m
rí^í^yi^?
t líí
^
'
\\.^
^,
'-
i-V' f
^>^i^-,^">
FGr
,£"038 7 vOHLlOKÉHO
Purchcised for the
LIBRAHY of the
UNIVERSITY OF TORONTO jrovi the
KATHLEEN MADILL BEQLIEST
SFINX. BÁSN
Jaroslava Vrchlického.
(1879—1882.)
(DRUHÉ VYDÁNÍ.)
V TISKEM
A
PRAZE.
NÁKLADEM 1896.
J.
O T T Y,
VEŠKERÁ PRAVÁ VYHRAZENA.
^v (
í
f
I
tri
SEP 2 Z 1966 '^h
,*?
f^SlTY OF TO$S
olít
PANI
SOFII PODLiIPSKE v PAMATNV DEN
JEJÍ
PÉTADVACETILEL INNOSTI LITERÁRNÍ
A
V
DKAZ
DETINNE LÁSKY A
VDNOSTI
J.
V
Veritas
filia
temporis non
auctoritatis.
St. Augustinus.
Místo prologu.
Ii nové knize IDri jak
podobá
se
myslím na svou dobu,
ohromnému hrobu,
jenž lhostejn vše hltá, rve a chytá.
Má
dno
mn
z
ta propast
této
*
A když má, zda zoe?
svítá
noci jeden paprsk
Zím
lidstvo v smsi jako velké more nad tím moem vtší vlny asu. Svou knihu vrhám tam a bez ohlasu, bdím v noci dál nad propastí tou sklonn
a
a klidný myšlénkou,
plá, kletby, stesky,
sám házím, plachý
a
citem
jásot, boj, stín,
v rej
honn, blud, vinu
tchto stín.
;
OTÁZKA BEZ ODPOVDI. FRANT. KVAPILOVI.
Otázka bez odpovdi.
Ud
vk
poušti, v
v
leží
prázdno
zívá,
zrak ztrnulý se lhostejn v dál noí,
a
jitra
jí
;
v
písku zrna,
jak lvice
ohnm noci hoí dlky oní vítr schvívá v dálném poušt moi
svitem,
lem poušt
leží,
jež
se
v
slunci zhívá.
zem v boeny má ader
Do
vdky,
šklebný úsmv v pohrdavé líci, spár otupen, jenž druhdy vítzící rval obt svou až k Stvxské eky, ve slunci jako písku ve vichici sní tup v sebe ponoena vky. stuh'
behm
Ten šedý kámen tupým být jen zdá se; vím, že hnvu síla bouí v nitru. Zda usmje se aspo v pozdrav jitru,
já
kdvž pták zajásá blízké na oase, neb slunce drahokamy tkanou mitru když v písky klade, by si zdímlo zase?
To oko tupým zdá
V
té
vše
se
pouze
býti!
jeho zítelnici, ve zrcadle,
žijí
paprsky tam jednou vpadlé
12
a dávných
nm
v
jak v
O
vk
áry
shony, tužby,
a
utuhly,
zírá
cize,
moí
hor kdys
žití
schladlé, vlnobití.
kdyby jednou vyprávli chtla,
co všecko na jak
svdek
tu davy,
kol
poušt písku šírém
té
nmém
v svém
klidu,
pout
bitvy,
hmly
v
zapomnní írem
lhostejný a tichý zela,
bv a
v
honby, vírem
nich minulost celá.
Tu vojsko faraóna zasypané pes knží vštby štstím vrchovaté, a misky obtní, a
a vínky zlaté
zbran, pouta, ízy mlhotkané.
vnci
a
hlavy zvíat
a
trny skácené
Tu
jak
kvt sme
spjaté,
v
dál hnané.
Hebrej, od pyramid staveb
dom
uhntenou tváí, zel v oku tom, ervánk vzatém záí, jak výsmch krutý, blesky onch hrom, jež bily v nj; snil: Otci byli lhái, jenž navracel se
co Jahveh
A
orli
slíbí,
s
nedá pranikomu.
ímských
legií
tsn
stáli
nad písky, a slinx se
pak
slétli,
parném vzduchu chvla ve pochodu ruchu v
;
a zela, caesaru jak laury kvetly u nohou Kleopatry, v divou tuchu
svt padal, svty dva
te
v
nm
se
stetly.
13
Pak pišel as, že za netvora bokem muž, poustevník, vyhrabal sob díru, sám tady žil, za zbra ml pouze víru,
denn
a
svtla opájel se tokem,
a
atom jako sted byl u všemmíru, ve stingy zrak zel bez hrzy svým okem.
Po a
letech zase v ticho
znlo
moe
jak
to
v
pa
tesk zbraní,
pn
svých jeku;
na koních hrdé ženy luzných vdk, a s turban všem plmsíc se sklání, a davy prorok, již jeli v Mekku,
zpv
a vážný
dromedár
a
ržání.
Ten prvod jiným utkán v divé smsi, tam plmsíc, tam kíže prápor stojí, a divá se, a zem se tásla v boji, ne
lidé
víc,
smrt nad
A vky
obma
z
ji
hlubin
a jiné cizí
sám
své plesy.
slavila
Na svém koni v letu okem zmil vstal a veer se zas šeil,
pešly.
jen Beduin
den
rozpoutaní bsi. v krve zdroji
lež
chladn zela kterak
Sfinx
plaše
boje vzešly
lovk nevdl,
svtu;
zda
vbec vil,
chléb myšlénky stal cizí se
Jak Háfiz dl. »co za
te
víc
nebaví
jen
modla zisku
již
retu.
oponou skryto«,
pachtící se davy, s
gloriolou slávy,
14
jen plná
íše
a jen
bicho
dál hemží se ten zástup a smrt je
svto
bez únavy
všecky spodsívá v své
Na krbu Vesty
hárající
síto.
plamen
hasne; spravedlnost slepá zcela, zvst krásy v jese zabloudilá vela, pro velké lidi svt má na hrob kámen však, sfingo, dá se tvoje báje ztmlá již
;
pouhým pokrením ramen?
jen odbýt
myslícímu duchu staí kolem tebe s tváí ledovatou? V svém sobectví ideál drtit patou? O geniové, pravdy vyznavai Se srdcem silným, s duší láskou vzííatou, na žili jste? Na umírali v plái? Zda, povz,
jít
Jde ve jen
lovk vdomí
nové doby touto zemí své sílv nerozborné,
pemítá, jak zkrotit
jak spoutat
moe,
živly vzdorné,
jeho peejemi
jak nové dráhy najít, v mysli sporné vše váží.
Co mu obliej tvj
nmý?
»Dost minulosti i dost jejích rum! nové slunce stoupá z moe proud, to dobré jest, co dobré v lidském soudu, a halit skrán ve prorockou dumu tm smšné jest, již zvyklí na svou hroudu svt váží váhou svého nerozumu. hle,
15
Sem hvzdné jež
jako
roje,
mouchy tpytné
nocí kmitáte ve bájné kráse,
chcem vdti, ký
tam ukrývá
taj
se,
ten paprsk z vás, Jenž v tubus plaše sh'tne,
nám
život jeví týž, jenž
zdroj
My
bují v
rase,
bezdný v naše pání nenasytné.
bídu zahah'me do pozlátka,
a skryjem slabost svou
pod
vdy
masku,
a zapeni nadšení a zapem lásku, vždy lhta žití tak beztoho krátká
nám vbec a celkem
nestojí ni za otázku,
nudná
to
i
k básni látka.
Ty, sestro, v tyto zmatky zhlížíš tiše, vždy vidla a pežila jsi více Ty víš, že trysknou blesky z popelnice, že peplnna lidských trud íše, že jeden pohled v pravdy zítelnice boj
vk
stojí,
z
nhož zhouba
dyše.
ale píse básníkova zmže? Sám ped tvým zrakem on ve noním snní
Co
tvé tahy
zkoumá, hledá svtlo denní,
a místo pravdy k jen
pak
kámen
laným retm
tiskne, v
vidí holé trny
hokém
— kde
úže probuzení
snil
rže.
HLASY ZE ZÍCENIN.
Sfinx.
Duo
y e výhn já
já
z
pravku.
Tuba
1
lesku
záivém
kain
prudce buším kladivem, vyal hmotu z lna hor
a za kštici
chy
meteor,
mnou zaal lovk býti Co zem, nebes nádhera? Kl, kladivo a sekera, to první páky žití!
J
u b a
1.
Na behu sedl jsem
v
rákosí,
poslouchal, co písní nanosí
tam a a
ptáci,
strom šum a proud pták zpv se posavad v mou duši vrací,
a v svtlý den a
spád,
veer tmavý
mi šumí kolem hlavy ten nápv smavý. *
20
Tu b al k
a
n.
i
Do stín strmých banán má žena vyšla ze stanu
pa
ohn jí na elo, na prsu nahém viselo a pilo moje dít,
šleh
výhn
a
mých tesk
blesk a ran
mu vzaly
malých oích jitra na úsvit.
lesk
v
u ha
J
lesk,
1.
Co dumám sklonný nad vodu, oích blankytu lahodu
ve
la
bílá
má
dcera pišlo, vánku
a
ret mých
s
má
co
vše,
A po
em
do korun
duše snila
srdce tak práhlo,
strom
v nich
to sáhlo,
písní táhlo.
Tub alk a žehnám
Jak
let,
vzal její ret
pod rukou
nebi,
denn
i
n.
že jsem živ
!
sterý div
mi klií jako v pralese, pres noc poupat nanese
kam
máj, sladký
Co
A
ty jsi?
ty?
—
zem Pila!
vládce.
Co
ty?
— Já etz! — Ty? — O
vná
— Rý
!
Já klí!
radost práce!
21
Jub
al.
Nadšení, radosti, kouzla ples písní mou zvoní již cely les
I
eka, i šumí ttina, jí cvrí hmyz, do jilm korun a stíbrných bíz, do hrdla pták stéká! jí
ím
ty zníš?
— Nadje
musí
Tebou modrý pták se
svt
v
zvstí! snésti
štstí!
Tu b alkai n. Les
vymýtn
jak bodláí,
jdu dále, svt mi nestaí, ped jitrem pustých na ladách
jsem pluhem první rýhu táh', v noc stavím msto z kovu; lev, tygr, orel, hyena, vše pod mým šípem zasténá,
vždy bohat chodím
J
u b a
z
lovu.
1.
Všecko, co znlo v mé pamti, vlíbal jsem v rty svému dítti tak tiše!
celiký mj život byl, jak mír a poklid jen bych a vesmír byl má íše.
A
Já zpíval ve dne lev
s
tygrem ke šli
jako k
i
v
mn
otci.
noci,
krotcí
pil,
Finále básníka. v písn rhytmu a ten v kladiv ruchu kídla tvoili ti, lidský duchu Ó kdybys obma ty stejn vládnout uml, lip velké básni té bys porozuml, jež, tmy a záe chaos, v noc se ítí, a sluje djiny a sluje žití!
Ten
dv
Ó slepé fátum, že jen básník tuší, pro v souzvuk vždycky nesplývá pst s pro ob kídla nerozpnou se v shod, to
po myšlénce
že lidský
a
píse
in
jest
a
jen jen
to
po svobod,
darmo hledá štstí marnou jeho zvstí?!
duší,
23
Proroci. Adamu Asnvkovi.
K dyž
svt
se
svíjel
v
mdlob,
bez moci.
a tona stébla sledního se chytal,
vždv pišli mezi lidstvo proroci, na bledé skráni plamen myšlenkový; jim vždycky jitra záblesk z mrak kmital. a íše, v kter3'ch tv boili
Šli
z
meli
a dobývali
noci,
z
—
otroci,
slovy.
lna matek neznámých,
na neznámá budoucna bili vrata, vztek tvran a podlé luzy smích je ve vítzné dráze nezastavil; zmij pochlebenství drtila jich pata, a ruka nesla žhavý, smolný vích, však vtší ohe nitro jejich trávil.
Jim orel poesie u hlavy
mohutným kídlem šuml,
byli bosi
kdos neznámý jim nosil potravy, spát dovedli i ve stádu lv voucích. Když mluvili, tu jako smrt když kosí. ds byl v jich ei, hukot doubravy more dech i žíze pouští žhoucích. i
u Ve oích
slunce, na rtech
mii
kal,
a pravdy zákon vrytý pod oboí,
hímal
ten
a ten
úpl,
jiný lkal
a jiný šílel myšlénky zpit vínem zvuk toho jako lev kdy skoí. Jim z dna propasti kynul Ideál, jenž velký svítí sluncem v svt jiném. ;
ei
Kam podli
se? Sfinga zchytralá,
hádanky své lidstvu dává v smíchu, nad jejich vštbami se usmála, a spár svj po nich nenasytný vztáhla, a slova jich doznla dávno v tichu, jež
stopy zavál písek bez mála, a lidstva duše práhne zas jak práhla.
jich
A pomalu
stal
cizím se jim svt,
být jedním z nich, je pohoršením lidem,
man
po
nebes netouží víc
ret.
smáí, svým klidem
jenž v jiných íších bez trudu se
svt
lhostejný chce velký být
a myslit, strádat, irpt
to
hloží
— po
nmž
Te
adou
let,
blázen pouze kráí.
rány srdce svého v odiv nést a je ženám nudné, a jedno srdce pec všech srdce jest, hlas pírody jest ve všech žilách jeden; a v právu jest, kdo v cesty lidstva bludné své písn vrhá osielou zvst jsa citem velké budoucnosti veden.
je
smšné
mužm
25
Však srdce
jsou,
jež
schvátí beznadj,
slova, a kierá potebují tchy kosmu epopej jež v nesmírnou tu
zí
plaše, v
bázni zacloftují líce:
pijdou vhod pak srdce granitová, ten smšný rej, jež majákem ní nad lvice. matkou byly písní a jejichž
tm
36
Persepolis.
/s.td obrovská na pláni písité,
zem pod ní dlaždicemi pokrytá, pro vnost, jež skobami jsou spjaty
—
a mezi témi v dlouhých trhlinách
bodláí neb aloe, samé plaché honí ještrky. Noc kolem
se chytlo
a v stínu jeho, se a
hvzdy
v
(jak svtla
t
noí
se
vloky
s
šatu
stíny, jde,
ethernou
andl,
kdys tudy ped asy k anachoret tichým chatrím,) a zachytly se v mlze veerní. lítali
již
Zdi
stedem vystupuje schodišt,
prostranné a nádherné, tmí se, tak že v oblacích zdá tratit se, ty stupn obrovské jsou sešlapány, vydrobeny; te stíny oblak. jen chodí pes jenom pimhu oko své Však druhdy! a uzíš dlouhé táhnout prvody: všech barev lidi v pestré smsici, je
sta
Šíré,
stupv
n
—
27
velbloud, sta slon, antilop, protkaných perlemi, sta satrap, již sklánjí svou šíj ped králem, v palankinu jako Sta
vjí,
sta
Bh
trní zakryt dýmem kadidla, lvi spoutaní po stranách jeho jdou, a tisíc jícn vyzlacených trub jenž
—
jeden žár zvedá proti slunci hlavou naklonnou naposled jdou nahé ženy, cizí královny od behu Indu, kvty Iránu a prachu záný sloup v§e zakrývá, vše peletí a tichá jest zas noc. se
A
s
—
Na píkré
se troskv
zdi
Byl palác to
— te
zvedají.
pustá ruina a stranou sloupy v dálku tratí se, jak ve bahnitých asto krajinách na jedné noze stojí ad. Sloup jeden stojí sám jak veleknz; kus ímsy na zstal s obou stran, jak ruce knz by proti slunci vztah'.
áp
nm
O
náhodo, v
jsou z
když lvové
trosce zbyli
té
kamene živí
a
chodí ke
a scházejí po stupních
vou,
lvi,
veer pi hvzdách,
zdrojm
zbortných lvi kamenní
tu zdá se, jak nimi zali váti o závod, sta hrom chraptivých v tom hlase
a
by
s
zní.
28
Nic
— spousta
zdí a ticho zase
kol,
a v dálce jitro ospalé se zvedá.
Kdes daleko a
cítíš,
jak
jest
již
jdou beze stopy ty
ješt slunce
pálí
—
-
vky
trosky spí a ta
zá
jako dny okolo,
pouš
stále
zívá.
29
Kohelet.
V
bezlistých
stromech
vítr
smutn
hvízdá,
noc bhží se, jde posupn pod krovy zejí prázdná ptaí hnízda, se k ttin. a v plái ttina uklání a lín,
Odložil starv Hebrcj blány bílé, kam psal jsa hokým žalu zpitý vínem, mohyle, jak stál bv všeho tvorstva na se díval jedním velkým stínem.
na svt
dn
tíž
svit
lampy uráží
jej
zel
život'
A
a
prožilých
cítil
na i
nho
svit
padá,
denní;
jako v slunci sprahlá lada, unavení.
lovenstva
marné, Všech poutník tv bludné kroky skrání všech pot všech rukou mozolv a i
a
hokost žlue, pal zimnice žárné nudu porodu a umírání.
Tu hokost,
jež
se z ženy v
duši vHvá,
smyslnosti, když dopit ke dnu pohár divá, zloba nímž za úsmv, a muž na hrob práva výskot nepravosti.
30
To vše uzavel v knihu Kazatele. dl mu kdos Co platný rmut a I :
Pec
slina.
na dílo Stvoitele? ku polibku není žena líná,
jež vrhl
jsi
Pták zpívá, voní kvt a marnost všecka, již kážeš, v nové tvary odívá se, v svém nitru nový strom již nese pecka, jež díme plodu ve šavnatém mase.
—
Le
starý Hebrej vrtl šedou hlavou:
Když Jahve spokojen s mým vytím vlím, On, Bh, oblit slávou, co komu potom? te ekám jen a mlím. já, pes, ek' své
— —
31
Marsvas.
^as
vidím
jej,
ve božské kráse
jak vzpjal se veliký a nah, a odbojníku v bleskném jase
rázem kži s tla stah'. Krev horká vodotryskem blýskla, jak
a zlatým a padla
To
hvzdám nazpt
v
ve tvá tryskla, erný prach.
si plným právem, nesmrtelných být chtl druh?
zasloužil
pro
Pro Pro
nešel
Pro
promrhal své lidské štstí,
s
všedních
lidí
davem?
srdce svého tajný ruch chtl v dtské pýše k hvzdám vznésti?
bv potom nad ním smál se
Bh?
Ó básníku, tys roven jemu Jak on vyzýváš bohy v boj, na toužíš nebes diademu svých ader snoubit nepokoj? O zapi ten vzlet duše hrdé i pýchu, z lidí, skály tvrdé, chtít pravé lásky kouzlit zdroj
32
Však nadarmo Ty dál se ítíš, tvé vášni malý celý svt, nad tebou, ty sotva cítíš kyj hromný, jenž t kácí zpt. Ba ješt jásáš plesnou mukou pod nesmrtelných tžkou rukou, !
Bh
když,
ubohý, smíš krvácet!
33
dv
Na
antické
j\a vyali Jste
masky
vás z
te,
bájí
jež
tragoedie a komoedie.
lna matky zem? zdaleka a temn
v sluch lidstva padne,
a jak padla, zmizí. nyní svtu cizí; hlas vaší vštby svt víc nepochopí,
Váž bol
i
smích
neb vymely
v
žár nadšení
i
je
nm
velkosti vše stopy,
plamenné sny
krásy.
Jen šklebte ústa, potásejte vlasy náš jde lhostejn a plaše kolem jsa nehnut ani smíchem ani bolem.
Vk
A jaké svty V tch zuby
kryjí vaše tahy
svoje cení
výsmch
nahý,
a v druhých bolest ztrnulá a dsná spíc v tžké kei trhá ústy ze sna, v v v
v
božství kloní, tch fátum, ped nímž se tch smích i tatu rolnikou jenž zvoní, tch Olymp celý a v tch zem celá. tch ples a žert, v tch hrza zkamenla! i
O as, kdy lovk jak vyslovil
Te
zpustla
nám
zahalili
Sfinx.
smích svj a své žaly
— hned
Musy
z
nich se staly
zem. Oblakové šedí záné slunce krásy,
1
34
na prahu svta zisk a nuda sedí, a poesie v plái rvouc své vlasy tvá odvrací. Vy nyní mluvte, masky! Své tahy svtu ukažte i vrásky, svj zcuchaný vlas. oi vyjevené! Snad as, jenž honem kvapným kol se žene, se zastaví, snad lovk zase sáhne v svá
adra,
jimiž
a nezardí se pro ni
pro své duše
vše co
jak
jej
Do tah
výsmch
tah
lící,
jásající,
eí
zas lidskou poví
vašich jist bleskem vryly
se veliké sny velkých,
do
vášní táhne,
hnte, bodá v kei,
tísní,
ped vky
boue
slzy svých
dávných
Musy
vašich nebes
vk,
skryly
záné tváe odlesk na útku. Kde Pygmalion, jenž by objal kámen, svou duši vdech' mu, roznítil v plamen? Ó já se chvju Svt víc takých nemá,
své
nm
!
a vaše ústa
Ty hrozná
na
vky
nmá!
jsou
tvái, hledím
na
t
s
žasem,
tvá Eumenidek, chvjíc zmijím vlasem, tvá Oidipa, jenž propast bludu, tvá Ajanta, když poznal blud svj v studu, tvá Prométhea z tebe na mne zírá!
mí
Nám
chybí vše; nadšení i víra vzdoru síla, jež vše pouta láme, nás vlastní mdloba, pozlátko nás klame; tvj, masko, hrozný bol v nás odpor budí, tvj hnv nás drtí, pohled tvj nás studí, i
i
35
plém obr hlavu my tak trpaslií
V tvých tazích ti
velcí tak
—
Siléne
—
Ty
1
pna
I
t
na
hledím
v
tyí, 1
plái.
smáí, zcuchán v divou rozvlnn jest vavu.
Hle, jenž
Snad
ped
vína posud vous chvílí jsi
tisk'
rozkoší
žert
Priapv
O
a
Siléne
!
V
zpit, i
k
nmu
sluch
v
ti
jí
Nymfy hlavu šepotaje
faun luzné báje. oí bleskné žáry
tvých
Olympu smích starý, Homera pa píse aruplnou,
se jist ztajil
jenž v
a v Aristofanu šleh'
žhavou vlnou,
do nebe a blázna apku pestrou vtisk' na skrá pravdy, jež mu byla sestrou darmo mluvíš ke mn! Tv rovnž snem jsi stik'
!
—
Na
vyali vás
z
lna matky zem,
vy staré masky bolesti a smíchu?
Nuž a
v
svta shon a v jeho malou pýchu, starce a dtinské stesky
vášn
a snahu, jež se za vy metejte své
ob
ty,
bolesti své
—
a
híkami záné ty,
shání,
blesky,
pohrdání
3c
Písaha efeb.
písaháme: Nikdy neziiectíme zbran, jež dnes obdržíme kdo bu, chcem vždy za tím státi v boji, kdo s vdce rozkazem ped námi stojí! Mít každý chcem pro bohy vlast milou,
joly
ty svaté
!
Bu
i
by
stál
již
sám,
by
s
celou vojska silou.
Vlast menší zanechat, než jsme
bu
hanbou nám
ji
A
našli,
alespo ji zkrášli smrt každého, když nemohlo to žití. Jen pouze ji chcem zbožovat a ctíti To písaháme, a by tak se stalo, !
!
je
svdkem
Engalios, Ares, Thalo,
Zev, Hegemone, Auxo,
Zem
vén
veselá
i
Olymp
celý,
Eréb ztmlv.
37
Kyklopv.
Žal
)ám sedím
mne
hoi na
v
úpatí Aetny,
plní sladký
zlostí
nápv
líetny,
jenž ozývá se mezi olivami.
Kde
svaté háje?
Kde
jsou
boh
chrámy?
Ó zem, kvtným úsmvem jen klameš! Ó more, bez hudby.se v skalách lámeš smutn kloním
Já pežil se a
a vztekle
buším
v
zkamenlou
1
hlavu,
lávu
Jak vyhnanec zím v dílnu svou jen z dáli ilo jícnu tmavé, otevené skály, tam starým moudem tmí se holá stna,
ma a
se
kladiva tam
místo paží
sklánjí
te
Já pežil se a
leží
pohozena,
soudruh
jen
smutn
a vztekle buším
v
kloním hlavu,
zkamenlou
Ve dírách mchu, kteiým si
stíny
nad rez kovadliny.
lávu.
vítr hvízdá,
skalní vrabci udlali hnízda.
Svt sarkofág je krásy; vidím, jak mám bílé vlasy, a v jeseni jak v stromecli ruej mízy z paží mizí. tak síla athletv Vše zvetšelo já
v
ece
mn
38
smutn kloním
Já pežil se a
Kam podli
pírodo,
se,
hlavu,
zkamenlou
a vztekle buším v
tví
lávu.
bozi?
Kdo nyní mluví hromem, bleskem hrozí? Kam, Hélie, jsi pustil svoje oe? Kde vaše duše, zem, nebe, moe?
Ke
vítr
šustí,
kde však
jest
Já pežil se a a vztekle
Mj
zmítá jeho stínem s bradou vlhkou vínem ;
Satyr
smutn kloním
buším
vzdech
je
v
hlavu,
zkamenlou
lávu.
kletbou, slovo moje vzlykem.
O malým Tob povden
jsem díkem, Ty, který nyní pustou vládneš zemí, žes nechal mne tu, svtla ruejemi jenž druhdy zpit jsem s bohy hovoíval, jim zbran kul a jejich nektar píval. Já pežil se a a
smutn
vztekle buším v
Na
hlídat
mám
kde u veselém
znl Kde
s
tep srdce
Te
kloním hlavu,
zkamenlou
lávu.
zde tu vydutou
hluném druhdy
horu, sboru
hrom Zeva do souzvuku jsme v našem bouném tluku
kladivy
cítili
Gay
veselý a plný
—
hory prázdné jsou a prázdné vlny.
Já pežil se a
?
smutn
a vztekle buším v
kloním hlavu,
zkamenlou
lávu.
!
39
Co kovat mám, snad
i
okovy? Ach,
lidé
mee do zásoby? nové doby
obojího nakovají sami, narození mezi ruinami jdou po v davu k neznámému Ó Kentaui! ó Sileni, ó Víly! si
ti
tm
Já pežil se a a vztekle
smutn
buším
Zem zachvla
v
se;
cíli.
—
kloním hlavu,
zkamenlou
kou
šleh'
z
lávu.
jícnu tmavý!
Co vidím? Plamen, plamen, plamen žhavý! Zda
vracejí se bozi?
i
zas Encelad po letech
v
svém vzdoru
nazve
horu? soudruhu! Steš balvany své rázem! Však darmo prázdný kou jen splývá na zem. Vstaí^,
—
smutn kloním hlavu, buším v zkamenlou lávu.
Já pežil se a a vztekle
40
Kybela.
vidl jsem
ji na vysoké skále rozloženou v keslo mramorové, ni dechem její nehnuli se rlové, prs tuhý zvedal šat, jí u noh more,
lá
snít
a a
mrana, vtry nad ní sply dále, hvzdy šly a haslv po obzore.
Stín
její
celou krajinu kol
halil.
Šum klas, plod pád, vln píse dumná a nekonených les bolest šumná, vše ztrnulo již v její písné tahv, kol prostor v jejím srdci soucit spálil. já
darmo
Svit
ervánk s
oboí
ti
drahý?
obrážel se v oích pst na kolenu dlela,
jí
jak v zrcadlech, stín
Ženo, .kdo
ptal se:
jí tekl s ela hodná na lví hívu nohy, skrán tžkých ve vrkoích,
a šer
:
tak velká, silná, klást
jak ve vlnách dlí skály u pílivu.
Plec,
rameno
o kyklopické
a
šíje
síle
tuhé svaly
vyprávly
41
sply dlouho dumal, ped mým zrakem vku, dvacátého ženy smšné
já
ty
z
jež
vášn staly híchem na lovku.
nedostatku velké
se
híkami
A
já
a
Co mohlo
se ptal:
ó ženo!
Kde
jest
koen
z
tebe býti,
tvého pádu?
Hle kanoucímu rovna vodopádu asu. se tíští sila tvá o tesy pusté slabší lovk ím dál v
žití
Vždy krásu. Z všech trosek sotva zachovalas
Ne onu plá
antickou,
jíž
profil
ostrým rysem nekonené
istý síly,
ketaui z nichž sílu pih, Heraklea, ne ruce hodnv spoutat
ne prsy, ne bok,
Eva skryla
jejž
ne skrá,
jíž
fíku v
vládla Helena a
listy,
Rhea
pouhou masku, Jen koketnou tu krásy liidlem, pod nemž se zardíti jež
od které plachým kídlem dopil, odlétá Požitek, jak pohár
tu prodajnou,
lásku, i tu ješitnou, jež soucit lže opil. jednou jak iíž doušek usmrtí
Kdys kvetl mohutných
lovk; záném
úd
ve
úblu
duše vládla. padla? rozvaliny Kdo zavinil, že v kol zeje? smrt a nákaza mdloba, Že silná
42
s první vráskou již se vrývá elu klam, nuda, podlost, báze, beznadje?
Že
Nám
obry
nám teba
Ó
z
draích
zub
nedá
zem,
žen, jež velkou vášní silný!
Kybelo, v ten slabý svt a vilný
jak ideál plát budeš v lidstvu chorém,
než zbablé a hynoucí to se zachví
aspo
lítostí
plém
— neb
vzdorem
43
K
1
y
t
h
i
e.
SVÉMU BRATRU.
adra mlada, [ak chvla by se pod ním v asy skládá se šat tak malebn tvj roucha padá, tvého vln kamenných Co z krásy! celý svt je netušené 1
to
píliš živou Že pozd zrodil jsem se, výitkou je tvoje hlava snivá. Ó jak<' bol, jít pustou svta nivou, krásy den se lidstvu pipozdívá!
mn
když
Pro Pro
zrovna ve
mn
staré
nítíš
boje?
mnohý? zjevuješ mi, co nenašel krutý sypeš v nitro mo)e
Jak výsmch eckél^o svta hetéry a bohy!
Co mohu
já,
že lhostejn
kol velké krásv tvé, Já
mohu pouze
jíž
skrýti
a litovat, že lidstva
svt
kráci
vdk mu tvá svou
jitro
mizí.
cizi?
v
plai
44
A
doufat snad, že
kdy
lidstvo vlastní
as
ten pijde znova, nezkojené touhou
zas na tvá klesne adra mramorová, tam proplakat svých tDolestí noc dlouhou.
Kdy
v jeho srdci, odkud všecky bohy vymrskalo, prázdno bude zívat tvé, Afrodito! zas obejme nohy, a s pláem bude vnou krásu vzývat již
Ó
fantomy! Ó mocné stíny bílé! Vy nmí svdci lidských boj! Zpátky k vám lovk pijde nenalezna cíle, zas hvzdou bude mu váš úsmv sladký.
Me
zahodí a thvrsus znova chytne,
zas oživne v
vám vrhne
nm
starých Sibylí slovo,
v klín své srdce nenasytné
a znova vyjde slunce
Homerovo
A
všecky dumy, pedtuchy a báje, co ve symbolu ásné roucho halil, vše v krásy slunci jemu na in stáje, když její víno v íš svých srdcí nalil.
Vše sny, pro které dal a pro
nž
se
na kíž
vbíti
vesel vstoupal na hranici,
na adrech tvých se v prach a popel ó Kráso jedna, velká, vévodící
zítí,
45
Tvj vk se vrátí Co tu kleslo oltá, trn, tyran a král, I
v
rumy
však zvstí tvojí dosud Tayget šumí a slunce zlatí Parthenonu skálu.
Na
místa
se vznesly
le
dómy,
tvojich z
žuly
bílým
s
znlo
kouzlo
elem
chmurné kvty,
v labyrintu chodeb jejich
cos
A
chrám
ztmlém
jak se líbající rety.
hrob
vybledlo a víra
mdlá kídla spustila již dlouhým letem, zem zachvla se jak obrovská lyra a tucha jara létla celým svtem.
Ó
budiž ona ruka požehnána, první torso zvedla z rumu nitra, tou otevena lidstvu ráje brána, jež
a zapálena první zore
jitra.
nový plamen do vychladlých duší, kdo mohl hát se, k tomu ohni spchal, Šleh'
duch, který nhu svou vdech' do Venuší, jenž v Kentaurech své síly stopy nechal.
celou zemí provál vichr když se stoí v lese,
Ten nesmrtelný jak že
bouný plá nám
do
sn
tváe
tvojí oval,
ó Klythie. a strunami tam tese
46
Tvj vk zas pijde! Mv s nohou stresem My opijem se krásou
S ním se radost vrátí'. prach minulých as! do závrati, a hyacinty vpletem do svých vlas
By
krátký život, nové
z
nho
setby
zpv
—
vzklíí rží, zázrak a pak básník zave též svou knihu kletby a jeho bolest usne ve úsmvu
nám
47
Vina. "Den skonává; já sedím sám ve tmavé sosny stínu, a
pemítám,
pemítám
a
kdo
do svta vinu:
vnes'
istý, jasný azur náš
Kdo
v ten
píšerný
kdo v pohár, než tu
krpj
stín jej
žlue
Od pravku
se
k
halil,
ústm
dáš,
nalil?
za lidstvem
had dsný, vina plouží, smích teba asto chvje rtem, však srdce touží, touží.
zem
Sem
Tu
kvty veškery!
neskryjete ránu
;
sem hvzdných nebes nádhery i
divy oceánu.
Sem úsmv
lásky nejvyšší.
sem myšlénky
let
skvoucí!
Hlas viny ten se nestiší, jest vný, nehynoucí.
Za lidstvem kráí od ráje, od beh Gangu roste,
hromem
zní a
lká
z
se skal Sinaje
Ved slokv
Jest lidstva stálým jest jest
prosté.
údlem.
kletbou beze smíru,
zhoubným jeho andlem,
jest
zlozvuk u vesmíru.
A bezedná
jest
propast, v niž
slep žene, ó Kriste, ni tvj velký kíž tu propast nepeklene se
lidstvo
!
chmurný zapomnlo,
Jen jednou jako ji
lidstvo
sen
tu vzplanul jeho velký den,
vše kvetlo, plálo, velo.
A nespoine
lidstvo
když nevrátí a
dív,
se zpátky
nepromní
v skutek, div, tvj, Hellado, sen sladký
1
49
Quis ut deus
\l
?
starém chrám, okny gotickými poslední se kradly slunce blesky, ve prachu sloupech kadidla jak dýmy jež vznášely se, oprýskané fresky jsem prohlížel a zachvla mnou báze. e
kam
V plamen dsnou láze
O
zjevení!
se
kácel dav sta hlav a berly, mitra
koruny a mee,
a kíže, a
velký
stál
Andl
jako
nad tou smsí,
tvá jeho
žezla,
úsmv jež
jitra
se v
požár svezla,
byla slunce na blankytu,
a »quis ut deus« nesl na svém štítu napsáno blesky, vítzný byl, dsný. V tom se strany, kde mhy a koue bsný se valil vír. Smrt piskoila k nmu a ze zadu, by nevidl to, chvatem za slovem deus »ego« psala hnátem, a chechtala se pi tom vtipu svému.
Sfinx.
50
Báj Indián.
ich
msto
v rumech, zbytky jejich rodu
svj hostinný krov starý prales vzal, však z požáru a rumu, z krve brodu v
volnosti se jako orel vzpjal,
cit
jich
bídu, vyhnanství ta
že velký duch,
nadj
zlatí,
král rodu jich, se vrátí.
Noc. Prales dímá. Vodopády huí. Svit bledý v erné stíny padá s hvzd, ze sítí hroch svou zvedná hlavu kuí, liány chví se, hlun praská klest, jak
had chumá
se to s
vtví spouští
tlum erných postav vychází
Kde msta tam doplazí
jejich tmí se
se jak
te
z
zíceniny,
ranná zv,
jak stíny sami pitulí se v stíny,
na tváe padnou a v
;
vtrem
chví se
ke
hvzdy mají pláe s nimi, ba svém oku slzy, teskn mlhou plají. i
Pak ženy jdou a nesou plné mísy, staví v trosky druhdy svatých míst, jsou plny pokrmu, až pijde kdysi ten velký duch a král, by ml co jíst, by nežli zvedne oštp za lid svatý, se posilnil na troskách jeho chaty.
je
—
houští.
51
»0n pijde »Snad
»0n »0n
se!«
blíží
les
poutník
»V'šak zítra jist pijde, «
léta
—
tese,
Ohlas praví v žhavý zory nach.
moi msíc
na troskách obce jdou
se
!«
dí
truchlých
ret
lká dívka v modlitbách,
již,«
pijde, pijde
Jak perla v
V
kmeta
Jist, «
zítra
již
se
lese,
ztrácí.
se zástup vrací.
dtem
praví,
svojí truchlí zas;
trocha tch, jichž byly davy.
Kmet umírá, však slední jeho hlas znl nadjí: »0n pijde, pozor dejte,
a
plné mísy najde tam, jen dbejte
O
svatá víro lidu, holubice
nad zkázu
vzlétající
tch les. kde
z
potopy,
t
teba není více, sem zalétni v ty rumy Evropy, a mužem vit, a peludem není
z
nám
jitra
svit
a lidstva vykoupení
!
!«
Verešagin.
snhu, lebek celé stohy; než krásné, ekne mnohý, však pravdivé to, djin soud zas ekne, a lovk dvacátého vku lekne se toho barbarství, jež bez záchvvu v ten šttec kladlo barw mstv a hnvu.
i\rev, hroby v to
dsné
O
lidstvo,
víc
kletba tvá to neustálá,
po muse Danteho a Juvenala zde nový soudce vstává, chvj se v kei on mluví v hrozné, kárající ei všem pístupné a bez všech komentár. Krev tvoje v horkém, kouícím se žáru
tob a o lidskost prosí, o smilování. Zdráni lidé bosí o hladu hynou ve závjích snhu
se hlásí v
!
—
V
vru nemá behu
a nich trpíš ty útrap tvých! to
moe
Ty obra krokem tmavým tokem, nad konáš velkou práci ducha,
vk
jdeš veliké ty stále
le ty,
k vlastní krvi duše tvá je hluchá, velkou klásti,
nemžeš
upíra
jenž dusí, dáví
až
zem
ty války,
Ó
ob
hotovo vše v
mokvá
týla stásti,
s
si
t jí
a
a
krev tvou stebe, rudne nebe,
hydry, nejsi
s
hrozná kletbo! hodná
to
se zíci.
trestající
5:i
té
epopeje krve, lebek, hnát.
Zde rub je, lidstvo, tvého majestátu, vk vvnález. osvty a snahy živí, odchovává vrahy v svém Jen umlec má odvahu a sílu
ln
ti
íci,
lží
jsou slzy krokodil,
humanita roní, žert jen holý jsou tvoje nemocnice, chrámy, školy, vzdlaností sluje, lží všecko, co tvou on zatracuje! kterou když válka jest,
jež
54
Dítti básníka.
matky své máš jist nhu lásky, od otce svého jist ducha sílu. elo beze vrásky? Co páti tob? To nezachováš, pakli k témuž dílu se zasvtíš, jež nám, ó dít, svatým když poesie na tvé hebké vlásky má sestoupiti paprskem svým zlatým.
Ud
—
!
To nezachováš; nebo as
je
tuhý,
a smlým elem v boj se dáti teba, a básnické dnes slavožárné duhy platí nežli tvrdá krka chleba,
mí
získáš ruky mozolem a potem. Kéž láska vždy t pojme ve své kruhy, bys vesel vždy moh' státi nad životem
již
Víc poví víc
tob úsmv
otcv pohled než
tvojí
ta
matky,
píse smutná.
se díváš do pohádky, matky prs ti její kouzlo chutná. Ó plným douškem pij to obé žití, než po letech ty ísti budeš áuky, kdy pohádky t více nenasytí.
Ty zrozené jak
55
Zvláš
v žití
když okouzlí tu
teba
síly
když si zamiluješ krásu, t tajemný vzdech lyry, míti do zápasu,
teba
a co víc váží,
Neb
míti víry.
lidská síla, chytneš se
beh se mž' víry
a
jí
sotva
pod tebou a spásu
trhá
pouze pevná dát
ti
kotva.
Mj
víru ve vítzství dobra v svt, ve slzy bídných a krev muenník, víru, lidstva štp že v stálém kvte,
mj
zdánliv se zmítal v boue ryku, víru, právo že má z žuly lebku, jež snese v zim mráz a vedro v let jak staí štít, mj pravdu za kolébku.
by
mj
Mj
víru v ideal, jenž
m)
že úsilím se
otci planul v
jen Sysifovo
pozvednout dá
že hrdé chce
Mj
zlatou
snní, v práci, víru, hada otroctví že patou lidstvo zdrtí, jež se k svtlu vrací
vždy tvému
pec
hvzdou
;
víru,
Bh,
konen
když ty ne
bím
— ne
však resignací, ne však podle tým;
že šastné
aspo uzí
echy
tvoje dti,
mj
víru, že nezhyne bez útchy kdo zpíval zde jak pták na rodné snti
mj ta,
ty
víru,
lan
láska že
pemže
dnes
loví tvoje vzdechy,
dít básníka,
jež ty
šastné
všecko,
dcko!
56
Chtl báse však. z
psát jsem tob, básni živá péra vvšlo, co na srdci leží,
pravda trpká, zadumivá
a to
je
Dost
asu na
ni
až dojdeš
nkdy
kam mne
s
.
.
.
máŠ, ty kvte svží, v práci, snaze, žalu,
tvým otcem nesla touha
nás, prosté bojovníky ideálu.
divá,
BÁSNÍKOVY GLOSSY K
HIEROGLYFM PAPYRUSU V J.
v.
SLÁDKOVI.
ESNE.
ITo a
vetchém písmo
listu
Snad vštba
tajuplné rysy. pták, smysl
klec, to.
ulít'
plaše.
snad požehnání kdysi,
snad motlitba, do které plá se mísí, když mrtvého již halí do rubáše;
i
velikého krále triumfálný
vyznaen
zde
i
jest
boje ryk, ston
O dumná vštbo
!
pochod krajem svta?
poranných Oko s tebe
žalný? slétá
bez útchy! Žal, kterým dýšeš, sirá, jest
a
jako tvoje
poušt
velký, palný,
bez konce jak klenba všehomíra.
Jdou uení a hlavy dohromady
Nad
nevdí
rysy tvými
si
!
rady.
Jde vku syn a sotva roztržit pelítne ádky a pak dále hbit za svými zájmy spchá; básník pouze té chápe, v sesterské t líbá touze, vzbouzíš vodopády. ty myšlének v
nm
Smí jeho
—
Ne, on musí! snaha v celek pojit kusy, cíl jeho hledat pro myšlénku svoji, tvar, v nmž se zjevit mž' ne pod závoji, le v nahé kráse, ryzí, velkolepá, by davu ztracena a slepým slepá.
Vždy
v
cit
nm
se ozvat? ta
eo
Vím, že mi eknou To tam není psáno a ty však vstíš ráno; Tam smrt a zmar vím, že mi eknou: To tam psáno není, své tuchy dáváš jen a svoje snní; vím, eknou: Smvšlénky tvé chvilku baví, co z toho* Lip, v tom smysl najít pravý! :
!
—
Co eknu k tomu: Co je tedy » vdt ?« Svým zrakem v jádro všeho míra hledt; a špatn hledím-li, má není vina; je h, když ku pravd jsou ústa líná, a duch je matkou prokletého klína.
Jdou davy, davy k Osirise soudu, kteí žírnou orali kdys hroudu, ti, kteí krváceli na bojišti, v jichž ranách krve rubíny se prýští, ti v Šeru Theb a chodbách ve Karnaku již zpytovali, co se tají v mraku, ti. kteí vládli a ti, kteí lkali.
ti,
Ten prvod nekonený,
neustálý,
pehlédnouti lze jej tvému zraku, .Idou ku svtlu i spjí všichni k zhynu? div
Myšlénka soudu matkou
mla
vinu.
61
Ty s tlem stelce a s ibise hlavou, luk vztahující svojí rukou pravou co stílíš v dálce?
— erné je
as
zdrtit
již
ptáky híchu,
vlada tch
pýchu
a strhnout závoj kryjící jich klamy.
-- Fro nestílíš však holubice bílé tch dobrých in. tužby ušlechtilé?
— Tv
in jež
k
trnu boha
dostaví se samv.
sob jak nahé lna bezvdomé
lidský o
vyšlo z
—
dít,
matky,
vzteklý hebec hbit, co chceš, tím bude neb vní mroucí lotosu kvt sladkv.
Ó necho
do Theb
Tak mnohé
srdce,
!
Staré poekadlo. tam vešlo, švadlo;
že
myšlénky z všeho nejhorší jsou muka. myšlénka po tm železná je ruka a chytí tebe, nepustí, až zdrtí.
Ó necho
do Theb!
Tam
jít,
rovno smrti.
Sfinx leží na prahu a v leže íhá.
Mníš, na
emž
leží,
to že
pravdy kniha?
Tu sndli knží a jen klamem Ó necho do Theb! Mvšlénka,
dráždí ta
vraždí!
62
Vy, na djin
již
bušili
jste
vrata,
elo vnila kdys mitra zlatá, co zbylo po vás? Kámen. Vaší bídy jsou pro budoucnost svdky pyramidy
jichž
Proud stejn
splách' vás jako
!
davy všední,
a ped smrtí jste všickni byli bední, co o msíci dít, o vás platí Pes ohnivý z vás každý zaal hnáti se na výboj na všecky svt strany a k stáí z
Dv zvyk
nho
byl
— býk
vyezaný.
ženv, jedna druhou pustit nechce s bytostí tvou tak se spojí lehce
na prahu íše stinné po soudu Boha teprv s tebou zhyne. Tvá duše bílá, on jí barvu dává, když híšný zvyk byl, duše tvá je tmavá. On mluví. Osiris když váhu zvedne, zvvk k zemi srazí ji. jak do ní sedne. a teprve
áp, ibis, býk a krokodil tu s hadem. Ó souzvuku, vše za sebou jde adem, muž s vdrem za nimi, vše spje k vod; víc nepovím: Žij s pírodou jen v shod a ze všeho co be podíl svj
zem tob sví,
— le
pej ho také
zvi
63
Tak
v
ím
otci
ím
bratím,
dímej
byssus uložena byla
jsi,
ím
ím
teprv
býti
Jsi
sladce!
matce,
mohla muži
Z tmy komnat do tmy hrobky
t
do skvostných rouch a dnes
ím
Myšlénko
nesli tebe,
švadlou rži,
ani více neví nebe,
již
— dom
byla's
Šli
vždy na tom byssu
spící v
nevyslovil,
již
kladli,
s
je
pak jako dcko, psáno všecko!
to
básníkov hlav, níž
jej
pochovali,
egyptská ta rže Usedav bych pro t lkal! Kdo zpil se tvojí vní? Snad v tvojí zái nyní se sluní? srdce tch, již v pravd milovali? asu, místa Svt celý neml pro ty's
!
Bh
i
t
z
tmy mozku do tmy hrobu
ím
byla's
vždy na
!
— Dom
ten
mramor
šli,
šla
istá,
jsi
jak chodí
dcko,
vryje se pak všecko
Muž na kolenou drží malé dít, hledí zvdav, muž rozpait, to dít ptá se a muž odpovídá, to
nevím. Ibis skupinu tu hlídá. Prý vychovatel hocha královského.
co,
O kdyby chtl
jen v
mladou
duši jeho
ku trpícím lásku, by každou jeho dtskou na otázku
vlít
soucit k lidu,
64
ml odpov, jež jako Nilu vlna by požehnání, blaha byla plna! Ne o výpravách, ne o tesku zbraní, ne o vraždní a ne o zmírání, ne o potu, jímž rodná zem se mrví, ne o vínku, jenž zhnten lidu krví, ne o sláv, jež prázdna svtem letí se v djin ústech mníc na prokletí. Lip udlal by tento staec sivý, by ukázal mu Nil a jeho divy,
proud a živí
který
svatý,
áp
a otec
zúroduje lada
a volavek stáda,
zem, žehnán vky všemi
má as
lotos
živiti
s
liliemi!
Být dobrým, shovívavým, i v svém nést blaho, žíti jiným pro úlevu,
hnvu
pro vnost s pokladem jít prostý zisku tam, Osiris kde pravdy chystá misku.
To to
uitel však
dcku
po vcích jen zdá
sotva poví, se
— básníkovi.
Kdys v chrámu Kebti zeli bdící knží, papyrusu na zemi jak leží, jej zvedli, zvdav tam nahlíželi. Noc byla; v iré tm kraj ležel celý. Le sotva písmo blíže dali k zraku,
list
tu
a v
msíc
blesk',
mraku
a kraj
byl ztopen v
zstal, a na ten
list
mraku
dlouhý
lil
stíbrné své svtlaplné prouhy,
že mohli ísti, na
list
svítil
pouze.
Tam
psáno bylo, kterak v ase nouze a nemoci lze pomoc najít záhy. Když petli. msíc zhasl Mírný, vlahý a svtla plný paprsk
tak
S.*inx.
svítí
všem,
poesie
nech tma
a
zmar svt
kryje.
DNO CÍŠE
Noní ma na fsám
jel
jízda.
horách, tma v údoh', jsem nocí temnou.
Že bvl jsem sám? mvšlénkv mé bvlv
Ve skalách
vtr
—
Ne, nikoli;
se
mnou.
šílený smích,
a nebe krví hoí, myšlénky za mnou, každá z nich na erném harcuje oi.
»Vidíš ten svadiv, sežloullý jak
vtrv biován
Tak
t
zchvátí
tak zhyneš bez
Život a
jest boj
marný
jest
bolest a nenávist,
pamti.
a pravda jest klam,
zápas každý
—
v míru vný
chrám
nuž vstup jen pedsíní samovraždy!«
V tom
luna jak lásky
své stíbro
list,
letí?
vtvemi
vný
zdroj
roní,
a myšlének jasných jásavý roj v mém srdci hraje a zvoní:
»Ó
ó
žij,
žij
!
— na
mlhami dennice jen zmužile v tvá v
úsvit
zírá,
ped
lovenstvo
!
—
a spasí
t
víra!
Jak zvon nedlních arozvuk kéž v tvoje nitro se schýlí: Náš život není obtí muk, ni cíl náš u mohyly !
A
kterak do temna kroeje
neb
v
svtlo noha se stáí, mém hlaholí nadje,
hned v nitru hned hynu v
Což
vrátí
hokém
plái.
nám nebe toužený
mír,
po
em
i
vášní a bolestí divoký vír
otráví
jsme
lkali
vk
dlouhý?
kvt každé touhy?
i
pravou cestou ku štstí práce a nadšení velé? Ó Bože, než dojdu k rozcestí, mé žití uprchne celé
jest
.
.
.
!
Duch zmámen vírem myšlének hned ráj, hned peklo si tvoí ve skalách
vtr
a nebe krví hoí.
šílený
smích,
zlých
—
K
al
1
i
s t o.
Diany byl malomocný vru! luna, Ty hvzda te a ona bílá
Hnv
záíte v šeru.
struna stejnou touhou básníkova nyní hledá; vás kdvž se chvje, nebes po jezeru jak labut tak rovny sob. plujete, tak klidn
A
ob
dv
A jak
žili
Jsou
myslím, bozi staí
krásn, umírali krásn!
hvzdami
a
kvtem, nebes nachem!
Nám sotva jedno z ástky jen se zda. Mv malí sami hyneme tak asn, prachem. kdo milován, kdo
A
ješt
klet,
máme as,
je
psát o
stejn
tom básn.
72
Pod kížem. bouné
doby, která neví, sám ttina bez podpory jisté, zím v bázni na trn, jenž tvou kadeí
Í5vn
se vine krvavý,
a cítím, že, co ti
sn
mi krouží u hlavy,
musím
íci,
Kriste!
Nemluvím k Bohu, mluvím k lovku, jenž zoufale vše napjal
pod kletbou, která tv, již
v ideálu
od
síly
vk
zá
bledou povznesli a sesinalou tvá a
A
stíhá
marn
zápasili
!
nejsvtjší, Kriste, nejsi sám
tch
;
bylo víc, kdož bludnou lidstva poutí
chtli svtla paprsk tmám, v síle svojich tuch by zasloužili též, by svt jim íkal bh. zahvnouti a spli
též vyrvat
již
—
A
nejsi
sám,
mou
pec
s
tebou nejvtí
duší bolný soucit chvje,
neb zhojit chtFs, co nikdo nezléí, neb nejvvš toužis všech,
73
a ve svém snažení, v své práci, v bojích, snech jsi
zstal bez nadje
Co Dante, Milton
a co proroci
smlé? pemoci?
ve vidních své duše
Co
snílkové,
již
klesli
Zít chtli šastnou
vlast;
sklonn nad propast, chtl šastným lidstvo celé! zrak
ty's
ale vidti,
A
hích, jejž neodpustí svt, pro zloin ten vždy v tvoje líce pipravenou slinu jeho ret,
má
to ten
má
trn,
jenž duši poraní,
jenž zraní leb,
má
smích,
a kolv, šibenice
!
má
me
a
heb
74
Svit nad vodou.
^
a
behu u moe zem kolem
zá
jsem bloudil v myšlénkách; pustá, zpráhlá,
slunce ve sklonu se roztavila v nach a
nad vlnami
táhla.
Mrak, plachta stržená, se houpal nad vodou, zpod nho v zái skvoucí svit slunce poslední plál snivou lahodou
úsmv tváe
jak
mrak
Plál z
s
výše
jeho šlehla,
slunené
se
noil
hlubiny
v
dlouhá, zlatá jehla.
jak
Ve
hoel rubíny,
trhliny a
kam záe a
mroucí.
vodami chvl,
jiskrách ohnivých se nad tu
tu zaplál znova,
has',
a pod ním posupný a erný jak peru démonova.
Sjel také
v
se
stkvl
duši mou, jak rosa padá v kvt,
jak slétá
hru
mrak
ptáe k
vzdechem
hlohu,
rozvlnil a k
a tu jsem pravil k
písni
Bohu
:
zladil
ret,
75
na
»Na,
v stínech obzoru Pane, ve mraku, rozsvítil tu zoi, když za ní vstává tma, když v bezdno prostoru se za ní plnoc noí? jsi
Na
tento zlatý
taní
jež
na
svit,
jiskry ohnivé,
v stínech spolu?
snad úsmv tvj, i svou tkáš aureolu?
Je to
z
tmy záivé
té
ty
Na Na
záblesky, když
na
toto zlaté plání?
svtlo nad vody,
na
a v srdce milování
Na
mrak
tyto
rosu pátelství,
když za vším
na
v
zakreje,
je
nadje
duši
?
krásy zákmitv, klamv,
spí jen
když celý život jest mrak sluncem jenž visí nad vodami ?«
A
než jsem domluvil,
tma nad vodami v
mou
duši dívala se
svit
blankytu,
s
táhla,
okem
noc velká, neobsáhlá.
LivORNO^ na
zmizel
oblity,
—
soucitu
behu more 187
..
.
Zda ítáš, Pane
.
.
Z£da ítáš, Pane, ony všecky rány, jež byly tvojim spravedlivým dány v tom hrozném boji staletí a Zda nedíš sám: »Já hešil na lovku.
vk?
já
bez svtla
jej
nechal bloudit v šeru.
pozd lidskost, ukázal mu v celé
a píliš
svoji
dceru,
její kráse? jsem V svých prorok a myslitel hlase mluvil hádankami pouze, jsem k a jemu, který v obra velké touze chtl na svá adra strhnout vesmír celý, jsem uzavel v kout úzké lebky ztmlý jen malou jiskru, mezi zlem a blahem jež kmitá se jak plamen vtru tahem."* -
nmu
i
zvyk'
jsi
že neslyšíš
válek divokému evu, jej
v
andl
svých
zpvu?
77
Knz Utolgota
již
a voják.
pusta byla, do tmy trel
po život nikde stopy,
Bh
byl
kíž. mrtev již.
Pouze voják o své kopí opený zde stál, stál, bez pohnutí sochou být se zdál.
lhostejný
Bh a voják! — nad svtem Bh byl mrtvý, voják drsný, Knz
zde sami zbyli spurný, bez
tu.
citu.
nahradil lidstvu Boha, lidstvo na kíž vbil
voják drsný bez soucitu zstal, jaký byl.
Lidstvo na kíž vbité voják hlídá
Bh je mrtvý —
,
darmo
ptáš
se,
adou
let,
komu patí svt?
78
Z pístavu.
se
v
stichnul, dla doznla, stožár pestré praporce zlatém vzduchu tiše vlnily;
tu
z
plavc ady
nyk davu jen se
vystoup'
kapitán
pohár zlatý vínem naplniv obrátil k moi tvá svou veselou a k lodi pak, jež mla poprvé a
se
nestálých vln
svit
objetí,
hlasem nadšeným »Spj v dálku Šastna! vtr pohoda pipne tob orlí perut, slunce zá, však nikdy blesk svit, na plachty tvoje rže rozhází! Spj v dálku šastna, mostem živým bu, po kterém podá národ národu ku svorné práci ruku bratrskou Nes nové svta náboženství v dál, jež sluje práce! V bouích pevná stj, lidského ducha symbol vznešený! Ty ale, živle, pijmi v náru ji, Nereidek prsy, vlny tvé,
jal
hovit
se
a a
a ji
kolébají v snivé
lahod,
šastn k behm nes ji neznámým Tou íší, kterou vznáším k obloze, ty
bych obsah její vylil ve tvj klín, ti vzdává lovk hold svj povinný jsa, moe, duchem tob souroden!«
!
promluvil a íši kypící do vln tichých; perly zlacené
To vlil
jak z
íše
nová kiku bou,
tekly,
dl a zvon hlahol a hímání napjaty! je provázely. Plachty kytice, ve vzduchu apky, šátky, jásotu bouném v sjela již a lo jak
bájený pták sluncem
Já,
básník,
vný
a plán moe cit
otrok
oblita.
dumy
své,
nebo pustiny
nekonena vzbouzí
mém,
v srdci
valných mst jenž v hymn les, v ruchu zamyšlen cos neznámého hledám, stál, snad jediný jsem v bouném davu nehnula. ret se nechvl, ruka
mj
Však v duši mé jak
mrano
hrozivé,
vidina jak bájný kolos dsná skalami se náhle vzpjala. Mezi zmítanou kdes v archipelu zel jsem spár vidl, ji nádhernou: lo rve jí plachty, ba, sup ohnivý, ^
vtr
jak
jak blesk se snesl já
sivšel
náek
její
lidí,
na stožár;
jásot vln,
vidl pustý, kamenitý beh nahou muže mrtvolu, na a pln jenž nejkrásnjších nadjí jsa pozdravu. k moi rozlil íš vína udlal z lebky jeho íš si já
nm
Te
z ní kvs moský pták, jak rudé víno purpurem krev tekla na beh barvíc dav. ve vlhkém písku tichých škeblí
Kik
davu znl mi v duši výitkou;
80
i
dom,
jsem
šel
a zde, v
z
ulic
prchaje,
své jizb stále pritmlé,
bych v pítmí života se navyknul na temno hrobu, dvée zamknul jsem, a zaprášené spustil záclony, a stále muen désnou vidinou jsem v podušky skryl ubledlou svou ironie duch, neb bda !
jak
— vné
na vzdor mojim
zpvm
tvá
nadšeným,
plamenným hymnám duchu lovcka, mne ukazoval stále v lodi té tvou,
bludné
lidstvo,
LlVORNO 1S7
.
.
budoucnost
a
cíl!
81
Setkání.
C nes
moe
spalo v páry závoji,
msto
však
nebo
velo,
bsné pod ním
své
karneval
vznítil
plameny.
Mn
zdálo se být kotlem ohromným, pod kterým ohe žíil Satan sám, až v
rmutnou pnu chrstlo do ulic mask pestré smsi. Jaký ruch a šum
Smích, kiky, hudby ples, vír zástup, zvuk rolniek a vozu brení Vše domv oživly nejstarší, z jichž oprýskaných, zaernalých zdí .
.
.
i
bída s hanbou z oken dívaly, ovsily kvty, koberci a prapory všech barev kiklavých. Dnes msto bvlo spitou nevstkou, jež zapomíná na as stáí své; dnes bylo kejklíem, své zoufalství jenž halí v pestrých cetek Škrabošku. O jaká vava! V jakém Šílenství se
se
se
potácel ten kolos
Proud maškar
lil
ohromný!
se z ulic v
námstí
zpátky zas jak vlny píboje tu náhle v hudby ples a dav rvk
a
pa Sfinx.
zvon
hlahol
smutn
velebný, ()
82
V šer veera, jímž sotva kmitaly
na rozích se
ulic
rozlévala
sporé svítilny,
záe pochodní,
a v úzké, tsné,
plné
ulici,
kde v jedno moe slil se pestrý dav, se zjevil náhle prvod pohební. Kam vyhnout se? Hluk davu utichl, vše stálo jako bleskem schváceno, ve
zvon dumném, vážném
hlaholu
a ve pochodní zái krvavé Smrt dívala se dlouho na Orgii.
—
Náhle hudby Tak stáli chvíli kik tisíc i zvony pehlušil,
ráz,
dav povolil a každý cestou svou ku hbitovu Smrt šel za svým cílem :
a v
Ó
Tou híkou náhody
zjevení!
mj a
tanení sí šumná Or^ie.
duch
obma
se vzbudil, rozpjal
v
pustil se
let
spl za Orgií jednou
kídla svá
jak sup;
perutí
chvl se rozkoší, druhým kídlem spchal za Smrtí tmu hrobovou, kde vládlo zniení,
v sál, jenž plál svtlem, a v
a z dvojí íše jednu bolest pil. Jak dvojí moe jej to schvátilo, a zmítán mezi dvma propastmi, jak vlna vln podávala jej.
záchvv rozkoše, skek dithyramby spité zoufáním, erva slizký hlod, chlad hrobový hrzu zniení. vzruch života
vše procítil,
i
i
i
83
a davem strkán, myšlénkami štván spl ku behu, a v dálce spících vln vše ztopit chtl, co mizí, pomíjí.
Zde dlouho svou
LivoRNo
vnou 187.
.
snil,
až v trosky jeho
hymnou
vpadl oceán.
dum
S4
Sám
^ám
jsem
šel
.
.
.
jsem, veer byl ve pozdní jeseni, kdy mlhami se msíc brodí a pochybnost kdy tryskne v plameni šel
a
Kdy
kam
tebou,
s
jen
hneš
chodí;
se,
básník, že jest najednou velkého celku, lidstva, ástí, kdy cítí bídu bezednou cítí
vk
a pouta, která
Kdy
nemž'
stásti
!
mu
nad bacchantky trs ku odvet zvedá, kdy, kráso, odstrí tvj plný prs a pouze lidské štstí hledá! milejší
pst,
V
té
jež
se
dob kráel jsem do msta v zve jsem hlavu unavený i
Kde octnul jsem
se?
snad vchod
Jen
je
dýmu kotoue,
Ds
mne
myšlénkách
—
schvátil, strach
—
tady do Gehenny?
jen
ady komín,
jen mlha, šer a saze kolem,
do úzkých ulic zím jak v dsnou hlubinu, po zdivu šerém, chmurném, holém.
85
Sta kladiv hímalo, sta výhní plálo tu, hluk víný, opojivá vava,
však nebyl ruch
kterým k životu
zimniný a tento shon honby Kainovy cos v sob, znlo to jak ku poplachu zvon, jak hroudy na rakev, jež v hrob.
Ten ruch
ml
tu
to,
innost nedokavá.
hlásí
se
A vidl
byl
z
jsem, jak z práce
muž
erných
Šly
v jich tváích stopy divých
a v
U
oích
záští,
pomalu
stíny v
sboru,
zápal
blesky vzdoru.
dílen vrat jich ženy
ekaly,
—
Jádro údy tupými zraky kolem tkaly, cár kryl jich
v nichž nestoudnost jsem
Mha
tála v
déš
jak na
n
A
já
celé
A msíc
kol vlhké dláždní, výhní svtlo blesklo,
rudém zardní,
se jak krví lesklo.
se ptal,
den
lepší
zda takto lidstvu dnes budoucnosti vstává?
—
kutálel se v
jak v
erný
—
e, neb —
— z
se mihlo náhle v a
lidu!
pytel
mraen sms satá hlava.
bídu
86
Dti XIX. vku. est désné prázdno v nás a kolem nás; vše dá se íci slovem Jsme již syti jak maska, již sal kejklí, zívá as, :
a
na cest nám
leží
balvan-žití.
syti jsme Již boh, syti král; když jeden v plesu, jiných sta lká to doby celá morálka a v kalu
My
tvá
modla
My
syti
jich
to a
My
již
mudrc
a nadšení jsou bludy blýskavice, která trvá chvilku níž
chuas vždy zstane
;
chudý.
osedlali blesky, živly, páru,
a žebráci jsme stále své
a snílk,
dmysl
pi
muce,
svatá revoluce!
leží,
jsme
v
pi tom vcí, zíme tvaru, dovedem jen eí.
neštstí vždy v jiném
však rozluštit
je
—
Byl blažší Hellén,
cítil
tepnu
byl blažší
kesan, aspo
byl blažší
dd
náš.
v
žití,
nebe vil,
mohl aspo
ba písní ješt hloub své bídy
sníti,
zmil.
Nám
nezbývá než dál se pachtit v shonu, nevíme po em, až snad náhodou to najdem, co jest spásou milion a Bohem zve se, nebo svobodou !
Jsme jako sme jako
zrní,
zrní.
.
.
.
které drtí stoupa
nám skrán koupá,
strach naši duši, pot
.ne co nás tší, ale
eho teba,
naším Bohem, chceme pouze chleba! dni v kruhu svém jdem bez pohnutí, jak dozorce bi k žití pud nás nutí,
jest
Den ke
to
se,
a dál táhni, káro
Co tob po tom,
že kol plesá jaro,
kolo,
dál,
co
tob po
Zpv
tom, že jsou modré hory?
pták, rží dech
pro tebe nejsou. Let? Stroj,
a jasy zory
—
ne,
pouze tíha!
kladivo a jehla, péro, kniha,
vše tvým
je
t k smrti, t denn Škrtí, stále na t štká
katem, utahá
had, zvaný povinnost, pes,
dobrá povst,
a dále to jde, stroj ten dále heká, žije, každý pod balvanem když vidí slunce, ptá se každým ránem, nadarmo básník s novým meem v boku
a dál se
Což není možnv ten svt
—
bez
otrok?
88
Poslední slitování.
deš dlouho žitím, vyptáváš se darmo sfingy, která vesmír v spárech drží.
té
na jež
celá sluje
Až staec
Tu
hra,
co skryto v této strži, Neseš dál své jamo,
vnost? jsi,
slituje
se
t
jenž se jak jíva tese.
pec
ta sfinga
dsná,
vrhne v smrti pouta tsná, když neodpoví aspo usmje se. a než
A
—
proto u starc ten
úsmv nmý,
ten souzvuk zdánlivý, to dlouhé to
pedtucha
když nadj
v
je,
ráj
snní
když ne rozluštní, ne,
aspo
soucit k zemi.
89
Hlasy. Paní Sofii Podlipské.
-osudu jak balvan na nás leží; krok za krokem a k prsoum svislou hlavu, zrak neuritý mhou prohledá stží Tak jdeme žitím jako na popravu.
ma
A
jestli
náhle blesk v to
temno
slítne,
kmit jeho mdlý nás v propasti jen a jestli ve tmách ruka ruku chytne,
démonv
to
Snad
boj
sráží,
na zápraží.
ráje
soucitu jake's božství cizí
ze
ve srdcích rozžehlo
le nadšení
nám plamen
jak roztíštné nocí meteory
sporý
—
mizí,
žár záhy bledne, .
.
.
rci, kam jdeme? Z hlubin nekonena, kde zanikají prostory a asy, v mou duši vniká melodie vna,
Ó
mou
v
duši zvoní tajuplné
hlasy.
jeden slyším, z propasti jak volá, a druhý v mojí ozývá se hrudi, jak za kamenem na vod jdou kola,
Tu
a v duši
mé
se spící
andl
budí.
90
Zím
malou jizbu; krb
mechu
v okénka
se leskne v
zlatu,
spí svit luny slabý,
a v pítmí jeho, v píse kolovrat, jak zlatá nit se inou zvsti báby.
Já v duši nosil tuto hudbu snivou, ten píval ton z elegie stkaný, až jiný hlas mne unes' písní divou
—
hoj, to byl prales vichrem rozpoutaný!
Ó Šumavo! ó úvaly! íš tvojich dum se v
ó taje! duši mojí pní,
tvým hlaholem v mém nitru vzrostly jak z draích zub obí pokolení.
Kam .
v
mé
již;
srdce
jak vítr v
Hlas
mne
hodila
Já zoufal
moe
tu
slétla
báje,
náhle žití vlna? náhle divým tryskem
vava
tajuplná,
harfu, jež zaváta pískem.
náhle padnul v duši moji,
jak blesk na sosnu
zadumanou
v mlze,
jak racek na stožár ve vichru boji, ja slyším ho a sotva tajím slze.
Hlas oceánu, to jest vykoupení, zvuky zem ovanuta vnost,
to
to
hymna
to
jásot
prostoru, jíž konce není, vesmíru, to nekonenost!
Hlas kolovrat v dtství sny hlas
prales
mn
mne
božství odhaluje,
láká,
91
však more hlasy v
O
svj domov tajné hlasy
—
a
duše, v
nekonenost
Odkud
!
letem ptáka
již
pluje
naše nitro
v
V
zpv, jako chorál spásy? noc našich pochyb svítá vámi jitro,
v
nmž
jak Bethlema
O
vzchází slunce nadšení a krásy
hlasy tajné, v drsnou stezku
prismatem, v až barvy duhové
nmž
jste
až
víme,
že
Ve zvuku vašem jak padající
svou
LivoRNo 187
trud .
.
v
svítí^
sob máme!
vím,
zas v svou sílu
andl hvzd
mlkou nudu
a v noci
sn
nám do
Boha
žití
ideál se láme,
vaší
se chytám,
hloubkou
svých lesk
zoe
mím,
vítám
!
Zj
i^dys vtlil a
pozdj
Bh
se
Tu
Láska
I
A ó
!«
a
tam žehnal Krásou,
»Žijte v štstí« a tu
však jeho hlas
—
mramor ecky
tyž a jeden,
lovku svj eden, a úsmv dtský.
milenc
»
ní.
v istý
mír, štstí
volal
ve
tlo ženy,
v
vždy nabízel tak
tam
e
»Milujle se!«
hlas zbloudilého v lese
odešel a skryl se
mraen asou.
mluví jen
již v tónech nebo v básni. kdyby radji chtl bleskem býti a plameny v ta ela tupá vrýti
»Chci,
bute
lidmi, svobodni a šastni!*
.
PI
OBJEVENI
NOVÉ PYRAMIDY V MEYDUNU. JANU NERUDOVI.
y
své ruce lampu, která sluje
vda,
duch lidský neúnavn dále kráí,
tmou dere
se a zápasí
a
hledá;
beh
more, dálné písky, skála šedá, vše látkou mu, ev hrom i zpv ptaí.
Tu podsta cíl
svého žití poznat chtje, touhy své a svého zápolení,
sfing
kamenného
jak chaldejský
ptá se oblieje,
mag poítá hvzd
tam vniká, pravdv den kde
tají
Dnes novou pvramidu našel
v
reje
snní.
písku.
Ó dive! Co dív bylo vkm horou, te výše pne se hranou obelisku! Tam Osiris svou zlatou zvedá misku a diví se, že vyplašen jest
A lovk,
te
jehož touha jako
zoou.
moe,
dávné hrobky tlue, zní motyk ruch ve faraón dvoe, a slyšíš vozy skípat a rzát oe. sta kladiv hímá v tuhý granit rue. na brány
té
A
jako
Bh,
hmotu
ve
zloba
jejž
lidí
malých
rozbíjí své kruhy,
spjala,
tak pyramida v ranách kladiv stálých se odhaluje, jak z vln lotos kalich své
tém noí
i
svj pancí
tuhý.
Zas jedno okno do neznámých svt duchu lidský, tob odhaluje! Zas krpj tvému žíznivému retu se,
A msíc hvzdy zastavuje dí: »Nový, neznámý svt
v letu
vstíc
nám
pluje.
II.
Zím
ješt dále. Jižní noc je ztmlá. již k hvzdám celá, k ní lovk troskami se dere s tíží,
A pyramida ní a
O
tlue na vrata tajemství!
Vzplá
jitro
A na
zdi,
Ó
pec které
te lovk hmí,
hrobky nmé. v kterém jdeme! tím dnem, který se blíží' té
stíne,
vkm
vzdorovaly,
až ohlasem zní skály;
ze
povolí, vchod objeví se úzký, zvdav, tmto mystériím cizí, již nové doby lovk _ve tmách mizí,
a
jde,
hmatá, stn
i
pdy
Tu náhle ostrý svit. O hrzo, ped ním
lem
— Mha z
je
kluzký.
mizí šedá. rakve svojí zvedá
97
postava v svj byssus zahalena; ela svatých písmen plné stuhy se vinou pres obliej sin)', luhy. Byl král to, knz, i faraóna žena? se
kol
A
hlasem divným k smlci
»Já nedivím
vážn
praví
vnikáš až v tmavý hrob minulosti; otázku však jednu že
se,
mi zodpovz, než pustím tebe dále: Chceš moi vyrval jeho taj i skále? Rci, nahlé hloub jsi, než já, všeho ke dnu?
Sta
vk
mne
prchlo, co
pi zpvu knží
v tento
uložili
byssus bílý
po strašném soudu v tato svatá místa; však odpovz, tvá duše plna snahy, jež za božství až vniknouti chce prahy, jest aspo jako moje pevná, istá?
Jste
králi
svta, vesmír jak
lev
zkrocen
váš líže trn, jenž lidskou krví zbrocen.
Vr, istjší svit kanul na mé líce Ty celý svt máš, rovník, more, hvzdy le staré sngy báj t hlodá vezdy, !
co po smrti
A
jest,
nové doby
strach hnal
jej
rci,
lovk divý.
o
Me
ty víš více?«
mlel, zpátky
— »Ml,
dum, pochyb, tísn, jako
A
já
jsi
byl
z téže látky
stvoen!
díve, otroku, práh svého domu!« v rakev s teskem hromu.
tlo kleslo
Sfinx.
.
"•
98
III.
V tom proci lovk
zmoen
strašným snem tím
a pravil klidný IV.
»»Já vím, kam se snažím, dnes Osiris Jsem já a já svt vážím. jdu k svtlu tmou, jsa hmota chci být duchem skrývá, Dnes jedno mi, co hrob v svém na dn jeho nadje pták zpívá, celý vesmír života zní ruchem
!
ln
mn mn
Ta
!
smrt, pro kterou
mn
život cílem,
Bh
je-li,
mj rý
mn
ž'ú's,
hrakou pouhou,
nadjí a touhou, jeho soud mne nepoleká;
má
zas v zem,
myšlénka zas
v
bezdna
záe hvzdná
se taje ztrácí, zlatá
jak valná reka do duše mi stéká.
Žít, pracovat,
Mn má
lovk
práce teprv
a v snaze této,
tvá
báze ped
z
dn
mne
smrtí, ni
je
všecko
jak
dcko,
to
jest
nho muže
v,
vštc skrá
jímž asto
—
myslit
chtít,
minulých
dlá,
nezastaví
purpur tmavý, se
zkrvavla.
Dnes pyramida dále, stále dál a zítra nová vlasatice hlídá práh mého badání, mez mého chtní. Jdu
Jsem zoí
!
!
Já jsem
ibis,
pravdy zrnem
chci živen být a ne mystickým trnem Ne šero veera, chci svtlo denní!
!
!
93
Ta víra pavézou jest mojí síly! Tou hymny žití zpívám u mohyly! Jsem fenix báje, Herkul budoucnosti, jednou látkou prach mohyl i prach hvzd vše zladím v souzvuk a vše v píse sladkou, až zatesou se plesem mrtvých kosti.
mn
Znám cesty své, a znám též svoje pouta le blesky šlehnou z lebky mojí kouta, kde pestanu, syn mého syna zane, zem obrátím, od pólu k pólu
tvá
jak vichr proletím
až slákám na své
ji,
elo
aureolu z
tn
mrané.
Ten úpis ráj píštích metám v plamen; rozptí svých ramen, svj mozek znám i
mn
mj
staí; lovkem, rád jednou zemi vrátím myšlénce, že v hmot když se ztratím, syn nepjde k svtlu pes bodláí.
Nuž
zvedejte se, chrámy, obelisky,
být velkým pouze hrst hlíny své
v té
trofeje minulosti
Dnes
!
— Den
jest
blízký
!
moe
nedlí nás, nýbrž váže, a mléná dráha s Oriona sponou jest asnatého roucha pouze clonou, zkad boh neznámých nám kynou paže
!
* *
;
POD ŠTÍTEM,
Rozhovor. M u s a.
f
mraen, píteli, na tvoji skráni, jaká duma svoje chmury shání, co dlat mám, ím mohu být v tvém bolu? Vr, prožili jsme horší chvíle spolu než tato, jež ti v íš tvé slasti tvrí svj hází pelynk. Nuž vzmuž se, uri,
'y's
rci,
mám Mám
k
se ítí
i
v minulost svá rozpnout kídla?
letu
být,
orlicí
mraen
s
zalkati
mám sn,
o marnosti
Mám
která když lup zhlídla
rovna blýskavici?
píse
žalující
touhy, lásky, štstí?
budoucnost se srázným letem vznésti djin mu chystá vítzného? Jako vn, již dýchá les, když jarní den se šeí, v
ln
a lidstvu íci, co se v
mám
skanout manou v srdce ta, jež a zápasu a mdloby jež jsou sytá?
Noc
pád
v
ty stále
se chýlí,
na východ
v neplodné dlíš
ví,
svítá,
seven dumy.
Básník.
Pro
budí
Co plátno
mne
kde nemluví
již
šumy? tom malátném vku,
zas perutí Tvých
zpívat v
pranic ke
lovku.
jen ziskuchtivost podlá
jen zlata tpyt,
kde otroctví a básník
;
jest
nejvtší všech modla
jenom vlek
tancující,
dlouhé chvíle dcko na ulici pod kola voz, v zástupu shon pouští! V té vichici jsem sob mrtvou pouští a tebe, družko, je mi vru líto, jak nebes kvt že padla's pod kopyto do prachu všednosti a hlupství, nudy, z
jejž
do bláta sobectví a v mlké trudy. protiví se dlat tajtrlíka, jenž denn šat si obléká a svlíká, jenž, by se trochu pánu zalichotil, své apky rolnikami v plnoc hmotil, a pehlušit chtl jásající moe.
Mn
Musa. klesáš tedy? Nevíš že pozvedá se nejjistji
Ty
víc,
zoe
hrobu nad pochybnost a trouche, nudu, mdlobu? Nech blázny být, tch vždycky bylo dosti. z
Hle,
jaká práce ješt v budoucnosti zbývá! K dílu! To je triumf pravý zlobu asu, zápas stran a vavy být vrným vždy myšlénce svého mládí. Tvá píse pehluší ten sykot hadí jak šaška rolniku to velké moe.
nám pes
Jest život jen jest síla jest
Co
jen a
a
nadj
nadšení jen a ale
!
Není hoe,
vzruch, víc jest
mdloby
povznesení
dlat mám, než dumy
se zkonejší,
není, !
tvoje
než jak labutí roje
1C5
tvé sloky rozletí se
kídlem ódy
jak vichice a Jak rostoucí vody na písn, jež jsou budoucnosti skutky,
co zatím dlat
mám?
Básník. Jdi
plésti
dtky!
106
Kariatidy.
)e
soucitem zím na vás hlubokým, vy šedé kariatidy,
jak nesete
svt
s
úšklebkem divokým nudy a bídy.
lidské
podporou vchod jeho stežíce kol pod vámi lidstvo se vír hluný, bezetné
Již
sta let jste
Noc nad mstem kdvž zkad ticho jak
paláci,
tmavý, potácí,
davy!
skloní svoji íš,
eka
plyne,
kdy arkýe zdají se kloniti blíž, krok poslední v dálce zhyne:
Tu
vím
rád, šediví athleti,
balkónu tíže hnte, že stesete prach se své pamti, a z hloubky si oddechnete! jež
Pi msíci, v
ulice
vy zvednete
jenž roven opálu
prázdné se dívá, své pomalu,
bím
vlas shrnete, v
tvá
jenž
vám
splývá.
107
svou s jednoho ramena na druhé sšinete spchem,
A
tíži
až zastená vaše hru z kamena a ulice zachví se vzdechem.
msíc nevidl
Ni
velký ten div,
noc dále plouží se líná, vše ticho je, všecko spí zas jako dív, peru tají vše stinná.
sn
Zas ráno jste podporou paláci, vchod jeho stežíce tmavý, zas pod vámi lidstvo se potácí, vír
hluný, bezetné davy!
Dál kolem vás
hímá bsný
vír ten,
—
tvái, zisku hrot v duši; škleb co stalo se v plnoci? Ký zaznl sten? Jen básník, básník to tuší v
On
s
pohledem plachým jak ve snách
a
v
tvá
jde okolo vás, se
vám
dívá,
ve srdci tichý, mystický hlas mu nápv prastarý zpívá
obrové kamenní, beder svých sšinout, on jediný pod tíží nadšení žít musí stále a hynout
Vám
v
své
noci
lze,
bím
s
1C8
Kritikm.
I
ak asto poesie pipadá mi
zdímnul pod palmami, dstojného soka oekává, a s poušt Samsony jen v boj se dává. Však zatím blech a stek stádo celé velký lev, jenž
jak.
jenž
jej
oblétá, v královské
hív
stele
pelech svj, se prohání a páí. Lev dlouho trpí s vzdorovitou tváí.
si
Nuž
rychle v rej
Však náhle
!
lvu se
To
div,
pyšná
blesk za bleskem se ítí
on i
cítí.
lepšího že
že
zježí z
odpoívá híva
jeho oka,
hoden soka,
vstane rázem a jak hlavu vznese
v prach
hav
hmyzu
sešlape a steše.
!
lOi)
Genius. co jest mým žitím, myslím, tvoím, cítím, jímž duch, 'že lidský krásu, jímž toužím k pravd, a jímž hledám zápasu, po zvedne pec vítzem se
Ne, kdybych nevil,
kdybych nevdl, že tajuplný
ne.
práv že sklon vlny zas nové vlny vzruchu,
dech vane vším a
poátkem
jest
kdybych tob, djin záný duchu, ml vrhnout na tvá Satanovu masku lásku, a zapít nadšení, cit, váše,
ne,
pro jsem probdl dlouhé noci k ideálu íci ml: jdi, klameš!
vše,
a
—
pak mohl bych snad píse umleti, hnvu jež s mojich rt na kídlech
tvá Já
zahalit a odvrátit se v studu.
vím
ale,
v
žalu,
—
letí.
—
proto mluvit budu! i te najdete kámen!
Vy, jako vždy,
Nuž uhote!
Na ele žhavý plamen sám genius jde nepoznaný svtem. Vy s mraným elem, a vy s šklebným retem, snad máte pravdu, stará jsou to slova, nová jen tikrát žel, že pro každý vk duši lidskou má On »Hle, jaký zloin! a jalcý zázrak! Co jen v bázni tuší
!
.
110
má smlost. inil Jeho osamlost jest Sinajem, na rtech mu hromy bloudí. Jak nechvti se! Vždy on kouzlem loudí lid za sebou, on drtí staré modly, kvt roste v písku, kde on krokem prodlí, on promluví a duším rostou kídla, a srdce rozpjí se, která stydla. To nesmí býti! to slovo »svtlo«? My neekneme jaru, aby kvetlo, sen tisíc, on vyslovit
A on
to
Na
ni
slunci:
ni
lesu:
nám
My
líto
»bleskni
sítí
mhy
»Šum!«, ba ani: je,
že
samo
a
mrak !«' ptáku,
»zpívej!«r
se tak
stává.
chcem být v stínu, na ta záe žhavá, pravdou; pry s ní! Píliš pálí. chceme šer, a nezí svt, jak malí
jež sluje
My
jsme ve svých snahách, malí ve své práci. Nech kolem nás hmí as, nech v letu kácí, co v cest mu,
Co nadšení? Tu
my vyhneme frási
se stranou.
známe planou.
Let prostorem? Chcem prach, ten neoklame, o Faetonu báj, tu dobe známe. My v závojích se skryjeme své slávy, a hle, ten barbar trhá nám je s hlavy. ten Hun, ten Vandal dívá se
te komárem le
jest,
který sen
brzy bude krahujcem
Jak, ustoupit
mu?
i
nám nám
v duši; ruší,
supem. s lupem
Myslíte, že
on spokojí se? Ach, on pjde dále!
A
proto rychle,
pipnte ho
k skále,
sem slino posmchu, sem trní hany, sem kíž a hranici Do každé rány, jež pálí jej, tam nalejte jed s žluí! Chce trpti, nuž dobe, a se muí! !
ill
Chce
býti
dobe - márae
svtlem,
plamen,
kíž pro Krista a pro Spinozu kámen, pro Huga exil! Co chce? Máme všecko
!«
a zapomnli, dcko že Herkul byl, když ve kolébce hady svou pstí drtil, že byl ApoU mladý,
Tak hovoí
když že
zabil
nemž
draka; dávno zapomnli, dlouho zstat obzor ztmlý,
že musí pijít jitro nachem rudé, že on jest zora, která sluncem bude. že rovných jim že lidský
a genius jest
Nu
mn má
dávno
již
více,
jest
jdte jen, nuž jdte, zkuste nuž jenom blíž! a divný tón
ml
svt
rozsápaná lvice bujné její Ivíe své pipravujte bie,
duch
té
mlád Již
moje
bráti,
matku váti..
hymny
drsné
šlehá v péro,
lvici
slyším
rty se
chvjí,
duše jásá, v tomto hrozném
zní života ruch,
smích Juvenala
evu
hnvu, Dantovými hromy
bouí s
.
její
síla
»Což neekl kdys Boucher, že jsou stromy pec málo zeleny? Hle. on se rouhá, on neví nám, jde, kam jeho touha jej zavádí a mysl bludem jatá! Což neek' Horác, že jest cesta zlatá jen prostednostr' On spje nad hor ely, to zloin chtíti víc než my jsme chtli. Boileaux což nehodil dost tuhý ty duhy šíj poesie? a na ta slunce? Bludiky nám staí. vždy ten pechod od radosti k plái,
A
kruh na
Na
Na
112
od modlitby ku dithyramb smíchu?
Na na
hloubání to, na to snní v tichu, zvuky kladiv kyklopických v rýmu?
dýmu, ve, on obléká si Šat harlekýna dal na tlo krásy O rouhání On mní, že více shody a kouzla víc má pohled do pírody a v oko díví, v nžné srdce dcka, než knihy, pravidla a moudrost všecka On odvážil se soucitem svým mrhat, on nehnusil si obvazky s ran trhat, Hle, v jaké cetky tuto špetku
jenž
mu
pod lebkou
'.
!
!
hnis jejich
makat,
Sem
n
hledat pro
máme
Pro jeho híchy málo
léku
vzteku.
s kamením Na drzou jeho zlobu patí ran, než dostalo se Jobu, víc jedu, než se Sokratu v íš vlilo a nežli Shelleymu sen otrávilo, víc pomluvy, víc zlosti a víc špíny !« !
víc
Tak hovoí
a
že kolem nich a
perstá
zapomnli, jiný vk vzmáhá se
hroba. as, jde
že
a v
a klíí
býlí trpaslií,
jich
zapomnní
t
s
rýem míem.
motykou a vrhne
je
a nad jich rovem vesel zazpívá že jim
i
v
hrob hrzou
si,
vstanou
vlasy,.
nad mrtvolou rej Eumenidek bsný, tu starou píse, ten ev lvice dsný, jež ubránivši v ptce svoje mladé na tla vrah mocné spáry klade, krev a
a
lízá
a
poušt žíze
ií plá
v stonu táhlém, jí
v
oku zpráhlém.
T
113
Pohrdání.
fy já
A
kvte, jehož purpurový kalich jen v otrávených srdcích vzrstá. rovnž v bojích tžkých, neustálých Jsem sklonil k tob ústa
vdechl do tebe svou duši celou,
svj svou
sílu
se
vzlet,
své rozhorlení,
athlety,
jenž paží
smlou
nevzdá pemožení.
Ty's jako kvtina ta temnolistá, ped níž se tuchou srdce tese. neb nástroje vše utrpení Krista ve kalichu svém nese.
Tak rovnž
tebe v srdce rozvalinu
kdo zasadil, ó smutný kvte dív musí v duši míti propast stín !
a
muky
Dív musí
dlouholeté!
vyplet,
co v
nm
citem puí,
vše lidské utlumiti zvuky,
heb
urážky, trn smíchu, vše Tantalovy
Sfinx.
s
hnvu žluí
muky; ft
Dív
musí poznat,
prožit,
chovat v hrudi
vše procítiti vášní ostny,
mu
než zvolna zkvete, v srdci se
zbudí
tvj smutný kalich skvostný.
Jak aloe pak v divém trysku šlehne a jako kaktus mraný zkvítá, pel z
nho
kam upadne,
zlatý
blesk z kalichu
Nuž
mu
já se opil také tvojí já
cítím,
já vím, že
nech
jak
mne
vní,
v duši
pece dojdu na vše se v
sžehne,
lítá
pálí,
výsluní,
chmurv
halí
Já vím, zpv mj, jenž zápasí a ví, skal budoucnosti sedí na okídlí jak sup, jenž krvavé si istí peí a v
hnvu
tlue kídlv
!
115
Nos canimus
Ne, nesmíš zmlknout, bouná moje
písni!
ízy tvé lem tísní, na plachý krok tvj eká, dál jak rozvodnná eka,
Nech
slina záští
nech
sítí
sta
val se vše hráze strhej, zatop vše,
tv
surdis.
bu
morem!
Ty, odchovaná mladosti mé hoem a sycena mou ve budoucnost vírou,
bu bu
vichicí, jež prolétá step šírou,
hromem, kde
je
teba do
sn
hmíti!
Tvým živlem bylo vždycky vlnobití a ader dívích nebo lidských vk Nech škrabošky a mluv jen ku lovku. !
svým Zda skivan
Jdi za
a
rže
cílem, jenž jest v
ptá se,
a perla,
nebi ptá
se,
s
pravdou krása!
komu
jáíá,
komu dýchá vni,
komu dímá
v
moské
tni,
hvzda, komu svítí v mrazné noci? Vždy kdo se nejvíc vzpínal tvojí moci, kdo nejvíc tob klnul, v chvíli zpráhlé a
t
najde náhle a v noci bezsenné v svém srdci na dn, zánou, vítzící, s tváí žehnající pivítá i
jak
t
úsmv
míru v
mrana
svého
tísni.
Jen k vli tomu, nesmíš zmlknout, písni!
116
Vzpoura soch.
V
svou dílnu vešel, bylo
ped plnocí
své druhy opustil, neb zas té
dnes propadl,
jež
stále
níoci
žitím za
se valila, jež vrásky jeho
ním
skráním
a duši jeho genia blesk vryla.
Sám
ptával se
:
Kdo
je
ta
divná
síla,
kídla orlí dává duši mladé, jež asto dla mi na rameno klade a láká víc než luzný pohled ženy? ku její voji zapražený Jak se musím, kam chce ona, vrhat slepý A v dobách takých chápal velkolepý boj Jakubv s andlem Hospodina, boj ducha, s kterým válí hmota líná. boj svtla s tmou, boj smrti se životem. A jakby bodán nevidným hrotem vstal, setás' rázem s duše balvan nudy jež
o
1
a
s
ela
stíny starosti, a trudy
své zapomenuv, vítz ve zápasu zas v
V
cíl
svj vil
vešel. Kolem šero stinné, oknem luny mdlý svit line na podlahu a jak mrakem pluje
svou dílnu
jen velkým se
a šel hledat krásu.
117
tam na hoe, zde
stínv peletuje;
kol na podstavcích v dlouhých plachet rase
tmly
se
sms svit
A
sochy, v koutech, oknech zase odlitk a nad vším luny hebký
chvl
se jako závoj
kolébkou
jest
u kolébky.
umlcova
dílna,
myšlénce, dcku, veliká a silná, zde matka, krása, podává prs žití.
Kdo
vejde tam, ten teplý dech vždy
jak spících bytostí;
jej
kouzlo
cítí,
zmámí
tak mystické, jsou tyto dílny chrámy
pro píští vk, až klesne víra v rumy. žije všechno. Touhy, sny a dumy spjící v nebe po orlov stezce zde v klikaté se jeví arabesce, již nakreslila ruka roztržitá snem ideálu, krásou zpitá. Jsou asyly, kam vždy se davy skryjí všech boh vyhnaných, kde poesii ve svt zisku, útrapy a špíny vždy kyne oddech vlídný, pohostinný, jsou záhony, kde sím vtip klíí na plém bídné, chabé, trpaslií.
Zde
vnou
V
svou dílnu
Sen duse stál
své,
veliký a
vešel,
te
se
volným
cítil.
za nímž se léta ítil,
nedostupný zase božské, nesmrtelné kráse
ped ním v své On usmál se a
sklonil
v
dlan
hlavu.
Sed na balvan a v mvšlének svých vavu svou pustil duši jako chlapec draka
118
vtr
ve
by
svár,
nad oblaka.
vzlétl
Hned vil vše, a lined se vysmál všemu. Noc byla tichá. Náhle zdálo se mu, že mezi kamením cos vzdechlo tiše. I
ohledl
Chtl
tu dýše,
jde blíž
se,
kout te mu
stojí
dílny postavy se rojí,
ješt balvan v oko kmitá,
mlh noí jak druhdy z
sliná
za
a
brzy v msíci, jenž
ní jiné
dílnu,
Afrodita,
se a je to
vstala
A
plá v
ped ním
to hotové již
snil,
a z
-
v
povstati
co
co
— Ticho, cos — Ó tžké snní! — však tomto okamžení
se
cos hýbá
z
klínu
moí.
postavy se noí, stojí
oknem skvlý
ped ním Olymp
celý
a geniové, reci, polobozi
a meem již anebo blesky hrozí, pak andlé a proroci a svatí a
Madonny
—
vše
ped
sebou zí
státi,
ten národ koloss, jež nosil v duši, jichž srdcí tlukem jeho srdce buší,
snv vtlené,
jež
odchovával
v
muce,
kol kupí se a vztahují své ruce, ítí a v jedné smsici se k
nmu
a
volají:
»My nechcem, nechcem Kdo právo
dal
ti,
v
že lákat, volat smíš nás ze
vky
žíti
myšlének svých sporu
mramoru,
spíme poklidn a tiše? Jak zlíbí se tvé malicherné pýše tak dlátem zbouzíš nás a povz, k ernu ? Ten vk, v nmž dáno vzplát geniu tvému.
kde
119
jest
kramarv
krásy sok, to
jest
Ó šastní druzi, které skrývá kdes na Hellady nivách, které
plém.
zem rumy
ješt tají stežíce jich dumy! ruka kletá, nejhorší kletbou A svta, jež najde je a vrátí svtlu podlý, tupý, mrzký, je vk neb tento on nemá boh, on má pouze modly,
te
bu
ped
on kleká
zlatem a kráse plivá se dívá
tvá vznešenou, on lhostejn
v
v básni. na božství v soše, v obrazu šastní, tikrát a vy Ó požehnaní ve válek vav kteí ztroskotáni jste ušli kramá tch pohrdání a nemusíte Olympickou krásu po dlažb vléci luze ku pospasu! Vy šastni též, kdo v hlav mistr spíte a šastni, dokud jen se nezbudíte as, kdy ruka dláto zvedne! Ó klet Pro nenecháš nás ve mramoru ledne kísíš spát hrobce vky? Pro nás k žití mísíš soucitu bez doby a v hanbu i
!
bu
tu istotu,
kvt
vlastní
duše ryzí?
Nech spáti nás! Nám tento svt je cizí. Byl ovšem as, kdy sochy ze mramoru se daly volat bez trýzn a vzdoru, kdy samy mistrm do obtí slétly, jak ideálem v jejich nitru zkvetly, kdy Madonny se mistrm zjevovaly, a
samy
však je
v noci
jiní
lidé
modelem žili.
jim stály,
Tato chasa
lidstva kal, ta neví,
co
je
krása,
šílen se ítí. klid! My nechcem, nechcem
ta za ziskera jen
Ó pej nám
žíti
120
vzboueném moi.
Jak šumí proudy na
kdy fantastické zjevy z mlh se noí v den podzimní, zá slunce zimomivá kdy jako skrze slzy dol splývá,
rzných zvuk
náhle jeden vtší, všecky splynou, nad ostatní pedí; tak splývalo vše v umlcov sluchu, a v šumu. septu, hlaholu a ruchu a z
v
nmž
zas prosbu slyšel úpnlivou zníti
»Ó pej nám
klid!
My
nechcem, nechcem
žíti'«
Jak v pralese, kde vítr, jenž spal v doubí, se náhle vzbudí, oddechne si z hloubi, sta
vtvím habr,
sosen,
bíz
a
buk
cos našeptá, až v jednom moi zvuk les tone celý, stíbrný klas trávy v tom zpívá jako modínu krov tmavý a je to šum a praskot, je to lkáni, až dutý zvuk jak trouba z nenadání vše pehluší a zní v to vlnobití:
»Nechcem! Nechcem
tak zde hlas bouil:
A
jeden hlas dl: »Žití tak je krátké, obtí tak píliš sladké,
a ženy
nech planých
sn
a
matných horování
mladost, dokud kol tvých skrání se míhá zlatá clona dívích vlas. Chceš, blázne, vtší najíti snad krásu a užij
a štstí než
jest
ve
náruí ženy?«
A druhý pravil: »Celý vybájený tvj svt se zítí dechem skutenosti.
žíti!«
121
Bu moudrým
drahou prostrednosti,
jen: Jdi
ie ujeta a vru pohodlná. nepostríká vlna, tam závisti smích pokrytc a podlých blbc slina. Na duši tvou pomalu lehne Špína t. a budeš rovný jim a nechají nesláká v své sít; Víc ideál a to staí ctihodný a oban
t
t
—
muž
kráí. k jhu všednosti, v nmž celý svt te spáti, necháš nás-li dáme, ti To vše když pestaneš nás z klidu burcovati, když ušetíš nás pohledu tch dav, a žvastu, jež zvou slávu
úsudk
jich
nechceš-li — my
a
A
v
;
—
zabráníme tomu.«
jizb šum a hluk
a
boue hromu,
divý strach se chápe, sápe, Sta bílých paží te se po hrozí. rukou sta a splítá se sta noií A fúriemi jsou te klidní bozi.
a sochae
tom
v
nm
škrtí, cítí, jak jej paže jejich jej drtí, jak tíha vlastních jeho a jako lvice tese hnv vstává v
On
sn
nm
-vou hívou, i
vstane,
já
tomu
a chaos, klid
mé Zda
síla
obrovská v
zahmí: *Vy musíte
nm
hne
se
žíti,
chci, vy, již jste vlnobití^
vava, zmatek,
budete a
z
jas,
smeka
^
b'tá,
nichž Afrodita.
velké dílo, vstane v plné kráse. ptal se
Bh
v
pravku šedém ase,
dech chtl prohát hmotu když jeho životu? chceš, otroku, chceš vzplanout ku jednou? trpt bude Zda pemítal, co
tvrí
Já též jsem tvrce, fáta rukou lednou
výhn
vás chytnu, do za pomstu,
vy musíte
Mj
lovk žít
život za
vás krásy
hnv
bouné
zas
odsouzených,
palác
bemene
hlasy
hlun znly, po vk celý
a panských
kariatid, jež tu
že jednou
asy
pro vše píští
A
být stráží
;
vášl«
všech vzdorujících dílnou
hnv obr
hodím
na smrt rodím,
že se
sad,
kují zrádu,
a nudv sytý
beder svých svrhnou portály a štíty, hnv boh, že tak dlouho luza smlá smí zrakem frivolním jich istá tla bez trestu hltat. Hnv ten rostl v moe
s
A oknem když se
s
dílny plála ranní
ducha svého
socha
zbudil
—
vše jako v noci, když se
Krok noci poslední
zoe,
stíny v strašném
kolem
ticho,
se s
dom
boji
stojí
vracel.
nebe ztrácel
a vítr veselý vlál ulicemi,
a tásl siln a vlny v
A lovk, a svtlo,
ece
strom
haluzemi,
bh
v ilejší
který zápasil vítr,
z
ulice
—
.
eil. vil,
již
ruch ilý,
kol torsa jeho prací nové síly zbudily, proud, který nepodléhá, v
nm
nech doby zloba Ta síla, lev, jejž
sebe více šlehá. všednost neztrmácí, a urážce jenž v odvet praví
K
práci
JAS NA VÝCHOD.
Prolog.
Básník historii. laná
poesie jako lvice
loiá
budoucnosti
jde za tvou stopou v
a vyhrabe
t
z
minulosti
dsnou pustí dumu, tob s ela
v trub fanfáry svou
diadem, kvt strhne a ukáže, kterak jsi bídná
laur,
jak hýíš krví z
jak
voz
si
zpilá,
pleteš zotroilá,
triumfálných pod kolesy
lebky, krvavá jak
se
válí
se
mha na korouhev
jak
celá,
muenník
hloží laur
jich
mrana
rum
vsí
na
a
trofeje,
Cherub pláe, Satan jak
tm, kteí
zkusili
se
smje
jed tvojí slávy,
a zvykli šlapat na zástupu hlavy, by ekli kdys: »Jsme velci v historii
V
to
moe
tvé,
a stiknou po
nech
mn
!«
bijí,
jedovatou pnou, projdu zmnou
sestoupím. Tvých a eknu ti, že místo jen slzí rmut a krev
já
vlny jeho
vk
hymny z
tvých
plesu
proud
nesu,
pouze seznam zloinu a stesk. Jdu budit mrtvé Mramorovou desku, již na hrob jejich dávné vky tisknou, oních trysknou jdu nazvednout. Snad z mi slzy mrtvých zadržené vky. že's
dlk
126
Jdu, chci až na
písn
své
pustit
dno
tiché
tžkou
Hadu
reky
olovnici
a poklady tam hledat dímající, a plašit stíny dávno snící v klidu. Ty, žebráku, vsta, vypravuj svou bídu, ty, otroku, svj vzdor, nech teba kdysi
t
jmenovali Spartakem!
Již
vím, kdo ty
jsi,
jenž bledý skláníš hlavu zlatovlasou,
pro
zpít jsi
dal se
lovenstva
bohem pak t uinili, za to dív hložím zranili tvých vlas
spásou,
že
zlato,
o blahu lidstva sny ty's draze koupil Tvj úsmv láká mne, bych hloubej vstoupil až ke dnu sopky této, jejíž láva
mne
hrozí zatopit!
me,
jenž se nad
O djin Šíjí
svých
sláva
milc tese!
Jak Dante jsem, jenž v tmavém zbloudil lese, sám, djiny, já bloudím stínem vaším a krokem ducha svého, rhytmem, plaším jen obludy, jež na mne zuby cení.
ó
noci trud, zápas a bdní, kdo vyvede mne z této divé smsi? Vlas ježí se mi, duše má se dsí! Tu povra se v šeru stín tají, tam pedsudek tvá pravdy halí bájí,
a nejhorší všech, krutost, spáry brousí a s ábla smíchem v tmách svou obt rdousí. Kdo vyvede mne z tmy té k svtlu zpátky? Kde vdce mj, kde jest mj Virgil sladký?
Již
jas
poznávám paprskem
jej.
Na ele mu hoí,
a roste a je zoí.
127
jas
divný, jejž
ml
druhdy
v
ráji
Adam.
Ped tebou k zemi padám, bu vdcem mým a podej mi svou ruku, svj úsmv ho mi v každou tžkou muku, svou rozlij zá ve žalá všech stíny, O
lidskosti
!
svou vni rozsij v každé zíceniny, dostanu se Šastn po tvém boku na konci v tvém oku z chaosu djin
a
;
a
mohu
lidstva velké jitro
istil
Jak v Sibylin
sluji vtrem písn pedtuchou
listí,
tak moje
se chvjí.
Ty
všecky v jednu srovnej epopeji
128
Zem. Ave mater, moriturus
zem
lao
jest?
— Mohutná
tyí
se a
vn
by jara divy
ve
salutatf
lebka stará,
myšlének obích nesmrtelná v ní klíí,
te
síla
a hárá,
ven se
lila.
A
v dálku holá písku vlny stáí, leskem tropických se vní pás, tvá Boha vždy se usmívá neb mraí ve vlnní klas. ve vráskách hor
a
i
To
její
dech, jenž z prales se zvedá,
pí
jím bahno
bok
a hyacint jím voní;
asto
lovk
O hmoto
lysá skála šedá,
vk
moe
jak
Jí
její
tlouklo
ní.
vztyil oltá nejprvnjší. Nehynoucí látko živá !
t
políbil
Ó
Kybelo!
a
lovk
Ty
svatá v
le
v
ln
!
tmavých dral se zvolal: Zdrávas, matko!
Jak zajásal, když
Žel,
div do
Ó na
z
skrejší,
Demelro! Ó zem! t zapomíná píliš.
mraky zvedáš siré tém, svém za prací svou dál pílíš
129
A
vléváš život v cedry, sosny, ttiny, a necháš pluhem zbrázdit svoji líci, zíš s úsmvem svých les na mýtiny
a
vzdechem jen
s
Co
z
se díváš
tebe bude za tisíce
až v dávno zhaslých
svt
ku msíci!
vk, pusté
smsi
vzpomeneš po divých bouí jeku na smích svých luin, na prales plesy
tv
?
jenž t cenil málo, budeš prázdnou škvárou, holou, jíž slunce neznámé, jež v bezdnu vzplálo, jak v posmch šlehne v líc svou aureolou?
Až vyme lovk, a ty jen
budeš viset ve kostnici asu rženci mnicha! Ó kterak teprv te tvou cítím krásu Jalc cítím život, kterým prs tvj dýchá!
Tam
jak suché zrno na
!
Zda andl
kýs,
i lovk doby
píští
nás lepší, vtší u tebe se staví, a pozná, co te z hrudi tvé se prýští, ve v našich žilách, proudí z tvojí hlavy?
Zda pozná, Homer na tob
že zpíval,
Rabelais a Dante klesal v snní? Že's byla lodí, jež, když hímal píval, vždy nesla duch zápolení? v smích
vrn
Co že
stát
se
lovk
Stinx.
má, se stane. Vím však, matko, vždy se vrátit musí k tob, 9
130
Je pravda vná Tvé Umo nesouc
On synem tvým Pry s modlami Tou lno tvé je ta utkví
Ta ze
jej
chvlo
se
vte
a
vn
mdlob.
i
pouze lásce
a
!
vrchovaté,
v hor tvých vrásce.
požehná všem, kteí
zdroj tvých
v
a svazky ty jsou svaté.
úsmvem
život
blud trvá krátko.
a
lámou
pijí
chléb, tvé tlo,
tou splyne vesmír v jednu harmonii, co plálo, zrálo, létlo, kvetlo, velo.
V
ní zmizí
výkik lidských
utrpení,
vše bude radost a vše život jeden,
vk
píštích v snní skrá zvedne Columb »U cíle jsme! Eden! Eden!«
a kikne:
131
Duma. mlhách spí. ervánek, sen, ji hh'dá. hlavách se lesy ve snu chvjí; na Sníh
2em ni
v
hvzda
jedna
mrak
z
nevyzvídá,
spjí, jen sloupy mlhy po obzoru se opt dlí, tu houstnou v píval, tam jen lesy tmí se a jen
mlhách
Zem
v
Kam
ohlednu
spí.
sníh se blí.
ervánek,
sen,
ji^
hlídá.
prostor nmý, stídá, pološerem a jak se temno s k zemi, se zadívám jak mi, se tu zdá se,
as
i
se nad obzorem tesou, se výše klenou, andlská jak kídla zahalenou na kterých zem v pláš páry
že mlhy,
jež
v dál andlov nesou. Snad k Ptá se mdlý ret.
—
Kam?
o kterém lovk od pravku zda k
behm
onomu
ráji
bájí,
edenu, jenž, pro nás ztracen,
kyne z íše sn a písn? obzor ervánkem byv zlacen I j^jož ví? moje okna písn v a zhasíná již
nám
svdn
—
se dívá sníh kryjící
a
mn
jest,
strá
i
doly,
jakbv všeho lidstva tísn
se shlukly v srdci
u mrtvolv.
mém
—
jak
bdl bych
13-2
Ston vtru zalkal to andlov šumí?
Bh
Snad a
— i snad perutmi — Stín se kloní k
zemi.
sklání nad své spící dít
se
— Dále
žehná jemu.
mrana
spjí,
sníh na hlavách se lesy ve snu chvjí,
zem
a a
Bh
jen
v
Ó zem, zem, ti
dríme,
tiše
mraku
a
snad
já
již
v
mlze bdíme.
na úsvit
vzejde slunce lepší budoucnosti!
Kdo
tak
t
ek'
bv,
co
vidí spáti v
bouí
mlhy
klínu,
tvojí plání?
létlo
Co ve tvém nitru odpoívá kostí? Co zápas, co žal, odíkání, co
muk
se tají ve srdcích tvých
A
tv
tak ležíš
syn?
tiše,
plášt Jehovy bys spala, zoí probuzena, a znova vykoupena,
jak v stínu
jak nového dne
ržích se jen smála, dtí tvých by plesem petékala a vínem jejich ovnené íše, skutku ve ústrety budoucnosti nové bys v
jak srdce
jak v
by nesli tebe v mlze nebes
A
ticho takové, že
andlov!
sám bych vil
ve svatém roztoužení té
myšlénce,
jež
v
mojí zkvtla, paprsk svtla,
duši
že bojím se, by nový
okno mé te šeil, mi nebyl zvstí nových utrpení, mi nevzpomnl, že váše, trud a bída,
jenž v
133
hlad,
zas
bolest,
beznadj jak
novým dnem by sápaly
Ni jedna
hvzda
ervánky zem v mlhách
stínv
rov
se z lidsk3'ch srdcí zvednou,
znovu!
je
z
mrak
jitra
spí,
nevvzvídá,
—
blednou
mé
srdce sen
jí
hlídá,
sníh na hlavách se lesy ve snu chvjí, a
mrana
dále spjí
.
.
.
134
Ven uše. v
Uíš svétla k zemi nachýlil den mladý, kol se rosa tpytí,
ervánek hvzdy a
rozptýlil.
pouze jediná jen
Z ní padá mír
svítí.
mn
do duše,
hvzda se jak oko dívá, to hvzda tvá. ó Venuše, tvá hvzda tichá, sladce snivá.
ta
I
patím na
ni
s
dvrou
a potápím se v staré báje, a vidím, jak sen
s
mé
divou nádherou duše v pravdu
Ó
paní lásky, na
a
nemáš,
ve té
Ó
kam
taje.
svt
bys kladla hlavu,
matném lesku perlet hvzdy zím tvou celou
slávu
divný lesk a bájený! vlasatic, jichž není více,
Zá
neb jak by zážeh sopený v aureolu do msíce.
pa
1
135
Tak mkkv jak vše bv
a tak utlumen, ného vláhu pilo,
z
pn
jako z tak istý, žárný, vystoupilo. tlo božské tvé
oválu z tvojí tváe nach lehký tam se nyní opálu, v lesk perlet a
Ó
div,
Ó
nmž lovk
o
zázrak!
to vlas
ti
Záe padá
ztajil
vn
bá)il
plamenná, s
ela dol,
—
zím ruce tvé a ramena osten bolu. a cítím v duši zrak se na
Tvj
roste a tvá
den již
hasne a
Mé
rozplývá. dává.
duši soucit kídla
Mne chápe jak v
kde
se
mne usmívá, hvzda smava
radost
nezmrná,
mela, chrám by noha kráet
nádherná, ruky Praxitela.
stojíš velká,
jak's vvšla
z
136
ak asto, lidskosti, tvj pablesk svatý se mezi bohy, katv. pod plachty padl koovnických stan,
tmou djin mih'
na poušti šleh'
v
stihl
bludnou karavanu. barbar a cár.
palác knížat
Kdo mohl odolati jeho áru ? Kde Timur, kde by nesklonil své hlavy ped záí tvou? Kde rozbouené davv, by nestavily víry svoje rázem, perut tvé lem se snesl na zem? Tvá záe v djinách to cesta Boha. O vítej mi, tím více tam, kde mnohá tma barbarství na kídla mojí písni své vší vroubíc krvavou je tísní Když první lovk z ráje vyšel s lkaním, ty's jako andl smíru spla za ním. Však polekaná zstávala v zadu jak
a
—
lovk
bez tebe snil vraždu, zradu,
krev, lež a podvod, závist, vztek a zlobu.
Ty's stále za ním jsi
hledala,
Ty's
sila
bys
klas
šla
a
hvzdou
— kde
kde Pomsta! on ek', a všeho dobra v
vhodnou dobu tryskla
krev jen ty
jsi
mrany.
lovk
laný,
ekla Láska!
nm
ty's byla maska, bez které by se ideálu dsil,
Ty's vždy rou dala, co on nikdy nesil, ty's ekla »Milost!« když svj zákon krví
137
psal Drakon, ba ty
tajn
v
chmurné brvy
na Sinaji prorokovi sedla, a v jeho srdci krutou válku vedla s msty démonem, s Jehovou zla a dsu. Pak rostla jsi nad strmou výší tes, jak msíce zá s oblohy se pouští. Svt ve tvé záí pestal býti pouští, tvé celé slunce vzplálo v Nazaretu, a svítí podnes, žehná zemi, kvtu, jenž obrovský a vonný k nebi zírá. Ty's jeho zákon, dogma, plamen, víra, jsi
sen toužený, jejž snilo
tisíc
rok,
a jenž se splní jednou slzou v oku.
O
chvíle slávy, v srdce zatvrzelá
kdy divem tvoje edenská zá sjela, jak vlhne zrak, jak z rukou padnou nože, a ret, jenž klnul, šeptá v bázni ^Bože!« a dla se spíná sama k odpuštní!
—
Nad
chvíli
takou vtší
básn
není.
138
Fuga.
^h
Lem
velký jest!
jeho bájné ízy
jest
vesmír, v kterém svty jdou a mizí,
kol
otoen
a
mraen
jest
sluncí velebou,
má ped
propasti
sebou.
Na zemi lovk, choré dít lká,
noci,
stená, klne bez pomoci,
úpí,
nmu
chce silou obra, láskou dcka k a netkne se ni jeho roucha lemu vznáší, modlitbu a vzdor, své poslv k ;
nmu
ti
oba
letí
až nad
ela
hor,
adrm
zem matky, však brzy klesnou k modlitba, motýl, a vzdor, havran, zpátky. Tu A co a
našel celá
lovk
píroda
hromem šumí
a sopek
lesy,
hudbu: v
plá
hraje, zpívá
.
.
.
jeho splývá,
burácí, co ttinou kývá,
huí
moe
ela pod blesky
bouí,
chmouí.
se
pták zpívá v hudb, vichr lká, zem duní, o nebe tíští se jek moských tní!
Ta píse zmate Boha. Na on ku zemi a
se
chvíli
nachýlí,
úsmv jeho splyne s mraen lemu V tom lovk mže k nmu.
—
139
Chrám dobroty.
prahu íše stál již barbar smlý. stenal orgiemi otuplý, cnost byla bájí, pravda tlela v prachu, na pláštích krev se skvla místo nachu,
IN a
ím
tleskal
lid
dnes
v
arén
knzem
byl
a
mu
kiel
hlady
;
gladiator mladý
a zítra v cirku šašek nestydatý. Vlas šedivý byl
V
té
dob
znectn
i
vlas zlatý.
híchu, úpadku a mdloby
a vysílení orgie a zloby,
kdy pro bohy v
tu noc
jejž
On
urval
ml lovk
výsmch
pouhý,
Mark Aurel vrhnul paprsk dlouhý, tob z tváe lidský duchu!
ukázal, že lásky
vnou
tuchu
ve srdcích nelze pošlapat a zniit:
Chrám Dobroty na forum
—
kázal vztyit.
140
Svítilna Diogenova.
U
lože mého, když tmy nad ním kmet asto stojí nahrbený, lysý,
visí,
ve dlani jeho svítilna se chvje,
mn
dává
»Ty
hledáš pravdu
ji
a
potupn
se
smje: vem to svtlo, dív kvetlo,
— nuže,
a uvidíš, jak chadne, co všech vcí jádro uzíš v její zái,
záš led
v srdci, v
kde
duši, jejíž
úsmv pízn
jest
okem
v tvái,
teplo sálá.
Svt bude ped tebou co holá skála, a z každé kolébky rov bude zívat; šum lesa, eky ruch i ptáe zpívat ti bude jednu píse zla a zmaru. Však poznáš pravdu, ve nadšení žáru
marnost v práci ducha. má suchá ti dává dla
zisk uvidíš a
Nuž
vezmi, co
mlím, chvím
Já ráj
andl však, jenž mne odpovídá
se;
duše mé, ten za
»Jdi,
starý bloude!
kmit pravdy
tvojí,
Svítilna tvá
v,
se
!«
hlídá
klame,
špatn láme
vk
saze. na lampy skle, na nmž jsou blaze. jest však v Snad žiju v bludu, A kdybych z lásky k pravd z ruky tvojí vzal svítilnu, z které se pravda rojí, na tebe nejdív posvítil bych sob.«
mn
nm
—
I
zmizí
v
ráz.
— Kol
ticho jako v
hrob.
141
Bh. že mu pevn noha kde jen otroiti musí, jeho vloha v jho když spjal živly, když zel
Když lovk
cítil,
tkví v zemi,
jak stihla
hvzdy
v tajné jejich
dráze
:
jak hlína hrobu dusí, všecky hráze, strhal tura a silou
tu
zapomnl,
a pravil:
Strh'
mi Boha?
oltáe a zhasil
a pravil k
mž
co
Na
sob:
mi
dáti
»
jejich
Konen
plamen, jsem volný,
modla, obraz, kámen ?«
Svj rozum v prázdnu duše modlou vztyil, le v tom již pocit uchvátil jej bolný, strom pochybnosti v srdci mu tam klíil, kde víry vysch'
A
dále hnal se jako
mu dít
pramen.
chtivé,
aby, co v ní, zelo, zláme, svoje štstí lživé; hledal všady a však jeho Bh, jejž vyhnal ze své lebky
jež
i
hraku,
pelud klame, u hrobu, stál dtské u kolébky a odpouštl jak díve.
ze srdce, jež každý
stál
—
142
Jitro lidstva.
ÍI a behu moe, na já
já
tebe poznal již v tušivé tísni, tebe pozdravil jásavou písní,
mn O
hor,
výši
hlubokých les,
v úvalu
v
oko
tvj meteor! Vždy jako dnes
blesk'
lidstva!
jitro
duše své ples v kalichu
písn
ti
nesu!
Vržen v tu dobu pochyb a mdlob já
úpl
ubohé dít,
slabé,
kiel
jsem, volal jsem,
jsem mocí,
veeje noci, až nad tvj plný plísn hrob — zaal se zvedati budoucí vk jak skivánek do jitra mhy na úsvit. rozbil jsem železné
Malou svou i malé
bolest já
zapomnl
rád
lidské své štstí;
máš trniti v nachu, ó duchu lidský, vidl jsem v prachu, jen tebe, který tvé já
vky hmly, vodopád slyšel
boui
kde ale kterv z nich
jich,
;
hmní
a ruch,
Bh, duhu
ml
vznésti?
143
V
vidinách svých asto vídal jsem
duhu tvé nesmrné slávy; smlém od moe ku moi v oblouku elem, záivým ztrácela se hvzd do nach safír a perla, opálu záilv o závod v jak netopýr
paprsk
vír
—
tmavý. v hlubinách spal chaos
Pyramid starých svraštlá skrá, nad kterou v myšlénkách stojí své msíc, mizela v páru, pouti v žáru, Elbrus se nezaskvl v ervánk šla la. rákos v Gangu od behu jídala kdys, z Buddhovy ruky jež ty's svtem nad
—
zbroji. stálo jak bohatýr v
Stálo
jsi,
stálo
jsi
tisíce
let
nad lidstvem spícím sen víry. Vidlo's Hory prchati v tanci, na elo Dantemu psanci, svítilo's
svt, v Helladv znova obživlý plálo
jsi' z
dláta,
z
šttce
ale tvj trn zstal pec na svt
Ó sklo ty's
se ráj
strun,
sirý.
naposled na ten, jejž
i
spící
Bh
zem,
nám
sUbil;
žárem, celou svou záí, celým svým tvarem, zkameniž a vzpla myšlénkou svtlo, jež neseš v klín svém,
a
14t
zatopí nejmenší v údolí chyž,
a s
skane
již
ela tvých vštc
a Sibylí
Na behu moe, na
výši hor,
v úvalu hlubokých les, já
tebe poznal
já tebe
mn Ó
v
jitro
již
v tušivé tísni,
pozdravil jásavou písní,
oko
tvj meteor! vždy jako dnes
blesk'
lidstva,
duše své ples v kalichu písné
ti
nesu
!
HYMNA LAZAROVA (1880.)
Sfinx.
10
I.
v
tmu uvržen,
a
v prach povalen,
svn potupy, v
let
Vždy
hotov,
a
zrozen v svtle žíti, uren k zlatohlavu,
a
oekávám
padám
slávu,
pres otázku bytí.
týž a jeden v sterém žiju tvaru, nedotklo se v letu,
mne kídlo djin
vždy tvž jsem v lidstva úpadku v
Sibiském ledu
i
v
Lybickém
i
kvtu,
žáru.
Já nosil cihly k stavbám faraón, já
kámen ku
nosil
dnes u
boháe
ped chrámem
bastilly
vžím
zlacených vrat ležím, zítra v lidstva
šumném
shonu.
Já na Gangu jsem sedl pod lotosy, já dumal v zpráhlém písku Thebaidy,
mnou vždy
vk
slzí
všech a lidí chvly bídy, ret vždy prosí. a zrak
mj
mj
U paty kíže zvedám dlan v plái, skrá ukláním ped popravišt schody, dnes v žízni úpím o krpji vody,
a
sotva oceán
mvm žárm
staí.
143
Jak fantom král sny se asto míhám, krok, v djinách jejž iním, sluje vkem Krista úsmv jediným byl lékem, stín padá na svt, když pst k nebi zdvíhám. ;
mn
Dnes nasycený soustem chleba malým, jsem a Job
kam
vn,
vn
nenasycen láskou, Lazar pouhou byli maskou, pláem zrytou skrá svou posud halím. i
Jsem žebrák bídný, jemuž všeho teba, dnes holi k chzi, zítra k boji mee, jsem lovk, který vností se vlee, hned o myšlénku lká hned o kus chleba.
—
as zvedám
zbodané své ruce, jsem a hynu Jen málokdo mne zí, neb kráím v stínu, Jen ob a
kiím
a za
k nebi:
mnou laný
»
lovk
chrt jde
I
—
-
revoluce.
149
o ideách rozumoval Plato na hlav s vncem a s pohárem v ruce, kdo všimnul si, že otrok úpl v muce,
^dyž
hvzd
dotýkali se
—
a já byl bláto.
Když papež svtu žehnal a když mstu, dráhy, jak slunce když stál v prostedku své polonahý Lazar si, že kdo všimnul dál úpí v kletby svojí tžkém trestu? Dnes Helota, Spartakv otrok zítra, a po stu letech zvr vpažena k strojm, pod jinou formou starým, stejným bojm jitra. v plen vydán jsem byl bez nadje
ml
z toho A bastilla že padla, co syn chudoby? Moh" taniti, kde stála, však bída zase z hadr se mu smála,
a chtla
jíst
—a
to je
pece mnoho!
žebrák stejn hnis ran škrabal dále, ped boháe dvemi v Palestin vždy v povržení, porob a špín,
A
jak
co jemu po tom, když svt zabil krále?
150
dnes, co zítra caesar dá mu? jako vždy se schoulí v svoje hadry,
Co papež
On
on bude
dál
zahívat svými
palác schody a
A
nadjí, kterou sen vyzlatí si, by
portály
jej ji
adry
chrám.
víra živí,
klnul zítra,
a koruna jak papežova mitra masky mu, z nichž áblv
jsou
ret
se kiví.
151
Jft III.
brate! en jednou kdos mi ekl: Doufej svtla, Jen jednou padl v tvá mi paprsk zhntla, a obliej, jejž zloba
vk
se vyjasnil do slunce lásky
pate;
pokrytc a zákonník davu pede mnou, tu stanul náhle, pohle na mne; v dno mé duše zpráhlé tom sjela rosa nebes, já vznes' hlavu
Když
v
šel Ježíš
a v
v svtle vidl ne tesae syna, zem, le Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na rázem, zmizel on le chytit jsem jej
A
chtl
a lidstvo naft
—
vždy více zapomíná.
1S2
IV.
ak dlouho ješt na Edenu bránu tlouci budu svou mozolnou pstí.
já
.
jak dlouho ve snách bláboliti »štstíl« a v probuzení
žíti
Mé pemýšlení
smích a hanu?
jedna chmurná eka,
má duma mrano, jen
nmž
v
sem tam Buddha,
a zase tma.
— Kdo
lká
náku
struna,
blesk a Ježíš, luna
myslí na
lovka?
A
myšlení je peníz malicherný, dnes se leskne, pece málo platí, a proroci a snílkové a svatí jak já svou slzou rosí chléb svj perný.
a
A myšlení, to hvzd padání,
jako na obzore jež
dojímá snad chvilku
a konejší dav blouznivc a snílk,
však nezapálí
— padá
tiše
v
moe.
153
Když lovku '
Bh
dl: Zem dávám tob!
za jeho zády ušklíbl se Satan, slátán, ten hastroš, z cár zla a nudy dob. bude píští v to již vdl, jak
Když Kristus ek': Ó kdož jste unavení své práce lopotou a vedrem léta! .
.
.
Satan: Již se knuta splétá na chátry hbet za její lenošení. ušklíb'
Co
se
mže
íci více doba naše,
na chdách ducha jež si vykrauje. jež praví: Moje modla práce sluje, já
neznám Boha, ani Satanáše!
Zem
ke dnu provrtá a
hvzdy
blíže
tubus sláká: — jak však bude míti slzu pro žebráka, hryže * jenž v potu, v prachu okovy své
motýl
rej
ped svj
Já pravím: Nebude, neb starý Satan, šaškem dít, s nímž svt zachází jako s te sluje sobectví a pýcha, v sít chy každého a každého je katan.
jako Moloch v klínu rozžhaveném, tak pýcha se sobectvím. Moloch žhavý,
A
své vlastní dti požírá a tráví a chudina jest hladu jeho plenem.
154
VI.
ml
y\a modly své
skrá Zeva
zlata
lovk
dosti,
mohl hlady zmírat,
a bratr jeho
musil zlatý vínek svírat,
a v perly skryty býti svatých kosti.
A
hrdý chrám se musil pnouti k nebi, aby spal pod jeho loubím, vše vzato horám, slujím, moe hloubím. Má bída Boha slávou lip se šklebí.
jen žebrák
To jmní mé
Boha vitelem
a
vk
a právo své jen žádám, jsem od a nevím sám, pro zápasím a strádám, a páriou pro po svt jsem celém.
Mí mí
oltá,
Neb
myslit musil bych, že
model jen a
a
vné
A
skvosty
zem
oponou
by
lovk necítil,
Bh
je
!
chudý
ony chrámy gigantické.
že
a
více lásky lidské,
lžek pro mé údy
víc
jsou, snil
a
vše skvosty
moe
za kterouž se
jen, jaké to
zde jaký trud a
jest
hoe!
tají,
v
ráji,
155
Vil.
O
Smíení! Noema holubice, kídlo váha? kdy slétneš k zemi, pro tvé dsí tebe bdná hru má nahá,
i
mé
kalné
oi
a
Kde
bledé líce?
spousty sletlas ve pravku, Snad dímáš v klínu Boha? dlíš?
Nad mrtvol kde nyní
mé
—
otálíš? Já
ekám
léta
a nikdo víc nemluví ke
mnohá,
lovku.
hroby. Jsou prázdné oltáe tak jako
Bh
ti svázal kídla? holubice. duší zídla našich srdcí, našich Vím, rmutu zloby jsou kalná pro t, je v nich
Pro,
A
výsmchu
sliny
Bh
a
žlue
zášti,
peí na se a ví, modlí kteí t ukrývá peliv v svém hvzdném že žárliv
pro
bílé tvoje
tv,
Co pomže
mj
plášti.
—
Na rajském stromu plá? prorokv sen pouze,
zde nouze zde sup je hltavost a havran rachotu a hrom. ty soudí svt v dl
ty sedíš,
jsi
;^
156
VIII.
a ^ Na
tedy lkám, býlí
žlue
na spádám v
svoji
dumu?
zdrané pstím hrudi?
Mj a
náek sotva soucitu kvt vzbudí, smšný te jest prorok v stedu rum.
Co mohu dlat? Moh' jsem dlouhou hlídkou mdlý, zpráhlý, znien pec již pochopiti,
vk
že v bezdno
mj náek Kdo Zem jak
stesky
mé
se ítí,
mi novou zbraní bitkou.
není žebrák svta ve okruhu? celá s lunou žebrácká je taky. Lazar zvedá zaslzené zraky
ku slunci
A
že
odnému
v
svtla duhu.
samo s všemi planetami, známe, žebrák soustavy jest jiné, a dále jde to, až kde v ase stinné mlh bezdných neznán, nepochopen námi, slunce
jež
Ten trní Vný! A já tvrdím smle, on rovn žebrák jest, neb lásky nezná, a svt vír, sfér hudba pelíbezná mu s ela dumy nezaplaší ztmlé,
Sám dokud Lazara jak svoje dít on nepozvedne, který ve jásání na žebík, po nmž dojde ve hvzd si splete všecky Satanovy sít!
plání,
157
iX.
je bytím Boha, v chaos zpátky, klesnout musí neb jinak a celý kosmos bude vné jatky, kde slabšího vaz silná zdrtí noha.
Smír svta podmínn
Boj o život jste vyhlásili svtu, však nadarmo, mne nikdo neutratí Lesk Edenu mé bledé skrán zlatí a jeho
mana kyne mému
retu.
A bude-li svt souzen, v trosky zá padne s mojí tváe jak svit a v
poušt bude
psáti:
Pak
splní se báj
ráje
1
jeho
denní
Odpuštní!
ztraceného.
—
158
X báse kosmu,
T
tajným srdce tlukem níž chvím se v dsu. ta epopej, v niž všecko ústí v plesu, ta nesmí skonit drsným nesouzvukem. a
Ped svit
v
s
ped
naslouchám a
jíž
dílem Boha, na
slunce vlídný
mrany, nesmím kiet: »Já jsem lanýU
hod tvorsta
»Jen
ve chorál radosti:
musím
Já
nž
rozlévá se strhanými
vstáti
z
já
jsem bídný
1«
potupy a prachu
jak obr skalný, jenž
má
moi,
patu v
po tle jemuž hvzdv šperkem hoí a jehož skrái prasvtlo koupá v nachu.
A as ten pijde, má duše vzplane silou
se
a
odn
rosa padne k zemi, veliká a istá
Herakla a láskou Krista,
budu
celý
liliemi
bylo žluí, medem svlaží mé pohanní bude aureolou,
Co
jež se
nad mých útrap dlouhou rozletí,
rety,
plá
až vvtrvsknou z nich
a holou
kvtv
1
159
Já roven
vstíc
synm
pjdu
jak hlasatel a
svtla,
nebi, svaté
mj
nepoetných
ddic
jejich,
odpuštní
padne v duch po peejích
pní
svt
sebou vnost naplním cíl svta, neb nemožno, by v tmu a zmatek dsný se zítil vesmír, duch žalá tsný. Ráj musí být muírna tato kletá
Ped
Vstát musím, fátum, staenu tu slepou,
by mého svtla jas Šleh' v dlky oní, bych vesmíru ek': Nyní teprv poni jsa oištn svou báji velkolepou!
Te jas,
jichž
plát
doba pravá, dobra s krásou satek, prostedkem nad sporných živl zmatek bude vná bratrství všech sláva teprv nastane
vzkvt, ruch,
ti
síla,
ORSAH. Str.
Misto prologu
7
Otázka bez odpovdi: Otázka bez odj-ovdi
Hlasy ze zícenin: Duo z pravku Proroci Persepolis
Kohelet
Marsyas
Na
dv
Písaha
antické masiky tragoedie a komoedie efebfi
11
19 23 26 29 31
33 36
Žal Kyklopa
37
Kybela
40 43
Klythie
Vina Quis ut deus
?
Báj Indián
VereSagin Dítti básníka
Básníkovy glossy k hieroglyfm papyrusu v Esne Na vetchém listu tajuplné rysy
47 49 50 52 54
59
Dno íše: Noní
jízda Kallisto
69 71
Pod kížem
Z pístavu
72 74 76 77 79
Setkání
81
Sám šel jsem Dtí XX. vé^u
84 86 87
Svit nad vodou
Zda ítáš, Pane
Knz
a voják
Jsme jako
zrní Poslední slitováni
Hlasy Zjeveni
88 89 92
Pi
objedení nové pyramidy v Meydunu:
V
Str.
95
své ruce lampu, která sluje véda
Pod
štítem: Rozhovor
103
Kariatidy
10ti
Kritikfiir
'08
Genius Pohrdáni Ne, nesmíš zmlknout, Vzpoura soch
lOít
Jas na
bouná moje
H-^ 115 116
písni!
východ: 125 128
Prolog
Zemé
Duma
1^1 ^•^*
Venuše Jak asto,
li.iskosti,
tvj pablesk
136
svatý
Fuga
i;*
Chrám dobroty
13Í'
Svítilna
Bh
140
Diogenova
141
1*2
Jitro lidstva
Hymna
Lazarova:
a
V tmu
147 149
zrozen v svtle žiti uvržen, Když o ideách rozumoval Plato Jen jednou kdos mi ekl: Doufej, brate Jak dlouho jeSt na Edenu bránu
Když lovku Na modly své
Bh
ml
Ó Smíení Noema 1
Na
tedy lkám,
dl
:
zlata
151 152
Zem dávám tob
lovk
15:-i
154
dosti
'55
holubice
na spádám
dumu bytím Boha
156
svoji
lo7
Smír svta podmínn je Ta báse kosmu, s tajným srdce tlukem
158
11
PG 5038 F8A17 1895 díl 7
Frida, Emil Bohuslav Souborné vydaní básnických spisu
PLEASE
CARDS OR
DO NOT REMOVE
SLIPS
ytJiYiRSITí
FROM
THIS
POCKET
OF TORONTO LIBRARY
