Ricin a jiné přírodní jedy

Během miliard let vývoje živých organizmů vytvořila dobrotivá matka příroda tisíce látek, které jsou pro lidi mimořádně jedovaté. Některé jsou schopny zabít člověka už v množství kolem jednoho miligramu nebo ještě menším. Často se vyskytují v rostlinách, které jsou okrasou našich zahrad a parků nebo je člověk pěstuje z jiných důvodů. Příkladem může být skočec obecný (Ricinus communis), který se pěstuje ve velkém jako zdroj technicky velmi ceněného ricinového oleje. Olej se lisuje z jeho semen, která připomínají malé fazole. Ve zbylých pokrutinách zůstávají všechny glycidy a proteiny, mezi nimi i dva prudce jedovaté toxiny – ricin a RCA (Ricinus communis agglutinin). Ty je možné vyloužit ze surových pokrutin vodou a poměrně snadno koncentrovat v opravdu nebezpečný nálev. Odhaduje se, že člověka může zabít už jeden miligram ricinu, a RCA je asi ještě účinnější (ale na rozdíl od ricinu se musí dostat do krevního oběhu jinak než zažívacím traktem, např. vpichem). Semena skočce, jichž se ročně sklízí kolem 200 000 tun, obsahují každého z těchto jedů přibližně 1 %. Jen v odpadu po výrobě zhruba 100 000 tun ricinového oleje je tedy kolem 2000 tun samotného ricinu, což by stačilo na 320 smrtelných dávek pro každého člověka na Zemi. Přesto jsou smrtelné otravy tímto jedem vzácné – lidé totiž jeho účinky znají a obezřetně se mu vyhýbají. Zatím se naštěstí nenašlo dost zločinců, kteří by jím chtěli neadresně vybít velký počet obyvatel. Takových jedovatých látek existuje v přírodě mnoho. Vzpomeňme jen nesčetné alkaloidy (opiáty, kokain, atropin, strychnin, nikotin, akonitin, námelové alkaloidy), jiné rostlinné jedy (abrin, digitoxin, taxol), bakteriální jedy (botulotoxin, difteriální jedy), houbové jedy (muskarin, phalloidin), hmyzí a živočišné jedy (kantharidin, bufotoxin) a další. Je opravdu hloupé horovat pro blahodárné přírodní látky a stavět je do kontrastu s nepřátelskou „chemií“. Zmíněné jedy jsou přírodní a vznikly dávno předtím, než se vůbec vynořil pračlověk – určitě bez viny chemiků. Ti nás naopak naučili jedy rozeznávat, určili jejich struktury a nacházejí proti nim účinné obranné prostředky. V živých organizmech se jedy vyvinuly většinou jako pasivní obrana proti specifickým nepřátelům a jistě bez záměru škodit člověku. Takový záměr mohl pojmout pouze člověk, resp. někteří představitelé tohoKresba © Vladimír Renčín

JAROMÍR PLEŠEK

to druhu, naštěstí ale existuje mnohem více lidí, kteří se snaží přírodní jedy využít k dobrému, zejména k léčení (proti některým druhům zhoubného bujení se využívají taxol, ricin, abrin, popř. nigrin – ten je téměř nejedovatý, ale strukturně příbuzný ricinu). Přírodní jedy mohou lidem sloužit, nebo je zabíjet, záleží na záměrech uživatelů. Než podlehneme iracionálnímu děsu či zotročující panice, které se často šíří prostřednictvím novinářských lovců senzací, je rozumné hledat informace v seriózních pramenech. Většinou se ukáže, že takové hrozby není moudré ani podceňovat, ani přeceňovat, musíme ale být dobře informováni. Ricin v encyklopediích, učebnicích a na webu n World Book Encyclopedia, svazek C, s. 208 a svazek P, s. 604–605; World Book Inc., USA 1990 (22 svazků, asi 15 000 stran): „Ricinovník (Ricinus communis), stromovitá rostlina, která v tropických oblastech (Brazílie, Indie) dosahuje až 12 m výšky. V chladnějších oblastech dorůstá kolem 4,5 m ročně. Má vějířovité sedmilaločné listy, její plody jsou ježaté nažky s jedovatými semeny podobnými fazolím. Z nich se získává ricinový olej (lisováním a extrakcí).“ Přehled dvaceti čtyř nebezpečně jedovatých rostlin lze najít v téže encyklopedii ve svazku P na s. 604–605. Mnozí se podiví, jaké běžné rostliny mohou být smrtelně jedovaté. n Malá československá encyklopedie, svazek Pom-S, s. 654, Academia, Praha 1984 (6 svazků, asi 6000 stran): „Skočec obecný (Ricinus communis), dvouděložná rostlina z čeledi pryšcovitých. Známý je jediný druh (ale má nejméně 270 variet). Původem z východní a severní Afriky, Jemenu a Blízkého východu. Semena obsahují 40–70 % ricinového oleje a 20 % bílkovin. Po odstranění jedovatého ricinu se pokrutiny používají jako krmivo.“ [Ricin je v této encyklopedii mylně zařazen mezi alkaloidy, ve skutečnosti jde o protein.] Informace naznačuje, že ricin je možné zneškodnit poměrně jednoduchým způsobem. V encyklopedii se to sice neříká, ale nejjednodušší je prostá denaturace, v tomto případě varem s vodou, popřípadě za přísady vápna či jinak – například taninem apod. (Ostatně co bychom si počali s desítkami tisíc tun jedovatého odpadu, kdyby tato možnost nebyla?) Je pravděpodobné, že by tepelná úprava potravin a nápojů kontaminovaných ricinem zabránila smrtelným otravám. Neradím nikomu, aby to zkoušel sám na sobě nebo na jiných lidech, ale tato možnost by mohla podstatně zmenšit obavy ze zneužití ricinu teroristy. Na druhé straně všechny potraviny a nápoje, které se konzumují bez převaření, by se mohly stát ideálním prostředkem hromadného šíření libovolného toxinu proteinové povahy. n L. F. Fieser, M. Fieser: Organic Chemistry, kapitola 16 „Fats and Waxes“, D. C. Heath and Comp., New York 1950: Doc. Ing. Dr. tech. Jaromír Plešek, CSc., (*1927) vysudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. V Ústavu anorganické chemie AV ČR se zabývá chemií deltaedrálních sloučenin boru. Je členem Učené společnosti ČR a držitelem Zlaté Heyrovského medaile i Zlaté Votočkovy medaile. http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, duben 2003

187

KOMENTÁŘE A NÁZORY

Ricin a jiné přírodní jedy


„Roku 1950 se vyrobilo asi 75 000 tun ricinového oleje. Díky obsahu až 90 % kyseliny ricinolejové je obzvlášť cenný jako mazivo a technická surovina.“ n Web of Science (WOS), Inst. for Scientific Information, citační databáze, internet. Tento pramen je obzvlášť monumentální. Od r. 1980 systematicky registruje veškeré přírodovědecké publikace. Dnes je jich už osmnáct milionů a každým rokem jich téměř milion přibude. Přitom po zadání správného hesla vyhledáte během několika desítek sekund všechny články týkající se dané věci a zjistíte jejich celkový počet. V jednoduché verzi (Easy Search) dostanete většinou ihned i abstrakt heslo

celkem studií

ricin Ricinus communis castor oil castor seed abrin nigrin

2590 1546 974 95 201 15

posledních 100 od 13. 12. 2001 záøí 2000 26. 1. 2001 celkem od 1981 listopad 1993* celkem**

*) Ze semen tropické popínavé rostliny Abrus precatorius (Jequirity bean, Rosary pea), je ještì podstatnì jedovatìjší ne ricin. **) Z kùry bezu èerného (Sambucus nigra), strukturnì pøíbuzný ricinu, ale témìø nejedovatý. Slibný prostøedek proti nìkterým typùm zhoubného bujení.

kteréhokoliv z prvních 100 článků na dané téma. Ve Full Search je možné vyhledat ty zbývající, ale to už není tak snadné. Prohlédněme si pasáž o ricinu. Samozřejmě ani hodně zvídavý čtenář tak podrobné informace vyhledávat nebude, nemá možnost je všechny prostudovat. Měl by však vědět, že existují. O vysvětlení pak může požádat odborníky na vysokých školách nebo v ústavech Akademie věd. n Vybráno z dalších publikací registrovaných ve WOS: — Semena rostliny Ricinus communis jsou jedovatá pro lidi, zvířata i hmyz, naproti tomu jsou téměř neškodná pro bakterie. Hlavní jedovaté složky jsou ricin a RCA (Ricinus communis agglutinine). První je velmi účinný cytotoxin, ale nevyvolává shlukování ani hemolýzu červených krvinek, zatímco RCA je mocný aglutinátor a je jen nepatrně cytotoxický. RCA vyvolává shlukování červených krvinek a jejich následnou explozivní hemolýzu. Ricin účinkuje požitím nebo vdechnutím aerosolu, zatímco RCA trávicím traktem do těla neproniká, avšak po vstříknutí do krevního oběhu je ještě nebezpečnější než ricin. V ricinových semenech je v průměru obou jedů

Kresba © Vladimír Renčín

188

VESMÍR 82, duben 2003 l http://www.vesmir.cz

dohromady až 5 váhových procent. Obsah ricinu se však v různých varietách dosti liší. Například v jedné publikaci se popisuje srovnání 263 variet Ricinus communis z genofondu USA a zjišťuje se, že v nich obsah ricinu kolísá mezi 0,2–1,6 %. Člověka může zabít pravděpodobně už jediný miligram ricinu. Ještě jedovatější (asi pětkrát tolik) je abrin. — Struktura ricinu je známa (velmi složitý polypeptid, skládá se ze dvou makromolekulárních větví, každá s molekulovou hmotností asi 30 000), znám je i mechanizmus jeho toxicity (zastavuje syntézu proteinů nevratným poškozením eukaryotických ribozomů), ví se, jak enzymaticky působí na ribonukleovou kyselinu a jak probíhá jeho biosyntéza v rostlině. Má velmi četné příbuzné, z nichž někteří jsou stejně, nebo i více jedovatí (i když třeba jiným mechanizmem), např. abrin a RCA. Jiní příbuzní jsou téměř nejedovatí (nigrin), přestože rovněž mocně ovlivňují biosyntézu proteinů. Je pozoruhodné, že jedna makromolekulární větev, charakteristická pro ricin, se vyskytuje i v dalších zrninách, např. v pšenici a ječmeni, které však jsou naprosto nejedovaté. — Příznaky otravy ricinem: Projeví se během několika hodin po požití bolestí břicha, zvracením a průjmem, který je často krvavý. Během několika následujících dnů dochází k těžké dehydrataci, úbytku moče a poklesu krevního tlaku. Nedojde-li k úmrtí během 3–5 dnů, oběť se zpravidla vzpamatuje bez dalších následků. Není známo žádné léčivo, které by bylo účinné poté, co se ricin vstřebá ze zažívacího traktu! Strukturně příbuzný ricinu je ještě jedovatější abrin. Ten je ovšem daleko méně dostupný. Vyskytuje se v semenech tropické popínavé rostliny sorotek růžencový (Abrus precatorius). Semena jsou pestře zbarvená, nejčastěji černo-červeně pruhovaná nebo žíhaná, a proto je domorodé kmeny od nepaměti používaly jako ozdobný element. Později se z nich hromadně vyráběly modlicí růžence. Odtud též jejich populární názvy jequirity bean nebo (častěji) rosary pea. Pokud semena zůstanou vcelku, jsou prakticky neškodná, ale požití (rozžvýkání i polknutí) jediného rozdrceného „hrášku“ stačí zabít dospělého člověka. K otravám přesto dochází jen výjimečně. Metodou pokusu a omylu se o tomto nebezpečí lidé dávno přesvědčili a nenechali si tuto vědomost pro sebe. Ostatně velmi nebezpečně jedovaté jsou i takové rostliny jako oleandr, rododendron nebo tis. Dobrá rada Nikdy nežvýkejte žádné části rostlin, o kterých bezpečně nevíte, že jsou neškodné. Kromě výše zmíněných keřů a stromů se to týká i azalky, konvalinky a řady rostlin či bylin, zejména všech cizokrajných rostlin, se kterými se můžeme setkat na cestách! Podobných jedů je v přírodě spousta. Zatím lidstvo přežívá – postupně se naučilo s nebezpečím jedů žít, stejně jako s jinými hrozbami. Na existenci přírodních jedů nemáme vliv. Co však můžeme ovlivnit, jsou vztahy obnášející riziko zneužití jedů jako zbraní hromadného ničení. Nesmíme dát prostor zločincům, kteří se vědomě a dobrovolně vyřadili z lidského společenství a jsou ochotni terorizovat všechny lidi dobré vůle hrozbou hromadného vraždění. Žijme a vychovávejme své potomky ve smyslu Konfuciova příkazu: „Cožkoliv nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jiným.“ Účinným pomocníkem by mohla být i většina z Desatera přikázání. Lidstvo má dost problémů s přežitím neodvratných přírodních katastrof (zemětřesení, explozí vulkánů, pádů velkých meteoritů, globálního oteplování, přelidnění planety apod.) a řádění šílených ¨ masových vrahů nesmí dopustit.

Logické myšlení ve škole kdysi a dnes

ZDENĚK FRYNTA

Výstavba matematiky je okouzlující a její moc dosahuje k samému Olympu. Logicky odvozenými rovnicemi lze popsat zákony světa. Stephen Hawking a další dokonce zkoumají jak skloubit veškeré zákony do „teorie všeho“. Dobře vysvětlená matematika sice z málokoho udělá Einsteina, ale mnohého naučí logicky uvažovat. J. A. Komenský v knize „Didactica magna“ zdůrazňuje význam logiky na školách (říká jim gymnázia), na něž odcházely děti už ze školy obecné, tj. ve dvanácti letech. V tomto duchu bylo naše školství uspořádáno až do padesátých let minulého století. n Éra zkušených kantorů. Logické myšlení se nepěstovalo jen v matematice, ale i v jiných předmětech, např. učitelé dějepisu vedli žáky k tomu, aby vývoj historických událostí odvozovali. Kladly se otázky, hledala se řešení. Učebnice byly útlé. Učitel (profesor) měl možnost vložit do výuky svou osobnost. V matematice se kladl důraz na algebru, která dává přehled o vzájemných vztazích, proměnné se pohybují jako figurky na šachovnici. Usnadňuje to kontrolu. Zvláštní čísla se dosazovala až v poslední fázi. Látka se opakovala, byl čas na dotazy, připouštěla se různá řešení. Díky neustálému dialogu mohl učitel poznat osobnost jednotlivých svěřenců, jejich schopnosti i jejich problémy. Jestliže žák v něčem vynikal, učitel ho poslal na hodinu do třídy o dva stupně vyšší, aby se zúčastnil řešení náročnějšího úkolu. Učebnice se neměnily, předávaly se mladším a byly jen jakousi pojistkou (výklad a opakování látky žákům stačily). Autory učebnic byli kantoři, kteří strávili celý život za katedrou. Obsah knížek byl přesný a věcný (nehonil se počet stránek). V dobách, kdy se na vesnici vyučovalo v jednotřídce nebo dvoutřídce, byl individuální přístup učitele k žákovi nezbytný. Učitel byl často poslem kultury a vzdělanosti pro celou obec. n „Každý dělník inženýrem“. V poválečné „revoluční“ době, v padesátých letech 20. století, byla nuceně zavedena jednotná osmiletka, a vzápětí devítiletka. Výuka se začala zmíněným ideálům vzdalovat. Změny probíhaly pozvolna, protože dobré návyky učitelů přetrvávaly až do nástupu absolventů nově zřízených pedagogických fakult. Zvětšil se rozsah učební látky, aby se naplnilo heslo „Každý dělník inženýrem“. Několik školských reforem se pokusilo neblahé důsledky napravit, ale výsledek byl opačný. Největšího úpadku dosáhlo naše školství v sedmdesátých letech, v období „normalizace“. To už staří kantoři ze škol vymizeli, jen pár „zasloužilých“ zaujalo vysoké funkce. n Iniciativy osvícených pedagogů. Po listopadu 1989 se situace uvolnila. Z iniciativy osvícených pedagogů byly zakládány alternativní základní školy. Obnovena byla gymnázia pro děti od 11 let, ovšem pod přísným dohledem Ministerstva školství a jeho inspekčních orgánů. Výběr škol pro nadané žáky se rozšířil, byť to stále byla jen zrnka v písku. Přežíval (a dosud přežívá) jednotný způsob vzdělávání na devítiletce s navazujícími čtyřletými středními školami. Právo na „stejný přístup ke vzdělání všem“ bylo u nás deformováno na „stejný způsob vzdělávání všem“. Většina zemí EU ctí osvědčený systém rozdělení obecných škol a gymnázií, jak jej navrhl J. A.

Komenský. Výjimkou je několik severských států, ty však už v minulých letech provedly rozsáhlou reformu, posílily pravomoci škol i jejich rozličnost, a zejména se postaraly o doškolení učitelů pro mimořádně náročnou práci v jednotné škole. Výuka matematiky u nás na devítiletce mnohde zůstává zahlcena formalizmem. Dodnes se považuje za důležité jak a co do které kolonky zaznamenat, souvislosti unikají. Mimořádné znalosti dítěte učitel někdy přijímá i s nelibostí. Stává se, že děti, které měly počty v oblibě, o ně nakonec ztratí zájem. Čas takto ztracený na devítiletce (zvláště v období dospívání) a s tím spojené návyky pak dětem mnohdy přinesou neúspěch na škole střední, která obvykle bývá oproti standardní devítiletce nesrovnatelně náročnější. Čas promarněný v mládí už nelze nikdy dohonit, jak zdůraznil A. Einstein v jedné ze svých přednášek pro mládež. n Smysl počínání se vytrácí. Nad množstvím učebnic matematiky, které se vyrojily v devadesátých letech, byl nejeden učitel bezradný. Často z nich nebylo jasné, co vlastně se má žák naučit. Pro učitele k nim byly vydávány obsáhlé příručky. (V zahraničí se takové experimenty zaváděly a zase rušily již dávno. Vzpomíná na to mimo jiné i S. Hawking: Měl jsem tu smůlu, že jsem chodil do školy právě v době, kdy bylo v módě tajit před žákem, co se vlastně má naučit.) Teprve v polovině devadesátých let byly u nás vydány učebnice matematiky pro gymnázia, a poté i pro základní školy pod patronací Jednoty českých matematiků. Jsou jasné, přehledné, avšak velice rozsáhlé. Ten učitel, který není schopen vybrat podstatné, proletí ve vymezeném počtu hodin všechno a nevysvětlí nic. Smysl počínání se vytrácí. Děti jsou přizpůsobivé. Před písemkou nabiflují matematické formule a postupy řešení, které pak rychle zapomenou (i na mezinárodních soutěžích se projevuje, že naši žáci mají encyklopedické znalosti, ale nedovedou je použít). Nejhůře tento způsob výuky odnášejí děti mimořádně nadané.1 V civilizovaném světě jim bývá věnována velká pozornost – péče o jejich rozvoj je zpravidla zakotvena ve školském systému. Výjimkou je dosud Česká republika, jak dokumentuje Bílá kniha – program vzdělávání Ministerstva školství (2. verze z r. 2001), v níž je vzdělávání mimořádně nadaných chápáno jako „zájmová činnost“. Teprve po urputných bojích se podařilo text změnit, ale v „Doporučení“ tam byla znovu vsunuta „zájmová činnost jako základní“, i když je to v rozporu s textem kapitoly a v rozporu s celým pedagogickým světem. n Pokusy vrátit školství před rok 1989. Nebezpečí, že budou alternativní školy zrušeny (což původně doporučovala jako první a základní krok „Bílá kniha“), bylo zatím odvráceno. Na obzoru je však další vlna úsilí vrátit naše školství před rok 1989. 1) Viz britský vládní dokument o vzdělávání mimořádně nadaných: Joan Freeman: „Education the Very Able“ (na adrese www.officialdocuments.co.uk/document/ofsted/veryable, přístupný rovněž na www.joanfreeman.co.uk).

Ing. Zdeněk Frynta, Csc., vystudoval ČVUT a UK. Zabývá se problematikou vzdělávání mimořádně nadaných dětí. (e-mail: [email protected]) http://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, duben 2003

189


Čas promarněný v mládí nelze dohonit


Nástrojem nových útoků proti všemu, co se ve školství po r. 1989 změnilo, se stala interpretace zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) o prvních výsledcích rozsáhlého mezinárodního výzkumu čtenářské, matematické a přírodovědecké gramotnosti patnáctiletých žáků všech typů škol 32 zemí světa (PISA 2000).2 Výzkum sám je ojedinělý rozsahem, a zejména tím, že kráčí v duchu idejí J. A. Komenského a nehodnotí jen vědomosti, ale i porozumění a schopnost je použít. Naši žáci se v čtenářské i matematické gramotnosti umístili pod průměrem OECD a za viníka jejich neúspěchu byla u nás označena víceletá gymnázia a výběrové základní školy s rozšířenou předmětovou výukou. Je smutné, že tento závěr vyplývá z oficiální třístránkové zprávy Ústavu pro informace ve vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR (Školství 10, 2002, č. 3 a 4 ) a z knižní publikace téhož ústavu nazvané „Vědomosti a dovednosti pro život“ (2002), která přitom byla zpracována na základě zmíněné zprávy OECD. Z vědecky zpracované, roz2) Výzkum provádí Organizace pro hosposdářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pod názvem Programme for International Student Assessment. Originál zprávy „First Results from PISA 2000“ Paris, OECD, 2002“ (viz www.pisa.org/Docs/Downloud/PISAExeSummary.pdf). 3) Tak alespoň to dopadlo ve Velké Británii po podobně nedomyšlené reformě v šedesátých letech minulého století.

sáhlé originální zprávy jsou převzaty a zjednodušeny některé tabulky a grafy. V závěru publikace čteme: Nápravu lze podle zahraničních odborníků docílit odstraněním prvků podporujících selekci, zakotvených přímo ve struktuře vzdělávacího systému, tedy zamezit časnému odchodu žáků do výběrových škol… Tento výrok však nepochází z originálu zprávy OECD (z něj naopak vyplývá, že mezi úspěšností a formou školy není žádná korelace). – Výběrové školy zatím zrušeny nebyly, nebezpečí bylo odvráceno, ale na jak dlouho? Je škoda, že tyto výsledky výzkumu OECD, které potvrdily správnost závěrů „Zprávy České školní inspekce za rok 1997/98“ o špatné úrovni výuky na našich základních a středních školách, nevyvolaly u nás diskusi v odborném pedagogickém tisku ani na vysokých školách. Místo abychom zkvalitnili přípravu učitelů na univerzitách, obnovili kvalitu výuky na školách, a tím omezili odchod žáků do alternativních škol s lepší pověstí, vrátíme se k jednotné škole, všechny žáky pěkně promícháme a počkáme, až se kvalita zvedne sama od sebe. Z obecně uznávaného práva dítěte, aby bylo vzděláváno podle svých schopností, jak to respektují všechny ty úspěšné země ve výzkumu PISA 2000 bez ohledu na strukturu škol, udělá naše země výjimku… Je ještě naděje, že se u nás vyvarujeme unáhleného o rozhodnutí, které by se napravovalo desítky let?3

Chytrá společnost

VÁCLAV CÍLEK


aneb Znalosti jako základní zdroj

Obdivuhodný dvaadevadesátiletý Peter Drucker, vídeňský rodák, který žije v USA, publikoval během svého dlouhého života víc než 30 knih o různých aspektech společnosti a ekonomiky. V roce 2001 jej vyzvala redakce časopisu Economist, aby v rozsáhlém článku shrnul výsledky svých výzkumů a rešerší týkajících se dalšího vývoje současné, až příliš rychle se proměňující společnosti. Jako jednotlivci, zaměstnanci různých institucí i jako společnost žijeme v jednom z nejdynamičtějších období lidských dějin. Několik změn za všechny: Poprvé v historii lidé žijí déle než instituce. Poprvé se hovoří o kariéře první a druhé poloviny života, poprvé se v evropské populaci snižuje počet mladých lidí, poprvé přestáváme mít jednu hlavní, masovou kulturu. Za dvacet let budeme žít v dost jiné společnosti, než jaká tu byla koncem 20. století (a než jakou většinou očekáváme). Základní Druckerovou tezí je, že sociální změny v nové společnosti, zejména stárnutí evropské populace, budou ovlivňovat budoucí vývoj víc než nová ekonomika (existuje-li vůbec) a nové technologie. Konec jedné masové kultury, konec „mainstreamu“ Až do druhé světové války byla společnost třídně značně rozrůzněná. Venkovská společnost a venkovský trh se lišily od maloměstské společnosti a trhu, a ty zas od zvyklostí ve městě. Společenská třída, místo původu a zaměstnání tvořily v rámci jednoho státu či regionu poměrně velké, až neprostupné sociálně-ekonomické hranice. Někdy v letech 1920– 1950 vznikly v důsledku automobilové dopravy, rozhlasu, novin, státní ideologie a dalších faktorů jed-

RNDr. Václav Cílek, CSc., viz Vesmír 82, 9, 2003/1.

190


na masová kultura a jeden hlavní trh. Současná společnost se dělí jednak na „mladé a staré“, jednak na „domácí a přistěhovalce“. Rozvoj mnoha tradičních firem, jako jsou Coca-Cola či Procter and Gamble v Americe, Univeler v Británii nebo Henkel v Německu, i automobilového průmyslu obecně byl silně ovlivněn růstem mladé generace v letech 1950–2000 a vlivem jedné hlavní kultury. Konec jednoho trhu můžeme dobře pozorovat v USA, kde se obchodování s novými technologiemi týká hlavně lidí pod 45 let, zatímco lidé starší 50 let se spíš než na moderní výboje soustřeďují na jistoty různých penzijních fondů. Naproti tomu např. v Číně vyvstává „mladý trh“, kde dnes rodiče investují do jednoho potomka víc než dřív do tří až čtyř dětí. V USA pozorujeme trend, kdy se lidé středních tříd stěhují do dražších míst, která jejich dětem umožní navštěvovat lepší školy. Přestože se trh diferencuje na „mladý“ a „starý“ (dobře je to vidět na reklamách), bude „starý“ trh hrát v důsledku demografických trendů stále větší roli. Uvedu příklad: Televizní program komerčních televizí je sestaven tak, aby sledovanost byla co nejvyšší. Program a reklamy tedy musí být orientovány na větší a bohatší, to znamená starší část populace. Výsledkem je, že mnoho programů připomíná pokleslé estrády z let, kdy diváci byli ještě mladí. Vede to k tomu, že část mladší populace televizi programově odmítá. Výsledkem jsou dvě naprosto odlišné kultury a naštvaný pocit neporozumění na obou stranách. Dva typy pracovní síly Jedno z velmi rychle se rozvíjejících odvětví je vzdělávání již dobře vzdělaných lidí středního věku, kteří mají výhodu delší praxe a větší životní zkušenos-

ti, jež se však v nových dobách a pravidlech přestává hodit. V budoucnosti budou téměř určitě existovat dvě hlavní třídy pracovníků: n Mladí lidé, kteří budou potřebovat stálé zaměstnání (nebo posloupnost stálých zaměstnání) na plný úvazek a s rostoucí mzdou. n Starší lidé, kteří budou profesionálně přizpůsobivější a vhodnější pro netradiční zaměstnání, jako jsou rychle se proměňující zkrácené úvazky, jednorázová zaměstnání, konzultační zaměstnání. Bude čím dál běžnější, že jeden člověk bude s malými pracovními úvazky pracovat pro několik firem. Zatímco očekávaná délka života jednotlivce roste, úspěšné organizace se častěji proměňují, a tedy častěji zanikají. Člověk může dnes v práci strávit až 50 let, a tím přežít jednu či více organizaci (v dřívější společnosti naopak organizace žily déle než jejich pracovníci). Jen nemnoho obchodních i vládních organizací žije déle než 30 let. V USA se běžně hovoří o „druhé kariéře“ nebo o „druhé polovině života“. Je typické, že člověk odejde do penze tak brzo, jak to je možné, ale pak pokračuje někde jinde v práci na částečný úvazek nebo jako soukromý konzultant.

Kresba © Vladimír Renčín

O příští společnosti se často hovoří jako o informační. P. Drucker, který věří tomu, že budoucnost budou víc ovlivňovat lidé (respektive sociální změny) než nové technologie, používá slovo „knowledge society“ anebo o lidech hovoří jako o „knowlege workers“ či o technologiích jako o „knowledge technologies“. Poprvé tyto termíny použili již v šedesátých letech ekonom Fritz Machlup a právě P. Drucker. Nenašel jsem lepší český ekvivalent pro „společnost znalostí“, než je výše uvedená „chytrá společnost“. Jaké budou její hlavní rysy? Před sto lety pracovala většina lidí rukama. Obchodníci, učitelé a lékaři tvořili jen pár procent populace. Před padesáti lety představovaly manuální síly asi 50 % americké populace a z toho 35 % připadalo na tovární dělníky. V dnešní Americe pracuje manuálně asi 25 % pracovníků a z nich je asi 15 % továrních dělníků. To je přibližně stejný poměr dělPROČ NELZE PŘEDVÍDAT BUDOUCNOST Odhadů budoucnosti je mnoho, a proto se právem ptáme, proč a kterým z nich bychom měli věřit. Jaké jsou slabiny podobných studií? n Autoři příliš používají statistické metody v důvěře, že čísla alibisticky podepřou jejich závěry. Pracuje se obvykle s poctivými výzkumy a velkými vzorky populace, jež bývají vázány na jednu oblast nebo jeden aspekt. Výsledky jsou však globalizovány. n Autoři nepoužívají statistické metody v důvěře, že jim geniální vhled umožní pochopit společnost lépe než omezená a rozmanitě interpretovatelná čísla. n Autoři jsou mladí či sebevědomí, nebo na sebe potřebují upozornit, aby získali grantovou podporu. Sdělovací prostředky učiní z jejich přece jen opatrných a poněkud nejistých závěrů údernou, vědecky ověřenou „pravdu“. n Společnost je dnes tak složitá a rozmanitá, že jen málokdo umí integrovat tak odlehlé oblasti, jako jsou např. přírodní vědy, ekonomika a kultura, do jednoho uceleného obrazu budoucnosti. n Myslím, že nelze předvídat budoucnost, dokonce je to v této době ještě nemožnější než kdykoliv předtím. Je však možné určit na základě pozorovaných změn některé vývojové trendy, které se již dnes objevují. Tyto trendy budou pravděpodobně vytvářet svět i v příštích pěti až deseti letech, nevíme však, v jakých poměrech budou „namíchány“, a neznáme trendy, které se teprve mohou objevit. V. C.

níků jako před 100 lety. Před první světovou válkou ani neexistovalo obecně používané slovo pro jiné než manuální pracovníky. Teprve od dvacátých let se začalo používat označení „service worker“ pro pracovníky zaměstnané ve službách. V současné době v USA prudce roste podíl jediného typu profese – chytrých pracovníků. Zjednodušeně řečeno jde o lidi za počítači – správce sítí, asistenty, lékařské techniky, kvalifikované tovární dělníky. Tvoří asi třetinu všech pracovníků, je jich tedy dvakrát tolik než dělníků. Nepovažují se za dělníky, ale za profesionály vyškolené v určitém oboru. Chytrá společnost bude nejspíš radikálně odlišná od všech předcházejících společností. Základním zdrojem se stávají znalosti. (Chytrý čtenář si uvědomuje, že informace a znalosti není totéž.) Chytří pracovníci nejsou osamělci, ale fungují na informačních sítích, jejich znalosti jsou do určité míry kolektivní. Potřebují se navzájem. Mají proto tendenci nevytvářet hierarchie složené z vedoucích a podřízených, ale ploché hierarchie mladších a starších spolupracovníků. I zákazník je spíš vnímán jako spoluřešitel problému. Chytrá práce nerozlišuje mezi pohlavími, dobře se v ní uplatňují ženy. Ty ostatně na amerických univerzitách převládají. V chytré společnosti vzdělání nikdy nekončí. To na sebe bere velmi různé podoby – od víkendových seminářů až po domácí sebevzdělávání. Chytrý pracovník se spíš identifikuje s oborem než s institucí. Spíš se charakterizuje třeba jako antropolog, než aby řekl, pro koho pracuje. Mzda je vždycky důležitá, ale přestává být na prvním místě. Povolání bývalo uzavíráno kvůli penězům, dnes se stává stále víc součástí života a rozvoje osobnosti. Chytrá zaměstnání umožňují raketové starty kariéry a možnost během krátké doby proniknout do intelektuální nebo finanční elity. Možnost náhlého vzestupu vytváří obrovský stres a četná emoční traumata. Ostřeji je vnímán rozdíl mezi úspěchem a průměrem, který je stále častěji považován za neúspěch. Dříve byl někdo dobrý švec nebo průměrný švec a nebylo pro něj žádnou katastrofou být „normální“. Dnes je průměrnost často vnímána jako selhání. U některých japonských a amerických studentů vytváří silně stresující kompetiční prostředí nenávist k učení. Podobný jev neochoty až nenávisti k učení někdy pozoruji u nejlephttp://www.vesmir.cz l VESMÍR 82, duben 2003

191


Chytrá společnost


ších studentů i na našich univerzitách. Jde o určitý druh odmítání odpovědnosti a nechuti být úspěšný za cenu ztráty osobního života (či osobního pohodlí). Tvář průmyslu proměňují nejenom nové technologie, ale snad ještě více nové koncepce, nové přístupy. Firma Toyota staví na robotech, počítačích a pečlivě promyšlené automatizaci. Ukázalo se však, že velmi drahou a složitou linku na sušení automobilových nátěrů je možné nahradit půltuctem vysoušečů vlasů koupených v nejbližší samoobsluze. Průmyslová výroba sleduje s určitým zpožděním podobný vývoj jako zemědělská výroba. Zemědělská produktivita je v západních státech asi čtyřikrát vyšší, než byla v roce 1920, a asi třikrát vyšší, než byla v roce 1950. S výjimkou Japonska má každá průmyslová země obtížně prodejné zemědělské přebytky. Na počátku 20. století nejvíc lidí pracovalo v zemědělství a zemědělská produkce tvořila hlavní součást národního důchodu. Dnes to jsou v USA mizivá 2 %. Růst průmyslové produktivity znamená, že kolem roku 2020 se v rozvinutých zemích bude vyrábět přibližně dvakrát tolik výrobků jako dnes, ale počet pracovníků v průmyslu klesne na 10–12 %. Pokud k tomu připočteme několik procent zemědělců, bude veškeré jídlo a veškeré výrobky včetně exportu vyrábět, dejme tomu, 16 % zaměstnaných lidí. Co ale bude dělat zbytek? Jaké instituce přežijí? Kdo potřebuje výzkumnou laboratoř? Klasická výrobní korporace bývala pánem a zaměstnanci jejími služebníky, které bylo možné snadno obměňovat. Mocné korporace bývaly jakýmisi královstvími, kde se např. Ford Motor Company snažila vlastnit kaučukové plantáže v Amazonii, železnici na dopravu kaučuku, výrobu a prodej pneumatik. Vše mělo své dané místo. Ocelářský průmysl vyráběl ocel a výsledky výzkumu ocelářské laboratoře byly využitelné právě jen v ocelářství. Bylo jasné, čím se firma zabývá a jaký je její trh. Bylo evidentní, co se má zkoumat a kde budou výsledky využitelné. Ještě nedávno nikdo z telekomunikačních společností nevěděl nic o skleněných vláknech vytvořených sklářskou firmou Corning. Na druhé straně vyvinuly Bellovy laboratoře výrobek, který byl pro ně pramálo užitečný – tranzistor. V podstatě zadarmo jej předaly každému, kdo o něj projevil zájem, třeba firmě Sony. Takový interdisciplinární vývoj znamená úpadek klasické firemní výzkumné laboratoře jako výdobytku 19. století. Místo toho se objevují dříve nemyslitelné aliance mezi institucemi, které zdánlivě nemají nic společného. Typické je propojování průmyslu a univerzit. Dřív skleněné výrobky soutěžily na trhu skleněných výrobků – dnes ovlivňují ceny mědi. Ocel nenahrazuje jinou ocel, ale ocitá se pod tlakem výrobců keramiky či zpracovatelů dřeva. Dům je možné postavit z cihel, ale také z mnoha jiných stavebních materiálů – plastických hmot, skla, sádrových desek. Chytří pracovníci jsou něco jako dobrovolníci a podle toho je nutné se k nim chovat. Mohou kdykoliv odejít, měli by být spokojeni s platem a chtějí, aby ne snad oni sami, ale jejich obor byl respektován. Očekávají, že se budou průběžně učit. Přejímají odpovědnost, nechtějí, aby jim jiní diktovali, co mají dělat. Zajímají se o celkový obraz firmy, ne o své oddělení. V takto informačně propojeném „fuzzy“ prostředí fungují individuální recepty šité na míru určitých situací. Je téměř jisté, že v budoucím světě budou vedle sebe existovat úspěšné a navzájem propojené instituce s velmi rozdílnými přístupy k obo-

192


rům své činnosti. To se bude týkat nejenom firem, výzkumných center, ale také bank a univerzit. Jeden univerzální model přestává platit, úspěšná instituce budoucnosti si hledá svou vizi a své místo. Důležitý je ten posun, že organizace, aby přilákala tvořivé lidi, nabízí kromě odpovídajícího platu také zajímavou či prospěšnou práci. Fluidní společnost Příští společnost tady ještě nemáme, ale některé její rysy se již objevují. Patří mezi ně propojování nesouvisejících oborů, vtahování univerzit do světa ekonomických a sociálních vztahů; dále pak experimentování s novými formami organizací, aliancí a partnerství. Stále panuje kult „mladých a nadějných“, kteří jsou levní, moderní a mají energii. Jenže jejich platy rostou rychleji, takže po několika letech jsou mzdové náklady stejné, a navíc některá zkušenost je nepřenosná, a tak jsou jako konzultanti opět najímáni lidé poslaní do předčasného důchodu. Zvláštním rysem informační revoluce je to, že vedení mnohých firem je méně informováno než předtím. Mají sice víc údajů o svém oboru, ale protože podstatnější změny se dějí mimo obor, utápějí se v nepřehlednosti dílčích informací. Navíc celková informace o nějakém oboru není obvykle kodifikována, kvantifikována ani zpracována v počítačové podobě. Je ukryta v hlavách několika odborníků či rozptýlena v úvodnících a esejích, anebo se šíří ústním podáním. Skoro mám pocit, že ve věku počítačů se člověk ty nejdůležitější vize, postoje a obecné poznatky dovídá v ústní komunikaci. Když po roce 1770 vyvinul James Watt parní stroj, kladli lidé obrovské naděje do nového zdroje energie. Ve skutečnosti pro společnost neznamenal téměř nic až do roku 1829, kdy se šťastně propojil s vynálezem železnice. Podobně ani objev počítače v roce 1940 nepřinesl až do roku 1990, kdy se masově začal šířit internet, žádné skutečně závažné sociální změny. Jsme teprve na počátku věku počítačů, sítí a informací. Objevy dozrávají desetiletí, ty nejzávažnější změny jsou teprve před námi. Můžeme si být jisti, že společnost bude v roce 2030 velmi odlišná od té současné. Asi to ale ještě nebudou postupně dozrávající informační technologie, jimž bude patřit hlavní role při vytváření příští společnosti. Život ve stárnoucí společnosti, přistěhovalectví, nové ideologie, postoje k životu, společenské teorie; prostě tu skutečnou, neodhadnutelnou změnu přinesou lidé, kultura a strategie jejich životů reagující na nové problémy. O budoucnosti snad nejvíc uvažují (ale možná že jenom píší) dva typy lidí – technooptimisté, kteří ji vidí spjatou s novými informačními technologiemi, a poněkud ustaraní ekonomové, kteří vidí, jak se svět proměňuje. P. Drucker považuje za hlavní zdroj budoucnosti lidi. I jeho přístup však má slabinu – opomíjí obrovské proměny celého globálního systému, neuvažuje o změně klimatického režimu Země ani o dalekosáhlých zásazích do lokálního i globálního prostředí. V několika předcházejících článcích, např. o Borobuduru a o Sodomě (Vesmír 80, 196, 2001/4 a 81, 275, 2002/5) jsem se snažil ukázat, že k největším sociálním transformacím (transformace je eufemizmus pro krizi) obvykle dochází, pokud se protnou velké sociální změny a velké změny prostředí. A to je přesně situace, ve které se nalézáme. P. Drucker nám nabídl pohled sociologa, ale k celému problému je zapotřebí se o vrátit z přírodovědného pohledu. LITERATURA P. Drucker, The next society, Economist 3. 11. 2001, s. 3–19

Ricin a jiné přírodní jedy

Recommend Documents