� RIGITTE � ELZER
10
� zpoura
�
11
andělů
1
arní bouřka táhla na silných šedivých mracích nad střechami Seattlu. Vzdálené hřmění doprovázelo silný déšť, blesky křižovaly oblohu a přerušovaly na okamžik stmívání, které se blížilo stále víc a víc. Akashiel stál s hrnkem kávy v ruce u okna svého obýváku a díval se na mrakodrapy kolem, na protější stranu ke Space Needle, nad jejíž špičkou se obloha zbarvila dofialova. Výhled z jeho apartmánu ve dvacátém sedmém patře Metropolitan Tower byl neuvěřitelný. Podle počasí se měnilo světlo, které potopilo oblohu a ocelové a skleněné plochy mrakodrapů do nejrůznějších barevných tónů. Pohled, který se mu nikdy neokouká. Skutečnost, že se v případě jeho apartmánu jednalo o služební byt, který ho nestál ani cent, byla další plus, i když mu to opět připomnělo, že je nejvyšší čas sepsat pravidelné denní hlášení. Obrátil se zády ke krásnému výhledu, opustil obývák, přičemž jeho kroky nevydávaly na tmavém parketu jediný zvuk, a odešel nahoru do pracovny. Položil hrníček na psací stůl a zapnul stojací lampu, která byla umístěna vedle jeho notebooku. Přitom zavadil pohledem o kovový odkládací košík, který býval obyčejně prázdný. Teď v něm ležela hnědá obálka. Akashiel protáhl obličej, vzal si ji, dopadl s ní na ošoupanou koženou pohovku, která stála šikmo naproti psacímu stolu před zdí. Skepticky obálku pozoroval. Šéf posílal obvykle úkoly e-mailem. Hnědá obálka znamenala, že se jedná o nějaký starý případ. „K čertu s tím,“ zabručel Akashiel. Počet obyvatelstva světa explozivně vzrostl, zatímco jeho oddělení trpělo nedostatkem a všichni měli plné ruce práce, aby se vypořádali se všemi akutními případy. Proč i přesto neustále přistávaly na jeho stole případy staré, z nichž většina se v průběhu let stejně vyřešila sama od sebe, to věděl jen šéf sám. Čím rychleji se o něj postará, tím dříve se bude moci opět věnovat své vlastní práci. Akashiel roztrhl obálku a vytáhl z ní list papíru. Stačil mu jediný pohled na předmět zprávy, aby poznal, že se jedná o rutinní kontrolu.
� RIGITTE � ELZER
12
Musel jen zajet ke klientovi, přesvědčit se, že je všechno v pořádku, a pak už bude moci akta zavřít a věnovat pozornost opět své denní činnosti. Akashiel přelétl očima řádky. I když už to bylo několik let, na tento úkol si pamatoval ještě dobře – a také na svou nechuť ho převzít. Nerad se staral o děti. Většina případů byly stejně falešný poplach, protože ti rozmazlení parchanti žádaly pouze o nebeskou přímluvu, protože jim rodiče odmítali koupit nejnovější herní konzoli nebo nějaký jiný nesmysl. To však nebyl případ Ráchel Underwoodové, šestiletého děvčátka, které přišlo o maminku při automobilové nehodě. Každý večer prosila malá o anděla a ve svém smutku si vůbec nevšimla, že už dávno jednoho po svém boku má. Akashiel jí poslal pozitivní energii, která jí měla usnadnit zvládat všední dny, avšak to, co skutečně potřebovala, to jí dát nemohl: člověka, který by tu byl pro ni. Ať se snažil sebevíc, nepodařilo se mu proniknout k tatínkovi malého děvčátka a obměkčit mu srdce, aby se o svou dcerku staral. Více udělat nemohl, neboť bytostem jako on je zakázáno se ukazovat. Dříve lidé jeho přítomnost cítili a vítali, i když ho nemohli vidět. Dnes už bylo jenom málo těch, kdo si vůbec povšimli, že tu je. Ostatní se to odnaučili. Několik měsíců byl u Ráchel noc co noc, bděl nad jejím spánkem, držel od ní dál zlé sny a všeptával jí pozitivní myšlenky. Pak už mu na to však kvůli práci nezbýval vůbec žádný čas. Přesto se pak ještě často sám sebe ptal, co asi bude jednou z toho děvčátka se smutnýma modrýma očima. Dnes se to dozví. Složil si do kapsy papír, na němž bylo napsáno její jméno, i když si byl téměř jistý, že by její duševní podpis nalezl i tak, a zavřel oči. Mělo ho stát jen nepatrný okamžik soustředění ji najít a teleportovat se k ní. K jeho vlastnímu překvapení bylo ale energie zapotřebí daleko více. V dalším okamžiku se už Akashiel nacházel na zadním sedadle vozu mezi bundami a dvěma taškami. To vysvětlovalo fakt, proč mu přišlo tak obtížné najít její podpis. Kov skrýval záři lidského ducha a zabraňoval jeho objevení. Kdyby se nejednalo o kabriolet s koženým obložením, vůbec by se mu nepodařilo ji najít. Ne, dokud by neopustila auto. Hrůzostrašný jekot, který lidé nazývají rockovou hudbou, se mísil se smíchem dvou mladých dívek. Ráchel seděla za volantem. Její pohled klouzal zas a znovu od silnice, na jejímž horizontu se neustále přibližovaly obrysy
� zpoura
andělů
13
večerních mrakodrapů centra Seattlu, ke spolujezdkyni. Obě dívky byly pohrouženy do živé debaty, ale i když chvíli mlčely a věnovaly se svému okolí, nemusel si dělat starosti, že by ho mohly objevit. Dokud on sám vědomě nepřipustí, aby byl viděn, byl neviditelný. Jeho práce to tak vyžadovala. Bylo to nejvyšší pravidlo a mělo své oprávnění. Ukázat se svému klientovi by vyvolalo jen zbytečný rozruch, který by ho odvedl od vlastního úkolu. I když litoval, že se Ráchel nemůže jednoduše zeptat, jak se jí daří – a jak se jí dařilo během posledních let – věděl, že je to tak lepší. Několik minut tichého pozorování a bude se moci vrátit ke svému stolu a případ Ráchel Underwoodové odložit k aktům. Tehdy si ji tajně pokřtil na Sněhurku. Byla to první asociace, která ho napadla při pohledu na její světlou kůži, rudé rty a husté černé vlasy. To přirovnání platilo doposud. Jen ta sladká nevinnost malého děvčátka zmizela. Ráchel Underwoodová dospěla. Ještě jednou se její modré oči podívaly na spolujezdkyni, na krásku s bujnými medovými vlasy a obličejem, který by nemohl lépe vytvořit žádný sochař. „Musíme to skutečně udělat, Amber?“ Blondýna přikývla. „Ano, musíme,“ odpověděla rozhodně. „Pětadvacet ti je v životě jen jednou, a ať už se ti to líbí, nebo ne, pořádně to oslavíme!“ „Kvůli tomu ale přece nemusíme jet až do Seattlu.“ „Matt´s Café pro to opravdu není to nejvhodnější místo.“ „Ale není to také jediné místo v Ruby Falls.“ Blondýna do Ráchel šťouchla. „Ale no tak, už si prostě přiznej, že se nemůžeš dočkat, že na jeden večer vypadneš z toho maloměsta.“ „Odhalila jsi mě,“ zvolala teatrálně Ráchel. „Do maloměsta jsem se nastěhovala jenom proto, abych z něj mohla zase utéct.“ „Na což ses docela slušně naparádila.“ Akashiel se narovnal, aby na Ráchel lépe viděl. Měla na sobě rudé večerní šaty, stříbrné šperky a decentní make-up. Nebetyčný rozdíl od děvčátka, jaké si pamatoval. Její oči zářily radostí ze života, její gesta byla plná energie a v přátelském žertování, kterým se obě dívky navzájem častovaly, bylo tolik tepla, že nikdo nemohl pochybovat, jaký mezi nimi panuje soulad. Našla v životě své místo. Případ úspěšně uzavřen.
� RIGITTE � ELZER
�
2
14
otlačila jsem úšklebek a svou pozornost věnovala opět jízdě. Bouřka pomalu ustupovala a déšť, který bubnoval na kapotu auta do rytmu hudby, přešel do jemného mrholení. Přepnula jsem stěrače na nejpomalejší interval. Byly dny, kdy mě Ambřiny pokusy vytáhnout mě ven, prostě jen nervovaly. Dnes to však bylo jiné. I když jsem to přiznala jen nerada, byla jsem šťastná, že nebudu v den svých narozenin sedět doma sama a že nebudu čekat na zavolání, které by stejně nepřišlo. Amber dovedla vycítit, kdy potřebuji rozptýlení. Známe se od našeho prvního dne na Junior High, kdy jsme se po začátku vyučování potkaly na opuštěné chodbě a obě jsme hledaly svou třídu. Jak se ukázalo, hledaly jsme jednu a tu samou. Výtka, kterou jsme si před celou třídou vysloužily, přijít hned první den pozdě na vyučování, nás stmelila. Tohle a skutečnost, že jsme od prvního okamžiku zjistily, že jsme na stejné vlně. Již tehdy se stalo naší tradicí, že Amber ignorovala moje protesty a každý rok mě vytáhla z domu, abychom oslavily moje narozeniny. Nebyly to žádné velké večírky, žádné konfety, pestré papírové kloboučky a balónky; spíše příjemně strávená odpoledne a později i večery s přáteli. I poté, co jsme se s Amber přestěhovaly do Ruby Falls, nedala se odradit od toho, aby organizovala moje narozeniny a jako obyčejně sezvala všechny mé kamarády do Seattlu. Jen jednu jedinou osobu nedokázala ani Amber přimět k tomu, aby mým narozeninám věnovala jakoukoliv pozornost – mého otce. Snažila jsem se zaplašit své temné myšlenky, aby mi bezděčně nepokazily radost z nadcházejícího večera: pěkná večeře v jedné z nejdražších restaurací v International Distrikt, poté několik koktejlů a později ještě zákusek v jednom z vyhlášených nočních klubů, než se s rozedněním vrátíme zpět do Ruby Falls a po rychlé sprše se vydáme do práce. I když byl den poté většinou opravdovým peklem, těšila jsem se na něj každý rok; na večer, kdy budu alespoň jednou vytržena ze své rutiny. Neznamenalo to snad, že bych si vůbec nikdy nevyšla. Využívala jsem všech možností, které v Ruby Falls existovaly; chodila jsem do kina, do kavárny nebo do nějaké z restaurací – alespoň pokud se tedy nepřidala Amber.
� zpoura
andělů
15
Jinak jsem měla sklony spíše k tomu, schoulit se večer na gauč. Milovala jsem knihy, sušenky a horkou čokoládu. Vražedná kombinace, tím spíše, že sport nepatřil zrovna mezi moje oblíbené koníčky. Naštěstí jsem dostatečně vysoká, takže se všechny sušenky pěkně rozdělí a mé tvary obstály i při podrobnějším pohledu jako pěkné, žensky oblé. „Ozval se?“ vytrhla mě Amber z myšlenek. „Můj táta?“ Zavrtěla jsem hlavou, dala blinkr a předjela pomalejší osobák, jehož světla se zrcadlila na mokré vozovce. Jehličnatý les, který se táhl po obou stranách silnice, se tyčil do noci jako zeď strašidelných temných stínů. Před námi se objevila světla velkoměsta. „Poslal mi e-mail.“ Poslední telefon s tátou jsem měla už před docela dlouhou dobou a tenkrát mi volal jen proto, aby mi řekl, jak hloupý a nepraktický se mu zdá Ambřin a můj nápad přestěhovat se do Ruby Falls a otevřít si tam knihkupectví. Přesto jsme to udělaly. Bylo to naplnění našeho snu, a i když to v počátcích nebylo právě snadné, nelitovala jsem toho ani vteřinu. Navzdory tátovu varování fungoval náš obchod už dva roky, a i když jsme se právě netopily v penězích, stačilo nám to, abychom se uživily – což jsem také tátovi řekla, když se jednou jedinkrát zajímal, jak se mi daří. Stačilo mu, že se nenaplnil jeho hororový scénář, a přestal se tím – a mnou – zabývat. Jako každý rok mě to rozzuřilo a zároveň rozesmutnilo; že se o mě vůbec nezajímá ani natolik, aby mi zavolal na moje narozeniny. Místo aby sáhl po telefonu, poslal mi neosobní e-mail, který pravděpodobně možná napsala jeho sekretářka. Vystavěla jsem si svůj vlastní život, mám zaměstnání, kamarády a pěkný domov, přesto se však mému otci neustále dařilo vyvolávat ve mně dojem, že nic z toho se nepočítá. Že já se nepočítám. Dokázal mi jediným telefonátem – nebo tím, že nezavolal – dát pocit, že jsem vyděděná a sama. Sama. Přesně takhle jsem strávila svoje dětství – než jsem potkala Amber. S medovými loknami, hnědýma očima a křehkou postavou je Amber nejen vzhledově mým naprostým opakem. Je jedním z těch lidí, kteří jsou všude okamžitě středem pozornosti a vyvolávají bouři v srdcích, zatímco já se raději stáhnu. Co se týče mojí nálady a mých myšlenek, vynalezla Amber jistý druh radaru, s nímž s jistotou zachycuje všechny moje záchvěvy. „Vím, že je to těžké, Ráchel,“ řekla do ticha mezi dvěma písničkami, „ale už jsi dostatečně dospělá, máš svůj vlastní život. Možná nastal ten správný čas se od všeho oprostit.“
� RIGITTE � ELZER
16
„Myslíš, že mám zapomenout, že mám otce?“ Další písnička začínala kytarovým sólem a přinutila Amber, aby zvýšila hlas. „Ne, ale měla by ses rozloučit s myšlenkou, že se někdy změní.“ Po devatenáct let jsem čekala, že se přesně tohle stane. Náhlý záblesk, který mi vrátí zpět mého tatínka, jakého jsem znala z prvních let svého života. Avšak kdykoliv jsem se s ním setkala, byl to tentýž nepřítomný cizinec, kterého z něj učinila maminčina smrt. Možná opravdu nastal ten správný čas se odpoutat. Ale jak má člověk zapomenout na vlastního tátu? Přepadl mě zvláštní pocit, zamrazilo mě v zádech a na krku jsem ucítila zvláštní chvění. Jako by mě někdo pozoroval. Bylo mi jasné, že to je úsměvné. Táta bude asi těžko sedět na zadním sedadle a bude nás poslouchat. „Víš co,“ řekla jsem a pokusila jsem se ten zvláštní pocit setřást, „pojďme se alespoň dnes bavit o něčem jiném.“ Amber přikývla a hned obrátila řeč na otázku, jaká kritéria by měl splňovat muž, aby se dnes večer nechala zapojit do rozhovoru. Zatímco já jsem se v tomto okamžiku vůbec nezaobírala myšlenkou, že bych se chtěla pustit do nějakého vztahu, byla moje kamarádka doslova posedlá myšlenkou, že konečně najde pana Pravého. Měla všechno, co si jen muž může přát, od vzhledu přes rozum až po humor, přesto stále přitahovala takové týpky, kteří v ní viděli pouze trofej. Teprve před několika týdny poslala k vodě Bradleyho, úspěšného investičního bankéře, když jí došlo, že se nezajímá o ni, nýbrž že se jí chce jenom ozdobit. „Mám těchhle povrchních idiotů plné zuby.“ Amber se narovnala tak rychle, až jí lokny poletovaly divoce sem a tam. „Všechno, co nosí oblek, můžeš okamžitě vyškrtnout ze seznamu.“ „My máme nějaký seznam?“ „Teď už jo. A můžu ti říct, že ta stránka…“ Brnění v mých zádech umlčelo další Ambřina slova. Definitivně jsme nebyly samy! Skoro jsem věřila tomu, že cítím ruku, která mi přejíždí chladnými prsty po krku. Naježily se mi chlupy na rukou, když mi po celém těle naběhla bolestivá husí kůže. Snažila jsem se nespouštět z očí dopravu nebo nešlápnout panicky na brzdu. Nikdo tu není, pokoušela jsem se přesvědčit sama sebe. Opravdu se za námi neukrývá nějaký šílený sériový vrah se sekyrou, který jen čeká na ten správný okamžik, aby nás mohl zavraždit – kdyby tu byl, tak bych ho objevila, když jsem si na zadní sedadlo pokládala bundu a kabelku.
� zpoura
andělů
17
Přinutila jsem se sériového vraha vytěsnit ze svých myšlenek a soustředit se opět na rozhovor, avšak ten nepříjemný pocit jsem setřást nedokázala. Bezděky jsem pohledem zabloudila do zpětného zrcátka. Zrcátko mělo slepou skvrnu na levém okraji, o níž bych mohla přísahat, že tady předtím ještě nebyla. Vypadá snad tato skvrna jako lidská silueta? Potlačila jsem nutkání otočit se a podívat se dozadu. „Něco není v pořádku?“ Trvalo okamžik, než ke mně Ambřina slova dolehla. Pokažené zrcátko a hloupý pocit, už mi začíná přeskakovat… „To zrcátko je v pytli.“ Přinutila jsem se k úšklebku. „Měla jsem pocit, jako by někdo seděl na zadním sedadle.“ Amber se zasmála. „A to jsi ještě nic nepila.“ „Buď to musím rychle napravit, nebo dneska dát prsty od alkoholu pryč.“ Blížily jsme se ke Camry, které před námi zářilo světly a šinulo si to ani ne padesátkou. Dala jsem blinkr a podívala se do vnějšího a pak i do zpětného zrcátka, abych viděla, jestli je ve vedlejším pruhu volno. Opět jsem si povšimla té slepé skvrny. Tentokrát nebyla na levém okraji, nýbrž přímo uprostřed zrcátka. A zvětšila se. Jako by se někdo nakláněl mezi sedadly dopředu. „Co to k čertu…?“ Nejsi sama, projelo mi hlavou. Tentokrát jsem se už otočila – a dívala jsem se přímo do obličeje muže, který seděl ode mě ani ne na délku paže. Vykřikla jsem a strhla volant. Vůz sjel ze silnice, přímo na násep a převrátil se. Tma a ticho mě zahalily jako nějaký ochranný závoj. Někde hluboko uvnitř jsem věděla, že musím otevřít oči a vstát, jen mi ještě nebylo jasné proč. Byl čas vstát a jít se připravit do práce? Ještě když jsem si kladla tuto otázku, dolehlo mi k uchu nervy drásající pípání. Budík. Zatraceně, co bych dala za to zůstat ještě hodinku nebo dvě ležet. To byl tedy večer! Nedokázala jsem si vybavit ani to, jak jsem se dostala do postele. Moment, vždyť já si nedokážu vzpomenout ani na ten večer samotný, jen na tu cestu. A na muže na zadním sedadle. Trhla jsem sebou a vytřeštila oči. Místo ve své posteli jsem seděla v mokré trávě u paty douglasky, která nade mnou čněla do nebe. Teď jsem si teprve vzpomněla. Ztratila jsem kontrolu nad vozem a sjela jsem ze silnice. Několikrát jsme se převrátily a… tady moje vzpomínky končí.
� RIGITTE � ELZER
18
Z auta jsem musela být vymrštěna, i když pro mě bylo záhadou, jak to bylo se zapnutým bezpečnostním pásem možné. Opatrně jsem se podívala dolů a hledala jsem na svém těle zranění. Nic jsem neviděla. Žádné nepřirozeně zkroucené údy, žádné řezné rány ani žádná krev. Přesto jsem si byla jistá, že musím být zraněná; nehoda jako tato prostě nešla přestát bez jakéhokoliv zranění. Skutečnost, že jsem necítila bolest, jsem přisuzovala šoku a adrenalinu, který mi právě koloval v těle. Pomalu a trochu vratce jsem se dostala na nohy. Zlomeného tedy nemám snad opravdu nic. Bože, jak to vypadá, tak ani moje oblečení nijak zvlášť neutrpělo. A bylo to skutečně dobře, protože jsem jeho nákupem vysoko překročila svůj budget, takže jsem si vážně nemohla dovolit zničit ho hned při prvním nošení. Na co to tu sakra myslím? Jak si můžu dělat starosti o hloupé oblečení, zatímco je z mého vozu nejspíš úplný vrak! Vůz. Amber! Vyběhla jsem nahoru na silnici a zapotácela se, hned jsem ale zase našla rovnováhu. Hlavní silnice byla vzdálena asi padesát metrů a uzavřena dvěma policejními auty s blikajícími modrými světly. Za nimi stála další vozidla: policie, hasiči, záchranná služba, několik civilních vozů, které patřily pravděpodobně svědkům a první pomoci. Červeně a modře blikající varovná světla ponořila všechno kolem do neskutečného, příliš křiklavého světla. Oslepená jsem přivřela oči a pokusila se udělat si nějaký přehled. V zelených pruzích, asi deset metrů od silnice, leželo moje auto na střeše. Karoserie byla zmačkaná jako prázdná plechovka od piva, na střeše bylo vidět dlouhou trhlinu, ale čelní sklo bylo nepoškozené. Jak jsem se k čertu z toho auta mohla dostat, když ne oknem? Přivřela jsem oči a soustředila se na sedadlo spolujezdce. Bylo prázdné. Ach Bože, snad někdo Amber vytáhl a teď se o ni stará. Nebo se snad musím bát, že taky leží někde v lese, neobjevená stejně jako já? Pohledem jsem přeletěla přes vozidla, která byla odstavena na kraji vozovky, až jsem Amber uviděla. Seděla na výsuvné plošině jednoho z vozů pohotovosti. U ní stál saniťák a ošetřoval jí krvavou ránu na hlavě. Další záchranáři pobíhali sem a tam, přinášeli nástroje a léčiva z vozu a nosili je na okraj silnice. Protlačila jsem se mezi pomocníky, kteří si mě ani nevšimli, a zastavila jsem se u záchranky. Moje první nutkání bylo zavolat na Amber, ale nehledě
� zpoura
andělů
19
na to, že by moje volání pravděpodobně stejně zaniklo v hektickém hemžení pomocných sil, nevěřila jsem svému vlastnímu hlasu. Každým krokem, kterým jsem se blížila k sanitce, byl Ambřin obličej zřetelnější. V jasném světle, které zářilo z vnitřku vozu, vypadala bledě a zničeně. V očích měla smutek, jaký jsem u ní ještě neviděla. Třásla se a slzy jí rozmazávaly krev, která jí stékala z tržné rány přes levou půlku obličeje. „Máte zlomené zápěstí,“ slyšela jsem, jak říká saniťák. „Kromě toho máte pravděpodobně otřes mozku. Na to se podívají kolegové v nemocnici podrobněji.“ Pochybuji, že ho Amber vnímala. Pohled měla zaměřený kamsi do nedohledna a její rty se neslyšně pohybovaly. Teprve když jsem přišla ještě blíže, rozuměla jsem jí, co říká. Bylo to mé jméno, které stále a zas a znovu opakovala. „Já jsem tady,“ řekla jsem a chtěla jsem ji chytit za ruku, ale neodvážila jsem se, protože jsem nevěděla, které z obou zápěstí je to zlomené. Amber se nakláněla lehce dopředu a zase zpět. „Ráchel,“ mumlala. „Ráchel, Ráchel. Ach, Ráchel.“ „Budu potřebovat ještě něco na uklidnění!“ zvolal saniťák na svého kolegu dovnitř vozu. „Ráchel. Ráchel.“ „Je mi fajn.“ Hlas se mi už přestal třást a také šok už začal ustupovat. „Všechno je v pořádku. Teď pojedeš do nemocnice a necháš se dát zase pěkně do pořádku. Budu tam, až tě převezou na pokoj, ano?“ Amber neodpověděla, jen dál mumlala moje jméno. Bylo příšerné vidět ji takto mimo. Nevěděla jsem, jak jí mám pomoci, protože mě vnímala stejně málo jako třeba lékaře, který ji ošetřoval. Nejraději bych ji vzala do náruče a držela bych ji pevně tak dlouho, dokud z jejího pohledu nezmizí strach a smutek; místo toho jsem ustoupila na stranu, aby jí lékař mohl píchnout uklidňující prostředek. „Bude zase v pořádku?“ zeptala jsem se ho. Neodpověděl. Jeho mlčením jsem zpanikařila. To je to s ní tak špatné, že mě ani nemůže ubezpečit, že bude zase zdravá? Nebyl to snad úkol lékaře? Dodávat lidem odvahu a naději? Zdá se, jako by o tom tenhle chlápek nikdy neslyšel. Odložil injekční stříkačku, pomohl Amber vstát a položil ji uvnitř vozu na no-
� RIGITTE � ELZER
20
sítka. Než jsem stihla nastoupit, zavřel mi dveře před nosem. Za deset vteřin vůz odjel a Amber byla na cestě do nemocnice. Dívala jsem se kolem sebe po někom, kdo by mě mohl také odvézt do nemocnice. Nehledě na to, že brzy už budu také potřebovat uklidňující prostředek, nechtěla jsem nechat Amber samotnou. „Promiňte,“ obrátila jsem se na prvního policistu, který mi zkřížil cestu. Muž šel prostě dál. I když jsem ho oslovila ještě jednou, nereagoval. Ani se na mě nepodíval. „Tak jak to vypadá?“ zavolal na uniformovaného kolegu, který stál na okraji většího shromáždění lidí. Ten se otočil a jen zavrtěl hlavou. „Pane?“ zkusila jsem to ještě jednou, ale znovu mě ignoroval a šel ke svému vozu. „Tvůj přítel a pomocník,“ zabručela jsem a zastavila se u jeho kolegy, který se vmísil do davu a snažil se protlačit mezi lidmi. Než jsem ho stihla oslovit, lidé se pohnuli. Poodstoupili na stranu, uvolnili místo saniťákovi, který tlačil nosítka kolem nás do centra sběhu lidí. V tom jsem to uviděla. Sebe. Obklopená lidmi a lékaři, ležela jsem na zemi, paži nepřirozeně zkroucenou, hlavu i tělo plné krvavých řezných ran, šaty v horní polovině těla roztržené, takže jen podprsenka zakrývala mou nahotu. Dva muži klečeli vedle mě, jeden mi zrovna dával masáž srdce, přičemž z pouhého toho pohledu jsem měla pocit, že mi praskají žebra, zatímco druhý mi vdechoval vzduch do nosu. Na univerzitě jsem chodila na kurz první pomoci a už tenkrát mi připadala představa rozdýchávání někoho cizího odporná – vidět, jak se někdo snaží rozdýchat mě, nebylo o mnoho lepší. Ozval se vysoký bzučivý tón, pak někdo zvolal: „Defi připraven!“ „Jak dlouho to chtějí ještě zkoušet?“ uslyšela jsem někoho říkat. „Ta už je mrtvá několik minut.“ Mrtvá? To mu přeskočilo? Stojím přece tady a necítím se ani trochu mrtvá. Podívala jsem se na lékaře. Jinak bych přece ležela tam dole a nedýchala… Slyšela jsem ránu, když k tělu přiložili defibrilátor, a bzučení, když byl znovu nabíjen – a najednou jsem pochopila, proč mě Amber vůbec nevnímala a proč se mnou nemluvil ani policista ani saniťák. Neviděli mě. Moje tělo leželo na asfaltu.
� zpoura
21
andělů
Bez života. Ale jak je možné, že jsem se probrala pod stromem? A především… jaká část ze mě to tam přišla k sobě, když ležím tady, obklopená lékaři, na okraji státní silnice? Byla snad moje duše katapultována z těla, když jsem zemřela? Jsem vůbec mrtvá? Pohled na připojený monitor EKG a nulová linie doprovázená vytrvalým pípáním ve mně nechala trochu naděje, že by to mohlo být jinak. Vyděšeně jsem se otočila od svého nehybného těla a ustoupila jsem několik kroků z davu. Nikdo se mě nedotkl a nikdo se mnou nemluvil. Mrtvá. Navždy pryč. Není divu, že mě nic nebolelo. Ale měla jsem pocit, že na sobě cítím účinek šoku. Ačkoliv mi nebyla zima, ani mi nebylo špatně, přepadla mě nutkavá potřeba posadit se a dát si hlavu mezi kolena. Šla jsem na okraj silnice. Než jsem ale mohla padnout do trávy, povšimla jsem si pohybu na okraji lesa. Oči přimhouřené, dívala jsem se do tmy – a zjistila jsem, že už mi neomezuje můj výhled. Ve stínu stromů stála nějaká postava. Černý, okřídlený anděl. „Anděl smrti,“ zašeptala jsem. I když jsem necítila potřebu nechat za sebou svůj život, šla jsem k němu. V jednom okamžiku jsem ho před sebou viděla naprosto zřetelně, nebyl ode mě vzdálen ani padesát metrů, náhle ale zmizel. Můj pohled těkal po okraji lesa. Najednou jsem cítila, jako by mě někdo sledoval, jako by tam byl ještě někdo jiný než on. Než jsem se však stihla ujistit, někdo za mnou vykřikl: „Máme ji!“ Pak jsem byla vržena zpět do svého těla.
�
3
kashiel stál ve stínu douglasek na okraji lesa. Pozoroval blikající světla, která halila místo nehody do trhavého červeného a modrého svitu, a nutil se, aby nesledoval Ráchel. Smrt vymrštila duši z jejího těla, onu část, která se nyní jako zjevení mihotala mezi pomocníky na místě nehody.
