Resumé | Rozhovory | Adam Borzič: Neriskuje-li člověk sám sebe, k čemu to celé je?
Adam Borzič: Neriskuje-li člověk sám sebe, k čemu to celé je? Adam Borzič je známý především jako člen básnické skupiny Fantasía. Borzič však není jenom členem pevného programového uskupení, ale je to především výrazný básník a myslitel, pro nějž je důležitá magie slova, svobodné poznání Boha a světa a jemuž je utopie nadějí.
Přisuzujete slovu magickou moc a sílu. Vaše verše mnohdy působí, jako by byly psány v tranzu. Zároveň jsem se při četbě Rozevírání nemohla zbavit dojmu, že psaní je vlastně nebezpečná záležitost. Stalo se Vám někdy, že jste se lekl toho, co jste sám napsal, protože jste se o sobě například dozvěděl až příliš? Slovu, a zvlášť básnickému, skutečně magickou moc přisuzuji. Počátky poezie visí kdesi mezi nebem a zemí. Symbolem toho je evropský šaman Orfeus, který ovlivnil prostřednictvím pythagorejství i počátky vědy. A mé verše opravdu někdy v transu vznikají. Mezi básní a věštbou je intimní vztah. Současně se ale snažím překonávat jakoukoliv pověrčivost, byť jedno období jsem měl strach, aby se to napsané neprojevilo ve světě…Na druhou stranu, sebepoznání je mým každodenním oříškem, takže byť mě něco o sobě samém překvapilo, určitě nevyděsilo. Konečně každé psaní, které za něco stojí, by mělo být nebezpečné. Neriskuje-li člověk sám sebe, k čemu to celé je?
Ve Vašich básních se vyskytuje hojně Bůh. Bůh až nezvykle tělesný, někdy temný a především nepříjemně blízký. Váš básnický hlas se s ním mnohdy i rve. Mohl byste se pokusit definovat, co pro Vás vlastně Bůh je?
Bůh pro mne opravdu tělesný je. Ovšem, to by nemělo být nic divného, vždyť jsem křesťan. A ústřední křesťanská výpověď o Bohu zní: Bůh se stal člověkem – Slovo se stalo tělem. Jsem spolu s Foucaultem, který, ač agnostik, do některých záhybů a hlubin křesťanství pronikl hluboko, přesvědčen, že křesťanství je ontologií těla, tělesnosti…Je-li helénským smyslem vid a hebrejským sluch, pak křesťanským je hmat, což lze snadno vyčíst z Evangelií. Miluji scénu, kterou namaloval Caravaggio, což je můj milovaný malíř, který ovlivnil v jistém období i moji poetiku, jak sv. Tomáš téměř eroticky vkládá prsty do Kristových ran. Navíc jsem silně pod vlivem menšinového, nicméně důležitého proudu křesťanské tradice, která si vedle mužského aspektu Boha všímá i toho ženského. Tradičně je nazýván Sofií – Moudrostí. Té je věnována báseň v Rozevírání – Hymnus na Paní. A Sofii lze zakoušet prostřednictvím tělesného, přírodního, imanentního… Ano, můj Bůh je velmi přítomný, ale neřekl bych, že se s ním rvu. Měl jsem sice velmi bolestné období, kdy jsem se s Bohem rval, miloval jsem tehdy dva velké zápasníky této disciplíny – filosofy Kierkegaarda a
Šestova – ,ale dnes tomu tak není…Spíš žasnu nad Boží přítomností v nejběžnější skutečnosti a především v lidech…Básnění pro mě má náboženský rozměr, aniž by nutně muselo o Bohu explicitně vypovídat. Ovlivněný romantismem se domnívám, že poezie je svého druhu Boží řečí – hudbou sfér, současně je to ale řeč lidská, a to je právě ten paradox neoddělitelnosti božského a lidského. Konečně, Bůh pro mne je Bohem života a spravedlnosti. A jestli je můj Bůh nepříjemně blízký? No, Bůh by s námi měl trochu otřást! Protože je samotným Životem. Vy se tedy hlásíte k ranému křesťanství, ke gnosticismu? A proč zůstává v této době ženský aspekt Boha opomíjen?
Hlásím se spíše ke gnosi jako k principu. Raní gnostikové měli také mnoho stránek, které jsou mi cizí, například elitářství. Sofia se vynořila jak v helénsko-egyptské tradici, tak v judaismu, a samozřejmě v ní, coby symbolu, přežívaly starší matrifokální tradice. V raném křesťanství byla sofiální spiritualita poměrně rozšířená, i apoštol Pavel nazývá Krista Sofií. Jenže do celkového klimatu patriarchální církve se Sofia příliš nehodila. Raná církev byla avantgardou, lokální církve měly své nauky a východiska, pozdější vývoj ale nezadržitelně směřoval k unifikaci a Sofia se pomalu ale jistě stěhovala spíše do podzemí. Přežívala hlavně u mystiků.
V pravoslavné církvi se však Sofia uctívat nepřestala, jak je to možné? Pravoslavný východ, který má blíže ke kosmickému rozměru náboženství a není poznamenán latinskou právní mentalitou, na Sofii úplně nezapomněl, ale opravdovou renesanci začala zažívat od konce 19. století, tehdy ji tematizovali ruští filosofové a básníci jako Solovjov nebo Blok, dnes jsou to hlavně feministky a teologové osvobození. Máří Magdaléna je prý dokonce považována za ženskou část Krista. (Hned mi to evokovalo Brownovy zkazky…)
Ano, myslím, že obecné povědomí trochu zaneřádil svými bludnými bestsellerovými duchy Dan Brown. Máří Magdaléna měla v gnostické tradici skutečně výrazné postavení, některé skupiny v ní shledávaly padlou Sofii, kterou přišel vysvobodit její ženich Kristus, ale vyvozovat z toho, že spolu měli děti a že to je to největší tajemství Evangelií, to je strašná ptákovina. Ovšem chápeme-li Magdalénu jako symbol Sofie, tak ano, je to ženský aspekt Krista – jeho tělesnost. Mezi Kristem a Sofií je zvláštní vztah, velmi těžko uchopitelný!
Ve svých básních necháváte rozmlouvat Ježíše s Hekaté, řeckou vládkyní temných sil. Chcete naznačit, že i Ježíš musí vést dialog s temnotou, že to není jen ten sladký Ježíš s rozpraženou náručí, kterého se tyto věci zdánlivě netýkají?
Za prvé bych oddělil temnotu od zla. Je to takový pohodlný habitus mysli, spojovat zlo s temnotou. Básník Brodskij v jedné své eseji říká, že zlo nikdy neříká: „Já jsem zlo“. Kdyby tomu tak bylo, to by byl na světě ráj. Kolik zla bylo v dějinách napácháno ve jménu světla, dobra…Temnota je i plodná, tvůrčí, mateřská, živoucí. Ostatně o Bohu někdy mystikové říkají, že přebývá v nepřístupných temnotách. Hekaté je pro mne ztělesněním oné temnoty, bez níž by život nebyl celý. Ztělesňuje zapuzené divoké a ženské stránky bytí, které jsme i pod vlivem jednostranné křesťanské tradice vyhostili. V tom mě velmi silně ovlivnila znamenitá současná česká teoložka Kateřina Bauer, jíž je ostatně i jedna báseň v Rozevírání věnována. Ježíš má do sladkobolného moralisty velmi daleko. I on má své divoké a vášnivé stránky. Vyhání kupce z chrámu, proklíná fíkovník, zlobí se. Také je jako muž velmi něžný. Pláče, dotýká se druhých, projevuje city. Je, psychologicky řečeno, velmi celistvou osobou…Ježíš, ve kterého věřím já, si vládkyni podsvětí a čarodějnici neoškliví, ostatně sám byl nařčený mnohokrát ze spřáhnutí s temnými silami, na to ale křesťané rádi zapomínají.
Proč je křesťanská tradice tak jednostranná a zároveň trochu schizofrenní? Žena je na jednu stranu kultěna a ctěna jako matka, na druhou stranu zatracována jako zrádná bytost, svůdkyně…
Trochu jsem se toho dotknul už dříve. Na obranu křesťanství je nutné říct, že ani helénismus, ani židovská kultura ženám moc nepřála. V nejranější vrstvě křesťanství existovala snaha o rovnost, ale jak jsem říkal, velmi rychle byl s emancipační praxí šmytec. Křesťanství se přizpůsobilo. Zajímavé ale je se na celou věc podívat psychologicky: zmíněný Foucault se domníval, stejně jako Freudův žák Rank, že křesťanství je psychologicky feminní náboženství se silně orgiastickou potencí. Ilustrují to např. agapické hostiny, které se tu i tam zvrhly v kultické orgie a byly církevními otci raději zakázány. Jakoby křesťanství muselo držet své feminní a divoké sklony na řetězu, právě proto, že k nim mělo výrazný sklon. Evolučně to jistě nějaký smysl mělo, leží v tom původ evropské myšlenky vlastního autonomního já, základ svobody v existenciálním smyslu slova. Vydělení z neosobního organismu přírody atd. Mělo to i odvrácenou tvář a její plody dnes sklízíme. Nenávist k tělesnosti a sexualitě, nepřátelství vůči přírodě, ponížení ženy, model společnosti jako pyramidy. Umrtvující askeze ale není jediná cesta. Mistr Eckhart nám radí: zkroťte své vášně otěžemi lásky. A to je lepší než koni uříznout nohy. Takhle se s ním někam dostaneme spíš.
Ve Vašich básních se to také hemží odkazy na antiku, renesanci, filozofy a mágy. Snažíte se oživit renesanční tradici a vyvolat dialog o novém uspořádání světa, společnosti. Není to v dnešní tvorbě utopické?
Setkání s renesanční tradicí pro mne bylo klíčové. Právě ten sňatek mezi křesťanstvím, novoplatonismem a magií mě uchvátil. Renesanční mágové – filosofové jsou mými duchovními předky, i proto jsem jim věnoval část své sbírky. Sdílím jejich vášeň pro triádu božského, lidského a kosmického. Především byli humanisté a přišli s radikálně odlišným pojetím člověka coby hrdé osoby božského původu. Sotva by se bez nich následně vynořily myšlenky lidských práv, lidské důstojnosti, a také novověké vědy. Za to jim evropská kultura vděčí, což se málo připomíná. Například Pico della Mirandola, na kterého se v mých básních nedostalo, napsal traktát O důstojnosti člověka. Nové uspořádání světa…ano, svět těhotní změnou, všichni cítíme, že to takto dál nejde. Kapitalismus, v němž žijeme, je stejně nelidský systém jako rudé či hnědé režimy, jen je rafinovanější a chytřejší…Sdílím hodně se sekulárními levičáky a politicky se k levici hlásím, ale myslím, že i ona je někdy v zajetí jednostranného pohledu na svět, který se vynořil v novověku. Odkazy na renesanci jsou přihlášením také k tradici spirituálního humanismu, s jejím celostním pohledem na člověka a svět. Čtete rád utopie. Čím jsou pro Vás tak zajímavé?
Bez utopie nelze žít. Utopie je horizontem naděje. Náš systém je jakoby signován výrokem M. Thatcherové: There is no alternative. To je děsivá vize, dystopie. Fukuyama a jiní proroci konce dějin se mýlili, dnes to vidíme pronikavěji. Současně, utopie je vždy před námi. Rád mluvím o utopické imaginaci. Utopii nelze nikdy plně realizovat. Můžeme se k ní pouze blížit. Ráj na zemi nikdy nenastane, ale můžeme vytvořit spravedlivější a lidštější svět. Je zajímavé, že Marx se domníval, že realizací komunismu dějiny neskončí, ale teprve začnou. Byl si tedy vědom, že lidský příběh není nikdy uzavřen. Skutečnost, že si marxisté jako Žižek nebo u nás Hauser uvědomují náboženské kořeny své utopie i význam náboženství v zápase o lidštější svět, mě velmi těší. Nejsem sice marxista, ale utopickou imaginaci s nimi sdílím, tak jako potřebu radikální společenské proměny. Ostatně démonickou podobu utopismu představuje neoliberalismus, ráj nastane, až zanikne společnost, zbudou jen jedinci a jejich parcelované životy, brrr… „Vždyť básník je lékařem všech“, zní jeden z Vašich veršů. Sám působíte jako psychoterapeut. Skutečně si myslíte, že slovo může vyléčit trvale?
No, myslím, že to, co hlavně léčí, je vztah a vnímavost. Ten verš je citací Johna Keatse, mého velkého miláčka. Básník je lékařem všech, protože vnímá a cítí hlouběji, protože jeho citlivost je tak intenzivní. Básnické slovo se z této citlivosti rodí a tuto citlivost nese. My v tomto věku inflace slov máme ve slovo přirozenou nedůvěru, a právem. Ovšem ve slovech žijeme neustále. Mám rád koncepci, která vychází například z kabaly, že vše živé je slovem. Ostatně i řecký pojem logos má významy, které překračují náš běžný pojem slova. Takže, když užívám slova, podílím se na čemsi dalekosáhle větším, než je pouhé žvanění. Poezie má obrovský význam také proto, že toto tušení slova, coby kosmické veličiny, tvořící skutečnost uchovává. Vidíte, je to velmi obstarožní koncepce slova a poezie, ale nestydím se za ni.
Učíte na Collegiu lucis o imaginaci a křesťanských esoterních tradicích. Esoterní křesťanské tradice, to není příliš známý pojem, mohl byste ho přiblížit? (Musím se přiznat, že pod pojmem esoterika si vybavím většinou křiklavé obálky podivných knih s anděly a různé vymítače energií.)
To druhé, co jmenujete, je zneužitím slova esoterický. Je to úpadková soft spiritualita, kterou religionista Ivan Štampach nazývá esošrotem. Slovo esoteros je velmi staré a v řečtině znamená „vnitřní“. Esoterická tradice náboženství je tedy tradicí vnitřní. V odborné literatuře (např. u religionisty Henry Corbina) se běžně užívá. Přibližně lze říci, že esoterická tradice je tradice mystická. Patří do ní také okrajové proudy: alchymie, kabala a magie. Křesťanská esoterní tradice je tradicí gnose – poznávání Krista v nejširším smyslu slova. Je tradicí zmíněných mágů renesance, náleží k ní tradice středověké i novověké alchymie, tradice tajných řádů, jako byli martinisté, tradice theosofie v původním smyslu slova. Velkým theosofem byl Jakob Böhme, známý i ve filosofické tradici. Jeho příběh je velmi poetický, byl švec a obchodník a současně mystik a alchymista. Právě on je ukázkovým příkladem křesťanského esoterika! Ovlivnil také Hegela a přes něj i Marxe a mnohé další, to jsou paradoxy skrytých cest…Anebo Rudolf Steiner, zakladatel antroposofie, který mě také silně ovlivnil. A dějiny evropské poezie jsou bez esoterismu nemyslitelné, jeho vliv se neprojevuje jen u romantiků, ale i u Baudelaira a Rimbauda, kteří byli velkými ctiteli esoterika Swedenborga, a přes ně pak následně působí i v poezii 20. století, explicitně u ateistických surrealistů. Křesťanský esoterismus se soustřeďuje na vnitřní rozměr Kristova příběhu, i v něm je Kristus ústřední postavou. Současně cesty k němu vedoucí jsou odlišné od těch exoterních, tedy vnějších, řekněme.
Jak se tedy snoubí imaginace s křesťanskou tradicí?
No, to právě souvisí s předchozí otázkou. Obecně je tomu tak, že v esoterní tradici hraje imaginace velikou roli, neboť náleží k tzv. prostřední sféře, která leží mezi světem božských forem a hmotou. Je to sféra, kde mají původ obrazy. V křesťanství hraje obraz také velkou roli. O člověku je psáno, že je obrazem Boha. Kristus je dokonalým obrazem Neviditelného otce. Pravoslavní křesťané uctívají ikony – svaté obrazy. Oproti fantazii je imaginace spíše duchovní dovedností, která proniká za fenomény k pravým obrazům. Zní to hodně platonicky, ale křesťanské pojetí je dynamičtější. Je to cesta poznání neviditelného. Imaginace je živou schopností srdce. Toto pojetí později vzkřísili romantikové, i proto jsou mi blízcí. Právě Novalis, na kterého se ve sbírce také odvolávám, přišel s koncepcí magického realismu, který využívá coby hlavní noetické dovednosti imaginace. A byl to hluboce zbožný křesťan. Nejlépe ovšem na Vaši otázku odpovídá Blake: Imaginace je věčné tělo člověka, tj. je Bohem samým, Božským tělem, Ježíšem, my jsme jeho údy. Tedy Bůh svět imaginuje.
Vy sám o sobě říkáte, že jste liberální křesťan, v čem spočívá ona liberálnost?
No, to je trochu provokace. Víte, vžilo se, že konzervativizmus a křesťanství jsou téměř jedno. Ale
křesťanů, kteří nesdílejí konzervativní představy o světě a Bohu je také dost. Oprášil jsem poněkud vyčpělý pojem liberální, abych na to poukázal. Je-li v pořádku být konzervativcem, je v pořádku být i liberálem. Jinak to znamená vlastně už zmíněný spirituální humanismus. Oproti důrazu na např. na hřích v individuálním smyslu slova, poslušnost či přísné pojetí sexuální morálky eticky zdůrazňuje nepřijatelnost násilí, krutosti a netolerance. Za ústřední považuje hodnoty soucitu a svobody, porozumění a otevřenosti. Vztah Boha a člověka vnímá jako přátelský a partnerský a méně jako rodičovský a panský z Boží strany. Pro mě jsou to hodnoty, které z mé křesťanské víry přirozeně vychází. Někdo si zas myslí, že ho Ježíš opravňuje nenávidět druhé pro jejich odlišnosti nebo shazovat někde bomby na jinověrce a paktovat se s nejbohatšími a u toho se v prachu plazit před kosmickým diktátorem… No nevím, co je blíže Kristu… Ale samozřejmě existují i slušní křesťanští konzervativci, třeba Tomáš Halík. Zdůrazňují význam tradice, ale nejsou fanatičtí ani zlí. Já jsem nicméně liberál – v politice levicový a v náboženství kladu důraz na lidskost a svobodné poznání Boha. A nemáte třeba někdy problém se samotnými křesťany, kteří nechtějí o temnotách duše moc slyšet, zatímco Vy se jim vůbec nebráníte?
To určitě mám, jeden křesťan mě na svém serveru označil za největšího nepřítele křesťanství. Jinde o mně psali, že jsem levicový třasořitka a na diskusním fóru pod mými statěmi o knihách na respektu.cz se vždycky objeví nějaký ten nepřátelský výpad. Vzhledem k tomu, že se snažím žít s lidmi v míru, tak mě to trochu překvapuje. Ale mám také mezi křesťany, i těmi pravověrnými, hodně přátel. Mé výstřednosti mi tolerují a současně vidí, že to se mnou snad není tak zlé…Víte, když temnoty vidíte v sobě a držíte si čerta blízko srdce, aby na něj bylo vidět, pak nemáte potřebu vidět tolik zlo v těch druhých.
foto: archiv autora
