RHODOTYPOS SCANDENS V KLIMATICKÝCH POMĚRECH LEDNICKO-VALTICKÉHO AREÁLU Rhodotypos scandens in the Lednice-Valtice area climatic conditions

Salaš, P. (ed): "Rostliny v podmínkách měnícího se klimatu". Lednice 20.- 21. 10. 2011, Úroda, vědecká příloha, 2011, s. 640 – 646, ISSN 0139-6013

RHODOTYPOS SCANDENS V KLIMATICKÝCH POMĚRECH LEDNICKO-VALTICKÉHO AREÁLU Rhodotypos scandens in the Lednice-Valtice area climatic conditions Jiří Uher Zahradnická fakulta Mendelovy univerzity v Brně, 69144 Lednice Abstrakt: Rhodotypos scandens (Sieb.& Zucc.) Makino je východoasijský opadavý keř, od roku 1866 vysazovaný v evropských parcích pro okrasu a nyní příležitostně zplaňující ve světlých zámořských lesích. Dvě ze zplaňujících populací známých z Lednicko-Valtického areálu byly monitorovány, soustředěná data jsou diskutována s ekologickými a klimatickými poměry na přirozených lokalitách. Klíčová slova: Rhodotypos, LVA, šíření a původ populací, klima Abstract: Rhodotypos scandens (Sieb.& Zucc.) Makino is a deciduous shrub native to East Asia. It was introduced into cultivation in 1866 as an ornamental and today is reported to invade the forested areas in overseas territories. Two self-spreading populations, consisting of perhaps 400 shrubs, were recorded in mixed pine-broadleaf in the Lednice-Valtice area; these were monitored and discussed with their ecology and climatic conditions at the native habitats. Keywords: Rhodotypos, Lednice-Valtice-area, population spreading and history, climate

Úvod Východočínské a japonské regiony přispěly do zahrad nesčetnými řadami okrasných rostlin, mezi nimi i pozdějších invazívně se šířících druhů jakými jsou např. Fallopia japonica (Houtt.) Ronse Decr. (Balogh & al., 2003, 2004; Mandák, 2006), Fallopia aubertii (Henry) Holub anebo Ailanthus altissima (Mill.) Swingle (Křivánek, 2006). Tyto všechny nicméně prosluly rozlehlým areálem, zasahujícím poměrně daleko na sever anebo vysoko do hor (Li & Park, 2003; Peng & Thomas, 2008; Fang & al., 2009). S oteplováním klimatu v posledních desetiletích je ale zaznamenáváno i zplaňování dřevin z jižněji situovaných východoasijských oblastí – např. Rubus phoenicolasius Maxim., Buddleia davidii Franch., Sasaella ramosa Makino nebo Paulownia tomentosa (Thunb.) Steud. (Pyšek & al., 2002; Balogh & al., 2004; Verloove, 2006; Essl, 2007 a další). K těmto lze přičíst také Rhodotypos scandens (Thunb.) Makino, jediný druh rodu rozšířeného v japonských, jihokorejských a východočínských podhorských lesích mezi 100-800 m n.m. (Li & al., 2003; Fang & al., 2009). Rhodotypos scandens (růžovec, šípkovec) je 1–2 m vysoký keř neobvyklý v čeledi růžovitých vstřícnými listy; tyto jsou opadavé, hrotnatě vejčité s dvakrát ostře pilovitými okraji, až 0.1 m dlouhé, shora rychle olysávající, vespod hedvábitě pýřité, krátce řapíkaté s nepřirostlými palisty. Oboupohlavné 30-50 mm široké květy ukončují růst postranních větévek a přetrvávají zhruba týden; jsou čtyřčetné s hrotnatě vejčitými a brvitě zubatými, zespod rovněž hedvábitě pýřitými, po dvou ve dvou úrovních řazenými sepaly, střídanými s drobnými lineárními segmenty stipulárního kalíšku, s okrouhle opakvejčitými bílými petaly a 40-60 tyčinkami seskládanými v několika kruzích. Čtyři semeníky obsahují po dvou vajíčkách, z nichž přetrvává jediné; plody, přetrvávají na rostlině dlouho do následující vegetační sezóny, jsou elipčitě protáhlé, až 8 mm dlouhé, leskle hnědočerné peckovičky se suchým křehkým oplodím a mléčně bílou, rezavě síťovanou peckou. V domovině kvete údajně v březnu a dubnu, u nás zpravidla v květnu. Na původních japonských lokalitách roste výhradně na vápenci (Shimizu, 1963; Yasuhiro, 2001), jde nicméně o taxon známý vysokou přizpůsobivostí různým půdním

640


typům a nízké dostupnosti světla (Albrecht, 2001). V čeledi růžovitých má Rhodotypos podobný karyotyp (n=9) s rody Neviusia a Kerria a bývá s nimi řazen do společného tribu (Dippel, 1893; Kalkman, 2004) či dokonce, byť někdy v poněkud izolovaném postavení, podčeledi Kerrioideae (Nakai, 1943; Takhtajan, 2009); nemalou podporu tomuto náhledu poskytují i data molekulární (Potter & al., 2007). Do evropských zahrad byl Rhodotypos (pod jménem R. kerrioides Sieb.& Zucc.) uveden roku 1866 (Briot, 1866; Morren, 1869), z českých zemí je poprvé zmiňován roku 1884 (Koblížek, 1995). V severoamerických parcích je rovněž vysazován od roku 1866 (Rehder, 1940) a v poslední době se invazívně šíří v lesích severoamerického východu a středozápadu (Ebinger & McClain, 1998; Vincent & Cusick, 1998; Albrecht, 2001; Swearingen & al., 2003 a další). Původní však možná není ani na většině čínských lokalit, kde osídluje převážně antropognní stanoviště (Alexander, 1958). Pokud jde o země evropské, poprvé byly zaznamenány z kultivace uniklé keře roku 1947 ve valonské části Belgie (Veerlove, 2006), recentně byly zplaňující populace zaznamenány v hessenské oblasti Německa (Bönsel, 1998) a v Maďarsku (Balogh & al., 2004). Z moravského jihu jsou zplaňující populace delší dobu známy z nejbližšího okolí klasicistního pavilonu Tří Gracií (Pejchal, osobní sdělení, a níže zmiňované herbářové doklady). Tady se ovšem nad nálezy cizokrajných dřevin sotva kdo pozastaví, v okolí letohrádku byly na zhruba deseti hektarech ve dvacátých letech minulého století cíleně vysazovány na půdě do té doby zemědělsky obdělávané (aby zabránil ztrátám pozemků za pozemkové reformy, využil Jan II. Liechtenstein přídělového zákona, vyjímajícího ze záboru historické objekty s odpovídající pozemkovou základnou a tu nechal přeměnit v dnes už k nepoznání zpustlý lesopark). Odtud byla hlášena zmlazující populace Zelkova serrata (Thunb.) Makino (Hrouda, 2002; Pyšek & al., 2003) a není nepravděpodobné, že také Rhodotypos se tu přesévá už od dob předválečných – ostatně, nejbližší keře udržované delší dobu v kultivaci rostou v lednickém zámeckém parku a od letohrádku jsou vzdáleny bezmála 2.8 km severně vzdušnou čarou. Metodika Lokality: Rhodotypos byl v Lednicko-Valtickém areálu nově zaznamenán jen ze dvou rozsáhlejších, nicméně nesouvislých lokalit, šíření mohlo být proto monitorováno v celém rozsahu. V okolí klasicistního pavilonu Tří Grácií roste v jasanovém a ve smíšeném lesíku při cestě k pavilonu mezi 48°46´27 – 48°46´31 N a 16°48´30 – 16°47´48 E, 200 m n.m., malá izolovaná populace přežívá ve smíšeném lese cca. 0.8 km dále k západu při 48°46´36 N a 16°47´20 E, 200 m n.m. V Bořím lese roste několik desítek keřů v degradované acidofilní doubravě 0.8 km východně od hájenky u Rendez-vous, při lesní cestě mezi silnicí 40 a železniční tratí ve směru Břeclav-Poštorná, 48°44´46 – 48°44´44 N a 16°48´51 E, 198 m n.m., populace zdaleka nejpočetnější byla však nově zaznamenána zhruba o 0.6 km dále východním směrem po téže cestě v úseku asi 0.2 km dlouhém, odkud ve smíšeném lese mezi 48°46´44 – 48°44´38 N a 16°48´36 – 16°48´50 E (194 m n.m.) expanduje k jihu. Metody: Samovolně se šířící populace šípkovce byly zaměřeny, početně monitorovány a zaneseny do mapové sítě. K ověření případného zplaňování v jiných moravských regionech byly studovány herbářové sbírky nejvýznamnějších moravských a některých českých herbářů (BRNL, BRNM, BRNU, MJ, MMI, MP, OL, OSM, PR, PRC; zkratky dle Holmgren & al., 1990). Sledován byl směr a rozsah šíření populací, soustředěna dostupná data o stavu a vývoji lokalit v posledních desetiletích, zaznamenány edafické a fytocenologické poměry, diskutovány jsou klimatické poměry jihomoravských lokalit a asijských lokalit přirozeného výskytu. Na základě zaznamenaných dat a jejich konfrontace s daty bibliografickými je odhadována prognóza dalšího šíření druhu.

641


Výsledky a diskuze V Květeně České republiky je Rhodotypos zmiňován jako okrasný keř vysazovaný v parcích (Koblížek, 1995), úniky z kultivace nicméně nebyly zaznamenány tady ani v sérii pozdějších dodatků (Hadinec & al., 2002 – 2005; Hadinec & Procházka, 2006 – 2009) a v seznamu zavlečených druhů (Pyšek & al., 2002) druh zmiňován rovněž není. Téměř všechny studované herbářové doklady dokumentují rovněž keře z kultivace, výjimkou je několik málo dokladů právě z Lednicko-Valtického areálu - jmenovitě z blízkosti klasicistního pavilonu Tří Gracií (Černoch, 1972, BRNM 650139), rybníčku Alloh I (Marvan, 1952, BRNU 371528), kaple sv. Huberta (Grulich, 1991, BRNU 371528) a Bořího lesa (Danihelka, 1994, MMI 247-2694). Ač na původních japonských lokalitách byl šípkovec zaznamenáván výhradně na vápenci (Shimizu, 1963; Yasuhiro, 2001), jde o taxon známý vysokou přizpůsobivostí různým půdním typům, rostoucí na níže popisovaných lokalitách vesměs na značně kyselých (reakce výluhu ve svrchní vrstvě substrátu se pohybuje při pH 3.9 až 4.2) a dusíkem chudých půdách. Samovolně se šířící populace byly zaznamenány severně od pavilonu po okrajích průseku ve smíšeném lesíku (Pinus sylvestris L. – Quercus robur L. a Q. cerris L. s náletem Acer pseudoplatanus L.) i na vzniklém průzoru (blíže neidentifikovatelné společenstvo svazu Fragarion vescae Tüxen ex Rochow), v počtu asi osmdesáti keřů. Menší populace snad čtyřiceti keřů navazuje západně od letohrádku při cestě v lese jasanovém (Fraxinus excelsior L.) a několik málo keřů roste roztroušeně ve smíšené (Pinus sylvestris L. – Acer pseudoplatanus L. a Juglans nigra L. s náletovou Tilia tomentosa Moench.) výsadbě, opět v blízkosti cesty asi 800 m východně ve směru k lednicko-valtické aleji. Nově nalezená a o poznání početnější zplaňující populace je od lokality u Tří Grácií vzdálena zhruba 3.4 km jižně. Při cestě odbíhající od valtické hájenky k východu tu byl Rhodotypos zaznamenán ve dvou ohniscích zhruba 600 m vzdálených v září 2010, překvapivá rozlehlost východněji situované populace se však naplno projevila až v květnu letošního roku, kdy keře do daleka svítily bezpočtem bělostných květů. Také tady roste Rhodotypos na kyselých písčitých půdách v přístinu smíšeného lesa - původně borové monokultury (Pinus sylvestris L.) z meziválečných let, dosazované v padesátých letech (Hledík, osobní sdělení) po nahodilé těžbě lípou (Tilia cordata L.) a kolonizované náletem klenu (Acer platanoides L.), ojediněle i jinými dřevinami. V podrostu jsou místy hojné ostružiníky (Rubus sulcatus Vest, R. bifrons Vest., při okrajích lesa i R. idaeus L.), v bylinném patru ovládaném později zcela netýkavkou (Impatiens parviflora DC.) jsou relativně časté Poa nemoralis L., Dactylis polygama Horv., Melica uniflora Retz., Stachys sylvatica L. a místy Urtica dioica L. Populace je nejpočetnější při cestě, po jejímž severním okraji dorůstá zhruba patnáctiletá výsadba borovic a kde tedy keře nedostakem světla v poslední době jistě nestrádaly – na druhé straně tu však přece místy pronikají 20 – 30 m jižně do lesa v porostu téměř souvislém a roztroušeně lze pak menší populace nebo soliterní keře pozorovat až do vzdálenosti 120 m, odkud v sílící početnosti pronikají východně k cestě směřující od předešlé kolmo k jihu (mapka); za ní lze v degradovaných doubravách typu Pini-Querceta arenosa pozorovat už jen tu a tam ojediněle rostoucí keře. Edafické poměry jsou blízké hodnotám od Tří Grácií (svrchní vrstva kyselého humusu na hlinitopísčitém a vzdor přítomnosti nitrofilních taxonů dusíkem chudém podloží s pH 4.2, toliko v bezprostřední blízkosti štěrkem kdysi zpevňované cesty dosahuje reakce výluhu ze svrchní vrstvy substrátu maxima pH 5.5). Ze zmiňovaných populací je tato zdaleka největší, sestává zhruba ze čtyř set a možná více keřů – Rhodotypos se tu zjevně množí přesevem i samohřížením k substrátu přepadajících větví a v ostrůvcích souvislých porostů je početnost populace nesnadno odhadnutelná. Mnohé z keřů roztroušených po celé lokalitě musí být však nejméně 10 – 15 let staré a počítáme-li pouze tyto, růst populace do současné velikosti si musel vyžádat přinejmenším dalších 10 – 20 let.

642


Menší populace bližší hájence proniká podél zvěří stezky zhruba 80 m hluboko do lesa sestávajícího dnes prakticky jen z dubu (Quercus cerris L.), etablujícího se tu od šedesátých let minulého století z náletu po nahodilých těžbách někdejší monokultury borovice (Hledík, osobní sdělení) v geobiocenózu typu Ligustri-Querceta arenosa. V porovnání s populací předešlou je evidentně mladší, čítá asi čtyřicet plodných keřů množících se opět zjevně vegetativně i generativně. Obě ohniska nově zaznamenané lokality se nicméně nacházejí relativně daleko od zahrad nejbližších obcí (Valtice 3.0 km, Břeclav – Poštorná 2.4 km) a zhruba 3.4 km daleko od místa nejblíže známého výskytu taxonu, tedy od výše zmíněného letohrádku Tří Grácií. Lokalita u sv. Huberta, doložená jednou z výše zmiňovaných herbářových položek (Grulich, 1991, BRNU 371528), se nachází zhruba na půl cestě mezi lokalitami od Tří Grácií a Bořího lesa, ze současnosti nebyla ale ověřena. O možnostech šíření na takové vzdálenosti nelze nicméně mnoho říci, v úvahu snad připadá tzv. sojčí přesev. Samohřížením vznikají porosty nezřídka přes deset metrů široké s obtížně odhadnutelnou početností jedinců, vzdálenější keře z přesevu rostou často soliterně nebo v menších skupinkách. Peckovičky jsou poměrně velké a hladké, setrvají ale dlouho v suchém a drsném kalichu, jehož prostřednictvím mohou snad být přenášeny zvěří na krátké vzdálenosti – tomu se zdá nasvědčovat skutečnost, že hlouběji do lesních porostů proniká Rhodotypos ponejvíce při zanikajících, ostružiníkem zarostlých a dlouhá léta už jen zvěří používaných cest mezi parcelami. Zralá semena jsou dormantní, neošetřená klíčí stěží ve 20%, po tříměsíční stratifikaci (5°C) však až v 80%, přítomnost perikarpu nemá přitom na vzcházení prokazatelný vliv (Li & al., 2007; Rudolf & Owston, 2008). V drtivé většině mohou tedy semena vzejít do dvou let po opadu a ještě téhož roku dorostou semenáče zhruba 0.3 m; ku konci druhého roku bývají keře často přes 0.5 m vysoké (Walter, 1978) a v dalším roce mohou už samy nakvétat. Takto mladé keře přesto ve sledovaných populacích příliš hojné nejsou. Šípkovci je evidentně bližší C-strategie šíření populace (Grime & al., 1988), mechanicky i mrazem silně poškozené keře však spolehlivě obrážejí (Walter, 1978; Nowakowska & Baran, 2007) a semena dlouho podržují klíčivost (Flemion, 1933). Přitom právě schopnost vegetativního šíření, schopnost generativních diaspor šířit se v čase a schopnost regenerace po disturbanci jsou považovány za znaky velmi významné pro úspěšné šíření taxonu (Prach & Wade, 1992), vlastní i invazně velmi úspěšným druhům jakými jsou výše už zmiňované Fallopia japonica, Fallopia aubertii nebo Ailanthus altissima (Mandák, 2006; Křivánek, 2006). Průběh dalšího možného šíření není proto snadné odhadnout, nutno však poznamenat, že smýcení lesa v popisovaných lokalitách se přinejmenším pro nejbližší desetiletí nepředpokládá (Hledík, osobní sdělení). K tomu je nutno brát na zřetel měnící se charakter klimatu v areálu (tab.1), který se především v posledních dvou desetiletích (Klimánek, 2006), nápadně posunuje k dlouhodobým průměrům klimatu přirozených lokalit při severní hranici souvislého areálu výskytu na jihu Gansu (tab. 2, Fang & al., 2009). To vše u sledovaného taxonu příležitosti k etablování se v klimatických poměrech středoevropského termofytika výrazně zvyšuje. Tab.1. klimatické charakteristiky jihomoravských lokalit zplaňujícího R. scandens Lednice 1961-1990 Lednice 1961-2009 průměr ročních teplot 9.2°C 9.8°C  teplot nejchladnějšího měsíce - 1.9°C - 0.4°C  teplot nejteplejšího měsíce 19.1°C 20.2°C průměrné roční srážky 480 mm 491 mm index zavlažení - 37.8

643


Tab.2. klimatické charakteristiky areálu přirozeného výskytu druhu (Fang & al., 2009) Longnan (Gansu, Čína) celkový areál výskytu průměr ročních teplot 10°C - 15°C 13.6°C (7.4 – 19.9)  teplot nejchladnějšího měsíce 0.3°C 0.4°C (- 7.4 – 4.4)  teplot nejteplejšího měsíce 20.4°C 26.0°C (18.7 – 29.2) průměrné roční srážky 400 - 1000 mm 954 mm (520 – 1689) index zavlažení - 35.9 – 108.0 Závěr Samovolné přesevy a šíření šípkovce mimo parky a zahrady nebyly z české literatury doposud dokládány. Přesto jsou na popisovaných lokalitách všechny sledované populace překvapivě vitální. Průběh dalšího možného šíření ve světlých lesích Lednicko-Valtického areálu není snadné odhadnout, okolnosti k ustálení populací se nicméně zdají být příznivé (dlouhodobé zachování klíčivosti semen, snadná regenerace po disturbanci, dobré vyhlídky k zachování lokalit pro nejbližší desetiletí a měnící se charakter klimatu oblasti, blížící se nápadně dlouhodobým průměrům klimatu přirozených lokalit při severní hranici souvislého areálu výskytu). Je tedy nutno brát v úvahu možnosti pokračujícího šíření druhu, přičemž s ohledem na zámořské zkušenosti nelze do budoucna vyloučit ani případné invazívní sklony. Literatura Albrecht L.A. (2001): Invasive plant news. Jetbead: a new invasive threat. Northeastern Weed Science Society Newsletter: 7, University of Maine, Orono. Alexander E.J. (1958): Rhodotypos kerrioides. Addisonia 23: 45-46; pl. 759. Ball P.W. (1968): Rhodotypos Siebold & Zucc. In: Tutin T.G., Heywood V.H., & al. [eds]: Flora Europaea 2: 7. University Press, Cambridge. Balogh L., Danca I., Király G. (2004): A magyarországi neofitonok idöszerü jegyzéke, és besorolásuk inváziós szempontból. In: Mihály B., Botta-Dukát Z. [eds]: Biológiai invaziók Magyarországon: Özönnövények. 61 – 92. Természet BÚVÁR Alapítvány Kiadó, Budapest. Bönsel D. (1998): Fundmeldungen: Neufunde – Bestätigungen – Verluste (437. – 444.). Botanik und Naturschutz in Hessen 10: 169 – 196. Briot P.L. (1866): Rhodotypos kerrioides. Revue Horticole 37: 429-430. Dippel L. (1893): Handbuch der Laubholzkunde 3: 510 – 512. Paul Parey, Berlin. Ebinger J.E., McClain W. (1998): Recent exotic woody plants introductions into the Illinois flora. In Warwick C. [ed]: Fifteenth North American Prairie Conference Proceedings 55 – 58. Natural Areas Association, Chesterfield, Missouri. Essl F. (2007): From ornamental to detrimental? The incipient invasion of central Europe by Paulownia tomentosa. Preslia 79: 377-389. Fang J.Y., Wang Z.H., Tang Z. (2009): Atlas of woody plants of China – distribution and climate. Vol.1. Higher Education Press, Beijing. Flemion F. 1933. Physiological and chemical studies of after-ripening of Rhodotypos kerrioides seeds. Contributions of the Boyce Thompson Institute 5: 143 – 159. Grime J.P., Hodgson J.G., Hunt R. (1988): Comparative plant ecology. – London (Unwin Hyman). 679 p. Hadinec J., Lustyk P., Procházka F. [eds] (2002 – 2005): Additamenta ad floram Reipublicae Bohemicae. 1 – 4. Zprávy České Botanické Společnosti 37 (1): 51 – 105; 38 (3): 217 – 288; 39 (1): 63 – 130; 40 (1): 77 – 149. Hadinec J. & Lustyk P. [eds] (2006 – 2009): Additamenta ad floram Reipublicae Bohemicae. 5 – 8. Zprávy České Botanické Společnosti 41 (2): 173 – 257; 42 (3): 247 – 337; 43 (3): 251 – 336; 44 (3): 185 – 319.

644


Holmgren, P.K., N.H. Holmgren and L.C. Barnett. 1990. Index herbariorum. Part I: The herbaria of the world. 8th edition. New York Botanical Garden. 693 p. Hrouda L. (2002): Zelkova Spach – zelkova. In Kubát K. [ed]: Klíč ke květeně České republiky, 137, Academia, Praha. Klimánek M. (2006): Climate change consequences in steppe - forest transition zone in Moravia. In Vogtmann H., Dobretsov N. [eds]: Environmental security and sustainable land use - with special reference to Central Asia. NATO Security through Science Series C, 7: 47 – 56. Springer, Dordrecht. Koblížek J. (1995): Rhodotypos Sieb. & Zucc. – růžovec. In: Slavík B. [ed] Květena České republiky 4: 53 – 54. Academia, Praha. Křivánek M. (2006): Ailanthus altissima (Mill.) Swingle. In Mlíkovský J., Stýblo P. [eds]: Nepůvodní druhy flóry a fauny České republiky, 39-40. ČSOP, Praha. Křivánek M. (2006): Fallopia aubertii (L.) Holub. In Mlíkovský J., Stýblo P. [eds]: Nepůvodní druhy flóry a fauny České republiky, 92. ČSOP, Praha. Li A.R., Park C.W. (2003): Fallopia Adanson, Fam. Pl. 2: 277, 557. 1973. Flora of China 5: 315-318. Missouri Botanical Garden Press, St. Louis. Li A.R., Park C.W. (2003): Reynoutria Houttuyn, Nat. Hist. 2: (8) 639. 1977. Flora of China 5: 319. Missouri Botanical Garden Press, St. Louis. Li C.L., Ikeda H., Ohba H. (2003): Rhodotypos Siebold & Zuccarini Fl. Jap. 1:185, 1841. Flora of China 9:192. Missouri Botanical Garden Press, St. Louis. Li R.L., Xu B.M., Sun Y.T., Guo C. (2007): Studies on seed dormancy and seed germination of Chionathus retusa and Rhodotypos scandens in Beijing. Zhongzi (Seed) 26 (7): 29 – 31. Mandák B. (2006): Reynoutria japonica Houtt. In Mlíkovský J., Stýblo P. [eds]: Nepůvodní druhy flóry a fauny České republiky, 160-161. ČSOP, Praha. Morren C.J.E. (1869): Notice sur le Rhodotypos kerrioides Sieb.& Zucc. La Belgique Horticole 19: 224; pl. 16. Nowakowska M., Baran J. (2007): Uszkodzenia mrozowe drzew i krzewów rosnących w Ogrodzie Dendrologicznym w Glinnej podczas zimy 2005/2006. Rocznik Dendrologiczny 55: 199 – 140. Peng H., Wm. Wayt T. (2008): Ailanthus Desfontaines, Mém. Acad. Sci. (Paris), 1786: 265. Flora of China 11: 100-102. Missouri Botanical Garden Press, St. Louis. Prach K., Wade M. (1992): Population characteristics of expanzive perennial herbs. Preslia 64 (1): 45 – 51. Pyšek P., Sádlo J., Mandák B. (2003): Catalogue of alien plants of the Czech Republic. Preslia, Praha, 74 (2): 97–186 Rehder A. (1940). Manual of cultivated trees and shrubs hardy in North America. Macmillan, New York. Rudolf P.O., Owston P.W. (2008): Rhodotypos scandens (Thunb.) Makino. The woody plant seed manual, USDA FS Agriculture Book 727: 952 – 953, US Agriculture Dept. & Forest Service, Wahington, DC, 1233 p. Shimizu T. (1963): Studies on the limestone flora of Japan and Taiwan, part 2. Journal of the Faculty of Textile Science and Technology Shinshu University 12: 1 – 88. Swearingen J., Reshetiloff K., Slattery B., Zwicker S. (2002): Plant Invaders of Mid-Atlantic Natural Areas. National Park Service and U.S. Fish & Wildlife Service. Verloove F. (2006): Catalogue of neophytes in Belgium (1800 – 2005). Scripta Botanica Belgica 39: 72. National Botanic Garden of Belgium, Meise. Vincent M.A., Cusick A.W. (1998): New records of allien species in the Ohio vascular flora. Ohio Journal of Science 98(2): 10 – 17. Walter V. (1978): Rozmnožování okrasných stromů a keřů. SZN, Praha.

645


Yamamori R.L., Taaffe G. (2004): Garden plants of Japan. Timber Press, Portland, Oregon. Yasuhiro E. (2001): Rhodotypos Siebold & Zucc. In: Iwatsuki K., Boufford D.E., Ohba H. [eds]: Flora of Japan 2b: 185 – 186. Kodansha, Tokyo. Kontaktní adresa: Doc.Dr.Ing. Jiří Uher Mendelova univerzita v Brně zahradnická fakulta (Valtická 337) 69144 Lednice

646

RHODOTYPOS SCANDENS V KLIMATICKÝCH POMĚRECH LEDNICKO-VALTICKÉHO AREÁLU Rhodotypos scandens in the Lednice-Valtice area climatic conditions

Recommend Documents