................................................ 39

5.2.

Řím jako hlavní město království ........................................................... 42

5.3.

Vatikánský koncil .................................................................................... 45

5.4.

1878 – smrt papeže i krále....................................................................... 46 5

Královský Řím ................................................................................................ 48

6. 6.1.

Vnitřní problémy ..................................................................................... 48

6.2. 6.3.

Změny v novém Římě ............................................................................. 49 Sociální rozdíly ....................................................................................... 49

Závěr .............................................................................................................................. 51 Seznam literatury .......................................................................................................... 53

6

Úvod Bakalářská práce se bude zabývat především dějinami města Říma, respektive papežského státu, v 19. století. Jelikož historie tohoto města úzce souvisí se sjednocením Itálie, popíšu i události v dalších částech Apeninského poloostrova, i když spíše okrajově. Nejprve začnu s událostmi po Vídeňském kongresu ve všech oblastech budoucí Itálie. Je potřeba vědět, jaké podmínky všude byli, abychom mohli pochopit budoucí postupné připojování oblastí k italskému království. Proto budu věnovat této části práce větší prostor. Poté se přesunu do Říma a do bouřlivých let 1848 a 1849, kdy bylo město bez papeže nakrátko republikou. Toto bude důležitá část mé práce, protože právě tady můžeme vidět úlohu Říma jako věčného města, jediného možného hlavního města pro sjednocenou Itálii, ale zároveň nelehké cesty k dosažení tohoto cíle. Lehce zmíním návrat papeže a život v Římě do roku 1871, kdy byl připojen k Italskému království. V poslední části mé práce se budu zabývat královským Římem a hlavně problémy, se kterými se musel potýkat. Výběr tématu bakalářské práce pro mě nebyl vůbec jednoduchý. Věděla jsem, že chci zkoumat novodobou historii Itálie, ale otázka byla jaké konkrétní téma prozkoumat. Risorgimento se mi zdálo jako ideální období a po návštěvě Říma jsem věděla, že téma úloha Říma ve sjednocování bude to pravé. Hlavní cíl této práce bude podání obrazu úlohy Říma ve sjednocování země. Myslím, že veřejnost zná z risorgimenta jen jméno Garibaldi nebo Viktor Emanuel a nic víc. Proto si kladu za cíl seznámit čtenáře zjednodušeně s dějem sjednocení Itálie, především pak s úlohou Říma v něm. Největší přínos mé práce vidím v nutném překladu pramenů z italského jazyka, protože v češtině neexistuje žádná publikace, která by se věnovala výhradně sjednocování Itálie, natož úloze Říma v tomto procesu. Všechny práce věnované Římu se zabývají antickým obdobím tohoto města. Proto budu muset při psaní práce použít primárně italskou, případně anglickou literaturu.

7

1.

Řím jako papežský stát a ostatní oblasti Itálie před rokem 1848 V napoleonském období se Řím zmítal mezi mocí Napoleona a jeho zetě

Joachima Murata,1 který měl v hlavě myšlenku sjednotit své državy v severní Itálii s Římem. Spojil se s Aliancí2 a táhl proti Napoleonovi, osvobodil Řím, ale Svatá Aliance rozhodla, že Řím bude i nadále patřit papeži Piu VII.,3 který byl Napoleonem vyhnán.

1.1.

Situace v Římě po Vídeňském kongresu

24. května 1814 se papež triumfálně vrátil do města a znovu vládl z Quirinálu. Nechal předělat jeho interiéry, které nesly známky francouzského empíru s nástěnnými malbami klasických bohů a bohyň. Některé změny ale ponechal, jako třeba napoleonský občanský zákoník. Velkorysý byl i k příbuzným Napoleona, kterým poskytl povětšinou azyl. Město, i když ovlivněné Francouzi, nijak nezměnilo svou podobu. „Stendhal v roce 1827 postřehl, že obydlené jsou jen části jižně od Kapitolu, na západním břehu Tibery a východně od Pincia a Qurinálu. Tři čtvrtiny města uvnitř Aureliánových hradeb, Viminál, Esquilin, Caelium a Aventin, líčil jako tiché a pusté. „La fiévre y régne et on les cultive en vigne,“ napsal.“4

1

Joachim Murat (1767-1815), švagr Napoleona, vzal si jeho sestru Caroline. Mezi léty 1808 až 1815 neapolským králem. KLOBAS, Oldřich. Sekáč Murat: le beau sabreur; pohled do života maršála Napoleonovy jízdy, císařova švagra a neapolského krále. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2005. 2 Svatá aliance – seskupení evropských mocností (Rusko, Rakousko, Prusko), chtějí řešit a potlačit náznaky revolucí v Evropě. Ottův slovník naučný : ilustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí ; Díl 1., A-Alpy. [Praha] : Paseka ; [Polička] : Argo, 1996. s. 970. ISBN 80-7185-058-6. 3 Pius VII. v pontifikátu 1800-1823. WEBER, Nicholas. Pope Pius VII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12132a.htm. 4 HIBBERT, Christoper. Řím. Praha: Lidové noviny, 1998, s. 276.

8

Vídeňského kongresu,5 který se konal od září 1814 do června 1815, se zúčastnil jako zástupce papežské moci kardinál Ercole Consalvi.6 V kongresu se projednávala hlavně témata restaurací poměrů (tzv. princip legitimity) z přednapoleonské doby a bylo dohodnuto, že italská území budou zase patřit dřívějším majitelům, to znamená Bourbonům, Savojcům a některá vévodství i Rakušanům nebo jejich spojencům. Konkrétními územími se budu zabývat v další podkapitole. Vzhledem k římskému papežskému státu je důležité, že rakouská strana si chtěla ponechat území Romagni, kterou obsadilo za Napoleona, ale Consalvi svým řečnickým nadáním přesvědčil účastníky kongresu a Romagna patřila znovu církevnímu státu. Během Vídeňského kongresu se papež zasadil o obnovení řádu jezuitů, což se také stalo. V samotném Římě se poměry rychle měnily: všichni francouzští sympatizanti byli propuštěni, zrušen byl i občanský zákoník, nahradil ho nový, který povětšinou navazoval na osvícenský z 18. století, některé prvky z doby Napoleona v něm ale přece jen zůstaly. Veškerou moc měl v rukou papežův státní sekretář, již zmíněný Consalvi. Udržel si jí až do smrti papeže v roce 1823. Po konkláve v září se stal papežem kardinál Annibale Francesco della Genga, přijal jméno Lev XII.7 Jeho krátká vláda neznamenala pro Řím přílišné změny. Většinou rušil reformní nařízení od Consalviho a zajímavostí také je, že zakázal očkovat proti neštovicím, které považoval za Boží trest a očkování za rouhání proti Božímu hněvu. Zemřel v únoru 1829. Po něm vládl katolickému světu na necelé dva roky nevýznamný Pius VIII.8 Oba tito papeži fakticky přenechali vládu svým kardinálům, Rivarolovi za Lva a Albanu za Pia. V roce 1831 nastoupil do funkce Řehoř XVI.,9 ještě větší konzervativec než jeho předchůdci. 5

TARABA, Luboš. Vídeňský kongres: salony, kuloáry, budoáry. Praha: Baset, 2002. ISBN 8086223-35-3. 6 Ercole Consalvi byl sekretářem státu s Pantheonem jako titulárním kostelem. 7 Lev XII. (1760-1829). TOKE, Leslie. Pope Leo XII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1910. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/09167a.htm. 8 Pius VIII. (1761-1830). LÖFFLER., Klemens. Pope Pius VIII. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12134a.htm. 9 Řehoř XVI. (1765-1846). TOKE, Leslie. Pope Gregory XVI. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1910. [2013-01-16] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/07006a.htm.

9

Musel se vyrovnávat s nepokoji v různých městech, žádal o pomoc i rakouskou armádu, která mu ráda vyhověla. „Neuvěřitelně

tmářský

Řehoř

XVI.

pak

dokonce

šel

tak

daleko,

že v papežském státě zakázal stavět železnice, jež nazýval „chemins d’enfer“ (cesty do pekla), neboť se obával, že by mohly být „zhoubné pro víru“ a způsobit příval delegací nespokojenců z neklidných provincií za Apeninami.“10 Byl to zpátečnický papež vzhledem k poměrům v Evropě, ale zároveň měl velmi rád umění a historii, založil egyptské a etruské muzeum ve Vatikánu, nemocnice i sirotčince. I přes tyto pozitiva, byl Řím jedno z nejzaostalejších měst v Itálii, přímo ve městě se nešířily myšlenky revoluce, lidé tu žili v nevědomosti a bídě, vládla tu korupce. Anglický dějepisec Macaulay o Římu napsal: „Není to přehánění, řeknu-li, že obyvatelstvo sestává hlavně z cizinců, kněží a žebráků…“11 Papežský stát nezahrnoval jen Řím, ale mnohé jiné regiony jako Romagnu s hlavním městem Bolognou, pobřeží Jaderského moře a poté Umbrii až k Římu a jeho okolí. Právě v Bologně a v jejím okolí se v čase zvolení Řehoře XVI. strhly nepokoje a ty se šířily po dalších okolních městech. Všude byly vyhlášeny prozatímní komise a papežští místodržící odcházeli. Revolucionáři se sešli v Bologně, rozhodli se oddělit od papežské moci a zřídit svazek spojených italských provincií. Tohoto sněmu se zúčastnil i budoucí Napoleon III. 12 Revoluce se šířila i do okolních států: Modeny a Parmy. I tam byly zřízeny prozatímní vlády. Avšak papež ani vládci ostatních států si to nenechali jen tak líbit, požádali o pomoc samozřejmě Rakousko a to jim poslalo vojáky, aby situaci vyřešili a vše uvedli zas do pořádku. Prozatímní vláda podepsala kapitulaci 21. března 1831. Revolucionáři byli zajati nebo odvezeni do vyhnanství, kde pěstovali další myšlenky na revoluci. Evropští vládci cítili všude tlak revolucí, rozhodli se proto donutit papeže podepsat tzv. Memorandu13 neboli kolektivní nótu, ve které slíbil vydat některé nutné reformy. Papež sice slíbil, ale neučinil nic.

10

HIBBERT, Christoper, Řím. s. 278. ORSI, Pietro. Moderní Itálie. Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1908, s. 120. 12 PRICE, Roger. Napoleon III and the Second Empire. London: Routledge, 1997. [2013-01-30] Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=5003268. 13 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 84. 11

10

Proto ve státě zase povstaly nepokoje, proti nim zasáhla švýcarská garda a zmanipulovatelná chudina, které papež slíbil „hory doly“ a rozdal jim zbraně. Pomohly také oddíly francouzské armády Ludvíka Filipa14 v Anconě, kde pro jistotu zůstaly až do roku 1838.

1.1.1.

Zvolení papeže Pia IX.

Řehoř XVI. zemřel 1. června 1846. Konkláve se skládalo z kardinálů konzervativních i liberálních, takže bylo neodhadnutelné, kdo bude dalším svatým otcem. Favorité byli dva: konzervativní kardinál Lambruschini,15 jako sekretář Řehoře řídil římský stát za posledních deset let, a liberální kardinál Gizzi.16 Velkým překvapením bylo, když nakonec nebyl zvolen ani jeden z nich, ale papežem se stal Giovanni Mastai-Ferretti, biskup z Imoly. Mnozí hlasující kardinálové se domnívali, že on je svým způsobem kompromis, a že ho budou moci ovládat, protože je slabé povahy. Padesáti čtyřletý muž byl nakloněný revolučním myšlenkám na příklad Balbovým17 nebo Giobertovým.18 Takto zní jeden z popisů zpráv ze dne 16. června 1846, kdy proběhla volba: „Během konkláve, v ranním hlasování má Lambruschini 11 hlasů, Falconieri 7 a Mastri Ferretti 27. Ve večerním pak 4 přešly k Falconierimu, 6 k De Angelisimu, 10 ke Lambruschinimu a 36 k Giovannimu Mariovi z okrsku Mastai Ferretti, arcibiskupu ze Spoleta (od 25. 5. 1827), biskupu z Imoly (od 17. 12. 1832), kardinálu (od 23. 12. 1839), titulárnímu knězi z kostela Svatých Marcellina a Petra, který byl zvolen hlasováním. V prohlášení, které padlo potom, přijmul jméno Pius IX. Bylo pozdě, a tak byla bohoslužba k lidu odložena na ráno. Kardinálové ho poprvé adorovali.

14

Ludvík Filip III. Orleánský (1773-1850) vládl jako poslední francouzský král v letech 18301848. VONDRA, Roman. Život a doba krále bankéřů. in Historický obzor, 11-12/2011, ročník 22., str. 242-256. 15 Luigi Lambruschini (1776-1854), jako kardinál-státní sekretář působil od roku 1842, před konkláve v roce 1846 z místa odstoupil. 16 Tommaso Gizzi (1787-1849), papežský delegát (nuncius) v Anconě, Švýcarsku a Forli, Pius IX. ho po svém zvolení jmenoval sekretářem státu. 17 Cesare Balbo (1789-1853), revoluční politik a spisovatel (například „Speranze d’Italia“). 18 Vincenzo Gioberti (1801-1852), kněz, spisovatel a italský politik.

11

Kardinál Lambruschini padl sám do svého pokoje, zhroucený. Papež se narodil v Senegalii 13. 5. 1792.“19 Lidé jeho volbu okamžitě začali oslavovat a shromažďovali se na prostranstvích po celém poloostrově. Po měsíci svého panování udělil amnestii politickým vězňům, což vyvolalo další vlnu nadšení. Uvolnil také trochu cenzuru tisku. Jedním z podporovatelů papeže z řad obyčejných lidí byl i Angelo Brunetti, řečený Ciceruacchio,20 o kterém bude ještě řeč v dalších kapitolách. Ale i přes slávu, ochotu a mírnost se Pius IX. nestal tím, kterého očekávali lidé a do kterého vkládali tolik nadějí. Chtěli od něj totiž každým dnem víc a víc. Papež ustanovil Státní radu, ve které zasedalo i 24 světských radních, což bylo do té doby nemyslitelné. Mnozí

vkládali

do

papeže

naděje

i

na

sjednocení

Itálie.21

Mysleli na to, že by se Pius IX. mohl stát hlavou nového státu nebo federací států. Vincenzo Gioberti, piemontský kněz, napsal knihu O mravním a civilizačním prvenství Italů, ve které tvrdí, že Itálie má prvenství mezi národy kvůli osobě papeže a církvi a tak její sjednocení záleží z velké míry na Svatém otci. Vysvětluje, proč právě Itálie musí být nezávislou a proč je tak důležitá pro ostatní státy. Tato myšlenka dokonce ovlivnila papeže tak, že se rozhodl spojit s Karlem Albertem proti Rakousku. To si vzápětí rozmyslel, jelikož Rakousko pro něj bylo až moc významnou oblastí katolického světa. Zvolení Pia IX. okomentoval i kníže Metternich. Nepředpokládal totiž, že by kdy církev mohla mít liberálního papeže: „Čekali jsme všechno, jen ne liberálního papeže. Teď takového máme, a kdo ví, co všechno z toho může vzejít?“22 Rozkázal, tedy pro jistotu, ve Ferraře utábořit oddíl rakouského vojska. To pobouřilo italské obyvatelstvo a rozpoutaly se nepokoje proti rakouské nadvládě.23

19

SALVI, Sandro. Roma tra papi e Risorgimento. Roma: Palombi, 1984, s. 63. MODENA, Claudio. Ciceruacchio, Angelo Brunetti, capopopolo di Roma. Milano: Ugo Mursia Editore, 2011. ISBN 9788842547983. 21 RIALL, Lucy. The Italian Risorgimento: state, society, and national unification. London: Routledge, 1994. [2013-02-04] Dostupné z: http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10096987. 22 HIBBERT, Christoper. Řím. s. 281. 23 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 120. 20

12

1.2.

Nastínění situace v ostatních státech Itálie

Jak už jsem psala, Vídeňský kongres se zasadil o to, že do všech oblastí dnešní Itálie se vrátili jejich dřívější vládci. Popíšu postupně všechny státy od severu až po jih. 1.2.1.

Piemontské království se Sardinií

K Piemontu s hlavním městem v Turíně se připojil i Janov a jeho okolí, který byl téměř 800 let nezávislou republikou.24 Janovanům se to samozřejmě nelíbilo a chtěli znovu svou republiku, právě z Janova pocházela řada významných revolucionářů na příklad i Giuseppe Mazzini, o kterém bude ještě řeč. V království vládl král Viktor Emanuel I. Savojský25, který bohužel neměl mužské potomky a tak se počítalo s následníkem trůnu z vedlejší větve carignanské, Karlem Albertem.26 Ten byl nadějnou duší liberálů, kteří v něm viděli mladou krev, odchovanou studiemi v Paříži a duši spřízněnou s myšlenkami revoluce. Piemontští revolucionáři si mysleli, že když jejich bratři povstanou na jihu v Sardinii proti rakouským jednotkám, tak oni budou mít v tu samou chvíli lehčí práci na severu. Jenže počítali s větším odporem Neapolitánů. 10. března vyhlásili v Alessandrii prozatímní vládu a pokračovali do Turína. „Toto dálo se s heslem: ‹Viva il Re!›. Poněvadž však Viktor Emanuel I. nechtěl zrušiti slibu, daného Rakousku, že totiž ústavy nepovolí, a poněvadž jeho, jinak dobrá, mírná mysl nechtěla viděti krve svách poddaných v občanské válce, vzdal se téhož večera (12. března) trůnu ve prospěch svého bratra Karla Felixe.“27 Ten ale bydlel na modenském dvoře, a proto pověřil svým nástupcem Karla Alberta. Pod vlivem svého revolučního ducha a ostatních 13. března vyhlásil ústavu. Jenomže se ozval z Modeny Karel Felix28 a prohlásil všechno od Karla Alberta za neplatné. Ten musel opustit Turín a uchýlit se do Florencie, revolucionáři většinou uprchli do Španělska nebo byli tvrdě pronásledováni. 24

BENVENUTI, G. Storia della Repubblica di Genova. Milano: Ugo Mursia Editore, 1977. Viktor Emanuel Savojský (1759-1824), sardinský král od 1802 do 1821, zároveň piemontský, savojský a aostský vévoda. 26 Karel Albert Sardinský (1798-1849), sardinský král v letech 1831-1849. 27 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 67. 28 Karel Felix Sardinský (1765-1831) král Sardinie od 1821 do 1831, bratr Viktora Emanuela I., za manželku si vzal sicilskou princeznu Marii Kristýnu, ale manželství zůstalo bez dětí. Po něm nastoupil Karel Albert. 25

13

Na pomoc Felixovi přispěchaly i rakouské oddíly a bojovaly proti liberálním oddílům 8. dubna 1821 u Novary,29 kde samozřejmě s několikanásobnou přesilou vyhráli. Tak skončil první pokus o revoluci v sardinském království. Karel Albert vstoupil do francouzského vojska, s nímž táhl do Španělska, aby sesadili konstituční vládu.30 Bylo to pro něj jistě kruté, protože sám podporoval dříve revoluční myšlenky a teď je musel zastavovat. Musel bojovat proti vlastencům, kde mnohdy byli i jeho lidé z Piemontu, kteří tam utekli. Karel Albert mohl nastoupit na trůn až v roce 1831, kdy zemřel Karel Felix. Všichni

vlastenci

a

revolucionáři

vnímali

tento

nástup

velmi

pozitivně

a symbolicky, vždyť je to Karel, který s nimi bojoval za svobodnější zemi, to nyní půjde vše snadněji. Ale spletli se. Král se změnil, už nepodporoval revoluci tak jako dříve, byl nedůvěřivý k revolucionářům, možná se jich až bál. Ve 40. letech změnil názor a pomalu začal projevovat vlastenecké nadšení. Podporoval

spisovatele,

vlastence

a

liberály.

Když

Rakousko

zvýšilo

cla na italská vína, chápala to veřejnost jako příležitost pro projevení názoru, že Rakousko už není přítelem, ale naopak nepřítelem. Karel Albert cítil podporu v liberalismu i z papežského státu, kde byl zvolen papežem Pius IX., což mu dodalo odvahy v myšlení proti Rakousku.

1.2.2.

Vévodství Parma, Lucca a Modena

Do oblasti Parmy a Piacenzy Rakousko dosadilo dceru rakouského císaře Františka I. Marii Luisu,31 zároveň manželku Napoleona, který byl tou dobou již na sv. Heleně. Vévodkyně chtěla vládnout liberálně, ale Rakušané jí diktovali podmínky ve smlouvách z roku 1815.

29

Novara- italské město u Milána, v roce 1849 tam proběhla ještě slavnější bitva o sjednocení Itálie. 30 Ve Španělsku vládla po Vídeňském kongresu větev Bourbonů v čele s Ferdinandem VII. do roku 1833, Ferdinand odmítl ústavu a musel čelit povstáním v koloniích. GRANADOS, Juan. Španělští Bourboni. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-2474097-3. 31 Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská (1791-1847) SOLMI, Angelo. Maria Luigia duchessa di Parma. Milano: Rusconi libri, 1985. ISBN 88-1823003-4.

14

I v Parmě se rodily myšlenky na reformy a revoluci, tamní vlastenci na začátku dokonce chtěli požádat Marii Luisu, aby ve státě zůstala. Vévodkyně zemřela v prosinci 1849. V zemi prakticky i předtím vládli již hlavně kněží a mniši. V Lucce vládl rod Bourbonů, jejich parmská větev, Parma jim byla také přislíbena, ale až Marie Luisa zemře. Konkrétně zde byla Marie Luisa Španělská,32 absolutistická, ale spravedlivá vévodkyně. Zemřela v roce 1824 a po ní nastoupil její syn Karel Ludvík33, který se o zemi moc nestaral, raději jezdil po Itálii a zajímal se o mezinárodní dění, ve Francii také pomohl na trůn Ludvíku Filipovi. Po smrti Marie Luisy z Parmy se ujal tamní vlády a Lucca byla připojena k Toskánsku. V říjnu 1847 pod tlakem vlasteneckého nadšení lidu Karel Ludvík bourbonský Luccu opustil a přenechal ji toskánskému vévodovi. Modenské vévodství Vídeňský kongres přidělil Františku IV.,34 arcivévodovi rakouskému. Zastával heslo účel světí prostředky a nebál se vládnout despoticky nebo si jít tvrdě za svými cíli, v plnění těchto cílů se spojil s jezuity. Vynikal také svými praktikami zavírat co nejvíce nevhodných lidí. Velmi lichotil Rakousku, jelikož chtěl pod svou vládu získat celý Piemont a zbavit nástupnického práva Karla Alberta. Proti ale vystoupila Francie, která nechtěla dalšího Rakušana u svých hranic, a také Karel Felix ho nechtěl přijmout za svého nástupce. František IV. se dokonce spojil s liberály střední Itálie pod podmínkou získání koruny v budoucím italském království. Důvěřoval právě zvolenému Francouzi Ludvíku Filipovi, ale ten udal spiknutí Františka s liberály Rakousku, aby se dobře uvedl. František ihned zapíral a celou situaci otočil tak, že Ludvík Filip měl být členem tajného spolku a on jen jakýmsi špionem. 35 Začal také pronásledovat liberály, své dřívější přátele. Takže takto obojaký uměl být rakouský arcivévoda.

32

Marie Luisa Španělská (1782-1824), vévodkyně od 1815 do 1824. VERDILE, Nadia. Maria Luisa di Borbone. In: Enciclopedia delle donne. [2013-02-15]. Dostupné z: http://www.enciclopediadelledonne.it/index.php?azione=pagina&id=1361. 33 Karel Ludvík Parmský (1799-1883) vévoda v Parmě v letech 1847 až 1849, od 1824 byl vévoda z Luccy do roku 1847, kdy abdikoval. 34 František IV. Modenský (1779-1846) modenský vévoda od 1814 do 1846, oženil se s dcerou Viktora Emanuela I. Marií Beatrice. ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 72-73. 35 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 79.

15

Nakonec uprchl, když se dozvěděl o nepokojích v Bologně a v Modeně, kde byla nastolena krátká prozatímní vláda až do příjezdu rakouských vojsk, které dosadili zpátky Františka. František zemřel v lednu 1846 a na jeho nastoupil syn František V., který zastával v podstatě stejnou politiku jako jeho otec, zastrašovat liberály vojenskými oddíly pod hrozbami intervence rakouské armády. Vládl do roku 1859, kdy se modenské oblasti připojily k Itálii.

1.2.3.

Lombardsko-benátské království

Lombardie i před napoleonskými válkami patřila Rakousku, naopak Benátky byly nezávislou republikou po mnoha staletí,36 a byly připojeny k Rakousku teprve krátce před vládou Napoleona. Rakousko vládlo v těchto svých provinciích přísně, ale řádně, přesto se u vzdělanců začaly projevovat revoluční myšlenky a myšlenky na opoziční vládu. Tajné spolky i tajná policie Rakouska začaly fungovat. Tajné organizace se začaly uskupovat zvláště v letech 1820 a 1821, kdy slyšely o pokusech v Neapoli i Piemontu, možná i doufali, že revolucionáři z Piemontu překročí hranice a pomohou jim. Jenže rakouská vláda prohlédla jejich úmysly a začaly tvrdé represe. Například hrabě Federico Confalonieri, který vydával časopis „Il Conciliatore“ s liberálními myšlenkami,37 byl dohnán skoro až k sebevraždě, kdy chtěl skočit z okna, ale v poslední chvíli ho zradilo uzamčení okna a stráže ho zatkly. 38 Většina politických vězňů byla poslána do brněnského hradu Špilberku, který sloužil jako vězení. Rakouský císař pak vedl všechny kroky vězňů a rozhodoval o všem, co se ve věznici dělo. Ve 30. a 40. letech se Rakousko snažilo Lombardii a Benátsko poněmčit. Ale v obou regionech existovali spolky revolucionářů a národní podvědomí, které nedovolovalo Rakušanům přivlastnit si tyto oblasti.

36

ACKROYD, Peter. Benátky: příběh nejromantičtějšího města na zemi. Praha: BB/art, 2010. ISBN 978-80-7381-829-6. 37 Il Conciliatore- časopis vydáván od roku 1818, dvoutýdenník, v říjnu 1819 byl zakázán rakouskou cenzurou. CLERICI, E. Il conciliatore, periodico milanese. Pisa, 1903. 38 ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 71.

16

V roce 1847 na pohřbu hraběte Confalonieriho se konala první větší demonstrace proti rakouské nadvládě, myšlenkám nezávislosti nahrála i volba nového papeže Pia IX. Rakousko, aby trochu ustoupilo, povolilo ústřední výbory v Lombardii i Benátsku, které mohli podávat stížnosti na správu zemí. Země zůtávaly ale pořád pod přísným rakouským dohledem.

1.2.4.

Toskánsko

V roce 1815 se do čela Toskánska vrátil velkovévoda Ferdinand III. Lotrinský39. Jelikož šlo o návrat dynastie, která zde vládla před Napoleonem, obyvatelé se chovali poklidně a mírně. Zdálo se, že v této části Itálie je vše v naprostém pořádku. Po smrti Ferdinanda nastoupil na trůn jeho syn Leopold II.,40 který chtěl pokračovat v mírné politice svého otce. V Toskánsku se začaly přirozeně shromažďovat liberální exulantské osobnosti z ostatních částí Itálie. Když vyšel z konkláve Pius IX., strhly se ve Florencii četné oslavné demonstrace k liberálnímu papeži a Leopold byl vyzván, aby následoval pontifika v jeho názorech. A tak zavedl četné reformy, jako zmírnění cenzury tisku (do roku 1833 se vydával časopis Antalogie,41 jenž sdružoval revolucionáře), změny v soudnictví a ve správě země. Spojil se s papežem také v otázce národní obrany a vytvořili svoji armádu, která měla bránit země před vpádem Rakušanů. Toskána se tak zdála ideálním místem pro zrod nezávislého státu.

1.2.5.

Neapolské království

Neapol a k němu připojená Sicílie patřili pod nadvládu bourbonského španělského rodu.

39

Ferdinand III. Lotrinský (1769-1824) toskánský velkovévoda v letech 1790-1801 a znovu v 1814-1824. Manželka Luisa Marie Sicilská a po její smrti ještě Marie Saská. 40 Leopold II (1797-1870) poslední velkovévoda Toskánska do roku 1859. 41 Antalogie – měsíčník vydávaný mezi léty 1821 až 1832 ve Florencii. CAPRI, U. Letteratura e società nella Toscana del Risorgimento. Bari: De Donato, 1974.

17

Po Vídeňském kongresu se vlády ujal Ferdinand I.42, který přijal titul král obojí Sicílie43.

Spojil

tak

Neapol

se

Sicílií,

čímž

potvrdil

závislost

ostrova

na pevnině a zrušil veškerá práva, která Sicílie měla v minulosti. Král byl nešťastně oddán rakouskému císařství a ve všem se mu podřizoval. Lidé v království začali pociťovat nesvobodu a začali pomýšlet na změnu poměrů. Nespokojenci byli i v řadách armády, jejich heslo bylo „Viva Dio, il Re e la Costituzione!“44. Na dějiny Neapole měl ve 20. letech vliv také pokus o španělskou revoluci, který skončil přijetím ústavy. Pro italské revolucionáře byl důležitý onen kompromis krále, kterého Španělé dosáhli a tím věděli, že nic není nemožné. Tímto způsobem se strhly nepokoje v Neapoli a předtím na Sicílii, poté v království docílili ústavy od krále Ferdinanda, respektive jeho syna Františka, protože ten byl zplnomocněn a pověřen touto záležitostí. Ústava zde byla přijata 6. července 1820 a byla společná pro Neapol i Španělsko, jelikož zde vládla jedna větev Bourbonů. Sicílie kladla požadavky na ústavu už dlouho, bývala totiž z části nezávislá na Neapoli,45 mívala vlastní ústavu až do restaurace Bourbonů a od té doby se jí snažila znovu získat, někteří revolucionáři se chtěli dokonce i úplně oddělit a vytvořit vlastní ostrovní stát. Král Ferdinand si ale přál obnovit absolutistickou vládu a tak požádal o pomoc Svatou alianci na kongresu v Lublani46. Rakouští vojáci se intervenovali do Neapole a potlačili konstituci i myšlenky na boj za svobodu. Tím prozatím skončilo hnutí za svobodnější poměry v jižní Itálii. Po smrti krále nastoupil na trůn jeho syn František. Za jeho vlády kvetla v zemi korupce, vyděračství, tajná policie a tvrdé represe vůči revolucionářům.

42

Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský (1751-1825) vládl od 1759 do 1825 a od Vídeňského kongresu (1816) jako král Obojí Sicílie. 43 Slovo obojí zde má původ v minulosti, kdy existovala dvě sicilská království a v 15. století se sjednotila. 44 „Ať žije Bůh, král a konstituce!“ ORSI, Pietro. Moderní Itálie. s. 61. 45 DI MATTEO, Salvo. La storia della Sicilia: Dalla preistoria ai nostri giorni. Arbor, 2007. ISBN 8886325304. 46 Kongres začal v Opavě v říjnu 1820, svolal ho kníže Metternich jako poradu proti ozývajícím se revolučním hnutím v Evropě, které chtěl zastavit pomocí Svaté aliance. V lednu 1821 pokračoval v Lublani. SLADKOVSKÁ, Eva. Kongresy Svaté aliance. in Historický obzor. 11-12, 1998, s. 246-248. [2013-02-15] Dostupné z: http://is.cuni.cz/studium/predmety/index.php?do=download&did=42067&kod=JPB018.

18

Král zemřel v listopadu 1830 zřejmě utrápen strachem, že se v zemi může stát stejná červencová revoluce jako ve Francii.47 Jeho nástupce, Ferdinand II.,48 probudil optimismus v lidu, když prohlásil, že bude vládnout spravedlivě a moudře. Ale zmítán lakotou a touhou po moci, nemohl dostát svých slibů. Zastával absolutistickou vládu a tvrdé pronásledování jakýchkoliv liberálních myšlenek. Každý, kdo vyslovil svůj negativní názor nebo dokonce kritiku na vládu krále, byl okamžitě zatčen. Jediný, kdo byl u dvora milován, byla jeho žena, dcera Viktora Emanuela z Piemontu, Marie Kristýna Savojská.49 Ta ale v roce 1836 zemřela a tím zhasly i veškeré naděje lidu na lepší časy. Při epidemii cholery v roce 1837 vypukly na Sicílii nepokoje, které přešly i na pevninu. Objevovaly se i anonymní dopisy adresované vládě, kde pisatelé líčili své názory a kritizovali jí. Povstání vyvrcholila v roce 1847 v Reggiu a Messině. Bohužel bylo tvrdě potlačeno a i revolucionáře, kteří uprchli do hor, vojáci vypátrali a všechny je zabili. Nastalo období ještě větších represí než předtím. To nevedlo k ničemu jinému než dalším nepokojům a demonstracím. Události ovlivňující myšlenky poloostrova byly i červencová revoluce ve Francii a anglické volby roku 1832, kdy vyhráli Whigové.50 To všechno podnítilo myšlenky na revoluci k liberálnějším vládám nebo i dokonce vlastnímu zřízení a hlavně menší závislosti na Rakousku. Problém revolučních hnutí ve všech oblastech Itálie byl ale hlavně v tom, že se jich ještě nezúčastnily masy lidí. Zatím se jednalo o jednotlivce nebo vojenské oddíly. Obyčejní lidé sice s myšlenkami revoluce souhlasili, ale jen mlčky. Když se přidaly další problémy jako neúroda nebo nastupující průmyslová revoluce, lidé si uvědomili, že i oni mohou protestovat a nesouhlasit s režimem a poměry.

47

FURET, Francois. Francouzská revoluce: Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Ferryho. Díl 2., Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-851-0. 48 Ferdinand II. (1810-1859) NISCO, Niccola. Ferdinando II. e il suo regno, Napoli: Morano, 1884. 49 Marie Kristýna Savojská (1812-1836), byla pravým opakem svého manžela, dokázala zabránit trestům smrti, věnovala se chudým a nemocným, byla velmi inteligentní a horlivá katolička. Zemřela mladá, na následky těžkého porodu svého jediného syna budoucího Františka II. Vatikánem byla uznána jako „venerabile“, ctihodná, když jí obyvatelé chtěli blahořečit. 50 NEWBOULD, Ian. Whiggery and Reform, 1830-1841: The Politics of Government. London: Macmillan, 1990.

19

Mnozí

se

domnívali,

že

změny

v Itálii

mohou

také

nastat

spolu

se změnami na Balkáně51, Vincenzo Gioberti, který to napsal Mamianimu52 v dopise a Cesare Balbo ve své knize „Speranze d‘Italia“. Camillo Cavour se vyjádřil takto: „Chystá-li budoucnost Itálii šťastnější osud, je-li této krásné zemi souzeno, jak je snad dovoleno doufat, aby si jednoho dne znovu vydobyla svou národní jednotu, pak se to může stát jen v důsledku přetvoření Evropy nebo na základě jednoho z těch velkých otřesů, z těch událostí v jistém smyslu seslaných Prozřetelností, při nichž možnost víceméně rychlého přemisťování několika pluků, jakou poskytuje železnice, nebude mít žádný vliv.“53

1.3.

Osobnost papeže Pia IX.

Papež Pius IX54., vlastním jménem Giovanni Maria Mastai-Ferretti, se narodil 13. května 1792 v Senigallii55v rodině venkovské šlechty. Studoval ve Volteře u piaristů do roku 1809, ale spíše se zajímal o kluby a salony než o duchovní věci. „Pěkný kluk, nastrojený, společenský a galantní. Trávil dny ježděním na koni, šermováním a především hrou biliardu, ve kterém byl eso. Hodně se líbil ženám a ty se líbily jemu, měl některá dobrodružství a možná ještě více mu jich je přisuzováno.“56 Rodina jím opovrhovala a tak se rozhodl pro studium filozofie a teologie na univerzitě v Římě. V roce 1810 musel studium přerušit kvůli politickým nepokojům, ale vrátil se už v roce 1814. Přes odpor jeho otce se přihlásil k papežově armádě, ale kvůli epilepsii, kterou celý život trpěl, nebyl přijat. Nastoupil tedy do kněžského semináře, 10. dubna 1819 byl vysvěcen na kněze a později ho papež poslal dokonce na misi do Chile v Jižní Americe. Po svém návratu do Říma se stal mimo jiné ředitelem nemocnice svatého Michala. Papež Lev XII. ho jmenoval kardinálem ze Spoleta. 51

KABRDA, Josef, Josef KOLEJKA a Richard PRAŽÁK. Dějiny národů střední a jihovýchodní Evropy : v období od Velké francouzské revoluce do roku 1918. Část 1, 1790-1878. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963. 52 Terenzio Mamiani (1799-1855) italský filozof, spisovatel a vlastenec. 53 PROCACCIO, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 2007, s. 235. 54 OTT, Michael. Pope Pius IX. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911. [2013-02-23] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/12134b.htm. 55 Senigallie: italské město v provincii Ancona na pobřeží Jaderského moře. 56 MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. Milano: Rizzoli, 1972, s. 141

20

To se stalo 21. května 1827. Další papež, Řehoř XVI. ho přesunul do diecéze Imola a 14. prosince 1840 z něj udělal kardinálního kněze s titulárním kostelem svatých Petra a Marcellina v Římě. 14. června 1846 se zúčastnil konkláve spolu s padesáti kardinály. Obecně byl považován za člena liberálnějších kandidátů s pozitivním přístupem k moderním politickým reformám. Byl zvolen ve čtvrté volbě s určitou úlohou náhody, protože rakouský kardinál Gaisruck z Milána přijel kvůli nehodě pozdě a nemohl dát hlas konzervativci. Mastai-Ferretti přijal jméno Pius IX. a byl uveden do funkce v bazilice Sv. Petra 21. června. O své volbě prý prohlásil: „,Bratři moji, mějte soucit s mou slabostí. Já nejsem hoden takové pocty.‘ To o něm píší životopisci, ale takováto slova vkládají do úst skoro všem papežům.“57 První krok, který podnikl, byla amnestie pro politické vězně a exulanty 16. července. Ta vyvolala vlnu nadšení a nadějí pro organizace typu Mladá Itálie. Vzápětí ale vydal další prohlášení, Encykliku Qui pluribus58, kde představil své názory na sektářské organizace, tajné organizace nebo komunismus. Zřídil komisi pro modernizaci a změny ve státě, ve městě plánoval plynové osvětlení a železnici. Sám byl ale spíše plaché povahy, úplně jiný než si ho lidé představovali. Bál se, co všechno z něho lidé chtějí mít. V Římě se začali v této době shromažďovat osobnosti s reformními až radikálními názory a vytvořili tajnou organizaci „Circolo Romano“ v čele s Ciceruacchiem, mobilizovali své síly a v podstatě převzali moc nad Římem. 8. února 1848 přiměli papeže slíbit ústavu, ale nepřinutili ho souhlasit s válkou proti Rakousku jakožto největší katolické mocnosti. V Římě se strhly nepokoje, první ministr Pellegrino Rossi byl pobodán k smrti, jeden z prelátů byl střelen, a tak byl papež donucen slíbit demokratického ministra. Raději však v přestrojení opustil Quirinál, aby uprchl do Gaety následován dalšími kardinály. Odtamtud apeloval na další země, pomohli mu Francouzi v čele s generálem Charlesem Oudinotem, který ho znovu dosadil do čela státu 12. dubna 1850. V následujícím

období

byl

papež

pod

neustálým

tlakem.

Tlačili

na něj revolucionáři z Říma a okolí a Piemonťané ze severu.

57 58

MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. s.146. http://www.papalencyclicals.net/Pius09/p9quiplu.htm.

21

Camillo Cavour (piemontský premiér) chtěl sjednocenou Itálii samozřejmě s centrem v Římě. Jednalo se také s Napoleonem III., od kterého papež očekával spolu s rakouskou vojenskou pomocí oporu a zastání. Napoleon se nakonec přidal ke Cavourovi a vedli spolu válku proti Rakousku a Neapoli. Papež napsal v roce 1864 encykliku „Quanta Cura“59, ve které vystupuje proti liberalismu a sekularismu, představil zde známý Syllabus omylů (pantheismus, naturalismus a absolutní racionalismus

atd.).

Ještě

předtím

v roce

1854

prohlásil

za dogma neposkvrněné početí Panny Marie60. Důležitou událostí, kterou svolal, byl Vatikánský koncil61 29. června 1869 s účastí sedmi set biskupů, 18. července 1870 představil nejdůležitější myšlenku koncilu – Dogma o neomylnosti papežů. Pius IX. zemřel 7. července 1878. Nejdéle působící papeže nikdy neuznal sjednocenou Itálii a tak žil na konci života jaksi v ústraní ve svém paláci ve Vatikánu. Hrobku má v kostele San Lorenzo fuori le mura. Jeho proces blahoslavení trval od roku 1907 a byl dokončen za Jana Pavla II.

59

60

61

ŠŤASTNÝ, Alfons Ferdinand. Encyklika a syllabus "otce svatého" Pia IX. a Encyklika a syllabus Syna nové doby. Praha: A. Šťastný, 1874. BEINERT, Wolfgang. Dogma o Boží dobrotě: Neposkvrněné početí Panny Marie. Teologické texty: 2010, č. 2. [2013-2-23] Dostupné z: http://www.teologicketexty.cz/casopis/2010-2/Dogma-o-Bozi-dobrote-Neposkvrnene-pocetiPanny-Marie.html. JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů. Praha: Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1990.

22

2. Rok 1848 a 1849 – Římská republika Celý Apeninský poloostrov byl na začátku roku 1848 naplněn nadějemi a touhami po národní jednotě a spojenectví. Ve všech státech bylo dosaženo konstituce většinou podle francouzského vzoru z roku 1830. Ani konstituční formy vlád, ale lidem nestačili. Postupně se od Neapole i ze severu začaly šířit další nepokoje. Proslýchaly se zprávy o vzpourách na území Rakouska (Uhry, Vídeň), Metternich podal demisi, tohle všechno napomáhalo myšlenkám na revoluci. V březnu bojovalo Milano s maršálem Radeckým a donutilo ho ustoupit. Povstaly i Benátky (22. března), kde byla vyhlášena republika s prozatímní vládou. Piemontská vojska se spojila s papežskými, toskánskými a neapolskými, protože chtěla bojovat společně proti Rakušanům. Bohužel Karla Alberta zradil i papež i neapolský král Ferdinand II., když o pár dnů později odvolali svou pomoc. Karel Albert i přesto myslel na sjednocení Itálie pod svým vedením. Ve válce ale promarnil všechny své šance. Rakousko i přes prvotní neúspěchy pod vedením Radeckého62 začalo vyhrávat, první impuls tomu dalo vítězství u Custozzy (25. března)63. Piemontský král se proto rozhodl sjednat příměří, které bylo dohodnuto na 9. srpna 1848. Revoluce se šířila dál, v Toskánsku vyhnali Leopolda II. ze země a v říjnu ústavodárné shromáždění postavilo do čela vládu s Guerazzim64 a Montanellim65. V Turíně v prosinci vytvořil novou vládu Gioberti66, který „hrál jaksi“ na dvě strany. Nejprve proti starým vládám, ale potom se pokusil o restauraci toskánského velkovévodství, čímž si znepřátelil skoro všechny, nakonec podal demisi.

62

RAK, Jiří. Když otec Radecký nás k slávě veď... In: HOJDA, Zdeněk, OTTLOVÁ, Marta, PRAHL, Roman. Naše Itálie: Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 2012, s. 231-237. 63 VYKOUPIL, Libor. První bitva u Custozzy. In: Rozhlas Brno, Ecce homo. 2008, [2013-03-12] Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/brno/upozornujeme/_zprava/477519. 64 SCAPPATICCI, Tommaso. Un intellettuale dell’ottocento romantico: Francesco Domenico Guerrazzi. Longo Editore, 1978. 65 Giuseppe Montanelli (1813-1862) – italský politik a spisovatel, sepsal například dějiny Itálie speciálně Toskánska od 1814 do 1850 (1853). 66 RUMI, Giorgio. Gioberti. Bologna: Il mulino, 1999.

23

Karel Albert se v únoru znovu pustil do boje s Rakouskem nejspíš proto, že se z minula nepoučil. Prohrál hned 23. března v bitvě u Novary67. Poté abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II., který ihned začal vyjednávat další příměří. Rakouská vojska posílena vítězstvími se rozhodla obsadit Lombardii, benátské vnitrozemí a dokonce i Sicílii (ta vzbouřila se proti Neapoli). Dosadili zpět všechny tamější vlády, a tak se u moci udržely pouze vlády v Římě a Benátkách68.

2.1.

Rok 1848 v Římě

V papežském státě lidé slýchali o vzpourách na poloostrově. Papež se zatím jevil jako liberální, v březnu vyhlásil ústavu a rozhodl se pomoci piemontským vojskům na severu. 29. dubna 1848 ale změnil názor, když řekl: „Prohlašujeme jasně a otevřeně, že nesouhlasíme s válkou proti Rakousku, neboť jsme, ač nehodní, náměstkem Toho, který je tvůrcem pokoje a milovníkem svornosti.“69 Ve skutečnosti nechtěl bojovat proti Rakousku, které zastupovalo největší katolickou mocnost Evropy. Reakce společnosti byla jasná, lidé se bouřili, do čela administrativy byl zvolen hrabě Terenzio Mamiani 70. Ani ten však nedokázal krotit radikály zvláště v Bologni, a proto potřebovali silnou a rozhodnou osobnost, kterou našli v Pellegrinu Rossim71. Byl to Toskánec, učitel na univerzitě, nepostrádal politický instinkt a diplomatický takt. Hezký muž, elegantní, vybraný řečník, cizí mu nebyly intriky, ačkoliv bývalý revolucionář, teď spíše konzervativec.72 Byl velmi pyšný na své postavení, mohlo by se říci až povýšený nad ostatní členy vlády (ať už se jednalo o konzervativce nebo radikály), tento postoj se mu stal osudným.

67

DVOŘÁK, Jaroslav. Bitva u Novary 23. března 1849: I. díl. In: Válka.cz. 2007, [2013-03-15] Dostupné z: http://www.valka.cz/clanek_12148.html. 68 O situaci v Itálii stručně: RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. Praha, Vyšehrad 2011, s. 161. 69 HIBBERT, Christopher. Řím. s. 282. 70 Terenzio Mamiani (1799-1885) – italský politik a spisovatel, působil jako ministr vnitra a následně zahraničí v době římské republiky. 71 BENIGNI, Umberto. Pellegrino Rossi. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1912. [2013-03-15] Dostupné z: http://www.newadvent.org/cathen/13204a.htm. 72 MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. s. 301.

24

Zdálo se nemožné, aby tento muž mohl stát prakticky v čele papežského státu, za manželku měl protestantku, neměl rád kurii, přesto byl stoupencem papežství, protože to bylo pro něj to, co Itálii zbylo. Během své vlády vytvořil mnohé demokratické reformy. 15. listopadu 1848, jako každý den, šel do Palazzo della Cancelleria, kde zasedal parlament, bez doprovodu, tak jak byl zvyklý. Kolem něj se shlukli lidé, jeden z nich ho chopil za ruku a další ho bodl smrtelnou ranou do krku. Všichni jako rozkazem najednou zdvihli ruce, aby schovali atentátníka, který ihned unikl. Reakce společnosti byla překvapující. Na náměstích a v ulicích se shromažďovaly davy oslavující Rossiho smrt. Všichni žádali demokratickou formu vlády, napadli Quirinálský palác. Papež se rozhodl uprchnout v noci 24. listopadu. „V jednoduchých šatech obyčejného kněze převlečen téměř jako noční zloděj uteče s hrabětem Spaurem, bavorským velvyslancem a jeho ženou, pro svou záchranu na cestu do Terracina a potom pustými močály směrem do Gaety.“73 Gaeta byla pevnost pod neapolským královstvím a neapolský král ochotně přijal papeže pod svou ochranu. Obecně se to bralo jako prohra Francie, že papež utekl raději na jih než k nim. Papež o sobě dával vědět i z Gaety, vyzval radikály, aby se podrobili. Byl proti ústavodárnému shromáždění v Římě (mělo být zvoleno všeobecným hlasovacím právem), dokonce hrozil všem účastníkům voleb exkomunikací. Ve středověku by je to zřejmě zastrašilo, ale v této demokratické době to na muže nemělo žádný vliv. Giuseppe Mazzini psal svému římskému příteli: „Pius IX. prchnul, útěk je abdikace a vy jste tedy republika, protože pro vás neexistuje zvenku ani zevnitř zdroj autority.“74 Poslanci byli zvoleni a 9. února 1849 odhlasovali zánik papežského státu, zároveň pak vznik Římské republiky.

2.2.

Římská republika a triumvirát

Papež nenechal vznik republiky jen tak bez povšimnutí. Poprosil o pomoc Ferdinanda Napoleonského, rakouského císaře i francouzského prezidenta Ludvíka 73 74

SALVI, Sandro. Roma tra Papi e Risorgimento. s. 80. MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. s. 307.

25

Napoleona. Všichni se ze všech stran rozjeli k hranicím římského státu. Francouzský generál Oudinot byl dokonce vřele přijat do Civitavecchia, protože uměl dokonale předstírat své úmysly. V Římě zatím panoval strach. Parlament se rozhodl pro větší jistotu a bezpečnost státu zřídit 29.3. triumvirát. V čele stáli 3 muži: Giuseppe Mazzini, Aurelio Saffi75 a Carlo Armellini76. Nejsilnější osobností z nich byl samozřejmě Mazzini, o kterém bude psáno níže. Ten se také fakticky ujal vlády, vládl skoro samostatně. Všem bylo jasné, že se římská armáda složená z tisícovky mužů Národní gardy nemůže ubránit statisícové armádě nepřátel. Nikdo ale neztrácel naději. Profesionální vojáky motivovalo, že jsou konečně k užitku (v době papežství stáli až za Švýcarskou gardou), Mazzini je také všemožně povzbuzoval. Ale na sto procent se jim do boje nechtělo, neměli podporu svých důstojníků. Další podporu měla republika v bývalých vojácích papeže, kteří jí slíbili věrnost. Jiná situace nastala, když do města 27. dubna vjel legendární Giuseppe Garibaldi se svými muži. „Nikdy na ten den nezapomenu. Nepřipomínal nikoho menšího než našeho Spasitele, jak jsme ho znali z obrazáren. Říkali to všichni. Nemohl jsem tomu odolat. Šel jsem za ním. Tisíce jiných dělaly totéž. Stačilo, aby se ukázal. Všichni jsme ho zbožňovali. Nemohli jsme si pomoci.“77 napsal jeden umělec pozorující Garibaldiho příjezd do města. Všechny zaujal svým neobvyklým vzezřením. Nedělal si nic z pravidel běžné armády. V jeho pluku platila jeho pravidla. Mužstvo nosilo tmavomodré mundůry a výše postavení červené halenky. Připomínali spíš šašky nebo lupiče než armádu schopnou boje. Jak se tedy ke Garibaldimu mohly přidat stovky dalších dobrovolníků? Svým entuziazmem ve svých projevech přesvědčil umělce, úředníky, studenty, námořníky i cizince. Tyto skupiny vytvořily samostatné oddíly. Byl pověřen bránit nejnebezpečnější části fronty v okolí chrámu Sv. Petra, i když nebyl jmenován vrchním velitelem (přeci byl cizinec a vypadal zvláštně). Začala sekularizace církevního

majetku

(nové

byty,

nové

pozemky

pro

chudé),

zároveň

ale byla zakázána jakákoliv šikana kněží. 75

Aurelio Saffi (1819-1890) – italský hrabě, politik, v parlamentu působil za město Forli, po pádu republiky si vybral jako místo svého exilu Londýn. 76 Carlo Armellini (1777-1863) – právník, po vzniku republiky byl jedním z těch, kteří sepsali ústavu. 77 HIBBERT, Christopher. Řím. s. 286-287.

26

Město se opevňovalo, stavěly se barikády před branami i kolem hradeb. Zvony z Kapitolu měly ohlásit začátek mobilizace. Na náměstích vyrostla pódia, kde řečníci promlouvali k lidu. Stavěly se provizorní lazarety. Všechno bylo podřízeno nadcházejícím bojům.78

2.3.

Osobnost Giuseppe Mazziniho

V Janově se 22. června 1805 narodil v lékařské rodině malý Giuseppe. Otec chtěl, aby po něm Giuseppe nastoupil lékařskou dráhu, ale ten po první pitvě na univerzitě bohužel omdlel. Když tedy nemohl být lékařem, rozhodl se stát právníkem. Studoval bez problému univerzitu, ale ani tento obor ho nenaplňoval. Neměl žádné přátele kvůli své povaze, kdy často měnil nálady, byl z ničeho nic na všechny nepříjemný, trpěl depresemi, ale když se mu dařilo, dokázal být milý a velkorysý. Vůbec to byl velký podivín, chodil jen v černé barvě, aby tím demonstroval smutek a zajetí své vlasti, kupoval si drahé dopisní papíry a parfémy. I když si mohl dovolit speciality, jedl často jen chléb a rozinky. Naopak jeho vzhled byl impozantní – temně černé oči, „které žhnuly jako oheň“, vždy upravené vousy a také velice příjemný hlas. Během právnických studií vydával recenze k vlasteneckým knihám. V roce 1827 se stal členem karbonářů. Za toto členství byl 2 měsíce vězněn a během této doby zformuloval program budoucího hnutí Mladá Itálie, který prezentoval v Marseille, kam byl nucen uprchnout. Heslo nové organizace bylo Bůh, lidé, unie, síla a svoboda. Cílem se stalo sjednocení italských států do jediného celku - republiky s ústřední vládou, jako jedinou formou vlády. V roce 1833 byl Mazzini za své myšlenky dokonce odsouzen k smrti a tak musel emigrovat do Švýcarska. Dal podnět ke vzniku dalším organizacím typu Mladé Německo, Mladé Polsko a jiné obdoby starších tajných karbonářských spolků, které sdružovaly vlastence a revolucionáře.

78

O Římské republice také: MINOLI, Giovanni. Roma, Repubblica, Venite! – 1849. La storia siamo noi, 2011. Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/roma-repubblica-venite/1101/default.aspx

27

Byla založena také Mladá Evropa jako největší sdružení tohoto typu. Mazzini v exilu v Londýně připravoval své plány na sjednocení a republiku, avšak stále na úrovni teoretické. Jeho naděje splnil až Řím, kde řídil v podstatě sám republiku až do jejího konce. Po tom musel znovu prchnout do Londýna. V podstatě se dá říci, že byl velmi aktivní v exilu, kde nabádal další členy Mladé Itálie k činnosti, vydával vlastenecké publikace a překypoval energií, ale když se v 60. letech událo to, co chtěl, i když ve formě království, už se nijak zvlášť neprojevoval. Byl sice členem parlamentu, ale žil i nadále v Londýně, prý se podílel na útoku na Ludvíka Napoleona a dalších kriminálních činech, za které byl odsouzen k smrti. Tento trest nakonec nepodstoupil. Usadil se v Luganu ve Švýcarsku. Poté byl amnestován, mohl se vrátit do Itálie a pomáhat s přípravami na ovládnutí jihu poloostrova. Jelikož byl znovu obviněn ze zrady, musel uprchnout do Pisy a tam 10. března 1872 zemřel v domě svého přítele. Mazzini byl velmi tvrdohlavá osobnost. Nestrpěl žádné kompromisy, představoval si Itálii jako celistvou republiku, která bude mít hlavní město v Římě, nic jiného, žádná jiná myšlenka, pro něj ani neexistovala, celý život zasvětil této jediné ideje.

28

3. Boj o Římskou republiku 3.1.

Osobnost Giuseppe Garibaldiho

Giuseppe Garibaldi se narodil v námořnické rodině 4. 7. 1807. Po vzoru svého otce Domenica se z něj stal námořník, během svých cest zavítal i do Říma, který ho naprosto očaroval. Viděl v něm tu slávu, velkolepost a symbol antického světa i Itálie, rozhodl se je znovu vydobýt a bojovat proti nadvládě cizinců. Na další své cestě přijel do Ruska, kde se seznámil se členy tajného spolku Mladá Itálie a vstoupil do něj. Ve spolku se také seznámil s Mazzinim, ten dal Garibaldimu za úkol vyvolat vzpouru v Piemontu v roce 1834, ale vše bylo vyzrazeno a on musel uprchnout do Marseille. Garibaldiho život velice ovlivnila jeho cesta za dobrodružstvím do Jižní Ameriky, kam putovalo mnoho emigrantů z Itálie. V této době provincie bojovaly za svobodu nad kolonizátory (Španělé nebo Portugalci). Garibaldi jim byl samozřejmě ochotně nápomocen. Bojoval v provincii Rio Grande, která se odtrhla, velel tam lodím na řece La Plata.79 Setkal se tu s úplně jiným prostředím, než na které byl zvyklý, s jinou přírodou, kulturou nebo lidmi (domorodci i emigranti ze všech koutů světa). Poznal tu také svou manželku exotickou Anitu, Uruguajku, kterou miloval až do její smrti. Ona ho doprovázela do všech jeho bitev, ať už v Americe nebo v Itálii. Jejich syn Menotti se držel rodiny a bojoval s nimi také. Nakonec byla republika Rio Grande poražena, Garibaldi chvíli doučoval v bídě matematiku, než se zase pustil do bojů tentokrát na obranu Montevidea. Vytvořil celou italskou legii, o které se dozvěděl třeba i Mazzini, napsal o ní článek do The Times, kde oslavoval její statečnost, čestnost a vlastenectví. Článek byl přeložen i do Francouzštiny, obletěl kontinentální Evropu, takto Mazzini zaručil Garibaldimu jeho prvotní slávu. Na pomoc Garibaldimu přijeli do Ameriky i intervenční armády z Anglie a Francie, jeho legie se stala slavnou, zvítězili, jenomže zahraniční zájmy evropských velmocí byly silnější než národní odhodlanost Uruguajců.

79

KLÍMA, Jan. Dějiny Brazílie. Praha: Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-107-1.

29

Když na začátku roku 1848 Garibaldi uslyšel o povstáních v Itálii, neváhal a ihned se rozhodl odjet domů, pomoci při svržení starých režimů.80 V červnu přistál v jeho rodném městě, Nizze. Lidé ho přivítali vlídně, ale vrchnost poněkud chladně. Přidal se k vojsku Karla Alberta, ačkoliv mu král ztrpčoval život, jak mohl. Byl vůči němu podezíravý. Garibaldi byl zvyklý na jiné poměry, vyhovovala mu partyzánská válka, ale na tu nezískal mnoho dobrovolníků. Na většině míst, kde chtěl promýšlet vzpoury, se k němu chovali odtažitě, nevěřili mu, nadchnul jen ty nejnižší vrstvy obyvatelstva. Pomáhá při revoluci v Benátsku a následně v Římě. Po pádu tamější republiky prchá zpátky do Benátek, potom do Piemontu až je v Janově zatčen a odvezen do exilu v Tunisu. Odtamtud odjíždí do New Yorku, aby si sehnal práci, vyráběl svíčky, ale to ho příliš nenaplňovalo. Představoval si práci na moři nebo v armádě. Nakonec ho zaměstnal přítel na lodi, spolu obepluli Jižní Ameriku, Austrálii, dopluli i do Číny. Roku 1854 se Garibaldi vrací do Evropy, do Londýna, kde se setkává s Mazzinim, který pořád myslí na republiku a revoluci. Garibaldi si pronajme dům na ostrově Caprera81, čímž se v podstatě usadí s dětmi na jednom místě, kterému by mohl říkat domov. Když Camillo Cavour v roce 1859 vyhlásí válku Rakousku, povolá do služby Garibaldiho, i když ho nemá rád, ale ví, že on dokáže dodat odvahu vojákům i dobrovolníkům z lidu. Garibaldi se stává velitelem sboru dobrovolníků tzv. alpských myslivců v Lombardii. Bojují po boku francouzské armády Ludvíka Napoleona. Cavour hraje na dvě strany, povolal Garibaldiho, aby mu pomohl, ale zároveň mu nedodává dostatek zbraní nebo rozkáže mužům, aby ho neposlouchali. Bojí se lidových mas, které by mohly úplně zvrátit situaci, chce ve všem mít pořádek a klid. Garibaldi by chtěl napadnout papežský stát, ale ani to mu není dovoleno, právě proto zřejmě odmítl hodnost generála a vzdálil se na svou Capreru. Leč tam ho dostihly zprávy z Palerma, kde zuřilo povstání a u kterého on nesměl chybět. Vypravil se na svou nejslavnější cestu s tisícovkou mužů.

80

CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Lidové noviny, 2012. ISBN 97880-7422-193-4. 81 Caprera – ostrov na severu od Sardinie, nachází se tu hrob Garibaldiho i jeho dům La Casa Bianca, kde sídlí jeho muzeum.

30

Ti svou odvahou porazili vojáky Františka II. Bourbona, jehož vojáci dobře znali terén a měli i lepší vybavení než Garibaldiho tisícovka. Toto tažení vešlo do povědomí jako „tažení tisícovky“. K partyzánům se přidávali další a další dobrovolníci. Zvítězili na Sicílii a táhli dál na Neapol, kterou dobyli také. Garibaldi byl prohlášen direktorem, propustil politické vězně, vyhnal jezuity. „V této části života jméno Garibaldi prodávalo noviny a knihy v Londýně, Paříži, Berlíně i v New Yorku, tak jako v Itálii a všichni byli uchváceni jeho dobrodružstvími. (…) Mladí muži byli ochotni bojovat a umírat s ním v dlouhých obdobích válek, domů mu přicházelo stovky dopisů od milujících fanoušků z celého světa.“82 Otázka byla, jestli Neapol připojit k Sardinskému království nebo ji ponechat autonomní. Garibaldi chtěl nejdřív osvobodit ostatní části Itálie, král byl ale proti (nechtěl mít proti sobě vojsko Ludvíka Napoleona, které chránilo Řím). Mazzini chtěl z Neapole republiku, ale Garibaldi se bál, že dopadne jako ta Římská. Svolali tedy plebiscit a zvítězil návrh připojení ke království. Na konci svého života Garibaldi bojoval ještě s Pruskem proti Rakousku, Bismarck totiž slíbil Viktoru Emanuelovi Benátsko, když tuto válku vyhrají. Rakousko tak bylo nuceno bojovat na dvou frontách a to se mu stalo osudným83. Římského připojení se Garibaldi neúčastnil, jelikož byl poslán na Capreru, ale přesto se ještě vypravil do Francie, aby pomohl chránit její republiku proti Prusku84. Pohyboval se jen v kočáře, ale řídil taktiku. Bojovali s ním i jeho synové. Bohužel Paříž musela kapitulovat. Ačkoliv se Garibaldi uchýlil natrvalo na Capreru, nežil nudným životem. Sledoval odtamtud bedlivě veřejné dění, přijímal návštěvy, psal paměti. Žil sice v bídě, ale přesto odmítal vojenské hodnosti a penzi od italského krále. Zemřel 2. června 1882. Přestože chtěl malý soukromý pohřeb, přijeli ministři, předsedové senátu i sněmovny, váleční veteráni, zástupci královské rodiny, nejrůznějších institucí i armády.

82

83

84

LUCY, Riall. Garibaldi: The first celebrity. In: History Today, 2007, roč. 57, č. 8 [2013-03-10]. Dostupné z: http://www.historytoday.com/lucy-riall/garibaldi-first-celebrity. RICHTER, Karel. Třeba i železem a krví: prusko-rakouské války 1740-1866. Praha: Epocha, 2007. ISBN 978-80-87027-29-5. TARABA, Luboš. Divná válka: francouzsko-pruská válka 1870-1871. Praha: Baset, 2006. ISBN 80-7340-083-9.

31

Viktor Hugo napsal: „Není to pouhé úmrtí, jest to světová událost! Truchlí nejen Itálie, nejen Francie, ale truchlí veškeré lidstvo…“85 Garibaldi reprezentoval tzv. lidskou stránku revoluce, byl populární pro prostý lid, staral se o své vojáky, bojoval s opravdovým nadšením. Dá se říct, že to on „zburcoval“ masy do pohybu a vnuknul jim myšlenku revoluce a sjednocení Itálie. Populární se stal i pro svůj neobyčejný vzhled. V Jižní Americe si zvykl nosit pončo, delší vlasy i vousy. Jeho vojáci měli legendární červené košile (i český Sokol se jimi nechal inspirovat). Kam přijeli, upoutali pozornost místních a nikdo si je nemohl s nikým splést. Všude Garibaldiho doprovázeli jeho věrný bývalý černošský otrok a exotická manželka. Novináři ho popisovali jako romantickou ikonu, hrdinu ze středověku nebo nového Ježíše Krista. Nejenom, že strhával lidi svým vzhledem, ale i jeho řeči byly podmanivé, až teatrální. Odvolával se na zašlou italskou slávu, náboženství, mučednictví a zradu, vojenské násilí, které zažívají italští obyvatelé v těchto časech. Byl dokonalou ikonou a legendou 19. století.86 Je zvláštní, že mezi dvěma velikány italské historie, Mazzinim a Garibaldim, panoval velmi chladný a zvláštní vztah. Každý byl úplně jiný a to, co jednomu chybělo, záviděl tomu druhému. Garibaldi záviděl uznávaný intelekt, říkal o Mazzinim, že je to „doktrinář“ a že diktuje lidem jen ze své kanceláře. Mazzini zase postrádal Garibaldiho vliv a pověst muže činu. Je mezi nimi mnoho nezodpovězených otázek, na příklad, co by se mohlo stát, kdyby Mazzini poslechl Garibaldiho při obraně republiky a nevěřil Francouzům. Garibaldi sice rozuměl vojenské politice a taktice, ale Mazzini zase státní politice. Oba se navzájem zvláštně doplňovali. V podstatě měli stejné povahy, byli paličatí, umínění a neoblomní ve svých myšlenkách a nápadech. 87 85

HELAN, Pavel. Hrdina v červené košili: Giuseppe Garibaldi a jeho mýtus. Dějiny a současnost. 2008, č. 2. [2013-03-30] Dostupné z: http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2008/2/hrdina-v-cervene-kosili-/. 86 O Garibaldim také: MONTANELLI, Indro a NOZZA, Marco. Garibaldi. 1a ed. BUR Biografie. Milano: Rizzzoli, 2007, ©2002. 620 s. BUR Biografie. ISBN 978-88-17-01509-7. FRATELLONI, Cristina. RICUCCI, Amedeo. Da Caprera a Caprera – L’isola di Garibaldi. La storia siamo noi, 2011. [2013-03-30] Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/da-caprera-a-caprera/996/default.aspx. 87 GALLETTO, Pietro. Mazzini, nella vita e nella storia. Giovanni Battagin Editore, 2005. HIBBERT, Christopher. Řím. s. 284. PAGLIACCIA, Massimo. Mazzini. Una certa idea dell’Italia. La storia siamo noi, 2011. Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/giuseppe-mazzini/1049/default.aspx

32

3.2.

Boj s Francouzi o Řím

Garibaldi se opevnil v okolí dnešního Vatikánu a Andělského hradu. Nechal postavit valy. Nevýhodou bylo, že za ním bylo otevřené prostranství stejně vysoké nebo dokonce vyvýšené. V blízkosti se nacházely zahrady dvou významných vil – Villa Corsini88 a Villa Pamphilij89. Ve vile Corsini si Garibaldi postavil svůj hlavní stan. Rakouská armáda postupovala ze severu, napadli Bolognu a Anconu. Zde se zastavili, protože Francouzi si vyhradili právo na „osvobození“ Říma a uvedení papeže. Další armáda – Španělé, se utábořila v pontinských močálech a dále ve Fiumicinu. Nikde se nesetkali s odporem a tak si řekli, že je to pro ně dostatečné vítězství, sebrali se a odjeli domů, kde vypravovali o svých hrdinských činech. Neapolské vojsko proniklo do bývalého papežského státu z jihu, ale bylo odraženo statečným Garibaldim ještě před jeho příjezdem do Říma. Francouzi postupovali směrem k Římu ze severu, generál Oudinot si mylně myslel, že situace z Civitavecchia se bude opakovat i v Římě, nečekal žádné boje. Když slyšel palby z kanónů, vyložil si to jako znamení poledne. To se ale muži z Trastevere rozhodli bránit své domovy proti cizím nepřátelům za každou cenu i s holýma rukama nebo noži. Pokřikovali vlastenecká hesla, oháněli se ostrými předměty a bajonety a nakonec donutili Francouze k ústupu. Karta se ale zanedlouho otočila, Oudinotova armáda zatlačila studenty i garibaldovce. To už však na pomoc přijížděl sám Garibaldi s bývalou papežskou armádou, svým křikem a nadšením vystrašil nepřítele. Francouzi se stáhli až do 30 kilometrů vzdáleného města. 88

Viliu Corsini, jejíž slavný salon měl dvanáct dveří a dvanáct oken a jíž se říkalo Casino dei Quattro Venti, postavil v polovině 18. století Simone Salvi pro Corsiniovi. V roce 1849 ji získal kníže Doria, který její pozemky připojil k vile Doria Pamphilj. V průběhu bojů byla zničena a nahrazena vítězným obloukem. HIBBERT, Christopher. Řím. s. 417 89 Letohtádek Villa Doria Pamphilj postavil kolem roku 1650 Alessandro Algardi pro knížete Camilla Pamphilje, synovce papeže Inocence X. Po druhé světové válce byla pronajata belgické vládě jako rezidence pro jejího velvyslance v Římě a rozsáhlé okolní pozemky byly zpřístupněny veřejnosti jako park. HIBBERT, Christopher. Řím. s. 417

33

Ve věčném městě se oslavovalo až do rána. Garibaldi chtěl bojovat dál, zahnat nepřítele snad až zpátky do Francie. Mazzini mu to ale nepovolil, nechtěl válku v pravém slova smyslu, chtěl jen odrazit Francouze od Říma, proto také nakládal královsky s francouzskými zajatci i nemocnými. Ludvík Napoleon jako by to neviděl, neslyšel, dopálilo ho, jak můžou římští dobrovolníci odrazit jeho francouzskou armádu. Okamžitě poslal Oudinotovi posily v čele s Ferdinandem de Lesseps90, který měl dohodnout výhodné příměří s Mazzinim a pozastavit tak situaci, než dorazí oddíl generála Vaillanta91. Jakmile posila dorazila, Oudinotovi nic nebránilo tomu, aby znovu napadl Řím. Odvolal příměří, ale zaručil, že nenapadne římské pozice do 3. června. Nenápadné slovo římské pozice je zde důležité, protože římská vláda se domnívala, že tím myslí město i s jeho také důležitými okrajovými částmi. Ale on myslel jen samotné město, jeho centrum. V noci na 3. června tedy všichni klidně spali. Francouzi se rozhodli dobýt nejdřív strategická místa na kraji města, což bylo lepší než se namáhat pouličními boji. Časně zrána provedli útok. Okamžitě obsadili vilu Corsini i Pamphilj. Ve městě nastal chaos, nikdo nevěděl co se děje, vojáci se urychleně sešikovali a spěchali ke čtvrti Trastevere, Garibaldi i přes zranění přispěchal k vilám. Rychle obhlédl situaci a rozhodl se pro čelní útok přes příjezdovou cestu, kterou lemoval živý plot a kde se schovávali francouzští vojáci. Vedl tak své muže na jistou smrt, ale jiné cesty nebylo. Pár se jich touto cestou probojovalo až ke dveřím vily a dovnitř, to potom shazovali Francouze z oken, ale zanedlouho je nepřátelé zase vyhnali ven. Všichni bojovali statečně s výkřiky „Ať žije Římská republika!“, muzikanti hráli Marseillaisu v domnění, že Francouze napadne, že mají také republiku a nechají tu jejich na pokoji. I když se Italové drželi zuby nehty, neštěstí nemohli odvrátit. Boj trval několik hodin, až se zdi vily Corsini začaly bortit a Garibaldi poznal, že má poslední šanci. Vyrazil do útoku sám a podařilo se mu vyhnat Francouze na území vily Pamphilj, ale netrvalo to dlouho a byli zase zpátky. Takovéto Garibaldiho útoky si vyžádali nespočet životů a on za to byl ostře kritizován. 90

Ferdinand de Lesseps (1805-1894) – francouzský diplomat, podílel se na stavbě Suezského průplavu a následně i Panamského. 91 Jean Baptiste Vaillant (1790-1872) – generál, vojenský technik, maršál a od 1854 ministr války ve Francii.

34

Na druhou stranu byli vojáci obdivováni pro svou odvahu a vytrvalost, pro obyvatele bylo nejdůležitější, že za Řím, své město, položili své životy. I když se boj zdál být marný, italští vojáci nepřestávali. Neohroženě opravovali stanoviště, hloubili opevnění, bojovali všichni. Po necelém měsíci těchto bojů se ale přesto dostavila jakási únava. Střední vrstvy přestali věřit v ideály republiky. Už jim bylo jedno, jaký režim bude, zároveň nic neudělali proto, aby republikánskou vládu strhli. Už prostě byli „unudění“ ze všeho, co se kolem dělo. Garibaldi pořád bojoval, chtěl chránit město z více stran, měl jiné názory než vrchní velitel, začal si dělat, co chtěl. Přivlastnil si vojáky a bojkotoval nařízení, která dostával. Mazzini byl naopak přesvědčen o bezúčelnosti bojů a o neodvratném pádu Říma. Představoval si ho ale velkolepě, s velkým utrpením hodným tak velkého a slavného města jakým je Řím. Tak, aby na tuto porážku historie nikdy nezapomněla. Sám chtěl umřít v Římě, rozhodl se bojovat v přední linii a nabádal i lid, ať bojuje třeba i holýma rukama. Na konci června v podvečer se strhla bouře, začalo poslední bombardování, všude bylo bláto. Francouzi zaútočili ze dvou stran rychle a pečlivě. V Kapitolu

se

konala

mimořádná

schůze

republikového

shromáždění

i s Garibaldim, který chtěl ostatní členy přesvědčit o nezbytném partyzánském útoku za městem a ne v ulicích, kde je už prohra jasná. „Odcházím z Říma. Kdo chce jít se mnou, toho moji lidé přijmou mezi sebe. Nežádám nic než srdce plné lásky k vaší vlasti. Nečekejte ani plat, ani zaopatření, ani odpočinek. Nabízím hlad, zimu, ostré pochody, bitvy a smrt. Komu se takový život nezamlouvá, ten ať zůstane doma. Každý, kdo nemá jméno Itálie jen na rtech, ale i v srdci, ať mě následuje.“92 prohlásil Garibaldi, když se rozhodl z města odejít a bojovat na vlastní pěst. Přidalo se k němu asi čtyři tisíce dobrovolníků. Shromáždění ještě narychlo vydalo republikánskou ústavu, i když jim muselo být jasné, že to nemá žádný účel. Mazzini na schůzi kapituloval na úřad triumvira. Procházel se ulicemi a čekal na atentátníka, který by mu ulehčil. Když nebyl zabit, uprchl do exilu do Londýna.

92

HIBBERT, Christopher. Řím. s. 299.

35

3.3.

Vítězství Francouzů

Čtvrtého července Francouzi oficiálně vstoupili do města. Lidé, stále věrní republice, se na ně dívali skrz prsty, občas po nich něco hodili. Vojáci ale byli profesionálové, neustáli jen nadávky na generála Oudinota, to pak zakročili. Ve stejný den se uzavřel sněmovní sál a Oudinot vyhlásil obnovení papežského státu. Římané se scházeli v kavárnách a restauracích oddělených od těch, kam chodili Francouzi. Některé kavárny Italové zavřeli, jen aby nemuseli hostit nepřátele. Proměna města se děla pozvolna, ledabyle. Revolucionáři mohli pohodlně odjet, některé konzuláty jim vydávaly pár týdnů pasy do svých zemí. Ti, kteří ale zůstali v Římě, byli pronásledováni a souzeni. Ve městě se vlastně nic nezměnilo. Jediní umělci odešli už na začátku republiky do Paříže nebo do svých domovů.93

93

Odešel například Jacques-Louis David, Antonio Canova nebo Bertel Thorwaldsen.

36

4. Návrat papeže do Říma a jeho vláda Papež Pius IX.zatím nespěchal s návratem do města. Z Gaety se přesunul do Neapole, kde byl hostem krále. Papežský stát zatím předal do rukou tří kardinálů: Atieriho, Della Gengy a Vannicelli – kterým Římané říkali „červený triumvirát“94 13. duben si papež zvolil jako den svého návratu. Stále ještě v doprovodu a pod ochranou Francouzů mířil do Vatikánského paláce, svého nového domova místo Quirinálu. Ten zůstal prozatím prázdný. Pius IX. zaměřil své síly především na navrácení poměrů ve městě a v celém církevním státě. Vládnul znovu absolutisticky (rozpustil všechny volené orgány), obnovil ještě přísnější cenzuru, jako by rok 1848 vůbec nebyl. Všechny úřady budou nadále jmenovány jen od něj. Názor Italů na papeže se změnil, z osvícenského papeže se stal proklínaný, největší nepřítel vlasti. Církevní stát byl v obležení cizích vojáků, Ancona byla v rukou rakouských a Řím v podstatě ve francouzských.

4.1.

Kultura Říma za Pia IX.

I když se papež formou vlády vrátil před rok 1848, život se ve státě nezastavil. Pius IX. byl nadšený pro novoty v oblasti vědeckých vynálezů a historických nálezů. V Římě se dostalo do popředí místo soudobého umění umění antiky a ranného křesťanství. Podpora archeologických výzkumů na Via Appia95, Colosseu96 a na Foru Romanu97, rekonstrukce římských památek, to všechno vedlo k lepšímu poznání římské minulosti a probuzení hrdosti na město mezi obyvateli. Byly objeveny katakomby Sv. Kalixta s kryptami papežů a Sv. Anežky98. Papež také podporoval zavedení nových vynálezů. Začala se využívat hydraulika, parní energie, stroje a železnice. Budovaly se tratě, Montanelli píše, že jen díky iniciativě piemontských, francouzských a také španělských podnikatelů. Naopak Hibbert zastává jiný názor. 94

MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. s. 373 Via Appia: Antická obchodní cesta, která vedla z Říma až do Brindisi, dnes chráněná krajinná oblast s archeologickými objekty, [2013-04-12]. Dostupné z: http://archeoroma.beniculturali.it/siti-archeologici/via-appia-antica. [2013-04-12]. 96 http://archeoroma.beniculturali.it/siti-archeologici/colosseo. [2013-04-12]. 97 http://archeoroma.beniculturali.it/siti-archeologici/foro-romano-palatino. [2013-04-12]. 98 http://www.catacombe.roma.it/it/index.php. [2013-04-12]. 95

37

Papež prý inicioval stavbu také, byl dokonce pyšný na svůj vlak s bíle a zlatě natřenými vagóny s pojízdnou kaplí.99 První vlak se z Říma rozjel do Frascati v roce 1860. Papež byl samozřejmě u toho. Další důkaz o modernosti Říma je stavba ocelového sklápěcího mostu přes Tiberu, který byl dokončen v roce 1863 za velké slávy.

99

MONTANELLI, Indro. L’Italia del Risorgimento. s. 375 HIBBERT, Christopher. Řím. s. 302

38

5. Připojení Říma k sardinskému království 5.1.

Sardinské království

Viktor Emanuel II. vystřídal na trůně svého otce v roce 1849, krátce předtím Karel Albert zajistil příměří s Rakouskem, takže nový král se mohl plně věnovat státním záležitostem. Byl pověřen vládou nad ozbrojenými silami, zahraniční politikou a tvorbou zákonů pokud nebudou v rozporu s parlamentem, který stanovila ústava. Ústava byla Viktorovi trnem v oku. Samozřejmě ve svém nitru chtěl vládnout absolutisticky (chápal ale, že nemůže kvůli množství liberálních politiků), jednou dokonce rozpustil sněmovnu a vyhrožoval zrušením ústavy, pokud volby nevyhrají umírnění. Ve vládě se opíral o pomoc předsedů vlád, Massima d’Azeglia do roku 1852 a potom velkého muže Itálie hraběte Camilla Bensa di Cavour (ve funkci 1852-1861)100. Tito ministři si velmi vážili svých míst, chtěli svou funkci přiblížit k funkci krále, to znamená řídit stát, i když parlamentním způsobem. Cavour se neštítil určitých metod pro dosažení svého cíle, uplácel například novináře, zakazoval opoziční tiskoviny, pomocí úředníků ovlivňoval volby. Na druhou stranu věřil v parlament, ve kterém viděl nejlepší ochranu před radikálními demokraty, ale i před absolutismem ze strany krále. V padesátých letech král i předseda vlády nechtěli ani slyšet o dalších plánech na sjednocení Itálie. Nejspíš měli dost bojů a přetahování o různá území, potřebovali nabrat síly101. Cavour se zasadil o celkovou modernizaci státu, jako bývalý ministr zemědělství, měl perfektní znalosti o nových možnostech kapitalistického obchodu a hospodářství,

liberalizoval

piemontský trh,

prosadil

plán

na veřejné

práce

infrastrukturního charakteru: kanál, který nesl jeho jméno a umožňoval racionální zavlažení okolí Novary a Vercelli, tunel Fréjus, telegrafní spojení a výstavbu železnice.

100

CORSINI, Piero. Cavour – Il vero artefice dell’Unita d’Italia, La storia siamo noi, 2011. [2013-04-20] Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/cavour/1191/default.aspx. 101 RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století. s. 175-176.

39

Nechybělo ani zřízení centrálního státního úvěrového ústavu, Národní banky102. Piemont se tak stal Cavourovou zásluhou nejvyspělejším státem budoucí Itálie. Do Turína proudilo množství přistěhovalců z ostatních států poloostrova, mnozí z nich se usadili na vysokých postech a přinášeli do státu novou kulturu, která se mísila s místní. Rozvíjela se přírodověda, historiografie, matematika a další vědy. V Janově se zase usazovalo množství radikálně smýšlejících exulantů – mazziniovci. Postupně se proměňovali z radikálů na umírněné a souhlasily s Cavourovou politikou. Cavour si dobře uvědomil, že cesta ke sjednocení vede přes velké velmoce. Ať už by mu měli pomoct nebo by měl proti nim bojovat. Dokázal odhadnout chvíle, kdy bylo dobré se zapojit do mezinárodního dění. Poslal třetinu armády (15 000 vojáků) do Krymské války103, účastnil se pařížského kongresu mocností v roce 1856, ačkoliv se jednalo o italské situaci na závěru kongresu, mluvilo se o potřebě liberální vlády v Neapolském království a stejně tak v rakouských částech Itálie. O sjednocení nebo vyřešení situace se ale nerozhodlo. Cavour na kongresu navázal velmi intenzivní vztah s Napoleonem III. Na schůzi italského parlamentu prohlásil: „Není-li nějaký národ s to postavit do pole velkou armádu, musí dokázat získat si, je-li to třeba, podporu přátel a spojenců.“104 Díky pokusu o atentát italského muže na Napoleona a následnému prošení tohoto muže o pomoc v italské záležitosti, se Napoleon rozhodl jednat. Tajné setkání Cavoura s Napoleonem proběhlo v lázních Plombiéres. Jednali o válce, která by vyústila ve sjednocenou Itálii a o podmínkách pomoci Francouzů. V případě vítězství si císař nárokoval Nizzu a Savojsko. Piemontu by připadla severní a střední část Apeninského poloostrova. Řím a Neapolské království by zůstaly nezávislými státy, v Neapoli by se pouze změnila dynastie (míso Bourbonů chtěl Napoleon dosadit svého syna Joachima). Později se měly státy změnit na konfederaci podobnou německé s nadvládou papeže. V písemné smlouvě se nakonec objevilo jen připojení Nizzy a Savojska a severní Itálie k Piemontu.

102

PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. s. 256. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-266-9. 104 TARABA, Luboš. Krve po kolena. Solferino 1859 – Zlom ve vílkách ve sjednocení Itálie. Praha: Epocha, 2011, s. 22. 103

40

Na důkaz platnosti se sjednala svatba piemontské princezny Clotildy s princem Jéromem Bonaparte (bratranec Ludvíka). Začátek války by také neměl znepokojit Prusko, Rusko ani Anglii. Napoleon Cavoura přesvědčil, že Prusko nebo Anglie nemají chuť udělat z italské otázky celoevropskou a když se nezaútočí na Neapol, tak ani ruský car nebude zasahovat (chránil totiž neapolského krále). 29. dubna 1859 byla vyhlášena válka Rakousku. Vše se vyvíjelo nadmíru dobře. Francouzští spojenci vyhrávali jednu bitvu za druhou. Bitva u Magenty105 4. června osvobodila Milán, následovala krvavá bitva u Solferina106 (24. června). Mezitím ve střední Itálii povstávali revolucionáři a podněcovali lid k souhlasu pro připojení ke království. Napoleon se obával intervence Pruska a tak vyjednal mír s Rakouskem ve městě Villafranca107. Cavour byl zřejmě tímto krokem velice zaskočen, podal totiž demisi. Napoleonovi se nelze divit, že si nechtěl proti sobě postavit vojenské Prusko. Celou válku proti Rakousku bojoval v podstatě sám, piemontské vojsko tvořilo minimum z celé spojenecké armády. Napoleon stál mezi „mlýnskými kameny“: Italové jeho mír s Rakouskem vnímali jako zradu, Francouzi také, protože přišli o vidinu Nizzi a Savojska a Rakousko chtělo znovu dosadit své vládce do střední Itálie, s čímž ale Napoleon rozhodně nesouhlasil. Bezvýchodnou situaci vyřešil Cavour, který se znovu chopil pozice a navrhl lidovým hlasováním v Toskánsku a Emilii Romagne a v Nizze a Savojsku vyřešit situaci. Plebiscit jim potvrdil, že vůle lidu je připojit se k italskému království. Tak byla první území připojena k Piemontu. Nizza a Savojsko připadly Francii. Hlasování bylo v těchto oblastech spíše jen na oko, Napoleon si vymohl Nizzu i Savojsko na Cavourovi, protože mu vyhrožoval stažením vojska z Lombardie ohrožované Rakušany. Bylo otázkou času, kdy se jih Apeninského poloostrova vzepře přísné vládě neapolského krále. Čas od času v království propukaly nepokoje a povstání, ale armáda si s nimi zatím vždy dokázala poradit.

105

TARABA, Luboš. Krve po kolena. Solferino 1859 – Zlom ve vílkách ve sjednocení Itálie. s. 120-155. 106 TARABA, Luboš. Krve po kolena. Solferino 1859 – Zlom ve vílkách ve sjednocení Itálie. s. 184-260. 107 TARABA, Luboš. Krve po kolena. Solferino 1859 – Zlom ve vílkách ve sjednocení Itálie. s. 261-278.

41

Garibaldi

věděl,

že

sami

Neapolitánci

nemůžou

přemoct

monarchii

a tak se rozhodl přijet na pomoc. Přidalo se k němu zhruba tisíc dobrovolníků a 11. května dopluli do Sicílie. Cestou k Palermu se k jeho výpravě připojovali další a další stateční muži, 6. června dobyli Palermo, nakonec mu 20. června podlehl celý ostrov. Piemontská vláda se na venek distancovala od Garibaldiho počínání, jelikož Francouzům i dalším mocnostem Evropy nemohla způsobovat problémy. Skrytě však Garibaldiho podporovala, protože samozřejmě viděla v Neapolsku další území, které by se mohlo připojit ke království. Garibaldi postupoval dál k Neapoli. Jakmile neapolský král František II. pocítil tlak revolucionářů i ve svém městě, prchnul do pevnosti Gaeta i se svým vojskem, tam, kde byl v bouřlivém roce 1848 schovaný také papež. Garibaldi vjel vítězoslavně do Neapole, hlavního města království. Teď ovšem vyvstala otázka co dál. Garibaldi chtěl táhnout rovnou na Řím a potom na Benátky, tím sjednotit celou Itálii najednou, hned. Piemontská vláda zase chtěla připojit Neapolsko. Znovu rozhodl lid svým hlasováním jednoznačně pro připojení k monarchii Viktora Emanuela (21. října 1860). Bývalý král František se Gaety vzdal v únoru následujícího roku, kdy piemontská vojska dobyla tuto pevnost. Na jaře byl Viktor Emanuel schválen parlamentem jako italský král. A nové italské království uznala Anglie, Švýcarsko a USA. Jenže tu chyběli ještě dvě důležitá území – Řím a Benátky.108

5.2.

Řím jako hlavní město království

Přirozenou věcí pro všechny Italy bylo, že hlavní město musí být Řím. Ten byl ale pořád pod mocí papeže, kterého chránila od zániku římské republiky francouzská vojska. Papež se nehodlal vzdát světského panování nad státem, možná si myslel, že církev ztratí spolu s tímto panováním i nezávislost.

108

MINOLI, Giovanni. 17 marzo 1861 – La nascita di uno stato, La storia siamo noi, [2013-04-25]. Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/17-marzo-1861/1165/default.aspx.

42

„…. Otázka hlavního města nerozluští se, pánové, na základě podnebí, topografie, ani na základě strategickém; kdyby takovéto důvody měly vliv na volbu příštího hlavního města, jistojistě nebyl by se stal hlavním městem Velké Britanie Londýn, a snad ani Paříž hlavním městem Francie. Volba hlavního města spočívá na velkých důvodech morálních. Cit národů to je, který rozhoduje podobné otázky. Nuže, pánové, v Římě sbíhají se všechny dějepisné, rozumové a mravní podmínky, které musejí určovati způsobilost hlavního města velkého státu. Řím je jediné město v Itálii, které nemá pouze městské vzpomínky: celé dějiny Říma od dob Caesarů až po naše dny jsou dějinami města, jehož důležitost sahá až daleko za hranice, města, které jest určeno k tomu, aby se stalo hlavním městem velkého státu. Jsa o této pravdě přesvědčen, úplně přesvědčen, považuji za svoji povinnost, prohlásiti to co nejslavnostněji před vámi, před národem, považuji za svoji povinnost dovolávati se při této příležitosti vlastenectví všech občanů Itálie a zástupců jejích slavných měst, aby všechen rozpor v této záležitosti přestal, abychom mohli před Evropou prohlásiti, aby každý, komu dostalo se té cti, zastupovati tuto zemi před cizími mocnostmi, mohl říci: nutnost, míti Řím hlavním městem, jest uznána a prohlášena celým národem.“109 Tolik k římské otázce řekl Cavour ve sněmovně 25. března 1861. Cavour začal domlouvat schůzky s papežem, aby ho přesvědčil o kladech Itálie a o tom, že by se měl soustředit jen na duchovní vládu. Možná by ho i přesvědčil, kdyby Cavour náhle po prudké horečce 6. 6. 1861 nezemřel. Piemont tím postihla nesmírná rána. Ve vládě se vystřídalo mnoho prvních ministrů, ale žádný se nemohl rovnat Cavourovi. Itálie stála v těžké situaci, Francouzi chránili papežský stát, Rakušané své území a chtěli samozřejmě znovu dobýt Lombardii a bývalý král Neapole pořád přemýšlel jak dostat zpět trůn. Garibaldi zase přemýšlel nad útokem na Řím, ale italská vládu mu to rychle zatrhla, nechtěla vyvolat ještě větší problémy. A Mazzini se zase pomocí tajných společností pokoušel vyvolat povstání v Benátkách.

109

ORSI, Pietro. Moderní Itálie, s. 228-229.

43

Napoleon se podvolil a byl ochoten stáhnout své vojáky z Říma do dvou let, ale jen pod podmínkou nedotknutelnosti hranic papežského státu. Rozhodlo se tedy o „náhradním“ hlavním městě. Stala se jím Florencie. V roce 1865 se tam přestěhovala vláda i královská rodina. Byli tak alespoň geograficky blíž k věčnému městu. V roce 1866 se Itálie spojila s Pruskem proti Rakousku. V červnu začala válka. Italské vojsko proti rakouskému prohrávalo, jenže rakouské zase prohrávalo s pruským a rakouská vláda tak musela poslat posily z jihu na sever. Přesto rakouské síly měly přesilu a to zvláště na moři. Konečné řešení bylo takové, že Prusko uzavřelo mír s Rakouskem a Rakousko předalo Benátsko Napoleonovi III. Ten nechal hlasovat lid, Benátky tak byly připojeny k italskému království. V Římě se schylovalo k revoluci. Neustálé nepokoje a povstání papež krotil jen stěží. Garibaldi svolával ve Florencii znovu své věrné. Utkal se s francouzským vojskem, které Napoleon III. ještě nechal v Římě. Bohužel prohrál a byl poslán na Capreru. Tak se francouzští vojáci dostali znovu do města. Zlom nastal po konci prusko-francouzské války. Napoleon musel znovu odvolat vojáky z Říma, aby měl posily proti Prusku, ale to mu stejně nepomohlo. Prusko vyhrálo, ve Francii byla vyhlášena republika a Itálie se tudíž necítila zavázána sliby k minulé Francii. Vláda tedy rozhodla o útoku na Řím. Viktor Emanuel poslal dokonce papeži dopis, v němž ho žádal, aby město vydal bez boje, což zůstalo bez odezvy. 19. září vojsko napadlo Řím, papežská vojska se nebránila, Pius IX. chtěl odporovat jen demonstrativně, snad aby potom mohl říct, že je vězněm ve svém městě. Už 2. října proběhlo oblíbené lidové hlasování. Rozhodlo o připojení Říma k italskému království. Paradoxně se připojení událo bez bojů a bez Garibaldiho, který o to velmi stál, který bojoval tolikrát za tuto římskou věc. Papeži byl ponechán Vatikánský a Lateránský palác a villa Castel Gandolfo. Nemusel platit žádné daně ani poplatky, byla respektována jeho nedotknutelnost a svoboda (i když on se svobodný necítil) a dokonce dostával roční důchod okolo 3 milionů lir.

44

Papež to všechno na protest odmítl, zároveň se stranil jakýchkoliv schůzek nebo kompromisů. 2. července 1871 vjel král slavnostně do města a usadil se v Quirinálském paláci. Itálie byla konečně celá110 i s věčným, tím správným hlavním městem.

5.3.

Vatikánský koncil

Vatikánskému koncilu předcházel dokument zvaný Syllabus Errorum, který vydal Pius IX. v roce 1864, kde naprosto odsoudil a také se distancoval od liberalismu, socialismu, sekularismu, vůbec od všech nových myšlenkových směrů té doby. To vyvolalo protesty jak u katolíků, tak u protestantů Samotný koncil začal svolávat v létě 1868. Papež ho svolal proto, že vnímal potřebu společnosti překonat chaos, v němž žila, obnovit jistoty a řád, v neposlední řadě chtěl také navázat na Tridentský koncil111, kde zůstalo mnoho otázek nezodpovězeno. Pozval samozřejmě všechny důležité hodnostáře katolické církve, ale i zástupce protestantů, kteří odmítli účast, nechtěli, aby se jim papež vměšoval do jejich církví. Koncil tedy nebyl unijní, ale čistě katolický. Nebyli oficiálně pozváni ani zastupitelé nebo vládci států. Papež nechtěl, aby se z církevního koncilu stal politický, tomu se ale zároveň nemohlo zabránit, protože poprvé v historii dění na koncilu sledovala média – noviny. I když zasedání byla tajná, vždycky se jisté věci dostaly ven, takže každý věděl, co se kdy projednává. Zahájení koncilu proběhlo 8. prosince 1869 ve Svatopetrském chrámu. Projednával se papežský primát, jestli je papež víc než všichni biskupové a arcibiskupové nebo je na stejné úrovni jako oni, ale jejich zástupce. Výsledkem bylo uznání

papeže jako

nejvyššího biskupa nadřazeného

nad všemi

ostatními,

tím se ale nepopírá samospráva biskupů ve svých biskupstvích. Nejvíce se diskutovalo o neomylnosti papeže, o které se nepochybovalo, jen bylo potřeba určit, kam až sahá jeho pravomoc a jestli neomylnost prohlásit za dogma, případně jak velkou moc má koncil nad papežem. 110 111

Kromě Tridentu a Terstu, které drželo Rakousko. JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů: Tridentský koncil (1545-1563). In: Theofil.cz. 2010 [2013-06-10]. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1214.

45

Bylo ustanoveno, že papež v soukromí může být neomylný nebo když „neúřaduje“, ale jakmile vystupuje jako zástupce církve, platí jeho neomylnost. V červenci 1870 si členové koncilu odhlasovali tuto neomylnost papeže jako dogma. V září přerušily koncil vojska z Piemontu, koncil musel být předčasně rozpuštěn. Nikdy ale nebyl oficiálně dokončen.112

5.4.

1878 – smrt papeže i krále

Král Viktor Emanuel se usadil i se dvorem v Quirinálu, duchem však byl pořád v Turíně. V Římě si nikdy nezvykl, většinou pobýval s manželkou ve vile Ludovisi, kterou měl pronajatou od sorského vévody. Hodně se ho také dotýkalo, že velvyslanci a státní návštěvy nechtěli pobývat v Quirinálu, protože cítili nátlka papeže, který se cítil stále ukřivděn, a oni mu byli oddáni. Viktor Emanuel si vyjel na konci roku 1877 na lov. Následně strávil noc pod širým nebem ve své lovecké uniformě, což se mu stalo osudným. Zachvátily ho prudké horečky a zimnice, 9. ledna 1878 náhle zemřel teprve v 58 letech. Když se papež dozvěděl, jak na tom Viktor Emanuel je, poslal do Quirinálu posla s tím, aby vyřídil přání poskytnout královi poslední pomazání. Byl ovšem odmítnut, protože královská rodina si myslela, že by mohl za svůj skutek něco chtít. Král si přát být pohřben v rodinné hrobce v Turíně. Jeho syn Umberto ale rozhodl o uložení těla v Panteonu s nápisem na hrobu: „Otci vlasti“. Tam hned začaly proudit davy Italů klanících se bývalému králi, který je sjednotil. Na trůn nastoupil jeho syn Umberto, toho jména první jako italský král. Chtěl jediné: vyrovnat se svému otci.113 Za necelý měsíc – 7. února skonal i papež. Skončilo tak nejdelší období vlády jednoho papeže (50 let) v dějinách pontifikátu. Jeho hrobka se nachází v kostele San Lorenzo fuori le mura, i když byl předtím pohřben na jiném místě a až v roce 1881 byl přenesen do San Lorenza. Přenesení ostatků se neudálo bez protestů kritiků katolické církve. 112

JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů: 1. vatikánský koncil (1869-1870). In: Theofil.cz. 2010 [2013-06-10]. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=1293. 113 BERTOLDI, Silvio. Il re che fece l'Italia: vita di Vittorio Emanuele II di Savoia. Milano: Rizzoli, 2002.

46

Volali: „Do řeky s papežem!“, rozehnat je musela až policie. V následujícím konkláve byl zvolen papež, který si zvolil jméno Lev XIII., který pokračoval v politice Pia

IX.,

distancoval

se

od

státu,

ale

čas

od

času

vystoupil

proti

a přivedl tak vládu do rozpaků. Zkrátka Itálie zažívala léta soupeření moci katolické a politické. Lidé nevěděli, jako katolíci, na jakou stranu se přidat. Nechtěli se distancovat od papeže, ale zároveň sympatizovali s vládou.114

114

MARCUCCI, Roberts. Il papa re – Profito del pontefice Pio IX, La storia siamo noi, 2011. [2013-6-11] Dostupné z: http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/video/il-papa-re/2690/default.aspx.

47

6. Královský Řím Nová Itálie se musela srovnat s těžkými rozdíly severu a jihu, který je patrný až dodnes. Jih, kde se teprve rozvíjela železniční doprava. Problémem byla také velká negramotnost (78%) a vůbec celková zaostalost jihu Itálie. Italská vláda vynaložila spoustu úsilí do budování tratí a všemožného podporování jihu, to vedlo k větším daním a samozřejmě k nespokojenosti obyvatel. Vznikaly politické spolky, které prosazovaly vůli lidu, tj. menší daňové zatížení, ale i rozšíření volebního práva pro vyšší dělnické vrstvy nebo povinnou školní docházku. V roce 1876 vyhrála volby levice a začala tyto reformy uplatňovat v praxi. Volební cenzus stoupl z 2% obyvatelstva na 7%, povinná školní docházka byla stanovena pro děti od 6 do 9 let.

6.1.

Vnitřní problémy

Řím se potýkal hlavně s problémem, který by se dal jednoduše nazvat: král versus papež. Papež jako dlouhověká autorita byl v podvědomí lidí pořád ten, od kterého se nemohli odtrhnout, nemohli jít proti němu. Zároveň ale někteří sympatizovali s novou vládou. Většina zámožných rodin stála uprostřed dvou mocí a nevěděla ke komu se přiklonit. Na příklad Torloniové byli rozděleni svými názory na tuto situaci i uprostřed rodiny. Když šel jeden z Torloniů, starosta Říma, blahopřát papeži k výročí svěcení, zbavili ho jeho úřadu. Režim podporovaly takové rodiny jako Doria nebo Caetani. Přes svůj republikánský postoj, nepřestali navštěvovat kostely a sympatizovat s některými kardinály. Naopak třeba rodina Chigi nebo Borghese se naprosto distancovala od královského paláce, odmítali přijímat krále jako svou návštěvu a vůbec se nějak podílet na novém životě Říma. Papež ochotně nadržoval rodinám, které ho podporovali. Uděloval jim zvláštní audience až do roku 1896. Ještě na počátku 20. století bylo cítit napětí mezi starými šlechtickými rodinami, i přes mnohé příbuzenské vztahy propojené. Lidé se mohli cítit tak nějak v rozpacích, když na jedné straně chodili na Svatopetrské náměstí, kdykoliv se něco dělo ve Vatikánu a na druhou stranu byli štěstím bez sebe z nové vlády sjednocené Itálie. 48

6.2.

Změny v novém Římě

Řím začal měnit svou tvář. Zmizeli preláti, kteří se „producírovali“ v ulicích v dobách papežovy vlády. Teď jezdili v kočáře, schovaní a svým způsobem trucující, jejich papež byl „zajatcem“ ve svém městě, ve Vatikánu. Vláda se přesouvala z Florencie do Říma. Zavíraly se kostely a kláštery, aby tyto budovy sloužily nové vládě většinou jako ministerstva. Úředníci, kteří se přestěhovali spolu s institucemi, museli být někde ubytováni. Jelikož se za Pia IX v Římě moc nestavělo, trpěl teď akutním nedostatkem nemovitostí pro nově příchozí. Ti byli ubytováni třeba i v předělaných senících. Pár prozíravých lidí nakoupilo v Římě levně pozemky, které se za krátko přeměnily na stavební parcely, a oni je pak s několikanásobným ziskem prodávali. Tak vznikali čtvrtě kolem nádraží Termini nebo i slavná Via Nazionale. Začalo se horlivě stavět, jenže nadprodukce pak způsobila úvěrové přetížení a bankroty. S rostoucími daněmi šla ruku v ruce bída obyvatelstva. Obyvatelé bydleli v malých garsonkách

v neskutečných

podmínkách.

Nová výstavba v Římě se nelíbila

ani turistům, kterým zničila krásnou scenerii starého města. Jediný příklad za všechny monumentální stavby v tehdejším Římě je pomník Viktora Emanuela II. tyčící se uprostřed města. Byl vystavěn v letech 1886-1911. Těmto novým stavbám museli dát přednost ty starší, zničeno bylo mnoho vil, přilehlých parků a zahrad. Lidé z nich vykrádali stavební materiály a zabírali si jejich pozemky. Spousta šlechtických rodin se odstěhovala. Uchráněn byl park vily Borghese, dnes veřejný park, nebo vila Doria.

6.3.

Sociální rozdíly

Do Říma se vlivem stavební revoluce přistěhovalo mnoho řemeslníků, kteří tu hledali práci, na venkově jí totiž najít nemohli. Počet obyvatel se díky nim za 30 let zvýšil více než o polovinu. Všichni potřebovali někde bydlet, jak už jsem psala výše. Mnozí přespávali provizorně u kostelů, pod mosty nebo v chatrných přístěncích na předměstích města.

49

Jejich živoření bylo trnem v oku vyšším vrstvám obyvatel, kteří se museli dívat na tyto ubožáky celé dny. I když se postupně měnila tvář Říma z takřka venkovského města plného dobytku, slámy a bahna, tato známka chudoby města nemizela. S ubytováním rolníků a chudších obyvatel se ale potýkalo každé větší město Itálie. Naopak úředníci, kteří přišli do Říma také za prací, si zvykli rychle. Promenádovali se na Via Nazionale, město jim začalo patřit, pryč byla doba šlechtických rodin. Otvírali se nové restaurace, kavárny a obchody s luxusním zbožím. Zajít na dobrou kávu a užít si dolce far niente bylo každodenní rutinou této třídy. Chodili do divadel a nové opery. Právě v této době se formoval dnešní známý Řím, dnešní ulice jako třeba Via Condotti, Španělské schody s kavárnami okolo, Via Nazionale nebo Via del Corso.

50

Závěr Cílem práce bylo seznámit čtenáře s procesem sjednocování Itálie, zvláště pak s úlohou města Říma v něm. Byly popsány všechny hlavní události v Římě mezi léty 1848 – 1871, tedy v průběhu Risorgimenta. Ke splnění tohoto cíle byla použita především italská literatura zapůjčená z knihovny italského kulturního institutu v Praze. Nejvíce mi posloužila publikace L’Italia del Risorgimento od Indra Montanelliho, který srozumitelným způsobem vykládal průběh Risorgimenta od začátku až do konce. Z publikací v českém jazyce byla stěžejní publikace Řím od Christophera Hibberta, zvláště pak kapitoly Risorgimento a římská otázka a Řím královský. Hlavní přínos této bakalářské práce spatřuji v tom, že se zaobírá tématem dosud nezpracovaným českými vědci a chtěla bych tímto upozornit na zajímavé období evropských dějin, které si určitě zaslouží více pozornosti. Během studia mě zaujalo, že sjednocení Itálie, nebyla věc nemožná, ale přesto velice obtížná. Neležela v rukou jednotlivce, ale přinejmenším skupiny lidí, kteří spolu skoro vůbec nesouviseli, neměli ani společné zájmy, kromě toho, že chtěli sjednotit Itálii. Každý žil úplně jinak, pocházel z jiných poměrů a myslel tak trochu jinak. Mazzini chtěl vždy republiku, byl revoluční a nespoutaný. Garibaldi vycházel z lidu, jako vůdce dobrovolníků se zasloužil o putování myšlenky na sjednocení do venkovských oblastí k obyčejným lidem. Cavour byl

naopak

pravý

aristokrat,

vlastně

nechtěl

mít

s Garibaldim

nic společného, povolal ho jen, když to bylo nutné. Jeho představa byla mírná, za podpory mocných států. Tito tři důležití muži se však nakonec dokázali dohodnout a dovedli Italy k jejich samostatnému státu s centrem v Římě. Mohlo by se zdát, že sjednocení celého poloostrova se událo ve shodě šťastných náhod, ale veřejnost nevidí tu diplomatickou námahu, která za tím vším stála. Zajímavé je, že Řím, i když nejvíce důležitá oblast Itálie, byl připojen až na samém konci procesu sjednocování. Možná je to proto, že papež, který zde vládl, nebyl pro revolucionáře tím pravým nepřítelem (jakým byli třeba příbuzní Habsburků), ale spíš si mysleli, že papež bude s nimi a podpoří tuto myšlenku nebo že bude dokonce v čele sjednocené Itálie.

51

Nicméně od začátku myšlenky na sjednocení Itálie bylo všem jasné, že hlavní město prostě musí být Řím. Dnes už si ani nelze představit, že by bylo hlavní město Itálie třeba Florencie nebo Turín. Myslím si, že bylo nezbytné stručně popsat události i v ostatních částech Itálie, aby si čtenář mohl udělat představu, jak Risorgimento probíhalo v celku. Zvláště popsat různé situace po roce 1815 a snahy v jednotlivých státech svrhnout tamější vlády, jsem považovala za důležité, protože právě to má vliv na sjednocení celé země. Závěrem bych chtěla podotknout, že Risorgimento nebyl proces čistě italský, ale ovlivnil dění v dalších zemích Evropy. Nejlepší příklad je rok 1848, kdy téměř všechny události tohoto roku odstartovala vzpoura v Palermu. Italské události celého procesu sjednocování také ovlivnily naše české obrozence. Mnozí naši vojáci bojovali proti Italům, ale zároveň jim rozuměli a ztotožňovali se s nimi. Obrozenci psali dopisy Garibaldimu. Noviny psaly o italských událostech. Našinci brali Italy jako takový „vzor“.

52

Seznam literatury BENIGNI, Umberto. Pellegrino Rossi. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1912. http://www.newadvent.org/cathen/13204a.htm, vyhledáno 15. 3. 2013 CANDELORO, Giorgio. La nascita dello Stato unitario. Studi Storici. 1960, roč. 1, č. 3, http://www.jstor.org/stable/20563114, vyhledáno 17. 2. 2013 GRAMSCI, Antonio. Il Risorgimento. Torino: Einaudi, 1949 HIBBERT, Christopher. Řím. Praha: Lidové noviny, 1998, ISBN 80-7106-213-8 JEDIN, Hubert. Malé dějiny koncilů. Praha: Česká katolická charita v Ústředním církevním nakladatelství, 1990. HELAN, Pavel. Hrdina v červené košili: Giuseppe Garibaldi a jeho mýtus. Dějiny a současnost. 2008, č. 2. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2008/2/hrdina-v-cervenekosili-/, vyhledáno 30. 3. 2013 HOJDA, Zdeněk, OTTLOVÁ, Marta, PRAHL, Roman. Naše Itálie: Stará i mladá Itálie v české kultuře 19. století. Praha: Academia, 2012, ISBN 978-80-200-2032-1 LUCY, Riall. Garibaldi: The first celebrity. In: History Today, 2007, roč. 57, č. 8. http://www.historytoday.com/lucy-riall/garibaldi-first-celebrity, vyhledáno 10. 3. 2013 ORSI, Pietro. Moderní Itálie, Hradec Králové: Bohdan Melichar, 1908 OTT, Michael. Pope Pius IX. The Catholic Encyclopedia. New York: Robert Appleton Company, 1911, http://www.newadvent.org/cathen/12134b.htm, vyhledáno 23. 2. 2013 PROCACCI, Giuliano. Dějiny Itálie. Praha: Lidové noviny, 2007, ISBN 80-7106-152-2 RAPPORT, Michael. Evropa devatenáctého století, Praha: Vyšehrad, 2011, ISBN 978-80-7429-061-9 53

RIALL, Lucy. The Italian Risorgimento: state, society, and national unification. London: Routledge, 1994, http://site.ebrary.com/lib/natl/Doc?id=10096987, vyhledáno 4. 2. 2013 SALVI, Sandro. Roma tra Papi e Risorgimento. Roma: Palombi, 1984 SCHILLER, Ottomar. Zápas Čech a Italie o svobodu. Praha: Nové Čechy, 1933 SOLMI, Arrigo. Il Risorgimento Italiano 1814-1918. Milano: S.E., 1919 TARABA, Luboš. Krve po kolena. Solferino 1859 – Zlom ve vílkách ve sjednocení Itálie. Praha: Epocha, 2011, ISBN 978-7425-062-0 TOBIA, Bruno. Roma da città a metropoli: Gli ardui percorsi di una capitale inventata. Studi Storici. 2003, roč. 44, č. 1, http://www.jstor.org/stable/20567192, vyhledáno 17. 2. 2013

Seznam ostatních zdrojů CORSINI, Piero. Cavour – Il vero artefice dell’Unita d’Italia, La storia siamo noi, 2011, http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/cavour/1191/default.aspx, vyhledáno 20. 4. 2013 FRATELLONI, Cristina. RICUCCI, Amedeo. Da Caprera a Caprera – L’isola di Garibaldi. La storia siamo noi, 2011, http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/dacaprera-a-caprera/996/default.aspx, vyhledáno 30. 3. 2013 MARCUCCI, Roberts. Il papa re – Profito del pontefice Pio IX, La storia siamo noi, 2011, http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/video/il-papa-re/2690/default.aspx, vyhledáno 11. 6. 2013 MINOLI, Giovanni. 17 marzo 1861 – La nascita di uno stato, La storia siamo noi, 2011,

http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/17-marzo-1861/1165/default.aspx,

vyhledáno 25. 4. 2013 54

MINOLI, Giovanni. Roma, Repubblica, Venite! – 1849. La storia siamo noi, 2011, http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/roma-repubblica-venite/1101/default.aspx, vyhledáno 23. 3. 2013 PAGLIACCIA, Massimo. Mazzini. Una certa idea dell’Italia. La storia siamo noi, 2011,

http://www.lastoriasiamonoi.rai.it/puntate/giuseppe-mazzini/1049/default.aspx,

vyhledáno 1. 4. 2013

55