RICHARD SOBOTKA
NĚKDY NAVEČER, KDYŽ SE TAK DÍVÁM NA ZÁPAD SLUNCE
2013
Text © Richard Sobotka, 2009 Cover © Jakub Sobotka, 2009
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Richard Sobotka NĚKDY NAVEČER, KDYŽ SE TAK DÍVÁM NA ZÁPAD SLUNCE
Sazba: Dušan Žárský Obálka: Jakub Sobotka Na obálce kresba Ryszarda Zawadzkiego Vydání třetí, v elektronické podobě a v ŽÁR první Vydal Dušan Žárský – ŽÁR,
[email protected] v roce 2013
ISBN 978-80-86725-20-8
Sám přes Atlantik Pepa Rus měl bradu černou dvoudenním strniskem a oči ve střehu a s tou čupřinou vlasů nad čelem a s protáhlým obličejem, festovními vysokými botami, držením těla, věčnou cigaretou mezi rty a vůbec vším připomínal Rusáka, jednoho z těch, co tenkrát v pětačtyřicátém hnali přes paseky, kudy teď Pepa Rus jezdí polní cestou přes vršek do fabriky a z fabriky na motocyklu HZ 125, jak tamtudy hnali Němce s ukazováčkem na spoušti samopalu, ra-ta-ta pokropit zablácené uniformy na zádech prchajících Němců, také my jsme pořád čekali, že se zničehož nic ozve ra-ta-ta, nebo beng beng pistole, či vrznutí vrat lehkého kulometu kropícího vše kolem za chůze i za běhu, však právě proto začali Pepovi říkat Pepa Rus, ale nic se nestalo, jen podrostlá brada se Pepovi černala jako by právě vymetl komín a nevědomky si otřel ruku od sazí právě o tu bradu, Pepa Rus se malounko vyklonil a pohlédl pod strop na čtvercové hodiny. Dopolední šichta končila. Já začínal svou odpolední, pokaždé jsem ji začínal s malým předstihem, vždycky jsem byl u mašin dřív, tak třicet minut náskok před parťákem. Pepa Rus přestal kontrolovat hodiny, měli čas k odchodu, do skončení dopolední směny scházelo ještě několik minut, posadil se zpátky na železný zprohýbaný stůl, pokrytý zvlněným propáleným papírem, přitáhl ruční brašnu blíž k tělu a dál hleděl, jako by nás chtěl každou vteřinu postřílet. Také Fany si přisedla, už zastavila ten svůj kolotoč, ze kterého směnu co směnu odebírala na osm set hajzlůvek, a teď svítila svými světlounkými vlásky jako by měla na hlavě tisíciwattovou žárovku, že všichni museli právě do jiskření té svatozáře upírat oči a všichni byli k Fany tím jasem přitahováni jako noční můry k rozsvícené tisíciwattové žárovce uprostřed hluboké noci. Odin si co chvíli prohrábl nepořádné vlasy, které mu vzadu padaly až na lopatky, tomu nepomáhal ani šampon s kondicionérem v jedné flaštičce, jak mu po večerech z obrazovky důvěrně našeptával Vidal Sassoon. Kdyby se nechal ten Odin ostříhat nakrátko, pak by vypadal jako nedopeřené house, třebaže už mu táhlo na třicítku a tahal si do prázdného bytu všelijaké ženské, ale pořád byl svým způsobem stydlivka, a když se na šatně před sprchováním svlékl, tak vypadal jako ženatý vrabec, jenže pořád svobodný. 4
Jenom Venda byl pořád ještě i na konci šichty nabitý obrovskou energií, a ten náboj ho zvedal a vkládal mu do ruky železný pajzr a on jím mlátil do strojů, až se lidé ohlíželi z oken, jestli snad nehřmí, a Fany pokaždé leknutím nadskočila a řekla: Já se z toho poseru! Venda držel mašiny pokaždé v těžké drezúře, asi jako krotitel dravé zvěře lvy, nebo obrovité sibiřské tygry, mával jim před čumákem železným pajzrem, stačilo zakňučet v jiné tónině, už ji mašina měla, zámečník s elektrikářem mohli v poklidu pochrupávat v těch svých brlozích opravářských dílen jako medvědiska uprostřed nejtužší zimy po celou šichtu, Venda dokázal udržet mašiny na uzdě, chvěly se a třásly, kvičely a syčely strachem, jen se ve dveřích haly ukázal obrys Vendova těla, sotva do toho obrovitého prostoru pronikla molekula Vendova pachu. Tak jsme zůstávali v družném hovoru, ostatní čekali na padla, já už rozjížděl svou odpolední na plnění výkonu, parťák pořád nikde, probírala se obvyklá témata, jak si šéfové zase namastili kapsy a jak nás, co podáváme u lisů výkony, odrbali, kdo z nich má kolik auťáků a jaké barvy a v jaké ceně statisíců, jak si i přesto jezdí podniková právnička nakupovat služebním vozem v doprovodu erárního šoféra, jak s tím tady manipulant Křivohubka praštil, protože už nemohl tu buzeraci za těch pár mizerných šupů vydržet, věčně ho hledali po šatnách, po kumbálech elektrikářů a zámečníků, kde zalehl tentokrát, tak ten Křivohubka s tím praštil a den na to si půjčil od kámoše auťák, že si pojede dojednat parádní džob, ale nacvakl ten kámošův auťák a způsobil na něm škodu za šedesát tisíc. Také byla na přetřesu Nítěnka, jak ona si v půllitrovém hrnku nosí k mašině čerstvě uvařené kafe, kouří cigaretu elegantně zasunutou mezi rty pomalované krvavou šminkou, celá jako by utekla z obrazu Salvadora Dalího, v těch montérkách bys mohl šmátrat týden jak bys chtěl, marně bys ji hledal, jako by jí někdo ukradl zadnici, ale prsa si buď vycpávala, nebo nafukovala, alespoň za něco by ji bylo chytit, vlasy slámově žluté jako zlomený snopek, ta by se vážně protáhla uchem jehly na přišívání manžetových knoflíčků. Probírali jsme Nítěnku ze všech stran a úhlů, z nadhledu i podhledu, svlékali ji nitku po nitce a zase ji oblékali, ale nějak halabala… A ve Vendovi náboj zase nakumuloval do maxima a on vyskočil, popadl železný pajzr a zničehož nic jím třískl do mašiny, která se i tak neodvážila ani hnout, ani nemukala, ani fouskem nepohnula, a Fany 5
zase nadskočila a řekla: Já se z toho poseru! A Odin řekl: Vypadala rozechvěle, ale když jsem jí začal rozepínat knoflíčky, tak se ošívala, a když jsem se jí pak propracoval až k šňůrce podprsenky přes záda, měla ji zaháknutou šíleně komplikovanou sponou, tak řekla nech toho, co z toho máš, já blbec do ní celý večer házím jako do pokladničky gulášek, kafíčko, koňáček, cigaretky, a tak se zeptám, jak jsem se naštval: Heleď, co vlastně chceš? A ona: Půjčit dvacku! Tak jsem jí řekl: Tůdle! A ona se ofrnila a že může klidně jít, a také šla, ale ještě si v předsíni upšoukla, řacha to byla jako když praskne u parní rychlíkové lokomotivy přetopený kotel, hned všichni z paneláku vybíhali na trávník, že už konečně přišlo zemětřesení i sem, pak za sebou práskla dveřmi a já si říkal, co jsem to za vola, takové známosti, takové vypelichané kočky, pak není divu, že moje saldo permanentně vykazuje pasíva. Venda prohlásil: Já bych jí nakopal do řiti! A popadl pajzr, protože náboj v jeho těle se znovu blížil k maximu, mašiny poslušně panáčkovaly, tak byly vycvičené, jim stačilo ten pajzr jen uvidět, čuchnout si k němu, třeba jen Vendu s tím pajzrem zhlédnout a už dělaly, co mu na očích viděly. Vendův kumulovaný náboj však náhle odsála myšlenka, odložil pajzr aniž ho po užil a řekl: Ženské jsou bestie zrádné! A dodal: Některé… A potom vyprávěl jak se celý minulý den těšil na kámošku, jak se pulíroval, posypával pudry, intimsprejoval až připomínal sjednocenou drogerii s parfumerií a všichni se za ním na ulici ohlíželi jako by je míjel obchodní cestující s ruskými voňavkami, jako by byl živou reklamou na kosmetické zboží, jako by v praxi uplatňoval slogan pro muže to nejlepší, a také, že není tak bohatý, aby si kupoval levné zboží, jako by to éro z reklamy na obrazovce neletělo nad kabrioletem té krásky z televizní reklamy, ale nad Vendou, přitahováno jeho neodolatelným parfémem, jako by za pákami toho éra neseděl ten vymóděný křupan, ale nejvyhlášenější krasavice co se kdy na zeměkouli urodily, Matou Hari počínaje a Lolobrigitou či Marylin konče, nebo dokonce těmi, které do maxikrásy teprve dospívaly, či co se ještě nenarodily, ale ta Vendova kámoška, na kterou se ten den těšil, všecky ty frajle z toho éra vypakovala, vyprala je pryč jako se vyhazují žitné snopky z fůry, když konečně dorazil vrchovatě naložený povoz do stodoly, až v tom éru nakonec zůstala jenom ta Vendova kámoška sama, a Venda ji nahmatal a chtěl si ji připasovat k tělu, 6
ale ještě před tím ji loupal slupku po slupce, jen tak z rozkoše, jako to dělá pořádná hospodyňka s cibulí, aby si užila té vůně i těch slz a aby rozkoš byla co největší, loupal ji, loupal… A Venda najednou vykřikl: A ona měla ten den rajskou! Popadl pajzr a vyskočil a nic nedbal, že mašiny před ním panáčkují, že stojí v pozoru, že se jim ani fousek nezachvěje, třískl nejbližší po čumáku, že to bylo slyšet až v kancelářích ředitelství a lidé odtamtud přibíhali k oknům a dívali se, co se to děje, a křižovali se jezusmaria, ať se nám ten zastaralý strojový park nerozpadne, ať vydrží alespoň do prvního, než si vyplatíme čtvrtletní prémie! Všichni jsme zůstali nad Vendovou tragédií vážní, jenom Fany se smála. Smála se hlasitě a smála se vesele a připomínala při tom smíchu hezoulinkou Barbie z televizní reklamy, jenže namísto Kena ji pod žebra rafnul Venda, až vypískla, a namísto sladkých slovíček jí sypal do světloulinkých vlásků: Ještě ty mne ser! Fany se smála, Venda řičel. Také Odin se svíjel od smíchu, válel se po přepáleném papíře, kterým byl pokryt železný stůl, kam jsem odkládal vylisované a ještě horké koberce na podlahy osobních automobilů pod kramflíčky sličných řidiček. Pepa Rus ukázal sadu svítivých zubů, ale prst ze spouště pomyslného samopalu nespustil, jenom Lenin zůstal vážný, jinak nás všechny ostatní Fany tím svým smíchem nakazila. Leninovi nepřipadalo na Vendově neštěstí nic legračního. A ještě Šprajcák se nesmál, vjel do haly s paletou materiálu a při tom jeho hrk brk všechno vyklopil a zařval: Krucinál! A znovu se všichni smáli, kromě Lenina, který svou baterii lisů pokaždé obsluhoval, jako by se na ten čas strávený ve fabrice proměňoval ve skutečného Lenina a psal po chvilkách ty své politické traktáty, které pak přivedly celé národy do neštěstí, ten skutečný Lenin byl také pořád tak vážný, toho nedokázal rozveselit ani syfilis, na který pak ten supervůdce dělnické třídy nakonec umřel. Tak vážný byl ten kluk, kterému přezdívali Lenin, třebaže ten nikdy žádné traktáty a jiné nesmysly ani nenapsal, ani nečetl, jen všechno věděl, všechno znal, všude byl, takže proto mu říkali Lenin. Ani já jsem se nesmál. Seděl jsem kousek stranou a naslouchal šumění vln, které se lísaly k bokům lodice na které jsme společně seděli a nechávali se těmi vlnami pohupovat, chvílemi jsem se na těch vlnách vyprávění i vznášel, pak zase spolu s ostatními klesal do prohlubně, zamodralé obláčky z čerstvě vylisovaných gumových koberců do 7
auťáků vytvářely dojem kadidla a blízkosti nebes. Zatím jantarové oči Fany rozlévaly všude kolem mdlou zeleň mořských hlubin. A při tom jak se Fany smála, ukázala zuby, jako by vyloupila všechny japonské perlorodkové podmořské plantáže i s těmi zaplombovanými perlami nepravých perlorodek. Fany se při každé příležitosti smála, všem se smála, ale jí se nikdy nikdo nesmál, třebaže z jejího těla mohly směle startovat proudové nadzvukové letouny SU-25, neboť v tomhle kroužku bláznů byla vévodkyní, královnou krásy, princeznou, ona byla tou Barbie, o které se noc co noc zdá všem děvčátkům na celém světě. Šprajcák krucifixoval nad rozsypanou paletou a Venda řval: Co tady děláš za bordel! Ale pomohl mu nahodit bedničky zpátky na paletu, pak vzal železný pajzr, ale mašiny tak pozorně panáčkovaly a tak úzkostlivě se chvěly, kňučely a očima visely na Vendových rtech splnit okamžitě každou i nevyslovenou myšlenku, že Venda raději pajzr odhodil. Mrkl na čtvercové hodiny pod stropem a řekl: Co tady ještě blbnem? A ohlédl se na mne: Kde máš parťáka? Parťák nepřišel, zase budu sloužit na odpolední sám, málem sám v celé hale. Všichni se posbírali a zvedli, Pepa Rus se samopalem na volno přes rameno, Odin si cestou prohrabával vypelichané vlasy, Lenin zíval, Šprajcák odhrčel na mašině. Také Fany se zvedla, ale ještě řekla: Teda s váma je zábava, jako na funuse! Všichni se zvedli. Odrazili mou lodičku od břehu, odešli po skončené směně domů, nechali mne pro zbytek odpoledne pohupovat se uprostřed zamodralých kouřových obláčků na zelených vlnách Atlantiku pro zbytek odpolední šichty samotného.
(Povídka získala 1. cenu v celostátní soutěži „Povídka ’93“, vyhlášené v roce 1989 K 89, Klub spisovatelů nestraníků, Praha.)
8
Metařův učeň Jsem městský metař, Marcel Princ jméno mé, soukromá živnost, podnikatel, řádně pracuji, řádně platím daně, mám svůj pracovní režim, nikdo mne nediriguje, nikdo nekomanduje: teď udělej to, teď pracuj, teď nepracuj… dělám také o sobotách a někdy i o nedělích a svátcích, když je to zapotřebí, dělám od rána, sotva mne vlak přiveze na tohle nádraží, kde má konečnou, někdy dělám až do nevidím, ale ne podle nařízení, tak nějak sám od sebe, pro radost, pro potěchu, a tohle město mou práci oceňuje, každý mne zdraví, pokaždé už z daleka: dobrý den, dobré ráno, dobré poledne, dobrý večer, vy jste dnes začal brzy, dnes ještě pracujete? a podobně, zdraví úředníci městského úřadu, zdraví tajemník, zdraví mne hezoučká sekretářka Miluška (jednou se nechala se mnou vyfotografovat u mého pojízdného pracoviště s dvojkolákem osázeným košťaty, kbelíkem, brašnou na svačinu, lopatami a několika dalšími nezbytnostmi), zdraví mne i sám pan starosta: jak se daří, pane Princ, dnes budeme mít zase slunečno, nebo: dnes asi skrápne… a jde po svých, a já zase šmidlám koštětem, každý papírek, každou nepatřičnost z dlažby seberu, také kolem stromů i před sochou Masaryka, stojí tam na vysokém podstavci, pravou ruku takhle, takové přemýšlivé gesto, pozoruje mne jak udržuji na náměstí a v přilehlých ulicích čistotu a trochu se při tom usmívá, také je spokojený… Jednou si vykračovala Miluška přes náměstí, nesla se jako holubička, šteklíky klapaly radost poslouchat, všichni se za ní otáčeli, a ona rovnou ke mně: dobrý den, pane Princ, povídá, a já jí odpovím: pro vás, Miluško, vždycky Marcel, vždycky…, ona se trochu zapýří, oči celého náměstí plného lufťáků, náhodných chodců i povalečů v té chvíli jen na ní a na mně, tak dobrá, pane Marceli, povídá Miluška, posílá mne pan starosta, máte prý se dostavit k němu do kanceláře, ovšem můžete-li a pokud vám to vyhovuje – snad raději ihned… takže jsem tlačil dvojkolák se zametacím vercajkem až k té krásné budově městského úřadu, kde se rozhoduje o všem, co se kde ve městě šustne, tam už stál uniformovaný strážník městské policie, já vám ten dvojkoláček pohlídám, nabídl se a tvářil se při tom, jako by hlídal národní poklad a byla to pro něj čest… starosta hned vstal od toho svého ohromného naleště9
ného stolu ve své kanceláři, jeden telefon na drátě, mobil do ruky, vysílačku jako velitel městské policie na stole, posaďte se, pane Marceli… říká mi křestním jménem, my dva už se nějaký pátek známe, nabízí křesílko třebaže jsem pořád v pracovním, vynošené manšestrové kalhoty, oranžový plášť přes vytahané sako, jenom tu šiltovku jsem si sundal, posunul brýle ke kořenu nosu, dlaní přilíznul kštici k čelu… Miluško, kávu pro pana Marcela, a myslím, že malá štamprlička něčeho ostřejšího by jeho pracovní morálku nenabourala… také cigaretu nabídl, třebaže moc dobře ví, že nekouřím… přišlo psaní, povídá starosta, až z Kanady, a otevírá rozměrnou obálku s krásnými známkami, píše nějaká Miss Anabel Lorenz, že když se jednou v květnu procházela tady po našem náměstí, ztratila zlatý památeční přívěšek, který jste jako poctivý nálezce odevzdal a jí se takto dostala zpátky do rukou, jediná vzpomínka na maminku, a také se jí líbilo, jak čistě náměstí uklízíte, a prý, kdybyste někdy náhodou zavítal do Vancouveru, že by se hned přimluvila na magistrátu, možná i ten vozíček by vám poskytli a košťata a lopaty… takhle medově starosta mluvil, pročítal ten dopis, nabízel cigarety, štamprlku, třebaže dobře ví, že ve službě kořalku zásadně nepiju, leda skleničku vína, kafíčko… když jsem o chvíli později opět zametal dlažbu místního náměstí pod kramflíčkama krásných slečen a paní, a mezi kočárky a kolem dětí, byl jsem šťastný člověk… Nejhorší jsou opilci, nadělají kolem sebe hůř, než malé děti, až se někdy zvedá člověku žaludek, pak také lidé bez naděje, tuhle se chtěl jeden pověsit rovnou na borovici v rohu náměstí, jen pár metrů za Masarykem, brzy ráno to bylo, ještě se ani pořádně nerozednilo, krápalo, pane, volám na něj, to je špatný čin a špatné místo… i když je pravda, že pro takový čin nemůže být žádné místo na světě dost dobré… podíval se na mne, stál na pofiderní přepravce od brambor, už měl oprátku na krku, jen jen uvázat druhý konec provazu k větvi a skočit, podíval se na mne takovýma zvláštníma očima a povídá: přišel jsem o všecky peníze v kampeličce, já už nemám co ztratit… mně, povídám, můžete vyprávět o krachujících kampeličkách a o tom, že už člověk nemá co ztratit, skoro dvě sta ticích mi tam zařvalo, celé životní úspory, zůstal jsem holý jak ta lípa na podzim, však od té doby už žádné peníze do banky, do žádné spořitelny, kampeličky ani jinde neukládám, papírové doma do modrého ruksaku, kovové 10
a desetníčky, co najdu pod lavičkami a v trávě, dávám do kameninového džbánu, tam je jim dobře… ani jsem se toho mužského neptal jestli má ženu a děti, k čemu by mě bylo to vědět, dal jsem mu padesátikorunu… konečně slezl, s provazem kolem krku šel rovnou k nejbližší hospodě, jenom ten volný konec špagátu zastrčil do kapsy saka, aby ho nevláčel za sebou po ulici… A jednou zase Miluška, horko se drželo až se tetelilo, měla na sobě průsvitnou halenku a kratičkou sukénku, dobrý den, pane Marceli, povídá, pan starosta se nechává ptát, jestli by vám vyhovovalo přijít na pár minut k němu do kanceláře, řekla uctivě a oči celého náměstí zase šajnily jako reflektory, nitku na nás dvou nenechaly bez povšimnutí, a je tam s nimi ještě nějaký pán, vysoký úředník a ještě někdo… ten vysoký úředník byl docela prťavý chlápek, kterému se v tom vedru rosila pleš, zahuhlal nějaké jméno, kouřil cigaretu za cigaretou, mezi tím píchal prstem proti dalšímu chlápkovi, tohle je Pepa Válek, zahuhňal, loknul si kafe a hned na to bílého vínka, jde rovnou z krymu, jako z kriminálu, povídá, ale má solidní rekvalifikaci a upřímnou snahu po nápravě, teda jestli byste ho nevzal jako šéfparťák k sobě do holportu na tu práci, třeba jako učně… nářadí a všecko potřebné zabezpečí na náš náklad městský úřad, prostě mu oznámíte kdy se začíná, kdy se končí, kde se pracuje a ukážete, jak má čisté dílo vypadat…. Kromě obličeje a krku byl Pepa tetovaný snad opravdu po celém těle milimetr vedle milimetru, pár teček měl i na boltci levého ucha, ale tvrdil, že to je od špatně desinfikovaných jehel, když mu propíchávali uši pro náušnice… o tom mít učně se mi nezdálo ani v nejrůžovějším snu, a vidíte… Pepa se snažil, makal jako nevolník, stačilo mrknout a už běžel pro pohozený papír, hned smetal jehličku, co spadla z borovice, na lopatku, prášek by člověk na rynku nenašel, bílé rukavice jsem si za celý týden neumazal, pro svačinu chodil, vozík odtláčel po šichtě do garáže a ráno jej vyzvedával, zkrátka byl pořád v permanenci, kromě těch chvil, kdy se musel hlásit na policejní stanici, ale ztracený čas si pokaždé poctivě nadpracoval…, zastavovali se u mne různí chlápci a vyzvídali, co Pepa a jestli s ním nešijí černé myšlenky, jak maká, jak se chová, a já na to: prima klasa, povídám, koncem turistické sezóny mu s klidným svědomím můžu vystavit tovaryšské vysvědčení… tak jsem se měl dobře, to jsem nikdy netušil, 11
jak se mají šéfové dobře, a teď jsem to zakoušel na vlastní kůži… jen jedno jsem těm chlápkům o Pepovi zamlčel, že dělá oči na jednu frajerku a ona dělá oči na něj, jednou jí za okrasným keřem ukazoval tetování, oči jí málem vypadly, no tohle, řekla, to máš úplně všude? a Pepa, že pokud se chce podívat jestli úplně všude, tak jedině až po šichtě a ta mu končí až já zavelím… jenom přikyvovala a oči jí svítily jako zamilované kočce… pročpak jim bránit ve štěstí… Pak už se sezóna blížila k závěru, turistů rapidně ubylo, už jen autobusy s dánskými a holandskými důchodci přijížděly, ale na úpravnost města to nemělo žádný vliv… i kdyby zůstalo náměstí liduprázdné, muselo byt vysmýčené jako by se měly k Masarykovi klást věnce… všecko klapalo, všecko klapalo jako na drátkách, až teda jednou Pepa Válek ráno nevyzvedl vozík a nepřijel s ním na smluvené místo… třeba je marodní, to se může stát, třeba do toho se svolením úřadů praštil s tou okatou ženskou, jak pořád na sebe dělali oči, takže jdu ke garáži pro vozík sám, jenže garáž zamčená, musel jsem pro klíče do unimobuňky, kterou mi úřad propůjčil v zadním traktu za garážemi, zařídil jsem si ji docela útulně a když byla někdy dlouhá šichta, také jsem tam přespal… poslední dobou, pravda, tam někdy přespával také Pepa Válek, a ta okatá diva tam čas od času obdivovala to jeho tetování… dveře unimobuňky dokořán, nepořádek, a už jsem to viděl: ruksak se všemi úsporami za několik posledních let pryč, kameninová váza rozbitá, všecky mince z ní také pryč, jenom zapomenutý desetníček jako by pro štěstí se leskl zakutálený pod postelí… tak jsem tam zůstal v tom nepořádku sedět, hlavu složenou v dlaních, zas jsem byl holý jak ta lípa na podzim… a tak mne tam našli: sekretářka Miluška a tajemník a starosta a co prý se mnou je – a když se dozvěděli co a jak, hned telefonovali na všecky strany, policejní sirény pískaly, policejní psi čmuchali… jen já seděl, měl smutek v duši, takový zvláštní smutek, jako pokaždé když zklame člověk, kterému věříte… A zase jednou Miluška přicupitala za mnou přes celé náměstí a jestli prý mám na okamžik čas a jestli bych nebyl tak laskav a že by rád pan starosta se mnou hovořil a ještě nějaký pán a jestli ji tedy jako mohu následovat… tak jsem se plouhal za ní, lem kraťoučké sukénky jí mlsně olizoval stehna a celému náměstí mohly vypadnout oči jak po nás šajnilo… Pepa Válek se 12
tam choulil v koutě na tvrdé židli jako kus podlahového hadru, chytili jsme ho tuhle za kopcem, povídal plešatý prťavý vysoký úředník, pleš se mu už nerosila, protože letní vedra pominula, vystřídala je příjemná pohoda nadcházejícího babího léta, kolik těch peněz vám vlastně vzal, pane Marceli Princi… copak vím, kolik se může vejít do napěchovaného batohu papírových peněz? kolik se může vejít do kameninové vázy mincí?… totiž, abyste věděl, říkal ten plešoun a uskakoval při tom očima, potřebujeme tu částku znát do evidence, jako statistický údaj, ono totiž, když jsme ho čapli, už nic z těch peněz nezbylo, všecko rozfofroval se ženskýma… pak ještě chvíli hovořili všichni najednou, pak chvíli každý zvlášť, ptali se co teď se mnou a také co dál s Pepou Válkem, tak jsem odpověděl: lituji, pánové, naše firma momentálně žádné další osoby do učení nebere… a šel jsem zametat náměstí, které bylo po jarmarku zamarasené papírama, kelímkama od svařeného vína, všude se povalovaly igelitové sáčky a lahve z umělé hmoty a rozbité flašky od vína a také jedna zimní čepice se tam válela… a pak jsem tam objevil desetihaléř, tak jsem ho chvíli převracel v dlani, ne, nezahodím ho, dám do plechovky od čaje, kterou jsem našel pohozenou v okrasném keři… šmejdil jsem košťaty po dlažbě a pod lavičkami a kolem Masaryka a zase jsem se cítil být šťastný…
13
Truhla plná peněz Spal jsem. Později se mi všichni posmívali, že jsem chrápal, až v oknech tabulky skla drnčely, chvílemi že jsem se smál až zajíkal, pak zase naříkal, lamentoval, skučel, co já vím co všechno jsem na té vyležené pohovce prováděl. Jenom Zuzka se mi neposmívala, ale šestileté dítě nemá z takového počínání ještě žádný pojem. Co jsem to vlastně v tom snu řešil? Už vím, peníze. Zdálo se mi, že mám kapsy plné peněz. Pořídil jsem si pěknou dřevěnou truhlu, tam jsem je ukládal, truhlu schoval na opuštěné lesní cestě. Po jedné šikovně provedené transakci jsem totiž byl milionář, málem multimilionář, možná miliardář! Máš tady návštěvu, tahá mne v tom snu šestiletá Zuzanka za palec u nohy. Nějací dva zlí pánové. Jak zlí, zajímalo mne. Hodně zlí, řekla Zuzanka. Když jsem jim řekla, že nemůžeš, protože právě odpočíváš, když ses vrátil až ráno, ani poličku jsi nenašrouboval, jak jsi slíbil, ani pes nedostal nažrat, špinavého nádobí plný dřez, boty zablácené… Co oni na to, přerušil jsem její lamentaci nad mými prohřešky. Řekli ať držím klapačku. A že si pro tebe jdou. Už stáli ve dveřích. Zuzku vyšoupli, ať si jde po svých, pak rovnou k vyležené pohovce. Jako bych je neznal, gaunery. Viky a Adin, známé firmy. Nejprve dají člověku nakládačku, teprve pak vysvětlí za co. Řeklo se do dnešního rána, najel Víky tvrdě na věc. Je skoro poledne. Adin neřekl nic, rovnou mi jednu máznul. Nešpiň se s ním, zadržel Viky další úder. Až esli to nepůjde po dobrém. Po dobrém to jít nemohlo. A jestli čekali, že jim prachy, ušverděné na pofiderních kšeftech naservíruji na stříbrném podnose, tak to byli pěkně vedle. Jsem úplně švorc, pokoušel jsem se otupit hrot jejich pomsty. Tak plonkovej jsem ještě nikdá nebyl, čestné skautské. 14
Počkáme, rozhodl Viky. Dám si cigaretu, máš čas na rozmyšlenou, než ji dokouřím. Tady v baráku nikdo nekouří, protestoval jsem. Nebrali na to ohled. Oba se posadili, ale dost blízko, abych se z pohovky nemohl sesmeknout ke dveřím a vzít vítr. Viky si zapálil. Adin byl nekuřák, takže měl ruce pořád připravené k dalšímu úderu. A když Viky nedopalek konečně típnul, skutečně mi jednu fláknul, hned a bez varování. Tohle nemá cenu, rezignoval Viky. Adin se zachechtal. Moc dobře jsem věděl: teď přijde varianta B. Tak pojď, srabe, popadli mne za ruce, každý z jedné strany, stáhli mne z pohovky, jako se stahuje kůže ze zabitého králíka, napůl mne vláčeli a napůl nesli. Jedině Zuzka se jim postavila do cesty. Kam ho vlečete, vždyť ještě nevečeřel! Jako by právě večeře byla v té chvíli to nejdůležitější. Z kuchyně voněla opražená šunka a smažená vejce. K tomu pivo. Neznám nic chutnějšího. Odprejskni, odstrčil Viky děvčátko Zuzku. Mazej vyčistit panenkám zuby, aby jim v noci při chrápání nesmrdělo z huby, vřískl hrubián Adin. Venku na ulici u pankejtu stříbrné Audi. Namísto do kufru, jak se nedobytní kunčofti obvykle dávají, mne nacvakli na zadní sedadlo. A natěsnali se každý z jedné strany, aby mne za jízdy nenapadlo vyskočit. Jeď, Rudi! pokynuli šoférovi. Pneumatiky zašuměly. Na fáro za dva miliony mají, pomyslel jsem si, ale dají si práci vytlouct z chudáka těch pár šestáků z podílu realizace podnikatelského záměru, co jsem jim za jejich pomoc neuváženě přislíbil. Ani pětníček gaunerům nedám za takovéhle jednání, jeden větší křivák než druhý. Tak jsem byl na ně naštvaný, že jsem ani nedával pozor, kam vlastně jedeme. Najednou jsme stáli na osamělé lesní cestě. Nikde ani živáčka. Od civilizace jsme byli kapku daleko. 15
Tedy esli si myslí, že právě tady jsem truhlu zakopal, jako v potrhlé americké gangsterce, tak jsou vedle jak ta jedle. Viky křikl na Rudiho za volantem: Dělej! Jsem placenej jenom za šoférování, bránil se Rudi. Seš placenej za to co ti přikážu, nedal se Viky odbýt. Rudi se soukal z poza volantu jako přilepený. Na každého jednou dojde, prskal mi Adin zblízka do obličeje. Rudi vytáhl kolťák zabijácké ráže, přitiskl mi hlaveň na spánek. Fakt mám? byl pořád plný nejistoty. Dělej! pobídl ho Viky. Od rána jsem nejedl a na večer mám sjednané rande s exkluzívní kočkou. Rudi stiskl spoušť a prostřelil mi palici skrz naskrz. Úplně jsem slyšel, jak mi kulka ráže devět sviští mezilebním prostorem. Byl jsem zvědav, co oni teď, jestli mne nechají ležet rovnou na té cestě, nebo mne páru kopanci odšoupnou pod svěšené větve křoviny. Přepočítal jsem se. Měli v nedaleké houštině připravenou truhlu. Otevřeli víko, šoupli mne dovnitř. Ještě než víko přirazili zpátky, vzali z kufru stříbrného Audi pytlíky s mincemi a sypali je všude kolem mne. Tak přece můj poklad našli, pomyslel jsem si, ti jsou ale mazaní! Pořád sypali další, až jsem měl penězi v truhle pěkně nastláno, už mi taky lezly do uší, pusy a očí, měl jsem jich plné kapsy a také plnou hlavu, kam se mi mince dostaly z jedné i druhé strany otvorem, který mi v lebce provrtala střela. Jen se těch peněz nažer, vrčel Viky. Dyť jsou to než šestáky! řvu. Adin se chechtal až si při tom prdnul. Ale Rudi bral tu práci vážně, ostatně byl za ni placený. Nepřestali ti pacholci, pokud truhla nebyla penězi zarovnaná. Teprve pak přirazili víko, zajistili petlici bytelným visacím zámkem, už truhlu i se mnou rvali do kufru stříbrného Audi, ale dalo jim to zabrat, to jsem jim přál, sígrům, o pořádnou práci nezavadí, jen krást a podvádět a švindlovat, na poctivou práci levoručkové, na švindl géniové. Zajeli na most klenoucí se přes nezměrné přehradní jezero. A šup s truhlou do vody. 16
To jsou nápady, volové! Kdyby alespoň ta voda nebyla tak studená. Truhla šupajdila ke dnu, žuchla, zvířila bahno, že nebylo vidět ani na špičku nosu. No těbůh! Na dně přehrady mne jaktěživa nikdo nenajde. A peníze jakbysmet… Někdo mne tahal za palec u nohy, měl jsem neodbytný pocit. Probíral jsem se ze snu jen ztuha. Malá Zuzka ni přetrhla sen právě v tom nejlepším. „Co je?“ „Hledají tě nějací dva neurvalí pánové,“ řekla Zuzanka. „Proč neurvalí?“ ptám se. „Když jsem jim vysvětlovala, že po včerejším flámu pořád ještě spíš na kanapi, tak řekli ať držím klapačku. A že si pro tebe jdou.“ Už stáli ve dveřích. Viky a Adin. Hlava mi brní, jako bych ji měl položenou na motoru běžícího traktoru. Koutkem oka mrknu přes okno na ulici, u pankejtu stříbrné Audi. Za volantem Rudi. Všecko známé firmy. „Máš prachy?“ „Kde bych je vzal?“ „Řeklo se do dnešního rána.“ Kručelo mi v žaludku. Z kuchyně zrádně zavoněla opražená slanina a smažená vejce. Určitě byla někde poblíž i lahvinka piva, jak jsem to měl rád. „Večeře bude za chvíli na stole,“ tahá mne Zuzka za šos kabátu. „Víš že máma nemá ráda, když se loudáme.“ Co jsem mohl dělat? Oba kámoši už mne smýčili na ulici. I když se v gangsterkách fajnoví pasažéři vždycky zavírají do kufru, narvali mne rovnou na zadní sedadlo, nacvakli se ke mně každý z jedné strany, aby mne napadlo mít zaječí úmysly. „Jeď!“ zavelel Viky. Rudi zařadil první rychlostní stupeň. Slunce visící nízko nad obzorem se rozeběhlo po čelním skle.
17
Máma Ema se vdává Mája si potáhla džíny kapánek výš. Přece jen si připadala skoro nahá, jak se jí na odhalené kůži rýsovaly tělní prohlubeniny a šňůrkáče se vzadu zviditelňovaly celým vykrojením. I když na druhou stranu jí to nijak zvlášť nevadilo a kolikrát si myslela, že by byla schopna promenádovat se mezi lidmi jen tak na Evu. Což by přineslo jediný problém, kam dát klíč od garsonky. A špacírovat se na vysokých podpatcích nahá s kabelkou v ruce, nebo s klíčem zavěšeným kšandičkou na krku jí nepřipadalo zase až tak na úrovni. A kde by nosila zapalovač a cigarety? Jednu si zapálila. „Už zase kouříš,“ sykl Josek. „No a co sakra,“ odsekla. „Si říkala, že s tím praštíš.“ „Praštila jsem s tím. A zase začala. Mám zkrátka pevnou vůli. Když chci, tak nekouřím, když chci tak kouřím. Co tady vlastně děláš?“ „Vzkázalas ať přijedu.“ „Sem do Drmolic? A právě dnes?“ „No dyť!“ byl Josek ochoten řečené odpřísáhnout. „Že tvoje máma tady něco má.“ „To jo!“ „A při tom že se jako dohodneme.“ „Na čem, prosím tebe?“ „Kdy se budeme brát.“ „Kravina!“ Mája silně nasála z cigarety, vzápětí vyfoukla obrovský oblak kouře Josekovi rovnou do tváře. „Nebo fakt že by jo?“ zapřemýšlela. „Máma Ema se totiž dneska vdává.“ „No vidíš!“ zajásal Josek. „Dala jsi řeč…“ „Dala nedala, nejsem blbá,“ odfrkla Mája. „Co teď s tebou? Na máminu trachtaci tě brát nebudu.“ „Vypadnu, ať nezacláním,“ navrhl Josek. „To bude fakt nejlepší,“ souhlasila Mája. „A co s tou svatbou?“ „Řekla jsem, vdává se máma Ema!“ 18
„S tou naší…,“ nemínil se Josek vzdát jen tak. „Hele, fakt je toho dnes na mne kapku moc. Prostě si za nějaký čásek brnknem echo mobilem, dohodneme co a jak, ne?“ Co mohl Josek dělat? Přitáhl Máju blíž, pátral, kam jí mezi kroužky a cvočky na tváři lípnout bosk. Zahřímat blesk, tak se určitě strefí rovnou do Máji, byla skrz na skrz propíchaná železnými ozdobami. I v pupíku tu věc měla. A jednou, když Josekovi dovolila mrknout se kousek níž, měla pár kovových proužků, jako prásknutých sešívačkou, i tam dole přes čárku. Josek se pořád nemohl rozhodnout, kam Máju políbit. Nesnášel metalizované polibky. To Mája byla dívkou činu. Nasála z cigarety megašluka, přisála se Josekovi na rty, foukla mu chuchvalec kouře rovnou do ústní dutiny. Jiný typ líbání beztak neuznávala. Dým z cigarety pronikl Josekovi až do plic. Kuckal, dusil se, kašlal, slzy mu hrkly do očí. „Ty mi něco vykládej!“ odstrčila ho Mája. „To seš chlap?“ „Slíbilas, že s tím přestaneš.“ „Dyť jo,“ přikývla. „Si pamatuju, co slíbím, nejsem blbá.“ Tohle už Josek slyšel snad tisíckrát. „Tak já se ozvu.“ „Fajn. Ale teď už fakticky radši padej. Mámu bys mohl vystresovat, dyť se vdává vůbec prvně.“ Josek se loudal k nádraží, cestou se ohlížel, ale když na něj Mája vyplázla jazyk, dekorativně vylepšený obrovským cvočkem, pak už ne. Mája se opírala o sloupek s informačními tabulkami, prohlížela si dům číslo 345. Docela pěkný byl, rozlehlý, upravený, velká zahrada plná ovocných stromů. Moc pěkné bydleníčko. I tak si myslela, že se máma Ema musela zcvoknout, vrtnout se právě sem na vesnickou pustinu. Jenže láska! Kdo se v ní vyzná? Zatím co všechny dosavadní známosti mámy Emy byly jen tak do větru, s Frantikem to vzala smrtelně vážně. Do zbláznění pořád opakovala: „Frantik, Frantik, Frantik! Miláček Frantik!“ Až byla Mája zvědavá, co za proutníka si máma tentokrát narazila. Určitě feš. Hezky urostlý. Lví hřívu. Půvabná venkovská elegance. Jen aby měla máma Ema na toho gigola výdrž. 19
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
